Kristova léta českého punku

Kristova léta českého punku

TEXT K VÝSTAVĚ POPMUSEA 2012

OBSAH Punk ve světě (cca 1974 –1980)..............................................................................3 Počátky českého punku (1978 –1980).....................................................................6 První české kapely s punkovými songy ( cca 1978 –1982).....................................8 Punk, jenom punk a nic jiného (cca 1978 –1984)..................................................10 Vizáž a základní znaky prvních českých punkerů.................................................12 Vztah režimu k punku............................................................................................12 Mezidobí (cca 1985 –87)........................................................................................14 Druhá vlna českého punku (1986 –1989)..............................................................15 Slovenský punk 80. let..........................................................................................18 Hardcore ve svěrě (cca 1979 –1989).....................................................................19 Hardcore u nás......................................................................................................21 Koncerty punkových a HC kapel...........................................................................24 Punk a HC nahrávky.............................................................................................25 Punk a HC samizdatové ziny ...............................................................................26 Vztah punku k jiných subkulturám.........................................................................27 Punkers  – žádná ořezávátka.................................................................................28 Český punk a HC v 90. letech...............................................................................29 Americký neo (pop) punk a jeho vliv na zrod nových tuzemských skupin po roce 2000.........................................................................................................31 Knihy o českém punku a HC.................................................................................33

2

PUNK VE SVĚTĚ (cca 1974 –1980) Samotné slovo PUNK lze z angličtiny přeložit jako „prohnilý“, „ztrouchnivělý“ ale také třeba jako „neumětelský“. Tímto výrazem byl v minulosti označován i mladý člen nějaké mužské komunity (námořníci, vězni), který sloužil k sexuálnímu uspokojení ostatních. Od padesátých až do začátku sedmdesátých let 20. století se výraz používal pro označení mladistvého delikventa. Jakýmisi předchůdci punku byli už v  60. letech  anglické „mods“ skupiny typu The Who nebo Small Faces. Za oceánem jsou v této souvislosti zmiňovány garage rockové party (např. Sonics) a také newyorští Velvet Underground. K dalším předchůdcům žánru pak řadíme americké skupiny přelomu 60. a 70. let pocházející z Detroitu, jako například MC 5 či Stooges v čele s Iggy Popem. Tou nejdůležitější inspirací pro třetí, nejširší vlnu punku byli v  Americe bývalý člen Velvet Underground Lou Reed, ulítlí glamrockeři New York Dolls a  již zmiňovaný řvoun detroitských Stooges Iggy Pop. V  Británii to byly zase hospodské, tzv. pub-rockové kapely jako třeba Dr. Feelgood nebo Eddie & The Hot Rods. Vše ale začalo v Americe. V polovině 70. let se v New Yorku začalo formovat úzké společenství kapel, které ve svém vyjádření hledalo jiná stylová a myšlenková východiska, než jaká nabízely tehdy módní styly hard rock a  art rock. Newyorským více záleželo na výrazu, autenticitě a  na textu, než na nějaké instrumentální ekvilibristice či pěvecké preciznosti. Útočištěm těchto nových amerických kapel a interpretů se stal klub CBGB a byli mezi nimi mj. Television (se jmény jako Tom Verlaine, Richard Hell), Patti Smith Group (Patti Smith, Ivan Kral), Ramones (Joey, Johnny, Dee Dee, Tommy), Richard Hell & The Voidoids nebo Johnny Thunders & The Heartbreakers (Johnny Thunders).

Ramones live v CBGB, zleva Johnny, Tommy, Joey, Dee-Dee, 1977. Stooges, Iggy Pop live, 1972−3.

Richard Hell & The Voidoids. Zde sám Richard Hell, 1977.

3

Newyorská punková vlna byla ovšem až na výjimky silně intelektuální a nikoliv chuligánská – proto se v tisku nejprve označovala jako „street rock“. Její umělci se věkově většinou blížili třicítce, a ve svých textech se nechávali inspirovat poezií francouzských „prokletých“ básníků, poezií beatnickou nebo texty Boba Dylana a Lou Reeda. Lze tedy říci, že americký punk rock byl vlastně osobní vzpourou dekadentního intelektuála. Měl v sobě jakousi elegantní naštvanost, kdežto v Británii – tam se jednalo o nenávistnou zuřivou vzpouru. Anglický punk poloviny 70. let totiž vycházel z jiné myšlenkové roviny, jiné sociální oblasti a také z jiné věkové kategorie. UK punks byli většinou dělníci, pracovníci ve službách, středně-třídní squatteři nebo nezaměstnaní ve věku okolo dvacítky. Tedy věku, pro nějž je rebelie téměř povinností. a A navíc ta příšerná doba! Rockovou hudbu tehdy ovládli tzv. dinosauři, to znamená stadiónové kapely typu Rolling Stones, EL&P, Pink Floyd, Queen či Yes, hudebně příliš komplikované, navíc svým životním stylem i věkem průměrnému anglickému teenagerovi zcela vzdálené. Když k tomu ještě přibereme fakt, že v té době Velká Británie procházela těžkou hospodářskou krizí, která zařídila zejména v sociální oblasti pořádný maglajz, pak nám dojde, že ony punkové slogany plné negace, beznaděje a vzteku, nebyly žádnou prázdnou proklamací. Další inspirací pro britský punk byla samozřejmě móda. Pro punks bylo téměř nutností provokovat svým zjevem. Opovrhli dlouhými vlasy, které establishment jakžtakž vstřebal, a vyrazili do boje proti konzumu šokující módou. S obarvenými ježoury, indiánským účesem zvaným „mohawk“, anti-make upem, co možná nejnesmyslnějším oblečením ze second handů (poloroztrhaná trička a košile, povolené úzké kravaty, kožené bundy, barevné kalhoty), a ve své době s neuvěřitelnými módními doplňky, které tvořily třeba řetězy ze splachovadel, visací zámky okolo krku, hákové kříže (ovšem jen coby pop artové ozdoby), sichrhajcky zapíchané v uších i v oděvech, placky s logy oblíbených kapel atd. Tedy z toho, co jim nabízela braková literatura, sci-fi filmy a horory, comicsy, pornografie. Není bez zajímavosti, že u zrodu této punkové veteše stál londýnský obchod na Kings Road, který vedli návrhářka Vivienne Westwood a – budoucí punkový guru a byznysmen Malcolm McLaren. Ten tehdy v NYC navštívil slavný klub CBGB a v něm uviděl skupinu Television. A a z jejího basáka Richarda Hella zůstal úplně paf. Byl obrazem padlého, nádherně znuděného vagabunda, outsidera a rebela, v roztrhaných hadrech a ježkem na hlavě. Úplně jiný typ sex star, než preferovala doba. V očích se McLarenovi rozsvítila kasa-cink – tímhle typem lidí tak zaplavit Londýn! Bylo to něco nového, neokoukaného, svěžího a pochopitelně pro byznys přínosného. Po svém návratu do Anglie obchod přejmenoval na Sex a provokativnímu designu oblečení, které prodával, říkal „sex wear culture“. V Sexu se v podstatě dali dohromady slavní Sex Pistols. K drsné hudbě patří i drsné pohybové vyjádření. Tím se stal pro punkery destruktivní tanec pogo, během něhož „tanečník“ vyskakuje do výšky, máchá rukama a vráží do ostatních pogujících. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že jde o normální rvačku, a je pravda, že mnohdy pogo rvačkou i skončilo, ale v zásadě šlo o tanec sice provokující, ale radostný. O novou subkulturu se začala zajímat spousta mladých lidí a samozřejmě hodně z nich to zkoušelo v nějaké té ostré rockové kapele. Tato dosud nejširší vlna punkových skupin zasáhla Anglii v letech 1977–78 a její kulturně-sociální důsledky pociťujeme a vídáme dodnes. Po zmiňovaných Sex Pistols (se jmény jako Johnny Rotten, Sid Vicious, Steve Jones) byl nejdůležitějším představitelem anglického punk-rocku silně levicový team londýnských travkohuličů a „středněvrstvých proletářů“ The Clash (Joe Strummer, Mick Jones, Paul Simonon). Z dalších kapel (bylo jich mnoho) lze uvést třeba Damned (Dave Vanian, Cpt. Sensible), Buzzcocks (Pete Shelley), UK Subs (Charlie Harper), Cockney Rejects, Generation X (Billy Idol), klávesový punk typu Stranglers (Hugh Cornwell, Jean-Jacques Burnel) nebo modsovský revival The Jam (Paul Weller). 4

Sex Pistols, manažer Malcolm McLaren, cca 1976.

The Clash live, zleva Mick Jones, Joe Strummer a Paul Simonon, 1978.

Sex Pistols live, Sid Vicious, Paul Cook, Johnny Rotten, Steve Jones, cca 1977−78.

5

POČÁTKY ČS PUNKU (1978 –1980) „Rock je vždycky vzpourou nižších proti vyšším, slabších proti silnějším, outsiderů proti předem tipovaným vítězům, mladších proti starším,“ píše ve své studii Co je to punk rock publicista Josef „Zub“ Vlček (1978). Těžko lze tato slova vznést na příhodnější rockový směr než je právě punk. Po své přednášce v pražském Divadle hudby v květnu 1978 Vlček pak ve zpravodaji z Vl. PJD napsal „o co v pořadu o punku vlastně jde“. Punk se k nám začal dostávat různými kanály tak cca dva roky po svém průlomu v Británii, tzn. někdy v roce 1978. Hudební publicisté se o něm dozvídali ze stránek zahraničních hudebních magazínů (Melody Maker, New Musical Express), které si nechali ze Západu posílat, teenageři z jim bližšího německého plátku pro mládež Bravo, kde se fotografie pankáčů začaly postupně objevovat. Je zvláštní, že prvními skutečnými fanoušky této hudby nebyla ani tak mladá, školou povinná generace - nakonec k nahrávkám punku bylo tehdy obtížné se dostat, takže vlastně jeho hudbu zpočátku vůbec neznala - ale „staří kozlové“ našeho androše a  alternativy, tzn. Karel Habal, Pepa Vondruška, Mejla Hlavsa nebo Mikoláš Chadima. Tito v průměru pětadvacátníci měli zaprvé větší možnosti si punkové nahrávky obstarat a  za druhé je cokoliv, co se vymykalo tehdejším zakonzervovaným hudebním modelům (hard rock, jazz rock), přirozeně zajímalo. Proto také aktivní Karel Habal (v té době manažer Classic Rock´n´roll bandu, ve kterém působil i Chadima) nadšeně zprostředkovával a distribuoval cenné punkové desky, které přivezl z Anglie, všem, kdo o ně měli zájem a zároveň se stal největším propagátorem této hudby u nás. Proto také bývalý člen undergroundové Umělé hmoty Pepa „Vaťák“ Vondruška shodil houni a v roce 1978 založil skupinu Dom, která byla jakýmsi neumělým spojením mezi tvorbou Velvet Underground a punkem. Proto ve stejné době také Mikoláš Chadima využiv svého krátkého vojenského sestřihu, nasadil na oči černé brýle, navlékl se do kožené bundy se spoustou placek, a nazkoušel se svou kapelou Extempore punkový program songů od Wire, Generation X, Magazine, Stranglers, či Dr. Feelgood. Vše s českými texty. Program byl poprvé uveden 23. 2. 1979 v sále U Zábranských v Karlíně. Existovaly samozřejmě i  jiné cesty, jak se k  punku dostat – velmi oblíbené tehdy byly např. poslechové pořady Vlčkovy, Rejžkovy a byl to také již zmíněný import časopisu Bravo do zemí českých. Kupříkladu základní punková osobnost naší scény, manažér teplických F.P.B. Petr Růžička někdy v  roce 1977 navštívil poslechový pořad Miloše Čuříka, který pustil první singl Damned, ovšem jenom jako takovou raritu, pikantní perličku. Milana Jonštu k  založení nejspíše první punkové české kapely Hlavy 2000 inspiroval pobyt s rodiči na prázdninách v Jugoslávii, kde si koupil německý časopis Bravo, v němž objevil fotky kapel Sex Pistols, Damned a Clash. Zaujalo ho, že jejich členové měli úplně jinou rockovou vizáž, než jaká tehdy letěla – byli ostřiháni nakrátko. Jisté je jen jedno – tyto první nesmělé impulsy vyprovokovaly zatím alespoň u několika jednotlivců zájem o úplně jiný druh hudby a úplně jiný životní styl. To už byla ovšem záležitost nikoli těch starších, ale spíše tehdejších teenagerů. Protože ti se k punku začali hlásit nikoli jako k jedné z variant rockové hudby, nýbrž právě jako k životnímu stylu. Přijali základní punkové atributy – vizáž, handtalk, muziku a prvky chování - a snažili se být (alespoň v rámci možností) v tom našem zaprděném socialismu skutečnými, autentickými punkery. Nakonec dva výroky z TV seriálu Bigbít. Lou Fanánek Hagen (Tři Sestry) se vyjadřoval k tehdejším módním rockovým stylům: „Ten art rock nebo výboje jazz rocku a  vůbec hudba těch let byla tak složitá a těžká, že bylo nepředstavitelný, abychom ji mohli hrát. S punkem najednou přišla jednoduchá muzika, kterou jsme sice podstatně hnusnějc a trochu po našem prostě hrát mohli.“ 6

David Cajthaml (Energie G) naopak vyjádřil pocity teenagera, který tráví své období dospívání v realitě zakonzervovaného socialismu: „Punk bylo pro nás to jediný, co mělo nějak souvislost s tím světem, kterej nás vobklopoval.“

Punk, pražští three old punkers Karel Habal, Ivo Pospíšil, Mikoláš Chadima, 1979.

Extempore, Mikoláš Chadima, The Punker live with a guitar, 1979.

Hlavy 2000, z Havířova, cca 1978.

7

PRVNÍ ČS KAPELY S PUNKOVÝMI SONGY (cca 1978 –1982) V první vlně českého punku se objevily kapely, které až na pár výjimek nebyly úplně punkové, ba naopak – spíše využívaly punkových skladeb jenom jako určité repertoárové výplně. Typickým příkladem byla legenda české alternativy, skupina Extempore s Mikolášem Chadimou, a částečně také mladá formace Zikkurat (trio Jiří Křivka – Vilém Čok – Tomáš Havrda). Pravda je, že u té druhé jmenované byl poměr punkových a „jiných“ skladeb poměrně v rovnováze, navíc pro užší sepjetí s punkem a tím i uvěřitelnost předváděných kousků tohoto stylu hovořil i věk jejích členů. To samé lze říci o teplických F.P.B. Miroslava Wanka a  Petra Růžičky (dále ještě Milan Nový, Romek Hanzlík), ale tam už přece jen více převládal punk a  ještě k  tomu vlastní provenience (Zikkurati měli vlastních skladeb jenom malé procento, zaměřovali se hlavně na cover verze zpívané v originále). Formace Dom androše z UH Pepy Vondrušky se nesla spíše na vlně starých Velvetů a s punkem ji spojoval snad jen nedostatečný instrumentální um. K  punku se na počátku své existence přihlásila Garáž s  Karlem Habalem a  Ivo Pospíšilem, ale dnes, s  odstupem doby, lze říci, že se jednalo spíše o jakýsi hybrid punku, nové vlny a rock´n´rollu. Cosi, co se blížilo punku, šlo vysledovat z hudby další formace, tentokrát z Košíř – Rumour Emise Group In Europe, ale také to bylo říznuté dalšími odlišnými styly. Stejně tak zde existovaly kapely, které byly zařazovány k  české nové vlně, ale jejich divoké koncerty plné jednoduchých, drsných songů s ostrými texty v sobě měly onu punkovou energii. Jednalo se o soubory Jasná páka Michala Ambrože, Dády Albrechta a Davida Kollera a Letadlo Josefa Vondráška. Pozn.: Hudební publicista Josef „Zub“ Vlček v knize Alternativa upozorňuje na existenci informace, že možná první kapelou, která u nás zahrnula do své produkce punkové skladby, byla odnož Plastic People Of The Universe, sekce vedená klávesistou „plastiků“ Pepou Janíčkem, jež údajně v rámci akce na Nové Vísce na Silvestra 1978 odehrála několik fláků od Clash.

Garáž live, Lipence, Ivo Pospíšil a Josef Vondrášek, 1981.

Garáž live, Lipence, zpěvák Karel Habal, 1981.

8

Zikkurat, Tomáš Havrda, Vilém Čok a Jiří Křivka, 1980.

Jasná Páka live, Dáda Albrecht pomalován řve v kůži, cca 1982.

FPB, collage, zleva Romek Hanzlík, Milan Nový, Miroslav Wanek, 1981.

9

PUNK, JENOM PUNK a NIC JINÉHO (cca 1978 –1984) Jednoznačně punkovými kapelami byly tedy až pražské teenagerské party Energie G (bratři Cajthamlové, Michal Cingroš), Antitma 16 mladého Karla Jančáka a  havířovské Hlavy 2000 Milana Jonšty. A později samozřejmě Suchý mozky (zpěv Ivan „Zobák“ Pelikán), Kečup (Jan „Limburák“ Limburský, Mirko „Ali“ Horáček) a A 64 (Marcel Průcha, Radek „Šimon“ Šimůnek). V letech 1982 – 84 vzniklo v Praze ještě několik skupin, hlásících se ať už vážně nebo z recese k hnutí punk. Jejich hlavní období hraní a „proslulosti“ však přišlo o něco později, takže jenom ve zkratce – šlo o skupiny Visací zámek (Jan „Hony“ Haubert, Vladimír „Savec“ Šťástka, Michal Pixa, Ivan Rut, Jiří „Sweet“ Pátek), Plexis (Petr „Sid“ Hošek, Adolf „Áda“ Vitáček), Mrtvý miminka (Jan Peterka), V3S (Vladimír Volman, Petr „Kořala“ Rajtora) a pomalu se schylovalo i ke zrodu kapely Tři sestry (Lou Fanánek Hagen, Tomáš „ing. Magor“ Doležal) atd. Ve stejné době se první punkové kapely začaly objevovat i mimo Prahu. V Bratislavě to byly třeba Extip a Paradox (z něj později vznikla Zóna A), v Havířově Radegast (Milan Jonšta, Jiří „Bobeš“ Prokš), IQ:60 (Horymír „Cripple“ Kuchta, Jaroslav „Semiš“ Sonnek) a Klec (Vlasta „Klec“ Dlabaja), v  Liberci Oi Oi Hubert Macháně (bří Macháčkové, Tomáš Hájíček), v  Plzni Zastávka Mileč a Petr Mach, v Jižních Čechách Dural a Novodur (s Karlem Boušou), ve středních Čechách Franta Mast.

Kečup live, zleva Aleš Hyský, Jan „Limburák“ Limburský, Mirko „Ali“ Horáček, Petr „Hlína“ Hlinomaz, Vasil Nikolos, cca 1983

10

Energie G live, cca 1980−81.

Energie G live, na PJD, Kryštof Pávek a Michal Cingroš, 1979.

A 64 live, Radek „Šimon“ Šimůnek a Marcel Průcha, 1984.

Visací zámek live, zleva Vladimír „Savec“ Šťástka, Jan „Hony“ Haubert, Michal Pixa, Ivan „Hroch“ Rut, cca pol. 80. let.

Plexis první sestava live Na chmelnici, na snímku Marek Šibřina, Petr „Sid“ Hošek, Martin Bínovec, cca 1984.

11

VIZÁŽ a ZÁKLADNÍ ZNAKY PRVNÍCH TUZEMSKÝCH PUNKERŮ První čeští punkeři vycházeli hlavně z toho, co jim nabídly ve svých fotografiích sem přivezené teenagerské magazíny typu Bravo, anebo z toho, co o punku otiskly bolševické plátky typu Světa v  obrazech, Světa socialismu, Vlasty nebo Signálu. Byť punk pomlouvaly, jako prostředníci kusých informací a vzácných fotografií posloužily vcelku dobře, neboť jet se podívat do Londýna a  punkýše okouknout, bylo takřka nemožné. Bez výjezdní doložky jste se do Anglie prostě nedostali, a k jejímu získání jste tam museli buď mít příbuzné (nikoliv však nedávné emigranty), anebo být prověřeným bolševickým kádrem. Ale zpět k  českým punkům. Základní věcí bylo - mít ostříhané vlasy. Nosila se levná saka s plackami s punkovými motivy nebo skupinami a co možná největší počet zavíracích špendlíků. Později se sichrhajckami propichovaly i uši. Na oči se nasadily úzké černé brýle. Dále už klasika – trička (někdy potrhaná), džíny, tenisky, posléze se objevily košile s úzkými kravatami. Objevily se i první kožené bundy. Pozdější vzhled našich punkerů už byl jednoznačnější – na začátku 80. let nosí odrbané kožené bundy pomalované punkovými nápisy, potrhaná (batikovaná) trička, řetězy a (místo tenisek) nadkotníkové boty. A  první účesy typu „mohawk“, u nás nazývané nepřesně „čerokýz“, „číro“ nebo jednoduše „kohout“ (vlasy se tužily cukrovou vodou) bylo možné spatřit až někdy v letech 1982–3. Ještě později se objevily křiklavě obarvené vlasy a zavíracími špendlíky či náušnicemi ozdobené další části těla (tzv. piercing). Nejrozšířenější drogou českých punkerů bylo samozřejmě pivo, zřídka kdy si práskli trávu, neboť ta se u nás rozšířila až v samém závěru 80. let. Zajímavé je i to, že první generace pražských punkových teenagerů se stala velkými propagátory skateboardingu („Zobák“ Pelikán a R. Bagin).

Punk, pražští punks s prkýnkem, cca 1981−2.

12

Punk, píchání sichrhajcky do ucha, cca 1978−79.

Punk, v záběru pražský punker Venca Jirsa, 2. pol. 80. let.

Punks druhé pol. 80. let, uprostřed punker zvaný Oblouk.

13

VZTAH REŽIMU K PUNKU Bolševikovi samozřejmě dost dlouho trvalo, než v punkerech začal větřit nějaké větší nebezpečí. Na přelomu 70. a 80. let se jich u nás pohybovalo jen pár desítek a režim se navíc koncentroval na likvidaci undergroundových aktivit spojených s Plastiky, DG 307 a s nimi sympatizujícími folkovými písničkáři. Když se mu androš podařilo takřka rozprášit (věznění, donucení k emigraci, neustálé persekuce atd.), zaměřil se na tzv. pražskou alternativní scénu a soubory typu Extempore, Švehlík, potažmo na Jazzovou sekci, která na svých koncertech tyto kapely zprostředkovávala. Většina těchto umělců nosila dlouhé vlasy, provozovala divnou nesrozumitelnou hudbu, chovala se značně nekonvenčně a v rámci možností i svobodně – což pro Moc pochopitelně představovalo jisté ohrožení. Punkové pro ni byli se svými krátkými sestřihy nezajímaví, navíc v těch úplných počátcích jejich vizáž nevynikala nějakou přehnanou extravagancí. Manažer teplických punkových kapel Petr Růžička dokonce v seriálu Bigbít říká, že jeho F.P.B. byli zpočátku chváleni za to, že nejsou máničky a vypadají jako „slušní hoši.“ Situace se prudce změnila až nástupem nové vlny (1981–82), která dopomohla punk výrazněji zviditelnit. Zrodil se pražský klub Na Chmelnici, najednou se objevily soubory se směšnými názvy jako Jasná Páka, Dvouletá Fáma, ze zimního spánku se k životu probral doposud jazz-rockový, po nabrání druhého dechu však jasně novovlnný Pražský výběr. Hudebníci začali vystupovat v podivných úborech, líčit se, hrát jednodušší a přímočařejší hudbu. Texty spadly z nadoblačných básnických metafor „vrbovského“ typu do zemitých, krátkých a výstižných sloganů, které dýchaly ulicí, sídlištěm a generačním protestem. A a byly velmi, velmi humorné. Jak napsal Josef „Zub“Vlček: „…Všichni pociťovali, že ve společnosti, která je bez smyslu pro humor a bez schopnosti dělat si legraci sama ze sebe, je smíchová forma a parodie tím nejlepším způsobem, který by jí pomohl k nápravě.“ Punk se v této konstelaci začal cítit jako ryba ve vodě. Jenomže to už opět zapracovala všudypřítomná a vševidoucí Moc („Big brother´s watching you“) a na pevném „chrbátu“ proslulé Trojanovské listiny zakázaných kapel, zahájila tažení proti nové vlně a punku, se záměrem kapely obou těchto žánrů zlikvidovat. Článek „Nová vlna se starým obsahem“, který vyšel v bolševickém plátku Tribuna v březnu 1983, a následný rok útoků proti rockové hudbě vůbec, sice symbolicky ukončil trvání prvního období punku u nás, ale v žádném případě tento styl neodstranil. Punk dýchal v nejhlubším podzemí (kam beztak patřil), a jen čekal, až si jeho první tuzemská generace odbude nutné zlo v podobě základní vojenské služby. Po určitém přeskupení sil udeřil ve druhé polovině osmdesátých let podruhé a s daleko větší intenzitou. „Na punku muselo totiž tehdejší moci vadit úplně všechno – především se příliš nedařilo ho ´zkulturnit´a cenzorsky upravit (tak jako např. heavy metal) do podoby vhodné pro bezproblémovou konzumaci socialistickou mládeží. Potíže nebyly jen s provokativním vzhledem jeho protagonistů a s tím, že hudba je to ještě míň stravitelná než metal, ale především s texty popisujícími, většinou se syrovou upřímností a bez složitých metafor, reálný život tady a teď. Punk byl vždycky hudbou lidí, kteří se cítili ze společnosti vyřazení anebo do ní patřit nechtěli, byl a je to prostor, kde má každý možnost se vyjádřit, tvořit podle svého, bez ohledu na konvence a normy. Není třeba dodávat, že něco tak spontánního a autentického bylo pro režim přinejmenším podezřelé až nebezpečné,“ napsal o českém punku 80. let publicista F. Fuchs ve své knize Kytary a řev. S tím nelze nic jiného než souhlasit.

14

Punks a příslušníci VB, cca pol. 80. let.

15

MEZIDOBÍ (cca 1985 – 87) Léta 1985–7 obecně znamenala v českém punku určité přeskupování sil a personální obměny. První punková generace z 1. pol. 80. let se nacházela v období, kdy její členové nastupovali na vojnu (mnozí z nich raději dobrovolně do psychiatrické léčebny), do různých škol, odcházeli do emigrace, takže tyto roky jsou ve znamení určitého zmatku, konce některých kapel, u jiných zase jejich začátků. Mnohé skupiny třeba i  přežily, ale s  totálně odlišným obsazením. Situace se začala poněkud krystalizovat v roce 1987, takže zde můžeme hovořit o období tzv. druhé vlny českého punku. V tomto mezidobí nicméně zaznamenáváme několik důležitých momentů či událostí. V roce 1984 vznikli například Plexis s Petrem „Sidem“ Hoškem a Ádou Vitáčkem, takto budoucí punkové ikony, v tomtéž roce na Slovensku známá Zóna a (zpěvák Peter „Koňýk“ Schredl). O rok později se zase dali dohromady Tři sestry (Lou Fanánek Hagen, Tomáš „ing. Magor“ Doležal), hospodský punk a pravděpodobně nejúspěšnější tuzemská kapela žánru. Nu, a rok 1986 jest prvním v řadě pro jihlavskou úderku Hrdinové Nové Fronty (HNF) Petra „Biafry“ Štěpána a  plzeňský melodický punk Znouzectnost (Déma, Golda, Caine a spol). Z dalších událostí je třeba jmenovat legendární punkové koncerty – například Punkový parník v červenci 1985 (Už jsme doma, Plexis, F.P.B.), a Stará Lysá v září 1985 (Plexis, Mrtvý miminka, Radegast, F.P.B.). Oba samozřejmě provázely neustálé potíže s  Veřejnou bezpečností (jak se tehdy nazývala bolševická policie) a tak se vymýšlely různé konspirační finty, aby se koncerty vůbec uskutečnily. Kupříkladu Punkový parník se stal akcí, která prošla mnoha peripetiemi. Dříve než se koncert na lodi konal, sebrali policajti na náplavce asi 60 punkerů (čirou náhodou vždy aspoň jednoho člena z  vystupujících kapel, takže kapely nemohly hrát), přesto parník i s aparaturou a nástroji normálně odplul. Po perlustraci a výsleších a následném propuštění se punks dozvěděli, že loď kotví v Bráníku. Odjeli tam tedy tramvají, posluchači zůstali na břehu, hudebníci vytáhli aparát na molo, a koncert se k pozdější  zlosti nic netušících příslušníků VB normálně odehrál. A existovala ještě jedna akce, na níž se objevil skutečně obrovský počet punks. K ní uvádí Petr „Sid“ Hošek: „V roce 1985 sem přijela americká produkce točit film Howling II: ...Your Sister Is a Werewolf, což byl ne céčkovej, ale déčkovej horor. Nicméně potřebovali bandu asi dvě stě punkáčů, který budou trsat v klubu a budou jako vostrý. Produkce měla domluvený, že po dobu natáčení, což byly dva dny, nás policajti nechají být. Amíci nám dali oblečení i barvy na vlasy, takže jsme všichni byli okamžitě zmalovaný jak čuňata. Částečně nám platili i chlast. Strašně se nám to líbilo.“ Veselé, ale i průšvihové časy zažívali tehdy tuzemští punks.

Punk-akce Stará Lysá, 1985.

Už jsme doma, první koncert na parníku v Praze, Jindra Dolanský a Milan Nový, 1985.

16

DRUHÁ VLNA ČS. PUNKU (1986 –1989) Jestliže první vlna z  let 1980–84 zanechala nesmazatelné otisky v  tuzemské rockové historii tvorbou kapel jako Zikkurat, Energie G, F.P.B., Kečup, a 64 a dalších, význam této druhé vlny spočíval spíše v rozmachu punkového hnutí jako takového. Zatímco první vlna měla svých pár kapel, které však hrály pro různorodé publikum, neboť punkerů u nás zatím nebylo příliš mnoho, po roce 1986 se situace hodně změnila. Vedle starých punkových matadorů, přeživších temné roky (i když po velkých potížích – F.P.B., Visací zámek), se v tuzemsku vyrojilo velké množství punkových kapel a jejich příznivců. Bylo to způsobeno několika příčinami: Styl ale také móda punku zasáhly teenagerské publikum v té nejlepší konstelaci – tzn. ve správný čas a ve správné době. V roce 1987 patnácti až devatenáctiletý kluk vyjádřil svoje naštvání a vztek z prostředí, ve kterém žil, spíše pomocí vyřvání se v rychlé punkové kapele nežli kompletováním depresí a smutků v nějakém ponurém pomalém androši. Takže tak trošku generační záležitost. S tím také souvisí stará známá snaha o odlišení se od ostatních – než chodit jako máničky, které si svůj vizuální protest odbyly hlavně v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let (proto nosit dlouhé vlasy už vlastně byla „profláklá“ záležitost), raději vypadat jako naprostý šílenec, zplozenec jiného světa – tzn. nahonit číro, obléknout roztrhanou koženou bundu s  desítkami punkových „placek“ nebo nápisů a  křiklavě obarvené kalhoty. Nohy vsunout do vysokých vojenských bot. Ochrana před okolním světem pomocí navenek odpudivého až hororového zevnějšku funguje – známe to z přírody. Ze Západu se sem snadněji dostávaly nahrávky punkových kapel (ale vzpomeňme třeba i  na Polské kulturní středisko – bylo lze tam zakoupit desku Dead Kennedys a také polské punkárny). Navíc tento již poněkud archaický styl oživila spousta nových hardcoreových kapel, které do něj přinesly větší agresivitu a nové hudební postupy. Punk dostával znovu relativně více prostoru v psaných médiích. Naposled se o něm takto hojně psalo (pochopitelně negativně) v kampani proti nové vlně během roku 1983. Pak jakoby tři roky vůbec neexistoval. V následujícím období zdánlivého uvolňování se objevily články např. o HNF, Visacím zámku, či Šanovu 1 i v nejčtenějším deníku Mladá fronta. Občas se o punku zmiňovaly samozřejmě hudební časopisy Melodie a Gramorevue, někdy i Mladý svět. Navíc se začaly množit i samizdatové punk-undergroundové fanziny, které byly šířeny pomocí kamarádů a známých po hospodách a na neoficiálních hudebních koncertech. Do oné druhé punkové vlny zasáhla pokračující činnost kapel Plexis (kromě „Sida“ Hoška ještě třeba Jan „Johnny Chaos“ Jukl, Áda Vitáček atd., Praha), V3S (Vladimír Volman, Petr „Kořala“ Rajtora, Praha), Tři sestry (Lou Fanánek Hagen, Tomáš „ing. Magor“ Doležal , Praha). Z dalších kapel druhé punkové vlny dále připomeňme S.P.S. (v čele se Zdeňkem Růžičkou, Praha), Zpupný potomek (s Mirkem Fözö, Praha), Do řady! (Praha – Bílina), Šanov 1 (Radovan Uhlíř, Pavel Báča, Julek Horváth, Teplice), Divize T (Teplice), Znouzectnost (Déma, Golda, Caine a spol., Plzeň), Kudy kam (Plzeň), Požár mlýna (Emil Hrubý, Miroslav „Prasopes“ Císler , Petr Hrabák, Plzeň), E!E (Petr „Bakča“ Bakalerov, Bořek Řehoř, Příbram), Fabrika (Kladno), Kmitací Adaptér – N.V.Ú. (Štěpán „Makeba“ Málek, Pavel „Pafka“ Doležal, Nový Bydžov), Čertůf punk (Svitavy), Hrdinové nové fronty (Petr „Biafra“ Štěpán, Jihlava), Nicota (Znojmo), Zeměžluč (Pavel „Šoty“ Zachoval, Brno), Vzor 60 (Brno), Alexej P. (Olomouc), Smrt mladého sebevraha (Petr Fiala, Valmez), Masomlejn (Martin Lukáš, Jiří „Bobeš“ Prokš, Havířov), IQ: 60 (Horymír „Cripple“ Kuchta, Jaroslav „Semiš“ Sonnek, znovu-obnovení, Havířov), Buřinky II (Ostrava) a další…

17

Plexis live, Petr „Sid“ Hošek a kytarista Honza Jukl zvaný Johny Chaos, 1989.

Tři sestry, Petr „Dachau“ Jírovec, Jiří „Hadr“ Brábník, Tomáš „ing. Magor“ Doležal, Luděk „Nikotin“ Pallat“, Jakub „Čisťák“ Čistecký, Lou Fanánek Hagen, 1988.

Tři sestry live, Tomáš „ing. Magor“ Doležal a Lou Fanánek Hagen ,1988.

Hrdinové nové fronty, live, zleva kytarista Petr Štěpán, bubeník Pavel Štěpán, basista Leoš Kostelecký, 1988.

Hrdinové nové fronty, natáčení klipu, Petr Štěpán, 1988.

18

Znouzectnost, foto pod hradem, zleva Caine, Golda, Bowi, Dema, 1988.

Šanov, basista a zpěvák Radovan Uhlíř, 1988.

Šanov live, v Osvračíně, zleva Julek Horvath, Karel Kalousek, Radovan Uhlíř, Pavel Báča, 1988.

19

SLOVENSKÝ PUNK 80.LET Naše výstava se sice týká českého punku, ale vzhledem k faktu, že jsme až do roku 1992 žili ve společném státě se Slováky (Československo, pamatujete?) a obě hudební scény byly propojeny, slušelo by se připojit i alespoň krátkou zmínku o kapelách tam za řekou Moravou. První punkeři se na Slovensku začali objevovat už na přelomu 70. a 80. let., přičemž první kapely vznikly na začátku osmdesátek. O to, kdo je nejstarší slovenskou punkovou skupinou se dodnes vedou spory – zda vůbec počítat půlrok (od ledna do října 1980) Leďovy a Koňýkovy formace Paradox, která vlastně vůbec ze svého panelákového zkušebního sklepa nevylezla, anebo se spíše zaměřit na Horňákův Extip, vzniknuvši v roce 1981, ovšem svoji koncertní premiéru odehravší až v roce 1982. A a vlastně to ani není podstatné. První punkové signály prostě přišly z Bratislavy a vše se motalo okolo Koňýka (Peter Schredl), Leďa (Jaro Lederleitner), Šimpyho (Braňo Alex), Robo Horňáka, Sveťo Korbela, Kolesa (Miroslav Kolečáni), Vesla (Maroš Veselovský) a Petera Deáka. V druhé vlně pak přišly kapely jako Problém 5 a Tlak a když budeme dodržovat přísně terminologii, tak vlastně i z Paradoxu se přerodivší Zóna A, později nejslavnější z nejslavnějších a také z nejprůšvihovějších. Existovaly tu party s jepičím životem jako třeba bratislavský pokus o hardcore C.B.B. (jen pokus) či „jednokoncertní“ záležitost z Ivánky při Dunaji – GTX. Podobných pokusů byla spousta – Direkt (dva koncerty), Incognito (jediný koncert) a tři pokusy zpěváka a kytaristy Roťa s názvy Infarkt, Impulz 3 a Veterán. Mimo Bratislavu to byl celkem známý Spray z Malaciek se svým „stylem 77“, nebo opět jednorázová záležitost Bubo ze Záhoria. Dále např. Diturvit (Nitra). Do punku občas zasahoval sound novovlnného undergroundu z Trenčína, který si říkal Chór vážskych muzikantov. Ve druhé pol. 80. let se objevila nová mladá punková krev reprezentovaná bratislavskými skupinami Krach, Barbus, a z nich vzniknuvšího melody punku Lord Alex. Dále je možné ještě jmenovat s „alexem“ personálně propojenou skupinu Mladé rozlety, která se snažila o jakýsi deadkennedysovský punk. Co se týče divočejšího a rychlejšího punkového stylu hardcore, na Slovensku do roku 1989 neexistovala ani jedna čistě hardcoreová kapela. Trochu se tomuto stylu blížila formace Kóta 22 a z ní v roce 1987 vzniknuvší celkem známá Davová psychóza. A a samozřejmě už zmiňované Mladé rozlety.

Zóna A, frontman Peter „Koňýk“ Schredl, cca 1988−89.

Zóna A, live v Šanci, 1986.

20

HARDCORE VE SVĚTĚ (cca 1979 –1989) Ve druhé polovině 80. let se u nás mezi punkery objevil americký výraz HARDCORE (v češtině „tvrdé jádro“). Nikdo o něm v  podstatě nic nevěděl, snad jen to, že se objevoval v  souvislosti s hodně tvrdými a hodně rychlými, neznámými kapelami. Nic víc. Jak tedy tuto nečitelnost onoho výrazu co nejlépe dešifrovat? Vyjděme třeba ze samotného významu slova „hardcore“, tak jak si jej vyložil člen české HC skupiny Kritická situace Robert „Jimmy“ Vlček v seriálu Bigbít: „Slovo ´hardcore´ není podmět. V angličtině je to původně přívlastek, to znamená hardcore + něco. Třeba v pornofilmech – hardcore porno – byly ty nejdrsnější. Takže ´hardcore punk´ vlastně znamená ´ten nejtvrdší z punku´.“ Chtělo by se dodat – ve všech směrech. Obecně řečeno: Na konci 70. let se v Americe objevily skupiny, které měly potřebu nějak reagovat na vlnu britského punku let 1976–77. Ovšem reakce to byla odlišná – tam, kde některé britské punkové skupiny (kromě výjimek typu The Clash atd.) sklouzávaly programově do deziluze, destrukce a nihilismu – viz pistolácké heslo „No Future“ – které pak jako novou módu prodávaly velkým gramofirmám, tak americké punkové skupiny volily jiný zvuk, jiný slovník a jinou strategii. Za prvé – svoje písničky totálně zrychlily a postupně je zbavily i melodie. Skladatelsky se sice jednalo o podobný mustr jako u britských punkáren, ale zběsilé tempo jim dodalo ještě větší agresivitu a průraznost. No sentiment. Co se týče té rychlosti, možná zde svou roli sehrál i časově souběžný nástup heavy metalu. Písně krátké – od několikavteřinových běsů do zcela výjimečných tří minut. Za druhé – tématicky se skladby posunuly směrem od jakési okázalé provokace do otevřeného a  aktivního boje proti systému a  jeho politice, militantnímu konservatismu, rasismu, sexismu, konzumu, nadnárodním společnostem, dále třeba do boje za dodržování lidských práv, za ochranu životního prostředí, za práva zvířat atd. atd., hodně textů patřilo sociální oblasti, zejména drsnému life on the streets. Pochopitelně, že spousta kapel štěkala surové a cynické songy o chlastu, sexu a rock´n´rollu, ale hlavní gró HC-protestu spočívalo ve výše zmíněných tématech. A věřte, že si hácéčkové skupiny ve svých radikálních a ironicky sžíravých textech skutečně nebraly servítky. Za třetí: tyto kapely se snažily získat pro své myšlenky i  svoje publikum a  vytvořit tak širokou frontu jedinců, uvažujících jinak než zbytek „konzumem přežrané“ americké společnosti. A  za čtvrté – veškerou produkci, plakáty, koncerty, nahrávání, časopisy si začaly dělat samy (princip DIY) – bez pomoci nějakých specializovaných oficiálních firem nebo labelů. Mezi takto orientované aktivní soubory patřily například party Dead Kennedys (Jello Biafra, East Bay Ray), Black Flag (Henry Rollins, Greg Ginn), Circle Jerks (Keith Morris), Middle Class, X, Bad Brains (Dr. Know, H.R.), Minor Throat (Ian MacKaye), Suicidal Tendencies („Cyco“ Mike Muir), Sick Of It All (Lou Koller, Pete Koller) a mnohé další. Tyto kapely svou hudbou, textovým poselstvím a  celkovým postojem ke společnosti zasely semínko životního stylu, který se později začal nazývat hardcore neboli HC. V samotné Velké Británii pak lze jmenovat skupiny Exploited (Wattie Buchan), GBH (Colin Abrahall, Colin „Jock“ Blyth) a zejména Discharge (Tony „Bones“ Roberts, Kelvin „Cal“ Morris), kteří bývají označováni za jakési zakladatele ostrovního HC.

21

Exploited, zleva Wattie Buchan, Gary McCormack, Dru M Stix, Big John Duncan, cca 1. pol. 80. let.

Black Flag, zleva Henry Rollins, Greg Ginn, Kira Roessler, Anthony Martinez, 1985−6.

Bad Brains live, vpředu H. R. za ním Dr. Know, přelom 70.−80. let..

Dead Kennedys live, cca 1980.

Dead Kennedys, zleva Klaus Flouride, D. H. Peligro, Jello Biafra, East Bay Ray, 1. pol. 80. let.

22

HARDCORE U NÁS Český hardcore se začal rozvíjet souběžně s nástupem druhé generace tuzemského punku, tedy ve druhé polovině 80. let. V té době se mezi punks objevily desky amerických a britských skupin, které svojí nekompromisností, agresivitou a zběsilou rychlostí okamžitě vyvolaly velký ohlas. A inspirovaly několik prvních průkopníků k tomu, aby se do tvorby tohoto zahuštěného, pekelně rychlého bigbítu také pustili. Nejprve stručně o vizáži – jestliže třeba punkeři a metalíci dbali důsledně na svůj vnější vzhled, muzikant nebo fanoušek hardcore vypadal tak nějak „normálně“. Na rozdíl od nich nevynikal nějakými specifickými znaky, protože nic takového jako „hardcore móda“ neexistovalo. Hácéčkář mohl být nakrátko ostříhán, mohl nosit dlouhé háro, na samém konci 80. let se objevily i první dredy. Ti dlouhovlasí občas svazovali svoje vlasy šátky, ti krátkovlasí měli na hlavě naraženou baseballovou čepici. Celkem oblíbené byly stejně jako v punku nebo v metalu i různé druhy náušnic a tetování. Kožené bundy všech možných barev, nikdo se nepozastavoval ani nad křivákem. Ten byl většinou vyzdoben plackami s emblémy HC part. Většinou potištěná trička (buď s HC kapelami anebo s nějakým štěpným sloganem, např. FUCK THE SYSTEM), kalhoty jakékoliv (klidně i džíny), ovšem časem se staly velmi oblíbenými kraťasy. Na nohách buď vysoké zavazovací boty, nebo tenisky. Tedy naprostá volnost. Člen Radegastu Milan Jonšta v seriálu Bigbít říká: „Mě na těch amerických kapelách zaujalo to, že ony v podstatě vypadaly normálně, což pro nás bylo v té době přijatelnější – přijít na koncert v tričku a džínách. A a o to víc tvrději a rychleji zahrát, což vyrovnalo všechny ty kohouty a nějaký ten extrém vizáže.“ Koncerty probíhaly v třeskuté, divoké atmosféře, plné tance pogo, skákání „mosh“, stékajícího potu z polonahých těl hudebníků i diváků, a občasných drobných poranění, která při všeobecném třeštění obě rovnocenné složky HC utrpěly. Hrálo i tančilo se s nasazením a energií, takže ani nebylo divu, že občas odcházel jedinec z kotle lehce otlučen. Stejně jako u anglo-americké scény i u nás byl tím nejoblíbenějším koncertním HC-prvkem „stage-diving“, tedy skok z pódia na publikum. Jinak – HC-souborů u nás na konci 80. let působilo málo a některé z nich svoji hudbu ani k hardcore nedokázaly přiřadit – informace a zprávy o HC, které sem přicházely ze Západu, byly většinou kusé a zmatkovité. Navíc neextrémní vzhled a absence typických znaků v oblékání příznivců HC budily trošku nedůvěru – tuzemský rockový fanoušek té doby byl velmi ortodoxní a podle jasných a viditelných znaků snadněji rozpoznával své stylové spolubojovníky. Naše HC-skupiny tak hrály, kde mohly a to povětšinou na podzemních akcích společně s jinými, stylově odlišnými partami. Přesto můžeme říci, že tuzemští hácéčkáři víceméně intuitivně splývali s myšlenkově spřízněnou punkovou komunitou a to i přes některé výjimky (Debustrol, Insania) nebo proklamace („My jsme se za pankáče nikdy nepovažovali. Prostě jsme jen hráli tuhle rychlou hudbu, měli jsme stejný texty, akorát jsme nosili dlouhý vlasy.“ – Hraboš v seriálu Bigbít). Mezi CS/HC kapely 2. poloviny 80. let řadíme tyto: Radegast (Milan Jonšta, Jiří „Bobeš“ Prokš, Havířov), Brachyblast (Havířov), P.S. (Jaroslav „Wonid“ Cvach, Robert „Jimmy“ Vlček, David „Kratos“ Bartoš, Praha), Kritická situace (titíž lidé jako u P.S., Praha), Suicidal Commando (Wonid a Johnny Chaos, Praha), F.A.S. (Praha), Wanastowi vjecy (Robert Kodym, P.B.Ch., Praha), Michael´s Uncle (Amrit Sen – Petr Stanko – Karel Jančák – Ivan Klein – Jaroslav Stuchlý, Praha), Svatý Vincent (Vincent Venera & spol., všehomír), Už jsme doma (Miroslav Wanek, Jindřich Dolanský, Milan Nový, Romek Hanzlík a další, Teplice), O.P.M. (Venca Kuděj, Petr „Hošča“ Hoščálek, Plzeň), Chronická nevinnost (Plzeň), Telex (Karel Bouša, Strakonice), 23

Zelení kanibalové (Jan „Needle“ Jiskra, Martin „Bobík“ Český, Strakonice), Svobodný slovo (Petr „Incy“ Incedy, Martin „Pumlíč“ Bistrai, Sokolov), Stres (titíž jako u Svob. Slova, Sokolov), Nátěrová hmota (Pavel „King“ Král, Jindra Vacková, Dobruška), Našrot (Petr „Hraboš“ Hrabalik, Jiří „Martha“ Dvořák, Jouza Bárta, Havlíčkův Brod), S.R.K. (Radek Kypsoň, Brno), InsaniaSkimmed (Petr „Poly“ Pálenský, Martin „Malcev“ Maleček, Brno), Akutní otrava (Miki „Kuláč“ Čort, Radek „Hrádek“ Albl, Praha), AMB (Jan Hladík, Jan Žalud, Praha) atd. Tuzemské HC-hnutí se rozvinulo až začátkem 90. let, kdy u nás vzniklo velké množství hardcoreových kapel, které si nahrávaly a posléze distribuovaly svoji hudbu samy na koncertech – nejdůležitějším médiem zde byla audiokazeta. Na těchto koncertech bylo také možné si zakoupit ještě spoustu punk a HC fanzinů, podepsat různé petice proti něčemu či za něco, a zapařit si stejně dobře jako v oněch dřevních časech. Scéna se pak opět různě štěpila (což je v HC obvyklé), někoho spolkl gramoprůmysl, někdo začal HC fúzovat s absolutně odlišnými styly hudby, jiný se věnoval nastupující taneční elektronické hudbě, ale stále přicházeli noví a noví mladí ranaři, kteří svoji nespokojenost s okolním světem dokázali vyjádřit zcela přesvědčivě pomocí - pro hardcore tak typické - decibelové kytarové smršti.

Radegast live v Ostravě, Milan „Afoň“ Jonšta a Jiří „Bobeš“ Prokš, 1988.

Radegast, zleva Jiří „Ďábel“ Pavlica, Milan „Afoň“ Jonšta, Jiří „Bobeš“ Prokš, 1988.

Michaels Uncle, live na Rockfestu, Ivan Klein, Karel Jančák, Amrit Sen s tričkem FUCK THE SYSTEM a Petr Stanko, 1988.

Michaels Uncle live na Rockfestu, zleva Petr Stanko, Amrit Sen, Ivan Klein, a Karel Jančák, 1988.

24

Michaels Uncle, spol. foto dole Karel Jančák, Jaroslav Stuchlý, Ivan Klein, nahoře Petr Stanko a Amrit Sen, cca 1987−88.

Kritická situace, David „Kratos“ Bartoš, Robert „Jimmy“ Vlček, Simon „Sifon“ Budský a Dan „Yahoda“ Malaniuk 1990.

P. S. live v Oskave, basák Wonid a zpěvák a momentální kytarista Kratos, 1987.

P. S. live, v maskách zleva, Jarda „Wonid“ Cvach, Robert „Jimmy“ Vlček, David „Kratos“ Bartoš a Jan Jukl alias Johny Chaos 1987−88.

Insania, zleva asi Martin „Vrba“Vrbík, Petr „Poly“ Pálenský, Martin „Malcev“ Maleček, 1988.

Našrot live, ve Zborné, zleva Petr „Hraboš“ Hrabalik, Josef „Jouza“ Bárta, Jiří „Martha“ Dvořák, 1988.

25

KONCERTY PUNK a HC KAPEL Co se týče koncertů - jestliže v první polovině 80. let byly akce, na nichž hrály jenom punkové soubory, spíše naprostou výjimkou (např. Stará Lysá, 1. Punk parník, obě 1985), v druhé polovině dekády jich značně přibylo, což zapříčiňovalo i zvýšenou pozornost ze strany represivních orgánů bolševického režimu. V knize Kytary a řev píše publicista Filip Fuchs: „Prostý fakt, že k provozování punk rocku není zapotřebí virtuózních schopností, že je to skutečná hudba ulice, kterou může dělat v podstatě každý a tím pádem například k organizování neoficiálních koncertů není zapotřebí drahé aparatury či luxusního sálu, měl za následek to, že se punk u nás hrál prakticky všude a většinou na akcích, které si jeho příznivci organizovali sami.“ A dále: „To, že se (punkové) neptali na svolení anebo dělali koncerty polooficiálně pomocí různých úskoků, způsobovalo odpovědným orgánům záchvaty zuřivosti. Nikoliv nestravitelnost hudby či vzhledu příznivců punku, ale právě ony spontánní, oficiálně neorganizované a nekontrolovatelné aktivity, byly nakonec nejčastější represí proti tomuto stylu.“ Zde je ovšem nutné podotknout, že i  v  tomto období bylo přece jen mnohem obvyklejší, když se punkové koncerty odehrávaly v  rámci undergroundových akcí, které pořádaly „zasloužilé“ máničky, vyšlé spíše z prostředí „plastikovského“ než z punkového.

Punk, Brno - Křenová, bratislavská Zóna a live, 1989.

Punk, Praha, Junior klub Na Chmelnici, zde mladí punks, 1987−88.

Plexis live na Punkedenu, frontman Petr Hošek, 1989.

Tři sestry na Punkedenu, baskytarista Tomáš „ing. Magor“ Doležal, 1989.

26

Nicméně nápor punku na konci druhé poloviny dekády donutil některé prozíravější kulturní pracovníky, aby něco málo koncertů takříkajíc posvětili, aby jim pomohli získat statut jakési „oficiálnosti“; jmenujme třeba samostatný blok Rockfestu 1988, nazvaný „Tvrdé jádro“, Punk parník 1988, punk akci v pražském hotelu Tichý, či největší punk-hardcore festival, který se u nás za bolševického režimu podařilo uspořádat – tzv. „Punkeden“, jenž na pražském Žofíně v říjnu 1989 navštívilo snad dva a půl, podle některých odhadů až tři tisíce návštěvníků. Velkou roli v propagaci punku sehrály i pražské kluby – nejvíce asi Junior klub Na Chmelnici, pak Opatov, Jahodnice, v úplném konci dekády ještě strahovský Klub 007. Mimo Prahu se pogovalo hlavně v brněnské Křenové a ostravském Žaláku, v Bratislavě to byly Muko klub Družba a Lamač.

PUNK a HC NAHRÁVKY I šíření nahrávek probíhalo trošku jiným způsobem než u androšských mániček. Jestliže v undergroundu se pohybovali lidé typu Petra Cibulky, Robina Hájka nebo Oldy Šímy, kteří vybaveni kotoučovými magnetofony většinou stáčeli živé koncerty a postupovali je dál, ať už zadarmo nebo za menší finanční obnos, u punkerů se stala hlavním médiem audio-kazeta. Punkové si svoje nahrávky natáčeli sami – někteří nahrané kazety dokonce vybavovali obaly s kouzelnou DIY-estetikou – a sami je dávali do distribuce. A a to povětšinou na androšských akcích, kde hrávaly punkové a HC skupiny – vše fungovalo na bázi výměnného obchodu. O nahrávkách se různě dozvídalo šeptandou, ale existovala i síť HC-punk fanzinů, které obsahovaly recenze koncertů, demáčů a další informace. Z nahrávek skupin stylu, pak největší fandové a nadšenci sestavovali tzv. samplery – výběrové kazety, které (podle jejich dramaturgického vidění) představovaly to nejlepší z cs punku a hardcore. Uveďme např. samplery „Razie“, „Bohemia Punk Vol. 1“, „Nepříčet“ či „Co bylo za zdí“ nebo „Stále stejné oběti“. Kazety coby nezávislé punk a HC medium vydržely docela dlouho – prakticky po celá 90. léta. Po milleniu, kdy nastoupily počítačové vypalovačky, se ovšem výroba většiny demosnímků přesunula z analogové do digitální sféry.

Obal dema Always The Same Victims, 1990.

Obal dema Nepříčet, 1990.

27

PUNK a HC SAMIZDATOVÉ ZINY Underground měl svoje Vokno, Revolver Revui, Mašurkovské podzemné a podobné samizdaty, které se začaly objevovat začátkem nebo v  průběhu 1. poloviny 80. let. Ty se sice v  určitých pasážích a  článcích věnovaly hudbě – ponejvíce alternativní, a  to jak domácí tak zahraniční, ale jejich hlavní gró tvořily filosofické, politické, literární a  kritické stati a  dával se také prostor zakázaným nebo začínajícím prozaikům a poetům. Čistě hudební samizdaty vlastně začaly až s  nástupem punku a  hardcore ve druhé polovině 80. let. Kupříkladu na přerovského Pavla Komínka (Mašurkovské podzemné) navázal Rosťa „Osel“ Bezděk z nedalekého Lipníka nad Bečvou třemi čísly asi nejlepšího před(i po-)revolučního fanzinu Oslí uši, věnujícího se punku a hardcore (kvalitní grafika i informace o zahraniční scéně). V  tomto ohledu byl aktivní i  brněnský Luboš Vlach se svým Šotem, který se po počátečním zhlédnutí se v anglo-americké alternativě (Nick Cave, Patti Smith, Iggy Pop) začal měnit v čistě punkový a hácéčkový fanzin – nicméně je pravda, že informace ze zahraničí stále převažovaly. Kvalitním punkovým zinem byl i  plzeňsko-pražský 10 Years Flexi Disc, jehož otci-zakladateli se stali Václav Žufan a Pepino Maraczi. Na něj pak navázali dvěma čísly Attacku. V Olomouci zase bratři Aleš a Jaroslav Ježkové začali vydávat punkový časák s příznačným názvem Sračka. Vůbec prvním punkovým zinem je však Punkmaglajz, který už v roce 1985 začali vyrábět lidé z  jihlavské punkové úderky HNF (Petr „Biafra“ Štěpán a  spol.). V  Bratislavě z  okruhu kapely Zóna a (Peter „Koňýk“ Schredl) vycházel od roku 1987 strojopisný In Flagranti, věnovaný ovšem hlavně zahraničnímu punku „styl 77“. Toto je důležité poznamenat: ve všech zmíněných zinech se z převážné většiny psalo o zahraničním punku a HC, hlavně se jednalo o překlady z věhlasných zahraničních fanzinů (např. Maximum Rocknroll atd.). Nyní ještě několik zinů, které se věnovaly punku a HC pouze částečně: takže – dalšími lokálními samizdaty byly třeba karlovarská Struna a  její cihla, která psala o heavy metalu a  punku, Independent Information z  Jeseníku, jež přinášel recenze, žebříčky s  novinkami zahraniční nezávislé scény a diskografie. Pak zde byl také pražský zin Za dvě piva, který se zaměřoval na informace z oblasti nové vlny (Cure, U2), reggae, rapu a hip hopu, nelze opomenout ani Hadr (Havířovský drbník). Po roce 1989 se s různými fanziny roztrhl pytel, jejich tvůrci se pochopitelně dostali k lepšímu technologickému vybavení, takže takový ten vábivý undergroundový DIY-design byl vystřídán normálním tiskem a mnohde i barevnými fotografiemi a články (například plzeňský Rock Report). Papírové ziny jako takové postupně skončily někdy ve druhé polovině 90.let. Za prvé se u nás vyrojila spousta specializovaných hudebních časopisů (zejména metal, hip hop, elektronická scéna) a i ty obecné měly taky docela slušné pokrytí (Rock & Pop), za druhé – punk a HC scéna se nacházela v určitém útlumu, takže nebylo až tak o čem psát, a za třetí se vynořily první webové stránky na internetu, takže spousta DIY-tvůrců svoje aktivity přesunula právě tam.

28

VZTAH PUNKU K JINÝM SUBKULTURÁM Stávalo se samozřejmostí, že přestože měly obě složky bolševické policie – „veřejná bezpečnost“ a  StB – v  třeskutých letech 1988-89 dost starostí s  různými protirežimními aktivitami (tzn. demonstracemi, peticemi, či vznikem nových občanských iniciativ – týkalo se hlavně Prahy), vždy si našly čas zasáhnout na nějakém podzemním rockovém koncertě. Takže jak generačně starší undergroundové máničky, tak i  punkeři dostávali kapky v  podobě perlustrací, pokut, různých předvolání k  výslechům, zavření do kriminálu i  doporučením k  pobytu na psychiatrii, prakticky až do listopadu 1989. Tento kolektivní „stav ohrožení“, vyplývající z odlišného životního stylu než ostatní „zbytková“ a konzumní společnost, byl asi jedinou věcí, co obě subkultury (underground a punk) spojovalo, ale na druhé straně byl natolik silný a vize společného nepřítele tak zřetelná a  nepochybná, že máničky i  punkeři spolu dokázali docela dost dobře vycházet. Proto také punkové kapely hrávaly často na androšských podzemních akcích, a na punkových koncertech bylo zase vidět mnoho vlasatých undergrounďáků. Stejné osudy měli členové obou subskupin i  ve svém vyhýbání se dvouleté vojenské službě, jakožto základnímu zlu, útočícímu na mladého, svobodně uvažujícího člověka té doby. Takže většinou zde převládala snaha získat tzv. „papíry na hlavu“, což znamenalo jediné - dostat od psychiatra potvrzení „neschopen vojenské služby“ a mít tak nárok na tzv. „modrou knížku“. Sice to zahrnovalo občasný pobyt v psychiatrických léčebnách, ale to vůbec nevadilo. Dva roky vojny, ono nejprostší „zákonné“ omezení svobody, se stalo pro Moc tím nejúčinnějším nástrojem ke zpacifikování všech volnomyšlenkářů a rebelů, neboť vytvářelo hodně prostoru k tomu, vytvořit z nich opět poslušné roboty, zařaditelné k obecnému průměru stádní společnosti. Naopak v blázinci byla možnost potkat se se skutečně inteligentními lidmi – dobrovolně i  nuceně internovanými intelektuály z různých oborů lidské činnosti – s filosofy, básníky, spisovateli, ekology. Celkem jednoznačně vyhraněný vztah měli punks vůči některým ostatním subskupinám mládeže. O tzv. „diskomládež“ se prakticky nezajímali, připadala jim směšná, blazeovaná, nehodná jakéhokoli komentáře (přesto existuje spousta punkových skladeb, které se tímto tématem zabývají). Zato se hodně naváželi do tuzemských „metalíků“, tedy hlavně do těch HM kapel, které jim svým tichým partnerstvím se  SSM a  dalšími orgány bolševických struktur („my vám zajistíme zřizovatele, a  vy, když nebudete dělat problémy, budete moci hrát“), připadaly tak trochu jako kolaboranti. Vadila jim jejich skrčenost, patolízalství a  snaha zahrát za každou cenu (účast na různých festivalech politické písně atd.). Také se popadali smíchy nad některými textovými výtvory českých metalových kapel, které, co si budeme namlouvat, byly především vybaveny schopnostmi instrumentálními a  nikoliv psaveckými. Metalíci zase punkovým skupinám vytýkali, že neumí hrát, což byla ve většině případů také zajisté pravda, neboť nástrojová virtuozita nepřipadala tak důležitá zase punkerům, kterým šlo a autenticitu projevu a energii. Toto vzájemné napadání samozřejmě neplatilo do detailu, protože jak v  punku tak v  metalu existovaly odnože, které se vzájemně respektovaly (hard core, thrash metal), a soubory jako Törr, Debustrol nebo Root či Insania se těšily vcelku zasloužené úctě obou stran. Je zajímavé, že punkové i metalíci společně nesnášeli jednu subskupinu, která původně vzešla z punku – tzv. „depešáky“. Elektronický pop kapel tohoto druhu (Depeche Mode, u nás Oceán), už tak nějak překročil onu mez tolerance, a tak když se do depešáckého tábora začaly stěhovat skupinky diskotékové mládeže (hlavně dívek), nezbylo pravověrným zastáncům tvrdé muziky, než tento černě oblékaný „národ“ odsoudit k naprostému opovržení. O kladných vztazích s androšskými máničkami již byla zmínka, ale na úplném konci 80. let se u nás, i když zatím v mizivém počtu, pomalu začala klubat další, punkům tentokrát nepřátelská ekipa – skinheadi. Ta první tuzemská generace skinů byla jen skupinkou bývalých punků, kteří si vyholili hlavy, ale zato hned v počátcích o sobě dávala svým militantním jednáním hodně vědět.

29

Přeměnila punkový, i když šokující přesto radostný tanec pogo v jakýsi boj o život, kde hlavní motivací bylo někomu „dát přes držku“. Plešatci totiž začali na rozdíl od punků také dbát o svojí fyzickou zdatnost, kterou v těchto bitkách mohli využívat. Jedinou povolenou drogou pro ně bylo české pivo, jímž svoje holé hlavy ovšem zalévali velmi hojně. Co se týče oblečení, uniformou a vzorem se jim stal zelený „bomber“ (letecká bunda), na kšandách držící džíny s dole ohrnutými nohavicemi. To asi aby vynikly „martensky“, vysoké černé boty s tvrdou kulatou špičkou a jak jinak „až nahoru zavázaný“. Pod bomberem nosili skini většinou bílá trička s národnostním motivem. Svoji pivní vlasteneckou filosofii sice povýšili na první místo až v devadesátých letech, ale i před revolucí stačili vyvolat několik půtek s punkery, které se ovšem po listopadu ´89 přeměnily v otevřený a nenávistný boj. Skinheadi byli a jsou společně s diskomládeží svým myšlenkovým potenciálem asi nejjednodušší subkulturou. Jejich černobílé vidění světa, skládající se z několika základních atributů (podpora extrémní pravice, nacionalismus, otevřený rasismus, nadřazení „řádu nad chaosem a anarchií“), symbolů (rasa /bílá/ – Čech /Švejk/ – sport /fotbal/ – národní nápoj /pivo/ – boj /proti „nebílým“/ – zbraň /tonfa, martens/ – uniforma /bomber, martens/ – řád /voják/), a filosofií vyjádřitelnou sloganem „buřty, pivo a nenávist“, je totiž stejně totalitní jako systém, proti němuž na konci 80. let bojovali. Snad jediným a vcelku zanedbatelným rozdílem v jejich snaze po „vládě se silnou rukou“ je, že tato snaha přicházela směrem zprava. Aniž by si uvědomovali, že extrémní levice (bolševismus) a extrémní pravice (fašismus) takřka splývají. Tolik tedy o vztahu punku k jiným subkulturám mládeže.

PUNKERS – ŽÁDNÁ OŘEZÁVÁTKA Samozřejmě ani samotní punkové nebyli zrovna hoši, s kterými pustíte svoji dceru na večírek střední školy. I v této subskupině se vyskytovala spousta kecalů, pozérů, vyčuránků, vygumovaných hlav (alkohol, drogy) parchantů a kriminálníků. To nakonec potvrzuje publicista F. Fuchs v knize Kytary a řev: „Na druhou stranu by nebylo správné si československý punk rock za minulého režimu příliš idealizovat. I když fungoval v nesrovnatelně obtížnějších podmínkách než v západní Evropě, nejednalo se o nějaké společenství Rychlých šípů. To, že byli všichni jakoby ´na jedné lodi´ neznamenalo, že by se lidi nervali na koncertech, nelikvidovali drogama a alkoholem, nehráli si na elitu českého punku, že by se v textech neobjevovalo rasistické svinstvo anebo že by kapely nesahaly k ústupkům vůči oficiálním institucím, když tu možnost dostaly.“ Existovaly tu tedy punk kapely, jejichž zřizovatelem bylo SSM (třeba HNF), nebo jiné organizace Národní fronty (např. Visací zámek, Novodur), kapely, které toužily po slávě a velkých koncertech (Plexis ve svém „street“ období), některé texty souborů jako třeba Oi Oi Hubert Macháně, Šanov 1, či Suicidal Commando měly vyloženě rasistické tendence, devastace kapel alkoholem (Tři sestry, Visací zámek, Našrot) a drogami (Michael´s Uncle, Plexis) byla známá a proslulá. Přesto lze prohlásit, že role punkerů na naší scéně druhé poloviny 80. let byla důležitá alespoň z jednoho důvodu. Tak nějak totiž navázali na poselství undergroundů ze sedmdesátých a první poloviny 80.let, kteří svým životem a aktivitami mimo oficiální struktury, vytvářeli jakousi paralelní kulturu, která (i se svými klady a zápory) jakožto „nezávislá“ poskytovala prostor pro svobodnou a spontánní tvorbu komukoliv, kdo se nějak chtěl vyjádřit. Navíc punkové tato androšská společenství oživili jiným duchem, jinou hudbou, jinou vizáží a jiným druhem reakce na tehdejší zatuchlou společnost. A a vytvořili tak podhoubí a zázemí pro široké pole různých alternativních stylů a s nimi spojených aktivit, které se u nás objevily v 90. letech. Budiž jim to připsáno k dobru. 30

ČS PUNK a HC V 90. LETECH CS punk a hardcore vstupovaly do 90.let s mnohými nadějemi. Za prvé s tou, že bude možno svobodně hrát bez nějakých omezení – to se brzy splnilo, protože postupně začaly vznikat první kluby. Kupříkladu v  Praze to byly Rock Café, Roxy a  Bunkr, v  Jihlavě třeba AMC, v  Ústí n. L. Tukan, V Ostravě Rock Hill atd. Splnila se i  představa o tom, že bude možno nahrávat punk na desky. Dokonce vrchovatě – prvního sampleru s HC a punk kapelami „Rebelie – Punk´n´oi“ se prodalo přes 100 000 nosičů, byť jeho kvalita je vskutku mizerná. Ale to je docela pochopitelné – punkoví hudebníci nebyli na hudební studia zvyklí, stejně jako muži za mixy se teprve učili, jak takovou hudbu správně umíchat. Nicméně další desky s vysokými prodeji následovaly – Tři sestry, Visací zámek, Orlík, Plexis… Počáteční obavy, že nebude o čem psát texty, také rychle vzaly za své. „Ze začátku jsem podobný pocity měl, všude vládla euforie, ale postupem času začaly vyplouvat různý sviňárny a zas bylo o čem zpívat,“ tvrdí Zdeněk Růžička z  kapely SPS v  časopisu Report (2007) a  manager Petr Růžička ho tamtéž doplňuje: „Zjistilo se, že ty starý texty platí i pro nově příchozí politiky. Pak se narodila nová generace sviní, který jsou asi ještě horší než ty starý struktury, protože mají mnohem ostřejší lokty než ti, co pouze převlékli kabát. Aféra stíhá lumpárnu a člověk se nestačí divit, co se vlastně změnilo.„ Naštvanost z  textů nezmizela, jen postupně cílila jiným směrem. Hraboš (Našrot): „Někteří z  mladší generace pankáčů a  hácéčkářů postupně zjistili, že ač bolševika nenávidí, přece jen svými názory patří do středový a levý poloviny myšlenkovýho spektra. A tak se začali opírat do náckovskejch, fašistickejch a pravičáckejch názorů, konání a vlastně i do celý pravice. Je totiž jedno, jestli je totalita, která ti hrozí, bolševická a má za modlu Lenina, nebo kapitalistická, a má za modlu prašule. Obě ti jdou po krku, když jim na jejich svatý grály sereš.“ (Report, 2007). Přesto v nové – jakoby kapitalistické - době došlo k rozmělnění punkové pospolitosti. „Tenkrát punkeři víc drželi spolu, scházeli se, jezdili na koncerty. Dnešní doba je mnohem víc uspěchaná, každej se za něčím honí, všechno se škatulkuje, lidi se pomlouvají. Samozřejmě to ale neplatí na všechny,“ tvrdí Petr Růžička v Reportu. Své způsobil i náhlý úspěch a sláva. „No jéje! Aby né! Mnozí zpychli a přestali žít v kanálech,“ směje se Michal Pixa z Visacího zámku. Punkové kapely na tom byly dobře v prvních letech po revoluci, cca od let 1992-93 se situace začala měnit. Do Česka začaly pronikat nové směry – nejprve street rock á la Guns N´Roses, později crossover, který sem přišel s kapelami Faith No More či Red Hot Chili Peppers, a také grunge (Nirvana, Pearl Jam), takže obyčejný punk najednou začal poněkud strádat. Kromě několika vyvolených (např. Tři sestry, Visací zámek), pro něj nastal postupný návrat do undergroundu. Navíc mnohé z kapel také styl opustily – např. Plexis začali hrát street rock, Petr Štepán rozpustil HNF a založil gothic-rockové XIII.století, původně hardcorový Našrot nasadil anglické texty a vrhl se na jakýsi HC-crossover, to samé proběhlo s Hájíčkovými Hubert Macháně – ti se postupně přerodili v Krucipüsk. Nicméně, postupně vznikla spousta dalších punk, HC-punk či punk-grunge kapel: V.T. Marvin (Praha), Stalinovy oběti (Praha), Asanační pásmo (Kolín), Totální nasazení (Slaný), Jaksi Taksi (Praha), Franta Sahula & Synové výčepu (Praha), Vypsaná Fixa (Pardubice), Volant (Pardubice), Sunshine (Tábor), Squad 96 (Praha-Teplice), Sex Deviants (Strašice), Gauneři (Plzeň), Wohnout (Praha), Punk Floid (Zábřeh) či Apple Juice (Praha) a další. Přestože v 90. letech dlel punk víceméně v undergroundu, na jejich konci se začalo blýskat na lepší časy. Začala dorůstat nová generace punkových manažerů, promotérů a vydavatelů. Těsně před milleniem tak sledujeme nástup nových tváří v oblasti pořádání koncertů, vydávání desek, jakými byli třeba Pavel Friml (Papagájův hlasatel) nebo Jakub „Cecek“ Tauber (Cecek Records) a mnozí další. 31

Díky jejich pilné práci a aktivitám plus souběžně s nástupem ska a neo (pop) punku, nevyjímaje z toho nástup nových technologií (internet), došlo v letech po roce 2000 k obrovskému zájmu o punk a subkultura začala zažívat velký boom.

AMERICKÝ NEO (POP) PUNK a JEHO VLIV NA ZROD NOVÝCH TUZEMSKÝCH SKUPIN PO ROCE 2000 Ve světě komerční 80. léta klasickému punku příliš nefandila – a on ani nemohl šokovat svojí tvrdostí, protože v ní ho thrash-metalové, hardcorové i crossoverové soubory dalece překonaly. Na začátku nineties se ovšem začaly dít věci a téměř ztracený žánr se díky nástupu špinavého stylu grunge a napůl punkové Nirvany znovu začal prosazovat. Což pochopitelně musela akceptovat MTV (byznys je byznys) a do svých pořadů stále častěji uváděla tvrdší soubory. Jenže zároveň byla i stanicí komerční, takže když se našel někdo, kdo dokázal namíchat amalgám skočných rytmů modelu 77 a popové melodie, byla mu s radostí dána šance. Pistolácký a clashovský synek tedy pod škatulkou pop punk nebo neo punk zahájil svojí ofenzívu někdy v letech 1994–95, přičemž jeho centrem se už poněkolikáté stala Kalifornie. Široké publikum si po odeznění nablýskaných disco-osmdesátek znovu zvyklo na tvrdou muziku (MTV s ní v té době nešetřilo), takže tato ofenzíva slibovala jakýs takýs úspěch. A a ten se dostavil. Z nejznámějších kapel tohoto substylu lze jmenovat Bad Religion (Greg Graffin, Brett Gurewitz, Greg Hetson), Green Day (Billie Joe Armstrong), Offspring (Dexter Holland, Noodles), Rancid (Tim Armstrong) či Blink 182. Staří pardálové ze seventies se neo-punkerům smáli a označovali jejich hudbu coby „jako-rebélií“ pro středoškolské publikum. Jenomže co se bude poslouchat za muziku, to vždy určují mladí vlci. Publicistka Veronika Handlířová v knize Beaty Bigbeaty Breakbeaty (1998) cituje kritika Davida Sinkera: „Punk už není jen sub-kultura, ale též sub-ekonomie. Je jedno, jak tvrdě se snažíme přesvědčit sami sebe, že jsme underground. Skutečnost je taková, že jsme již kompletně závislí na systému, který chceme zničit a který nesnášíme.“ Sama Handlířová pak k novému punku ještě dodává: „Posluchači mladých punkrockových souborů jsou vesměs jejich vrstevníky, mnohdy jsou mezi nimi i školáci. V punku dnešního typu nespatřují (na rozdíl od stoupenců hardcoru) vyhraněné politické postoje. V tomto případě jde spíše o obecný vzdor, generační vzpouru proti předem stanoveným rolím. Melodický punkrock, ska – to je (na konci 90. let – pozn. aut.) hudba vyznavačů skateboardingu, snowboardingu a k tomu se pojící módy. Vytahaná XXL trička, vojenské kalhoty ustřižené pod koleny, baseballová čepice a – rozježená kštice obarvená nejčastěji peroxidem (tedy žádná pracně vystužovaná ´číra´ a nepohodlné koženkové oblečení poseté špendlíky). Na rozdíl od grunge, jenž je uzavřenou uzvařenou kapitolou, punková ´Generace Y´ ještě poslední slovo neřekla.“ A v tom má pravdu. Vliv amerického pop-punku na naši mládež se ukázal coby zásadní zejména po roce 2000. Punková subkultura u nás v devadesátých letech existovala, ale v podstatě přežívala v undergroundu (kromě hvězd typu Tří sester nebo VZ ji média víceméně ignorovala). Po milleniu ale přišel obrovský boom punku a ska a subkultura byla náhle módou. Najednou se vyrojila spousta mladých punkových kapel, které si začaly plácat pajšl v televizích a byly hrány v komerčních rádiích - z původně naštvaného punku se tak stála veselá zábavka a výnosný kšeft (zářným příkladem jsou třeba české Rybičky 48 nebo Koblížci či slovenští Iné Kafé a svým způsobem také Horkýže slíže). Naštěstí je ale pořád možné zajít si do klubů na N.V.Ú., Plexis, Apple Juice, S.P.S., VT Marvin, Gaunery nebo Demarche a další… 32

Green Day, zleva Tre Cool, Billie Joe Armstrong, Mike Dirnt, cca 1995.

Blink 182, zleva Tom DeLonge, Mark Hoppus, Travis Baker, cca konec. 90. let.

Offspring, zleva Dexter Holland, Noodles, asi Ron Welty, asi Greg K., 1998.

33

KNIHY O CS PUNKU a HC Zde je nutné si přiznat, že nabídka knih o českém punku a  HC je poněkud chudá. Jistě lze argumentovat tím, že o punku se nečte, neboť punk se žije atd. Jelikož ho ovšem máme v tuzemsku nakvartýrovaný přes třicet let, jistě by nějakých těch shrnujících - ať už faktografických nebo sociologických – studií, knih, sbírek punkových textů, eventuelně knižních profilů jednotlivých kapel, bylo zapotřebí. Nicméně - i přes zmíněnou chudobu nabídky, se pár slušných kousků přece jenom najde. První kniha, která reflektovala existenci některých tuzemských punkových kapel, vyšla ještě za totáče a  jmenovala se „Excentrici v  přízemí“ (ed. Opekar – Vlček). Byly zde k  nalezení krátké profily skupin Zikkurat, F.P.B., A64 a VZ a obecná studie o české nové vlně včetně punku. Úplně prvním polistopadovým počinem pak byla tenká publikace Eduarda Svítivého „Punk Not Dead“. Poté se – v  průběhu 90. let - dali do sápání pamětí lidé, pohybující se v okruhu Tří sester (Fanánek – „Tak to bylo, tak to je“, Sahula – „Průša se nevrací aneb Hrál jsem ve Třech sestrách“, Diestler – „Hlavně, že je večírek aneb 15 let Tří sester...“) a Visacího zámku (Haubert). Částečně se punku dotkly i  knihy „Bigbít“ (Lindaur-Konrád) a  více pak „Ostrůvky svobody“ (Vaněk & kolektiv). Asi nejzákladnější knihou o předlistopadovém čs. punku a HC je pak publikace „Kytary a řev aneb Co bylo za zdí“ brněnského autora Filipa Fuchse a  fotografa Štěpána Stejskala. Vyšla v roce 2002 a velmi podrobně popisuje HC/punkový život v bolševickém Československu a kromě výčtu naprosté většiny kapel žánru, punkových demáčů a samizdatových zinů, přidává i několik samostatných kratších profilů zásadních tuzemských punk a HC souborů. Pár let po milleniu přispěchal s  asi  dvanáctidílným seriálem o českém punku Dan Folprecht v časopisu Report – jednalo se zejména o vzpomínky samotných účastníků tehdejšího dění (seriál je možné si stáhnout z reporťáckého webu). V podobném duchu, se zvláštním důrazem na rozhovory, se prezentovala značka Tarantino a Čert, která v průběhu tří let vydala tři tenké punkové publikace („Smradi, kterým všechno vadí“, „Asi jsme byli z jiného těsta“, „Vy jste to nevěděli?“). Určitou shrnující, sociální a kulturně-politickou sondou do českého punk a HC hnutí je pak kniha Miroslava Vaňka „Byl to jen rock´n´roll?“, která se zčásti zaměřuje zejména na konflikty punkerů s totalitní Mocí. Texty nejmladších HC, punk a noise interpretů a kapel pak uvádí publikace „Zpěv do odposlechu víc“. V poslední době se konečně vynořily knihy popisující historii jednotlivých kapel žánru – Visací Zámek (Jan Haubert – „Hluboká orba aneb 20 let Visacího zámku“), N.V.Ú. (Aleš Vostřesz – „N.V.Ú.“), Tři sestry (Radek Diestler – „Tři sestry aneb 25 let ve 25 obrazech“), Našrot (Radek Diestler – „Totálně Našrot aneb Příběh naší nejlepší neperspektivní kapely“). A nezapomínejme také na některé studentské disertační práce, které na český punk a HC pohlížejí z různých aspektů a hledisek. Nicméně bylo by náramné, kdyby se nějaký publicista či samotní hudebníci věhlasných punk/ HC souborů pustili do psaní divokých memoárů – v tomto ohledu by určitě stálo za to, vykreslit zejména historie kapel jako Zikkurat, F.P.B., Zóna A, Šanov, S.P.S., Plexis, Michael´s Uncle nebo Insania. Ale jistě i mnohých dalších. Věřme, že k tomu brzy dojde.

34

Obal knihy, Aleš Opekar, Josef Vlček a kol.: Excentrici v přízemí, Panton 1989. Obal knihy, Eduard Svítivý: Punk Not Dead, AG-Kult 1991. Obal knihy, Miroslav Vaněk: Byl to jenom rock´n´roll, Academia 2010.

Obal knihy, Radek Diestler: Tři sestry Hlavně, že je večírek 15 let v 15 obrazech, Hagen&Veselý 2000. Obal knihy, F. F.: Kytary a řev aneb co bylo za zdí, Hluboká-orba-rec a Papagájův hlasatel lic 2003.

35

Text k výstavě Kristova léta českého punku. 33 let průšvihů i výher tuzemského punk rocku. 33 let od prvního punkového koncertu v Praze, konané v prostorách občanského sdružení Muzeum a archiv populární hudby – POPMUSEUM v KC Kaštan, Bělohorská 150, Praha 6 od 23. 2. do 27. 5. 2012. sestavil: Petr „Hraboš“ Hrabalik střihový videodokument k výstavě: Alexej Guha zvukový sampler k výstavě: Radek Diestler redigovali: Aleš Opekar a Radek Diestler autoři fotografií: Štěpán Stejskal, Jiří Munzar, JP, Aleš Svoboda, Jiří Volek, Miroslav Korbel, Daniel Vrabec, Tomáš Turek, Jan Černý, Tomáš Pálka, Ivan Malý, Dimitrij Karapetkov a mnozí další Vydalo: Popmuseum 2012 za podpory hlavního města Prahy a Ministerstva kultury.

www.popmuseum.cz Popmuseum podporují: Český hudební fond, Svaz autorů a interpretů