Konec války v Blovicích Nebude dlouho trvat a opět si připomeneme osvobození naší vlasti a tím i našeho města od německé armády. Než se ale naši občané dočkali vytoužené svobody, museli snášet během období Protektorátu mnoho útrap. Mnoho našich občanů muselo nastoupit na nucené práce do Říše, jak se u nás říkalo do "rajchu". A protože se koncem roku 1944 a na počátku roku 1945 přiblížila též východní fronta k protektorátním hranicím, byly vysílány transporty zemědělských dělníků na zákopové práce i na Moravu. V období Heydrichiády se několik našich občanů dostalo na plzeňské gestapo zásluhou falešného udání místního faráře Slabeňáka, který si vymyslel neexistující ilegální skupinu NOS složenou z blovických občanů. Nepomohla ani "protekce", kterou Blovičáci na plzeňském gestapu měli. Velitel plzeňského gestapa měl za manželku občanku Blovic a nechtělo se mu proto proti Blovickým příliš zasahovat. Ale rozkaz z vyšších míst ignorovat nemohl. Vzhledem k nevelké vzdálenosti Blovic od Plzně přelétaly nad naším městem stále častěji bojové svazy spojeneckých letadel. V únoru 1944 bylo pak při leteckém souboji sestřeleno poblíž samoty Dubče americké letadlo. V průběhu roku 1944 byly přelety letadel západních mocností nad naším krajem stále častější. 18. 11. 1944 svrhly americké letouny podle očitých svědků (jeden se vracel z kina - za války se promítalo v sále sokolovny 4x týdně, 2-3 promítání denně, barevně, německy s českými titulky; druhý byl na odpolední směně v Lekovce, kde si Němci nechali upravovat pogumované pásy na svoje Hakely, aby neničili silnice) 2 bomby, a to do pole u lesa Dubí, mezi cihelnou a dnešním Pressolem. K úrazu nepřišel nikdo, přesto že obě bomby vybuchly a způsobily mezi občany paniku. V nádraží byl totiž právě vlak, který vezl lidi na noční směnu do plzeňské Škodovky. Lidé tedy měli starost, protože ve vlaku byli jejich příbuzní na cestě do práce. Proč spojenci svrhli svoje bomby právě u našeho městečka na civilní vlak? Na konci vlaku za osobními vagony měli Němci ještě připojený zvláštní vagon s kulometem zvaným čtyřče. Protože bylo spojenecké letadlo přezdívané Moskyt proti bílým mrakům na obloze krásně vidět, neodolali Němci pokušení a na letadlo několikrát vystřelili. Pilot Ietadla zareagoval na střelbu vypuštěním dvou pum. Žádná nezasáhla svůj cíl. Při stavbě tovární haly firmy Pressol si stavební firma nechala před započetí prací ukázat od pamětníků přesné místo dopadu pum, protože existuje určitá domněnka, že do prostoru cihelny dopadla ještě jedna bomba, která však při dopadu nevybuchla.
Na obrázcích zleva: Spitfire, Mustang, Mosquito Od ledna 1945 došlo vlivem napadání vlaků hloubkaři k omezení železniční dopravy. V únoru 1945 svrhlo spojenecké letadlo pumu, která dopadla poblíž "Keramiky" (u kostela) do měkkého terénu, takže nezpůsobila žádnou škodu. O téhle bombě ale nikdo z námi oslovených pamětníků neví. Můžeme se tedy domnívat, že k chybě došlo v době psaní kroniky a kronikář se mýlil. V březnu 1945 odstřelovali hloubkaři vlak u "Bílé hlíny", přičemž byl raněn topič lokomotivy. 29. 3. 1945 byl ve službě těžce zraněn při napadení vlaku hloubkovými letci strojvůdce. V tuto dobu byly pozorovány velké transporty německého vojska k Českým Budějovicím (přes den napočítáno i 17 vlaků). 17. 4. provedli hloubkaři nálet na vlak u rybníka Poplužák. Po trati ve směru od Plzně jel vlak plně obsazený Němci, se jednalo o vojenský transport (tanky, děla,...). Nad tratí v té době už pravidelně hlídkovaly dvojice spojeneckých letadel Spitfire a Mustang (při hlídkových letech piloti udělali vždy jeden přelet nad tratí a druhý při zpáteční cestě nad silnicí). Když byl vlak zpozorován, zavolali si piloti na pomoc další letouny. Letci utvořili nad vlakem kolečko a postupně jeden za druhým nad něj nalétávali a stříleli, dokud ho zcela nezničili. Mezitím ale stačili Němci vlak opustit a schovávali se ve strachu v rybníku Poplužák. V době náletů spojenců na plzeňskou Škodovku si piloti před přistáním na mateřských základnách odlehčovali od bomb, které neshodili při náletu. Několik takových bomb shodili spojenci i v okolí Blovic, konkrétně u Seče v malém lesíčku u dnešní odchovny prasat, kde byl kráter po výbuchu zavezen, a na Dubí, kde jsou stopy po kráterech dodnes patrné. 25. 4. se stal terčem hloubkařů rozstřílený cisternový vlak, který stál na blovickém nádraží. Podle očitých svědků byl prázdný cisternový vlak odstavený na slepé koleji směrem na Zdemyslice. Kdykoliv spojenečtí piloti tenhle vlak zahlédli, zahájili do něj palbu a čekali, zda vybuchne. Aby neublížili městu a obyvatelům,
nalétávali na trať směrem od Šibeničáku. Jenom jeden to vzal z druhé strany a kulky jím vypálené rozbily okno až na náměstí. O razanci kulek svědčí fakt, že je později občané nacházeli zabodané v kolejnicích, některé je dokonce z boku prostřelily. Na mnohých místech kulky hloubkařů úplně rozpůlily vagony na dvě části. Kulky hloubkařů byly vyhledávaným suvenýrem, ale plnily i další užitečné funkce. Blovičtí zámečníci je rádi sbírali, aby jim sloužily při jejich práci, protože špičky kulek byly již tenkrát vyrobeny ze speciálního materiálu a nikdy se neztupily a nemusely se brousit. Železniční doprava v této době byla zcela ochromená. Jezdily pouze nepravidelné vlaky. Někteří dělníci docházeli do práce do Plzně pěšky nebo jezdili na kolech. Podle databáze "Hloubkových útoků" se data některých útoků na naši trať poněkud liší. Viz následující tabulka:
Datum
Čas
Místo
Lokomotiva č. (výtopna) - stav po útoku
Mrtví Zranění
22. 4. 1945
?
Blovice
-
0
0
15. 2. 1945
?
Blovice Nezvěstice
354.626 (?) - zničený nebo z provozu
0
0
25. 3. 1945
?
Blovice Nezvěstice
354.784 (?) - zničený nebo z provozu
0
0
17. 4. 1945
18:58 Blovice - Ždírec
0
0
vyřazený vůz vyřazený vůz 354.1141 (Plzeň) - zničený nebo z provozu
vyřazený vůz
Faktem je, že útoky hloubkařů zůstali v Blovicích téměř bez lidských obětí. Lidé o hloubkařích přemýšleli pouze v dobrém. Protože se říkalo, že ke svým akcím startují z letišť na území Rakouska, ze spolkových zemí Štýrsko a Korutany, vymysleli o tom říkanku: Korutany, Štýrsko, už jsou tady blízko. Achtung, Achtung, wiederhole, bafni kufr, ať jsi dole. (Pro němčiny neznalé překlad německých slov: Pozor, pozor, opakuji, bafni kufr,...). Jak se fronta blížila, začali se v Blovicích chystat na konec války a osvobození města. Byl ustaven revoluční národní výbor, který dostával informace o situaci rádiem nebo po trati od železničářů. Tak se v Blovicích 5.5.1945 dozvěděli o odstraňování německých cedulí a nápisů, do čehož se hned naši občané také s chutí pustili. Blovicemi na samém konci války ustupovala početná kolona německých vojáků. Blížili se k naší obci směrem od Struhař v časných ranních hodinách v neděli 6.5. 1945. Chtěli se dostat do amerického zajetí. Už u Struhař se vyskytl nějaký problém, který vedl k přestřelce a následným obětem na straně německých vojáků. Někteří Blovičáci se jim chtěli postavit se zbraní v ruce a dokonce zbudovat v oblasti Bohušova barikádu z pokácených kaštanů. K tomu naštěstí nedošlo, protože kolona postupovala velice rychle a Blovičáci to nestačili. Na kmenech některých stromů byly dlouho patrné stopy po sekerách. Naštěstí zůstalo jen u myšlenky, protože jinak by se zde strhla silná přestřelka, ve které by naši neměli vůbec žádnou šanci proti dobře
vyzbrojeným německým frontovým veteránům a zbytečně by přišli o život. Při pochodu k přestřelce sice došlo, ale členové Revoluční gardy ( na rukávech tito civilisté nosili zkratku RG) se po prvních výstřelech raději s předsunutou německou hlídkou dohodli na volném průjezdu městem. Němci byli totiž zkušení bojovníci. Palbou se nenechali zastrašit. Pohotově seskákali z náklaďáku, po obou stranách pomalu jedoucího vozu postupovali dál. Vše vyřešilo pár dávek ze samopalů a odpor našich byl zlomen. Naši před příchodem početné německé skupiny byli varováni předem od Američanů, kteří v té době už byli v Klatovech (S kolonou amerických vojáků přijela do Klatov i známá německá herečka Marlen Dietrich, vojáky přezdívaná Lilli Marlen. Na sobě prý měla žluté letní šaty a s vojáky si velmi dobře rozuměla.) a rádiem poslali zprávu na národní výbor. V té nejen informovali Blovické o pohybu Němců, ale zároveň je i varovali, aby s vojáky nevyvolávali žádné konflikty a umožnili jim nerušený průjezd městem. Jednu oběť z této události naše město přesto má. Při výjezdu kolony z Hradiště byl jedinou ranou (a zbytečně na samém konci války německým ostřelovačem) zastřelen R. Procházka. Kolona Němců pokračovala v cestě na Bzí, kde se utábořila v lese a v sousedním lese Suš. Zde byli Němci zadrženi prvními americkými jednotkami. Němci se vzdali bez boje. Dobrovolně Američanům vydali svoje zbraně. Ti je vyskládali na hromadu a pak je tankem rozjezdili. Přesto se některým mladíkům z Blovic a Chocenic podařilo ukořistit několik trofejí, jako třeba granáty, těžký kulomet včetně pásu a dokonce si někteří přes rameno nesli i pancéřovou pěst, se kterou přišli až na blovické náměstí, kde je odzbrojila až místní milice. Počet zajatých Němců byl kolem 1500. A to už byl pořádný zástup, o čemž svědčí dobová fotografie, na které vedli Američané zajatce do sběrného tábora u Seče (v místech dnešní odchovny prasat). Další Němci byli odváděni přímo z Chocenic do zajateckého tábora v Seči. Protože se do toho nikomu moc nechtělo, přihlásili se dobrovolně jako doprovod dva mladíci ve věku kolem 16 let. Šli sami dva se skupinou asi 22 Němců. Byli nedostatečně vyzbrojeni pouze puškami bez nábojů, protože nábojů bylo údajně málo (vzali si je již místní myslivci, aby mohli střílet na srnčí). Když se Němci od mladíků dozvěděli, že jdou do amerického zajetí, začali cestou do polovzrostlého žita odhazovat pistole, aby je u nich Američané při příchodu do zajateckého tábora nenašli. V mladících by se krve nedořezal, jak nám osobně řekl jeden z dodnes žijících členů doprovodu. Tahle nedůslednost amerických vojáků při odzbrojování zajatců je mohla stát život. 7. 5. přijela ze Spáleného Poříčí německá delegace k vyjednávání kapitulace. Týž den byly na blovickém náměstí za účasti Sokolů, DTJ, hasičů, skautů, legionářů, dívek v národních krojích a zástupů občanů slavnostně vztyčeny spojenecké vlajky. Po poledni pak projelo šest amerických tanků. Měly dokonce krátce parkovat v sokolovně. Jednalo se o 15. polní dělostřelectvo druhé pěší divize. Velitel této jednotky, kapitán Emil F. Meis Fr., učinil projev k blovickým občanům. Mezitím přijela od Zdemyslic k blovickému kostelu jiná americká (údajně tanková) kolona. Zde se Američané dozvěděli, že Spálené Poříčí volá o pomoc, a proto se celý sled obrátil, jel zpět k Žákavě a odtud do Spáleného Poříčí. Zatím se nám bohužel nepodařilo žádnou fotografii amerických tanků v Blovicích vypátrat, dokonce ani v místním muzeu o nich žádnou informaci nemají. Mnozí pamětníci dokonce tvrdí, že u nás nikdy žádné americké tanky nebyly, pouze džípy. (Prosíme proto čtenáře, pokud mají doma nějaké fotografie z Blovic v období 2. světové války a osvobození města, nebo mají jakékoliv bližší informace, aby nám dali vědět. Rádi zveřejníme další skutečnosti.)
Na obrázcích zleva: 1. Choceničtí se domlouvají, že s německým Hakelem pojedou osvobodit Blovice, 2. nástup do vozidla v Chocenicích, 3. Hakel 8.5.1945 před blovickou radnicí
8. 5. se Blovice dočkali příjezdu ještě jednoho německého vozidla - poloobrněného radiovozu Hakel. S ním do města přijelo několik občanů Chocenic. Projeli se po náměstí, na chvíli zastavili před radnicí ( kde je někdo z místních vyfotografoval) a pak odjeli zpět do Chocenic. V této neklidné době bylo velmi riskantní, projíždět se v německém vozidle, ale posádka strach neměla. Byli to mladí lidé, kteří ještě neměli rodinu a tak si z nebezpečí nic nedělali. Hakel byl v obci již delší dobu. Místní ho získali u Hladomří spolu s německým osobním automobilem značky Mercedes. Obě vozidla tam Němci zanechali, když prchali před blížícími se Rusy. Tohle vozidlo spolu se žebřiňákem posloužilo v Chocenicích již jako zátaras přes silnici vedoucí od Plzně. Když se místní dozvěděli, že z Prahy prchá Říšský protektor K. H. Frank a dokonce s uloupeným pokladem, chtěli ho na jeho útěku zastavit. Frank se do našich končin ale nikdy nedostal, byl zadržen již dříve. S obrněncem i Mercedesem místní mladíci jezdili, dokud nedošel benzín a pak ho odstavili. Po příchodu Američanů už o benzín nouzi neměli. Neměli nouzi ani o jiné americké produkty. Vojáci se rádi podělili o cigarety, žvýkačky i čokoládu. Na to snadno nalákali spoustu místních děvčat. V Chocenicích byla velice početná skupina amerických a později britských vojáků. Ti parkovali se svou technikou na rozlehlém prostranství před dnešním Erkem. Britové dorazili se svými typickými tanky Cromwell, kterých bylo v obci několik desítek. Tyhle tanky ještě po dlouhá léta používala i naše armáda (ještě v padesátých letech byli ve výzbroji naší armády v Žatci). Zajímavostí tanků Cromwell jsou jejich motory. Ty se braly z letadel po odlétání určitého počtu letových hodin. Byly to motory značky Rolls-royce. Tanky tak jezdily na letecký benzín. To jim umožňovalo dosáhnout rychlosti i 100 km/h.
Britský tank typu Cromwell v Chocenicích 11. 5. přijela do Blovic přední hlídka Rudé armády, jejíž velící důstojník Stěpanov Valentin Evdokimovič učinil v rozhlase projev k místním občanům. 13. 5., kolem 9. hodiny večer, přijely do Blovic tři tanky Rudé armády. Poslední výstřely padly v Blovicích až 19. 5. 1945. Ten den byla zadržena a zastřelena šestičlenná skupina zbloudilých německých vojáků vedená SS-Unterscharpffürerem Wernerem Heidrichem. O této události budeme informovat v dalším článku. 1. 6. uspořádali Američané z okolí večírek v Panském domě, na kterém bylo přítomno také mnoho vojáků československé obrněné brigády z Anglie. Ti byli rozmístěni v Seči, v Chocenicích, v Jarově a v Žinkovech. Další Američané přišli do Blovic 16. 6. Byli ubytováni v místní sokolovně a v Lidovém domě. 23. 6. opět odešli. Menší strážní oddíl americké armády zůstal v Kotousově. Sovětští vojáci setrvali v Blovicích asi 14 dnů, pak odjeli. Nejblíže byli ubytováni ve Struhařích. Blovice ležely totiž na tzv. demarkační čáře, která od sebe oddělovala obě armády.
A tak pro Blovice nastaly mírové časy. 3. 6. 1945 byl na náměstí slavnostně zahájen školní rok a život se začal vracet do normálních kolejí. O hrdinství našich občanů vypovídají do dneška pomníčky a památníky na radnici, na Hradišti, na Dubí, u lékárny, v Komorně, ve Štítově, Vlčicích a na mnoha dalších místech v našem okolí. Na jejich oběť bychom neměli nikdy zapomenout. To nejmenší, co pro uctění jejich památky můžeme udělat, je položení květin k těmto pomníkům alespoň v těchto dnech, kdy si připomínáme 64. výročí ukončení 2. světové války. Za velké množství informací a vzpomínek, které nám pomohli při psaní článků, vděčíme a děkujeme pamětníkům panu Podroužkovi a panu Váňovi z Blovic, panu Vanišovi z Chocenic (který nám poskytl i zajímavé fotografie) a panu Koželuhovi z blovického muzea.
