Konec grosstapa v Česku 2

26

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 27. 6— 3. 7. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Konec grosstapa v Česku Írán se rozběhl za Bombou 3, 13 V

Divoká jízda Radovana Krejčíře 6

Vítejte v Homeless reality show 5

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE, GR 2,30 €; HR 15 Kn

Škrtnou Prahu z Unesco? 5

V

2

2

KOMENTÁŘE

27. ČERVEN–3. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 26

Konec grosstapa

EDITORIAL Dámy a pánové, v tomto čísle bych vás rád upozornil na zprávu našeho reportéra z Íránu, ke kterému se po právě skončených volbách obrací všeobecná pozornost. Z další nabídky bych podtrhl komentář o odchodu policejního prezidenta – kroku, který by mohl přinést tolik potřebné změny v našem hodně zdiskreditovaném policejním sboru. Obšírněji se věnujeme i kariéře jednoho z našich nejbohatších spoluobčanů Radovana Krejčíře, toho času na útěku před spravedlností, a otázce, proč jeden z nejbohatších mužů planety Bill Gates zradil čínské bloggery. Milovníky dostatečně šílených otázek pak odkazuji na str. 19, kde se například dozví i to, proč drogoví dealeři – přestože vydělávají spoustu peněz – žijí u svých matek.

Kolářův odchod dává policii šanci vybřednout z bahna

Nerušené čtení přeje Marek Švehla

VE HVĚZDÁCH Přesně před třiceti lety padly v Jižní Dakotě výstřely, které přivedly do vězení za dvojnásobnou vraždu muže jménem Leonard Peltier. Sedí v něm dodnes, ačkoli v jeho nevinu věří miliony lidí, mezi nimi autority jako Nelson Mandela nebo tibetský dalajlama. „Spáchal jsem jediný zločin,“ říká Peltier, „narodil jsem se jako Indián.“

Peltier se přidal

Poděkujme Paroubkovi. Policejní prezident hlásí odchod. A ministr Bublan přihlíží.

Vyrostl coby typické dítě rezervace, s nulovými vyhlídkami a věčně ponižován bílými učiteli nebo policisty. Smysl do jeho života vneslo až American Indian Movement, mládežnické hnutí, které počátkem 70. let prolétlo Amerikou jako hurikán a přineslo politické požadavky, rozbitá okna, a především – naději. Po desetiletích ponižování a diskriminace začali původní obyvatelé znovu bojovat za svá práva. A Peltier se přidal. Rebelové to ovšem vzali zostra, takže konflikty s FBI a správou rezervací byly na denním pořádku. Většinou na ně doplatili aktivisté: přes šedesát z nich zemřelo za nevyjasněných okolností během tří let. Dne 26. června 1975 se karta poprvé obrátila. Při přestřelce v siouxské rezervaci Pine Ridge přišli o život dva agenti FBI. Z několika desítek přítomných nakonec před soudem stanuli čtyři a jediný Leonard Peltier si odnesl trest – 60 let vězení. Tisíce stran soudních spisů, tajných i odtajněných dokumentů FBI či novinářských pátrání těžko shrnout jednou větou, ale zjednodušeně řečeno: důkazy byly mimořádně vachrlaté (mnohdy prokazatelně vylhané) a podezření z politické motivace mimořádně velké. A nemyslí si to zdaleka jen Amnesty International, ale třeba také bývalý ministr spravedlnosti USA Ramsey Clark. Všechny pokusy na obnovu procesu ale zatím selhaly: vězeň číslo #89673-132 svou posvátnou dýmku dál čistí v cele. Petr Třešňák

Už 27 let. FOTO BOBBY CASTILLO

Q

K

onec policejního prezidenta Jiřího Koláře je navýsost symbolický. Šéf zdejších strážců zákona odchází kvůli podezření, že příslušníky jeho elitní protikorupční jednotky uplatil zatčený boháč, aby mu doslova před objektivy kamer dovolili uprchnout. Tak smutně skončila vláda muže, za jehož sedmiletého angažmá kleslo renomé policie na dno. Veřejnost ji považuje za neschopnou a zkorumpovanou instituci, jejíž část nepokrytě slouží mocným. Pád jednoho z hlavních tvůrců tohoto marasmu by mohl být začátkem zásadních změn.

Život začíná po čtyřiceti Ministr vnitra František Bublan už po Kolářově rezignaci jakousi malou vizi naznačil. Představuje si v křesle policejního prezidenta nadějného a zároveň už zkušeného čtyřicátníka, který přivede do vedení tým svých vrstevníků a sbor patřičně provětrá. Ministr chce hledat Kolářova nástupce v rezervoáru policejního sboru a chce komunikovat při výběru s demokratickou opozicí – aby se budoucí policejní šéf nestal jen přechodným řešením do voleb a možné výměny vlády. To je slibné. Média již začala spekulovat o jménu budoucího šéfa. Náčelník protidrogové centrály Jiří Komorous prohlásil, že o post nemá zájem, neboť jako své poslání vidí boj proti gaunerům, kteří zabíjejí drogami naše děti. Další uvažovaný muž – šéf útvaru rychlého nasazení Libor Lochman – považuje uvedení svého jména v této souvislosti za naprostý nesmysl. To není špatná analýza. Oba muži asi opravdu nepřicházejí do úvahy: oba se krátce mihli ve službách Státní bezpečnosti a vzbudili by odpor části politického spektra. V debatě o dalších nadějných čtyřicátnících se objevuje například jméno náměstka protikorupční jednotky Milana Šišky nebo dalšího velitele ze stejného útvaru Vladimíra Machaly. Bylo by ovšem hloupé jmenovat policejním prezidentem důstojníky z týmu, který se podepsal na zmizení Radovana Krejčíře a způsobil Kolářův pád. Nadějí by mohl být třeba Tomáš Almer, šéf speciálního technického útvaru, který se zabývá odposlechy. Přišel po listopadu, má dobré profesní kontakty v zahraničí a zkušenost, před deseti lety byl náměstkem policejního prezidenta. Nebo třeba šéf bezpečnostního odboru ministerstva Michal Mazel – šéfanalytik úřadu, který v poslední době přichází se skvělými nápady na reorganizaci a vůbec fungování policie. Mazel mluví o daleko větší spolupráci policejních složek, o nutnosti předávat si informace, o podezřelých aktivitách zločinu mezi jednotkami, o tom, že je nutné prověřovat daleko bedlivěji podezření policistů z korupce a jejich kontakty s podsvětím. Podstatou jeho analýz je ale důraz na prostor pro práci odvážných policistů, „fanatiků“ své práce. Zjednodušeně řečeno, lidé, kteří skutečně bojují proti zločinu, musí mít oporu zároveň u nadřízených, státních zástupců a v zákonech. Jak toho dosáhnout? Odpověď na tuto otázku se

FOTO GÜNTER BARTOŠ

v nemalé míře odvíjí od toho, jak přesně si uvědomujeme hloubku a tíhu bahna, z jakého se zdejší policie musí zvednout.

Už tu jednou byli Takže si to řekněme na rovinu. Máme tu policii, která posílá každoročně čtvrtmilionu obětí dopis, že zločiny na nich spáchané nedokáže vyšetřit. Policii, která u trestných činů zasahujících občany nejčastěji a nejvíc (krádeží, loupeží a přepadení) najde pachatele pouze v šestině případů. Nečinnost ovšem nemusí být pouze známkou neschopnosti; někdy může znamenat i schopnost – byť třeba zvrácenou. Naše policie ji dokonale demonstrovala během nedávné krize kolem Stanislava Grosse. Fakt, že se premiér státu přátelí se ženou motající se kolem zisků z prostituce a že do těchto temných vod dokonce nechá zakormidlovat své rodinné účty, nechal policii naprosto v klidu. Přitom co může být pro stát a jeho obyvatele nebezpečnější než premiérova eventuální podpora organizovaného zločinu? A to není vše. Máme dnes policii, jejíž mluvčí sice nikdy nemá pro tazatele žádné informace (buď se k nim nemůže dostat, nebo je kvůli mlčenlivosti či v zájmu vyšetřování nemůže prozradit), ale když náhodou nějaký novinářský drzoun kriticky šlápne jejím šéfům na kuří oko, dokáže stejná mluvčí vyšťourat ze svodek – a rozeslat do médií – zprávičku o kdejakém kritikově silničním přestupku. A co je nejlepší: nic se jí za to nestane. Světovým unikátem je pak sebevražda velitele pražských detektivů Zdeňka Janíčka, který se oběsil a ještě ubodal poté, co pro podezření ze spolupráce s podsvětím skončili za mřížemi jeho nejbližší kolegové. Je to už tři měsíce, ale naše policie Janíčkovu smrt, její příčiny a důvod policistova dosvědčeného předchozího strachu ze zatčení dodnes nevyšetřila. Proboha, jak to všechno mohlo dojít až tak daleko? Když ministr Bublan mluví o nutnosti postavit do čela policie generaci čtyřicátníků, je potřeba říct, že tu takoví kdysi byli. Za Kolářova předchůdce Oldřicha Tomáška vedli elitní policejní jednotky mladíci se znalostí jazyků, zahraničními stážemi v Německu, Velké Británii nebo třeba USA, lidé, kteří přišli po listopadu a, řečeno Mazlovými slovy, byli fanatici své práce. Jenže Tomáška smetla opoziční smlouva a její vynálezci postavili do vedení člověka, který jejich záměrům splétajícím politiku s ekonomikou vyhovoval lépe. Nový velitel „fanatiky“ vyházel a na jejich místa nainstaloval staré policajty, jejichž kariéra začala v době hluboké totality a naučila je hlavně poslušnosti vůči požadavkům moci. Spolu se svým zkušeným týmem pak Kolář vydal policii mocným – a na dlouhé roky si tak zajistil praktickou nedotknutelnost. Tuto tvář Kolářovy éry nejlíp ilustruje postava jeho náměstka Václava Jakubíka. Muže, jehož přítomnost na prezidiu dlouho vzbuzovala údiv: proč si tam drží toho bývalého bachaře, který po listopadu podnikal s estébákem a mluví jako primitiv? Kde ho vyhrabali a proč je tak důležitý, že ho před prověrkami kryje dokonce samotný minis-

tr? Důvody jsme poznali náhodou: Jakubík, vděčný za své – jindy a jinde nemožné – povýšení, dělal pro své šéfy špinavou práci. Například v policejním převleku zastrašoval ženu, která svou nechutí prodat pozemky komplikovala premiéru Zemanovi jeho politicky využitelný byznys se zahraničním investorem. Výčet jiných případů ohrožujících mocné, v nichž policie odložila vyšetřování, všech těch Českých domů, gripenů, tajných ministerských pokladen, podivných zakázek a vymáhaných dluhů, by naplnil několik čísel Respektu.

S Hádkem na prsou Naděje na změny je proto skvělou zprávou tím spíš, že s nimi od nástupu ministra Bublana už nikdo příliš nepočítal. Bublan dosazený Grossem se od počátku projevoval jako muž poslušný svého hybatele na premiérském křesle a držel jeho lidi děj se co děj. To by se teď mohlo změnit. Samozřejmě pokud se nový ministerský předseda Paroubek nespokojí s pouhým odchodem Koláře a bude novou situaci vnímat jako možnost zásadní léčby nemocného sboru. Loajální Bublan by pak mohl jeho zadání splnit. Nadějná je i proklamovaná spolupráce ministra vnitra s ODS při výběru nového šéfa policie. Hlavní opoziční mluvčí za vnitro Ivan Langer nabízí ve svém „stínovém“ projektu otevřenost policie a mladé tváře. A také třeba plán na větší spolupráci policie s nevládními organizacemi, které sledují zločin – dětskou prostituci, obchod s lidmi nebo ilegální migraci –, což by policii mohlo přinést množství užitečných informací. Langer už možnost mluvit do personálního obsazení prezidia přivítal – a nic na tom nemění ani fakt, že ODS viní Bublana z politické manipulace policejního sboru i z neschopnosti a žádá jeho odchod z funkce. Langrova účast na výběru bude ovšem dobrá jen tehdy, pokud se stínovému ministrovi podaří překonat jedno úskalí. Jako koncipient totiž pracuje ve stejné advokátní kanceláři s bývalými policisty Martinem Hádkem a Martinem Pavlíkem, kteří jsou zároveň jeho hlavními „policejními“ poradci. Oba muži odešli od sboru před několika lety a jejich pověst je téměř „jakubíkovská“. Jsou podezřelí, že manipulovali vyšetřování závažných případů, z nichž jeden je dodnes známý i zasvěcenější veřejnosti. Právě Hádek s Pavlíkem zavřeli na dlouhé měsíce za mříže kvůli zcela vykonstruovaným obviněním důstojníka BIS Romana Hrubanta, který v dramatické akci koncem 90. let odhalil, kdo ze služby vynáší tajné informace špičkám sociální demokracie. (Soud pak Hrubanta naprosto očistil od všech obvinění a naopak jeho policejní pronásledovatele obvinil mezi řádky ze špatné práce a temných úmyslů.) Ivan Langer říká, že s Hádkem a Pavlíkem nepočítá do vedení policie a prý už vůbec ne na křeslo policejního prezidenta. Pokud se bude slibu držet, mohli by s Bublanem – přes řadu výhrad k oběma – najít východisko. Jaroslav Spurný

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 26 V 27. ČERVEN–3. ČERVENEC 2005

Svoboda a cenzor Gates

D

Microsoft podtrhl nejen čínské bloggery

P

očítačoví nadšenci z půlky devadesátých let se mýlili. Internet není mocným lékem proti diktátorům, není nekontrolovatelným prostorem svobodných informací. Pokud by dnes v Česku nadále vládli komunisti, mohli bychom si sice číst německé noviny, nikoli ale Tigridovo Svědectví. Mohli bychom debatovat o feminismu na amerických webových fórech, ale ne na domácí síti o tom, jak rudé svrhnout. Husákovi pohrobci by stejně, jako to dnes dělají despotové v dalších státech světa, dokázali najít způsob, jak internet podrobit svému dohledu a trestat projevy svobody. Od předminulého týdne ale víme, že se jim nabídl nečekaný pomocník: firma, která celý ten báječný svět internetové svobody podstatnou měrou rozbíhala a kterou má dnes většina z nás na svém psacím stole – Gatesův Microsoft.

V hlídce mladých revolucionářů Už před týdnem přinesly o této události zprávu všechny noviny (včetně Respektu), takže jen bleskově: vyšlo najevo, že se Microsoft aktivně podílí na cenzuře v Číně. Spustil totiž novou internetovou službu zvanou MSN Spaces, která dává uživatelům možnost vytvářet si vlastní jednoduché internetové stránky a na nich pak publikovat svůj deník, názory na aktuální události, vzkazy kamarádům atd. Jde vlastně o kvalitativně vyšší stupeň užívání internetu, kde se z pasivních čtenářů velice snadno, bez drahé techniky a grafických dovedností stávají aktivní tvůrci veřejně dostupných stránek (v tomto případě tzv. blogů). Podobná možnost už existuje delší čas, MSN Spaces je ale velmi snadno přístupný a lze očekávat jeho velkou oblibu. To samozřejmě čínské úřady znervózňuje a Microsoft jim v zájmu svých zisků vychází vstříc a sám se podílí na cenzuře blogů. Konkrétně tak, že uživatelům nedovolí, aby používali výrazy jako „demokracie“, „lidská práva“ nebo paradoxně Mao Ce-tung. Každý, kdo do blogu napíše takové slovo, dostane od Gatesova programu výzvu, aby je škrtl, a patrně bude také zaznamenán. Nutno dodat, že čínská vláda internet cenzuruje od začátku. Na několika úrovních – státní úřady, internetoví operátoři nebo třeba místní internetové kavárny – se režim snaží zabránit tomu, aby si lidé četli stránky informující o dalajlamovi, Tchaj-wanu, masakru studentů na náměstí Nebeského klidu, hnutí Fa-lun-kung, tibetské nezávislosti, protikomu-

nistické opozici a jiných „nebezpečných“ tématech. Například čínská mutace vyhledávače Google nabízí prakticky totéž co anglická, pro uživatele v Číně jsou ale kritické stránky jednoduchým cenzurním zásahem úřadů nepřístupné. Stejně tak nejoblíbenější internetové knihkupectví Amazon nemůže v Číně nabízet tituly, které se tam nemohou prodávat ani v běžných kamenných obchodech. Podobně jsou některé (obvykle opoziční) internetové stránky zablokované i jiných diktátorských a totalitních režimech. Přímá účast Microsoftu na cenzuře je ale něco zcela jiného. Není to jen pasivní dohoda s totalitními úřady, není to slib, že nebudu nabízet něco zakázaného. Převedeno do srozumitelnějšího obrazu – není to lhostejnost, s níž někdo tráví dovolenou na Castrově Kubě a spí v hotelích, z jejichž zisků se podporuje krutý režim. Tohle je víc: je to ochota udržení totality aktivně pomáhat. Ochota jet na Kubu a pomáhat hlídce strážců revoluce přímo v akci.

Pomůžeme jim Na stránkách Respektu nedávno proběhla diskuse o tom, do jaké míry mohou Evropané kritizovat dodržování lidských práv v tak dalekých a odlišných zemích, jako je Čína. Je to skutečně otázka, která nemá zcela jednoznačnou odpověď. Jenže tady už nejde ani tak o Čínu, Írán nebo Kubu jako o nás samotné a naše „nezpochybnitelné“ hodnoty. Microsoft reagoval na kritické články prohlášením, že „dodržuje zákony, předpisy a normy všech zemí, v nichž působí“. To zní sice dobře, ale trochu směšně. Těžko vzít přece vážně tvrzení, že v Číně existuje zákon, který by zakazoval používat slovo „demokracie“. To by potom byla práce v oddělení režimní propagandy dost riziková, protože – jak sami víme – nikdo toho o demokracii nenamluví tolik jako sami komunisti. Ne, ne, tady nejde o předpisy. Jde prostě o peníze. O snahu upevnit si službičkou pozici na mamutím trhu, na němž je už dnes hned po USA nejvíce uživatelů internetu na světě. Není pouze jasné, jestli za to má Microsoft něco slíbeno (monopol na určité internetové služby) a kde se jeho spolupráce s režimem zastaví. Jestli u zvedání prstu na rebelující čínské blogery nebo předávání výpisů z MSN Spaces do rukou režimních specialistů, kteří si z něj pak mohou nepohodlné kritiky režimu vyhledat. Zakázat slovo demokracie sice působí směšně, komunisti ale určitě vědí, co dělají. V záplavě webo-

vých stránek není možná orientace jinak než pomocí vyhledávačů a klíčových slov. Pokud nejpoužívanější z nich blogerům zakážeme, nevymýtíme sice kritiky režimu úplně, zcela jistě ale výrazně zúžíme okruh jejich čtenářů, a tedy i dopad „podvratných“ textů. Jaké je tedy z případu poučení? Pro Čechy a další znalce totality víc než zajímavé. Microsoft nám všem vzkázal: až vás příště někdo znevolní, pomůžeme mu udělat to pořádně.

Není třeba zdůrazňovat, že Microsoft cenzuru na internetu nevymyslel (tedy pokud nepočítáme příslušný algoritmus v rámci MSN Spaces). Jeho krok ale získal tolik pozornosti i proto, že jde o psaní blogů. Právě na nich se nejvíce projevuje prapůvodní kouzlo internetu – každému přístupná, svobodná, nikým neomezovaná diskuse. Bez ní, říkají skalní blogeři, nemá „blogování“ smysl. Z různých debat z minulého týdne je patrné, že kooperaci Microsoftu a čínských komunistů vnímají lidé různě. Někomu vadí více, někomu méně, někomu vůbec. Pro ty první je v tuto chvíli nepříjemné, že Microsoft není značka bot, které je možné jednoduše zout a obout si jiné. Výrobky Microsoftu vládnou světu jako žádné jiné, bezmála každý majitel počítače je má doma a ne náhodou jsou majitelé této firmy nejbohatší na světě. Jejich geniálně vyvinuté a ještě geniálněji prodané zboží ale pomalu dostává smysluplnou konkurenci. Nejnadějnější z ní je systém Linux. Na rozdíl od čistě komerčních windows, která v přísném utajení vznikala v dílnách Billa Gatese, se konkurenční Linux rodil volně přímo na internetu spoluprací mnoha nadšenců. Dnes jej mají pod křídly velké firmy jako IBM nebo Microsystems a skutečně funguje jako plnohodnotná náhrada windows. Běžný uživatel by neměl mít problém, byť s některými nevýhodami (složitější instalace, nedostatky v práci s programy Office), ale také výhodou v podobě nulové ceny a větší bezpečnosti před hackery. Takže svobodné prostředí na internetu, navzdory Billu Gatesovi, přece jen ožívá.

S vousem na bradě Výsledek je jasný. Alí Rafsandžání, matador islámské revoluce, leč označovaný za umírněného konzervativce, pragmatika či chameleona, byl překvapivě poražen. Vítězem druhého kola je Ahmadínedžád. Skalní konzervativec, islámský fašista, tálib – takové charakteristiky dosavadního

Hojdar a veřejný zájem jej nyní vyloučili. O to teď ale nejde. Důležitý je Hojdarův návrat domů. V minulosti totiž nebývalo jasné, jestli zastupuje zájmy voličů, nebo akcionářů uhelné společnosti. Pokud teď přechází z vysoké politiky do komunální, je to signál o tom, kam se přesouvají peníze a moc. Hodně za to může vstup do Evropské unie, posilování měst a krajů. V jejich rozpočtech se točí stamiliony a miliardy, které nejsou svázané tak přísnými tabulkami a předpisy jako na ministerské úrovni. Nalézt hranice mezi politickými a čistě obchodními zájmy není snadné. K tomu přibývá velmi podstatná věc: dohled médií nad komunální politikou je ve srovnání s centrem prakticky nulový. Celostátním novinám připadají lokální témata nepodstatná a okresní novináři nemají dost chuti, odvahy a podpory vydavatelů s korupcí bojovat. V bahništi komunální politiky pak procházejí naprosto neuvěřitelné věci. Sledování lokálních kauz, které zajímají jen omezenou skupinu lidí v určitém městě, je samozřejmě nevděčné. Bez špičkové novinářské práce se ale regionální politika obejde stále méně. Cesta starého pragmatika Josefa Hojdara budiž dokladem, na jakou stranu se překlápí rameno veřejného zájmu. – MŠ –

Marek Švehla

Q

Z

Co s cenzurou Microsoftu? Řekněte nám to na www.respekt.cz.

ajímavých novinek z vědeckého světa přichází každý týden tolik, že není obtížné přehlédnout mezi nimi tu, která stojí za vyzdvižení. Bez větší pozornosti poněkud zapadla zpráva z newyorské Rochesterské univerzity. Stálo v ní, že tým složený z univerzitních expertů a spe-

Baterie pro chytrý prach

Mahmúd Ahmadínedžád se postavil za chudé a vyhrál. Příští čtyři roky tak bude hlavou Íránu islámský radikál. Co to může znamenat? starosty Teheránu se objevují v médiích. Do jaké míry tento výsledek ovlivní zemi a okolní region? Je třeba připomenout několik věcí. Zaprvé: prezident není určujícím činitelem v Íránu – tím je duchovní vůdce ájatolláh Alí Chameneí. Právě on a Rada strážců revoluce stanoví vývoj, kádrují kandidáty do voleb a dohlížejí na charakter státu. Zadruhé: duel o hlavu státu se neodehrával na bázi ideového soupeření, nýbrž šlo o sociální problémy země čtvrtstoletí po islámské revoluci. Rafsandžání hájil zájmy reformistů, jenže ti jsou pro hodně lidí pouze synonymem zbohatlíků. Ahmadínedžád se postavil za chudé a vyhrál. Režim už není, co býval. Biolog a znalec Íránu Stanislav Komárek ho svého času přirovnal k československé normalizaci v době jejího rozkladu. V tomto smyslu lze souboj Rafsandžání – Ahmadínedžád připodobnit, dejme tomu, k souboji Štrougal – Jakeš. Zatřetí: jaderné ambice Íránu, tedy to, co nejvíce zajímá Západ, jsou de facto konsenzuální napříč celým politickým spektrem. Co můžeme od nového prezidenta Íránu očekávat? Dosavadní šéf státu Mohammad Chátamí zavedl některé mírné reformy – jak v sociální oblasti (liberálnější prostředí pro byznys), tak v občanském životě (ženy mohly chodit ve světlejších a kratších šatech, nesezdané páry spatřené na veřejnosti už neriskovaly vězení). Od Rafsandžáního se očekávalo, že tyto reformy zachová a navíc bude ochoten jednat se Západem o íránském

o české politiky se vkrádá nový trend – dlouho nenápadný, teď ale stále zřetelnější půvab komunální politiky. Ukazuje to i případ Josefa Hojdara, vlivného poslance ČSSD. Hojdar se po osmi letech rozhodl odejít z parlamentu. Vždy byl známý svými kontakty s uhelnou lobby v severních Čechách, dokonce byl členem vedení Mostecké uhelné společnosti. Nedávno prohlásil, že v parlamentu končí a vrací se na sever. Pokusil se ovládnout okresní stranickou buňku, podle svých kolegů ale nefér, a tak

Gatesovi navzdory

Írán si zvolil táliba

Na první pohled jde o vykolejení z trendu posledních dvou let a Paul Wolfowitz, tvůrce Bushovy politiky vůči Střednímu východu, by se měl chytat za hlavu. Vždyť jeho přístup právě začal nést plody. Stačí rekapitulovat poslední měsíce: z voleb v Iráku vzešla první svéprávná vláda a chystá se nová ústava – před týdnem se do práce na ní zapojili i menšinoví sunnité. To je důležitější zpráva než výčet sebevražedných atentátů. Rovněž před týdnem skončily svobodné volby v Libanonu – po třiceti letech syrské okupace země. Výborně. V úterý se shodl Izrael s Palestinou na stažení z pásma Gazy – první teritoriální ústupek Izraele přímo ve Svaté zemi, a to nikoli jednostranný, jak to vypadalo ještě před pár měsíci. Chtělo by se zatleskat. Před týdnem zavítala Condoleezza Riceová do Egypta, poté co v březnu návštěvu odložila kvůli věznění opozičního předáka Ajmána Núra – nyní se s ním osobně setkala. Další zářez na pažbě úspěchů. Co se tedy stalo v pátek v Íránu? Zastavilo se „Wolfowitzovo domino“? Nezastavilo. To se jen potvrdila tušená věc: že Írán je mimo současný proud svobody v regionu.

3

Vousy na tvář a ženy do svých výtahů. Dál se uvidí. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

jaderném programu – i když jednat samozřejmě neznamená zastavit. Ahmadínedžád se teprve projeví. Jako starosta Teheránu nechal zavírat západní restaurace, na radnici museli muži a ženy používat oddělené výtahy a muži museli mít vousy. Teď má šanci šířit tuto praxi po celé zemi. Ale pokud nebude jednat se Západem o íránském jaderném programu, může to mít i jednu výhodu: mohly by se otevřít oči i dosud nevidoucím. Zbyněk Petráček K tématu viz str. 13.

Q

cialistů houstonské technologické společnosti BetaBatt přišel po letitých výzkumech na způsob, jak vyrobit baterii schopnou efektivně dodávat energii po dobu více než 10 let. To je bez nadsázky objev, který v blízké budoucnosti zasáhne do každodenního života stamilionů lidí. Už pár let totiž týmy zejména amerických technických škol jeden za druhým usilovně představují miniaturní senzory, které slibují přinést skokový pokrok v medicíně, dopravě, stavebnictví nebo třeba péči o životní prostředí. V Michiganu například představili snímač o velikosti rýže, který je po voperování schopen permanentně kontrolovat nitrosrdeční tlak kardiaků. V Illinois zase spatřila světlo světa „chytrá cihla“ vybavená řadou detektorů schopných velmi citlivě monitorovat tlaky a předávat informace o stavu budov (v zemětřesných a záplavových oblastech už je o ni značný zájem). O čidlech detekujících chemické zamoření, pohyby půdy či stav dopravních tepen ani nemluvě. Navzdory všemu, co slibují, však dosud zůstávaly možnosti miniaturních senzorů velmi omezené. Jejich problémem byl totiž zdroj energie – stávající technologie nejsou schopny zajistit baterie, které by čipům zaručovaly slušnou životnost. Právě ve spojení s „chytrým prachem“, jak se dnes minisenzorům obecně přezdívá, tak nabývá objev rochesterského týmu na významu. Senzitivní svět, v němž stav planety i jejích obyvatel permanentně hlídá síť milionů mikročipů, je zase o pořádný krok blíže realitě. Josef Greš

4

ČESKÁ REPUBLIKA


Osamění generála Pernického Měli být hýčkáni, ale podle předpisů nemají nárok

R

udolf Pernický sedí v křesle v malém pokoji Domova pro válečné veterány. Na sobě má modré pyžamo a v ruce sklenici, v ní na dně trochu whisky. Loučí se. Armáda stěhuje válečného hrdinu, generála, který v příštích dnech oslaví 90. narozeniny, do civilního hospicu, protože už nesplňuje nejnovější předpisy pro ubytování v domově. „Tam mě snad už nechají v klidu umřít,“ říká hořce Pernický. „To já nevím, kde skončím. Štve mě to, jediné kamarády mám tady,“ říká další vyhnanec z domova, Pernicův přítel generál Jan Babinec (88). Válečný hrdina se nedávno se vrátil do vlasti po dlouhých letech emigrace v USA – chtěl umřít mezi přáteli. „Tak na druhý odboj,“ zvedají ironicky sklenku.

Jsou tu prostě předpisy Oba musí opustit Domov pro válečné veterány jen proto, že se už o sebe nedokážou sami postarat a potřebují odbornou péči. Generál Pernický nemůže chodit, definitivně jej skolil následek jeho výsadku v protektorátu v roce 1944, kdy se týden prodíral sněhem na kontaktní adresu a omrzly mu nohy. Generál Babický, hrdina z východní fronty, nedávno oslepl a má rakovinu. „Přišel jsem do domova před čtyřmi lety s vědomím, že tady dožiju. Nikdo mi neřekl, že mě vyhodí kvůli zdravotním potížím,“ zlobí se generál Pernický. „Armáda rozhazuje miliardy za gripeny. Ale nemá peníze, aby nám zaplatila zdravotní sestry.“ Domov pro veterány, přesněji řečeno jedno patro budovy střešovické vojenské nemocnice, kam se vejde osmnáct lidí, otevřelo s velkou slávou ministerstvo obrany před čtyřmi lety. „Víte, my jsme ten domov otevřeli rok před vznikem zákona, který nám to ukládá,“ říká brigádní generál Josef Prokeš, který má Domov pro válečné veterány na ministerstvu na starosti. „Ministerstvo tehdy splnilo, co předchůdci pouze slibovali.“ Pravidla pobytu v domově určil podle Prokeše později zákon, který limitoval pobyt zdravotním stavem. Ministerstvo zákon před šesti týdny doplnilo vyhláškou, podle níž v Domovech pro válečné veterány mohou bydlet jen lidé, kteří se o sebe umí postarat. „Řídili jsme se vyhláškami platnými v jiných domovech důchodců tohoto typu,“ říká generál Prokeš. Rudolf Pernický a Jan Babinec jsou ale váleční hrdinové, a stát by měl svou úctu k nim vyjádřit větší vstřícností, jak je ostatně zvykem ve většině zemí na západ od nás nebo třeba v Polsku. Generál Prokeš je nekompromisní: „Je tu prostě zákon a předpisy, podle nich už nemají nárok.“ Zákon o veteránech navrhovalo samo ministerstvo obrany. Kdo jej navrhl a proč právě v této odlidštěné a neslušné podobě? Kdo má zájem na tom, aby váleční hrdinové nemohli zemřít mezi

svými přáteli z boje a v péči armády, jak si sami přejí? Generál Prokeš: „O návrhu zákona nic nevím, tehdy jsem pracoval jinde, obraťte se na parlament, tam to schválili.“

Nebudeme je mísit „O tom zákoně nebyla ve sněmovně žádná diskuse, neviděli jsme tam problém,“ vzpomíná tehdejší zpravodaj zákona Antonín Seďa. “Teď jak o tom mluvíte, asi by se to mělo novelizovat.“ Prý se domluví po parlamentních prázdninách s dalšími poslanci. A kdo zákon navrhl? Podle Sedi „přišel normální cestou, podepsaný ministrem Jaroslavem Tvrdíkem a schválený vládou i její legislativní radou“. Na vznik zákona, respektive na to, proč vznikl v dané podobě, si dnes nevzpomíná ani bývalý ministr. Vyhláška ministerstva, která přesně určuje zdravotní stav, jenž umožňuje veteránům využívat domov, je ovšem stará pouhý měsíc. Právě ona definitivně vystrnadila ze zařízení veterány odkázané na pomoc druhých. Na to, kdo a proč ji vymyslel, si ministerští úředníci pamatují. Zástupce generála Prokeše Josef Buřič vysvětluje, že předpis vznikl, protože vojenští psychologové a psychiatři nedoporučují, aby v tak malém domově žili vedle sebe lidé, kteří se o sebe nepostarají, s těmi, kdo jsou samostatní. Jiní odborníci to považují za nesmysl. „Už dávno se ví, že takovým lidem integrace naopak pomáhá. Když jsou spolu nemohoucí se zdravějšími, ti druzí pomáhají prvním. A všechny to drží při životě. Když je přeložíte do jiného prostředí, rychle, často za pár týdnů, umírají. Nemůžu věřit, že to nějaký odborník tvrdí,“ říká psycholožka Alena Uváčiková, která léta pracovala se starými lidmi. Jací experti ministerstvu před několika týdny radili veterány nemísit? „To už si nepamatuju,“ říká Josef Buřič.

Já si jich vážím. Opravdu! Bez jakéhokoli přehánění se dá říct, že ministerstvo obrany staví Domovy pro válečné veterány, kteří jsou pokud možno mladí, zdraví a neodporují ministerské vyhlášce. Netrpí ani jednou z dvaadvaceti nemocí, kterou vyhláška jmenovitě zaznamenává. Nejsou například po „amputaci s těžším omezením pohybu“, „ve stavu po poranění mozku, míchy nebo páteře“, netrpí složitější cukrovkou nebo nejsou třeba slepí. Generálové Pernický a Babinec jen kroutí hlavou: „Vůbec nepochopili, o co jde. Jak může být člověk, který prošel šestiletou válkou, zdravý? Přejeme si umřít důstojně, zbytek života chceme strávit s lidmi s podobným osudem. S kamarády. Rozumíme si.“ „Celé je to nedůstojné,“ říká generál Pernický. „Jako by se nás snažili zbavit a připravovali domov pro sebe. Víc

Hrůza, nemocnici prý vede řezník Když František Fuit vstupoval jako šéf do kroměřížské nemocnice, věděl, že ho nečeká úkol pro slabocha. Obyvatele Kroměříže dění v jejich nemocnici vždycky vzrušovalo. Špitál v tom městě stojí už téměř sto let a o ekonomické stránce zdravotnictví se podle kronikářů vášnivě diskutovalo od té doby, co si apatykář Matyáš Čech vyvěsil na lékárnu ceduli, na níž byly léky rozděleny na drahé, prostřední a laciné. A teď se bude léčit v „akciovce“!

Obavy paní kuchařky Po velmi úspěšném plzeňském příkladu, kde se zadluženost krajských nemocnic po přechodu na akciové společnosti snížila o 230 milionů korun, uvažují o podobné proměně i na Moravě. Slibují si od toho především snížení dluhů a úspory v platech, které dnes představují největší položku v rozpočtech nemocnic. Napomoci by tomu mohlo také povolání schopných manažerů nelékařů do ředitelských funkcí. To se stalo i v Kroměříži.

A vyvolalo to záplavu „zaručených“ zpráv. I trafikantka ve stánku vedle nemocnice je skálopevně přesvědčená, že špitál se řítí do krachu, protože „všichni přece vědí“, že nový ředitel předtím dělal v masně. „V jaké masně?“ překvapeně nadskočí František Fuit (44), který se do křesla ředitelské kanceláře v oprýskané budově bývalé prádelny a kotelny usadil teprve před měsícem. Fakt, že o něm i místní Infonoviny píšou jako o manažerovi jedněch zdejších jatek, se totiž k novému šéfovi zatím nedonesl – a vystudovaný dopravní inženýr, který se léta živil úředničinou a finančním poradenstvím, je nefalšovaně překvapen. Městem se šíří fámy také o tom, jak nový ředitel nelékař s nemocnicí pěkně zatočí. „To je jasné, akciovka zkrachuje, lidi budou na dlažbě. Vždyť my vlastně ani nevíme, jak se jmenuje. Na nástěnce visí nějaké oznámení o jeho příchodu, ale představte si, není tam vůbec jeho jméno!“ říká dra-

Generál Pernický: zachránil nás, no a co?

myslí na ty polistopadové misionáře ze Zálivu a Balkánu než na nás...“ Podle Josefa Prokeše to není pravda. „Ale musíme myslet na budoucnost. Z mírových misí tu máme deset tisíc veteránů. Ti pod zákon taky spadají.“ Mimochodem: během hovoru s lidmi, kteří mají na starosti válečné veterány, nepadlo ani jedno slovo úcty k těmto hrdinům. K hrdinům,

maticky nemocniční kuchařka, která ovšem své jméno nechce za žádnou cenu prozradit. (Stejně jako kritici z řad znepokojených lékařů, kteří zase trousí vtipy o tom, jak budou aspoň sanitky jezdit včas, když jim bude šéfovat dopravní inženýr.) Na odborářské nástěnce vedle jídelny kupodivu visí oznámení, že se novým ředitelem kroměřížské nemocnice stává František Fuit. Kuchařčiny obavy jsou však možná oprávněné, protože pokud se nový ředitel ve ztrátové nemocnici pokusí šetřit, začne právě u přebujelé administrativy, technického zázemí a personálu. „Na nemocničním materiálu a lécích šetřit nemůžu, ale podívám se dobře na to, jaké firmy by mohly levněji dodávat služby nebo jak by se lépe dalo v této oblasti hospodařit.“ Žádné další „predátorské“ vize však ředitel nemá, naopak. Nemocnice, byť změněná na akciovou společnost, totiž podle něj nikdy nebude klasickým podnikem určeným pro vykazování zisku. „Nejdůležitější je vyrovnané hospodaření, široké spektrum zastoupených lékařských oborů, laskavý přístup k pacientům, jejich informovanost a podpora schopných lékařů,“ říká pan Fuit.

Ti, co se nebojí Po celém areálu nemocnice je v červnovém vedru cítit vůně planých růží. A nejen pro ni pamětníci říkají, že se to tu během minulých let změnilo k nepoznání. Někdejší našedlý a pomalu se rozpadávající komunistický špitál dnes člověku připomíná spíš místo, kde mu hrozí příjemně strávený odpočinek uprostřed oranžově natřených budov a zeleně. A když se pořádně po-ptá, nakonec se dozví, že to se strachem v ne-


jako jsou Rudolf Pernický a Jan Babinec. „Ale já si jich vážím. Opravdu,“ dušuje se generál Prokeš. Ministerstvo slibuje, že pro veterány postaví svůj vlastní hospic. Ještě neví kde. A tak možná bude otevřen, až veteráni druhé světové války zemřou. A bude po problému. Jaroslav Spurný

Q

mocnici není zase tak zlé. „Budeme se muset prostě hodně snažit, budou určitě propouštět neschopné,“ směje se hlouček studentů zdravotnické školy, kteří jsou v nemocnici na praxi na vyhlášeném urologickém oddělení. Jeho primář dr. Domes je také jedním z mála lékařů, kteří o změnách chtějí mluvit, a nevadí mu citace jména. „Jsem rád, že je pan Fuit manažer, potřebujeme prostě dobrého organizátora, který by našel způsob jak ušetřit.“ Dlouhou chodbou se mihne drobná brunetka Lenka Kostová (39) a ochotně se dává do řeči: „Já se toho vůbec nebojím, jsem dietní sestra a od obchodní společnosti si slibuju zlepšení kvality jídla a modernější přístup k věci.“ Sami pacienti, kteří v nemocnici teď pobývají a o něž tady koneckonců nejvíc jde, také nemají příliš velké obavy. „Nedá se to srovnat, když jsem tady se srdečním záchvatem ležel v devadesátém pátém a dnes,“ říká Vladimír Kurz (50). Má s čím srovnávat: za komunistů utekl do Švýcarska, kde žije už dvacet pět let. Když před týdnem vezl dceru na prázdniny, ranila ho mrtvice a dovezli ho sem. Rozdíl oproti Švýcarsku vidí úspěšný podnikatel ve stavebnictví pouze v tom, že tam pracují jako zdravotní sestry a bratři především cizinci-imigranti, ale celkový přístup je prý mnohem chladnější a oficiózní. „Nemůžu jako laik dobře poznat, jakou mají v Kroměříži lékařskou úroveň, ale celkový dojem je úžasný, dřív to tu bylo jak někde v továrně na běžícím pásu. Vůbec bych se tedy nebál na tom stavět a změny dotáhnout do konce.“ Markéta Pilátová Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

ČESKÁ REPUBLIKA


5

Škrtnou Prahu z UNESCO? Památkáři píší do Paříže a stará otázka je opět tu

P

odnikateli Sebastianu Pawlowskému nezačalo léto tak, jak si představoval. Vysněný dům u Karlova mostu, jehož stavbou se chtěl natrvalo podepsat na tvář Prahy, zhatilo jedno strohé ministerské ne. A to chvíli potom, co sehnal od městských úředníků veškerý potřebný souhlas. Něco takového samozřejmě zabolí. Naopak v táboře protivníků, kde jsou památkáři i obyčejní milovníci Prahy, vzbudil verdikt nadšení. Nejen proto, že díky němu zůstane v pražské památkové rezervaci jedno zákoutí stejně prázdné a otevřené, jak bylo po celé věky. Navíc se tím prý oddálilo nebezpečí, které Praze hrozí: že ji totiž pařížská centrála UNESCO kvůli necitlivým zásahům do srdce města vyškrtne ze seznamu světového kulturního dědictví. „Ale jde o krásné místo a hodně peněz,“ komentuje skepticky Pawlowského prohru expert z Národního památkového ústavu Josef Štulc. „Mám obavu, že se investor nevzdá.“ Samotný stavitel pobývá v těchto dnech na Světové výstavě v Japonsku a výrok ministra kultury nekomentoval.

V dobré kondici Příběh Pawlowského stavby je symbolický. Jeho prozatímní konec vzbuzuje naději, že si Praha dokáže ubránit svou jedinečnou tvář i v dobách doznívajícího postkomunistického chaosu, kdy se finančním svodům a korupci odolává jen s největšími obtížemi. Jeho dosavadní průběh, v němž stavitel získal navzdory památkářským protestům od města veškerá potřebná povolení, vzbuzuje naopak obavy. Vždyť kdyby ministr Dostál neprohlásil předchozí výroky městských byrokratů v kauze Pawlowského domu za nezákonné, na unikátním trávníku u Vltavy by se se stavělo. A stejný budovatel chce ostatně „administrativním centrem“ zastavět ještě další volné náměstíčko v památkové rezervaci – hned kousek odtud, za obchoďákem Tesco na Národní třídě. Co se tedy v Praze děje? Hrozí jí opravdu vyškrtnutí ze Seznamu světového dědictví, o kterém se začalo mluvit? Lépe řečeno, o kterém se špitá už dlouho, ale novou sílu teď dala zvěstem aktualita: report, ve kterém má letos Česko informovat pařížské šéfy UNESCO o stavu svých památek. Z dvanác-

ti českých položek seznamu světového dědictví půjde v této zprávě o ty zapsané do roku 1995. Tedy kromě Prahy ještě o Český Krumlov, Telč a kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou. Na pražské části zprávy pracují lidé z magistrátu a odborníci z Národního památkového ústavu. A obě instituce se přitom v názoru na stav historického jádra metropole – a tedy i na obsah dopisu do Paříže – dost liší. Podle těch prvních se o památky staráme jednoznačně výborně. „Rezervace je v dobrém stavu, v dobré kondici a v dobré péči. Přes všechen bouřlivý rozvoj a obrovské prostředky, které za posledních 15 let vstoupily téměř do všech domů v centru, jsme neztratili nic na kulturní podstatě a hodnotě,“ pochvaluje si náměstek primátora Jan Bürgermeister (ODS). Památkáři také chválí, ale vidí i „znepokojivé skutečnosti a trendy“. Pozitivní byla podle Josefa Štulce privatizace, která zastavila chátrání domů ve vnitřní Praze, město také dobře pečuje o veřejné prostory a o parky a zeleň, vzorně obnovena byla řada významných staveb typu Obecního domu, barokní paláce či většina kostelů, pochvalu si podle památkářů zaslouží také některé novostavby jako Tančící dům, palác Euro, skleník v areálu Královské zahrady nebo tunel pod Prašným mostem.

Bez pravidel „S magistrátem se ale rozcházíme v tom, že my upozorňujeme i na negativa,“ říká Štulc. Památkáři svoje výhrady dělí na „právní zabezpečení“ památky a na její fyzický stav. Právní zabezpečení podle památkářů prakticky neexistuje. Expertům chybí hlavně městský architekt, který by byl odpovědný za změny, k nimž v rezervaci dojde, a pak tzv. regulační plán jasně určující pravidla, co se v chráněném území smí a nesmí. „Investoři by věděli, že regulační plán nedovoluje postavit vysokou stavbu nebo zastavět volnou plochu a že se přes to nedostanou. To by byla bariéra, která by Prahu chránila,“ vysvětluje Štulc. Ostatně podrobnou představu, jak chce správce památku chránit, nyní UNESCO vyžaduje ode všech, kteří svou pamětihodnost přihlašují k zápisu na seznam. A Praha od konce devadesátých let obdobu regu-

lačního plánu slibuje Paříži i svým vlastním občanům: před rokem tvrdili Respektu lidé z památkového odboru, že koncepce už je téměř hotová. Dovědět se, co je s ní nyní, nebo co si o výtkách památkářů myslí, je ale obtížné – ředitel památkového odboru Jan Kněžínek si na rozhovor nenašel čas a ostatní pracovníci odboru odmítli s tím, že mají zakázáno s novináři mluvit. Co se týče vlastního stavu památek, UNESCO se ptá na „integritu a autenticitu“ místa (tedy zjednodušeně řečeno, nakolik se památka změnila od doby, kdy byla do seznamu zařazena) a na to, jak správce dodržuje daná pravidla. Podle těchto zásad by se nemělo stavět na volných plochách ani jinak měnit historický půdorys města, nové domy nebo budovy po rekonstrukci by neměly být vyšší než okolní zástavba nebo dokonce měnit panorama města, zástavba, by neměla vytlačovat zeleň. Památkáři jsou přesvědčeni, a píšou to tak ve zprávě pro UNESCO, že Praha některé z těchto zásad nerespektuje. „Nezdravým trendem je například zastavování historických dvorů a stavba budov v místech, kde nikdy nic nestálo,“ říká Josef Štulc. „Takže by to mělo zůstat prázdné i teď, neboť to patří k podstatě historické urbanistické skladby města.“ Dál památkářům vadí podzemní garáže a půdní vestavby: ty první ničí nesmírně cenný terén pod historickým městem, ty druhé znamenají velkou ránu pro „poetickou střešní krajinu“ táhnoucí se nad kaňony historických čtvrtí. S těmito výtkami souhlasí Klub za starou Prahu i někteří architekti. „V řadách architektů zaznívají nejrůznější názory,“ říká místopředseda České komory architektů Jiří Merger. „Od velmi liberálních navrhujících úplné zrušení památkové péče až po velmi konzervativní názory na přísné zakonzervování bez jakýchkoli současných úprav.“ Architekt Merger sám vidí jak pozitivní, tak negativní příklady. Líbí se mu zmiňovaný palác Euro na Václavském náměstí či hotel Roma na Újezdě, nelíbilo se mu naopak místo projektu Pawlowského obytného domu, ačkoliv samotný návrh považuje – jako mnoho jiných lidí z branže – za kvalitní. „Stavební vývoj je na památkově chráněném území z největší části dokončený a nové zásahy by neměly být dominantní,“ myslí si Merger. „Nové stavby by měly dodržo-

Vítejte v nové Homeless reality show Třiadvacetiletý student se zbavil všeho a zmizel na ulici, aby si udělil lekci pokory. Start první Homeless reality show u nás proběhl toto úterý v relativní tichosti. Dozvědět se o něm mohli jen fanoušci časopisu Nový prostor (viz rámeček) a posluchači internetového rádia Akropolis, kde na akci běžely upoutávky. „Je to první pokus s téměř nulovými náklady, takže jsme kolem ani nemohli dělat příliš humbuku. Chtěli jsme vytvořit vzor, podle kterého by se akce dala opakovat jinde,“ říká Jan Štěpánek z Nového prostoru.

Nohy jdou obloukem Chuť stát se na chvíli bezdomovcem projevilo celkem šestnáct lidí. Při výběru vítězného kandidáta se autoři projektu rozhodovali především podle důvodů přihlášených. „Zemřel mi dědeček, u kterého jsem bydlel, a jeho dům bude prodán. Takže se brzy ocitnu na ulici a chtěl bych si to předtím vyzkoušet nanečisto,“ napsal například sedmatřicetiletý Robert. Magdaléna z Uherského Hradiště zas chtěla třídenního pobytu na ulici využít k většímu vhledu do své profese – dělá sociální pracovnici. Nejvíce se nakonec pořadatelům zalíbil třiadvacetiletý student VŠE Pavel. A tak mu v úterý sebrali šaty, osobní věci a peníze. Místo toho dostal umouněné růžové tesilky, o několik čísel menší zelenou mikinu, pět výtisků Nového prostoru a mobil, ze kterého pak tři dny posílal obrázkové zprávy, kde se nachází. Tyto zprávy byly průběžně k vidění na webu rádia Akropolis. Rozmazané záběry světel hlavního nádraží, anonymní dav v metru jdoucí kolem bezdomoveckého adepta posedávajícího u zdi na zemi, portréty nových známých. Všechny tyto ilustrace zprostředkovávaly divákům atmosféru, ve které se Pavel ocitl.

Někdy se na fotkách objevili i nešikovní sledovači, které odhalil. Po celých dvaasedmdesát hodin byl totiž sledován studentskými dobrovolníky, kteří každou hodinu informovali o aktuálním dění posluchače rádia v živých vstupech. „Byl jsem dekonspirován! Všiml si mě před výdejnou časopisů, takže to balím. Přebírá ho Katka,“ hlásil například jeden studentský stopař. Na pomoc amatérskému bezdomovci ještě pořadatelé našli profesionála, který mu byl kdykoli připraven poradit. Stala se jím celebrita pražské bezdomovecké scény – prodavač Nového prostoru Jirka ze stanice Skalka. Ten také nováčka provedl nástrahami první noci a ubytoval ho na záchodcích blízko hlavního nádraží. „Je to šílené. Viděl jsem dvojici, která si sem přišla píchnout drogu, a ta žena byla těhotná. V té chvíli se nedalo nic dělat, jen se za ně modlit,“ popisuje Pavel hodiny na dlaždičkách a ve světle bílých zářivek. Jeho průvodce tu noc přišel o doklady, peníze i základní bezdomoveckou cennost – mobil. „Přestože byl zamčený na jednom záchodku, někdo si všiml, že má u sebe telefon. To je daň za to, že se opiješ,“ říká Pavel, na kterého ale hned první den nejvíc zapůsobila změna pocitů při pobytu mezi lidmi. „Pořád se stydíš,“ popisuje své toulání Prahou. „Chodil jsem se sklopenou hlavou a nekoukal se lidem do očí. Viděl jsem třeba nohy nějaké ženy, která šla naproti a mě obešla obloukem.“

Přijďte v zimě, pánové Ve čtvrtek večer zve jeden z bezdomovců Pavla na návštěvu k sobě domů do pražské Tróje, kde

Pavel: Jen přítomnost, jinak nic. FOTO LUDVÍK HRADILEK

obývá maličkou dřevěnou chatku. Tam taky hrdinu reality show zastihují reportéři rádia Akropolis, kteří s ním přijeli natočit poslední rozhovor před blížícím se koncem akce. Interview probíhá na malé zahrádce před skromným obydlím, odkud

Všichni potřebujeme prostor Nový prostor je časopis, který redakce prodává za patnáct korun svým kolportérům bez domova a oni jej pak se stoprocentní přirážkou prodávají na ulici – rozdíl je jejich. Devadesát současných prodejců si takhle dokáže vydělat až osm tisíc měsíčně a databází časopisu prošlo od jeho založení přes tři a půl tisíce lidí v nouzi. Ačkoliv si Nový prostor nejen

vat výškovou hladinu i vyváženost hmot. Za použití moderního tvarosloví i technologií.“

Stačí zvednout prst Takže hrozí, že Praha o místo v prestižním klubu přijde? Navzdory zmiňovaným výtkám se všichni zainteresovaní shodnou, že ne. „Ještě nikdy nebyla žádná památka vyškrtnuta,“ říká tajemník České komise pro UNESCO Karel Komárek. „Vždy stačí, když Výbor pro světové dědictví jen upozorní na to, že existuje problém, a země nebo města svůj záměr změní.“ Taková situace nastala ve Vídni, v Kolíně na Rýnem nebo v Rize, kde chtěly radnice stavět výškové budovy, které by změnily panorama města, a po napomenutí stavby přizpůsobily. Paříž zase zamýšlela nově upravit vichřicí poničený park ve Versailles a také svoje plány změnila. „Praha podle našich informací není v Paříži negativně zapsaná,“ dodává Komárek. Přesto i komise, která je prostředníkem mezi vládou a centrálou, loni na jaře napsala otevřený dopis, v němž vyzývá k vytvoření a dodržování pravidel ochrany historického jádra, aby se „do budoucna zabránilo přehmatům i vážnějším poškozením těch hodnot, pro něž bylo historické jádro Prahy zapsáno na Seznam světového dědictví“. Vyškrtnutí nehrozí ani podle památkářů. „Praha má tak obrovské památkové bohatství, že i když město ztrácí autenticitu a ničí se domy, pořád to neznamená, že se stala bezcennou,“ říká předsedkyně Klubu za starou Prahu Kateřina Bečková. „To ale neznamená, že trendy, které existují, nejsou škodlivé.“ Josef Štulc z Národního památkového ústavu dodává: „Současný stav trvale udržitelný není, protože tlak investorů roste. Pokud město nezavede pravidla a zároveň nebude uvažovat o založení druhého nebo třetího administrativního a obchodního centra po vzoru Paříže a její La Défense, ochrana města se protrhne. A pak bude hrozba vyškrtnutí aktuální.“ Silvie Blechová

Q

Bojíte se o Prahu? Debatujte na www.respekt.cz.

se návštěvníkům naskýtá velkolepý rozhled na pulzující velkoměsto dole pod kopcem. Z malého rádia v trávě se line vážná hudba. Jako provizorní osvětlení pro kameramana slouží malá televize domácího napojená na autobaterii. Téměř měšťanská idyla. Taky proto tu Pavel přes viditelnou únavu nechce trávit noc. „Tady by to bylo příliš jednoduché,“ říká. „Jirka mi doporučil jeden altánek na Petříně, kde mě nikdo nenajde. Chci to prožít bez pomoci.“ Podle Pavlova domácího jsou tři dny v létě na pochopení bezdomovců málo: „Zajímalo by mě, pánové, jestli byste si to chtěli zkusit v listopadu a třeba na měsíc,“ říká nájemník chatky, kterého prý zima už připravila o deset kamarádů. „Někteří umrzli, dva v opilosti uhořeli v rozdělaném ohni.“ V pátek v poledne se k pražskému sídlu rádia Akropolis loudá unavená postava s igelitkou Albert, aby se přihlásila redakci k finálnímu rozhovoru. „I když tři dny opravdu nic nejsou, je to pro mě zkušenost. Normálně se mi lidé na ulici neposmívají. Teď je ale asi pro mě brzy to hodnotit,“ říká Pavel. Organizátoři jsou spokojeni. „Náš člověk to přežil, organizace fungovala – to jsme chtěli vyzkoušet. Příště už budeme hlasitější. Ať se lidé o bezdomovcích něco dovědí, ať se do nich dokážou vžít,“ říká Jan Štěpánek. Pavel se zatím převléká zpět do svých šatů. „Asi největší rozdíl je v tom, že žiješ jen přítomností,“ říká. „Nemáš nic na práci a neplánuješ, prostě řešíš jen to, co právě děláš, jinak nic. To bylo celkem příjemné.“ Jan Kovalík

v Praze vysloužil u veřejnosti dobré jméno a analytické materiály ministerstva práce a sociálních věcí jej dávají jako vzor ostatním neziskovým organizacím, může se pro něj tento rok stát fatálním: ministerstvo mu kvůli celkovému šetření snížilo dotace ze čtyř milionů na jeden milion korun. Od července se tak z týdeníku stává měsíčník, což samozřejmě bude mít dopad především na kolportéry. V textu zmíněný průvodce Jirka odhaduje, že se jeho příjem sníží o tři tisíce. Chce si proto se svou přítelkyní rozdělit práci, sám prodávat v Praze a Boženku vysílat mimo město.

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA PŘIPOMEŇME SI

Českou sociální demokracii nedobrovolně opustil muž, který jí často v průběhu třinácti let, kdy byl jejím členem, příliš dobrou reklamu nedělal. Stalo se to minulý čtvrtek po boji znesvářených skupin v mostecké okresní organizaci. Tím vyděděncem je člen Levicové frakce Josef Hojdar. Ačkoli nyní jako nestraník těžko zůstane v čele hospodářského výboru sněmovny, jeho kariéra v politice zatím nekončí, ze sněmovny neodejde, a nejspíš ani z klubu ČSSD. Pojď-


Divoká jízda Radovana K. Zrod a pád těšínského miliardáře

Pohled z Mostu me si tedy připomenout, s kým máme tu čest. Jestli se Vladimír Špidla někdy budil ze sna s obavou o osud své koaliční vlády, muselo se mu zdát o Josefu Hojdarovi. Jeho jméno se stalo symbolem balancování koaličních vlád nad propastí – právě Hojdarův hlas byl v mnoha případech rozhodující. Největší pozornost na sebe mostecký poslanec strhl, když odmítal zvednout ruku pro první vlnu zákonů reformy veřejných financí. Zhruba v té době se ČSSD začala výrazně dělit na „modernisty“, kteří přiznali neudržitelnost tradiční politiky ČSSD, a „tradicionalisty“, jejichž představitelem se vystudovaný báňský inženýr a bývalý člen KSČ stal. Dokonce na čtyři měsíce na protest proti „zradě obyčejného člověka a programu ČSSD“ vystoupil z klubu. Hojdarovo rebelantství ale nikdy nemělo tu správnou sílu, vláda zákony sněmovnou protlačila jemu navzdory. Stejně tak na podzim 2003 přežila hlasování o důvěře. Aby toho nebylo málo, Josef Hojdar uprostřed své „rebelie“ přišel se zprávou, že je odposloucháván a sledován BIS (naposled ke štěnici ve své kanceláři přivolal policii letos v únoru). I kdyby BIS severočeského poslance sledovala, nebylo by na tom nic divného. Hojdar pěstoval podezřelé kontakty (jeho poradcem pro hutnictví byl Igor Šafranko, někdejší partner v podnikání s nechvalně proslulým Barakem Alonem) a byl pevně – na politika příliš – svázaný s mosteckou uhelnou lobby. Jako zástupce státu v představenstvu Mostecké uhelné společnosti bez námitek sledoval, jak tehdejší management v čele s Antonínem Koláčkem přelévá ze společnosti šest miliard korun do spřátelených firem a za tyto finance se pak pokouší nakoupit akcie Mostecké uhelné. Hojdar seděl v představenstvu firmy Bilbo, která byla na „výplatní pásce“ a z obrovského balíku peněz jí přiteklo 60 milionů korun. Jaké pak bylo překvapení, když jako poslanec, který dlouhodobě odmítal privatizaci Mostecké uhelné, ji nakonec jako člen dozorčí rady České konsolidační agentury schválil pro společnost Appian Group, jejímž šéfem je Koláček. Policie nikdy nic neprokázala, Hojdarovu pověst odhadl Vladimír Špidla, když ho odmítl vzít do vlády, protože v ní nechtěl člověka „s vysokým korupčním potenciálem“. Silvie Blechová

Dobře hlídej, aby mohl utéct. Policejní ozbrojenci před Krejčířovou vilou v Černošicích. FOTO PETR KUBÍN

K

oncem května proběhla v restauraci Zámeček v Českém Těšíně velká sláva, kterou korunoval ohňostroj: po osmnácti letech od maturity se tu sešlo 29 absolventů gymnázia na místní Frýdecké ulici. Sraz proběhl poklidně – nikdo ještě netušil, že se jeden z nich o pouhý měsíc později stane nejhledanějším mužem v Česku a jeho útěk přiměje k demisi policejního prezidenta.

Sežeň mi favorita Jedním z organizátorů srazu – v jeho restauraci se i konal – byl Radovan Krejčíř (36). O tom, že se jejich spolužák pohybuje ve světě velkého byznysu, většina z nich věděla, stejně jako to, že pro podezření z mnohasetmilionových podvodů byl ve vazbě. Řeč na to ale během večera nepřišla. „Nechtěli jsme si kazit schůzku. Všichni jsme natolik inteligentní, abychom se neptali na soukromé věci a peníze,“ říká jedna z přítomných Karin Bulawová. Proslulý spolužák na večírku prý působil pohodovým dojmem. „Na nikoho se nepovyšoval, byl velice příjemný,“ vzpomíná. „Nevystupoval v pozici bohatého, až nakonec jsme se dozvěděli, že vše zaplatil.“ Jinak jsou ale abiturienti na detaily o kolegovi skoupí. „Byl úplně normální, nijak nevyčníval,“ vzpomíná na studentská léta Martin Pinkas, nyní starosta sousední Chotěbuzi. Muž, kterému v minulém týdnu vyhodila elitní policejní jednotka výbušninou dveře do opevněné vily a který jí pak utekl neznámo kam, začal „vyčnívat“ až během vysokoškolských studií: koncem 80. let studoval Vysokou školu ekonomickou. Zde projevil vynikající obchodní talent a schopnost zužitkovat dobré kontakty svého otce, šéfa jedné podnikové buňky KSČ. „Nebyl pro něj problém cokoliv sehnat. Dokonce i favorita v době, kdy auta byla na pořadník!“ říká bývalý spolužák. Po škole se mladý ekonom vrátil do Českého Těšína a zapojil se do kuponové privatizace: od drobných diků odkupoval akcie podniků. Věděl dobře, jaké akcie koupit: místní dodnes spekulují, zda to bylo dobrým odhadem či díky tipům, které mohl získávat od rodinného přítele a tehdejšího ministra financí Ivana Kočárníka. To byl spolužák Krejčířova otce, kterého jezdil často navštěvovat. Ti, kdo Krejčíře znají, se shodují ve dvou věcech. Měl velké charisma a byl hodně bohatý. Jeho těšínská vila byla obložená mramorem, vstupní hale vévodil vycpaný leopard, na zdech visely medvědí kůže. Jeho majetky lidi zpočátku příliš nepřekvapovaly. „Mysleli jsme si, že na to vydělal těmi akciemi. A navíc velký peníze měl tady v tomhle pašeráckým městě kdekdo,“ říká šéf místní taxikářské firmy Peter Boháč. „A i když ho teď všichni pomlouvají, já o něm nemůžu říct nic špatnýho – díky němu to město vypadá líp. Koupil několik ruin, které dal dohromady. A nám pomáhal – i když měl vlastní porsche, tak se často nechal vozit.“

Bylo to neurčité

Hojdar: je doodposlechnuto. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Pohled na policejní seznam hříchů českotěšínského rodáka je impozantní: jen severomoravští policisté jej obvinili v posledních deseti letech z dvanácti trestných činů. Kromě podvodů a daňových úniků

měl mít na svědomí i zkreslování údajů o stavu hospodaření, zneužívání informací v obchodním styku, zpronevěru či krádež. Na veřejnost se ale jeho jméno dostává za dramatických okolností až v červenci 2002: policie jej zatýká a obviňuje z šestimilionového podvodu. Při domovní prohlídce je objevena tajná místnost plná dokumentů svědčících o tom, že Krejčíř je organizátorem řady velkých podvodů například při dovozech nezdaněné nafty. A na světlo vychází také náznaky, proč mu vše až do té doby procházelo. V poznámkách se našly i jména či přezdívky policistů, vedle nichž stály různé cifry. Podezření, že uvedení policisté byli zkorumpovaní, dostala na stůl inspekce ministra vnitra. „Odložili jsme to. Bylo to neurčité – jména, přezdívky a nějaká čísla vedle nich. Mohlo to znamenat cokoliv,“ říká náměstek inspekce Jiří Červenka. To, zda inspekce prověřovala konkrétní rozhodnutí zmíněných policistů, neví. „To je moc podrobná otázka, kterou nyní nezodpovím. A pracovník, co na tom dělal, je na dlouhodobé rehabilitaci,“ říká Červenka. „Ne, neměli jsme pocit, že by někdo byl uplacen. Měl spíš vytipovány osoby, které by chtěl ovlivnit,“ brání policisty náměstek policejního prezidenta Jaroslav Macháně, který tehdy velel protikorupční policii, jež Krejčíře zatýkala. O tom, zda Krejčíř nemá ve špičkách policie své lidi, se chce přesvědčit ministr vnitra František Bublan a vyžádal si minulý týden od inspekce výsledky vyšetřování. Náznaky tu totiž jsou: například většinu Krejčířových severomoravských případů měl na stole policejní rada Marek Škrobánek. Ten však téměř všechny počátkem roku 2000 odložil a odešel do civilu – nyní dělá makléře. A zdůvodnit svůj krok dodnes odmítá. „Ano, vím, že se o mně říká, že mě pan Krejčíř uplatil. Ale já nic vysvětlovat nebudu,“ krčí rameny. „Nebyl jsem zbaven mlčenlivosti.“ A současný šéf ostravských kriminalistů Jan Strmeň se o případu a možném ovlivňování vyšetřování nechce bavit. „Ode mě se nic nedozvíte,“ říká rázně. K soudu se tak dostal zatím jediný případ: Krejčíř je v něm obžalován z toho, že v roce 1996 podvodem připravil své obchodní partnery o majoritní balík akcií Tepláren Otrokovice v hodnotě 75 milionů korun.

Chystá se vražda! Rozpaky vzbuzuje i současné vyšetřování „případu Tukový průmysl“ – tedy kauzy, kolem které se vše točí. (Pro připomínku: Za přispění firmy Tukový průmysl přišla státní kasa o téměř tři miliardy korun na nezaplacené spotřební dani z 200 tisíc tun nafty; jednu z hlavních rolí podle všeho hrál bývalý obchodní ředitel státního podniku Čepro a současně majitel Tukového průmyslu Martin Pechan). Za necelé tři roky se na ní totiž vystřídalo šest policistů. A poslední dějství začalo předminulý pátek. Na policii se dostavil nový jednatel Tukového průmyslu Radek Zwierzyna a ohlásil, že se chystá gigantický podvod a vražda celníka. Mají-li citované zdroje pravdu, jde o pozoruhodnou konstrukci, a podle Zwierzynovy výpovědi ji naplánoval Krejčíř. Najatý celník (jeho jméno Zwierzyna neřekl) měl za úplatek milion eur v sídle firmy Tukový průmysl fiktivně zabavit pět miliard korun a vystavit o tom protokol (peníze se ve firmě při prohlídce skutečně našly – aby je mohl cel-

ník natočit na kameru; šlo ale většinou o padělky a pravé byly jen krajní bankovky v balíčcích). Podle Zwierzyny chtěl pak Krejčíř celníka jako nepohodlného svědka zabít. Tukový průmysl by se tak nejen zbavil svých dluhů, Krejčíř s Pechanem by navíc od státu mohli vymáhat zbytek pětimiliardové sumy. Vše přitom mělo být naaranžováno tak, aby to vypadalo, že celník i s penězi uprchl. Důvody, proč Zwierzyna celou akci prozradil, mohou být dva. První je, že se zalekl toho, že i on bude zlikvidován, druhý pak ten, že Zwierzyna, kterému hrozilo obvinění z jiných mnohamilionových podvodů, Krejčíře „potopil“ výměnou za vlastní beztrestnost (policie nyní Zwierzynu skrývá). Jenže celá ta údajná Krejčířova konstrukce má slabiny. Podle zákona musí mít celník rozkaz k domovní prohlídce od státního zástupce a povolení soudu. Zákon nezakazuje, aby prohlídku dělal jeden člověk, ale protokol o zabavení věcí, v tomto případě pěti miliard, musí podepsat minimálně dva představitelé zákona – tyto nejasnosti policie ani zastupitelství nevysvětlily. Na policii se vyskytují i názory, že celá akce je jen boudou. A že útěk byl Krejčířovi umožněn proto, aby se zamezilo jeho výpovědi o možné korupci policie. Marek Pokorný

Díky za odškodné. Krejčíř (vlevo) se svým advokátem. FOTO ČTK

Dopisy z vězení Po prvním obvinění se dostal Krejčíř z vazby po půl roce. Může za to chyba soudu, za kterou dokonce dostal dvousettisícové odškodné pro formální pochybení: o prodloužení vazby totiž rozhodl sám soud, aniž by měl potřebný návrh státního zástupce. Krátce poté ovšem Krejčíř ve vazbě končí znovu. Policii se totiž dodatečně dostala do rukou jeho korespondence, kterou ještě z vězení řídil své obchody (policii ji předal jeho komplic Tarek Bechara, který je sám stíhán za stamilionové úvěrové podvody a nyní se skrývá v zahraničí). Z dopisů policie zjistila, že Krejčíř z vazby vydával pokyny k dalším podvodům, a znovu jej zatkla. I z této vazby se však Krejčíř dostal loni v listopadu – soud jej musel propustit, protože než státní zástupce během roční vazební lhůty stačil vypracovat obžalobu, nečekaně zemřel.

Q

INZERCE


7

CESTOVNÍ KANCELÁŘ ALPY Štefánikova 63, 150 00 Praha 5, tel.: 257 328 388, fax: 257 324 265 e - m a i l : a l p y @ a l py. c z , h t t p : / / w w w. a l py. c z

RAKOUSKO LÉTO 2005

MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČESKÉ REPUBLIKY ODBOR SOCIÁLNÍCH SLUŽEB

CESTOVNÍ KANCELÁŘ ALPY – SPECIALISTA NA RAKOUSKO

Pobyty v Rakousku kdekoliv, kdykoliv a pro kohokoliv, pobyty pro mládež POBYTY NA SELSKÝCH DVORECH

vyhlašuje veřejnou zakázku na téma

„Celoživotní vzdělávání pracovníků v sociálních službách“ v rámci

Radstadt, apartman pro 4 osoby, za osobu a den 2 880 Kč Murau, apartman pro 4 osoby za týden pobytu 16 550 Kč Zillertal, 2lůžk. pokoj, 2 dny, 2 dny perm., za osobu 3 950 Kč

Nejrozsáhlejší soubor nabídek letní pobytové dovolené v Rakousku NABÍDKY V KATALOGU RAKOUSKO LÉTO 2005

ITÁLIE LÉTO 2005 POBYTY U JEZERA LAGO DI GARDA A V DOLOMITECH

Lago di Garda, studio pro 4 osoby, týdenní pobyt od 18 600 Kč Val di Fassa, Canazei, studio pro 3 osoby, týdenní pobyt od 12 700 Kč Sextenské Dolomity, pension, snídaně, pobyt za osobu a den od 720 Kč

Telefonujte, faxujte, pošlete mail

Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů (OP RLZ), opatření 2.1. – Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí Výzva je vyhlášena ve smyslu zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a byla zveřejněna dne 6. června 2005 pod evidenčním číslem 50009081 na adrese: www.centralniadresa.cz, kde je možné získat bližší informace o veřejné zakázce a kontaktní adresu pro zaslání zadávacích podmínek. Informace o obsahové stránce veřejné zakázky naleznete také na: www.mpsv.cz, www.esfcr.cz.

V E

D I V A D E L N Í S P O L U P R Á C I

T R A G I C K Á

S P O L E Č N O S T S D I V A D L E M

H I S T O R I E

O

F A U S T A B C U V Á D Í

D O K T O R U

FAU S T O V I

The Tragical History of Doctor Faustus CHRISTOPHER MARLOWE

13.,14.,17. – 26. 7. 2005 2 0 . 0 0 V Y Š E H R A D - G O R L I CE

(podzemní sál s originály barokních soch z Karlova mostu)

PROJEKT PROBÍHÁ ZA PODPORY HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY P Ř E D P R O D E J V S T U P E N E K / TICKETS ARE AVAILABLE AT: V SÍTI TICKEPRO (ON-LINE WWW.TICKETPRO.CZ NEBO NA TEL. +420 296 329 999) V POKLADNĚ DIVADLA ABC (TEL. +420 224 215 943) VYŠEHRAD – INFORMAČNÍ CENTRUM ŠPIČKA (UL. V PEVNOSTI, PRAHA 2, TEL.: +420 261 225 304) V MÍSTĚ KONÁNÍ HODINU PŘED ZAČÁTKEM PŘEDSTAVENÍ / AT A VENUE ONE HOUR BEFORE THE PERFORMANCE

Martino a Dane, pohodový život bez zbytečné DPH, mnoho dobrodružných výprav, šťastnou fazoli a hlavně hodně lásky na společné cestě Vám přeje Mi+Ma

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Chcete si vydělat u IBM? Odstěhujte se do Indie. Firma se totiž chystá propustit 10 až 13 tisíc svých zaměstnanců v Evropě a USA, ale dalších 14 tisíc nabrat v Indii, zemi s kvalifikovanou, leč lacinou pracovní silou. To nahání strach nejenom americkým voličům či novinářům, ale i osobnostem ze světa politiky a ekonomiky. Marcus Courtney, prezident Washingtonského svazu pracovníků v technologiích, k tomu poznamenal: „IBM tímto krokem tvrdě snižuje své náklady a vyváží kvalifikovanou práci do ciziny. Vítězi jsou

IBM jde do Indie, Matka všeho papíru a adie, cukrovko nejbohatší společnosti na světě, prohrávají američtí dělníci.“ Před Evropou vyvstává závažná otázka. Pokud tyto tlaky dopadají i na pružnou Ameriku, co si počne starý kontinent? Izolace není lékem, vždyť IBM zruší tři čtvrtiny ze zmíněných míst v západní Evropě a jen čtvrtinu v USA. Věru konkrétní otázka pro další debatu o směřování Evropy. Finsko posledních týdnů umožňuje nahlédnout do naší nepříliš vzdálené minulosti. Tarifní konflikt odborů v papírenském průmyslu totiž – podle listu FAZ – hrozí vyvolat nedostatek toaletního a novinového papíru. To známe, vzpomene si našinec na časy, kdy se toaletní papír kradl v zaměstnání a novinový byl na příděl. Nicméně, proč nedostatek ve Finsku? Opět tu vystrkuje růžky globalizace – propouštění zaměstnanců kvůli snižující se konkurenceschopnosti Finska na světovém trhu. Za zmínku stojí dva konkrétní příklady: zaměstnavatelé chtěli odstranit vánoční a letní pauzy, což u odborů neprošlo. Ty odmítly odstranit i jiné privilegium: uklízečky v továrnách na rozdíl od jiných uklízeček byly členkami papírenských odborů a z toho titulu braly mnohem větší mzdy. A výsledek? Finsko, druhý největší vývozce papíru na světě hned po Kanadě, teď dováží toaletní papír z Ruska a finské noviny musely omezit své přílohy. Evropská unie minulý týden rozhodla, že razantně sníží ceny cukru. Přestane jej tolik dotovat. Cukr totiž na evropském trhu stojí kolem dvaceti korun za kilogram, zatímco světová cena je zhruba třetinová. Důvod obrovského rozdílu je známý: evropská řepa cukrovka z mírného pásma nemůže konkurovat laciné a několikanásobně výnosnější jihoamerické třtině. Dopady seškrtání dotací budou výrazné: v Evropě dál přežijí jen ti efektivní a cena cukru například v tuzemských obchodech by během několik let měla klesnout někam na hranici 12 až 14 korun. A co bude se zemědělci? V ochranářské Evropě nic dramatického. Unie totiž v rámci „sociálního smíru“ počítá s velkými útlumovými dotacemi. Kdyby například čeští zemědělci ze dne na den přestali úplně pěstovat řepu, dostali by na ruku více než deset miliard korun a s plnou peněženkou mohou začít pěstovat jiné alternativní plodiny. – ZP –, – MP –


Emise hýbou Evropou Byznys s povolenkami má první výsledky

N

a pořad jednání české vlády přijde zanedlouho agenda zvaná finální verze alokačního plánu. Za nevábným titulem se skrývá politikum, které ještě nedávno jitřilo naše vztahy s Evropskou komisí a dnes dělá starosti mnoha zdejším manažerům. Jde o známý projekt na snižování emisí, který letos vstupuje v platnost a výraznou měrou dopadne na tuzemské podniky. Jak ale první kroky ukazují, těžit bychom z něj měli časem všichni.

Pravidla na trhu s povolenkami určují jednak již zmíněné národní alokační plány a také Evropská komise, která plní roli dohližitele. Mezi těmito mantinely se pohybují hlavní hráči celého systému: státní instituce jako tvůrci alokačního plánu, podniky a nezávislé (zejména ekologické) organizace. Podniky požadují maximálně možné množství povolenek jednoduše proto, aby jich měly „dostatek“ na pokrytí svých emisí a nemusely se strachovat, že je budou muset dokupovat, popříUhlí, nebo plyn? padě aby nějaké ušetřily. Svou roli jistě hraje i fakt, Téma redukce emisí skleníkových plynů se v po- že všechny povolenky jsou rozdělovány zdarma. Jakákoliv povolenka získaná navíc má pro podnik sledních měsících dostává do středu zájmu. Není divu. Hraje se o velké peníze, neboť pod zdánli- hodnotu čistého výnosu. Na druhé straně Evropská komise požaduje, aby i české vě ekologickým tématem se skrýpodniky dostaly jen tolik povolevá obchodování s novou komoditou, nek, kolik budou na pokrytí emizvanou povolenky. Každá z nich I české podniky sí v období platnosti alokačního představuje možnost vypustit do plánu potřebovat. Mezi těmito ovzduší 1 tunu oxidu uhličitého musí vytvořit mlýnskými kameny se pohybu(CO2). Přitom tržní hodnota povojí státní orgány, které se snaží lenky se dnes pohybuje okolo 19 eur, své dlouhodobé vyhovět oběma stranám – podneboli 575 Kč. Od 1. ledna 2005, plány snižování nikům i Evropské komisi. kdy byl systém oficiálně odstartován, Na následující tři roky obhávzrostla již trojnásobně. znečištění Alokační plán se tvoří na tři roky jila Česká republika v rámci životního dopředu a rozhodne, kolik povoleEvropské unie necelých sto milinek mají podniky zúčastněné v ceonů tun CO2 na rok a povolenky prostředí. lém systému dostat, a tedy kolik s tímto množstvím může vláda emisí vypustit do ovzduší. Pro mezi podniky rozdělit. Systém je ale zcela novým nástrojem, představu, o jaké peníze jde: jedna a nejsou s ním žádné prakticprůměrná teplárna takových tun CO2 vyprodukuje za rok na několik stovek tisíc. ké zkušenosti. Proto je rozdělování mezi podniky nesmírně náročné. Vzniklo několik variant Pro takový podnik může jít o desítky milionů a v současné době se dá jen těžko odhadnout, ktekorun. Povolenky v této hodnotě může podnik „spotřebovat“ (vypustit komínem), nebo je pro- rá z nich bude nakonec vládou schválena. V Česdat a za utržené peníze modernizovat své pro- ku byla zatím pro následující tříleté období vyloučena možnost dobrovolné účasti v obchodování vozy. Bude to tedy právě trh s povolenkami, co s povolenkami. Buď tedy do něj podniky povinně do značné míry určí i ekologické investice do spadají, nebo nedosahují příslušné velikosti a jsou českého průmyslu. Pokud například teplárna z něj vyloučeny. spalující 100 tisíc tun hnědého uhlí a emitující Přitom nemusí jít o jednoznačně výhodný byz120 tisíc tun CO2 přejde na ekologičtější zemnys. Účast v systému se může mnohým podnikům ní plyn, může snížit své emise na 50 tisíc tun zdát demotivační. A to především těm, které již CO2. Teplárna tak v dalších letech ušetří ročně 70 tisíc povolenek. Pokud je prodá, vydělá v da- dříve do snížení emisí investovaly a jsou na hraném emisním období podle našich předběž- nici současných technologických možností nebo jsou bez dlouhodobých strategií. Systém nicméně ných výpočtů 40 milionů korun ročně. Investice umožňuje v alokačních plánech investice z minuspojené se změnou technologie přitom mohou dosáhnout několika desítek, ale i stovek mili- lých let zohlednit. Dlouhodobou strategii, jak se vypořádat s hrozbami ekonomických dopadů spoonů korun.

UMTS přichází, revoluce nikoli T-Mobile spustí do konce roku svůj první vysokorychlostní internet třetí generace. Pro zákazníky to ale novou kvalitu služeb znamenat nebude. Relativně brzké spuštění UMTS, které oznámil T-Mobile minulé pondělí, téměř všechny překvapilo – dosud se předpokládalo, že jeho první vysokorychlostní připojení k internetu bude buď prostřednictvím technologie CDMA EV-DO (neboli té, kterou používá Eurotel pro svoji službu Data Express), či konkurenčního OFDM americké společnosti Flarion. Mají se tedy zákazníci na co těšit, nebo ne?

Konkurence v klidu

Řepa končí, dotace zůstávají. FOTO ČTK

Nutný audit

Pokud jde o technické parametry, které zákazníky nejvíce zajímají, pak se žádná revoluce zřejmě konat nebude. T-Mobile, a zejména dodavatel technologie americká firma IPWireless sice tvrdí, že teoreticky dosažitelná maximální rychlost stahování dat může být 2,2 Mbit za sekundu a průměrná rychlost kolem 1 Mbit. Nicméně v reálném provozu lze pro průměrného uživatele očekávat rychlost zhruba 250 kilobitů, což odpovídá bezdrátovému rychlému internetu od Eurotelu a také většině základních variant nabízeného ADSL nebo rychlého internetu prostřednictvím kabelových televizí. Na rozdíl od současného CDMA používaného Eurotelem by ale mělo být možné pro různé uživatele nastavovat různé přenosové rychlosti a díky tomu zaručit určitý standard a tím také odlišit

nabídku pro jednotlivé skupiny zákazníků. Nové verze CDMA to však budou umět také. Další vlastností, jež může zajímat zejména mladší spotřebitele, je takzvaná latence neboli zpoždění, jehož délka určí, zda bude možné vy-užívat některé on-line aplikace, například hry. Pravděpodobné budoucí hodnoty se předpokládají kolem 100 milisekund, což je však také srovnatelné s existující konkurencí a hraní on-line her to příliš nevyhovuje. Pro ně by musela latence klesnout zhruba na polovinu. Opět teoreticky to možné je, v laboratorních a testovacích podmínkách také, ale reálný provoz sítě je úplně něco jiného. Poslední podstatnou charakteristikou, která bude zajímat uživatele především mimo hlavní město, je dostupnost budoucích služeb. T-Mobile předpokládá, že koncem letošního roku by měl se svými rychlými daty pokrývat zhruba třetinu populace a o rok později dosáhnout zhruba na polovinu. Z těchto předpokladů je patrné, že konkurenční Eurotel na tom bude ještě dlouho mnohem lépe (o Telecomu s ADSL ani nemluvě). Podle dosavadních prohlášení představitelů firmy by se však se spuštěním sítě nebo brzy po něm měla na trhu objevit i univerzální zařízení (ať už modemy nebo PCMCIA karty), která zvládnou příjem dat jak prostřednictvím UMTS, tak i dosavadních technologií pro rychlý internet, jako jsou T-Mobilem provozované EDGE nebo WiFi sítě

jených s tlakem na snižování emisí a klimatickými změnami, si podniky musí vytvořit samy. Pro ty, které tak neučiní, žádné zohlednění neexistuje. Nevýhodou mohou být také vysoké administrativní požadavky. Například jde o nutnost podniků v následujících alokačních plánech znovu a znovu obhajovat před českými úřady (a ty před Evropskou komisí) předpokládané emise ve svých zařízeních. Dá se čekat, že celkové emisní kvóty pro ČR bude Evropská komise redukovat a podniky dostanou méně povolenek. Podniky by tedy měly již dnes přemýšlet, jak si v příštích letech poradí s plánovanými škrty povolenek až o desítky procent. K dalším povinnostem patří systematické a průhledné zjišťování skutečných emisí podniku a jejich vykazování. To je pro smysl a důvěru celého systému klíčové. Proto se vyžaduje ověření emisních výkazů nezávislým auditem. Podle výsledků pak může firma žádat o povolenky pro další období. Obchodování s povolenkami bude mít rovněž zásadní dopad na rozvahu podniku. Odrazí se ve finančních výkazech, s čímž jsou spojeny dopady na daňový základ. Zvláště pro globální společnosti jsou tato účetní a daňová témata nesmírně aktuální, podobně jako počet povolenek, které jejich podniky mají.

První výsledky Od zavedení evropského systému obchodování s povolenkami neuplynulo ani šest měsíců a již jsou vidět první výsledky. Investice do ještě nedávno „nesmyslných“ projektů nyní postupně nalézají u finančních ředitelů podporu. Jejich počet a velikost zřetelně narůstá. Společnosti volí technologie s vyšší účinností, investují do výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. V ČR je velice populární kombinované spalování uhlí s biomasou. Systém tím dokazuje, že zejména v kombinaci s ostatními nástroji vedoucími ke snižování emisí, jako je zákon o podpoře výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů či zvyšování energetické účinnosti, může být hnacím motorem k dosažení redukčních cílů států i firem. Už dnes je také jisté, že různé motivace založené na prodejích emisních kreditů jako ekonomický nástroj fungují. Pavel Sychrovský Autor je členem týmu Poradenství při transakcích společnosti PricewaterhouseCoopers. Q

– přístroj by si sám měl zvolit technologii, která bude v daném místě nejrychlejší či nejstabilnější. Pokud se tak stane, pak by toto propojení tří technologií v jednom zařízení mohlo zpočátku vykompenzovat omezený dosah sítě, neboť podle stávajících plánů by pokrytí technologií EDGE mělo na konci roku 2006 vysoko přesahovat 90 procent populace (byť je rychlost připojení jejím prostřednictvím výrazně pomalejší – zhruba 150 kbps).

Zatím bez hlasu Specifické je pro UMTS připravované T-Mobilem to, že zatím bude poskytovat pouze datové služby, a nikoliv hlasové. Po UMTS si tedy zatím v Čechách nezavoláte. A přitom v jiných evropských zemích se právě levné hovory prostřednictvím UMTS staly paradoxně hlavním lákadlem, které zvyšovalo doposud značně dýchavičnou a nijak závratnou poptávku po službách sítí třetí generace. Možnost, jak obejít problém neexistujících hlasových služeb na zamýšleném UMTS, však teoreticky existuje – tzv. IP telefonie, neboli telefonování prostřednictvím internetu. To však technologie firmy IPWireless ještě neumožňuje. T-Mobile chce vsadit na obsah, který spolu s rychlým internetem nabídne (například on-line hry). O něm však zatím není nic známo. Hlad po rychlých datových službách u nás by měl zajistit poptávku po novém produktu T-Mobile bez ohledu na to, co nabídne kromě připojení navíc. Většině lidí stačí, když se připojí rychle, a je dobře, že bude existovat další alternativa, jak to udělat. Ironií ovšem je, že technologie, která podle svých propagátorů měla přinést revoluční změnu v mobilních komunikacích a jenom T-Mobile v prosinci 2001 licenci k jejímu provozování v Čechách koupil za téměř čtyři miliardy korun, přichází s mnohaletým zpožděním a místo revoluce přináší spíše evoluční změnu. Plnohodnotné UMTS (z hlediska vydané licence) přijde až někdy po roce 2007 – pokud vůbec. Miroslav Zajíček Autor je ekonom.

Q

EKONOMIKA


9

Mít tak hrnec ze Severní Koreje Sjednocení Korejského poloostrova nebude levné ani snadné, všichni se ale těší

L

eží vedle sebe, obývají je lidé stejného jazyka a stejného původu, a přece nemohou být od sebe dál. Severní a Jižní Korea jsou dva různé světy s různými lidmi, které ale pojí jedna touha: spojit se a žít zase spolu. Problém je, že dnes si to ještě nikdo neumí představit. Pouze vědí, že to bude dlouhé a drahé. První nesmělé kroky už ale přesto začaly.

V zemi, kde měsíc znamená dvacet minut Na světě dnes neexistuje větší ekonomický rozdíl mezi sousedními zeměmi, a návštěvník Korejského poloostrova si jej nemůže prohlédnout při cestě po zemi. Normální silniční či železniční spojení mezi severem a jihem neexistuje. Letadla létají oklikou přes Peking. Dojmy nasáté na letištích obou hlavních měst ale úplně stačí. Zatímco z Pchjongjangu létá maximálně jeden pravidelný spoj denně a někdy ani to ne, soulskou runway rolují letadla každých pár minut. Soul je dnes desetimilionové město postavené z trosek korejské války a Praha je proti němu poklidné maloměsto bez aut. Podzemí je provrtané jedenácti linkami metra, povrch dálnicemi, z nichž některé visí na pilotech přímo nad řekou, protože se jinam nevejdou. Mosty pro auta jsou pro jistotu dvoupatrové, přesto je šance vyhnout se ranní zácpě asi tak velká, jako že tu potkáte autobus se severokorejskými turisty. V šedesátých letech patřila Jižní Korea k nejchudším zemím světa, třetina obyvatel trpěla hlady a střední třída byla bezvýznamná, tvrdí statistiky. Ještě o desetiletí později ekonomicky zaostávala za Severní Koreou podporovanou z Ruska. Dnes je jihokorejská ekonomika patnáctou nejsilnější na světě. Příjmy Korejců dvakrát až třikrát převyšují české, stejně tak ale ceny. Děti ve školách na severu poloostrova se sice pořád ještě učí, že Severní Korea nakonec pohltí Jižní a změní ji k obrazu svému. Cestujícímu mezi oběma zeměmi se to ale zdá stejně pravděpodobné, jako že Moldávie jednou pohltí Rusko. Je tedy při propastné životní úrovni vůbec možné obě části poloostrova v budoucnu spojit? O tom, že by si to jeho obyvatelé přáli, není sporu. Na žádných mapách, které na jihu i severu vycházejí, není nakreslená hranice, a třeba televizní počasí – na jedné i druhé straně – běžně uvádí teploty pro celý poloostrov. Jenže běžný plat na severu činí dnes tři eura měsíčně, kdežto na jihu jde o odměnu za dvacet minut práce.

Reproduktory utichly Právě kolem podobných čísel se dnes točí i možné scénáře sjednocení. Jihokorejští politici jezdí na zkušenou do Německa, a vracejí se s přesvědčením, že hlavní je nespěchat a úplně nejdůležitější neotevírat hranice. „Chceme si vzít příklad z Německa, ale s výhradami,“ říká šéf jihokorejského parlamentního výboru pro otázky sjednocení Lim Chae Jung. „Sjednocení Koreje se musí uskutečnit pomalým způsobem. Jednou z cest je čínský systém ,jedna země, dva systémy‘. Druhá možnost je, že by se severokorejská vláda přeměnila v cosi jako regionální samosprávu. To všechno jsou ale pouze teoretické možnosti, nic z toho nelze zatím uskutečnit.“

Korejci jezdí pro inspiraci do Německa, ale Pchanmundžom – na rozdíl od berlínské zdi – stále stojí. FOTO MAREK ŠVEHLA

Kromě Německa mají Korejci před očima i příklad Číny a Hongkongu. Oponenti ale namítají, že mezi Hongkongem a pevninskou Čínou není zdaleka tak propastný rozdíl v životní úrovni, a tedy ani tak silná motivace lidí jít na druhou stranu. Jiné pochybnosti vzbuzuje příklad Německa: jeho rychlé sjednocení bylo přece vynucené okolnostmi, přesněji řečeno strachem z útěku lidí na druhou stranu. Spojení země, jednotná měna a přesun peněz tomu měly zabránit. Lze tedy držet korejskou hranici nepropustnou i po pádu severního režimu? „Neumím si to představit, stejně jako že hranice budou najednou otevřené,“ říká Benjamin Yoonová, soulská aktivistka pomáhající severokorejským uprchlíkům. Citovaný Lim Chae Jung k tomu dodává: „Volnost pohybu musí souviset s hospodářskou situací. Není možné, abychom hned jako Němci povolili volnost pohybu Severokorejců na jih. Každá z obou Korejí si nějaký čas zachová svůj vlastní vládní systém. Severní Korea musí napřed dosáhnout určité úrovně, teprve pak se může přistoupit k postupnému sjednocení.“ Soul chce jít cestou postupné ekonomické spolupráce, napřed na společné hranici. V jejím nejnavštěvovanějším místě zvaném Pchanmundžom, ležícím na spojnici mezi oběma hlavními městy, tomu ale zatím nic nenasvědčuje. Jih stále marně čeká, až sem Severokorejci natáhnou slibovanou železnici. Zatím jde o nejpřísněji chráněnou hranici světa, to se nemění, přesto už sem jedna změna dorazila. Nedávno skončila decibelová válka, která začala v devadesátých

letech. Tehdy Severokorejci namířili na jih obrovské reproduktory a začali do kraje vysílat propagandu. Jihokorejci jim pak oplatili stejnou municí. Teprve vloni se obě strany dohodly na příměří i na této frontě.

Udržet Kaesong Pokud někde dochází k prvním náznakům ekonomického sbližování, je to o něco dál od moře v oblasti zvané Kaesong. Od letošního ledna tu začala firma Hyundai provozovat první průmyslový park. Leží na severokorejské straně jen několik set metrů od demarkační čáry v uzavřené oblasti, kam denně dojíždějí severokorejští dělníci z nedalekého města Kaesong. Z druhé strany hranice každé ráno přijíždějí jihokorejští manažeři a úředníci a tam se také odváží hotové zboží. Plány jsou veliké: jednou, v roce 2020, by tu mělo pracovat čtvrt milionu lidí pro dvě tisícovky firem. Zatím do Kaesongu posílá pchjongjangská vláda pět set dělníků a místo plánovaného high-tech zatím vyrábí boty, nádobí a začínají montovat televize. Pokud lze dnes ale v Soulu zahlédnout před obchody nějaké fronty, tak právě na kaesongské hrnce kupované ze solidarity a z nostalgie. Hyundai sice průmyslovou zónu staví s vidinou zisku (náklady o třetinu nižší než v Číně), zatím žádný není. To severokorejští dělníci jsou na tom lépe: vydělají dva tři dolary na den, a i když z nich podstatnou část odevzdávají úřadům, je to stále desetkrát vyšší plat než ve vnitrozemí. „Kaesong

je velkým obchodně-politickým zájmem, který se musí udržet, těžko si představit symbolický dosah jeho pádu,“ říká Günter Letzel ze soulské kanceláře Mnichovské zajišťovací společnosti. Soulští politici naopak plánují stavbu dalších hospodářských zón, kam by časem mohli přijít i zahraniční investoři, vše ale brzdí nejistota kolem jaderného vyzbrojování severu.

Čučche, nebo hnojiva Ekonomové a politici vedou debaty, jestli může jít Severní Korea cestou Číny a Vietnamu, kde se postupně uvolnily ekonomické poměry, jinak ale vládne tuhý komunismus. Na rozdíl od těchto zemí před patnácti lety má dnes Pchjongjang své čučche neboli ideologii soběstačnosti, která doslova odporuje normální ekonomické kooperaci. Země však už dávno samostatná není – z Číny dostává energii a potraviny a z jihu poloostrova se tvrdě dožaduje dodávky stovek tisíc tun hnojiv. Hlavní problém tedy nebude ani tam v čučche, jako spíš v naprosté neschopnosti dožívající garnitury severokorejských vůdců přijmout a prosazovat větší změny. „Nepůjde to rychle, odhaduji tak deset patnáct let,“ říká Günter Letzel. „Jakmile trochu povolí, ekonomika se jim vymkne z ruky jako ve Vietnamu a Číně. Pak to asi půjde docela rychle. Korejci jsou velmi schopní lidé.“ Marek Švehla, Soul

INZERCE

p.k. Solvent s. r. o. – největší distributor drogistického zboží s obratem přes 2,4 mld. Kč a provozovatel řetězce

hledá kandidáta na pozici: Dne 2 2 . č e rv na vy h l ási l o M i n i st er st vo ž i vo t ního p ro s t ř e d í, o d b o r vně jš íc h vzt ahů,

2. kolo Výzvy k předkládání žádostí o finanční podporu v rámci Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů do grantového schématu

„Síť environmentálních informačních a poradenských center“ Žádosti je možné podávat až do 5. září 2005. Celé znění textu a další informace naleznete na webových stránkách www.env.cz. Kontaktními osobami jsou Ivona Kristiánová, 267 122 373, [email protected] a Hedvika Jermanová, 267 122 052, [email protected]

NÁPLŇ PRÁCE: • řešení právních záležitostí spojených s movitým i nemovitým majetkem firmy (spolupráce s externím právníkem) • zajištění provozu, správy a bezpečnosti všech budov společnosti • akviziční činnost – posouzení koupě nových nemovitostí, hledání investičních příležitostí • odpadové hospodářství • správa a provoz autoparku Tato pozice je přímo podřízena majiteli společnosti. POŽADUJEME: • VŠ vzdělání • zkušenosti v daných oblastech min 5 let s prokazatelnými konkrétními úspěchy • schopnost samostatného a kvalifikovaného rozhodování • podnikatelského ducha, obchodní myšlení • iniciativu, aktivní přístup, schopnost práce s PC NABÍZÍME: • zázemí stabilní, dynamické a perspektivní společnosti s vedoucím postavením na trhu drogerie v ČR • motivující finanční ohodnocení • navíc bonusová složka mzdy dle prokázaného přínosu • služební automobil, mobilní telefon, příspěvek na stravování KONTAKT: p.k.Solvent, Mgr. Jan Toms, e-mail: [email protected]

Q

10

ZAHRANIČÍ


Tony Blair jako eurovůdce Uprostřed všeobecné nejistoty usedají do čela Unie Britové

K

olem ostrova zuří bouře. Jedni navrhují postavit vlnolamy, sesednout se na návsi, chytit se za ruce a společně přečkat nepohodu. Druzí radí vyškolit námořníky, vystavět pevné lodě a vrhnout se do vln. Bouře se jmenuje globalizace a ostrov Evropská unie. Do jejího čela právě na šest měsíců usedá vůdce jednoho z táborů, modernizátor Tony Blair. Znamená to, že se Evropa vydává na cesty?

Vítej mezi námi skeptiky Viděno z Londýna nemohlo mít britské předsednictví EU efektnější rozjezd. Nejdříve Francouzi s přispěním Nizozemců zmrazili Evropskou ústavu a chvíli nato přinesla nevídaně tvrdá srážka o unijní rozpočet vítězství britského premiéra, který se vracel sice bez rozpočtu, zato s nedotčeným rabatem (penězi, které Brusel vrací do Londýna, aby vyrovnal vysoké britské příspěvky). Však mu také doma přichystali královské uvítání – nestává se každý den, aby Blairovu zprávu o summitu přerušovaly v parlamentu ovace poslanců opozice. Korunu všemu nasadila protiunijní část britského tisku v čele s pokleslým The Sun, jenž premiéra zvesela přivítal do svých řad: Blair se podle nejprodávanějšího britského plátku konečně stal „plnokrevným euroskeptikem“. Viděno z eurokanceláří v Bruselu to až tak skvělé není. Na tom, že ústava půjde přinejmenším na rok k ledu, se sice šéfové členských zemí dohodli poměrně hladce a rozpočet na léta 2007–13 nakonec může pár měsíců počkat. Jenže Unie zjevně neví, kudy dál, a právě v takové chvíli dostává kormidlo do ruky jeden z dvojice největších rivalů. Británie zasedne tento pátek do předsednického křesla EU a její ministři budou šest měsíců určovat agendu, svolávat Rady ministrů, řídit jejich jednání, navrhovat společná komuniké a zastupovat Unii v zahraničí.

Kam nasměrovat peníze? To je klíčová otázka pro Evropu, má-li obstát ve světové soutěži.

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

EU farmářů, nebo vzdělanců Tábor shromážděný okolo francouzského prezidenta Chiraka vidí i nadále klíč k evropské identitě ve slově „solidarita“. Evropský způsob života je výjimečný a je potřeba ho společně bránit před globalizační smrští. Problém není v malé konkurenceschopnosti, krátké pracovní době nebo společné zemědělské politice – potíž je v tom, jak tato evropská specifika zaplatit. Evropa je dosti bohatá na to, aby si podobná privilegia mohla dovolit, jde jenom o to, kolik peněz a jak se přerozdělí, tedy kdo kolik „solidárně“ komu pošle. Proto se může trnem v oku stát britský rabat: Britům se daří, a podle principu solidarity by tedy měli platit. S dotacemi zemědělcům (kterých spolkne nejvíce právě Francie) to nemá nic společného, naopak. Ty jsou právě jedním z vrcholných výdobytků takto pojatého evropského projektu: a skutečně, Chirac na tiskové konferenci po summitu označil systém dotací za „moderní a dynamický“.

A pak je tu druhá strana okolo Tonyho Blaira. Evropa je sice svébytná, ale s rostoucí konkurencí se bude muset dříve či později vyrovnat, stejně jako to udělala dnes prosperující Británie. Klíčová otázka tedy zní, kam přesně společné peníze nasměrovat. Zda posílat jako dosud téměř polovinu unijního rozpočtu na podporu zemědělství, nebo raději investovat do vědy, výzkumu a vzdělávání, na které se v Evropě ze společné kasy vydává sedmkrát méně než na příspěvky farmářům. A Blair v takové Unii britské peníze utápět nechce: touží-li si některé země hřát sedláky na prsou, ať to dělají za svoje. Rabat je z této perspektivy skutečně anomálie, ale ta pouze vyrovnává jinou úchylku – vyčleňování 40 % společných peněz k podpoře sektoru, který zaměstnává 5 % populace a produkuje 2 % evropského HDP. Velká část „solidárně“ přerozdělovaných peněz tak navíc ani nemusí jít do chudých regionů, ale zpátky k sed-

Zbožňujeme muže v kiltech Francouzské město Aubigny-sur-Nère je kuriozitou: i ve zjitřené atmosféře mezi Paříží a Londýnem kultivuje vztahy s ostrovany. Aubigny-sur-Nère je ospalé šestitisícové městečko, kde za největší kuriozity platí bývalá rezidence rodu Stuartů, zbytky středověkých hradeb a zobrazené skotské zbraně na kostelních vitrážích. V kavárně, kde se scházejí milovníci koní a dostihoví sázkaři, je živo i dopoledne všedního dne. Převažují zde muži středního věku a na první pohled budí dojem běžných Francouzů. U kávy, skleničky červeného či třetinky piva klábosí o počasí, dohadují se o komunální politice, nadávají na neschopnou pařížskou vládu nebo nahlas přemýšlejí o dostihových tipech. Jejich standardnost potvrdí i zástupce továrny Mecachrome, která zde vyrábí motory do závodních aut. I přes desetiprocentní nezaměstnanost tu podnik při nedávném náboru získal pouze jednoho muže. Čím je toto město, ležící ve středofrancouzském departementu Cher, zajímavé? Tím, že si i v době zostřeného napětí mezi Francií a Velkou Británií udržuje vůči ostrovanům, přesněji Skotům, vřelý vztah.

Naši chlapi jsou líní Příčiny ojedinělého francouzského vzývání Skotů jsou dvě: nedostatečný počet a neschopnost mužského pohlaví v Aubigny-sur-Nère a dějinná událost z roku 1423, kdy král Karel VI. předal symbolický klíč od bran spojenci a veliteli skotské armády Johnu Stuartovi. Právě na základě tohoto historického faktu odvozují zklamané ženy městečka legitimitu svých snů a tužeb ohledně Skotů, což před časem zveřejnily prostřednictvím glasgowských novin Sunday Mail: „Zbožňujeme všechno skotské, a především muže v kiltech. Bylo by úžasné, kdyby u nás mohli žít.“ Důvod nebývale otevřené náruče vůči poddaným Jejího Veličenstva ženy z Aubigny-sur-Nère sdělily londýnskému deníku The Independent: „Naši chlapi nejsou vůbec zajímaví, navíc je jich málo a jsou hrozně líní.“

lákům v těch nejbohatších zemích. Blair – jako vůbec první britský premiér – říká: rabat je neudržitelný, ale je stejně neudržitelný jako celý systém, který jeho existenci způsobil. Protože jsme v Unii, kde o společné budoucnosti rozhoduje 25 suverénních zemí, musí pravda ležet někde uprostřed. A dojednat kompromis musí právě Britové v předsednickém křesle.

Kde najít spojence Tony Blair strávil větší část minulého týdne pilováním projevu, ve kterém představil britskou vizi europoslancům v Bruselu. V úvodu si strhl nálepku euroskeptika a označil sám sebe za vášnivého Evropana, pro kterého je Unie politickým projektem. Potom nabídl každému něco: modernizátorům investice do vědy, levici tvrzení, že Evropa nemůže být jiná než sociální, pří-

I na radnici ožívá historie prolínající se do současnosti. Každého 14. července se pořádá oslava francouzsko-skotského přátelství, město udržuje družební styky se skotským Haddingtonem, má vlastní whisky i svůj dudácký soubor a při každé významné příležitosti vyvěšuje vedle francouzské i skotskou vlajku. Avšak na otázku, kolik Skotů našlo trvalé bydliště za bývalými městskými hradbami, přichází odpověď – jeden. „Což je nedostačující,“ potvrzují tuto informaci místní ženy postávající před pekařstvím, aby jedna z nich vzápětí zasněně připojila: „Skoti jsou neobyčejně šarmantní a nosí krásné kilty.“ Další pak dodává: „Rádi se napijí, to je pravda, ale nezapomínají přitom na dámy.“ Z diskuse lze nabýt dojmu, že nazrzlí chasníci v kiltech v mnoha směrech převyšují domácí mužskou populaci, a proto by po ukončení slavností neměli ti nezadaní odjíždět na druhou stranu Kanálu, ale zůstat v Aubigny-sur-Nère. Mimoto, jak se všechny ženy shodují, by tady našli i dobrou práci, poněvadž továrna Mecachrome pořád přijímá.

Když žáby válčí s rostbífy Vidíme značný kontrast ve srovnání s poměry na mezistátní úrovni. Stabilita bouřlivou historií zatížených britsko-francouzských vztahů není valná a při sebemenším sporu lehce sklouzne do oboustranné hysterie, jejíž pravidelnou součástí je kontinentální vzrušené osočování „rostbífů“ (jak tituluje Brity francouzský tisk) či neméně plamenné výčitky na adresu „žab“ (anglická mediální přezdívka Francouzů). Tuto skutečnost znovu potvrdil nedávný summit EU v Bruselu, kde se verbál-

znivcům volného trhu jeho prohloubení – zda však Britové znovu opráší liberalizaci služeb, už zůstalo na fantazii posluchačů, stejně jako třeba zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem. Víme však, že Evropa musí být moderní, bezpečná, sebejistá a musí si poradit s imigrací. Takto znovuzrozené společenství se pak může klidně odvážit dalšího rozšíření. Britský premiér má jako jeden z mála hlavních evropských hráčů pevnou pozici na domácí scéně, a pokus o opravdové evropské vůdcovství si tedy může dovolit. K tomu však potřebuje spojence, v jejichž hledání asi bude hlavní úkol britského předsednictví. Na tvrdohlavé Brity se teď kvůli neschválenému rozpočtu totiž zlobí i takoví blíženci jako Polsko a Maďarsko. Tady v Praze však Unie pod taktovkou Britů vzbuzuje spíše naději. Jiří Sobota

Q

ně střetli Jacques Chirac s Tony Blairem ohledně zemědělské politiky EU, jež v Evropě vyhovuje pouze Francii, a finančnímu protežování Británie na úkor ostatních členských zemí. Když Chirac označil za viníka neshod „londýnský egoismus“ a Blair prohodil poznámku o „francouzské tvrdohlavosti“, ihned odstartovalo další polemické kolečko mezi rostbífy a žábami. Za takovéto atmosféry pak abstraktní rivalita živená ješitností a arogancí bývalých světových velmocí budí dojem nepřekročitelné překážky příznačné pro soužití Britů s Galy. A přece podle současných statistik žije a pracuje pouze v Londýně na 200 000 Francouzů, kteří tam na rozdíl od své domoviny naleznou bez problémů a lépe placenou práci. Kdežto více než dva miliony Britů pravidelně překračují Kanál a míří do svých prázdninových domů na francouzském venkově, který se oproti ostrovní idyle mezi krávami a pastvinami vyznačuje nejenom příznivějším klimatem, ale i podstatnou životní lácí. Jenže ani příklad města Aubigny-sur-Nère není samospasitelný. Slibně se vyvíjející snaze o překonání historických i současných antagonismů mezi letitými rivaly pomocí hlasu srdce zasadí ránu návrat do kavárny. Jestliže názory ženské populace přijímá část osazenstva s pobaveným smíchem nebo rezignovaně pokrčenými rameny, několik mužů opřených o barový pult zasmušile procedí: „Co je moc, to je moc. V létě těm nafoukaným skotským sukničkářům ukážeme.“ Jaroslav Formánek, Aubigny-sur-Nère Autor je spisovatel.

Q

ZAHRANIČÍ


11

Být proti Sýrii nestačí Libanon má za sebou svobodné volby, ale na nekonfesní systém stále čeká

J

eště během jara bylo všem všechno jasné. Během „cedrové revoluce“ se libanonská společnost semkla, donutila k odchodu syrské okupanty a vykročila směrem k nové, demokratické éře. Až potud bylo možné pozorovat určité paralely s československým vývojem před patnácti lety. Jenže po následujícím kroku, parlamentních volbách, paralely končí, neboť libanonské hlasování po svém finále právě před týdnem mnoho věcí spíše zkomplikovalo. Na počátku všeho byla vražda. Smrt bývalého mnohaletého premiéra Rafíka Harírího, uznávaného obnovitele země poničené patnáctiletou občanskou válkou (1975–90). Uprostřed letošního února mohutná nálož rozmetala jeho automobil, přestože byl mohutně opancéřovaný. Stejně neprůstřelná se ale zdála okupace Libanonu syrskými vojsky. Libanonci poté na mohutných protisyrských demonstracích přesvědčili Damašek, že bude rozumnější ustoupit a ukončit téměř třicetileté obsazení země. Předčasné volby se od 29. května konaly po čtyři následující neděle ve čtyřech částech země a výsledkem je parlament, v němž převažují odpůrci Sýrie. Hlavním hrdinou se stal pětatřicetiletý Saad Harírí, druhorozený syn „mučedníka Rafíka“ a dědic jeho díla. Znamená to ale vítězství demokracie, respektive „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“? Odpověď zdaleka není tak jednoduchá.

Otázka: kdo vlastně vyhrál V mezinárodní soutěži o nejsložitější hlasovací systém by Libanon určitě patřil k favoritům. Počet křesel v parlamentu je napůl rozdělen mezi muslimy (včetně drúzů a alávitů) a křesťany (maronity, dvě arménské a dvě řecké církve, protestanty apod.) – celkem je uznáváno 18 různých skupin. Každé vyznání má pro daný okrsek přesně přidělený počet parlamentních křesel a tomu pak musí odpovídat i poměry uvnitř kandidátek. Voliči mohou ještě škrtat a kombinovat jednotlivé kandidáty. Výsledkem je hlasovací systém, který jednak lidi nutí hlasovat podle náboženské příslušnosti (a nikoli ideologie nebo politické agendy), jednak vyvolává téměř ve všech pocit, že jsou okrádáni o svá práva. Například křesťané sice tvoří skoro polovinu obyvatelstva, ale jejich voliči jsou často zahrnuti do okrsků s převahou muslimů, tedy donuceni hlasovat pro lidi, které na své listiny dají muslimští lídři kandidátek. Bez možnosti vyjádřit se zůstali také exulanti (většinou vlivní zámožní

Před posledním kolem na severu tak Harírímu křesťané), kterých je za hranicemi tolik, co v zemi hrozilo, že Aún vyhraje i tam a strhne na sebe úlohu samotné. Spokojení nejsou ani šíité. Jejich rychle rostoucí komunita představuje asi 35 % obyvatel, hlavního představitele opozice proti dosavadnímu režimu. Mezi oběma bloky se odehrál tvrdý a hořký ale patří jim jen 20 % křesel. Letošní čtyřkolové hlasování připomínalo dobro- boj, ze kterého vyšel vítězně Harírí. Jeho lidé mají družný román na pokračování – v každém díle zví- ve 128členném parlamentu 72 křesel. Zaplatil za to ovšem cenu faustovského obchotězil někdo jiný, a tak diváci zůstávali du: Harírí přijal podporu Amalu napjatí až do poslední chvíle. Zatímco a Hizballáhu, nejvěrnějších spov prvním kole koncem května v BejÉtos „cedrové jenců Damašku. Toho Damašku, -rútu a okolí drtivě vyhrála kandidátka který on, Saad, obviňuje z vraždy sunnity Saada Harírího (Blok budoucrevoluce“ svého otce. nosti s drúzskými a křesťanskými spojenci), na jihu země se spojili dva šíitští zdůrazňoval rivalové Amal a Hizballáh a díky této Premiére, co teď? celolibanonskou nepravděpodobné alianci převálcovali ostatní (dohromady s nezávislými na Saad Harírí je jako vůdce vítězidentitu. Teď se společné listině mají 35 mandátů). ného bloku a syn svého otce však spíše posílily Třetí kolo se konalo ve střední téměř předurčen k tomu, aby části země v pohoří Libanon. Tam se stal premiérem. V čele vlád sektářské rozdíly zas pro změnu zabodoval křesťannavíc stojí podle zvyklosti sunniský politik, bývalý generál Michel té, zatímco prezidenty se stávají ve společnosti. Aún (se spojenci 21 křesel). Nejnakřesťané a předsedy parlamentu pínavější bylo tedy závěrečné kolo na šíité. Harírího hlavní spojenec, severu. Šlo o to, zda většinu v parladrúzský předák Valíd Džumblát, mentu získá Harírí, nebo Aún, neboť mu přesto radí, aby se do premišíité v této oblasti neměli šanci. Ze souboje titánů érského Velkého serailu zatím nestěhoval. Proč? vzešel vítězně Harírí, a Aún vzápětí obvinil svého Jedním z důvodů je osoba prezidenta Emila rivala z volebních machinací a zastrašování a slíbil, Lahúda. Právě jeho považuje Harírí mladší za nepříže s ním nehodlá za žádnou cenu spolupracovat. mo odpovědného za vraždu otce. Lahúd si už možná po druhém kole balil kufry, ale jeho pozice se nečekaně posílila. Na stranu tohoto prosyrského křesťana Saad a Michel se přidal Michel Aún. Navíc díky Aúnově vítězství ve středním Libanonu nezískala Harírího kandidátka Saad Harírí pravděpodobně udělal chybu, když se mu nepodařilo získat na svou stranu Miche- potřebnou dvoutřetinovou většinu, a nemůže tedy la Aúna. Tento svéhlavý sedmdesátiletý exgene- Lahúda předčasně sesadit. Ten má tudíž před sebou ještě více než dva roky, během kterých by mohl Harírál se na sklonku 80. let pokusil vyhnat Syřany silou – v té době ovšem bylo na straně Sýrie mno- rímu ve funkci premiéra znesnadňovat život. Podle některých spekulací by ve funkci mohl ho z těch, kteří dnes Damašku nemohou přijít na zůstat prozatímní premiér a přítel syrského prejméno. Křesťan Aún po neúspěchu svého podniku zidenta Nadžíb Mikatí. Noční můra protisyrskéutekl do Francie, kde až do letošního května čekal na příležitost, považuje se za hlavního představi- ho tábora by mohla být zpečetěna faktem, že do čela parlamentu se možná postaví Nabíh Berí, šéf tele protisyrského odporu (jeho volebním znakem prosyrského šíitského hnutí Amal. Parlament se byla omega, znaménko pro elektrický odpor). Ukázalo se, že mnozí libanonští křesťané včet- poprvé sejde tento týden. Přesto je možné, že Harírí se nebude chtít šanně mladých a vzdělaných lidí v Aúnovi skutečně vidí ochránce před většinovými muslimy. Přesto- ce ovlivňovat libanonské záležitosti z premiérského že sunnita Harírí měl na své kandidátce i křesťa- křesla vzdát. V tom případě se bude muset vypořány, Aún ho ve středním Libanonu zcela převálco- dat s několika velmi těžkými úlohami. Je příznačné, že zatímco „dobrodruh“ Michel Aún vstoupil val, a stal se tak hlavním představitelem křesťanů v parlamentu. Musel se kvůli tomu ale spojit s po- do souboje s brožurou, která popisovala na více než čtyřiceti stránkách, co hodlá dále dělat, Harírí litiky, kteří dosud patří mezi prosyrské síly.

se svou „Listinou mučedníka Rafíka Harírího“ sázel téměř výhradně na protisyrský sentiment jarních demonstrací. Teď se bude muset utkat se skomírající ekonomikou, která je navíc zatížena gigantickým dluhem ve výši dvojnásobku HDP. Přitom bude muset privatizovat a rozbořit struktury, z kterých těží mnozí vlivní Libanonci. S tím souvisí další velká potíž – korupce, která přesahuje byť i nenáročná očekávání obyvatel někdejší osmanské provincie. Ještě obtížnější bude vypořádat se s hnutím Hizballáh, které získalo 14 mandátů. Tato organizace si jako jediná ponechala po skončení občanské války zbraně s poukazem na nutnost odboje proti Izraeli. Na jihu si pak s podporou Sýrie a Íránu vybudovala malý stát ve státě a bude velmi obtížné tuto situaci vyřešit. Přítomnost ozbrojených milic, které mohou zemi kdykoli zatáhnout do vnitřního, nebo dokonce vnějšího konfliktu, je velmi rušivá. Na stranu Hizballáhu se ovšem jednoznačně postavil přední Harírího spojenec Valíd Džumblát. Zdá se, že Harírí už couvl, a tak prohrál jeden z prvních soubojů o to, kdo bude v „novém Libanonu“ rozhodovat.

Pojďme! Harírí i další politici mají ale před sebou ještě jeden úkol. Zatímco na jaře se v ulicích do politiky zapojily statisíce nadšených lidí, volební účast v prvním kole nedosáhla ani 30 %. Libanonci jsou už nyní zklamaní rychlým návratem věcí do starých kolejí. V parlamentu sedí „protisyrští“ poslanci, kteří ještě v únoru patřili k oporám Damašku. Mnohde bylo o obsazení křesel rozhodnuto dříve, než vůbec voliči dorazili k urnám, protože v daných obvodech kandidovala jen jedna listina. Jedním z požadavků doby tedy bude změnit volební systém – ten dosavadní vznikl pod vlivem Damašku, který tak chtěl zajistit výhody pro své spojence. Systém navíc posiluje fragmentaci společnosti, zatímco étos „cedrové revoluce“ zdůrazňoval novou libanonskou identitu, nadřazenou sektářským rozdílům. V současné době ale změnu volebního zákona prosazuje jediný vlivný politik, Michel Aún. Oč méně po změně touží politici, o to více ji chtějí občané. Už vzniklo hnutí zvané Hajabina (Pojďme!), které chce očistit veřejný život a zavést nekonfesní „občanský“ volební systém. Na jeho úspěch by ale teď nikdo nevsadil. Jan Fingerland Autor pracuje v České televizi.

Q

Strhněme to, ale s dohodou Příměří ve Svaté zemi přináší paradoxy – za první konkrétní příklad izraelsko-palestinské spolupráce je považována demolice domů po osadnících. Z „budování míru“ jsme vyrostli, zůstala jen vzpomínka na eufemismy totalitní éry, kdy se za mír „bojovalo“. Přesto slovo mír přináší mnoho kladného, konstruktivního, něco, co vždy rozšiřuje pole pro normální aktivity všeho druhu, co staví, ne boří. Proto působí dost bizarně, když list The New York Times před týdnem zhodnotil vyjednávací úspěchy Condoleezzy Riceové ve Svaté zemi takto: „Dohoda představuje první konkrétní izraelsko-palestinskou spolupráci v Gaze po mnoha měsících sporů.“ Výsledkem oné dohody je přitom skutečnost, že domy po osadnících budou po srpnovém stažení Izraele strženy. Jak tuto spolupráci chápat? Nadějně – od slova dohoda? Nebo destruktivně – od slova stržení? Právě tento bod, přesněji dvě strany jedné mince, nyní nabírá konkrétní obrysy.

Dokud je neodzbrojíte Brzy tomu bude už půl roku, co po smrti Jásira Arafáta vyhasla druhá palestinská intifáda. Ustal teror, teritoria nejsou pod uzávěrou, Izrael předal Palestincům už dvě města na Západním břehu Jordánu (Jericho, Tulkarm), předání dalších dvou (Betlém, Kalkílija) nyní dohodl a propustil na 900 palestinských vězňů. Ale hlavní krok – stažení armády a osadníků z pásma Gazy a čtyř osad v severním Samaří – se teprve chystá. Právě jeho upřesnění dohodla americká ministryně zahraničí v Jeruzalémě a Ramalláhu, na stole ovšem zůstal

zásadní rozdíl v pozicích: pro Izrael jde de facto o poslední možný krok, naproti tomu pro Palestince, Evropu i USA jde o krok první na cestě k definitivnímu míru. Jeruzalém má na své straně pádné argumenty. Premiér Ariel Šaron tvrdí, že jeho vláda nebude podporovat další cestu k palestinskému státu, dokud samospráva nebude mít pod kontrolou tamní militanty, kteří Izrael pravidelně ostřelují pomocí raket a minometů, a dokud neodzbrojí polovojenské skupiny jako Hamas či Islámský džihád. Své argumenty a požadavky mají i Palestinci: chtějí obnovit letiště a přístav v Gaze, trvají na volném průjezdu z Gazy na Západní břeh a obecně chtějí „životaschopné hranice“ totožné s linií příměří z let 1949–67, tedy nikoli konglomerát více či méně spojitých autonomních areálů. Na podobných pozicích stojí i Evropská unie, zatímco Amerika je někde mezi. Condoleezza Riceová nenavštívila na palestinské straně Gazu, ale pouze Ramalláh. Poté, co v Gaze před dvěma lety palestinští teroristé zabili tři americké kontraktory, USA Gazu bojkotují. Nicméně podle téže Riceové bude po izraelském stažení z Gazy dříve či později následovat stažení ze Západního břehu. Je ovšem otázkou, z jakého areálu. USA se tu liší od EU především v tom smyslu, že – jak se již dříve vyjádřil sám George Bush – považují za neúnosný nejenom současný stav, ale i návrat k linii příměří z let 1949–67. Co konkrétně se tedy ve Svaté zemi pod patronací Riceové dohodlo?

Palestinci chtějí volný průjezd z Gazy na Západní břeh. FOTO MEDIABANKA CZ

Rozhodli sami Palestinci Zaprvé: stažení se uskuteční k 16. srpnu, což je celkem malý posun od 20. července, jak zněl původní termín. Zadruhé: 1600 osadnických domů bude strženo, trosky odklidí Palestinci a použijí je na rozšíření přístavu v Gaze. Názory na budoucnost těchto domů se lišily. Sami osadníci byli pro demolici, neboť se nechtěli dívat, jak nad jejich někdejšími majetky vlají palestinské prapory. Izraelská vláda byla zprvu pro stržení, ale později od něho ustupovala, hlavně s ohledem na světové veřejné mínění. Palestinská samospráva – paradoxně v souladu s pozicí osadníků – je též pro demolici. Domy byly totiž projektovány pro pěti- až šestičlenné rodiny, zatímco velké palestinské rodiny mívají dvacet

i třicet spolu žijících příbuzných. Obytné věžáky, které na místě domů brzy vzniknou, mohou na leckoho působit odpudivě. Jenže pokud si uvědomíme, že v Gaze na území 378 km2 žije 1,3 milionu lidí (v Praze 1,2 milionu na 496 km2), je jasné, že naléhavou potřebu netvoří vily se zahradami a bazény. Šaron, který ještě před necelým rokem hájil jednostranné stažení z Gazy, teď mohl směle prohlásit, že o demolici rozhodli sami Palestinci. S tím souhlasí i liberální list Ha‘arec, který mu nebývá nakloněn: „Dohoda má větší váhu než destrukce.“ Dodává ale, že Šaronova vláda prosadila stažení z Gazy tak hladce proto, aby zkomplikovala jakékoli stažení další. Zbyněk Petráček

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

V

e středu přijel do USA vietnamský premiér Phan Van Khai. V historickém kontextu šlo o senzační návštěvu. Vietnam sice neohrožuje své sousedy (jako například komunistická Čína ostrovní Tchaj-wan), naopak se přes jeho

Vietnamský lídr v USA

Sluhou dvou pánů Do čela Hongkongu nastupuje Donald Tsang

K

apitalistický Hongkong, již osm let specifická součást rudé Číny, dostane nového správce. Bude jím Donald Tsang, hongkongský rodák, jehož kariéra začala ještě v koloniální správě, ale úspěšně se rozvíjela i za komunistických vládců Hongkongu. Tsang v polovině června doložil, že ho podporuje 710 z celkem 800 členů zvláštního shromáždění, které 10. července zvolí hlavního představitele enklávy. Výsledek hlasování je tedy předem znám – zbývá se zeptat, jakým šéfem Tsang bude a kam se s ním Hongkong posune. Jedno je jisté: Tsang bude podstatně lepší než jeho předchůdce Tung Chee-hwa.

Předchůdce Tung…

Phan Van Khai: jsme tvůrčí a dynamičtí.FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

území dostávají například uprchlíci ze Severní Koreje na Jih, nicméně americko-vietnamské vztahy jsou stále poznamenány traumatem války v 60. a 70. letech. Usmíření se proto zdálo nemožné. Nyní je vše jinak. Před pěti lety navštívil Vietnam Bill Clinton. A Phan Van Khai jako by smír uzavřel. Návštěvu zahájil v Seattlu, konkrétně u Billa Gatese a v továrně Boeing. Poté ho přijal George Bush v Oválné pracovně Bílého domu. Tam Khai v podstatě potvrdil, co se říká, totiž že Vietnam jde čínskou cestou otevřené ekonomiky, leč uzavřené společnosti: „Naše populace čítá 80 milionů lidí, což znamená velký trh pro americký byznys. A tito lidé jsou velmi pracovití, tvůrčí a dynamičtí.“ Tyto argumenty však v době tuhé konkurence na globálním trhu práce působí spíše jako hrozba. Snad i proto, jak připomíná list The New York Times, Clintona vítaly v roce 2000 davy Vietnamců, zatímco letos ve Washingtonu to bylo slabší – spíše se ozývaly apely amerických Vietnamců na špatný stav lidských práv v zemi jejich rodiště či původu.

Š

panělsko zažívá největší sucho od konce druhé světové války. Důsledky pociťují obyvatelé na vlastní kůži. V některých lokalitách byly zrušeny poplatky za vstup do městských lázní, neboť se nedostává základní materie. Zásoby pitné vody v přehradě Vadiello klesly na pětinu a ve dvou stech lokali-

Španělsku vysychá tách jsou vodní kohoutky na suchu. Tam se voda dopravuje v cisternách, ale pouze pro účely pití a osobní hygieny, například zahrady se zalévat nesmí. Na pobřeží jižně od Alicante je tlak v potrubí tak nízký, že musely být úředně odstaveny plážové sprchy a je zakázáno naplňovat bazény bez uzavřeného vodního okruhu. Jaké jsou příčiny? Jednak dlouhodobý výpadek srážek, ale ještě více stoupající spotřeba vody díky prosperující ekonomice. Jen v Madridu se v posledních patnácti letech ztrojnásobil počet rodinných domů – a většina z nich má vlastní bazén. Samotné zalévání městských parků v metropoli spotřebuje tolik vody jako stotisícové město. Další vina se svaluje na zahraniční turisty. Časopis La Vanguardia citoval britskou studii, podle níž jeden turista spotřebuje za den 880 litrů vody, tedy trojnásobek oproti domorodci. Možná se tu nabízí k uplatnění tuzemské know-how. Španělský turismus by mohli zachránit špínymilovní Češi, kteří hasí žízeň tak jako tak pivem. Zbyněk Petráček


Tung na svou funkci rezignoval v březnu. Zdůvodnil to pokročilým věkem a zdravotními nesnázemi. „Za tři měsíce mi bude osmašedesát a můj pracovní rozvrh – pracuji šestnáct až osmnáct hodin denně – si z mého zdraví vybírá svou daň,“ postěžoval si Tung. Velmi rychle se prý unaví a jeho problémů a nemocí valem přibývá. Bylo však veřejným tajemstvím, že pravým důvodem jeho rezignace je nespokojenost Pekingu s Tungovým výkonem. Pekingským komunistům samozřejmě nevadilo, že Tung odmítl zahájit diskusi o rozšíření počtu přímo volitelných míst v hongkongském zákonodárném shromáždění (Legco). Stejně tak mu nevytýkali, že hrozil obhájcům tibetské a tchajwanské nezávislosti. To obojí bylo z hlediska Pekingu v pořádku. Čína sice Hongkongu slíbila autonomii, ale nechce připustit rozvíjení jeho demokracie. A nechce, aby se stal rejdištěm „podvratných živlů“. Na Tungovi vadilo Pekingu něco jiného – jeho nerozhodnost kombinovaná s politickou nešikovností. Nezvládl krize vyvolané epidemií SARS a ptačí chřipkou. A hongkongskou demokracii se zákonem o podvracení snažil přistřihnout tak neohrabaně, že to v roce 2003 vyhnalo do hongkongských ulic

půl milionu demonstrantů a o rok později dvě stě tisíc lidí. Peking pak položil na misky vah Tungovu oddanost – Čína si ji pojistila už v 80. letech, kdy masivní dotací zachránila Tungovu krachující rejdařskou firmu – a jeho neschopnost. To druhé převážilo a Tung musel odejít dva roky před vypršením svého druhého pětiletého šéfovského období.

…a jeho nástupce U Tsanga má Peking jasno, že bude mnohem lepším správcem než Tung. Myslí si to ostatně i sami Hongkonžané. Podle posledního průzkumu veřejného mínění citovaného deníkem Asia Times má Tsang podporu 78 % obyvatel enklávy. Tungova podpora se v závěru držela pod dvaceti procenty. „Je vnímán jako kompetentní úředník,“ vysvětlil základ Tsangovy popularity v rozhovoru pro BBC politolog Joseph Cheng z hongkongské Městské univerzity. „Lidé soudí, že je určitě lepší než Tung – přinejmenším si cení dlouholeté kariéry úředníka vycvičeného Brity,“ dodává hongkongský politolog Willy Lam. Za úctu, kterou si vydobyl v Hongkongu i mimo něj, však Tsang vděčí především sobě. Narodil se do skromných poměrů, je synem policisty v britské koloniální správě. Univerzitní diplom získal až před čtyřicítkou (má ho z amerického Harvardu), ale na úřednickou dráhu vstoupil mnohem dříve, už v třiadvaceti letech. Postupoval od píky a postupně si získal pověst schopného manažera. Nejvyšší funkcí, k níž se pod Brity propracoval, byl ministr financí. A byl prvním Číňanem, který do tohoto křesla v Hongkongu usedl. Nejsvětlejším bodem Tsangovy dosavadní kariéry byl úspěšný boj proti finanční krizi, která asijské země zachvátila před osmi lety. Hongkong je jednou z nejliberálnějších ekonomik světa. Tsang, i za čínské správy ministr financí enklávy, jejíž vláda do hospodářství zasahuje opravdu minimálně, porušil tradici a začal jménem státu na hongkongské burze ve velkém skupovat akcie. Během pár týdnů utratil daňovým poplatníkům téměř 25 miliard hongkongských dolarů (přes tři miliardy USD), ale svého cíle dosáhl: ochránil hongkongský finanční trh před spekulanty a podržel měnu. V době, kdy v této části Asie padaly nejen měny, ale také vlády, to byl malý zázrak. A to Tsang tehdy ještě neřekl poslední slovo: když pak skoupené akcie nechal prodat, vyneslo to slušný zisk.

Katolík a šlechtic Stejně jako kdysi Tunga, zvažoval Peking bedlivě i Tsanga. Na jedné misce vah ležela Tsangova dlouholetá zkušenost se státní správou, jeho nepochybné manažerské schopnosti, detailní znalost finančních záležitostí, jeho loajalita, kterou po Britech dával najevo i vůči Pekingu. Mimořádně důležitá byla také vysoká Tsangova popularita. Čína si nepřeje, aby Tunga v Hongkongu vystřídal další nepopulární šéf. Jejím ideálem je sice převodní kolečko, ale takové, které zachovává zdání samostatnosti a je schopné, takže se v enklávě může těšit oblibě. Tsang takovým šéfem bude, proto se váha zhoupla v jeho prospěch (ve zmíněném osmisetčlenném volebním shromáždění dominují lidé, kteří poslouchají Peking a už své instrukce dostali). Proto byly potlačeny výhrady na druhé misce vah. A ne

že by čínským komunistům nepřipadaly závažné. Tsang je katolík, a to vadí, poněvadž čínské úřady hledí na římskou církev s velkým podezřením a její duchovní na svém území pronásledují. Tsang je také šlechtic, do tohoto stavu ho povýšili za zásluhy o koloniální správu Britové. A třebaže přídomek Sir neužívá, Číňané o něm dobře vědí. A dráždí je. Přesto dali Tsangovi přednost už jednou. V době, kdy se rozhodovalo o prvním správci pod čínskou svrchovaností, byla zdaleka nejpopulárnější politickou postavou enklávy Anson Chanová, tehdejší dvojka v koloniální administrativě hned za posledním britským guvernérem Chrisem Pattenem. Kdyby bývali Hongkonžané směli o nástupci Pattena rozhodnout v přímých volbách, vybrali by si paní Chanovou. Správce však volilo ono osmisetčlenné shromáždění, a to se řídilo pokyny Pekingu a vyzdvihlo Tunga. Chanová (mimochodem, také povýšená do šlechtického stavu) zůstala hongkongskou administrativní dvojkou i pod Tungem. Ale jen do roku 2001, kdy odstoupila a kdy ji ve funkci hlavního sekretáře, de facto předsedy vlády, nahradil Tsang. Měla stejné výchozí pozice jako Tsang, ovšem chovala se méně rezervovaně, a to ji nakonec stálo křeslo. Když byla Brity povýšena do šlechtického stavu, řekla, že má „nevýslovnou radost“. Tsang při stejné příležitosti šetřil výrazy a tvářil se spíš nervózně. V době po převzetí Hongkongu Číňany kritizovala Chanová několikrát Peking či jeho hongkongské sympatizanty. Tsang to neudělal ani jednou. „Tsang byl v rozptýlení probritské image mnohem úspěšnější než paní Chanová,“ napsal k tomu Chris Yeung, politický komentátor listu South China Morning Post.

Mezi mlýnskými kameny I tak ale platí, že Čína Tsanga za svého člověka plně nepřijala. Existuje o tom výmluvný důkaz: Tsang bude smět jen dosloužit zbývající dva roky Tungova správcovského období. Bude tedy správcem v podmínce: během své dvouletky musí Peking přesvědčit nejen o tom, že je dobrým šéfem, ale též o tom, že je plně loajální k nové vrchnosti. Pokud se mu to povede, má v roce 2007 velkou šanci na další, tentokrát už pětileté období. Tsang ale musí počítat i s míněním někoho jiného než Pekingu: nesmí zklamat obyvatelstvo Hongkongu. Tungův příklad ukázal, že loajalita k novým vládcům Pekingu nestačí. Tsangova dosavadní kariéra naznačuje, že bude mít svým spoluobčanům co nabídnout i jako vrchní správce. Má zkušenosti, schopnosti, je výřečný, je sdílný k novinářům. Výkonný úředník i sympatický brach. Doklad hongkongského úspěchu, vzestupu od píky. Tsang, který si potrpí na motýlky místo kravat, však může záhy shledat, že sloužit dvěma pánům najednou je podstatně obtížnější než jim sloužit po sobě (napřed Britové, teprve pak Číňané). Na něčem se Peking i Hongkonžané shodnou lehce. Shodují se například v tom, že základem úspěchu enklávy je její další hospodářský vzestup. Existují však záležitosti, v nichž se obě strany příkře rozcházejí. Hongkonžané, alespoň drtivá většina z nich, chtějí více demokracie, mimo jiné by chtěli sami volit svého správce. Peking si rozšiřování demokracie v enklávě nepřeje – i proto, že má strach z „nákazy“ svého vlastního území. Tsang se tak octne mezi dvěma mlýnskými kameny. Ale i kdyby chtěl demokratizovat (podle agentury AP má „srdečné vztahy“ k hongkongskému prodemokratickému táboru), bude se muset řídit záměry Pekingu. A ten má, pokud jde o jakoukoli změnu hongkongského politického systému, právo veta. „Ať už se dohodne cokoli, je zřejmé, že Hongkonžanům nebude dopřáno, aby v rozhodování o své budoucnosti sehráli nějakou roli,“ řekl stanici BBC hongkongský politolog Joseph Cheng. Milan Slezák Autor je redaktorem Radiožurnálu.

Q

Sir Donald Tsang Narozen 7. 10. 1944 jako syn hongkongského policisty, nejprve pracoval jako prodejce léků, později vystudoval státní správu na Harvardu; 1967 – začal působit ve správě Hongkongu; 1991 – odpovědný za obchod; 1993 – odpovědný za rozpočet; 1995 – ministr financí; 2001 – hlavní sekretář, tedy dvojka v hongkongské administrativě. Poznámka: Hongkongská jména nejsou přepisována podle české normy pro čínštinu.

TÉMA


13

Mahmúd je tu a každý potřebuje šátek. Nebo deštník? FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Írán se rozběhl za Bombou Volby v perské říši přinesly nebezpečně obohacený vzkaz

Ještě před dvěma týdny to na Západě nikdo nečekal. Írán se odvrací od světa a uzavírá do sebe. Reformátoři v tamních prezidentských volbách drtivě prohráli. Vítězství ultrakonzervativního Mahmúda Ahmadínedžáda téměř jistě zastaví i dosavadní chabé pokusy o uvolnění poměrů v sešněrované zemi. Triumf nového prezidenta, který lidem slíbil únik z těžké ekonomické situace, však bude mít pro Západ i důsledky, o nichž se během předvolební kampaně příliš nehovořilo.

N

ejznečištěnější město na světě utápějící se pod příkrovem smogu, fádní moderní metropole s dobře oblečenými lidmi, tak na první pohled vypadá dnešní Teherán. Jeho starosta, islámský radikál a bývalý člen Revolučních gard Mahmúd Ahmadínedžád, se teď stane hlavou Íránu. Jeho vítězství nad umírněným Akbarem Hášemím Rafsandžáním překvapilo většinu politických pozorovatelů – ale možná jde jen o reakci na každodenní problémy všedního života obyčejných lidí.

Zlaté časy za šáha „Všechno je strašně drahé, platy malé, spousta lidí nemá práci,“ stěžuje si penzionovaný major letectva v autobuse do Isfahánu ve středním Íránu. Z úst člověka, který má vyšší důchod, než je plat většiny obyvatel země, to zní podivně, ale podobné nářky se opakují i u většiny místní střední třídy. Statistika jim přitom dává za pravdu. Příjmy státního rozpočtu jdou sice díky rekordnímu vzrůstu cen ropy nahoru, ale inflace je okolo patnácti procent ročně a mzdy za ní zaostávají. „To je hezké, že o příjmech z ropy píšou v novinách na první straně,“ říká major, „ale ceny benzinu i jídla jdou neustále nahoru a já musím živit ženu a tři děti. Starší dcera a syn sice ukončili univerzitu, ale jsou bez práce a všechno platím já.“ Penzionovaný voják tak naráží na jeden z největších problémů současného Íránu, nezaměstnanost. Ta oficiálně dosahuje 11 procent, ale ve skutečnosti je téměř dvojnásobná a nejvíce postiženi jsou především mladí lidé a absolventi univerzit ze silných ročníků po islámské revoluci 1979. „Tehdy režim vyzýval ženy, ať mají co nejvíc dětí, a teď pro ně není místo. Co s nimi bude po univerzitě, o tom nikdo nepřemýšlel,“ říká lékárnice středního věku ze Šírázu. Většina íránských vysokoškoláků navíc nechce přijmout místo, které by neodpovídalo jejich kvalifikaci. Raději sedí doma a nechává se živit rodiči. Nekvalifikované podřadné práce, například na stavbě či noční úklid hlavního města, pak mají na starosti uprchlíci z Afghánistánu. Přitom řada otců rodin, zejména pokud pracují v méně placených zaměstnáních, po práci ještě taxikaří či prodává na bazaru. „Za šáha před revolucí bylo lépe,“ dozví se cizinec po několika minutách hovoru téměř s kýmkoli v ja-

kémkoli íránském městě. Jídlo se dalo koupit za pár rijálů, kdežto teď je drahé, dovážela se zahraniční auta, v Teheránu fungovaly zábavní podniky s tancem a hudbou (což je dnes zakázáno), a vůbec bylo veselo, zatímco dnes vládnou tupí mullové. „Mister Bush a Blair jsou skvělí, kdyby tak přišli a svrhli ájatolláhy jako Saddáma v Iráku,“ říká vlastizrádně asi pětatřicetiletý obyvatel téměř dvousettisícového Kášánu. „Do mešity pětkrát denně už skoro nikdo nechodí, nikdo jim už nevěří,“ doplňuje ho mladík pojídající o kus dál na ulici místní „zmrzlinu“. Veřejně vystoupit proti režimu se však většina obyvatel bojí. „Za kritiku Chameneího můžeš snadno zmizet beze stopy, bezpečnější je kritizovat režim doma,“ shrnuje celkovou náladu zhruba padesátiletý zemědělský inženýr ze Šírázu. Čech středního věku tu atmosféru důvěrně zná. Ovzduší socialistického Československa druhé poloviny osmdesátých let je tu cítit téměř hmatatelně. V režim již věří málokdo, probíhají nesmělé pokusy o reformu, ale celkově vládne pasivita a nostalgie po „starých dobrých časech“. Vláda má v ruce veškerou moc a nehodlá ji pustit. Studentské hnutí, ještě před několika lety aspoň navenek velmi aktivní, je téměř mrtvé. A k politice vládne totální nechuť. „Vůbec nevím, koho volit,“ ilustroval všeobecný názor chvíli před volbami zubní technik ze Šírázu. „Je to úplně jedno, nic se nezmění. Rafsandžání byl prezidentem, sliboval, nic se nezměnilo, za současného Chátamího se taky nic nezměnilo. Všichni si jen nakradli do vlastní kapsy. Nemá to cenu, ten další taky asi nic nezmění.“ Historky o neuvěřitelném bohatství bývalého prezidenta a vysokých úředníků slyšel člověk na každém kroku. A tak se hlavním heslem voleb stalo znechucení a ekonomické problémy. Ahmadínedžád slíbil mír, práci a ekonomický rozvoj – a vyhrál. „Lidé si myslí,“ říká jeden ze zahraničních velvyslanců v Íránu, „že nový prezident vyžene teheránské zazobance z jejich vil a jimi zkorumpované úředníky od koryt.“

Tiše s vodní dýmkou Co přesně podnikne teheránský starosta se svým volebním vítězstvím, to ale zatím nikdo přesně neví. Při pohledu na obyvatele Teheránu se nezdá, že by se jeho starostovi povedlo prosadit zrovna drakonický konzervativní styl. Jím vedená městská rada se sice pokusila postihnout nedodržování „islámských tradic“, ovšem bez valného výsledku. Úřed-

níci mají nosit fousy, v loňském roce byla v ulicích Teheránu provedena razie na „špatně oblečené“ ženy a několik nešťastnic skončilo kvůli málo zahaleným vlasům a chůzi naboso na policejních stanicích. Mladé páry na letišti se oproti předchozím letům k sobě chovají poněkud méně důvěrně, ale vše se postupně vrací do již zajetých kolejí. Oblečení některých mladých obyvatelek Teheránu lze s klidem označit za sexy. „Když mě takhle zastaví na ulici,“ říká Mariam (22) z dobře situované teheránské rodiny, „požádám je o policejní průkaz, a pokud jde opravdu o policii, natáhnu si šátek více přes hlavu. A ponožky nosím pro jistotu v kabelce. Navleču si je a za rohem jdou zase dolů.“ Podobně dopadl i další pokus městské rady – loňský zákaz kouření vodních dýmek na veřejnosti. Dnes je už tato kratochvíle nazpět v oblíbených teheránských podnicích. „Napřed zmizely úplně, pak se tiše vynořily ve vzdálených čajovnách, tam, kam police nechodí,“ říká šestadvacetiletá státní úřednice na populárním výletním místě místních obyvatel, hoře Darband. „A když se nic nestalo, šířily se dál, až je opět vše při starém. Nominálně snad ten zákaz pořád platí, nevím, ale nikdo ho nedodržuje.“ Zda podobně dopadne i Ahmadínedžádem prosazovaná „tvrdá linie“ v celém Íránu, není zatím jasné.

Jaderná zařízení v Íránu

14

TÉMA


Plutonium pro Isfahán

Už se těším na hladké vyjednávání. Exprezident-reformista Chátamí na návštěvě jaderného zařízení v Isfahánu, březen 2005. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

To se nesmí opakovat! Íránský válečný zajatec v iráckém vězení, Amara 1980. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Kdo vládne v Íránu Ačkoliv by se z reportáží o průběhu tamních voleb mohlo zdát, že v Íránu vládne běžná liberální demokracie, je to ve skutečnosti opravdu jinak. Od islámské revoluce v roce 1979 zemi řídí komplikovaný režim kleriků a volené samosprávy, ve kterém hrají ájatolláhové nezpochybnitelně první housle. Na jedné straně stojí volený parlament, místní samosprávy a prezident, na straně druhé Nejvyšší vůdce, který se nezodpovídá vůbec nikomu a je jmenovaný Shromážděním moudrých, což je sbor volených duchovních. (Spletitou strukturu íránské moci ukazuje zájemcům graf.) Mezi volenými a nevolenými orgány vládne pochopitelně napětí, navrch však mají ti druzí. Nejvyšší vůdce může vetovat rozhodnutí voleného

prezidenta a Sbor dohližitelů nejen posuzuje, zda zákony schvalované parlamentem odpovídají ústavě a islámskému právu, ale také třídí kandidáty, kteří se chtějí účastnit voleb. Není to zrovna jemný proces – z letošní zhruba tisícovky kandidátů na prezidenta jich Sbor do prvního kola pustil pouhých osm, z toho pouze jednoho liberála. Až do loňského roku ovládali volenou část íránského politického světa reformisté, zatímco na opačné straně seděli vcelku předvídatelně tvrdí konzervativci v čele se samotným Nejvyšším vůdcem ájatolláhem Chameneím. Přesto mohl na íránské poměry liberální prezident Chátamí pouze přihlížet, zatímco klerikové zakazovali během jeho vlády jedny proreformní noviny za druhými – dohromady několik desítek. V loňských volbách pak konzervativci ovládli i volený parlament a teď získali také křeslo hlavy státu.

Nicméně pro ostatní svět znamená nástup konzervativního radikála Ahmadínedžáda do čela země jeden zásadní vzkaz: perská islámská říše se definitivně vydává na cestu k atomové bombě. Na dosavadní mezinárodní vyjednávání je třeba zapomenout, nastávají zcela nové časy. Ne, že by Bomba na teheránské rampě byla neznámým snem. Íránští ájatolláhové vyrazili světu dech už v srpnu 2002, kdy na ně díky informacím tamních opozičních sil prasklo, že už celá léta tajně a za zády inspektorů z Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) rozjíždějí souběžně s povoleným mírovým jaderným programem také ilegální výrobu nukleární zbraně. Když inspektoři po oznámení dorazili na základnu Natuz, zjistili ke svému úžasu, že Írán se s využitím technologie propašované z Ruska a nakoupené od podvodné mezinárodní sítě organizované otcem pákistánské jaderné bomby Abdulem Kadírem Chánem naučil obohacovat uran až téměř na stupeň postačující k výrobě jaderných náloží. Návštěva zařízení v Isfahánu a Araku pak prokázala, že se země vydala i na druhou možnou cestu výroby materiálu pro jaderné zbraně, obohacování plutonia. Američané, kteří neudržují s Íránem diplomatické vztahy, reagovali výhrůžkami preventivním útokem kombinovanými s vystupňovanými inspekcemi MAAE, Evropané využili skutečnosti, že jsou nejdůležitějším obchodním partnerem Íránu, a pustili se do složitých jednání, která mají Írán od jeho záměru odradit. Bude-li některá taktika úspěšná, to je v tuto chvíli nejisté. Při snaze zabránit nějaké zemi ve vývoji zbraní hromadného ničení je totiž nejprve nutné pochopit, co ji k takovému nákladnému kroku přivedlo. Trvají-li příčiny, budou prostý nátlak a zákazy nejspíš k ničemu. V americkém časopise Survival vyšel před půl rokem článek amerického experta na problematiku šíření jaderných zbraní Raye Takeyho, který íránskou motivaci analyzuje. Podle Takeyho je hlavním důvodem toho, proč si teheránský režim za těžké peníze a pokoutně vyrábí atomovou zbraň, pocit ohrožení a nejistoty. Je totiž jedno, co si o kterém režimu myslíme: ať se jedná o demokracii, diktaturu nebo teokracii, pud sebezáchovy funguje vždy stejně. Nemusíme proto kleriky z Teheránu automaticky podezírat z úmyslu vyrobit jadernou zbraň kvůli útočným choutkám – byť vyloučit samozřejmě nelze nic. Skutečné důvody nákladného vývoje však budou zcela jistě složitější. V Íránu nevládne jeden zaslepený, fanatický diktátor, ale složitá struktura teokracie kombinované s omezenou demokracií (viz rámeček). Pokud se takový komplikovaný režim o něco dlouhodobě snaží – a vývoj vlastní jaderné zbraně není záležitost na pár měsíců –, může tak činit po racionální úvaze. V tomto rámci tudíž nevypadá jako pravděpodobný motiv touhy po Bombě snaha ájatolláhů zničit Izrael, byť ho teheránský režim neuznává a celý projekt židovského státu vydává za agenturu zájmů USA na Blízkém východě. Jaderný útok na amerického spojence vybaveného navíc vlastním nukleárním potenciálem by se rovnal sebevraždě. A teheránským klerikům, kteří ostatně nikdy od svého nástupu k moci nevedli žádnou útočnou válku s cizinou, jde o pravý opak: chtějí být doma v bezpečí a odstrašit své protivníky. Kromě toho jim přijde vhod, podaří-li se reži-

Jediné, co máme Smlouva o nešíření jaderných zbraní byla podepsána v atmosféře uvolnění na konci 60. let minulého století a vešla v platnost 15. března 1970. Je to jediná smlouva, která právně zavazuje držitele jaderných zbraní k nukleárnímu odzbrojení. V době podpisu smlouvy vlastnilo jaderné zbraně oficiálně pět zemí: Spojené státy americké, Sovětský svaz, Čína, Velká Británie a Francie. Smlouvu podepsaly – až na pár důležitých výjimek – všechny země světa. Ti signatáři, kteří jaderné zbraně nevlastnili, se dobrovolně zavázali, že o jejich získání nebudou ani v budoucnu usilovat. Výměnou za to se jim ze strany jaderných mocností mělo dostat pomoci při „mírovém využití jaderné energie“. Jako kontrolní orgán smlouvy byla ustavena Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) se sídlem v New Yorku, která měla za úkol prostřednictvím inspekcí v jaderných zařízeních jednotlivých členských zemí dohlížet na dodržování závazku mírového využití nukleární energie a zároveň poskytovat technologickou pomoc. Smlouva od samého počátku nefungovala hladce. Především ji nikdy nepodepsaly tři země, které samy měly jaderné ambice – Indie, Izrael a Pákistán. Tyto země tak nikdy nepodléhaly jakékoli kontrole mezinárodního společenství, a třeba Pákistánu se podařilo sestrojit jadernou bombu zcela za zády amerických výzvědných služeb, jež dodnes považují nestřežený vstup země do jaderného klubu za jedno ze svých největších selhání. Nekontrolované postavení těchto tří zemí pak navíc může vést k takovým

mu islámské revoluce prolomit mezinárodní izolaci, se kterou se potýká od svého vítězství v roce 1979. S jadernými zbraněmi v ruce se totiž skvěle vyjednává – a zdaleka nejen o odzbrojení.

Být jako Kim Hlavním strategickým zájmem Íránu je Perský záliv, jehož vodami vede nejspolehlivější přístup na světový trh s ropou. Právě ze sporu o jeho kontrolu a o ropná naleziště vzešel v 80. letech minulého století zničující útok ze sousedního Iráku Saddáma Husajna a s ním také první íránská zkušenost se zbraněmi hromadného ničení. Irák tehdy nasadil proti íránským vojákům i civilistům chemické zbraně a odhadovaných 50 000 obětí útoku žije dodnes v kolektivním vědomí napadené země. O události se i dnes diskutuje, píše v novinách, vyučuje v hodinách dějepisu. Národní trauma – Írán stál tehdy zcela osamocen a bez pomoci, Irák byl Západem považován za menší zlo a protizákonné nasazení zbraní hromadného ničení mu prošlo bez větších problémů – vyústilo v zemi ve všeobecný konsenzus: nic podobného se už nikdy nesmí opakovat. A země si musí umět pomoci sama. Saddám dnes sice sedí ve vězení a čeká na soud, příchodem Američanů do Iráku (a předtím do Afghánistánu, se kterým Írán také sousedí) se však z teheránského pohledu mnoho nezměnilo: velký Satan a nepřítel číslo jedna, Spojené státy americké, utahuje islámské republice smyčku a vyhrožuje. Zařadil zemi do „osy zla“, stejně jako sousední Irák, jehož následný osud mají v Teheránu přímo před očima. Íránské noviny napříč politickým spektrem pak vyjadřují nálady ve společnosti jasně: „Po okupaci Iráku se úplné obklíčení Íránské islámské republiky nepřáteli nebo jejich spojenci stalo realitou.“ Americká operace proti Saddámovi udělala na ostatní země „osy zla“ dojem, a není jistě náhodou, že nyní právě Írán a Severní Korea usilují o jaderné zbraně s největším zápalem. Vlastnictví nukleárních bomb či hlavic může být totiž právě tím rozdílem, který posune tyto režimy mimo dosah americké armády. Příklad Severní Koreje navíc ukazuje, že taková jaderná zbraň, ať už skutečná či imaginární, může přeměnit všeobecně opovrhovaný režim v partnera k jednacímu stolu. Severní Korea sice určitě patří k nejhorším, nejkrutějším a nejméně vyzpytatelným zemím na zeměkouli, přesto si na tuhle koncentráčnickou říši nikdo netroufne. Naopak: s vyšinutým diktátorem Kim Čong-ilem se vyjednává, do Severní Koreje se zasílá potravinová pomoc, Severní Korea získává z Číny stabilní dodávky ropy. Co kdyby se jaderný Kim dostal doma do úzkých? K čemu by se v tísni odhodlal? Co by se stalo, kdyby se režim zhroutil? Komu by padly jaderné zbraně do rukou? Rozdíl mezi osudem diktátora Husajna, jehož obrovská armáda byla rozprášena během 21 dnů, a příběhem Kim Čong-ila, usazeného pevně v Pchjongjangu a hrajícího si s Američany na kočku a na myš, bije do očí. Írán tedy ví, co dělat.

Jestřábové a mistři v páce Přestože o správnosti rozhodnutí budovat si svůj vlastní jaderný potenciál v Íránu příliš nepochybují elity ani široká veřejnost, ve vládnoucích kruzích

excesům, jakým byla dlouholetá existence tajné překupnické sítě vedené otcem pákistánské bomby Abdulem Kadírem Chánem, jenž prodával zařízení potřebné k obohacování uranu Libyi, Íránu nebo Severní Koreji. Dalším problémem smlouvy je skutečnost, že mezi mírovým a vojenským programem existuje často pouze tenká dělicí čára. Zjednodušeně řečeno, palivo pro běžnou jadernou elektrárnu se od uranu potřebného k výrobě jaderné nálože liší pouze stupněm obohacení, přičemž technologie obohacování je shodná nebo podobná. Některé země tak mohly využít pomoci poskytované MAAE k rozvoji tajných paralelních vojenských programů. Severní Korea nakonec celý problém vyřešila tak, že od smlouvy v roce 2003 jednostranně odstoupila (čímž se zbavila dalších inspekcí MAAE) a ve vývoji jaderných zbraní pokračuje zcela mimo jakoukoli kontrolu zvenčí. Další slabinou smlouvy je chování „oficiálních“ jaderných mocností, které nikdy ke skutečnému odzbrojení nepřistoupily (počet náloží na území Spojených států a tehdejšího Sovětského svazu sice po skončení studené války radikálně poklesl, jejich počet je však stále dosti vysoký na to, aby jejich nasazení vedlo k pravděpodobnému zániku veškerého života na Zemi), Spojené státy navíc zvažují záměr vyvíjet jaderné zbraně čtvrté generace, tzv. „bunkerbusters“, jejichž cílem je pronikat s minimální jadernou náloží do objektů ukrytých hluboko pod zemí. Proti postupu jaderných mocností protestují některé nejaderné účastnické země, jež se obávají dalšího kola nukleárního zbrojení, včetně možnosti, že by se nové, sofistikované jaderné zbraně mohly dostat do rukou teroristům.

TÉMA


Dnes sedí doma a říkají, že tehdy bylo líp: protišáhovské bouře v Teheránu, 1978.

existují dva názory na to, kam až dojít. Írán může totiž tvrdohlavě vyrobit zakázané zbraně, a vstoupit tak do otevřené konfrontace s mezinárodním společenstvím, kdy by vzájemné vztahy definitivně zdegenerovaly do podoby sankcí, výhrůžek a izolace. Nebo může nastoupit zdlouhavou cestu postupných kroků směrem k výrobě zbraně a zastavit se, podobně jako to udělalo Japonsko, těsně před jejím završením. Země pak bude vždy v situaci, kdy v případě potřeby může ve velmi krátké době výrobu dokončit, aniž by k tomu ovšem muselo někdy dojít. Má to několik výhod: zdlouhavý proces vývoje dává velký prostor k vyjednávání, protože každý jednotlivý krok – a mohou jich být desítky – provázejí vleklá jednání spojená z různými ústupky. (Naposledy jsme toho byli svědky před několika týdny, kdy Teherán výměnou za zmrazení programu na pouhých několik měsíců mohl vstoupit do rozhovorů o členství ve Světové obchodní organizaci WTO, které USA do té doby léta blokovaly). Írán navíc vlastně jakoby neporuší své závazky plynoucí z podpisu Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, protože skutečné bomby či hlavice nikdy nesmontuje. Ale bude mít možnost to kdykoliv hbitě provést, což mu zase zaručí vysněnou sílu. Mezi zastánce nekompromisní výroby nukleárních zbraní patří především klerikové okolo nejvyššího vůdce ájatolláha Alí Chameneího a část vele-

INZERCE

15

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

ní Revolučních gard. Pro ty je islámská revoluce v permanentním ohrožení. Mezi tyto „ostré hochy“, kteří vnímají jaderné zbraně především jako prostředek, jak pohrozit nepříteli, povzbudit národní hrdost a posílit vlastní pozice u domácího publika, se počítá také překvapivý vítěz prezidentských voleb, dosavadní starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínedžád. Jeho vítězství ve volbách znamená, že z íránského složitého státního aparátu zcela zmizel umírněný, zklidňující prvek. Ahmadínedžád rozhodně se Západem jednat nehodlá, současnou zahraniční politiku považuje za „příliš pasivní“ a o ústupky ze strany Západu nestojí. „Obnovení diplomatických vztahů s Washingtonem by Íránu v ničem neprospělo,“ nechal se slyšet. Opačný názor zastávají pragmatici, mezi které patří třeba odstupující prezident Mohammad Chátamí nebo poražený prezidentský kandidát Akbar Rafsandžání. Pro jejich křídlo jsou jaderné zbraně především prostředkem pro vyjednávání se Západem. A vyjednávat je o čem: íránská ekonomika je totiž v rozkladu. V případě jednoho z nejdůležitějších exportérů ropy to sice může znít poněkud překvapivě, léta centrálně plánovaného hospodářství kombinovaného s rozbujelou byrokracií však vykonala své. Inflace i nezaměstnanost se pohybují v desítkách procent a v zemi navíc tiká časovaná bomba populační exploze. Íránská

ekonomika vytvoří ročně okolo 400 000 nových pracovních míst, na pracovní trh však za stejnou dobu vstoupí milion nových zájemců. Situaci je možné řešit pomocí zahraničních investic: podle odhadů íránského ministerstva hospodářství a financí Írán ročně potřebuje okolo 17 miliard dolarů. Ty však těžko nalákáte do země zatížené sankcemi plynoucími z nelegálního vlastnictví jaderných zbraní. Místo toho je lepší pokusit se o taktiku Severní Koreje a využívat rozjetý jaderný program jako páku v jednáních otevírajících zemi nové ekonomické možnosti.

Vítejte v realitě Výsledek prezidentských voleb tedy bude mít na další osud íránského jaderného programu zásadní vliv. Samozřejmě i jestřáb Ahmadínedžád může ve funkci přejít na méně konfrontační rétoriku, nicméně s představou, že by se Írán pod vlivem hrozeb či jednání vrátil na počátek a věnoval se poslušně štěpení jádra pro mírové účely, se můžeme rozloučit. Zisky jsou příliš lákavé a taktika se více než osvědčila. Jaderná zbraň je z bezpečnostního hlediska něco jako poukázka na nedotknutelnost a metoda cukru a biče, kterou musí vyjednávající Západ chtě nechtě používat, za sebou nechává ve zpětném pohledu jenom hromádky laskomin

– Írán už o členství ve WTO jedná, a až vše vyjedná, může si uran obohacovat vesele dál. Silová řešení podobná izraelskému bombardování iráckého reaktoru v roce 1981 pak podle expertů vzhledem k rozlehlému a hornatému terénu země, kde se dá ledacos ukrýt, nepřipadají v úvahu, nehledě na to, že odvetná vojenská opatření by mohla mít zdrcující následky jak pro Izrael a Libanon, tak pro stovky tisíc amerických vojáků rozmístěných v sousedním Iráku a Afghánistánu. Masivní vstup Íránu do iráckého konfliktu na straně povstalců je to poslední, co může Washington v tuto chvíli potřebovat. Západu tedy nezbývá než co nejrafinovaněji míchat hrozby s lákavými nabídkami a doufat, že tak alespoň nepřímo udrží íránský jaderný zbrojní program pod kontrolou. Dokončení vývoje by mohlo nastartovat efekt kácejícího se domina, kdy se tváří v tvář vyzbrojenému Íránu začnou jaderných bomb či hlavic hromadně dožadovat další režimy v oblasti. Zásadní vzestup počtu zemí vlastnících jaderné zbraně může nakonec vést ke zhroucení celého – nepříliš dokonalého – systému mezinárodní kontroly (viz rámeček). Nebezpečí skutečného nasazení jaderných zbraní třeba v některém z lokálních konfliktů se pak stane běžnou realitou. Marek Hudema, Teherán; Jiří Sobota, Praha Q

16

ROZHOVOR


Strach je nádherná emoce S Jamesem Brabazonem o pravé tváři násilí a nejkrásnějších ženách Od koho? Hrozba přišla podle věrohodných kruhů od prezidenta Libérie Charlese Taylora. Když pracujete na podobných místech a v podobných situacích, dají se podobné věci očekávat. Ale tohle bylo něco výjimečného. V čem? Vypadalo to, že prezident Taylor speciálně nařídil mou likvidaci. Vypsal na mou hlavu odměnu a poslal dvě skupiny mužů, aby mě našli a zabili. Tím jsem samozřejmě ohrozil i život Tima. Rozhodli jsme se, že už jsme natočili, co se dalo, a že odjedeme. Bylo těžké se mezi rebely dostat? Jak jste získal jejich důvěru? To byl dlouhý proces. Když jsem v letech 2000 a 2001 pracoval v Sieře Leone, dozvěděl jsem se tam, že se v Libérii chystá občanská válka. Takovou možnost ale téměř všechny oficiální kruhy – britská vláda, BBC, Organizace spojených národů – odmítaly, připouštěli to jenom někteří lidé z americké vlády. Protože ale moje informace pocházela z velice dobrého zdroje, začal jsem pátrat po skupině, která chystala operaci. Rozeslal jsem dopisy na všechny strany, až se to k nim dostalo. Nakonec souhlasili, že se se mnou sejdou. Nejdřív jsem jim musel vysvětlit, že se živím tím, že filmuju konflikty, které se odehrávají v různých částech světa. Vůbec nedokázali pochopit, že chci jít do války, když nemusím. Byli přirozeně nedůvěřiví, žádného novináře mezi sebe nikdy nepustili.


James Brabazon (33 let) je uznávaný mezinárodní fotoreportér a filmový dokumentarista, který zaznamenal konflikty v Afghánistánu, Číně, Ekvádoru, Kašmíru, Izraeli, Kosovu, Rusku, Zimbabwe a dalších téměř padesáti zemích světa. Jeho zřejmě nejznámějším snímkem je dokument „Libérie: Barbarská válka“, který natočil s významným americkým dokumentaristou Jonathanem Stackem. V roce 2004 získali oba za film o Libérii cenu „Courage Under Fire Award“, již uděluje International Documentary Association filmařům, kteří riskovali život, aby zachytili věrně události ve válečných zónách. Film byl přizván také do hlavní soutěže letošního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech „Jeden svět“. Při té příležitosti James Brabazon navštívil Prahu.

P

odle čeho si vybíráte krizové oblasti, do kterých jedete? Většinou pracuju pro BBC, Discovery Times Channel v USA a britský Channel 4. Ty jsou pro mě rozhodující. Ale je rozdíl v tom, jestli chcete konflikt jen v krátkém čase zaznamenat, anebo jestli se tomu problému chcete dostat na kůži. Jako fotograf jsem pracoval po celém světě a většinou jsem byl na ta místa vysílán. Jezdil jsem kamkoli a často jsem neměl čas se ani zastavit doma. Přespal jsem na londýnském letišti Heathrow v hotelu a druhý den letěl jinam... Jako filmový dokumentarista jsem pracoval převážně v západní a jihovýchodní Africe. Tam jsem se soustavně vracel a mohl určitá teritoria konfliktů sledovat, jak se vyvíjejí. Taková práce má pro mě daleko větší smysl. Které konflikty-příběhy sledujete nejdéle? Posledních pět let se hodně zajímám o to, co se děje v Zimbabwe, ale můj nejdelší příběh je ten liberijský. Začal jsem ho natáčet na jaře roku 2002, poslední záběry jsem dotočil loni v lednu. Ale stále aktivně sleduju, jak se tam situace vyvíjí.

Liberijský příběh Ve filmu „Libérie: Barbarská válka“, který jsme mohli vidět na pražském festivalu „Jeden svět“, sledujeme záznamy bojů mezi provládními vojsky prezidenta Taylora a armádou opozičního hnutí. První, čeho si divák všimne, je fakt, že v Libérii válčí nezletilí chlapci, jejichž osudy nebudou nepodobné příběhu hlavního hrdiny slavné knihy Ahmadoua Kouroumy „Alláh není povinen“. Válčící ozbrojené děti vyvolávají samozřejmě přímočaré emocionální reakce. Je to velice snadné a správné. Každým rozumným a cítícím člověkem musí otřást pohled na děti, které jsou aktivně nebo náhodně zataženy do válečných událostí. Ale je dobré si uvědomit několik faktů. Podle velmi konzervativních odhadů se pohybuje 50 % populace subsaharské Afriky pod hranicí 17 let, pravděpodobně 50 % z nich ještě není 15 let. Takže když odečtete nemluvňata a velice malé děti, staré muže, většinu žen, nemocné a bohaté lidi, kteří nemají na konfliktu zájem, protože buď žijí v emigraci, nebo patří k vládnoucí skupině, skuteční muži použitelní v armádě jsou podle našich západních měřítek ještě děti. A když si uvědomíte, že pravděpodobná délka života mužů v subsaharské oblasti je 44 let, tak v 15 letech jste statisticky vzato ve středním věku. Jaký je hlavní důvod? HIV? Je to velice komplikované. Rozhodně je šíření viru HIV jedním z faktorů. Dalším je od sedmdesátých let extrémně vysoká porodnost bez jakékoli kon-

troly. Ale rozhodující je, že ekonomika zemí této oblasti není tak silná, aby mohla podporovat rodiny s velkým počtem malých dětí. Je tu totiž, zvlášť ve venkovských, rolnických oblastech, stále zakořeněný zvyk mít velké rodiny. Ty poskytují tradiční ekonomickou jistotu: děti se postarají o své rodiče. A když si tohle všechno spojíte v oblastech subsaharské a jižní Afriky, v Zambii, Zimbabwe, Namibii a Botswaně, kde je HIV rozšířeno v nejlepším případě mezi 25 procenty obyvatel, ale pravděpodobně až 40 procenty, pochopíte, proč je tam tolik dětí. Do dospělosti jich mnoho nepřežije. Jediný dospělý člověk v rebelské armádě byl její velitel. Co to bylo za člověka? Byl to velice tichý, klidný člověk, snadno byste ho podcenili. Velmi dobře věděl, co chce, a také toho dosáhl. Čím na vás udělal dojem? Každý člověk, který projde pomalu a klidně palbou ze samopalu, na vás udělá dojem. Z morálního hlediska je to ale jinak. Věřil něčemu a až do úplného konce to prosazoval. To mu dávalo velkou sílu a moc. K té se v takovém konfliktu ale váže i velká odpovědnost a já upřímně pochybuji, že ji správně uplatnil. Ve filmu vystupují i dívky jako vojáci. Byla komunikace s nimi něčím zvláštní? Je tam například děvče, které si říká Plukovník Černý diamant. Myslím, že to je mimořádný člověk. Je jí něco přes dvacet, má malou holčičku. Prošla hroznými věcmi, byla znásilněna provládními vojáky. Měl jsem ji opravdu rád, i když byla velmi komplikovaná a obtížná. Pravidelně jsem s ní byl v boji, viděl jsem ji střílet, zabila mnoho svých vlastních vojáků za to, že znásilňovali civilisty. Natáčel jste tažení rebelů na hlavní město Monrovii, putoval jste po jejich boku měsíce džunglí. Co jste s nimi zažil? Začal jsem točit v květnu roku 2002, po třech měsících jsem se s nimi dostal až na okraj hlavního města, ale potom jsme byli zatlačeni nazpátek. Vrátil jsme se na měsíc v říjnu, kdy se teritorium ovládané rebely strašně smrsklo a byli skoro poraženi. Pak jsem ještě od května do srpna 2003 točil materiál pro film „Libérie: Barbarská válka“. Jonathan Stack, spoluautor filmu, točil v Monrovii ve velice těžkých podmínkách a já s kameramanem Timem Hetheringtonem jsme zaznamenali cestu rebelů. I tady byly často strašně těžké podmínky, kdy téměř nešlo natáčet. Tam jsem se taky díky satelitnímu telefonu, který jsem měl s sebou, dozvěděl od britské vlády, že mi hrozí smrt.

Jak jste tu nedůvěru prolomil? Řekl jsem jim, že jejich identitu, to, co o nich ví zbytek světa, utvářejí jejich nepřátelé, prezident Charles Taylor a lidé kolem něho. A že já chci vyprávět jejich příběh, takový, jaký je, nic nebudu zakrývat ani do toho nebudu vnášet své pocity. A tak se svět dozví, kdo vlastně jsou. Uvnitř skupiny byly rozbroje mezi politickým a vojenským křídlem, ale zvítězily politické důvody. Jakmile mě přijali, byli laskaví, velmi nápomocní a hlídali mě na každém kroku, protože se báli, že budu zabit.

Válka je perverzní Ve filmu je zmínka o tom, že jste byli svědky kanibalismu. Ukazuje se tam v krátkém záběru i voják, který drží v ruce lidské srdce. Je to pravda? To je pravda. Jaké to je být svědkem něčeho, co je pro nás zcela nepřijatelné? Je to zvláštní gradace, když lidé dospívají až k perverzi a násilí. Ptáte se, jak můžu snést kanibalismus? Válka je perverzní. Sama o sobě. Je to zločin. Je pro mě velice těžké rozlišit různé stupně násilí a krutosti. Tělo je tělo. A jakmile je mrtvé, je mrtvé. Nechte mrtvé pohřbít mrtvé. Pokud někoho zastřelíš jednou, můžeš ho zastřelit i padesátkrát. Lidé jsou stále víc posedlí mechanismem zabíjení a surovostí ničení. Koho máte na mysli? Nás Evropany? Rozhodně. Afričané jsou jiní? Ne nutně. Mým záměrem je ukázat, jak je válka surová. Ve svých filmech ukazuju násilí velice otevřeně. Chci, aby lidé viděli smrt takovou, jaká opravdu je. Chci, aby viděli, jak vypadá boj. Je totiž nebezpečně snadné ukazovat válku sanitárním způsobem, vylepšovat ji. Je pro nás strašně jednoduché považovat válku za něco jako videohru s americkými vojáky v hezkých uniformách. Měla jsem přesně tenhle dojem z těch černých kluků. Že si hrají na vojáky s kalašnikovy v ruce. Někteří stříleli a přitom tancovali něco jako hip hop dance. Vítejte v konfliktu, vítejte ve válce, tak to prostě je. Každá válka má v sobě velice závažné prvky a nestravitelné skutečnosti. Každý voják v každé válce, mladý muž kdekoli v konfliktní situaci se chová podobným způsobem, rozdíly jsou jenom v míře. V chování rebelů v Libérii nebo amerických vojáků v Iráku není velký rozdíl. Nesmírně, velmi osobně člověka ovlivní, když filmuje takové akty barbarství. Strašně vás ovlivní, když natáčíte, jak je někdo umučen k smrti, rozčtvrcen a sněden. Vidíte sebe. Vidíte své přátele, lidi, je to strašně těžké být tím posledním, co lidé před svou smrtí vidí. Nepřináší televizní zpravodajství každý den dostatek násilí do našich životů? To není násilí, to není válka. To, co vidíte v televizi, není realita násilí. Ale jestliže potom, co uvidíte

ROZHOVOR / INZERCE


můj film, řeknete, že to už znáte, že jste k tomu imunní, musím začít dělat filmy jinak.

Politika, sex a spousta jazzu

Strach

Pracoval jste ve více než padesáti zemích světa. Kde jste doma? V Londýně, v Anglii, kde jsem i vyrostl. Ale jsem poloviční Ir.

Máte strach, když točíte válečný konflikt? Samozřejmě, že mám. Strach je nádherná emoce. Nádherná emoce? Ano, nádherná. Protože díky ní jste naživu. Až jednoho dne budu točit válku a nebudu cítit strach, půjdu domů a nechám toho. Pokud nemáte strach, znamená to dvě věci: buď jste idiot, anebo opravdu nechápete, co se kolem vás děje, takže zemřete. Znamená to, že potřebujete pro svůj život spoustu takových emocí? Naprosto. Nejste tak trochu mimo normu? Jo, jsem z podstaty sociopatický zvrhlík. Máte nějaké přátele v místech, kde natáčíte a kam se vracíte? Měl jsem dost přátel, zvlášť v Libérii. Ale většina lidí, se kterými jsem se tam stýkal, je mrtvá nebo nezvěstná. Byli zabiti ve válce nebo popraveni po válce. A jestli se ptáte po přátelích po světě, tak to bych měl být opatrný, jak odpovím. Řekl bych to takhle. Při téhle práci člověk neustále potkává nové lidi, a často jsou to extrémní situace. A takové vedou většinou k velmi intenzivním vztahům. Je možné být v konfliktních, válečných situacích nestranný? Pro lidskou bytost je velice těžké zachytit události bez toho, aby na ně emocionálně reagovala. Když jste svědkem toho, jak je někdo týrán nebo popraven, jste s ním, bez ohledu na to, kdo to je. A jste proti lidem, kteří mu to dělají. A já reaguji na takové věci velice silně, niterně. Kdybych neměl takové reakce, nemohl bych to dělat. Hrozně se ale snažím, aby to neovlivnilo mou schopnost vyprávět příběh a natočit ho z co nejvíce různých hledisek. Jak takové reakce zvládáte? Je velice snadné, speciálně v Africe, odmítnout lidi jako barbary. Afričané dělají brutální věci jeden druhému. Ale vezměte si, co se například dělo v Praze, kde žijete, před šedesáti lety, co se dělo v tehdejší Evropě vůbec? Je strašně snadné považovat minulost za bezvýznamný přepych. Myslím si, že nemůžeme šmahem odmítnout krutost jiných lidí jako iracionální brutalitu. My sami jsme přece využili vojenskou mašinerii k ničení celých populací. Samozřejmě, že jako myslící a cítící člověk máte potřebu stranit, ale jako filmař si musíte dávat pozor na to, abyste přesně tohle nedělal. Boj mezi znepřátelenými stranami v Libérii vypadal jako naprostý chaos. Mně to alespoň tak připadalo. Existují v takové válce vůbec nějaká pravidla? To je běžně rozšířené nedorozumění o tom, jak válka vlastně vypadá. Každá válka je zmatek. Můžu vám zaručit, že v naprosté většině válečných konfliktů na celém světě polovina lidí, která se jich účastní, nemá ponětí, co se děje, kdo střílí na koho a proč. To je jeden z důvodů, proč jsou Američané a Britové tak dobří v tom vzájemně se zabíjet v Iráku. Ve válce neexistují žádná pravidla. Můžete ustavit mezinárodní protokol a vytvořit nějaký rámec pravidel válečného konfliktu, který budou nebo nebudou lidé dodržovat. Ale když v terénu vedete válku, platí obecně jen dvě věci: naprostá většina vojáků bojuje z jediného důvodu, a tím je ten, kdo stojí vedle nich a říká jim, že musejí. A za druhé udělají cokoli na světě, aby přežili. Ve filmu se mluví i o tom, že byli vojáci pod drogami... Vládní armáda měla ve městě přístup k drogám a vojáci je užívali. Rebelové kouřili marihuanu, ale v zásadě žili čtyři roky v buši a k žádným drogám nebo alkoholu tam přístup neměli. Proč přijela americká pomoc – humanitární a mírotvorná – do Libérie tak pozdě? Americká armáda chtěla zasáhnout okamžitě, ale všechno se zdrželo z politických důvodů. Myslím, že to rozhodnutí leží na velmi komplikovaných vyjednáváních s Nigérií, která poskytla prezidentovi Charlesi Taylorovi azyl. Diskutovalo se o tom, kdo akci zaplatí, ale v zásadě selhala Bushova administrativa. Nechápali a nedovedli si představit, co se děje, nechtěli poslouchat lidi, kteří jim to vysvětlovali. Cítili také, že v Libérii pravděpodobně ztratí vojáky a že navíc jejich přítomnost situaci příliš nezmění. Ve skutečnosti mohli ten konflikt zastavit během týdne, možná ještě dříve, a zachránit tak několik tisíc lidských životů. Chystáte se do Libérie zpátky? Zatím ne. Teď jsem dotočil film o jižním Pacifiku, točíme dva filmy o Středním východu.

Chtěl jste být válečným reportérem? Vůbec ne. Studoval jsem historii, dějiny politických zápasů a předkoloniální Afriku. Ale myslel jsem si, že budu spisovatelem. Jak jste se dostal k tomuhle řemeslu? Začínal jsem jako fotograf v krizových oblastech, ale fotografoval jsem i velmi civilizovaně v Británii, například královnu a Tonyho Blaira. Vždycky pro mě bylo důležité cestování, chtěl jsem to nějak spojit a prostřednictvím fotografie mi to připadalo nejpřirozenější. Ve dvaceti mi Amnesty International otiskla fotografie dětí z utečeneckého tábora v Izraeli. Myslím, že od té doby hledám způsob, jak co nejúčinněji vyprávět lidem příběhy. V posledních pěti letech prostřednictvím filmu a televize. Chcete u toho zůstat? To je těžké říct. Během posledních pěti let bylo několik mých přátel a kolegů, co dělali stejnou práci, zabito. Pokud se změní moje osobní situace a budu zodpovědný za jiné lidi, dvakrát se rozmyslím, než budu riskovat život. Rád cestujete. Byl jste někdy turista? Mnohokrát. Začal jsem jezdit stopem v patnácti a nikdy jsem nepřestal. Dokonce i jako novinář jsem turista – vždycky na cestách kupuju suvenýry a snažím se všechno ochutnat jak v těch nejlepších restauracích, tak v putykách. Jsou mi podezřelí lidi, co se stylizují do „cestovatelů“. Zní mi to trochu snobsky. Co turismus přináší? To je složitá otázka. V krátkosti: může přinést skutečné porozumění a spolupráci mezi lidmi, může být velice výchovný a prospěšný každému, kdo se jím zabývá. Ale souhlasím s tím, že i ničí. Myslím si, že můžete získat ten druh turistů, který si zasloužíte, a ty, o které nestojíte, pošlete do háje. Pokud nabízíte zařízení, která přitahují spodinu z ostatních zemí, tak je zavřete a vytvořte taková, která je přitahovat nebudou. Každá země má v tomhle smyslu trumfy v ruce, ale většinou je nevyužije. Byl jste už někdy v Praze? V únoru roku 1991, bylo mi 19 let. Co vás sem přivedlo? Něco o regionu jsem znal z historie, o Rakousko-uherské říši jsem četl, když jsem se chystal na zkoušky na univerzitu. No a jel jsem sem taky samozřejmě z politického důvodu. Sametová revoluce byla ještě čerstvá a Havel byl pro mě velice inspirativní člověk. Ten druh vůdčí osobnosti, o kterém doufáte, že bude u moci, ale nevěříte, že k tomu může dojít. A taky jsem rád četl Kunderu, Škvoreckého a samozřejmě Kafku. Tím, že jsem v 19 letech přečetl od Kundery všechno, co mi přišlo pod ruku, jsem byl přesvědčený, že na celém světě není nikdo tak bezmezně bez předsudků jako Češi: ženy se zdály úchvatné a ukázalo se, že opravdu jsou. Přestože nejsem Žid, velice mě tehdy zajímal židovský mysticismus, takže ta cesta do Prahy byla jakási pouť na místa rabiho Jehudy Löwa ben Becalel. Prostě Praha slibovala všechno: politiku, sex a mysticismus – a spoustu jazzu. Jaká byla Praha tehdy a jaká je dnes? Praha mě tenkrát ani trochu nezklamala. Byla tu sice děsná zima, ale lidi byli fantastický. Bydlel jsem u jedné rodiny v bytě nedaleko Starého Města. Lidi měli obrovské kulturní aspirace a enormní chuť odhalovat a diskutovat. Zamiloval jsem se a zase odmiloval, i z těch jazzových klubů, kde jsem se louhoval v hektolitrech černého piva a radikální politice. Dneska se Praha změnila. Myslím, že už tu ctihodný rabín nežije, jeho duch zahnal na útěk rámus ze všech těch turistů. Všechna ta kasina a sportovní bary... zajímalo by mě, kam ty peníze vlastně jdou? Myslím si, že tohle Praze ve skutečnosti moc nepomáhá. Chudší lidi potřebují investice do služeb a vybavení, které může něco změnit. Praha není moje město, a myslím si, že jste za tu dobu něco ztratili. Ale Češky jsou pořád bezesporu nejkrásnější ženy na světě, takže se tak úplně všechno nezměnilo.

Oranžové světlo Která místa na světě vám brala dech? To je záludná otázka. Ve svých třiatřiceti jsem procestoval víc než 50 zemí... Nedávno jsem byl v Papue-Nové Guineji, nahoře v západní vrchovině. Točil jsem tam uprostřed země nikoho, rozkročený na úrovni mraků jsem sledoval západ slunce. Když se zasunulo za hory, obloha vzplanula a slunce rozsvítilo mraky přímo nad mou hlavou a do celého údolí spustilo sprchu jasně oranžového světla. Bylo to tak nádherné, že jsem vybuchl smíchy. Kristina Žantovská Autorka je redaktorkou ČRo 3 – Vltava.

Q

17

18

CIVILIZACE


KALEIDOSKOP Konec akademického roku a začátek léta přinesl ve vědě několik pozoruhodných událostí. Začněme na domácí půdě: pan prezident navštívil Akademii věd, aby výzkumníkům vysvětlil, že je šlechtí skromnost, a neměli by proto naříkat nad tím, že si začínající vědec nemůže dovolit byt a prakticky ani rodinu. Podle agenturních zpráv doslova prohlásil, že je „lepší chudoba než opulentní život, který

Bohatství jako prezervativ V roce 2075 nás bude 9 miliard a lidstvo přestane růst

Chudoba, plachetnice a SETI opět in ubíjí myšlení“. Repliku profesora Václava Hořejšího o rozdílu mezi opulencí a životním standardem pak označil Václav Klaus za „odborářský postoj“. Kdyby pan prezident se svou návštěvou u akademiků týden počkal, býval by se mohl inspirovat také čerstvě vypuštěnou unikátní americko-ruskou sluneční plachetnicí Cosmos 1, která je vyvinuta a postavena za soukromé peníze. Třeba by jej to ponouklo k tomu, aby výzkumníkům navíc připomněl, že podobné cesty financování vědy a výzkumu jsou žádoucí i u nás. Investoři tady však peníze dávají raději do fotbalu a hokeje (aby nedošlo k omylu: i autor těchto řádků se rád dívá) než na vědu. Pokud bychom ovšem srovnali sport a vědu, zjistíme, že i v této oblasti u nás žijí hvězdy, které září na podobné úrovni jako ty sportovní v NHL nebo NBA, a odcházejí proto také za oceán. Jen zkratky organizací, pro které tam pracují, jsou trochu jiné: NSF (National Science Foundation), ESF (European Science Foundation), NIH (National Institute of Health), MIT (Massachusetts Institute of Technology)… Jestliže se přitom ze dvou odcházejících vědců po čase jeden vrátí, zdejší věda (tak jako hokej) tím velmi získá. Jenže otázka návratu není dnes jen otázkou nadšení a „vlastenectví“, ale také rozumného (pro někoho opulentního) životního standardu. Zatímco mezinárodní kosmická stanice ISS (International Space Station) – program, v němž vlády utrácejí mnoho set milionů dolarů – se nepyšní zrovna strhujícími výsledky, je navzdory potížím start levné (čtyři miliony dolarů), téměř „amatérské“ mise Cosmos 1 výsledkem příkladného nadšení, nasazení a efektivity. Dodejme ovšem, že princip slunečních plachetnic, které ke svému pohybu nepotřebují palivo, protože využívají tlaku slunečního záření a takzvaného „slunečního větru“ (proudu protonů), není nový. Podobný nápad měli už klasici kosmonautiky, například Konstantin Ciolkovskij. U nás se slunečními plachetnicemi zabývali také amatéři – v sedmdesátých a osmdesátých letech v pražském planetáriu. Jméno Tomáše Svitka, jednoho z tehdejších nadšenců, se v současné době objevuje v projektech JPL (Jet Propulsion Laboratory – Laboratoř tryskového pohonu) v americké Pasadeně. Ovšem v poameričtěné formě Tom Svitek. Když před lety proslulý astronom a vědecký popularizátor Carl Sagan založil Planetární společnost, byl svým kolegům tak trochu pro smích. Hlavním projektem společnosti se totiž záhy stalo pátrání po mimozemských civilizacích v rámci programu SETI (Search for the Extraterrestrial Intelligence), který byl „profesionály“ pokládán za „ujetý“. Současnost je jiná: posledních deset let se intenzivně pátrá po planetách, které krouží kolem jiných hvězd. Minulý týden přinesl objevy dalších, a tak je oběžnic zaznamenaných mimo Sluneční soustavu už více než 150, přičemž je mezi nimi i jedna terestrického typu, tedy s pevným povrchem. Ten, kdo v tomto oboru pátrá a objevuje, je v dnešní astronomii a planetologii in. Hledání života na jiných planetách se zkrátka opět stalo respektovanou záležitostí. V NASA pracuje prestižní oddělení Astrobiologie, kde se pečlivě studují „extremofilní“ organismy, které vydrží zimu, vysokou teplotu nebo kyselé prostředí; prostě takové, které by mohly přežít i jinde v kosmu. Petr Jakeš Autor je geolog.

Q

Co by se stalo, kdyby měli stejnou energetickou spotřebu jako my? FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

V

ývoj světové populace byl až donedávna vděčným tématem pro katastrofické scénáře, neboť různé modely vcelku svorně předpovídaly, že počet obyvatel planety bude i nadále exponenciálně stoupat až k úplnému vyčerpání ekologických zdrojů a následnému civilizačnímu kolapsu. V posledním desetiletí se ale žánr předpovědí výrazně změnil a dnes vesměs očekáváme kulminaci světové populace v dohledné budoucnosti, většinou ještě v tomto století, a to na poměrně únosné hladině 7–11 miliard lidí. Jednotlivé scénáře se velmi různí, jak lze ostatně očekávat u činnosti tak nejisté, jakou je věštění budoucnosti, nicméně jako nejpravděpodobnější se jeví nárůst populace na devět miliard okolo roku 2075 a její následný pokles. Náhlá změna našich představ o budoucnosti byla způsobena nečekaným chováním lidstva, nikoli pokrokem prognostiky. Rozvojovým zemím mimo Afriku se vede stále lépe, a to má i své demografické následky. Souvislost mezi ekonomickým bohatstvím a porodností byla dávno zřejmá z prostého srovnání bohatých, populačně stagnujících zemí mírného pásu s chudými a rostoucími populacemi tropů. Všechny nicméně překvapila rychlost, s jakou reagují chudé populace snížením porodnosti na již poměrně nevelké zlepšení své materiální úrovně. Počet obyvatel téměř všech rozvojových zemí sice nadále roste, ale rychlost růstu již řadu let klesá. Pokles porodnosti s růstem hrubého národního produktu a souvisejícími společenskými změnami, jako například rostoucí gramotností žen, lze přitom pozorovat jako obecnou zákonitost prakticky ve všech, kulturně i přírodně často velmi různorodých, zemích.

O myších a lidech Biologové Melanie Mosesová a James Brown způsobili nedávno menší senzaci zjištěním, že i tak zdánlivě svobodný projev lidských společností, jakým je počet narozených dětí, se ve skutečnosti řídí stejnými zákonitostmi jako u ostatních savců. Porodnost každého druhu savce můžeme docela přesně předpovědět z jeho spotřeby energie, a ta zase závisí na velikosti těla. V praxi to znamená, že malá, a tedy energeticky málo náročná myš má více mláďat na osobu a rok než velký, energeticky náročný slon. Ke všeobecnému překvapení platí úplně stejný matematický vztah mezi spotřebou energie a porodností i pro různé lidské společnosti, i když v jejich případě zahrnuje i spotřebu energie z různých průmyslových zdrojů. Matematickou rovnici odvozující počet mláďat myši a slona z jejich spotřeby energie lze tak úspěšně použít i k popsání rozdílů v porodnosti mezi Čechy a Bangladéšany. Tolik tedy k významu vládní politiky pro ovlivnění porodnosti v našich zemích. Populační trendy jsou významné pro ochranu přírody, neboť zátěž globálního ekosystému lidskou civilizací je vposledku určována velikostí populace. Doposud ovšem každý příslušník bohaté menšiny lidstva, včetně našeho státu, spotřebovává několikanásobně více zdrojů planety než lidé z relativně neškodných rozvojových zemí. Větši-

na studií o ochraně přírody k tomu poznamenává, že celosvětové navýšení spotřeby na současnou euroamerickou úroveň by rychle vedlo ke globální ekologické katastrofě. Cestou k záchraně planety je tedy logicky buď dobrovolné snížení konzumu v rozvinutém světě, nebo udržování rozvojových zemí v setrvalé chudobě. Zatím se ovšem nezdá, že by se dobrovolná skromnost mohla ujmout jako většinový životní styl. Trvale udržitelná chudoba třetího světa pak přestává fungovat jako mechanismus ochrany přírody díky setrvalému růstu, charakteristickému právě pro chudé populace. Pomalu bohatnoucí, a tím i stabilizující se populace rozvojových zemí jsou proto velkým příslibem pro budoucnost světové přírody, tedy pokud bude bohatnutí třetího světa pokračovat. Zlepšení ekonomiky se zdá i nejspolehlivější, ne-li jedinou cestou ke vzniku skutečně domácího zájmu o ochranu přírody v rozvojových zemích. V industrializovaném světě je hnutí ochrany přírody vedeno urbanizovanou střední třídou, tedy lidmi, kteří mají to štěstí, že v přírodě už nemusí na plný úvazek pracovat. Ostatně i u nás je Národní park Šumava podstatně oblíbenější v Praze než mezi obyvatelstvem šumavských hvozdů. Města jsou nezřídka popisována přírodymilovnými autory v temných barvách jako centra civilizačního úpadku v kontrastu k bukolické idyle; ta ovšem existuje právě jen v romantických představách obyvatel měst. Lidé po celém světě pro města hlasují nohama, a neustále tak zvyšují podíl městského obyvatelstva, z 37 % v roce 1975 až do dnešních dní, kdy poprvé v historii žije ve městech už celá polovina lidstva. Pro ochranu přírody je to jednoznačně dobrá zpráva. Není sporu o tom, že k industrializaci a zbohatnutí zemí třetího světa dříve či později dojde; v Číně jsme toho svědky právě nyní. V jakém stavu bude v té době místní příroda, bude-li jaká, záleží především na tom, jak dlouho bude pokračovat růst populace rozvojového světa, než se mu industrializací podaří projít. Zemím Evropy a Severní Ameriky se to podařilo včas, a tak mají na svém území relativně zachovalou přírodu a také obyvatelstvo, jež si své přírody vcelku váží.

Chvála technologie Podstatná část dnešních problémů ochrany přírody, včetně toho nejzávažnějšího, tedy ohrožení druhového bohatství planety, je způsobena rychlým nárůstem populace v nešťastném období dějin, kdy pokroky v zemědělství, medicíně a dalších technologiích zlepšily životní podmínky lidstva natolik, aby poklesla úmrtnost, ale ještě ne natolik, aby podobně poklesla i porodnost. Prioritou pro ochranu přírody by tudíž měl být co nejrychlejší růst ekonomiky rozvojových zemí, jenž by umožnil tuto pro lidstvo i přírodu nebezpečnou a dlouhodobě neudržitelnou historickou anomálii opustit směrem k civilizovanějšímu stavu, kde je nízká úmrtnost v rovnováze s nízkou porodností. V tomto napínavém závodě s časem je apriorní nedůvěra většiny ochránců přírody k technologickému pokroku a postupující globalizaci iracionálním

luxusem, jejž si můžeme jen těžko dovolit. Právě nové technologie, společně s otevřením světového trhu a rozumnějším způsobem vládnutí, patří k hlavním nadějím na rychlou industrializaci rozvojových zemí a zdánlivě paradoxně na záchranu jejich přírody. Nové technologie jsou také jedinou možností, jak zajistit slušnou životní úroveň stávajícím šesti a předpokládaným devíti miliardám lidí, aniž by přitom zkolabovala celá biosféra. Tento úkol se technologickým pesimistům může zdát nemožný, ovšem jiné cesty, než se o to vážně pokusit, vlastně není. Lidé se aspirací na přijatelnou životní úroveň kvůli nějaké té celoplanetární ekologické katastrofě rozhodně vzdát nehodlají. Technooptimisté poznamenávají, že například v USA se za posledních 30 let zdvojnásobil národní důchod na obyvatele, aniž by k tomu bylo třeba dvojnásobku energie, surovin či půdy; klesající materiálovou a energetickou náročnost výroby pozorujeme ostatně i u nás.

Myslet globálně, jednat globálně „Myslet globálně, jednat lokálně“ bývávalo jedním z hesel hnutí za ochranu přírody. Bohužel mnohé naznačuje, že dnešní ochránci přírody myslí už jen lokálně, totiž v prostoru industrializovaného světa. Tak například téměř úplný zákaz DDT sice ozdravil prostředí Evropy a Severní Ameriky, ale měl také vážný dopad na boj tropických zemí s malarickými komáry a vedl ke smrti velkého počtu lidí a těžkým ekonomickým ztrátám. Odmítání geneticky modifikovaných rostlin jistě nepoškodí evropské zemědělství, dávno trpící nadprodukcí, nicméně není dobrou zprávou pro rozvojové země. Tropické zemědělství potřebuje další vlnu „zelené revoluce“, jež by navázala na úspěch nových plodin, hnojiv a pesticidů z minulého století, a geneticky modifikované plodiny jsou v tomto směru nadějné. Otevřený trh, volný obchod a celosvětový pohyb kapitálu, tedy globalizační strašáci environmentalistů z rozvinutých zemí, otevírají právě rozvojovým zemím dříve netušené industrializační možnosti. Tento princip nakonec ilustruje i případ Evropské unie, jejíž volný vnitřní trh prospívá zejména chudším státům, včetně našeho, jak si na to také už ti bohatší stěžují. Naproti tomu v Čechách tolik oslavované dotace státu a Evropské unie do zemědělství nejsou ničím jiným než ekologicky i morálně velmi pochybnou podporou zemědělců industrializovaného světa v jejich boji s kolegy z rozvojových zemí, kteří by je ve férové soutěži snad mohli porazit. Dotace, dílem přeměněné na hnojiva, pesticidy a pohonné hmoty, činí „europotraviny“ i ekologicky velmi pochybnými produkty. Jen stěží pro ně platí obecná zásada, že ekologicky šetrné je upřednostňovat místně vyprodukované potraviny před těmi cizokrajnými. Při slazení ranní kávy je tedy dobré pamatovat na to, že ochraně přírody prospívá cukr třtinový, nikoliv hanácký řepný. Vojtěch Novotný Autor je biolog.

Q

CIVILIZACE


19

Dostatečně šílené otázky Americký ekonom pátrá po tom, proč klesá kriminalita

S

pojené státy mají nový bestseller. V době, která si žádá mimořádně pečlivé promýšlení názvů (aby pokud možno avizovaly mysterium, zábavu i poučení zároveň), přitom jeho titul paradoxně slibuje sotva více než bezbřehou nudu. Přesto se už týdny drží na prvních příčkách amerických knihkupeckých hitparád a užívá si i mimořádné přízně recenzentů. Řady nadšených čtenářů se podle všeho brzy ještě rozrostou: o práva ke knize už projevila zájem nakladatelství v devatenácti zemích světa. Řeč je o novince provokativního amerického ekonoma Stevena D. Levitta Freakonomics.

Potrat a zločin Jen málo disciplín vyvolává u čtenářů takové zívání jako ekonomie. Není to obor, který by se u většiny těšil pověsti vědy, jež si klade zajímavé společenské otázky a s jejíž pomocí lze strhujícím způsobem vysvětlit pozoruhodné sociální jevy. Ostatně většinou se s ekonomií takto nepokoušejí zacházet ani její protagonisté. Naštěstí však existují osvěžující výjimky. Jednou z nich je i profesor Chicagské univerzity a v současnosti jeden z nevlivnějších mladých ekonomů Steven D. Levitt. V jeho podání je ekonomie jakousi pansofií schopnou osvětlit prakticky jakýkoli jev. Stačí prý jen umět si položit ty správné – což leckdy znamená dostatečně šílené – otázky. Jejich charakter dal ostatně vzniknout i titulu knihy, kterou Levitt napsal společně s novinářem Stephenem J. Dubnerem z deníku The New York Times. Otázky, které si v ní kladou, se totiž na první pohled zdají nepodstatné, bizarní, praštěné (freak). Klíčem ke všemu jsou pro Levitta statistiky. Právě na jejich základě se pokouší vysvětlit náhlý pokles kriminality, k němuž v USA došlo na počátku devadesátých let. Oponuje přitom tvrzením, podle nichž za to Američané vděčí většímu počtu policistů v ulicích, lepším a přísnějším zákonům či rostoucímu počtu trestů smrti. Připouští sice, že

to vše mohlo do jisté míry k utlumení zločinnos- to, co se kolem nich děje.“ Takový přístup není novinkou. Podobě se hájil i dánský profesor statisti přispět, největší podíl však připisuje rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1973, který vešel do his- tiky Bjorn Lomborg, který vyvolal bouřlivou debatu svou knihou The Sceptical Environmetalist, v níž se torie jako případ Roeová versus Wade a na jehož pomocí tabulek a grafů snažil doložit, že stav plazákladě byl legalizován potrat. To podle Levitta nety se nezhoršuje, jak tvrdí zelené v konečném důsledku vedlo k nižorganizace, ale naopak. ší porodnosti, a to především v rodinách s nižšími příjmy, z nichž se Steven D. Levitt se však neJak je možné, že do té doby rekrutovalo nejvíce pro-omezuje jen na kriminalitu. V pesblémových dětí. tré knize, která postrádá jednotné drogoví dealeři Potrat je v USA maximálně téma, si klade i řadu dalších „ujetých“ otázek. Na kloub se rozhodl citlivým tématem a prezident Geor– přestože přijít třeba tomu, jak je možné, že ge Bush se netají tím, že by rád třivydělávají spoustu drogoví dealeři – přestože vydělávají cet let starý rozsudek změnil. V taspoustu peněz – žijí u svých matek. kovém světle se Levittova analýza peněz – žijí Odpověď mu pomohl najít podrobzdá být navýsost politickou záležiný přehled příjmů a výdajů, který si tostí. Argumentačně je však přísně u svých matek? vedl člen jednoho gangu z Chicaga. logická a tvrzení podkládá tvrzení Z něho jasně vyplynulo, jak mizerčetnými statistikami. Přesto sklidině jsou na tom právě obyčejní deala tvrdou kritiku napříč názorovým leři. Ve finále totiž vydělávají méně, spektrem americké společnosti. Liberálové a levice ji napadají především za poli- než kdyby pracovali například u městských služeb. Proto většinu z nich živí matky. Šéfové gangu jsou ticky nekorektní tezi, že nejvíc kriminálníků se rodí mezi nejchudšími. Konzervativci a pravice pak pro- na tom nesrovnatelně lépe. Měsíčně si přijdou na to, že ji považují za nepřípustnou obhajobu potratů, několik tisíc dolarů. Jednou za čas ale někdo z žebříčku vypadne a nahradí ho pěšák, a právě to drží proti nimž programově vystupují. Britský týdeník The Economist to komentuje lakonicky: „Přijít s ně- dealery u toho, co dělají. Obdobným způsobem (tedy na základě statisjakou teorií je snadné, jakmile jednou najdete odvahu ji formulovat. Ověřit její platnost je ale věc druhá.“ tiky) se autoři snaží vysvětlit, co spojuje realitní makléře a členy Ku-Klux-Klanu. O to se však autoři knihy nijak zvlášť nepokoušejí, jen Makléře lidé oslovují, chtějí-li, aby se postapřipomínají (jak jinak než citací statistik), že v pěti ral o prodej jejich domu. Věří přitom, že se bude státech unie, v nichž byly potraty legalizovány dávno snažit jej prodat za co nejvyšší cenu, protože před verdiktem nejvyššího soudu v případu Roeová právě na tom záleží, jak velká bude jeho provize. versus Wade, byla kriminalita dlouhodobě nižší než Nedávný průzkum trhu v Kalifornii ale prokázal, v ostatních, stejně jako fakt, že v zemích s vysokým počtem potratů velmi výrazně poklesl počet zločinů. že své vlastní domy prodávají makléři v průměru Jak poznamenal jeden z amerických recenzen- o tři až o pět procent dráž než domy svých zákaztů: „Autoři se ostatně důsledně vyhýbají jakýmko- níků, přestože jsou srovnatelné co do velikosti, stavu i lokality. Co z toho vyplývá? Tři až pět proli závěrům. Neřeší otázku, co by měla společnost cent u domu za 300 000 činí v průměru nějakých dělat, aby kriminalita dál klesala. Zdůrazňují, že jejich cílem je pouze přimět lidi, aby nedůvěřova- 10 000 dolarů. To přece není tak málo. Pro prodávajícího jistě ne, makléřům je to ale jedno. S jejich li obecně hlásaným faktům a víc se soustředili na

provizemi se to má totiž trochu jinak, než si většina zákazníků myslí. Z 10 000 navíc by do své kapsy reálně dostali nějakých 600 dolarů. A to už je z jejich pohledu relativně slabá motivace, než aby jim stálo za to komplikovaně se pídit po co nejvyšší nabídce: prodávají tedy za průměr. Levitt v této souvislosti zmiňuje fenomén „informační asymetrie“: makléř se orientuje na trhu a ví, za kolik dům určitě prodá a kolik na tom vydělá. Jeho znalosti jej drží ve výhodě. Díky internetu se však informační propast mezi makléři a jejich zákazníky scvrkává. Široké zpřístupnění informací tak přispívá k pádu makléřů, podobně jako před lety přispělo k pádu Ku-klux-klanu. Koncem čtyřicátých let si jistý Stetson Kennedy lámal hlavu, jak vytáhnout do boje proti zakuklencům v bílých kápích. Stal se členem hnutí a zjistil, jak funguje. Po několika marných pokusech udat jeho vůdce (z nichž valná většina patřila k tehdejší politické špičce) dostal konečně spásný nápad. Prozradil hesla Ku-Klux-Klanu a tajný jazyk jeho členů tvůrcům populárního rozhlasového pořadu pro děti, jehož protagonistou byl superhrdina, který bojoval proti všem formám zla na Zemi. Zesměšnil klan tak, že se mu ho povedlo, alespoň na čas, zdecimovat. Jeho členové nedokázali unést, že si doma jejich děti hrají na hrdiny, kteří likvidují příslušníky tajného hnutí maskující se skutečným tajným jazykem Ku-Klux-Klanu.

S očima na stopkách Podobných odhalení a překvapivých souvislostí najde čtenář v knize pozoruhodné množství. Levitt jej nutí dívat se na svět jinýma očima. Mimoděk se tak po jejím dočtení může přistihnout, jak si na ulici všímá do té doby nepodstatných detailů a zkouší je zasadit do překvapivých souvislostí. Pavel Černý Autor je novinář.

INZERCE

BH Securities a.s., licencovaný obchodník s cennými papíry, člen Burzy cenných papírů Praha, hledá zaměstnance na pozici

portfolio manager pro zahraniční akciová a smíšená portfolia Požadujeme: — VŠ nebo SŠ vzdělání, — praxe v oboru podmínkou, — makléřská licence včetně derivátové podmínkou, — praktická znalost problematiky opcí a dalších strukturovaných produktů, — výborný přehled o kapitálových trzích v Evropě a v USA — aktivní znalost AJ, — práci s PC, — schopnost samostatného a analytického myšlení, — komunikativnost, — flexibilitu a vysoké pracovní nasazení. Nabízíme: — zázemí v mladém kolektivu prestižní finanční společnosti, — možnost profesního a příjmového růstu. Nabídky se strukturovaným životopisem zasílejte na e-mailovou adresu: [email protected] nebo faxem na číslo 221 892 260. Česká centrála cestovního ruchu – CzechTourism, Vinohradská 46, 120 41 Praha 2

vypisuje výběrové řízení na pozici

VEDOUCÍ ZAHRANIČNÍHO ZASTOUPENÍ PAŘÍŽ Požadujeme: • vysokoškolské vzdělání (ekonomický nebo humanitní směr, specializace cestovní ruch výhodou) • výbornou znalost FRANCOUZŠTINY • vstřícné a kultivované vystupování ve prospěch prezentace České republiky • samostatnost, systematičnost, zodpovědnost, kreativitu • schopnost a vůli pracovat v týmu • uživatelská znalost práce s PC • ZKUŠENOSTI V OBLASTI CESTOVNÍHO RUCHU Náplň práce: • zajišťování propagace ČR v médiích v destinaci • spolupráce se subjekty cestovního ruchu v destinaci • organizování cílených propagačních akcí v destinaci • administrativní zajištění chodu zahraničního zastoupení TERMÍN NÁSTUPU: 1. 9. 2005 UZÁVĚRKA PŘIHLÁŠEK: 8. 7. 2005 KONTAKTNÍ OSOBA: Ing. Andrea Gregorová, ředitelka odboru finančně-provozního, e-mail: [email protected]

Q

20

DISKUSE

27. ČERVEN–3. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 26 INZERCE

Jak (ne)číst euroústavu Co je a není v dokumentu, který málokdo zná

N

a bruselském summitu Evropské unie se z ústavy stalo nechtěné téma. Lucemburský premiér Jean-Claude Juncker se jakožto představitel předsednické země marně snažil přimět ostatní, aby bylo zveřejněno alespoň společné stanovisko ohledně budoucnosti ústavy. Názorové rozpory a nejistota ohledně dalšího procesu ratifikace znemožnily jakýkoli kompromis. Důvody, které zahnaly politiky do kouta, jsou přitom výrazem hlubších obav evropské veřejnosti a s ústavou jako takovou příliš nesouvisejí.

Démoni obav Především: smlouva zakládající ústavu pro Evropu není ústavou, nýbrž je svým charakterem mezistátní smlouvou. To mimo jiné znamená, že jde o dokument, který má stejnou právní sílu jako všechny předchozí smlouvy, na nichž je současná Unie založena. Po vypršení Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli a marginalizaci Euroatomu tvoří základy EU dva dokumenty: Smlouva o založení Evropského společenství (podepsaná v Římě roku 1957) a Smlouva o Evropské unii (tzv. Maastrichtská smlouva z roku 1992). Horečná aktivita v 90. letech minulého století přinesla ve snaze uzpůsobit vnitřní uspořádání EU pro potřeby rozšíření dvě modifikace těchto smluv: Amsterodamskou smlouvu (1997) a smlouvu z Nice (2001). Jaké místo v tomto vývoji zaujímá ústavní smlouva? Ústava obě základní smlouvy spojuje, a zprůhledňuje tak evropské právní prostředí. Lze také dodat, že v zavádění nových kompetencí je tolik kritizovaná ústava ze všech dosavadních smluv zdaleka nejzdrženlivější. Ve srovnání s Jednotným evropským aktem z roku 1986, který Společenství otevřel možnost zasahovat do oblasti ochrany životního prostředí či vědecké spolupráce, či s Maastrichtskou smlouvou, která rozšířila kompetence EU o oblast zahraniční politiky a justiční spolupráce (tzv. druhý a třetí pilíř), či s Amsterodamskou smlouvou, která podobně otevřela oblast azylové politiky a zaměstnanosti, ústava v podobně významném rozsahu unijní kompetence nerozšiřuje. Velká pozornost je věnována nově vytvářeným funkcím evropského ministra zahraničí a evropského prezidenta, které se stávají zástupným symbolem byrokratizace Unie. Ani v tomto případě však nejde o revoluční změny. Stěžuje-li si někdo nyní, že Evropská unie nepotřebuje spo-

DOPISY Jakýpak neškodný had! V článku Petry Mohylové Porcování po americku (Respekt č. 23/2005) je uveden naprostý nesmysl o „neškodných stromových hadech“ na ostrově Guam. Senátor Dan Inouye (Havaj) učinil zcela správné rozhodnutí, když podpořil různá eradikační opatření proti užovkovitému hadu bojga „brown tree snake“ (Boiga irregularis) na Guamu. Důvody jsou následující, a nejen biologům dobře známé: had bojga byl přibližně v roce 1946 zavlečen nejspíše z Austrálie na ostrov Guam, kde došlo k jeho velkému přemnožení. Bojga dorůstá délky až 2,5 m, šplhá výborně po stromech a je vynikající lovec různých místních obratlovců, především jedinečných endemitních ptáků a netopýrů známých jen z Guamu. V současnosti bojga již vyhubila například 8 z 11 endemitních ptáků Guamu! Ptáci a netopýři na Guamu patří k významným šiřitelům semen a někteří jsou také specializovaní opylovači. Jejich mizení pod agresivním tlakem invazní a přemnožené bojgy vede nakonec k destrukci ostrovních lesních ekosystémů. Ve srovnání s tímto typem začínající ekologické katastrofy jsou zanedbatelné ojedinělé případy uštknutí bojgou (poměrně slabý jed) a skutečnost, že bojga na Guamu často šplhá na elektrické vedení a způsobuje zkraty. V těchto souvislostech mi připadá problematický článek Petry Mohylové jako drobný protiamerický příspěvek, zkreslující dokonce i biologická fakta za účelem politických spekulací... Karel Spitzer, Entomologický ústav AV ČR

lečného ministra zahraničí, je třeba se jej zeptat, proč se neozval již dříve, neboť současný Generální sekretář Evropské rady je zároveň Vysokým zmocněncem pro zahraniční a bezpečnostní politiku a fakticky plní roli evropského ministra zahraničí. Jedinou změnou je, že se ministr zahraničí EU stane i místopředsedou Evropské komise, což ale umožní lepší synchronizaci politik a zkvalitní rozhodování. Podobné je to s tolik démonizovanou funkcí evropského prezidenta, již čeští odpůrci integrace prezentují jako krok k evropskému „superstátu“. Není od věci připomenout, že obdoba funkce prezidenta Evropské unie rovněž existovala před ústavou, byť nebyla institucionálně zakotvena ve smlouvách. Již od roku 1975 se dvakrát ročně schází Evropská rada, která sestává z nejvyšších ústavních činitelů členských zemí. Evropské radě předsedá vždy příslušný zástupce země, které se po šesti měsících střídají ve vedení Evropské unie, a je tak de facto nejvyšším činitelem EU v daném období. Ústava předpokládá, že prezident EU povede právě Evropskou radu, bude však volen na dva a půl roku a nebude moci vykonávat národní mandát. Opět tedy nejde o převratnou změnu, jen o zatímní vyústění logiky třicetiletého vývoje.

Kdo pro, kdo proti Ve spojitosti s ústavou se často vynořují obavy ze ztráty národní suverenity. Každá relevantní učebnice přitom zmiňuje dva rozhodující rozsudky Evropského soudního dvora z let 1963 a 1964 „Van Gend & Loos“ a „Costa/ENEL“, které jednoznačně vymezují status evropského práva. V obou případech bylo před více než 40 lety jasně deklarováno, že Společenství vytváří nový řád mezinárodního práva, v jehož prospěch členské státy omezily svá práva suverénní, byť jen v některých oblastech. Pouhých šest let po podpisu Římské smlouvy bylo jasné, že právo Společenství nemůže být národním právem zrušeno a že má ve sporných případech před národním právem přednost. Tato skutečnost platila dávno před ústavou a byla známa všem 19 zemím, které od té doby do Společenství (potažmo Unie) vstoupily. Po francouzském a holandském odmítnutí je zřejmé, že ústava ve stávající podobě neprojde. Ještě nikdy v dějinách evropské integrace se nestalo, aby smlouvu v procesu ratifikace odmítl více než jeden stát. Nyní jsou to poprvé státy dva, které navíc patří mezi šest zakladatelů. Důvody odmítnutí nicméně spíše než o kvalitě ústavy vypovídají o manipulovatelnosti veřejného mínění.

Mikrobus není všechno Od 13. června 2005 začala platit II. změna jízdního řádu Českých drah. Není to změna korekturní, ale zásadní. Jak známo, podle nové koncepce mají hradit ztrátu z osobní dopravy Českým drahám nově vzniklé kraje. Z dostupných zpráv se můžeme dozvědět, že kraje dosud v mnoha případech tuto ztrátu neuhradily, a proto ve II. změně zjistíme, že na některých tratích zvláště v Ústeckém kraji (vládne ODS) byly na regionálních tratích doslova vygumovány dopolední a večerní vlaky, čímž dochází k citelnému rozrušení dopravní obslužnosti. Na trati Kadaň–Vilémov u Kadaně–Kaštice nepojede vlak dopoledne sedm hodin (!), na trati Most–Lovosice taktéž sedm hodin. Je toto ještě dopravní obslužnost? Zajímá pány z krajů v rukách ODS, že tyto dopolední vlaky většinou používají sociálně slabší obyvatelé, například nezaměstnaní jedoucí na úřad práce či důchodci na cestě k lékařům? Anebo kraje připravují cestu ke zrušení stávající infrastruktury a k přechodu na mikrobusovou dopravu známou ze zemí Ruska a třetího světa? Mikrobus je možná hezký doplněk, ale základem by v civilizované společnosti měla být levná taktová železniční doprava. Když oni se ty mikrobusy asi musejí prodat, že?

V situaci, kdy se drtivá většina občanů má vyjádřit k dokumentu, který nikdy neviděla, a ani to po ní nelze požadovat, zůstává otevřené pole pro nejrůznější mytizace. Důvody odmítnutí ústavy ve Francii, kde se veřejnost doposud nevyrovnala s východním rozšířením Unie, s ústavou vůbec nesouvisely. Na ústavu zde byla naroubována hrozba možného vstupu Turecka do EU či ztráta zemědělských dotací. Ve Velké Británii, jejíž HDP roste rychleji než unijní průměr, je ústava ztělesněním bruselského dirigismu, u nás jsou podobným způsobem do problému evropské ústavy promítány obavy ze ztráty národní suverenity. Naopak Španělé, kteří vděčí Unii za bezprecedentní ekonomický vzestup a jejichž země je největším příjemcem pomoci ze strukturálních fondů EU, ústavu v referendu velkou většinou přijali. Rozličnost témat, která jsou v souvislosti s ústavou nastolována, naznačuje, že v národních diskusích nejde tolik o hodnoty, které ústava přináší, jako spíše o vnitropolitické půtky, jež slouží zájmům národních hráčů. Ústava se v této hře stává obětním beránkem, na nějž každý svádí nejen své oprávněné obavy, ale i nezdůvodněné frustrace. Právě proto je třeba si v české diskusi o evropské ústavě dát pozor na to, jaká témata jsou s ústavou spojována, zda veřejnost není klamána.

Nic nového Jak tedy číst evropskou ústavu? Nejlepší je zřejmě na ústavu zprvu zcela zapomenout a projít si například nepoměrně kratší Amsterodamskou smlouvu, která je v češtině k dispozici od roku 1998 a lze si ji běžně vypůjčit v knihovnách. Teprve pak se totiž ozřejmí, že v evropské ústavě nenajdeme o mnoho více, než co je obsaženo v předchozích smlouvách. Bude také mnohem jasnější, že útoky nově probuzených českých euroskeptiků nejsou než útoky proti myšlence Evropské unie jako takové. Smůla evropské ústavy spočívá v tom, že je jen příliš dobře viditelným, a tudíž lehkým terčem. Občané České republiky své „ano“ evropské ústavě de facto deklarovali již v referendu o vstupu do Unie. Souhlasili s přistoupením do Společenství, jehož architektura byla definována smlouvou z Nice. Ústava základní prvky této architektury nemění, jen zaobluje některé její hrany. Marek Nohejl Autor je sociolog.

svém článku opomíjí, že domy, které obě společnosti převzaly k rekonstrukci, byly po předchozích zásazích ve velmi špatném, mnohdy havarijním stavu. Čtenář se z článku nedozví, že domy byly například zaplavovány po dobu asi 14 dnů vodou po havárii vodovodního systému a že za minulého režimu v domech sídlila výroba podniku Textilana, který z prostor paláců udělal výrobní haly. V půdních prostorách byly kanceláře, jimž musely ustoupit původní trámy, které byly nahrazeny ocelovými profily, při jejichž usazování byly značně poničeny stropy a které byly problematické z hlediska statiky. Skupina Margheri Group, do které naše společnosti náležejí, byla již jednou oceněna tabulkou „kulturní památka“ jako projevem uznání od orgánů veřejné správy za kvalitu provedení rekonstrukce domu v ul. Karoliny Světlé č. p. 323, když v rámci této rekonstrukce byly zhodnoceny především historické prvky domu. Autorku článku i veřejnost chceme ujistit, že cílem našich společností není devastace domů U Tobolky a U Zlatého kola, ale jejich rekonstrukce a následně oživení. Řada opatření námi navrhovaných je naopak památkáři hodnocena kladně. Jako vždy se snažíme o maximální zhodnocení našich historických domů. Společnosti CVTB, s. r. o., a T. V. B., s. r. o.

Martin Kubík, Lety

Odpověď Toto je odpověď na článek Jak Praha přichází o poklady (Respekt č. 14/2005): Obchodní společnosti CVTB, s. r. o., a T.V.B., s. r. o., se musí ohradit proti článku Jany Neumannové, který se zabývá rekonstrukcí domů č. p. 401 a 402 v Rytířské ulici v Praze. Ve

Oprava V minulých číslech jsme nesprávně uvedli dvě informace: Ivo Mathé není děkan, ale rektor pražské Akademie múzických umění (Respekt č. 25, Hledá se nový Janáček), a dánský film Rekonstrukce natočil ve skutečnosti Cristoffer Boé a ne Lars von Trier (Respekt č. 24, Trierova divoká cesta domů). Za chyby se omlouváme.

Q

1. 7. – divadelní představení studentů HAMU, 19:00 – koncert skupiny Open Sound Project (Polsko), 21:00 2. 7. – vernisáž výstavy českého, polského a německého současného umění, 18:00 – vernisážová performance, 18:30 – koncert skupin Selfbrush (ČR) pogodno (Polsko) a Emo Core (Německo) 19:00 – Palitschi – noční ohňová show, 24:00 3. 7. – studentské divadelní představení, 19:00

KULTURA


21

Jsou i kratší životy než ten můj Silný debut Ivana Jergla vypráví o tom, že naděje přeci jen existuje

O

bčas se stane, že zavedený literát doprovodí laskavým úvodním doporučením knižní prvotinu. Není však výjimkou, že po přečtení samotné knihy zbudou ze superlativů oné pomáhající autority rozpaky. V případě debutu Brňana Ivana Jergla (1941) to neplatí; Jáchym Topol v předmluvě k jeho povídkovému svazku Naděje chodí po špičkách nenadsazuje, když hovoří o dobré literatuře.

Zvláštní holocaust smyslů

smradlavých odpadků a potkanů. Ne, chamtivec není, ale co je v penzi, důchod do ruky nedostal. Spravuje ho žena,“ výtečně přibližuje postavu Liborova otce a jeho rodiny v závěrečné povídce první části svazku. Figura – možná částečně autobiografická – invalidního, nerezignujícího Libora prochází celou úvodní třetinou knihy: na úplném začátku poznáváme Libora na podzim 1956 jako chovance v „ústavu pro tělesně vadnou mládež“, o třicet stránek dál je dospělý a „zahanbeně hrdý“, že svezl tátu ve vlastním voze.

Jerglův debut vydal pražský Okamžik, „sdružení Před posudkovou komisí pro podporu nejen nevidomých“. Jednou z aktivit této organizace je i produkce publikací tematic- V následující třetině paperbacku Jergl opouští ky spjatých s problematickou zdravotně posti- Libora, ne však postižené hrdiny odhodlané prát se žených občanů; od roku 2002 vydal Okamžik se životem. Povídky jsou prosty patosu či jakýchtakových svazků zatím tucet. Handicapován je koli póz, kupříkladu stylizování se do fanfarón– od svých jedenácti let – i Ivan Jergl. Upoután ské pozice, že invalida na tom vlastně není tak zle, na invalidní vozík pracoval například jako plá- že jde jen o úhel pohledu. Redukovaná hybnost novač v družstvu invalidů, ekonom, občas něco postav a jejich odkázanost na druhé jsou nějakým přeložil ze španělštiny a časopisecky sem tam způsobem patrné všude. Protože však Jergl vnáší publikoval povídku. Většina knihy Naděje cho- fyzická, popřípadě mentální omezení hrdinů do dí po špičkách je se světem zdravotně postiže- textů rychle a věcně, jako samozřejmou součást ných spjata i námětově. Jergl, jak píše v úvod- jejich existence, na čtenáře neodbytně doléhá pocit ním slově, během té řady let mezi handicapova- všudypřítomných překážek, obestupující pasti. Svínými pochopil, že v tomto společenství je jeho ravý dojem při četbě je někdy až fyzický, dokonce osud zcela tuctový a že existují i daleko těžší ve čtenáři mimoděk probouzí i vzteklé a zoufalé a kratší životní dráhy. „Z těchto prožitků vyrostl námitky vůči osudu, jemuž jsou hrdinové vystaveneklid a touha vyprávět o tomto světě, o tomto ni. Námitky, které v reálném životě občas adresují zvláštním holocaustu pohybu a smyslů,“ svěřu- „nebesům“ patrně skoro všichni ti, které invalidita je se tvůrce. Proto Jerglovy texty našly své místo postihla: Proč to tak, ksakru, musí být?! V oné druhé třetině Jerglovy „Naděje“ se nacháv edičním programu Okamžiku. Nicméně v případě tohoto autora jde o kritéria víceméně for- zí i povídka Popis činnosti v osudové roli č. 5784. mální; jeho povídkový debut nepotřebuje jaký- Běží o silněji stylizovanou, ironicky protokolární koli pardon. Kdyby nesl značku Petrova, Hostu, zprávu o možnostech a pravděpodobné činnosPaseky či jiného renomovaného nakladatelství, ti „lidské bytosti rodu mužského“ s ochrnutýma nohama. Zde se nápadněji projevuje Jerglova liteostudu by jim neudělal. Od otevírací povídky Z deníku chovance Libo- rární poučenost, autor získává od námětu odstup ra je evidentní, že tady se ani nebude lacino hrát a s jistou smutně pobavenou lehkostí sází na papír na city, ani nepůjde o estétskou kreaci podanou jeden drsný, přesto asi běžný fakt z každodennosbezpečně od stolu. Pohyb vypravěče mezi handi- ti „vadných“ lidí: „Každý druhý rok je vylosován capovanými – ať píše v první či třetí osobě – je moudrým počítačem, aby se dostavil před posudsamozřejmý, nezakřiknutý, ne však exhibicio- kovou komisi. Odchází tam nerad a sedí, až je nistický. Jerglova smyslu pro pádnost, jasnost zavolán. Komise s lichým počtem účastníků kona stručnost formulací a charakteristik si lze nej- statuje, že ochrnuté nohy neobživly a je možno snadněji všimnout při popisech potýkání se inva- muži v zásadě ponechat popis role č. 5784.“ Další výrazové rejstříky Ivan Jergl uplatňuje lidů se světem: „Když vstával, hodil harpunu, teda zahákl se prsty za kraj umakartové desky v závěrečném, třetím oddíle textů: v Případě nepoa přitáhl se do sedu. Pozdějc ho musela sestřič- třebného pána nechá o člověku uvažovat německéka Růženka podpírat dvěma polštáři, pak třema. ho ovčáka Maxe, v textu Pořád jsme čtyři je vypraTo mu už padala hlava dopředu. Ležel na jídelní věčem již zemřelý chlapec-muž, který nikdy nepředesce na jedné tváři a volal pištivým hlasem, aby kročil vegetativní stadium života, byl odkázán na lůžko, avšak s láskou vzpomíná na otce, matku ho někdo zvedl.“ Ale Jerglovo umění charakteristiky nekončí v lé- a sestru, byť ti jej v ústavech navštěvovali „málo, čebnách, na vozících, v autech či v bytech postiže- anebo vůbec ne“. Ale máme-li na Jergla nasazovat ných. „Pracuje v restauraci na hlavní třídě. Uni- stejná měřítka jako na každého jiného spisovateverzální údržbář čili holka pro všecko: od kuchyň- le, jenž má ambici něco důležitého vyslovit, pak ských robotů, kukaček přinesených kuchařkou přílišná stylizace představuje spíše slabinu těchto až po vyklepávání nakřáplých popelnic plných jeho textů, neboť je paradoxně příliš doslovuje.

Ivan Jergl: žádné hry na city. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Jerglovy prózy jsou v knize vhodně doplněny několika ilustracemi devítiletého Filipa Facincaniho, pražského rodáka, který strádá mozkovou dysfunkcí a jehož kresby byly vloni oceněny ve výtvarné soutěži Navzájem, určené pro lidi se zdravotním postižením bez rozdílu věku. Neiluzivní svazek Ivana Jergla říká sice nepřímo, ale více než jasně banální pravdu: lepší je být bohatý a zdravý než nemohoucí a chudý. Jenže vyjadřuje ještě jednu věc: i když na člověka vybyla

Na dovolené s šesti Číňany Prohrabávat kontejnery s odpadky se vyplatí. Občas najdete poklad, který můžete i vystavit. Student architektury Ladislav Jelínek měl štěstí. Před dvěma lety našel ve švédském Göteborgu kufr, ve kterém nebylo nic než dvacet exponovaných cívek kinofilmu. Cestovatel je po návratu nechal vyvolat a pořídil z nich sedm set padesát fotografií. Ty jsou teď základem výstavy Ztracená dovolená, kterou od minulého týdne představuje pražská galerie Mánes. Zábavná zpráva o tom, co dokáže homo sapiens, dopřejete-li mu obstojný měsíční příjem a pár týdnů volna.

Mír s turisty Ale dost tajnůstkaření: šest čínských mužů středního věku si prostě vyrazilo na dovolenou do Skandinávie a cestou se fotografovali snad u každého patníku. Pěkně jeden po druhém – nástup, vyletí ptáček, cvak. Před zasněženými kopci, na pampeliškové louce, v centrech historických měst, u vodopádu, před trajektem…

Až jednoho dne – neznámo jak a proč – svůj cestovní obrazový deník ztratili. Nálezce pozoruhodné kolekce se dal dohromady se studentkou FAMU Lucií Matějkovou a grafikem Ladislavem Pavlem, společně pak z fotografií připravili výstavu a na její vernisáži minulý čtvrtek navíc začali natáčet film Mír s turisty. Jejich cílem je cestovatele najít a obrázky jim vrátit, přičemž kamera má celé tohle pátrání dokumentovat. Hledat šest Číňanů z miliardy ovšem není jen tak, každý návštěvník je proto vyzván, aby bedlivě zkoumal reálie snímků a podaří-li se mu cokoli identifikovat, ihned stopu ohlásil. A ještě jeden úkol na něj na výstavě Ztracená dovolená čeká: před obří zvětšeninou cestovatelské šestice leží umělý pampeliškový podrost, kam je třeba usednout a nechat se vyfotografovat spolu s čínskými přáteli za zády. Pokud autoři turisty objeví, dají jim kolekci pózujících Čechů jako bonusový dárek do fotoalba.

Stopy končí v Göteborgu. FOTO LOST HOLIDAY

Hrdina na cestách Studenti si vymysleli skvělou zábavu na léto, pomyslí si divák, když se zvedá z pampelišek. Ty opravdu dobré komedie ale nebývají bez přesa-

ta horší možnost, má cenu zkoušet žít dál. Naděje chodí po špičkách – tedy: přece jen existuje. Josef Chuchma Autor je redaktorem MF DNES.

Q

Ivan Jergl: Naděje chodí po špičkách, Okamžik, Praha 2005.

hu. Dřív nebo později začne návštěvník výstavy užasle přemýšlet, kam až se moderní turistika, nebo alespoň její vizuální reflexe, dostaly. Čínští turisté si jistě svou skandinávskou pouť užili, před objektivem to ale dokážou dokonale zapřít. Ani stín konkrétního zážitku, emoce, výrazu, neměnná póza. Skoro to vypadá, jako by je k fotografování někdo nutil. Svět je tapeta a oni figuríny, přičemž obojí se dá libovolně kombinovat. Pro své majitele by asi měla kolekce hodnotu vzpomínky, i když dokonale aseptické, bez nich však dílko začalo vyprávět vlastní příběh. Gigantické množství, v jakém si turisté dopřávají pózování před atrakcemi, diváka na malém prostoru galerie úplně ohromí svou naprostou zbytečností. Proč to vlastně ti lidé dělají? hlásí se nutkavá otázka. Ale nemoralizujme, prosím, každá pošetilost dovedená do olbřímích rozměrů je vlastně nakonec zábavná, pokud vás k ní nikdo nenutí. Když bychom chtěli být na dnešní turisty přece jen přísnější, můžeme sérii Ztracená dovolená číst jako současnou a znepokojivou variantu hrdinského eposu. Zatímco kdysi dávno se člověk vydával na cestu překonat nástrahy a proměnit se tím ve zralejší bytost, náš hrdina jede do světa proto, aby tam pečlivě na každém kroku dokumentoval, jak za všech okolností zůstává naprosto stejný. A poučení? Doufat, že se vám podaří udělat o letošních prázdninách lepší fotografie než našim čínským kolegům, sice můžete, ale pokud plánujete výpravu za památkami, vaše šance nejsou velké. Vyplatí se ovšem dávat si dobrý pozor na kufr s negativy. Umělci dnes vlezou všude. Petr Třešňák

Q

22

KULTURA


Umělec potřebuje nepřátele Diskuse o Josefu Jírovi zůstává i po jeho smrti otevřená vzpomínal, jak ze školních ateliérů unikali na krajinářské kurzy starým autobusem, který Nejedlý kdesi sehnal – studenty pak nechával v plenéru volně malovat a místo učení jim vyvářel. Po absolvování školy Jíra jako malíř dlouho přežíval hlavně zásluhou manželky, která rodinu se dvěma dětmi živila z úřednického platu. Úspěch se dostavil, když mu už táhlo na čtyřicet. Nejvíc na sebe upozornil v roce 1970 monumentálně tragickým cyklem Oči, který působí jako generační manifest hluboké deprese z dějin. Normalizátoři kvůli němu zařadili Jíru mezi zakázané umělce, po pěti letech se však směl díky vlivným zastáncům vrátit na scénu jako víceméně tolerovaný rebel (i to jej tehdy sblížilo s Bohumilem Hrabalem). Nadále maloval po svém. Vzdálen oficiálním i opozičním programům, zůstával věrný tragickému pocitu ze světa, který vycházel z hlubších zdrojů než z aktuální politické situace. „Ty moje obrazy si kupujou i komunisti. A co je zvláštní, vždycky si vyberou nějaký ten kostel nebo kříž. Pak si to asi někam tajně pověsí, aby to jiní soudruzi neviděli. Taky mají svou kalvárii,“ říkával.

Jako baroko

Josef Jíra lpěl až naivně věrně na romantické tradici.

K

dyž letos 15. června zemřel v nedožitých šestasedmdesáti letech malíř a grafik Josef Jíra, objevily se v celostátních denících nekrology s přívlastky „velký, známý, populární“. Ve srovnání s všeobecně uznávanými hvězdami českého umění přitom stál spíš na okraji. Měl jistě hodně příznivců mezi návštěvníky výstav i sběrateli umění, kamarádili s ním slavní herci, psal o něm Bohumil Hrabal a před dvěma lety přijel na jeho vernisáž do Lomnice nad Popelkou sám prezident republiky. Jenže mu nechyběli ani vlivní odpůrci. Významná část kulturního establish-mentu jej úmyslně ignorovala. V reprezentativní dvousvazkové encyklopedii českého výtvarného umění, kterou před deseti lety vydalo nakladatelství Academia, jeho jméno nenajdeme, do expozice současného českého umění v Národní galerii nebyl zařazen a Milan Knížák o něm s autoritou sobě vlastní prohlásil, že je kýčař. Přes uznalý tón posmrtných článků je debata o Jírovi stále otevřená. Její další průběh už neo-

FOTO ČTK

vlivní vášnivý, někdy dravý a konfliktní, jindy bolestně zjitřený temperament, s jakým umělec prosazoval své vidění světa. Ztlumí se averze, jež u někoho vyvolával, ale možná i fascinace kouzlem jeho osobnosti, které podléhali jiní. Zůstane to, co vytvořil, ale také příběh, který se podobá legendě.

Deprese z dějin Osobní trable, radosti, prohry i vítězství Jíra přímo umanutě měnil v nadčasové znaky, z nichž skládal jakýsi konkrétní, ale zároveň zobecněný mýtus lidského osudu. Často se obracel k biblickým motivům. Noe s holubicí, krvelačná kráska Salome, Kristova bolestná zastavení na cestě mučednictví i jeho posmrtné vzkříšení – v tom všem viděl předobrazy současných situací. Zatímco dědicové avantgardy směřovali buď ke spekulativním konstrukcím inženýrského typu, nebo k postmoderní ironii, zůstával Jíra až naivně věrný romantickým tradicím malířství, které

Keith Jarrett vstal z mrtvých Geniální americký pianista si dal k šedesátinám dárek v podobě nové desky. Jaká hudba pomáhá nejlépe překonávat velké tragédie? Bach? Beethoven? Když před osmi lety tragicky zemřela princezna Diana, britská BBC se rozhodla zařadit do vysílání jako vzpruhu nahrávku amerického jazzového pianisty Keithe Jarretta. Zní to překvapivě, ale londýnští redaktoři se mohli těžko rozhodnout lépe. Jeho Kolínský koncert je zázračné dílo, které v sobě skrývá obrovský prostor, čistotu a naději a přitom je výsostně neotřelé a experimentální. Třicet let starou nahrávku mají doma na desce tři miliony lidí, což je v žánru sólového klavíru rekord. Jarrettovi bylo letos v květnu šedesát a na pultech obchodů se při té příležitosti objevilo dvojalbum Radiance s nahrávkou nového sólového koncertu – tentokrát z Japonska. Už to není tak optimistické, ale po tom, co si klavírní virtuos vytrpěl v posledních letech, se není co divit.

Brokolice má být čerstvá Keith Jarrett je dnes jedním z největších žijících jazzmanů. Klavír zvládal paralelně s tím, jak se učil mluvit. Své kompozice (například zhudebněný výlet do zoo) hrál veřejně již jako sedmiletý, stejně tak klasický repertoár. Mezi hvězdami se prosadil ve dvaceti. Dříve narození jej koneckonců mohli vidět i u nás na pražském jazzovém festivalu v roce 1967 s kvartetem saxofonisty Charlese Lloyda. Už tehdy to bylo, jak dosvědčují nahrávky, extatické. Jarrett předvedl svůj šamanský styl, fantastický cit pro rytmus, uvolněné frázování. Publikum omráčil virtuozitou, divokostí, suverénní znalostí jazzové tradice i otevřeností a přesahy, když začal „hrabat do piána“ a vyluzovat na něj zvuky, jako by to byl nějaký čínský drnkací nástroj. Není divu, že za tři roky si jej pozval do kape-

samo sebe bere smrtelně vážně. Pocházel z rodiny maloskalského domkáře a krejčího, a protože v dětství hodně kreslil (nejraději koně ze statku u Nejedlů), poslali jej rodiče roku 1943 na odbornou šperkařskou školu v Turnově. Tam se poprvé dostal do gravitačního pole umění, okouzlily jej výstavy Antonína Slavíčka, a zejména Jindřicha Průchy, jednoho z velkých osamělců expresionistické generace, jenž v osmadvaceti padl na frontě první světové války. Právě on se pro Jíru stal nadlouho měřítkem malířské poctivosti. V roce 1946 se jako šestnáctiletý přihlásil na pražskou Akademii výtvarných umění. Byl přijat pro mimořádný talent, zpočátku však vynikl spíš jako sportovec – coby lyžař dokonce patřil k olympijské reprezentaci. Když po únoru 1948 narazily jeho představy o malířství na požadavky socialistického realismu, odešel ze školy a živil se jako lesní dělník, dokud neutrpěl těžký úraz. Vrátit se mohl především díky přímluvě profesora Otakara Nejedlého, dalšího českého expresionisty a dobrodruha, k němuž se Jíra celý život hlásil. Rád

ly věhlasný trumpetista Miles Davis. Zrovna začínala éra jazzrockové fúze a Davis Jarretta přesvědčil, aby hrál na elektrické varhany. Byla to jedna z mála výjimek, kdy se k tomu tento zapřísáhlý milovník akustických nástrojů uvolil. „Musel jsem si do uší cpát vatu,“ stěžoval si později na hlasitost elektrifikované kapely a začal proti elektronice křižáckou výpravu. Dokonce tvrdil, že tyhle nástroje jsou „toxické“, je to prý, „jako bychom jedli plastickou brokolici“. Svou zarputilostí vlastně jako jeden z mála udržoval mezi mladými popularitu akustického klavíru. Do širšího povědomí se zapsaly Jarrettovy komorní kapely. V Evropě je zvláště známé jeho lyrické spojení se třemi Skandinávci v čele se saxofonistou Janem Garbarekem. Začátkem 80. let vzniklo na pianistův popud trio Standards, které se zaměřilo na interpretaci jazzových evergreenů a dosáhlo neuvěřitelné popularity (v 90. letech naprosto zaplnilo sál pražského konferenčního centra). Leckdo je sice kritizoval, že ohrávat standardy a nejít progresivně dopředu je hřích. Hudebníci však tvrdili, že důležitá nejsou až tak stará témata, ale nový intenzivní způsob improvizace.

Syndrom smrti Improvizace se stala základem také Jarrettových sólových koncertů. Hudebník jich nahrál v různých operních domech od začátku 70. let skoro dvě desítky a všechny vznikly z momentální inspirace. Již zmíněný Kolínský (Kolín nad Rýnem), je nejvyhledávanější pro svůj průzračný gospelový výraz

Filmový dokument, který po Jírově smrti zařadila do vysílání Česká televize, představuje malíře jako rázovitého venkovského myslitele: žije v městečku, kde se narodil, stará se o přírodu i kulturní život obce a jediným luxusem, který si dopřává, je malé stádo koníků, bezmála vyhynulých karpatských tarpanů, jejichž chov se v posledních letech života pokoušel obnovit. Před kamerou vypráví o tradicích, víře, kráse přírody a obavách z jejího ničení, o lásce k rodnému kraji, k lidem, koňům, pstruhům z Jizery i ptákům, motýlům či rozkvetlým stromům. To jsou také motivy typické pro komerčně nejúspěšnější část jeho tvorby, v níž se moderní senzibilita hlásí s expresionistickým rozmachem ke „starým pravdám srdce“, tedy k samé esenci konzervativismu. Jíra byl ovšem také světák důkladně protřelý velkoměstskými bary a salony. V jeho díle nechybí linie obrazů vpravdě mondénních, které vytěžil z polosvěta lehkých i těžších múz. Některé jsou svádivě jiskřivé, koncentruje se v nich smyslová poživačnost, jiné prostupuje soucit k opotřebovaným veteránům bohémského hýření. Významná je také linie obrazů lidské zuboženosti, bídy alkoholiků a bezdomovců, starých a nemocných jedinců. I s nimi se svým způsobem malíř ztotožňoval. Přísní moralisté by z takové různosti krajních poloh mohli vyčíst nedostatek integrity, všechny však propojuje dílo, procítěné, patetické, někdy snad příliš efektní, ale strhující. Jako baroko. To ostatně bylo v Čechách také vždycky přijímáno podezřívavě, stalo se však nejvlastnějším výrazem zdejšího prostředí. Ať už se budoucí dějepisci umění vysloví jakkoli, prožil si Josef Jíra nepochybně život velkého umělce, o jakých se píšou populární biografie. Podařilo se mu to navzdory všem, kteří mu velikost upírali. Viktor Šlajchrt

Q

a jedinečný zvuk, jako by to ani nehrál smrtelník. V dalších postupně vyrovnanost a zpěvnost ustupuje, přidává se nervozita, disharmonie a temné tóny. A podobně je na tom Jarrettův život. Dvě desetiletí vyčerpávajících šňůr s kapelami a náročná sóla se podepsala na jeho zdraví. V roce 1996 se pianista zhroutil. Chronický únavový syndrom (syndrom smrti – jak jej sám označuje) ho na tři roky úplně vyřadil. Dlouho nebyl schopen ani opustit dům. Opravdovým skvostem z té doby je sólové album The Melody At Night, With You (1998), které potají nahrál v domácím studiu jako dárek své ženě. Tato hudba zní velmi osobně a oproštěně. Po zotavení nastala v Jarrettově tvorbě zajímavá změna, která je patrná na poslední desce Radiance. Ve volných improvizacích, které jsou tentokrát místo čtyřicetiminutových bloků rozčleněné na kratší úseky, jde k větší složitosti. Sám upozorňuje, že mnoho věrných fanoušků bude šokováno nepřítomností melodiky. Po prožitém traumatu a při pokračujících zdravotních trablech získal evidentně trochu jiný pohled na svět. Je to větší bloudění, věci už nejsou tak jasné. Zvětšují se kontrasty, přichází atonalita, běsnění v temnu a basech a diskantové bílé myšky. Schopnost utěšovat je menší, při další tragédii ve Winsdoru si Britové vyberou určitě něco jiného. Kvůli tomu ale nelze album odmítnout. Naopak. Pozdní vyzrálé dílo je fascinující. Představuje sumu virtuózních klavírních technik a u Jarretta obvyklou sílu osobní výpovědi. Jaroslav Pašmik

Q

SCÉNA


KNIHY Děkuji, mám se výborně. Takový zdvořile optimistický titul autobiografické knihy člověka zaujme, zvlášť když nepochází od televizní hvězdy, ale od člověka, který ledacos zažil. Útlou vzpomínkovou knihu, vydanou nakladatelstvím Torst, napsal Ivan Medek. Syn legionáře Rudolfa Medka, bratr malíře Mikuláše, někdejší hudební publicista, signatář Charty 77, emigrant, spolupracovník Hlasu Ameriky, po revoluci vedoucí prezidentské kanceláře a ve svých osmdesáti letech stále výrazná osobnost českého veřejného života. Kniha vznikla přepsáním a úpravou rozhovoru, který vedl Medek pro Český rozhlas se spisovatelem Ivanem Binarem. Původní účel nezapře, ale je to ku prospěchu věci. Medek vypráví stručně a jasně, je věcný a přitom poutavý v detailech, takže vzpomínky mají švih a dobře se čtou. Začíná od dětství na pražském Žižkově – klukovské vylomeniny střídají setkání s politickou špičkou první republiky, k níž měl Ivanův otec přístup. Jeden zajímavý postřeh: zatímco Masaryk prý doslova prahnul po kritice své práce a názorů, Beneš byl pravý opak – výhrady nesnesl. Velice příjemným rysem Medkova vyprávění je, že autor sám sebe nebere přehnaně vážně a i ve vypjatých chvílích mluví jednoduše a nedramatizuje. Takové jsou dojmy ze setkání s lidmi propuštěnými v 60. letech z lágrů, popis událostí předcházejících emigraci (Medka StB vyvezla za Prahu a omráčeného nechala ležet v lese) i třeba úvaha o bývalých komunistech v Chartě 77. – PT –

HUDBA A TANEC

23

KULTURNÍ TIP

TELEVIZE

Jiří Bartoška se v poslední době v médiích prezentoval výhradně jako zapřisáhlý obhájce kouření, může být proto překvapením, že stihl také připravit letošní ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (1.–9. 7.). Akci, jež díky jeho schopnostem získala nejen slušné renomé, ale i dobré vazby

Nepohřbený muž ve Varech

Relativní novinka a přitom už mnohými publicisty pasovaná na to nejlepší ze současné rockové scény. White Stripes, duo složené z Jacka a Meg Whiteových začalo zkoušet v roce 1997 v Detroitu a od začátku sázelo na úsporný, ale pádný garážový rock. Syrová kytara, které se Jack White vyučil u starých bluesmanů i služebně mladších bělošských kouzelníků typu Jimmyho Page, divoký punkový projev, šmrncnutý ovšem country – zkrátka povedený mišmaš americké tradice skupinu proslavil na místní undergroundové scéně. Po vydání čtvrtého alba Elephant v roce 2003 nastal průlom: deska pronikla na špičku britské hitparády, dostala dvě Grammy a časopis Rolling Stone psal o nejlepší rockové kaple dneška. Do Prahy White Stripes přivezou novinku Get Behind me Satan, na které najdeme i klidnější hudební polohy. Vystoupí v neděli 3. 7. v Divadle Archa. Jak vytvořit správné představení pro vojáky? Tuhle otázku řeší mezinárodní skupina tanečníků a hudebníků v čele s islandskou choreografkou Ernou Ómarsdóttirovou a slovinským režisérem Emilem Hrvatinem. Výsledek, něco mezi provokativní talk show, drsným tanečním divadlem a koncertem, představí umělci pod názvem We are all Marlene Dietrich FOR toto úterý v pražském Divadle Archa. Jako nedostižný a ironizovaný idol, který měl s vojenskou zábavou své zkušenosti, byla vybrána zpěvačka Marlene Dietrichová. Jako modelová země, která dobře ví, co znamená bavit vojáky, bude prezentován Island. Podvratná choreografie si pohrává s nihilismem a perverzitou, nešetří ani vojáky, ani diváky, ani tanečníky. Doporučujeme.

Jeden z nejpovedenějších filmů bratrů Joela a Ethana Coenových poslední doby si můžeme tento týden dopřát na obrazovce – pondělí 21.30, ČT 2, Muž, který nebyl. Věčně pokuřující Billy Bob Thornton v hlavní roli a černobílý obraz, jenž předznamenává, že tohle dílko se počítá do té „nezávislejší“ části filmografie bratrů Coenových, jsou dvě nezapomenutelné obchodní značky filmu. Ale neméně důležitý je příběh. Odehrává se v roce 1949 v městečku Santa Rosa v Kalifornii, kde se životem nespokojený, mlčenlivý holič Ed Crane stříhá zákazníkům vlasy a přitom musí poslouchat nekonečné řeči. Jeho nepříliš zábavné existenci nedodává ani manželka, která si dopřává milostný poměr se svým šéfem, přezdívaným místními Velký Dave. Naděje na změnu se naskytne nečekaně, když se do Edova holičského křesla jednoho dne posadí neznámý muž a mezi řečí mu prozradí svůj plán na založení prosperující sítě prádelen. Ke zlatému dolu schází jen krůček – počáteční kapitál. A Ed ví, kde ho sehnat. V bezchybně seřízené zápletce téhle černé komedie vydírání brzy vystřídá vražda a ukáže se, že kdo má na patách smůlu, jen tak se jí nezbaví. Repete gigantického charitativního koncertu pro Afriku se blíží a Česká televize jeho přenos promptně zařadila do vysílání. Osm hodin hudby, která má přimět světové lídry, aby urychleně řešili situaci černého kontinentu, si tuzemští diváci mohou vychutnat vcelku – od 15.00 do 23.00 tuhle sobotu (2. 7.). Na Live 8 zahrají U2, Bob Geldof, Elton John, R.E.M., Sting, Madonna, Paul McCartney nebo The Cure. Ideální zahřívací kolo pro sezónu letních festivalů.

na politiky a média, takže se jí příliš nedostává kritičtějšího hodnocení. Respekt se o něj pokusí letos, v předvečer zahájení, ale nejprve prozraďme pár tipů, na co ve Varech zajít. V hlavní soutěžní sekci bude českou kinematografii reprezentovat Šulíkův Sluneční stát, pro našince pak jistě bude zajímavý také snímek Nepohřbený muž, který přijede osobně představit slavná maďarská režisérka Márta Meszárosová. Prožila dětství v Sovětském svazu, kde její otec zahynul v soukolí stalinských čistek. Snad proto ve svém novém filmu vypráví osud maďarského komunistického premiéra Imre Nagyho, který dovedl zemi k povstání v roce 1956, po sovětské okupaci odmítl uznat dosazenou Kádárovu vládu a nakonec byl popraven. Film vyvolává otázku, proč se česká kinematografie podobným životopisným dramatům nevěnuje. V sekci Horizonty, jež uvádí oceněné snímky z jiných festivalů, uvidí diváci řadu filmů, o nichž se v posledních měsících mluvilo. Zůstaneme-li ještě v Maďarsku, pak stojí za to vidět velkolepou adaptaci románu nositele Nobelovy ceny Imre Kertésze Člověk bez osudu. Jihoafrický film Carmen z Khayelitshe je svéráznou verzí Bizetovy opery, zasazenou tentokrát do černošského sídliště (hlavní cena na letošním Berlinale). A nenechte si ujít ani snímek Dítě, čerstvě oceněný v Cannes, v němž mladík Bruno prodá ilegálně své dítě k adopci a po protestech své partnerky zjišťuje, že vzít obchod zpátky nebude zdaleka tak jednoduché. – PT –

– PT –, – JP –

– PT –

MIMOCHODEM CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Ohlédne-li se člověk za uplynulým časem, jasně rozezná období, kdy se na světě cítil lépe než jindy. Obvykle byla zpropadeně krátká, a kdyby mu tehdy někdo řekl, že zrovna prožívá nejlepší měsíce svého života, nevěřícně by se ušklíbl. Nejinak je na tom společnost. Co se týče minulého století, bylo snad pár let dobře

Slovensko: Jozef Tiso Superstar

Estetická záhada Čechy už žebříček svých velikánů znají, na Slovensku se ale obdobná volba teprve připravuje. Šanci získat titul Naj... Slovák mají například Milan R. Štefánik, Alexander Dubček, Andrej Hlinka, Peter Dvorský nebo národní hrdina Juraj Jánošík, jehož sociálně orientované působení je jen o trochu skutečnější než bouřlivý život Járy Cimrmana. A do finále se vyšvihl ještě jeden kandidát: katolický kněz a prezident válečného Slovenského štátu, popravený v roce 1947 za vlastizradu, Jozef Tiso. Na Slovensku nepořádá soutěž veřejnoprávní televize, ale nejčtenější týdeník Plus 7 dní. Tisovo umístění v národním panteonu se při podobné anketě dalo čekat, ačkoli podle nedávného průzkumu si téměř polovina Slováků myslí, že Tiso byl „spíše“ či „určitě“ osobně zodpovědný za deportace Židů. Jen 29 procent dotázaných však souhlasilo i s jeho popravou. O Tisově nevině bylo pevně nebo částečně přesvědčeno 22 procent respondentů a téměř třetina se neuměla vyjádřit. Čím mladší, tím méně vyjasněné měli názory na osobnost, která je stále neléčeným traumatem slovenského podvědomí. Neúčast Slovenské televize na projektu leckdo vysvětloval právě jejími obavami, že se „politicky nekorektní“ Tiso dostane do finálové desítky, pravděpodobnější však je, že STV si bohatě vystačila s humbukem kolem Superstar a nepotřebovala další estrádu. Už dříve se však ukázalo, že televize má s tématem antisemitismu problém – při vysílání dokumentu režiséra Dušana Hudeca Miluj blížneho svojho... o poválečném pogromu na Židech v Topoľčanech. Generální ředitel STV Richard Rybníček nejdřív film označil za „neukončený“, potom jej povolil vysílat výhradně v rámci diskusní relace Pod lampou. V době otvírání skříní s různými kostlivci v podobě mafiánských, estébáckých i arizátorských

Kontroverzní státník Tiso i Marián Labuda jako jeho představitel táhnou.

seznamů nedávno došlo i na Tisa – stal se hlavní postavou jednoho zajímavého dokumentárního divadla. Kontroverzní státník a Marián Labuda jako jeho představitel táhnou, dosavadních sedm představení režiséra Rastislava Balleka bylo vyprodaných do posledního místa, ačkoli rozhodně nejde o lehký žánr. Téměř monologický text v archaické slovenštině se skládá z autentických Tisových projevů, kázání či listů, které tvůrci nijak nekomentují. „Láska k sobě je příkazem božím,“ přesvědčuje kněz. „Slováku, zbav se svého škůdce!“ vyzývá politik v roce 1942. „Žádná vina se mi nemůže připisovat,“ tvrdí obviněný o pět let později. V jednom momentě prostá scéna ožije dojímavým žánrovým obrázkem národa vítajícího svého milovaného vůdce. Vcházejí studenti konzervatoře a pěvecký sbor. Zpívající dav se však následně otočí k divákovi zády, z lidí jsou už jen bledé masky se žlutými hvězdami na hrudi. Postupně odcházejí do odkrytého divadelního zákulisí.

FOTO DIVADLO ARÉNA

„Nebyli jsme ani rozhodčí, ani soudci. Otevřeli jsme témata, kterými by se měla společnost začít zabývat,“ řekl k představení ředitel divadla Aréna Juraj Kukura. Historik Dušan Kováč si ale brzy veřejně postěžoval, že se žádná velká společenská debata nekoná. Zato menší incidenty ano. Při jednom představení si mladík na balkoně zahajloval, jindy si jakýsi starší pán zanotoval luďáckou písničku Rež a rúbaj do krve, následně ve foyeru divadla umístnil Tisovu fotku s černou páskou a kyticí bílých květů. Divadlo i samotní diváci protestovali. „Tvrdý tisovský oříšek zjevně není rozlousknutý,“ reagovala svědkyně tohoto výjevu ve Fóru čtenářů SME. Protagonista Marián Labuda se v rozhovoru pro deník Pravda vyjádřil, že za svůj herecký úspěch považuje „vyvážený“ výsledek představení – za odvahu mu prý poděkoval mladík, který se představil jako národní socialista, i zástupci židovské obce. Zuzana Uličianská, Bratislava Autorka je divadelní kritička deníku SME.

Q

před první válkou, chvíli koncem dvacátých let, pak kolem poloviny let šedesátých a možná i devadesátých. Na poměry se však stejně vždycky nadávalo. Teprve nedávno jsem začal mít pocit, že se nadává trochu míň než dřív. Že by stát opravdu dospěl k prosperitě? Nebo si užíváme na dluh raději v tichosti? Co když lid konečně nalezl klid duše v nirváně rezignace? Přiznávám, že jsem si s tím nevěděl rady. Filozof Tomáš Kulka nechává začínající studenty estetiky řešit pozoruhodný úkaz, kterého si povšiml v pražském metru. Při cestě dolů míjel na eskalátorech mnohem víc krásných dívek v protisměru, než když ze šachty vyjížděl, jen ve špičkách to někdy neplatilo. Čím to? zeptal se v kavárně i mne. Vzpomněl jsem si na zkušenost starých fotografů, že lidská hlava vypadá lépe z mírného nadhledu, neboť nahoře je kůže upnuta k lebce, zatímco dole spíš povlává v tučných záhybech. Lišácky zavrtěl hlavou. Navrhl jsem teologické řešení: vzestup z hlubin je archetypálně povznášející, což se odráží i v obličejích. Opět jsem se netrefil. Začal jsem spekulovat o světle, ale i tímto směrem prý jeho studenti marně tápali. Otázce jsem přišel na kloub až po hodině. Z přijíždějících vlaků vystupují lidé hromadně a na eskalátorech je jich proto - včetně krásných dívek - víc, zatímco dolů sjíždějí roztroušeně. Řešení estetické záhady mi poskytlo jisté vodítko také v otázce, proč národ neslyším v poslední době tolik žehrat. K stáří se vinou chorob držím spíš doma a nepřijdu mezi lidi. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Začalo léto. V podbabském přístavu zakotvila loď Tajemství a v Praze vypukl Čtvrtý námořní festival. Tony Blair převzal v Bruselu na půl roku kormidlo Evropské unie a prohlásil, že se EU buď musí modernizovat, nebo zemře. Na český hudební trh vstoupil iPod. V domácím vězení oslavila 60. narozeniny barmská bojovnice za svobodu Su Ťij a noviny o tom přinesly zprávu. Pavel Nedvěd prodloužil smlouvu s Juventusem Turín. Jihomoravská Moravia Lacto a jihočeská Madeta dospěly k názoru, že mlékárny si musí pomáhat. Premiér Jiří Paroubek odcestoval na návštěvu Číny a Japonska. Uměleckoprůmyslové muzeum vystavilo v Karlíně fotky Drahomíra Josefa Růžičky. Miliardář Radovan Krejčíř, podezřívaný z rozsáhlých podvodů a přípravy nájemné vraždy, uprchl deseti detektivům elitního protikorupčního útvaru během domovní prohlídky jeho luxusní opevněné vily v Černošicích u Prahy. Většinou se takové útěky stávají, když zadržený potřebuje na záchod – uhlídat ho tam je velmi těžké, prohlásil po Krejčířově útěku náměstek policejního prezidenta Jaroslav Macháně; později ovšem vyšlo


najevo, že navzdory policejním zprávám o „úniku záchodovým okénkem“ Krejčíř odešel z prohlížené vily zadní brankou, v klidu nasedl do auta a odjel do zahraničí. Tváří v tvář obrovské blamáži rezignoval na svou funkci policejní prezident Jiří Kolář. V litomyšlské nemocnici vykrvácela rodička. Hlas české delegace přispěl v jihokorejském Ulsanu k rozhodnutí, kterým Mezinárodní velrybářská komise zamítla snahu Japonska a jeho spojenců povolit před časem zakázaný komerční lov velryb. Úřady varovaly veřejnost, že do Česka k vodní nádrži Džbán se z celého světa sjíždějí na svou pravidelnou konferenci Pekelní andělé. Policie si stěžovala, že na nových armádních pistolích CZ 75D drží taktické svítilny Streamlight M3 „jen silou vůle“. O výhodách spoření na důchod radil v Praze nositel Nobelovy ceny za ekonomii 2004 Edward C. Prescott. Rozhodl jsem se, že neodstoupím, ohlásil starosta teplické Moldavy Jaroslav Pok (ČSSD) poté, co vyšlo najevo, že se koncem 90. let živil jako pasák a kuplíř a byl za to i odsouzen. V Praze zpíval Elton John. Na smíchovské náplavce u Vltavy udělala radnice občanům píseč-

nou pláž. V Novém Městě na Moravě a okolních obcích bylo zprovozněno osmadvacet kiosků s veřejně přístupným počítačem připojeným k internetu. Zločinný virus ohrozil bezpečnost platebních karet MasterCard klientů České spořitelny a GE Money Bank. Agentura STEM zjistila svým průzkumem, že premiér Paroubek pomohl svými kroky zásadně zlepšit obraz vlády v očích občanů. Měsíční hříbátko Lucie pokřtili v útulku pro staré a týrané koně v Miřkově u Domažlic. Sdělovací prostředky oznámily, že Evropu zasáhlo kritické sucho. Veolia Water ovládla hradecké vodovody. Francouzi nejsou proti nováčkům, ale neznají je, vysvětlila deníku Právo ředitelka Schumanovy nadace Pascale Joanninová, proč se Francouzi svým nedávným odmítnutím evropské ústavy vyslovili – jak se shodují všechna tamní média i politologové – nikoli proti konstituci, ale de facto proti rozšíření Evropské unie o postkomunistické státy včetně Česka. Sněmovna schválila systém trestných bodů pro zdejší neukázněné řidiče. Stoupenci duchovního hnutí Fa-lun-kung ukazovali na Staroměstském náměstí kolemjdoucím,

jak krutě jsou dnes mučeni v komunistické Číně. Tišnovem zněla Vlámská bouře – hudba z epochy franko-vlámské polyfonie. Neznámý turista svačící na odpočivadle cyklostezky zřejmě nešťastnou náhodou zapálil památnou pět set let starou lípu u Kostelní Myslové. Pražská policie zatkla tramvajáka středních let, který ještě s komplicem zapaloval ve svém voze spící lidi bez domova. Pod severočeským zámkem Jezeří se utrhlo několik milionů krychlových metrů půdy a sesulo do jámy blízkého uhelného dolu Československé armády. Svaz bojovníků za svobodu vyloučil ze svých řad vězně nacistických koncentráků Oldřicha Stránského za to, že zpochybňoval smysluplnost poválečného vyhnání českých Němců a je vlastně – jak řekla mluvčí svazu Šárka Helmichová – bez ohledu na svůj židovský původ „sám tak trochu sudetský Němec“. Karel Gott se osobně zúčastnil zapuštění své hvězdy do „chodníku slávy“ před restaurací U Raušů ve Velké Bíteši. Na filmovém festivalu v Glastonbury promítali Český sen. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupce šéfredaktora: Jaroslav Spurný. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 26. 6. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.

Konec grosstapa v Česku 2

Recommend Documents