Jarní číslo Všímálka BŘEZEN 2015 Lenka Marková|tvůrčí kolektiv 9. A|11. března 2015
Obsah jarního čísla 2015/2015 Úvodník .................................................................................................................................................. 1 Naše úspěchy .......................................................................................................................................... 1 Čím žije naše škola? ............................................................................................................................... 2 Zábavné hodiny němčiny ................................................................................................................... 2 Návštěva u pamětnice......................................................................................................................... 2 Poslední rok na Masaryčce ................................................................................................................. 2 Zoopárty .............................................................................................................................................. 3 Adopce na dálku ................................................................................................................................. 3 Fórum mladých ................................................................................................................................... 3 Komu patří škola? ...............................................................................................................................4 Čím se zabýváme ve svém volném čase ................................................................................................ 5 Fotosoutěž ........................................................................................................................................... 5 Volný čas netradičně ..........................................................................................................................6 Naše tvorba .............................................................................................................................................6 Škola života .........................................................................................................................................6 Četba na pokračování … Kapitola 4. – Korunní sál ........................................................................... 7
Úvodník Milí čtenáři, půl roku se překulilo jako voda a vy v rukou držíte další číslo Všímálka. I tento výtisk vytvářeli vaši spolužáci z 9. A a já si myslím, že za přečtení stojí nejen rubrika „Naše úspěchy“, ale i „Čím žije naše škola“, „Čím se zabýváme ve volném čase“ anebo „Naše tvorba“. U poslední jmenované rubriky jsme si dovolili několik drobných změn. Nebojte se, četba na pokračování z ní nezmizela, ale zajímavých textů se za těch několik měsíců nashromáždilo tolik, že vydaly na samostatnou přílohu! Na tvorbě této přílohy se podílela třída 8. B, i jim patří velké díky. Věřím, že pro vás bude Všímálek zábavným čtením a možná se rozhodnete do dalšího výtisku přispět i vy svou „troškou do mlýna“. LM
Naše úspěchy Jaro se nese ve znamení nejrůznějších olympiád a soutěží. Děkujeme všem, kteří naši školu reprezentují! Kdy? Co? Kdo? připravil(a)
05.03.2015
05.03.2015 24.02.2015 24.02.2015 20.02.2015 17.02.2015 17.02.2015 17.02.2015 12.02.2015
21.01.2015
20.01.2015 16.01.2015 24.11.2014 24.11.2014
Okresní kolo soutěže dětské zvláštní ocenění poroty Ester Klubalová recitace - kategorie III. - 7.B Okresní kolo soutěže dětské 3.místo Kateřina Smrčková - 5.A recitace - kategorie II. Okresní kolo Olympiády AJ 12.místo Jiřina Novotná - 8.A - kategorie A2 Okresní kolo Olympiády AJ 3.místo Karolína Michalcová - 7.A - kategorie A1 Okresní kolo Soutěže 3.místo-družstvo Eliška Tůmová, Danila Finanční gramotnost Skakun - 8.B a Kristina Němcová - 9.A Okresní kolo zeměpisné 3.místo Karolína Derahová - 9.A olympiády - Kategorie C Okresní kolo zeměpisné 13.místo Božena Kořínková - 7.B olympiády - Kategorie B Okresní kolo zeměpisné 1.místo Jitka Waldhauserová - 6.A olympiády - Kategorie A Okresní kolo Olympiády ČJ 19.-21.místo Kristina Němcová - 9.A - I.kategorie 32.místo Karolína Derahová - 9.A 2.-4.místo Veronika Veselá - 5.B 8.-10.místo Aneta Vondráková - 5.B Okresní kolo matematické 13.-17.místo Kateřina Smrčková - 5.A olympiády 18.-22.místo Anna Kotenová - 5.A, Elisa Nakano - 5.B Okresní kolo dějepisné 18.místo Tereza Hricková - 8.B olympiády Okresní kolo v basketbalu 2.místo družstvo 8.a 9.tříd starších žáků 2.místo Jitka Waldhauserová - 6.A Mladý chovatel 6.-9.třída 6.místo Karolína Derahová - 9.A 7.místo Nicole Linhartová - 6.B Mladý chovatel 1.-5.třída 3.místo Tereza Kružíková - 5.B
Bohumila Morská Hana Wenigová Naděžda Finková Erika Habrová Pražáková Zdeňka Hiessová Zdeňka Hiessová Andrea Frolíková Andrea Frolíková Lenka Nováková
Hana Wenigová, Kamila Dubová
Vlasta Sedláková Andrea Frolíková Jitka Hajnová Kamila Dubová STRÁNKA 1
Čím žije naše škola? ZÁBAVNÉ HODINY NĚMČINY
Od poloviny ledna mají žáci 7., 8. a 9. tříd možnost se zdokonalit v německém jazyce s rodilou mluvčí Sabine Köpke. Pracuje zde jako asistentka. V hodinách s námi hovoří německy o všem možném, má pěknou výslovnost, když hovoří pomalu, rozumíme jí docela dobře. Na její hodiny se vždy moc těšíme, jsou zábavné a vždy se dokážeme dorozumět, třeba i použitím anglických nebo českých slovíček. Sabine je milá, usměvavá, vstřícná a ve škole s námi bude až do konce května. Když jí potkáme na chodbách, neostýcháme se ji pozdravit, ani se zeptat jak se má. "Hallo Sabine, wie geht es Ihnen?" Zjistili jsme o ní, že bydlí ve Frankfurtu, kde zpívá v jedné hudební skupině, má ráda koně, také hraje závodně házenou a v Jihlavě má již mnoho přátel. Na naší škole je spokojená a přejeme jí hodně hezkých zážitků a získání užitečných zkušeností. Eliška Tůmová VIII. B NÁVŠTĚVA U PAMĚTNICE
V rámci projektu „Příběhy našich sousedů" náš tým, ve složení Michaela Fílová, Barbora Jakubcová, Kristina Němcová a Kristýna Vovčková společně s paní učitelkou Sedlákovou, navštívil pamětnici Eugenii Točíkovou. Paní Točíková je již od pohledu velice sympatická a na svůj věk i čiperná paní. S pamětnicí se našemu týmu velice dobře spolupracovalo, protože nám hezky popovídala o svém mládí, které rozhodně nebylo jednoduché, poněvadž její snoubenec byl zavřen tři dny před jejich svatbou. Paní Točíková velice podrobně popisovala nástrahy a složitý život v 50. letech minulého století. Také nám ukázala dobové fotografie a v neposlední řadě dokonce i své deníky, které si celý život píše. Bylo to velice zajímavé odpoledne a my paní Točíkové velice děkujeme! Kristina Němcová IX. A. POSLEDNÍ ROK NA MASARYČCE
Tak už je to tady. Moje následující věta bude sice znít jako klišé, ale zdá se mi, že posledních devět let hrozně rychle uteklo a z prvňáčků jsou deváťáci. Najednou si uvědomujeme, že příští rok bude jiný. Co s námi bude? Dostaneme se na vysněné střední školy? Většina z nás si těch slavných devět let prožila právě na naší Masaryčce. Vím, že se mnou někteří asi nebudou až tak souhlasit, ale já osobně budu mít na tuto školu krásné vzpomínky. Vybaví se mi mnoho získaných vědomostí, plno nových i starých přátel, obětavé paní učitelky a hojné množství nově získaných zkušeností. Letos jsme toho prožili již hodně - získali jsme třídní mikiny, navštívili jsme pracovní úřad i střední školu, prováděli jsme budoucí prvňáčky po škole, pomáhali jsme u zápisu a čeká nás i týdenní zájezd do Anglie a po něm bohužel i příjímací zkoušky na zvolené střední školy. Nechť jsme mezi sebou měli světlé i tmavé chvilky, některým se po našem kolektivu bude stýskat a někteří se zase těší, až se jako třída rozpadneme a půjdeme každý svojí cestou.
STRÁNKA 2
Ať už mezi sebou máme vztahy jakékoliv, věřím, že většině poslední školní den ukápne nejedna slza. A vás ostatní prosím, držte nám palce nejen u přijímacích zkoušek, ale i nadále v životě mimo tu naší základku. Závěrem chci říct, že mi toho Masaryčka dala do života hodně a já na ní budu vzpomínat v dobrém. Kristina Němcová IX. A. ZOOPÁRTY
Odpoledne 9. 3. 2015 jsme si náramně užili! 6. B pro druháčky připravila různé hry, soutěže a spousty legrace. Děti prolézaly různé překážky, skákaly na trampolíně, dělaly kotouly, válely sudy, závodily na "čtyřech" na žíněnce a mnoho další zábavy. Druháčci neodešli na prázdno, s sebou si odnesli diplomy se zebrami. Doufáme, že se dětem Zoopárty líbila a těšíme se na další. Nicole Linhartová 6. B
ADOPCE NA DÁLKU
Jako každý rok se u nás ve škole konala adopce na dálku. Adopce je na holčičku Reemu. Peníze, které se na této akci vyberou, putují na vzdělání Reemy. Adopce probíhá léta stejnou formou. Je to tak to dobré pro ní, ale samozřejmě že i pro ostatní. Na každé chodbě je stůl s lavičkami. Ptáte se proč? Jednoduchá odpověď. Za každým tím stolem stojí dva až tři žáci z druhého stupně a před sebou mají plný stůl buchet. Různých ne jen takových obyčejných. Byly totiž pečeny s úsměvem, radostí a láskou. Každý v naší škole si mohl zakoupit buchtu. Jedna buchta stála deset korun. Tato akce probíhala jeden den, ale za to celý. Každou přestávku na chodbě byl dostatek buchet, ale co se nestalo, už druhou přestávku byly skoro všechny buchty vyprodané. Všichni si na skvělých buchtách pochutnali a nejenom to. Všichni kdo si buchtu zakoupil, naplnili své bříško a také udělali aspoň něco pro dobrou věc. Všechny peníze se daly do obálky a honem k naší studentce. Kristýna Šamanová IX. A. FÓRUM MLADÝCH
aneb Desatero problémů města Jihlavy očima žáků a studentů základních a středních škol. Čtyři zástupci ze třídy IX. A. se měli vydat do DIODU. Co tam měli dělat? Měli diskutovat s žáky dalších jihlavských škol o problematice a dění v Jihlavě. A proč o tom píšu zrovna já? No to bylo takhle … „Ráno přijdu do školy a zjistím, že jedna z mých spolužaček, která tam měla jít, je nemocná. Vyvstala otázka, kdo tam místo ní půjde? Nakonec jsem šla já. Ze začátku jsem se trochu bála, ale jak jsem si s těmi lidmi z ostatních škol začala povídat, stres ze mě opadl a já jsem najednou byla v naprosté pohodě. V sále bylo rozestavěno několik stolečků pro osm lidí. U každého stolu se sešla skupina, která měla diskutovat na jedno z témat doprava, sport, kultura, životní prostředí atd. Já jsem diskutovala o životním prostředí a o přírodě. Téma jsem si zvolila vzhledem ke svému vřelému vztahu k přírodě. Organizátoři pro zpestření vyhlásili také tombolu. V tombole byla nejúspěšnější právě naše škola, jediní my jsme vyhráli tři drobné věcné ceny. Plyšového ježečka, sportovní batoh a sportovní ledvinku. STRÁNKA 3
Z konference jsme odcházeli spokojení a nadšení. Zjistili jsme názory a pohled ostatních na situaci v Jihlavě, probrali jsme jak nedostatky, tak i věci, které se v Jihlavě povedly. Pokud bude mít někdo z vás v deváté třídě možnost, určitě doporučuji se zúčastnit. Více na http://www.vysocina-news.cz/clanek/mladym-se-libi-festival-nelibi-se-jim-obtezovaniproblemovymi-osobami/ Kristýna Šamanová IX. A KOMU PATŘÍ ŠKOLA?
V první řadě bych vám chtěla popřát hezký den a upozornit, že sic je článek lehce kousavý, myslím si, že vás zaujme, protože se to týká nás všech. Téma, kterým bych se chtěla dnes zabývat, hlodá vedení školy již delší dobu, čemuž nasvědčuje i jeho projednávání na školním parlamentu. Nejen vedení školy, paní učitelky, vychovatelky, ale i já si kladu neustále otázku, proč se neustále setkávám s tím, že někdo ničí školu, její vybavení a zařízení. Proč žáci neustále ničíme vybavení školy a následně si stěžujeme, jak je škola ošklivá? Proč neustále malujeme po lavicích, a pak si stěžujeme, když si v malůvce vymácháme rukáv? Proč neustále děláme nepořádek na záchodech, a poté chodíme a říkáme, jak to na záchodech smrdí atp.? Protože se nudíme? Protože si pak připadáme jako velcí borci, když namalujeme „renaulta" na lavici? Nebo protože nás někdo vyhecoval? Kdo ví. Ale musím podotknout, že to nejsou všichni. Spousta z mých spolužáků se mnou určitě souhlasí. Ale zauvažujme nad tím, zda nám to za to stojí. Přijde vám rozumné, namočit toaletní papír ve vodě a házet ho na strop? Anebo musíme zvěcňovat svá úžasná umělecká díla na dřevo, aby se zachovalo pro další generace? To nestačí papír? Díry v lavicích vydlabáváme, protože se nám nelíbí její původní tvar a chceme ji upravit ke svému gustu, anebo pro tyto činy máme nějaké hlubší spirituální důvody? Pokud se jedná o spirituální důvody, naprosto rozumím a s touto činností souhlasím, ale jelikož to nepředpokládám, myslím, že není důvod v této činnosti pokračovat. Nemám v plánu vám tu psát, to nesmíte, to nedělejte, protože vím, že to je, jako kdybych přišla a řekla: „A teď běž a udělej to." Ale pokusím se vás donutit zamyslet se, jestli to má nějaký smysl. Nejenže přiděláváte práci lidem, kteří poté musí chodit a vaše veledíla uklízet, ale také sami sobě ztěžujete život, protože následně se musíte v tomto prostředí učit. Nebylo by skvělé posadit se do lavice a nebát se, že odtud odejdete celí modří od propisky, kterou někdo před vámi „zkrášloval" lavici? Nebylo by skvělé jít na záchod a otevřít dveře, aniž by vám klika zůstala v ruce? Ale abych tu pouze neblábolila, pokusím se vám zde nabídnout několik řešení. Co třeba místo projevování vaší umělecké duše rytím kružítka do lavice nezkusíte malovat na papír? Věřte mi, nepřijdete o nějaký požitek https://openclipart.org a nudu tím zaženete stejně efektivně, jako kdybyste se projevovali do dřeva, vím to z vlastní zkušenosti. Když chcete provést nějakou rebelii, proč místo na toalety nejdete domů a nehodíte kapesníček vedle koše? To je podle mého názoru stejně rebelské, jako když jdete na záchody a pustíte všechny kohoutky najednou. Pro ty méně chápavé- není. A v poslední řadě bych vám chtěla napsat jedno. Pokud se rozhodnete chovat se alespoň lehce ohleduplně, neděláte to pro mě, nebo učitelský sbor, ale pro sebe. Zkuste se nad tím zamyslet, pokud se rozhodnete, že nebudete poslouchat kecy nějaký holky, srdce mi to nezlomí, ale pokud se zkusíte chovat tak, jak jsem to tu lehce nastínila, nejen já se budu v tomto prostředí cítit lépe. M
STRÁNKA 4
Čím se zabýváme ve svém volném čase FOTOSOUTĚŽ
Už máš svého favorita? Na výběr z dodaných fotografií, zobrazujících předvánoční Vídeň, měl každý dostatečně dlouhou dobu, a tak teď můžeme hlasovat prostřednictvím Všímálka. Číslo vybrané fotografie, které můžete vidět také na spojovačce, odevzdej do hlasovací krabičky Kristýně Vovčkové z 9. A. Termín odevzdání: 30.3! Všem "fotografům" děkujeme a vítěze drobnou pozorností odměníme. JH
4
6 2
5
1
STRÁNKA 5
VOLNÝ ČAS NETRADIČNĚ
Volný čas a jeho využití je jedním z témat VkZ v 8. třídách. Děvčata Zuzka a Nikola představila své náročné koníčky - lukostřelbu a krasobruslení. Svá povídání doplnila i ukázkami výzbroje a výstroje, o jejichž kvalitě a finanční náročnosti nikdo z nás neměl dříve ani ponětí. Oběma přejeme, ať se jejich tréninková píle promění jen a jen v úspěchy.
Naše tvorba ŠKOLA ŽIVOTA
3
Spousta dní a hodně let do školy budeme docházet. Začne to základkou, půjde to přes vysoké. Až budeme dospělí a práci budeme mít, doufejme, že už jsme dospělí. A za srdcem můžeme jít, ale svoje vědomosti a znalosti nesmíme zahodit. I když škola života nás může hodně naučit. Michal Novák VII. A.
STRÁNKA 6
ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ … KAPITOLA 4. – KORUNNÍ SÁL
Družina projela napříč ostrůvkem. „Bingo,“ prohlásil Alex a ukázal na stopy vedle kapek krve. „Tady se připojila ke člověku.“ „Hm, super. Můžeme přidat?“ zeptal se rozmrzele Max. „Sesedněte, napijte se a dejte napít zvířatům,“ zavelel Raf. Každý v družině se s radostí sesunul z koně. Mezitím, co družina pila a odpočívala, Raf přešel na místo, kde seděl Alex. Prohlížel si stopy u stromu. „Tady si sedla. A tady pustila naši vlajku,“ prohlásil bez toho, aby se na Rafa podíval. „Jak to z toho vyčteš?“ ptal se Raf. Alex se pousmál: „Vpředu jsou vedle sebe dvě přední tlapky, tady je důlek, kde seděla, a tady rýha od ocasu. Vedle důlku je po jedné tlapce vpravo i vlevo, to jsou zadní nohy.“ „Jasně,“ odvětil nechápavým hlasem Raf. „Víš, kam mohli pokračovat?“ Alex se na něho usmál a otočil se k severu: „Přímo na sever.“ „Dobře,“ otočil se Raf a vydal rozkaz: „Na koně, vyrážíme!“ Jeli na sever. Přesně tím směrem bylo královské město. Vřes postupně začal ustupovat a nahradila ho tráva. Půdorys krajiny se však výrazně nezměnil. Rozsáhlá vřesoviště pomalu zmizela úplně a vystřídaly je pastviny. Když přejeli kopec, uviděli množství dalších luk. Na některých byly hnědé, černé nebo bílé tečky – pasoucí se dobytek. Pastýř sedící na kameni u cesty po nich střelil zlostným pohledem a jeho pes přiběhl k cestě a zuřivě štěkal. Dvě muly s jídlem se začaly vzpínat, ale vojáci je zklidnili. „Ixa, ke mně!“ zařval pastýř na psa. Pes ještě dvakrát štěkl na družinu a potom odešel pomalým krokem k pastýřovi, s čumákem a ocasem hrdě zdviženým.
♣ Družina se dostávala dále do vnitrozemí Severního království. Max se neustále posunoval v sedle sem a tam. Nebyl ještě zvyklý na tak dlouhé cesty. Alex se při pohledu na něj musel smát. Samotnému mu bylo teprve osmnáct, ale na stopaře se verbovalo už ve čtrnácti. Stopaře navíc bylo potřeba téměř na všech vojenských výpravách, které v království byly. A on byl ve svém řemesle nejlepší, takže neměl šanci se z žádné z těch výprav vyvléct. Tohle byl jeho čtyřicátý osmý výjezd. Dalo by se říct, že v celém malclomském království nebyl nikdo, kdo by Alexe ve stopování překonal. Max byl vlastně ještě takové neopeřené ptáče, říkal si Alex. Musí si utvořit patřičnou odolnost. I když byl Max starší než Alex, vypadalo to úplně naopak, uvažoval Raf. Přejížděli poslední kopec, který je dělil od královského města Xenoru. „Máme stejnou cestu,“ prohlásil Alex a když se Max a Raf otočili, ukázal na zvířecí (psí) a lidské stopy, které lemovaly jejich cestu. „Tak to je dobře. Císařská vlajka je úřední doklad a musíme ji získat zpátky,“ podotknul Raf. „Až odhalíme, kdo tu vlajku ukradl, tak uvidí!“ řekl Max a významně si promnul pěsti. Alex se jen uchechtl a Max ho zpražil pohledem. Byla to upřímná rivalita. Oba soupeřili o Rafovu oblíbenost. Akorát Max kvůli všemu vybuchl, ale Alex zůstával klidný. Přejeli hřeben kopce a uviděli mohutné hradby ze smrkového dřeva s palisádou v horní části. Jak se blížili, uviděli i vlajku zářící červenou barvou. „Vlajka,“ řekl nasupeně Max. Alex se nemohl ubránit úsměvu. Když vjeli do města, zrovna se konal trh. Přihlížející u stánků je propalovali svými upřenými pohledy. Všichni z družiny se snažili si jich nevšímat, ale nešlo to. Prostě tu byli vetřelci. Jako v nepřátelské zemi. I když to bylo ještě před třemi dny sjednocené císařství. Město nevypadalo nijak bohatě. Všude byly jen dřevěné chýše, v lepším případě něco podobného domům. Bohatí měli domy z kamenů a jen málo z nich z cihel. Okolo cesty se povalovaly odpadky a splašky. Max zhnuseně hodil okem po žebrákovi ležícímu u cesty. „Nebuď tak povrchní!“ káral ho Alex a hodil žebrákovi pár zlaťáků. Žebrák se po nich vrhl a do jednoho z nich kousl, aby zjistil, jestli nejsou falešné. A pak zvolal: STRÁNKA 7
„Dostanete se do nebe, vzácný pane!“ Alex se jen otočil a usmál se na žebráka. „Z Alexe by byl lepší císař než já,“ pomyslel si Raf. „Ale mít za císaře Maxe, to by bylo učiněné neštěstí.“ Zasmál se a pohlédl na Maxe, který se zhnuseně díval kolem sebe. Spleť úzkých uliček vybíhala do všech směrů. Hlavní cesta vedla rovnou k hradu. Kdyby se někdo podíval na město ze vzduchu, vypadalo by jako velký strom. Rafovi se úžasem rozšířily zorničky. „Tak vysoký hrad jsem ještě neviděl,“ vyjádřil pocity všech Alex. „To sis všiml brzo,“ odsekl Max. Alex se na něho jen usmál. „Pojďte,“ řekl Raf. Alex seskočil z koně a dal ho vojákovi před sebou. „Co to děláš?!“ zavrčel Max. „Tohle je království oceli. Lidi tu koně skoro neznají. Myslí, že jsme moc změkli, a proto nás neberou.“ „No, uvidíme,“ pohrdavě odvětil Max. Za chvíli se lidé kolem začali na Alexe usmívat a na Rafa, Maxe a vojáka, kterému Alex svěřil koně, jen házeli úšklebky. „No bóže,“ ošil se Max. Alex si tentokrát nechal svůj úsměv pro sebe a udělal dobře. Max už byl na pokraji zhroucení. Studené jídlo, prach, dlouhá cesta v sedle, únava. To všechno k tomu přispělo. Raf byl také se silami v koncích. Ale držela ho myšlenka toho, že už jsou blízko svému cíli. Jen Alex se na to všechno díval tak trochu s nadhledem. On už měl všechna tahle začátečnická utrpení za sebou. Hrad byl opravdu vysoký. Jeho zdi tvořily pevné pálené cihly omítnuté hrubou šedou omítkou. Na vysokých věžích tvořených převážně kameny zářily nové střešní krovy a červené tašky. Hrad byl postaven ze čtyř částí - hlavní budovy s pokoji vyšších vrstev, dvou křídel s byty pro služebnictvo a čtvercového nádvoří, které uzavírala strážní budova s bránou. Družina se blížila k hradu. Rozeznávali padací most. Okolo hradu byl vykopán hluboký vodní příkop. „Tady je všechno přehnaně vysoké,“ poznamenal Max. „Ne, vážně?“ s na oko tázavým výrazem mu odpověděl Alex. Max jenom protočil panenky. Když přijeli k bráně, Raf chtěl zvolat, že jsou císařská družina a že jedou za králem Menorem, ale voják na strážnici byl rychlejší: „Císařská družina, jo? Běžte dál,“ řekl s nezájmem. „Jak to ví?“ zeptal se Max Rafa. „Nevím. Já…“ „Ehm,“ přerušil Rafa Alex, který ukazoval na kapky krve vedoucí do hradu. „Stopy z kamenné podlahy nevyčtu, ale zůstala tu ta krev.“ „Takže už o nás ví dopředu.“ „A mají naši vlajku,“ doplnil Rafa Max. Zrovna v té chvíli se spustil padací most. Raf si protřel oči, Max se štípl, jestli nespí a Alex natočil tázavě hlavu ke straně. „Proč mají mříže ze stříbra?“ šeptl Raf. Max jenom pokrčil rameny. „Docela chudá země, ale mají mříže ze stříbra.“ „Třeba jen tak, aby to vypadalo hezky,“ konstatoval Alex a Max po něm jen hodil pohrdavý úšklebek. Pomalý vrzavý zvuk ustal v půlce a mříž se zastavila. Raf popohnal koně a vjel na most jako první s Maxem v závěsu. Přijeli na kamenné nádvoří. Všude kolem se hemžilo služebnictvo, ale bylo tam víc ticho než ve vesnici. Začalo mírně pršet. Raf zastavil uprostřed nádvoří. Alex rozpačitě přešlápl: „No, tak co budeme dělat?“ upřel pohled na Rafa. Raf se rozhlédl kolem. Už se nadechoval k tomu, aby zakřičel: Nevíte někdo, kde je král? Avšak zastavil ho Alex: „To nebude nutné,“ ukázal na sluhu, který se prodíral davem služebnictva. „Král Menor vás očekává,“ pronesl sluha a uklonil se. „Je to tudy po schodech až nahoru,“ dodal ještě, aby předešel zbytečným otázkám.
STRÁNKA 8
Raf seskočil z koně a několik sluhů přiskočilo, aby se o něj postaralo. Max s Alexem následovali Rafa, ale ostatní členové družiny zůstali na nádvoří. Procházeli velkým kamenným schodištěm. Zábradlí lemovaly květy růží, žaludy a dubové listy. Schodiště nebylo kruhové jako ostatní, ale čtvercové. „Jak na to tak koukám,“ prohlásil Alex, „tento hrad by vystihlo jedno slovo – netradičnost.“ Procházeli kolem mnoha dveří. Na každých byla stříbrná klika, stříbrný rám a na klice byl zavěšen stroužek česneku. „Sice nerad, ale v té netradičnosti se s tebou shodnu,“ prohlásil Max a Alex se jen usmál. Raf se do jejich hovoru nezapojoval. Honily se mu hlavou myšlenky s vysvětlováním, proč jsou tady. Konečně se v jejich zorném poli objevil poslední schod. Uviděli dlouhou chodbu, která propojovala přijímací a korunní sál. Sluha zamířil do velkého sálu. Ostatní ho následovali. Na stěnách visely hlavy, rohy, parohy, zuby a kůže zvířat. Maxovy kroky duněly pod jeho botami. Byl totiž vzdycky připravený na boj, a tak měl bojové boty. „Je to rozdíl,“ pomyslel si Raf a ohlédl se za sebe. Za ním dupal Max jako slon a za Maxem se tichým kočičím krokem plížil Alex. Teď se musí soustředit na krále Menora. Chodba se zdála být nekonečná. Déšť zesílil. Bubnoval na okna mezi hlavami zvířat. Kapky stékaly po stříbrném rámu okna. V jednom okně byla dírka, a proto tam zatékalo. Sluha se zastavil, zamračil se a potom křikl na vojáka, co stál opodál, aby to opravil. Voják nějak odběhl. Konečně se objevil konec chodby. Dva vojáci, co stáli u dveří, k nim přiskočili, aby je otevřeli. V síni bylo světlo. Byla totiž zaplněná svícny s hořícími svíčkami. Na konci síně stál velký trůn. Na něm seděl nepříliš vysoký šlachovitý muž. Měl tmavě hnědé krátké vlasy, ve kterých se sem tam objevovaly šediny. Jeho obličej byl zakulacený, avšak úzký. Šediny se nevyhnuly ani menšímu pěstěném kníru. Jeho oči vyzařovaly jasně modrou cestu tvrdým severským životem. Na hlavě měl velkou zlatou korunu, na které zářily červené rubíny. Vlastně všechno v téhle místnosti bylo červené, i koberec, po kterém teď kráčeli Raf, Max, Alex a sluha. Kolem trůnu pobíhali sloužící. Jedni nesli posmrtný rubáš. „Králi Menore, císařská družina,“ ohlásil je sluha a tyrkysově modré oči se odlepily od rubáše a propalovaly je. Král Menor vycítil jejich pohledy visící na červeném rubáši: „To víte,“ prohlásil, „musím myslet na budoucnost.“ Gestem odehnal sloužící s rubášem. „Králi Menore,“ začal Raf. „Jsme tu kvůli rozpouštěcímu formuláři.“ Tyrkysové oči se přimhouřily. „Bylo tam psáno, že to tak zůstane, dokud se neobjeví právoplatný nástupce a - “ „Ty mi chceš říct, že jsi nový císař?“ řekl král nedůvěřivě. „No, jelikož máte císařskou vlajku, nebo spíš nemáte…, ale jistě máte pečeť,“ zvětšily se zorničky tyrkysových očí. A když Raf ukázal pečeť se sokolem – symbolem císařství – tyrkysové oči se na chvíli přimhouřily. „A jistě máte i standartu.“ V Rafovi hrklo. Standarta, list s osvědčením o císařově platnosti, zůstala ležel pod kalamářem v Rafově pracovně. Alex naklonil hlavu a propaloval Rafa pohledem. Max rozpačitě přešlápl. Nastalo trapné ticho. Všechno záleželo na Rafovi. „No, nemáme. Ale máme závěť!“ vzpomněl si Raf. Podal jednomu vojákovi kus svitku. Voják přiběhl k trůnu, uklonil se a podal králi závěť. Tyrkysové oči se sklonily a přelétly řádky pergamenu. Potom král pomalu pokývl hlavou. Rafovi spadl kámen ze srdce. „Dobrá,“ tyrkysové oči pomalu několikrát mrkly. „Svěřím vám svoji důvěru. Ale bude to zadarmo.“ Všechny zraky tří císařských vyslanců se propojily. „Moje jediná dcera potřebuje léky na …“, tyrkysové oči se sklonily a bylo vidět, že král se snaží najít slova. „… na alergii. Není to úkol pro ustrašence. Chce to trpělivost, sílu a odvahu.“ Král se odmlčel a všechny pohledy se opět stočily na Rafa. „Řekněte nám, kde je seženeme.“ „U jednoho alchymisty, který žije v Morsosově říši.“ Raf naprázdno polkl. Maxovi spadla čelist, Alexovi se zmenšily zorničky v tmavě hnědých očích. „V Morsosově říši?“ ujistil se Raf. „Ano, v Morsosově říši,“ odvětil král. Přivolal k sobě jednoho sluhu, něco mu zašeptal, sluha kývl a někam odběhl. Po chvilce se ozvalo klapání dvou párů bot. STRÁNKA 9
„Dovolte mi, abych vám představil svoji jedinou dceru Alli.“ Za trůnem se objevila středně vysoká dívka. Měla tmavě hnědé vlasy. Po otci, pomyslel si Raf. Z její přiměřeně velké postavy vyzařovala autorita. Z přítmí pod trůnem zářily její jasně zelené oči. Naklonila hlavu ke straně a Alex taky. Nebyla jako ostatní princezny. Měla na sobě loveckou kamizolu a dlouhé černé kalhoty. Lovecký vzhled dotvářel dlouhý lovecký luk s toulcem na šípy. „Vy jste z císařské družiny?“ zeptala se dívka. „Tak kde máte vlajku?“ dodala se štiplavým podtónem. „Někdo nám ji ukradl,“ řekl naštvaně Max. „Ale,“ naklonila Alli hlavu. „Tak kurážný první důstojníček, co?“ Raf propálil Maxe pohledem, a ten sklopil oči. „Dovolte, princezno,“ ozval se Alex, a když k němu Alli zveda oči, pokračoval: „Nemáte tady na hradě- “ - „Nějakého zraněného psa?“ předběhl ho Max. „Fenku!“ okřikl ho Alex a Max jen obrátil oči. „Podle toho proč,“ odvětila. „Do vašeho hradu vedou krvavé stopy.“ „A jak jsi poznal, že vedou až sem?“ ptala se Alli dál. „Před městem jsou v písku psí a lidské stopy a kapky krve.“ Alli naklonila hlavu. „Hm,“ pak pískla. „Šanky!“ zvolala. Za chvíli začaly klapat drápky na kamenné podlaze. U Alliiných nohou se objevila fenka border kolie. Měla převázaný bok čistě bílým obvazem. „Myslíte ji?“ zeptala se Alli a pohladila fenku po hlavě. Alex natočil hlavu na druhou stranu: „No, ano,“ v Alexových očích zazářila světýlka. „Takže jistě máte i naši vlajku,“ optal se s hraným překvapením Max. „Já si říkala, čí je,“ Alli vytáhla z kapsy složenou císařskou vlajku a hodila ji Rafovi k nohám. Raf ji vzal a strčil s předstíraným nezájmem do kapsy. „Takže, určitě jste unavení. Přidělíme vám pokoje a pozítří před západem slunce vyjedete. Alli vás povede,“ dodal ještě král a pokynul jednomu sluhovi. Ten je vyvedl z velkého sálu. Raf si nahlas oddechl. Alex se zeptal Maxe se svým obvyklým škádlivým podtónem: „Neříkal jsi, že až potkáš toho, kdo nám ukradl vlajku, tak ten uvidí?“ „Upřímně?“ podíval se na něho Max. „S tímhle jsem nepočítal. Ale je to kočka,“ dodal ještě Max. „No, myslím, že po tom tvém projevu tě má tak akorát dost,“ uzemnil ho Alex. Pak se všichni odebrali za sluhou. V korunním sále zůstali jen král Menor, princezna Alli a svícny se skomírajícími svícemi. „Myslíš, že to zvládnou?“ zeptal se král a podíval se na svoji dceru, která hladila věrnou Šanko. „Bude to zkouška,“ řekla Alli a předtím, než zmizela za trůnem v úzké chodbě se Šanko v závěsu, stáhla si rukávy kamizoly přes ruce, na kterých se táhly dlouhé krvavé jizvy.
STRÁNKA 10
