Japonsko Hlavní město: Tokio Rozloha: 377 835 km² Počet obyvatel: 127 417 244 Státní zřízení: konstituční monarchie Měna: japonský jen (JPY) Charakteristika: skupinově myslící, milující přírodu, tradiční Co nemají příliš v oblibě: říkat otevřeně "ne", hlasitě smrkat, jíst v chůzi Co mají rádi: loajalita k firmě, mlaskání při jídle, přezouvání Co je typické: nepřítomnost postelí, agresivita v davu, náboženské slavnosti
Obchodní (a jiná) etiketa Je významnější než v ostatních asijských zemích. Pozdravem je oboustranná úklona. Výše společensky postavený má právo klanět se o něco méně, jde však pouze o zlomek vteřiny. Zvyk klanět se bývá používán často i při telefonním hovoru. Japonci se vždy vyhýbali fyzickým kontaktům, tedy i podávání ruky či dokonce obejmutí, především z hygienických důvodů. Japonská tradice považuje stálý oční kontakt za známku agrese. Naopak vyhnout se přímému očnímu kontaktu je výrazem úcty. Základem pro dobrou pozici v dalším jednáním je vzájemné předávání vizitek. Podávají se oběma rukama směrem k partnerovi, který po přečtení stejným způsobem podá svoji vizitku. Rituál může být doplněn malou úklonou. Podnikáním se v Japonsku zatím zabývají pouze muži. Při každém jednání je nutný oblek s košilí a kravatou, spíše konzervativního typu. Přehnaně módní oblečení je známkou neserióznosti. Společenským prohřeškem je hlasitě smrkat, naopak je dovoleno popotahovat. Nesmí se jíst za chůze na ulici, týká se to i zmrzliny. Při jednání vystupují Japonci neokázale, zdvořile a skromně. Vykazují snahu dosáhnout konsensu, důležité je postupné skupinové vyjednávání. Nikdy nedělají rázná a ukvapená rozhodnutí. Nesou nelibě jakékoli vybočení z programu, dramatická gesta, vyprávění vtipů, halasnost či přímou agresi. Jejich tradice je vede k vytváření harmonie a souznění.
Nelze říkat "ne" Pokud položíte Japonci otázku, na kterou by musel odpovědět záporně, dočkáte se přívalu nicneříkajících citoslovcí. Japonec prostě nesmí podle svých zvyklostí říci "ne". Existuje 17 způsobů, jak zdvořile říci ne. Naproti tomu se pokládá za zdvořilé neustále v rozhovoru přitakávat, když druhý vypráví. Nelze jen mlčky sedět a naslouchat, ať si Japonec myslí cokoli, ten druhý se to nedozví, neboť je slušností hlasitě projevovat zájem. Asijské hodnoty V mnoha zemích na východ od Indie byly po staletí šířeny myšlenky čínského učence Konfucia, které ovlivňují nejen vzájemné vztahy lidí, ale i ekonomiku. Za asijské hodnoty jsou považovány skromnost, oddanost (dřívější oddanost panovníkovi byla nahrazena loajalitou firmě), snaha o dosažení harmonie, obava ze "ztráty tváře" (viz níže), důležitost známostí, úsilí řešit problémy dosažením konsensu, postavení ve společnosti.
Konfucius "Konfucialismus je filozofická škola staré Číny. Měl a má stále velký vliv nejen v Číně. Tuto školu založil v 6. století př. n. l. Kchung -fu-c´, jehož jméno překládali jezuitští misionáři jako Konfucius. Narodil se roku 551 př. n. l. v Qufu, kde byl později vystavěn na jeho počest nádherný chrám. V dějinách Číny nebyl nikdy
žádný člověk tak uznáván a ctěn jako Konfucius. Základem učení je pět Kanonických knih (Kniha proměn, Kniha písní, Kniha původů, Anály jar a podzimů). Cílem bylo hledání harmonie a míru v mezilidských vztazích. Konfucianismus vyžadoval přísnou kázeň k sobě a laskavosti k druhým. Zdůrazňuje společenskou zodpovědnost. Hlavním kultem je uctívání předků. Společenský život má podobu obřadu, neboť vše je důležité. Svůj význam má i oblékání, neboť barvy šatů a motivy látek mají posvátný charakter." (Kniha o náboženstvích, Albatros, 1991)
Ztráta tváře Nezbytnou součástí setkávání s Japonci je výměna dárků - nejlépe produkty typické pro danou zemi, nikoli firemní propagační materiály - které se zásadně neotevírají, neboť japonský hostitel si nikdy není jist, zda se dárek bude líbit, a nechce vidět eventuální zklamání příjemce. Důvodem je obava Japonců ze "ztráty tváře". Pojem pochází z Číny. "Tvář" v tomto pojetí lze vysvětlit jako postavení určité osoby v očích skupiny, k níž náleží. Jde o jev, s nímž musíme počítat ve společnostech, které jsou výrazně skupinové, v Japonsku, Číně a jinde. Ke "ztrátě tváře" může dojít kdykoliv. Může ji pocítit člověk, který byl vystaven osobní urážce, v jehož přítomnosti bylo proneseno něco nevhodného ať formou poznámky, nebo komentáře, dále jestliže se nebere zřetel na jeho postavení, nebo je-li nucen vzdát se hodnot, k nimž má zvláštní vztah. Někdy stačí, pocítí-li neúspěch v rámci skupiny. V minulosti často docházelo po "ztrátě tváře" k rituálním sebevraždám (privilegovaným vrstvám bylo vyhrazeno harakiri, tj. rituální rozříznutí břicha), dnešní důsledky zůstávají v rovině psychické.
Žena obouvá svému muži bačkory "Vodit manželku do společnosti je jako nosit přesnídávku do hostince." (japonské přísloví) V obchodním světě mají ženy podřadné postavení, v politice se některé už prosadily. Jejich postavení je stále tradiční. Po svatbě se věnují rodině a výchově dětí, do práce se vracejí až po odchodu dětí z domova. Rodinu živí muž, jeho postavení je navenek takřka neotřesitelné. Je stále ještě velmi běžné (a pro evropského návštěvníka těžko stravitelné), že manželka svému muži nazouvá i bačkory, naopak on v domácnosti takřka nepomáhá, jeho role je vydělávat peníze a živit rodinu. Ke všem ostatním ženám jsou však Japonci velmi galantní.
Nejdéle vládnoucí panovnický rod Japonsko je ostrovní stát v Tichém oceánu, který je tvořen čtyřmi velkými (Honšů, Hokkaido, Kjúšú a Šikoku) a řadou menších ostrovů. Země je parlamentní monarchií a japonský císařský rod je v celosvětovém měřítku nejstarší vládnoucí dynastií. Od roku 1989 vládne císař Akihito, který studoval jako první následník japonského trůnu na univerzitě v Tokiu ekonomii a politiku. Země byla podle historicky doložených pramenů sjednocena už v 6. století. Ojedinělým faktem je to, že Japonsko nebylo nikdy zvenčí dobyto, samo vyvíjelo významné podmaňovací úsilí vůči okolním zemím. Do poloviny 19. století bylo dosti izolované, pak následovaly reformy Meidži, které pomohly dohnat západní technický pokrok. Po vítězné válce s Čínou 1894-5 získalo Japonsko Taiwan, po válce s Ruskem mj. polovinu Sachalinu, od 30. let podnikalo výboje na Dálném východě... Vše se změnilo porážkou ve 2. sv. válce (svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki americkou armádou), kdy o všechno přišlo, navíc ještě ztratilo Kurilské ostrovy ve prospěch tehdejšího SSSR. Od 60. let je Japonsko přední průmyslová velmoc. Japonci tvoří 99,4 % obyvatel, věřící se hlásí k šintoismu (téměř 40 %), k buddhismu (38 %), křesťanství (3,8 %).
Japonská náboženství mají vztah k přírodě Náboženství nemá pro Japonce takovou důležitost jako pro jiné národy. Není výjimkou, že mnoho Japonců na otázku, jakého jsou vyznání, odpovídá rozpačitě. Největší vliv na myšlení Japonců mají zenbuddhismus a šintoismus. V jedné rodině však může dojít k paradoxní situaci, a to že svatební obřad probíhá podle šintoistických pravidel, pohřeb podle buddhistických. Obě náboženství mají úzký vztah k přírodě živé i neživé, a právě tento rys se stal typický pro Japonce obecně.
Šintoismus Je původní japonské náboženství, které má 117 miliónů vyznavačů. Šintó je cesta bohů. Předové proměnění v ochranná božstva sídlí podle šintoistických představ na nějaké hoře, odkud střeží blaho svých potomků. V dávné minulosti se japonská společnost dělila na rody, každý uctíval ochranné božstvo, ve skutečnosti vlastní zbožštěné předky. Ve 4. století se jeden z rodů stal císařským rodem. V 8. století byly sepsány dvě mytologické knihy: Kodžiki neboli Záznamy starých událostí, Nihonšoki neboli Zápisky z Japonska. Podle mýtů o stvoření světa existovala božstva od prvopočátku, avšak teprve s božskou dvojicí Izanagi a Izanami začíná proces rození. Jako se stlouká máslo stvořila tato dvojice z vod mléčného praoceánu ostrovy Japonska. Vzápětí se zrodili i další bohové (kami). Kde kami sídlí? Původně byli uctívání přímo v přírodě. Hora Fudži, 3 776 m vysoká vyhaslá sopka, je stejně jako všechny přírodní síly považována za božstvo. Ztělesňuje dokonalost a neměnnost. Výstup na ni je chápán jako obřad a provést jej může jen ten, kdo se předtím očistil. Kultovními místy jsou dnes šintoistické svatyně, v Japonsku je jich přes 80 000. Slavnosti šintosimu mají být také pro "kami" příležitostí se pobavit. Tančí se, střílí se z luku, pořádají se zápasy sumó, vyhrává hudba a všude světélkují lampióny rozmanitých tvarů a barev. Šintoismus přikládá velký význam harmonii mezi člověkem, jeho kami a přírodou. Jeho hlavním zákonem je čistota mravní i tělesná. Do svatyně proto nemají přístup nemocní lidé nebo lidé, kteří nosí smutek po smrti blízkého člověka. Věřící se musí rituálně očistit, vypláchnout ústa a umýt ruce v bazénku u vchodu svatyně. Před pavilónem je povinen věřící svléci sako nebo kabát, pak zazvoní na zvonec, aby odehnal zlé duchy. Přinese oběť - minci, kterou vhodí do krabice. Při odchodu si zakoupí horoskop, pokud je příznivý, odnese si ho domů. Nepříznivý horoskop uváže na nejbližší stromek... V polovině 19. století byl šintoismus prohlášen státním náboženstvím. V jeho čele stála posvátná osoba císaře. Tento stav trval do roku 1945. (Kniha o náboženstvích)
Úcta ke stáří Je charakteristickým rysem japonské povahy. Z hlediska etikety to znamená, že společensky nejvýznamnější osobou je většinou v rodině ten nejstarší. Slovně napadnout starého člověka se považuje za velký společenský prohřešek. Mnoho mladých lidí při sjednávání sňatku stále ještě přenechává iniciativu rodičům (sňatků domluvených rodiči je dnes asi kolem 30 =). Japonsko je zemí s vysokým počtem starých lidí, ze 127 mil. obyvatel je přes 20 mil. starších 65 let. Počet těch, jimž je více než 100 let, dosáhl 10 000 (Lexikon zemí 2000). Nováčci stoletého klubu obdrží stříbrný pohár, dokument podepsaný premiérem a až milion japonských jenů (asi 228 tis. Kč). Takové dary jsou ovšem předávány i "mladším", tj. těm, kteří dosáhli 77 let, jako výraz úcty ke stáří. Muži se v průměru dožívají 77 let a ženy 83 let.
Japonsko, sport a sumó Ve volném čase Japonci provozují sport a hrají na automatech jednoduché hry, které jsou protiváhou náročného zaměstnání. Oblíbeným sportem byl kdysi bowling (automatický kulečník), dnes je módní golf. Nejrozšířenějším sportem je však baseball. Posvátným národním sportem je sumó, první zmínky o něm jsou z 8. století. Zápasníci jsou masití kolohnáti o váze až 278 kg, kteří mají poetická jména jako Květ štěstí, Ranní příliv atd.
Siláci, kteří se nevešli do Sportky "Dvě masy svalů, tuku a kostí, vážící dohromady přes 300 kg se pozorují v malém písčitém ringu o průměru 4,55 m. Oba giganti mají na sobě jen malou zástěrku, okolo pasu pletenou šňůru, od pasu visí zubatě vystřižené kousky papíru. Obojí značí dosažený stupeň v sumu. Vlasy jsou spletené do drdůlku, který je japonskou tradicí od 18. století. Historie suma sahá až do doby vzniku japonského národa před dvěma tisíciletími. Oficiálně nejde o sport, ale o umění. Cílem zápasu je vytlačit soupeře šedesáti speciálními chvaty z ringu nebo ho donutit, aby se dotkl země jinou částí těla než chodidly. Rány pěstí, škrábání, kousání, tahání za vlasy a doteky na intimních částech těla jsou zakázány. Zápas trvá obvykle méně než minutu. Profesionálové, kterých je okolo sedmi set, získávají své kvality již od patnácti let v kvalitních japonských školách suma. Zdatné chlapce čeká jeden z nejtěžších životů, založených na spartánské výchově a přísné dietě. Nováčkům začíná den v pět ráno. Až do jedenácti a bez snídaně se věnují tréninku. Jídelníček zápasníků suma je jednotvárný. Konzumují talíř za talířem vývaru z mořských řas s kousky kuřete, vepřového, ryb, sóji, mrkve, cibule a další zeleniny. Jako příloha slouží bílá rýže a hektolitry piva. V jednu odpoledne začíná povinný klid, aby si svaly dostatečně odpočinuly a zápasník nabral po jídle na váze. Vyvrcholením pro zápasníky bývá každoročně císařský pohár, který je japonským národním svátkem. Ze současných zápasníků váží sice nejvíce Konšiki (278 kg), ale nejlepším je čtyřiadvacetiletý Takanohana (1,85 m, 145 kg). Když přijde konec kariéry, posadí se zápasník do ringu a příbuzní, přátelé a fanoušci mu rozpletou a nůžkami po kouscích ustřihnou jeho posvátný atribut - drdůlek napomádovaných vlasů. Před deseti lety zápasníkovi Wajimovi stříhalo drdůlek 320 osob a obřad trval rekordní dvě a půl hodiny." (Z. Aguilarová, článek z časopisu Panorama, duben 1998)
Přezouvání a tatami Japonská domácnost se liší od evropské nejen svou miniaturností (závislou samozřejmě na výši mužova výdělku), podlahou přikrytou rohožemi tatami, na které se nesmí vstoupit ani v pantoflích, ale především posuvnými širokými dveřmi a okny z dřevěných mřížek vylepených matným papírem. Těmito dveřmi se dají propojit celé pokoje a vytvoří se tak alespoň iluze většího prostoru. Příbytky jsou stavěné pro jednu generaci. Japonsko je zemí zvýšené seismické činnosti, a tak se i při stavbě domů a veřejných budov musí počítat se zemětřesením.
Sedí se na zemi V domácnostech se běžně sedí na polštářích na zemi, nohy složeny pod sebe. Většina cizinců tak nevydrží sedět dlouho, japonští hostitelé pak tolerují i natažené nohy a opření o zeď. Postele v našem slova smyslu jsou zatím hlavně v hotelech (nebo nevěstincích), v japonských domácnostech se většinou spí na rohožích tatami nebo na obyčejných matracích.
Lázně Místo koupele se Japonci hojně polévají vodou, tradičním místem očisty jsou však lázně (sentó). Jen v Tokiu je jich více než dva tisíce a mají otevřeno od odpoledne do 23 hodin večer. V poslední době jim poněkud konkurují luxusní sauny. Zásadně však do bazénu smíte vejít až po důkladném omytí celého těla, nedodržení tohoto pravidla je závažným společenským prohřeškem. K zajímavostem nesporně patří teplota vody, která je v lázních až 40 stupňů.
Vzdělávání s televizí Fenoménem většiny domácností je televize, která vysílá až 20 hodin denně 5 až 8 programů. Japonskou specialitou je výchovný vzdělávací program, zaměřený nejen na školní mládež, ale i na dospělé. Koresponduje s japonskou snahou neustále něco nového poznávat a studovat. K tajemstvím japonské houževnatosti patří schopnost přijmout a osvojit si nejnovější technologie a postupy v jakémkoliv oboru.
V davu Tvář Japonce na veřejnosti je daleko méně přívětivá než v soukromí. V davu nemá Japonec žádné ohledy, ve frontě lidí čekajících na metro bez skrupulí rozhrnuje dav kolem sebe lokty. Jakmile však zahlédne známou tvář, jeho obličej se rozzáří a dotyčnému uvolňuje ochotně přístup a chová se galantně.
Kabuki Tradiční japonské divadlo, které vzniklo v 17. století. Tehdy vyšlo nařízení, že všechny role musejí hrát muži. Důvodem prý bylo to, že herečky bývaly známými prostitutkami. Nařízení se dodržuje dodnes, stejně jako nezměněná podoba textu, který je dnešním Japoncům nesrozumitelný. Místo programu se prodávají novodobé překlady a některá divadla půjčují sluchátka se simultánním překladem do japonštiny nebo angličtiny. Do divadla se chodí kvůli výkonu herců a kvalitě provedení, zápletka bývá notoricky známá. Představení je většinou velmi dlouhé, ovšem lze z něj kdykoliv odejít nebo si alespoň popovídat se sousedem...
Evropský úhel pohledu Když přijede Evropan do Japonska, bude mu připadat všechno naopak. Knihy se čtou odzadu, barva smutku je bílá, klíče zamykají dveře opačným směrem, okna se neotvírají dovnitř, ale zasouvají do sebe, snídaně začíná polévkou, automobily jezdí vlevo (ostatně podobně jako ve většině asijských zemí). Taxíky mají automatické zadní dveře ovládané páčkou z řidičova sedadla. Projeví se to tak, ž pokud si zastavíte taxík a hrnete se k němu, dostanete vzápětí mohutný úder do čela či hrudi dveřmi, úslužně otevřenými. Tyto odlišnosti vyvažuje několik typicky japonských specialit, které cizincům život naopak usnadňují: proslulá japonská zdvořilost a pohostinnost vůči hostům, poměrná velká bezpečnost na japonských ulicích ve dne, ale i v noci, výborné a hutné japonské polévky a horké lázně.
Jídlo musí hezky vypadat Japonská snídaně je vydatná: každý druh pokrmu na zvláštní keramické mističce či talířku: základem je rýže, dále nechybí pečená ryba, smažené vajíčko. Polévka misoširu (vařená zelenina, mořské řasy, sojová pasta), pikantní zelenina cukemono (naložená a marinovaná ředkev), uzená ryba kamaboko, syrová zelenina pokapaná sójovou omáčkou, bílý chléb, maso s rozinkami, a to vše se hojně zalévá zeleným čajem. K zásadám japonské kuchyně patří, že jídlo musí lahodit nejen jazyku, ale i oku. Obvyklé je při jídle srkání a mlaskání, považuje se za ocenění kvality jídla. Proslulou japonskou specialitou je fuga, jedovatá ryba, kterou smějí připravovat pouze kuchaři s licencí. Sukijaki je jídlo typické společným rituálem pojídání. Na stole jsou připraveny tenké plátky nejlepšího hovězího masa, nakrájená zelenina, houby a další ingredience, uprostřed je kastrol s vařičem, do něho se do zvláštní omáčky dávají dusit jednotlivé přísady. Každý má u sebe mističku s rýží a s rozšlehaným
vejcem. Z kastrolu si hosté hůlkami vybírají hotové delikatesy, které pak máčejí do rozšlehaného vejce a okamžitě jedí. Typickým jídlem je suši, tenké plátky syrového rybího masa zabalené uvnitř rýžového válečku obalené sušenými mořskými řasami. Sašimi jsou také syrové tenké plátky rybího masa podávané s mističkou sójové omáčky a kopečkem křenu wasabi. Národním jídlem je rýže, která se vaří bez soli i bez přísad až po uvaření nesmí být sypká, zrnka musí držet hezky pohromadě.
Zelený čaj a saké Národním nápojem je zelený čaj. Nejkvalitnější nese název gjokuro. Běžně konzumovaný druh čaje se nazývá senča a je tmavozelený. Při čajovém obřadu se pije nepatrně čaje zvaného mačča. Jedná se o velmi jemný sytě zelený čajový prášek, rozšlehaný ve vodě bambusovou větvičkou. Žízeň v horkých letních dnech zahání mugiča, odvar z praženého obilí. Dalším oblíbeným nápojem je saké, vyráběná kvašením ráže. Obsah alkoholu je pouze 16-17 %, skladuje se nejdéle jeden rok, jinak ztrácí kvalitu. Pije se z malých kalíšků (sakazuki) teplá (asi 50 °C), ohřívá se v malé, porcelánové nádobce (tokkuri). Dnes je ve stále větší oblibě pití piva (Kirin, Sapporo, Asahi).
Spropitné není obvyklé K obědu si můžeme zajít do japonské restaurace. Pokud zvolíme tradiční variantu, nejenže se musíme na určeném místě zout, ale pak usedneme k nízkým stolečkům pěkně po japonsku: ženy klečí způsobně na patách, muži uvolněně se zkříženýma nohama. Na uvítanou je ihned servírovaná studená voda nebo teplý zelený čaj společně s mokrou žínkou "ošibori" určenou k otření rukou a obličeje. Předkrmy servírované v malých mističkách se nepřidávají, rýži si přidat můžeme, ale je neslušné nechat v míse zbytek. Nejčastěji se jí hůlkami, v některých restauracích jsou vybaveni i příbory. Pokud sedíme ve větší společnosti, doléváme nápoje svému sousedovi, ne sobě. Placení se odbývá u kasy při odchodu, nikdy ne u stolu. Spropitné není obvyklé. Ve výjimečných případech (po 23. hodině) se dává taxikáři, pak činí 20 % z ceny jízdného.
Doprava Jezdí se vlevo. Za použití dálnic se platí podle počtu ujetých kilometrů. Ve větších městech jsou časté dopravní zácpy, proto je mnohdy výhodnější použít metro. Jeho zvláštností jsou tabule s křídou umístěné vedle turniketů. Pravá strana je určena pro vzkazy, které si píší cestující, levá strana slouží k oznámení ztráty či nálezů. Japonskou chloubou je vlaková doprava, zvláště superexpresy šinkansen.
Činné sopky Japonsko je zemí s rozsáhlým domácím cestovním ruchem na poměrně vysoké úrovni. Také stále více Japonců cestuje po světě. Přitažlivé pro zahraniční turisty jsou v Japonsku přírodní zajímavosti. V zemi je 54 činných sopek, posvátná sopka Fudži, množství horkých minerálních pramenů a léčivého vulkanického bahna. Lákavé jsou také společenské zajímavosti ve spojení s tradičním způsobem japonského života (umění zahradnictví, bonsaje, chrámové a palácové komplety). Největší návštěvnost vykazuje hlavní město Tokio. Historickou atraktivitou je soubor památek Kamakura vybudovaných v souvislosti s buddhismem. Vévodí jim 14 m vysoká a 700 let stará socha sedícího Buddhy. Zajímavá je moderní architektura. sportovní areál v Jojogi pro olympijské hry 1964, Tokijský metropolitní úřad nebo Ústav technologií tamtéž. Japonsko má mnohá nej: nejdelší podmořský tunel na světě v Tokiu (9,5 km, z roku 1997), největší visutý most na světě z Akaši na ostrov Awadži ( 1991 m, z roku 1998), je největším výrobcem lodí, Tokio je se svými 28 mil. obyv. (údaj z roku 2000) největší megalopolí světa.
Nejznámější japonské výrobky jsou automobily (Toyota, Nissan, Honda, Mazda...) a elektronika (Hitachi, Sony), zvláště počítače (Toshiba).
Slavné osobnosti Malíř Hokusai ovlivnil evropské malířství 19. století. Slavný filmový rešisér A. Kurosawa je znám svými díly (Sedm samurajů, Kagemuša) i u nás. Mezinárodní ohlas měl dirigent O. Seidži. Významným architektem je Kenzó Tange. V literatuře je slavných jmen celá řada. Nobelovu cenu obdrželi Jasunari Kabawata (1968) a Kenzaburó Óe (1994). ZDROJ: KOCOURKOVÁ, Jarmila. Jiný kraj, jiný mrav: jak se chovat v cizině. 1. vyd. Praha: Olympia, 2003, 164 s. ISBN 80-703-3774-5.
Zdroj: http://www.chovani.eu/japonsko/c132
