Jan Folný – Box of Roses III Čím častěji se neúspěšně pokoušel Kájovi dovolat, tím byl smutnější. Už je to třetí den, kdy Kája nezvedá telefon a neodpovídá na jeho zoufalé esemesky, přestože jsou doručeny. Proboha, co když je Kája v kómatu a už se z něj neprobudí?! Už by ho pak nikdy neviděl. Ne, takhle nesmí myslet, nesmí hned všechno vidět tak tragicky, vše se vysvětlí, třeba je to jen něco banálního, třeba jen zlomená noha, nakonec se Kájovi dovolá, nebo on sám se ozve, vrátí se domů a jejich společný život bude pokračovat. Vstal z postele až pozdě odpoledne. Poslední dny vůbec nespal, alespoň tak mu to připadalo. Po všech těch dlouhých nocích beze spánku, během kterých mu mozek nedal odpočinout a donekonečna ho týral možnými situacemi, co se vlastně stalo, jak se to stalo a hlavně jaké to bude mít důsledky do budoucna (co když se Kája skutečně nevrátí? Co když se vrátí na vozíku, ochrnutý, nebo třeba bez paměti?), nakonec naprosto vysílen těmito myšlenkami přece jen usnul a propadl se do několikahodinového milosrdného nevědomí. Teď jsou ale všechny jeho obavy a bezradný strach zpět a dokonce v mnohem větší intenzitě. Omámený, ale přece jen trochu odpočinutý úlevným spánkem vnímá teď všechno mnohem racionálněji: tři dny se Kája neozval, je naprosto jasné, že se něco stalo a že je to zlé. Tohle takřka stoprocentní zjištění, ho vyděsilo. Měl by se rychle obléct a znovu vyrazit do nemocnice. Znovu se pokusit něco se dozvědět. Je to ale tak ponižující doprošovat se tam o byť jen sebemenší informace. Kde leží? Jak mu je? Co se vlastně stalo? Bude v pořádku? Ne, já nejsem rodina, já jsem přítel. Přítel, co s ním ale bydlí, co ho miluje, chápete? Ne, neznám žádného příslušníka Kájovy rodiny, bohužel. Mohl tam nechat jen své jméno a telefonní číslo pro případ, že se nemocnici konečně podaří kontaktovat členy Kájovy rodiny a ti dají svolení k poskytnutí informací o zdravotním stavu. Bezvýchodnost pitomé nemocniční byrokracie. Proč vlastně nikoho z Kájovy rodiny nezná? Kájovi rodiče, oba v dost pokročilém věku, bydlí někde daleko na Moravě, odbyl jednou Kája rychlou odpovědí jeho dotaz a pak dodal: „Ty jsi moje rodina, lásko.“ Obešel včera odpoledne zoufale jednu nemocniční budovu, tu nejneutěšenější, a pod okny marně hulákal Kájovo jméno. Vykouklo na něj hned několik překvapených, pohoršených i pobavených obličejů, vlastně desítky obličejů, bledých, polobledých i vcelku živoucích, žádný z nich ale nepatřil Kájovi. Nakonec na něj zavolali ochranku a ta ho odvedla. Chce věřit tomu, že až se Kája vrátí domů a vše bude zase v pořádku, tak se tomu jeho zoufalému chování budou společně smát. Ne, dnes tam křičet Kájovo jméno nepůjde. Kája se přece musí jednou vrátit domů, ať už v jakémkoliv stavu. Proboha, jak dlouho bude tý zasraný nemocnici trvat, než konečně kontaktují někoho z Kájovy rodiny? Nebo už tak dávno učinili a oni mu nechtějí žádnou informaci o Kájovi sdělit záměrně? Ale ať se děje, co se děje, jednou přece jen budou muset. Žije přece v Kájově bytě. Prudce se kolem sebe rozhlédl. Zatočila se mu hlava. Jako by na vteřinku vůbec nevěděl, kde je. Ano, jsem v Kájově bytě, u nás doma, došlo mu vzápětí. Asi jsem ještě rozespalý. Znovu se rozhlédl po prázdném bytě. Kájovy věci tady jsou přesně tak, jako by tu stále byl. Pár rozházených kusů oblečení. Na konferenčním stolku nedopité kafe a rozevřená knížka otočená listy dolů. Těžké stříbrné hodinky odložené mezi malé květináče s umělými bonsajemi, tedy přesně tam, kam si je dává, když je doma. Třeba tu Kája je. Všechno se mu to jen zdálo, všechno to byl jen příšerný sen a Kája je v koupelně a asi se holí. Ano, holí se! Slyší téct vodu. Úleva! Ach, díkybohu, nic z toho, čím se po tři dny trápil, nic z té hrůzy není pravda.
„Kájo?“ Vešel do koupelny. Rozsvítil. Byla prázdná. Jen voda z kohoutku tekla proudem a hlasitě se rozbíjela v umyvadle. Teče tu takhle celou noc a celý den? Nebo dokonce celé tři dny, co tu Kája není? Vložil pod tekoucí vodu svoje dlaně. Všiml si, jak se mu třesou. Nedokázal však na nich rozpoznat, zda je voda studená, nebo horká. Přesto ji trochu nabral do svých dlaní a opláchl si obličej. Je ledově studená, došlo mu vzápětí, a přestože se celou tu dobu koukal do zrcadla, až nyní se mu konečně podařilo zahlédnout sám sebe. Rozcuchané vlasy a hlavně jeho opuchlý, unavený obličej ho překvapily. Vůbec se nepoznával. Teď ho navíc vyděsil i jeho vlastní hlas: „Kájo, kde jsi?“ Je to jasný, Kája je pryč. Třeba se mu nic nestalo, ale je pryč. Opustil ho. Kvůli těm jeho pitomým a zbytečným úletům. Anebo se Kájovi skutečně na tý ulici něco stalo a chce se vrátit k němu domů, ale nemůže. Nebo možná umřel. Ne, bože, proč hned myslet na to nejhorší? Už mu z toho hrabe. V tom se ozval zvonek. Vyběhl z koupelny a nadšeně se rozběhl ke dveřím od bytu. „No konečně! Kájo!“ A aniž by zkontroloval v kukátku, kdo za dveřmi stojí, odemkl je a otevřel. Nebyl to Kája. Za dveřmi stáli tři mladí muži. Spíš kluci, než muži. Krásní, v hezkých hadrech. Jak z reklamy na Topman, napadlo ho nepatřičně. Dva z nich měli přes ramena velké tmavé tašky. Toho třetího, nejhezčího z nich, po chvíli nechápavého zírání konečně poznal. „Jsme tu na to focení, ty vejre,“ řekl mladík a vešel i se svými kumpány do bytu. Byl to Filip. Filip. Krásný, blonďatý arogantní anděl. První a naštěstí poslední málem nevěra od doby, co bydlím s Kájou. Živí se jako model, reklamní tvář známého řetězce s módou. Na otvírací mejdan tohohle obchodu jsem měl jít s Kájou, ale ten nechtěl. Na tohle jsem až moc starej, ukázal na letáček s andělem svlečeným do půl těla. Šel jsem tam nakonec s kamarádkou, opili jsme se a nadrženě pozorovali polonahého tančícího Filipa. Jeho krása mě bolela. V srdci, v rozkroku. Nikdy nebudu tak krásný. Nikdy nebudu někoho tak krásnýho mít. Proč je Kája se mnou, když by klidně mohl mít i tohle? Někdo mi dal extázi. Na záchodcích jsem pak slyšel Filipa nadávat do telefonu, že něco neklaplo, že není prostor na focení. Můj byt na Vinohradech by ti slušel, tam byste mohli fotit, odvázal jsem se a anděl se mi podíval do očí. Žaludek mi udělal veletoč: příliš hodně krásy, příliš hodně alkoholu. Filipa moje dávení se překvapivě neodradilo. Tohle je adresa, nejdřív ale zavolej a dohodneme se. Jeho nádherný úsměv mi dodal odvahu a já ho pozval k baru. Pak společný, do rána trvající pití a nakonec spolu venku někde v průjezdu. Marně jsem se mu ho snažil honit. Vůbec mu nestál a ten můj, co stál, ho nezajímal. Najednou z ničeho nic odešel. A mně se ulevilo. Tohle za zradu na Kájovi nelze považovat. A až Filip zavolá, pokud vůbec, řeknu, že to focení v mým bytě už bohužel není možný. Zatímco se snažil Filipovi zoufale vysvětlit, že dnes to nejde, že dnes je ten úplně nejhorší den na nějaké pitomé focení, že ani není majitelem bytu a majiteli bytu, který tu bude co nevidět, by se tohle rozhodně nelíbilo, dorazili další lidi. Mluvili rusky. Asi taky modelové. Nebo spíš prostituti. Ten, co z nich vypadal nejmladší, se vysvlékl do slipů, přejel dlaní mramorovou desku Kájova širokého kuchyňského stolu a vysypal na něj bílý prášek. Dlja asvěžénija, řekl a ostatní vesele zahelekali. Někdo jiný vytáhl z tašky jakýsi velký černý tubus, do kterého zasadil iPod, a najednou začal celý byt hřmět hypnotickou hudbou. Několik dalších mladíků si sundalo trička a začalo povlávat v prostoru. YOU CAN BE HAPPY, YOU CAN BE HAPPY, YOU CAN BE HAPPY, kvílel do zblbnutí nějaký zženštilý zpěvák. Někdo si zapálil trávu a
kouř během několika málo vteřin ponořil celý byt do šedi. Jeden vysvlečený tanečník začal problikávat celý prostor bleskem svého foťáku, který se mu lhostejně houpal na nahé hrudi. Kdosi si vložil válec, ze kterého duněla hudba, mezi nohy a předstíral, že na něm letí, že to je obří vibrátor a že s ním ojede všechny okolo, a takhle se předváděl klukovi s foťákem. „Uvolni se,“ řekl Filip a táhl jediného náležitého obyvatele bytu ke kuchyňskému koutu. „Takhle já a moje kreativní kamánda pracujeme. Paříme, bavíme se a pak to fotíme.“ Filip ho přitlačil ke stolu a spodní částí těla se na něj nalepil. Tou horní se od něj odtáhl a podíval se mu do očí. Tvořili teď jeden velký živý ypsilon. A znovu ten spalující pohled anděla. Filipova ruka se mu vplazila do kalhot a zmizela hluboko za jejich okrajem. „Možná bychom mohli pokračovat tam, kde jsme minule přestali.“ Kousek od nich vyšlehl blesk fotoaparátu. Mlčky se díval do andělových očí a nechal ho kvedlat svým zvadlým rozkrokem. Filip po chvíli vytáhl svou ruku, naslinil si dva prsty a zabořil je do malého kopečku s práškem, jenž se nenápadně bělal vedle nich. Jako by někdo zadělával mouku na minikoláč: jen do ní klepnout minivajíčko a uhníst z toho všeho malinkou porcičku těsta. Na tomhle stole, o který se teď on a Filip opírá, se s Kájou nikdy nemilovali. Vlastně se nikdy nemilovali ani v téhle velké místnosti spojující obývák a kuchyň v obrovský prostor. Znovu si v duchu připomněl tu bezútěšnou situaci, ve které se on a Kája – co s ním sakra je?! –, nacházejí. A tou znovu připomenutou bolestí se mu vedralo jméno jeho nezvěstného přítele na jazyk, ale stačil říct jen Ká a pod horní ret mu vnikly Filipovy andělské prsty. Rychlým třetím o jeho vlhké dásně se Filip zbavil bílého popílku na svých prstech. „Riléks, bejby. Rychlá party, rychlej fotošůt a zas vypadnem.“ Filip se do široka usmál a pomalinku se k němu svým obličejem nakláněl. Vteřiny jejich pomalého přibližování se rozbily na desítky minut. Ypsilon jejich těl se pomalu zužoval, a když se konečně proměnil v I a jejich pootevřené rty se dotkly, vniknul mu náhle Filip jazykem nad horní zuby. Jako by se snažil vzít si nazpět svůj bílý prášek. V tom je oslepil další výboj blesku. Vytrhnul se z Filipova sevření. Cítil vlhkost v rozkroku. Znovu ho práskla do očí fleš fotoaparátu. Hudba nesnesitelně řvala. Jako hejno synchronizovaných helikoptér. Vrtaček. Jako valící se moréna. Jako by byl uvězněn v tisíckrát zesílené blikající zářivce. Chtěl jít do koupelny a tam si vypláchnout tu chemickou pachuť na svých zubech, ale najednou nemohl dveře do koupelny vůbec najít. Ve spodním prádle už jsou všichni kolem, všiml si. Některá těla sedící na gauči uprostřed místnosti, která náhle ztratila stěny, se navzájem hladila. Jiná si třela nos. Všechna svítila. Do ruky mu najednou přiletěla klika dveří do koupelny. Je v koupelně. Voda pořád teče proudem. Pokouší se ji zastavit, ale nejde to. Nechává to být. Podívá se kolem. Stěna se zrcadlem se klepe, asi hlasitou hudbou, ale tu teď už vůbec neslyší. Hučí tu ticho. Je neuvěřitelné, jak se během toho času, co tu s ním Kája není, změnil tenhle prostor k nepoznání. Kouká kolem sebe. Bordel v koupelně. A najednou mu to přijde hrozně líto. Z očí se mu vyvalí slzy a s ohlušujícím zvukem dopadnou na podlahu – jako by se na dlaždicích roztříštilo deset, ne deset, tisíc sklenic. Ten bordel, ten neuctivý nepořádek, ten nevděk ke Kájovi. Dá se do těkavého uklízení. Ve skutečnosti ale nic neuklízí. Jen věci přendává, pohazuje jimi, všude kolem je rozhazuje. Celý ten chaos se ještě zhoršuje, a když si náhle uvědomí, že stojí ve třpytivé kaluži svých slz, které ho řežou do chodidel, vypadává mu z ruky lahvička Kájova luxusního parfému. Ten se na dlaždicích beze zvuku rozbije a flakon se rozletí do tisíce směrů. Vylekaně zamrzne. S uklízením přestane, stejně je to marný. Najednou Káju ucítí. Jeho příjemná vůně. Kája je tu s ním. Usmějí se na sebe. Kája. Můj muž. Muž mýho života. Muž zbytku mýho života. Už skoro dva roky spolu, z toho půlrok v tomhle jeho bytě. Vidíme se každý den. Mnou očekávaná nuda a samota ve dvou se nekonala. Ale ani žádné šimrání v žaludku. Spíš jen poklidné, a přece hezké sdílení našich
životů. Přesto jako by na mně poznal, že se s touhle nevzrušivou doživotní neměnností svýho bytí stále vyrovnávám: Lásko, je něco, co ti v životě se mnou chybí, zeptal se mě, zrovna když se holil v koupelně. Jiní kluci, víc alkoholu, občas nějaká droga, víc dobrodružství, větší nezávislost, nečekaný, spontánní, a proto vzrušivý sex. Nic, odpověděl jsem mu nakonec. Vlastně jo, jedna věc mi v našem společným životě fakt chybí, dodal jsem ještě, abych to celý zlehčil. Ty bonbóny, cos mi pravidelně vozil z Dublinu. Bonbóny? Ale to není žádnej problém, pousmál se. Zatím poslední úsměv, co mi věnoval. Kvapně vyšel z koupelny a chce jít ven. Ne, počkej, já si dělal legraci, snažil jsem se ho zadržet. Neboj, za moment jsem zpátky, tady naproti přes ulici je taky mají, přesně ty naše, hned ti je přinesu. Bude to zas jako dřív. Zatím jeho poslední slova, co mi řekl. Popadl svůj telefon a odešel. Až se za deset minut vrátí domů, řeknu mu: děkuju za tuhle krabici čokolád, ale mně v životě s tebou opravdu nic nechybí a bejt takhle s tebou se mi moc líbí. Za deset minut se nevrátil. Ani za hodinu, ani za dvě. Kde je tak dlouho? Po třech hodinách jsem celý nervózní vyběhl na ulici a tam se dozvěděl o tý nehodě. Najednou tam s ním je v té malinké krabičce koupelny tisíc Kájů. Totálně přecpáno, přelidněno. Tělo na tělo. Až ho to dusí, nemůže dýchat, musí ven. Vypotácel se z koupelny a úlevně se nadýchl. Do očí ho praštilo blikavé světlo a železná hudba ho nabodla na milión jehel. Nahá těla plavala po místnosti a většina z nich žmoulala v ruce blyštivé papírky od čokolády. Asi našli tady někde v bytě tu desítku krabic čokoládových bonbónů, díky kterým se s Kájou potkali a které mu pokaždé, když se vrátil do Prahy, přivezl. A on si myslel, že už žádné nemají, a proto poslal Káju ven, ať nějaké přinese. Barevné celofánky od bonbónů se teď válely všude po zemi. Vytvořily kosmický koberec, do kterého se každým krokem propadal. Pokusil se odhadnout směr, kde se nachází kuchyňská skříň, aby ji pořádně prozkoumal, aby zjistil, kde ti hajzlové našli všechny ty bonbóny. Zaostřil a teď si přes celou délku nekonečné místnosti všimnul, že mezi květináči s bonsajemi již neleží Kájovy hodinky. „Kde jsou, kurva, ty hodinky?!“ zařval z plných plic, až ho z toho bodlo v hlavě, ale z jeho úst nevyšla ani hláska. Stál na místě, řval dál a náhle i přes ten neprostupný hluk paralyzující hudby zcela zřetelně zaslechl vyzváněcí tón svého telefonu. Někdo mu volá. Někdo mu volá! S veškerým vypjetím sil přeskočil křoví obnažených chlapeckých těl, prodral se závějemi obalů od čokolády a poházeného oblečení a doběhl ke stolku, kde vedle Kájova hrnečku a Kájovy otevřené knížky vrněl telefon. Na displeji zářila fotka Kájova úsměvu a svítil nápis KAJA CALLING. Ohromná vlna úlevy mu projela celým tělem. Zmáčknul zelené tlačítko: „Kájo!“ „Ahoj, lásko!“ Ano! Je to opravdu on! Kája! A živý. Jak sladký, krásný, léčivě útěšný mu najednou připadá Kájův hlas. Slyšel ho zcela jasně a čistě i přes tu šílenou hudbu kolem. „Kájo! Kájo, kde jsi? Kdy přijdeš domů? Jsi v pořádku?“ „Lásko, neboj. Jsem v pořádku. Už jsem v pořádku. A už brzy přijdu domů. Už brzy se uvidíme. Teď už ale musím končit. Miluju tě, Radime. Sbohem.“ Konec hovoru. „Kájo! Kájo!“ Na lince už nikdo není. „Kájo…Taky tě miluju! Brzy ahoj.“ Zmáčkl červené tlačítko. Zvláštní, nikdy mu neříká Radime. Ale hlavně že je v pořádku. Hlavně že se ozval. Už nemusí mít strach, už žádné obavy, vše je v pořádku! Zvednul oči. Spatřil ten hlasitý blázinec, polonahou změť neznámých lidí a barevný nepořádek kolem sebe. V tom se mu telefon v ruce znovu rozvibroval. Neznámé číslo.
„Haló?“ přijal hovor, ale v telefonu nic neslyšel. Je tu fakt děsný kravál. Dopotácel se doprostřed místnosti a tam na gauči, na kterém sedělo několik zhulených hubených kluků, našel mohutný oválný zdroj toho příšerného zvuku. Vyrval z něj iPod a hudba konečně ztichla. „Haló?“ zopakoval. „Promiňte… Jste Radim?“ zeptal se nesměle neznámý ženský hlas. Spíš dívčí hlas. Tichý a zvláštně zastřený. „Ano, já jsem Radim Jelínek. S kým mluvím?“ „Já jsem Helena. Dcera Karla Novotného. Já teda tátu neviděla několik let, rodiče už spolu dlouho nejsou. Ale to asi víte.“ Naslouchal tomu hlasu a jeho tělo těžklo. „Bydlíme s mámou a jejím novým manželem v jedné vesnici u Zlína. Vlastně jsem v Praze poprvé v životě. Nevím, jestli - - - jestli to už víte - - - táta včera tady v Praze v nemocnici - - umřel.“ Zastavilo se mu srdce. A už se asi nikdy nerozběhne. „Říkali v nemocnici, že se někdo neustále pokoušel tátu navštívit. A když pak - - - pak když jsem viděla jeho telefon a všechny ty zprávy, co jste mu poslal - - - bylo mi jasné, že vám to musí někdo dát vědět… “ „Ale to je nesmysl. Já s Kájou před minutou mluvil. Volal mi, že je v pořádku.“ „- - - já s ním vlastně od včera, kdy se to stalo, taky mluvím. Nepřetržitě. A vždycky asi mluvit budu…“ Telefon mu vyklouznul z ruky a utopil se v bažině barevných obalů od čokoládových bonbónů. Stejně tak on – nohy mu vypověděly poslušnost. Filip po chvíli zasadil přehrávač zpátky do repráku a dunivá hudba se zase rozjela naplno. Do bytu vešli nějací další lidé.
///// Toto je nepublikovaná třetí část povídky Box of Roses ze souboru povídek Jana Folného Buzíčci. Tento text neprošel redakční úpravou.
Knihu Buzíčci lze objednat například na webových stránkách nakladatelství Host: nakladatelstvi.hostbrno.cz /////
