Jak nacisté zmasakrovali miliony Židů, cikánů a postižených? Jaká byla tajná dohoda mezi nacismem a radikálním sionismem?

Jak nacisté zmasakrovali miliony Židů, cikánů a postižených? Jaká byla tajná dohoda mezi nacismem a radikálním sionismem?

važujíce rozměry genocidy a krutosti způsobené nacisty Židům a dalším národům během 2.světové války, potřebujeme definitivně vyjasnit, že naprosto odporujeme všem formám krutosti, mučení a genocidy, bez ohledu na náboženství, barvu nebo etnický původ. Zcela odmítáme i ten nejmenší nespravedlivý útok na Židy, nebo jiný národ. Toto je vyžadováno morálními hodnotami, které Bůh přikazuje lidstvu v Koránu, který odsuzuje všechny, kdo páchají zlo, provádějí krutosti na ostatních nebo nespravedlivě berou život. Jak nám Korán zjevuje, “ten, jenž zabije jednoho člověka - nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi - byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré.” (5:32) Jedním z témat této knihy je, že nacistické Německo bylo zapojeno do tajné spolupráce s některými zakladateli státu Izrael. Mnozí to shledají šokujícím, ale historická fakta ukazují, že zakladatelé Izraele – někteří Sionisté, jinými slovy – v určitém bodě nastoupili blízkou spolupráci s nacistickým Německem, z důvodu, že nacistický tlak bude skvělým motivem pro evropské Židy, aby emigrovali do Palestiny. Ekonomicky a politicky podporovali nacistickou říši, která byla zapojena do hrozných surovostí na lidech jejich vlastního a mnoha jiných národů, dokonce fandili rasistické politice nacistů.

O AUTOROVI Nyní píšící pod pseudonymem HARUN YAHYA, narodil se v Ankaře v roce 1956. poté, co dokončil základní a střední školu v Ankaře, studoval umění v Istanbulu na univerzitě Mimar Sinan a filosofii na Istanbulské univerzitě. Od osmdesátých let publikoval mnoho knih s politickou, vědeckou a náboženskou tématikou. Harun Yahya je dobře znám jako autor významných prací odhalujících podvod evolucionistů, jejich neplatná tvrzení a temná spojení mezi darwinismem a takovými krvavými ideologiemi jako fašismus a komunismus. Všechna díla Haruna Yahyi mají tentýž cíl: předávat poselství Koránu, povzbuzovat čtenáře k úvaze o základních otázkách spojených s vírou, jako je Boží existence a jednota a věčný život; a odhalovat chabé základy nenáboženských systémů a perverzních ideologií.

KIRJOITTAJASTA Nimellä Harun Yahya teoksensa julkaiseva kirjailija syntyi Ankarassa vuonna 1956. Päätettyään peruskoulutuksensa Ankarassa hän opiskeli taiteita Mimar Sinan -yliopistossa Istanbulissa sekä filosofiaa Istanbulin yliopistossa. 1980-luvulta alkaen kirjoittaja on julkaissut monia poliittisia, tieteellisiä ja uskontoon liittyviä kysymyksiä käsitteleviä kirjoja. Harun Yahya on tunnettu kirjailijana, joka on kirjoittanut hyvin tärkeitä teoksia paljastaakseen evolutionistien petoksen ja heidän väitteidensä pätemättömyyden sekä synkät kytkennät darwinilaisuuden ja veristen ideologioiden välillä. Hänen kirjailijanimensä koostuu nimistä Harun (Aaron) ja Yahya (John) kahden uskon puutetta vastaan taistelleen kunnioitetun profeetan muistoksi. Profeetan sinetillä kirjailijan teosten kannessa on symbolinen, teosten sisältöön liittyvä merkitys. Tämä sinetti edustaa Koraania Jumalan viimeisenä kirjana sekä hänen ja Profeettamme, kaikista profeetoista viimeisen, viimeisenä sanana. Koraanin ja Sunnan johdatusta seuraten Harun Yahya on asettanut päätavoitteekseen osoittaa vääräksi jokainen Jumalan kieltävien ideologioiden opinkappale ja saada ”viimeinen sana” hiljentääkseen täydellisesti hyökkäykset uskontoa vastaan. Kirjailija käyttää korkeimman viisauden ja moraalisen täydellisyyden saavuttaneen Profeetan sinettiä merkkinä aikomuksestaan sanoa tämä viimeinen sanansa. Kaikki nämä kirjailijan teokset keskittyvät yhteen päämäärään: hän tahtoo välittää ihmisille Koraanin sanoman ja siten rohkaista heitä ajattelemaan perustavia uskontoon liittyviä kysymyksiä kuten Jumalan olemassaoloa, hänen ykseyttään ja tuonpuoleista, ja näyttää Jumalan kieltävien järjestelmien kuluneet perusteet ja harhautuneet aikaansaannokset. Harun Yahyalla on laaja lukijakunta monissa maissa Intiasta Yhdysvaltoihin, Englannista Indonesiaan, Puolasta Bosniaan ja Espanjasta Brasiliaan. Jotkut hänen kirjoistaan ovat saatavissa englanniksi, ranskaksi, saksaksi, italiaksi, portugaliksi, urduksi, arabiaksi, albaniaksi, venäjäksi, serbokroatiaksi, uygur-turkiksi ja indonesiaksi, ja lukijat ovat nauttineet niistä kaikkialla maailmassa.

Näitä teoksia on arvostettu suuresti, ja ne ovat saaneet monet ihmiset panemaan uskonsa Jumalaan ja toiset saavuttamaan syvemmän ymmärryksen uskostaan. Kirjoittajan viisaus, vilpittömyys ja hänen ymmärtämistä helpottava tyylinsä antavat näille kirjoille erityisen leiman, joka vaikuttaa suoraan jokaiseen niitä lukevaan tai tutkivaan. Nämä teokset torjuvat tehokkaasti vastaväitteet, ja niille ominaisia piirteitä ovat tehokkuus, varmat tulokset ja kumoamattomuus. Näitä kirjoja lukenut ja niitä vakavasti pohtinut ei todennäköisesti voi enää vilpittömästi puolustaa materialistista filosofiaa, ateismia tai muita vääristyneitä ideologioita tai filosofioita. Tai jos joku yhä puolustaa sellaisia ideologioita, se on vain tunteenomaista itsepintaisuutta, sillä nämä kirjat ovat kumonneet niiden perustan. Harun Yahyan kirjojen ansiosta kaikki nykyaikaiset Jumalan kieltävät liikkeet on nyt kumottu. Epäilemättä nämä kirjojen ominaisuudet johtuvat Koraanin viisaudesta ja selkeydestä. Kirjoittaja ei suinkaan ole ylpeä itsestään; hänen tarkoituksensa on vain palvella välineenä ihmisten etsiessä Jumalan oikeaa tietä. Lisäksi näiden teosten julkaisulla ei tavoitella taloudellista hyötyä. Näiden seikkojen perusteella tekee arvokkaan palveluksen, jos rohkaisee ihmisiä lukemaan näitä kirjoja, jotka avaavat sydämen silmät ja ohjaavat ihmisiä hartaammiksi Jumalan palvelijoiksi. Samalla olisi ajan ja energian tuhlausta levittää kirjoja, jotka luovat hämmennystä ihmisten mielessä, johtavat ideologiseen kaaokseen ja joilla selvästi ei ole mitään voimakasta tai täsmällistä vaikutusta epäilysten poistumiseen sydämistä, kuten aikaisempi kokemus on osoittanut. On ilmeistä, että sellaisilla kirjoilla, jotka on suunniteltu korostamaan kirjoittajansa kirjallista kykyä pikemmin kuin jaloa päämäärää pelastaa ihmisiä uskon menetykseltä, ei voi olla suurta vaikutusta. Tätä epäilevät voivat helposti nähdä, että Harun Yahyan kirjojen ainoa tavoite on voittaa epäusko ja levittää Koraanin moraalisia arvoja. Tämän palveluksen saavuttama menestys, vaikutus ja vilpittömyys tulevat ilmeisiksi lukijoiden vakuuttuneisuudessa. Yksi seikka on pidettävä mielessä: pääsyy jatkuvaan julmuuteen ja konflikteihin sekä kaikkiin muslimien koettelemuksiin on epäuskon ideologinen levinneisyys. Ne voidaan saada loppumaan vain epäuskon ideologisella kukistamisella ja sen varmistamisella, että kaikki tuntevat luomisen ihmeen ja Koraanin moraalin, niin että ihmiset voivat elää sen mukaisesti. Kun ottaa huomioon maailman nykyisen tilan, joka pakottaa ihmiset väkivallan, korruption ja konfliktien alaspäin suuntautuvaan kierteeseen, on selvää, että tätä työtä on tehtävä nopeammin ja tehokkaammin. Muuten voi olla liian myöhäistä. Ei ole liioiteltua sanoa, että Harun Yahyan kirjojen kokoelma on omaksunut tämän johtavan roolin. Jos Jumala suo, nämä kirjat voivat olla se keino, jonka avulla 2000-luvun ihmiset voivat saavuttaa Koraanin lupaaman rauhan ja siunauksen, oikeudenmukaisuuden ja onnen.

Čtenáři Zvláštní pozornost je věnována zhroucení teorie evoluce, protože tato teorie tvoří základ všech neduchovních filosofií. Od chvíle, kdy Darwin odmítl skutečnost stvoření – a tedy Boží existenci – za uplynulých 140 let to způsobilo, že mnoho lidí opustilo svou víru nebo upadlo do pochybností. Proto je podstatnou službou, velmi důležitou povinností, ukázat každému, že tato teorie je klam. Jelikož někteří čtenáři dostanou šanci číst pouze jednu z našich knih, myslíme si, že je důležité věnovat kapitolu ke shrnutí tohoto předmětu. Všechny autorovi knihy vysvětlují témata ve světle koranických veršů, a zvou čtenáře k poznání Božích slov a žití podle nich. Všechna témata týkající se Božích veršů jsou vysvětlena tak, aby nezbyl prostor pro pochybnosti a otázky ve čtenářově mysli. Knihy upřímně, jednoduše a plynulým stylem zajišťují, že kdokoli v kterékoli době a ze kterékoli společenské třídy je může snadno pochopit. Díky jejich účinnému a osvětlujícímu vypravování je lze přečíst na jedno posezení. Dokonce i ti, kdo přísně odmítají duchovno jsou ovlivněni fakty, jenž tyto knihy dokumentují a nemohou popřít pravdivost jejich obsahu.

To vede k tomu, že všechny knihy autora lze číst jednotlivě, i diskutovány ve skupině. Čtenáři usilující profitovat z těchto knih shledajíce diskusi velmi užitečnou dovolujíce jim spojit své úvahy a zkušenosti. Dále bude velkou službou islámu přispět k publikaci a čtení těchto knih, napsaných výhradně k potěšení Boha. Všechny autorovy knihyjsou velmi přesvědčivé. Z tohoto důvodu zprostředkují pravé náboženství ostatním a nejefektivnějším způsobem je pobídnout je k přečtení těchto knih. Doufáme, že čtenář si projde odkazy na konci knihy. Jejich bohatý odkazový materiál k tématům spojeným s vírou je velmi užitečný a je radost ho číst. V těchto knihách, na rozdíl od ostatních nenajdete osobní názory autora, vysvětlení založená na pochybných zdrojích, styl nevšímavý k úctě a vážnosti posvátných předmětů ani beznadějné, pesimistické argumenty, jenž vyvolávají pochybnosti v mysli a odchýlení v srdci.

www.harunyahya.com - www.en.harunyahya.tv

6

SISÄLTÖ ÚVOD Holokaust, Židé a antisemitismus................................................11 Pravda za holokaustem................................................................11 Postavení lidí Knihy v Koránu ....................................................14 Temné kořeny antisemitismu ......................................................18 Nacismus: Pohanství 20.století ...................................................20 Darwinistické kořeny nacismu ....................................................22 Mravnost Koránu eliminuje antisemitismus a všechny podoby rasismu..................................26 Závěr ...........................................................................................30 Stručná výpověď ohledně sionismu.............................................31 KAPITOLA JEDNA Nevyřčený příběh spolupráce nacismu a radikálního sionismu ..................................................33 Od Diaspory k sionismu ..............................................................33 Vynoření politického sionismu....................................................37 Asimilace: Problém pro sionismus..............................................38 Rasismus 19. století a moderní antisemitismus ...........................41 Antisemitismus: Herzlova karta ..................................................42 Židovský odpor radikálnímu sionismu........................................46 Ideologická spřízněnost nacismu a radikálního sionismu ................................................................47 Kolaborace radikálních sionistů s nacismem ..............................51 První léta nacistů a radikální sionisté ..........................................55

7

Požádání německých Židů, aby volili Hitlera .............................58 Poražení protinacistického bojkotu s pomocí radikálních sionistů ......................................................60 Hitlerovi radikálně sionističtí financovatelé................................63 Nacisticko-radikálně sionistická dohoda o prosazování emigrace německých Židů ...................................65 Norimberské zákony a “Juden Raus! Auf Nach Palästina [Židé ven! Do Palestiny]”............................68 Radikální sionisté spolupracující s SS.........................................71 Někteří sionisté špehují pro agenty SS; zbraně SS pro tyto sionisty ..........................................................73 Radikální sionisté brání Židům odcházet ....................................75 Mussolini, italský fašismus a radikální sionismus ......................78 Aliance s rakouskými, rumunskými a japonskými antisemity.........................................83 Polský antisemitismus a radikální sionisté ..................................86 Sternův gang navrhuje vojenskou alianci s nacisty ..........................................................88 Příběh Adolfa Eichmanna............................................................92 KAPITOLA DVA Židovský holokaust .....................................................................97 Nacistická ideologie a její nepřátelé............................................98 Kroky židovského holokaustu...................................................101 Válečná léta a začátek genocidy................................................105 Život a smrt v ghettech ..............................................................106 “Konečné řešení”: Založení koncentračních táborů ................................................109 Vlaky .........................................................................................111 Tábory smrti ..............................................................................113

8

Einsatzgruppen: Nacistické oddíly smrti...................................118 Nacistická nenávist k náboženství.............................................120 Radikální sionisté během holokaustu .......................................123 Někteří sionisté využívají holokaustu .......................................125 Závěr .........................................................................................127 KAPITOLA TŘI Zapomenuté holokausty ............................................................129 Barbarství proti nešťastníkům: Genocida postižených ...............................................................129 Genocida cikánů........................................................................137 Genocida namířená proti Polákům ............................................140 Všechny ostatní oběti ................................................................142 KAPITOLA ČTYŘI Izraelská politika antisemitismu................................................147 Hrozby Židům Diaspory od izraelských vůdců.........................151 Teror radikálních sionistů proti Židům v poválečných táborech DP ...........................................154 Organizátor emigrace: Mossad a Alijah Bet..............................159 Mossad bombarduje irácké Židy: Operace Ali Baba ......................................................................162 Odvlečení etiopských Židů z jejich vlasti aneb operace Mojžíš a Šalamoun.....................................166 Operace Kouzelný koberec: Jemenští Židé oklamáni lží, že “Mesiáš se objevil v Izraeli” ...........................173 Další izraelské metody nakupování Židů: Rumunští Židé a Lucemburská dohoda.....................................180 Izraelské tajné vztahy se současnými nacisty............................182 Závěr .........................................................................................185

9

PŘÍLOHA JEDNA Izrael, fašismus ve třetím světě a Gladio..................................................................187 PŘÍLOHA DVA Izraelsko-srbské vztahy.............................................................193 PŘÍLOHA TŘI Klam evoluce ............................................................................196 Vědecký kolaps darwinismu .....................................................197 První nepřekonatelný krok: Původ života .................................197 “Život pochází ze života” ..........................................................198 Inconclusive Efforts of the Twentieth Century ...............................................................199 Bezvýsledné snahy 20.století Složitá stavba života..................................................................199 Imaginární evoluční mechanismus............................................203 Lamarckův vliv .........................................................................203 Neodarwinismus a mutace ........................................................205 Fosilní nálezy: Žádné známky přechodných forem207 Darwinovy naděje rozdrceny ....................................................208 Pohádka o lidské evoluci...........................................................208 Darwinův vzorec!......................................................................212 Technologie v oku a v uchu.......................................................215 Komu vědomí, které slyší a vidí patří?......................................217 Víra materialistů........................................................................218 Evoluční teorie: Nejmocnější kouzlo na světě ..........................220 Zdroje ........................................................................................224 SELECTED BIBLIOGRAPHY ................................................228

10

ÚVOD

Holokaust, Židé a antisemitismus

Jelikož sionismus, judaismus a holokaust byli tématy nesčetných debat, bude užitečné nejprve objasnit určité základní principy. Zbytek knihy musí být chápán v rámci bodů uvedených v tomto úvodu.

Pravda za holokaustem Zvažujíce rozměry genocidy a krutosti způsobené nacisty Židům a dalším národům během 2.světové války, potřebujeme definitivně vyjasnit, že naprosto odporujeme všem formám krutosti, mučení a genocidy, bez ohledu na náboženství, barvu nebo etnický původ. Zcela odmítáme i ten nejmenší nespravedlivý útok na Židy, nebo jiný národ. Toto je vyžadováno morálními hodnotami, které Bůh přikazuje lidstvu v Koránu, který odsuzuje všechny, kdo páchají zlo, provádějí krutosti na ostatních nebo nespravedlivě berou život. Jak nám Korán zjevuje, “ten, jenž zabije jednoho člověka - nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi - byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré.” (5:32) Spáchání vraždy je lidstvu zakázáno. Náš Pán zjevil, že vražda jednoho nevinného člověka je zločinem srovnatelným s vraždou všech lidí.

11

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Nacisté vystavili evropské Židy nesporné a neodpustitelné krutosti během 2.světové války. Ponížili a degradovali miliony židovských občanů nutíce je opustit jejich domovy a zotročili je v koncentračních táborech, kde žili v nelidských podmínkách. Hrozné fotografie mrtvých vězňů z Buchenwaldu jsou dostatečnou připomínkou míry nacistického barbarství.

12

Harun Yahya (Adnan Oktar) Během 2.světové války a v letech jí předcházejících, mnoho Židů bylo vystaveno velikému barbaství a zabíjení. My bezvýhradně odsuzujeme zabíjení a utlačování těchto Židů a jiných nevinných lidí nacisty, nebo kýmkoli jiným. Neexistuje naprosto žádné ospravedlnění pro krutost spáchanou na desítkách milionů těch, kdo přišli o život ve 2.světové válce (ať to byli Němci, Rusové, Britové, Francouzi, Japonci, Číňané, Cikáni, Chorvaté, Poláci, Berbeři, Srbové, Arabové, Bosňané nebo jiné národy). Historikové odhadují, že před a v průběhu války nacisté zabili nějakých 29 milionů civilistů v koncentračních táborech, ghettech, vojenských vraždách a politických atentátech. Jedním z témat této knihy je, že nacistické Německo bylo zapojeno do tajné spolupráce s některými zakladateli státu Izrael. Mnozí to shledají šokujícím, ale historická fakta ukazují, že zakladatelé Izraele – někteří Sionisté, jinými slovy – v určitém bodě nastoupili blízkou spolupráci s nacistickým Německem, z důvodu, že nacistický tlak bude skvělým motivem pro evropské Židy, aby emigrovali do Palestiny. Ekonomicky a politicky podporovali nacistickou říši, která byla zapojena do hrozných surovostí na lidech jejich vlastního a mnoha jiných národů, dokonce fandili rasistické politice nacistů. Tato věc je důležitá, protože od 2.světové války do dnešního dne, tragického barbarství, kterého se nacisté dopustili na Židech je užíváno jako politického nástroje. Určité prvky ve státě Izrael, za účelem ospravedlnit vlastní politiku státu okupace a teroru a utišit kritiku k tomu namířenou, neustále se schovávají za koncept holokaustu. Opravdu, založení Izraele bylo umožněno z velké části díky mezinárodní podpoře a soucitu vyvolanému přízrakem genocidy. Druhou záležitostí, kterou se zabývá tato kniha je fakt, že nacistická politika vyhlazování nebyla namířena pouze proti Židům, ale také vůči ostatním etnickým, náboženským a sociálním skupinám, jako cikánům, slovanům, oddaným katolíkům, svědkům jehovovým a fyzicky a mentálně handikapovaným. Dozajista židovští lidé, jichž 5.5 milionů zemřelo v koncentračních táborech, byli největší obětí nacistického barbarství. Jenže cel-

13

NÁSILÍ HOLOKAUSTU kové množství životů ztracených v táborech bylo přes 11 milionů, a tedy polovinou z nich byly skupiny uvedené výše. Genocida na nich spáchaná musí být vzpomínána rovnocenně s tou spáchanou na Židech. Zobrazování nacistického barbarství jako namířeného pouze proti Židům je opět snahou změnit holokaust v politický nástroj, jak byl zmíněno prve, a to je velmi špatné.

Postavení lidí Knihy v Koránu V této knize se budeme bavit o krutostech spáchaných na Židech, a jak někteří Židé udržovali tajný vztah s nacisty, architekty tohoto útisku. Za účelem eliminovat určité předsudky a nedorozumění, bude proto užitečné objasnit jak muslimové pohlíží na Židy a judaismus a odstranit jakékoli podezření z antisemitismu – což nevyhnutelně přichází na mysl, kdykoli vyvstane taková debata. V jednom verši Bůh zjevuje, že lidé nesmí být posuzováni podle rasy, barvy nebo etnického původu, ale naopak podle jejich morálky: Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější - a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený. (49:13)

Vyjádření “abyste se vzájemně poznali” odhaluje Boží moudrost za stvořením ras a různých etnik: Rozličné kmeny a národy, z nichž všichni jsou Božími služebníky, se musí navzájem poznat - jinými slovy poznat kulturu, jazyky, zvyky a dovednosti ostatních. Jeden ze záměrů za existencí odlišných ras a národů je kulturní bohatost, nikoli válka nebo konflikt. Morálka přikázaná v tomto verši a jinde v Koránu činí naprosto jasným, že muslim se nesmí zapojit do rasismu nebo posuzovat lidi podle jejich rasy. Z tohoto důvodu naprosto nepřipadá pro muslimy v úvahu chovat negativní pocity k Židům nebo jinému etniku, pouze kvůli jejich původu. Vzhledem k náboženství, které Židé následují, utkáme se s další důležitou pravdou zjevenou v koránu: Na židy a křesťany se odkazuje jako na “lidi knihy” a jako takoví jsou blíže muslimům než

14

V očích Boha lidé dosahují nadřazenosti ne podle svého jazyka, rasy nebo pohlaví, ale podle své zbožnosti. Existence rozdílných ras a národů je kulturní bohatství, nikoli důvod k válce nebo konfliktu.

NÁSILÍ HOLOKAUSTU ateisté a pohané. Bez ohledu jak porušený Starý a Nový zákony mohou být vedouce židy a křesťany k určitým falešným přesvědčením a zvyklostem, nakonec všichni věří v Boha a Jeho jednotu. A všichni se podřizují Jeho přikázáním. Korán rýsuje důležitou odlišnost mezi lid Knihy a modloslužebníky, konkrétně ve smyslu sociálního života. Jeden verš například ty druhé popisuje slovy “… Modloslužebníci jsou věru nečistota! Nechť se tudíž nepřibližují k Posvátné mešitě…” (9:28) To kvůli tomu, že modloslužebníci neuznávají žádný Boží zákon, nevlastní žádná morální kritéria a bez váhání se mohou zapojit do jakékoli špatnosti nebo úchylky. Avšak lidé Knihy se drží určitých morálních kritérií založených na Božím zjevení, stejně jako koncept toho, co je povolené a co je zakázané. To proto je dovoleno muslimům jíst jídlo připravené lidmi Knihy. Muslimským mužům je rovněž dovoleno oženit se se ženami z lidí Knihy. V relevantním verši Bůh praví: Dnes jsou vám dovoleny výtečné pokrmy; jídla těch, jimž dostalo se Písma, jsou vám též dovolena a pokrmy vaše jsou zase dovoleny jim. A dovoleny jsou vám muhsany z věřících žen a muhsany z těch, jimž dostalo se Písma před vámi, jestliže jste jim dali jejich odměnu a chováte-li se jako muži spořádaní, nikoliv jako cizoložníci nebo ti, kdož si berou milenky. A kdokoliv zavrhne víru, toho skutky budou marné a v životě budoucím bude mezi těmi, kdož ztrátu utrpí. (5:5)

Tato pravidla ukazují, že manželství a výsledné příbuzenské vazby mohou být ustanoveny mezi muslimy a lidmi Knihy. Mohou vzájemně přijímat svá pozvání, všechno z toho dovoluje založit vřelé lidské vztahy a mírumilovně sdílet život. Jelikož Korán přikazuje takovou umírněnost a pochopení, je mimo diskusi pro muslimy mít myšlenky odporující tomuto hledisku. Navíc Korán popisuje místa, kde lidé Knihy uctívají jako místa pod Boží ochranou: …A kdyby byl Bůh nezahnal jedny lidi druhými, věru by byly bývaly zničeny poustevny, kostely, modlitebny a místa klanění, v nichž hojně je vzpomínáno jména Božího. - A Bůh vskutku pomůže těm, kdož pomáhají Jemu - a Bůh věru je silný, mocný. (22:40)

16

Harun Yahya (Adnan Oktar) Tento verš ukazuje, že všichni muslimové se musí chovat uctivě vůči místům uctívání lidí Knihy, stejně jako je chránit. Opravdu, prozkoumá-li člověk dějiny islámu, je zarážející, že muslimské společnosti vždy zacházely s lidmi Knihy mírně a s pochopením. To bylo konkrétně velmi zjevné v Osmanské říši, jejíž potomkem je dnešní Turecko. Je dobře známo, že Židé byli vyhnáni z katolického Španělska, ale nalezli právo žít poklidně v osmanských zemích. Když sultán Mehmed Dobyvatel (Mehmed II) dobyl Konstantinopol, dovolil židům a křesťanům, aby tam svobodně žili. V průběhu osmanské historie se na Židy nahlíželo, jako na lid Knihy a bylo jim dovoleno žít v míru. Ani praktiky inkvizice pramenící z bigotnosti, ani antisemitismus zrozený z rasistických představ – z nichž obé poskvrnilo historii Evropy – se nikdy v islámském světě neobjevily. Konflikt 20.století mezi židy a muslimy na Sředním východě vznikl pouze proto, že někteří Židé se obrátili k rasistické ideologii radikálního sionismu, jenž není v souladu s náboženskými zásadami, a za kterou nejsou muslimové nijak odpovědní. Nakonec, je absolutně nepřípustné pro nás muslimy, kteří uvažujeme v souladu s při-

V průběhu historie se muslimské komunity chovaly ke svým členům jiných ras a vyznání s porozuměním. Obrázek ukazuje sultána Mehmeda Dobyvatele, kterak vstupuje do Hagia Sophia.

17

NÁSILÍ HOLOKAUSTU kázáními Koránu, cítit nepřátelství k Židům kvůli jejich náboženství nebo přesvědčení.

Temné kořeny antisemitismu Ideologie známá jako antisemitismus je pohanské učení, které nemůže přijmout žádný muslim. Abychom si to uvědomili, potřebujeme prozkoumat kořeny antisemitismu. Pojem je obecně chápán jako “nenávist k Židům”, ačkoli ve skutečnosti znamená “nenávist k Semitům” – jinými slovy ke všem semitským národům: Arabům, Židům a dalším etnickým skupinám Středního východu. Existují blízké podobnosti mezi semitskými kulturami a jazyky. Například arabština a hebrejština jsou si velmi podobné. Druhou největší jazykovou a rasovou skupinou, která ovlivnila

Neopohanské hnutí se zrodilo v 19.století a zachovávalo, že evropské společnosti by se měly vrátit k předkřesťanskému pohanství. Někteří neopohané, nepřátelští k Božím náboženstvím jako judaismus a křesťanství, si oblíbili barbarský životní styl pohanských společností. Nacistická propaganda (vpravo) srovnává SS se starobylými pohanskými válečníky.

18

Harun Yahya (Adnan Oktar) světovou historii jsou indoevropané zahrnující většinu národů dnes přítomných v Evropě. Proroci přicházeli ke všem těmto civilizacím a společnostem, aby jim pověděli o existenci a jednotě Boha a o Jeho příkazech. Ze psaného záznamu však víme, že indoevropané se drželi pohanských vír od velmi starobylých časů. Řecká a Římská civilizace, barbarské germánské kmeny a Vikingové, kteří žili v Evropě ve stejnou dobu, všichni měli polyteistické pohanské přesvědčení. To vysvětluje, proč byly jejich společnosti zbavené morálních kritérií. Pohlíželi na násilí a surovosti jako ospravedlnitelné a chvályhodné, a ve velkém se účastnili nemorálních praktik jako homosexualita a cizoložství. (Nesmíme nikdy zapomenout, že Římská říše, považovaná za nejrozvinutější z indoevropských civilizací, byla divoká společnost, kde byli lidé mučeni a trháni na kusy v arénách pro pobavení veřejnosti.) Tyto pohanské kmeny dominující Evropě přešly na víru v Boha jedině pod vlivem Ježíše (pokoj s ním), který přišel jako prorok k Semitům a dětem Izraele. On sám byl jazykově a rasově Žid. Jeho poselství se postupně rozšířilo po Evropě a jeden po druhém tyto pohanské kmeny přecházely na křesťanství. (Měli bychom v tomto bodě objasnit, že křesťanství bylo porušeno a do jeho učení byla zahrnuta překroucená myšlenka Trojice). V 18. a 19. století však křesťanství v Evropě zesláblo. Spolu s roustoucí mocí ideologií a filosofií podporujících ateismus, se zrodilo zvláštní hnutí: Neopohanství. Vůdci hnutí prosazovali, že evropské společnosti potřebují odmítnout křesťanství a vrátit se ke svým pohanským vírám. Podle neopohanů, etické porozumění pohanských evropských společností bylo nadřazeno tomu, které se rozvinulo později, po obrácení na křesťanství. Jedním z hlavních zástupců tohoto trendu, a také jeden ze zásadních teoretiků fašismu, byl Friedrich Nietzsche. Nesmiřitelně nepřátelský ke křesťanství, věřil, že toto náboženství zničilo bojovného ducha německé rasy a tedy jeho takzvanou “vznešenou esenci.”

19

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Zaútočil na křesťanství ve své knize Antikrist a oslavil starobylou pohanskou filosofii v Tak mluvil Zarathuštra (zoroastriánství, hojně rozšířené ve staré Persii bylo jedním z pohanských náboženství indoevropské kultury). Neopohanství taktéž chovalo obrovskou nenávist k judaismu, jenž považovali za zásadní kořen křesťanství, což měli za “židovské spiknutí” a dokonce to popisovali jako, že “svět byl dobyt židovskou myšlenkou.” (Bez dotazů, neopohanství také neFriedrich Nietzsche, jeden z vůdců návidělo islám, jediné pravé nábo- neopohanského hnutí v Evropě 19.století. ženství, stejným způsobem.) Toto neopohanské hnutí rozdmýchalo plameny protináboženské nenávisti a také zrodilo ideologie fašismu a antisemitismu. Při prozkoumání konkrétně základů nacistické ideologie je dost jasné, že Hitler a jeho partyzáni byli pohané v pravém smyslu slova.

Nacismus: Pohanství 20.století Ve vývoji nacistické ideologie jednu z nejdůležitějších rolí hrál Jörg Lanz von Liebenfels, oddaný věřící neopohanství. Byl první, kdo ve starobylých pohanských zdrojích objevil svastiku, která se stala symbolem nacistické strany, a skutečně ji použil. Organizace Ordo Novi Templi, kterou založil, byla cele zasvěcená obrození pohanství. Lanz dokázal, že otevřeně uctívá Wotana, jednoho z falešných božstev starých germánských pohanských kmenů. Wotanismus, podle jeho názoru, byl přirozeným náboženstvím německých lidí a Němci samotní mohou být zachráněni pouze návratem k němu.

20

Harun Yahya (Adnan Oktar) Nacistická ideologie se vyvíjela podél linií otevřených Lanzem a podobnými neopohanskými ideology. Alfred Rosenberg, nejprvnější nacistický ideolog, otevřeně tvrdil, že křesťanství nemůže poskytnout duchovní energii k ustanovení nového Německa pod vedením Hitlera, proto se germánská rasa potřebuje vrátit ke starému pohanskému náboženství. Z Rosenbergova pohledu, jakmile se nacisté dostali k moci, náboženské symboly v kostelech měly být odstraněny a nahrazeny kopiemi Hitlerovy knihy Mein Kampf (Můj boj) a svastikami a meči představujícími nepřemožitelnost Německa. Hitler byl ovlivněn názory Rosenberga, ale nepřevedl teorii nového německého náboženství do praxe, protože se obázal silného protestu společnosti.(1) Přesto mnoho neopohanských opatření bylo praktikováno v době nacistického režimu. Krátce poté, co se Hitler dostal k moci, křesťanské svátky byly opouštěny a nahrazeny pohanskými alternativami. V průběhu svatební ceremonie se přísahalo na imaginární božstva jako “Matka země” nebo “Otec obloha”. V roce 1935 bylo ve školách studentům zakázáno recitovat křesťanské modlitby. Hodiny křesťanství byly zcela zrušeny. Šéf SS Heinrich Himmler stanovil nenávist nacistického režimu ke křesťanství: “Toto náboženství je nejhorším morem, jaký kdy svět viděl. Podle toho se s ním musí zacházet.”(2) Tato slova jsou projevem oznamujícím Himmlerovu a nacistickou mentalitu ignorance a iracionality. A ty jsou neakceptovatelné.

Nacistické nepřátelství k Židům tak bylo součástí a dílem těchto protináboženských ideologií. Považujíce křesťanství za

21

NÁSILÍ HOLOKAUSTU “židovské spiknutí,” pokusili se na jednu stranu rozvést německou společnost s křesťanstvím, a na druhou stranu povzbudit Židy, aby Německo opustili rozličnými formami nátlaku a organizováním pouličních útoků. (V tomto bodě se zrodila aliance mezi radikálním sionismem a nacismem, což probereme v kapitole 1). Podíváme-li se na různé neonacistické a fašistické skupiny v předvoji antisemitismu dnes, uvidíme, že většina z nich zastává protináboženskou ideologii a užívá slogany postavené na pohanských konceptech.

Darwinistické kořeny nacismu Jiným odhalujícím bodem byl způsob nacistického pohledu na svět převzetím Darwinovy evoluční teorie za svůj šéf SS Heinrich Himmler intelektuální základ. Když prosazoval tuto teorii, Charles Darwin tvrdil, že v přírodě existuje neustálý zápas o přežití, a že určité rasy jsou obzvláště úspěšné v boji, zatímco ostatní jsou odsouzeny prohrát a být “eliminovány”. Jak lze očekávat tento názor se brzy stal vědeckou základnou rasismu. James Joll, který strávil dlouhá léta jako profesor mezinárodní historie na Oxfordu, Stanfordu a Harvardské univerzitě popisuje toto ideologické spojení mezi darwinismem a rasismem ve své knize

22

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Nacistická oddanost neopohanským učením byla hlavní příčinou jejich nepřátelství k Židům. V průběhu let nacistické vlády se vyvinula okázalá představení nostalgicky připomínající pohanské cermoniály, která se konala po celém Německu. Otevírací ceremoniál Berlínské olympiády (na obrázku) byl jedním z nich.

Evropa od 1870: Mezinárodní historie, která se stále používá jako kolejní učebnice: Charles Darwin, anglický naturalista jehož knihy O původu druhů, publikovaná v roce 1859, a Původ člověka, která následovala v roce 1871, vyhlásil kontroverzity, které ovlivnily mnoho odvětví evropského myšlení… Představy Darwina, a některých z jeho současníků jako anglického filosofa Herberta Spencera, ... byly rychle aplikovány na otázky daleko vzdálené vědeckým… Prvek darwinismu, který se jevil nejvhodnější pro rozvoj společnosti, byla víra, že nárůst populace přesahující prostředky výživy nezbytně vyžaduje neustálý zápas o přežití, v němž “nejvhodnější” vyhrává. Odtud bylo snadné pro jisté myslitele dát morální obsah zmínce o nejvhodnějších, tedy, že tedy ty druhy nebo rasy, které přežily k tomu byly morálně předurčeny.

23

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Hodnocení lidí podle jejich etnického původu a vrozených fyzických vlastností je perverzní praktikou, která dosáhla vrcholu v 19.století. Motivací pro to byla Darwinova teorie evoluce, která pohlížela na lidstvo z naprosto rasistického hlediska. Darwin byl architektem za scénou rasismu 19.století a nacistického barbarství 20.století. Nahoře: takzvané “rasové měření” prováděné podle kritérií evolucionistů.

Doktrína přírodního výběru mohla proto snadno spojena s jinou myšlenkou rozvinutou francouzským spisovatelem, Countem Joseph-Arthurem Gobineauem, který publikova Esej o nerovnocenosti lidských ras v roce 1853. Gobineau trval na tom, že nejdůležitějším faktorem ve vývoji je rasa; a že ti jejichž rasy jsou nadřazené jsou ti, kteří uchovali svou rasovou čistotu nedotčenou. Mezi ně, podle Gobineaua, patří árijská rasa, která přežila nejlépe… Houston Stewart Chamberlain... přispěl k těmto myšlenkám a dále stanovil… Hitler sám autora [Chamberlaina] obdivoval dost na to, aby ho navštívil na smrtelné posteli v roce 1927. (3)

Hitlerova oddanost ideám Darwina se objevila v titulu jeho knihy, Mein Kampf. Ten boj byl samozřejmě boj o přežití navržený Darwinem. Hitlerova a nacistická ideologická oddanost darwinismu byla implementována do jejich politiky po příchodu k moci. Nacistické rasové zásady známé jako “eugeniky,” představovaly teorii evoluce Obálka prvního vydání z roku 1925 aplikovanou ve společnosti. Eugeniky se Hitlerovy knihy Mein Kampf (Můj boj)

24

Harun Yahya (Adnan Oktar) vztahují k vypletí nemocných a postižených, a “zdokonalení” lidské rasy zvýšením počtu zdravých jedinců. Podle teorie eugeniky, může být zdokonalena stejným způsobem, jako se šlechtí zvířecí rasy. Tato teorie byla navržena bratrancem Charlese Darwina, Francisem Galtonem a jeho synem, Leonardem Darwinem. Prvním, kdo přijal a šířil tuto teorii v Německu byl evolucionista a biolog Ernst Haeckel, blízký přítel a podporovatel Darwina. Doporučil, aby handikapovaná miminka byla zabíjena hned po narození, aby se urychlila takzvaná evoluce společnosti. Zašel dokonce ještě dále a tvrdil, že leprózní, nemocní rakovinou a mentálně postižení by měli být také nemilosrdně zabiti, nebo jinak budou tito lidé zatěžovat společnost a zpomalovat proces evoluce. Haeckel zemřel v roce 1919, ale jeho představy byly odkázány nacistům. Krátce po uchopení moci, Hitler zavedl oficiální program eugeniky. Jeho slova v Mein Kampf shrnula tuto novou politiku: Duševní a tělesná výchova má velkou důležitost pro stát, jenže selekce lidí je přinejmenším stejně důležitá. Stát má povinnost vyhlásit, že je nevhodné pro geneticky nebo zjevně nezdravé jedince se reprodukovat... Nesmí ukázat žádný soucit nebo čekat na ostatní až pochopí splnění povinnosti…Zabránění rozmnožování fyzicky postiženým a nezdravým jedincům po dobu 600 let ... přinese dosud nedosažitelné zdokonalení lidského zdraví. Budou-li se nejzdravější příslušníci rasy reprodukovat plánovaným způsobem, výsledkem bude … rasa bez fyzicky nebo mentálně deformovaného semene, které jsme si s sebou nesli tak dlouho. (4)

Biologové, kteří podporovali evoluční teorii patřili mezi Hitlerovy hlavní intelektuální zdroje. Původ jeho myšlenky eugeniky (rasového zdokonalení) spočívá ve Francisi Galtonovi, bratranci Charlese Darwina, a Ernstu Haeckelovi, jednom z nejsilnějších Darwinových podporovatelů v Německu.

25

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Následkem Hitlerovy filosofie nacisté provedli zátah na nemocné, zmrzačené, od narození nevidomé a trpící dědičnými chorobami a odeslali je do zvláštních “sterilizačních středisek.” Pod zákonem vydaným v roce 1933, 350 000 duševně chorých lidí, 30 000 cikánů a stovky barevných dětí bylo sterilizováno kastrací, rentgenovým zářením, injekcemi nebo elektrickými šoky do přirození. Jak to vyjádřil jeden nacistický důstojník, “Národní socialismus je jednoduše aplikovaná biologie.” (5) Co nacisté považovali za “aplikovanou biologii” byla vlastně darwinova teorie evoluce, jež je sama znásilněním základních zákonů biologie. Od té doby bylo jasně ukázáno, že teorie eugeniky a další tvrzení darwinistů jsou zcela zbavená vědeckých podkladů. Nakonec, musíme zdůraznit, že nacistické připojení evoluční teorie bylo spojeno s jejich nepřátelstvím k náboženství stejně jako s rasistickými zásadami. Jak jsme již viděli, nacisté chovali obrovskou nenávist k božským náboženstvím. Zamýšlejíce je nahradit pohanskými vírami, usilovali o uskutečnění protináboženské propagandy a vymývání mozků a uvědomili si, že darwinismus je k tomu nejúčinnějším prostředkem. Daniel Gasmanův Vědecký původ národního socialismu to dokazuje: “Hitler zdůraznil a vyvolil myšlenku biologické evoluce za nejpřednější zbraň proti tradičnímu náboženství…” (6) Totožné protináboženské a darwinistické ideologie tvoří základ nacistické despotické nelítostnosti.

Mravnost Koránu eliminuje antisemitismus a všechny podoby rasismu Z toho, co jsme dosud viděli, vyplývá závěr, který jest: Antisemitismus je vlastně protináboženská a darwinistická ideologie jejíž kořeny sahají k neopohanství. Z toho důvodu je nemyslitelné pro muslima sympatizovat nebo soucítit s touto ideologií. Antisemita je také nepřítelem proroků Abraháma, Mojžíše a Davida (pokoj s nimi všemi), požehnaných lidí vybraných Bohem a poslaných na zem jako proroků k lidstvu.

Stejným způsobem jiné podoby rasismu (jako předsudky proti černé nebo jiným rasám) jsou také zvrhlostmi vyrážejícími z rozlič-

26

Zvrhlá ideologie rasismu není v souladu s náboženskými morálními hodnotami a neustále zavádí lidstvo do neštěstí. Náboženská mravnost na druhou stranu přikazuje toleranci, lásku, soucit a odpuštění – jinými slovy, náležité morální hodnoty.

NÁSILÍ HOLOKAUSTU ných ideologií a falešných přesvědčení, které nemají nic společného s božími náboženstvími. Prozkoumáním antisemitismu a jiných forem rasismu se jasně objevuje jak tyto obhajované idee a společenské modely diametrálně odporují morálce Koránu. U kořenů antisemitismu, například, leží pocity nenávisti, násilí a bezcitnosti. (To proto, že antisemité napodobovali pohanská náboženství starobylých barbarských kmenů.) Antisemita může zajít tak daleko, že bude hájit zabíjení Židů, nešetříce ženy, děti ani starce. Morálka Koránu však učí lásce, zalíbení a soucitu. Instruuje muslimy, aby byli spravedliví a odpouštěli i nepřátelům. Na druhou stranu antisemité a jiní rasisté si nepřejí žít v míru s lidmi odlišného etnického původu nebo vyznání. (Například rasističtí nacističtí Němci a někteří sionisté – jejich židovské protějšky – odporovali představě Němců a Židů žijících v těsné blízkosti, protože každá jednotlivá strana věřila, že to povede k degeneraci jejich vlastního lidu.) Korán však povzbuzuje lidi různých vyznání, aby žili pospolu v míru a bezpečnosti uvnitř stejné sociální struktury, stejným způsobem, který nedovoluje diskriminaci mezi rasami. Morálka, jakou Bůh nařizuje v Koránu zakazuje zevšeobecněná odsouzení na základě rasy, národa nebo náboženství. Každá společnost má dobré a špatné členy. To se vztahuje také na lidi Knihy. Po vysvětlení, že někteří lidé Knihy se vzbouřili Bohu a Jeho náboženství, verš pokračuje prohlášením, že mezi nimi jsou také upřímně oddaní: Nejsou všichni stejní mezi vlastníky Písma; je mezi nimi obec přímá, jejíž členové přednášejí za noci verše Boží a na tváře své padají a věří v Boha a v den soudný, přikazuji vhodné a zakazují zavrženíhodné a soutěží v konání dobrých skutků; a to jsou praví zbožní. Cokoliv dobrého učiní, nebude jim upřeno – a Bůh dobře zná bohabojné. (3:113115)

Korán přikazuje nečinit rozdíly, dokonce ani mezi těmi, kdo nevěří a odmítají uznat Boha a náboženství, a stanovuje, že s těmi, kdo neprojevují nepřátelství k náboženství by se mělo zacházet dobře:

28

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Bez ohledu na to, na koho je uvalen, rasismus je hrozný zločin. Nacisté vešli do dějin jako příklad nelítostných rozměrů, k jakým může rasistické barbarství dojít. Toto nevinné židovské dítě plazící se po zemi ve Varšavském ghettu ve 40. letech a mnoho nevinných lidí rozličných ras, kteří jsou dále utiskováni po celém světě odhalují krutou povahu rasismu.

Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. Avšak Bůh vám zakazuje brát si za přátele ty, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou přátelit, jsou nespravedliví! (60:8-9)

Je nařízeno, aby se i nepřátelům muslimů dostalo spravedlnosti: Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví - a to je blíže k bohabojnosti - a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (5:8)

Znovu všechny tyto verše ukazují, že je naprosto nesrovnatelné s islámskou morálkou chovat nenávist, hněv nebo agresivitu k Židům nebo jiným lidem čistě na účet jejich víry nebo rasy. Jelikož

29

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Židé jsou potomky proroka Abraháma (pokoj s ním), bez dotazů islámská morálka nepřipouští jakýkoli záměr k vyhlazení Abrahámovy (pokoj s ním) linie. To je nejodpornější a nejhříšnější čin. Jako pro všechny muslimy, kteří jsou věrní koranickým morálním hodnotám a Sunně, učení našeho Proroka (pokoj a požehnání s ním), je pro nás nemožné přijmout takový odporný skutek nebo na něj pohlížet jako na ospravedlnitelný.

Závěr Jak jsme viděli, morálka Koránu eliminuje všechny podoby rasismu. Proto muslim, jenž je věrný Koránu se nikdy nemůže zapojit do rasismu, a nikdy neopovrhuje ostatními, protože jsou příslušníky určité rasy. Korán přikazuje, že s jinými vyznáními se zachází mírným a přátelským způsobem, tak dlouho, dokud se nechovají nepřátelsky

30

Harun Yahya (Adnan Oktar) k muslimům a islámu. To proto muslim lnoucí ke Koránu musí jednat laskavě a přátelsky se stoupenci jiných náboženství, zejména s lidmi Knihy. Rasistické ideologie jako nacismus antisemitské filosofie, jejichž kořeny sahají do pohanských kultur, jsou zvrhlá učení nemající v náboženství místo. Pro muslima nepřichází v úvahu jakkoli ctít taková učení. Naše perspektiva k tématu judaismu a holokaustu závisí na těchto základních kritériích. Vskutku, tato kniha byla připravena v přísné shodě s těmito kritérii. Následující kapitoly bezvýhradně kritizují nacistický útisk německých Židů, ale také vysvětlují jak názor sdílený nacisty a některými racistickými sionisty, že “různé rasy se nesmí vzájemně mísit” je zcela mylný a brání koncept různých ras, etnik a vyznání žijících pohromadě. Naším přáním je vidět rasismus, antisemitská hnutí jako nacismus a ideologie, které se účastní rasismu ve jménu kterékoli etnické skupiny, jako je radikální sionismus, všecky zmizet, uvolňujíce cestu novému světovému pořádku založenému na spravedlnosti, v němž všechny rasy a přesvědčení mohou žít v harmonii.

Stručná výpověď ohledně sionismu Asi v polovině 19.století se sionismus rozšířil jako hnutí tvrdící, že rozptýlení židovští lidé by měli mít svou vlast. Jako mnoho ideologií však byl sionismus během času překroucen. Jeho ospravedlnitelný požadavek se změnil v radikální koncepci, která se v praxi uchylovala k násilí a teroru, a vyrovnala se extrémním silám. Radikální sionismus je rasistická, šovinistická a expanzní ideologie inspirovaná takovými hnutími jako sociální darwinismus, jež jsou všechny nekompatibilní s náboženskými morálními hodnotami. Tato kniha nekritizuje omluvitelné jednání patriotických Židů a jejich požadavky, ale naopak postoj a praktiky určitých radikálních a rasistických sionistů, jež se spojili s nacisty a selhali v předvídání riskantních následků, k nimž taková spolupráce může vést. V sou-

31

NÁSILÍ HOLOKAUSTU časnosti navíc mnoho mírově orientovaných izraelských občanů, oddaných židů a významný počet Židů v jiných zemích světa (dokonce i umírněných sionistů) odporuje radikálnímu sionismu, a prudce odsuzuje rasistická prohlašování z této ideologie, která nejsou ve shodě s náboženskými morálními hodnotami. V kontrastu s propagandou roztrušovanou v raných dnech, určité kruhy transformovaly sionismus v hnutí podporující násilí a ohrožující mír a bezpečnost. Historická zkušenost dokázala, že radikální sionismus přivedl Židy a rovněž Araby k utrpění obrovských ztrát. Historie ukazuje, že dokud nebude ideologie radikálního sionismu odmítnuta, Židé – a proto ani jejich sousedi a celý region – si nikdy nemohou vychnutnat mír. Vyvarování se opakování bolestné zkušenosti z minulosti; dosažení trvalého míru na Středním východě; a soužití Židů a Arabů v harmonii a bezpečnosti v jejich vlastních zemích bude možné pouze tehdy, pokud obě strany opustí všechny formy radikálních tendencí a obrátí se k pravým náboženským morálním hodnotám. Naší nadějí je, že fakta uvedená v této knize povzbudí k podstatnému kroku tímto směrem.

32

KAPITOLA JEDNA

Nevyřčený příběh spolupráce nacismu a radikálního sionismu

Počátkem roku 1935 loď s pasažéry vyplula z Bremerhavenu v Německu do Haify v Palestině. Jméno lodi - Tel Aviv – bylo vymalováno hebrejskými písmeny na pravoboku. Jenže vlajkou třepotající se nad plavidlem byla nacistická svastika. Podobný paradox existoval s ohledem na vlastníky lodi a její posádku. Majitelem Tel Avivu byl německý Žid a vůdčí osobnost sionského hnutí v německých zemích. Kapitán však byl členem Národní socialistické německé strany pracujících (nacistické strany). O desetiletí později jeden z pasažérů plavby vyloží situaci jako “metafyzickou absurditu.” Jenže spolupráce nacismu s radikálním sionismem symbolizovaná Tel Avivem nebyla rozporem. Naopak, loď byla pouze drobným příkladem skutečnosti, kterou se pisatelé oficiální historie s obrovským úsilím snaží před námi skrýt. Jaké odůvodnění leží za touto neobvyklou aliancí, jež je na první pohled tak těžko uvěřitelná? Pro odpověď na tuto otázku se musíme vypravit zpět do historie.

Od Diaspory k sionismu Jeden z nejstarších národů v dějinách, Židé, žili v Palestině a okolí po staletí. V roce 70 n.l. Římská vojska dobyla Palestinu a Jeruzalém, kde zbořili Chrám a vyhnali většinu Židů z Palestiny.

33

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Tímto datem začíná období Diaspory – neboli rozptýlení Židů, které potrvá po mnoho staletí. Židé se roztrousili po známém světě. Velké množství se usadilo v Evropě později se soustředící ve Španělsku a východní Evropě, ale z velké části, selhávajíce v asimilaci do populací mezi nimiž žili. Pro to existovaly dva důvody. Jedním z nich bylo, že někteří z nich se považovali za nadřazené gójům, neboli nežidovským pohanům, což bylo založeno na jejich přesvědčení později vsunutém do Starého zákona, že jsou “vyvolený národ.” Považujíce sami sebe za vyvolené, tito Židé mysleli, že je nepřijatelné, dokonce ponižující uzavírat sňatky nebo se mísit s “nižšími lidmi”. A za druhé, stěží méně důležitým důvodem bylo, jak na ně pohlížely společnosti, ve kterých žili. Evropané zvláště nebyli přátelští k Židům. Během středověku křesťané chovali hlubokou averzi vůči Židům. Katolická Evropa neměla v lásce Židy, ani Židé neměli rádi katolickou Evropu. Tyto okolnosti popíchly Židy k osvojení si osobitého sociálního statutu. Byli nespokojení se stanoveným pořádkem, ale co je důležitější, vlastnili moc ke změně tohoto pořádku. Tato moc konkrétně spočívala v penězích. Lichva, neboli půjčování peněz na úrok, byla nejdůležitější profesí pro většinu Židů během středověku až do moderních časů. Církev zakazovala svým členům půjčovat si na úrok, což bylo podle křesťanské doktríny hříšné. Ale v judaismu půjčování peněz na úrok nežidům zakázáno není; je to dokonce jeden z významných aspektů judaismu. V průběhu středověku proto evropští Židé začali být spojováni s lichvou. Skrze tuto profesi předávanou z otce na syna byli schopni nashromáždit velké majetky. Koncem středověku židovští lichváři půjčovali na úrok princům a dokonce i králům. Jistí Židé užívali tuto nashromážděnou ekonomickou moc k podemletí stanoveného pořádku v Evropě. Podporovali opozici církve počínajíce koncem středověku a mající svůj vrchol během protestantské reformace. Jedním příkladem tohoto je přátelský vztah, který existoval mezi některými Židy a takovými teology jako byl Jan Hus, Martin Luther, Jan Kalvín, a Ulrich Zwingli, kteří formu-

34

Harun Yahya (Adnan Oktar) lovali doktríny proti katolické církvi. V odpověď je katolická církev označovala za “poloviční židy” nebo “kryptožidy.” Protestantská reformace oslabila katolickou církev a, zejména v severní Evropě, nechala Židy dosáhnout určitých práv a privilegií. Ale některým Židům, kteří se považovali za vyvolené a nadřazené všem ostatním, to nestačilo. Byli držiteli ekonomické moci, ale chyběla jim politická moc, o kterou se dělili církev, králové a šlechta. Určití Židé se chystali vstoupit mezi buržoazii, novou společenskou třídu odlišnou od církve, králů a aristokracie. V 18. a 19.století se někteří židovští bankéři stali nejdůležitější ekonomickou silou v Evropě. V 19.století se konkrétně moc dynastie Rothschildů stala legendární a Rothschildové byli považováni za pány evropských vysokých financí. Buržoazie v níž Židé hráli takovou vedoucí roli, dosáhla politické moci skrze Francouzskou revoluci a reformy a změny, které po ní následovaly. Vůdci Osvícenství, kteří dláždili cestu Francouzské revoluci, odporovali vůdčí roli náboženství v civilním životě a podporovali vítězství demokracie nad monarchií. Následující vývoj dovolil židům vychutnat stejná práva jako měli křesťané; a v letech po Francouzské revoluci Židé napříč Evropou

Antiklerikální hnutí získala sílu s Reformací, která vypukla koncem středověku. Luther (napravo) a Kalvín (nalevo) byli nejvýznamnějšími vůdci protestantských hnutí. Jedním z hlavních znaků náboženských postav reformace byly jejich blízké vztahy s určitými Židy.

35

NÁSILÍ HOLOKAUSTU počali dosahovat občanské rovnoprávnosti. Většina evropských zemí později zrušila právní a společenská omezení uvalená na Židy. Židé nyní mohli mít stejná práva, dosáhnout hodností ve vládě a získat politickou moc. První Žid, který vstoupil do Britské sněmovny lordů byl bankéř Rothschild. Nedlouho poté se Benjamin Disraeli stal prvním židovským britským předsedou vlády. Mezitím oblíbené předsudky a antipatie proti Židům v Evropě klesaly, jak se křesťanský vliv na společnost zmenšoval. Po zemích severní Evropy a hlavně v Anglii byl tradiční antisemitismus nahrazen trendem pohlížet na Židy se sympatií a bránit jejich práva. Prvním a nejpřednějším z těchto práv byl sen, který si Židé uchovali po staletí: návrat do Kanaán, nyní Palestiny. Od jejich vyhnání v roce 70 n.l. si Židé udržovali emocionální spojení s touto zemí. Po dlouhá staletí, kdy dleli v Evropě se viděli jako žijící na cizí půdě, a v duchu viděli budoucí návrat do své “vlasti”. Vždy během oslav Židovského nového roku byla vyjadřována vroucí naděje, “příští rok v Jeruzalémě.” Jelikož se většina Židů považovala za “vyvolené lidi”, toužili žít nikoli v obyčejné zemi, ale naopak v zemi, kterou Bůh přislíbil Dětem Izraele, podle Starého zákona. Duchovní spojení Židů se zemí jejich předků a jejich touha žít v těchto zemích jsou neobyčejně ospravedlnitelné. To, co je špatné, je vyhnat z jejich domovů lidi, kteří žili ve stejných zemích po staletí, způsobit jim utrpení a používat sílu a násilí kvůli tomuto požadavku. Palestina je dost velká pro muslimy i pro židy, aby tam byli schopni žít dohromady. Vskutku, muslimové a židé a křesťané, všichni zde žili v míru a bezpečí po 400 let pod osmanskou nadvládou a byli schopni plnit své náboženské povinnosti jak si přáli. Ideologie nekompatibilní s náboženskými morálními hodnotami později začaly ovlivňovat region, poškozujíce mír a bezpečnost. Jakmile lidé začnou žít podle pravých náboženských morálních hodnot, tak potom bude možné vybudovat stálý mír tak vroucně vytoužený v poslední polovině století.

36

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Vynoření politického sionismu Po staletí Židy očekávaný návrat do Palestiny by byl možný pouze s pomocí spasitele, známého jako Mesiáš. V polovině 19.století však dva rabínové formulovali nový výklad této doktríny. Uvědomujíce si, že Židé dosáhli politické moci a že Evropa je připravená jim pomoci, rabín Judah Alkalay a Rabín Zevi Hirsch Kalisher tvrdili, že již není potřeba očekávat Mesiáše, poněvadž Židé se mohou vrátit do Palestiny skrze vlastní ekonomický a politický vliv s pomoví velkých evropských mocností. To bude první krok směrem k příchodu Mesiáše. Tento rabínský výklad ovlivnil mladé židovské nacionalisty, kteří nebyli příliš nábožensky založení, leč stále se cítili být Židy na základě rasového uvědomění. Bezesporu nejslavnějším z nich byl mladý rakouský žurnalista jménem Theodor Herzl. Proměnou nabídky rabínů v aktivní politické hnutí, Herzl založil politický sionismus, který odvodil své jméno od posvátné hory Sion v Jeruzalémě. Jeho cílem byl návrat světového židovstva do Palestiny jako výsledek dlouhého programu. Herzl předsedal prvními sionskému kongresu v Basileji ve Švýcarsku v roce 1898, který založil Světovou sionistickou organizaci. Tato organizace povede hnutí s trpělivostí a vytrvalostí až do ustanovení Izraele. Sionismus se vynořil a vyvinul pod vlivem nacionalistického hnutí té doby. K dosažení svých záměrů však někteří sionisté přijali prostředky, které, jak postupně uvidíme, žádný člověk nemůže s čistým svědomím přijmout, a které by byly odmítnuty mnoha sionisty samotnými. WZO (Světová sionistická organizace) měla dva hlavní cíle: učinit Palestinu vhodnou pro židovské osídlení a přimět všechny Židy, počínajíce těmi v Evropě, aby se do Palestiny přistěhovali. V roce 1917 byl dosažen významný pokrok směrem k prvnímu cíli. Vydáním Balfourovy deklarace, britská vláda vydala upozornění o své podpoře ustanovení židovské vlasti v Palestině, jenž byla dobyta od Osmanské říše během 1.světové války. Pro sionisty bylo velkým vítězstvím mít veřejnou podporu Anglie, světové největší

37

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Se svou podporou sionismu, Balfourovou deklarací publikovanou Arthurem Jamesem Balfourem, tehdejším britským ministrem zahraničí – položil podklad pro založení Židovského státu na Středním východě. Napravo: Arthur James Balfour, a deklarace, kterou publikoval.

vojenské a politické mocnosti. Balfourova deklarace demonstrovala mnohým, včetně mnoha Židů, kteří považovali sionismus za pouhý sen, jak mocné hnutí opravdu je. Druhý cíl hnutí, návrat Židovstva z Diaspory, byl mnohem méně úspěšný a stvořilo pro sionisty velký problém. Navzdory mnoha výzvám od WZO, Židé Diaspory – zejména ti v Evropě, kterých si sionisté cenili nejlépe – se obraceli zády k plánovanému návratu do Palestiny. Příčinou jejich odmítnutí nebyla prostá lhostejnost, a řešení proto by také nebylo jednoduché.

Asimilace: Problém pro sionismus Evropští Židé odmítali výzvu sionistů k návratu do Palestiny, protože po téměř století byli zapojeni do asimilačního procesu. Asimilace byla nevyhnutelným následkem získání rovnoprávnosti s křesťany. Během středověku, jak poznamenáno dříve, byli Židé druhořadými občany s omezeními na ně uvalenými. Židovští vůdci si mysleli, že kdyby tato omezení mohla být zrušena, mohli by získat politickou moc, dokázat, že jsou nadřazení a vrátit se do Palestiny. Proto pracovali ke zničení kontroly katolicismu nad Evropou a hráli

38

Harun Yahya (Adnan Oktar) hlavní roli ve zhroucení tradičního církevně-monarchického pořádku a jeho nahrazení moderností. Modernost však měla vliv, který nemohli předvídat. Se zrušením některých omezení Židů v evropské společnosti, základ židovské soudržnosti, a rovněž klíč k odporu asimilaci, také mizel. V tomto bodě se Židé počali stávat součástí evropských společností, v nichž žili. Jak Židé dosahovali stejných práv s křesťany, přicházeli o své židovské identity. Koncem 19.století se většina Židů v Německu, Francii, a Anglii začala považovat za Němce, Francouze a Brity vyznávající židovskou víru, nikoli za oddělený národ. Jistí sionisté na druhou stranu měli dost odlišné představy. Podle nich, být Židem není pouze otázka náboženství, ale rasy. Židovská rasa je semitská, naprosto odlišná od Evropanů; a proto je asimilace nepřípustná. Podle jejich pohledu nazývat se “židovským Němcem” nebo “židovským Francouzem” bylo nesmyslné. Evropští nebo ne, Židé jsou odlišní od kterékoli jiné rasy bez ohledu na to,

David Ben Gurion, první premiér státu Izrael, vyhlásil nezávislost Izraele 14.května 1948

39

NÁSILÍ HOLOKAUSTU zda věří v Mojžíše nebo jsou ateisté (z nichž byli mnozí v některých sionistických skupinách). Proto je chorobné pro Židy promíchat se a asimilovat s jinými rasami. Měli by mít vlastní stát a mělo by to být v Palestině, jejich tradiční domovině. Ve zkratce tito určití sionisté pohlíželi na asimilované Židy jako na nemocné lidi, kteří potřebují pomoc. Takoví Židé, opojení moderností, představující si, že nejsou nikterak odlišní od ostatních lidí dlících v Evropě, museli být co nejdříve vyléčeni; nebo jinak založení židovského státu zůstane snem. Jenže jak “vyléčit” tyto Židy? Brzy se stalo evidentní, že to je obtížný úkol, protože přizpůsobení Židé reagovali ostře proti rasistickým sionistům. Většina asimilujících židovských organizací vydávala prohlášení tvrdě zamítající tato sionistická tvrzení. Dokládali, že jejich komunity jsou pouze náboženské povahy, že Židé jsou loajálními občany svých zemí, jež obývali a nakonec, že nemají žádné úmysly navrátit se do pouští Palestiny. Mezitímco Theodor Herzl řídil sionistickou propagandu v Evropě, konference pořádaná v Pittsburghu, ve Spojených státech, vydala deklaraci nazvanou “Osm principů reformovaného judaismu.” Asimilující Američané dali světu na vědomí, že se považují za stoupence náboženství, nikoli členy separovaného národa. Proto neměli ani v úmyslu vrátit se do Jeruzaléma, ani obnovit obětní náboženství Dětí Árona. Nepodporovali žádný nový židovský stát. (7) Potom, co následovaly podobné deklarace, radikální sionisté pochopili, že nad asimilujícími Židy nebudou schopni vyhrát pouhými slovy. Jenže jak mohli dokázat, že Židé byli ve skutečností jiní než ostatní rasy a že opravdu byli v Evropě vetřelci? Před moderní érou se problém řešil sám. Evropané byli nepřátelští k Židům a uvalením restrikcí na ně pomáhali uchovávat židovskou identitu nepřímou cestou. Evropské společnosti tradičně odporovaly asimilaci s Židy a tak jí zabraňovaly. Ale nyní se stalo obtížným vymyslet nějaká omezení nebo vyvolat antipatii k Židům.

40

Harun Yahya (Adnan Oktar) Nicméně by mohla být nalezena jiná možnost: ideologie zastavení asimilace.

Rasismus 19. století a moderní antisemitismus Určití sionisté objevili cosi pro ně velice užitečného: Převrácenou ideologii, která pevně odporovala přizpůsobení Židů, která v Evropě sílila. Toto byl moderní rasismus vnucovaný Darwinovou teorií evoluce. V průběhu 19.století rasoví teoretikové vzkvétali po celé Evropě. Přisuzujíce krajní důležitost faktu, že lidstvo je tvořeno různými rasami, tito lidé předpokládali, že nejvýznamější vlastností člověka je jeho rasa. Vytvořili falešné tvrzení, že pro rasu znamená největší riziko ztráta její “čistoty” promícháním s ostatními rasami. Ve stejné době rasoví teoretikové – primárně v Německu, ale stejně tak i v jiných zemích – vykládali antisemitské teorie. Ukazujíce na rozdíly mezi árijskou a semitskou rasou, tvrdili, že Židé poskvrňují čistotu vlastní rasy žitím mezi Evropany. Podle těchto lidí musejí být Židé izolováni, a míšení plemen zabráněno. Fanatická nenávist k Židům založená na výzvě k rasové izolaci je známá jako moderní antisemitismus – takzvaně “moderní” protože odporuje Židům kvůli jejich rase, nikoli náboženství, jako tomu bylo ve středověku. Antisemitismus, rostoucí spolu s majetky nashromážděnými Židy, dosáhl vrcholu nechvalně proslulou Dreyfusovou aférou. Zajímavě nejen evropští rasisté se cítili nepříjemně ohledně asimilace Židů. Jiná skupina se cítila ohrožená – ve jménu židovské rasy – a to právě určití sionisté, jenž považovali židovství nikoli za náboženskou, ale národní identitu. Ironicky jedna strana chtěla zabránit Židům, aby se mísili s jejich rasou, zatímco druzí chtěli udržet vlastní židovskou rasu stranou ostatních, aby ochránili takzvanou “židovskou identitu.” Cíl, který chtěli, byl vlastně shodný. Proč potom by neměli spolupracovat? První přímá odpověď na tuto otázku přišla od Theodora Herzla, zakladatele sionismu.

41

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Dreyfusova aféra v roce 1894 je důležitým příkladem rostoucího antisemitismu v Evropě. Alfred Dreyfus, francouzský vojenský důstojník obviněný ze zrady a předávání informací německému vojenskému atašé byl usvědčen navzdory mnoha důkazům v jeho prospěch, prostě proto, že byl Žid.

Antisemitismus: Herzlova karta Nezastavitelný pokrok židovské asimilace (a židovského odporu tvrdošíjným sionistickým výzvám) pobídl určité sionismy ke spolupráci s antisemity. Muž, který to zapříčinil byl Theodor Herzl, první vůdce hnutí, který perfektně rozuměl, že k donucení Židů, aby opustili své současné domovy pro Izrael, je antisemitismus nezbytný. Jakýkoli plán k přesvědčení Židů, aby emigrovali, musel být založen na tomto základu. Mezitím antisemitismus stoupal spolu s rasismem 19.století, a již hasil naděje mnohých Židů, kteří si mysleli, že by mohli žít v Evropě bez jakýchkoli omezení. Herzl prohlásil antisemitismus za nevyléčitelný a pro Židy mělo být jedinou spásou založení státu v Palestině. Herzlova teze, že Židé a nežidé nemohou žít dohromady v harmonii byla dost kompatibilní s postavením antisemitských rasistů. Podotýkajíce na tyto významnou paralelu, Herzl vyhlásil, že antisemitismus by mohl být velkou pomocí k jejich kampani. Pravil, že všichni antisemité jsou jejich nejlepší přátelé, poněvadž toto usnadní přestěhování. 9.červa 1895 učinil tento zápis do

42

Harun Yahya (Adnan Oktar) svého deníku: “Nejprve budu vyjednávat s carem ohledně dovolení ruským Židům opustit zemi... Pak budu vyjednávat s Němcem Kaiserem, potom s Rakouskem, pak s Francií ohledně alžírských Židů, potom jak určí potřeba.” (8) Herzl nebyl spokojen s lákáním Židů k emigraci diplomaticky formulovanými prosbami. Jak dobře známý francouzský intelektuál Roger Garaudy napsal v Případ Izrael: Studie politického sionismu, Herzl obhajoval separaci Židů nikoli k ustanovení odděleného náboženství nebo kultury, ale státu. Aby toho konce dosáhl, neměl pochybnosti o mluvení s každým koho potkal o nebezpečí představovaném Židy a popisování potřeby, aby najednou odešli. Herzl vždy používal stejný extrémní jazyk s německým ministrem zahraničí von Blowem a Guillaumem II, ruským ministrem vnitra Plehve a carem Mikulášem II. a vedoucími antisemity. Nejkrutější z nich byl Plehve, odpovědný za jeden z nejhroznějších masakrů Židů v Kišiněvu v dubnu 1903. V dopise Plehve v květnu Herzl naznačil, že sionismus je preventivní protilátkou na revoluci. Plehve odpověděl na jeho dopis v srpnu, požadujíce dopis od Herzla ve smyslu, že sionistické hnutí ho bude podporovat. Herzl napsal Plehvemu, slibujíce, že sionistické hnutí by zaručilo, že migrace Židů bude podporována. (9) Herzl slíbil Plehvemu, že by vyhrál nad Židy hrajícími hlavní roli v bolševickém revolučním hnutí proti carovi, a tak odvrátil vzpouru, výměnou za pomoc v odeslání Židů zpět do Palestiny. Herzlův plán na spolupráci s antisemity byl nejoblíbenější metodou některých následných židovských vůdců. Později se Herzl stal nejvřelejším podporovatelem antisemitských hnutí. Roger Garaudy píše, že před uveřejněním jeho knihy v roce 1895, jeden z Herzlových kririků řekl, “Provedl Fotografie z expozice v Jeruzalémě ukazující Židy jste Židům nezměřitelnou zabité v Kišiněvu v roce 1903

43

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Fotografie na straně ukazuje Stalina a Trotského, dvě z nejdůležitějších postav bolševické revoluce, kterak se obracejí k davům na Rudém náměstí. Na druhé fotografii je propagační plakát Revoluce.

škodu.” Herzl neměl žádné zábrany ohledně své odpovědi: “Já si zasloužím být největším ze všech nepřátel Židů… Nepřátelé Židů budou našimi největšími přáteli… Země nepřátelské k Židům budou našimi nejbližšími spojenci…” Theodor Herzl si byl velice vědom, že pro přesvědčení Židů k opuštění svých zemí pro Izrael, politický sionismus potřebuje koncept “nepřátelství vůči Židům.” Průběžně uvidíme, jak někteří zastánci politického sionismu udržovali Herzlovu představu, nezměněnou, až do současnosti. Toto jednání je posilovat tvrzení o mučení za účelem zobrazit Židy jako cizince v zemích, kde žijí, a tak pěstovat představu o “nepřátelství vůči Židům” způsobem nejpotřebnějším k urychlení vystěhování. Zde leží motiv pro Herzlovy snahy posílit nenávist k Židům, namísto bát se jejího rozšíření. Navíc nebyl konec varováním jím vydaných. Baron Johann von Chlumetzky, prominentní člen rakouského parlamentu, napsal Herzlovi: Budete úspěšný, pokud cílem vašich sklonů a propagandy je podnítit antisemitismus. Následkem takové propagandy, jsem naprosto přesvědčen, se z antisemitismu stane lavina, a že vy povedete svou rasu směrem k vyvraždění.(10)

44

Harun Yahya (Adnan Oktar) Herzl a jiní další sionisté se shodovali na podobném cíli s anisemitskými rasisty, věříce, že je to jediná cesta, jak dopravit všechny Židy do Palestiny. Pro ty, kdo chtěli chránit “čistotu” vlastní rasy před mícháním s Židy to bylo dokonalé řešení. Theodor Fritsch, vydavatel slavného antisemitského časopisu, Antisemitische Correspondenz (později přejmenovaného na Deutsch-Soziale Blötter), pozdravil První sionistický kongres a poslal blahopřání k zavedení plánu požadujícího, aby Židé opustili Německo co nejdříve a usadili se v Palestině. Herzl si myslel, že by poškodilo sionismus, kdyby se Židé cítili pohodlně, zůstávajíce ve svých zemích, kde žili, prohlašujíce – jak citován Garaudym: “Ale přizpůsobí se jakékoli společnosti, v níž se budou cítit bezpeční po delší dobu. A to nikdy nebude v našem zájmu.” Proto, podle některých vůdců sionismu, bylo prvním krokem vyprovokovat nepřátelství proti Židům v těchto zemích. Byli by drženi pod psychologickým tlakem a znepokojení provokativními útoky. Takovými prostředky sionističtí vůdci doufali přesvědčit Židy, že jsou v nebezpečí v Diaspoře a že mohou být zachráněni pouze emigrací do Svaté země. Herzl se snažil vyvolat antisemitismus dalším překvapivým způsobem, dodáním pasáží do svého deTheodor Herzl, zakladatel politického sioníku, které by přivedly antinismu stanovil, že posilování antisemitismu je semity k víře v existenci “žijedinou cestou, jak uchránit Židy před asimilací a přimět je emigrovat do Palestiny. dovského spiknutí” a tak je

45

NÁSILÍ HOLOKAUSTU popudily proti Židům. Tři svazky Herzlových deníků vyšly v Německu v letech 1922 a 1923. Joseph Samuel Bloch, rakouský spisovatel a vydavatel novin Österreichische Wochenschrift, jenž soukromě znal Herzla, píše, že dopisy Rothschildovi a Baronu Hirschovi v těchto denících a prohlašování, že Židé jsou potenciálními vzbouřenci a revolucionáři v zemích, kde pobývají, stačily k přinesení zničení židovským lidem. Bloch pokračuje prohlášením, že Herzl poskytl nepřátelům Židů základy pro řešení židovského problému a ukázal jim cestu k následování v jejich budoucí práci. Až do konce byly deníky hrozným dokumentem.(11) Herzl usiloval o vyburcování antisemitismu a vytvoření aliancí s antisemity až do své náhlé smrti v roce 1904. Ale jeho snahy nevyústily v přílišný úspěch: Většina evropských Židů zamítala přesídlení do Svaté země.

Židovský odpor radikálnímu sionismu. Světová sionistická organizace založená Herzlem a která dál rostla po jeho smrti, měla za hlavní cíl přesídlení Židů do Palestiny. Navzdory snahám WZO však bylo i nadále imigrantů do Palestiny méně, než se očekávalo. Opravdu, po roce 1925, imigrace začala prudce klesat. Někteří přistěhovalci se dokonce vrátili do svých původních zemí. Mezi lety 1926 a 1931, přibližně 3200 Židů ročně Palestinu opouštělo. S rokem 1932 bylo v Palestině celkem pouze 181 000 Židů ve vztahu k 770 000 Arabů. Vůdci sionistů si byli dobře vědomi, že s takovou malou židovskou menšinou nemohou založit židovský stát. V Německu, Francii a zejména ve Spojených státech Židé víc a víc prosperovali a nebyli ochotni opustit svůj vysoký životní standard pro život v Palestině. Mnoho známých Židů té doby jako byl fyzik Albert Einstein, filosof Martin Buber, a profesor Judah Magnes, první prezident Hebrejské univerzity Jeruzaléma, energicky oponovali rasistické výzvě sionistů k emigraci. Židovské davy nebyly méně horlivé v odmítání výzvy vůdců sionistů. Vyjma malé menšiny, Židé z Ruska od-

46

Harun Yahya (Adnan Oktar) mítli radikální sionismus. Opravdu, někteří se vrátili do Ruska poté, co se životní podmínky v Palestině ukázaly horší, než očekávali. Během dvacátých let sionistické vedení věřilo, že Balfourova deklarace, která otevřela cestu k založení židovského státu v Palestině, urychlí imigrační proces. Byli velice zklamáni. Zatímco se židovská populace v Palestině zdvojnásobila dosahujíce 160000 ve dvacátých letech, počet imigrantů byl jen asi 100 000. Z toho počtu sedmdesát pět procent nezůstalo v Palestině. Jinými slovy celkové číslo imigrantů bylo okolo 8000 ročně. V roce 1927 pouze 2710 židovských imigrantů dorazilo, ale 5000 Židů odešlo. Roku 1929 byl počet Židů přicházejících a odjíždějících zhruba stejný. Tento pokles byl zlověstným fiaskem radikálních sionistů, usilujícím dostat do Palestiny co nejvíce Židů v co nejkratším čase, i kdyby to vyžadovalo násilí. Navzdory intenzivní propagandě WZO imigrace do Svaté země byla i nadále slabá. Koncem devatenáctého století žilo v Palestině méně než 50000 – pouze 7 procent populace. Dokonce v roce 1919, dva roky po Balfourově deklaraci, židovská populace nepřesáhla 65000. Během dvanácti let mezi 1920 a 1932, pouze 118 378 Židů – ani ne jedno procento světové židovské populace – se usadilo v Palestině tak či onak. Bylo zjevné, že tato politika nefunguje. Jedno nebo dvě antisemitské hnutí nestačí k přesvědčení Židů neochotných emigrovat. Proto se někteří z vůdců radikálního sionismu rozhodli efektivněji využít metodu, jejímž průkopníkem byl Herzl. Potřebovali přimět Židy, hlavně ty “elitní” evropské Židy, které považovali za nezbytné pro vysněný stát Izrael, aby se cítili nepohodlněji. Jinými slovy, antisemitismus se musel stát silnějším.

Ideologická spřízněnost nacismu a radikálního sionismu Herzlův koncept utvoření aliance s antisemity za účelem zastavit, poté obrátit, asimilaci Židů, byl uveden do praxe některými ná-

47

NÁSILÍ HOLOKAUSTU sledníky sionistů v souhře s rasisty v Evropě a kolem světa. Z toho nejdůležitější byli němečtí rasisté, předchůdci nacistického hnutí. Kvůli jejich politické moci a rovněž ideologické rigiditě, byli přesně tím druhem spojenců, které sionisté hledali. Ve skutečnosti ideologické paralely obou byly zarážející. Lenni Brenner, americký historik, který se charakterizuje jako antisionistický Žid, odhaluje neznámou historii jejich aliance ve své knize Sionismus ve věku diktátorů. Jak Brenner zdůrazňuje, vazby mezi těmito sionisty a antisemitskými rasisty byly vykovány v raných letech sionistického hnutí. Například, Max Nordau, Herzlův partner v sionistickém hnutí, věnoval rozhovor Edouardu Drumontovi, slavném francouzském antisemitovi, 21. prosince, 1903. Konverzace mezi židovským rasistou a francouzským šovinistou byla uveřejněna v Drumontových antisemitských novinách, La Libre Parole, zahrnující Nordauovo stanovisko, že sionismus není otázkou náboženství, ale výlučně rasy, a v tomto bodě s ním nikdo nesouhlasil více, než monsieur Drumont. Významným tématem v Brennerově knize je ideologická podobnost mezi německými rasisty a radikálními sionisty. Fetišismus “krev a půda”, který se rychle šířil mezi německou inteligencí před 1.světovou válkou byl naprostým zrcadlením postavení rasistických sionistů. Podle této ideologie má germánská rasa vlastní krev (Blut), a musí žít na vlastní půdě (Boden). Židé, nejsouce germánské krve, nemohou nikdy být součástí německého lidu nebo mít právo dlít na německé půdě. Jak Brenner zdůrazňuje, rasističtí sionisté dost opravdově podporovali všechny argumenty rasistů Blut und Boden. Podle názoru radikálního sionismu také Židé nebyli součástí německého lidu a proto by se neměli míchat s německou krví. Nejlepší pro Židy by bylo navrátit se na vlastní půdu: do Palestiny. Není pochyb o tom, že sdílením teorií německých rasistů tito sionisté schválili antisemitismus. Poněvadž Židé nebyli němečtí lidé, němečtí rasisté mají také právo je izolovat a vyhnat. Podle radikálního sionismu Židé sami byli vini za antisemitismus, lpěním na životě v cizích zemích a snahou mísit se s cizími ra-

48

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Židé v mnoha zemích byli nuceni žít v ghettech. Fotografie ukazuje Židy donucené opustit ghetto v Polsku.

sami. Byli to přizpůsobení Židé, nikoli antisemité, čí to byla chyba. Chaim Greenberg, radikální sionista a vydavatel sionistického ústrojí, Jewish Frontier, popsal tuto mentalitu takto: “Aby byl dobrým sionistou, člověk musí být jaksi antisemitou.”(12) Jak Brenner stanovuje: Pokud někdo věří v rasovou výlučnost, je obtížné odporovat rasismu kohokoli jiného. Pokud dále věří, že je nemožné pro nějaký lid být zdravý, vyjma ve vlastní zemi, pak nemůže odporovat někomu druhému ve vylučování “cizinců” ze svého území.(13)

Francis R. Nicosia, profesor historie na koleji Sv. Michaela (Vermont), také klade důraz na ideologický vztah mezi radikálními sionisty a nacisty ve své knize Třetí říše a palestinská otázka. Podle Nicosia nebyli radikální sionisté ideologicky blízcí pouze nacistům, ale také jejich předchůdcům z 19.století, včetně Arthura de Gobineaua. V roce 1902, Die Welt, sionistické noviny vydávané

49

NÁSILÍ HOLOKAUSTU WZO, propagovaly Gobineauvy teorie o rasové degeneraci a vhodnosti udržování rasové čistoty, poznamenávajíce, že Gobineau obdivoval židovskou rasovou čistotu. V letech předcházejících 2.světové válce někteří vlivní sionisté nadšeně bránili teorie rasistických filosofů jako byli Elias Auerbach, Ignaz Zollschan, Arthur Gobineau, a Houston Stewart Chamberlain.(14) Nicosia také zdůrazňuje sympatie antisemitů k sionismu. Antisemité obhajovali přesun evropských Židů do Palestiny hned na počátku devatenáctého století, dokonce ještě předtím, než politický sionismus existoval v aktivní formě. Mezi nimi byl Johann Gottlieb Fichte, rasistický filosof a předchůdce fašismu. Fichte, obhájce vy-

Na výzvu imigrace do Palestiny, opakovanou zas a znova WZO, odpovědělo velmi malé množství Židů. Významný počet evropských Židů byl již zapojen do asimilačního procesu a nechtěl opustit své pohodlné domovy pro nejasné dobrodružství. Ti, kdo na výzvu reagovali byli idealističtí Židé, silného náboženského nebo národního přesvědčení. Nahoře: Chaim Weizmann, vůdce WZO, se skupinou mladých idealistů, židovských imigrantů chystajících se odejít do Palestiny.

50

Harun Yahya (Adnan Oktar) hnání Židů a dalších menšin za účelem ochránit a ctít německý Volksgeist (národního ducha), považoval udělení stejných sociálních práv jako mají Němci Židům za katastrofu. Naznačil, že židovská otázka může být vyřešena pouze přesunou-li se do Palestiny. Teorie Fichteho byly zcela přijaty takovými následníky jako Eugen Dühring.(15) Sympatie německých antisemitů k sionismu pokračovaly po 1.světové válce během Výmarské republiky. Nicosia vypravuje, že v těchto letech takoví prominentní antisemité jako Wilhelm Stapel, Hans Blüher, Max Wundt, a Johann Peperkorn pohlíželi na sionismus jako na nejlepší řešení židovského problému. Jeden bod musí být objasněn. Neexistuje nic neobvyklého na sionismu, viděném striktně jako hnutí, které podporovalo a pomáhalo Židům, jenž chtěli emigrovat do Palestiny. Bylo by dost normální podporovat skupinu jdoucí k takovému cíli. Jenž spolupráce mezi antisemity a radikálními sionisty zahrnuje velice nebezpečné plány a záměry. Především obě skupiny sdílí podobný prvek rasismu, který se neshoduje s náboženskými morálními hodnotami. Obě skupiny se vzájemně podporovaly ve světle svých rasistických cílů a neměly žádné výčitky ohledně uchýlení se k násilí bude-li to nezbytné k dosažení vlastních záměrů. Největší obětí extrémistických skupin podporovaných radikálních sionistů byli členové vlastní rasy. Racističtí sionisté obecně dělali slepé při takovém nespravedlivém zacházení, a, jak bude vzato v úvahu v následujících kapitolách, se dokonce sami stávali zdrojem špatného zacházení.

Kolaborace radikálních sionistů s nacismem Na první pohled bude člověk pravděpodobně považovat spojení sionismu s německým antisemitismem za naprostý rozpor. Jenže v roce 1925 Jacob Klatzkin, jeden z těchto sionistů, vyložil následující: Pokud neuznáme oprávněnost antisemitismu, popřeme oprávněnost našeho vlastního nacionalismu. Pokud si naši lidé zaslouží a přejí žít náš vlastní národní život, pak je to tah cizího tělesa mezi národy v nichž žijí,

51

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

cizí těleso, které trvá na vlastní oddělené identitě, snižující oblast jejich života. Je proto správné, že by proti nám měli bojovat kvůli své národní integritě … Namísto zakládání společností pro bránění nás proti antisemitům, kteří chtějí omezit naše práva, bychom měli zakládat společnosti, bránící nás proti našim přátelům, kteří si přejí bránit naše práva.(16)

V jistých kruzích Světové sionistické organizace, jádru sionistického hnutí, byla sympatie radikálních sionistů k antisemitismu dost rozšířená. Chaim Weizmann, druhý vůdce WZO po Herzlovi a později první prezident Izraele, často vyjadřoval své porozumění pro antisemitismus. Brenner píše: Již 18.března 1912 byl dostatečně nestydatý, aby sdělil berlínskému posluchačstvu, že “každá země může pojmout pouze omezené množství Židů, pokud nechce dostat žaludeční potíže. Německo má již příliš mnoho Židů.” Ve svém rozhovoru s Balfourem [britským ministrem zahraničí], v roce 1914, zašel ještě dál, sdělujíc mu, že “my také souhlasíme s kulturním antisemitismem, tak dalece jak věříme, že Němci mojžíšovy víry jsou nežádoucím, demoralizujícím úkazem [sic].”(17)

Tato mentalita, jež dominovala některým sekcím WZO byla také sdílena ostatními v její německé větvi, Sionistické federaci Německa

52

Harun Yahya (Adnan Oktar) (Zionistische Vereinigung für Deutschland, neboli ZVfD), jedné ze dvou hlavních židovských organizací v Německu. Centrální unie německých občanů židovské víry (Centralverein, neboli CV) byla druhou hlavní organizací založenou asimilovanými Židy. Přirozeně ZVfD a CV nesouhlasili ve spoustě bodů. Například jedna byla hluboce přesvědčena, že být Židem je záležitost rasy, zatímco druhá pohlížela na Židy jako na náboženskou komunitu. Ovšem hlavní oblastí sporu byl antisemitismus. Pro zastánce přizpůsobování v CV byl antisemitismus hlavní hrozbou. Udělali by cokoli, kdyby mohli zničit tento “virus”, jenž ohrožoval jejich spokojené životy v Německu. Avšak ti sionisté, kteří považovali za skutečný virus přizpůsobování, byli velmi potěšeni vzrůstem antisemitismu, natož aby se jím znepokojovali. Kurt Blumenfeld, prezident a dřívější generální sekretář ZVfD, byl jedním židovským fandou antisemitismu. Brenner píše, že Blumenfeld zcela bral antisemitskou linii, že Německo patří árijské rase a že pro Žida zastávat funkci v jeho rodné zemi je vnikáním do záležitostí jiného národa.(18) Od počátku dvacátých let byl německý antisemitismus ztělesňován nacisty, kteří se nato stávali silou napříč Německem. V roce 1923, Hitler a jeho nevzdělaní, agresivní, psychicky nevyvážení, rasističtí, sadističtí a despotičtí muži pochodovali s cílem Beer Hall Putsch (vzpoura). Takoví muži, organizovaní pro boj do SA pouliční (Sturmabteilung, neboli bouřkové jednotky), si začali brát své politické rivaly za cíle. Kolaborace mezi oběma stranami započala, když se nacistické hnutí objevilo. Radikální sionisté věnovali vytrvalou poChaim Weizmann, vůdceůdce WZO a Lord zornost nacistům, neméně než Arthur James Balfour, britský ministr zahraničí

53

NÁSILÍ HOLOKAUSTU ostatním antisemitům. Také Hitler posílal radikálním sionistům nesčetná poselství. Jak Nicosia zdůrazňuje, Hitlerovy proslovy počátkem 20.let tvrdily, že jediným možným řešením na židovskou otázku je deportace všech Židů z Německa. Hitlerovy představy byly dost odlišné od těch ignorantských neurvalých antisemitů, kteří věděli pouze jak organizovat pogromy. 6.dubna 1920 v Mnichově Hitler prohlásil, že Národní socialismus by se měl soustředit na úplné odstranění Židů z Německa spíše než pěstování atmosféry pogromů proti židovské komunitě. Argumentoval dále, že každý prostředek k tomuto cíli bude ospravedlnitelný, “dokonce budemeli muset spolupracovat se samotným ďáblem” – odkaz na rasistické sionisty. 29.dubna Hitler zakončil, “Povedeme náš boj dokud nebude poslední Žid odstraněn z Německé říše.”(19) Ve svém dobře známém dopise z 16.září napsal: Antisemitismus, založený čistě na emoci, se vždy bude projevovat formou pogromů. Avšak racionální antisemitismus musí vést k dobře plánovanému, zákonému boji a eliminaci zvláštních práv Žida, jenž on, na rozdíl od jiných vetřelců, kteří žijí mezi námi, vlastní. Jeho výsledkem musí neodvolatelně být úplné odstranění Židů.(20)

Odstranění, které Hitler obhajoval bylo propagováno Alfredem Rosenbergem, nacistickým vůdčím ideologem, jenž se stal hlavním obhájcem spolupráce s radikálními sionisty za dosažení nacistických cílů. V Die Spur des Juden im Wandel der Zeiten (Stopa Žida dolů věky), publikované v roce 1919, Rosenberg uzavřel, že “sionismus musí být důrazně podporován za účelem pobídnout významné množství německých Židů, aby odešli do Palestiny nebo na jiná místa.”(21) Jak Brenner ukazuje, Rosenbergovy argumenty, že hnutí radikálního sionismu by mělo být využito k prosazování segregace Židů v Německu, stejně jako jejich emigrace do Palestiny, byly později transformovány do polititky Hitlerova režimu.(22) Roku 1933 se nacistické hnutí dostalo k moci využívajíce výhody ekonomické deprese, která propukla v roce 1929, slabiny Výmarské republiky, a sociopsychologického stavu německých lidí. Vítězství nacistů nepotěšilo některé sionisty o nic míň, než kdyby se k moci dostali sami.

54

Harun Yahya (Adnan Oktar)

První léta nacistů a radikální sionisté V době nacistické převahy němečtí Židé tvořili 0.9 procenta německého obyvatelstva, ale jejich ekonomický vliv byl značný. Většina Židů měla vysoký životní standard; šedesát procent bylo podnikateli nebo odborníky. Další byli obchodníky, teology, studenty; pouze pár bylo dělníky. Ač nepočetní, byli nejvýznamější německou rasovou menšinou. “Očištění” německé rasy vyhnáním těchto Židů patřilo mezi hlavní nacistické cíle. Rasová čistota byla pro nacisty tak důležitá, že Hitler se dokonce pokusil naplnit “reprodukční farmy” mladými německými muži a ženami s “ideálními” vlastnostmi, aby se vytvořila nová, nadřazená, arijská generace. Udržování rasy čisté také vyžadovalo nejprve, aby byli Židé izolováni a poté vytlačeni ze země. Takový byl i sen radikálních sionistů, což bylo příčinou, proč se mezi oběma stranami rozvinuly zajímavé vazby ve dnech, kdy nacistické hnutí přicházelo k moci. Z těchto vztahů jeden z nejvýznamějších vyrostl mezi Kurtem Tuchlerem, členem výkonného předsednictva ZVfD a Baronem Leopoldem Itz Edler von Mildensteinem z SS. Tuchler vysvětloval Mildensteinovi souběžnost sionismu s nacistickým hnutím a přesvědčil ho, aby napsal článek do nacistického tisku podporující radikální sionismus. Baron taktéž souhlasil navštívit Palestinu spolu s Tuchlerem, a dva měsíce poté, co Hitler dosáhl moci, oba muži a jejich manželky cestovali do Palestiny. Von Mildenstein zde pobyl šest měsíců předtím, než se vrátil, aby napsal svůj článek chválící radikální sionismus.(23) Od prvních dnů nacistické vlády existovaly také oficiální styky mezi radikálními sionisty a nacisty. V březnu 1933 Hermann Göring svolal vůdce hlavních židovských organizací. Tou dobou se objevil podstatný důkaz pohledu radikálního sionismu na nacismus; memorandum, jež ZVfD zaslala nacistické straně 21.června 1933. Tento dokument, který nebyl zveřejněn až do roku 1962, byl otevřenou žádostí radikálních a rasistických sionistů ke spolupráci s nacisty. Některé zajímavé pasáže z tohoto dlouhého memoranda následují:

55

NÁSILÍ HOLOKAUSTU … Na základech nového státu, jenž byl založen na principu rasy, si přejeme přizpůsobit svou komunitu celkové struktuře, takže i pro nás, v oblasti nám přidělené bude možná plodná činnost pro vlast … Naše uznání židovské národnosti poskytuje jasný a upřímný vztah k německým lidem a jejich národním a rasovým skutečnostem … my, také, jsme proti smíšeným manželstvím a pro udržování čistoty židovské skupiny … Tak, uvědomělí Židé zde popsaní, v jejichž jménu mluvíme, mohou nalézt místo ve struktuře německého státu … My věříme v možnost čestných vztahů loajality mezi skupinou uvědomělých Židů a německého státu …Pro své praktické cíle sionismus doufá, že je schopen vyhrát spolupráci dokonce i s vládou zásadně nepřátelskou k Židům …(24)

Již v 1920, nacistický ideolog Alfred Rosenberg zmínil nezbytnost spolupráce s radikálními sionisty k deportování Židů z Německa.

O tomto memorandu Brenner píše: Tento dokument, velezrada na německých Židech, byl zapsán ve standardních sionistických frázích… V něm němečtí sionisté nabídli vypočítanou spolupráci mezi sionismem a nacismem, posvěcenou cílem židovského státu: neměli bychom vést bitvu proti tobě, jen proti tomu, kdo ti bude odporovat.(25)

Léta poté, rabín Joachim Prinz, jeden z radikálně-sionistických autorů memoranda, vysvětlil motiv v pozadí: … žádná země na světě se nikdy nesnažila vyřešit židovský problém tak vážně jako to udělalo Německo. Řešení židovské otázky? To byl náš sionistický sen! My jsme nikdy nepopírali existenci židovské otázky! Disimilace? To byla naše vlastní výzva!…(26)

Jak Prinz upozornil bodem souhlasu mezi radikálními sionisty a nacisty byl jejich závazek existenci židovské otázky. Obě strany nahlížely na židovskou přítomnost v Evropě jako na problém a považovali soužití Židů a nežidů za nemožnost. Naopak asimilovaní Židé nechtěli ani přiznat, že taková otázka existuje. Pro radikální sionisty to bylo zradou. Proto se uchýlili k řešení sporu násilím, a k

56

Harun Yahya (Adnan Oktar) přesvědčení silou těch Židů, kteří ztratili své rasové uvědomění. Jüdische Rundschau, týdenní periodikum ZVfD, zuřivě útočilo na německé přizpůsobené Židy. Jeho vydavatel, Robert Weltsch, napsal: V době krizí v průběhu své historie, židovští lidé čelili otázce své vlastní viny. Naše nejvýznamější modlitba zní “Byli jsme vyhnáni ze své země za naše hříchy” … Židé mají na svědomí velkou vinu, protože nedbali na výzvu Theodora Herzla … Protože Židé neprojevují své židovství s hrdostí, protože se chtějí vyhnout židovské otázce, musí sdílet vinu za degradaci Židů.(27)

Postavení radikálních sionistů bylo jasné: Asimilující Židé zhřešili ignorováním jejich výzvy, popíráním vlastní rasové identity; za to zaplatí utiskováním spojenci radikálních sionistů, nacisty. Články v Jüdische Rundschau útočily na přizpůsobené Židy a zároveň chválily nacismus. V dubnu 1933 Kurt Blumenfeld, gene-

Autority Sionistické federace Německa (ZVfD) na 19. sionistickém kongresu. Muž zcela nalevo je Kurt Blumenfeld, vůdce ZVfD a nejlepší architekt aliance ustanovené s Hitlerem.

57

NÁSILÍ HOLOKAUSTU rální sekretář ZVfD, napsal: “My, kdož zde žijeme jako ‘cizí rasa’ musíme naprosto respektovat rasové uvědomění a rasový zájem německých lidí.”(28) Rabín Joachim Prinz, radikální sionista, vysvětlil, že sionisté mohli souhlasit pouze s nacisty, rasisty jako byli oni sami: “Stát, jenž je vybudován na principu čistoty národa a rasy může mít respekt pouze k těm Židům, kteří na sebe pohlížejí stejným způsobem.”(29) Brzy potom, co se nacisté dostali k moci vydali zákony omezující sociální práva Židů – což radikálním sionistům vůbec nevadilo. Vskutku, nacisté si mysleli, že dělají Židům službu, vydáním zákonů proti asimilaci. Rundschau publikoval stanovisko A. I. Berndta, ředitele nacistické tiskové asociace, tvrdícího, že tyto zákony byly: … jak prospěšné tak regenerační i pro judaismus. Poskytnutím židovské menšině příležitost vést vlastní život a zajištěním vládní podpory pro tuto nezávislou existenci, Německo pomáhá judaismu posílit svůj národní charakter a vytváří příspěvek směrem ke zdokonalení vztahů mezi těmito dvěma národy.(30)

Nacisticko - radikálně-sionistická aliance byla založena na právě takových úvahách. Vztah mezi oběma skupinami, který započal coby projev dobré vůle, byl transformován do nejkonkrétnější a nejvíce organizované kolaborace. Radikální sionisté si byli dobře vědomi antisemitismu nacistů, ale nepovažovali ho za hrozbu; naopak, chtěli aby rostl. Každý další zákon vydaný proti německým Židům je potěšil víc. Brenner píše: Čím více nacisté utahovali Židům šrouby, tím přesvědčenější byli, že jednat s nacisty je možné. Nakonec, zdůvodňovali, čím více nacisté vylučovali Židy ze všech aspektů německého života, tím více by potřebovali sionismus, aby jim pomohl zbavit se Židů.(31)

Požádání německých Židů, aby volili Hitlera Jak se často upozorňuje, existoval jasný rozpor mezi asimilacionisty a radikálními sionisty, kteří přijali nacisty za spojence, zatímco přizpůsobení Židé nenáviděli Národní socialismus. Rozdíl mezi oběma je zjevný v myšlení a politice s ohledem na nacisty,

58

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Sionistické federace Německa (ZVfD) a Centrální unie německých občanů židovské víry (CV), založené asimilujícími německými Židy. Toto rozpolcení mezi radikálními sionisty a asimilacionisty také nastalo u fašistických režimů v ostatních zemích, téma, kterým se budeme podrobně zabývat později. Ale jako obecné pravidlo, radikální sionisté dobře vycházeli s fašistickými prvky, zatímco asimilacionisté jim odporovali. Nicméně existovaly výjimky z tohoto pravidla. Někteří asimilovaní Židé konkrétně z buržoazie obávající se levice, kolaborovali s fašisty nebo o to přinejmenším usilovali. Dobrým příkladem je VNJ (Verband nationaldeutscher Juden – Unie národních německých Židů), druhá v pořadí po CV co do důležitosti v organizacích asimilovaných Židů. Roku 1934, VNJ zahájila vlivnou kampaň pro podporu Hitlera. Všímajíce si toho, The New York Times uvedly 18. srpna 1934, že VNJ vyzývala každého Žida, který se považuje za Němce, aby volil Hitlera:

59

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Ať ve válce či v míru, my – Unie národních německých Židů – nestavíme vlastní zájmy nad zájmy německých lidí a německé země. Z tohoto důvodu oslavujeme povstání, které přivedlo Hitlera k moci v lednu 1933, dokonce i když to na nás uvalilo potíže… Naprosto schvalujeme Hitlerovo kancléřství a velký historický význam tohoto hnutí. Jako Židé spirituálně a materiálně oddaní německému národu, neuznáváme žádný jiný národ než Německo. Podporujeme Hitlerovo kancléřství a jednotu kancléřských institucí a bez váhání radíme všem Židům, kteří se považují za Němce, aby volili Hitlera.

Poražení protinacistického bojkotu s pomocí radikálních sionistů VNJ byla bezpochyby výjimkou. Sympatie VNJ k nacistů neexistovaly u ostatních asimilovaných Židů. Hitlerovo vedení dělalo starosti asimilacionistům ve všech západních zemích. V přímém kontrastu ke snahám radikálních sionistů o spolupráci, asimilacionisté hledali způsoby jak odporovat nacistům a zaujmout proti nim efektivní metody v souladu s ostatními protifašistickými skupinami. Protinacistický bojkot vypukl, když Židovští váleční veteráni (JWV), organizace asimilacionistů v New Yorku, vyhlásila 19.března 1933 bojkot německých obchodníků na trhu, a o čtyři dny později zorganizovali obrovský protestní pochod. Hnutí se rozrůstalo, později se přejmenovali na Nesektářskou protinacistickou ligu a vyzvali všechny Američany, aby přestali kupovat zboží vyrobené v nacistickém Německu. Bojkot se rozšířil do Evropy a byl dost účinný – nikterak dobré zprávy pro zemi, která se snaží rozvíjet svou ekonomiku. Kvůli bojkotu, zorganizovanému asimilacionisty, prodej německého zboží vážně poklesl na dvou hlavních německých trzích, evropském a ve Spojených státech. Rázem se objevili služebníci, aby pomohli nacistům překonat tuto kritickou hrozbu pro německou ekonomiku. Kdo to byl? Radikální sionisté, samozřejmě. Mezitímco asimilovaní Židé prosazovali bojkot zničující pro nacistickou ekonomiku, radikální sionisté byli svému podivnému spojenci pomocnou rukou.

60

Harun Yahya (Adnan Oktar) Ve skutečnosti radikální sionisté zahájili své pronacistické snahy ihned po prvních demonstracích, odporujíce bojkotu již ve stádiu plánů. Tito sionisté tvrdošíjně odmítali všechny návrhy židovských organizací s ohledem na ohlášení bojkotu. WZO se mu nejprve snažila zabránit a když neuspěla, usilovala o usnadnění finančních problémů nacistických spojenců. Brenner píše: “WZO nejenže kupovala německé zboží; prodávala je a hledala nové zákazníky pro Hitlera a jeho stoupence-průmyslníky.”(33) Zdůvodněním tohoto jednání bylo, že někteří lidé v administrativě WZO považovali Hitlera za požehnání. Díky němu, podle nich, radikální sionisté dosáhli ohromné podpory; a získali díky němu to, že Židé, kteří ztratili své radikální uvědomění, přijdou k rozumu a emigrují do Palestiny. Emil Ludwig, populární světový životopisec, jenž byl tou dobou také aktivním radikálním sionistou, vyjádřil všeobecný postoj WZO takto: Hitler bude zapomenut za pár let, ale bude mít krásný pomník v Palestině… Tisíce, jenž vypadali naprosto ztracení judaismu byli zpět Hitlerem, a za to jsem mu velmi vděčný.(34)

Jiný slavný radikální sionista, Chaim Nachman Bialik, poznamenal: “Hitlerismus možná zachránil německé židovství, které asimilovalo k anihilaci… Já též, jako Hitler, věřím v moc krvavé idey.”(35)

Italský židovský člen WZO, Enzo Sereni, mluvil obdobně: “Hitlerův antisemitismus může vést ke spasení Židů.”

Na Lucernském kongresu Sereni prohlásil: Nemáme se za co stydět na faktu, že jsme použili perzekuci Židů v Německu pro vybudování Palestiny. To je co nás staří mudrci a vůdci naučili… využít katastrof židovského obyvatelstva Diaspory k budování.(36)

Tedy potěšeni byli radikální sionisté řešením, jaké nacisté nabídli za účelem potrestat asimilacionisty; vytvořili plány k zavedení i v dalších zemích. Roku 1936, americký rabín, Abraham Jacobson, protestoval proti této myšlence rasistických sionistů: Kolikrát jsme slyšeli bezbožné přání vyslovované v beznaději nad apatií amerických Židů k sionismu, že na ně Hitler sestoupí? Že potom si uvědomí potřebu Palestiny!(37)

61

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Tyto podobnosti mezi nacisty a radikálními sionisty učinily jejich ekonomickou spolupráci nejen možnou, ale přirozenou. Nejvýznamější ekonomickou shodou mezi oběma byla smlouva nazvaná Ha’avara (“převod” v hebrejštině), která umožnila dopravu německých Židů, s jejich majetkem, do Palestiny. (Více o této smlouvě později.) Smlouva dovolila Německu prodávat své zboží v Palestině. Uspořádání se později rozvinulo, WZO exportovala pomeranče do Belgie a Holandska na nacistických lodích. S rokem 1936, WZO prodávala německé výrobky v Británii. Radikální sionisté dělali nacistům větší službu, než jen tohle. Někteří sionisté poskytovali zdroje zahraniční měny německým zbojním manufakturám. Ve své knize So Werden Kriege Gemacht (Jak jsou války začínány), Albert Norden popisuje jinou obchodní dohodu mezi nacisty

Brzy poté, co se nacisté dostali k moci, západní demokracie zahájily efektivní bojkot proti nacistům. Zejména ve Spojených státech, kde bojkot začali asimilovaní Židé, levičáci a liberálové, vážně poklesl prodej nacistického zboží a způsobil krizi v ekonomice Říše.Radikální sionisté pomáhali nacistům překonat tento bojkot. Nalevo: Nacistická vlajka pálená během bojkotu v protestech v Chicagu.

62

Harun Yahya (Adnan Oktar) a radikálními sionisty. Píše, že suroviny strategické důležitosti pro Německo byly dodávány skrze Mezinárodní společnost s niklem, která kontrolovala osmdesát pět procent produkce niklu kapitalistických zemí, a jejími majiteli bylo množství sionistů. Jeden rok po příchodu Hitlera k moci, INT a německá I. G. Farben Industrie podepsaly dohodu: Více než polovina německé produkce niklu bude splněna INT, s Německem šetřícím padesát procent zahraniční směny.

Stephen Wise, vůdce Amerického židovského kongresu (AJC)

Hitlerovi radikálně sionističtí financovatelé Někteří významní sionističtí investoři v západních národech propůjčovali Hitlerovi významnou finanční podporu. Někdy zprostředkována WZO, tato finanční podpora pomáhala nacistickému Německu, aby se stalo vzestupně mocným. Tato podpora, kterou jistí Židé poskytovali Hitlerovi se později změnila ve strašlivou noční můru. Tato politika, implementovaná určitými Židy za účelem učinit své radikální pohledu skutečností, a jinými pouze kvůli hmotnému zisku, stála životy mnoha jejich židovských druhů. Množství zdrojů uzavřelo s Hitlerem tajné přidružení. Jinou postavou, jež hrála významnou roli v jeho financování, byl Clarence Dillon (1882-1979), americký Žid. Syn Samuela a Berthy Lapowski (nebo Lapowitz), Dillon sloužil jako pravá ruka slavného židovského finančníka Bernarda Barucha během 1.světové války. Během let před 2.světovou války, když propukly svazky s Hitlerem, Dillon hrál zásadní úlohu ve vyzbrojení Třetí říše. Jiným Hitlerovým podporovatelem byl Sir Henry Deterding z Royal Dutch Shell, jenž byla založena židovskou rodinou Samuelů.

63

NÁSILÍ HOLOKAUSTU V květnu 1933, Alfred Rosenberg, významná nacistická postava, byl hostem na Deterdingově obrovské nemovitosti, jednu míli od Windsorského zámku. Po tomto tajném setkání, Deterding a jeho stoupenci, Samuelova rodina, dali Hitlerovi třicet milionů liber. Tato fakta ukazují na blízké spojení mezi nacisty a určitými židovskými finančníky oddanými radikálnímu sionismu, kteří finacovali německého Führera. Zajímavě, Hitler přiznal, že byl financován Židy. V Hitler M’a Dit (Hitler mi řekl), Hermann Rauschning, jeden z nejbližších Hitlerových přátel z období před 2.světovou válkou, cituje německého vůdce, “Židé učinili podstatný příspěvek k mému boji. Mnoho Židů mne finančně podporovalo v našem hnutí.”(38) Nehledě na to, jak radikální seskupení užívají Rauschningovu knihu jako odkaz a základ pro své převrácené názory, tato informace je nejvíce zarážející. Ve zkratce, Hitler obdržel významnou finanční podporu od investorů z radikálních sionistů s pomocí určitých lidí ve WZO a její německé větvi ZVfD. Vztahy mezi tímto známým antisemitou a některými Židy hrály zásadní úlohu v překonání protinacistického bojkotu a v umožnění Německu vstoupit do války jako průmyslový kolos. Následkem podněcování asimilovaných Židů, britská vláda se rozhodla podporovat protinacistický bojkot. V odpověď, Blackshirt (Černá košile) noviny Britské unie fašistů Sira Oswalda Mosleyho, největšího Hitlerova fanouška v Británii, napsaly: Můžeš tomu uvěřit! My si uřízneme nos z vlastní tváře a odmítneme obchodovat s Německem za účelem bránit chudáky Židy. Židé samotní, ve své vlastní zemi, sami dál uzavírají ziskové smlouvy s Německem. Fašisté nemohou lépe bojovat se zlomyslnou propagandou ke zničení přátelských vztahů s Německem, nežli užitím tohoto faktu.(39)

64

Pravý význam Hitlerova pozdravu – miliony jsou za mnou

Harun Yahya (Adnan Oktar) Pro radikální sionisty byla nejvýhodnější smlouvou dohoda o přepravě navržená k usazení německých Židů v Palestině. To může být nejvýznamějším důsledkem aliance mezi radikálními rasistickými sionisty a nacisty.

Nacisticko-radikálně sionistická dohoda o prosazování emigrace německých Židů Radikální sionisté především doufali získat nacistickou pobídku k imigraci německých Židů do Palestiny. Z jejich strany, nacisté se chtěli zbavit židovské menšiny v Německu co nejdříve. Tak nedlouho potom, co se dostali k moci, podepsali dohodu dovolující německým Židům vystěhovat se do Palestiny. Tento souhlas uzavřený mezi Anglo-Palestinskou bankou (propojenou s WZO) a říšským ministrem financí, umožnil převod židovského majetku do Palestiny, a vytvořil zde trh pro německé zboží. 25.srpna 1933, jak vysvětluje irský historik a politik Conor Cruise O’Brien, AngloPalestinská banka dohodla s německým ministerstvem ekonomiky použít židovská aktiva k zakoupení zboží potřebného v Palestině. Toto uspořádání se stalo podstatou oficiálního plánu v němž nacisté a sionisté spolupracovali, aby umožnili německým Židům emigrovat do Palestiny s částí jejich majetku. V roce 1933 Anglo-Palestinská banka založila v Tel Avivu Trust and Transfer Office Ha’avara Ltd. Korespondující těleso bylo založeno v Berlíně s pomocí dvou vedoucích židovských bankéřů, Maxe Warburga z MM Warburg v Hamburgu, a Dr. Siegmunda Wassermanna z AE Wassermann v Berlíně. Berlínská společnost známá jako Palästina Treuhandstelle zur Beratung Deutscher Juden, převzala odpovědnost za vyjednávání s německými úřady o úhradě německým Židům toužícím odejít do Palestiny. Většina z 50 000 Židů, kteří opustili Německo mezi lety 1933 a 1939 využilo služeb Ha’avara, přičemž během té doby byl majetek v hodnotě nějakých 63 milionů liber šterlinků převeden do Palestiny. Vlastní německou politikou v těch letech bylo podporovat palestinské Židy proti Arabům.(40)

65

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Skrze tuto dohodu Ha’avara, neboli “převod” někteří sionisté dosáhli svého hlavního cíle: umožnit Židům emigrovat do Palestiny. Zároveň byla také podepřena nacistická ekonomika, která zaostávala kvůli bojkotu. Emigrující Židé nakupovali německé průmyslové výrobky, pak je prodávali v Palestině a zisk z transakce kompenzoval Židům kapitál, který ponechali v Německu. Určité kruhy ve Světové sionistické organizaci nejenže podkopaly účinnost židovského bojkotu, ale také se staly největšími dodavateli nacisty vyrobených produktů na Středním východě a v severní Evropě. Přes Trust & Transfer Office Ha’avara Ltd., si WZO osvojila základní prodejní práva na německé výrobky přivezené do Palestiny. Významné množství nacistických výrobků bylo odebíráno za peníze německožidovských kapitalistů. Tak WZO otevřela nacistům dveře k obrovským tržním příležitostem na Středním východě. 7.prosince 1937 Německá kancelář, která se zabývala záležitostmi zahraniční výměny, oznámila, že od roku 1933, zahraniční na prodeji založené procesy přinesly zisk 70 milionů zlatých marek pro Palestinu. Tato jednání mezi vůdci radikálních sionistů a nacisty, hlavně dohoda Ha’avara (převod) byly popsány v bezpočtu jiných knih. Například Lenni Brenner vypravuje o dohodě Ha’avara v Sionismus ve věku diktátorů. Tatáž smlouva je zmíněna v Oběti holokaustu obviňují: Dokumenty a svědectví o židovských válečných zločinech od Mošeho Šonfelda publikované v Izraeli; rovněž v již dříve zmíněné knize Třetí říše a palestinská otázka od Francise Nicosia, mimo jiné. Tajné archívy Wilhelmstrasse, německé zahraniční kanceláře, odhalily, že Hitlerova Říše uzavřela smlouvu s židovskými agenty k usnadnění židovské emigrace z Německa do Palestiny. Následující dokument německé zahraniční kanceláře, datovaný 22.června 1937, poznamenává, že nacistická politika by mohla vyústit v židovský stát: Tato německá pozice je cele diktovaná domácími zájmy. V praxi prosazuje konsolidaci židovství v Palestině a tak usnadňuje vybudování židovského státu, a mohla by vést jednoho k závěru, že Německo přeje zalo-

66

Harun Yahya (Adnan Oktar) žení Židovského státu v Palestině.(41)

Stejný dokument zdůrazňuje, že židovská emigrace byla regulována Hitlerem, který měl na věci zvláštní zájem. Tato fakta dnes překvapují většinu lidí, jelikož oficiální historikové vynaložili velké úsilí, aby tuto alianci ukryli. Radikální sionisté i nacisté usilovali, aby toto spojení uchovali v tajnosti, a zvládali ukrývat své vazby obecně s úspěchem i když byla jejich spolupráce na vrcholu. Nicméně žádná strana nebyla schopna zabránit, aby se nešířila jistá šeptanda. Americký spisovatel Edward Tivnan v Lobby: Židovská politická moc v americké zahraniční politice naznačuje, že s koncem třicátých let utajovaná aliance mezi určitými sionisty a nacisty dala povstat klevetám, které vytvořily znatelný nepokoj mezi americkými Židy.(42) Dohoda o převodu byla hnána neustále od roku 1933 až do vypuknutí války v roce 1939. Židovská emigrace z Německa do Palestiny skončila toho roku, nikoli pro nesouhlas na obou stranách, ale protože válečné podmínky již nedovolovaly německým lodím plout do Palestiny, teritoria Velké Británie. V období mezi lety 1933-1939 bylo téměř šedesát tisíc německých Židů převezeno do Palestiny. Zpráva vydaná německým ministrem vnitra v prosinci 1937 shrnovala výsledky Ha’avara: Není pochyb o tom, že Ha’avara nejvýznaměji přispěla k velmi rychlému rozvoji Palestiny od 1933. Dohoda neposkytovala jen rozsáhlý zdroj peněz, ale také nejinteligentnější skupinu přistěhovalců, a nakonec dopravila do země stroje a průmyslové výrobky zásadní pro rozvoj.(43)

Kdyby 2.světová válka dohodu neukončila, židovská emigrace prosazovaná nacisticko-radikálně sionistickou spoluprací by nepochybně pokračovala. To bylo potvrzeno vzrůstajícím počtem Židů emigrujících do Palestiny v letech 1938 a 1939. Deset tisíc německých Židů mělo být přepraveno do Palestiny v říjnu 1939, avšak tyto “rezervace” musely být zrušeny, když válka v září začala. Dohoda Ha’avara pokračovala až do roku 1941 ačkoli s přestávkami. Celkově němečtí Židé dopravení do Palestiny výsledkem nacisticko-sionistické spolupráce tvořili 15 procent z tehdejšího židov-

67

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Dva vojáci gestapa odpovědní za přepravu Židů do Palestiny. Podtitulky této fotografie zahrnuté v knize propagandy s názvem Pilíř ohně zasluhují konkrétní pozornost.

ského obyvatelstva Palestiny. Ve Smlouvě o převodu věnované Ha’avara, Edwin Black hlásí, že souhlas ohromně přispěl k založení státu Izrael, spuštěním rychlého ekonomického rozvoje v Palestině.(44)

Norimberské zákony a “Juden Raus! Auf Nach Palästina [Židé ven! Do Palestiny]” Mezitím, co byli nacisté zapojeni s určitými sionisty do propagování emigrace německých Židů, také sledovali politiku ke zvýšení rasového uvědomění německých Židů, znovu spolu se souhlasem sionistů.

68

Harun Yahya (Adnan Oktar) V Sionismus ve věku diktátorů Brenner často zdůrazňuje, jak potěšeni byli tito sionisté nacistickou rasistickou politikou. Jedním příkladem jsou Norimberské zákony vyhlášené v září 1935, které zakazovaly sňatky mezi Židy a Němci. Tyto zákony byly namířeny k izolování Židů od německé komunity. Nová legislativa nazvaná “Zákony k ochraně německé krve a cti,” zbavovala Židy německého občanství a dělala z nich společenské vyvrhele. Nesměli pracovat v občanských službách včetně vyučování ve školách, bylo jim zakázáno psát pro periodika a pracovat v rádiu, v divadle, nebo v kinematografii a dokonce i farmařit. Sňatky mezi Židy a Němci byly ovšemže také zakázány. Židům bylo zakázáno ukazovat německou vlajku. Všechny tyto prostředky pramenily z konceptu, že Židé nemohou být nikdy Němci – víra, jež byla společná nacistům a některým sionistům. Brenner cituje zajímavý komentář Alfreda Berndta, šéfredaktora německé novinové kanceláře, jenž vzpomíná, že o pouhé dva týdny dříve mluvčí Světového sionistického kongresu v Lucernu zopakoval, že Židé po celém světě jsou správně vnímáni jako odlišní lidé sami pro sebe, nehledě a to, kde žili. Berndt vysvětlil, že Hitler jednoduše “splnil požadavky Světového sionistického kongresu utvořením z Židů žijících v Německu národnostní menšinu.”(45) Brenner nám také sděluje, že v nacistickém státě byly dovoleny pouze dvě vlajky: svastika a modrobílý sionistický prapor. Jeho zdrojem není nikdo jiný než americký sionistický vůdce rabín Stephen Wise: Odhodlání zbavit německé národní těleso židovského prvku, však, vedlo hitlerismus k objevení jeho “příbuzenství” se sionismem, židovským národním osvobozením. Proto se sionismus stal jedinou legalizovanou stranou v Říši, sionistická vlajka jedinou jinou vlajkou dovolenou v nacistické zemi.(46)

Lenni Brenner nazývá nacistickou politiku “filosionismem,” a píše, že pomáhali radikálním sionistům v každém ohledu, vydávajíce různé zákony, aby pomohli Židům vyhnout se asimilaci a uchovat jejich rasové uvědomění. Roku 1936 se nacisté chopili nového prostředku a zakázali rabínům používat němčinu a přikázali jim

69

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Nacistická a antisemitská politika v plném souladu s plány radikálních sionistů, nutila německé Židy emigrovat ze země. Dohoda o převodu podepsaná mezi rasistickými sionisty a nacisty zaručovala, že Židé opouštějící zemi budou převezeni do Palestiny ne někam na “špatnou adresu.” Nahoře: Židé doufající v emigraci do Palestiny, ve frontě před kancelářemi legální emigrace v Německu v roce 1939.

používat hebrejštinu v jejich ceremoniálech od 6.prosince (Chanuka) toho roku dále. To byla podstatná pomoc některým sionistům, kteří se pokoušeli shromáždit všechny světové Židy v Palestině a nutili je mluvit hebrejsky, jazykem, který začínali zapomínat.(47) Nacistické pokusy zvýšit rasové povědomí německých Židů nebyly omezeny těmito prostředky. Podle Brennera na jaře 1934, jeho stav prezentoval Heinrich Himmler, vůdce SS, ve zprávě o situaci ohledně židovské otázky: Velká většina Židů v Německu se stále považuje za Němce. Naznačili určitá řešení problému. Co by to mohlo být? Jak Brenner píše: … způsobem jak zlomit jejich odpor bylo vštěpovat jim osobitou židovskou identitu systematickým prosazováním židovských škol, atletických týmů, hebrejštiny, židovského umění a hudby, atd.(48)

V noci 27.října 1938, podle Brennera, na demonstraci proti Židům v Hannoveru, slogan “Juden Raus! Auf nach Palästina” (Židé

70

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Norimberské zákony zcela izolující Židy od německé společnosti upevnili víru některých radikálních sionistů v nacisty. Nahoře: Hitler během jedné z velkých demonstrací síly v Norimberku.

ven! Do Palestiny) byl užit Hitlerovou SA, a brzy se rozšířil po celé zemi. Slogan výstižně vyjadřoval spojený cíl nacistů a sionistů – dopravit všechny Židy z Německa do Palestiny.

Radikální sionisté spolupracující s SS SS (Schutz-Staffel, neboli Bezpečnostní útvar), formace strany oddaná Adolfu Hitlerovi, je často považována za nejradikálnější, nejfanatičtější, a nejkrutější orgán nacistického Německa. SS byla organizována Heinrichem Himmlerem na Hitlerův rozkaz a fungovala jako nacistická společnost mozků. Lenni Brenner popisuje vztah mezi SS a jistými sionisty: S rokem 1934 se SS stala nejvíce prosionistickým elementem nacistické strany. Jiní nacisté je dokonce nazývali “jemnými” k Židům. Baron von Mildenstein se vrátil ze své šestiměsíční návštěvy Palestiny jako vášnivý sympatizant sionistů. Nyní jako vůdce židovského oddělení bezpečnostní služby SS, začal studovat hebrejštinu a sbíral hebrejské desky; když jeho druh Tuchler navštívil jeho kancelář v roce 1934, byl uvítán tóny známých

71

NÁSILÍ HOLOKAUSTU židovských lidových melodií. Na zdech byly mapy ukazující rychle rostoucí moc sionismu uvnitř Německa.(49)

Mildenstein nepsal jen články chválící radikální sionismus, ale také přiměl Goebbelse, aby rozběhl jeho zprávu jako dvanáctidílnou sérii v Goebbelsových novinách Der Angriff (útok), vůdčím orgánu nacistické propagandy. Dlouhá zpráva vycházela na pokračování od 26.září do 9.října. V ní Mildenstein vychvaluje snahy rasistických sionistů v Palestině. Radikální sionisté ukazovali SS, jak vyřešit židovský problém. Podle Mildensteina, půda transformuje Židy během desetiletí a tito “noví Židé” budou noví lidé. Za oslavení baronových zjištění Goebbels dostal medaili, na jedné straně nesoucí svastiku, na druhé Davidovu hvězdu.(50) V květnu 1935 Reinhard Heydrich, vůdce bezpečnostní služby SS napsal článek velebící rasistický sionismus pro Das Schwarze Korps, oficiální noviny SS. Heydrich zvážil, že jsou dvě základní kategorie Židů: sionisté a asimilacionisté. Radikální sionisté měli přísné rasové standardy, stejně jako nacisté. Ale podle Heydricha, asimilacionisté jsou hrozbou – tudíž bylo naprosto odůvodnitelné spolupracovat s rasistickými sionisty. Heydrich uzavřel svůj článek touto dojemnou poctou svým židovským soudruhům:

Goebbels (nalevo), nacistický ministr propagandy, měl dlouhý prosionistický článek uveřejněný v nacistické publikaci jménem Der Angriff a dostal medaili, na jedné straně nesoucí svastiku, na druhé Davidovu hvězdu. Heydrich (napravo), velitel bezpečnostní služby SS, patřil mezi proradikálně-sionistické nacisty.

72

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Seriál důstojníka SS von Mildensteina chválil radikální sionismus v nástroji nacistické propagandy, Der Angriff: “Nacista jde do Palestiny!”

Není daleko doba, kdy bude Palestina znovu schopná přijmout své syny, kteří jí byli ztraceni přes tisíc let. Naše přání všeho dobrého spolu s naším oficiálním dobrem půjdou s nimi.(51)

Někteří sionisté špehují pro agenty SS; zbraně SS pro tyto sionisty Po čase se rozvinuly vazby mezi SS a některými ozbrojenými židovskými organizacemi. Nejvýznamější z nich byla Haganah, vojenská paže Židovské agentury v Palestině, jež byla kontrolována WZO. (Předtím než byl Izrael založen, Haganah tvořila jádro budoucí izraelské armády. Budoucí izraelští vůdci jako Moše Dajan a Jitzhak Rabin sloužili v Haganah.) V roce 1937 se odehrálo tajné setkání mezi Haganah a SD (Sicherheitsdienst), bezpečnostní službou SS. 26.února toho roku Feivel Polkes, agent Haganah, odcestoval do Berlína. Mužem, kterého nacisté určili, aby vyjednával s Polkesem byl Adolf Eichmann, specialista SD na židovskou migraci. Eichmann byl von Mildensteinovou protekční osobou v podpoře radikálního sionismu, a studoval hebrejštinu a četl Herzla. Konverzace mezi Eichmannem a Polkesem byla zaznamená ve

73

NÁSILÍ HOLOKAUSTU zprávě předložené Eichmannovu nadřízenému, Franz-Albertu Sixovi, a nalezena ve složkách SS získaných na konci 2.světové války. Složky odhalily, že Polkes tvrdil, že radikální sionisté mohou pro nacisty nalézt nové zdroje ropy; na oplátku požadovali, že židovská emigrace z Německa do Palestiny značně vzroste. Sixovi se líbilo, co Polkes říkal a rozhodl, že spolupráce s určitými sionisty bude v nacistickém zájmu: Tlak může být kladen na říšskou reprezentaci Židů v Německu takovým způsobem, že Židé emigrující z Německa jdou výhradně do Palestiny a nejdou do jiných zemí. Takové prostředky leží cele v německém zájmu a jsou [sic] již připraveny skrze prostředky gestapa. Polkesovým plánům na vytvoření židovské většiny v Palestině bude pomáháno zároveň těmito prostředky.(52)

Kontakty, které Polkes udělal v Berlíně byly následovány téhož roku. 2.října 1937, parník Romania dorazil do Haify se dvěma německými “žurnalisty” na palubě. Ve skutečnosti se jednalo o dva starší členy SS, Herberta Hagena a Adolfa Eichmanna. Setkali se zde se svým agentem, Reichertem, a potom s Feivelem Polkesem, který je vzal navštívit kibuc, jednu z komunálních farem založených židovskými emigranty během osídlování Palestiny. Na Eichmanna zapůsobilo, co viděl a o léta později, potom, co utekl do Argentiny, diktoval své paměti na pásek: Viděl jsem dost, aby na mne zapůsobil způsob, jakým židovští kolonisté budovali svou zemi. Obdivoval jsem jejich zoufalou vůli žít tím víc, že jsem byl sám idealistou. V letech, které následovaly, jsem často říkal Židům, se kterými jsem měl co do činění, že kdybych byl Židem, byl bych fanatickým sionistou. Nedovedu si představit být něčím jiným. Opravdu bych byl tím nejvášnivějším sionistou, jakého si lze představit.(53)

Pro svou stranu, Polkes učinil některé zajímavé poznámky během svého setkání s SS: “V židovských šovinistických kruzích byli lidé velmi potěšeni radikální německou politikou…protože v blízké budoucnosti, mohli Židé počítat s početní převahou nad Araby v Palestině.” Taktéž během jeho návštěvy v únoru nabídl služby Haganah ke špehování pro nacisty. Blízké vztahy mezi SS a radikálními sionisty bezpochyby fun-

74

Harun Yahya (Adnan Oktar) govaly na nejvyšší úrovni, až k samotnému Führerovi. Počátkem roku 1938 Otto von Henting, po mnoho let prostředník mezi nacisty a radikálními sionisty, zavolal s nějakými dobrými zprávami: Führer rozhodl, že všechny překážky židovské emigraci do Palestiny budou nyní odstraněny. V podporování určitých sionistů zašli nacisté tak daleko, že poskytovali zbraně bojovníkům s Palestinci. V knize Třetí říše a palestinská otázka Nicosia zdůrazňuje, že SS dodávali zbraně Haganah, vojenské větvi WZO v Palestině, aby byly použity proti Arabům.(54)

Radikální sionisté brání Židům odcházet V Sionismus ve věku diktátorů Lenni Brenner poznamenává, že protože sionistické hnutí nechtělo nával německých Židů v Palestině, dalo by se předpokládat, že sionisté budou usilovat o nalezení dalších přístavů pro své bratry. Leč to se nestalo.(55) Ve skutečnosti radikální sionisté neudělali nic, aby zachránili německé Židy před krutostí nacistů. Dokonce když šeptanda a zprávy o holokaustu dosáhly vrcholu, radikální sionisté nezměnili svůj postoj. Doopravdy to bylo již zobrazeno v mnoha filmech k tomuto tématu. V úvodu ke knize Davida S. Wymana Opuštění Židů, slavný židovský spisovatel Elie Wiesel je jedním z “rozzuřených” způsobem, jak určití sionističtí vůdci selhali v záchraně židovských lidí: Židé byli opuštěni… Smutně a nechutně jak to asi zní, jak hlavní židovské organizace tak nejmocnější židovské postavy nemohly nebo nechtěly vytvořit sjednocenou záchrannou komisi.

Později ve své knize Wyman potvrzuje Wieselovy pohledy, prohlašujíce, že nikdo z amerických židovských komunit neučinil narážku na operace k záchraně Židů z Evropy. Nikdo, zejména židovské organizace, se nesnažil je zachránit. Na mítingu pořádaném v Pittsburgu v lednu 1943, B’nai B’rith chtěl, aby veškerá propaganda vedená za záchranu Židů byla přeměněna na propagandu podporující založení Židovského státu v Palestině.

75

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

f

WZO f ormovala vojenskou organizaci jménem Haganah, aby bojovala s Araby v Palestině. Na fotografii z roku 1938 jsou tři důležití vůdci zvlášť vybraných jednotek Haganah: Moše Dajan, Jitzhak Sadeh a Jigal Allon. Po založení izraelského státu Haganah vytvořila jádro izraelské armády. V následujících letech se Dajan a Allon stali ministry pro zahraniční vztahy. Ale zůstává zde pravda neznámá o Haganah: některé ze zbraní, které jednotka použila prit Arabům byly poskytnuty nacisty!

V roce 1938, David Ben Gurion, druhý muž ve WZO po Weizmannovi a pozdější izraelský první předseda vlády, vyjevil toto myšlení radikálních sionistů v proslovu na setkání vůdců labouristických sionistů v Anglii: Kdybych věděl, že bude možné zachránit všechny děti v Německu jejich přivezením do Anglie, a jen polovinu z nich převezením je do Eretz Jisrael, tak bych volil druhou možnost.(56)

Nejvíce usvědčujícím aspektem sionistické politiky není selhání zachránit Židy. Opravdovým skandálem je, že také blokovali pokusy německých Židů emigrovat do jiné země než do Palestiny. Roku 1943 význačný radikální sionista odporoval záchraně německých Židů: Rabín Stephen Wise. Jako mluvčí vůdce sionistů v Americe, Wise pronesl řeč oponující rozhodnutí, které volalo po vládní agentuře pro záchranu evropských Židů. Rabín Wise také bránil americké imigrační kvóty v roce 1938, v dopise, co napsal jako vůdce Amerického židovského kongresu (AJC). Wise stanovil,

76

Harun Yahya (Adnan Oktar) že je proti změně zákona, která by umožnila Židům uprchnout do Ameriky. Právě tak jako v USA, radikální sionisté také uzavřeli německým Židům brány do Anglie. Členové britského parlamentu vydali výzvu vlastní vládě, aby poskytla Židům v nouzi právo azylu v britských teritoriích. Tento návrh učiněný 277 nežidy s cílem zachránit Židy, rozzuřil některé sionistické vůdce: 27.ledna 1943 v debatě mezi asi stovkou křesťanských členů parlamentu o tom, co by se dalo udělat pro záchranu Židů, mluvčí radikálních sionistů prohlásil, že tomuto návrhu odporují, protože neobsahuje nezbytné přípravy pro kolonizaci Palestiny.(57) Není obtížné pochopit, proč radikální sionisté bránili Židům uprchnout před nacisty. Kdyby byly dveře do Anglie nebo Ameriky otevřeny, mnoho šikovných židovských techniků a kvalifikovaných odborníků, které sionisté potřebovali v Palestině, by namísto toho zamířilo do těchto zemí. K zajištění, že vybraní Židé budou emigrovat do Palestiny, odsoudili jiné nekvalifikované německé Židy k nacistickému útlaku.

Zatímco radikální sionisté udržovali spolupráci, kterou vedli s SS, mnoho nevinných Židů bylo vystaveno nacistickému barbarství.

77

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Bez pochyby zradili vlastní lidi. Po celou dobu válku slovenský rabín Dov Michael Weissmandel pracoval na záchraně Židů před nacisty, ale zjistil, že jeho snahám překáží sionisté. Později, když radikální sionisté začali šířit šeptandu o židovském holokaustu, Weissmandel se rozzuřil. V červnu 1944 v dopise vůdcům radikálních sionistů rabín vyjádřil svůj hnus: Proč jste dosud nic neudělali? Kdo je vinen touto hroznou nedbalostí? Nejste vinní naši židovští bratři…? … Brutální jste a vrazi, také jste, kvůli chladnokrevnosti ticha, ve kterém pozorujete, protože sedíte se založenýma rukama a neděláte nic, ač jste mohli zastavit nebo zpozdit vraždy Židů až do této hodiny. Vy, naši bratři, synové Izraele, zešíleli jste? Neznáte to peklo kolem nás? Pro koho šetříte své peníze? … Vrahy! (58)

Weissmandelova intuice byla akutní. Jak jsme již viděli, radikální sionisté “šetřili své peníze pro vrahy” poskytováním enormní finanční podpory nacistům. Radikální sionisté se domnívali, že je nezbytné spolupracovat s nepřáteli Židů, podporovat tlak, který antisemité vynakládali na Židy, za účelem založení Židovského státu. Odhodlaně financovali nacistické pronásledování jejich židovských druhů.

Mussolini, italský fašismus a radikální sionismus Radikální sionismus nevytvářel aliance jen s antisemity v Německu. Jelikož aspirovali k pobídnutí Židů odkudkoli, aby emigrovali do Palestiny, někteří sionisté vytvářeli tajné aliance s fašistickou mocí v množství jiných zemí v letech třicátých a čtyřicátých. Nejvíce za zmínku stojí aliance s Mussolinim, Hitlerovým nejdůležitějším spojencem. Potom, co se dostal k moci počátkem dvacátých let, Mussolini začal vynucovat totalitní systém, který nazval fašismem. Intenzivně se zajímal o středozemí a následně o Střední východ. Napadl Etiopii, aby obnovil svrchovanost Itálie v této oblasti, kterou kdysi ovládala v dobách staré římské říše. Následkem toho pro něj bylo nemožné

78

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Nahoře: Mussolini během návštěvy centra tvořeného vesměs radikálními sionisty založeného v Bari roku 1934. Na plakátu před ním je napsáno: “Čistá a silná židovská generace se rodí v Palestině hodna sionistické renesance.”

ignorovat palestinskou otázku. Od dob, kdy se začal zajímat o Palestinu, Mussolini stranil radikálním sionistům. Věděl, že sionismus je významnou silou a zamýšlel vyrvat Británii roli jejich ochránce. Sionismus ve věku diktátorů zpodrobňuje vztahy mezi oběma křídly, radikálními sionisty a Mussolinim. Podle Brennera byli Židé významným faktorem v Mussoliniho straně. Pět Židů bylo mezi zakladateli fašistického hnutí. V následujících letech Mussolini jmenoval Žida prezidentem Banca Commerciale Italiana. Dva z Mussoliniho ministrů zahraničí, Sidney Sonnino a Carlo Schanzar, byli židovského původu. Ve druhé polovině dvacátých let se Mussolini několikrát setkal se zástupci WZO, ale o těchto setkáních neexistuje psaný záznam. Weizmann je úspěšně udržel v tajnosti. Jak Brenner zdůrazňuje, Weizmannova biografie je svévolně vágní ohledně jeho vztahů s

79

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Rabín Dov Michael Weissmandel se obracel na radikální sionisty takto; “ Nejste vinní naši židovští bratři…? … Brutální jste a vrazi, také jste, kvůli chladnokrevnosti ticha, ve kterém pozorujete, protože sedíte se založenýma rukama a neděláte nic, ač jste mohli zastavit nebo zpozdit vraždy Židů až do této hodiny. Vy, naši bratři, synové Izraele, zešíleli jste? Neznáte to peklo kolem nás? Pro koho šetříte své peníze? … Vrahy!

Mussolinim, a často zavádějící. Avšak není pochyb o tom, že Mussolini a Weizmann spolu dobře vycházeli. 17.září 1926 byl Weizmann pozván do Říma, aby mluvil s “Il Ducem.” Mussolini nabídl pomoc radikálním sionistům, aby vybudovali svou ekonomiku v Palestině a italský tisk začal uveřejňovat přívětivé články o radikálním sionismu. O měsíc později Nahum Sokolow, muž číslo dva ve WZO, navštívil italského diktátora, a znovu Mussolini kladl důraz na podporu radikálního sionismu. Mussoliniho vztahy s některými sionisty, kteří odešli z WZO byli ještě obsáhlejší a také efektivnější. Brenner se zabývá těmito fascinujícími vazbami v Sionismus ve věku diktátorů a v Železná stěna: Sionistický revizionismus od Jabotinského po Šamira. Podle Brennera, potom, co tito sionisté odešli z WZO, začali se rozhlížet po novém spojenci. Itálie byla nejvhodnějším kandidátem. Jabotinsky snil o novém pořádku ve středozemí s Itálií jako spojencem. Chtěl Židovskou říši. Jak vysvětlil v rozhovoru z roku 1935: “Chceme Židovskou říši. Tak jako je ta Italská nebo Francouzská ve středozemí chceme Židovskou říši.” Tato Židovská “říše” měla zahr-

80

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Mussolini byl Hitlerův největší spojenec. Zachovávali stejnou ideologii, vstoupili do aliance známé jako “Ocelový pakt” a navzájem se podporovali v průběhu 2.světové války. Majíce tolik společného, oba fašisté přijali podobnou politiku podpory vůči radikálním sionistům, do takové míry, že bojovníci sionistické organizace Betar byli trénováni pohromadě s fašistickými jednotkami Il Duceho proslulými jako Černé košile.

novat Jordánsko stejně jakoPalestinu, části Egypta a Iráku. Jabotinsky se považoval za židovskou verzi Mazziniho nebo Garibaldiho! Mussolini měl mnoho sympatií pro sionisty vedené Jabotinským a popisoval je jako “fašisty Sionu.” V listopadu 1934 Mussolini dovolil Betaru, mladému křídlu revisionistů, založit es-

81

NÁSILÍ HOLOKAUSTU kadru na námořní akademii v Civitavecchia, kterou řídili Černé košile. Bojovníci Betaru cvičili pohromadě s Černými košilemi, potom vyrazili do Palestiny, aby tam bojovali v řadách Irgunu. Jabotinský a jeho podporovatelé byli vzestupně přátelští k fašismu. Abba Achimeir a Wolfgang von Weisl, vůdci hnutí navrhovali, že Jabotinský by měl být nazýván jejich Duce. Jabotinský chtěl pořádat mezinárodní sionistický kongres pod jeho vedením v Trieste, ve fašistické Itálii. Ale kongres byl zrušen z obavy před reakcí Západu. Mělo by být poznamenáno, že sionisté vedení Jabotinským chválili také Hitlera a nacisty. Během svého proslovu Abba Achimeir vyjádřil své názory: “Ano, my revizionisté velmi obdivujeme Hitlera. Hitler zachránil Německo. Jinak by bylo zmařeno během čtyř let.”(59)

Sympatie těchto lidí k nacismu byly viditelné už ze způsobu, jakým se oblékali. Členové Betaru nosili stejné hnědé uniformy jako Hitlerova SA. Mezitím vazby radikálních sionistů vedené konkurenčně s Hitlerem a Mussolinim vedly ke třetí alianci: s Franciscem Francem. V roce 1939, po porážce španělských republikánů po tříleté občanské válce s Hitlerovou a Mussoliniho podporou, Franco zavedl svou vlastní verzi fašismu, zvanou falangismus. Později si radikální sionisté našli cestu na Francovu stranu. Je dobře známo, že mnoho republikánských Židů bojovalo proti Francovi, ale tito Židé byli převážně asimilacionisté. Jak Lenni Brenner zdůrazňuje, radikální sionisté nikdy nepodporovali tyto Židy, kteří bojovali proti Francovi; naopak, silně jim odporovali. Napříč celou Evropou, od Španělska po Rakousko, od Polska do Rumunska, mnoho fašistických hnutí si bralo Hitlera nebo Mussoliniho za svoje vzory, a postupně rostla jejich moc. To znamenalo nové spojence pro rasistické, radikální sionisty.

82

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Engelbert Dollfuss, antisemitský diktátor z Rakouska a “jeden z Nežidovských přátel sionismu,” slovy Nahuma Sokolowa, vůdce WZO.

Aliance s rakouskými, rumunskými a japonskými antisemity Židé tvořili pouhá 2.8 procenta z celkové rakouské populace, jenže po 1.světové válce se zde vyvinul silný antisemitismus a rychle rostl, hlavně pod Hitlerovým vlivem. Engelbert Dollfuss, vůdce křesťanské sociální strany a rakouský předseda vlády, a Kurt von Schuschnigg, který nastoupil na Dollfussovo místo po jeho smrti v roce 1934, podepsali protižidovské zákony podobné těm nacistickým. Asimilacionističtí Židé shledali novou rakouskou politiku zarmucující; ale jak lze uhodnout, rasističtí sionisté byli zintenzivňujícím se antisemitismem potěšeni. Po smrti antisemitského předsedy vlády Dollfusse, vůdce WZO Nahum Sokolow pronesl, “On byl jedním z těch, kteří založili, s mou pomocí, organizaci Nežidovských přátel sionismu v rakouském hlavním městě.”(60) Dollfuss, jako přítel sionistů, ustavil drsnou antisemitskou politiku, která pokračovala po celá třicátá léta. Židé byli diskriminováni v občanských službách a v povoláních. Roku 1935 vláda ohlá-

83

NÁSILÍ HOLOKAUSTU sila plány na založení oddělených škol pro Židy. Asimilovaní Židé přirozeně odporovali novým ghetto školám, ale Robert Stricker, jediný židovský zástupce v rakouském parlamentu a vůdce hnutí radikálního sionismu, sdělil vládě, že množství sionistů vítá tyto prostředky. Asimilacionisté se pokoušeli upozornit národy Západu na nebezpečí antisemitských trendů v Rakousku. V okamžité reakci, Der Stimme, nástroj Rakouské sionistické federace, odsoudil rozšiřování historek o zvěrstvech v Rakousku do zahraničí, a kryl antisemitskou vládu. Brenner píše, že během té doby v níž rakouská vláda diskriminovala Židy, byla schopná obdržet financování od některých sionistů. Obdobné události se odehrály v Rumunsku, kde Židé tvořili 5.4 procent z obyvatelstva. Země měla přetrvávající tradici antisemitismu a toto nepřátelství vůči Židům znatelně vzrostlo před 2.světovou válkou. Antisemitští extrémisté byli aktivní od dvacátých let, a když se Hitler chopil moci v Německu roku 1933, stali se divokými a agresivními. Průkopníkem rumuského antisemitismu byla fašistická strana nazvaná Legie archanděla Michaela, vedená Corneliuem Codreanuem. Strana měla milici zvanou Železná garda, která spáchala různé pouliční útoky na Židy v letech 1929 a 1932. Hitlerův vzestup velmi posílil postavení Legie. V tomto důležitém okamžiku bylo povinností židovských vůdců začít vážnou kampaň proti antisemitismu a vytvořit politickou alianci s protifašistickými silami. Někteří vůdci neadoptovali takový záměr, jelikož většina židovských vůdců patřila k radikálním sionistům. Někteří vůdci WZO si mysleli, že bude výhodou, když se antisemitismus dostane k moci a plánovali rozšíření strategie Ha’avara do Rumunska. “Židanii in Palastina!” (Židé do Palestiny!) bylo již dlouho antisemitským válečným pokřikem. Z jejich strany, někteří vůdci WZO mluvili otevřeně o pomáhání Rumusku zbavit se tlaku způsobeného

84

Harun Yahya (Adnan Oktar) přítomností příliš mnoha Židů.(61) V lednu 1941 Železná garda provedla krvavý útok v Bukurešti, vraždíce odhadem 2 000 Židů a podřezávajíce nějakých 200. Znovu se nekonala žádná reakce radikálních sionistů. Aliance radikálního sionismu a antisemitismu dosáhla až na Dálný východ, kde bylo hlavní fašistickou velmocí Japonsko. Po 1.světové válce Japonsko zintenzivnilo svou expanzní politiku a později se přidalo k Hitlerovu a Mussoliniho paktu. Vztahy mezi japonským režimem a nacisty byly tak dobré, že Hitler dokonce odměnil tuto rasu z Dálného východu titulem “Čestní árijci.” Proč radikální sionisté usilovali o kolaboraci s Japonskem je vysvětleno japonským obsazením Mančurie v roce 1931, ta měla totiž početnou židovskou komunitu. Někteří sionisté si mysleli, že kolaborací s Japonskem, jako to dělali s Hitlerem, budou schopni dotlačit tyto Židy k emigraci. Tak loutkový stát Mančukuo, založený Japonci, měl být transformován ve spojence radikálních sionistů na Dálném východě. Brenner poznamenává, že japonská administrativa, zejména armáda, měla vlastní osobitou verzi antisemitismu.(62) Japonští generálové věřili v celosvětovou židovskou konspiraci. Protože na místní Židy pohlíželi jako na její agenty, chtěli Mančurii zbavit Židů co nejdříve. Nakonec dospěli ke stejnému řešení jako Hitler: podporovat radikální sionismus. V prosinci 1937 židovské komunity Dálného východu pořádaly konferenci v Harbinu, v Mančurii, orgaLoutkový stát Mančukuo, založený nizovanou Abrahamem Kaufmanem, Japonskem v Mančurii, byl jednou ze zajívůdcem sionistů z Harbinu. Pódium mavých aliancí s radikálními sionisty. bylo vyzdobeno vlajkami Japonska, Nahoře: ceremonie ve státu Mančukuo.

85

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Mančukua a sionismu. Vůdci sionistického Betaru se zúčastnili konference jako čestné stráže. K setkání promluvil generál Higuči z japonské zpravodajské služby; generál Vraševsky z antisemitských Bílých gard; a zástupci loutkového státu Mančukuo. Konference vydala rozhodnutí, které bylo zasláno každé větší židovské organizaci na světě, slibující spolupráci s Japonskem a Mančukuem v budování nového pořádku v Asii. Na oplátku Japonci uznali a podpořili radikální sionismus jako židovské národnostní hnutí. Krátce poté se ve skutečnosti vztahy mezi Betarem a Mančukuem enormně zlepšily. Členové Betaru byli přítomni na každičkém pozvání a oslavách pořádaných antisemitským režimem.(63) Tato zajímavá kolaborace s Japonci přinesla málo významného zisku. Pouze malý počet Židů byl převezen z Mančurie do Palestiny.

Polský antisemitismus a radikální sionisté Počátkem dvacátých let byl radikální sionismus mocný a populární v Polsku, které mělo největší židovskou komunitu v Evropě 2.8 milionů neboli 10 procent z celkové populace Polska. Polsko bylo domovem intenzivního, vášnivého antisemitismu. Silný radikální sionismus a silný antisemitismus: oba, jak se již stávalo pravidlem, byli stvořeni pro vzájemnou spolupráci. Lenni Brenner zblízka studoval vztahy mezi polským antisemitismem a některými radikálními sionisty. Podle něho byla první dohodou Ugoda (kompromis), sjednaná v roce 1925 vůdci radikálních sionistů Leonem Reichem a Osiasem Thonem. Jejich partner v jednání, Wladyslaw Grabski, polský předseda vlády a rozhodný antisemita, usiloval o americkou půjčku Polsku a myslel si, že tato dohoda s některými radikálními sionisty mu pomůže. Touto smlouvou sionisté získali důležité výsady. Brenner píše, že kvůli jejich dohodě s antisemitským předsedou vlády, někteří Židé považovali Reicha a Thona za zrádce komunity.(64) Tato dohoda však nevydržela dlouho. Následkem převratu v květnu 1926 se Joseph Pilsudski stal diktátorem. Jako jeho před-

86

Harun Yahya (Adnan Oktar) chůdce byl i Pilsudski antisemita s blízkými kontakty na jisté radikální sionisty. 26.ledna 1934 Pilsudski podepsal s Hitlerem desetiletý pakt o neútočení. Zůstal loajální k radikálním sionistům až do své náhlé smrti 12.května 1935. Osias Thon a Apolinary Hartglas, dvě vedoucí postavy sionistického hnutí, navrhli, že na památku Pilsudského bude v Palestině vypěstován les. Palestinští sionisté, kteří podporovali Jabotinského oznámili, že se Po celou dobu diktátorského režimu Jozefa Pilsudského v Polsku rasističtí sionisté udržovali chystají vybudovat hostel pro blízké vztahy s Pilsudským, jenž proslul svým imigranty, jenž bude pojmenoantisemitismem. ván na počest Pilsudského.(65) Po smrti Pilsudského antisemitismus v Polsku vzrostl. Antisemitské pocity existovaly v armádě, konkrétně mezi plukovníky. Jádro antisemitismu bylo seskupeno v rasistické straně s názvem Naras (Národní radikálové), jenž obdivovali nacisty. Koncem třicátých let začal Naras organizovat pogromy na Židy. Bund, vůdce strany levicových asimilovaných Židů, zorganizoval jednotky pro odpor Narasu. Jenže radikální sionisté nikdy neodporovali Narasu, jehož aktivity jim prospívaly. Slogan bojovníků Narasu byl, “Moszku idz do Palestyny!” (Kikové do Palestiny!). Jedním z hlavních důvodů, proč se Židé v Polsku odtahovali od radikálního sionismu, vypravuje Brenner, bylo, že Naras si oblíbil radikální sionisty. Jak poznamenává, antisemitští plukovníci taktéž byli nadšenými filosionisty.(66) Určití radikální sionisté byli tak proantisemitští, jako antisemité byli proradikálně-sionističtí! Vedoucí radikální sionista Jitzhak

87

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Gruenbaum jednou prohlásil, že Židé byli tak “nadměrnou zátěží”, a že “Polsko má o milion víc Židů než může pojmout.” Abba Achimeir, jeden z vůdců hnutí radikálního sionismu v Palestině, vyjádřil ve svém deníku tento pocit: “Přál bych si, aby byl milión polských Židů pozabíjen. Potom by si možná uvědomili, že žijí v ghettu.”(67)

Sternův gang navrhuje vojenskou alianci s nacisty Aliance s nacistickým revizionismem, založeným na rasistické ideologii, jak odporoval levicové inklinaci WZO, vystupňoval své ozbrojené útoky v Palestině ve druhé polovině třicátých let. Jejich útoky byly zaměřeny jak na Araby tak na moc britského mandátu, který přísně omezoval židovské přistěhovalectví a byly organizovány Irgunem, guerrillou radikálních sionistů. Po vypuknutí 2.světové války se Irgun rozdělil do dvou frakcí. Křídlo Jabotinského rozhodlo vyzvat k vojenským operacím proti Britům po dobu trvání války. Druhá frakce, menší a radikálnější, obhajovala pokračování boje dokud Londýn nepovolí založení svrchovaného Židovského státu. Tato skupina vedená Avrahamem Sternem, se rozešla s Irgunem v září 1940 a ustavila se oddělenou organizací. Nejradikánější skupina sionistů se později pojmenovala LEHI (Lohamei Herut Jisrael – Bojovníci za svobodu Izraele). Také známá jako Sternův gang měla velice ambiciózní cíle. Jak stanoveno v Osmnácti principech Avrahama Sterna, hlavní cíle skupiny zahrnovaly Židovský stát s hranicemi definovanými Knihou Genesis (od Nilu v Egyptě po Velkou řeku, řeku Eufrat); vyhnání Arabů; a konečně obnovení chrámu v Jeruzalémě. Sternův gang se rozhodl bojovat s Brity a tak okamžitě hledal způsoby jak spolupracovat s nepřáteli Anglie. V září 1940, pouze několik týdnů po oddělení od Irgunu, vůdci skupiny kontaktovali italského agenta v Jeruzalémě. Tam navrhli dohodu, podle níž bude

88

Harun Yahya (Adnan Oktar) Mussolini aktivně podporovat založení Židovského státu na oplátku za ozbrojenou spolupráci Sternova gangu s fašistickou Itálií. Ale tato nabídka nevedla ke hmatatelným výsledkům, protože Italové nebrali moc gangu příliš vážně. Potom Stern poslal Naftaliho Lubentschika do Bejrútu, aby se setkal s Němci. Lubentschik vešel do styku se dvěma nacisty, Rudolfem Rosenem a Ottem von Hentigem, a nabídl jim jednotnou vojenskou alianci. Po válce byla objevena kopie nabídky Sternova gangu ve složkách německé ambasády v Turecku (a odtud je známa jako Ankarský dokument). Jiná kopie téhož dokumentu byla později odhalena německým historikem Klausem Polkhem, jenž studoval tajné archívy Třetí říše. Podle dokumentu Sternova organizace radikálních sionistů nabídla oficiální vojenskou alianci s nacistickou vládou. Ve shrnutí obsahoval následující: 1. Podobné zájmy by mohly existovat mezi ustanovením Nového pořádku v Evropě ve shodě s německým konceptem a opravdovými národními aspiracemi židovského lidu, jak jsou ztělesněny v NMO [Národní ozbrojené organizaci];

Avraham Stern, vedle, který založil novou organizaci radikálů jako byl on sám po opuštění Irgunu, nabídl nacistům vojenskou alianci v roce 1941. Nathan Jalin-Mor, napravo, jenž byl určen, aby se setkal s nacisty ve Sternově zastoupení, později objasnil logiku tohoto spojení prohlášením, že projekt přesvědčování Židů k masové emigraci byl v plném souladu se záměrem nacistů očistit Evropu od Židů.

89

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Jitzhak Šamir, jeden z vůdců Sternovy organizace, která nabídla spojenectví nacistům. Napravo: identifikační karta Šamira, užívaná během čtyřicátých let, kdy byl hledán pro teroristické činy.

2. Spolupráce mezi novým Německem a obnoveným volkishnational Hebrium by byla možná; 3. Založení historického Židovského státu na národnostní a totalitní bázi a svázaného mírovou smlouvou s německou říší, by byla v zájmu udržování a posilování německého postavení na Blízkém východě. Postupující od těchto úvah, NMO v Palestině, pod podmínkou výše uvedených národních aspirací izraelského osvobozeneckého hnutí uznanými ze strany německé říše, nabízí aktivně se zúčastnit války na straně Německa.(68) V prosinci 1941, Stern vyslal Nathana Jalin-Mora, aby se pokusil kontaktovat nacisty v Turecku, avšak setkání se nemohlo odehrát, poněvadž byl cestou zatčen. Podle Brennera v archívech neexistuje náznak, jak nacisté na tuto nabídku reagovali.

90

Harun Yahya (Adnan Oktar) Nejpravděpodobněji považovali Sterna za drobného a nevlivného a moc o této nabídce nepřemýšleli. Co je však zásadní, že organizace radikálních sionistů navrhla vojenskou alianci nacistům v roce 1941, což je rok, kdy byla zahájena židovská genocida. Nesporně důležité je Sternovo křivé tvrzení, že vytoužený Nový pořádek Židů a nacistů sdílí značně podobné zájmy. Yalin-Mor později shrnul odůvodnění za přáním jeho organizace spolupracovat s nacisty uprostřed války. Přiznal, že Sternův cíl přimět Židy, aby emigrovali do Palestiny byl dost shodný s německými plány na odstranění Židů z Evropy.(69) V době, kdy byl představen Ankarský dokument, vedoucím členem Sternova gangu byl Jitzhak Šamir, který se stal nejprve izraelským ministrem zahraničí, potom předsedou vlády v letech 19771992. Šamir, jako jeho instruktor Menahem Begin, byl za mnoha násilnými akcemi proti civilistům ve čtyřicátých letech, kdy se stal notoricky známým svými krvavými útoky na britské a arabské cíle. Šamirova úloha ve Sternově záměru spojit se s nacisty byla nesporně důležitá. Jenže během mnoha let od objevení Ankarského dokumentu Šamir o něm zodpověděl jen málo otázek. Téměř vše, co je o navrhované alianci známo však naznačuje, že byl jejím hlavním tvůrcem. V roce 1989 byla minulost Jitzhak Šamira poprvé odhalena jeho izraelským druhům, když byl příběh Ankarského dokumentu uveřejněn v hlavních izraelských novinách, Jerusalem Post. Příběh způsobil obrovský šok, a poprvé se tato prekérní jednání stala předmětem debaty v Izraeli. 11.března 1989 byla zpráva z Jerusalem Post odražena v tureckém tisku v deníku Zaman, ve zprávě s titulkem “První krok k pravdě v Izraeli: Spolupráce mezi Šamirem a nacisty odhalena.” Tato zpráva v deníku Zaman uváděla, že jakákoli zmínka o sionisticko-nacistické kolaboraci – jinými slovy o kolaboraci mezi určitými sionistickými vůdci a nacistickýmipolitiky – byla zakázána státem Izrael a nebylo dovoleno o ní psát až do roku 1989.

91

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Od té doby bylo publikováno mnoho knih, které se zabývají Ankarským dokumentem. Jenže většina autorů, zejména ti židovští, zacházejí se Stern-nacistickými vztahy jako s nejasnou historickou událostí. Například Jehošafat Harkabi, izraelský plukovník na penzi, to vykládá jako záhadnou epizodu v židovské historii ve své knize Izraelská osudná hodina. Jenže ta epizoda není vůbec záhadná. Jediná věc, jež umožňuje takovou interpretaci je, že většině lidí je známa pouze Sternova role v nacisticko-sionistické kolaboraci, jelikož jedině Sternův dokument byl zveřejněn. Vztahy mezi nacisty a WZO zůstávají velkou neznámou. Poslední epizoda, ke vzetí v úvahu ve věci je poskytnutá Eichmannem v Jeruzalémě, od Hannah Arendt, jež byla prominentem v amerických židovských kruzích jako politický vědec a jež byla, jako Lenni Brenner, antisionistou. Zaměřením se na Adolfa Eichmanna, Arendt odhaluje určité dříve skryté aspekty kolaborace mezi nacisty a radikálními sionisty.

Příběh Adolfa Eichmanna Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla je jednou z nejvýznamějších knih o vztazích mezi radikálními sionisty a nacisty. Kniha paní Arendt vypravuje o soudu bývalého důstojníka nacistické SS Adolfa Eichmanna (nebo podobné postavy), který byl unesen z Argentiny v roce 1960 agenty Mossadu, přivezen do Izraele a postaven před soud. Eichmann je důležitý, protože on byl mužem určeným k vyřešení židovské otázky pod velením Reinharda Heydricha. Eichmann měl zvláštní příběh a paní Arendt přináší na světlo některá

zajímavá

fakta.

Především

poutá

pozornost

na

Norimberské zákony, vydané roku 1935, které usilovaly o izolování Židů od německé společnosti. Arendt poukazuje na to, že tyto zákony byly sympatické pro některé Židy snažící se udržet homogenitu Domu Izraele, a že

92

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Potom, co byl jmenován specialistou SD (Sicherheitsdienst - Bezpečnostní služba SS) na židovskou emigraci, nacistický důstojník Adolf Eichmann se začal zvláště zajímat o radikální sionismus. Četl knihy různých sionistických spisovatelů, zejména Herzla, a dokonce se učil hebrejsky. Velmi se mu líbila sionistická filosofie a mise, a stal se vůdčím architektem aliance, kterou s nimi nacisté ustanovili.

stejná pravidla, třebaže nepsaná, se stále aplikují v Izraeli. Připomíná nám, že v Izraeli je Židům zakázáno brát si nežidy.(70) Ve vyprávění o Eichmannově původu Arendt poskytuje mimořádná fakta o předmětu svého zájmu. Ve svém mládí nebyl Eichmann antisemitou a dokonce měl blízké vztahy s Židy (jeden příklad je pan Weiss, generální ředitel Vacuum Oil Company z Vídně). Podle Arendt, se Eichmann zajímal o Svobodné zednářství a na čas byl připojen k lóži Schlaraffia. Jeho hlavní úloha začíná rokem 1934, kdy vstoupil do Sicherheitsdienst (SD), speciální a tajné paže SS. SD, založená esesákem Heinrichem Himmlerem, operovala jako zpravodajská služba řízená Heydrichem. Krátce po svém vstoupení se Eichmann dostal do oddělení židovských záležitostí SD, a stal se expertem na “židovskou otázku”. Během tohoto období navázal své první styky s určitými sionistickými vůdci v Německu.(71) Arendt nám sděluje, že v té době

93

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Eichmann četl Der Judenstaat (Židovský stát) a velmi to na něj zapůsobilo: … Von Mildenstein … ho požádal, aby si přečetl Der Judenstaat Theodora Herzla, slavného klasika sionismu, který Eichmanna promptně a navždy obrátil na sionismus … Od té doby, jak znovu a znovu opakoval, stěží myslel na něco jiného, než “politické řešení” … a jak “dostat nějakou pevnou půdu pod nohy Židů” … Za účelem pomoci této společnosti začal šířit toto evangelium mezi svými soudruhy z SS, dávajíce lekce a píšíce pamflety … Potom získal povrchní znalost hebrejštiny… Dokonce četl Historii sionismu od Adolfa Böhma … a to bylo asi znatelné dosažení pro muže, který, dle vlastního soudu, byl vždycky neochotný číst cokoli kromě novin.(72)

Eichmann byl tak přitahován k sionismu kvůli paralelám, které vnímal mezi záměry sionistů a nacistů. Tak jako nacisté i někteří sionisté chtěli odstranit Židy z Říše. Pro nacisty, to znamenalo judenrein (očištění od Židů), pro sionisty by to vedlo k Židovskému státu. To co Eichmann nazval “idealismem,” a co sdílel s některými sionisty, byl ve skutečnosti rasismus. Rasisté z obou stran nechtěli, aby Židé a Němci nežili pohromadě. V tom se přinejmenším shodovali; a to bylo zdůvodněním pro velkou pomoc nacistů poskytovanou židovským přistěhovalcům v Palestině. S takovými blízkými vztahy založenými s radikálními sionisty, Eichmann také organizoval akce, které měly ztížit život německým Židům. SD (Sicherheitsdienst), Bezpečnostní služba SS k níž byla připojená, podněcovala a organizovala taková povstání jako Kristallnacht (Křišťálová noc), v níž se rozbíjely a plenily židovské obchody. Cílem bylo “zachránit” Židy před asimilací a přimět je emigrovat. Uprostřed všech těchto informací si musíme připomenout významný fakt: je židovským právem radovat se z vlastní domoviny, a

94

Harun Yahya (Adnan Oktar) tak je dokonale přirozené, aby emigrovali do Palestiny, vlasti jejich předků. Sionismus je legitimní ideologie dokud porporuje toto židovské právo v rámci ospravedlnitelnosti. Avšak někteří radikální sionisté považují tyto země za patřící pouze jim, a chtěli by okupovat i jiná teritoria v regionu. Směřovat ke světové nadvládě a následovat politiku s tímto cílem na mysli je narušením historických faktů a současných podmínek. Palestinská zem je posvátná pro muslimy a křesťany, stejně jako pro židy. Stoupenci všech tří náboženství musí být schopni žít zde v míru, vykonávat své náboženské povinnosti, jak si přejí a radovat se z bezpečnosti po které touží. Mentalita, v níž jedna komunita naprosto přehlíží druhou, ignoruje její základní práva a nedovoluje jim vůbec žádné právo na život, je nepřijatelná.

95

KAPITOLA DVA

Židovský holokaust

Roku 1933 padla temnota na Německo. Nacistická strana se dostala k moci v národě, který byl po léta jevištěm pouličních rvaček, manifestací naplněných nenávistí, rasistických útoků a hlasitých výzev k válce. Hitler, nacistický vůdce, získal nejvyšší hlas ve volbách a byl prohlášen kancléřem. Brzy se stal nesporným německým diktátorem. 13 obtížných let mezi 1933 a 1945 přineslo stále narůstající divokost. Nacisté začali zabíjet své politické oponenty, potom povraždili všechny nevinné handikapované a duševně choré, které považovali za “škodlivé” podle své zvrácené teorie eugeniky. Začali utiskovat a mučit Židy a jiné menšiny v Německu žijící a potom, v roce 1939, to změnili v masové zabíjení. Nacisté pozabíjeli 11 milionů lidí ve svých hrozných koncentračních táborech, které se změnily ve stroje genocidy, kde technologie byla využívána systematicky k sadistickému vraždění dětí, starých a nemocných. Po celou 2.světovou válku, kterou nacisté zahájili kvůli své choré ideologii, prováděli nesčetné masové zabíjení v zemích, které okupovali, zejména ve východních národech, jejichž členové údajně náleželi k “nižším rasám.” Celkem 55 milionů zemřelo v průběhu války a nejméně 30 milionů z nich bylo nevinnými civilisty zabitými nacisty. Ve zkratce, mezi lety 1933 a 1945 byl svět místem dosud nespatřeného divošství.

97

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Celé lidstvo má odpovědnost zajistit, že k takovým vraždám a genocidám již nedojde a že takovým nemocným myšlenkám nebude již nikdy dovoleno se šířit. Proto je zásadní, aby bylo nacistické barbarství připomínáno všude po světě, při každé vhodné příležitosti, aby nebyly nevinné oběti nebyly zapomenuty a, jistěže, aby hloupost a prohnilost konceptů, které daly povstat takové divokosti, byly zcela odhaleny – jak to učiníme v této kapitole.

Nacistická ideologie a její nepřátelé Nacistická strana byla založena a rozrostla se ve dvacátých letech; během této doby Hitler a další vyšší nacisté vystoupili do popředí. Jenže ideologie strany měla rozhodně množství vlivných předchůdců. Klam rasismu byl základním nacistickým učením. Celá ideologie spočívá na premise nadřazenosti germánské rasy, která byla ohrožována nižšími rasami a za účelem eliminovat tuto hrozbu, bylo potřeba aplikovat rasistickou formuli. Zdrojem této ideologie,

Zvrácené učení společenského darwinismu, které považuje lidské rasy za různé druhy zvířat, má užití síly zubů a nehtů mezi zvířaty za naprosto legitimní mezi lidmi.

Harun Yahya (Adnan Oktar) pro změnu, byl vynález z 19.století známý jako “společenský darwinismus” – nic jiného než Darwinova evoluční teorie aplikovaná na společenské vědy. V Původu druhů, publikovaném roku 1859, a Původu člověka, publikovaném v 1871, Darwin naznačil, že živé věci se vyvinuly jako výsledek “rasového boje,” a že příroda učinila silné rasy nadřazené ostatním. Darwin odmítal existenci jakéhokoli božského řádu a harmonie v přírodě, místo toho prosazoval lež, že všechny živé věci a rasy jsou v neustálém konfliktu. Taktéž prosazoval iracionální a nelogickou myšlenku, že bílá rasa, nadřazenější ostatním, je brzy vyhladí z povrchu světa. Určité kruhy tupě podporovaly tuto myšlenku pro své vlastní ideologické důvody, navzdory nedostatku jakéhokoli vědeckého důkazu. V Evropě vedla Darwinova teorie k náhlému obrození rasismu v určitých intelektuálních kruzích, které obecně oponovaly tomu, aby lidé žili podle náboženských morálních hodnot. Britský myslitel Herbert Spencer přijal Darwinovu teorii – která byla vyjádřena spíše striktně biologickými pojmy – do společenských věd, dávajíce tak vzniknout “společenskému darwinismu.” Nejvášnivějšími podporovateli této chybné myšlenky byli francouzský spisovatel Arthur Gobineau, rozšířeně považovaný za otce moderního

rasismu

a

britský

spisovatel

Houston

Stewart

Chamberlain, který pozvedl Gobineauovy rasistické teorie dokonce na ještě vyšší úroveň fanatismu. Navzdory tomu, že byl Britem, Chamberlain byl velikým obdivovatelem všech německých věcí. Také zapřísáhlý nepřítel Židů, prosazoval klam, že bílá árijská rasa indoevropského původu je nadřazená středovýchodním semitům jako jsou Židé a Arabové. Nenáviděl lid Izraele a považoval je za méněcenné vůči germánským pohanským předkům. Chamberlain zemřel roku 1927, ale u svého smrtelného lůžka měl slavného návštěvníka: Adolfa Hitlera, jenž formuloval svou nacistickou ideologii pod vlivem mylných představ Chamberlaina a obdobných ideologů společenského darwinismu. Název svojí knihy

99

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Mein Kampf, v niž nastolil své rasistické názory, vzal z teze společenského darwinismu o “boji mezi rasami.” V Hitlerově hříšné logice se všechna světová historie vytvarovala okolo germánské rasy: 1) Věřil v lež, že germánská rasa je fyzicky, duševně a kulturně nadřazená ostatním, a držel se myšlenky, že semitské a slovanské rasy jsou obzvlášť méněcenné. Z jeho hlediska germánská rasa potřebovala větší prostor pro život a to vyžadovalo eliminaci slovanských a semitských lidí na východ od Německa – Židů, Poláků a Rusů, mezi jinými. 2) Hitler přisuzoval velkou důležitost “čistotě” germánské rasy. Ve svém zvráceném myšlení měl za to, že v udržení takzvané čistoty jsou zásadní fyzická opatření (zabránění Němcům ve sňatcích s jinými rasami) stejně jako kulturní (všechny “negermánské” myšlenky a víry musí být zničeny). 3) Jeho koncept rasové čistoty zahrnoval takové nelidské praktiky jako “zdokonalování” germánské rasy jako by to bylo zvířecí plemeno. Do té doby lidé trpěli dědičnými chorobami, a ty je nutno ze společnosti vymýtit. 4) Zničení “negermánských” myšlenek znamenalo v důsledku všech myšlenek a přesvědčení, které nesouhlasili s nacistickou ideologií. Podle nacistického přesvědčení oddaní křesťané, liberálové a členové jiných náboženských sekt byly elementy, kterých se potřebovali zbavit. Tak nelítostná, rasistická ideologie společenského darwinismu dala vzniknout nejhorší genocidě a vraždění, jaké kdy svět viděl. Na následujících stránkách se budeme věnovat nevinným obětem nacistického divošství, nejprve Židům, hlavnímu cíli nacistů a potom dalším obětem “zapomenutých genocid” jejichž utrpení nebylo o nic menší než utrpení Židů a je ve velkém ignorováno.

100

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Kroky židovského holokaustu Nacisté systematicky potlačovali ty části společnosti, které považovali za své nepřátele. Na vrcholku jejich seznamu šli Židé, které nacistická ideologie popsala jako “zdroj všech zel na světě.” Dokonce ještě dříve než se dostali k moci, nacistické pouliční gangy známé jako SA bouřkové jednotky, již prováděly ataky na židovské domovy a podniky. Jakmile přišli nacisté k moci, SA ztratila všechnu zdrženlivost. Postarší Žid jdoucí po ulici nebo malé dítě na cestě do školy mohly být snadno napadeni SA a jinými nacistickými gangy. Téhož roku nacisté iniciovali bojkot směřovaný na židovské obchody a podniky. Po celém Německu vycházely plakáty zobrazující Židy jako hrozné a ošklivé příšery, a nesoucí slogany, “Nekupujte židovské zboží.” V září stejného roku byl vydán zákon zakazující Židům vlastnit půdu. V listopadu jim bylo zakázáno být vydavateli novin. Další zákony byly vydány v roce 1934, vylučující Židy z obchodních unií a zdravotního pojištění a zakazující jim pracovat jako právníci nebo soudci. Roku 1935 byli všichni Židé vyhnáni z armády. Pod Norimberskými zákony z roku 1935 již Židé nebyli schopni pracovat v mnoha oblastech německé společnosti. Bylo jim zakázáno uzavírat sňatky s Němci. V roce 1937 jim nebylo nadále dovoleno, aby byli učiteli, lékaři nebo zubaři pod záminkou, že by “fyzicky nebo duchovně otravovali německý lid”. V listopadu toho roku antisemitský film Věčný Žid byl promítán v kinech po celém Děti v Hitlerově Německu byly vychovávány v antisemitském učení. Nahoře: Děti učící se protižidovské slogany.

Německu.

101

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Ve školách varovali studenty před takzvanou “židovskou hrozbou.” Během hodin byli Židé uráženi a ponižováni. Citace uvedená níže je zamyšlení vyvolávající úvahou nad tím, jak byl německým lidem vymýván mozek: V sedmé třídě pana Birgmanna je dnes velice živo. Učitel mluví o Židech. Pan Birgmann nakreslil množství tvarů na tabuli a každý to shledává neuvěřitelně fascinujícím. Pan Birgmann se dívá na hodinky? “Je poledne děti. Musíme si nyní shrnout, co jsme se naučili. O čem jsme posledně mluvili?” Všichni se hlásí a pan Birgmann kývá na Karla Scholtze, který sedí v první řadě. “Učili jsme se jak poznat Židy.” “Výborně! Můžeš nám říct víc?” Malý Karl vstává a ukazuje na tvary na tabuli: “Je snadné poznat Židy podle nosu. Jejich nosy vypadají jako číslo šest a říká se jim ‘židovská šestka’. Někteří lidé, kteří nejsou Židé mají velké nosy, ale jejich ukazují vzhůru, ne dolů. Takovým nosům se říká ‘zahnutý’ nebo ‘orlí’. Nejsou jako židovské nosy.” “Dobrá práce!” říká učitel. “Richarde, vstaň a pověz nám víc o tom, jak rozpoznat Židy.” Blonďatý, veselý Richard míří k tabuli. “Můžete odhadnout Žida podle jeho pohybů a chování. Židé vždycky kývají hlavou dopředu. Také mají legrační způsob chůze. Kolébají se. Rozkládají rukama, když mluví. Mají divný hlas, jako kdyby mluvili přes nos. Mají nepříjemný, sladký pach. Vždycky můžete říct, že to je Žid, máte-li dobrý smysl pro čich.” Učitel byl velice spokojen. “Tak děti. Dávejte pozor! Budete-li si to všechno pamatovat až opustíte školu, Židé na vás nikdy nevyzrají!” Obrací tabuli a jeden ze studentů čte báseň tam napsanou: Ďábel k nám promlouval Z tváře Žida. Osvoboďme se od Židů, Kteří jsou morem v každé zemi.

102

Harun Yahya (Adnan Oktar) Buďme znovu šťastní a radostní. Všichni mladí lidé musejí bojovat. Tito ďáblové jsou lstiví! (73)

Nepřátelství vůči Židům rychle rostlo ve společnosti vychovávané podle takových pravidel. Každý nacistický skutek represí proti Židům se setkal se schválením společnosti.

Synagoga na Fasanenstrasse, jedna ze stovek synagog zdemolovaných během Kristallnacht, kdy byly pleněny židovské domovy a obchody.

103

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Rok 1938 viděl všechny Židy vlastnící zboží, majetek a peníze zaregistrované a nové sankce byly uvaleny. Nová kapitola v utlačování Židů se otevřela v noci z 9. na 10.listopadu 1938. Události byly zažehnuty 7.listopadu, kdy 17 letý židovský Polák, Herschel Grynszpan, jehož rodinu nacisté týrali, střelil úředníka německé ambasády v Paříži. Nacisté využili incidentu jako skutku provokace a zahájili útoky na židovské svatyně, domy a podniky po celém Německu. Za jedinou noc bylo zničeno 1350 synagog. Přes 90 Židů bylo zabito a nějakých 30 000 bylo posláno do koncentračních táborů. 7000 židovských podniků bylo vydrancováno a tisíce domovů zdemolováno. Noc byla pojmenována “Kristallnacht” (Noc rozbitého skla) kvůli oknům vymláceným ve vyrabovaných budovách. Německá vláda hodila na Židy odpovědnost za všechno, co se odehrálo a vybrala od nich úžasnou sumu 1 miliardy marek, aby se zaplatilo všechno rozbité sklo. Po Kristallnacht útisk vzrostl. Když se Německo v roce 1938 sjednotilo s Rakouskem, nějakých 200 000 rakouských Židů žilo ve strachu spolu s 55 000 nebo tak žijícími v Německu, stranou několika

sionistů,

kteří s nacisty spolupracovali. Leč opravdové barbarství začalo

s

propuknutím

války.

Židé v nacistickém Německu byli nuceni přišít si tento symbol na své šaty, hlásajíce jejich židovskou identitu.

104

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Válečná léta a začátek genocidy 15.března 1936 nacistická vojska napadla Československo. 1.září okupovala Polsko. Velká Británie a Francie vyhlásily válku a 2.světová válka začala. Invaze do Polska vnesla nový rozměr do překroucené nacistické představy známé jako “židovská otázka”. Část země pod německou okupací (zbytek byl okupován Sovětským svazem) obsahovala více než 1 milion Židů. Následné dekrety zveřejněné nacisty omezily tyto Židy do ghett nebo nově vybudovaných koncetračních táborů. Všem Židům bylo nařízeno nosit na oblečení žluté Davidovy hvězdy, aby mohli být okamžitě identifikováni. Reinhard Heydrich, hlava gestapa, dával příkazy smrtícím komandům proslulým jako SS Einsatzgruppen (SS zvláštní akční jednotky), aby vyhledaly všechny Židy v okupovaných teritoriích. Smrt či něco horšího čekalo na Židy v ghettech a v táborech. K podzimu 1940 nacistická vojska okupovala Dánsko, Norsko, Francii, Belgii, Holandsko, Lucembursko, Bulharsko, Jugoslávii a Řecko. Navíc k Itálii a Japonsku, které již vytvořili spojenectví s Německem – se Maďarsko, Rumunsko a Slovensko také vyhlásili za spojence Německa. Největší nacistická invaze šla proti Sovětskému svazu a ta byla zahájena 22.června 1941. Během 12 týdnů Němci dobyli Kijev a o měsíc později dosáhli předměstí Moskvy. V souhrnu, v prvních dvou letech 2.světové války, Hitler nebo jeho spojenci dobyli většinu evropského kontinentu, od pobřeží Francie po Moskvu, od Dánska po Řecko. Krátce před svou porážkou v roce 1945 nacisté iniciovali nemilosrdnou genocidu na všech jimi okupovaných územích. Nejprve Židé a potom – jak uvidíme – ostatní etnika a náboženské skupiny začaly být systematicky vyhlazovány. Dokonce po roce 1944, kdy bylo jasné, že Německo válku prohraje, nacisté pokračovali v genocidě. V průběhu závěrečného stádia konfliktu se ve skutečnosti eliminace Židů, cikánů a slovanů, všech příslušníků takzvaných “nižších ras” – stala pro nacisty prvořadým zájmem. Hitler si

105

NÁSILÍ HOLOKAUSTU byl vědom, že válku prohraje, ale nejprve chtěl vyhladit všechny Židy. Tato genocida měla několik “oblastí implementace”: 1) Ghetta: Tato otevřená vězení, kde byli Židé drženi byla užívána k postupnému zabíjení. 2) Koncentrační tábory byly nejprve založeny jako místa, kde byli Židé a jiní drženi jako nucení dělníci. Počátkem 1942 však začalo hromadné vyhlazování zajatců. Celkem 11 milionů lidí (5.5 milionů Židů, 500 000 cikánů, 3 miliony Poláků, 400 000 postižených a stovky tisíc Rudů, slovanů a válečných zajatců) bylo v těchto táborech systematicky vyhlazeno. 3) Masové zabíjení v okupovaných oblastech: Zvláštní německé ozbrojené jednotky a hlavně SS Einsatzgruppen, co byly odpovědné za “nalezení a zabíjení Židů”, popravovaly civilisty na mnoha místech.

Život a smrt v ghettech Největší z ghett bylo ve Varšavě. Před příchodem nacistů Židé tvořili přibližně třetinu z 1 milionu obyvatel Varšavy. Po nacistické okupaci sem byli převezeni Židé z jiných oblastí, a počet tak stoupl z 330 000 na 450 000. Jenže nacisté namačkali toto ohromné množství to obezděné oblasti, jež představovala pouze 2.3 proŽidé, kteří se zúčastnili povstání ve Varšavském ghettu v roce 1943 byli hromadně pozabíjeni. Tito Židé byli povražděni krátce poté, co opustili ghetto.

Židé sehnaní do táborů byli připraveni o všechno včetně peněz.

106

Stovky tisíc nevinných Židů byly povražděny ve Varšavském ghettu, místu hladovění a bídy.

NÁSILÍ HOLOKAUSTU centa z města. Nejchudší distrikt byl vyčleněn stranou pro Židy a židovští obyvatelé z celého města sem byli násilně sestěhováni. Předtím, než byli umístěni uvnitř, veškeré jejich peníze a cennosti jim byly sebrány. Život v ghettu probíhal v hrozných

podmínkách.

Průměrně sedm rodin bylo nacpáno v jedné místnosti. Bylo zde velmi málo potravy a každý žil na pokraji vyhladovění. Budovy se hemžily hlodavci a hmyzem. Každý den byli lidé žijící v ghettu vystaveni pohlavkům, výsměchu a zneužívání nacisty, kteří nutili staré Židy, tak slabé, že mohli sotva chodit, umývat ulice mýdlem a vodou a smáli se jejich utrpení. Lidé v ghettu byli nahodile biti V roce 1943 poslední zbylí Židé ve varšavském ghettu iniciovali vzpouru proti nacistickému útlaku, kterou nacisté potlačili strašlivým krveprolitím.

a nacisté je vesele tahali za vousy a pejzy, jež si nechávali růst jako náboženskou povin-

nost. Průměrně 100 lidí denně umíralo hlady, na nemoci nebo špatné zacházení. Fotografie ubohých dětí z Varšavského ghetta jasně odhalují utrpení těchto nevinných. Vzpomínky jednoho Žida, který žil ve Varšavském ghettu odhalují pravdivou situaci ve městě: Útisk začal jakmile Němci vstoupili do města zabitím 34 nevinných Židů. Esesáci pouze hledali záminku, aby zabíjeli Židy. Ptali se nežida, kde bydlí

108

Harun Yahya (Adnan Oktar) Židé. Označil dům Izáka Goldfliesse. SS vešli do domu mého přítele a zabili jeho rodiče, ženu a dvě děti. O prvním sabatu po okupaci Němci shromáždili Židy a přikázali jim vykopat dlouhou, širokou strouhu uprostřed města. Potom jim řekli, ať jdou domů, obléknou si své šaty k sabatu a vrátí se zpět. K velkému překvapení všech byli Židé seřazeni ve špinavém příkopu. Museli v něm plném splašků strávit celý den. Němci je bili holemi a někdy dovolili Ukrajincům, aby je napadali holemi a kusy dřeva. Kdykoli se někdo pokusil dostat ven z příkopu byl zbit německými důstojníky SS nebo ukrajinskými civilisty a musel se tam vrátit.(74)

V roce 1942 asi 300 000 lidí z ghetta zemřelo, někteří hladem a na nemoci, jiní v táborech, kam byli odesláni. V dubnu 1943 asi 60 000 Židů zbylých v ghettu začalo osnovat vzpouru. Přestože neměli skoro žádné zbraně, bojovali proti nacistům přesně tři týdny. Nakonec nacisté získali zpět kontrolu a zabili všechny Židy, které našli. Z původně 500 000 Židů v ghettu jich zůstala naživu pouze hrstka. V jiných ghettech založených nacisty bylo zabito stovky tisíc Židů poté, co trpěli strachem, hrozným vyhladověním a mučením.

“Konečné řešení”: Založení koncentračních táborů Počátkem roku 1942 Hitler a jeho štáb se dohodli na “konečném řešení” židovského problému. To znamenalo systematické vyhlazení všech Židů a neponechání jediného Žida naživu na území kontrolovaném nacisty. V souladu s tímto rozhodnutím byly koncentrační tábory změněny na vyhlazovací tábory. Počínajíce Židy v Německu, Židé ze všech zemí okupovaných nacisty byli převezeni do těchto táborů jednotkami

Nacisté prováděli masové vraždění téměř ve všech zemích, které obsadili.

109

NÁSILÍ HOLOKAUSTU SS zvláště určenými pro tento úkol. Oficiální historkou bylo, že v táborech budou zaměstnáni jako dělníci. Ale když dorazili byli většina zabita najednou a zbytek později, poté, co byli využiti k nucené práci. Už samotný proces přepravy Židů do táborů odhaluje nelidskou krutost nacistů. Židovské rodiny byly sehnány ze svých domovů a ghett před hlavněmi zbraní, s křikem a krutostmi, a natlačeny do železničních vagónů v nich se prve vozila zvířata nebo zboží. Fotografie z té doby ukazují hrůzu na tvářích těch, kdo byli tlačení do vlaků a nenávist v obličejích nacistů řvoucích příkazy. Maličké děti, staří muži sotva schopní chodit a těhotné ženy byly nemosrdně poháněni kopanci, pistolemi a dokonce biči. Jeden Žid, který unikl genocidě, zjevuje hrůzu přepravního procesu: Sehnali nás v devět ráno. Když jsme dorazili do Chortkowa, byl večer. Strávili jsme celý den chůzí ve sněhu, hladoví, bez sebemenšího odpočinku. Všichni padali únavou. Potom nás vzali do vězení. Tam jsem museli procházet před důstojníky SS a ukrajinskými policejními důstojníky. Každý měl v ruce hůl a zrovna čekal, aby uhodil židovskou hlavu. Bylo jich asi 80 a Židovi trvalo dlouho projít kolem 80 lidí, když byl celou dobu bit. Byl jsem modročerný a zlitý krví ve chvíli, kdy mne hodili do cely. Chtěli nás Němci zabít nebo se pouze bavili? Po tomto icidentu jsem byl vmáčknut do maličké cely, kde bylo dalších 60 lidí. Nebylo zde místo sednout si nebo lehnout. Museli jsme zůstat stát, natlačení dohromady, pokrytí krví, hladoví, žízniví a v bolestech… Byli jsme si jisti, že ráno nás pustí a dají nám něco k jídlu. Ale to jsme se pletli. Ráno se nic nezměnilo. Strávili jsme celý den a další noc stojíce natlačení k sobě… Mnoho lidí začalo šeptat Šema izraelskou modlitbu, která je recitována před smrtí. V té chvíli Němci otevřeli a vytáhli nás z cel. Každý se snažil rozhýbat tělo a zhluboka dýchat... Později jeden z německých vojáků nám začal házet kousky chleba, jako kdyby házel jídlo psům. Lidé se vrhali po chlebu jako zvířata, cpouce si ho

110

Harun Yahya (Adnan Oktar) do pusy, dříve než ho chytne někdo druhý. Naplnili koryto vodou a my jsem ji pili jako dobytek. Teprve jsem začali pít, už přišli vojáci a počali nás bít: “Pojďte, pohněte se!” … Přiměli nás běžet na vlakovou stanici asi kilometr daleko. Němci dělali co se jim zachtělo s holemi v rukou. V kterékoli chvíli jste se mohli ocitnout na zemi, po ráně do zad nebo kopanci do žaludku. To je důvod, proč tak slabí, jak jsme byli, jsme se snažili běžet co nejrychleji. Jakmile jsme dorazili na vlakovou stanici, spatřili jsme na kolejích dobytčí vagóny. Nebyli tam schody ani rampy, které by vedly ke dveřím. Vojáci SS proto zbili první dorazivší a řvali na ně, “Sehněte se, sehněte se!” aby vytvořili schody po nichž se ostatní dostali na podlahu vagónů … Když Němci mysleli, že do vagónu nacpali dost lidí, hodili dovnitř bár bochníků chleba a zabouchli dveře. Slyšeli jsme, jak nás zvenčí zamykají. V té době jsme v mém městě neslyšeli nic o táborech smrti jako Osvětim a Majdanek. Neměli jsme představu, co je “konečné řešení”. Mysleli jsme, že Němci chtějí využívat Židy jako tažná zvířata. Netušili jsme nic o vyhlazovacích plánech.(75)

Vlaky K převezení zadržených do koncentračních táborů byly tucty mužů, žen, dětí a starců nacpány do malých nákladních aut, zamčeni bez šance nadechnout se čerstvého vzduchu, a ponechány bez jídla a vody po celé dny cesty. Mnozí zemřeli hladem, žízní nebo udušením v těchto hrozných podmínkách, kde i několik minut bylo nesnesitelných. Ostatní vydrželi cestu, dokonce i přesto, že mrtvoly jejich milovaných leželi vedle nich. Jeden z těch, kdo zakusili strašlivé podmínky, podává očité svědectví o nacistickém barbarství: Policie mávala zbraněmi a střílela do vzduchu, nutíce více lidí, aby se natlačili do tak již nacpaných vagónů. Střelba pokračovala a celý dav byl natlačen kupředu. Ti nejbližší vagónům byli rozmačkáni pod neuvěřitelným tlakem zezadu... Nebylo nic, co by proti tomu lidé vpředu mohli udělat a odpovídali bolestným nářkem těm lidem, kteří je tahali za vlasy a oblečení pro podporu, kousali je do ramen, krků a tváří, lámali jim kosti a křičeli.

111

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Navzdory faktu, že vagóny byli již plnější, než jaká byla jejich kapacita, několik málo mužů, žen a dětí bylo stále schopno dostat se dovnitř. Pak přišla policie a zavřela brány do tváří lidí, kteří byli skoro rozmačkáni mřížemi. Předtím, než 120 Židů natlačili jako sardinky do dobytčích vagónů, Němci pokryli podlahu 7 centimetry nehaše-

Židé vyhnaní ze svých domovů byli převáženi do táborů smrti v nacpaných vlacích.

ného vápna. To se obvykle používalo ve stavebnictví a pálilo, když se dotklo pokožky. To mělo za náasledek, že stovky Židů zemřely ještě dřív, než dorazily do Belzecu … Podlaha vagónů byla pokryta hustým bílým práškem. To bylo pálené vápno. Holá kůže, která s ním přišla do styku ihned vyschla a pálila. Lidé uvnitř byli doslova upáleni k smrti. Maso na kostech se jim tavilo. Vápno mělo zastavit šíření nemocí. V každém oddělení byly dva kbelíky. Jeden obsahoval vodu a druhý byl užíván jako záchod, když to bylo možné ve všem tom strkání a vrážení.(76)

Po dnech cestování v takových hrozných podmínkách, konečnou destinací byly tábory smrti jako Osvětim, Treblinka, Majdanek a Belsen: Němci řvali “Los schnell, rychle!” Bili nás holemi a puškami. Jelikož tam nebyli schody ani rampy museli jsem skákat z vlaků z výšky metru nebo metru a půl. Snažili jsme se vstát co nejrychleji, abychom se vyhli kopání od německých vojáků tam čekajících. Byli jsme vyhladovělí, žízniví a zesláblí. I přesto jsme museli běžet 2 kilometry do pracovního tábora, jakmile byli vagóny vyprázdněny. Někteří lidé plakali strachem, jiní úlevou. Byli jsem tak na pokraji sil, že jsem si nevšímali okolí. Když jsme dosáhli tábora, celá skupina ztichla. Rozhlíželi jsme se a na-

112

Harun Yahya (Adnan Oktar) Než se vůbec do táborů dostali mnoho lidí zemřelo ve vlacích, buď byli umačkáni nebo se udusili.

slouchali velmi pozorně. Celá oblast byla neuvěřitelně tichá. Ticho smrti viselo nad táborem před námi.(77)

Tábory smrti Tábory, kde se odehrávalo nejhorší nacistické barbarství, kde přišlo o život nějakých 11 milionů lidí, dokazují jak monstrózní a nemilosrdní mohou být lidé, kteří se odvrátí od náboženských morálních hodnot a umlčí hlas své svědomí. Nejprve byly založeny jako “pracovní tábory.” Téměř všechny a zvláště Osvětim, byly otevřeny vedle hlavních průmyslových komplexů, a zajatci sem dovezení byli nucení sloužit německé válečné industrii jako otroci. Jenže nemocná nacistická ideologie se neomezila na “pragmatický” útisk a změnila je v místa vyhlazování nežádoucích ras. Během asi tří let mezi posledními měsíci roku 1941 a koncem roku 1944, celkem 11 milionů lidí, z toho 5.5 Židů, bylo zabito v plynových komorách nebo jinými způsoby, nebo zemřeli na následky hladu, nemocí a špatného zacházení. Nacisté neměli nejmenší soucit s batolaty, nevinnými dětmi, starými a zbědovanými,

113

Krutost a útisk v táborech smrti jako Osvětim, které se nacházely po celé Evropě, má v historii zřídka sobě rovné.

Harun Yahya (Adnan Oktar) postiženými a nemocnými, ale prováděli vyhlazování se sadistickou brutalitou. Dosud se debatuje, zda byl plyn Cyklon B v táborech používán, či nikoli, ale jak byli tito nevinní lidé povražděni na faktu nic nemění. Jakákoli metoda byla použita, miliony nevinných byly nemilosrdně usmrceny. Nacistické barbarství a židovský holokaust jsou skutečností. Lidská těla a živoucí kostry nalezené, když byly tábory osvobozeny spojeneckými vojsky jsou dostatečným důkazem neuvěřitelné tragédie, která se odehrála. Tato genocida započala hned jakmile zajatci vstoupili do táborů. “Život” považovaný za vhodný pro tyto lidi byl ve skutečnosti pomalým umíráním. Ve svých memoárech židovský vězeň, jenž přežil tábor Kamionka popisuje zdejší “životní úroveň”: Když jsem prošel branami tábora, naskytl se mi hrozný pohled. Němečtí vojáci nás sledovali z věží s automatickými zbraněmi v rukou. Každý uvnitř, přes 50 Rusů, 100 Poláků a možná tisíc Židů zde existovalo v příšerných podmínkách. Každý nosil kousek látky 5 x 5 cm. Ty Rusů a Poláků byly červené a židovské byly žluté. Byli všichni tak vychrtlí, že byli zpoloviny mrtví. Potáceli se po špinavé zahradě jako náměsíční. U většiny z nich byla jejich těla sice dosud naživu, avšak jejich duše byly mrtvé. Naše skupina zastavila ve vchodu. Byl tam vysoký německý voják před námi. Pozoroval nás. Pročistil si hrdlo předtím, než nás oslovil: “Odevzdejte hodinky, cennosti a klenoty! Budete zastřeleni, bude-li u vás něco nalezeno.” Při pohledu na jeho nečistou tvář a mocnou zbraň jsem si uvědomil, že nemám jinou volbu než vyhovět. Odepl jsme si hodinky a jak jsem hledal ztracené drobné po kapsách, Němci nás začali fackovat nebo bít holemi do žaludku. Nikdy nepřestali s touto sadistickou formou zábavy … Té noci jsme byli vzati do baráků poté, co jsem vypili hrnek “polévky”. Je obtížné popsat bídnost toho místa. Bylo to postaveno pro zvířata a jediným ústupkem pro lidské tvory byly nedokončené pryčny ve dvou a třech řadách.

115

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Vítr foukal prasklinami ve zdi. Všude skákaly vši a byly jsem jich plní v několika dnech! Brzy jsem si zvykl na život s nimi. Přestože roznášely tyfus, vši měly malý význam ve srovnání s dalšími problémy v táboře … Potom, co nás v pět probudili, dali nám dvě minuty na oblečení. Kdo nebyl hotov byl zbit. Jakmile byli všichni připraveni, mohli jsme se zařadit do fronty na hrnek kávy. Ve skutečnosti to byla nechutná horká voda. Také nám dali krajíček chleba. Tvrdý, okoralý chleba z mouky a písku, který se těžko jedl. Jelikož to bylo jediné jídlo za celý den, někteří lidé si schovávali kousek chleba na “oběd”, ačkoli ostatní nebyli schopní odolat a snědli všechno najednou. Věděl jsem, že budeme pracovat celý den, že všechna moje fyzická síla zmizí a že můj hlad se jenom zhorší.(78)

V žádném z koncetračních táborů se nežilo jinak. Těm nuceným do práce nebyla projevována lítost ani soucit, a žili jako otroci, vystavení hrozbám a rozmarům sadistických nacistických důstojníků, opotřebení hladem, vyčerpáním a mučením. V některých táborech byly vězňům dělány dokonce ještě horší věci, takové jako pokusy příšerného Josefa Mengeleho, doktora z Osvětimy, největšího tábora, kde bylo zabito 1.5 milionu lidí. Mengele prováděl strašlivé experimenty na dospělých a dětských “morčatech” vybraných z vězňů, aby viděl, kolik bolesti nebo chladu lidské tělo vydrží. Lidé byli nuceni vstoupit do vody plné kusů ledu

V táborech smrti Josef Mengele (napravo) prováděl barbarské experimenty na lidech vybíraných jako morčata.

116

Harun Yahya (Adnan Oktar) za mrazivých zimních dnů, aby se vidělo, jak dlouho přežijí. Mengele je také známý prováděním chirurgických zákroků bez umrtvení, amputujíce končetiny a otevírajíce břicha. Mengeleho nejkrutější pokusy byly ty prováděné na dvojčatech, která se dostala do tábora. Odděloval je od ostatních vězňů a prováděl na nich neuvěřitelně děsné experimenty, aby určil vlivy zděděných znaků. Injektoval jim krev sourozence a měřil účinky. Chtěl zjistit zda zděděná barva očí může být změněna a injektoval

jim

do

očí

V táboře Belsen bylo nalezeno snad 10 000 nepohřbených těl.

inkoust.

Všechny hrozně trpěly a většina oslepla. Malým dětem byly očkovány různé nemoci, aby se zjistilo, jak dlouho zůstanou naživu. Mnoho nevinných dětí bylo mučeno Mengelem, a bylo zmrzačeno anebo usmrceno. Hrozné barbarství v táborech vyšlo na světlo až s koncem války, když spojenci porazili nacisty a převzali kontrolu nad oblastmi na nichž se tábory nacházely. Britské, americké a sovětské jednotky byly šokovány pohledem, který je zdravil. V jednom záznamu britské jednotky, která osvobodila tábor Bergen-Belsen čteme: Toto je proslulý koncetrační tábor Belsen, osvobozený Brity 15.dubna 1945. 10 000 nepohřbených mrtvol zde bylo nalezeno. 13 000 lidí zemřelo od té doby. Toto byly oběti německého “nového pořádku” v Evropě, A jeden každý je příkladem nacistické kultury.

117

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Einsatzgruppen: Nacistické oddíly smrti Stranou ghett a koncentračních táborů, jiným prvkem holokaustu byly týmy Einsatzgruppen, nebo oddíly smrti založené Reinhardem Heydrichem, hlavou gestapa, s plnou mocí danou mu Hitlerem na počátku invaze do Polska. Tyto speciální jednotky se posunovaly po okupovaném teritoriu za pravidelnou armádou, aby vyhledávaly skupiny k vyhlazení. Židé vedli seznam. Po Polsku Einsatzgruppen procházeli dům za domem a hledali Židy na okupovaném sovětském území, a popravili každého, koho nalezli, nedělajíce výjimku ani u žen a dětí. “Míry úspěšnosti” odesílané veliteli Einsatzgruppen do Berlína odhalují úroveň zabíjení. Podle jejich vlastních údajů postříleli více než milion Židů na okupovaných územích zejména v Polsku a na Ukrajině. Jakmile vstoupili do města Einsatzgruppe sehnala dohromady všechny Židy, potom je přinutili vykopat ohromnou díru, která se stala jejich masovým hrobem. Pak zastřelili každého zajatce a naházeli je dovnitř. Ti, kdo nebyli dosud mrtvi se udusili, až je zaházeli hlínou.

První, co německé jednotky zabírající Polsko udělaly, bylo že dostihly Židy v každé vesnici a městě.

118

Harun Yahya (Adnan Oktar) Následně po okupaci Kijeva 19.září 1941, vyvraždění Židů poskytuje představu o barbaství praktikovaném Einsatzgruppen. 29.září svolali Židy na hřbitov na předměstí města, a oznámili jim, že budou “přesídleni”. Bylo jim nařízeno přinést si s sebou jídlo, teplé oblečení, dokumenty, peníze a cennosti, což jim zabránilo si uvědomit, že dojde k masakru. Ukrajinský důstojník, který spolupracoval s nacisty, později popisoval incident slovy, “Bylo to jako hromadná migrace … Židé cestou zpívali náboženské písně.” U železniční vlečky jim jídlo a cennosti byly odebrány a Němci počali Židy strkat do nových, stlačených řad. Pohybovali se pomalu. Po dlouhé chůzi dorazili k průchodu tvořenému z německých vojáků s obušky a policejních psů. Židé byli šleháni skrz. Psi šli po těch, co upadli, ale tlak kolísajících zadních řad byl nepřekonatelný a slabí a zranění byli ušlapáni. Potlučení a zkrvavení … Židé se vynořili na travnatou mýtinu. Dorazili do Babi Yar; před nimi ležela rokle. Po zemi bylo roztroušeno oblečení. Ukrajinští ozbrojení muži pod velením Němců přikázali Židům, aby se svlékli. Ti kdo byli jankovití, kteří odporovali, byli napadeni, jejich šaty strhány… Výkřiky a hysterický smích naplnil vzduch.(79)

Potom byli všichni Židé zastřeleni a jejich těla hozena do údolí. Záznamy uvádějí, že toho dne bylo zabito 33 700 lidí. Popravy týmy Einsatzgruppen jsou obecně ignorovány těmi “revizionisty” kteří popírají, že se holokaust vůbec odehrál. Mají tendenci se soustředit na technickou kapacitu plynových komor nebo funkci Cyklonu B, a ignorují, co se dělo v ghettech a vraždy jednotek Einsatzgruppen. Jenže samotná existence takových týmů stačí pro demonstraci, že nacisté plánovali vyhlazení Židů a že se o to také snažili. Jakýkoli režim, který popravuje nevinné, dokonce ženy a děti, a zakládá zvláštní týmy, aby prováděly takové zabíjení, je dost schopný dělat podobné věci v koncentračních táborech.

119

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Nacistická nenávist k náboženství Při hodnocení židovského holokaustu se vnucuje podstatná otázka: Proč nacisté Židy tak strašně nenáviděli? Odpověď spočívá v jejich nečisté ideologii. Jak bylo zdůrazněno v úvodu k této knize, nacismus lze popsat jako nerozumné neopohanské hnutí. Nacističtí vůdci jako Hitler a Rosenberg pociťovali velkou nostalgii ke germánské předkřesťanské pohanské kultuře, jejímž základním rysem byl obdiv hrdosti, násilí a války. Morální koncept křesťanství – který zdůrazňuje pokoru, pokoj a soucit – byl v diametrálním rozporu s touto kulturou. Jejich nenávist ke křesťanství se zrodila s Nietzschem, pokračovala s jeho žákem Martinem

Heideggerem,

a

dosáhla

vrcholu

s

Hitlerem

a

Rosenbergem, kteří zdědili jejich falešné idee. Jedním přirozeným následkem nenávisti ke křesťanství bylo nepřátelství k Židům, protože křesťanství je náboženstvím zrozeným z judaismu, a nacisté považovali křesťanství za “dobytí Evropy židovskou kulturou”. Starý zákon křesťanské bible začíná tórou, svatou knihou judaismu. Křesťanská láska a úcta k židovským prorokům; a prorok Ježíš a jeho učedníci byli etnicky Židé. Všechny tyto prvky vedly k tomu, že nacisté pohlíželi na křesťanství jako na “židovské spiknutí”. Navíc k této etnické nenávisti nacisté přidávali perspektivu společenského darwinismu, a považovali Židy za nižší rasu; z toho vnikla nesmiřitelně fanatická averze. Vzpomínky Židů vystavených nacistickému fanatismu obsahují pasáže, které ukazují nacistickou “nenávist k náboženství”. Nejlepším příkladem je, jak útočili na židovské náboženské symboly, odlišné oblečení a dlouhé vlasy a vousy, které si nechávali růst z náboženského popudu. Členové SS a jiných nacistických skupin zastavovali věřící Židy, hlavně starší, na ulicích a stříhali jim vousy a

120

Harun Yahya (Adnan Oktar) pejzy, symboly jejich víry. Pálili a trhali židovské posvátné knihy. Židovský očitý svědek popisuje incident z Varšavského ghetta: Jak jsem se vracel odpoledne domů, viděl jsem skupinu mladých mužů seřazených u zdi s rukama nad hlavou. Co se dělo? Šel jsem kousek blíž. Co tito chlapci udělali? Proč je Němci seřadili takovým způsobem? Stál tam důstojník SS v černých holínkách. Připomněl mi cvičitele psů, který se baví při pohledu na utrpení zvířete. Druhý esesák měl v ruce nůžky a pokoušel se stříhat vousy ze zkrvavených, bolestí naplněných tváří.(80)

Zvláště pozoruhodný je tento výčet Žida, který pracoval v koncentračním táboře: … Vrazili jsme své hrábě do bláta a byli jsme udiveni jeho váhou, když jsme se je snažili zase vytáhnout. Bahno propadalo mezi zuby hrabí, než jsme ho dostali do káry, a zbylo ho velmi málo. Znovu jsme se shýbali, abychom nabrali další tenkou vrstvu bláta. Zase ho zbylo velice málo ve chvíli, kdy jsem došli ke káře. Zas a znovu jsme namáhali svá slabá těla. Pozoroval jsem své druhy, jak jsme vykonávali ten nechutný, nelogický a

Nacisté, nepřátelští k náboženským morálním hodnotám, se hlavně soustředili na židovské náboženské hodnoty. Dole: Svitky tóry – stovky posvátných textů byly spáleny během nacistické vlády.

121

NÁSILÍ HOLOKAUSTU beznadějný úkol, a tragická scéna mi přišla na mysl: židovští otroci stavějící faraonovo město v Egyptě …

Je významné, že někteří Židé, kteří zvěrstva přežili, přirovnávají nacisty k faraonovi. Nacistická nenávist k náboženství byla skutečně novou ukázkou barbarství projevovaného mnoha ateistic-

Židé odsouzení k smrti v Polsku

kými despoty v historii, jako byl Faraon, Nimrod a Nero. Nacisté se pokoušeli eliminovat každého, kdo odmítl přijmout jejich ideologii, zejména oddané jedince včetně katolíků, svědků jehovových a židů. (Na následujících stránkách se na to podíváme detailněji.) Výčet pokračuje: Židé byli nuceni do práce na pokraji vyhladovění. Jejich denní příjem potravy tvořil krajíček černého chleba o síle mužského palce lehce mázlý margarínem a miska vody vydávané za polévku. Občas na povrchu plavalo několik kousků čehosi. To bylo vše co dostali za 24 hodin. Byly postaveny primitivní šibenice. Šest mladých mužů stálo na plošině. Popravčí jim dal smyčky kolem krku. Myslel jsem, že dva z mladíků poznávám. Nebyli to bratři Spielmanovi? Ano, opravdu to byli oni! Toto bylo jejich “lehčí” potrestání. Ze všech stran přicházeli rozkazy každému, aby se díval. “Toto se stane každému, kdo se pokusí utéct!” Otřásl jsem se. Jeden z bratrů Spielmanových začal náhle mluvit. Vzdoroval nacistům, a hrdě pohlížel smrti do tváře: “Můžete nás zabít a vyhladit tisíce Židů. Ale nikdy nezničíte židovský národ. Ten přežije jako vždycky…” Potom začal odříkávat Šema izraelskou modlitbu a byl schopen zamumlat, “Je jeden Bůh”, než zemřeli.(81)

122

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Radikální sionisté během holokaustu Je povinností každého člověka s čistým svědomím bezvýhradně odsoudit genocidu, jaké byli Židé během 2.světové války vystaveni, jeden z nejhroznějších projevů barbarství v dějinách. Jenže je zarážející, že někteří, kdo byli sami Židé, místo aby barbarství odporovali, ve skutečnosti spolupracovali s nacisty za něj odpovědnými. Jak jsme viděli v první kapitole knihy a jak dokazují historické záznamy, radikální sionisté uzavřeli špinavý pakt s Třetí říší k založení židovského státu v Palestině, podporujíce nacisty dokonce i během holokaustu, a nepodnikajíce sebemenší pokus o záchranu Židů před nacistickými zvěrstvy. V Sionismus ve věku diktátorů americký židovský historik Lenni Brenner píše, že organizace asimilovaných Židů se snažily ze všech sil, aby zachránily Židy z území okupovaných nacisty. Jak Brenner zdůrazňuje, někteří sionisté však neměli zájem na zachraňování Židů ze sevření nacistů, a dokonce překáželi určitým záchranným snahám. Brenner píše, že zatímco jejich příbuzní byli vražděni, mnozí Židé byli uraženi lhostejným postojem WZO a volali po akci.(82) V článku, jež napsal v roce 1943 polský sionistický vůdce Jitzhak Gruenbaum popisuje obvinění některých sionistů v tomto ohledu a odpovídá na ně: A v této chvíli v Eretz Jisrael existují komentáře: “Nedávejte Eretz Jisrael přednost v tomto obtížném čase, v čase zničení evropských Židů.” Já nepřijímám taková slova. A pokud se mne někdo zeptá: “Můžeš dát peníze z Keren Hajesod na záchranu Židů diaspory?”, říkám: “ne!” A znovu říkám ne… Myslím, že musíme přestát tuto vlnu, která odsunuje sionistické aktivity na druhou kolej... A kvůli tomu mne lidé nazývají antisemitou, a uzavírají, že jsem vinen, protože nedávám přednost záchranným akcím.(83)

Na konci tohoto článku Gruenbaum uzavřel, že “sionismus především”.

123

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Zdůvodnění radikálních sionistů bylo evidentní. Podle nich, snaha zachraňovat evropské Židy by byla zradou sionismu. Užívajíce všechny své zdroje k založení

Židovského

státu

v

Palestině, učinili jasným, že nepodnikou žádný tah k záchraně evropských Židů před nacistickou perzekucí. Jak se mohli chovat tak nemilosrdně ke

Polský sionistický vůdce Jitzhak Gruenbaum

svým vlastním lidem? Dopis napsaný Nathanem Schwalbem, švýcarským zástupcem sionistické organizace HeChalutz, poskytuje silnou nápovědu k odpovědi: Po jejich vítězství znovu rozdělí svět mezi národy, jako to provedli po 1.světové válce. Potom odhalí plány na první krok a nyní na konci války musíme udělat všechno pro to, aby se Eretz Jisrael stal státem Izrael a významné kroky v tomto směru již byly učiněny. O pláči přicházejícím z vaší země bychom měli vědět, že Spojenecké národy prolévají mnoho krve, a pokud my neobětujeme žádnou krev, jakým právem si něco zasloužíme přicházejíce k vyjednávacímu stolu, kde rozdělí národy a zemi na konci války? … protože pouze za krev dostaneme zemi.(84)

Ve zkratce, někteří sionisté se domívali, že masové vyhlazení Židů ospravedlní touhu po založení státu v Palestině po skončení války. Z toho důvodu se nepokoušeli zachránit evropské Židy před holokaustem. Pro to existuje významný důkaz. Kupříkladu Stephen Wise, vůdce sionistického hnutí v Americe, důrazně odporoval aktivitám Pohotovostní komise pro záchranu židovských lidí z Evropy založené asimilovanými Židy a bojovníky za lidská práva, jež pracovala na přepravě Židů z oblastí obsazených nacisty do bezpečí. Wise tak jednal, jelikož Židé takto zachránění mířili jinam než

124

Harun Yahya (Adnan Oktar) do Palestiny. Peter Bergson, jeden z vykonavatelů záchranné komise, flustrovaný Wiseovou opozicí, řekl: “Pokud byste byl uvnitř hořícího domu, chtěl byste, aby lidé venku křičeli, ‘Zachraňte je,’ nebo aby volali ‘Zachraňte je tak, že je vezmete do Waldorf Astorie’?”(85) Zkrátka určití sionističtí vůdci jasně zradili vlastní lidi, kteří trpěli nacistickým barbarstvím. Dnes, Židé oponující radikálnímu sionismu, požadují také vysvětlení této zrady.

Někteří sionisté využívají holokaustu Židovský holokaust je lidskou tragédií, jež nesmí být nikdy zapomenuta nebo podceňována, a musí být viděna jako otevřené zranění celého lidstva, nejen Židů. Jenže využívání holokaustu pro politické a ekonomické cíle je zcela nepřijatelné. To by bylo zradou obětí, zejména když tak činí radikální sionisté, kteří kdysi spolupracovali s nacisty. Z oficiálních izraelských stanovisek je dobře známo, že od roku 1967 Izrael obsadil arabské země a navíc udržuje okupaci nejkrutějšími metodami, a zavádí dlouhodobou politiku útisku proti palestinským lidem. Spojené národy vydaly mnoho rezolucí kritizujících postoj Izraele. Za účelem kompenzovat tuto politiku a vyhrát sympatie světa, Izrael někdy spoléhá na holokaust. Někteří radikálové využívají tragédie 5.7 milionů evropských Židů zavražděných nacisty, aby minimalizovali vlastní zločiny Izraele. Tato metoda není užívána pouze některými kruhy izraelské administrativy, ale také množstvím “izraelských lobby” v západních zemích. To si vysloužilo značnou kritiku od těch Židů, kteří zaujímají čestnější postoj. Například Esther Benbassa, ředitelka Moderních židovských studií, kurzu na Ecole Pratique des Hautes Etudes ve Francii, stanovila v článku z 11.září 2000, vydání

125

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Osvobození, že “Židovský holokaust byl proměněn v náboženství”. Pokračuje: “Stavět se do postavení oběti chrání každého Žida před kritikou, a tak také chrání Izrael před kritikou.”(86) Nejdůležitější studií, která zdůrazňuje, jak byl židovský holokaust změněn v nástroj politické a ekonomické propagandy byla kniha z roku 2000 Průmysl holokaustu: Úvahy o vykořisťování židovského utrpení od Normana G. Finkelsteina, historika z univerzity New York, jenž je sám židovského původu. Finkelsteinova vlastní babička byla poslána nacisty do koncentračního tábora. Popisuje, jak je koncept holokaustu doslova vykořisťován, jak Izraelem tak židovskými organizacemi na Západě. Následkem rozsudků mezinárodních soudů ustanovených po 2.světové válce, Německo vyplatilo kompenzaci židovským obětem nacistického útlaku – miliardy dolarů ve splátkách Izraeli a Židům v různých zemích po desetiletí, a stále v tom pokračují. Rozličné další evropské země zrovna tak, hlavně Švýcarsko, jehož mezinárodní banky tvoří finanční říši, a východoevropské země, které selhaly v pomoci Židům pod nacistickou okupací zaplatily “kompenzaci” mnohokrát.

Obal knihy Průmysl holokaustu: Úvahy o vykořisťování židovského utrpení, a autor Norman Finkelstein (napravo)

126

Harun Yahya (Adnan Oktar) Ve své knize The Holocaust Industry, Finkelstein vysvětluje jak, ve využití kompenzací bují enormní korupce; jak je mnoho z peněz obdržených od Německa a dalších vlád k distribuci židovským obětem nacistů ve skutečnosti využíváno k financování radikálních sionistických organizací namísto, aby putovaly k zamýšleným adresátům. Nedávno například židovské organizace požadovaly od Německa novou platbu jako “kompenzaci Židům nuceným pracovat jako otroci v nacistických táborech,” udávajíce počet Židů, kteří by z toho měli profitovat jako 135 000. Avšak podle oficiálních údajů Finkelstein poskytuje počet Židů, kteří přežili z těch, co byli v táborech nuceni pracovat jako méně než 18 000. Zbytek financí putuje do truhlí sionistických organizací pod záminkou “kompenzace”.(87) Podobná kritika takového využívání se objevuje v knize Prodávání holokaustu: od Osvětim po Schindlera, jak je historie koupena, zabalena a prodávána od Tima Colea, úředníka v americkém Muzeu na památku holokaustu. V této knize publikované v roce 1999, Cole popisuje jak byl holokaust změněn v komerční zboží a zuřivě kritizuje tento jev.

Závěr Tato kapitola zkoumala hlavní obrysy židovského holokaustu v nacistickém Německu. Stovky knih by mohly být dozajista napsány o tomto tématu, poskytujíce detaily nacistického barbarství. Avšak i informace zde shrnutá je postačující k ukázání, že holokaust byl jednou z nejhroznějších událostí v historii. Musíme být však opatrní v jednom bodě. Jistí lidé se snaží zneužít tuto hroznou událost pro své vlastní politické a ekonomické cíle. Nemají absolutně žádné právo to dělat, jelikož jsou to ti samí lidé, kteří rozdmýchali plameny antisemitismu spoluprací s nacisty ve třicátých letech a opustili Židy v Evropě, když propukla geno-

127

NÁSILÍ HOLOKAUSTU cida. Tito radikální sionisté doufají, že využijí jedné genocidy, aby omluvili jinou – etnické čistky prováděné Izraelem v Palestině. A to je zcela nepřijatelné. Pro demonstraci neplatnosti propagandy radikálních sionistů je potřeba udělat dvě věci: 1) Odhalit kolaboraci mezi nacisty a některými sionisty 2) Zabránit, aby byla genocida z 2.světové války využívána a umístit ji v dějinách do správné souvislosti. První kapitola této knihy se zabývala detaily nacisticko-sionistické kolaborace. V této, druhé, jsme pojednali o genocidě prováděné během 2.světové války. Ale abychom porozuměli historickým faktům a zastavili využívání věci, další zásadní fakta je nutno objasnit: Židé nebyli jedinými obětmi nacistů.

128

KAPITOLA TŘI

Zapomenuté holokausty

List omylů učiněných těmi, kdo popisují holokaust, vede ignorování jiných obětí nacistů vedle Židů. Nacisté neomezili svou genocidu pouze na Židy, ale zahrnuli takové skupiny jako cikány a slovany, mentálně a fyzicky postižené a náboženské komunity jako oddané katolíky a svědky jehovovy. Tato kapitola prozkoumá “zapomenuté holokausty” vedené proti těmto skupinám, které jsou obecně zcela opomíjeny.

Barbarství proti nešťastníkům: Genocida postižených Většina lidí si myslí, že nacistický holokaust začal zabíjením Židů. Nicméně ve skutečnosti byla před Židy jiná skupina vystavena nacistickému vraždění: mentálně a fyzicky postižení a nositelé dědičných chorob v německé společnosti. Ve své knize Původy nacistické genocidy historik Henry Friedlander píše: V poválečném světě se Osvětim stala symbolem genocidy ve dvacátém století. Jenže Osvětim byla pouze posledním, nejdokonalejším zabíjecím střediskem nacistů. Celý smrtící podnik začal v lednu 1940 s vraždami nejbezmocnějších lidských tvorů, hospitalizovaných postižených pacientů.(88)

129

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Abychom pochopili příčinu, musíme se podívat na nacistickou ideologii postavenou na rasismu. Jednou z praktických aplikací rasismu byla falešná teorie “eugeniky,” která předpovídala “zdokonalování” lidské rasy stejným způsobem jako se šlechtí zvířecí plemena, skrze selektivní chov. Nejprve se nacisté rozhodli eliminovat postižené a nositele dědičných onemocnění o nichž cítili, že “poškozují rasu”. Koncept eugeniky se zrodil s Darwinovou teorií evoluce. Ve své knize O původu druhů Darwin neustále odkazuje na zdokonalování druhů a v Původu člověka prosazoval lež, že lidstvo je pouze dalším živočišným druhem. Darwinův bratranec Francis Galton posunul tato mylná tvrzení o krok dále a formuloval teorii eugeniky. Galtonova kniha z roku 1869 Dědičný génius probírala množství takzvaných “géniů” v britské historii a propagovala chybnou myšlenku, že měli konkrétní rasové charakteristiky. Sledujíce tvrzení, Galton nastolil, že britská krev je geneticky nadřazená ostatním národům, a že musí být podniknuty kroky k její ochraně. Po Galtonovi byl zuřivým obhájcem konceptu eugeniky německý darwinistický biolog Ernst Haeckel, jenž je přijímán za jednoho z ideologických předchůdců nacismu. Haeckel byl prvním,

Podle teorie eugeniky praktikované v nacistickém Německu byli fyzicky a mentálně postižení považováni za překážku ve vývoji společnosti. Tento zvrhlý názor vedl k zavraždění tisíců postižených a přestárlých.

130

Harun Yahya (Adnan Oktar) kdo otevřeně mluvil o brutálním zabíjení pro účely eugeniky. Ve své knize Divy života prosazoval nelidskou myšlenku, že “se nesmí ztrácet čas a postižená nemluvňata musí být ihned zabita,” a tvrdil, že se nebude jednat o vraždu, protože tato nemluvňata nejsou ještě uvědomělá.(89) Taktéž v rámci “evolučních zákonů” chtěl Haeckel zabít všechny nemocné a postižené, kteří by mohli zpomalovat takzvanou evoluci společnosti. Odpíral jim léčbu medikamenty, jelikož to prý brání přírodnímu výběru: Stovky tisíc nevyléčitelných lidí, kupříkladu duševně choří, leprózní a nemocní rakovinou jsou uměle udržováni naživu, což nepřináší žádné výhody ani pro ně ani pro společnost obecně... Za účelem osvobodit se od tohoto zla, těmto pacientům musí být podán rychle působící a účinný jed, rozhodnutím po pozorování oprávněné komise.(90)

Toto barbarství o němž Haeckel teoretizoval bylo uvedeno do praxe v nacistickém Německu. Jako zaujatí vykonavatelé klamu společenského darwinismu, nacisté adoptovali teorii eugeniky v nezměněné podobě. Zpráva o zapomenutých zločinech od organizace za práva postižených popisuje hromadné vraždění nemocných a postižených nacisty a objasňuje jejich hrůzný názor na tyto nevinné lidi: Namísto akceptování postižení jako aspektu života ve všech společnostech německá [nacistická] ideologie považovala postižení za znak degenerace a téměř nahlížela na postiženou osobu jako na “život nehodný života”. Lidé se všemi druhy postižení, depresí, retardací, mozkovou obrnou, svalovou dystrofií, rakovinou, zhoršenou pohyblivostí, “pomalí žáci”, hluchotou a slepotou byli označeni za “přebytečné jedlíky”. Lidé s postižením byli prvními obětmi Hitlerových snah o vytvoření nadřazené rasy; eliminace lidí s postižením byla hlavní složkou nacistického plánu na “očištění” árijské rasy.(91)

Prvním stádiem nacistické kampaně za vyhlazení handicapovaných byla sterilizace. Mezi rokem 1933 a počátkem 2.světové války

131

NÁSILÍ HOLOKAUSTU v roce 1939 byla tato politika vynucována s naprostou nemilosrdností. Stovky tisíc postižených byly shromážděny z nemocnic, klinik nebo svých domovů a odeslány do sterilizačních center a násilně operovány. Následkem těchto nešikovných operací mnoho pacientů zemřelo a jiní trpěli měsíce hroznými bolestmi. Navíc se většina z nich nebyla po mnoho let schopná vzpamatovat z psychologické újmy, kterou utrpěli. Jedna studie provedená po válce ukázala, že některé sterilizované oběti trpěly prudkými bolestmi ještě deset let po události a třetina stále trpěla psychologickým traumatem.(92) Po sterilizaci začalo vraždění postižených na rozkaz vydaný Hitlerem jeho štábu, známým jako příkaz Aktion T-4: Hitlerova strategie pokračovala fáze po fázi. Nejprve přišla sterilizace. Od roku 1933 dále bylo násilně sterilizováno přes 400 000 postižených lidí… Potom oficiální program vraždění známý jako Aktion T-4 začal. Tento program byl speciálně navržen pro handicapované. Metody vyhlazování, které budou nacisté užívat na své židovské oběti, například plynování lidí ve “sprchovacích místnostech” bylo prvně vyvinuto v programu postižených lidí. Přes 275 000 lidí bylo zabito v rámci programu Aktion T-4. Cifra nezahrnuje ty postižené, kteří zahynuli v táborech po ukončení Aktion T-4. V průběhu války byl zabit neznámý počet postižených lidí v zemích obsazených nacisty. Jak se oblasti pod jejich kontrolou zvětšovaly, nacisté vraždili postižené muže, ženy a děti bez ohledu na rasu, náboženství nebo politickou příslušnost.(93)

Doktoři a další veřejní úředníci s mozky vymytými nacistickou propagandou měli za to, že je jejich povinností vykonávat toto neuvěřitelné barbarství. Šíření učení společenského darwinismu, jež tvořil samotnou základnu nacismu, přirozeně vedlo ke ztrátě takových morálních hodnot jako soucit a milosrdenství, jelikož odsuzoval náboženské morální hodnoty. Následující výňatek popisuje události v

132

Harun Yahya (Adnan Oktar) Hadamaru, jednom ze šesti center založených k zabíjení postižených v rámci Aktion T-4, a odhaluje do jaké míry nacistická ideologie ovlivnila německou společnost: Například vraždění postižených v Hamadaru …, se odehrávalo s byrokratickou pravidelností a “produktivitou”. Bylo považováno za nejvýznamější udržet morálku na vysoké úrovni pro úspěch operace. Za účelem udržet “produktivitu” i morálku zaměstnanců na nejvyšší možné úrovni vedení často zdůrazňovalo význam programu. V létě 1941 se konal v Hadamaru ceremoniál pravicové lobby po vytvoření milníku ve smrtícím program. Zúčastnil se veškerý personál nemocnice a bylo jim nabídnuto [pití]… Po slavnostním zahájení byli všichni zúčastnění pozváni dolů do suterénu nemocnice a podíleli se na obřadu k oslavě “kremace 10 000. pacienta”. Tělo bylo ozdobeno květinami a malými nacistickými praporky a jeden z doktorů pronesl krátký projev o významu práce dělané v Hadamaru. Potom bylo tělo spáleno a někteří z přítomných pronášeli legrační projevy “na počest mrtvého” a druzí poslouchali a smáli se a při oslavě hrála polka.(94)

Masakr postižených dětí a nemluvňat byl tragédií sám o sobě. Ačkoli “práce” šla kupředu od roku 1933, skutečný popud přišel 18.srpna 1939 od Říšské komise pro vědecký výzkum vážných chorob vrozeného a protonického původu. Pod výnosem o “dětské eutanázii” musela být Komise uvědoměna o všech novorozencích a dětech mladších tří let, u nichž existovalo podezření na vážné dědičné onemocnění. Vážné nemoci zde myšlené byly Downův syndrom, fyzické deformity a paralýza. Tato nahlášená nemluvňata podezřelá z takových chorob byla podrobena lékařským testům. Bylo-li to potvrzeno, jejich dokumenty byly označeny “+”, a byly odeslána do středisek zabíjení. Jeden z nacistických doktorů té doby, Dr. Karl Brandt řekl, “Cílem za shromažďováním takových nemluvňat bylo zabít je co nejdříve po naro-

133

NÁSILÍ HOLOKAUSTU zení.” Třicet oddělení dětské eutanázie bylo otevřeno v nemocnicích po celém Německu a stovky nemluvňat byly zavražděny v každém z nich. Nemluvňata byla někdy zabíjena jedem injektovaným do srdce. Ovšem někteří nacističtí doktoři jednali mnohem příšernějším způsobem a jednoduše je vyhladověli k smrti. O jednom z nich, Dr. Hermannu Pfannmullerovi, bylo zaznamenáno, že držel jedno hladovějící nemluvně za paty, řkouce,

Dr. Karl Brandt, který prosazoval, že postižené děti by měly být zabíjeny ihned po narození.

“Tomuto zbývá několik dní.”(95) Jedním z nejhorších aspektů tohoto barbaství je způsob, jakým bylo ve velkém zapomenuto. Zpráva Organizace za práva postižených zdůrazňuje tento fakt: Navzdory velikému zvýšení zájmu o holokaust v nedávných letech, ticho obklopuje hromadná zvěrstva páchaná na mužích, ženách a dětech s postižením během nacistické vlády. Zlá a systematická perzekuce lidí s postižením během nacistické éry je přehlížena a hrozně podceňována v historickém výzkumu a našem kolektivním připomínání holokaustu. Výsledkem je rozšířená neznalost veřejnosti těchto hororů – neznalost často zvěčněná bez rozdílu politiky, akademiky a médii. Navíc restituční prostředky prakticky neexistují. Někteří lidé se mylně domnívají, že počet obětí z řad postižených je poměrně malý. Jenže hojné důkazy ukazují, že postižení lidé byli nuceni k otrocké práci, oloupeni a jinak vykořisťováni a to jak v Německu tak v nacisty obsazených zemích. Tak jako ostatní oběti, jako Židé, trpěli a byli ztraceni, tak postižení lidé trpěli a byli ztraceni...

134

Nacisté označili trpící depresí, zmrzačené, nemocné rakovinou a duševně choré, hluché a nevidomé – všechny druhy postižených lidí – za “přebytečné jedlíky”; tato zvrhlá ideologie dodnes pokračuje mezi neonacisty.

NÁSILÍ HOLOKAUSTU ... [Avšak] žádný památník ani muzeum pro přeživší postižené nikde v dnešním světě neexistuje... navíc přestože mezinárodně existují doslova stovky památníků holokaustu, zřídka některý věnuje byť jen letmou připomínku postiženým. Většina z nich se vůbec nezmiňuje o hrůzách, jakým byli vystaveni postižení lidé během holokaustu.(96)

Zkrátka, genocida postižených, která tvoří významný rozměr nacistického barbarství byla ve velkém zapomenuta. Jedním z nebezpečných následků je ztráta citlivosti k tématu a neonacisté, kteří doufají ve vzkříšení nacistického systému využívají této trhliny. Navíc zvrhlá logika společenského darwinismu, která podpírá negativní pohled na postižené stále převažuje a dělá situaci ještě vážnější. Zpráva Organizace za práva postižených Zapomenuté zločiny (která bude v budoucnu publikována jako kniha) vyjasňuje, že “nepřátelství k postiženým” je, nevesele, dosud vlivné v Německu: ... kde je mnoho lidí s postižením považováno za druhořadé občany a je na ně pohlíženo jako na ekonomické břemeno a nepříjemnost. Diskriminační postoje vyústily v útoky cíleného násilí, včetně veřejného posměchu, obtěžování, ataků, bití a zabíjení. Neonacisté (“skinheadi”) nadávky a útoky vedou. Zpráva ukazuje, že skinheadi zbili nevidomého muže k smrti, zranili vážně pět hluchých chlapců, shodili muže na vozíčku dolů ze schodů vedoucích do metra a vykřikovali narážky ve stylu “na tebe museli v Dachau zapomenout,” a “za Hitlera bys byl zplynován.” Žurnál britské rady Organizace postižených lidí uvádí, že až 1000 postižených německých občanů bylo fyzicky nebo slovně obtěžováno v jediném roce.(97)

Tato bolestná fakta nás dovádějí k významnému závěru. Genocida postižených nesmí být nikdy zapomenuta a slogany jako “Nikdy znova” musí být upevněny v lidských myslích i s ohledem na ně. K ochraně práv lidí s postižením musí být celosvětově zavedena účinější strategie.

136

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Genocida cikánů Nacistická rasistická ideologie umístila i cikány do kategorie takzvaných nižších ras, které je nutno vyhladit. Když se nacisté dostali k moci byla zavedena politika potlačování cikánů žijících v Německu. S jejich uměleckými schopnostmi a jedinečným životním stylem jsou cikáni vítáni v mnoha zemích jako důležitý kulturní prvek, ale v nacistickém Německu se stali cílem nelidské nenávisti. V prohlášení vydaném v roce 1936, Dr. Hans Globke, jeden z projektantů Norimberských zákonů, stanovil, že cikáni jsou cizí rasa. Ve výnosu uveřejněném 14.prosince 1937 je popsal jako “nenapravitelné kriminálníky” a rozhodl, že by měli být izolováni od německé společnosti. Od počátku roku 1938 je nacističtí úředníci počali shromažďovat a posílat do koncentračních táborů. Později ve své doktorské tezi Eva Justin z oddělení rasového výzkumu německého ministerstva zdravotnictví popsala cikány jako “hrozné nebezpečí čistotě německé rasy”. Tábor Buchenwald založil speciální sekci pro cikány. Většina z těch, kdo byli posláni do táborů Mauthausen, Gusen, Dautmergen, Natzweiler a Flossenburg tam zemřela.

Nahoře: Vězni v táboře smrti Buchenwald. Mezi nimi je nositel Nobelovy ceny spisovatel Elie Wiesel. Tisíce cikánů, stejně jako Židů, bylo povražděno v tomto táboře.

137

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Cikáni byli také předmětem nucené sterilizace. Cikánské ženy provdané za muže necikánského původu byli nuceně sterilizovány operacemi v nemocnici v Düsseldorf-Lierenfeldu. Některé zemřely při sterilizaci a většina těhotných žen takto operovaných přišla o život.(98) V roce 1938 Heinrich Himmler, velitel SS a druhá nejstarší postava nacistické hierarchie, osobně převzal “cikánský problém” a převedl oddělení cikánských záležitostí z Mnichova do Berlína. Od té chvíle se vyhlazení cikánů, vedle vyhlazení Židů, zařadilo mezi nacistické cíle. Masová destrukce propukla v létě 1941. Tou dobou byly zvláštní jednotky Einsatzgruppen vyslány vyhledávat cikány a zabíjet je, nebo posílat do táborů. Desítky cikánů (včetně žen, starců, dětí a batolat) byly poslány z Německa do Polska a tam do koncentračních táborů Belzecu, Treblinky, Sobiboru a Majdanku. Kolem 30 000 cikánů z Holandska, Francie a Belgie bylo posláno do Osvětimi. Velká většina byla nacisty zabita. Podle Dr. Franciszka Pipera, ředitele historického oddělení Osvětimského muzea, “23 000 cikánů bylo přivezeno do Birkenau [součást Osvětimi], z nichž 21 000 bylo zabito.” Jak velitel Osvětimi Rudolf Höss napsal ve svých pamětech, bylo mezi nimi “velké množství dětí, starých lidí ke stovce a těhotných žen”. Všechny metody destrukce namířené na Židy byly aplikovány také na cikány. Jednotky Einsatzgruppen je zabíjely, kdekoli na ně narazily. Jeden článek UNESCO s názvem Cikánské oběti nacistického teroru” poskytuje tyto informace: Velitel Osvětimi Rudolf Höss

138

Harun Yahya (Adnan Oktar) V Polsku a v Sovětském svazu byli cikáni zabíjeni jak v táborech smrti tak v otevřené krajině… Kdekoli nacisté procházeli, cikáni byli zatýkáni, deportováni nebo vražděni. V Jugoslávii začaly popravy Židů a cikánů v říjnu 1941 v lesích, kde si rolníci dosud pamatují pláč dětí vytahovaných z náklaďáků na místa jejich popravy.(99)

Je obtížné odhadnout kolik cikánů nacisté pozabíjeli, ačkoli statistiky poskytují určitou představu. Podle historika Raoula Hilberga, žilo v Německu před holokaustem 34 000 cikánů, z nichž valná většina byla zabita. Zprávy od Einsatzgruppen ji činí odpovědnou za masakry v Rusku, na Ukrajině a na Krymu a značí, že nějakých 300 000 cikánů bylo pozabíjeno v těchto zemích. Podle jugoslávských úřadů bylo 28 000 cikánů zabito pouze v Srbsku. Žádný odhad nelze učinit o obětech v Polsku: Historik Joseph Tenenbaum tvrdí, že nacisté povraždili celkem 500 000. Navzdory hrozné tragédii je genocida cikánů obecně ignorována. V knihách, filmech a článcích o holokaustu se na tuto genocidu buď neodkazuje vůbec anebo je zobrazována jako nepodstatná záležitost. Ian Hancock z Romského archivního a dokumentačního střediska v Texasu uvedl, že existuje “snaha podcenit cikánskou genocidu”.(100) Jenže v tom jak se zacházelo s cikány a s Židy nebyl žádný rozdíl.

Obě

skupiny

byly

vyloučeny

z

německé

společnosti

Norimberskými zákony. Adolf Eichmann, jedna z nejvlivnějších postav holokaustu, napsal, “Židovský a cikánský problém musí být vyřešeny dohromady a současně,” což efektivně znamenalo zničení obou národů. V koncentračních táborech a v zemích okupovaných nacisty byli cikáni vražděni stejně nemilosrdně jako Židé.(101)

139

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Genocida namířená proti Polákům V průběhu 2.světové války nacisté zabili kolem 6 milionů polských občanů. Tři miliony z toho byli Židé a ostatní katolíci. Jenže drama polských katolíků je všeobecně zapomenuto nebo opomíjeno. Hitlerova nenávist k Polákům pramenila jak z považování jich za untermenschen (nižší lidi) a z přesvědčení, že okupovali německý lebensraum (životní prostor). To proto směřoval svůj první ozbrojený nájezd na Polsko. 22.srpna 1939 německá vojska náhle napadla Polsko, tah, jenž zažehl 2.světovou válku. Několik dní před invazí dal Hitler svým velitelům toto poselství: “Musíte bez lítosti zabít všechny muže, ženy a děti polského původu nebo ty, kteří mluví polsky. To je jediný způsob, jak zajistit prostor, který potřebujeme pro život.”(102) Během několika týdnů nacistické armády obsadily celé Polsko a v souladu s Hitlerovými rozkazy zahájily systematickou genocidu. Veškerá půda byla odebrána majitelům a byly zavedeny příděly. Polské děti se znaky připomínajícími germánskou rasu byly násilím odňaty rodinám a odeslány do Německa, aby byly vycvičeny jako vojáci. Naprostý masakr polské inteligence byl zahájen. Stovky komunitních vůdců, starostů, občanských úředníků, kněžích, učitelů, soudců, senátorů a lékařů byly veřejně popraveny. Desítky tisíc dalších vzdělaných lidí byly odeslány do koncentračních táborů, kde přišli o život. V průběhu války Polsko ztratilo 45 procent svých lékařů, 57 procent právníků, 40 procent učitelů, 30 procent techniků a inženýrů a velký počet novinářů a náboženských představitelů. Hitler chtěl také zničit polskou kulturu a všechno, co mělo něco společného s Polskem. Všechny střední školy a koleje byly uzavřeny. Všechny noviny v polském jazyce byly zrušeny. Knihovny a knihkupectví byla vypálena. Všechny psané kulturní záznamy a

140

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Polsko patřilo mezi země, kde se nacisté dopustili největší genocidy. Fotografie ukazují polské Židy bité nacisty. Mimo Židů bylo povražděno tři miliony polských katolíků.

umělecká díla byla zničena. Náboženské instituce byly nejdůležitějším cílem. Kostely a jiná náboženská místa byly zbořena. Většina kněžích byla zatčena a poslána do koncentračních táborů. Jména ulic a nároží byla změněna, stará polská jména byla nahrazena německými. Nacisté zabili 6 milionů polských občanů. Tři miliony z toho byli Židé a zbytek polští katolíci. V Osvětimi a jiných táborech smrti byli prvními obětmi tito polští katolíci. Historik Richard C. Lukas píše: “Tolik Poláků bylo posláno do koncentračních táborů, že každá polská rodina má někoho, kdo byl umučen či zabit v táboře.”(103) Jak v Polsku, mnoho oddaných katolíků v Německu, a zejména kněžích, se stalo terčem nacistů, kteří nenáviděli křesťanství a toužili po návratu Německa k předkřesťanské pohanské kultuře. Po dosažení moci shromáždili velmi mnoho katolických osobností a

141

NÁSILÍ HOLOKAUSTU odeslali je do koncentračních táborů. V Dachau byla založena zvláštní sekce pro kněze a tisíce jich tam byly odeslány. Pouze málo jich přežilo, někteří byli zastřeleni a jiní zemřeli na vyhladovění a nemoci. Stejným způsobem byli pozatýkáni svědci jehovovi v Německu a v zemích pod neměckou okupací, a byli zabiti v táborech, jelikož považovali slib loajality nacistickému Německu za neshodující se s jejich vírou.(104)

Všechny ostatní oběti Jak jsme dosud viděli, nacistické barbarství bylo namířeno vůči různým etnickým skupinám, nejen Židům. U základu toho leží Hitlerova rasistická teorie známá jako lebensraumpolitik, což znamená “politika životního prostoru”. Hitler naznačil, že Německo není dost velké pro německé obyvatelstvo a že árijská rasa je “lisována”. Potom tvrdil, že země patřící východním zemím jako Polsko a Ukrajina by měla být zabrána, aby poskytla Němcům nový životní prostor. Populace v těchto oblastech, převážně slovanská, měla být vyhlazena, aby uvolnila prostor. Nacistická dokumentace ukazuje, že jen uvnitř hranic Sovětského svazu “životní prostor” zahrnoval asi 75 milionů obyvatel, což chtěli nacisté omezit na nějakých 30 milionů – kteréžto měli sloužit jako nucení robotníci pro potřeby Němců tam přestěhovaných. Nacisté měli v plánu zbylých 45 milionů převézt do oblasti dál na východ, nebo je zabít rozličnými způsoby. Masakry, jež nacisté páchali na civilním obyvatelstvu v obsazených zemích, dokazují, že tyto plány uvedli do praxe. Jedním ospravedlněním toho bylo, že tito obyvatelé “podporují partyzány” – skupiny odporu ustavené pro boj s nacisty v obsazených zemích. Celá populace města nebo vesnice mohla být vyhlazena pro údajnou podporu partyzánů. Podle odhadů historika H. Kuhnricha, “5

142

Harun Yahya (Adnan Oktar) 900 225 lidí bylo zabito výsledkem protipartyzánské války.” Z toho 4.5 milionů byli Ukrajinci. Mezi lety 1939 a 1945, tito nebojovníci zabití v Polsku čítali přes 6 milionů. To představovalo 3 miliony Židů, 200 000 cikánů a zbytek křesťanských polských slovanů. Téměř všichni polští intelektuálové byli zavražděni. V Jugoslávii bylo zabito asi 1.2 milionů obyvatel, z toho 300 000 jugoslávských vojáků, zbytek civilistů: 9 procent veškerého obyvatelstva. Nejhorší ztráty utrpěl Sovětský svaz. Do 10.května 1943 nacisté zajali kolem 5.4 milionů sovětských vojáků, z nichž 3.5 milionů vyhladovělo, zmrzlo, bylo pověšeno, zastřeleno nebo vyhla-

V okupovaných zemích byli partyzáni skupinami odporu pro boj s nacisty, kteří vyhladili celá města a vesnice pod záminkou, že partyzány podporovaly.

143

NÁSILÍ HOLOKAUSTU zeno v koncentračních táborech. V roce 1944, když se Němci zcela stáhli ze sovětského území, populace Ukrajiny klesla ze 42 na 27.4 milionů, což je rozdíl 14.6 milionů. Pokud odečteme ty, kteří uprchli a kteří přežili zajetí během války, stále zbývá 7 milionů, co přišlo o život. Uvnitř Sovětského svazu 11 milionů padlo za oběť nacistické politice destrukce a genocidy.(105) Celkově se jeví, že 26 milionů lidí přišlo o život následkem nacistických masakrů na civilistech. Z toho 6 milionů tvořili Židé, přes 750 000 cikáni a zbytek Slované ze zemí jako Polsko, Ukrajina, Rusko a Jugoslávie. Součet všech kdo zahynuli během 2.světové války dělá šokujících 55 milionů. Z tohoto důvodu postoj některých badatelů zobrazovat jej jako “židovskou exkluzivitu” – odkazovat na nacistické barbarství jako na zaměřující se výhradně na Židy a ignorovat ostatní oběti, je velmi chybný. Jak bylo popsáno výše taková interpretace je výhodná pro hnutí radikálních sionistů, jenž se snaží využít tragédie holokaustu pro politické záměry. (Kolaborace mezi těmito radikálními sionisty a nacisty nesmí být zapomenuta). Z našeho pohledu správný postoj k holokaustu musí být postaven na těchto zásadních skutečnostech: 1) Nacistické Německo patří mezi nejkrutější režimy v dějinách. Rozsáhlá spolupráce musí zajistit, aby rasistická a fašistická ideologie, jež dala povstat tomuto režimu, již nikdy nezpůsobila lidstvu podobnou katastrofu. 2) Židé trpěli nacistickou brutalitou více než jakákoli jiná skupina. Nacisté zlomyslně povraždili 5.7 milionů Židů, nečiníce výjimky. Aby se taková tragédie neopakovala, musí existovat celosvětová kulturní kampaň proti skupinám nepřátelským k Židům a s jejich nemocnou ideologií je třeba navěky skoncovat.

144

Historické zdroje ukazují, že nacisté zavraždili miliony lidí, nikoli pouze Židů. Nějakých 26 milionů přišlo o život kvůli nacistickému barbarství; 6 milionů Židů, a zbytek tvořili postižení, cikáni a slované se zemí jako Polsko, Jugoslávie, Ukrajina a Rusko.

NÁSILÍ HOLOKAUSTU 3) Další oběti nacistů nesmí být zapomenuty. Nesmí být přijímána “židovská výlučnost”. Nacisté se snažili vyhladit mentálně a fyzicky postižené, cikány, oddané katolíky, Poláky a slovany a členy dalších náboženství a národů. Všichni musí být vzpomínáni stejným způsobem. Bolest žádné skupiny není menší nebo méně významná než jiné. 4) Nikdo se nesmí pokoušet využívat holokaustu pro politické záměry. Zvláště ne někteří sionisté a jisté radikální skupiny ve státě Izrael. Fakt, že nacisté zavraždili 5.7 milionů Židů jim nedává právo vraždit jiné lidi (například Palestince). Tragédie holokaustu nemůže být používána k ospravedlnění pobouření, které způsobuje Izrael na Středním východě. Takové jednání je nejhorším možným nedostatkem respektu k jeho obětem. 5) Tito Židé v Izraeli a jiných zemích, kteří podporují ideologii radikálních sionistů, se musí seznámit se skutečnostmi “za scénou” holokaustu: Radikální sionisté toho času spolupracovali s nacisty, tajně podporovali nacisty, když bylo v jejich zájmu tak činit, a bránili záchraně svých židovských druhů tvrzením, že musí být prolita židovská krev, kvůli poválečným zájmům. Tato pravda, otevřeně vyslovená oddanými židy a židovskými intelektuály, kteří volají k odpovědnosti ty do toho zapojené, musí být vysvětlována a diskutována otevřenějším způsobem. V tomto případě by určité kruhy izraelské administrativy měly zpochybnit svůj světonázor a nahradit rasistickou sionistickou mentalitu, která upírá Palestincům právo na život, mírumilovnou, lidskou verzí, která si přeje žít s Palestinci v míru. To je způsob, jak ukončit konflikt na Středním východě.

146

KAPITOLA ČTYŘI

Izraelská politika antisemitismu

Předtím, než se posuneme k prozkoumání určité politiky přijaté státem Izrael, potřebujeme si připomenout, že toto není vhodný postup kritizovat jeho politiku jako celek. Jako je pravdou u mnoha jiných národů, různé prvky tvarují politiku izraelského státu. Tato politika a praktiky zde osvětlené jsou zvrhlé aktivity radikálních kruhů uvnitř izraelského vnitřního establišmentu, pod vlivem radikální sionistické ideologie, a založeno na špatném výkladu Starého zákona. Tyto kruhy představují hlavní překážku míru, považující všechny nežidy za méněcenné, špatné zacházení s nimi za legitimní, a směřují ke světové nadvládě. Informace v této kapitole by měly být brány v úvahu v tomto světle. Katitola jedna zkoumala snahy určitých sionistických vůdců k ustavení státu Izrael a konkrétně, jak radikální sionisté pracovali ruku v ruce s antisemity od počátku 20.století, aby dosáhli svého cíle. Dozajista nejvíce zarážejícími příklady této spolupráce bylo uspořádání mezi nacistických Německem a některými sionisty, jejichž snahou bylo vypovědět evropské Židy do Palestiny a založit tam Židovský stát, děj je co děj. Tato politika se ukázala úspěšná dvěma způsoby. Zaprvé, díky nacistické antisemitistické politice velké množství Židů emigrovalo do Palestiny. Druhý aspekt tohoto úspěchy byl psychologický: Nyní svět musí schválit Židům, kteří během 2.světové války trpěli nejvíce, založit vlastní národ.

147

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Bombardování Golanských výšin ve válce 1967

Východní Jeruzalém okupován izraelskými tanky

Izraelské dobytí Sinajského poloostrova

148

Harun Yahya (Adnan Oktar) Nakonec v roce 1948 byl stát založen. Nebylo to přesně to, o čem sionističtí vůdci snili, jelikož Spojené národy rozdělily Palestinu na dva oddělené státy – jeden židovský a jeden arabský – dávajíce každému zhruba polovinu původního teritoria. Jakmile byl Izrael v roce 1948 vyhlášen však propukla izraelsko-arabská válka. Následně Židovský stát anektoval zbytek Palestiny, vyjma Západního pobřeží a pásma Gazy. Během Šestidenní války v roce 1967 Izrael okupoval celou Palestinu včetně Západního pobřeží, Gazy, a východního Jeruzaléma; a také Golanských výšin (části Sýrie) a egyptského Sinajského poloostrova. V roce 1982 to byl Libanon, kdo byl na řadě, aby byl napaden Izraelem. Po této výpravě Izrael jednostranně vyhlásil hraniční oblast jižního Libanonu za “bezpečnostní zónu” a pokračoval v invazi. Tato expanzní politika odráží sny některých izraelských vůdců o “větším Izraeli”. Tento cíl pramení ze špatného výkladu určitých prohlášení ve Starém zákonu. Podle tohoto mylného pohledu, byla Dětem Izraele přislíbena větší část zemí Středního východu. Tak radikální kruhy předvídají judaizaci těchto zemí jejich uchvácením a očištěním od arabské populace. Kvůli těmto vlivným radikálním názorům ve své aministrativě Izrael dělá všechno možné, aby se vyhnul zřeknutí se okupovaných teritorií, především jádra “země zaslíbené” na Západním pobřeží. Za účelem realizovat judaizaci, byli v těchto okupovaných teritoriích usazováni židovští imigranti. Někteří z těchto usedlíků byli radikální židé, považující to za náboženskou misi. Ale opravdoví usedlíci byli imigranti Diaspory. Ve zkratce, založení Izraele neukončilo potřebu židovských přistěhovalců. Tito Židé, kteří se přistěhovali do Palestiny od roku 1948 představují pouze malý díl světových Židů, z nichž většina nadále upřednostňuje život v Diaspoře. Sen o větším Izraeli je stále motivem, kvůli němuž někteří izraelští vůdci usilují o emigraci světového židovstva do Izraele. Ale jak šla desetiletí byli zklamáni. Každý rok nastavili počet Židů, o nichž doufali, že imigrují, jenže tyto cíle vypadaly stále více utopicky. Záměr Bena Guriona přesvěd-

149

NÁSILÍ HOLOKAUSTU čit čtyři miliony Židů, aby se přistěhovali do Izraele mezi lety 1951 a 1961 velice selhal; pouze 800 000 odpovědělo na jeho zavolání. S koncem desetiletého období roční počet přistěhovalců klesl pod třicet tisíc. V letech 1975 a 1976 množství Židů emigrujících z Izraele ve skutečnosti přesáhlo množství těch tam přicházejících. V článku “Generál s fantomovou armádou,” který se objevil v Jerusalem Post (7.října 1978), Meir Merhav popsal jak byli neochotní Židé do Izraele přestěhováni: V historii sionismu a státu Izrael nikdy neeexistovala masová emigrace. Radikální nebo sionističtí Židé vždy do země přicházeli v malých skupinách o nízkém počtu. Když si tito idealisté uvědomili skutečnost, že toto není o čem snili, opustili Izrael. Všechny židovské skupiny dávaly přednost emigrovat jinam než do Izraele, dokonce i v těch nejproblémovějších dobách. Pouze 60 tisíc z 300 000 Židů v Německu emigrovalo během let 1933-39. Většina z nich dokonce ani nepomyslela na přestěhování do Izraele. To platí rovněž pro jiné židovské komunity. 50-60 procent ruských Židů, kteří jsou nejvíce utiskováni touží jít kamkoli jinam než do Izraele. Nám se nelíbí tato fakta, ale neexistuje způsob, jak je popírat. Měli bychom pochopit jednu věc: žádná masová imigrace do Izraele se nikdy neodehraje.

Tak Židé Diaspory pokračovali v odporu k přistěhování do Izraele po jeho založení neméně, než jako to činili ve 20. a 30. letech. Co by tedy mělo být uděláno k jejich přivedení do Izraele? Prostě řečeno, odpovědí bylo opakovat dřívější politiku: znovu pohánět hrozbu antisemitismu k dohnání Židů Diaspory do Izraele. Někteří sionisté projevili málo zdráhání při přesně takovém tvrzení. Jako americký rabín Leo Pfeffer, zástupce Amerického židovského kongresu prohlásil, “Je možné, že určitý antisemitismus je nezbytný k zajištění židovského přežití.”(106) Roku 1958, Nahum Goldmann, prezident Světové sionistické organizace, zdůraznil nevyhnutelnou potřebu antisemitismu pro sionismus a varoval, že “současný pokles antisemitismu by mohl vytvořit nové nebezpečí židovskému přežití.”(107) Dříve byli naverbováni nacisté, aby pomáhali “židovskému pře-

150

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Nahum Goldman: “současný pokles antisemitismu by mohl vytvořit nové nebezpečí židovskému přežití.”

Goldman, na Světovém židovském kongresu v roce 1966

žití”. Tentokrát byla utvořena nová spojení s různými místními antisemity, nebo, selhávající v takových spojeních, mohli Izraelci přímo operovat k vytvoření umělého antisemitismu. Toto se vlastně dělo! Následující stránky vypravují detailněji o válce židovského státu, na několika frontách, proti Židům Diaspory.

Hrozby Židům Diaspory od izraelských vůdců David Ben Gurion, ode dne, kdy se stal prvním izraelským předsedou vlády, experimentoval s rozličnými metodami ke zvýšení imigrace do Izraele. 31.srpna 1949, sdělil skupině Američanů na návštěvě v Izraeli: Přesto, že jsem realizovali svůj sen o založení Židovského státu, jsme stále na počátku. Dnes je v Izraeli pouze 900 000 Židů, zatímco větší část Židů je dosud v zahraničí. Budoucnost je tvořena přivedením všech Židů do Izraele. Apelujeme na rodiče, aby nám pomohli přivést sem své děti. Když nám odmítnete pomoct, my přivedeme mládež do Izraele; ale doufám, že to nebude nezbytné.(108)

V prosinci 1960, na 25.světovém sionistickém kongresu v Jeruzalémě, Ben Gurion znovu káral Židy, kteří se odmítli přistěho-

151

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Ben Gurion: “Musíme zachránit zbytky Izraele v Diaspoře. Musíme také zachránit jejich vlastnictví. Bez těchto dvou věcí nevybudujeme tuto zemi.”

Israel Goldstein: “Na co američtí Židé čekají? Čekají na Hitlera, aby je vyhnal? Představují si, že budou ušetřeni tragédií, které donutily emigrovat Židy z ostatních zemí?”

vat do Izraele. Posmíval se Židům žijícím mimo Izrael jako “Židům bez Boha,” dodávajíce, že “Židé v Americe nevědí, co být opravdovým Židem znamená”. V létech, která následovala další slavná postava, Moše Dajan, taktéž přijal hledisko, že tak či onak musí být židovští lidé přinuceni imigrovat do Izraele. V červenci 1968, silně mluvil proti těm, kdo si mysleli, že již dost Židů se přistěhovalo do Izraele: “Během posledních sta let byli naši lidé v procesu budování naší země a národa, expanze, dostávání dalších Židů a dalších osad za účelem rozšířit zdejší hranice. Ať žádný Žid neříká, že proces skončil. Ať žádný Žid neříká, že jsme u konce cesty”.(109)

V květnu 1948 ve zprávě poskytnuté Americkému židovskému kongresu, pořádaném snahami Simona Rifkinda a Louise Levinthala, poradci o židovských záležitostech a sionistického vůdce rabína Philipa Bernsteina, radikální sionista rabín Klausner otevřeně vyhrožoval židovskému národu. Přiznal, že v minulosti vůdci radikálních sionistů pěstovali komplex perzekucí k dotlačení

152

Harun Yahya (Adnan Oktar) Židů k imigraci do Izraele, a upřímně hájil, že tato politika by měla pokračovat: ... Jsem přesvědčen, že lidé musí být donuceni jít do Palestiny... “Silou” navrhuji program. Není to nový program. Byl užit dříve, a teprve nedávno… Prvním krokem v takovém programu je přijetí principu, že to je přesvědčení světové židovské komunity, že tito lidé musí jít do Palestiny… Aby byl tento program účinný, je nezbytné pro židovskou komunitu ve velkém, aby převrátila svou politiku a namísto vytváření pohodlí pro rozptýlené osoby, je potřeba vytvořit co největší nepohodlí. Americká spojená distribuční komise by měla být odstraněna… Další procedura bude vyzvat takovou organizaci jako je Haganah, aby obtěžovala Židy… Musíme mít na paměti, že jednáme s nemocnými lidmi. Nelze se jich ptát, ale musí se jim říkat, co mají dělat… Nebude-li tento program přijat, mohu ujistit tuto Konferenci, že se odehraje incident, který donutí americkou židovskou komunitu, aby zvážila tuto politiku a učinila změny zde navržené. Tou dobou bude mnohem více utrpení, větší vlna antisemitismu a tužší boj za dosažení toho, čeho by mohlo být dosaženo dnes.(110)

Jak Klausner doznal, politika vnitřního izraelského establišmentu prosazovala židovskou imigraci násilím. Nedělal žádné okolky s tím, jak by to mělo být zavedeno do praxe: “je potřeba vyRadikální sionistický rabín Joseph Klausner: “Prvním krokem v takovém programu je přijetí principu, že to je přesvědčení světové židovské komunity, že tito lidé musí jít do Palestiny… Aby byl tento program účinný, je nezbytné pro židovskou komunitu ve velkém, aby převrátila svu politiku a namísto vytváření pohodlí pro rozptýlené osoby, je potřeba vytvořit co největší nepohodlí. Americká spojená distribuční komise by měla být odstraněna… Další procedura bude vyzvat takovou organizaci jako je Haganah, aby obtěžovala Židy… Musíme mít na paměti, že jednáme s nemocnými lidmi. Nelze se jich ptát, ale musí se jim říkat, co mají dělat…”

153

NÁSILÍ HOLOKAUSTU tvořit co největší nepohodlí”. Pokud navzdory těmto tlakům imigrace do Izraele nepřesáhne očekávání, Klausnerovo konečné urychlení bylo upozornit na to, co by eventuálně mohlo padnout na Židy Diaspory: Mohli by čelit “nehodě”, která by “s sebou přinesla mnoho bolesti”. Taková “nehoda” může dobře připomínat tu, co vznikla výsledkem spolupráce radikálních sionistů s nacisty ve 2.světové válce proti evropským Židům, kteří odporovali imigraci do Palestiny. Sionistický vůdce dr. Israel Goldstein si stěžoval na židovskou apatii ohledně imigrace do Izraele, a dodal implicitní a výhrůžná poselství: “Na co američtí Židé čekají? Čekají na Hitlera, aby je vyhnal? Představují si, že budou ušetřeni tragédií, které donutily emigrovat Židy z ostatních zemí?”(111)

Ben Gurion prohlásil, že pro Izrael, “zachránění Židů z otroctví je svatá povinnost.” Po izraelských volbách v roce 1949 odkazoval na Židy žijící mimo Izrael jako na “zbytky”: “Musíme zachránit zbytky Izraele v Diaspoře. Musíme také zachránit jejich vlastnictví. Bez těchto dvou věcí nevybudujeme tuto zemi.”(112)

Ben Gurion vyslovil budoucí politiku Izraele. První “zbytky v Diaspoře”, co byly donuceny imigrovat do Izraele, byli ve skutečnosti Židé, kteří přežili nacistické koncentrační tábory.

Teror radikálních sionistů proti Židům v poválečných táborech DP S koncem 2.světové války Židé z nacistických koncentračních táborů, kteří neměli kam jít byli usazeni v táborech “vysídlených osob”, kde značné množství sionistických vůdců požívalo velké autority. Tragédie evropských Židů způsobená do značné míry sionistickými vůdci pokračovala po válce pro mnoho Židů neochotných přistěhovat se do Izraele. Pro tyto bezprizorní Židy existovalo málo změn v životních podmínkách. Nyní jim vládli radikální sionisté, skoro tak nemilosrdní jako nacisté.

154

Harun Yahya (Adnan Oktar) Zpráva v níž rabín Klausner argumentoval pro nucení Židů emigrovat do Palestiny, byla základem pro různé teroristické taktiky, které radikálně sionistická organizace Irgun aplikovala na osoby v táborech Po válce museli někteří Židé propuštění z nacistických táborů žít v táborech vysídlených osob, protože neměli, kam jinam by šli.

vysídlených osob. Tato politika útisku zavedená proti jejich židovským

druhům vystoupila na světlo až o léta později. Více než jednou zpravodajské zprávy OMGUS (Kancelář vojenské vlády pro Německo – USA) oznamovaly brutální prostředky použité Irgunem mezi Židy k vybrání financí a naverbování vojáků, silou, pro boj s Araby v Palestině. Zde jsou některé příklady vzaté ze zprávy OMGUS: Irgun drží řízení těchto táborů pod svou kontrolou. Organizace také ovlivňuje politickou moc v těchto táborech. Irgun a táborová policie používá násilné metody, zastrašování, vyhrožování a prolévání krve, je-li to nezbytné… V červenci 1948, DP [vysídlené osoby] v Berlíně, tvrdily, že právě dorazily z Polska a bylo zjištěno, že místo toho opustily americkou zónu, aby se vyhnuly verbování Irgunem. Táboře DP Duppel Center, verbíři Irgunu bili některé z těch, kdo odmítli “dobrovolně” bojovat s Araby v Palestině a jiným bylo vyhrožováno smrtí, pokud odmítnou jít. Zatímco byli potenciální rekruti perzekuováni, hlavní brána do tábora byla uzavřena, aby se zabránilo útěku.(113)

Ozbrojenci Haganah taktéž užívali násilí proti svým židovským druhům. Stephen Green píše: Některé tábory v té době začaly podávat zprávy, že Haganah přijímá násilné taktiky podobné těm Irgunu. Elitní, parlamentářská skupina uvnitř Haganah zvaná Sochnut se začala objevovat ve zprávě po oznámení o hrozbách, bití a zastrašování... Ačkoli úřady OMGUS si počaly všímat tohoto selekčního procesu teprve v polovině 1948, ve skutečnosti to bylo

155

NÁSILÍ HOLOKAUSTU praktikováno po mnoho měsíců, zejména Irgunem... Židovské oběti nacistického teroru byly znovu nuceny odejít od přátel a rodiny, aby unikly sionistickému teroru.(114) Peter Rodes, ředitel zpravodajství pro OMGUS, byl zmaten a flustrován aktivitami radikálních sionistů v židovských táborech a poznamenal o teroru těchto radikálů: “Je uvedeno, že 300 osob opustilo Tikwah pro Izrael. Z tohoto počtu bylo kolem 65 procent donuceno užitím prostředků různé míry nátlaku”.(115)

V polovině 1948 nazývaly zpravodajské zprávy OMGUS “teroristickými taktikami” to, co se stalo standardními operačními procedurami v táborech vysídlených osob ve verbování jak do Haganah tak do Irgunu. Typická událost se odehrála v táboře Kriegslazarett v Traunsteinu, v Bavorsku. Táborová policie obklíčila budovu, aby zabránila komukoli vstupovat nebo odcházet. 14.června o židovském svátku ti Židé, jenž odmítli odejít do Izraele byli upozorněni, aby nechodili do synagogy; jinak budou ze synagogy vyhnáni. Když byl Izrael založen, ti Židé žijící v Palestině organizovali teror v táborech, aby je přiměli k migraci do Izraele. Od založení Izraele asi tucet lidí opustil tábor Kriegslazarett. Tito dobrovolníci byli známí jako “Ghujs.” Šest nebo sedm z nich se vrátilo o pár dní později. V době, kdy zůstávali v táboře, terorizovali ostatní mladé lidi, kteří si nepřáli odejít do Izraele.(116) Takoví Židé vystavení všem druhům nátlaku v táborech vysídlených osob, se provinili pouze odmítáním radikálního sionismu. Aby je přinutili emigrovat do Země zaslíbené je radikální sionisté nutili, aby se také stali radikálními sionisty pácháním aktů teroru a diskriminace proti neradikálním sionistům a protisionistickým Židům.(117) Jejich politika zastrašování zavedená proti Židům žijících v táborech vysídlených osob se postupně proslavila a byla doplněna vášnivou propagandistickou kampaní. 21.srpna 1948, americký časopis The New Leader otiskl dopis od Louise Nelsona, manažera

156

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Týdenní zpravodajská zpráva připravená OMGUS, Kanceláří vojenské vlády pro Německo/USA, datovaná 10.července 1948, číslovaná 113. Odkazujíce na zprávu datovanou 3.července 1948, s číslem 112, dokument vysvětluje pod tématem “teroristických taktik” detailně teror organizace Irgun vynakládaný na židovské lidi, aby se přestěhovali do Země zaslíbené.

Unie výrobců pleteného zboží, později víceprezidenta Mezinárodní unie výrobců ženských oděvů. Nelson podal zprávu, že kampaň usiluje o donucení vysídlených osob k přijetí sionismu, a vstoupit do palestinské židovské armády. Alfred Lilienthal popsal sionistický nátlak v táborech vysídlených osob: Toto znamená konfiskace přídělů potravin, propuštění z práce, rozbíjení strojů zaslaných Američany pro výcvik vysídlených osob k užitečným dovednostem, odebráním legální ochrany a vízových práv disidentů, dokonce až do bodu vyhánění jich z táborů, a v jednom případě veřejné mrskání vzdorovitého rekruta pro izraelskou armádu. Navíc rozšířené zprávy o pogromech dokonce i v USA byly vypravovány nevědomým a obtěžovaným vysídlencům…(118)

Tato politika určitých sionistických vůdců, ve svých rozličných

157

NÁSILÍ HOLOKAUSTU rozvětveních se později vyplatila. Židovská komunita, vyčerpaná válečnými léty, shledala vzdor obtížným. Židé propuštění z táborů s touto sionistickou pomocí, poslechli jejich příkazy a odešli do Izraele, ačkoli, jak píše Lilienthal, “Většina dala přednost odejít jinam, než do Palestiny, navzdory intenzivní propagační práci Židovské agentury mezi táborovými vězni...”(119)

V letech následujících ihned po 2.světové válce, politikou vůdců radikálních sionistů bylo na jednu stranu tlačit Židy v těchto táborech k migraci a na druhou stranu využít utrpení těchto stejných Židů na veřejném kolbišti. Izraelský spisovatel Amos Perlmutter pozoruje: Ben Gurion a sionisté se potom rozhodli kombinovat holokaust a nezávislost, vážnou situaci židovských vysídlených osob a přeživších z táborů s konceptem rozdělení… Taktika pronásledování vysídlených osob nebyla jedním z hlavních sionistických cílů (bez ohledu na to, jak moc někteří historikové trvají na tom, že ano). Nyní, v roce 1946, vážná situace vysídlených osob v britských táborech splývala s pragmatickou politikou na několika úrovních. Na nejvíce

bezprostřední

frontě, imigrace do Eretz Izrael byla vždycky hlavním

sionistickým

zá-

jmem…(120)

Propagační izraelský plakát navádějící Židy k migraci do Země zaslíbené z 50.let: “Směr: Hebrejská zem.” Na jedné straně je slunný, jasný Izrael, na druhé straně koncentrační tábory, temnota a nebezpečné země Diaspory.

158

Harun Yahya (Adnan Oktar) Díky svému vítězství ve válce v roce 1948, byli Izraelci schopni zvětšit své teritorium,

které

jim

bylo

uděleno

Spojenými národy v roce 1947 rozdělením Palestiny. Tato expanze povzbudila díl izraelského vedení a přivedla je k plánům na přivezení více Židů do Země zaslíbené. V roce 1949, byli Židé celého světa svoláni, aby

se

přistěhovali

do

Izraele.

Izraelský vůdce Šimon Peres

Následujícího roku byla tato výzva podpořena Zákonem o návratu, který stanovil, že Žid (definovaný jako ten zrozený z židovské matky) odkudkoli na světě má právo usadit se v Izraeli. O tomto zákonu se v Izraeli debatovalo po mnoho let. Někteří intelektuálové si myslí, že je jasně rasistický. Jenže oficiální politika, kterou vyjadřuje se nikdy nezměnila. Šimon Peres stanovil izraelské hledisko v novinách Davar 25.ledna 1972, řkouce, že zavedení Zákona 125 (Zákona o návratu) bylo pokračováním boje za to, dostat Židy do Izraele, aby se zde usadili. Peresovo prohlášení, že přivézt Židy do Izraele, aby se zde usadili bylo “bojem” je natolik pravdivé, jakože některé vlivné kruhy v izraelské administrativě užívají nátlak proti Židům Diaspory, kvůli jejich neochotě “vykonat alijah,” neboli imigrovat do Izraele. Tak tyto kruhy nevedou válku jen s nepřátelskými národy nebo skupinami, ale také z tou částí židovstva, jenž údajně ztratili své rasové uvědomění a obrátili se zády k radikálními sionismu.

Organizátor emigrace: Mossad a Alijah Bet 2.května 1948, jak uvedeno výše, rabín Klausner sdělil Americkému židovskému kongresu, že Židé potřebují být donuceni imigrovat do Palestiny a mluvil o znesnadnění života těmto Židům. Klausner byl významnou osobností radikálního sionistického hnutí a kandidátem v prvních izraelských prezidentských volbách. Jeho

159

NÁSILÍ HOLOKAUSTU myšlenky o “tlačení Židů” neodrážely jen jeho osobní názory, leč reprezentovaly všeobecnou politiku hnutí radikálních sionistů. Proslovy určitých vůdců jako byli Ben Gurion a Izrael Goldstein vyjadřovaly stejné ideje. Určití lidé v izraelské administrativě plánovali a prováděli sofistikovaný program k dotlačení Židů Diaspory k imigraci. “Rušicí” metody použité v operaci byly příklady uměle vyvolaného antisemitismu. Tyto kruhy nejenže povzbuzovaly antisemitismus, jak bylo popsáno dříve, ale dokonce jej samy vytvářely. Mossad a Alijah Bet, jeho zvláštní pobočka podzemní tajné služby, prováděli nejúčinnější operace, jako útoky na synagogy a jiné lokace, kde se Židé scházeli. Touto cestou byli Židé přivedeni k přesvědčení, že tam, kde žijí, jsou v nebezpečí, a – dle naděje – budou hledat “spásu v imigraci.” Ve svých snahách přesvědčit Židy neochotné imigrovat do Země zaslíbené, Alijah Bet neužíval lidského přemlouvání. Turkkaya Ataov, profesor emeritus mezinárodních vztahů v knize Siyonizm ve Irkcilik (Sionismus a rasismus), píše: Přes 80 procent emigrantů do Izraele přišlo z východní Evropy, arabského Středního východu a Severní Afriky. Přestože většina těchto Židů neměla v úmyslu se stěhovat, chytrá politika útisku a propagandy je k tomu donutila. Egyptští Židé neochotní se připojit se cítili v nebezpečí, zatímco 700 tisíc lidí z Iráku, Jemenu, Sýrie, Tuniska, Alžírska a Maroka bylo přinuceno emigrovat hrozbami a vášnivými výzvami.(121)

Aliyah Bet vymyslel spoustu špinavých triků k přesvědčení Židů žijících vně Izraele k přistěhování do Země zaslíbené. Jeho temné operace proti židovské komunitě mimo Izrael zahrnovaly: • “Operace kouzelný koberec” (1949-1950), při níž 50 000 jemenských Židů bylo nalákáno do Izraele falešným tvrzením, že při založení Izraele se zde “objevil Mesiáš”; • “Operace Ali Baba” (1950-1959), při níž 120 000 iráckých Židů bylo stimulováno k emigraci ohavnostmi zahrnujícími bombardování synagog v Bagdádu provedených Aliyah Betem;

160

Harun Yahya (Adnan Oktar)

S Mossadem nutícím Židy Diaspory, aby se přistěhovali do Izraele, mnoho Židů imigrovalo z celého světa. Mapa ukazuje židovskou migraci z různých zemí do Izraele.

• “Operace Mojžíš” (1984), tajná operace při níž Alijah Bet převezl 7000 etiopských Židů z východního Súdánu do Izraele; • “Operace Šalamoun” (1991), při níž 15 000 dalších etiopských Židů bylo odkoupeno jako otroci od vůdců etiopského režimu, a odvezeno do Izraele. Alijah Bet vytvořil atmosféru nezbytnou pro to, aby velké množství Židů pohlíželo na “alijah” (“návrat”) jako na “spásu”. O Alijah Bet, izraelští novináři Dan Raviv a Jossi Melman napsali: Členové zpravodajské komunity vehementně popírali užití teroristických taktik, ale hrdě prohlašovali, že neustále přicházejí s novými a originálními metodami, jak transportovat Židy do Izraele. Bylo to nakonec pro přežití jejich nového národa... Díky tajným agentům z Alijah Bet se populace Izraele skoro zdvojnásobila, na více než jeden milion, v prvních čtyřech letech od nezávislosti.(122)

Jeho agenti uspěli ve zdvojnásobení populace Izraele v jeho prvních čtyřech letech. Ale tento úspěch spočíval na taktikách právě tak hanebných jako byly ty užívané při ranějších operacích radikálních sionistů za přinucení Židů emigrovat do Palestiny.

161

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Mossad bombarduje irácké Židy: Operace Ali Baba Všechen systematický nátlak, jež někteří sionisté používali proti západním Židům nevyústil v očekávaný proud přistěhovalců do Izraele. To vedlo sionistické vůdce k přijetí ještě radikálnějších prostředků proti židovské komunitě. Jak profesor Turkkaya Ataov zdůrazňuje ve své knize Siyonizm ve Irkcilik: “Když se očekávaný nával západních Židů neuskutečnil, stalo se vykalkulovanou politikou radikálních sionistů vytvářet potíže pro Židy Diaspory, aby je tak přesvědčili a dokonce donutili emigrovat a obsadit zemi uvolněnou palestinskými Araby.”(123)

Mezi první “trpící těžkými podmínkami,” množství izraelských vůdců vybralo irácké Židy, jenž, jako potomci biblických hebrejců vyhnaných do Babylonu, měli 2 500 letou historii v Mezopotámii. Jejich populace nyní čítala 150 000, postavili 60 synagog a až do příjezdu agentů Mossadu žili v míru se svými muslimskými sousedy. Navzdory vydání Zákona o návratu v roce 1950, iráčtí Židé netoužili po “návratu” do Izraele. Agenti Mossadu, vědomi si tohoto zdráhání, neváhali informovat irácké Židy o nebezpečí, které jim údajně hrozilo. Bomba umístěná v bagdádské synagoze Masouda Šemtou zabila tři irácké Židy a deset jich zranila. V následujících dnech se ukázalo, že pachateli byli agenti Mossadu. Kniha Siyonizm ve Irkcilik praví, “Izraelští agenti [Mossadu] byli odhaleni a obviněni z bombového útoku na synagogu Masouda Šemtou v Bagdádu.” (124) Incident je také detailně popsán ve Every Spy a Prince, historii Mossadu od izraelských novinářů Dana Raviva a Jossiho Melmana. David Reuben, irácký Žid, byl svědkem nebezpečím, jimž byli jeho krajané vystaveni. Spojujíce své hledisko z Operace Ali Baba, Reuben zdůrazňuje, že sionisté vedli psychologickou válku proti iráckým Židům. Jejich primárním cílem bylo vytvořit nepřátelství mezi muslimy

162

Harun Yahya (Adnan Oktar) a židy, za účelem přimět Židy odejít do své “vlasti”. Navíc k psychologické válce byly bombardovány synagogy, což vedlo ke zranění mnoha Židů. Muslimové byli obviňováni z těchto skutků, až postupně Židé uvěřili, že ve svých domovech nejsou v bezpečí. Podle Reubena, radikální sionisté byli odpovědní za všechny incidenty.(125) Tato temná operace byla naplánována a nařízena radikálními sionisty uvnitř izraelského establišmentu. Toto postupně vyšlo na světlo, když krvavá emigrační operace, jedno z nejšpinavějších tajemství izraelské historie, byla odhalena v izraelském tisku. Izraelský týdeník Ha’olam Haze (20.dubna, 1.června, 1966) a deník Jedioth Aharonot (8.listopadu 1977) oba prohlásily, že Mossad se dopustil bombardování, jako to učinil izraelský spisovatel Ilan Halevi ve své knize z roku 1981 La Question Juive (Židovská otázka). Operace Ali Baba byla taktéž odhalena v srpnu 1972 Kokhavim Šemešem v izraelských novinách s názvem Černí panteři. Navíc 7.listopadu 1977 žurnalista Baruch Nadel položil jisté otázky skrze telavivský Nejvyšší soud Mordechaji Ben-Poratovi, jednomu ze špehů, kterého Izrael poslal do Iráku a který se později stal poslancem v Knessetu. Jeho odpovědi potvrzují výše uvedená odhalení. Iráčtí Židé poděšení bombami Mossadu shledali, že mohou “uniknout” imigrací do Izraele. S koncem operace Ali Baba, začaté a provedené vůdci radikálních sionistů, 120 000 iráckých Židů bylo převezeno do Izraele. Jiným faktorem majícím vliv na přitáhnutí iráckých Židů, byly tajné diplomatické vztahy mezi těmi majícími moc a vliv v Izraeli a někým z irácké vlády. Agenti Alijah Bet byli schopni podplatit tehdejšího iráckého premiéra za účelem “odkoupit” Židy: Šlomo Hillel [starší tajný agent Alijahu B] byl nastrojen jako “britský obchodník Richard Armstrong,” zastupující Blízkovýchodní leteckou společnost ze Spojených států v rozhovorech s iráckou vládou. Záhadné americké aerolinky tyto stopy pečlivě zakryly, aby zamaskovaly své blízké

163

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Iráčtí Žičtí Židé poděšení bombami Mossadu shledali, že mohou “uniknout” imigrací do Izraele. Výše uvedená fotografie byla pořízena během přepravy skupiny iráckých Židů do Izraele.

vztahy s izraelskou vládou. Nikdo nevěděl, že během let 1948-49 společnost dopravila všech 50 000 Židů z jemenského Adenu do Izraele... Po dvou letech aktivního antisemitského útisku, irácký parlament vydal v březnu 1950 zákon, který dovoloval všem Židům, kteří si to přáli opustit zemi. Jednoduše se museli vzdát iráckého občanství. To vypadalo překvapivě shovívavě u režimu, který vyhlásil válku Izraeli a zatkl stovky Židů za sionistické aktivity. Vysvětlení leží v nabídkách poskytnutých předsedovi vlády, jenž otevřel brány vystěhovalectví, Toufikovi al-Sawidimu. Ten byl také předsedou Iraq Tours, jenž – nikoli náhodou – byly určeny za smluveného agenta pro Blízkovýchodní leteckou společnost. Jinými slovy, oklikou vůdce irácké vlády dostával úplatky a provizi od izraelské zpravodajské služby.(126)

Naeim Giladi nyní píše knihy o kruté izraelské politice vůči Židům v Iráku. Zpráva o nových Američanech uvádí, že Giladi se narodil v Iráku roku 1930. Ve svém mládí, zatímco byl stále oddaným a aktivním radikálním sionistou, Giladi byl svědkem vražedných útoků na iráckou židovskou komunitu. Jako žijícího svědka toho, co se dělo za scénou v oněch dnech, podrobnosti, jež poskytuje jsou cennými přiznáními. Přidal se k podzemnímu sionistickému hnutí na úsvitu židov-

164

Falašové (etiopští Židé) byli očíslováni na čelech a přivezeni do Izraele ve speciální operaci provedené Mossadem. Tam se s nimi zacházelo jako s druhořadými občany někým z izraelské administrativy.

NÁSILÍ HOLOKAUSTU ského masakru v Bagdádu, organizovaného Brity v roce 1941. Po 2.světové válce pracoval na operaci Ali Baba k přivezení iráckých Židů do Izraele. V roce 1992 Giladi publikoval knihu s titulem Ben Gurionovy skandály: Jak Haganah z Mossadu eliminovala Židy, v níž popsal svou zkušenost v podzemní sionistické organizaci v Iráku. Také poskytl informaci o sionistickém agentovi Benu Poratovi, který umožnil iráckým Židům migrovat z Bagdádu do Izraele. Podle Giladiho, Ben Porat zastrašoval a terorizoval Židy, aby opustili Irák, kde žili v míru a blahobytu po 2 500 let. Giladi tvrdil, že teroristé Mossadu bombardovali synagogy a kavárny často navštěvované Židy za účelem přinutit je odejít do Izralele, a že sionisté jako Ben Porat vinili irácké muslimy z páchání takových útoků. Plán fungoval a Židé odešli do Izraele. Jenže iráčtí židovští lidé se zde ocitli v postavení druhořadých občanů, utiskovaných evropskými Židy, kteří řídili Izrael.(127) Tak radikální sionisté s podzemními organizacemi donutili irácké Židy opustit zemi, která jim byla domovem po tisíce let, a stát se pak druhořadými občany. V dnešním Izraeli, tragédie iráckých Židů pokračuje: Iráčané v Izraeli byli již rozladění, viníce evropské vedení Židovského státu ze strčení jich do primitivních stanů a chatrčí s malou nadějí na slušné bydlení nebo zaměstnání. Novy sefardičtí – “orientální” – přistěhovalci se cítili poníženi jsouce sprejováni insekticidem a bez možnosti volby.(128)

Odvlečení etiopských Židů z jejich vlasti aneb operace Mojžíš a Šalamoun Falašové, černí Židé, kteří po staletí dleli v Etiopii, byli cílem určitých izraelských snah navrátiti židovské “exulanty” zpět do jejich vlasti. Emigrace Falašů byla úspěchem dvou hlavních operací Alijah Bet, Operace Mojžíš v roce 1984 a Operace Šalamoun roku 1991. Aby umožnili operaci v roce 1984, Izraelci zaplatili značné

166

Harun Yahya (Adnan Oktar) úplatky etiopským vůdcům a – jelikož Etiopští Židé měli být převezeni cestou přes Súdán – také si koupili súdánského prezidenta a jeho blízké spolupracovníky. Prezident Gafar Muhammad alNimejry, víceprezident Omar el-Tajeb, a jejich “zvláštní poradce” Baha Ydris (přezdívaný “Pan 10 procent” pro svou proslulost díky braní úplatků a zapojení do všemožných ilegálních aktivit) přijali 56 milionů dolarů za dovolení, aby byli Falašové transportováni via Súdán. Zkrátka, vůdci radikálních sionistů odkoupili Falaše jako dobytek po uzavření výhodné koupě s etiopskými a súdánskými vůdci. Jednající strany neměly potřebu se zeptat, kde by etiopští Židé chtěli žít. Cena za Falaše byla zaplacena etiopským vůdcům, a etiopští Židé odletěli později do Izraele. Časopis Nokta líčí dramatický obraz jejich příjezdu: Když se Falašové, čísla nalepená na svých čelech, dostali z letadla, zanechali bledí a unavení, mladí ale křehcí, v lidech dojem. Téměř čtrnáct tisíc Falašů dorazilo do Sionu s čísly na svých čelech a připomínali židovské vězně deponované do nacistických koncentračních táborů před lety s tetováními na svých zápěstích.(129)

Zacházení, kterému byli vystaveni si rychle všimly mezinárodní organizace. Skupina pro lidská práva s názvem Francouzská asociace solidarity kritizovala izraelskou vládu, dokládajíce, že převezení eiopských Židů do Země zaslíbené nemělo žádné humanitární příčiny: Francouzská asociace solidarity naznačila, že izraelská vláda nepřevezla etiopské Židy do Izraele z humanitárních ohledů a dosvědčila, že skutečnou příčinou záchranné operace bylo založení nových osad v okupovaných teritoriích, aby mohl Izrael pokračovat ve své expanzní politice. Mezitím opozice tajnému převodu tisíců Falašů do Izraele pokračuje. Kvůli povyku, který událost vytvořila, izraelská vláda musela ukončit emigraci.(130)

V roce 1991 při Operaci Šalamoun byla jiná skupina etiopských Židů transportována do Izraele. Mozky za touto operací byli íránský Žid David Alliance a irácký Žid Sami Šamún, vedeni Urim Lubranim.

167

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Znovu zde hrálo roli podplácení: Finanční dohoda mezi Urim Lubranim a etiopským prezidentem Mengistu Hajle Marjam zajistila operaci. Přeprava patnácti tisíc Židů začala Lubraniho setkáním s Mengistu, aby získal jeho povolení. Otevírací nabídkou bylo 100 milionů dolarů. Lubrani kontroval 25 miliony, ale Mengistu řekl, že nemůže přijmout méně než 57.5 milionů dolarů. Nakonec se shodli na platbě 30 milionů. Poté, co byla dohoda uzavřena, Operace Šalamoun převezla vzduchem přes čtrnáct tisíc etiopských Židů do Izraele v květnu. Pro Falaše opravdová tragédie započala v Izraeli. Po zářivých slibech jimiž etiopské Židy nalákali, určití sionističtí vůdci jim poskytli ubytování sotva se hodící pro lidské obyvatele. 10.října 1992 turecký deník Gundem vydal dobře informovaný článek s titulem “Noční můra etiopských Židů v ghettu v Zemi zaslíbené”, uvádějíce, že: Život v Zemi zaslíbené je tragédie… životy tisíců etiopských Židů se změnily v noční můru v níž jsou usazeni v přívěsech nedaleko pouště bez pří-

Toto není nacistický koncentrační tábor: Turecký deník Günaydin s datem 21.září 1984, vysvětluje zacházení s Falaši, jehož se jim dostalo v Izraeli: “Toto není nacistický koncentrační tábor... Navzdory faktu, že situace není odlišná od nacistických koncentračních táborů, že oběti jsou černé vede ostatní Židy, aby dělali slepé... Pozorují destrukci svých černých přátel téměř s potěšením.”

Izrael nechal černé Židy smrti. Etiopie nutí své židovské obyvatele k emigraci.

168

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Ghettu se podobající osada v Ambover, kterou někteří izraelští vůdci považují za vhodnou pro Falaše, kteří byli donuceni opustit své domovy v Etiopii a přivedeni do Izraele

ležitost chodit do školy nebo zaměstnání. Opotřebené chatrče, které lze stěží nazvat domy, nyní připomínají černá ghetta. V loňském roce bylo 14 tisíc černých Židů náhle převezeno do Izraele ve vzdušné operaci, jež trvala čtyřiadvacet hodin, jenže žádné trvalé ubytování nebylo těmto lidem poskytnuto. Tisíc z nich žije v hostelech a zbylých třináct tisíc vede životy v přívěsech. Tyto přívěsy jsou naprosto izolovány od zbytku izraelské společnosti... Vůdci těchto černých Židů popisují své podmínky jako sociální tragédii a očekávají brzké reformy. Etiopský židovský vůdce Rahamim Elazar říká, “Přívěsy jsou totéž, co ghetta,” a dodává, “Izrael bude odsouzen po celém světě jako rasistická země za izolování těchto černých Židů od komunity.” Elazar srovnává tábor přívěsů pro Falaša v Izraeli s černými městy s chatrčí v Jižní Africe, dodávajíce, že “Přívěsy jsou tak špinavé a postrádající odvodnění, že je nemohu ani nazvat moderní Soweto [město - Jihoafrická Republika].” Projevil beznaděj do budoucnosti. Máriteš Kandia, s pěti dětmi, říká, “V létě jsou hrozně horké, a v zimě hrozně chladné. Přála bych

169

NÁSILÍ HOLOKAUSTU si, abychom měli normální místo, kde bychom mohli zůstávat.” Třináct tisíc Etiopanů, jenž byli přivezeni do Izraele při Operaci Šalamoun v současnosti žije ve čtyřech stovkách přívěsů seřazených vedle sebe na okraji pouště. Máriteš Kandia a její druhové Falaša si ztěžují na svou izolaci: například své děti musí posílat do školy v Jeruzalémě vzdálené dvě hodiny cesty.(131)

Po příjezdu Falaša do Izraele bylo jejich neštěstí tak zjevné, že ho uznaly dokonce i izraelské úřady, potvrzujíce ho oficiálních zprávách: Podle vyšetřování izraelského ministerstva přijetí imigrantů, třetina etiopských Židů, kteří byli přivezeni do Izraele před pěti lety v Operaci Mojžíš nemá trvalá místa pobytu. Stejné ministerstvo potvrdilo zprávy uvádějící, že přistěhovalci usazení v Kirjat Arba žijí v ubohých podmínkách.(132)

Ačkoli je to nyní deset let, co byli přivezeni do Izraele, etiopští Židé se cítí blíže k Arabům než k Židům v Izraeli. Arabskojazyčný časopis El-Mecelle prozkoumal neštěstí Falaša v článku, jenž popsal špatné zacházení a diskriminaci jíž Falaša v Izraeli prošli a uvedl jejich stížnosti: Ode dne, kdy etiopští Židé dorazili do Izraele, odporovali pojmenování Falaša, jelikož v etiopském jazyce amharičtině, “falaša” znamená “jiní, odlišní”. Taktéž si stěžovali na mizerné podmínky a špatné zacházení, kterým trpí a které začalo pouze v Izraeli, ne v jejich bývalé vlasti, kde žili pokojné, usedlé životy… Jusuf Minkaša, technik v izraelské armádě praví “Jednoho dne dozajista odejdu z Izraele a vrátím se do Etiopie”...

Těhotná etiopská žena komentuje: “Izraelci ukázali, že nás považují za odlišné od sebe samých v každém ohledu. Cítím se bližší Arabům a upřednostňuji léčbu u arabského lékaře, protože ten mne bude určitě respektovat a bude se mnou podle toho jednat.”(133)

Etiopští Židé, kteří nedobrovolně opustili své domovy, utrpěli rozsáhlé psychologické trauma. Článek v Šalomu nazvaný “Budou

170

Harun Yahya (Adnan Oktar) etiopští Židé oslavovat páté

výročí

Operace

Mojžíš?” uvádí: Nejhorším problémem komunity je jejich touha po rodinách, které zanechali v Etiopii. Smutek pramenící z jejich separace od rodin vyústil v sebevražedné pokusy mnoha Etiopanů. Až Žijí v koncentračních táborech

do teď dvacet pět Etiopanů spáchalo

Deník Günaydin s datem 21.září 1984 odhalil nešťastné podmínky Falaša v Izraeli v článku s názvem, Žijí v koncentračních táborech. Nahoře, fotografie z těchto táborů

sebevraždu.

S

Operací Mojžíš zakusili sociální krizi a přechod od jedné kultury k odlišné vyvolal depresi.(134)

16.června 1991 celkový počet sebevražd uvedený v časopise Nokta dosáhl padesáti. Potom sebevraždy stále pokračovaly. Jistí sionističtí vůdci se vůbec nezajímali o strašné podmínky etiopských Židů. Zbaveni soucitu a podpory v Izraeli, Falašové se rozhodli požádat o pomoc americké Židy. Poslali americkým Židům dopis vyčítající jednání izraelských vůdců. 16.listopadu 1988 Šalom o tom podal zprávu v článku s nadpisem, “Otevřený dopis americkým Židům – vypravující o bolesti etiopských Židů – Ticho je vražda”. Zde je několik řádků z dopisu: Každý den slyšíme pláč z jejich smutku. Všechny jejich dopisy mluví o smrti a hladu. Podávají pouze zprávy o dětech umírajících hladem, ženách a umírajících vesnicích. Ale po více než čtyři roky byly naše rodiny drženy v tichu a odsouzeny k chudobě a hladu. Lidé, kteří toto zakoušejí jsou etiopští Židé. Snažíme se obrátit na americké židovstvo, abychom sjednotili naše rodiny. Naším cílem je apelovat na širší komunitu, která by se zajímala o naše rodiny.

171

NÁSILÍ HOLOKAUSTU “Noční můra etiopských Židů v ghettu v Zemi zaslíbené”, Gundem, 10.října, 1992

… Důvodem tohoto ticha je, že nechtějí zopakovat chyby, které ukončily Operaci Mojžíš. To by znamenalo, že izraelští vůdci jsou angažováni v pokračování špatného zacházení s etiopskými Židy. Jejich anachronický postoj odsuzuje etiopské Židy k živoucí smrti. Je toto chování hodné vůdců? Debata se týkala obhajoby u soudu, zda sjednocení rozdělených rodin má být podpořeno či nikoli. Petice podtrhla následující: “Podepsali jsme níže jako osoby zastupující různé sektory etiopské komunity. Informujeme, že vyvolává úžas a lítost, že etiopská vláda nedovoluje etiopským Židům, aby se spojili se svými dětmi, matkami, otci a příbuznými.” Nejzákladnější lidská práva jsou upírána etiopským Židům. Naše rodiny jsou separované. Abychom zvýšili citlivost, podepsali jsme tento dopis, ale ten byl také odmítnut. Nemají tito židovští vůdci svědomí? Jednání vůdců Židů Diaspory poslalo naše rodiny na smrt a do separace – Šlome Mula (prezident, Unie etiopských židovských studentů); Rahamim Elazar (prezident, Unie etiopských Židů v Izrael); Uri Tekele (vůdce, Izraelská asociace Beta); Jisrael Jitzhak (prezident, Asociace etiopských imigrantů).

Nejenže radikální Izraelci špatně zacházeli s etiopskými Židy v Izraeli, ale utajovali obtíže Falašů v Etiopii. V roce 1987, například, etiopská vláda zatkla několik Falašů, a mučili je ve vězení. Ačkoli radikální Izraelci si byli dobře vědomi čím jejich etiopští bratři trpí, vyhnuli se podniknutí jakýchkoli pokusů o jejich záchranu. Následně Mesfin Ambaw, sekretáře Asociace etiopských přistěho-

172

Harun Yahya (Adnan Oktar) valců, prohlásil: “Izraelská vláda se o nás vůbec nezajímá; lidé jsou vražděni v našich vesnicích a hrozné věci se dějí.”135 Necitlivost určitých Izraelců ve skutečnosti pramenila z hledání záminky pro další imigrační operaci s níž pro etiopské Židy počítali. Čekali, až se špatné podmínky Falašů ještě zhorší až Falaša sami budou žádat opustit Etiopii pro Izrael. 16.června 1991 periodikum Nokta shrnulo situaci: Izraelská vláda si v té době zvolila zůstat potichu s ohledem na postoj etiopské vlády vůči Falašům, protože chtěli převézt více etiopských Židů do Izraele.

Izraelci nepovažovali Falaše za autentické Židy; smyslem jejich transportu do Izraele bylo hlavně usadit je v arabských teritoriích pod izraelskou okupací. Proto izraelská politika vůči Falašům nebyla nikdy humánní. Během Operace Mojžíš v roce 1984, někteří vůdci sionistů převezli 7 000 Falašů do Izraele. Ve snaze uchlácholit světonázor, tomu izraelští vůdci říkali “záchranná operace”, jenže co se ve skutečnosti odehrálo zdaleka nebylo růžové. Falašové nebyli doopravdy “zachráněni” a mnoho z nich přišlo v průběhu operace o život! Šalom uznal tolik, že popsal Operaci Mojžíš jako příčinu “největší úmrtnosti etiopských Židů v posledním století,” dodávajíce, že: Operace Mojžíš vyústila ve smrt tisíce etiopských Židů... Většina smrtí se odehrála během dopravy přes Súdán.(136)

Operace Kouzelný koberec: Jemenští Židé oklamáni lží, že “Mesiáš se objevil v Izraeli” Ke zvýšení imigrace do Izraele bylo třeba nových scénářů. Od začátku byla ve skutečnosti imigrace do Palestiny vyvolávána uměle. Jeden zajímavý případ se datuje do roku 1948, když skupina

173

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Židů z Jemenu byla napálena a později přivezena do Izraele. V těch letech arabští dělníci v zemědělských oblastech vydělávali vysoké částky děláním nejobtížnější práce, jako pomoc v domácnosti nebo práce v průmyslu. Dlouho předtím bylo nalezeno nové řešení ke snížení cen, a rovněž snížení arabské populace v regionu. Doktor Thon, jenž pracoval pro Židovskou

Dr. Osias Thon, jenž přivedl jemenské Židy do Izraele skrze faleš

agenturu Světové sionistické organizace, to vysvětlil v proslovu z roku 1908: Pouze východní Žid by pracoval za nižší částku než Arab. Takovým způsobem východní Židé přivezení do Izraele budou podporovat “hebrejskou práci”, která je cílem sionismu a eliminace palestinské práce se stane výsledkem… Bude-li pokračující usazování imigrujících jemenských rodin do předem určených regionů úspěšné, jiný problém bude vyřešen: Ženy a dcery jemenských rodin nahradí arabské ženy jako služky v domech imigrantských rodin. Arabové vydělávají mezi 20 a 25 franky za měsíc.(137)

Teoretické řešení problému bylo nalezeno: Jemenští židovští muži budou pracovat jako dělníci a jejich ženy jako služky, v nejtěžších povoláních za nejnižší platy. Otázkou bylo, jak je přimět přistěhovat se do Izraele. Bylo to vyřízeno dost sprostou metodou: V roce 1911 pseudokazatel byl vyslán do Jemenu – “sionistický socialista” Waršavský, pro tento účel přejmenovaný na “Rabína Javne’eliho” – aby ohlásil jemenským Židům příchod Mesiáše a třetího Království Izraele. O mnoho později, v roce 1948, byli jemenští imigranti přivedeni do Izraele v operaci zvané Kouzelný koberec. V letadle, které je převáželo, zpívali, “David! David! [tj. Ben Gurion] Král izraelský!” Tato operace byla provedena ve dvou fázích mezi prosincem

174

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Mezi 1949 a 1950, s “Operací kouzelný koberec,” 45 000 jemenských Židů bylo nalákáno do Izraele lží, že “Mesiáš přišel na zem v Izraeli.” Fotografie zachycuje jemenské Židy v průběhu Operace kouzelný koberec. Zmatek, neklid a nespokojenost na jejich tvářích nepotvrzuje, že by tito lidé byli “zachraňováni”.

175

NÁSILÍ HOLOKAUSTU 1948 a březnem 1949, a mezi červnem 1949 a zářím 1950, a stála 5.5 milionů dolarů.(138) Mezi lety 1948 a 1949 Operace kouzelný koberec dosáhla přistěhování 50 000 jemenských Židů. Byli oklamáni a v Izraeli jejich tragédie teprve začala. V Zemi zaslíbené jejich životy budou stěží pohodlné a zbožné, jak jim bylo slíbeno. Naopak byli přivítáni nejhoršími, nejtěžšími pracemi: Většina z těchto emigrantů začala pracovat jako farmáři, a stali se námezdní silou pro průmysl a dopravu. Mezitímco čistili bažiny pro zemědělství, mnoho z těchto mladých lidí přišlo o život.(139) V následujících letech radikální sekce v izraelské vládě začaly usilovat o přivedení zbylých jemenských Židů. Izraelší agenti začali pracovat na další umělé motivaci pro imigraci do Země zaslíbené. Deník Zaman podal zprávu 21.srpna 1982: Plánem bylo, aby Listen Bismirka, americký Žid operující v Jemenu, shromáždil jemenské Židy a pobídl je k imigraci do Izraele... Bismirka [pracoval] v jemenských horách, kde se snažil přesvědčit zbožné Židy, aby emigrovali. Údajně je cílem přivézt všechny jemenské Židy do Izraele.

Radikální Izraelci dosáhli určitého úspěchu v těchto operacích. Znovu byli jemenští Židé oklamána zářivými slovy a sliby, ale po imigraci jim jejich nové životy nabídly pouze potíže. Zaman dodává: Rodiny převezené do Izraele z Jemenu různými dvojakými metodami jsou podle zpráv rozrušené. Dvě židovské jemenské rodiny napsaly zvláštní dopis vládě Jemenu opisující jejich zlou situaci v Izraeli. Tyto rodiny vyslovily svou tohu vrátit se do Jemenu a vyjádřili své neštěstí: “Jsme zde v tísni. Sebrali nám dvacet pět tisíc dolarů a pasy. Prosím, zašlete nám nové pasy a letenky, abychom se mohli vrátit do naší vlasti.”

Chudoba a tíseň, které jemenští Židé čelili v Izraeli byla tak zjevná, že o tom podala zprávu izraelská média. Šalom v příběhu vybraném z francouzského Tribune Juive, popsal co se stalo jemenským Židům v Izraeli:

176

Harun Yahya (Adnan Oktar) Všechno začalo Operací kouzelný koberec. 48 000 lidí je usazeno v máboratech [tranzitních táborech] narychlo založených v Izraeli. Úmrtnost v těchto táborech je dost vysoká. Nedostatečná výživa, vyčerpávající cesta do Izraele, a nedostatky ve zdravotnické organizaci tváří v tvář tolika imigrantům jsou základními příčinami nešťastné situace. V zimě 1949, uprostřed mrazivého počasí se v táboře Roš Hasim počaly dít divné věci: Matky a otcové hledali své ztracené děti... To se stalo opakovaně. Dvanácti až osmnáctiměsíční batolata byla diagnostikována s určitými chorobami a poslána do nemocnice, nebo jinak vzata rodičům. Pak bylo rodině řečeno, že dítě zemřelo. Ale pouze několik rodin obdrželo úmrtní list. Navíc rodiny nebyly schopné zjistit, kde jsou jejich děti pohřbeny. Zarmoucení rodiče byli informováni, že jejich děti byly rychle spáleny, aby se zabránilo rozšíření epidemie… Podle prohlášení jednoho svědka, matka bojovala, aby viděla své dítě... a podařilo se jí dostat dítě z nemocnice. Dítě bylo naprosto zdravé. Nemocniční autority se jednoduše omluvily a uvedly, že došlo k chybě v nemocničních záznamech. Potom se v máboratech rozšířila šeptanda: Batolata mizí v nemocnicích. Za těchto podivných, nevysvětlených okolností zmizelo přes 500 dětí.(140)

O třicet let později v osmdesátých letech, vyšel osud stovek pohřešovaných batolat na světlo. Ze Šalomu víme, že: Novinky v izraelských médiích rozrušily komunitu jemenských Židů: “My jsme vzali děti imigrantům, kteří přišli z Jemenu před 30 lety.” Toto jsou osoby, které byly adoptovány americký rodinami v jejich batolecím věku a hledají své skutečné rodiče, Židy jemenského původu žijící v Izraeli.

O devět let později v příběhu s názvem “Jemenští Židé usilují o svá práva v Izraeli,” Šalom uvedl více o záhadně ztracených dětech jemenských Židů: Co se stalo 613 jemenským dětem, jež byly odebrány svým rodinám a předány “rozvinutějším”? Je známo, že někde žijí, ale izraelská vláda ne-

177

NÁSILÍ HOLOKAUSTU podniká žádné kroky ve vyšetření záležitosti.(141)

Tak, jistí izraelští administrátoři uvnitř interního zřízení uvalili další katastrofu na jemenské Židy. Nejprve je zlákali, aby opustili usedlou a pokojnou existenci ve své vlasti. Ale to těmto izraelským vůdcům nestačilo: Unesli batolata těmto jemenským Židům a řekli jim, že jejich děti jsou mrtvé. To byla však další lež – děti byly poskytnuty americkým židovským rodinám k adopci. Někteří izraelští vůdci však udělali víc. Během transferu jemenských Židů do Izraele zkonfiskovali tisíce starobylých rukopisných knih a svitků a nikdy je nevrátili. Výmluvou bylo, že knihy jsou příliš těžké pro přepravu letadlem; jejich návrat vlastníkům byl vážně slíben. Nedlouho poté izraelští úředníci oznámili, že v hangáru, kde byly tyto knihy uloženy vypukl požár, a nic se nedalo zachránit. V následujících letech však různé knihy dříve patřící jemenským Židům začaly vyplouvat na povrch v takových místech jako Vatikán, Britské muzeum a univerzita Ješiva. Tito izraelští úředníci knihy hanebně prodali na aukci. Skandální příběh jemenských knih a rukopisů byl odhalen Šalomem 27.listopadu 1991, pod titulem “Jemenští Židé usilují o svá práva v Izraeli”. Dřina Židů z Jemenu a temná politika pro ně vytvořená Izraelci pokračovala. Jistí radikální izraelští vůdci experimentovali s novou metodou, jak přivézt jemenské Židy do Izraele. Naráz se všude rozšířily klepy, že Židé v Jemenu byli mučeni a zabíjeni kvůli náboženství. Zdroj šeptandy nemohl být určen. K záležitosti byly vydány oficiální zprávy. Smyslem bylo, vyvolat pocit ohrožení u jemenských Židů a přimět je k myšlence na imigraci do Izraele. Ve dnech následujících po vnitřních zprávách se vyjasnilo, že izraelské vnitřní zřízení bylo za celou věcí a že šeptanda neodrážela pravdu, ale byla svévolnou manipulací. Když vyšla pravda najevo vnitřní establišment zpanikařil. Aby si zachránili tvář, oznámili, že

178

Harun Yahya (Adnan Oktar)

Scéna z tábora Beth Lid, kde 10 000 imigrantů pobývalo během deštivého ledna 1950. Tato fotografie dramaticky odráží potíže, kterým jemenští Židé v Izraeli čelili.

“Jemenští Židé byli obviněni z připravování falešných zpráv a šíření nepravdivých pomluv”.(142) Ve skutečnosti byli jemenští Židé těmi nejméně pravděpodobnými a sotva schopnými, vést takovou provokativní kampaň. Jak bylo uvedeno, žili stabilní existenci ve své vlasti – tak nemuseli šířit takové klepy. Jistí radikální Izraelci samozřejmě tvrdili, že jemenští Židé byli perzekuováni kvůli náboženství než přišli do Izraele – ale to bylo

179

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Jiná fotografie z ledna 1950 v táboře Beth Lid, kde 10 000 jemenských Židů bylo nuceno žít ve špatných podmínkách, a kde byla vysoká úmrtnost.

pouze pro ospravedlnění jejich tajných operací. Chtěli být považováni za spasitele jemenského židovstva. Leč Šalom odmítl tuto záminku pro operace: “Opravdové podmínky 1000 – 1100 Židů v Jemenu jsou: Jsou volní v praktikování svého náboženství. Existuje mnoho synagog v Jemenu stále otevřených pro veřejné uctívání.”(143)

Další izraelské metody nakupování Židů: Rumunští Židé a Lucemburská dohoda To co se stalo rumunským Židům donuceným imigrovat do Izraele se podobá “odkoupení” etiopských Židů od vůdců jejich země. Jediným rozdílem je, že tentokrát určité kruhy v izraelském vnitřním zřízení nejednaly přímo s rumunskými autoritami. Bylo to zařízeno “prostředníkem”: Vedoucím rabínem Mosesem Rosenem. Rumunský vedoucí rabín, který měl velký vliv na rumunskou vládu, konkrétně za vlády Ceauşescu, hrál klíčovou roli v emigraci rumunských Židů do Izraele: V nedávném noviném článku Andrewa Billena, nazvaném “Exodus – Poslední Židé v Rumunsku,” nás informuje o práci rumunského vedoucího

180

Harun Yahya (Adnan Oktar) rabína Mosese Rosena, a útlumu rumunské židovské populace, kvůli... imigraci do Izraele, jíž nebylo nikdy bráněno během vlády pana [sic] Nicolae Ceauscescua, jehož rodina má silné židovské konexe… Rabín Rosen praví: “Je mým nejpyšnějším dosažením, že 97% Židů odešlo.” ... Pravděpodobně více zajímavý je fakt, že rabín Rosen byl také členem rumunského loutkového parlamentu, což je přivedlo pod dohled za jeho spojení s dynastií Ceaucescu... Ačkoli Rosen vždycky popíral, že by o tom co věděl, izraelským [radikálům bylo] doslova dovoleno kupovat Židy od rumunské vlády. A s rokem 1978, podle Iona Pacepa, rumunského bývalého velitele bezpečnosti, jenž sběhl na Západ, částka se pohybovala mezi 2000 až 50 000 dolary v závislosti na významu občana pro jednotlivý stát.(144)

Ana Pauker hrála významnou roli v pokládání základů pro emigraci rumunských Židů do Izraele. Pauker, vedoucí komunistka, která dříve působila jako ministryně zahraničních vztahů, byla

Ana Pauker, bývalá rumunská ministryně zahraničních vztahů, byla dcerou ortodoxní židovské rodiny a její bratr byl vedoucí osobností sionistického hnutí.

Vedoucí rabín Moses Rosen, který pravil, že je jeho nejpyšnějším dosažením, že 97% Židů odešlo do Izraele, během bohoslužby v synagoze Choir v Bukurešti.

181

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

The Chief Rabbi Moses Rosen, who states that it is his proudest achievement that 97% of Romanian Jews left for Israel, seen during a service at the Choir Synagogue, Bucharest

starší sestrou sionisty Zalmana Rabinsohna. 20.listopadu 1952 ji spolu s dalšími 13 komunistickými vůdci z nichž 11 bylo Židů, postavila komunistická strana před pražský soud za podporování sionistů.

Izraelské tajné vztahy se současnými nacisty Po 2.světové válce Izrael zahájil “hon na nacisty”, aby se pomstil za židovské oběti holokaustu. Jenže by bylo správné říct, že se málo jednalo o hledání spravedlnosti, ale spíše o propagandu iniciovanou izraelskými vůdci. Jedním z jasných náznaků pro to je, že pronásledovatelé nikdy nešli po některých prominentních nacistech, pouze po takových proslulých a senzačních nacistech, jako byl Eichmann.

182

Harun Yahya (Adnan Oktar) Ve světle toho je generál SS Kurt Becher zajímavou výjimkou. Becher byl speciálním komisařem Říše pro všechny koncentrační tábory, a pokud chtěli Izraelci hledat nepřítele, jeho jméno by mělo zahajovat seznam hledaných osob. Avšak namísto výzvy k Becherově zatčení a soudu, určité mocné a vlivné kruhy v Izraeli obchodovaly s tímto bývalým nacistickým generálem! Americký židovský badatel Ralph Schoenman odhalil tento vztah: Generál SS Kurt Becher... byl ustanoven komisařem nade všemi nacistickými koncentračními tábory Heinrichem Himmlerem... Stal se prezidentem korporace, která mířila k prodávání obilí do Izraele. Jeho korporace, Cologne-Handel Gesellschaft, dělala rozsáhlé obchody s izraelskou vládou.(145)

Vládci apartheidu v Jižní Africe také zahrnovali bývalé nacisty a současně blízké přátele Izraele. Jihoafrický předseda vlády John Vorster a jeho vztah s Izraelem je hoden zvláštního zájmu. Benjamin Beit-Hallahmi, profesor psychologie na Hebrejské univerzitě Jeruzaléma komentuje státní návštěvu Vorstera do Izraele ve své knize Izraelské spojení: Koho Izrael vyzbrojuje a proč: Pro většinu Izraelců byla Vorsterova návštěva Izraele prostou a oficiální návštěvou zahraničního vůdce... Byl popsán většinou izraelského tisku jako hluboce nábožensky založený muž na osobní cestě do Svaté země... Stálo to dopis vydavateli Háretzu, izraelských New York Times, informovat veřejnost, že Vorster byl nacistickým kolaborantem, který podle izraelského zákona měl být zatčen a postaven před soud v ten moment, kdy položil nohu na izraelskou půdu. Místo toho přistál na telavivském letišti, byl rozvinut červený koberec a izraelský předseda vlády Jitzhak Rabin jej pozdravil vřelým objetím. Plno vítajících článků se objevilo v izraelském tisku.(146)

Beit-Hallahmi dodává: “Co Jihoafričané dostávají od Izraele ve svém boji o přežití je první a nejvýznamější inspirací. Druhou je praktický návod v každé facetě jejich vojenských snah.”(147)

183

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Jitzhak Rabin, bývalý premiér Izraele

Většina jihoafrických vůdců, kteří obdivovali Izrael bylo ve skutečnosti bývalými sympatizanty nacistů, jak Hallahmi zdůrazňuje. Jihoafrický žurnalista Breyten Breytenbach popisuje tuto zajímavou situaci: Jakou podivnou identifikaci mají Afrikánci s Izraelem. V této zemi vždy byl silný průběh antisemitismu, nakonec – současní vůdci jsou následkem a přímými dědici nacistických ideologií. A přesto obrovsky obdivují Izrael... Identifikují se s Izraelem jako biblicky lidé vyvolení Bohem, jako moderní stát připravený bojovat a obklopený mořem nepřátel.(148)

Tak izraelské vnitřní zřízení udržovalo dobré vztahy se současnými nacisty stejně jako s těmi ranými. Ve skutečnosti v kontrastu k obecnému přesvědčení, tyto dvě ideologie radikálního sionismu a fašismu spolupracují v dokonalé harmonii, která se proměňuje v aktivní spolupráci při každé příležitosti.

184

Závěr

Historická fakta, jež byla vzata v úvahu v této knize zjevila hořkou pravdu o radikálním sionismu a jak tato ideologie ovlivňuje politiku izraelského vnitřního zřízení. Někteří se zakladatelů Izraele užívali špinavé metody k dosažení Židovského státu: svévolné podněcování antisemitismu jak k dotlačení Židů k imigraci do Izraele tak k naklonění světonázoru ve prospěch založení Židovského státu v Palestině. Po narození Izraele se v této politice příležitostně pokračovalo. Paul Findley, po dvaadvacet let americký kongresman říká dost ve své knize Odvážili se promluvit: Lidé a instituce se postavili proti izraelské lobby. Jeho kniha zkoumá nesmírnou moc, kterou izraelská lobby třímá v Americe, uvádějíce, že určití Židé někdy používají holokaust jako argument proti komukoli, kdo vyzve Izrael nebo izraelskou lobby označujíce jich za “neonacisty” a “antisemity”. Mnoho politiků, žurnalistů, akademiků a kleriků bylo umlčeno tímto způsobem. Ve zkratce, Izrael a jeho tajní agenti v Diaspoře odvodili obrovskou politickou moc ze vzpomínek na násilí holokaustu.

To, co jsme popsali v této knize ukazuje na zásadní pravdu: Množství izraelských vůdců se uchýlilo k teroru proti vlastním lidem, aby je přiměli opustit své domovy a rodné země, spolupracovat s antisemity proti jiným Židům a dokonce zabíjet své židovské bratry, shledají-li to nezbytným. Bůh rozhodně zakázal Dětem Izraele “prolévat krev a vyhánět druhé z jejich domovů” – jinými slovy šířit chaos a pohoršení na

185

NÁSILÍ HOLOKAUSTU zemi. Nicméně někteří Židé se odvrátili od pravé cesty, k níž je zvali jejich proroci a obrátili se k postoji a chování, jež Bůh zakázal. V Koránu bylo zjeveno, že: A hle, uzavřeli jsme s vámi úmluvu řkouce: “Nebudete prolévat krev vlastní a nebudete se vzájemně vyhánět

z

příbytků

svých!” A vy jste to potom

potvrdili

a

dosvědčili. A pak jste se stali těmi, kdo se mezi sebou zabíjejí, a vyhnali jste část lidu svého z obydlí jejich, pomáhajíce si vzájemně proti nim hříchem a bezprávím. A když k vám přijdou jako zajatci, vykupujete je a je vám zakázáno je vyhánět. Zdaž věříte v jednu část Písma zatímco druhou popíráte? Jaká bude odměna těch z vás, kteří si takto počínají, ne-li hanba v životě pozemském; a v den zmrtvýchvstání budou uvrženi do muk nejhorších. A není Bohu lhostejné, co činíte. (2:84-85)

Naší nadějí je, že Jeruzalém, země Palestiny, a celý Střední východ může být scénou trvalého míru a přátelství mezi židy a muslimy. Významným krokem k ustanovení takového míru bude pro Izrael zbavit se radikální sionistické ideologie, důležité překážky v míru a přátelství, a uznat práva palestinských muslimů.

186

PŘÍLOHA JEDNA

Izrael, fašismus ve třetím světě a Gladio Tato kniha prozkoumala spojení zaprvé radikálního sionismu a zadruhé, jakou formou proniká státem, s nacisty a jinými skupinami s fašistickými sklony – spojení, jež dozajista překvapí většinu čtenářů. Taktéž jsme zdůraznili určitá významná spojení mezi jistými radikálními kruhy v izraelské administrativě a poválečnými fašisty. Během Studené války, diktátoři a junty po celém glóbu ochotně ustanovovali blízké, leč často tajné, funkční vztahy s určitými kruhy izraelské administrativy. To, že tyto vlivné kruhy izraelské administrativy podporovaly fašistické režimy a organizace po celém světě je doloženo detailně v knize izraelského spisovatele Benjamina Beit-Hallahmiho. Podle jeho knihy Izraelské spojení: Koho Izrael vyzbrojuje a proč, Izrael zajistil svou “stabilitu” podporováním utiskujících režimů kdekoli na světě. Izraelští spojenci v Africe zahrnovali fašistické organizace a takové kruté, represivní a dokonce kanibalské diktátory jako byl Idi Amin, Edine Ahmed Bokassa, a Mobutu Sese Seko. Jak Hallahmi uvádí, Izrael se zaměřil na Afriku v padesátých letech a od té doby podporoval a vyzbrojoval všechny fašistické africké režimy. Izraelští vojenští poradci trénovali jejich bezpečnostiní služby. Pravicové guerilly UNITA a FNLA v Angole; bodyguardi Idi Amina a Bokassy; francouzská komanda OAS, jež odporovala francouzskému roz-

187

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Idi Amin a Bokassa, dva dobře známí jihoafričtí diktátoři spolupracovali s izraelským vnitřním establišmentem.

hodnutí věnovat nezávislost Alžírsku; portugalská koloniální vojska v Mozambiku; vojsko císaře Etiopie, Haile Selassie; a nejdůležitější ze všeho “bezpečnostní síly” jihoafrického rasistického bílého režimu. Všichni byli vycvičeni a vyzbrojeni izraelskými vojenskými experty.(149) Středo a jihoameričtí fašisté byli taktéž důležitými spojenci izraelských radikálních kruhů, které byly po mnoho let největšími dodavateli pomoci latinskoamerickým fašistickým režimům a stranám, jejich vojenským juntám a drogovým kartelům. Podle BeitHallahmiho, Izrael hrál tři hlavní úlohy v regionu. Dodával zbraně fašistickým mocnostem; cvičil jejich jednotky (což zahrnovalo partyzánské a protipartyzánské taktiky, metody výslechu a mučení a techniky sociální kontroly); a sloužil jako zdroj inspirace těmto režimům. Hallahmi píše: Latinskoamerická armáda obdivuje Izrael pro jeho mužnost, tuhost, nemilosrdnost a výkonnost.(150)

Určité radikální sekce izraelské administrativy byly dlouho vedoucím zdrojem zbraní pro fašistickou juntu, která vládla Guatemale po mnohé roky. Taky pomáhali tomuto režimu udržovat

188

(Harun Yahya (Adnan Oktar) sociální kontrolu. Tajná policie Guatemaly, jejíž jméno dlouho děsilo obyvatelstvo byla vycvičena izraelskými odborníky. “Podle zpráv je 80 procent guatemalské populace pokryto s jejich jmény a dalšími podrobnostmi uloženými v databázi počítače.”(151) Osoby “nebezpečné” vládě byly uneseny a zabity smrtícími komandy trénovanými Izraelci. Kolem 40 Izraelců pracovalo v guatemalské zpravodajské službě, a učili Guatemalce “hrozným vyšetřovacím metodám, jak to vyjádřil Hallahmi.(152) Pokus amerického kongresu odsoudit porušování lidských práv guatemalským režimem, včetně mnoha vražd byl zmařen izraelskou lobby.(153) Z vděčnosti guatemalského režimu Izraeli, Noam Chomsky vysvětluje, že guatemalský krvavý režim Lucase Garcii, odpovědný za hrozné vraždění, poděkoval izraelským poradcům za vojenskou pomoc, kterou poskytovali, otevřeně vyjadřujíce, že Izrael jim byl modelem a příkladem.(154) Situace v El Salvadoru se příliš nelišila od jeho severního souseda Guatemaly. Vražedný teror Salvadoranova státu byl zachycen Oliverem Stonem v jeho významném filmu Salvador. Chomsky píše, že teror v zemi vyústil v miliony hladovějících nespočet znásilněných žen a nespočet mučených lidí a 150 000 mrtvých. Jako stojící spojenci fašistů, množství izraelských radikálů bylo znovu za “státem posvěceným terorem”… V raných osmdesátých letech se stalo dobře známým, že El Salvador má tajné smlouvy s Izraelem za protipartyzánskou bezpečnostní pomoc. Arnold Ramos, zástupce Salvadoranovy demokratické revoluční fronty tvrdil, že Izrael má padesát vojenských poradců v El Salvadoru; jiné zprávy uváděly číslo sto.”(155) Podle Hallahmiho byli izraelští vojenští instruktoři částečně odpovědní za změnu taktiky Salvadoranovy armády ve více agresivní a represivní válku proti guerillám. Inspirován některými izraelskými učiteli, si plukovník Sigifredo Ochoa získal reputaci jako agresivní taktik. Izraelci také cvičili kontrašpionážní týmy – méně formálně známé jako smrtící komanda – zejména odpovědná za státní teror v zemi.(156) V rozhovoru, jenž poskytl v roce 1979 podsekretář vnitra Rene Francisco Guerra y Guerra uvedl, že izraelští agenti založili v Salvadoru sta-

189

NÁSILÍ HOLOKAUSTU nici, kde trénovali neslavně proslulá smrtící komanda, známá jako ANSESAL. Roberto D’Aubuisson byl vycvičen Izraelci, později se stal zakladatelem extrémně pravicového křídla strany ARENA. D’Aubuisson pokračoval v organizování státního teroru, stejně jako zabíjení, které nebylo objasněno.(157) Podobné vztahy existovaly mezi Izraelci a mnoha fašistickými skupinami v Latinské Americe. Skupina shromážděna v izraelském vnitřním zřízení vyzbrojovala a cvičila fašistické guerilly v Hondurasu,(158), krvavou vojenskou juntu v Argentině(159), režim diktátora Pinocheta v Chile známého mučením (160) a teroristické týmy kolumbijských drogových kartelů(161). V Izraelském spojení Beit-Hallahmi nazývá Střední a Jižní Ameriku “vzdáleným stínem” izraelského vnitřního zřízení a pokračuje: Izrael nezískal jen přátele v Latinské Americe, ale opravdové obdivovatele. Generál Augusto Pinochet Ugarte z Chile, generál Romeo Lucas Garcia z Guatemaly, Roberta D’Aubuisson z El Salvadoru, a generál Alfredo Stroessner z Paraguaye jsou všichni obdivovatelé. Byl jím i pozdější Anastasio Somoza Debayle z Nicaraguy … Středoameričtí generálové často říkali, že obdivují Izrael, protože vidí Izraelce jako praktické, výkonné a odolné a protože považují Izrael, svými slovy, za nezatěžujícího se tématy lidských práv. “Izraelci nenechají tuto záležitost lidských práv, aby stála v cestě byznysu,” proslulý pravicový guatemalský politik pravil v nedávném rozhovoru: “Zaplatíte, doručí. Nekladou žádné otázky, na rozdíl od gringů.”(162)

Nejvíce proslulými izraelskými spojenci v Latinské Americe byli Contras, guerrilly, které odporovaly vládě Sandinistů v Nicaraguy. CIA organizovala Contras proti Sandinistům, kteří se dostali k moci v roce 1979 po svržení diktátora Somozy s podporou lidu a katolické církve. Contras obdržely výzbroj a vojenský výcvik taky od mocných a vlivných v Izraeli.(163) Blízké vztahy mezi určitými frakcemi izraelského vnitřního establišmentu a evropskými fašisty a neonacisty zůstávají však málo známým, přesto nepopiratelným faktem. Livia Rokach představuje

190

(Harun Yahya (Adnan Oktar) významný důkaz v Izraelský posvátný terorismus, knize založené na deníku Mošeho Šarita, jednoho z prvních premiérů Izraele. Podle Rokach, Izrael zakládal intimní kontakty s extrémně pravicovými organizacemi a protipartyzánskými organizacemi v Evropě, a taktéž jim rozličnými způsoby pomáhal. Kolaborace některých skupin uvnitř Izraele s neonacisty skrze prostředníka Reinharda Gehlena, bývalého nacistického generála a šéfa BND, západoněVýznamný plakát v jednom z protestních po- mecké tajné služby, je jedním příchodů proti Izraeli: Davidova hvězda na izraelkladem takových kontaktů. ské vlajce je nahrazena hákovým křížem; pod Ve své knize Každý špehuje touto “judo-nacistickou” vlajkou je napsáno: Opravdový obraz Izraele. prince, izraelští spisovatelé Dan Raviv a Jossi Melman uvádějí, že Gehlen ustavil velmi blízký vztah mezi svou organizací a Mossadem během jeho vedení BND. Mocní a vlivní v Izraeli užívali Gehlena jako prostředníka ve svých vztazích s německými neonacisty(164). Jak protipartyzánské hnutí v Německu přišlo k názvu “Gehlenova operace” je jiným zajímavým bodem. Na izraelské frontě architekt tohoto pouta mezi Gehlenem a neonacisty je velmi známou osobností: Šimon Peres. Mezi izraelskými spojeními na evropské fašisty byla italská P2 zednářská lóže a Gladio, protipartyzánská organizace, s níž měla lóže blízké vztahy. Victor Ostrovsky, bývalý špeh Mossadu, odhaluje tajemství Mossad-P2-Gladio ve své knize Druhá strana podvodu, zveřejněné v roce 1994 po jeho pozoruhodném prvním díle, Cestou podvodu. Ostrovsky píše, že Licio Gelli, známý Mistr zednářské lóše P2 byl “spojencem” Mossadu v Itálii, stejně jako lóže, kterou vedl, stejně jako organizace Gladio, se kterou měl úzká spojení. Během osmdesátých let Mossad obchodoval se zbraněmi ces-

191

NÁSILÍ HOLOKAUSTU tou přes Itálii, užívajíce spojení Gelli-P2-Gladio.(165) Spojení Mossad-Gladio je významné a poskytuje nám důležitý klíč aplikovatelný na ostatní země. Gladio je pouze italskou větví větší protipartyzánské sítě, která se vytvořila během Studené války původně k eliminaci režimů oponujícím zemím NATO. Protože italská sekce mezinárodní sítě byla spojencem Mossadu a participovala ve společných operacích s izraelskou tajnou službou, můžeme předpokládat, že obdobné verze takové aliance existovaly i v jiných zemích. Vskutku, vztahy mezi Gehlenem a Mossadem zmíněné prve jsou toho příkladem. Ostrovského Druhá strana podvodu také nabízí silné potvrzení pro tento předpoklad(166). Bývalý agent Mossadu popisuje, jak belgický protějšek Gladia a jeho civilní křídlo, Westland New Post (WNP), fašistická strana, byly úzce propojeny s Mossadem. V polovině 80.let, podle Ostrovského, WNP a rozšíření Gladia v belgické tajné službě provedlo sérii atentátů a bombových útoků – s krytím od Mossadu – aby “destabilizovali” belgickou vládu a dotlačili ji doprava obviněním levice; takže veřejná podpora levice bude zeslabena. Mezi tyto skutky patřilo zavraždění belgického předsedy vlády a bombardování mnoha supermarketů. Ostrovsky vypravuje, že z kruhu, který belgické Gladio ustavilo dosud tři členové byli donuceni opustit Belgii v roce 1985, unikli do Izraele a Mossadem jim byli dány nové identity jako součást tajné dohody mezi Mossadem a belgickým extrémistickým pravicovým křídlem. Druhá strana podvodu se také dotýká spolupráce mezi Mossadem a fašistickými skupinami ve Francii.(167) Je evidentní, že izraelské radikální kruhy ve vnitřním zřízení udržují tajné leč vlivné vztahy s fašistickými organizacemi a režimy po celém světě. Jak izraelský profesor Benjamin Beit-Hallahmi zdůrazňuje, tyto kruhy “vyvážejí logiku utlačovatele” do celého světa.(168) Naše kniha “Nový světový pořádek: Nový zednářský řád” poskutuje detailní analýzu izraelských vztahů s fašismem ve Třetím světě.

192

PŘÍLOHA DVA

Izraelsko-srbské vztahy Kolaborace izraelského vnitřního zřízení a radikálního sionismu – jeho tajné ideologie, s fašistickými mocnostmi po celém světě, které povstaly ve 20.století začíná být dobře známá. O důvod více blíže prozkoumat vůdčího činitele dnešního fašismu – Srbsko. Aby dosáhla cíle “Velkého Srbska,” Srbsko provedlo hrozné etnické čistky konkrétně v Bosně a Hercegovině. Po rozpadu Jugoslávie v roce 1991, napadli Srbové nejprve Chorvatsko a poté Bosnu a Hercegovinu. Srbská agrese, která vyústila v masakr více než 200 000 bosenských muslimů, vlastní všechny základní znaky fašismu: rasismus, agresi, uctívání násilí a krveprolití. Majíce toto na mysli, lze se ptát zda spojení mezi některými radikály v izraelské administrativě – téměř standardní složku fašismu – lze také v Srbsku najít. Jerusalem Report (leden 1995) poskytuje odpověď v hojně citovaném článku od profesora Igora Primoratze z Hebrejské univerzity. Článek byl přetištěn v Jewish Ledger (New York) 9.února 1995. Washingtonská zpráva o Středovýchodních záležitostech (duben/květen 1995) také uvádí profesorův článek po titulem “Profesor Hebrejské univerzity odsuzuje izraelskou podporu Srbům”. Jak naznačuje, článek se zabývá tajnými vojenskými jednáními mezi izraelským vnitřním establišmentem a Srbskem páchajícím masové vraždy muslimů v Bosně. Narozen v Jugoslávii, profesor Igor Primoratz vyučoval na Bělehradské univerzitě až do počátku 80.let, kdy emigroval do Izraele. Tam pokračoval ve své kariéře akademika na Hebrejské univerzitě, kde se stal profesorem filosofie. Ve svém článku v

193

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Jerusalem Report, Primoratz odhaluje určitá skrytá spojení mezi jeho bývalou vlastí, Jugoslávií, a Izraelem. Podle něj Mossad vedl izraelské prodejce zbraní v obcházení mezinárodního embarga zbraní a střeliva pro Srbsko. Vypravuje o incidentu, který odhaluje izraelsko-srbské spojení: Joel Weinberg, izraelský člen mezináboženské humanitární organizace v Sarajevu sdělil izraelskému televiznímu Kanálu dva, že důstojník OSN v Sarajevu nebyl schopen určit původ fragmentů minometného granátu, který vybuchl na sarajevském letišti. Když požádal Weinberga, aby se na to podíval, Weinberg ihned rozpoznal, že písmena na fragmentu jsou hebrejská, z IDF (Izraelských obranných sil) - arzenál minometný granát. Tyto 120mm granáty byly dlouho užívány v bombardování Sarajeva a způsobily, že Spojené národy zrušily pomocné lety do města. Weinberg také uvedl, že často viděl srbské “četníky”, kterak používají v Izraeli vyrobené automatické pušky Uzi. Ve svém článku profesor Primoratz stanovil, že existovalo mnoho svědků používání zbraní vyrobených v Izraeli Srby, avšak více než jednou izraelské úřady oficiálně popřely, že zásobují Srby zbraněmi. Zde je pasáž z článku od profesora Primoratze: Nejhorší podezření Izraelců, kteří odporují prosrbským sklonům své vlády nedávno obdrželo dodatečnou podporu: ve své dobyvačné, genocidní válce a etnických čistkách, Srbové užívají zbraně vyrobené v Izraeli. Izraelská vláda je na nože téměř z celým zbytkem světa od chvíle, kdy došlo k rozdělení Jugoslávie. Koncem léta a počátkem podzimu 1991, když srbský nápor na Chorvatsko byl v plném proudu a srbským zvěrstvům se dostávalo celosvětové pozornosti, Izrael akceptoval nabídku Bělehradu ustanovit diplomatické vztahy. Pouze sankce OSN proti Srbsku zabránili jmenovanému velvyslanci v převzetí dokladů v Jeruzalémě a izraelské ambasádě v otevření v Bělehradě. Ale srbská (jugoslávská) ambasáda v Tel Avivu otevřela před uvalením sankcí a pokračuje v působení pod chargé d’affaires.(169)

Po připoutání pozornosti k prosrbskému postoji, který jak Likud tak vláda Labour party zaujaly, Primoratz poskytuje určitý vhled do historického pozadí srbsko-izraelské přitažlivosti:

194

(Harun Yahya (Adnan Oktar) Politikové někdy odkazují na 2.světovou válku: v té válce, říkají Srbové bojovali s nacisty a pomáhali Židům, zatímco Chorvati a muslimové kolaborovali s nacisty a pomáhali Židy vyhlazovat. To je zjevné překroucení jugoslávské historie, v níž existovali kolaboranti i partyzáni ze všech etnických skupin. Také to předpokládá jakýsi druh biologické ctnosti: kvůli tomu, co rodiče a prarodiče Srbů, Chorvatů a muslimů dělali před půl stoletím, měli bychom stát na straně Srbů, kterak dnes provádějí genocidu a etnické čistky na Chorvatech a muslimech.

Primoratz nabídl další podrobnosti ke vztahům mezi Srby a určitými vlivnými a mocnými skupinami v Izraeli, které nedodávaly zbraně jen Srbsku, ale i Bosenským Srbům, kteří prováděli vlastní zabíjení: Srbové se nikdy neobtěžovali zakrýt jejich izraelské spojení. Kniha z roku 1992 od Dobrily Gajic-Glisice, bývalého zaměstnance štábu ministerstva války v Bělehradě popisuje větší smlouvu o dodávce zbraní s Izraelem z října 1991 – asi měsíc po tom, co Rada bezpečnosti uvalila embargo na zbraně na všechny části Jugoslávie… Tou dobou Srbové vyhlazovali Vukovar a začali ostřelovat Dubrovnik. Tisk v různých částech Jugoslávie opakovaně podával zprávu o izraelských dodávkách zbraní pro Srby. 3.června 1993 Evropané vydali zpávu, citující západní zpravodajské zdroje, ohledně smluvy o dodávce zbraní mezi Mossadem a Bosenskými Srby.

Primoratz načrtává srovnání mezi Srby a nacisty, dodávajíce, že první genocida v Evropě od holokaustu byla částečně provedena zbraněmi vyrobenými v Izraeli.” Naše kniha “Skrytá ruka v Bosně: Nevyřčený příběh protiislámského pozadí za Srby” analyzuje podrobně vztahy mezi srbskou bojechtivostí, radikálním sionismem, izraelským vnitřním zřízením a svobodným zednářstvím.

195

PŘÍLOHA TŘI

Klam evoluce

Darwinismus, jinak teorie evoluce, byl prosazen se záměrem popřít fakt stvoření, ale ve skutečnosti se jedná o nepravdivý, nevědecký nesmysl. Tato teorie, jež tvrdí, že život se vyvinul náhodou z neživé hmoty, byla vyvrácena vědeckým důkazem jasného “návrhu” vesmíru a živých věcí. Takto věda potvrdila fakt, že Bůh stvořil vesmír a živé věci v něm. Propaganda dnes prováděná za účelem udržet teorii evoluce naživu je založena čistě na překrucování vědeckých faktů, předpojaté interpretaci a lžích a falších přestrojených za vědu. Jenže tato propaganda nemůže zakrýt pravdu. Fakt, že teorie evoluce je největším klamem v historii vědy byl vyslovován dalšími a dalšími světovými vědci v uplynulých 20-30 letech. Výzkum provedený v 80.letech konkrétně dokázal, že tvrzení darwinismu nemá žádný podklad, což je věc prohlášená množstvím vědců. Konkrétně ve Spojených státech mnoho vědců z různých oblastí biologie, biochemie a paleontologie uznalo neplatnost darwinismu a a vzalo v úvahu stvoření, jako původ života. My jsme prozkoumali zhroucení evoluční teorie a důkazy stvoření z vědeckého hlediska velmi detailně v mnoha našich pracích, a stále v tom pokračujeme. Kladouce důraz na tento předmět, bude ku prospěchu jej zde shrnout.

196

(Harun Yahya (Adnan Oktar)

Vědecký kolaps darwinismu Ačkoli tato doktrína sahá až do starého Řecka, teorie evoluce se velmi rozvinula v 19.století. Nejdůležitější rozvinutí, které ji vyneslo na vrchol vědy bylo učiněno Charlesem Darwinem v Původu druhů, publikovaném v roce 1859. V této knize popřel, že Bůh stvořil jednotlivé druhy na zemi zvlášť, jelikož tvrdil, že všechny mají jednoho předka a postupně se rozvinuly drobnými změnami v průběhu doby. Darwinova teorie nebyla založena na žádném konkrétním vědeckém zjištění. Jak i on přiznal, byl

Charles Darwin

to pouhý “předpoklad”. Navíc, jak se Darwin svěřil v dlouhé kapitole své knihy “Potíže teorie”, teorie neobstála mnohé kritické otázky. Darwin vložil svou naději do nových vědeckých objevů, od nichž očekával, že vyřeší tyto těžkosti. Avšak oproti jeho očekáváním, vědecká zjištění jen rozšířila rozměry těchto problémů. Porážka darwinismu tváří v tvář vědě může být zhodnocena pod třemi základními tématy: 1) Teorie nevysvětluje, jak vznikl život na zemi. 2) Žádná vědecká zjištění neukázala, že “evoluční mechanismus” navržený teorií má nějakou evoluční moc. 3) Fosilní nálezy dokazují přesný opak toho, co teorie naznačuje. V této sekci prozkoumáme všechny tři body v povšechném shrnutí:

První nepřekonatelný krok: Původ života Teorie předpokládá, že všechny živé druhy se vyvinuly z jediné živé buňky, která se objevila na Zemi před 3.8 miliardami let. Jak

197

NÁSILÍ HOLOKAUSTU jedna buňka může generovat miliony složitých živých druhů a, kdyby se někdy evoluce odehrála, jaktože nejsou pozorovány stopy ve fosilních nálezech, to jsou otázky, na které teorie neumí odpovědět. Avšak nejprve se musíme zeptat, kde se ta první buňka vzala? Jelikož teorie evoluce popírá stvoření a jakýkoli druh nadpřirozeného zásahu, tvrdí, že první buňka vznikla náhodou podle zákonů přírody, bez jakéhokoli plánu, návrhu nebo uspořádání. Podle této teorie musela neživá hmota vyprodukovat živou buňku jako výsledek série náhod. Takové tvrzení je však neslučitelné s nejvíce nenapadnutelnými pravidly biologie.

“Život pochází ze života” Ve své knize Darwin nikdy neodkazuje na původ života. Primitivní chápání tehdejší vědy se spokojilo s předpokladem, že živočichové mají jednoduchou stavbu. Od středověku byla spontánní generace, tvrdící, že neživé materiály se spojí, aby vytvořily živé organismy, hojně akceptována. Běžně se věřilo, že hmyz má původ ve zbytcích potravin a myši v obilí. Zajímavé pokusy byly provedeny, aby dokázaly tuto teorii. Nějaké obilí bylo položeno na špinavý kus plátna a věřilo se, že se v něm brzy objeví myši. Podobně vývoj larev v rozkládajícím se mase měl být důkazem spontánní generace. Leč později bylo pochopeno, že červi se v mase neobjevují spontáně, ale byly zde nakladeny mouchami ve formě larev, neviditelnými pouhým okem. V době, kdy Darwin napsal Původ druhů, domněnka, že bakterie může vzniknout z neživé hmoty, byla ve světě vědy hojně přijímána. Jenže pět let po zveřejnění Darwinovy knihy, Louis Pasteur oznámil své výsledky dlouhých studií a experimentů, jež vyvrátily spontánní generaci, základní kámen Darwinovy teorie. Ve své triumfální lekci na Sorboně v roce 1864, Pasteur pravil: “Nikdy se doktrína spontánní generace nevzpamatuje ze smrtelného zásahu tímto jednoduchým pokusem.”(170)

198

(Harun Yahya (Adnan Oktar) Po dlouhou dobu obhájci evoluční teorie odolávali těmto zjištěním. Avšak jak rozvoj vědy odhalil složitou stavbu buňky živých tvorů, myšlenka, že život může vzniknout náhodou čelila ještě většímu náporu.

Inconclusive Efforts of the Twentieth Century The first evolutionist who took up the subject of the origin of life in the twentieth century was the renowned Russian biologist

Louis Pasteur

Alexander Oparin. With various theses he advanced in the 1930s, he tried to prove that a living cell could originate by coincidence. These studies, however, were doomed to failure, and Oparin had to make the following confession: Unfortunately, however, the problem of the origin of the cell is perhaps the most obscure point in the whole study of the evolution of organisms.171

Bezvýsledné snahy 20.století Prvním evolucionistou, který se kdy chopil tématu původu života byl v 20.století proslulý ruský biolog Alexander Oparin. S různými tezemi rozvinutými ve 30.letech se snažil dokázat, že živá buňka může vzniknout náhodou. Tyto studie však byly odsouzeny k selhání a Oparin musel učinit následující doznání: Naneštěstí však je problém původu buňky nejzáhadnějším bodem celé studie o evoluci organismů.(171) Evolucionističtí přívrženci Oparina se pokoušeli provádět pokusy k vyřešení problému. Nejznámější experiment byl proveden

199

NÁSILÍ HOLOKAUSTU americkým chemikem Stanley Millerem v roce 1953. Kombinováním plynů o nichž předpokládal, že existovaly v prvotních zemské atmosféře v experimentálním nastavení a dodáváním energie směsi, Miller syntetizoval několik organických molekul (amino kyselin) přítomných ve struktuře bílkovin. Pouze pár let uplynulo, než bylo odhaleno, že tento pokus, který byl představován jako významný krok ve jméně evoluce, byl neplatný, jelikož atmosféra

Alexander Oparin

použitá při pokusu byla naprosto odlišná od skutečných podmínek na Zemi.(172) Po dlouhém tichu Miller přiznal, že atmosférický prostředník, kterého použil byl nerealistický.(173) Všechny snahy evolucionistů ve 20.století k vysvětlení původu života selhaly. Geochemik Jeffrey Bada, z Institutu San Diego Scripps akceptuje tento fakt v článku zveřejněném v časopise Earth (Země) v roce 1998: Dnes jak opouštíme 20.století stále čelíme největšími nevyřešenému problému, do něhož jsme ve 20.století zabředli: kde se vzal život na Zemi?(174)

Složitá stavba života Primární příčinou, proč evoluční teorie skončila v takové hrozné slepé uličce ohledně původu života je, že dokonce ty živé organismy považované za nejjednodušší mají neuvěřitelně složitou stavbu. Buňka živého organismu je složitější, než všechny naše technologické výrobky. Dnes dokonce i v těch nejlépe vybavených laboratořích není možné vytvořit živou buňku spojením organických chemikálií.

200

Mezi největší klamy evolucionistů patří představa, jak se život spontánně rozvinul na tom, co nazývají primitivní Zem (na obrázku). Snažili se to dokázat takovými studiemi jako byl Millerův pokus. Jenže znovu utrpěli porážku tváří v tvář vědeckým faktům: Výsledky získané v 70.letech dokázaly, že atmosféra této primitivní Země byla naprosto nevhodná pro život.

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Podmínky požadované pro vznik živé buňky jsou tak ohromné množstvím, aby mohly být vysvětleny náhodou. Pravděpodobnost bílkovin, stavebních jednotek buňky, syntetizovaných náhodou je 1 ku 10950 pro průměrnou bílkovinu vytvořenou z 500 amino kyselin. V matematice je pravděpodobnost menší než 1 ku 1050 považována za nemožnou v praktickém smyslu. Molekula DNA nacházející se v jádru buňky, která skladuje genetickou informaci, je neskutečnou databankou. Kdyby informace zakódované v DNA byly zapsány, vytvořily by obrovskou knihovnu skládající se z 900 svazků encyklopedií z nich každá má 500 stran. Zde se vynořuje zajímavé dilema: DNA se může replikovat pouze s pomocí zvláštních proteinů (enzymů). Jenže syntéza těchto

Jeden z faktů, jež anuluje evoluční teorii je neuvěřitelně složitá struktura života. DNA molekula nacházející se v jádrech buněk živých tvorů je toho příkladem. DNA je jakási databanka vytvořená z uspořádání čtyř odlišných molekul v odlišných sekvencích. Tato databanka obsahuje kódy všech fyzických rysů živého organismu. Kdyby byla lidská DNA zapsána, výsledkem by byla encyklopedie o 900 svazcích. Nepochybně taková neobyčejná informace popírá koncept náhody.

202

(Harun Yahya (Adnan Oktar) enzymů může být uskutečněna pouze informací zakódovanou v DNA. Jelikož na sobě navzájem závisejí musí existovat najednou pro replikaci. To přivádí scénář, že život vznikl sám od sebe k mrtvému bodu. Profesor Leslie Orgel, renomovaný evolucionista z univerzity San Diego, Kalifornie, přiznal tuto skutečnost v září 1994 ve vydání Vědeckého amerického časopisu: Je extrémně nepravděpodobné, že proteiny a nukleové kyseliny, z nichž oboje mají velice složitou strukturu vznikly spontánně na stejném místě ve stejném čase. Jenže taktéž vypadá nemožné mít jedno bez druhého. A tak na první pohled by člověk mohl uzavřít, že život nemohl nikdy vzniknout náhodou chemickými prostředky.(175)

Nepochybně, pokud je nemožné, aby život vznikl z přirozených příčin, potom musí být akceptováno, že život byl “vytvořen” nadpřirozeným způsobem. Tento fakt explicitně anuluje evoluční teorii, jejímž hlavním smyslem je popřít stvoření.

Imaginární evoluční mechanismus Druhým významným bodem, který neguje Darwinovu teorii, je že oba koncepty navržené teorií jako “evoluční mechanismy”, jak bylo zjištěno, nemají ve skutečnosti žádnou evoluční moc. Darwin založil svůl evoluční předpoklad cele na mechanismu “přírodního výběru”. Důležitost, kterou kladl na tento mechanismus byla evidentní v názvu jeho knihy: Původ druhů skrze prostředky přírodního výběru… Přírodní výběr znamená, že ty živé organismy, které jsou silnější a lépe uzpůsobené přírodním podmínkám jejich přirozeného prostředí přežijí zápas o život. Například ve stádu jelenů, na které zaúčí šelmy přežijí ti nejrychlejší. Proto se bude jelení stádo skládat se silných a rychlých jedinců. Avšak toto nepochybně nezpůsobí, aby se jeleni vyvinuli a transformovali v jiné živočišné druhy, kupříkladu koně. Proto mechanismus přírodního výběru nemá žádnou evoluční moc. Darwin si byl tohto faktu také vědom, proto uvedl ve své knize Původ druhů, že “Přírodní výběr nic nezmůže, dokud se u

203

NÁSILÍ HOLOKAUSTU jedinců neobjeví náhodné prospěšné individuální variace a rozdíly.”(176)

Lamarckův vliv Takže, jak se tyto “prospěšné variace” objeví? Darwin se snažil zodpovědět tuto otázku z pohledu primitivního chápání vědy své doby. Podle francouzského biologa Chevaliera de Lamarck (17441829), který žil před Darwinem, živí tvorové předávají rysy, které

Lamarck věřil, že žirafy se vyvinuly z takových zvířat, jako jsou antilopy. Podle jeho názoru krky býložravých zvířat postupně rostly delší a delší, až vznikly žirafy. Podle zákonů dědičnosti objevených Mendelem v roce 1865 je dokázáno, že je nemožné, aby se možnosti shromážděné během života předaly následujícím generacím. Lamarckova žirafí pohádka tak byla deponována do popelnice dějin.

(Harun Yahya (Adnan Oktar) získali v průběhu života příští generaci. Trval na tom, že tyto rysy, akumulované z generace na generaci, způsobují, že vznikají nové druhy. Například tvrdil, že žirafy se vyvinuly z antilop. Jak usilovaly dosáhnout na listy na vysokých stromech, jejich krky se postupně z generace na generaci natahovaly. Darwin také uvádí podobné příklady. V knize Původ druhů kupříkladu praví, že někteří medvědi hledající potravu ve vodě se postupně transformovali na velryby.(177) Avšak zákony dědičnosti, které objevil Gregor Mendel (182284) a byly ověřeny genetikou, která rozkvetla ve 20.století nakonec zdemolovaly legendu o získaných rysech předávaných potomkům. Tak přírodní výběr přišel o výhodu coby evoluční mechanismus.

Neodarwinismus a mutace Za účelem nalézt řešení darwinisté vyvinuli “moderní teorii synteze” neboli jak je to obecně známo, neodarwinismus, na konci 30.let. Neodarwinismus dodal mutace, což jsou porušení formované geny v živých tvorech kvůli vnějším faktorům jako radiace nebo replikační chyby, jako “způsob výhodných mutací” navíc k přirozené mutaci. Dnešním modelem evoluce ve světě je neodarwinismus. Teorie tvrdí, že miliony živých tvorů formovaní množstvím složitých orgánů (uši, oči, plíce, křídla) prošly mutacemi, to jest genetickými poruchami. Jenže existuje přímý vědecký fakt, jenž totálně podkopává tuto teorii: Mutace nezpůsobují, že se živí tvorové vyvíjejí; naopak jsou vždy škodlivé. Důvod k tomu je velice prostý: DNA má velice složitou strukturu a náhodné vlivy ji mohou pouze poškodit. Americký genetik B. G. Ranganathan to vysvětluje následovně: Nejprve, skutečné mutace jsou v přírodě velmi řídké. Za druhé, většina mutací je škodlivých, jelikož jsou to náhodné, spíše než pravidelné změny v genech; jakákoli náhodná změna ve vysoce organizovaném systému bude spíše k horšímu než k lepšímu. Kupříkladu, když zemětřesení otřese

205

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Mutace jsou výsledkem vnějších vlivů jako je radiace nebo vliv chemikálií. Tento zmutovaný vietnamský chlapeček je obětí nukleárního výbuchu.

pravidelnou strukturou jakou je budova, v kostře budovy se vyskytnou náhodné změny, které se vší pravděpodobností nebudou zdokonalením.(178)

Není překvapivé, že žádný případ mutace, který by byl k použití, to jest u něhož by bylo známo, že rozvinul genetický kód, nebyl dosud pozorován. Bylo dokázáno, že mutace jsou škodlivé. Rozumí se, že mutace, která je představována jako “evoluční mechanismus” je ve skutečnosti genetický úkaz, který poškozuje živé tvory, a ponechává je bezmocnými. (Nejznámějším efektem mutace u lidských bytostí je rakovina.) Ovšemže destruktivní mechanismus nemůže být “evolučním mechanismem”. Přirozený výběr na druhou stranu “nezmůže nic sám o sobě”, jak přiznal i Darwin. Tento fakt ukazuje, že v přírodě žádný evoluční mechanismus neexistuje. A pokud ne-

206

(Harun Yahya (Adnan Oktar) existuje evoluční mechanismus, tak potom se tento imaginární proces zvaný evoluce nemohl nikdy odehrát.

Fosilní nálezy: Žádné známky přechodných forem Nejjasnějším důkazem, že scénář navržený teorií evoluce se nikdy neodehrál poskytují fosilní nálezy. Podle této teorie se všechny živé druhy vyvinuly z předchůdce. Dříve existující druhy se časem proměnily na něco jiného a tak vznikly všechny dnešní druhy. Tento proces trval miliony let. Kdyby toto byl ten případ, četné přechodné druhy by musely existovat a žít během dlouhých transormačních period. Například by v minulosti musely žít druhy půl ryba/půl plaz mající plazí znaky dodatečně k rybím. Nebo by musely existovat plazi/ptáci mající ptačí znaky dodatečně k plazím. Jelikož toto je přechodné stádium, tak by to musely být neschopní, defektní, zmrzačení tvorové. Evolucionisté nazývají tato imaginární stvoření “přechodnými formami”. Kdyby taková zvířata kdy žila, musely by existovat miliony a dokonce miliardy různých variací a množství. Co je významější zbytky těchto podivných stvoření by měly být obsaženy ve fosilních nálezech. V Původu druhů Darwin vysvětluje:

150-200 milionů stará zkamenělina vážky (jurské období) se neliší od dnešních druhů.

207

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Pokud je má teorie pravdivá, množství přechodných variant, spojených co nejblíže s druhy stejné skupiny muselo existovat pospolu… Následně, důkaz jejich předchozí existence lze nalézt pouze mezi zkamenělými zbytky.(179)

Darwinovy naděje rozdrceny Avšak ačkoli evolucionisté vynaložili usilovné snahy k nalezení zkamenělin po celém světě od poloviny 19.století dodnes, žádné přechodné formy nebyly odhaleny. Všechny zkameněliny oproti očekávání evolucionistů ukazují, že život se objevil na Zemi náhle plně vytvořen. Jeden slavný britský paleontolog Derek V. Ager, připouští tento fakt, přestože je evolucionistou: Vyplývá z toho, že prozkoumáme-li fosilní záznam detailně, ať na úrovni řádů nebo druhů, nacházíme – zas a znova – nikoli postupnou evoluci, ale náhlou explozi jedné skupiny na účet druhé.(180)

To znamená, že ve fosilním záznamu se všechny živé druhy naráz rozšiřují plně formované, bez jakýchkoli přechodných forem mezi nimi. Toto je pravým opakem Darwinových předpokladů. Také je to velice silný důkaz, že živé věci jsou stvořeny. Jediným vysvětlením náhlé expanze plně vyvinutého druhu bez evolučního předka je, že byl vytvořen. Tuto skutečnost uznává i velmi proslulý evoluční biolog Douglas Futuyma: Stvoření a evoluce, tím jsou vyčerpány všechny možné původy živých druhů. Organismy se buď objevily na zemi plně vyvinuté či nikoli. Pokud ne, musely se vyvinout z dříve existujících druhů nějakým procesem modifikace. Pokud se objevily najednou v plně vyvinutém stádiu, pak musely být vytvořeny nějakou všemocnou inteligencí.(181)

Fosilie ukazují, že se druhy na Zemi objevily plně vyvinuté v dokonalém stavu a najednou. To znamená, že “původ druhů” na rozdíl od Darwinových předpokladů netkví v evoluci, ale ve stvoření.

208

Teorie evoluce tvrdí, že živé druhy se postupně vyvinuly jeden z druhého. Fosilní záznam však explicitně vyvrací toto tvrzení. Například v období kambria, před nějakými 550 miliony let se náhle objevily desítky naprosto odlišných druhů. Tito tvorové na obrázku mají velice složitou stavbu. Tento fakt nazývaný v literatuře “kambrijskou explozí” je prostým důkazem stvoření.

209

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Pohádka o lidské evoluci Předmětem nejvíce probíraným obhájci teorie evoluce je subjekt původu člověka. Darwinisté tvrdí, že moderní člověk se vyvinul z opici podobnému stvoření. Během údajného evolučního procesu, jenž údajně začal před 4-5 miliony let, měly existovat jakési přechodné formy mezi moderním člověkem a jeho předchůdci. Podle zcela imaginárního scénáře byly vytvořeny základní kategorie: 1. Australopithekus 2. Homo habilis 3. Homo erektus 4. Homo sapiens Evolucionisté nazývají první předchůdce jako Australopithekus, což znamená “jihoafrický lidoop”. Tyto druhy nejsou ničím více, než dávnými druhy lidoopa, který později vyhynul. Rozsáhlý výzkum různých druhů Australopitheka dvěma slavnými světovými anatomy z Anglie a USA, jmenovitě Lordem Solly Zuckermanem a profesorem Charlesem Oxnardem, ukazuje, že tito lidoopové patřili k obyčejným druhům lidoopů, které později vyhynuly a vůbec se nepodobají lidem.(182) Evolucionisté klasifikují ostatní stádia jako “homo”, což znamená “člověk”. Podle jejich tvrzení tvorové v homo sérii jsou lépe vyvinutí než Australopithekus. Evolucionisté navrhli fiktivní schéma aranžováním různých fosilií do náležitého pořádku. Toto schéma je imaginární, protože nebylo nikdy dokázáno, že existují evoluční vztahy mezi těmito rozličnými třídami. Ernst Mayr, jeden z nejvýznamějších evolucionistů 20.století tvrdí ve své knize Jedna dlouhá hádka, že “konkrétní historické hádanky jako je původ druhů nebo Homo sapiens, jsou extrémně obtížné a mohou vyústit v konečné a uklidňující vysvětlení.”(183) Načrtnutím řetězce Australopithekus > Homo habilis > Homo erektus > Homo sapiens, evolutionisté naznačují, že každý následující druh je potomkem předchozího. Avšak nedávná zjištění pa-

210

(Harun Yahya (Adnan Oktar)

Neexistují nálezy zkamenělin, které by podporovaly pohádku o evoluci člověka. Naopak, fosilní záznam ukazuje, že existuje nepřekonatelná bariéra mezi lidoopy a lidmi. Tváří v tvář této pravdě se evolucioisté fixují na kresby a modely. Náhodně dávají masky fosilním nálezům a padělají poloopičí, pololidské obličeje.

leoantropologů odhalila, že Australopithekus, Homo habilis, a Homo erektus žili v různých částech světa současně.(184) Navíc určité segmenty této lidské klasifikace jako Homo erektus žily až do nedávných moderních dob. Homo sapiens neandarthalensis (neandrtálec) a Homo sapiens sapiens (moderní člověk) spolu žili v jedné oblasti.(185) Tato situace zjevně značí neplatnost tvrzením že jsou si navzájem předkem a potomkem. Stephen Jay Gould vysvětluje tento mrtvý bod evoluční teorie, ačkoli byl sám vedoucím obhájcem evoluce ve 20.století: Co se stalo s naším žebříčkem, když máme tři koexistující rody hominidů (A. afrikanus, robustní australopithecines, a H. habilis), žádný jasně odvozen od druhého? Navíc žádný z těch tří neprojevuje jakékoli evoluční trendy během svého pobytu na zemi.(186)

211

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Stručně řečeno, scénář lidské evoluce, který je prosazován různými kresbami poloopice, opičího muže, objevujících se v médiích a učebnicích, což je, upřímně, prostředkem propagandy, je pouhou pohádkou bez vědeckého základu. Lord Solly Zuckerman, jeden z nejslavnějších a nejuznávanějších vědců ve Velké Británii, který prováděl výzkum tohoto subjektu po léta a studoval zkameněliny Australopitheka po 15 let, nakonec uzavřel, navzdory tomu, že je sám evolucionistou, že ve skutečnosti neexistuje rodinný strom větvící se od opicím podobných stvoření k člověku. Zuckerman také vytvořil zajímavé “spektrum vědy” sahající od toho, co je považováno za vědecké k tomu, co je považováno za nevědecké. Podle Zuckermanova spektra nejvíce vědecké – to jest závisející na konkrétních údajích – jsou oblasti jako chemie a fyzika. Po nich jdou obory biologie a pak společenské vědy. Na vzdáleném konci spektra, což je oblast považovaná za nejméně vědeckou jsou “mimosmyslové vnímání”, koncepty jako telepatie a šestý smysl – a nakonec “lidská evoluce”. Zuckerman objasňuje své zdůvodnění: Pohybujeme se od hlášení se k objektivní pravdě do těchto oblastí předpokládané biologické vědy, jako jsou mimosmyslové vnímání a interpretace lidské fosilní historie, kde je pro věřícího [evolucionistu] všechno možné – a kde vášnivý věřící [v evoluci] je někdy schopen uvěřit několika navzájem si odporujícím věcem současně.(187)

Povídačka o lidské evoluci se vyvařila v pouhé předpojaté interpretace některých zkamenělin lidmi, kteří slepě lnou k této teorii.

Darwinův vzorec! Vedle technických důkazů, jimiž jsme se dosud zabývaly, pojďme nyní pro jednou prozkoumat jakým druhem pověry je evoluce příkladem tak prostým, že by jej pochopilo dítě: Teorie evoluce tvrdí, že život vznikl náhodou. Podle tohoto tvrzení neživé a nevědomé atomy se spojily, aby vytvořily buňku, která jaksi vytvořila

212

NÁSILÍ HOLOKAUSTU další živé věci včetně člověka. Uvažujme o tom. Spojíme-li prvky, které jsou stavebními jednotkami, jako je uhlík, fosfor, dusík a draslík vznikne pouze hmota. Je jedno, jakými procesy projde, kupa atomů nemůže vytvořit jediného živého tvora. Chcete-li, podnikneme “experiment” a prozkoumáme, co opravdu evolucionisté tvrdí, aniž by to nahlas nazvali “Darwinovou formulí”: Dovolme evolucionistům, ať do barelů vloží všechny materiály přítomné v živých organismech jako fosfor, dusík, kyslík, uhlík, železo, hořčík. Dovolme jim dokonce vložit jakýkoli materiál, který v normálních podmínkách neexistuje, pokud ho považují za nezbytný. Dovolme jim, ať přidají tolik aminokyselin a proteinů – z nichž každý má pravděpodobnost vzniku 10 ku 950 – kolik budou chtít. Dovolme jim směs vystavit takovému teplu a vlhku, jak budou chtít. Dovolme jim ji míchat jakýmkoli technologicky vyvinutým přístrojem. Dovolme jim postavit ty nejproslulejší vědce vedle barelů a ať odborníci čekají miliardy nebo i biliony let. Dovolme jim, ať uměle vytvoří jakékoli podmínky nezbytné k vytvoření člověka. Nehledě na to, co podniknou, nebudou schopni vytvořit člověka, řekněme profesora, který zkoumá stavbu vlastních buněk pod elektronovým mikroskopem. Nebudou schopni vyprodukovat žirafy, lvi, včely, kanárky, koně, delfíny, růže, orchidee, lilie, karafiáty, banány, pomeranče, jablka, datle, rajčata, melouny, dýně, fíky, olivy, grepy, broskve, hrášek, bažanty, pestrobarevné motýly ani miliony dalších druhů. Vskutku, nedostanou z nich jedinou buňku. Stručně řečeno, nevědomé atomy nemohou vytvořit spojením živou buňku. Nemohou znovu rozhodnout a rozdělit buňku na dvě, nemohou znovu rozhodnout a vytvořit profesora, který nejprve vynalezne elektronový mikroskop a pak si pod ním prozkoumá vlastní buněčnou strukturu. Hmota je nevědomá, neživotná hromada, a vstupuje do života svrchovaným Božím stvořením. Teorie evoluce, tvrdící opak je naprostým klamem, odporujícím zdravému rozumu. Přemýšlet chvíli o tvrzeních evolucionistů odhaluje tuto realitu, tak jako výše uvedený příklad.

214

(Harun Yahya (Adnan Oktar)

Technologie v oku a v uchu Jiným subjektem, jenž zůstává nezodpovězen evoluční teorií je úžasná kvalita vnímání okem a uchem. Než přejdeme k subjektu oka, zodpovězme stručně jak vidíme. Světelné paprsky přicházející od určitého objektu dopadají opačně na oční sítnici. Zde jsou převedeny do elektrických signálů buňkami a putují do nepatrného bodu vzadu v mozku, který je centrem vidění. Tyto elektrické signály jsou zde po sérii procesů vnímány jako obraz. S tímto technickým vysvětlením zauvažujme. Mozek je izolován od světla. To znamená, že uvnitř je naprostá tma. Tak centra vidění nikdy nedosáhne světlo a může být nejtemnějším místem jaké si dovedete představit. Přesto pozorujete osvětlený, jasný svět v této temnotě. Obraz vytvořený okem je tak ostrý a rozlišený, že ani technologie 20.století jej nebyla schopna dosáhnout. Pohlédněte na knihu jež čtete, ruce jimiž ji držíte a potom zvedněte hlavu a rozhlédněte se kolem sebe. Můžete někde vidět tak dokonale ostrý obraz? Ani ta nejmodernější televizní obrazovka vyrobená nejlepším výrobcem na světě neposkytuje tak dokonalý obraz. Toto je 3D, barevný, dokonale ostrý obraz. Po více než 100 let se tisíce inženýrů snažily dosáhnout takové ostrosti. Obrovské tovární haly byly postaveny, mnoho výzkumu provedeno, mnoho plánů a návrhů vytvořeno. Znovu se podívejte na televizní obrazovku a na knihu, kterou držíte. Uvidíte, že existuje v rozlišení a ostrosti velký rozdíl. Navíc televizní obrazovka poskytuje pouze 2D obraz, kdežto vaše oči mají trojrozměrnou perpektivu s hloubkou. Po mnoho let se tisíce inženýrů snažily vytvořit trojrozměrnou obrazovku dosahující rozlišení oka. Ano, obdrželi trojrozměrný televizní systém, na který se musíte dívat speciálními brýlemi; navíc jde pouze o umělou trojrozměrnost. Pozadí je rozmazané a popředí vypadá jako z papíru. Nikdy nebude možné vytvořit vizi kvalitou rovnou oku. Jak v kameře, tak v televizi dochází ke ztrátě kvality.

215

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Žijeme celý svůj život v našich mozcích. Lidi, které vidíme, květiny, které cítíme, hudba, kterou slyšíme, ovoce, které chutnáme, vlhko, které cítíme na rukou – všechny tyto dojmy se stávají skutečností v mozku. Ale tam neexistují žádné barvy, hlasy ani obrazy. Žijeme v prostředí elektrických impulsů. Toto není teorie, ale vědecké vysvětlení toho, jak vnímáme okolní svět.

Evolucionisté tvrdí, že mechanismus produkující tento ostrý a rozlišený obraz vznikl náhodou. Teď, kdyby vám někdo řekl, že televize ve vašem pokoji je výsledkem náhody, že všechny atomy se náhodou spojily a vytvořily tento přístroj, co vytváří obraz, co byste si pomysleli? Jak mohou atomy dokázat co nedokáže tisíc lidí? Pokud přístroj produkující obrazy mnohem primitivnější než oko nemůže vzniknout náhodou, tak potom je zjevné, že ani oko, ani obrazy, které produkuje nemohly vzniknout náhodou. Stejná situace nastává s uchem. Vnější ucho sbírá zvuky boltcem a vede je do středního ucha, střední ucho předává zvukové vibrace jejich zesilováním a vnitřní ucho je předává mozku přeložením do elektrických signálů. Stejně jako u oka, akt slyšení se finalizuje v centru slyšení v mozku. Mozek je izolován od zvuku stejně, jako je izolován od světla. Jedno jaký hluk je venku, v mozku je naprosté ticho. Nicméně ty nejostřejší zvuky jsou vnímány v mozku. Ve

216

(Harun Yahya (Adnan Oktar) vašem zcela tichém mozku nasloucháte symfoniím a slyšíte hluk přeplněného místa. Avšak kdybychom měřili hladinu hluku v mozku, bylo by tam naprosté ticho. Tak jako v případě zobrazování desetiletí snah bylo vynaloženo k vytvoření a reprodukování zvuku věrného originálu. Výsledkem jsou zvukové přehrávače, hi-fi systémy a systémy zachycování zvuku. Navzdory vší technologii a tisícům inženýrů, kteří na tom pracovali, nebyl získán zvuk mající stejnou ostrost a jasnost jako zvuk vnímaný uchem. Pomyslete na nejvyšší hi-fi systémy vyrobené největší společností v hudebním průmyslu. Dokonce je-li zvuk zaznamenávám těmito přístroji je ho část ztracena; a když si pustíte hi-fi systém, pokaždé usklyšíte syčivý zvuk, než hudba začne. Avšak zvuky produkované technologií lidského těla jsou extrémně čisté a ostré. Lidské ucho nikdy nevnímá zvuk doprovázený syčením nebo s poruchami jako to dělá hi-fi; naopak poskytuje zvuk přesný a jasný. Tak tomu je od stvoření člověka. Zatím nebyl vytvořen snímací nebo nahrávací aparát, který by byl tak citlivý a úspěšný v zachycování dat jako je oko a ucho. Avšak co se týče slyšení a vidění, skrývá se za tím mnohem vzdálenější pravda.

Komu vědomí, které slyší a vidí patří? Kdo sleduje svůdný svět v mozku, naslouchá symfoniím a cvrlikání ptáčků a čichá k růžím? Podněty přicházející z očí, uší a nosu osoby cestují do mozku jako elektrochemické nervové impulsy. V knihách biologie, fyziologie a biochemie naleznete mnoho podrobností o tom, jak se obraz vytváří v mozku. Avšak nikdy se nesetkáte s tím nejpodstatnějším faktem: Kdo vnímá tyto elektrochemické nervové impulsy jako obrazy, zvuky, vůně a hmatové vjemy v mozku? Zde je vědomí, které toto všechno vnímá bez pocitu, že potřebuje oko, ucho a nos. Komu toto vědomí patří? Jistě nenáleží nervům, tukové vrstvě a neuronům

217

NÁSILÍ HOLOKAUSTU tvořícím mozek. Kvůli tomu darwinističtí materialisté, jenž věří, že všechno je tvořeno hmotou, nemohou zodpovědět tyto otázky. Jelikož toto vědomí je duch stvořený Bohem, které nepotřebuje ani oko, aby vidělo obraz, ani ucho, aby slyšelo zvuk. Ani nepotřebuje mozek, aby uvažovalo. Každý, kdo čte tato explicitní a vědecká fakta by měl uvažovat o Všemohoucím Bohu, obávat se Jej a hledat u Něj útočiště, neboť On zmáčkne celý vesmír do černočerného prostoru o několika kubických centimetrech v trojrozměrné, barevné, stinné a zářivé podobě.

Víra materialistů Informace, jež jsme dosud předložili ukázaly, že evoluční teorie není kompatibilní s vědeckými zjištěními. Tvrzení teorie ohledně původu života je rozporuplné s vědou, evoluční mechanismus, který nabízí nemá žádnou evoluční moc a zkameněliny demonstrují, že požadované přechodné fomry nikdy neexistovaly. Z toho plyne, že evoluční teorie by měla být odsunuta stranou jako nevědecká myšlenka. Tak jako mnoho nápadů jako byl model vesmíru se Zemí v jeho středu bylo vyřazeno z agendy vědy v průběhu historie. Jenže evoluční teorie se dál drží v agendě vědy. Někteří lidé se dokonce snaží prezentovat jakoukoli její kritiku jako “útok na vědu”. Proč? Příčinou je, že tato teorie je nepostradatelnou dogmatickou vírou určitých kruhů. Tyto kruhy jsou slepě oddané materialistické filosofii a přijímají darwinismus, protože jde o jediné materialistické vysvětlení, které může být předloženo k objasnění fungování přírody. Co je dost zajímavé, že čas od času se přiznávají k této skutečnosti. Dobře známý genetik a proslulý evolucionista, Richard C. Lewontin z Harvardské univerzity přiznává, že je na prvním a nejdůležitějším místě materialistou a pak teprve vědcem”: Nejde o to, že vědní metody a instituce nás nějak nutí přijímat materiální

218

(Harun Yahya (Adnan Oktar) vysvětlení fenomenálního světa, ale naopak, my jsme nuceni naší původní oddaností materiálním příčinám vytvářet přístroje ke zkoumání a sadu konceptů, která produkují materiální vysvětlení bez ohledu na to jak neintuitivní, jak matoucí k nezasvěceným. Navíc, materialismus je absolutní, takže nemůžeme dovolit, aby se do dveří nedostala Boží noha.(188)

Toto jsou jasně vyslovená prohlášení, že darwinismus je dogma držené naživu pouze kvůli příchylnosti k materialismu. Toto dogma tvrdí, že neexistuje nehmotných tvorů. Proto argumentuje, že neživá, nevědomá hmota stvořila život. Trvá na tom, že miliony rozličných živých druhů (např., ptáci, ryby, žirafy, tygři, hmyz, stromy, květiny, velryby a lidé) vznikly jako výsledek interakcí mezi hmotou jakou jsou lijáky, blesky a neživá hmota. Toto je poučka odporující zdravému rozumu i vědě. Jenže darwinisté to budou i nadále obhajovat jen proto, “aby se do dveří nedostala Boží noha”. Kdokoli se nedívá na původ živých druhů skrz prizma materialismu uvidí zjevnou pravdu: Všechna živá stvoření jsou dílem Stvořitele, který je Všemohoucí, Moudrý a Vševědoucí. Tento Stvořitel je Bůh, který stvořil vesmír z ničeho, naplánoval jej v nejdokonalejší podobě a navrhl všechny živé tvory.

We live our whole life in our brains. People we see, flowers we smell, music we hear, fruit we taste, the moisture we feel with our hands – all these are impressions that become "reality" in the brain. But no colors, voices or pictures exist there. We live in an environment of electrical impulses. This is no theory, but the scientific explanation of how we perceive the outside world.

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Evoluční teorie: Nejmocnější kouzlo na světě Kdokoli zproštěn předsudků a vlivů konkrétní ideologie, kdo používá pouze svůj rozum a logiku, jasně porozumí, že víra v teorii evoluce, jež připomíná pověry společnosti bez znalosti vědy nebo civilizace, je dost nemožná. Jak vysvětleno výše, ti kdo věří v evoluční teorii si myslí, že atomy a molekuly vhozené do velké kádě mohou vytvořit myšlení, rozumné profesory a univerzitní studenty; takové vědce jako byli Einstein a Galileo; takové umělce jako byli Humphrey Bogart, Frank Sinatra a Luciano Pavarotti; a rovněž antilopy, citroníky a karafiáty. Navíc, jelikož vědci a profesoři věří v tento nesmysl a jiní vzdělaní lidé, je dost omluvitelné mluvit o této teorii jako o “nejmocnějším kouzlu v historii”. Nikdy dříve žádná jiná víra nebo myšlenka nezavedla lidi tak daleko od moci rozumu, odmítajíce jim dovolit myslet inteligentně a logicky a skrývajíce před nimi pravdu, jako kdyby byli oslepení. Toto je horší a neuvěřitelná slepota i ve srovnání s Egypťany uctívajícími boha slunce Ra a s uctíváním totemů v Africe a model kmeny Abraháma, idolů, které vyrobili vlastníma rukama, nebo s lidmi Mojžíše uctívajícími zlaté tele. Ve skutečnosti Bůh poukázal na tento nedostatek rozumu v Koránu. V mnoha verších zjevuje, že mysli mnoha lidí budou uzavřeny a oni nebudou schopni rozpoznat pravdu. Některé z těchto veršů jsou následující: Však věru je lhostejno pro nevěřící, zda napomínáš je, či nikolivstejně neuvěří! Bůh srdce jejich i sluch zapečetil a přes oči jejich clonu položil a pro ně je určen trest hrozný. (2:6-7) … mají srdce, jimiž nic nechápou, a mají oči, jimiž nic nevidí, a mají uši, jimiž nic neslyší. Podobají se dobytku, ba jsou ještě zbloudilejší a to jsou ti, kdož jsou lhostejní! (7:179) A i kdybychom jim bránu nebeskou otevřeli a oni stoupali by k ní, přece by říkali: „Zraky naše byly opity nebo spíše jsme lidé očarovaní!“ (15:14-15)

220

(Harun Yahya (Adnan Oktar) Slova nemohou vyjádřit jak udivující je, že toto kouzlo drží tak rozsáhlou komunitu v poddanství, odvádí lidi od pravdy a nezlomí se po 150 let. Je pochopitelné, že jeden nebo několik lidí může věřit v nemožné scénáře a tvrzení plná hlouposti a nelogičnosti. Potom “magie” je jediným možným vysvětlením, proč lidé z celého světa věří, že nevědomé atomy se náhle rozhodly spojit a vytvořit vesmír fungující v dohonalé organizaci, s disciplínou, rozumem a vědomím; planetu Zemi dokonale se hodící se všemi svými vlastnostmi pro život; a živé věci plné bezpočtu složitých systémů. Vpravdě Korán vypravuje incident mezi Mojžíšem a faraonem, aby ukázal, že lidé podporující ateistické filosofie skutečně ovlivňují ostatní magií. Když bylo faraonovi řečeno o pravém náboženství, přikázal Mojžíšovi, aby se utkal s jeho kouzelníky. Nejprve jim nakázal předvést své schopnosti. Verše praví: Odpověděl: „Házejte vy!“ A když hodili, očarovali zraky lidí a naplnili je hrůzou a předvedli kouzlo mocné. (7:116)

Jak vidno, faraonovi kouzelníci byli schopni oklamat každého, vyjma Mojžíše a těch, kdo v něj věřili. Jenže jeho důkaz zlomil jejich kouzlo, neboli “pohltil všechno, co oni padělali”, jak to vyjadřuje verš: A vnukli jsme Mojžíšovi: „Hoď svou hůl!“ a hle, ona pohltila vše, co oni vykouzlili. A vyjevila se pravda a ukázalo se nicotným vše, co oni dělali. (7:117-118)

Jak vidno, když lidé zjistili, že byli okouzleni, pochopili, že vše co viděli byla pouhá iluze; faraonovi kouzelníci ztratili důvěryhodnost. V současnosti, pokud ti, co jsou pod vlivem podobného kouzla, věří v jeho směšná tvrzení pod jejich specifickým převlekem a tráví životy jejich obhajobou, opustí tyto pověry, budou také poníženi, když pravda vyjde najevo a kouzlo bude zlomeno. Ve skutečnosti renomovaný britský spisovatel a filosof Malcolm Muggeridge, jenž byl ateistou bránícím evoluci po nějakých 60 let, ale následně si uvědomil pravdu, odhaluje postavení v němž se evoluční teorie ocitne v blízké budoucnosti slovy:

221

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Sám jsem přesvědčen, že evoluční teorie, obzvláště rozsah v jakém byla aplikována, bude největším žertem v dějinách v knihách budoucnosti. Potomci budou žasnout, že taková nekvalitní a pochybná hypotéza mohla být přijata s tak neuvěřitelnou důvěřivostí, jak se to stalo.(189)

Tato budoucnost není vzdálená. Naopak, velmi brzy lidé poznají, že “náhoda” není božstvo a budou se ohlížet na evoluční teorii jako na nejhorší klam a nejhroznější kouzlo na světě. Toto kouzlo již začíná být rychle zvedáno z ramen lidí po celém světě. Mnozí lidé čelem k pravdě se s úžasem podivují, jak na to mohli někdy skočit.

222

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

Zdroje 1 Michael Howard, Okultní spiknutí: Tajná historie mystických templářů, zednářů a okultních společností (The Occult Conspiracy: The Secret History of Mystics, Templars, Masons and Occult Societies), 1.vydání, London: Rider, 1989, str. 130. 2 Herbert F. Ziegler, Nová aristokracie nacistického Německa: Vedení SS 1925-1939 (Nazi Germany’s New Aristocracy: The SS Leadership 1925-1939), Princeton, New Jersey, University Press, 1989, str. 85. 3 James Joll, Evropa od 1870: Mezinárodní historie (Europe Since 1870: An International History), Penguin Books, Middlesex, 1990, str. 102-103. 4 Adolf Hitler, Mein Kampf, München: Verlag Franz Eher Nachfolger, 1993, str. 44, 447-448. 5 Henry Morris, Dlouhá válka proti Bohu (The Long War Against God), 78; Francis Schaeffer, Jak potom budeme žít? (How Shall We Then Live?), New Jersey, Revell Books, Old Tappan, 1976, str. 151. 6 Daniel Gasman, Vědecké kořeny národního socialismu (The Scientific Origins of National Socialism: Social Darwinism in Earnest Haeckel and the German Monist League), New York: American Elsevier Press, 1971, str. 168. 7 Roger Garaudy, Siyonizm Dosyasi (Složka sionismu), Istanbul, Pinar publishings, 1983, str.148. 8 Isaiah Friedman, “Theodor Herzl: Politická činnost a úspěchy” (“Theodor Herzl: Political Activity and Achievements”) Israel Studies, kap. 9, č. 3, podzim 2004. 9 Roger Garaudy, Siyonizm Dosyas, str. 118. 10 Ibid., str. 119-120. 11 Ibid., str. 121. 12 Lenni Brenner, Sionismus ve věku diktátorů (Sionismus ve věku diktátorů : A Reappraisal), Chicago, 1983, str. 25. 13 Ibid. 14 Francis Nicosia, Třetí říše a palestinská otázka (Třetí říše a palestinská otázka ), Austin: University of Texas Press, 1985, str. 18. 15 Ibid., str. 20. 16 Lenni Brenner, Sionismus ve věku diktátorů , str. 34. 17 Ibid., str. 30. 18 Ibid. 19 Francis Nicosia, Třetí říše a palestinská otázka , str. 22. 20 Ibid., str. 17.

21 Ibid., str. 25. 22 Lenni Brenner, Sionismus ve věku diktátorů , str. 25. 23 Ibid., str 48-49. 24 Ibid., str.49. 25 Ibid., str. 47. 26 Ibid., str. 50. 27 Ibid., str. 51. 28 Ibid., str. 52. 29 Ibid., str. 54. 30 Ibid. 31 Ibid., str. 58. 32 New York Times, 18.srpna, 1934. 33 Lenni Brenner, Sionismus ve věku diktátorů , str. 59. 34 Ibid., str. 60. 35 Ibid., str. 71. 36 Ibid., str. 61. 37 Ibid. 38 Hermann Rauschning, Hitler M’a Dit: Confidences du Führer sur son Plande Conquête du Monde, Paris, 1939, str. 124. 39 Lenni Brenner, Sionismus ve věku diktátorů . 40 Conor Cruise O’Brien, Die Geschichte des Zionismus und des Staates Israel, Münich, 1991, str. 130. 41 Wilhelmstrasse’nin Gizli Arsivleri (Wilhelmstrasse’s Secret Archives), kap. II, Paris, 1954, str. 3. 42 Edward Tivnan, Lobby: Židovská politická moc v americké zahraniční politice (The Lobby: Jewish Political Power in US Foreign Policy), New York, 1987, str. 22. 43 Edwin Black, Dohoda o převodu (The Transfer Agreement), London, 1984, str. 382. 44 Ibid. 45 Lenni Brenner, Sionismus ve věku diktátorů . 46 Ibid., 86. 47 Ibid., 87. 48 Ibid., 84. 49 Ibid. 50 Ibid., 85. 51 Ibid., 94. 52 Ibid., 98. 53 Ibid., 102. 54 Francis Nicosia, Třetí říše a palestinská otázka , str. 219-220 a 160-164.

224

(Harun Yahya (Adnan Oktar) 55 Lenni Brenner, Sionismus ve věku diktátorů , str. 149. 56 Ralph Schoenman, Tajná historie sionismu (The Hidden History of Zionism), San Francisco, 1988, str. 34. 57 Faris Yahya, Sionistické vztahy s nacistickým Německem (Zionist Relations with Nazi Germany), str. 59-60. 58 R. Patai, Encyklopedie sionismu a Izraele (Encyclopedia of Zionism and Israel), 1971, str. 597599. 59 Lenni Brenner, Sionismus ve věku diktátorů , str. 125. 60 Ibid., str. 170. 61 Ibid., str. 184. 62 Ibid., str. 184. 63 Ibid., str. 189. 64 Ibid., str. 190. 65 Ibid., str. 195. 66 Ibid. 67 Ibid., str. 267. 68 Nathan Yalin-Mor, Israel-Israel, Histoire du Groupe Stern 1940-1948, Paris: Presse de la Renaissance, 1978, str. 98. 69 Hannah Arendt, Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla (Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil), New York, 1963, str. 5. 70 Ibid., str. 36. 71 Ibid., str. 37. 72 Ibid. 73 “Holokost: Bilimsel Yahudi Nefreti”, http://www.sevivon.com/holokost/genelbakis/article7.htm 74 “Holokost: Getolar”, http://www.sevivon.com/holokost/genelbakis/article17.htm 75 “Holokost: Trenler”, http://www.sevivon.com/holokost/genelbakis/article21.htm 76 Ibid. 77 Ibid. 78 “Holokost: Cal›.ma Kamplar›”, http://www.sevivon.com/holokost/genel_bakis/article24.htm 79 Lucy S. Dawidowicz, What is the Use of Jewish History?, str. 106-107. 80 “Holokost: Nazilerin Yahudiler Hakk›ndaki Planlar›”, http://www.sevivon.com/holokost/genelbakis/article15.htm 81 “Holokost: al›.ma Kamplar›”, http://www.sevivon.com/holokost/genel_bakis.htm 82 Lenni Brenner, Sionismus ve věku diktátorů , str. 233.

83 Ibid., str. 234. 84 Ibid., str. 237. 85 Ibid., str. 242. 86 “Yahudi soykirimi din haline getirildi,” noviny Milliyet, 31.října, 2000. 87 Norman G. Finkelstein, Průmysl holokaustu (The Holocaust Industry), Verso Press, New York, 2000, str.26. 88 Henry Friedlander, Kořeny nacistické genocidy: Od eutanázie ke konečnému řešení (The Origins of Nazi Genocide: From Euthanasia to the Final Solution). 89 Ernst Haeckel, Divy života (The Wonders of Life), New York, Harper, 1904, str. 21. 90 Ibid., str. 118-119. 91 Zapomenuté zločiny: Holokaust a lidé s postižením (Forgotten Crimes: The Holocaust and People with Disabilities), A Report by Disability Rights Advocates, Oakland, Kalifornie, září 2001, str. 3. 92 Biesold, Plačící ruce: Eugeniky a hluší lidé v nacistickém Německu (Crying Hands: Eugenics and Deaf People in Nazi Germany), Washington, D.C., 1999, str. 147. 93 Zapomenuté zločiny: Holokaust a lidé s postižením, A Report by Disability Rights Advocates, str. 3. 94 Hugh Gregory Gallagher, Zrazenou důvěrou: Pacienti, lékaři a licence k zabíjení ve Třetí říši (By Trust Betrayed: Patients, Physicians, and the License to Kill in the Third Reich) Arlington, Virg., 1995, str. 13. 95 Zapomenuté zločiny: Holokaust a lidé s postižením, A Report by Disability Rights Advocates, str. 14. 96 Ibid., str. 1-2, 37-38. 97 Ibid., str. 41. 98 Myriam Novitch, Cikánské oběti nacistického teroru (“Gypsy Victims of the Nazi Terror,”) UNESCO Courier, říjen 1984. 99 Ibid. 100 Ian Hancock, “Downplaying the Porrajmos: The Trend to Minimize the Romani Holocaust,” The Patrin Web Journal, 2000. 101 Ward Churchill, Útoky na pravdu a paměť (Assaults on Truth and Memory), Part II, 1997, ZNet. 102 Terese Pencak Schwartz, “Jak mohlo být 5 milionů zabito a zapomenuto? (How Could 5.000.000 Be Killed and Forgotten?), podle Zapomenutý holokaust (The Forgotten Holocaust) od dr. Richarda C. Lukase. 103 http://www.holocaustforgotten.com/Lucaire.htm 104 “Kdo byli 5 milionů nežidovských obětí? (Who Were the Five Million Non-Jewish Victims?);” http://www.holocaustforgotten.com/fivmil.htm 105 Ward Churchill, Útoky na pravdu a paměť , Part II, 1997, Znet.

225

NÁSILÍ HOLOKAUSTU 106 The National Jewish Post and Opinion, 6.října 1959. 107 New York Times, 24.července, 1958. 108 New York Times, 13.prosince 1951. 109 Roger Garaudy, Siyonizm Dosyasi, str.166. 110 Alfred M. Lilienthal, Za jakou cenu Izraeli? (What Price Israel?), 50thAnniversary Edition 1953-2003, str.148-49. 111 Turkkaya Ataov, Siyonizm ve Irkcilik (Sionismus a rasismus), Ankara, 1985, str. 54. 112 Alfred M. Lilienthal, Za jakou cenu Izraeli?, str. 150. 113 Kopie ve veřejné složce, záznamy dokumentu pobočky knihovny, kancelář asistenta štábu, G-2, záznamová skupina 319, Národní archívy, tajná týdenní zpravodajská zpráva 112 z kanceláře zpravodajského ředitele, OMGUS, s datem 3.července 1948. 114 Stephen Green, Taking Sides: America’s Secret Relations with a Militant Israel, NewYork, 1984, str.50. 115 Kopie ve veřejné složce, záznamy dokumentu pobočky knihovny, kancelář asistenta štábu, G-2, záznamová skupina 319, Národní archívy, tajná týdenní zpravodajská zpráva 112 z kanceláře zpravodajského ředitele, OMGUS, s datem 3.července 1948. 116 Ibid. 117 Turkkaya Ataov, Siyonizm ve Irkcilik, str. 55. 118 Ibid. 119 Ibid., str. 56. 120 Amos Perlmutter, Israel: The Partitioned State: A Political History since 1990, New York, 1985, str. 113. 121 Turkkaya Ataov, Siyonizm ve Irkcilik, str.56-57. 122 Dan Raviv & Yossi Melman, Every Spy a Prince: The Complete Story of Israel’s IntelligenceCommunity, Boston, 1991, str. 38-39. 123 Turkkaya Ataov, Siyonizm ve Irkcilik, str.55. 124 Ibid., str. 57. 125 Jerusalem Post, 21. července, 1964. 126 Dan Raviv & Yossi Melman, Every Spy a Prince, str. 36. 127 New American View, 1.srpna 1993. 128 Dan Raviv & Yossi Melman, Every Spy a Prince, str. 38. 129 Nokta Magazine, 16.června 1991. 130 Hurriyet Daily, 10.ledna 1985. 131 Gundem Magazine, 10.října 1992. 132 Shalom, 6.září 1989. 133 El-Mecelle, 22.ledna, 1994. 134 “Will the Ethiopian Jews Celebrate the Fifth Anniversary of Operation Moses?,” Shalom, 6.prosince 1989. 135 Shalom, 18. října 1989. 136 Shalom, 5.srpna 1987.

137 La Question Juive, ilan Hale’vi, str. 24. Zpráva dr. Thona byla prvně zveřejněna v roce 1970 v Tel Avivu, v hebrejštině v knize Historie sionistické kolonizace (The History of Zionist Colonization); Massada Publications. 138 Roger Garaudy, Siyonizm Dosyasi, str. 153-154. 139 I. Rennap, Anti-Semitizm ve Yahudi Sorunu (Antisemitismus a židovský problém), Istanbul, 1991, str. 88-89. 140 Shalom, 16.září 1982. 141 Shalom, 27.listopadu 1991. 142 Shalom, 2.dubna 1986. 143 Ibid. 144 David Musa Pidcock, Satanské hlasy: Starobylé a moderní (Satanic Voices Ancient & Modern: A Surfeit of Blasphemy Including the Rushdie Report). Z Edifice Complex to Occult Theocracy, Oldbrook, 1992, str. 164-165. 145 Ralph Schoenman, The Hidden History of Zionism, San Francisco, 1988, str. 37. 146 Benjamin Beit-Hallahmi, Izraelské spojení: Koho Izrael vyzbrojuje a proč (The Israeli Connection: Whom Israel Arms and Why), New York, 1987, str. 121. 147 Ibid., str. 161. 148 Ibid. 149 Benjamin Beit-Hallahmi, Izraelské spojení: Koho Izrael vyzbrojuje a proč , New York, 1987, str. 121. 150 Ibid., str. 76. 151 Ibid., str. 81. 152 Ibid., str. 82. 153 Andrew and Leslie Cockburn, Dangerous Liaison: The Inside Story of the US-Israeli Covert Relationship, str. 218. 154 Noam Chomsky, Kader Ucgeni: ABD, Israil ve Filistinliler (Destiny Triangle: USA, Israel and Palestinians), Istanbul, 1993, str. 559. 155 155 Benjamin Beit-Hallahmi, Izraelské spojení: Koho Izrael vyzbrojuje a proč , str.86. 156 Ibid., str. 82. 157 Andrew and Leslie Cockburn, Nebezpečná aliance: Tajný příběh americko-izraelské tajné spolupráce (Dangerous Liaison: The Inside Story of the US-Israeli Covert Relationship), str. 238. 158 Ibid., str. 223-226. 159 Benjamin Beit-Hallahmi, Izraelské spojení: Koho Izrael vyzbrojuje a proč , str.102. 160 Ibid., str. 99. 161 Andrew and Leslie Cockburn, Nebezpečná aliance: Tajný příběh americko-izraelské tajné spolupráce, str. 212, 262, 266-267. 162 Benjamin Beit-Hallahmi, Izraelské spojení: Koho

226

(Harun Yahya (Adnan Oktar) Izrael vyzbrojuje a proč , str. 76-78. 163 Andrew and Leslie Cockburn, Nebezpečná aliance: Tajný příběh americko-izraelské tajné spolupráce, str. 233-236, 257-258. 164 Dan Raviv & Yossi Melman, Every Spy a Prince, str. 57-58. 165 Victor Ostrovsky, Druhá strana klamu (The Other Side of Deception: A Rogue Agent Exposes the Mossad’s Secret Agenda), New York, 1994, p.226. 166 Ibid., str. 4-5. 167 Ibid., str. 242. 168 Benjamin Beit-Hallahmi, Izraelské spojení: Koho Izrael vyzbrojuje a proč , str.248. 169 Izraelci ostřelují Sarajevo (“Israeli Shells on Sarajevo,”) The Jewish Ledger, Rochester, NY, 9.února 1995. 170. Sidney Fox, Klaus Dose, Molekulární evoluce a původ života (Molecular Evolution and The Origin of Life), W.H. Freeman and Company, San Francisco, 1972, str. 4. 171. Alexander I. Oparin, Původ života (Origin of Life), Dover Publications, NewYork, 1936, 1953 (přetisk), p. 196. 172. Nové důkazy k evoluci v rané atmosféře a život (“New Evidence on Evolution of Early Atmosphere and Life”), Bulletin Americké meteorologické společnosti, kap. 63, listopad 1982, 1328-1330. 173. Stanley Miller, Molekulární evoluce života (Molecular Evolution of Life: Current Status of the Prebiotic Synthesis of Small Molecules), 1986, str. 7. 174. Jeffrey Bada, Země (Earth), únor 1998, str. 40. 175. Leslie E. Orgel, Původ života na Zemi (“The Origin of Life on Earth”), Scientific American, kap. 271, říjen 1994, str. 78. 176. Charles Darwin, Původ druhů prostředky přírodního výběru (The Origin of Species by Means of Natural Selection), The Modern Library, New York, str. 127. 177. Charles Darwin, Původ druhů: Faksimile prvního vydání, Harvard University Press, 1964, str. 184. 178. B. G. Ranganathan, Původy? (Origins?), Pennsylvania: The Banner Of Truth Trust, 1988, str.7. 179. Darwin, Původ druhů: Faksimile prvního vydání, str. 179. 180. Derek A. Ager, Přirozenost fosilního záznamu (“The Nature of the Fossil Record,”) British Geological Association, kap. 87, 1976, str. 133. 181. Douglas J. Futuyma, Věda před soudem (Science on Trial), Pantheon Books, New York, 1983, str. 197. 182. Solly Zuckerman, Za věží ze slonoviny (Beyond The Ivory Tower), Toplinger Publications, New York, 1970, str. 75-14; Charles E. Oxnard, Místo australopitheka v lidské evoluci :základy pro pochybnosti (“The

Place of Australopithecines in Human Evolution: Grounds for Doubt),” Nature, kap. 258, str. 389. 183. Může výt s vědou zkoncováno přesvědčením vědců, že našli konečné odpovědi nebo odporem společnosti platit účty? (“Could science be brought to an end by scientists’ belief that they have final answers or by society’s reluctance to pay the bills?”) Scientific American, prosinec 1992, str. 20. 184. Alan Walker, Věda (Science), kap. 207, 7.března 1980, str. 1103; A. J. Kelso, Fyzická antropologie (Physical Antropology), 1.vydání., J. B. Lipincott Co., New York, 1970, str. 221; M. D. Leakey, Olduvai Gorge, kap. 3, Cambridge University Press, Cambridge, 1971, str. 272. 185. Jeffrey Kluger, Nakonec ne tak dlouho vyhynulý: Primitivní Homo erektus mohl přežít tak dlouho, aby žil v jedné době s moderními lidmi (“Not So Extinct After All: The Primitive Homo Erectus May Have Survived Long Enough To Coexist With Modern Humans”), Time, 23.prosince 1996. 186. S. J. Gould, Přírodní historie (Natural History), kap. 85, 1976, str. 30. 187. Zuckerman, Za věží ze slonoviny, str. 19. 188. Richard Lewontin, Svět hnaný démony (“The Demon-Haunted World),” The New York Review of Books, 9.ledna 1997, str. 28. 189. Malcolm Muggeridge, Konec křesťanství, Grand Rapids: Eerdmans, 1980, str.43.

227

NÁSILÍ HOLOKAUSTU

SELECTED BIBLIOGRAPHY Adler, H. G., Der Verwaltete Mensch. Tübingen: J. C. B. Mohr, 1974. Arendt, Hannah. Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. New York: The Viking Press, 1963. The Origins of Totalitarianism, 7. b. Cleveland: The World Publishing Company, September 1962. Aretz, Emil. Hexeneinmaleins einer Lüge. 3.b. München: Hohe Warte 1973. Ataöv, Türkkaya, Siyonizm ve Irkç›l›k, 2. b. Ankara: Birey ve Toplum Yay›nlar›, Mart 1985. Ausubel, Nathan. Pictorial History of the Jewish People: From Bible Times to Our Own Day Throghout the World. New York: Crown Publishers, February 1979. Ayoun, Richard, Haim Vidal Sephiha, Sefarades d'Hier et d'Aujourd'hui 70 Portaits, Paris: Liana Levi, 1992. Bahbah, Bishara, Israel and Latin America: The Military Connection, New York, St. Martin's Press. Institute for Palestine Studies, 1986. Barnavi, Eli. A Historical Atlas of the Jewish People: From the Time of the Patriarchs to the Present. London: Hutchinson, 1992. Barry, Richard. Anatomie des SS-Staates. New York: Walker and Company, 1968. Bedarride, Armand, Regle & Compas, 2. b. Paris: Le Symbolisme, 1927. Beit-Hallahmi, Benjamin, The Israeli Connection: Who Israel Arms and Why, 1. b. New York: Pantheon Books, 1987. Ben-Gurion, David, The Jews in Their Land, New York: A Windfall Book, 1974. Bilim Araflt›rma Grubu, Masonluk ve Kapitalizm. 2. b. ‹stanbul: Araflt›rma Yay›nc›l›k, 1992. Yehova'n›n O€ullar› ve Masonlar: Yeni Dünya Düzeninin Gerçek Mimarlar›, 1. b. ‹stanbul: Araflt›rma Yay›nc›l›k, Eylül 1993. Brenner, Lenni. The Iron Wall: Zionist Revisionism from Jabotinsky to Shamir. 1.b. London: Zed Books, 1984. Zionism in the Age of the Dictators, Chicago: Lawrence Hill Books, 1983. Brigneau, François. Mais Qui Est Done le Professseur Faurisson? Paris: Publications FB, 1991. Un Certain Racisme Juif. Paris: Publications FB, 1991. Kommandant in Auschwitz-Autobiographische Broszat, Martin. Aufzeichnungen von Rudolf Höss. Stuttgart: Deutsche, 1958. Bulut, Faik, Filistin Rüyas›: ‹srail Zindanlar›nda 7 Y›l, 1. b. Kaynak Yay›nlar›, Nisan 1991. Butz, Arthur R, The Hoax of the Twentieth Century, California: Institute for Historical Review, 1977. Chelain, Andre, La These de Nantes et l'Affaire Roques, Paris: Polemiques, 1988. Chomsky, Noam. Medya Denetimi: Immediast Bildirgesi, Çev. fien Süer, 1. b. ‹stanbul: Tüm Zamanlar Yay›nc›l›k, Ekim 1993. Chomsky, Noam. Kader Üçgeni: ABD, ‹srail ve Filistinliler., Çev. Bahad›r Sina fiener, 1. b. ‹letiflim Yay›nlar›, 1993. Chouraqui, A. Theodor Herzl, Paris: Seuil, 1960. Cockburn, Andrew and Leslie, Dangerous Liaison: The Inside Story of the US-

228

(Harun Yahya (Adnan Oktar) Israeli Covert Relationship, New York: Harper Collins Publishers, 1991. Cohn-Sherbok, Dan. Holocaust Theology. 1. b. London: Lamp Press, 1989. Cole, David & Bradley Smith, David Cole Interviews Dr. Franciszek Piper, Director, Auschwitz State Museum, California: Institute for Historical Review. Dalin, David G, From Marxism to Judaism: The Colected Essays of Will Herberg, New York: Markus Wiener Publishing, 1989. Dawidowics, Lucy S., The Holocoust and the Historians, 6. b. Massachusetts: Harvard University Press, 1993. The War against the Jews (1933-1945). London: Weidenfeld & Nicolson, 1975. Eveland, Wilbur Crane, Ropes of Sand: America's Failure in the Middle East., London: W. W. Norton & Company, 1980. Faurisson, Robert, Memoire En Defense: Contre Ceux Qui M'Accusent de Falsifier l'Histoira, La Question des Chambres a Gaz. Paris: La Vieille Taupe, 1980. "Auschwitz: Technique and Operation of the Gas Chambers or, Improvised Gas Chambers & Casual Gassings at Auschwitz & Birkenau Acording to Jean-Claude Pressac 1989", Journal of Historical Review, Bahar 1991. "Auschwitz: Technique and Operation of the Gas Chambers or Improvised Gas Chambers & Casual Gassings at Auschwitz & Birkenau Acording to J. C. Pressac 1989", Journal of Historical Review, Yaz 1991. Findley, Paul, They Dare to Speak Out: People and Institutions Confront Israel's Lobby, Chicago, Lawrence Hill Books, 1989. Fontette, François de, Irkç›l›k, Çev. Haldun Karyol., ‹stanbul: ‹letiflim Yay›nlar›, 1991. Friedlander, Saul., Kurt Gerstein ou l'Ambiguite du Bien, Tournai: Casterman, 1967. Gabler, Neal. An Empire of Their Own: How the Jews Invented Hollywood, 1. b. London: WH Allen, 1988. Gangulee, N. The Mind and Face of Nazi Germany. 2. b. London: London: Buttler & Tanner Ltd., 1942. Garaudy, Roger. Siyonizm Dosyas›, Çev. Nezih Uzel. 1. b. ‹stanbul: P›nar Yay›nlar›, Ekim 1983. Goffs, Jenneth, Hitler and the 20th Century Hoax, Colarado: Enlewood, 1954. Green, Stephen, Taking Sides: America's Secret Relations with a Militant Israel,. New York: William Morrow and Company, 1984. Grieb, Condrad, American Manifest Destiny and The Holocausts, Millions of People Exterminated, Where It Happened, When It Happened, How It Happened, Who Made It Happen, New York: Examiner Books, 1979. Halow, Joseph, Innocent at Dachau, 1. b. California: Institute for Historical Review, Ocak 1993. Harkabi, Yehoshafat, Israel's Fateful Hour. New York: Harber & Row, 1988. Härtle, Heinrich, Freispruch für Deutschland. 1. b. Göttingen: K. W. Schütz, 1965. Hausner, Gideon, Justice a Jerusalem / Eichmann Devant Ses Juges, Flammarion, 1976. Harwood Richard, Did Six Million Really Die? England: Historical Review Press, 1975. Heller, Otto, Yahudili€in Çöküflü: Yahudi Sorunu, Yahudi Sorununun Elefltirisi, Sosyalizmle Çözümü. Çev. Süheyla-Saliha N. Kaya. 1.b. ‹stanbul: ‹nter Yay›nlar›, Haziran 1992. Herman, Simon N. Israelis and Jews: The Continuity of an Identity. 1. b. New York: Random House, 1970. Herzl, Theodore. Theodore Herzl: Ecrits. Jerusalem: Palestine Departement de

229

NÁSILÍ HOLOKAUSTU la Jeunesse de l'Organisation Sioniste Mondiale, 1948. Hilberg, Raul, The Destruction of the European Jews. London: W. H. Allen, 1961. Hurley, Andrew J. Israel and the New World Order. Santa Barbara: Fithian Press and the Foundation for a New World Order, 1991. Irving, David, Hitler's War and The War Path 1933-1945. 1.b. London: Focal Point Publications, 1991. Kaul, Friedrich Karl, Arzte in Auschwitz. Berlin: Volk und Gesundheit, 1968. Kautstky, Benedikt, Teufel und Verdammte. Zürich, 1946. Kazimierz, Smolen, Auschwitz (Oswiecim) 1940-1945. Panstwowe: Panstwowe Muzeum w Oswiecimiu. Kogon, Eugen, Der SS-Staat. Stuttgart: EuropaischeVerlagsanstalt, 1959. Kulaszka, Barbara, Did Six Million Really Die? Report of the Evidance in the Canadian "False News" Trial of Ernst Zündel-1988. Toronto: Samisdat Publishers Ltd., 1992. Kuper, Leo, Genocide, 1. b. Middlesex: Penguin Books, 1981. Langbein, Hermann. Menschen in Auschwitz. Vienna: Europa, 1972. Langer, Walter C., Ruhsal Çözümlemelerle Hitler Melek mi, fieytan m›?, Çev. Zeki Çak›lalan. Kemal Bek, 1. b. ‹stanbul: Y›lmaz Yay›nlar›, Kas›m 1990. Lehn, Walter. Zionism and Racism, London: International Organization for the Elimination of All Forms of Racial Discrimination, 1977. Lenski, Robert, The Holocoust on Trial: The Case of Ernst Zundel, 1. b. Argentina: Reporter Press, 1989. Leuchter, Fred A. Jr. The Second Leuchter Report: Dachau, Mauthausen, Hartheim. Toronto: Samisdat Publishers Ltd. The Third Leuchter Report: A Technical Report on the Execution Gas Chamber. Toronto: Samisdat Publishers Ltd., Aral›k 1989. The Fourth Leuchter Report: An Engineering Evaluation of Jean-Claude Pressac's Book "Auschwitz: Technique and Operation of the Gas Chambers". Massachusetts: Fred A. Leuchter Associates, Inc., Ekim 1991. Leuchter, Fred A. Jr., David Irving. The Leuchter Report: The First Forensic Examination of Auschwitz, London: Focal Point Publications, Haziran 1989. Lossin, Yigal, Pillar of Fire: The Rebirth of Israel, A Visual History. Jerusalem: Shikmona Publishing Company, 1983. Monus, Aros, Les Secrets de l'Empire Nietzscheen, Paris: Interseas, 1992. Mor, Nathan Yalin, Israel-Israel: Histoire du Groupe Stern 1940-1948, Paris: Presse de la Renaissance, 1978. Nachmani, Amikam, Greece, Turkey and Zionism: Uneasy Relations in the East Mediterranean. Totowa: Frank Cass, 1987. Naumann, Bernd. Auschwitz-Bericht über die Strafsache Mulka und Andere vor dem Schwurgericht Frankfurt. Frankfurt: Athenäum, 1968. Nelson, Thomas, & Sons, The Concise Bible Dictionary with Numerous Illustrations. New York: Norwood Press. Nicosia, Francis R., Hitler und der Zionismus: Das Dritte Reich und die Palastina-Frage, 1933-1939, London: Verlag , I. b. Tauris, 1989. The Third Reich and the Palestine Question, 1. b. Austin: University of Texas Press, 1985. Niewyk, Donald L. The Jews in Weimar Germany, Manchester: Manchester University Press, 1980. O'Brien, Conor Cruise, Belagerungszustand: Die Geschichte des Zionismus und des Staates Israel, München: Deutscher Taschenbuch Verlag, A€ustos 1991. Ostrovsky, Victor, The Other Side of Deception: A Rogue Agent Exposes the

230

(Harun Yahya (Adnan Oktar) Mossad's Secret Agenda, New York: Harper Collins Publishers, 1994. Öke, Mim Kemal, Kutsal Topraklarda Siyonistler ve Masonlar: ‹hanetler... Komplolar... Aldanmalar... 3. b. ‹stanbul: Ça€ Yay›nlar›, 1991. Özkul, Halid, Yeni Dünya Düzeni, ‹stanbul, Anahtar Kitaplar, Kas›m 1992. Patai, R. Encyclopedia of Zionism and Israel, 2 Vol. 1971. Perlmutter, Amos, Israel; The Partitioned State: A Political History Since 1990. New York: Scribners, 1985. Perlmutter, Nathan, Ruth Ann Perlmutter, The Real Anti-Semitism in America, New York: Arbor House, 1982. Pidcock, David Musa, Satanic Voices Ancient & Modern: A Surfeit of Blasphemy Including the Rushdie Report, From Edifice Complex to Occult Theocracy. Oldbrook: Musaqim, 1992. Poliaikov, Leon, Das Dritte Reich und die Juden, Berlin: Wulf Arani, 1956. The History of Anti-Semitism Volume I: From Roman Times to the Court Jews, London: Routledge & Kegan Paul, 1974. The History of Anti-Semitism Volume II: From Mohammed to the Marranos, London: Routledge & Kegan Paul, 1974. Pool, James, Suzanne Pool, Who Financed Hitler: The Secret Funding of Hitler's Rise to Power 1919-1933, 1. b. New York: The Dial Press, 1979. Pulzer, Peter, The Rise of Political Anti-Semitism in Germany & Austria. London: Peter Halban Publishers, 1988. Rassinier, Paul, Le Drame des Juifs Europeens, 2. b. Paris: La Vieille Taupe, 1964. The Real Eichmann Trial or The Incorrigible Victors, 3. b. California: Institute for Historical Review, Ekim 1983. Was ist Wahrheit? Starnberg: Druffel-Verlag, 1978. Was Nun, Odysseus. Wiesbaden: Karl-Heinz Priester, 1960. Raviv, Dan, Yossi Melman. Every Spy a Prince: The Complete Story of Israel's Intelligence Community, Boston: Houghton Mifflin Company, 1991. Reinharz, Jehuda, Chaim Weizmann: The Making of a Zionist Leader, New York: Oxford University Press, 1985. Rennap, I. Anti-Semitizm ve Yahudi Sorunu, Çev. fien Süer Kaya, 1.b. ‹stanbul: ‹nter Yay›nlar›, Temmuz 1991. Roberts, Stephen H. The House That Hitler Built, 5. b. London: Methuen Publishers, 1938. Robnett, George W. Conquest Through Immigration: How Zionism Turned Palestine into a Jewish State. Hawthorne: Omni Publications, 1985. Rokach, Livia, ‹srail'in Kutsal Terörü: Moshe Sharett'in Özel Güncesi Üzerine Bir ‹nceleme, Çev. Zeynep Neflef, ‹stanbul, Belge Yay›nlar›, 1984. Roques, Henri. The 'Confessions' of Kurt Gerstein. California: Institute for Historical Rewiev, 1989. Rothe, Wolfe Dieter, Die Endlösung der Judenfrage, Frankfurt: E. Bierbaum. Roth Heirz, ... Der Makaberste Betrug aller Zeiten, Special edition, 1974. Wieso waren wir Väter Verbrecher? Lumda: Odenhausen, 1972. Rubenstein, Richard L., John K. Roth, Approaches to Auschwitz: The Legacy of the Holocaust, 1. b. London: SCM Press, 1987. Rullman, Hans Peter. Victim of the Holocaust. New Jersey: Unchain, 1987. Sachar, Abram L. A History of the Jews, New York: Alfred A. Knopf Inc., 1984. Sachar, Howard M. Diaspora: An Inquiry into the Contemporary Jewish World, 1. b. New York: Harper & Row Publishers, 1985. Sanning, Walter N. The Dissolution of Eastern European Jewry, 3. b. California: Institute for Historical Review, Kas›m 1990.

231

NÁSILÍ HOLOKAUSTU Schnabel, Reimund, Macht ohne Moral-Eine Dokumentation über die SS, Frankfurt: Röderberg, 1957. Schoenman, Ralph, The Hidden History of Zionism, 2. b. San Francisco: Socialist Action, Temmuz 1988. Schwarzwaller, Wulf, The Unknown Hitler: His Private Life and Fortune. 1.b. Maryland: National Press Books, 1989. Sedov, Sergei, Zionism: Counts on Terror, New York: Novosti Press Agency Publishing House, 1984. Segieth, Johannes, Konzentrationslager Dachau 1933-1945, Comite International de Dachau. München: Lipp KG, 1965. Shanfield, Reb Moshe, The Holocausts Victims Accuse: Documents and Te· timony on Jewish Criminals, New York: Neturei Karta. Sharif, Regina S. Non-Jewish Zionism. Its Roots in Western History, London: Zed Press, 1983. Shirer, William L. The Rise and the Fall of Third Reich, London: The Hamlyn Publishing, 1987. Simonov, Konstantin, Ölüm Fabrikas›, Çev. Özalp Göneralp, ‹stanbul: A Yay›nlar›, Nisan 1990. Sington, Derrick, Arthur Weidenfeld, The Goebbels Experiment: A Study of the Nazi Propaganda Machine, 1. b. London: Buttler & Tanner Ltd., 1942. Staeglich, Wilhelm. Auschwitz: A Judge Looks at the Evidence, 2. b. California: Institute for Historical Rewiev, 0cak 1990. Supple, Carrie. From Prejudice to Genocide: Learning about the Holocaust, 1. b. Staffordshire: Trentham Books, 1993. Synder, Louis L. Hitler's Elite: Biographical Sketches of Nazis Who Shaped the Third Reich, 1. b. London: David & Charles, 1990. Szende, Stefan, The Promise Hitler Kept. London: Victor Gollancz, 1944. Thion, Serge, Verite Historique ou Verite Politique: Le Dossier da l'Affair Faurisson; La Question des Chambers a Gaz. Cedex: La Vieille Taupe. Thyseen, Fritz, I Paid Hitler, London: Holder Stoughton Ltd., 1941. Tivnan, Edward, The Lobby: Jewish Political Power and American Policy. New York: Simon and Schuster, 1987. Turhan, Talat. Özel Savafl Terör ve Kontrgerilla, 1. b. ‹stanbul, Tüm Zamanlar Yay›nc›l›k, 1992. Turner, Jr. Henry Ashby, Hitler - Memoirs of a Confidant, New Haven: Yale University Press, 1985. Vrba, Rudolf, I Cannot Forgive, New York: Grove, 1964. Walendy, Udo, Europa in Flammen 2 Vol. 1. b. Weser: Vlotho, 1966. Weber, Mark, "Zionism and the Third Reich", The Journal of Historical Review vol 12, no 3/Fall 1992, California: Institute for Historical Review. "Jewish Soap", Journal of Historical Review, vol 12, no. 2. Summer 1991, California: Institute for Historical Review. "Tell-Tale Documents & Photos from Auschwitz". Journal of Historical Review, vol 11, no. 1, Spring 1991. California: Institute for Historical Review. Weckert, Ingrid, Flashpoint: Kristallnacht 1938, Instigators, Victims and Beneficiaries, 1. b. California: Institute for Historical Review, Haziran 1991. Wilhelmsrasse'nin Gizli Arflivleri, V. Kitap, Paris: Plon, 1954. Yahya, Faris, Zionist Relations with Nazi Germany, Beirut: Palestine Research Center, 1978.

232