Jak nakoupit a přežít

respekt je časopis roku 2006

V

THE ECONOMIST: velký třesk v biologii a rna Podivní lidé v CzechInvestu Krčilovy fotografie se vracejí Co se děje v ČSSD Zázrak Bohemians 1905

25 respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč Předplatné ČR 20 Kč 18.–24.  6.  2007

Jak nakoupit a přežít

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Češi začali hledat kvalitní potraviny mezi plnými regály supermarketů



18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

komentáře

EDITORIAL Není to tak dávno, co futurologové, opojeni minulým stoletím, fyziky viděli budoucího člověka jako asketu: namísto toho, aby se namáhavě cpal řízkem s brambory, hodí si do pusy hrst výživných pilulek a usedá opět za počítač. Jeho hlava se bude zvětšovat na úkor těla, zuby evolučně zmizí jako nepotřebné. Nuže, začátek nového století tuto předpověď definitivně vyvrací. Lidé nejenže jedí čím dál tím raději (Jamie Oliver by mohl vyprávět), ale přibývá těch, co odmítají jakékoli pilulky, jež by mohly být do toho řízku záludně vpašovány zadními dvířky. A to už i v Česku, jak píše Respekt na stranách 8 a 9. Biopotraviny z Německa dobývají supermarkety a mysl Čechů. Národní hrdost, kterou měla pěstovat značka Klasa, začíná ustupovat před touhou dostat do žaludku co nejméně chemie a genetických mutací. Možná to vše souvisí také s tím, že 20. století fyziky střídá 21. století biologie, jak píše v komentáři na vedlejší straně (a v tématu na stranách 17 až 19) týdeník The Economist. Touha dopátrat se podstaty hmoty a vesmíru sice neutuchá, ale vedle ní sílí touha dopátrat se podstaty života. Ze světových laboratoří se řinou objevy o dosud netušené funkci RNA a na spadnutí je přepsání evoluční teorie. A ještě několik slov ve vlastní věci. Respekt v minulém týdnu vyhrál další soud, letos už několikátý. Vrchní soud v Praze zamítl v plném rozsahu žalobu někdejšího spolumajitele televize Prima Ivana Zacha. Šlo o žalobu na některé věty článku Klausův přítel v hledáčku BIS, který vyšel skoro před čtyřmi lety a který se zabýval Alexadrem Rebjonkem a jeho obchodní spoluprací se Zachem a tím, co o tom vypátrala BIS. Vážené dámy a pánové, příjemné čtení Vám přeje Martin M. Šimečka

ČSSD vládnou průzkumy Sociální demokraté se uzamkli v minulosti

B

ýt v opozici je v mnoha ohledech těžší než sedět ve vládě. Musíte více bojovat o pozornost médií i voličů, jste nuceni jasně popsat, co kabinet dělá špatně a co byste vy dělali lépe. Navíc nemáte k  dispozici obrovské aparáty ministerstev a v neposlední řadě hrozí, že prostě zpohodlníte. I  schopný premiér může v  opozici pohořet. Jiří Paroubek situaci pomalu, ale jistě přestává zvládat, takže je čas se podívat, co se v sociální demokracii odehrává za pnutí.

Detektivní očko V Česku se už stalo nepříjemnou tradicí, že opozice příliš nehledá argumenty k vládním návrhům, ale spíše se stále snaží vyhrabat špínu na vládu. I  to je součástí jejího kontrolního poslání, ale chybou je, když se role nevládní části parlamentu změní v práci jakéhosi detektivního očka. Poslední rok to nabralo až nebývalých rozměrů. Pokud chceme hledat odpověď na otázku, proč se tak stalo, musíme se vrátit o dva roky zpátky. Do doby, kdy sociální demokraté svěšují hlavy, protože během krátké doby přišli o dva předsedy a premiéry v jedné osobě: Vladimíra Špidlu a pak Stanislava Grosse. Tehdy přišla chvíle Jiřího Paroubka, který bez jakéhokoli sentimentu a obav řekl: Jsem tu. Zakládal si na tom, že se neohlíží napravo ani nalevo, má zamračenou a vyzývavou tvář a prostě jede. Prodával své úspěchy lépe než kdo jiný, o neúspěších či hromadících se kauzách dokázal mluvit tak, aby se do nich nezapletl. Uvěřil svým schopnostem, takže odvolával své ministry z televizních debat, protože si myslel, že vše řekne lépe. A také mnohdy i lépe říkal, rozhodně málokdo mu dokázal pohotově oponovat. Jenže pak přišel volební neúspěch. První rána. Nedokázal vyjednat koalici. Druhá rána. Přeběhli mu dva poslanci ke středopravé vládě. Třetí rána. Rozhádal se se svým klíčovým spojencem Milošem Zemanem, který dokonce na protest opustil stranu. Čtvrtá rána. Zkrátka obraz úspěšného muže, který jen stoupá a vede partaj kupředu, se zadrhl. Je tu ale i pátá a nejzávažnější rána: Jiří Paroubek netuší, jak vést stranu v opozici. Atmosféru ve straně nejlépe poznáte podle debat s jejími představiteli ve chvíli, kdy se vypnou mikrofony. Ještě před rokem nikdo nepochyboval, že je to ten nejvýraznější lídr od dob Miloše Zemana. Po volbách občas zaznělo, že jeho řeči o tom, že volby nebyly regulérní, byly přehnané. Stále ale nikdo nezpochybňoval jeho um. Dnes už se docela výrazně množí řeči: „On zamrzl v Kubiceho aféře. Je tak raněný, že neuspěl ve volbách, že neví, co dál. Debatu o reformách jsme prohráli, ještě že máme radary a Čunka.“ Pravda je, že debatu o  ekonomických reformách z pera vládního týmu socialisté zatím prohráli. Projevy přednášené při prvním čtení zněly monotematicky, byly zbytečně dlouhé a bez point, které by zaujaly a daly se nějak zapamatovat.

Jeden za všechny a všichni za Polsko Udělají to ti Poláci? Rychlá odpověď je ne. Proč? Protože Polsko bojuje za něco jiného než za mírný nárůst své hlasovací váhy v jedné unijní instituci. Polsko už má na své paži několik zářezů, kdy „zavrtělo psem“. Naposledy zablokovalo novou smlouvu Unie s Ruskem, předtím rozsah použití snížené sazby daně z přidané hodnoty anebo pravidla na čerpání evropských dotací. Bouchnout do stolu a poslat všechny ostatní domů se nebojí. Proto jeho protest proti pravidlům hlasování v Unii a hrozba „změna, nebo smrt“ před summitem o euroústavě tento týden není jen povinné divadlo.

Nedůvěra, kam se podíváš Je tu ale rozdíl v přístupu. Minulá polská veta se odehrávala tak, že Varšava řekla, že se jí to či ono nelíbí, a  tím to haslo. Žádný jiný návrh, žádný náznak průchodné varianty. Tentokrát je to jiné. Poláci přišli s vlastní představou hlasovacích pravidel a snaží se ji ostatním prodat, ať už jde o vrcholné politiky nebo akademiky v think tancích. Klíčo-

vé je tu slovo „snaží se“ – to totiž naznačuje, že se varšavská vláda chce dohodnout. Nemusela by. Mohla by, stejně jako v minulých případech, přijet, bouchnout do stolu a zase odjet. Jak jejich snahu číst? Jako upřímný zájem prosadit lepší model hlasování, strach namíchaný se zodpovědností, že po případném vetu nové smlouvě zůstanou v izolaci, nebo je za tím něco jiného? Tady se už dostáváme na tenký led úvah a spekulací. Pomůže ale drobný náhled do duše současné polské vlády, a  zejména dvojčat Kaczyńských. Komentátoři polské scény často připomínají, že Lech a Jarosław Kaczyńští patří ke generaci, které v žilách, celkem pochopitelně, koluje bytostná nedůvěra vůči Německu a Rusku, a jsou přesvědčeni, že roztržení Polska mezi obě velmoci může zase přijít. Události typu ruského embarga na polské maso a  tlak Unie, aby přesto Poláci souhlasili s  novou evropsko-ruskou smlouvou, případně dohoda ještě

A  tady se dostáváme k  tomu, co bylo řečeno v úvodu. Sociální demokraté a zejména Jiří Paroubek ožívají jedině tehdy, když je řeč o Čunkovi či amerických radarech v Česku. Je to levná munice, a navíc průzkumy veřejného mínění dokazují, že pozice společnosti je shodná s ČSSD.

Kdo po Paroubkovi Mezi socialisty je řada lidí, kteří by nejen neměli problém s radarem, ale dokonce by ho uvítali. Říci to nahlas ale prý znamená téměř stoprocentní jistotu vyloučení. Strana totiž nic jiného, tedy zatím, než negativní emoce v  programu nemá. Strašení funguje téměř vždy, a navíc dokáže zakrýt i jiné nedostatky. Například, že Jiří Paroubek ztratil pel novosti. V  televizních debatách už neumí moc překvapit

Jsou tu dva muži, kteří už zahájili boj o nejvyšší příčku: David Rath a Bohuslav Sobotka. V tuto chvíli jsou oba čelní politici spíše ve stadiu natřásání peříček.

a nové myšlenky by bylo nutné hledat mikroskopem. Stále však věří své neomylnosti a  výjimečnosti. Proto žádá ve veřejnoprávní televizi prostor (viz jeho článek v Právu), který mu nepřísluší. Řídí se výhradně průzkum veřejného mínění, které se staly jakousi náhražkou za vlastní uvažování. Čísly je prý tak posedlý, že když jsou nějaká pro něj nepříjemná, chce měnit výzkumnou agenturu. Své spolustraníky třeba přesvědčuje, že veřejnost by si přála velkou koalici ODS a ČSSD. Což není pravda, a  i  kdyby byla, voliči často rychle mění své priority, pokud jde o složení vlád. Podle informací Respektu je však Paroubek ve své touze uzavřít s  ODS koalici ve vedení strany téměř osamocen. Ostatním se zdá nemožné po tak ostrých hádkách, které se navíc odehrávají před zraky veřejnosti, aby se během chvíle všechno zapomnělo a zasedlo do společné vlády. Přes to všechno je jeho pozice neotřesitelná. Do volebního sjezdu ČSSD zbývají ještě dva roky a přebírat stranu na začátku pobytu v opozici se nikomu moc nechce. Ostatně Jiří Paroubek má jistou podporu členské základny, která jej sice tu a tam kritizuje za malou důslednost při debatě o ekonomických reformách, ale není to nijak vážné. Nicméně jsou tu dva muži, kteří už zahájili boj o nejvyšší příčku: David Rath a Bohuslav Sobotka. První z nich po vzoru Jiřího Paroubka volí cestu

bývalého německého kancléře s Ruskem na plynovodu, který Polsko pomíjí, je v tom jen utvrzují. Jejich nedůvěra se na unijním poli odráží. Buď má až paranoidní rysy – například když Lech Kaczyński odmítl státní návštěvu Německa, protože ho jedny tamní noviny vyobrazily jako bramboru; polský prezident v tom viděl útok na Polsko. Má ale i velmi racionální rysy a jedním z nich je právě protest proti euroústavou navrženému hlasování. To totiž odráží relativní moc státu v Unii, jeho schopnost zvrátit rozhodnutí tím či oním směrem, když se hlasuje většinově. Ústavní model nejvíc ubírá na relativní moci Polsku a  nejvíc přidává Německu. Aby nedošlo k  mýlce: bavíme se tu o poklesu, respektive nárůstu o jedno dvě procenta, což v praxi neznamená nic. Symbolický dopad téhož je ale drtivý. Nepřekvapí, že hlasování navržené Poláky nejvíc ukrajuje Německu a  naopak přidává Polsku. Dokonce víc ukrajuje Německu, než přidává Polsku. Změna sice opět osciluje okolo jednoho dvou procent, symbolický dopad je ale – ano správně, drtivý. Polský návrh je nutné právě takto číst: jako snahu omezit Německo. Kaczyńští svým protestem a tlakem na změnu vzkazují Německu a potažmo dalším státům „nevěříme vám“. Změna hlasování je pro ně prostředek, nikoli cíl. Co pak je cíl? Pomineme-li vlastní udržení u moci, neb současná polská vláda postavila svoji popularitu na vzývání patriotismu a  démonů minulosti, je jím snaha zajistit zemi bezpečné místo v evropském klubu. Postavení, které opticky zvýší sílu Polska v Unii a v širším pohledu zabrání opětovnému roztržení země mezi dva sousedy.

vyjadřovat se ke všemu a  být maximálně tvrdý. V Rathově případě vlastně až vulgární a hrubý. Druhý zase sází na zdání odbornosti, ale překvapivě také na určitou konzervativnost. Sobotka je z Moravy, kde se snaží podporovat svůj obraz coby politika, který hájí tradice a jistoty. Například usiloval o to, aby se z nejdříve ztracené a pak neexistující Aničky stalo jedno z hlavních témat velké politiky. Tento tah mu ale nevyšel. Oba politici se příliš nemají v  lásce. Sobotka rád v ČSSD připomíná, že Rath byl kdysi členem ODS. Ten zase upozorňuje, že v  době Grossovy krize Sobotka raději odjel na dovolenou do zahraničí, aby nemusel nic podnikat. Každopádně v tuto chvíli jsou oba čelní politici spíše ve stadiu natřásání peříček. Nespojuje se s nimi nějaký výraznější názorový proud. Nový impulz do vnitrostranické debaty může vnést volba prezidenta. Ta se nezadržitelně blíží. Jiří Paroubek prohlásil, že chce nechat lidovce, aby přišli s  takovým kandidátem, kterého by mohli podpořit i socialisté. Na první pohled se to jevilo jako projev mimořádné vstřícnosti. Podle informací z ČSSD tomu tak ale není. 1. Jiří Paroubek stále doufá, že se kabinet Mirka Topolánka rozpadne a začne se jednat s ODS o velké koalici. Pak by chtěl jako součást věna přinést nabídku, že ČSSD při volbě prezidenta podpoří Václava Klause (i když ne veřejně). 2. Kdyby se velká koalice nesestavovala, je dost pravděpodobné, že kandidát ČSSD a menších stran nebude mít stejně šanci. Paroubek se prý obává, že když přijde s nějakým jménem, které nevyhraje, bude to další důkaz jeho slábnoucí moci. Ať už to bude jakkoli, může debata o prezidentském kandidátovi vyvolat pnutí uvnitř sociální demokracie. Jen těžko se může strávit fakt, že druhá nejsilnější partaj v zemi není schopná ani při této volbě hlavy státu představit výrazného kandidáta. Každý má v dobré paměti zpackanou volbu z roku 2003, kdy zmatky vynesly do čela státu Václava Klause.

Čeká a čeká a čeká Změna kurzu či stylu politiky je zatím v nedohlednu. Skutečný obrat nastane až ve chvíli, kdy bude v čele ČSSD člověk, který přestane strašit a začne nabízet. Už je téměř klišé odkazovat na vzestup Tonyho Blaira, ale jeho úspěch spočíval především v tom, že levicovým voličům vrátil sebevědomí. Už nemuseli volit proti něčemu (tedy plánům pravice), ale pro něco (tedy modernizaci země v duchu levice). Na to Češi stále čekají. Erik Tabery

Q Měl by Jiřího Paroubka vystřídat jiný lídr? Debatujte na

Možná energetika Zdá se, že to nejlépe pochopila německá kancléřka. Důkazem jejího porozumění je paradoxně náčrt nové evropské smlouvy, který Němci minulý týden rozeslali členským státům. Paradoxně proto, že v něm není o změně hlasování ani slovo – na rozdíl od jiných sporných bodů –  a veřejně tak Polsko utržilo první ránu.  Jenže tady je nutné číst mezi řádky. Buďme si jisti, že Angela Merkelová o tom Kaczyńským řekla a že získala jejich souhlas. Coby mistrná vyjednavačka by nerozesílala text, který by byl předem odsouzen k záhubě. To mimo jiné znamená, že mezi Merkelovou a Kaczyńskými – kteří mají údajně v kancléřku důvěru – je nějaká dohoda, jak Polsku pomoci a vznikající evropské smlouvě neublížit. Jak? Tady už nastupuje věštění z křišťálové koule. V Bruselu se mluví o tom, že to může být energetika – například ve smlouvě zakotvená klauzule, že musí být státu pomoženo, pokud se stane terčem napadení či vydírání energetickými zdroji – či nějak závazně dané obecnější pravidlo „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Tím zatím fantazie končí. Narůstá nicméně víra, že Poláci smlouvu nezablokují. Že Angela Merkelová ví, co dělá. Potvrdila to do značné míry i předvíkendová schůzka Kaczyńských s novým francouzským prezidentem, po níž všichni hýřili optimismem. Slovy jednoho znalého diplomata v  Bruselu: „Nicolas Sarkozy dostal od Angely instrukce, co lze Polsku nabídnout, a přesně se tím řídil.“ Kateřina Šafaříková Autorka je zpravodajkou Lidových novin v Bruselu. Q

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007

komentáře

Velký třesk v biologii

glosA

Objev operační funkce RNA má význam jako objev neutronu Příroda je plná překvapení. Když byla poprvé dokázána existence atomů (stalo se tak před pouhým stoletím), předpokládalo se, že se skládají pouze z elektronů a protonů. Tím se sice odpovědělo na mnoho otázek, ale nesrovnávalo se to s řadou dalších pozorování. A pak v roce 1932 objevil James Chadwick neutrony. Najednou začalo všechno do sebe zapadat. Všechno začalo dávat smysl – tolik smyslu, že trvalo pouze dalších 13 let, než se vyrobila první atomová bomba. Jistě nepřeženeme, když prohlásíme, že biologie v současné době prožívá svou „neutronovou dobu“. Po více než půlstoletí se stěžejní příběh o  všech živých organismech odvíjel od vzájemné souhry genů (ve formě DNA) a bílkovin kódovaných geny a  vykonávajících onu jednotvárnou dřinu, kterou je udržování organismů při životě. Posledních pár let jsme však svědky trvalého vzestupu třetího typu molekul – RNA. Analogie však není dokonalá. Na rozdíl od neutronu se o molekule RNA ví již velmi dlouho. Až donedávna se však mělo za to, že její role se omezuje na posluhování DNA a bílkovinám. Teď se však zdá, že RNA je právě tak důležitá jako ty, kterým posluhovala. Možná, že je přímo hlavním regulátorem toho, co se děje v  buňce (jakýmsi operačním systémem buňky, máme-li použít příměr z  informačních technologií), jakož i  původcem celé řady dalších aktivit. Stejně důležité je, že molekulární biologové, kteří si mysleli, že mají zhruba představu o tom, co se v jejich oboru děje, si najednou uvědomují, že o  věci mají sotva ponětí.

Poznej svého nepřítele Možná, že se tím ohlašuje krok zpátky, ale taková je věda. Obdoba s fyzikou je hlubší než pouhá analogie RNA s  neutronem. V  biologii existuje v  současné době pocit stěží skrývaných očekávání, která připomínají příslib fyziky na počátku dvacátého století. Je to pocit vykročení do neznáma, pocit, že toto vykročení povede do nesmírně zajímavých a tajemných sfér. Jak již moudře radil americký filmový producent Samuel Goldwyn, nikdy nečiň žádná proroctví, zvláště ne o budoucnosti. Přesto si jedno

dovolíme učinit: analogie mezi fyzikou dvacátého století a biologií století jedenadvacátého bude pokračovat, a to v dobrém i špatném smyslu. Fyzika dala dvacátému století dva dary. Tím nejnápadnějším byla moc nad přírodou. Nebyla to vždy blahodárná moc, jak ukázala atomová bomba. Jestliže se však dvacáté století něčím lišilo od století předcházejících, bylo to tím, že jeho význačným rysem byl technický pokrok a technologie, od automobilů a letadel po počítače a internet. Je příliš brzy na to, abychom s jistotou mohli tvrdit, že význačným rysem jedenadvacátého století budou biologické technologie, je však velmi pravděpodobné, že tomu tak opravdu bude. Jednoduché genetické inženýrství se již stalo běžnou záležitostí, dokonce byl již nedávno přihlášen první patent na umělý živý organismus. Myšlenka, že by mohl existovat takový organismus nebo že by k němu někdo mohl vlastnit práva, by před pouhým desetiletím patřila do oblasti science fiction. Ovšem nejde jen o to, že takové věci jsou dnes možné. Působí i  druhý motor technologických změn – nezbytnost. Mnoho velkých problémů, kterým lidstvo čelí, jsou problémy biologické anebo takové, které jsou ovlivnitelné biologickými zásahy. Jeden příklad je otázka řešení problému stárnutí obyvatelstva. I klimatické změny úzce souvisí s  biologií, jelikož jsou důsledkem toho, že oxid uhličitý uniká do ovzduší rychleji, než ho dokážou rostliny odstraňovat. A nebezpečí náhlé přeměny nové smrtelné infekce v pandemii v důsledku moderních dopravních spojení je záležitostí nanejvýše biologickou. Dokonce i skutečnost, že taková infekce může být sama výsledkem syntetické biologie, pouze zdůrazňuje biologickou povahu budoucích nebezpečí.

Poznej sám sebe Političtí činitelé mají prozatím nedostatečné technické nástroje pro řešení těchto problémů. Není však obtížné si takové nástroje umět představit. Stárnutí je přímý biologický proces. Nelze ho pravděpodobně zastavit, ale budeme-li vědět, jak fungují buňky (tedy opravdu vědět), bude možné ho změnit tak, aby probíhal příznivěji. Alespoň částečným řešením klimatické změny je použití paliva, které roste, namísto paliva, které se

Nadějné vyhlídky z Bavorska Třináct let Stoiberovy vlády přivedlo vztahy mezi Prahou a Mnichovem na bod mrazu. V září bavorský premiér odstoupí. A co bude potom? Hezčí to skutečně nemohlo být: několikaminutový aplaus, rytmický potlesk, tu a tam slzy dojetí v očích – Edmund Stoiber měl veškerý důvod ke spokojenosti. Stejně jako v předchozích letech našel bavorský premiér i na letošním sjezdu sudetských Němců, který proběhl koncem května v  Augsburgu, klíčová slova: Solidarita s oběťmi vyhnání, kritika Benešových dekretů, výzva, aby Praha konečně začala dialog se sudetskými Němci. S příliš velkým ohlasem se projev přesto ani v Česku, ani v Německu nesetkal. Stoiber je totiž tím, komu se anglicky říká lame duck. V září po čtrnácti letech ve funkci odstoupí. A proto otázka dne není: Co chce Stoiber? Otázka je: Co se mezi Prahou a  Mnichovem změní, až se bavorským premiérem stane tamní ministr vnitra Günther Beckstein? Odpověď zní trochu paradoxně: Nic a všechno zároveň.

Trochu divná normalita Zdánlivě rozporuplná odpověď jen odráží paradoxní stav, ve kterém se česko-bavorské vztahy v současnosti nacházejí. Na jedné straně by totiž sotva mohly byt lepší. Obchod mezi oběma zeměmi kvete a neustále strmě roste, starostové, firmy a  spolky v  pohraničí spolupracují víceméně bezproblémově a 170 partnerství mezi různými školami zajišťuje, že se mládež na obou stranách dívá na souseda jako na naprostou samozřejmost. Na druhé straně bavorský premiér rok co rok tvrdě kritizuje českou vládu na zmíněném sudetoněmeckém sjezdu. Za celou dobu svého vládnutí Edmund Stoiber ani jednou nepřijel na oficiální

návštěvu do Prahy. V devadesátých letech bavorská vláda také značně zkomplikovala jednání o  českoněmecké deklaraci. A před českým vstupem do EU poslanci CSU v Evropském parlamentu dokonce hlasovali proti přijetí souseda do společenství. „Vztah s Německem se vyvíjel velmi pozitivně,“ řekl český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg v nedávném rozhovoru. „Jen s Bavorskem je to trochu náročné.“ Na obou stranách Šumavy proto změna na špičce mnichovské vlády vyvolává nejen zvědavost, ale také naději. Ale bude na to, aby ztroskotaná loď zase vyplula, skutečně stačit výměna osazenstva? Česko-bavorské vztahy dlouhodobě trpí tím, že politické rozpětí aktérů není příliš široké. A na tom se tak rychle asi nic nezmění. Bavorská vláda se v roce 1962 zavázala hájit zájmy sudetských Němců – a této povinnosti se bude muset držet i Günther Beckstein. I když počet „sudetoněmeckých voličů“ v Bavorsku klesá, stále ještě reprezentují veličinu, na kterou si žádný bavorský politik nemůže dovolit zapomínat. Není tedy divu, že Günther Beckstein v nedávném rozhovoru pro Prager Zeitung prohlásil, že „v našem evropském právním a  hodnotovém řádu nemají Benešovy dekrety místo“ a zároveň podpořil plánované berlínské Centrum proti vyhánění. Podle zdrojů z CSU bude Beckstein také trvat na požadavku, který mimo jiné v minulosti zabránil návštěvě Edmunda Stoibera v Praze: totiž že čeští hostitelé musí v bavorské delegaci akceptovat reprezentanty sudetských Němců. Na první pohled se tedy může zdát, že přísloví o novém koštěti, které dobře mete, v tomto případě neplatí. Ve skutečnosti tomu ale tak není.

musí dobývat. To dokáže pouze biotechnologie. A infekce, pandemické nebo jiné, se nejlépe řeší pomocí vakcín, jejichž vývoj je časově náročný. Pokud bychom skutečně rozuměli buňkám, bylo by možné tento proces urychlit tak, aby vakcíny byly připravené včas a byly k něčemu užitečné. Fyzika však poskytla dvacátému století dar méně nápadný, než je pouhá moc. Přinesla také pochopení, že vesmír je obrovský a místo lidstva v něm bezvýznamné. Umožnila lidstvu, dle Williama Blakea, držet nekonečno ve své dlani a věčnost v hodině. Biologie však pouze nepopisuje místo lidstva ve vesmíru. Popisuje lidstvo samotné. A v tomto ohledu může být překvapivě vzestup RNA důležitou součástí tohoto popisu. Po celou dobu, od ukončení projektu lidského genomu, si vědci lámou hlavu nad tím, že živočichové, ať již se jedná o červy, mouchy nebo člověka, se zdají mít přibližně stejný počet genů pro bílkovinu, tj. asi 20 000. A přesto mouchy jsou složitější než červi a člověk je složitější než oba tyto druhy. Takže tradiční geny nejsou tak důležité, jak se domnívali zastánci lidské dědičnosti nebo jak se obávali zastánci vlivu prostředí. Spíše se zdá, že řešení této hádanky spočívá v  RNA, v  operačním systému buněk. Při každém složitějším stupni vývoje se tento systém zvětšuje. A je znatelně větší u člověka než v mozku šimpanze. Jestliže RNA řídí složitost celého organismu, mohlo by to znamenat, že operační systém každé buňky spouští nejen dotyčnou buňku, ale spojuje se při vývoji živočicha se systémy ostatních buněk. Máme-li opět použít analogii, orgány, jako je mozek, jsou výsledkem biologického internetu. Je-li toto pravda, hledání podstaty lidství se ubírá špatným genetickým směrem. Takové závěry jsou samozřejmě spekulativní a prvotní. Ale o to právě jde. Lord Rutherford, který dokázal existenci atomů, nevěděl o neutronech. Chadwick nevěděl o kvarkách, natož o supersymetrii. Současní biologové jsou právě tak neznalí. Pravda však nakonec vyjde najevo. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

S Motejlem po funuse Tak to máme černé na bílém a napsané tou nejpovolanější rukou. Český ochránce lidských práv Otakar Motejl zveřejnil obsáhlou zprávu, ve které odsoudil loňské vystěhování Romů ze Vsetína v režii Jiřího Čunka. Vypadá to jako další důkaz toho, že zdejší ombudsman si právem vysloužil pověst jedné z nejlépe fungujících institucí v zemi. Ale tentokrát jen na oko: ve skutečnosti se Otakar Motejl ve vsetínské kauze moc nevyznamenal. „Čunkovo řešení je problematické, ale některé jeho prvky nepovažuji za totální neštěstí. Třeba fakt, že těm lidem vytvořil jakési náhradní bydlení a  zároveň jde proti ghettoizaci souběžným rozstrkáním některých rodin po severní Moravě,“ uvažoval Motejl loni v autorizovaném rozhovoru pro Respekt. Uplynulo pár měsíců a ombudsman stejnou věc hodnotí jinak: „Je to porušení základních práv na respektování rodinného a soukromého života.“ Každý se může zmýlit, problém je ale v tom, že svou současnou kritiku ombudsman nestaví na nijak převratně nových zjištěních – většinu se mohl už loni v říjnu dozvědět z médií. „Já můžu jednat z vlastní iniciativy, ale žádná rozkoš to není. Abych zahajoval šetření o  všech věcech, které se dočtu v novinách, je nad mé síly,“ vysvětloval tehdy Motejl, proč v  kauze Vsetín nemůže nic podniknout. A dodával cosi o mediální hysterii. Je skvělé, že si to nakonec rozmyslel a vypravil se na důkladnou kontrolu. Jeho váhání, výmluvy na nedostatečné kompetence a nechuť důvěřovat médiím však způsobily, že výsledek svých zjištění zveřejňuje tři čtvrtě roku po událostech – což je docela trapné. Pokud média dennodenně píší o kauze, která aspiruje na lidskoprávní lumpárnu desetiletí, měl by zkrátka ombudsman okamžitě nastartovat auto a vyrazit na obhlídku. A  ne vysvětlovat novinářům, že se přednostně věnuje stížnostem, které mu pošťák donese do schránky. To je od právníka Motejlova formátu velmi slabá výmluva. Petr Třešňák

K tématu viz článek na straně 17.

obsah

Češi už tolik neotravují Nový totiž nebude jen bavorský premiér, ale také vnější podmínky, ve kterých se Beckstein  bude pohybovat. Například Praha – vstupem do EU získala česká vláda vůči Německu vytouženou jistotu a  nové sebevědomí. Dnes se už žádný český politik nepotřebuje zviditelnit tím, že  (jako v roce 2002 Miloš Zeman) sudetské Němce kolektivně pomlouvá. Český postoj vůči bývalým krajanům je o mnoho klidnější a velkorysejší než před vstupem. Ukazuje to Paroubkovo gesto vůči sudetoněmeckým antifašistům nebo skutečnost, že Mirek Topolánek jako první český premiér na pozvánku na sudetoněmecký sjezd reagoval zdvořilou omluvou. Z okolí ministra Schwarzenberga je dokonce slyšet, že sudetští Němci v bavorské delegaci by nebyli problém. Čas směšných sporů o detailech protokolu je zřejmě za námi. Zatímco tedy Češi Bavorům už nedávají důvod k  velkým urážkám, nová vláda v  Berlíně zase do Mnichova neposílá příliš povzbuzující signály: peněz dostanou sudetské organizace o trochu více – ale jen na kulturní akce. Památník připomínající vyhnání sice má v Berlíně vzniknout, jestli to ale bude ono Centrum proti vyhánění, které si představuje Svaz vyhnanců, není ještě vůbec jasné. Stejně jako její předchůdce Gerhard Schröder se i kancléřka Angela Merkelová jednoznačně distancovala od všech majetkoprávních požadavků. A poněvadž CSU je součástí velké koalice v Berlíně, budoucí bavorský premiér se nemůže pustit do příliš velké kritiky této „mírné“ politiky. Nejdůležitějším důvodem, proč se vztahy mezi Bavorskem a  Českem na podzim pravděpodobně zlepší, je však v samé osobě budoucího premiéra. Beckstein si sice získal pověst tvrdého bojovníka a vyjednavače, ale na druhé straně se třeba během karnevalu ukázal v ženském kostýmu – něco, co by přísný a trochu suchý Stoiber nikdy neudělal. Přirozenou a skromnou žoviálností si Beckstein u Bavorů pravidelně získává titul nejoblíbenějšího politika. A tak podobně jako Karel Schwarzenberg i Manfred Weber, poslanec CSU v Evropském parlamentu, hledí na nastávající Becksteinovu éru s optimismem: „Nová postava na špičce bavorské vlády znamená novou šanci na dialog s  Prahou. A tuto šanci bychom měli využít.“ Anneke Hudalla



Q

domov

4



5 6

Podivní lidé v CzechInvestu Zmrtvýchvstání Bohemians 1905 Letadlo zadarmo? Možná už brzy Odvez to na skládku

ekonomika

8

Nakoupit a přežít



zahraničí

10 Putin hraje o radar 13 Sarkozy a jeho středomořský plán PROFIL

12 Bénazír Bhuttová ohlásila návrat do Pákistánu

rozhovor

14 S profesorem Janem Sokolem 16 Výběr z webu respekt.cz

TÉMA



KNiHY

17 Radikálně nová autorita 20 N. Bouvier: Deník z Aranu a jiných míst

21 E. Juliš: Pod kůží



K. Ishiguro: Neopouštěj mě



Kultura

22 Film Kletba zlatého květu jako

demonstrace čínské síly Letem pražským světem 23 Rozhovor s Alešem Najbrtem 24 Fotografie „Boba“ Krčila se vracejí



25 Kulturní servis

civilizace



Trendy

26 Lesbičky a spol. zachraňují venkov 27 Když zaútočí stalker 28 I. Kertész: Čekání na hodinu pravdy

29 T. Brdečková: Sirotci po velkých

bratrech L. Turin: Parfém může páchnout



Polemika



JEDNATŘICÍTKA

30 Pochybila Vesecká v kauze Čunek? 31 Ve hvězdách, Před 10 lety, Jeden den v životě, Mimochodem

32 minulý týden



18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

domov

S pozdravem od Karla Srby

Na klíčové pozice v CzechInvestu přišli lidé se špatnou pověstí

K

auza agentury CzechInvest má další pokračování – minulý týden se kvůli ní hádala ve sněmovně vláda s  opozicí a z nitra agentury dolehly zprávy o nováčcích ve vedení, u jejichž jmen se – častěji než je na pozicích s vlivem na miliardy korun zdrávo - objevují slova jako korupce či střet zájmů.

opatrně – zaznívají i  z  vládního tábora. „Je to trochu zvláštní,“ komentuje personální obsazení CzechInvestu poslanec ODS Jiří Papež. A  ve čtvrtečním rozhovoru pro Frekvenci 1 to naznačil i sám ministr průmyslu a obchodu Martin Říman. „Nevěděl jsem o tom, prověřím si to a nevylučuji nějaké zásahy,“ řekl Říman.

Jaroš a spol. Když na apríla ministr průmyslu a obchodu Martin Říman odvolal generálního ředitele CzechInvestu Tomáše Hrudu, hrozila polovina zaměstnanců, že odejde, a spekulovalo se o tom, že se celá agentura zhroutí. Po necelých třech měsících je pryč čtyřicet členů týmu a k prvnímu červenci se chystá odejít další stovka lidí, nejčernější scénáře se ale zatím nenaplnily – projekty běží dál i odcházející zaměstnanci normálně pracují a nový šéf je za to oceňuje. Složitější je to ale s lidmi, kteří původní sestavu v  nejvyšších patrech CzechInvestu nahrazují, a také s některými plány, které nové vedení s agenturou má. Jména jako Pavel Jaroš, Pavel Vinohradník či Vladimír Nešpůrek nepatří mezi známá. První jmenovaný je dnes novým finančním ředitelem a šéfem divize interních služeb, druhý šéfem divize rozvoje podnikání, která je odpovědná za čerpání prostředků z evropských fondů, a třetí stojí v čele odboru řízení investičních projektů. Všichni jsou přitom nějak spojení s  neslavnou érou Miloše Zemana. Pavel Jaroš pracoval na ministerstvu zahraničí za éry Jana Kavana jako generální sekretář. Spolu s  Karlem Srbou, který ho Kavanovi doporučil, a dalšími sedmi lidmi stál před soudem kvůli podezření z korupce ve třech případech rekonstrukcí českých ambasád. Soud ho spolu s  ostatními osvobodil pro nedostatek důkazů, přestože znalecké posudky ukázaly, že rekonstrukce byly o mnoho milionů předražené. Pavel Vinohradník, který má mít v CzechInvestu pod palcem evropské peníze, je zase bývalým šéfem pracoviště Pozemkového fondu ČR v Bruntále, jehož odvolání bylo koncem devadesátých let na spadnutí, protože svému otci pronajal zvýhodněně pozemek pro provozování lyžařského vleku. Později rozšířil na ministerstvu zemědělství řady blízkých spolupracovníků tehdejšího rezortního šéfa Jaroslava Palase. Bývalý kriminalista Vladimír Nešpůrek rovněž stál před soudem kvůli podezření z korupce, proces ale po šesti letech vyzněl do ztracena – hlavní svě-

Oni jsou kvalifikovaní

Nosí on někomu tajně svačinu? (Ředitel Roman Čermák) foto karel cudlín

dek nakonec odmítl vypovídat. Podle serveru Aktuálně.cz Nešpůrka zmiňují i záznamy protikorupční služby, která sledovala skupinu kolem zavražděného šéfa podsvětí Františka Mrázka. Měl prý dokonce pro Mrázka zařizovat u policie čistý trestní rejstřík, policii se to ale nepodařilo prokázat. Další členové nového vedení CzechInvestu – nový šéf divize podnikatelských nemovitostí a  infrastruktury Michal Koryčánek či ředitelka divize podpory investic a  aplikovaného výzkumu Alexandra Rudyšarová – jsou zase v jasném střetu zájmů. Figurují totiž podle obchodního rejstříku ve firmách, které podnikají v investicích či realitách. Údiv či rovnou zděšení nové posily agentury vyvolávají u bývalých zaměstnanců, bývalých šéfů agentury i u těch, kteří ještě v CzechInvestu zůstávají. „Takové vedení pro nás není důvěryhodné,“ říkají dva ze stávajících zaměstnanců agentury, kteří stejně jako další zaměstnanci hovoří s novináři pouze s podmínkou zachování anonymity. „Navíc nevíme, odkud se ti lidé berou. Zjevně neproběh-

la výběrová řízení, jak bylo dosud zvykem. A navíc Hruda byl odvolán kvůli nesrovnalostem při zadávání veřejných zakázek – a pak sem přijdou lidé, kteří kvůli korupci stáli před soudem.“ Nástup nového vedení se znepokojením sledují i bývalí šéfové CzechInvestu – Jan Amos Havelka, který agenturu vedl od počátku do konce devadesátých let, a Radomil Novák. „Pokud v čele agentury stojí lidé, o kterých se píše v souvislosti s takovými kauzami, tak to minimálně poškozuje její pověst,“ říká Havelka. „A střet zájmů je šokující, pokud v těch firmách nadále zůstávají. Já jsem kdysi vyhodil člověka za to, že investoval na burze a byl v podezření, že při tom využívá informace z CzechInvestu.“ Kritika zní z  opozice, paradoxně i  od sociálních demokratů. Paradoxně proto, že problematická jména jsou spojena s nejtemnější érou vlády ČSSD. „Ti lidé mají problémy se svou minulostí, jde hlavně o korupční aféry,“ říká stínový ministr průmyslu a  obchodu Milan Urban. „To je nepřijatelné.“ A pochyby koneckonců – byť jen velmi

Zmrtvýchvstání Bohemians 1905 Slavný český klub se vrací do nejvyšší soutěže. Jen pár měsíců předtím, než měl jeho tým spustit oslavy stého výročí, se jeden z nejslavnějších tuzemských fotbalistů Antonín Panenka ocitl na dlažbě. Na podzim roku 2004 přišel o práci trenéra a manažera ve svém klubu Bohemians, ten byl vzápětí poslán do konkurzu a vyloučen z druhé ligy. Konkurzní správce prodal značku Bohemians jinému pražskému týmu ze Střížkova. Bohemians se místo oslavy ocitli na dně. „Nemůžu uvěřit tomu, jak tým dopadl,“ opakoval v rozhovorech Panenka. Ale pak se stal zázrak, na jehož konci je návrat mezi nejlepší české týmy.

Ritchie a jeho rána Finanční problémy měl tým Bohemians už pár let předtím, ale totální krize vypukla na jaře 2003. Bohemians hráli na svém vyprodaném stadionu se Spartou. Domácí se zachraňovali před pádem do nižší soutěže, Sparta mohla po případném vítězství oslavovat titul. „Bohemka“ prohrávala o gól, ale vyrovnání viselo ve vzduchu. A pak to přišlo: v 74. minutě se přes plot přehoupl fanoušek Bohemians a napadl pomezního rozhodčího, protože se domníval, že Spartě neodmával ofsajd. Sudí po inzultaci ukončil zápas a bylo rozhodnuto. Sparta je mistrem, Bohemians sestupuje. Ritchie, jak přezdívali mladíkovi, který to vše způsobil, se stal na pár dnů mediální hvězdou, ale s „jeho“ týmem to šlo neodvratně z kopce. První

rok ve druhé lize ještě přežil, ale v půlce druhého byl kvůli nespláceným dluhům vyloučen a  vypadalo to, že na stadionu se bude hrát jen nejnižší amatérská soutěž. A ani to nebylo jisté. V březnu 2005 ale svolalo pár fandů Bohemians schůzi do jedné z místních hospod. Sešly se tři stovky lidí a na místě vznikl zárodek Družstva fanoušků Bohemians a myšlenka, že se mezi členy vyberou peníze na záchranu týmu. Někdo dal tisícovku, někdo třeba třicet tisíc, od jednoho rakouského fandy Antonína Panenky přišlo dokonce sto tisíc. Fanoušci vybrali během několika týdnů skoro milion korun, ale záchrana Bohemky nadále vypadala jako nesplnitelný sen. Tým totiž neměl kromě třiceti milionů korun v dluzích vůbec nic (jméno propadlo a  stadion si k  zápasům pronajímal od jeho majitele). Antonín Panenka, který se stal symbolem fanouškovské akce, se stále nevzdával a  sháněl sponzory, přesvědčoval je o tom, že stoletá tradice a fanouškovské zázemí je něco, co se nedá jen tak zahodit. „Absolvoval jsem desítky schůzek, přemlouval spoustu lidí,“ vzpomíná Panenka. Kromě toho se vzdal nároku na půl milionu, který mu Bohemka dlužila za výplaty, a stejný krok udělala i řada hráčů. Pořád to ale nestačilo a fanoušci se rozhodli k zoufalému kroku. Napsali dopis ruskému miliardáři Romanu Abramovičovi, majiteli jednoho z nejbohatších světových klubů Chelsea, zda by neměl zájem Bohemku koupit. Odpovědi se nikdy nedočkali.

Abramoviči, teď můžeš litovat! foto čtk

Jen anonymně A  dnes mohou být rádi. Postupně se jim totiž podařilo přesvědčit sponzory a klub požádal o vrácení profesionální licence. Dostal ji a získal právo hrát třetí ligu. Fotbalový svaz mu navíc dovolil používat navzdory prodeji Střížkovu i slavné jméno (aby se týmy nepletly, byl připojen k názvu letopočet vzniku klubu). A pak přišel šok. Na první soutěžní zápas ve třetí lize přišlo přes pět tisíc fanoušků. Bylo jasné, že klub přežije. Na jaře 2006 se Bohemians pohybovali v  první polovině tabulky, ale jejich hra spon-

Nový generální ředitel CzechInvestu Roman Čermák, který si nové lidi přivedl, svá rozhodnutí brání. Při rozhovoru je nicméně zjevné, že z tématu nemá radost. Viditelně raději mluví o tom, jak chce vnést do CzechInvestu „duch státní správy“, zaměstnance zavázat, aby neodcházeli do komerční sféry (dostaneš školení za sto tisíc, musíš zůstat rok), a dalších reorganizacích v CzechInvestu. „Z vedoucích pozic jsme patnáct z nich obsadili z interních zdrojů a třináct zvenku, takže pokračuje kontinuita,“ říká Čermák. „Dostal jsem jak z ministerstva průmyslu a obchodu, tak od personálního oddělení CzechInvestu či přímo sám řadu životopisů a doporučení. Hledal jsem lidi, kteří mi pomohou stabilizovat stav v agentuře, který nebyl dobrý.“ Proč právě na pěti klíčových postech jsou lidé tak snadno zpochybnitelní? „Všichni jsou kvalifikovaní, žádný není odsouzený a ti podezřelí ze střetu zájmů už z firem odešli,“ namítá Čermák. Jakou kvalifikaci má bývalý sekretář ministerstva zahraničí Pavel Jaroš? „Má praxi ze státní správy. Chci v CzechInvestu zavést státní správu a on umí velký úřad řídit,“ říká Čermák. „Nikoho jiného než bezúhonného člověka bych sem nevzal. Soud ho neodsoudil a dostal nedávno prověrku na přísně tajné. Nemám víc nástrojů pro ověření bezúhonnosti než Národní bezpečnostní úřad a soud.“ Copak ale neběhají po Česku desítky, možná stovky vhodných finančních expertů s  praxí ze státní správy, kteří ale nikdy nestáli před soudem, v  jejichž minulosti nefiguruje Karel Srba a  kteří nebyli ze státních služeb propuštěni s  ostudou? „A jak bych zjistil, že oni v minulosti také nemají Karla Srbu? Co kdyby se přihlásil někdo, kdo nosil Srbovi tajně svačinu?“ namítá Čermák. „Navíc tu neběhá tolik lidí – měl jsem ještě další dva lidi na pohovor. Pro jednoho byly podmínky v organizaci málo, druhý se nechtěl stěhovat do Prahy. Finanční ředitelé jsou nedostatkové zboží.“ Silvie Blechová

Q

zory nepřesvědčila. Zlom způsobily úžasné návštěvy a zájem mecenášů byl tak velký, že na konci roku byly všechny dluhy splaceny. Klub na tom byl finančně tak dobře, že si mohl dovolit koupit od krachujícího Xaverova místo ve vyšší soutěži. Cesta ke sponzorům začala už čtrnáct dnů po vzniku družstva fanoušků: na jednoho z  jeho zakladatelů Antonína Jelínka se obrátil makléř skupiny GES INVEST Emil Buřič, také dlouholetý fanda týmu, a právník Pavel Fára. Slíbili, že dají dohromady skupinu sponzorů. Měli jedinou podmínku: že mecenáši zůstanou v anonymitě. Stalo se a dluhy Bohemky byly odkoupeny za deset procent jejich hodnoty (to vysvětluje anonymitu dárců – kdyby věřitelé Bohemians zjistili, že za klubem stojí někdo finančně silný, prodávali by dráž). Letos v  dubnu se našel i  nový majitel týmu, firma CTY Group, která podniká ve strojírenství a  chemii. Vlastní jedenapadesát procent týmu, družstvu fanoušků zůstává jedenáct procent. Vedení obnoveného týmu slíbilo loni na podzim fanouškům, že se Bohemians do roku 2010 vrátí do první ligy. Nakonec to šlo mnohem rychleji. Ještě loni v září se Bohemians pohybovali na konci tabulky, hráči i trenéři mysleli spíše na záchranu v soutěži. Pak ale přišla šňůra osmnácti zápasů bez prohry. A minulý týden Bohemka vyhrála v Holicích a postup má jistý. „Jsme zase prvoligoví,“ zpívaly na hřišti dva tisíce fanoušků týmu, kteří svůj klub doprovodili z Prahy. „Nečekal jsem, že postoupíme tak brzy,“ říká Antonín Panenka, čestný předseda klubu. Úplný happy end to ale ještě není. Aktuálním problémem je slavný stadion v  pražských Vršovicích. Klub ho už sice koupil zpátky, ale hřiště neodpovídá normám pro první ligu. Nabízí totiž místa k stání (která jsou v první lize nepřípustná) a chybí mu umělé osvětlení. Klubu, který přežil díky oddaným fanouškům klinickou smrt, teď hrozí, že nebude moci hrát na hřišti, které zachránci doslova zbožňují. Bohemku tedy čekají další investice a náročná jednání o výjimkách. Proti tomu, co má tým za sebou, už ale vlastně o nic nejde. Jaroslav Spurný

Q

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007

domov



Letadlo zadarmo? Možná už brzy Chlouba českých inženýrů jde definitivně na přistání

M

inulý týden znenadání ožil příběh, na který by už Češi konečně chtěli zapomenout. Je to příběh technologické dovednosti s  visačkou „bývávalo“. Příběh českých bojových letadel, která „vůbec nejsou špatná“, akorát to nikdo z  potenciálních zákazníků nechce pochopit. Zatím poslední – gruzínský premiér Zuraba Noghaideli – se minulou středu objevil v Praze.

Boeing to zařídí Nervózním prodávajícím v  tomto případě není samotné Aero, ale česká armáda, která z  politického rozhodnutí Klausovy vlády pomoci krachující továrně koupila 72 dnes v podstatě nepotřebných bitevníků L-159. Ty od té doby stojí odložené v hangárech. Před třemi lety se armáda rozhodla stroje prodat, není to ale snadné. Nejnadějněji přitom vypadalo zimní jednání s  Nigérií. O  prodeji alespoň tuctu letadel z  výzbroje české armády jednal se svým protějškem přímo prezident Václav Klaus. Navíc tři tuzemské exportní firmy (Pamco, Škodaexport a  samotné Aero), které mezi sebou o možnost zprostředkovat nigerijskou zakázku soupeří, se konečně domluvily na spolupráci. Nigerijští politici slibovali, že do jarních voleb bude obchod dohodnutý. Jenže není a  ministryně obrany Vlasta Parkanová teď nově mluví o „horizontu jednoho roku“. Ve hře jsou podle ní i  další země, kromě Gruzie prý ještě Indonésie. Skutečnost je však taková, že podobných vizí se už vystřídalo více než deset a bez úspěchu. Proč je ale s  prodejem bitevníku taková potíž? Vždyť čtyřiadvacet letounů, které česká armáda využívá při průzkumných misích nebo k tréninku budoucích pilotů složitějších gripenů, si podle odborníků vede poměrně slušně. Provoz je lacinější a v mnohém praktičtější než

inzerce

Poslední náklon pro premiéra Klause. oto aero vodochody / jan kouba f

dohledem zkušených amerických manažerů podnik vytáhnout z  miliardových dluhů. Otevření světových trhů se však nekonalo. Za své šestileté působení manažeři Boeingu nedojednali prodej jediného letounu. Navíc změnili konstrukční plány letadla: skoro polovina všech součástek je teď americké výroby (původně se počítalo s  převahou evropských technologií). A  byl to právě Boeing, kdo Aeru klíčové technologie za miliardové částky dodal. „Vodochody vlastně Boeingu posloužily jako laboratoř, technologie vyzkoušené při vývoji L-159 využili Američané při výrobě vlastního průzkumného letounu,“ říká expert na zbraňové systémy Jan Štefec. Od roku 2004, kdy se o  prodeji armádních letadel rozhodlo, jsou americké díly spíš koulí na noze. „Bitevník je totiž konstruován především pro útok na pozemní cíle, jeho ideální využití je například v  boji proti povstaleckým skupinám. Africké nebo asijské země, které by letouny z těchto důvodů mohly koupit, ale často nemají se Spojenými státy dobré vztahy a riziko budoucího embarga na dovoz součástek hraje v  jejich rozhodování velkou roli,“ vysvětluje Štefec. Loňské vyjednávání s jihoamerickou Venezuelou zkrachovalo právě kvůli spojeneckému embargu prakticky těsně před podpisem smlouvy. Západní státy zase nejeví zájem například proto, že Severoatlantická aliance nemá pro podobný typ letadel definovaný typ misí, na plnohodnotné bojové operace nemají vodochodské letouny parametry a k výcviku se zase používají starší stroje.

U Gruzínců je to výhoda u velkých strojů. Pro odpověď je nutné vrátit se o téměř deset let zpátky. Spolu s  rozhodnutím o  nákupu letadel pro českou armádu se v roce 1997 schválila i další důležitá změna. Do Vodochod se tehdy nastěhoval nový třetinový vlastník, americký letecký gigant Boeing. Právě projekt L-159 měl pod

Tristní situace kolem letounů už přitom začíná vadit i politikům. „Problém by se měl co nejdříve vyřešit, trvá to příliš dlouho,“ říká například šéf sněmovního výboru pro obranu Jan Vidím. Pomalu už se tak podle něj dostávají na stůl i možnosti, jaké nedávno v  rozhovoru pro Respekt naznačil afghánský vicepremiér: „My je nechceme kupovat, očekáváme,

že nám letadla vaše republika daruje.“ Navrch by ovšem Afghánci chtěli stroje zadarmo dodat a  na místě pak zajistit nutný servis. Pro tak „výhodnou“ transakci však zatím ještě nedozrál čas. Přitom tahle na první pohled absurdní myšlenka má svoji logiku. „U  podobných strojů je vedlejší, zda jsou používané, nebo ne. Musí se na nich provádět stejná údržba, ať už stojí v  hangáru nebo pravidelně létají. To nemá na životnost prakticky vliv,“ vysvětluje ředitel Výzkumného ústavu letectví Martin Holl. Hodnota miliardových aeroplánů tak ve vodochodských hangárech klesá každým dnem, co naopak neustále roste, je celková cena zakázky „L-159“. Za skladování a  udržování nepotřebných letounů v bojeschopném stavu platí armáda čtyři miliony měsíčně – opět Aeru Vodochody, v  jehož skladech stroje leží, neboť armáda nemá na odložená letadla místo. Oficiálně uváděná cena politiky sjednané zakázky dělá čtyřicet tři miliard. Není ale jasné, co zahrnuje, o  kolik tahle částka narůstá a bude narůstat v průběhu dalších let. Dva nezávislí ekonomové, kteří se armádním rozpočtem nedávno pro potřeby Transparency International zabývali, došli k  celkové sumě sto deseti miliard (podrobně viz Respekt č. 20/2007). Samo ministerstvo takové číslo odmítá, vlastní údaje ale s odkazem na „utajení“ zveřejnit nechce. Při současných jednáních s  Gruzií by paradoxně mohla právě americká technologie situaci prospět. Washington už teď Gruzíncům pomáhá s vojenským výcvikem a v zemi má stále větší ekonomický i politický vliv. I v tomhle případě situaci komplikuje celá řada věcí, minimálně to, že na jedinou letku českých bitevníků by muselo padnout několik gruzínských armádních rozpočtů. Ve hře jsou i dlouhodobé splátky nebo další zakázky pro české firmy, po návštěvě Noghaideliho spíš ale vládne skepse. Tomáš Sachr

Q



18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

domov

Připomeňme si

Ráj zatím bez dálnice Plány na velmi kontroverzní dálnici Českým rájem se zkomplikovaly a  opět se odkládají. Příčinou je nový stavební zákon a odpor lidí v okolí. Jednání o  spojnici Liberce a  Hradce Králové se táhne už několik let. Problém je, že v cestě stojí jedna z nejunikátnějších přírodních oblastí Evropy – Český ráj. Projektanti přesto namalovali trasu čtyřproudé silnice tak, že protíná oblast na dvě části a výrazně narušuje její ráz („severní“ trasa). Proti tomu stojí alternativní „jižní“ trasa, která jen kopíruje hranici Českého ráje. Tuto variantu prosazují místní obce a  aktivisté, kteří se teď v dubnu spojili do sdružení SOS Český ráj. Mimo jiné proto, že méně citlivá severní varianta velmi komplikuje zapsání Českého ráje na seznam přírodních krás UNESCO, o které obce usilují. Proti jižní variantě se zatím žádný odpor nezvedl. Ministerstvo dopravy nedávno uvolnilo deset milionů korun na zpracování studií, které mají posoudit vliv severní varianty dálnice na životní prostředí. „Nelíbí se nám, že miliony jdou jen na posouzení této varianty a  podezřelá nám připadá i  cena, protože minulá studie stála jen půl milionu,“ říká právnička Martina Pokorná z  turnovského občanského sdružení S drakem rval se Michael. Předminulý týden ona a další odpůrci dálnice svolali společně s protikorupční agenturou Transparency International tiskovou konferenci, aby na ne úplně transparentní dění kolem připravovaného projektu upozornili. „Bude zajímavé sledovat, kdo ty peníze dostane a jaký posudek z toho vypadne,“ říká Pokorná. Nový stavební zákon, který začal platit letos, vrátil jednání o dálnici do bodu nula. Dřívější posudky o dopadu dálnice na životní prostředí a krajinu totiž přestaly platit, protože Liberecký kraj, největší zastánce kratší severní varianty, nestihl do konce minulého roku schválit územní plán, což bylo právě podmínkou nového zákona. Koncept nového územního plánu nyní visí na webu libereckého krajského úřadu a koalice SOS vyzývá obyvatele Turnovska a okolí, aby k němu vznášeli připomínky. Právě zmíněná právnička Pokorná dosáhla před třemi lety toho, že dálnice pod Troskami nebyla zanesena do tehdejšího územního plánu. Když se o tomhle záměru, krajskými politiky před veřejností nijak neventilovaném, dozvěděla, svolala s pomocí přátel na veřejné projednávání plánu desítky lidí a politici pod tlakem veřejnosti svůj záměr stáhli. Liberecká ODS, ovládající krajský úřad, se ale prosazování o něco kratší severní spojky dodnes nevzdala, přestože kromě nesmazatelného vlivu na unikátní krajinu bude i dražší: náklady na její stavbu stoupnou kvůli členitému terénu a nutnému budování mostů a tunelů. Vladimír Ševela

Jen přes moje trosky.  foto občanské sdružení s drakem rval se michael

Odvez to na skládku

Starostové bojují s pokušením stavět výnosná smetiště

Jde tady o miliardy, i když to na první pohled nevypadá. foto gÜnter bartoš

R

epríza přišla navzdory uklidňování úředníků přesně po roce. Řeč je o  hořících skládkách: na jaře roku 2006 zaplnily místní noviny zprávy, že v  severočeské Libčevsi hořely plné tři dny odpadky přivezené sem načerno z Německa. A letos v květnu někdo zřejmě úmyslně zapálil nelegální smetiště v Dolní Řasnici na Liberecku. Tuny kouřících odpadků, jichž se majitelé pokoušejí zbavit tím, že je zapalují, jsou nepříjemné. Zajímavější je ale to, co se děje okolo smetišť, která jsou zcela legální. Češi v porovnání s vyspělými zeměmi zatím umějí vytřídit a vrátit „do výroby“ pouze zlomek odpadů, které za sebou denně nechávají. Zbytek házejí za humna. Má to prozaický důvod. Pokud se radnice místo podpory třídění rozhodne vybudovat skládku, vydatně se tím vylepší její rozpočet, a Česko má proto jednu z nejhustších sítí skládek v Evropě. Nabízí se ale otázka, kdo o to vlastně stojí.

Co máme dělat? Pro Čechy, kteří se v nakládání s odpadky v Evropské unii pohybují v polovině tabulky (třídí 16 procent odpadků, Rakušané jich vytřídí plné dvě třetiny, ale třeba Portugalci jen desetinu a Poláci necelá tři procenta), se smetiště stala tématem v únoru minulého roku. Tehdy se totiž provalilo, že když se na konci roku 2005 v Německu dramaticky zvedly poplatky za skládkování odpadků, část z nich se ocitla v  pronajatých stodolách na českém území. Když na ilegální skládky přišly úřady, někdo je zpravidla zapálil a bylo to. Tahle hra je ale prý navzdory aktuálnímu požáru minulostí. „O žádných nových vlnách německého odpadu nevíme,“ říká Danuše Hráská z liberecké pobočky České inspekce životního prostředí. Jako argument přidává informaci, že odpadky v bývalé hale dolnořasnického JZD jsou jen posledním zbytkem zmíněné „německé vlny“. Většinu nelegálních skládek už se prý inspektorům podařilo zlikvidovat. A končící epizoda možná bude mít i soudní dohru – jen v případě černé skládky v Libčevsi dodnes policie obvinila celkem třicet lidí (většinu ale tvoří „pěšáci“, konkrétně řidiči, kteří odpad sváželi). A jako poslední argument inspektoři dodávají, že se loni zvýšily pokuty za černé skládky z jednoho na deset milionů. To všechno jsou dobré zprávy. Podle ekologů jsou ale hořící odpadky jen viditelnou částí závažnějšího problému, který má Česko s  vlastními legálními smetišti. Je jich moc a obce nic nenutí, aby jejich počet omezovaly. Spíš naopak: nevábná smetiště pro ně představují lákavý byznys. Jak to funguje, nám může poodhalit například realita malé vesničky Vyskytná nad Jihlavou na Vysočině. Místní tu jen pár desítek metrů před cedulí se jménem obce před dvanácti lety zřídili skládku pro tři desítky vesnic z okolí. Zdálky viditelná hora smetí by zabrala asi polovinu fotbalového hřiště. Letos ji měla zakrýt vrstva hlíny a zeleně. Provozo-

vatelé skládky spolu s  místní radnicí ale nakonec obrátili: vzdát se výnosného byznysu, který představuje skládkování odpadu, se nikomu nechce. Vedle staré skládky má teď naopak vyrůst nové smetiště. „Tenhle provoz nám zajišťuje skoro pět milionů ročně, díky tomu jsme měli na nový vodovod nebo rekonstrukci obecního úřadu,“ krčí rameny starosta Vyskytné Vítězslav Vyvíjal. Pro obecní kasu to znamená zhruba čtyřicet procent ročního rozpočtu. Všichni tento pohled ale nesdílí. Pár desítek místních vyrazilo do boje proti smetišti s čerstvě založeným občanským sdružením Zvony 2007. „Odpadky vítr roznáší po okolí a za dlouhé roky už stačily kontaminovat i vodu v přilehlém potoce. Teď to máme i černé na bílém,“ ukazuje předsedkyně Zvonů Darina Čermáková rozbor inspekce životního prostředí, podle nějž je v místní vodě přebytek amoniaku a dusičnanů. „Minimálně tolik lidí, co nechce skládku, by přivítalo i spravenou kanalizaci a silnice. Když se bude pokračovat, zbude třeba i na nové hřiště pro děti,“ odpovídá starosta Vyvíjal. Podobně jako Vyskytná je na tom dalších sto třicet radnic po celé zemi. Češi se odvozem na skládku zbavují plných dvou třetin městské špíny. „V porovnání s vyspělou Evropou jsme hodně pozadu, v řadě zemí se podařilo díky třídění a recyklaci odpadků omezit skládkování na úplné minimum,“ říká Ivo Kropáček z Hnutí Duha. Statistikám v tomto ohledu vévodí Nizozemsko, kde nevyužitý odpad tvoří jen zhruba dvě procenta. I Češi třídí: po ulicích Vyskytné, stejně jako prakticky ve všech českých městech, je rozestavěno několik barevných kontejnerů na plasty, sklo a papír. Problém je v tom, že starostové neumějí své lidi ke třídění motivovat a skládkování je pro ně stále nejjednodušší a také nejlevnější varianta.

Nulový odpad To ale neznamená, že se místnímu obyčeji nelze vzepřít. Pro důkaz, že to jde, stačí popojet dvě stovky kilometrů na východ. Jedním ze sídel, kde se třídění odpadů podle západního vzoru stalo běžnou praxí, je Palárikovo na jihozápadním Slovensku. Město nejdříve lidem pomohlo zorganizovat hromadný nákup domácích kompostérů, do nichž lze sypat zbytky jídla z kuchyně. Plány, se kterými tehdy za starostou přišla jeho úřednice Denisa Markusková, ale sahaly mnohem dál. Čtyřtisícové Palárikova stálo v roce 2000 před podobným problémem jako dnes Vyskytná. Uzavření přeplněného obecního smetiště znamenalo kromě ztráty příjmu i další díru do rozpočtu – odpadky město muselo nově vozit půl hodiny na nejbližší skládku. Podtrženo a sečteno, šlo o více než milion slovenských korun ročně navíc. Právě v tu chvíli se objevila paní Markusková s  vizí „nulového odpadu“. „Není to můj nápad, jako první se o to pokusilo pár měst na pobřeží Austrálie a Ameriky,“ ukazuje drobná pětačtyřicetiletá úřednice na

paperbackovou publikaci od slovenských ekologů. Odpadová ekorevoluce, kterou popisuje, se zjednodušeně dá popsat ve třech bodech: město začne lidem účtovat každou vysypanou popelnici zvlášť. Souběžně s tím se rozběhne informační kampaň za třídění co největšího podílu odpadků do pytlů a  kompostérů, o  které se proti tomu postará zdarma. A konečně: místo na skládku začne město odpadky vozit do třídírny, kde se z nich stane zcela jiný kalibr – „zboží“ pro firmy zabývající se recyklací. „Jenže kde na to vzít, ty plány zněly jako zhola nemožné,“ vzpomíná starosta Palárikova Josef Derňár. Verva, s jakou se úřednice Markusková pustila do akce, ho ale postupně přesvědčila. Na přestavbu starého statku na třídírnu i svážení vytříděných pytlů se jí podařilo sehnat sponzory z  řad místních firem. Na výrobu letáků a zajištění „osvěty“ pak skoro tři desítky místních dobrovolníků. „To byl nejdůležitější úkol – přesvědčit lidi o tom, že za odpadky je potřeba nést zodpovědnost a začít přemýšlet o roli člověka v širších souvislostech,“ říká Markusková ve své kanceláři na místním obecním úřadě. Třídírna dnes běží na plné obrátky – patnáct brigádníků z  řad místních nezaměstnaných tu v  montérkách a  šátcích kmitá z  rohu do rohu s bednami a pytli nejrůznějšího obsahu. „Žárovky, polystyren, látky, guma,“ ukazuje kolem sebe Denisa Markusková. „Systém stojí především na PET lahvích, ty se expedují firmám jako materiál na výrobu umělých vláken nebo třeba dětských klouzaček. Do kurzu se teď dostávají i obaly z  tetrapaku a  polystyren, které začali ve velkém vykupovat stavaři. „Z  vydělaných peněz se pak doplácí na recyklaci neprodejných kusů, jako jsou třeba žárovky nebo látky,“ vysvětluje detaily Markusková. Na inspirativní příběh aktivní úřednice, která se vzepřela systému, navazuje logická otázka. Co v tomto směru nabízí český stát? Jak motivuje obce, aby nezavalovaly své okolí nepříjemným smetím? Šéfka odboru odpadů ministerstva životního prostředí Věra Havránková slibuje, že její úřad letos zvýší poplatek za skládkování. „To by mělo města, která skládku přímo neprovozují, motivovat k lepšímu třídění odpadků,“ říká Havránková. Ve hře je i  možnost, že by města provozující skládky peníze ze smetišť povinně směrovala právě na projekty podporující třídění. Čeští starostové mají zároveň v  příštích šesti letech na omezování skládkovacího byznysu dostat i  14,5 miliardy z  evropských fondů. „Je potřeba mnohem více změn,“ namítá Ivo Kropáček. Konkrétně by to podle něj mělo být především zavedení povinnosti třídění bioodpadu, která platí například v Rakousku. Zbytky z kuchyně nebo zahrad totiž tvoří víc než čtyřicet procent všech odpadků z českých domácností. Tomáš Sachr

Q



RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007 inzerce

Letní filmová škola Uherské Hradiště a týdeník vás zvou …tentokrát na filmovou sekci. Letošní 33. ročník Letní filmové školy se koná opět v Uherském Hradišti od 20. – 29. července 2007 a nabídne takřka 200 celovečerních a 250 krátkometrážních filmů rozdělených do několika cyklů. Hlavními cykly letošního ročníku jsou - Člověk a stáří, Brazilský film a Kavkazský film. Návštěvníci se po celou dobu LFŠ mohou těšit na setkání s mimořádnými osobnostmi – Václav Havel se osobně zúčastní slavnostního zahájení a v Hradišti se zdrží až do 23. 7.

Filmy oceněné prestižními francouzskými cenami Jeana Viga Nový cyklus, který představí laureáty prestižní francouzské filmové ceny Jeana Viga, uvede její garant a spoluzakladatel paní Luce Vigo a držitel této ceny francouzský režisér Jacques Rozier. Budou představeny filmy od poloviny minulého století až po současnost. Cena Jeana Viga se uděluje od roku 1951 většinou mladým režisérům za jejich nezávislý přístup.

Člověk a stáří – jen zdánlivě neradostné téma Přestože je stárnutí nezbytnou součástí lidského života, filmoví producenti otevřeně přiznávají, že filmy s touto tématikou pro ně nejsou příliš atraktivní. Zvlášť v poslední době v moderním světě (a rovněž ve filmu) převládá kult mládí. I přesto se ale filmaři k tématu stáří neustále vracejí a nechávají se jím inspirovat. Z poslední doby připomeňme úspěchy českých filmů, které se tohoto „nepopulárního“ tématu zhostily s nadhledem a vtipem – Michálkovo Babí léto a Svěrákovy Vratné lahve. Celý cyklus bude rozdělen do podsekcí – Stáří versus mládí, Na konci cesty (Stáří a smrt), (Ne)Radostné stáří, Zastavit čas!, Moudrost stáří. K tomuto cyklu připravujeme velkou panelovou diskusi, které se zúčastní A. J. Liehm, Jiřina Šiklová, Miloslav Petrusek a další. Nejvýznamnějším hostem cyklu bude slovenský režisér Dušan Hanák (23.–25. 7.), který představí nejen svoji filmovou poctu stáří – Obrazy starého světa, ale i výstavu svých fotografií a fotografií Martina Martinčeka.

Tradiční cykly Na Letní filmové škole se diváci opět setkají s výběrem deseti filmů, které otřásly filmovým světem a průřezem díly významných osobností světové i domácí kinematografie. Mezi nejvýznamnější osobnosti bude patřit Václav Havel (20. – 23.7), Jerzy Stuhr (22. – 24.7.), Dušan Hanák (23. – 25.7.), Josef Somr (25. – 26.7.). Cyklus Nová domácí tvorba představí nejnovější českou i slovenskou filmovou tvorbu ve většině případů za osobní účasti tvůrců.

Největší přehlídky brazilského a kavkazského filmu Po vzoru přehlídky africké kinematografie 32. ročníku LFŠ představíme i letos velmi prestižní a z pohledu historického i největší doposud organizovanou přehlídku brazilské a kavkazské (Arménie, Ázerbajdžán a Gruzie) kinematografie. V rámci obou těchto přehlídek budou uvedeny průřezy tvorbou dvou významných zástupců obou kinematografií – Glaubera Rochy a Sergeje Paradžanova. Potvrzena je účast významných osobností brazilského filmu v čele s Hectorem Babencem, Mikou Kaurismakim, Nelsonem Pereirem dos Santosem a Marcosem Pradem. Kavkazský film pak budou především zastupovat Eldar Šengelaja, Rustam Ibragimbekov, Zaven Sarkisjan, Dito Cincadze a další.

SVĚTOVÁ PREMIÉRA SIMPSONŮ A KINOAUTOMAT Mezi tolika skvělými filmy, uvedenými na LFŠ, je těžké vybrat jen několik nejzajímavějších. Ale určitě už teď můžeme doporučit předpremiéry filmů Simpsonovi ve filmu, Once s Glenem Hansardem, Faunův labyrint, který získal 3 Oscary, a velkou lahůdkou bude jistě Kinoautomat: Člověk a jeho dům – český vynález, který ohromil celý svět na výstavě EXPO ´67 v Montrealu, první interaktivní film, ve kterém diváci mohou zasahovat do děje. V příštím čísle Respektu pokračujeme sekcí výstavy.



18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

ekonomika

Nakoupit a přežít

Češi hledají průvodce na cestu mezi plnými regály supermarketů

Mlékárna budoucnosti. (Martin Kuper – vpravo – v Brodowinu) foto gÜnter bartoš

V

íte, co jíte? Slyšeli jste o potravinách plných antibiotik a umělých příchutí? Nebo o uzeninách, kde je víc náhražek než samotného masa? Potřebujete poradit, jak se v té záplavě zboží s  nepřehledně popsanými obaly orientovat? Pak je tu mrzutá zpráva: v Česku kvůli nařízení Evropské komise končí značka Klasa, která měla tuto orientaci usnadnit. Podrobnější pohled ale ukazuje, že není až tak čeho litovat. Do českých obchodů naopak pronikl jiný, podstatně spolehlivější symbol kvality potravin.

Klasa bez náhražky Byl to obrázek, jaký jsme vídali léta. Billboardy s rohy hojnosti plnými orosené zeleniny a kupou zavařenin. Nebo mohutné ruce pekařů, pecny chleba a  pořekadlo: „Kupujte to nejlepší z  naší země.“ Označení potravin Klasa se zrodilo rok před vstupem do Evropské unie a  v  první řadě mělo fungovat jako ochranný polštář českých výrobců před očekávaným přívalem zahraničního zboží. „Předpokládali jsme, že až padnou bariéry, budou se dovážet levné potraviny z ciziny, které nemusejí plnit tak přísná kritéria jako naši producenti,“ říká mluvčí Státního zemědělského intervenčního fondu Vilém Frček, který má propagaci značky na starosti. Podle dostupných průzkumů měla Klasa úspěch. Její logo dnes zná kolem sedmdesáti procent lidí, a ti jí také podle průzkumu agentury STEM dávají přednost před jinými značkami. I výrobci si pochvalují, že se jim díky Klase zvýšil prodej. Po dvou letech lidé podle obchodníků čím dál víc slyší na slovo kvalita, honby za „nízkými cenami“ naopak ustupují. Marketing v  režii státu (ročně šlo na podporu Klasy ze státního rozpočtu půl miliardy) slavil úspěch, s požadavky na kvalitu je to však sporné. „Klasu dostal skoro každý, kdo o to požádal a splnil podíl domácích surovin,“ říká Ctibor Perlín ze Společnosti pro výživu. Seznam zboží s razítkem Klasa dnes čítá 1400 položek, což o  výlučnosti příliš nevypovídá. Nepříliš vysokou laťku potvr-

dil i případ Klasou oceněné Myslivecké šunky firmy Váhala. Ta se podle informace na obalu tvářila jako „šunka nejvyšší jakosti“, ale analýzy ve Státním veterinárním ústavu v Praze dvakrát po sobě prokázaly, že je v ní míň čistého masa, než by v  šunce takového označení mělo být. Případ má pozitivní vyústění: výrobce Myslivecké šunky chybu záhy napravil a Státní zemědělský a intervenční fond tvrdí, že od té doby se pravidla udělování značky zpřísnila. Dnes by prý za typickým logem s  písmenem „a“ měl zákazník najít skutečně nadprůměrnou jakost. To podle prezidenta Potravinářské komory ČR Jaroslava Camplíka například znamená, že výrobce nepoužívá levné náhražky klasických surovin. „Třeba u masných výrobků platí, že čím víc je masa a  míň škrobu a  sóji, tím je výrobek kvalitnější. Pokud výrobce používá náhražky, tak Klasu nedostal.“

Jak na jakost Problém ale je, že ani mezi odborníky nepanuje přesná shoda v tom, čemu lze vlastně říkat kvalitní potraviny. „Kvalita je subjektivní záležitost. Když máte mléko ve třech kategoriích, plnotučné, polotučné a  nízkotučné, které z  nich je kvalitnější? To záleží na vašem výběru,“ říká Ctibor Perlín. Ani stoprocentně masný salám ze zvířete ládovaného chemií ale nemusí být kvalitní, pokud budeme pojem kvalita pojit se slovem zdravotně nezávadný. Jistým vodítkem při hledání jakosti by tedy mohla být bezpečnost potravin. Jak v tomto směru umí kontroloři a zavedené značky zákazníkům poradit? „Výrobky značky Klasa mají celosvětově uznávané certifikáty ISO nebo takzvané kódy dobré hygienické a  výrobní praxe. Od září loňského roku ještě po výrobcích chceme, aby splnili alespoň jednu nadstandardní charakteristiku, ve které jsou lepší než průměr, například pekaři víc vlákniny, víc vitaminů nebo méně konzervačních přísad,“ říká Vilém Frček. Na vysvětlenou: ISO a  zmíněné kódy zajišťují jistý stupeň bezpečnosti při práci s  potravinami – například sítě v  oknech provozu, zaměstnanci nesmějí nosit prsteny a náušnice, dotýkat se výrobku atd. Řeší tedy čistotou provozu, ale už ne používání různých podpůrných látek, které mnohem víc ovlivňují zdraví konzumentů. Nemáme tak žádnou jistotu, že kuřata nebyla krmená antibiotiky nebo růstovými hormony (spíš máme jistotu, že byla) či že se při výrobě nepoužívaly chemické látky. Při honbě za nízkou cenou a přitažlivou chutí se zase zcela běžně používají různé náhražky, chemická ochucovadla a barviva. S antibiotiky zase zvířata nejsou nemocná a  rychleji rostou. Zákazník také vyžaduje pořád delší lhůty spotřeby, takže je spíš výjimka, když se ve složení potravin neobjeví konzervanty. Platí to i  o  Klase. Namátkový výběr v  obchodech odhalil salám Král od výrobce Kmotr Masna Kroměříž (se značkou Klasa), který obsahuje konzervant dusitan sodný či posilovač chuti glu-

taman sodný. Na účinky těchto přísad nepanuje jednoznačný názor: podle některých odborníků nejsou závadné, jiní v nich vidí nebezpečné látky, které údajně mohou vyvolat alergie, astma a další problémy.

Parmská šunka v. hořické trubičky Víc než záruka kvality byla tedy Klasa symbolem patriotismu v  jídle. Důraz na regionální potraviny bývá v  Evropě normální (třeba kvůli minimalizování dopravy nebo podpoře farem v  okolí). Jenže půlmiliarda ročně investovaná do reklamy na Klasu se snažila přesvědčit zákazníky třeba v  Chebu, že jablka z  pět set kilometrů vzdálené Ostravy jsou lepší než ta z německého Selbu, který leží na dohled. Právě tohle státem podporované národní pojetí „kvality“ (a  znevýhodnění nečeského zboží) Evropské komisi vadí. Po tříleté výjimce tedy Klasa v původní podobě končí, má ale přežít v novém dresu. Nebude se říkat „to nejlepší z naší země“, ale „to nejlepší pro naše nejbližší“. Z  podmínek vypadl podíl národních surovin, takže šanci připnout si značku Klasa dostanou i  další „evropští bratři“ podle stejných kritérií na „bezpečnost a kvalitu“. Co se totiž v Evropě na rozdíl od reklamy na národní výrobky smí a podporuje, je identita regionálních specialit. Západní výrobci pracovali celá léta – někdy i  staletí – na takových známkách, jako je parmská šunka nebo pravé šampaňské. Jejich čeští kolegové podle agrárního analytika Petra Havla tento marketing dlouho podceňovali. „Tuzemští potravináři měli začít pracovat na specifických ochranných značkách dávno před vstupem do Evropské unie, dokud schvalování podléhalo národním úřadům. Teď, když jsme součástí evropské rodiny, to bude těžší, protože na novou známku musí kývnout všech dalších 27 členských zemí. Právě kvůli nedostatku podobných regionálních značek zdejším výrobcům tolik dýchá na záda cizí konkurence,“ míní Havel. „Stačilo by si

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007

ekonomika

Přemýšlíte, když nakupujete?  Plus pro vás. foto tomki němec

vybrat nějakou místní zvláštnost, jako jsou, dejme tomu, brambory z  Vysočiny, udělat rozbory, že v  nich je víc některých prvků důležitých pro zdraví než v jiných bramborách a rozjet patřičnou kampaň. To může být recept na úspěch,“ doporučuje Havel. Prezident Potravinářské komory ČR Jaroslav Camplík se k takové možnosti vyjadřuje opatrně: „Než vybudujete a zaregistrujete značku, to je cesta na dlouhou trať. Ale asi nám nic jiného nezbude.“ Ochrannou známku zatím dostaly výrobky Hořické trubičky, Pohořelický kapr nebo perníky zvané Štramberské uši.

Biolekce v Plusu Teď přichází i další zásadní impulz do debaty o zdravých potravinách. Německý diskont Plus, známý svým levným prodejem rovnou z krabic, totiž začal prodávat potraviny s označením bio, dnes vlastně jediným, široce rozšířeným a  nezpochybňovaným logem potravinové kvality. Po úspěchu v  Německu začal Plus nabízet několik desítek druhů zboží (sýry, mléko, chleba, těstoviny, zmrzliny nebo ovoce), všechno se zárukou přírodních surovin, bez chemikálií či genetických modifikací. Platí se za ně v průměru o 30 procent víc než za obdobné výrobky konvenčního zemědělství, zatímco dosud byl pravidlem i dvojnásobek běžné ceny. Zájem zatím podle vedení diskontu předčil všechna očekávání, byť ceny mohou znalcům připadat podezřele nízké a  dlouhodobě neudržitelné. Jak jich tedy Plus dosáhl? Firma si tohle tajemství samozřejmě střeží, leccos se dá však odhadnout při pohledu do její domovské země. Doma v  Německu začal Plus prodávat svoji řadu BioBio před pěti lety a  vloni se přidaly další, například Aldi nebo Lidl. Biopotraviny se tak dostaly i  k  lidem, kteří nechodí do speciálních obchodů a nejsou zatím ochotni platit vyšší ceny. Trh s biopotravinami díky tomu zažívá v Německu šťastnou dobu.

Dva záchody pro dva lidi Se stoupající poptávkou po biopotravinách vyvstává v Německu otázka, zda se podaří uspokojit tento trend vlastními výrobky, nebo jestli je bude nutné dovážet ze zahraničí. Nové farmy a ekologicky obdělávané plochy přibývají velmi pomalu, hlavně kvůli administrativní nejistotě: Evropská komise připravuje nové rámcové předpisy pro ekologické hospodaření a všichni čekají, co nabídnou. Příští rok se možná poprvé i na německý biotrh budou dovážet výrobky ze zahraničí. „Je to ale ještě bio, tedy něco šetrného k životnímu prostředí, když se k zákazníkovi dováží několik set kilometrů?“ ptají se nároční němečtí zákazníci. Takové otázky zatím v Česku nepadají, nouze po bioproduktech panuje ovšem i tady. Jak už bylo řečeno, drtivá většina biovýrobků v českém Plusu pochází z Německa. Z českých mezi nimi najdeme jen mléko a jogurty. „Máme 133 prodejen a potře-

Jedním z jejích nositelů je i bioagrárník Martin Kuper a jeho mlékárna Brodowin, která funguje podle striktních ekologických kritérií formujících se v rámci tradičního sdružení Demeter. Kuperova farma leží asi čtyřicet kilometrů severovýchodně od Berlína v jedné z nejromantičtějších částí Braniborska, jejíž krásu střeží UNESCO. „Vše se zde zpracovává podle přísných pravidel,“ říká Kuper. „V  praxi to znamená nulové využívání chemických prostředků při výrobě, žádná barviva, umělé konzervační látky či homogenizace mléka. Také k uklízení stájí a výrobny se užívají jen ekologicky šetrné prostředky na rostlinné bázi, které jsou v přírodě plně rozložitelné a které nijak neovlivní jakost našich produktů.“ Pravidla Demeter také říkají, že farma musí mít uzavřený výrobní cyklus: tedy pokud chce třeba pěstovat zeleninu, musí mít i dobytek k obstarání vlastního hnojiva. Naopak pokud má dobytek, musí mít vlastní krmivo. Na konci tohoto uzavřeného koloběhu jsou opravdu zdravé potraviny, za které může farmář ručit. Brodowinský provoz vznikl krátce po převratu z bývalého východoněmeckého JZD. Tehdy se sem přistěhovali noví lidé z města – intelektuálové a nadšenci pro zdravé zemědělství. Kuper vzpomíná, že napřed bylo nutné pustit krávy ze řetězu, pak jim zajistit náležitě velké louky a přibrat pole kvůli krmivu na zimu. Nejtěžší však podle Kupera bylo najít zákazníky. „Tenkrát ještě nebyl trh na odbyt takových výrobků připraven, proto jsme se začali dohadovat s  jednotlivými berlínskými bioobchody,“ popisuje Kuper. Dnes patří potraviny z farmy Brodowin k tomu nejzdravějšímu, co se dá koupit. Mají vyšší ceny a prodávají se v menších specializovaných obchodech, kam chodí specifická skupina zákazníků (mladé rodiny s dětmi, lidé s různými zdravotními problémy, labužníci). Obecná a široce rozšířená kritéria EU pro ekologické zemědělství ale nejsou tak přísná. Na rozdíl od Demeteru připouští rozdělenou farmu na dva

bujeme je naplnit všechny odpovídajícím objemem zboží. To čeští výrobci většinou nedokážou,“ konstatuje mluvčí Plusu David Kolář. Přitom sedláci by maso nebo mléko rádi prodávali, nemají ale peníze na investice do biojatek a mlékáren. Mimo jiné proto, že čeští hygienici a veterináři uplatňují velmi přísné předpisy. „V mléčnici, neboli na místě, kde se zpracovává mléko, nesmějí být klenuté stropy, předpisy požadují až dvanáct oddělených místností nebo toalety zvlášť pro muže a ženy. To je směšné, když tam pracují třeba jenom dva zaměstnanci,“ popisuje ředitelka ProBio Ligy Jana Průšová. Tyto požadavky sice ladí s evropskými předpisy, ale místní kontroloři prý na rozdíl od svých evropských kolegů lpí na dodržení všech detailů „do písmene“. Vláda v nejnovějším programu rozvoje venkova nastiňuje možnou nápravu – materiál se například zmiňuje o možnosti zmírnění podmínek pro drobné zpracovatele nebo o podpoře biojatek. Spolu s tím Plus tvrdí, že si přeje zvýšit podíl českých biovýrobků ve svých prodejnách alespoň na 50 procent, to jsou ale zatím jen plány.



Ceny jsou tu dvakrát vyšší, ale zase ten výběr. (Speciální obchod s biopotravinami) f oto tomki němec

provozy, z nichž jeden může produkovat konvenčně a  druhý ryze ekologicky. Právě zboží z  těchto provozů dnes proniká do supermarketů, protože je podstatně levnější než přísně ekologické potraviny, jaké produkuje Martin Kuper se svými přáteli. Pedantští biozákazníci tak musí v Plusu přimhouřit oko nad některými věcmi, které vždy patřily k pevným zásadám bionákupů: třeba že nejde o lokální produkty, ale zboží dovezené stovky a stovky kilometrů (téměř vše v českém Plusu je z Německa), nebo že si na obalu nemohu ověřit přesný původ jídla (Plus uvádí pouze stručné „Vyrobeno pro Plus“). Vzhledem k tomu, že potraviny vznikají na smíšených farmách, musí také zákazníci prodejci věřit, že bio je opravdu bio. Protože se ale bionávyky Plusu kuly na náročném německém trhu, není k podobné nedůvěře zatím žádný důvod.

Prospěch mají všichni Snadná orientace zákazníků a srozumitelné informace na obalech jsou zkrátka při rozhodování, zda kvůli zdraví sáhnout hlouběji do kapsy, klíčové. EU sice biofarmy licencuje a  přísně kontroluje (už kvůli dotacím, které dostávají), jednotnou značku bio na obal výrobků ale zatím nemá. To Němce znervóznilo natolik, že si v roce 2001 zavedli své vlastní označení „Bio-Siegel“, což je státem udílená pečeť v podobě šestihranu s nápisem bio. Kontroly se dělají jednou do roka a přezkoumává se při nich, nakolik celý výrobní proces včetně účetnictví vyhovuje předpisům EU. V současnosti smí tento znak používat kolem třiceti sedmi tisíc výrobků od dvou tisíc producentů. Mezi nimi tvoří zhruba polovinu výrobky s  přísnější koncepcí zpracování, jako je farma Brodowin. Druhou skupinou jsou produkty, které se vyrábí podle méně přísnějších norem EU. Vše tedy zatím nasvědčuje tomu – a německá vládní zpráva zvaná Bio-Siegel report to potvrzuje –, že rozmach levných biopotravin trhu jedno-

značně pomohl, než že by jej nějak dusil. Podle Bio-Siegel report vydělaly supermarkety minulý rok díky svým biokoutkům až o  25 procent víc a třeba brodowinské mlékárně se zisk zvýšil o desetinu. Ani Martin Kuper si tedy na zvyšující se konkurenci nestěžuje: „Velké řetězce mění postoj k  potravinám, lidem stále víc záleží na tom, co konzumují.“ Také podle Toma Václavíka z agentury Green Marketing se oba bioproudy navzájem posilují. Příčinu nízkých cen vidí v  tom, že manažeři Plusu si mohou díky velkým objemům dodávek říct o  slevy, ušetří na nižším komfortu prodeje, úzkém sortimentu zboží a poloze mimo centrum měst. Malé speciálky nabízejí pravý opak: jdou za bohatším zákazníkem do centra, mají informovaný personál, který je schopen i poradit, a hlavně lákají na daleko širší výběr potravin – specializovaný obchod na zdravou výživu nabízí až dva tisíce druhů zboží proti několika desítkám v Plusu. Takových drobných prodejen s biopotravinami je v Česku něco mezi dvěma a třemi stovkami. Že by jejich osud zpečetil nástup řetězců, to se Václavík nebojí. „Ukazuje to příklad z Německa. Tam sice klesl podíl speciálek na trhu, ale celkově se objem prodeje zvedl natolik, že jim fakticky vzrostly tržby.“ Hlavní přínos kampaně řetězců vidí Václavík v tom, že se k biopotravinám dostanou denně tisíce lidí, kteří zatím nemuseli mít o značce bio ani potuchy. To povzbudí i výrobu. Je ale nutné říci, že i tak zatím mluvíme o zcela okrajovém byznysu. Agentura Green Marketing předpovídá, že do roku 2011 by se mohl podíl biopotravin na českém trhu zvednout na 1,2 procenta. Dnes se biopotraviny na celkové české spotřebě podílí 0,35 procenta, v Německu je to 3,5 procenta. V čele je Rakousko s 5,7 procenta. Tomáš Pavlíček, Jan Kout J. Kout je studentem Evropské univerzity ve Frankfurtu nad Odrou.

Prej chtějí dotovat nějaký biojatka. Rozumíte tomu, kolegyně? foto gÜnter bartoš

Q

10

18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

zahraničí

Putin hraje o radar

Pozvánka do Ázerbájdžánu měla zkřížit Bushovy plány

Írán ohlídá, je levný a na Rusko nekouká. f oto isifa image service

A

merický radar v Brdech dostal před deseti dny vážného konkurenta. Během schůzky lídrů skupiny G 8 v Německu zaskočil ruský prezident Vladimir Putin svého amerického kolegu nečekanou nabídkou společného využívání Gabalinské radiolokační stanice (přezdívané Gabala) v Ázerbájdžánu. Dokáže prý přesně to, co George Bush potřebuje: sledovat Írán a včas rozpoznat jejich případný raketový útok. Putin má ovšem jednu podmínku. Pokud chce Amerika sdílet Gabalu, musí zapomenout na radar v Česku a rozmístění raket v Polsku. Je to vážně míněná nabídka nebo jen tajemná Putinova hra? Mezitím se mnohé vyjasnilo zejména v Evropě. Ministři obrany NATO vzali americký protiraketový štít v Polsku a Česku na vědomí a možná ho dokonce zapojí do svého systému protiraketové obrany. Naopak, o radar v Ázerbájdžánu žádný zájem neprojevili.

Musejí to podpořit Reakce Washingtonu ukáže, co USA svými plány na protiraketový štít v Evropě ve skutečnosti sledují, domnívá se poslanec ruského parlamentu generálmajor Nikolaj Bezborodov. „V případě, že USA myslí vážně svá prohlášení, že jejich štít není namířen proti Rusku, musejí Putinovu nabídku podpořit,“ tvrdí politik. „Vždyť radar v Gabale spolehlivě zachycuje vše, co se pohybuje v jižních a východních regionech, a to jsou hlavní nebezpečná území. Dává nejen možnost zjistit okamžik startu rakety, ale dokáže i sledovat její trajektorii a přenášet na konkrétní mapu letu údaje nutné k jejímu zničení.“ Rusové navíc slibují, že pokud budou Američané s využitím ázerbájdžánské radiolokační stanice souhlasit, Kreml ustoupí od svých plánů namířit rakety na Polsko a Česko. Vladimir Putin nemá strach, že pozvání Ame-

Šlo ti snad o něco jiného, Georgi? (Putin s Bushem na summitu G 8) f oto globe media / reuters

ričanů do Gabaly by mohlo vést ke zhoršení vztahů s Íránem, protože stanice monitoruje aktivity Teheránu už dlouho. A americké antirakety, které měly stát v Polsku, by podle něj mohly být umístěny v Turecku, Iráku nebo na mobilních odpalovacích rampách v moři. Tím pádem by Rusko mohlo ustoupit od svých záměrů rozmístit protirakety v Kaliningradské oblasti či někde jinde poblíž západních hranic. Ruský prezident toho nabízí Američanům skutečně dost a  přidal ještě jedno lákadlo: Gabalinská radiolokační stanice prý dovolí sestřelovat rakety nepřítele už v prvním úseku letu, takže jejich zbytky spadnou do moře, a ne na území evropských měst. Je tohle všechno skutečně pravda? Těžko říct, protože nezávislý názor na technickou stránku věci chybí a na ruská tvrzení (stejně jako na americká) se úplně spoléhat nedá. Ázerbájdžán nemá s Putinovým nápadem problém. Vztahy mezi Washingtonem a  Baku jsou dlouhodobě na dobré úrovni, takže ázerbájdžánský ministr zahraničí Elmar Mamedjarov prohlásil, že země je připravena na konzultace o společném využití radaru v Gabale. Prezident Ilham Alijev hovořil o „novém prvku strategické spolupráce“ a zdůraznil přitom, že nemá v úmyslu jen vytěžit pro svou zemi nějakou okamžitou výhodu – myslí prý spíše na dlouhodobé strategické zájmy.

Co je Gabala Stanice s  dosahem přibližně 6000 kilometrů je majetkem Ázerbájdžánu a  Ruská federace ji má v dočasném pronájmu do roku 2012. Začala se stavět v dobách hluboké studené války (1976) a v provozu je od roku 1985. Patří do ruského systému protiraketové obrany a  dokáže detekovat starty mezikontinentálních balistických raket na jižní polokouli, včetně raket odpálených z amerických atomo-

mapa respekt

Akční rádius Gabalinské radiolokační stanice.

vých ponorek v Indickém oceánu. Navíc kontroluje vzdušný a kosmický prostor. Gabala tedy umožňuje bez problémů monitorovat prostor nad Saúdskou Arábií, Íránem, Tureckem, Indií, Irákem, Pákistánem a  celou řadou dalších asijských a  afrických států. Pro Moskvu je ale podstatné, že tahle kdysi sovětská stanice – na rozdíl od navrhovaného radaru v Česku – nezaměřuje území Ruské federace. Putinův návrh ve skutečnosti není žádnou novinkou: Pentagon a  ruské ministerstvo obrany již deset let jednají o  možnostech propojení svých radiolokačních systémů v  Ázerbájdžánu – zejména od té doby, kdy v  okolí ázerbájdžánských měst Chyzy a Astary Američané rozmístili dvě pohyblivé radiolokační stanice pro pozorování Íránu. Otázka využití Gabalinské radiolokační stanice ovšem v  poslední době rozděluje politickou scénu v  Ázerbájdžánu. Opozice tvrdí: vláda umožňuje Rusům, kteří podporují našeho nepřítele, Arménii, pomocí stanice monitorovat naše území a  také území našeho největšího spojence – Turecka. Baku zkrátka hraje velice složitou politickou hru. Snaží se zachovat si slušné vztahy s Ruskem a zároveň spolupracuje s USA, dokonce prý uvažuje o vstupu do NATO spolu s Gruzií. Dnes činnost stanice zabezpečuje čtrnáct set ruských vojáků. V roce 1991 během operace Pouštní bouře Rusové v  Gabale dokázali zachytit údaje o odpálení všech 302 střel s plochou dráhou letu z amerických bombardérů, lodí a jaderných ponorek. Radar tenkrát zaznamenal také 15 případů nezdařených startů a sledoval 30 raket, které byly zneškodněny iráckou protivzdušnou obranou. Podobně se osvědčil při monitorování dalších vzdušných operací USA proti Iráku (Pouštní liška, 1998) a afghánskému Tálibánu (Trvalá svoboda, 2001).

Bush: Má to logiku George Bush se na tiskové konferenci po ukončení oficiální návštěvy Albánie nechal slyšet, že návrh prezidenta Putina o spolupráci mu připadá logický. „Rusko má své představy, my zase své, pojďme je probrat a najít společné řešení. S ruským prezidentem jsme již diskusi zahájili, zdálo se mi ale, že náš návrh se Vladimiru Putinovi příliš nelíbil,“ podotkl G. Bush. Oním návrhem zřejmě myslel radar v Česku a rakety v Polsku. Americký prezident poté ještě slíbil, že svolá  generály a diplomaty a vhodnost umístění protiraketového štítu v Ázerbájdžánu s nimi probere. „Rusko není našim nepřítelem, studená válka již dávno skončila, budeme společně pracovat na vyřešení problémů nových hrozeb stojících před moderním světem,“ řekla hlava Bílého domu. Nabídka Moskvy USA zaskočila, píší The Washington Times a dodávají, že iniciativu je třeba pečlivě prozkoumat, zejména vzhledem k  historickému vlivu, který Rusko v Ázerbájdžánu má. Zazněla i obava z toho, že Rusko se může později pokusit omezit plány Spojených států, třeba tím, že je jako hlavní pronajímatel Gabalské radiolokační stanice nebude pouštět k  nejdůležitějším informacím z radaru. Zajímavé je, že stejné obavy vyslovoval i Putin, když Bush jeho vojenským spe-

cialistům na uklidněnou sliboval návštěvy zařízení protiraketové obrany ve střední Evropě. Míč je teď na americké straně. Bush před summitem G 8 při návštěvě Česka prohlásil, že nabídne Rusům detailní průzkum amerického projektu v Polsku a ČR, aby se Moskva přesvědčila, že ji neohrožuje. Teď ale iniciativu nečekaně přebral Vladimir Putin. Navrhl variantu, která nejen odbourává tradiční nedůvěru mezi oběma velmocemi, ale jeví se také jako mnohem levnější prostředek pro dohled nad „světovými lotry“ typu Íránu či Severní Koreje. V souvislosti s americkým angažmá ve střední Evropě se hovoří o nákladech v řádu miliard dolarů, za pronájem Gabaly Rusové v současnosti platí Ázerbájdžánu jen sedm milionů dolarů ročně. George Bush pozval Vladimira Putina na začátek července na svůj ranč v  Kennebunkportu. Očekává se, že do té doby Washington nějak oficiálně upřesní svou pozici a po návštěvě se jednání rozběhnou. Americké angažmá na Gabale nevypadá vůbec utopicky. Vojenská spolupráce Spojených států s Ázerbájdžánem je na velice dobré úrovni, Rusko v zemi naopak funguje jako pouhý nájemník. Nájem roste, zejména v poslední době, kdy ruský Gazprom zvedl ceny za plyn. Nikdo nemůže zaručit, že po roce 2012 Gabala zůstane v rukou Rusů za stejných podmínek. O to lákavější může být pro Bushův tým zachytit se v Gabale drápkem už teď.

Peníze nejsou všechno Ozývají se i  skeptické názory na ruskou iniciativu. Například generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer si myslí, že Ázerbájdžán není vhodný, protože leží příliš blízko zemím, které bezpečnost Západu ohrožují. Ruská média píší, že reakce na Putinův návrh znovu rozdělila Evropu na „starou“ a „novou“. Většina států původní patnáctky EU ho vnímá s úlevou. Tamní experti tvrdí, že ázerbájdžánská stanice zajistí klid pro Evropu lépe než celý komplex amerických objektů. Naopak Poláci nejsou ruskou nabídkou moc nadšeni. Mluvčí polského ministerstva zahraničí Robert Szaniawski prohlásil, že Putinův návrh nic nemění na jednáních mezi Polskem a USA a deset protiraket bude stejně nakonec umístěno na polském území. „Raketový štít prospěje zpevnění naší obrany,“ řekl. Český premiér Mirek Topolánek pro změnu uvedl, že pokud se teď USA zřeknou výstavby protiraketové obrany ve východní Evropě, může to být chápáno jako pokus Ruska znovu si podmanit východoevropské státy. Podle Rusů berou lídři Polska a  Česka projekt evropského jaderného štítu nejen jako vojenskou pojistku, ale především coby velkou ekonomickou příležitost. Moskva se domnívá, že Praha a  Varšava nakonec uznají, že peníze nejsou všechno, a  ustoupí: nahrává jí pro to argument, že podle českých i  polských průzkumů říkají dvě třetiny obyvatel americkým základnám „ne“. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

Q

11

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007 inzerce – vzdělávání

School for International Training (USA) hledá české hostitelské rodiny pro vysokoškolské studenty

Nadace SEMPER POLONIA, která spolupracuje se Senátem Polské republiky a také s Velvyslanectvím PR v Praze, tímto informuje, že studenti polského původu, kteří studují na českých vysokých školách, mají možnost ucházet se o přiznání stipendia nadace na 1. semestr 2007/2008, jestliže splňují následující podmínky: mají polskou národnost nebo mohou zdokumentovat svůj polský původ ukončili střední školu s polským vyučovacím jazykem (pokud taková existuje v místě bydliště žadatele) studují na českých vysokých školách dosahují alespoň dobrých výsledků ve studiích ovládají polský jazyk na dobré úrovní aktivně působí ve prospěch polského prostředí a účastní se záležitostí propagujících Polsko nemají trvalé zaměstnání nemají a neucházejí se o stipendium u jiné veřejné organizace nebo u státní instituce působící ve prospěch polského prostředí nedosáhli věku 24 let v době podání žádosti Zájemce prosíme v termínu do 15. 7. 2007 o kontakt s konzulárním oddělením Velvyslanectví Polské republiky v Praze, V úžlabině 14, Praha 10 – Strašnice, tel.: 224 228 722–4.

School for International Training (USA) hledá české hostitelské rodiny z  Prahy a  okolí pro americké vysokoškolské studenty akademického programu „Arts, Community, Transition“ podzimního semestru 2007 (7. září – 9. prosince). Možnost studentů podílet se na každodenním životě české rodiny je nedílnou součástí jejich 15-ti týdenního studijního programu zaměřeného na českou historii, kulturu a společnost. Rádi bychom oslovili zejména rodiny se zájmem o navázání vztahu se studenty z odlišného etnického a kulturního prostředí, ochotné denně komunikovat v angličtině a schopné poskytnout vhodné zázemí pro jejich studium. Rodiny by měly studentům poskytnout samostatný pokoj a stravu, ale i možnost podílet se na rodinných aktivitách, nebo vzájemně diskutovat své názory na českou historii i současnost. Na pokrytí nákladů spojených se stravováním a pobytem studenta v rodině poskytujeme rodinám měsíční příspěvek. School for International Training (SIT) byla založená v roce 1964 ve státě Vermont jako akreditovaná instituce vyššího vzdělávání pod americkou neziskovou organizaci World Learning. SIT působí po celém světě a se svými vzdělávacími programy zaměřenými na sociální spravedlnost, udržitelný rozvoj, umění a kulturu zastává vedoucí postavení v  oblasti mezinárodního vzdělávání a  výměnných programů. Program SIT v Praze je zaměřený především na moderní a současné umění, společnost a kulturu v České republice, pozornost soustředí zejména na roli umění ve vztahu k sociálním a politickým změnám, na současné změny české společnosti, na rozvoj občanské společnosti, na aktuální sociální témata celé Evropy. Pro bližší informace kontaktujte: Zita Dubová, koordinátorka pobytů v rodinách tel: 233 374 549, nebo 774 193 365; nebo e-mail: [email protected]. SCHOOL FOR INTERNATIONAL TRAINING (SIT) The accredited higher education institution of World Learning

ANGLIČTINA INTENZIVNĚ • • •

17 let zkušeností zařazení do vyhl. MŠMT ČR výuka, testování a hodnocení dle evropských jazykových standardů

Pomaturitní studium AJ lze kombinovat s NJ, ŠpJ, FJ 10 znalostních úrovní • cena 23.990 Kč/rok

Prázdninové kurzy AJ pro dospělé a teenagery výuka 5x, 2x týdně • od 8.30, 16.30 či 17.30 hod. červenec, srpen, září • 1, 2, 3, 4 či 5 týdnů výuky

Kurzy AJ pro veřejnost od 17. 9. zahájení každých 6 týdnů výuka 5x, 3x 2x či 1x týdně • max. 9 studentů

Firemní výuka AJ, FJ, ŠpJ, NJ, ČJ pro cizince

Učebny u metra Florenc a Vyšehrad Jazyková škola ELVIS Žateckých 12, 140 00 Praha 4 Tel./fax: 241 405 628 Tel.: 241 409 001 O2 : 602 350 632, T-Mobile: 731 570 807

[email protected]

•

www.elvis.cz

Kvalitní vysokoškolské vzdělání v angličtině pro vás! NOVINKY: _ víkendové studium B.A. in Business Administration _ stipendia na studium srovnávacího práva _ intenzivní kurz angličtiny v srpnu Akreditované bakalářské a magisterské programy Business Administration _ Humanities & Social Sciences_Legal Studies_International Relations Přijďte se k nám podívat: Den otevřených dveří, 28.6., 10-18 hod. T: 257 530 202 _ E: [email protected] Lázeňská 4, Praha 1 – Malá Strana www.aac.edu

Pokračování na straně 13

12

18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

profil

palestina

Krvavý převrat v Gaze Zlý sen o  anarchii na palestinských územích se naplnil. Z pásma Gazy se během týdne stalo bojiště, kde jsou všichni proti všem. Ozbrojená křídla dvou nejsilnějších politických stran spolu bojují o moc více než rok, v minulém týdnu ale došlo k  zásadnímu zlomu: bojovníkům Hamásu se podařilo zlomit odpor Fatahu a převzít kontrolu nad celou oblastí. Do krvavého převratu se zapojily i rodinné mafie a  klany, střílel zkrátka každý, kdo měl doma zbraň. Fatah oslabila nejednotnost

Já zachráním Pákistán Bénazír Bhuttová ohlásila návrat do vlasti

P

říběh vzestupů a  pádů, útěků a  návratů. Kariéru Bénazír Bhuttové si těžko představit jinde než v Pákistánu, uměle vytvořeném státě s množstvím národů a odlišných zvyků. Pákistán není Blízký východ ani Írán, blíž má spíš k Indii nebo Turecku. Žena se tam prosadit může – vyžaduje to ale mimořádnou drzost a také inteligenci a schopnost přizpůsobit se mužskému světu. Tak o Bhuttové píše spisovatel Salman Rushdie v  románu Hanba. Dívka pocházejí z jednoho z hlavních rodinných klanů v zemi, který jeho konkurent srazí na kolena, se vzchopí k  akci a  pomstí popraveného otce. Přes těhotenské nevolnosti dokáže vést předvolební kampaň. Stává se premiérkou, úspěšně proplouvá intrikami politiky. Stíhá rodit děti a vést zemi se 120 miliony obyvatel. A pak je tu i další stránka věci. Bhuttová se ve vší tichosti a v souladu se zavedenými orientálními zvyklostmi vždy snažila, aby měla v  době svých politických pádů z  čeho žít. Výsledkem je množství korupčních afér a tři roky vězení od pákistánského soudu. Bhuttová s tím ale nemá žádný problém a chce znovu bojovat o premiérský post. Prý je nejvyšší čas na záchranu země od diktatury a radikálního islámu.

Islám a socialismus

Vítejte v Hamastánu. foto profimedia.cz

a  nepřítomnost silného velení. Během několika dnů zemřelo téměř 100 lidí, desítky úředníků a  policistů loajálních palestinskému prezidentovi Mahmúdu Abbásovi utekly za hranice do Egypta. Ti, kteří zůstali, byli popraveni přímo na ulici před svými úřady, nebo se skrývají. Zastavení palby nakonec nepomohly dohody politiků o  příměří, snaha egyptských diplomatů ani výzvy palestinských vězňů z izraelských káznic. Situace došla tak daleko, že Abbás musel rozpustit pracně vytvořenou společnou vládu a vyhlásit výjimečný stav. Největším úlovkem se pro Brigády al-Kásám stalo sídlo palestinských tajných služeb. Podle slov jednoho z maskovaných mužů tam byly nalezeny „tisíce dokumentů dokazujících spojení Fatahu se CIA a Izraelem“. Pravdivost tvrzení se nepotvrdila, islamisté si však sotva přáli něco víc než důkaz teorie o spiknutí svých sekulárních rivalů se Západem. „Je to důležitější než všechny americké zbraně, které jsme Fatahu zabavili,“ dodal mluvčí povstalců. Vůdci ozbrojenců oslavují vítězství slovy o  islámské revoluci a  začátku opravdového boje proti židovskému státu. Slaví i jejich největší sponzoři, Sýrie a  Írán. Gaza je pro ně jen dalším krokem na pomalé cestě k  destrukci Izraele a  jejich pozornost se teď zaměří na Západní břeh Jordánu. Tam to budou mít těžší – Fatah má vojenskou převahu a  v  sousedním Jordánsku početné zálohy. Navíc území stále kontroluje izraelská armáda. Předpovědi o  úplném oddělení obou území se začínají naplňovat. Mahmúd Abbás chce vypsat nové volby, v  Gaze nemá ale nikoho, kdo by je prosadil. Nezbývá mu nic jiného než soustředit vládu na Západní břeh a pásmo nechat jeho osudu. Pokud by se přece jen rozhodl získat tam znovu kontrolu, neobešel by se bez jordánských záloh a spolupráce Izraele i Egypta. Pro Izrael je situace zvlášť nebezpečná. Gaza pod vládou Hamásu bude znamenat nekontrolované pašování arzenálu a útoky na izraelská města. Premiér Ehud Olmert proto bude při návštěvě Bílého domu apelovat na vytvoření mezinárodních jednotek a  jejich umístění přímo v  pásmu. Hamás však varuje, že s  „jakoukoli okupační mocí“ bude usilovně bojovat. Filip Moravec Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.

Historie rodiny Bhuttových ukazuje, že dědičnost nejvyšší státnické funkce není jen neduhem diktatur. Rezidenci měli na území dnešní jihopákistánské provincie Sindh, příjmy měli z pronájmu půdy a dobře zavedených obchodních aktivit. Udržovali výborné vztahy s  britskými koloniálními úředníky, potají se ale zapojili do hnutí za nezávislost. Navzdory islámské víře studovali na křesťanských školách. Otec Bhuttové, pozdější pákistánský premiér Zulfikár Alí, odjel studovat politické vědy na University of California, kde se z něj stal aktivista za vznik pákistánského státu. Druhou věcí, která se mu zalíbila, byla teorie socialismu. Intenzivně se zabýval tím, jak tuto myšlenku přizpůsobit islámské společnosti. Po návratu v roce 1957 se Zulfikár stává ministrem a poradcem prezidenta a vojenského pučisty Ajúba Chána. Střídá posty, jeho hvězda stoupá a  koncem 60. let zakládá vlastní, Pákistánskou lidovou stranu (PPP). S heslem: Islám je naše víra, demokracie naší politikou a socialismus naší ekonomikou – všechnu moc lidu. Zakrátko se PPP stává nejpopulárnější stranou v zemi. Přitom vedení stále zůstává v rukou jedné rodiny – když se později Zulfikár Bhutto dostal do problému, zdědila předsednické křeslo jeho žena a později dcera. Bénazír Bhuttová se narodila v  roce 1953 v  Karáčí na jihu země jako Zulfikárova nejstarší dcera. Byla otcovou oblíbenkyní: traduje se, že ji v devíti letech představil kolegům ve vládě jako svoji nástupkyni. V  šestnácti letech ji poslal studovat na Harvardovu univerzitu, potom na Oxford. „Poprvé jsem tam viděla, že je možné kritizovat prezidenta, že noviny můžou psát proti vládě. Šokovalo mě to, v Pákistánu se za něco podobného hned zavíralo. Bylo mi jasné, že to musím prosadit i ve své zemi,“ řekla v rozhovoru pro BBC. Po svém návratu v  roce 1977 nastoupila do diplomatického sboru. Vydržela tam ale jen dva týdny. Vlá-

Bénazír Bhuttová 1953 – narozena v Karáčí; 1979 – její otec Zulfikár Alí Bhutto odsouzen k smrti, Bénazír Bhuttová ve vězení; 1984 – propuštěna, odjíždí do exilu; 1986 – návrat z exilu; 1988 – vyhrává volby, stává se premiérkou; 1990 – sesazena kvůli nařčením z korupce a neschopnosti; 1993 – vyhrává volby, opět premiérkou; 1996 – sesazena kvůli korupčním skandálům, odjíždí ze země, později odsouzena v nepřítomnosti na tři roky za korupci; 1999 – vojenský převrat Parvíze Mušarafa; 2007 – uvažuje o návratu do Pákistánu a kandidatuře ve volbách.

du jejího otce svrhl 5. července generál Zijául Hak, Zulfikár putoval do vězení a  zbytek rodiny se ocitl pod dohledem. Někdejšího premiéra pak posílá soud v Láhauru na popraviště za údajnou přípravu vraždy. Bénazír přísahá pomstu, snaží se organizovat mítinky a končí v domácím vězení. A nakonec až na samotce v poušti, kde – celý život zvyklá na luxus – trpí v rozpálené cele mezi blechami a komáry. Ve vězení strávila celkem šest let. Když generál Zijául zruší v roce 1984 výjimečný stav, stěhuje se do exilu v Anglii. Jméno otce působí, a tak se za dva roky v  roli vůdčí osobnosti lidové strany do Pákistánu vrací. Agituje za svobodné volby a má štěstí – generál Zijául je skutečně vyhlásí. Krátce poté s ním ale za záhadných okolností spadne vojenské letadlo. (Podíl Bhuttové na atentátu se nikdy neprokázal.) Volby se však konají, Bénazír slaví vítězství a v prosinci 1988 se v 35 letech stává premiérkou. Mezitím stihne sňatek s  vlivným obchodníkem Ásifem Alí Zardárím, kterého jí vybere rodina.

Štědrost především Nová premiérka v  duchu myšlenek svého otce ihned v  úřadu zavádí ekonomický program pro pozdvižení životní úrovně nejchudších. Snaží se bojovat proti drogovým mafiím, těžké časy prožívá armáda, islámští bojovníci se raději stěhují do sousedního Afghánistánu. Bénazír ale nikdy neřídila ani rodinnou dílnu a  doplácí na nulové zkušenosti s vládnutím. Země už nad sebou nemá pevnou generálskou ruku a propadá se do chaosu: množí se sektářské nepokoje, hlavní město Karáčí se mění ve válečnou zónou plnou kriminality a etnického vraždění. Rozrůstá se korupce. A těžko se divit, když rodina nejvýše postavené ženy ve státě jde příkladem. Manžel Bhuttové Ásif Zardárí a jeho otec Alí dostávají místa ve státní správě, což se ukazuje jako katastrofa. Vláda Bhuttové za půldruhého roku končí, prezident Gulám Ishák Chán ji odvolává kvůli nekompetentnosti a korupci. Střídá ji konkurent Naváz Šaríf, kdysi černý kůň Zijáula Haka, teď šéf další z demokratických stran, Muslimské ligy. Za rok se karta obrací – kvůli korupci končí zase Šaríf a  po volbách nastupuje opět Bhuttová. Znovu je tu program pro chudé: jídlo, zdravotní péče, úklid slumů a měsíční minimální mzda, ovšem bez starostí o to, kdo to všechno zaplatí. Bhuttová se stává hvězdou i za hranicemi Pákistánu a pomáhá své zemi zlepšit vesměs negativní image. V Guinnessově knize rekordů za rok 1996 je zaznamenána jako nejpopulárnější politička světa. Nemluví se o  tom, že Pákistán za jejího vládnutí pomáhá se založením hnutí Tálibán a Bhuttová to podporuje. (Později uvádí, že Tálibán vnímala jako stabilizační prvek pro zemi zmítající se v občanské válce.). Mlčí se i o věznění opozičních aktivistů, ne však už o korupčních skandálech, které dosahují gigantic-

kých rozměrů. V listopadu 1996 ji prezident odvolává a nastupuje opět Šaríf. S  korupcí je to tentokrát vážnější. O  tom, že Bhuttová a její PPP žádala provizi ze všech vládních zakázek, se mluví na každém rohu, vyšetřování dochází ke gigantické sumě 1,5 miliardy dolarů získaných na úplatcích. Ani konkurenti ale nepracují čistě, ukazuje se, že prezidentská kancelář řadu obvinění proti Bhuttové vykonstruovala. Ale na úplatky narazili i nezávislí švýcarští policisté. Výsledek: šest let vězení pro Zardárího, tři pro Bhuttovou. Zatímco Zardárí skutečně seděl, expremiérka byla v době vyhlášení rozsudku v exilu, kde zůstala dodnes.

Čekání na návrat Osm let je v Pákistánu dost dlouhá doba na to, aby lidé zapomněli na zlé a  vzpomínali jen na dobré. Mezitím v roce 1999 tu převzal moc pučista generál Parvíz Mušaraf a vyhnal i Naváze Šarífa. Po 11. září se Mušaraf stal spojencem USA ve válce proti terorismu. Ve svých pamětech píše, že neměl na výběr, pokud chtěl zemi zachránit před bombardováním. Američtí spojenci si zase na oplátku nevšimli jeho schopností zmanipulovat volby. Další hlasování se koná koncem tohoto roku – nejprve prezidentské, potom parlamentní. Pro zemi s narůstajícím vlivem islamistů bude klíčové. Rušno začíná být už teď, znovu se množí sektářské nepokoje, policie zatýká opoziční aktivisty po stovkách. O možnosti, že by se Bhuttová mohla do Pákistánu vrátit, se spekuluje už od dubna. Stále je populární, zejména mezi nejchudší částí populace a částečně i střední třídou. Mušaraf má o poznání horší kredit. Dobře ví, že případné spojenectví by mu vyhrálo volby. Skrývá však i rizika. Bhuttová požaduje, aby svlékl vojenskou uniformu a vládl jako civilista, což by ho připravilo o vliv v armádě a  zvýšilo pravděpodobnost, že se ho některý z podřízených odhodlá svrhnout. „V současném Pákistánu jsou dvě bojové linie: vojenská diktatura versus demokracie, umírněný islám kontra extremismus,“ říká Bhuttová. Chce se soustředit na potírání islámského extremismu a současné volby jsou podle ní pro Pákistán „poslední šancí“. Kritici upozorňují, že u potenciálních spojenců na Západě ztratila důvěryhodnost kvůli svým korupčním skandálům. Mušaraf nechce o jejím návratu ani slyšet, i když Bhuttová tvrdí, že tajně jedná s jeho velvyslanci. Najala si také schopné americké lobbisty, aby jí s cestou zpátky  pomohli. Zatímco demokraté jí fandí a  vyzývají Mušarafa, aby umožnil svobodné volby, vládním republikánům je generál bližší. A to nehledě na to, že v lednu přijal Bhuttovou v Bílém domě prezident George Bush. Oficiální americký postoj k jejímu návratu do vlasti tak zní zatím zdrženlivě: „Spojené státy podporují svobodné volby, exiloví lídři ale mají své záležitosti s  pákistánskou justicí a tady já nejsem v pozici soudce,“ říká státní zmocněnec pro střední a  jižní Asii Richard Boucher. „To si musí vyřešit sám Pákistán.“ Tomáš Vlach Autor je redaktorem České televize.

Q

respekt 25 V 18.–24. čERVEn 2007

zAhRAnIčí

1

Sarkozyho klíč k islámu

Nový šéf Francie představil ambiciózní středomořský plán

P

osílit svůj vliv ve Středomoří, udržet Afričany doma a nepustit Turky do Evropské unie. Takové plány má francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Dal jim vznešený název Středomořská unie (L’Union méditérranéen). Zatím není jisté, jestli uspěje, ale každopádně se potvrzuje, že novému šéfovi Francie velmocenské ambice nechybí.

Unie jako lék Idea „unie středomořských států“ se v Sarkozyho projevech poprvé objevila už počátkem roku, ale teprve když o ní začal mluvit jako novopečený prezident, vzali ji diplomaté i komentátoři vážně. „Středomořská oblast je klíčem k našemu vlivu ve světě. Je také klíčem k islámu, který je rozkročený mezi modernitou a fundamentalismem,“ řekl Sarkozy letos v únoru, ještě jako vizionář. „Přišel čas vybudovat most mezi Evropou a Afrikou,“ dodal v květnu coby státník. A co na to Středomoří? Myšlenka vyvolala souhlas v Itálii a Španělsku, opatrnou spokojenost v Izraeli, vyčkávání v severní Africe a nevoli v Turecku. Každá země si v nové Sarkozyho ideji našla to, co tam hledala – což dobře ilustruje fakt, že zatím je projekt unie spíše heslem, cílem na obzoru či ,chcete-li, příležitostí než konkrétním plánem. Francouzský prezident nicméně představil už některé konkrétní plány o podobě Středomořské unie (UM), která se má inspirovat evropským příkladem. „Musíme ve Středomoří udělat to, co Evropané moudře udělali v Evropě před 60 lety,“ řekl Sarkozy po jednání se španělským premiérem Zapaterem. Některé instituce mají přímo kopírovat EU, například Středomořská investiční banka podle vzoru Evropské investiční banky. Podle zatím nejasných vyjádření však není cílem projektu politická integrace členů. Momentálně jde spíše „jen“ o jakýsi zájmový spolek, jehož členové by pravidelně zasedali ve společné radě, přičemž předsednictví by rotovalo. UM má zahrnout většinu států podél Středozemního moře (Sarkozy nezmínil

země západního Balkánu, ale například chorvatské listy už o účasti své země vesele debatují). Prospět by prý měla hlavně rozvoji chudších členů, ale vydělaly by na ní i bohaté země na severu. Například právě Francie je jedním z hlavních „příjemců“ severoafrické imigrace, podle odhadů v ní žije 200– 400 tisíc ilegálů. Paříž má tedy zájem na tom, aby obyvatelé chudých regionů zůstali ve svých otčinách, a to pokud možno dobrovolně. Je to stejná idea jako severoamerická zóna volného obchodu, která má odradit Mexičany od cesty na sever tím, že se doma budou mít lépe (i když zatím se jí to moc nedaří). Plán má prý také snížit napětí mezi islámským světem a Evropou. „Čím více jsou země hospodářsky propojeny, tím menší je šance, že budou válčit,“ říká Sarkozyho poradce Michel Barnier. UM se má podle francouzských představitelů zaměřovat i na další otázky, třeba boj proti terorismu a společné energetické projekty, jako je výměna fosilních paliv za francouzské jaderné know-how. V tom ohledu by se UM podobala počátkům evropské atomově-uhelné integrace.

Potřeme vás

klad. Při představování myšlenky UM ovšem dodal: „Turecko je velká středomořská země, která spolu s evropským Středomořím může usilovat o jednotu mediteránní oblasti. Je to společný velký úkol, který chci Turecku nabídnout.“ Z Ankary, zcela pochopitelně, přišla velmi rozhořčená reakce. Turecko prý nepřijme nic menšího než plné členství v EU. Sarkozy sice velkoryse mluvil o tom, že „Turecko bude mít vůdčí roli“ v UM, ale to je pro Turky, kteří v roce 2005 zahájili jednání o přistoupení, jen šidítko. Tím spíše, že vedoucí úlohu francouzský prezident slíbil i arabským státům Maghribu, přičemž nikdo nepochybuje, že i sama Paříž si chce ponechat silnou pozici. Zdá se tedy, že celý plán je hodně poznamenán snahou Francie udržet si tempo v oblasti, o níž se domnívá, že je jejím diplomatickým dvorkem. Na druhou stranu, pokud si opravdu bude chtít udržet vliv, bude muset přijít s konkrétními plány a vložit do nich dost peněz, aby přesvědčily i ty, jimž mají údajně prospět. Přesto Sarkozyho Středomořská unie vypadá praktičtěji než předchozí evropský plán nazva-

ný „Euro-středomořské partnerství“. Tuto politiku Brusel s velkou slávou vyhlásil v roce 1995, jenže program žádné velké výsledky nepřinesl – měřítkem toho může být dosud neúspěšná snaha EU vymanit skupinu bulharských sester z libyjského zajetí. Pozitivní je jen uzavření dohod o volném obchodu s částí zúčastněných zemí a snad i posílená kulturní výměna. Jednou z výhod Středomořské unie by bylo odstranění určité těžkopádnosti – účastnily by se jí pouze země v okolí Středozemního moře (byť to také znamená šikovné vyloučení Británie). Ovšem i tak se jedná o desítky zemí s naprosto odlišnými kulturami, na zcela rozdílném stupni hospodářského i společenského vývoje. Francouzská politika se někdy více než o praktické aspekty stará o krásu a sílu vize. I to někdy může být ku prospěchu věci. Jestli to bude také případ Středomořské unie, budeme moci posoudit až s odstupem času. Jan Fingerland Autor je redaktorem ČRo 6.

Na druhou stranu existují i důvody ke skepsi. Především je obtížné si představit organizaci, v níž by vedle sebe zasedali například delegáti Libye a Sýrie na jedné straně a Izraele na druhé, a to třeba za libanonského předsednictví. Přizvat Sýrii a Palestinu a nezahrnout do UM Izrael by přitom bylo neudržitelné. Sarkozy také přišel s tvrzením, že MU bude bojovat proti korupci v nedemokratických režimech a že tyto vlády nebude podporovat. Tomuto parametru ovšem odpovídá velká část kabinetů, které by zasedly kolem středomořského kulatého stolu. Proč by se měly zapojovat do paktu, který hlásá jejich potření? Celý plán má ještě jednu slabinu – totiž postranní úmysly svého autora. Není tajemstvím, že Sarkozy není příznivcem tureckého členství v Evropské unii. „Evropa se nemůže rozšiřovat donekonečna, a Turecko není evropskou zemí,“ říká napří-

Q

mAPA RESPEKT

InzERcE – VzDěLáVání

Univerzita Karlova v Praze Ústav jazykové a odborné přípravy

v časopise RESPEKT

Nabízí pomaturitní studium v těchto střediscích:

prosím kontaktujte inzertní oddělení. Tel.: (+420) 226 216 777 Fax: (+420) 226 216 799 E-mail: [email protected]

Praha Hloubětín – AJ, AJ+volitelný jazyk tel: 281 867 089, e-mail: [email protected] Mariánské Lázně – AJ + latina + příprava na medicínu tel: 354 622 324, e-mail: [email protected] Dobruška – AJ + latina + příprava na medicínu tel: 494 623 247, e-mail: [email protected] Dále nabízíme kurzy češtiny pro cizince a kurzy cizích jazyků Univerzita Karlova v Praze, ÚJOP UK, Vratislavova 10, 128 00 Praha 2 www.ujop.cuni.cz , e-mail: [email protected]

NADACE OPEN SOCIETY FUND PRAHA VYHLAŠUJE PROGRAM FINANČNÍ PODPORY Z VÝNOSŮ NADAČNÍHO INVESTIČNÍHO FONDU V KATEGORII VZDĚLÁVÁNÍ Podpora je určena na projekty nevládních neziskových organizací resp. jejich koalic zaměřené na problematiku výuky moderních dějin. Projekt může být zaměřen např. na zpracování koncepce výuky moderních dějin, na zpracování určitého období moderních dějin, metodiku výuky, zpracování určitého období moderních dějin z pohledu lokální historie, uplatnění kritického myšlení. Moderními dějinami se pro účel tohoto programu rozumí období po 2.světové válce. Postup při podávání žádostí: NNO, které se chtějí ucházet o poskytnutí nadačního příspěvku, předloží projektový záměr v rozsahu max. 2 stran. Projektový záměr musí obsahovat následující: stručné představení žadatele, případně subjektů sdružených v koalici představení cíle projektu návrh aktivit, které povedou k dosažení tohoto cíle orientační rozpočet Termín pro odevzdání projektového záměru: 31. srpna 2007. Projektové záměry v sedmi exemplářích doručte na adresu: Nadace Open Society Fund Praha, Vzdělávání , Seifertova 47, 130 00 Praha 3 více informací na www.osf.cz

Institut oceňování majetku Vysoké školy ekonomické v Praze otevírá na podzim 2007 další ročník čtyřsemestrálních kurzů pro přípravu znalců a odhadců ve specializacích: a) oceňování nemovitostí, b) oceňování podniku včetně problematiky fúzí a oceňování nehmotného majetku. Podrobné informace a přihlášky je možné stáhnout z internetu nebo telefonicky požádat o jejich zaslání. Informace a přihlášky: internet: nb.vse.cz/iom (bez www), e-mail: [email protected] tel.: 23535 8569, 23535 8941 (cca 9 až 14 hod.) fax: 2 205 634 26

14

18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

rozhovor

Svou prestiž si někdy nezasloužíme

S profesorem Janem Sokolem o učitelích, žácích a pyramidách

zejí velmi dobře naladěné, protože jsou zvědavé na svět okolo. A s dospělým světem se setkají poprvé právě v  podobě učitelky. První cizí člověk, se kterým se tak seznámíte, vás poznamená na celý život jakýmsi „obrázkem“, co to ta dospělá společnost vlastně je. Etologové tomu říkají „imprinting“, vtištění. Je to podobné jako imprinting jazykový. Mateřský jazyk se sice dá po nějakou dobu měnit, ale od určitého věku už ne. Kdo začne žít v cizím prostředí později, než řekněme ve dvanácti letech, už vždycky zůstane non-native speaker. Učitelé si málo uvědomují, že svou osobností vychovávají v dobrém i špatném mnohem víc než tím, co dětem lijí do hlaviček. Předávají obraz toho, jaká mezi lidmi platí pravidla, jak se k sobě chovají. Já si pamatuji, jak jsme byli polichocení a navnadění, když s námi začali zacházet jako se svéprávnými bytostmi. Jeden profesor z gymnázia – ruský emigrant – nám v jedenácti letech vykal a říkal nám „pane“. V tomhle věku to byl opravdu zážitek. V eseji Antropologie výchovy a vzdělávání upozorňujete na to, jak eroze současné rodiny komplikuje život škole, která je často nucena přebírat její funkce. Jak si představujete ideálního rodiče, pokud jde o jeho vztah ke školnímu vzdělávání dítěte? Určitě víte, jak už to tak v lidských věcech bývá, že toho nejlepšího se často dosahuje jen jaksi mimochodem. Asi nejlepší rodič je ten, který příliš nemyslí na vzdělávání, má děti rád a sám taky rád něco dělá. To je totiž nakažlivé. Naopak pokud se rodiče příliš zajímají o prospěch dítěte, nebo je dokonce stresují tlakem na příliš dobré výsledky, není to moc dobré. Rodiče ale musí mít ke škole určitý respekt. Platí zde stejné pravidlo jako kdekoli jinde: pokud se mi něco nelíbí na škole, tak to mám jít říci učiteli nebo řediteli, ne dítěti doma.

Fota tomki němec

Jan Sokol (1936) vystudoval matematiku na MFF UK a poté pracoval jako programátor, později vedoucí výzkumný pracovník na vývoji základního software. Patřil k prvním signatářům Charty 77. V letech 1990–92 byl poslancem FS za Občanské fórum, roku 1998 byl ministrem školství ČR, o pět let později koaličním kandidátem na prezidenta republiky. V 70. letech vedl bytové semináře (např. o Nietzschem, 1973–82), po listopadu přednáší filozofii, antropologii a religionistiku na UK, od roku 2000 na Fakultě humanitních studií, kde byl jmenován profesorem a zvolen děkanem. Je členem našich i zahraničních vědeckých institucí, publikuje v mnoha odborných časopisech, přednáší často v cizině. Zabývá se hlavně filozofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí. Jan Sokol je ženatý, má tři děti.

P

roč česká média nepokládají školství a vzdělávání za příliš důležité? Vyplývá to z obsahových výzkumů, ale je to vidět i na první pohled. Česká média kopírují poměrně silně zájem publika. A naše publikum má dojem, že to s tím školstvím není zase tak špatné, že tam vlastně není zásadní problém. Stejně tak politici, které zajímají věci nejdéle do příštích voleb, a vzdělání pro ně není – zatím – atraktivním tématem. Je pravda, že se dneska na to téma hovoří o něco víc než před nějakými deseti lety, je to ale často zájem krátkodobý, nesený naivní představou, že vzdělání je jen individuální záležitostí, jakousi investicí do vlastní kariéry. A to je strašný omyl, protože na vzdělávání je založena reprodukce celé společnosti. Dalo by se to krátce vysvětlit? Lidé se reprodukují tak, že se jim rodí děti. To ale ještě není společnost: do ní se vstupuje teprve osvojením jazyka a kultury a společnost se reprodukuje tak, že mladí přebírají její instituce. Samozřejmě kriticky, ale přece. Společnosti, které se o  tuto reprodukci nestaraly, zanikly. Proto je to i prvořadý úkol státu.

Klíčová paní učitelka Často říkáte, že ve vzdělávacím systému je rozhodující osobnost učitele. Jak si představujete kantora pro 21. století? Řeknu to bonmotem: učitel musí mít děti rád a musí mít rád předmět, který učí. Tyto dvě věci jsou naprosto zásadní, všechno ostatní se poddá. A jak se taková osobnost pozná? Při první hodině dějepisu na gymnáziu, tuším v sekundě, přišel nový učitel. My jsme byli v klidu, protože jsme si mysleli, že se při první hodině nemůže nic stát. On si stoupl před tabuli, zamračil se a vyrazil na nás: „Žáci, egyptské pyramidy byly – co?“ Vyvolával jednoho za druhým, stáli jsme jako solné sloupy a občas se někdo snažil blekotat duchaplnou odpověď. A když už celá třída stála a nikdo nic kloudného nevymyslel, tak řekl: „Žáci, pamatujte si, egyptské pyramidy byly ta největší blbost na světě!“ Ten učitel byl osobnost – i když byl možná i malinko cvok, dokázal člověku vnuknout myšlenku. Dodnes si to pamatuji. Víte ještě, jak svůj názor vysvětlil? Podle něj ze stavby pyramid nikdo nic neměl a bylo to maření času i prostředků. Postavení učitele ve společnosti je paradoxní: je to profese s ne zcela uspokojivým příjmem, avšak s dlouhodobě vysokou

Největší evropský vynález je zvědavost prestiží. Jak si tak nesourodý sociální status vysvětlujete? Nízké platy ve školství jsou do jisté míry učitelská argumentace, není to úplně pravda. Platy ve státní službě jsou vždycky nižší, vždycky to představuje určitý problém, a učitelé si většinou stěžují na to, že nemají autoritu. Ale to všechny průzkumy dlouhodobě vyvracejí. Učitelé mají skutečně tak vysokou prestiž, že si ji mnohdy ani nezaslouží – to my učitelé víme sami nejlépe. Ve školství po mém soudu nejvíce vadí rovnostářské hodnocení. To, že fůra lidí má učení jako vedlejší příjem v rodině, je v pořádku, ale mělo by se to poznat i  na jejich platu. Ti skutečně dobří učitelé, kteří se dětem a škole věnují, by se měli zaplatit lépe. Ale to nejde udělat plošně, větší pravomoci se musí svěřit do rukou ředitelů škol. I když si uvědomuji, že tahle pravomoc může být zneužita, je to pořád lepší než dosavadní paušalizující a rovnostářský přístup, kdy je úplně jedno, jestli učíte dobře nebo špatně. Máte hodně vnoučat. Jak vypadá škola, do které byste je rád posílal? To nejcennější, co může škola dětem dát, je, že v nich probudí o něco zájem. Čím víc toho je, tím lépe, ale ten zájem musí být opravdový. To je podstatné. Nemyslím si, že se dá dosáhnout příliš velkých výsledků tím, že navrhujete studijní plány a dokumenty. Ty mohou ve skutečnosti vypadat dost různě. Můj ideál by byl, kdyby si je každý učitel uměl přizpůsobit své osobě, tomu, co umí, co chce dětem předat. Když se podaří probudit zájem, o znalosti už nikdo nemusí mít strach: ty si i dítě umí získat, pokud o  ně stojí. Představa, že se děti ve škole dovědí všechno, je nesmysl. Plošného pokrytí současných vědomostí nelze dosáhnout. A my dodnes pracujeme se strukturou předmětů, která odpovídá klasifikaci věd před sto lety: máme fyziku, biologii, chemii, ale kupodivu pomíjíme třeba sociologii nebo psychologii, které před sto lety ještě nebyly etablovanou vědou. Jak nejlíp probouzet v dětech zájem? V tom to dnes mají kantoři těžké. Pro nás, když přinesl pan učitel do třídy barevný obrázek, tak to byla událost. Podobné věci v televizní současnosti už moc nefungují. Škola ale může dítěti dát zažít úspěch. To je důležitá věc, člověk, který nedosáhne uznání od druhých, je celý život hodně poškozený, protože ten pocit každý potřebuje. A je chyba, když si ho někdo musí dobývat drzostí nebo surovostí na spolužácích. Podle vás má škola klíčovou roli v tom, že tu dítě získá naprosto zásadní zkušenost se společností. V čem je to klíčové? Je známé, že prakticky všichni až do pozdního věku milují svoji první paní učitelku. Děti do školy přichá-

Jak si představujete vzdělávání pro stále propojenější, globalizovaný svět? Ke globalizaci dochází masivně, jsme s ní každodenně konfrontováni, jenže si toho nevšímáme. Skoro všechno, co máme dneska na sobě, je z Číny, a spíše se divíme tomu, když nám někde na návštěvě řeknou: tohle je z naší zahrádky. Zdá se mi ale, že třeba ezoterní zájem typu „rovnou do Tibetu“ není moc produktivní. Ta kultura je příliš vzdálená na to, aby se do ní mohl člověk dostatečně ponořit. Cennější než strávit dva měsíce v Tibetu je pobývat třeba v Rakousku. Je to méně senzační, ale mnohem víc se naučíte. Je jistě dobré, když se u nás jednotliví lidé zajímají o Tibet, Čínu nebo subsaharskou Afriku, avšak vyznat se v Německu nebo v Polsku, to by měli skoro všichni. Výchova pro globální svět je možná už od brzkého věku. Malé děti tomu rozumějí a chápou, že Číňané nebo černoši jsou také lidi. O tom začnou někteří pochybovat až o něco později. S globálním světem jsou děti konfrontovány odmalička. Je třeba, aby v tom viděly šanci, nikoli pouze ohrožení. Jste autorem učebních textů Občanské minimum. Jaké občanské znalosti a postoje by si měl středoškolák ze školního vzdělávání do života odnést? Jde o základní porozumění tomu, co je lidská společnost a jak funguje. Takže jsme do té učebnice zařadili následující okruhy: společnost, rodina a její kulturní varianty a rozdíly, téma hospodářství včetně peněz a  bank. Pokud jde o  politické záležitosti, tak se žáci dozvědí o fungování samosprávy, o  demokratickém systému a  základech práva naší země. Těmto věcem musí každý občan do jisté míry rozumět, jinak v jeho zemi demokracie nebude nikdy fungovat. V mezinárodním výzkumu, který se zaměřil na středoškoláky (Civic Education, 2000), dopadla Česká republika velmi špatně tam, kde se zkoumala míra ztotožnění s vlastí, a ještě hůře, pokud jde o důvěru ve státní instituce a média. Čím to může být? Vysvětluji si to tradiční nedůvěrou Čechů vůči státu. V historii u nás byli lidé vždy víceméně v opozici proti státní moci, proti habsburské monarchii, část obyvatelstva byla i proti první republice, o protektorátu ani nemluvě. Takže u nás je zakořeněná představa, že slušný člověk je proti státu. Je to dokonce bráno jako jakýsi projev statečnosti. Za války či za tvrdého komunismu to skutečně projev statečnosti byl. Dnes je to ale spíš projev jakési pohodlnosti až zbabělosti. Když se člověku zdá, že je stát špatný, tak se do toho má sám pustit, ne na poměry nadávat.

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007

inzerce

rozhovor

Myslíte si, že s takovou nedůvěrou ve stát a politiku vůbec může občanská výchova ve školách něco udělat? Důležitý je – jako vždy – především příklad učitele. Na něm musí být vidět, že se sám na stát takto nedívá. Také by určitě pomohly určité základní vědomosti. Pokud se například řada lidí domnívá, že státní rozpočet vzniká tak, že si vláda natiskne bankovky, pak mají všichni demagogové otevřené pole působnosti. Dokud lidé nevědí, jak stát funguje a co vlastně může a naopak nemůže, co se po něm může chtít a co nikoliv, tak je těžké očekávat, že budou schopni stát a jeho možnosti reálně ocenit. Svou roli tu hraje také obecná krize velkého státu. Vztah lidí k institucím je totiž lepší na nižší úrovni. Obecnou nedůvěru ve společnosti ale poznáte nejlépe ve vztahu k cizincům. Všude na světě je to tak, že když potkáte cizího člověka, vycházíte z faktu, že ho neznáte, a tedy si o něm nebudete pro začátek myslet nic špatného. U nás spíš platí pravidlo: cizí člověk, bacha na něj! A to se pak promítá i do neschopnosti občanské společnosti se sdružovat, do extrémního individualismu či egocentrismu, který u nás různé politické strany zneužívají. Podle sociologických výzkumů je mladá evropská generace výrazně apolitická. Čím to je? Nezájem o  politiku v  bohatých zemích vzniká z  toho, že nám nic tak strašně nechybí. Nebo jinak řečeno: v politice chybí témata, která by nás občany zvedla ze židle. Daně to při nejlepší vůli asi nejsou. Velká emancipační hnutí – národní, sociální, politická, genderová – se dost vyčerpala, protože více méně dosáhla svého. A nová témata – vztah k cizincům, k přírodě, k prostředí – nám zatím nejdou dost pod kůži. Mně se zdá, že mezi ně patří také vzdělávání. Mnoho lidí ale mávne rukou a řekne si, že to má ještě čas. V souvislosti s evropskou integrací se mluví o výchově k něčemu, čemu se říká evropanství. Má to smysl? Pokud ano, v jaké podobě? To je skutečně důležitá věc. Napsal jsem o tom i  pár článků, ne ale česky, u  nás o  tohle téma bohužel moc zájem není. Evropa je po mém soudu založena na jedné obrovské hodnotě, a tou je zvědavost. Evropané byli jediní, kdo se zajímali o to, co se děje jinde na světě, o to, co se jich netýká. Začalo to Hérodotem, misionáři, poutníky až po Kolumba, Stanleye nebo Holuba a z toho nakonec vznikla věda. Věda je totiž soustavná a kultivovaná zvědavost, nikoli výroba léků nebo automobilů. Kultivování dětské zvědavosti až do dospělosti a stáří je podle mého názoru největší evropský vynález. Výchova k  evropanství se podle mne nemá zabývat počtem poslanců v Evropském parlamentu, jak se to dnes často děje, ale především má podporovat zájem o to, co se děje za našimi hranicemi, zejména v nejbližším okolí. Evropa je kulturně roztříštěná. To je pro ni nevýhodné a musí se z toho snažit udělat výhodu. To není složité. Evropan má kolem sebe v nejtěsnější blízkosti naprosto jiné, ale zajímavé světy a kultury. Když přijedete do Polska, do Nizozemska nebo do Německa, je to pokaždé jiný svět se spoustou věcí, které neznáme, ale jsou pro nás přitom zajímavé. Takže výchova k evropanství znamená probouzet zájem o věci, které jsou kolem nás v našem sousedství, za našimi hranicemi. To ale předpokládá, že se s našimi sousedy domluvíme. Proto si myslím, že základem výchovy k evropanství je mnohojazyčnost: mimochodem ekonomicky nejlepší parametr, s jakým můžete na pracovní trh přijít. Člověk, který umí dobře tři cizí jazyky, už nemusí umět skoro nic jiného. Já se v této souvislosti snažím přesvědčit evropské orgány, že do jazykového vzdělávání má investovat i Evropská unie. Je totiž iluzí myslet si, že v Evropě člověk vystačí pouze s angličtinou. Ve skutečnosti je potřeba studovat i ty menší evropské jazyky. Jeden můj přítel, dobrý obchodník, vždycky říká: „Anglicky můžeš všude nakoupit, ale nic neprodáš.“ Abychom mohli mít nějaký vztah k sousedům, musíme ho mít nejdřív k sobě. Jak by měly školy formovat vztah k českému národu a jeho dějinám? Všimněte si, že když se chceme skutečně hodnotit, začneme vždycky srovnávat. To nejlepší, co u nás kdy vzniklo, vzniklo z  cizí inspirace – francouzské, italské, německé, dokonce i anglické, pomyslete na univerzitu, na Jana Husa a Johna Wyclifa – a také v konkurenci s našimi Němci. To, že jsme tu už 50 let „sami“, že tu máme „Čechy Čechům“,

není žádné štěstí, jak si ti hloupí holohlavci myslí. Je to naopak hrozba úpadku, lenosti, zpohodlnění. Musíme tenhle nedostatek kompenzovat tím, že se budeme víc rozhlížet ven, do „ciziny“. Jinak tu shnijeme a zcepeníme.

Strašidlo volného času Podle německých sociologů Becka a Offeho končí poválečná éra masové zaměstnanosti a z trhu práce prý mohou být trvaleji vyloučeny celé sociální vrstvy. Měla by škola člověka připravovat i na možnost vynuceného volného času tak, aby nebyl vyplněn společensky destruktivním způsobem, jako jsme to viděli například roku 2005 ve Francii? Já polemizuji s  velice rozšířenou představou, že škola a  vzdělávací systém připravují pouze na zaměstnání. Ta představa je mylná proto, že praktické vědomosti dnes velmi rychle zastarávají. Vzdělávání úzce orientované jen na trh práce je krátkozraké. Je třeba počítat s tím, že se v průměru podíl času strávený vyděláváním peněz celosvětově zkracuje. Takže vzdělávání musí být pro život – a to včetně času, ve kterém člověk nepracuje. Nejen kvůli nezaměstnanosti, ale také kvůli dovolené, volnu, kratší pracovní době, mládí, stáří a podobně. Toto vzdělávání má zároveň velký význam i pro samu zaměstnatelnost. Trh práce se mění. Ubývá zejména celoživotních pracovních příležitostí, kdy se člověk něčemu vyučil a pak to celý život až do důchodu dělal. Lidé proto dneska musí být víc pružní a potřebují si osvojit daleko víc základních dovedností. Jakých? Jde hlavně o jazykové znalosti, kritické myšlení, schopnost psát a smysluplně formulovat a poradit si s  číselnými údaji typu procenta a  podobně. Takové dovednosti jsou – a  vždy budou – vyžadovány, protože jsou celoživotně použitelné. A pokud se přitom člověk navíc i pro něco zaujme, tak je o něj postaráno. Nebude pak považovat volno za čas, který se musí nějak „zabít“. Co ale s vynuceným volným časem nezaměstnaných, který je často tolik frustruje? Naše společnosti dělají tu chybu, že společensky vysoce hodnotí jen zaměstnání a  od toho odvíjejí status člověka. Ale ve vyspělých, bohatých společnostech je spousta příležitostí k dobrovolným aktivitám, kde je člověk vítán a může se do něčeho sám pustit. Sociolog Miloslav Petrusek mě upozornil na to, že myšlenka dobrovolného i  nedobrovolného volného času a  jeho vyplnění se objevuje kupodivu již u Masaryka. Když za Rakouska-Uherska bojoval za osmihodinovou pracovní dobu, tak v  parlamentním projevu upozornil na to, že se musí klást také důraz na to, co budou lidé v  narůstajícím volném čase dělat. Dnes se to celé svěřuje zábavnímu průmyslu, což je podle mého názoru špatné. Je to mrhání lidskou energií, navíc i  dost nebezpečná věc, protože zábavní průmysl je založen na manipulaci. Musíte se vzdělávat pro zaměstnání, ale také pro občanství, a především pro lidství. Člověk by se prostě měl cítit jako člověk – ať je v pracovním poměru nebo není.

Staří a mladí Kdybyste se měl znovu rozhodovat, chtěl byste být zase pedagogem? Těžko říct. Možná je to spíš tak, že člověk k té profesi dozraje až časem. Nejdřív ho chytnou jiné věci – u mne to byly květiny, pak historie, pak technika a matematika a až nakonec filozofie. Nejdřív chcete něco dokázat sám, vyniknout, „prorazit“, jak říkal Patočka. Teprve v  určitém věku dozrajete tak, že vás začnou bavit malé děti, studenti a jejich nemotorné pokusy myslet. Ve dvaceti bych s nimi neměl trpělivost. Teď ji máte? Mám s  tím dodneška problém. Nejsem ideální učitel, ale od té doby, co mohu učit, se snažím. Chci ale říct, že staří a  mladí k  sobě patří už antropologicky: člověk je jediný tvor, který dospívá čtvrtinu života a čtvrtinu žije jako starý, když už se nemůže rozmnožovat. A tyhle dvě fáze lidského „časového tvaru“, Zeitgestalt, k sobě pasují, jsou tu jedna kvůli té druhé. Tohle lidé věděli odjakživa: staří žijí proto, aby mladým vyprávěli pohádky a předávali lidskou kulturu. Karel Černý Autor je sociolog, působí v Centru základního výzkumu školního vzdělávání při Karlově Q univerzitě.

15

16

18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

výběr z webu respekt.cz

VIDEO.RESPEKT.CZ

Studující podvodníci

V čem je Afrika daleko před Evropou? SINGLOVIC.BLOG.RESPEKT.CZ

Zkrácený videozáznam rozhovoru s Václavem Havlem, který vyšel tiskem v Respektu č. 24.

ZPRAVY.RESPEKT.CZ Desítky nejdůležitějších zpráv z domova i ze světa. Kromě glos a článků z naší redakce nyní i nepřetržitý tok informací od agentury ČTK.

GLOSY.RESPEKT.CZ Každé ráno nová glosa od redaktorů Respektu. Pondělí: Erik Tabery Úterý: Martin M. Šimečka Středa: Jaroslav Spurný Čtvrtek: Petr Třešňák Pátek: Jiří Sobota Sobota: Marek Švehla

STALOSE.RESPEKT.CZ Každý den rozbor jedné aktuální události z České republiky nebo ze zahraničí.

WIKI.RESPEKT.CZ O kom se mluví v souvislosti s prezidentskou funkcí? Sbírejte informace o kandidátech.

ANKETA.RESPEKT.CZ Má mít policie možnost používat proti demonstrantům gumové projektily?

ANO 68 %

NE 32 %

Hlasujte a diskutujte o aktuální otázce: Jste ochotni kupovat biopotraviny, i když jsou o třetinu nebo i polovinu dražší než běžné zboží?

Snadné způsoby, jak si přečíst zamčený článek na

RESPEKT.CZ U SMS platba U Platba kartou U Předplatné

O tom, jak studenti podvádějí (a jak o tom někdy ani nevědí) a jak jsem sám na sebe podal stížnost.

Zdálo by se, že kromě lepších banánů a kořenů kasavy nic nenajdeme. Odpověď však bude pro mnoho z vás překvapivá. Jedná se o mobilní komunikaci, respektive roaming.

FAFEJTA.BLOG.RESPEKT.CZ

Cestuji z  Tanzanie do Ugandy, přestup v Keni. Jsem dlouholetý klient nejúspěšnější východoafrické telekomunikační společnosti Celtel a cítím, že jím ještě dlouho budu. Mám tím možnost zažít něco v Evropě nevídaného. Jak jednoduché... Kdekoliv v jedné ze šesti afrických zemí zapnu svůj telefon, nejenomže dostanu signál své mateřské firmy, ale můžu také volat za téměř lokální ceny (a to i třeba zpět do Tanzanie) a všechny přijaté hovory jsou zdarma.

Několikrát za týden zasedám ke své pravidelné dávce emocí. Jmenuje se seminární a  zápočtové práce a  emoce, které ve mně vzbuzují, jsou často negativní. Je neuvěřitelné, kolik studentů si ani není schopno přečíst těch pár bodů, kde jim vysvětluji, jak má být práce dlouhá, kolik má obsahovat citací, z kolika a jakých knih mají vycházet atd., nebo se těmi pravidly prostě odmítají řídit. To by ale nebylo tak strašné, kdybych pravidelně nedostával i  zjevné plagiáty. Již rutinně skoro každou práci progoogluju a téměř každý týden nějakou z  nich vracím k  přepracování. Ne že by všichni studenti byli podvodníci, někteří prostě jen nevědí, co to je citace, jak má taková věc vypadat a jak se odlišují přejaté myšlenky od vlastních. Kdo a co může za to, že studenti, ať už vědomě nebo nevědomě, čím dál tím více opisují? Důvodů je několik, pokusím se vyjmenovat ty, které mne napadají nejčastěji: a) Internet – nikdy nebylo tolik a  tak snadno dostupných informací na všechna možná témata. Naštěstí nejen studenti, ale i já umím používat vyhledávače, takže na takové podvůdky většinou snadno přijdu. Někdy se spíš divím naivitě studentů, kteří se domnívají, že jim to projde. Nebo že by jim to na středních školách i u mých současných kolegů procházelo? b) Střední školy. Nenaučili se tam, ani co je plagiát, ani jak se cituje, ani jak se píše a někdy, ani jak se myslí (alespoň co se týká tvůrčího myšlení). c) Vysoké školství. Spousta učitelů zadává hromady prací, které sami nečtou. Prostě studenti musí plnit úkoly a o tom, že by se měli i něco kloudného naučit (třeba psát a u toho myslet), nelze vůbec mluvit. Ne všichni učitelé stojí o  studenty, kteří jsou schopni vyjádřit vlastní názor. d) Obecně se dá mluvit o  byrokratizaci školství. Seminárka je něco jako vyplněné lejstro, které nikdo nečte, ale musí být odevzdáno, aby student dostal štempl (zápočet). e) To souvisí s rostoucím počtem studentů. Narůstá počet seminárek, které kolikrát ani nejde kvalitně přečíst a posoudit. S nárůstem studentů také pochopitelně roste počet podvodníků a hlupáků. f) Mezi učiteli jsou také hlupáci, o podvodnících nemluvě. Z toho plyne další důvod. Když podvádí učitel, proč by neměl podvádět student?

Válka bude, víc vám neřeknu OLMER.BLOG.RESPEKT.CZ Stává se mi, že se neudržím a počnu diskutovat se svými známými a  kolemjdoucími o  vážných věcech. Cítím, že jsem v  tom tvrzení osamělý a smutně pravdivý, neschopný přesvědčit ostatní: Válka bude, dějiny neskončily. Mé historické vzdělání je nevalné. Na základní škole jsme se nedostali dál než k  začátku druhé světové války, na střední jsem měl dějepis jen jeden rok a začali jsme pochopitelně někde u  mamutů. Možná proto necítím to, čím jsou ostatní jakoby naočkováni: že nastal konec dějin. Že se v minulosti děly prapodivné věci, že se válčilo, ale že je to minulost. Něco, o čem se jen učí ve škole. Že dnes už se nic neděje, že jsme dospěli do konečného a trvalého stadia míru a spokojenosti. Asi před deseti lety jsem četl článek, ve kterém si někdo dal tu práci a spočítal dny od konce druhé

g) Postkomunistická mentalita. Vím, jde o  nesociologické zobecnění, ale s nečestností, podfukářstvím a  na druhé straně konformitou, kterýmžto vlastnostem nás učil komunistický režim, se setkáváme stále ve velké míře. h) Jak s tím souvisí konformita? Mnozí studenti se hlavně snaží nerozzlobit učitele vlastním názorem. Osobně jsem zaslechl studentku, která své kamarádce říkala, že má nějaké starší práce, které prošly, takže jí poradí správné názory, které mají v pracích být. Netýkalo se to naštěstí seminárek pro mě, ale už jsem se mnohokrát setkal s dotazy studentů, jestli do seminárky smějí napsat vlastní názor. A přitom požadavek na vlastní názor dávám jako jeden z hlavních bodů do pravidel, jak má práce vypadat. Přesto se toho někteří bojí. i) Snahy přechytračit učitele a udělat si z něj dobrý den. – Přiznám se, že i já se kdysi účastnil na jednom podvodu či spíše mystifikaci. Se spolužáky jsme si našli zapomenutého autora, jehož díla jsme citovali. Problém byl v tom, že autor byl sice skutečný, ale citovaná díla nikdy nenapsal. Nikdy se na to nepřišlo. Bylo to ale v době předinternetové, dnes by to již asi neprošlo. Přesto je touha učitele napálit jistě stále velmi vysoká. Asi bych měl zdůraznit, že nejhorší zkušenosti nemám se studenty denního studia, tam podvádí (alespoň podle mých zkušeností) pouze jedinci. Mnohem horší je to u distančních studentů, většinou lidí mezi třicítkou a čtyřicítkou, ale i starších. Tam je plagiarismus skutečně hromadný jev a čím dál tím silněji jsem přesvědčen, že je to skutečně spíše neschopnost něco vlastního napsat než snaha vědomě podvádět. Ovšem skutečný šok jsem zažil v jednom kurzu pro učitele základních a středních škol, kdy mi několik z nich lhalo do očí, že již dávno odevzdali požadované práce a ať jim dám potvrzení o absolvování.

Tento telekomunikační sen za prvních devět měsíců provozu k Celtelu přilákal již miliony zákazníků a ostatní zdejší operátoři (MSN, Vodacom) zkouší něco podobného. Služba se jménem One network, která je od letošního června v provozu kromě Tanzanie, Ugandy a Keni také v Gabonu, Konžské republice a Demokratickém Kongu, je podle svého provozovatele první svého druhu na světě (the world‘s first borderless mobile network). No, nezní to jako pohádka? A pak, že to nejde... Jan Šinglovič Data manager; výzkum nového léku proti Q malárii; jihotanzanská Mtwara. Z DISKUSE Možná by autor mohl doplnit i něco o jiných dopadech rozvoje telekomunikací na obyvatele. Kdesi jsem četl, že nové možnosti komunikace umožňují výrobcům/zemědělcům/rybářům obcházet obchodníky a tím realizovat lepší ceny, což by mělo mít pozitivní dopad na životní úroveň části obyvatel, která pak samozřejmě probublá i mezi další skupiny (více lidí zaměstnají atd.). Tom

A jako ve špatném snu jsem si připadal, když si na mne jeden plagiátor ještě oficiálně stěžoval, že mu nechci dát zápočet. A  jiná studentka mi poslala práci, kde opsala celé odstavce a na závěr přidala neexistující literaturu. Té jsem odepsal, že je něco shnilého ve státě dánském a ať mi již nic neposílá (šlo o  předmět volitelný). Ona na to reagovala dopisem o mé aroganci a o tom, že ještě zváží, jestli si na mé chování nebude stěžovat. Tak jsem to udělal za ni a celou naši korespondenci přeposlal na vyšší místa. Martin Fafejta Otec Kláry a Valerie, a pak taky sociolog a učitel.Q

světové války, ve kterých byl na celém světě mír. Těch dnů bylo méně než deset. Válka je přirozená, válka je změna, která žene dopředu. Mír je jen dočasná stabilizace, období klidu, než my nebo protivník načerpáme síly. Spojenectví Severoatlantické aliance nám dává jisté záruky. Vnitřní v tom smyslu, že od spojenců očekáváme jen útoky diplomatické (ostatně, jako by celá Evropská unie byla jedna bitevní vřava, jen s humánnějšími zbraněmi), vnější v tom smyslu, že nás je víc a nebojíme se vlka nic. Nemůžu ale souhlasit s tím, že vlk není. To se mi snaží namluvit někteří mí známí, kteří – kdyby jim bylo o dvacet let víc a žili třeba ve Francii – by jistě byli členy všerozličných mírových hnutí. Že není vhodné stavět raketovou základnu, když si to Rusko nepřeje, protože Rusko je soused, a je prostě slušné nedělat nic, co se sousedům nelíbí? Že není vhodné stavět radar, protože na sebe akorát upoutáme pozornost a budeme první na ráně, zatímco bez radaru bychom byli v teple a bezpečí, ať si to ostatní vyřídí mezi sebou? Fuj. Jsem přesvědčen, že bude válka, že musí být. Bojím se jí a bojím se Ruska. Rezignovat na vlastní obranu a rezignovat na obranu spojenců, to je nejkratší cesta zpět do ruské mordy.

Já osobně nejsem největším přítelem masového rozšiřování mobilních telefonů po afrických vesnicích. Naštěstí tam zatím nemají elektriku a nemůžou své hračky nabíjet. Lidé jsou masírovaní na místní poměry neúměrnou reklamní kampaní. Do Afriky se dostává velké množství nepoužitých, ale přestárlých telefonů, místní je pořídí třeba za 600 Kč, šetří měsíce a pak většinu vydělaných peněz nesmyslně provolají... Jan Šinglovič

Snad že jsem nestudoval historii, nedokážu své známé přesvědčit o tom, co je mi intuitivně naprosto srozumitelné: že mezi Ruskem a Amerikou je naprosto zásadní rozdíl, který se utvářel stovky let. Bush není trvalým synonymem pro Ameriku. Putin je trvalým synonymem pro Rusko. Po Bushovi přijde jiný prezident. Po Putinovi přijde stejný Putin. Petr Olmer Blogový magnát. Stará se o přehled.net, píše poezii, povídky, učí, čte.

Q

téma

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007

17

Enzym reverzní transkriptáza vytváří DNA z RNA. „Přepisuje“ tedy dědičnou informaci „opačným směrem“, a porušuje tak centrální dogma molekulární biologie, podle něhož se informace uložená v DNA přepisuje do RNA a pak se „překládá“ do bílkovin. foto profimedia.cz

Radikálně nová autorita

Objev dosud netušených funkcí ribonukleové kyseliny může změnit evoluční teorii

RNA – chemická sloučenina, které se dosud věnovalo jen málo pozornosti, nabývá netušeného významu a způsobuje největší rozruch v oblasti molekulární biologie za posledních padesát let.

Biologům začíná svítat, že se zřejmě spletli. Ne úplně, ale i tak dost na to, aby se měli za co stydět. Celé půlstoletí byl těžištěm jejich výzkumu vztah mezi dvěma druhy chemických látek. Ve středu všeho dění byly bílkoviny ve formě enzymů, hormonů atd. Instrukce pro tvorbu bílkovin obsahovala DNA ve formě genů. Nechyběly samozřejmě ani další molekuly. Cukry a tuky v hojném množství (u některých jedinců až příliš hojném). Zastoupeny byly také různé vitaminy a minerály. A pak zde byla ona podivná chemická látka zvaná RNA, která vypadala tak trochu jako DNA, ale nebyla to DNA. Poslušně přenášela genetické informace z jaderné DNA do těch míst v buňce, kde se tvoří bílkoviny, sháněla dohromady aminokyselinové jednotky, ze kterých se tyto bílkoviny skládají, a byla objevena i v samotných továrnách na bílkoviny. Ke všem těmto poznatkům vědci dospěli již před několika desetiletími. Od té doby byla RNA víceméně zanedbávána jen jako skromná doručovatelka informací a přidavačka stavebního materiálu. Tato role RNA byla pro biology natolik uspokojivá, že jen málo z nich se namáhalo klást si otázku, zda je to doopravdy vše. Dnes jim tato otázka nedá spát. Najednou se totiž zdá, že se buňky doslova hemží molekulami RNA, které si v nich dělají bůhvíco.

a  bude zvelebovat bující vegetaci zkratek končících písmeny RNA. Ve světle těchto skutečností se musí změnit chápání toho, co je to gen. Geny byly kdysi pokládány téměř výhradně za úložiště informací o tom, jak se tvoří bílkoviny. Dnes v nich musíme vidět to, čím doopravdy jsou: továrny na RNA. Geny pro bílkoviny jsou možná dokonce v menšině. Počet různých mikroribonukleových kyselin, označovaných zkratkou microRNA, které patří mezi nově objevenými druhy RNA k  nejběžnějším, může podle slov vedoucího specialisty na mapování genomu u firmy IBM Isidora Rigoutsose u člověka dosahovat až 37 000. Naproti tomu genů kódujících bílkoviny je v lidském těle jen asi 21 000. Filozofové vědy takovéto věci milují. Nazývají je změnou paradigmatu. Podobné změny jsou pro vědce, kteří je zažívají, matoucí a ta, o které hovoříme, není výjimkou. Až ale bude po všem, budou mít lidé pravděpodobně zcela jiný názor na to, jak se buňky řídí, díky čemu se živé organismy stávají složitějšími, co způsobuje určitá záhadná onemocnění, a dokonce i na to, jak funguje proces evoluce. Jako bonus budou navíc otevřeny cesty k vývoji nových léků.

Změna paradigmatu Různorodost těchto molekul je přitom ohromující. Existuje scnRNA, snRNA a snoRNA. A také rasiRNA, tasiRNA a natsiRNA. Molekuly takzvané piRNA, která byla objevena loni v létě, se v hojném počtu podílejí na vývoji pohlavních buněk. Bez nich by ani jeden savec či ryba mužského pohlaví a ani jedna moucha obou pohlaví nebyli plodní. Další RNA, nazývaná XIST, má moc zablokovat celý chromozom X. Činí tak u samic, které mají na rozdíl od samců dva chromozomy X a získaly by jinak nezdravou dvojí dávku mnoha bílkovin. Existuje dokonce RNA, která se aktivuje v  těhotenství, tzv. „pregnancy-induced non-coding RNA“, označovaná roztomilou zkratkou PINC. Nové druhy RNA se z  laboratoří řinou takovou rychlostí, že byla vytvořena speciální skupina s názvem RNA Ontology Consortium, které bylo přislíbeno půl milionu dolarů za to, že prořeže

Množství nerozhoduje Ne každý dává za pravdu Rigoutsosovi v tom, kolik mikroribonukleových kyselin v  lidském těle je. Výsledky projektu s názvem Encyclopaedia of DNA Elements (ENCODE), které byly minulý týden zveřejněny v časopisu Nature, však ukazují, že je na správné cestě. V rámci projektu bylo podrobně prozkoumáno jedno procento lidského genomu. Když byl projekt ENCODE před čtyřmi lety zahájen, panovalo obecné přesvědčení, že pouze několik procent z tohoto jednoho procenta lidského genomu, odpovídajícího především genům kódujícím bílkoviny, se opravdu přepisuje na RNA. Ve skutečnosti je to většina. Co to znamená, je však nejasné. To ukazuje i fakt, že ačkoli toto konsorcium bylo ochotno identifikovat pouze osm míst, kde je výsledkem přepisu určitě molekula RNA, která má jiný úkol než jen pasivně přepravovat kód pro bílkovinu, našli ještě 268 míst, kde je tento proces pravděpodobný, a dalších několik tisíc, kde by taková RNA podle všech zjištěných dat také mohla vznikat, zatímco genů kódujících bílkoviny bylo ve zkoumaném úseku pouze 487. Výsledky dalších výzkumů ukazují na to, že mikroribonukleové kyseliny řídí činnost nejméně třetiny lidských genů kódujících bílkoviny. To znamená, že je jen velmi málo buněčných procesů, které probíhají bez jejich účasti. Jen v lidských embryonálních kmenových buňkách se tvoří například přibližně dvacet mikroribonukleových kyselin. Ty by se mohly stát klíčem k pochopení toho, jak tyto buňky setrvávají ve stavu, z něhož se mohou vyvinout v jakýkoliv typ buněk. Právě díky této vlastnosti si lékařská věda od embryonálních kmenových buněk tolik slibuje.

Proč jsme tak složití

A jde se mutovat. (Greg Hannon) f oto archiv g. hannona

Existence mikroribonukleových kyselin by také mohla pomoci vysvětlit, proč jsou někteří tvorové složitější než druzí. Než byly tyto molekuly objeveny, byl zde určitý paradox. Biologové věděli, že v DNA jsou uložena data, která jsou později převáděna na živé organismy, a že složitost vývoje musí vyžadovat velké množství informací, a proto přirozeně očekávali, že čím složitěji je organismus utvořen, tím více bude mít v buňkách genů. Byli proto nemálo překvapeni, když zjistili, že maličký červ Caenorhabditis elegans, který nemá ani pořádný mozek, ale přesto je s velkou oblibou studován genetiky, má přibližně 20 000 genů – jen o něco méně než člověk.

18

18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

téma

Zdá se dokonce, že toto číslo platí pro zvířata obecně. Octomilka Drosophila, další oblíbený předmět zkoumání genetiků, má podobný počet genů. V případě zmíněných genů se však samozřejmě jedná o geny kódující bílkoviny. Přidáme-li k nim geny, jejichž RNA plní jiné úkoly, rovnováha se naruší. Naruší se pak ještě více, podíváme-li se blíže na to, co přesně tyto molekuly RNA zajišťují. Samostatné mikroribonukleové kyseliny např. často řídí hladiny stovek různých bílkovin. Fungují jako mocné nitky ovládající masy bílkovinných loutek. Některé typy regulátorové RNA navíc přepisují jiné druhy RNA. Účinek zvláštních genů pro oba tyto druhy molekul RNA je proto spíše multiplikační než aditivní. Vyvstává tedy před námi obraz, kde proti sobě stojí na jedné straně jednoduché organismy s pevným programem, které si většinou vystačí s tím, že používají RNA jako doručovatelku a přidavačku, na druhé straně složité organismy s „proměnlivým programem“, které využívají RNA v  řídících funkcích. Pokud jde o složitost, není důležité to, kolik genů kódujících bílkoviny organismus má, ale to, jak jsou řízeny.

Co vy na to, pane doktore? Díky významu, který RNA získala, mají vědci také nový zdroj vysvětlení nemocí. Malé molekuly RNA jsou spojovány s mnoha typy rakoviny, genetickými onemocněními centrální nervové soustavy, a dokonce infekcemi. Někteří vědci se například domnívají, že molekuly RNA pomáhají bílkovině, která vyvolává Creutzfeldt-Jakobovu nemoc, získávat do svých řad neinfekční bílkoviny.Nový svět RNA je také zdrojem nápadů, jak by se mohly léčit nemoci. V této branži je nejlepší začít jednoduše. Z tohoto důvodu se také hlavní honba za novými léky soustředí kolem tech-

Na to, že má podobný počet genů jako člověk, vypadá octomilka Drosophila trochu divně. To zařídila RNA. foto profimedia.cz nologie zvané RNA interference neboli RNAi. Ta, alespoň teoreticky, umožňuje snížit tvorbu jakékoli jedné bílkoviny na velmi nízkou úroveň. Tím se liší od mikroribonukleových kyselin, které řídí velké množství bílkovin současně. Hypotetický lék na bázi RNAi by se mohl stát například nejúčinnějším analgetikem, které by ovlivňovalo činnost SCN9A, genu, který – jak bylo nedávno zjištěno – zodpovídá za to, že pákistánský pouliční umělec, který si propichuje nožem paže a prochází se po žhavém uhlí, necítí žádnou bolest. Technologie RNAi také dokázala zajistit, aby přejídající se myši zůstaly hubené a jejich život se prodloužil o pětinu. To vše díky utlumení genu pro inzulinový receptor v tukových buňkách zvířat. Díky tomu se snížila tendence buněk ukládat každou kalorii. Při použití stejné technologie pak bylo dokonce vyvinuto jedlé bavlníkové semeno (pro každého, kdo by to chtěl zkusit) tak, že z něj byla odstraněna jedovatá látka gossypol. V neposlední řadě se tato technologie může pochlubit tím, že umožnila vyprodukovat nealergenní sójové boby utlumením genu kódujícího bílkovinu, která vyvolává alergickou reakci. Zároveň se jedná o technologii, kterou lze použít nepřímo. Michael White z Texaské univerzity a jeho kolegové nedávno použili RNAi k léčbě rakoviny plic, a to nikoli přímo, ale tak, že nádorové buňky, které nereagují na taxol, široce používaný lék proti rakovině, změnili v buňky, které jsou na něj citlivé. Toho docílili tak, že umlčeli geny potlačující taxol, které byly v těchto rakovinných buňkách obvykle aktivní. Léky na bázi RNAi fungují tak, že napadají jiné druhy RNA, které náleží do tříd této molekuly objevených již před několika desetiletími. K  nim patří molekuly mediátorové RNA, které zásobují buněčné továrny na bílkoviny informacemi z DNA. Samotným lékem jsou krátké úseky RNA tvořené vlákny o délce přibližně jedenadvaceti genetických písmen. Zvláštností těchto molekul je to, že jsou tvořeny dvěma rovnoběžnými vlákny, a nikoli pouze jedním.

Třes se, Charlesi Darwine, tento protivník je silnější, než jsou zastánci „inteligentního designu“. Vrací se J.-B. Lamarck. foto profimedia.cz

Dědičná informace viru tabákové mozaiky je zapsána v RNA, nikoli v DNA. foto h. wang, g.stubbs

Můžou za evoluci viry? Jedním ze znaků, kterými se DNA liší od RNA, je to, že DNA má podobu dvoušroubovice. Molekuly RNA jsou naproti tomu obvykle tvořeny pouze jedním řetězcem. Když do buňky pronikne dvouvláknová molekula RNAi, je zachycena speciální bílkovinou, tzv. argonautem, která ji uprostřed rozepne jako zip. Jeden řetězec pak rozsekne na dva kusy a to, co z něj zbude, zahodí. Druhý řetězec pak funguje jako argonautův průvodce. Může se spárovat s  molekulou mediátorové RNA, tedy alespoň v případě, že tato molekula obsahuje úsek o  délce jednadvaceti písmen, který je komplementární s molekulou RNAi. Pokud k  takovému spárování molekul RNA dojde, rozseká argonaut mediátorovou RNA na kusy jako samuraj rozmachující se mečem, stejně jako to předtím udělal s druhou polovinou původní molekuly RNAi. Gen, jehož informaci tato molekula nesla, je tak umlčen. Tímto způsobem léky na bázi RNAi zastavují tvorbu patologických bílkovin přímo u zdroje. Uzavře kohoutek tam, kde se většina léků snaží jen vytřít louži pod prasklou trubkou. Ničení molekul mediátorové RNA je přitom specifické, protože jednadvacet písmen kódu téměř vždy stačí pro identifikaci instrukcí pro určitý typ bílkoviny. Nejpravděpodobnějším vysvětlením existence RNAi je to, že se vyvinula jako obrana proti virům. Dvouvláknová RNA je v přírodě vzácná, je však často tvořena viry při jejich reprodukci. To znamená, že organismy, které získaly schopnost dvouvláknové molekuly RNA rozeznat a zničit, mají konkurenční výhodu oproti těm, které tuto schopnost nemají.

téma

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007

19

To je jen jeden příklad toho, jakou roli hraje RNA v evoluci. Existuje ale i řada dalších. Například evoluce mikroribonukleových kyselin jasně ukazuje, jak důležité místo tyto látky zaujímají v  otázce původu složitých organismů. Zdá se, že jejich počet se závratně zvýšil, když se vyvinuli suchozemské rostliny a obratlovci. Výzkum je ale teprve v začátcích. Dave Bartel z  Massachusettského technologického ústavu zkoumá dlouhé seznamy malých molekul RNA v lišejnících, rostlinách, červech, mouchách a myších v naději, že přijde na to, kdy se různé skupiny mikroribonukleových kyselin objevily a které geny řídí.

Díky za velký mozek Daveu Bartelovi se již podařilo objevit geny mikroribonukleové kyseliny roztroušené mezi sadami genů kódujících bílkoviny. Tyto shluky se nazývají Hox. Shluky Hox obsahují základní instrukce o stavbě těla a geny, které je tvoří, jsou řazeny v pořadí, ve kterém ovlivňují stavbu organismu svého majitele v průběhu vývoje. Krátce řečeno, gen Hox na jednom konci shluku obsahuje informaci: „toto embryo bude mít hlavu“, zatímco gen na druhém konci říká: „...a taky ocas“. Úkolem roztroušených mikroribonukleových kyselin je tyto příkazy z vyšších míst řídit. Ronald Plasterk z Univerzity v Utrechtu v Nizozemsku se domnívá, že mikroribonukleové kyseliny hrají důležitou roli v evoluci lidského mozku. V prosincovém vydání časopisu Nature Genetics provedl srovnání mikroribonukleových kyselin kódovaných genomem šimpanze a člověka. Přibližně 8 % mikroribonukleových kyselin, které se projevují v lidském mozku, je pro člověka jedinečných. To je daleko více, než by se mohlo na první pohled zdát a než napovídá vzdálenost šimpanze a člověka v evoluci. Z  těchto poznatků lze vyvozovat, že evoluce je založena právě tak na změnách genů pro malé molekuly RNA, jako na změnách genů pro bílkoviny. Pro složité organismy to možná platí v ještě větší míře. A někteří badatelé jdou ještě dále. Prohlašují, že RNA sama by mohla poskytnout alternativní živnou půdu pro evoluci. To proto, že RNA někdy přenáší genetické informace z generace na generaci nezávisle na DNA tak, že se usadí v pohlavních buňkách. Uvedeme-li to do souvislosti se skutečností, že projevy RNA jsou za určitých okolností řízeny faktory životního prostředí, rozvíříme tím některé velmi stojaté vody.

Je to převratné, milý Watsone To, co se tu předkládá, je dědění vlastností získaných jedincem během života spíše než jako výsledek

Konečně snad biftek bez obav ze zešílení. (Japonci pečlivě kontrolují maso před aukcí v Tokiu.) foto profimedia.cz

náhodných mutací. Tuto myšlenku poprvé vyslovil Jean-Baptiste Lamarck ještě předtím, než pole ovládla Darwinova teorie o přirozeném výběru druhů. Ani Darwin však neodmítal myšlenku, že by lamarckovská adaptace mohla hrát určitou roli. Touto teorií se věda vážně zabývala až do 20. století, kdy se ji nepodařilo prokázat genetickými experimenty. Určitý prostor pro návrat k Lamarckově myšlence se otevřel díky objevu, že malé RNA jsou aktivní v jádru buňky i v jejím vnějším dosahu. Greg Hannon z Cold Spring Harbor Laboratory ve státě New York se domnívá, že některé molekuly RNA pomáhají nasměrovat velmi jemné chemické změny do DNA. Kvůli těmto změnám je obtížné, aby mechanismus,

kterým buňka čte kód, rozluštil postiženou oblast genomu. Mění tak faktické složení genomu podobným způsobem jako mutace samotné DNA (jsou to právě takové mutace, které jsou surovinou přirozeného výběru). Někdy stimulují skutečné chemické změny v DNA – to jest opravdové mutace. Ani toto zjištění, byť zajímavé, nevede k obrození lamarckismu, protože se nejedná nezbytně o změny přínosné. Greg Hannon však věří, že dotyčné změny se někdy dějí v odpovědi na podněty z okolního prostředí. Je tu jistá pravděpodobnost, že se stále ještě jedná o náhodný proces a že potomstvo, které se narodí se změnami vyvolanými prostředím, z nich nebude mít o nic větší přínos, než kdyby byly vyvo-

lány chemicky anebo dávkou záření. Přesto nelze úplně vyloučit možnost, že Hannon na něco přišel. Představa, že vynořující se operační systém RNA může jaksi přepsat pevný disk DNA předurčeným způsobem, není zcela absurdní. To však nemůže vést ke skutečné novosti. Ta musí nadále vyplývat z přirozeného výběru. Může to však optimalizovat příští generaci využitím zkušeností generace současné, i když optimalizační software je výsledkem darwinismu. A kdyby se ukázalo, že se jedná o běžnou záležitost, bude to větší změna paradigmatu než cokoliv, co bylo před ní. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

inzerce

Partners Czech o.p.s.

Prodáváme knihy našich redaktorů Jaroslav Formánek: Dlouhá kakaková řasa Jaroslav Spurný: Česká kocovina

Jáchym Topol: Anděl, Supermarket sovětských hrdinů, Kloktat dehet, Noční práce

hledá: finančního manažera/ku Požadujeme VŠ vzdělání a praxi v oboru. Znalost fundraisingu vítána. Možný je i částečný pracovní úvazek. a odborného asistenta/ku ředitelky a manažera/ku projektů

Tomáš Pěkný: Historie Židů v Čechách a na Moravě

Erik Tabery: Vládneme, nerušit Respekt: Nemilosrdné příběhy českých dějin

Nutná je znalost anglického jazyka, orientace v neziskovém sektoru, ekonomické vzdělání vítáno. Nabídky zasílejte na adresu: [email protected] včetně životopisu a motivačního dopisu.

0

18.–24. čERVEn 2007 V respekt 25

KnIhY

nOvInky Kniha o kundě, Dybbuk, 224 stran V péči Karla Utteho a Nely D. Astonové vychází košilatá sbírka textů věnovaných „kmotřence studánce“ od literárních klasiků (Puškin, Hrabal, Houellebecq, Aragon) i lidových anonymů. Z druhého zdroje pochází středočeská říkačka Cirkus, kterou si dovolujeme ocitovat: „Pak tu máme Jiřinu, má ji jako peřinu. A ještě tu máme dámu, která si tam strká čtyřmetrovou slámu. Taky tady máme vopičku, ta si dává na pičku červenou čepičku.“ Kdo by snad pátral po dvojici dosud neznámých editorů, nechť si za sebe složí první písmena jejich jmen a hned bude moudřejší. James Bond a major Zeman – ideologizující vzorce vyprávění, Pistorius, 134 stran „Zemanův byt se s plynoucím časem mění (stěhování z Žižkova na sídliště), ale vždy je příznakový svým lidovým zařízením, jež ostře kontrastuje s řadou buržoazních či jinak exkluzivních interiérů v bytech záporných postav.“ I takového detailu na seriálu 30 případů majora Zemana si všiml ve své studii Kamil Činátl. Jeho kolegové (Petr A. Bílek, Miroslav Štochl či Alena Fialová) se ve sborníku dále zabývají například věčnou mladostí Jamese Bonda a častým efektem zrcadlení ve filmech s touto postavou či otázkou, proč měl Zeman dceru, a ne syna.

Zavrtat se do chalupy jako humr – a necítit ten otravný neutuchající vítr. FoTo PRoFImEDIA.cz

Sergej Lukjaněnko: Svět stínu, přeložil Libor Dvořák, Argo, 419 stran Andrej Chrumov odletěl z Vlasti (neletěl letadlem, ale raketou, čili jde o planetu, proto to velké písmeno) do Stínu, z kterého emigrovala planetární soustava geometrů. Takový byl závěr předchozí Lukjaněnkovy knížky Hvězdy, ty studené hračky. Nyní je na Chrumovi, aby ve Stínu zjistil, zda tu konečně sežene nějakou pomoc pro Pozemšťany unavené předchozími hvězdnými válkami.

Něco jiného než hledáte Bouvierova cesta za vnitřní svobodou.

Š

výcarský spisovatel a fotograf Nicolas Bouvier (1929–1998) patřil k pozoruhodnému typu lidí, takzvaných spisovatelů cestovatelů, bez nichž by byl svět zajisté o něco podstatného chudší. Jde o osamocené nomády, kteří vyrážejí na dlouhé cesty, nejenom aby se poučili, ale aby poznali i sami sebe a podali o takovémto putování zprávu. Vypočítávat známá i polozapomenutá jména tohoto literárního žánru, jako třeba francouzského renesančního esejistu Michela de Montaigne, markýze de Custina, anglického etnologa 19. století Richarda Burtona (prvního Evropana v súdánském Chartúmu a arabské Mekce) anebo první bělošku v tibetské Lhase, Alexandru David--Neelovou, Blaise Cendrarse či nedávno zemřelého Angličana Bruce Chatwina, by vydalo na dlouhý seznam. Všem bylo společné to, co v roce 1996 na stránkách Lidových novin v rozhovoru s překladatelkou Hanou Zahradníčkovou velmi trefně pojmenoval samotný Bouvier: „Pro dlouhé cesty je charakteristické, že si člověk přiveze vždycky něco jiného, než co hledal. Zpočátku hledáte rozdíly, specifika různých oblastí. Pak se soustředíte na sebe a hledáte vnitřní svobodu. Ta úzce souvisí s volností ve smyslu zeměpisném.“ Neběží tedy o klasické cestopisy rázu Zikmunda a Hanzelky, ale o poznání vnější krajiny, kultur a lidí, jež otevírá bránu k hlubinám vlastního já.

Krajiny tvořené málem Bouvier byl vzdělaný člověk a vyrůstal v bohaté hugenotsky založené rodině. Jako kluk hltal Londona, Verna či Conrada, později vystudoval práva a filozofii, věnoval se středověké historii, učil staroindický jazyk sanskrt, hrál na klavír. Slibná univerzitní kariéra ho však děsila, naopak stále silněji ho přitahovala cesta, nomádské putování světem. Naštěstí měl moudrého otce, jenž synovým zálibám nebránil a za uhrančivě tajemný obzor ho pouštěl. S jedinou podmínkou: po návratu domů musel u rodinného stolu veškeré zážitky převyprávět. I proto si na cestách vedl zápisky, které se staly základem jeho knih. Navzdory nemocem (malárie, srdeční slabosti, úplavice) a útrapám spojeným s osamoceným putováním zejména Asií („Za šestnáct let jsem na cestách nechal všechny zuby. Alespoň vím, kde jsem je nechal a proč. Je to jako skládačka. V každé zemi jeden.“) jeho literární výpověď pranic nepřipomíná deprimovaného unaveného člověka. Bouvier je totiž „básníkem cesty“, jakoukoliv podobou přírody na-

vždy okouzlený erudovaný introvert, což jeho textům dodává poetický smířlivý tón, nepostrádající nezbytný nadhled nad světem. Z knižních stránek nepromlouvá moralista, samolibý intelektuální kritik, hlučný a nespokojený turista, ale citlivý člověk, jenž nalézá i tam, kde by ostatní znuděně zívali. „V krajinách tvořených málem se cítím jako doma a kráčet po zimní cestě sám v teplém objetí vlny je zdravé, litanické cvičení, které tomu málu – uvnitř i venku – dává naději, že bude zpozorováno, spravedlivě zváženo, přesně oznámkováno v širší harmonii, o jejíž stálou přítomnost nás hluchota ke světu často připraví.“ Ve stěžejním díle švýcarské literatury a světovém bestselleru Návod k použití světa (česky 2001) popsal několikaleté putování přes Balkán, Turecko, Írán, Pákistán a Afghánistán. V knize Deník z Aranu a jiných míst, jejíž překlad máme čerstvě k dispozici, zamířil na nejzápadnější výspu keltské civilizace: Aranské ostrovy.

Žádný milník ani kolmice Z deníkových záznamů zasazených do měsíce února do hutné šedi olověné oblohy a brčálové zeleně pastvin ustavičně bouří oceán a fičí ledový vichr. Aranské ostrovy leží ve výsostných vodách Irska a Bouvier k nim fyzicky putuje z pobřežního města Galway, ale i historickým časem. „Římané neobsadili Irsko, a připravili ho tak o strukturální – logické, politické, urbanistické, literární – vazby, které existují mezi kulturami jihozápadní Evropy. (...) Římané sem nedošli. A bez Římanů nebylo urbs, nikde milníky, nikde ani stopa po soustavách zjednodušujících přírodu na přímky a kolmice.“ Jinými slovy: drsná a pustá krajina jako stvořená pro člověka toužícího alespoň na chvíli opustit sevření moderní civilizace. Obdobným úkrokem stranou od zaběhlých dobových zvyklostí vyzní Bouvierem načrtnuté dějiny opatství Clonmacnoise, založeného v roce 545 svatým Ciaránem. Jde o historii nebývale rovnostářského irského křesťanství a mnišství, jež svým sklonem k vyzdvihování zázraků a asketismem vzbuzovalo výhrady vypasených římských prelátů. Což ovšem pranic nevadilo v pravidelném plenění tamních vesnic a klášterů Vikingy či Normany, na něž v 17. století dokonale navázalo Cromwellovo anglické vojsko. Tady však historie končí, neboť z vod oceánu již vystupují skalnaté siluety Aranských ostrovů i obrysy jejich osad a prehistorických pevností. Tváří v tvář rozmarům počasí, samotě a nehostinným přírodním podmínkám si spisovatel klade otázku, co vlastně vedlo dávné Kelty, aby se pár století

před Kristem usadili na větrem bičovaných a rameny nebezpečného moře odloučených ostrovech, jež tehdy nebyly ničím jiným než holými skalními plošinami. Vědom si toho, že uspokojivou odpověď nikdy nenalezne, soustřeďuje se na procházkách nejen na divokou přírodu, ale i na svérázné místní obyvatelstvo, uchovávající tradice i staroirský jazyk.

Kout pro opilce Je zima, neochabující západní vítr a častý déšť vyvolávají mátožnou otupělost, pocit ztroskotání a Bouvier může o zamlklých ostrovanech pouze konstatovat: „Jako humrové se zavrtávají do svých chalup, aby zapudili nervovou slabost, která se vás zmocní po pár dnech neutuchajícího větru. (...) Lidi doma něco kutí nebo pijí, ženské pletou pro letní turisty. A ne ledajak: každá vesnice na ostrovech, i ty o čtyřech pěti domácnostech, má svůj vzor, který funguje jako značka. Kdysi se to dělalo proto, aby rozpoznali utopence, které moře vyvrhlo: krabi a ryby vlnu nejedí. Dneska už se utopí leda opilec, mají na hřbitově zvláštní kout.“ Za těchto podmínek doprovázených silnou horečkou se spisovatel stále častěji noří sám do sebe. Z odstupu navozeného samotou, chladem i spartánským zařízením pronajatého pokoje sleduje své tělo i myšlenky jako nezávislý pozorovatel, aby s překvapením zjistil, že „kdesi hluboko uvnitř život plyne ve své dokonalé volnosti“. Přesto se zhruba uprostřed vyprávění v poloprázdném tichém baru nevyhne otázce – „Co tu pro všechno na světě dělám?“ Platí to o pobytu na ostrovech, anebo o křehké skořápce lidského těla, putujícího kraťounký čas omezeným prostorem? napadne čtenáře. Nebyl by to Bouvier, kdyby neodpověděl: „Když tu z rozmaru nebes podvečerní světlo pojednou zkrásnělo, rozsvítilo snítku jmelí dosud visící nade dveřmi a prodchlo moky pochybným zabarvením. Zkrátka a dobře: navzdory chudobě místa to byl onen jantarový šerosvit vlámských mistrů, kteří na stěně karafy zopakují celou tavernu, jež vyplňuje plátno.“ Výstižná metafora na autora aranských zápisků, pro něhož každý, byť sebenuznější detail dokáže reflektovat plnost a bohatství celku. Jaroslav Formánek Nicolas Bouvier: Deník z Aranu a jiných míst, přeložila Hana Zahradníčková, Tichá Byzanc, 130 stran.

Q

James D. Tabor: Ježíšova dynastie, přeložil Dušan Zbavitel, Knižní klub, 368 stran „Co víme o Ježíšově otci? Pokud byl Josef jenom jeho adoptivním otcem, kdo mohl být jeho biologickým otcem? Pro ty, kteří uznávají Matoušovu a Lukášovu zprávu o ‚panenském početí‘, je tato otázka zbytečná – Ježíš žádného lidského otce neměl. Ale nenajde se v našich záznamech nějaký důkaz, který by nám nabídl historičtěji založenou alternativu?“ Další sci-fi? Ale ne, to se jen majitel doktorátu z biblických studií na univerzitě v Chicagu pustil do alternativního – a přiznejme, že dost poutavého – výkladu Ježíšova příběhu.

cO se čte v respektu tomáš pavlíček, domácí rubrika Vladimír Bystrov: Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945– 1955 (2003). Kdo se prokouše trochu encyklopedickým a šroubovaným jazykem, dostane docela přesný obrázek, jak rychle se v květnu 1945 přerodili osvoboditelé v tyrany. Zatímco v ulicích hrála garmoška a lidé tancovali na počest Rudé armády, tajná služba SMĚRŠ už klepala na dveře potenciálních škůdců komunismu. Vytahovala z postelí ruské, běloruské, ukrajinské či zakarpatské politiky, profesory a právníky s československým pasem a rodinami a posílala je do sběrných táborů. Soudy s nimi připomínají švejkovské „vy tedy odmítáte, že obžaloba je součástí obhajoby?“. Skončili většinou bez milosti v sovětských gulazích, pro mnohé to byla jejich poslední životní zastávka. O „systematičnosti“ ruských složek vypovídá i to, že se jim mezi emigranty připletli i slovenští dobrovolníci, kteří šli pomáhat s obnovou zničených mostů a nevzali si s sebou ani svačinu. Autorita československých úřadů byla v troskách, omezily se jen na opakované – nikdy nevyslyšené – diplomatické demarše. Jasně se tu ukazuje i podstata sovětského režimu: zlikvidovat potenciální nepřátele okamžitě a bez slitování, byť jsou nebezpeční asi jako mouchy. Líp potom člověk porozumí tvrdosti, s jakou letos zasáhla ruská policie proti demonstraci marginalizované opozice a jejímu předákovi Anatoliji Karpovovi, přestože má prezident Putin podporu asi 70 procent obyvatel. Co kdyby jednou dorostli…

respekt 25 V 18.–24. čERVEn 2007

KnIhY

1

Směr k sebezničení Optika konečnosti v posledním díle Emila Juliše. Osudy tvorby básníka Emila Juliše (1920–2006) jsou nad jiné svízelné. Psal sice padesát let, ale značnou část jeho díla zpřístupnila až básnická kniha Nevyhnutelnosti, vydaná teprve před deseti roky. Dosud nepublikované práce jsou zde rozděleny do čtyř oddílů – Obyčejný člověk, básně z let 1956–72, Město na půlnoci z roku 1973 (sbírka sice vytištěná, ale cenzurou rozšmelcovaná), Jablko nevrátím květu (strojopis z roku 1981) a Než budu požrán stínem, nepublikované verše z let 1970–1990. I na vydání první knihy, pro básníka příznačně nazvané Progresivní nepohoda (1965), čekal Juliš dlouho – až do svých pětačtyřiceti let. Přitom už v padesátých letech patřil svou tvorbou do blízkosti poetiky básníků vzešlých ze Skupiny 42. Jiří Kolář Juliše už v polovině padesátých let zařadil do plánované nekonformní ediční řady, ale z cenzurních důvodů uvízl hned na svazku prvním, na Hrabalových Hovorech lidí. Teď máme v ruce definitivně poslední Julišovo dílo, autorský výbor z jeho celoživotního díla Pod kůží. Pracoval na něm dva roky, ale vydání se už nedočkal.

Nové měřítko Julišova experimentální poezie (označení experimentální je slovem z nouze, vždyť jde o princip básnické hry, v poezii legitimní od antiky přes baroko až k moderně) byla osobitá nejen variacemi, permutacemi a prolážemi, ale i tím, že zůstávala součástí jeho velkého básnického mýtu, v němž „člověk už jednou překročil mez, za kterou ho čeká zkáza“, které se však on jako rapsód brání. Sám přiznal, že intuitivní či tradiční poezii nepřestal psát nikdy, ostatně její lidská témata najdeme v podloží všech jeho básnických experimentů.

HOVORY O LÁSCE

Dílo Pod kůží lze vnímat jako Julišovo účtování se sebou samým. Při vědomí svého konce se básník stačil zamyslit nad svou celou tvorbou a vyloupnout z ní ty části, jež pociťoval jako podstatné. Bezohledně probírá tvorbu po jednotlivých desetiletích: léta šedesátá, léta sedmdesátá, léta osmdesátá, výslovně neoznačená léta devadesátá – a pak dosud netištěné básně z posledních let života. Nepřepisuje své dílo, nesnaží se představit sebe či je v jiném světle, jenom je třídí měřítkem konečnosti. Co zaujme na první pohled: ona experimentální poezie, formální jazyková hra, jíž Emil Juliš v šedesátých letech tak překvapil a oslnil, protože hru chápal jako vážnou věc, do níž umělec vkládá vše, nenašla v životní bilanci místa a váhy, jakou měla ve své době. Spíše v ní dnes vystupují zřetelnější stopy oné černé lyry, jejíž tóny opadávají jak spálené maso. Hraje na ni své velké téma Zóny, jak metaforicky pojmenovává ničené Mostecko. Nacházíme tam „město černí pokryté/barvou velkodolu sírou“, „stíny rychlodráhy“ a „plamen šlehající nížinou“, „oprámy a mocné tahy kouře s popílkem“, drsně uhelnatý melos, který básníkovi brání, aby tento sametově narezlý kraj opustil. Na velké téma života a poezie nasměroval Emila Juliše básnický iniciátor Jiří Kolář. „Mrzká doba“ se známou akcí „70 000 z administrativy do výroby“ zasáhla po únoru i Juliše a Kolář poradil: „Jdi tam, kde bude aspoň jedna fabrika a dvě rasy“. Juliš odešel z Prahy do Mostu, našel tam trpké, leč velkolepé téma: stal se svědkem postupující zkázy „krajiny uhlí s celými svými dějinami, s parnatým sluncem, přesličkami, plavuněmi i s lístkem magnolie, se zuhelnatělými kmeny stromů, na jejichž lomu jsou patrná léta a vlásečnice žilobití, do nenávratna zajdou ptáci, ryby, mušle, hmyz,

zajdou osudy lidí, riskantně do této krajiny zasahujících, do nenávratna zajde i osud toho, který je tohoto zániku, této proměny svědkem“. Juliš viděl nejen povrch krajiny, ale patřil i do jejích obnažovaných útrob. Setkal se s „krajinou konfliktní, krajinou kontrastů, zauzlinou a střetem dob předvěkých se sráznou současností, člověkem a s přírodou, rasy s rasou, národnosti s národností, ohniskem sociálních bojů, místem proměny energií, zániku i vznikání, minulosti i budoucnosti, rozhraním zemského povrchu a jeho hlubin, tepáním strojů a srdcí, svarem ran a soucítění“. Zprvu naruby obracená země a pak postupný zánik historického města, po němž posléze zbyla černá jáma. Je to svědectví o zničující lidské nelidské činnosti, kdy lidé i města mizí a zbude jen spáleniště, zbytečně založené a posléze do inferna propadlé. To je téma velkolepé Zóny, této moderní apokalypsy. Básník stojí v místě, jež se mu stalo nejosudovějším, a vzpírá se představě, že toto by měla být budoucnost Země a člověka. Přečtěme si prostou pozdní báseň V Želenicích. Téměř nic se v ní neděje, kočka přes cestu, hřebci na louce, řeka, slunce na obloze, lidé vracející se z pole, a básník jako by je viděl poprvé. Na stará kolena ostře vnímá svět nebezpečně se vychylující k sebezničení, báseň se stává směsicí touhy a marnosti. Pak poslední verš jako rána palicí: „Málo platné, v Želenicích chcípnul pes.“ Ale co všechno se pod tím povrchem děje!

videlných návštěv záhadné „Madam“, která odváží nejpovedenější žákovské umělecké výtvory a která – jak dívky s ohromením zjistí – se místních dětí štítí tak „jako se někdo bojí třeba pavouků“. Hrdinové přijímají postupně dávkované informace o svém budoucím osudu zcela přirozeně. Kathy má nejasný pocit, že o darování orgánů tak nějak neurčitě věděla už od šesti let, ale zvažuje i Tommyho teorii, že vychovatelky „velice pečlivě a záměrně načasovávaly všechno, co nám říkaly, takže jsme vždycky prostě byli ještě moc malí na to, abychom správně pochopili tu nejnovější informaci“. V šestnácti je skupina hailshamských studentů poslána do Chaloupek – opuštěné farmy, kde se snaží zapadnout do komunity složené z klonů z jiných ústavů, naučit se žít bez dozoru, pocvičit se v úskalích partnerského a sexuálního života a naučit se přežít v reálném světě. Mají možnost udělat si řidičské zkoušky a pořádat výlety. Na jedné z vyjížděk vypátrá Ruth ženu, která by s přimhouřením obou očí mohla být její „potenciálou“, tedy ženou, z níž byla stvořena. Marně přitom sní, jak krásné by bylo jako ona pracovat v kanceláři mezi „dynamickými a energickými typy“, jak jí uvízlo v paměti z reklamy v časopise.

pravená. Cejtila jsem se dobře. Koneckonců tohle má bejt přece naše povinnost, ne?“ Kathy se podobá hrdinovi nejslavnějšího Ishigurova románu – Soumraku dne (1989), v němž zasloužilý komorník Stevens vzpomíná na léta ve službě u šlechtice, který se zapletl s fašismem. Z jeho monologu vysvítá, že dal přednost věrnosti pochybnému zaměstnavateli před nenaplněnou láskou ke služebné, slečně Kentonové. Také Kathy a Tommy si k sobě najdou cestu až příliš pozdě. V tvorbě rodáka z Nagasaki žijícího v Londýně se ukazují výhody rozkročení mezi britskou a japonskou kulturní tradicí a odstupu od obou z nich. Román, kterému k překvapení všech předloni unikla Booker Prize a který časopis Time zařadil do seznamu stovky nejlepších anglojazyčných próz všech dob, svým lakonickým, melancholicky laděným stylem plným náznaků, v němž hrají prim vágní slova jako „možná“, „asi“ nebo „snad“, nejvíce připomíná poetiku nejprodávanějšího japonského autora a Ishigurova osobního přítele Haruki Murakamiho. Britskost se zase neobjevuje jen v gotickém motivu honosného domu skrývajícího tajemství, který se prolíná anglickou literaturou 19. století. Zatímco ale viktoriánské sídlo typu Poeova domu Usherů bylo pro obyvatele prokletím, vzpomínky na Hailsham jsou pro hrdiny evokací ztraceného ráje, kde byli v bezpečí. Knihu lze vnímat jako varování před zneužitím vědeckého výzkumu, satiru na problém s přistěhovalci nebo jako hyperbolizované zobrazení třídního kastovnictví. Neprohloupí ale ani ten, kdo se chce pouze ponořit do docela obyčejného a neobyčejně působivého příběhu.

Vladimír Karfík Emil Juliš: Pod kůží, Dybbuk, 188 stran.

Zrozeni k darování

režie Pier Paolo Pasolini



InzERcE

Kolik poloh nabízí poslední dílo Kazua Ishigura. V románu Neopouštěj mě (2005) se lidské klony snaží urvat trochu obyčejného štěstí – než poslušně splní účel svého bytí na světě a umřou po několika operacích na prahu třicítky jako dárci orgánů. Některé recenze se zdráhají prozradit základní premisu knihy a hovoří neurčitě o příběhu, v němž vypravěčka Kathy H. vzpomíná na bezstarostné dětství a dospívání v záhadném internátním zařízení Hailsham na britském venkově. Čtenářský zážitek z díla, jehož český překlad právě vyšel, se ale prozrazením zápletky neruší. Ishiguro vyloží karty hned v první kapitole, v níž „opatrovatelka“ Kathy hovoří v podivném newspeaku o svých klientech v „rekonvalescenčních centrech“ jako o „dárcích“, kteří neumírají, ale „dokonají“, a občas se z nepovedených operací vracejí „rozrušení“. Kniha, jejíž děj je zasazený do sklonku minulého století, je sice postavena na sci-fi předpokladu, že se Anglii podařilo uvést do praxe klonování lidí, ale pravověrné fanoušky vědecko-fantastické prózy patrně zklame. Etické otázky týkající se lidské replikace klade autor jen tak mimochodem – posloužily mu jako rámec, do něhož zasadil koncept knihy pracovně označené jako „studentský román“, který údajně dlouho nosil v hlavě a který se měl původně odehrávat ve světě po nukleární katastrofě. Spíše než jako antiutopie funguje text jako metafora o podmínkách lidské existence, nenaplněných touhách, promarněných šancích a neúprosném směřování ke smrti. Příběh osudového přátelství mezi racionálně založenou Kathy, okouzlující manipulátorkou a bájivou lhářkou Ruth a citlivým cholerickým Tommym by stál za přečtení i bez znepokojivého druhého plánu románu. Ishiguro v prvním oddílu knihy brilantně charakterizuje postavy, skvěle vystihuje mechanismy chlapecké šikany nebo rituály dívčího kamarádství. A mezi tím popisuje režim tajemného internátu, který sestává z pravidelných lékařských kontrol a filipik proti kouření, pravidelných výprodejů obnošených věcí a použitých cetek nebo nepra-

Nikdo se nebouří Nejděsivější na knize není sama praxe klonování lidí pro účely živých schránek na orgány pro staré a nemocné, ale skutečnost, že se hrdinové svému osudu pořádně nevzepřou. To někteří kritici považují za slabinu příběhu – vždy se podle nich najde v každém společenství někdo, kdo se rozhodne proti zotročení bojovat. Pomiňme pochyby, zda má toto přesvědčení o lidské povaze opodstatnění. Kathy, Ruth i Tommy jsou zkrátka pomocí orwellovských jazykových eufemismů indoktrinováni od dětství k tomu, aby se bez protestů podvolili. Jak říká Ruth pár dní před definitivním „dokonáním“: „Když jsem se stala dárkyní, byla jsem celkem při-

Jan Gregor Kazuo Ishiguro: Neopouštěj mě, přeložila Gisela Kubrichtová, BB/art, 272 stran.

Q

22

18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

kultura

Probuzený medvěd není na hraní

Film Kletba zlatého květu je demonstrací čínské síly, zdaleka nejen té kulturní

Z

  nejdražšího čínského filmu všech dob s  názvem Kletba zlatého květu (2006), který jde tento týden do našich kin, trochu mrazí. Pletou se ti, kteří vyčítají prominentnímu čínskému režisérovi Zhangu Yimouovi, že se čím dál tím víc zaprodává Hollywoodu. Výpravný snímek, štědře financovaný a propagovaný čínskými oficiálními místy, je totiž primárně jednoznačně zacílen na domácí publikum. I  člověk obeznámený s  předchozími režisérovými díly může mít pocit, že k němu film promlouvá kódem, který bez znalosti tamní mentality není lehké přečíst – určitě z něj ale čiší sebevědomý nacionalismus: čínský medvěd se probudil ze zimního spánku, je plný síly a není radno si s ním zahrávat.

Generálka na olympiádu Základem nejen Kletby zlatého květu, ale i Zhangova pět let starého spektáklu Hrdina je historický mýtus o panovníkovi, který vládne pevnou rukou a pro dobro říše je nutné se mu za každých okolností podřídit. Konfuciánské myšlenky se tu přirozeně propojují s  ideologií vládnoucí komunistické strany. Jedním z  doprovodných znaků tohoto sebepotvrzujícího národního mýtu, zacíleného na bohatnoucí městskou střední třídu, je okouzlení luxusem. Z rozmařilých kostýmů a opulentních dekorací interiéru císařského paláce přechází zrak. Pečlivou pohybovou choreografii nemají jen působivé

bojové scény, ale také jakékoli výstupy císařových služebníků a poddaných. Scény se synchronizovanými, totožně oblečenými komparzisty připomínají více než co jiného spartakiádu. Mají ale svou atavistickou působivost. Člověk má chvílemi pocit, že se nedívá na historickou podívanou, ale na okázalou demonstraci síly. Zhang Yimou jako by se už připravoval na svůj další významný tvůrčí úkol: úřady mu daly důvěru, aby režíroval otevírací ceremoniál pekingské olympiády. Že si vybojuje takovou pozici, to by ještě před takovými deseti lety nikoho soudného nenapadlo. Ještě v první polovině devadesátých let totiž platil za napůl disidentského režiséra, který mívá kvůli svým filmům problémy s cenzurou. Promítat se v Číně nemohl například film Žít (1994) – sága o rodině, do jejíchž osudů zasáhla kulturní revoluce. Problémy s komunistickými dohlížiteli měl i jeden z jeho nejslavnějších filmů Zavěste červené lucerny (1991). Kritická alegorie o postavení žen v čínské společnosti byla zasazena do dvacátých let a  popisovala kruté zacházení s  konkubínami. V Kletbě zlatého květu najednou autor, který měl po většinu kariéry pochopení pro silné emancipované hrdinky, postavil svůj scénář na tragickém příběhu ženy, jejíž snaha osvobodit se od tyrana je katalyzátorem obrovského neštěstí. Její postava tu slouží jako vzor toho, jak je pošetilé odporovat panovníkovi a přeneseně i patriarchálnímu řádu jako takovému.

Co je ve státě shnilého Opulentní kostýmní drama o intrikách na dvoře císařské dynastie Tang je adaptací slavné čínské divadelní hry Bouřka. Z třicátých let minulého století režisér přemístil děj o nějakých tisíc let nazpátek. Nepáral se s  nějakou historickou věrností, všechny ženy například oblékl do šatů s eroticky hlubokými dekolty, které se v  té době na dvoře nenosily. Příběh rodinných intrik, které se svým aktérům vymknou z rukou, má veškerou osudovost shakespearovské tragédie. Imperátor Ping v charismatickém podání hvězdy akčních filmů Chow Yun Fata pomalu tráví jedem maskovaným za lék svou manželku (Gong Li), protože přišel na to, že má poměr s nevlastním synem. Ta na oplátku připravuje puč, který by ho sesadil z trůnu. Proti otci komplotují také další dva synové nebo pravá matka syna Jaie, kterou její císařský milenec nechal před lety zavřít do vězení. Evropský tvůrce by si v rámci takového syžetu pravděpodobně neodpustil ironii, ale čínský bard režíruje své jednorozměrné postavy bez špetky nadsázky. Výsledkem je patetická, barvami přetékající filmová opera vyprávějící o tom, jak je těžké být spravedlivým a moudrým vládcem, když vám neustále někdo (vaše rodina) hází klacky pod nohy. Patos se odráží i  v  teatrálním pojetí hereckých výkonů hlavních postav, i když fotogenické Gong Li to i  pod vrstvou make-upu a  krůpějemi potu neobyčejně sluší a Chow Yun Fat umí mhouřit oči a pohrdavě stahovat rty jako málokdo.

Režisérovi čínští odpůrci vyčítali filmu, že se zpronevěřuje místním tradičním hodnotám. Pravda: incest, nenávist syna k  otci a  manželky k  manželovi – to nejsou právě klasické konfuciánské ctnosti. Že by se nakonec Zhang Yimou dopustil satiry, obelstil cenzory a  skrze příběh o zkaženosti panovnické rodiny naznačoval, že je něco shnilého ve státě čínském? Záleží na tom, jak si člověk vyloží klíčovou scénu masakru ke konci filmu, při které nelze nevzpomenout na události na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Mrtvá těla stovek pučistických vojáků na palácovém nádvoří okamžitě odklidí čety císařových poddaných, vyčistí celý prostor od krve a zaplní místo masakru tisíci květináči se  žlutými květinami, aby mohla začít připravovaná bombastická Slavnost chryzantém. Je to děsivý výjev. Člověk je podle vyznění filmu jen lehce nahraditelné kolečko v soukolí dobře promazaného stroje, vydaný všanc rozmarům osvíceného absolutistického vládce. Možná se zde Zhang Yimou autoritářským praktikám skutečně nenápadně vysmívá. Stejně dobře to lze ale přečíst tak, že je naopak bezostyšně oslavuje. Vždyť i on je jen lehce nahraditelným kolečkem. Jan Gregor

Q

Kletba zlatého květu, režie Yimou Zhang, česká premiéra 21. 6.

Letem pražským světem Na fotografiích to často není vidět, ale proměna hlavního města teprve začíná. Oprýskaná fasáda, počuraný dvorek, plevel ve zdech. Taková je podoba někdejšího vznosného tiskařského závodu mezi pražskými ulicemi Spálená a Opatovická. Jen vybledlá písmena na průčelí dávají tušit, že zde před válkou sídlil nakladatel J. R. Vilímek. Díky jeho podniku Češi objevovali nejen klasiky dobrodružné a sci-fi literatury Maye, či Verna, ale i podobu měst, vesnic, hradů a památníků, kterou nechal na sklonku 19. století zdokumentovat ve fotografickém albu Letem českým světem. Osudy publikace jsou radostnější než závodu, do kterého se po privatizačních tahanicích nastěhovala reklamní tiskárna a škola publicistiky. Před deseti lety jí vdechli nový život fotografové Jaroslav Bárta, Zdeněk Helfert, Daniela Horníčková a Ivan Lutterer. Poctivě prošli místa, která v letech 1896–1898 navštívili Vilímkem najatí fotografové, a  s  podobným vybavením, ze stejných úhlů a  za stejných klimatických podmínek zdokumentovali jejich současnou podobu. Publikace zahrnující více než tři stovky dvojic archivních a nových snímků vyšla v roce 1999. Doprovodila ji výstava i film a na projekt navázala řada pokračovatelů – například sdružení Antikomplex se souborem Zmizelé Sudety. Nyní se k dílu Bártův tým vrátil. Na vyprodanou knihu dal vzpomenout publikací, jež ze souboru vybrala jen Prahu.

Kam se poděli obyvatelé? Pár domků obklopuje nespočet políček, v pozadí se tyčí vrch Špičák s vykukující rozhlednou. Píší se 90. léta 19. století a Česká Lípa se pyšní novou Rozhlednou korunní princezny Stefanie. Stejná scéna o sto let později: pole zmizela a domky se krčí pod panoramatem paneláků, které zaplňují plochu snímku až na vrch Špičák s  rozhlednou. Tenhle šokující diptych se stal před deseti lety symbolem celého projektu. Publikace o  Praze podobnou bizarnost nenabízí. Vlastně jen jedna dvojice zarazí na první pohled. Dolní část Václavského náměstí se na Příkopech proměnila z ospalé ulice ve velkoměstský bulvár a středověký Kolínský dům nahradil moderní palác Koruna. Jinak dvojice působí jako katalog vzorné péče o historický obraz města. Mění se jen detaily (dostavěla se loď katedrály sv. Víta, zmizel Radeckého pomník, byla zbořena část Staroměstské radnice, přibyla auta), celek má až na výjimky (Václavské náměstí pod muzeem brutálně rozřízla magistrá-

la) stejnou atmosféru: v takovém Teologickém sále Strahovského kláštera, hradní sněmovně či velkém sále Klementina se dokonce po sto letech jen drobně posunul mobiliář. Jenže pozor na zdání – klame. Už pro původní záběry si totiž Vilímkovi fotografové vybírali především historické části města, které zakrátko vznikající památková péče zakonzervovala do neměnné podoby chráněné zákonem. Pominuli periferie Prahy i méně frekventované čtvrti, protože jim nepřišly reprezentativní. A právě ty jsou po sto letech mnohdy k nepoznání, většinou ke své škodě a smůle. Takový průmyslem narušený Žižkov či Smíchov by mohly vyprávět, nemluvě o Černém Mostě či Petrovicích umořených sídlišti. Navíc Vilímkovi autoři se vyhnuli i židovskému ghettu, které jen krátce po vzniku fotografického alba prošlo až na šest synagog, radnici a  hřbitov nesmlouvavou asanací a úplně zmizelo. Takže změn je tu dost a dost. Současné snímky také mylně naznačují, že je Praha zelenější než dříve. Šárecké údolí už nepřipomíná vyprahlou soutěsku, ale divoký prales, bujná vegetace pokryla i svahy pod Hradem nebo Karlovem. Nicméně tenhle nárůst zeleně souvisí s neudržováním dotyčných lokalit, s volně se šířícím plevelem a náletovými dřevinami, které často zamezují na dané místo přístup. Naopak razantní úbytek přírodních ploch z důvodů rozšiřování tovární (dříve) i bytové a administrativní (dnes) zástavby v publikaci z výše uvedených důvodů nezaznamenáme. A  ještě je tu jeden posun, který na fotografiích můžeme jen tušit, ale zná ho každý, kdo v Praze žije: nová bolest středu města, za kterou by se měli radní stydět stejně jako Pražané, kteří jim to dovolili. Z historických částí se prakticky vytratil občanský život. Obyvatele vytlačili poslanci, byznysmeni a  turisté. Kvůli tomu se proměnila atmosféra centra, symbolizovaná v podhradí vymizením hospod třetí cenové kategorie, obchodů s potravinami a stánků s rychlým občerstvením. Někdejší staropražští patrioti se tak houfně odstěhovali na méně atraktivní místa, která už byla za obzorem Vilímkova zájmu. Třeba si tam teď listují ve fotografickém albu a tak jako chodby Vilímkova nakladatelství vzpomínají na lepší časy. Jan H. Vitvar Praha letem po sto letech, Studio JB, 160 stran.

Q

Po sto letech zelenější? Spíš neudržovanější. (Vyšehradský hřbitov) foto praha letem po sto letech

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007

kultura

Dáváme logu pohyb

net

Život, štěstí, překvapení Aleše Najbrta a jeho studia

Krádeží notebooku proti Googlu

Aleš Najbrt (1962), designér, herec divadla Sklep a zpěvák MTO Universal Praha, vystudoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze u profesorů Solpery a Hegara. V letech 1990–1993 působil jako art director týdeníku Reflex, kterému propůjčil dobře zapamatovatelnou a dráždivou typografii. Poté založil s kolegou Pavlem Lvem vlastní Studio Najbrt. Nakladatelství Torst nyní vydává o práci tohoto ateliéru monografii s názvem Život, štěstí, překvapení. Když děláte zbytečnosti – zapomenete pro ně na život. (Najbrt) foto tomki němec

N

ěmecký filozof Peter Sloterdijk nedávno napsal, že pravými revolucionáři na začátku 21. století jsou designéři. To je podle něj důvod, proč se nemohou opakovat studentské revolty z roku 1968 – touha po změně u mladých je díky kreativitě designérů saturována… Myslím, že skutečně saturujeme potřeby veřejnosti. Já se už léta zabývám otázkou, jestli být spíš „volný“ umělec, nebo dělat „užité umění“, do čehož grafický design patří. Cítím se lépe v  druhém oboru: je tam přirozenější i poctivější vztah zadavatele a tvůrce. Naše práce je podmíněná tím, jestli přesvědčíme zadavatele, že naši práci chce a je ji ochoten zaplatit. Musím říci, že spousta volných umělců má tendenci využívat atributy naší práce. Jsme svědky změny. Dříve tomu bylo spíš opačně. Pracují s jednoduchými hesly, s větami, s logem, tedy s věcmi, které znají z plakátů, z reklamy. Tato jednoduchá, jasná a přímá sdělení na člověka působí v dnešním zrychleném světě daleko víc a to platí i pro politiku, ekonomiku atd. Prvotní sdělení musí být jednoduché. Nemáte obavy z toho, že záměna logos, prostředníka mezi Bohem a člověkem za logo, tedy signální znamení, nás hodně ochuzuje a zabraňuje nám vnímat svět v jeho složitosti? Ale logo pro mě dneska představuje jen základ něčeho složitějšího. Nevnímám ho už jako jediný komunikační prvek, ale jako výchozí základ pro další komunikaci. Dnes se již vymýšlejí systémy, které logu umožňují dát vlastní život. Už nebude existovat jenom jedno a to samé logo, ale bude se dál vyvíjet a nabalovat na sebe další prvky. Můžete být konkrétnější? Před časem jsme udělali logo pro firmu, která prodává svítidla. Má čtyři tvarové a  osm barevných, takže dohromady dvaatřicet variant, které se mohou dál proměňovat. Logo je do určité míry kinetické a představuje vržený kužel světla, což je to, co každé svítidlo dělá. My de facto logo vracíme zpátky do života, dáváme mu pohyb, propůjčujeme mu jistou neukončenost právě tím, že se může proměňovat, a zároveň tím naznačujeme, že firma má široký sortiment, že potřebuje být stále něčím jiná, nová. Máme ambice, pokud je to jen trochu možné, dát logům obsah, emoci, protože cítíme, že přespřílišná strohost by vedla k tomu, že už by loga nemusela ani existovat. Vaši předchůdci jako Týfa, Šváb či Muzika dělali statickou grafiku, generace Flejšara, Bláhy či Kopřivy žánr trochu rozvolnila, ale Ziegler, Vaněk, Istlerová jako kdyby ho zase zklidnili. Pak jste přišli vy a všechno jste barevně rozveselili a rozpohybovali… Je akce a reakce. Ale ta přísná typografická linie má v  Čechách velkou tradici už od avantgardy, pracovalo tu vždycky hodně typografů, lidí, kteří vytvářeli nová písma. Je tu velký vztah k jednoduché, kvalitní typografii. Já byl na počátku hodně ovlivněn právě lidmi, jako jsou Blažej, Istlerová, Vaněk, a učil jsem se podle nich kaligrafovat. Tehdy jsem byl přesvědčen, že moc velký talent nemám, a  snažil jsem se hlavně naučit typogra-

fické a kaligrafické řemeslo. Bylo období, kdy jsem kaligrafii používal úplně na všechno: začal jsem třeba malovat kaligrafické expresivní obrazy. Až později jsem si uvědomil, že jsem narazil, že tahle cesta je limitovaná. Nevěděl jsem, jak z toho ven. V té době na mě měly vliv anglické hudební časopisy. Všechno jsem přehodnotil a vyšel jsem z úplně jiného principu. Přestal jsem jít po formě, ale přímo po věci. Co vás přivedlo k tomu založit si vlastní studio, tedy rozhodnout se řídit jiné lidi a shánět jim zakázky? Všechno to šlo docela přirozeně a postupně. Po škole a  po listopadu 1989 jsem dostal nabídku nastoupit do Reflexu jako art director a měl jsem pod sebou dalších pět šest grafiků. Ale protože jsem ten projekt cítil jako celek, chtěl jsem, aby se tam tiskly články, se kterými se stotožňuji. Navíc to bylo v době, kdy na trhu byly dva důležité názorové časopisy Respekt a Reflex, lidé z Respektu se na Reflex dívali úkosem, pohrdali jím a já sám byl názorově tak někde uprostřed. S tím jsem měl docela velký problém. S tehdejším šéfredaktorem Petrem Hájkem jsme se často přeli, jak ten časopis má vypadat, co v něm má být, co má být na obálkách. On logicky víc sledoval prodejnost a mě zase víc zajímal experiment, méně tradiční řešení. Chtěl jsem srandu, provokaci, byl mi protivný jednoduchý princip uvažování: dáme tam ženskou a to se prodá. Hledal jsem pořád jiné cesty, jak se dobrat úspěchu. Tehdy jsem se naučil řídit lidi a časem mi to přišlo jako normální. Když jsem z  Reflexu odešel, nebyl už tak velký problém uvažovat o tom, že si založím studio. Založil jsem ho s  Pavlem Lvem, který se mnou pracoval v Reflexu. Jednu dobu nás bylo čtrnáct, ale teď jsme to zmenšili, rád bych měl dohled nad vším, co se tu děje. Mým ideálem je malá firma, která nepotřebuje ředitele. Do obecného povědomí jste se dostal díky grafické úpravě Reflexu. Je pravda, že jste to známé X okopíroval od Nevillea Brodyho? To bylo jednoduché: viděl jsem před sebou různé časopisy a chtěl jsem vytvořit něco podobně výrazného, jako je německý Stern s jeho hvězdou. Tak jsem přišel na X, které můžete udělat asi čtyřmi základními způsoby. Já jsem si vybral tento a je docela možné, že právě proto, že jsem ho měl podvědomě v hlavě už nějak zafixované. Upřímně řečeno, v té době jsem to vůbec neřešil. Člověk, který začíná, vymýšlí a je všeho plný, sleduje, co se děje kolem něj, chce něco tvořit. Nepřišlo mi, že něco napodobuji, šlo mi o to přinést určité principy na českou scénu. V čem spočívá organizační princip Studia Najbrt? Kulturní věci nejsou tak dobře placené jako corporate design, jednotný vizuální styl a  loga, takže ve firmě se obě složky vzájemně ekonomicky a prestiží podpírají. Navíc jsem pochopil, že některé prvky a principy uvažování o designu pro kulturní projekty mohu přenést i do oblasti corporate designu. A  protože ještě stále dělám své úplně volné věci, došlo mně, že některé prvky z  volné tvorby je možné využívat i  při práci na zakázkách. De facto je proto jedno, jestli

23

děláte filmový plakát nebo vymýšlíte vizuální styl pro velkou firmu. Důležité nakonec je, jestli vám dají dost velký prostor uplatnit své nápady a myšlenky. Co je pro vaše studio charakteristické? Snaha o co největší jednoduchost. Pro mě je to pořád podstatné. Ono nemusí jít ani tak o  jednoduchost výtvarného vyjádření nebo zpracování, jako spíš o  jednoduchost myšlenky. Vždycky – třeba u filmových plakátů – je důležité se pokusit vytáhnout nějakou podstatnou věc, která se dá zjednodušit, vyjádřit na malé ploše, která v sobě nese otazník, tajemství, která provokuje k tomu, aby se o ní chtěl dozvědět něco dalšího. Vždycky se snažím o  co nejjednodušší vyjádření podstaty. Když jste připravovali vaši monografii, zjistili jste o sobě něco nečekaného? Tak za prvé si člověk uvědomí, že věci, které před lety otevřely nějaký nový kanál, novou cestu, nový přístup, už použity podruhé nemají tu sílu. To je důležité zjištění. Pak ještě jedna věc: když jsme dělali konečný výběr, zjistil jsem, že některé designy, které se kdysi všem líbily, už jsou pryč, nic nevyzařují. A naopak věci, na které jsme už skoro zapomněli, se vynořily jako dobré a shodla se na tom řada lidí. Máte úspěch, práci, chybí vám něco? Chtěl bych, abych dokázal rozlišit, co je doopravdy důležité a co vůbec ne. S tím bojuji celý život: pořád se přistihuji, že dělám zbytečnosti. Práce mě stále baví, příležitosti přicházejí i  samy od sebe, ale člověk by přitom neměl zapomenout na život. To je asi problém, který řeším. Ale nevypadá to, že na život zapomínáte: sportujete, s kamarády jste založil vinárnu Bokovka, jste členem Tros Sketos, hrajete v divadle Sklep... Pro mě ta spolupráce s divadly Křeč a Sklep, i když to bylo vždy na amatérské bázi, byla a je důležitá, protože mně pomohla i v tom, že jsem získal první zakázky. Filmoví režiséři, pro které jsem pak pracoval, vyšli právě z takzvané generace Pražské pětky. A pomohlo mi to i vykročit z estetického přístupu k designu, protože ta divadla byla vždy ironická, zábavná, veselá a fungovala, když to trošku přeženu, jako nekonečný mejdan. Díky tomu jsem v  sobě taky objevil exhibicionistu, o  němž jsem předtím nevěděl. Dnes už toho dělám málo a jsou to navíc projekty, které vznikly už před dvaceti lety. Thomas & Ruhller je dvojice performerů, kteří nemluví a vyjadřují se pouze pohybem těla. Tros Sketos s  Františkem Skálou a  Jaroslavem Rónou zase vznikli z potřeby si semtam zasketovat. To jsou akce, které děláme jen občas, a díky tomu nezanikly a pořád nás baví a a udržují při životě.

O rozruch na knižním veletrhu v New Yorku se na počátku června postaral ředitel nakladatelství Macmillan Publishers (vydávajícího mimo jiné časopis Nature) Richard Charkin. Stejně jako na řadě dalších knižních veletrhů – včetně toho pražského – se i v New Yorku prezentoval internetový portál Google. A právě z jeho stánku si Charkin tajně odnesl dva notebooky. Ředitel prestižního nakladatelství krádež nepodnikl z existenčních důvodů, ale jako demonstrativní protest proti chování Googlu. Přesněji proti jeho projektu skenování knih. Google totiž v rámci své služby Book Search mimo jiné ve spolupráci s  řadou knihoven a univerzit převádí tištěná díla do digitální podoby. A to bez ohledu na to, jestli k tomu oprávněný držitel autorských práv dal či nedal výslovný souhlas. Internetoví uživatelé pak mají možnost v obsahu knih vyhledávat. Jsou-li autorská práva k dílům již propadlá, mohou si je dokonce celé přečíst či vytisknout. V opačném případě se jim zobrazují pouze krátké úryvky související s dotazem, který pro hledání použili. Má-li Google právo se takto chovat, je předmětem řady soudních sporů. Obecně však převládá názor, že spíše má. Navíc sám na přímé vyžádání konkrétní díla ze svého projektu vyřazuje. Richard Charkin stejně jako další nakladatelé se však domnívá, že je to málo, a projekt považuje jednoduše za krádež. Na svém blogu proto tvrdí, že neexistuje významný rozdíl mezi naskenováním a využitím cizí knihy a krádeží notebooku. Píše: „Majitel nám výslovně nesdělil, že si nepřeje, aby jeho počítač byl ukraden. Kdyby tak učinil, neudělal bych to. Když mne požádal o navrácení, vrátil jsem mu ho. To je přesně to chování, které Google očekává od nakladatelů ve vztahu k duševnímu vlastnictví.“ Skutečně, Charkin notebooky vrátil, když je asi po hodině začali na stánku postrádat. A dosáhl svého. Ačkoliv jeho čin vypadá lehce křečovitě a vyvolal zvláště v internetové komunitě rozporné reakce, povedlo se mu obnovit diskusi na toto téma. Slabým místem jeho argumentace je nicméně tvrzení, že vlastnit autorská práva ke knize, písničce nebo filmu je stejné jako vlastnit auto a lednici. Autorská práva jsou totiž relativně nedávným vynálezem a všude na světě se řídí jinými právními úpravami než ostatní vlastnická práva. A stále více se ukazuje, že legislativní vývoj nestíhá adekvátním způsobem reagovat na skokové změny vyvolané internetem. Ve světě, kde předměty autorských práv přestávají být fixované na fyzické nosiče, jako jsou papírové knihy, desky atd., a kdy je možné díla kopírovat a distribuovat levně a velmi rychle po celém světě, přestává duševní vlastnictví prakticky existovat. Ať už si toho platné zákony všimnou nebo ne a bez ohledu na to, co si o tom myslíme. Pokud nakladatelé považují za nepřítele i zdrženlivý Google, čeká je stejná budoucnost jako trápící se hudební a pomalu již i  filmový průmysl. Dříve či později totiž společnosti ze starého světa médií budou muset pochopit, že vypálit si film není navzdory zoufalým reklamám v kinech to samé jako ukrást televizi. A že ukrást notebook není to samé jako ofotit knížku. David Antoš Autor je redaktorem Lupa.cz.

A tajné sdružení B. K. S. zabývající se smrtí? Já nejsem členem B. K. S., jsem jenom Starší nosič rakví, což je čestná funkce, kterou mají někteří přátelé této organizace přitakávající životu a smrti. Karel Hvížďala Autor je novinář a spisovatel.

Q

Půjčka, nebo krádež? foto profimedia.cz

24

18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

kultura

Bezvadný kluk s fotoaparátem První řádná připomínka exilového díla Boba Krčila

Výrazný autorský styl pro Krčila nebyl tak důležitý jako osobní vztah k tomu, co fotografoval. (Afghánistán, Indie a New York, 70. a 80. léta) foto bohumil bob krčil

S

nílků, odvážlivců a všech těch, co v sobě měli něco výjimečného, co viděli v životě i  něco jiného, než vidíme my, lidé upracovaní a ustaraní, není mnoho.“ Citátem zapůjčeným od rumunského prozaika Mircey Eliadeho lze vhodně otevřít portrét českého fotografa Bohumila „Boba“ Krčila, jemuž od 20. června uspořádala velkou a  reprezentativní výstavu Galerie hlavního města Prahy. Osudy obou jmenovaných se v  lecčems shodují. Oba opustili svou rodnou zem v mladistvém věku a procestovali kus světa, aby se nakonec usadili ve Spojených státech, kde je zastihla smrt. Jestliže však Eliade zemřel ve vysokém věku coby světově proslulý historik náboženství a spisovatel, Bob Krčil podlehl dlouhé nemoci na prahu pouhé čtyřicítky, v nouzi a širšímu publiku neznámý. Přesto se podivuhodným způsobem jeho dílo pravidelně zjevuje, připomíná.

Bedna z New Yorku Na začátku to byla novinová zpráva o  jeho smrti a  zejména ojedinělém průběhu života. Shodou okolností se pár měsíců nato v Paříži objevil soubor Krčilových fotografií z  Afghánistánu i  amerických portrétů vydaný Kolářovou Edicí K. Kvalita i  estetická hodnota těchto snímků vyvolaly zájem autora těchto řádků po dalším pátrání. Po několika letech tak došlo k setkání s jeho matkou žijící v Prostějově. Den před schůzkou paní Uhrdinová obdržela ze Švédska Bobovy náhodně nalezené deníkové zápisky z prvních let emigrace, které ochotně zapůjčila. Začalo tím vznikat téma o  Krčilovi, jež roku 1997 v čísle 35 publikoval časopis Revolver Revue. Bylo by jistě neúplné, kdyby při dalším náhodném hovoru o osudech českého fotografa nevytáhl Jiří Kolář almanach Sebráno v New Yorku, uspořádaný Krčilem. Obsahoval i ukázky z připravované, ale nikdy nevydané knihy Hašiš v domově Bohů. Hledání rukopisu však bylo bezvýsledné a deset let se nic nedělo. Teprve před pár dny náhle zazvonil telefon. Na druhé straně se ozval dosud neznámý Čechoameričan, který poté přinesl objemnou bednu nejenom s textem a ilustračními fotkami zmizelé knihy, ale i druhý, vzhledem k nemoci Krčilem už nezredigovaný sborník Sebráno v New Yorku II. Sborníky na svého nakladatele zatím čekají, nicméně v prestižní edici FotoTorst bude zanedlouho k dispozici Krčilova drobná monografie (viz box).

ba jeho snímky z afghánského Herátu. Navíc dnes mají i  historickou hodnotu. Byl tam totiž těsně předtím, než do Afghánistánu vtrhli s tanky Rusové a deset let to tam srovnávali se zemí.“ Sověti však nenapadli pouze Afghánistán, ale v  roce 1968 i  Československo. Ve svých denících tuto pro něj vpravdě osudovou událost opět prožívá v létě 1979 v Paříži: „Promítám si útržky ‚filmů‘, je to jedenáct let, jedeme zase v  béžové simce na špičce kolony, prapory z oken, křižovatka pod Hradem, tanky, obrněná auta, střelba, nějaká ubrečená paní podává zkrvavené kousky košile kluka, který jí zrovna zemřel v náručí: ‚Nikdy nezapomeňte, kluci!!‘ A potom hemžící se uličky Starého Města, slzy na dvoře, nikdo mě neviděl, polykal jsem je pečlivě...“ Krčil nezapomněl a 21. srpna 1969, v prostějovském parku u divadla, položil s kamarády na místo, kde byl během invaze zastřelen jejich přítel, kytici květů. Za což byli zadrženi a zbiti na stanici SNB. Týden poté proto odjel do Vídně. Proces normalizace již byl nastartován a sedmnáctiletý mladík to viděl naprosto jasně, jak dokládá dopis na rozloučenou: „Nakonec jsem zjistil, že pro mě bude opravdu lepší, když odjedu, a to co nejdříve, protože mám tušení, že budou hodně omezeny výjezdy do zahraničí. (...) Co mě tady čeká, vojna, práce někde v továrně... Když už bych se s tím smířil, nikdy bych se necítil jako svobodný a samostatný člověk, nedovedl bych žít ve stálém strachu a nejistotě.“

Takových prapodivných existencí Zpočátku neměl na růžích ustláno ani ve svobodném světě, což dosvědčují lakonické deníkové

Kde je ukryt klíč

Bude lepší, když odjedu Narodil se 24. února 1952 v  Prostějově a  fotit začal v  deseti, když od rodičů dostal fotoaparát. Koníčku propadl, a proto se po základní škole hlásil na fotografické učiliště, kam byl přijat. „Otec ale viděl moji budoucnost v dálnicích, a tak jsem v  Brně rok studoval zeměměřičství,“ vzpomínal později Krčil na tuto etapu svého života v rozhovoru zaznamenaném v New Yorku v květnu 1991 kunsthistoričkou Kateřinou Klaricovou. Brněnských studií ovšem rychle zanechal a šel se raději učit krejčím do Oděvních závodů Prostějov. Do této doby lze zařadit jeho první cesty do Prahy a začátek celoživotního přátelství s Vlastimilem Třešňákem, jenž na otázku, jaký byl Bob, vzpomíná: „Bezvadný kluk. Hrál skvěle na kytaru a mimoto fotil o sto šest a výborné věci. Úžasné jsou tře-

zápisky z  několikaměsíčního pobytu v  rakouském hlavním městě: „Hrozný den. Naposled spím u Armády spásy, kde budu spát dál, nevím. Propustili mě z práce, proč – nevím. Mám asi 450 šilinků. Nevím, co dělat, ohromná krize. Snad je to k něčemu dobré, byl jsem už někdy v horší situaci? Ne.“ Nakonec se však karta obrátila a  začátkem roku 1970 se mu podařilo dostat do Švédska, kde obdržel politický azyl a později státní občanství. Na univerzitě v Uppsale absolvoval několik semestrů estetiky a  na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Konstafack ve Stockholmu tři roky fotografie. V sedmdesátých letech hodně cestoval po Evropě, delší dobu pobýval ve Francii: „Včera jsem začal znovu tahat cihly v pytlích ze šestého patra. Jako loni, stejná pařížská parta – Thomas, Jean François, Bennoit. Akorát Patrick chybí. Koupil si plynovou bombičku k turistickému vyvařování, naložil ji do auta, otočil kohoutkem a krátce nato vybuchnul se vším, co k malé renaultce patří... kvůli manželce.“ Několikrát navštívil Indii, Afghánistán, Pákistán. Na cesty si vydělával jako silničář, plavčík, krejčí, kulisák, holič, uklízeč, zedník, statista, grafik a fotograf na volné noze. Od roku 1980 se usadil v newyorském Manhattanu. Tato část americké metropole, její mrakodrapy, ulice, ale i opuštěné dvorky či parkoviště se stala jeho ústředním fotografickým tématem. Vedle toho nafotil i originální portréty obyčejných lidí, indiánů. V New Yorku se pokoušel živit jen fotografováním. Ve zmíněném rozhovoru říká: „Měl jsem za sebou už volné cykly Prostory mezi, z Paříže pak Koulaře, z  afghánských cest (1972–78) zdoku-

Hrál na kytaru a fotil o sto šest. (Krčil, Francie 1974) foto archiv boba krčila

Bohumil „Bob“ Krčil se za života nedočkal žádné velké výstavy, natožpak katalogu či monografie. Až šestnáct let po jeho smrti nastal čas, aby byl objeven pro širší veřejnost. Což se děje – na naše poměry – ve velkém stylu. Výstavní část úkolu si na svá bedra vzala Galerie hl. města Prahy, v níž probíhá retrospektiva. A monografii si vzalo na starost nakladatelství Torst, které ji zanedlouho vydá ve své edici FotoTorst. Krčil je přitom v téhle řadě zatím osmadvaceti čtvercových publikací vůbec prvním autorem, který je v českém i mezinárodním prostředí v podstatě zcela neznámou postavou. I Eva Davidová a Ivo Přeček, dosud „nejokrajovější“ autoři celé edice, byli známi alespoň v kruzích, ve kterých se dlouhodobě pohybovali. Davidovou, autorku výjimečné etnografické zprávy o životě Romů, znali romisté, a Přeček, fotograf surreálných dílenských zátiší, byl povědomý na rodném Olomoucku, kde působil ve skupině DOFO. Krčil se sice úzce přátelil na konci 80. let s okruhem českých emigrantů v New Yorku (zde se mimochodem seznámil s Alexandrem Hackenschmiedem, Janem Lukasem a Antonínem Kratochvílem, kteří již své monografie ve FotoTorstu mají). Ale z tohoto

mentované starodávné město Herát, v indickém Himálaji jsem fotograficky i textem zmapoval nejstarší existující hašišovou kulturu Hašiš v  domově Bohů.“ Kromě toho na Manhattanu uspořádal publikaci Česká fotografie v exilu a také zmiňovaný almanach povídek, básní, rozhovorů, vzpomínek a fotografií Sebráno v New Yorku, průřez tvorbou českých umělců v NY osmdesátých let. Na stránkách samizdatově vyrobeného sborníku publikoval i své existenciálně laděné a zároveň poetické povídky o životních zkušenostech z amerického velkoměsta, ale i  krátké příběhy a  reflexe z asijských cest. „Přece jenom to cestování k něčemu vede... takových prapodivných existencí a  všelijakých osudů, až mi ten můj vlastní připadá jako kapička v moři. A proč mluvit o kapce, když je kolem tolik vody? Nastěhoval se do mě pocit přebytečnosti, ‚přechodně‘, a doporučila ho Marnost. Přechodně se v duchu na něco těším, na něco, čím to všechno začne, naostro, naplno. Těším se na intenzitu, která už ale asi dávno vyprchala. Jako ta lampa přede mnou. Bliká a já čekám, že se rozhoří, i když je mi jasné, že bude sotva kdy svítit víc. Třeba jo, namlouvám si přechodně pořád něco. Jako zlatokop. Jestliže nechce pojít, musí hledat a prosívat dál...“ Což v  jeho případě znamenalo až do 10. července 1992, kdy na následky těžké nemoci v New Yorku zemřel. Jaroslav Formánek

Q

Bohumil „Bob“ Krčil, Galerie hl. města Prahy, Dům U Zlatého prstenu, 20. 6.–16. 9.

prostředí o něm přicházely jen velmi kusé zprávy, nejvýrazněji podané – ovšem neadresně – Vlastimilem Třešňákem v knize Klíč je pod rohožkou, kde byly Krčilovy osudy promítnuty do jedné z hlavních postav. Jitka Hlaváčková, autorka doprovodného textu ke Krčilově monografii, fotografovo dílo ve stati označuje za „cestovní portrét“, jako spojení vysoce subjektivního dokumentu z cest a portrétu. Jeho snímky z Asie a Ameriky nejsou klasicky reportážní (na to málo vypovídají o konkrétních událostech) ani vyhraněně subjektivní (na to se naopak až příliš drží srozumitelného popisu viděného v duchu „jak se žije...“). Kvůli téhle specifičnosti to nebudou mít zdejší teoretikové fotografie – a možná ani návštěvníci jeho výstavy – s Krčilem lehké. Hlaváčková to v monografii píše výstižně: „Krčilovy fotografie nestojí ani na výrazném autorském stylu či snaze o zachycení co nejefektnějšího snímku. Ke všemu, co fotografoval, ho musel především vázat osobní vztah; nesloužil fotografii, nýbrž fotografie sloužila jemu.“ Je cenné, že se edice FotoTorst – distribuovaná i v Americe – téhle specifičnosti nezalekla a Krčilovým zařazením vstoupila na možná nejistou, ale naprosto chvályhodnou půdu. – JHV –

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007

kulturní servis

hudba

výstavy

televize

Pražské Quadriennale, Průmyslový palác, 14.–24. 6. Jedenáctý ročník mezinárodní soutěžní výstavy scénografie a divadelní architektury je hravý. Bratři Formanové v českém stánku zvou do hrůzostrašného zámku simulujícího divadelní zákulisí, další překvapení na zájemce čeká v podobě osmnáct metrů vysoké Nové Babylonské věže postavené z lešenářských trubek, ústřední divadelní scény sestavené z více než tisíce lepenkových krabic či interaktivního baru výtvarníka Krištofa Kintery. Do Prahy na quadriennale přijede pět tisíc divadelníků z celého světa, Češi se se svou troškou do mlýna představí na speciálním dni v úterý. Akce probíhá pod komisariátem amerického teatrologa Arnolda Aronsona, více o  programu populární přehlídky na www.pq.cz.

foto profimedia.cz

Koncerty Tori Amos, Kongresové centrum, Praha, 21. 6. Písničkářka s  feministickým akcentem představí nové album American Doll Posse. Jako obvykle se na něm střídají poetické momenty s mravokárnými, jejichž usilovnost tu a tam činí ze zpěvačky a  klavíristky Tori Ámos Komenskou.

Tereza Severová: Cake Topping, galerie 35 m2, Praha, 7. 6.–10. 7. Bizarní postavičky novomanželů, které si lidé v blahobytných společnostech zapíchávají do svatebních dortů, aby jim pak zplesnivěly ještě před rozvodem, se staly terčem fotografické črty osmadvacetileté absolventky VŠUP, jedné ze správkyň progresivní galerie Entrance.

Isis, Boris a Oxbow, Palác Akropolis, Praha, 22. 6. Poměrně reprezentativní výsadek sledované světové scény, která zachází s tvrdým a nejtvrdším zvukem, a  přitom vlastně nehraje metal. Japonští Boris se pouštějí nejvíc směrem k  abstrakci a  volnosti, oblíbení (a  žánrovější) Isis dokážou být až impresionističtí. Sanfranciští Oxbow přidají speciální akustickou variaci na hudbu střemhlavosti a násilí.

Stéphane Kyles: Subway Layout, Galerie Ciant, Praha, 15. 6.–20. 7. Mladý francouzský „digitální manipulátor“ se zaměřil na architekturu pražského metra, ze které mu během jeho rezidenčního pobytu vyšla interaktivní koláž s  podmanivým zvukovým doprovodem.

Nové nahrávky Paul McCartney: Memory Almost Full, Hear Music / EMI Pětašedesátiletý Brouk s  novinkou nepřekonal svoje vrcholy, ale album je zábavně frivolní a občas rockersky stručné. Každopádně na to, že ho vydává řetězec kaváren Starbucks, je osobité ažaž. The National: Boxer, Beggars Banquet Američtí nezávislí rockeři se čtvrtým albem vyšvihli ze zóny slibných kapel mezi hvězdy. Ohledávají hranice písňového rocku, jejich mírná melancholie je přitom spojitá a jasná. Hostuje Sufjan Stevens. Trovesi / Petrin / Maras: Vaghissimo ritratto, ECM / 2 HP Klasik italské postmoderny, saxofonista Gianluigi Trovesi, tentokrát vtahuje do svého světa (původně vokální) starou hudbu Palestriny a  Monteverdiho, aby do ní pletl šanson Jacquesa Brela a  vlastní improvizace.

Lapači prchavé krásy Byli chudí, měli vizi a zoufale se pokoušeli proslavit. Výtvarný establishment jim ale uznání dlouhá léta nechtěl dopřát. Malířský směr, který vstoupil do historie, dostal jméno podle hanlivé poznámky jednoho z  kritiků. Třídílný seriál Impresionisté z produkce BBC přibližuje přátelství a pozdější rozpory mezi novátorskými tvůrci, kteří vdechli život hnutí, které posléze zanechalo významnou stopu i v literatuře a hudbě. Série britské televize pokrývá časové období čtyřiceti let, klene se od šedesátých let předminulého století do roku 1900. V projektu přijali role zkušení domácí herci – nejznámější se podělili o roli Clauda Moneta, kterému autoři věnují nejvíce prostoru a který funguje jako stmelující prvek příběhu. Anglický veterán Julian Glover, který se v  posledních letech objevil například v Allenově Sólokapru (2006) nebo v Tróji (2004), hraje starého malíře – roli jeho mladšího alter ega k radosti fanoušků dostala u nás sice neznámá, ale v Británii velmi populární televizní hvězdička Richard Armitage. Režisér Tim Dunn si před svým seriálem o pařížských umělcích vydobyl uznání svým dokumentem o renesančním géniovi s názvem Božský Michelangelo (2002). Autoři seriálu čerpali z autentických dokumentů, dochovaných dopisů a novinových rozhovorů. Na to, že jsou Impresionisté televizním formátem, se mohou pochlubit slušnou kamerou, která vyniká například ve scénách z Monetovy zahrady v Giverny. Tvůrci – stejně jako v případě Božského Michelangela – předkládají divákům pohled na originály těch nejznámějších děl a zabývají se kontextem jejich vzniku. Slušně natočené a  zahrané britské dokudrama může nenásilně doplnit mezery ve vzdělání a zároveň autory ze školních osnov představuje jako zajímavé a silné osobnosti.

Bard mezi lekníny

foto stéphanie kyles

foto profimedia.cz

25

Jakub Špaňhel, Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy, 16. 6.–19. 8. Jednatřicetiletý byvší žák Jiřího Davida a Milana Knížáka se dočkal první opravdu velké samostatné výstavy a  doprovodné monografie. Malířský talent provokativně rozmáchlého gesta, jaký se v  Česku objevuje jednou za uherský rok. „V době, kdy chce být každý za každou cenu originální, to znamená hlučný, nápadný a  odlišný, je nakonec nejosobitější ten, kdo volí ty nejméně okázalé motivy a nejtradičnější prostředky. Mám za to, že už na této prvotní rovině volby žánru spočívá Špaňhelova výlučnost, nebo alespoň její podstatná část. Neboť oč jsou jeho obrazy ,obyčejnější‘, co se obsahu týče, o to více sdělují: naším hlavním smyslem je malba a jen a jen malba!“ píše o portrétistovi chrámových interiérů a  benzinkových exteriérů v  monografii Marcel Fišer.

Veterán malby, respektive filmu. (Monet, respektive Glover) foto itv

Monetovi například přísný otec hrozí, že ho přestane finančně podporovat, pokud se nepřestane stýkat s modelkou a budoucí ženou Camille, s níž čeká dítě. Zachrání ho Bazille, který si koupí jeden z jeho obrazů. A když už si mladí tvůrci začínají nacházet vlastní cestu na umělecké výsluní, přeruší jejich plány francouzsko-pruská válka. Zatímco Degas a Manet bojují v Národní gardě, Monet s rodinou uteče do Londýna a Renoir stráví válku bojem s úplavicí.

Latrínové umění V  druhé epizodě se setkáváme s  impresionisty, kteří se stále ještě perou o to, aby se mohli ukázat na pařížském Salonu. Vlivný šéf největší tehdejší světové umělecké výstavy například označí jeden z Renoirových obrazů jako „vhodný pouze na latrínu“. Monet experimentuje s rychlostí práce – svůj průlomový obraz Imprese, východ slunce namaluje za čtyřicet minut, dokud mu neuteče žlutý kotouč vysoko na oblohu. V dubnu 1874 mají impresionisté konečně svou první výstavu. O  pět let později umírá Monetova žena Camille na tuberkulózu. Autoři popsali, jak se údajně v  Monetovi svářil intimní žal a  touha zachytit na plátno její předsmrtný agonický portrét. Mezi uměleckými souputníky a  kamarády se objevují první rozepře, které vyvrcholí ve třetím dílu minisérie, která pokrývá poslední léta devatenáctého století. Monet pokračuje v hledání optimálního zachycení hry světla a barev na plátno, vydává se na cestu po Holandsku, Itálii a francouzském venkově a vytváří jednu z prvních sérií s názvem Kupky sena – obrazy zachycují stejnou scenerii pokaždé v  jinou denní dobu, takže v odlišných světelných podmínkách. Podobným způsobem zvěčnil později na obrazech londýnský parlament nebo katedrálu v Rouen. Větší prostor v  závěru seriálu dostává Paul Cézanne, který se na přelomu století odklonil od monetovské doktríny směrem ke svébytnému výtvarnému vyjádření, které se v pozdějších letech stává inspiračním zdrojem pro kubisty. Zatímco impresionisté se ze skupinky bohémských rebelů vypracovali do role světově uznávaných autorů, pomalu se klube na svět další směr, který provokuje kritické reakce v  rámci zatuchlého uměleckého rybníčku. Ale to už by byl jiný – ale zároveň v mnohém se stále opakující – příběh.

V  první epizodě, která poběží na ČT 2 tento čtvrtek, přenášejí tvůrci diváky do roku 1920 do Giverny, vesnice na břehu Seiny kousek od Paříže, kde Claude Monet tráví zasloužený umělecký důchod. V  domě se slavnou zahradou s  leknínovým jezírkem, která je dodnes oblíbeným cílem turistů, navštíví malířského klasika novinář a  vyptává se na jeho pohled na roli, kterou sehrál v pozoruhodném příběhu impresionistů. Mladý entuziastický adept malířského řemesla Monet přichází do Paříže, a aby uklidnil otce, který mu pobyt ve městě financuje, začne studovat malbu ve studiu slovutného Charlese Gleyra. Ve svých prvních letech v Paříži tluče bídu s nouzí a nad vodou jej drží snad jen přátelství se spřízněnými dušemi, které pro něj budou po celý život inspirací a s nimiž nakonec zatřese základy výtvarných konvencí. Skupina mladých umělců zahrnující jména jako Frédéric Bazille, August Renoir, Edouard Manet, Edgar Degas a Paul Cézanne se společně potýká s konzervativní rigiditou pařížského uměleckého světa. Tahounem skupiny, která chtěla malířským uměním zachytit prchavost okamžiku, byl právě Monet. Ambiciózní mladíci opustí šero ateliérů a začnou se s plátny vydávat do přírody. Právě v lese nebo na břehu řeky se – zejména Monet a Renoir – cvičí v umění zachytit hru stínů a světelných paprsků tak, aby odrážela přirozenou krásu okolí. Jak Monet v rozhovoru s novinářem – JG – vzpomíná na učednické začátky: „Byl to impresionismus stylem, ale ještě ne podle jména.“ Scénář se nevyhýbá ani osobním trablům mla- Impresionisté (1/3), ČT 2, 19. 6., 22.00. dých výtvarníků. Jen tak tak se protloukajícímu

Nová sadba, Botanická zahrada – Praha, 12. 6.-30. 9. Absolvent sochařského ateliéru Jiřího Beránka na VŠUP by měl být podle jeho internetové stránky „vybaven schopnostmi od vystavění figurálního pomníku přes konstrukci dřevěného krovu až po abstraktní plastiku doplňující současnou architekturu“. V  Botanické zahradě se ukáže, jestli to o  jeho současných studentech (například Tereza Vepřková, František Skála ml., Ondřej Šída, Honza Morávek) opravdu platí.

Ciment: Vzývali Satana ogaři z Kychové, gdyž měli na poli už všecko hotové, Indies Happy Trails Absurdní i  jaksi upřímné spojení tvrdšího bigbítu s moravanstvím. Comeback navazuje na dávný debut Na srazu intelektuálů v Poteči nikomu néni do řeči. Hostuje pop-ikona mezi českými máničkami s kytarou, dávný Neckářův hitmaker Ota Petřina.

Tereza Janečková: MegaCV, Jungmannovo náměstí, Praha, 1.–30. 6.s Narozena 14. 9. 1980, absolventka AVU u Jiřího Příhody, nyní Babákova studentka na VŠUP, účastnice kolektivní výstavy Voyuer. Takové informace a  mnoho dalších se chodec dozví z obřího curriculum vitae, které visí na fasádě jedné z  budov vedle Jungmannova pomníku. Jeho autorka na sebe dosud nejvíc upozornila uměleckým fotoseriálem s  pornografickými prvky (podle části obecenstva pornografickým fotoseriálem s uměleckými prvky), který před čtyřmi lety nafotila pro Hustler.

– p@k –

– JHV –

Ambiciózní mladíci, které nikdo nechce. (Renoir a Cézanne) foto itv

26

18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

civilizace

Lesbičky a spol. zachraňují venkov Pohádka ze zadní strany postkomunistické Evropy

A jednou si tenhle oběd koupíme za vlastní venkovskou měnu. (Komunitní rodina ve vesnici Klein Jasedow, podzim 2006) foto günter bartoš

D

alo by se napsat: tenhle ležérní muž s dlouhými vlasy je Johannes Heimrath. Pochází ze západního Německa a  je to kladný hrdina našeho příběhu. Tady ta paní s  trochu staromódním účesem, to je Renate Blieseová. Záporná postava. Jako typická „Ossi“ nemá sebemenší tušení, jak by se krize, v níž se její vesnice od pádu železné opony ocitla, dala překonat. Když ale přijde ze Západu Johannes a přinese a uskuteční dobré nápady, hází mu klacky pod nohy. Tak by se ten příběh dal vyprávět a všichni by mu věřili. Jenže tady nejde ani tak o  rozpor mezi Západem a  Východem. „Jde o  to, jakou budoucnost a  identitu může mít venkov v  Evropě, která už zemědělství skoro nepotřebuje,“ říká Johannes. Z  čeho mají zemědělci žít, když už nevíme co s máslem, masem a mlékem? Jakou perspektivu mohou mít venkovští lidé ve světě, ve kterém nejvíc záleží na vysokorychlostní komunikaci a technickém pokroku? Tyhle otázky se netýkají jen Německa, ale celé Evropské unie. A proto by se příběh o Johannesovi a  Renate mohl odehrávat klidně v  Normandii, na Sicílii či na Šumpersku. Je to totiž příběh o „kolonistech v prdeli světa“.

Zázrak v chudobinci „Prdel světa“, „Arsch der Welt“ – tak se v němčině říká místům a oblastem, kam člověk ani pohledem nezabloudí. V takovém místě, úplně nahoře v  nejseverovýchodnějším koutku Německa, leží Klein Jasedow. Až k  obzoru se tu rozprostírají hnědozelená pole v ploché krajině. Silnice tu čas od času protíná vesnici se špinavě šedivými domy, kde není jasné, jestli tam vůbec ještě někdo bydlí. Tu a tam je vidět před hospodou muže s pivem v  ruce, očividně ne dneska prvním. Východní Meklenbursko-Přední Pomořansko má nezaměstnanost nad 25 procent, to je důvod, proč se změnilo v chudobinec Německa. A zrovna tady má být laboratoř budoucnosti venkova? V  kanceláři firmy Human touch Medienproduktion ve vesnici Klein Jasedow se pracuje. Mezi regály plnými knih, pořadačů a rostlin sedí asi patnáct lidí. Klávesnice klapají, pořád zvoní nějaký telefon. Ve vedlejší místnosti několik žen vkládá časopisy do obálek. „Mediální agentura

je naší ekonomickou páteří,“ vysvětluje Johannes Heimrath. „Vyrábíme všechno od tiskovin až po videofilmy – a tím, co vyděláme, financujeme naše ostatní projekty.“ Projekty – to slovo se zdá skromné pro zázrak, který Heimrath a jeho „rodina“ za poslední roky v  Klein Jasedowě uvedli v život. Čtenáři Respektu už o  tom něco vědí z  rozhovoru, který jsme otiskli před rokem a  půl. V  roce 1997 se čtyři hudebníci Johannes, Christine, Klaus a Beata se svými dospělými dětmi přestěhovali ze Švýcarska do Předního Pomořanska. Bylo to překvapivé rozhodnutí. V polovině 90. let Klein Jasedow už skoro neexistuje: po družstvu, které vesnici za socialismu živilo, zůstalo pár ruin a liduprázdná vesnice. „Když jsem to tady viděla poprvé, byla jsem v šoku,“ říká Beata v dokumentu, který natočil režisér Claus Strigel v roce 2003. Přesto rodina zůstala. Několik let se šestnáct lidí mačkalo v jediném domě. Míchali maltu, hoblovali prkna, obnovovali domy a zahrady. Dnes tu stojí pár hezkých cihlových domků. A přistěhovalci tu vytvořili tucet pracovních míst. Není to moc, samotný fakt však vzbuzuje naději u místních, kteří léta nemohou najít práci. „V prvních letech jsme se hlavně starali o naši zahradu vůně a  hmatu,“ vzpomíná Johannesova manželka Christine, křehká žena s dlouhými světlými vlasy, a zve nás do sousedního Papendorfu. „V  té zahradě mohou lidé, kteří nevidí, zažít přírodu, jak to jde nejlíp: čichají ke kytkám, a pak si na cedulích se slepeckým písmem přečtou, o jakou rostlinu se jedná. Nebo se bosou nohou procházejí po cestě z různých materiálů, třeba z  křemenů nebo jedlových šišek.“ Dělníky platil rok úřad práce, pak Heimrath. Dneska sem v létě jezdí autobusy plné turistů. Papendorf není jediná vesnice, ve které bylinky vyvolaly naději na ekonomický pohyb. Ve vedlejší vesnici, Pulowu, přátelé Heimrathových zřídili na místě prasečáku ekologickou zahradu, která vyrábí chemicky nezpracovaný čaj. V létě těch sedm hektarů září všemi barvami. Hotový čaj balí postižení lidé v diakonických zařízeních v regionu a o distribuci se stará pár žen z vesnic v okolí. Další pracovní místo vzniklo v  dílně gongů, kterou Heimrath založil v  chlévě vedle bylinkové firmy. Tady pracuje Andreas, velký silný muž, bývalý zámečník v loděnici. Byl bez práce několik

let, teď odpovídá za výrobu obrovských hudebních nástrojů. „Dostal jsem novou šanci,“ směje se. S podobným nadšením se však aktivity Heimrathových nesetkaly všude.

Vaši moudrost nepotřebujeme Jednoho rána v září 2001 byla bylinková zahrada pokrytá bílým prachem. Přes noc mnoho lidí rozbolela hlava, zvraceli, měli průjem. Zemědělský podnik Peeneland Agrar GmbH, který obhospodařuje na pět tisíce hektarů bývalého družstva kolem Klein Jasedowa, rozprašoval herbicid hlava nehlava. Bylinková zahrada přišla o  sklizeň jednoho roku, ale to není jediný následek nehody. Najednou se totiž v Pulowu a okolí zformoval masivní odpor proti „přistěhovalcům“. „Ty vaše moudrosti nepotřebujeme“ – pod tímto heslem protestují hlavně zaměstnanci agrárního podniku, který rozhlašuje, že „kolonisté“ chtějí skončit s konvenčním zemědělstvím a ohrožují zbylá pracovní místa. Vzhledem k poměru sil mezi bylinkovou zahradou a agrárním gigantem se ta teze jeví jako absurdní, přesto se v ní konkretizuje pocit, který mnoho starousedlíků už delší dobu má: Ti noví nějakým způsobem ruší. Ruší, protože jsou očividně jiní. Nejenže žijí ve velkém (a na pohled netransparentním) rodinném svazu. Nejenže se řídí hodnotami, jako je ochrana životního prostředí, vnitřní vyrovnanost a živá konfliktní kultura. Podezření vesničanů vzbuzuje hlavně skutečnost, že se Johannes angažuje v komunální politice. Už v roce 1999 si získal většinu v obecním zastupitelstvu. A politické angažmá se ukáže ideální pákou k pomlouvání přistěhovalců. „Cítíme, že nás vytlačují,“ říká dnešní starostka Renate Blieseová ve zmíněném dokumentu Clause Strigela. „Chtějí nám vnutit svou ideologii. Navíc jsem slyšela, že zaměstnají jenom ženy. Je tedy zřejmé, že jsou to lesbičky.“ Koneckonců se prý stačí podívat na to, jak vypadala Beata na svém posledním koncertě v kostele. „Je to přece čarodějnice,“ říká paní Blieseová. Brzy po natočení filmu začne farář z nedalekého ostrova Usedom na příkaz okresního úřadu zjišťovat, jestli přistěhovalci nejsou členy nebezpečné sekty. Dneska se paní Blieseová zřejmě za své výroky stydí. „To byla nešťastná věc,“ říká po telefonu. Setkat se s námi odmítá.

Eura zmizí v Lidlu Heimrathovi měsíce pomluv a nepřátelství přežili. Dokonce se z  napětí a  sporů hodně poučili. „Čtyři roky nás starousedlíci jenom pozorovali a vůbec nekomentovali to, co jsme dělali,“ říká Johannes. „Po tom maléru s herbicidy se konečně probudili.“ Protesty byly podle něho vlastně voláním o  pomoc. „Ti lidé se prostě chtěli zúčastnit, chtěli být zapojeni do nového dění ve vesnici.“ Dnes je volební účast mnohem vyšší než v  90. letech, Renate Blieseová sice ve volbách před rokem Jonannese těsně porazila, oba venkovští politici však dobře spolupracují, Heimrath je jejím náměstkem. Vzhledem k  sociálnímu smíru je to podle něj lepší. Na otázku, jak došlo k  zázračnému smíření, má hned několik odpovědí. Po komunálních volbách usiloval o  intenzivní dialog s  „konfliktními partnery“. Sponzoroval různé akce, půjčoval lidem svoje auto, psal jim dopisy pro pracovní úřad. Paní Blieseová si také všimla, že v  zastupitelstvu vykonal skutečně kvalitní práci. Heimrathovi vkládají největší naději pro rozvoj regionu do „domu zvuku“. Chtějí tu založit Evropskou akademii léčebných umění, loni už pořádali dvě konference na téma „Trvalý regionální rozvoj“. Nejvíce Johannesovi záleží na posílení místního hospodářství. „Fascinuje mě plán vlastní regionální měny,“ říká. „Teď je to tak, že sem přilákám eura, ale moji zaměstnanci je hned odnesou do Lidlu, kde zmizí v globalizovaném hospodářství, aniž by z nich náš region profitoval.“ Paní Blieseovou nápad s  regionální měnou zaujal. Ale i kdyby došlo k novým sporům, Johannes Heimrath by byl dobře připravený: „Venkov je uprostřed obrovské kulturní proměny. Přicházejí lidé z města a používají půdu k úplně novým účelům. Z  toho samozřejmě vznikají konflikty. Důležité je respektovat důstojnost starousedlíků. A dohodnout se na tom, na čem oběma stranám záleží. Tohle je náš společný domov – tenhle malý kus země, za který přebíráme spoluodpovědnost.“ Anneke Hudalla

Q

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007

civilizace

Když zaútočí stalker

Terčem pronásledování pomocí internetu jsou především ženy

S

talo se to během jízdy autem. Mladou ženu fyzicky napadl její partner. Odnesla to poškozením zraku, naraženými žebry a dalšími zraněními. Po útoku začala mít psychické potíže. Ale tím to neskončilo. Partner ji později začal pronásledovat, telefonoval jí, posílal SMS, objevoval se v  místech, kam chodila. Najal další osoby, aby mu v  tom pomáhaly. Příběh se před několika lety odehrál v České republice. Tomuto patologickému chování se říká stalking (honba). Může mít mnoho podob, přičemž moderní technika otevírá pachatelům dříve netušené možnosti. Nejde ale jen o  mobily, různé kamery, přístroje pro noční vidění a  podobně; fenoménem, který oblast stalkingu mění opravdu výrazně, je především internet. Možnosti světové sítě přinášejí nový jev – cyberstalking. Zatímco u  stalkingu je geografická oblast, v níž se vyskytuje oběť, totožná s tou stalkerovou, cyberstalker může pocházet ze stejné ulice jako objekt jeho zájmu nebo z  opačné strany světa. Repertoár cyberstalkerů je bohatý. Útočník oběti posílá elektronickou poštu nebo založí webovou stránku, kde oběť hanobí, třeba tím, že zveřejní její fingované pornografické fotografie. Umístí na internet video, v  němž svůj terč zachycuje v  nějaké nepříjemné, někdy i  intimní situaci, a  rozešle hromadné e-maily s  informací, kde videonahrávku hledat. Síť nabízí také různé elektronické vývěsky (bulletin boards), na nichž lze oběť pranýřovat, chaty, kde stalker verbuje spojence. Anonymita webu útočníkovi umožňuje, aby za oběť zřizoval stránky s  jejím jménem a dával na ně informace o oběti, posílal e-maily jejím rodičům, šířil informaci, že je sexuálně dostupná... Část cyberstalkerů projevuje své deviantní sklony pouze na internetu. Bývají to takzvaní slušní lidé, kteří by se v  reálném světě nikdy kriminálního činu nedopustili. Jiní se s  virtuálním prostorem nespokojí, podle výzkumů se cyberstalking mění ve stalking v celé jedné třetině případů. Něco, co se odehrávalo pouze v  kyberprostoru, nakonec přechází ve  skutečný kontakt útočníka s  obětí. Ale i  ve virtuálním světě může stalker účinně škodit. Předvádění detailních znalostí o oběti a jejím životě je velmi účinný a  deprimující nástroj moci. Právě o  to stalkerovi zpravidla jde: jen minimum cyberstalkerů bývá psychicky nemocných, obvykle je žene touha ovládat oběť a vyvolávat v ní strach. Svědčí o  tom třeba příběh, který se v  90. letech odehrál v  USA. Univerzitní profesorka Pamela prožila krátký romantický vztah s kolegou Timem, po několika týdnech jej však ukončila. Tim to neunesl a  začal ji pronásledovat. Nabádal například další kolegy, aby Pamele připomínali jeho zájem o  ni, urážel ji. Poslal za ní dokonce studenta s  tím, že Pamela mu pomůže s prací o pornografii, protože je na toto téma odbornicí. Po čase Tim požádal o „smír“ – obnovení profesionálních vztahů s Pamelou. Pod záminkou, že potřebuje pracovat s grafickým programem, který sám neměl nainstalovaný, se dostal k  jejímu počítači. Tajně do něj vložil program umožňující přístup k její poště, adresáři, telefonům. Informace pak používal k  tomu, aby mohl Pamelu snáze skandalizovat, staly se jeho nejsilnější zbraní. Někteří stalkeři si dokonce ke slídění a  sbírání údajů najímají soukromé detektivy.

Výzkum je na začátku Předpokládá se, že jen v USA je ročně obětí stalkingu milion žen a 400 tisíc mužů. V Evropě by měl být stalking rozšířen zhruba stejně. Výzkum cyberstalkingu je teprve na počátku, proto údaje o jeho rozšíření nejsou zatím známy. Výzkumy zjistily, že téměř polovina obětí je ve věku 18–30 let (u stalkingu je věkový průměr vyšší) a délka pronásledování oběti se doposud pohybovala od jednoho dne do 40 let. Další informace o cyberstalkingu naleznete například na adrese www.cybercrime. gov/cyberstalking.htm , v knize Bocij, P. : Cyberstalking, Praeger, London, 2004 (zde je zachycen i příběh Pamely a Tima), nebo v článku Adam, A. : Cyberstalking and Internet pornography: Gender and the Gaze. Ethics and Information Technology, 4, 2002.

Snižuje totiž práh citlivosti; scény, které jejímu konzumentovi původně připadaly deviantní, se mu náhle jeví v  normálním světle. Nižší citlivost si mohou vypěstovat zejména lidé, kteří jsou na internetové pornografii závislí, což je případ nejméně dvou set tisíc Američanů (v ČR byl proveden výzkum pouze u  dospívajících; ukázal, že pornografické stránky navštěvují tři pětiny chlapců ve věku 14–15 let, zpravidla v  internetových kavárnách). Uživatelé, kteří propadli závislosti, touží po extrémnějším materiálu, jejich potřeba silnějších vzruchů se zvyšuje. „Informační dálnice změní naši kulturu tak dramaticky jako Gutenbergův tisk změnil středověk,“ prohlásil kdysi Bill Gates. Měl pravdu. Zdaleka ne všechny změny jsou ovšem pozitivní.

Jako za války

Změním ti život! (Stalker posedlý zpěvačkou Björk) foto ebaumsworld.com

Bez vědomí rodičů Stalking souvisí také se změnou celkového klimatu ve společnosti a vztahu k soukromí, k níž ve věku moderních technologií dochází. Podílejí se na ní například televizní show typu Big Brother. A samozřejmě opět světová síť. Jmenuje se třeba Millie nebo Erica. Je jí sedmnáct nebo taky čtrnáct let a  ve svém pokoji má webovou kameru či digitální fotoaparát. Zachycuje sama sebe a  obrázky umisťuje bez vědomí rodičů na svoji webovou stránku. Zpravidla nejde o pornografii, nevinná zábava to však není. Dívky, kterým se přezdívá cam girls (cam od slova camera), se fotografují kvůli uznalým komentářům svých internetových fanoušků. Ale nejen kvůli nim. Dívka své stránky může doplnit takzvaným „wish list“, seznamem svých přání, který umístí na stránky internetového obchodu. Její anonymní obdivovatel se tu dozví, že Millie touží třeba po CD populární teenagerské kapely, dárek jí zaplatí a pošle. Dívka se pak může odvděčit poněkud odvážnějším záběrem, na němž drží v rukou pozornost, kterou dostala. Cam girls si zahrávají s  obrovským nebezpečím. Je pravděpodobné, že časem někdo z  davu anonymních voyeurů poruší pravidla. Pokusy o  kontakt mohou přerůst v  cyberstalking, či dokonce ve stalking; zda se podaří stalkerovi zjistit adresu dívky, záleží na jeho počítačové gramotnosti a  na dívčině opatrnosti. Spousta cam girls ovšem vůbec netuší, že se hra může změnit v tragédii, a nezajímají se tedy o to, jak svoji identitu skrýt. Cyberstalkery z lidí „vychová“ také internetová pornografie, zvlášť pornografie násilná.

Oběti stalkingu (většinou jde o ženy) jsou nuceny měnit svůj životní styl. Střídají například zaměstnání, stěhují se. Někdy o  práci přijdou, třeba proto, že musí kvůli svým potížím často navštěvovat lékaře. Výzkumy ukazují, že sedm procent obětí už do zaměstnání znovu nenastoupilo. Pozoruhodné je, že často ani opakované stěhování postiženému neumožňuje, aby se útočníka zbavil. Dlouhodobé a intenzivní vnikání do soukromí napadeného, viktimizace, způsobuje téměř osmdesáti procentům obětí značné psychické poškození. Ponižovaný cítí bezmoc, beznaděj, stud. Trpí silnými bolestmi hlavy, kvůli úzkostem špatně spí. Obtížně se učí, dlouhodobý permanentní stres mu poškozuje mozek, paměť a imunitu. „Zrušila jsem všechny své přednášky. Bojím se opustit svůj dům. Už nikdy nebudu taková jako dřív,“ citoval nedávno list Washington Post Američanku jménem Kathy Sierra, úspěšnou blogerku a programátorku, které čtenář jejích blogů hrozil, že ji zabije. Život v neustálém strachu je stejně traumatizující, jako když nám někdo fyzicky ubližuje. Zhruba třetina obětí má opakované sebevražedné myšlenky. Stres, v němž postižený žije, se může podílet na vzniku závažných nemocí, jako je rakovina, choroby srdce, roztroušená skleróza. Psychické potíže postižených odpovídají diagnóze, kterou lékaři poprvé zaznamenali u  vojáků obou světových válek, vězňů koncentračních táborů nebo u obětí domácího násilí. Jmenuje se posttraumatická stresová porucha. Lidem, kteří jí trpí, se vracejí vzpomínky, emoce či obrazy, které s děsivou událostí souvisejí. Vyhýbají se činnostem, místům a lidem majícím ke zraňující události vztah. Porucha není duševní chorobou, avšak neléčená způsobuje přetrvávající změnu osobnosti. Policie ani terapeuti ji často neberou vážně, což trauma dále prohlubuje. Uvažujeme-li o  cyberstalkingu, je důležité si uvědomit, kdo je vlastně útočník: bezpochyby pachatel sám, tedy člověk, jenž třeba umístí na webovou stránku nepravdivé skandalizující informace o své oběti. Ale nejen on, do hry se zapojují také všichni návštěvníci této stránky, kteří si její obsah prohlížejí, komentují nebo na něj reagují. Když například pracovník bezpečnostní agentury Gary Dellapenta dal na web fingovaný inzerát, že si žena, jíž se chtěl pomstít, přeje být znásilněna, stal se dům napadené terčem opakovaných útoků neukojených mužů. Ale i  méně ostré útoky mohou zanechat stopy v  psychice. Stává se, že napadená žena jde po ulici a v duchu přemítá, kdo z kolemjdoucích si bude její fotografie na webu večer prohlížet. Je cyberstalking právně postižitelný? Jak kde. V USA má 23 států zákony proti stalkingu, které se dají aplikovat i na cyberstalking. Ty nejpřísnější platí v Michiganu: zdejší legislativa bere v úvahu i  psychické důsledky tohoto jednání, například emoční stres, jejž postižený cítí. Stalkerem se v očích místních soudců může stát například člověk, který opakovaně vyhledává nechtěný kontakt s obětí. Zákony aplikovatelné na cyberstalking existují i v Británii, Kanadě či Austrálii. V řadě zemí naopak cyberstalking trestný není; pachatele nelze soudit, dokud se nedopustí kriminálního činu, pro který existuje precedens. Podobné je to i v Česku – paragrafy proti stalkingu či cyberstalkingu neexistují, jednání stalkera lze postihnout jen tehdy, pokud se na ně vztahují jiné zákony, například na ochranu osobnosti. Jitka Drahokoupilová, Martin Uhlíř J. Drahokoupilová je absolventka FHS UK, zabývá Q se studiem cyberstalkingu.

27

boční světlo

Zasloužili se o stát „Je možno přistoupit k inscenaci veřejného procesu…“ – „Přípravy postupují v pevně organizovaných formách…“ – „Vyšetřující skupina přikročila k  vypracování schémat konečných protokolů…“ – „Bude třeba scénář upravit tak, aby nevynikala lidská stránka obžalovaných…“ –„Film není šťastný prostředek na tuto věc, neboť fyziognomie obžalovaných ve většině případů budí soucit…“ – „Proces měl vrchol asi šestý den a pak již nastalo nebezpečí, že by unavoval…“ To jsou úryvky z  úředních zápisů  připravovaného a  provedeného monstrprocesu s  Miladou Horákovou a  dalšími oběťmi strašidelné komunistické normality roku 1950. Zlo ospravedlněné Stranou, Státem a  Dějinami, zbavené všech výčitek, mluví neideologickou všední řečí. To dávno víme. Ale pořád málo víme, kdo byli ti, kteří scénář a inscenaci veřejných procesů (a mnoha jiných forem „třídního boje“) podle stranické dramaturgie tvůrčím způsobem realizovali. Spolupracovníky najdeme v Cibulkově seznamu, vydaném znovu Levnými knihami. Pracovníci žádný seznam nemají a  přitom by zasluhovali podrobnou výkladovou encyklopedii. Generál Vacek by se pak nemusel rozčilovat, když ho nějací packalové označí za spolupracovníka, a ne šéfa vojenské kontrarozvědky. Každému podle jeho zásluh. Výběr a třídění informací ke studiu praxe výkonných údů „historické spravedlnosti“ od 40. do 80. let – to by mohl být jeden z úkolů nově zřízeného Ústavu pro studium totalitních režimů. Do Všeobecné encyklopedie českého komunismu by patřily medailony funkcionářů veřejného blaha a pořádku s jejich činy a výroky. Nemá smysl cpát tam zbytečné podrobnosti, stačí stručné kariérní charakteristiky opřené o kádrové materiály. Nad jiné důležitý bude výběr nejvýstižnějších výpovědí s úsporným komentářem o  souvislostech. Archivní výpověď – to, co o  bytostných intencích svého poslání zaznamenali v oné době oni sami – je autentickým výrazem totalitní mentality. Skrze charakteristické výpovědi ji lze vystihnout v mnoha podobách a projevech, např. u  monstrprocesů je nejúžasnější úplná inverze hodnot. Nikdy v našich dějinách se neuskutečnila v takové šíři a dokonalosti. Zde si nacistická a komunistická mentalita vpravdě odpovídají. Funkcionáři procesu nejsou cyničtí ničemové (tak je vidíme my), těmi jsou obžalovaní. Žalobci jsou  nástrojem historické spravedlnosti a  toto vědomí je dokonale chrání dokonce i před soucitem. Dobře vědí, že to vše je velká inscenace, která je ovšem stokrát reálnější než obyčejný život, a  nutí je to v představení režírovaném Dějinami hrát předepsané role co nejlépe. Jako příklad uvedu výpovědi ke třem předpokládaným medailonům. Vážou se k  internímu sebehodnocení vykonavatelů zmíněného mostrprocesu a nepotřebují zvláštní komentář. Prokurátoři a soudci byli po procesu sebekritičtí, věděli totiž, že se ještě hodně musí učit, aby spravedlivá třídní nenávist procházela skrze ně zcela očištěná od nároků jejich příliš lidské subjektivity – od ješitnosti, nesnášenlivosti, zlosti atd. Bureš Vladimír – vedoucí pracovník státní prokuratury: „Chtěl bych jen zdůraznit, že Horáková se do role hrdinky nedostala náhodou a že to bylo zcela záměrně, a  ona si dokonce dovolila několik poznámek.“ Jiří Kepák – státní prokurátor: „Výkonu s. Urválka by po politické stránce jistě prospělo méně touhy uplatnit se za každou cenu. Na jeho omluvu lze uvést, že proti určitému stupni samolibosti musel bojovat každý z prokurátorů. Výstižně to za všechny vyjádřil při jedné předporadě s. dr. Vieska, že nesnáší jiného kohouta na smetišti.“ Vieska Juraj – státní prokurátor: „U Kalandry jsem byl krátký, a to proto, že umím dělat prokurátora, jen když mám zlost, a u Kalandry se mi chtělo jen zvracet. Počítám s  minimálním odporem, ale z Kalandry se ztratila veškerá lidskost.“ Komunisté jsou lidé. Jiří Suk Autor je historik. Příští týden píše Pavel Jungwirth.

28

18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

trendy

Čekání na hodinu pravdy

Minulé století ještě neskončilo. Co s tíživým dědictvím Evropy? Imre Kertész (1929) je spisovatel, první maďarsky píšící nositel Nobelovy ceny za literaturu (2002). Žije střídavě v Budapešti a v Berlíně. Jeho nejznámější díla, romány a novely, začala po roce 2002 vycházet i česky: Kaddiš za nenarozené dítě (2003), Člověk bez osudu (2003), Fiasko (2005), Likvidace (2006) a Protokol (2007). foto profimedia.cz / afp

P

o hrozných zkouškách uplynulého století nám bylo nakonec dopřáno stát se svědky nečekaného a  radostného obratu: mám na mysli nekrvavý rozpad sovětské říše, tu zlomovou, těžko uchopitelnou událost. Odehrála se tak, jak se odehrávají velké přírodní úkazy, jimž přihlížíme s úžasem či hrůzou, aniž bychom je mohli jakkoliv ovlivnit. Když se celá ta veliká pevnost s  duněním zhroutila, všude vzplály ohně radosti a začala bezstarostná oslava. Až když dozněla první euforie, začali jsme myslet na dědictví, hrůzyplnou pozůstalost odumřelého giganta a z té stísněné atmosféry se najednou vynořila evropská myšlenka. Přesněji, plán na rozšíření evropské měnové a celní unie. Nemluvilo se o ideji. Vlastně jsme byli spíše rádi, že neblahé století idejí skončilo. Zdálo se, že se zmizením poslední totalitní říše zmizela také poslední totalitní ideologie a že státní socialismus, rozvinutý v bludnou víru, nemá v Evropě místo. Tím více však v ní může mít místo měnová a celní unie, ta jasnozřivá a smysluplná myšlenka. Evropa, co paměť sahá, se upsala racionalistickým tradicím, a přestože její dějiny přinesly také iracionální státní formy a sloužila i absurdním silám, brzy je vždycky odsoudila. Tak proč bychom měli tomuto systému institucí – mimochodem, velmi potřebnému –, jako je Evropská unie, dávat nějakou ideu, idealizovat ji, či dokonce ideologizovat? Jenže pragmatismus v  útrobách jednacích místností, z nichž unikaly jen jakési útržky z diskusí stran bojujících o finance a vlastní zájmy, se ukázal být jazykem, jemuž v  zemích východní Evropy téměř nikdo nerozuměl. Tyto země zůstaly ponechány napospas samy sobě, a jakkoli to zní divně, vynucenou jistotu okupace cizími mocnostmi u nich nahradily bezradnost a strach. Poklepávání po ramenou a fráze jako „co patří k sobě, to sroste“ byly marné – rány se dodnes nezahojily a místo dynamiky obnovy vzniklo spíše ideologické vakuum.

Není lehké si pamatovat Existoval jeden důležitý moment, v  němž se rozhodovalo o  osudu Evropy. Dnes ho proží-

váme pod dojmem nečekaného rozpadu toho, na čem jsme se už dávno shodli, pod dojmem radikalizace, strachu z  teroru a  bezmoci vůči tomu všemu. Genocida v Jugoslávii ukázala, že Evropa se zdráhá přijmout tíživé dědictví, jež jí zanechal sovětský kolos. Několik let jsme si jednoduše netroufli vnímat, že na jihovýchodní hranici Evropy se rýsuje jícen apokalypsy, jenž dnes, o  patnáct let později, hrozí pohltit celý svět. Možná jsou to silná slova, ale jsem přesvědčen, že nadešla hodina pravdy, kdy místo populistických frází, právnické nadutosti a  politické manipulace myšlení potřebujeme skutečnou analýzu. Hodně se mluví o „staré Evropě“, o jejích tradicích, o evropské kultuře a není pochyb o tom, že krize, či dokonce štěpení, jehož jsme dnes svědky, je především kulturní povahy. Evropa dnes čelí zásadním otázkám, podobně jako jim čelila v  roce 1919 či 1938, a  zápasí s  nimi se stejnou nerozhodností jako tehdy. Jak je to možné? Potom co jsme půl století od 2. světové války neposlouchali o ničem jiném než o důležitosti paměti, o obludnosti války, o tom, jak musíme mít před očima poučení plynoucí z  holocaustu a systému gulagů, aby se ty hrůzy, jak jsme říkali, už nikdy nevrátily? Vzpomínat vůbec není lehké. Byl jsem na výstavě o  zločinech wehrmachtu a  překvapilo mne, jak jsem se tam zdvořile snažil zachovat odstup. Zapomněl jsem na to, že jsem byl těmito hrůzami postižen a že jsem je přežil?  Že bych zapomněl na pach toho svítání a tajícího sněhu, kdy duněly salvy z pušek? Na nedělní večer v lágru, kdy strážní v krematoriu ještě mysleli na sváteční zákusek? Ne, nezapomněl, ale potom co jsem to vložil do slov, to všechno vyhořelo a jaksi ve mně utichlo. Ten klid si nerad připouštím: neboť stud, který promlouvá z  těch fotografií, z  těch dokumentů, se týká nás všech, bez ohledu na to, zda jsme byli tam, kde si lidé museli hloubit vlastní masový hrob, do něhož je potom jejich bližní postříleli, anebo zda jsme jen dědici těchto hrozných faktů, jichž se nikdy nebudeme moci zbavit.

Břemeno zkušeností Charakteristickým fenoménem 20. století bylo, že politika a  kultura se staly nejen protiklady, ale skoro nepřáteli. V tom strašném století ztráty hodnot se ze všeho, co představovalo nějakou hodnotu, stala ideologie. Nikdy nebylo tak zjevné jako dnes, že existují přinejmenším dvě Evropy, v nichž se společné dějiny, společná evropská zkušenost odrážejí dvojím způsobem. Existuje všeobecná shoda, že demokracie je společenským zřízením, když to ale promýšlíme hlouběji, demokracie je spíše kulturou než pouhým systémem – slovo kultura zde užívám v jakémsi zahradnickém významu. V západní Evropě vyrostly demokracie organicky, z  půdy společenské kultury, z  hospodářských, politických a s mentalitou souvisejících daností, pomocí úspěšných revolucí či velkých společenských kompromisů. Ve střední a  východní Evropě byla naproti tomu demokracie zavedena nejprve jako společenský řád – pokud vůbec – a  tomu se společnost bolestnou prací přizpůsobovala. Ale nebylo tomu tak i s takzvaným socialismem? Na mnoha územích se budoval přímo na feudálním systému a bylo groteskní, že ideologie povýšená na státní víru byla v úplném protikladu s praxí. Tento brutální rozpor se dal překlenout jen pomocí teroru. Následky jsou citelné dodnes. Měli bychom mít jasno v  tom, že skutečnou novotou 20. století byl totalitní stát a Osvětim. Osvětim je možno vysvětlovat také běžnými, archaickými pojmy antisemitismu. Musíme pochopit, že tady neexistuje jasná, organická souvislost. Naše doba není věkem antisemitismu, ale věkem Osvětimi. A  antisemita dneška se už neobrací proti Židům, ale chce Osvětim, holocaust. Eichmann v  jeruzalémském procesu vypovídal, že nebyl antisemita, a i když přítomní vybuchli smíchy, nepovažuji za vyloučené, že mluvil pravdu. Totalitní stát na to, aby zavraždil miliony Židů, nakonec nepotřeboval antisemity, spíše dobré organizátory. Řekněme to jasně: žádný státní či stranický totalitarismus není možný bez diskriminace, ale totalitní formou diskriminace je nutně masové vraždění. Není lehké žít s  břemenem našich společenských zkušeností. Není lehké být konfrontován s brutálním faktem, že ten nejhlubší bod existence, na nějž člověk v minulém století klesl, není jen skličujícím příběhem jedné či dvou generací, ale že představuje zkušenostní normu, která zahrnuje za určitých okolností i naši vlastní možnost.

Ve školách trpkosti Kdysi byl člověk Boží tvor, tragické stvoření, odkázané na spásu. Tuto osamělou bytost nechal ideologický totalitarismus nejdříve rozpustit v mase, potom ji zazdil do uzavřeného státního zřízení a  nakonec ji degradoval na neživou součástku mašinerie. Už nepotřebovala spásu, protože už za sebe nenesla žádnou odpovědnost. Ideologie ji oloupila o její vesmír, o její osamělost a o její tragický rozměr lidského osudu. Zatlačila ji do determinované existence, v níž byl její osud dán původem, přiřazením k rase či třídě. A spolu s lidským osudem byla oloupena také o lidskou skutečnost, o  čisté vnímání života. Stojíme nechápavě před zločiny, které byly v totalitním státě možné. Ale stačí, když si vzpomeneme, jak nový kategorický

Přichází svoboda, či kolaps? (Stávka pražských dělníků na podporu revoluce, listopad 1989, a prezident Havel, jaro 1990) profimedia.cz / afp

imperativ – totalitní ideologie – nahradil mravnost a lidskou fantazii. Tato problematická situace se rozšířením Evropské unie na východ nijak nezjednodušila. Východoevropské národy získaly vlastně svobodu, aniž by pro to mohly mnoho udělat. Jistě, bylo tu berlínské povstání roku 1953, maďarská revoluce 1956, pražské jaro 1968, polské hnutí Solidarita 1980. Samé školy trpkosti. Významnou historickou událost rozpoznáme podle toho, že má pokračování – jak víme od francouzského historika Fernanda Braudela. Nuže, žádná z těchto událostí neměla pokračování. Měly však následky: represe, vystřízlivění, skličující prožívání faktu, že jsme ponecháni sami sobě. Všichni chtěli, aby se režim zhroutil, ale nikdo tomu nevěřil, nikdo pro to nic neudělal. A když se systém zhroutil, aniž bychom ten pád sami přivodili, protírali jsme si oči, s údivem, v rozpacích z nové situace. Jelikož jsme si svobodu sami nevybojovali, naše hodnoty, které sloužily především jako národní a individuální strategie přežití, se najednou jevily jako nepoužitelné, pokud ne přímo jako trapná kolaborace. Právě proto prožívala valná část této společnosti svobodu, která jí spadla do náruče, v  podstatě jako kolaps. A  když potom hledala oporu a vzpínala ruce k západním demokraciím, musel jí stačit stisk ruky, povzbudivé poklepání po ramenou. Západní Evropa se nedokázala rozhodnout, co si s východoevropskými sousedy počne, a z perspektivy chudých příbuzných to vypadalo jako arogance. Získanou svobodou se tedy neuvolnil duch obnovy, uvolnil se spíše duch neblahé minulosti, znovu rozdrásaných starých národních ran, někde jako resentiment zmutovaný do vraždění a genocidy, jinde jako přetrvávající nacionalismus skrytý pod maskou demokracie.

Traumatizující příběh I pesimisté byli šokováni nečekanou životaschopností idejí, které jsme považovali za pohřbené. Bylo to, jako kdyby se při velké, s námahou a disciplinovaně provedené explozi zapomnělo na nějaký prvek důležitý pro proces fúze a  ten teď, utržen z  řetězu, se syčením krouží kolem vlastní osy jako granát, jenž zůstal z  minulé války a chystá se vybouchnout. Kdo by si pomyslel, že „sametová revoluce“ bude nakonec pro východoevropské národy jako stroj času, který je nebude unášet vpřed, ale vzad, takže můžou pokračovat v dětských hrách tam, kde je roku 1919, na konci 1. světové války, přerušily? Hrají si, jako kdyby se mezitím neodehrál ten nejkrvavější traumatizující příběh Evropy, jehož se zúčastnily i ony – mimořádně aktivně a nelítostně –, příběh, s nímž se však dodnes nevyrovnaly a na který rychle zapomněly. Není pochyb, že jsme na začátku 21. století v etickém smyslu ponecháni sami sobě. V tomto vyšším smyslu chápané dobro lidstva leží mimo jeho historickou existenci – což neznamená, že bychom se měli vyhýbat historickým zkušenostem, ale naopak: měli bychom je prožívat, osvojovat si je, identifikovat se s  nimi. V  čase deprimující, všechnu naději ničící všudypřítomnosti totalitních dějin je vědění jedinou důstojnou záchranou, jediným dobrem. Jen ve světle tohoto prožívaného vědění jsme v  stavu zeptat se, zda z toho všeho, co jsme napáchali a co jsme vytrpěli, budeme těžit hodnoty, ostřeji řečeno, zda svému vlastnímu životu připíšeme hodnotu, nebo na něj zapomeneme jako pacient postižený amnézií, či zda ho dokonce zahodíme, jako to dělají sebevrazi. Protože radikální duch, jenž dělá z potupy a studu dědičnou hmotu, je současně také osvobozujícím duchem, který beze zbytku odkrývá nákazu nihilismu, ne proto, aby přenechal těmto silám volné pole, ale naopak proto, že tím obohatí vlastní vitální síly. Nevím, jak se má vyřešit otázka uprchlíků, nevím, jak se dá odstranit terorismus. Vím však, že civilizace, která nedeklaruje jasně své hodnoty, anebo se za deklarované hodnoty nepostaví, jde vstříc úpadku, slabosti staroby. Jak jsem už řekl, jsme odkázáni sami na sebe, musíme si své hodnoty sami tvořit, oním vytrvalým, i když neviditelným působením, které nakonec tyto hodnoty vynese na světlo a pomůže na svět nové evropské kultuře. Když myslím na budoucí Evropu, představuji si silnou, sebejistou Evropu, Evropu, která je vždy ochotna vyjednávat, ale není oportunistická. Nezapomínejme, že sama Evropa vlastně vzešla z heroického rozhodnutí: když se Atény rozhodly, že se postaví na odpor Peršanům. Q © Akademie der Künste, Berlin

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007

trendy

29

Sirotci po velkých bratrech

Duet Parkanová-Vyčítal svědčí o tom, že národ by potřeboval kolektivní psychoanalýzu Tereza Brdečková (1957) je filmová kritička, novinářka, scenáristka a překladatelka. Upozornila na sebe svazkem novel a povídek Listy Markétě (1996), v roce 2000 vydala román Šahrazád a král a o čtyři roky později Učitel dějepisu, její zatím poslední kniha nese název Slepé mapy. Je autorkou scénáře k filmu Zrcadla pro Valštejna, Toyen, Muž a stín. foto karel cudlín

N

aše kolektivní paměť obsahuje mnoho dějinných obrazů  idealismu a  nezralosti – jen za posledních sto let by se z nich dalo sestavit divadelní představení. Obraz první: čeští měšťané a  děvčátko s  kyticí  nadšeně vítají císaře Františka Josefa I., ze kterého si doma každý utahuje. Obraz druhý: národní smutek nad „naprosto nečekanou“ zradou  milovaných spojenců Francie a Anglie v době Mnichova. Obraz třetí: plačící Češi v den Stalinovy smrti. Obraz čtvrtý: Leonid Brežněv dusí v objetí české státníky. A naposled, proamerický song dueta Parkanová–Vyčítal. Morální hodnota jednotlivých obrazů je různá, ale všechny vypovídají hlavně o tom, že vztah Čechů k politickým velmocím  dlouhodobě není v pořádku, že je poznamenám strachem, nekritickým obdivem nebo komplexem méněcennosti. Neprospívá to jednotlivcům, ale ani zahraniční politice. Ta je sice dána pragmatickými potřebami a možnostmi, ale zároveň má své citové pozadí diktované veřejným míněním. A to v případě českého vztahu k velmocím prostě neutváří rozum, ale pocity a resentimenty. Češi mají s velmocemi často tragické zkušenosti a přenášejí je do dnešních časů, asi jako dítě, které se spálilo o kamna. Je to dlouhodobě vidět na ambivalentní a neurčité české politice vůči Unii i vůči Spojeným státům: patříme k nim, ale tak trochu ne, chvíli

jsme  nadšení, pak hluboce zklamaní a dlouhodobě nedůvěřiví. Není těch emocí trochu příliš?

Bez staršího bratra Rakousko, západní Evropa, Rusové, Evropská unie, to všechno jsou pro Česko za posledních sto let  buď strašáci, anebo „spolehliví“ průvodci do lepších časů. Měli bychom se ale naučit dívat na celou situaci také z druhé strany, očima politiků velkých zemí: nikdy nemůžeme být středem jejich zájmu. Necítí se jako naši silnější bratři. Ve střední Evropě nikdy nestačilo se s někým rovnocenně spojit. Vždycky bylo třeba se o někoho mocnějšího opřít. Zásadní úkol české zahraniční politiky je odhadnout, která opora vydrží do budoucna, a přesvědčit o tom veřejnost. Tahle „přesvědčovací období“ mají emocionální charakter: typickým příkladem je předválečné kulturní sbližování s Francií a Británií, které zdánlivě přirozeně doplňovalo politické spojenectví. Československo se tehdy zásadně obohatilo vlivem dvou velkých západních kultur a neobešlo se to bez výbuchů nadšení a  poněkud zaslepené důvěry ve francouzskou a britskou politickou noblesu. O to horší byla pomnichovská deprese, o to snadnější byl také následný pád do sovětské mocenské sféry.

Dá se samozřejmě namítnout, že jinak to nešlo, v  dnešních dobrých časech se takhle lehko mluví a po bitvě je každý generál. Ale jak vypadala situace z druhé strany? Například ze vzpomínek Raymonda Arona je jasné, že velká část francouzské inteligence chápala Mnichov jako upřímný pokus o záchranu míru v Evropě. Důvěra Čechoslováků ve Francii šla prostě stranou, a i později Francouzi vnímali Mnichov spíš jako tragický omyl než jako zradu.

Alergie na minulost Ale právě naše zklamání z  pocitu „zrady“ má tuhý život, protože souvisí s hlubokým strachem o domov a  národní identitu. Ten, kdo zažil sovětské tanky, nebude už nikdy důvěřovat Rusku. Válečná generace Čechů zůstala alergická na němčinu, přestože jazyk je nevinný. Změna poměru k Němcům a Německu trvala desetiletí a dodnes je to citlivé místo. A skryté proudy českého vztahu s Rakouskem by vydaly na vědeckou práci. Obě strany se někdy chovají, jako kdyby Rakousko-Uhersko dodnes existovalo, jako by mezi zeměmi trval vztah panujícího a poddaného. Citové pozadí zahraniční politiky je iracionální, a proto se těžko definuje i vyvrací. Možná s ním ale souvisí i neochota  k hlubší evropské integraci. Mnozí Češi dodnes necítí Evropskou unii jako společný prostor. Necítí rozdíl mezi poslušností a potřebou se dohodnout, zdá se jim to stejné. Instinktivně pociťují ohrožení, jako kdyby Unie byla cizí velmoc, která si na nás brousí zuby. Přitom právě členství v Unii nám může pomoci komplexy „mladšího bratra“ vůči velmocím vyléčit. Ke komplexům totiž není důvod: Česko zdaleka není nejmenší v Evropě, jeho geografická poloha je dnes zajímavá spíš pro investory než pro útočníky, náš blahobyt stojí a padá s celosvětovou ekonomikou. Se všemi velmocemi světa nás spojují globální problémy – od znečištění po imigraci. Bylo by  proto hezké, kdybychom mohli podstoupit kolektivní psychoanalýzu a vidět staré velmoci v nových souvislostech, ale to bohužel nejde. Každý to musí udělat sám. K přirozenému sebevědomí nám nepomůže žádný prezident ani předseda vlády, to je individuální starost každého z nás.

Radary: jsi pro, či proti? Zamotaným uzlem citů je také náš poměr ke Spojeným státům. Kolísá od nekritického obdivu k iracionálnímu odporu a jedna strana druhou neposlouchá. Vášnivá diskuse o radarech se přenesla z médií  na

ulici a do hospod: Jsi pro radary, nebo proti? hulákají na sebe lidé nad pivem. A myslí tím mimo jiné: Máš rád Američany, nebo nemáš?“  Amerika je ovšem velká a dá  se tam najít prakticky každý důvod k obdivu i zavržení. Na rozdíl od Ruska či Německa máme s Američany vlastně jen malou historickou zkušenost a vztah k nim se zakládá častěji na dojmech než na faktech. Svou roli tu hraje vzpomínka na dobu, kdy pro většinu z nás byla Amerika snem o svobodě. Ten sen byl jednolitý a nedělitelný. Ruku v ruce se v něm procházeli Kerouac, Dylan, Ronald Reagan, Elvis Presley a generál Patton. Ale byl to jen sen. Skutečný dojem z  dobrých stránek  amerického způsobu života, z americké dobré vůle, otevřenosti, a především obrovské pozitivní energie je v podstatě nepřenosný a musí se zažít. Proto jsme dnes v situaci, že Američané jsou pro někoho těmi, kdo u nás drželi trosky svobody nad vodou, a pro druhé ohrožují světovou rovnováhu. Musíme tu schizofrenii vzít na vědomí jako celek, a to nejenom proto, že pravdou nakonec může být obojí. Právě česká schizofrenie ve vztahu k Americe  je modelem našeho nezralého vztahu k „silným“. Zbavme se ho, dívejme se na celou situaci také americkýma očima. George Bush se nejel do Prahy nechat opěvovat Vlastou Parkanovou. Netouží po českém obdivu a neslzí nad projevy nepřátelství. Přijel především prosazovat zájmy americké vlády, a dělá tedy svou práci. Můžeme klidně uvažovat, zda americké zájmy do střední Evropy z dlouhodobého hlediska patří a  za jakých okolností. Můžeme v  rámci toho uvažovat, zda jsou radary tím správným řešením, anebo nejsou. Američany můžeme upřímně obdivovat pro jejich snahu a schopnost sladit vlastní zájmy s cizími. Můžeme také po iráckém debaklu pochybovat, zda to tak zůstane do budoucna. Ale nemusíme k  nim proto nekriticky vzhlížet. Největším kladem americké mentality je totiž právě schopnost rovnocenně naslouchat a přejímat. Zkrátka, radary možná do Česka patří jako rozumná pojistka.  Ale nejsou důvodem k oslavným hymnám ani patetickým projevům, jelikož zbrojení obecně  není dobrá věc a  bylo by lepší obejít se bez něj. Jenže bohužel to nejde. Možná že za deset let bude stát v Brdech radar. Horší ale bude, když bude kolem něj první den nastoupená skautská jednotka s kyticemi a první dáma bude podávat americkému veliteli chléb a  sůl a  v  Národním budou hrát Libuši. To by znamenalo, že jsme ještě pořád úplně nevyrostli. Q

Parfém může také páchnout

Když už autoři filmu postavili zákony fyziky na hlavu, mohli přijít na něco lepšího Luca Turin (1953) je biofyzik a kritik parfémů. Žije v Londýně. Vydal knihu Parfums: le guide, nejznámější katalog parfémů, a v loňském roce knihu The Secret of Scent (Tajemství vůně). Od roku 2003 píše pravidelné sloupky o parfémech. Je šéfem výzkumu pro Flexitral Inc.

laina, prožil by svůj život jako čichotupý. Cestujícího v  blížícím se vlaku rozpozná z  kilometrové dálky. Myslím si: když už můžeme postavit zákony fyziky na hlavu, tak bychom z  toho mohli vytěžit i  něco zajímavějšího než natahovat nozdry. Kluk dospěje v  nadaného mladíka, jenž dokáže během třiceti vteřin zrekonstruovat složitý parfém jen ze samých zazátkovaných flaštiček tím, že povytahá jejich složky a ve správném poměru namíchá. K velikému překvapení nás všech ho majitel flakonů poprosí, aby ho učil umění, jak míchat parfémy – archanděl Michael žebroní o  doučování šermu.

Pach mrtvé panny foto archiv

V

čera mě to dohnalo: jako chřipka, která kolem vás obchází v kruhu a vám se už zdá, že jste jí úspěšně unikli. Viděl jsem Parfém. Šlo o  soukromou projekci, kterou zorganizovaly noviny Sunday Times, protože chtěly vidět, jak budou na film reagovat experti na parfémy. Dva z nich byli mí přátelé,

které jsem neviděl celé věky, a Timesy slibovaly šampaňské a sendviče. A tak jsem souhlasil, že přijdu. Nakonec byl k pití jen evian a po sendvičích široko daleko ani stopy. Děj se odvíjí takto: kluk je obdařen pohádkovým čichem, neboť se narodil na rybím trhu. Štastlivec: kdyby ho jeho matka porodila u Ger-

Vůni žen miluje nade vše, ale myslí si, že ji mají po těle rozdělenou rovnoměrně. Jelikož nemá rád pohybující se suroviny, dámy jednoduše zabíjí. Většinou jde o panny. Na základě logické chyby, jež se u  horlivců po celém světě těší veliké oblibě, usoudí, že vůně mrtvé panny představuje nevinnost. Když potom z  mladých žen seškrábe dost nevinnosti (asi osminu unce na pannu, musely mít hodně mastnou kůži), smíchá všechno dohromady. A  místo toho, aby mixtura byla jako moskevský autobus uprostřed zácpy, každého – od policejního seržanta po kata (mezitím ho totiž zatkli) – přinutí padnout na kolena.

Od té chvíle už děj, chválabohu, určují vedlejší účinky: dav, jenž chce přihlížet jeho popravě, začne na náměstí tím nejnechutnějším způsobem navzájem kopulovat. Hrdina si zbytek panenského elixíru vylije na hlavu a dav, který z něj chce strhat spodní prádlo, jej uškrtí. Světla se rozžínají. Čtvrtý přítomný, průmyslník v  oblasti parfémů, vyjádří názor, že film tlumočí výstižnou představu o moci vůní. Tento výrok jsem považoval za dostatečný důvod, abych se dal na odchod. Q

30

18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

polemika

Pochybila Vesecká v kauze Čunek? Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká předminulý týden oznámila, že odebírá případ vicepremiéra Jiřího Čunka (KDU-ČSL) přerovskému státnímu zástupci a přiděluje jej do Jihlavy. Vyvolala tím ostré reakce opozice a spekulace o politickém nátlaku, který na ni měla vyvíjet vláda.

Marie Benešová: Zda jednala paní Vesecká pod politickým tlakem jen odhaduji, ale myslím si, že jednala. Již několik měsíců byla tato kauza spojována s pádem vlády Mirka Topolánka a  výrok ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, že s obžalovaným nemůže sedět ve vládě, to jenom podtrhl. Přišel v  momentě, kdy se uzavíralo vyšetřování a kauza byla připravena k podání obžaloby. Navíc nejvyššího státního zástupce v  České republice jmenuje a odvolává vláda na návrh ministerstva spravedlnosti a u nejvyššího státního zástupce tak může učinit dokonce i bez udání důvodů. Tento model je ve světě již výjimečný. Snažila jsem se to změnit, ale můj návrh, který jsem podávala v roce 2002 díky ODS a KDU-ČSL neprošel. Navrhovala jsem tam řádné důvody pro odvolání nejvyššího státního zástupce a také délku jeho funkčního období na pět let, jak to dnes funguje třeba na Slovensku a v Maďarsku. ČR se stále řadí k exotickým zemím, kde může být nejvyšší státní zástupce odvolán i bez udání důvodů. To by v právním státě nemělo být možné. Ale ruku na srdce, vždy záleží především na osobnosti člověka, který tu funkci vykonává, zda se zalekne tlaků, či ne a je ochoten se poprat za správnost svého názoru i  za cenu ztráty funkce. Sama mám zkušenosti z výkonu této funkce takové, že politické tlaky k této funkci prostě patří, ale nesmíte jim podlehnout a snažit se zavděčit. Nakonec se stejně nezavděčíte a získáte punc ochotného a  ohebného funkcionáře, kterému si stačí říci, což se brzy roznese, a nakonec takový vedoucí státní zástupce stejně o svoji funkci přijde. A pro mnohé státní zástupce mohl být můj osud v „katarské“ kauze jakýmsi varováním. Úřad paní Vesecké navíc pochybil, pokud trestní věc Jiřího Čunka rozhodoval. Rozhodnutí mělo v daném případě činit Vrchní státní zastupitelství (VSZ) Olomouc. Žádost obhájce pana Čunka, která byla posuzována a zřejmě adresována na Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ) měla být posouzena podle svého obsahu, jak stanoví trestní řád § 59, byť by byla označena jako žádost o delegaci z Přerova do Prahy. Měla být vyhodnocena podle obsahu jako podnět k výkonu dohledu a postoupena na věcně a místně příslušné státní zastupitelství, které by o ní rozhodlo (viz § 25 trestního řádu a § 12 zákona o státním zastupitelství). Tím bylo v daném případě VSZ Olomouc, neboť již jednou o delegaci rozhodovalo Krajské státní zastupitelství Ostrava tím, že věc přesouvalo ze Vsetína do Přerova. Zásah Nejvyššího státního zastupitelství považuji za bezprecedentní a odporující zákonu. Pokud bude uznán jako oprávněný, hrozí nebezpečí, že každá obdobná žádost obhájce v živé kauze okresního formátu způsobí, že se změní její místní příslušnost, což úplně popře duch záko-

na o státním zastupitelství a z NSZ se opět stane úřad bývalé generální prokuratury. Navíc takových žádostí může být velké množství, což NSZ zcela zahltí. Smyslem transformace generální prokuratury na státní zastupitelství byl, aby bylo zabráněno zásahům do živých kauz, tak jako se to dělo za prokuratury, která byla prodlouženou pěstí vládnoucí strany. Tímto rozhodnutím se vrátíme k původnímu modelu prokuratury, jenž byl zejména ODS ostře kritizován a za její vlády měněn.

Politická objednávka? To důrazně odmítám. foto günter bartoš

Renata Vesecká: V uvedené trestní věci

je Nejvyšší státní zastupitelství obviňováno, že rozhodlo nezákonně, na politickou objednávku a účelově. Pojďme si to probrat postupně. Nejprve k  zákonnosti – NSZ prý nebylo příslušné rozhodnout o návrhu obhajoby, mělo ho posoudit jako podnět k dohledu a předat ho k rozhodnutí Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olo-

to státní zastupitelství, které je nejblíže nadřízeno státnímu zastupitelství, odkud má být věc odňata, a zároveň tomu státnímu zastupitelství, kam má být věc přikázána. Pokud v  dané věci bylo navrhováno postoupení věci od okresního státního zastupitelství nacházejícího se v  obvodu působnosti VSZ Olomouc (Přerov) k okresnímu státnímu zastupitelství v obvodu působnosti VSZ v Praze (Obvodní státní zastupitelství Praha), nemohl o tomto návrhu rozhodnout nikdo jiný než právě Nejvyšší státní zastupitelství. Věcnou i  místní příslušnost státního zastupitelství, které má rozhodovat, je třeba vždy hodnotit k okamžiku podání návrhu, rozhodování, nikoli ex post podle toho, jak takový orgán rozhodl. Zcela stejná, jako je praxe státního zastupitelství, je

Marie Benešová

Renata Vesecká

bývalá nejvyšší státní zástupkyně, stínová ministryně spravedlnosti ČSSD

nejvyšší státní zástupkyně

Politické tlaky k této funkci prostě patří, ale nesmíte jim podlehnout a snažit se zavděčit. Nakonec se stejně nezavděčíte.

Pro rozhodování Nejvyššího státního zastupitelství nebylo a ani nemohlo být podstatné, zda věc je v počátcích, či před obžalobou a zda je vláda před vzestupem, či krachem.

mouci. Takovéto komentáře ale popírají právní úpravu i praxi. Nejvyšší státní zastupitelství přezkoumalo, zda návrh nelze dle obsahu vyhodnotit jinak než jako návrh k delegaci věci, přičemž na základě jednoznačných a  závažných námitek obsažených v  návrhu dospělo k  závěru, že není rozpor mezi obsahem a označením návrhu jakožto návrhu na přikázání a odnětí věci. Ústavní soud stanovil ve svém rozhodnutí z roku 2005 zásadu, že pokud o návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci nebylo rozhodnuto, bylo porušeno právo na zákonný proces. Pokud by tedy státní zastupitelství nerozhodlo o návrhu na odnětí a přikázání věci, tak by prokázalo nejen neznalost ústavního práva, ale ohrozilo by eventuálně i další osud trestního řízení. Odnětí a  přikázání trestní věci (tzv. delegaci) upravuje pro státní zastupitelství § 25 trestního řádu, a to analogicky ke zde obsaženému postupu soudů. Základním pravidlem je, že rozhoduje vždy

i praxe Nejvyššího soudu, kdy z obsahu četných judikatorních rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud rozhodoval v minulosti opakovaně naprosto obdobně, jak v trestní věci Jiřího Čunka rozhodlo Nejvyšší státní zastupitelství. Nejedná o jakousi novou praxi, ale o stabilní agendu, která je v zákoně upravena již od roku 1961. Přesto ani soudy, ani státní zastupitelství nejsou touto agendou zavaleny, jak se mylně do budoucna obává Marie Benešová. K  realizaci rozhodnutí o  odejmutí a  přikázání věci nepostačí pouze formální návrh, ale musí k tomu být vážné důvody, jak vyžaduje zákon. Tyto závažné důvody pak v případu Jiřího Čunka shledal odbor trestního řízení na mnoha místech – v procesních chybách, nestandardnosti postupu vyšetřovatele a v překročení rámce vydávacího rozhodnutí Senátu. Všechny tyto okolnosti byly posouzeny jako okolnosti vyvolávající pochybnosti o  objektivitě přípravného řízení.

klubů a jen kvůli tomu, že APK si před rokem zavařila sama situaci s uzavřením extraligy a počet klubů se letos najednou zvýšil, ho vůbec nezajímá. České kluby aplikovaly vůči Vsetínu zcela jiný mustr než vůči ostatním klubům. Jak jinak chápat, že kapitánovi Stantienovi Vsetín nedluží ani korunu, kdežto vůči Českým Budějovicím má stále pohledávku. Ani autorem předkládané morální ospravedlnění vyhození Vsetína vůbec neobstojí. To potom by se musel „pakovat“ hodně rychle z extraligy např. Liberec díky svému hlavnímu penězovodu firmě Syner. Kdo jste viděl na YouTube losování ohledně zakázky na stavbu hokejové haly v Karlových Varech, kterou firma Syner nakonec „šťastně“ získala, víte, o čem mluvím. A to byla jenom špička ledovce.

Lidé si z ptačí chřipky utahují

V  tomto směru je třeba připomenout osud trestních věcí například odsouzených Kajínka či Roztočila, kdy pochybnosti o  objektivitě přípravného řízení vedly k mnohaletým stále se vracejícím soudním procesům. Postup Nejvyššího státního zastupitelství nelze přirovnávat ke generální prokuratuře, neboť v tomto lze být s Marií Benešovou zajedno, že tak dle právní úpravy činit nemůže a nesmí. Nejvyšší státní zastupitelství nikdy nepostupovalo tak, a  ani do budoucna postupovat nebude, aby udílelo závazné pokyny OSZ či KSZ či aby na sebe z těchto stupňů atrahovalo (odejmulo) věci k dozoru či dohledu. Nejvyšší státní zastupitelství má právo i  povinnost rozhodovat o  návrzích, k nimž je věcně a místně příslušné. A to není možné směšovat s postupy popsanými výše. Věc nebyla vyřízena na politickou objednávku, jak je nám podsouváno bez konkrétních faktů. Rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství bylo učiněno odborem i státním zástupcem příslušným k takovémuto rozhodnutí dle organizačního řádu NSZ. Stalo se tak na základě vnějšího návrhu (jehož motivaci NSZ samozřejmě nemůže a nemohlo posoudit), bez pokynu či předcházející konzultace se mnou jako nejvyšší státní zástupkyní. Do funkce mě a  moje předchůdce opravdu jmenovala vláda na návrh ministra spravedlnosti. Stejně se postupuje při odvolávání. Vláda, ministerstvo spravedlnosti ani sama nejvyšší státní zástupkyně však nemohou rozhodnout o zpracovateli tak, že by ho kárně stíhaly pro právní názor (rozhodnutí ve věci), nemohou rozhodnout o jeho přeložení jinam, o  propuštění či snížení platu. Lze tedy hovořit o nezávislém rozhodování, když navíc zpracovatel, v případě eventuálního pokynu k rozhodnutí, může odmítnout splnění takového pokynu. A když to udělá, nemá to pro něj žádné negativní následky. Pro rozhodování Nejvyššího státního zastupitelství tedy nebylo a ani nemohlo být podstatné, zda věc je v počátcích, či před obžalobou (je ostatně s podivem, jak je předjímáno rozhodnutí státního zástupce ve věci, v níž dosud nebylo ukončeno vyšetřování). Ani to, zda je vláda před vzestupem, či krachem. Podstatné při rozhodování bylo to, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky. Navíc je dle mého názoru rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství zbytečně přeceňováno, neboť touto cestou došlo pouze k odstranění pochybností o dosavadní objektivitě řízení. Nic víc, nic míň. To, že se s rozhodnutím plně ztotožňuji a odpovídám za něj, přece neznamená, že bylo učiněno pod politickým tlakem. Q

dopisy Čunek drtí politickou scénu Konec vsetínského snu Respekt č. 24/07

Špička ledovce Je až dojemné, jak na jedné straně jde autor nekompromisně proti Jiřímu Čunkovi, a na straně druhé zlehčuje e-maily mezi údajnou svědkyní Urbanovou a vyšetřovatelem Šošovičkou. Prý se to dle striktního výkladu zákona nesmí, ale většinou jde prý jen o banality. Jak to může autor vědět? Jak to může obhajoba zjistit? Tyto pokoutní praktiky nemají co do činění s lidskými právy. To by se potom mohly zrušit výslechy a vůbec veškerá jejich dokumentace a vyšetřovatel by si komunikoval se svědky a obviněnými, jak by ho napadlo. A ještě ke glose Konec vsetínského snu. Je krásné, jak autor obhajuje vyřazení Vsetína z extraligy. Že se to událo ze zcela jiných příčin, než autor uvádí, po kartelové dohodě českých

Vojtěch Navrátil, Kroměříž Pohoda s ptačí chřipkou Respekt č. 24/07

Když má v Česku někde spadnout víc než běžný deštíček, musí meteorologové horem dolem veřejnost ujišťovat, že povodně nehrozí, a to i době, kdy je země vyprahlá na troud. Proč? Zažili jsme pár mohutných povodní, které zemi ochromily, a teď jsme na mokré nebezpečí citliví. Jinde mají uši nastražené na jiné hrozby. Předsedám vědecké společnosti, která loni pořádala každoroční konferenci v Británii. V lednu nám e-mailoval zpanikařený kolega z Bristolu, že bude muset srpnový kongres zrušit, protože kvůli ptačí chřipce lidé nepřijedou, a i kdyby, úřady je nejspíš na ostrov vůbec nepustí. Nechápal jsem, až mi došlo, jak Brity vyděsily nedávné epidemie BSE a slintavky, které končily apokalyptickým vybíjením zvířat a otřásly ekonomikou venkova. My jsme tu už dlouho žádnou pořádnou epidemii (ani zvířecí) neměli. A tak si lidé z ptačí chřipky utahují a úřady chlácholí. Autorka tvrdí,

že „teď už víme, že panika kolem hrozící epidemie se ukázala jako nadsazená“. Hloupost. Nikdo ze světových epidemiologů netvrdil, že ptačí chřipka mezi lidmi vypukne do svatého Jána. Dá-li Pán Bůh, nepřijde nikdy. Ale letos hrozí stejně jako loni. Proti reálnému riziku, že každý dvacátý se zadusí krví z plic rozleptaných vlastní zešílenou imunitou, se stojí za to pojistit. Stát nevyhodil 300 milionů korun za Tamiflu zbytečně a na informační kampaň měl dát víc než nicotných 2,7 milionu korun. Stíhačky a stodenní zásoby ropy, které, doufejme, také nikdy nebudeme doopravdy potřebovat, stojí „zbytečně“ mnohem větší hory peněz, ale buďme rádi, že je máme. Opravdu cynická je pak autorčina domněnka, že chovatelé, kteří museli pobít drůbež ve svých chovech, jsou vítězové (= vydělali na tom). Mnete si ruce, když vám někdo nabourá auto? Vždyť přece dostanete peníze od pojišťovny! Marek Špinka

RESPEKT 25  V  18.–24. červen 2007

respekt před 10 lety

jednatřicítka

mimochodem

ve hvězdách

Parta „Představme si semknutou šestnáctičlennou partu kluků, kteří jsou sehraní a  už léta se znají, ale teď chtějí mezi sebe přibrat několik sirotků zpoza humen. Jak se rozhodnout? Když už nevíme, jak se ti dacani osvědčí, vezmeme zatím jen tyhle tři, co nevypadají úplně natvrdle, říká vůdce party, ne zcela nepodobný Mirku Dušínovi. Já bych vzal i  támhletoho spratka z pastoušky; je to fracek, ale máme společnou babičku, namítá vzdorovůdce, ne zcela nepodobný Rychlonožkovi. Dušín svou autoritou podle očekávání zvítězí – snad jen za cenu, že nechá Rychlonožku řídit šlapohyb. V podstatě tak můžeme vnímat nynější debatu o rozšíření NATO.“ Takto po foglarovsku začínal komentář Jedině s  Mirkem Dušínem v 25. čísle Respektu před deseti lety. Týden předtím totiž USA oficiálně oznámily, že v prvním kole rozšíření Severoatlantické aliance podpoří Polsko, Maďarsko a Česko. A o dva roky později se pak NATO rozrostlo na početnější devatenáctičlennou skupinu včetně ČR. To, jakými jsme členy „party“, ukazuje nynější spor o radar. Jak říká Václav Havel v  minulém Respektu: „Věcně jde celkem o  drobnůstku, nějaká americká koule bude na kopci, kde byly dříve sovětské rakety. Ale z  hlediska krystalizace společenských postojů jde o věc naprosto zásadní. Neboť se na ní a skrze ni ukazuje, zda chceme být vyčkávavci, kteří spoléhají na to, že někdo jiný odvrátí velká nebezpečí dnešního světa, nebo zda se na kolektivní obraně chceme podílet aktivním způsobem.“ Respekt 25/1997

Chrousti na Parukářce

Alois Eliáš hrál riskantní dvojí hru. foto čtk

Hrdina s nálepkou zrádce 19. června 1942 byl v  Praze na Kobyliské střelnici popraven generál Alois Eliáš, protektorátní předseda vlády a  zároveň klíčová postava domácího odboje. „Ztělesnění velkého dramatu českého okupačního vývoje,“ charakterizuje ho historik Tomáš Pasák. Kolaborující vláda zároveň úzce spolupracovala s  londýnským exilem i  domácím odbojem. Eliášovo hrdinství proto spočívalo v umění nebezpečně kličkovat, uzavírat kompromisy, nosit dvojí tvář a nálepku zrádce. Sám by ale jistě raději bojoval přímo, protože byl především voják. Narodil se roku 1890. Povolávací rozkaz ho za první světové války zanesl na haličskou frontu, kde byl zajat a vstoupil do našich legií v Rusku. V roce 1917 ale odjíždí do Francie a účastní se všech bojů 21. československého střeleckého pluku. Po skončení války se vrací domů a  pak studuje v  Paříži vysokou válečnou školu. Vykonává vrcholné velitelské funkce, působí jako Benešův poradce a  v  roce 1938 poprvé vstupuje do vlády. Po okupaci je jmenován ministerským předsedou protektorátní vlády, zároveň zpočátku řídí i  ministerstvo vnitra. Dnes je jasné, že bez něj by domácí situace v  letech 1939–41 vypadala mnohem hůř. Eliáš a  jeho vláda se doma soustředili na masarykovskou „černou každodenní práci“, která Čechům v protektorátu ulehčovala život, a na neutralizaci českých fašistických skupin. Využívali měkkého von Neurathova postoje a spojení s antifašisticky cítícími členy jeho úřadu. Z  Londýna ovšem často přicházely nesplnitelné instrukce a  zároveň mezinárodní situace vypadala před německým útokem na Sovětský svaz objektivně zoufale: „Někdy nás držela

jenom víra,“ přiznal jeho nejužší spolupracovník Hubert Masařík. O co skupině kolem Eliáše šlo? Jen o to přežít ještě další den a prokličkovat? „My jsme chtěli získávat pro náš národ čas až do rozšíření protiněmecké koalice a přiblížení se fronty k našim hranicím,“ píše Masařík. Pro Eliáše se stalo smyslem nedopustit úplnou morální a hmotnou destrukci českých sil a  zachovat je k  nadcházejícímu boji. O  svém osudu si iluze nedělal. „Pamatuj si, že jsme obětovanými lidmi a musíme mít statečnost, abychom to vzali na vědomí,“ řekl Eliáš Ladislavu Karlu Feierabendovi. Jeho činnost nakonec bila Němce do očí. Po příchodu Heydricha do Prahy byl 27. září roku 1941 zatčen a  odsouzen k  smrti. Trest byl ale odložen samotným Hitlerem a  vykonán teprve v  době heydrichiády. Za celé měsíce věznění Eliáš nikoho neprozradil. Přesto byl po válce jeho odkaz zdiskreditován a v roce 1962 byl označen za exponenta buržoazie a zrádce národní věci. Teprve roku 2006 byly ostatky Aloise Eliáše a jeho ženy s oficiálními vojenskými poctami pohřbeny v Praze na Vítkově. „Kdybych tu nebyl já, bylo by to horší,“ říkávali často komunističtí funkcionáři. Ale prakticky nikdy to nebyla pravda. V Eliášově případě to však platilo stoprocentně, protože on proti nacistům aktivně bojoval. Domácí odboj má své zvláštní rysy, a i proto je dodnes podceněný. Válka by možná dopadla stejně i  bez lidí, kteří riskovali všechno, přestože mohli v klidu čekat, jak to dopadne. A právě ta dobrovolnost je na jejich hrdinství velkolepá.

pro čaj a polévku. Někteří zamíří k pultíku, kde měníme použité stříkačky za sterilní. Během dne se hodně z nich u toho pultíku párkrát protočí. Začíná frmol. Mnoho čajů, mnoho polévek, spousta stříkaček. Pak první dnešní telefon. Paní na druhém konci drátu má podezření, že její devatenáctiletý syn bere. Z čeho tak soudíte? No, nemeje se a nechce se mu chodit do práce. Klube se z  toho spíš postpubertální krize a mezigenerační konflikt. To hned druhý telefon je jasnější. Opět matka, opět syn, tentokrát šestnáctiletý, v  tašce mu našla použité stříkačky. Prý jsou kamaráda, jak tvrdil. Jsou s ním nějaké problémy? No, vyhodili ho ze školy, ztratil už pátý mobil, nic nedělá, po nocích je pryč a přes den spí a tátovi vybral z účtu 20 000. Jasně. Domlouváme na pátek návštěvu u  nás. Lépe i se synem, když odmítne, aspoň rodiče. Tak co dál? A  hele, přednáška pro školu, už se hrnou dovnitř. Prváci z gymplu. Neodrazuji, jen popisuji dobré i špatné účinky a vyprávím o životě našich klientů. Ať si sami vyberou, jak chtějí žít. Po jejich odchodu už na mě čeká paní, která volala včera, se synem. Dvacetiletý znuděný habán se v konzultační místnůstce rozvalí do křesla. Matka popisuje domácí agresivní scény, vyjmenovává všechno, co se jim ztratilo z bytu, a dodává, že Venda se přiznal k pervitinu, a kde se tedy můžou léčit. Ptám se paní, z čeho by se chtěla léčit ona, v narážce na její plurál. Trvá dlouho, než se vyjasní, že Vendu vlastně braní baví, léčit se nechce, doma je spokojený, protože maminka se vždycky o všechno postará, dluhy zaplatí, vypere, navaří. Konzultace nikam nevede, u Vendy tedy vůbec ne, matku se snažím přesvědčit, aby se objednala do Centra následné péče, kde s rodiči dlouhodobě pra-

cují a kde, ale to už si říkám jen uvnitř, by jí mohli dát sílu Vendu vyrazit ze dveří, aby okusil, zda je opravdu schopný brát drogy se vším, co k tomu patří – život na ulici, občas kriminál atd. Pak pokračují výměny a  čaje. Hele, drobná rvačka u umyvadla. Jen zpovzdálí kontroluji, není-li třeba zasáhnout, ale není. Od té doby, co netrestáme přestoupení pravidel, přestupků povážlivě ubylo. Jenom těch lidí chodí čím dál víc. Ne že by jich víc bralo, ani náhodou, tvrdé drogy, zvlášť opiáty, jsou evidentně „out“, ale ti, kteří už frčí pár let, nás potřebují čím dál častěji. Už vidím Pavlínu, kráčí k nám s prasklým abscesem na levém kotníku. Díra jak do vrat a  místo obvazu smrad, který by se dal krájet. Očistíme, vydezinfikujeme, zabalíme, vy jedna neposlucho, zajděte si k doktorovi, jinak vám tu nohu uříznou a hotovo. Stejně tam nezajde a zítra budeme převazovat zas. Ještě jedna rodičovská konzultace: synek měl pozitivní testy, v baťohu stříkačky, ztratily se peníze, ale říká, že nic nebere, a táta mu věří. Ach jo. Tak co potřebujete? Papír do práce, že nebere, aby ho nevyhodili. No jo, tak to vám nenapíšu. Dlouhá předlouhá konzultace. Ale nakonec z toho asi bude léčení v terapeutické komunitě. Uvidíme. A taťka do rodičovské skupiny. Dobrý. Ještě všechny slušně dostat z čekárny, uklidit a jde se domů. Ještě telefon: vaši kamarádi mi rozbili auto! Anonym. Myslíte moje bývalé spolužáky z teologie? Ti vaši feťáci. Aha, myslíte klienty. A volal jste policii? Ne? Inu, do toho. Já autům nerozumím a rozbitým už vůbec ne. Zamknu a zase zítra.

Tereza Brdečková

Q

jeden den v životě

Středa mezi narkomany Je za deset minut devět. Vcházím do nízkoprahového střediska Drop In, kde se, jako vždy, budu zabývat drogami, jejich uživateli, matkami uživatelů, partnery uživatelů, zkrátka lidmi svázanými s drogami nejrůznějšími pouty. První ze všeho je třeba uvařit várnici přeslazeného čaje, toho naši nejviditelnější klienti – heroinisti, pervitinisti a polymorfisti – spotřebují desítky litrů za den. Pak se vrhám připravit na nápor příchozích naši čekárnu. Tedy, my té místnosti tak říkáme, protože jsme zdravotnické zařízení, ale čekárna u obyčejného doktora vypadá přece jen jinak. Tady je kachlíková podlaha, otlučené zdi s malůvkami a podezřele vyhlížejícími cákanci, dva pevné těžké dřevěné stoly a halda těžko rozbitných židlí. Je devět. Kolegové dochystávají pytlíky s asijskými nudlovými polévkami, doplňují injekční materiál pro výměny a já otvírám polopancéřové dveře. Ještě přes zavřené slyším Jirku, jak velmi nahlas a emotivně vykládá svým kamarádům, že ji určitě zabijou, že ona si o to prostě říká. S otevřením upozorňuji Jirku, aby tu tak neřval, že to lidem v okolí vadí. Nikoho jiného umravňovat nemusím, protože kamarádi i „ona“ jsou imaginární postavy. Pak doráží další toxíci. Vplouvají do čekárny a hledají si pohodlná místa k sezení nebo jdou do ordinace

31

Martin Titman

Q

Vrch svatého Kříže, známější pod názvem Parukářka, je kopec nad pražským Žižkovem. Lysina obrostlá stromy a keři, jež se mírně svažuje směrem na západ. Za teplých večerů na louce vysedávají osamocení jednotlivci či skupinky lidí, pobíhají psi. Oáza uprostřed hlučného města, kde většinou pofukuje příjemný větřík. Člověk by řekl středomořský mistral tváří v tvář starověkému amfiteátru. Neboť lidé jsou tady jako v přírodním kině natočení jediným směrem. Dole před jejich zraky však neprobíhá řecká tragédie, ale pulzuje historický kotel hlavního města zježený známými kostely, jimž vévodí majestátní Hrad. Na Parukářce se říká, že z tohoto úhlu pohledu a za purpurového světla zapadajícího slunce připomíná sídlo tibetských dalajlamů Potálu. Nedávno jsme tam seděli v  pondělí. Krásný podvečer, akorát se lámal do noci. Na vzdáleném obzoru za Hradem klesalo letadlo. Jako stříbrná hvězda do rozestlané postele z červánků. Někdo v okolí vykřikl: „Už je tady.“ Na otázku kdo odpověděl: „No přece on.“ Bylo právě jednadvacet hodin a  vtom se skutečně objevil. Jako první průzkumník. Přiletěl ale od východu, zakroužil nad dekou a  zmizel. „Co to bylo?“ „No přece Bush, má přiletět v devět.“ Opodál stála hubená blondýna středního věku. Jako jedna z Giacomettiho zamyšlených kovových postav. Mlčky pozorovala svého psa. Nemohla vidět další dva, kteří probzučeli okolo. Na obzoru za purpurově potaženou Potálou zase klesalo letadlo. „Už jsou tady!“ Odpověď kdo překryla věta kamarádky Hanky: „Ta paní má hrozně těžkej život, ale snáší to klidně a  vyrovnaně.“ Všichni jsme s  obdivem vzhlédli k Giacomettiho soše. V tom okamžiku se objevil celý roj a náhle byli všude. Brouci se zelenožlutými krovkami. „A  hele, chrousti,“ řekl kamarád Petr natažený v  trávě. Někdo v  okolí vykřikl: „Mandelinky bramborový, přiletěly s ním.“ „S  kým?“ „No přece s  Bushem.“ „Už jste slyšeli tu písničku, kde se namísto ‚Dobrý den, majore Gagarine‘ zpívá ‚Dobrý den, prapore z  hvězd a  pruhů‘?“ zeptala se kamarádka Hanka. „Dělaj si z  lidí prdel. Přesně jako v tý televizi, jen to člověk pustí, má po náladě. To mě vždycky pěkně vytočí,“ nečekaně vykřikla paní s těžkým životem. Všichni jsme překvapeně vzhlédli k Giacomettiho soše. „Já sem dneska pěkně zničenej,“ řekl Petr a  na vysvětlenou dodal, „šel sem přes hřbitov.“ „Jaks moh jít přes hřbitov, když je zavřenej?“ zeptala se Hanka. Kroužili na všech stranách, sedali do trávy, na deku, brouci se  zelenožlutými krovkami. „Tak sem asi přelez přes zeď,“ řekl Petr. Rozsvícený Hrad vypadal jako fosforeskující pavouk roztažený na temném pozadí. „Du domů a  pustím si zas tu bednu,“ řekla opět klidná a  vyrovnaná blondýna. „To nejsou chrousti, ti maj hnědý krovky,“ řekla kamarádka Kateřina, která dosud mlčky pohupovala tělem a  vydávala zvuk podobný modlícím se buddhistickým mnichům v Potále. Když se pořád děje tolik záhadných věcí, proč by nemohli být chrousti zelenožlutí, napadlo mě a  podíval jsem se na nebe. Připomínalo rozblikanou pavučinu, anebo letní hvězdnou oblohu?

Jaroslav Formánek Příští týden píše Jan Balabán.

32

18.–24. červen 2007  V  RESPEKT 25

minulý týden

Slábnoucí koruna zdražila dovolenou. V  Chorvatsku se utopil první český turista. Tisíce lidí si připomněly, že uplynulo šedesát pět let od vyhlazení Lidic. Gabriel Eichler koupil ETA. Do Česka přijela po Diamantové cestě Jeho Svátost 17. Gjalwa Karmapa. Bohemians se slavně probojovali zpět do první fotbalové ligy. Ministr financí Miroslav Kalousek představil svůj návrh rozpočtu na příští rok a v kuloárech se rozhořela bitva o škrty jeho škrtů. Kdyby to tu zůstalo nastálo, vůbec by mi to nevadilo, komentovala většina dotázaných Brňanů šedesát lehátek, která v  rámci své akce Odpočiň si! rozestavila na brněnském náměstí Svobody studentka fakulty výtvarných umění Alena Kazatelová; lidem, kteří uposlechli její výzvy a na chvíli ulehli, roznášela skupina studentek stejné školy rohlíky a kávu; lehátka stála v  centru Brna den a  noc, poté bylo odpočívání zakončeno rozcvičkou. Pivovar Svijany začal vařit pivo pro sportovce. Do Česka dorazila daňová svoboda. Meteorologové informovali občany, že současná vedra vydrží ještě další měsíc. Cítím se na dvacet, řekla médiím moderátorka Romana Vítová v den, kdy oslavila třicet. Skupina

amerických vědců varovala svět před hrozící expanzí Alzheimerovy choroby. Na republiku padlo sucho. Neznámý pachatel z neznámých důvodů úmyslně zapálil automobil pardubického primátora Jaroslava Demla (ODS). V Praze koncertovala Laurie Andersonová. Česko se spolu s  Nizozemskem, Británií, Polskem, Irskem a Švédskem ostře postavilo proti plánu Španělska, Itálie a Francie zrušit sankce uvalené Evropskou unií na totalitní režim kubánského diktátora Fidela Castra; – ten, jak se zdá, k radosti všech lidí opravdu dobrého srdce nakonec přece jen nezemřel na svoji nedávnou těžkou nemoc, naopak se z ní zotavil a vrací se k moci, což moravská skupina Elektrick Mann oslavila v písni Fidel Castro hulí Havanu, ale ne marihuanu (http://www.youtube. com/watch?v=0Y-SWtNQqMA). Mezi Západem a Východem nyní zjevně vlád ne zásadní nepochopení, jež lze překonat jen tím, že odhalíme jeho podstatu; dokud se tak nestane, nebudeme naše vztahy s  Ruskem rozšiřovat, ale naopak je omezíme, prohlásil v  rozhovoru pro Der Spiegel britský premiér Tony Blair po summitu G 8 v Heiligendamu, kde ruský prezident Putin

opět ostře napadl americký záměr postavit v Česku a  Polsku část protiteroristického štítu na obranu Západu. Média přinesla zprávu, že evropské rychlovlaky začaly konkurovat letadlům. Vedení Národního parku Podyjí otevřelo naučnou stezku kaňonem Dyje. Vláda schválila národní program na snižování emisí. V olomouckém babyboxu našli Staníka. Na doporučení ministerstva vnitra neprodloužila cizinecká policie víza dvěma stovkám severokorejských žen, které tady až dosud se souhlasem zdejších úřadů vydělávaly otrockou prací devizy pro tamní stalinistický režim. Na útěku před policií utonuli v Odře na ostravské periferii dva mladí zloději měděných trubek. Jsme napadáni soustavně a  je toho tolik, že už to pokaždé ani nehlásíme, popsal pro Mladou frontu anonymní obchodník situaci v centru Přerova, kde prý – podle MF Dnes – bandy lupičů soustavně za bílého dne přepadávají a vylupují butiky na hlavní městské třídě a úřady si s jejich řáděním vůbec nevědí rady. Anna K. zvedla diváky ze židlí v Želivi. Za účasti českých hostů vztyčili ve Washingtonu Památník všem obětem komunismu. Průzkum agentury Median ukázal, že v předčasných

volbách by tady dnes zvítězila ODS (36 %) před sociální demokracií (31 %) a bolševiky (15 %). Tuzemská společnost Genomac prozkoumala DNA pěti tisíc Čechů a zjistila, že jsou Slované jen z poloviny – druhá půlka zdejší populace má podle Genomacu germánské, židovské či ugrofinské předky. Platon praví, že není krále, jenž by nepocházel z otroků, a není otroka, jenž by nepocházel z králů – dlouhá řada změn všechno smíchala a nic, co bylo před námi, není naše: lidi je nutno rozlišovat ne podle toho, odkud pocházejí, ale kam směřují, glosoval jeden z představitelů Genomacu informace své firmy citátem římského filozofa Lucia Aenea Seneky. Na základě genetických objevů Genomacu později Správa Pražského hradu požádala vědce z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, zda by analýzou DNA z  dochovaných kostí nešlo zjistit, jestli Přemyslovci byli, nebo nebyli správní Češi. Čtvrtina dotázané populace se v  mediálním průzkumu vyslovila pro to, aby se ve zdejších školách začalo zase fackovat. [email protected]

Q

inzerce

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol.  s  r.  o., IČO  61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Jiří Sobota. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek, Jaroslav Pašmik. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224  934  586, fax 226  216  799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224  930  999, fax 226  216  799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ  Press, spol. s  r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 17. 6. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.