Petr Uspenský
3. kapitola
Jak svět vnímají lidé a jak zvířata
Z předchozí kapitoly jsme se dozvěděli, jak obrovský rozdíl zeje mezi lidskou a zvířecí psychikou. Je jasné, že tento rozdíl ovlivňuje i odlišné vnímání vnějšího světa člověka a zvířete. Jenže v čem spočívá odlišnost? To je právě to nejdůležitější, co neznáme, ale co bychom se měli pokusit objasnit Abychom tak mohli učinit, musíme se ještě jednou vrátit k lidskému vnímání světa a zaměřit se na ně detailně. Potom se podíváme, jak by mělo dle našich předpokladů svět vnímat zvíře, bereme-li v potaz jeho omezené psychické schopnosti. Nejprve musíme podotknout, že ve vztahu k vnější podobě světa a jeho forem je naše vnímání světa krajně nesprávné. Víme, že svět se skládá z objektů, ale my vidíme – a taky můžeme nahmatat – vždy pouze povrchy. Nikdy nevidíme celé objekty ani je nedokážeme obsáhnout hmatem v celistvosti. Objekt, to je pojem, který se skládá z celé řady představ vytvořených na základě usuzování a experimentálního poznávání. Pro naše bezprostřední vnímání však existují pouze povrchy. Vnímání tíhy, hmoty, objemu, což jsou parametry, které myšlenkově spojujeme s objekty, je ve skutečnosti pouhým vnímáním povrchu. My víme jen to, že toto vnímání povrchu pochází od objektu, ale objekt samotný nikdy nevnímáme. Možná, že bychom pojmem vnímání objektu měli nazývat složité
41
Svět vyšších dimenzí a kombinované vnímání povrchu, váhy, hmoty, hustoty, odporu a dalších parametrů. Ale co děláme? Myšlenkově propojujeme všechny tyto vjemy do jednoho celku a tento složitý komplex vjemů nazýváme objektem. Bezprostředně vnímáme pouze povrchy a odděleně hmotnost, odpor a ostatní. Objekt jako takový však nikdy nevnímáme. Zvířecí iluze a absence kontroly u vnímání zvířat Víme, že svět se neskládá z povrchů a že jej vidíme nesprávně. Víme taky, že svět nikdy nevidíme takový, jaký ve skutečnosti je, ať už tím míníme hledisko filozofické, geometrické či jiné. Nikdy v životě jsme neviděli krychli, kouli ani další objekty; to, nač jsme hleděli, byl vždy jen jejich povrch. Toto víme a v mysli opravujeme to, co vidíme. Vidíme povrch, ale představujeme si objekt. Ale objekt jako takový si nikdy nedokážeme vybavit. Nemůžeme si představit krychli či kouli tak, aby to nebylo v perspektivě, ale absolutně, tedy ze všech stran najednou. Samozřejmě že svět neexistuje v perspektivě, avšak my jej jinak vidět nemůžeme. Obecně vidíme všechno jen v perspektivě, tedy během procesu vnímání dochází ke zkreslení světa za pomoci našeho zraku. Ale to my víme, že svět je zkreslený. Jistěže není takový, jakým jej vidíme, a proto v mysli neustále napravujeme to, co vidíme zrakem, a reálný obsah zaměňujeme za symboly věcí, které nám ukazují oči. Zrak, tedy naše schopnost vidět, je komplikovaná záležitost. Sestává ze zrakových vjemů a dojmů získaných hmatem, jež se nám uložily v paměti. Malé dítě se snaží ohmatat všechno, s čím přichází do styku – kupříkladu nos své chůvy, Měsíc nebo světelné prasátko na zdi. Jak rozlišovat blízké a vzdálené věci pouhým zrakem – to se naučí teprve časem. Avšak i v dospělosti jsme velmi náchylní k tomu, že snadno uvěříme optickým klamům.
42
Petr Uspenský Vzdálené předměty vidíme jako ploché, tedy na ně pohlížíme ještě nesprávněji, protože tvar povrchu (reliéf) je vlastně symbol, poukazující na určitou vlastnost předmětů. Z velké vzdálenosti člověka vidíme jen jeho siluetu. To se děje z toho důvodu, že na velkou vzdálenost nikdy nemůžeme nic nahmatat a naše oko není naučeno, aby si všímalo rozdílů mezi povrchy, které v blízkosti nahmatáme konečky prstů. Za žádných okolností nemůžeme – byť třeba jen ve velmi malém prostoru – vidět alespoň kousek vnějšího světa tak, jak se ve skutečnosti jeví, tedy tak, jak jej známe. Nikdy neuvidíme psací stůl a skříň najednou ze všech stran i zevnitř. Zrak zkresluje vnější svět způsobem, jenž jsme si už vyjasnili, a to proto, abychom mohli při ohlížení kolem dokola určit, kde se ty či ony předměty nacházejí a v jakých vzájemných vzdálenostech. Nikdy se však nedokážeme na svět podívat jinak než ze svého hlediska. A proto svět nikdy neuvidíme správně, nýbrž vždy jen zkresleně. Reliéf a perspektiva – to jsou příklady zkreslování předmětů, jichž se zrak dopouští. Je to optický klam a iluze; zrak nám lže. Krychle v perspektivě – takový výraz jsme vybrali pro trojrozměrnou krychli. Jenže to, co vidíme, je jen zdánlivé zobrazení domnělého reálného trojrozměrného světa, kterým se geometrie zabývá; není to svět sám. Něco vidíme a na základě viděného se domýšlíme, co asi představuje objektivní realitu. Víme, že to, co vidíme, není správné, a proto si svět představujeme jinak, než jak jej vidíme. Pokud bychom o správnosti našeho zraku nepochybovali a mysleli si, že svět je přesně takový, jakým jej vidíme, pak bychom si jej zřejmě představovali a pojímali úplně jinak. Svět by pro nás byl zcela jiný.
43
Svět vyšších dimenzí Máme schopnost všelijak upravovat a korigovat to, co vidíme okem; to však vyžaduje ovládání pojmů, protože k těmto úpravám a korekcím dochází při usuzování, jež je bez pojmů nemožné. Kdybychom tuto schopnost neměli, viděli bychom svět jinak. Z toho vyplývá, že mnohé, co existuje, bychom viděli nesprávně, přičemž mnohé z toho, co existuje, bychom neviděli vůbec, a naopak bychom viděli spoustu toho, co ve skutečnosti vůbec neexistuje. Především bychom viděli obrovské množství neexistujících pohybů. Svět pohyblivých ploch Každý pohyb, který vykonáme, je pro naše bezprostřední vnímání spojen s pohybem věcí kolem nás. Víme, že tento pohyb všeho kolem nás je iluzorní, ale přesto jej vnímáme jako reálný. Předměty kolem nás se otáčejí, ubíhají mimo nás, jeden předhání druhý. Projíždíme-li pomalu ulicí, domy se pomalu otáčejí, a když se rozjedeme rychleji, i ony se začínají otáčet rychle. Zničehonic před námi vyvstávají stromy, které také ubíhají a nakonec zcela zmizí. Tato domnělá oduševnělost předmětů spolu s vidinami ve snu během spánku živila a živí pohádkovou fantazii. A pohyby předmětů v těchto případech bývají velmi složité. Jen se podívejte, jak divně se chová chlebová kůrka ležící před oknem vagonu, když kolem ní projedete ve vlaku: přiblíží se do těsné blízkosti okna, pak se pozastaví, pozvolna se otočí kolem dokola a pak se rychle mihne a ztratí se pryč. Stromy v lese také ubíhají s různými rychlostmi, takže se nám zdá, že jeden předbíhá druhý. Máme tu celou scenerii, po okraj zaplněnou iluzorními pohyby. A co bychom měli říkat o Slunci, které bývá ve všech jazycích světa nazýváno jako vycházející a zapadající? A ten „pohyb“, který byl kdysi dávno tak vášnivě obhajován!
44
Petr Uspenský Toto všechno budí pouze iluzorní dojem, všechno si takto pouze představujeme. Ačkoliv velmi dobře víme, že všechny výše popsané pohyby jsou iluzorní a domnělé, pořád si myslíme, že je vidíme a občas tomuto sebeklamu i podlehneme, a tudíž se mýlíme. O kolik více iluzí bychom však viděli, kdybychom nemohli rozumem analyzovat příčiny, jež tyto iluze vytvářejí? Mysleli bychom si, že všechno existuje v podobě, v jaké to vidíme? Já vidím – a to znamená, že to existuje! Z tohoto tvrzení pramení všechny iluze světa. Správně bychom měli říkat: já vidím – a to znamená, že to neexistuje! Nebo přinejmenším alespoň: já vidím, a to znamená, že tomu tak nemusí být (že to neexistuje v podobě, v jaké to vidím). My lidé toto poslední tvrzení říci můžeme, ale zvířata nemohou. Pro zvíře je všechno takové, jaké to vidí. Zvíře musí věřit tomu, co vidí. Jakým se jeví svět pro zvíře? Svět je pro zvíře řadou složitých a pohybujících se povrchů. Zvířata žijí ve světě se dvěma dimenzemi a jejich vesmír si zachovává vlastnosti a podobu povrchu. A na tomto povrchu probíhá nespočetné množství všelijakých pohybů toho nejfantastičtějšího charakteru. Proč zvíře vnímá svět jako povrch? Především proto, že i my jej vnímáme jako povrch. Jenže my to víme, že svět povrchem není. Zvíře to ale vědět nemůže. Zvíře přijímá vše takové, jaké mu to připadá. Nedokáže upravovat to, co mu říkají oči – anebo to alespoň nedokáže ovládat v takové míře jako my. Zvířata vidí náš trojrozměrný svět jako dvojrozměrný My můžeme poměřovat svět třemi směry, neboť nám to naše rozumové vlastnosti dovolují. Zvíře může poměřovat svět jen dvěma směry najednou, nikdy ne třemi. Tato skutečnost je dána tím, že zvíře nedisponuje pojmo-
45
Svět vyšších dimenzí vým aparátem a není schopné si uložit v paměti vzdálenost v prvním směru, zatímco se zabývá poměřováním ve druhém a třetím směru. To si vysvětlíme přesněji. Představme si, že měříme krychli. Poměřujeme-li ji ve třech směrech, musíme to provést postupně, přičemž měříme-li v jednom směru, výsledky měření obou dalších směrů si musíme uložit v paměti, tedy zapamatovat si je. A v hlavě si je můžeme uchovat jen jako pojmy, propojíme vícero různých pojmů a přiřadíme jim různé kategorie. Označíme-li si oba poměřené směry kategoriemi určujícími délku a šířku, můžeme přistoupit k měření třetího směru – výšky. Jinak to udělat prostě nelze. Dva prvotní rozměry krychle jsou jako představy zcela totožné a určitě v mozku splynou v jeden. Zvířata neznají pojmy, proto nemohou k těmto dvěma získaným rozměrům krychle přiřadit kategorie délky a šířky. V okamžik, kdy zvíře začne poměřovat výšku krychle, dva první parametry se mu spojí do jednoho. Při měření krychle má zvíře k dispozici pouze představy, nikoli pojmy. Jako například kočka, kterou jsem jednou pozoroval. Roznesla svoje koťata – měla jich pět nebo šest – do různých pokojů, ale už je pak nedokázala posbírat, aby je měla všechna pohromadě. Uchopila do zubů jedno kotě a přinesla ho do pokoje, kde ho položila ke druhému kotěti. Pak běžela hledat třetí kotě, přinesla je a položila k prvním dvěma koťatům. Jenže tu uchopila první kotě a odnesla je zase do jiného pokoje, kde ho položila ke čtvrtému kotěti. Ale to už zase běžela zpátky a odnesla druhé kotě někam úplně jinam, nejspíše k pátému kotěti, a tak dále.16 Kočka přetahovala své potomstvo sem a tam asi hodinu, upřímně se u toho trápila, ale nic nemohla dělat. Bylo zřejmé, že jí chybí pojmový aparát o počtech, který by jí umožnil si uvědomit, kde a kolik koťat vlastně má.
46
Petr Uspenský Je nesmírně důležité, abychom si uvědomili, jaký vztah má zvíře k poměřování objektů. Celá věc tkví v tom, že zvíře vidí pouze povrchy. (To můžeme říci s naprostou jistotou, protože i my vidíme pouze povrchy.) A protože zvíře vidí jen povrchy, může si představit pouze dva směry, dvě dimenze. Aby bylo schopné vnímat spolu se dvěma dimenzemi i třetí dimenzi, muselo by umět myslet, a to znamená, že tato dimenze by pro ně musela být pojmem. Avšak zvíře nezná pojmy. Třetí dimenze pro ně existuje rovněž jako představa. Z tohoto důvodu se mu dvě první dimenze spojí do jedné v okamžik, kdy se objeví třetí dimenze. Zvíře vidí rozdíly mezi dvěma prvními dimenzemi, avšak rozdíly mezi třemi už vidět nemůže. A to proto, že tento rozdíl je nutné znát. A aby bylo možné něco znát, je nutné disponovat pojmovým aparátem. Totožné představy by se u zvířat měly slučovat do jedné, tak jako se pro nás slučují dva souběžné a totožné jevy probíhající v tomtéž bodě. Pro zvíře tak vznikne pouze jeden jev. Tudíž jsme se dopracovali k výsledku, že zvířata vidí svět jako povrch a poměřují jej ve dvou dimenzích, dvěma směry. Přesto je tu jedno ale. Jak vysvětlit skutečnost, že zvířata se velmi dobře orientují v trojrozměrném světě, přestože sami žijí ve dvojrozměrném, respektive sami sebe vidí ve dvojrozměrném světě? Jak vysvětlíme, že ptáci bez problémů létají nahoru, dolů i do stran, pohybují se všemi třemi směry? Jak to, že kůň dokáže skákat přes překážky a umělé bariéry? Jak je možné, že kočka i pes velmi dobře porozumí tomu, co to je hloubka a výška, jakožto i délka a šířka?
47
Svět vyšších dimenzí Třetí dimenze jako pohyb Abychom se mohli těmto otázkám věnovat, musíme se vrátit k základním poznatkům o zvířecí psychice. Dříve jsme si vysvětlili, že mnohé vlastnosti předmětů, jež si my lidé pamatujeme podle obecných příznaků, typických pro daný druh předmětu, si zvíře musí zapamatovat jako individuální vlastnosti předmětů. Vyznat se v tomto nepřeberném množství individuálních vlastností uchovávaných v paměti mohou díky emocionální podbarvení, jež se u nich spojuje s každou představou a při každém rozpomenutí se na nějaký vjem. Kupříkladu zvíře zná dvě cesty a vnímá je jako dva na sobě nezávislé jevy, které spolu nemají nic společného: jeden jev, tedy jedna cesta se skládá z řady určitých představ, které jsou samozřejmě různě emocionálně podbarveny; zatímco druhý jev, tedy druhá cesta, sestává z úplně jiných představ, k nimž se váží jiné emoční vjemy. My lidé bychom řekli, že jedno i druhé je cestou, z nichž ta první vede do jednoho místa a ta druhá do jiného. Pro zvíře však tyto dvě cesty neznačí nic společného. Přesto si pamatuje všechny emocionálně zbarvené počitky spojené s první i druhou cestou, a to v posloupnosti, jak šly za sebou. Proto si pamatuje obě cesty takové, jaké jsou, se všemi zákrutami a ohyby, s jámami, ploty a vším, co k nim patří. Z výše řečeného vyplývá, že zvířeti pomáhá, když si zapamatuje určité vlastnosti viděných předmětů, protože se tak dokáže orientovat ve světě jevů. Zpravidla je zvíře před novými skutečnostmi mnohem bezmocnější než sám člověk. Zvíře vidí dva směry. Třetí směr sice vnímá, „cítí jeho přítomnost“, ale nevidí jej. Vnímá jej jako cosi nestálého, co se neustále mění, a chápe jej stejným způsobem, jako my vnímáme čas.
48
Petr Uspenský Zvíře rozpozná povrchy se všemi rozličnými vlastnostmi díky mnohočetným a různorodým pohybům. Řekli jsme si, že všechny iluzorní pohyby a zrakové klamy by zvířeti měly připadat jako zcela reálné. Nám se také zdají reálné, ale my o nich víme, že jsou jen pouhými zrakovými přeludy: dům se přece neotáčí, když kolem něj procházíme, je to jen iluze – stromy se nevynořují zničehonic zpoza rohu a Měsíc se neprochází v oblacích. Kromě těchto pohybů zvíře vidí i mnoho dalších, které by nám vůbec nepřišly na mysl. Mnohé předměty, které vidíme jako absolutně nepohyblivé – což jsou vlastně všechny předměty – by zvíře teoreticky mělo vnímat jako pohyblivé. A právě v těchto pohybech si zvíře uvědomuje existenci třetí dimenze, třetí směr objektů, z čehož vyplývá, že třetí dimenzí objektů je pro zvíře pohyb. Úhly a křivky jako projevy pohybu Zkusme si představit, jak zvíře vnímá předměty vnějšího světa, a předpokládejme, že se před námi nacházejí tyto předměty: velký kruh a vedle něho velká koule stejného diametru. Stojí-li zvíře před nimi v určité vzdálenosti, vidí dva kruhy. Začne-li je obcházet kolem dokola, všimne si, že koule se promění v kruh, který se postupně zužuje, až z něj zbude pouhý pás, tenká linie. Při dalším obcházení dokola se pás opět rozšíří a opětovně promění v kruh, zatímco koule se při pohybu kolem své osy nezmění. Ale když se zvíře ke kouli přiblíží, začnou se s ní dít podivuhodné věci. Pokusme se pochopit, jak zvíře vnímá povrch koule a jak jej odlišuje od povrchu kruhu. Jedno je jisté: zvíře vnímá sférický povrch jinak než my. My vnímáme vypouklý anebo kulovitý povrch jako obecné vlastnosti. Zvíře však v důsledku specifického omezení své psychiky vnímá zaoblenost jako individuální
49
Svět vyšších dimenzí vlastnost dané koule. Můžeme s jistotou tvrdit, že zvíře si představuje kulatost jako pohyb pozorovaného povrchu. Jak se zvíře přibližuje ke kouli, nastává určitá situace, pravděpodobně velmi podobná této: povrch, na němž spočinul zrak zvířete, se dává velmi rychle do pohybu. Centrum tohoto povrchu se vysunuje kupředu a všechny ostatní body se od něj vzdalují rychlostí přímo úměrnou jejich vzdálenosti k němu (respektive jejich vzdálenosti k němu na druhou). Právě takto by zvíře mělo vnímat kulovitý povrch. Podobá se to našemu vnímání zvuku. V jisté vzdálenosti od koule zvíře vidí jen plochu. Když se k ní přiblíží a dotkne se libovolného bodu na ní, pozná, že všechny ostatní body se ve vztahu k tomuto bodu přemístily v porovnání k tomu, jak by měly být umístěny na rovině – jako by se všechny ostatní body daly do pohybu a přesunuly se do stran. Dotkne-li se jiného bodu, vidí, že se stalo totéž: i od tohoto bodu se ostatní body vzdálily. Tuto vlastnost koule bude vnímat jako pohyb nebo vibraci. Kouli vnímá v tomto případě skutečně jako vibrující a pohybující se povrch. Stejným způsobem – jako pohyby – by mu měly připadat všechny úhly nepohyblivého předmětu. Zvíře může vidět úhly trojrozměrného předmětu pouze tehdy, pokud se pohybuje kolem nich. Bude se mu ale zdát, že se předmět otáčí – objevila se další strana, zatímco ta předchozí zmizela anebo se přemístila. Úhel bude zvířetem vnímán jako otočení předmětu, jako jeho pohyb, tedy jako něco, co je pomíjivé, dočasné, jinými slovy – jako proměna stavu předmětu. Vzpomene-li si na dříve spatřené úhly, které vidělo jako pohyby objektů, zvíře si bude myslet, že už ustaly, ukončily svou existenci, prostě zmizely – že jsou v minulosti. To uvádím jako příklad, je samozřejmé, že zvíře nebude takto usuzovat. Ale bude se chovat, jako by takto usuzovalo.
50
