Juan Braun Evita - Jak byla zavražděna

Juan Braun Evita - Jak byla zavražděna

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Juan Braun

EVITA Jak byla zavražděna

Praha 2012 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS211188

Všechna práva na tuto knihu náleží pouze autorovi a to v souladu s právy vyhrazenými příslušným zněním autorského zákona. Bez předchozího písemného svolení autora nebo nakladatelství není dovoleno dílo reprodukovat, zaznamenávat ani šířit žádným informačním systémem, pořizovat fotokopie či mechanický, fotografický, elektronický, magnetický, elektrooptický nebo jakýkoliv jiný záznam. Postavy a děj tohoto díla jsou smyšlené.

© Juan Braun, 2012 Translation © Alena Kučerová, Gita Dudová, 2012 Cover © Zdeněk Kaluža, 2012

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS211188

Pro Taru a Ricarda Reyese


PROLOG


Evita - Jak byla zavražděna

9

JÁ, OSOBNÍ STRÁŽCE Tu noc se přidal k davu. Držel se ho až k Plaza de Mayo, stejně jako tisíce dalších Argentinců protestujících proti korupci a bídě. Piqueteros - lidové hlídky - zahradily řadu ulic, aby zablokovaly dopravu. Paralyzovaly živoucí město. Na pátek večer to nebylo zlé. Všechno připomínalo donekonečna se opakující film. Podobné scény už viděl mnohokrát, opravdu mnohokrát. Jak se jen Argentina za těch pár let změnila! Je to neuvěřitelné! Stejné vlajky, stejné písně, ale lidé jsou jiní a jejich politika také. Dřívější peronismus Juana Peróna požadoval znárodnění podniků. „Jsou naše,“ křičel z balkónu. Teď tento nový Menemův peronismus všechno rozprodává za pár šupů. Argentincům už nepatří ropa, aerolinky, telekomunikace ani půda. Zbývá jen darovat někomu vlajku a státní znak. Náměstí přetékalo demonstranty. Byla tam i spousta policajtů s obušky v rukou odhodlaných rozdat pár ran chudákům, žádajícím chleba a spravedlnost. Zatnul zuby. Něco v něm vřelo. Těžko uvěřit, že to bylo právě tady, kde před časem lidé mohutně provolávali slávu generálovi a Evě Perónové, kteří z balkónu Casa Rosada oslňovali národ. Opřel se o lampu hned vedle mladičkého páru. Podíval se na ně. Ano, byli to cabecitas negras- černé hlavičky z vnitrozemí. Nebo z Matanzy? Kdo ví. Ona měla kolem krku uvázaný modrobílý šátek v barvách argentinské vlajky. Po čele jí stékaly perličky potu a prsa se jí vzdouvala v rytmu mohutných bubnů Tam-Tam. Bylo k nevíře, jak hlasitě tahle dívka protestovala proti vládě, která se schovávala za zdmi vládního paláce Casa Rosada. Podobala se Evě, ale nebyla to ona. Vzpomněl si na ni. Na Svatou Evu a vůbec na všechno, co se v jeho životě událo od chvíle, kdy osud, ten požehnaný osud, proťal jejich cesty. Zatřepal hlavou jako pes, který se snaží zbavit blech. Chtěl té dívce říct, že byl jejím osobním strážcem. Stával vedle ní na tamtom balkóně. Hlídal ji, riskoval pro ni život. A všechno bylo marné. Stejně ji zavraždili. Cítil se hrozně. Mladíci vybíjeli svůj vztek do vypnuté kůže bubnů. On tu možnost neměl. S rukama v kapsách odcházel. Táhl své nohy pryč a občas přitom kopal do kamínků. Vzal to přes Floridu až k Plaza de San Martín. Potom stoupal elegantní třídou Santa Fé. Aniž si všiml, ocitl se po chvíli před domem, kde měl svou garsonku. *

*

*

Vrátný zabíjel čas čtením El Gráfica. Zvedl pohled a šel Ricardovi otevřít dveře.


10

Juan Braun

„Dobrý večer, pane, jste tu jaksi brzy,“ poznamenal s jistou kreolskou jizlivostí. „Jsou dvě v noci, Arturo a v centru je hrozný zmatek. Lidové hlídkyvšak víte.“ „Já vím. Ale fandím jim.“ „Tak dobrou, Arturo,“ řekl a vešel do výtahu. Za dvacet vteřin výtah zastavil ve dvanáctém poschodí. Zavřel vchodové dveře a aniž rozsvítil, zamířil přímo ke skříňce kde měl bar s několika láhvemi whisky, tequily, vodky a rumu. Potřeboval se napít. Dvojitá, trojitá whisky ho vrátí do pohody. Nalil si a vůně zasáhla jeho smysly. Dal si pořádný hlt a cítil, jak mu nápoj jantarové barvy spaluje krk. Cítil se lépe. V koupelně postavil skleničku na okraj vany a svlékl se. Oblečení nechal válet na bílých dlaždicích. Otočil kohoutkem, zastrčil zátku a vana se začala plnit. Ponořil jednu nohu do vody. To je ono. Horká, vařící, to má rád. Pak druhá noha a nakonec potopil tělo až po krk. Po hodné chvíli sklouzl pod vodu i hlavou. Ach, to je dobře! Vydržel tak asi minutu. Obrazy právě prožitých událostí se mu mísily v hlavě s obrazy Evy Perónové. „Dost, stačí!“ vykřikl, když vystrčil hlavu z vody. Ležel se zavřenýma očima a nemohl Evu vypudit ze svých myšlenek. Potom se osušil, nahý se sklenkou v ruce přešel do pokoje a vyklonil se z balkónu. Bylo pozdě. Skoro čtyři ráno. Měsíc čistil řeku koštětem stříbrných paprsků. Měl pocit, jako by ho vyloučili z nebe a jeho byt byl pouhým prodloužením protějšího parku. V představách se procházel po vrcholcích korun stromů a byl si jistý, že to občas, ve svých náměsíčných nocích, také dělal. Několikrát zazvonil telefon… „Kdo to může být?“ uvažoval. „Marie, Tara? Ano, mohla to být Tara. Ona patří k těm, kdo dokáží volat tak časně ráno. Sháněla ho. Ona mu rozuměla. Vždyť byla jediná, která ho zkrotila. Tara, jeho láska na první pohled. Po tolika letech se stále milovali. Vůbec nic se mezi nimi nezměnilo. Zvláštní, překrásné. Věčná láska.“ Ale tentokrát nechal telefon zvonit. Nezvedl sluchátko. Průvod pochodní se blížil. Jako hejno tisíce světlušek. Ne, ne! Spíše to byl pohřební průvod. Připomněl mu Evu. Její pohřeb. Byl jedním z těch, kteří nesli na ramenou rakev. Příslušelo mu to, protože se jmenoval Ricardo Reyes a byl osobním strážcem Evy Perónové. „Kdyby ji nezavraždili, byla by Argentina jiná,“ pomyslel si. „A kdyby vojáci nevyhostili Peróna, Argentina by byla bohatá a mocná. Pšenicí a masem vlastní produkce bychom nasytili polovinu světa. Ale všechno, všechno nám ukradli. Teď už jsme jen chudou zemí. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


11

Ne, země je bohatá. Jen Argentinci jsou chudí!“ Vztekle mrštil skleničkou do prázdna. Ve vzduchu vykroužila několik piruet jako drak bez ocasu a roztříštila se o kmen jednoho z eukalyptů, který na něj povýšeně zíral z protějšího parku. Průvod pochodní pokračoval v tichosti pod jeho balkónem. „Možná, že jsem zemřel. Je to můj pohřeb? Ne, ještě ne, ale už brzy! Vím, že to bude brzy. Ano, cítím, že se blíží moje hodina. Ale nejdříve musím vypovědět, jak zavraždili Evu Perónovou. Musím to udělat. Už je na čase. Budou mi věřit? Mnozí ano. Ale „smetánka“ Buenos Aires, Evini nepřátelé, budou tvrdit, že jsou to všechno samé lži. Nevadí! Já vím, že ji zavraždili a také vím jak!“ Zavřel oči. Koupaly se v slzách. On, tvrďák, žoldnéř, osobní strážce Evy Perónové teď plakal. Měl chuť vrhnout se do prázdna a letět. Uslyšel řev lva. Přicházel z hloubky jeho nitra. Ne, byla to lvice. Vešel do pracovny, vzal malý diktafon Sony, vložil do něj prázdnou pásku, posadil se do křesla, stiskl REC a začal vyprávět, jak zavraždili Evu Perónovou.


12

Juan Braun

VĚŠTBA Svítalo. Svítalo rychle. Noc opouštěla své hvězdy. Na pár hodin je učiní neviditelnými, aby mohly odpočívat. Snažila se je spočítat, ale nešlo to. Když došla k číslu sto třicet šest, přiznala porážku. Navíc si byla téměř jistá, že některé počítala dvakrát. Ach! Spočítat hvězdy! Nemožné. Byla to jen hra, kterou se bavila během dlouhé a únavné cesty. Loď rozřezávala přídí hedvábnou hladinu moře, aby se jizva záhy znovu zacelila, aniž by po ní zůstaly stopy. Eva si pomyslela něco o zázraku, že taková obluda může plout. Ano, jak říkávali venkované; zázrak, čertovina, když se taková hromada plechu nepotopí. Usmála se. Svítalo. Slunce se objevilo právě uprostřed oné tenké linie, která oddělovala oceán od nebe, a zalilo království Boží rozličnými odstíny oranžové. Byla to citlivá práce duchů, kteří se rozhodli s prsty umazanými od spousty barev pomalovat oblohu i její mračna a porušit tak nebeskou monotonnost. Pocákali barvami i moře, právě v místech, kde byly vlny nejdivočejší. Při svítání byla Eva vždy fascinovaná očekávaným příchodem slunce. Měla pocit, že jí jeho paprsky předávají šifrovanou zprávu o naději: „Vydrž, zbývá už jen málo. Vydrž! Život má spoustu barev.“ „Slunce, vždycky je slunce,“ zašeptala a náhle se vynořily vzpomínky na jiné časy. Na jiné slunce. Zasvítilo do jejího života, když byla ještě holkou v pubertě a nedávno oslavila patnácté narozeniny. Ano, to slunce, ten světlý bod jejího života se jmenoval Agustín Magaldi. Nezapomenutelný zpěvák, který ji ještě jako mladé děvče odvezl do Buenos Aires, aby zde dobyla hereckých úspěchů. Herečka! Už je to pár let. Šestnáct! I když šestnáct let není tak dlouho. Ne pro Evu. Teď už byl Magaldi pouhou vzpomínkou. Téměř zapomenutý zpěvák, zatímco ona, Evita Perónová, je nejmilovanější a zároveň nejnenáviděnější ženou země. Zakroutila hlavou. Ne, není možné, že by ta chudá dospívající dívka, celá vyděšená, procházející ruku v ruce s Agustínem Magaldim ulicí Corrientes, byla stejná osoba. Nejmocnější žena Argentiny i celé Ameriky. Kdo se jí vyrovná? První dáma Spojených států? Ale pak už nikdo. Jedna druhou obdivovaly, přestože patřily k naprosto odlišným politickým táborům. Eleonor řekla o ní, o Evě Perónové, že je významnou ženskou osobností Latinské Ameriky se silným vztahem k chudým. A ona jí pak vzkázala: „Raději se věnujte svým chudým černochům v Harlemu. O svoje cabecitas negras se postarám sama.“ Jak se toto všechno mohlo stát za pouhých šestnáct let? Nedávno jí bylo třicet. Stala se první dámou země a k tomu duchovní vůdkyní argentinské-



13

ho národa. Za každou cenu se snažila zlepšit život svých descamisados, cabecitas negras, chudáků z Chaqueñy, Cordoby, Correntinu, kteří neměli vůbec nic. Neuplynul tak dlouhá čas od doby, kdy sama bojovala o přežití v zatuchlém pokoji s Martou Gomezovou, další aspirantkou herectví, která se stejně jako ona snažila prosadit v tom strašném městě, Buenos Aires. Zato nyní pomáhá Evita miliónům lidí, kteří stejně jako ona dorazili do velkolepého města bez ničeho, a je plně oddána věci svého manžela, prezidenta Juana Peróna. Za krátkou dobu získala nejsilnější podporu národa v celé historii země a také největší nenávist oligarchie a soupeřících levicových intelektuálů, kteří jí pohrdají. A to nejen kvůli aroganci a nízkému původu, ale především proto, že je žena. Něco takového bylo v politice nemyslitelné. Ještě nedozrála doba, aby se i ženy staly součástí politiky. Eva Perónová vtrhla do kurníku, kde vládnou pouze kohouti. Neudělala to z rozmaru. Chtěla bojovat za chudé a také za ženy. Taková drzost! Byla to ona, která díky svým útočným vystoupením dosáhla schválení zákona o volebním právu žen. Poprvé v historii země mohla jít argentinská žena k volbám. Neuvřitelné! Naprostá revoluce! Ano, Juan Perón a ona plánovali revoluci. Čtyřicátá léta byla dobou změn, nejen v Argentině, ale na celém světě. Evropa ztrácela svoje kolonie jednu po druhé. Někdy pokojnou cestou, jindy v důsledku ozbrojených povstání. Objevili se Mao Ce-tung, Ho Či Min, Mahátma Gándhí, Julius Nyerere, Nelson Mandela a Zamora Machel. Nová generace nacionalistických lídrů, kteří nebojácně a nezištně hájili zájmy svých zemí. Jedna epocha umírala a druhá se rodila. Konec kolonializmu. Žilo se revolucí a bojovalo se na život a na smrt. A nepřítel neměl slitování. Marshallův plán, který způsobil prudký pokles cen na mezinárodním trhu surovin, zasadil mladému národu tvrdou a nespravedlivou ránu. Severoameričané tehdy dávali zadarmo Evropanům to, co jim Argentinci museli prodávat. Vražedný bojkot znemožnil Perónově vládě možnost jakéhokoliv úspěchu. Historie by vypadala jinak, kdyby argentinští vývozci mohli obchodovat s Evropou na tradiční úrovni, jak tomu bývalo před Marshallovým plánem. *

*

*

Co o tom všem věděla mladá Eva Perónová?


14

Juan Braun

„Já nevím absolutně nic, nic! Ano, jsem úplná hlupačka!“ Ale rozčilovalo ji, že tak bohatá a velká země o rozloze dva nebo tři milióny kilometrů čtverečních, s více než patnácti miliony obyvatel, má tolik chudých. Ano, cítila vztek, že v provincii Buenos Aires, sýpce světa, žijí cabecitas negras v plechových chatrčích bez vody, bez elektřiny, bosí, negramotní a zoufalí. Avšak v každé pohádce přicházejí víly a dělají zázraky. A v životě Evy Perónové se víla objevila právě ve chvíli, kdy se narodila v městečku Los Toldos. Tou vílou byla doňa Eulalia, zaříkávačka, šamanka a porodní bába, která ji přivedla na svět ve své chatrči uprostřed noci, kdy se měsíc zachytil stříbrnými paprsky o smuteční vrbu - Lloronu. Nebylo pouhou náhodou, že dospívající Eva mívala různé sny a prožívala důležité životní okamžiky. Objevil se zpěvák Agustín Magaldi. Aniž věděl proč, odvezl ji do Buenos Aires. O pár let později se zamilovala do vojáka, mnohem staršího než byla ona. Jmenoval se Juan Perón. Ne, nic z toho nebyla náhoda. Byl to osud? Štěstí? Obojí. A určitě to souviselo s tím, že u jejího porodu byla doňa Eulalia, o které si ženy z Los Toldos šuškaly při zametání chodníků. „Doňa Eulalia je čarodějka. Léčí uhranutí. Pozor, očaruje tě,“ strašily ty nejstarší. „Je to Llorona- Smuteční vrba,“ tvrdily. A právě to, že ji rodila doňa Eulalia, Evu definitivně poznamenalo. Věděla, nebo alespoň tušila, že její život bude jiný. Llorona byla její anděl strážný. Eva se narodila proto, aby se stala Perónovou ženou a Svatou pro mnoho Argentinců. Když Bůh rozhodl, že Eva přijde na svět, aby nastoupila cestu, kterou jí určil, poskytl jí ochranu před vším zlem světa duchy věrnými doně Eulalii. To ona jí ukázala cestu, jak se změnit v ženu bojovnici, sladkou a krutou zároveň. Přitahovali ji silní a zralí muži jako Juan Perón. Zamilovala se. To jí stačilo, aby vyštípala z Juanova bytu jeho mladou milenku a nastěhovala se místo ní. Nejen že se k němu přistěhovala, ale záhy se za něj i provdala. Měla vizi, charisma a on jí dal moc. Po událostech 17. října 1945 je po celých pět let nikdo a nic nezastavilo. Ani Evu, ani Juana Peróna. Jenže rozdané karty předpověděly pro příštích sedm let nejistou budoucnost. *

*

*

„Ano, v mém životě byli silní i mladí muži. Přitahují mě a já je,“ pomyslela si a na tváři jí probleskl úsměv. Dokonce samotný diktátor Franco s ní koketoval. Natáhla své dlouhé nohy a podívala se na ně: „Ne, nejsou špatné. Španělé mě milují. Tři sta tisíc jich na mě čekalo na letišti. Ach, jak zpívali a tančili! A to jejich flamenco mě zasáhlo do hloubi duše.“ Vzápětí



15

se zachmuřila, protože si vzpomněla na Italy. „Ti mizerové, mě málem zabili. Nebýt mých věrných strážců Maríe Estradové a Ricarda Reyese, byla bych už mrtvá.“ Atentát v Římě ji změnil. Stala se z ní jiná žena. Tvrdší, nedůvěřivá, zatrpklejší. Po tragických událostech u fontány Di Trevi si uvědomila, že má nepřátele mimo i uvnitř země. Snaží se ji zabít. „Dokonce i italští mafiáni, Siciliáni z Cosa Nostra, jsou proti mně!“ přemítala a kroutila při tom hlavou. „Vždyť v Buenos Aires žije tolik chudých Siciliánů, kterým pomáhám,“ říkala si pro sebe. Nepřítel byl skutečný. Objevila ho ale včas a přežila. Teď bude všechno jinak. Bude hrát stejnou hru jako oni. Na řadu přijde i násilí. Bude k nim tvrdá, hodně tvrdá a hlavně k těm, co se ji snažili zavraždit. Zatnula zuby a pokývala hlavou. „Zabít mě! Chráněnku Llorony. Pitomci! Idioti! Netuší, co je teď čeká!“ Na stole se vedle hrnku s kávou hromadily složky. V jedné z nich, označené poznámkou DŮVĚRNÉ, byl dopis jistého Johna Griffitha adresovaný jakémusi, pro ni neznámému, Johnu Cabotovi z Ministerstva zahraničí ve Washingtonu. Pročítala ho celé dny. Zmocňoval se jí onen pocit vzteku, který přicházel vždycky, šlo-li o nějakou nespravedlnost. Především když agresoři zneužívali svou moc. Nálada jí prudce poklesla. Přemýšlela o těch, co svou mocí škodí. I když i ona, teď v postavení, kdy držela otěže pevně v rukou, občas ubližovala. Ten dopis znala zpaměti. Psalo se v něm: „Mnozí se zabývají myšlenkou a také provádějí určité kroky k zavraždění manželů Perónových. Je to složité, ale ne nemožné. Za účelem jejich likvidace by mohlo posloužit některé z oken v ulici Avenida 9 de Julio.“ Griffith byl kulturním atašé Velvyslanectví Spojených států v Buenos Aires. Patřil mezi tvrdé odpůrce Perónových. Byl jedním z těch, kdo podoporovali protiargentinská opatření velvyslance USA Spruille Bradena. Oba usilovali o ekonomickou izolaci a neuznání Perónovy argentinské vlády. Bylo třeba rozhodnout kdo bude vítězem. „Braden nebo Perón“. Právě toto peronisty cíleně proklamované heslo je dovedlo k moci v jejich politické kampani během prvních demokratických voleb. „Braden nebo Perón! Jaká opovážlivost těch gringos! Chtějí mi ukrást moji zemi. To nedovolím dokud budu živa! Ne. Nedovolím jim to! Pěkně jsme tě vypekli, Bradene,“ zamumlala a vychutnávala při tom silnou, černou, hodně oslazenou a hezky horkou kávu. Tak jak to má být. Ne, Perónovi neměli malých nepřátel. Při Jaltské a Postupimské konferenci se spojenecké síly rozhodly tvrdě potrestat státy, které se nepřipojily nebo ne-


16

Juan Braun

podporovaly alianci tří mocností. Anglie, Spojených států a Ruska. Bylo zřejmé, že Argentina musela zaplatit za svoji zdánlivou neutralitu. Ano, zdánlivou, protože téměř všichni Argentinci jsou potomky Španělů nebo Italů. Vláda, a to žádná argentinská vláda nemohla podporovat Rusy nebo Angličany. Taková pitomost! Srdce všech gaučů bylo na Sicílii, v Římě nebo v Madridu. Nebo že by ne, krucinál? *

*

*

Toho rána se cítila lépe, odpočatá. Rozhodla se posnídat na palubě a ne jako obvykle v soukromé jídelně kapitána Pedra Huidobra společně s bratrem Juanem Duartem a se svou asistentkou, přítelkyní i důvěrnicí v jedné osobě, paní Lillian de Guardovou. Brzy už bude doma. Cesta se hodně protáhla. Trvala skoro tři měsíce. Bylo toho moc. Stýskalo se jí po Juanovi, po jeho objetích, dlouhém povídání a především po jeho pohledu. Pohledu těch očí, tvrdých jak ocel, ale pro ni plných lásky. „Tři měsíce je dlouho, moc dlouho, můj Juane. Nekonečná doba bez tebe. Potřebuju tě,“ řekla pro sebe, ale nahlas. „Bože, já snad blázním když mluvím sama se sebou,“ pomyslela si. Loď se vracela do země tanga s Evou Perónovou na palubě. Její evropská mise byla po třech měsících cestování u konce. Nikdy nezapomene ona ani svět. Španělsko, Francie, Švýcarsko, Monte Carlo, Portugalsko, Vatikán, Itálie. Itálie! Stiskla rty a dotkla se za ruky, kterou měla stále ještě obvázanou. Pořád cítila bolest v místě, kudy prolétla kulka Ginna Mauriho, kapitána sicilské mafiánské organizace Cosa Nostra. Nebýt jejích bodyguardů, byla by už mrtvá. Pohodila vzdorovitě hlavou. „Mizerové,“ pomyslela si. Byla plná vzteku, který v sobě nedokázala potlačit. I Lillian de Guardová si dělala starosti kvůli její rostoucí agresivitě a nedůvěře. Z Eviných úst sršely zraňující věty namířené proti všem, dokonce i proti jejím nejlepším přátelům. Dýchala zdravý slaný mořský vzduch a přitom se nedokázala zbavit myšlenek na své početné nepřátele. „Ti zaprodaní zrádci z Jockey Clubu, velvyslanec Braden a celá jeho banda. Angláni, ano Angláni. Banda pitomců, idiotů!“ Ne, ne. Angličanům nikdy neodpustí, že ji nepozvali do Londýna. Snažila se o setkání s Veličenstvem, ale snažila se marně. Nevyšlo to tentokrát. Chtěla poznat doupě svých největších nepřátel, přesvědčit se přímo u samotného ďábla, že se v názorech na Angličany nezmýlila. Chladní, vypočítaví, a pokud člověk neudělá co nařídí, předhodí ho psům. Anglický tisk se vůči ní choval krutě, neomaleně. Označoval ji za prostou venkovanku bez vzdělání, která má v sobě tolik drzosti, že se nerozpakuje žádat o audienci v královském paláci. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


17

Bulvár ji denně pomlouval snad víc, než nebohého Mahátmá Gándího o kterém psali jako o žebrákovi, co nemá dvě libry na slušné šaty a kravatu. Nicméně Gándího veličenstva přijala se všemi poctami. A ji, Evu Perónovou, ne. Nepozvalo ji veličenstvo, ani předseda vlády. Nekonaly se žádné bankety, recepce. V Buckinghamském paláci pro ni neměli ani pět minut času. Prý kvůli chřipce. Ano, byla to chřipka, způsobená ekonomickými ztrátami britských společností utrpěnými v Argentině po znárodnění nařízeném Perónovými. Ve Španělsku to bylo úplně jiné! Když pilot společnosti Iberia přistál na letišti Barajas, čekaly na ni sta tisíce Španělů. To bylo uvítání! Aby ne! Perónovi poslali do země lodě plné obilí a Španěly tak zachránili před hladomorem. Přes únavu z vyčerpávajícího, dlouhého cestování scházela po schůdcích s úsměvem přešťastné školačky a tiskla si s lidmi ruku. A to nebyl konec. Hned další den ji Generalísimo Francisco Franco vyznamenal Velkým křížem Isabely Katolické. Z balkónu Královského paláce na Plaza de Oriente připomněla Eva davu, že „Perón je synem z dobrého rodu, který je plně oddán své matce.“ Ano, Španělsko pro Argentince vždy bylo a pořád je mateřskou zemí. Ve Vatikánu ji přijal papež Pius XII. Uspořádal na její počest recepci na úrovni, které se dostává pouze hlavám států. Věnoval jí zlatý růženec, medaili pontifikátu a předal Piův Velký kříž pro generála Peróna. Ve Vatikánu se cítila dobře. Obdivovala krásy Sixtinské kaple. Více než půl hodiny klečela a modlila se před Pietou, geniálním dílem Michelangela. Novináři i kamery měli zakázaný vstup. Škoda! Bylo to pravděpodobně jen jednou v životě, kdy se Eva Perónová modlila před obrazem Kristovy Boží matky Panny Marie. A potom ta rozmarná návštěva u fontány Di Trevi, aby si něco přála. To přání ji málem stálo život. „Mizerové,“ zašeptala, „málem jim to vyšlo.“ A jako v černobílém filmu se jí před očima znovu zjevila vyděšená tvář Marie Estradové, která klesla na zem poté, co jí do prsou pronikly dvě střely určené pro ni, pro Evitu. I ona zakřičela, ale její výkřik zněl jinak. „Zabij ho!“ Ricardo Reyes vystřelil a kulka ráže čtyřicet pět prolítla hlavou vraha z Cosa Nostra. Eva zavřela oči. Chtěla uklidnit svoji mysl, která nikdy, nikdy neodpočívala. Nevěděla, jak to tehdy zařídili, ale dodnes nikdo, vůbec nikdo, ani jeden z davů novinářů, kteří ji dnem a nocí pronásledovali, netušil, že se členové sicilské mafie Cosa Nostra pokusili o atentát a zranili ji. Zůstalo to tajemstvím, které museli všichni střežit. Také to odpřisáhli. Na vlast. Prezident Perón by byl ztracen, kdyby se někdo dozvěděl, že byla zraněna. Jejich nepřátelé by toho využili a bušili na dveře kasáren s požadavkem, aby vojá-


Juan Braun Evita - Jak byla zavražděna

Recommend Documents