Jak na nový rok? Milí čtenáři, zklamání z dárků i neblahé následky silvestrovských oslav už vás, doufám, netrápí a pomalu se objevují starosti i radosti nového roku. Redakce se přidává ke všem hromadným SMS a spamům a také vám přeje jen to nejlepší. Přichází však další nelehké období - apokalyptickou "dvanáctku" střídá ještě nešťastnější "třináctka", to člověku náladu opravdu moc nezlepší. Nezoufejte předčasně, Lístek totiž umí mnohé problémy vyřešit nebo alespoň pomoci, jak to jen bude možné. Jako rytíř na zabahněném koni přijíždí doprovázen protivným mrholením, aby tu byl celý rok jen a jen jako odpočinek pro vás čtenáře a prostor otevřený pro případné přispěvatele. Neváhejte se svěřit naším listům, řešit touto cestou problémy a vyjadřovat své názory. Nezapomeňte, že nápady, jakkoli odvážné, lze prosadit i takto. Nebo přinejmenším lze najít podobné nadšence, kteří budou za ideu bojovat spolu s vámi.
Tak po celý rok nashledanou
Za redakci Zuzana Drázdová
Měsíc bez facebooku Úvodem chci říct, že mě ve chvíli, kdy jsem si na facebooku smazal účet, vůbec nenapadlo, že bych o tom napsal nějaký článek, sám tenhle egocentrický gonzo styl psaní nesnáším (na vysvětlenou, například gonzo hudební recenze jsou ty, ve kterých se nedozvíte, že na recenzované desce jsou dlouhá kytarová sóla, ale zato se dozvíte, že autor v den poslechu desky obědval z červené misky a odpoledne šel do přilehlého lesa na dlouhou procházku). Myšlenka napsat o mém měsíčním facebookovém půstu stať mi vlezla do hlavy až ve chvíli, kdy jsem utíkal po školní chodbě, tři dny před uzávěrkou, před dlouhou násadou od koštěte, kterou editorky Lístku používají na vymáhání článků od liknavých autorů. Zrušit facebook jsem se rozhodl během chladného listopadového dne, poté co jsem si ho večer zapnul ve snaze zjistit, jestli píšeme z angličtiny a zda se ta príma brunetka ze včerejší oslavy narozenin dostala ve svém podroušeném stavu domů (byla online, takže zřejmě ano). Z okna internetového prohlížeče na mě ale laškovně blikaly fotky jakési dívky, která si o sobě myslí, že je hezká, a nikdo jí ještě neřekl, že není, v lascivní póze před obřím zrcadlem zřejmě v koupelně, soudě podle zubního kartáčku, laku na nehty a záchodového prkénka model ÖRESUND z prodejny IKEA v pozadí. Když k tomu připočteme pseudointelektuální debaty novodobých filozofů a přiblblé skupiny typu „Až se sem přidá deset tisíc lidí, jeden z vás vyhraje iPhone“, které se po získání určitého počtu uživatelů přejmenují na „Mladí lidé volí Jiřího Paroubka“, řekl jsem si, že takhle tedy dál ne, že už nebudu nadále otrokem moderních komunikačních prostředků a zkusím to bez facebooku. Prvních pár dnů nebylo lehkých, přeci jenom je to takový zvyk, člověk usedne večer k počítači, přečte si elektronickou poštu, projede zprávy na iDnes a podívá se, co nového pod modrou lištou. Připadal jsem si jako závislák na nikotinu snažící se přestat kouřit - mojí náplastí pro dlouhé večery tehdy byla videohra F1 201 0 a Ordinace v růžové zahradě. Neměl jsem tedy přehled, co se děje na síti, zato jsem coby Alonso vyfoukl výrobcům energetických nápojů titul v poháru konstruktérů a trnul jsem společně se sestrou Gábinou, jestli se z toho Hanák dostane.
Po nějaké době jsem si ovšem uvědomil, že i bez pravidelné dávky virtuálních emocí se dá docela dobře žít a začal jsem si své lehké rebelství užívat. „Tyjo, viděls tu fotku s tim XY včera?“ „Neviděl.“ „A čet si ty komentáře, jak se hádali Franta s Pepou? Maso, co?“ „Nečet“, uculoval jsem se pokaždé, když mi kamarád horlivě sděloval novinky z Života 2.0 a připadal jsem si jako novodobý James Dean, psanec moderního věku. Hej mi přestalo být o vánočních prázdninách, v období svátků. V nudných dnech ospalého období mezi Štědrým dnem a Novým rokem jsem se začal pídit po tom, kdo dostal k Ježíšku ponožky a kdo mononukleózu, protože strávil před Vánoci intimní chvíle s partnery pochybné kvality i původu. A to se zkrátka přes Skype nezjistí a volat každému zvlášť se mi také nechtělo, takže jsem se přesně po čtyřiatřiceti dnech rozhodl své působení na Cukrbergově síti obnovit. Dozvěděl jsem se, že mi utekly dva koncerty zajímavých hudebních skupin, jedna oslava narozenin a dvě jiné bohulibé akce, protože jejich organizátoři zvali své milé lidi hromadně na facebooku a mě zkrátka nikdo vědět nedal. Stejně tak mi utekla pěkná várka verbálních soubojů a hádek v naší tajné třídní skupině týkající se maturitního plesu (tady však netřeba litovat, protože se klasicky nic nevyřešilo) a spousta dalších fascinujících věcí. Shrnutí na závěr - bez facebooku zkrátka moderní mladý člověk fungovat v těchto dnech asi nemůže. Ale není od věci si to občas alespoň na pár dní zkusit. Už jenom pro ten pocit připadat si jako psanec na divokém Západě. Ten je totiž fakt super. Oooooh sometimes, I get a good feeling, yeah! Na závěr jako bonus reakce na můj potupný návrat na facebook:
Jo, pokus dobrej, ale bez toho se nedá. Je to smutný, ale je to tak. Honza Sýkora, loňský maturant To už si řeklo tolik lidí... Ale neznám nikoho, kdo by si ho opět nezaložil :D.Ale vydržel jsi to poměrně dlouho! Kačka Servusová, 5.E
Chá chá! Nevydržel! Káťa Machová, 5.E Tak si nakonec podlehnul? No dá to rozum, v dnešní době ... přesto ti patří z mé strany obdiv, že si to nějakou tu dobu vydržel. Kuba Čejka, 8.E No vidíš, ještě pár dnů a považovali bychom tě za asociála. Enes Zaimović, 5.E Honza Pikous
Na Fb o sobě víme vážně všechno...
Chvilka s učiteli (možná tentokrát chvíle) Drazí čtenáři, povánoční shon dopadl i na redaktory, kteří zjistili, že uzávěrka se blíží smrtelnou rychlostí a nelze ji zpomalit žádným možným způsobem. Pan Krejčí nás s usměvavou tváří přijal, nenechal nás plakat na prahu svého kabinetu a udělal s námi rozhovor, i když s ním nebyl obeznámen značnou dobu předem, aby si stačil rozmluvit mluvidla. Sice se z počátku obával o jazykovou správnost svého projevu (“Já se bojím toho, aby tam nebyly ty vycpávkový slova, tak” (smích) Tak to my to kdyžtak. “Ne, ne, nechte to tam, jak to je, ono je to zase pak vtipný pro ty, kdo to čtou.” To my to nějak smažeme. “Ne, ale je to dobrý, je to dobrý, je to dobře tak, jak to tam dáváte”), ale po chvíli hodil všechny svoje pochybnosti za hlavu a směle odpovídal na všechny naše záludnosti. Dokonce se uvolnil natolik, že naše běžné komentáře musely ustoupit jeho projevu. Chcete se tedy dozvědět více o tom, díky kterému v rukou držíte tyto listy? Tak čtěte dál, ale prosíme, nezmuchlejte je, vždyť je na nich jméno “stvořitele”!
Jiří Krejčí
- s dvouletou pauzou učí na našem gymnáziu desátým rokem
- aprobace: ZSV, český jazyk - hodnocení - zábavnost hodin: 3,2 - obtížnost hodin: 1 ,8 - celkové hodnocení učitele: 2,5
Který Vámi vyučovaný předmět učíte raději?
To je jako kdybyste se mě zeptala, kterou ze svých tří dcer mám nejraději, to se nedá zodpovědět, oba ty předměty mají svou krásu. Jistě jste si všimli, milí čtenáři, že v posledních dnech se ve škole objevily plakáty lákající nás všechny na první premiérové vystoupení školního dramatického kroužku pod vedením právě pana profesora Krejčího. Směřovaly jsme tedy otázky k jeho prvním dramaťákovým zkušenostem a dalším divadelním aktivitám.
Co vás vedlo k založení divadelních souborů tady ve škole?
Tak divadlo mě vždycky bavilo. První divadelní soubor jsem založil na Základní škole v Lipnici nad Sázavou. Tam jsem tehdy hrál Jacquese Préverta - Pohádky pro nehodné děti. Když jsem se přestěhoval do Českých Budějovic, tak jsem to představení přenesl do třídy, kde jsem byl třídní, pro divadelní soubor Primo Teatro. Soubor jsem založil proto, že jsem se domníval, že prostřednictvím divadla se vytvoří mezi dětmi lepší parta. A pak mi přijde, že ke škole divadlo patří. No, a postupně, když jsem přišel na to, že je tady víc divadelních souborů, tak vznikla i idea udělat festival Česká sobě, který se konal po osm let převážně v Solnici. Jednu dobu tu bylo běžně sedm stálých divadelních souborů. Kolega Kotlas by vám o tom jistě něco řekl, protože on byl v jednom z těch nejslavnějších - Arte della Tlampač, který funguje dodnes. Velká divadelní tradice tady už byla díky působení p.p. Regulové, která tu se studenty hrála divadlo dávno přede mnou. Tato škola má prostě ke kultuře blízko. Vezměte si, že to je nejkrásnější škola ve městě. V takových prostorách člověk nemůže být „kulturně lhostejný“. Když chodíte po takhle krásných chodbách a k tomu se díváte na klášter a na Černou věž, to vás nemůže nechat chladnými. Tak si myslím, že to samo nějak nenápadně kultivuje - že to, v čem žijete, se zrcadlí i v duši. Ještě s tou
bustou Schillera nad hlavou...
Jak jste zmiňoval Primo Teatro, mohl byste uvést ještě nějaké podrobnosti? Hráli tam opravdu všichni žáci té jedné třídy? Ne, úplně všichni tam nehráli, to ne, ale myslím si, že se tam prostřídalo v různýchch etapách z těch třiceti lidí tak přes dvacet určitě, protože my jsme každý rok hráli jinou hru. To bylo osm sezón a pak z toho samozřejmě postupně přirozeně vyplynuli lidé, kteří třeba k divadlu tíhli víc než ostatní. Určitě to ale pomohlo třídě, která se dodnes ráda schází. Samozřejmě už divadlo (s jednou výjimkou studentky DAMU) nehrají, není to ani možné proto, že každý studuje jinde, i když teď plánovali k výročí školy, že by něco nacvičili. Osobně bych rád obnovil tradici Česká sobě, je hrozná škoda, že se to přetrhlo. Taky je škoda, že Solnice už není, to byl strašně hezký prostor. Horká vana je taky dobrá, ale přeci jen už to není ono. Ale měli bychom to zkusit obnovit, myslím, že to je důležité, když škola žije i tzv. mimoškolními aktivitami. Je to v nadsázce řečeno mnohdy důležitější než to, co se děje ve škole v době vyučování. To tam radši nedávejte... nebo ne, dejte to tam, opravdu si to myslím.
Máte už pro Váš současný divadelní kroužek nějaký název?
No, právě že ne. Navrhoval jsem Primo teatro, aby ta „firma“ zůstala, ale současným divadelníkům se to nelíbí, což chápu. Padaly nějaké návrhy, ale zatím jsme jenom „Divadelní kroužek“, bohužel, uvidíme. Ono je to těžké jsou to lidé z různých tříd, což má samozřejmě výhody i nevýhody. Nevýhoda je napříiklaed v tom, že se moc vzájemně neznají, takže ani nemají moc šancí přijít na společný název, který by soubor charakterizoval. Ale to vůbec není podstatné.
A co chystáte? Mohl byste čtenáře pozvat?
Na den otevřených dveří bychom rádi udělali takovou ochutnávku naší divadelní tvorby. Rozhodli jsme se zadaptovat Minutové hry - to je projekt Českého rozhlasu 3 – Vltava. Jedná se o hry, které mají délku okolo minuty či dvou. Budeme hrát šest takovýchto minutových her. Uvedeme je v prostoru zrcadlového schodiště, což je taky jedno z nejhezčích míst téhle budovy. A potom někdy ke konci školního roku plánujeme velkou celovečerní hru. Bude to absurdní drama Eugena Ionesca Nosorožec. Hra pojednává o tom, jak
se z lidí stávají nosorožci, aniž by se tím zpočátku kdokoliv znepokojoval.
To bude kdy a kde?
Chtěli bychom to hrát někdy koncem školního roku v Horké vaně. Kdy přesně, to ještě nevíme, ono je to opravdu náročné představení, nechceme to pokazit. Myslím si, že to je překvapivě aktuální hra o tom, co se s námi děje v současnosti - je to vlastně o plíživém návratu totalitního myšlení do společnosti.
A kdyby se povedla ona plánovaná obnova České sobě, tam byste také uvedli tuhle hru?
Zřejmě ne, ale snad bychom tam zahráli něco z Minutových her. Další herecké skupiny by tak měly více prostoru pro své hraní, ale uvidíme, jestli o to vůbec bude zájem. Zatím jsem v jednání s oktávou A, která má vlastní divadelní spolek. U ostatních tříd si nejsem zájmem jistý. Budu se snažit přimět studentské poslance a senátory o případném zájmu jednat. Osobně bych rád tuto tradici obnovil. Tak uvidíme. Je to těžké, protože když jste dva roky na neplaceném volnu, začínáte vlastně od nuly... Nevím, jestli je toto pro čtenáře Lístku zajímavé. Snad to pro vás, čtenáři, zajímavé bylo, ale pro jistotu jsme daly na návrh pana profesora a přešly jsme k tématu, které by pro všechny fanoušky Lístku mělo být alespoň trochu zajímavější.
No, tak teď přejdeme k tomu Lístku. Byl to Váš nápad, že tady bude školní časopis? Nebo s tím přišli sami studenti? Já mám pocit, že nápad celoškolního časopisu vznikl společně se studenty. Na svém prvním působišti jsem časopis zakládal a fungoval, tak jsem chtěl o něco takového pokusit i tady. I tady existovaly studentské časopisy předtím, než jsem přišel, a to i v době, když začal vycházet Lístek. Jenže to byly
všechno časopisy fungující v rámci jedné třídy. Chtěl jsem založit celoškolní časopis, aby škola více žila společným životem. V redakci jsem byl od toho, abych umožnil publikovat studentům od primy po oktávu.
Jak vlastně vznikl název Lístek?
Jak se to bude jmenovat, s tím byl tehdy taky „velký problém“. Jmenovalo se to původně z nouze podle počtu stran - třeba Dvanáctilístek, Čtrnáctilístek... A pak už jenom Lístek.
Takže každé číslo se jmenovalo jinak?
Ano, každé číslo se jmenovalo jinak. Zkoušeli jsme i tematická čísla, jako dnešní redakce, v podstatě si myslím, že charakter časopisu byl podobný dnešnímu. Usiloval jsem zpočátku o to, aby se na jednotlivých číslech podíleli i učitelé. Chtěl jsem, aby tam byla učitelská rubrika, tehdy se to jmenovalo Pod pokličkou, a v ní pohled „z druhé strany barikády“.
Třeba jako napsal pan Sekyrka do říjnového čísla?
Ano, přesně v tom smyslu. Chtěl jsem časopis pro celou školu – ne jen pro studenty z jedné či dvou tříd nebo jen pro učitele.
Co soudíte o současném stavu Lístku?
Jsem přesvědčen o tom, že je třeba redakci pochválit. Je to velmi důležité. Mám pocit, že škola je modelem občanského života nanečisto. Stejně jako je dle mého soudu podstatná existence studentského parlamentu, je podstané, že tady funguje časopis. Studenti by si měli uvědomovat, že mají mnoho věci ve svých rukách. Prostřednictvím časopisu či parlamentu mohou ledaco změnit. Například díky jednání parlamentu vznikl bufet, který dnes chápeme jako samozřejmost. To byl tehdy opravdu původně studentský nápad. Je zkrátka potřeba, aby škola žila v pospolitosti, ve vědomí soudržnosti, ne v izolaci, kdy si odbydu to „nutné zlo“ a skutečný život začne, až skončí poslední hodina. K tomu přispívá právě časopis nebo divadlo nebo parlament.
Myslíte, že ta kvalita Lístku byla lepší, než došlo k jeho ‘znovuzrození’, než jsme ho vzali do rukou my (sexta)?
To myslím, že ne, to ne. Mě se zdá, že jste vlastně na jedné vlně. To, jak čísla koncipujete, je čím dál vyrovnanější. Jistě, byly doby, kdy byl časopis zajímavější, možná třeba kontroverznější, byly v něm články, které se nemusely každému líbit, ale... jak bych to řekl, když řeknu, že to byla
zajímavější četba, tak bude vypadat, že letošní čísla jsou nudná, to určitě nejsou, jen prostě byly doby, kdy se fakt člověk těšil na to, až nové číslo vyjde, ještě o něco víc, než se třeba těší dneska. Nakonec jsme zkusily z pana profesora dostat nějaké zajímavé drby z jeho pobytu v Chorvatsku, kde strávil dva roky.
Můžete nám něco říct o době strávené v Chorvatsku? Dal Vám ten pobyt něco? To byly velmi důležité roky mýho života. Působil jsem jako zaměstnanec Domu zahraničních služeb, což je instituce, která mimo jiné posílá učitele češtiny ke krajanským komunitám všude možně po světě - většinou do chudších regionů, které takto Česká republika podporuje - do rumunského Banátu nebo na Ukrajinu, do Srbska... V Chorvatsku jsme s rodinou bydleli ve slavonském městě Daruvar, což je vlastně hlavní město chorvatských Čechů, kde žije deset tisíc obyvatel a z toho asi dva a půl tisíce jsou Češi. Dojížděl jsem všude tam, kde Češi žijí, kde mají své, oni tomu říkaj besedy, čili spolky, a kde se na školách vyučuje čeština. Jezdil jsem asi na patnáct míst, například do Záhřebu či do Rijeky.
Získal jste tam nějaké zkušenosti, které by šly využít i tady?
Určitě, inspirativní je samotný systém chorvatského školství. Líbilo se mi třeba to, že učitel má úvazek podle své aprobace - například tělocvikář učí víc hodin než ten, kdo má třeba matematiku či češtinu, respektive chorvatštinu, protože příprava na jazykovou výuku - opravování diktátů, kompozic a podobně - je náročnější než příprava na hodinu tělocviku. Ten systém je obecně zajímavý, myslim, že v mnohem lepší než náš, ovšem učitelé tam také nemají nijak zvlášť dobré platové podmínky, je to asi podobné jako u nás. Inspirativní je také to, že na každé volné učitelské místo musí být veřejně vyhlášené výběrové řízení, takže se místa nepřidělují ze známosti, jako tomu bývá v Čechách. V Chorvatsku jsem se snažil působit jako „kulturní atašé“. Společným úsilím s krajany se podařilo například uspořádat koncert Jaromíra Nohavici. Příjemně mě překvapilo, že pan Nohavica přijel a odehrál koncert bez nároku na honorář. Byla to jeho první cesta do Chorvatska, takže Chrovatsko, dle svého vyjádření, bude mít navždy spojeno s Daruvarem. Snažil jsem se
podporovat tamější české vydavatelství, i teď se snažim některé zajímavé tituly krajanských autorů prosadit k vydání u nás. Psal jsem články do krajanských časopisů, pořádal přednášky o současné české literatuře pro učitele, pravidelně jsem také vystupoval v jazykové rubrice českého rozhlasového vysílání, psal jsem i do novin a časopisů v Čechách (mimo jiné i do Lístku), třeba o výročí dvaceti let odsunu chorvatských dětí před válečnou frontou do Čech, o první české velké humanitární akci, kterou inicioval Václav Havel.
A třeba na těch školách, mají tam taky tolik aktivit, školní časopis, divadelní soubory nebo tak?
Když porovnám gymnaziální život, tak musim říct, že tolik zájmových možností, co nabízí naše škola, v Daruvaru nebylo. Ale bylo to venkovské gymnázium, asi to vypadá jinak ve větších městech. Zajímavé je, že ty studenti jsou hrozně ukáznění, tam si nikdo neodváží o hodinách vyrušovat. Ale také je to tím, že jsou třídy menší, maximálně okolo dvaceti lidí. Takže studenti byli disciplinovaní, ale na druhou stranu nebyli moc schopni diskuze – tedy vyslechnout si názor druhého a vyjádřit svůj. Často byli vedeni k tomu, že se něco naučí a pak to „papouškujou“… nevim, jestli to ale nebylo třeba tím, že se mě styděli jako cizince ... Přišlo mi to trochu jak z doby mého studia. Škola už dnes přeci nemá být od toho, že jen předává informace.
Na závěr, je něco, co byste vzkázal studentům, kolegům, celé škole?
Měli bychom se více radovat. Často se dnes umíme veselit, ale nedovedeme se radovat, třeba už jen z toho, že jsme. Všem tak přeju do nového roku opravdovou radost! Radujme se tedy pořádně, čtenáři, protože s úsměvem na tváři a všeobecnou radostí jde všechno lépe, i když to tak z počátku vůbec nevypadá. Zpestřete si tím pohodovým výrazem všechny všední dny, v které se vám nechce ani vylézt z postele, natož jít ještě do školy, popřípadě ještě osladit si den pár testy. My děkujeme panu Krejčímu za užitečnou radu na závěr a samozřejmě i za rozhovor, který se uskutečnil tak nějak “narychlo”.
M&M
Ticho Nic, nic, nic, hloupost, zase nic, pitomost a nic. Jak z vtipu od Cimrmanů: Napadá mě nesmysl a blbost, blbost a nesmysl, zase blbost a nesmysl. Ale teď, teď něco výjimečného! Dva nesmysly najednou. A jak kráčím do obchodu, v hlavě úplně prázdno, až mám chuť zkusit zaklepat, jestli není dutá, dochází mi, že jsem bez nápadů. Nedá mi to, ohlédnu se, není-li v okolí někdo, kdo mě zná, zvednu ruku a ťukám si na hlavu.
KURZÍVA Možná si teď říkáte: Zkoušíš to zbytečně, přes poslední zbytky naděje stejně brzy zjistíš, že máš v hlavě vymleto. Pusto prázdno. Vychytávka, aby nepršelo do krku. Ale pozor! KONEC KURZÍVY Klepu a klepu, ale nadšení, ani zklamání nepřichází. Ticho. Nic. Co mám s ušima? Mimoděk si zkusím jedno zacpat a pak až to zjistím. Stop. Stop hudbě na každém kroku a v každém uchu. Dopřejte si chvilku ticha, než se vám z písniček udělá břečka v hlavě a nenapadne nás už nikdy nic, snad jen smutné vzpomínky na sníh.
Zuzana Šimečková
Abeceda Nezapomenutelná zkušenost, která vás poznamená, ať už chcete nebo ne! Výměnný pobyt v Německu mě krom zlepšení jazykových znalostí hlavně naučil jak řádně otevřít oči a konečně si přiznat, že bez cestování a poznávání jiných kultur prostě nepřežiju! A – Abschlussball – střevíčky jsem protančila a poslední puchýř zalepila na svém prvním německém věnečku. B – Bio – Většina Němců je až příliš posedlá Bio výrobky. Jednou, když byl nákup svěřen do mých rukou, bylo po příchodu čerstvé neBio mléko vylito
do dřezu. C – Cesta – neboli rozcestník a já šla tou správnou cestou! Č – Čundr D - Dirndl – vytoužený kroj E – Ekologie – Dbají na ní, jak se dá! F – Fáze 1 0 – Hra, která mě a mou “maminku” uchvátila natolik, že jsme ji hráli téměř denně. G – Gravitace – Taky ji tam maj! :D H – (keine) Handys – Ve škole je přísně zakázáno používat mobilní telefon a to včetně přestávek! Ch – Chemie – V němčině krapet nesrozumitelný předmět i pro rodilé mluvčí. :D I – Ingwer-Zitronen Tee – Zázvorovo-citronový čaj J – Ježek – neboli náš chemikář :D K – Koncert – vystupovala jsem nejen se sborem, ale i s tamním orchestrem :) L – Landschaft – Spousta nenarušené krajiny, přírody a nekonečná zeleň … M – Maminky – Mít 3 maminky v jednom roce, tomu se říká velká rodina! N – NĚMECKO – Zem, kterou si časem zamiluje snad každý. Stačí ji jen chtít poznat takovou, jaká skutečně je! O – Občanka – Pro neplnoleté je jakýkoliv “zakázaný” mejdan přístupný, ale bohužel nikdy s vlastní občankou! Půjčit si není problém. A kontroly? Vlastník je nezajímá, důležitý je věk. P – Partys – Za svůj pobyt jsem byla přítomna minimálně na 1 5 oslavách či festivalech. Oni si na to prostě potrpí! R – Rewe – Nejoblíbenější supermarket. S - Statek – I já měla tu možnost, vyzkoušet si bydlení na statku, které jsou tam tak časté. Š – Španělsko – Z německé rodiny šup na dvou týdenní výměnu do té španělské. T – Traum – To všechno byl jeden velký sen! :)
U – Unterricht – dvě hodiny vyučování v kuse, toť Germanstyle :D V – Včeličky – kurz pro včelaře, kde jsme o ty drobečky pečovali a učili se vyrábět různé produkty (krémy, jelení loje, svíčky, … ) W – Wirtschaft – Hospodářství/ekonomika - povinný a velmi neoblíbený předmět gympláků. Z – Zima – Ve škole je normální nosit rukavice, kabát a šálu. Brrrr
Marie Hyblová (zpracovala Zuzana Drázdová)
Předvánoční ... Znáte ten pocit, když před vámi leží bílý papír (nebo spíš Google dokument) a vy nemáte nejmenší tušení jak začít? A zrovna když začít potřebujete, tak je to ještě horší a nápady chybí víc než obvykle. Nicméně, abychom tedy začaly, polemizování o obtížnosti začínání necháme raději na jindy. Předvánoční týden byl jak jinak než hektický. Který jiný týden se vám poštěstí jít se školou do kina, zúčastnit se celodenního volejbalového, popřípadě fotbalového turnaje a k tomu se ztrap... předvést na několika jazykových soutěžích zároveň? Třešničkou na dortu je pak ukázání svého já v celé kráse na páteční akademii, kde si vás zaručeně každý všimne, když jen tak stojíte na pódiu a nic se neděje, protože technika a spolužáci selhali. Anebo zpíváte... Abychom to ale vzaly popořadě, hezky od pondělí 1 7.1 2.201 2. Pondělí 1 7.1 2. byl vskutku velký den. Velký jak pro koho, ale zaměstnanci Cinestaru na něj budou určitě dlouho vzpomínat, protože když se skoro celá Česká a dokonce i GON vypraví do kina, nenechá to nikoho chladným jako pondělní počasí. Po namáhavém výstupu na horu zvanou Multikino Cinestar nikdo nepohrdl pohodlným červeným křesílkem a filmem, o němž si někteří mysleli, (že se jmenuje Hobit :D) že bude zajímavější, než tomu tak bylo
doopravdy. Učitelé snad odpustí, ale věřte, že po tak zabijácké cestě v dešti bylo chvílemi opravdu těžké udržet obě oči otevřené. Navíc v sále bylo teplo, místo na sezení příjemné a hlasitost filmu nijak nezabraňovala spánku. Ti, co všem těmto skutečnostem podlehli, nemusí být zklamaní, pokud stihli až samý závěr - ten byl totiž hlavní. Konečný obraz lidí vylézajících z kanálu mohl spící možná trochu zmást a tak nám dovolte podělit se s vámi o VELMI podrobný obsah filmu. Hned v prvních pár minutách jsme byli svědky toho, jak se skupina židů prokopala do kanálu. Vzápětí narazili na správce kanálu, který se jimi dal uplatit za to, že je nechá být a taky jim i trochu pomůže. Od té doby se židé schovávali v kanále a na úplném konci z kanálu vylezli. Po takto vyčerpávajcím pondělku následoval úterek , jenž byl neméně náročný pro nižší ročníky gymnázia. Chlapecká část jako obvykle odjela za svou sportovní činností do neznámokam, zatímco dívky zůstaly v klidném prostředí naší tělocvičny. Po mnoha zuřivých bitvách v přehazce a ve fotbalu vyhráli ti nejlepší z nejmenších. Ročníky vyššího gymnázia zase mohly potrápit své mozky v konverzacích z angličtiny a němčiny, popřípadě ještě v olympiádě z naší mateřštiny. Soutěžícími byli jen ti nejchytřejší (i když největší favorité bohužel chyběli) (a neprozradíme, kteří to jsou :P), proto vítězům patří náš obdiv. Samosebou došlo i na středu , kdy si obě poloviny vyměnily své role. Mladší (tedy ti, kterým ještě nebylo 1 5 let) zkoušeli své štěstí v jazykových soutěžích a část starších (ti ostatní - třeba my - hráli bingo v učebně informatiky nebo fandili svým spolužákům a nebo taky vůbec nedorazili)”si to rozdali” ve volejbale nebo kopané. Asi stačí, ne? Zbytek si totiž určitě hravě domyslíte. Přichází tedy čtvrtek. A neděláme si srandu :D Unaveni ze sportovní zátěže, popřípadě z mozkové zátěže, jsme celý čtvrtek předstírali učení. Profesoři byli celkem vstřícní a nechali nás v klidu umírat na lavicích a dopovat se cukrovím. Zářnou výjimkou byli kdo?:D já už ani nevím.. chtěla jsem napsat ti, co připravili to zpívání u věnce, ale nějak..., kteří nás vyrušili právě uprostřed selhání srdce a (skoro) násilím nás odvlekli k hlavnímu schodišti. (Tím samozřejmě nechceme říci nic špatného o našich drahých profesorech, neboť s odstupem času tento jejich zákrok velmi oceňujeme!) Sešli jsme se tedy zde (čti
na schodech), abychom si všichni zazpívali pár koled, ať už falešně nebo jen předstíraně. Dojem vánoc jako loni doladil obří adventní věnec visící ze stropu, a jelikož jsme byli všichni moc hodní, objevil se i Ježíšek! Ten se tentokrát vtělil do podoby pana profesora Kotlase (možná ho považoval za jakéhosi ‘taťku’) a zjevil nám nové webové stránky školy - dokonce jsme na nich ani nenašli ‘Made in China’, tak úžasné jsou! Nadšení nám vydrželo až do večera a nadšení z nás potom byli i vyučující, kteří s námi museli vydržet následující hodiny. Hlavně ať je to vtipné! zněla naše modlitba pro páteční vánoční akademii. Pomalu jsme se všichni došourali na místo určení v Bazilice a čekali na tu vtipnost. Kvintě se to ze začátku celkem vedlo, video, které bylo puštěno hned se zhasnutím světel, zjevně, aby upoutalo, svůj úkol splnilo. O programu, který následoval, se ovšem nedá tvrdit, že byl nějak zábavný. Korunku tomu všemu nasadil podivín Eda a jeho cesty do nikam. Když už se většina ignorantů začala zvedat k odchodu, přišel záchranný bod každé akademie v podobě nahnání učitelů na pódium. Letos se to opravdu vydařilo, profesorku Radovou tančící Gangnam style mají vrytou do paměti snad všichni. A cenu za nejlepší taneční výkon si samozřejmě odnesl pan profesor Kotlas. Začíná se z toho stávat tradice... S nabytými zážitky jsme se vysmátí chystali do svých domovů přežít vánoční svátky a nepřejíst se k smrti. Což se nám evidentně povedlo. Takže zase za rok, ne? P.S.: Asi bychom si měly dát pozdní novoroční předsevzetí... Nebudeme psát články na poslední chvíli. Všichni vidíme, jak to dopadá...
M&M
Co se děje a co se bude dít... Divadlo Jihočeské divadlo
1 0. a 1 2.1 .201 3 (1 9:00) – Kivá cadla – Česká premiéra zběsilé komedie od autora vyznamenaného Pulitzerovou cenou. Režie: Nikolaj Pavlov Penev Hrají: Věra Hlaváčková, Jan Dvořák, Václav Liška, Jan Hušek a další..
DK Metropol
24.1 .201 3 (1 9:00) – Hello Dolly - Nejslavnější broadwayský hit zlatých let šedesátých poprvé na prknech Jihočeského divadla Režie: Dagmar Hlubková Hrají: Miroslava Veselá, Josef Falta, Lukáš Randák, Miloslav Veselý, Romana Strnadová a další..
Koncerty k.k. Horká vana
1 1 .1 1 .201 3 (1 9:30) – Uku duo - Dvě ukulele, dva hlasy a více či méně známé songy v osobité úpravě.
Mighty bar VELBLOUD
31 .1 .201 3 (20:30) - KONEC ŠKOLY - Jak jinak zakončit školu, než pořádnou pařbou!
Café klub Slavie
24.1 .201 3 (20:00) – SWING TRIO AVALON - večer v rytmu swingu
Silent disco Mighty bar VELBLOUD
1 8.1 .201 3 - Tradiční Silent Disco ve se vrací do Velbloudu.
