Milí čtenáři, stav redakce našeho drahého plátku není úplně nejlepší a nejživější, ačkoli nedávné počasí se nám snaží navodit pocit příchodu jara. Po kruté zimě je toho potřeba dodělat hodně, protože místo práce o studených krátkých dnech jsme raději (a teď toho litujeme!) zalezli do postele a snažili se nevystrkovat ven ani prst. Pomalu a jistě začínáme zjišťovat, že Lístek potřebuje zavlažovat pořád a pravidelně, tudíž vznikají poslední čísla dosti narychlo a ve spěchu. Navíc mnozí redaktoři si chtějí užívat ty chvíle tepla, než přijde zase vydatné sněžení, a nouze o články se projevuje markantněji, než tomu bývalo. Navíc nás v příštím roce nemalá posila opustí, ať už díky svým úspěchům (viz článek Hello World) nebo díky zkoušce z dospělosti, která se kvapem blíží. Všem samozřejmě přejme hodně úspěchů, i když se slzou v oku. Tímto bych chtěla říct, že nová krev je v redakci vítána, jen se nebojte ozvat. Těšíme se na všechny! Děsíte-li se ovšem účasti v redakci, zveme vás raději na legendární divadelní přehlídku Česká sobě, jejíž tradici se podařilo znovu obnovit. A protože naše škola dramatickou činností jen přetéká, rozhodně je na co se těšit! A jsou to dokonce dva večery… (To není odrazování, to je důkaz, jak skvělá naše škola je!) Tak co, přijdete? Na viděnou ve Vaně!
Za redakci Magdaléna Koutová
2
Česká o Sobě Zveme vás na opět-tradiční divadelní přehlídku. Po tří leté pauze se vrací, ale tentokrát již do Horké vany. Neváhejte a přijďte se podívat či možná dokonce pobavit. Jesličky na jaře a mnoho dalšího nevídaného a neslýchaného na vás bude čekat 26. března. Jak se představili sami účinkující: Ochotnický spolek hardy men and hardy women - Lešanské jesličky Vánoční balada Františka Hrubína v netradičním podání na různých místech v centru Budějovic. Osvědčená jména i neznámé tváře pod taktovkou pí. prof. Regulové. Viděli jste někdy v divadle hru, která netrvala déle jak 2 minuty? Že ne? Tak se přijďte podívat na Česká sobě, kde budeme mít možnost shlédnout takových her hned několik. My, studenti, kteří čtvrteční odpoledne netrávíme doma u počítače, ani nad horami učebnic, ale v našem divadelním souboru, jsme si pro vás připravili jevištní podání Minutových her Českého rozhlasu. Určitě je na co se těšit. Tak co, přijdete? Logicus Theatrális - V zajetí logiky Těžký je život matematikův aneb má exaktně založený člověk šanci přežít mezi normálními lidmi? Opus magnum Patrika Krofta a nejlepší spojení kvinty a oktávy od dob... však vy víte. Každá hra musí mít něco, co nikdo nepochopí... A co se stane, když se toho sejde víc? Nezapomenete na to. Memento Mori! Skupina 22 Ivan Bartoš a Jiří Kabele spustí své malé automatické bubeníčky.
3
Hello World! Milí čtenáři, tenhle článek bychom chtěly věnovat těm z vás, kteří jste kdy uvažovali o tom, že byste naši milovanou školu na rok či více opustili a podívali se za hranice nejen Českých Budějovic, ale i někam dál. Rády bychom se teď s vámi podělily o vlastní zážitky z výběrového řízení a hlavně bychom vám chtěly předat jedno hrozně důležité poselství... JDĚTE DO TOHO! Už jen pro tu zkušenost z pohovoru. Ale to už se trochu předbíháme. Začneme radši hezky od začátku. Možností, jak se dostat ke studiu v zahraničí, je hned několik. My se rozhodly přihlásit do výběrového řízení nadace Open Society Fund (www.osf.cz), které bývá vyhlašováno každý rok na přelomu září a října, letos přesně 1 3. října. Na stránkách OSF se objevil článek, kde mohli nedočkaví zájemci najít všechny informace a dokumenty. Předem výrazně doporučujeme - nelekejte se, až zjistíte, kolik toho je.
Není to tak hrozné, že jo, Zuzi?
Jak dlouho Ti vlastně trvalo připravit všechno potřebné?
Nejdřív jsem začala s překladem vysvědčení a dalších dokumentů, to byla práce na pár chvil. Dalším krokem bylo požádat některé učitele o napsání doporučení. (Tímto bychom jim chtěly ještě jednou moc poděkovat.) Poslední nezbytnou částí bylo napsat osobní esej o mé rodině, zálibách, plánech a snech. Tady byl stanoven limit na 750 slov a nastaly problémy.
Jak tomu bylo u Tebe?
V podstatě stejně. Akorát jsem samozřejmě tradičně nechala většinu na poslední chvíli, takže jsem týden před uzávěrkou (která byla mimochodem stanovená na 5. 12.) po večerech překládala vysvědčení, vyplňovala přihlášky a hledala nějaké použitelné fotky - ty je potřeba dodat dvě. Psaní eseje pak proběhlo docela hladce, plán jsem měla v hlavě už delší dobu, takže to stačilo vyjádřit v angličtině a na papír. Po odeslání všeho potřebného (posílá se poštou na adresu nadace) přišlo první z několika čekání. Přibližně po týdnu pak nadace uveřejnila seznam studentů pozvaných na jazykové testy konané 1 8.1 2. v Národní technické knihovně v Praze. Tam musíte prokázat, že máte dostatečné jazykové schopnosti, abyste byli schopni
4
studovat v anglicky mluvící zemi.
Taky Ti přišel ten test tak lehký, Zuzi?
Byl opravdu jednoduchý. Na některých uchazečích byla trochu vidět nervozita, ale s tou my problémy moc neměly. Naopak starosti o Vánoční speciál Lístku, který vycházel v ten samý den, zaměstnávaly naše nervy až do testu samotného. Byl rozdělen do tří částí: poslech, test a esej. Tato esej se nijak nebodovala, sloužila spíš jen jako důkaz, že čeští studenti psát eseje vůbec neumějí a studium v zahraničí opravdu potřebují ;)
Nyní nastalo další čekání, tentokrát to nejkratší. Po pár dnech byly výsledky testů známy a 48 z 57 studentů se mohlo ‘těšit’ na pohovor. A co Ty, Markét, těšila ses nebo spíš bála?
Přímo jsem se děsila! Vůbec jsem si nedokázala představit sama sebe, jak anglicky hovořím s těmi pány (a paní), kteří pohovor vedli. Nicméně, pro ty z vás, kteří uvažují, že by to zkusili, hodně mi pomohlo, že jsem poslední půl rok navštěvovala anglické konverzace s rodilým mluvčím. Takže jestli dostatečně nevěříte svým schopnostem mluveného projevu, sežeňte si rodilého mluvčího nebo nějakou vhodnou jazykovku, stojí to za to :) Pohovory se konaly ve dvou dnech, 8. a 9. ledna. Uchazeči byli rozděleni do skupinek po třech, přičemž zájemci preferující studium v USA byli pozváni na 8. ledna a zájemci o studium v UK měli pohovory 9. Konaly se v hotelu Prokopka, zase v Praze. Velmi pozitivní bylo, že kdo přišel ještě před samotným začátkem pohovoru, mohl počkat na recepci s ostatními studenty a vyměnit si s nimi nějaké rady, postřehy nebo jen sdílet tu nervozitu.
Takže Zuzi, co v Tvém případě následovalo poté, co Tebe a druhé dva studenty vyzvedla paní Almerová (‘Financial director’ nadace a organizátorka řízení)?
Vedla nás do místnosti, kde za stolem seděli tři postarší pánové a já se vyděsila. Vždyť tihle “dědoušci” přece nemohou pochopit, co chci jednou dělat. Ti určitě neumí počítač ani zapnout a co teprv mé koníčky, to je určitě zajímat nebude. Docela roztřeseně jsem jim potřásla rukou, posadila jsem se a snažila se udržet úsměv na tváři. To se celou dobu dařilo i zkušeným odborníkům z organizací ASSIST (USA) a HMC (UK).
Po prvních trochu lámaných odpovědích na otázky týkající se také školního
5
časopisu jsem se rozmluvila a i když došlo na koníčky, jakým je například zumba, všichni pánové věděli, oč jde.
Po přibližně 40 minutách jsme poděkovali a rozloučili se. Teď už byl úsměv opravdový. Plni opět navráceného sebevědomí jsme se vrátili zpět k čekajícím rodičům.
Jak probíhal Tvůj pohovor, Markét, lišil se v něčem od toho pro potenciální ASSIST studenty, na kterém jsem byla já?
Tak, co jsem od Tebe slyšela, probíhalo to docela podobně, jen s tím rozdílem, že můj pohovor vedl zástupce organizace HMC a jeho žena. Asi jako všichni ostatní jsem byla hrozně nervózní, ale po prvních pár otázkách, které se vesměs týkaly toho, co jsem napsala do eseje, už to bylo docela v pohodě. Pánové i dáma se neustále přívětivě usmívali a kdykoliv jsme nerozuměli nebo nepochopili otázku, neváhali nám ji zopakovat či vysvětlit. V druhé polovině pohovoru nás sice trochu zaskočili, když jsme byly požádány (v mé skupince jsme byly jen tři holky), abychom vedly diskuzi, zda bychom si vybraly moudrost, moc nebo bohatství a následně ještě předvedly role-play Nakonec to ale dopadlo celkem dobře a na závěr jsme ještě dostaly sérii rychlých otázek, z nichž nejobtížnější pro mě byla asi otázka, kdo je má oblíbená historická postava :D Pak se s námi už jen mile rozloučili a my nadšeně vykládaly čekajícím, že se vůbec nemají čeho bát. Vidíte? Nic hrozného to nebylo a pak už jsme se vesele vydaly vstříc tomu nejdelšímu a nejhoršímu čekání vůbec. Téměř dva měsíce jsme netrpělivě očekávaly informaci, zda jsme přijaty, až konečně 26. 2. (HMC stipendia) a 1 . 3. (ASSIST) jsme dostaly zprávu od paní Almerové a mohly začít oslavovat. Teď už nám zbývá jen poslední, avšak o dost příjemnější časový úsek, než v srpnu vyrazíme na soustředění pro nové studenty. Příští rok budete mít možnost zúčastnit se vy, současní studenti kvarty a kvinty. Budeme vám tedy držet palce a určitě se nebojte to zkusit! Mimochodem, váháte-li někteří, možná vám v rozhodování pomůže série článků, kterou chystáme v příštím roce, týkající se už přímo pobytu a toho, jak si to tam užíváme 8) Kdybyste měli jakékoli dotazy, neváhejte nás kontaktovat, rády vám je zodpovíme, pokud budeme znát odpověď! :) S jednou nohou za oceánem Zuzana Drázdová a
6
Markéta Stibalová
Náhoda Někdy se zdá, že je vše jasné, že je vše tak, jak má být. A pak přijde ona, většinou zahalená v plášti, avšak jméno má prosté, Náhoda. Úsměv na tváři málokdy nosí. Často slzami náš svět rosí. Ledové srdce z kamene má. Veškeré lidské osudy ona zná. Hrdě vždy přikráčí tam, kde je to zcela nečekané. A pak vše nedočkavostí vzplane. Možná, že by byl svět lehčí bez náhody. Auta by po silnicích jezdila bez nehody. Náhoda zkazí to, co dokážete jen dokonalou pílí, Avšak mnohdy je to právě ona, Náhoda, Kdo tě dovede k cíli. Jana Marešová
Letmé doteky štěstí Dnes ráno. Přesně v pět. Vysvitlo slunce. Jeho paprsky probudily celý svět. Bylo nám teplo. Problémy přešly. Všem se po tvářích rozlil úsměv. Po dlouhé úmorné zimě. Slunce vyšlo! My šli s ním. Zářili jsme štěstím. A pak. Už ne v pět. Něco po sedmé. Opět zašlo. Byla tma. Zoufalství bylo hmatatelné. To protože. Naše nálada závisí na slunci. Nebo na víně….
Eva Mlčochová
7
Fejeton. Fejeton ze slova feuille. Feuille znamená lístek. Lístek je školní časopis. Ten školní časopis vede sexta. Asi proto má psát sexta fejeton. Napsat fejeton je oříšek. Je to oříšek nejen pro studenty sexty. Fejeton musí být oříškem celkově pro všechny spisovatele. Snad s výjimkou Rudolfa Křesťana. A pokud má sexta napsat fejeton, nebude to světové. I když vede Lístek. Lístek je školní časopis. A školní časopis má shodou okolností uzávěrku o víkendu, kdy mají studenti sexty napsat fejeton. Fejeton o Lístku. Fejeton o fejetonu. Lístek o fejetonu? Školní časopis a fejeton? Redaktoři nepíší fejetony. Lístek není významný tisk. Nepotřebuje poznámku pod čarou. Nepotřebuje podčárník. Nepotřebuje fejeton. Nikdo nechce psát fejeton do Lístku. A proč by taky chtěl. Fejeton je oříšek pro všechny. Fejeton musí zapůsobit. Vždyť jde o podčárník. Ale kdo čte něco, co je pod čarou. Nikdo. Protože texty pod čarou jsou napsány malým písmem. A malé písmo nikdo nemá rád. Všichni čtou velká písmena. A malá zapadají a ztrácejí se pod velkými. Tak je to vždy. Vždy. Vždy je to velké nahoře a to malé dole. Je načase psát všechno jednou velikostí. Neodlišovat nadpisy. Nepsat nadpisy. Nepsat nadpisy fejetonů. Fejeton nemá nadpis. Fejeton ze slova feuille. Feuille znamená lístek. Lístek je školní časopis. Školní časopis nemá nadpis? Školní časopis nepotřebuje nadpis. Nač psát nadpisy? Nadpisy jsou nepotřebné. Hlavní je obsah. Obsah fejetonu. Fejeton o fejetonu. Fejeton o Lístku. Fejeton o nadpisech. Nepotřebných nadpisech. Nadpisy nejsou nic pro fejeton. Nic pro Lístek. Nic pro nikoho. Fejeton žije dál. Lístek žije dál. Sexta žije dál.
Magdaléna Koutová
8
Zápisky malé šelmy V novinách jsem našla článek o tom, jak jeden muž popisuje den svého dítěte. Já jsem se zkusila zamyslet nad takovým běžným dnem mého kocoura. :D 4:00 Budím se. 4:01 Jdu se projít po bytě a shodit pár věcí ze stolku, aby všem bylo jasné, že jsem vzhůru. 4:1 5 Už mě to doma nebaví a chci jít ven. 4:1 6 Chodím po mé paničce a čas od času do ní klepu tlapkou, aby jí došlo, že něco chci. 4:20 Panička se konečně budí. Zvyšuje hlas a křičí, že mě ven ještě nepustí (je vidět, že už mě zná a ví, co po ní chci.) Podle ní je totiž moc brzo. Podle mě brzo není. Myši a ještěrky čekaj. 4:22 Mňááááu. Přidávám na intenzitě buzení. Shazuji na paničku mobil, co měla na nočním stolku. A vida - zabírá to. Radši mi jde otevřít dveře, než aby mě dál snášela. 4:23 - 7:30 Jsem venku a užívám si. 7:31 Projdu se znovu po mé paničce, aby věděla, že jsem v pořádku přišel, a pochválila mě. 7:32 Panička mě chválí. 7:33 Jdu spát. 8:1 5 Budím se a mám hlad. Jdu vzbudit paničku. 8:1 6 Viz 4:1 6 ..panička už moc dobře ví, že chci jíst. 8:20 Panička konečně vstala a já jdu jíst. 8:21 Co kdybych se dneska nechal krmit. Panička mi vyčítá, že jsem rozmazlenej, ale ochotně mi přistrkuje maso až pod čumáček. 8:25 Jdu spát. 1 0:00 Panička se vrací z nákupu a já jí jdu prošmejdit tašku. Mňááu má šunku. 1 0:07 Jdu ven. 1 2:00 Vracim se z venku a jdu jíst. Všichni mě chválí, že jsem přišel v době, kdy
9
všichni jí. 1 2:1 0 Jdu spát. 1 6:00 Jdu lítat na zahradu. Sousedi maj na zahradě králíky - musím se tam dostat. 1 6:05 Dostal jsem se ke králíkům. Panička křičí, králíci utíkaj. A já prskám, že se překazil muj plán. 1 6:1 0 Panička mě dostala domů. Mlátim jí drápkama a ona brečí... Měla mě nechat u králíků. 1 6:1 1 Za trest jsem doma. Tak aspoň převrhnu květináč. 1 6:30 Panička vchází domu a zjišťuje škody. Já se tvářím jakoby nic a předstírám spánek. 1 6:32 Panička uklízí hlínu z květináče a zapomněla zavřít dveře ven. Zdrhám. 1 8:02 Mám hlad, tak se vracím domu. 1 8:05 Jím. 1 8:1 5 Jdu ven. 20:00 Panička chodí po zahradě a volá na mě, ať jdu domu. Já ležím v kytkách a pozoruju její nohy. Ona vždycky tak krásně křičí, když je ulovim. 20:03 Startuju a chytám paničky nohy... Já to říkal, zase křičí a já mám radost, že jsem v přesile. 20:05 Donutil jsem paničku, aby si se mnou hrála. 20:1 5 Něco slyším, jdu na to číhat. 21 :45 Vracím se domu. Jím. Jdu spát. . . . 4:00 Budím se.....
10
Chvilka s učiteli Přichází čas na chvíli, na kterou jste asi všichni čekali (my jsme na ni čekali též) od doby, kdy jsme uvedli seriál rozhovorů s učiteli. Pan profesor Vlastimil Sekyrka je totiž osobností, která dokáže zaujmout, zapůsobit skoro na každého a určitě vás zajímalo, jak zpestří lístkovský rozhovor. Jeho legendární hlášky má v paměti zapsané snad každý, kdo měl tu čest ho blíže poznat na hodinách nebo jinde. Je natolik vytížený, že by se mohlo zdát, že si snad vtipy připravuje dopředu, ale není tomu tak, v soukromí přeci dává rozhovory slavným plátkům, jako je Lístek!
Který z Vámi vyučovaných předmětů máte raději?
Teď učím, člověče, já to nedokážu ještě posoudit. Učil jsem víc a dýl to ZSV, ale prostě.. dá se říct, že mi vyhovují oba předměty stejně. Časem, možná až budu starší, to nějak posoudím. Ale na druhou stranu v tom ZSV tím, že je to ve vlastní řeči, tak může člověk vyjádřit víc věcí a promluvit nějak srozumitelněji k těm studentům, tak mi asi bude bližší ZSV než ta němčina.
Spolupracujete s organizací “Člověk v tísni”. Ocitl jste se někdy sám v tísni?
No vidíte.. Tak určitě jo. V nějakých těžkých životních situacích, když třeba v rodině někdo těžce marodil, tak najednou člověk pociťoval, že je na to sám nebo neví, jak s tím naložit. Nebo když jsem měl strach o někoho hodně blízkýho, tak jsem taky pociťoval tu tíseň. Ale tíseň takovou, kterou prožívají ve třetím světě nebo v těch totalitních zemích, tak se dá říct, že snad už ne. I když jsem jako totalitní dítě a rodiče byli pronásledovaní, takže tu tíseň jsem jakoby cítil, protože občas rodiče byli vyslýcháni, hlavně otec, a muselo se furt dávat pozor, co se řekne, nebo to, co člověk slyšel doma, nesměl říct na veřejnosti, takže to možná byla taky taková tíseň v dětství.
11
Prozradil byste nám nějaké drby na Vašeho bratra Antonína?
Co já ho pamatuju, je nesmírně pracovitý, obětavý a je vtipný. I já jako dítě jsem se stal, řekněme, obětí těch jeho nějakých recesí, když jsem byl teda menší a on věděl, že já jsem milovníkem žvýkačky Pedro, nevím, jestli vy ji znáte, ale za komunismu byla žvýkačka Pedro, taková červená. A on jeden z těch obalů prostě vzal, nastražil a vložil ho do natažené pastičky na myši. Takže já jako malý dítě, čtyřletý nebo pětiletý, jsem viděl to Pedro, tak jsem hrábnul do té pasti a samozřejmě pak už jsem jenom řval a běžel jsem domů ke své mamce a na ruce jsem měl tu past. No, nebo on někdy komentoval některé mé komentáře. Když já jsem se k něčemu vyjádřil, tak třeba říkával: “Ty hele, Vlasto, ty když otevřeš pusu, tak z ní vyjde blbost nebo smrad.” A já dodávám s odstupem času: “Nebo obojí.”
Pokoušel jste se mu to někdy oplatit?
Jo, on si v jednom období taky vyrobil takový samostříl a jako náboje tam byly špejle s jehlou na konci. A vzpomínám si jenom, že když se jednou převlíkal do pyžama, že já jsem vzal ten samostříl, pustil tu pružinu a vlastně mu zalítla do jedné z těch ‘tváří’, z těch půlek, ta špejle, a houpala se tam, to vidím jako dneska. Že jsem jako si vystřelil, dodneška vím, že si zrovna bral pyžamo.
V čem si myslíte, že jste mu nejvíc podobný?
Já si myslím, že my si nejsme moc podobný - každej Sekyrka vypadá úplně jinak. Takže jsme si.. já si myslím, že možná ve slušnosti, v přívětivosti k lidem, že to máme asi společný. Ve vztahu k sportu určitě, protože on sportuje, řekněme aktivně, pořád a já obdivuju všechny aktivní sportovce, tak v tom v uvozovkách máme něco společnýho, že já obdivuju všechny aktivně sportující, takže tam je určitě nějaká paralela.
Chtěl byste někdy být jako on, ředitelovat?
Ne, ředitelovat bych nikdy nechtěl, protože to pohlcuje vaše soukromí, narušuje to i vaše vztahy (jako rodinné), jste v podstatě v permanentním stresu, neustále sháníte peníze, zajišťujete projekty, do školy chodíte i o víkendech a v podstatě celý prázdniny, co já vím, tak každý prázdniny - třeba ty letní tady nebyl dva dny. A to byly ještě svátky, mistr Jan Hus a Cyril, Metoděj. Protože o prázdninách se furt něco předělává a u toho ten ředitel musí být, takže ředitelem bych nechtěl být, myslím si, že bych ztratil ten prostor, abych mohl být mezi mladýma a působit na ně, že to je už funkce manažerská, úřednická, je to obrovská zodpovědnost a je
12
to věc, po které netoužím, vůbec.
Mohl byste nám říct, kam chodíte na Vaše nápady a průpovídky?
Kam na ně chodím? Tak některý věci mě jako napadaj’ na místě najednou a něco prostě, nevím, když jsem občas něco spustil, nějaký teorie a komentáře, tak můj bratr Antonín říkal: “Á, bratře, ty máš zase žvanivou.”, jo, takže to přichází v nějakých takových návalech, ale ne vždycky je to publikovatelný, ne vždycky to někoho osloví. Jsem rád, pokud někoho něco osloví, třeba potom nebudou na ten předmět vzpomínat jako na nějakej úplně suchej.
Na naší škole učíte základy společenských věd. Neovlivňuje Vás nějak Vaše aprobace? Často mluvíte například o psychických poruchách, nemíváte z toho deprese? Určitě se to nějak obtiskne do mého života, protože člověk s tou literaturou více pracuje. Ale když mluvím o výsledcích různých výzkumů a zveřejněných kazuistikách, tak chci jen podtrhnout, jaké závažné dopady mohou mít některé jevy pro člověka, a právě pro mladého člověka, který je na začátku a kolikrát ani neví, jak smysluplně naložit se svým životem. Deprese ani sebevražedné sklony zatím nemám. Je možné, že to přijde, až budu déle ve školství. Třeba se dočkáme chvil, kdy budu polykat jednu tabletku za druhou, montovat tlumič na svou kapslíkovou či plynovou pistoli a psát dopisy na rozloučenou klínovým písmem. Pak si Vás dovolím pozvat, abyste u toho byli jako první.
Nepřemýšlel jste někdy o otevření vlastní psychologické ordinace? Nedomníváte se, že by Vaši případní pacienti mohli být rozladěni z Vašich hlášek a žertů?
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl v zahraničí nějakou dobu studovat právě psychologii. Ale to mě neopravňuje vykonávat klinickou praxi. Na druhé straně psychoterapii lze provozovat i bez studia psychologie, zde stačí psychoterapeutický výcvik. Tím, že mohu mluvit o zajímavostech a tajích psychologie k většímu množství lidí, tak si myslím, že mám větší pole působnosti. Něco může zapůsobit preventivně, že pak nebude ani nutné nějakou péči vyhledávat. Některé mé absurdní poznámky by musely jít stranou, to by bylo těžké, svrběl by mě jazyk. Školní prostředí je jim nakloněnější, a to je výhodou. Různé průpovídky jsou takovým pokusným balónkem, některé osloví, jiné ne. Pokud je více těch,
13
kterým to narušilo právě prožívanou šeď a zlepšilo náladu, pak to svůj účel splnilo.
Jak jste spokojen s obsazením Vašeho kabinetu? Můžete ho nazývat Vaším kamrlíkem, kde se dobře tráví přestávky?
Náš kabinet patří k menším a těsným kabinetům, ale je tam velice dobré a veselé klima, obohacované v pravidelných intervalech o ochutnávku různých pochutin, a to nejen před Vánoci a Velikonocemi. Na přestávky se tam ale moc neohřeji, jelikož po hodině zapisuji ve třídách do elektronické třídnice, anebo pak pracuji ve sborovně, abychom se lépe vystřídali u počítačů.
Přijdete na dámský kolaudační večírek paní profesorky Regulové? (V minulém čísle byla zpovídaná profesorka Regulová a jedna otázka na ní byla, aby položila otázku Vám. Nebojte, příští dotaz má stejné téma :)
Určitě si ho nenechám ujít. V ten významný den budu stát před domem a čekat, až pro mne paní profesorka pošle odvoz. Nemusí to být limuzína, stačí trolejbus, ale rád bych se v něm svezl sám. Ne, přijedu na kole, fofrklacků jsem se již zbavil. Paní profesorka Regulová je vynikající hostitelkou a poslední kolaudace u ní měla skvělou atmosféru, mluvilo se tam česky apod. V paměti mi utkvěl i její kocour, který se rychle vypařil, protože nikdy takovou koncentraci učitelů na jednom místě neviděl. V jeho očích se zračily menší obavy, a to i přes opakované ujišťování, že nikdo z nás není veterinářem. Možná ho mátla červená propisovací tužka v ruce každého z nás - vzdáleně totiž připomíná injekci, zejména kočkám, v minulosti jsem s nimi o tom již hovořil, proto to vím tak přesně. Na tuto akci si vezmu i ešusy, abych měl pak něco na večer, popřípadě i moji příbuzní a přátelé.
Příštím dotazovaným bude pan profesor Štoudek. Je něco, na co byste se ho rád zeptal?
Nedávno mě někteří „drzí“ studenti upozornili na to - asi ve snaze vytvořit u mě nějaký komplex méněcennosti - že pan zástupce je vyšší než já, a to o dost. Tak jsem se jim s černým svědomím omluvil, že s tím nemohu nic dělat. Tak se ho ptám, abych již nebyl zatěžován těmito otázkami: Zda se vejde do 2 metrů? A druhá otázka: Většinou bývá pan zástupce v rozverné a veselé náladě. Co ho v takové náladě udržuje?
Myslíte si, že jste podobný nějakému zvířeti? Přirovnal byste se k nějakému? Třeba, že jste pilný jako včelka nebo podobně.
14
Ano, mívám takové dojmy a nezůstávají zcela u jednoho zvířete. Zvláště když si prohlížím zvířata na Země živitelce. Někdy si připadám trochu jako kůň, ten musí často něco tahat (ovšem jednou mu hrozí, že půjde do salámu, a to bych nerad; v poslední době bych mohl posloužit stejně jen pro výrobu špekáčků). Pokud se nějak změní povrch pokožky mého obličeje, tak pak asi jako kočkodan skvrnitý. Snad nebudou přibývat i jiné pocity. Třeba že se podobám kryse.
Je něco, co byste rád vzkázal Vašim kolegům, studenkám nebo studentům? Nebo máte nějaký vtip na závěr?
Kolegům bych rád vzkázal, že mnohé obdivuji, jak jsou neskonale nasazeni pro školu, co zvládají projektů, zahraničních akcí a mimoškolních aktivit, které pomáhají více vzdělávat a vytvářet dobré vazby a pocity „rodinnosti“, které se tady vždy pěstovaly. Studentkám a studentům, kteří mají před maturitou, vzkazuji, ať vytrvají a jdou do finiše, aby se jim ta tečka vydařila a mohli se odrazit dál. Vzkaz všem studentům: Opět musím vyjádřit obdiv všem, kteří dělají škole dobré jméno, ať je to díky dobrým studijním výsledkům, ale i různým kulturním i sportovním aktivitám, a těm, co nevytváří průšvihy. Zejména na různých akademiích, soutěžích a plesích někdy žasnu, jací šikulové se skrývají pod naší střechou. Všem pak přeji hodně síly, trpělivosti, radosti z každodenních drobností a blížícího se jara. Vtip na závěr teď nemám, ale napadla mě ještě vzpomínka, která nejen mě hodně rozesmála. Loni v 2. pololetí jsem šel odpoledne okolo oktávy, kde byl hrozný řev. Tak jsem tam vešel, abych zjednal pořádek, a přitom jsem též chvíli hodně křičel. Pak byla chvilka ticha a do toho ticha se ozvala odzbrojující věta studenta Martina Vaňka: "To si teď dovoluje, když má bráchu ředitelem." A pak jsme se skutečně několik minut jen smáli. Lepší než řvát jen tak naprázdno.
Ještě jednou děkujeme za Váš čas, na druhou stranu se díky Lístku stanete slavnější na naší škole! Taky děkuji. Když se Vám podaří nechat text uveřejnit v Mateřídoušce, pak budu patřit mezi nejšťastnější lidi na světě. Tak po tomhle už snad není ani potřeba něco dodávat. Doufáme, že jste si tenhle rozhovor užili stejně jako my a v dalším čísle se můžete těšit na pana Štoudka!
M&M
15
Z archivu - 2004
16
Sen „Cvak !“ Jen co se ozval tento klasický zvuk vypínače světla, můj dětský pokoj se ponořil do tmy. Je noc a já ležím ve své staré známé posteli. Není nijak zvláštní, ale prožili jsme spolu již tolik, že bych ji za žádnou jinou nevyměnil. Chvilku se ještě převaluji, hledám tu ideální polohu pro spánek, když vtom začnu snít. Utíkám do světa, kde nemožné neexistuje, kde se zázraky dějí jako na běžícím páse a kde je realita denního života na hony daleko. Už ale nejsem ve své milované posteli. Sedím v kabině fotbalového svatostánku, stadionu Santiaga Bernabeua. Na sobě mám sněhobílý dres mého nejoblíbenějšího fotbalového klubu, Realu Madrid. V jedné místnosti se náhle nacházím s takovými ikonami tohoto klubu, jakými jsou například Raúl González Blanco či Iker Casillas. Co jméno, to pojem. Vtom se rozrazily dveře. Do šatny přichází trenér a začíná svůj monolog: „Tak, borci, zápas roku je tu. Dneska, jak všichni víme, přivítáme celek FC Barcelona. Důležitost dnešního střetnutí vám doufám nemusím zdůrazňovat!“ pronesl na úvod. Poté přečetl jedenáct jmen šťastlivců, kteří budou reprezentovat pyšný Madrid na hřišti od úvodního hvizdu. Mé jméno zde nefigurovalo. „Na tribunách vás požene za vítězstvím 90 000 lidí. Ti, aby mohli u tohoto utkání být přítomni osobně, dřeli i měsíce! Nezklamte je!“ dokončil trenér svůj proslov. Všichni se poté zvedáme a odcházíme na hřiště. Po chvíli sudí poprvé foukl do píšťaly. Celosvětově sledovaný zápas s nejen sportovním, ale i politickým významem právě začíná. Po první pětačtyřicetiminutovce je stav nepříznivý. Prohráváme 0:1 . Náš lodivod se však k žádným změnám v sestavě neodhodlal, a tak i druhé dějství začínám na lavičce. Běží právě sedmdesátá minuta stále nepříznivého stavu, když se trenér otáčí směrem k náhradníkům a zvýšeným hlasem křikne: „Radime! jdeš tam!“ Kolena se mi v tu ránu rozklepala. Svlékám se tedy do dresu a popocházím k postranní čáře. Zde přijímám pár taktických rad od asistenta trenéra a jdu na to. Pomezní rozhodčí oznámí střídání a já za potlesku fanoušků vbíhám na hřiště. Mé první kroky po takřka posvátném trávníku. Prvních pár minut se moc nepotkávám s míčem. Avšak na počátku poslední desetiminutovky se dostává k balonu můj portugalský spoluhráč Ronaldo, který obratně přechází přes protihráče a posílá mi lahůdkovou přihrávku za hostující obranu. Nabíhám si na ni. Přebírám míč a řítím se s ním na gólmana. Ocitám se mu tváří v tvář. Střílím. Má střela se otřela
17
o gólmanovu nohu a míč se pomalu šourá do brány. Dojde tam? Na stadionu pro 90 000 diváků je rázem hrobové ticho. Skluz obránce přichází pozdě. Míč se párkrát otočil kolem své osy a dojíždí do svatyně katalánského brankáře. Celé Santiago Bernabeu puká radostí. „Góóól!“ burácejí rozjásané davy našich fandů. Stav je srovnaný 1 :1 . Tribuny ožívají a ženou nás do závěrečného tlaku. Do konce zápasu chybí i s nastavením tři minuty. Stojím poblíž velkého vápna a hlásím se o přihrávku. Mesut mě nachází. Zpracovávám si balon, když vtom mě nevybíravým zákrokem sráží k zemi barcelonský hráč. Rozhodčí ukazuje přímý volný kop. K jeho zahrání se staví Ángel di María, naše levé křídlo s vyhlášenou kopací technikou. Protivník si mezitím staví zeď. Rozhodčí zadul do píšťalky. Hra běží. Ángel se rozbíhá. Pár kroků a pálí. Míč z jeho levačky přelítá zeď a zdá se, že míří do branky. Zkoprnělý brankář zůstává stát. Půlka brány je tedy prázdná asi jako řecká státní pokladna v současnosti. A přesně tam míří letící Ángelův projektil. Stadion šílí. Je to 2:1 . Do konečného hvizdu arbitra se již katalánský celek na nic nezmůže. Vyhráli jsme. Rozjásaní fanoušci zpívají klubovou hymnu a plaudují vestoje. Když se s nimi podělíme o radost z výhry, odcházíme slavit do kabin. Sem za námi přichází i trenér. „Bravo, chlapci! Byli jste úžasní!“ chrlí ze sebe superlativy. Poté obchází každého hráče a děkuje mu za předvedený výkon. Jakmile přijde ke mně, vykřičeným hlasem mi povídá: „Radime…“ Crrr! Ozval se budík. Po mém boku je už namísto trenéra plyšák, šatna se vyměnila za postel. A já, abych se dozvěděl, co mi chtěl trenér říci, musím tvrdě makat a doufat, že mi to jednou poví. V realitě. Ne pouze ve snu.
Radim Staněk 4.O - Gymnázium Česká a Olympijských nadějí, České Budějovice
18
Infostránka ⬤ Lístek gratuluje k rohlíkm, které si domů odnesli nadaní recitátoři! Jste skvělí! ⬤ Redakce varuje: odnášení Lístků ze školních prostor domů může způsobit rychlou smrt mačetou.
⬤
Sháníme články všeho druhu! na
[email protected] nebo v sextě.
Zn.
spěchá!
Hlaste
se
⬤ Přijďte se bát do Faktoru strachu třídy 4.A! Poslední maturák naší školy startuje 1 5. 3. v Metropolu.
Ukolébavka nočních přání Zavřela oči svoje víčka přeříkanka - hloupá hříčka v světnic rohu a mihotaje svíce kolébka dřevěná, děťátko spíce Hodiny tikajíce na dobrou noc krbové uhle hasnou svou moc kolébka z lehounka tam a sem uvítá děťátko ve snovou zem Kolory tónů andělských můz bělouši tažený honosný vůz kytice věžiček viděti z dáli lákaj čekaje s poklonou králi Tajemství halené načními oblaky matčino náručí ukrývá zázraky jest snů král a převeliká říše a ty poletíš do červánkové výše Joachim von Kleistenberg 19
Co se děje a co se bude dít... Divadlo Jihočeské divadlo
21 .3.201 3 (1 9:00) – Oidipús – Nejznámější Sofoklova antická hra. Režie: Martin Glaser Hrají: Jan Hušek, Ondřej Volejník, Věra Hlaváčková a další..
DK Metropol
28.3.201 3 (1 9:00) – Komedianti – Srdceryvná story, ve které se za pouhou hodinu a půl odehraje vše, co život dělá divadlem a divadlo životem: láska a nenávist, intriky a nakonec dvě vraždy ze žárlivosti. Opera je nastudována v italském originále. Režie: Josef Průdek Hrají: Gabriela Kopperová, Alexandr Beň, Aleš Voráček a další.. Koncerty
Cafe klub Slavie
8.3.201 3 (21 :00) – MONKEY BUSINESS - přední česká hudební skupina pod taktovkou Romana Holého v čele s Matějem Ruppertem Výstavy
Wortnerův dům AJG do 24.3.201 3 – Tváře z New Yorku – výstava Petra Nikla Kino Kotva
1 .3.201 3 - 1 2.4.201 3 – On the road - Unterwegs - přehlídka fotografií sedmi fotografů, kteří do své volné tvorby více či méně zařazují záběry, které jsou nasnímány během jízdy dopravními prostředky.
20
