2015. Jak na Nový rok, tak po celý rok

ROČNÍK: XXIV

FARNOST SVATÉHO ANTONÍNA

ČÍSLO: 1/2015

Jak na Nový rok, tak po celý rok Kdyby toto úsloví platilo, byl by tento rok moc požehnaný. Vstoupili jsme do něj spolu s poutníky z celé Evropy, kteří připutovali na setkání s komunitou Taizé. Jak jsem na tomto místě psal minule, moc jsem se na setkání těšil. A skutečnost předčila moje očekávání. Sjednocení v modlitbě, ve ztišení, pokoj a radost, které vyzařovaly z účastníků i z celé akce, to vše mě bude provázet a budu z toho čerpat ještě dlouho. Mohl bych se rozepsat ještě o mnoha obdarováních, které jsem během těch pár dnů přijal. Přenechám ale prostor zkušenostem a svědectvím mnoha z vás, kteří jste otevřeli poutníkům svá srdce a domovy. Moc vám za to děkuji. Na prahu roku, ve kterém budeme připravovat opět Noc kostelů, velkou evangelizaci Prahy s názvem Dny víry, budeme hledat způsoby, jak se připojit k národnímu eucharistickému kongresu, může být inspirativní ještě jedna zkušenost. Hloubka setkání Taizé nebyla plodem bezchybné organizace, ale modliteb a důvěry v našeho Pána. Zkusme na to nezapomenout. Na začátku roku přišel do naší farnosti jako farní vikář P. Mariusz Stanislaw Walczak, kněz a misionář polského původu. Jeho příchod neznamená, že bychom zapomněli na otce Michala Kimáka. Sjednocení a nasazení v modlitbě za něj je výmluvným projevem života naší farnosti. P. Mariuszovi bych chtěl popřát hodně síly do služby u nás i radost z ní. Těším se na spolupráci. Požehnaný rok 2015! Váš Pavel Semela, farář MILÍ PŘÁTELÉ, dovoluji si Vás teď už tak oslovit, protože myslím, že jsme si po těchto Vánocích nějak blíž. A to pro mě znamenají Vánoce – lidi. Jsem ráda, že to bylo celé takové komorní, žádná Letenská pláň. Nemohli bychom si dovolit tolik osobních setkání. A o tom to podle mě celé je! Ne anonymní, ale osobní. Vděčně vzpomínám na všechny, kteří se zapojili do příjmu poutníků před začátkem setkání. Byli s námi celý den nebo několik hodin, přinesli vynikající cukroví nebo se starali o unavené cizince po dlouhé cestě. Z těch se po několika dnech ve Vašich domovech stali Vaši blízcí známí, snad i přátelé. Vyměnili jste si adresy a dostali upřímná pozvání k nim. Jak někteří mohli slyšet v pondělí 12. ledna večer na „afterparty“, fakt, že každý třeba i dlouho dopředu vyplněný formulář byl závazným slibem, působil jako balzám. Je důležité vědět, že se na sebe můžeme plně spolehnout v případě potřeby v důležitých věcech. Není to znak širší rodiny? Děkujeme Vám všem, že jste nám ukázali, že důvěra je možná. Šťastný nový rok v důvěře Vám přeje Vanda Bodová

TAIZÉ V NAŠÍ FARNOSTI Velmi dobře si vzpomínám na setkání Taizé v Praze před téměř čtvrt stoletím. Jako středoškolák a konvertita jsem byl krátce po otevření hranic překvapený zájmem tak velkého počtu křesťanů a hledajících mladých lidí o Prahu a život v ní. Bylo to v době, kdy jsem si sám potřeboval mnohé zásadní otázky života z víry vyjasnit. Vesničku v Taizé jsem ještě na střední škole dvakrát navštívil. Velmi dobře si pamatuji i na jeden osobní pohovor s dnešním představeným komunity, bratrem Aloisem. Komunitu v Taizé navštíví ročně tisíce mladých lidí, ale každý tam může zažít záblesk osobního přijetí, který jsem zažil i já s mně tehdy naprosto neznámým bratrem. Je zajímavé, že přes všechny otázky, na které v Taizé mladý člověk nedostane odpověď (bratr Alois i letos v Praze hned při první modlitbě mluvil o velikosti tajemství), může odjet usmířený a s ujištěním, že je potřeba nenechat se odradit a hledat svojí správnou cestu víry. Osobně za mnoho vděčím také manželům Marii a Jiřímu Kaplanovým, na které jsem v Taizé našel kontakt a kteří dlouhodobě s bratry z Taizé spolupracovali. Jejich iniciativu později s velkým nasazením převzala dcera Martina Hošková, aby společně s manželem Marianem i nadále umožňovali ve svém domě modlitby kříže v duchu Taizé. Bylo to důležité období, které bylo doprovázeno tím zážitkem přijetí, který je pro Taizé tak typický. Díky těmto setkáváním jsem se potkal i se svojí pozdější ženou Martinou a stal se tak holešovickým farníkem. Na Taizé mám rád, že vlastně nemá ambice být nějakým novým proudem. Vždy, když tam přijedete, modlíte se a pracujete ve skupinkách s lidmi z celého světa nad nečekaně jednoduchými otázkami typu: „Co je u Tebe ve farnosti dobrého?“ nebo „Čím můžeš přispět, až se tam zase vrátíš?“, a tak podobně. Jako kdyby v Taizé citlivě sbírali to dobré, co se kde urodilo, a ukazovali to těm, kteří se sešli, aby to u sebe doma třeba taky zkusili vypěstovat. Dnešním jazykem bychom řekli, že je to vlastně takový „networking“ mladých křesťanů z různých koutů světa a z různých denominací, kteří si vzájemně naslouchají a posilují se v tom, aby se snažili věci oživovat a posouvat správným směrem hlavně ve svém nejbližším okolí. A aby se nenechali odradit tím, že něco hned nejde. S příchodem rodiny jsme dlouho s Taizé nepřišli téměř do styku. Až před pěti lety jsme s manželkou Martinou a našimi malými dětmi během dovolené ve Francii zavítali také do Taizé. S rodinou už probíhají diskusní skupinky trochu jinak, vše je víc v té konkrétní a praktické rovině. Když je nutné připravit snídani a domluvit se při tom se sousední portugalskou rodinou v „baráku“, kulturní rozdíly i jazykové bariéry jdou stranou. A tak jsme si z týdenního pobytu v Taizé odvezli cenná přátelství s rodinami z různých koutů Evropy. S portugalskými přáteli jsme od té doby byli ve styku nejvíce a přirozeně jsme je pozvali k nám na setkání do Prahy. Byli jsme opravdu rádi, že přes mnohé potíže s organizací cesty přijeli, třebaže být v jedné domácnosti dvě rodiny s dohromady pěti malými kluky nezaručí zcela poklidné Vánoce. Z dveřních otvorů v bytě se stanou fotbalové brány, v kuchyni se vaří různá jídla a ne vždy je možné jít spát v hodinu, kdy už tělo říká „dost“. I přesto máme pocit, že jsme nabitější a vlastně odpočatí. Posílili jsme přátelství a načerpali mnoho z vyprávění o životě v Portugalsku. Těžko si navíc dovedete představit, s jakou radostí se malý kluk z Lisabonu kouluje čerstvě napadaným sněhem v pražských ulicích a s jakým nadšením staví sněhuláka! Určitě i já bych rád poděkoval těm, kteří v naší farnosti organizačně zajistili hladký průběh setkání. Vidět takové množství mladých křesťanů z celé Evropy, jak se modlí v našem kostele, je až neuvěřitelné. Nechť nám všem Pán dá, abychom byli skutečně solí země. Vojtěch Janoušek

TŘICET LET S TAIZÉ Vzpomínám: Má situace v roce 1984: Je mi osmnáct, bydlím ve Vídni u své hodné „tetičky“, navštěvuji pomaturitní studium na technické škole. O přestávce se bavím se spolužákem Thomasem, synem milionáře. Nadšeně mi vypráví o Taizé. Frère Roger, jednoduchý styl života, spousta mladých z různých zemí… Thomas se chce vydat cestou chudoby, jeho boty mají prošoupanou podrážku, takže chodí v dešti jakoby bos po asfaltu. Sama jsem vyrůstala v zajištěné rodině v Linci. Víru jsme nepraktikovali. Po ruské babičce jsem zdědila pravoslaví, chodila jsem ve škole na evangelické náboženství. V Boha jsem věřila, ale připadala jsem si jako „církevní bezdomovec“. Od doby, co jsem se odstěhovala od našich, jsem často jezdila vlakem. Bylo to prima, protože jsem si ve vlaku často zajímavě popovídala se spolucestujícími. Jedna z nich byla Trixi z Vídně, nadšená a veselá katolička. Pozvala mě do své jednoduše a krásně zařízené garsonky osvětlené svíčkami, v pozadí měla puštěné klidné písně z Taizé. Také toužila po tom podívat se do Taizé, a tak jsme bez váhání zvolily první možný termín – Velikonoce. Velikonoce v Taizé: Počasí je vskutku aprílové, v noci profukuje naším stanem, kde ležíme jako sardinky, ledový vítr, nemohu se zahřát. Zvony zvoní k pravidelným modlitbám, mladí proudí ze všech stran do kostela, nikdo nezůstává ležet. V kostele je teplo, člověk vnímá harmonii, čistotu zpěvů a krátkých modliteb prostoupených tichem. Poprvé se na živo setkávám s lidmi z různých kontinentů, povídám si s Indem, s člověkem z Madagaskaru a s mnoha dalšími. Jsou mi blíž, než třeba bývalí spolužáci z Lince. Prožívám poprvé v životě intenzivně velikonoční události, jak šly den po dni. Konečně jsem našla domov! Takže se budu vracet. Ve Vídni najdu naštěstí filiálku Taizé, modlitební kroužek, který se schází v boční kapličce katedrály. Každý v něm má své místo – od milé, vzdělané soudkyně po vtipného popeláře. Od té doby nevynechávám žádnou Pouť důvěry na přelomu roků a v létě zajedu přímo do Taizé ve Francii. Modlitby a zpěvy mě drží při životě i po přestěhování do jedné tyrolské vesnice za prací. Zpočátku se tam cítím osaměle, kolegové z práce se zajímají jen o motorky a fotbal, témata Bůh a ekologie považují za zbytečná… Tak si po večerech zapaluji svíčku a cítím útěchu domova. Pád železné opony prožívám ve Vídni. Od té doby je Česko při setkáních Taizé silně zastoupeno. Mám z toho radost, vždyť jsem také Češka, nadšeně jedu do své nyní svobodné rodné země na setkání v Praze na přelomu roků 1990/91. V roce 1992 se mi narodí dceruška. Budu se moci nadále účastnit setkání mládeže, která se stala důležitou součástí mého života? Naštěstí se mohu podílet hned v roce 1992 s miminkem, protože se Pouť důvěry koná ve Vídni. V paměti mi utkvěl novoroční oběd, na který jsme spontánně pozvali asi 20 hladových poutníků, které jsme potkali po cestě domů, a najedli jsme se všichni z jednoho hrnce dosyta. Dodnes mi to vrtá hlavou…

Když je vám téměř padesát, nemáte velkou šanci se na setkání dostat. Proto jsem se na letošní pražskou Pouť důvěry velmi těšila. Všichni z naší rodiny, my rodiče i všech pět dětí, jsme se horlivě účastnili. V dětském pokoji se uvelebila „celá Evropa“ – čtyři poutníci z různých zemí, včetně mladého kněze z Portugalska. V kuchyni spala moje přítelkyně Grete z Vídně, se kterou jsem se seznámila před mnoha lety na svatbě spolužáka Thomase, a tím se kruh mého vyprávění uzavírá. Řekněte sami: Není Bůh úžasný? Ludmila Okamurová

ZTRÁTA KLÍČŮ Rodina odjela pomáhat kamsi na faru, ale nejstarší se rozhodl, že nikam nepojede. „Mám jinej program,“ odvětil rodičům tónem, který nepřipouštěl žádnou diskusi. A taky ne, k diskusi po zkušenostech nedošlo, nejstarší zůstal doma sám a těšil se, že konečně prožije víkend podle vlastních představ. Jenže ztratil klíče. Zoufale obcházel dům, volal na všechny strany, klíče však nevyčaroval. Vydal se tedy nazdařbůh do města s tím, že snad přespí u nějakého kamaráda. Zabloudil dokonce do hotelu Four Seasons, pod vlivem fanfarónského nápadu, když přespat, tak ne jen tak někde, a usadil se ve vstupní hale. Nikdo ho nevyhodil, tak se odhodlal, nonšalantně odhodil batůžek a čekal, co se bude dít. Patrně v domnění, že je to přicestovalý milionář, začal se mu personál věnovat. Dostal minerálku, kávičku a zákusek. Odolal touze dát si nohy na hotelový stolek, v tichosti pojedl a v tichosti i zmizel. Odcházel pěšky a pod fousy se usmíval, jak napálil seasonovský personál, což byla skromná útěcha v jeho neutěšené situaci. Nakonec se vnutil na přespání u kamaráda. Ráno ho vzbudila halasná angličtina a kamarádova maminka, která jakési mladé lidi vítala ve dveřích. Nevěda, zda maminka je o jeho přenocování informována, vmísil se mezi cizince a anglicky se na maminku usmíval. „Co je to?“ zeptal se kamaráda nenápadně. „To je Taizé, jestli víš, co to je…“ Jak by nevěděl! „Jasně, moje matka je tím odkojená! Eště za totáče chodila k nějakejm Kaplanům každej pátek zpívat a modlit se ty jejich písničky…“ Ale přece se osmělil, zapojil se do debaty u stolu a dokonce se s ostatními pomodlil. „Ty se umíš modlit?“ vyjeveně ho pozoroval kamarád. „Jasně, jsem přece katolík!“ A skoro se lekl, když se to vyznání rozlehlo po celé místnosti. „Fakt?“ vykulil se kamarád. Když nejstarší hledal na večer další útočiště na přespání, našel u prarodičů svou postýlku obsazenou jinými hosty a u stolu se místo rovněž hledalo jen těžko. „Aha, taizáci!“ byl rychle v obraze. „Nechceš se s námi pomodlit?“ byl opětně vyzván. Zasmál se, a aniž by musel deklarovat své konfesní vyznání, přidal se odevzdaně k modlitbě. Pozoroval děvčata ze Záhřebu se zvláštním úsměvem. „Čemu se směješ?“ zeptala se babička. „Ničemu… jenom si říkám, že se Pán Bůh na můj účet docela baví…“ Věra Eliášková BÝT BOŽÍM PŘÍTELEM Bratři z Taizé chystají pro své modlitební shromáždění vždy speciální výzdobu, která pozůstává z kříže ve stylu byzantských ikon, ikony Panny Marie a obrazu dvou mužů, z nichž jeden objímá toho druhého okolo ramen. Píšu dvou mužů, protože jsme všichni hádali, kdo by to mohl být, a většina hlasů se shodla, že sv. Cyril a Metoděj. Nebyli to naši světci, jak se dalo předpokládat, ale – Pán Ježíš se svým přítelem. Při dětské mši to O. Pavel vysvětloval dětem tak názorně a podrobně – všimněte si, jak ho Pán Ježíš objímá! – že jsem si poprvé uvědomila, jak je to velkorysá nabídka od našeho Pána – být jeho přítelem. Představa, že mě Pán jednou rukou objímá, se mě tak dotkla, že jsem pak po zbytek mše děkovala a byla tak trochu pyšná na to, že si uvědomuju velikost daru a umím být vděčná. To byla neděle. V pondělí mě odvezli do nemocnice, protože jsem se dusila. Pobyla jsem tam týden a měla dost času přemýšlet o Božím přátelství, o tom, jak vzácný je to dar, a vzpomněla si rychle na bonmot sv. Terezie z Ávily, když jí upadlo kolo u vozu a ona se v opuštěné krajině docela sama brodila blátem. V té chvíli uslyšela Boží hlas: „Tak jednám se svými přáteli!“ A na její trpkou odpověď: „Proto jich máš, Bože, tak málo…“ Nikoho nechci odrazovat od toho krásného dobrodružství, být Božím přítelem. Naopak, jinudy stejně cesta nevede. Ale nezaškodí, občas si uvědomit a taky vlastním tělem prožít velikost onoho daru a nezůstat jen u zbožných slov a pocitů, které nic nestojí. Za všechno vzácné se v životě platí, tím spíš to platí o přátelství. Navíc se samotným Pánem. Věra Eliášková

STAŇTE SE SOLÍ „Staňte se solí, solí země, a hledejte poklad víry, buďte světlem, světlem světa, které do tmy svítí.“ Slova převzatá z Matoušova evangelia (Mt 5, 13-14) byla textem jedné z podmanivých písní doprovázejících společné ranní a večerní modlitby setkání a zároveň byla důležitým podnětem k zamyšlení pro nastávající rok 2015. Úryvek znám velmi dobře, ovšem o letošních Vánocích jsem k němu získala mnohem hlubší vztah. Díky bratřím z francouzské ekumenické komunity Taizé, kteří se k mému velkému překvapení odvážili zorganizovat silvestrovské setkání mladých věřících po 24 letech opět v Praze, jsem stejně jako řada z vás měla možnost zúčastnit se společných modliteb a pohostit u sebe doma nadšené mladé „taizáky“. Jelikož máme dvoupokojový byt a v něm dvě malé, občas dosti hlučné děti, rozhodli jsme se ubytovat jen dvě osoby. Připadali jsme si trochu jako ve starém židovském vtipu, v němž Kohn přijde za rabínem a stěžuje si na malý byt. Rabín mu postupně doporučí do bytu nastěhovat tchýni a následně všechna domácí zvířata a nakonec mu poradí, aby to všechno z bytu zase vystěhoval... K mé velké radosti k nám byly přiřazeny mladinké portugalské slečny, se kterými jsem si každý den při snídaních a při večerních šálcích čaje pokonverzovala svojí oblíbenou a momentálně málo praktikovanou portugalštinou. Naše děti se hned se slečnami skamarádily, tedy nutno dodat, že hned poté, co obdržely tabulku čokolády na uvítanou, a přestože portugalsky uměly říct jen „olá“ (ahoj) a „obrigada“(děkuji), nadšeně jim vyprávěly o dárcích pod stromečkem, o princeznách a vílách i o tom, co namalovaly… Po snídani se nikdy nechtěly se slečnami rozloučit, a proto se raději ochotně strojily do kostela a zúčastňovaly se ranních modliteb ve sv. Antonínu. Atmosféru modliteb lze jen těžko popsat. Je téměř nepředstavitelné, že každé ráno v 8,30 náš kostel doslova praskal ve švech, a to mladými lidmi různých národností, kteří si na studené dlažbě rozkládali karimatky, aby nemuseli po celou dobu stát. Při společné modlitbě Otče náš jsem si uvědomila krásu jednoty a univerzálnosti církve, i přes změť jazyků. Při večerních modlitbách, v prostorných halách Výstaviště Letňany, se na karimatkách na sebe tísnily tisícovky mladých křesťanů, které spojovala stejná víra a touha po společné modlitbě za svět a za nás samé. Policisté a hlídači, kteří měli na starosti prostor před Výstavištěm Letňany a vstup do zastávky metra, byli zkoprnělí před disciplinovaností davu mladých lidí. Nejenomže se mládež pohybovala v jasně vymezených koridorech a to v naprosté tichosti, ale i se sama za pomoci vlastních animátorů organizovala do menších skupinek, aby se nikde nevytvořil shluk blokující dopravu.

Důležitou součástí modliteb Taizé jsou minuty ticha a nádherné písně s krátkým duchovním textem, jež se zpívají několikrát po sobě, takže každý má prostor duchovní text do hloubky promeditovat. Modlitba v tichosti byla v tak obrovském počtu lidí natolik fascinující, že i moje neposedná dvouletá dcera byla vždy zcela zticha a jen se překvapeně kolem sebe rozhlížela. Při zpěvu „Staňte se solí, solí země…, buďte světlem světa,“ jsem se uprostřed společenství tolika dalších mladých lidí z různých částí světa zamýšlela nad tím, že nás křesťanů není ve světě až tak málo, abychom ho nemohli alespoň trochu „prosolit a prosvětlit“. Velkým předsevzetím do nového roku je tedy najít způsob, jak se stát „solí země a světlem světa“ v naší ateistické společnosti a konkrétně v našem okolí. Po rozloučení s našimi Portugalkami jsme ocenili rabínovu metodu. Náš dvoupokojový byt je ve skutečnosti velmi prostorný! Klára Čižinská

TAIZÉ – DOPIS Z UKRAJINY Це було щось неймовірне! Так-так, враження із якими ми повернулися після подорожі не можна порівняти, практично, ні з чим. І, безперечно, найбільша подяка тут міжнародній християнській екуменічній спільноті із села Тезе… Nebudeme vás trápit luštěním ukrajinštiny, toto jsou úvodní věty, dopis dále uvádíme v českém překladu: Bylo to něco neskutečného! Ano, dojem že jsme se vrátili z ohromné cesty, nelze srovnávat prakticky s ničím. Samozřejmě, největší dík patří mezinárodní křesťanské ekumenické komunitě se sídlem ve francouzské vesnici Taizé. Setkání podobného druhu jsme se neúčastnili poprvé, ale i přes organizační podobnosti je to vždy jiné, pokaždé jakoby poprvé. První dojem pro nové účastníky je „babylonské zmatení jazyků“, ale překonají rychle všechna nedorozumění – protože v očích ostatních čtou laskavost, přátelskost, touhu vysvětlit a pomoci lidem v nouzi. Stručně řečeno, rodinná atmosféra, kterou je možné pocítit okamžitě při příjezdu a jež proráží zimní vzduch. Jsme ohromeni skutečností, že jde o hnutí mládeže. Na setkání Taizé jsme byli poprvé a jsme docela nadšeni. Jaká krásná příležitost pro ekumenický dialog s novými přáteli, pro výměnu zkušeností! Letošní Praha nás přivítala opravdu tuhou zimou, ale i když nás matka příroda přivítala zimou a sněhem, hostitelé odpověděli s vřelostí a nezištnou pohostinností. Zpočátku jsme měli strach, kde budeme spát a zda se pro nás vůbec něco najde, ale naše obavy byly zbytečné. Nalezli jsme domov u velmi citlivých a milých lidí. Daniel a Martina, kteří se pro nás stali skutečnou rodinou, prostě neuvěřitelní lidé, byli celým svým chováním a životním stylem ztělesněním myšlenky o „pouti důvěry“. Co by také mohlo být větším projevem důvěry než pustit do svého domova cizince, kterého jsme v životě neviděli! Dnes se hodně hovoří o fenoménu společné modlitby. Můžeme říct, že atmosféra malých diskusních skupin byla ohromná, seznámení se s našimi vrstevníky z mnoha částí Evropy, jejich myšlenkami ohledně nejrůznějších problémů a jevů, bylo obohacující a dojmy z pohostinnosti českého ubytování byly tak silné, že se nadlouho vryly do naší paměti a budou obohacením pro naše duše. Jsme dojati faktem, že docela cizí lidé se k nám chovali tak rodičovsky a měli upřímnou touhu usnadnit nám pobyt a potěšit nás. V jedné z nejkrásnějších evropských metropolí – v Praze – jsme nebyli ani plných pět dní. Bohatý denní program: ranní mše, modlitby, společný oběd, nám dostatečně neumožnily seznámit se s tímto krásným městem. Ale i těch pár okamžiků, kdy jsme se mohli s Prahou seznámit, v nás vzbudilo obdiv a jsme za ně vděčni. A za všechny tyto pozitivní emoce, za krásné dny strávené v modlitbě, dlužíme dík bratřím z Taizé, kteří stojí u zrodu tohoto krásného setkání, a všem, kteří uposlechli jejich výzvy! Софія та Руслан Саварин

JAK JSME PUTOVALI DO HRUSIC Výlet do Hrusic byl jedním z tzv. „rodinných výletů“, které chceme podnikat vždy první sobotu v měsíci, na první neděle jsou také dětské mše svaté a agapé – takže by vždy první víkend v měsíci byl celkově rodinný. Slovem „rodinný“ se ale vůbec nenechte zmást. Neznamená to, že se mohou účastnit pouze rodiny s dětmi, určitě se mohou účastnit všichni z farní rodiny – vítáme i jednotlivce, kněze, jáhny, mládež, dědečky, babičky... Nevadí nám ani pejsci, pokud jim nevadí děti. Musím říct, že jakkoli bylo na přelomu roku počasí proměnlivé, tu první sobotu bylo hezky, nefoukalo, z nebe nic nepadalo a za Prahou bylo prostě nádherně. Jeli jsme vláčkem City Elefant, který je dvoupatrový, a to se dětem moc líbilo. V Senohrabech mají u nádraží velikou mapu, takže jsme se bleskurychle zorientovali a kupodivu vyrazili do toho správného krpálu směr Hrusice. Všude kolem ležely zledovatělé zbytky sněhu – ale my jsme se brzy chůzí rozehřáli. Na začátku Hrusic nás uvítal Památník Josefa Lady. Tedy upřímně – nečekali jsme to tak hezké. Velká zahrada s hřištěm, milá paní průvodkyně, výstava opravdu pro děti. Dokonce tam chovají i mourovatou a černou kočičku. Když děti uviděly tu černou, začaly všechny křičet „Mikéééš“ a rozběhly se za ní.... no a kočka už se neukázala. Mimochodem – věděli jste, že tak velký malíř, jako byl pan Lada, celý život viděl jen na jedno oko? Dále jsme pokračovali směrem do centra obce, kde se nacházel další cíl našeho putování – hostinec U Sejků. Zjistili jsme, že jsou tu hned dva hostince U Sejků a jsou přímo naproti sobě. Liší se tím, že jeden je kuřácká hospoda, druhý je nekuřácká restaurace. Po lehkém obědě jsme se vydali zpátky do Senohrab, tentokrát po zelené turistické značce, která vede lesem, podél potoka. Vycházkovým tempem, v přátelském hovoru, jsme dorazili do Senohrab dříve, než jsme čekali. Jakmile jsme došli na nástupiště, přijel vláček do Prahy, jako by byl na objednávku. Do Prahy jsme dorazili v 16 hod, bylo už tma a začínalo pršet. Byli jsme vděční za krásný den v přírodě, ale i za naše vyhřáté domovy. Míla Svobodová TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA Letošní tříkrálová sbírka měla poněkud netradiční průběh, začínala již před slavností Zjevení Páně, a to již 4.1.2015. Tentokrát se nás koledníků sešlo méně než v minulém roce, ale to nic neubralo na nadšení a radosti. Nás bylo méně, ale dobrých lidí, kteří přispěli, bylo myslím mnohem více než minulý rok. Kolik se vybralo, ještě nevíme, ale dle obsahu kasiček to jistě nebude málo. První koledování začalo již v neděli po mši svaté v 8 hod. a kromě koledování jsme se účastnili pohoštění v Arcibiskupském paláci i slavnostního požehnání v Katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava. To letošní udělil koledníkům biskup Karel Herbst. pak se již koledníci rozešli, aby v Tříkrálové sbírce pokračovali. V naší farnosti jsme letos měli novinku – Tříkrálové pohoštění přímo před naším kostelem, odpoledne 6.1., s přítomností pana starosty Jana Čižinského, P. Semely, Jiřího Berana a zástupců Katolické charity. Během odpoledne se u stolu s občerstvením vystřídali nejen účastníci, ale i dárci, někdo již přišel cíleně, někdo náhodou, ale všichni myslím ocenili teplé občerstvení a dobrou náladu, která zde panovala. Malí koledníci mezitím „kolovali“ po centru Holešovic a střídavě posilovali osazenstvo před kostelem.

A na závěr, obrovský dík všem, kteří přispěli, nejen finančně, ale i pochopením a morální podporou Tříkrálové sbírky, díky Katolické charitě, která sbírku organizuje, zabezpečuje a zaštiťuje, ještě jednou DÍKY VÁM VŠEM! Za všechny koledníky Karolína Kyralová P.S. Příští rok na shledanou a prosím, nebojte se vyjít ze svých domovů, jako vyšli Tři králové a jako koledníci a posilněte naše řady, budeme Vás potřebovat. PROROKYNĚ ANNA (LK 2,36 – 38) Maminka se podívala na děti, které v kuchyni snídaly: „Kdo by chtěl dnes zajít do chrámu, aby donesl kousek chleba ctihodné prorokyni Anně?“ Hlásek nešpitl, děti horlivě jedly a dívaly se do talíře. „Jak myslíte,“ řekla maminka. „Půjdu tedy sama. Vlastně jsem chtěla ještě upéct koláč, ale na to už nebudu mít čas.“ „Ale mami, já tam dojdu,“ řekla sedmiletá Rebekka. „Jenom mi musíš přesně říct, co všechno mám udělat.“ „Dobře, Rebekko, však to určitě zvládneš. Byla jsi se mnou v chrámě několikrát…jsi hodná holka!“ Sourozenci se trochu styděli, ale nakonec byli spokojení. „To je tak akorát pro holky,“ řekl starší bratr, „my kluci už máme jiný plány a kromě toho, pokud vím, prorokyně Anna se stejně pořád postí!“ – „Ale chleba a vodu musí někdy mít, to přece dobře víte,“ řekla maminka a zabalila čerstvý chléb do čistého plátna. „Vyřiď ctihodné paní Anně pozdrav ode mě, Rebekko, a popros ji, aby se modlila za naši rodinu.“ Rebekka měla radost, že má tak důležitý úkol. Vyběhla z domu a šla nejkratší cestou směrem k chrámu. Cestu dobře znala, protože maminku často doprovázela. Šla Krásnou branou do předního dvora pro ženy. Jako vždy obdivovala nádherné zlaté a stříbrné desky, které Krásnou bránu zdobily. Brzy spatřila prorokyni Annu. Seděla, opírajíc se o sloup, a měla zavřené oči. Rebekka najednou nevěděla, co má dělat. Může na ni promluvit? Modlila se Anna, nebo spala? Měla Rebekka chleba jenom někam položit a čekat? Ale tu se Anna usmála a řekla nahlas: „On je tady!“ Otevřela oči a její tvář byla velmi radostná. Co tak krásného mohla vidět se zavřenýma očima? Anna plná radosti stále opakovala: „On přišel, je tady!“ Anna pohlédla na Rebekku, vstala, vzala chléb a dala ho do kapsy u šatů. „Pojď, dítě,“ řekla vesele, „musíme ho uvítat!“ Šly spolu k pravé straně, kde se nacházela Nikánorova brána. Tam se prvorozené děti zasvěcovaly Pánu Bohu. Rebekka si všimla, že právě v tu chvíli předala jakási mladá žena svého malého syna knězi, aby ho obětoval podle zákona. Anna se zastavila opodál a Rebekka s ní. Ach, to dítě! Rebekka nemohla odtrhnout oči od toho malého dítěte. Zářilo v paprscích slunce, samo bylo jako malé sluníčko. I jeho mladá maminka zářila, i starý Simeon, kterému podali dítě do náručí a on ho nosil a velebil Boha. Dlouho se modlil, a i když Rebekka pozorně poslouchala, všemu rozumět nemohla. Ale viděla, jakou má Simeon radost, a sama rovněž cítila radost jako nikdy předtím. Anna také vzala dítě do náruče a velebila Boha. Řekla, že se všichni mají radovat, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma, protože nyní se očekávání naplnilo. Rebekka si pamatovala každé slovo. Rychle utíkala domů, aby všechno mamince vyprávěla. Barbora Thielová BETLÉMSKÉ SVĚTLO Před Vánoci se ve spolupráci s Dopravním podnikem hl. m. Prahy uskutečnila tradiční jízda Betlémského světla Prahou dovezeného skauty z Betléma. Nápad vzešel z Rakouska, kam bylo světlo poprvé dovezeno v r. 1986, k nám se zásluhou skautů dostalo již v roce 1989. Že bude světlo vezeno Prahou, a to historickou tramvají, jsem se dočetla v novinách dvě hodiny předem. Po procházce a nákupu posledních dárků jsem pro jistotu dojela až na stanici Nádraží Holešovice. Od Výstaviště z vánočních trhů a sportovní haly tudy proudily davy lidí, v očekávání světla ale viditelně nebyl nikdo. Tramvaj přijela. Tak přece: starší paní, maminka s dětmi a jeden tatínek s dítětem. Dvě hezké lucerničky, skauti šikovně udržovali připravené světlo chráněné v kelímku (doporučují i sklenici). Ten den byl velký vítr, ale v době přesunu byl klid, jen na rohu zafouklo do úkrytu pod bundou, jen tak tak plamínek nezhasl. Onehdy jsem světlo nesla z Hradu na dvakrát. Jindy jsem jej vezla od františkánů u Panny Marie Sněžné a tamní farář mi řekl, že ho měli doma pak několik let. „?“ – „No, až do revize kotle, zapálili jsme jím věčný plamínek!“ Kéž nám vědomí světla z Betléma vydrží dlouho. Ještě dodávám, že se mi líbila slova P. Pavla Semely ze silvestrovské děkovné bohoslužby, že nám třeba připadá, není co slavit, a tak počkáme, ale tak to v životě nechodí. To mi připomnělo reakci jedné staré sarkastické dámy z anglického seriálu, když komentovala nějaké problémy v rodině: „Napřed je jedno, pak druhé, třetí, pořád jde jedno za druhým, až pak – umřeš. Což si dát zmrzlinu a tím bychom to vyřešili?“ Takovýto nadhled nám všem k tomu ještě přeji. Irena Červenková

KURZY ALFA A JUMP Milí spolufarníci, chci vás upozornit na speciální kurz Alfa – otevřený výjimečně i nám již věřícím (kteří trochu uvažují o tom, že by při kurzu ve své farnosti mohli v budoucnu pomáhat) – jenž začne ve čtvrtek 29.ledna v 19h v Pastoračním centru (v kostele sv.Vojtěcha – v budově KTF UK) v Praze 6 – Dejvicích. Přihlásit se je třeba předem, stačí do úterý 27.ledna e-mailem dr. Svatošové (zakladatelce hospiců), která kurz spolupořádá ([email protected] ), nebo na telefonní číslo: 603 301 428. V kurzu Alfa jsem v minulých měsících spolu se svojí manželkou pomáhal už potřetí – a účast v týmu mohu komukoliv z vás vřele doporučit, je to jedinečná zkušenost sdílení své víry s nevěřícími a hledajícími (viz též: www.katolalfa.cz , www.kurzyalfa.cz ). Hayato Josef Okanuta Už za několik dnů proběhne přihlašování do losování o účast na letní duchovní obnově pro mládež ,,JUMP". Běží o vynikající prázdninovou akci, jež proběhne ve dvou turnusech: pro mladší (15 až 18 let) 26.7.- 1.8. a pro starší (18 až 23 let) 3.- 9.8. JUMP se koná v areálu poutního místa s karmelitánským klášterem v Kostelním Vydří u Dačic v krásné krajině Českomoravské vrchoviny. Akce s již mnohaletou tradicí se každoročně jako člen týmu účastní i náš farář otec Pavel Semela. Zájem o tuto duchovní obnovu je opravdu veliký, proto se zájemce musí už v příštích dnech – a to od neděle 18.ledna 20 hodin do středy 21.ledna 20h přihlásit na webu ( www.jump.cho.cz ) DO LOSOVÁNÍ O ÚČAST. JUMPu se v minulých letech s užitkem zúčastnily čtyři z naších dětí, starší dcera opakovaně – akci velmi doporučujeme. Hayato a Ludmila Okamurovi EUCHARISTIE – SMLOUVA NOVÁ A VĚČNÁ Česká biskupská konference pořádá v tomto roce Národní eucharistický kongres. Jednotlivé farnosti a diecéze se na něj budou připravovat šest měsíců, od začátku roku až do červnové Slavnosti Těla a Krve Páně – hlavního dne pro farnosti. Kongres později vyvrcholí celostátním sympoziem v Brně mezi 15. a 17. říjnem 2015. Celkový záměr Národního eucharistického kongresu je obnova smlouvy člověka s Bohem skrze tajemství eucharistie – novou a věčnou smlouvu a přiblížit ji různým skupinám v našich společenstvích. Národní eucharistický kongres není jednorázovou akcí, ale nabídkou celoroční cesty ve farnostech, řeholních rodinách, církevních komunitách a hnutích. Pro měsíc leden je hlavním tématem NEK 2015 Eucharistie a jednota. Další informace najdete na www.nek2015.cz. V naší farnosti máme již několik let možnost zúčastnit se pravidelné nedělní eucharistické adorace v kostele sv. Klimenta od 19.15 do 20h a po ní strávit chvilku s ostatními, zahřát se čajem, popovídat… V loňském roce příprav na 100. výročí posvěcení kostela se každý první pátek v měsíci od 16h konal a také v letošním roce se bude pravidelně konat výstav Nejsvětější svátosti v kostele sv. Antonína. MH SPOLEČENSTVÍ ŽIVÉHO RŮŽENCE V úterý 6. ledna 2015 se společenství živého růžence tradičně setkalo na faře ke společné modlitbě nejprve novény ke sv. Janu Marii Vianneyovi za nemocného P. Michala Kimáka a poté radostného růžence. Příští setkání společenství na faře je naplánováno na středu dne 11.2.2015 po mši svaté, tj. od 19.15h. Požehnaný a milostmi naplněný počátek roku 2015 přeje Marie Kostelecká. KONCERT PRO RADOST Milí farníci, rádi bychom vás pozvali na další KONCERT PRO RADOST. Hrát budeme opět v krásných prostorách Smetanova muzea, Novotného lávka 1, Praha 1, v neděli 8. února v 16 hodin. Vstupné dobrovolné. Účinkují: Jitka Rosypalová a Hana Škvařilová – zpěv, Hana Šimerová – klavír, Petr Havlín – housle, Libor Mašek – violoncello a Miroslav Pšenička – basso continuo. Program: B. Smetana, A. Dvořák, M. Ravel a další. Těšíme se na vás ! Hana Šimerová

FARNÍ PLES Srdečně zveme na již 22. FARNÍ CHARITATIVNÍ PLES, který se koná v sobotu 24. ledna 2015 od 19.30h ve Foersterově sále kulturního zařízení Domovina, Na Maninách 32a, Praha 7 – Holešovice (zastávka MHD Maniny). K tanci hraje miniorchestr FENIX, čeká vás předtančení a bohatá tombola. Občerstvení zajišťuje cukrárna Studánka. Vstupenky – předprodej vstupenek již zahájen v kostele sv. Antonína, cena 260 Kč, rezervace na tel. 775 564 534 smskou – jméno a počet. Stále hledáme dobrovolníky na pomoc přímo na plese (s tombolou apod.), kontaktní e-mail [email protected], pro dobrovolníky je vstup na ples zdarma. Přijďte pobýt a pozvěte i své přátele.

za pořadatele Jan Rund

DEVĚT PŘEDSEVZETÍ PAPEŽE FRANTIŠKA PRO NOVÝ ROK

5. 6. 7. 8. 9.

1. Pečujte o svůj duchovní život, o vztah k Bohu, který je základem všeho, co děláme a co jsme. 2. Pečujte o rodinný život a dávejte svým dětem a drahým nejenom peníze, ale především čas, pozornost a lásku. 3. Pečujte o své vztahy s druhými, proměňujte svou víru v život a slova v dobré skutky. 4. Pečujte o svůj jazyk. Očistěte jej od urážlivých a hanlivých slov i od slov vyjadřujících světský úpadek. Léčete rány srdce olejem odpuštění. Odpouštějte lidem, kteří vás zranili, a ošetřujte rány, které jste způsobili druhým. Dbejte na svou práci. Vykonávejte ji s nadšením, pokorou, kompetencí, zanícením a s vděčností. Varujte se závisti a žádostivosti, nenávisti a záporných citů, které užírají váš vnitřní pokoj a mění vás na lidi zničené a ničící. Mějte se na pozoru před záští, vedoucí k pomstě, před leností, vedoucí do existenciální eutanazie, před ukazováním prstem, vedoucím k domýšlivosti, a před neustálým stěžováním, dovádějícím k zoufalství. Pečujte o bratry a sestry, kteří to potřebují, o staré lidi, nemocné, hladové, bezdomovce a cizince. Podle toho totiž budeme souzeni.

KALENDÁŘ FARNOSTI SV. ANTONÍNA (A GOTHARDA) PRO NEJBLIŽŠÍ OBDOBÍ:  V neděli 18.ledna začíná Týden modliteb za jednotu křesťanů. Podpořme modlitbou dnešní neklidný a ohrožený svět.  V sobotu 24. ledna se uskuteční v sále KD Domovina, Na Maninách 32a, farní ples – více viz výše.  V neděli 8. února v 16 hodin se ve Smetanově muzeu na Novotného lávce, uskuteční Koncert pro radost – více viz FL str. 9.  Ve dnech 9. až 16. února proběhne 9. ročník Národního týdne manželství s mottem „Šťastně až do smrti? Není to jen pohádka? Jak mít vztah, který vydrží…“ (viz www.tydenmanzelstvi.cz).  Ve středu 11. února po mši svaté, tj. od 19.15h se na faře opět sejde Společenství živého růžence.  Pravidelná nedělní eucharistická adorace se koná v kostele sv. Klimenta od 19.15 do 20h.  Každý první pátek v měsíci od 16h je v kostele sv. Antonína výstav Nejsvětější svátosti. Farní listy vydává Farní rada při kostele sv. Antonína. Vycházejí pro vnitřní potřebu holešovické farnosti za dobrovolný příspěvek. Redakce: P. Pavel Semela, P. Mariusz S. Walczak, Marta Hrčková, Věra Eliášková. Kresba hlavičky na titul. straně – Hanka Roubalová. Tisk Ediční centrum AMU. Toto číslo vychází 18. ledna 2015. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla FL je 9. února 2015. Dopisy a příspěvky zasílejte na adresu: Farnost sv. Antonína, Dukelských hrdinů 54, Praha 7, 170 00, na redakci Farních listů [email protected] nebo je zanechte v sakristii. Obálku označte nápisem Farní listy. Redakce si vyhrazuje právo krátit příspěvky. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Adresa webových stránek naší farnosti je www.svatyantonin.cz, kam můžete psát i své dotazy. Pro sdílení zpráv funguje ve farnosti e-mailová skupina [email protected], Zájemci o připojení k e-mailové skupině pište na adresu: [email protected].