Jak jsme postrádali energie aneb člověk rozmazlený civilizací. Den 1. V duchu proklínám sám sebe za lenost natankovat, když jsem se vracel v neděli minulého týdne z projížďky a koukalo už na mě hladové oko z přístrojové desky. Dnes v pátek 24.7.2009 na těch 800-stech metrech, které mi ještě chybí k opavskému Lukoilu si pěkně zanadávám, a jediné co mě brzdí ve výrazech je syn Honza, kterého dnes beru sebou. No myslel jsem si, že mi to ještě vyjde dojet na rezervu, ale vyšší moc má evidentně navrch. Pěkně schvácení v tom vedru dotlačíme motku k pumpě a už se doplňují patřičné tekutiny jak do žaludku tak i do té bandasky co člověk svírá při jízdě mezi koleny. No to nám to tedy pěkně začíná!!!! Treffpunkt s kamarády Jitkou a Mildou v Bludově dostává první povážlivé trhliny a když se ještě přidá objížďka cestou, mé předsevzetí jet se synem trochu slušně bere brzy za své a uháníme i 180-kou abychom nepřijeli příliš pozdě. Jemu se to samozřejmě líbí ovšem mně už méně, neb v těchto rychlostech jezdím občas jen raději sám. Naše zpoždění trošku stáhneme a tak jen nějakých 15 min musí kamarádi počkat. No mě to v závěru stálo i nějakou tu kačku navíc............. dobu čekání si totiž Milda krátil nákupem
dobrot z místní cukrárny :-) V Bludově nezbytné přivítání, kávička a vyrážíme směr Krkonoše neb toto je náš záměr, kouknout se jak naše nejvyšší české hory vypadají v létě. Jet podél naší severní hranice a minout nádhernou novou silnici 311 je snad neopustitelné a tak v Mladkově doprava na České Petrovice a už si užíváme nádherného asfaltu plně srovnatelného s Rakouskými cestičkami. Skutečně je těchto cca 45 km motorkářským požitkem !!! Přes Zemskou bránu, Neratov s jeho nádherným kostelem a kolem Masarykovy chaty pod Šerlichem sjíždíme do Deštné v Orlických Horách. Paráda tyhle kilometry!!!! Teď v zimě, dopisujíc resty z minule sezóny óóóó jak rád bych si tam teď pár km projel!!! Míříme do Broumovského výběžku, cestou se stavíme na dlabanec v Staročeské restauraci někde u Náchoda a pak už se nám daří zaparkovat motorky přímo na náměstí v Broumově. Jak jinak než přímo před cukrárnou. Milda s Honzou tam hned na venkovní zahrádce studují nabídky laskomin a tak je necháváme u toho a my dospělí jdeme ,,potěšit dušičku“. Barokní Broumovský klášter benediktinů (50° 35´10.55" 16°20´00.59") je pro nás tou třešničkou na dnešním dortu. Bohužel čas na důkladnou prohlídku dnes nemáme a tak si projdeme jen nádvoří a přilehlý park. Mrzí mě to, neb bohatá a pestrá historie kláštera si jistě zaslouží trochu více času k poznání. Hlavně ty mumie nalezené u kostela sv. Prokopa ve Vamberku jsem chtěl vidět hodně vidět---no snad jindy a bude to pak výlet na celý den jen s jedním cílem!!!! A ještě jedna poznámka. Škoda co s klášterem udělala doba po vítězném únoru 1948. Pro klášter bohužel tento únor a doba po něm byla naprostá porážka.......... Večer už je na dohled a tak parkování u penzionu Koula v Peci pod Sněžkou koná se těsně před setměním. Těšíme se na večerní pohodu u šálku kávy nebo čehosi jiného, ale znovu narážíme na problémy s energií. Není to tentokrát benzín jako ráno, ale celé okolí Pece je bez proudu. Řádil zde nějaký orkán s blesky a hromy a poničil asi elektrické vedení. A tak trávíme dnešní večer při svíčkách a vzájemně si dáváme naději, že snad zítra bude vše ok a budeme moci poznat okolí i s atrakcemi, které jsme naslibovali
svým dětem. Únava z cesty už dělá svoje a tak se nekoná ani karetní bitva a brzy se zavrtáme do peřin..........
2. Den Sobotní ráno je takové nemastné, neslané. Asi jsme natrefili na trochu horší víkend. Občasné přeháňky se střídají s krátkým sluníčkem a tak jdeme pěšky prozkoumat nejbližší okolí a pak se uvidí. Míříme k zdejší atrakci a tou je Relax centrum s bobovou dráhou a dalšími atrakcemi. Zdá se, že se počasí lepší a tak míříme pod lanovku. Ač ve středním věku jsem vlastně v Krkonoších poprvé v životě, pokud nepočítám ROH-rekreace s rodiči v minulém století. A ty už si skoro nepamatuji, takže každá věc tady je vlastně novým poznáním. Kolem Boudy Mama dokráčíme k spodní stanici lanovky a já zjišťuji, že se tady dost zastavil časlanovka asi o dost starší než já, přesto však statečně plní svůj účel. Na místě zjišťuji situaci a v důsledku vichru na Sněžce můžeme vyjet jen k mezistanici Růžová Hora. Navíc začíná pršet a tak můj sen o návštěvě naší nejvyšší hory pomalu, ale jistě bere za své. Kluci to vzdávají úplně a tak aspoň my dospělí se necháme vytáhnout k mezistanici a doufáme, že se počasí alespoň trošičku umoudří. Ovšem dostaneme co proto už na cestě nahoru a moc se nám hodí nepromoky, které jsme si vzali sebou. Procházka dolů je spíše úprkem, je zima a prší, takže na tento výlet právě z tohoto důvodu jen tak nezapomenu. No snad jindy nám bude štěstí nakloněno. Energetici asi makají seč můžou, ale zprávy dole v Peci jsou rozporuplné, chvilku proud a pak opět ne, a tak pokud běží, snažíme se našim ratolestem pobyt zpříjemnit jízdou na bobové dráze.
A musím říci, že i mně se to moc líbí, neb odstředivá síla v zatáčkách je super a když to člověk pustí a nebrzdí..............Já měla srdce až v krku a v některých zatáčkách jsem raději zavřela oči....Tohle tak moci na motorce, to by byly zatáčky........Taky plechové tobogány, hlavně ten kde se člověk řítí skoro volným pádem o pár metrů do údolí opravdu stojí za to!!! Ten jsem ovšem vzhledem k věku zvažoval velice dlouho. A teď nevím?: "Jitko vlezl jsem vlastně dovnitř nebo jsem bázlivě jako pes stáhl ocas mezi nohy a prchl?" Neprchl jsi, ale tak odvážný jako Honza jsi nebyl. Ten to pustil 12m volným pádem a tu hru na odvahu nad tebou tehdy vyhrál! Restaurace v okolí definitivně posílají kuchaře na nucenou dovolenou a tak nám nezbývá než vzít zavděk něčím co jest uvařeno na provizorních náhražkách vařičů. Zřejmě i to způsobuje žaludeční problémy u Honzy a tak večer probíhá ve stylu: "Tati už zase musím!!!" A pro mě to znamená projít se setmělou Pecí a vyškemrat staré rohlíky u paní ve stánku s Hot Dogy. I na tomhle však lze najít pozitivum, neb obcházím kde co a alespoň sbírám prospekty s různými zajímavostmi v okolí a to se třeba bude zítra hodit.......... Večer zase usínáme při svíčkách a tak alespoň pro pozvednutí nálady spřádáme plány co s zítřkem a rozhodujeme se odjet pokud by situace byla stejná jako dnes.
3.Den Tak nějak po tom včerejším pochodu či spíše úprku z Růžové Hory zjišťuji, že mé sedavé zaměstnání není asi vhodnou přípravou na horské tůry. Nožičky zkrátka bolí a tak na další výlety už myslím spíše v rovině sedadla na motorce. Vydatná snídaně
podpořená už jdoucími zdroji energie zvedá náladu všech zúčastněných a tak se rozhodujeme rozloučit se s Pecí a vyrazit směrem na Staré buky a pak na křižovatce silnice 14 a 300 odbočit doleva směr pevnost Stachelberg. Ovšem Honza si chce ještě jednou zabobovat a taky sjet jako Tarzan na laně mezi údolíčkem nad řekou Úpou. A co by tatínek neudělal pro radost syna, že milý čtenáři? zde video "Honza na lanové dráze". Po laně zdárně překonává malou přehradní nádrž a i já jsem rád, že se mu to líbilo. Těším se už ovšem na pevnost a tak velím: "Nasedat panstvo!", a už vyjíždíme k Stachelbergu (57° 37´50.20" 15°54´42.22"). Přes vesničku Babí, nahoru kolem kamenolomu a jsme na místě, tedy přesněji na malém parkovišti. Zákaz vjezdu neriskujeme a tak jdeme pár stovek metrů pěšky. Cesta je značená dobře a je taky lemována malými řopíky, tudíž je orientace snadná. Dělo-střelecká tvrz je velice zajímavá stavba a je vskutku impozantní, vede hluboko do podzemí, původně měla mít až 34 místností či sálů, ovšem Mnichov 1938 a nástup okupace zhatil dostavbu v plném rozsahu. Ovšem i to co je zpřístupněno dnes mě překvapilo svou mohutností. Více info pak najdete zde www.stachelberg.cz neb popisovat zde vše je nad mé možnosti. Prohlídka podzemí je docela fyzicky náročná a v motohadrech si docela zamakáte, takže kdo chce zhubnout..............prosím ,každému soudruhovi dle jeho gusta ......Na povrchu rychle doplňujeme pitný režim a ještě s průvodkyní stihneme okouknout kulometný bunkr pár metrů nad pevností. Prohlídka se opravdu vyvedla a tak se nám vrací dobrá nálada. Potřebujeme doplnit jak zásoby hotovosti neb se nám povážlivě ztenčila ježděním na bobové dráze a taky nasytit hladové krky našich dětí a tak sjíždíme kopcem dolů do nedalekého Trutnova. Najít historické centrum je dílem okamžiku a tak vzápětí parkujeme na Svatojánském náměstí kde se nachází jak
bankomat tak i slušná restaurace s pod-krkonošskými specialitami. A cože jsme si to vlastně dali k obědu Jitko? ....sama to už nevím, ale po poradě s Mildou jsme to dali do kupy....Honza klasické vepřoknedlo-zelo, Milda vyzkoušel chuť smažené tresky, já zase zdravě těstoviny se špenátovým přelivem a Ivo s Jirkou jako správní chlapi pořádný kus masa na prkně :-) Co dál s načatým dnem? Kluci rozhodují za nás a tak míříme ke Dvoru Králové nad Labem. Chceme si prohlédnout místní Safari. Hledáme taky, kde dnes složíme hlavu a tak zkoušíme najít něco v okolí. Dvakrát neuspějeme, ale pak se na nás usměje štěstí v Choustníkově Hradišti. Ubytování nám zajišťuje doktor gynekolog. Jeho penzion má taky příznačný název ,,Penzion Doktor" a na tomto místě je potřeba něco vysvětlit. Cedulka s nápisem penzionu nás dostala proto, že jsem si mysleli že DOCTOR bude velký milovník Rossiho...takže i motorek. Ale ouha. Nápis "doctor" tu však znamenal povolání majitele penzionu. A to, že byl gynekolog jsme usoudili u snídaně....protože kdo jiný by vybavil kuchyňku hrníčky s názvy antikoncepčních pilulek? :-) a tak jen přidám GPS-body, zde pro případné čtenářkymotorkářky, kdyby jely náhodou okolo (N50°25´27.55", E15°52´41.29"). Ubytování levné a se snídaní za pár korun, motorky parkují v zahradě, no co víc si může cestovatel přát? Odstrojeni a nelehko míříme k ZOO a tady už své vyprávění předávám Jitce jakožto milovnici fauny ve všech jejích podobách. Máš pravdu Ivi, a ZOO ve Dvoře Králové je pro mne něco jako kousek Afriky přímo ve středu Evropy. Tak hurá dovnitř! Trochu tu tápeme po ukazatelích a nakonec si zvolíme trasu sami podle sebe. Napřed hyeny, které vypadají jen o trochu lépe než zní jejich jméno a pak šelmy kočkovité....lvi a tygři. No s těmi jsem měla trochu problémy při focení....už teď vím, proč mi maminka říkávala že jsem neposedná jako tygr v kleci. Od pakoní přes antilopy míříme přímo ke stánku se zmrzlinou. V tomto horkém dni je to prima osvěžení, ale to už nám do kornoutků nakukují žirafy :-). Přece jen jsme už obešli pěkný kousek zahrady a přitom jsme ještě neviděli slony. Po pátrání po info tabulích jsme je konečně našli. Zrovna se krmili v pěkném pavilonu s lavičkami. Než si ostatní odpočinuli, něco jsem si přečetla o jejich životě. A milí čtenáři, víte proč sloni nejčastěji umírají?
Není to na stáří, ale proto, že nemají zuby a vlastně umřou hlady. I přesto, že jim jejich čtyři stoličky vyrostou 6x, nedožijí se více jako 70 let. A protože už všechno krmení zmizelo, odcházíme i my přes pavilon exotických ptáků a plazů k východu. Ještě se zastavíme na večeři v restauraci v těsné blízkosti parkoviště a pak už zpět k "Doctorovi"....musíme přece naostřit zbraně na náš večerní souboj :-) A večer milý čtenáři? Ano, opět vypukne pravá karetní bitva Nejezchlebovi versus Kozelští.
Den 4. Co na stole pohozeno jest, neradno přehlížet, obzvláště tehdy, pokud se jedná o prospekty místního okolí. A tak ráno, než se ostatní probudí pečlivě prohlížím kus po kuse a kuju plány na další cestu. Velmi mě zaujal prospekt obce Kuks a jejího okolí a tím je v podstatě rozhodnuto kam zamíří nosy našich strojů. A přiznám se, že mě název této obce neříkal zhola nic. Dle přiložené mapky se dovídám o světovém unikátu pod obcí Žireč zvaném "Příběh utrpení a nadějí člověka" - neboli křížová cesta 21. století. Jde o 15 plastik z hořického pískovce, usazených přímo v terénu, ztvárněných významnými sochaři. Prohlídka je spojena s příjemnou procházkou neb plastiky lemují železniční trať a jsou od sebe vzdáleny vždy asi sto metrů ( 50°24´00.12" 15°51´46.89"). Kluci to pak po pár desítkách metrů vzdávají a jdou si hrát na nedaleký viadukt. Inu asi je to moc nebaví. Díky tomu procházku dosti urychlíme a po chvíli už přijíždíme do obce Kuks. Hospital Kuks už spatřujeme zdálky a zdá se mi docela impozantní stavbou, obzvlášť pokud přijíždíte cestičkou přímo pod zámkem. Byl zde sice nějaký zákaz, ale ten jsme ignorovali a vyjíždíme až na parking. Hospital Kuks nyní národní kulturní památka je bývalý klášter a špitál s kostelem a hrobkou rodiny Šporků. Prohlídka je velkým lákadlem a tak neváháme koupit lístky. Koukání uvnitř byla moc hezká záležitost, uchvátila mě hlavně stará lékárna " U granátového jablka"
a samozřejmě návštěva lapidária s originály soch Ctnosti a Neřesti od barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Nešlo samozřejmě jen o dvě sochy, ale celou skupinu soch, kdy každá jednotlivá představovala určitou lidskou ctnost či neřest. Takže k vidění byla pýcha, obžerství, lakomství.....ale i láska, moudrost, upřímnost.....Třešničkou na dortu je pak návštěva hrobky rodiny Šporků, kde leží i sám zakladatel rodiny a celého komplexu František Antonín Špork a tak spolu s tajemným prostředím hrobky obdivuji i architektonické umění starých stavitelů krypty kostela...a nezapomeneme nakouknout také do sklepa do Galerie vín F.A. Sporcka. Na protější straně areálu jsou bohužel jen zbytky někdejších lázní a tak zde vezmeme zavděk restaurací a něco malého zakousneme. Slůvko "něco“ docela sedí, neb restaurace U zlatého slunce otevřena jest, ovšem pouze a jen z důvodů větrání místnosti. To zjišťujeme až po udivených pohledech a upozornění obsluhy. Nicméně se nám nabídl něco ukuchtit, kofola taky ještě nějaká zůstala v lednici a tak máme možnost odpočinku a malého dlabance. Zpětně se taky dozvíme, že vesnice, kde jsme dnes ráno otevřeli oči bylo hlavní sídlo panství rodiny Šporků a že pán František měl co do činění jak s černými jezuity tak i s židy sídlícími v obci Velká Bukovina, ležící na jeho panství. Tohle je ovšem už jiná kapitola........ Nemusíme spěchat a tak znovu míříme na silnici, která se nám tak líbila v pátek a znovu si ještě užijeme zatáček kolem Neratova a okolí. A mně se v hlavě rodí další plány na příští výlety po Česku, neb historie soužití Česko-německá jeví se jako velice zajímavá a oblast Pod-krkonošská neméně. A opět se uvědomuji starou pravdu : "Čím víc toho poznám, tím víc vím, že vlastně nic o historii nevím"
