JAK JSME NEDOJELI K PRAMENŮM DUNAJE, ANEB NIKDY NEVĚŘTE METEOROLOGŮM !!!
1. den Můj ty Svatý Kryštofe, patrone všech motoristů. Konečně! Konečně i já dostávám šanci ukázat těm chlapům, že i ženská dovede vymyslet a vést svou trasu. Dostala jsem od kluků nabídku dát dohromady první, třetí a čtvrtý den naší cesty do Německa k tokům řek Mosely, Rýna a Dunaje. Zodpovědně se chopím úkolu a celé sobotní odpoledne trávím u mapy, na Earthu i na Googlu, abych jim konečně taky jednou vytřela zrak a překvapila je nečekanými místy. Taky jim za ty všechny krásné výlety mám co vracet! Můj plán mi vycházel jako po másle a do poslední chvilky odjezdu jsem si úzkostlivě všechna ta překvapení střežila. Jako milovník sakrální architektury jsem nenechala nic náhodě a zařadila do plánu prvního dne – přejezd po Česku k hranicím Německa -návštěvu kostela Sv.
Markéty v Podlažicích. A aby přišli na své i ostatní, připravila jsem k tomu návštěvu kousek vzdáleného muzea v Chrastu. A co, že spojuje tato dvě místa? Je to Ďáblova bible. Její zrod se prý udává právě na Podlažický benediktinský klášter, který stál na místě dnešního kostela a v muzeu je prý vystavena jeho replika. Pivovar a starověká krčma v Dětenicích se mi zdá zrovna tím pravým ořechovým pro mé motospolujezdce. Jí se tu rukama a pro drsné slovo nemusíte chodit daleko. Cestou ještě naplánuji Rabštejn pod Střelou se zámkem, kostelem a starým kamenným mostem…..jo, jsem připravena skvěle, vše mám zadáno v GPS-ce a můžeme vyrazit! A je to tu! Neděle 16.7. 9 hodin ráno a já netrpělivě vyhlížím celé chlapské osazenstvo naší výpravy. Po vřelém přivítání na všechny tajemně mrknu a velím k odjezdu. Směle vyrážím směr Moravská Třebová. První km hrnu celkem v klidu, taky to tu znám a nemusím koukat kudy mne vede červená čára trasy na mém Miu….ale ouha po necelé půlhodince jízdy začíná pršet. Sice jen jemně, ale já si ihned vzpomenu na Ivovu skvělou, ale hodně letní bundu. No, mává abych pokračovala a tak nechci jako velitel zklamat a zdržovat při soukání se do nepromoku. Avšak můj první velitelský překlep nastane hned ve chvilce odbočení z hlavní trasy v Litomyšli. oKoukám na popršenou obrazovku a najednou si nejsem dost jistá zda už to je ono a přejedu……no nic, zamumlám si do helmy "To se přece stane i zkušenému!" Otočíme se a jedeme zpět k místu odbočky. Deště přibývá, kostrbatých cest též a moje nervozita stoupne po dalších minutách u znovu míjené křižovatky….a o pár metrů znovu! No toto! A moje GPS-ka mne neotočí, neporadí. Jezdím stále jaksi dokola jednou malou vesnicí.
Nejraději bych seskočila z motorky a utekla daleko do černého lesa. Nejen počasí je proti mně, i nervozita mi bere ten počáteční svěží vítr z plachet. No milí čtenáři, nebudu tu pokračovat v dalším se hanobení, ale nakonec prostě moje krásně vymyšlená trasa bere za své. V bus zastávce se konečně všichni už stejně promoklí narveme do nepromoků, velení se ujímá Ivo a pro zdržení nakonec Podlažice i Dětenice vynecháváme a hrneme to nejrychlejší cestou směrem ku Praze, protože před sebou máme dobrých 320 km. Zaujímám poslední pozici, no jak jinak po takovém zpackaném začátku. "Ty můj Sv. Kryštofe, pěkně jsi mne v tom nechal vymáchat". Jedinou malou omluvou tohoto debaklu mi je, že jsem měla v mém Miu špatně zvolené přepočítávání trasy. Ivo nás s přehledem zkušeného průvodce vyvede na hlavní cestu a po nějakých 2 hodinách jízdy zastavujeme kousek za Kolínem u motorestu zvaném zrovna tak příhodně "Zlaté slunce". Jsme mokří, ztuhlí a někteří i zmrzlí, přesto, že kalendář říká něco o červenci. Nejen jídlo nám místní restaurace poskytne. Rozvěsíme si tu po poloprázdné hospodě i svoje věci a pěkně se u obídku sušíme. Po hodince je naše osazenstvo nasyceno, mi je nepovedená trasa odpuštěna, výbava je lehce vysušena a jupí, venku již přestalo pršet a to nám vlilo nový elán do žil. Pokračujeme přes Prahu směrem k Rabštejnu. No sláva, aspoň malý střípek mojí trasy se nám v dnešním dni povede! No nechval dne před večerem, by mi řekl můj dědeček a měl by zase pravdu. Kamenný most jsme minuli, dle mého, tohle byla asi největší chyba dne, ten by asi stál za zastávku a foto, zámek byl v soukromém vlastnictví, takže zavřen a kostel…..no i ten jsme koukali jen zvenku. Ach jo! Aspoň, že nás cesta zavedla do Manětína. Je to půvabné městečko a barokní perla západních Čech. Překvapilo nás svým barokním kostelem a sochami na náměstí. Také krásným barokním zámkem s anglickým parkem. To stojí za to se tu projít. Sesedneme ze strojů a každý si obejdeme a fotíme to svoje. Příjemná zastávka plná baroka to byla….no nechápu, jak jsem ji mohla minout při tom svém horlivém plánování…
Zbývá nám jen asi hodinka posledních km, ale večer se schyluje a tak rychle nasedáme a po příjemně prožité půlhodince obklopeni barokem pokračujeme do Vítkova u Tachova, k místu našeho bydlení. Cesta už utekla v klidu a my si po rychlém ubytování v příjemném penzionu Pohoda můžeme sednout ke dvojce vína. A je to pěkný večer. Nakonec se smířím s mou nepovedenou trasou a ostatní se tomu už jen zasmějí. Uf! Příště se musíš Jitko daleko lépe připravit….říkám si ještě pod peřinou, než úplně upadnu do sladkého spánku.
2. den Něco mě šimrá pod nosem, a poněvadž jsem dalek věřit na krásnou vílu, chtě nechtě zkoumám cože-kdože si mě to dovoluje takhle šimrat po ránu. Levým neslepeným okem mžourám do střešního okna a zjišťuji krásné sluneční ráno, jež mě lechtá pod nosem. To mě tak nadchne, že jsem hnedle na nohou. Joj včera jsem si vytrpěl své, pěkně jsem drkotal zuby, promočen skrz naskrz, než jsme projeli dešťovou frontou. Snídáme venku na zahrádce penzionu, kousek od Tachova a mezi sousty už krmím i navigaci patřičnými daty. Platíme a vyjíždíme Českým Lesem směrem na Waldsassen (N49° 59'59.97" E12°18'20.52"). Tedy zastávku jsem zde původně nijak neplánoval - nevím zhola nic o tomto městečku, ale dvě věže čnící do daleka na nás působí jako
místní bazilikou a přilehlým cisterciánským opatstvím. Prohlídka je nezbytností a mé bídné znalosti němčiny zde nacházejí stopy českých i italských umělců. Dokončení stavby datováno jest začátkem 18 stol. a baroko zde dýchá ze všeho okolo. Jen ta neviděná, nádherná klášterní knihovna mě mrzí, tak snad někdy.......Ovšem naším hlavním cílem je Kappel ležící asi 3 km severněji. Známé poutní místo zmiňované už ve 12 st., několikrát zpustošené a znovu zbudované dostalo svou definitivní podobu koncem 17. století. Husité se zde taky "činili", kapli vypálili, a proto i jim vděčíme za její současnou neobvyklou podobu. Ta mě zcela uchvátila!! Dosud jsem podobnou stavbu neviděl, její neobvyklý tvar vychází ze symboliky Nejsvětější Trojice a tehdejší architekti se fakt trefili. Kaple jako taková nemá průčelí, základem půdorysu je rovnostranný trojúhelník jež obklopují tři apsidy a v jehož vrcholech ční tři okrouhlé věže s cibulovitými vrcholy. Vše zakrývá kuželovitá střecha. Nízký ochoz s pultovou střechou obepíná celou stavbu. Prostor uvnitř na mě působí velice lehce, vzdušně a přehledně, jako by se nade mnou vznášel. Není to taková obří stavba jako třeba Dóm ve Florencii, ovšem i tohle komorní prostředí má své kouzlo a určitě není nějakým nedostatkem, ale naopak spíše předností. Tak se mi zde líbí, že se mi ani nechce odjet. Ovšem není zbytí, čeká nás dnes ještě přes 500 km!! Hodinu a půl vzdálený Bamberg bude naší "obědovou zastávkou" a tak si užíváme jízdu po pěkných bavorských okreskách až do samotného srdce tohoto starobylého města s tisíciletou historií. Je bláhové myslet na prohlídku a mít na to jen kousek
odpoledne, proto vybíráme dominantu - Bamberský Dóm. Ovšem dříve se nám "připlete do cesty" gotika a to milý čtenáři nelze jinak, musíme zastavit, ať se děje, co se děje. Místo k parkování máme po ruce, využijeme stínu mohutné stavby a stavíme motorky skoro až ke zdi kostela. Obere Pfarre (Horní farní) jak říkají místní, vycházel z gotického stylu své doby a je navržen jako trojlodní stavba. Kostel ovšem zažil nesčetné rány osudu, poslední pohromou byla 2. světová válka a bomba, jež poničila věž se zvonicí. Nicméně došlo k rekonstrukci stavby a její současná podoba stojí jistě za návštěvu. Jen má milovaná gotika si tady už podává ruce se všemi styly, jež do současného století prolétly Evropou. Na severní straně kostela jistě stojí za zmínku portál s bohatou sochařskou výzdobou, u vchodu na západní straně pak pod stříškou sousoší s motivy Olivové Hory. Interiér kostela se pak nese v barokním stylu, což je pro mě maličko zklamáním neb čekal jsem svou oblíbenou gotiku, přesto však mohu obdivovat nádherné klenby. Musím zmínit i samostatně stojící věž kostela vpravo vedle vchodu na západní straně. Její sloh je ovšem trochu poznamenán válkou, hlavně její horní poškozená a znovu vystavěna část. Venku už však na naši skupinu magicky přitahují čtyři věže majestátního Dómu Sv. Petra a Sv. Jiřího. Pozdně románská katedrála působí impozantním dojmem, obzvláště když k ní dorazíme z JV-ní strany směrem do kopce. Inu i Bamberg, stejně jako Řím, leží na sedmi pahorcích. Člověk se cítí před mohutnou stavbou jako malý mravenec. Východním kněžištěm jež je zasvěceno Sv. Jiří vcházíme do útrob stavby. Jsem mile překvapen, mají zde prohlídkový plánek v češtině a tak si můžeme přesně vychutnat všechny třešničky Dómu........ ....mne překvapil interiér katedrály dvěma chóry se dvěma oltáři. Západní je zasvěcen Sv. Petrovi a východní Sv. Jiří, jsou zajímavé a já sedíc v lavici čelem k západnímu oltáři přemítám, jak se asi dělí ti všichni věřící, kam
směřují své modlitby k západu či k východu? Ovšem zmiňovat je zde, dalo by na samostatný článek a to je myslím zbytečné, vždyť je to sem jen kousek. Osobně se mi nejvíce líbila hrobka s ostatky jediného svatořečeného panovnického páru, Jindřicha II a jeho manželky Kunhuty a musím zmínit i světoznámou sochu Bamberského jezdce. Strávíme uvnitř asi hodinku a pak si jdeme na náměstí před katedrálou vychutnat venkovní architekturu stavby. Je patrno, že věže západního kněžiště Sv. Petra už mají výrazný styl rané gotiky. Oproti Dómu na náměstí je postavena tzv. Nová rezidence ve výrazném barokním stylu a tato uzavírá toto pozoruhodné prostranství. Ovšem není už v našich časových možnostech další poznávání a pelášíme k motorkám. Vždyť je už odpoledne a máme před sebou ještě dvě třetiny cesty!!! ........No já to pelášení zase trochu přehnala, nasednu na motorku, ostrá vpravo, rychlost 5/hod, v plné polní zaléhám na silnici hned jak se mi prudce stočí řidítka při sjezdu z obrubníku. Skáču kolem ležící motorky, nezvednu ji sama, okolo plno diváků, no bohužel žádný gentleman co by mi pomohl. No aspoň že mi netleskali. Ivo a ostatní už stojí na červenou na křižovatce, no to je fakt situace.... klaksonem troubím a přivolávám pomoc v podobě prince na červeném koni :-)..........Jinak to nejde a musíme na dálnici. Je úmorné vedro, přesto jedeme co můžeme, přestávky jen na osvěžení. Dálnice není až tak nudná jako obvykle. Menší zastávku máme na odpočívce nad Würzburgem, v klimatizované prosklené jídelně můžeme pozorovat toto město jako na dlani a tak vzpomínky letí k předchozí návštěvě (je popsaná v jiném povídání) nám známých částí města. Ovšem pohled je to už zcela jiný a například pevnost Marienburg zdá se odsud úplně maličkou. Dálnice kolem frankfurtského letiště taky není až tak otravnou záležitostí, startující obří letadla nad hlavou, pět jízdních pruhů, nádherná hala terminálu a chaos okolo-vícekrát raději ne, ale nuda to rozhodně nebyla. Místy jsem nevěděl kam dřív koukat a při 140-ce na tachometru jest to trochu divoká zábava. Jaká to úleva, že se blížíme ke Koblenci a odbočujeme z dálnice.. Ovšem to je specifikum Německa, hnedle jste o
200 km tam a pak zase o 300 jinde. Sjedete z dálnice a najednou je zde jiný svět, svět venkovských silnic a upravených vesniček, či městeček. Je to prostě jiný způsob ježdění a i tento má něco do sebe, ač tedy já dálnice raději ne, brr!!! Ale pokud chcete "něco" vidět??? Jinak to prostě nejde, to bychom museli vyrazit na dvojnásobnou dobu. Sjíždíme z A61 u Buchholze a L 207 nás přivádí do údolí Mosely. Pár serpentin a už vidíme řeku jako had kroutící se krajinou mezi vinicemi. Romantika se na nás sype plnými hrstmi a zapadající sluníčko nad hradem Thurant je tak silná káva, že nás přinutí zastavit a fotit jeden snímek za druhým. Ještě posledních pár stovek metrů, most, městečko Hatzenport (N50°13´36.19",E7°24´39. 47") a už kráčíme růžovou zahradou paní Walterové. Sprcha a jsme jako znovuzrozeni! Sedíme u moselského na venkovní zahradě a jestli nám chutnalo? Jitko povídej!!! No bylo přece vynikající! Nejsem sice žádný znalec vína, jistě vím o něm více než jen to, že je bílé a červené, ale jde spíše o to, že mám ráda krajové speciality. Ano, kde zrovna jsem, tam ráda ochutnám. A to platí nejen o víně, a navíc mám štěstí i na přátele…. jdou do toho vždy se mnou :-).
3. den Moc lahodné bylo to místní – Moselské víno, tak krásně se mi po něm spalo. Je tu ráno a já vím, dnes je zase můj velký den. Jede se moje druhá trasa…..přemýšlím o tom, zda i ostatní slyšeli ten hukot co chvilku jedoucího vlaku za penzionem a v tom rána jako z děla. No to se snad musela zbořit půlka domu.
Vyběhnu na chodbičku a lomozivé zvuky jdou z pokoje naproti…..no Ivo, že ty jsi to včera přehnal s tou večeří? No jak to říct a neklít? Se se mnou prostě rozpadla postel, už večer nějak skřípala a ráno....žuch a ležím na zemi. To je asi ta pověstná "německá poctivá bytelná precizní práce - hihihhi" no tak ještě dvě noci si asi pohovím na zemi........ Ještě na snídani se bavíme o kráse, ale bohužel i nefunkčnosti nábytku místního penzionu a já předstupuji s trasou 3. dne. Mám pro ni svůj pracovní název "Klikatá cesta kolem klikaté Mosely". No to jsem ještě netušila, že se bude opravdu klikatit a to i pod vedením Ivovy taktovky. Stále ještě nemám dost sebevědomí ujmout se vedení a dostat skupinu do cíle, proto diktuji souřadnice do velitelovy GPS. Naším prvním cílem se stává hrad Eltz(N 50°12´19.85",E7°20´12.67"). Je to jeden z nejzachovalejších hradů Německa ze 13. století. Někde na Googolu jsem vyčetla, že prý má 100 místností a vstupné je jen 8 Euro…no, však víte, vlk taky sliboval :-). Jedeme několik serpentín po hezké cestě, pak vesnička, za kterou by už člověk čekal konec světa a najednou se otevře parkoviště tak plné, že mi připomíná předvánoční šílenství u Globusu v Olomouci. Hodný vrátný si od nás bere jako za auto, ale budiž, pohlídá nám i odložené věci vč. helmy. Vydáme se cestou lesem k hradu. Asi po 20 minutách stojíme na vyhlídce…..k hradu asi ještě 3 km a já už propadám panice, že to vše ostatní s takovou ani nestihneme. Ne, že bych nechtěla projít 100 hradních pokojů :-), ale nakonec mne těší, že i ostatním stačí foto, takto z dálky. Odtud pokračujeme zpět k Mosele. Do cesty, nebo spíše do výhledu se nám však připlete, zcela zvláštní věž. A to by Ivo ani nebyl Ivo, aby to nechtěl vidět zblízka. Městečko se nazývá Münstermaifeld (N50°14´51.49", E7°21´43.33").
Nemám sice školu na dějiny umění, ale okem laika mi architektura této stavby připomíná jakoby se něco nepovedlo a opravou se to jen ještě více pokazilo. .......A já jen podotýkám, jsem sice amatérský fanoušek architektury, ale přijít ke mně někdo s plány na tuto úpravu nádherné gotické stavby, ženu ho bičem až k Mosele......... Je to kostel Sv. Martina. Tak rychle dovnitř….krásná románská stavba s apsidou, na protější straně "ozdobená" hradní věží je však uvnitř nádherným překvapením. Hned jak vstoupíme překvapí nás "Boží hrob" – sochy v životní velikosti mi zdálky připomínali zcela živé uskupení. Pokračujeme dál k příční lodi kostela a na severní straně je obrovská freska…..no ano, je to on…můj Sv. Kryštof. Na rameni Ježíška, v ruce strom si to nakračuje aby přešel řeku. Můj nejoblíbenější Svatý…však víte proč…. :-) Hned si ho fotím, a už teď přiznávám, že to není naše poslední setkání. Za zmínku jistě ještě stojí překrásná křtitelnice, varhany plné andělů a jakoby leporelový dřevěný oltář. Okouzleni tímto zcela opuštěným kostelem se vydáváme zpět mezi hejna turistů, kteří stejně jako my touží nasát překrásnou atmosféru svůdně se vinoucí Mosely, jejíž břehy jsou posety vinicemi a hrady dob dávno minulých….a jeden takový mám i já ve svém itineráři…. je to hrad Reinchensburg v Cochemu (N50°08´33.98", E7°09´52.76"). A protože se Ivo drží pořekadla, že správný motorkář udělá bez motorky po svých nejvíce 300 m, jezdíme kolem Cochemu jako omámení. No já byl omámen asi horkem, ne a ne "dobýt" hrad, všude zákazy vjezdu a motám se a motám..........Ne, ale opravdu, tudy cesta nevede a přece těch 20 minut chůze zvládneme. Na parkovišti přímo před příjemnou zahradní restaurací se převlékneme a zcela zmizíme v davu ostatních výletníků. Bloumáme úzkými uličkami s
roubenými domy dřevěnými sedlovými rámy. Sluníčko nám přeje a čím blíže jsme hradu tím více je nám horko. Jaká velká odměna nás však čekala nahoře. Ten nejkrásnější výhled ze všech. No až srdce zaplesá. A co se to leskne na přední straně hradu Reichensburg? Zase Sv. Kryštof. Je to veliká mozaika či freska, zdobená zlatem a je vidět jen z jedné strany. Pohled na plující lodě mne zcela okouzlí, a já jen fotím a nechávám se unášet krásou této krajiny. Nahlídneme na nádvoří a pak už se zase loudáme cestou zpět z hradu a zkoumáme malé vinice, jaké že to odrůdy právě v podhradí zasadili, a zda to není zrovna třeba Silvaner neboli Sylvánské zelené, které nám v růžové zahradě rodiny Waltrovi včera večer tolik chutnalo. Zahrádka restaurace u parkoviště je plná, ale přece jen místo najdeme a zrovna když si objednáme pozdní oběd, přijde Ivo s překvapením….za 20 minut odplouvá loď! Hurá, tak přece! I tohoto nám bude dopřáno! Rychle do sebe naházíme oběd a už se naloďujeme na "Stadt Bonn" Rychle zabereme ty nej místa s výhledem a můžeme vyplout. Je to asi 40 minutové kolečko směrem po i proti proudu Mosely. Obdivujeme nejen dominantu města - hrad Reichensburg, ale i jiná stejně milá místa, která vypadají z vody úplně jinak než ze sedla motorky jedoucí v těsné blízkosti po silnici. A já obdivoval i umění kormidelníka při činnosti "otoč loď uprostřed řeky". Naše návštěva Cochemu se tak protáhla, že už zbylo právě tolik času, abychom zajeli na 25 km vzdálené strmé vinice Calmont u městečka Ediger. Vinice tu jsou už více než 2ooo let a víno se tu pěstuje na svahu ve sklonu 60 stupňů na břidlicovém podloží. Je to tu pro vinaře vše o ruční práci. Mají tu i nějaké speciální pomocníky. Někteří ,viď Ivo, je zkoumali velmi zblízka.
Mohl bys nám Ivo popsat princip těchto přibližovadel s vlečkou? Jde o malou zubačku, ale jak se to obsluhuje to bohužel nemohu sloužit, vím jen, že bych do toho sedl jen s velkým sebezapřením a dodnes nechápu jak na těch šutrech může růst takové lahodné víno a smekám před místními vinaři. Už mi není líto dát za deci 3 Eurovky když si představím jak se lopotí hore kopcom........To je hodin, rychle zpět do Hatzenportu. Paní domácí chce v 8 podávat večeři, tak aby to nedopadlo jako včera . U báječného vína, to přece k dobré večeři patří, už jen přemýšlím, co práce se za takovou dvojkou vína skrývá a kolika rukama prošla, než stanula na našem stole. Asi i proto si každý ten doušek užívám….a zítra? Tak to zase bude o něčem úplně jiném, nebo ne? Název mé poslední trasy by se mohl nazývat : "Kolíne, Kolíne!"
4.den Sluníčko už na mne kouká do oken, ale já si ještě chvilku poležím. Včera navečer jsme se po vydatné večeři vydali na krátkou obchůzku městečka. Zkoukli jsme kostelík v románském slohu a taky věž, která tu snad dříve sloužila převozníkům na řece. Nelze si také nepovšimnout vodometru. Nejstarší záznam nám opravdu vyrazí dech. Taková voda kdyby přišla, plaveme ráno všichni i s postelemi. Já postel nemám tak nevím jak bych plaval.......Po výborné snídani, při které mi ostatní dodali odvahy, vyrážím včele na poslední, mnou plánovanou trasu. Je to směrem na Kolín nad Rýnem. No původně jsem měla asi ještě 3 zastávky cestou, ale ty mi Ivo nesmlouvavě ihned vymazal. Nedělej ze mě uzurpátora!!! Ne, to by nás prý moc zdrželo! Jen maličkatý kousek cesty mne vede Mio kolem Mosely a už se přes pár vesnic
dostáváme k dálnici. Je to nejrychlejší cesta, a protože toho chceme v Kolíně vidět co nejvíc, musíme si těch 70 dálničních kilometrů vytrpět. A vážení, pro mne taky dobré, tady se fakt zabloudit nedá :-) Projedeme západní částí Bonnu a už nás Rýn upozorňuje, že se blížíme do 4 největšího města Německa, ležícího právě na jeho březích. Dojela jsem úplně v pohodě a průjezd města předávám Ivovi. Má v GPS-ce nějaké garáže a tak bude náš dnešní parking o něco jednodušší. No, ale člověk míní a nehodný hlídač mu to mění. Mává na nás, ne ne tak tady parto parkovat nebudete! Smutně vyjedeme nahoru, zpět na ulici a sebevědomě se řadíme u zdi, kde už stojí nějaké skutry a kola a to prosím za asistence policie. Prima, aspoň víme, že jsme na bezpečném místě. Jelikož nás čeká ve městě skoro celý den, převlékáme se do výletnického a já si zvesela oblečená v šatech vykračuji ke Kölner Dómu. Je to opravdu velkolepé a obrovské dílo několika desítek stavitelů. A jak by ne, když se stavěl celých 632 let. Vyfotit ho v celé své kráse není jen tak….to by nám mohl Ivo vyprávět jak postupoval ulicí, aby dostal stavbu do hledáčku fotoaparátu. Ale jdeme! Chrám čeká. Je to gotická až pozdně gotická pěti-lodní stavba s trojlodním transeptem a východním chórem, obklopeným věncem 7 kaplí. Sklo-malby uvnitř dodávají prostoru tajemné světlo a my si jdeme každý po svém obdivovat zdejší klenoty. Ano říká se, že chór Kolínského Dómu je považován za nejkrásnější a také nejbohatší v celém křesťanském světě. Z uměleckých pokladů tu obdivuji dubový Gerův kříž. Je z roku 976 a Kristus na něm je v nadživotní velikosti. Jakoby uprostřed je nádherná zlatá relikviářová skříňka s ostatky svatých Tří
králů. Skříňka je celá ve skleněném obalu a bodejť by ne. Dřevěné jádro je pokryto pozlacenou mědí a na čelní stěně jsou svatí Tři králové z ryzího zlata. Ještě si fotím Jezulátko, oltář patronů města a kouzelnou mozaiku na podlaze před chórem. A taky sochu Sv. Kryštofa, zase jsme na sebe natrefili. Zlatým hřebem naší návštěvy katedrály je výstup na věž. No v tomto pěkně horkém dni to nebude jen tak. ........Se divím proč ti lidé sestupující poslední schody lapají po dechu, vždyť jsou už dole???!! Pak jsem to pochopil..... Příšerně vydýchaný vzduch a horko než jsem se vydrápal 147 schodů k prvnímu okénku uffff.......to byla šichta........ Věž je vysoká 157m a za tu podívanou shora to jistě stojí. V horní třetině cesty se nám podařilo zažít pořádné zvonění. Katedrála má 8 zvonů, ale ne všechny zvonily a už vůbec ne po starém, že by je někdo houpal. Bylo to pomocí moderní techniky na elektronické kladívko….ale zvuk to byl hluboký. Jsem zase první nahoře. A už se zvědavě rozhlížím po Kolínu, kam povedou další naše kroky. Je to docela zvláštní pohled. Mezi prastarými památkami se lesknou výlohy moderních obchodních domů, do vzduchu trčící televizní věže a ostatní technické vymoženosti. Jen Rýn si tak nějak nevšímavě protéká svou známou rovinou. Cesta dolů je rychlejší, ale ta roztřesená lýtka nás donesou tak leda ke kavárničce hned ve vedlejší ulici. Cestou jsme minuli vchod Římsko-Germánského muzea. Jelikož se stáří města datuje na 2000 let, je tu jistě nač koukat. Ale na takovou návštěvu by si člověk musel vyhradit celé odpoledne a tolik času my nemáme. Sedneme si ke stolu přímo do ruchu hlavní ulice. A už je tu moje oblíbená chvilka dát si něco dobrého na zub. Kluci jdou jen po kávě, ale já si k ní koupím i preclík. Miluju toto typické německé houževnaté pečivo. Pozorujeme přitom pouliční kejklíře a prostě máme takovou klidnou chvilku. Město Kolín….jak hned poučuju ostatní, má kromě katedrály také 12 románských kostelů, skutečných klenotů středověkého stavitelství. No některým se valí oči z důlků, ale hned to zachraňuji…. "Nebojte, chci vidět jen 3!". Osvěženi a odpočinutí vyrazíme k prvnímu z nich. Kostel Velký Sv. Martin stojí kousek od Kolínské
radnice. Je to krásná románská stavba, jen věž už je nově zbudovaná ve slohu gotiky. Uvnitř je příjemné světlo, které do nitra dopadá malými okny chrámu. Dále pokračujeme přes malé náměstíčko a teď jsem opravdu ve svém živlu. Probíhají tu archeologické práce, no to jsem jako malá chtěla dělat. Všechny holky ve třídě chtěly být zpěvačky a herečky, ale Jitka chtěla být archeoložkou. No hodně jsem četla :) Nakouknu za plot a kontroluju jak jsou daleko a co našli. Škoda, asi mají přestávku a já jen můžu obdivovat tu trpělivou práci na rozebraných sklepech a pak v bednách, do kterých třídí různé vykopané poklady. Pilířová bazilika o křížovém půdorysu s rozsáhlým chórem, ano tak to je Sankt Maria im Kapitol. Hned u vchodu koukáme do vitríny fotek, nevěřím svým očím, jak byla za války tato skvostná stavba zničena. Je největší ze všech kolínských románských kostelů a už od roku 690 poskytuje klidné a vlídné prostředí k rozjímaní všem kdo do něj zabloudí. Uprostřed chóru stojí nějak neobvykle velké renesanční varhany zdobené černým mramorem s medailonky z bílého vápence. Nalevo ve výklenku je kříž s Kristem ve tvaru vidlice. Je to krásná práce ze 14. století. Nalevo od vchodu jsou za mříží ukryty starobylé dřevěné vchodové dveře. Je to úžasné dílo, velice zachovalé se 24 reliéfy s tématikou Nového zákona. Kousek od dveří visí na zdi kosti asi nějakého pravěkého zvířete a pod nimi, jako by i je hlídal, stojí tentokrát dřevěný Sv. Kryštof s Ježíškem. No musím říct, že to asi nebude jen můj oblíbenec. Všechno si fotím. A protože hodina pokročila, vracíme se ke
strojům. Cestou míjíme stavbu kostela, ale je bez střechy, bez jména. Jen odhadujeme, že byl asi poničen válkou. Je to zvláštně energetické místo a myslím, že pokud kouknete na fotky, poznáte to sami. Nu abych se přiznal, byl to pro mě šok, narazit uprostřed moderního centra Kolína na ruiny kostela. Ovšem pak se mi vše složilo jako mozaika. Tohle zde, ruiny kostela Svatého Albana, jsou jakýmsi Kolínským "Genbaku dómem". Atmosféru místa ještě umocňuje sousoší "Truchlící rodiče" a to, že válka nekončí posledním výstřelem symbolizuje nápis na bronzové pamětní desce spoutané čtyřmi řetězy. Jistě, Němci obě světové války rozpoutali, ale zde se myslím nehovoří jen o jejich zajatcích....... Pěkně kulturně obohaceni nasedáme zase na chvilku na motorky a vyjíždíme směrem zpět. A jakže to bylo dál Ivo? Abych řekl pravdu jsem z toho lítání po městě docela utahaný a tak sedlo motorky je tentokrát balzámem samo o sobě. Sjedeme co nejdříve z dálnice a podél pravého břehu Rýna pěkně proti proudu míříme k městečku Remagen (N50°34'41.70" E7°14'38.38°") Najednou pokyn odboč vpravo a tak očekávám za rohem most a ...........Ono nic!!!!! Silnice končí v řece. No tohle!!!! Chvíli si připadám jako trouba, kterému ukradli most. Pak mi to ale dojde!!!! Já nechal v GPS-ce zaškrtnuto políčko "Trajekt", a ona si potvora vybrala k přejezdu řeky tuto cestu na lodi. Nejde samozřejmě o trajekt jako na moři, spíše jde o motorový prám, ale přesto je to příjemná změna. Na druhém břehu jsme za slabých 20 minutek a za dalších 10 už hledáme parkování v Remagenu. Slavné městečko je však pro mě trochu zklamáním, působí naprosto ospalým dojmem, jako by ani nebyla plná sezóna. Hospůdky na břehu prázdné, pár lidiček se prochází na nábřeží, člověk by skoro řekl : "Tak tady chcípl pes!!!". K občerstvení usedáme ve venkovní zahrádce jedné hospůdky, Radler pro Jitku a pivko ostatním se hnedle objeví na stolech a koukáme kdeže je TO. Ale kde nic tu nic, až když pořádně zaostřím proti proudu tak TO uvidím. Ano támhle jsou ty pilíře slavného mostu. Je to tak 900 m daleko a tak na prohlídku pilířů zbylých po zničení-nezničení mostu vyrážím sám. Moje fantazie pracuje naplno, představuji si tu dramatickou situaci před pětašedesáti léty, kdy se zde spojenci na cestě k Berlínu,
blížili k poslední velké přírodní překážce-Rýnu. Slavný film o osudech mostu se natáčel v pohnutém 68-mém roce u nás v Česku a tak se koukám, jak se filmaři popasovali s realitou. No nic moc tu k vidění není a možná by bylo lepší navštívit zdejší muzeum. Ovšem na to v 18 hodin večer už čas nezbývá a tak se vracím lehce zklamán za Jitkou nazpět k hospodě. Pár desítek km a jsme opět v růžové zahradě paní Walterové. Čeká na nás s večeří a ta opravdu stála za to. Poprvé na našich cestách jsme zkusili polopenzi a tady jsme rozhodně neudělali chybu. U zákusku na závěr večeře pak probíráme plány na další den. Usínám jako když mě do vody hodí!!!!
5. den Badensko-Württembergsko, přesněji jeho část zvaná Černý les jest naší dnešní cílovou destinací. Ano, čeká nás pěkná porcička asi 5-ti set km. Člověk by se mohl domnívat, že to bude o ještě větším teple než včera, ale opak je pravdou. Z Hatzenportu vyjíždíme ještě za sluncem zalitého údolí Mosely a vedu naši skupinu přes kopec k Rýnu, kousek pod soutok těchto řek. Mám v úmyslu jet proti proudu jak jen to půjde. Po L 208 sjíždíme k Rýnu u městečka Rhens. Na protějším kopci obdivujeme majestátní sídlo německé organizace hradů a současně i pod UNESCO patřící hrad Markburg. Pár fotografií a spěcháme dál vstříc lodím plujícím nám v ústrety. Cestu tímto úsekem Rýna bych charakterizoval slovy: "Tak tady je hrad snad na každém kopci", a skutečně jsme jich na zhruba 30 km napočítali alespoň 12 a to ve všech možných podobách. Od naprosté ruiny až po majestátní kousky. Za všechny zmíním alespoň Pfalzgrafenstein (N50°04´59.82", E7°45´55.52"). Tento říční celní hrad vyrostl na ostrůvku uprostřed Rýna pár metrů od městečka Kaub. Jeho základy se podobají lodi, prorážející si cestu řekou. Kdysi sloužil k vybírání mýta od proplouvajících obchodníků a běda těm, kteří zde nezastavili!!! Hezky rychle jim jejich drzost spočítal
hrad Gutenfels stojící na kopci naproti a s nepoctivci pěkně zatočil. Neplatiče hezky rychle uložili do chládku, kde čekali až je po zaplacení propustí. Tento říční hrad nebyl na rozdíl od ostatních na Rýnu nikdy dobyt a vybírání mýta skončilo až na konci 19. století. Nyní je zde muzeum alá 14. stol. a návštěvník tu postrádá vymoženosti civilizace jako WC či elektřinu. Dopravit se zde lze lodí z městečka Kaub. Je velkou škodou, že nestíháme dojet až do Mohuče, zdejší Dóm je nádherný a mrzí mě dodnes, že jsme ho neviděli. Ovšem mraky nevěstí nic dobrého, nutí nás najet na dálnici a uhánět na jih. Chci své přátele překvapit, netuší, že mám v plánu prohlídku katedrály Notre Dame ve Štrasburku a že tím pádem i lehce nakoukneme i do Francie. Ovšem člověk míní a Pán Bůh mění. Po pár km už jedeme v hustém dešti a jelikož jsem uvěřil meteorologům a podcenil přípravu, jsem po pár km durch. Je to už podruhé na tomto výletu. Zuby mi drkotají zimou, občas vyleju vodu z bot a takhle to trvá až do cíle. Zde milý čtenáři krátce odbočím od vyprávění, lehce si postěžuji na rosničkáře a taky si nasypu popel na hlavu. Vyjel jsem totiž na trip jen v motoriflích a v síťované bundě s chrániči, prostě jen tak nalehko. "Přece se nebudu pařit!!!" Nepromoky jsem si sice vzal, ale je to jen pracovní ochranný oděv do deště od firmy Canis. Sice pohodlný, ale už množstvím km opotřebovaný a tudíž skoro bez impregnace, jak jsem záhy zjistil. No prostě přestal fungovat, švy povolily a kombinézy se mi válí doma ve skříni. Sečteno a podtrženo jde jen o to dojet a nezmrznout. Místy je totiž jen 18°C . Jedeme už Francií, když to definitivně vzdávám. Tak tlustou čáru přes plán nám ještě déšť neudělal jako právě v tento den.
Tolik jsem se těšila, že navštívíme tak krásnou katedrálu jakou je právě Notre Dame, no nezbývá mi než se těšit na nějaká další příště.... a zahýbáme na Freiburg in Briesgau. Známá pozdně románská katedrála je vidět zdaleka, ale dnes to už prostě nepůjde a jen projíždíme okolo. Utěšuji se, že se sem vrátíme zítra na prohlídku. Stoupáme silnicí, jež se jako nůž zařezává do Schwarzwaldu (Černý Les), mlha a teplota s rostoucí nadmořskou výškou ještě klesá a tak už je to jen o tom nějak dospět do cíle. Přesto ještě trošinku vnímám krásné zatáčky stoupající silnice a lituji, že nás zdejší část Německa nepřivítala vlídněji. Penzion Zur Mittleren Alp jeví se jako nejkrásnější místo na zemi, zvláště pak když rozmrzávám půl hodiny pod horkou sprchou. Myslím, že ostatní na tom byli podobně, ne-li hůř co Jitko? Hůř...no nevím? Já si sice na poslední chvilku letní oblečení vyměnila za kožené. Jenže déšť byl tak vytrvalý, že to kalhoty nevydržely, takže se dá říct, že jsem poslední kilometry k bydlení jela jako bych seděla v lavoru :-)
6 den Mít na Černý Les jen jeden den je jako chtít si prohlídnout za hodinu Prahu. Navíc se budíme do nepěkného počasí, je mlha a každou chvíli prší. No jsem zvědav jak se mi u snídaně podaří přesvědčit ostatní k vyjížďce. Musím říci, že to není tak hrozné. A tak jen upřesníme dnešní trasu, aby toho nebylo moc. Ruší se prohlídka katedrály v Briesgau, muzeum kukačkových hodin a výlet k pramenům Dunaje. Ach jo, co se dá dělat. Tak alespoň ochutnat vyhlášenou místní specialitu třešňový dort a nezbytnou kávičku. Truchlit ovšem nelze, vždyť v okolí je toho tolik k vidění!!! A jedna zajímavost se přímo nabízí, když už nám ta voda nedá pokoj. Trochu českého furiantství a JEDEME ZA VODOU!!! Největší vodopády Evropy dle určitých parametrů se nacházejí na Rýně u městečka Schaffhauzen (N47°40´40.95",E8°36´41.80") a poněvadž jde už o Švýcarské území musíme nejdříve projet celnicí se zvědavým celníkem. "Wir fahren
nach Rheinfall" odpovídám na jeho dotaz, cože nás to táhne do jeho země. Je vidět, že je spokojený a tak už skupinu nezdržuje a jedeme. Je to pár km a tak i správná volba s ohledem na počasí. V městečku Schaffhauzen jsme za půl hoďky a první nádherné scenérie jsou vidět už dříve než zaparkujem. Lehce opět poprchává když parkujeme, ale odhodlaně vyrážíme k řece. Jsme na jejím pravém břehu a tak máme vodopády jako na dlani. Na kopci protějšího břehu vše stráží hrad Laufen a tak jen tiše zíráme na valící se vodu. Vodopád není nijak vysoký, má jen 25 metrů, ale šířka koryta 150 metrů z něj činí dunícího obra. Průtok vody je obrovský a letošní deště jej patrně hezky živí. Mají to tady ti Švýcaři hezky vymyšlené a tak si kupujeme lístek společný pro tři lodě - tři různé trasy, které vozí turisty po okolí. Lidí zde není mnoho a tak si můžeme vybrat, kterou se vydáme jako první. Volíme žlutou. Ta jezdí doprostřed vodopádu na malý vyvýšený ostrůvek s vyhlídkou. Je to zážitek, kormidelník bojuje s mohutným proudem a na přistávacím mole musí dát plný plyn aby vůbec udržel loď na místě a my mohli vystoupit. Hned jak se to stane, ubere plyn a loď je mohutným proudem hnaná zpět. Dost zajímavé viď Jitko? Popravdě to pro mne bylo zajímavé vždy až po přistání na pevné zemi. Už při představě jak budu plout na lodi mi bylo špatně, ale protože jsem nechtěla dělat fóry jako že nepojedu jsem kývla. A bylo to přesně tak příšerné jako jsem si myslela. Na místech kde všichni řvali vzrušením, jsem já řvala hrůzou a lapala rukou pod sedadlo pro záchranou vestu.... jistě, žádná tam nebyla a to mi na klidu nepřidalo i když plavat umím.
Přežít! To mi zní celou plavbu v uších. Fotíme...jak kdo, já za jízdy nemám volné ruce....posloucháme řev řeky a po chvíli připlouvá loď s novým "nákladem" a vracíme se zpět do přístavu. Podobně to funguje i na vyhlídkové plavbě okolo vodopádů a výletu lodí na protější břeh k hradu. Jelikož dnes už nikam nejedeme trávíme v okolí celé odpoledne a vše si důkladně prohlížíme. Řeka má tisíc podob a fotit se tu dá donekonečna. Na protějším břehu si prohlížíme hrad, a jdeme se taky projít po mostě nad vodopády. Ano přiznávám, že to za tu malou chvilku strachu stálo. Poznala jsem krásnou, stále se měnící podobu řeky a vodopádu, ale taky jsem zase překonala jednu malou fóbii z divoké vody. A něco pro gurmány??? Bezvadná relaxace s proskleným výhledem na vodopády a bezvadnou místní specialitou podobnou pizze v místní restauraci. Vypadala lákavě, ale zdaleka ne tak, jako řez mého pravého Schwarzwaldského dortu. Mňam, jeho příprava je složitá, jak později zjišťuji....zcela však odpovídající jeho výborné chuti......... Odpoledne uteklo jako ta voda proudící okolo a tak už opět za deště jedeme zpátky k penzionu. Docela jsme opět promokli a tak činnost pozdního odpoledne a večera se zaměřuje hlavně na kvalitní usušení věcí, neb zítra nás čeká opět poměrně dlouhý přesun do Passau. Tak hezký večer všem u dobrého vínka a sladké sny.
7.den Vstáváme dnes poměrně brzy, jelikož máme před sebou docela hodně ježdění. Přesun do Passau je dosti dlouhý a tak u snídaně dlouho nesedíme. Po 8-mé hodině zaječí startéry a vyrážíme. Míříme k Bodamskému jezeru neb bylo by trestuhodné jej minout. Ovšem stejný názor mají asi i spousty dalších turistů. Silnice kolem jezera totiž praská ve švech. Místy se totiž suneme jen 30kou. Náladu nám, ale výrazně zvedne poutní kostel v Birnau (N47°44´45.60", E9°13´11.02"). Ovšem někteří z nás místo prohlídky volí raději svačinku u zaparkovaných motorek. Vypadáme v nepromocích, vylepšených jakýmsi pláštěnkovým pončem ze supermarketu, jak hastroši a i mně se trochu zajídá v tento sváteční den courat tímto poutním místem.
Ovšem zvědavost je veliká a tak alespoň nenápadně nakukuji dovnitř. A já velice opatrně, protože moje moto-boty zdobí úžasné a neodolatelné pytlíky do odpadkového koše omotané izolepou....tak abych moc nešustila a hlavně si je neprošlapala :-) Tato typicky barokní stavba mezi vinicemi na severním břehu jezera je vskutku krásnou podívanou. Útroby kostela skrývají nádhernou rokokovou výzdobu a tak se ani nelze divit každoročním početným setkáním poutníků. Stojím se zatajeným dechem bokem v kostelní lodi a nasávám tu úžasnou atmosféru. Přední lavice i oltář je ozdoben bílými květy. Za malou chvilku tu propukne svatební obřad, jen tiše závidím tyto zatím krásné starosti a už se klidím ven, abych to tam nekazila svým vzhledem, alá Strašák do zelí :- )) Nelze jinak než pokračovat na Passau a jelikož stále prší bereme zavděk dálnici na Mnichov a pak dál na východ až k soutoku Innu a Dunaje. To, že jsme opět po pár kilometrech durch je nabíledni. Trochu oschneme na dálničním odpočívadle a rozehříváme ztuhlé kosti teplou polívkou, ovšem všichni už vyhlížíme a počítáme poslední zbytky km do Passova. A první činnost po příjezdu k penzionu paní Gabriely na Adalbert-Strasse 12? No přece sušení, sušení a zase sušení. Po rozvěšení věcí chceme najít nějakou hospůdku, ale kde nic, tu nic. Obejdeme celou čtvrt a ani ťuk. No ještě štěstí, že máme nějaké zásoby sebou a tak je malý piknik dílem okamžiku. Tak hezké povídání u vínka kamarádi!!! A zítra, copak se bude dít zítra poslední osmý den naší anabáze?
8.den Ano a s novým dnem je vše špatné zapomenuto a my vyjíždíme do slunečného ráno. Ještě kousek to dáme kolem Dunaje, poslední ohlédnutím na věže kostelů Passau a po pár minutách odbočujeme směrem na Freyung a pak dál na hranice do Česka. A kdo nás první vítá doma? No přece Šumava. Je už celá probuzená do nedělního dne. Naše první malá zastávka je u zvláštního obchůdku u cesty. Je to plotek, dvorek a veranda domu plná keramiky. Celé jsme si to prošli, já si ledaco i vyfotila pro inspiraci a za celou tu čtvrt-hodinku ani živá duše. Nasedáme tedy na stroje a pokračujeme dál směrem na Prachatice, kde na náměstí právě nastal ten správný čas na malé občerstvení v podobě čaje, sladkosti a něčeho ostřejšího do žaludku. I přesto, že je slunečno, je nám z té cesty lesy přece jen trochu chladno. Po příjemném posezení, kde jsme stačili naplánovat náš příští a asi i poslední výlet se zvedáme a vyrážíme směrem kolem Třeboňských rybníků k dálnici. Trochu se nám zatáhlo a tak chceme kousek popojet. Škoda, že tato trasa úzkými cestami mezi rybníky, které jsou ozdobené letitými stromy netrvá trochu déle. I u nás je se nač koukat.....no co tam vpředu má zase Ivo za věže? Smějeme se všichni sborem.....jistě i toto si je třeba vyfotit do prezentace. Jsou to věže Temelína - jaderné elektrárny :-) Oběd před sjezdem na dálnici nás naposledy na tomto tripu dává dohromady. Poslední možnost se pochválit či zkritizovat před ostatními. No nejvíce toho mám já. Ano přiznávám, že jsem velice podcenila přípravu na vedení skupiny. Už si nemusím nic dokazovat. Je to náročná práce hodná zdatného velitele. Jistě zvládnu asi nějaký ten úsek dne táhnout skupinu krajem, ale na 7 denní i delší vedení opravdu nemám a nechávám to s radostí zkušenějším. Děkuji všem za trpělivost a ohleduplnost a slibuji, že si to zase příště chvilku vyzkouším...no přece někde ty zkušenosti musím nasbírat :-) S plnými žaludky a dobrou náladou vyrážíme vstříc posledním kilometrům. D1-ka nás opět nezklamala.
Zuby se mi drkotají, ne však zimou, nýbrž nerovností vozovky...joj jak hlasitě zajásám, když Ivo sjede asi po 50 km a ty poslední kilometry k domovům dojíždíme sice po okreskách, ale v klidu. Nakonec jsou tu místy hezky opravené cesty. Kousek za Jevíčkem se loučíme......ale nakonec to byl moc hezký výlet i přes tu nepřízeň počasí. Holt když chce člověk něco vidět, musí pro to něco udělat.....Moje poslední díky patří Tobě Ivo, za poslední slovo v tomto cestopise, za trpělivost a za odvahu popostrčit mne pouštět se do stále nových, nepoznaných věcí :-). Malá kritika na závěr: "Člověče Ivoši, nemysli si, že když jsi se párkrát projel na motorce, víš už vše!!!! Nikdy nepodceňuj přípravu a nenech vše na poslední chvíli. To žes projel kus Evropy na skoro sjeté zadní gumě, nevyměnil rozvoďák včas a motor chrastil jak starý traktor, zapomněl doklady od motorky a věřil meteorologům, ať se už nikdy nezopakuje!!! Připrav se na každou cestu jako bys jel poprvé a ručím ti za to, že si ji i více užiješ!!! Tvé druhé JÁ!!!"
A příště nepromoky sebou!!!!!
