Čtyři země za 11 dní, aneb tentokrát jsme pramen Dunaje našli
Prolog Někdy je to zkrátka fofr. V neděli večer jsme se vrátili z Chorvatska, a máme na vše jen čtyři dny. Vyprat a připravit věci na cestu, konečně pořádně opravit defekt zadní gumy ještě z Itálie, nachystat plán cesty, domluvit nějaké bydlení a do toho v ještě pracovní povinnosti. Inu jde nám jak se říká z toho fofru "hlava kolem“. Ještě štěstí, že Jitčina Honda už nabíjí jak se patří a tak máme techniku sice neodzkoušenou, ale alespoň k dispozici. Jitka ještě v týdnu obouvá nové Pirellky - Angely, já dávám opravit ten defekt, co jsem chytl v pohoří Pratomagno, vyměňujeme ojra, odpovídáme na odeslané maily ohledně ubytka a když i vyprané prádlo je jako vánek, voní horskou loukou a Silanisuje přesně tak jako v TV - reklamě :-) :-), zdá se býti vše připraveno.....
Pátek 10.8.2012 Ráno jsem ještě v práci, což jistě není ideální, ale musím předvést ke zkouškám dva žáky na malou motorku-sk. A1, jinak to prostě nejde, mají to slíbeno a na řidičák už jsou natěšeni. Jitka dokonce ještě zavařuje okurky, no jak toto dopadne, když máme být večer v Litvínově u našich kamarádů? Neboj milý čtenáři, zkoušky dopadly na jedničku, dokonce jsem se ani moc nezdržel a tak po jedenácté už ukládám věci do kufru. Ještě nějaké drobnosti doladit, zkontrolovat a vyrážím z Ostravy na Lukoil v Mohelnici . Jitka tam má motorku ještě z opravny a tak vyjela autem o něco dříve. Moje oblíbená trasa Opava-Bruntál-Rýmařov a pak Valšův Důl, kde za sebou zavírám dveře Severomoravského kraje. Zde se mi staví do cesty krmelec, ovšem ne ten zvířecí, ale lidský. Motorest Krmelec a svíčková na smetaně? No ušlo to, tahle kombinace! Dobře prošpikované hovězí s omáčkou a knedlíkem střásám v útrobách na poněkud už horší silnici na Uničov. Jelikož jsem nabral zpoždění, musím jej dohánět na dálnici a tak těch asi dvacet kilometrů nebylo přímo vzornou ukázkou u nás stanovené nejvyšší dovolené rychlosti. Jo to až budeme v Německu....... Přesto dojíždím na pumpu později něco po jedné hodině, ale Jitka tu ještě taky není a tak to zatím jistí plechovka coly. Pár hltů a je tady!! Ještě se ani nestačíme pořádně přivítat když vedle nás parkuje Triumf Speed Triple a jejda!! Kdopak jej řídí??!! Naše známá motorkářka Sylva. To je pěkná náhodička. Dokonce máme kousek společné cesty, míří někam k Hradci Králové na kurz angličtiny. Prohodíme pár slov a není nač čekat, vyjíždíme směr Litvínov. To bychom, ale nebyli my, mlsouni mlsní. STOP!!!! V Litomyšli se mi, považte, jaksi samy zkroutily řídítka směrem na Smetanovo náměstí k naší oblíbené cukrárně Chocco Caffé. Povídej Jitko o těch dobrotách. O svěžím, jogurtovo - ovocném poháru se Ivi nedá povídat, ten se musí ochutnat :-) a k tomu doporučuji nakoupit i několik čokoládových pralinek místní výroby na cestu na dobití energie.....jsou výborné :-)
Čela našich motorek teď směřují na Hradec a posléze na Mladou Boleslav. Okoukneme je-li na skladovém dvoře dostatek škodovek a po chvíli už vidíme siluetu Bezdězu. Je to trochu ostuda, ale více severo - západně jsem mockrát nebyl a tak si užíváme vše co vidíme okolo. Oblast kolem Litvínova a Krušné hory jsou pro mě úplně nepoznané a tak, jak si asi nezcestovalý jihomoravan odkojený vínem představuje nás severo-moraváky zalezlé v šachtě, stejně i já zde čekal zdevastovanou krajinu mostecké úhelné pánve. Zřejmě jsme ovšem jeli cestou, kde nic takového k vidění nebylo. Potěšilo mě, že jsem konečně na vlastní oči viděl Mariánský most v Ústí n. Labem a měl možnost jej „pokořit“. A mě co by milovníka hor a řek dostalo Labe. Neskutečně si po vcelku nudných 300 kilometrech užívám jízdu s hlavu ostře vpravo a nasávám tu 120 metrů širokou krásku vlnící se kotlinou ohraničenou Mariánskou a Střekovskou skálou :-) Jsem tu poprvé a už jsem se do tohoto neznámého kraje zamilovala!!!!! Tak a ještě kousek po D8-ce, zde trochu mě mrzí, že nemáme čas na klášter v Oseku, ale blíží se osmá hodina a nechceme nechat kamarády čekat. Přivítání je srdečné, milé a po chvíli už se ládujeme grilovaným masíčkem, jež zapíjíme výborným polosladkým Neuburským bílým. Ach jo, to je ale: "Zpackaný život!!“ :-))) :-))) Oblíbená to hláška Milanova jako by měla ukončit dnešní príma den a taky jej i hezky uzavírá........
Sobota 11.8.2012 Tý jo!!! Že je už devět? No jo, spát jsme šli kolem dvou a tak se není co divit! Snažíme se rychle schlamstnout chutnou snídani, k tomu kafíčko a krátce po desáté se loučíme s přáteli a vyrážíme na sever. Počasí je zatím takové nijaké, možná bude pršet? Uvidíme, zatím to jde, jen silnice je místy mokrá po noční spršce a tak dáváme přiměřeně pozor. Poslední vískou na 271-ce je Mníšek a tak natankujeme a po chvíli si to rázujeme kolem žlutých značek obcí, jež neomylně připomínají, že se nacházíme v Německu. Trochu mrholí, ale jen sjedeme kousek níže do údolí, počasí se pomalu zlepšuje a tak provádím drobné korekce v navigaci. Máme před sebou okolo 500 km a konečná je dnes v Homburgu am Main. Dálnice zatím ignorujeme a poznáváme venkovské silničky. Máme naplánovány dvě zastávky, jednu v okolí města Coburg a pokud vyjde čas tak ještě u vesničky Neubanz. Okolo druhé přijíždíme od východu kolem letiště k hradu Veste, jenž leží na kopci a majestátně dohlíží na město. Majestátně je správné slovo, neboť patří k největším hradům Německa a dokonce nebyl nikdy vojensky dobyt. Uděláme pár fotek exteriéru a sjíždíme dolů kopcem do centra. Daří se nám pak zaparkovat přímo u jedné z bran do starého města Trhové brány. Odsud máme na náměstí jen pár kroků. Snad i proto ještě uhýbáme k místnímu Morizkirche. Kostel Sv.
Mořice je úzce spjatý se jménem Martina Luthera, který své stopy zanechal nejen zde, ale taky na hradě na kopci. Kostelem se prolíná období od gotiky po baroko. Interiér je typicky protestantský, střídmý snad až na barokní oltář. Osobně mě zaujalo západní průčelí a věž s hodinami, kdy na čtyřbokou základnu plynule navazuje osmiboká nástavba se střechou a zvonicí podobnou čepici. A mě zase zaujal portál kostela. Myslím, že jsem jich viděla už desítky, ale téměř vždy je ozdoben sochami svatých, ovšem v Coburgu je to jinak. Zprava vás na něm přivítají Adam a Eva :-) Boční ulicí lemovanou hrázděnými domy se pak dostáváme na hlavní náměstí. To se pyšní velmi starými budovami, najdeme zde starou radnici, lékárnu či Münzmeisterhaus. Z architektury jsou zajímavé raritní coburgské arkýře právě na rozích posledně jmenované stavby. Coburgské grilované párky jsou zase zajímavůstkou gurmánskou a tak neleníme a dva hned zasytí naše útroby. Ještě uvažujeme o kávičce, ale nějak není ta pravá chvíle, tak snad později? Jdeme okouknou ještě park v anglickém stylu, jež se nachází před renesančním zámkem Ehrenburg. Odpoledne značně pokročilo a prohlídka s německým průvodcem asi nebude to pravé pro nás a tak jen okouníme venku, odpočívajíce na lavičce. Máme ještě necelých sto km do Homburgu a tak se rozhodujeme, že pro dnešek už poznávání bylo dost. A bylo to správné rozhodnutí. Za necelé dvě hodinky, už v podvečer dojíždíme do cíle dnešní etapy, malebného centra vesnice Homburg am Main (N 49.792633°, E 9.619990°), ležící na levém břehu Mohuče. Penzion U vinného džbánu jest naším nynějším přechodným domovem na dva dny, proto vybalujeme kufry a poté už si
odcházíme testovat produkty místních vinic. Trochu nás zarazí čeština odněkud shora z terasy a posléze potkáváme rodinu, jež zde tráví dovolenou. Jde o zvláštní náhodu neb jedinou českou SPZ-ku, co jsme tohoto dne potkali, byla až ta zde na Superbu uprostřed Německa.
Neděle 12.8.2012 Nedělní ráno nevyspáváme opici, jak by se někdo mohl domnívat z předchozích řádků, ale vstáváme poměrně brzy a po snídani, nalehko bez kufrů, vyjíždíme za poznávat a hledat strašidla. Ta mě totiž vždy napadnou, když si vzpomenu na krajinu hnedle tady za rohem, kam nyní směřujeme. Jde o nízké pohoří zvané Spessart. Pojďme se tedy milý čtenáři kouknout, zdali taky narazíme na nějaké strašidla na rozkopané dálnici!! To asi bude, ale těžké neb právě po této komunikaci se rozhodně pohybovat nemíníme. Zato záhy přijíždíme k vodnímu zámku Mespelbrunn (N 49.905666°, E 9.306589°), který je úzce spojený s filmovou trilogií o Spessartu, loupežnících a lásce komtesy Francisky. Padesát let staré filmy už zajímají málokoho, ale zámek ze své poutavosti nic neztratil a my si odsud odvážíme další stříbrnou lžičku do naší sbírky. Najíždíme na silnici St 2312 a po ní jedeme na SZ do dalšího města ležícím na Mohuči-Aschaffenburgu. Nás sem hlavně nalákala perla renesančního Německa zámek Johannisburg. Parkujeme hned vedle zámku a jdeme na prohlídku. Bránou přicházíme na nádvoří čtvercového tvaru a doprovází nás zvuky cikánského houslisty, jemuž do futrálu hodíme nějaký centík. Nehraje špatně pro moje hudbě vzdálené a necvičené ucho. Čtyři křídla z červeného pískovce v rozích bezpečně spojují
mohutné, čtyřboké věže. Tak teď jen jak to vše natěsnat do objektivu? Inu nějak si s tím poradíme a následně ještě sestupujeme na terasu pod hradby udělat nějakou tu fotku od řeky. Taky si dáme malé občerstvení a koukáme jako blázni na favorita se slovenskou SPZ-kou odněkud z Rimavské Soboty. Ještě ani nepolkneme a hledíme ještě víc, když do něj nasedají dva Romáci černí skoro jak kalhoty co mám na sobě. To je docela odvaha dojet s tímhle šrotem doprostřed Německa. Koukám totiž, že má zadní kola podložena šutry, parkoviště je totiž mírně do kopce. Řidič na to však očividně zapomněl a tak se s ryčícím motorem snaží couvat. Mladá spolujezdkyně se snaží zachránit situaci, ale šofér nereaguje na její křik. Favorit se z posledních sil přehoupne přes deseti-centimetrové šutry a s hrabajícími koly málem srovná Audinu stojící vedle. Uf, tak to bylo o fous!!! A najednou nám to docvakne-ten starý houslista, co stojí nahoře u brány a hraje celkem slušně, najednou prochází okolo s futrálem a usedá k mladým do auta. Vida, vida, ale je mi to sympatické, že se alespoň takhle snaží vydělat nějakou korunku a nečekají doma na přídavky. Malá svačinka zmizela jak člun dole na řece a tak zase stoupáme kolem bylinkové zahrady nahoru na náměstí. No trochu mě mrazí na zádech, zda nezmizela i moje povinná výbava motorkáře, kterou v západních to zemích zcela lehkovážně zanechávám volně ležet na motorce na parkovišti. Docela jsem si oddechla, ale jistě, vždyť šel okolo a ani cikán není schopný narvat koženou bundu a helmu do futrálu od housliček :-) Zámeckou alejí se dostáváme k nejstaršímu kostelu ve městě. Je jím farní kostel Panny Marie jehož historie sahá do 12. století.
To je patrné hlavně na dochované vrchní části boční věže. Ta zřejmě přežila konec 2. sv. války, kdy se město stalo opevněnou pevností proti útokům spojenců. Samotná budova však takové štěstí neměla a zřícený strop musel být opraven. Nynější podoba je barokní, což si Jitka náležitě užívá. Je už pořádné vedro a tak jsou dvě možnosti. Uklidit se někam do lesa nebo vyjet pár metrů výše do kopce. Volíme obé, neb můžeme vjet opět do zalesněných hvozdů Spessartu a po slabé hodince se ocitáme o něco jižněji na kopci nad městečkem Grossheubach. Šestset dvanáct schodů vede kolem šesti kapliček nahoru na kopec ke klášteru Engelberg (N 49.724008°, E 9.232228°) a naše původní odhodlání zaparkovat dole a vyšlápnout si je, bere ve 30°C vedru za své. Takže si vyjedeme nahoru na parkoviště a srabácky, po rovině, přicházíme po deseti minutách do františkánského kláštera. Toto poutní místo patří spíše k těm menším, pokud jej srovnám s jinými kláštery a klášterní kostel i s budovami není nijak moc nabubřelý. Jakoby tradice žebravého řádu trochu brzdila i zdejší stavební úsilí a myslím si, že je to dobře. Je zde takové domácké prostředí. Prohlídneme si kapli a ostatní interiéry a tím je mé duchovno vyčerpáno. Ano milý čtenáři, přiznávám se, řehole a střídmost jde stranou! Ani nevím jak a stojím v řadě na speciální Klosterdunkelbír, debatujíc s Jitkou, zdali bude vhodné okusit místní sýr, či něco z uzenářských specialit. Fuj, jak přízemní dokáže být hladový motorkář! Ale pohled do místní menší samoobslužné jídelny mě uklidní. Žerou všichni a ne zrovna málo. Tak a už i my si neseme svůj talíř s místními dobrotami! Pamatuješ Jitko na tu báječnou paštiku?
Jistě, ale ještě více na místní specialitu, která z dálky voněla celou jídelnou. Byl jím fenyklový chleba! Zato ty jsi zapomněl na malou dřevěnou kapličku Sv. Marie, která je ozářená světlem svíček a ozdobená fotkami miminek a děkovnými vzkazy světici za pomoc. Stojí v koutku zahrady a její návštěva je převážně ženská záležitost. Jejda, ta kombinace papání, pivečka a horka způsobuje divy. Sotva dojdeme k motorkám, oba sebou flákneme na bundu položenou u zadního kola a odebereme se do říše snů. Nějakou půlhoďku jsme pro jízdu zcela nepoužitelní, ovšem když pomine doba snění, najednou jsme čilí jak štěňata po kojení. Hopneme do sedel zdolat poslední stovku km a poněvadž máme energie na rozdávání, odbočujeme po pár kilometrech k zapadlé vesnici uprostřed Spessartských lesů jež zove se Wildenstein. Je to jen pár chalup na konci světa a nad nimi stojí zřícenina stejnojmenného hradu (N 49.828448°, E 9.292725°) jehož historie sahá do 13. století. O jeho obnovu se pokouší parta nadšenců a tak jim přejme, ať se jim dílo daří. Zatím vidíme, když se vyšplháme nahoru po lesní cestě, že probíhají výkopové práce. Jistě to není snadné, neboť jak se dozvídáme z informační desky, vojáci 506 SSPanzergrenadierbatalion zde na přelomu března a dubna 1945 tvrdě bojovali o každý kopec. Nikdo to tady nehlídá a tak si všechno můžeme prohlídnout a vše důkladně prolézt. Je kolem šesté když sestupujeme zase zpátky k motorkám a kolem sedmé už parkujeme ve dvoře U vinného džbánu. Se skleničkou vína pak plánujeme, kudy se zítra přesuneme do Schwarzwaldu v Bádensku-Würtenbersku.
Pondělí 13.8.2012 Jdeme na snídani dolů do jídelny poměrně brzy neb dnes máme den přesunu a tak chceme vyjet něco po osmé. Platíme 90 éček, což za dva dny není tak špatné, loučíme se a vyrážíme po proudu Mohuče. Záhy uhneme směrem na Mosbach a protože by neškodila malá zastávka, akceptuji nabídku v podobě cedule s nápisem Altstadt. Staré město má za sebou bohatou historii, mezníky jako třicetiletá válka , doba reformace či 2. sv. válka a blízký koncentrační tábor v Neckarelz (v podzemních tunelech se zde vyráběly letecké motory), velký židovský pogrom-to vše by si zasloužilo zastávku tak na dva dny, abychom vše v okolí prozkoumali. My máme půl hodiny a tak? Nic naplat, malá zastávka u katolického kostela Sv. Cecillie a jeho prohlídka je pro dnešek z Mosbachu vše. A co zbytek? Třeba za rok? Jistě až jednou třeba pojedeme okolo. Ty milý čtenáři však neváhej, až se budeš brouzdat touto částí Bádenska-Würtenberska udělej si určitě více času. Tak a teď už to točíme přesně k jihu k Bad Wimpfen. Přejíždíme most přes Neckar a zase to v nás cuká odbočit za hradby do centra starého města. Čas je však neúprosný a dnes je den přesunovací!!! Ovšem tady už to dál nejde, pravá směrovka a stojíme. Alespoň fotku!!! Kostel Sv. Petra, jedna z nejvýznamnějších staveb z počátku gotiky v Německu, nám přišel do hledáčku fotoaparátu jaksi náhodou a tak stojíme trochu s otevřenou pusou. To je ten nedostatek času na přípravu!! Tohle jsme jaksi čekali až o tři dny později, ale k tomu se dostanu o pár řádků níže.
Takže si užíváme příjemné překvapení a značkujeme POI. Že bych se i kouknul po okolí?? Tůdle nudle, Jitka má dnes režii zastávek plně ve své pravomoci, a proto trochu bručím a nevrle nasedám. Nabíráme směr na Ludwigsburg. Naším cílem je Švábské Versailles. Takže, když jsme už viděli maďarské, proč se nekouknout i tady?? Všechny kopie si po Evropě projedeme a pak si prohlídneme to pravé ve Franci :-). Máme trošku problém s parkováním, ale nakonec se najde pěkné místečko pod stromy. Převlékáme se do vycházkového a jdeme na prohlídku. U kasy se rozhodujeme koupit lístek na prohlídku zámku spojenou s prohlídkou zámeckého parku a botanické zahrady. Projdeme turniketem a hned lovíme foťák. Začátkem 18. století na tomto místě postupně nabývaly tvar budovy a park jenž nyní vidíme. Doznívající renesance a nástup baroka, moderní zámecká sídla panovníků, to vše je zde patrné na každém kroku. Zdá se, že vévoda Eberhard Ludwig nebyl žádný chuďas a tak si i po třech staletích vychutnáváme atmosféru tehdejší doby. Hlavně fontány a botanická zahrada nás svým stínem hýčkala a chránila před vedrem. Asi po dvou hodinkách pokračujeme stále jižněji. Vyhneme se raději Stuttgartu a v pozdním odpoledni se už po 50 km před námi rýsují obrysy hradeb na kopci. Záhy pak odbočujeme ze silnice 27 na kruháč a poté stoupáme nahoru do výšky 739 m. n. m. Zde je poslední parkoviště a tak zbývajících 130 výškových metrů už musíme po svých. Drápeme se v podvečerním vedru po schodech nahoru a zdá se mi , že v těch motorkářských hadrech snad vypustím duši. Tohle jsme neodhadli, možná to stálo ještě za jedno převléknutí. Pojďme však k věci. Kam se to vlastně ženeme?
Hrad Hohenzollern (N 48.323286°, E 8.967829°) je místní turistickou dominantou a my šlapeme a šlapeme nekonečné schody. Konečně brána!!! Takže hezky pěkně vydýchat ať můžeme koupit bilety a vzhůru na prohlídku. Po původním hradu z 13. století už tady není ani památky, byl smeten válečnou vřavou. Na stejném místě vyrostl nový a ten zase sehrál významnou úlohu v době třicetileté války. Ovšem dnešní podoba je novogotická a souvisí s ideály romantismu. Jde vlastně o jakýsi hrad typu Neuschwanstein, ovšem tento není tak načančaný pro turisty. Nynější podoba je asi 170 let stará a jelikož byl v roce 1978 poškozen zemětřesením, je nově opraven. Nedýchá zde na nás tudíž ta "staroba", kterou jsme si mysleli, že najdeme. Přes to vše musím říci, že rozhodně zklamáni nejsme, být zde jen pouhá zřícenina, asi bychom toho moc neviděli. Tak a ještě něco kolem 80 km a budeme v cíli dnešního motopoznání. Míříme teď jihozápadně a silnice začíná pomalu stoupat a schovávat se v lesích. Ano před námi se rozprostírá Černý les, pohoří s nejvyšším vrcholem Feldberg (1493 m. n. m) a taky známým výtečným dortem a ještě lepší šunkou. Dva roky zpátky jsme tady zažili pěkně hnusné počasí ( viz.článek:,,Jak jsme nedojeli k pramenům Dunaje”) a tak si letos chceme zpravit chuť. Musím konstatovat, že vše začíná dobře, neb před osmou večerní nás vítá starý pán Moser ve svém penzionu v Oberprechtalu. Myslím, že vítá je slabé slovo. Mám najednou pocit, jako bych dorazila na prázdniny k babičce a dědečkovi :-) Panu Moserovi svítí očka od radosti a jeho paní už už spěchá otevřít garáž, kde spí jen jejich a naše stroje :-) Škoda, že je moje slovní zásoba tak mizerná, jsou milí, že by s nimi člověk propovídal celý zbytek večera. Tak jen to nezakřiknout a těšíme se na zítřek!!!
Úterý 14.8.2012 Tak tohle se opravdu povedlo, budíček obstarávají krávy hnané na pastvu. Několik zabučení, cinkot zvonů a jsme dokonale ready. Jako v Milka reklamě!! Hele co to tu máme pod utěrkou - áá teplá vajíčka, talíř uzenin, sýry, křupavé pečivo, joj hnedle se pouštíme do ochutnávání místních specialitek. Snídaně jak se patří, sousta prolíváme čajem, kávou i džusem. Jsem zvědav co na to můj žaludek. Zatím je však klid a tak se rozhodujeme co dnes podnikneme za výlet po okolí. Kupodivu Jitka navrhuje Bodamské jezero, asi si včera moc nezajezdila:-)))) Je to totiž nejvíce km co jsme si v okolí Schwarzwaldu naplánovali. Tak pojďme do toho! Ne kilometry, ale Kostnice je to pravé lákadlo, které chci vidět dokud máme krásné počasí......ale nepředbíhejme :-) Směr JV na Villingen vede krásnými zatáčkami, postupně se však okolí proměňuje v ovocné sady plné jablek, taky vinice jsou občas vidět a to je neklamné znamení, že je jezero blízko. Ujedeme něco přes 100 kilometrů a po pravé ruce máme městečko Stockach. Po chvíli už vidíme severní cíp jezera a už poznáváme silnici, po které jsme před dvěma roky jeli. Neklamným potvrzením je poutní kostel Birnau, který letos jen míjíme, neb osm km východně leží klášter a zámek Salem. Ten je i naší první zastávkou. Před parkingem nastal malý zmatek. Netušila jsem, že se můžu ztratit i na zcela malém, vesnickém kruháči. Koukám, lelkuju, přede mnou auto kazí výhled a najednou místo za motorkou jedu za stříbrnou přilbou a po pár stech metrech zjišťuji, že přilba patří cyklistovi. Uf, to jsem tedy ale šikovná. Sjela jsem brzo......no, ale dobře to dopadlo! Našli jsme se :-) Věci na převlečení si vezeme sebou, takže dvěma rodinám ve francouzském obytňáku předvedeme naše vypracovaná česká těla a jdeme na prohlídku.
Ta začíná klášterní zahradou, kde je dokonce bludiště z 2m vysokého živého plotu a tak si v něm bloudíme jako malé děti. Tohle se povedlo a dokonce jsme došli i do středu. Já se trošku více motal a tak jsem dorazil v okamžiku, kdy už Jitka zívala nudou. Součástí vstupenky byla i návštěva muzea hasičské techniky a tak se jdeme podívat. Není to však můj šálek kávy, a proto z těch starých stříkaček orgasmus nedostávám. To takový pyroman, ten by si užil!!!
Více se těším na klášterní kostel a muzeem více méně proletím. Klášterní kostely bývají někdy označovány jako katedrály, obzvláště u řádu benediktínů a cisterciáků. Na takovýto jsme právě narazili. Patří včetně kláštera posledně jmenovanému mnišskému řádu. Počátky jeho výstavby sahají do období rané gotiky, dostavěn byl však až více než po sto letech. Jeho vysvěcení probíhalo v době koncilu v Kostnici a tady už tady obrazně narážíme na stopu Jana Husa. O tom, ale až později. Kostel má přesnou orientaci, vchod na západě, oltář na východní straně. Severní strana je volná do parku a nic nebrání pěkným fotkám. Trochu horší je to s focením z jiných stran, protože klášter přiléhá k jižní straně kostela a jeho barokní sloh narušuje celkový dojem. Je to trochu škoda, ale hasičské muzeum jako by evokovalo požár, jež v roce 1697 srovnal se zemí starou část kláštera. Katedrála zůstala uchráněna a tak proto ten boj gotika kontra baroko. Celý prostor kněžiště. Hmm, hmmm.
Zdá se mi, jako by doba nabubřelého baroka zatemnila mozek i představeným kláštera. Na druhé straně ovšem si jsou tyto stavební styly tak vzdálené, že si užívám jejich rozdílu i já amatér. A pokud šikovně přivřu oči, mám kolem sebe gotický interiér trojlodní katedrály jež dýchá stářím sedmi set let. Po dvou hoďkách jsme opět v naší šatně na parkovišti. Francouzi budou odjíždět proto se rychle převlíkáme do "monterek motorkáře“, moc se nám však nechce, teploměr zase atakuje třicítku. Tak kam to popotáhneme nyní? Nabízí se muzeum vzducholodí nedaleko, Mariánský kaňon, muzeum staveb na kůlech a Kostnice. Posledně jmenované město vyhrává (muselo vyhrát) a musíme nyní objet celou severní část jezera. Asi by to šlo nějakým trajektem z Meersburgu či Friedrichshafenu, to by však znamenalo jet do přístavu a čekat v tom vedru na nějakou loď a to se nám nechce. Tak si přidáme nějakých 60 kilásků a kolem druhé jsme na místě. Chvilku hledáme místo na zaparkování a daří se nám najít šikovný koutek v zastrčeném dvoře hned vedle podzemních garáží na Untere Laube. Čirou náhodou, aniž bychom měli tušení o existenci kontroverzního sochaře Petera Lenka, hned jak vyjdeme na hlavní třídu narážíme na jeho dílo „Konstanzer Triumphbogen“. Tady mi nezbývá než odkázat na naši fotogalerii a nech laskavý čtenář posoudí sám, jak se dílo zdařilo. My s Jitkou jsme se královsky pobavili koukajíc na sochy a možná i trochu splyneme se satirou postav, vybalujeme si totiž svačinu a cpeme se. Možná jsme i našli to nejlepší vhodné místo k ukojení hladu? Ano a štěstí, že dekadentní umění bylo pro okolo jdoucí turisty zajímavější než "paštikáři" z Česka. Jinak bychom byli místo obscéních soch terčem posměchu na fotkách my :-))) Máme novou energii a jdeme na procházku. Nejdříve samosebou na Hussenstrase.
Zde u brány zvané Schnetztor stojí hrázděný dům, kde krátce Jan Hus bydlel, než byl zatčen a upálen. Dnes je tento dům majetkem České republiky a my se jdeme podívat dovnitř . Muzeum jako takové má člověka obohatit a poučit a to se nám bezezbytku splnilo. Chronologie Husova života je zde rozpracována na jakémsi pásu poháněném klikou, takže jej lze kdykoli zastavit a porovnat s vedlejším pásem evropských dějin a tím si dát jisté informace do souvislosti a kontextu. Archivní kopie listin byly taky zajímavé, jen to čtení bylo jaksi těžší, někdy pro laika i nerozluštitelné. Celé husitské hnutí, vzešlé z upálení mistra Jana, mapa památných bitev a další drobnosti dokreslovaly tehdejší dobu středověku. Pěkné a nemáme se tady zač stydět. Milé je i setkání s paní v pokladně. Mluví česky, takže na Dobrý den odpovídá zcela stejně a ještě přidá plno zajímavých informací jen pro naše uši. Následně se naše kroky ubírají k přístavu. Zde si člověk připadá skoro jako u moře, jen ta voda postrádá salinitu. U mola máme tu čest s dalším dílem Petera Lenka. O rok později, tedy v roce 1993 obohatil Kostnici o další své dílo. Imperia je 9 metrů vysoká socha na konci mola u vjezdu do přístavu. „Jééé, koukej, ona se otáčí!“ volá Jitka. Opravdu, asi bych si ani nevšiml, koukajíc po lodích, že je k nám najednou bokem. To stojí za bližší zkoumání. Socha se vlastně vysmívá katolickému kléru, odkazuje na kostnický koncil (1414-1418), neboť v rukou drží dva nahé muže-papeže Martina V. a krále Zikmunda. Imperia byla italskou kurtizánou a oba muže svedla. Nu co dodat, já si zde našel snad ještě jeden symbol, neboť se říká, že muž je hlavou rodiny, ale žena je krkem, který tou hlavou otáčí :-) Na cestě k motorkám se musíme ještě zastavit u největšího kostela ve městě, ale mám nějaké okno a nevím jak jej teď popsat. A tak se prosím toho ujmi Jitko, je to ostuda, fakt se mi tohle nějak vykouřilo z hlavy. Myslím, že takových katedrál po cestě potkáváme dost na to, aby si je jeden člověk všechny zapamatoval.
I když tato jistou jedinečnost má. Právě v Kostnickém dómu Nanebevzetí Panny Marie, v době bez papeže tu před světským soudem roku 1415 Jan Hus neodvolal. A i když to vypadá, že by zde mohlo putování za ním končit, je tomu naopak. Jsme tu zcela na počátku nesmrtelné cesty Mistrova odkazu. V Německu se na proces rychle zapomnělo, ale v Čechách nastartoval nové dějiny. Tak a teď však zpět ke katedrále - dnes bazilice minor. Tento titul získala tato katolická stavba v roce 1955 od papeže Piuse XII. První zmínka o bazilice sahá do roku 615. Do 11. století se její prostor zvětšoval a měnil podle potřeb a počtu věřících tak, aby její rozkvět skončil v podobě trojlodní katedrály oddělené 16 monolity. Tato románská stavba se snoubí s gotikou a její interiér pak zasahuje baroko, klasicismus a návraty ke gotice neogotickými obnovami. 300 let probíhala stavba věže. Její dnešní podoba vznikla až v 19. století do neogotické podoby a její dutý prostor vyplňuje 16 zvonů. Mám pocit, že právě nejednotnost stavebního stylu u tebe Ivo způsobila to černo. Prostě se ti katedrála v Kostnici nelíbila :-) Cesta z Kostnice se nese ve znamení Umleitungu. Už ráno jsme řešili tyto překážky k cíli, často nám přidaly pár km navíc, ale teď v tom vedru je to pěkný opruz a tak se cpeme a cpeme dopředu jak jen to jde. Přesto trvá téměř hodinu projet ucpanou výpadovku. Chudáci plechovkáři! Nestojí tam ještě teď??
Ádié Konstanz!!!!
Středa 15.8.2012 Dnes jsme si pospali, za což dle mého mohou dva důvody. Jednak už se cítíme trochu unaveni a také ty vedra, která pokořují třicítku jsou únavná. A dnes to nevypadá na nějaké ochlazení, spíše naopak. Už když vytahuji motorky z garáže a poskakuji kolem řetězu začínám se potit. Z těchto důvodů volíme jednoduchý cíl, necelých sto km daleký Štrasburg. U penzionu tudíž dnes zahneme doprava a po L107 jedeme směrem na Elzach. U Aralky to ostře zlomíme doprava najedeme na 294-ku směr Haslach. Tady silnice už pomalu klesá a pěkný hrad u vesničky Ortenberg jako by za námi zavřel dveře Černého Lesa a rázem jsme v nížině řeky Rýn. Ten zde tvoří hranici s Francií takže nejdříve musíme zdolat nějaký ten most abychom si mohli poslechnou tento libozvučný jazyk. Nikdy jsem neslyšel o francouzském premiérovi Pierre Pflimlin, ale je po něm pojmenován tento nový 957 metrů dlouhý pont, který nás na našem motopoznání přivádí opět do Francie. Ještě pár kilometrů a než si stačím zvyknout na odlišné dopravní značení západního souseda Německa, parkujeme motorky na náměstí kousek od řeky Ill. Ta má zde dvě ramena a tak je centrum města jakýmsi ostrovem. Už po několikáté na tomto tripu proběhne lehký striptýz a jedno musím přiznat. Jde nám to čím dál rychleji....nejen převlek, ale i uložení motorkářské výbavy na motorku :-) Jako robinsoni se však rozhodně necítíme, k dominantě Štrasburgu máme pár set metrů. Ještě letmo okoukneme sochu Bonapartova souputnika gen. Desaixe, převlíkneme se a vyrážíme ke katedrále. Opět přes most kolem muzea historie a po pár metrech jsme na místě. Rád bych tě nyní, milý čtenáři, pozval na prohlídku katedrály, na kterou jsme se s Jitkou moc těšili už na začátku naší cesty. Nejdříve řešíme problém jak udělat nějakou pěknou fotku západního průčelí neboť náměstí je příliš malé a dostat do objektivu tuhle vrcholně gotickou „obludu“ zkrátka nejde. Vždyť její délka je přes
jednapadesát metrů a věž je vysoká 142 metrů!! Nakonec rezignujeme a soustředíme se na jednotlivé detaily precizní sochařské práce mistrů Štrasburské huti. Skoro hodinku okukujeme exteriér a navzájem se upozorňujeme na toto a ještě támhle to. Poté jdeme dovnitř. Je zde mírné přítmí, přece jen vitráže nepropouští tolik slunečních paprsků. Čekal jsem přece jen trochu více světla, když gotika měla povznášet ducha k nebesům. Zase na druhou stranu jde o jednu z největších staveb vrcholné gotiky, v tomto případě označovanou jako německo - francouzskou. Máme zkušenost usednout do lavic a pozorovat. Máme čas a tak si povídáme, koukáme a hodnotíme. Mohutná hlavní loď a její pilíře nesou klenbu 42 m vysoko a základny pilířů vítězného oblouku vypadají jako mohutné pilíře nějakého mostu. Dost však bylo rozměrů. Pojďme se bavit o pocitech. Připadám si zde nicotný, trochu ztracený a ohromený. Přemýšlím, co vše dokázali lidé, aby se dle svých představ přiblížili Bohu. Opět nezbývá, než se soustředit na jednotlivé detaily a tak si uvnitř stavby objevujeme její nej, ať jsou to již zmíněné vitráže ze 14. století, nádherná křtitelnice v boční severní lodi, nebo kazatelna u jednoho z pilířů. Nechci tu teď být za rýpala nespokojeného a nedej bože za rasistu, ale....mám v takovýchto místech ráda klid, pokoru a úctu. Ale stále za zády slyším ryk, kdy si najednou připadám jako u nás v Ostravě. Několik cikánských žen si s kočárky vynucují místo k projetí ne zrovna milou prosbou. Na ulici bych to nevnímala, ale v katedrále jsem z toho lehce otrávená. Úplně mi však brada spadne zase až po prohlídce venku před katedrálou. Ta nejstarší tam sedí najednou opuštěná a žebrá....no kdyby aspoň na ty housle uměla....
Nádherný je tzv. Andělský pilíř u jižního transeptu a samozřejmě koukneme i na Štrasburský orloj, jeden z největších na světě, umístěný právě v zde v jižním výklenku. Jen škoda, že půl jedné už je pryč a tak jej v činnosti neuvidíme. Tak nějak naplněni všemi krásami se po hodině nějak vypotácíme ven a co teď zní otázka?? Nu vrátíme se zpátky k pozemskému životu. Mám hlad, chci se najíst a tak jdeme hledat vhodné místečko. V okolí katedrály je všude plno, restaurace narvány a my ani nechceme někam usednout, raději hledáme místečko k pozorování okolí. Nu nedaří se nám, jen co zajdeme nějakých dvě stě metrů za roh, město najednou jako by vymřelo, všechny obchody zavřené, koupit nic nelze a jsme rozpačití, posléze naštvaní i hladoví. Vzpomínám si na volnější stoly na zahrádce kde jsme parkovali motorky, a proto zamíříme tam. Vedro je tak otravné, že dorazíme docela schvácení a uchození do restaurace, na dohled od našich strojů. Koukáme na jídelňák, ovšem když dorazí číšník a uslyší naši němčinu, nafoukne se jako bychom jej otravovali a kouká na nás přezíravě. Tak jen pivo a pryč odsud. Pohostinnou Francii jsem si představoval jinak (nejsi sám). Zpáteční cestu jedeme jen nalehko, já v tričku a sandálech, Jitka podobně, přesto je vedro děsivé a musíme zastavit u jedné benzínky. Ano, to já už to nemohla dýl vydržet. Nějak se mi udělalo šoufl. Neúnosné teplo, pak taky narychlo na parkovišti snědená svačinka na prázdný žaludek. No je mi na blití, a mám helmu na hlavě....nechutná představa středečního odpoledne mě donutila troubit a blikat na znamení zastavení.
Trochu ve stínu odpočíváme, chladíme se uvnitř díky klimatizaci a navrch přidáváme nanuk. Má to sice jen malý efekt, ale chvíli to ještě vydržíme a pak nás opět pohltí milosrdné přítmí a chládek Schwarzwaldu. Mosertonihof a sprcha je slastí nepopsatelnou. Zbytek večera trávíme u skleničky vína a bavíme paní domu historkou s francouzskou pohostinností. Asi o tom ví, jako Němka své, neboť přikyvuje a taky přidává nějakou tu historku do placu. Jojo tyhle dva národy, to je kapitola sama pro sebe.
Čtvrtek 16.8.2012 To jsou vůně okolo a ty domácí uzeniny, honem něco vyzkoušet! Co si dáme Jitko? Třeba tuhle bílou klobásu v housce? A pořádně ať mi tam dá té cibule, která tak báječně voní okolo!!! Nu, milý čtenáři jsme u katedrály ve Freiburgu, na náměstí rozprostřeli své stánky trhovci a to je tedy něco!! Naše bohulibá návštěva místní dominanty musí jít NA CHVÍLI stranou, té žranici okolo se nedá odolat!! Ve městě se potulujeme už téměř hodinku. Od našeho penzionu jsme vzdáleni asi 45 km a naše cesta za dnešním poznání začíná právě zde, ve Freiburgu im Breisgau. Ovšem hned když ukojíme ty otravné buňky na jazyku, naše aktivita se obrací k Münstru, jak jej zde nazývají místní.
Je třeba podotknout, že se potkáváme s památkou mimořádného významu, neboť přežila přes 750 let bez významnější újmy a samotná věž katedrály je jedinečná jak svou výškou 116m, tak svou unikátní architekturou. Je totiž osmiboká a dutá, jako by byla zkonstruována ze špejlí. Neumím jinak popsat tuto konstrukci, ale klobouk dolů před gotickými staviteli. Věž zdobí ještě ochoz ve tvaru dvanácti-cípé hvězdy, který je mezi dolní a horní části věže. Nepřerušované točité schodiště v otevřeném plášti je na svou dobu naprosto unikátní a dosahuje výšky 33 metrů. Jinak je tato trojlodní stavba hodně podobná té včerejší a není se co divit, když se jednalo o spřátelené stavební hutě a stejnou dobu vzniku. Tato Freiburská však má věž hezky nad portálem a to se mi líbí více, než asymetrie Štrasburgu. Interiér se také v mnohém shoduje s včerejškem, ale je jaksi více otevřený věřícím, či nám turistům. Prolezeme si totiž skoro každé zákoutí a dokonce ani kněžiště není odděleno nějakým lanem, jak to většinou bývá a tak se bočním vstupem po pár schodech dostáváme až za menzu, těsně k oltáři, kde je jinak vstup zakázán. Také boční kaple jsou nezvykle volně přístupné, a proto si můžeme vše téměř ohmatat vlastníma rukama. Tohle je báječné a jsme prohlídkou nadšeni. Zřejmě jsme natrefili na ,,den otevřených dveří!“ Co vybrat a vyzdvihnout? Vždy něco utkví v paměti, dnes však vyberu asi nejnovější část budovy-nově zbudovanou kryptu biskupů. Nápis ANNO DOMINI MCMLXII sděluje vše. Taky zde ještě zdaleka není obsazeno :-) Dnes budeme Černý les opouštět a je to vůbec možné uskutečnit, aniž bychom neochutnali pravý Schwarzwaldský dort? Myslím, že nyní nastal ten pravý okamžik. Jen musíme najít vhodný podnik na naše choutky. Pohybovat se městem však v jeho centru není tak snadné, mají zde totiž zvláštní odkrytý systém jakési kanalizace. Moc tomu nerozumím, ale jsou tu koryta zhruba 30 cm hluboká i široká, odkrytá a někdy i třeba deset metrů dlouhá. Teče jimi voda která se ztrácí v kanálových vpustích a někde si v nich
děcka pouštějí lodičky. Nedovedu si představit večerní návraty z hospody nestřídmě popíjejících hostů. Koukám po památkách a málem jsem si zlomil nohu!!! Kaffeehaus Leopold na dohled od zaparkovaných motorek nabízí vše po čem nyní prahneme. Kávu i dortík. Takže program další půlhoďky jest jasný. Však jsem se na dortík natěšila. Jedna věc je o proslulosti a lahodnosti slyšet, druhá pak si to na vlastní chuťové buňky užít. Mňam nezklamal ani trošičku. Škoda, že jste mě neviděli. Ochutnávala jsem jej z takovou vervou, že bych mohla z fleku dělat předžíračku v zotavovně pro děti trpící nechutenstvím :-) Někdy před polednem vstáváme od dopitých šálků a zbytek dne věnujeme přírodě. Jedeme na Svícen (1202 m.n.m.) což je jeden z vrcholů Černého Lesa. Hezkou klikatou silnicí dojedeme na vrchol a chvíli pozorujeme okolí. Je to ráj paraglidingu, dolů do údolí Waldkirchu se chystá odstartovat právě jeden padák. Snaží nabrat vítr a odlepit od země.. Není to tak lehké jak to vypadá v TV a tudíž se chvíli bavíme jeho pokusy a tipujeme, který z rozběhů bude ten poslední. Posléze sjedeme do údolí a jen co jsme dole, ihned stoupáme po L 175 zase nahoru na Furtwangen. Vyjedeme do výšky necelých tisíc metrů a pak mírně z kopce sjedeme do městečka. Motory už nemají co papat a tak tankujeme a upřesňujeme směr. Musíme najít K5730 a z ní odbočit vlevo na Neuweg. Daří se, ač jsem nevěděl, zdali zde nebude nějaký zákaz vjezdu a nyní už jen doprovázíme malý potůček, jenž se kolem nás klikatí na louce a doprovází nás až nahoru ke Quelle.
Pamětníci a starší čtenáři pamatují na zásilkový katalog, kde jsme za dob socializmu hledali výrobky, které chyběly ve výkladech obchodních domů. Tady ovšem za katalogem nemíříme. Neklamným znakem, že jsme na místě je kaple Sv. Martina. Dojeli jsme a našli!!! (N 48.095212°, E 8.155418°). Letos se to povedlo a mám radost, že nám počasí letos přálo. Jsme u pramene Dunaje!!! Zbývá seběhnout kousek z kopce a dáváme se do focení. Ano, ten ani ne metrový potůček, který nás tady doprovázel poslední kilometry, se po své pouti Evropou mění ve veletok a po 2888 km se vlévá do Černého moře. Z bronzové desky se dovídáme, že protéká i Československem a Jugoslávií což ve mně navozuje určitou nostalgii a nabízí zamyšlení o pomíjivosti států a věčnosti přírody. Taky objevitelé pramene (Donauquelle) zde mají svůj pomníček. Zajímavé místo a jsem rád, že jsme na něj na svých cestách za motopoznáním narazili. Chci ještě podotknout, že otázka pramene Dunaje je předmětem mnoha sporů, ovšem tohle je ten NÁŠ pramen, a jiný třeba v Donaueschingen rádi přenecháme ostatním. U vody ještě chvíli zůstaneme, vydali jsme se totiž po silnicí označené číslovkou 500 směrem na Triberg. V nadmořské výšce skoro tisíc metrů projíždíme Schönwaldem a za ním kolem vodní nádrže z níž vytéká potok. Ještě pár stovek metrů a s dalšími přítoky nabírá na kopci nad městem pěknou sílu, než se začne řítit po několika kaskádách dolů do údolí. Triberger Wasserfall čteme u vstupu na horním parkovišti (N 48.123272°, E 8.222161°) a tak se ponoříme do hlubokého lesa a poměrně strmou cestou se jdeme kouknout na nejvyšší vodopády našeho západního souseda. Víme s Jitkou, že nejsou nijak vysoké (pouhých 163 m), ale přesto se pěkně projdeme asi kilometr, než narazíme na první kaskádu.
Pak už to vezme stejně rychlý spád jako voda řítící se dolů do údolí a po chvíli jsme na konci u poslední kaskády. Pěkná podívaná to byla, ovšem nutno podotknout, že například Krimmelským vodopádům tohle nesahá ani po kotníky. Táááák a teď se ještě vydrápat zpátky nahoru, to bude šichta, ještě, že jsme schovaní před sluníčkem a je pozdní odpoledne. Cesta však je kupodivu příjemná a zdalipak víš proč, milý čtenáři? My už totiž víme, k čemu jsou určeny ty pytlíky burských oříšku, které se prodávají u vstupu. Mají zde neskutečně ochočené veverky, kterým návštěvníci tuto laskominu dávají téměř z ruky!!! To jsme ještě nikde neviděli a tak se bavíme těmito zvířátky do té míry, že jsme najednou nahoře u motorek a ani jsme nepostřehli, jak to šlo samo. Jen škoda, že jsme si nekoupili taky sáček, příště už budeme vědět, že rozhodě není určen návštěvníkům. Pár ostrých zatáček alá Ecce Homo a jsme dole v Tribergu, zde točíme vlevo a nabíráme směr k penzionu. Starý pán Moser snad čeká pouze na nás, jen co uslyší zvuk motoru než vyjedeme ke garáži, už se otvírají vrata a tak naposledy parkujeme motocykly pod střechou našich hostitelů. Byly to moc příjemné tři dny tady u Moserových, snad nás sem ještě někdy vítr zavěje.
Pátek 17.8.2012 Míříme nám známou cestou k Bodamskému jezeru. Před pár minutami jsme opustili Schwarzwald, naposledy okoukli kukačkové hodiny v městečkách jež taky neodmyslitelně patří k této části Německa a v dálce už se hlásí o slovo Alpské vrcholy. My však ještě máme zastávku u jezera v městečku Langenargen. Jitka zde při přípravě cesty našla zámek Montfort. Je to sice malá zajížďka od naší plánované trasy, ale proč neposvačit na lavičce zámecké zahrady s výhledem na jezero? Zámek i s parkem není nijak veliký, leží na jakémsi výběžku do jezera, velikém tak 100x 70 metrů, ale poskytuje krásný výhled na vodní plochu. Kolem se to jen mihotá plachetnicemi, sem tam propluje vyhlídková loď a nad hlavami nám začíná stoupat vyhlídková vzducholoď jež míří někam nad Alpy. Chvíli nevíme kam dřív koukat.
Taky se zde seznamujeme s maurským stavebním slohem ve kterém je zámek postaven. Nutno říci, že bych si dal líbit tohle bydlení. Každé ráno bych si zakouřil na věži, pak se nalodil na plachetnici a nechal si servírovat kávu uprostřed jezera a až bych se unavil pitím drinků, přiletěla by pro mě ta vzducholoď....... ,,Haloooo, prober se jedeme!“, velí Jitka, hmm moje vzducho-plavba právě skončila. Co naplat, musíme dál. Kdybych byla věděla, jak v tom lítáš, nechala bych tě okouknout naši cestu dál, mohlo nám to ušetřit plno nervů, času i potu!! Silnice K7706 nás vyvádí z městečka na 31-ku a chceme se dostat na dálnici A14, přejet hranici a hned uhnout vlevo do hor. Jenže ouha, dostat se do Rakouska nebude lehké!! Sotva najedeme na dálnici, po 5 minutách šlus, stop a stojíme. Přechod Hörbranz je kompletně zasekaný. Pár minut čekáme a když se to nepohne, tak co naplat riskujeme, otáčíme se na dálnici na přivaděči, chvilku jedeme v protisměru a pak sjedeme do městečka na kruháč. Je to tu jedna velká aglomerace a tak ani nevím přesně kde jsme. Ale kolony nás neomylně vedou. Hodinu se musíme proplétat kolem totálně zasekaných silnic, chvíli dokonce jedeme po chodníku ( občas na nás někdo i zatroubí a na pozdrav to asi nebude). Musíme projet celým Bregenzem než se cesta částečně začne uvolňovat, ale vše má svůj konec, že? Totálně promáčení potem zastavujeme na pumpě v Dornbirnu. Tady už to ale vypadá líp ,většina aut se snaží nějak dostat zpět na dálnici, ovšem my ne a uhýbáme do hor. Pár serpentin a jsme pryč z ucpaného města. Západní část našich jižních sousedů Vorarlbersko nás vítá horami a krásnou silnicí č.200 směrem na Au. Dostáváme hlad a tak zastavujeme v Mellau na oběd. Je nám doporučen grillteler a tak si jej dáváme k polívce, Radlerem pak doplníme předchozí ztrátu tekutin a hned je na světě krásně! Teplota je už snesitelná, před námi ještě nějakých 120 kilometrů, není kam spěchat a tak chvilku posedíme. Okolo sviští jedna motorka za druhou, zdá se, že se máme nač těšit. Bregenzký les se ztrácí za zadními koly motorky a najíždíme do hor zvaných Lechtaler Alpen.
Ovšem jen se otřeme o jejich okraj v podobě průsmyku Hochtann (1494 m.n.m.) a uhneme vpravo na 198-ku. Pořád šplháme do kopce až na Flexenpass (1773m.n.m.). Sjezd dolů do Stubenu to jsou parádní polotunely a serpentiny takže musíme zastavit na nějaké ty fotky a chvíli pozorujeme jak se zde míjejí motorky všech stylů nahoru i dolů. Pod námi se vinou cesty v údolí, ale taky nám už dnes známý 14km dlouhý tunel Arlberg. Tak ten ani náhodou. Minule se nám připletl do cesty, když jsme jeli Silvrettu a pak se vraceli z Bludenzu na Imst. (viz Rakousko-Tyrolsko 2009). Dnes hezky pěkně nahoru na St. Christoph a po chvíli už máme Arlbergpass (1793 m.n.m) za sebou. Sjíždíme do Landecku, kde uhýbáme doprava na 180-ku jež nás dovede do městečka Pfunds a zde máme dnes konečnou. U Penzionu Schönne Ausicht vypínáme motorky a jdeme se podívat zda už dojeli naši přátelé Pavel, Milan a Dan se synem????? Ti by zde měli být už od včera a dnes jeli pokořit Stelvio. Jak to vypadá Jitko, vidíš někde jejich motorky? Div si hlavu nevykroutím, ale nikde ani olejová skvrna, ani kouř z výfuku :-) Počkáme a zatím se jdeme ubytovat. Tentokrát jsme překvapeni celým patrem penzionu jen pro nás, který má jen malý háček. Na snídani to bude 300 metrů tam a 300 metrů zpět. Kluci dojedou až za 2 hodinky a tak máme dost času se zabydlit. Ivo si i pohraje. K dispozici jsme dostali parádní pokojík pro naše miláčky. Zmáknout dálkové ovládání garáže a zaparkování po tom vysilujícím dni je přece jen trochu zábava. Za hodinu už, ale sedíme na terase restaurace a vyhlížíme BMW s CZ značkou. Setmělo se a tak to není tak těžké odhalit blížící se stroje. Vítáme se způsobem pro Pavla zcela obvyklým, ne-li nezbytným. Dáme si po kalíšku na šťastný dojezd i shledání a ve zkratce si vzájemně popíšeme dnešní cestování. Za hodinku už sedíme v místní Italské restauraci, kterou kluci už včera v Pfundsu našli. Nálada je výborná, jen ta vrchní je jaksi pomalá. Nestíhá nosit pivko českým, ukecaným, veselým a hlučným, českým motorkářům :-)
Sobota 18.8. 2012 Ani raději nevzpomínat, jak ten večer nakonec dopadl. Ne, neopili jsme se, ale cestou domů jsme se ztratili. Tolik jsme se zabrali do plánů sobotního výletu, že jsme došli na konec městečka zcela jinou ulicí.... Sluníčko už nám svítí do postele, takže jsme se nakonec našli a teď už šup z postele, ať nejsme na snídani poslední. Mám v rukách za těch pár dní asi 3000 km a ještě dobrých 900 nás čeká na cestě domů. Ačkoliv vím, že ta Švýcarská passa jsou skvělá, že tam musí každý motorkář, přesto sedám Ivovi za záda, věším si na krk NIKON a pod vedením Daniela odjíždíme poznávat ten "motorkářskej ráj". Takže popis 9tého dne budu z pozice pozorovatele psát já. Nezbytné natankování ještě v Rakousku a už se přes přechod Martina vrháme vstříc dobrodružství. Ráno jsem nemohla dospat a malovala si na růžovo, jak skvělé snímky si pořídím a jak budu točit a zapisovat si postřehy....no realita je zcela jiná. Daniel nasadil tempo " kdo tam bude první" a já byla ráda, že se držím pevně svého prince, protože ty koníci pod námi by mě při jen menší nepozornosti vyhodili ze sedla. Ale i cestou rychlíkem se dá cosi zkouknout :-) Cílem dnešního dopoledne je město měst, kde je poměr místních s turisty 40:60. Je to DAVOS - lázeňské město, které je se svou výškou 1560 m.n.m. nejvýše položeným evropským městem. Před městečkem Suchs tasím foťák. Už z dálky jsem si vyhlídla zajímavý oblouk mostu..... výborně podařilo se. Krajina Švýcarska je velice malebná a jestli jsem doteď měla pocit, že fotky ostatních jsou snad dokreslené, musím přiznat, že to tu až hraničí s kýčovitostí. Klikatá silnice, vedle ní klikatící se řeka s barvou která nejde přiřadit ani k modré ani k zelené jako spíš něco mezí tím, hory tyčící se do výšky 3 tisíc
metrů, malebné vesničky rozeseté stejnoměrně do této kouzelné krajiny a v každé kostelíček...no prostě ani Lada by takovou romantiku nenakreslil. První zastávka je na místě, kde už parkuje několik desítek motorek i aut je to Flüelapass ve výšce 2383m. Uděláme pár fotek, kluci si nakoupí a hned i vylepí vzpomínkové samolepky passa, které právě pokořili :-) a teď rychle na motorky, Davos čeká! Město ležící ve švýcarském kantonu Graubünden má pověst luxusního tím i tedy velmi drahého střediska. Rozhlížím se a kolem jen samé hotely a pořádný luxus nikde. Daniel velí k zastávce na kávu. Místem není nic menšího jako Arabella Sheraton Hotel Seehof, který dominuje Centru Davosu Dorf. Napřed obdivujeme humorně uspořádanou fontánu, na to plno volných míst na zahrádce hotelu, pak ochotu obsluhy. Nad úžasným vzhledem a následně i chutí nám srdce zaplesá nad ledovou kávu s vizáží královského nápoje. Ovšem nad cenou uroním slzu, tak to je ten luxus, za jedno kafe se zmrzlinou a šlehačkou v krásném podání dáváme 10 Euro :-( Sluníčko už je pěkně vysoko a tak to chce zajet někam výše do hor do trochu příznivějších teplotních podmínek. Směr jihovýchod nás neomylně vede na další passo. Trochu jsme se s Ivem zdrželi na kruháči, vidíme jen záda kluků mizících za první serpentínou. A protože cesta nikam jinam nevede a kluci nám nemají kam ujet, zvolníme mírnější tempo a tu přichází moje chvíle. Beru do ruky foťák, stisknu play a výjezd na Julierpass 2284 m.n.m. se právě vmačkává na paměťovou kartu Nikonu :-) Ještě chvilku, vydrž!!! Ne, už to nedávám. Po 5 minutách nahrávání mám v ruce křeče. No bodejť, fotoaparát váží bez pár gramů 1 kilo a v jedné ruce?......to bych musela daleko více posilovat :-) Nevadí nahoře jsme za další 3 minutky a tam to vše dotáhnu :-) Kluci se už rozběhli každý po svých zájmech. Někdo pobíhá po okolí a fotí, jiný si v klídku sedí a pokuřuje a my jdeme okukovat suvenýry v dřevěné boudičce. Neodoláme a kupujeme si na památku na Švýcarsko malou samolepku s bílým křížem :-) A protože doba pokročila, Daniel už nám v růžových barvách nastiňuje místo naší příští zastávky. Máme ji tentokrát spojenou s obědem. Není to nic jiného než famózní Jacht - Club v dalším luxusním městě jakým bezesporu Svatý Moritz je !!!!!
Vítají nás neopakovatelné pohledy. Jezera blankytné barvy plné bílých plachetnic. V pozadí špičky hor s čepičkami sněhu ještě teď v srpnu...no nevím co mám fotit dřív a na tandemu se točím jako holub na báni. Doufám, že ze mě Ivo není úplně otrávený a že mě odveze i domů :-) Jistě si spraví náladu nad talířem nějakého dobrého dlabance. Místo vybral Daniel perfektně a my se po výborné krmi můžeme natáhnou pod stromy lemující jezero a pozorovat jachtaře, pokročilé i začátečníky. Dokonce jsem na chvilku zavřela i oči, už vyplouvám na vodu, plachty šumí, jak se do nich opírá čerstvý vítr....."Jiti, jedeme"....neříká se na lodi spíš plujeme? Nee, to mě Ivo zcela vytrhnul z mého snění. No tak snad někdy příště....sbohem jachtařský klube se svým luxusem místa k bezva odpočinku :-) Naše dnešní poslední passo se zove Berninapass a cesta na něj se mi pro dnešní den zdá neskutečně krásná....už po několikáté :-) Vede nás malebnou krajinou s pohledem na ledovec, který je s každým ujetým kilometrem blíž a blíž. Místo zastávky už je trochu o ničem. Uděláme jen pár fotek, protože to tu vypadá jako nějaká bývalá štěrkovna. Daniel zavelí k cestě zpět do Pfundsu a my se docela neochotně všichni hrabeme na stroje jeho pokyn splnit. Vracíme se stejnou cestou zpět k Martine, kde je přechod do Rakouska......ale ne, pravý blinkr Danielova BMW signalizuje ještě jednu zastávku :-). Příštích 236 m ve výšce 60 m přejíždíme nový most Innbrücke u městečka Voplera. Po zdolání několika klikatic dojedeme pod hrad Tarasp (N 46.778857°, E 10.261482°), jehož historie sahá do 11. století. Ale protože je dost hodin a cesta k němu nevede, pěší tůru vzdáváme a po focení už s konečnou platností opouštíme Švýcarsko, zemi hor a jezer, do které bych se zase moc ráda vrátila. Ivi, co třeba Zurich, tam jsme ještě nebyli a přitom jsou tam výrazné body našich zájmů. Mě by třeba velice zajímalo rodiště Carla Junga a tebe jistě to, že Zurich byl centrem protestantů a je plný kostelů a dalších památek :-) Na celnici zahlídneme jev jež je nám na hony vzdálen. Rakouští celníci tam podrobně šacovali dva vcelku normálně vyhlížející motorkáře.
Večer se odehrává v přátelské atmosféře. Kluci si dají po „šniclu” a u vína si notujeme na stejnou strunu, jak hezký výlet to byl. Zítra nás čeká společná cesta do Česka a na to se musíme pořádně vyspat :-)
Neděle 19.8.2012 Tak jsme si užili báječnou snídani na terase a musíme balit, chceme něco po deváté prásknout do koní. Takže ještě zaplatit a jedeme. Něco po dvaceti kilometrech natankujeme, Pavel se ujímá funkce vodiče a namíříme si to na Imst a následně nabereme směr Ga-Pa. Ovšem než překročíme hranici do Německa silnice 179 začíná stoupat na Fernpass (1210 m.n.m.) . Zatáčky jsou parádní, počasí nádherné, přesto se najde malá chybka-průsmyk je totiž přeplněný kolonami vozidel. Jako by všichni Němci vyrazili na výlet, nebo se právě vracejí z prázdnin domů. Musíme se tudíž proplétat mezi stojícími auty a to je škoda. Přejedeme průsmyk a zastavujeme nad jezerem Weissensee u restaurace Zugspitzblick. Kávička bodne a vyhlídka dole na jezero je nádherná. Jak název restaurace napovídá, parádně lze odsud vidět nejvyšší horu Německa, i když hranice máme ještě před sebou. Posedíme slabou půlhodinku a po té se začneme přesunovat dolů do údolí. Brzy necháváme Alpy za zády, najedeme na dálnici a fičíme si to na Mnichov. Tady už je to trochu nuda, bohužel, ale nezbytná, musíme dnes dojet do Česka. Nuda by se ještě jakž-takž dala vydržet, ale to vedro je na padnutí. Nejraději bych se převlékla do riflí a mikiny....vím není to ani bezpečné, ani motorkářské, ale nastanou v životě situace, kdy člověk nehledí napravo nalevo....ale přede mnou je Pavel a ten velice dbá na to, abychom byli dobře chráněni a proto si nedovolím sundat ani rukavice! :-)
Někde za hranicí chceme přespat, přece jen na Moravu máme kousek dál a nechce se nám jet přes 900 km na jeden zátah. Kluci to mají do Litvínova kousek blíže a tak to chtějí dnes dorazit. Proto se v Železné Rudě kolem čtvrté odpolední rozloučíme a jdeme s Jitkou na pozdní oběd. Penzion Böhmerwald??? Nejsme ještě v Německu? Inu mluví tady česky a tak na pojmenování kašleme a za chvíli si pochutnáváme na kolínku se špenátem a pstruhu. Je vedro a nechce se nám, takže si posedíme něco přes hodinu. Do Strážného to máme něco přes hodinu a tak nemusíme spěchat. Tuto část Šumavy neznáme a tak si ji hezky vychutnáme. Jedeme po vedlejších silnicích na Modravu a Kvildu a po 167-ce do Horních Vltavic. Jako by se nám ještě nechtělo točit k domovu a tak odbočíme vpravo k hranicím směrem na Strážný. Kousek před vesnicí uhneme napravo do lesa, kde se trochu stranou hlavní cesty ukrývá penzion Chlustov. Loni jsme zde byli moc spokojeni a tak proč tu nepřespat i letos? Asi 1500 metrů lesní cesty je za námi a parkujeme stroje v garáži. Ručník sebou a hurá do sprchy. Po dnešním vedru si ji myslím zasloužíme!
Pondělí 20.8.2012 Čeká nás dnes velice horký den dle rosničkářů, ovšem tady v šumavských hvozdech je po ránu příjemně, něco kolem patnácti stupňů. Takže se mi rojí v hlavě nápady typu: „To bychom mohli ještě někde zastavit, co říkáš Jitko? Co třeba Hluboká nad Vltavou?" Je rozhodnuto. Po projetí Libínského Sedla sjedeme do Prachatic a situace už zdaleka není tak růžová. Z necelých devíti set metrů jsme teď o čtyři sta níže a teplota leze nahoru. Přesto ještě trvá původní plán a tak jen co se v dáli objeví chladírenské věže Temelínu, točíme vpravo a po chvíli jsme na místě. Tedy opravdu na místě? Ať koukám, jak koukám, zámek nevidím a tak popojíždíme městečkem, hledajíc nějakou tabulku. Kde nic tu nic. Začínám být pěkně nakrknutý a tak se jdu zeptat místních. „No vždyť tu je parkoviště a dál musíte pěšky", povídá stará babka a tak otáčím a zajíždím na parking. Ovšem informace, že budu muset v tom vedru absolvovat malou pěší tůru mě definitivně zlomí a práskáme do koní. Nu někdy příště.
Ve stále rostoucím vedru, teploměr šplhá ke čtyřicítce, se definitivně vzdáváme moto-oblečení, nějak vše narvem do kufrů, či připevníme na sedlo a zbytek cesty domů jedeme nalehko. Tenhle den byl dnem rekordů. Nikdy jsem nejel v tričku tolik kilometrů a asi málokdy i v takovém vedru. Večer ve zprávách hlásí pokořené teplotní rekordy nevím kolik let nazpátek, ale my si spíše povídáme o našich skoro čtyřech tisících km najetých v posledních jedenácti dnech a probíráme se fotkami i vzpomínkami na dny minulé.
