Prolog Hrad Dourdan, 11. listopad 1297
I
ntervaly mezi bolestni se zkracovaly. Po každém otřesu cestovního vozu následoval náraz dítěte. Mahaut zatínala zuby. Když bolest povolila, trápila ji žízeň. Neodvažovala se požádat o zastavení k odpočinku, protože čas tlačil. Denního světla ubývalo, déšť a bouře vykonaly ostatní. V jejích vzpomínkách se hrad nacházel mnohem blíž. Copak porodí to dítě v příkopě u silnice? Je její plán odsouzený k nezdaru ještě dřív, než dorazí na Dourdan? „Otevřete vrata madame Mahaut, falckraběnce burgundské! Žádá o pohostinství a nocleh.“ Konečně! Na Hugece z Flavy je spolehnutí. Slíbil, že ji včas dopraví do Dourdanu, a své slovo dodržel. Odpověď na jeho volání zanikla v běsnění nepohody, kola se ale dala znovu do pohybu. Skřípala na fošnách padacího mostu, projela pod klenbou brány. Vítr a bubnování deště náhle ustalo. Byli v cíli. „Bože, stůj při nás…“ Slova skončila zaúpěním. Mahaut svraštila čelo. Teprve teď si uvědomila, že není ve voze sama. Vedle její důvěrnice Odette se v protějším rohu pod dvěma plášti svíjela komorná Lisa. Přestože byla zjevně se silami u konce, 7
tiskla si k prsům pod pelerinou uzlík. Očividně se jí vedlo hůř než Mahaut. „Ticho!“ poručila jí paní udýchaně, protože musela vynaložit všechnu sílu na to, aby také nezasténala. „Už jsme tady. Vzchop se. Loup ti pomůže.“ Mahaut nenáviděla zbytečné naříkání. Bylo třeba vymyslet plán a přesně se jím řídit. Tentokrát nechtěla podstoupit žádné riziko. Myslela na všechno. O vše se předem postarala. Zatímco Hugec vysvětloval veliteli hradu jejich pozdní příjezd, vyměnila si s Odette pohled. „To zatracené počasí nás cestou zdrželo. Doufali jsme, že dnes dorazíme do Paříže, ale silnice jsou v takovém stavu, že to zkrátka není možné…“ Otevřel dveře vozu a podal Mahaut ruku, aby jí pomohl vystoupit. Jeho chování dalo kapitánovi velícímu královské pevnosti Dourdan beze slova najevo, že má co do činění se šlechticem, v jehož žilách koluje nejvznešenější krev. Mahautin titul a postavení jejího manžela, který byl francouzským pairem, ho navíc znervóznilo. Byl plně soustředěný na to, aby se vznešené návštěvě hluboce uklonil, takže mu uniklo, že se dáma při hledání opory opírá o rámě kavalíra víc, než bývá po dnu stráveném na cestě u šlechtičny jejího věku zapotřebí. Oděv, zejména cestovní plášť s kožešinovou podšívkou, skrýval při vystupování obrysy jejího těla. Pochodně umístěné u vchodu do hlavní budovy neklidně plápolaly ve větru a nevydávaly skoro žádné světlo. Mahaut poděkovala kapitánovi za laskavost, jeho pozvání ke stolu však nepřijala. Nemusela vyčerpání předstírat, byla u konce se svou jindy tak bezmeznou energií. Jen díky železnému 8
sebeovládání se držela zpříma. Cestou do pokoje se opírala o Odette. Konečně se za nimi zavřely dveře. Mahaut se s úlevou chytila sloupu velké alkovny, v níž spal francouzský král Filip, když se vydal na hon do dourdanských lesů. „Panebože, už jsem myslela, že s tím mluvením nikdy nepřestane!“ zasténala. „Svlékni mě, Odette, buď tak hodná. Hrozně mě bolí záda…“ „Za chvíli to bude lepší, moje malá.“ Odette začala prozpěvovat písničku, jíž Mahaut utěšovala už v době jejího dětství. „Všechno bude dobré.“ „Všechno musí být dobré!“ Jeden z nehtů urozené dámy se zlomil. Dřevořezba z lipového dřeva její sevření vydržela. „Nemohu si dovolit potřetí selhat.“ Opatrnost a strach ji přiměly projít znovu každý detail. „Co jsi řekla služkám?“ „Že potřebujeme horkou vodu, aby se moje paní mohla umýt. Že si nepřeje být rušena a využije jen mých služeb.“ „Dobře. Nestojíme o žádné svědky. Kde je Lisa?“ „Ten lučištník se od ní nehne ani na krok. Dělá si o ni velké starosti. Horečka jí nezadržitelně stoupá.“ Mahaut se zapotácela. Byla hrdá na to, že dokáže logicky uvažovat. Za těchto okolností to však pro ni bylo stále těžší. „Musíme počítat s nejhorším,“ upozornila ji Odette. Mahaut neměla s komornou soucit. Rodit děti byla ženská povinnost, byl to osud každé ženy. Svým sňatkem s lučištníkem Loupem Gasnayem vzala Lisa ten úděl dobrovolně na sebe. Loup patřil k Hugecovým mužům. Kdyby dělal potíže, jeho pán by jako obyčejně zasáhl. Zvykla si na něj spoléhat. „Flavy?“ Mahaut přepadly takové bolesti, že nedokázala pronést víc než to jediné slovo. 9
„Nedělej si starosti, baron o tom ví.“ Odette tušila, co se v jejím nitru děje. Byla Mahautinou chůvou a zůstala až do dnešního dne v jejích službách. Nikdo nevěděl lépe než ona, co pohání ženu, která chce silou své vůle ovlivnit vlastní osud. „Seigneur z Flavy stojí na stráži před tvými dveřmi. A Lisu můžeš pustit z hlavy, protože spí. Dala jsem jí na uklidněnou makový odvar.“ Mahaut ucítila takový tlak v břiše, že tlumeně vykřikla. „Už to začíná, Odette. Svatá Matko boží, stůj při mně! Smiluj se nade mnou! Daruj mi syna, kterého po mně manžel požaduje!“ Znělo to spíš jako rozkaz než modlitba. Odette se zbožně pokřižovala. „Pssst! Nebeským mocnostem nemůže člověk přece nic přikazovat.“
Dítě spalo. Leželo v matčině náruči zabalené až po špičku nosu do nejjemnějšího plátna. Mahaut triumfálně zářily oči. Když dorazili hosté, seděla v alkovně podepřená polštáři, ale hrdě vzpřímená. Jako prvního nechal baron z Flavy předstoupit velitele hradu. Stařec zjevně lavíroval mezi překvapením a úctou. Skutečnost, že falckraběnka burgundská dala život dítěti právě v jeho pevnosti, mu dodatečně naháněla hrůzu. Jak to, že se o tom dovídá, když už je po všem? „Díky Bohu, že jste ten porod přečkala ve zdraví! Neodvažuji se ani pomyslet… Mohla jste přece… Proč jste nic neřekla?“ koktal rozpačitě. 10
Mahaut se sice nezamračila, atmosféra v místnosti ale přesto citelně ochladla. Kapitánovi stoupla krev do hlavy. Příliš pozdě se kousl do jazyka. Falckraběnce burgundské nemůže nikdo dělat žádné výčitky. „Děkuji vám za vaše blahopřání a pohostinnost,“ pravila nevzrušeně. „Ujišťuji vás, že nebudeme nijak obtěžovat. Můj choť vás rozhodně nezapomene odměnit za to, že prvorozený jeho syn a dědic přišel na svět pod střechou Dourdanu.“ Přešla mlčením jeho vyčítavá slova a propustila ho s ujištěním, že se jí daří výborně a nemá mu za zlé, když se neprodleně vrátí zpátky ke svým úkolům. Odette ho vyprovodila z místnosti. Hugec v pokoji zůstal. Čekal a pozoroval mladou matku a kojence. Mahaut nespouštěla zrak z novorozeného syna. Její upřený pohled byl pro něj důkazem, že útrapy porodu patří v tuto chvíli již minulosti. Nyní se snaží najít v obličejíku dítěte budoucnost. Splní ten drobounký chlapeček její očekávání? Je tomu už patnáct let, co mu paní Amicia darovala syna Adriena. Do dnešního dne ale nezapomněl na křik novorozence, který svými prstíky pevně svíral jeho prst. Tohle miminko bylo na rozdíl od něj bledé a nehybné jako povijan, který podpíral jeho tělíčko. „Je zdravý? Nechybí mu nic?“ uklouzlo mu. „Budu ho kojit sama,“ prohlásila Mahaut otevřeně a rázně. „Moje síla vyváží škody, k nimž došlo při překotném porodu.“ „Nemusím tedy hledat kojnou v Dourdanu?“ „Pro mě ne, Flavy, ale pro mou komornou, která, jak víte, také před třemi dny porodila. Onemocněla horečkou 11
omladnic. Dělám si o ni starosti. Její… dcerka nesmí trpět hlady.“ Nepatrné zaváhání zasáhlo muže jako bodnutí meče. Stačilo to k tomu, aby se podezření změnilo rázem v jistotu. Od okamžiku, kdy se Mahaut krátce před narozením dítěte rozhodla, že ho přivede na svět v Paříži, tušil, co tím sleduje. Od té doby bojoval se svým svědomím. Obdivoval falckraběnku a dobrovolně vstoupil do jejích služeb. Být jejím důvěrníkem ale znamenalo překročit neviditelnou hranici. „Mohu se na vás spolehnout, Hugeci z Flavy?“ „Na to se nemusíte ptát, madame.“ Pod magickým kouzlem jejích očí přijal rozhodnutí, které nebylo ani rozumné, ani čestné. „Jsem váš rytíř. Dejte mi rozkaz a já ho vykonám.“ Udělám pro vás všechno. Mahaut porozuměla i tomu, co nevyslovil. Spokojeně přikývla. Podala mu pravou ruku k políbení. Její prsty byly teplé, skoro horké. Stiskla jimi pevně jeho ruku. Bylo to gesto potvrzující spojenectví. Hugec věděl, že s ním ta žena manipuluje, ale obraz jeho manželky vedle této amazonky, která ho poctila svou důvěrou, bledl. „Můžete si být jistý, že umím ocenit věrnost a loajalitu,“ dodala a jemně ruku odtáhla. Sklonila se nad synem a dědicem jako ztělesnění mateřské péče.
12
První kapitola
P
ovolil koni uzdu. Cválal podél řeky na jihozápad. Nad Seinou, která se vinula po jeho levé ruce, se vznášel šedý opar řídké ranní mlhy. Město už nechal za sebou. Adrien z Flavy si s úlevou oddechl. Po nedostatku prostoru, hluku a zápachu Paříže se ho zmocnil opojný pocit svobody a volnosti. Následkem vypitého burgundského, které král Filip Sličný nechal v tak hojné míře nalévat, ho stále ještě bolela hlava, bolest ale začala pomalu ustupovat. Při oslavě svatodušních svátků roku 1313, kdy byli všichni tři královští princové pasováni na rytíře, se král spokojil jen s tím nejlepším. Mše, turnaje, hostiny, hony, audience a procesí se v rychlém sledu střídaly. Okázale předváděný přepych královského dvora zanechal v Adrienovi nepříjemný pocit. Ze spousty frází, dvorských lží a na odiv stavěného, předstíraného přátelství se mu zvedal žaludek. Moc dobře věděl, co se za tou fasádou slušnosti skrývá. Královi synové zachovávali navenek formu, číhali ale jeden na druhého a o to lstivěji proti sobě bojovali. Čtyřiadvacetiletý Ludvík byl z bratrů nejstarší. Když jeho matka před osmi lety zemřela, stal se králem Navarry 13
a hrabětem ze Champagne. Naléhal na svého otce, aby Flandry zkrotil vojenskými prostředky. Vrozená hašteřivost mu vynesla přídomek Svárlivý. Už osm let byl ženatý s Markétou Burgundskou. Byl to budoucí francouzský král. Jeho povaha se vyznačovala velkou nestálostí. Nezvládal vlastní výbuchy zlosti, měl sklon k sebepřeceňování, zlomyslnosti a pomstychtivosti. Filip byl o čtyři roky mladší, měl však impozantní postavu. Říkalo se mu Dlouhý. Lidem byl mnohem sympatičtější než Ludvík. Karel, který právě dosáhl věku devatenácti let, dostal do kolébky pěkný vzhled po svém královském otci. Už teď nosil přízvisko Sličný. Ludvík si vedle něj připadal vždy bezbarvý a neohrabaný. Filip a Karel se oženili s Markétinými sestřenicemi, sestrami Johanou a Blankou Burgundskými. Ranní mlha se konečně protrhala. Kačer se s hlasitým křikem vznesl z houští na břehu řeky a vytrhl jezdce ze zamyšlení. Seina se leskla v prvních slunečních paprscích. Zrcadlila se v ní oblaka a porost na jejích březích. Jen díky pomoci prince Filipa se Adrienovi podařilo vymámit na svém otci svolení, aby mohl strávit pár týdnů ve Faucheville. Baronovi z Flavy velice záleželo na tom, aby se zdržoval v blízkosti krále a zajistil svému synovi u dvora náležité postavení. Nedokázal pochopit, že by Adrien mnohem raději zůstal na jejich panství ve Faucheville. „Nejlepší bude, když na mého pana otce a všechny boje o moc zapomeneme, co ty na to, starouši?“ Adrien se předklonil a poplácal vraníka po krku. Kůň mu odpověděl zafrkáním. „Především jsem rád, že jsem z toho blázince unikl.“ 14
Jedna osoba u dvora mu však nešla z hlavy: burgundská falckraběnka Mahaut z Artois. Naparovala se jako královna, protože její dcery Johana a Blanka byly provdané za prince Filipa a Karla a král po smrti své manželky nikdy neprojevil přání se znovu oženit. Adrien Mahaut nenáviděl. Skutečnost, že právě ona má tak velký vliv na jeho otce, ho nejen pobuřovala, ale působila mu starosti. Jeho podezření, že ty dva spojuje nějaké nečisté tajemství, se už dávno stalo jistotou. Adrienův kůň natahoval uši a zjevně se bavil samomluvou jezdce. Protože Adrien zvolil pro tuto cestu jen lehké brnění, nikoli plnou výstroj, postupovali rychle kupředu. Pokud hřebec neztratí podkovu nebo se jim nepostaví do cesty jiná překážka, dorazí do Fauchville krátce po poledni. Kůň s jezdcem na hřbetě nechal za sebou Seinu a vběhl pod stinnou klenbu lesa. Královy honitby se prostíraly do daleka. Bylo možné v nich najít mírné kopce i zapadlá údolí. Jen tu a tam narušovaly hustý lesní porost mýtiny a vesnice. Když Adrien znovu ucítil na zádech teplé sluneční paprsky, zastavil koně. Bylo poledne. Kručící žaludek mu připomněl, že si ve spěchu zapomněl vzít s sebou něco k jídlu. Dovolil svému vraníkovi, aby se napil z potoka, na který narazili, ponořil ruce do studené vody a opláchl si obličej. Odhrnul si světlé vlasy z čela, propletl prsty v zátylku, ulehl na záda a s přimhouřenýma očima se zadíval na májovou oblohu. Vrátila se mu vzpomínka na to, jak sedí u králova stolu tak blízko panovníkovy rodiny, že vidí zkamenělý obličej Isabely. Opustila Paříž jako třináctiletá princezna, aby se 15
provdala za anglického krále Eduarda. Z chytrého, krásného, ctižádostivého dítěte se stala nešťastná královna, která svým třem švagrovým záviděla veselý život, jaký vedly po boku jejích bratrů. Darovala anglické koruně dědice. Její hrdost i manželství trpělo tím, že si král místo ní, své manželky, bral do postele každou chvíli jiného milence. Celý svět o tom věděl. Blanka svými nerozumnými poznámkami přisypávala ještě sůl do rány. Štěstí že má Karel oči jen pro mě, popichovala ji, protože váš manžel, drahá Isabelo, si ho prohlíží tak, že bych si jinak musela dělat starosti. Byl opravdu rád, že mohl všem ukázat záda. I Isabela, kterou kdysi tak zbožňoval, mu byla najednou cizí. Bylo jí teď osmnáct a z jejích radostných dětských způsobů nezbylo vůbec nic. Poklidné přežvykování hřebce Adriena uspávalo. Jeho myšlenky ho předběhly, dorazily do Faucheville dřív než on. Jak to vypadá se setbou? Nechal správce hradu vyčistit vodní příkopy? Uzrály už první třešně? Kolik hříbat se narodilo? Séverine mu všechny ty otázky určitě zodpoví. Séverine. Aniž si to uvědomoval, objevil se na jeho rtech úsměv. Kolik let jí vlastně je? Je mladší než afektovaná Blanka, ale určitě už není dítětem. Je to panna, o jejíž budoucnosti je třeba začít uvažovat. Jak dlouho si na ni už nevzpomněl? Navštívil Faucheville naposledy před několika roky. Bude se na něj ještě pamatovat? Najednou cítil nutkání urazit rychle zbývající kus cesty. Vrhl zkoumavý pohled k obloze a zjistil, že horizont lemují šedé dešťové mraky. Letošní jaro přineslo víc deště než kterékoli jiné v posledních letech. Snad bude léto 16
