EXPEDICE EUROPA CROSS ROADS verze trasy aneb Nízký průlet. Prolog

EXPEDICE EUROPA CROSS ROADS 2011 – 1.verze trasy aneb Nízký průlet Autor: Motoroute – Jirka Bašný Prolog Jak už to tak chodí, všechno už tady jednou bylo. I moje letošní situace s dovolenou na mašině se podobá té z před pěti léty jako přes kopírák. Mé tehdejší reporty pidivýjezdů začínaly slovíčkem „ERSATZ“. No a letos by tomu mohlo být nastejno..... Plánovaný dvoutýdenní Wales prostě nevyšel. Do cesty se postavila dočasná zdravotní neschopnost kolegy na dovolenkových cestách, no a sám se na dva týdny na milované a zbožňované ostrovy nevydám. Věk už hovoří a omezuje, stává se ze mne přizdisráč a když se bojím, seru v síni... Rázem je tu otázka, kam tedy a zdali vůbec. Shodou okolností ale plány nevychází i slovutnému souručenství tří motodobrodruhů (z nichž dva jsou mými přáteli nejen v jedné stopě) na cestu do daleké Gruzie či kteréžeto azbukální tramtárie. Jeden z nich, Jindra, se neprodleně chápe v prachu se válejícího náčelnického žezla a na trochu pozdější termín než je u nás zvykem (červenec) naplánuje jedenáctidenní výjezd po karpatském oblouku. Přesněji – ze Slovenska na Zakarpatskou Ukrajinu, poté do severního Rumunska a jím až na jih k Dunaji do Banátu. Jak je jeho konzervativním zvykem, hodí to vše strojopisně na papír, přidá mapku a obešle ty, o kterých předpokládá, že by mohli ject. Trochu překvapen obdržím pozvání též. Popravdě řečeno, váhám, a váhám tak úsilovně, až si toho všimne i paní doktorka:-). Maje stále na mysli poslední společnou dovolenou v roce 1995, kdy se naše představy o motodovolené DOST lišily, a vědom si skutečnosti, že se stářím se konfliktní části povahy spíše utvrzují než že by se obrousily, se mi do tohohle projektu vůbec, ale vůbec nechce. Nakonec však podléhám nátlaku okolí a souhlasím se zakoupením lístků na autovlak do Popradu. Koneckonců, když to nebude klapat, trhnout se můžu dycinky a návrat v single módu snad zvládnu. Dalšími účastníky mají být Eva a jeden její kámoš, kterého jsem kdysi potkal na chvilinku při jednom z výletů. Jednou z mnoha skutečností, které mne děsí, je Jindrův itík, respektive jeho kilometrická nálož. Věda, jak on na svých harmonogramech lpí a trvá, mám nejasné loupání v zádech, že z motorky za celý den slezeme tak na tankování a odpouštění tělních tekutin. A jak známo, já preferuju spíše model projet míň, ale poznávat víc. Ale pořád mě uklidňuje, že přeci s nima nemusím bejt furt .... Dalším záporným faktorem může být skutečnost, že by tohle měl být první dovolenkový trip na GS – všechny předešlé děly se na silničních kapotovaných korábech J350/638, RT či LT :-). A jak si stařenka povede v kolektivu mnohem modernějších a agilnějších endur není jisto. Kombinace starý muž – stará motorka je v tomto úhlu pohledu značně riziková :-(. Ale nic, nechávám věcem volný průběh a doufám, že mi někdo nebo něco v průběhu příprav ukáže či naznačí, jak bych se měl zachovat .... Varovně vztyčený prstík se ukáže na konci prodlouženého „cyrilometodějského“ víkendu, který trávíme s paní doktorkou ve Slavkovském lese. Při návratu neodolám své rozhlednové vášni a pokouším se přímo z chodu zdolat rozhlednu Krkavec severně od Plzně. Bujarý nástup do vrchu ukončí bahýnko a mokrá tráva, takže GS, já i paní dochtor končíme v přilehlé řepce :-(. Nám se nic nestane, leč po návratu domů zjišťuji prasklý nosič pravého kufru, naprasklou podsedlovku v místě

úchytu nosiče a zohýbaný alukufřík. Ten spravím neprodleně několika dobře mířenými ránami báchamrem, se zbytkem si ale hrubá síla neporadí – to chce majstra s céóčkem... Naštěstí je k dispozici ve spřáteleném CarServisu (budiž mu nehynoucí čest a sláva!), kam neprodleně zamířím. Při té příležitosti měním gumy, destičky a olej, no a při pohledu zpět mi tohle všechno připomíná start do Skotska před čtyřmi roky. Tehdy jsem se ale vyválel dva dny před odjezdem s Káčkem.... Situaci beru jako vážné varování a zámysl kašlat na tohle všechno ve mně sílí, ale paní dochtor hude svoji, prej, nebuď srab a jeď:-). No, když to říká, tak tedy hej.... Balení jako takové proběhne díky přeci jen letitému cviku v až podezřelé pohodě. Ve čtvrtek odpoledne je vše hotovo, dokonce s několikahodinovým předstihem. Na motorce v jednom je místa hafo, tedy i naskládání všeho toho cajku na stroj je procházka růžovým sadem. Čtvrtek podvečer, opouštím rodnou hroudu. Nejedu však do tradičního Jawáče, ale na hlavní nádraží. Rozloučím se s Janou (kletě, kdy už se zase situace zkonsoliduje tak bychom mohli ject spolu ....), a mířím dusným soumrakem do středu města. V dost zaplněném terminálu natrefím Evu a Honzu, náčelník s náčelnicí doposud nikde. Za chvilku se ale objeví a jsme komplet. Odbavení a vagónování mašin proběhne už rutinně, přeci jen, naloďuju se už počtvrté, a i kolegové kromě Honzy jsou taktéž staří praktici. Zádrhel nastane při zjištění, že náčelnictvo je působením ČD přesměrováno do jiného spacího vozu než je ten náš, přistavený u autovagónů. Mančaft zatím v něm obsadí jedno kupé, a je pohoda. Když prievodca (jedeme se Slováky) nabídne i chladný Šariš, hormony se harmonizují a dostaví se nirvána.

Načas opouštíme Hlaváč a obloukem přes Vršovice a Malešice (věru nevím proč ..... když je tu Nové spojení...) zamíříme do tmy směrem východním. Až do Pardubic kecáme u pivka a ohnivé vody s dvojicí mladíků ze severu Čech, kteří na svých adventurních motorkách jedou prakticky naši letošní květnovou trasu. Poté s vědomím optimální ranní funkce zalézáme – usínám jako pařez. Ještě před spánkovou blažeností kvituji dobře fungující klimatizaci rozpáleného vagónu.

Den první

Pátek, 9. 7. 2010

Příjemně vychrupnut se budím asi půlhoďku před Popradem, dříve než steward přinese čajík. Debarkment proběhne opět v pohodě, akurát se člověk trochu zasere od všeobjímající ajznboňácké špíny – o tohle jsou autaři kolem ochuzeni.

Ale nic, hned u rampy tradičně snídáme a pak již zamíříme z Popradu na východ. Tahle část až ku hranicím je pouhopouhý a prostý přesun, tak se podle toho chováme. Já jen s trochou pozornosti sleduju přední brzdu, neb nové destičky ještě nejsou patřičně ošoupány a lehce třou a samozřejmě kotouč topí. Ale to si sedne, jasně..

První velkou zastávku dáme ve Snině, bo náčelník překvapivě rozhoduje, že bude catering místní, nikoliv vezený. Najít jídlem disponující podnik dá trochu hoňku, nakonec nás místní motorkář zavede k sídlištní restauračce typického střihu let sedmdesátých. Naštěstí, mají tu stinnou zahrádku a hned vedle plac na mašiny, prázdno, slušnou nabídku jídel a příjemnou a celkem i pohlednou (i když vyšší) servírku. Výběr, alespoň v mém případě je jasný. Jako zastánce lokálních nabídek volím brynzové halušky, stejně jako většina ostatních. Zuzka sice varuje před negativním působením výše uvedeného na peristaltiku, ale svým útrobám věřím a vkládám do nich naději, že si s tím poradí beze ztráty květinky. Koneckonců, vezu si i patřičný špírák. Během stolování se s námi začne bavit pár místňáků, dokonce i jeden kamioňák, a líčí nám v dosti temných barvách jednak průchodnost hraničního přechodu, dále pak buzeraci při působení ukrajinských silových složek. Rozhodně radí neustupovat a při kontrole nedávat doklady z ruky, jen je ukazovat. Tímhle vším zasévají do mé mysli další chmury, a vědom si své letité averze na vše, co má na hlavě typické (post)sovětské „elpíčko“ ve mně pevně dozrává rozhodnutí při jakýchkoliv potížích se otočit, hlasovat kolama a ject dopryč. Navrhuju dokonce operativně vypuštění ocásku přes Ukrajinu, debatíme o tom, ale nakonec jsem demokraticky přehlasován. Ok, stejně si ale myslím, že na moje slova dojde :-). Těch pár kiláků ze Sniny uteče jako voda a už je tu obávaná čára. Už na slovenské straně na mě trochu dejchne duch socíku, duch, o kterém jsem byl přesvědčen, že už jej nikdy nezažiju. Orgáni se zrovínka nepřetrhnou, a evidentně svými postoji dávají najevo, kdože je tady pánem a kdože kmánem …. Jejich počítačová gramotnost taky není nic moc, než nabuší data naší grupy do compů, dá to slušnou chvilku. To ale vše nic není proti straně, označené modrožlutými vlajkami. Rázná „děžurná“ v uniformě nás nejprve nechá pěknou chvilku postát v popoledním žáru (asi abychom se podusili a pustili šťávičku :-)), pak si nás odstaví stranou a rozdá magické papírky k vyplnění. Naštěstí to mají i englicky, takže (alespoň pro mne) žádná kríze. S vyplněnými papírky jsme postupně voláni k okénku a vraceni k doplnění, neb na každém babizna něco špatného nachází. Ok, druhé kolo… a zase něco špatně. Třetí kolo, a konečně na nás vybalí jádro pudla: „No, vy plóchije tůristy, ničevó něznájetě, u vas děngi, u nas nět, nu, davajtě do pásporta adnó euróčko na kafé“:-). Nekompromisní a jednoznačná žádost o bakšiš mě značně znechutí, a cítím, že se mi začíná kriticky zvedat tlak a nasranost. Ostatní ale radí zachovat klídek (Jindra vece, že tohle je normál a co že jako?), takže nakonec každý z nás kouzelnou minci do pasu založí. Rázem jde všechno jako po másle. Tedy, až na mne :-(. Při kontrole dokladů mi baba vrací zelenou kartu, prý že neplatná. No jo, koukám jako puk, a jasně. Stalo se to, co by se cestovateli stávat nemělo …. Při zimním přehazování staré a nové karty jsem (nevím jak) vyhodil novou a nechal si starou :-(. Blbče pitomej, spílám si a nadávám, nejraději bych se tady hanbou neviděl – ještě že tady není Ranža, ten by si na mně tedy smlsnul :-). Babizna však na mně spiklenecky až koketně zamrká, řkouc, že pětieuróčko tohle fšecinko spraví :-). Ok, za blbost se platí na celým světě, takže se bankovka této nominální hodnoty přemístí do její (zřejmě bezedné) kapsy. Pak už je vše OK, a dostáváme všichni patřičné berany na patřičná lejstra. Jedno si pečlivě uschováme (bez toho by se našinec z UA nedostal a

zřejmě by zde zcela zapomenut shnil někde v ústraní), druhé odevzdáme elpíčkářovi u poslední závory. Ta se otevře a lehce po třetí je cesta do hlubokého Orientu před námi volná :-). V Malém Berezném zabočíme na hlavní silnici vlevo a míříme po hlavní na sever a posléze severovýchod, víceméně podél hranice. Nespěcháme, bereme to jako poznávací jízdu, kdy je čas počumovat kolem a sledovat přeci jen tak trochu jinou civilizaci. Ale není to žádné drámo, nebýt odlišného autoparku a občasného reliktu sovětského panování, člověk by si mohl připadat jako někde na Slovensku nebo Maďarsku. Co je však dosti odlišné, je skoro absolutní absence směrovek a podobných civilizačních vymožeností. Tak se stane, že asi po hodině jízdy míjíme kýženou odbočku a musíme se na ni kousek vrátit. Tady konečně začíná to, pro co jsme (mimo jiné) sem jeli. Venkovské vedlejší silničky, v našem pojetí tedy spíše polňačky a lesňačky občas nevalné kvality a sjízdnosti. To vše je ovšem více než vyváženo syrovou a nedotčenou přírodou, takřka prostou lidských bytostí a znaků jejich přítomnosti. Tedy, popravdě, lidstvo připomínají pouze odpadky a cesta :-(. Ok, tak se tedy do toho dáme. Ale protože se nám hned kousek za vsí, ještě před stoupáním naskytne malé piknikové zákoutí s potůčkem, zastavíme na chvilku k odfrku. Přitom se u nás zastaví dvojice mladíků v autě, pokecá a potvrdí Jindrovi, že zamířil správně. Mě je tady GPSka s pouhou základní mapou víceméně k prdu, slušněji jen k zápisu tracku.

Osvěženi se pustíme do našeho prvního letošního průsmyku. Vyrazíme každej po svým, neb přeci jen odlišně zpřevodované stroje si žádají jiný styl a rychlost. Já jako celoexpedičně poslední jezdec (tohle místo jsem si sám na počátku zvolil :-)) vyčkám, až za předposledním trochu klesne prach, a vyrazím též. Zdejší šotolinka je z těch lepších, takže za dvě/za tři a furt dokola. Takhle to jde až nahoru do sedla, kde už předjezdci stojí a čekají, až se přiloudám. Je zde chladněji, tedy příjemněji, takže v pohodě počumujeme koldokola a je fajn. Akurát Jindra musí na levý kufr aplikovat pomocný popruh, neb labilní a fórový zámek odmítá poslušnost a neuzamkne přepěchované zavazadlo. Halt daň za drncavé šotoliny.

Cesta dolů se nese ve stejném duchu, na kraji vesnice se objeví nejprve náznak a posléze i souvislý asfaltový kryt – pravda, hrbatý v množství větším než malém :-(. Míříme pozvolna stále na jihovýchod, údolí je již slušně osídleno. Poprvé nás Jindra zastaví u místního kostelíka s malou kaplí vysoko na svahu nad ním. Kostelík s obydlím popa kontrastuje se zbytkem vesnice, neb jest v perfektním stavu, stejně jako jeho okolí. Z kostelního pítka si načepujeme čerstvou vodu, Jindra dokonce pronikne dovnitř a pohovoří s popem. Já taky nakouknu, nicméně popravdě, pravoslavná přepozlátkovaná vnitřní výzdoba mému spíše protestantskému až kalvinistickému naturelu nekonvenuje. Ale, jiný kraj, jiný mrav. Druhou zastávku dáme o kousek dál, zaujme nás kolekce netradičních úlů obklopující jednu z usedlostí.

Zvolna dorazíme do samého konce údolí, kousek před křižovatku s hlavní. Po pravé ruce mineme něco jako na zdejší poměry luxusní rekreační středisko, vyvedené díky bohu po místním obyčeji ve dřevě. Jsem dost překvapen, když o pár set metrů Jindra staví s ideou, že bych se tam mohl zeptat na možnost ubytka. Překvapení – podle itíku jsem předpokládal „divočáka“ :-). Nicméně, po minulé spíše krátké a ne až tak pohodlné noci si klidně dáchnu v pohodlí, jen můj názor.

OK, promptně točím do protikurzu a vracím se na parkoviště. Hmmm, podle prvního dojmu tohle bude záležitost pro místních horních „děsjať tysjač“, už podle kár zde parkujících. Ale nic, pronikám k baru, kde oslovím sympatickou slečnu barmanovou. Ta mě odkáže, že „nádo administrátora“, a po chvilce přichází zdatná třicátnice. Vysvětlím, co že bychom rádi, odpovědí je, že by nám ráda vyhověla leč má jen jedno apartmá volné, za cenu 400 UHR (40 €, cca 1100 CZK). Vede mě do patra jedné z budov, a co nabízí, by podle mne stačilo i pro osm lidí. Jedna ložnice s letištěm tak pro tři lidi, dále pokoj plus sanita all inclusive. Jasně, berem :-), za ty prachy .... Administrátorka nabídne i parkování mašin přes noc v uzavřeném parkingu s kousavými vlčáky, takže spokojenost maximální.

Přemístíme motorky kam třeba, odnosíme těch pár cajků nahoru a obratem ruky učiníme z uhlazeného a luxusního appartementu motorkářské doupě plné zaprášeného a už zvolna zavánějícího bordýlku. Nerozlučná trojka Blšounů s Evou berou ložnici (Jindra asi bude spát na letišti mezi dvěma dámami :-) – ne že bych mu záviděl ...), my svobodní pánové berem pokoj. Ten má na podlaze tak luxusní a hebounký koberec, že rezignujeme na karimámy a plácneme spacáky rovnou na zem. Dalším urgentním programem (alespoň pro mne) je sprcha. Chladivá, příjemná, osvěžující, po dvou

upocených dnech balzám na duši. Akurát místní voda je tak tvrdá, že smýt mejdlo je docela hoňka. Jako jinej člověk vklouznu do lehkého a jdu se ven cournout, pozamykat mašinu a jasně, dát si pivánko. V báru si ještě vyměním za čtyřicítku éček místní obolusy, a hned jednu bankovku rozměním za místní Lvovské. Pravda, trochu neobvyklá chuť, ale co pamatuju zdejší variace na pivánka za socíku, tak to byla daleko tvrdší soda. Sedím u venkovního stolku, zvolna popíjím a pozoruju cvrkot. Mé dřívější tušení nezklamalo, podle typů courajících se kolem je nabíledni, že jsme zapadli mezi místní smetánku. Našňořené až přešňořené dámičky s nosíky nahoru tak, že jim do nich možná občas zaprší, zpovykaní parchanti, pánové takřka uniformně naložení v místním ekvivalentu večerního dress-codu, tedy teplákové soupravě. Čím více proužků, tím více Adidas :-)). Zajímavý. Tahle móda začala v době, kdy jsem do těchto končin jezdil služebně na plynovod Progress (konec osmdesátých, začátek devadesátých), a jak vidno, dotáhli ji do dokonalosti :-). Na chvilku se se mnou dá do řeči sympatický majitel, mluví docela slušně česky, pokecáme o nezávazných tématech, načež doporučí místní kuchňu. Jo, jasně, pivko povzbudilo pohárky, tož si ulovím jídelňák a společně s Evou, která dokončila SMSkovou pavlačovou seanci, si vybereme. Hlad není až tak velký, tož dáme místní specialitku,

polévku soljanka. http://cs.wikipedia.org/wiki/Soljanka Dobře jsme udělali, po chvilce se před námi ocitne řádný kalfáč poctivé polévky, chleba dost, takže se do toho dáme. Paráda, mňamka – jasně, konec dne fajn jako když vyšije. Přidruží se k nám ještě Honza, takže klábosíme, popíjíme každý co libo, stmívá se, no a je pomalu čas zalézt. Usínám věren svému zvyku se zatáhnutím zipu. Dnes bylo ujeto 302 km za 11 hodin, 43 minut a 18 sekund, při průměrné rychlosti 26 km/h. Nejvyšší bod 901,7 m.n.m., nejnižší 127.5 m.n.m.

Den druhý Asi jsme byli minulou nocí trochu poznamenáni, neb ranní činnost počíná později než avízováno a aktivita také nic moc. Místo ale opouštíme lehce po osmé, případné zpoždění bylo eliminováno díky skutečnosti, že stany zůstaly v obalech .

Po pár kilákách narážíme na hlavní a zamíříme po ní přímo na jih. Hm, něco se mi nezdá, jak si zhruba pamatuju Jindrovo náčrtek, měli bychom mířit spíše na východ a pak zhruba uhnout na JV. Ale jsa na této výpravě medvědem a nemaje v GPS podrobnou mapu, jako ti vpředu, držím hubu a krok. V mé duši se naopak rozlévá mír a pohoda, neb ranní kontrola předního kola ukázala, že destičky si za včerejšek perfektně sedly a vůle je jako se starejma. Za necelou půlhoďku Jindra staví v malém opuštěném sedýlku. Náčelnictvo seskupí hlavy nad mapama a elektronickejma krabičkama a úsilovně mudruje, já využiju chvilky volna a mizím za zdevastovanou čekárnou, kde si udělám dobře . Mezitím je potvrzena má tucha, že jedeme opáčně, takže se vracíme ve svých stopách a po hlavní na Stryj a Lvov pokračujeme směrem správným. Po chvíli jízdy po „E50“nás čeká odbočka vpravo na Volovec, což je kupodivu i značeno. U křižovatky je pumpa, takže ji využijeme. Pokouším se jako pokusný králíček platit karticí, ale zdejší spojení na autorizaci to nezvládlo (pumpař to lakonicky komentuje „Znáješ, éto Ukrajína ....“), takže tasím a cáluju pěkně na dřevo, jak bývalo kdysi dobrým zvykem. Stejně tak dopadnou i ostatní, po čtvrthoďce můžeme razit dál v klidu, s nádržema „po špunty“. Takhle jezdím rád,

jakmile se banda vyprázdní tak z půlky, začínám instinktivně hledat další tankování. Asi atavismus z let dávno minulých. Ale teď a tady se starý zvyk bude opět hodit . Zvolna stoupáme širokým údolím, v jeho závěru nás pár serpentín vynese do sedýlka nad Volovcem, kde stavíme na focení a tak. Přitom nás zaujme zajímavá široká panelovka, mířící stranou do kopce. Něco tam bude, usuzujeme, no a jelikož čas je, vyrážíme to obhlídnout. Já si osobně tipuju na něco vojenskýho, neb naddimenzovaná silnice dává tušit, že se sem něco velkého vozilo či vozí.

Ale hned obrovská tabule ve stoupání mi naznačí, že jsem s odhadem „trochu“ vedle, neb se na ní něco hovořilo o GASu. A jasně, vydrápeme se na lysý, drsnou trávou porostlý hřeben, a modří už vědí . O kus dál je stavba, mému oku i paměti více než povědomá. Kompresní stranice tranzitního plynovodu, neodmyslitelná součást mé socialistické pracovní kariéry. Na takovýchto lokalitách jsem strávil značnou část života, no a pravda, mohlo mě to trknout. Ve Volovci byla kdysi základna českých stavitelů plynovodu, kompreska sama ale naše nebyla. Ty, kam jsme jezdili (Bar, Bogorodčany) jsou o hezkých pár stovek kiláků dál na východ. Zaobírám se svojí nostalgií, zbytek spíše počumuje po krajině a poloninách nad Volovcem, Eva samo s nezbytným žvancem v tlapkách.

Strávíme zde necelou půlhodinku, sjedeme zpět na hlavní a hybaj do Volovce. Ten http://karpaty.prygl.net/volovec.php http://cs.wikipedia.org/wiki/Volovec jen projedeme, stavíme až za ním v jakési bezejmenné vesničce. Zdejší mají místní dřevěný kostelík společně se zvonicí a několika dřevěnými kaplemi upraven do jakéhosi miniskanzenu. Bohužel, otevřena je jen jedna kaplička, takže vše zbývající očmucháme pouze zvenčí a razíme dál.

Dostáváme se do trochu vyšších a opuštěnějších hor, jednou stavíme u pítka přímo u silnice. Voda je třeba, přeci jen je tepleji a pitný režim s člověkem, obzvláště starším, moc nesmlouvá. Další zastávka je v sedle kousek před odbočkou k Siněvirskému jezeru. Zde se jen protáhneme, někdo něco malého pozře, vyhneme se zdejším vlezlým prodavačům čehokoliv (obzvláště mne upoutá babka prodávající pytlíky jakýchsi sušených lodyh pod názvem „Karpatský čaj“. Nejspíše bych si tipnul na sušené seno okolních luk a náhodného sběru, po dotazu vtěrné babce na co jako ten čaj je, se mi dostane všeobjímající odpovědi, že na vše, na co si jen pomyslím... . Aha

a zamíříme dolů do údolí.

Na odbočce k Siněviru potkáme dva protijedoucí UA motorkáře, věc zde značně neobvyklou. Jeden na VFRu osmikile, druhej na jakémsi cestovním parníku. Hmmm, obzvláště ten Hondař musí být ze zdejších silnici odvázán – nechtěl bych bejt v kůži jeho zadnice.

Netrvá dlouho, a jsme na koncovém parkovišti u brány k Siněviru. Parkuje zde hafo aut, no a není jasno co a jak. Náčelnictvo se nějak nemá k rekognoskaci, aktivně tedy vyrážím ze zálohy a jdu na

věc. Jasno je ihned, cesta vede dál leč zpoplatněná. Buďto dáme pět hřiven a pomažeme po svých nebo přitlačíme dalších pět a pojedeme. Poté co omrknu další cestu (furt a furt hore kopcom) je tedy alespoň moje volba průzračná jako jarní studánka. Navíc při pomyšlení se v tomhle vedru táhnout v motorkářským, a nechat věrné GS na pospas místním Nikolům Šuhajům, tak to tedy ani omylem. Když ne na mašině, raději na to míním hodit bobek neb Siněvir jsem už navštívil před čtvrtstoletím a až zase taková palba to nebyla.

Naštěstí grupa je obdobného mínění (jako že šourem ani náhodou), takže zaplatím za celý kolektiv a frčíme nahoru. No, frčíme, asfaltka, o co víc je úzká, o to víc je rozbitější, k tomu davy pěšáků a sem tam nějaký zbohatlický kár. Cesta nás vyplivne na prostranství mezi několika staveními, za lesíkem je možno tušit jezero. http://vlasta.org/cz/cestovani/evropa/ukrajina/np/sinevir.htm http://cs.wikipedia.org/wiki/Sinevir http://karpaty.prygl.net/sinevirske-jezero.php Naštěstí je pod mrakem, tudíž teplota přijatelná. Uzamkneme vše co možno a je čas k prohlídce. Popravdě, jestli jsme si něco vybrali blbě, tak je to čas návštěvy. Víkend, navíc o prázdninách, a tohle pro Ukrajince kultovní místo – třeskutá kombinace, nevěštící nic příjemného. A taky že jo. Na vyhlídkové terase se postrkujeme s davy, značnou část z nich tvoří afektované Ukrajinky více než středních let a více než střední třídy. Nastrojené jako by jim bylo dvacet plus (na což ovšem nemají ani náhodou), s tím související nedostatek vkusu, docela síla... .

Věnuju se patřičný čas přírodním krásám, těch ale zase až tak moc z terasy vidět není. Chtělo by to si jezero obejít, ale na to nemám ani morál, ani vybavení, ani čas. Tak alespoň tasím dlouhé sklo a s ním se o něco v nepříliš dobrých světelných podmínkách pokusím. Pak tak trochu koketuju s myšlenkou si místní typy nafotit, ale na to jsem moc blízko, takže s ohledem na možný verbální i fyzický konflikt na akci kašlu. Škoda, za těch pár mega paměti by to stálo. Ale jinak, popravdě, Siněvir tedy nic moc. Možná, kdyby tady našinec byl mimo hauptsezónu, bylo by jinak. Ale takhle, děs běs, vycpaný medvědi, projížďkový koníci, cetky-stánky, koncentrovanej hnus. Blé, vašnosti .... Na závěr prohlídky kupodivu náčelník velí opět catering místní, restaurační. Po pravdě, moc hladu nemám, i když poledne už je kdesi v kélu. Možná by mně stačila slušná polívka. I ostatní to cítí podobně, takže nakonec na vnější terásce chaty „Mořské oko“ všichni baštíme polívku. Grupa na radu náčelníka volí něco jako místní gulášovku, já si dám uhu, tedy rybí polívku – vynikající je. Zuzka opět jako sýček prorokuje mým útrobám něco velice ošklivého. Tedy, nevím, ale musím se někdy bokem Jindřicha zeptat, jestli náhodou tahle paní nemá doma šuplík s malejma figurkama, sadou velkých špendlíků a svazkem kohoutích brk a pařátů. Docela by mi to k ní sedlo .

Konec prdelek, jedeme dál. Vrátíme se ve svých stopách až na křižovatku s hlavní, po níž pokračujeme celkem nerušeně až do Koločavy. http://kolocava.cz/ http://www.karpaty.net/kolocava/index.htm Zde zaparkujeme před místním koloniálem, vedle nějž je kostel se známým hřbitovem, „hostícím“ Nikolu Šuhaje i jeho Eržiku. Já tyhle věci moc nemusím, tedy se ustanovím za hlídače, a ostatní mizí kdesi uvnitř. Za chvilku jsou ale zpět, prej že kostel/muzeum je za penízky, a ještě něco, co si nepamatuju. OK, Jindra s Evou vyrazí hned dál ke škole a pomníku Ivana Olbrachta, já počkám na Honzu, až si udělá fotokolečko po vsi. U školy si jen tak zvenčí prohlídneme památník. Docela bych už razil dál, Olbracht a celá ta story mě moc netankuje, ale chápu, že jiní mohou mít náhled odlišný. A protože jsem minoritní, držím pec. Před třetí opouštíme tuhle vesnici, atraktivní snad jen pro literárně či filmově vyspělé nebo sentimentální Čechy. Dál už to bude jen a jen o přesunu. Čeká nás sjezd do nížiny kolem Chustu, pak na jihovýchod podél hranic, jejich překročení v Sigethu Marmatirei a pak pěkně dál podél čáry z druhé strany do Viseu du Sus. Tam by měla naše dnešní pouť končit.

Takže se do toho obujeme. První část silnice v horách je rozmlácená asfaltka, stavíme jen u zpustlé a rozpadající se přehrady tak půlhoďku pod Koločavou. Pak nás hory vyvrhnou do rozpálené a vyschlé nížiny kolem Tisy. V Drahově se našim navigátorům opět trochu nezadaří, takže si kousek zajedeme směrem k Chustu. Ale nevadí, není to žádná fatální lapálie. Hlavní nás přivítá nejen zvýšeným provozem, ale i nepříjemnou pozorností zdejších poldů. Ti nás staví se zřejmým úmyslem zkusit nějaký ten vopruz, neb dávajíce majzla, zcela určitě jsme se na prázdné silnici mimo obce ničehož nedopustili. Vědom si své averze k orientálním silovým složkám raději sedím pěkně vzadu, nedutám a peču se ve vlastním sósu. Prostě čekám, co bude, a své zapojení do procesu oddaluji, co to dá, věda, že moje hulákání by rozhodně projednávání neposunulo blíže ku zdárnému konci. Jindra se Zuzou sundávají helmy, ááá, to bude na dýl. Pak však k nám zbylým přistupuje ten hodnější z dvojice (zlej péruje Jindru) a káže, bychom pokračovali dál. OK, raději se zde nebudeme zdržovati více než třeba, a popojedem pár set metrů, kde vyčkáme příjezd náčelnictva. A pak dál, pryč z tohohle hnusného kraje. Jak se tak plácám na konci, mám dosti času čumět a registrovat různé věci. Co mě zaujme nejvíc, je značné množství rozestavěných a evidentně opuštěných haciend a sídel, evidentně procovského až mafiánského vzezření. Některé vypadají, že dělnící odhodili fanky a kbelíky před několika týdny, jiné už obrůstají náletové křoviny. Dokončena a jednoznačně obydlena je tak každá patnáctá či dvacátá. Co však všechny tyhle stavby mají společné, je až neskutečná přeplácanost věžičkami, arkýři a loubími. Asi i tady platí, čím víc věžiček, tím větší kmotr . Zajímalo by mě, čímto že zrovínka v tomhle kraji takováto hustota kmotrobaráků, a jaká že pandemie je postihla a donutila opustit takové balíky proinvestovaných chechtáků. Budu muset nějak zapátrat na netu, až bude příležitost a konektivita. A je tu Solotvino, poslední naše letošní ukrajinská obec. Na jejím konci by měla být odbočka vpravo. Dokonce si jí i všimnu, všichni však míří stále dál, tak jedu za nima. Po chvilce i se svojí GPS mám jasno, jedeme blbě neb se mírně odkláníme od hranic. Posléze tak usoudí i hlavní navigátor, otáčíme se a pak už odbočíme správně. V Solotvinu je značení veškeré žádné, víceméně podle GPSek a slunce trefíme tu správnou cestu. V ten samý okamžik Honzovi dochází benzín. Tedy stop a přelití pěti litránků z kanystru, který si veze. Pak už konečně dorážíme ku spásnému přechodu. Máme docela štěstí, neb k němu dorážíme ve tři čtvrti na sedm, a přechod zavírá kdy? No hádejte, v sedm . Klika jako od parníku, jářku... Oproti včerejšku se odbavení nese v daleko rychlejším duchu. Jednak UA opouštíme, druhak orgáni budou mít za chvilku padla, tak co by zde přesčasovali, že. Přesně čtyři minutky po sedmé jako poslední z grupy přejíždím hraniční most. Ten sám o sobě je raritou, nejdelší evropský dřevěný

most. Na rumunské straně je vše o pár tříd lepší, mladý pohraničník dokonce slušně zvládá angličtinu, takže si zase po čase povykládám a polozvládnutou ruštinu stříknutou slovenštinou mohu zasunout zpět do přihrádky pokryté pavučinami zapomnění. Veškeré aktivity se minimalizují na prohlídku pasu. Ufff, zelenou kartu naštěstí tady nechtějí . Z toho jsem měl sakra hoňku, teď mi hruď opouští řádný balvanisko. Loučíme se s hraničáři a zajedeme do města, kde chvilku hledáme správný směr. Když je nalezen, Jindra s Evou vyrazí tak rychle, že než si s Honzou navlíkneme vše potřebné, mizí kdesi ve spleti neznačených ulic. My samo pak chvilku bloudíme, než usoudíme, že dobré by bylo vrátit se na místo ztráty kontaktu, a pak ať se starají náčelníci. Sakryš, copak někde hoří? Po čtvrthodince se Eva pro nás somnambuly vrací, a je vše zase v řádné lajně. Cesta do cíle nám trvá hodinu a půl, neb bylo nutno natankovat u liduprázdné pumpy, opět za hotovku. Jede už se velmi příjemně, neb je večír, chládek a motáme se vrchovinou. Žádná dožlutava ožehnutá step. Ve Viseu nás čeká ještě jeden úkol. Vzhledem k tomu, že zde budeme dvě noci, kemp žádný, tak není jiná cesta než zalízt pod střechu. Hnedle na kraji obce visí na sloupu cedulka na nějaký penzion v boční ulici. Zastavíme a radíme se, co dál. V tom se u nás objeví rázná čtyřicátnice, a snaží se s námi domluvit. Bohužel, nejsem si jist, ale to co používá, je zřejmě italština. Ale, Italka a co dělá tady? Jazyk makarónů není moje parketka, tak posunkama a esperanštinou naznačuju, o co nám jde. Kupodivu chápe, pak ještě přivolá dcerku, asi tak dvacetileté koťátko, naštěstí schopné jazyka Shakespearova. Pak již jde vše jako po másle, a že s námi zajdou dojednat vše potřebné. Nakonec to asi nebylo třeba, neb majitel PENSIUNEA ARMONII lámaně spíkuje taktéž. Domluva není až tak dlouhá. Za 30 RON na osobu a noc (necelé dvě stovky korun) je k dispozici celý dům se třemi oddělenými pokoji a vším příslušenstvím (dokonce i s online netem, viz: http://www.avantour.ro/ Tak to je nabídka, která se neodmítá. Motorky budou samozřejmě na zahradě za plotem. Ještě se s oběma dámami domluvíme na zítřejší večerní návštěvě, a s díky se loučíme. Pan majitel se svojí ženou bydlí v druhém menším domku za tím prvním. Ten byl podle jeho slov určen pro dceru. Ta se ale odstěhovala za hlasem svého srdce, takže se z její rezidence stal penzion. A celkem fajn penzion. Máme jej celý pro sebe, jen zítra má prý do zbylého pokoje přijet rumunská rodinka s dětmi. Náčelnický pár obsazuje dolejšek, hořejší single připadne naší Amazonce a my, svobodní páni, máme hned vedle dvoulůžkáč. Vybalíme a napáskujeme se do kuchyně, kde propukne trochu pozdnější, ale o to pohodovější kuchtění a konzumování. Ještě dohodneme program na zítřek. Naše cesty se rozdělí. Já jako šotouš vyrážím na celodenní pouť po síti zdejší lesní železnice, poslední funkční a plně provozní ve Vlkodlacích, zbytek grupy, které rosa na úzkých kolejích zdaleka neoslovuje, má v plánu kroužek po místních kopcích a klášterech. Večer se, doufejme, zase setkáme. Ještě prodiskutuju s panem majitelem cestu k nádraží, trochu poškádlíme net (počasí, maily a tak) a zaléháme. Dneska toho bylo zase doooost... Dnes bylo ujeto 297 km za 12 hodin, 9 minut a 40 sekund, při průměrné rychlosti 24 km/h. Nejvyšší bod 997,2 m.n.m., nejnižší 183.1 m.n.m. Den třetí Tato kapitola nebude (překvapivě, hihihi...) pojednávat o cestování na motorkách, ale o trochu odlišném způsobu přesunu fyzických osob. Takže prosím ty, kteří o jiný než motorkový pohyb nejeví nijaký zájem, aby si nalistovali příští kapitolku nebo alespoň odrolovali na druhou část

kapitoly, kde Eva popisuje aktivitu zbytku spolčenstva. V této já na motorce jezdit nebudu – a když, tak jen zcela okrajově .

Proč jsme vlastně skončili ve Viseu du Sus? Něco napověděla už předchozí kapitola. Teď bych jen dodal, že nebejt mě, nikdo z výpravy by ani nevěděl, že nějaké Viseu vůbec ve Vlkodlacích existuje . Ani mi není až tak jasno, proč Jindra jako náčelník vůbec Viseu do itíku zařadil, když vlastně zdejší živoucí železniční skanzen http://www.karpaty.net/zeleznice/viseu.htm http://www.vlaky.net/servis/sprava.asp? lang=1&id=3301 http://trate.vlaky.net/zeleznice/spravy/003305Uzkorozchodne-vzpominky-Navsteva-poslednifungujici-lesni-drahy-v-Evrope-2.asp http://www.cffviseu.ro/en/index.html

jeho, Zuzku ani nikoho z party nezajímá ani zbla. Nějak se mi nechce věřit, že tohle je jen a jen kvůli mě. Ale pravý důvod asi nebudu znát nikdy, neb páčit z bližních pravdy „proti chlupům“ mi není zrovínka kách. Prostě a jednoduše, jsme tady, bydlíme kde bydlíme a neděle je pro nás dnem rozdělení, dočasného . Já si pojedu vláčkem, zbytek usedne na své milované motorky a udělá si okruh po místních klášterech a průsmycích. Jindra má samozřejmě fahrplann připraven. Odjezd vlaku je určen na půl deváté, dávám si tedy budík na šestou, bych měl dostatek času na ranní činnost. Ostatní ještě chrní nebo posléze vstanou též (Jindra, pan majitel...), mezitím co si odbudu vše potřebné. Cca po půl osmé se lehce výletně oblečen vyškrábu na mokrou mašinu a odbručím do ranního městečka. K nádraží dorazím právě v okamžiku, kdy souprava couvá do „osobní“ části nádraží. Než zabezpečím mašinu, nakoupím lístek a dohodnu si uložení přilby, jsou bohužel již oba otevřené „vyhlídkové“ vagóny víceméně obsazeny, žádná ze sad sedadel na „dobré“ (tedy levé) straně soupravy už není volná. Vyhlídnu si tedy příhodný uzavřený vůz a uvelebím se na jedné „dvojce“, u které jde otevřít okno (základní potřeba fotícího šotouše). Je půl, souprava nejeví nižádnou vůli k pohybu. Personál se poflakuje kolem, vypadá to, že přesnost bude „orientální“. A slyším motorky – po chvíli se na parkovišti zjeví trojice náčelnictva. Honza prý ještě víří po bytě vstanuvši poněkud později. A má dorazit sem, odkud budou vyrážet. Písknutí, osobití průvodčí konečně zalezou do vlaku a vypadá to, že, se čtvrthodinkou sekyrky, se hneme. Ale jasně, je neděle, není kam spěchat, že... Zamávám zbytku, mizícímu v oblacích páry, a dvě hodinky pouti tam jsou přede mnou. Každým pórem si vychutnávám tu pravou echt - dampf nostalgii. Zdejší železnice totiž není „jen“ nějaká turistická atrakce, ale dodnes pracující a sloužící lesní dráha, vydělávající si na sebe svážením dříví z nevyčerpatelných lesů povodí řeky Vaser. Je jasné, že i turistický provoz jistá aktiva společnosti přináší. Vlak je prakticky zaplněn, inu prázdniny a víkend, kdy jindy by už měl být plnější... Osobně bych raději jel vlakem pracovním (prý to občas po dohodě jde), ale to by nesměl být víkend. Ale i tak je to paráda. Trať je zdá se od svého vzniku jen minimálně udržována – místy pražce značně vykotlané, koleje se vlní jako šílené užovky, k pražcům jsou připevněny pouze původními hřeby (šrouby sem zdá se dosud nedorazily). Však si taky lokomotiva nese na jedné vodní nádrži mohutný šroubový hever – vracení vykolejeného stroje na koleje je zdá se skoro každodenní praktikou. Rychlost tak není velká, pohybuje se podle GPS mezi deseti a patnácti kilometry za hodinu. Ale ani o ni nejde. Spíše jde o malebné a divoké údolí, zprvu lehce osídlené, posléze je zde ale pouze divoká řeka, lesy a dráha. Lesní cesta už zmizela, občas se podél trati objeví koleje od terénních aut – když to nejde jinak, mizí v korytě řeky, aby se po pár set metrech opět vydrápaly na břeh. Poznamenal bych, pro naše houževnaté enduráky by tohle mohla být docela výzva . Na železničním spodku je občas vidět, že je v několikasetmetrových úsecích kompletně obnovený. Před dvěma léty si zde totiž značně zařádila povodeň, naštěstí majitelé dráhy investovali do nápravy a začalo se opět jezdit. Dokonce přejedeme dva mosty, které září novotou.

výletních vlaků. V zákrutu řeky je na mohutných nánosech vystavěno několik piknikových přístřešků, trať zde má trojkolejnou výhybnu a pokračuje dál, kam zajíždí už jen pracovní soupravy. Budeme zde stát asi devadesát minut, než se vlak vydá na zpáteční cestu. Posádka vybalí gril, zásoby a už se hoduje. Já ani hlad moc nemám, ale nepohrdnu dvěma dobře chlazenými místními pivánky Timisoara – chuť celkem přijatelná, tedy, hlavně že je studený. Zalezu si s nimi do chládku všudypřítomného lesa, sedím na lavičce, popíjím, nasávám atmosféru a je mi prostě lidsky fajn. Pozoruju cvrkot kolem objíždění soupravy lokomotivou, nakládání dříví (tím se tady zcela samozřejmě topí), projdu se kus dál po trati a přestávka uteče jako voda v nedaleké řece. Ve dvanáct se ozve píšťala, ha, pojede se. Vrátím flašky, vyhledám svoje místečko, na foťák nasadím teleobjektiv a můžeme . Dolů jedeme víceméně samospádem, na některých úsecích se dokonce musí činit brzdaři v jednotlivých vozech. Souprava totiž není průběžně bržděna jako naše vlaky. Každý vůz má brzdaře, který poslouchá signály píšťalou a podle nich přitahuje nebo povoluje brzdu. Kdo je starší a jezdil v Praze starejma tramvajema, určitě si pamatuje brzdící kolo v každém voze – zde je to némlich to samý... A třikrát si vyzkoušíme i nouzové brždění – pasoucí se krávy a koně je nutno po zastavení z trati odehnat. Je jasný, že na jeden či dva průjezdy denně si dobytek špatně zvyká... Při zpáteční cestě máme ještě jednu občerstvovací zastávku na kraji osídleného údolí – místní hospodyně napekly něco jako langoše či vdolky (sladké i slané). Chutnaly fajně – vyzkoušel jsem brynzový za lejku a neprohloupil jsem.

V půl třetí dorážíme do koncové stanice. Ještě se mi nechce pryč, po vyzvednutí motocajků z pokladny si ještě na chvilku sednu do bistříčka a dám si výborné presso. Kafe zdá se Rumuni vařit umí, takže si jej vychutnám uprostřed skoro prázdné stanice. Hlídač brány začne významně brousit kolem, no jo, no, vypadá to tak že jsem zde posledním návštěvníkem. Taky se zatáhlo a začne poprchávat, tedy si navlíknu to málo co mám a razím zpět. Původně jsem si myslel, že se oblíknu pořádně a vydám se ještě po okolí. Počasí však je proti. Do penzionu už přijíždím za sílícího deště a jen co vběhnu pod střechu, začne lejt. No nic, alespoň si trochu oddáchnu. Chvilku to vypadá, že už pršet nebude, po půlhodině, kdy už mám našlápnuto na odjezd, se docela natmavo zatáhne a hřmění naznačí, že lézt ven není dobrá volba. A taky ano, další dvě hodiny leje jako z konve. Pro mě to znamená přelízt z motohadrů do negližé, nastartovat comp a věnovat se netu. Alespoň se mi daří načerpat něco fakt o další trase, vyřídím si poštu a zašlu vzkaz domů. Stejně si jej Jana ale přečte až v pondělí ráno . Déšť se mění v tiché šumění, když se večerní ticho rozezní zvukem motorek. Jasně, tohle budou výletníci. Pěkně zmoklí, zaflákaní, asi si něco hezkého projeli. Vyslechnu si něco o zapadnutí, bahnité louce a tak, ale popis dnešního dne v jedné stopě ponechám aktérům – tlumočit nebudu nic. Večer opět nese se ve znamení vaření a popíjení nějaké té kořaličky. Toho se tak trochu účastní i pan majitel, který přinesl svůj „příspěveček“ do diskuze. Po pravdě řečeno, jeho pálenka má grády, ale s chutí a lahodou na tom není zase až tak dobře jako můj a Evin zdroj (zdravím, Třešťáci, a díííík!). Ale co, darovanému koni a kořalce zadarmo atd atd.... Ještě vyrovnám účet a je čas pomalu zajet pod přikrývku. Zejtra je taky den a každý den nás čeká řádná porce itíkových kiláků. Odpočinek je tedy nutný a nezbytný.

Co dělal zbytek výpravy: Když jsme zamávali Jirkovi, který odjel na svou železniční vyjížďku, vyrážíme nalehko (bágly zůstaly v penzionu, jen Honza musí s brašnami, neb v levé veze benzin pro svou malou nádrž a v pravé vyvažovací kanystr vody) vpřed na vyjížďku. Trasu předem Jindra nalezl a čeká nás prozkoumání okolního pohoří. Za městečkem Viseu de Sus po chvíli odbočujeme před Moisei z hlavní vpravo a vjíždíme do kopců. Po levé ruce máme pohoří Rodnei s nejvyšší horou Pietrosol Mare, silnice se příjemně vlní, kvalita není až taková, ale nevadí, motorky to snesou. Projíždíme vesnice, je neděle, vidíme spoustu žen v barevných sukních s šátky kamsi štrádovat. Chodníky nejsou, jdou po silnici. Do kostela. Taky zde jsou velké propracované dřevěné portály nad vjezdovými vraty, které jinde ve městech skoro již vymizely. Ve vesnici Salistea de Sus stavíme u velkého kostela Sv. Petra a Pavla a jdeme se podívat dovnitř. Pokud nás pustí. Pustili, a vevnitř je to opravdu pěkné. Pozlacené obrazy až po strop, kde nejsou obrazy, jsou pomalované dřevěné stěny, uprostřed ohromný několikapatrový skleněný lustr, na stolečku napečené buchty velikosti chleba. Na zemi pěkná dlažba s koberci. Někdo klečí. Ženy v barevných či černých sukních, světlé halenky, přes ně svetr, na hlavě černý šátek se vzorem, boty nízké s ponožkami, mladší i boty s podpatkem. Muži v černých kalhotách a bílých košilích. Zastoupeny všechny věkové kategorie včetně dětí. V kostele je docela plno, mše je v plném proudu. Necítím se tam moc dobře, proto jdu ven, ale Jindra pronikl až do patra, fotit mu dovolili. Tam, na místě, kde u nás míváme varhany, také stojí lidé. Pěkná podívaná a zřejmě pro místní nedělní činnost. Když se všichni vynadíváme, jedeme kousek dál, kde má být starý dřevěný kostel. A taky ano. Je zavřený, lidé chodí do vedle stojícího nově postaveného, daleko většího. Aspoň koukáme dovnitř okýnky, vlezeme na pavlač k obhlídce zvonů, okoukneme okolní starý hřbitov a stihneme nakoupit v krámečku ve vedlejší ulici. Za pultem je paní, pán i syn je v obchodě. A taky plno much. Sortiment jako u nás na zapadlé vesnici. K dispozici velký chlaďák s pitím. Za Bohdan Voda odbočujeme směr Botiza k UNESCO starému kostelu ve vesnici Poienile. Fakt pěkný, také se starým hřbitovem. Prolézáme okolí, fotíme, oddychujem, protože je vedro. Ovšem hned vedle znovu postavený nový kostel, v kterém právě je plno lidí. Přes potůček mezi kostely dřevěný mostík. Zase ženy v pestrých sukních se šátky a koukám, dokonce pár mladých holek na 10 cm podpatcích. Snaží se jít po té prašné cestě do kopce (rovina tu nikde není, jsme v pohoří Maramureš/Tiblesului). Teď volíme dále cestu v mapě jen slabě značenou. No co, když to nepůjde, vrátíme se. Tedy stoupáme po prašné cestě, chvílemi kamení, koleje, občas mokro. V jednom místě zahrabu zadní kolo do bahna po včerejším dešti. Prosím ostatní, ať mi pomohou ven. Povedlo se, již jsme na hřebínku a sjíždíme, motorku mám jak po motokrosovém závodě. Zuzka při tlačení dostala spršku z louže. Chvílemi musí jit, ve dvou to nejde. Jinak ale jedou s Jindrou stále ve dvou - kdo umí, ten

umí... Tam, kde se klepu strachy, Jindra bravurně bez zaváhání jede. U potoka obědváme, já rybičky, odpočíváme. Byla to pěkná terénní vložka. Snad to již k asfaltu není moc daleko. Není, jsme na něm, napojujeme se zpět na hlavní a dojíždíme k dalšímu monastyru Barsana, taktéž UNESCO. No to je něco! Komplex mnoha dřevěných staveb, vše upravené. Koukáme jak vejři na auto uvnitř komplexu (parkoviště je mimo) s otevřenými všemi dveřmi a kapotami. Po chvíli nám to dojde - oni ho světí. Nu což, dříve to byl dobytek, teď auto... Zase okoukneme stavby, jeptišku a mnicha, nebo jak se tito věřící nazývají, načerpáme z pramene uvnitř areálu vodu. Pokračujeme přes Budesti k průsmyku Cavnic, kde mají Rumuni zimní lyžařské středisko. Serpentiny, pěkný asfalt, ale začíná pršet. Ještě před průsmykem stavíme a čekáme, až bouřka přejde. Po chvíli opravdu hromy a blesky končí, ale vytrvale prší. Ještě čekáme, pozorujeme prodavače borůvek, kteří jsou v zatáčce u silnice, jak přikrmují uhasínající oheň a prodávají. S námi čeká pod střechou polorozpadlé osamocené budovy i skupinka lidí, kteří zde piknikovali. Zbylá část rodiny je v autě. Posléze se i ostatní nacpou do auta, je jich tam snad sedm a odjíždějí, auto táhne břicho po zemi. My se rozhodujeme, že za stálého deště pokračovat nebudeme a vracíme se stejnou cestou k Barsaně. Sjíždíme z hor, máme rozhled do široké nížiny pod kopci. Honza staví na focení na nepřehledném místě, tam se už nevejdu, jedu kousek níž. Jindra mizí v dáli. Stavím, dávám bočák a ejhle, motorka z kopce padá. No jo, stane se, nebyla tam zavčas jednička . Pokouším se jí zvednout, ale nic. Jdu kousek zpět do kopce, mávám na Honzu za zatáčkou, ať mi jde pomoct, ale ukazuje, že fotí. Doprčic, to je situace. To nemám ráda, když si nemohu pomoci. Jede kolem auto, naznačuji, ať mi jdou pomoci, ale taky nic. V tom se vrací Jindra se Zuzkou, pak už je to ve třech hračka. Cestu zpět si zkracujeme přes Bocicoel, zase podle mapy po hodně vedlejší silnici. Prima, buď projedeme, nebo se vrátíme. Bude dobrodrůžo. Silnice je ale moc pěkná, žádné vzrůšo se nekoná, jen ty pohledy kolem, to je paráda. Znovu stavíme, fotíme. Honza říká, že by tady vydržel týden se toulat po kopcích a fotit. V sedýlku máme projeté hory za námi s údolíčkem jako na dlani a před námi další údolí. Okolo na kopcích panáci slámy, ale jinak, než u nás kopky. Zřejmě je sláma pověšená na kůlu s ponechanými bočními větvemi. Z každé kopky tedy kouká vzhůru klacek. A často jsou u silnice „Boží muka“ s čerstvými živými kytkami. Je tady fakt pěkně a dnešní vejletík cca 200 km stál za to. No a zítra – zítra se již suneme dál po vyhlídkové silnici přes Borsu na východ k Vodometu a dál. Je na co se těšit. Vlastně ještě něco, proč ten železniční výlet v itineráři? Přeci proto, aby i Jirkova dušička byla spokojená, aby jsi jel, když už ti nevyšla letošní dovolená na ostrovech, to dá přeci rozum.

Den čtvrtý Tak dnes zase do sedel motorek... Vstáváme kolem šesté všichni, neb nás čeká (jako už každý další den) řádná porce kiláků a netřeba otálet. Co nestihnem dopoledne, nestihnem vůbec. Patnáct minut před osmou se loučíme s přívětivým panem majitelem, po nás vše (dámy, díky moc!) uklizeno a umyto, ať mu nepřiděláme příliš práce. Uprostřed Viseu stavíme, bychom se pokusili o

výběr prašulí z bankomatů. První v bance Transylvania vydá lejky jen Honzovi, který má Visu. My s Evou s Mastercardy musíme posléze přes ulici do bankomatu banky Carpathia, který se projeví jako daleko vstřícnější, než jeho předchůdce, a vydá nám žádaný obolus dle naší volby. Takže jsme zaopatřeni a můžeme vyrazit. Hned za městem ale stavíme u evropsky vyhlížející pumpy a všichni dotankujeme. Já ovšem jen trošku, protože moje včerejší porce kilometrů byla pouze jednociferná. A pak už konečně můžeme naplno vyrazit. První část denní etapy nás vede do podmračeného pohoři Rodnei. Nebudu lhát, docela mi tohle počasí vyhovuje. Hajc zůstal kdesi za našimi zády, tedy jede se příjemně a mohu fungovat tak, jak jest u mne normálno. Za městečkem Borsa začneme stoupat do sedla Prislop (1416 m n.m., dle mne 1426), je sice sucho, ale cejtím vodu. Po pár zatáčkách je "jasno" - začíná drobně mžít, náčelnictvo staví na malém parkovišťátku a velí do nemoků. OK, proč ne? Naštěstí mám z Ostrovů výcvik v tomto směru takřka dokonalý :-), stejně jako systém uložení. Stačí rozepnout „mrtvou tetu“ a vypadnou nemoky. Nasoukání není problém, díky goretexovým botkám a rukavicím absentuji s užíváním návleků na konce končetin:-))). A odbočím, popravdě, ještě jsem nezažil, že by mi „prochcaly“ botky. Rukavice, to už se stalo, ale hajc-hefty vždy odpomohly. Ale to byl trochu onačejší régen než dneska. To, co nám teď Karpaty předvádí, je slabý odvárek řádného ostrovního nebo skandinávského vodypadání. Víceméně sotva tak navlhne silnice a lopuchy kolem ní. Ale bacha, právě teď to nejvíc klouže, a ustlat si ve Vlkodlakách, to nemám v úmyslu ani náhodou. Dostat se do rukou zdejším ranhojičů, dík, ale asi nechci :-(. Zbytek stoupání do sedla zvládneme v pohodě, provoz je mizivý, a tak si můžeme ject přesně podle svého. Sedlo liduprázdné, melancholická atmosféra s mraky takřka na naší úrovni, jo, tohle mám rád. Daleko víc, než kdyby tady šajnilo slunce a tahalo rtuti teploměrů do nadoblačných výšin. Všichni zůstávají hned vedle silnice, já ale kousek dál zmerčím cosi zajímavého – stavbu kostela na vzdálenějším hřebeni. Tak se tam mrknu. No, skoro se mi to stalo osudným. Otáčím se totiž víceméně na stavbě a zarejduju do hlubokého, právě čerstvě navezeného a rozhrnutého písku. Přední kolo se ihned zařezává a skoro jdu na budku. Díky přeci jen menší rychlosti a tělesné konstituci ale polopád ustojím beze ztráty jakékoliv květinky :-). Zaparkuju jakoby nic, za mnou jedoucí Honza má však oči na pravém místě a mé přízemní akrobacie si všimne. Ale zůstane to mezi námi chlapy, že.... Takže mohu věnovat pozornost okolí. Překvapí rozsáhlý hřbitov opodál (no, zajímalo by mne,

kdože zde odpočívá), co ale zaujme nejvíc, je novostavba pravoslavného kostela. Už jsem viděl lecjaké kostely – dřevěné pravoslavné nebo norské, kamenné románské a gotické, cihlové baroko v různých formách. I robustní skotské, skládané z masivních kamenů nasucho. Ale teď a tady mám tu čest s kostelem, vyvedeným jako betonový monolit – no toto..... Na novostavbě je ještě vidět šalung. S Jindrou se shodneme, že zřejmě bude zakryt dřevěným ostěním a davy turistů tu budou posléze obdivovat krásný dřevěný karpatský kostel :-). No nic, svět chce býti klamán. Kousek pod sedlem stavíme na malou fotozastávku, jen na chvilku, když se nám otevře zajímavý pohled do bočního údolí. Ale náčelnictvo hrabe netrpělivě pravým zadním kopýtkem v krajnici, tož do sedel borci, nejsme tady pro ozdobu! Sjedeme jihovýchodní rampou do údolí řeky Bistrity, jím se dostaneme až na křižovatku s hlavní silnicí 17/E576. Uhneme vlevo a po silnici zcela nevlkodlašských parametrů (taky kolem všude stojí cedule hlásající, že za tohle tady taky mohou evropské chechtáky) vystoupáme do sedla Mestecaniş (1096 m n.m., moje GPS ukazuje 1103). Skoro mi to zde tak trochu připomíná Alpy, respektive alpské podhůří. A je to fajne.... http://www.maplandia.com/romania/suceava/mestecanis/ http://www.romaniahighlights.ro/passes_full.htm Už je po půl jedné, něco mi říká, že se bude obědvat. A taky jo :-) Náčelníci velí, že jídlo, podnáčelnice souhlasí (opaku bych se sakra moc divil :-)))), no a podpalubí (čeledníku) nezbývá než souhlasit. Pravda, skulinka v žaludku by se našla :-), ne že ne. Zde se ale ukáže, jak odlišné jsou lokálně gurmánské představy grupy individualistů, kteří se shodou okolností sešli na této výpravě. Jindra se Zuzou skončí na slepém laloku bývalé silnice, kde zaboří otvírák do vezených, plechem obalených pochutin. My, zbývající kofeinisti, najdeme útočiště na nedalekém parkovišti v prostém kiosku. Ten nabízí jen to kafe, nějaké nealko a pišingry. Kafe nás uspokojí (zřejmě ve Vlkodlacích nenarazíme na blbý kafe, dobrej voddíl :-)), u mě a Honzy ale nastartuje i chuťové pohárky. Eva, ta to má dobrý, dutinku má zaplněnu průběžnými zákusy. My ale nic takového neabsolvovali, tudíž se ohlížíme po dalším :-). Podle informace zdejší servírky (poněkud unavené a ztahané dámy drobného vzrůstu a středních let) je strava servírována v malé restauračce o kousek výš. OK, ponecháme Evu zde (opět, prý pojí ze svého, plechového a umělohmotného) a odebereme se tam, kde nám nabídnou něco zdejšího. Veranda restaurace je prázdná, takže se rozložíme podle libosti. Hnedle je u nás paní restauratérová, lístek, a fajn! Je v rumunštině a angličtině :-). Shodneme se, že našim schránkám nejlépe prospěje řádná polévka. Objednáme si zdejší specialitu, ze které se vyklube netradiční dršťková, bílá. Ale je vynikající, se zdejší voňavou vekou bodne. Zajímavostí je servírování feferonek k polévce. Ty splouhnu já, Honzovi zrovínka nevoní. Jako druhý chod jsou nám přineseny mititei, něco jako zdejší čevapčiči. Dostanete

to všude, kam se vrtnete, vlkodlašská národní mňamka. A rozhodně s ní neprohloupíte! Dělají se zásadně čerstvé, žádné předmražené polotovary, tedy typická chuť je zaručena. Servírovány jsou s hořčicí nebo jinými dipy a samo s bílým chlebem. Tedy, taky pochoutka! Jasně, aby nebyla, po třech dnech různě flikovaného stravování :-). Můj názor je, že když už člověk zavítá někam dál než za humna, měl by se (samo s hygienickými a zdravotními limity) pokud možno stravovat místně. Snažíme se tohle pravidlo s Janou dodržovat, tady ale asi moc shodně uvažujících souputníků nenaleznu. Škoda, myslím si, že se ostatní svým trváním na konzumaci vezeného zboží zbytečně ochuzují o komplexní prožitky cizí země. Ale jasně, vidí to prostě jinak :-(. Další bod, kde shoda mezi mnou a zbytkem grupy zrovínka nepanuje. A bohužel, teď trochu předběhnu – tohle a tady bylo jediné a zároveň poslední blízké setkání třetího druhu se zdejší gastronomií. Více náčelnictvo nepovolilo :-). Škoda, přeškoda, rumunská kuchyně myslím si stojí za vyzkoušení. Ale to bychom zase nemohli najet ty patřičné kilometry :-(. Sjezd do údolí řeky Moldova je jízdní básní, kterou by mohli vyznávat i majitelé Golďasů, Haryků a podobných obludárií. Táhlé údolí, zbrusu nová a na zdejší poměry neskutečně kvalitní silnice se souběžnou železniční tratí zvolna klesá rozmáchlými oblouky, malebné okolí. Docela se přiznám, že mi to tu připomíná frekventovaná hlavní rakouská nebo švýcarská alpská údolí. Tedy, samo až na občas patrný binec, autopark a vetchá stavení... Ale jede se krásně, dokonce sluníčko vykouklo a projasnilo atmosféru. Samozřejmě jedeme bez nemoků, ty byly zabaleny nahoře o přestávce. Údolí se rozšířilo a zahustilo, projíždíme města i vesnice jednu za druhou. Docela se oteplilo, ale temná mračna na okolních vrcholcích nevěstí až tak moc příznivě. Kolem třetí dorážíme do oblasti, kde podle Jindrova „grálu“ má býti dvojice historicky cenných klášterů. Prvním z nich je Voronet, ležící trochu jižněji od hlavní silnice. Už když z ní uhneme, je více než zřejmé, že „voda jde“. http://www.dovolenarumunsko.cz/Kulturni-zajimavosti/Klastery/Klaster-Voronet.htm http://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%A1%C5%A1ter_Vorone%C5%A3 Voronet je zdá se zdejší touratrakcí No. 1. Ve vlkodlašské realitě je to především signalizováno nepřetržitou lajnou improvizovaných tržištních přístřešků po obvodu obřího (a vyasfaltovaného) parkoviště. Větší část je obsazena a nabízí kromě lokálních produktů i klasická globální cingrdlata. Zase trochu odbočím, tohle je fenomén vlkodlašského pojetí turistiky. Tedy ne že by se i jinde nenašly stánky na atraktivních místech (Lands End, alpské průsmyky, třeba...), jde ale jednak o míru, druhak o sortiment. Tady to s mírou více než přehánějí, o sortimentu už ani nemluvě. Tohle mi trochu vadí, ale zřejmě k nějaké nutné regulaci tohohle moru teprve dospějí časem. A to ještě netuším, že bude letos hůř, mnohem hůř :-(. Konec odbočky. Zatáhne se úplně, účastníci zájezdu se půjdou pokochat perlou zdejší sakrální architektury. Já se dobrovolně nabízím do funkce hlídače nabalených strojů, neb opatrnosti jaksi nezbývá. Ne že by se jednalo primárně o mě – má zavazadla sestávají z trojice, tedy dvou uzamčených alukufrů a jednoho většího vaku na nosiči a jakákoliv zcizovací činnost by byla obtížná. Ale společníci mají nabaleno zhusta několik porůznu přichycených zavazadel, u nichž by chmatací aktivity mohly být úspěšné. Navíc je to tady turisticky profláknuté, tedy se dá očekávat i zvýšená hustota pobertíků s rychlými prstíky. Takže zůstávám, zatlačím GS k jednomu neobsazenému stánku a ulebedím se v něm, maje plac jako na dlani. Vzápětí se strhne řádný přívalák, takže jen blahořečím svému rozhodnutí. Poskakovat kolem

sakrální památky v intenzívním lijavci, to fakt nemusím. Kdyby to ale byl třeba bunkr, to by byla jiná :-)). Lijavec ve své běsnící podobě trvá tak půlhodinku, poté přechází v normální, klasický déšť, a jak to tak vypadá, nemíní až tak brzičko skončit. Vtom zaregistruju Honzu, jak maže zpět i s malým skládacím deštníčkem, který si doma prozíravě přibalil :-). A prej, že se mám jít taky mrknout. Jemu jedinýmu se mě zželelo... Fajn, moc a moc poděkuju, uchopím parasol a mažu ke vstupu. Je tu přísně se tvářící mladá pravoslavná jeptiška (nebo jak se jim říká), v jejíchž očích čtu opovržení tímhle turistickým maglajsem. Ale chechtáky nesmrdí, že ano, sestro...:-) - prodá mi vstupenku a můžu dovnitř. Klášterní komplex je bezesporu zajímavá stavba a pro nás, vyrostlé v jiném kulturním okruhu, značně neobvyklá. Jeho kostel, (zasvěcený mému jmenovci:-)), je kompletně zvnějšku i zevnitř pokryt freskami. Ty mají, jak jinak, náboženské motivy, je zde jak galerie pravoslavných světců, tak znázornění biblických výjevů, mimo jiné i posledního soudu. Impozantní, když si člověk uvědomí, kolik úsilí sem bylo vloženo. Vevnitř se fotit nesmí, zvenčí je to placené, takže na snímání kašlu a jen si prohlížím, zatímco ostatní se věnují vnějšku a pomalé chůzi na parkplac. Po chvilce se přidružím, postojíme pod přístřeškem, déšť však vypadá, že má našlápnuto na trvalejší mód. Dohodneme se tedy, že vklouzneme opět do nemoků a razíme dál. Připozdívá se, je před čtvrtou a podle grálu už máme skluz. Vypustíme tedy druhý klášter poblíž, Humorului, a vydáme se na cestu k jihu. Po chvilce jízdy zpět po hlavní odbočujeme na vedlejší a lehce hrbatou betonkou zamíříme proti proudu značně rozvodněné řeky směrem na Stulpicani a dál. Už nevím proč, ale kousek za odbočkou z nějakého důvodu na chvilku zastavujeme, čehož využiju na prohlídku zdejší visuté lávky přes řeku. Houpá se hezky, místní ale přecházejí bez stínu pochybností, dokonce i jezdci na kolech jsou vidět. Stále prší, tak bez foťáku se jen tak projdu asi do třetiny.

Mírným deštíkem pokračujeme dále do lůna hor. Za posledním městečkem, Stulpicani, se segmentovaná betonka změní v asfaltku víceméně ucházejících kvalit – tedy hrbolatou jen z části. Krajina kolem se vylidní, jen sem tam samota, a najednou se před námi vyloupne něco jako kontrastní industriální inferno. Už jsem o těchto aspektech rumunské krajiny dost slyšel a četl, poprvé to ale vidím na vlastní oči. Rumuni, tedy hlavně jejich bolševický leader Ceausescu, bazírovali na co největší industriální a surovinové soběstačnosti, leckdy za cenu, ať to stojí co to stojí... Po celé zemi tak vyrostly mohutné průmyslové a těžební komplexy, které leckdy byly už od začátku na štíru s efektivitou. Saturovat je nemohla napořád ani zdejší echtovní diktatura, takže začaly pomalu krachovat už v poslední fázi rudochova panování. Finální úder dostaly tyhle megalomanské komplexy se změnou režimu. Dnešní Vlkodlaky jsou tak docela hustě pokryty neodvratně se rozpadávajícími stavbami a technologiemi. Většinou je z nich postupně vyzmizíkováno vše kovové (Hnědovlkodlaši zdá se fungují i zde), co zůstává, jsou železobetonové či zděné artefakty. Přiznám, že mám pro tohle jistou slabost, a jsem přesvědčen, že i Ranžovi by se tady líbilo :-). Nevím ale, jak je na tom s oblibou této svérázné stránky industriální historie tahle grupa..... ale asi to nebude kdovíjaká příchylnost. Naštěstí Jindra zabrzdí přímo uprostřed zpustošeného areálu, jak se ale přiznává, je to hlavně kvůli sanitě :-). Ok, alespoň zde posloužilo „volání přírody“ dobré věci. Takže každý jde za svým :-). Eva tasí soustíčko, Jindra se Zuzkou zmizí kamsi v ústraní, no a my svobodní mládenci tasíme foťáky. Honza dokonce zmizí kamsi do hlubin areálu, kde posléze naráží na dva hlídače. Čeho, to mi nějak není jasné, hlídat tyhle trosky nedává moc smyslu. Ale možná je něco uvnitř ještě funkční. Mne však spíše zaujme rychlost a efektivita, se kterou se příroda zmocňuje toho, co jí bylo kdysi brutálně vyrváno. Stačilo dvacet let a uprostřed betonové pouště začínají růst stromky, objevuje se tráva a na ní se pasou kravky. Kolik tomu dáváte let? Jsem přesvědčen, že za dalších třicet let zde bude jen pár betonových artefaktů uprostřed bujné vegetace. Inu, něco takového jsme s paní dochtor viděli na Rolavě v Krušných horách – padesát let opuštěné železobetonové stavby cínového dolu už nebylo na dvacet metrů skoro vidět. Jo, mocná čarodějka příroda... snad jen ty pyramidy nás přežijí.... Ale dost úvah, rázný povel náčelníkův utíná tok myšlenek o neodvratné budoucnosti a navrací mě do reálného času, teď a tady :-). Tudíž, na stroje a pokračujem ... Asi o dva kilometry dále projíždíme kolem ústí cca dvou štol, hned nad nimi je ohromný, samozřejmě opuštěný a vybydlený administrativní a skladový komplex. Kdybychom už měli čas na hledání noclehu, zde by to bylo ideální. Najít jednu místnost či plac pod střechou by neměl být až tak problémek, nemuseli bychom stavět stany (vody kolem je habakuk) a přitom bychom byli uprostřed nefalšované a pusté divočiny. A ta romantika, industriální genius loci.... no tady bych zasídlil hned! Většinový proud však míří dál, tedy si nechám zajít chuť, zatnu klapačku a pokračuju za posledním červeným světýlkem. Po dalších pár kilákách projedeme nevýrazné sedlo, čímž překonáme hlavní hřeben pohoří Munţii Stânişoare. V klesání, které tvoří jedna utažená serpentina za druhou, stavíme u pítka bychom načerpali vodu do poloprázdných zásobníků. Jednu láhev hned vypiju, chladná voda šmakuje.

V údolí Bistrity se připojíme na hlavní „17B“, která nás má dovést až k přehradě Izvorul Muntelui a městečku Bicaz, kde předpokládá Jindřich dnešní spaníčko. Ale je lehce před šestou, tak to bude večeře někde v příkopě a pak ještě další asi tři hodinky jízdy – inu, jak je to u Jindřicha normální. Další hodinku jedeme údolím, pouze s jednou přestávkou u pumpy na načerpání PH a svléknutí nemoků. Ty zde nejsou nutné, v údolí je značně tepleji a déšť zůstal někde za náma v lesích. Vypadá to, že už asi dnes nezaprší.... Eva má spásný nápad, zakoupí čokoládu a rozdá ji všem kolem. Kalorie bodnou, díkes... Za Broşteni se jako mávnutím proutkem osídlení značně zahustí, víceméně projíždíme jednou vesnicí nalepenou na druhou. Za Poiana Teiului se před námi vyloupne konec přehradního jezera. Překlenuje je dlouhý a na naše poměry netradičně vyzdobený most. Stavíme na focení, na navigaci a vůbec na odpočinek a oddych. Přejedeme na druhou stranu a pokračujeme po levém břehu jezera. Narazíme na vyhlídku, která zve k zastávce a focení. Bohužel je dosti značný opar, takže z fotek je víceméně prd. Pokračujeme podél vody, ale dost nad ní na svahu. Cesta však klesá, až se asi po deseti kilometrech dostaneme víceméně na úroveň hladiny. Vjedeme do malé vesnice v zátoce, když tu Jindra dosti intenzivně brzdí. Proč? No, důvod je vidět – vpravo pod silnicí je malý kempík, i s chatkama, a zde zřejmě nám bude souzeno přespati. Jindra zajede až k bráně, za chvilku se za ním spustím i já, bych mu pomohl s případnou konverzací. Ale bavit se není s kým, na bráně se kejvá řetěz s mohutným visáčem, nikde nikdo a vypadá to, že dlouho zde již nikdo nepůsobil. No, smolík. Jindra navrhuje, že prej nahoře je nějaká hospoda či co a že bychom se mohli tam pozeptat, jak je to s kempíkem. OK, ty jseš tady šéf, jdeme na to. Hospoda jménem Hanul Anutei, no, popravdě, je to jen prosté stavení s jedním sálem uvnitř a pár stoly venku. Pár místních zde usrkává lahvoně, ani zde nemají pípu, jen velké chladnice ... to je mi ale hospa :-(. Vládnou zde dvě Rumunky, jedna menší čtyřicátnice a asi o deset let mladší, leč značně dobře rostlá kolegyně. Obě ale nejsou mocny ničehož než jazyka svého mateřského, latinského ostrova v moři slovanském. Takže opět posunština a pantomima. Z ní vyplyne, že kemp je opravdu zavřen (to už jsme si všimli...) neb majitel je dlouhodobě nemocen. Jindra chce vědět, jestli je tady někde nějaká jiná možnost přespání. Opět přeposunčím a servírka ihned ochotně kejve hlavou jako že nahoře v patře něco je. Tak se jdeme mrknout. Ubytovací patro má čtyři pokoje plus plné vybavení, jeden z pokojů je pětilůžkáč. A prej tohle všechno pro všechny za padesátku místních, na osobu tedy necelých sedmdesát našich :-)). Tenhle argument zřejmě u náčelníka zabírá měrou nebývalou, neb ihned uděluje souhlas, takže si plácneme. Ani jsem takovýto konec nečekal, nějak rychle Jindra opouští zásadu, jako že spát venku a penzióny že fuj :-). Motorky prej máme podle číšnice dát dovnitř ke stolkům, a vůbec, máme se tady chovat jako doma.

První tedy, co s Honzou uděláme, když odtaháme těch pár cajků nahoru, je, že si dáme jedno chlazené přímo z lednice. Nevím jak jemu, ale mě to obrazně i doslova postaví na nohy. Rozebereme si postele (vyfasuju Honzu), ihned ze sebe sundám motoodění a sypu si to jako první do sprchy. Ouha, lehká pižka na kráse – ať kroutím kohoutkama jak chci, teče furt a jen a jen studená. Tedy, studená, spíše lehce vlažná, no a jelikož jsem rozpálen, klidně si dám komplet sprchu. Halt, když je nutnost, člověk se vždycky nějak uskrovní. A chladná sprška bodne. A už je tady pohoda. S Honzou se po uspořádání všeho odebereme na zahrádku a díky pitnému deficitu se rozhodneme ochutnat všechna místní piva, co tu mají. Neee, nebojte se, mají jen tři druhy :-). Honza operativně u té mladší číšnice objednává tři porce místního uzeného masíčka s chlebem, neb kromě konzerv je to tu to jediné, co hospa nabídne. Ač strava prostá, mě osobně chutná jen což. Pravda, nemusím mít zrovínka lanýže, aby mi chutnalo. Taky to má co do činění s večerem, kdy se od vody vkrádá osvěžující chládek. Zbylá číšnice nám s řádným předstihem signalizuje, že v deset se zavírá. Objednáme tedy ještě jeden palebný průměr, vyfasujeme klíče od zadního vchodu a paní nebo slečna zatahuje mříž, zamyká, skáče do svého Loganu a mizí kamsi do soumraku. Ještě chvilku posedíme ve třech (Jindřiši se opět někde toulají individualisticky), než nám dojde osvěžující mok. Pak prokličkujeme mezi lejny v zadním traktu, s menšími obtížemi za sebou zamkneme, hygoška a šup do pelechu. Spí se kráááásně.... Dnes ujeto 265 km za 10 hodin, 48 minut a 55 sekund, při průměrné rychlosti 24 km/h. Nejvyšší bod 1424,2 m.n.m., nejnižší 475,3 m.n.m.

Den pátý Ts ts ts, dneska lezeme z pelechů poněkud později. Tedy nevím, náčelníku, když se budeme takhle flákat, tak bude itík v pérdeli (a prožitky tím pádem taky :-)) .... Belšani sice přičinlivě víří patrem, čeledník přesto chrápe, jako by byl za to placenej od úkolu. Z duchen lezeme teprve před sedmou. Snídaně je v pohodě hezky lidsky u stolu, balení tech pár cajků mi zabere tak pět minutek, takže kolem osmé, kdy se otevírá hospoda, už mám navázáno a čekám na signál k odjezdu. Ostatní už jsou taky ready, ve čtvrt na devět vrčí motory, rozloučíme se s posádkou a mizíme. No vida, výhoda bydlení pod střechou, pod stany bychom ještě bojovali s plachtovinou – a nebo museli vstávat a budit slepice :-(. V částečně zataženém jitru pokračujeme po levém břehu přehradního jezera, asi po dvaceti kiláscích stavíme na první dnešní fotostop. Je tu na svahu docela hezké místečko na divočáka, ale široko daleko žádná voda, kromě té dole v jezeře. A to je daleko, takže na ošplach nic – takže tady by se mi asi nelíbilo. Stanovat na divočáka bez vody ve Skotsku nebo Skandinávii, nic proti tomu, tam se člověk (tedy já) nemusí po upoceném dni ošpláchnout každý den, ale tady v těch hajcech a vysoké relativní vlhkosti? Ne že bych byl estét a cíťa (koneckonců jsem ve stanu sám, a jak známo - člověk sám sobě nesmrdí) ale lízt ulepanej do spacoše zrovínka nemusím. Těsně před hrází Jindra sjede do signalizovaného přístaviště, jen se tak mrknout a uvidět, zdali bude

odsud pohled na hráz. Tipnu si, asi moc ne, když to bude po proudu :-). A taky jo, zvolna se teprve probouzející přístav nabídne ze zakotveného pontonu pohled sotva tak na nitku betonu nad hladinou. Takže nic, mizíme odsud. A jen na okraj – u přístaviště je hafo chatek, docela slušně vypadajících, a obsazena je tak každá pátá. Dobrej tip na ubytování. Stavíme hned po přejetí hráze, samozřejmě i na foto. To je tu ale v starém dobrém socialistickém zvyku dosud zakázáno, jak hovoří piktogramy i cedule. Dokonce hned u silnice stojí budník a v něm dva pozorkové. Kolem však chodí místní, třímají foťáky či mobily a gardisty to nechává zcela chladnými. Tož se osmělíme taky :-). Izvorul Muntelui V městečku Bicaz staví náčelnictvo pro chleba, hned však jedeme dál. Údolí je zatím široké, hustě zastavěné a dříve i industriální. O tom svědčí takřka pětikilometrová vlečka vedená zcela nekompromisně souběžně se silnicí, domky jsou až za ní. U nás, nevídáno :-). Představa, že místo předzahrádky máte trať, po které vám někdo pořád šíbuje vagónama, co? Nelíbí? Zdejší asi museli držet hubu a krok, jinak by s nima Nicolae zatočil.... Nicméně, dneska už je evidentně vlečka mimo provoz, a to tak, že dlouho. Stojej na ní auta, občas hromada písku, nějaký složený stavební matroš. Je zajímavo, že koleje tu jsou stále, a všechny. Víceméně by stačilo pluhem odhrnout všechen ten binec a mohlo by se jezdit. Na konci vlečky je opět jeden ze zpustlých výrobních komplexů něčeho.... Posléze se údolí sevře, nu a je tu proslulá soutěska Bicaz. Hned na začátku je patrné, že nedávné mocné deště si i tady vyžádaly svoji daň. Na silnici se to jen hemží omezeními a částečnými uzavírkami, signální pásky obkličují místa, kde kdysi byla silnice, teď ovšem tam není nic. Voda vzala.... no a na některých místech se už pomalu započíná s renovací. Mno, jestli byly základy tak kvalitně a poctivě postaveny, jako leccos jiného ve Vlkodlacích, tak se ani moc škodám nedivím. Spíše je s podivem, že se dá ještě po něčem jezdit. Náš peloton je rozpuštěn, každý si soutěsku jede po svém. Tedy, jak popatřím z několika svých zastávek, tuhle možnost využiju já s Honzou, náčelnictvo pečlivě dodržuje pochodový přesunový proud, jeden bez druhého ránu nedají :-). Alespoň si je pěkně nafotím, skupinka na fotce je stále lepší než jedna mašina. Dík, náčelníci!

Z čeho mě ale zůstává rozum štajf, je zdejší obchodní mentalita. Několikráte v soutěsce narazím na místa, kde je do sebemenší skuliny vměstnán stánek, častěji však shluk všelijak pitvorně stlučených pitoreskních bud. V nich se nabízí opět cetkárna. Jasně, i v jiných krajích a zemích existují stánky na turisticky frekventovaných místech (viz výše), ale tohle a tak moc? Znovu se mírně našňupnu, neb zkurvit krásnou přírodu takhle, to skoro volá po plamenometu se sadou náhradních náplní. Jak jsem mírnej, klidnej, vyrovnanej až harmonickej (noooo, skoro, tedy...:-)), tak tohle ve mně probouzí ničitelské pudy. No nic, oddechnu a uklidním se až o kousek vejš, v jedné serpentínce, kde si dám pauzičku na vydejchání a focení. A pak se jede až na Pasul Pângarati (1256 m n.m., 1259 podle mne) v pohodě, poklidu a kochání se divokými skalami všude kolem. Druhá zastávka těsně pod vrcholem je u bývalého tunelu, který je opuštěn kvůlivá novému, přímějšímu, hned vedle. Ha, tady by se opět hezky chrnělo na divočáka, pod skálou :-). Sjezd na druhou stranu je taky parádní, nic na tom nemění ani méně kvalitní povrch. Tohle byl fajn úsek, nebejt těch zapráskanejch trhovců.

Těsně před Gheorgheni má náčelník přichystánu zkratku. Podle mapy to bude jedna, splňující známou hlášku: „O co je zkratka kratší, o to je horší a jede se dýl“. Itík však s časovou prodlevou prý počítá, navíc bude určitě kolem fajn příroda, tak proč ne. Nemám až tak o sebe obavy, traktor 2V GS se vyškrábe i bez mého přičinění ledaskam, gumy mám nové. Čeho se jen bojím, je absence chladiče oleje při dnešním hicu. Naštěstí mám teploměr a vždycky se dá zastavit na vychladnutí, tak co. Jen aby mě náčelník nesprdnul, že mu kazím timetable :-). Hnedle v údolí, kousek za odbočkou, se na chvilku zasekneme, protože nová odbočka kamsi vlevo se jeví lepší, tedy se po ní vydáme. Podle GPS je mi po dvou stech metrech jasno, že jedeme špatně, stavím i s Honzou a čekáme, než se náčelnictvo otočí a vrátí. Pak už se vydáme po té správné cestě vzhůru. Cesta, to je to správné slovo, neb použít „silnice“ by bylo urážkou všech silnic. Vozová cesta v leckterých, obzvláště strmějších úsecích, připomíná spíše koryto potoka. Balvany, hrubý štěrk, bez jakéhokoliv pojidla. Ono, jak patrno z brázd, při trochu větším dešti se v koryto i mění. Zaplať Bůh, je jasno, za mokra bych asi hodil ručník do ringu a potupně se vrátil na páteřní komunikaci. Na přízemní akrobacii mezi šutřisky nemám. A i takhle se semo tamo opotím, jednička střídá dvojku a tak pořád dokolečka, naštěstí staré GS stoupá. Ne sice jako lehkonohý kamzík, spíše jako těžkopádný buvol, ale stoupá. A

přicházím na to, že když mu do toho příliš nezasahuju a nechám věcem volný průběh, že je líp :-). Bedlivě sleduju jen teploměr a pouze občas, když situace dovolí, mrknu kolem. Ale jen koutkem, bych se neválel, to je natotata. Jako poslední lezu nahoru, leze i ručička teploměru. V okamžiku dosažení sedla Pasul Covacipeter (1243 m n.m., dle mne 1253) už rafika atakuje 120 Celsiusů, a jak uberu na volnoběh, začíná problikávat kontrolka mazání. Halt, vzducháč bez chladiče, ten má své limity. Ale hlavně, že jsme nahoře! Jak tak pozoruju ostatní, i oni mají upřímnou radost z pokoření zdejšího „pasoše“, pro nás, endurácky nepopsané bytosti, nepříliš snadného. Je docela vedro, vnitřek helmy mám propocenej, stejně jako záda pod páteřákem a místa pro každého chlapa nejsvětější. Naštěstí, docela tady profukuje, takže schnu promptně. Jen bacha na oužeh, přeci jen jsme trochu vejš, je poledne a soncna fachčí. Je čas trochu počumět po okolí, krásně je tady, i když u lesa stojí pár stavení, dokonce i něco jako malý kostelík. Docela bych zde dal i polední papů (i nocleh by tu byl, leč nikde nevidím tekoucí vodu...), samo někde ve stínu. Temná mračna sedící na vrcholech tam, kam směřujeme, velí celkem rozumně vydat se na cestu, dokavádle to ještě jde. Až bude lejt, bude líp dole v údolí, taky nevíme, jak bude vypadat cesta. Jestli tak, jako sem, tak potěš koště :-(. Dolů to jde vždy hůř. Naštěstí, chmurné předzvěsti se nevyplnily, jak ty meteo, tak i cestářské. Cesta jižní rampou průsmyku je mnohem pohodovější. Díky mírnému klesání je zde celkem kvalitní makadam, pouze v místech, kudy se dere voda přes cestu, jsou louže, tůňky a bahýnko. Takže tam ofafrně, jinde to jde i na trojku. Potkáme i pár klasických osobáků v protivce, no jsem zvědav, jak se budou tvářit za sedlem. Před městečkem Balan, u další z mnoha zpustlých fabrik, Jindra staví vedle malé odpočívky a kryté studánky a velí na oběd. OK, je již k druhé, posloucháme jako hodinky (samo Evu nikdo přemlouvat nemusí). Vybaluju klasický placatý salám, tvrdý sýr, chleba a k tomu samo čerstvou, chutnou a osvěžující vodičku z trubky ze svahu. Prostý oběd, ale pochutnám si. Bohužel, tímhle (alespoň pro mne) končí dnešní příjemné zážitky. Čeká nás totiž víceméně nezajímavý přesun širokým údolím do Brašova a ještě za něj. Nuda nuda, šeď šeď. Navíc silný provoz vlkodlašského ražení, při němž ani na vteřinku nevíte, odkud se nevyřítí nějaký pako, který Vás chce mocí mermo zabít. Jo, místní řidiči, obzvláště ve větším houfu, to je kapitolka sama pro sebe, o které si vyhrazuji dlouze a hanlivě až urážlivě pohovořit na konci, při rekapitulaci... Navíc, abych si tak trochu zaryl i do vlastních řad, kolegové vepředu zrovínka moc jezdit ve skupině tak, aby pokud možno držela při sobě, neumí. Jindra si skoro zásadně vybere na předjíždění okamžiky, kdy předjede tak on sám, a pak dlouho už nikdo. Jakmile se objeví další možnost, minimálně polovinu z ní prohospodaří Eva rozhodováním GO/NO GO, a když se vydá konečně vpřed, stihne to za ní tak maximálně Honza. Jindra samo nabere distanci, ti dva peláší za ním jako chrti za liščí kůží a já se z toho vzadu můžu

posrat. Jo, posrat :-(. Takže se nehoním, počkám si, no a když se ztratíme, tak se halt ztratíme. A možná se najdeme, možná ne. Upocenej, nasranej, natlakovanej, v tuhle chvíli je mi to všechno tak nějak jedno. Navíc poslední takovýto kousek mi předvedou těsně před desetikilometrovým rekonstruovaným úsekem, kdy na jedné půlce je nový koberec, na té naší ne. Při předjíždění přeject deseticentimetrový schod si netroufnu ani náhodou, tak se plouhám za smrdícíma náklaďákama a je mi extrahnusně. Naprdnutost mi stoupá rychlejc než rafika teploměru :-(. Zbytek grupy dojedu tak po třiceti kiláscích. Na čtyřproudém přivaděči do Brašova Jindra zcela nepochopitelně jede tak sedmdesát, osmdesát, takže nás předjíždí i ty kamiony, které jsme v potu tváře překonali :-(. Proč, ptám se sám sebe, ale nedovedu si odpovědět. Ještě že nemáme komunikátory, to by si Náčelník něco vyslechl... Podle tacháku to pomalu vypadá na možné tankování. V předměstí Brašova míjíme jednu velkou, evropskou a stinnou pumpu za druhou, ale nic. Jindra stále míří vpřed. Podle mýho blbýho úsudku by nebylo od věci zde zastavit, natankovat, trochu si vydechnout a načerpat duševní i fyzickou pohodu před průjezdem velkoměsta v peak hours. Ale ne, z chodu se ponoříme do žhnoucí betonové džungle. Pár křižovatek projedu jako poslední hrubě a nekompromisně na červenou, neb předjezdci nemíní zkrátit rozestupy, natožpak jet ve vyzkoušeném schématu cik-cak a tím ještě zkrátit interval. No nic, teď jim to říct nemůžu, za městem bude pozdě. Třešničkou na dortu je Jindrovo špatné zvolení směru na mimoúrovňovém křížení (už předtím, v Miercurea-Ciuc jsme si dali nechtěný, vedrem a potem prosáklý, city sightseeing, ve Sfantu Gheorghe se zase na nájezdu kuriozně ve dvojicích přesměrováváme), následné zastavení uprostřed a řešení co a jak. Osobně bych využil enduřích vlastností a brutálně bych nabral správný výjezd jízdou po liduprázdných a předimenzovaných chodnících, hlavně bič a pryč z tohohle maglajzu. Ne tak ostatní, ti si vyhledají nedaleké jakési odstaviště a že si tady prej odpočineme. Jo, skoro uprostřed křižovatky, to je terno... Naštěstí je hned vedle malý hájek, kam se po odstrojení úprkem uchýlím. Pryč od skupiny, neb kdybych s nima zůstal, tak bych se nejspíše do krve rozhádal – a je lepší se vyzuřit v ústraní. Alespoň mám sám se sebou takovouhle zkušenost :-). Čeledník má navenek držet klapačku a dekorum... Když se vyzuřím, je právě tak čas ject dál, půl šestý hovoří řečí jasnou a výmluvnou. Na kraji Brašova, už na té správné výpadovce, dáváme pumpu. Kdyby jen pumpu, prej že tohle je ten pravej čas na odpolední kávičku. A sakra, už jsem zase nasrrrranej... zrovna tady, v hnusném odpoledním mumraji. Teda, na nic jiného nemám chuť než na to, vypadnout z přehřátýho, špinavýho Brašova někam pryč. Vážně se zaobírám myšlenkou vyrazit sám dál s tím, že někde počkám, hezky ve stínu a plenéru. Ale Jindřich je rezolutně proti. Tak se usídlím alespoň u mašiny, abych nemusel bejt opět se skupinou, opět se musím uklidnit sám. Brašov je za náma, vymotali jsme se z něj opět s jednou nechtěnou smyčkou, ale hlavně že jsme venku a je chladněji, tedy i moje nálada se přiměřeně vylepšuje. Na konci údolí se před námi objeví Bran, město se stejnojmenným hradem, poněkud chybně asociovaným se známým literárním Drákulou, ztotožněným literární zkratkou s autentickým vévodou Vladem Tepešem, zvaným též Napichovač nebo Naražeč. Pro podrobnosti poradím zagůglování :-). VLAD 1 VLAD 2

Projedeme městečko, které očividně těží z Drákuly, co to jde a turisti snesou. Ani víceméně nestavíme, neb jestli něco nemusíme, je to turistický průmysl. Jindra zastavuje až kus za Branem, na ostrohu nad městečkem s vyhlídkou do údolí. Už je chladněji, neb je po sedmé. Trochu odfrkneme, když tu náhle Jindra přichází s návrhem, prý že by se dalo tady na hřebeni rozbít tábor. Hmmm, tedy, po pravdě řečeno, tahle myšlenka se mi moc nepozdává. Blízko je silnice s parkovištěm, odkud bychom byli vidět jako na dlani. Není tady ani známky po jakékoliv vodě, ba ani po jakémkoliv stínu – ranní činnost by tedy byla pod přímou sluneční palbou. Jediné, čeho je tu halabaděj, je rozhledu. Ale tím se neumeju, a po dnešním hajc odpoledni potřebuju vodu nejen k pití jako sůl. Víceméně, více negativ než pozitiv tohle místo má. Tudíž jsem spíše proti, Honzovi je to jedno, pro je Jindra s Evou. Nakonec převáží informace, že dole v Branu je kemp (všiml jsem si někde ve městě směrovky vpravo), tedy se kousek vrátíme. Vyhledání kempu dá trochu práci, neb jsem byl přesvědčen, že směrovka byla kdesi vprostředku obce. Ale chybka, byla až na samém začátku, hned za pumpou, což mi objasní jeden místní autař. Tudíž se trefím až napodruhé. Kemp je pohodový, víceméně lehce zaplněný, majitel slušně mluví anglicky. Negativem je, že těsně před námi se krajem zřejmě přehnal přívalák, tedy je vše nacucáno až běda. Ani mašiny nelze pořádně odstavit, k duhu přijdou naše destičky :-).

Jakmile je postaveno, beru roha do sprch, a pak hned k osvěžovně, neb je tři čtvrti na devět a o patnáct minut se zavírá. Tak kupuju tři pivka, jedno srknu hned a dvě nechám po večeři. Soumrak už proběhne v pohodě (i když, popravdě, po dnešním extrahnusném příbrašovském odpoledni vážně zvažuju své odpojení a individuální dokončení vlkodlašského toulání), vaříme a konzumujeme u velkého stolu, tedy jíme jako lidi:-). Pak pivánko, čajík (pitný režim je po dnešku v troskách), no a s tmou zalezeme i my. Doufám, že zejtra bude líp (tedy chladněji :-)). Dnes ujeto 295 km za 11 hodin, 26 minut a 42 sekund, při průměrné rychlosti 26 km/h. Nejvyšší bod 1259 m.n.m., nejnižší 424,2 m.n.m.

Ráno v Branu je trochu pošmourné a chladnější, což mi přijde osobně docela příjemné. Co je ale na figu, je skutečnost, že díky stoprocentní vlhkosti jsou stany mokré jako žmach. No co se dá dělat, po snídani balíme všechno mokrý – ale vždyť to zase navečír uschne, tak co. Ve čtvrt na devět už jsme sbalený a můžeme zavrčet. Vykouklo i sluníčko, teplota je zatím příznivá, takže vyrážíme do hor. Průjezd průsmykem Pasul Giuvala (1290 m n.m., 1268,2 podle mne), který odděluje pohoří Munţii Bucegi (starší si budou pamatovat rumunský, extra hnusný a poruchový, náklaďáky Bucegi, které se u nás objevily v šedesátých létech, ještě než se naši pupíci stačili s Nicolaem Napichovačem rozkmotřit) od hlavního hřebene Făgăraş, patří k tomu hezčímu z letošních Vlkodlak. Jasně, teplotně příjemné dopoledne, jasno a vymetýno, navíc výborná silnice evropských parametrů, to vše jsou plusové faktory. A scenérie jsou samozřejmě úchvatné, takže stavíme na fotostopy. Ale všechno hezký končí rychle. Dnes dopoledne pro nás to hezký končí za městem Câmpulung. Abychom se totiž dostali k jižní rampě făgăraşkého průsmyku, musíme překonat kotlinu, v jejímž středu leží Curtea de Argeş. A tady je jádro zakopaného pudla. Vjedeme do totálně vyprahlé krajiny, koldokola žlutá, drsná tráva, trnitá křoviska, prach a binec. Navíc, i zde dřív bujelo industriálno. Občas se zjeví něco polorozpadlého, neustále podjíždíme zbytky průmyslových lanovek. Z nich zůstaly jen stožáry a ochranné klenby nad silnicí. No a ta taky stojí za zmínku. Není asfaltová, ale je to

klasická betonka, budovaná zde zřejmě z hlediska únosnosti. Čas ale zahlodal, a zahlodal tak, že řádně. Díry v asfaltce mají tu výhodu, že víceméně nemají ostré hrany, takže se dají, byť pomaleji, project. Beton se ale loupe v plátech a ty zanechávají ostré hrany. Docela hoňka, najet ve vyšší rychlosti do řádné díry, tak to by šlo o gumu, ráfek a vlastní kušnu. Kličkujeme dírama, já osobně vzteky odplivuju, hnus, vašnosti. Nejhorší je, že tohle martyrium není dva, tři nebo pět kiláků – tahle kalvárie trvá skoro celou cestu mezi Câmpulung a Curtea de Argeş. Jestli něco mohu vřele nedoporučit ctěnému následovnictvu, tak je to tahle vlkodlašská zkratka... Za Curteou stavíme u malé pumpičky na refuelling – hlavně Honzu čeká stovka kiláků bez kapky paliva v patřičné hadici, což by mohlo býti problémkem. Očumuju benzínku, něco se mi nezdá, a po chvilce je jasno.... No jo, jedná se o jakousi mobilní jednotku. Na ocelovém rámu půdorysu standardního kontejneru je v plechové boudě vestavěn výdejní stojan minimálního ražení (jeden benzín, jedna nafta) i s příslušnými nádržemi. Vzadu je na další plošině budník pro obsluhu. Účel i určení je jasný – náklaďák to přiveze na kus rovné plochy, jeřáb to složí, přimontuje se střecha, přijede cisterna, nadojí tanky a může se prodávat. Žádné zemní stavby, žádné inženýrské sítě kromě elektriky. No, ať je pumpa jaká je, poslouží ku plné spokojenosti, pouze platba je možná jen cash, co se dá dělat. Kousek za tankováním stavíme na břehu řeky (je přesně poledne, podle Jindřichů optimální čas na záhryz) a pod ohromným košatým stromem rozvineme polední tabuli. Každý podle svého, na svém místě a ze svého :-). Po chvilce jízdy se před námi začíná rýsovat Făgăraş v celé své kráse a mohutnosti. Silnice začne šplhat po strmých úbočích skalnaté soutěsky, takže zase přijde na řadu pár fotostopů. Budování transfăgăraşké silnice si zřejmě vyžádalo něco přeložek, neboť zastavíme u celkem zachovalého, leč opuštěného a uzavřeného mostu přes sevřenou soutěsku. Nad ním silnice střídá tunely a mosty, docela to tu připomíná italské Alpy s jejich smělými silničními stavbami. Ještě pár kilometrů a silnice nás vyplivne na korunu přehrady Vidraru. Stavíme ve stínu na levém břehu, brzké odpoledne je poměrně žhnoucí, okolní skály jsou docela slušně natopeny. Přesto si postupně všichni prohlédneme bezesporu impozantní stavbu. Ta jakoby z oka vypadla Kolbrein Talsperre v údolí Malta v jižním Rakousku, třeba. Klenbová hráz, překvapivě filigránská, na rozdíl od svých kolegyň, měří necelých 166 metrů od paty po korunu. VIDRARU 1 VIDRARU 2 No ale nebylo by to ve Vlkodlakách, aby i zde na hrázi nebyl patrný hlodající zub času a zřejmá nedostatečná údržba. Průsaky, občas drolící se beton, občas z něj čouhá rezaté armovací železo. No, prozatím nic světaborného, ale čas nepostojí.... Doufejme, že si někdo zavčasu uvědomí nezbytnost oprav, s přehradama se nežertuje. Náčelnictvo vykoumá, že i po pravém břehu vede cesta (hlavní pokračuje po levém), i když

samo bude daleko horší. Ale což, čas celkem přízniv, tak si dáme pomalejší pravobřežní variantu. Do té nás propustí asi půlkilometrový, jen nahrubo vyražený tunel. Cesta dál je celkem slušná, jediné co vadí, jsou po vydatných deští ohromné louže.

Nejedeme dlouho, v jedné zátoce spatří náčelníci pěkné koupací místečko hned vedle velkého dřevěného stavení. To je uzavřeno, ale je patrné, že se zde občas táborníci zastaví a přespí. Několik ohnišť a nezbytný vlkodlašský bordel hovoří řečí jasnou a výmluvnou. Zaparkujeme, odložíme si motocajky a zkoumáme, kudy do vody. Objevíme pouze jeden slušný vlez, který promptně a nekompromisně obsazují naše divoženky, a hlavně Eva nás zahání kam možno nejdál. Honza rezignuje, zalehne do stínu a hned usíná. S Jindrou nacházíme druhý vlez, ale daleko horší. Navíc v okolí spatřím množství skleněných střepů a popravdě, moc se mi nechce hrabat se někudy, kde je možno si rozříznout chodidlo. Jindra nakonec uposlechne dámského hartusení a prej že do vody půjde tudy. Ve mě se něco zasekává, a proč že by vlastně měly mít dámy svůj vlastní vlez. V jejich věku už je asi pohled chlapa neuhrane, navíc v dnešní volnomyšlenkářské době :-)). Tak se vracím s tím, že až dámy zanoří své bělostné trupy a odplavou, vrhnu se do zelenavých vln i já. Eva sice lehce protestuje, ale ničeho tím nedocílí, vlez míním překlasifikovat na koedukovaný i nadále :-). Koupel je parádní, voda samozřejmě spíše chladnější, což je jen a jen dobře. Perfektně si zaplavu pár set metrů, dámy mezitím předvádějí něco na způsob Afrodit, vynořujících se z mořské pěny :-). Na tu dálku vidím jen bělostné zadečky, svítící na pozadí bujné zeleně a temné hradby lesa :-). Když konečně spoutají své vnady motooděním, přesunu se na břeh a rychle uschnu v odpoledním slunci. Ani nemusím tasit ručník... Přestávka bodla, asi po hodině se opět vydáme po pobřežní šotolině dál. Motáme se pod mohutnou klenbou stromů, brodíme jednu louži za druhou, celá ta anabáze není zrovínka krátká. Nakonec nás ale šotolinka vyplivne na hlavní silnici. Dosáhneme závěru údolí, ale po pár vlásenkách je jasno, že „voda jde“. Koneckonců, jsme hluboko v horách, dá se to čekat. Vrcholky se utápějí v černých nacucaných mracích. Jindra staví na malém parkovišti s miniaturní dřevěnou kapličkou a nastává opětné tasení dešťovek. Jako jindy, mám je na sobě v cuku letu. Sotva jsem hotov, začíná nejprve drobněji,

ale po chvilce čím dál intenzivněji pršet. Zapadnu do kapličky, neb je jasno, že dál asi v tomhle cuháku nepojedeme. Hned za mnou se k nějakému pravoslavnému svatému natěsná všechen mančaft, pouze Honza díky své výšce zůstává napůl venku. Ale má dešťák, tak to tak nevadí :-). Pod stříškou strávíme asi půlhoďku, když už prší jen lehce, nečekáme na konec a vyrážíme dál. Před námi se odvíjí scenérie, která by se s klidem dala zaměnit s alpskou, či norskou. Făgăraş, takto největší a nejvyšší vlkodlašské pohoří Făgăraş

má své kouzlo a atmosféru. No a pro nás, motorkáře, nabízí transfagarašskou magistrálu. Když jsme zde s Janou brouzdali na Kalifu, byla čerstvě hotová její severní větev. Vrcholový tunel byl pouze nahrubo vyražen, jižní rampa existovala jen jako směs hrubé stavby a čár na mapách projektantů. Troufnout si ji project, to bylo tehdá nad naše síly a schopnosti, taky Jawka s Pávem nebylo to pravé ořechové nářadí. Ale hlavně, bál jsem se... :-(. Dnes je všechno jinak. Stoupáme zvolna mokrou silnicí zcela alpských parametrů i kvalit. I když mžení neustává, docela si jízdu užívám. Paradoxně, důvodů je povícero. Je chladněji, jízda na mokru mě (díky Ostrovům) nedělá potíže, a zatažené hory kolem mají zvláštní, zadumaný, až ponurý vzhled. Tohle oceňuju skoro víc, než sluncem rozjásané, pastelové kontury. Takhle mi hory připadnou jaksi opravdovější, ryzejší, reálnější. Kolegům přede mnou zdá se mokro nesedí. Asi vprostřed kopce mě napadne, že bych se mohl trhnout vpřed a zkusit u tunelu udělat pár jízdních fotek. Takže předjedu a mažu nahoru, co dá stroj a silnice. Bohužel, nahnat dostatečný náskok se mi nedaří, než bych tasil foťák, byli by všici přede mnou. Tak tedy projedu tunel a setkáme se všichni na severní straně. Moje fotopaměť zafunguje, rozhlídnu se a vidím, že už jsem tady byl. Pravda, pár baráků tady přibylo, ale neomylně identifikuju místo nad plesem, kde jsme tehdá s Janou stanovali, mimochodem, v absolutní samotě a opuštěnosti. Třicet let najednou jako by nebylo.... Jo, kdyby tak teďka tady byla, paní dochtor, ta mi zde chybí, moc a moc, k absolutní spokojenosti. Ale co se dá dělat, nic není dokonalé. Tak jí to alespoň na památku a připomínku nafotím. Jak rychle bouřka přišla, tak rychle zmizela, a kupodivu, nad náma je skoro azzuro. Proto se s Honzou rozhodneme zajet zpět na jižní stranu a nafotit si to tam. Necháme náčelnictvo zde a protáhneme se tunelem na druhou, již prozářenou stranu. A dobře jsme udělali. Z údolí stoupá pára, vše se po slejváku blyští a leskne, vzduch je projasněný, neb prach z něj teď plave někam k Černému moři. Takže pozvolna, s několika zastávkami, sjedeme až skoro na dno údolí k jednomu z mnoha vodopádů. Tady chvilku postojíme, vychutnáme si syrový, mokrý půvab místa a pěkně na kochačku se vrátíme k severnímu portálu tunelu. Náčelnictvo už pomalu někde sjíždí, tak se vydáme za nima, aby neměli starost o čeledník. Honza zmizí kdesi vpředu, já si naordinuju pomalou jízdu, hodně koukání kolem a vzpomínání s porovnáváním přes třicet let starých dojmů. Opět se trochu zatáhne, ale to vůbec nevadí, naopak. Kopce kolem tím jedině získají. Na konci sjezdu se naše parta opět dá dohromady, opustíme hory a podél bystřiny míříme do roviny údolí řeky Ort. Kousek před obcí Cârţişoara se po pravé straně mezi silnicí a říčkou objeví louka s pár stany. No, asi budeme stavět, a taky že jo. OK, vypadá to tu slušně, tak se zde na noc zastavíme. Najdeme si každý svoje místečko na poměrně

nerovné louce. Táboří se tu podle počtu ohnišť asi intenzívně – co však mi rozum nebere, je vlkodlašský způsob základní hygieny. Hned vedle ohnišť je totiž rozeseto lidských výměšků jako sedmikrásek. Co člověka vede k tomu, že se vysere hned vedle ohně, nechápu.... Když se k tomu ještě přidají kravské lívance, je docela technický rébusek umístit můj přeci jen větší staník bez potupného znečistění. V noci, až vyrazím za voláním přírody, to teprve bude hoňka a fekální adventůra :-(. Postaveno, a jelikož je ještě čas, vařím si plnohodnotnou večeři. Tedy, polévka nikoliv instantní, pak těstoviny s vepřovým masem, nakonec čaj s tyčinkou. Mňam. Jak to tak vyzerá, asi něco plechového masa dovezu zase domů. Je zajímavo, že ani dnes nikoho z grupy nenapadne se při večeři nebo po ní slízt na kus pokecu. Přitom místečko na břehu říčky k tomu přímo vyzývá. Ale tak se každej hlemejždí kolem svého stanu, až do doby, kdy se setmí a zalezeme. Individualismus, OK, ale teď a tady bych jej zrovínka moc neuplatňoval. No nic, lidi jsou všelijaký... a je třeba je tak brát. Dnes ujeto 205 km za 10 hodin, 24 minut a 27 sekund, při průměrné rychlosti 20 km/h. Nejvyšší bod 2051,8 m.n.m., nejnižší 444,2 m.n.m.

Přiznám se, že nocí, které jsem probděl nemoha usnout, jsem zase až tak moc v životě neprožil. Většinou usínám „s jednou nohou ještě na podlaze“, až to paní dochtor občas irituje. Právě uplynulá noc se ale může směle do krátkého seznámku nevyspání zapsat. Důvod? Říčka hned vedle stanu. Tomu, kdo tvrdí, že šumění toku uspává, nevěřte! To, co jsem měl takříkajíc z první ruky, nebylo uklidňující šumění, ale řev. A to jsem ze svého bydliště mezi trojkolejnou hlavní tratí, dálniční výpadovkou, vojenským letištěm a pod sestupovou trasou na pražskou Ruzyň, opravdu na ledacos zvyklý, a jen tak nějakej randál mě nerozhodí.... Vím o už za noci přijedším rumunském motorkáři, o kdejakém šustnutí kolem, usnul jsem až po třetí. A z pelechu vylejzám v šest, bych spakoval ještě za přijatelné teploty. Takže, moc jsem toho nenaspal, uvidím, jak na tom posléze budu. Poskakujíc mezi lejny svižně balím, mezitím posnídám. Naštěstí není zase tak velký hic, zbytek kolektivu si stěžuje na bodající hmyz, na mně ale až tak moc nelezou. Asi jim smrdím :-). Vše stíhám v pohodě, čtvrthodinku před osmou jsem tak připraven k odjezdu. Náčelník mě ani nepochválí.... :-(. Nojono, pochvalama se musí šetřit, a ukazovat čeledníku vlídnou tvář, to by se nemuselo vyplatit, klesl by morál a autorita načalstva :-).

Překvapivě zamlženým, ale suchým ránem míříme údolím řeky Olt po sametově hladké páteřní komunikaci na západ, až do městečka Avrig. Zde uhýbáme vlevo, neb použijeme zkratku do Talmaciu. Nic tím ale posléze nevyděláme, neboť těsně před jejím koncem se přichomejtneme k právě vyšetřované bouračce. Totálně zmuchlaný osobák stojí asi třicet metrů od cesty, u řeky. Nikde však nevidíme žádné mrtvoly, tak buďto jsou už aktéři na cestě do špitálu nebo na prosekturu, a nebo jsou Vlkodlaši odolní, nezničitelní, a jen postávají kolem. Nevím... ale při způsobu jízdy zdejších driverů se docela divím, že vidíme teprve první crash na naší pouti. Naštěstí, po chvilce se utvoří taková mezera, že využijeme jedné stopy a místem nehody se protáhneme. Další úsek naší pouti vede soutěskou přímo na jih. Silnice E81, trať, řeka, to vše v jednom. Hlavní tah oplývá množstvím kamiónů, hustota šílených vlkodlašských řidičů nabývá poměrně nepříjemných hodnot. Prostě a jednoduše, žádná radost z jízdy, oči na šťopkách dopředu dozadu, navíc mlhavé ráno se přehoupne do dusného dopoledne. Už abychom byli z tohohle maglajzu pryč. Bohužel, musíme zde zastavit na jedno tankování a dopolední kofeinový shot. Nic ale netrvá věčně. V Brezoi konečně opouštíme hlavní, ještě zastavíme na nákup těch pár nezbytností k jídlu a konečně zase zamíříme zpět do malebné přírody. Čeká nás dvojice průsmyků, nějaké to jezero, a hlavně, spousty zatáček a scenérií. Tak do toho! Pomalu, ale jistě stoupáme stále se zužujícím údolím řeky Lotru do průsmyku Malaia, kde na chvilku stavíme. Kromě nás tady nikdo není, provoz takřka nulový, ale nahoře v sedle je samozřejmě nezbytný prodejce. Naštěstí nabízí jenom nějaké ty místní produkty (sýr, med a co já vím), takže dejme tomu. Stejně mu ale nic nedáme utržit. Ze sedla vlevo směřuje zajímavá šotolinka, no, možná by bylo dobré vyrazit na hřeben, ale raději nic. Takže zase chvilku dolů. K Lacu Vidra dorazíme k jedné hodině, tedy obědovém čase. Najdeme si jeden sjezd k jezeru, pár set metrů a jsme u vody. Jindra s Evou končí na malém prostranství, kde už ale někdo z místních je. Honza objeví o kousek dál plně opuštěnou druhou zátoku. Náčelníci nemíní hejbnout pozadími, takže se k Honzovi přesunu sám. Necelou hodinku tak dlabeme, kecáme pospolu, vnímáme totální samotu kolem (trochu ruší mohutné haldy odpadků na kraji lesa) a alespoň mě je dobře. Po druhé hodině opouštíme nasyceni, napojeni i plni dojmů obědové místečko a pokračujeme. Na konci jezera mineme něco jako rekreační areál bývalého ROH a stoupáme do dalšího sedla, Groapa Seacă (1598 m n.m. – podle mne 1591 m n.m.). Silnice se opět mění na šotolinu, ovšem šotolinu takzvanou „luxusní“. Povrch víceméně rovný, žádné erozní rýhy, žádné větší a volně ložené šutry nebo hrubý štěrk. Víceméně pevný makadam, tedy dá se jet úplně

v pohodě na trojku, čtyřku. Kousek pod vrcholem stavíme a chvilku se věnujeme krajině kolem, je tu opuštěno a krásně... Další zastávku dáme už o kus níž u malého vodopádu, kde se nám pod koly odvíjí sice rozbitý, ale asfalt. Slunce dost ostře pálí, asi bude na řadě obvyklý odpolední lijavec. Koneckonců, jsou tři... A taky že jo, dole v údolí leží nad Petroşani bubák výrazných parametrů. Jindra na kraji obce zastavuje a velí mokrou variantu. OK, tak do toho. No, popravdě, kdybych věděl, co nás očekává, nevolil bych variantu pláštěnek, ale daleko účinnější variantu úkrytovou. To, co zažíváme na průjezdu městem, není jen tak nějaký přívalák či průtrž, to je spíše otevření nebeských přepadů. Rázem je na vozovce tak deset centimetrů vody, která se řítí z kopce tak, že se až bojím, aby nám to nepodrazilo kola. Ale ti vpředu jedou, jedu taky, i když kulový vidím a samo, vlkodlašští řidiči na nějaký mokrý motorkáře neberou nijaký ohled. Jeden óbrblb nekompromisně taranuje Honzu z vedlejší, jen díky hadímu úhybnému manévru Honza vyvázne. Pár protijedoucích, obzvláště jeden bezmozek v obřím SUV, ani nesníží rychlost při míjení a k přívalu přidá pár hektolitrů kalné břečky. Čurácíííí... ale co by člověk chtěl od vlkodlašských Tatarů.... hlavně, že oni seděj v suchu, křupani... Moje dešťovka, která roky odolávala ostrovním dešťům, tentokráte nekompromisně hází ručník do ringu a celkem rychle cejtím, jak mi vlhne soukulí a zadel. No, v tomhle vedru je to zatím spíš příjemný :-). Co je horší, že díky stoprocentní vlhkosti a rychlému ochlazení se mi extrémně mlží hledí, což u Schubertky není až tak obvyklé. S otevřeným pravda nejde moc ject, to by mi obří kapky vysklily bulvy. A tak se snažím, co to jde, držet se těch vpředu, což se naštěstí daří. Na výjezdu z města po hlavní „66“ na jih už prší daleko mírněji a když u první pumpy tankujeme, jen sem tam kapka padne. Za chvilku odbočíme vpravo na Lupeni, zde už není po průtrži ani památky, naopak hic jako kráva. Co nejdříve stavíme na opuštěném placu hned vedle myčky aut (to jsou ale paradoxy...) a urychleně se za pozornosti zdejších obyvatel zbavíme prochcaných pláštěnek. Pozoruju, že nejenom moje ochrana zklamala :-)), i ostatní mají půvabné mapičky na kaťatech. Působíme jako grupa gerontoidních inkontinentů :-)). Čeká nás dnešní poslední pasul, ale popravdě, nevím jestli jej stihneme překonat. Kam dojedeme, tam dojedeme. Ale je čas na odpolední odpočinkovou zastávku a kávičku – to vše zrealizujeme u klasického vlkodlašského Magazin-mixt na výjezdu z Uricani, takto zřejmě bývalého průmyslového města. O jeho dřívější slávě svědčí pusté a opuštěné komplexy kolem, stejně jako řady klasických socialistických činžáků, dneska už všelijak flikovaných. Ale kávička, stejně jako nealko pivo, je výborné, prodavačka ochotná až ukecaná. Za Uricani se vlády nad údolím opětně ujímá příroda. Lidská sídla rapidně ubydou, zůstanou spíše pastevecké nebo zemědělské usedlosti, semo tamo rozhozené po okolí. Široké údolí řeky Jiu Jiu se posléze změní v těsnou skalnatou soutěsku. Překvapením je naopak silnice – dole „normální“ místní kvalita, najednou se tady mění v silnici evropsko - alpských parametrů. Proč zrovínka tady, to věru nevím, provoz tu nižádný, už podle nánosů na hlaďounkém asfaltu. Zase jeden zdejší paradox,

námi neobjasnitelný. U jedné odbočky stavíme na poradu s mapou a nutnou sanitu, já ji využiju na prozkoumání odbočky, zdali by se tu nenašlo spaní. Nenašlo, vyjedu asi dva kiláčky strmé cesty, která končí na nákladišti vytěženého dřeva. Dál by se to dalo buď lehkým endurem, nebo těžkým Lakatošem. Místečko na stany ani náhodou, tak se s bžundou vracím. Pomalu pokračujeme luxusní silnicí stále výše a výše. Mineme pár slibných místeček, jeden tábor místní omladiny a najednou je tu ve stoupání konec asfaltu. Dál je jen hliněná a kamenitá klasika, paradoxně na konci perfektní cesty jsou dvě značky – konec zákazu předjíždění a konec omezené rychlosti na 30 km/h :-)). Tataři, co dodat.... My skončíme o kousek vejš, na vidlici dvou cest. Obě vedou nahoru, obě kvality nevalné, nikdo neví, kudy vlastně dál. Mapy ani GPSky tady nejsou moc platné, osobně bych byl spíše pro levou variantu. Ta druhá míří spíše lehce doprava podél odklánějícího se toku horské bystřiny. Nicméně, my musíme řešit, co teď a tady. Nakonec se otočíme a sjedeme o kousek níž, kde se snažíme něco povyptat u mlaďochů zde tábořících. Rezultát – projet to do Baile Herculane jde (jeden z mladíků prý tudy předevčírem jel), pravá cesta je ta levá, no a šotolina je prej hodně dlouho. Mudrujeme, nakonec převáží názor, že je toho dneska už dost a okolí si přímo říká o utáboření se. OK, nic proti tomu, jsme vysoko, je tu chladno, vody všude kolem co hrdlo ráčí, nikde nikdo, tedy řekl bych ideální konfigurace. No, ještě stáneček s chladivým pěnivcem kdyby byl.... Teď jen najít něco. U mlaďochů se nám zarazit nechce. Já si vzpomenu na odbočku vlevo asi dva kilometry níže, na jakousi paseku s rozpadlou salaší, Honza zase že prej viděl dole v údolí hezké zákoutí. No a můžeme se třeba i poptat u nějaké salaše. A jak řekli, tak udělali :-). Projedeme to celé až dolů do údolí, očucháme několik místeček (tedy snaží se čeledník, načalstvo spíše kontroluje ze zadních pozic), nakonec ale zvítězí ona paseka se salaší (1211 m n.m.). Navíc po jejím detailnějším průzkumu objevíme i zřejmě zhusta používané tábořiště, neb je tam ohniště, pod stromem přitesaný stůl s lavicemi, no a nahoře ve stráni i klasická suchá latrína. Tu ovšem zahlédnu později, při sběru dřeva. Rozbití tábora je dílem okamžiku, každý si najde to své místečko. Ještě se jdeme s Honzou mrknout na onu salaš, jestli by se tam nedalo přespat. Ale nedalo, Vlkodlašští se k téhle stavbě chovají jako ke všemu v jejich bezesporu krásné zemi – tedy zničí, co se dá a co nezničí, zanesou všemožným bordelem. Mimochodem, dovézt sem a metnout do rohu několik ojetých gum, to opravdu je čin hodný myšlenkového velikána :-(. Takže spaní v opuštěné salaši, jak jsme je kdysi párkráte zrealizovali v rakouských Alpách, to se v Retezatu konat nebude. Škoda. Tataři.... Cestou zpět se k nám přidruží jakýsi místňák, Georgiu podle něj, podsaditý mužík zřejmě „pod vlivem“ větším než malém. Pořád nás přesvědčuje, že náš fotbalovej mančaft hrál na skončeném majstršaftu v Africe fantasticky :-)). Asi si nás plete se Slovákama, ale vysvětlovat mu jemné ex - federální středoevropské nuance nemíním. Tak jen kejvu a souhlasím, když mu to udělá radost .... Naštěstí jen dojde k tábořišti a mizí. Ne však na dlouho :-). Postaveno, tedy pro mne je první na řadě očista. Dva dny upocenej, sundám vše až na to nejnutnější, beru ešus a ručník a mažu dolů k

potůčku. Tůňka na ponoření jaksi nejni, tak se nahatej stavím doprostředka a polejvám se shora ešusem. Sakra, nějak jim tam nahoře nefunguje bojler :-(. Rázem je mi dvoucentimetrová zima, jen se modlím, aby mne některá z našich divoženek nesjela pohledem. To by zase bylo drbů a keců! Ale naštěstí, valkýry se držej u stanů (bo medvědi, že áno...), takže po drsném osmělení si už improvizovanou sprchu skoro i vychutnám. Po očistě těla se na náčelníkův pokyn věnuji rozdělání ohně, neb prej komáří a tak. Ještě stáhnu z lesa nějaký to palivo a jdu se věnovat kuchtění. Opět hezky plná varianta, neb času i vody více než dost a hlad už taky dorazil. Podle tradice našeho spolčenstva opět každý dlabe to svý někde jinde v ústraní, i když velký stůl přímo nabízí společné posezení. Divno.... Po večeři dorazí zdola Georgiu ještě s jedním pořezem, zašli na kus řeči s malou petkou nějaké místní karmínově červené kořalky, já kontruji svoji bezbarvou. Čtvrthoďku posedíme, podle možností pokecáme, návštěvu ale rázně ukončí jejich drahé Vlkodlašky, které na ně začnou halekat od silnice. Co, tak na to nemusím umět vlkodlašsky, tohle je internacionální, stačí se zaposlouchat do intonace :-)))). Stmívá se, konečně na pár slov k zítřku dorazí i zbytek spolčenstva. Nu, pomalu se nám to krátí, zítra doufejme po překonání Retezatu dorazíme k Dunaji a podle grálu skončíme u našich krajanů v Banátu. Ale vybrali jsme fajné místečko, je tady překrásně, ticho, klid a mír, a možná i Evou vytoužení a vysnění medvědi.... A těch hvězd nad hlavou. Jediný, co tu nejni, je mobilní signál:-))) krásný to místo :-))). Dnes ujeto 259 km za 13 hodin, 19 minut a 59 sekund, při průměrné rychlosti 19 km/h. Nejvyšší bod 1591,1 m.n.m., nejnižší 308,3 m.n.m.

Den osmý – čtrnáctý ...bude pokračovat. Jirka na něm pracuje.... ...další upřesnění itineráře – na Webrovce Ivka Zemková, MCOR.