Left.gif (10785 bytes)
Midlle.gif (12243 bytes)
Right.gif (10788 bytes)
Přečetli jsme za Vás Nový portrét důchodového věku International Herald Tribune, 31. 5. 2001 Řízené střely proti rakovině International Herald Tribune, 31. 5. 2001 Sex v USA úspěšně konkuruje tomu nejlepšímu v Paříži International Herald Tribune Kupci pozor, použité ledviny na prodej Michael Finkel – International Herald Tribune Okolí bydliště a výskyt ischemické choroby srdeční N Engl J Med 2001;345:99–106.
Nový portrét důchodového věku International Herald Tribune, 31. 5. 2001 Poslední výzkumy ukazují, že emoční aspekty důchodového věku jsou mnohem komplexnější, než se dříve očekávalo. Výzkumníci se zaměřují především na ženy a na to, jak důchod ovlivňuje vztahy v páru. „Důchod byl dlouho považován za individuální a hlavně mužskou záležitost. Stále častěji se ale páry musí vyrovnat se dvěma důchody,“ říká hlavní autorka studie o párech v důchodu Phyllis Moen, profesorka sociologie na Cornellově univerzitě. Ke složitosti přispívá změna průběhu důchodu. Dříve znamenala penze konec placené práce. Nyní stále více lidí při penzi ještě pracuje na částečný úvazek. Ve své studii se profesorka Moenová zaměřila na 534 ženatých párů v důchodu nebo těsně před odchodem do penze v New Yorku. Výzkumníky zajímala spokojenost žen a mužů před a po odchodu do důchodu. Hlavním výsledkem studie je zjištění, že důchod je pro páry šťastným obdobím. Přechod do důchodu, definovaný jako první 2 roky penze, je ale náročný pro obě pohlaví. „Překvapilo mě, že pro páry byl přechod do důchodu stresující,“ říká profesorka Moenová. „Dřívější studie hovořily o období jakýchsi líbánek u mužů krátce po odchodu do důchodu. V tomto údobí, trvajícím 1–2 roky, mohli cestovat a cítili se dobře.“ Přechod do důchodu je stejně stresující pro muže i ženy. Přesto se mezi nimi nacházejí rozdíly. Ženy, které po odchodu do důchodu začaly opět pracovat, uvádějí vyšší manželskou spokojenost než ženy bez práce. U mužů je tomu naopak. Práce při penzi je v tomto případě spojena s více manželskými konflikty. Profesorka Moenová se domnívá, že rozdíl spočívá v přizpůsobení se typickému zaměstnání při penzi, které bývá pouze na částečný úvazek. „Pro ženy je jednodušší pracovat na částečný úvazek, neboť s větší pravděpodobností tak již v minulosti pracovaly,“ pokračuje. Celkově studie zjistila, že manželé a manželky jsou šťastnější, pokud jdou do důchodu ve stejnou dobu. Největší problémy se vyskytovaly, když šel jako první do penze muž. To přisuzuje profesorka Moenová nezvyklé roli, kdy žena pracuje a muž je doma. Maximiliane Szinovacz, profesorka vnitřního lékařství na Eastern Virginia Medical School, došla k podobnému závěru. „Manželé prostě nejsou zvyklí být sami doma,“ vysvětluje. „Na povrch se tak mohou dostat otázky statutu a moci v manželství.“ Zdroj stresu pro ženy ale může spočívat v něčem jiném. Někdy se stane, že muži odcházejí do důchodu v momentě, kdy ženy jsou na vrcholku kariéry, říká Joel Savishinsky, autor knihy popisující osudy 26 penzionovaných osob. „Není výjimkou, že žena je na vrcholku kariéry ve chvíli, kdy její muž odchází do důchodu,“ říká. „V tomto případě je potřeba se v rámci páru rozumně dohodnout.“ Problémy s odchodem do důchodu ale většinou nevedou k rozvodu. 60 % párů dokonce uvádí, že se jejich manželství po odchodu do důchodu zlepšilo. „Stejně jako první 2 roky manželství, jsou počáteční fáze důchodu největší zkouškou. Většina se ale dokáže přizpůsobit,“ dodává prof. Savishinsky. Shoduje se s ostatními výzkumníky na tom, že přechod do důchodu může usnadnit, když páry neplánují
pouze finanční přežití. Páry by měly uvažovat, co budou v důchodu dělat, a hovořit o těchto otázkách. „Plánujeme naši kariéru, ale neplánujeme naše důchody,“ říká profesorka Moenová. „Na důchod bychom se měli dívat jako na přechod k novým možnostem.“ Thaj
Zpět Řízené střely proti rakovině International Herald Tribune, 31. 5. 2001 Testy léku STI-571 (Gleevec) ukazují, jak účinné mohou být „na míru šité“ léky (custom-designed). Gleevec je pouze jedním z preparátů v současné době vyvíjených tímto způsobem. Nová generace léků proti rakovině je výsledkem desítek let molekulárně biologického výzkumu nádorů. Nové léky dokáží na rozdíl od klasických léčebných postupů [cytostatika nebo radiace], které poškozují i zdravé tkáně a způsobují závažné vedlejší účinky, zabíjet pouze nádorové buňky. Tyto preparáty by měly efektivněji eliminovat nádor, při menší zátěži pro pacienta. Gleevec zatím účinkuje pouze u dvou poměrně vzácných nádorů. Výsledky jsou však překvapivě dobré, i když experti nabádají k opatrnosti. Lék je zatím k dispozici poměrně krátkou dobu a není proto možné se vyjadřovat k jeho dlouhodobé účinnosti. Gleevec se podává ve formě tablet. Jeho užívání vyvolalo remisi u 90 % pacientů v počátečních stadiích chronické myeloidní leukemie a u 60 % osob s gastrointestinálním stromálním nádorem – vzácnou, ale smrtelnou formou nádoru žaludku. Letos byl lék schválen FDA. „To je skutečně fantastický průlom v léčbě pacientů s chronickou myeloidní leukemií. Jedná se ale také o potvrzení myšlenky, že pokud známe cíle, dokážeme vyvinout účinné preparáty,“ říká Frank McCormick, ředitel onkologického centra na Kalifornské univerzitě v San Francisku. Harold Varmus, prezident Memorial Sloane-Kettering Cancer Center, mluví o výsledcích léčby Gleevecem jako o: „velmi významném důkazu, který může ukázat veřejnosti, že investice mohou vést k vývoji léků, které působí tak, jak jsme si posledních 20–30 let přáli.“ Gleevec je malá chemikálie, která poškozuje signální bílkoviny, např. abl. To vede k odumírání rakovinných buněk. Zdá se, že maligní buňky jsou tak závislé na svých hyperaktivních signálních drahách, že jejich přerušení je pro ně smrtícím úderem. Varmus říká, že testy Gleevecu u lidí a podobné výsledky z experimentů u myší naznačují, že vypnutí hyperaktivních signálních proteinů se může stát obecnou strategií, jak přinutit rakovinné buňky ke spuštění autodestrukčních mechanizmů vlastních každé buňce. Ukazuje se, že signální proteiny i hyperaktivní protein, který způsobil rakovinu, mohou být vhodným cílem pro vývoj nových léků. Z analýzy lidského genomu je známo, že přibližně 1/5 všech lidských genů kóduje proteiny, které hrají roli v buněčné signalizaci. Zvláštní skupina těchto proteinů, známá jako tyrozin kinázy, je obzvláště náchylná k poruchám. Hyperaktivní formy těchto bílkovin se vyskytují v mnoha typech lidských nádorů. Existuje asi 90 druhů tyrozin kináz. 58 z nich je umístěno v zevní membráně buněk. Tyto bílkovinné receptory jsou aktivovány hormony a přenášejí signály do nitra buňky. Zbylých 32 tyrozin kináz působí v nitru buňky a přenáší signály do jádra. Gleevec měl původně inhibovat receptorovou kinázu PDGFR-beta, která je hyperaktivní při gliomech. Ukázalo se ale, že preparát inaktivuje ještě další kinázové receptory, a to tzv. c-kit, který je zvýšeně exprimován v gastrointestinálních stromálních nádorech a abl, cytoplazmatickou kinázu, která hraje roli při vzniku myeloidní leukemie. Řada společností vyvíjí léky příbuzné Gleevecu. Iressa od firmy AstraZeneca je ve fázi 3 klinického zkoušení, což je poslední krok před schválením FDA. Tento lék působí proti receptoru epidermálního růstového faktoru, který je zvýšeně aktivní u non-malobuněčného karcinomu plic. Novartis, firma která vyvinula Gleevec, také pracuje na preparátech inhibujících receptory pro epidermální růstový faktor a vaskulární epiteliální růstový faktor. Tyto preparáty mají sice malý, ale významný léčebný účinek. K jeho potvrzení je potřeba provést rozsáhlé a nákladné klinické studie. „Každopádně se ale jedná o počátky racionálnější terapie,“ říká Gregory Burke, šéf vývoje v onkologické sekci Novartis. Proteinkinázy jsou vhodným cílem pro vývoj nových léků, neboť často hrají roli při vzniku nádorů a lze je inhibovat různými preparáty. Dysfunkční signalizační bílkoviny jsou ale jen jednou z porouchaných
komponent nádorových buněk. Další třídou jsou látky, které ovládají dělící cyklus buňky. Jednou z nich je např. protein označovaný Rb. Úlohou Rb je blokovat dělení buňky, pokud není v dobrém genetickém stavu. Všechny nádorové buňky tedy musí inaktivovat své Rb bílkoviny, a to buď přímou mutací v genu pro Rb nebo nepřímo mutací genů, které Rb kontrolují. Buňka, která ztratila kontrolu nad svým buněčným cyklem, se chová abnormálně a začíná vysílat signály, které jsou přijímané kriticky důležitou bílkovinou p53. Jednou z úloh p53 je aktivovat buněčné autodestrukční mechanizmy, a tím zabránit malignímu zvratu. Mnoho nádorových buněk sabotuje své p53 geny přímo nebo nepřímo. Chyby v proteinech Rb a p53 jsou časté u solidních nádorů a zřejmě hrají klíčovou roli v jejich patogenezi. Hyperaktivní signální protein lze inhibovat vhodným preparátem. U defektních nádorových supresorů, jak jsou tyto bílkoviny označovány, podobný postup není možný. Přední onkologický výzkumník Bert Vogelstein z univerzity Johnse Hopkinse se domnívá, že léky příbuzné Gleevecu nebudou příliš účinné u solidních tumorů. Gastrointestinální stromální nádor je sice také solidní tumor, ale pochází z jiné třídy buněk než ostatní solidní nádory. Je tedy výjimkou z tohoto pravidla. Doktor Vogelstein je také skeptický, co se inhibice proteinů zvýšeně exprimovaných po vyřazení p53 týče. Doktor McCormick z U.C. San Francisco vyvinul rafinovaný způsob, jak zacílit léky přímo na nádorové buňky s inaktivovanými tumor supresorickými geny. Používá geneticky změněné viry, které dokáží růst pouze v buňkách s inaktivovanými geny p53 nebo Rb. Jeden takový virus, označovaný Onyx-015, byl úspěšně použit při léčbě nádorů krku a hlavy a dostává se nyní do 3. fáze klinického testování. Preparát je účinný i v léčbě kolorektálního karcinomu, který již metastázoval do jater. Virus je ale ničen imunitním systémem příjemce. Musí být tedy injikován přímo do nádoru, nebo, jako v případě jaterních metastáz, do jaterní tepny. Virus infikuje nádorové buňky a množí se v nich. Zdravé buňky nenapadá. V několika případech dokázal zcela rozpustit i velké solidní nádory. Kromě imunitního systému je překážkou pro úplný úspěch tohoto preparátu také skutečnost, že nádory často obsahují vrstvy zdravých buněk, které brání v šíření viru do všech částí tumoru. Onyx-015 napadá buňky s inaktivovaným p53 proteinem. Jiný virus, Onyx-411, účinkuje na buňky s inaktivovaným Rb genem. V obou případech se jedná o pozměněné adenoviry. Adenoviry se replikují tím, že nutí infikované buňky k dělení. K tomu ale musí dokázat překonat mechanizmy, které dělení buněk brání. O něco podobného usilují i nádorové buňky. Viry k tomu používají např. gen zvaný E1B, který v buňkách inaktivuje p53, a E1A gen, který vyřazuje z činnosti Rb protein. Virus Onyx-15 má inaktivovaný E1B gen a nemůže se tedy množit v normálních buňkách s funkčním p53 genem. Volně se ale množí v rakovinných buňkách, ve kterých je tento gen nefunkční. Onyx-411 je zase adenovirus schopný růstu pouze v přítomnosti E2F proteinu. Rb přímo inhibuje tuto bílkovinu a nachází se ve vysokých koncentracích pouze u rakovinných buněk s porušeným Rb proteinem. Podle dr. Vogelsteina představují Onyx viry rafinovaný nový způsob léčby, který ale stále musí překonávat řadu komplikací, jako např. imunogenicitu a dopravení do cílového místa. „Dostali jsme se na kritickou křižovatku. Víme toho velmi mnoho a vkládáme velké naděje do vývoje nových druhů léčby,“ pokračuje, „ale cesta která nás čeká nebude jednoduchá.“ Komentář: Signální proteiny hrají významnou roli i v psychiatrii, konkrétně v účincích antidepresiv či lithia. Také se ukazuje, že řada psychopatologií je doprovázena neurodegenerací. Cílené zásahy do buněčného cyklu a řízená neurogeneze by mohly být cenným a kauzálním spíše než symptomatickým doplňkem psychofarmakologického armamentária. Thaj
Zpět Sex v USA úspěšně konkuruje tomu nejlepšímu v Paříži International Herald Tribune Zapomeňte na fantazírování o divokých pařížských nocích, zapomeňte na knihy z červené knihovny a zálibu Hollywoodu v Moulin Rouge. Stejně tak zapomeňte na vychloubačnost Francouzů a jejich ohrnování nosu nad americkou prudérií.
Je pravdou, že milostné písně asi zní lépe ve francouzštině, pokud ale přistoupíme k praxi, tak to, co se děje v budoáru v Cherbourghu, je v zásadě to stejné, co hýbe ložnicemi v Cincinnati. To jsou výsledky výzkumů srovnávajících sexuální zvyklosti na obou stranách Atlantiku. „V našich představách jsou Francouzi velmi sexy a eroticky založení. Představujeme si, že franzouzští muži mají mnoho milenek a nikomu to nevadí.“ říká hlavní autor tohoto výzkumu, profesor sociologie John Gagnon ze State University of New York. „Ale to, co si lidé o sexu myslí a co ve skutečnosti dělají, jsou dvě výrazně odlišné věci.“ Profesor Gagnon a jeho kolegové analyzovali data ze dvou rozsáhlých studií, týkajících se heterosexuálních vztahů. Jednalo se o National Health and Social Life Survey, ve které byla shromážděna data od 3432 Američanů ve věku od 18 do 59 let a Analysis of Sexual Behavior ve Francii, studie u 4580 Francouzů ve stejném věkovém rozmezí. Obě studie byly provedeny v roce 1992. Francie a USA byly vybrány, neboť otázky kladené v obou studiích jsou srovnatelné. Studie nalezla několik zajímavých rozdílů, ale ve většině oblastí byly výsledky prakticky shodné. „Dospělí Francouzi a Američané jsou si ve svém sexuálním chování velmi podobní,“ uzavírají výzkumníci. „Nalezli jsme velmi podobné vzorce sexuálního chování v průběhu života od mladé dospělosti do pozdního středního věku.“ Tak např. monogamie je značně rozšířená v obou zemích. 90 % mužů a žen žijících v páru uvádí, že během posledního roku měli jenom jednoho sexuálního partnera. Je jasné, že respondenti nemusí vždy říkat pravdu. Američané starší 30 let jsou mírně monogamnější, než Francouzi. U Francouzů je zase větší procento monogamie ve věkovém rozmezí 18–29 let. U samostatně žijících osob byla větší tendence k monogamii ve Francii. 69 % Francouzů a 85 % Francouzek žijících samostatně uvádí věrnost jednomu sexuálnímu partnerovi v průběhu posledního roku. V USA se takto chová 48 % mužů a 66,5 % žen. Studie neodhalila významné rozdíly mezi oběma zeměmi v délce manželství. Francouzi a Francouzky, kteří vstoupili do monogamního vztahu, v něm setrvávali déle než jejich americké protějšky. Michael Bozon, sociolog z Institut National d´Etudes Demographiques v Paříži uvádí, že myšlenka stabilního monogamního vztahu mezi dvěma lidmi žijícími odděleně je lépe zavedena ve Francii než v USA. V protikladu k tomu ale svobodní Američané: „jsou častěji bez jakéhokoliv partnera, nebo naopak s mnoha partnery.“ Jeden z důvodů pro delší monogamní vztahy ve Francii je skutečnost, že respondenti Americké studie udávali v průměru více sexuálních partnerů za život než Francouzi. Průměrný muž v USA vystřídá 16 partnerů za život. Ve Francii je to 13. Američanky uvádějí 6 partnerů, Francouzky jenom 4. Francouzi uvádějí vyšší frekvenci pohlavních styků než Američané. To může být způsobeno tím, že lidé žijící v monogamním vztahu mají sex častěji. 55 % Francouzů a 49 % Francouzek uvádí 2–3 pohlavní styky týdně. Podobnou frekvenci ale uvádí jen 33 % Američanů a 31 % Američanek. Asi 60 % Američanů a třetina Francouzů má jeden a méně pohlavních styků týdně. „Párový život přináší jasné sexuální výhody,“ tvrdí Pepper Schwartz sociolog z Washington University. Největší rozdíly v sexualitě se nacházely mezi jedinci, kteří nežijí v páru a mezi ženami. Více Francouzek než Američanek, které nežijí v párů, uvedlo, že během posledního roku neměly žádného sexuálního partnera. Pokud nějakého měly, tak častěji než Američanky pouze jednoho. „Vzorce výběru sexuálního partnera jsou ve Francii a v USA odlišné. Mladé Francouzky jsou při výběru sexuálních partnerů pomalejší a stabilnější než ženy v USA,“ napsali výzkumníci v závěrečné zprávě. Rozdíly jsou ještě markantnější u starších žen. V obou zemích dochází k poklesu sexuální aktivity s věkem. Více Američanek než Francouzek přes 50 let je sexuálně nečinných. 78 % Američanek přes 50 žijících samostatně nemělo v posledním roce žádného sexuálního partnera. Ve Francii to bylo pouze 52 % žen ze stejné skupiny. „Francouzky jsou sexuálně aktivní do vyššího věku než Američanky,“ říká prof. Gagnon. Domnívá se, že je to způsobeno tím, že Francouzi považují ženy za atraktivní i ve vyšším věku, zatímco Američané spojují atraktivitu s mládím. „I Francouzky samy se považují za atraktivní i ve vyšším věku,“ dodává. Výsledky jiných studií dokládají, že sexuální aktivita žen po padesátce ve Francii během posledních 30 let stoupla. Je možné, že podobný trend je patrný i v USA, ale je pomalejší. Výsledky studie silně podkopávají představy o francouzském sexuálním volnomyšlenkářství, ale i o sexuální tvořivosti v zemi, které je vzdáván hold za vynález menage ŕ trois.
Prof. Gagnon a kolegové nalezli jen málo rozdílů v sexuálních praktikách upřednostňovaných v obou zemích. 95 % respondentů uvádí vaginální styk v průběhu poslední soulože. 40 % Francouzů a 35 % Američanů uvádí orální sex. Tento rozdíl není statisticky významný. Výsledky jsou v souladu s výzkumy provedenými během posledních dekád. Může se zdát, že jsou to vždycky cizí státy, kde je v ložnicích veseleji, ale skutečnost je taková, že sexuální chování většiny lidí je výrazně konzervativní. „Slova jsou větší než činy,“ uzavírá prof. Gagnon. Komentář: Podobné studie by se daly použít k posouzení pohlavního dimorfizmu, co se pravdomluvnosti týče. Bylo by zajímavé konfrontovat odpovědi týkající se frekvence pohlavních styků v rámci páru. V tomto případě budou zřejmě výpovědi žen blíže realitě. U celoživotního počtu partnerů se zase domnívám, že muži nadsazují a ženy podhodnocují. Pokud ale ženy také přehánějí, tak je to dobrá zpráva (pro muže). Zase tím ale klesá množina příležitostí pro muže, hledající polygamní vztahy, nebo nadměrně stoupá vytíženost polygamních žen. Thaj
Zpět Kupci pozor, použité ledviny na prodej Michael Finkel – International Herald Tribune Po 4 letech dialýz, bez jakéhokoliv náznaku, že by se mohl blížit na přední místa čekací listiny pro transplantace, se Moshe Tati rozhodl koupit si ledvinu. Těsně předtím však dostal infarkt, který snížil jeho šance získat ledvinu oficiálním způsobem a posunul jej zpět na čekací listině. Panu Tatimu bylo 43 let, umíral a nikdo z jeho rodiny nebyl vhodný dárce. Rozhodl se tedy zavolat obchodníkovi. Pan Tati žije v Izraeli. Izrael je poměrně aktivní, co se mezinárodního obchodu s orgány týče. Trh s orgány, který je samozřejmě ilegální, je tak rozsáhlý a dobře organizovaný, že jediná transakce často probíhá na 3 kontinentech. Obchodník z Los Angeles např. zjistí, že vhodným dárcem pro Itala s renálním selháním by byl prodejce v Jordánsku a objedná ho na operaci v Turecku. Občas se obchoduje se srdci, plícemi a játry, ale ledviny jsou hlavním prodejním artiklem, a to hned ze dvou důvodů. Je po nich největší poptávka – na čekací listině pro transplantaci ledvin je momentálně jen v USA 48 963 osob. Na srdce čeká méně než desetina tohoto počtu. Ledvina je jediným důležitějším orgánem, který může být bez závažných komplikací odebrán zdravé osobě. Druhá ledvina vše zvládne. Jinými slovy, v případě ledvin existují kupci i prodejci. Prodej lidských orgánů, ať už pochází od živých osob, nebo mrtvol, je protizákonný prakticky ve všech státech, snad s výjimkou Iránu. Je také odsuzován většinou světových lékařských organizací. I přesto však v Izraeli a dalších zemích (Indie, Turecko, Čína, Rusko a Irák) obchod s orgány vzkvétá. Placení za orgány je v Izraeli již natolik běžné, že existují případy, kdy pacient odmítl nechat si darovat ledvinu od příbuzného. „Proč bych měl riskovat, že se něco stane mému rodinnému příslušníkovi?“, argumentoval jeden pacient. Pro tyto pacienty je koupě ledviny od osoby, kterou nikdy nepotkali a která je většinou chudá a pochází ze vzdálené cizí země, přijatelnější možností. „Seženu Vám ledvinu okamžitě,“ oznámil obchodník, kterého pan Tati kontaktoval. „Potřebuji ale peníze.“ Řekl si o 145 000 dolarů v hotovosti a dopředu. Tato suma prý pokryje všechny výdaje od nemocničních poplatků, přes odměnu pro dárce, ubytování pro doprovázející členy rodiny i letenky do země, kde bude operace provedena. Cesta potrvá asi 5 dní a místo operace se dozví až na poslední chvíli. Podle slibů obchodníka s nimi poletí jeden z nejlepších transplantačních chirurgů z Izraele, který operaci provede. Pan Tati si měl sám zařídit krevní a tkáňové testy, podle kterých mu najdou vhodného dárce. „Mohu Vám zaručit, že půjde o živého dárce,“ lákal jej obchodník, „mladého, silného muže. Rozhodně Vám nedáme ledvinu z mrtvého dárce.“ Právě poptávka po živých dárcích je dalším důvodem, proč pacienti na dialýze dávají přednost koupi orgánů. Legálně transplantované orgány totiž ve většině případů pocházejí z mrtvých dárců. Ledvina mrtvého dárce má medián životnosti zhruba 11 let, ledvina živého přes 20. Teprve na palubě letadla na Ben-Gurionově letišti v Tel Avivu se pan Tati a 3 další pacienti v podobné situaci, dozvěděli, že poletí do Turecka. Odběr ledviny provedl turecký tým, transplantaci samotnou
provedou Izraelští specialisté a sestry, kteří prý letí s nimi. Když se pan Tati po operaci probudil, stál vedle jeho lůžka izraelský doktor a usmíval se. „Řekl mi, gratuluji, všechno je v pořádku,“ vzpomíná pan Tati. „Prý jsem už i močil, poprvé po 4 letech. Prý to je naprostý úspěch. Necítil jsem se ale dobře. Bolelo mě všechno od krku po žaludek. Pak jsem omdlel.“ Pan Tati dostal druhý infarkt, tentokrát vážný. Celé jeho tělo bylo napuchlé. Rychle jej převezli zpět do Izraele, kde mu v krvi nalezli toxiny. Pět dní po první operaci musel být reoperován a transplantovaná ledvina mu byla odstraněna. V nemocnici strávil 2,5 měsíce. Ani jednou za tu dobu jej nekontaktoval izraelský chirurg, který provedl první operaci. Od cesty pana Tatiho za novou ledvinou uběhly 4 roky. 3 další pacienti, kteří s ním cestovali, jsou v dobrém stavu a nepotřebují již dialýzu. Minulý rok slavili výročí. V den transplantace uspořádali oslavu. Pan Tati se nezúčastnil. 4x týdně dochází na dialýzu. Jedno sezení trvá 3,5 hodiny. „Stále se cítím unavený,“ říká. Od nevydařené transplantace nemůže pracovat a stále ještě nesplatil půjčku, bez které by si transplantaci nemohl dovolit. Pan Tati se obrátil na právníka, aby podal žalobu pro zanedbání lékařské péče. Téměř okamžitě jej kontaktoval obchodník. Pokud stáhne žalobu, zopakují mu zdarma transplantaci. Tentokrát, slíbil mu obchodník, nenastanou žádné chyby. Pan Tati nabídku přijal. „Ještě nejsem připravený na novou transplantaci,“ říká, „ale dialýza mě zabíjí.“ Pokud se na případ pana Tatiho zeptáte dr. Michaela Fridlaendera, řekne Vám, že se jedná o jasný doklad pro legalizaci obchodu s ledvinami. Dr. Friedlaender je nefrolog v Hadassah University Hospital v Jeruzalémě. Staral se o pana Tatiho před a po jeho cestě do Turecka. Je také jedním z nejvíce citovaných lékařů, co se obchodu s orgány týče. Na konferenci v Dánsku v roce 1999 byl prvním izraelským lékařem, který veřejně požadoval změnu zákonů týkajících se prodeje orgánů. „To, co se nyní děje, je absurdní,“ říká dr. Friedlaender. „Letadla odlétají každý týden. Za posledních několik let opustilo zemi 300 mých pacientů a vrátilo se s novou ledvinou. Někteří jsou v pořádku, jiní ne. Radši, než se k tomuto problému stavět zády a vystavovat naše pacienty nekontrolované péči organizované nelegálními organizacemi, bychom se měli snažit tyto operace legalizovat a regulovat.“ Stávající systém orgánových transplantací prostě nefunguje, uvádí dále dr. Friedlaender. Mezi lety 1990–1999 se navzdory početným marketingovým pokusům přimět lidi k podpisu dárcovské karty rozrostla čekací listina na transplantaci ledviny 5x rychleji než seznam dárců. Koncem desetiletí bude průměrná čekací doba na transplantaci ledviny přes 10 let. Dr. Friedlaender uznává, že hrozí jisté vydírání chudých národů. Na druhou stranu si ale myslí, že není v ničí pravomoci říkat lidem, co mohou, nebo nemohou se svými orgány dělat. „Necháváme lidi darovat ledviny zdarma, tak proč bychom jim za to nemohli platit?“ Podle doktora Friedlaendera z toho mají nakonec profit všechny zúčastněné strany: lékaři, nemocnice, sestry a samozřejmě příjemci. „Proč by lidé, kteří darují ledvinu, měli podstupovat všechny nepříjemnosti s tím spojené zdarma?“ Názory dr. Friedlaendera jsou poměrně široce přijímány. Nedávná studie organizovaná v USA National Kidney Foundation zjistila, že téměř polovina respondentů se přiklání k nějaké formě kompenzace za darování orgánu. Nancy Shepher Hughes, spoluzakladatelka organizace dohlížející na transplantace orgánů, je hluboce znepokojena. „S dárci orgánů se nejedná jako s lidmi ale jako s komoditami. Byli redukováni na balíky náhradních dílů,“ pokračuje. „Lékaři by se neměli podílet na transplantacích, které zvýhodňují jednu společenskou třídu před druhou. Lékaři by měli chránit těla. Také bychom měli hledat lepší způsoby, jak pomoci chudým vrstvám, a to jinak, než že je rozebereme na součástky.“ Obchod s ledvinami je velmi proměnlivý. Nejdříve se jezdilo do Indie, potom Číny, Ruska a nyní do Turecka. Momentálně i Turecko přestává být populární a obchod se přesouvá do Moldavska a Rumunska. Podle dr. Friedlaendera jedna organizace předčí všechny ostatní. Nabízí transplantace od špičkových chirurgů, s dokonalou pooperační péčí a úspěšností, která konkuruje nejlepším americkým klinikám. Nejedná se o žádné falešné sliby. I cena – 20 000 dolarů je přijatelná. Někteří lidé dokonce tento program idealizují jako vzor toho, jak by mohl jednou fungovat legalizovaný obchod s orgány. Jedná se o Irák. „Viděl jsem jejich výsledky,“ říká dr. Friedlaender. „Pokud si chcete nechat ilegálně transplantovat ledviny, udělejte to v Iráku.“ Rodina mladého Palestince Samiho (nepřál si uvést své celé jméno) dokazuje, jak je Irácký systém účinný. Sami – 22letý student – zjistil, že trpí vážným geneticky podmíněným onemocněním ledvin. Okamžitě byl zařazen do dialyzačního programu a lékaři začali vyšetřovat jeho sourozence na přítomnost stejné choroby. Starší sestra Rana a mladší sestra Samia také trpí chronickým renálním selháním. Nejhůře na tom byla 27letá Rana. Spolupacientka jí řekla, že nejlépe jí transplantaci provedou v Iráku. Rana byla pryč 40
dní a vrátila se ve výborném stavu se zdravou, fungující ledvinou. Celková suma, kterou zaplatila za 6 týdnů na jednolůžkovém nemocničním pokoji, za vybavený apartmán pro rodiče, veškeré lékařské poplatky, včetně odměny pro dárce, činila 20 000 dolarů. Jako druhá šla její sestra Samia. Po více než měsíci se vrátila s perfektně fungující ledvinou. V srpnu přišel na řadu Sami. 2. den pobytu v Iráku mu představili dárce. Jednalo se o Essama – 24letého Palestince z Jordánska. Žil se 4 bratry, sestrou a rodiči v jedné místnosti. Rodina neměla žádné peníze. Essam cítil jako nejstarší syn povinnost pomoci rodině, a tak odjel do Bagdádu. Jako dárce dostal asi 2 000 dolarů, což představuje roční mzdu manuálního pracovníka na Blízkém východě. „Byl zasnoubený,“ vzpomíná Sami. „Peníze prý pomohou jeho rodině a jemu umožní začít manželský život. Řekl, že je šťastný, že mi může pomoci.“ Etika takového „obchodu“ snad nepotřebuje komentáře... Thaj
Zpět Okolí bydliště a výskyt ischemické choroby srdeční N Engl J Med 2001;345:99–106. Jedním z výsledků rozsáhlé americké studie rizika aterosklerózy je zjištění, že ischemické choroby srdeční (ICHS; podle definice případu šlo především o infarkt myokardu) pravděpodobněji postihují osoby žijící v méně příznivém okolí než ty, kteří žijí na „dobré adrese“, a to bez ohledu na jejich sociální a ekonomické postavení. Dosavadní studie sice již potvrdily vliv geografických proměnných na mortalitu na kardiovaskulární nemoci, ale protože byly předmětem analýzy územní celky a nikoli jednotlivci, nebylo možné určit, do jaké míry je odlišná mortalita v územních celcích způsobena rozdíly mezi obyvateli a do jaké míry přímo charakteristikami těchto oblastí. Prospektivní studie rizika výskytu aterosklerózy ve čtyřech oblastech Spojených států umožnila spojit individuální údaje o 13 009 osobách sledovaných po dobu 10 let s charakteristikami jejich bydliště získanými při sčítání lidu v roce 1980. Skór vyjadřující kvalitu bezprostředního okolí bydliště byl zkonstruován z ukazatelů socioekonomického postavení obyvatel sledované malé územní jednotky (bloku), jako je např. průměrný příjem domácnosti, podíl osob se středním a vyšším vzděláním apod. Individuální data zahrnovala informace o faktorech, které mají prokázaný vliv na vznik kardiovaskulárních nemocí, jako je kouření, fyzická aktivita, stravování, hladina cholesterolu, krevní tlak, tělesná hmotnost (body mass index) a diabetes. Výsledky byly analyzovány pro čtyři skupiny rozdělené podle pohlaví a rasy. Celkem bylo u sledovaného souboru 13 009 osob zjištěno 615 případů ICHS (infarktu). Míra incidence na 1000 osobolet dosahovala hodnoty 7,3 pro muže a 2,8 pro ženy bílé populace; 8,0 pro muže a 4,5 pro ženy černé populace. Ve všech skupinách byla incidence ICHS nižší u osob žijících v kvalitnějším okolí. Statisticky významný rozdíl v incidenci vzhledem ke kvalitě místa bydliště přetrval i po kontrole vlivu socioekonomických charakteristik (příjem, vzdělání a typ povolání), respektive socioekonomických charakteristik a rizikových faktorů. Bydlení v třetí, nejhůře hodnocené kategorii bydliště v porovnání s první, nejlepší kategorií bydliště, s sebou neslo o 70–90 % vyšší riziko výskytu ICHS u bílé populace a o 30–50 % vyšší riziko u černé populace. Studie potvrdila známou skutečnost, že rozdíly v incidenci kardiovaskulárních nemocí u různých socioekonomických skupin nelze vysvětlit pouze působením rizikových faktorů. Lze uvažovat o tom, že zde působí další (např. psychosociální) charakteristiky bezprostředního okolí bydliště, které nejsou dosud zahrnovány mezi známé rizikové faktory. Závěrem autoři upozorňují na význam zjištěných skutečností pro prevenci, která by neměla při plánování účinných opatření opomenout vliv sociálních a ekonomických faktorů na vznik nemoci. -drag-
Zpět
Left.gif (10785 bytes)
Midlle.gif (12243 bytes)
Right.gif (10788 bytes)
