Jak jsme málem nepřišli o panictví aneb naše první rallye Autor: Petr Kubíni, 23. 12. 2011 15:09 Vyprávění musím začít představením našeho týmu, hlavně pro Vaši představu, s jakými „individui“ budete mít na dalších řádcích čest se seznámit.
eW
R
C
.c z
V týmu jsou 2, slovy dva řidiči jednoho závodního vozu, žádný spolujezdec. Možná trochu k nepochopení, ale pořád se chlapci nedohodli, který bude řídit. Vašek a ……….. Pepík, ne Eva . Jednoho pozdního večera, možná to už bylo k ránu, se domluvili, že si postaví závodního žigulíka. A tak to všechno začalo. Před 3 roky. Od nápadu nebylo daleko k činům, všechno se začalo pohybovat (sice pomalu, ale jistě) správným směrem, trvalo to tedy vše ale dost dlouho . Asi jako u hodně nadšenců nebyly penízky vždycky tam, kde být měli. Tedy někde poblíž nás.
Ale letos motor konečně zavrčel a srdíčka začala bouchat zase o něco rychleji. První testování mělo přijít na podzimním „škoda srazu“ v Běšinech. Všechno se nestihlo, takže padlo rozhodnutí, že se kluci svezou jenom na Činovském „okruhu“. Jedno kolo na zahřátí, druhý trošku přidat plyn. Přece jenom tam bylo dost známých. Třetí kolo, vystřídání řidiče (už jsem psal, že se ty vo.ové ještě nedohodli) a ouha, za autem se začíná objevovat nějak moc kouře. No jistě, těsnění pod hlavou. Nově udělaný motor a takhle nás zradí. Ale nebudem zdržovat, motor se přes několik problémů (vite …….) podařilo dát do provozu a my mohli vyrazit na rallye do Líní. Přihlášku jsem posílal při počtu jezdců 64 (v té době bylo max 70), udělal hned převod z banky a
čekal se staženýma půlkama, jestli nám ji pan ředitel potvrdí. Stalo se a sny začínaly nabírat na realitě. Jediné, co zatím nebylo OK byl motor žigulíka a všichni jsme byli trochu ve stresu. V pátek odpoledne začal motor příst jako kotě. Jak jsem již psal, na Činově fouklo těsnění pod hlavou, to se dalo dohromady, ale motor pořád ne a ne jít na všechny válce. No nakonec, jak to tak bývá, banalita, radši nebudem rozepisovat.
eW
R
C
.c z
Ještě ve čtvrtek mi Pepíno volá, že mu padlo zapůjčení káry na víkend. A safra, problém. Ale problémy jsou tu pro manažery, aby je řešili ;-). Mimochodem, tedy já, Petr nebo Kuba, jak chcete, další člen týmu a tedy „manažer“ jsem se ke svému křeslu dostal způsobem málo obvyklým. Před dvěma lety v červnu na Hustopečích, kde kluci dělali mechaniky na Fulvii, pro ně pizzaplechu Zdeňka Kroupara jsem jim obstaral prima snídani a Pepínovo „ty budeš náš manažer, až budeme jezdit“ to všechno způsobilo. Tenkrát jsem říkal jasně, jasně, ale nakonec k tomu přeci jen došlo. Stejně si pořád myslím, že si ze mě dělá srandu. Takže zpátky k problému s károu na auto. Říkám: „není problém, chvíli vydrž“ a jdu za vedoucím v práci, že bych si jako káru na víkend půjčil. Chvíli bylo hmm, hmm, hmm, asi, nikam nejede, tak si ji puč, no a ze mě byl zase o něco víc obdivovaný manažer. Ba ne, z toho manažerování si dělam srandu, rád klukům pomůžu s tím co vím a oni ne.
Takže v pátek motor v pořádku, vyzvedla se kára, hurá pro závoďáka na Pohorsko (kdyby jste chtěli hledat, tak u Kašperských Hor, startovala se tam letos RZ-ta při Vltavě) a sjet ještě zpátky ke Klatovům ke mně domů. Doma se dmu pýchou, když nám na zahradě stojí dodávka a na káře za ní závoďák. Prvně lituju, že bydlim na konci vesnice a nikdo to nevidí ))). Sice je deset večer, ale ještě chceme nalepit reklamy. Jednu jsem slíbil ve firmě, přece za tu káru (díky šéfe) a druhou „zatím“ z kamarádství Romanovo ŠkodaTeamu. A nakonec jména na dveře a
webovku na zadní sklo. Protože jsme měli jednu navíc, polepili jsme i čelní sklo dodávky a vypadali fakt dost profesionálně, jako tým ))). K lepení jsem si doma půjčil fén, neboj Mací, jestli nevydržel ten nápor zahřívat blatníky, a to že frčel dost dlouho, budou přeci Vánoce. Do postelí jsme se dostali po půlnoci a s vědomím -všechno máme v pohodě- usínáme. Druhý den jsme ale měli přijít na to, jak moc velcí jsme byli optimisté.
eW
R
C
.c z
V sobotu ráno v klidu vstáváme, odjezd jsme domluvili na půl desátou. Odjíždíme tak, jak jsme chtěli a hlavně s jasnou představou. Od 11hod je administračka, od 12hod technická přejímka, potom se natrénuje a valíme domů. Cestou necháme podval s autem u Martina a Zdeňky v Chlumčanech, ať ho nemusíme zbytečně táhnout.
Krásně na čas před jedenáctou, přijíždíme na letiště, abychom tam nechali káry s autama a necpali se do Sulkova moc dlouhý. Když píšu auta, myslím tím ještě Zdeňka s jeho Lancií. Na letišti hned zabíráme strategická místa. Přesně pro nás je místo mezi stánkem s občerstvením a toitoikama. Mohlo být lepší místo? No mohlo, třeba až pod stánkem, ale o tom jsem se přesvědčil až v neděli. Ještě, že to bylo cítit chemií a ne obsahem. Takže odpojit káry a mažeme na Sulkov. Na naší první přejímku. Chvíli čekáme ve frontě, než na nás přijde řada. U stolku proběhne kontrola, vše máme v pořádku, dostáváme věci a pakujem se zpátky na letiště. Teda to bylo ale snadný. Na letišti je klid, pomalu se sjíždějí další soupeři. Ty jo, teď už nejsme jenom čumilové, pardon diváci. Už jsme toho taky součástí. Ale pozor, blížila se dvanáctá hodina, technická přejímka, konečně důvod nadpisu našeho deníčku. S takovým klidem, s jakým jsme na technickou vyrazili snad nespí ani naše 3-měsíční dcerka (až vyrosteš, přečtu ti o tobě na webu, Kami)). Takže technická. Nejdřív běžné formality – OK. Ale pak se do nás obuli . Odvzdušnění motoru, lyžina pod vanou, hadice od nádrže, odpojovač baterie, zakrytí plus pólu. Vytahuju papír a píšu, aby
eW
R
C
.c z
jsme něco nezapomněli. Všichni tři vyplesklý se ptáme, jakože jsme dojeli? Když to dáte dohromady, není problém, povídá technik pan Vrba. Aha, a do kdy? Buď odpoledne, nebo potom ráno. Domlouváme se, že určitě se proto udělá všechno. S autem do servisu odjíždíme vypráskaný jak sedláci u Chlumce. Jo, to bylo optimismu. V něm nám ale bylo předtím podpořeno, viď Zdeňku – to nepotřebuješ, to stačí takhle apod. No nic, začínáme řešit, kde se co sežene a hlavně kde udělá. Volba padá na Zdeňkovo dílnu, něco už se sežene po telefonu a hladina adrenalinu začíná pomalu klesat. A začíná se zase přemýšlet nad dalším pokračováním, tedy najíždění RZ. To bylo naplánováno vždy na celou hodinu jedním směrem a další hodinu opačně.
Protože kluci byli na rallye jako diváci, nebo mechanici, jejich znalosti s itinerářem se rovnali nule. Ale na to už jsme byli připravený a nachystaný. Při předchozích debatách se rozhodli pro desítkovej rozpis. Postupem času si říkám že na první závod toho bylo asi moc, ale aspoň se začali cvičit. Ale jenom oni ví, jak to v autě při závodech vlastně probíhalo ))). Domluvili jsme si, že se s oběma v autě svezu a začneme psát noty, aby se do toho trochu dostali. Prvně jsme vyjeli s Vašíkem a za chvíli jsem si připadal jako v našem oblíbeném filmu Tacho. První kolo jsme projeli stylem – já: tady bych psal L5 50 P7 a Venca: hmm, hmm. Za chvíli jsem se začal bát, jestli nepřijdou zrzavé veveročky a jiná havěť a že jsem si nevzal dost barviček . Takže první kolo jsme debatili a druhé už si Venca diktoval sám. Když jsem ho pochválil, alespoň mi „tachovsky“ odpověděl: ja viem. Skoro končila první hodina, tak jsme zajeli pro Pepího, aby si vyzkoušel stejný směr. Rovnou chtěl diktovat Vencovo noty, že jsou si oba podobný, tak že zkusí i jeho rozpis. Vypadalo to, že sedí, tak jsem je nechal konečně samotný pohromadě psát si obrácenou RZ. Z obou jsem měl radost, protože se zdálo, že vůbec pochopili, proč a jak si to napsali. Takže bylo odtrénováno, ale chyběla jistota, že se ráno postaví na start. Teď doladit závady, na které nás nepustili přes technickou. Zapojili jsme káru s autem za najížďák a tradá na Klatovy. Ke mně pro montérky a s autem do dílny. Na autě se začalo před půl čtvrtou, kluci se do toho opřeli a já jel potěšit moje holky, které odjeli na víkend „k mamince“. Přijedu tam, holky nikde a že prý jeli na výlet. Tak se otočim a jedu rovnou do dílny. Tam je práce v plném proudu. Lyžina už má nějaký tvar,
eW
R
C
.c z
hadice od nádrže vyměněná a Vašík odjíždí pro odpojovák baterie. Dostanu za úkol udělat odvzdušnění motoru. Svoji práci zvládám brilantně a nejrychleji ze všech. Nevim, co jim tak trvá, ale muj kanystřík v nadkolí nemá chybu . Na autě se dělá do půl sedmý. Odškrtáme seznam závad, podáme si ruce a s myšlenkou, že startu už nic nebrání, odjíždíme domů. V osm jsme doma a já zvu „moje“ kluky na večeři, zajedeme do Klatov. Jaká náhoda, cestou volá Marcelka, že už jsou zpátky a ať teda přijedeme na bramboračku a vošouchy. Nebráníme se, kdo by odolal. A navíc ušetřím. Vypadá to, že manažerské schopnosti mi neschází? Zpátky domů jedem plný k prasknutí a ještě si sebou vezeme Marcelku. Slíbila klukům, že se jim podívá na rozpis, stejně se musí přepsat. Beztak má s tím nejvíc zkušeností, četla Zdeňkovi ve Fulvii. Doma zasedáme s itíkem a mapou, kluci si kontrolujou a Mací přepisuje do čitelnější podoby. Do práce přijdou i barvičky, naštěstí bez zvířátek. Zase kolem půlnoci jdem spát, natěšený. Já ještě koukam na web a zjišťuju startovní časy. A píšu sms panu řediteli Valečkovi, že s námi může na ráno počítat .
4:45, zvoní budík, neděle ráno. Domluva byla odjezd v půl šestý. Měli jsme to akorát. Teda tři chlapi v baráku s jednim záchodem, no jak píšu, odjížděli jsme na čas. Cesta proběhla v pohodě, večer jsme měli strach z mlhy, abychom to stíhali. V servisu jsme v půl sedmý a vyrážíme hledat pana Vrbu, technického komisaře. Nacházíme, nahlašujeme se kde stojíme a on slibuje, že si nás najde. Netrvá dlouho a je u auta. Prohlíží, kontroluje a ……… chválí. Paráda, máme to (díky pane Vrba). Můžeme se chystat na start. Čas už jsme věděli z internetu, jenom si ho potvrzujeme na vývěsce na stánku. No jak už jsem psal: strategické místo. A to nám vydrželo přes noc, i když jsme tam nestáli. Holt každej ví o toitoích svoje. Pomalu se přibližuje čas startu. Pepíno přiznává lehkou nervozitu. Vašík ne, ale prozrazuje ho intenzita kouření. Motor už běží, zahřívá se. Fulvia odjíždí do fronty na start. Má nižší číslo než my, nepochopitelné )). Kluci jdou do kombinéz. Jinak řečeno, sundavají bundy. Na oblečení budem muset máknout, přece jenom pracovní kombinézy nejsou úplně ono. Najednou mám plné kapsy klíčů, od dvou doprovodů, bydlíka. Dělají si ze mě šatnářku, nebo co. Na trati už se krouží, po chvíli sledování se vracím ke klukům, který už stojí ve frontě před startem a jsou pořádně nažhavený a udílím poslední info. Hlavně v první pravý po startu nestát na plynu, už
několik aut se tam přetočilo. Pomalu s autem popocházím až na start, kde dělám fotku startu do první RZ.
eW
R
C
.c z
První RZ jak soutěže, tak žigulíka a posádky. Kousek poodcházím a dělám i video. Ať je to pořádně zdokumentovaný. Dělali jsme si z nich totiž srandu, že až poprvé vyjedou, bude potřeba jít maximálně do druhé zatáčky. A že reklamy se budou dávat i na podvozek a za tou druhou zatáčkou budou krásně vidět. Na auto se nedávala antena, aby se zbytečně nelámala ))).
Než žigulík vůbec odstartoval, Zdeněk s Fulvií už je zase zpátky v servisu. Ne proto, že by byli tak rychlí ;-), ale protože si motor postavil hlavu, že nepojede. Posádka si toho všimla už za druhou zatáčkou, že se něco děje. Všichni ostatní v servisu a kolem startu pak viděli od vjezdu Lancie na letištní plochu, že toho kouře je nějak moc. Po demontáži svíček a zatočení motorem lítá z válce voda. Hotovo. Zpátky na trať. Žigulík odstartoval a já, napnutej jak tětiva luku známého lučištníka ze Sherwoodu čekám, kdy se oranžový blesk vyhrne na horizontu. 4 minuty byly dlouhý. Najednou se „něco“ (skoro rychlostí zvuku), objevilo na letišti. Dobrý, jedou. Stejně prudkou rychlostí projeli ještě druhé kolo RZ a už byli zpátky v servisu. Jejich výraz po vystoupení z auta se dá popsat jediným, měsíčci na hnoji, tak byli vysmátí. Pepí si pochvaloval, jak motor jede a Vašík jenom přikyvoval. I si zapomněl zapálit. A oba pořád huby od ucha k uchu. Blíží se RZ 2 a nastává výměna řidičů. Snad teď něco nepraskne. Je nám to tiše tolerováno, a sakra, prásknul jsem další věc. Pořád se řeší obsazení sedaček, se z těch dvou jednou picnu. Nakonec to stejně skončí stavbou druhého auta.
.c z C
R
Po startu RZ došlo na moje „já to řikal“. Venca je moc natěšenej a kousek po startu se přetáčí a lehce olíbává břízku. Jsou to jemný kluci, při ztrátě panenství jdou na to zlehka )). No nic, zpátečka a mydlí dál. A za pár minut už jsou zase v servisu a zase vytlemený. Ten den to musela být nejveselejší posádka, škoda, že za to nebyl nějakej ten kalíšek.
eW
Asi nemá cenu popisovat každou RZ. Oba si vyzkoušeli na trati nějaké ty hodiny, kde to šlo tak plný plyn, samo sebou plné ruce práce a hlavně pořád ten smích )))). Malá nepříjemnost přišla po RZ 3, kdy prasklo upevnění LP tlumiče a ten musel ven. Tím se ještě víc zhoršili vlastnosti už tak nedostatečně fungujícího sériového podvozku a jízda už nešla tak vychutnávat. Pepínovo hláška: „ty gumy drží na letišti jak přilepený, ale kastle je v zatáčkách skoro kolmo k silnici“ se stala ten den skoro legendární.
.c z C
eW
R
V cíli soutěže panovala naprostá spokojenost, hlavně díky dokončení první rallye. Nešlo nám o nic jiného, než si vůbec všechno vyzkoušet a osahat a k tomu byla tato soutěž jako stvořená. Jako tým bychom moc chtěli poděkovat všem pořadatelů DIXI Rallye Show Líně za parádní soutěž, která při našem prvním startu naprosto předčila naše očekávání. Doufáme, že příští rok se zúčastníme více závodů. Náš dík patří hlavně jmenovitě panu Valečkovi a panu Vrbovi ml. za přístup k nám. Moc díky. Zároveň děkujeme všem (nechceme na nikoho zapomenout)), kteří se podíleli na přípravě a stavbě našeho závoďáka. Ať už přiložením rukou k dílu, půjčením něčeho, nebo jenom radou. Můžete nás navštívit na webu zigulteampohorsko.huu.cz (již brzy bez huu, viď Romane, snaž se), nebo se stát našimi fanoušky na nejmenované sociální síti…….facebooku. Samozřejmě předem díky za jakoukoliv pomoc, byť klidně jenom radou (stejně jako se u nás v servisu zastavil p.Drásta, díky). Na závěr přejeme všem stejně poblázněným, tedy závodníkům, dál pořadatelům soutěží, divákům, všem kamarádům, známým a rodinám hodně krásné vánoční svátky, pořádně bouřlivý přechod do nadcházejícího roku a hlavně klidný soutěžní rok 2012. Petr „kubawrc“ Kubíni, Žigul Team Pohorsko
