Jak jsem potkal přírodu. Sborní k nejlepš í ch literá rní ch prácí

Jak jsem potkal přírodu Sborník nejlepších literárních prácí O cenu Josefa Jungmanna 3. ročník 2014

Natálie Nováková, 5.B A v tom je to kouzlo: na chvíli se zastavit a naslouchat… vidět paprsky slunce prosvítající mezi kmeny stromů… Každý z nás by si měl občas vyjít do přírody – žijeme přece v Litovelském Pomoraví. Jiří Navrátil, 9.A

Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

„Národy nečiní velikými především jejich velikáni, ale vyspělost nesčíslných průměrných lidí.“ Josef Jungmann Letos uplyne 180 let od vydání prvního dílu úžasného pětidílného slovníku Josefa Jungmanna. A protože je naše škola spojena s jeho jménem, rozhodli jsme se letos už potřetí uctít jeho památku literární soutěží O cenu Josefa Jungmanna a tímto sborníkem. http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Jungmann

PŘIPOMEŇME SI, KDO BYL JOSEF JUNGMANN Josef Jungmann byl prvním učitelem češtiny v českých zemích. Učil češtinu našeho nejslavnějšího básníka Karla Hynka Máchu. Bez Jungmanna by Mácha svoji slavnou báseň Máj napsal možná německy. Josef Jungmann byl skvělý překladatel. Uměl sedm jazyků, překládal z angličtiny, němčiny, francouzštiny, polštiny a ruštiny, italštiny a španělštiny. Každý rok 30. září ke Dni překladatelů je udělována překladatelům Cena Josefa Jungmanna za nejlepší překlad. Josef Jungmann položil základy moderní češtiny. Sepsal pětidílný slovník – na 4 689 stranách 120.000 hesel s uvedením jejich významů a způsobu jejich užití. (To všechno bez počítače  ) Každý den použijeme nějaké slovo, kterým Jungmann češtinu obohatil. Např.: látka, názor, časopis, rostlina, podstatné jméno, přízvuk, čtverec, trojúhelník, povídka, ozvěna, hvězdárna, zeměpis, mluvnice, odvaha, otvor, podmět, prvosenka, pyl, skromný, vlastnoruční, vzor, žralok, suchar… a mnoho dalších - to všechno jsou slova, která před Jungmannem v češtině nebyla. Josef Jungmann pro nás může být vzorem neuvěřitelně pracovitého, vzdělaného a obětavého člověka.


1

V letošním roce 2014 proběhlo už třetí kolo literární soutěže o Cenu Josefa Jungmanna, tentokrát s tématem „Jak jsem potkal přírodu.“ Sešlo se celkem 84 prací. Letos bylo mnohem vyšší zastoupení poezie. Vyhodnotit nejlepší nebylo lehké. Nejtěžší volba byla v kategorii 8 – 9. třída. Do ní se přihlásilo 23 prací a všechny byly hodně zajímavé. Ty nejlepší si můžete přečíst na následujících stránkách. Do sborníku jsme na závěr zařadili také dvě práce, které získaly ocenění v literárních soutěžích vyhlášených ministerstvem školství. Příběh Denise Uhlára z 5.B byl vybrán mezi devíti nejlepšími ve své kategorii v České republice v literární soutěži Náš svět. Ocenění si převzal na veletrhu Svět knihy v Praze. Druhou úspěšnou autorkou je Marie Vosáhlová z 9.B se 3. místem v krajském kole literární soutěže Příběh planety. Vítězům gratulujeme a současně děkujeme všem, kteří se soutěže zúčastnili. Autorům přejeme radost z další tvorby a všem ostatním zábavu při čtení. Porotci: Mgr. Vlasta Vaňková Mgr. Zdeňka Nováková Mgr. Soňa Purová Mgr. Martina Holadová Mgr. Marcela Nevěřilová Kategorie: 1. kategorie: 1. – 3. třída próza 1. – 3. třída poezie 2. kategorie: 4. – 5. třída próza 4. – 5. třída poezie 3. kategorie: 6. – 7. třída próza 6. – 7. třída poezie 4. kategorie: 8. – 9. třída próza 8. – 9. třída poezie


2

1. – 3. třída próza 1. místo Johana Štaffová, 3.A Kočičí výlet Byla jedna kočka, která se jmenovala Micinka. Jednoho dne se Micinka rozhodla, že bude operní zpěvačkou. Odjela vlakem do Prahy a šla na konkurz do opery. Tam ji ale nevzali, protože zpívá, jako když tahá kočku za ocas. Na Karlově mostě uviděla malíře a moc se jí to líbilo. Proto odjela autobusem do Brna na uměleckou školu, kde se zrovna konaly přijímací zkoušky. Dostala výkres a barvy a měla za úkol namalovat obrázek. Přestože se Micka snažila, vznikla jí jen čmáranice. Paní zkoušející jí řekla, že nebude na školu přijata. Micka šla smutně po ulici a plakala. Když šla kolem parku, všimla si starého pána, který stál pod velikým dubem a naříkal. Díval se do koruny stromu, natahoval ruce nahoru a nešťastně volal: „Pepíku, pojď sem.“ Když přišla Micka blíž, všimla si, že na větvi sedí žlutý kanárek. „Pane, já vám pomůžu,“ řekla Micka a hop na strom, vyšplhala na větev, chytila opatrně kanárka Pepu do tlamičky a donesla ho překvapenému pánovi. Ten byl moc šťastný a Micce děkoval. Pak se jí zeptal, jak se jí může odměnit. Micka se svěřila se svým trápením, že nemůže najít dobré povolání. „Ho, ho,“ řekl pán, „bude z tebe výborná záchranářka.“ Zaplatil Micce záchranářský kurz a od té doby Micka zachraňovala zatoulaná zvířátka šťastná. Jméno: Johana Štaffová Věk: 9 let Moje vlastnosti: přátelská Moje zájmy: zvířata, mažoretky Moje zkušenosti s psaním: dobré Moje oblíbená četba: Harry Potter

Wilibald Vodička, 9.B


3

2. místo: David Habrmann, 3.A Dobrodružství žabáka Kvaka Jednoho dne si žabák Kvak četl knížku. Bylo v ní spoustu dobrodružství malého hrdiny. I on chtěl zažít nějaké to dobrodružství, a proto se vydal do světa. Vzal si batůžek, do něho pár dobrot na cestu a vyrazil. Došel až k veliké hoře. Začal se šplhat nahoru, i když měl veliký strach, že se skutálí po kamenech dolů. Nakonec se mu podařilo dostat se až na vrchol. A stálo to zato. „Takový krásný pohled do krajiny jsem ještě neviděl,“ pochvaloval si. Ale jen co to dořekl, objevil se mu nad hlavou stín. Nejdříve si myslel, že je to velký mrak. Ale byl to stín obrovského Sára Horníková, 6.B jestřába. Kvak se polekal a začal utíkat. Uviděl jeskyni a schoval se tam. Ale jestřáb stále kroužil kolem jeskyně. Nezbývalo mu nic jiného, než tam přenocovat. Když se ráno probudil, jestřáb byl pryč. Kvak se vydal opět na cestu, až došel k rybníku. Řekl si, že by se mohl vykoupat, ale začalo pršet, a tak se schoval pod veliký kámen. Tu se za ním ozvalo zasyčení. Otočil se, zadíval se do tmy a uviděl dvě zelená světýlka. Rychle vyskočil z úkrytu právě ve chvíli, kdy po něm chňaply dva hadí zuby. Na nic nečekal a rychle uháněl v dešti domů. Než vyčerpáním usnul, řekl si, že další dobrodružství podnikne až za hodně, hodně dlouho. Jméno: David Habrmann Věk: 9 let Moje vlastnosti: přátelský Moje zájmy: matematika, zvířata Moje zkušenosti s psaním: středně dobré Moje oblíbená četba: Sherlock Holmes, Agáta a doktor Lupa

3. místo: Tadeáš Fryčák, 3.A Jak Ohniváček zachránil Bodlináčka V jednom krásném hlubokém lese plném vysokých stromů, mechu a kapradí žil jelen Paroháček s nádherným parožím. Paroháček byl v lese oblíbený, a proto měl spoustu kamarádů mezi medvědy, zajíci, liškami a jinou divokou zvěří. V lese pomalu nastal podzim. Paroháček se vydal na cestu lesem, kde pozoroval kamarády, jak se připravují na zimu. Do svých domečků sbírali mech, kterým si vystýlali pelíšky, aby jim ve velikém mrazu nebyla zima. Sbírali potravu, aby měli co jíst, proto nebylo divu, že zvířátka žila ve spěchu, aby toho co nejvíc stihla, než napadne první sníh. Jednoho dne se obloha zatáhla a začaly padat krásné bílé vločky sněhu. Celý les pokryla sněhová peřina. Když se Paroháček vydal na procházku lesem, uslyšel strašný pláč. Vtom spatřil ježečka Bodlináčka, jak naříká. „Copak se ti Sabina Smékalová, 8.B stalo, Bodlináčku?“ zeptal se starostivě. Bodlináček mu odpověděl: „Probudilo mě sluníčko a já si myslel, že přišlo Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

4

jaro, a tak jsem rychle vyběhl ven. V tom okamžiku mi dveře od domečku zavřela sněhová peřina a teď se nemůžu dostat zpátky do svého teplého pelíšku.“ Paroháček ho utěšil: „Nemusíš plakat, znám jednoho moc hodného skřítka Ohniváčka, který ti z neštěstí rád pomůže.“ Ihned se vydali na cestu. Když došli ke dveřím Ohniváčkova domečku, zaklepali na dveře. Ohniváček vylezl ven, Paroháček s Bodlináčkem mu pověděli o svém velikém trápení a poprosili ho, jestli by jim nemohl pomoci dostat Bodlináčka do jeho vyhřátého pelíšku. Ohniváček rád souhlasil a dal se do díla. Začal hřát a pálit. Čím víc bylo tepla, tím víc sníh tál, až úplně roztál. Ohniváček hřát tak moc, že jeho teplo probudilo i sněženky ze zimního spánku. Náhle tu byly dveře Bodlináčkova domečku. „Děkuji, Ohniváčku, za pomoc,“ křičel Bodlináček radostí. Rozloučil se s oběma kamarády a utíkal do své teplé postýlky, kde počká, až přijde opravdové jaro, aby mohl vylézt a vyhřívat se na sluníčku. Jméno: Tadeáš Fryčák Věk: 9 let Moje vlastnosti: přátelský Moje zájmy: elektro, matematika, čeština, hra na klavír Moje zkušenosti s psaním: dobré Moje oblíbená četba: Deník malého poseroutky

1. – 3. třída poezie 1. místo: Daniela Štěpánová, 2.B Kouzelná příroda Sluníčko se probudilo, na přírodu zasvítilo, pozdravilo skřivánky, pohladilo studánky, probudilo travičku, zavolalo včeličku. Stromy kvetou - to je krása. kdo to vidí, jenom jásá. Pojďte děti, honem ven, hezky si to užijem. Zahrajem si honičku na pejska a na kočičku.

Věneček si upleteme, na kole se projedeme, projdeme se ještě dnes, za městem nás vítá les. Zvířátka tam mají skrýš, tiše, ať je nevzbudíš.

Alena Obšilová, 7.A

Příroda je kouzelná, překvapení pro nás má.

Jméno: Daniela Štěpánová Věk: 9 let Moje vlastnosti: tichá, stydlivá Moje zájmy: zvířata, příroda, kolo, brusle, lego Moje zkušenosti s psaním: básnička v MŠ Kaštánci


5

Moje oblíbená četba: encyklopedie, časopis

2. místo: Laura Zavadilová, 2.B Jaro Je to pěkné podívání, jak nám jaro teplo vhání. A náš úsměv na tváři, po zimě se rozzáří. První ráno vstávají ptáčci v naší aleji. Poskakují, zpívají, nový den tak vítají.

Jméno: Laura Zavadilová Věk: 8 let Moje vlastnosti: přátelská, pečlivá, dochvilná Moje zájmy: kolo, koleč. brusle, gymnastika Moje zkušenosti s psaním: žádné Moje oblíbená četba: Pipi Dlouhá punčocha

Sluníčko se z nebe směje, všechno krásně barevné je. Fialová, modrá, žlutá, včelkám se až hlava motá.

3. místo: Martin Palinek, 2.B Jarní příroda V přírodě vše kvete, děvčátko věnec plete. Ráno někdy prší, slunce prádlo suší. Užíváme si sluníčka, pěkně nám hřeje na líčka. Včelky sbírají pyl, aby náš med sladký byl. Konečně je teplíčko, oblékneme si tričko vyrazíme do přírody, užívat si té jarní pohody

Ondřej Šana, 6.B .

Jméno: Martin Palinek Věk: 8 let Moje vlastnosti: roztržitý, obětavý Moje zájmy: tanec, fotbal, matematika Moje zkušenosti s psaním: ve škole Moje oblíbená četba: Děti z Bullerbynu


6

4. – 5. třída próza 1. místo: Denis Uhlár Brokovo dobrodružství Kocour! Okamžitě jsem se za ním rozběhl. Kličkoval, skákal, pobíhal ze strany na stranu. Já mu však byl stále v patách. Běžel jsem, co mi nohy stačily. A najednou – hop a byl na stromě. Pomyslel jsem si: A teď už mi neutečeš. Štěkl jsem na něho: „Pojď dolů!“ Patrik Vykydal, 7.B A kocour na to: „Ne, ne a ještě jednou ne.“ A zase hop – a byl na dalším stromě. Cítil jsem se trochu potupně, ale o to víc jsem chtěl kocoura chytit. Kocour najednou seskočil ze stromu a rozběhl se k lesu. Já za ním. Nemyslel jsem na to, že to tu neznám. Zlost mnou cloumala, chlupy se mi naježily. Zaběhl jsem do lesa za ním. Kocour běžel, běžel a najednou zničehonic hop a byl zase na stromě. Podíval se na mě dolů a spustil: „Heč, heč, že mě nechytíš!“ A to byla ta poslední kapka! Rozběhl jsem se, vyskočil – prásk! Všechno kolem mě se točilo a rozpojovalo. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Kocour zatím skočil na další strom. A najednou křup – a kocour spadl ze stromu jako zralá hruška i se ztrouchnivělou větví. Rychle jsem se zvedl a znovu se za ním rozběhl. Ale byla už tma a měl jsem hlad a byl jsem ztracený. A kocour na tom určitě nebyl lépe. Proto jsem mu řekl: „Nač to honění a skákání? Spojíme se, někde se spolu utáboříme, lehneme si a zítra se vydáme hledat naši vesnici a můj dům.“ Souhlasil. Našli jsme dost velkou opuštěnou noru. Vyhrabal jsem trochu větší vchod. Kocour tam vlezl a řekl: „Je to tu docela útulné.“ Tak jsme si tam vlezli oba a šli jsme spát. Trochu se mi stýskalo a trochu jsem byl naštvaný na kocoura. Ale byla to taky moje vina, že jsem se za ním rozběhl. Teď už jsem byl ale ospalý a nechtělo se mi nad tím přemýšlet. Na druhý den jsem se probudil s nepříjemným kousáním a škrabáním v kožichu. Rychle jsme se zvedli a vydali jsme se společně na cestu. Pořád jsem se ale drbal a stěžoval si, protože to kousání byly blechy. A navíc jsme měli hlad a žízeň. Naštěstí jsme narazili na potůček a tam jsme se napili. Potom jsme pokračovali na pole lovit myši. Ale za celý den lovení jsme jich chytili jen pět. A protože se už stmívalo, uložili jsme se pod takový veliký rozvětvený strom. Byli jsme pořádně utahaní, takže jsme rychle usnuli. Na druhý den ráno jsem se necítil moc dobře. S kocourem jsme se vydali nachytat si snídani – myši. A když jsem se pořádně rozkoukal – hle – byl jsem u vesnice! U té mé vesnice! Radostně jsem to oznámil kocourovi, ale ten nebyl moc rád. Říkal, že tu nebydlí a že mě doprovodil jenom kvůli kamarádství a proto, že to byla jeho vina, že jsem se ztratil. Řekl jsem mu tedy: „Pojď se mnou. Budeš bydlet u nás.“ A on na to, že tak už žije celý život. Pořádně jsme se rozloučili a každý jsme šli svou cestou. Já za svým milovaným pánem a on… bůhví kam. Nikdy na toho kocoura nezapomenu. Už jsem ho víckrát neviděl. Jméno: Denis Uhlár Věk: 11 let Moje vlastnosti: aktivní, ukecaný Moje zájmy: házená za Tatran Litovel, čtení Moje zkušenosti s psaním: úspěch v celorepublikové soutěži Moje oblíbená četba: Percy Jackson: Zloděj blesku


7

2. místo: Diana Uhlárová, Denis Uhlár, Lukáš Spáčil – 5.B Litovelští vodníci Vodník Brblálek – Diana Uhlárová V Litovli v Nečízu žije vodník Brblálek a jako každý jiný má své vodní kamarády. Má velikou chaloupku s malými okýnky a vysokými dveřmi. Brblálek je malý, nosí kabátek prošitý těmi nejjemnějšími bublinkami, rukávy má ušité z vlnek řeky Moravy a knoflíky zdobí šupiny těch nejvzácnějších ryb. Boty má z žabí kůže a klobouk mu krášlí červená mašlička. Kulatý obličej, z kterého vykukují dvě černé oči, mu lemují jemné zelené vlasy. Chcete vědět, jak se takovému vodníkovi u nás žije? Se svým kamarádem kaprem od rána až do večera čistí koryto řeky. To byste nevěřili, co všechno už tam spolu našli: boty, lahve, hrnce a dokonce i jízdní kolo. I přes to všechno harampádí má však Brblálek svůj domov rád a za nic na světě by ho s nikým nevyměnil. Anna Pacáková, 6.A

Vodník Pepa – Denis Uhlár Vodník Pepa žije u čističky u autobusového nádraží. Vypadá jako starý shrbený dědeček. Ale pozor – na hastrmaní život je docela mladý. A jak vlastně vypadá? Zelené oči, ve vousech zamotané řasy a ze šosu, jak už to u vodníků bývá, mu kapou kapky vody. U čističky se mu líbí, protože tam má krásně čistou vodu. Svého řemesla – topení lidí – už dávno zanechal. V 19. století si totiž lidé na vodníky už dávali pozor a jednou ho málem chytili strážníci. A ve 20. století ho dokonce postřelili, ale naštěstí jen do nohy. Proto někdy kulhá. Je to čestný a spravedlivý vodník. Mnohokrát zachránil ryby před ulovením. I když dnes se mu to už bohužel tak nedaří, protože rybářů je čím dál víc. Nechci vidět řeky za 20 let – jestli v nich ještě nějaká rybička zbyde. Vodník Očičko – Lukáš Spáčil Jmenuje se Očičko, protože, když se dívá na lidi, má nad hladinou Moravy jen velké modré oči. Proto přesně nevíme, jak vypadá. Někteří tvrdí, že nosí zelený klobouček, jiní ho ale zahlédli bez klobouku a s plešatou hlavou. Původně bydlel v Chořelicích pod mostem, ale když most spadl a hasiči postavili jen lávku, přestěhoval se do Závrbku, aby měl větší klid. Tam ho ruší jen bobři, co mu kalí vodu. Je to vodník hodný, netopí lidi, jen jim pro zábavu občas něco provede. Občas třeba zaplete rybářům vlasec do kořene stromů. Když má však dobrou náladu, pomáhá jim k úlovkům.

Zuzana Šmoldasová, 6.B


8

3. místo: Lukáš Spáčil, 5.B Sopka – Uhlířský vrch Loni, poslední den prázdnin, jsme si vyjeli s maminkou, babičkou a sestrou na výlet. Cíl měl být překvapení. Jeli jsme autem do Šternberka a já už jsem si myslel, že pojedeme na Tylov chytat pstruhy a siveny. Minuli jsme však Tylov a rybníky a jeli dál k Bruntálu. Najednou maminka zastavila u závory. Všichni jsme vystoupili z auta a šli do kopce lipovou alejí. Maminka se rozpovídala o tom, kam jdeme a co tam uvidíme. Ten kopec, po kterém jsme stoupali, je prý vyhaslá sopka. Moc jsem tomu nevěřil. Podél cesty byla zastavení vyřezávaná do dřeva a umístěná na různých kamenných podstavcích. Největší překvapení nás ale čekalo nahoře: velký kostel. Byl sice zavřený, ale podívali jsme se klíčovou dírkou. A potom – ten výhled! Vlevo se leskla hladina Slezské Harty, před námi Kočov, Tylov, větrné elektrárny a vpravo kousek dál probleskovala věž na Pradědu. Na informační tabuli bylo napsáno, že stojíme na sopce, která vznikla v období mezi třetihorami a čtvrtohorami, tedy asi před 2,4 miliony let. Pořád se mi to nezdálo. Sopku jsem si představoval úplně jinak. Na další tabuli psali, že na jihovýchodním svahu je lom na tuf (horninu ze sopečného popela). Cestou zpátky jsem zkusil nějaký najít. Ale na cestě byly jen úlomky. I když mi to maminka zakázala, vlezl jsem do křoví. A byl tam! Kus tufu velký jako mužská dlaň. Zdál se lehký, ale cestou mi v batohu ztěžkl. Doma jsem si ho zvážil. Můj tuf váží 850g. Pak jsem se dočetl, že kousek od Bruntálu jsou další sopky. Venušina sopka a Lávové proudy u Meziny a Velký Roudný s rozhlednou. Až příště pojedeme na sever, doufám, že se na některou ze sopek podívám. Jméno: Lukáš Spáčil Věk: 10 Moje vlastnosti: klidný, pohodový Moje zájmy: házená, fotbal Moje zkušenosti s psaním: jen ve škole, jde to Moje oblíbená četba: Duchaři, Detektiv Klubko

Marek Vašíček, 7.A


9

4. – 5. třída poezie 1. místo: Diana Uhlárová, 5.B Nevídaný kamarád Když jsem šla jednou k ránu po pěšince k lesu, potkala jsem černou vránu – ptá se, co jí nesu. „Kdo to mluví? Co to bylo? Kdo se mě to ptal?“ Všude bylo krásné ticho, a tak jsem šla dál.

Dala jsem jí čerstvou vodu, taky hrstku zobání, potom plyšového méďu pro dlouhou chvíli na hraní. Boty jsem jí koupila ráno a neperlivou vodu: „A co teď, vráno – půjdeš na svobodu?“

Pak mi vlezla do cesty: „To já, vrána Kukula! Chtěla jsem si půjčit boty – jen abych si je obula. Chodím bosky, nemám boty, je mi zima na šlapky. Nemám na papuče teplé, nemám ani na žabky.“

„Ne, nechci do lesa zas, tam je zima a mráz, s tebou se moc dobře mám, jsi nejlepší člověk, kterého znám.“ Tu vránu jsem si nechala a získala jsem tak kamaráda. Do smrti jsem se o ni starala a vždycky jsem ji měla ráda.

Stála jsem jak přilepená – vrána – a chce boty? Vždyť ty žádný ptáček nemá! Copak jsou to za novoty? Vzala jsem ji do náručí: „Pojď, půjdeme spolu. Vždyť ti hlady v břichu kručí.“ A tak jsme šly domů.

Natálie Pichlerová, 6.B

Jméno: Diana Uhlárová Věk: 11 let Moje vlastnosti: chytrá, trpělivá, nápaditá Moje zájmy: koně, psi a vůbec zvířata; zpěv, flétna Moje zkušenosti s psaním: dobré Moje oblíbená četba: o koních


10

2. místo: Natálie Kvapilová, 4.A Veverka Co to na nás padá z výšky? To veverka loupe šišky. Otrhala celý smrk, až zůstal holý krk.

Vyhrabává v lese jamky, budí broučky svatojánky. V hřibech díry vykousala, do studánky listí dala.

Vyplašila noční můry, které spaly v kousku kůry. Z dlouhé větve na modřínu zřídila si trampolínu.

Už se na to zlobí datel, i pár lesních obyvatel. Děláš škodu, nevidíš? Že se, zrzko, nestydíš! Polepši se ještě dnes, ať tě má rád celý les.

Jméno: Natálie Kvapilová Věk: 10 let Moje vlastnosti: kamarádská, upřímná, laskavá Moje zájmy: čtení, plavání, jízda na kole Moje zkušenosti s psaním: žádné Moje oblíbená četba: Heidi na cestách

3. místo: Eliáš Jurečka a Lucie Rozmanová, 4.A Eliáš Jurečka Hadí den Máma v šopě haraší, není, co ji zastraší. Chce mít záhon samé kvítí, ten den slunko pilně svítí… Semínka se sypou z dlaně do záhonu – hlínu na ně, kropím já je konvičkou naší vlastní vodičkou.

Pod keříky dáme kůru – oj, spí si v ní užovka! Máma zírá a já chňapnu – to je ale rychlovka! V dlani se mi proplétá, ospalá je, popleta… Hledám v běhu větší sklínku, do ní dám ji na chvilinku. Pozoruju háďátko, šedo-lesklé zvířátko.

Jméno: Eliáš Jurečka Věk: 10 let Moje vlastnosti: kamarádský, veselý Moje zájmy: hra na klavír a na bubny, kanoistika, kreslení Moje zkušenosti s psaním: žádné Moje oblíbená četba: Deník malého poseroutky


11

Lucie Rozmanová Ježek Jednoho dne znenadání cupital si ježek strání.

Do jezírka chodil pít a kocourkům z misky jíst.

Dupal jen tak cestičkou, vynořil se před mou babičkou.

Na sluníčku si vyhříval bodlinky a stal se součástí naší rodinky.

Prozkoumal celou zahradu, aby nezůstal o hladu.

Jméno: Lucie Rozmanová Věk: 9 let Moje vlastnosti: přátelská, pracovitá Moje zájmy: pohybové aktivity, plavání Moje zkušenosti s psaním: žádné Moje oblíbená četba: knížky o zvířatech

Věra Kocourková, 6.B


12

6. – 7. třída próza 1. místo: Roman Nevrlý, 7.B Žijme s přírodou! Chtěl bych tě před tím, než začneš tento příběh číst, o něco menšího poprosit. Pokud nemáš nijak bujnou fantazii, nečti tenhle příběh. Děkuji! Mé jméno je „Lee“, neboli v překladu do našeho jazyka - chápavý. Jak jsi nejspíš poznal z mého jména, nejsem úplně Čech. Moji rodiče, můj dědeček a můj pradědeček nám říkali Mohitové. Mohitové jsou bojovníci za přírodu. Určitě se ptáš: „Proč bojovníci za přírodu?“ Je to jednoduché. Můj dědeček mi stále říká, že naši předkové uměli s přírodou mluvit a žít. A to doslova. Jeho rodiče to uměli také a zemřeli právě v boji za přírodu. Já si někdy říkám, že se časem snad naučím to, co naši předkové uměli. Neustále si v hlavě připomínám význam svého jména – Chápavý - a k tomu přikládám: Bojovník za přírodu. Takže Chápaví bojovníci za přírodu. Nezní to skvěle? Podle mne určitě ano. Jednoho dne jsem se vydal za dědečkem do vzdálené vesnice. Velmi si ho vážím, protože babička už zemřela, tudíž nemám nikoho, kdo by mi mohl něco o přírodě a bojovnících vyprávět. Cesta vede Wilibald Vodička, 9.B přes velký, obrovský les, který podle všech, co znám, ukrývá mnohá tajemství. Nikdo mi nepověděl jaká, ale i tak v to věřím. Pokud bys tím lesem prošel také, bez zaváhání bys uvěřil. ten les mi připadá jako místo, kde vás všichni milují a jste tam vítáni. Žádný řev, žádné hádky, jen krásný poklidný život. Takový pocit se nedá vyjádřit pouhými slovy. Když jsem došel do vesnice, uviděl jsem velké seskupení lidí. Zdálo se mi, že stojí v kruhu, ale nevěděl jsem, kdo je uvnitř. Tak tak jsem se prodral až doprostřed a uviděl svého dědečka. Prováděl něco jako rituál. Nevypadalo to strašidelně, právě naopak. Připadalo mi, že ho někdo hladí po tváři a přitom šeptá do ucha. Jakmile přestal, ihned se k němu vrhla spousta lidí a začali se vyptávat: „Copak ti říkali, copak ti šeptali?“ Já se pokusil dostat do první řady hned k němu, ale nebylo ani potřeba. Ihned si mě všiml a zavolal pro mě. Samozřejmě jsem se ho začal vyptávat na to samé. Řekl mi, že se bavil se svými předky, kteří ho učí žít s přírodou doslova jako se svým domácím mazlíčkem. Nedokázal mi ale vysvětlit, jak ho to učí. Říkal jsem, že bych to chtěl také umět. Přemluvil jsem ho, aby mě vzal do lesa, o kterém jsem vám již povídal. Dědeček si za chvíli začal něco nesmyslně mumlat, jakoby se zbláznil. Pak mi řekl: „Lee, pověz jim něco!“ A já jen hloupě koukal. Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

13

„A co jim mám říct? A komu?“ „Nadechni se, jen se zhluboka nadechni.“ Já se nadechl a jakoby mi do hlavy někdo něco povídal. Uslyšel jsem vánkový hlásek, co mi šeptal: „Vítáme tě zpět, vítej!“ Potom mi dědeček oznámil, že je to hlas předků. Učil mě mluvit s přírodou, učil mě mluvit se stromy, s keři a dalšími obyvateli lesa. Pět dnů po našem dobrodružství zemřel. Nebudu se o tom tady rozepisovat, píše se mi o tom velmi špatně. Určitě mě chápeš. Uměl jsem však jen polovinu učení s přírodou. Tu druhou polovinu, neboli chování a respekt, jsem se musel učit už sám. A to bylo tak nehorázně těžké! Tehdy mi podle mě pomohly hlasy vycházející z lesa. Bylo to něco úžasného. Cítil jsem to jako nejjemnější vánek na tváři. Říkalo mi to skoro vše. Vše, co jsem chtěl vědět. Dodnes nechápu, jak je to možné. Když jsem se učil v přírodě chovat a respektovat ji jako vlastního člena rodiny, byly to složité chvilky. Časem jsem se to ale naučil. Pokud si říkáš, proč jsem tomu věnoval takovou dobu a nevzdal to, je to velice prosté. Kdybys chtěl za něčím jít, například za svým snem, tak půjdeš, ne? Stejně tak jsem za svým snem šel i já – za voláním přírody. Možná jsem byl pro většinu lidí blázen. Přírodu totiž beru jako člena rodiny, čistím ji, pečuji o ni. A ochraňuji ji dodnes. Dnes už se bohužel většinou ničí a není nás tolik, abychom vše zvládali dávat zase do pořádku. Proto ti tedy říkám v dobré vůli: „Pečuj o přírodu, mluv s ní a žij s ní, ona ti to vrátí. Ne hned, ale vrátí! Snad se tento příběh dostane co nejdále. Rád jsem tě poznal a doufám, že se někdy setkáme. Lee (Mohita) Jméno: Roman Nevrlý Věk: 13 let Moje vlastnosti: upřímný, urážlivý, dobrý kamarád Moje zájmy: zvířata, počítač, grafika, kytara Moje zkušenosti s psaním: Píšu, když mám nápad – a to není často  Moje oblíbená četba: fantasy

2. místo: Kateřina Dospivová, 7.B Časy dávné a dávnější aneb cesta za pokrokem Mamutinka (hlavní hrdinka tohoto příběhu) bydlela na svou dobu ve velkém luxusu, totiž v jeskyni. Těm prudce inteligentním jistě došlo, že doba děje není 21. století. Mamutinka je totiž člověk neandertálský. Jeden den byl zatažený a už od rána nevěstil nic dobrého. Zrovna se vrátili lovci s úlovkem (to je velice dobrá zpráva), ale bez dalšího člena výpravy. Na tom není nic divného, v té době byla smrt na denním pořádku. Ovšem proč to zmiňuji. Ten lovec byl Mamutinčin táta a jí došlo, že něco není v pořádku. Naše hrdinka byla na svou dobu obdařena velkou inteligencí. Proto dostala nápad. Byl velmi jednoduchý: PLÁN: 1. Najít stopy šavlozubého tygra (je to největší predátor této doby). 2. Jít podle nich. 3. Najít tátu. Mamutinka měla hodně sourozenců, a tak matka ani nepoznala, že chybí. Jistě by se na cestu ráda vybavila svačinou, ale zas o tolik doba nepokročila. Také si musela zjistit od Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

14

šamana (bývalého lovce), jak vůbec smilodonovy stopy vypadají. Pátrání začalo kousek od tábora. Najít stopy nebylo vůbec jednoduché. Ale kdo hledá, najde. A tak po chvíli i Mamutinka našla, co hledala, a vyrazila podle nich. Na cestě byla už nějakou dobu, den se chýlil ke konci. Noc byla tou dobou nejhorší část dne. Mamutinčino jediné vybavení byly hezké bílé kameny, které nasbírala po cestě. (Byly to křemeny, ale to ona nevěděla.) Když padla tma, Mamutinka ztratila odvahu a házela kámen po všem, co se hýblo. Tenkrát to ještě nebylo známo, ale při škrtání dvou křemenů, vznikají jiskry a ty dají vznik ohni. Tak se také stalo: dva křemeny škrtly o sebe a od jiskry chytl blízký keř. Díky tomu Mamutinka přečkala první noc v divočině. Se slunce východem se Mamutinka vydala na další cestu. Potíž však přišla hned ze začátku. Žízeň. Šla potichu kupředu a pozorně naslouchala. Opravdu uslyšela tichounké šplouchání vody. Jak krásný je to zvuk pro žíznivého člověka! Cesta k vodě ale vedla skrz prales, kterému se chtěla vyhnout, protože i smilodonovy stopy ho obcházely. Nakonec nad tím mávla rukou a šla dál. Řeka, ke které došla, byla obrovská asi jako Amazonka (možná to i byla ona). U vody rostly podivné listy nějaké rostliny. Milá neandrtálka utrhla jeden list a naplnila ho vodou. Nahoře ho svázala liánou, ze které udělala i ucho, a vak na vodu byl hotov. Když šla Mamutinka k řece, zašla až moc daleko a vracet se, by zabralo moc času. Chtěla vodu přebrodit, ale na to byla řeka moc prudká a hluboká. Co tedy dělat? Vy možná znáte vor. Ten však ona neznala. Ona ho vymyslela! Nápad přišel jednoduše: Mamutinka viděla, jak na vodě plují velké i malé větve. A tak jich pár dala vedle sebe a svázala liánou. Pomalu svůj výtvor spouštěla na vodu v domnění, že tak řeku nějak přejede. Proud byl ale moc silný a vor to strhlo. A tak se jelo s proudem. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Tentokrát to byl hlad. Milá neandrtálka se podívala pod sebe, jak si poklidně plují téměř všude ryby. Rozhlédla se kolem a mezi stromy uviděla nataženou pavučinu. Opět dostala nápad. Když si takhle chytne pavouk mouchu, já si s podobnou sítí ulovím rybu. Urvala z trupu své lodi tenké větve a snažila se z nich vytvořit napodobeninu pavučiny. Po několika pokusech se jí podařilo udělat něco na způsob dnešní rybářské sítě a tu posléze ponořila do vody. Chvíle čekání a síť už se cuká. Naplavala do ní jedna docela velká rybička, která skončila jako večeře Mamutinky. Ta noc byla opět klidná, dívku chránila řeka, a tak si k ní žádná šelma nedovolila. Ráno ji však čekalo nemilé překvápko. Velice rychle se blížila k vodopádu. Co teď? Vzdálenost se rychle krátila. Mamutinka se opět rozhlédla. Její pohled padl na želvu. Ta si to klidně plavala k vodopádu a nic jí nevadilo, protože ji ochránil krunýř. Na prvním voru bylo něco zvláštní: 1. Byl jediný na světě. 2. Z jeho trupu trčelo hodně větví (nebyl prostě čas je ořezávat a ani nebylo čím). Mamutinka si lehla na dno lodi a opletla kolem sebe z těch větví jakýsi koš. A pak už jen čekala, unášena proudem. Trápila se obavami, že je něco špatně. Ale vše se povedlo. Při pádu do vody si sice pořádně lokla, ale přežila. Po této zkušenosti se držela raději u břehu. Jen jedna věc ji silně mrzela, ztratila stopu, podle které by mohla najít tátu. Pro pozvednutí nálady se rozhlížela a obdivovala přírodu. Viděla kolem sebe nejen čistou vodu a mohla cítit i čistý vzduch. V lese, jenž ji všude obklopoval, nebyla ani jedna plechovka. Na vodě pluli různobarevní ptáci a v řece se to jen hemžilo krásnými rybami. Pak její pozornost upoutaly stopy v mokré zemi. Mamutinka se rozloučila s vorem, naplnila vak na vodu a sledovala mamutí stopy. Po chvíli cesty si všimla, že mamuty něco rozehnalo do všech stran. Ano, do mamutí skupiny se vplížili lovci a o kousek dál smilodon. S hrůzou, která ji rázem prostoupila, se vydala směrem, jímž směřovaly tygrovy stopy. Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

15

V dálce uviděla jeskyň. Myslela si, že je u sousedů, ale to se spletla. Když přišla blíž, poznala člověka, který před ní stál. Měl na sobě kůži ze šavlozubého tygra a ten člověk byl její táta. Někdy tou dobou se celým známým světem (ten nebyl ani tak velký) ozval první hrdelní zvuk „ Papá“, což v překladu znamená „tatí“. A pak se ta dvojice vydala na cestu domů. Právě díky jim máme dnes některé památky, jako například nástěnné malby, šperky a zbraně. Pokud jste si Mamutinku oblíbili, podívejte se do nějakého muzea, třeba na ni narazíte. Jméno: Kateřina Dospivová Věk: 12 let Moje vlastnosti: kamarádská, chytrá Moje zájmy: čtení, pohyb Moje zkušenosti s psaním: už jsme se jednou umístila Moje oblíbená četba: dobrodružná, fantasy

3. místo: Pavel Houb, 6.A Ze života brouka roháče Probouzím se a slyším kukat kukačku. „Co se to děje? Kde to jsem?“ Přede mnou se tyčí mohutný strom, na něm prapodivná soustava deštníků nebo satelitů, nebo co to vlastně je. „A jé je! Já mám rohy! Co se to stalo? Já nejsem já!? Že by se ze mě stal jelen?“ Ale než to stačím pořádně uvážit, přeletí nade mnou obří helikoptéra. Ale ne! To je vážka! Takže jelen asi nebudu. Zmateně si hledám úkryt a snad také něco k snědku. Ale musím si dát pozor, aby si něco neudělalo svačinku ze mě! Naštěstí se mi podařilo najít velkou štěrbinu v zemi. Vedle mého doupěte stojí pár hříbků a moje rohy jsou bezvadná pilka na houby. Už vím, co jsem zač. Jsem…nó jak bych to řekl… prostě a jednoduše – jsem roháč obecný. Já vím, zní František Milčický, 6.B to hloupě, co? No jo, ale je to tak. Jdu na procházku do borůvčí – natrhat si pár lesních plodů na potom. Hele, tam se perou nějací dva samci roháčů. Naboku stojí samice a bitku sleduje. Kolem proletěla včela a zabzučela na mě: „Brej den, strejčku, zdravím, bzzzz.“ A byla pryč. Vtom uslyším známý cvrkot budíku. Vstanu a jsem doma – a jsem to zase já 

Jméno: Pavel Houb Věk: 12 let Moje vlastnosti: klidný, zapomnětlivý Moje zájmy: rybaření, čtení Moje zkušenosti s psaním: jenom slohy – ty mě baví Moje oblíbená četba: Dva roky prázdnin od J. Verna


16

Vladimír Jureček, 9.B


17

6. – 7. třída poezie 1. místo: Tereza Opichalová, 7.A Údolí Za sedmero horami, tam, kde srdce nebolí, za sedmero řekami leží tiché údolí.

Však i to léto jednou skončí, listí barvou zazáří, teplé dny se se mnou loučí, podzim tiše přichází.

Ve dne tam svítí slunce jasné, jedna radost kvítkům kvést. Však každé světlo jednou zhasne, v noci vidím jen třpyt hvězd.

Když klepe zima na dveře, padne na kraj bílá peřina, jakmile se zámek otevře, celé údolí rázem usíná.

Nad jedlemi v ranním šeru mlžný opar leží, doopravdy, na mou věru, já tam byla, ty tam dojdeš stěží. Větřík slabě pofukuje, listí stromů ševelí, travička se pohupuje, je krásné letní pondělí. Na lukách se prohánějí statní jeleni s daňky, opodál zase postávají koloušci a laňky. Protéká jím potůček bublavý nad hlavami zpívají ptáci, z vody na mě koukají klepetníci – raci.

Petra Ťuiková, 8.B

Jméno: Tereza Opichalová Věk: 13 let Moje vlastnosti: pečlivá, netrpělivá Moje zájmy: čtení a kamarádi Moje zkušenosti s psaním: psala jsem různé příběhy Moje oblíbená četba: dobrodružné knihy


18

2. místo: Tomáš Dubový, 6.A U nás doma Šel jsem jednou do lesa, zrovna byl pátek. Všude tráva zelená, příkop plný skládek.

Ptáci pěkně zpívají, zkrátka hezký den. Nohy už mě bolejí, vyjdu z lesa ven.

Zamířil jsem pěšinkou mezi jedle, smrky. Uviděl jsem kance s rodinkou, zajíce a srnky.

V dálce světla zářící, co vidím, není pro radost. Cesta končí dálnicí – řekne někdo: „Už dost?!“

Jméno: Tomáš Dubový Věk: 12 let Moje vlastnosti: učenlivý, zapomnětlivý Moje zájmy: čtení, sport Moje zkušenosti s psaním: jen slohové úkoly Moje oblíbená četba: detektivky

Denis Uhlár, 5.B


19

3. místo Tereza Kocvrlichová, 7.B Kůň Už Tě znám let spoustu, v mém srdci zanechal jsi spásu. Tvé velké hnědé oči, na mě se upírají každý den. Proto prosím řekni, kolik lásky jsem Ti dlužen. Tvá hříva ve větru plápolá, a Tvé hbité nohy mě zas nesou o kus dál. Miluji Tvůj dech, když už nemůžeš. Tvé jméno na rtech mi zůstane, na Tebe nikdy nezapomenu. To si pamatuj, koníčku můj!

Klára Němcová, 7.B

Jméno: Tereza Kocvrlichová Věk: 13 let Moje vlastnosti: chytrá, milá, kamarádská Moje zájmy: tanec, koně, čtení Moje zkušenosti s psaním: žádné Moje oblíbená četba: dobrodružné knihy


20

8. – 9. třída próza 1. místo Petra Ťuiková, 8.B Zázračná květina Píše se rok 1850. Hned ráno jsem se vydala na trh. Cestou jsem měla příležitost přemýšlet o své malé sestře. Je to už šest dní, co leží doma ve vysokých horečkách. Zkoušeli jsme různé bylinky, ale nic nepomáhá. Smutně jsem procházela trhem a zastavila se u stánku s jablky. Stála u něj malá babička. Vzbuzovala ve mně zvláštní pocit strachu. Když na mě promluvila, hned jsem změnila názor. Milým hlasem se mě zeptala: „Copak tak smutně děvče?" „Má sestra je těžce nemocná," odpověděla jsem. Babička se na mě zadívala, zvážněla a zeptala se: „Byla bys pro ni schopna obětovat i svůj život?" Moje odpověď zněla jasně: „Obětovala bych vše." „V tom případě mám pro tebe radu," řekla babička. „Když se vydáš na sever, narazíš na les. Když ho celý přejdeš, uvidíš malou chaloupku. V ní bydlí žena, která ví, kde hledat lék pro tvoji sestru.“ Než jsem stačila poděkovat a zeptat se na víc, babička jako by se propadla do země. Rozhodla jsem se, že ten lék najdu. V noci, když všichni spali, jsem se vyplížila z domu a vydala se na cestu. Vzala jsem si s sebou pouze kousek chleba. Tu noc svítil jasně měsíc, který mi aspoň trochu osvětloval dlouhou tmavou cestu. Přesně podle babiččiných slov jsem došla k malé chaloupce. Uprostřed temné noci se tam svítilo. Připadalo mi, jako by na mě osoba v chaloupce čekala. Rozpačitě jsem zaklepala na dveře. Vrzly panty a objevila se mladá žena. Nevypadala vůbec překvapeně, že mě vidí, a pozvala mě dál. Připadalo mi, jako bych ji už někdy viděla. Ale nemohla jsem si vzpomenout. Ty oči… Už jsem jí chtěla začít vysvětlovat, z jakého důvodu jsem ji přišla navštívit, žena mě však jemně zadržela se slovy: „Mám nadpřirozené schopnosti a lidé ke mně chodí pro rady. Pomůžu i tobě. Zde máš hodinky, které budeš při cestě za lékem potřebovat." Byly zvláštní, měly pouze tři čísla a to 1, 2 a 3. „Zmáčkni dlouze tohle tlačítko," řekla žena. Bez dlouhého přemýšlení jsem tlačítko zmáčkla. Během mrknutí oka jsem se objevila na zvláštním místě. Všude byla mlha a stromy. Otočila jsem se a za mnou sedělo na pařezu malé děvče. Podle mého odhadu nemohla mít více než 10 let. Opět mi připadala strašně povědomá. Děvče se na mě vlídně usmálo a konstatovalo: „Vítám tě tu, jmenuji se Emily a vysvětlím ti tvůj úkol. Vím, že chceš lék pro svoji sestru, ale nemysli si, že to bude jednoduché." Nebyla jako typická malá holčička. Z jejích očí vyzařovalo něco starodávného. „Jsi tu, abys splnila tři úkoly. Budeš na to mít tři hodiny." Srdce mi začalo tlouct a se zatajeným dechem jsem se zeptala: „Co když to nestihnu?" Až s děsivým klidem Emily odvětila: „Umřeš." Emily pokračovala dále: „Tvůj první úkol: dnes ráno jsem se procházela v lese a ztratila se mi tam zlatá spona. Najdi ji a dones mi ji.“ V tom okamžiku zazářily hodinky a ručička začala obíhat ciferník. Nesměla jsem ztrácet čas. Věděla jsem, že tu sponu musím najít za každou cenu. Les nebyl příliš velký, zato to tu všude bylo zarostlé trávou. Prosekávala jsem se jí a hledala zlatou sponu. Bylo to, jako hledat jehlu v kupce sena. Začínala jsem se bát, zda ji vůbec najdu. Najednou se naproti mně něco v koruně stromu zalesklo. Stoupla jsem si pod strom a zjistila, že je to zlatá spona. Držela ji v zobáku straka. Jak já ji jen mám nalákat dolů, aby mi sponu dala? V tu chvíli mi došlo, že mám s sebou kousek chleba z domu. Nevěděla Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

21

jsem, jestli straky jí chleba, ale zkusit jsem to musela. Rozdrobila jsem ho okolo stromu a čekala, jestli straka slétne. Nic se nedělo. Tvrdohlavě seděla na větvi a povýšeně se na mě shora dívala. Nenapadlo mě nic jiného, než začít lézt nahoru za ní. Když jsem už byla skoro na vrcholku, straka se lehce zvedla a odletěla mi přímo před očima. Bylo to k vzteku a pláči zároveň. Takhle to pokračovalo: vždy jsem vylezla na strom a straka mi uletěla. Vyčerpaně jsem si se slzami v očích sedla ke kmeni stromu. „Nikdy ten lék nedostanu a ke všemu umřu i já," naříkala jsem. Najednou mi však něco spadlo na hlavu. Byla to zlatá spona. Bylo to, jako by se nade mnou straka smilovala. Radostně jsem vyběhla z lesa a sponu předala Emily. „Výborně, první úkol jsi splnila. Jana Buxbaumová, 8.B Sponu si však nech, budeš ji ještě potřebovat. Tvým dalším úkolem je zajít k této řece," ukázala Emily. „V ní žije velmi vzácná ryba. Musíš ji chytit a sebrat jí jednu duhovou šupinu. Nemusíš se bát, že ji nepoznáš, v této řece žije jako jediná." Když jsem se podívala na hodinky, zjistila jsem, že mi zbývají dvě hodiny. Doběhla jsem k řece a rozhlédla se. Byla dlouhá a mělká. Neměla jsem žádnou síť ani nic podobného na lovení ryb. Musela jsem ji ulovit holýma rukama. V tom jsem si vzpomněla na jeden starý trik, který používal Tonda Štika. Měl na lovení ryb zvláštní taktiku. Vzal si nějakou lesklou věc, která vytvářela na hladině světélka, a kroužil s ní nad hladinou do tvaru osmičky. Já měla s sebou zlatou sponu, která vytvářena na hladině duhová světélka. Na ryby to působí doslova jako magnet. Vlezla jsem si do vody po kolena a začala kroužit sponou do tvaru osmičky. Po třiceti minutách urputného lákání se něco ve vodě zacukalo. Byla to duhově zbarvená ryba! Pomalu ke mně připlavala, jako by se mě ani nebála. Když byla dostatečně blízko, popadla jsem ji a sebrala jí šupinu. Málem mi vyklouzla, ale já ji stačila chytit. S vítězným pohledem jsem došla k Emily se šupinou v ruce. „Výborně, druhý úkol jsi úspěšně splnila. Další na tebe čeká na jiném místě. Když tuto šupinu podržíš v ruce a zavřeš oči, objevíš se tam,“ řekla Emily. Zavřela jsem tedy oči a podržela šupinu. Když jsem oči zase otevřela, všude mě obklopoval písek, horko a strašně těžký vzduch. Byla jsem na místě, kde nezavál sebemenší vítr - na poušti. „Čeká tě poslední - třetí úkol. Zde máš lahvičku s vodou, musíš ji opatrovat, závisí na ní život tvůj i tvé sestry. Tvým úkolem je najít uvadající květinu a zalít ji vodou z lahvičky. Nesmíš se z vody napít. Ta květina je lék pro tvoji sestru a zároveň symbolizuje tvůj život. Pokud nestihneš květinu zalít a ona uvadne, zemřeš s ní," řekla Emily s ledovým klidem. Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

22

Ukázala mi směr, kudy se mám vydat, a já vyšla vstříc zářivému slunci. S lahvičkou pevně v rukou jsem rychle postupovala nekončícím pískem. Každý krok byl pro mě čím dál těžší. Připadalo mi to, jako cesta bez konce. K tomu se začalo přidávat sucho v krku. Po pár minutách chůze jsem už nebyla ani schopna zvedat nohy. Všechny mé myšlenky se upínaly k tomu, jak ráda bych se z lahvičky napila. Najednou jsem v dálce zahlédla malou krčící se květinu. Z posledních sil jsem se rozběhla a skácela se ke květině. Otevřela jsem lahvičku, už jsem chtěla vodu nalít na květinu, ale lahvička mi vyklouzla z ruky. Všechen její obsah se vylil do okolního písku. Moje naděje se v té chvíli rozplynuly. Chyběl jen kousek k tomu, abych sestru zachránila. Skloněná nad květinou jsem začala brečet. Slzy začaly stékat po květině, její lístky se zazelenaly a květ se zbarvil do sytě rudé. Moje slzy nahradily vylitou vodu. Poušť najednou zmizela a objevila jsem se na malém paloučku. Naproti mně stály tři známé osoby: babička z trhu, žena z chaloupky a malá holčička Emily. Pak zazářilo jasné světlo a na paloučku zůstala pouze žena z chaloupky držící květinu v ruce. Podala mi ji se slovy: „Z této květiny uvař své sestře čaj a uvidíš, že se uzdraví." Společně se ženou jsme se objali, poděkovala jsem a květinu si vložila do kapsy. Stejně jako jsem se dostala sem pomocí hodin, dostanu se i domů. Dlouze jsem podržela tlačítko na hodinkách a během mrknutí oka jsem se ocitla před naším malým domkem. Rozběhla jsem se ke dveřím a vběhla dovnitř. Bylo brzo ráno a nikdo si ani nevšiml, že jsem byla pryč. Z květiny jsem tedy uvařila čaj, jak mi řekla žena. Přistoupila jsem ke své sestře a dala jí čaj vypít. Po pár hodinách se opravdu sestře udělalo líp a za pár dní už byla úplně zdravá. Jméno: Petra Ťuiková Věk: 14 let Moje vlastnosti: cholerická Moje zájmy: chození ven, notebook, spánek Moje zkušenosti s psaním: předešlé dva ročníky této soutěže Moje oblíbená četba: detektivky, fantasy a televizní program

2. místo: Jiří Štencl, 8.A Moje první setkání s nejlepším přítelem člověka Podle vyprávění rodičů jsem už od mala miloval zvířata. Dnes je toho důkazem koš plný plyšáků, který zdědily mé sestry. Protože jsme měli malý byt, nešlo pořídit žádné zvířátko, natož pejska, kterého jsem si tolik přál. Naštěstí jsme jezdili do Moravské Huzové za strejdou a tetou, kteří měli fenku Ritu. Na svoje první setkání s Ritou naši nikdy nezapomenou. Bylo mi asi rok a půl, když jsme přijeli opět na návštěvu k tetě, která pro nás jako vždy připravila obrovské pohoštění. Takže se povídalo, pojídalo a popíjelo a všichni se dobře bavili. Mě však zajímalo jen chlupaté, chundelaté zvíře pobíhající po domě. Rád jsem se k ní přidal a pobíhali jsme společně. Měli jsme výhodu, že si mě s Ritou dlouho nikdo nevšímal. Až se mamce zdálo, že je nějaký moc velký klid. Šla nás zkontrolovat a viděla to, co určitě vidět nechtěla. Uviděla Ritu, jak žere z misky své Veronika Nakládalová, 7.A granule, a já jsem byl vrchní ochutnávač. A bylo jasné, že mi Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

23

opravdu chutnalo. Navzdory strachu mé maminky jsem z dobroučké svačinky neměl žádné potíže. A tak se stvrdilo mé přátelství se psy. Jsem rád, že po dlouhodobém přemlouvání přistála chlupatá koule i k nám domů. Jmenuje se Bukin a je to můj miláček. Dnes si už nemohu představit vejít do domu bez jeho přivítání, ale granule přenechávám jen jemu. Jméno: Jiří Štencl Věk: 14 let Moje vlastnosti: sportovec Moje zájmy: házená a ostatní sporty Moje zkušenosti s psaním: jen slohové práce Moje oblíbená četba: Perry Jackson: Zloděj blesku

3. místo: Zdeněk Riegel, 8.B Mé první setkání s opravdovou přírodou Ahoj, jmenuji se Nick a rád bych vám pověděl příběh o své proměně. Dříve jsem býval takový ten typ, co jen sedí u televize a cpe se popcornem. Můj jediný každodenní pohyb, který by stál za řeč, bylo jít vyvenčit svého Border teriéra Puňťu za dům na pole a dalo by se o mně říct, že jsem opravdu vypadal jako "bečka sádla". Ale to všechno se jednoho jarního dne změnilo. Ten den začal jako každý jiný: vstal jsem, snědl snídani a zapnul televizi. Už jsem si chtěl sednout do svého křesla, když jsem si vzpomněl, že naši odjeli na chalupu a nejspíš Punťovi nedali nažrat. Tak jsem se otočil a šel zpátky do kuchyně, kde jsem z ledničky vytáhl plechovku se psím žrádlem. Vyprázdnil jsem konzervu do Puňťovy misky a zavolal „Puňťo!" Ale místo Puňti přiběhl náš kocour Mikeš a přímo k Puňťově misce se žrádlem. Říkal jsem mu: „Ne, počkej, Mikeši, to není pro tebe, ty dostaneš žrádlo za chvilku!" Sotva jsem to dořekl, vyřítil se z obýváku Puňťa a vrhl se na Mikeše bránit svou misku. Kocour se dal na útěk. Punťa za ním. Nejdřív vběhli do obýváku, kde převrátili mamčinu oblíbenou vázu. Potom se vrátili zpátky do kuchyně a Mikeš vyskočil pootevřeným oknem ven a dírou v plotě utekl. A protože byl Puňťa i na Border teriéra docela malý, okno ani plot ho nedokázaly zastavit a Puňťa vyrazil za kocourem směrem k lesu. Snažil jsem se ho zavolat zpátky, ale ať jsem volal sebevíc, ani se neotočil. „To bude průšvih," řekl jsem si. Jediná možnost, jak se vyhnout trestu, byla vydat se Puňťu hledat. Vybavil jsem se litrovou láhví Coca Coly, sáčkem chipsů a vydal se za Puňťou k lesu. Stačilo přejít pole, to nebyl velký problém, ale lesní cesta byla klikatá a navíc stoupala, takže asi po 15 minutách chůze lesem jsem měl chuť to vzdát a jít zpátky. Ale pomyšlení na Puňťu mě nutilo pokračovat. Šel jsem dál a pořád volal: „Puňťo! Puňťo!" Už mi z toho volání vyschlo v krku, tak jsem dopil posledních pár loků Coca Coly a láhev zahodil někam do křoví. Chtěl jsem pokračovat dál, ale v tom křoví se něco pohnulo. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se šel podívat, co to bylo. Odhrnul jsem pár větví a uviděl sedm malých hnědých selátek. Po chvilce mi ale došlo, že když tu jsou selátka, musí tu někde být i bachyně! Pomalu jsem se otočil a potichoučku se vracel na cestu. Najednou se v tom křoví zase něco pohnulo, ale tentokrát něco většího! Vzpomněl jsem si, že v televizi říkali, že když vás bude honit divočák, máte rychle vylézt na strom. Přiběhl jsem k nejbližšímu stromu, chytil jsem se za větev, ale nedokázal jsem se přitáhnout. Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

24

Snažil jsem se pomoct si nohama, ale pokaždé, když jsem se zapřel nohou, ulomil se kousek kůry a noha mi zase sjela na zem. Došlo mi, že tady na ten strom nevylezu, a rozhlížel jsem se okolo po nižším stromě. Uviděl jsem jeden a rozběhl jsem se k němu, jak nejrychleji jsem mohl. Vší silou jsem se snažil vytáhnout, ale kvůli své váze jsem to nedokázal. Pak jsem na druhé straně stromu uviděl pařez. „Ten by mi mohl pomoct dostat se na ten strom," řekl jsem si a běžel k němu. Když jsem k pařezu doběhl, rukama jsem se pevně chytil větve, postavil se na pařez, odrazil jsem se, co nejvíc to šlo, a už jsem se skoro dostal na tu větev, ale uklouzla mi noha. Tak jsem to zkusil znovu, chytil jsem se, vyskočil a zapřel jsem se nohama o kmen stromu. Tentokrát se to už povedlo. Sedl jsem si na větev a opřel se o kmen stromu. Pomalu jsem nemohl dýchat, ruce a nohy jsem měl v jednom ohni, ale dokázal jsem to. Seděl jsem na stromě a díval se na to křoví. Znovu v něm něco zašustilo, křoví se celé zatřepalo a vtom z něj vyskočil zajíc. Při představě, jak jsem se zoufale snažil vyškrábat na strom před zajícem, jsem se musel začít smát. Smál jsem se tak moc, že jsem málem spadl z větve. Najednou jsem uslyšel takové vrzání a křupání. Přestal jsem se smát a poslouchal jsem, co to je. Když mi to došlo, bylo moc pozdě. Větev stromu se urvala a já se spolu s ní poroučel k zemi. Naštěstí jsem se nijak vážně nezranil. Takže jsem mohl pokračovat v hledání. Po hodině dalšího neúspěšného hledání jsem došel na druhý konec lesa. Začal jsem si myslet, že Puňťu nikdy nenajdu. Měl jsem už velký hlad, tak jsem si sedl na blízký pařez a začal jíst chipsy. Když jsem dojedl poslední chips, nechal jsem vítr, aby si sáček vzal a odnesl ho vysoko do vzduchu. Sledoval jsem, jak tančí ve větru a tu jsem si všiml žlutozelené trávy ohýbající se ve větru, zelených luk posetých snad tisíci žlutých květů pampelišek, malého hučícího potůčku s křišťálově čistou vodou, který vytékal z lesa, a ten les - svým šuměním jakoby zpíval osamoceným kvetoucím stromům na louce. V tu chvíli jsem si uvědomil, že skutečná příroda vypadá daleko krásněji než ta na obrázku a že nic jiného na světě ji nemůže napodobit. Zastyděl jsem se, když jsem si vzpomněl, jak špatně jsem se k ní zachoval, když jsem zahazoval odpadky po lese. Pak jsem si vzpomněl na Puňťu, jak se někde opuštěný toulá po lese, a bylo mi smutno ještě víc. Ale už se začalo stmívat a já musel rychle domů, abych ve tmě sám nezabloudil. Když jsem vyšel z lesa a přišel k brance, nemohl jsem uvěřit svým očím. Před brankou seděl Puňťa a na vyhřátém parapetu ležel Mikeš. Oba se na mě dívali, jakoby mi vyčítali, kde jsem tak dlouho byl. Díky této příhodě jsem poznal přírodu a od té doby chodím s Puňťou každý den na procházku. Často se zastavím u toho pařezu na druhém konci lesa.

Jméno: Zdeněk Riegel Věk: 14 let Moje vlastnosti: melancholický, inteligentní Moje zájmy: četba, jízda na kole Moje zkušenosti s psaním: píši rád, ale soutěžím poprvé Moje oblíbená četba: fantasy knihy


25

8. – 9. třída poezie 1. místo: Lenka Tomášková, 9.A Příroda Dneska v noci zdál se mi sen – zpívali ptáci, byl slunečný den. Snová louka plná kvítí, které všemi barvami hraje, slunce na tu krásu svítí, každý ledovec roztaje. Krásně barevní motýli poletují sem a tam, někteří na květinách seděli – takovou krásu před očima mám. Však nic není takové, jaké se zdá být. Jak panenky makové chci v pohádce žít. Na louku padl stín, všechny květiny zvadly. A proč? Já vím – lidé na louku vpadli. Někteří lidé přírodu ničí a já vztek zaháním. Nejradši bych je vzala tyčí – no dobře, trošku přeháním. Chraňme si přírodu a taky její krásu. Má to velkou výhodu, není to ztráta času.

Filip Zapletal, 6.A

Jméno: Lenka Tomášková Věk: 15 let Moje vlastnosti: sklerotická, přátelská, bláznivá (bohužel až moc) Moje zájmy: čtení, kreslení, hraní na klavír Moje zkušenosti s psaním: píšu si básničky a příběhy Moje oblíbená četba: fantasy, dobrodružná


26

2. místo Šárka Jarošová, 9.B Jak jsem potkal vaši matku Budete-li o to stát a budete-li poslouchat, začnu pěkně od začátku a budu vám povídat, jak jsem potkal vaši matku. V ten jediný den, kdy probouzí se všechno kolem, když byl jsem ještě mladej kluk, co všechno řeší alkoholem, já uslyšel jsem zvláštní zvuk.

Petra Ťuiková, 8.B

Byl jsem zrovna děsně zlitej, mohl to být jenom klam. „Jen pojď se mnou... Pojď dál, vítej!“ Co s tím sakra dělat mám?

Když tu jsem došel na kraj lesa, kde ten kopec mírně klesá. Kde čekalo mě jezero a překvapení vícero.

Přišlo mi to hrozně zvláštní, trochu jsem se možná bál. Řekli moji bratři vlastní: „Z tebe už se blázen stal!“

Hladina se roztančila, začala se mírně chvět, najednou se vynořila dívka jako z růže květ.

Nikdo mi to nevěřil, vlastně ani já si nebyl zcela jistý. S rozumem cit soupeřil, pak přišel nápad skoro čistý.

Nevěřil jsem vlastním očím, strašně rád bych se jen díval jak krásně se usmívala. To o ní jsem dlouho sníval.

Tak jsem hlásek poslechl, Není, co víc říct. Zhluboka se nadechl a vykročil mu vstříc.

Za uchem bílá květina, stojící v měsíčním světle, duše čistá a nevinná, oděná v nejkrásnějším snu.

Šel jsem do prudkého kopce a bylo mi to fuk. Potkal jsem i dřevorubce, když porážel statný buk.

Vlasy lesklé a dlouhé, na nich zrcadlil se úplněk. Stačily by vteřiny pouhé - však aby se vlekly.. jako šnek.

Vedl mě dál lesem, houštím, nevěděl jsem, co mě čeká. „Bože, do čeho se pouštím?“ zmatená mysl se leká.

V očích stříbrné jiskřičky hvězdy by mohly závidět. Smích sladký jako rolničky, do kolen padnu co nevidět.


27

Byla vážně nádherná, jak tam takhle stála. Svému rodu nevěrná, když mě k sobě povolala.

Smutně si povzdychla, sklopila zrak. Na prsou ucítil jsem zvláštní tlak. Takhle jsem poznal pravou lásku když potkal jsem tuhle milou krásku.

Natáhla ruku a přišla blíž. Co mám teď sakra udělat? „To já jsem ten hlásek, víš?“ řekla a pohled sklápěla.

Avšak ten příběh nemá happyend. Možná jen to, že ze mě je abstinent.

Ruku její jsem uchopil a okamžitě pochopil, že tohle musí osud být. Nedoved' jsem radost skrýt.

Dívku jsem nespatřil nikdy víc, tím končí všechen špás. Však všechno má svůj rub i líc a jednoho dne jsem našel vás.

Tohle že se vážně děje? Snad se mi to jenom zdá... Ba ne, jak se směje! Tenhle efekt láska má!

Na prahu domu, asi po roce dvě děti v košíku leží. To zasáhlo mě hluboce, vzdát se jich - mohl bych stěží.

To však není jenom efekt, ona je tak dokonalá! Získala si lesa respekt, už když byla víla malá.

A tak, moje milé děti končí tahle příhoda. Zbývá už jen jedno dodat: vaší matkou je příroda.

Poslouchal jsem vyprávění, jak svůj život prožívala, že podobu svou stále mění aby se lidem vyrovnala. Já divil jsem se: „Krásko moje! Proč chceš jako lidé být? Máme zbraně, máme stroje... To chceš vážně takhle žít?" Hluboce se zamyslela, potom povídá: "Vy lidé jste vážně zvláštní, kdo ví, co má předvídat. Však jednu věc vám závidím: milovat, být milována - to jen z dálky uvidím." Jméno: Šárka Jarošová Věk: 15 Moje vlastnosti: individualista, flegmatik Moje zájmy: bicí, kreslení, malování, psaní, čtení Moje zkušenosti s psaním: loňský ročník o cenu J. Jungmanna, sdílení na netu Moje oblíbená četba: Darren Shan, Nikki Sixx, Ch. Baudelaire


28

3. místo: Klára Dospivová, 8.B Houbový příběh Hluboko v přírodě, kde chlupatý je mech, leze žlutý jezevec a šimrá se na zádech. Okolo tebe bujný les a můra říká, že lesní mroži mají ples.

Okolo proběhla myška, v křoví se chichotá plešatá liška. Uléháš do trávy, potichu sníš, i kdybys hlady umíral – houbiček se už nenajíš.

Oranžová žába kouká na tebe z prázdné tůně, někdo ji vypil a tvoje břicho stůně. V bolestech se svíjíš, obrovský zajíc nad tebou, než se naděješ, zlije tě polevou. Stromy se tiše smějí, tušíš něco zlého, točí se svět, všechno se hýbe podle svého. Motáš se, hlava tě bolí, nejistý z okolí, svět tančí a ty s ním. Příště se radši zeptej: „Maminko, smím?“ Jsi úplně mimo, nemůžeš dál. A najednou zjistíš: já jsem zdrogován! Adéla Malínková, 6.B

Jméno: Klára Dospivová Věk: 14 Moje vlastnosti: cholerická optimistka Moje zájmy: spánek, kamarádi, psychologie, horolezectví Moje zkušenosti s psaním: slohy, občas si píšu pro sebe Moje oblíbená četba: Anthony Horowitz, fantasy, Drsné dějiny, horory, cokoli o 2. svět. válce, Hunger Games


29

Šárka Jarošová, 9.B


30

Práce vybraná mezi devíti nejlepšími ze 111 v dané kategorii v celostátní soutěži Náš svět Denis Uhlár, 5.B Neuvěřitelné dobrodružství Šel jsem pomalu podivnou tichou ulicí. Hlavou mi běžela myšlenka: Kde to jsem? Tady to neznám. Jak jsem se tu ocitl? Kolem mne se tyčily vysoké kovové domy, které končily až někde v mracích. Nejednou mě oslepil záblesk světla. Současně jsem uslyšel ohlušující ránu. Přímo nad hlavou. Ztuhl jsem. Co se to děje? Když jsem se podíval nahoru, nevěřil jsem vlastním očím. Těsně nade mnou totiž narazilo létající auto s obrovskými světlomety. A co bylo nejděsivější – to auto nespadlo! Kolem něj létaly kovové součástky a části skla. Slyšel jsem klepání v autě. Třásl jsem se hrůzou. Pomalu jsem však strach překonal. Zvědavost mi nedala a já nahlédl do nabouraného auta. Uslyšel jsem slabý hlas. Lidský hlas! Vsoukal jsem se do auta. Uviděl jsem muže. Měl zaklíněnou nohu, zavřené oči a nehýbal se. Vzadu sedělo malé dítě. Pomyslel jsem si: „Jako první musím zachránit to dítě. Potom musím pomoci tomu muži.“ Vytáhnout dítě nebylo těžké. Mělo sotva rok a bylo docela v pořádku. Pak jsem se otočil k muži. Zaklíněná noha šla ale jen těžko ven. Tu se na mě muž podíval. Naskočila mi husí kůže. Otevřel ústa a řekl: „Jdi dál.“ Nechápal jsem. Muž zase: „Jdi dál.“ Překvapilo mě, že mluvil stejnou řečí jako já. Ustoupil jsem. Muž otočil hlavu, natáhl ruku a stiskl černý, velice malý, avšak dobře viditelný knoflík. „To snad ne,“ řekl jsem si potichu. Auto se totiž během chvilky rozložilo. Potom muž otevřel tašku, která byla vyrobena z nějakého zvláštního materiálu. Vytáhl z ní malou ampulku. Odšrouboval uzávěr a šetrně si kápl tekutinu na rozedřenou nohu. Krev okamžitě zmizela a rána se zacelila. Muž znovu stiskl tlačítko. V ten moment se auto opět sestavilo. Muž a dítě vlastně mou pomoc vůbec nepotřebovali! Přesto mi muž poděkoval za záchranu. Zeptal jsem se ho, jak se jmenuje. „Zen se jmenuji já a malá se jmenuje Kristýna.“ Dvě docela odlišná jména, napadlo mě. „A příjmení?“ zeptal jsem se. „Příjmení už přece mnoho let není.“ Udiveně jsem se zaposlouchal: „Prosím?“ „No příjmení se zrušila. Kvůli počtu Nováků, Zatloukalů, Přikrylů a tak dál.“ Já jsem přikývl jen proto, aby to nevypadalo, že jsem se zbláznil. „A proč je tady tak vylidněno?“ zeptal jsem se. „Ty to nevíš?“ „A co přesně bych měl vědět?“ „Pojď,“ řekl Zen, „já ti to ukážu.“ Nastoupili jsme do nového pěkného auta, ale ve skutečnosti starého a nabouraného. Chvíli jsme letěli a pak jsem to uviděl: velký létající talíř s malými okénky po stranách a s jedním velkým oknem nahoře. „Už víš?“ zeptal se mě Zen. „Je jich tady plno. A vláda pořád ještě neví, co od nich můžeme čekat. Proto jsou všichni schovaní.“ V tom okamžiku se otevřelo okýnko a něco začalo vylézat. Malá Kristýnka se rozbrečela. A zase ten ohromující a oslepující záblesk! A najednou jsem seděl doma ve svém pokoji a vedle mě ležela kniha. To snad ne. To není možné! To byl jen sen? Udiveně jsem se díval na obálku: napsal Jules Verne. Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

31

3. místo v olomouckém kraji v soutěži o sci-fi povídku na téma budoucnosti planety Země Marie Vosáhlová, 9.B Náhled do budoucnosti „Katko,“ ozve se z kuchyně, „běž na půdu pro tu starou kuchařku.“ „Už jdu, mami.“ Zaklapnu knížku a jdu pomalým krokem na půdu. Jakmile se rozkoukám, uvidím krabici se starými knihami a vyjdu směrem k ní. Hned na vrchu spatřím vrstvou prachu pokrytou kuchařku. S vidinou, že za chvilku už se zase budu moct ponořit do své knížky, ji okamžitě vezmu, a když už se chystám jít zpátky dolů, můj pohled se zadrhne na knížce s názvem Náhled do budoucnosti, která ležela hned pod kuchařkou. Opatrně ji uchopím a otevřu, když v tom se zem pode mnou prohloubí a já padám do temného tunelu. Když znovu otevřu oči, objevím se na stejném místě jako předtím, jen kuchařka jako by tu ležela tak dvě stě let. Nějak se nad tím nepozastavuju, popadnu kuchařku i tu novou knížku a rychle sbíhám schody dolů. Chci si ještě na chvilku skočit do pokoje, tak zamířím nejdřív tam. Procházím chodbou a všechno je tu úplně jiné. Přijdu do pokoje, ale místo toho starého pokoje tu byla vznášející se postel, počítač přes celou zeď tenký asi jako papír a k tomu stůl, který psal, aniž by k tomu někoho potřeboval. Třikrát zamrkám a s otevřenou pusou na to všechno zírám. V tom okamžiku vejde do mého pokoje cizí holka. Ty oči. Znám je. Jsou úplně stejné jako ty moje. Chvilku na sebe němě zíráme a ona pak prolomí ticho jako první větou: „Můžu vědět, co děláš v mém pokoji?“ „Ve tvém pokoji?“ vykřiknu s údivem. „Vždyť tohle je můj pokoj.“ „A ty jsi kdo?“ zeptá se mě. „Jmenuju se Kateřina Novotná a tohle je můj domov. A ty jsi kdo, smím-li se ptát?“ Chvilku na mě kouká jak na zjevení a pak koktavě odpoví: „Já.. já jsem taky Kateřina Novotná. Dostala jsem to jméno po prababičce. Prý mám její oči.“ Začnou mi docházet souvislosti. Ta kniha, díry v zemi a pak úplně stejný dům, ale vlastně úplně jiný. A ty oči. „Co je teď za rok?“ zeptám se. „2168, proč se ptáš?“ Asi jí to pořád nedošlo, tak se jí to snažím trochu objasnit. „No já se narodila v roce 2001, mám oči úplně stejné jako ty a podle toho, jak jsem si to tak vypočítala, bych odpovídala věku tvé prababičky.“ „A jmenuješ se stejně jako má prababička, Kateřina Novotná.“ V očích se jí rozsvítí. V prvotním nadšení si padneme do náruče. Potom se začneme obě smát a rozpovídáme se o všem možném. Většinou mluví ona, protože to, co jí můžu říct já, se ona může dočíst, ale já, to co mi řekne ona, asi nikde nezjistím. Seděli jsme na létající posteli a ona mi všechno vyprávěla. Dozvěděla jsem se třeba to, že v roce 2056 vypukne třetí světová a že my, jako bychom o tom věděli, jsme se ukryli do úkrytu a tím pádem si zachránili život. Tímto se to vlastně všechno vysvětluje, když já to budu vědět, že? Popisovala mi, kolik ještě bude předpovězených konců světa a kolik se jich zase nepotvrdí. Pak se dostala k rodinné záhadě. Vzala takovou malou krabičku a vytáhla z ní kuličku. „Vždyť je to jen obyčejná kulička, to záhada není.“ Řeknu to a ona zvolá jen „rádio“ a v ten moment se z malé kuličky stane docela velké rádio. Potom řekne jen „mobil“ a najednou má v ruce neznámý mobil, úplně rozdílný od toho našeho. Začne mi vyprávět, jak to vlastně všechno bylo. Jednou šel její táta něco hledat na půdu, a když se díval na starou krabici s knížkami, našel tam malou kuličku. „Kéž bych tu měl baterku, abych si mohl posvítit,“ pomyslel si a v té chvíli se z kuličky stala baterka. Nakonec jsme něco na ten způsob začali prodávat po celém světě a stal se z toho vynález tisíciletí. Podala mi ji do ruky a řekla: „To je úplně ta původní, co se tam našla. Na, to je dárek ode mě.“ S údivem v očích jsem se na ni podívala a nemohla uvěřit, že Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

32

mi ji chce doopravdy dát. „Děkuju, strašně moc si toho vážím. Ani nevíš jak.“ Sotva jsem to dořekla, volali ji na večeři a pro nás dvě přišel ten moment, kdy jsme se měly rozloučit. „Jsem ráda, že v mojí rodině existuje někdo tak super jako jsi ty,“ řekla jsem a usmála se. „Nápodobně,“ odpověděla a obě jsme viděly v očích té druhé, jak těžké je se rozloučit. Podruhé slyšíme volání z přízemí k večeři. „Tak já už budu muset. Jsem strašně ráda, že jsme se poznaly. Nikdy na tebe nezapomenu,“ řekne mi, obejme mě a rychle utíká dolů. Pro obě je těžké se loučit a ona to vyřešila po svém. Ještě chvilku tam stojím a snažím se si to všechno co nejvíc vrýt do paměti, abych na to nikdy nezapomněla. Pak se otočím a pomalým krokem vycházím schody. Sednu si na stejné místo jako před tím a otevřu tu stejnou knihu. Dnes už po druhé padám do hluboké černé díry, ale tentokrát už se nebojím. Otevřu oči a zjistím, že jsem na stejném místě a ve stejné době, kdy to všechno začalo. S úlevou si oddychnu, že je vše, jak má být. Záhadnou knížku pokládám na stejné místo, jak ležela, a pro jistotu ji ještě zakrývám ostatními knihami. Už si stoupám a i s kuchařkou se chystám jít zpátky dolů, když vtom mi z kapsy vypadne ona záhadná kulička. Zapadne hluboko do krabice, a když už se ji chystám vylovit, dojde mi, že teď už to všechno do sebe perfektně zapadá a všechno je, jak má být. Rychle sbíhám schody a kouknu se do svého pokoje. Všechno je zase, jak to vždycky bylo. Po tom, co zanesu mamce kuchařku, díky které to všechno vzniklo, vezmu svůj nový deník a začnu zaznamenávat své dnešní dobrodružství. Za chvilku slyším volání na večeři, ale tentokrát už to je v roce 2014.

Jméno: Marie Vosáhlová Věk: 14 let Moje vlastnosti: veselá, šílená, kreativní, kamarádská Moje zájmy: fotografování, kreslení, hraní na kytaru Moje zkušenosti s psaním: 3. místo v olomouckém kraji Moje oblíbená četba: autoři Nicolas Sparks, Jane Austen


33

Klára Horníková, 8.B


34

Obsah Kdo to byl Jungmann ................................................................................................................ 1 Informace o soutěži .................................................................................................................. 2 Johana Štaffová: Kočičí výlet .................................................................................................... 3 Willibald Vodička obr. Kočka .................................................................................................... 3 David Habrmann: Dobrodružství žabáka Kvaka ....................................................................... 4 Tadeáš Fryčák: Jak Ohniváček zachránil Bodlináčka .......................................................... 4 Sára Horníková, obr.Žába ........................................................................................................ 4 Sabina Smékalová, obr. Ohniváček .......................................................................................... 4 Daniela Štěpánová: Kouzelná příroda ...................................................................................... 5 Alena Obšilová, obr. Sluníčko ................................................................................................... 5 Laura Zavadilová: Jaro .............................................................................................................. 6 Martin Palinek: Jarní příroda .................................................................................................... 6 Ondřej Šana, obr. Hnízdo ......................................................................................................... 6 Denis Uhlár: Brokovo dobrodružství ........................................................................................ 7 Patrik Vykydal, obr. Pes ............................................................................................................ 7 Diana Uhlárová: Vodník Brblálek.............................................................................................. 8 Denis Uhlár: Vodník Pepa ......................................................................................................... 8 Lukáš Spáčil: Vodník Očičko ..................................................................................................... 8 Anna Pacáková, obr. Vodník..................................................................................................... 8 Zuzana Šmoldasová, obr. Vodník ............................................................................................. 8 Lukáš Spáčil: Sopka ................................................................................................................... 9 Marek Vašíček, obr. Sopka ....................................................................................................... 9 Diana Uhlárová: Nevídaný kamarád.........................................................................................10 Nataša Pichlerová, obr. Hnízdo ................................................................................................10 Natálie Kvapilová: Veverka .......................................................................................................11 Eliáš Jurečka: Hadí den .............................................................................................................11 Lucie Rozmanová: Ježek ...........................................................................................................12 Věra kocourková, obr. Sluníčko ................................................................................................12 Roman Nevrlý: Žijme s přírodou...............................................................................................13 Wilibald Vodička, obr. ..............................................................................................................13 Kateřina Dospivová: Časy dávné a dávnější aneb cesta za pokrokem .....................................14 Pavel Houb: Ze života brouka roháče .......................................................................................16 František Milčický, obr. Brouk ..................................................................................................16 Vladimír Jureček, obr. Prales ....................................................................................................17 Tereza Opichalová: Údolí .........................................................................................................18 Petra Ťuiková, obr. Listí ............................................................................................................18 Tomáš Dubový: U nás doma .....................................................................................................19 Denis Uhlár, obr. Stromy ..........................................................................................................19 Tereza Kocvrlichová: Kůň .........................................................................................................20 Klára Němcová, obr. Osel .........................................................................................................20 Petra Ťuiková: Zázračná květina...............................................................................................21 Jana Buxbaumová, obr.Víla ......................................................................................................22 Jiří Štencl: Moje první setkání s nejlepším přítelem člověka .………………………………… 23 Veronika Nakládalová, obr. Štěně …………………………………………………………………………………23 Zdeněk Riegel: Mé první setkání s opravdovou přírodou .......................................................24 Lenka Tomášková: Příroda ………………………………………………………………………………………………… 26 Základní škola Litovel, ulice Jungmannova

35

Filip Zapletal, obr. Tulipány ........................................................................................................26

Šárka Jarošová: Jak jsem potkal vaši matku ……………………………………………………………………… 27 Petra Ťuiková, obr. ……………………………………………………………………………………………………………. 27 Klára Dospivová: Houbový příběh ……………………………………………………………………………………… 29 Adéla Malínková, obr. ……………………………………………………………………………………………………….. 29 Šárka Jarošová, obr. …………………………………………………………………………………………………………. 30 Denis Uhlár: Neuvěřitelné dobrodružství ………………………………………………………………………… 31 Marie Vosáhlová: Náhled do budoucnosti ……………………………………………………………………….. 32 Klára Horníková, obr. Mořská víla ……………………………………………………………………………………. 33


36

Jak jsem potkal přírodu Sborník vítězných literárních prací O cenu Josefa Jungmanna 2014 Fotografie autorů vítězných prací: Marie Vosáhlová, 9.B Výtvarné práce vytvořili žáci pod vedením Mgr. Zdeňky Novákové a Mgr. Boženky Mikolajczykové Sborník uspořádala Mgr. Vlasta Vaňková Vydala Základní škola Litovel, ulice Jungmannova 655


37

Jak jsem potkal přírodu. Sborní k nejlepš í ch literá rní ch prácí

Recommend Documents