Jan Malý Jak jsem potkal televizi. Musím přiznat, že s koukáním na pohyblivé obrázky jsem proti normální populaci trošku pozadu, plavil jsem se totiž na labských plavidlech na kterých v padesátých letech minulého století nebyla převážně ani elektrika. Jen ti nejodvážnější a technicky erudovaní nositelé pokroku mezi kormidelníky si pořizovali malé rozhlasové dvoulampovky, napájené jednak normální baterií a také těžkou baterií anodovou. Samozřejmě byli předmětem obdivu ostatních plavců. Přesto jsem začátky našeho televizního vysílání byť jen sporadicky zaznamenal. Pocházím z malé vesnice u Poděbrad, a i u nás se vyskytl osvícený a pokrokový hospodář, který si jeden z prvních přístrojů pořídil. Byl to poměrně velký rozhlasový přijímač a v něm integrovaná televize s obrazovkou velikosti pohlednice. Ve dnech kdy televize vysílala, protože to nebylo každý den v týdnu, se u Nováků ve světnici scházela polovina omladiny z celé vesnice. Samozřejmě ani já tam nechyběl, pokaždé když jsem si po plavbě, přijel k mamince pro vyprané prádlo. Tak jsme tam na tu maličkou obrazovku čučeli, někdy až, ze dvou řad židlí za sebou. Hospodářovy dvě dospívající dcery, samozřejmě v první řadě. Byla to pastva pro mladé oči, ale když mezi nás někdy zavítal někdo usedlejší, moc toho na té malinké obrazovce nerozeznal a otráveně brzy srocenou omladinu opustil. Ani hospodyně s hospodářem, se s námi většinou nedívali. Unavení z celodenní práce na poli a ve chlévě, brzy po příchodu do světnice padli do postele a celá naše sešlost, i s televizí, jim mohla být ukradená. Zato my mladí, každý z nás oči jako rys, jsme živě komentovali ty pohyblivé obrázky, někdy až do konce vysílání. Vzpomínám si, že úskalí těch maličkých obrazovek si asi uvědomovali i operátoři vysílání. Jak to jen trochu šlo, objevil se na té maličké obrazovce detailní záběr. Tvář herce, krásná ústa herečky, či běžící kůň po pláni. Na záběry bitevních vřav, kde se to hemží postavami, si z té doby ani nevzpomínám. Když doba o něco pokročila a obrazovky se, byť nepatrně zvětšili a dostaly vlastní skříňku, televizorů na vesnici přibylo a sedánky mládeže před pohyblivými obrázky na naši vesnici skončili. Další bouřlivý rozvoj televizního vysílání mně trochu míjel, lodě jsou přeci jen dost konzervativní dopravní prostředky s příliš dlouhou životností a tak jejich modernizace, za moderním rozvojem dost pokulhává. V padesátých letech se jen zvolna rozbíhala elektrifikace plavidel. V šedesátých letech s rozvojem tranzistorových aparátů, začali být na lodích běžnou záležitostí rozhlasové přijímače. Až teprve v sedmdesátých letech, se objevily cenově přístupné, přenosné televizory na 24 nebo 120 Voltů. Některé posádky daly peníze dohromady a přístroj si pořídily. Moje posádka byla mezi nimi. Každý večer, po skončení plavby, jsme vztyčili anténu a po naladění kanálu, točením antény zaostřovali obraz. Většinou tedy německé stanice, ARD nebo ZDF. Naše vysílání jsme chytali až ke Drážďanům a potom na náhodných kotvištích, které jsme si pečlivě zaznamenávali a navzájem, někde v přístavní hospůdce sdělovali. To ještě po satelitu nebylo ani slechu. Nejvzdálenější kotviště, kde jsme ještě měli šanci českou televizi chytit, bylo pod mostem v Dömitzích, pět set kilometrů od našich hranic. Ale loď bylo nutno zakotvit na přesném místě, o 10 metrů výše nebo níže po proudu a byla snaha marná.
Na německých stanicích jsme rádi sledovali zábavné pořady s písničkami, které Němci umí opravdu dobře dělat. Jakmile se nám podařilo chytit naše vysílání, dychtili jsme hlavně po zprávách. Samozřejmě, ta naše lodní televize byla jen černobílá a nevelká, s obrazovkou kolem pět a dvaceti centimetrů, ale i tak nám dokázala zpestřit večerní chvilky po zakotvení. Vždycky po příjezdu z lodi domů, jsem hýřil nadšením nad velikostí a ostrostí obrazu našeho rodinného televizoru a dcery na mně kvůli tomu koukali jak na exota.
Na co jsem se vždy těšil a co se mi v televizi líbilo a líbí. Velmi jsem se vždycky těšil na divadelní inscenace ze Slovenska uváděné vždy začátkem týdne. Dodnes mám z té doby v povědomí celou řadu skvělých slovenských hereček a herců. Velmi lituji, že dnes jsem o tyto zážitky ochuzen. Rád se dívám na staré a i na některé novější nebo nové české filmy. Velmi mne oslovily i některé televizní inscenace. Třeba taková "Svatební cesta do Jiljí" nebo "Penzion pro svobodné pány", jsou pro mne nezapomenutelné. S nostalgií vzpomínám na televizní seriály od pana Dietla. Dnešní přemíra televizních seriálů, mi značně ubrala na chuti je sledovat, ostatně je jich už tolik, že všechny sledovat ani nelze. Čeho je moc, toho je příliš a přejí se to. Přál bych si, když je nyní tolik televizních stanic, aby přinášely průřez toho nejlepšího z evropské i světové, filmové i televizní tvorby. Připadá mi, že příliš místa je věnováno tvorbě severoamerické na úkor ostatního světa. Moc se mi líbí, že přinášíte medailonky našich hereckých velikánů, takže si mohu připomenout jejich výkony a filmy. Nedá mi to, abych nepochválil pana Šípa, za jeho pořad Všechnopárty, kde nám divákům s laskavým humorem představuje i mladé herce z kterých se jistě stanou bardi a herečtí velikáni budoucích televizních dnů. A snad nakonec, co se mi v televizi nelíbí. Nelíbí se mi, že zhrubla. Hrubé vulgarizmy a sprostá slova se v ní začala používat jako houska na krámě. Nelíbí se mi, že je macešská k české řeči. Z obrazovky by měla zaznívat kultivovaná mluva a tím pomáhat kultivovat řeč našeho národa. Mnohdy jsme svědky mluvnických i spisovných pochybení a to už vůbec nemluvím o přemíře anglizmů a jiných všelijakých izmů. Opravdu se stalo. V sedmdesátých letech minulého století, jsme s naší maličkou lodní televizí někdy museli dělat psí kusy, abychom do ni dostali koukatelný obraz. Po zakotvení jsme vztyčili anténu, různě ji natáčeli a nakláněli, alobal kolem svodu obalovali a po svodu ho posunovali, vše pro zlepšení mírně zamlženého obrazu. Takhle jednou v zimě, trošku už přimrzalo, ale ledy ještě nešly, jsme zakotvili na říčním kilometru 200. Vše proběhlo jako obvykle, po všech procedurách naskočil, jen mírně rozostřený obraz německé televize. Byli jsme už otrlí a spokojili jsme se. Po slabé půlhodince, se loď v proudu mírně na kotvě pootočila, na obraz naskočilo několik duchů a bylo po koukání. Skoč pohnout anténou požádal jsem lodníka. Sotva vylezl na střechu kajuty a položil ruku na anténu, naskočil obraz české televize, ostrý jako břitva. "Dobrý, tak to nech", zařvali jsme unisono, strojník, kormidelník i já. Jen jsme ztichli obraz zmizel. "Co blbneš dej to zpátky". Ještě chvíli jsme pořvávali než jsme zjistili, že obraz naskakuje pouhým položením ruky na anténu. "Pojďte mně někdo vystřídat, dyk vám tady zmrznu", kvílel lodník. No smilovali jsme se nad ním a zatím co on vyběhl jen tak na lehko, tak my jeden po druhém, už v kožichu ho postupně vystřídali všichni, ruce zmrzlé jako klepeta.
Viděli jsme naše zprávy a pak další pořad. Nemohli jsme se toho jasného českého pořadu nabažit, ale posléze mráz přeci jenom zvítězil. Na tomhle kilometru, ani my ani žádná jiná loď, už nikdy českou televizi nenaladila ani nechytila.
29. 11. 2014 se uskutečnilo vyhlášení literární soutěže ČT „Jak jsem potkal televizi“. Autor mnoha krásných povídek o šífortu kpt. Jan Malý obsadil v tomto klání krásné druhé místo. K tomuto úspěchu mu srdečně blahopřejeme!!! Záznam vyhlášení si můžete prohlédnout z archivu ČT Na tomto odkaze: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10441287766studio-6-vikend/214411010121129 Záznam začíná na 141 minutě 14 sekundě.
