Jan Zlatohlávek JAK JSEM (NE)NAŠEL ŽENU

Jan Zlatohlávek

JAK JSEM (NE)NAŠEL ŽENU

Indeart 2015

© Jan Zlatohlávek, 2015 © Indeart s.r.o., 2015

ISBN 978-80-7519-122-9

Věnováno Tereze

SMUTNÁ OSLAVA Na tuhle oslavu jsem měl původně jít s Terezou. Popíjet s ní výborný sauvignon, ochutnat voňavé holubí špízy, naordinované francouzským šéfkuchařem, krájet si sýry, servírované na prkénkách s ostrými noži s výstražně pozdviženými konci čepelí, mlsat kaviár a exotické kandované ovoce s jogurtem, roznášené ochotnými číšníky v miniaturních skleničkách. A pak vystoupit z té restaurace plné slavících lidí na terasu nejvyššího podlaží Tančícího domu, kterou pera architektů kanadské a chorvatské krve pro nás, Čechy, nakreslila tak, že je odtud pohled na Vltavu, Karlův most a osvícené Hradčany tak úchvatný, až to bere dech. Zapálit si cigarety a jen se dívat na ten dokonalý živý obraz. Muselo by se jí to líbit. Muselo… Jsou chvíle, kdy se opouští všechna předsevzetí a píší zoufalé esemesky. Terezko, je tu tak krásně. Měli jsme tu být spolu. Nechceš přece přijít? Honzo, nechci. Děkuju. Dobře se bav. Mám depku, stýská se mi po Tobě. Tanči, Honzíku! Tak se zbavují depresí indiáni a cikáni! Je to osvědčený. Jsi sama? Máš někoho? Jsem sama. Nemám nikoho. NEMÁM NIKOHO! Přivezeš mi zítra ty věci? Jo, přivezu Ti relikvie. Snad to nějak zvládnu… Za necelé čtyři měsíce jsme si napsali dvě stovky e-mailů. Esemesky jsem nepočítal. Kolikrát jsme se milovali? Dvacetkrát? Třicetkrát? Možná… Proč mi tenkrát napsala? Proč si náhodně rozklikla upoutávku k mému článku na serveru, který nikdy předtím nenavštívila? Náhodně… Možná ne tak úplně náhodně. Tak nějak mě ten článek hezky nadzvedl, napsala mi. A proč se ještě k tomu všemu jmenuje Tereza? A proč mi napsala pouhé dva měsíce poté, co mi vyšla knížka Hledám štíhlou ženu, jejíž finální hrdinku Terezku jsem si (na rozdíl od jiných) úplně vymyslel a obsadil do trochu kýčovitě-sentimentálního posledního příběhu, kterému jsem na poslední chvíli alespoň sebral happyend? Ano, vyprojektoval jsem si do té vymyšlené Terezky své představy o tom, jak by měla vypadat žena. Ta, se kterou zemřu. Neokázale krásná, drobná, štíhlá žena, které jsem vdechl jemnost a jistou zdržen-

8

livost, postupně se rozpouštějící v nefalšovaném, něžném ženství, v jehož rozkvětu ji další dvě vlastnosti, kterými jsem ji obdařil, zodpovědnost a mateřský cit, nakonec odvedou i s malým synem zpět k bývalému manželovi, upoutanému nečekaně úrazem na nemocniční lůžko. Čtenáři mi nevěří, že jsem si rehabilitační sestřičku Terezku vymyslel. Budou mi věřit, že mi pak napsala skutečná, živá Terezka, krásnější a moudřejší, než ta vymyšlená, a dokonce také nosící bílý plášť? MUDr. Bc. Tereza Alicia Schwarzová. Jako by to na mě někdo nastražil. A já jsem se nechal tak přeochotně chytit… „Ulovila jsem si tě,“ řekla mi hned první večer. Do té doby jsem si myslel, že jsem si ji ulovil sám. „Hloupost! Nechtěl jsi mě. Bránil ses přece!“ Při dalším pohledu na hradčanské panorama se mi sevřela hruď. Znovu jsem vytáhl mobil z kapsy, a pak ho zase zastrčil zpět. Lov skončil. Jsem volný. Ale má lovec právo poté, kdy se do něho jeho úlovek zamiluje, kdy si ten svůj živý úlovek ochočí, kdy si jej na sebe naučí, kdy si ten úlovek svého lovce tak oblíbí, že na něm začne být závislý, má pak lovec právo vypustit ten svůj ochočený, milující úlovek zpátky do světa? Za pouhých patnáct týdnů ona, má lovkyně, můj svět zcela změnila. Ona se stala mým světem. Vše ostatní pro mě téměř přestalo existovat. Dlouho jsem váhal, než jsem se rozhodl, že na tu oslavu půjdu. Měsíc jsem nevylezl mezi lidi, když nepočítám návštěvy dvou oblíbených hospůdek, kam chodím zpravidla sám a ve chvílích, kdy už to nejde vydržet, kdy je nutno aplikovat alespoň to pivní anestetikum, abych vůbec usnul, abych se nezbláznil… Nebyl jsem schopen dojít ani do tělocvičny, ani do posilovny. Když jsem se jedno sobotní dopoledne vypravil na procházku na vltavskou náplavku, potkával jsem samé dvojice, které se držely za ruce a těšily se na sobotní oběd. Některé s dětmi, jiné bez dětí. Otočil jsem se a šel domů… Věděl jsem, že už prostě mezi lidi musím. Mezi normální lidi. Z domu jsem vycházel ještě s jakousi nadějí, že se něco stane. Že Tereza půjde se mnou, i když už spolu měsíc nejsme. Že ji nějak přemluvím. Nebo že se tam prostě nečekaně objeví. Že přijde třeba jen jako… kamarádka. Už jednou se stal malý zázrak, když se mi podařilo „resuscitovat“ náš vztah. Už jednou jsem si to s ní pokazil a… napravil. Jenže zázraky se nedějí každý den…

9

Mé rozjímání prostřídávaly přípitky a běžné řeči s šéfy, investory a manažery firmy, pro kterou jsem cosi vymyslel a napsal a která tady slavila vstup na celosvětový internetový trh. V přelidněné restauraci se nekouřilo, na terase mi bylo příjemněji. Na konec listopadu až neskutečné teplo a vlaho. Ani se nechtělo věřit, že za pár týdnů budou Vánoce. Někteří z účastníků při vstupu na terasu nedočkavě vytahovali cigarety, jiní se přicházeli jen tak vyvětrat a rozhlédnout. Nechodil jsem často na firemní oslavy, takové, jako byla tato. V kulturně-společenském období mé žurnalistické praxe jsem pracovně navštěvoval předpremiéry a premiéry divadel a kin, tiskovky, křty desek, koncerty, vernisáže, ale tam se scházela trochu jiná společnost. Směs novinářů, fotografů a kumštýřů mi byla blízká a milá, uměl jsem se v ní pohybovat, leckoho jsem znal. Tady nebyli ani novináři, ani kumštýři. Jen manažeři. Ačkoli jsem se s některými z nich pracovně setkával, uvědomil jsem si, že jsem tu vlastně sám. Všichni účastníci rotovali ze skupinky ke skupince, jak už to na těchto akcích chodí. Tyhle „rotace“ v neznámé společnosti mi nikdy moc nešly. Občas jsem trochu záviděl těm, kteří se umějí mile a „organicky“ začlenit do skupinky zcela neznámých lidí, vmísit se nenuceně do hovoru, splynout. Možná proto bych neuměl dělat bulvární novinařinu. Neuměl bych poletovat s diktafonem a každému rychle položit dvě otázky, jako můj kamarád Petr. „Hele, támhle sedí Suchý, nechceš si s ním udělat rozhovor?“ řekl mi na jedné akci, kam byl Mistr pozván jako host. Do začátku té akce zbývala půlhodina. Jiří Suchý seděl sám ve vestibulu, kde hrstka číšníků líně kladla na stoly skleničky na sekt. Rozhovor s člověkem, kterého od dětství obdivuju a znám desítky jeho písniček, byl můj sen. Nebyl jsem ale schopen vůbec ničeho. Když jsme k němu došli, jen jsem mu podal ruku a vykoktal své příjmení. Nebyl jsem připraven. Petr si k němu přisedl a zapnul diktafon. Poodešel jsem. Za tři minuty bylo hotovo. „Tos to vzal zkrátka,“ podivil jsem se. „Mně to stačí,“ řekl Petr, jako by se nechumelilo. Povinnost bulvárního novináře byla splněna. Uvědomil jsem si, že si vlastně od prvého setkání s Terezou vůbec nevšímám žen. Ty přítomné pro mne stejně byly jak z jiného světa. Mladé, hezké manažerky, které, jak mi prozradil jeden z šéfů firmy,

10

byly vybírány nejen podle toho, co umějí, ale i podle toho, jak vypadají, mi ve svých koktejlových šatech přišly zvláštním způsobem „unifikované“. Prostě mi přišly stejné, jedna jako druhá. Všechny hovořily česky i anglicky, hbitě reagovaly dle toho, jakým jazykem byly osloveny. S některými jsem se již ve firmě setkal, tady však byly tak nějak… namnoženy. Nebo spíše… naklonovány… „Dobrý den, jak se máte?“ říkaly mi úplně všechny. Asi je to tak někdo naučil. Jak se odpovídá na tuto otázku? Správnou odpověď jistě nabízejí manažerské kurzy a manuály. Nebo učebnice anglické konverzace. Možná by měla znít: „Dobrý den, mám se velmi dobře, a jak se daří vám?“ Netuším. Prostě mi to najednou přišlo jako jedna velká kašpařina. Jako nějaká podivná hra, kterou později ještě ozvláštnily další rekvizity – barevné balónky s logem firmy. To při zhotovování „happy“ fotografií, při kterých manažerky a manažeři museli zvednout ruce s těmi balónky nad hlavu. A dělat, jako že jsou happy. Možná jsou skutečně happy! Jak na těchto mladých lidech poznat, co si skutečně myslí? Když jsou tak dobře… vycvičeni… Raději jsem odešel se skleničkou vína opět na terasu pod velký drátěný artefakt, připomínající trochu rozdrbanou zeměkouli, zapálil si další cigaretu a skrze prosklenou stěnu restaurace jen v roli diváka pozoroval tu společnost. A domýšlel, jak to vlastně dneska chodí u těch mladých, dynamických firem, tvořených převážně mladými, dynamickými manažerkami a manažery, kteří jako by si všichni z oka vypadli. Jak málo o těchto lidech vlastně vím? Jsou o deset let starší než mé děti a o dvacet let mladší než já. Pak jsem si s jistým úlekem uvědomil, že jsou vlastně zhruba stejně staří jako Tereza. Ale ona je úplně jiná. Nezaměnitelná! Nenechala by se vycvičit tak, jako přítomné mladé ženy. Ani ode mne se nenechala vycvičit. Já od ní ano. Vlastně ne od ní! Ona mne vůbec nechtěla vycvičit, uvádět do nějaké kázně, závislosti, povinnosti, ona ode mne nechtěla vlastně vůbec nic… Vycvičil jsem se sám. Sám sebe a zcela dobrovolně jsem vycvičil do podoby takového vohrábla, že jsem se pro ni stal… nepřijatelným. „Dobrý večer, můžete mi, prosím, zapálit?“ přistoupila ke mně hezká mladá žena. Evidentně nepatřila k manažerské společnosti, byť se mezi ní doposud pohybovala. Neměla předepsaný „dress code“, ale černé přiléhavé kalhoty a černý rolák, jehož kontrapunkt tvořil vodopád blonďatých dlouhých vlasů.

11

„Dobrý večer,“ odpověděl jsem skoro radostně, nejen proto, že jsem nemusel odpovídat na otázku „jak se máte“, ale že jsem se setkal s někým, kdo mi připadal od první chvíle „normální“. Při pohledu na jemný obličejík s výraznýma modrýma očima, drobounkými pihami a malým nosem jsem si uvědomil, že jsem tu všestranně úhlednou ženu už někde potkal. „Já jsem Honza Zlatohlávek,“ představil jsem se poté, kdy jsem jí připálil cigaretu a vytušil, že plavovláska nemá v úmyslu ode mne ihned odejít. „Já Michaela Nová,“ nastavila svoji sklenku k přípitku. „Řekli mi, že jste to vy, četla jsem vaši knížku o hledání štíhlé ženy.“ „Jak jste se k ní dostala? Nevypadáte na to, že čtete brak.“ „Jsem taky novinářka. A nasmála jsem se při tom čtení!“ „To se ani nedivím. Je to moje prvotina a tak trochu se za ní… stydím. Tedy minimálně před odborníky na literaturu,“ přiznal jsem se. „Proč?“ „Je to taková trochu exhibicionistická úchylárna, ke které mne vyprovokovaly pilné čtenářky mých fejetonů.“ „Někoho rozesmát taky není žádná legrace. A vy to umíte.“ „Děkuju!“ „Už vím, kde jsme se potkali,“ zadívala se na mne Michaela a namířila ruku s cigaretou směrem k mé hrudi. „Na tiskovce po předpremiéře Kajínka.“ „Konečně… Věděl jsem, že vás odněkud znám!“ vzpomněl jsem si s úlevou. Dokonce se mi vybavilo i to, že jsem tehdy chvíli zapřemýšlel, jestli ji někam nepozvat. To bylo ještě „před Terezou“… „Tenkrát jste mi řekl, že je to pěknej prcek, ten ruskej herec… Lavroněnko.“ „Kosťa mi byl po bradu!“ „Ale charisma má!“ „To jo, a mluvil rozumně. Ale skutečnej Kajínek by si s ním vytřel zadek…“ „A co si o tom myslíte? Jako o tom příběhu?“ „Dělal jsem rozhovor s režisérem Petrem Jáklem. Ten se s Kajínkem setkal devatenáckrát. Ani on si nebyl úplně jist, že to bylo jinak. Bylo vidět, že Kajínkovi nějakým způsobem fandí, ale že by za něj ruku do ohně taky nedal.“ „A jakej je Jákl?“

12

„V pohodě. Nejukecanější chlap, se kterým jsem kdy dělal rozhovor!“ „A já jsem si na něho netroufla! Tedy žádná kamenná tvář těch mordýřů, které hrál v těch amerických filmech?“ „Měl jsem taky strach, že z něj budu tahat každý slovo, navíc jsem nikdy v životě neviděl žádnej thriller, natož nějakej, ve kterým hrál nebo kaskadéroval, ale nakonec jsme se na hodinu zakecali jak babky na trhu. Přepisoval jsem ten rozhovor půldne!“ Michaela pomalu a soustředěně upíjela ze své sklenky, jako by chtěla získat čas. Pak se na mne podívala. „Chtěla bych udělat rozhovor s vámi.“ „To myslíte vážně? Jsem neznámej autor!“ „Dělali jsme s tou vaší knížkou čtenářskou soutěž a měla ohlas! I u nás máte své obdivovatelky!“ „Nejsem žádnej spisovatel. Víte, jak dopadlo mý první autorský čtení?“ vybavil se mi ten tragikomický zážitek a vzápětí jsem si uvědomil, že se tedy nemám vůbec čím chlubit. „Nebudem si tykat?“ vysvobodila mne Michaela. „Rozhodně,“ přiťukli jsme si znovu sklenkami a políbili se. Trochu plaše a neobratně. Michaela se malinko začervenala a sklopila oči. Hned se ale vzpamatovala. „Tak jak to dopadlo, to autorský čtení?“ Zvídavý pohled mé společnice mi nedal šanci k úniku od toho, co jsem tak nešikovně nakousl. „Byla to taková vesnická knihovna někde u Berouna. Paní knihovnice si mě pozvala, přijela si pro mě do Prahy, ukázala mi knihovnu, uvařila kafe, řekla, že pozvala spoustu lidí, a pak na tu moji první autorskou produkci přišla jediná paní, které bylo asi osmdesát! Ostatní, jak jsem zjistil, dospávali či dojídali po posvícení, případně byli na fotbalovém hřišti, kde probíhal nějaký zápas a program. Celá vesnice voněla pivem a klobásami. A nepomohlo ani hlášení místním rozhlasem!“ „A četl jsi?“ zeptala se Míša a smích jí cukal koutky úst. „Ne. Dal jsem té milé staré paní knížku, napsal věnování, a pak jen trnul, aby ji hned neotevřela a nepřečetla si první věty.“ Michaela přivřela oči, nasadila herecký výraz a zarecitovala: „Tys to udělal… do mě?!“ „A je tu snad ještě někdo jinej?“ „Ty si to ještě pamatuješ?“ Paměť mé společnice mě udivila. „Jo. To zas není velkej kumšt si takovouhle šílenost pamatovat! Kolegyně, která dělala tu čtenářskou soutěž, ty věty opsala hůlkovým

13

písmem a dala na nástěnku! Nachytala tím k četbě skoro celou redakci.“ „Nepůjdem se někam ožrat, Mišulko?“ vyjelo ze mne, až jsem se své upřímnosti zalekl. „Šla bych… docela. Už si to říkám pěkných pár dní, že bych se měla aspoň ožrat. Ale tady by se to moc nehodilo…“ „Měli by nás za novinářský vyžírky, který si dají do trumpety, když je to zadarmo.“ „No právě. A proč se chceš ožrat? Něco špatně? Nebo dobře?“ „Něco špatně,“ přiznal jsem se. „Hm. U mě taky něco špatně,“ odpověděla Míša. „Tak jdeme?“ „Jo, jdeme!“ Cestou k výtahu jsem si vzal z velké misky jeden z pomerančů (rovněž s logem té firmy) a strčil jej do kapsy saka. Tereza má ovoce tak ráda… Dohodli jsme se, že jí zítra přivezu a předám věci, které si u mne za ty čtyři měsíce nastřádala. Dostane taky ananas, který nejsem schopen sám rozkrájet a sníst, protože jsem ho koupil k naší snídani, která se ale už nekonala. A teď ještě pomeranč s logem… Jak to setkání proběhne? Jak se přátelsky setkat s někým, koho pořád miluju? Jak se při tom chovat nenuceně, kamarádsky, jak být nad věcí, jak nežádat, neprosit, nepřemlouvat… jak se nezbláznit, nerozbrečet… „Honzo, nebo nemusíme nikam chodit,“ chytla mne Míša za rukáv od saka, když jsme vystupovali z výtahu. Uvědomil jsem si, že jsem se na ni ve výtahu ani nepodíval, ani jsem nepromluvil. „Promiň, Míšo, já jsem jenom… Samozřejmě, že jdeme!“

14

SOLIDNÍ JISTOTA A PODIVNÁ SWINGERS PARTY Z Tančícího domu jsme se s Míšou přesunuli do blízké Solidní nejistoty. Tedy – Solidní jistoty. Chvíli jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Změnu názvu této dříve proslulé pražské diskotéky, viditelnou již z dálky na poutači boční zdi budovy, jsem nejprve přikládal nějakému šprýmaři, který prostě zlikvidoval dvě písmena a NEJISTOTU překřtil na JISTOTU. Pak jsme ale vešli do mě zcela neznámé – stodoly! Podivné stodoly, kde staré klenby pokryly kýčovité svítící obrazy, odkud zcela zmizela nezaměnitelná podkova centrálního baru, kolem kterého se všechno odehrávalo. U kterého jsem viděl popíjet několik generací fotbalových reprezentantů po vítězných zápasech, ale i spoustu dalších „celebrit“. Taneční parket teď nějaký trumbera vytvořil na opačné straně, tedy u vchodu, a do smutně vyprázdněného prostoru nastavěl jakési podivné cukrárenské stolky. Na balkónku nad novým, nesympaticky asepticky působícím barem, se tragicky unyle pohybovala jakási špekatá parodie na go-go tanečnici. Kde jsou ty doby, kdy bylo v těchto prostorech každý večer plno. A o víkendech úplně narváno. Teď tu posedávalo pár podivných lidí. Dýdžejova poctivá snaha za celý večer vyprovokovala k tanci jen jediný „páreček“ totálně opilých mužů tmavší pleti, kteří se co chvíli váleli po zemi. Nikomu to nevadilo. Ač jsem Míše při příchodu odvážně sliboval tanec (koneckonců – měl jsem ho od Terezy doporučen jako antidepresivum), v této panoptikální společnosti jsme se k němu neodhodlali. Alkohol mne nakonec zbavil zděšení, odporu i sentimentu. Solidní nejistota je prostě definitivně pryč. Ze zdi zmizela i cedulka, která dříve oznamovala, že zde sídlí konzulát Valašského království… Míša byla milá společnice. Alkohol jí také dělal evidentně dobře. Rozpovídali jsme se a popíjeli asi do čtvrté hodiny ranní. Drželi jsme se za ruce. Spíše přátelsky, než milenecky. A pak šli ke mně domů… spát. Když jsem se vrátil z koupelny, Míša už spala. Nebo to tak alespoň vypadalo. Ležela na břiše přikrytá až po hlavu. Pohladil jsem ji pod pokrývkou po nahých zádech. Trochu se ke mně natočila, přejela mi rukou po rameni a šeptla: „Dobrou noc“.

15

Vlastně jsem byl rád, že budeme spát. Svítivý chomáč zlatých vlasů na „Terezčině“ polštáři byl pro mne až příliš nezvyklý pohled… Nemohl jsem usnout. Míša se ve spánku otočila na bok a položila mi ruku na hruď. Terezka měla drobounké, dětské ruce. Toto byla ruka ženy. Ten dotyk nebyl nepříjemný, byl jen… cizí. Snažil jsem si reálně přiznat, že si prostě musím zvyknout na jinou ruku, jiné tělo, jinou vůni, jiný „usínací ceremoniál“. Čím dřív, tím líp. Čím víc jsem se snažil Terezu vymazat z hlavy, tím intenzivněji jsem si ve svém mozku přehrával naše společné usínání. Trochu specifické, ale na to snad ještě přijde řeč. Prostě až při představě usínání s Terezkou jsem… usnul. Po probuzení jsem se své dámské návštěvy trochu zalekl. Pomalu jsem si rekonstruoval celý večer. Oslava v Tančícím domě – novinářka Míša – Solidní (ne)jistota… Míša ještě spala. Tiše jsem se odkradl do koupelny, ve které jsem zaznamenal mokro ve sprše, vlhký ručník a vlahý vzduch se stopou parfému. Byla rychlejší. Tedy už nespí. Nebo usnula znovu. Horká voda mne přivedla k životu. Tiše jsem se vrátil k posteli jen s ručníkem kolem pasu. Míša ležela na zádech a měla zavřené oči. Vztáhla ke mně ruku. Uchopil jsem ji a klekl si na postel. „Dobré ráno,“ řekl jsem. „Dobré poledne,“ řekla ona, otevřela oči a usmála se. „Ty nespíš,“ zeptal jsem se úplně nesmyslně. „A ty?“ oplatila mi poťouchle. Trochu směšně jsem klečel na posteli a držel její ruku ve své dlani asi tak, jako bychom se chystali tančit menuet. Michaelina ruka ale nebyla nehybná jako při spánku, její štíhlé, dlouhé prsty se pomalu proplétaly s mými. Když jsem ji druhou dlaní pohladil po tváři, přivřela oči. Jak drobounká gesta někdy stačí, aby člověk věděl, co se může dít. Co se bude dít. Jak si žena o tom všem rozhoduje sama. Jak muž jen plní její jemné příkazy… Cítil jsem, jak nějaké čerpadlo v mém těle obdrželo povel odněkud, kde jakýsi computer bleskově vyhodnotil pouhý dotyk prstů a jedno přivření očí jako jednoznačný pokyn k milování. „Můžu k tobě?“ ukázal jsem na její přikrývku. „S tím mokrým ručníkem?“ zamračila se naoko. „Logicky, že bez něj,“ řekl jsem rozhodně, odhodil ručník a vklouzl pod přikrývku, kde se ke mně přivinulo hebké, horké tělo. Jednoznačně. Odhodlaně. Hladově. Computer se nemýlil.

16

„Honzo, prosím, dávej si bacha,“ šeptla v okamžiku, kdy se naše těla propojila. „Dával sis… bacha?“ zeptala se Míša, jen co popadla dech. „A ty?“ „Počkej – jak já?! Ale já jsem ti to řekla!“ „Dělám si srandu! Měla ses správně zeptat: Tys to udělal do mě?“ Míša se rozesmála, ale hned zase zvážněla. „Fakt se můžu spolehnout?“ „Máš to nadělení na bříšku! Můžeš si je přepočítat!“ Evidentně zklidněna se Míša vzepřela na lokti jedné ruky a ukazováček druhé namířila ke svému pupíku. „Jedna, dvě, tři… ale voni se… hejbou!“ rozehrála milé divadlo. Všiml jsem si, že má na obličeji a krku růžové skvrnky, které některým ženám naskakují jako nezvratný důkaz o milování. „No tak asi ještě nejsem tak starej, když se hejbou…“ pokračoval jsem v představení. „Můžu do sprchy?“ „Ne. Přinesu ti konev a umyvadlo!“ „Proč doma nemáš prezervativy?“ „Nepotřeboval jsem je. Tedy doteď. A teď jsem nic neočekával…“ „Jak neočekával?!“ „Prostě jsem vůbec nepočítal s tím, že by jako něco s někým… v tomhle období. A proč se tak koukáš? Můžu ti říct totéž! Všechny holky dneska nosí prezervativy v kabelce!“ „Já jsem s tím taky… nepočítala.“ „No tak vidíš, jak jsme se přepočítali!“ „Nedopočítali, Hanýsku! Ani prezervativů, ani spermií. Líbilo se ti to se mnou?“ „Jo. Až dost na to, jak jsem mimo.“ „Proč jsi mi včera řekl, abych si od tebe vůbec nic neslibovala?“ „Protože jsem mimo, Mišulko. A protože ty evidentně nejsi holka na to, aby si tě někdo jen tak samovolně přepadnul. A ještě někdo, kdo je mimo.“ „A udělal jsi – co?!“ „Tys u toho přepadení nebyla? Tedy myslím – vstřícně nebyla?“ „Sakra jsem u toho byla. Mám to sakra napsaný na ksichtě, že jo, viď?“ „Jo. Moc hezky.“

17

„Bylo to hezký…“ „Suma sumárum – moc hezky jsme se přepadli…“ „Proč sis mě nepřepadnul hned v noci? Proč až teď ráno?“ „Byl jsem mimo. A taky jsem si myslel, že už spíš.“ „Nespala jsem. A teď už nejsi… mimo?“ „Teď jsem o trochu míň mimo. Každej den je to o kousek lepší.“ „Aha! Všimni si – opakuju otázku: Proč jsem si neměla nic slibovat?“ „To už jako děláme ten rozhovor?“ „Ne. Ještě ne. Teď se tě ptá ještě úplně soukromě novinářka, kterou sis opil a zatáhl do svého soukromého bytu a ještě úplně soukromě… přepadnul!“ „Dobře. Odpovídám: Mám pořád v palici někoho, kdo se na mě prostě vykašlal.“ „Tak to já taky. Vlastně jsem taky… mimo,“ řekla Míša trochu nepřítomně. „No to je fajn. Tak jsme se právě tak trochu přepadli s našimi bývalými milými, aniž by to tušili.“ „Jo. Taková swingers party to byla.“ „A je to dobře? Ptám se zase soukromě já, čerstvě přepadenej novinář, čerstvě přepadený novinářky? Je to dobře, co jsme právě spáchali?“ Míša se posadila a zamyslela. „Asi je to dobře. Protože oni se teď nejspíš taky s někým přepadávaj. A na rozdíl od nás při tom na nás už třeba vůbec nemyslí.“ Uvědomil jsem si, že na toto téma za celý včerejší večer nepřišla vůbec řeč. Bál jsem se s tím začít, protože jsem věděl, že bych byl schopen breptat celý večer o Tereze. A proč, když jsem chtěl, musel, potřeboval zapomenout. Míša v tom ovšem lítala taky hezky. Chvíli jsme se dohadovali, co je horší. Jestli dostat kopačky od mrtvě vdané ženy, kterou jsem měl čtyři měsíce jen pro sebe, nebo od živě ženatého chlapa, kterého měla Míša tři roky společně s jeho manželkou. Tedy než definitivně zvítězila manželka. Shodli jsme se nejdřív na remíze. A pak na prohře. Prohráli jsme oba. „Proč jsme o nich včera vůbec nemluvili?“ zeptala se Míša. „Protože jsme asi nechtěli. Protože jsme asi chtěli… zapomenout. Protože bychom se pak nejspíš nemohli…“ „… přepadnout! A spáchat strašlivou vendetu, která je těm našim bejvalým už nejspíš dost egal,“ dodala Míša, podrbala mne po temeni hlavy jak dostihového koně, zakroutila hlavou a odešla do koupelny.

18

SLUNCE A MŘÍŽ V té malé branické pivničce je jediné okno. Malé podélné okénko, umístěné až u stropu místnosti. Zvenčí je opatřeno masivní mříží a zevnitř nařasenou záclonkou. Když ostré dopolední slunce rozsvítilo záclonu, venkovní mříž zmizela, jen její silueta se obtiskla do záclony. Zjistil jsem, že se s Lumírem díváme stejným směrem. „To by byla hezká fotka nebo záběr,“ nezapřel Lumír svoji filmařskou podstatu. „Taky máš pocit, že kdybys za tu záclonu vzal, že bys ji odhrnul i s tou mříží a mohl… letět?“ zeptal jsem se. „Jo. To jsi řek´ skoro jako umělec,“ pokýval hlavou Lumír a napil se piva. „Kdybych netočil už jen fotbalový reportáže a reklamy na zubní pasty, požádal bych tě o nějakej scénář!“ „To jsem neřek´ jako umělec, Lumíre, ale jako debil. Jako debil, kterej si myslel, že když zasvítí slunce, prostě odhrne záclonu i s tou mříží a… poletí!“ „V poslední době jsi mluvil v metaforách, jen když se jednalo o Terezu.“ „Však taky,“ odtušil jsem a uvědomil si, že ani noc tak nečekaně strávená s jinou ženou a zakončená hezkým ranním milováním z Terezy nic neubrala. Spíše naopak. Měl jsem pocit jakési viny, i když jsem si byl skoro jist, že má Tereza jiného chlapa. A pokud nemá, rychle bude mít. Přesto jsem cítil provinění, dokonce takové, že jsem o Míše neřekl Lumírovi ani slovo. Lumír potvrdil svoji předvídavost: „Dobře, debil, mříž… Tak ten autodestruktivní apokalyptickej obraz dokonči sám, byť už v obrysech tuším, co mi chceš sdělit,“ poplácal mne po předloktí. „Prostě jsem si rozbil držku. Jako vo tu mříž. Konec metafory!“ „No. A já s tebou výjimečně nesouhlasím,“ podrbal se Lumír na čele, „já si myslím, že sis s Terezkou docela hezky zalítal a že na to budeš rád vzpomínat.“ „Jako zase za tou mříží,“ řekl jsem zřejmě dost smutně. „Pamatuješ, jak se v tom Formanové Přeletu nad kukaččím hnízdem Nicholson snaží marně urvat ten betonovej podstavec někde v umývárně těch chovanců? Jako projev revolty, nesmyslnej, ale vlastně strašně důležitej?“

19

„Jo, to je hezká scéna.“ „A pamatuješ, co řek´ těm, co na něj jenom čuměli?“ „Něco v tom smyslu jako: No co, aspoň jsem to zkusil…“ „Jo. A tak jsi mi připadal, když jsi nám přivedl tu svoji malou doktorku poprvé ukázat… Promiň, jestli tě to uráží…“ „Neuráží. I já jsem to tak cítil. Poprvý jsem ji přišel ukázat fakt jako vypůjčenej obraz, kterej budu muset zase vrátit…“ „A pamatuješ, jak pak v tom filmu ten betonovej podstavec urval ten obrovskej indián a prohodil ho zavřeným oknem?“ „Jo. Forman tyhle symboly umí dokonale,“ řekl jsem a napadlo mě: A kdo by to měl umět lépe, než člověk, kterému fašisti zabili rodiče a komunisti dali do trezoru první velký film? Kdo dokázal tuhle děsivou životní zkušenost ve svých filmech přetavit v symboly a metafory, které pochopila i demokratická a blahobytná Amerika, a vlastně celý svět? To ovšem filmař Lumír, který měl před lety možnost s Formanem spolupracovat, dobře věděl. „Tak tos byl taky ty, ten indián,“ pokračoval sveřepě Lumír ve srovnání nesrovnatelného. „Tos byl ty, když jsi mi řek´, že ses tý krásný, mladý, chytrý holce dostal pod sukni. Že se máte rádi, že spolu spíte, že se navzájem bavíte. Přál jsem ti ji. Je to výjimečná ženská, vybojoval sis ji.“ „Na chvíli…“ „Ta revolta chovanců v tom filmu taky trvala jenom chvíli. Nestála za to?“ „Forman za ni dostal Oscara…“ „A ty ho máš ode mě. Čeho se v srdci nevzdáš, to je zachráněno, napsal Exupéry!“ „No. Já jsem se s Exupérym vytasil v posledním dopise, co jsem Tereze napsal. Bylo to něco v tom smyslu, že není ani tak důležitý, jestli se lidi dívaj zamilovaně na sebe, ale jestli se dívaj stejným směrem.“ „A ona?“ „Že je důležitý i to, aby se dívali zamilovaně na sebe.“ „Ale ona se na tebe zamilovaně dívala!“ „No právě. Ale přestala…“ „Honzo, ty neumíš moc prohrávat. Ty na to nejsi zvyklej, když tě ženská prostě kopne do prdele…“ „Moc ne…“

20

„Kdybys byl malej a ošklivej jako já, prostě bys byl odolnější. A hlavně: zvyklej!“ „Nejsi malej a ošklivej.“ „Jsem. Ale to je jedno. Já jsem si ty ženský taky nějak oběhával a oblboval, ale daleko častějc se mi to nepovedlo, než povedlo. Ty to máš naopak. Řekla ti nějakej důvod?“ „No vlastně, já jsem odešel z jejího bytu a práskl dveřma. Ve dvě ráno. Protože mi nebyla schopna říct, jestli se mnou bude, nebo nebude na Silvestra. Jestli bude se mnou, nebo s maminkou a tatínkem. Nebo s tou svojí kamarádkou, se kterou si to asi taky uměj hezky udělat. Nebo možná s ňákym chlapem. To je jedno. Prostě dospělá ženská se dvěma titulama ti není schopna říct, s kým bude na Silvestra! Od tý doby jsme se neviděli…“ „A bylo to tak důležitý?“ „V tu chvíli jo. Samozřejmě to byla ode mne blbost. Samozřejmě jsem se jí pak omluvil a psal jí, že s ní chci bejt, Silvestr Nesilvestr. Ale ona už nechtěla. Napsala mi, že to není o tom, že by se mnou být teoreticky nemohla, ale že nechce.“ Lumír se na chvíli zamyslel. „Jo! V Japonsku to bylo! Tam mi někdo řekl, že když se tam chce někdo z někým rozejít, jen řekne: Promiň. Nebo něco na ten způsob. Prostě jedno slovo. Tím je to hotový. Mně to přijde geniální!“ „Jo, asi jo. Dalo mi to práci, ale nakonec jsem se vlastně vzdal nějakýho nárokování si odůvodnění jejího rozsudku. Prostě nechce, napsala to jasně, nedá se nic dělat. Možná je to pro mý sebevědomí lepší, než kdyby mi vyjmenovala, proč mě nechce. Jestli proto, že jsem starej, nebo málo vzdělanej, nebo chudej, nebo že moc kouřím, nebo že jsem ji nevzal na operu. V posteli to bylo v pohodě, ale člověk taky nikdy neví… Všechno vždycky může bejt s někým jiným lepší…“ „Honzo, ty ses do nikoho nezbláznil, abys prostě za nějakou dobu zjistil, že to není ono?“ „Ale jistěže jo. Úplně ji chápu, dokážu si to představit z její strany. Ona nemusí dělat kompromisy, nemusí čekat, až to bude s chlapem průserový, stačí, když zjistí, že to není úplně ono, když k němu nemůže vzhlížet s hlavou zakloněnou. To mi napsala, že to takhle musí mít. A já se k ní ke konci choval jako kretén. Žárlil jsem, a asi ani nebylo na co. Nedivím se jí. Umím si to racionálně vysvětlit, přijmout tu prohru, ale

21

jsem do ní prostě furt blázen…Všude ji vidím. Zdá se mi o ní. Chodím po ulici a hledám ji.“ „Napiš o ní!“ ukázal na mne Lumír ukazovákem. „Napiš o ní a hned teď mi to slib!“ dodal a pozdvihl půllitr. Také jsem pozdvihl půllitr, a zase ho položil. „Lumčo, já jsem o ní, o nás, už začal psát, když jsme měli po prvním rozchodu, kterej nám, jak víš, moc dlouho nevydržel. Vlastně to ani nebyl pořádnej rozchod. Bylo to memento a já jsem se dokázal nahodit do chlapa a utrhnout si ji zpátky. Ale teď je všechno v hajzlu, definitivní konec. Když se k tomu psaní vrátím, jenom u toho brečím. Je to ještě moc živý…“ „Napiš o ní,“ trval na svém Lumír. „Když jsme tě hecovali do první knížky, bránil ses, že nechceš psát román o střepech, o smetí. Žes ty holky, cos předtím potkával, ani pořádně nepoznal. Teď máš o čem psát!“ „Prostě to nejde. Napsal bych funebráckou ubrečenou sračku. Když už si k tomu psaní sednu, namísto, abych psal knížku, píšu jí dopisy. Zbytečný dopisy, který píšu a zahazuju, a na ty, který pošlu, už mi ani neodpovídá. Nebo napíše dvě tři neutrální věty.“ „Samota podporuje talent!“ ťukl mi Lumír do půllitru a napil se. „Měl jsem období, kdy jsem psal scénáře. Chtěl jsem udělat normální hranej film. Nakonec jsem to všechno vyházel. Nepsal jsem, když jsem byl šťastnej a psal, když jsem byl nešťastnej… Bylo to všechno černý, debilní…“ „No tak vidíš, a mně to radíš,“ vznesl jsem oprávněnou námitku. „Máš období, kdy žiješ, a pak máš období, kdy píšeš,“ řekl jsem. „A dohromady to moc nejde. A já teď ani nežiju, ani nepíšu, protože ještě pořád… umírám…“ „Pouč se ode mě! Měl bys psát hezky začerstva, ale psát o tom období, kdy jsi žil. Dokud si to pamatuješ do detailů. To stojí za záznam. Ne o tom, jak se plácáš. To je na hovno.“ „Z toho mám největší strach. Aby to nebylo ukňučený. Nenapadne mě jedinej fór!“ „Tak piš o tom, jak jste se spolu milovali, napiš o tý šumavský rozhledně a slevě pro důchodce, jak jsi nám povídal. Napiš o tom vysvědčení, co jsi musel předložit tý její uruguajský mámě! Napiš o pugétu rudých karafiátů a autorským čtení! Smáli jste se přece, když jste spolu byli. O tom napiš! Vždyť já jsem vás viděl jenom rozesmátý!“

22

Když Lumír odešel, objednal jsem si ještě jedno pivo. Mohl jsem si to dovolit. Na rozdíl od něho nemám žádné natáčecí plány. Nemusím být v přesný čas ve střižně. Je to výhoda i nevýhoda. Kdokoli, kdo chodí někam do práce, má prostě někdy hotovo a padla. Zamkne někde dveře a těší se domů, na hřiště, do kina, nebo třeba i do té hospody. Já nemám nikdy hotovo. Doma jsem v práci čtyřiadvacet hodin denně. Počítač nevypínám. A v té hospodě vlastně taky přemýšlím o tom, co budu psát. Nebo rovnou píšu. Pravda je, že jsem se v posledních týdnech zmohl jen na články. Které, popravdě, za moc nestály. Za nic nestály. A kniha o Tereze měla jen pár téměř nepoužitelných, hanbatých stránek. Začala a skončila… s Terezou. „Napiš o pugétu rudých karafiátů…“ Vlastně jsem Míše neřekl, že na tom slavném autorském čtení s jednou zúčastněnou důchodkyní byla Tereza se mnou. Nevím jak, ale nějak (a správně) vytušila, co se všechno v takové vesnické knihovně může stát (nebo nestát), a pojala to jako takový happening. Oblékla si v tom horkém zářijovém odpoledni černé šaty a černé lodičky a skutečně koupila pugét rudých karafiátů (karafiátů!!!). Jakože pro toho svého umělce, aby se s květinou na závěr toho mého vystoupení skromně připojila ke čtenářským ovacím. K tomu ještě na akci pozvala (s mým svolením) svoji kamarádku – kardioložku, která si však s oblečením hlavu nelámala. A tak jsem se k odjezdu dostavil se dvěma doktorkami, jednou s pugétem a vyšňořenou jak na koncert do Rudolfina, a druhou v oranžovém nátělníku bez podprsenky, ohrnutých džínách a sandálcích. Vlastně jsem tušil nějaký průšvih už v okamžiku, kdy jsme před vinohradskou nemocnicí nasedali do auta paní knihovnice… Třeba má Lumír pravdu. Třeba to nějak půjde. Tedy tak, aby se jenom nefňukalo. Vytáhl jsem z kapsy notýsek a začal si dělat poznámky. Předsevzal jsem si, že budu postupovat metodou, kterou používají scénáristé. Autor románu může začít psát, aniž by tušil, jak to celé skončí. Scénář se píše jinak. U toho je důležité, aby autor věděl, jak to „dopadne“, nejlépe ještě dříve, než napíše první dialog. Aby měl jasně zkonstruovaný hlavní dramatický oblouk, na který pak navěšuje jakýsi scénosled, a jednotlivé scény a obrazy detailně rozepisuje vlastně až nakonec. V tu chvíli mě asi ještě nemohlo napadnout, jak rychle se budu muset vzdát této scénáristické metody, jak budu přepisovat, přehazovat, škrtat, vpisovat a zaznamenávat vlastně v přímém přenosu. Jak budu

23

své dramaturgické i dramatické plány den ze dne měnit a přeskupovat, jak se budu trápit… Ještě než jsem si stačil přepsat první poznámky k nové knize z notýsku do počítače, zavolala mi Míša a zeptala se, jestli by mi nevadilo, kdyby rozhovor se mnou udělala její kolegyně. Řekl jsem jí, že souhlasím, aniž bych se hned ptal na důvod. Dokonce se mi nějakým zvláštním způsobem ulevilo. Po noci s Míšou jsem Tereze zbaběle napsal, že nemám odvahu se s ní setkat. Že bych to nezvládl. Odpověděla, že nic z těch svých věcí, co u mě má, urgentně nepotřebuje. Abych to nechal zatím být. Že se třeba někdy zastaví. S Míšou jsme si během týdne napsali několik krátkých, trochu rozpačitých e-mailů. Jakože to byl fajn večer a noc a ráno… Jakože se zase uvidíme a uděláme ten rozhovor a jakože by nebylo špatné si zopakovat i to milování. Že bylo hezký. Psali jsme si o tom, že by bylo hezčí a jiný, kdyby to nebyla náplast na bolavé rány, kdyby to byla autonomní záležitost, kdy se dva lidi, kteří se jeden druhému líbí, kteří si mají o čem povídat, prostě spolu pomilujou. Líbí se… Mají si o čem povídat… Jenže to je tak málo k tomu, aby milování bylo takové, jako když se lidi mají opravdu rádi, jako když po sobě touží tak, až je to k nevydržení. Zjistil jsem, že netoužím. Že ani do té korespondence s Míšou neumím nic vložit. Že se to vůbec nedá srovnat s korespondencí s Terezou, které jsem začal psát často ihned po jejím odjezdu, protože jsem si ihned vzpomínal na věci, které jsme si nestačili říct, a taky jí musel popsat své pocity a vyznat se z té lásky a radosti, že ji mám. Míše jsem psal skoro mechanicky, ve větách, z nichž z jedné bylo možno odvodit další, ve větách, které nemají žádný obsah a žádný náboj. Nebavilo mne to. A Míša psala nějak… podobně. Tristně bezinvenční korespondence dvou novinářů, kteří mají v pracovní náplni bavit lidi. Nebavili jsme se. Asi jsme i chtěli, ale neměli jsme na to. I proto mne ten Míšin telefonát s trochu překvapivou žádostí o změnu autorky rozhovoru nikterak nerozhodil. Chvíli jsme jen tak tlachali a já jsem postřehl trochu jiný odstín v jejím hlase. Byla veselejší, ne veselá, ale prostě jiná. Zeptal jsem se, jestli se u ní něco nezměnilo k lepšímu. Odpověděla mi, že jí zavolal a že přijde. Projevil jsem radostnou účast a řekl, že doufám, že to bude

24

definitivní návrat. Na to se mě Míša zeptala, jestli si vážně myslím, že se ženáč může ke své milence vrátit definitivně. Ta otázka mne trochu zaskočila. Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že snad ano, pokud by se rozhodl odejít od své manželky. „A to on právě nikdy neudělá,“ řekla Míša už zase trochu smutně. „Tak proč s ním jsi?“ zeptal jsem se hloupě a okamžitě se zastyděl za otázku jak vystřiženou z televizního seriálu. „Honzo, a proč máš na tapetě monitoru Terezinu fotku a ve sprše její růžový holítko a u umyvadla její krém a kartáček na zuby, když jste měsíc po rozchodu?“ „Neumím to dát pryč, vím, že je to trapný,“ přiznal jsem se. „Je to trapný a dej to pryč. Až přijde nějaká… další. Já jsem to zvládla, protože u mě jsou taky dva kartáčky na zuby a pánský holení a taky jsem to nebyla schopna… dát pryč.“ „Teď se ti to bude hodit. Chceš s ním bejt, ne?“ „Nechci, ale musím s ním bejt. Kdyby bejt… Pobejvat. Občas. Ale prostě musím. Těším se na něj jako blázen. Taky jsme se přes měsíc neviděli. Řekl mi, že beze mě neumí existovat, a já se rozbrečela jak koza.“ „No tak to tak asi má bejt!“ „Nemá to tak bejt. Má ženu a děti. Stokrát jsem si ho zakázala, stokrát si připravila, co mu řeknu, až zavolá. Jakože prostě už nic. A on zavolá a jsem jak ovce. Ne… jako oslík! Jako oslík, kterej jde za tou mrkvičkou, co před ním visí na špagátu, a neuvědomí si, že ji prostě nikdy nedostane.“ „Dobře, Mišulko, ale jdeš. Pořád jdeš. Aspoň jsi v pohybu. Já jsem si mrkvičku sežral a zastavil jsem se v totálním vakuu. Jsem osel ve vakuu. To by byl hezkej název knížky!“ „Třeba ti taky zavolá. Nebo už zavolala?“ „Ne. Píšu jí a odpovídá mi po třech dnech. Tak dietně, tak odtažitě, jako by to vůbec nebyla ona.“ „Neměli jsme spolu spát.“ „Proč myslíš?“ „Nic jsme si nedokázali. Jen to, že ještě umíme souložit. Ale to jsme věděli už předtím.“ „Proto nechceš dělat ten rozhovor?“ „Jo. Ale ne že nechci. Prostě jsem tě nechala kolegyni, která to chce s tebou udělat.“

25

„To je trochu mnohoznačně řečeno, nemyslíš?“ „Myslím. Je pěkná. Bude se ti líbit. A ty jí asi taky.“ „Jako že bych si s ní taky dokázal, že ještě umím souložit?“ „S ní by to asi nešlo tak rychle jako se mnou, ale za jistých okolností…“ „Tys jí řekla, že jsme spolu něco měli?“ „Jo. Vadí ti to?“ „Za trest o tobě napíšu kapitolu!“ „Cože? Ty budeš psát?“ „Jo. Další díl! O tom průseru s Terezou a tak. A tebe do toho přiberu. Buď se z toho vypíšu, nebo se z toho zblázním.“ „Proč jsi mi to neřek´?“ „Nevěděl jsem to.“ „Doufám, že mi aspoň změníš jméno a nedáš k tomu adresu a telefon do redakce.“ „To si ještě rozmyslím.“ „Mluvila jsem před ní o tobě hezky. Jako že jsi milej, něžnej a tak…“ „Nechceš mi dělat osobní dohazovačku?“ „Podle toho, kolik dáš za kus…“ „Co to je za ženskou? Jak se jmenuje?“ „Jmenuje se Pavla Helmke.“ „Co je to za šílený jméno?“ „Její manžel je Němec.“ „A za to chceš honorář? Že mi dohodíš vdanou, a ještě s nějakým skopčáckým bodyguardem?“ „On s ní nežije.“ „No to je úžasný. Já už se skutečně nesetkám s jinou ženskou, než s takovou, která je vdaná, ale nežije se svým manželem. Nebo to aspoň tvrdí. Už bych o nich moh´ pomalu napsat monografii. Třeba by mi ji pak vydali i v Německu.“ „Ale ona ne že s ním jako vůbec nežije, ale nežije s ním v Čechách.“ „Tak žije tam? Jak může dělat z Německa českou redaktorku?“ „Nežije tam. Jen za ním občas jezdí na víkendy.“ „Hm. A přes tejden má roupy!“ „Tak to není. Je to s ní prostě složitější…“ „Prosím tě, ber ohled na to, co jsem si prožil. Mám v hlavě na plnej úvazek někoho, kdo mě už nechce, a ty mi k tomu nadělíš Frau Helm-

26

ke, která shání chlapa na poloviční úvazek, a ještě je to s ní složitější…“ „Ale vždyť jsi mi řek´, že by pro tebe byla snad nejlepší nějaká nezávazná známost, která by se nechtěla moc citově angažovat, a jen by tě převezla od Terezky zpátky do normálního života. No a to znamená, že musí být vdaná. Tedy ne tak úplně šťastně. A to Pavla je!“ „Dobře. Pokud mi zaručíš, že po mně nebude chtít, abych ji od toho jejího Helmuta vyplatil v eurech, tak ji za mnou pošli. Nakonec – jde jenom o rozhovor.“

27

ROZHOVOR Přišel jsem do kavárny Slavia o něco dřív, abych si srovnal myšlenky. Pokud však člověk neví, nač bude tázán, není to rovnání myšlenek stejně moc efektivní. Měl jsem v hlavě zmatek a musel jsem si přiznat, že mám i trochu trému. Ačkoli jsem v jednom období své zhruba pětileté novinářské praxe dělal hodně rozhovorů a byl na diktafon zvyklý, trochu mne znejisťovala ta výměna rolí. Přece jen je rozdíl, zda se ptáte, či zda odpovídáte. Když se ptáte, máte otázky připraveny. A pak ještě máte v rukou výsledný tvar toho rozhovoru. Měl jsem strach z otázek, ale i z toho, co udělá redaktorka se zvukovým záznamem. Žádný rozhovor podepsaný Pavla Helmke jsem nenašel. Jen články ve společenské rubrice, několik dalších v rubrice VZTAHY A SEX. Nechtěl jsem se chovat jako celebrita, která si většinou vyžádá autorizaci výsledného textu. To by bylo stejné, jako kdybych té profesní kolegyni řekl, že jí nevěřím. Novinařinu jsem nestudoval a samotného mne vyděsilo, když jsem dělal první rozhovory, jak je zvukový záznam nepoužitelný. I sebeinteligentnější člověk a dobrý formulátor svých myšlenek nemluví tak, aby se to dalo jen přepsat. Musí se upravovat, přeformulovávat. Více či méně. Když se rozhovor jen přepíše, vypadá odpovídající vždy jako hlupák. Výsledek je velmi podobný doslovným přepisům telefonních odposlechů. Mluvené slovo je úplně jiné než psané. Zručný redaktor umí záznam upravit tak, že mu neubere na výpovědní hodnotě, to však nejčastěji znamená napsat jej vlastně znovu. Jen jeden člověk z těch, se kterými jsem dělal rozhovory, dokázal odpovědi formulovat tak, že se daly použít prakticky bez úprav. Byla to Helena Vondráčková. Loni v létě mi na svém slapském hausbótu odpovídala hodinu. Velmi intenzivně při rozhovoru přemýšlela, mluvila pomalu, uvážlivě, jasně, k věci, nerozbíhala se od otázek jinam. Je zvyklá. I tak si po tom moravským vínem a houbovou smaženicí zpříjemněném odpoledni, ve kterém se mému fotografovi za asistence stylisty třikrát převlékla a trpělivě pózovala, stejně vyžádala autorizaci. K mé radosti neopravila ani písmeno. Výborné, stálo v odpovědi.

28

Pavla Helmke přišla přesně. Až jsem se polekal, když ke mně přicházela taková trochu větší a o trochu starší Tereza. Jen ty černé vlasy měla kratší a zastřižené do mikáda a její pleť, oproti Terezině světlé a bledé, ukazovala na podzimní pobyt u moře, nebo alespoň pravidelné navštěvování solária. Na rozdíl od Terezy byla i výrazněji nalíčena. Tereza se vlastně téměř nelíčila. Jedinými líčidly, která jsem u ní zaregistroval, byla řasenka, balzám na rty a heřmánkový krém. U Pavly jsem si povšiml vějířků drobounkých vrásek u očí, přesto vypadala velmi mladistvě. Hezká, vkusně, draze, ale nevýstředně oblečená. Na redaktorku pražského magazínu se vůbec chovala velmi zdrženlivě. Až plaše. To bylo milé. Po několika zdvořilostních větách a objednání kávy vytáhla z kabelky diktafon a položila jej na stolek. Omluvila se, že si mne na rozhovor „ukradla“ a zdůvodnila to tím, že měla v redakci na starost čtenářskou soutěž, při které má kniha sklidila úspěch. „Tak můžem?“ usmála se a položila ukazováček na diktafon. Přisvědčil jsem. „Váš román Hledám štíhlou ženu má velmi příznivou čtenářskou odezvu. Je to vaše prvotina? A jak vás vůbec napadlo napsat román o seznamování?“ „Je to má beletristická prvotina. Někdo má v padesáti všechno napsáno, někdo v padesáti začne psát první knížku… A jak mě to napadlo… Hodně čtenářek mých fejetonů mi řeklo nebo napsalo, že by stálo za to napsat knížku. A to téma mi vlastně nabídl můj život v době po rozvodu. Až při silné vlně čtenářských reakcí jsem si uvědomil, že ty seznamovací eskapády a peripetie jsou vlastně aktuálním tématem i pro mnoho dalších lidí.“ „A stal jste se spisovatelem…“ „Nestal. Zcela upřímně – nepokládám se za spisovatele. Jsem amatér. Neumím to řemeslo, snažím se učit, ale je to těžký řemeslo. Až když si to člověk zkusí, zjistí, jak je to těžký…“ „Nesouhlasím s vámi! Tu knížku jsem četla dvakrát a bavila jsem se, chechtala, a nakonec i slzu zamáčkla…“ „To mě těší! Mám rád humor a ona je tedy ta legrace dost praktická pomocnice i při tom seznamování. Nad těmi pokusy a příhodami lze brečet, nebo se jim zasmát. Lidi mi píšou, že se opravdu a nahlas smáli, z toho mám obrovskou radost. Ale to vlídné čtenářské přijetí není ani tak způsobeno literární kvalitou, jako spíše upřímností. Téměř

29

všichni něco podobného někdy zažívali či zažívají a já jsem se tak trochu za ně svlékl do naha. Odvyprávěl jsem příběhy, které zažili i oni. Našli se v nich.“ „Je pravda všechno, co jste napsal? Nebo jste si něco vymyslel?“ „Je to důležitý?“ „Pro naše čtenářky určitě! A já jsem taky zvědavá!“ „Román nemůže být jenom prostý přepis reality. Nemůže to být deníček. To by byla místy šílená nuda. Je až legrační, když dám někomu hádat mezi tím, co jsem prakticky přepsal z reálu a co jsem si vyfabuloval, že většina lidí neuhodne, že častěji označí za vymyšlené to, co jsem opsal ze života a za nepochybně autentické to, co jsem si vymyslel.“ „A jak je to. Třeba v procentech.“ „To neumím přesně spočítat. Řekněme, že zhruba třetina je prakticky popis reality. Logicky, že se změnou jmen, někdy i prostředí, ale je to napsáno tak, jak se to událo, maximálně trochu dobarveno či nadsazeno. Další třetina jsou kombinace. Kdy si z několika reálných postav nakradu do jedné. Nebo reálný příběh dovedu k jinému vyústění. A pak je tu ta fikce. Kdy si něco úplně vymyslím. Jenže já si moc vymýšlet neumím. Takže ani to není uplácáno jen ze vzduchu. Ono je to taky různě odposloucháno, vypozorováno, někdy i odžito, a pak poskládáno, jen už člověk ty zdroje nedokáže přesně identifikovat, není tam jedna konkrétní vzpomínka a jedna tvář. Pak se ta tvář či tváře musí vytvořit, a ony si prostě ožijí a účinkují a já už jen zapisuju. To není vymýšlení. Prostě zapisuju něco, co jsem už asi viděl, slyšel, zažil, ale nevím už přesně kdy a kde. Takže shrnuto a podtrženo, je to vlastně všechno z mého života.“ „Vynadala vám některá žena, o které jste napsal?“ „Já doufám, že většina tu knížku ani nečetla! A taky jsem se je snažil trochu maskovat. Zatím jsem od nikoho pár facek nedostal. A třeba ta milionářka Patrícia, Slovenka v mercedesu, jestli si na ni ještě vzpomínáte, mi dokonce pomáhala přeložit dialogy do slovenštiny. A docela jsme se při tom nasmáli a opili.“ „A nedokončili jste pak to, co jste si tak hezky v té knížce začali?“ „Mimo záznam – dokončili. Ale jestli to tam napíšete, zastřelí mě ten její prachatej advokát, se kterým teď žije, a já vás pak stáhnu s sebou do pekla.“

30

„Dobře. Budu jako hrob. Ale teď vás asi trochu nachytám: V té knížce je vám čtyřicet dva, ve skutečnosti padesát. Děláte se při seznamování rád mladším?“ „To nikdy. Nachytal jsem se sám a zcela nechtěně. Většinu těch příběhů jsem zažil po rozvodu. Začalo to před osmi lety, kdy mi opravdu bylo dvaačtyřicet. Děj knížky jsem nahustil do jednoho roku, ale v reálu jsem se s ním vlastně prožil až do současnosti. Nejsem žádnej sexuální atlet nebo sběratel zážitků, abych za rok poznal přes dvacet ženských! Třeba s Beátou, která se v té knížce jen mihne, jsem prožil pět let z těch osmi porozvodových… Když jsem knížku psal, nedomyslel jsem, že když teď budu chtít navázat, je tam vlastně osm let díra. Je mi rovných padesát a děti mám dospělé. Nevím, jakým oslím mostem se přes tu díru překlenu. Protože jestli skutečně napíšu další díl, pak už jako padesátiletej. Žádný omlazování!“ „No a to je má další otázka! Kolik máte napsáno?“ „A jak víte, že už píšu?“ „Míša mi to naznačila.“ „Co vám ještě řekla?“ „To nepatří do tohohle rozhovoru, myslím…“ „Jo, tak třeba pak, jestli nespěcháte…“ „Nespěchám. Tak mohu pokračovat ještě služebně?“ zeptala se Pavla a počkala na mé přikývnutí. „Kniha končí příběhem s Terezkou, který vypadal jako osudové setkání. Má smutný konec, Terezčin bývalý manžel měl vážnou nehodu a ona se k němu vrátila. Víte o ní něco?“ „Tak tuhle Terezku jsem si celou vymyslel. Neexistuje.“ „To mi nepovídejte! Právě u ní jsem vůbec nepochybovala, že je to autobiografická záležitost! Terezka nemůže být vymyšlená!“ „To je pro autora dobrá zpráva. Jeden čtenář ode mne opakovaně mámil její telefon nebo alespoň e-mailovou adresu s odůvodněním, že se do ní zamiloval, že já si najdu jinou a její manžel se na ni, až se uzdraví, zase vykašle, a že by byla škoda, kdyby takováhle ženská zůstala sama s dítětem… Ale žádosti o telefon na mé knižní postavy dostávám každou chvíli. Největší zájem je o mého kamaráda Jirku!“ „Tak alespoň ti vaši kamarádi jsou skuteční?“ „Jeden ano. Druhý je složen ze dvou dalších a ten třetí je vymyšlenej. Nebo takhle. Ten třetí je takovou esencí, takovým koncentrátem z řady výborných chlapů, se kterými jsem měl možnost se ve svém

31

životě kamarádit. Na některé jsem ale ztratil kontakt, jiní žijí v zahraničí. Tak si ty chlapy v postavě toho jednoho kamaráda oživuju. Ale to tam nedávejte, čtenáře by to mátlo. Vlastně je to tak, že jak usednu k počítači, mám skutečně ty tři velký kámoše, se všemi si rád povídám a všechny tři mám stejně rád.“ „Dobře. A který je ten vymyšlený, to mi neřeknete…“ „Ne. Právě proto, že ho mám rád. A mám k němu nejblíž.“ „Dostáváte od čtenářek hodně nabídek k seznámení?“ „Celkem… ano.“ „A jak jste si s nimi poradil?“ „Přišel někdo, kdo zapříčinil, že jsem s poděkováním ukončil své milostné korespondence a další už, rovněž s poděkováním, nezačínal.“ „Já tedy – mimo záznam – něco vím od Míši, to se přiznám, ale teď se ptám jako redaktorka, která neví nic: Tak našel jste nebo nenašel tu svoji vybájenou Terezku? To naše čtenářky nejvíc zajímá…“ „Možná mi nebudete věřit, ale našel. Nebo možná ona mě. Tu první Terezku jsem si vymyslel, a pak ji vlastně potkal v reálu. Asi za dva měsíce poté, co mi knížka vyšla. Opravdu se jmenuje Terezka a taky nosí bílý plášť, jako ta první, vymyšlená. Ta první byla zdravotní sestra, ta druhá je doktorka. „Tak povídejte!“ „To nemohu.“ „Proč?“ „Protože o tom píšu.“ „Tak aspoň naznačte!“ „Ale já sám nevím. Věřte mi.“ „Vy píšete a… nevíte? Nevíte, jak to dopadne? „Ne.“ „A máte nějaké přání?“ „Abyste se mě na tohle už neptala. Neberte to jako moji neochotu, ale není to pro mě právě teď lehké téma.“ Cítil jsem se trapně. Odpovídám téhle milé, hezké ženě jako rozmrzelá celebrita, která nechce nikoho nechat nakouknout do soukromí víc, než si předsevzala. Proč jí prostě jednoduše neřeknu, že jsem od skutečné Terezky dostal kopačky a hotovo. Že se tou knížkou z toho potřebuju vypsat a vybrečet, což bude znamenat, že přes všechna předsevzetí napíšu sentimentální sračku, kterou zase smažu. Protože kdo je zvědavej na nějaký srdceboly.

32

Musel jsem něco udělat, nějak to napravit. Nabídl jsem, že objednám láhev vína. Pavla neodmítla, a dokonce mi při přípitku nabídla tykání, které jsem s potěšením přijal. A ptal jsem se chvíli zase já a dozvěděl se, že je jí třicet devět let a je bezdětná. Že má v Mnichově manžela, který je o dvacet let starší. Že za ním odjíždí na víkend zhruba dvakrát do měsíce. Že to byla láska jako trám. Vlastně to pořád láska je. Nebo spíše vztah. Ale s jedním háčkem. A ten háček mi Pavla nechtěla prozradit. Namísto toho povídala o velkém rodinném domě kdesi na okraji Mnichova, o terase, kde ráda sedává a večeří, o skleníku, kde pěstuje svoji zeleninu, o květinách. O psech, o tenisovém klubu, kam chodí se svým manželem, o společných známých a dovolených. Už jsem neměl odvahu zeptat se podruhé na ten „háček“. Naopak jsem nabyl dojmu, že žije vlastně docela fajn život. Za celou dobu neřekla o svém manželovi jediné negativní slovo. Než jsme se zvedli od stolu, Pavla mi sama nabídla, že se můžeme znovu sejít a udělat autorizaci společně. Že k tomu pak udělá ještě nějaké fotky. Když jsem odmítl, aby zaplatila účet, poděkovala a podala mi ruku. „Honzo, každej máme nějaký nelehký téma…“ Uvědomil jsem si, že o Tereze asi ví stejně všechno. Že jí o ní řekla Míša. Že vypadám jako idiot, který není schopný přiznat, že se na něho jedna ženská vykašlala. Nebo který věří na zázraky. Rozhodl jsem se, že už to nechám být. Že mi Pavla taky všechno nepověděla. Vyšli jsme na Národní třídu. Znovu jsme si podali ruce. „Řekl jsem toho víc já tobě, než ty mně!“ „Vždyť to je taky dobře! Pro ten rozhovor!“ „Jinak ale ne… zajímalo by mně, proč takhle žiješ, takhle… dvoudomě…“ Přece jsem dostal odvahu vymámit z Pavly ten její „háček“… „Řeknu ti to. Příště. Je to… no prostě těžký. A proč ty jsi nechtěl mluvit o té Terezce. Té nevymyšlené. Aspoň něco mi říct. Mně, ne do rozhovoru.“ „Je to taky těžký…“ „Protože tahle Terezka už je skutečná?“ „Ano, právě proto. A nevím, co ti mám říct.“ „Protože nevíš, co ti ještě vyvede?“ „Už vyvedla. Vykašlala se na mě…“ „Myslíš, že je to… definitivní?“

33

„Myslím, že je. Tedy vím, že je…“ „Chceš o ni ještě bojovat?“ „Už jsem dobojoval. V reálu. V knížce to může bejt jinak…“ „Chceš, aby se k tobě vrátila?“ „Neptej se mě tak… V reálu, nebo v knížce?“ „To je jedno. Prostě chceš. Tak napiš happyend, a třeba se to pak skutečně stane!“ „Když už, tak radši v opačným pořadí…“ „A můžeš si vybírat?“ „Ne.“ „Tak vidíš…“

34

HEZKÉ VÁNOCE… Čtenáři prvé knihy vědí, co jsou to naše výroční zprávy. Pro ostatní tedy jen krátce. Výroční zprávy, tedy ty naše, za účasti mé a mých tří kamarádů Jirky, Lumíra a Petra, představují již od lyceálních let setkání v předvečer Štědrého dne a jakési bilancování a shrnutí celého roku. Jistěže si naše výročky prošly svým vývojem. Od bohatýrských dob prvních (a dalších a dalších) lásek a sexuálních zážitků, přes sňatky, děti, rozchody a rozvody, až po dnešní dobu. Napočítali jsme, že jsme se u výročních zpráv sešli už minimálně třicetkrát. Vídáme se ale i v průběhu roku, tedy naše výročky zpravidla nepřinášejí žádná velká překvapení. Jsou spíš jakousi rekapitulací toho, co se nám za ten rok povedlo či nepovedlo, vše společně podrobíme poctivému kolektivnímu zhodnocení, na základě kterého pak vydáme kolektivní pochvaly činům záslužným a hodným ocenění a poskytneme kolektivní útěchu či povzbuzení tam, kde se něco nepovedlo, či dokonce úplně podělalo. Sešli jsme se s Lumírem a Jirkou už odpoledne v Pokojíčku. Tak přezdíváme nově objevené hospůdce jen kousek od Václaváku, o které nevědí ani rodilí Pražané. V létě na zahrádce na malém dvorku hostům nad hlavou štěbetá párek andulek, v zimě štěbetá uvnitř. Je to hospůdka jak ze starých filmů. Milá, útulná a přívětivá, s cenami na pražské centrum tak přátelskými, až se člověk diví, že může vůbec fungovat. S plzeňským pivem jako křen a dobrým vínem z Moravy, nalévaným ze džbánků. S podomácku naloženými sýry a utopenci, domácími klobáskami, jitrničkami a koblížky. S milou číšnickou osádkou stříbrovlasého tatínka (zvaného Děduška) za výčepem a jeho dcery Zuzanky. Mrzelo nás, že se Petr omluvil. Měl partnerskou krizi. Jeho Alice, naším kamarádem tak elegantně ulovená na seznamovacím šumavském pobytu, kde já jsem potkal a zamítl milou a pohlednou dívku se sexuální dovedností špatně naprogramovaného robota (Ivanku znáte z prvé knihy), tedy tato Petrova přítelkyně Alice, ještě o minulé výročce velebená pro útěšné počínání v orálním sexu, začala Petrovi selhávat nejen v orálním sexu, ale sexu vůbec, a posléze i tak nějak globálně. Tušili jsme, že tam může být problém stejné provenience jako s jeho předchozí partnerkou Blankou. Petr byl na ženy moc hodný. Tak moc,

35

až se mu „musely“ zamilovat do nějakého ranaře. Blanka se mu spustila s gorilou s vyholenou palicí z ochranky a ani jsme nechtěli domýšlet, co mu asi tak provede sexuálně podstatně hbitější Alice. Petr napsal pouze zdravici: Hoši, buďte rádi, že ženský buď máte, nebo nemáte. Já jsem právě zjistil, že to mám tak nějak přesně mezi. Právě jsem se od Alice dozvěděl, že ještě neví, jestli se mnou bude na Štědrej den, nebo pojede k mamince, a jestli pojede k mamince, tak kdy a zda vůbec se vrátí. Takže už mám nadělíno. Hezký svátky všem! Uvědomil jsem si, že ve zbývající trojici bych hlavní tíhu tohoročních bohatýrských milostných zážitků měl nést na svých bedrech já, a tato pozice mi nepřinášela žádnou velkou radost, neb jsem na svých bedrech svoji lásku na práh nového roku prostě nedonesl… Jirka i Lumír si ale letos taky užili své… Vysokoškolský pedagog a fotograf Jirka prodělal stejně rychlý, jako nečekaný přerod ze svůdce modelek a studentek ve vzornou hlavu rodiny. Ozdobil se dalším akademickým titulem, pronajal ateliér kamarádovi a fotografování už skoro pověsil na hřebík. Na tento rok se nejspíše bude snažit co nejdříve zapomenout. S výroční zprávou se přihlásil jako první s konstatováním, že ji chce mít co nejrychleji za sebou. V jeho manželství se obrátily role. „Půl života se třesu hrůzou, aby mi ta moje nepřišla na ty mý lumpárny, jakože párkrát přišla, a nakonec se klepu strachy já o ni. Aby mi neumřela, a když už neumřela, tak aby mi neutekla. Teď to tedy definitivně vypadá, že se snad vyléčila. Jak z tý rakoviny, tak z toho doktora, co ji operoval. Dokážete si vy volové kluci představit, co je to za mezní situaci a šílenou kombinaci, když se vám ženská po operaci maligního nádoru zamiluje do svýho doktora? Na to si tedy dáme výjimečně panáka,“ zamával Jirka rukou směrem k výčepu. Lumír poplácal Jirku přátelsky po zádech: „Juro, nezapomeň, že ten doktor je můj kámoš a že všechno skončilo tím, že si spolu zašli na kafe. Ano, na její žádost. Ale on mi přísahal, že neudělal nic, z čeho by mohla dedukovat, že si s ní něco chce začít. A ona taky úplný hovno udělala. Koupila mu drahou flašku, z kafe nakonec byla večeře, ale tím to taky zhaslo!“ Jirka se nechtěl nechat uklidnit a dohlédl na to, abychom objednané panáky vypili. „Hoši, ale vo to je to horší, že to musel brzdit pan doktor! Napsala mu básničku! Vždyť to je větší hrůza, než kdyby se s ním vyspala!

36

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.