J l i # I g ih l. B w h. Život v obecenství

1 J li# I g iH l

m Bw h

Život v obecenství

Život v obecenství Dietrich Bonhoeffer

^

^

Vyšší odborná škola misijní a teologická V Zídkách 402, 280 02 Kolín !! - 4 ..

fp

hO

-A

První vydání © Návrat domů, Praha 2006 Původně vyšlo jak o Gem einsam es Leben. © G utersloher Verlagshaus, Verlagsgruppe Random House GmbH V eškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být v jakékoli formě publikována bez písem ného souhlasu vydavatele. N ení-li uvedeno jinak, jso u biblické citáty převzaty z Českého ekum enického překladu ČBS © 1984, Praha. Autor: © Dietrich Bonhoeffer Překlad: © Pavel Štička Obálka: © Sendy Fiala Návrat domů, Plzeňská 166, 150 00 Praha 5 w w w .navrat.cz ISBN 80-7255-134-5

Společenství „Jaké dobro, ja k é blaho tam, kde bratří bydlí svo rn ě!" (Z 133,1).

této kapitole si všimneme některých příkazů a řá­ dů Písma svátého, daných pro společný život pod Slovem. Není vůbec samozřejmé, že křesťan m ů­ že žít mezi ostatními křesťany. Vždyť Ježíš Kristus žil obklopen nepřáteli. N akonec ho totiž opustili i všichni učedníci. N a kříži byl úplně sám, obklopený pouze lotry a posměvači. Přišel proto, aby Božím nepřátelům přinesl pokoj. A tak ani křesťan nemá žít někde v ústraní kláštera, ale naopak právě mezi nepřáteli. Tam má plnit své poslání, konat svou práci. „ Vládnout se má mezi nepřáteli. A kdo se tomu chce vyhnout, nechce být ani p o d vládou Krista, ale chce být mezi přáteli, sedět mezi nížem i a liliemi, ne­ chce být u zlých, ale u zbožných lidí. Ach, vy odpůrci Boha a zrádci Krista! Kdyby Kristus je d n a l tak ja k o vy, dosáhl by se vůbec někdo blaženosti? “ (Luther) ,, Rozesej i j e mezi národy, budou se na m ě rozpomínat v dalekých krajích, zůstanou naživu i se svým i syny a opět se n avrátí“ (Za 10,9). Podle Boží vůle jsou křesťané roz­ ptýleným lidem, roztroušeným jako sémě „ve všech krá­ lovstvích ze m ě “ (Dt 28,25). To je jejich prokletí i zaslíbení. Boží lid musí žít v dalekých zemích obklopený nevěřícími, ale bude tak po celém světě semenem Božího království. „A shromáždím je , protože jse m j e vykoupil", ,,a opět se navrátí“ (Za 10,8.9). Kdy k tomu dojde? Stalo se to v Ježíši Kristu, který zemřel, „aby rozptýlené děti Boží

V

131

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

shrom áždil v jed n o “ (J 11,52) a viditelně se to stane na konci času, kdy Boží andělé shromáždí jeho vyvolené od čtyř větrů od jednoho konce nebes ke druhému (Mt 24,31). Do té doby zůstane Boží lid rozptýlený, spojený pouze v Ježíši Kristu. Společné mu bude to, že je rozesetý mezi nevěřící do dalekých zemí, kde bude vzpom ínat na Ježíše Krista. V době od Ježíšovy smrti až do posledních dnů jde tudíž jen o m ilostivou předjímku posledních věcí, kdy křes­ ťané již zde m ohou žít ve viditelném obecenství s ostatní­ mi křesťany. Je to Boží milost, že se sbor může v tomto světě viditelně shrom ažďovat kolem Božího slova a kolem svátosti. Této milosti však nejsou účastni všichni křesťané. Vězňové, nemocní, osamělí, hlasatelé evangelia v pohan­ ských zemích jsou sami. Vědí, že viditelné společenství je milost. Modlí se společně s žalmistou: „ Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě, ja k jse m se v čele zástupu brával k Božímu domu, j a k zvučně plesa l a vzdával chválu hlučící dav" (Ž 42,5). Zůstávají však sami, jako sémě podle Boží vůle rozptýlené do dalekých zemí. A však toho, co je jim odepřeno zakoušet viditelně, dosahují o to niterněji ve své víře. Tak slaví vyhnanec Jan, učedník Páně, v samotě os­ trova Patmos ve vytržení Ducha v den Páně (Zj 1,10), nebeskou bohoslužbu se svými sbory. Vidí sedm svícnů, které představují tyto sbory, sedm hvězd, které představují anděly těchto sborů, a uprostřed nade vším spatří Syna člověka, Ježíše Krista, v nesmírné nádheře Vzkříšeného. Ten ho posiluje a utěšuje svým slovem. To je nebeské obecenství, kterého se vyhnanec účastní v den Vzkříšení svého Pána. Tělesná přítom nost ostatních křesťanů je pro věřící zdrojem nezměrné radosti a posily. S velikou touhou volá vězněný apoštol Pavel v posledních dnech svého života 14/

Společenství

k sobě do vězení „svého m ilovaného syna ve víře“ Timotea, aby ho ještě mohl spatřit a mít jej u sebe. Pavel neza­ pomněl na Timoteovy slzy, které prolil při jejich posled­ ním loučení (2Tm 1,4). Když Pavel myslel na tesalonický sbor, modlil se: „ Ve dne v noci vroucně prosím e, abychom vás mohli spatřit a doplnit, čeho se nedostává vaší víře" (IT e 3,10). A starý Jan ví, že jeho radost z ostatních křes­ ťanů bude úplná, až k nim bude moci přijít a m luvit s nimi tváří v tvář, a nikoli pouze prostřednictvím papíru a in­ koustu (2J 12). To neznamená, že by pro křesťana bylo hanbou, kdyby byl stále tak tělesný, že by toužil spatřit tváře ostatních křesťanů. Člověk je stvořen jako tělo, kvůli nám přišel Ježíš Kristus na zem v těle, v těle byl vzkříšen, v těle přijímají věřící Krista ve svátosti a při vzkříšení m rt­ vých vznikne dokonalé společenství Božích stvoření v du­ chovních tělech. Za tělesnou přítom nost bratra chválí vě­ řící Stvořitele, Smírce a V ykupitele, Boha Otce, Syna a Ducha svátého. Vězeň, nemocný, osamělý křesťan roz­ poznává v blízkosti křesťana tělesné znamení trojjediného Boha. Návštěvník a navštívený poznávají vzájemně Krista, který je přítom en v těle, vzájemně se v úctě, pokoře a ra­ dosti přijímají a setkávají, jako by se setkali s Pánem. Vzá­ jem ně si udělují požehnání jako požehnám Pána Ježíše Krista. Když j e v pouhém setkání bratra s bratrem obsa­ ženo tolik blaženosti, jaké nezměrné bohatství je pak dáno těm, kdo jsou podle Boží vůle hodni života v každodenním obecenství s ostatními křesťany! Jistě. To, co je pro osa­ mělého nevýslovnou Boží m ilostí, mohou znevážit a po­ šlapat ti, kdo jsou obdarováváni denně. Snadno zapom e­ neme, že obecenství křesťanských bratří je milostivým darem z Božího království, který nám může být kdykoli odňat, že nás od nejhlubšího osamění může dělit již jen krátká doba. Proto každý, kdo může doposud žít společně 151

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

s ostatními křesťany, nechť za tuto milost z hloubi srdce chválí Boha, nechť poklekne, děkuje Bohu a upřímně vy­ zná: Je to milost, pouhá milost, že dnes ještě můžeme žít v obecenství s křesťany. Bůh uděluje milost viditelného společenství rozličnou měrou. Křesťana žijícího mezi nevěřícími potěší krátká návštěva křesťanského bratra, společná modlitba a bratrské požehnání. Posílí ho dokonce i dopis napsaný rukou křes­ ťana. Pavlův vlastnoručně napsaný pozdrav byl jistě zna­ mením takového obecenství. Některým se dostává daru společenství při nedělních bohoslužbách. Jiní mohou vést křesťanský život v obecenství své rodiny. M ladí teologové žijí před ordinací určitou dobu ve společenství se svými bratry. U opravdových křesťanů ve sboru se dnes probouzí touha prožívat s ostatními křesťany přestávku v zam ěstná­ ní a scházet se společně s ostatními kolem Slova. Současní křesťané opět chápou pospolitý život jako mimořádnou milost, jako „růže a lilie “ křesťanského života (Luther). K řesťanské obecenství je obecenství skrze Ježíše Krista a v Ježíši Kristu. Není žádné křesťanské společen­ ství, které by bylo něčím více nebo něčím méně než tohle. Ať už se jedná o krátké jednorázové setkání nebo dlouho­ leté každodenní obecenství, je to vždy je n tohle: Patříme k sobě navzájem skrze Ježíše K rista a v Ježíši Kristu. Co to znamená? Zaprvé to znamená, že jeden křesťan potřebuje druhého kvůli Ježíši Kristu. Zadruhé to zname­ ná, že jeden křesťan se ke druhému dostane jen skrze Ježíše Krista. Zatřetí to znamená, že jakožto v Ježíši Kristu od věčnosti vyvolení jsm e byli přijati v časnosti a sjednoceni pro věčnost. K prvnímu bodu: Křesťan je člověk, který nehledá spásu, vysvobození, ospravedlnění u sebe, nýbrž u Ježíše Krista. Ví, že ho Boží slovo v Ježíši Kristu obviňuje, tře­ 161

Společenství

baže sám vlastní vinu necítí, a Boží slovo v Ježíši Kris­ tu ho osvobozuje a ospravedlňuje, přestože-také nic ze své spravedlnosti necítí. Křesťan už nežije sám ze sebe, z vlastních výčitek a z vlastního ospravedlnění, ale z Bo­ žího obvinění a Božího ospravedlnění. Žije zcela z Božího slova, které o něm hovoří, v důvěřivém podrobení se Bo­ žímu soudu, ať už jej prohlásí za provinilého či nevinného. Smrt a život křesťan nevnímá jako v něm uzavřené, nýbrž nalézá oboje pouze ve slově, které k něm u zvnějšku při­ chází, v Božím slově, které k němu promlouvá. Reform á­ toři to vyjádřili takto: naše ospravedlnění je „cizím ospra­ vedlněním ", ospravedlněním zvnějšku (extra nos = mimo nás). Tím tvrdili, že křesťan je odkázaný na Boží slovo, které k němu hovoří. Zaměřuje se navenek, na slovo, které k němu přichází. Křesťan žije zcela z pravdy Božího slova v Ježíši Kristu. N a otázku: Kde je tvá spása, blaženost, ospravedlnění? - nikdy nemůže ukázat sám na sebe, ale ukáže na Boží slovo v Ježíši Kristu, které mu přiřklo spásu, blaženost a ospravedlnění. Toto slovo hledá, kde může. Jelikož denně hladoví a žízní po spravedlnosti, neustá­ le touží po vykupujícím slově. To však může přijít jen zvnějšku. Sám o sobě jsem ubohý a mrtvý. Pomoc musí přijít zvenčí a ona skutečně přišla a stále znovu každý den přichází ve slově o Ježíši Kristu, o tom, že nám Kristus přináší vykoupení, ospravedlnění, nevinu a blaženost. Toto slovo vložil Bůh do úst lidí, aby si je lidé vzájemně dále předávali. Když se s ním někdo setká, sdělí je ostatním. Bůh si přál, abychom jeho živé slovo hledali a nacházeli ve svědectví bratra, v ústech lidí. Proto křesťan potřebuje křesťana, který mu řekne Boží slovo. Potřebuje ho stále znovu, kdykoliv je nejistý a klesá na mysli. Neboť sám z vlastních sil si nemůže pomoci; okradl by se o pravdu. Potřebuje bratra jako nositele a hlasatele Božího slova spá­ III

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

sy. Potřebuje bratra už je n kvůli Ježíši Kristu. Kristus v mém srdci je slabší než Kristus ve slově bratra. Ten prvý je nejistý, druhý je jistý. Tím se ozřejmil cíl křesťanského obecenství: Křesťané se setkávají jako nositelé poselství o spáse. Jako takové je Bůh svolal a daroval jim společen­ ství. Jejich společenství je založeno pouze na Ježíši Kristu a „cizím ospravedlnění". M ůžeme tedy říci: z biblické a reformační zvěsti o ospravedlnění pouhou milostí vzniká křesťanské obecenství, proto touží křesťané být spolu. K druhému bodu: K řesťan se ke druhému dostane jen skrze Ježíše Krista. Mezi lidmi panují spory. „V něm je náš m ír" (Eť2,14), říká Pavel o Ježíši Kristu, v němž došlo ke sjednocení starého porušeného lidstva. Bez Krista by byl nepokoj mezi Bohem a člověkem a mezi lidmi navzá­ jem . Kristus se stal prostředníkem a nastolil pokoj s Bo­ hem a mezi lidmi. Bez Krista bychom nepoznali Boha, nemohli bychom k němu volat, nemohli bychom k němu přijít. Bez Krista bychom však neznali ani bratra a nemohli bychom k němu přijít. Cestu zahrazuje vlastní Já. Kristus uvolnil cestu k Bohu a k bratrovi. Nyní mohou křesťané žít společně v míru, mohou se m ilovat a sloužit si, mohou být spojeni v jedno. To všechno však lze uskutečňovat jen skrze Ježíše Krista. Jen v Ježíši Kristu jsm e jedno, jenom v něm jsm e vzájemně spojeni. On zůstává na věky jediným prostředníkem. K třetím u bodu: K dyž Boží Syn přijal tělo, tehdy z pouhé m ilosti opravdu a skutečně přijal naši podstatu a naši přirozenost, nás samotné. Takový byl věčný úradek trojjediného Boha. Nyní jsm e v něm. Když se stal člově­ kem, pak kde je on, tam jsm e i my: na kříži a při jeho vzkříšení. Patříme k němu, neboť jsm e v něm. Proto nás Písmo nazývá tělem Kristovým. Avšak jsm e-li v Ježíši Kristu s celým sborem vyvoleni a přijati dříve, než jsm e / 8/

Společenství

se to mohli dozvědět nebo to chtít, potom k němu společně patříme na věky. My, kdo zde žijeme v jeho obecenství, budeme s ním jednou ve věčném obecenství. Křesťanské obecenství je křesťanským obecenstvím skrze Ježíše Krista a v Ježíši Kristu. N a tomto předpokladu spočívá vše, co Písmo křesťanům ukládá v příkazech a řádech pro život v obecenství. „ O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, ja k se máte m ít mezi sebou rádi... je n vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější" (IT e 4,9). Sám Bůh se ujal vyučování bratrské lásce. Vše, co k tomu lidé ještě m ohou doplnit, je vzpomínka na ono Boží vyučování a nabádání, aby v tom byli stále horlivější. Když se nad námi Bůh slitoval, když nám zjevil Ježíše Krista jako bratra, když v našich srdcích vzbudil lásku, tehdy začalo i vyučování bratrské lásce. Když se nad námi Bůh smiloval, učili jsm e se zároveň m ilosrdenství vůči svým bratřím. Když jsm e přijali odpuštění místo soudu, byli jsem připraveni odpouštět svým bratřím. To, co Bůh prokázal nám, jsm e my dlužni prokázat svým bratřím. Čím více jsm e přijali, tím více jsm e mohli dávat, a čím chudší je naše bratrská láska, tím méně jsm e zřejmě žili z Božího milosrdenství a lásky. Bůh sám nás učil, abychom se k so­ bě navzájem chovali tak, jak se k nám on choval v Kristu. „Proto přijím ejte jed en druhého, tak ja k o Kristus k slávě Boží přijal vás “ (Ř 15,7). Nyní se učí každý člověk, kterého Bůh postavil do společenství ostatních křesťanů, co to znam ená m ít bratry. Pavel nazval svůj sbor „bratři v Kristu Ježíši" (Fp 3,14). Bratr je druhému bratrem jedině skrze Ježíše Krista. Jsem druhému bratrem v tom, čím je pro mne Ježíš Kristus a co pro mě učinil. Druhý se mi stal bratrem v tom, co pro něj a na něm vykonal Ježíš Kristus. To, že jsm e bratry skrze 191

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

Ježíše Krista, je skutečnost nezměrného významu. Bratrem tedy není upřímný, zbožný a po bratrství toužící bližní, který stojí vedle mne a s nímž sdílím obecenství, ale bra­ trem je ten, kdo byl Kristem vykoupen, osvobozen od hří­ chu, povolán k víře a k věčnému životu. To, čím je křesťan sám o sobě se vší svou nitem ostí a zbožností, neumožňuje založit obecenství. Pro naše bratrství je rozhodující, čím je kdo skrze Krista. Naše obecenství se zakládá pouze na tom, co Kristus s námi oběma vykonal, a to platí stále, ne jen na počátku, ne že by k tomu postupem času mělo být ještě něco přidáno. Obecenství s ostatním i mám a budu mít jedině skrze Ježíše Krista. Čím upřímnější a hlubší bude naše společenství, tím více bude všechno ostatní mezi námi ustupovat do pozadí, tím zřetelněji a jasněji mezi námi bude žít Ježíš Kristus a jeho dílo. Jeden druhého máme jen skrze Ježíše Krista, ale skrze Ježíše Krista sku­ tečně máme jeden druhého úplně a na věky. Proto se už předem můžeme rozloučit s touhou po něčem větším. Kdo chce víc než to, co Kristus mezi námi vykonal, nestojí o křesťanské bratrství, nýbrž hledá jakési mimořádné prožitky obecenství, jež mu jinde zůstaly upře­ ny, a vnáší do křesťanského bratrství nejasná a nečistá přání. Tady většinou už na samém počátku hrozí křesťan­ skému bratrství největší nebezpečí, vnitřní otrava, způso­ bená záměnou křesťanského bratrství za iluzi zbožného obecenství, v níž se mísí přirozené touhy zbožného srdce po obecenství s duchovní skutečností křesťanského bratr­ ství. V křesťanském bratrství je důležité, aby se hned na počátku ozřejmilo: Za prvé, křesťanské obecenství není ideál, ale Boží skutečnost. Za druhé, křesťanské bratrství j e duchovní, a nikoli duševní skutečnost. Bezpočtukrát se celé křesťanské obecenství rozpadlo kvůli tomu, že žilo z iluze. Dokonce i upřímný křesťan, /10/

Společenství

který poprvé vstoupí do obecenství křesťanského života, si často sebou přináší velice vyhraněnou představu o způ­ sobu společného křesťanského života a snaží se ji usku­ tečnit. Boží milost však způsobí, že takovéhle sny rychle ztroskotají. Musí nás přemoci veliké zklamání z ostatních, z křesťanů obecně, a v nejlepším případě i z nás samých. Tak nás Bůh nejjistěji přivede k poznání skutečného křes­ ťanského obecenství. Bůh ve své m ilosti nepřipustí, aby­ chom - byť je n několik týdnů - žili v iluzi, abychom se oddávali blaživým zážitkům a obšťastňujícím u dychtění, které zakoušíme jako opojení. Protože Bůh není Bohem vnitřního vzrušení, On je Bůh pravdy. Teprve obecenství, které se ocitá v hlubokém zklamání se všemi jeho nebla­ hými a špatnými projevy, začíná být tím, čím před Bohem být má, začíná se chápat zaslíbení, která dostalo darem. Čím dříve se toto zklamání z jednotlivce i z obecenství dostaví, tím lépe pro obě strany. Ale obecenství, které by takové zklamání neuneslo nebo nepřežilo, obecenství lpící na své iluzi, kterou je třeba rozbít, tím ztrácí zaslíbení křesťanského obecenství a musí se dříve či později roz­ padnout. Každá lidská iluze, zanesená do křesťanského obecenství, je skutečnému obecenství na překážku, je třeba ji zničit, aby skutečné obecenství mohlo žít. Kdo miluje svůj sen o křesťanském obecenství více než křesťanské obecenství samotné, stává se zhoubcem křesťanského obe­ cenství, i kdyby osobně vše myslel upřímně a vážně a po­ čínal si nesmírně obětavě. Bůh nenávidí snění, neboť sny probouzejí pýchu a po­ žadavky. Kdo si vysní obraz obecenství, ten požaduje od Boha, od ostatních i od sebe samého, aby se jeho představa naplnila. Vstupuje do obecenství křesťanů jako vyzyvatel, zavádí vlastní zákony a soudí podle nich bratry i Boha. Je neoblomný a v kruhu bratří si počíná jako živoucí výčitka. /II/

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

Jedná, jako by bylo na něm, aby vytvořil křesťanské obe­ cenství, jako by jeho iluze měla lidi spojovat. Vše, co odporuje jeho vůli, nazývá selháním. Pokud je jeho iluze mařena, snaží se obecenství rozbít. Takže se z něho nej­ prve stane žalobce bratří, poté žalobce Boha a nakonec zoufalý žalobce sebe sama. Jelikož Bůh již položil základ našemu obecenství, protože nás v Ježíši Kristu spojil s os­ tatními křesťany dlouho předtím, než jsm e zahájili společ­ ný život, nevstupujeme do obecenství jako vyzyvatelé, ale jako osoby děkující a přijímající. Děkujeme Bohu za to, co pro nás udělal. Děkujeme Bohu, že nám dal bratry, kteří slyší jeho volání, přijímají jeho odpuštění a žijí z jeho za­ slíbení. Nestěžujeme si na to, co nám Bůh nedává, ale děkujeme Bohu za to, co nám každý den poskytuje. Není toho snad dost, co nám daroval? Bratry, kteří s námi mají být v hříchu a nouzi a žít v požehnání jeho milosti. Je snad Boží dar v jakýkoli den - také ve dnech těžkých a nuzných - pro křesťanské bratrství méně než toto nevýslovné bo­ hatství? Copak není také tam, kde hřích a nedorozumění život v obecenství zatěžují? Není snad hřešící bratr stále bratrem, s ním ž stojím nadále pod Kristovým slovem? A není jeho hřích podnětem k tomu, abych děkoval, že oba můžeme žít z odpouštějící lásky v Ježíši Kristu? Nebude pro mne hodina obrovského zklamání z bratra nezměrně léčivá, protože mě důkladně poučí, že ani jeden nemůžeme žít z vlastních slov a skutků, ale pouze ze skutků a slova, které nás spojuje v pravdě, totiž z odpuštění hříchů v Ježíši Kristu? Kde ustupuje ranní mlha iluzí, tam se rodí světlý den křesťanského obecenství. V křesťanském obecenství jde o vděčnost, jako ostat­ ně v celém životě křesťana. Jen ten, kdo děkuje za drob­ nosti, přijím á i velké dary. Pokud neděkujem e za kaž­ dodenní dary, bráníme Bohu, aby nám mohl dát veliké / 12 /

Společenství

duchovní dary, které pro nás připravil. M yslíme si, že by­ chom se neměli spokojit s malou mírou darovaného du­ chovního poznání, zkušenosti a lásky, ale že bychom měli dychtivě vyhlížet velké duchovní dary. Obviňujeme se, že nám chybí jistota, pevná víra, opravdová zkušenost, což Bůh určitě daroval jiným křesťanům, a tyto stížnosti po­ važujeme za projev zbožnosti. Prosíme o velké věci a za­ pomínáme děkovat za každodenní maličkosti (které ve sku­ tečnosti nejsou rozhodně m alé!). Jak by ale Bůh mohl svěřit něco velkého tomu, kdo nechce z jeho ruky vděčně přijmout drobnost? Neděkujem e-li denně za křesťanské obecenství, do něhož jsm e byli uvedeni, a to i tam, kde není velká zkušenost, znatelné bohatství, kde však je m no­ ho slabosti, pochyb a potíží, stěžujeme-li si Bohu stále jen na to, že všechno je ještě tak chabé, tak drobné a tak málo odpovídá tomu, co jsm e očekávali, bráníme tím Bohu, aby našemu obecenství dal vyrůst podle míry a bohatství, jež je pro nás všechny připraveno v Ježíši Kristu. To platí obzvláště pro často slýchané nářky pastorů a horlivých členů sboru nad jejich společenstvím. Pastor by nem ěl nad svým sborem naříkat, už vůbec ne před lidmi, ale ani před Bohem. Sbor mu nebyl svěřen proto, aby se stal před lidmi a před Bohem jeho žalobcem. Kdo ztratí důvěru v křes­ ťanské obecenství, do něhož byl uveden, a začne je obvi­ ňovat, nechť nejprve zkoumá sám sebe, zda mu Bůh nechce rozbít jeho iluzi. A pokud zjistí, že je tomu tak, pak nechť děkuje Bohu, který ho do této nouze přivedl. Pokud zjistí něco jiného, pak by se měl zdržet jakéhokoli obviňování Božího sboru. Ať však obviňuje spíše sám sebe za svou nevěru a svůj hřích, a modlí se, aby se neprovinil na svých bratřích. Ať se v poznání vlastní viny přimlouvá za své bratry, ať koná, co mu bylo dáno jako úkol, a děkuje Bohu. /13 /

D. B onhoeffer: Ž ivo t v obecenství

S křesťanským obecenstvím se to má tak jako s po­ svěcením křesťanů. Je to Boží dar, na nějž nemáme nárok. Jak to vypadá s námi a jak to vypadá s naším posvěcením, ví jenom Bůh. Co nám připadá slabé a nepatrné, to může být pro Boha velké a nádherné. Stejně jako si křesťan nemá stále držet palec na tepu svého duchovního života, tak ani křesťanské obecenství nám nebylo Bohem darováno k to­ mu, abychom mu neustále měřili teplotu. Čím vděčněji přijímáme to, co je nám denně dávané, tím jistěji a stejno­ měrněji den za dnem poroste obecenství k Boží spokoje­ nosti. Křesťanské bratrství není ideál, který bychom usku­ tečňovali, a le je to skutečnost, kterou Bůh v Kristu stvořil, a my se na ní můžeme podílet. Čím jasněji se učíme roz­ poznávat základ, sílu a zaslíbení celého svého obecenství pouze v Ježíši Kristu, tím klidněji se naučíme přemýšlet o svém společenstvím, modlit se za ně a doufat. Jelikož je křesťanské obecenství založeno pouze na Ježíši Kristu, jedná se o pneumatickou a nikoli psychickou skutečnost. Tím se zcela odlišuje ode všech ostatních obe­ cenství. Pneumatický = ,,duchovní" - tak nazývá Písmo svaté to, co tvoří pouze Duch svátý, který nám do srdcí vložil Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. Psychický = ,, duševní'' - tak Písmo nazývá to, co pochází z přirozených pudů, sil a schopností lidské duše. Základem všech duchovních skutečností je jasné zje­ vené Boží slovo v Ježíši Kristu. Základem každé duševní skutečnosti jsou temné a neprůhledné pudy a touhy lidské duše. Základem duchovního obecenství je pravda, zákla­ dem duševního obecenství je tužba. Podstatou duchovního obecenství je světlo - ,, Bůh j e světlo a není v něm nejmenší tm y “ (1J 1,5) a „jestliže však chodíme v světle, ja k o on je v světle, máme společenství mezi sebou “ (1,7). Podstatou / 14/

Společenství

duševního obecenství je tem nota - z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé m yšlenky“ (Mk 7,21). Je to hluboká noc, která se prostírá nad vznikem veškerého lidského ko­ nání, stejně jako nad všemi vznešenými a zbožnými in­ stinkty. Duchovní obecenství je obecenství těch, které po­ volal Kristus, duševní obecenství je obecenství zbožných duší. V duchovním obecenství žije mocná láska bratrské služby - agapé, v duševním obecenství plane ponurá láska zbožně-bezbožných pudů - éros. V prvním případě řádná bratrská služba, v případě druhém nezřízená touha po po­ žitcích. Pokorné podřízení se bratru oproti podřízení bratra vlastním touhám. V duchovním obecenství vládne pou­ ze Boží slovo, v duševním společenství vedle Slova vlád­ ne ještě člověk s obzvláštními schopnostmi, zkušenostmi a sugestivně-m agickým nadáním. V prvém případě spojuje Boží slovo, v druhém případě jsou kromě toho lidé vázaní ještě vzájemně na sebe. V duchovním obecenství je pře­ dána veškerá moc, čest a vláda Duchu svátému, v dušev­ ním obecenství se hledají a udržují sféry zvláštního osob­ ního vlivu a moci - pokud se ovšem jedná o zbožné lidi, kteří hodlají sloužit tomu nejvyšším u a nejlepšímu. Po­ pravdě však je cílem duševního obecenství svrhnout Ducha svátého z trůnu a zahnat jej do co největší vzdálenosti. Ve skutečnosti tu zůstane už jen to duševní. Proto v prvém případě vládne Duch, v případě druhém psychotechnika, což je zvláštní metoda. Tam je důvěřivá láska, prostá ja ­ kéhokoliv psychologizování a metod, zde je psychologická analýza a konstrukce, tam je pokorná a prostá služba bra­ tru, zde promyšlené a vypočítavé chování cizího člověka. Snad se protiklad duchovního a duševního obecenství nejjasněji vysvětlí následující poznámkou: uvnitř duchov­ ního obecenství nikdy neexistuje ,,bezprostřední" vztah jednoho k druhému, kdežto v duševním společenství žije / 15 /

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

hluboká přirozená touha po společenství, po bezprostřed­ ním dotyku lidských duší, stejně jako v lidském těle je živá touha po bezprostředním splynutí s jiným tělem. Tato tou­ ha lidské duše dychtí po promíšení já a ty, a to buď ve sjednocení lásky, nebo - což je vlastně totéž - v násilném podmanění toho druhého vlastní sféře vlivu a moci. Zde se realizuje ten, kdo je duševně silný. Ten získává obdiv a lásku slabých, kteří se ho obávají. Lidské vztahy, sugesce, závislosti jsou tu vším a bezprostřední obecenství duše se jeví jako deformovaný obraz původního a pravého obe­ cenství, které nám zprostředkoval Kristus. Existuje „duševní" obrácení. Ve všech podobách, kterými se vyznačuje pravé obrácení, se objevuje tam, kde je vědomě či nevědomě zneužívaná něčí převaha. Jednotli­ vec nebo celé obecenství je tím do hloubi otřesené a ohro­ žené. Zde bezprostředně působila jedna duše na druhou. Silnější přemohl slabšího, odpor slabších byl zlomen doj­ mem, kterým tato osoba působí. Je podmaněný, nikoli však přesvědčený o společné věci. To se ukáže ve chvíli, kdy je třeba nasadit vše pro věc, která je nezávislá na osobě, k níž jsem vázán, nebo je snad v přímém rozporu s touto osobou. Zde duševně obrácený ztroskotá a vyjde najevo, že jeho obrácení nezpůsobil Duch svátý, nýbrž člověk, a proto není trvalé. Stejně tak existuje „duševní" láska k bližnímu. Je schopná neslýchaných obětí, často dalece překonává pra­ vou lásku ke Kristu planoucím odevzdáním a viditelnými úspěchy, hovoří křesťanským jazykem s přesvědčující a zapalující výmluvností. Ale apoštol o ní napsal: „A kdy­ bych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení" (to znamená, kdybych spojoval nej šlechetnější činy lásky s největším odevzdáním) „ale lásku bych ne­ m ěl" (totiž Kristovu lásku), „nic mi to neprospěje" (1K / 16 /

Společenství

13,3). Duševní láska miluje druhého jen kvůli sobě, du­ chovní láska miluje druhého kvůli Kristu. Proto duševní láska touží po bezprostředním dotyku s druhým a nemiluje ho v jeho svobodě, ale jako osobu na sebe vázanou. Všemi prostředky chce získat, podřídit si a potlačit druhého, chce být neodolatelná, chce ovládat. Duševní láska se příliš ne­ drží pravdy, relativizuje ji, protože nic, dokonce ani prav­ da, nesmí vstupovat a působit rušivě mezi ni a milovaného člověka. Duševní láska touží po druhém člověku, po jeho společnosti, po jeho lásce, ale neslouží mu. Touží i tam, kde to vypadá, že slouží. Rozdíl mezi duševní a duchovní láskou se objasní na dvojím, což je však totéž: duševní láska nesnese zánik nepravého obecenství kvůli pravému. Duševní láska nemůže m ilovat nepřítele, obzvláště tako­ vého, který jí vážně a zatvrzele odporuje. Obojí má stejný zdroj: Duševní láska je ze své podstaty touhou, a sice tou­ hou po duševním společenství. Svou touhu může uspoko­ jovat do té doby, než se jí vzdáme kvůli pravdě a pravé lásce k bližnímu. Nemůže však očekávat, že dojde napl­ nění svých tužeb u nepřítele - tam je po všem. Zde se mění v nenávist, pohrdání a pomlouvání. Na tomto místě však začíná duchovní láska. Duševní láska se mění v nenávist tam, kde se setkává s láskou du­ chovní, která netouží, ale slouží. Duševní láska je samo­ účelná, je skutkem, uctívanou modlou, které se musí všech­ no podřídit. Stará se, zušlechťuje, miluje jen sebe sama a nic jiného na celém světě. Duchovní láska však pochází od Ježíše Krista, slouží jen jemu a ví, že nemá bezprostřed­ ní přístup k ostatním lidem. Kristus stojí mezi mnou a bliž­ ním. Co znamená láska k bližnímu se nedozvím předem z všeobecného pojmu lásky, vyrostlého z mé duševní tou­ hy - před Kristem tohle všechno může být právě nenávistí a nejstrašnějším sobectvím. Co je láska, mi řekne Kristus

nu

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

ve svém slově. Kristus mi oproti všem názorům a přesvěd­ čením řekne, jak doopravdy vypadá láska k bratrovi. Proto je duchovní láska spjata pouze se slovem Ježíše Krista. Kde mě Kristus vyzve, abych kvůli lásce zachoval obe­ cenství, tam je zachovám. Kde mě jeho pravda velí, abych obecenství kvůli lásce zrušil, tam je zruším i navzdory všem protestům své duševní lásky. Duchovní láska totiž netouží, nýbrž slouží, a proto miluje nepřítele jako bratra. N em á svůj zdroj ani v nepříteli, ani v bratrovi, nýbrž v Kristu a jeho slovu. Duševní láska nikdy duchovní lásku nepochopí. Protože duchovní lá sk a je od Boha, každé po­ zemské lásce je zcela cizí, nová a nepochopitelná. Protože mezi m nou a bližním stojí Kristus, nemohu se pokoušet vytvořit s ním bezprostřední obecenství. Jako mně bylo pomoženo tak, že Kristus ke mně mohl prom lu­ vit, tak i bližním u může pomoci pouze Kristus. To zname­ ná, že musím vztah k bližním u oprostit ode všech pokusů určovat jej svou láskou, nutit jej k něčemu a ovládat jej. Bližní chce být ve svobodě ode mne milován takový, jaký je, to znamená jako ten, kvůli němuž se Kristus stal člo­ věkem, pro něhož zemřel a byl vzkříšen, pro něhož Kristus zajistil odpuštění hříchů a jem už přichystal věčný život. Jelikož Kristus s mým bratrem již dlouho významně je d ­ nal, ještě než jsem s ním mohl začít jednat já, musím ne­ chat bratra svobodného pro Krista. Se mnou se má setkat jako s tím, kdo už je Kristův. Takovýhle smysl má věta, že s bližním se můžeme setkat je n skrze Krista. Duševní láska si vytváří o druhém člověku vlastní obraz, o tom, čím je a čím by měl být. Život druhého člověka bere do vlastních rukou. Duchovní láska rozpoznává skutečný ob­ raz bližního skrze Ježíše Krista, to znamená obraz, který utváří a chce utvářet Kristus. / 18/

Společenství

Proto se duchovní láska prokáže tehdy, když bližního ve všem, co říká a činí, odkáže na Krista. Nezpůsobí bliž­ nímu duševní otřes příliš osobním a bezprostředním vli­ vem, nekalým vm ěšováním se do jeho života. Nebude se radovat ze zbožného duševního zápalu a vzrušení, ale bude bližního konfrontovat s jasným Božím slovem a bude ochotná nechat ho delší dobu s tímto slovem o samotě, dát mu svobodu, aby s ním mohl jednat Kristus. Bude respek­ tovat hranice bližního, které mezi nás vložil Kristus. Bude s ním hledat plné obecenství v Kristu, který jediný nás spojuje a sjednocuje. Tak bude více m luvit s Kristem o bratrovi, než s bratrem o Kristu. Ví, že nejbližší cesta k bližnímu vede skrze modlitbu ke Kristu a že láska k bliž­ nímu je pevně spjata s pravdou v Kristu. O této lásce vy­ povídá apoštol Jan: „Nemám větší radost, než když slyším, že moje děti žijí v p ra v d ě “ (3J 4). Duševní láska žije z nekontrolovaných a nekontrolo­ vatelných tem ných tužeb, duchovní láska žije v čiré služ­ bě, která je vedena pravdou. Duševní láska lidi zotročuje, svazuje a svírá, duchovní láska bratry osvobozuje Slovem. Duševní láska pěstuje skleníkové květinky, duchovní láska plodí ovoce, které podle Božích zaslíbení prospívá pod volným Božím nebem v dešti, bouři i slunci. Existenční otázkou každého křesťanského soužití je dokázat v pravý čas rozlišit mezi lidským ideálem a Boží skutečností. Rozhoduje se tím o životě a smrti křesťanské­ ho obecenství, proto je třeba co nejdříve získat střízlivý pohled na tuto věc. Jinými slovy, život v obecenství pod Slovem zůstane zdravý pouze tam, kde nevznikne jako hnutí, řád, spolek, collegium pietatis, ale tam, kde je po­ važováno za součást jedné svaté obecné křesťanské církve, kde se aktivně i pasivně účastní nouze, zápasů a zaslíbení celé církve. Každý princip výběru a vyloučení, který není / 19/

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

zcela jasně podmíněn společnou prací, místními okolnost­ mi nebo rodinnými souvislostmi, představuje pro křesťan­ ské obecenství ohromné nebezpečí. Do duchovního výběru se vždy vplíží to, co je duševní, a okrade obecenství o du­ chovní sílu a přivádí je k sektářství. Vyloučení z křesťan­ ského obecenství někoho slabého a nevzhledného, zjevně nepotřebného může způsobit, že bude vyloučen Kristus, který v ubohém bratru tluče na dveře. Proto zde musíme být velmi bdělí. Při povrchním pozorování bychom se m ohli do­ mnívat, že ke smíšení ideálu a skutečnosti, duševního a du­ chovního dochází nejspíše tam, kde je struktura obecenství vícevrstevná. Tedy tam, kde stejně jako v manželství, rodině, přá­ telství duševní skutečnost nabyla ústředního významu při utváření obecenství a kde duchovní skutečnost je pouze doplňkem všeho tělesně-duševního. Podle toho by nebez­ pečí záměny a smíšení obou sfér hrozilo vlastně jen tako­ výmto obecenstvím, zatímco v čistě duchovním obecen­ ství by k něčemu takovému mohlo dojít jen stěží. Takovým m yšlením bychom se však oddávali velkému klamu. Jak říká zkušenost a podle toho, jak se věci mají, je tomu zcela zjevně naopak. M anželství, rodina, přátelství znají zcela přesně hranice svých sil, jež tvoří obecenství. Pokud jsou zdravé, velmi dobře vědí, kde jsou hranice duševního a du­ chovního a kde začíná duchovní skutečnost. Vědí o proti­ kladu tělesně-duševního a duchovního obecenství. Avšak tam, kde vzniká čistě duchovní obecenství, hrozí vážné nebezpečí, že do tohoto obecenství pronikne a přimísí se vše duševní. Čistě duchovní obecenství je nejen nebezpeč­ ný, nýbrž také zcela nenorm ální jev. Kde neexistuje tělesně-rodinné obecenství nebo obecenství vážné práce, kde do duchovního obecenství nezasahuje všední život se vše­ /20 /

Společenství

mi nároky na pracujícího člověka, tam je zapotřebí ob­ zvláštní bdělosti a rozvahy. Ze zkušenosti víme, že v obe­ cenství, které se schází je n v krátkých chvílích volna, se duševní moment šíří nejsnáze. Není nic jednoduššího, než na několik dní života ve společenství navodit opojení obe­ censtvím a není nic osudnější pro zdravé, rozvážné a bra­ trské obecenství pro všední dny. Neexistuje snad křesťan, kterému by Bůh nikdy v ži­ votě nevěnoval občerstvující zkušenost skutečného křes­ ťanského obecenství. A však taková zkušenost není v tomto světě ničím jiným než m ilostivým přídavkem k vezdejšímu chlebu křesťanského života v obecenství. Nemáme nárok na takové zkušenosti a nežijeme společně s ostatním i křes­ ťany kvůli těmto zkušenostem. Pohromadě nás nedrží zku­ šenost křesťanského bratrství, nýbrž pevná a jistá víra v bratrství. Jako veliký Boží dar poznáváme, že s námi Bůh jednal a bude jednat. Proto jsm e veselí a blažení a také připravení vzdát se jakýchkoli zkušeností, když nám je Bůh někdy nechce poskytnout. Spojuje nás víra, nikoli zkušenost. „Jaké dobro, ja k é blaho tam, kde bratří bydlí svor­ ně!", tak Písmo svaté chválí společný život pod Slovem. Správným výkladem výrazu „svorně" by mělo být: „když bratři skrze Krista bydlí spolu. “ Neboť jedině Ježíš Kristus je naše svornost. „On je náš mír“. Jenom skrze něj máme k sobě navzájem přístup, radost a společné obecenství.

/2 1/

Den v obecenství Bože, ráno tě chválíme, večer se k tobě modlíme. N aše skrom ná p íseň tě stále a navěky velebí. (Luther p o d le Ambrože) N e ch ť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém boh a tství“ (Ko 3,16).

odle Starého zákona začíná den večer a končí opět západem slunce. To je doba očekávání. Pro no­ vozákonní sbor začíná den ráno východem slunce a končí rozbřeskem nového rána. To je čas naplnění, vzkří­ šení Páně. Kristus se narodil v noci jako světlo v tem no­ tách, poledne se proměnilo v noc, když Kristus trpěl a ze­ mřel na kříži, ale ráno o velikonoční neděli vstal z hrobu jako vítěz.

P

Časně ráno, když vyšlo slunce můj Spasitel Kristus vstal byla zrušena noc hříchu přinesl světlo, spásu a život, Aleluja! Tak zpívaly reform ační sbory. K ristus je „ slunce sp ra­ v ed ln o sti", které vysvitlo nad čekající církví (M al 4,2), „ a ti, kdo j e j miluji, budou ja k o slunce vycházející v p l ­ né síle " (Sd 5,31). Časné ráno patří sboru vzkříšeného K rista. Při rozbřesku vzpom íná na ráno, kdy byla pora­ žena smrt, ďábel a hřích, a lidé dostali darem nový život a spásu. Co víme dnes my, kteří již neznáme bázeň a úctu před nocí, o veliké radosti našich otců a dávných křesťanů z ran­ 1221

Den v obecenství

ního návratu světla? Chceme se opět naučit chvále, kterou časně ráno vzdávali trojjediném u Bohu, Bohu Otci a Stvo­ řiteli, který střežil náš život v temné noci a probudil nás k novému dni. Bohu Synu a Spasiteli světa, který kvůli nám přemohl smrt a peklo a je uprostřed nás jako vítěz, Bohu Duchu svátému, který nám již ráno dává Boží slovo jako jasné světlo v našich srdcích, zaplašil tmu a hřích a učí nás správně se modlit? Pak také zjistíme, jaká je to radost, když se bratři po uplynulé noci shromáždí ke spo­ lečné chvále Boha, ke společnému slyšení Božího slova a společné modlitbě. Ráno nepatří jednotlivci, náleží sboru trojjediného Boha, náleží křesťanským rodinám , náleží obecenství bratří. Existuje nepřeberné množství starých písní, které volaly sbor ke společné chvále Boha. Takhle zpívali při ranním rozbřesku čeští bratři: „Povstali jsm e z lože svého, hledáme království tvého a v něm svaté spravednosti, Bože jediný v bytnosti.“ či „Otče světel, dobrý Bože, vstávše zdrávi z svého lože, vroucně tobě děkujeme, světlo tvé že spatřuj eme.“ Ž ivot v o b ecen stv í pod Slovem začíná ráno sp o leč­ nou bohoslužbou. R odinné společenství se shrom ažďuje k chvále a díkům , četbě Písm a a m odlitbě. H luboké ti­ cho rána je nejprve přerušeno m odlitbou a zpěvem sbo­ ru. Po tichu noci a brzkého rána je píseň a Boží slovo o to hlasitější. Písm o svaté k tom u říká, že první m yš­ lenka a první slovo každého dne patří Bohu: ,, Ty můj 123/

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

hlas uslyšíš zrána, ráno ti připravím o b ěť a budu čekat" (Ž 5,4). ,,Ráno má m odlitba p řic h á zí k to b ě " (Z 88,14). „D řív než začne svítat, na p o m o c tě volám, čekám na tvé slovo “ (Ž 119,147). „Bože, tys Bůh m ůj! H ledám tě za úsvitu, má duše p o tobě žízní. M é tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé z e m i" (Z 63,2). M oudrost Šalom ounova chce, „aby vešlo ve znám ost, že j e ti třeba děkovat dřív, než vyjde slunce, a s ranním úsvitem p řich á zet k tobě s m o d litb o u " (M dr 16,28) a Je­ žíš Sírách zvláště o zákonících říká, že „bude-li to H os­ podin, Bůh veliký, chtít, naplní ho duchem m oudrosti a ve své m odlitbě bude velebit H o sp o d in a " (Sír 39,6). Písmo svaté rovněž hovoří o ránu jako o čase obzvláštní Boží pom ocí. O m ěstě Božím se píše: „Bůh mu pom áhá hned p ři rozbřesku j itr a " (Ž 46,6) a dále: „H ospodino­ vo m ilosrdenství... je h o slitování... obnovuje se každého rána, tvá věrnost j e n esko n a lá " (PÍ 3,22.23). Začátek dne nem á být pro křesťana zatížený a zapl­ něný m noha každodenními povinnostmi. Nad novým dnem stojí Pán, který jej stvořil. Veškerá tem nota a zmatek noci s jejím i sny ustupuje jasném u světlu Ježíše Krista a jeho probouzejícího slova. Před ním mizí veškerý neklid, ne­ čistota, starosti a strach. Proto by měly zmlknout všechny myšlenky a zbytečná slova a první m yšlenka a první slovo má patřit tomu, komu patří celý náš život. „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti K ristus" (E f 5,14). Písmo svaté nám až nápadně často připomíná, že Boží muži vstávali časně, aby hledali Boha a vykonávali Boží rozka­ zy. Činil tak Abraham, Jákob, M ojžíš i Jozue (srov. Gn 19,27; 22,3; Ex 8,16; 9,13; 24,4; Joz 3,1; 6,12 a další). Evangelium, které neuvádí žádná zbytečná slova, nám po­ /24 /

Den v obecenství

dává zprávu o Ježíšovi: „Č asně ráno, je š tě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam s e m odlil “ (Mk 1,35). Lidé vstávají časně také kvůli neklidu a sta­ rostem. To je však podle Písma neužitečné: „Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení" (Z 127,2). Vstávat časně lze také z lásky k Bohu. To činili muži v Písmu svátém. K ranní společné pobožnosti patří četba Písma, píseň a modlitba. Stejně jako jso u rozličná obecenství, tak jsou i různé podoby pobožností. M usí to tak být. Křesťanská rodina s dětmi potřebuje jinou pobožnost než společnost teologů. V žádném případě není správné, když se tyto for­ my sjednocují, když například bratrstvo teologů se spokojí s domácí pobožností určenou dětem. Ke každé pobožnosti ovšem patří slovo Písma, církevní píseň a m odlitba obe­ cenství. N yní se budeme věnovat jednotlivým částem po­ božnosti. „Zpívejte společně žalm y “ (E f 5,19). „Se vší m oud­ rostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalm y" (Ko 3,16). M odlit se žalmy mělo v církvi vždy zvláštní význam. V m noha církvích patří žalm na úvod každé pobožnosti. Nám připadá toto pojetí veskrze vzdálené, a proto se musíme znovu učit modlit se žalmy. Žaltář zaujím á v Písmu svátém jedinečné místo. Je to Boží slovo a až na malé výjimky je rovněž lidskou modlitbou. Jak tom u máme rozumět? Jak může být Boží slovo zároveň modlitbou k Bohu? K této otázce ještě při­ stupuje postřeh, který získá každý, kdo se začne žalmy modlit. Nejprve s e je snaží pronášet jako vlastní modlitbu. Brzy však zároveň narazí na místa, o nichž je přesvědčený, že je jako osobní modlitbu pronést nemůže. Mám na mysli žalmy o nevinnosti, pomstě a utrpení. Přesto jsou tyto m od­ litby slova Písm a svátého, které věřící křesťan nemůže 1251

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

odbýt lacinou výmluvou jako překonané, zastaralé, jako „náboženské předstupně". N echce slova Písma svátého překrucovat a uznává, že se je nemůže modlit. Může tato slova číst jako modlitbu jiného člověka, poslouchat je, po­ divovat se jim , urážet se kvůli nim, ale nemůže se je modlit ani je vykázat z Písm a svátého. Mohli bychom sice dát každému praktickou radu, aby se v takovém případě držel těch žalmů, kterým rozumí a může se je modlit, a aby se při četbě ostatních učil nepochopitelná a obtížná místa prostě nechat být a aby se vrátil k jednoduchým a srozu­ mitelným pasážím. Tyto obtíže ovšem naznačují, kde mů­ žeme objevit tajem ství Žaltáře. Slova žalmu, která nám nejdou přes rty jako osobní modlitba, před nimiž se zara­ zíme a která nás děsí, nám dávají tušit, že modlitebníkem je tu někdo jiný, že ten, kdo zde ujišťuje o své nevině, přivolává Boží soud a prochází nekonečným utrpením, je sám Ježíš Kristus. Právě on se zde modlí a vlastně nejen zde, ale v celém Žaltáři. To od počátku vyznává a dosvěd­ čuje Nový zákon i církev. Člověk Ježíš Kristus, kterému není cizí žádná nouze, žádná nemoc a žádné utrpení a který přesto byl bez viny a zcela spravedlivý, se modlí v Žaltáři ústy církve. Žaltář je v nejvlastnějším smyslu modlitební kniha Ježíše Krista. M odlil se žalmy, které se tak staly navěky jeho modlitbou. Lze už nyní pochopit, že Žaltář může být modlitbou k Bohu a zároveň Božím slovem a že se v něm dokonce setkáváme s Kristem? Ježíš Kristus se modlí Žaltář ve svém obecenství. Jeho obecenství se rov­ něž modlí i jednotlivec se modlí, ale ten se modlí je n tehdy, pokud se v něm modlí Kristus, nemodlí se tedy ve svém jm énu, nýbrž ve jm énu Ježíše Krista. N emodlí se z přiro­ zené touhy svého srdce, ale modlí se z přijatého Kristova lidství, modlí se na základě m odlitby člověka Ježíše Krista. Proto mu také platí zaslíbení, že jeho m odlitba bude vy­ 1261

Den v obecenství

slyšena. Neboť Kristus se modlí u nebeského trůnu žalmy společně s jednotlivcem i s církví nebo lépe řečeno, m od­ litebníci si dovolují modlit se společně s Kristem, a proto jejich modlitba stoupá až k Božímu uchu. Kristus se stal jejím přímluvcem. Žaltář je Kristovou zástupnou modlitbou za církev. Když je nyní Kristus u Otce, nové lidství Kristovo, tělo Kristovo na zemi se modlí jeho m odlitbu dále až do konce času. Tato m odlitba nenáleží jednotlivým údům, nýbrž ce­ lému tělu Kristovu. Pouze v něm žije vše, o čem Žaltář říká, že jednotlivec nikdy úplně nepochopí a nemůže po­ važovat za vlastní. Proto žalmy jako m odlitba patří přede­ vším do obecenství. Ač není určitý verš nebo žalm mou modlitbou, je třeba modlitbou někoho jiného z obecenství a zcela jistě je m odlitbou pravého člověka Ježíše Krista a jeho těla na zemi. V Žaltáři se učíme m odlit se na základě Kristovy modlitby. Žaltář je vůbec obrovskou školou modlitby. Za­ prvé se zde učíme, co to znamená se modlit: M odlit se na základě Božího slova, m odlit se na základě zaslíbení. Křes­ ťanská modlitba spočívá na pevném základě zjeveného slo­ va a nem á nic společného s vágními sobeckými tužbami. Modlíme se na základě modlitby pravého člověka Ježíše Krista. N a to poukazuje Písmo, když říká, že se v nás a za nás modlí Duch svátý, že se za nás modlí Kristus a že se správně k Bohu můžeme modlit je n ve jm énu Ježíše Krista. Zadruhé: Když se modlíme žalmy, učíme se, za co se máme modlit. Obsah a šíře žalmu bezpochyby přesahuje zkušenosti jednotlivce, přesto se ve víře modlí celou Kris­ tovu modlitbu, modlitbu toho, kdo byl pravý člověk a kdo sám zakusil tuto modlitbu v plné míře. Můžeme se tedy m odlit žalm y pom sty? Jsm e-li hříšníky a spojujem e-li s modlitbou pomsty zlé myšlenky, pak nesmíme. Ale po­ 1211

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

kud je v nás Kristus, který na sebe vzal Boží pomstu, který byl terčem Boží pomsty namísto nás, pak jakožto údy Je­ žíše Krista se můžeme modlit tyto žalmy skrze Ježíše K ris­ ta a ze srdce Ježíše Krista. Jen on mohl odpustit svým nepřátelům, jelikož sám zakusil Boží pomstu, aby tak ne­ přátele osvobodil. Můžeme se spolu se žalm istou nazývat nevinnými, zbožnými a spravedlivými? Takoví, jací jsm e sami ze sebe, nemůžeme. Nemůžeme pronášet modlitbu zvráceného srdce, ale můžeme a máme tak činit ze srdce Ježíše Krista, jež bylo bez hříchu a čisté, a z nevinnosti Kristovy, na které se podílím e ve víře. Pokud „Kristova krev a spravednost j e svatební náš šat a sk v o st", pak se můžeme a máme m odlit žalmy nevinnosti jako Kristovu modlitbu za nás a dar pro nás. I tyto žalmy nám skrze něho patří. A jak se máme m odlit modlitby nevypravitelného trápení a utrpení, z něhož jsm e sotva zakusili je n malou část, a tušíme, jak je pro nás těžké pochopit jejich obsah? Nejde o to, abychom hloubali nad tím, co naše srdce zku­ šeností nepoznalo, nebo abychom si stěžovali. Toto trápení a utrpení bylo opravdové a skutečné v Ježíši Kristu, neboť člověk Ježíš Kristus trpěl nemocí, bolestí, potupu a smrtí a v jeho trápení a smrti trpělo a umřelo celé tělo. Proto se máme modlit žalmy utrpení. Právo k těmto modlitbám nám dává to, co se s námi stalo na Kristově kříži - smrt našeho starého člověka - a to, co se s námi děje a má dít od našeho křtu v odumírání hříšného těla. Kristovou smrtí na kříži se tyto žalmy staly pro jeho pozemské tělo modlitbami jeho srdce. Nemůžeme to zde rozvádět dále. Jde pouze o to, abychom vyložili obsah Žaltáře jako K ristovu modlitbu. Zde je možné je n pom alu růst. Zatřetí se při modlení žalmů učíme modlit se jako obecenství. Tělo K ristovo se modlí a já jako jednotlivec / 28 /

Den v obecenství

poznávám, že moje m odlitba je pouze malým zlomkem modlitby celého sboru. Učím se m odlit společně s tělem Kristovým. To mě povznáší nad mé osobní žádosti a dovoluje mi m odlit se nesobecky. Starozákonní sbory se pravděpodobně modlily hodně žalm ů jako střídavou modlitbu. Takzvaný p arale­ lismus membrorum, to znam ená důrazné opakování téže věci jiným i slovy ve druhé časti verše, není pouze literární formou, ale m á i církevně-teologický smysl. Stálo by za to tuhle otázku jednou pořádně prozkoumat. Jako zřejmý příklad si lze přečíst 5. Žalm. Prom louvají vždy dva hlasy a každý jiným i slovy předkládá Bohu stejnou prosbu. N e­ chce se tím poukázat na to, že se modlitebník nikdy ne­ modlí sám, ale že se s ním musí m odlit ještě někdo druhý, úd sboru, těla Kristova, ano Ježíš Kristus sám, aby m od­ litba jednotlivce byla pravou m odlitbou? N echce se nazna­ čit stálým opakováním téhož (což se v Žalmu 119 stupňuje jakoby donekonečna v nudné jednotvárnosti), že každé slo­ vo modlitby chce proniknout co nejhlouběji do srdce, což je možné jen stálým opakováním (a nakonec možná ani tím ne!) a že v modlitbě nejde o jednorázové vyjádření bídy nebo radosti lidského srdce, ale o neustálé učení se, osvojování si a m emorování Boží vůle v Ježíši Kristu? Otinger ve svém výkladu žalmů zdůraznil hlubokou prav­ du, když celý Žaltář přičlenil k sedmi prosbám modlitby Páně. Chtěl tím říci, že v celém dlouhém Žaltáři nejde o nic víc a o nic méně než v krátkých prosbách modlitby Páně. A v našem m odlitebním životě pouze m odlitba Páně m á zaslíbení a osvobozuje od pohanského tlachání. Čím hlouběji se opět ponoříme do žalmů a čím častěji se je budeme modlit, tím prostší a bohatší bude naše modlitba. Po m odlitbě žalmem následuje píseň, poté přistoupí­ me k četbě P ís m a .,, Ujmi se předčítání" (lT m 4,13). Také 1291

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

zde budeme muset překonat některé škodlivé předsudky, než se dostaneme k správné společné četbě Písma. Snad všichni jsm e vyrůstali s názorem, že při četbě Písma jde jenom o to, abychom slyšeli Boží slovo pro dnešní den. Proto si mnozí čtou z Písma jen několik krátkých vybra­ ných veršů, které se mají stát hlavním mottem dne. Hesla Jednoty bratrské bezpochyby i dnes přinášejí požehnání těm, kdo je používají. Právě v době zápasu církve přivedla mnohé k ohromnému a vděčném u úžasu. Stejně tak ovšem nelze pochybovat o tom, že krátká hesla nesmějí zcela nahradit četbu Písma. Heslo pro dnešní den ještě není Pís­ mem svátým, které zůstane pro všechny časy až do pos­ ledního dne. Písmo svaté je mnohem víc než heslo. Je také víc než „Chléb pro dnešní den". Je slovem Božího zjevení pro všechen lid, pro všechny časy. Písmo svaté se neskládá z jednotlivých výroků, aleje to celek, který jen jako takový platí. Jako celek je Písmo slovem Božího zjevení. Teprve v nekonečném množství svých vnitřních vztahů, v souvis­ losti Starého a Nového zákona, zaslíbení a naplnění, oběti a zákona, zákona a evangelia, kříže a vzkříšení, víry a po­ slušnosti, vlastnictví a naděje lze vním at úplnou zvěst o Pánu Ježíši Kristu. Proto musí společná pobožnost kro­ mě modlitby žalmem ještě obsahovat delší četbu ze Staré­ ho a Nového zákona. Rodinné křesťanské společenství by tedy mělo být schopné přečíst a vyslechnout ráno a večer kapitolu ze Starého zákona a alespoň půl kapitoly z No­ vého zákona. Při prvním pokusu ovšem vyjde najevo, že už tohle bude pro mnohé představovat veliký požadavek, který' narazí na odpor. Budou namítat, že není možné po­ chopit a zapamatovat si takové množství m yšlenek a sou­ vislostí, že je dokonce pohrdáním Božím slovem, když se z něj čte víc, než je možné zpracovat. Po této námitce se pak snadno spokojíme s četbou hesel. Ve skutečnosti se tu / 30 /

Den v obecenství

však skrývá veliká vina. Jestliže je pro nás dospělé křes­ ťany těžké pochopit kapitolu ze Starého zákona v jejích souvislostech, měli bychom se za to stydět. Jaké svědectví to vydáváme o své dosavadní četbě a znalosti Písma? Kdy­ bychom skutečně znali to, co čteme, pak by pro nás bylo snadné vyslechnout jednu kapitolu, zvláště máme-li před sebou otevřenou Bibli. Takhle si ovšem musíme přiznat, že je pro nás Písmo svaté stále velmi neznámé. A lze tuto naši vinu neznalosti Písma napravit jinak, než že vážně a věrně doženeme to, co jsm e zameškali? A neměli by se tu ze všeho nejdříve ozvat teologové? N ěkteří namítnou, že společná pobožnost není určena k tomu, abychom při ní poznávali Písmo, neboť to je příliš profánní účel, kte­ rého se musí dosáhnout mimo čas vyhrazený pro pobož­ nost. Ale v základu této námitky leží zcela zvrácené pojetí pobožnosti. Boží slovo má slyšet každý vhodným způso­ bem a podle míry svého porozumění, dítě se při pobožnosti poprvé učí biblické dějepravě, zralý křesťan s e jí učí stále znovu a lépe a nikdy nebude četbou a slyšením Písma zcela vyučený. Nejen nezralý, ale i zralý křesťan si bude stěžovat, že mu četba Písma mnohdy připadá dlouhá a že mnohé ne­ chápe. K tomu je třeba říci, že pro zralého křesťana bude i to nejkratší čtení „příliš dlouhé“. Co to znamená? Písmo je celek a každé slovo, každá věta má takové množství souvislostí s celkem, že je nemožné neustále vnímat za každou jednotlivostí zároveň celek. Je tedy zjevné, že ce­ lek Písma, ale i každé slovo Písma, dalece přesahuje naše chápání. Proto je dobré si každý den připom enout tuto skutečnost, která nás odkazuje na Ježíše Krista, „v němž jso u skryty všechny poklady moudrosti a p oznání" (Ko 2,3). Tak můžeme říci, že každá četba Písma musí být / 3 1/

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

„příliš dlouhá11, aby nebyla je n heslem nebo životní m oud­ rostí, ale slovem Božího zjevem v Ježíši Kristu. Písmo je corpus, živý celek, proto v rodinném obe­ cenství přichází v úvahu hlavně lectio continua, což zna­ mená postupná souvislá četba. Historické knihy, proroci, evangelia, listy a Zjevení se budou číst v souvislosti jako Boží slovo. Poslouchající sbor je tak postaven do podivu­ hodného světa zjevem lidu Izraele s jeho proroky, soudci, králi a kněžími, jeho válkami, svátky, oběťmi a utrpením. Věřící obecenství bude vtaženo do vánočního příběhu, do křtu, zázraků a výroků, do utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista, účastní se toho, co se kdysi na zemi událo pro spásu celého světa, a přijímá tím spásu v Ježíši Kristu. Postupná četba biblických knih nutí každého, kdo chce naslouchat, aby se odebral tam, kde Bůh kdysi jednou pro vždy jednal ke spáse všech lidí. Právě čtením při bohoslužbě budou pro nás historické knihy Písma úplně nové. Zúčastníme se toho, co se kdysi událo pro naši spásu. Zapomeneme sami na sebe, ztratíme sami sebe a společně potáhneme přes Rudé moře, po poušti, přes Jordán do zaslíbené země. Spo­ lu s Izraelem budeme propadat pochybnostem a nevěře, v trestu a pokání zakusíme Boží pomoc a věrnost. Tohle všechno není sen, ale Boží svátá skutečnost. Budeme vy­ trženi ze své existence a postaveni do Božích dějin spásy na zemi. Tam s námi jednal Bůh a jedná s námi i dnes, s naší bídou a hříchem skrze hněv a milost. Není důležité, že Bůh přihlíží a účastní se našeho současného života, ale záleží především na tom, že my jsm e dychtivými poslu­ chači a účastníky Božího jednání v dějinách spásy, K ris­ tova jednání na zemi, a jen pokud jsm e tam, Bůh je tady dnes s námi. Došlo tu k úplnému obratu. Boží pomoc a pří­ tomnost se nemusí dokazovat teprve v našem životě, ale Boží pomoc a přítom nost pro nás se prokázala již v životě / 32 /

Den v obecenství

Ježíše Krista. Ve skutečnosti je mnohem důležitější, aby­ chom věděli, co Bůh vykonal s Izraelem, se svým synem Ježíšem Kristem, než abychom pátrali, co Bůh zamýšlí vykonat se mnou. To, že Ježíš Kristus zemřel, je mnohem důležitější než to, že zemřu já. A to, že Ježíš Kristus byl vzkříšen, je jediný základ mé naděje, že na konci dní budu vzkříšen i já. Naše spása je „mimo nás“ (extra nos), ne v příběhu mého života, ale pouze v příběhu Ježíše Krista. Jen ten, kdo se nachází v Ježíši Kristu, v jeho lidství, jeho kříži a vzkříšení, je u Boha a Bůh u něho. Pak pro nás bude četba Písma při společné bohoslužbě každým dnem důležitější a prospěšnější. To, co nazýváme svým životem, svými potřebam i, svou vinou, není pravou skutečností. Náš život, naše potřeby, naše vina a záchrana je v Písmu. Protože se Bohu zalíbilo tam s námi jednat, jen tam nám bude pomoženo. Pouze z Písma svátého se učíme znát vlastní život. Bůh Abrahamův, Izákův a Jáko­ bův je Bohem a Otcem Ježíše Krista a naším Bohem. Nejprve musíme znát Písmo znovu tak, jak je znali reformátoři a naši otcové. Nesm ím e proto litovat času ani námahy. Písmo musíme poznávat především kvůli své spá­ se. Ale vedle toho existují i další významné důvody, které činí tento požadavek velmi naléhavým. Jak bychom napří­ klad ve svém církevním i osobním životě mohli někdy získat jistotu a naději, nestojíme-li na pevném základu Pís­ ma? Cestu nám přece nevybírá naše srdce, ale Boží slovo. Kdo ale ještě dnes ví něco o důkazech z Písma? Příliš často slýcháme jako zdůvodnění velmi vážných rozhodnutí bez­ počet argumentů „ze života" , ze „zkušenosti", ale důkaz z Písma se opomíjí, přestože právě ten by mohl vést opač­ ným směrem. Není nikterak zarážející, že ten, kdo se bude snažit důkazy z Písma zdiskreditovat, sám Bibli ve skuteč­ nosti nečte, nezná a nezkoumá. Kdo se však nechce naučit / 33 /

D. B onhoeffer: Ž ivot v o b ecenství

samostatně zacházet s Písmem, není evangelickým křes­ ťanem. Dále je třeba se zeptat: Jak bychom měli správně po­ moci křesťanském u bratrovi v jeho nouzi a pokušení, ne-li Božím slovem? Všechna naše slova rychle selžou. Kdo je však „jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i sta ré “ (Mt 13, 52), kdo dokáže m luvit z plnosti Božího slova, z bohatství příkazů, napomenutí a útěchy Písma, ten bude Božím slovem vyhánět ďábla a pomáhat bratřím. Zde výklad přerušíme. „O d dětství znáš svátá Písma, která ti mohou dát moudrost ke sp a sen í“ (2Tm 3,15).

®

®

®

Jak máme číst Písmo svaté? V rodinném obecenství bu­ de nejlepší, když se při čtení vystřídají jed n o tliv í členo­ vé. Při tom se ukáže, že předčítat z Písm a není snadné. Čím je náš vnitřní postoj k tém atu přirozenější, věcnější a pokornější, tím lépe bude četba odpovídat kýženém u cíli. Při četbě Písm a často vyvstanou rozdíly mezi zra­ lým křesťanem a nováčkem . M ůžem e stanovit pravidlo správné četby Písm a, že předčítající by se nikdy neměl ztotožňovat s vyprávějícím Já. N ikoli já se hněvám , ale Bůh, nikoli já utěšuji, ale Bůh, nikoli já napom ínám , ale Bůh. Sam ozřejm ě že je to Bůh, kdo se zlobí, utěšuje a napom íná, ale nebudu to říkat lhostejným m onotónním hlasem , nýbrž s vnitřní účastí jako ten, kdo ví, že je sám osloven. H lavní rozdíl mezi správnou a špatnou četbou Písm a spočívá v tom , že si nevym ěňuji role s Bohem, ale prostě sloužím . Jinak budu rétorický, patetický, do­ jem ný či poručnický, jiným i slovy, budu upoutávat po­ /3 4 /

Den v obecenství

zornost posluchačů na sebe m ísto na Boží slovo. Tak ovšem hřeším e při četbě Písm a. K dybychom to chtěli objasnit na nějakém profánním příkladu, pak by se situ­ ace takového čitatele Písm a dala přirovnat k tom u, když někom u čtu dopis od přítele. N ebudu dopis číst tak, jako bych ho sám napsal, bude znát určitý odstup, přesto však nebudu dopis číst, jako by mi na něm nezáleželo, ale s osobní účastí a vztahem . Správná četba Písm a není technickým cvičením , kterém u by bylo možné se naučit, ale zlepšuje se či zhoršuje v závislosti na mé m om entální duchovní situaci. T ěžkopádné a únavné čtení starých křesťanů mnohdy je ště dalece překonává form álně do­ konalou farářovu četbu. V rodinném obecenství je m ož­ né si vzájem ně udílet rady a pom áhat si. Není nutné, aby se vedle postupného čtení Písma úpl­ ně vytratila hesla. Mohou zaznít jako verš pro týden nebo den na začátku pobožnosti či v jiné její části. K m odlitbě žalmem a četbě Písm a přistupuje společ­ ná píseň. V ní se ozývá chválící, vděčný a prosící hlas církve. „ Zpívejte Hospodinu píseň novou ", stále znovu nás vyzývá Žaltář. Tak každé ráno zazpívá rodinné obecenství novou Kristovu píseň, novou píseň, kterou zpívá celá Boží církev na zemi i na nebi a my máme zpívat společně s ní. Bůh si na věčnosti přichystal jediný velký chvalozpěv, a kdo vstoupí do Boží církve, ten se ke zpěvu přidává. „Jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové B oží p ro ­ pukli v hlahol “ (Job 38,7). Je to vítězná píseň synů Izraele po přechodu Rudého moře, M ariino M agnificat po anděl­ ském zvěstování, Pavlův a Silasův chvalozpěv v noci ve vězení, píseň vítězů nad šelmou na jiskřícím moři, „píseň Božího služebníka M ojžíše a píseň Beránkova “ (Zj 15,3), / 35 /

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

je to nová píseň nebeské církve. Každý den ráno zpívá pozemská církev tuto píseň a večer touto písní uzavírá den. Chválí tím trojjediného Boha a jeho dílo. Tato píseň zní jinak na zemi a jinak v nebi. Na zemi je to píseň věřících, v nebi píseň těch, kteří již hledí na Boha. Na zemi je to píseň ubohých lidských slov, v nebi ovšem „ nevypravitel­ ná slova, je ž není člověku dovoleno vyslovit" (2K 12,4). Je to „nová píseň... “ „Nikdo nebyl schopen naučit se té písni než těch sto čtyřicet čtyři tisíce z obyvatel zem ě" (Zj 14,3), k níž budou hrát „Boží loutny" (Zj 15,2). Co víme o této nové písni a Božích loutnách? Naše nová píseň je pozemskou písní, píseň poutníků, kteří přijali Boží slovo, a to jim nyní svítí na cestu. Naše pozem ská píseň je spjatá se slovem Božího zjevení v Ježíši Kristu. Je to prostá píseň dětí této země, povolaných, aby se staly dětmi Božími, aby se řídily zjeveným Božím slovem, ne extaticky a blouzni­ vě, ale střízlivě, vděčně a zbožně. „Zpívejte Pánu. chvalte ho z celého srdce" (E f 5,19). Nová píseň zazní nejprve v našich srdcích. Jinak ji ani zpívat nemůžeme. Srdce zpívá, neboť je plné Krista. Proto je zpěv v církvi duchovní záležitost. Společný zpěv před­ pokládá, že se odevzdáme slovu, začleníme se do obecen­ ství, budeme pokorní a ukáznění. Kde nezpívá srdce, tam zřejmě jde jen o příšerný chaos lidského sebeuctívání. Kde se nezpívá k slávě Boží, tam se zpívá jenom k slávě člo­ věka nebo hudby. Tím se však z nové písně stává píseň modlářů. „Ale p ln i Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně “ (E f 5,19). Naše píseň na zemi je řeč. Je to zpívané slovo. Proč křesťané zpívají, když se sejdou? Především prostě proto, že při společnému zpěvu mohou současně říci a modlit se stejná slova, chtějí tedy být je d ­ notní ve slovu. Při každé pobožnosti, každém shromáždění / 36 /

Den v obecenství

jde o slovo v písni. To, že takové slovo společně neříkáme, ale zpíváme, vyjadřuje skutečnost, že mluvené .slovo ne­ dokáže vyjádřit, co chceme říci, že předmět naší písně dalece přesahuje všechna lidská slova. Proto také pouze nežvatláme, ale zpíváme slova k chvále Boží, slova díků, vyznání, modlitby. Tak stojí hudební stránka ve službě slovu. Objasňuje slovo v jeho nepochopitelnosti. Jelikož je bohoslužebná píseň zcela spjatá se slovem, je především v rodinném obecenství v podstatě jednohla­ sou písní. Jedinečným způsobem se tu spojuje slovo s tó­ nem. Svobodně znějící tón jednohlasého zpěvu má výluč­ nou a podstatnou vnitřní oporu ve slově, které zpíváme, a nepotřebuje proto hudební podporu v dalších hlasech. ,,Zpívejme nyní jedněm i ústy, svorně a z celého srdce", zpívali čeští bratři. „A tak svorně jed n ěm i ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše K rista" (R 15,6). Čistota jedno­ hlasého zpěvu, nedotčená cizími motivy hudební prosto­ pášnosti, jasnost, nenarušená temnou touhou propůjčit hu­ dební stránce vlastní právo vedle slova, prostota a věcnost, lidskost a vřelost tohoto zpěvu je vlastní podstatou společ­ ného zpěvu pozemské církve. Naše pokažené ucho to však odhaluje pomalu a jen trpělivým cvičením. Zda obecenství dosáhne pravého jednohlasého zpěvu, záleží na duchov­ ních schopnostech. Tam pak se bude zpívat z celého srdce, bude se zpívat Pánu, bude se zpívat slovo a bude se zpívat svorně. Existují nepřátelé jednohlasého zpěvu, které je však třeba ze společenství rázně vykázat. Nikdy se totiž při bohoslužbě neprojeví ješitnost a špatný vkus, tak jako při zpěvu. N ejprve se objeví im provizovaný druhý hlas, s nímž se setkáme tém ěř všude, kde se společně zpívá. Snaží se dát znějící jednohlasé melodii náležitý podklad a kýženou plnost, ale tím zabije slovo i melodii. Bas nebo m i

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

alt pak musí všem dát najevo, že disponuje obdivuhodným rozsahem, a proto musí zpívat všechny písně o oktávu níž. Sólový zpěv pak zní široce a z plna hrdla, chvěje se a pře­ hlušuje všechny ostatní k poctě vlastního krásného nástro­ je. Objevují se však i méně nebezpeční nepřátelé společ­ ného zpěvu, „nehudební věřící", kteří nemohou zpívat, je jich však mnohem méně, než se uvádí. A konečně je také mnoho těch, kteří kvůli špatné náladě nebo rozladěnos­ ti nechtějí zpívat a ruší tím obecenství. Jednohlasý zpěv, i když je těžký, je mnohem více duchovní záležitostí než hudební. Jen tam, kde je každý člen obecenství ochoten přispět k ukázněnosti a slušné formě pobožnosti, nám m ů­ že jednohlasý zpěv i při hudební nedokonalosti přinést ob­ rovskou radost. K cvičení jednohlasého zpěvu přicházejí v úvahu pře­ devším reformační chorály a potom písně českých bratří. Tak poznáme, které písně z našeho zpěvníku se hodí ke společnému jednohlasém u zpěvu a které nikoli. Všechny zkostnatělé představy, s nim iž se v této oblasti tak často setkáváme, jsou od zlého. Rozhodovat můžeme pouze pří­ pad od případu a neměli by se z nás stát obrazoborci. Rodinná obecenství by se m ěla snažit zpívat svobodně a naučit se nazpaměť co nejvíce písní. Tohoto cíle se do­ sáhne, když do každé pobožnosti se zařadí kromě vybrané písně ještě několik veršů, které se budou zpívat mezi čet­ bou z Písma. Učit se zpívat se však nemusí jen při pobožnostech, ale pravidelně i v průběhu dne či týdne. Čím častěji zpí­ váme, tím větší z toho budeme mít radost. Ale hlavně čím soustředěněji, ukázněněji a radostněji zpíváme, tím bohatší bude požehnání, které ze společného zpěvu získá celé obe­ cenství. / 38 /

Den v obecenství

Ve společném zpěvu je slyšet hlas církve. Nezpívám já, ale zpívá církev a já se smím jako úd církve na písni podílet. Proto musí pravý společný zpěv sloužit k tomu, aby se rozšiřoval duchovní rozhled, abychom chápali naše malé obecenství jako součást obrovského množství křes­ ťanů na zemi, abychom se ochotně a radostně připojili se svým chabým nebo dobrým zpěvem k písni církve. Boží slovo, hlas církve a naše m odlitba patří k so­ bě. Proto teď budeme m luvit o společné modlitbě. „Shodnou-li se dva z vás na zem i v prosbě o jako u ko li věc, můj nebeský Otec jim to učiní “ (Mt 18,19). To je součást po­ božnosti, která nám činí nejvíce potíží a problémů, neboť zde bychom měli m luvit my sami. Slyšeli jsm e Boží slovo, mohli jsm e se připojit k písni církve, ale nyní se máme jako obecenství modlit k Bohu. Tato m odlitba musí být skutečně naším slovem, naší modlitbou za tento den, za naši práci, za naše obecenství, za konkrétní potřeby a hří­ chy, které nás společně skličují, za lidi, kteří nám byli svěřeni. Opravdu se nemáme modlit za sebe, není snad touha po společné m odlitbě a vlastními slovy nedovolená? Ať už slyšíme jakékoli námitky, je tomu prostě tak, že tam, kde křesťané chtějí společně žít pod Božím slovem, tam se také mohou a mají modlit vlastními slovy. Předkládají Bohu společné prosby, společně děkují, společně se při­ mlouvají a mají tak činit s radostí a důvěrou. Strach a stud modlit se vlastními slovy před druhými může ustoupit, když věcně a prostě ústy jednoho bratra předkládáme Bohu společnou modlitbu. A když se modlíme prostým i slovy ve jm énu Ježíše Krista, mají stejně tak zmlknout jednotlivé postřehy i kritika. Zcela normální věcí v křesťanském obe­ cenství je , že se společně modlíme, a přestože naše rozpaky m ohou být prospěšné, aby udržovaly m odlitbu čistou / 39 /

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

a biblickou, nemohou stejně potlačit svobodnou modlitbu, protože ta dostala velké zaslíbení od Ježíše Krista. Volná m odlitba na konci pobožnosti bude patřit otci rodiny, rozhodně je nejlepší, když ji pronese vždy tentýž bratr. Tím je na něj vložena netušená odpovědnost. A by­ chom však modlitbu uchránili falešných postřehů a falešné subjektivity, měl by se jeden křesťan delší dobu modlit za ostatní. Prvním předpokladem , aby m ohla být pronesena modlitba jednotlivce za obecenství, je přímluva všech os­ tatních za tohoto křesťana a jeho modlitbu. Jak by se někdo mohl modlit modlitbu obecenství, aniž by byl nesen a pod­ pírán modlitbou tohoto obecenství? Každé slovo kritiky se právě zde musí prom ěnit ve věrnou přím luvu a bratrskou pomoc. Jinak by se obecenství mohlo velice snadno roz­ padnout. Volná m odlitba při společné pobožnosti má být mod­ litbou obecenství, a ne modlitbou jednotlivce, který se prá­ vě modlí. Byl pověřen, aby se modlil za obecenství. Proto musí žít denně v obecenství, musí znát jeho starosti a po­ třeby, jeho radosti a vděčnost, jeho prosby a naději. Nesmí mu být cizí dílo obecenství a vše, co v sobě zahrnuje. Modlí se jako bratr mezi bratry. To od něj vyžaduje, aby sám sebe zkoumal a byl bdělý, nechce-li zam ěnit své srdce za srdce obecenství a chce-li se nechat vést pouze pověře­ ním modlit se za obecenství. Proto je dobré, když obecen­ ství udílí pověřeném u rady a pomáhá mu, vysvětluje mu a žádá ho, aby v m odlitbě pamatoval na konkrétní potřebu, práci a také na určité lidi. A tak se m odlitba postupně stane modlitbou všech. I volná modlitba však má vnitřní řád. N ejedná se o chaotický výbuch lidského srdce, nýbrž o modlitbu řádného obecenství. Tak se některé přímluvy budou denně opakovat, možná snad jiným způsobem. Kaž­ /40 /

Den v obecenství

dodenní opakování přímluv, které našemu obecenství leží na srdci, nám zpočátku může připadat jednotvárné, později však zjistíme, že nás to osvobozuje od příliš individuální podoby modlitby. Chceme-li doplnit k denně opakovaným prosbám některé další, pak můžeme zkusit jiný týdenní řád než ten navržený. Pokud to není možné při společné po­ božnosti, je to jistě pomoc pro chvíle osobní modlitby. Abychom osvobodili volnou modlitbu od vlastní libovůle, můžeme navázat na četbu z Písma. Tak m odlitba získá pevný základ a oporu. Někdy dojde k tomu, že křesťan, který byl pověřen modlitbou za společenství, se k ní necítí schopný a nejradši by svůj úkol pro tento den předal někomu jiném u. To bych však neradil. M odlitba by tak snadno začala být ovládaná náladami, které s duchovním životem nemají nic společ­ ného. Pokud by se křesťan, kterého tíží vnitřní prázdnota, únava nebo osobní hřích, chtěl vyhnout svému úkolu, je třeba jej poučit, co znam ená skutečnost, že je obecenstvím pověřený. Bratři by jej měli podpírat v jeho slabosti a ne­ schopnosti se modlit. Pak by snad měl přijít ke slovu Pav­ lův výrok: „ Vždyť ani nevíme ja k a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přim louvá nevyslovitelným lkaním “ (R 8, 26). Vše záleží na tom, aby obecenství vnímalo bra­ trovu modlitbu jako svou m odlitbu, aby ji přijím alo a mod­ lilo se spolu s ním. Za jistých okolností může být používání pevně for­ mulovaných m odliteb pomocí zvláště pro m alá rodinná obecenství, ale často dojde k tomu, že se stanou náhražkou skutečné modlitby. Často se necháme oklam at církevními formami a bohatstvím m yšlenek a dáme jim přednost před vlastní m odlitbou. Takové m odlitby mohou být krásné a hluboké, nikoli však pravé. M odlitby předávané církví nám mohou pomoci při učení se modlitbě, ale neměli by /4 1/

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

nahradit modlitbu, kterou dlužím Bohu. Mizerné zajíkání může být lepší než sebelépe form ulovaná modlitba. Není třeba obšírně pojednávat o tom, že při veřejných bohosluž­ bách je jin á situace než ve všedním rodinném obecenství. Vedle každodenních m odliteb při společných pobož­ nostech se v křesťanském obecenství objevuje touha po zvláštních modlitebních společenstvích. Pro ně nelze sta­ novit žádné pravidlo, ale modlitební hodiny by se měly konat jen tam, kde po nich vznikne společná touha a spolu­ účast. Každý soukromý podnik jednotlivce je zárodkem rozkladu obecenství. Právě v této oblasti se musí prokázat, že silní snášejí slabé a slabí neodsuzují silné. N ový zákon nás učí, že volné m odlitební obecenství je samozřejmá a přirozená věc a že bychom na ně neměli pohlížet s ne­ důvěrou. Kde však je nedůvěra a obavy, tam nechť jeden trpělivě snáší druhého. Nic se nem á prosazovat násilím, všechno se má dít ve svobodě a v lásce. Prošli jsm e součásti ranní pobožnosti křesťanského obecenství. Na počátku dne se tedy objevuje Boží slovo, píseň církve a m odlitba obecenství. Teprve když je obe­ cenství zaopatřeno a posilněno chlebem věčného života, schází se, aby od Boha přijalo pozemský chléb pro tento tělesný život. S díky a prosbami o Boží požehnání bere ro­ dinné obecenství denní chléb z Pánových rukou. Od chví­ le, kdy Ježíš Kristus zasedl s učedníky ke stolu, je spole­ čenství stolu v církvi požehnané jeho přítomností. „Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim . Tu se jim otevřely oči a poznali ho “ (L 24,30n). Písmo se zmiňuje o trojím společném stolování Ježíše s učedníky: o všedním společenství u stolu, o společenství u stolu při večeři Páně a o posledním společenství u stolu v Božím království. Všechna tři však mají jedno společné: „ Tu se jim otevřely oči a poznali ho. " Co znam ená poznat Ježíše /42 /

Den v obecenství

Krista v jeho darech? Zaprvé to znamená poznat ho jako dárce všech darů, spolu s Otcem a Duchem svátým ho poznat jako Pána a Stvořitele tohoto našeho světa. „A p o ­ žehnej to, co nám dáváš", modlí se společenství u stolu a vyznává tak věčné božství Ježíše Krista. Zadruhé církev poznává, že jí byly všechny dary dané kvůli Ježíši Kristu, že celý svět trvá jen kvůli němu, jeho slovu a jeho kázání. On je pravý chléb života, je nejenom dárce, ale i dar, kvůli kterému jsou i další pozemské dary. Jen proto, že má být ještě hlásáno slovo Ježíše Krista a má nalézat víru, a proto, že naše víra ještě není dokonalá, zachovává nás Bůh ve své trpělivosti svými dobrými dary. Proto se křesťanské obecenství modlí Lutherovými slovy: „Pane Bože, drahý nebeský Otče, požehnej nás a tyto své dary, které z tvé dobroty dostávám e skrze Ježíše Krista, našeho Pána. A m en", a tím se přiznává k Ježíši Kristu, Božímu pros­ tředníku a Spasiteli. Zatřetí Kristova církev věří, že její Pán bude přítomný všude, kde ho o to prosí. Proto se církev m o d lí:,, Přijď, Pane Ježíši Kriste, a p ři stolu našem p ro s­ tém, račiž býti naším hostem “ —a přiznává se tak k m ilosti­ vé všudypřítom nosti Ježíše Krista. Každé společné stolo­ vání naplňuje křesťany vděčností před přítomným Pánem a Bohem Ježíšem Kristem. Nejde o chorobné zduchovňování tělesných darů, ale křesťané spíše v plné radosti z dobrých darů tohoto tělesného života poznávají svého Pána jako pravého dárce všech dobrých darů, ale též jako pravý dar, pravý chléb života a konečně jako toho, kdo nás volá k hodu radosti v Božím království. Tak každo­ denní společenství u stolu obzvláštním způsobem spojuje křesťany s jejich Pánem i navzájem mezi sebou. U stolu poznávají Pána jako toho, kdo jim láme chléb. Oči jejich víry se otevřely. / 43 /

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

Společenství u stolu je něco svátečního. Je to chvíle, která je nám daná uprostřed každodenní práce, abychom si připomněli Boží odpočinutí po jeho díle, šabat jako smysl a cíl týdne a námahy. Náš život se neskládá jen z lopoty a práce, ale zakoušíme i osvěžení a radost z Boží dobroty. Pracujeme, avšak Bůh nás živí a zachovává. To je důvod k oslavě. Nem usím e jíst chléb trápení (Ž 127,2), ale „jez svůj chléb s ra d o stí“ (Kaz 9,7), „i vychvaloval jse m radost, protože p ro člověka není p o d sluncem nic lepšího než jís t a p ít a radovat s e " (8,15), vždyť kdo by jídal a dopřával si bez Něho? (2,25). O sedmdesáti starších z Izraele, kteří s Mojžíšem a Aronem vystoupili na horu Sinaj, se píše: „Uzřeli Boha; i je d li a p i l i “ (Ex 24,11). Bůh nestrpí, abychom jedli chléb s nářkem, nafoukanou pílí nebo dokonce s hanbou. Skrze každodenní jídlo nás volá k radosti a odpočinutí uprostřed práce. Křesťanské společenství u stolu znam ená závazek. Jí­ me náš denní chléb, ne svůj vlastní. Dělíme se o svůj chléb. Tak jsm e vzájemně spojeni celým svým tělesným bytím, ne jenom duchovně. Chléb, který obdrželo naše obecen­ ství, nás spojuje v pevný svazek. Proto nesmí nikdo hla­ dovět, dokud má chléb druhý. Kdo rozbíjí toto obecenství tělesného života, rozbíjí také společenství Ducha. Obě jsou nerozlučně spojená. „ Cožpak nem áš lámat svůj chléb hla­ dovém u?" (Iz 58,7). „Duši hladovou nezarm ucuj“ (Sir 4,2), neboť v hladovějícím se setkávám e s Pánem (Mt 25,37). „Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jíd lo ani na den, a někdo z vás by jim ř e k l:,Buďte s Bohem - a ť vám není zim a a nemáte h lad' ale nedali byste jim , co potřebují pro své tělo, co by to bylo p la tn é?" (Jk 2,15n). Dokud jím e chléb společně, bude nám stačit málo. Avšak když si budeme chtít ponechat chléb pro sebe, začne hlad. To je zvláštní Boží zákon. N em á snad příběh /44 /

Den v obecenství

o zázračném nasycení pěti tisíců dvěma rybami a pěti chle­ by kromě jiného také tento smysl? Společenství stolu učí křesťany, že zde jedí pomíjivý chléb pozemského putování. Pokud se mezi sebou o chléb dělí, dostane se jim jednou i nepom íjejícího chleba v Ot­ cově domě. „ Blaze tomu , kdo bude jíst chléb v království Božím “ (L 14,15). Od ranních hodin až do večera patří den křesťana práci. „ Člověk vyjde za svou prací a koná službu až do večera" (Z 104,23). Rodinné obecenství se ve většině pří­ padů na dobu práce rozchází. M odlit se a pracovat jsou dvě různé věci. Práce nem á překážet modlitbě, ale m odlit­ ba zase nem á překážet práci. Člověk má podle Boží vůle šest dní pracovat a sedmého dne odpočívat před Boží tváří. Stejně tak je každý den křesťana poznam enán podle Boží vůle modlitbou a prací. N a m odlitbu potřebujem e čas. Ale den patří práci. Pouze tam, kde se obojímu dostane po právu, vyjde najevo jejich nedílná souvislost. Bez každo­ denního břemene a práce by m odlitba nebyla modlitbou a bez modlitby by práce nebyla prací. Tohle ví pouze křes­ ťan. Proto se právě při jejich zřetelné rozličnosti vyjevuje jejich jednota. Práce staví člověka do světa věcí. Požaduje po něm určité dílo. Ze světa bratrských vztahů vychází křesťan do světa neosobních věcí a toto nové setkání ho osvobozuje k objektivnosti. To proto, že svět věcí je jenom nástrojem v Boží ruce k očištění křesťana od veškerého sobectví a egoismu. Práci ve světě lze vykonat je n tehdy, když za­ pomeneme sami na sebe a soustředíme se je n na skuteč­ nost, úkol a neosobní svět. V práci se křesťan učí nechat se věcí omezit, a tak se mu práce stává prostředkem, který jej zachraňuje před leností a pohodlností jeho hříšného těla. Ve světě věcí umírají touhy těla. To však nastane jen / 45 /

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

tehdy, když se křesťan dostává skrze neosobní svět k Bo­ žímu Ty, které mu práci a dílo nařídilo, a práce mu slouží k tomu, aby se osvobodil od sebe samého. Tím práce ne­ přestane být prací. Spíše ten, kdo ví, k čemu mu práce slouží, bude hledat její tvrdost a neúprosnost. N eustálé vy­ pořádávání se s neosobním světem tím nekončí. Tento prů­ lom však zároveň způsobí, že naleznem e jednotu mezi modlitbou a prací, jednotu dne. Neboť když najdeme za neosobním světem práce Boha, pak nastane to, čemu Pavel říká „v modlitbách n eustávat" (IT e 5,17). Tak proniká modlitba křesťana i mimo jí určený čas do doby práce. Proniká celý den, aniž by odsouvala práci. Naopak ji vy­ žaduje, schvaluje ji, dodává jí váhu a radost. Tak se každé slovo, každé dílo, každá práce stává pro křesťana m odlit­ bou, ne v tom smyslu, že by neustále odbíhal od zadaného úkolu, nýbrž skutečným průlomem tvrdým a neosobním světem k Božímu Ty. ,, Všechno, cokoli mluvíte nebo dě­ láte, čiňte ve jm én u Pána Ježíše K rista “ (Ko 3,17). Z jednoty, kterou den získal, dostává celý den také řád a kázeň. Musíme je hledat a nalézat v ranní modlitbě a potvrzovat prací. Ranní m odlitba rozhoduje o celém dni. Promarněný čas, za nějž se stydíme, pokušení, kterým pod­ léháme, slabost a bojácnost v práci, nepořádek a nekázeň v našich myšlenkách a při jednání s ostatními lidmi často mají původ v zanedbávání ranní modlitby. Rád a rozdělení našeho času bude pevnější, když vyjde z modlitby. Poku­ šení, která s sebou přináší pracovní den, překonáme v prů­ lomu k Bohu. Rozhodnutí, která práce vyžaduje, budou snazší a lehčí, když je nebudeme činit ze strachu z lidí, ale jen před Boží tváří. ,, Cokoli děláte, dělejte upřímně, ja ko by to nebylo lidem, ale P á n u “ (Ko 3,23). Také m echanic­ kou práci budeme vykonávat trpělivěji, když budeme znát Boha a jeho příkazy. Přibudou nám síly k práci, když po­ /46 /

Den v obecenství

prosíme Boha, aby nám dnes dodal sílu, kterou potřebuje­ me pro svoji práci. Pokud je to možné, pak je poledne pro rodinné obe­ cenství krátkým odpočinkem na cestě dnem. Půl dne již je za námi. Sbor děkuje Bohu a prosí o ochranu až do večera. Přijím á denní chléb a prosí s reformační písní: „Otče, na­ syť nás, své děti, utěš ztrápené hříšníky." Sytit nás musí Bůh. My si jídlo nemůžeme a nesmíme sami vzít, protože jako ubozí hříšnici si je nezasloužíme. Tak se jídlo, které nám Bůh dává, stává útěchou sklíčených, neboť je důka­ zem Boží milosti a věrnosti, s níž Bůh zachovává a vede své děti. Písmo sice říká: „Kdo nepracuje, a ť n e jí“ (2Te 3,10) a spojuje tak přijetí chleba s vykonanou prací. Avšak Bible nemluví o tom, že by pracující měl před Bohem nárok na svůj chléb. Máme sice příkaz pracovat, ale chléb je Boží svobodný a milostivý dar. Není samozřejmé, že si prací opatřujeme chléb, jed n á se totiž o Boží milostivý pořádek. Pouze jem u náleží den. Tak se uprostřed dne shromažďuje křesťanské obecenství a přijím á Boží pozvá­ ní ke stolu. Poledne je jedním ze sedmi období dne, které církev a žalm ista určili pro m odlitbu. N a počátku dne chválí církev trojjediného Boha za jeho mocné činy a m od­ lí se o pomoc a brzké vykoupení. V poledne, když byl Ježíš ukřižován, nastala tma po celé zemi. Dílo smíření došlo svého naplnění. K dyž se rodinné obecenství v tuto hodinu sejde ke krátké pobožnosti, nebude tak činit zbytečně. Pracovní den se chýlí ke konci. Kde byla práce tvrdá a namáhavá, tam křesťan pochopí, co měl Paul Gerhardt na mysli, když zpíval: „Hlava, nohy a ruce jsou šťastné, že práce je nyní u konce, raduj se, srdce, 147/

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

že budeš svobodné od bídy a hříchu této zem ě.“ D en je dost dlouhý, abychom si udrželi víru, zítřejší den přinese další starosti. Znovu se schází křesťanské rodinné obecenství. Spo­ juje je společenství stolu a poslední pobožnost. Společně s emauzskými učedníky prosí: „Pane, zůstaň s námi, neboť přichází večer a den se již nachýlil." Je dobré, když se večerní pobožnost koná opravdu na konci dne a může tak být posledním slovem před nočním klidem. K dyž se roz­ prostře noc, světlo Božího slova svítí církvi o to jasněji. M odlitba žalmem, četba z Písm a a společná m odlitba uza­ vírají den, stejně jako ho otevírají. K večerní m odlitbě zbý­ vá říci ještě několik slov. Je to obzvláštní prostor pro spo­ lečné přímluvy. Po skončení pracovního dne prosíme Boha o požehnání, m ír a ochranu pro všechny křesťany, pro cír­ kev, pro pastory, pro všechny chudé, trpící, osamělé, pro nemocné a umírající, pro sousedy, pro náš domov a pro naše obecenství. Kdy si máme hlouběji uvědom it Boží moc a působení než ve chvíli, kdy odkládáme práci a poroučíme ji do jeho věrných rukou? Kdy jsm e připravenější k m od­ litbě o požehnání, mír a ochranu, než když je naše dílo u konce? Když se unavíme, přistupuje k dílu Bůh. „Pastýř Izraele nespí ani nedřím á." K večerní modlitbě rodinného obecenství patří taktéž prosba o odpuštění všech nepravos­ tí, kterých jsm e se dopustili vůči Bohu a bližním, aby nám odpustil Bůh a aby nám odpustili bratři, a abychom my dokázali odpouštět všechny nepravosti, které byly spácha­ né nám. V klášterech se udržuje starý zvyk, kdy opat pev­ ného řádu při večerní modlitbě prosí spolubratry o odpou­ štění všeho, čím se na nich provinil, a po vyjádření odpuštění prosí stejným způsobem bratři opata. „Nenechte /48 /

Den v obecenství

nad svým hněvem zapadnout slunce “ (E f 4,26). Zásadním pravidlem každého křesťanského obecenství je, že všechny roztržky, které přinesl den, se musí do večera urovnat. Pro křesťany je nebezpečné jít spát s neusmířeným srdcem. Proto je dobré při večerní pobožnosti vyzdvihnout prosbu 0 bratrské odpuštění, kvůli smíření a založení nového obe­ cenství. U všech starých večerních m odliteb nám bude nápadné, jak často se v nich setkáme s prosbou o ochranu před mocí ďábla, hrůzou, zlem a rychlou smrtí. Naši před­ kové věděli o bezmoci spícího člověka, o podobnosti spán­ ku se smrtí, o ďábelské lsti přivést člověka k pádu, když je bez ochrany. Proto prosíme o pomoc svátých andělů s jejich zlatou zbrojí a o přítom nost nebeského vojska, když nás chce satan porazit. Nesm írně hluboká a pozoru­ hodná je starocírkevní prosba, aby si Bůh vzal k sobě naše srdce, zatímco naše oči spí. Je to prosba, aby Bůh byl s námi a v nás, i když nic necítíme a nevíme, aby naše srdce udržel čisté před veškerým i obavami a pokušeními noci, aby je připravil k slyšení povolání, aby jako Samuel v noci odpovědělo: „Mluv, tvůj služebník slyší" (1S 3,10). 1 ve spánku jsm e buď v rukou Božích, nebo v moci zlého. 1 ve spánku s námi může Bůh činit zázraky, nebo nás může zničit ten zlý. Proto se večer modlíme: „Naše oči již spí, střež naše srdce, ochraňuj nás, Bože, svou pravicí a osvoboď nás z područí hříchu“ (Luther). N ad ránem i večerem ovšem stojí slovo žalm u: „Tobě

patří den, i noc j e tvoje" (Ž 74,16). /49 /

Den o sam otě Ztišením se sluší tebe chválit, Bože, na Sijónu “ (Z 65,2).

nozí hledají obecenství, jelikož mají strach ze samoty. Už nemohou být sami a to je žene mezi lidi. Rovněž křesťané, kteří se nedokáží vypo­ řádat sami se sebou, kteří mají sami se sebou špatné zku­ šenosti, doufají, že v obecenství ostatních lidí naleznou pomoc. Většinou dojdou zklamání a vyčítají pak obecen­ ství to, co je pouze jejich vlastní vinou. Křesťanské obe­ cenství není duchovní sanatorium. Kdo na útěku před se­ bou samým zavítá do obecenství, ten je zneužívá k planým tlachům a pro zábavu, i kdyby se tlachy a zábava tvářily duchovně. Ve skutečnosti nehledá obecenství, ale opojení, je ž mu umožní na krátký čas zapom enout na osamění, a právě tím vytváří smrtelné osamění člověka. Výsledkem takových snah o záchranu je úpadek slova a všech pravých zkušeností a v poslední řadě rezignace a duchovní smrt. Kdo nem ůže být sám, nechť se střeží obecenství. Uškodil by sobě i obecenství. Sám jsi stál před Bohem, když tě povolal, sám jsi musel toto volání následovat, sám jsi musel vzít svůj kříž, musel jsi bojovat a modlit se, a sám zemřeš a vydáš počet Bohu. Nem ůžeš se vyhnout sám so­ bě, protože Bůh tě vyčlenil. Když nemůžeš být sám, zavr­ huješ Kristovo volání a nemůžeš mít podíl na obecenství povolaných. „ Všichni jsm e nuceni zemřít a nikdo nebude

M

umírat za druhého, ale každý sám za sebe bude zápasit se smrtí; potom nebudu u tebe, ani ty u m ne“ (Luther). /50/

Den o samotě

Platí i opačná věta: Kdo nestojí ve společenství, ať se střeží být sám. V církvi jsi povolán, volání neplatilo je ­ nom pro tebe, ve sboru povolaných jsi vzal svůj kříž, zá­ pasíš a m odlíš se. Nejsi sám, dokonce i ve smrti a v pos­ lední den budeš pouze členem velikého sboru Ježíše Krista. Pohrdáš-li obecenstvím bratří a zavrhuješ tak volání Ježíše Krista, pak ti tvá samota způsobí pohromu. „Když mám umřít, nejsem ve sm rti sám, když trpím, trpí (sbor) se mnou “ (Luther). Z toho vyplývá: Jen když stojíme v obecenství, m ů­ žeme být sami, a je n když umíme být sami, můžeme žít v obecenství. Obojí patří dohromady. Jen v obecenství se učíme být doopravdy sami a jen v samotě se učíme správně stát v obecenství. Není to tak, že by se objevilo nejprve jedno a pak druhé, nýbrž obojí začíná současně, totiž po­ voláním Ježíše Krista. Obojí má své hluboké propasti a nebezpečí. Kdo chce obecenství bez samoty, ten se řítí do prázdnoty slov a po­ citů. Kdo hledá samotu bez obecenství, ten zhyne v pro­ pasti ješitnosti, sebezbožňování a zoufalství. Kdo nemůže být sám, ať se střeží obecenství. Kdo nestojí v obecenství, ať se střeží být sám. Společný den rodinného obecenství je doprovázen osamělým dnem každého jednotlivce. Musí to tak být. Den v obecenství bez dne v osamění je pro obecenství i pro jednotlivce neplodný. Znakem samoty je mlčení a znakem obecenství je slovo. Mlčení a slovo mají tutéž vnitřní souvislost a roz­ dílnost jako samota a obecenství. Jedno bez druhého ne­ existuje. Pravé slovo vychází z mlčení a pravé m lčení vy­ chází ze slova. Mlčení není totéž jako být němý a slovo neznamená tlachání. Něm ota netvoří samotu a tlachání nevytváří obe­ / 5 1/

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

cenství. „ Mlčení je nadbytek, opilství a oběť slova. Němo­ ta je ovšem nesvatá, jako věc, která byla zmrzačená, nikoli obětovaná; Zachariáš byl němý, místo aby byl mlčenlivý. Kdyby přijal zjevení, možná by z chrámu nevyšel němý, ale mlčenlivý “ (Ernest Hello). Slovo, které nově zakládá a spojuje obecenství, je doprovázené mlčením. „Je čas ml­ čet i čas mluvit “ (Kaz 3,7). Jako jsou během dne křesťana některé hodiny vyhrazené pro slovo, obzvláště společné pobožnosti a m odlitební chvíle, tak potřebujem e během dne i chvíle mlčení pod slovem a ze slova. Slovo nepřichází k těm, kdo hlučí, nýbrž k těm, kdo mlčí. Ticho chrámu je znamením svaté Boží přítomnosti v jeho slově. Existuje lhostejnost, dokonce i odmítnutí mlčení, kte­ ré je chápe jako podceňování Božího zjevení ve slově. Zde se mlčení špatně chápe jako slavnostní gesto, jako m ystic­ ká snaha dostat se nad slovo. M lčení se pak nechápe ve svém podstatném vztahu ke slovu jako prosté ztišení je d ­ notlivce pod Božím slovem. Před vyslechnutím slova m l­ číme, neboť naše m yšlenky se již upínají ke slovu, stejně jako mlčí dítě, když vstupuje do otcova pokoje. Mlčíme po vyslechnutí slova, protože slovo v nás stále ještě mluví a žije a zřizuje si v nás příbytek. Mlčíme brzy ráno, protože Bohu patří první slovo, a mlčíme, když jdem e spát, protože Bohu náleží i poslední slovo. M lčíme pouze kvůli slovu, tedy rozhodně ne proto, abychom dělali slovu ostudu, ale proto, abychom je uctivě přijali. M lčení konečně nezna­ mená nic jiného než čekat na Boží slovo a obdržet z Božího slova požehnání. Každý ví, že když převážilo tlachání, pak je nutné se určitý čas učit skutečnému mlčení, ztišení, roz­ kázat jazyku zmlknout. To je účel duchovního mlčení. Mlčení před slovem by však mělo působit po celý den. Když jsm e se už naučili m lčet před slovem, měli bychom se naučit hospodařit s mlčením a mluvením během 752/

Den o samotě

dne. Existuje taktéž nedovolené, samolibé, ubíjející mlče­ ní. Již z toho vyplývá, že nikdy nemůže jít o mlčení jako o takové. M lčení křesťana je naslouchající a pokorné m l­ čení, které je možné pokorně kdykoli přerušit. Je to mlčení spojené se slovem. To měl na mysli Tomáš Kempenský, když napsal: „Nikdo nem luví s větší jisto to u než ten, kdo rád mlčí. “ Ve ztišení se skrývá obdivuhodná moc objas­ nění, očištění a soustředění na podstatné věci. M lčení před slovem vede k pravému naslouchání a rovněž k pravému mluvení Božího slova ve správný čas. Spoustu nepotřeb­ ného zůstane nevyřčeno. Ale to, co je podstatné, a to, co nám pomáhá, lze říci několika málo slovy. Kde rodinné obecenství žije v omezených prostorách a jednotlivci nemůže být dopřáno nezbytného ticha, tam je třeba stanovit chvíle mlčení. Po určité době mlčení vní­ máme jeden druhého jinak a nově. V mnoha domácnostech lze jednotlivci zajistit samotu pouze prostřednictvím pev­ ného řádu. Tím se i rodinné obecenství uchrání před új­ mou. Nebudeme zde hovořit o tom, jaké báječné ovoce mů­ že vyrůst ze samoty a mlčení křesťana. Snadno bychom se mohli ocitnout na scestí. Lze také uvést mnoho temných zkušeností, které m ohou vyplynout z mlčení. M lčení se může stát děsivou pouští s veškerou pustotou a hrůzami. Může být i rájem sebeklamu a ani jedno není dobré. Ať je tomu jakkoli: neočekávejte od m lčení nic jiného, než pros­ té setkání s Božím slovem, kvůli kterému jsm e se ztišili. Toto setkání je nám však darované. Křesťan si nemůže klást žádné podmínky, za jakých okolností takové setkání očekává, ale m á je přijím at tak, ja k přichází. Potom bude za své mlčení bohatě odměněný. Křesťan během dne potřebuje pevně stanovené chvíle sám pro sebe kvůli třem věcem: kvůli rozjímání nad Pís­ / 53/

D. B onhoeffer: Ž ivo t v obecenství

mem, kvůli modlitbě a kvůli přímluvám. Všechny tři mají najít své místo v době každodenní meditace. Na slově „me­ ditace" přitom nezáleží. Užíváme je zde jako slovo staré církve a reformace. Možná se zeptáte, proě je k tomu zapotřebí zvláštní chvíle, když se tohle všechno již objevuje ve společné pobožnosti. V následujícím výkladu na to odpovíme. Chvíle meditace slouží k osobnímu rozjímání nad Pís­ mem, osobní modlitbě a přímluvám, žádný jiný účel ne­ mají. Pro duchovní experimenty tu není místo. Ovšem pro tyto tři činnosti si musíme najít čas, protože Bůh je od nás vyžaduje. I kdyby meditace pro nás dlouho neznamenala nic jiného než to, že dlužíme Bohu tuto službu, už to samo postačí. Chvíle meditace nás nenechá klesnout do prázdnoty nebo propasti samoty, ale nechá nás o samotě se slovem. Tím nám dává pevný základ, na němž stojíme, a jasný ukazatel směru, kterým se mají ubírat naše kroky. Zatímco při společné pobožnosti čteme dlouhý sou­ vislý text, při meditaci se držíme kratšího zvoleného textu, který se pokud možno celý týden nemění. Při společné četbě Písma jsm e uváděni do větší šíře a celku Bible, ale zde do tajuplné hloubky každé jednotlivé věty a každého slova. Oboje je stejně důležité, abychom „ mohli spolu se všemi bratřími pochopil, co j e skutečná šířka a délka, výška i hloubka" (E f 3,18). Při meditaci čteme text, jenž nám byl dán se zaslíbe­ ním, že nám řekne něco osobního pro dnešní den a pro naši křesťanskou situaci, že to není Boží slovo pouze pro sbor, ale také pro mne osobně. Tak dlouho se vystavujeme jednotlivým větám a slovům, dokud se nás osobně ne­ dotknou. N ečiním e tím nic jiného než to, co dělá každý den i ten nejprostší a nejméně vzdělaný křesťan. Čteme /54 /

Den o sam otě

Písmo svaté. Ani se neptáme, co tento text říká ostatním lidem. Pro nás kazatele to znamená, že se neptáme, jak na daný text kázat nebo o něm přednášet, nýbrž co říká pouze zcela osobně nám. Jistě, nejprve musíme pochopit obsah textu, ale nevykládáme jej, nepřipravujem e si kázání ani biblickou hodinu, ale čekáme na Boží slovo určené nám. Není to plané čekání, nýbrž čekání podle jasného zaslíbení. Často jsm e obtížení a zasypaní dalšími myšlenkami a před­ stavami, starostmi, že trvá dlouho, než Boží slovo všechno ostatní odsune stranou a pronikne k nám. Ale přijde určitě, stejně jako Bůh sám přišel k lidem a znovu se k nim vrátí. Proto začneme meditaci modlitbou, aby nám Bůh skrze své slovo poslal Ducha svátého a zjevil a osvětlil nám své slovo. Není nutné, abychom při meditaci procházeli celý text. Často se budeme m uset zastavit u jedné věty nebo dokonce u jednoho slova, když nás zasáhne tak, že už nebudeme moci uhnout. Nedokáže snad chvíli meditace bohatě vyplnit třeba slovo „Otec“, „láska", „m ilosrden­ ství", „kříž", „posvěcení" nebo „vzkříšení"? Není nutné, abychom se při meditaci snažili myslet a modlit ve slovech. M lčenlivé myšlení a modlitba, která pochází pouze ze slyšení, může být často prospěšnější. Není nutné, abychom při meditaci nacházeli nové myšlenky. To nás často spíše zavádí a uspokojuje naši ješitnost. Úplně postačí, když nás pronikne a nalezne v nás příbytek slovo, jak je slyšíme a jak mu rozumíme. Jako Marie uchovávala ve svém srdci slova pastýřů, jako nás dlouho provází slovo některého člověka, usadí se v nás, působí v nás a zam ěstnává nás, zneklidňuje nás nebo po­ těšuje, aniž bychom s tím mohli něco udělat, tak do nás při meditaci vstoupí Boží slovo a zůstane v nás, bude nás nutit k přemýšlení, pracovat v nás a působit, že se ho už / 55 /

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

za celý den nezbavíme. Potom v nás bude konat své dílo a my o tom často ani nebudeme vědět. Především není nutné, abychom při meditaci získali nějaké neočekávané mimořádné zkušenosti. Může se to stát, ale pokud tom u tak není, rozhodně to neznamená, že meditace byla zbytečná. Stále, nejen na začátku, se bude dostavovat vnitřní vyprahlost a lhostejnost, nechuť, ba do­ konce neschopnost meditovat. Pak se nesmíme takovým pocitům poddávat. Především se jim i nesmíme nechat od­ radit, ale ještě s větší trpělivostí a věrností dodržovat své meditační chvíle. Proto není dobré brát příliš vážně špatné pocity, které jsm e během meditace zakusili. Zbožnou okli­ kou by se tudy m ohla vplížit naše dávná ješitnost a nedo­ volený nárok na Boha, jako kdybychom měli právo na neustálé povznášející a potěšující zkušenosti a jako kdyby zkušenost naší vnitřní chudoby nás nebyla hodna. S tako­ vým postojem se však nikam nedostaneme. N etrpělivostí a výčitkami, které si klademe, podporujeme pouze vlastní samolibost a stále více se zaplétáme do sítě sledování sebe sama. Ale na sledování sebe sama je při meditaci tak málo času, jako v životě křesťana vůbec. Máme se soustředit jenom na slovo a nechat je působit. N ení to snad tak, že nám Bůh sesílá chvíle prázdnoty a vyprahlosti, abychom se opět spolehli jen na jeho slovo? „ H ledej Boha, ne ra­ dost" - to je základní pravidlo každé meditace. Hledej pouze Boha, pak obdržíš radost - to je zaslíbení každé meditace. Rozjímání nad Písmem vede k modlitbě. Mluvili jsm e již o tom, že cesta plná zaslíbení je nechat se vést slovem Písma a modlit se na základě slova Písma. Proto nepropa­ dejme vlastní prázdnotě. M odlit se pak neznam ená nic j i ­ ného než být připraven přivlastnit si slovo, a sice v mé osobní situaci, v mém osobním pověření, rozhodování, hří­ / 56/

Den o samotě

chu a pokušení. To, co nikdy nemůže být součástí modlitby v obecenství, můžeme zde Bohu předložit v mlčení. Na základě slova Písma se m odlím e o čistotu svého dne, o ochranu před hříchem, o růst v posvěcování, o věrnost a sílu pro svoji práci a doufáme, že naše m odlitba bude vyslyšena, protože vychází z Božího slova a zaslíbení. Je­ likož se Boží slovo naplnilo v Ježíši Kristu, pak všechny modlitby, které vyslovíme na základě tohoto slova, budou jistě v Ježíši Kristu vyplněné a vyslyšené. Obzvláštním problémem meditace je, že se naše myš­ lenky snadno rozptýlí a ubírají se vlastní cestou, směřují k jiným lidem nebo k nějakým událostem v našem životě. Vždy nás to velmi trápí a zahanbuje, přesto bychom neměli propadat malom yslnosti a úzkostlivosti nebo si dokonce myslet, že takové meditace pro nás nemají význam. Někdy nám může pomoci, když se nebudeme snažit myšlenky násilím vrátit zpět, ale lidi a události, u nichž naše myš­ lenky prodlévají, zahrneme do modlitby a tak se trpělivě dostaneme zpět k výchozím u bodu meditace. Jako připojujeme osobní modlitbu k slovům Písma, tak to učiníme i s přímluvou. Při společné pobožnosti není možné m yslet v přím luvách na všechny lidi, kteří jso u nám svěřeni, nebo se za ně přim louvat tak, jak nás o to požádali. Každý křesťan má okruh lidí, kteří ho žádají o přímluvy, nebo o nichž ví, že je z nějakých důvodů povolán se za ně přimlouvat. Nejspíše to budou ti, s nimiž se stýká ve všed­ ním životě. Pronikli jsm e tak k bodu, kde slyšíme tlouci srdce každého křesťanského soužití. Křesťanské obecen­ ství žije ze vzájemných přímluv jednotlivých členů, jinak zanikne. Bratra, za kterého se modlím, nemohu odsuzovat nebo nenávidět, přestože mi působí problémy. Jeho tvář, která mi možná připadala cizí a nesnesitelná, se v přímluvě mění v tvář bratra, kvůli němuž zemřel Kristus, v tvář omi­ 1511

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

lostněného hříšníka. To je blažený objev pro křesťana, kte­ rý se začíná přimlouvat. N ení žádná averze, osobní na­ pětí nebo odcizení, která by z naší strany nemohla být v přímluvě překonaná. Přím luva je očistnou koupelí, kte­ rou musí denně podstoupit jednotlivec i obecenství. V pří­ mluvě může dojít i k tvrdému zápasu s bratrem, ale dostali jsm e zaslíbení, že přím luva povede k svému cíli. Jak se to stane? Přim louvat se neznam ená nic jiného než předkládat bratra Bohu, vidět ho pod křížem Ježíše Krista jako ubohého člověka a hříšníka, který potřebuje milost. Odpadá všechno, co mě od něj odrazuje, a vidím ho v jeho potřebnosti a nouzi, jeho nouze a hříchy vnímám jako tak velké a skličující, jako by byly mé vlastní, a pak už nemohu nic než prosit: Pane, jednej s ním ty sám podle svého uvážení a podle své dobroty. Přimlouvat se znamená zjednat bratrovi totéž právo, které jsm e přijali, totiž stát před Kristem a mít účast na jeho milosrdenství. Tím se objasnilo, že také přím luva je povinnou služ­ bou Bohu a bratru, kterou máme konat každý den. Kdo odpírá bližnímu přímluvu, ten mu odpírá křesťanskou služ­ bu. Dle toho je jasné, že přím luva není všeobecná a ne­ určitá, ale zcela konkrétní věc. Jde o určitého člověka, o určité potíže, a proto o určité prosby. Čím jasnější jsou prosby, tím větší zaslíbení na nich spočívá. Nemůžeme už dále zavírat oči před skutečností, že služba přímluvy vyžaduje od každého křesťana čas, pře­ devším od pastora, kterému byl svěřen celý sbor. Přímluvy samotné, pokud bychom se tohoto úkolu zhostili správně, by vyplnily všechen čas pro meditaci. To dokazuje, že přímluva je milostivým darem Božím každému křesťan­ skému obecenství a každému jednotlivém u křesťanovi. Té­ to nezměrně velkorysé nabídky se máme chopit s ohrom­ /58/

Den o sam otě

nou radostí. Doba, kterou věnujeme přímluvám, se nám stane zdrojem nové radosti z Boha a křesťanského sboru. Jelikož rozjímaní nad Písmem, modlitba a přímluva jsou povinnou službou a jelikož lze v této službě nalézt Boží milost, měli bychom se naučit vyhradit si pro ně během dne určitý čas jako pro každou jinou službu. Tohle není „zákonictví", ale řád a věrnost. Pro mnohé z nás bude nejlepší dobou ráno. N a tuto dobu máme právo a smíme si ji od ostatních lidí i přes vnější obtíže vyhradit jako naprosto nerušenou a tichou chvíli. Pro pastora je to ne­ odkladná povinnost, na které závisí celý jeho úřad. Kdo chce být skutečně věrný ve velkých věcech, musí se naučit věrnosti v každodenních povinnostech. Každý den přináší křesťanovi mnoho hodin samoty uprostřed nekřesťanského světa. To je doba potvrzení. Je to zkouška na pravou chvíli meditace a na pravé křesťanské obecenství. Sloužilo obecenství k tomu, aby jednotlivce osvobodilo, posílilo a pomohlo mu dozrát, nebo ho učinilo nesamostatným a závislým? Drželo ho chvíli za ruku, aby se znovu naučil udělat vlastní kroky, nebo ho učinilo úz­ kostlivým a nejistým? To je jedna z nejzávažnějších a nej­ těžších otázek kladených obecenství křesťanského života. Dále se zde rozhoduje, zda chvíle meditace odvádí křes­ ťana do neskutečného světa, z něhož se s hrůzou probouzí, když znovu vstoupí do pozemského světa své práce, nebo ho vede do skutečného Božího světa, z něhož vychází do nového dne posílený a očištěný? Přivodila mu na krátký okamžik duchovní opojení, které vyprchá, jakm ile přijde všední den, nebo mu Boží slovo proniklo tak účelně a tak hluboko do srdce, že je s ním po celý den a posiluje ho, že ho vede k účinné lásce, poslušnosti a dobrému dílu? O tom může rozhodnout jenom den. Je neviditelná přítom­ nost křesťanského obecenství pro jednotlivce skutečností / 59 /

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

a pomocí? Nese mne dnem přímluva ostatních křesťanů? Mám Boží slovo nablízku jako útěchu a posilu? Nebo zne­ užívám samotu, abych se vyhnul obecenství, slovu a m od­ litbě? Jednotlivec musí vědět, že také chvíle jeho samoty mají vliv na obecenství. O samotě může obecenství rozbí­ jet a poskvrňovat, ale může je i posilovat a posvěcovat. K řesťanova sebekázeň je rovněž službou obecenství. Opačně platí, že nelze osobně či tajně zhřešit v myšlení, slovu či skutku a nepoškodit tím obecenství. Škodliviny pronikají celým tělem, možná ještě není jasné, odkud po­ cházejí, v kterém údu spočívají, ale tělo je otrávené. To je obraz křesťanského obecenství. Jsme totiž údy těla nejen tehdy, když chceme, ale celým svým bytím. Proto každý úd slouží celému tělu ke zdraví nebo ke smrti. To není teorie, ale duchovní skutečnost, kterou v křesťanském obe­ cenství často strašlivě jasně, ničivě nebo blahodárně za­ koušíme. Kdo se po uplynulém dnu vrací do rodinného obecen­ ství, přináší sebou požehnání samoty, sám však nově při­ jím á požehnání obecenství. Požehnaný, kdo umí být sám silou obecenství, požehnaný, kdo drží společenství silou své samoty. Síla samoty a síla obecenství jso u však jen silou Božího slova, které je platné pro jednotlivce v obe­ cenství.

/60 /

Služba Přišlo jim na mysl, kdo z nich je asi největší. “ (L 9,46)

íme, kdo zasel tuto m yšlenku mezi křesťany. Ale možná jsm e se dostatečně nezamýšleli nad tím, že ať se sejde jakékoli křesťanské obecenství, se tato m yšlenka vynoří jako semeno sváru. Když jsou spolu, maji hned tendenci se pozorovat, soudit a zařazovat. Tak již se vznikem křesťanského obecenství se objevuje neviditelný, často nevědomý hrozný zápas na život a na smrt. „Přišlo jim na m y sl“ - to stačí k zničení obecenství. Proto je pro každé křesťanské obecenství životní nutností, aby mělo tohoto zákeřného nepřítele od počátku na zřeteli a zbavilo se ho. Tady nelze ztrácet čas. Od prvního oka­ mžiku setkání se totiž člověk snaží zaujm out bojové pos­ tavení vůči ostatním a udržet si je. Jsou zde silní a slabí. Pokud někdo není silný, chopí se práva slabých jako svého vlastního, aby je prosazoval na úkor silných. Jsou zde lidé talentovaní i lidé bez nadání, prostí a komplikovaní, zbožní i méně zbožní, společenští i samotáři. Neměl by člověk bez talentu získat stejné místo jako talentovaný, kom pli­ kovaný stejné místo jako prostý věřící? A nejsem -li talen­ tovaný, pak přece mohu být zbožný, nejsem -li zbožný, pak takový vůbec nechci být! Nemůže společenský člověk bě­ hem okam žiku získat vše pro sebe a samotáře odstavit a nemůže se samotář změnit v nepřekonatelného nepřítele a nakonec přemoci společenského člověka? Který člověk by s instinktivní jistotou nenašel místo, na němž by mohl

V

/61/

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

stát, hájit se a všemi svými pudy bojovat o prosazení sebe sama, místo, které však nikdy a za žádnou cenu nepostoupí druhému? K tomu všemu může docházet v civilní nebo také v nejzbožnější podobě, a le je důležité, aby křesťanské obecenství vědělo, že někomu zcela jistě „přišlo na mysl, kdo z nich j e asi n e j v ě t š í Je to boj přirozeného člověka o vlastní ospravedlnění. Nalézá je ve srovnání s druhým, v názoru na druhého, v odsouzení druhého. Sebeospravedlnění a odsouzení druhého patří k sobě, jako je nerozlučně spjato ospravedlnění z milosti a služba. Špatné myšlenky často nejúčinněji přemůžeme, když je nepustím e ke slovu. Stejně jako ducha sebeospravedlňování můžeme přemoci jenom duchem milosti, tak budou jednotlivé odsuzující m yšlenky omezené a udušené, když jim nikdy nedáme právo dostat se ke slovu, leda ve vyzná­ vání hříchů, kterým se budeme zabývat později. „Kdo udr­ ž í ja zy k na uzdě, ten ovládá duši i tělo “ (Jk 3,3nn). Tak se rozhodujícím pravidlem každého křesťanského obecenství stane zákaz tajných slov o bratrovi. Je zřejmé, jak ještě dále ukážeme, že se tím nemyslí slovo osobního napom e­ nutí. Tajné slovo je zakázané i tehdy, tváří-li se jako pomoc a laskavost. Právě tudy se totiž může vplížit duch bratrské nenávisti, který se snaží škodit. Nemáme zde prostor, aby­ chom rozváděli jednotlivá omezení tohoto pravidla. O těch je třeba neustále rozhodovat. Problém je jasný a biblický: „ Usedneš a mluvíš proti bratru, kydáš hanu na syna své matky... Vznáším proti tobě obžalobu" (Z 50,20n). „Bra­ tři, nesnižujte jed en druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon. Jestliže však odsuzuješ zákon, neplníš zákon, nýbrž stavíš se nad něj ja k o soudce. Jeden j e zákonodárce i soudce; on může zachránit i za­ hubit. Ale kdo j s i ty, že odsuzuješ bližního?" (Jk 4,1 ln). „ Z vašich úst a ť nevyjde ani jed n o špatné slovo, ale vždy

/62 /

Služba

je n dobré, které by pomohlo, kde j e třeba, a tak poslucha­ čům přineslo m ilost “ (E f 4,29). Kde se lidé od počátku cvičí v kázni jazyka, tam kaž­ dý jednotlivec učiní neporovnatelný objev. Přestane dru­ hého neustále sledovat, posuzovat a odsuzovat ho, přidě­ lovat mu určité místo, a tím na něm páchat násilí. Nyní může nechat bratra klidně stát proti sobě, tak ja k ho proti němu postavil Bůh. Jeho obzor se rozšiřuje a ke svému údivu nyní poprvé přes svého bratra poznává bohatství a krásu Božího stvoření. Bůh nestvořil druhého tak, jak bych ho stvořil já. Nedal mi ho za bratra, abych ho ovládal, ale abych přes něj nalézal Stvořitele. Ve svobodě dané Stvořitelem mi bude dalším důvodem k radosti, zatímco předtím mi působil pouze starosti a problémy. Bůh nechce, abych druhého utvářel podle obrazu, který mi připadá dob­ rý, tedy podle svého vlastního obrazu, ale Bůh jej ve své svobodě stvořil ke svému obrazu. Nikdy nebudu předem vědět, jak vypadá Boží obraz v druhém člověku, protože má vždy zcela jinou podobu založenou pouze v Boží stvo­ řitelské svobodě. Může mi připadat cizí, dokonce jako by tento obraz Bohu vůbec nepatřil. Ale Bůh stvořil druhého k obrazu svého Syna, ukřižovaného, a i tento obraz mi po­ pravdě připadal cizí a nehodný Boha, než jsem jej po­ chopil. Nyní nebude silný a slabý, moudrý a hloupý, talento­ vaný a nenadaný, zbožný nebo méně zbožný, nyní nebu­ de veškerá různost jednotlivců v obecenství důvodem k ře­ čem, odsuzování, zatracování, tedy k sebeospravedlňování, ale stane se důvodem k vzájemné radosti a službě. Nyní získává každý člen obecenství své určité místo, ale ne ta­ kové, na němž by se sám co nejúspěšněji prosadil, ale to, kde může nejlépe sloužit. V křesťanském obecenství jde o to, aby se každý jednotlivec stal nepostradatelným člán­ / 63 /

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

kem řetězu. Pouze tam, kde je pevně uchycen i ten nejmenší článek, bude řetěz neroztržitelný. Obecenství, které dopustí, aby v něm byli nevyužití členové, zanikne. Proto je dobré, když každý jednotlivec v obecenství obdrží ur­ čitý úkol. Ve chvíli pochybností pak bude vědět, že ne­ ní neužitečný a nepotřebný. Každé křesťanské obecenství musí vědět, že nejen slabí potřebují silné, ale že ani silní nemohou být bez slabých. Vyřazení slabých způsobí smrt obecenství (zabíjí obecenství). V obecenství má vládnout ospravedlnění z milosti, a tudíž služba, nikoli sebeospravedlňování, a tedy znásil­ ňování. Kdo jednou v životě zakusil Boží slitování, chce nadále už jenom sloužit. Pyšný trůn soudce už ho neláká, ale chce být dole s chudými a poníženými, protože tam ho našel Bůh. ,, Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám " (R 12,16). Kdo se chce učit sloužit, musí se nejdřív naučit ne­ smýšlet o sobě vysoko. „ Nesmýšlejte \ýš, než j e komu ur­ čeno" (Ř 12,3). „Poznat správně sebe sama a naučil se nesmýšlet o sobě vysoko, to j e ten nejvyšší a nejužitečnější úkol. Nic ze sebe nedělat a naopak o druhých m ít vždy dobré mínění, to j e veliká moudrost a dokonalost“ (Tomáš K em penský). ,,N espoléhejte na svou vlastní chytrost" (Ř 12,16). Pouze ten, kdo žije z odpuštění vin v Ježíši Kristu, nebude o sobě smýšlet vysoko, bude vědět, že jeho moudrost se ocitla v koncích, když mu Kristus odpustil. Vzpomene si na moudrost prvního člověka, který chtěl vědět, co je dobré a co špatné, a v této moudrosti první lidé zahynuli. První, kdo se narodil na této zemi, byl Kain - bratrovrah. Takové jsou plody lidské chytrosti. Jelikož se křesťan nemůže považovat za moudrého, nebude sm ýš­ let vysoko o svých plánech a úmyslech, bude vědět, že je správné, aby jeho vůle byla při setkání s bližními zlomená. / 64 /

Služba

Bude připravený považovat vůli bližního za důležitější a naléhavější než svou vlastní. Proč by mělo vadit, že mu jeho plány nevyšly? Není lepší sloužit bližnímu než pro­ sazovat vlastní vůli? Ale nejen vůle, nýbrž i čest druhého je důležitější než moje vlastní. „ Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu odsamého Boha nehledáte? “ (J 5,44). Touha po vlastní cti je na překážku víře. Kdo hledá vlastní čest, nehledá už Boha a bližního. Vadí snad, že mě postihne bezpráví? Nezasloužil bych si tvrdší trest od Boha, kdyby se mnou Bůh nenakládal milosrdně? Nedostalo se mi také v bezpráví tisíckrát práva? N ení snad užitečné a dobré kvů­ li pokoře, abych se učil mlčky a trpělivě snášet tak malé zlo? „Lepší je trpělivost nežli povýšenost “ (Kaz 7,8). Kdo žije z ospravedlnění milostí, je ochoten z Boží trestající a milostivé ruky přijím at bez protestů křivdu a urážky. Není dobrým znamením, když už toto nemůžeme poslou­ chat a snášet, a hned si vzpomeneme, že například Pavel trval na svém právu římského občana a že Ježíš řekl tomu, kdo ho b il:,, Proč mě biješ? “ Nikdo z nás rozhodně nebude schopen jednat tak jako Ježíš a Pavel, nenaučí-li se mlčet, když se mu děje příkoří a je ostouzený. Hřích zranitelnosti (urážlivosti), který se tak rychle v obecenství šíří, stále znovu ukazuje, kolik falešné ctižádosti, to znamená kolik nevěry, v obecenství ještě žije. Nakonec je třeba se zm ínit o něčem vnějším. N epo­ važovat se za moudrého, ale zůstávat s malými, znamená bez frází a ve vší věcnosti: považovat se za nej většího hříšníka. To budí veliký odpor přirozeného člověka, ale též sebevědomého křesťana. Zní to jako nadsázka a jako něco nepravděpodobného. A přece Pavel řekl právě na m ís­ tě, kde hovoří o své apoštolské službě, že je prvním a největším z hříšníků (1 Tm 1,15). Co mne nepřivede do této / 65 /

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

hloubky, nemůže být skutečným vyznáním hříchů. Pokud mi připadá vlastní hřích ve srovnání s hříchem druhého malý a méně zvrácený, pak jsem svůj hřích ještě vůbec nepoznal. Vlastní hřích musím nutně vním at jako ze všech největší, nejtěžší a nejzvrácenější. Pro hřích bližních na­ lezne bratrská láska bezpočet omluv, jen pro vlastní hřích nemám žádnou omluvu. Proto je také ze všech nejtěžší. Kdo chce v obecenství sloužit bratrovi, musí sestoupit do této hloubky pokory. Jak bych také mohl s nepředstíranou pokorou sloužit člověku, jehož hřích bych vážně považoval za těžší než svůj vlastní? Mám pro druhého vůbec ještě nějakou naději, když se nad něj povyšuji? To by byla po­ krytecká služba. ,, Nevěř, že js i ušel další krok v díle p o ­ svěcení, po ku d js i hluboce nepocítil, že js i je š tě menší než všichni ostatní" (Tomáš Kempenský). Jak se skutečná bratrská služba koná v křesťanském obecenství? Dnes máme sklon dát rychlou odpověd', že jedinou opravdovou službou bližním u je služba Božím slo­ vem. Je pravda, že této službě se žádná nevyrovná, že všechny ostatní služby jsou v ní obsažené. Přesto se křes­ ťanské obecenství neskládá pouze z kázání bratřím. K dy­ bychom totiž všechno ostatní přehlédli, mohlo by dojít k zneužití. P rvní služba, kterou je povinen jed en druhém u v obecenství prokazovat, spočívá v naslouchání. Jako lás­ ka k Bohu začíná tím, že slyšíme jeho slovo, tak i láska k bližnímu začíná tím, že se mu učíme naslouchat. Bůh nám prokazuje lásku tím, že nám nejen dává své slovo, ale také tím, že nám naslouchá. Jde tedy o jeho dílo, když se snažíme bratrovi naslouchat. K řesťané a obzvlášť kazatelé si často myslí, že musí vždy, když se lidé sejdou, něco „nabízet", v tom že spočívá jejich služba. Zapom ínají však, že naslouchání je leckdy větší služba než mluvení. 1661

Služba

Mnoho lidí hledá naslouchající ucho, ale mezi křesťany je nenachází. Kdo však nedokáže naslouchat bratrovi, brzy už nebude naslouchat ani Bohu a bude před Bohem stále jen mluvit. Zde začíná umírat duchovní život a nakonec zbudou jen duchovní tlachy, kněžourská vlídnost, která se rozplývá ve zbožných slovech. Kdo už nedokáže dlouho a trpělivě naslouchat, bude na druhé pouze m luvit a sám si ničeho nevšimne. Kdo se domnívá, že jeho čas je vzácný, a proto ho nemůže ztrácet nasloucháním, ten nikdy nebude mít čas na Boha a na bratra, ale vždycky jenom pro sebe, pro vlastní slova a plány. Bratrská duchovní péče se zásadně odlišuje od kázání tím, že k pověření slovem přistupuje ještě pověření naslou­ chat. Existuje ovšem i naslouchání na půl ucha, v domnění, že už přece vím, co druhý chce říci. Je to netrpělivé, ne­ pozorné naslouchání, které bratrem pohrdá a čeká na to, kdy už samo konečně přijde ke slovu a tím se bratra zbaví. Takhle svůj úkol nesplníme. Je jisté, že v postoji k bratrovi se odráží náš vztah k Bohu. Není divu, že už nemůžeme vykonávat nej větší službu naslouchání, kterou nás Bůh po­ věřil, totiž vyslechnout bratrovu zpověď, když odepřeme slyšení i v drobnostech. Pohanský svět dnes ví, že člověku může často pomoci i to, že mu někdo skutečně naslouchá. N a tomto poznání se vybudovala sekulární duchovní péče, kam proudí množství lidí, dokonce i křesťané. Křesťané zapomněli, že je úkolem naslouchání pověřil ten velký Naslouchající, na jehož díle se mají podílet. Máme naslou­ chat Božíma ušima, abychom mohli mluvit Božími slovy. Druhá služba, kterou si máme v křesťanském obe­ cenství vzájemně prokazovat, je ochota k účinné pomoci. Nejprve se tím míní prostá pomoc v m aličkostech a vněj­ ších záležitostech. Takových se v každém obecenství naj­ de veliký počet. Nikdo není příliš dobrý pro nejm enší služ­ 1611

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

bu. Ten, kdo se obává, že půjde o ztrátu času, když bude pomáhat v maličkostech, většinou považuje svou práci za příliš důležitou. M usíme se připravit na to, že Bůh naši práci přeruší. Bůh nám často zkříží cestu a plány, třeba i každý den, když nám pošle lidi s jejich nároky a prosba­ mi. Mohli bychom je minout, zaměstnaní důležitým i zále­ žitostmi dne a nebo třeba čtením Bible, stejně jako kněz obešel člověka, kterého přepadli lupiči. Míjíme přitom ve svém životě viditelná znamení kříže, která nám mají uká­ zat, že platí Boží cesta, a ne naše. Je zvláštní, že právě křesťané a teologové často považují svou práci za důleži­ tou a naléhavou, a nechtějí proto být ničím rušeni. Domní­ vají se, že tím slouží Bohu a pohrdají přitom „klikatou a přesto přímou cestou" Boží (Gottfried Arnold). Nechtějí slyšet o tom, že člověku někdo zkřížil cestu. Avšak do školy pokory patří i to, že nešetříme své ruce tam, kde je třeba služby, a že nemáme svůj čas ve vlastní režii, ale že dovolíme Bohu, aby jej naplnil. V klášteře mnich skládá slib poslušnosti opatovi. Slib zahrnuje právo disponovat jeho časem. V evangelickém obecenství nastupuje na m ís­ to slibu svobodná služba bratrovi. Jenom tam, kde ruce nejsou dostatečně dobré pro skutky lásky a m ilosrdenství v každodenní ochotě pomáhat, m ohou ústa radostně a vě­ rohodně zvěstovat Boží lásku a milosrdenství. Zatřetí jde o službu, která spočívá v nesení ostatních.

„Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův" (Ga 6,2). Zákon Kristův je zákon nesení. Nést znamená strpět. Bratr je pro křesťana břemenem. Pro po­ hana zpočátku druhý člověk vůbec není břemenem. Ten se každému břemenu na cestě vyhne, křesťan ovšem musí břemeno bratra nést. Musí bratra strpět. Druhý člověk je skutečně bratrem jen jako břemeno, a ne jako ovládaný předmět. Břemeno lidí bylo pro Boha tak těžké, že s ním / 68 /

Služba

musel jít až na kříž. Bůh v lásce Ježíše Krista člověka skutečně strpěl. Ale to břímě nesl jako matka své dítě, jako pastýř ztracenou ovci. Bůh přijal lidi, ti ho však přitiskli k zemi, ale Bůh zůstal s nimi a oni s Bohem. Tím, že strpěl lidi, zachoval s nimi Bůh obecenství. To je zákon Kristův, který v kříži dosáhl naplnění. Křesťané mají podíl na tomto zákoně. Mají nést a snášet bratra, ale ještě důležitější je, že nyní mohou bratra snášet pod naplněným zákonem Kris­ tovým. Písmo až nápadně často hovoří o nesení. Tímto slo­ vem lze vyjádřit celé dílo Ježíše Krista. „Byly to však naše

nemoci, je ž nesl, naše bolesti na sebe vzal, byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost, trestání snášel pro náš pokoj “ (Iz 53). A proto lze také celý život křesťana označit jako nesení kříže. Uskutečňuje se tu obecenství těla Kristova. Je to obecenství kříže, v něm ž jeden musí zakusit břemeno druhého. Pokud by je nezakusil, nejedna­ lo by se o křesťanské obecenství. Pokud by se zdráhal je nést, popřel by zákon Kristův. Svoboda druhého, o níž jsm e dříve hovořili, je pro křesťana břemenem. Utočí na jeho svrchovanost, a přece ji musí respektovat. Tohoto břemene by se mohl zbavit, kdyby druhému nedopřál svobodu, kdyby ho znásilňoval, aby mu vtiskl svůj obraz. Pokud ovšem uzná, že bratra stvořil Bůh ke svému obrazu, ponechá tak bratru svobodu a ponese břemeno svobody druhého stvoření. Ke svobodě druhého patří všechno to, co rozumíme pod pojmy podsta­ ta, jedinečnost, nadání, patří k ní i slabosti a podivínství, které tolik útočí na naši trpělivost. Patří k ní vše, co přináší množství sporů, protikladů a srážek mezi mnou a druhým člověkem. Nést břemeno druhého znamená snášet stvoře­ nou skutečnost druhého, přitakat jí a proniknout při jejím snášení k radosti.

1691

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

Je to obzvlášť těžké v obecenství, kde se scházejí silní i slabí ve víře. Slabý nesuď silného, silný nepohrdej sla­ bým. Slabý se má střežit pýchy, silný lhostejnosti. Žádný nemá hledat vlastní právo. Když padne silný, má slabý střežit své srdce před škodolibostí, padne-li slabý, má mu silný pomoci znovu vstát. Všichni potřebujem e trpělivost. „ Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl “ (Kaz 4,10). O snášení druhého v jeho svobodě mluví Písmo, když nás nabádá: „Snášejte se navzájem“ (Ko 3,13). „ Vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se na­ vzájem v lásce “ (E f 4,2). K svobodě druhého patří i m ožnost jejího zneužití k hříchu, který se stává bratru břemenem. N ést hřích dru­ hého je ještě těžší než nést jeho svobodu, neboť hřích roz­ bíjí obecenství s Bohem a s bratry. Zde křesťan trpí, pro­ tože bylo porušeno obecenství založené v Ježíši Kristu. Ale právě v tomto nesení se zjevuje obrovská Boží milost. Hříšníkem nepohrdáme, ale smíme ho nést, a to přece zna­ mená, že ho nemusíme ztratit, smíme ho přijm out a skrze odpuštění pro něj zachovat obecenství. „Bratří, upadne-li

někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti “ (Ga 6,1). Stejně jako nás hříšníky Kristus snášel a přijímal, tak i my můžeme skrze odpuštění hříchů přijí­ mat hříšníky do Kristova obecenství. Můžeme hříchy bra­ tra snášet, není třeba soudit. To je milost pro křesťana. Neboť došlo snad v obecenství k hříchu, při němž by křes­ ťan neměl zkoum at a žalovat na vlastní nevěrnost v m od­ litbě a přímluvách, na své nedostatky v bratrské službě, bratrském napomínání a utěšování, žalovat dokonce na osobní hřích, na vlastní duchovní nekázeň, s níž poškodil sebe, obecenství i bratry? Neboť každý hřích jednotlivce zatěžuje a obžalovává celé obecenství, a proto sbor jásá / 70/

Služba

i v této bolesti, kterou mu způsobí bratrův hřích, a pod břemenem, které na něj padá, jásá, že je hoden nést hřích a odpouštět. „ Pohled, jako ty neseš všechny, tak všichni

nesou na oplátku tebe, a všechno je společné, dobré i zlé “ (Luther). Služba odpuštění se má druhému prokazovat denně. Děje se beze slova ve vzájem ných přímluvách. A každý úd obecenství, který je ve službě neúnavný, se může spo­ lehnout, že i jem u bratři tuto službu poskytnou. Kdo sám nese, ví, že je nesen, a jenom v této síle může nést. Kde se věrně koná služba naslouchání, účinné pomoci a nesení, tam se také může konat to poslední a nejvyšší, služba Božím slovem. Jde o svobodné slovo od člověka k člověku, které není spjato s úřadem, dobou nebo místem. Jedná se o ve světě jedinečnou situaci, v níž si jeden druhému lidskými slovy dosvědčuje veškerou Boží útěchu i napomenutí, Boží dob­ rotu a vážnost. Toto slovo je ohrožené nekonečným množ­ stvím nebezpečí. Jak by to mohlo být pravé slovo pro druhého, pokud mu nepředcházelo naslouchání? Jak by mohlo být pravdivým a věrohodným slovem bez ochoty k účinné pomoci? Jak by mohlo být osvobozujícím a léči­ vým slovem, když nevychází z nesení, ale z netrpělivos­ ti a z ducha znásilňování? Naopak: ústa snadno zmlknou tam, kde se skutečně naslouchá, slouží a nese. Hluboká nedůvěra ke všemu, co je pouhým slovem, často rdousí vlastní slovo bratrovi. Co může na druhém člověku vyko­ nat bezmocné lidské slovo? Máme snad stále víc m luvit naprázdno? Co je nebezpečnější než plýtvání Božím slo­ vem a kdo si naopak zodpoví, že mlčel tam, kde měl mlu­ vit? O kolik lehčí je nařízené slovo z kazatelny než slovo úplně svobodné, které se musí rozhodovat mezi mlčením a mluvením?

UM

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

K obavám z vlastní odpovědnosti za slovo přistupuje obava z druhého člověka. Kolik nás často stojí vyslo­ vit jm éno Ježíše Krista před naším bratrem. I zde se mísí správné a falešné pojetí. Kdo může proniknout do bližní­ ho? Kdo ho může zastavit, zasáhnout a obrátit k tomu po­ slednímu? Nebylo by známkou velkého pochopení křes­ ťanství, kdybychom řekli, že tento nárok a povinnost má každý. Tím nejhorším způsobem by se tu usadil duch zná­ silňování. Druhý člověk skutečně má vlastní práva, vlastní odpovědnost a také povinnost bránit se proti neoprávně­ nému vměšování. Druhý člověk má vlastní tajemství, které musí zůstat bez velkých škod nedotčené, které nesmí vy­ zradit, aniž by sám sebe zničil. Není to tajemství jeho znalostí nebo pocitů, ale tajem ství jeho svobody, spásy, jeho bytí. Přesto je toto pravé poznání tak nebezpečně blízko vražedného Kainova slova: „Jsem snad strážcem svého bratra?" Zdánlivě duchovně odůvodněné respekto­ vání svobody druhého se může dostat pod kletbu Božího slova: „Za je h o krev budu volat k odpovědnosti te b e “ (Ez 3,18). Tam, kde křesťané žijí společně, musí dojít k tomu, že si vzájemně dosvědčují Boží slovo a vůli. Je nem ysli­ telné, že by bratrsky nemluvili o věcech, které jsou pro každého jednotlivce nejdůležitější. Je nekřesťanské, když jeden druhému vědomě odpírá zásadní službu. Když se nám nechce svědčit, měli bychom zkoumat, zda nevidí­ me bratra v jeho lidské důstojnosti, které se neodvažujeme dotknout, a zapomínáme na to nejdůležitější, že také on, třeba starý, vysoce postavený, jakkoli významný, je člověk jako my, jako hříšník volá po Boží milosti, má stejnou nouzi jako my a potřebuje pomoc, útěchu a odpuštění. To je základ, na němž se křesťané mohou domluvit, aby se totiž vzájemně znali jako hříšníci, kteří jsou přes veškerou 1121

Služba

lidskou čest opuštění a ztracení, pokud jim není odpuštěno. Nejedná se o pohrdání či zneuctění druhého člověka. Spíše mu zde prokážeme jedinou pravou čest, kterou člověk má, totiž že jako hříšník m á podíl na Boží milosti a slávě, že je Božím dítětem. Toto poznání dodává bratrském u slovu nezbytnou svobodu a otevřenost. Hovoříme spolu o po­ moci, kterou oba potřebujeme. Vzájemně se napomínáme, abychom se drželi cesty, kterou nám určil Kristus. N avzá­ jem se varujem e před neposlušností, která je naší zkázou. Jsme na sebe mírní i tvrdí, protože víme o Boží dobrotě a vážnosti. Proč bychom se měli jeden před druhým obá­ vat, když se přece máme bát jen Boha? Proč bychom se měli domnívat, že by nám bratr nerozum ěl? Vždyť my j sme velmi dobře rozuměli, když nám někdo, třeba nevhod­ nými slovy, řekl o Boží útěše a napomínání. Nebo si snad myslíme, že je to jediný člověk, který Boží útěchu a na­ pomínání nepotřebuje? Proč nám tedy Bůh daroval křes­ ťanské bratrství? Čím víc se učíme nechat si svědčit od druhého, vděčně a pokorně přijím at výčitku a napomenutí, tím budeme svo­ bodnější a konkrétnější ve vlastním slově. Kdo ješitně od­ m ítá vážně m íněné slovo bratra, nemůže druhém u říci v pokoře pravdu, jelikož se obává, že bude odmítnut, a cítí se tím zraněný. Přecitlivělost vždy vede k lichotkám a od­ tud rychle k pohrdání bratrem a k jeho pomlouvání. Po­ korný člověk ovšem zůstává zároveň v pravdě i v lásce. Zůstává v Božím slově a nechá se jím vést k bratrovi. Pro­ tože nehledá nic pro sebe a nebojí se, může druhému po­ moci slovem. Nezbytné, protože přikázané Božím slovem, je napo­ menutí tam, kde bratr podléhá zjevnému hříchu. V nejužším kruhu začíná uplatňování sborové kázně. Kde by od­ padnutí od Božího slova v učení nebo životě ohrozilo

mi

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

domácí obecenství, a tím i celý sbor, tam je třeba zvážit užití slova napomenutí a potrestání. Nic nemůže být kru­ tějšího než m írnost, která ponechá druhým jejich hřích. Nic nemůže být m ilosrdnější než tvrdé napomenutí, které volá bratra zpět z cesty hříchu. To je služba milosrdenství, poslední nabídka pravého obecenství, když mezi námi stojí pouze Písmo, které soudí a pomáhá. Potom nesoudíme my, ale soudí samotný Bůh, a Boží soud je ku pomoci a uzdra­ vuje. Do poslední chvíle smíme bratrovi pouze sloužit a ni­ kdy se nad něj nesmíme povyšovat. Sloužíme mu dokonce i tam, kde mu sdělujeme Boží slovo soudu a oddělení, kde s ním v poslušnosti Bohu rušíme obecenství. Víme přece, že pravou věrnost vůči druhému neudržujem e lidskou lás­ kou, ale láskou Boží, která skrze soud proniká až k člově­ ku. Když Boží slovo soudí, slouží tak člověku. Kdo si nechá sloužit Božím soudem, tomu je pomoženo. N a tom ­ to místě jsou zřetelné hranice veškerého lidského jednání s bratrem. „Nikdo nevykoupí bratra, není schopen vyplatit

Bohu sám sebe. Výkupné za lidský život je tak velké, že se každý musí provždy zříci toho, že by natrvalo, neustále žil “ (Ž 49,8n). Tato rezignace na vlastní možnosti je předpo­ kladem a potvrzením pro spásnou pomoc, kterou bratrovi může dát pouze Boží slovo. Nemáme bratrovy cesty ve svých rukou, nemůžeme udržet pohrom adě to, co se chce rozpadnout, nemůžeme zachovat při životě to, co chce ze­ mřít. Ale Bůh spojuje v rozpadu, tvoří obecenství v odlou­ čení, dává milost prostřednictvím soudu. Své slovo však vložil do našich úst. Chce, abychom je vyřkli. Pokud se bráníme jeho slovu, přechází krev hříšného bratra na nás. Vyřizujem e-li jeho slovo, pak Bůh chce skrze nás bratra zachránit. „ Vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné

cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hří­ chů “ (Jk 5,20). 774/

Služba

„Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším slu­ žebníkem " (Mk 10,43). Ježíš spojil všechny autority v obe­ cenství s bratrskou službou. Skutečná duchovní autorita existuje pouze tam, kde se naplňuje služba naslouchání, pomoci, nesení a zvěstování. Každý kult osobnosti, který se buduje na důležitých vlastnostech, vynikajících schop­ nostech, silách a obdarování druhého člověka - i kdyby byly zcela duchovní - je světský a není pro něj v křesťan­ ském sboru místo, ba dokonce může sbor otrávit. Dnes tak často slýcháme volání po „osobnostech biskupů", po „zpl­ nomocněných osobnostech". Pramení to z duchovně ne­ zdravé touhy obdivovat lidi, zřídit viditelnou lidskou au­ toritu, protože nám autorita služby připadá malá. Úplně nejostřeji odporuje takovém u požadavku Nový zákon, když popisuje biskupa (lT m 23,8). Není tu nic o kouzlu lidského nadání, o skvoucích vlastnostech duchovní osob­ nosti. Biskup má být skromný, věrný muž, zdravý ve víře i v životě a má skutečně vykonávat službu ve sboru. Jeho autorita spočívá ve výkonu služby. Na člověku samotném není co obdivovat. Touha po nepravé autoritě chce v posledu vybudovat v církvi cosi bezprostředního, vázanost na člověka. Pravá autorita však ví, že veškerá bezprostřed­ nost je právě ve věci autority nezdravá, že ta může spočívat pouze ve službě tomu, kdo jako jediný má autoritu. Pravá autorita ví, že je v nejtěsnějším smyslu spjatá se slovem Ježíše Krista: „Jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratři“ (M t 23,8). Sbor nepotřebuje skvoucí osobnosti, ale ty, kdo budou věrně sloužit Ježíši a bratřím. Takových je ovšem nedostatek. Sbor svěří svou důvěru jenom prostém u slu­ žebníkovi Ježíšova slova, protože ví, že není vedena lid­ skou moudrostí a ješitností, ale slovem dobrého pastýře. O duchovní otázce důvěry, která úzce souvisí s otázkou autority, rozhoduje věrnost ve službě Ježíši Kristu, nikoli / 75/

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

mimořádné dary, kterými daná osoba disponuje. Autoritu pastýřské péče může získat jen Ježíšův služebník, který po žádné autoritě netouží, který se sám sklání před autoritou slova a je bratrem mezi bratry.

/ 76 /

Zpověď a večeře Páně Vyznávejte hříchy jeden druhému. “ (Jk 5,16)

do zůstává sám se svými zlými skutky, zůsta­ ne úplně sám. Může dojít k tomu, že křesťané budou opuštění navzdory společné zbožnosti a obecenství služby, že nedojde k poslednímu průlomu do obecenství, neboť sice jako věřící a zbožní mají vzájemné obecenství, nikoli však jako bezbožní a jako hříšníci. Obe­ cenství zbožných totiž nikomu nedovolí být hříšníkem. Proto musí každý před sebou samým a před obecenstvím hřích skrývat. N esmíte být hříšníkem. Mezi křesťany by nastalo nepředstavitelné zděšení, kdyby se najednou mezi zbožnými objevil skutečný hříšník. Proto zůstáváme ve lži a pokrytectví se svým hříchem sami. Neboť hříšníci prostě jsme. Ovšem milost evangelia, kterou zbožní tak těžko chá­ pou, nám staví pravdu před oči a říká: Jsi hříšník, velký nenapravitelný hříšník, a nyní předstup jako hříšník, kte­ rým jsi, před svého Boha, který tě miluje. „M ůj synu, dej mi své srd c e “ (Př 23,26). Bůh k tobě přišel, aby učinil hříšníka blaženým. Raduj se! Tato zvěst je pravdou, která tě osvobodí. Před Bohem se neschováš. Před ním je ti k ničemu každá maska, kterou si nasazuješ před lidmi. Chce tě vidět takového, jaký jsi, a chce k tobě být m ilos­ tivý. Nemusíš už sebe ani své bratry obelhávat a tvářit se, že jsi bez hříchu, smíš být hříšníkem, a děkuj za to Bohu. Neboť on miluje hříšníka, ale nenávidí hřích.

K

nu

D. B onhoeffer: Ž ivo t v o b ecenství

Kristus se stal v těle naším bratrem, abychom mu uvě­ řili. V něm k člověku přišla Boží láska. Před ním lidé smí být hříšníky a jen tak jim může být pomoženo. Před Kris­ tem všechen klam skončil. Ubohost hříšníka a Boží m ilo­ srdenství, to bylo evangelium v Ježíši Kristu. V této pravdě měla žít jeho církev. Proto své následovníky zplnomocnil, aby naslouchali vyznání hříchů a odpouštěli hříchy v jeho jm énu. „Komu odpustíte hříchy, tomu jso u odpuštěny, a komu j e neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (J 20,23). Tím Kristus způsobil, že církev a bratr v ní se nám stali milostí. Bratr je zde nyní místo Krista. Před ním se již nemusím přetvařovat. Na celém světě smím být jen před ním hříšníkem, kterým skutečně jsem , jelikož zde vládne pravda a m ilosrdenství Ježíše Krista. Kristus se stal naším bratrem, aby nám pomohl. Nyní svým příkazem zplnom oc­ nil našeho bratra, aby se nám stal Kristem. Bratr před námi stojí jako znamení pravdy a Boží milosti. Byl nám dán proto, aby nám pomáhal. N a místě Krista naslouchá naše­ mu vyznání hříchů a na místě Krista nám hříchy odpouští. Zachovává zpovědní tajemství, stejně jako je zachovává Bůh. Když se jdu bratrovi vyzpovídat, jdu se vyzpovídat Bohu. Tak v křesťanském obecenství vypadá výzva k bratr­ ské zpovědi a odpuštění jakožto dvě obrovské Boží milosti ve sboru. Ve zpovědi dochází k průlom u k obecenství. Hřích chce být s člověkem o samotě. Odděluje ho od obecenství. Čím je člověk osamělejší, tím má nad ním hřích ničivější moc, a čím hlouběji se do této situace zaplétá, tím strašli­ vější je jeho samota. Hřích chce zůstat nepoznaný. Má strach ze světla. V temnotě nevysloveného otravuje celou lidskou bytost. K tomu může docházet i uprostřed zbožné­ ho obecenství. Ve zpovědi proniká světlo evangelia do

mi

Zpověď a večeře Páně

temnoty uzavřenosti srdce. Hřích musí na světlo. N evyslo­ vené je třeba otevřeně říci a vyznat. Vše, co bylo tajné a skryté, nyní vychází na denní světlo. Je to tvrdý boj, než hřích přiznáme a vyznáme. Ale Bůh rozráží bronzová vrata a železné závory (Z 107,16). Ve vyznání hříchů křesťan­ skému bratrovi se vzdává poslední pevnost sebeospravedlňování. Hříšník sám sebe vydá, odloží veškeré zlo, dá své srdce Bohu a v obecenství Ježíše Krista a bratří nalez­ ne odpuštění všech svých hříchů. Vyřčený a vyznaný hřích ztratil svou moc. Stal se jako hřích zjevný a byl odsouzen. Nemůže už ničit obecenství. Nyní obecenství nese hřích bratra. Se svým zlem už není sám, ale „odložil" zlo ve zpovědi, předal je Bohu. Bylo mu odňato. Teď stojí v obe­ cenství hříšníků, kteří žijí z Boží milosti v kříži Ježíše Krista. Smí být hříšníkem, a přece být šťastný díky Boží milosti. Může své hříchy vyznat a právě tím najít obecen­ ství. Ukrývaný hřích ho odděloval od obecenství, způso­ boval, že všechna nepravá obecenství byla klamná, vy­ znaný hřích mu pomohl k pravému obecenství s bratry v Ježíši Kristu. Přitom zde mluvíme pouze o zpovědi mezi dvěma křesťany. Abychom znovu nalezli obecenství s celým sbo­ rem, není nutné vyznávat hříchy přede všemi členy sboru. V jednom bratrovi, kterému vyznám hřích a on mi jej od­ pustí, se setkávám již s celým sborem. V obecenství, které jsem s bratem nalezl, je mi darované obecenství s celým sborem, protože zde nikdo nejedná z vlastního pověření a z vlastního zplnomocnění, ale z pověření Ježíše Krista, které platí pro celý sbor, a jedinec je jen povolaný, aby je vykonával. Když je křesťan zapojený do obecenství bra­ trské zpovědi, pak už nikdy nebude sám. Ve zpovědi dochází k průlom u ke kříži. Kořenem kaž­ dého hříchu je pýcha, superbia. Chci být jen pro sebe, mám 1191

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

právo sám na sebe, na svou nenávist a svou žádostivost, na svůj život a svou smrt. Duch a tělo člověka jso u zaní­ cené pýchou, protože člověk chce být ve svém hříchu jako Bůh. Zpověď před bratrem je nejhlubším pokořením, bolí nás, omezuje, strašlivě sráží pýchu. Stát jako hříšník před bratrem je hanba, kterou je těžké vydržet. Ve vyznání kon­ krétních hříchů před bratrovýma očima umírá starý člověk v bolesti hanebné smrti. Je to tak strašné pokoření, že si pokaždé myslíme, že se musíme zpovědi před bratrem vy­ hnout. Jsme tak zaslepení, že nevidíme zaslíbení a vzne­ šenost tohoto ponížení. Nikdo jiný než sám Ježíš Kristus za nás veřejně vytrpěl potupnou smrt hříšníka a nestyděl se být za nás jako zločinec ukřižován. Pouze obecenství s Ježíšem Kristem nás uvádí do potupné smrti zpovědi, abychom měli účast na jeho kříži. Kříž Ježíše Krista lik­ viduje každou pýchu. Nemůžeme najít kříž Ježíše Krista, když máme strach jít tam, kde ho lze najít, totiž ve veřejné smrti hříšníka při zpovědi. Ve zpovědi vstupujeme do sku­ tečného obecenství kříže Ježíše Krista, ve zpovědi přita­ káme svému kříži. V obrovské duchovně-tělesné bolesti pokoření před bratrem, což znamená před Bohem, zakou­ šíme kříž Ježíše Krista jako svoji spásu a blaženost. Starý člověk umírá, ale přemohl ho Bůh. Nyní máme podíl na Kristově vzkříšení a věčném životě. Ve zpovědi dochází k průlomu do věčného života. Tam, kde lidé nenávidí hřích, vyznávají a odpouštějí ho, tam dochází k odklonu od minulosti. „ Co j e staré, p o m i­ nulo. “ Kde se člověk odloučil od hříchu, tam došlo k ob­ rácení. Zpověď je obrácení. „Hle, j e tu n o v é “ (2K 5,17). Kristus s námi udělal nový začátek. Stejně jako apoštolé všechno opustili, když je Ježíš povolal, tak křesťan ve zpovědi všechno obětuje a následuje Krista. Zpověď je následování. Začal život s Ježíšem Kristem a jeho církví. / 80 /

Zpověď a večeře Páně

„Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování" (Př 28,13),. Ve zpovědi křesťan opouští hřích. Jeho v lá d a je zlomena. Od té chvíle křesťan dobývá jedno vítězství za druhým. To, co se s ná­ mi stalo při křtu, je nám znovu darované ve zpovědi. Jsme zachráněni z tem noty a přeneseni do království Ježíše Krista. To je radostná zvěst. Zpověď je obnovením radosti ze křtu. „ Večer se uhostí pláč, a ráno všechno plesá " (Z 30,6). Ve zpovědi dochází k průlomu k jistotě. V čem to spočívá, že je pro nás snazší vyznat hříchy Bohu než bra­ trovi? Bůh je svátý a bezhříšný, je spravedlivý soudce zlých a nepřítel každé neposlušnosti. Bratr je hříšný stejně jako já, z vlastní zkušenosti zná tem notu utajovaného hří­ chu. Nemělo by být proto lehčí nalézt cestu k bratrovi než k svátému Bohu? Pokud je tom u jinak, měli bychom se ptát, zda jsm e se při vyznání hříchů Bohu neobelhávali, zda jsm e spíše nevyznávali hříchy sami sobě a pak si je sami neodpustili. Když opakovaně padáme, nejsme v křes­ ťanské poslušnosti tak bezmocní právě proto, že odpouští­ me sami sobě a nežijeme z pravého odpuštění hříchů? Když sami sobě odpouštíme, nikdy nás to nepřinutí odvrá­ tit se od hříchu. To může způsobit jen Boží slovo, které soudí a dává milost. Kdo nám s jistotou řekne, že si hříchy neodpouštíme sami, ale že je odpouští živý Bůh? Tuto jistotu v nás vytváří Bůh prostřednictvím bratra. Bratr ničí kruh sebeklamu. Ten, kdo vyzná hřích bratrovi, ví, že už tu není jen sám se sebou, ale v druhém člověku zakouší Boží přítomnost. Pokud jsem při vyznání hříchů jenom sám se sebou, vše zůstává v temnotě, při vyznání bratrovi musí hřích na denní světlo. Jelikož se však jednou hřích musí dostat na světlo, je lepší, když k tomu dojde dnes mezi mnou a bratrem než ve světle posledního soudu na /81/

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

konci dějin. To, že můžeme své hříchy vyznat bratrovi, je milost. Ušetří nás to hrůz posledního soudu. B ratr mi byl dán proto, abych se již zde ujistil o Boží přítomnosti v jeho soudu a milosti. Tak jako se při vyznání hříchů před brat­ rem odmítám oddávat sebeklamu, stává se pro mě příslib odpuštění jistotou, když jej pronáší bratr z Božího pově­ ření a v Božím jm énu. Abychom si byli jisti Božím odpuš­ těním, daroval nám Bůh bratrskou zpověď. Kvůli této jistotě ovšem jde ve zpovědi o vyznání konkrétních hříchů. Všeobecným vyznáním hříchů pěstu­ jem e v lidech pouze sebeospravedlňování. To, že je lidská přirozenost úplně ztracená a zkažená, zakouším ve svém vyznání konkrétních hříchů, pokud jsem však takovou zku­ šenost vůbec učinil. Správnou přípravou ke zpovědi tudíž bude zkouška všemi deseti přikázáními. Mohlo by se jinak stát, že bych se i při bratrské zpovědi choval jako pokrytec a veškerá útěcha by mi zůstala vzdálená. Ježíš se stýkal s lidmi, jejichž hříchy byly zřejmé, s celníky a nevěstkami. Ti věděli, k čemu potřebují odpuštění, a přijímali je jako odpuštění svých konkrétních hříchů. Ježíš se zeptal slepé­ ho Bartimaia: „Co chceš, abych pro tebe učinil?" Před zpovědí m usím e znát jasn o u odpověď na tuto otázku. I nám se při zpovědi odpuštějí konkrétní hříchy, které vy­ jdou na světlo, a právě tak jsou nám odpouštěny všechny naše hříchy, ty, které poznáme, i ty, které jsm e nepoznali. Znamená to, že bratrská zpověď je Božím zákonem? Zpověď není žádný zákon, je to nabídka Boží pomoci hříš­ níkovi. Je možné, že se někdo dostane i bez bratrské zpo­ vědi prostřednictvím Boží milosti k jistotě, novému životu, kříži a obecenství. Někdo možná nikdy nepocítí pochyb­ nosti o odpuštění a svém vyznání hříchů a bude se dom ní­ vat, že mu všechno bude darované v soukromé zpovědi před Bohem. Zmiňuji to kvůli těm, kdo se v sobě nevy­ / 82 /

Zpověď a večeře Páně

znají. I Luther patřil k těm, kteří si nedokázali představit křesťanský život bez bratrské zpovědi. Ve svém Velkém katechismu napsal: „Proto, když vás vyzývám ke zpovědi, vyzývám vás k tomu, abyste byli křesťany. “ Těm, kteří navzdory všem u hledání a úsilí nem ohou najít radost z obecenství, kříže, nového života a jistoty, je třeba ukázat Boží nabídku, která spočívá v bratrské zpovědi. Zpověď patří ke svobodě křesťana. Ale kdo, aniž by si tím způsobil újmu, odmítne pomoc, kterou mu Bůh nabídl a kterou Bůh považoval za tak nutnou? Komu se máme zpovídat? Podle K ristova zaslíbení se každý křesťanský bratr může stát zpovědníkem. Ale bude nám rozumět? Nenachází se ve svém křesťanském životě tak vysoko nad námi, že by se kvůli neporozumění mohl odvrátit od našeho osobního hříchu? Ten, kdo žije pod Ježíšovým křížem, kdo v Ježíšově kříži rozpoznal nejhlub­ ší bezbožnost všech lidí a vlastního srdce, tomu již není žádný hřích cizí. Ten, kdo se jednou zděsil hrůzy vlastního hříchu, kterým přitloukl Ježíše na kříž, už se nezděsí ani toho nejtěžšího bratrova hříchu. Takový člověk poznal lid­ ské srdce z Kristova kříže. Ví, že je úplně ztracené v hříchu a slabosti, že je zmatené na stezkách hříchu. Rovněž tak ví, že je v m ilosti a slitování přijímané. Pouze bratr pod křížem může vyslechnout moji zpověď. Zpovědníkem jej nečiní životní zkušenosti, ale zkušenost kříže. I ten nej­ zkušenější znalec lidí ví o lidském srdci nekonečně méně než nejprostší křesťan, který žije pod křížem Ježíše Krista. Ani největší psychologický vhled, talent a zkušenosti ne­ chápe, co je to hřích. Ví o ubohosti, slabosti a selhání, ale nezná lidskou bezbožnost. A proto neví, že člověk hyne kvůli svému hříchu a že může být zachráněný pouze od­ puštěním. Tohle ví jenom křesťan. Před psychologem m o­ hu být je n nemocný, před křesťanským bratrem smím být / 83 /

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

hříšníkem. Psycholog může zkoumat mé srdce, ale přesto nenalezne ten nejhlubší důvod, který zná křesťanský bratr: Zde přichází hříšník, jako jsem já, bezbožník, který se chce zpovídat a touží po Božím odpuštění. Psycholog na mě hledí, jako by Bůh nebyl, bratr mě spatřuje před soudícím a milosrdným Bohem v kříži Ježíše Krista. Když jsme tak ubozí a neschopní se vyzpovídat, není to způsobené nedo­ statkem znalostí z psychologie, ale nedostatkem lásky k ukřižovanému Ježíši Kristu. Ve skutečném každodenním styku s Kristovým křížem ztrácí křesťan ducha odsuzování a slabošského přezírání a přijímá ducha vážnosti a Boží lásky. Smrt hříšníka před Bohem a život ze smrti prostřed­ nictvím milosti se pro něj stává každodenní skutečností. Tak miluje bratra slitovnou Boží láskou, která vede skrze smrt hříšníka k životu Božího dítěte. Kdo tedy může vy­ slechnout naši zpověď? Ten, kdo sám žije pod křížem. Tam, kde je živé slovo o Ukřižovaném, tam je také bratrská zpověď. Křesťanské obecenství, kde se zpovídá, se musí chrá­ nit přede dvěma nebezpečími. První se týká zpovědníka. Není dobré, když je pro všechny zpovědníkem pouze jeden bratr. Jedinec bude až příliš snadno přetížený, zpověď se pro něj stane pouze prázdným úkonem a dojde tak k ne­ zdravému zneužití zpovědi k získání duchovní nadvlády nad dušemi. Aby se předešlo tomuto děsivému nebezpečí, měl by se vyslechnutí zpovědi střežit každý, kdo se sám nezpovídá. Jen ti, kdo se pokořili, mohou vyslechnout bra­ trovu zpověď, aniž by tím způsobili nějakou újmu. Druhé nebezpečí se týká bratra, který se zpovídá. Kvůli spáse své duše by se měl vyvarovat toho, aby se zpověď pro něj stala zbožným skutkem. Potom by se totiž stala tím nejhorším, nej šerednějším, nej strašlivějším, nejnecudnějším obnaže­ ním a smyslným tlachem. Zpověď jako zbožný skutek je / 84 /

Zpověď a večeře Páně

výmyslem ďábla. Do propasti zpovědi se smíme odvážit, jen když ji přijmeme jako nabídku Boží milosti a odpuš­ tění. Zpověď jako skutek znamená duchovní smrt, zpověď jako zaslíbení znamená život. Jediným důvodem a cílem zpovědi je odpuštění hříchů. Stejně jako je zpověď uzavřeným jednáním ve jm énu Ježíše Krista a vykonává se v obecenství tak často, jak se vyžaduje, tak slouží zpověď křesťanském u obecenství pře­ devším k přípravě na společnou večeři Páně. Křesťané chtějí přijímat tělo a krev Ježíše Krista jako smíření s Bo­ hem i lidmi. Tak zní K ristův příkaz, že k oltáři nesmí při­ stoupit ten, jehož srdce by nebylo usmířené s bratrem. Pokud tento příkaz platí pro každou bohoslužbu, dokonce i pro každou modlitbu, pak tedy ještě mnohem více pro účast na svátosti! Den před společnou večeří Páně se bratří z křesťanského obecenství shromáždí a vzájemně se požá­ dají o odpuštění za bezpráví, kterého se dopustili. Kdo se bojí tohoto přístupu k bratrovi, nemá právo přistoupit ke stolu Páně. Je třeba odložit veškerý hněv, spor, závist, pomluvy a nebratrské jednání, když bratří chtějí společně přijímat Boží milost ve svátosti. Odprošení bratra však ještě není zpověď, jedině ta je výlučným Ježíšovým pří­ kazem. Příprava na večeři Páně u jednotlivce vyvolává také touhu po plné jistotě odpuštění konkrétních hříchů, které ho sužují a trýzní a které zná jenom Bůh. Tomuto požadavku se zvěstuje nabídka bratrské zpovědi a rozhře­ šení. Kde se objevil strach a nouze kvůli vlastnímu hříchu, kde se hledá jistota odpuštění, tam zní v Ježíšově jm énu pozvání k bratrské zpovědi. To, co Ježíšovi vyčítali jako rouhání se Bohu, totiž odpouštění hříchů, se děje v křes­ ťanském obecenství v síle přítomnosti Ježíše Krista. Jeden odpouští druhému ve jménu Ježíše a trojjediného Boha všechny hříchy a andělé v nebi se radují z hříšníka, který / 85 /

D. Bonhoeffer: Život v obecenství

se obrátil. Tak má být doba přípravy na večeři Páně napl­ něna bratrským napomínáním, útěchou, modlitbou, bázní a radostí. Den večeře Páně je pro křesťanské obecenství dnem radosti. Sbor v srdci smířený s Bohem a bratry přijímá milost těla a krve Ježíše Krista a v ní odpuštění, nový život a blaženost. Je mu darované nové obecenství s Bohem a lidmi. Společenství večeře Páně je naplněním křesťan­ ského obecenství. Jako jsou členové sboru sjednoceni v tě­ le a krvi u stolu Páně, tak budou sjednoceni na věčnosti. To je cíl obecenství. Zde je radost z K rista a jeho církve úplná. Společný život křesťanů pod slovem došel ve svá­ tosti svého naplnění.

/ 86 /

O bsah : Společenství

...3

Den v obecenství

...22

Den o samotě

...50

Služba

...61

Zpověď a Večeře Páně

...77

ŽIVOT V OBECENSTVÍ Vydal N ávrat domů jako svou 246. publikaci. Původně vydáno jak o Gemeinsames Leben Přeloženo a vydáno se svolením : G utersloher V erlagshaus, Verlagsgruppe Random House GmbH Autor: D ietrich Bonhoeffer Překlad: Pavel Stička Odpovědný redaktor: M iroslav Hora Redakce: Ludm ila H allerová Grafická úprava, sazba, výroba: Petr Plaňanský Obálka: Sendy Fiala Tisk: PB tisk, Příbram N ávrat domů Plzeňská 166, 150 00 Praha 1 navrat@ navrat.cz w w w .navrat.cz

Život v obecenství Práce, která vznikla v období autorova p ůsobení ve vedení kazatelského sem ináře něm ecké Vyznávající církve v Pom ořansku, rozvíjí několik základních a podstatných m yšlenek o křesťanském obecenství: lř co znam ená život ve vzájem ném bratrském obecenství, * čím by se mělo každodenní obecenství věřících řídit, * proč je důležité prožívat obecenství s Bohem v osam ění, * jak se obecenství naplňuje skrze službu druhým , * proč je pro obecenství důležitá zpověď a společenství u Večeře Páně. Dietrich Bonhoeffer se narodil 4. ú n o ra 1906 ve Vratislavi jako nejm ladší syn z osmi dětí profesora psychiatrie Karla Bonhoeffera. Po studiích n a gym náziu studuje teologii na w ůrtem berské universitě vT úbingen, později v Berlíně. R. 1927 byl n a berlínské universitě pro­ mován. Po působení v něm eckém sboru v B arceloně (1928), habilitaci na berlínské universitě (1930) a roce stráveném na U nion Theological Sem inary v New Yorku začíná přednášet na berlínské universitě (1931). Na jaře 1935 se Bonhoeffer stává ředitelem kazatelského sem ináře v Pom ořansku, založeného Vyznávající církví. Právě v tom to období vzniká jeho spisek Život v obecenství. Školu vedl až do jejího nuceného zavření (1937). Ve stejné době také krátce působí i v Londýně. R. 1939 se Bonhoeffer přidal k něm eckém u h n u tí odporu a v souladu s tím to ro zhodnutím souhlasil, že bude pracovat pro nacistickou kontrašpionáž. Stává se jakýmsi „dvojitým agentem ". Intenzivně se za­ pojil do hnutí, jehož cílem bylo zabít H itlera a uskutečnit státní převrat. Po vyzrazení h n u tí odporu byl B onhoeffer spolu s ostatním i spiklenci zatčen gestapem. Dne 7. ún o ra 1945 byl s řadou jiných vězňů odvezen do koncentračního tábora v B uchenw aldu. V neděli 8. dubna 1945 vykonal Bonhoeffer na přán í spoluvězňů krátkou pobožnost, ihned po ní byl povolán k dalším u transportu. Dne 9. dubna 1945 zasedal na zvláštní H itlerův rozkaz stanný soud, který odsoudil k sm rti Canarise a další účastníky h n u tí odporu, a nakonec i Bonhoeffera. Podle dochovaného svědectví táborového lékaře šel B onhoeffer na popraviště po vroucí modlitbě klidně a statečně. Poslední slova, která vyřkl, když ho odváděli k soudu, zněla: „N uže toto je konec, ale pro m n e je to - počátek. “