Gen 32,23−33
Jákob/Izrael 1. První čtení: Lk 22.39−46 Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci ho následovali. Když došel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste neupadli do pokuše− ní.“ Pak se od nich vzdálil cyby kamenem dohodil, klekl a modlil se: „Otče, chceš−li odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli. Řekl jim: Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. 2. Píseň č. 232: Můj Bůh je síla moje 3. Modlitba 4. Základní text: Gen 32,23−33 (22−32) 5. Kázání Milost vám a pokoj od Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Základní text pro naše uvažování je zapsán v první knize Mojžíšově v 32 kapitole, ve verších 23 až 33, podle ekumenické bible. Podle kralické bible jsou to verše 22 až 32 téže kapitoly: A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a pře− brodil se pře potok Jabok. Vzal je a převedl přes řeku; převedl také, co měl. A zů− stal Jákob sám. Tu s ním kdosi zápolil dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Já− koba nepřemůže, poranil mu kyčelní kloub, takže se mu vykloubil, když s ním zápolil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka!“ Ale Jákob odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se, jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu mu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zá− pasí Bůh), neboť jsi zápasil knížecky s Bohem i s lidmi a obstáls.“ I žádalů ho Já− kob: Oznam mi přece svoje jméno.“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na moje jmé− no?“ A požehnal mu tam. Jákob pak pojmenoval to místo Peníel (to je Tvář Boží), nebť řekl: „Viděl jsem Boha tváří tvář a zůstal jsem naživu.“ Vzešlo mu slunce, když minul Penúel, ale byl chromý v kyčli. Synové Izraelovi nejedí až podnes šla− chu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu. Jákob se po dvacetiletém exilu vrací domů. Když odcházel od matky a otce ne− byla to touha poznat cizí kraje, ani snaha zabezpečit si lepší živobytí, co ho pudi− lo pryč. Byl to především strach. Strach z bratra−dvojčete, který mu vážně usilo− val o život. Gn 27,41: I zanevřel Ezau na Jákoba ... A řekl sám sobě: ‘Mému otci 1
se blíží dny truchlení’; zabiji svého bratra Jákoba. Že to nebyla ze strany Ezaua planá hrozba, o tom svědčí reakce Rebeky – matky obou dvojčat, která jistě své syny dobře znala. Okamžitě podává zprávu o blížící se hrozbě Jákobovi – synovi, kterému stranila a kterého si zamilovala víc než Ezaua. Podle slov Gen 25,28: Izák miloval Ezaua, ...kdežto Rebeka milovala Jákoba, a pod na první pohled ne− vinnou záminkou, že si Jákob vyhledá nevěstu z ‘pravověrných’ u jejího bratra Lábana, záminkou na kterou skočí i Izák, posílá Jákoba pryč z domu. Jak Rebeka a jistě i Jákob doufají, bude to na krátkou dobu, protože Rebeka Jákobovi říká: Gn 27,44.45: Zůstaneš u něho nějaký čas, dokud rozhořčení tvého bratra nepomi− ne... pak pošlu pro tebe a vezmu tě odtamtud. Tedy zpruvu krátkodobě míněná schovávačka a náhlý útěk se mění ve dvaceti− leté vyhnanství. Díky své podnikavosti, pracovitosti a začasté spíše lstivosti se Já− kob domáhá slušného majetku, takže již není pouhým vandrákem nebo sluhou v domě Lábanově, kam se uchýlil, ale někdo s kým se musí počítat jako se sobě rovným. Jákob je pro dnešní dobu prototypem úspěšného podnikatele. Hledá mezery a mistrně využívá slabosti svých soupeřů. Obchoduje se vším co mu přijde pod ruku. Ať je to prvorozenství nebo ovce. Nerozlišuje mezi profánním a sakrálním. Jde mu o zisk a pro ten je rozhodnut udělat téměř cokoliv. Možná by v dnešní do− bě slavil úspěchy. Doba orientovaná na profit vyžaduje takový přístup jaký měl Jákob. My už jen těžko dovedeme myslet v jiných kategiriích než které po nás vy− žaduje okolí. Kategorie jako solidarita a soucit jsou pro nás přístupné pouze teh− dy pokud se dají odepsat z daní. Oběť musíme zavřít za brány kostelů, modliteben či specializovaných ústavů, protože se jednoduše nenosí a vyšla z módy. Budili bychom pouze nelibost její prezentací. Dnes je svět plný Jákobů a my v něm chce− me přežít a to znamená se přizpůsobit a myslet v symbolech, které nám nutí eko− nomika. Tedy nejenom, že jsme ve vleku společnosti co se týčemovitých a nemo− vitých statků v našeich soukromých životech. Jákobovské počty používáme i v církvi. Máme tabulky i grafy snad již i na vanutí Ducha svatého. Mám ale oba− vy, že on se jimi příliš neřídí. Po dvacetiletém vzájemném přetahování mezi Lábanem a Jákobem, kdo koho nakonec přelstí se začalo ukazovat, že Jákob má přece jenom navrch a on začal pociťovat, že se pro něj opět půda stává velmi horkou. Synové Lábanovi si začali uvědomovat, že je Jákob systematicky připravuje o jejich dědictví. V tu dobu ale naštěstí promlouvá k Jákobovi Hospodin. Gn 31,3: Navrať se do země svých otců a do svého rodiště; já budu s tebou. Není to jeho matka, kdo ho zve zpátky, ostat− ně v té době již patrně mrtvá. Je to Bůh, který se mu kdysi před dvaceti lety zje− vil na počátku jeho putování k Lábanovi. K Jákobovi, muži bez skrupulí, muži, který nemá problémy podvádět ve vlast− ní rodině, muži, kterého bychom ztěží mohli označit jako duchovně založeného, promlouvá Hospodin. Hospodin nepromlouvá k ošizenému a oklamanému. Ať to byl Izák, Ezau nebo Lában. Promlouvá opětovně k tomu, který je napálil a těžil 2
z toho. Z toho vysvítá několik skutečností. Jednak nemůžeme Hospodinu přede− pisovat s kým má mluvit a s kým nikoliv, byť by se nám to zdálo sebejasnější. Hospodin sám svrchovaně rozhoduje koho pozvedne a koho nikoliv. Druhá nemé− ně důležitá věc je, že nemůžeme nikdy soudit druhé lidi podle toho jak se nám je− ví. Jsme povinni je přijímat s vědomím, že možná právě k nim či skrze ně pro− mlouvá Hospodin a oni na jeho hlas zareagují tak, jak to udělal Jákob. Jákob si po Boží výzvě spočítal, že maximum toho co mohl získat získal a že nyní by mohl jenom ztratit. Sebral se i s rodinou a majetkem a vypařil se jako pá− ra nad hrncem. Lában si to nenchal líbit a začal honilt Jákoba. A protože v tehdejší době nebyl kapitál tak mobilní jako dnes a vytunelovat cizí podnik byla i slušná fyzická ná− maha, snadno jej dohonil. Po jistém dohadování spolu uzavírají – jako rozumní podnikatelé –, vědomi si toho, že by mohli pouze tratit válečným konfliktem, pakt o neútočení, ke kterému si za svědka povolávají Hospodina. Tím si Jákob strate− gicky kryje záda u vědomí značné nejistoty, která je před ním. Hospodin ho sice vyzval na cestu se zaslíbením pomoci, ale Ezau je Ezau a poslední vzpomínky z před dvaceti let jsou stále živé. Připravuje se na setkání se svým bratrem více než důkladně a poctivě. Vysílá zvědy, kteří mu záhy sdělí že jeho bratr se rychle blíží se čtyřmisty muži. Jasný signál pro nechybujícího Jákoba, že Ezau je jde pobít. Proč by jinak přicházel s ta− kovou přesilou na sice bohatou nicméně vojensky nezajištěnou karavanu. Jákob ale tady, možná poprvé ve svém životě skutečně začíná počítat s Hospodinem. Jednak se dovolává jeho zaslíbení. Gn 32,13: Ty jsi přece řekl: ‘Určitě se posta− rám o tvé dobro a tvé potomstvo rozmnožím jako mořský písek.’ a jednak, pro nás možná důležitější signál – Jákob neutíká. Doposud všechny nepříjemné situace v životě Jákob řešil tím, že se zdekoval. Ať to bylo ve chvílích ohrožení života ne− bo ve chvíli ohrožení majetku. Nyní zůstává stát nebezpečí čelem pouze s Hos− podinovým zaslíbením v ruce. Přesto si neodpustí, aby neučinil ještě podle svého soudu ‘nezbytná’ opatření. Bere celý svůj majetek, který nashromáždil za dvacetileté podnikání – celý svůj zisk a profit a rozděluje jej do menších položek. Nezapře v sobě podnikatele. Jed− nak tím významně snižuje riziko bankrotu celého podiku a jednak působí silně psychologicky na svého bratra. Doufá, že vybije jeho hněv naněkolikrát pouze na majetku a nezbude mu již energie na vlastní pronásledování a zničení Jákoba. Anebo – druhá možnost – přijme tuto oběť jako dostatečnou úlitbu za jeho před− chozí provinění. S tímto vědomím ale zůstává stále Jákob čelem, hotov přijmout osud z Božích a Ezauových rukou, zde se cosi v Jákobovi láme. V této chvíli – poslední noci před setkáním s Ezauem dochází k významnému zlomu v osudu Jákoba a potažmo celého Izraele. Již to, čím tento dramatický děj začíná je zvláštní. Jákob nemůže usnout a vů− bec nemá pomyšlení na spánek. Noc je pro něj daleko víc než pohým obdobím 3
odpočinku a regenerace sil. V noci je ukryto daleko větší nebezpečí než za dne. Nepřítel, kterého Jákob nevidí může nepozorován proniknout až k němu a snad− no jej ohrozit na životě. Tak jako jeho děd Abrahám ztrestal spolčení králů, kteří unesli jeho synovce Lota. Abraham tenkrát během noci přepadl jejich tábor, všechny je pobil a Lota vysvobodil. Dnes se ale Jákob cítí být spíše na straně oněch králů, než na straně svého děda, cítí se silně ohrožen. Je ale zvláštní, že budí uprostřed noci celou rodinu – to poslední co mu ještě zbylo, vyhledává brod a převádí je na druhou stranu. Potom ještě nepochopitelně− ji se vrací na břeh odkud vyšel. Není to tedy především myšlenka na konkrétního nepřítele, která mu nedá spát, nýbrž myšlenka na nadcházející rozuzlení krize, krize, která se táhne celým jeho životem. Před vidinou nepřítele by totiž těžko dělal tak nesmyslný krok, že by vy− dával všanc svou rodinu a upíral by jí přirozenou ochranu vodního živlu. Rodinu, kterou miloval víc než sám sebe, což je patrné z toho, že když se konečně posléze setkává s Ezauem jde první – vydává sám sebe – a teprve dlouho za ním jde jeho rodina. Namísto toho, aby Jabok využil strategicky jako ochranu, staví si ho za zá− da a odřezává si možnost ústupu. Zabuchuje si zadní vrátka. V tomto aktu přechodu potoku Jabok musíme tedy spatřovat jiný rozměr než pouhé překonání vodní překážky. Toto přejití má podobné rysy jako jiná přejití vodních živlů ve Staré smlouvě a to přechod Rudého moře při útěku Izraelitů z Egypta a přechod Jordánu při vstupu do zaslíbené země. I zde se totiž jedná pře− devším o duchovní zkušenost o akt náboženského charakteru. Přechod z jedné skutečnosti do jiné. V Jákobově případě od sebezajištěnosti do prostoru Hospodi− nova zaslíbení. Tato noc je nocí rozhodující a Jákob si to uvědomuje. Chce být sám. A ví, že Hospodin k němu promlouval právě během krizí a v noci. Tak jako v Bét−el při útěku před dvaceti lety a jako při odchodu od Lábana. (Gn 28.10−22 a Gn 31.10−13) Očekává, že Hospodin opět promluví a Jákob se k tomu přichystal. V přechodu Jaboku lze proto spatřovat z jeho strany radikální oddělení se od minulého života, kdy si všechno zajišťoval sám, do reality zajištěné pouze Hospo− dinem. Jákob tímto přechodem uzavírá zadní vrátka a znemožňuje si použití pří− padné ústupové cesty. Jeho jednání již není chladným kalkulem, ale krokem víry. Je ještě jeden přechod vodního živlu, který chci obzvlášť zmínit a který bych chtěl abyste podrželi ve svých myslích, zatímco budeme hovořit o Jákobově zá− pase. Tento přechod zmiňuje apoštol Jan na začátku osmnácté kapitoly svého evangelia. Tento přechod odděluje modlitbu v Getsemanské zahradě od zatčení Ježíšova. Tento příběh jsme si připomněli v Lukášově podání v našem prvním čte− ní. Není to pouze formální podobnost přechodů potoku Jabok a potoku Cedron u Getsemanské zahrady. Jedná se o hlubší smysl a rozměr a vysvítá, že Jákobův zápas má mnohé rysy kristovské a porozuměním nebo lépe vhledem do tohoto zá− pasu odkryjeme to, čím procházel Kristus. Ale tyto zápasy se neodehrály pouze kdesi a kdysi. Nejsou to zápasy dvou vyjímečných jedinců v dějinách. Do tohoto zápasu je postavena i Církev jako Kristovo tělo. Je tedy tento zápas pro nás aktuál− 4
ní nejen tím co nám v něm bylo vydobyto, tím co nám ukázal ale také tím, že stá− le probíhá, tak jako probíhal v Jákobově životě, a jsme to my, kteří můžeme být a jsme jeho aktéry. Připomeňme si situaci tohoto jákobovsko−kristovského zápasu. Noc – doba vr− cholných mystických zážitků a setkání. Na co však slyšeli Jákob i Kristus. To, na co my už neslyšíme a čím už dávno nežijeme. Mystika a exercície – duchovní cvi− čení patří podle našich měřítek pouze do haraburdí středověku, či pokud k sou− časnosti, tak k „pochybným“ praktikám východních a tedy pohanských nábožen− ství. Není již prostor pro soustředění a meditace, protože nadvláda rozumu nad všemi oblastmi života vytlačila chvíle ztišení a přemítání. Rozum se pro nás stal jaksi samozřejmě poslední instancí, podle které vše posoudíme. Ale otázkou je, zda−li se nám do tohoto schématu vejde ještě Bůh. Jesli mu dáme vůbec nějaký prostor. A pokud ano, není to pouze pod přísnou kuratelou našeho intelektu? Aby− chom si ale dobře rozuměli, nechci nijak potlačovat roli rozumu v našem životě, kterou považuji za velmi důležitou a nosnou. Je velmi mnoho věcí, které musíme kriticky zkoumat a prověřovat a to od každodenních banalit po osudová rozhod− nutí. Táži se ale jina: Je pro nás ještě vůbec možné najít místo, ve kterém by Bůh pro nás byl svrchovaným vládcem a ničím a nikým neomezeným Pánem? Tako− vým, který dlí nad našimi rozumovými kritérii? Takový Bůh nám není příliš sym− patický, protože ho nemůžeme vtěsnat do našich schémat a pouček. Dostáváme se najednou do prostoru, který neovládáme a který nekontrolujeme. Náš rozum tam už nestačí. Do prostoru, který je pod kontrolou někoho jiného. Přesto v něm ne− jsme a nemůžeme zůstat pasivní. Jákobův příběh je toho výmluvným svědectvím. Pro Jákoba jakožto pro nás se Boží zásah v danné chvíli jeví eufeministicky řeče− no podivný. Nejenom, že jeho způsobu jednání nerozumíme. Jeho konání se pří− mo logice vymyká. Jak jinak prezentovat to, že Bůh Jákoba zve a vzápětí jej pře− padá. Tma bystří smysly a přináší vrcholné soustředění. Noc není pouze dobou odpočinku pro spravedlivé a příkrovem pro nekalosti pro nespravedlivé. To je pouze plochý přízemní rozměr. Noc je také prostorem pro zvláštní setkání s Hos− podinem. Dalším důležitým momentem je samota. Skoro by se chtělo vykřiknout: Ne! Jsme přece lidé provázaní ve společenství a dozajista platí pavlovské: Neste bře− mena jedni druhých! (Gal 6,2) a Kristovo: Vždyť mé břemeno netlačí a jho netíží! (Mt 11,30) Kde je zde tedy místo pro osamocený tvrdý a nesmlouvavý zápas. Ježíš i Jákob jsou ve vrcholném okamžiku zápasu sami. Nikdo jim nepomáhá a ni− kdo je nepovzbuzuje. Celá váha zápasu je na jejich bedrech a nikdo ji z nich ne− sejme. Samota je stěžejní pro jejich, potažmo náš zápas. Není zápas Jákoba a Krista pouze jakousi výjimkou, která se na nás ani nemůže vztahovat? Troufám si říci, že nikoliv. Jedná se totiž o zápas vpravdě existenciální. Výjimečný ve smyslu jeho kvality, o zápas, který byť v různé formě musí vybojovat každý člo− věk, když se setkává s Hospodinem. Je to prostor, kde každý z nás musí stanout sám, kde nikdo za nás nic již neudělá, byť by se snažil sebevíc a kde se za nikoho 5
neschováme. Je to Hospodinův soud. Ten soud je totiž každé skutečné setkání s Bohem a toto setkání není žádný med. Tak jak o tom svědčí osudy Mojžíše, Abrahama a vposledku i Ježíše. Jákob i Kristus zápasí tiše, s bolestí a zápasí s Hospodinem. Pohleďme na vlastní Jákobův zápas. Jákob, v očekávání nejisté budoucnosti se konečně chápe Hospodina. Udělal krok víry přechodu přes potok Jábok. Vyčkává, zda−li k němu opět promluví Hospodin. Minimálně již podvakráte s ním v noci hovořil a Jákob tedy má s Božím slovem svou zkušenost − ví jak to vypadá. Je ner− vózní před setkáním s Ezauem, ale asi již ne tolik před setkáním s Hospodinem. Vždyť ho přeci téměř důvěrně zná – z vyprávění svých předků a navíc i z osobní zkušenosti. Ale co to! ‘Kdosi’ Jákoba náhle přepadá! Zápasí s ním natolik opra− vdově, že mu vykloubí kyčelní kloub. Představme si sílu, která toto umí způsobit a bolest, která prochází celým tělem a paralyzuje jakýkoliv pohyb? To rozhodně není nezávazné pošťuchování. A Jákob se stále nevzdává. Drží se útočníka jako klíště. Zápas netrval pár minut a mezi jednotlivými koly nebyly přestávky a ani možnost se občerstvit. Ten zápas jistě trval několik hodin. Ale i kdyby pár minut, kdo z nás by ho byl schopen absolvovat? Jákob sám identifikuje nepřítele jako Hospodina. Toho Hospodina, který jej vy− zval na cestu, Toho Hospodina, který mu zaslíbil svou pomoc v době nouze. A teď namísto povzbuzení se dostává Jákobovi bolestné lekce. Více než zvláštní obraz Hospodina. Z tohoto příběhu je patrné, že Boha nelze nikdy omezit, o tom jsem se zmínil již dříve. Ale tato „neomezenost“ Boží, tato všeobsáhlost může jít tak daleko, že se nám začne jevit Bůh jako nepřítel, jako ten, kdo nás zraňuje, ten, kdo nám usiluje o život. Vždyť co jiného je Jákobův zápas. A Bůh se může jevit tako− výn i dnes. Jak jinak si mohli představit Boha židé na jejich cestě do plynových komor? Šoa, hekatomby mrtvých, dokonale vymazaných, protože nepřežil do− konce nikdo, kdo by si mrtvé alespoň zapamatoval. Jedinou nadějí je, že si je za− pamatoval alespoň jejich stvořitel. Jak se jevil Bůh těmto lidem? Bůh na sebe mů− že vzít podobu nepřítele. Jákoba však nelze jen tak přemoci. I když je to Bůh, kdo proti němu stojí, ne− vzdává to. Urputně bojuje zdánlivě předem prohraný zápas. A to je asi to, oč tu běží. Stejně tak jako jiný těžce zkoušený muž – Jób. Jób kveruluje, reptá, vyčítá, rouhá se – a tedy promlouvá k Bohu. A Bůh to přijímá a mluví s ním a nikoliv s jeho „spravedlivými“ přáteli. S Hospodinem lze zápasit, lze s ním nesouhlasit a můžeme mu i vyčítat, ale je nutné s ním zůstat ve spojení. Přečtu vám dva krátké chasidské příběhy, tak jak je zaznamenal nositel Nobe− lovy ceny míru Elie Wiesel. První je ze života rabiho Barucha z Mezibože: Vnuk rabi Barucha Jechiel vběhl s pláčem do pokoje. − Jechieli, Jechieli, proč pláčeš? − Kamarád podvádí, to se nemá dědečku, kamarád nemá podvádět! − Ale co ti ten kamarád udělal? − Hráli jsme si na schovávanou. Já jsem se schoval tak dobře, že mě nemohl na− 6
jít. A on si přestal hrát a už mě nehledal. Rozumíš tomu, dědo? Já jsem se scho− val a on mě nehledal. To se nedělá! Rabi Baruch pocítil dojetí, začal hladit chlapce po hlavě a z očí mu tekly slzy. − Bůh také, Jechieli, šeptal. Bůh je také nešťastný. Skrývá se a člověk ho nehle− dá. Chápeš to, můj malý Jechieli? Bůh se skrývá a člověk si ani nedává práci ho hledat. Jiný příběh, tentokrát Mošeho Lejba ze Sasova: Jeho sousedovi umřelo po sobě více dětí v útlém věku. Jejich matka si vylila srdce před rabiho ženou: − Jaký je to Bůh, ten Bůh Izraele? Je krutý, ne milosrdný. Bere to, co dá. − Takhle nesmíš mluvit, napomenula ji rabiho žena, cesty nebe jsou nevyzpyta− telné, člověk se musí učit přijímat svůj osud. V tu chvíli se objevil na prahu Moše Lejb a řekl nešťastné matce: − A já ti, ženo, říkám že člověk to nemá přijímat, nemá se podrobovat. Radím ti volat, křičet protestovat, žádat o spravedlnost, rozumíš mi, ženo? Člověk to nesmí přijímat. Tolik chasidská moudrost. V našem příběhu vzchází jitřenka a útočník žádá Jákoba, poté co jej již boles− tivě ranil, o to, aby jej pustil. Je Hospodin natolik slabý, že musí žádat Jákoba o uvolnění ze stisku a to i poté co jej znemohoucnil? Snad v tom můžeme ucítit náznak učení chasidských mistrů, kteří přisuzovali velkou moc postoji člověka vůči druhým lidem a především vůči Bohu. Dokonce takovou moc, že mohla uspíšit příchod mesiáše, ne−li jej přímo vyvolat. Svým způsobem jakoby Bůh byl skutečně závislý na svém stvoření. Závislý ve smyslu, že s ním počítá, že s ním aktivně žije, že jej nenechává napospas sama sobě i přes velké utrpení a vyhnan− ství, které v dějinách musel židovský národ projít. Snad v tomto smyslu je Hos− podin slabý, protože má zájem o Jákoba a aktivně se projevuje v jeho životě. Tato slabost ale neznamená nemohoucnost, či podřízenost Jákobovi. Ze strany Boha se především jednalo o zkoušku vytrvalosti, o to, zda Jákob ve svém roz− hodnutí nepoleví a obstojí až do konce. A ukázalo se, že skutečně obstál. Jákob už přinejmenším tuší s kým má tu čest. A chápe se jedinečné šance. Stůj co stůj si musí vydobýt požehnání. Najednou jsou prázdná privilegia která získal kupčením s čočkovou kaší a podvodem na otci. Ví, že jedině teď může získat to, o co tak dlouho usiloval. O přiznání se Hospodina k jeho cestě. Náhle nad ránem dochází k jakési diskusi. Skoro bychom si mohli myslet, že si vzájemně ověřují totožnost, jestli se útočník nespletl, když napadl někoho ve tmě a napadený si zase chtěl vzít nacionále pro zdravotní pojišťovnu. Ale tak tomu ji− stě nebylo. Otázka po jménu měla jiný účel. Víme, že jméno hrálo v orientě vel− mi důležitou a podstatnou roli. I Starý zákon je toho výmluvným svědectvím. Tím, že ‘Neznámý’ vyzývá Jákoba k tomu aby se představil, vlastně chce, aby 7
Jákob vyznal svou vinu. Jákob totiž znamená úskočný a vyslovením svého jména se v této situaci ke své lstivosti přiznává. Nepopírá svou minulost, protože ví, že je před tím, kdo zná pravou skutečnost. Na druhé straně to, že Jákob se ptá na jméno ‘Neznámého’, není známkou to− ho, že by nevěděl s kým zápasí, ale potřebou uchopit a obsáhnout Boha. Staroori− entální představa byla, že ve jménu se skrývá magická moc a jestliže znám jmé− no, to jméno mohu vyslovit, mohu tím do značné míry manipulovat s nositelem tohoto jména. Mohu si Boha potom kdykoliv přivolat ke své potřebě. To ale Bůh neakceptuje. Proto desatero striktně zakazuje zneužívání Hospodinova jména a proto se Bůh představuje Mojžíšovi jménem−nejménem: Jsem, který jsem. Boha nelze zmanipuilovat a vsadit do pouček a schémat. To co Jákob získává tímto zápasem přeshuje rozměry jeho osobnosti, ba dokon− ce jeho rodiny, dotýká se to celého lidského rodu. Tuto noc se totiž zrodil Izrael. Již to není zápas Jákobův, ale zápas Boží. Izrael totiž znamená zápasí Bůh. Zápas, který až doposud vedl Jákob přebírá za něj Hospodin. Bůh se staví s konečnou platností na stranu Jákoba se zaslíbením, že za něj bude zápasit. Toto jméno je však zároveň věčnou připomínkou tohoto Jákobova zápasu. Zápasu knížeckého. Zápasu s Bohem i s lidmi, ve kterém Jákob obstál. Jákob ztratil své jméno, aby ho v Bohu získal. To ale bylo bez vynaložené námahy a oběti nemožné. Jákob byl obdarován ještě další vzácnou skutečností. Směl spatřit Boží tvář – Peníel – a zůstal při tom naživu. Ani Mojžíš nemohl spatřit Boží tvář podle Ex 33,20: Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má−li zůstat na− živu. Jákob tuto navýsost vzácnou zkušenost udělal. Je to známkou toho, že Izrael je skutečně někdo jiný než Jákob, někdo kdo začíná s čistým štítem, ale také ně− kdo, komu je Hospodsinova přítomnost k životu a nikoliv ke smrti. Nyní již Izrael může klidně jít na setkání se svým bratrem Ezauem, a může spatřit jeho tvář, pro− tože nemůže být nic nebezpečnějšího než to, čím právě vítězně prošel. To vítězství je ale dokonáno tím, že Izrael je po zápase zchromlý. Je mu to ne− ustálou připomínkou toho, co tuto noc prožil. Při každém kroku si má na to vzpo− menout. Podstatnější je ale asi naučení, že po setkání s Hospodinem můžeme i zchromnout. To setkání je natolik silné a natolik nebezpečné, že nás nadosmrti poznamená. Nemůžeme vyjít ze zápasu s Bohem nezměněni, nepostiženi. Novo− zákonní termín pro tuto skutečnost je znovuzrození. Tehdy se Bůh dotýká naší osobnosti a to je velmi citlivé. Toto poznamenání nemusí být příjemné, ale jiná cesta k Izraeli nevede. Amen.
6. Píseň č. 264: Náš Pane, zůstaň s námi 7. Závěrečné čtení: Pl 3,1−24 8. Modlitba
8
Hospodine, ty jsi povolal Jákoba, ačkoliv to byl intrikán a podvodník. I my vy− znáváme, že častzo intrikujeme a snažíme se různými podvody získat výhody. Ty jsi k němu promluvil a on tě uposlechl. Vydal se na cestu, na které jsi ho zasko− čil. Dej nám, Pane, odvahu a sílu podržet se tě i v době, kdy se nám nezdáš zrov− na přátelský, ale i v době, kdy tě ztrácíme ze zřetele. Jákob i Kristus vybojovali vítězně svůj zápas. Posil nás v naší slabosti, když ztrácíme naději a víru. Přijmi prosíme prosbu za všechny ty, kteří trpí. Zasáhni svou uzdravující mocí v zemích, kde lidé umírají a kde žijí v nenávisti. Buď pomocí v Turecku a smír− cem v Kosovu. Amen. 9. Závěrečná píseň: č. 280 – Králi věčný, žehnej nám
9
