Životní styl sociálních pracovníků ve vztahu k jejich pomáhající profesi Bc. Vít Lukša

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií

Životní styl sociálních pracovníků ve vztahu k jejich pomáhající profesi Bc. Vít Lukša

Brno 2014

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracoval zcela samostatně a uvedl veškeré zdroje, ze kterých jsem čerpal.

V Brně 27. 11. 2014 ….............…………. Vít Lukša

2

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval Mgr. Mariji Nobilisové za trpělivost, podporu, podnětné a věcné připomínky při zpracovávání této diplomové práce. Také děkuji své manželce za velkou trpělivost a prostor, který mi poskytla při studiu i při psaní této práce. Neméně velký dík patří všem respondentům. Bez jejich ochoty a odvahy by tato práce nikdy nevznikla.

3

Obsah Úvod

7

TEORETICKÁ ČÁST

9

1Vnímání

9

1.1 Vnímání, sebereflexe, reflexe 2 Sociální práce 2.1 Sociální práce s rodinou 3 Sociální pracovník

9 11 12 15

3.1 Jak sociální pracovníci vnímají svou profesi?

15

3.2 Osobnostní a profesní předpoklady sociálního pracovníka

16

4 Stres

19

5 Syndrom vyhoření

22

6 Volný čas

25

6.1 Motivace k volnému času

26

6.2 Funkce volného času

26

7 Volnočasové aktivity

29

7.1 Faktory, které ovlivňují trávení volného času

29

7.2 Rozdělení volnočasových aktivit

30

METODOLOGICKÁ ČÁST

32

8 Cíl práce

32

8.1 Metodologie výzkumu

32

8.2 Kvalitativní výzkum

32

8.3 Metoda sběru dat

33

8.4 Jednotka zkoumání a zjišťování

34

8.5 Operacionalizace

34

8.6 Organizace výzkumu zvládají zátěžové situace?

36

EMPIRICKÁ ČÁST

36

9 Interpretace výsledků

36

9.1 Jak sociální pracovníci vnímají, prožívají a zvládají zátěžové situace?

36

9.1.1 Jaké situace při výkonu své profese považujete za nejnáročnější?

36

9.1.2Co ve Vás tyto situace vyvolávají, co při nich prožíváte?

38 4

9.1.3 Jak si myslíte, že Vaši profesi vnímá okolí, rodina, partner, partnerka?

39

9.1.4 Co se s Vámi děje, když jste ve stresu? Jak se bráníte?

41

9.1.5 Setkala jste se někdy se syndromem vyhoření?

43

9.1.6 Co by se muselo stát, aby Vám práce přinášela jen radost?

45

9.1.7 Dílčí závěr

47

9.2 Jak sociální pracovníci vnímají svůj volný čas?

47

9.2.1 Co pro Vás znamená volný čas?

47

9.2.2 Co při trávení volného času prožíváte?

49

9.2.3 Jak byste reagoval/la, kdyby Vám přibyly nové případy?

49

9.2.4 Muselo by se něco změnit, abyste měl/la dostatečný prostor pro své mimopracovní aktivity, zájmy, koníčky?

51

9.2.5 Jak byste charakterizoval/la vliv volného času na Vaši profesi?

51

9.2.6 Dílčí závěr

53

9.3 Je volný čas sociálních pracovníků natolik kvalitní, aby jim umožnil předcházet pracovní zátěži?

53

9.3.1 Jak vypadá Váš volný den o víkendu, dovolené?

53

9.3.2 Jak vypadá Váš volný čas během týdne?

56

9.3.3 Je nějaký rozdíl v tom, když trávíte volný čas sám/sama a mezi tím, jak jej trávíte s rodinou, přáteli? 9.3.4 Jaké volnočasové aktivity máte nejraději a proč?

58 59

9.3.5 Jakým způsobem ovlivňuje místo bydliště způsob trávení Vašeho volného času? 9.3.6 Změnil/la byste něco na tom, jak trávíte svůj volný čas?

61 62

9.3.7 Co považujete za hlavní bariéry, které Vám brání užit si volný čas podle svých představ?

63

9.3.8 Jaká by byla Vaše představa ideálně stráveného volného času, abyste si odpočinul/la a předešel/la zátěži? 9.3.9 Dílčí závěr

63 65

Závěr

66

Doporučení pro praxi

68

Bibliografie

69

Anotace

74 5

Annotation

75

Věcný rejstřík

77

Jmenný rejstřík

78

Příloha č. 1 Sociální práce

80

Příloha č. 2 Jak sociální pracovníci vnímají svou profesi

82

Příloha č. 3 Jak zvládnout stres

83

Příloha č. 4 Syndrom vyhoření (Burnout)

84

Příloha č. 5 Životní styl

92

Příloha č. 6 Motivace volného času

93

Příloha č. 7 Zásady správného odpočinku

94

Příloha č. 8 Faktory ovlivňující volný čas

95

Příloha č. 9 Volnočasové aktivity

97

Příloha č. 10 Operacionalizace otázek

102

Seznam tabulek

104

Tabulka č. 1 Projevy fyzického a emočního vyčerpání

85

Tabulka č. 2 Projevy odcizení při burnout syndromu

86

Tabulka č. 3 Projevy poklesu výkonnosti při burnout syndromu

86,87

Tabulka č. 4 Charakteristika respondentů

104

Stať

106

6

Úvod Touto prací bych rád připomněl pracovníkům v pomáhajících profesích důležitost kvalitního trávení mimopracovního života. S nutností relaxace jsou noví pracovníci seznamováni při přípravě i během svého profesního života, ale spousta z nich na tuto nenápadnou činnost během své praxe zapomíná. Chtěl bych, aby má práce stimulovala pomáhající pracovníky ke kvalitnímu odpočinku, který povede k jejich spokojenému osobnímu i profesnímu životu. Za nežádoucí považuji, když se nesprávný životní styl pracovníků pomáhajících profesí odráží nejen na jejich práci, zdraví ale i osobním životě. Problém v nesprávném životním stylu spatřuje i Míček (Míček, 1984), podle kterého je na duševní rovnováze závislý pracovní výkon. Toho lze dosáhnout jen tehdy, pokud je pracovník schopen se při práci koncentrovat a ve svém volném čase vhodně odpočívat. K tomu, aby byla služba na profesionální úrovni, musí pracovník splňovat požadavky nejen kvalifikační, ale i osobnostní. Deficitem osobnostní stránky může být např. to, že pracovníci nemají koníčky, vhodné rodinné zázemí, jsou zavaleni prací a stresem. Podobný názor jsem našel v knize Relaxace v každodenním životě od autorů Cungi a Limousin, kteří tvrdí: „Pokud žijeme v nepřetržitém napětí, v neustálém a silném stresu, dostavují se častěji záchvaty podrážděnosti i úzkosti. Dlouho na sebe nenechají čekat ani zdravotní problémy: nejprve funkční poruchy, jako jsou poruchy spánku a zažívání, zvýšený krevní tlak, později pak organické poruchy jako kardiovaskulární choroby nebo některé poruchy imunitního systému. Stres navíc přispívá ke špatným stravovacím návykům, k užívání návykových látek, jako jsou tabák, alkohol léky a jiné, v některých případech zakázané látky, které mají vliv na zdraví. U osob žijících ve stresu nebo obavách jsou panické stavy a depresivní potíže mnohem častější. A konečně, při častějším napětí trpí naši výkonnost v práci či při studiu, stejně jako naše vztahy s ostatními“. (Cungi, Limousin, 2005, s. 9) Pracovníci se při své práci setkávají s byrokracií, každodenními tlaky, nezájmem nadřízených o to, co dělají (Maroon, 2012). Pak často dochází k tomu, že se pracovníci dostávají pod tlak a mnohdy nejsou schopni kvalitně posoudit, co je pro klienta důležité. Takový stav je nežádoucí pro oba účastníky. Klientovi se nedostane účinné pomoci, pracovník se může „propracovat“ až k syndromu vyhoření.

7

Na uvedený problém chci upozornit nejen řadové pracovníky, ale i jejich nadřízené, vedoucí pracovníky organizací, kteří jsou odpovědni za organizaci práce svých podřízených. Pracovníci se snaží nějakým způsobem spojit svůj profesní a osobní život. Pokud jsou zavaleni řešením nových a nových případů, může dojít k tomu, že nezbývá čas na vhodný odpočinek. A to se postupně začne odrážet na jejich práci. Za žádoucí považuji stav, kdy budou pracovníci dodržovat zásady duševní hygieny a uvědomí si, jak je pro ně důležitý vhodně zacílený odpočinek. Nebudou ze strany svých zaměstnavatelů zavaleni několika desítkami případů najednou. Zároveň bych chtěl znovu připomenout pracovníkům pomáhajících profesí, jak důležitý je kvalitní odpočinek pro ně samotné. Připomenout, že i oni sami by měli myslet na svou psychickou i fyzickou pohodu, protože při této profesi je základem to, jak nás klient vnímá, co z nás vyzařuje. Popsaný žádoucí stav by měl prospět klientům v tom, že z pracovníků ucítí opravdovou ochotu, podporu a schopnost vžít se do jejich problémů. Pracovníci na základě vhodně stráveného volného času budou schopni lépe naslouchat problémům, požadavkům svých klientů a zároveň vést bohatý a plnohodnotný osobní život. K tomu, aby bylo dosaženo žádoucího stavu, potřebuji zjistit, jakým způsobem pracovníci pomáhajících profesí vnímají a tráví svůj volný čas. Jestli se jim vhodně zvolená relaxace nějakým způsobem odráží při službě, kterou vykonávají. A zda jim pomáhá zvládat stresové situace, které jsou s jejich službou spojeny. Získané poznatky využiji k tomu, abych připomněl, jak je pro pracovníky důležité umět odpočívat a předcházet tím možným pracovním i zdravotním rizikům. Rád bych se svými poznatky z diplomové práce seznámil vedoucí pracovníky, i samotné pracovníky v organizaci, oblasti, kde se můj výzkum uskuteční. Předpokládanou formou bude zveřejnění studie v regionálním tisku a internetový článek na webu. Hlavním záměrem této práce je seznámit se a pochopit: Jakým způsobem tráví a vnímají sociální pracovníci svůj volný čas, aby předešli stresu a zvládli zátěžové situace, se kterými se při své profesi setkávají?

8

TEORETICKÁ ČÁST 1 Vnímání Jak je patrné z názvu práce, bude zkoumat, jak sociální pracovníci vnímají (vidí) svůj mimopracovní život, jakým způsobem tráví svůj volný čas. Vnímání, také percepce je důležitým aspektem lidského bytí. Pro potřeby této práce je vnímání zaměřeno spíše směrem k sebehodnocení, sebepoznání a sebereflexi. 1.1 Vnímání, sebereflexe a reflexe Vnímání je proces, při kterém si uvědomujeme různá sdělení, která přicházejí k našim smyslovým čidlům. Jsou zásadní pro určení toho, jaká sdělení přijmeme a jaký budou pro nás mít význam (DeVito, 2001). Hartl s Hartlovou ve svém Slovníku sociální práce chápou termín vnímání jako: „Smyslové vnímání, u člověka zejména očima, v širším významu též chápání situace. V současném chápání, odrážení reality prostřednictvím smyslových orgánů, podílejí se též postoje, emoce, zájmy, soustava hodnot, očekávání, dosavadní zkušenosti aj.“ (Hartl, Hartlová, 2000, s. 673) „V užším smyslu se termín sociální percepce týká vnímání a posuzování druhých osob a sebe sama.“ (Nakonečný, 2009, s. 148) Pokud má pracovník pochopit to, co přináší volný čas a zda je pro něj důležitý, musí být otevřen sebepojetí nebo také sebereflexi, tedy, vnímání sebe sama. Odborná literatura označuje tímto termínem souhrn představ a hodnotících soudů, které člověk o sobě chová. V nejširším chápání je sebepojetí percepcí sebe samého.“ (Shavelson, Hubner, Stanton, in Blatný, Plháková, 2003, s. 92) Sebepojetí je podle DeVita (DeVito, 2001): „….představa o tom, kdo jste. Je to vnímání sama sebe, vlastních silných i slabých stránek, vlastních schopností i jejich hranic. Představu o sobě odvozujete také z představ, které o vás mají druzí, ze srovnání sebe s druhými, ze svých kulturních návyků a z hodnocení svých vlastních myšlenek a chování.“ Mnohostranné sebepojetí, které v sobě sdružuje řadu rolí a osobních charakteristik může být psychohygienicky prospěšné. Lidé s komplexním sebepojetím zvládají určitá životní zklamání snáze než ti, kteří se definovali jen v několika specifických oblastech nebo rolích. Pokud má být sebepojetí opravdu přínosné, je důležité, aby jeho jednotlivé charakteristiky tvořily jeden souvislý, propojený celek (Blatný, Plháková, 1992).

9

Je dobré znát vlastní hodnotu, cítit se dobře a mít rád sám sebe. Pozitivní hodnocení sama sebe není samolibostí, egoismem a nadutostí. Je to schopnost, která nám má pomoct naplnit naše očekávání, že uspějeme, případně překonat překážky. Lidé, kterým chybí pozitivní vhled na svou osobu, mohou mít problémy s navázáním vztahu s jinými lidmi. A to je u sociální práce problém, protože ta vychází z interpersonální komunikace a vztahů (Mikuláštík, 2010). Se sebepojetím souvisí i termín reflexe. Podle psychologického slovníku znamená termín reflexe odrážení, určitý druh sebepozorování, obráceného do sebe, svého vědomí, prožitků. Výstupem reflexe je učení ze zkušeností. Dovednosti jsou učeny skrze vzájemnou interakci mezi činností a jejím reflektováním, dokud není dovednost osvojena (Hartl, Hartlová, 2000). Podle Havrdové dochází k reflexi, pokud jsou současně splněny následující čtyři pod mínky: 1) „zastavení u významného momentu zkušenosti, 2) zaměření se na něj (aktivní pozornost), 3) vystoupení z obvyklého (zaběhaného rámce nazírání a přístupu k věci, 4) otevření se „něčemu“ novém, neočekávanému, co se „vynoří“ (pocit, postoj, myšlenka, zorný úhel, souvislost apod.).“ (Havrdová, 2008, s. 20) Stane – li se člověk více uvědomělým a reflexivním, je schopný zkoumat pevně zakořeněnou víru, postoje, dispozice a začíná rozpoznávat, jak tyto mohou ovlivnit nejen jeho postupy, ale také výsledky s klienty (Saleeby, 2006). Závěrem lze konstatovat, že vnímání umožňuje nejen zprostředkovat kontakt s okolním světem, ale zároveň poznat sama sebe. Odhalit silné i slabé stránky. Podle toho, jak lidé chápou různé podněty, se odvíjí jejich chování. To je předpokládáno i cílové skupiny, kterou tvoří sociální pracovníci pracující s rodinou. Záměrem výzkumné části bude přivést tyto pracovníky k reflexi pochopit a zaznamenat jejich vnímání a způsob trávení volného času. Pro pochopení kontextu práce s rodinou je žádoucí nejprve vysvětlit, co je náplní a cílem sociální práce jako vědy, základu, ze kterého sociální práce s rodinou vychází a po té přiblížit samotnou sociální práci s rodinou.

10

2 Sociální práce Tak jako u mnoha dalších vědních disciplín, ani u sociální práce neexistuje její jednoznačná definice. Přístupy k této odborné činnosti se liší podle teoretických východisek, ze kterých ten, který autor čerpá. Hanvey a Philpot tvrdí, že: „Sociální práce je často to, co jiní – zdravotní sestry, lékaři, policie atd. nedělají.“ (Navrátil, 2001, s. 11) Levická (Levická, 2004) chápe sociální práci jako vědu, která má dvě roviny. Praktický výkon profese, který poskytuje péči potřebným. Teoretické vymezení, zaměřené na poznávání příčin, možná řešení, přípravu profesionálů a organizaci různých forem pomoci. Obě roviny sociální práce by měly být zacíleny na zlepšování podmínek a kvality života jednotlivců, skupin, celé společnosti. Vymezení cílů, tak jako definice sociální práce se různí. Cíle sociální práce opět vycházejí z různých konceptů a paradigmat. Ani sami odborníci se neshodují na jedné „správné“ definici. Může to být dáno i tím, že se některé aktivity překrývají s aktivitami jiných oborů a profesí. H. Pfaffenberger upozorňuje na posun v pomoci řešení problémů jednotlivců a skupin. V počátcích sociální práce byla pomoc materiální. S tím, jak se zvyšovaly psychické problémy člověka, vzrůstaly konflikty a napětí, došlo i ke změně zaměření sociální práce. Z pomoci materiální se stala pomoc psychosociální (Pfaffenberger, in Novotná, Schimerlingová, 1992). Zastrow (Zastrow, in Matoušek, 2003a, s. 13-14) ve své práci prezentuje obecné praktické cíle podle Americká asociace sociálních pracovníků, kterými jsou: 1. „Podporovat schopnosti klienta řešit problém, adaptovat se na nároky a vyvíjet se. 2. Zprostředkovat klientovi kontakt s agenturami, které mu mohou poskytnout zdroje, služby a potřebné příležitosti. 3. Napomáhat tomu, aby systémy podpory klientů pracovaly humánně a efektivně (profesionální sociální pracovník může mít roli poskytovatele, organizátora služeb, supervizita, konzultanta a také roli obhájce klientových zájmů). 4. Rozvíjet a zlepšovat sociální politiku.“ Sociální práce, stejně tak jako většina humanitních oborů, staví na „lidské výbavě“, která je předpokladem pro výkon profese. „Specifikem profese sociální práce je požadavek osobního nasazení pracovníků při řešení problémů jejich klientů. Princip kontrolovaného

11

osobního zaujetí spolu s požadavkem hodnotové neutrality kladou značné nároky na emocionální rovnováhu a výkonovou výdrž sociálních pracovníků.“ (Řezníček, 1994, s. 18) Jak již bylo řečeno, v praktické části této diplomové práce budou ke sběru dat využity rozhovory se sociálními pracovníky, pracujícími s rodinou, proto je nezbytné přiblížit termíny jako rodina a sociální práce s rodinou. 2.1 Sociální práce s rodinou Při zmínce o rodině, si většina populace vybaví úplnou rodinu, odborníky označovanou jako nukleární. Taková rodina je tvořena otcem, matkou a jejich dětmi. Podle Matouška je však takových rodin v naší společnosti pouze jedna třetina. Zbylé dvě třetiny tvoří lidé, kteří žijí sami, lidé s dítětem bez partnera a „příslušníci tří či čtyř generací v různých z hlediska nukleární rodiny nekompetentních konstelacích“ (Matoušek, 1993). Pro sociálního pracovníka, který s rodinou pracuje, je důležité odhalit, zda uvnitř rodiny vše funguje jak má nebo je něco špatně - pokud ano, tak co. Funkčnost rodiny lze posuzovat podle mnoha různých kritérií. Vzhledem k rozsahu a zaměření této práce se nelze všem věnovat tak podrobně, jak by si asi zasloužila. Proto je v příloze č. 1, alespoň pro základní představu uvedena typologie funkční/nefunkční rodiny dle Satirové. Prvním impulzem ke spolupráci mezi pracovníkem a rodinou problémy dětí a dospívajících. Občas se stává, že příčinou dysfunkce je dospělý. Pro to, aby byl pracovník schopen posoudit funkčnost rodiny, je nutné být vyzbrojen schopnostmi a dovednostmi, dostatečnou praxí a také delším a pravidelným kontaktem s rodinou. Rodiny většinou brání své soukromí „ochrannou funkcí“, která profesionálům značně ztěžuje práci. Cílem profesionála má být vybudování pocitu bezpečí a důvěry, která mu pomůže prolomit ochrannou funkci, která stojí mezi ním a rodinou (Matoušek, 2003). Častou chybou sociálních pracovníků a pracovnic je podle Ministerstva práce a sociálních věcí představa, že si dysfunkční rodina své problémy uvědomuje, tedy je schopna sama vyhledat adekvátní pomoc. Praxe však ukazuje, že ve většině případů tomu tak není. Důvody mohou být různé. Zásadním problémem je, že rodiny často ani netuší, že existuje nějaká služba, která může vést k vyřešení její situace. Další problémy můžou pramenit z nedostatku verbálních schopností dospělých členů rodiny – nejsou schopni formulovat zakázku, neradi komunikují nebo se účastní pravidelných schůzek s poskytovateli služeb. Prioritou sociální práce s rodinou by měla být snaha o zajištění a maximální zpřístupnění řešení co největšího spektra problémových situací, se kterými se rodiny mohou setkat. 12

Funkcí vhodných řešení a postupů je zmírnit a pokud možno i eliminovat zátěž rodiny, umožnit členům rodiny setrvat nebo se navrátit do jejich přirozeného prostředí, předcházet sociálnímu vyloučení rodin, řešit konflikty a problémy v partnerském a rodinném soužití ve snaze obnovit soběstačnost a funkčnost rodiny, podporovat ohrožené rodiny, atd. (MPSV, 2009). Matoušek (Matoušek, 2003) označuje všechny pracovníky, kteří při své práci přicházejí do styku s rodinou jako profesionály. Mezi tyto profesionály řadí mimo sociální pracovníky např. i probační pracovníky soudů, psychology, vedoucí lékaře v nemocnicích apod. V takto široké škále profesionálů Matoušek spatřuje výhodu. Je možné volit z mnoha variant pomoci a pomoc zacílit přesně tam, kde je potřeba a jak je potřeba. Účinná pomoc je především závislá na komunikaci a nositeli problému. Existují dvě krajní řešení problému. Prvním z nich je, že nositelem problému je profesionál, který problém definuje jako autorita a přímo ovlivňuje chování rodiny. Snaží se o objektivní posouzení problémové situace a o nalezení žádoucího řešení. Protipólem je situace, kdy je rodina tím, kdo definuje problém, určí cíl a poté žádá profesionála o pomoc. Při této formě práce s rodinou jde profesionálovi o to, aby rodina zvládla vyřešit problém vlastními silami. Matoušek upozorňuje že, profesionál musí projít kvalitním výcvikem, což znamená, mít přiměřené vzdělání, podstoupil praktický výcvik a u prvních případů byl podroben supervizi Matoušek, 2003). Nebezpečí se pro pracovníky skrývá, především v rozhodnutí, jak situaci řešit. Podle odborné literatury, pracovníci v těchto situacích prožívají různá dilemata, která jim mohou působit zátěž. Pracovníci, kteří se podílejí na sociálně právní ochraně dětí, nejčastěji prožívají dilema – nesprávně zasáhnout a nesprávně nezasáhnout (Musil, 2004). Nebezpečí nezasáhnout spočívá v podcenění a zanedbání situace. Nebezpečím zásahu je falešný poplach. Motivy vedoucí pracovníka k zásahu, jsou různé. Může jím být obava ze zanedbání nebo strach z obvinění, že bylo něco zanedbáno. Tyto obavy pramení z osobních hodnot nebo z dřívějších negativních profesních zkušeností, tlaků organizace nebo masmédií. Čím více se pracovník snaží omezit riziko „nezasáhnutí“, tím vzrůstá možnost, že bude některý zákrok neoprávněný. To, proč se pracovník rozhodne více nezasahovat je většinou obava z možného pochybení, tolerance samotné organizace nebo mediální tlaky. Dalším důvodem k nezasáhnutí může být i předchozí negativní zkušenost pracovníka s opačnou volbou, nezájem o daný případ nebo vyhořelost pracovníka. Musil ve své práci uvádí, že čím 13

větší je snaha pracovníka vyhnout se neoprávněnému zásahu, tím je pravděpodobnější, že udělá chybu a nezasáhne tam, kde je zásahu potřeba (Musil, 2004). Sociální práce s rodinou je zaměřena na rodiny s dětmi, nacházející se v krizovém nebo dlouhodobě nepříznivém stavu. Pomoc takové rodině může být cílena buď jen na samotné dítě, případně i jeho rodinu tak, aby se zabránilo nežádoucím vlivům, kterým jsou zejména děti z dysfunkčních rodin vystaveny. Veškerým formám pomoci takovým rodinám a jejich dětem by mělo předcházet citlivé a aktuální zhodnocení situace. I to je jednou z forem práce s rodinou a dětmi. Sociální práce je pro někoho jen práce, pro jiného poslání. Sociální práce se již po několik staletí snaží reagovat na neustále se měnící vývoj lidského společenství. Jejím hlavním cílem je podpora a pomoc klientům, potažmo celé společnosti. Více o sociální práci v příloze č. 1. Na to, aby byla pomoc účelně „distribuována“ je nutné mít kompetentní sociální pracovníky. O tom, jací mají být a o tom, co se od nich očekává, pojednává následující kapitola.

14

3 Sociální pracovník Profese sociálního pracovníka vznikla jako reakce na potřebu řešit nové nepříznivé sociální situace, které způsobuji problémy nejen jednotlivci, ale také celé společnosti. Staré mechanismy tyto problémy již nedokázaly účinně vyřešit. Sociálního pracovníka charakterizuje jeho společenský úkol. Ten spatřuje zejména v práci na zlepšení narušených sociálních vztahů v přirozeném prostředí, učit klienty správnému chování, vést člověka ke svobodnému životu v lidské společnosti. Sociální pracovník je tedy podle Hanuše pojivem společnosti (Hanuš, 2007). I Levická (Levická, 2004) vidí v sociálním pracovníkovi především realizátora úloh sociální práce. Zároveň dodává, že termín sociální pracovník se používá pro širokou škálu pomáhajících profesí. Na tvrzení Levické navazuje o několik let později Jankovský (Jankovský, 2007), který se ve svém článku v časopisu Sociální práce zamýšlí nad tím, jestli je v souvislosti s novým zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách veřejnosti jasné vymezení sociálního pracovníka, co jeho služba přináší. Autor dále uvádí, že: „Na základě zkušenosti však můžeme říci, že zatímco mají lidé vcelku jasnou představu o tom, co obnáší např. povolání učitele, zdravotní sestry, lékaře, popřípadě i psychologa, u profese sociálního pracovníka mnohdy očividně znejistí. Kdo je tedy sociální pracovník? Co je jeho pracovní náplní a co od něj můžeme očekávat? Jedná se o běžnou profesi, povolání či snad dokonce o poslání? Hledat odpověď na tyto otázky však není snadné, jako nakonec i u ostatních pomáhajících profesí. Velmi totiž záleží na úhlu našeho pohledu, ale také na očekáváních, jež do profese sociálního pracovníka zcela přirozeně v důsledku svých zkušeností promítáme.“ (Jankovský, 2007, s. 42) Chytil při určení pozice sociálního pracovníka vychází z činnosti, kterou vykonává: „Sociání pracovníci řeší sociální problémy, zprostředkovávají pomoc při řešení těchto problémů a snaží se zabránit jejich vzniku nebo vyhrocení.“ (Chytil, 2002, s. 16) 3.1 Jak sociální pracovníci vnímají svou profesi? Každý sociální pracovník vnímá svou profesi jinak. To co jedni mají jen jako zdroj obživy, pro jiné je pomoc druhým posláním, životním cílem, způsobem seberealizace. Poslání má ale jednu nevýhodu, která pro pracovníky může skrývat nebezpečí. Nenaplněné cíle, představy, nedostatečná kvalifikace, nadměrné přetěžování a byrokracie, mohou pracovníka

15

v sociálních službách vést pod tlak, který může vygradovat až k syndromu vyhoření (Schmidbauer, 2000). Janebová s Musilem (Janebová, Musil, 2007) se v časopisu Sociální práce zabývali pohledem sociálních pracovníků na svou vlastní profesi. Našli sedm nejběžnějších mýtů o tom, jak na sebe nahlížejí sami sociální pracovníci. Podle nich mnozí sociální pracovníci nemají o vlastní roli přesné představy, což je často vede k profesionálním pochybením. Tato pochybení pak u veřejnosti deformují pohled na sociální práci a následně způsobují její nízký status ve společnosti. Mezi nejčastější chyby řadí tvrzení: „Sociální práce je případová práce (casework). Existují dva typy sociálních pracovníků/pracovnic: jedni dohlížejí, zatímco druzí pomáhají. Mocnější ve vztahu, sociální pracovník/pracovnice – klient je klient(ka). Sociální práce je založena především na intuici sociálních pracovníků a

pracovnic. Čím

více

se

sociální

pracovník/pracovnice drží předepsané metodiky, tím je výkon sociální práce kvalitnější. Sociální pracovník/pracovnice vždy odpovídá za to, jak situace dopadne. Sociální pracovník/pracovnice musí mít vždy jistotu při svém rozhodování.“ (Janebová, Musil, 2007, s. 51). 3. 2 Osobnostní a profesní předpoklady sociálního pracovníka Jak již bylo řečeno, sociální práce vychází a spolupracuje s dalšími vědními obory. Řezníček uvádí, že: „Sociální práce má vlastních teoretických poznatků málo, přesněji řečeno využívá empirických poznatků a teoretické výbavy jiných věd, zejména sociologie, psychologie, psychopatologie, práva, kriminologie, somatologie, apod.“ (Řezníček, 2000, s. 23) Proto sociální pracovník musí splňovat určité předpoklady, aby byl schopen s poznatky z jiných oborů účinně pracovat a orientovat se v nich. Pracovníkova profesionální pomoc přichází v období, kdy selžou ostatní způsoby, kterými lidé své způsoby řeší. Podle Úlehly (Úlehla, 1998) si musí být profesionál vědom své pozice a odlišení od laických pomahačů z klientova prostředí. Podmínkou profesionality je, že profesionál „ví co dělá“. Své postupy musí mít vědecky vysvětleny a podloženy. Zároveň pracovník nesmí projevit „profesionální lhostejnost“. Ta je považována za významný faktor, který negativně ovlivňuje společnou spolupráci (Mancini, Hardiman, Lawson, 2005, in Saleebey, 2006). Aby byl sociální pracovník dobrým poradcem, musí tedy obstát po stránce osobnostní i profesionální. Řezníček (Řezníček, 1994) u osobnostních předpokladů jmenuje vlastnosti 16

jako empatii, vřelost, opravdovost, tvořivost a flexibilní důraznost. Bez těchto schopností není sociální pracovník schopen klientovi poskytnout účinnou pomoc. Levická (Levická, 2004) spatřuje osobnostní předpoklady především ve spravedlnosti, zodpovědnosti, morální bezúhonnosti, důvěryhodnosti, úctě a slušnosti, zdvořilosti, respektu, apod.. „K tomu, aby sociální pracovník mohl naplnit své poslání, musí objekt svého působení dostatečně pochopit a mít k dispozici potřebné dovednosti a nástroje. Proto je velmi důležitá příprava budoucích sociálních pracovníků.“ (Hanuš, 2007, s. 6) Podle Hanuše (Hanuš, 2007) je příprava ztěžována neustálým vývojem společnosti a její akcelerací. Přibývá sociálních problémů a jejich řešení vyžaduje nové znalosti a dovednosti. Pokud budou přibývat nové sociální zákony, které budou dávat nové možnosti práce s klientem, pak to pro sociální pracovníky znamená nikdy nekončící přípravu a vzdělávání se po celou svou profesní kariéru. Searing poukazuje na slabiny v odborné přípravě nových sociálních pracovníků. Uvádí, že vzdělání střední třídy akademiků je nedostatečné pokud „řádně nepochopí běžné životní zkušenosti“. I přes to, že cílem vysokoškolského studia propojit teorii s praxí, studenti nejsou dostatečně připraveni na stresující práci, která spočívá v rozdělování zdrojů, dlouhých hodinách kancelářské práce a malém prostoru pro klienty, kteří potřebují pomoc (Searing, 2014). Dalším nebezpečím je pracovníkovo smýšlení. Norgaard (Norgaard, in Saleebey, 2006) hovoří o tom, jak nálepkování klientů a smýšlení mají neblahý vliv na práci jednotlivců, kteří pracují v sociálních službách. Tito pracovníci se pak při své práci drží předpojatých vlastností, bez vlastní reflexe, sebereflexe, otevřenosti k alternativním řešením, myšlenkám a perspektivám. To má za následek setrvávání v zaběhnutých způsobech myšlení a neschopnost účinně pomáhat. Podle Úlehly (Úlehla, 1999), výcviky sociálních pracovníků mohou být různé, přičemž je lze rozdělit do dvou hlavních směrů. Jeden vede k rozvíjení pracovníka jako experta, druhý směřuje k disciplinované reflexi. Záleží jen na pracovnících a zaměstnavateli, jakým směrem se bude výcvik ubírat. Sociální pracovník je hlavním zprostředkovatelem pomoci pro klienta. Je pomocníkem, průvodcem, oporou…, ale především je člověkem, který má své vlastní starosti, přání, touhy. Z lidství vyplývají požadavky na osobnostní kvality pracovníka, kterými jsou empatie, vřelost, 17

opravdovost, tvořivost atd. Profesní hledisko zahrnuje především vzdělání a schopnost nabyté teoretické zkušenosti přenést do praxe. Jak již bylo řečeno, sociální pracovníci jsou především lidé. Lidé, kteří potřebují úspěchu, pochvalu, naplnění svých profesních i osobních cílů. Jsou to lidé, kteří jsou v neustálých interakcích se svými klienty, nadřízenými a okolím. Více o sociálních pracovnících v příloze č. 2. Sociální služba klade vysoké nároky na psychiku. Pokud jsou pracovníci vystavováni dlouhodobému stresu, může dojít k jejich vyhoření. O stresu a vyhoření pojednávají následující dvě kapitoly.

18

4 Stres Dnešní moderní rychlá doba vnáší do života spoustu situací, se kterými si musí poradit i pracovníci v pomáhajících profesích. Mezi hlavní problémy dnešní doby patří např. neustálé zvyšování pracovního výkonu, nejisté vyhlídky v zaměstnání, neutěšená finanční a majetková situace apod. Ať člověk chce nebo ne, stres je s ním prakticky při každé činnosti, zaměstnání. Pomáhající pracovníci jsou stresu vystavováni již povahou svého povolání. Podle odborné literatury je stres především zátěží, která působí na náš organismus. Cungi (Cungi, 2001) vidí stres jako nespecifickou reakci jedince na to, jak na něj působí vlivy z vnějšku. Tyto vlivy se nazývají stresory. Stresory mohou u jedince vyvolávat dvojí účinek. Žádoucí nebo nežádoucí. Jako příklad autor používá svatbu a rozvod. Obě události jsou silnými stresory, vyvolávají emocionální reakce, jako jsou smutek, pláč, radost atd. Rozdíl je v tom, že rozvod zpravidla vyvolává smutek, vztek, svatba působí radost. Křivohlavý (2009) hovoří o stresu tam, „ … kde se dostává do zátěžové situace, tj. když na něho doléhá různý druh tlaku obrazně řečeno „ze všech stran.“ (Křivohlavý, 2009, s. 170) Z psychologického hlediska lze stres chápat jako stav nadměrného zatížení či ohrožení (Vágnerová, 2012). Rozdílný pohled na stres má Kolibová (Kolibová, 2009), která v něm vidí především život zachraňující poplašnou reakci, kdy úlohou stresu je starat se o přizpůsobení organismu. „Stres slouží ke znovuzískání vnitřní rovnováhy, která byla vnějšími vlivy narušena. Tento proces se nazývá všeobecný adaptační syndrom“. (Cungi, 2001, s. 16) Všeobecný adaptační syndrom má tři fáze: 1) Poplachová reakce - při silné zátěži reaguje organismus nejprve šokem – silné bušení srdce, pokles svalového napětí a krevního tlaku, člověk se cítí omráčen. Po té dochází k obratu, tělo vyvolá na vzniklé trauma obranné mechanismy a adaptuje se. Krevní tlak stoupne, svaly se napnou a zvyšují se šance člověka vzniklé situaci čelit. 2) Rezistence – nastupuje, pokud je člověk vystaven stresovým faktorům po delší dobu. Pro tuto fázi je typický stav „pohotovosti“, kdy je organismus v trvalém vypětí. 3) Vyčerpanost – organismus už nemá prostředky na to, aby se vyrovnal se zátěžovou situací. Každá fáze je závislá především na intenzitě působení stresorů a na schopnosti adaptace organismu každého člověka (Cungi, 2001).

19

„Například mrzutost (poplachová fáze) může přivodit zažívací potíže, bolesti hlavy. Jestliže je stresor výrazný, např. zpráva o úmrtí, vážná autonehoda působící trauma, může dojít k dekompenzaci vážnější nemocí, jakou je diabetes nebo žaludeční vřed.“ (Cungi, 2001, s. 17) Vágnerová (Vágnerová, 2012) upozorňuje na nepříznivý vliv dlouhodobého stresu. Říká, že stres, který působí nadměrně, dlouhodobě a opakovaně je velmi škodlivý. Může vést k somatickým potížím nebo vážným onemocněním, např. vysokému krevnímu tlaku, vředům žaludku, cukrovce atd. Schopnost organismu vyrovnat zátěž, kterou přináší různé životní situace, se nazývá odolnost. Tato odolnost pracovníkovi umožňuje udržet si duševní i tělesné zdraví, podávat vysoké výkony v obtížných podmínkách a zároveň ovlivňuje spolehlivost pracovníka (Kolibová, 2009). Reakce na stres lze shrnout do čtyř bodů: 1) Behaviorální reakce – popis pozorovatelného chování, jde především o různé formy podupávání, kopání do předmětů a zařízení, schoulení se atd. 2) Kognitivní reakce – vnitřní řeč. Výrazy typu „to nezvládnu, asi se zblázním…“ 3) Emoční reakce na stres – pocity, nálady, které stres provázejí. Pocity úzkosti, strachu, radosti, deprese. 4) Tělové reakce – reakce pozorovatelné na úrovni organismu. Projevy tlukotu srdce, pocení, chlad, teplo (Černý, 1999). Text o zvládání stresu lze nalézt v příloze č. 3. Se stresem jsou úzce propojeny i zátěžové situace. Působení různých zátěží může pro pracovníka znamenat narušení psychické rovnováhy. Narušení může mít podobu změny prožívání, změny ve vyhodnocování situací a změny v chování. Psychopatologie zátěž prezentuje jako stavy krize, konfliktu, stresu a frustrace. Každý z těchto stavů je jinak závažný, ale ve výsledném efektu působí na celou osobnost (Vágnerová, 2004). Řezáč (Řezáč, 1998) spojuje zátěžové situace s okolním prostředím a interakcí mezi člověkem a sociálním okolím. Problém vidí v překotném vývoji společnosti a rostoucími požadavky na rychlé rozhodování, řešení a zvládání životních problémů. Situace se stávají nepřehlednými a vyvolávají zátěž. To může vést k situacím, kdy lidé nejsou schopni zvládnout problémové situace, i když k jejich řešení mají potenciál.

20

Bedrnová (Bedrnová, 1999) jako zátěžovou situaci chápe stav, kdy člověk není schopen vzniklou situaci okamžitě řešit nebo ani uspokojivé řešení vůbec neexistuje. Práce s lidmi a jejich emocemi je velmi vysilující a často se negativně odráží na chování i zdraví pomáhajících. Pokud je pracovník vystaven tlaku, stresu dlouhodobě a účinně se nebrání, může dospět až k syndromu vyhoření.

21

5 Syndrom vyhoření (burnout) Burnout je odborný termín, který se objevil v psychologii a psychoterapii v sedmdesátých letech minulého století. Označuje celkové vyčerpání, tj. tělesné, psychické i emocionální. Prvním, kdo označil tento jev, byl Hendrich Freudenberger. Podle něj: „Burnout je stav vyplenění všech energetických zdrojů původně velice intenzivně pracujícího člověka (např. lidí, kteří se snaží druhým lidem v jejich těžkostech pomoci a pak se cítí sami přemoženi jejich problémy)." (Freudenberger, in. Křivohlavý, 1998) Vyhoření a stres nejsou totožné diagnózy. Vyhoření je důsledkem chronického stresu. Stresové faktory působí jako spouštěče, které mají na vznik vyhoření zásadní vliv (Stock, 2010). „Tělesné symptomy vyhoření se tedy dají vysvětlit pomocí závěrů vyplývajících z klasického zkoumání stresu – stres je příčina, vyhoření důsledek…… Syndrom vyhoření bývá způsoben výhradně chronickým stresem a dlouhodobou disbalancí mezi zátěží a fázi klidu, tedy mezi aktivitou a odpočinkem. Rovnováha mezi těmito dvěma póly bývá v případě burnout syndromu zpravidla narušena.“ (Stock, 2010, s. 14) Nejčastěji se syndrom vyhoření vyskytuje u zdravotnických profesí, pracovníků ve školství, administrativě, sociální péči a sociálních službách (Křivohlavý, 1998). Maroon (Maroon, 2012) shrnuje výzkumy odborníků, ze kterých vzešlo tvrzení, že ve srovnání s jinými pomáhajícími profesemi se u sociálních pracovníků obzvlášť často objevují pocity zoufalství, zátěže a vyhoření. U sociálních pracovníků se navíc rozlišují různé stupně vyhoření a to podle toho, s jakými klienty pracují a jaké úkoly jsou jim přiděleny. Grün (Grün, 2014) uvádí, že není náhodou, když se syndrom vyhoření vyskytuje zvláště u sociálních pracovníků. Právě lidé této profese se vrhají do svého poslání plni nadšení a ideálů, že jsou schopni poskytnout pomoc všem, kteří ji potřebují. O to větší je zklamání, když jejich pomoc není dostatečně oceněna klienty, okolím ani nadřízenými. Zklamání a frustrace je nakonec přivede až k zatrpklosti, která vede k „vyhasnutí vnitřního ohně a k vyhoření“. Syndrom vyhoření může postihnout každého. Obecně platí, že Syndrom vyhoření nejčastěji postihuje typ lidí, kteří příliš dlouhou dobu vyčerpávají svůj tělesný i psychický fond a nejsou si schopni tuto skutečnost připustit. Tak postupně dochází k naprostému vyčerpání veškerých zdrojů a rezerv. Lidé přestávají být schopni dostát vlastním nárokům na sebe samé. Každý ústupek je považován za projev slabosti.“ (Kallwass, 2007, s. 73) 22

Sociální pracovníci jsou často nuceni při plnění svých rolí převzít zodpovědnost za terapii pro své klienty. Hlavním úkolem jejich poradenské role je pochopit klienta, jeho skryté motivy jednání, zprostředkovat mu adekvátní pomoc a to vše při dodržení různých standardů, pokynů a nařízení organizace. Pracovníci se často setkávají s klienty bez motivace, mnozí se pomoci brání. K předchozímu je nutné přičíst nejasně definované cíle organizace, boj s administrativou, nedostatek autonomie rozhodování apod. Vše dohromady dostává pomáhající pracovníky pod tlak a do stresových situací. Pokud se tento stav vhodně neřeší, dochází k u pracovníků k tělesnému a citovému vyčerpání (Maroon, 2012). Mnoho organizací se dnes nechává vést ideály, které jsou vypracovány různými marketingovými společnostmi a vedoucími zaměstnanci. Tyto ideály jsou často nerealizovatelnými, bez jakékoli pojící síly se zaměstnanci. Takové ideály zaměstnance nemotivují, vysilují a činí nespokojenými, protože s nimi nejsou ztotožněni. Je velmi důležité, aby se z ideálů organizace staly ideály všech zaměstnanců, aby nedocházelo k vnitřním rozporům, které mají na zaměstnance destruktivní vliv. (Grün, 2014). Maslach (Maslach, in Křivohlavý, 2009) uvádí, že u pracovníků v sociálních povoláních, pracujících s lidmi postihuje burnout 10 - 25 % pracovníků. Maroon (Maroon, 2012) ve své knize popisuje stav, kdy každý rok začínají svou kariéru noví sociální pracovníci. Jdou plni entuziazmu, zaujetí, motivací. Postupně však zjišťují, že na svých pracovištích nenalézají osobní ani profesní podporu a brzy se začínají cítit vyhořelí. Pracovníci mají představu, že budou schopni ovlivnit chování a jednání svých klientů. Setkávají se s byrokracií, každodenními tlaky, s nezájmem nadřízených o to, co dělají. Postupně se začnou chovat nepřátelsky a lhostejně ke kolegům i klientům. Začínají se vyskytovat deprese, pracovník se uchyluje k různým „berličkám“, více kouří, pije, přejídá se, zhoršují se jeho soukromé vztahy. Křivohlavý (Křivohlavý, 1998) shrnuje výsledky pozorování psychologů, kteří jako hlavní důvody syndromu vyhoření určili dlouhodobý bezprostřední styk s lidmi, dlouhodobé neúspěšné jednání s lidmi, dlouhodobé přetížení a kladení mimořádných požadavků na pracovníky, strohý a diktátorský režim. Vše je provázeno nedostatkem personálu, malou úctou k lidem, chybí ocenění pracovníků, nedostatečný odpočinek pracovníků, velký rozdíl mezi představami a realitou atd. Více o syndromu vyhoření a obraně proti němu, lze nalézt v příloze č. 4.

23

Tato práce má potvrdit nebo vyvrátit přínos volného času, jako možného nástroje, který má pracovníky chránit před stresem a syndromem vyhoření. Následující kapitola má usnadnit pochopení volného času a jeho přínos pro pracovníky v pomáhajících profesích.

24

6 Volný čas Dnešní moderní, přeindustrializovaná a konzumní společnost ovlivňuje snad každého jedince. Zavádění nových technologií a inovací pracovních postupů přináší mnoha lidem zoufalství, netečnost k vlastní práci. Smysl práce, služby je nahrazen penězi. Stále sílí neměnný časový režim a dril. Pracovníci jsou spoutáni soustavou pravidel, požadavků, předpisů a norem. Často je pracovníkům odepřena participace a svobodné rozhodování je eliminováno pouze do povinností. Spěch, napětí, šibeniční termíny dostávají pracovníky pod tlak (Vážanský, 2001). Kitz a Tusch (Kitz, Tusch 2012) uvádějí, že dnešní firmy se snaží praktikovat tzv. „work – life – balance“, neboli rovnováhu mezi prací a životem. Autoři uvádějí, že existuje téměř dva tisíce postupů, jak zajistit tuto rovnováhu. Přesto se vynořují pochyby o tom, že work – life – balance funguje. Zaznívá doporučení striktně oddělit práci a volný čas místně, sociálně, časově i myšlenkově. Volný čas současná společnost chápe dvěma způsoby. Prvním je způsob, kdy je volný čas považován za dobu, která zbývá po práci. Takový čas je společností zaměřenou především na výkon, chápán jako neproduktivní, který je zbytečný, nepřinášející žádný užitek. Druhé pojetí chápe volný čas jako žádoucí především ve spojení s prací. Je příležitostí k celkové regeneraci pracovníka a zároveň dobou vhodnou ke zvýšené spotřebě, která vede k podpoře pracovních míst a jako úsek k dalšímu profesnímu vzdělávání (Vážanský, 2001). Duffková s Tučkem (Duffková, Tuček, 2003) uvádějí, že volný čas lze zjednodušeně rozdělit na tři časové bloky, kterými jsou čas pracovní, který spočívá ve vlastní pracovní činnosti a čas mimopracovní, který se dělí na čas vázaný a volný. Náplň vázaného volného času spočívá především v uspokojení každodenních činností spojených se zajištěním chodu rodiny, provozu domácnosti, dojíždění do práce atd. Volný čas je v podstatě zbytková kapacita, která člověku zbude po splnění činností, obsažených v pracovním a vázaném čase. Dle předchozího vymezení lze konstatovat, že celkový objem volného času je přímo závislý na délce pracovního času i na objemu a časové náročnosti mimopracovních závazků. Další dělení volného času je ovlivněno druhem vykonávané činnosti na odpočinkový, kdy jedinec vykonává činnosti klidné, pohybově i psychicky nenáročné. Opakem je čas rekreační, pro který je typická pohybová aktivita. Poslední je čas zájmový, při kterém jsou cíleně rozvíjeny individuální potřeby, zájmy a schopnosti (Šerák, 2009).

25

Podle Kaplana (Kaplan, in Vážanský, 2001) má volný čas přispět k pocitu vlastní identity. Má být prospěšný nejen jedinci, ale i celé společnosti. Jedinci jsou umožněny pozitivní zážitky a burcování tvůrčí schopnosti. I přes to, že by se mnohé volnočasové aktivity daly provozovat jako placená nebo výdělečná činnost, lidé si raději volí takovou formu aktivit, které jim přinášejí radost a poskytují pocity uvolnění, slouží k získání nových dovedností, znalostí, uspokojení pocitu sebevyjádření a osobního rozvoje (Christiansen a Townsend, 2004). Pozitivní je, že se o volný čas začaly zajímat státy a státní instituce. Ty především sledují zájem snížit výdaje na zdravotní péči. Kvalitně strávený volný čas předchází různým zdravotním komplikacím, které s sebou nese nevhodný životní styl a závislosti na návykových látkách (Deem, 1988). 6.1 Motivace k volnému času Vážanský (Vážanský, 2001) uvádí, že pro pracovníky s dostatečnou kvalifikací a předpoklady pro záměrné ovlivňování zdravotního stavu a pohybového aparátu pohybová aktivita plní doprovodnou funkci pro ostatní volnočasové motivace, jako např. komunikací, potřebou kontaktu s druhými apod. Neuspokojení sociálních kontaktů může vést ke zvýšenému výskytu duševních chorob. Za stěžejní motivace trávení volného času jsou regenerace, osvěžení. Tyto dvě funkce jsou spojeny s pracovní činností. Tato funkce je důležitá pro pracovníky všech činností, tedy bez ohledu na to, jestli pracovník pracuje pouze manuálně nebo duševně. Důležité je sebeurčení pracovníka. Je prokázáno, že čím vyšší sebeurčení, tím kratší čas na zotavenou je potřeba ve volném čase. 6.2 Funkce volného času Podle Hradečné (Hradečná, 1995) se odborníci stále rozcházejí v otázce zaměření a funkce volného času. Shoda panuje pouze ve třech všeobecně uznávaných funkcích, které má volný čas plnit: 1) zábava (uspokojování osobních potřeb, eliminace pocitu nudy) 2) odpočinek (fyzický i duševní relaxace, obnova sil a minimalizace celkové únavy) 3) vlastní rozvoj osobnosti člověka (osvobození od každodenních rutinních činností). Předchozí rozdělení je opravdu jen základní a nemůže poskytnout ucelený obraz všech variant, které prožívání volného času nabízí. V příloze č. 6 lze nalézt podrobnější dělení podle Opaschowski.

26

Podle Kučerové (Kučerová, in Šerák, 2009, s. 30) platí tvrzení: „…že způsob regenerace ve volném čase se odráží v pracovním procesu, stejně jako charakter pracovní činnosti poznamenává způsob využívání volna.“ Šerák (Šerák, 2009) spojuje tvrzení Kučerové především s překotným rozvojem technologií, které po pracovnících vyžadují více a více specializovanější, a tím i jednotvárnější úkony. Pracovníci jsou spoutáni pravidly, předpisy, normami, neměnným časovým režimem apod. Působení všech těchto vlivů vede k tzv. odcizení od práce, které pracovníky stimuluje k vyhledávání pestrých a prožitkově bohatých volnočasových aktivit. Lze se setkat i se situacemi, kdy jedinec ve svém volném čase pokračuje v činnosti, která je podobná hlavní pracovní náplni. Příčinami tohoto chování bývají zvyk, blízký vztah k práci nebo úzká specializace, která vede k jednostrannému rozvoji osobních dispozic. Významným faktorem, který ovlivňuje volbu volnočasových aktivit, může být psychická a fyzická náročnost povolání. Pokud je pracovník příliš vyčerpán, má omezenou možnost věnovat se ve svém volnu náročnějším činnostem, které vyžadují duševní nebo tělesnou pohodu. Každá činnost, která je vykonávána dlouhodobě, způsobuje únavu. Únava je jev, který je svou povahou u každého jedince specifický. Únava se projevu tam, kde pracovník podává po určitý časový úsek nějaký výkon. Únava je indikátorem dočasného poklesu duševní nebo fyzické kondice, jehož řešením je odpočinek (Bedrnová, 2009). „Značné množství lidí přitom trvale nevěnuje pocitům únavy pozornost. Přehlížejí i takové zřetelné signály, jako jsou zívání, bolesti krční páteře, bolesti hlavy, pocit jednotvárnosti, ztráta zájmu o vykonávanou činnost, roztržitost, podrážděnost, momentální nebo i dlouhodobá letargie provázená neschopností vyvinout jakoukoli aktivitu atd. Jejich únava pak obvykle narůstá do mnohem větších rozměrů, než je nutné. A odpočinek, který si zvolí, musí pak být rovněž zřetelně delší.“ (Bedrnová, 2009, s. 58) Výzkum CVVM z roku 2004 a 2011, zaměřený na hodnotovou orientaci české společnosti ukázal, že volný čas v žebříčku hodnot zůstal daleko za rodinou, prací a známými. Je zajímavé, že oblast volného času považovali za důležitou spíše mladí lidé do 19 let, nekvalifikovaní zaměstnanci a nezaměstnaní (Patočková, 2004). Z výzkumu týkajícího se způsobu trávení volného času vyplynulo, že vedle televize, sportování a četby lidé tráví svůj volný čas častěji s rodinou, přáteli nebo procházkami. Vysoko v žebříčku se umístilo vyplnění volného času počítačem. Rozdílný pohled na způsob trávení volného času je ovlivněn i pohlavím. Ženy častěji než muži čtou časopisy i knihy, 27

častěji chodí do divadla na výstavy, do knihoven nebo navštěvují koncerty vážné hudby. Muži se naopak věnují koníčkům, sportu, častěji navštěvují vinárny, kavárny a restaurace (Patočková, 2009). Pávková (Pávková, 2001, s. 30) uvádí, že kvalitní osobní záliby jsou pro člověka velkou oporou po celý život. „Osobní zájmy a záliby dokáží někdy člověka doslova zachránit v náročných životních situacích, životních neštěstích a ztrátách.“ Volný čas se odvíjí od pohledu na svůj vlastní život, na své sebepojetí, tedy životní způsob a s ním související životní styl. Více o životním stylu v příloze č. 5.

28

7 Volnočasové aktivity Následujících několik kapitol se bude zabývat volným časem, s ním souvisejícím odpočinkem. Protože právě v těchto aspektech lidského života lze najít klíč k tomu, jak život plnohodnotně prožít a ne jen přežívat. Jak se účinně bránit již zmíněným zátěžovým situacím a zdravotním komplikacím. Jak již bylo popsáno výše, duševně pracující lidé, kterými zajisté sociální pracovníci jsou se při své práci denně konfrontováni s psychickou zátěží. Tato práce je velmi náročná na celkovou duševní vyrovnanost. Míček (Míček, 1984) uvádí, že pracovník, který je duševně nevyrovnaný odvádí mnohem menší výkon, dochází k jeho nadměrné vyčerpanosti, dostává do stresu sebe i své okolí. U duševních pracovníků považuje za nutnost redukce problémů, které vychází ze zdravotních, emočních a morálních problémů. Pracovník by měl dosáhnout vysoké míry osobní adaptace, být odolný vůči stresu. K těmto schopnostem a vlastnostem je mimo jiné základním předpokladem i hospodaření s volným časem a vhodně zvolená forma relaxace. Volnočasové aktivity jsou úzce propojeny se šťastným životem a zdravím nejen jednotlivců, ale celých komunit. Přinášejí prospěch lidem různých věkových kategorií po celou dobu jejich života. Na volný čas je nahlíženo jako na čas, který přináší hodnotné a pozitivní výsledky (Neumayer, Wilding, 2005, in Alsop, 20013). Volnočasové aktivity mohou mít příznivý vliv na zdraví a spokojený život. Pomáhají čelit stresu a napětí každodenního života (Alsop 2013). 7.1 Faktory, které ovlivňují trávení volného času Šerák i Duffková se shodují v tom, že prožívání volného času se odvíjí na zaměření a typu osobnosti, na stylu rodinné, školní i mimoškolní výchovy, na společenském prostředí, tradicích atd. Faktory, které ovlivňují trávení a vnímání volného času jsou věk, pohlaví, sociální skupina, bydliště, profese a vzdělání (Šerák, 2009). Duffková uvádí, že kromě předchozího dělení lze provést podrobnější diferenciaci, např. podle: -

„sociální struktury (resp. podle místa jedince v sociální stratifikaci),

-

zdravotního stavu (např. životní způsob těžce tělesně postiženého člověka),

-

rodinného stavu (např. životní způsoby podle klasického rozdělení „svobodný/á – ženatý/vdaná – rozvedený/á – ovdovělý/á“, 29

-

profese a povolání (u nás je od 90. let minulého století zvláště oblíbené – u sociologů sledování životního způsobu manažerů a – u veřejnosti - osob patřících k tzv. zábavnímu průmyslu),

-

zaměstnání (např. životní způsob člověka pracujícího v málo obvyklých směnách či v tzv. nestandardních formách, včetně např. teleworkingu /práce na dálku/ či telehomeworkingu /práce na dálku z domova/).“ (Duffková, 2006, s. 5)

Bourdieu (Tomlinson, 2001) ve své práci jako základní faktor uvádí, který ovlivňuje životní styl, příslušnost k určité sociální třídě. Sociální třídy mají různé úrovně různých typů kapitálu (sociálních, ekonomických a kulturních), které jsou významným faktorem životního stylu a volnočasových aktivit. Více o vlivu faktorů na pracovníkův volný čas lze nalézt v příloze č. 6. Výše uvedené faktory ovlivňují lidské rozhodování o tom, jaká bude náplň volného času. S několika nejběžnějšími způsoby trávení volného času a vlivem, který na celkovou kondici jedince mají, pojednává následující kapitola. 7.2 Rozdělení volnočasových aktivit V odborné literatuře se lze setkat s termíny volnočasová aktivita nebo s označením aktivita zájmová. Oba termíny mají prakticky stejný význam. „Zájmové činnosti jsou aktivity zaměřené na uspokojování a rozvíjení individuálních potřeb, zájmů a schopností. Zájmová činnost má na rozdíl od zábavy a odpočinku vždy aktivní charakter. Vždy obsahuje volní složku a významně ovlivňuje osobnost vychovávaného.“ (Němec, 2002, s. 23) Hartlovi (Hartl, Hartlová, 2000) vidí v zájmu schopnost trvalejšího soustředění na určitou činnost. Zájem ovlivňuje psychiku i emoce jedince. Zájmy lidí jsou ovlivněny osobností životní dráhou člověka. To se následně promítá do hloubky, trvalostí a zaměřením. Němec (Němec, 2002) zájem charakterizuje jako osobnostní vlastnost, vztah člověka k tomu, co má zvláštní význam. Je to cílevědomé vyhledávání kontaktu s předmětem zájmu, snaha o jeho poznání. Obsah zájmové činnosti se odvíjí od věku, vzdělání osobních priorit. „Činnosti volného času (tzv. volnočasové aktivity) představují velmi široké spektrum nejrůznějších konkrétních aktivit, které se zejména v poslední době neustále rozrůstá a obohacuje. Nejčastější volnočasové aktivity můžeme (velmi volně a bez nároků jak na jejich úplnost, tak na disjunktnost) rozřadit do následujících velkých skupin:

30



kulturní aktivity,



sportovní aktivity,



sociální aktivity,



vzdělávací aktivity,



veřejné aktivity,



rekreační a cestovatelské aktivity



hobby a manuální aktivity.“ (Duffková, 2008, s. 156 – 157)

Podrobněji o jednotlivých skupinách pojednává příloha č. 9. Kapitola o volnočasových aktivitách uzavírá teoretickou část této práce. Následující části jsou zaměřeny na popis výzkumné metody a prezentaci výsledků vlastního výzkumu.

31

METODOLOGICKÁ ČÁST 8 Cíl práce Stěžejním cílem této diplomové práce je zmapovat, jak sociální pracovníci tráví a vnímají svůj volný čas ve vztahu ke své práci, rodině i vůči sobě samým, aby byli schopni čelit případnému stresu, který jejich práce přináší. Pochopení jednotlivých vztahů má vést k usnadnění zodpovězení hlavní výzkumné otázky: Jakým způsobem tráví a vnímají sociální pracovníci svůj volný čas, aby předešli stresu a zvládli zátěžové situace, se kterými, se při své profesi setkávají? 8.1 Metodologie výzkumu Vzhledem k formulaci výzkumných otázek a tomu, co má být touto studií zjištěno, bylo využito kvalitativního výzkumu formou rozhovoru (interview). 8.2 Kvalitativní výzkum Kvalitativní metody, na rozdíl od těch kvantitativních, vycházejí z přesvědčení, že výzkumník je schopen „se vcítit“ a proniknout hlouběji do problému, zachytit „vnitřní prožívání“ a zprostředkovat tak důkladnější pochopení společenských jevů (Silverman, 2005). Hendl (Hendl, 2008) kvalitativní přístup přirovnává k detektivní práci. Výzkumník pátrá a vyhodnocuje veškeré informace, které vedou k pochopení výzkumných otázek. Na začátku pátrání si výzkumník vybere téma a stanoví základní výzkumné otázky. Otázky je během výzkumu možné upravovat, doplňovat. Obecně lze tento typ výzkumu nazvat pružným. Pružnost je spatřována nejen ve vzniku a doplňování výzkumných otázek, ale také hypotéz a nových rozhodnutí, jak upravit výzkumný plán a určit nový směr sběru dat a jejich následnou analýzu. Analýza a sběr dat jsou podle Hendla kontinuální proces, který výzkumníkovi ukazuje, zda jsou pro něj sebraná data užitečná, či nikoli. Cílem výzkumníka je vysvětlit, jak lidé chápou to, proč jednají tak, jak jednají a jak svému jednání přizpůsobují a organizují svůj každodenní život. Kvalitativní výzkum je schopen podrobně popsat důvod výskytu daného jevu, protože čerpá z hloubkového popisu případů. Jako hlavní nevýhody mimo jiné Hendl spatřuje především ve faktu, že nabyté poznatky nemusí mít absolutní platnost na populaci a jiné prostředí a výsledky šetření jsou mnohdy ovlivněny osobou výzkumníka. Somr (Somr, 2006, s. 41) tvrdí, že: „Obecně pojem kvalitativní výzkum rozumíme každý výzkum, který nevychází ze statistických zhodnocení, přesněji řečeno nepoužívá ke svým 32

výstupům kvantifikační postupy. Jde o výzkum, který svou zaměřeností se soustřeďuje na oblast lidských příběhů, postojů, vztahů, společenských hnutí a organizací, přičemž ke svým výstupům jako demonstrační příklad používá kvantitativních ukazatelů a jejich zhodnocení, analýza je kvalitativní. 8.3 Metoda sběru dat Pod pojem dotazování lze zahrnout různé varianty rozhovorů, dotazníků, testů (Hendl, 2008). Pro tuto práci byla využita metoda strukturovaného dotazování s otevřenými otázkami (polostrukturovaný rozhovor), popsaná níže. Polostrukturované interview (rozhovor) je ideální nástroj pro svou maximální výtěžnost. Eliminuje nevýhody a zároveň maximalizuje výhody zbylých dvou typů interview (nestrukturovaného a strukturovaného). Je to nástroj, který dává výzkumníkovi možnost ničím nesvázané komunikace v pasážích, ve kterých je to vhodné. Tím dochází k motivaci respondenta, kterou lze využít ve více strukturovaných částech rozhovoru. Velkou výhodou je možnost pokládat doplňující otázky na pevně strukturované odpovědi. Nevýhodu u tohoto druhu výzkumné metody lze spatřovat především v nebezpečí „sklouznutí“ od připravené kostry k nestrukturovanému a tím i k ohrožení toho, co chtěl tazatel zjistit (Miovský, 2006). Strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami vychází z předem připravených otázek, na které dotazovaní mají odpovědět. Tento typ rozhovoru výzkumník použije, pokud je nutné omezit variantnost otázek, které jsou kladeny respondentům. Účelem je získání dat, která se svou strukturou nebudou výrazně lišit a výzkumníkovi usnadní snazší orientaci při analýze rozhovoru (Hendl, 2008). Miovský (Miovský, 2006) považuje rozhovor (interview) za nejobtížnější, ale také nejspolehlivější metodu, jak získat kvalitativní data. „Z terminologického hlediska termínem interview označujeme takový rozhovor, který je moderovaný a prováděný s určitým cílem a účelem výzkumné studie. Interview je obvykle prováděno s jednou, maximálně třemi osobami….“ (Miovský, 2006) Podle Dismana (Disman, 2002, s. 124): „Vyžadované informace jsou získávány v přímé interakci s respondentem. Rozhovor může být prováděn tváří v tvář nebo telefonicky.“ 8.4 Jednotka zkoumání a zjišťování Jednotkou zkoumání je volný čas a jeho souvislost s úspěšným předcházením zátěžových situací. Tento vztah má potvrdit nebo vyvrátit tvrzení, že způsob, jakým sociální pracovníci

33

tráví svůj volný čas, se odráží v lepší schopnosti čelit zátěžovým situacím, se kterými se při své práci setkávají. Jednotkou zjišťování jsou samotní sociální pracovníci, pracující s rodinou a dětmi, u kterých se předpokládá velká emocionální zátěž. 8.5 Operacionalizace Z hlavní výzkumné otázky (HVO): Jakým způsobem tráví a vnímají sociální pracovníci svůj volný čas, aby předešli stresu a zvládli zátěžové situace, se kterými se při své profesi setkávají? se nabízejí tři dílčí výzkumné otázky (DVO) a 19 podotázek, které mají vést k jejímu objasnění a zodpovězení: DVO č. 1 Jak sociální pracovníci vnímají, prožívají a zvládají zátěžové situace? DVO č. 2 Jak sociální pracovníci vnímají svůj volný čas? DVO č. 3 Je volný čas sociálních pracovníků natolik kvalitní, aby jim umožnil předcházet pracovní zátěži? Účelem první DVO bylo zjistit, zda oslovení sociální pracovníci pociťují při výkonu své služby nějakou zátěž, případně co ji způsobuje. Zajímalo mě, co v těchto situacích prožívají, jaké mají obranné strategie a jestli se mezi těmito strategiemi nachází i volný čas. Druhá DVO měla sociální pracovníky přivést k zamyšlení, jak chápou vlastní volný čas a jestli vůbec nějaký mají. A zda svůj volný čas považují za nástroj k překonání zátěže. Od třetí DVO jsem očekával nejspontánnější odpovědi. Předpokládal jsem, že pracovníci budou hodně otevření a budou hovořit o tom, jak tráví svůj volný čas. Pro účel sběru dat jsem pro rozhovor vytvořil 19 otevřených otázek. Otázky měly stanovené pořadí, ve kterém jsem je respondentům pokládal. Otázky vycházely ze tří DVO, z velké části podložených teoretickou části této práce. 8.6 Organizace výzkumu Samotný výzkum se uskutečnil v měsíci říjnu a listopadu 2014. Velkou překážkou byla neochota části vedoucích pracovníků a nakonec i neochota samotných pracovníků oslovených organizací. Z celkem 12 oslovených organizací v Olomouckém kraji, s výzkumem souhlasily pouze čtyři. U zbylých osmi pracovišť jsem narazil na neochotu vedoucích pracovníků, umožnit rozhovory s jejich zaměstnanci. Jako důvod uvedli jejich maximální vytíženost. Jednu organizaci jsem vyřadil sám. Důvodem nebyla neochota účastnit se

34

výzkumu, ale požadavek zveřejnění otázek před jednotlivými rozhovory. Usoudil jsem, že by tím byl sběr dat „poškozen“, protože by zanikla spontánnost jednotlivých rozhovorů. Pro svůj výzkum jsem nakonec získal jedenáct sociálních pracovníků ze dvou státních institucí, zabývajících se sociálně právní ochranou dětí a dvou příspěvkových organizací, které se také podílí na ochraně dětí a práci s rodinou. Sběr dat, tedy rozhovory s jednotlivými sociálními pracovníky probíhaly v místě jejich pracoviště v jejich kancelářích nebo v konferenční místnosti. Jeden rozhovor byl uskutečněn na žádost respondenta přes sociální síť Skype. Všichni respondenti byli před zahájením seznámeni s cílem výzkumu, byla přislíbena anonymita jejich i organizace, ve které pracují. Také byli seznámeni s tím, že mohou rozhovor kdykoli ukončit nebo na danou otázku neodpovídat. Protože byl hovor zaznamenáván na diktafon, pro každý případ zvlášť byl vyžádán souhlas se záznamem. Průměrná délka jednoho rozhovoru byla 25 minut. Za účelem snadnější analýzy dat byl každý záznam převeden do písemné podoby a jednotliví sociální pracovníci označeni indexy R1 – R11. Po každém rozhovoru jsem provedl doslovnou transkripci záznamu. Tuto metodu převodu mluveného slova do písemné formy, jsem zvolil záměrně, protože mi umožnila udělat si jednotnou strukturu a lépe se orientovat v jednotlivých bodech rozhovorů. Podle Hendla je tento druh převodu mluveného slova do písemné podoby časově nejnáročnější (Hendl, 2008).

35

Empirická část 9 Interpretace výsledků 9.1 Jak sociální pracovníci vnímají, prožívají a zvládají zátěžové situace? 9.1.1 Jaké situace při výkonu své profese považujete za nejnáročnější? V této části jsem chtěl zjistit, zda opravdu všichni dotazovaní sociální pracovníci pociťují při výkonu své profese nějakou zátěž. Pokud ano, tak identifikovat zdroje napětí, a popsat pocity, které prožívají. Je zajímavé sledovat, jak se respondenti shodují na zdrojích zátěže přesně podle organizace, ve které pracují. Nejvíce zřetelné je to u R1, R3 a R2, R4, R5 a R6. Zatímco u R1, R3 největší zátěž působí především vztahy s vedením organizace: R1: „... nějaká negativní komunikace ze strany vedení. Když přijde někdo z vedení a začne po mně nesmyslně dupat.“ R3: „... jednání s vedením, s vedoucíma, se všema nadřízenýma, je to trošičku problematičtější.“ Z pracovníků při odpovědi na tuto otázku byla zřetelná frustrace. Rádi by prosadili nějaký svůj názor nebo myšlenku: „Ráda bych udělala něco po svém“ (R1). Místo toho musí plnit nařízení, se kterými vnitřně nesouhlasí. Schmidbauer (Schmidbauer, 2000) vidí v nenaplněných cílích, představách, nadměrném zatěžování a byrokracii problém, který může vést až k syndromu vyhoření. U respondentů R2, R4, R5, R6, R7 je patrná největší zátěž v situacích, kdy se mají rozhodnout, zda zasáhnout nebo nezasáhnout do osudu klientů a zda je zásah oprávněný: R2: „Když se mám rozhodnout jako co mám dělat, jak mám postupovat v práci, protože může být zvolený jiný přístup nebo jiná nabídka tomu klientovi.“ R4: „... situace, kdy se dostaneme až tak daleko, že jsme nuceni odebírat děti z některých domácností, nicméně jsou to i různé spory mezi rodiči...“ Z výpovědí pracovníků jasně vyplývá, že jsou si vědomi toho, že přímo ovlivňují životy svých klientů, což může být problém. To ostatně potvrzují i R5 a R7. R5: „Nejnáročnější je pro mě to, když se mám rozhodovat, do jaké míry mám zasahovat do osudu těch lidí.“ R7: „Je to velká zodpovědnost za osudy druhých lidí, dětí, tak to je další věc, o které člověk přemýšlí, jestli dělá ty kroky správně, jestli tím zásahem nikomu neublíží víc, než je nutné.“

Pracovníci R2, R4, R5, R6, R7 svými výpověďmi jasně potvrdili, že

rozhodnutí, může být problém. Dostávají se pod tlak, který může ovlivnit jejich schopnost řešit případ správně. Motivy vedoucí pracovníka k zásahu, jsou různé. Může jím být obava ze zanedbání nebo strach z obvinění, že bylo něco zanedbáno. 36

O obavě ze zanedbání v teoretické části píše Musil (Musil, 2004), který uvádí, že čím větší je snaha pracovníka vyhnout se neoprávněnému zásahu, tím je pravděpodobnější, že udělá chybu a nezasáhne tam, kde je zásahu potřeba. Pro R5 a R6 je hodně zátěžová 24 h krizová pomoc. Jako zdroj napětí uvádějí především osamocenost a nutnost se okamžitě rozhodnout, aniž mají veškeré informace a čas se poradit. R5: „... tam jsou ty děti a vy přijedete někam, kde lidi vidíte úplně poprvé, musíte se zorientovat, ideální je to fakt v noci, nemáte informace a teď, co máte dělat, že? Člověk tam stojí sám a řeš to!“ R6: „Jste na to úplně sám a není možnost nějakého prodiskutování případu s kolegyní, žádná intervize, takže to jsou ty situace, kdy se cítím nejistě, jak postupovat a jestli je to rozhodnutí správné.“ R5 a R6 se ve výše uvedených situacích cítí velmi špatně, protože míra zásahu je pouze na nich. Výpovědi R5 a R6 ukazují na osamocenost pracovníka. Toto zjištění odpovídá situaci, kdy je nositelem problému profesionál, který problém definuje jako autorita, snaží se o objektivní posouzení problémové situace a o nalezení žádoucího řešení (Matoušek, 2003). Vztahy s vedením, jako zdroj zátěže jsou pro R2, R4, R5, R6, R9 již jen okrajové, protože jak uvádí R4: „No tak s vedením, jasně, že to může být lepší.“ U R5 se do vztahu s vedením organizace promítá asi skoro třicetiletá délka praxe: „Člověk si zvykne na určité věci, musíte to brát s nadhledem, i když se vám nelíbí, co po vás šéf chce, to zas já tak neřeším.“ R9 tvrdí, že vztahy s vedením se jí zase tak moc nedotýkají, protože: „S vedoucí, tam je to dobrý. A co má ona s vedením, to už se mě tak nedotýká.“ Vedení organizace, jako zdroj stresorů, se liší podle organizace, ve které pracovníci pracují. Pracovníci se většinou smíří s tím, že nic nezmění a podřídí se. Otázkou zůstává, jestli se takovéto smíření časem neprojeví jako problém s ještě větší intenzitou. U R11 velké potíže vyvolávají situace s problémovými klienty: „Nejnáročnější jsou pro mě konflikty, kdy klient nesouhlasí s navrhovaným, či zákonným postupem.“ Na rozdíl od R11, R8 uvedla, že problém s klienty má jen občas: „To je výjimečně, že se tady s tím člověkem takhle dohaduju a on má svůj názor, já mám jiný názor a on s ním nesouhlasí, tak se navzájem přivádíme do varu.“ Pracovník by neměl být pouze profesionál, ale musí splňovat i osobnostní předpoklady. Řezníček (Řezníček, 1994) jmenuje vlastnosti jako empatii, vřelost, opravdovost, tvořivost a flexibilní důraznost. 37

Bez těchto schopností není sociální pracovník schopen klientovi poskytnout účinnou pomoc. Právě empatii jako problém při práci s klientem uvedla R9: „Tak nejnáročnější jsou nějaké krizové situace s klientama, když jsou klienti v nějaké těžké životní situaci, tak se to samozřejmě dotýká i toho pracovníka, pokud má alespoň trochu empatie.“ Pro R7 je zklamáním, že ji vedoucí alespoň slovně neocení ani v případech, kdy se jí něco povedlo. Čekala by větší podporu: „Někdy člověk očekává podporu a ta nepřijde, někdy čeká poděkování, že něco zvládl a nepřijde.“ Všichni respondenti během rozhovoru uvedli, že velkým zdrojem napětí i legislativa a nařízení, podle kterých pracují a které musí nastudovat. To potvrzuje poznatky z teoretické části. Pokud budou přibývat nové sociální zákony a vyhlášky, pak budou pracovníci neustále tlačeni do nové a nové přípravy a vzdělávání se (Hanuš, 2007). Za všechny R5: „ Co spíš tady trošku si myslím, že hapruje je změna legislativy, která je poměrně nedávná a to, že je problém se s tím tak nějak popasovat, protože metodika byla vytvořena s obrovským zpožděním, takže se to dělalo, jak jsme to vnímali, pak se zjistilo, že je to špatně, tak se to přepracovávalo a zas to bylo špatně, takže více méně to samotné legislativní ukotvení není samo o sobě není jakoby dost jasné, takže tím pádem ta práce je taková jakože dost v některých fázích intuitivní a prostě zkrátka jako je to dost na hraně.“ Z předchozího vyplývá, že pracovník je neustále pod tlakem. Na jedné straně nedokonalé zákony a vyhlášky, na straně druhé pracovník, který se jimi má řídit, i když ví, že v praxi je vše jinak. 9.1.2 Co ve Vás tyto situace vyvolávají, co při nich prožíváte? Pracovníci nejčastěji v odpovědi na tuto otázku uváděli emoční reakce, které při zátěžových situacích prožívají – pocity, nálady, které stres provázejí. Zátěž nejvíce doléhá na R4, R5, R6. Všechny tři respondentky uvádějí pocity nejistoty, úzkosti, nerozhodnosti a napětí. R4 „Vyvolávají napětí, frustraci, někdy vyvolávají stres, jakoby pocit nějaké beznaděje a zmaru.“ R5 doplňuje: „Úzkost, nervozita, nejistota, taková obava, že to třeba nevyřeším dobře.“ R6: „No, takže je tam taková ta dávka nesebejistoty, kdy zapochybuju, prožívám takový pocit nerozhodnosti.“ Každý z pracovníků výše popsané situace vnímá po svém. Záleží pouze na individuu, jak hluboko se nechá danou situací zasáhnout.

38

Nicméně všechny předchozí odpovědi korespondují s teorií. Pocity úzkosti, strachu, radosti, deprese (Černý, 1999). Nebezpečím je i pracovníkovo smýšlení. Norgaard (Norgaard, in Saleebey, 2006) hovoří o tom, jak nálepkování klientů a smýšlení mají neblahý vliv na práci jednotlivců, kteří pracují v sociálních službách. Tito pracovníci se pak při své práci drží předpojatých vlastností, bez vlastní reflexe, sebereflexe, otevřenosti k alternativním řešením, myšlenkám a perspektivám. To má za následek setrvávání v zaběhnutých způsobech myšlení a neschopnost účinně pomáhat. U R11 odpověď hodně zaváněla právě nálepkováním klientů, na vděčné a nevděčné: „Stres, napětí, sobeckost z druhé strany, pocit, že druhá strana není vděčná za pomoc, ačkoli se jí snažím pomoc a nalézt nejlepší variantu, pocit vzteku, následně zklamání, rozčarování.“ R1, R2 a R3 shodně uvádějí, že při práci s klienty se unich zátěž neprojevuje. R1: „V rámci své profese, že sem přijde plačící klient nebo týrané dítě, s tím se dokážu vyrovnat.“ R2: „Nemám zatím žádný problém.“ R3: „Já nemám problém až tak s těmi klienty ...“ V předchozích třech odpovědích se vůbec neprojevilo výše uvedené tvrzení o empatii pracovníků. Je vůbec možné, aby na pracovníka působily více spory s vedením, než plačící klient? U R9 empatii spatřuji v jejím přemýšlení: „U těch klientů je to taková ta beznaděj, co teď? Taková ta lítost a u těch provozních, tam to bývá až vztek.“ Pro R7 je frustrující především odklon od naplnění své profese: „Někdy člověk pociťuje, že nedělá sociální práci, ale dělá úředníka. To je frustrující!“ 9.1.3 Jak si myslíte, že Vaši profesi vnímá okolí, rodina, partner, partnerka? ..... Cítíte jejich podporu? Pokud ano, jak se projevuje, jak Vám pomáhá vědomí, že za Vámi někdo stojí, podporuje / nepodporuje Vás? Pomáhá Vám to nějakým způsobem překonat stres z práce nebo Vám to naopak bere energii? V této části jsem se sociálních pracovníků ptal na to, jak vnímá jejich profesi nejbližší okolí, jestli jim je případná podpora prospěšná a pomáhá jim nějakým způsobem překonat případný stres a předejít tak jeho negativním dopadům. Můj zájem o toto téma se přímo nabízel, protože jsem předpokládal, že s partnery, přáteli a rodinou respondenti tráví podstatnou část svého volného času. Respondenti se shodli na důležitosti potvrzení: „... že je to práce náročná, vidí, že dělám zodpovědnou práci, náročnou, že musím mít i vysokou školu, a ta podpora tam je“ (R5).

39

Zároveň pracovníky těší, že jejich blízcí uznávají: „... že je to práce, která může vyčerpávat.“ (R6). R1 a R6 uvádějí stejnou specifikaci jako R5 a R6, proto jejich odpovědi nejsou uvedeny. Z výpovědí pracovníků je patrné, že ocenění jejich nejbližšími dává určitou sílu pro další práci a zároveň jistým způsobem poskytuje podporu, která může vést k předcházení nebo zmírnění působení stresu. V přívětivém prostředí je jedinec schopen stresové situace zvládnout mnohem lépe. Naopak izolovanost od rodiny, přátel a špatné pracovní podmínky bývají příčinou toho, že se jedinec ocitne v napětí a odolnost vůči stresorům se snižuje Cungi (Cungi, 2001). Důležitým poznatkem, se kterým se R2 a R11 setkávají je, že jejich okolí nemá ponětí o náplni sociální práce. R2: „... když třeba popisuji, že jdu do domácnosti, která je jako by úplně strašná, tak na mě vyjeveně zírají a říkají a to děláš taky?“ R11: „Jak kdo, někteří kamarádi, kteří o mé práci až tolik neví, si myslí, že pomáhám pouze nepřizpůsobivým a celou sociální práci bagatelizují. Pro některé je bohužel sociální práce pouze výplata sociálních dávek pro černé.“ Potvrdilo se,že pod sociální prací je skryt zbytek činností, které ostatní profese nedělají (Navrátil, 2001). Další přínos rodiny a partnera respondenti spatřují především v možnosti „vypovídat se“. R1: „Cítím podporu hlavně od partnera, když přijdu domů naštvaná, mě vyslechne, řekne, že je to hrozný a tak. Určitě mi to všechno pomáhá překonat to, co tady zažiju.“ R2: „Partnerovi můžu říct vše, vyslechne mě.“ R3: „My se s manželem podporujeme navzájem. Když mám nějaké starosti, tak si mu taky postěžuju, je to taková ta obecná podpora je pro mě dostačující.“ R11: „Partner mě podporuje v mé profesi.“ R7: „Manžel někdy pochopí, že potřebuju víc podpory a někdy to nemůže poslouchat.“ Pro lidi, kteří netuší, o co v sociální práci jde, je těžké pochopit, co jejich partneři při výkonu profese prožívají. To potvrzuje R4: „... že to jakoby nemůže ani pořádně pochopit.“ Podobně je na tom R5, která má také pocit, že jí nikdo nemůže pochopit: „Já o ní nemluvím skoro vůbec, protože o ní nemám potřebu mluvit, protože oni tomu ani nerozumí.“ R6 žije sama, bez partnera a rodiny, podporu jí poskytují především přátelé. Přesto na konci rozhovoru uvedla: „Mám pocit, že jsem na to sama.“ Důležitá je také cílová skupina, se kterou pracovník pracuje. I ta má vliv na podporu okolí. R9 pracuje s romskými dětmi. Spíše než s podporou se setkává s dotazy: „... Jak to můžeš dělat, když to nemá východisko a nemá to cenu?“ Sama cítí že: „... tam rozhodně podpora 40

není.“ Tato respondentka níže uvádí, že prožila syndrom vyhoření. Lze jen spekulovat, jak velký podíl tato „nepodpora“ okolí na něm měla. Jediný R10 uvedl, že jako muž své pocity nemá potřebu žádným způsobem ventilovat, ale zároveň uznává, že by podpora byla: „Já svoje problémy moc neventiluju. Ostatní tím nezatěžuju. Ale jinak by podpora byla.“ Podpora partnerů je i přes to, že úplně nerozumí problémům sociální práce velmi důležitá. Většině respondentů stačí už jen to, že je někdo ochotný je vyslechnout. Mohou tak ventilovat problémy, se kterými si neví rady a které na ně negativně působí. 9.1.4 Co se s Vámi děje, když jste ve stresu? Jak se bráníte? Protože se výzkumná otázka zabývá i zátěží a v předchozím textu jsem zmapoval, co respondentům působí největší zátěž, považoval jsem za žádoucí zjistit, co se s nimi v těchto situacích děje, zda se umí účinně bránit a předcházet tak zátěži, se kterou se setkávají. Zajímalo mě, jestli některý z pracovníků uvede jako aktivní obranu svůj volný čas. Stres, který na člověka působí intenzivně po dlouhou dobu je velmi škodlivý a může způsobit vážná onemocnění nebo somatické potíže Vágnerová (Vágnerová, 2012). Negativní zkušenost s působením dlouhodobého stresu Uvedli prakticky všichni respondenti s několikaletou praxí. R2, která pracuje jen krátce si hrozbu stresu a zátěže uvědomuje: „Myslím si, že to přijde, až tady budu déle.“ Pro stres je typické napětí mezi faktory, které člověka stresují a zdroji, které umožňují stres zvládat. Takovým případem je R3, kterou nejvíce zatěžují konflikty s vedením: „... napětí a často přecházím do takového toho útoku.“ Jako obranu uvedla: „... takže se snažím na tom pracovat, abych sklopila ty uši a zalezla do toho koutku.“ Stock (Stock, 2010) takovou strategii, kdy se pracovník zátěžové situaci vyhýbá a nepřipouští si ji nebo dokonce potlačuje, označuje jako neefektivní řešení. Stejně neefektivní se jeví obrana R4, pro kterou je přirozeným procesem, při kterém pracovník během stejných situací svým způsobem otupí: „... ty pocity se těžko dají odsunout do pozadí. Je jasné, že časem si na ně člověk zvykne a některé věci se stanou běžnou praxí nebo běžnou situací.“ Stock (Stock, 2010) v takových situacích doporučuje použít strategii orientovanou na problém, např. přímý rozhovor s nadřízeným, ventilaci různých rozhodnutí, se kterými nesouhlasíme.

41

Ani jedna z respondentek takovou variantu nevyslovila. Je tedy otázkou, jak dlouho bude takové zvládání udržitelné, než znovu vyvstane stejná zátěžová situace. Mezi nejčastější formy prožívání stresu respondenti uvádějí úzkost, naštvanost, beznaděj, podrážděnost, napětí a duševní nepohodu. R4: „Člověk je z toho takový úzkostlivý, naštvaný a ve finále podle toho, o co konkrétně se jedná, většinou je tam nějaký ten pocit beznaděje.“ R5: „... jsem dost podrážděná, takže já se pak musím sama nějak zklidňovat, abych tady někoho neposlala do nějakých míst, což je skoro denně.“ Krátkodobý stres dokáže člověka povzbudit k vyššímu výkonu, k přesnější práci. To, co je pro jednoho zátěží, je pro jiného výzvou (Křivohlavý, 1998). Každý z respondentů vnímá zátěž rozdílně. Předchozí text uvádí výpovědi, ve kterých se lze setkat s negativním chápáním stresu. Opakem takového pojetí je R6: „ Já nejefektivněji pracuju a nejrozhodněji právě ve stresu.“ Pokud je působení stresorů intenzivní, dochází k obtížím, jako jsou nespavost, průjem, žaludeční vředy apod. Pokud se stres dostane do chronické fáze, nastupuje únava, deprese a chronická vyčerpanost. Stravovací návyky se zhoršují a lidé inklinují k pomocným prostředkům jako alkohol, cigarety a medikamentům Cungi (Cungi, 2001). Takové problémy uvádějí pouze dva respondenti. R7: „Napětí, ty pocity v těle. Někdy, to dopadá na spaní, že se vzbudím a člověk přemítá, co bylo a jak to má řešit, co nestihl a co hrozí průšvihem. R9: „Prožívám takový to, jak se s tím vyrovnat, někdy to přejde až do deprese. „Já potřebuju něco sladkýho, to mě uklidní.“ Stres, který na člověka působí intenzivně po dlouhou dobu je velmi škodlivý a může způsobit vážná onemocnění nebo somatické potíže (Vágnerová, 2012). Problém v podobě somatických obtíží uvedla pouze R6: Já mám třes rukou, ale tak viditelný, že to nemůže nikdo přehlédnout a ještě, když ten stres trvá dlouhou dobu, se mi to projevuje nižší koncentrací, jsem taková méně soustředěná.“ Výpovědi respondentky ukázkově ilustrují poznatky o působení krátkodobého i dlouhodobého působení stresu. Dlouhodobý stres může přejít v celkové vyčerpání a přejít do syndromu vyhoření. To zažila R1, která jako jediná přiznala, že dlouhodobý stres nezvládla: „Bylo období, kdy jsem musela šáhnout i po lécích.“ Každý z respondentů se stresu brání po svém. Z odpovědí je těžké vyvodit univerzální obranu. Zatímco R4 a R3 v sobě negativní pocity potlačují, R7, R8, R9 a R10 spatřují obranu ve svém volném čase. Volnočasové aktivity jako nástroj k předcházení nebo překonání stresu 42

shodně uvádějí R7, R9 a R10. R7: „Volejbal hraju. Já se vymlátím na volejbalu, tam je dovoleno nadávat, takže pak na pivo a je mi fajn.“ R9: „Třeba po práci jdu domů a dělám to, co já mám ráda, co mě zrelaxuje, pomůže vypnout od toho myšlení.“ R10: „Já mám spoustu koníčků, zájmů. Odejdu z práce a vypínám.“ R11: „Určitě odpočinkem doma.“ Těmito aktivitami naplňují strategii orientovanou na emoce. U té je doporučovaná pohybová aktivita, např. procházka (Stock, 2010). Stockově typologii se vymykají R5 a R6. R5 si ve své odpovědi odporuje. Uvádí: „Tomu se bránit nedá.“ Zároveň jako osvědčený nástroj uvádí intervizi: „Jdu za nějakou kolegyní vedle, která je mi tak jako blízká a třeba jí něco řeknu nebo si tam poznadávám a je mi líp.“ Na výrok R5 lze nalézt účinnou strategii v práci Křivohlavého (Křivohlavý, 2009), který považuje za účinnou zbraň ke snížení emocionální zátěže právě regulaci emocí vybitím si zlosti nebo strachu. Asi nejzajímavější pohled na stres a jeho zvládání poskytla R6, která má ze všech respondentů nejdelší praxi: „Já si myslím, že ta moje práce mě za tu dobu zformovala už k té přirozené obraně, já jak můžu, tak v podstatě hledám klid, pohodu v podstatě ve všem. Já hledám všechno, i na tom zlém všechno pozitivní, abych tím sama sebe tím svým úhlem pohledu netraumatizovala, neznervózněla, takže je to takovou nějakou prací, je to mou prací na sobě, jak se na problém dívat a je to jako meditace, nemyslím tím, že si vyloženě sednu na turecký sed, ale prostě meditace být v tichu, klidu, zklidňovat mysl, pustit si relaxační hudbu a tak. Je to asi nutnost, to už k tomu člověk sám došel, protože říkám, tu práci už dělám od té doby, co jsem dostudovala, já nevím, od 20ti let. Takže jsem asi nějakýma fázema prošla a ono si to nějak samo našlo tu cestu, že vím, že mi to pomáhá, že nepotřebuju k psychologovi, psychiatrovi pro medikaci a já nevím co, že vím, jak sama sobě pomoct.“ Očekával jsem, že většina pracovníků uvede jako obranu proti stresu, se kterým se setkávají, volnočasové aktivity. Můj předpoklad svými odpověďmi naplnila jen necelá polovina respondentů. Jinak se odpovědi pracovníků nijak nelišily od poznatků odborné literatury. A to záleží na každém, jakou si zvolí strategii, aby byla pro něj přínosná. Až na výjimky pracovníci uváděli, že jejich strategie jsou úspěšné, tedy lze předpokládat, že jim tyto situace slouží i jako prevence zátěže, se kterou se v budoucnu setkají.

43

9.1.5 Setkal/la jste se někdy se syndromem vyhoření? ...... Pokud ano, jaké byly projevy? Jak jste se bránila? Z předchozí kapitoly vyplynulo, že respondenti jsou dlouhodobě vystavování zátěžovým situacím, které mohou vyústit až v syndrom vyhoření. Protože pracovníci zmínili, že zažívají zátěž při práci s klienty, vedením, zajímalo mě tedy, zda alespoň některý zažil syndrom vyhoření „na vlastní kůži“. Literatura uvádí, že syndrom vyhoření se vynořuje při činnostech, kdy dochází k interakci s jiným člověkem. (Křivohlavý, 2012). Destrukční účinky působení dlouhodobého stresu uvedly dvě respondentky, R1 a R9. Dlouhodobý stres u nich vyvolal některé příznaky syndromu vyhoření. R1: „Měla jsem k němu pěkně blízko. Bylo období, kdy jsem musela šáhnout i po lécích, ale nakonec jsem to zvládla.“ Pokud jsou pracovníci, zavaleni úkoly, doplňováním vzdělání ..., mohou pocítit únavu. Pokud pocitům únavy nevěnují pozornost, může dojít k pocitu jednotvárnosti, ztráta zájmu o práci, zdravotní obtíže apod. S únavou při své práci setkala R9. Vyčerpání, jak uvedla, u ní vyústilo do syndromu vyhoření: „...Protože jsem byla unavená, zničená a před vánoci jsem potřebovala náhlou dovolenou. Já jsem dostala náhlou dovolenou a v rámci té dovolené jsem volný čas netrávila prací. Snažila jsem se vypnout, úplně změnit myšlení, číst jiné knihy. Já jsem v té době ještě studovala, takže jsem vysadila i to studium. Prostě úplně změnila myšlení.“ Sdělení R9 odpovídá tomu, že pokud se pracovník, který „hoří“ rozhodne v zaměstnání zůstat, musí najít řešení v rámci systému – snažit se snížit pracovní zatížení. Pracovní zatížení lze například zkrácením pracovní doby, dovolenou apod. (Stock, 2010). Možnou ochranou před syndromem vyhoření může být relaxace. Prostor zde dostává obnova těla i ducha. Vytváří se rezervy pro řešení budoucích zátěžových situací (Geisselhart, Burkart, 2006). Formu duševní relaxace v podobě úvah o problému s pomocí východní filozofie, jako účinné metody v boji a prevenci se syndromem vyhoření uvedla R1: „... spíš se zamyslet nad tím, jestli se mě ten problém týká, jestli má cenu se tím zatěžovat a spíše se zvnitřnit s tím, že to není můj problém. Že je to problém někde mimo mně, že to neovlivním, takže se tím nerozčiluju.“ Příznakem vyhoření bývá stav chronické únavy a vyčerpání (Grün, 2014). 44

R3: „... Už jsem z toho byla hrozně unavená, protože jsem viděla, jak ti klienti mají všechny problémy opravdu stejné.“ Řešením této situace byla změna působiště: „Nedovedla jsem si představit, že bych pracovala kdekoli jinde, než tam. A vlastně se to vyřešilo tím, že jsem se vdala, takže bylo jasné, že si musím najít jinou práci, protože jsem se stěhovala.“ Projevy syndromu vyhoření je odcizení, vyčerpání a pokles výkonnosti. Dochází k postupné ztrátě ideálů, cílevědomosti a zájmu (Stock, 2010). S těmito projevy se setkala R6: „... určitě jsem měla období, kdy jsem říkala, končím, já si otevřu sekáč a budu prodávat v obchodě, to je taky práce s lidma, že? A taky jsem prošla obdobím, kdy i zdravotně jsem měla pocit, nevstanu ráno z postele do té práce a že musím. Ale myslím si, že to jsou vždycky, už to dlouho nebylo, to byly vždycky takový ňáký období, kdy jsem překonala a já mám vlastně pocit, že po patnácti letech praxe, jako bych se v té práci zabydlela, dneska, já už to beru, že ta práce je náročnější a náročnější vzhledem k systému, akumulaci problémů, tak já ji beru jako poslání, já ji beru tak nějak úplně, že to je moje cesta, moje součást života a mám ji dokonce ráda.“ Důležitým krokem, jak se vypořádat se syndromem vyhoření, je řešit pracovní situaci, snížit zátěž. Důležitá je identifikace zdroje napětí a všech negativních situací, které vyčerpávají pracovníkovy zdroje (Stock, 2010). Možným řešením může být heslo „Co mě nezabije, to mě posílí“, kterým se řídila R7. Ta začínala prožívat při práci s problémovým klientem projevy syndromu vyhoření, kterými jsou pocity sklíčenosti, bezmoci: „Už to bylo hodně daleko, na hraně, mezi třetím a čtvrtým stupněm.... Řekla jsem si, že ať napíšu, co napíšu, že se to dá vždy napadnout a že to nějak přežiju, že bude pár stížností a zase klid.“ Odpovědi respondentů ukázaly na můj mylný předpoklad, že zkušenost s vyhořením budou mít pracovníci s delší praxí. Z odpovědí vyplynulo, že délka praxe není rozhodující, protože zkušenost s příznaky nebo přímo se syndromem vyhoření uvedly R1, R3, R6, R7 a R9, u kterých je délka praxe různá. V odpovědích respondentů spatřuji jako pozitivní zjištění, že si uvědomují problém, kterým syndrom vyhoření je. Žádnou zkušenost nemá R2, R4, R5, R10 a R11, jejich odpovědi na otázku byly „ne“. 9. 1. 6 Co by se muselo stát, aby Vám práce přinášela jen radost? Tato otázka navazuje na stres a syndrom vyhoření. Měla respondenty přivést k opětovnému zamyšlení nad původci jejich napětí a odhalit případný další zdroj, na který zapomněli v předchozích odpovědích. 45

Při její konstrukci jsem vycházel z Křivohlavého (Křivohlavý, 1998), který ve své práci shrnuje výsledky pozorování psychologů, kteří jako hlavní důvody syndromu vyhoření určili dlouhodobý bezprostřední styk s lidmi, dlouhodobé neúspěšné jednání s lidmi, dlouhodobé přetížení a kladení mimořádných požadavků na pracovníky, strohý a diktátorský režim. Vše je provázeno nedostatkem personálu, malou úctou k lidem, chybí ocenění pracovníků, nedostatečný odpočinek pracovníků, velký rozdíl mezi představami a realitou atd. R1 a R3 trvaly na svých zdrojích napětí a to vedení organizace. R1: „Omezení nesmyslných požadavků vedení.“ R3: „Vyměnit vedení.“ Tato dvě opakovaná tvrzení kopírují teorii, která uvádí, že často je pracovníkům odepřena participace a svobodné rozhodování je eliminováno pouze do povinností. Spěch, napětí, šibeniční termíny dostávají pracovníky pod tlak (Vážanský, 2001). Nově uvedeným zdrojem problémů pro R4 a R6 byly problémy s legislativou. R4: „Myslím si, že by se musela změnit legislativa.“ R6: „Prostě, roste administrativa úplně nezvladatelným způsobem a z terénní sociální práce a pomoci klientům, se stávají ze sociálních pracovnic úřednice a to je to, což nemůžu přijmout a co mně vadí.“ S nesmyslnou administrativou jsem se setkal i na svých odborných praxích a dobrovolnické činnosti, takže rozhořčení pracovníků chápu. Nicméně pracovníci si uvědomují, že systém se nikdy nezmění, takže jim nezbude, než se podřídit. R2 pouze popsala utopistický stav: „Tak klienti budou pracovat podle mých doporučení, samozřejmě, vlastně všechno půjde jen na dohodu, budou se na mně usmívat, nebudou mi típat telefony, křičet na mě v telefonu, nadávat mi.“ Také R7 uvedla ideál: „Kdyby se lidé nerozváděli, kdyby byli hodní na své děti.“ R5 s jistou dávkou skepse konstatovala: „Tady v tom oboru to není možné, tady to nejde. Asi žádný člověk, který pracuje s lidmi, by nemohl říct, že mu to dělá radost.“ I R9 si myslí, že práce s klienty jí nemůže přinášet radost, že je schopná se jen přizpůsobit tomu, aby jí práce nezatěžovala: „Já si myslím, že to nejde. Že každá práce má svoji zátěž, ať už s lidma nebo bez lidí a každá práce nese člověku něco dobrého, ale i špatného a spíš jde o to, aby to člověk unesl v sobě. Aby byl spokojený.“ R11: „Klid, práce, která by mě bavila, byly by z ní vidět výsledky.“

Zajímavé je zjištění, že ženská část respondentek v určité míře z práce radost

nemá, mužský zástupce R10 i přes to, že je občas ve stresu odpověděl: „Mně práce přináší radost.“ Jeho odpověď se ale nedá zevšeobecnit na mužskou část sociálních pracovníků.

46

Mohla by však být podnětem k dalšímu výzkumu spokojenosti sociálních pracovníků se svou profesí, diferenciovanou na muže a ženy. 9.1.7 Dílčí závěr Jako problémové situace se pro některé pracovníky jeví vztahy s vedením. Poukazují na nevhodnou komunikaci ve směru shora a také nedostatek ocenění. Tyto situace ale z obavy o zaměstnání většina pracovníků v sobě utlumuje a snaží se přejít. Protože respondenti pracují s rodinou, dětmi a často musí zasáhnout do osudů jiných, objevuje se u nich dilema v podobě správného x nesprávného zásahu a problém se samostatným rozhodováním. Posledním zdrojem zátěže je stále se měnící a nejasná legislativa. Při všech zmíněných typech zátěže pracovníci prožívají úzkost, nejistotu, nervozitu, pochybování a další. Výše zmíněné zátěžové situace vedly u některých pracovníků ke stresu a příznakům syndromu vyhoření. Jako vhodný nástroj k překonání zátěže pracovníci uvedli aktivity ve svém volném čase. Jako další důležitý obranný prvek se jeví podpůrná funkce rodiny a partnerů, se kterými tráví volný čas. Dá se říct, že sociální pracovnice oceňují to, jak na jejich práci nahlíží okolí. V zátěžových situacích je to pro ně jistá psychická podpora a indikátor, že nedělají něco zbytečného, že jejich práce má smysl. V partnerském vztahu pracovnice oceňují především možnost se svému protějšku vypovídat. Je jedno, jestli partner úplně chápe, o co přesně v dané chvíli jde. Důležitá je především možnost ventilace napětí směrem k člověku, kterému respondenti důvěřují. 9.2 Jak sociální pracovníci vnímají svůj volný čas? 9.2.1 Co pro Vás znamená volný čas? Tato otázka měla respondenty přivést k zamyšlení, jak vlastně chápou volný čas a zda je pro ně nějakým způsoben prospěšný. Vážanský (Vážanský 2001) popsal čas, jako dvě různé dimenze. První, jako dobu, která zbývá po práci a nepřináší žádné benefity. Druhý přístup chápe volný čas jako šanci na celkovou regeneraci pracovníka a jako prostor pro další profesní vzdělávání. Volný čas vnímají R1, R2, R4, R5, R6 především jako dobu, od „zavření“ dveří kanceláře do opětovného příchodu do práce. Jednoduše tento stav shrnuje R2: „Volný čas je prostě pro mě. Prostě zavřu dveře od práce a už se na práci snažím nemyslet.“ Literatura uvádí, že pro některé je práce pouze zdrojem obživy a hlavní životní náplní jsou záliby a koníčky (Pávková, 2001).

47

Do této skupiny lidí spadají R1 a R10. Oba uvedli, že patří mezi lidi, pro které je volný čas zásadní. R1: „Já žiju spíš pro ten volný čas, než pro práci.“ R10: „Pro mě je to asi ta nejdůležitější věc, protože já jsem dost činorodý.“ Za stěžejní motivace trávení volného času jsou regenerace a osvěžení, je jedno, zda pracovník pracuje duševně nebo manuálně (Vážanský, 2001). Jako prostor pro regeneraci a načerpání sil svůj volný čas chápou i zbylí respondenti. Uvádějí: „Je to pro mě čas strávený stejně užitečně, jako čas strávený v práci.“ (R4) Důležitý požadavek zní: „...musí být smysluplně naplněný“ (R7). Respondenti nepřemýšlejí nad vymezením toho „opravdového“ volného času, který mají jen pro sebe. Nejlépe to dokládá R6: „Já když odejdu z kanceláře a jdu na vlak, už to je pro mě volný čas.“ Jediná R3 si uvědomuje, že: „... takového toho správného volného času, prostě jenom sama pro sebe, tak to úplně nemám.“ Jako faktor, který pracovníkům ubírá volný čas, jsou neustálé požadavky na znalost neustále se měnící legislativy. Pokud budou přibývat nové sociální zákony, které budou dávat nové možnosti práce s klientem, pak se budou sociální pracovníci muset neustále připravovat a vzdělávat po celou svou kariéru (Hanuš, 2007). To ostatně potvrdily všechny výpovědi. Za všechny R5: „Samozřejmě ještě rok zpátky to byl prostor pro vzdělávání, protože jsem taky dělala vysokou školu, šest let v kuse, takže jsem o víkendech studovala.“ Všichni respondenti uvedli, že zvyšování kvalifikace bylo a je pro ně jedním z největších stresorů a velkou zátěží. Důvodem je především to, že dodatečné vzdělávání se, vyžaduje spoustu hodin z již tak omezeného volného času pracovníků. Tedy dobu, která je nutná pro znovuobnovení jejich fyzického a duševního fondu. Christiansen a Townsend (Christiansen, Townsend, 2004) uvádějí, že pracovníci si raději volí takové aktivity, které přinášejí pocity uvolnění a umožňují nabýt nové zkušenosti, znalosti a dovednosti. Uspokojit snahu o sebevyjádření a osobní rozvoj. V tomto smyslu chápe svůj volný čas R9: „Teď je pro mě volný čas odpočinek, vzdělávání se a seberealizace.“ Podle výzkumu CVVM, oblast volného času považovali za důležitou spíše mladí lidé do 19 let, nekvalifikovaní zaměstnanci a nezaměstnaní (Patočková, 2004).

48

Výsledky tohoto výzkumu pracovníci jednoznačně vyvrátili nejen věkovou strukturou, ale i tím, že jsou zaměstnáni a mají vysokoškolské vzdělání. 9.2.2 Co při trávení volného času cítíte, prožíváte? Volný čas a volnočasové aktivity jsou úzce propojeny se šťastným životem a zdravím. Na volný čas je nahlíženo jako na čas, který přináší hodnotné a pozitivní výsledky (Neumayer, Wilding, 2005, in Alsop, 20013). Za stěžejní motivace trávení volného času jsou regenerace, osvěžení. Je prokázáno, že čím vyšší je sebeurčení pracovníka, tím kratší čas na zotavenou je potřeba ve volném čase (Vážanský, 2001). Respondenti odpovídali uvolněně a jejich odpovědi se ubíraly stejným směrem. Volný čas pro pracovníky představuje radost. Chápou ho jako dobu, kdy nemusí pracovat a mohou se věnovat tomu, čemu chtějí. Jediná R8 uvedla, že volný čas pro ni přínos nemá, protože má malé děti a veškerý čas po práci věnuje jim: „Já mám dvě malý děti, takže můj volný čas je vyplněn, děti mají hodně kroužků, takže na moje už opravdu nezbývá, ani nemám náladu.“ Každého z respondentů naplňuje něco jiného. R3 u minulé otázky uvedla, že volný čas nemá. Vše je podřízeno starosti o domácnost. Touto náplní vázaného volného času je ale spokojená: „Jako mně to dělá radost.“ Volnočasové aktivity mohou mít příznivý vliv na zdraví a spokojený život. Pomáhají čelit a předcházet stresu a napětí každodenního života (Alsop 2013). Přesto, že každý z pracovníků tráví svůj čas jinak, slova radost, uvolnění a klid používali pro vyjádření pocitů z volného času pracovníci nejčastěji. Je to doba, kdy: „Snažím se doma na tu práci nemyslet, něco dělat jiného“ (R5). R7: „Myslím, že to pomáhá, když máte zážitky nebo z něčeho radost.“ R6: „Když chci, tak si zajdu do toho okruhu známých, když ne, tak v tom pěkném prostředí sama.“ R1: „Radost. Volný čas se snažím využívat co nejvíce jako aktivně.“ 9.2.3 Jak byste reagoval/la, kdyby Vám přibyly nové případy? ...... které by ukrojily velkou část z Vašeho volného času? Btánil/la byste se? Jak byste odpočívala? Touto otázkou jsem se pracovníky snažil otestovat, jestli je pro ně volný čas důležitý natolik, že by byli schopni se bránit a tím i předcházet další zátěži a jak by reagovali na zvýšení pracovní zátěže ze strany vedení.

49

Pravidla, normy, pracovní režim a předpisy vedou k tzv. odcizení od práce. Tento stav směřuje pracovníky k vyhledávání různě bohatých, na prožitek zaměřených volnočasových aktivit (Šerák, 2009). Podle odpovědí na otázku, jak by pracovníci reagovali na nárůst pracovních povinností a přišli o část volného času, lze respondenty rozdělit do několika skupin. První skupinu tvoří R1, R4, R9, které by se aktivně bránily. R1: „Určitě bych se snažila stát si za svým, že mám nárok na svůj volný čas a určitě bych byla hodně důrazná!“ R4: „Mně by to teda vadilo a asi bych se ozvala.“ R9: „Určitě bych se bránila. Muselo by to být jen po dočasnou dobu, kdybych věděla, kdy bude ten konec. Nemohlo by to být stabilně.“ Zvláštností byla odpověď R5. Ta by se svého volného času vzdala: „Leda, že by mi někdo přidal peníze, to bych možná brala.“ Některé pracovnice svěřily svou zkušenost s tím, že si berou práci domů, protože jí mají čím dál víc R7: „Když to musí bejt, nedělám to ráda. ... zase si říkám, jestli je lepší chodit v tom tlaku, že to nestíhám nebo si na to udělám čas doma.“ R11: „... na odpočinek nebyl čas,nosila jsem si práci domů.“ Další skupinou jsou R2, R3, R6, které by se z obav o práci přizpůsobily. R2: „Já jsem celkem svědomitý člověk a úkolově orientovaný, takže pokud mám úkol, tak ho prostě musím udělat, i když by mě to stálo ten volný čas. Každopádně já o tu práci stojím, takže bych to udělala.“ R3: „Tak já bych určitě dělala, protože práci člověk potřebuje, takže pokud mi někdo něco nařídí, musím to udělat!“ R6: „Nebráním se, snažím se přizpůsobit. Zvládnout to!“ Ženská část pracovnic by se až na výjimky snažila přizpůsobit a alespoň po nějaký čas vyšší pracovní nasazení zvládnout. Vhodnou motivací by mohlo být vyšší finanční ohodnocení. Chování respondentek je pochopitelné, ale těžko slučitelné se zásadami předcházení stresu a zátěžových situací. Jediný mužský zástupce R10 uvedl, že pokud by bylo přetěžování neúnosné, nebyl by u něho problém svou profesi opustit: „Snažil bych se to udělat tak, aby to tomu vedení vyhovovalo a na druhou stranu bych si nenechal ubírat svůj volný čas. Klidně bych té práce zanechal.“ Svým zásadním postojem potvrdil svůj dřívější výrok, že jeho volný čas má přednost před prací. Respondenti se u této otázky dělí na tři skupiny. R1,R4, R9 a R10 by se proti nárůstu úkolů bránili. R2, R3, R6 by se ze strachu přizpůsobili. R7 a R11 už mají s nárůstem úkolů

50

zkušenost. Je těžké odhadnout, která skupina by byla při zvládání a předcházení zátěže z nárůstu úkolů úspěšnější. 9.2.4 Muselo by se něco změnit, abyste měl/la dostatečný prostor pro své mimopracovní aktivity, zájmy, koníčky? Pokud má pracovník pochopit to, co přináší volný čas a zda je pro něj přínosný, musí být otevřen sebepojetí nebo také sebereflexi, tedy, vnímání sebe sama. Snažil jsem se pracovníky přimět k zamyšlení, zda tuto práci, i přes všechny obtíže, dělají rádi nebo by dali přednost jiné, která by jim poskytla dostatek času pro jejich volnočasové aktivity. Nad odpovědí na tuto otázku se pracovnice moc nezamýšlely a většinou odpovídaly podobně, že by musely změnit práci nebo snížit úvazek. R1: „No tak to bych musela změnit povolání.“ R2: „Nejideálnější by bylo, kdybych měla částečný úvazek.“ R4: „Potřebovala bych změnit práci.“ R5: „Musela bych jít někam na poloviční úvazek nebo si najít chlapa, který má milióny, abych mohla být doma, že.“ R11: „Změna nebo úprava pracovní doby, nenosit si práci domů.“ R3„Já si myslím, že to není ani reálné, že to nejde Z odpovědí R1, R2, R4, R5 a R11 lze vyvodit časovou náročnost sociální práce. Pracovní zatížení se dá snížit např. přijetím pomocného personálu (Stock, 2001). Tento způsob zmírnění zátěže a tím i dostatečný prostor pro své mimopracovní aktivity uvedla pouze R6 v tom: „...že by se musel navýšit stav sociálních pracovníků na všech úřadech.“ R7, R9 a R10 uvedli, že není potřeba nic měnit. Že pokud chtějí, volný čas si udělají. R7: „Já si ho dělám. S manželem trávíme volný čas spolu, tak bych nechtěla nic měnit.“ R9: „Myslím si, že mám dostatečný prostor.“ R10: „Ne.“ Respondenti si ve většině případů uvědomují časovou náročnost své profese a s ní související nedostatek času pro všechny své volnočasové aktivity. Řešením by byla úprava úvazků nebo přijetí nových pracovních sil. Rozpor ve výpovědi jsem našel u R10, který prohlásil, že žije hlavně pro volný čas, nyní, že by na svém volném času nic neměnil a v dalším textu, že má volného času nedostatek, protože je z daleka a dojíždí. 9.2.5 Jak byste charakterizoval/la vliv volného času na Vaši profesi? ..... Pomáhá Vám překonat zátěž nebo předcházet stresu z práce? Zde jsem se snažil povzbudit reflexi respondentů, k tomu, aby si uvědomili přínos odpočinku na jejich práci. Vycházel jsem z toho, že duševně vyrovnaný a odpočatý pracovník, podává mnohem vyšší výkon a nedochází u něj k nadměrnému vyčerpání. 51

Odborníci se shodují, že u duševně pracujících je důležité ovládnout svůj volný čas a vhodně zvolit relaxaci. Správně voleným odpočinkem dokáže pracovník předcházet stresu (Míček, 1984). Pracovníci rozlišují volný čas různě. Jedni své volno vymezují časově: „Zavřu dveře a zapomenu!“ (R2). Druzí vymezují volný čas podle účinku na svou osobu: „Je to pro mě ventil, relax“ (R1). „...mi to pomáhá dobít baterky“ (R4). „... jako ty zážitky překryjí to negativní“ (R3). Respondenti ve svých výpovědích často zmiňují jako náplň volného času pohybovou aktivitu R5: „... venku na kole, na výletě, ráda jezdím na hory, chodím se psem na procházky.“ Pohyb je podle odborné literatury základní obranou i prevencí proti zátěži. Nedostatek pohybové aktivity způsobuje výrazné emoční napětí a může vést například k psychosomatickým onemocněním (Míček, 1984). Tělesná aktivita vede ke spalování přebytečného adrenalinu. Psychicky unavený člověk je po cvičení fyzicky i duševně svěží (Praško, 2003). Poznatky z odborné literatury nejlépe potvrdila R5: „Dříve jsem jako mladší chodila po akcích, zábavách, což mi pomáhalo dost, protože jsem úplně vypnula a užila si to. Na všechno jsem zapomněla, byla jsem fyzicky vyčerpaná, což mělo regenerační účinky na ten mozek. Teď chodím cvičit a mám pocit, že to cvičení, ta fyzická námaha, vyvolává nějaké endorfiny nebo co a cítím na sobě, že se cítím líp a i po té psychické stránce, takovou tu vnitřní rovnováhu. Člověk tady tomu klientovi nesmí dát najevo, co si o něm myslí. Pořád s ním musíte jednat slušně a v člověkovi zůstává spousta nevyřešených slov a emocí. A já to v tom svém volném čase tohle ze sebe dostanu a tím pádem nechodím do té práce naštvaná.“ Ne všechny respondenty naplňují jen pohybové aktivity. Na rozdíl od předchozích těch předchozích, kteří vidí pomoc v aktivně tráveném volnu, R6 a R10 spatřují vliv duchovna na svou psychickou pohodu R6: „Ticho klid, mám radost, zábava, tak to je pro mě to, co mi pomáhá.“ R10: „Já se věnuju duchovním věcem, které mi pomáhají, relaxovat.“ Shodu s výpověďmi těchto respondentů lze nalézt v práci Geisselhart a Burkhart (2006), podle kterých Pravidelně prováděné uvolnění pomocí oblíbené metody, má blahodárný vliv na celý organismus. Jedinec si je schopen vytvořit odstup a vytvořit trvalou zásobu sil, které mu umožní překonat opakovanou zátěž a stres.

52

R9, která výše uvedla, že se setkala se syndromem vyhoření, svůj volný čas chápe v jiných souvislostech: „Je strašně důležitý prvek té prevence syndromu vyhoření. Takže úplně totálně změnit myšlení. A v tom ten volný čas hlavní roli má.“ R8 tradičně odpověděla, že má malé děti a tudíž: „Nemám volný čas, tak to nemůžu posoudit.“ Respondenti chápou vztah mezi volným časem a prací jako prostor pro dosažení psychické rovnováhy. Je jedno, jestli je odpočinek aktivní nebo zaměřen na duchovní oblast. Důležité je, že volný čas poskytuje prostor, kdy pracovní problémy překrývají nové zážitky a dochází k celkové relaxaci. Spojitost lze najít i s teoretickou částí. 9.2.6 Dílčí závěr: Volný čas pracovníci chápou jako dobu, která je určena pro jejich odpočinek. Většina z nich uvádí, že práce zůstává v kanceláři a domů si ji nenosí. Toto tvrzení u některých z nich odporuje tomu, co řekli v odpovědích na jiné otázky. Co se týče navršení dalších úkolů a tím i dalšího omezení volného času, většina respondentů tvrdí, že by tyto úkoly přijala, ať už z obavy o zaměstnání, tak i vlastní flexibilitu. Někteří uvádějí, že by takové zvýšení nesmělo trvat dlouho, protože by je stresovalo. Jediný mužský respondent byl nekompromisní a uvedl, že pokud by byla zátěž delšího charakteru, tak by této práce zanechal. Pozitivní vliv volného času na svou profesi vnímají všichni dotazovaní. 9.3 Je volný čas sociálních pracovníků natolik kvalitní, aby jim umožnil předcházet pracovní zátěži? 9.3.1 Jak vypadá Váš volný den o víkendu, dovolené? ...... když nemusíte do práce? Jak ovlivňuje délka dovolené Váš odpočinek? Víkend je pro všechny respondenty dobou odpočinku. Mohou se věnovat svým zájmům, na které během týdne není čas. Pracovník by si měl vzít alespoň na jeden den v týdnu volno, kdy bude jen odpočívat (Míček, 1984). Pro R1, R4 a R5 představuje víkend možnost dospat brzká vstávání během pracovního týdne. Za všechny R1: „Je to spánek, minimálně do desíti.“ Víkendy tráví každý z respondentů po svém, ale i tak lze u některých najít společné znaky. Na aktivně stráveném volném víkendovém času se, shodují i R4 – R10. R5: „... venku na kole, na výletě, ráda jezdím na hory, chodím se psem na procházky.“ R7: „Víkendy míváme většinou aktivní, většinou na kole, v přírodě.“ R4: „... já víkendy trávím někde na horách nebo akcích, moc často se nestává, že bych víkend trávila doma nebo nedej bože uklízením nebo 53

nějakýma domácíma pracema.“ R9: „Záleží jak kdy, podle toho, co se plánuje. Většinou to je tak, že podnikám aktivity s přáteli, většinou si svůj volný čas plánuju. Takže, když vím, že budu mít den dovolené, tak je tam nějaká aktivita, že někam zajedu s přáteli. I ten sport v tom je.“ R10: „Většinou se vyspíme, já teda rád vařím, tak uvařím a pak jedeme na výlet, vrátíme se večer. Spíš se snažím relaxovat, nemyslet na nic, žít přítomností.“ Mezi víkendovými aktivitami u této skupiny vede především pohyb v přírodě a jízda na kole. Na aktivně strávených víkendech se shoduje i druhá skupina respondentů. Každý z nich už ale uvádí i jinou motivaci volného víkendového času. U R2 se do volného času promítá studium vysoké školy, takže pohybové aktivity se na jejím volném čase podílejí stejným dílem s duševní činností (vzdělávání se): „Většinou víkendy trávím napůl aktivně, když někde jsme na nějakém výletu nebo někde prostě děláme na baráku nebo tak anebo, prostě válím se. Škole se snažím věnovat taky, takže víkend buď aktivně strávený u počítače, nějakým studiem nějakých článků nebo pracemi mých studentů, takže to všechno musím zvládnout.“ R8 svou odpovědí překvapila, když u ní došlo k obratu a přestala opakovat, že volný čas nemá, protože se stará o rodinu: „Když je pěkně a dá se někam jít, tak já trvám na tom, že někam jdeme nebo jedeme na výlet, to prostě i pro mě je vidina odpočinku.“ R1 vyplňuje svými oblíbenými zájmy, na které jí během pracovního týdne nezbývá čas „.. a potom se vrhnu do své oblíbené činnosti vaření. Ideálně potom vyrazíme někam do lesa na houby. Anebo si jen tak sedneme s dobrým vínkem k televizi.“ Respondenti bez rozdílu toho, zda mají nebo nemají partnery, se shodují na tom, že víkend není prostorem k tomu, aby doháněli to, co během týdne nestihli. Jedinou výjimkou je R3, která během rozhovoru stále uváděla, že její volný čas vyplňuje především péče o domácnost a že ani vlastně neví, jak by bez manžela měla své volno trávit: „Takže pokud v tom volnu manžel z jakéhokoli důvodu není doma, tak strávím těma domácíma pracema.“ Hned v zápětí dodává: „Pokud jsme oba dva doma, tak je nejlepší, když můžeme vyjet, jako turistikujeme, takže někam na výšlap, projít se pěšky odněkud někam, jo na kolo.“ Je těžké říct, jestli je tato respondentka schopna trávit čas sama a užít si ho nebo potřebuje stimul druhé osoby. R6, pro kterou, je práce posláním a je spíše duchovně založena uvedla, že volno tráví běžným žitím: „Pro mě je odpočinek všechno, co je mimo práci, takže ten můj volný den je

54

běžně kolem domečku, domácnosti, zajít si sednout za sousedy, podívat se, jestli něco ulovili. Takže je to takové to běžné žití a já si to strašně užívám.“ Víkendový odpočinek je nedostatečný pouze pro jednu respondentku R11: „O víkendu si moc neodpočinu, jelikož studuju, tak volno moc není a spíše další stres ze školy.“ Tak jako u víkendů i o dovolené respondenti tráví svůj volný čas především aktivně. Nikdo mezi tyto aktivity nezahrnuje dohánění nějakých restů z pracovních dnů: „Nevyužívám to na nějaké nestihnuté záležitosti.“ (R5) Společný pro všechny respondenty je především volný čas v přírodě. V pohledech na délku dovolené se také výrazně neliší. Všichni respondenti si volno plánují do delších časových úsecích: „Takže snažím se vybírat jakoby delší časové období, takže časové úseky minimálně týden.“ (R2) „Protože ani ten prodloužený víkend nemá takový ten efekt.“ (R5) R3 a R9 uvedly, že jim organizace nařídila vybírat dovolenou po výměrách čtrnácti dnů: „My teď máme nařízení, kdy si musíme naplánovat dva týdny v kuse.“ Pro R3 je frekvence takového volna nedostatečná, proto: „Naskládala jsem si to tak, že každý měsíc mám asi jeden den volno, takže ono to není asi jako by o nějakém odpočinku, ale každý čas, který nemusím strávit v práci je dobrý.“ Respondenti svou touhou po volnu vyjadřují potřebu: „... jakoby být mimo tu práci.“ (R5) R6 dovolenou podle svých slov ani nepotřebuje: „Já umím tak nějak čerpat z toho prostředí, ve kterém žiju tam o těch víkendech, že mně to nepřijde, že jsem nebyla na dovolené.“ Její výrok lze dát do souvislosti se studiem, které teprve nedávno dokončila. „Veškerá dovolená šla na studium.“ Pro některé respondenty je zásadní trávit volno mimo domov: „Vždycky musím jet pryč z domu, protože bydlím v paneláku a tam já si prostě odpočinout neumím. Prodloužený víkend nebo dovolenou trávíme pod stanem, staré chalupě nejlépe na odlehlých místech, kde je klid.“ (R1) Další zásadou je, aby byl odpočinek aktivní, protože přestávky, které jsou vyplněny aktivním odpočinkem, jsou pro regeneraci těla i duše mnohem efektivnější (Míček, 1984). U R7, R8 a R10 je patrné, že volno je pro ně účelně strávené, pomáhá jim odpočinout, jsou zklamaní z toho, že se jim během volna nahromadí práce a veškerá nabytá energie velmi rychle vyprchá. R7: „Jenže to, co máte před těma čtrnácti dnama a po těch čtrnácti dnech, to je zátěž jak před tím, tak po tom. Po té dovolené je člověk spokojenej, ale já mám po třech dnech pocit, že ta energie je pryč.“ R8: „A hlavně se nakonec člověk stejně stresuje, protože ta 55

práce na vás počká, nikdo to za vás neudělá. Takže lepší je tu dovolenou rozkouskovat.“ R10: „Tam si spíš myslím, že u té naší práce je to, že člověk po tom víkendu, člověk se zrelaxuje a to pondělí je strašný náraz. Tam je to furt variabilní a tam vás zase zdrtí, že ty děcka jsou jakoby stejné. Je lepší, když ten odpočinek je delší čas.“ Spoustu volného času a dovolené respondentům ubírá studium vysoké školy při práci. R9 uvedla, že: „To je strašná věc, vyplnilo to všechno a tam není mezera.“ Studium u ní přispělo k syndromu vyhoření (viz výše). Na příští rok „už ale mám naplánované delší úseky a určitě bych si naplánovala týdenní dovolenou.“ R6: „...to jsem hodně let nemohla, protože jsem studovala. Takže 6 let jsem byla úplně bez dovolené až letos poprvé.“ Během víkendů a dovolené respondenti dávají respondenti přednost především aktivitám, které vyžadují pohyb. Tím plní jednu ze zásad správného odpočinku, kdy je důležité, aby byl odpočinek aktivní, protože přestávky, které jsou vyplněny aktivním odpočinkem, jsou pro regeneraci těla i duše mnohem efektivnější. Důležité je, aby pracovníci kompenzovali svou duševní zátěž manuální činností. Velký význam pro duševně pracující má např. sport a turistika. Zároveň plní i další dvě doporučení, týkající se správného odpočinku. A to, aby byla dovolená na zotavenou vybírána v delších časových blocích a byla trávena pobytem v přírodě (Míček, 1984). 9.3.2 Jak vypadá Váš volný čas během pracovního týdne? ......Zbývá nějaký? Pomáhá Vám? U této otázky mě zajímalo, jak vypadá volný čas účastníků výzkumu během pracovního týdne. Předpokládal jsem, že během pracovního týdne jim moc volného času nezbývá. Kritickými dny jsou pondělí a středa, kdy jsou úřední hodiny prakticky do večera. Chtěl jsem se proto dovědět, jestli pracovnicím zbývá po příchodu domů nějaký volný čas a jakým způsobem ho tráví. I když, mezi respondenty byl i jeden muž, předpokládal jsem, že hlavní náplní bude starost o rodinu. Ostatně i v teoretické části je uvedeno, že se způsob volného času odvíjí od pohlaví daného jedince. Především volný čas žen je zaměřen na rodinu a péčí o domov (Červenka, 2004). Domácí práce jsou komplex životně důležitých činností, z hlediska funkčnosti domácnosti i rodiny. Pro ženy je volný čas v podstatě zbytková kapacita, která zbude po splnění činností, obsažených v pracovním a vázaném čase (Duffková, Tuček, 2003). Tato domněnka se u všech respondentek v určité míře potvrdila. Ženy respondentky jsou schopny se postarat o domácnost v kterýkoli den. I když uvádějí, že domácí povinnosti mají 56

rozděleny „Já vyžaduju, aby u domácích prací byla pomoc i z druhé strany (R5), tak stejně uvádějí: „... udělám si, co potřebuju, pouklízím, dám prát pračku, když tak se vrhnu na žehlení...“ (R3) R1 v pondělí a středu spíše odpočívá pasivně, práci o domácnost se věnuje minimálně: „Maximálně uklidím a už jen ležím.“ R2 je schopná i tyto dny po péči o domácnost trávit aktivně: R2 „V pondělí mám pilates a potom mám ještě míče.“ V kratší úřední dny se pracovnice jsou kromě domácnosti schopny věnovat i vzdělávání: „chodím na angličtinu“ (R2). „Do toho si ještě dodělávám pedagogické vzdělání, takže píšu různé zprávy a úkoly do školy, takže to mi taky zabere spoustu času“ (R4). R3 při rozhovoru sdělila, že vlastně ani volný čas nemá a je jedno, jaký je den v pracovním týdnu: „Vyloženě čas pro sebe nezbývá.“ Předpoklad, že, volný čas během týdne ovlivňuje i to, zda má pracovnice děti v mnoha případech neplatí. R7 má už velké děti, které se na chodu domácnosti podílejí, takže volný čas: „Určitě zbývá.“ Tráví jej „S rodinou na plavání nebo nějaké ty hudební aktivity.“ R9 je zatím bezdětná, takže i během týdne má nějaký čas jen pro sebe: „Já mám výhodu toho, že na rozdíl od kolegyň a známých, mám ten svůj volný čas pro sebe. Vím, že kdybych měla děti, tak by to bylo nereálné.“ R6 i přes to, že žije sama, je opakem R7 a R9. Může to být dáno tím, že žije v rodinném domě a na vše je sama: „Přijdete domů, uděláte si nějaký komfort... Odpočinek tak leda pasivní, jít spát. Takový ten volný čas přes týden není žádný.“ R8 jako jediná uvedla, že má dvě malé děti a po splnění všech povinností se u ní projevuje už jen „... únava.“ Hlavní bariérou volného času během týdne představují dlouhé úřední hodiny: „Volný čas během pracovního týdne... moc ho nezbývá“ (R11). Tuto překážku uvedli všichni respondenti. I přesto R5 stejně jako R2 chodí v pondělí a středu cvičit. „Pondělí, středy končíme v úřední dny v pět, tak potom chodím cvičit až do večera, takže přijdu domů a nic, jsem hotová.“ Všichni se těší na pátek, protože: „V pátek si můžu sednout a nic nedělat“ (R2). Respondenti o svých volnočasových aktivitách během týdne prohlašují: „Je na ně menší čas“ (R9). Na volný čas během týdne má dopad i to, jestli je pracovník místní nebo dojíždí. Jediný mužský zástupce R10 uvedl: „Dojíždím, takže volný čas nemám. Já žiju o víkendech.“

57

Většina respondentů naplnila mé očekávání, že podstatnou část volného času po práci jim zabere péče o domácnost. Je jedno, jestli jsou sami nebo mají rodinu. Tato povinnost jim zůstává. Problémová může být vzdálenost bydliště od pracoviště. Potvrdily se tedy poznatky z teoretické části, že náplň vázaného volného času spočívá především v uspokojení činností, které mají zajistit chod rodiny, provoz domácnosti a dojíždění do práce (Duffková, Tuček, 2003). Přesto se najdou výjimky, jako R2, R5 a R7, které dokážou i během pracovního týdne, alespoň v určité dny mít svůj volný čas jen pro sebe. 9.3.3 Je nějaký rozdíl mezi tím, když trávíte volný čas sám/sama a mezi tím jak jej trávíte s rodinou, přáteli? U této otázky jsem vycházel z konceptu, popisujícího důležitost sociálního kontaktu. Je jedno, zda jde o vztahy mezi partnery nebo kamarády, protože jde především o samotný kontakt s jinými lidmi. Pracovníci v drtivé většině uvedli, že je jedno, jestli tráví volný čas s partnerem nebo přáteli, protože „Je to asi 50/50“ (R6). Volný čas s přáteli respondenti považují za přínosný především v tom, že je prožitý aktivněji a zábavněji: „Pokud trávíme volný čas s přáteli nebo rodinou, většinou jedeme na nějaký výlet“ (R11). „...mi garantují prostě tu srandu“ (R6). Pro R2 přátelé představují určitý stimul: „Co se týče toho cvičení, tak chodím taky s holkama. Já nejsem takový ten člověk, co by chodil sám cvičit.“ Jako nejčastější aktivity trávené s přáteli nebo partnerem vedou opět ty zaměřené na pohyb. Nejčastěji: „... se jede někam na hory, na kolo nebo se dělá něco na zahradě, takže s těma lidma je to aktivní“ (R5). Radost z volného času, který pracovníci tráví s rodinou a přáteli je ale jen dočasný. Po určité době „... jsem ráda sama...“ (R5). S tím souhlasí všichni respondenti. R1 a R3 tráví svůj čas nejraději s partnery. R1: „Tak v posledních třech letech jezdíme vyloženě jenom s partnerem, jenom sami dva. Vyhovuje mně, když máme týden jen pro sebe, pak někdo přijede na jednu, dvě noci a zase odjede.“ R3: „... my jsme si s manželem zatím hodně vzácní, protože nejsme dlouho spolu, takže trávíme ten čas společně. A já, když se náhodou něco vyskytne, třeba, že kolegyně tady, jdeme popovídat, tak já jsem z toho nervózní a už bych chtěla jít domů.“ Mezi aktivity individuálně tráveného volného času patří spánek, sledování televize, luštění křížovek, prostě R5: „... je ten volný čas pasivní. Čtu si, luštím křížovky, sleduju televizi.“ R4: 58

„Je fakt, že pokud ho trávím sama, tak většinou spím.“ R6: „Když jsem sama, mám ten klid, ticho a pohodu, jsem sama se sebou.“ R8: „Já mám maximálně zájem, že čtu. Takže sama někam zalezu, u toho zapomenu na všechno.“ Mužský respondent R10 nijak nevybočuje ze způsobů trávení volného času: „Abych řekl pravdu, tak jsem spíš introvert, takže spíš asi sám. Čím víc stárnu, tak radši sám. Tomu, čemu se věnuju, vyžaduje samotu a ticho.“ 9.3.4 Jaké volnočasové aktivity máte nejraději a proč? ...... Co při nich prožíváte? Pomáhají Vám překonat pracovní starosti a předejít stresu? V této části jsem se snažil ověřit tvrzení, že pracovníci, kteří jsou spoutáni pravidly, předpisy, normami, apod., tyto překážky je stimulují k vyhledávání pestrých a prožitkově bohatých volnočasových aktivit (Šerák, 2009). Zároveň jsem chtěl zjistit, zda je platné pravidlo, že vyšší vzdělání vede pracovníky k aktivitám, jakými jsou sport, četba, návštěva kulturních akcí nebo výlety do přírody (Musilová, in Šerák, 2009). S rodinnými povinnostmi klesá i četnost volnočasových aktivit (Kubík, Dubnová, 2003). Předchozí naplňuje R8, pro kterou je hlavní náplní volného času „starost o dvě malé děti.“ Paleta volnočasových aktivit je u vzdělaných lidí velmi pestrá (Musilová, in Šerák, 2009). Respodenti stejně jako v předchozích částech tento poznatek potvrdili. Jak již bylo řečeno, každého z nich naplňuje něco jiného. Respondenti opět potvrdili to, co již dříve zaznělo: „práci si domů nenosím“ (R2). Mezi nejoblíbenější volnočasové aktivity patří u R1: „Vaření, pečovat o rostlinky a bylinky na balkóně, hrozně ráda chodím do lesa, tam je to úplně nejlepší relax.“ R2: „Jinak pro mě je ta aktivita čtení, pilates, takové to cvičení v bazénu a mazlení s mým pejskem. R3: „Ráda čtu, ráda se dívám na filmy. S manželem máme naprosto rozdílný vkus, takže já se dívám, když není doma na takové ty filmy, co se líbí mně. A taky chodím zpívat do sboru. Já si tu práci nenosím domů.“ Starší lidé podle Kubíka (Kubík, Dubnová, 2003) stále preferují kutilství a práci na zahradě. Takový poznatek z teoretické části respondenti nenaplnili. Cíleně jsem se zaměřil na nejstarší respondentky R6 a R7 „V létě hlavně procházky přírodou, chodit na houby do lesa, vzít si kolo, projet se tam na cyklostezce, nic aktivního, spíš takový rekreační, brusle. V zimě už tam není prostor, je tma, takže jít na pivko. Práci nechávám v práci.“ R7: „Hodně sportuju, pro radost si dělám věci, chodím na plavání, věnuju se hudbě, ať už poslechově nebo 59

sama zahraju na kytaru, zazpívám, posedím s kamarádkami, zajde se pokecat na pivo. Hraju volejbal. A je mi fajn.“ Naopak R11, která je proti R6 a R7 mladší uvedla „Nejraději mám zahradničení. Tohle mi pomáhá překonat pracovní starosti.“ Tím potvrzuje, že ani závěry odborníků nejsou univerzální. Pracovníci jsou aktivní i v organizaci volného času pro jiné lidi ze svého okolí: „Hory, organizace těch táborů, různých víkendovek, soustředění, turistika. V zimě lyže, přes léto jezdíme dračí lodě, takže to jsme skoro každý víkend na nějakých závodech“ (R4). Nejfrekventovanějším pocitem při trávení volnočasových aktivit, je schopnost vypnou a uvolnit se – R4, cítit psychickou rovnováhu – R5. Potvrzuje se tak, že volnočasové aktivity mají vést pracovníky k celkové regeneraci a tím je chránit před zátěží, která na ně při práci čeká. R4: „Zatím jsem schopná opravdu vypnout, když odcházím z práce a neuvažuju celé dny nad prací, nějakým tím případem.“ R5: „Cítím na sobě, že se cítím líp a i po té psychické stránce, takovou tu vnitřní rovnováhu.“ R2, R4 a R7 mezi volnočasovými aktivitami uvedly sport individuální i kolektivní. Sport, ať už kolektivní nebo individuální je typický spíše pro muže (Červenka, 2003). Člověk, který je pod psychickou zátěží se po cvičení cítí fyzicky i psychicky svěží (Praško, 2003). U R10, jako jediného mužského zástupce jsem byl zvědavý, zda naplní tvrzení, že muži jsou aktivnější v individuálních zájmech, jako je sběratelství a samozřejmě sportu (Červenka, 2003). R10 nic z předchozího nesplňuje. Právě naopak preferuje emoční zážitky. Ty lze podle Červenky (Červenka, 2003) očekávat spíše u žen „...rád čtu, věnuju se hudbě, jsem aktivní muzikant. S přítelkyní často jezdíme do přírody, já tam cítím velmi velkou energii. Mě to teda dobíjí.“ Z výpovědí pracovníků se nepotvrdilo, že lidé do 30 let věku se často setkávají s přáteli, navštěvují kulturní akce a společenská zařízení (Kubík, Dubnová, 2003). Dotazovaní pracovníci do 30 let věku spíše preferují pohyb. Z šetření vyplynulo, že základní a společnou aktivitou všech respondentů je pohyb. Nejlépe v přírodě. Další oblíbenou aktivitou je hudba a zpěv. Následovaná četbou, sledováním televize, návštěvou kina, vařením, plaváním, lyžováním a zahraničením. Všechny tyto aktivity překrývají zátěž, se kterou se pracovníci setkávají. Podle odborníků by tedy naplnili poznatky o stresu a syndromu vyhoření, kdy jde o získání vnitřní rovnováhy (Cungi, 2001). 60

9.3.5 Jakým způsobem ovlivňuje místo bydliště způsob trávení Vašeho volného času? Šerák (Šerák, 2009) ve své práci uvádí srovnání volného času obyvatel města a venkova. Podle něj, obyvatelé měst tráví víkendy mnohem různoroději. Jedním z důvodu je větší dostupnost různých aktivit. R2 a R6 žijí na vesnici, zbývající část respondentů je z města. R2, která žije na vesnici, pociťuje absenci prostoru pro své zájmy. Přiznává, že nabídka volnočasových aktivit je pro ni z různých důvodů nevyhovující: „Nabídka je velmi omezená. Samozřejmě, kdybych měla zájem a prostor, tak bych mohla chodit do nějakých těch tanců, co tam mají, tam jsou nějaké lidové tance, jsou tam ty kroužky nějaké, které posilují sounáležitost k té obci, pak jsou tam hasiči a jsou tam fotbalisti a ještě tam jsou volejbalisti. Takže to si tady raději zajdu na pilates a raději si zacvičím. Jako jinak u nás se nabízí i knihovna, ale ta knihovna je místní, malinká, takže tam toho moc není“ R6: „Teď mně nechybí nic, já si užívám, že je to romantika.“ Odpověď R2 ukazuje na to, že i na vesnici může být nabídka aktivit pestrá, avšak nemusí svou strukturou vyhovovat. R4 je s nabídkou aktivit spokojena: „Já jsem z města, já jsem tady vyrostla, jsem tady spokojená a myslím si, že tady je všechno, co potřebuji, takže nemám pocit, že bych potřebovala větší město, že bych potřebovala jít tam a tam. Já si myslím, že se tady dá z nabídky vybrat.“ Trávení volného času v místě bydliště a zároveň pracovního působiště může působit problémy. S touto variantou se setkávají R5 a R7. Obě shodně uvádějí, že z města prchají, protože i při svých volnočasových aktivitách potkávají klienty a to jim brání trávit svůj volný čas v místě bydliště. R5: „Když tady vlastně pracuju a potkávám tady ty svoje klienty, tak mi to není příjemné, i když se tomu člověk nevyhne, ale ráda ten volný čas trávím mimo město. Mně město nevyhovuje. Já bych chtěla do většího klidu.“ R7: „Pro mě je dost těžké si jít někam sednout. Protože pořád potkávám klienty.“ R7 by v místě bydliště uvítala větší nabídku aktivit, zároveň tak jako R9 je ráda, že město, ve kterém žije má dobrou pozici a tak nemá problém si za svými aktivitami dojet do větších měst „Dá se dojet do okolních měst.“ R9: „Vzhledem k tonu, jak to město leží, tak všude je to kousek. I to vyžití tady je docela velký, ať už sportovní nebo jiný, tak si myslím, že je to v pohodě.“ R8 je ze stejného města jako R9. Nabídky jí vyhovují, ale zároveň přiznává nízkou potřebu aktivity „Tak nabídky tady jsou, ale že bychom někam jezdili a měli zvláštní zážitky..... Já aktivní nejsem, já jsem líná.“ Je těžké určit, zda je město svou nabídkou výhodnější než vesnice. Respondenti se neshodnou v tom, jestli je důležitější poloha bydliště 61

nebo nabídka volnočasových aktivit. Ani velikost města nemá podle odpovědí dalších respondentů na trávení volného času vliv. Ani velké město s pestrou paletou volnočasových aktivit nemusí být pro pracovníky atraktivní. R1, R3, R10 a R11 jsou z velkého města, kde je nabídka volnočasového využití velká, ale uvádějí, že tohoto benefitu nevyužívají. R3: „Tady jsem začala jezdit na kole. Jinak nabídky, která tady je nevyužívám.“ R10: „Tak u nás je spousta kulturního vyžití. Využíval jsem, chodíval jsem na koncerty, do divadla, ale teď fakt na to není čas a mě to ani neláká. Já jsem fakt raději doma v klidu.“ R1: „Popravdě, té nabídky moc nevyužívám. R11: „Bydlím ve velkém městě, tak dostupnost služeb není problém, občas něco využiju. Ale já raději jezdím do hor a na výlety.“ Podle odpovědí nelze určit, zda je výhodnější žít ve městě nebo na vesnici. Vše se odvíjí od individuálních požadavků jednotlivých pracovníků. 9.3.6 Změnil/la byste něco na tom, jak trávíte svůj volný čas? ...... Pokud ano, jak? Pokud ne proč jste spokojena? Otázky měly pracovníky přivést k zamyšlení nad kvalitou trávení volného času a uvědomění si, jestli naplňuje jejich očekávání. Protože pracovníci během své mnohahodinové práce v kanceláři mají minimum pohybu, někteří z nich vyjádřili touhu po pohybu. R1: „Asi bych chtěla být taková víc aktivní. Takže možná badminton.“ R2 si uvědomuje, jak důležitý je přirozený pohyb, jakým je chůze. Ráda by to změnila: „Zase si říkám, že musím kompenzovat to, že sedím denně v kanceláři. Je fakt, že nechodím na dlouhé procházky, jak bych měla, jezdím autem, takže už toto všechno mně ubírá pohyb.“ Pohyb je nutnost, která je vyžadována naším pohybovým ústrojím (Dahlke, 2006). Pro R3 je ve volném čase hlavní náplní práce v domácnosti a nemá žádnou představu o nevázaném volném čase: „Tak já jakoby, že pro sebe ten čas úplně nemám, tak já potom sednu a nevím honem, co bych dřív dělala.“ Myslím si nejde udělat čas, tak abych si ho užila jinak.“ R4 touží nejen po aktivním pohybu, ale zároveň kulturních zážitcích: „Říkala jsem si, že bych do toho měla vložit i více nějaké kultury, třeba to divadlo. Přes týden se víc věnovat nějakému sportu, takže asi běhání.“ Je zřejmé, že pracovníci si uvědomují nedostatek pohybu a rádi by to změnili. Dle mého soudu jsou limitováni pouze vlastní vůlí. Pro R6 jsou limitujícím faktorem finance: „Kdybych měla hodně peněz, tak cítím, že to co bych chtěla je cestovat po republice.“ 62

R8,R9,R10 jsou spokojeni s trávením svého volného času a nic by neměnili. R5: „Nemám potřebu dalších aktivit.“ R7: „...neměnila bych nic.“ R8: „... já určitě nikdy sportovat nezačnu. Jinak neměnila.“ R9: „Zatím mi to vyhovuje.“ R10 „Mně naplňuje všechno.“ R11 se potýká tak jako dříve ostatní respondenti s nedostatkem volného času kvůli studijním povinnostem: „Až dokončím školu, bude doufám i více času na sebe a volnočasové aktivity.“ 9.3.7 Co považuje za hlavní bariéry, které Vám brání v tom, užít si volný čas podle svých představ? U této otázky mě zajímalo, jestli respondenti uvedou ještě jinou bariéru „šťastného života“ nebo potvrdí výroky z předchozích otázek. R2 a R3 uvedly, že je limitují domácí práce R2: „Domácí práce a práce na celý úvazek.“ R3: „Péče o tu domácnost, i když si ji vlastně užívám. Takže asi mi nic nebrání.“ V dnešní době, kdy se za mnoho volnočasových aktivit platí, mohou bariéru představovat finance. Tato má úvaha se projevila u dvou respondentek. „Bariéra jsou finance“ uvedla R6, ale už dále nespecifikovala, jak by finance použila ke zlepšení svého volného času. R5 by použila případný větší objem financí do kulturních aktivit: „Kdybych měla peníze, tak si člověk plánuje různé věci. Jezdím si do kina, divadla..., takže asi by to bylo pestřejší.“ R1, která jako hlavní zdroj odpočinku uváděla přírodu, tak i zde jako hlavní bariéru spokojeného a plného využití volného času uvedla: „Dostupnost přírody.“ Pro R4 je limitujícím faktorem: „Únava.“ Teorie označuje únavu jako nebezpečí. Zvlášť, pokud ji lidé trvale podceňují. Čím větší únava je, tím delší musí být odpočinek (Bedrnová, 2009). Další pracovníci už jen zopakovali bariéry, které uvedli během odpovědí na minulé otázky, tedy: „To, že vás tady znají lidi“ (R7). „Maximálně nějaké rodinné nebo partnerské starosti, ale to je myslím běžné u každého“ (R9). „Dojíždění a teď opakuju jeden předmět na státnice, tak to učení“ (R10) „Škola a přesčasy v práci“ (R11). Odpovědi respondentů v této části výzkumu korespondovaly s předchozími. Pracovníci uvedli všechny zdroje napětí z předchozího textu. Žádná nová skutečnost nevyplynula. 9.3.8 Jaká by byla Vaše představa ideálně stráveného volného času, abyste si odpočinul/la a předešel/la zátěži? Poslední otázkou jsem se respondenty snažil přivést „do říše fantazie“. Měli se zamyslet nad tím, jaká by byla představa ideálně stráveného volného času, aby z něj měly opravdu 63

užitek v podobě kvalitního odpočinku. Všichni respondenti, až na jednu výjimku, R10, jako ideální aktivitu uvedli cestování, pohyb a zahraniční dovolenou v délce alespoň 14 dní. Cestování a turistika v sobě zahrnují především pohybovou aktivitu, skrz kterou je pracovníkovi umožněno nejen poznání a kulturní zážitky, ale načerpání fyzických a psychických sil Šerák, 2009). R1 by ráda odpočívala fyzickou aktivitou a turistikou: „Těžba drahokamů v dole. Tohle jsem dělala minulou dovolenou a je to opravdu vynikající věc na odreagování. Jak člověk mlátí celý den do skály, aby nakonec něco vykutal... A pak bych jela na Slovensko, do přírody.“ R2: „Já bych chtěla na Bali, určitě k moři. To by byl úplně ideální volný čas. Tak ty 3,4 týdny, myslím si, že by to byla pohodička.“ Odborníci doporučují alespoň část relaxačních aktivit realizovat odděleně od partnerů, kolegů. Občas je vhodné změnit zaběhnutý životní styl, protože nové stimuly umožňují vhodnější odpočinek než zaběhnuté rutinní činnosti (Bedrnová, 2009). Touto zásadou se neřídí R3 si ani ve

fantazii

nedokázala

představit

svůj

volný

čas

jako

dobu,

která

by

byla

pro ni: „Já tam mám totiž vždycky v tom ideálním mém volném čase toho manžela a třeba my v Tatrách a jdeme někam na výlet. To je úplně super.“ R11: „Procházka, výlet se svým přítelem, cestování po zahraničí.“ R4: „Hlavně by to trvalo dlouho, asi tak celé prázdniny, to je takový můj sen, znovu si zažít dva měsíce prázdnin a určitě by se tam promítly všechny ty věci, co jsem tady říkala. Takže od nějakých pobytů s děckama na horách, na vodě, doma s rodinou, tak by tam byl i nějaký festival v létě, a i nějaké divadlo.“ R5: „Určitě by to bylo cestování. Nějaká Indie, ale to už bych nemohla chodit do práce. Koupit si chalupu v Krkonoších a tam půl roku vegetit na samotě.“ R6: „Já bych se vrátila asi zase do toho cestování, že bych si splnila sen, že bych vycestovala za nějakým cílem. Já mám ráda přírodu, tak bych vycestovala třeba do severské krásné přírody. Tak to by byl můj sen.“ R7: „Pocestovat si, odpočinout si od toho na delší dobu a bude zase fajn.“ R8: „Cestovat, to jo, ale nikam daleko a vždycky s někým. A na dlouho.“ R9: „Já bych podnikla nějakou pěší túru po Skotsku. Příroda, turistika, památky...“ R4 vznesla požadavek na více dní dovolené pro pracovníky v pomáhajících profesích: „Myslím si, že by mohlo být i v zákoně nebo v nějakém metodickém pokynu, že pracovníci v těchto pomáhajících profesích by mohli mít více dovolené než běžní zaměstnanci.“ 64

Jediný mužský zástupce R10 svou odpovědí překvapil: „Já bych se chtěl věnovat poustevnickému životu. Takže, kdybych neměl závazek, tak já bych se vydal do přírody a budu tam přežívat. To by bylo asi ideální. Nevidím hlavně smysl se začleňovat do systému.“ Respondenti u této otázky potvrdili svá tvrzení z předchozích kapitol a opravdu mají zájem především o aktivně strávené volno, které jim pomáhá vypnout a vyčistit si hlavu od pracovních starostí. 9.3.9 Dílčí závěr: Hlavními volnočasovými aktivitami pracovníci uvedli pohyb v přírodě i tělocvičně, návštěvu přátel, hudbu, zpěv, vaření, vzdělávání se, návštěvu kina, divadla, četbu a sledování televize. Pracovníci tuto dobu považují za prostor, pro své oblíbené činnosti, které jim přináší radost a uvolnění od práce, je pro ně přínosná. Dobou odpočinku je především víkend a dovolená, protože během pracovních dní u většiny respondentů na vlastní volnočasové aktivity nezbývá čas. Nepotvrdily se rozdíly v tom, jestli pracovník bydlí ve městě anebo na vesnici. Hlavními překážkami pro plnohodnotné trávení volného času jsou, domácí práce, finance, nedostatek přírody nebo únavu. Pro dojíždějícího pracovníka je bariérou cesta do práce a z práce, která mu zabere podstatný časový úsek. Pokud by pracovníci měli možnost na svém volném čase změnit způsob jeho trávení, aby byl ještě více užitečný, tak by se část z nich chtěla více věnovat aktivnímu pohybu, kultuře a cestování. Asi třetina pracovníků by na svém volném čase nic neměnila, je s ním spokojena. Ideálně strávený volný čas by pro pracovníky představovalo cestování. Během pracovního týdne většině pracovníků volný čas nezbývá. Dobu po práci spolyká především péče o domácnost a rodinu. Avšak najdou se i výjimky, které jsou aktivní i po pracovní době. Jedná se o případy, kdy respondentky žijí v domácnosti s dětmi nad 17 let, anebo jsou bezdětné. Svůj volný čas tráví pracovníci raději sami. Uznávají, že je pro ně přínosné mít přátele, setkávat se s nimi nebo trávit část volna, ale po určité době jsou raději sami.

65

Závěr Předmětem této diplomové práce bylo pomocí rozhovoru s jednotlivými pracovníky zjistit, jak vnímají přínos svého volného času na profesi, kterou vykonávají. Výchozím bodem celé práce je zodpovězení hlavní výzkumné otázky Jakým způsobem tráví a vnímají sociální pracovníci svůj volný čas, aby předešli stresu a zvládli zátěžové situace, se kterými, se při své profesi setkávají? Teoretická část práce mapuje poznatky odborné literatury, týkající se volného času, sociální práce, stresu a syndromu vyhoření. Zpracování tohoto teoretického přehledu bylo důležité především ve vztahu k výzkumnému cíli. Výzkumná část práce čerpá z teoretických konceptů volného času, sociální práce, stresu a syndromu vyhoření. Na základě těchto teorií jsem odvodil tři dílčí výzkumné otázky, které jsem rozpracoval do dalších 19 podotázek, které byly použity při rozhovorech se sociálními pracovníky. Rozhovory až na malé odlišnosti potvrdily závěry odborné literatury z teoretické části. Lze tedy konstatovat, že volný čas sociálním pracovníkům opravdu poskytuje prostor pro odpočinek a relaxaci. Volný čas je pro pracovníky jedním z hlavních nástrojů při boji se zátěží, se kterou se všichni při výkonu své profese setkávají. Během pracovního týdne většině pracovníků volný čas nezbývá. Dobu po práci spolyká především péče o domácnost a rodinu. Avšak najdou se i výjimky, které jsou aktivní i po pracovní době. Jedná se o případy, kdy respondentky žijí v domácnosti s dětmi nad 17 let, anebo jsou bezdětné. Hlavním prostorem pro odpočinek a volnočasové aktivity jsou především volné víkendy a dovolená. Všichni dotazovaní pracovníci tento čas tráví pohybovými aktivitami v přírodě. Tato aktivita jim umožňuje „vypnout“, zapomenout na práci a „dobít“ energii. Čím delší volno je, tím více jsou pracovníci spokojenější. Překvapivě se shodují, že tyto volné dny se nevěnují dohánění věcí, které nestihli během pracovních dnů, ani péčí o domácnost a opravdu si volno užívají. Svůj volný čas tráví pracovníci raději sami. Uznávají, že je pro ně přínosné mít přátele, setkávat se s nimi nebo trávit část volna, ale po určité době jsou raději sami. Volný čas s přáteli a především partnery pomáhá pracovníkům překonat starosti ze zaměstnání. Benefitem takto tráveného volného času je především „vypovídání se“ a je jedno, jestli

66

protějšek problému rozumí nebo ne. Hlavní význam pracovníci spatřují v podpoře a vědomí, že nedělají zbytečnou práci. Mezi hlavní zdroje zátěže pracovníci považují rozhodování o osudech jiných lidí, komunikaci s vedením, nesmyslnou administrativu a zvyšování kvalifikace. U rozhodnutí řeší především dilema, zda zasáhnout nebo nezasáhnout. Toto dilema považují pracovníci asi za nejzásadnější, protože se mnohdy musí rozhodnout bez jakékoli možnosti konzultace. Komunikace s vedením je zásadním problémem jen pro malou část pracovníků. Zbytek se různým, mnohdy i nesmyslným požadavkům přizpůsobuje. Důvody přizpůsobení se různí. Od strachu o místo, až po otupení během mnoha let práce v sociálních službách. Pracovníci by od svých nadřízených očekávali alespoň malé uznání za dobře odvedenou práci. To však nepřichází. Nesnadná je i orientace v neustále se měnící legislativě a vyhláškách. To často způsobuje pracovníkovo tápání v tom, co je správné, podle čeho se má řídit. Zvyšování kvalifikace je dnes požadavkem, který musí pracovníci během své praxe splnit. Pro zvyšování kvalifikace je příznačný úbytek volného času, který měli pracovníci na regeneraci. Jedna pracovnice dokonce uvedla, že studium u ní bylo jedním ze spouštěčů syndromu vyhoření. Zátěž se u pracovníků projevuje pocity napětí, úzkosti, nerozhodnosti, frustrace, beznaděje a zmaru. Tyto projevy působí na pracovníky dlouhodobě, vedou k dlouhodobému stresu, který u některých přechází až k příznakům syndromu vyhoření. Jednoznačná obrana proti stresu neexistuje. Každý se brání po svém. Někdo použije meditační techniky, jiný rezignuje a čeká, až zátěž poleví. Jako účinnou zbraň proti stresu uvedli někteří dotazovaní svůj volný čas a aktivity, které jim přinášejí radost. S příznaky syndromu vyhoření se setkala polovina dotazovaných pracovníků. Jedna pracovnice dokonce musela sáhnout k medikaci. Volný čas pro pracovníky představuje prostor pro jejich odpočinek. Pracovní povinnosti podle slov dotazovaných zůstávají v práci. Záleží na tom, jak pravdivě na tuto otázku pracovníci odpovídali, protože někteří přiznali, že pokud práci nestíhají, berou si ji i domů. Zároveň uvádějí, že pokud by byli nuceni pracovat více, ve většině případů by se podřídili. Pouze mužský zástupce by byl schopen své místo opustit, protože práce pro něj není to nejdůležitější. Jako hlavní volnočasové aktivity pracovníci uvedli aktivní pohyb v přírodě i tělocvičně, návštěvu přátel, hudbu, zpěv, vaření, vzdělávání se, návštěvu kina, divadla, četbu a sledování televize. Pracovníci uváděli, že tato doba, kdy mohou provozovat své oblíbené činnosti, jim přináší radost, je prostorem k uvolnění od práce, je pro ně přínosná. Práci si domů nenosí, 67

přestávají na ni myslet při odchodu ze zaměstnání. U jediného mužského respondenta se nenaplnil teoretický předpoklad, že bude preferovat mužské zájmy a sporty. Výzkum spíše vyvrací tvrzení, že lidé z města díky pestřejší nabídce dokážou volný čas prožít plnohodnotněji. Většina dotazovaných z města „prchá“ do klidu přírody. Některé pracovnice jako důvod „úprku“ uvedly nevhodnou kombinaci místa výkonu své profese s místem bydliště a tedy i prostorem, ve kterém by měly trávit svůj volný čas. Všichni dotazovaní uznávají, že nabídka je dostatečná nebo si za svými zájmy dojedou díky výhodné poloze svých bydlišť. Jako hlavní bariéry pro plnohodnotné trávení volného času, pracovníci uvádějí domácí práce, finance, nedostatek přírody nebo únavu. Pro dojíždějícího pracovníka je bariérou cesta do práce a z práce, která mu zabere podstatný časový úsek. Pokud by pracovníci měli možnost na svém volném čase změnit způsob jeho trávení, aby byl ještě více užitečný, tak by se část z nich chtěla více věnovat aktivnímu pohybu, kultuře a cestování. Asi třetina pracovníků by na svém volném čase nic neměnila, je s ním spokojena. Ideálně strávený volný čas by pro pracovníky představovalo cestování. Výzkum ukázal, že pracovníci svým trávením volného času v drtivé většině případů umí odpočívat a snaží se o dodržování duševní hygieny a tím i duševního zdraví a pohody. Všechny tyto aspekty jsou důležité nejen pro zvládání stresu, ale i jako prevence zátěže se kterou se při své práci setkávají. Doporučení pro praxi Výzkumná část diplomové práce mě přivedla k několika zjištěním, které by mohly vést ke zlepšení stavu. Doporučení jsou namířena především směrem k vedení. Mezi hlavní stresory podle pracovníků patří komunikace s vedením, velká byrokratická zátěž. Doporučuji vedoucím organizací častější kontakt s pracovníky tzv. „face to face,“ a naslouchat problémům, které pracovník má. Jen pouhá supervize většině dotazovaným nestačí. Jsem si vědom, že i vedoucí zaměstnanci jsou pod tlakem svých nadřízených a mají spoustu svých úkolů, ale zároveň by si měli uvědomit, že celá sociální práce je o komunikaci. Pokud postaví bariéry mezi sebe a pracovníky, sníží tím i účinnost celého systému. Dalším doporučení je, aby vedoucí pracovníci přes své nadřízené tlačili zákonodárce ke kvalitním zákonům, které eliminují nejasnosti vyplývající z nynější legislativy. Organizace by měly projít personálním auditem, který by ukázal, zda je personální obsazení jednotlivých organizací adekvátní počtu úkolů a klientů. 68

Pracovníkům doporučuji zachovat si současný náhled na svůj volný čas a frekvenci aktivit, které jim pomáhají zapomenout na pracovní problémy.

69

Bibliografie ALSOP, A. Continuing profesional development in health and social care. 2nd Edition, Wiley: Somerset, USA, 2013, 177 s. ISBN: 978-11-1853-955-2. BAŠTECKÁ, Bohumila a kol. Terénní krizová práce: psychosociálníintervenční týmy. Praha: Grada, 2005, 299 s. ISBN: 80-247-0708-X. BEDRNOVÁ, E. a kol. Management osobního rozvoje. Duševní hygiena, sebeřízení a efektivní životní styl. Praha: Management Press, 2009, 359 s. ISBN 978-80-7261-198-0. BLATNÝ, M., PLHÁKOVÁ, A. Temperament, inteligence, sebepojetí: nové pohledy na tradiční témata psychologického výzkumu. Praha: Psychologický ústav Akademie věd ČR, 2003, 150 s. ISBN: 97- 88086620053. CUNGI, CH. Jak zvládat stres. Praha: Portál, 1. Vyd., 2001, 208 s. ISBN: 80-7178-465-6. CUNGI, CH., LIMOUSIN, S. Relaxace v každodenním životě. Praha: Portál, 1. Vyd., 2005, 160 s. ISBN: 80-7178-948-8. ČERNÝ, V. Jak překonat stres. Testy a cvičení. Praha: Computer press, 1999, 1. Vyd., 70 s. ISBN: 80-7226- 260-2. ČERVENKA, J. Co děláme ve svém volném čase? [online], [cit. 24-02-2014]. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/zdravi-volny-cas/co-delame-ve-svem-volnem-case DAHLKE, R. Program pro zdraví: správné dýchání, pohyb, výživa a relaxace. Praha: Ikar, 2006, 181 s. ISBN 80-249-0732-1. DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 3.vyd. , 2000, 374 s. ISBN 80-246-0139-7. DEEM, R. Work, Unemployment, and Leisure. 2nd Edition, London: Routlenge, 1988, 125 s. ISBN: 0-415-00860-3. DEVITO, J. A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001, 512 s. ISBN 97880-247-2018-0. DUFFKOVÁ, J., URBAN L., DUBSKÝ, J. Sociologie životního stylu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, 237 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-8073801-236. DUFFKOVÁ, J. Životní způsob/životní styl a jeho variantnost. [online], [cit. 24-02-2014]. Dostupné z: http://jana-duffkova.rubicus.com/sociologie-zivotniho-stylu/state-ajinetexty/

70

Garrod, B., Fyall, A. Contemporary Cases in Tourism. Mesa: AZ, USA, Goodfellow Publishers, 2011, 258 s. ISBN: 978-1906-88453-6. GEISSELHART, R., R. Zvítězte nad stresem. Praha: Grada, 1. Vyd. 2006, 102 s. ISBN: 80-2471518-X. Grün, A. Vyhoření. Jak rozproudit vlastní energii. Praha: Portál, 1. Vyd. 2014, 168 s. ISBN: 978-80-262-0587-6. HÁJEK, B., HOFBAUER, B., PÁVKOVÁ, J. Pedagogické ovlivňování volného času: trendy pedagogiky volného času. Praha: Portál, 2. Aktualizované vyd., 2011, 239 s. ISBN 978-80-2620030-7. HANUŠ, P. Kdo je sociální pracovník a proč by měl být vzdělaný. Sociální práce/ Sociálna práca. 2007. č. 1. s. 5 – 6. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 1. vyd.,2000. ISBN 80-7178303-X. Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál, 2. aktualizované vyd., 2008. s. 408. ISBN: 978-80-7367-485-4. HRADEČNÁ, M. a kol. Vybrané problémy sociální pedagogiky. Praha: Karolinum, 1995, 89 s. ISBN 80-7184-015-7. HAVRDOVÁ, Z., HAJNÝ, M. et. al. Praktická supervize. Praha: Galén, 2008, 213 s. ISBN: 97880-7262-532-1. CHYTIL, O. K problematice využívání terminologie ve výuce sociální práce. Trnava: 2002, Dizertační práce. Trnavská univerzita, fakulta zdravotníctva a sociálnej práce. CHRISTIANSEN, CH., TOWNSEND, E. Introduction to Occupation : Art and Science of Living. 2nd Edition, Prentice Hall, 2004, 456 s. ISBN: 0131999427 JANEBOVÁ, Radka. MUSIL, Libor. Mýty o roli sociálních pracovníků a pracovnic. Sociální práce/ Sociálna práca, 2007, č. 1: str. 50 – 61. JANKOVSKÝ, J. Proměny povolání sociálního pracovníka. Sociální práce/ Sociálna práca. 2007, č. 4., s. 42 – 44. KALLWASS, A. Syndrom vyhoření. Praha: Portál, 2007, 147 s. ISBN: 978-80-7367-299-7. KITZ, V., TUSCH, M. Jak žít podle vlastních představ a nepodléhat tlaku okolí. Praha: Grada, 2012, 173 s. ISBN: 978-80-247-4188-8. KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 1. Vyd., 2008, 216 s. ISBN: 978-807367-383-3. 71

KOLIBOVÁ, H. Psychologie a sociologie. Opava: Optys, 2009, 112 s. ISBN: 978-80-87291-04-7. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada, 1998, 136 s. ISBN: 80-716-9551-3. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví.. Praha: Portál, 3. vyd.2009. 280 s. ISBN 978-807-3675684. KŘIVOHLAVÝ, J. Horieť ale, nevyhorieť. Bratislava: 2012, Karmelitánské nakladaľstvo, 214 s. ISBN: SKKNA10104. MACHOVÁ, J., KUBÁTOVÁ, D. Výchova ke zdraví. Praha: Grada, 1. vyd.,2009, 291 s. ISBN 97880-247-2715-8. MAROON, I. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků. Praha: Portál, 2012, 151 s. ISBN: 97880-262-0180-9. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 1. vyd., 2003, 384s. ISBN: 80-7178-545-2. MELGOSA, J. Zvládni svůj stres. Praha: Advent-Orion, 2. vyd., 2001, 190 s. ISBN 80-717-26249. Mezinárodní asociace sociálních pracovníků. Definice sociální práce. [online], [cit. 19-112013]. Dostupné z: http://ifsw.org/policies/definition-of-social-work/ MÍČEK, L. Duševní hygiena. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984, 207 s. ISSBN 4600-27/1. MIKULÁŠTÍK, M. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Psyché, 2. vyd., 328 s. ISBN: 978-80247-2339-6. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 1. vyd., 2006, 332 s. ISBN 80-247-1362-4. MUSIL, L. Kvalifikovaný sociální pracovník je schopen s klientem samostatně pracovat. Sociální práce/ Sociálna práca. č. 1., 2007, s. 7 – 11. NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Praha: Academia, 2009,498 s. ISNB 80-200-1679-9. NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. Brno: Marek Zeman, 1. vyd., 2001. 168 s. ISBN 80-903070-0-0. NĚMEC, J. Kapitoly ze sociální pedagogiky a pedagogiky volného času pro doplňující pedagogické studium. Brno: Paido - edice pedagogické literatury, 2002, 119 s. ISBN 80-7315012-3. NOVOTNÁ, V., SCHIMERLINGOVÁ, V. Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha: Karolinum, 1992, 128 s. ISBN 80-7066-483-5. 72

Oláh, M., Schavel, M., Ondrušová, Z., Navrátil, P. Sociálna práca. VZSP sv. Alžbety, 2009, 228 s. ISBN: 80-9694-496-7. PRAŠKO, J. Jak se zbavit napětí, stresu a úzkosti: správné dýchání, pohyb, výživa a relaxace. Praha: Grada Publishing, 1.vyd., 2006, 201 s. ISBN 80-247-0185-5. ŘEZÁČ, J. Sociální psychologie. Brno : Paido, 1998, 268 s. ISBN 80-85931-48-6. ŘEZNÍČEK, I. Metody sociální práce. Praha: Slon, 1. vyd., 2000. 80 s. ISBN: 80-85850-00-1. SCHMIDBAUER, W. Psychologická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál, 1. vyd., 2000, 176 s., ISBN: 80-7178-312-9. SATIROVÁ, V. Kniha o rodině. Praha: Práh, 1. vyd., 1994, 359 s. ISBN 80-901325-0-2. SILVERMAN, D. Ako robiť kvalitatívny výskum.Praktická príručka. Bratislava: Ikar, 2005, 527 s. ISBN 80-551-0904-4. Slováci vo Svete. Češi přebírají „západní“ styl zábavy [online], [cit. 24-03-2014]. Dostupné z: http://www.svet.czsk.net/clanky/publicistika/volnycascr.html Somr, M. Úvod do metodologie a metod výzkumu. České Budějovice, 1. vyd. ,2006, 87 s. ISBN: 80-239-8227-3. STOCK, CH. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. Praha: Grada, 1. vyd., 2010, 103 s. ISBN: 978-80-247-3553-5. ŠAFR, J., PATOČKOVÁ, V. Trávení volného času v České republice ve srovnání s evropskými zeměmi. [online], [cit. 24-02-2014]. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/2010-2/travenivolneho-casu-v-ceske-republice-ve-srovnani-s-evropskymi-zememi ŠERÁK, M. Zájmové vzdělávání dospělých. Praha: Portál, 1. vyd., 2009, 207 s. ISBN 978-807367-551-6. ŠÍPKOVÁ, O. a kol. Buď fit s ČT. Praha: Česká televize, 2006, 207 s. ISBN 80-85005-64-6. ŠEVČÍKOVÁ, S. Mezinárodní a český kontext „Globálních kvalifikačních standardů vzdělávání v sociální práci“ vydaných IFSW a IASSW. Sociální práce/ Sociálna práca, 2007, č. 4: str. 49 – 54. TUČEK, M. Dynamika české společnos a osudy lidí na přelomu sícile . Praha: Sociologické nakl., 1. vyd., 2003, 428 s. ISBN 80-864-2922-9. TOMLINSON, M. Lifestyle and Social Class. Eur Sociol Rev (2003) 19 (1): 97-111. Dostupné z: http://esr.oxfordjournals.org/content/19/1/97.full.pdf+html ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. Praha: Slon, 3. vyd., 1999, 128 s. ISBN: 978-80-864-2936-6. 73

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 4. rozš. a přeprac. vyd. 2008, 872 s. ISBN: 972-80-7367-414-4. VÁŽANSKÝ, M. Základy pedagogiky volného času. Brno: Prynt – Typia spol. s.r.o., 2. vyd.,2001. 175 s. ISBN 80-86384-00-4. VITALE, J. Návod na šťastný život. Praha: Ottovo nakladatelství, 2011, 184 s. ISBN: 978-807360-983-2. VÍTKOVÁ, RULÍKOVÁ, K. Metodické doporučení MPSV č. 9/2009 k sociální práci s ohroženou rodinou. [online] [citováno 21. 4. 2014]. Dostupné z: Vysoká škola Evropských a regionálních studií o. p .s. K naplnění předpokladů pro výkon činnosti v sociálních službách. [online], [cit. 20-12-2013]. Dostupné z: http://granty.vsers.cz/index.php?rozdel=ag

74

Anotace Autor práce: Bc. Vít Lukša Vedoucí práce: doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. Instituce: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Název práce: Životní styl sociálních pracovníků ve vztahu k jejich pomáhající profesi Cílem této magisterské diplomové práce je zmapovat souvislost mezi kvalitou trávení volného času a zvládáním zátěžových situací při výkonu profese sociálního pracovníka. Teoretická část práce se věnuje vymezení základních pojmů z oblasti sociální práce a konceptu volného času. V části věnované metodologii jde především o popis výzkumné metody a kvalitativní výzkumné strategie. Při sběru dat bylo využito polostandardizovaného rozhovoru se sociálními pracovníky, kteří pracují s rodinou. Oblastí působnosti těchto pracovníků je Olomoucký kraj. Empirická část práce prezentuje výsledky výzkumu a navrhuje možná doporučení. Počet slov základního textu: 20439 Klíčová slova: sociální pracovník, sociální práce s rodinou a dětmi, vnímání, stres, syndrom vyhoření, volný čas, volnočasové aktivity

75

Annotation Author of Thesis: Bc. Vít Lukša Consultant of Thesis: doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. Institution: Masaryk University, Faculty of Social Studies Title of Thesis: Lifestyle of social workers with regard to their caring profession The aim of this diploma´s work is to find the connection between the quality of social workers free time and managing of load situation in their proffesions. Theoretical part of my work is devoted to the basic terms of the social work area, their definingand the conception of free time. The description of experimental method and qualitative strategy of research you can find in the part devoted to methodology. The half – standardized dialogue with social workers working with a family has been used for data – gathering and logging. All interviewed persons have worked in region of Olomouc. In the empiric part of my work you can find the results of the research and some possible recommendations are proposed there, too. Number of words of the basic text: 220439 Key words: social worker, social work with a family and children, perception, stress, burnout, stressful factors, leisure time, leisure time activities

76

Věcný rejstřík Burnout........................................................................20,78,83 Coping..........................................................................76 Dilema..........................................................................12 Duševní Hygiena...........................................................7,85 Emoce...........................................................................8 Funkce Volného Času...................................................87 Interwiew.....................................................................29,30 Kvalitativní Výzkum......................................................28,29,107 Meditace......................................................................40 Odpočinek....................................................................88 Percepce........................................................................8 Reflexe.........................................................................9,16,47,106 Relaxace......................................................................6,40,43,50,76,84 Rodina.........................................................................11,74,100 Rozhovor.....................................................................29,30 Sebehodnocení.............................................................8 Sebepojetí....................................................................9,8 Sebepozorování............................................................8,9 Sebereflexe..................................................................8,106 Sociální Práce...............................................................8,10,11,13,15,74,75,99 Sociální Práce S Rodinou..............................................11,12 Sociální Pracovník...........................................6,11,15,75,76,78,82,85,89,92,100,101,104,107,108,109, 110 Sociálně – Právní Ochrana Dětí....................................13 Stres.............................................................................6,17,18,19,28,38,39,44,76,77,81,82,109 Stresory........................................................................18,36,44,78,81,110 Supervize......................................................................12,39 Syndrom Vyhoření........................................................6,15,20,40,41,78,79,81,82,86,102,108,109 Pracovník...................................6,7,8,12,13,14,16,17,20,21,23,24,26,28,30,31,32,34,40,42,44, 45,46,48,59,61 Únava............................................................................24,52,58 Vnímání...........................................................................8,43,106 Volnočasové Aktivity.....................................................23,26,27,55,56,58,60,91,92,104 Volný čas........7,8,22,23,24,25,26,27,28,31,36,42,44,45,46,47,48,49,52,53,54,55,56,57,61,89,90,94, 102,103,108,109 Vyčerpání......................................................................79 Zátěž..............................................................................7,8,13,20,28,29,31,32,42,76 Zájmy............................................................................22 Životní Styl.....................................................................83,86,89,91,93

77

Jmenný rejstřík Alsop............................................26,44,92,104 Barlett................................75 Bedrnová...........................24,58,59,89,93,103 Blatný..........................8,106 Bordieu............................27 Burkart........................84 Cungi.....................1,6,18,19,36,3778,85,101,102 Černý.........................35,76 Červenka...........90,105 Dahlke..................57,93 Deem.........23 Devito.....8,9,55,56,106 Disman...........30 Dubnová.........89,105 Duffková...22,26,51,86,87,90,91,92,94,95,96,103,105,106 Freudenberger...........20 Fyall.........95 Garrod..........95 Geisselhart............84 Grün.........20,21,40,79,81,102 Hall............95 Hanuš............14,16,34,76,101 Hanvey..........10,30 Hardiman....15,102 Hartl, Hartlová...8,9,27,106 Havrdová........9,100 Hendl.........28,30,32,107 Hradečná............23 Hubner........8 Christiansen..........23,44 Chytil...........14,100 Ifsw...............74 Janebová...15 Jankovský...........14 Jepson......92 Kallwass......20 Kaplan...........23 Kitz........22,83 Kolibová.....18,19,102 Kraus.............83,95 Křivohlavý.....18,20,21,38,41,78,82,83,84,101,102 Kubátová...................86 Kubík..........55,56,89 Kučerová..........23,105 Lawson.......15,102 Levická...........10,14,99,101 78

Limousin.......6 Machová.............86 Mancini........15 Maslach.............21,81 Maroon....7,21,22,82 Matoušek........11,12,33,34,74,75,99,101 Melgosa.....84,95 Míček..........726,44,47,49,51,85,86,88,89,92,94,104 Mikuláštík...........9,106 Miovský.............30 MPSV......12,100 Musil.......13,15,33,76,100 Musilová.......54,89,104 Nakonečný....8 Navrátil..........10,36,74,75 Nelson..........92 Neuymayer........26,44,104 Němec.....27 Norgaard............35 Novotná.........10 Oláh.............74 Opaschowski..........23,87,88 Pávková...........25,43,44,91 Patočková.............24 Pfaffenberger.......10 Philpot...10,30 Plháková.............8,106 Praško...........94 Pransky........78,102 Roberts............95 Řezníček..............11,15,34,99,101 Saleeby.......9,15,78,102,107 Satirová ...........11,75 Searing.......16,35,76 Sharpley.....95 Shavelson........8 Schimerlingová.......10 Schmidbauer..............15,32,107 Silverman.......29 Somr.........29 Stanton........8 Stock...............20,38,39,40,46,76,79,80,82,83,102 Šerák...........22,24,26,45,54,56,59,90,92,94,95,103,104,105 Šípková......93 Ševčíková.....76 Tomas..........92 Tomlinson.....27 79

Townsend.......23,44 Tuček.......22,51,103 Tusch.....22,83 Úlehla......15,16,76,100 Vágnerová.........18,19,38,101 Vass..........95 Vážanský.......22,23,41,42,44,87,88,94,95,103 Vitale................83 Wilding............26,44104 Zastrow.........10 Zich....94

80

Přílohy Příloha č. 1: Sociální práce Sociální práci ovlivňují různé faktory, jako jsou, kulturní systém, morálka, historické tradice, zvyky, společenské tradice a další. Sociální práce se pod vlivem těchto okolností vyvíjela v různých zemích odlišným způsobem. Reflektovala především specifické potřeby té, které země, společnosti, kde se uplatňovala. Z tohoto důvodu nemůže sociální práce vycházet z jednotné, obecné teorie, a proto neexistuje ani jednotná definice sociální práce (Oláh, 2009. Jako příklad lze pro potřeby této práce uvést dvě další definice sociální práce. První z nich je definice podle Mezinárodní federace sociálních pracovníků (IFSW, 2013), kteří svou profesi definují takto: „Práce sociální profese podporuje sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích a posílení a osvobození lidí zvýšit blahobyt. Využití teorie lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje v místech, kde lidé interagují s jejich prostředím. Principy lidských práv a sociální spravedlnosti má zásadní význam pro sociální práci.“ Podle Matouška (Matoušek a kol., 2003, s. 213) je sociální práce: „Společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejichž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů […]“ „[…] opírá se jednak o rámec společenské solidarity, jednak o ideál naplňování individuálního lidského potencionálu. Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, rodinám,

skupinám i komunitám dosáhnout nebo navrátit způsobilost

k sociálnímu uplatnění. Kromě toho, pomáhají vytvářet pro jejich uplatnění příznivé společenské podmínky. Sociální práce je hlavním přístupem při poskytování sociální pomoci.“ Sociální práce, tak jako jiné vědní disciplíny prošla během svého vývoje spoustou změn, které vycházely především z požadavků své doby. Dnešní sociální práce má své kořeny v 19. a 20. století. Je spojena s obdobím industrializace, tedy dobou, kdy byly porušeny tradiční vazby společnosti, a lidé se ve velkém začali koncentrovat v městských centrech. Předchozí formy pomoci byly nefunkční anebo narušeny. Stát i dobrovolné organizace začaly s budováním různých institucí, které měly pracovat s problémovými skupinami lidí, protože právě ti byli považováni za příčinu různých sociálních problémů (Navrátil, 2001). „Základní formou sociální práce bylo v tomto období vytvoření osobního kontaktu mezi sociálním pracovníkem (často dobrovolníkem) a postiženým člověkem. Na základě osobního 81

vztahu se pak poskytovaly rady, materiální pomoc atd. Smysl osobního kontaktu byl vnímán především v možnosti předávání mravního příkladu.“ (Navrátil, 2001, s. 9) Cíle sociální práce Bartlett (Bartlett, in Navrátil, 2001) staví cíle sociální práce na sociálním fungování. Tvrdí, že sociální fungování je vymezeno jako interakce mezi požadavky prostředí a lidmi. Centrem pozornosti jsou člověk a prostředí. Tyto dva elementy jsou v neustálé interakci, přičemž prostředí klade na člověka určité požadavky a člověk se s nimi musí nějakým způsobem vypořádat. Cílem je, aby vztah člověka a prostředí byl vyvážený. Pokud člověk není schopen adekvátně reagovat na působení svého prostředí, je zde sociální pracovník, který podává pomocnou ruku. S Bartlett souhlasí Navrátil (Navrátil, 2001, s. 11 – 12), který uvádí, že: „Cílem sociální práce je podpora sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena. Sociální práce se profesionálně zabývá lidskými vztahy v souvislosti s výkonem sociálních rolí (sociální fungování).“ Sociální práce s rodinou První cílovou skupinou sociální práce na počátku 20. let minulého tisíciletí byly rodiny těch nejchudších. Prvními sociálními pracovníky byli převážně dobrovolníci, kteří navštěvovali problémové rodiny v jejich přirozeném prostředí a zajímali se především o materiální a finanční zabezpečení rodin. Především na návštěvy v rodinách a práci s manželi byly zaměřeny i první vzdělávací programy. Cílem návštěv bylo získat podrobný popis a rozbor problémů rodiny (Matoušek, 2003). Typologie rodiny dle Satirové Pro sociálního pracovníka, který s rodinou pracuje, je důležité odhalit, zda uvnitř rodiny vše funguje jak má nebo je něco špatně - pokud ano, tak co. Funkčnost rodiny lze posuzovat podle mnoha různých kritérií. Tato kritéria mohou napovědět, zda je rodina funkční nebo naopak dysfunkční. Jako příklad lze uvést typologii V. Satirové (Satirová, 1994, s. 13). Podle ní je funkční rodina ekosystém, pro který jsou typické znaky jako: 

„Sebehodnocení je vysoké.



Komunikace je přímá, jasná, specifická a upřímná. Pravidla jsou pružná, humánní, přiměřená a změnitelná.



Vazba na společnost je otevřená, důvěřivá a s možností volby.“ 82

Dysfunkční rodinu lze odhalit podle toho, že: 

„Sebehodnocení bylo nízké.



Komunikace byla nepřímá, nejasná, a ne zcela upřímná.



Pravidla byla přísná, nelidská, nediskutovatelná a pro vždy daná.



Vazba rodiny na společnost byla bojácná, ponížená a obviňující.“

Příloha č. 2: Jak sociální pracovníci vnímají svou profesi Úlehla mimo již uvedené snahy o definování sociálního pracovníka upozorňuje na moc, kterou je pracovník vybaven. Někdy si ji ani sami pracovníci neuvědomují. Vůči jedinci jsou zástupci většiny proti menšině. Otázky morálky a moci podle Úlehly vstupují do vztahu pracovník klient ještě před prvním kontaktem. Klient se při prvním setkání snaží zjistit, jaký je pracovník po lidské stránce. Jestli je člověk nebo jen úředník. Je jen na pracovníkově profesionalitě, jak se klientovi uvede (Úlehla, 1999). „K tomu, aby sociální pracovník mohl naplnit své poslání, musí objekt svého působení dostatečně pochopit a mít k dispozici potřebné dovednosti a nástroje. Proto je velmi důležitá příprava budoucích sociálních pracovníků.“ (Hanuš, 2007, s. 6) Musil (Musil, 2007) uvádí, že vzdělávání studentů sociálních oborů je zaměřeno na komplexní posouzení situace klientů. To znamená, že: „Komplexnost posouzení životni situace klienta spočívá v tom, že ji sociální pracovník vnímá jako řetězec vzájemně „propletených“ problémů a potíží různého druhu (zdravotních, osobnostních, právních, ekonomických, vztahových, atd.), které klientovi brání zvládat jeho životní úkoly. Na základě takto přijatého posouzení by měl absolvent umět zvolit vhodný přístup k intervenci a naplánovat její postup“ (Musil, 2007, s. 8). Autor dále uvádí, že absolvent vysokoškolského vzdělání by měl umět zastat roli administrátora a zároveň být filantropem. Předpokládá se, že umí zvládnout procedurální stránku, je obdařen empatií a odhodláním pomáhat (Musil, 2007). S Musilem souhlasí Ševčíková, podle které by měl sociální pracovník důkladně ovládat společenské okolnosti na globální, politické, ekonomické úrovni. Měl by mít na zřeteli kulturní aspekty a vliv tradic (Ševčíková, 2007). V některých zemích je na sociální práci a její vykonavatele pohlíženo jinak než v České republice. Např. ve Velké Británii je sociální práce považována za příležitost ke zvýšení společenského statusu. Být sociálním pracovníkem znamená posun do střední třídy. Sociální 83

práce je pak mnohdy založena na přenosu hodnot střední třídy na klienty, kteří se rekrutují především z chudých dělnických rodin. Vzdělání a vyšší společenský status jsou pro sociálního pracovníka nebezpečím, protože mohou působit jako faktor nadřazenosti, kterou má pracovník nad klientem. Vzniká zde prostor pro nerovnováhu mezi pracovníky a klienty, potlačení partnerství a opomíjení silných stránek klientů (Searing, 2014).

Příloha č. 3: Jak zvládnout stres Podle Černého (Černý, 1999) patří mezi nejznámější metody odstranění důsledků působení stresorů účinná relaxace. „Tělesné uvolnění bývá často kombinováno s různými způsoby dýchání, což efekt relaxace umocňuje.“ (Černý, 1999, s. 8) Typická je zvýšená tendence zbavit se subjektivně nepříjemných projevů psychické i fyziologické aktivace, zvládnout je, anebo je alespoň zmírnit. K tomuto účelu slouží mechanismy copingu neboli zvládání. Copingem chápeme souhrn všech způsobů chování, které využíváme k tomu, abychom překonali zvlášť obtížné situace. Volba nesprávných strategií může být jedním z rizikových faktorů, vedoucích až k syndromu vyhoření. Obecně používané jsou tři druhy copingu: Strategie orientované na problém představují např. přímý rozhovor s nadřízeným, ventilace různých rozhodnutí, se kterými nesouhlasíme. U strategií orientovaných na emoce volíme např. procházku v přírodě. Posledním způsobem jsou neefektivní řešení, kdy se zátěžové situaci vyhýbáme, nepřipouštíme nebo ji potlačujeme (Stock, 2010). Stres zahrnuje přetrvávající nepoměr mezi požadavky a nároky situace a osobnostními zdroji. „Zvládání (coping) je proces, ve kterém se lidé snaží překonat tento přetrvávající nepoměr, a tím zmenšit stres.“ (Černý, 1999, s. 51) Mnozí lidé se dovedou vyrovnat i se závažnějšími zátěžemi natolik efektivně, že se další fáze ani nerozvinou. Pokud člověk nedokáže zátěžovou situaci zvládnout, tj. pokud by coping nebyl dostatečně účinný, mohou se postupně objevit různé chorobné příznaky (Rahe, in. Vágnerová, 2008). Vyrovnání se stresovými situacemi často závisí na smýšlení pracovníka. Jak již bylo řečeno, pracovník je především člověk, jako každý jiný. Proto pracují a přemýšlejí stejně jako jejich klienti. Stres u nich přichází, když mají hodně práce a málo času, tedy mají tendenci věřit tomu, že vnější svět způsobuje, že se cítí špatně. Pransky (Pransky, in Saleeby, 2006) uvádí, 84

že je především potřeba změnit pracovníkovo smýšlení. Je žádoucí si umět přiznat, že „nezvládnu všechno, ale udělám vše, co je v mých silách“. Přiznání může být pokořující, ale zároveň posilující. Křivohlavý (Křivohlavý, 2009) ve své knize přibližuje dva obecně uznávané způsoby zvládání stresu: 1) Strategie zaměřená na řešení problému, kdy jde především o vlastní iniciativu, snahu konstruktivně řešit problémovou situaci, např. odstranit to, co působí obavy, strach, měnit podmínky, které zhoršují celkový stav. 2) Strategie zaměřená na vyrovnání se s emocionálním stavem se zaměřují na regulaci emocionálního stavu, který se změnil vlivem působení stresu na jedince. Jedná se např. o snížení míry zlosti, strachu. Cungi (Cungi, 2001) upozorňuje důležitost podpůrné funkce rodiny, přátel a dobrého pracovní prostředí. V přívětivém prostředí je jedinec schopen stresové situace zvládnout mnohem lépe. Naopak izolovanost od rodiny, přátel a špatné pracovní podmínky bývají příčinou toho, že se jedinec ocitne v napětí a odolnost vůči stresorům se snižuje. Samozřejmě, že různí lidé na vliv stresorů reagují rozdílným způsobem. Reakce závisí na vrozených a získaných schopnostech. Jedinci s větší vrozenou emotivitou jsou citlivější na vliv stresorů. Stres je podle Cungiho emotivní stav, který je spojen s chováním a myšlením. Člověk je ten, kdo může své chování, emoce a myšlenky měnit.

Příloha č. 4: Syndrom vyhoření (Burnout) Křivohlavý uvádí, že se termín burnout původně používal pro označení stavu lidí, kteří naprosto propadli alkoholu. Poté se začal používat pro narkomany, kteří se soustředili pouze na drogu, vše ostatní bylo nepodstatné. Nakonec se termín burnout používal pro označení stavu lidí natolik opojených svou prací natolik, že je nic ostatního nezajímalo (Křivohlavý, 2012). Se syndromem vyhoření se lze setkat i mimo svět práce. Vyskytuje se v oblastech mezilidských vztahů, vztahů mezi partnery a přáteli. Mnozí lidé, ačkoli trpí syndromem vyhoření a čas je „sžírá“, nakonec tento čas chápou jako „vnitřního přítele“. Autor vychází z řeckého chápání času, který má dvě veličiny. Chronos – čas, kterého není nikdy dost a člověk se v něm snaží stihnout co nejvíce. Na opačném pólu je čas příjemný – kairos. Záleží

85

jen na jednotlivci, jak svůj čas vnímá. Je důležité naslouchat svému duševnímu a tělesnému rytmu, jinak je tělo okrádáno o vlastní energii (Grün, 2014). Hlavní znaky syndromu vyhoření Člověk zasažený syndromem vyhoření si z počátku žádných příznaků nevšimne. Neuvědomuje si, že se celkově mění jeho chování vůči kolegům, nadřízeným nebo rodině. Stále častěji používá cynismu, sarkastických poznámek, má stále napjatější vztahy s okolím. Dalším příznakem je stav chronické únavy a vyčerpanosti. Narůstá nechuť k čemukoli, slabost, ztráta motivace, často doprovázená depresemi. Člověk nevidí smysl v ničem, nestíhá nic z toho, co má splnit. Doprovodným znakem syndromu vyhoření je i celková citová vyprahlost. Pro rozhovory s klienty, kolegy, rodinou je typický citový chlad. Postižený svaluje své osobní neúspěchy na okolí Se syndromem vyhoření se lze setkat i mimo svět práce. Vyskytuje se v oblastech mezilidských vztahů, vztahů mezi partnery a přáteli (Grün, 2014). Pro přiblížení hlavních znaků syndromu vyhoření lze uvést Stockovu (Stock, 2010) charakteristiku jednotlivých příznaků syndromu vyhoření. Vyčerpání - postižený člověk má pocit fyzického i emočního vyčerpání. V následující tabulce jsou seřazeny hlavní projevy obou druhů vyčerpání. Autor uvádí, že jde o procesy, které jsou spojovány s depresí. A určité shody zde lze opravdu nalézt.

Tabulka č. 1 Projevy fyzického a emočního vyčerpání Emoční  sklíčenost  bezmoc  beznaděj  ztráta sebeovládání, např. nekontrolovatelný pláč, nebo podrážděnost, doprovázená výbuchy vzteku  pocity strachu  pocity prázdnoty, apatie, ztráta odvahy a osamocení

Fyzické  nedostatek energie, slabost, chronická únava  svalové napětí, bolesti zad  náchylnost k infekčním onemocněním  poruchy spánku  funkční poruchy, např. kardiovaskulární a zažívací potíže  poruchy paměti a soustředění  náchylnost k nehodám

Zdroj: Stock, 2010

86

Odcizení – dochází k postupné ztrátě ideálů, cílevědomosti a zájmu. Počáteční pracovní zápal nahrazuje cynismus. „Zákazníci či klienti začínají být vnímáni jako přítěž, nadřízení jako zdroj ohrožení, a spolupracovníci jako „obtížný hmyz“.“ (Stock, 2010, s. 20) Dlouhodobá zátěž působí negativně na osobní vztahy v soukromí postiženého.

Ten si

problémy z pracovního prostředí přenáší domů, bývá podrážděný nebo naopak apatický. Může dojít i k zpřetrhání dosavadních sociálních vazeb (Stock, 2010).

Tabulka č. 2 Projevy odcizení při burnout syndromu        

negativní postoj k sobě samému negativní postoj k životu negativní vztah k práci negativní vztah k ostatním ztráta schopnosti navázat a udržet společenské vztahy ztráta sebeúcty pocit vlastní nedostatečnosti pocit méněcennosti

Zdroj: Stock, 2010

Pokles výkonnosti Stock (Stock, 2010, s. 22) uvádí, že: „Nízká efektivita spočívá v tom, že jedinec ztratil důvěru ve vlastní schopnosti a z profesního hlediska se považuje za neschopného. Jde sice jen o jeho subjektivní hodnocení, nicméně k jistému oslabení výkonu většinou skutečně dochází. Postižený nyní k provedení úkonů, jež dříve bez problémů zvládal, potřebuje mnohonásobně více energie. Postupně se prodlužuje doba nutná k regeneraci organismu – to znamená, že dovolená nebo prodloužený víkend mu již nestačí k tomu, aby si odpočinul a nabral nové síly.“

Tabulka č. 3 Projevy poklesu výkonnosti při burnout syndromu 

nespokojenost s vlastním výkonem



nižší produktivita



vyšší spotřeba času a energie



ztráta nadšení



nerozhodnost

87



ztráta motivace



pocit selhání

Zdroj: Stock, 2010 Grün (Grün, 2014) vidí v syndromu vyhoření především pozastavení toku vnitřní energie „flow“, která vede každého člověka ke štěstí, podporuje kreativitu. Vyhoření je podle něj stav, kdy neplyne vůbec nic. Jedinec se cítí ochromen, zablokován. Práce se stává pouhou rutinou, nepřináší radost, ani uspokojení. Ostatní lidé jsou rušivými elementy. Fáze syndromu vyhoření Počet fází syndromu vyhoření, které psychologové rozeznávají se různí. Pro účely této práce a pouhé přiblížení jednotlivých fází burnout je zvoleno čtyřfázové členění podle Maslachové: 

„Idealistické nadšení a přetěžování,



emocionální a fyzické vyčerpání,



dehumanizace (odlidšťování) druhých lidí jako ochrana před vyhořením,



konečné stádium: stavění se proti všem a proti všemu a objevení se syndromu burnout v celé jeho pestrosti („sesypání se“ a vyhoření všech zdrojů energie)“. (Maslachova, in Křivohlavý, 2012, s. 99 – 100)

Rozdíl mezi stresem a syndromem vyhoření Stres a burnout patří k negativním emocionálním zážitkům. Obecně je definován napětím mezi tím, co člověka zatěžuje (tzv. stresory) a zdroji možností tyto zátěže zvládat (tzv. salutory). Stresový stav je věda schopna diagnostikovat pomocí sofistikovaných nástrojů. Ty si všímají řady fyzických i psychických příznaků. Do stresu se může dostat každý člověk, burnout je specifický tím, že se objevuje jen u lidí, kteří jsou intenzivně zaujati svou prací. Mají vysoké cíle. Vysoká očekávání. Mají výkonovou motivaci. Platí, že kdo takovouto vysokou motivaci, nadšení nemá, může se dostat do stresu, ne však do stavu burnout. Stres se může objevit při různých činnostech, burnout se obvykle objevuje jen u těch činností, kde člověk přichází do osobního styku (jednání) s druhým člověkem – při práci s lidmi. Je obvyklé, že stres často přechází do burnout, ale ne každý stresový stav vede k celkovému vyčerpání. Tam, kde práce je pro určitého člověka smysluplná a překážky jsou zdolatelné, tam k burnout nedochází. Stres (distres) podobně jako burnout patří k negativním emocionálním zážitkům. Definuje se napětím mezi tím, co člověka stresuje a tím, jaké má vnitřní zdroje k tomu, aby 88

toto napětí zvládl. V odborné terminologii se jedná o napětí mezi stresory a salutory (Křivohlavý, 2012). Podle Křivohlavého (Křivohlavý, 2012, s. 85): „Do stresu se může dostat každý člověk, ale burnout se objevuje jen u lidí, kteří jsou intenzivně zaujatí svou prací. Mají vysoké cíle, vysoká očekávání a výkonovou motivaci. Stres se může objevit při nejrůznějších činnostech, ale burnout se obyčejně projevuje jen při těch činnostech, při kterých člověk přichází do osobního styku s druhým člověkem – při práci s lidmi“. Jak se bránit syndromu vyhoření Prvním krokem k vyřešení tíživé situace je přiznat si, že je toho na nás moc. Ustoupit od toho, být za každou cenu silní a přiznat si, slabost. Vzít si volno, minimálně na týden odjet, provést důkladný rozbor daného problému. Uvědomit si, co vyvolává stres. Co, nebo kdo vysává nebo dodává energii. Po zhodnocení všech negativních situací, které ubírají sílu si stanovit cíle, které jsou žádoucí (Stock, 2010). Stejně jako při zvládání stresu je i pro zvládnutí syndromu vyhoření důležitým aspektem sociální podpora. Sociální podporou rozumíme pomoc, kterou malá skupina lidí poskytuje člověku v nesnázích, životních krizích. Jde o vyslechnutí nářků, vypovídání se, „bytí“ s tím, kdo potřebuje pomoc. Součástí opory může být materiální i nemateriální pomoc. „Čím více se určitému člověku dostává sociální opory, tím méně příznaků syndromu burnout je u něho možno zjistit." (Křivohlavý, 1998) U některých pracovníků je krize novým odrazovým můstkem k aktivizaci, mobilizaci a růstu. „Je to doba pro uvědomění si problémů, prozkoumání požadavků a podmínek své profesní pozice a soukromého života pro vybudování podpůrné struktury a vyvinutí nových vyrovnávacích strategií.“ (Maroon, 2012, s. 81) Boj se syndromem vyhoření začíná na individuální úrovni. Záleží jen na jedinci, jestli si vybere pasivní (vyčkávací) strategii nebo se rozhodne aktivně bojovat. Pasívní vyčkávání spočívá v tom, že pracovník doufá, že se pracovní podmínky jednou nějakým způsobem změní. Je to nejjednodušší, ale také nejméně účinná obrana. U aktivního postoje dochází k tomu, že pracovníci mění svou pozici, často přecházejí na administrativní místa a doufají, že příznaky vyhoření vymizí. Změna pracoviště může alespoň zmírnit pocity selhání, ale ve většině případů úplně nevymizí (Maroon, 2012). Důležitá je i správná práce s časem. Cestou k úspěchu, jak ovládat svůj čas, je vytvoření seznamu toho, co je nutné udělat a v jakém pořadí. 89

Lidé si často neuvědomují, že zatím co pracují na jedné věci, jejich mysl je schopna pracovat na dalších věcech. Autor doporučuje méně závažné úkoly předat svému nevědomí, které na nich začne pracovat samostatně. Jakkoli se může zdát toto tvrzení zvláštní, autor se odvolává na platná psychologická zkoumání (Vitale, 2011). Dalším důležitým krokem, jak zvládnout burnout, je vyřešit svou pracovní situaci. Pokud se pracovník, který „hoří“ rozhodne v zaměstnání zůstat, musí najít řešení v rámci systému – snažit se snížit pracovní zatížení. Pracovní zatížení se dá snížit např. přijetím pomocného personálu, zkrácením pracovní doby, prodloužením pracovních přestávek apod. Tento krok, ale většinou naráží na neochotu zaměstnavatelů, kteří jsou zaměřeni především na ekonomické faktory chodu organizace. Proto pokud se nesetká pracovník se vstřícností zaměstnavatele, přichází v úvahu předčasný důchod nebo opuštění svého místa (Stock, 2010). Další zásadou prevence nebo léčby burnout je podle Stocka (Stock, 2010) vyváženost. Za ideální autor považuje cílenou symetrii mezi každodenní zátěží a odpočinkem. Po námaze má následovat období, kdy se člověk věnuje svým koníčkům a zálibám, zažívá pocit uspokojení. Křivohlavý (Křivohlavý, 1998) doporučuje, aby se každý pokusil rozpoznávat příznaky stresu. Pokud bude pracovník umět včas rozpoznat, že se dostává do stresového stavu, může ihned něco udělat pro to, aby se situace nezhoršovala. Tak jako u stresu lze i při boji s vyhořením využít různých metod relaxace. Záleží na každém, jaký typ relaxace zvolí. Stock (Stock, 2010) hovoří o šesti typech relaxace. Jsou jimi autogenní trénink podle Schultze, uvolnění svalů podle Jacobsona, asijské techniky – jóga, Tai chi, (auto) hypnóza, meditace, biofeedback. U relaxačních cvičení je důležité, aby byla prováděna pravidelně po delší dobu, jinak jsou účinky pouze krátkodobé. Kitz s Tuschem upozorňují, že rovnováha mezi prací a životem (work and life) se pomalu stává dalším problémem. Vedle existujících tlaků na výkon a úspěch v práci, požadavky na přiměřený a smysluplně strávený volný čas vyvstává to, jak tyto tlaky uvést do rovnováhy (Kitz, Tusch, 2012). V poslední době vzrůstá zájem především o zdravý životní styl. Především ve vyspělých státech v poslední dekádě došlo díky informační explozi, tlaku médií, stavu životního prostředí, technickému a civilizačnímu pokroku ke zhoršení zdravotního a psychického stavu obyvatelstva (Kraus, 2008). 90

Vhodnými variantami předcházení únavy, stresu, syndromu vyhoření a podpory zdravého životního stylu může být relaxace a také dodržování správné duševní hygieny. Relaxace Je velmi důležité, aby člověk hledal vyváženost mezi prací a odpočinkem. Je nevhodné žít jen jednostranně. Relaxace může být jednou z vhodných cest, jak se bránit stresovým situacím. Tak jako každé cvičení, i relaxace by měla být prováděna pravidelně, aby byl umocněn její účinek. „Pravidelné uvolnění pomocí osvědčené metody oslovuje celý organismus. Můžete hlouběji a trvaleji vypustit, tělo získá krátký oddechový čas na regeneraci, psychika se rychle připojí a získá blahodárný odstup od všedního dne a jeho nároků. Vytvoříte si trvalé zásoby sil, které vám umožní v dalších náročných situacích reagovat klidněji a uvolněněji. Lépe vydržíte opakovaný stres a období velkého zatížení, než je to možné akutním „krizovým odstraňováním stresu.“ (Geisselhart, Burkart, 2006, s. 66) Relaxace je uvolňování napětí, jak po psychické, tak fyzické stránce. V České republice tak jako jinde ve světě se používá relaxační trénink. Při tomto tréninku lze využít různých metod. Všechny mají ale společný cíl, kterým je navést jedince k tomu, aby si pod dohledem terapeuta byl schopen uvolnit jednotlivé druhy svalů a uvědomoval si je. Počítá se s tím, že takto uvědomované uvolnění svalů povede i k uvolnění psychiky. Patří sem např. správné dýchání (Křivohlavý, 2009). Geisselhart a Burkatr na rozdíl od Křivohlavého připouštějí i samostudium relaxačních technik z knih, audiokazet a videa, nicméně alespoň v počáteční fázi se přiklánějí k odbornému vedení (Geisselhart, Burkart, 2006). Studium efektivity relaxace ukázalo, že je tato metoda vhodným nástrojem v boji s různými těžkostmi. Není však vždy použitelná. Záleží na schopnostech jedince a na vhodném prostředí (Křivohlavý, 2009). Správně volená a provedená relaxace dodá pocit okamžité úlevy a pocit větší výkonnosti a kontroly sebe sama (Melgosa, 2001). Stresovanému člověku může snaha o uvolnění působit nemalé potíže. Někdy může vést k opačnému stavu, člověk pocítí ještě větší podráždění a napětí. Cílem účinné relaxace je dokázat „fungovat“ v obtížných situacích protože mnoho lidí, pokud je stres trvalejšího rázu často sáhne po cigaretách nebo mají sklon k přejídání. Tyto podpůrné prostředky však mají jen krátkodobý účinek. Pokud jsou používány dlouhodobě, stávají se škodlivými. Buď stres 91

ještě více prohloubí, nebo se nepříznivě projeví ve zdravotním stavu. Autor dále upozorňuje na to, že lidé jsou nuceni stále více pracovat a do pozadí ustupují věci jako spánek, fyzická aktivita, zájmy a organismus se nemůže účinně regenerovat, dochází k vyčerpání veškerých rezerv (Cungi, 2001). Duševní hygiena V posledních několika letech můžeme mezi odborníky i laickou veřejností zaznamenat stoupající zájem o zdraví a duševní hygienu. Význam zdraví si uvědomují nejen jedinci, ale i podnikový management, stát, zejména díky stále se zvyšujícím nákladům na péči a léčbu zaměstnanců a občanů. Vzrůstá tak zájem o různé relaxační metody a techniky. „Duševní hygienou rozumíme systém vědecky propracovaných pravidel a rad, sloužících k udržení, prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví, duševní rovnováhy.“ (Míček, 1984, s. 9) Literatura uvádí, že duševní hygiena je určena nejen nemocným nebo těm, kteří se nacházejí v meziprostoru zdraví a nemoci, ale je vhodná i pro zdravé lidi. U zdravých lidí lze dodržováním správných zásad duševní hygieny docílit dalšího upevnění a posílení schopnosti účinné obrany proti nepříznivým životním podmínkám. Pro ty, kteří balancují mezi zdravím a nemocí má duševní hygiena zásadní význam. Její znalost a dodržování zpřístupňuje sebepoznání, rozbor příčin propukajících poruch a zároveň vede k celkovému posílení duševního zdraví a prevenci somatických nemocí. Lidem, kteří jsou již duševně nebo tělesně nemocní již jen dodržování zásad duševní hygieny nestačí. Tvoří především podpůrnou funkci medicínské léčby. Tato podpora je spatřována v možném zkrácení léčby (Míček, 1984). V předchozích kapitolách bylo popsáno, že pracovníci pomáhajících profesí jsou při své práci vystaveni nutnosti kontaktu a konfrontaci se svou prací, klienty a sebou samými. Platí, že duševně zdravý a odolný člověk kladně působí i na své okolí. Naopak lidé trpící různými neurózami, duševně narušeni, bývají podráždění, nervózní, úzkostliví a vnášejí do vztahů s ostatními zvýšené množství konfliktů. Na duševní rovnováze je závislý také pracovní výkon. Zvláště patrný je tento fakt u pracovníků v pomáhajících profesích. Při duševní práci je nutné stoprocentní soustředění na daný problém. Toho lze dosáhnout jen tehdy, pokud je pracovník schopen se při práci koncentrovat a ve svém volném čase vhodně odpočívat. Duševní hygiena má dovést člověka k vlastní osobní spokojenosti. Nevyrovnaný člověk má tendenci k citovým výkyvům, žije v napětí a ubíjí ho vlastní vnitřní negativní energie. Takový člověk není schopen prožít svůj život plnohodnotně a spokojeně. Duševní hygiena není 92

univerzálním nástrojem k tomu, aby člověku dopomohla ke štěstí. Je pouze nástrojem, který může napomoct odhalit chyby, které ničí „štěstí“ (Míček, 1984). Syndrom vyhoření je velmi nebezpečný pro svou destrukční povahu. Pokud pracovník syndromu podlehne, cítí tělesné, psychické i emocionální vyčerpání. Není schopen účinně fungovat sám, natož odvést kvalitní práci pro klienty. Zde je velmi důležité, zasáhnout a zamezit dalšímu „hoření“. Možnou pomocí je správně hospodařit s časem, dodržovat zásady duševní hygieny, zvolit vhodnou relaxaci apod.

Příloha č. 5: Životní styl Způsob života bývá nazýván různě. Životní způsob, životní styl, životní sloh. Některé teorie ztotožňují způsob života s kvalitou života nebo zaměňují s životní úrovní. Rozdílné chápání je způsobeno tím, že sociologie jako věda paradigmatu nezná pouze jednu teorii, která by popisovala společnost. Způsobu života a trávení volného času se věnuje vědní disciplína – Sociologie životního stylu (Kubátová, 2009). Duffková (Duffková, 2005, s. 81) u životního stylu jednotlivce a životního stylu skupiny spatřuje určité rozdíly. Podle ní: „Životním stylem jednotlivce je možné rozumět ve značné míře konzistentní životní způsob jednotlivce, jehož jednotlivé části si navzájem odpovídají, jsou ve vzájemném vztahu, vycházejí z jednotného základu, mají společné jádro, resp. určitou jednotící linii, tj. jednotný „styl“, který se jako červená linie prolíná všemi podstatnými činnostmi, vztahy, zvyklostmi apod. nositele životního stylu.“ „Životní styl skupiny pak představuje do určité míry vyabstrahované typické společné rysy životního způsobu, resp. jeho hlavních určujících momentů, které jsou příznačné pro převážnou většinu členů nějaké skupiny (častěji jde o menší či větší skupiny, jejichž členové se navzájem neznají, ale obecně vzato, mají společné něco, co je důležité pro vytváření životního způsobu/stylu, např. profesní skupiny, či obecněji skupiny vytvářející se v souvislosti s povoláním a přípravou na něj: životní styl lékařů, profesionálních sportovců, vysokoškolských studentů apod.)“ (Duffková, 2005, s. 81) Machová (Machová, 2006) definuje životní styl jako formy dobrovolného chování v určitých životních situacích. Chování se odvíjí od individuální volby jedince z různých variant, které má k dispozici. Záleží jen na individuu, jestli zvolí variantu zdravých možností nebo těch, které poškozují zdraví. Autorka dále uvádí, že svoboda rozhodování člověka je vždy relativní, protože je vždy nějakým způsobem ovlivněno. Mezi hlavní patří rodinné 93

zvyklosti, tradice společnosti, ekonomické zdroje atd. Záleží tedy na věku, sociálním postavení, vzdělání, příjmu, příslušnosti k rase, pohlaví a hodnotám, které jedinec vyznává. Důležité je, aby člověk měl dostatek informací o tom, co jeho zdraví upevňuje a co mu škodí. Podle Duffkové (Duffková, 2006 ), je možné konstatovat, že každý člověk má svůj individuální životní styl, morálku, každý vykonává nějaké činnosti, které se v určitých rysech shodují. Každý je součástí různých sociálních sítí, každý tráví svůj volný čas různými způsoby atd. Příloha č. 6: Motivace volného času Motivace volného času se odvíjí od životních situací, ve kterých se člověk nachází a: „...závisí na životních situacích a označují procesy, které spouštějí jednotlivé vzorce chování a usměrňují je k určitému cíli. Vztahují se na konkrétní způsoby jednání (sportovní a herní aktivity, sociální komunikace, regenerativní opatření, rodinné prostředí, zábava, intelektuální aktivity, praktické a produktivní činnosti atd.)“ (Vážanský, 2001). Funkce volného času (Opaschowski, in Vážanský, 2001) ve své práci prezentuje sedm funkcí volného času: Zotavení – shromažďování sil, „dobití energie“, zbavení se zátěží všedního dne, psychické uvolnění, oproštění se od přemrštěných požadavků, dostatečný odpočinek, spánek. Kompenzace – uspokojení potřeby vyrovnat se s nedostatky. Vědomé porušování pravidel, norem a nařízení, jako předpoklad uvolnění se, pocitu bezstarostnosti a vědomého užívání života. Edukace – touha po poznání a nových zážitcích, stimulace změny osobnosti, potvrzení sebe sama při hraní různých rolí, snaha o další učení a aktivizaci vlastních možností jednání. Kontemplace – hledání a získávání času pro vlastní individuum, sebereflexe, získání odstupu od vlastní osoby, osvobození se od stresu, shonu a vypětí. Cílem je získání pocitu vlastní Komunikace – nutkavá touha po sdělování, ztráty samoty, vyhledávání rozmanitých sociálních vztahů, trávení volného času s ostatními. Dochází k zvýšení vnímání pocitů jako empatie, lásky, něžnosti, erotiky. Integrace – podpora a potřeba prožívat skupinovou atmosféru, hledání emocionálních jistot, sociálního bezpečí, společenské rituály, tradice, hry, potřeba uznání, společenské a rodinné vazby, budování pozice ve skupině. Participace – podíl na spolupůsobení na dění, naplnění společných cílů a záměrů, připravenost ke kooperaci a solidaritě. 94

Enkulturace – uspokojení nezávislého růstu schopností, prosazování vlastních myšlenek a různých řešení problémů, schopnost vyjádření fantazií, spontaneity, rozvoj estetického vnímání, podpora iniciativy a podílu na veřejném životě. Vážanský (Vážanský, 2001) upozorňuje, že všechny oblasti, se kterými Opaschowski pracuje, tvoří vzájemně propojený celek, ve kterém rekreace, kompenzace, edukace a kontemplace mají spíše individuální charakter. Komunikace, integrace, participace a akulturace mají charakter spíše všeobecný.

Příloha č. 7: Zásady správného odpočinku Umět odpočívat je pro duševně pracující lidi velmi důležité. Míček (Míček, 1984) uvádí šest zásad správného odpočinku: 1) Lehkou únavu je člověk schopen překonat rychleji než velkou. Únava se mnohdy prohlubuje i nicneděláním, pasívním sledováním televize apod. 2) Aby byl odpočinek účinný, je nutné, aby pracovník „hodil za hlavu“ pracovní problémy a očekávání. Pozornost má být soustředěna na prožitek odpočinku. 3) Pro kvalitní odpočinek je nutné změnit prostředí, protože v tom pracovním si člověk neodpočine. 4) Další zásadou je, aby byl odpočinek aktivní, protože přestávky, které jsou vyplněny aktivním odpočinkem, jsou pro regeneraci těla i duše mnohem efektivnější. Důležité je, aby pracovníci kompenzovali svou duševní zátěž manuální činností. Velký význam pro duševně pracující má např. sport. 5) Pokud lidé odpočívají „nečinně“, neměli by takto setrvávat dlouho. Podle výzkumu při delším přerušení duševní činnosti je narušena látková výměna buněk a omezuje se tak jejich akceschopnost. V první fázi je pasivní odpočinek účinný, protože se doplňují spotřebované látky, hojí se různá poškození. Pokud dojde k překročení optimální délky této fáze odpočinku je efekt přesně opačný. 6) Poslední zásadou je načasování odpočinku. Podle Míčka by měl krátký, asi pětiminutový odpočinek následovat po každé hodině duševní práce. Jeho náplní by mělo být krátké dechové cvičení, krátká rozcvička s odvrácením pozornosti od práce. V ideálním případě by měl člověk každý den strávit alespoň tři hodiny na čerstvém vzduchu. Správné načasování odpočinku se však týká nejen pracovního dne. Pracovník by si měl vyhradit alespoň jeden den v týdnu, kdy bude jen odpočívat. Zvyšuje tím nejen svůj další pracovní výkon, ale zároveň 95

buduje svou odolnost proti chronické únavě a předchází dalším rizikům. Důležitá je také dovolená na zotavenou, která by měla být vybírána v delších časových blocích nebo ještě lépe celá najednou, protože v krátkých časových blocích není zajištěna dostatečná regenerace. Nejzdravějším prostředím pro duševně pracující je pobyt v přírodě, turistika a manuální činnosti. S předchozími zásadami souhlasí i Bedrnová (Bedrnová, 2009), která navíc doporučuje alespoň část relaxačních aktivit realizovat odděleně od partnerů, kolegů. Občas je vhodné změnit zaběhnutý životní styl, protože nové stimuly umožňují vhodnější odpočinek než zaběhnuté rutinní činnosti. Je důležité se na odpočinkové aktivity těšit a užít si je.

Příloha č. 8: Faktory ovlivňující trávení volného času Vzdělání S vyšším vzděláním stoupá čas věnovaný aktivitám, jakými jsou sport, četba, návštěva kulturních akcí nebo výlety do přírody. Vzdělaní lidé se více zaměřují na všestranný rozvoj, mají vyspělejší zájmy a potřeby. Jsou schopni se lépe orientovat v nabídce volnočasových aktivit. Zároveň u této skupiny lidí je větší předpoklad, že jsou více pracovně angažováni a tudíž hrozí i nedostatek volného času (Musilová, in Šerák, 2009). „Právě vliv vzdělání na prožívání činností ve volném čase a jejich skladbu je ještě významnější, než např. výška příjmů a je odrazem určitého životního stylu. Pro některé jedince spočívá nejvyšší hodnota v jejich práci a volný čas vnímají jako něco nepatřičného, co v jejich životě nemá místo. Jiní jsou naopak orientováni více hédonisticky, v práci práci spatřují pouhou životní nutnost a jejich vlastní zájem je namířen do soukromí.“ (Šerák, 2009, s. 41) Věk Množstvím a pestrostí volného času jsou podle Kubíka (Kubík, Dubnová, 2003) lidé nejaktivnější kolem svých 17 let. V tomto vývojovém stupni se utváří kulturní a společenské zaměření člověka a jeho životní styl. S přibývajícím věkem, pracovními povinnostmi a rodinnými povinnostmi, četnost volnočasových aktivit, až na výjimky klesá. Starší lidé stále preferují kutilství a práci na zahradě, lidé do 30 let věku se často setkávají s přáteli, navštěvují kulturní akce a společenská zařízení.

96

Pohlaví Podle Červenky (Červenka, 2004) se způsob volného času odvíjí od pohlaví daného jedince. Především volný čas žen je zaměřen na rodinu a péči o domov. Pokud po těchto činnostech zbývá čas, ženy častěji než muži navštěvují divadla, kina, výstavy, chodí do knihoven. Ženy jsou tedy více než muži zaměřeny spíše na emoční trávení volného času. Muži jsou aktivnější v individuálních zájmech, jako je sběratelství a samozřejmě sportu. U mužů je jedno, zda jde o sport individuální nebo kolektivní. Bydliště Důležitým faktorem, který ovlivňuje způsob trávení volného času je to, kde člověk žije, bydlí. Šerák (Šerák, 2009) uvádí srovnání obyvatel města a venkova na trávení víkendů. Obyvatelé měst podle něj tráví víkendy mnohem různoroději. Jedním z důvodu je větší dostupnost různých aktivit. Volba druhu relaxace je závislá na jen věku, profesi, dosaženém vzdělání. Obyvatelé venkova mají mnohem menší možnost volby. Je to dáno tím, že spousta kulturních akcí je organizována jako dobrovolná činnost. I když se dnes rozdíly mezi životem na vesnici a ve městě stírají, stále zde přetrvává prostorová vzdálenost od kulturních center. Obyvatelé venkova se mnohem častěji věnují práci na zahradě a kutilství. Podle Duffkové (Duffková, 2008) se postupně rozdíly mezi venkovem a městem díky moderním technologiím, globalizací a zvýšené mobilitě začínají zužovat. Fyzické prostředí ustupuje do pozadí. Profese Industrializace je podle odborné veřejnosti faktorem, který vedl k posílení hranice mezi pracovním a volným časem. Šerák ve své práci vychází ze sociologických výzkumů, které dokládají, jaký vliv má profese pracovníka na formu činností ve volném čase. Např. dělníci se ve svém volném čase více věnují kutilství, sledování televize nebo naprosté nečinnosti. U zemědělců se lze jen zřídka setkat s procházkami v přírodě, kulturním životě nebo četbě. Mezi zaměstnanci častěji převládají rekreace, rádi čtou, cestují, sportují a navštěvují různé kulturní akce. Zatím neprobádanou oblastí je trávení volného času osobami, které pracují z domova (Šerák, 2009). Hodnotová orientace a životní styl Způsob, jakým je jedinec schopen využít svůj volný čas je jedním z ukazatelů životního stylu. Každý člověk je jedinečný a s touto jedinečností souvisí individuální žebříček hodnot, utvářený vlivem životních podmínek a aktivitou jedince. Pro některé lidi je hlavní životní 97

náplní práce a volný čas považují jako něco nežádoucí. Plnění pracovních povinností se pro ně stalo posláním. Často dochází k tomu, že se tito lidé přetěžují a nedokáží „vypnout“ a odpočívat, aniž by měli výčitky svědomí. Další skupinou jsou lidé, pro které je práce pouze jako zdroj obživy a hlavní životní náplní jsou záliby a koníčky. Ani jeden z popsaných stavů není ideální. Člověk by měl usilovat o rovnováhu mezi pracovními povinnostmi a volným časem. Obě oblasti jsou pro člověka důležité a každá má svůj význam (Pávková, 2001). Podle Duffkové (Duffková, 2008) hodnoty a hodnotové orientace jsou pro směřování životního stylu zásadní. Vychází z toho, že ne všechny hodnoty mají pro jedince stejnou důležitost. Každý člověk si sestavuje svůj hodnotový žebříček, který je označován jako hodnotová orientace. Žebříček hodnot se vytváří během socializace, tedy celého života, na základě prožitků, zkušeností jedince, který je během svého života konfrontován s hodnotami svého nejbližšího okolí, hodnotovými orientacemi jiných osob, masmédií a hodnotami preferovanými celou společností. Hodnotová orientace jedince pak vyjadřuje, jaké hodnoty ten, který člověk vyznává a preferuje, co považuje za význačné. Od individuálních preferencí se odvíjí volba cílů, kterých chce člověk dosáhnout, ty jsou základním stavebním kamenem pro volbu individuálního životního stylu.

Příloha č. 9: Volnočasové aktivity Vzdělávání Jak již bylo řečeno, dnešní rychlá doba s sebou nese stálé požadavky na změnu nebo zvýšení kvalifikace. Vzdělávání je jednou z činností, která ukrajuje určitý úsek volného času. Vzdělávací aktivity mohou mít různou formu. Mohou být provozovány na individuální úrovni – sebevzdělávání (četba knih, odborných časopisů, vyhledávání informací na internetu) nebo jako kolektivní – různé spolky, kroužky, návštěvy veřejných přednášek (Duffková, 2008). „Zájmové vzdělávání je možné nejjednodušeji vymezit jako souhrn krátkodobých i dlouhodobých forem, které umožňují edukační, tvůrčí i organizační volnočasové aktivity účastníků, směřující k saturaci jejich zájmů.“ (Šerák, 2009, s. 50) Míček (Míček, 1984) vidí vzdělávání a sebevzdělávání jako nezbytný předpoklad k rozvoji duševně pracujícího člověka. Pokud má pracovník být schopen poskytnout kvalitní službu, musí držet krok s vývojem svého oboru, tedy se stále vzdělávat. Zároveň si je nutno uvědomit, že tento typ vzdělávání s sebou nese vysoké nároky na hospodaření s časem. 98

Proto Míček apeluje především na budoucí pracovníky, aby dobře zhodnotili, jestli je pro ně taková práce vhodná a zda mají pro ni předpoklady. Podle Šeráka (Šerák, 2009) má zájmové vzdělávání dospělých na rozdíl občanského vzdělávání jiný charakter. Rozdíl autor spatřuje především v zaměření a orientaci na konkrétní a často i odborné oblasti. Lidé musí disponovat podrobnými znalostmi o daných tématech. Cílem zájmového vzdělávání není příprava na profesní využití nabytých vědomostí, ale jde spíše o rozšíření nabízených možností. Takové pojetí vzdělávání dospělých má umožnit kultivaci osobnosti, umožnit seberealizaci a pomáhat budovat hodnotovou orientaci člověka. Duffková (Duffková, 2008) upozorňuje, že je těžké oddělit vzdělávací a kulturní aktivity, protože jsou spolu úzce provázány. Je nutné si také uvědomit, že vzdělávání a sebevzdělávání je na vzestupu s tím, jak rostou požadavky informační společnosti. Informační boom s sebou nese požadavek na neustálé doplňování kvalifikace většiny povolání. Jako vhodná forma takového doplňování se jeví celoživotní vzdělávání, protože, pokud si chce člověk udržet v dnešní době zaměstnání, vykonávat svou práci na úrovni, musí své vědomosti a schopnosti stále doplňovat, zdokonalovat, tedy vzdělávat se po celý život. Provázání volnočasového vzdělávání a povolání potvrzují i zahraniční studie. Např. Nelson a Jepson – Tomas (Nelson, Jepson-Tomas, 2003, in Alsop, 2013) tvrdí, že formální nebo ne formální vzdělávání se vždy váže na aktivní zaměstnání. S předchozím tvrzením naopak nesouhlasí Alsop (Alsop, 2013), podle které je učení pro potěšení, čistě individuální záležitostí, která se odvíjí od osobních aspirací jedince. Těmi mohou být nabytí pohybových dovedností, poznávacích schopností, psychosociálních dovedností, které jedinci pomáhají se zapojením do okolního světa. Pohyb jako životní styl Bedrnová (Bedrnová, 2009), dnešní populaci nazývá „kulturou sedících lidí“. Dodává, že dnešní populace nerada využívá svých dolních končetin k chůzi a tím i kompenzaci svých sedavých zaměstnání. V důsledku toho, přestávají být těla přirozeně pružná a pohyblivá, vzrůstá nadváha. Jako nejjednodušší a zároveň nejdostupnější pohybovou aktivitou je chůze a její cílená forma turistika. Autorka doporučuje takto provozovávaný tělesný pohyb spojit s kulturními aktivitami, jako návštěva hradů, zámků, muzejí apod. Je těžké se vyhnout práci na počítači a tím i sedavému zaměstnání. I když pracovníci během své pracovní doby vykonávají různá šetření v terénu, kancelářská práce, trvající 99

několik hodin denně je nemine. Doba strávená vsedě se odráží v podobě deformací zad a následných bolestí. Člověk často musí vyhledat lékařskou pomoc. Přitom by se této situaci dalo předejít dodržováním zásad zdravého životního stylu, v tomto případě pravidelného pohybu. U většiny lidí se lze setkat s tvrzením, že mají málo času, energie, jsou unaveni. Jediným prostředkem, který člověka donutí k přehodnocení těchto tvrzení bývá nemoc. Ta může být krátkodobá, v horším případě chronická, která může ohrozit i na životě. Teprve tehdy takto postižený člověk přehodnotí svůj žebříček hodnot (Šípková, 2006). Dahlke (Dahlke, 2006) rozlišuje mezi pohybem a sportem. Pohyb je podle něj nutnost, kterou vyžaduje naše pohybové ústrojí a péče o ně, aby podávalo potřebný výkon a nebolelo, aby všechny partie byly v harmonii. Sport je již jakousi nadstavbou a to bez ohledu na to, jestli nás k němu motivuje radost z pohybu nebo regenerace. Pohyb je na rozdíl od sportu přirozený, nutný k udržení tělesné i duševní svěžesti. S pohybem a sportem souvisí „princip funkčního přizpůsobení“. Tento princip znamená, že všechny tělesné biologické systémy, aby si zachovaly nebo zvýšily svou funkčnost, potřebují určitou míru zátěže. Pokud se zvýší nároky, biologický systém se snaží dosáhnout patřičné úrovně a stává se schopnějším, pružnějším. Pokud není systém zatěžován nedostatečně nebo vůbec, klesá jeho výkonnost a časem může úplně zkolabovat. V případě sportu je na každém, jakou formu zvolí. Odborníci doporučují spíše rekreační než vrcholový sport. Argumentují tím, že vrcholový sport významně zatěžuje určité tělesné partie a to pak může mít v pozdějším věku za následek vážnější onemocnění. Naopak lidé, kteří provozují pravidelný pohyb v přiměřeném množství, jsou déle v dobré tělesné i duševní kondici a dožívají se vyššího věku (Bedrnová, 2009). Pravidelný pohyb je účinnou obranou proti stresu. „Při tělesné námaze se spaluje nadbytečný adrenalin, dochází postupně k zvýšení tonu parasympatiku, zpomaluje se srdeční akce, zlepšuje se držení těla, stoupá pocit síly, pružnosti, zdraví a klidu, lépe se spí. Psychicky stresovaný člověk se po cvičení cítí fyzicky i psychicky více svěží.“ (Praško, 2003, s. 113 – 114). Předchozím citátem se potvrzuje to, o čem psal Libor Míček již v roce 1984 - nedostatek pohybové aktivity způsobuje výrazné emoční napětí. Nedostatek přiměřeného pohybu velkou měrou přispívá ke vzniku psychosomatických onemocnění, např. ischemické choroby srdeční (Míček, 1984).

100

Kulturní aktivity Kultura je podle Zicha (Zich, in Šerák, 2009) významnou součástí společnosti. Kultura stimuluje rozvoj intelektu, emocí, morálky a působí zároveň jako prostředek výchovy a vzdělání. Aktivní podílení se na kultuře vytváří podmínky pro smysluplné využití volného času. Duffková (Duffková, 2008) dělí kulturní aktivity na receptivní a perceptivní. Mezi receptivní činnosti patří ty, které člověku zprostředkovávají kulturní hodnoty. Těmi to činnostmi jsou návštěvy divadel, koncertů, sledování televize apod. Perceptivní činnost již vyžadují aktivní zapojení jedince do činnosti, která ho naplňuje. Člověk sám vytváří kulturní hodnoty – hraje na hudební nástroj, maluje, sochá apod. Stále nejrozšířenější formou vysloveně oddechové formy kultury je sledování televize. Televize je součástí masové kultury. Výzkumy ukazují, že sledování televize je odvislé na množství volného času. Ti kdo mají volného času více, jsou pravidelnějšími televizními diváky. Televize spoustě lidí pomáhá překonat pocit samoty. Návštěva výstav, koncertů nebo divadel je ve srovnání s předchozím ryze vyhraněnou a výběrovou záležitostí pouze zlomku populace. Sociální kontakt Prakticky v každé literatuře, která se nějakým způsobem dotýká volného času lze nalézt zmínku o důležitosti sociálních kontaktů. Je jedno, jestli jde o vztahy mezi manželi, přáteli…, hlavní je kontakt s jinými lidmi. Může jít například o setkání a posezení v kavárnách, barech, návštěvy plesů, tanečních zábav atd. Sociální komunikace a družnost patří podle Vážanského neodmyslitelně k většině forem volného času. Neuspokojení potřeby a touhy po kontaktu s jinými lidmi může v některých případech vést až k zvýšenému výskytu duševních chorob (Vážanský, 2001). Každý člověk je součástí nějaké sociální sítě. Ta mu zaručuje pocit bezpečí a uspokojení potřeby k někomu patřit. Je však důležité, aby se člověk nestal citově závislým pouze na jedné osobě a nepřišel o svou citovou nezávislost (Kraus, 2008). Rekreační a cestovatelské aktivity Šerák (Šerák, 2009) pod cestováním a turistikou vidí především pohybovou aktivitu ve spojení s poznáváním a kulturními zážitky. Všechny tyto aktivity vedou k načerpání fyzických a psychických sil. K načerpání sil podle autora dochází formou: „odpočinku, poznávání, léčebných aktivit, kulturního i sportovního vyžití, společenské komunikace, rozptýlení, zábavy

101

apod., a to mimo každodenní životní prostředí a obvykle ve volném čase.“ (Šerák, 2009, s. 156) Duffková (Duffková, 2008) dopňuje, že účelem cestovatelských aktivit je relaxace a poznání. Rekreací nelze chápat jen cestování nebo turistiku. Samostatnou podobu mají v České republice další tradiční zájmy jako chataření, chalupaření, zahrádkaření, chovatelství aj. Chataření a chalupaření v sobě pojí mnoho dalších aktivit, kterými jsou kutilství, kultivace zahrady a interiéru, houbaření apod. Všechny tyto aktivity jsou zprvu způsobem trávení volného času, rekreace, postupně se však stávají životním stylem dané skupiny lidí. Duffková upozorňuje, že chaty a chalupy postupně přestávají plnit funkci odpočinku, protože jsou místem, ve kterém člověk tráví víkendy a dovolené. Místem, do kterého člověk s sebou přináší své starosti, rodinné vztahy a povinnosti. Melgosa (Melgosa, 1997) upozorňuje, jak je pro člověka důležité umět odpočívat. Kvalitní odpočinek je nezbytný pro celkovou regeneraci sil. V rámci zdravého životního stylu by měl každý člověk po práci dodržovat každodenní odpočinek. Velmi důležitý je i kvalitní spánek, protože v této době je tělesná i psychická regenerace nejúčinnější. Délka spánku je individuální. Podle Melgosy by si každý měl vyhradit alespoň jeden den v týdnu, kdy bude odpočívat. V rámci turistiky lze najít potvrzení jednoho směru chápání volného času současnou společností, které popisuje Vážanský (Vážanský, 2001), tedy, že volný čas je spojen s prací a představuje příležitost pro vytváření nových pracovních míst. Podobná tvrzení lze najít i v zahraniční literatuře. Konkrétně Garrod a Fyall (Garrod a Fyall, 2011) shrnují práce Sharpley, Vass, 2006 a Roberts, Hall, 2001 kteří uvádějí, že cestovní ruch je atraktivní ekonomickou aktivitou pro mnoho venkovských oblastí, především těch, které jsou schopny nabídnout návštěvníkům možnost zapojit se do aktivní formy rekreace, jako je chůze, cykloturistika nebo lezecké dráhy. Úspěch také slaví oblasti, které mají bohaté lidové tradice a oblasti s nedotčenou přírodu. Pro posledně jmenované je typická blízkost národních parků a dalších chráněných území. Pro obyvatele jiných částí jsou tyto venkovské oblasti vítaným místem odpočinku, pro obyvatele venkova příležitostí k zisku a zaměstnanosti. Hobby Hobby nebo také koníčky jsou onačení pro celou řadu činností, které člověk ve svém volném čase provozuje. Tyto záliby jsou individuálně diferencovány a často i citově zabarveny. Koníčky prakticky vždy souvisejí s nějakou manuální činností. Mezi tyto činnosti patří 102

například modelářství, včelaření, chovatelství, sběratelství atd. Specifickým koníčkem jsou různé druhy společenských her. Pod pojmem společenských her si však již nelze vybavovat pouze hry např. karetního typu. V dnešní době jsou tímto pojmem označovány i stále oblíbenější počítačové hry, které hráči hrají především on – line (Duffková, 2008). Z předchozích odstavců vyplývá, že správným a pravidelným tělesným pohybem se může člověk vyvarovat spoustě zbytečných problémů. Zároveň si může zvýšit fyzickou zdatnost a vybudovat takovou odolnost, která ho ochrání před některými zdravotními riziky, které současný životní styl přináší. Pohyb je vhodné doplnit i dalšími aktivitami, jako je návštěva kin, divadel, četbou, kutilstvím a mnoha dalšími. Stále výrazněji se mezi aktivitami volného času prosazuje sebevzdělávání a vzdělávání dospělých. Vzdělávání dospělých je souhrn všech vzdělávacích procesů, jakéhokoli obsahu, úrovně, metody, které prodlužují to, co se člověk naučil ve všech typech školských zařízení. Osoby, které společnost považuje za dospělé, si tímto vzděláním prohlubují své znalosti, dovednosti, profesní kvalifikace, případně mění svou hodnotovou orientaci a postoje. Příloha č. 10: Operacionalizace otázek HVO: Jakým způsobem tráví a vnímají sociální pracovníci svůj volný čas, aby předešli stresu a zvládli zátěžové situace, se kterými se při své profesi setkávají?

DVO 1: Jak sociální pracovníci vnímají, prožívají a zvládají zátěžové situace? 1) Jaké situace při výkonu své profese považujete za nejnáročnější? 2) Co ve Vás tyto situace vyvolávají, co při nich prožíváte? 3) Jak si myslíte, že Vaši profesi vnímá okolí, rodina, partner, partnerka? Cítíte jejich podporu? Pokud ano, jak se projevuje, jak Vám pomáhá vědomí, že za Vámi někdo stojí, podporuje/nepodporuje Vás? Pomáhá Vám to nějakým způsobem překonat stres z práce nebo Vám to naopak bere energii? 4) Co se s Vámi děje, když jste ve stresu? Jak se bráníte? 5) Setkala jste se někdy se syndromem vyhoření? Pokud ano, jaké byly projevy? Jak jste se bránila? 6) Co by se muselo stát, aby Vám práce přinášela jen radost? DVO 2: Jak sociální pracovníci vnímají svůj volný čas? 7) Co pro Vás znamená volný čas? 103

8) Co při trávení volného času cítíte, prožíváte? 9) Jak byste reagovala, kdyby Vám přibyly nové případy, které by ukrojily velkou část z Vašeho volného času? Jak byste odpočívala? 10) Muselo by se něco změnit, abyste měla dostatečný prostor pro své mimopracovní aktivity, zájmy, koníčky? 11) Jak byste popsala vliv Vašeho volného času na profesi, kterou vykonáváte? Pomáhá Vám vypnout, zbavit se starostí? DVO 3: Je volný čas sociálních pracovníků natolik kvalitní, aby jim umožnil předcházet pracovní zátěži? 12) Jak vypadá Váš volný den, když nemusíte do práce? Třeba o víkendu, dovolené? Vybíráte si dovolenou po větších částech nebo vám pomáhá i kratší volno? 13) A jak vypadá váš volný čas během pracovního týdne? Zbývá nějaký? Jak vypadá? 14) Je nějaký rozdíl mezi tím, když trávíte volný čas sama a mezi tím jak jej trávíte s rodinou, přáteli? 15) Jaké volnočasové aktivity máte nejraději a proč? Co při nich cítíte? Jak Vám pomáhají překonat pracovní starosti? 16) Jakým způsobem ovlivňuje místo bydliště způsob trávení Vašeho volného času? 17) Změnila byste něco na tom, jak trávíte svůj volný čas? Pokud ano, jak? Pokud ne proč jste spokojena? 18) Co považuje za hlavní bariéry, které Vám brání v tom, užít si volný čas podle svých představ, naplno? 19) Pokud byste nemusela brát ohledy na nikoho a na nic, jaká by byla Vaše představa ideálně stráveného volného času?

Seznam tabulek Tabulka č. 2: Projevy fyzického a emočního vyčerpání...........................79 Tabulka č. 3: Projevy odcizení při burnout syndromu.............................80 Tabulka č. 4: Projevy poklesu výkonnosti při burnout syndromu.......80,81 Tabulka č. 1: Specifikace respondentů....................................................98

104

Tabulka č. 1 : Charakteristika respondentů Respondent Pohlaví Věk Vzdělání Délka praxe

Pozice

1

Žena

32

Mgr.

5

Sociální pracovník

2

Žena

26

Mgr.

1

Sociální pracovník

3

Žena

32

Mgr.

6

Sociální pracovník

4

Žena

27

Mgr.

5

Sociální pracovník

5

Žena

32

Mgr.

10

Sociální pracovník

6

Žena

48

Mgr.

27

Sociální pracovník

7

Žena

42

Mgr.

9

Sociální pracovník

8

Žena

36

Bc.

6

Sociální pracovník

9

Žena

27

Bc.,Dis.

6

Sociální pracovník

10

Muž

27

Bc., Dis.

3

Sociální pracovník

11

Žena

32

Bc., Dis

8

Sociální pracovník

105

Stať Úvod Úkolem této diplomové práce je zjistit, jakým způsobem odpočívají sociální pracovníci, aby předešli zátěži, se kterou se při výkonu své profese setkávají. Pracovníci jsou o nutnosti kvalitního odpočinku seznamováni již pří přípravě na své povolání a posléze i po celou svou kariérní dráhu. Impulzem k volbě tohoto tématu byla zkušenost z praxe, kdy jsem jako dobrovolník více než dva roky pracoval v Charitě. Během této praxe jsem se u několika kolegů setkal s vyhoření. Vím, že absolvovali supervizi, ale záhadou mi byl jejich volný čas a odpočinek. Proto jsem se rozhodl vliv volného času na duševní zdraví pracovníků prozkoumat. Práce je rozdělena do dvou částí. První část obsahuje teoretické vymezení konceptů sociální práce, vnímání, stresu, syndromu vyhoření a volného času. Druhá, empirické část, analyzuje data, která jsem získal při rozhovorech se sociálními pracovníky. Teoretická i empirická část tvoří celek, který měl zodpovědět hlavní výzkumnou otázku: Jakým způsobem tráví a vnímají sociální pracovníci svůj volný čas, aby předešli stresu a zvládli zátěžové situace, se kterými se při své profesi setkávají? Teoretická východiska Sociální práce Sociální práce je jednou z mnoha společenskovědních disciplín. Není jen vědeckým konceptem, ale i praktickou činností, kdy hlavním cílem je odhalit, popsat, zmírnit a vyřešit sociální problémy (Matoušek a kol., 2003). Také Levická (Levická, 2004) chápe sociální práci jako vědu, která má dvě roviny. Praktický výkon profese, který poskytuje péči potřebným. Teoretické vymezení, zaměřené na poznávání příčin, možných řešení, přípravu profesionálů a organizaci různých forem pomoci. Sociální práce, stejně tak jako většina humanitních oborů, staví na „lidské výbavě“, která je předpokladem pro výkon profese. Sociální práce je specifická požadavkem na osobní nasazení pracovníka, které je nutné pro úspěšné vyřešení problémů jejich klientů. „Princip kontrolovaného osobního zaujetí spolu s požadavkem hodnotové neutrality kladou značné nároky na emocionální rovnováhu a výkonovou výdrž sociálních pracovníků.“ (Řezníček, 1994, s. 18)

106

Sociální práce s rodinou Sociální práce s rodinou vychází z pomoci rodinám s dětmi, které se nacházejí v krizovém nebo dlouhodobě nepříznivém stavu. Pomoc může být zaměřena buď na samotné dítě, nebo rodinu jako celek. Veškerým formám pomoci takovým rodinám a jejich dětem by mělo předcházet citlivé a aktuální zhodnocení situace. Funkcí vhodných řešení

a

postupů

je

zmírnit a pokud možno i eliminovat zátěž rodiny, umožnit členům rodiny setrvat nebo se navrátit do jejich přirozeného prostředí, předcházet sociálnímu vyloučení rodin, řešit konflikty, problémy v partnerském a rodinném soužití ve snaze obnovit soběstačnost a funkčnost rodiny, podporovat ohrožené rodiny, atd. (MPSV, 2009). Řešit, mnohdy znamená rozhodnout. Právě rozhodnutí může pro pracovníky skrývat nebezpečí. Podle odborné literatury, pracovníci v těchto situacích prožívají různá dilemata, která jim mohou působit zátěž. Pracovníci, kteří se podílejí na sociálně právní ochraně dětí, nejčastěji prožívají dilema – nesprávně zasáhnout a nesprávně nezasáhnout. Nebezpečí nezasáhnout spočívá v podcenění a zanedbání situace. Nebezpečím zásahu je falešný poplach. Motivy vedoucí pracovníka k zásahu, jsou různé. Může jím být obava ze zanedbání nebo strach z obvinění, že bylo něco zanedbáno. Tyto obavy pramení z osobních hodnot nebo z dřívějších negativních profesních zkušeností, tlaků organizace nebo masmédií. Čím více se pracovník snaží omezit riziko „nezasáhnutí“, tím vzrůstá možnost, že bude některý zákrok neoprávněný. To, proč se pracovník rozhodne více nezasahovat je většinou obava z možného pochybení, tolerance samotné organizace nebo mediální tlaky. Dalším důvodem k nezasáhnutí může být i předchozí negativní zkušenost pracovníka s opačnou volbou, nezájem o daný případ nebo vyhořelost pracovníka. Musil ve své práci uvádí, že čím větší je snaha pracovníka vyhnout se neoprávněnému zásahu, tím je pravděpodobnější, že udělá chybu a nezasáhne tam, kde je zásahu potřeba (Musil, 2004). Sociální pracovník Pozici sociálního pracovníka lze vyvodit z činnosti, kterou vykonává. Sociální pracovníci jsou řešiteli, zprostředkovateli, obránci atd. (Chytil, 2002). Aby sociální pracovník mohl vykonávat všechny výše jmenované funkce, musí splňovat určité předpoklady, aby byl schopen s poznatky z jiných oborů účinně pracovat a orientovat se v nich. Důležité je, aby pracovník „věděl, co dělá“, měl své postupy vědecky vysvětleny a podloženy (Úlehla, 1998). Zároveň nesmí projevit „profesionální lhostejnost“. Ta je po-

107

važována za významný faktor, který negativně ovlivňuje společnou spolupráci (Mancini, Hardiman, Lawson, 2005, in Saleebey, 2006). Aby sociální pracovník obstál a byl dobrým poradcem, musí splňovat určité požadavky nejen po stránce osobnostní, ale i profesionální. Osobnostními předpoklady jsou vlastnosti jako empatie, vřelost, opravdovost, tvořivost a flexibilní důraznost. Bez těchto schopností není sociální pracovník schopen klientovi poskytnout účinnou pomoc (Řezníček, 1994). Jiný pohled přisuzuje důležitost osobnostním předpokladům, jako spravedlnost, zodpovědnost, morální bezúhonnost, důvěryhodnost, úcta a slušnost, zdvořilost, respekt, apod. (Levická, 2004). Významným faktorem, který ovlivňuje profesionální pomoc, je pracovníkova příprava. Ta je ztěžována neustálým vývojem společnosti a její akcelerací. Přibývá sociálních problémů a jejich řešení vyžaduje nové znalosti a dovednosti. Pokud budou přibývat nové sociální zákony, které budou dávat nové možnosti práce s klientem, pak to pro sociální pracovníky znamená nikdy nekončící přípravu a vzdělávání se po celou svou profesní kariéru (Hanuš, 2007). Cílem profesionála má být vybudování pocitu bezpečí a důvěry, která mu pomůže prolomit ochrannou funkci, která stojí mezi ním a rodinou (Matoušek, 2003). Stres Stres je v dnešní moderní době jevem, který provází člověka prakticky při všech činnostech. Rychlý styl života a spousta situací, se kterými se musí lidé vyrovnat, působí zátěž. Stres lze charakterizovat jako nespecifickou reakci jedince na to, jak na něj působí vlivy z vnějšku. Tyto vlivy se nazývají stresory. Stresory mohou u jedince vyvolávat dvojí účinek. Žádoucí nebo nežádoucí. Jako příklad autor používá svatbu a rozvod. Obě události jsou silnými stresory, vyvolávají emocionální reakce, jako jsou smutek, pláč, radost atd. Rozdíl je v tom, že rozvod zpravidla vyvolává smutek, vztek, svatba působí radost (Cungi, 2001). O stresu lze hovořit tam, kde na pracovníka doléhá tlak „ze všech stran“ (Křivohlavý, 2009). Pokud je stres dlouhodobý, působí nadměrně a opakovaně je velmi škodlivý. Může vést k somatickým potížím nebo vážným onemocněním, např. vysokému krevnímu tlaku, vředům žaludku, cukrovce atd. (Vágnerová, 2012). Schopnost organismu vyrovnat zátěž, kterou přináší různé životní situace, se nazývá odolnost. Tato odolnost pracovníkovi umožňuje

108

udržet si duševní i tělesné zdraví, podávat vysoké výkony v obtížných podmínkách a zároveň ovlivňuje spolehlivost pracovníka (Kolibová, 2009). Vyrovnání se stresovými situacemi často závisí na smýšlení pracovníka. Jak již bylo řečeno, pracovník je především člověk, jako každý jiný. Proto pracují a přemýšlejí stejně jako jejich klienti. Stres u nich přichází, když mají hodně práce a málo času, tedy mají tendenci věřit tomu, že vnější svět způsobuje, že se cítí špatně. Pransky (Pransky, in Saleeby, 2006) uvádí, že je především potřeba změnit pracovníkovo smýšlení. Je žádoucí si umět přiznat, že „nezvládnu všechno, ale udělám vše, co je v mých silách“. Přiznání může být pokořující, ale zároveň posilující. Pracovníci často hledají podporu ve svém nejbližším okolí. Pro překonání zátěže, je důležitá i podpůrná funkce rodiny, přátel a dobrého pracovní prostředí. V přívětivém prostředí je jedinec schopen stresové situace zvládnout mnohem lépe. Naopak izolovanost od rodiny, přátel a špatné pracovní podmínky bývají příčinou toho, že se jedinec ocitne v napětí a odolnost vůči stresorům se snižuje (Cungi, 2001). Syndrom vyhoření Syndrom vyhoření je výsledkem kombinace chronického stresu a dlouhodobým nepoměrem mezi prací a odpočinkem (Stock, 2010). Podle výzkumů se nejčastěji syndrom vyhoření vyskytuje u zdravotnických profesí, pracovníků ve školství, administrativě, sociální péči a sociálních službách (Křivohlavý, 1998). Sociální pracovníci vykonávají profesi, kdy se snaží poskytnout pomoc všem lidem, kteří ji potřebují. O to větší je zklamání, když jejich pomoc není dostatečně oceněna klienty, okolím ani nadřízenými. Zklamání a frustrace je nakonec přivede až k zatrpklosti, která vede k „vyhasnutí vnitřního ohně a k vyhoření (Grün, 2014). Výsledky pozorování psychologů, kteří jako hlavní důvody syndromu vyhoření určili dlouhodobý bezprostřední styk s lidmi, dlouhodobé neúspěšné jednání s lidmi, dlouhodobé přetížení a kladení mimořádných požadavků na pracovníky, strohý a diktátorský režim. Vše je provázeno nedostatkem personálu, malou úctou k lidem, chybí ocenění pracovníků, nedostatečný odpočinek pracovníků, velký rozdíl mezi představami a realitou atd. (Křivohlavý, 1998). Volný čas Volný čas lze chápat a dělit několika různými způsoby. Prvním je způsob, kdy je volný čas považován za dobu, která zbývá po práci. Takový čas je společností zaměřenou především na výkon, chápán jako neproduktivní, který je zbytečný, nepřinášející žádný užitek. Druhé 109

pojetí chápe volný čas jako žádoucí především ve spojení s prací. Je příležitostí k celkové regeneraci pracovníka a zároveň dobou vhodnou ke zvýšené spotřebě, která vede k podpoře pracovních míst a jako úsek k dalšímu profesnímu vzdělávání (Vážanský, 2001). Jiný přístup dělí volný čas na tři bloky. Na čas pracovní, který spočívá ve vlastní pracovní činnosti a čas mimopracovní, který se dělí na čas vázaný a volný. Náplň vázaného volného času spočívá především v uspokojení každodenních činností spojených se zajištěním chodu rodiny, provozu domácnosti, dojíždění do práce atd. Volný čas je v podstatě zbytková kapacita, která člověku zbude po splnění činností, obsažených v pracovním a vázaném čase (Duffková, Tuček, 2003). Další dělení volného času je ovlivněno druhem vykonávané činnosti na odpočinkový, kdy jedinec vykonává činnosti klidné, pohybově i psychicky nenáročné. Opakem je čas rekreační, pro který je typická pohybová aktivita. Poslední je čas zájmový, při kterém jsou cíleně rozvíjeny individuální potřeby, zájmy a schopnosti (Šerák, 2009). Hlavními motivy volného času jsou regenerace a osvěžení. Je jedno, jestli se jedná o manuálně nebo duševně pracující (Vážanský, 2001). Ani odborná literatura není jednotná v otázce zaměření a funkcí volného času. Shoda panuje pouze ve třech základních funkcích, které má volný čas plnit: 1) zábava (uspokojování osobních potřeb, eliminace pocitu nudy) 2) odpočinek (fyzický i duševní relaxace, obnova sil a minimalizace celkové únavy) 3) vlastní rozvoj osobnosti člověka (osvobození od každodenních rutinních činností). Každá činnost, která je vykonávána dlouhodobě, způsobuje únavu. Únava je jev, který je svou povahou u každého jedince specifický. Únava se projevu tam, kde pracovník podává po určitý časový úsek nějaký výkon. Únava je indikátorem dočasného poklesu duševní nebo fyzické kondice, jehož řešením je odpočinek (Bedrnová, 2009). Stále mnoho lidí pocitům únavy nevěnuje dostatečnou pozornost. Často jsou přehlíženy i zřetelné signály: ... „jako jsou zívání, bolesti krční páteře, bolesti hlavy, pocit jednotvárnosti, ztráta zájmu o vykonávanou činnost, roztržitost, podrážděnost, momentální nebo i dlouhodobá letargie provázená neschopností vyvinout jakoukoli aktivitu atd. Jejich únava pak obvykle narůstá do mnohem větších rozměrů, než je nutné. A odpočinek, který si zvolí, musí pak být rovněž zřetelně delší.“ (Bedrnová, 2009, s. 58) Výzkumy CVVM dokládají, že volný čas je u české společnosti v žebříčku hodnot daleko za rodinou, prací a známými. Je zajímavé, že oblast volného času považovali za důležitou spíše 110

mladí lidé do 19 let, nekvalifikovaní zaměstnanci a nezaměstnaní. Z výzkumu týkajícího se způsobu trávení volného času vyplynulo, že vedle televize, sportování a četby lidé tráví svůj volný čas častěji s rodinou, přáteli nebo procházkami. Vysoko v žebříčku se umístilo vyplnění volného času počítačem. Rozdílný pohled na způsob trávení volného času je ovlivněn i pohlavím. Ženy častěji než muži čtou časopisy i knihy, častěji chodí do divadla na výstavy, do knihoven nebo navštěvují koncerty vážné hudby. Muži se naopak věnují koníčkům, sportu, častěji navštěvují vinárny, kavárny a restaurace (Patočková, 2009). Volnočasové aktivity Každodenní duševní práce přináší pracovníkům psychickou zátěž. Je důležité, aby byli pracovníci tuto zátěž schopni unést, protože pracovníci, kteří js duševně nevyrovnaní podávají mnohem menší výkon, dochází k jejich nadměrné vyčerpanosti, dostávají do stresu sebe i své okolí. U duševních pracovníků považuje za nutnost redukce problémů, které vychází ze zdravotních, emočních a morálních problémů. Pracovník by měl dosáhnout vysoké míry osobní adaptace, být odolný vůči stresu. K těmto schopnostem a vlastnostem je mimo jiné základním předpokladem i hospodaření s volným časem a vhodně zvolená forma relaxace (Míček, 1984). Volnočasové aktivity jsou úzce propojeny se šťastným životem a zdravím nejen jednotlivců, ale celých komunit. Přinášejí prospěch lidem různých věkových kategorií po celou dobu jejich života. Na volný čas je nahlíženo jako na čas, který přináší hodnotné a pozitivní výsledky (Neumayer, Wilding, 2005, in Alsop, 2013). Volnočasové aktivity mohou mít příznivý vliv na zdraví a spokojený život. Pomáhají čelit stresu a napětí každodenního života (Alsop 2013). Hlavními faktory, které ovlivňují náplň volného času, jsou vzdělání, věk, pohlaví, profese a místo bydliště. Lidé s vyšším vzděláním svůj volný čas nejraději tráví sportem, četbou, návštěvou kulturních akcí nebo výlety do přírody. Vzdělaní lidé se více zaměřují na všestranný rozvoj, mají vyspělejší zájmy a potřeby. Jsou schopni se lépe orientovat v nabídce volnočasových aktivit. Zároveň u této skupiny lidí je větší předpoklad, že jsou více pracovně angažováni a tudíž hrozí i nedostatek volného času (Musilová, in Šerák, 2009). „Právě vliv vzdělání na prožívání činností ve volném čase a jejich skladbu je ještě významnější, než např. výška příjmů a je odrazem určitého životního stylu. Pro některé jedince spočívá nejvyšší hodnota v jejich práci a volný čas vnímají jako něco nepatřičného, co 111

v jejich životě nemá místo. Jiní jsou naopak orientováni více hédonisticky, v práci práci spatřují pouhou životní nutnost a jejich vlastní zájem je namířen do soukromí.“ (Šerák, 2009, s. 41) Četnost volnočasových aktivit závisí na mnoha faktorech. Hlavními jsou přibývající věk, pracovní a rodinné povinnosti. Starší lidé stále preferují kutilství a práci na zahradě, lidé do 30 let věku se často setkávají s přáteli, navštěvují kulturní akce a společenská zařízení (Kubík, Dubnová, 2003). Důležité je také pohlaví pracovníka. To je rozhodující pro náplň volného času. U žen je volný čas častěji zaměřen na rodinu a péči o domov. Pokud po těchto činnostech zbývá čas, ženy častěji než muži navštěvují divadla, kina, výstavy, chodí do knihoven. Ženy jsou tedy více než muži zaměřeny spíše na emoční trávení volného času. Muži jsou aktivnější v individuálních zájmech, jako je sběratelství a samozřejmě sportu. U mužů je jedno, zda jde o sport individuální nebo kolektivní (Červenka, 2004). Šerák (Šerák, 2009) uvádí srovnání obyvatel města a venkova na trávení víkendů. Obyvatelé měst podle něj tráví víkendy mnohem různoroději. Jedním z důvodu je větší dostupnost různých aktivit. Volba druhu relaxace je závislá na jen věku, profesi, dosaženém vzdělání. Obyvatelé venkova mají mnohem menší možnost volby. Je to dáno tím, že spousta kulturních akcí je organizována jako dobrovolná činnost. I když se dnes rozdíly mezi životem na vesnici a ve městě stírají, stále zde přetrvává prostorová vzdálenost od kulturních center. Obyvatelé venkova se mnohem častěji věnují práci na zahradě a kutilství. Podle Duffkové (Duffková, 2008) se postupně rozdíly mezi venkovem a městem díky moderním technologiím, globalizací a zvýšené mobilitě začínají zužovat. Fyzické prostředí ustupuje do pozadí. Industrializace je podle odborné veřejnosti faktorem, který vedl k posílení hranice mezi pracovním a volným časem. Šerák ve své práci vychází ze sociologických výzkumů, které dokládají, jaký vliv má profese pracovníka na formu činností ve volném čase. Např. dělníci se ve svém volném čase více věnují kutilství, sledování televize nebo naprosté nečinnosti. U zemědělců se lze jen zřídka setkat s procházkami v přírodě, kulturním životě nebo četbě. Mezi zaměstnanci častěji převládají rekreace, rádi čtou, cestují, sportují a navštěvují různé kulturní akce. Zatím neprobádanou oblastí je trávení volného času osobami, které pracují z domova (Šerák, 2009).

112

Paleta volnočasových aktivit je vlivem nových možností dnešní doby stále pestřejší a neustále se rozrůstá. Přesto ji lze shrnout do sedmi základních skupin, kterými jsou kulturní, sportovní, sociální, vzdělávací, veřejné, rekreační a cestovatelské aktivity, hobby a manuální aktivity (Duffková, 2008). Vnímání, sebereflexe a reflexe Pokud má pracovník pochopit to, co přináší volný čas a zda je pro něj důležitý musí být otevřen sebepojetí nebo také sebereflexi, tedy, vnímání sebe sama. Odborná literatura označuje tímto termínem souhrn představ a hodnotících soudů, které člověk o sobě chová. V nejširším chápání je sebepojetí percepcí sebe samého.“ (Shavelson, Hubner, Stanton, in Blatný, Plháková, s. 92) Sebepojetí je tedy vnímání sebe sama, vlastních silných a slabých stránek, limitů a vlastních schopností (DeVito, 2001). Mnohostranné sebepojetí, které v sobě sdružuje řadu rolí a osobních charakteristik může být psychohygienicky prospěšné. Lidé s komplexním sebepojetím zvládají určitá životní zklamání snáze než ti, kteří se definovali jen v několika specifických oblastech nebo rolích. Je dobré znát vlastní hodnotu, cítit se dobře a mít rád sám sebe. Pozitivní hodnocení sama sebe není samolibostí, egoismem a nadutostí. Je to schopnost, která nám má pomoct naplnit naše očekávání, že uspějeme, případně překonat překážky. Lidé, kterým chybí pozitivní vhled na svou osobu, mohou mít problémy s navázáním vztahu s jinými lidmi. A to je u sociální práce problém, protože ta vychází z interpersonální komunikace a vztahů (Mikuláštík, 2010). Se sebepojetím souvisí i termín reflexe. Podle psychologického slovníku znamená termín reflexe odrážení, určitý druh sebepozorování, obráceného do sebe, svého vědomí, prožitků. Výstupem reflexe je učení ze zkušeností. Dovednosti jsou učeny skrze vzájemnou interakci mezi činností a jejím reflektováním, dokud není dovednost osvojena (Hartl, Hartlová, 2000). Podle Havrdové dochází k reflexi, pokud jsou současně splněny následující čtyři pod mínky: 1) „zastavení u významného momentu zkušenosti, 2) zaměření se na něj (aktivní pozornost), 3) vystoupení z obvyklého (zaběhaného rámce nazírání a přístupu k věci, 4) otevření se „něčemu“ novém, neočekávanému, co se „vynoří“ (pocit, postoj, myšlenka, zorný úhel, souvislost apod.).“ (Havrdová, 2008, s. 20)

113

Stane – li se člověk více uvědomělým a reflexivním, je schopný zkoumat pevně zakořeněnou víru, postoje, dispozice a začíná rozpoznávat, jak tyto mohou ovlivnit nejen jeho postupy, ale také výsledky s klienty (Saleeby, 2006). Každý sociální pracovník vnímá svou profesi jinak. To co jedni mají jen jako zdroj obživy, pro jiné je pomoc druhým posláním, životním cílem, způsobem seberealizace. Poslání má ale jednu nevýhodu, která pro pracovníky může skrývat nebezpečí. Nenaplněné cíle, představy, nedostatečná kvalifikace, nadměrné přetěžování a byrokracie, mohou pracovníka v sociálních službách vést pod tlak, který může vygradovat až k syndromu vyhoření (Schmidbauer, 2000). Metodika Na základě teoretické části a hlavní výzkumné otázky jsem zformuloval tři dílčí výzkumné otázky: DVO č. 1 Jak sociální pracovníci vnímají, prožívají a zvládají zátěžové situace? DVO č. 2 Jak sociální pracovníci vnímají svůj volný čas? DVO č. 3 Je volný čas sociálních pracovníků natolik kvalitní, aby jim umožnil předcházet pracovní zátěži? Vzhledem k formulaci výzkumných otázek a tomu, co má být touto studií zjištěno, bylo využito kvalitativního výzkumu formou rozhovoru (interview). Hendl (Hendl, 2008) kvalitativní přístup přirovnává k detektivní práci. Výzkumník pátrá a vyhodnocuje veškeré informace, které vedou k pochopení výzkumných otázek. Na začátku pátrání si výzkumník vybere téma a stanoví základní výzkumné otázky. Otázky je během výzkumu možné upravovat, doplňovat. Obecně lze tento typ výzkumu nazvat pružným. Pružnost je spatřována nejen ve vzniku a doplňování výzkumných otázek, ale také hypotéz a nových rozhodnutí, jak upravit výzkumný plán a určit nový směr sběru dat a jejich následnou analýzu. Cílem výzkumníka je vysvětlit, jak lidé chápou to, proč jednají tak, jak jednají a jak svému jednání přizpůsobují a organizují svůj každodenní život. Kvalitativní výzkum je schopen podrobně popsat důvod výskytu daného jevu, protože čerpá z hloubkového popisu případů. Jako hlavní nevýhody mimo jiné Hendl spatřuje především ve faktu, že nabyté poznatky nemusí mít absolutní platnost na populaci a jiné prostředí a výsledky šetření jsou mnohdy ovlivněny osobou výzkumníka.

114

Jednotkou zkoumíní je vztah mezi zátěží, se kterou se sociální pracovníci při výkonu své profese setkávají a způsobem trávení jejich volného času. Tento vztah má potvrdit nebo vyvrátit tvrzení, že způsob, jakým sociální pracovníci tráví svůj volný čas, se odráží v lepší schopnosti čelit zátěžovým situacím, se kterými se při své práci setkávají. Jednotkou zjišťování jsou samotní sociální pracovníci, pracující s rodinou a dětmi, u kterých se předpokládá velká emocionální zátěž. Respondenty byli sociální pracovníci, kteří se podílejí na sociálně – právní ochraně dětí. Všechny rozhovory byly uskutečněny jako dobrovolné a se souhlasem jednotlivých pracovníků. Interpretace výsledků Výsledky výzkumu lze shrnout takto: Volný čas sociálních pracovníků je naplněn různorodými zájmy a aktivitami, které pomáhají zapomenout na pracovní starosti a mírnit tak zátěž, kterou pracovníci při své práci s klienty a komunikací s vedením organizace pociťují. Výsledky rozhovorů ukázaly, že všichni pracovníci pociťují při své práci určitý stupeň zátěže. Mezi nejčastější zdroje pracovníci řadili práci s klientem, komunikaci s vedením, nejasnou, zavádějí legislativu a velkou administrativu. Během pracovního týdne většině pracovníků volný čas nezbývá. Dobu po práci jim zabere především péče o domácnost a rodinu. Najdou se však výjimky, které jsou aktivní i po pracovní době. Jedná se o případy, kdy respondentky žijí v domácnosti s dětmi nad 17 let, anebo jsou bezdětné. Hlavním prostorem pro odpočinek a volnočasové aktivity tak představují především volné víkendy a dovolená. Všichni respondenti tento čas tráví aktivně v přírodě. Tato kombinace jim umožňuje „vymazat“ pracovní starosti, zapomenout na práci a „dobít“ energii. Čím delší volno je, tím více jsou pracovníci spokojenější. Jako přínosný čas se ukázal čas strávený s partnery, kdy je umožněno pracovníkům se vypovídat a podělit se tak o starosti. Přínosné je také to, že pracovníci cítí podporu svého okolí, což jim přináší určitou formu ocenění. To se nedá říct o podpoře ze strany vedoucích, na kterou pracovníci čekají marně. Svůj volný čas respondenti tráví raději sami. Čas strávený s přáteli považují za přínosný, ale ne za nutný. Svůj volný čas tráví pracovníci raději sami. Uznávají, že je pro ně přínosné mít přátele, setkávat se s nimi nebo trávit část volna, ale po určité době jsou raději sami. Volný čas s přáteli a především partnery pomáhá pracovníkům překonat starosti ze zaměstnání.

115

Pro pracovníky v sociálních službách je nutné neustálé zvyšování kvalifikace. Studium je charakteristický úbytek volného času, který pracovníci mají na regeneraci. Jedna pracovnice dokonce uvedla, že studium u ní bylo jedním ze spouštěčů syndromu vyhoření. Nejčastějšími projevy zátěže, byly pocity napětí, úzkosti, nerozhodnosti, frustrace, beznaděje a zmaru. Tyto projevy působí na pracovníky dlouhodobě, vedou k dlouhodobému stresu, který u některých přechází až k příznakům syndromu vyhoření. Proti stresu a syndromu vyhoření bojuje každý z pracovníků jinak. Někdo za pomocí meditačních technik, jiný jen pasivně vyčkává, až zátěž poleví. Jako účinnou zbraň proti stresu uvedli někteří dotazovaní svůj volný čas a aktivity, které jim přinášejí radost. S příznaky syndromu vyhoření se setkala polovina dotazovaných pracovníků. Jedna pracovnice dokonce musela sáhnout k medikaci. Volný čas pro pracovníky představuje prostor pro jejich odpočinek. Pracovní starosti mizí se zvřením dveří od kanceláře. Zde se pracovníci odklánějí od dřívějších tvrzení, protože někteří přiznali, že pokud práci nestíhají, berou si ji i domů. Zároveň uvádějí, že pokud by byli nuceni pracovat více, ve většině případů by se podřídili. Pouze mužský zástupce by byl schopen své místo opustit, protože práce pro něj není to nejdůležitější. Hlavními volnočasovými aktivitami jsou pohyb v na čerstvém vzduchu i tělocvičně, návštěvu přátel, hudbu, zpěv, vaření, vzdělávání se, návštěvu kina, divadla, četbu a sledování televize. Pracovníci uváděli, že tato doba, kdy mohou provozovat své oblíbené činnosti, jim přináší radost, je prostorem k uvolnění od práce, je pro ně přínosná. Bydliště nemá na volbu aktivit volného času vliv, protože pracovníci ve městě, kde je nabídka aktivit pestřejší, moc volného času netráví. Některé pracovnice jako důvod „úprku“ z města uvedly nevhodnou kombinaci místa výkonu své profese s místem bydliště a tedy i prostorem, ve kterém by měly trávit svůj volný čas. Všichni dotazovaní uznávají, že nabídka je dostatečná nebo si za svými zájmy dojedou díky výhodné poloze svých bydlišť. Hlavními bariérami pro plnohodnotné trávení volného času jsou domácí práce, finance, nedostatek přírody nebo únavu. Pro dojíždějícího pracovníka je bariérou cesta do práce a z práce, která mu zabere podstatný časový úsek. Pokud by pracovníci měli možnost na svém volném čase změnit způsob jeho trávení, aby byl ještě více užitečný, tak by se část z nich chtěla více věnovat aktivnímu pohybu, kultuře a cestování. Asi třetina pracovníků by na svém volném čase nic neměnila, je s ním spokojena. 116

Ideálně strávený volný čas by pro pracovníky představovalo cestování, které jim nabízí zapomenout na pracovní starosti a tím i lépe zvládat zátěž, která na ně čeká. Doporučení pro praxi Výzkumná část diplomové práce mě přivedla k několika zjištěním, které by mohly vést ke zlepšení stavu. Doporučení jsou namířena směrem k vedení. Mezi hlavní stresory podle pracovníků patří komunikace s vedením, velká byrokratická zátěž. Doporučuji vedoucím organizací častější kontakt s pracovníky tzv. „face to face“. A více naslouchat problémům, které pracovníci mají. Jen pouhá supervize většině dotazovaným nestačí. Jsem si vědom, že i vedoucí zaměstnanci jsou pod tlakem svých nadřízených a mají spoustu svých úkolů, ale zároveň by si měli uvědomit, že celá sociální práce je o komunikaci. Pokud postaví bariéry mezi sebe a pracovníky, sníží tím i účinnost celého systému. Dalším doporučení je, aby vedoucí pracovníci přes své nadřízené tlačili zákonodárce ke kvalitním zákonům, které eliminují nejasnosti z těch nynějších vyplývající. Organizace by měly projít personálním auditem, který by ukázal, zda je personální obsazení jednotlivých organizací adekvátní počtu úkolů a klientů. Pracovníkům lze doporučit, aby setrvali v četnosti a pestrosti aktivit, které mají rádi a které jim pomáhají překonat pracovní starosti.

117