Ivana Blažková. Archeologické sbírky v památkové péči na příkladu Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v hlavním městě Praze

Masarykova universita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Muzeologie

Ivana Blažková Archeologické sbírky v památkové péči na příkladu Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v hlavním městě Praze. Bakalářská diplomová práce

Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Irena Loskotová, Ph.D.

Brno 2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Ivana Blažková

2

Poděkování Chtěla bych poděkovat PhDr. Ireně Loskotové, Ph.D. za ochotu, vstřícnost a laskavost při vedení mé práce. Děkuji též PhDr. Jaroslavu Podliskovi, Ph.D., vedoucímu odboru archeologie NPÚ ÚOP HMP, za poskytnuté cenné konzultace a literaturu, Mgr. Veronice Staňkové za neocenitelné podněty a připomínky, Mgr. Janě Fantové za jazykovou korekturu, kolegům z odboru archeologie NPÚ ÚOP HMP za pomoc, rady a vytvoření příjemného pracovního prostředí. Dceři Terezce patří dík za podporu a trpělivost.

3

Obsah 1. Úvod................................................................................................................................... 5 2. Historie nakládání s archeologickými nálezy .................................................................... 7 2.1 Období starožitnické .................................................................................................... 8 2.2 Období muzejnické a památkářské ............................................................................ 13 2.3 Období památkových zákonů .................................................................................... 34 3. Archeologické nálezy, archeologické dědictví, archeologický fond ................................ 40 4. Organizace oprávněné provádět archeologické výzkumy ............................................... 43 5. Národní památkový ústav ................................................................................................ 45 5.1 Evidence a uchovávání archeologických fondů v NPÚ............................................. 45 5.1.1 Evidence archeologických fondů ........................................................................ 45 5.1.2 Ukládání archeologických fondů ........................................................................ 50 5.2 Územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze .................................................. 51 6. Archeologický odbor Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze ......................................................................................................... 53 6.1 Nemovité archeologické nálezy ................................................................................. 54 6.2 Movité archeologické nálezy ..................................................................................... 56 6.3 Ukládání archeologických nálezů .............................................................................. 58 6.4 Analýzy a mezioborová spolupráce ........................................................................... 59 7. Závěr ................................................................................................................................ 61 8. Použité zdroje .................................................................................................................. 67 9. Seznam použitých zkratek ............................................................................................... 77 10. Seznam příloh ................................................................................................................ 77

4

1. Úvod Předkládaná diplomová práce si klade za cíl definovat úskalí nakládání s archeologickým fondem v rozsahu současných právních norem. Problematika má být demonstrována na fungování jedné konkrétní instituce – Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v hlavním městě Praze, jehož jsem dlouholetou spolupracovnicí. Péče o archeologické nálezy představuje jednu ze stěžejních činností archeologických odborů Národního památkového ústavu. Všechna územní odborná pracoviště s výjimkou pražského a Generálního ředitelství plní funkci sbírkotvornou a vztahují se na ně povinnosti vlastníka sbírky. Zásadním úkolem, jemuž se zde chci věnovat, je rozkrytí této poněkud nepřehledné situace a, díky srovnání postupů v minulosti a dnešní době, snaha o formulaci doporučení či řešení dílčích problémů. První část diplomové práce přináší historický exkurz věnovaný státní památkové péči a oboru archeologie, neboť bez důkladného studia a zhodnocení minulých právních norem a profesních doporučení není možné se fundovaně vyjádřit k současnému stavu. Při tomto studiu se však objevuje problém terminologický, který si vyžaduje zařazení podkapitoly osvětlující definici pojmů „archeologické nálezy“, „archeologické dědictví“, „archeologický fond“. Důležité je dále poukázat na rozdíly v nahlížení na archeologický nález jako na primární dokument z profese archeologa-památkáře a muzeologa. Druhý oddíl je věnovaný Národnímu památkovému ústavu, jeho statutu, historii vzniku a aktuálnímu členění, a v detailu pak pražskému odbornému pracovišti a jeho odboru archeologie. V samostatných úsecích je řešena metodika sbírkotvorné činnosti dle zákona 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a problematika ukládání a evidence archeologických nálezů dle platného znění zákona 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Podrobný popis je věnován způsobu získávání archeologických nálezů a nakládání s nimi (konzervace, prezentace movitého fondu i památek „in situ“, předávání nálezů sbírkotvorným institucím, způsob prohlášení archeologického nálezu za kulturní památku) v pražském prostředí. Kromě dostupné odborné literatury, z níž je na tomto místě vhodné připomenout zejména třísvazkovou studii Jiřiny Nesvadbíkové, 1 která přináší syntézu o legislativním NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 215 s.; NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, 221 s.; NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1918 – 1958. 3. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, 224 s. 1

5

vývoji památkové péče na území Československa do vydání prvního památkového zákona v roce 1958, posloužily jako informační zdroje rozhovory s pracovníky odboru archeologie a jejich interní výstupy, které tvoří přílohovou část (nálezová zpráva o archeologickém výzkumu, konzervátorské karty, výstupy z databází).

6

2. Historie nakládání s archeologickými nálezy Přístup k archeologickým nálezům prošel vývojem od náhodných nálezů rolníka či chalupníka při orbě na poli nebo hloubení jam pro svoje obydlí, přes sběratelskou činnost jakýchsi „kuriozit“ bez bližších kontextů, až po vědomou exkavaci s doprovodnou dokumentací nálezových situací, ukotvenou v právní legislativě. Zdálo se mi důležité se nad každou etapou pozastavit a vytvořit si obraz nazírání na tuto problematiku z pohledu laika sběratele, muzejníka či památkáře, porovnat snahy o záchranu archeologického fondu v minulosti a dnes. Příklady nejstarších archeologických nálezů jsem vybrala pouze orientačně a převážně z českého prostředí. Důvodem byl mimo jiné i omezený prostor, který je této části práce vymezen. Bylo třeba nějakým způsobem časově jednotlivé etapy od sebe oddělit. Zvolila jsem dělení dle historické posloupnosti na éru starožitnickou, před vznikem veřejných muzeí, na ní navazuje muzejnická a památkářská, období počátků profesionální archeologie a památkové péče v českých zemích, památkových zákonů a současnost. Chtěla bych podotknout, že se jedná pouze o chronologické řazení, neboť období muzejnické a památkářské se navzájem prolínají a doplňují. Osobnosti angažující se v muzeích se zároveň zasloužily o vnik a vývoj památkové péče u nás. V části nazvané „Období starožitnické“ 2 jsem převážně vycházela z prací Karla Sklenáře 3 a Marianne Pollak. 4 Ve druhé podkapitole „Období muzejnické a památkářské“ se moje práce mimo jiné opírala o další z děl Karla Sklenáře, 5 studijní skripta Vladimíra Podborského, 6 monografii Jiřího Špéta, 7 informace z článků Petry Ulbrichové 8 a Petra

Termín „období starožitnické“ používá Sklenář ve své periodizaci v kapitole „Stručné dějiny archeologie v českých zemích“ monografie Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů. 1. vyd. Praha : Libri, 2005, s. 12–13, ISBN 807277253-8). 3 SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů. 1. vyd. Praha : Libri, 2005, 726 s. ISBN 807277253-8; SKLENÁŘ, Karel. Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Prehistorie a protohistorie. Praha : Národní muzeum, 1992. 369 s. ISBN 80-7036-012-7; SKLENÁŘ, Karel. Archeologie a pohanský věk. Příběhy z dětských let české archeologické vědy. 2. vyd. Praha : Academia, 2000. 323 s. ISBN 80-2000638-9. 4 POLLAK, Marianne. Počátky archeologické památkové péče v habsburské monarchii. Frühe archäologische Denkmalpflege in der Habsburgemonarchie im Spannungsfeld von Aufklärung und Politik. Archeologické rozhledy, 2013, roč. 65, č. 1, s. 133–162. ISSN 0323-1267. 5 SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001. 424 s., obr. příl. (Fénix. 1). ISBN:80-7185-39. 6 PODBORSKÝ, Vladimír. Dějiny pravěku a rané doby dějinné. 2. doplň. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1999. 326 s. ISBN 80-210-2159-4. 7 ŠPÉT, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 1. dotisk 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004. 120 s., 23 obr. příl. ISBN 80-210-3206-5. 8 ULBRICHOVÁ, Petra. Právní ochrana kulturních památek v minulosti. Zprávy památkové péče, 1981, roč. 41, s. 278–284, 288. 2

7

Štoncnera 9 publikovaných ve Zprávách památkové péče, odborného metodického dokumentu Josefa Hobzka 10 a dizertační práce Pavla Douši. 11 Zákony, vyhlášky a nařízení, uváděné v celém oddíle, byly čerpány z třídílné publikace Jiřiny Nesvadbíkové (první svazek vyšel ve spolupráci se Zdeňkem Wirthem a Vlastimilem Vinterem). 12 V následující podkapitole „Období památkových zákonů“ cituji, parafrázuji a vzájemně konfrontuji památkové zákony. 13 Další použitá literatura viz kapitola 8. Použité zdroje.

2.1 Období starožitnické Na rozdíl od nálezů nemovitých památek (hradišť, mohyl, základových zdiv kostelů), se movité památky příliš nelišily od věcí tehdy ještě užívaných. Pokud byly zjištěny nálezy neobvyklé velikosti, tvaru či materiálu, byly interpretovány pomocí pověr a pověstí (skřítci, obři, draci apod.), nebo byl jejich původ vykládán jako přirozený (viz Georgius Agricola, 14 Johannes Dubravius, 15 Jan Blahoslav 16 v 16. století). O nálezech keramiky, tzv. „samorostlých hrncích”, píše v 16. století Johann Mathesius, 17 v 17. století

ŠTONCNER, Petr. Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938 : část 4. – Snahy o vydání památkového zákona. Zprávy památkové péče, 2005, roč. 65, č. 3, s. 246–403. ISSN 1210-5538. 10 HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987. 42 s. 11 DOUŠA, Pavel. Organizace českého muzejnictví 1945–1989. Opava : Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2005. 231 s., 4 příl. Dizertační práce. Vedoucí práce Doc. PhDr. Karel Boženek, Ph.D. 12 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1918 – 1958. 3. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, 224 s. 13 Zákon č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách, ze dne 17. dubna 1958 (viz Zákon o kulturních památkách : s projevem ministra školství a kultury Dr. Františka Kahudy a s předmluvou PhDr. Jiřího Kostky, výklad zákona zpracovali JUDr. František Plachý a JUDr. Josef Ondrušek. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, 1959. 55 s.) a zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči a jeho další úpravy. 14 Georgius Agricola (*1494 Glauchau–†1555 Chemnitz), mineralog, lingvista, metalurg. Jeho spisy obsahují jako jedny z prvních zmínky o archeologických nálezech, považovaných tehdy za přírodniny (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů. 1. vyd. Praha : Libri, 2005, s. 52, ISBN 80-7277253-8). 15 Joannes Dubravius (Jan Skála z Doubravy; *asi 1486 Plzeň–†1553 Kroměříž), kněz. Ve svém díle věnovaném českým dějinám „Historiae regni Boiemiae…“ podává první archeologickou zprávu z Moravy o nálezech „kadidla“ na oppidu Staré hradisko u Prostějova a o nálezech antických mincí (Tamtéž, s. 148). 16 Jan Blahoslav (*1523 Přerov–†1571 Moravský Krumlov), teolog, biskup Jednoty bratrské, historik. K prvním zmínkám o nálezech v českých zemích patří zpráva o mamutích klech z Předmostí v Grammatice Jana Blahoslava z roku 1571 (Tamtéž, s. 78). „Slavný hrob byl u města, tu nad Předmostím, a Předmostí sloulo Staré město. Za Bečví pak bylo veliké město, šestnáct klášterů v něm bylo, pohřebové slavní. Ještě veliké kosti obrův v vršku pod skalkou předmostskou vykopávají; zuby tak veliké jako pěst, jako hlava člověčí etc; žebra jako břevence; i rohy veliké, tež nalézávali.“(ČEJKA, Mirek, ŠLOSAR, Dušan, NECHUTOVÁ, Jana. Gramatika česká Jana Blahoslava [online]. Vyd. 1. Brno : Masarykova univerzita, 1991. Edice: Spisy filozofické fakulty; č. 285, s. 179 (176b). ISBN: 8021002522. [cit. 2015-03-15]. Dostupné na WWW: ). 17 Johann Mathesius (*1504 Rochlitz–†1565 Jáchymov), evangelický kněz. Vydal hornickou postillu Sareptu, v jejímž 15. kázání je první, sice nelokalizovaná, zpráva o nálezech pravěké keramiky v Čechách (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů. 1. vyd. Praha : Libri, 2005, s. 368. ISBN 807277253-8). 9

8

Bohuslav Balbín 18 zmiňuje nález hliněných nádob v okolí Kunětické hory na Pardubicku. Pověrám o „hromových kamenech” se neubránil ani Jan Amos Komenský. 19 Jednalo se tedy zatím spíše o náhodné nálezy při práci na polích nebo při výkopových pracech na stavbách, které si jejich nálezci buď ponechali pro vlastní potřebu, 20 nebo je odevzdali, 21 či výjimečně prodali vrchnosti. 22 Ta s předměty opět naložila různým způsobem: uložila je do svých sbírek, darovala panovníkovi či je reutilizovala (např. roztavením). 23 První záměrné archeologické bádání se týkalo nejranějších pověstí české historie. Již v 17. století se velká pozornost upřela na hledání hrobu praotce Čecha, 24 na území Prahy lákal k archeologickému zkoumání například Vyšehrad. 25 Na záchraně četných Bohuslav Alois Balbín (*1621 Hradec Králové–†1688 Praha), historik, pedagog. První český autor soustavněji uvádějící archeologické nálezy. Zabýval se i raným středověkem v Čechách a nejstaršími českými mincemi (v práci o Svaté hoře poprvé informuje o nálezech keltských mincí. Nejvíce informací soustředil v 1. díle své práce Miscellanea z roku 1679. Tamtéž, s. 57; dále SKLENÁŘ, Karel. Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Prehistorie a protohistorie. Praha : Národní muzeum 1992, s. 114. ISBN 807036-012-7). 19 Jan Amos Komenský (*1592 ?–†1670 Amsterdam), pedagog, teolog, lingvista. Na své mapě Moravy vyznačil polohu oppida Staré Hradisko u Prostějova s poznámkou o nalezišti „myrrhy“ (zřejmě pravěkého jantaru). V díle Fysica vykládá vznik „hromových kamenů“ v oblacích, v Orbis sensualium pictus poprvé hovoří o popelnicích jako o hrnčířských výrobcích, nikoli přírodních výtvorech. Ztracený spis De antiquitatibus Moraviae se zabývá počátky moravských dějin v 9. a 10 století (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů. 1. vyd. Praha : Libri, 2005, s. 300–301. ISBN 80-7277253-8). 20 Např. nález tzv. „výborných brousků“ na poli u obce Hněvnice v 17. století (SKLENÁŘ, Karel. Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Prehistorie a protohistorie. Praha : Národní muzeum 1992, s. 59, 160/1. ISBN 80-7036-012-7), nebo již výše Balbínem zmíněný nález z roku 1679, kdy v lokalitě pod Kunětickou horou poblíž bývalého katovického kláštera byly odkryty žárové hroby a v nich nalezeny celé nádoby. Ty byly z části zničeny a z části užívány v domácnostech v okolních obcích (Tamtéž, s. 114, 340/1). 21 Rok 1769. Depot mincí v nádobě bez ucha (denáry dle historika a numizmatika Mikuláše Voigta pocházejí z 1. pol. 11. století) a 4 párů stříbrných „přezek ke šněrovačce“ v mezi u vozové cesty mezi obcemi Horní Rokytňany a Osenicemi při pastvě (vyryty vepřem) nalezl pasák Václav Kostelecký. Nádoba se rozpadla, přezky získala manželka správce panství a mince se částečně rozdrobily při mytí, zbytek daroval hrabě ClamGallas historiku Gelasiu Dobnerovi (Tamtéž, s. 59, 160/1). 22 Jako u nálezu zlatého prutu či drátu ve tvaru ovesného klasu nalezeného počátkem 17. století před rokem 1612 při sklizni ovsa (délka 1 pražský loket, tj. 0,5976 metru) bednářem Leonardem Riffelem na jeho poli u Horšovského Týna. Nalezený předmět koupil majitel panství Vilém Popel z Lobkovic a daroval jej císaři do sbírek (předmět ve sbírce později identifikován nebyl; Tamtéž, s. 63, 175/1). 23 Například na přezky k botám pro čeleď, jako to učinil majitel statku v obci Hostouň s bronzovými sekerkami v roce 1782 (jednu získal do sbírky K. J. Bienenberg; Tamtéž, s. 67, 186/1). Známý je případ nálezu pokladu v údolí potoka u Podmokel z roku 1771. Více než 7000 zlatých keltských mincí („duhovek“) a zlatého nákrčníku bylo uložených v bronzovém vědru. Majitel Karel Egon Fürstenberg nechal převážnou část pokladu roztavit na výrobu nových mincí (zčásti fürstenberských pamětních mincí; Tamtéž, s. 173, více též HLINKA, Bohuslav, RADOMĚRSKÝ, Pavel. Peníze, poklady, padělky : mince a jejich nálezy na československém území. 1. vyd. Praha : Orbis, 1975. s. 7–17, 56 příl.). 24 Je známo několik pokusů o objevení Čechova hrobu ve Ctiněvsi knížetem Lobkovicem nebo páterem Václavem Krolmusem v roce 1853 na hoře Říp (Tamtéž, s. 38–39, 223–224, SKLENÁŘ, Karel. Archeologie a pohanský věk. Příběhy z dětských let české archeologické vědy. 2. vyd. Praha : Academia, 2000, s. 29–30. ISBN 80-200-0638-9). 25 Připomeňme pokusy rytíře Jana Tomáše Berghauera (*7. 10. 1684 Cheb–†22. 3. 1760 Praha), kanovníka a později děkana kapituly vyšehradské, člena učené společnosti Societas incognitorum (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů. 1. vyd. Praha : Libri, 2005, s. 74–75. ISBN 80-7277253-8; také LUTOVSKÝ, Michal, SMEJTEK, Lubor a kol. Pravěká Praha. Praha : Libri, 2005, s. 19. ISBN 80-727718

9

archeologických nálezů, získání cenných historických informací a rozvoji české archeologie se podíleli v 18. století Karel Josef rytíř Biener z Bienenberka, 26 „otec české archeologie“, a Josef Dobrovský, 27 člen České soukromé učené společnosti Ignáce Borna, založené v letech 1773–1774, který první považoval archeologické památky za plnohodnotný historický pramen a přispěl ke vzniku bádání o pravěku a časné době dějinné v rámci celé habsburské monarchie. Zájem o archeologické vykopávky v 18. století projevovali i členové habsburského panovnického rodu, František Štěpán Lotrinský a jeho potomci, arcivévodkyně Marianna a pozdější císař Leopold II. 28 František Štěpán Lotrinský vyslal dvorního matematika Arnošta Nagela do Agunta ve Východním Tyrolsku, aby tam zcela odkryl nalezené ruiny antických staveb a nechal je zaměřit. 29 Pověstná je i panovníkova rozsáhlá sbírka mincí a přírodnin, pro kterou byl od roku 1764 k augustiniánské chodbě v Hofburgu připojen komplex devíti sálů. V pěti z nich byly prezentovány pouze sbírky mincí a medailí. Základ tvořily mince ze sbírky císaře Karla VI. a původně lotrinská sbírka Františka Štěpána, kterou katalogizoval a nově uspořádal Valentin Jameray-Duval. Štěpánova sbírka byla veřejně přístupná dvakrát v týdnu. 30 Velký vliv na nárůst sbírkových předmětů (převážně mincí) mělo rozhodně zákonné nařízení vlastnického práva na nálezy. Dvorské dekrety adresované případ od případu zemskému guberniu v jednotlivých zemích monarchie od roku 1776 nařizovaly, aby nalezené mince byly zaslány dvorské komoře a v budoucnu se tak postupovalo. 31 Na rozdíl od svých dvou sourozenců arcivévodkyni Marianny, žákyni Ignáce Borna, která později podporovala archeologický výzkum ve Virunu v Korutanech a Leopolda (budoucího krále Leopolda II.), který se stal jako jediný vládnoucí Habsburk 236-8). 26 Karel Josef rytíř Biener z Bienenberka (*4. 11. 1731 Slaný–†1798 Jílové-Včelí Hrádek) jako první se u nás seznámil s nálezy přímo v terénu, prováděl sám vykopávky, již roku 1773 uveřejnil první soupis archeologických nálezů v Čechách (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů. 1. vyd. Praha : Libri, 2005, s. 13, ISBN 80-7277253-8). 27 Josef Dobrovský (*17. 8. 1753 Gyarmat–†6. 1. 1829 Brno) kněz, filolog, historik a učenec (Tamtéž, s. 134–135; dále POLLAK, Marianne. Počátky archeologické památkové péče v habsburské monarchii. Archeologické rozhledy, 2013, roč. 65, č. 1, s. 150. ISSN 0323-1267). 28 POLLAK, Marianne. Počátky archeologické památkové péče v habsburské monarchii. Archeologické rozhledy, 2013, roč. 65, č. 1, s. 143. ISSN 0323-1267). 29 Péče o odkryté památky ovšem zůstávala zatím stranou (Tamtéž, s. 142). 30 Tamtéž, s. 142. 31 Jednalo se o nález mincí poddaným města Tábora Matějem Pecháčkem. Nálezce měl původně dostat nálezné jednu třetinu mincí, ale poněvadž tento chtěl celý nález zamlčet a vše si ponechat, bylo rozhodnuto dát jednu polovinu mincí obci Táboru a druhá připadla státu (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa. 1. svazek. Přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 25. NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa. 2. svazek. Výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 34–35.

10

mecenášem archeologie během své vlády v Toskánsku, císař Josef II. na svých cestách po Francii a Itálii neprojevil ani jednou zájem o kulturně historické památky. 32 Nicméně placet císaře Josefa II. ze dne 7. února 1782 potvrzuje již dříve vydané nařízení o povinnosti odevzdávat nalezené mince do Vídně dvorské komoře pro císařský Mincovní kabinet. 33 Císařský Mincovní (později také antický) kabinet, kam byly nálezy posílány, byl v této době jedinou institucí monarchie, kde se bylo možné vědecky zabývat starověkem. Právě úředníci tohoto kabinetu dali podnět ke vzniku zákonů zajišťujících přírůstky do numismatických a archeologických sbírek. 34 Ve druhé polovině 18. století bývaly nálezy z drahých kovů okamžitě roztavovány v mincovnách jednotlivých zemí monarchie a nálezci byli z výtěžku vyplaceni (náležela jim třetina hodnoty, druhá třetina patřila majiteli půdy a třetí státu). 35 Tímto postupem docházelo k nevyčíslitelným ztrátám cenných rarit a exemplářů. Kustodi vídeňského císařského Mincovního a antického kabinetu proto navrhli opatření, aby v budoucnu sice nálezci byli vyplaceni v jednotlivých zemích monarchie, ale samotné nálezy měly být ohodnoceny pouze ve Vídni. Zde měly být vybrány vzácné exempláře a teprve zbytek nálezů mohl být roztaven. Příklady ukazují, že výběr probíhal nadále nejvýš selektivně, a dokonce i antické poklady putovaly zčásti do erárních tavicích pecí, aby se protihodnotou vyplatil zákonně stanovený podíl nálezci. 36 Názornou ukázkou je obsah nedatované zprávy adresované Jeho Veličenstvu Josefovi II., v níž abbé Joseph Hilarius Eckhel 37 (ředitel císařského Mincovního a antického kabinetu) upozorňoval na nálezy starých medailí z různého kovu v Sedmihradsku. Podle starých nařízení by se prý mělo všechno, co se tohoto druhu najde, prohlédnout a zaslat císařskému dvoru. Abbé poukazoval na skutečnost, že za panování zesnulého císaře Karla VI., „se mnohý kus z této krajiny (Sedmihradska) dostal do císařské sbírky“, za dobu, kdy v čele kabinetu působil abbé Eckhel, nebylo mu „to POLLAK, Marianne. Počátky archeologické památkové péče v habsburské monarchii. Archeologické rozhledy, 2013, roč. 65, č. 1, s. 144. ISSN 0323-1267. 33 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 45. 34 POLLAK, Marianne. Počátky archeologické památkové péče v habsburské monarchii. Archeologické rozhledy, 2013, roč. 65, č. 1, s. 142, 143. ISSN 0323-1267. 35 HLINKA, Bohuslav, RADOMĚRSKÝ, Pavel. Peníze, poklady, padělky : mince a jejich nálezy na československém území. 1. vyd. Praha : Orbis, 1975. s. 11. 36 POLLAK, Marianne. Počátky archeologické památkové péče v habsburské monarchii. Archeologické rozhledy, 2013, roč. 65, č. 1, s. 139. ISSN 0323-1267. 37 Joseph Hilarius Eckhel (*13. 1. 1737 Enzensfeld–†16. 5. 1798 Vídeň), jezuita, ředitel císařského Mincovního a antického kabinetu, numizmatik, věnoval se archeologii. Císařovna mu svěřila do správy jezuitskou sbírku v roce 1774, později byl jmenován ředitelem kabinetu starých mincí. Od roku 1775 přednášel jako profesor na univerzitě ve Vídni starověkou numizmatiku. Byl zakladatelem vědecké numizmatiky klasického starověku (Eckhel, Joseph Hilarius. In Wikipedia : free encyklopedia [online]. [cit. 2015-03-06]. Dostupné na WWW: ). 32

11

nejmenší zasláno“. Když pátral po okolnostech, zjistil, že se tam podle zvyku nalezené zlato nebo stříbro hned roztavilo, „aby se těm, kteří mince donesou, a jsou to ponejvíce potřební lidé, mohla bez odkladu vyplatit jedna třetina, která jim náleží. To má za následek, že se zničí mnohý významný kus, jenž, získán nepatrnými náklady, by mohl císařské sbírce činiti čest“. Jako řešení abbé navrhoval po předchozím běžném ocenění proplatit nálezci ihned jeho nárok, který stejně nemůže být vysoký, a nalezené příležitostně zaslat císařskému kabinetu k selekci, „…nepotřebné by se roztavilo a vytavené peníze by se zaslaly zpět do Sedmihradska k odškodnění.“ Abbé se pozastavoval i nad tím, aby se výběr neomezoval jen na zlato a stříbro, protože „měděné kusy jsou mnohdy daleko zajímavější než ty z ušlechtilých kovů“. Mělo by se do kabinetu zaslat všechno, co se tohoto druhu najde, „i kdyby se to mohlo zdát barbarské nebo nehodno pozornosti“. Sedmihradskému mincovnímu úřadu by mělo být uloženo, aby kusy, které se tam vyskytnou, neroztavoval, ale zaslal je pokladně se žádostí o vyplacení vnitřní hodnoty. 38 Na tento podnět pravděpodobně reagoval reskript císaře Josefa II. na dvorskou komoru a cirkulare na gubernia v Čechách, na Moravě a další a na královský úřad ve Slezsku ze 14. února 1782. Nařizoval, aby staré mince, „ať jsou z jakékoliv hmoty“, byly zasílány dvorské komoře. Budou z nich vybírány jen ty, které v císařském Mincovním a antickém kabinetu nejsou. 39 Počátkem 19. století následovaly další legislativní úpravy týkající se zacházení s nalezenými artefakty a výše nálezného. Dne 1. června 1811 byla v novém všeobecném občanském zákoníku vydána ustanovení o nálezovém právu na poklad ve výši třetinového podílu. 40 Pod vlivem četných nálezů starožitností byl dne 5. března 1812 vydán všem zemským úřadům dekret dvorské kanceláře č. 38 o zasílání nalezených starožitností, který ukládal zasílat dvorské kanceláři nejen nalezené mince a medaile, ať jsou jakéhokoliv kovu, ale i starožitnosti a památky, aby mohly být uloženy v císařském Mincovním a antickém kabinetu. Následoval výčet jednotlivých kategorií starožitností od soch přes tzv. pohanské modly, zbraně, kameny buď s plastikou, nebo s prostými nápisy a náhrobky (u kamenů větších rozměrů a váhy mělo být oznámení jeho nálezu doplněno popisem a nákresem, aby mohla být posouzena jeho „literátní nebo umělecká“ cena). Podle stupně náležitého ocenění nebo míry vyššího či nižšího stupně jejich zvláštnosti a ojedinělosti

NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 48–49. 39 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 50. 40 POLLAK, Marianne. Počátky archeologické památkové péče v habsburské monarchii. Archeologické rozhledy, 2013, roč. 65, č. 1, s. 139. ISSN 0323-1267. 38

12

byla určena výše nálezného. 41

2.2 Období muzejnické a památkářské Vznikem muzeí (těšínské, opavské a následně zemská muzea v Brně a Praze) se mohla teoreticky vyřešit otázka zpracování a ukládání archeologických nálezů. Zakladatelé prvních dvou (Leopold J. Scherschnik 42 těšínského a Faustin Ens 43 opavského muzea) byli nadšenými archeology a propagátory muzejních archeologických sbírek. Brněnské Františkovo muzeum při svém založení historicko-archeologické oddělení nezřídilo a po celé 19. století nebylo pro archeologii zvlášť významné, 44 i když mělo takové kustody, jako byl Albín Heinrich 45 a Moritz Wilhelm Trapp. 46 České Vlastenecké muzeum (nyní Národní muzeum) v Praze se tak stalo jediným, které mělo ve čtyřicátých letech vlastní archeologický sbor. 47 Archeologická sbírka byla zpočátku nevelká, čítala dohromady s cizokrajnou etnografikou přibližně 150 předmětů, zajímavějším sběratelským artiklem v té době byly mince, ale ani těch nebylo mnoho, neboť se musely odevzdávat do vídeňského císařského Mincovního a antického kabinetu (viz výše). Sbírka nesla název „etnograficko-archeologická“. Ještě v roce 1824 Kašpar Šternberk ve svých instrukcích nabádal nepočetné sběratele k doplnění sbírky, aby mohla být roztříděna, a navrhoval spojit knihovnu, mince, medaile, pečeti, jejich otisky, kresby a opisy nápisů starožitností a NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 60–61. 42 Leopold Johann Scherschnik (*3. 3. 1747 Těšín–†21. 1. 1814 Těšín), jezuitský kněz, přírodovědec, historik, profesor těšínského gymnázia a zakladatel prvního veřejně přístupného muzea v Habsburské monarchii (roku 1802) s prvními muzejními archeologickými sbírkami, pro které Scherschnik sestavil první přehled archeologie Těšínska (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005, s. 498. ISBN 80-7277-253-8; dále POLLAK, Marianne. Počátky archeologické památkové péče v habsburské monarchii. Archeologické rozhledy, 2013, roč. 65, č. 1, s. 151. ISSN 0323-1267). 43 Faustin Ens (*15. 2. 1782 Rottweil–†5. 3. 1858 Bregenz), historik, profesor dějepisu a zeměpisu na opavském gymnáziu, spoluzakladatel Gymnaziálního muzea v Opavě, kde se stal i prvním kustodem. Prováděl archeologické vykopávky na Opavsku, sepisoval nálezové zprávy a historická pojednání Těšínska (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005, s. 159. ISBN 80-7277-253-8). 44 Tamtéž s. 14; POLLAK, Marianne. Počátky archeologické památkové péče v habsburské monarchii. Archeologické rozhledy, 2013, roč. 65, č. 1, s. 151. ISSN 0323-1267. 45 Albín Heinrich (*1. 3. 1785 Břidličná–†5. 4. 1864 Brno), přírodovědec, archeolog, profesor na gymnáziu v Těšíně, po smrti Scherschnika kustod tamního muzea, od roku 1836 kustod Františkova muzea v Brně (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005, s. 212–213. ISBN 80-7277-253-8; dále ŠPÉT, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 1. dotisk 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 26. ISBN 80-2103206-5 a NEKUDA, Vladimír. 150 let Moravského muzea v Brně. Brno : Moravské museum, 1969. s. 15– 21). 46 Moritz Wilhelm Trapp (*24. 1. 1825 Vodňany–†27. 5. Brno), historik, archeolog, kustod Františkova muzea, konzervátor památkové péče (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005, s. 592. ISBN 80-7277-253-8; NEKUDA, Vladimír. 150 let Moravského muzea v Brně. Brno : : Moravské museum, 1969. s. 21–26). 47 Více o Národním muzeu SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001. 424 s., obr. příl. ISBN:80-7185-39. 41

13

vlastenecké vzácnosti do jednoho oddělení sbírek pod správu Václava Hanky. 48 Na dobu pěti let přešla v roce 1826 do rukou Jana Karla Burdeho, 49 který se však jako její kustod příliš neosvědčil, a proto se s ním muzeum v roce 1831 rozloučilo a sbírka se navrátila zpět k Hankově knihovně. 50 Starožitnosti a historické sbírky měly mít od počátků muzea svou síň pro vystavování exponátů. 51 Depozitáře tehdy neexistovaly, a tak se ukazovalo vše, i když sbírky působily dost

neuspořádaným dojmem na rozdíl například od sbírek

přírodovědných. Václav Hanka se snažil udělat pořádek, a tak exponáty, které se zdály méně důležité, odstranil do zadního pokoje a předměty „důležitější“ vystavil ve skleněných skříních. V muzeu tak vznikl ve třicátých letech 19. století první depozitář, i když pouze jako nouzové řešení situace a ne pro studijní účely. 52 V roce 1837 se v Praze konal sjezd německých přírodovědců, k této příležitosti vznikl i první katalog muzejní expozice nazvaný „Program již určených a vystavených sbírek českého muzea“. Zahrnoval mimo jiné i sbírku etnografie a starožitností, která již v nadpisu byla označena jako „toho času velmi mezerovitá“ a knihovnu s kabinetem mincí, medailí a pečetí. 53 František Palacký se neustále zabýval myšlenkou na vlastního kustoda pro archeologický obor, kterou také vyjádřil ve svých Návrzích 8. prosince 1841, 54 a tak od 1. ledna 1842 nastoupil jako první správce archeologických sbírek muzea a první český profesionální archeolog Josef Vojtěch Hellich. 55 V období let 1842–1847 přeinstaloval archeologickou expozici, sepsal první inventář sbírky, českou příručku archeologie, kde použil nové dělení pravěku Dána Christiana Jürgensena Thomsena 56 na dobu kamennou, Václav Hanka (*10. 6. 1791 Hořiněves–†12. 1. 1861 Praha), knihovník a první správce archeologické a numismatické sbírky Národního muzea, člen Archeologického sboru Národního muzea (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005, s. 201–202. ISBN 80-7277-253-8; SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001, s. 85, 98–99. ISBN:80-7185-39). 49 Josef Karel Burde (*14. 5. 1779 Praha–†26. 2. 1848 Praha), rytec, sběratel, správce obrazové galerie Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze na Hradčanech, první samostatný kustod archeologické sbírky Národního muzea (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005, s. 101. ISBN 80-7277-253-8). 50 SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001, s. 100. ISBN:807185-39. 51 To plánoval Kašpar Šternberk již při hledání vhodné budovy pro muzeum v roce 1820 (Tamtéž s 112). 52 Tamtéž s. 112–113. 53 Tamtéž, s. 114. 54 SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001, s. 163. ISBN:807185-39. 55 Josef Vojtěch Hellich (*17. 4. 1807 Choltice–†22. 1. 1880 Praha), malíř, ilustrátor archeologických příruček J. E. Vocela a časopisu Archeologické listy, archeolog a kustod osamostatněné archeologické sbírky Národního muzea, pro kterou sepsal první inventář, nově uspořádal archeologickou expozici (SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001, s. 216–217. ISBN:80-7185-39). 56 Christian Jürgensen Thomsen (*29. 12. 1788 Kodaň–†21. 5. 1865 Kodaň), archeolog, numizmatik, správce sbírek Národního muzea v Kodani (Thomsen, Christian Jürgensen. In Wikipedia : free encyklopedia [online]. 48

14

bronzovou a železnou. Bohužel se cítil být více malířem, proto ho ve správě sbírky nahradil Jan Erazim Vocel. 57 K ochraně archeologických památek v rámci monarchie byl dne 30. prosince 1828 vydán dekret dvorské kanceláře č. 79 o oznamování archeologických a numismatických nálezů. Uváděl se v něm například způsob nakládání s nalezenými kameny obsahujícími historické nápisy. Tak, jak byly nalezeny, měly být zazděny „u nejbližšího kostela do vnější zdi a doporučeny ochraně faráře, aby byl okapní žlab od nich odveden, aby nápis zůstal čitelný a nebyl pokryt vápennou omítkou.“ Opisy nápisů na kamenech s poznámkami o místě nálezu měly být zaslány dvorské kanceláři do Vídně k dalším opatřením. V zájmu vydání „Korpusu starožitných nápisů říše rakouské“. 58 V roce 1843 vznikl při Museu království Českého Sbor archeologický, jehož řád vypracovaný Františkem Palackým 59 ve spolupráci s rytířem Janem Norbertem z Neuberka 60 a Janem Erazimem Vocelem byl schválen 8. dubna 1843. 61 Účelem Sboru bylo „důležité starožitnosti české sbírati, zachovávati a ve známost uvozovati“ (sbírat, uchovávat a prezentovat), „ale jen v prostoru se jevící“. Sbor si mohl v krajích zvolit své zvláštní sběratele, cestováním po Čechách se měl seznamovat se zajímavými starožitnostmi a zhotovit z nich inventáře, které později měly vycházet tiskem. Zajímavé starožitnosti by se sbíraly pro Muzeum „dle možnosti buď v originálu, nebo co nejvěrnějším jejich vykreslením“. Sbor by měl také osvětově působit na veřejnost, majitele starožitností upozorňovat na jejich cenu a v případě ohrožení památky zakročit. 62 Prvními členy Archeologického sboru byli František Palacký, rytíř Jan Norbert z Neuberka, Jan Erazim Vocel (jako jednatel sboru) a Josef Vojtěch Hellich, dále rytíř [cit. 2015-03-08]. Dostupné na WWW: ). 57 O této situaci viz SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001, s. 164–165. ISBN:80-7185-39. Jan Erazim Vocel (*23. 8. 1802 Kutná Hora–†16. 9. 1871 Praha), básník, spisovatel, archeolog, historik umění, správce archeologických sbírek Národního muzea, profesor archeologie na Karlově univerzitě, konzervátor pro Prahu v rámci vídeňské Ústřední komise atd. (více o jeho aktivitách např. SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005, s. 626–627. ISBN 80-7277-253-8). 58 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 30–31, M. Pollak uvádí tento dekret s datem 30. 7. 1838 (POLLAK, Marianne. Počátky archeologické památkové péče v habsburské monarchii. Archeologické rozhledy, 2013, roč. 65, č. 1, s. 140. ISSN 0323-1267). 59 František Palacký (*14. 6. 1798 Hodslavice–†26. 5. 1876 Praha), historik (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005, s. 421–422. ISBN 80-7277-253-8). 60 Rytíř Jan Norbert z Neuberka (*11. 5. 1796 Čejetice–†3. 8. 1859 Čejetice), právník, úředník, sběratel (Tamtéž, s. 401). 61 SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001, s. 167. ISBN:807185-39. 62 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 65–69.

15

Matyáš Kalina z Jäthensteinu, 63 hrabě František Antonín Thun-Hohenstein ml.,64 knihovník Václav Hanka a architekt Josef Ondřej Kranner. 65 Scházeli se v domě rytíře z Neuberka v Panské ulici č. 5 na Novém Městě. Na ustavující schůzi dne 30. prosince 1843 se sbor usnesl vydat přehlednou příručku o české archeologii. Kniha vyšla v roce 1845 jednak jako odborný spis v němčině, 66 a také jako popularizační brožurka v obou jazycích. 67 Autorem publikace byl Jan Erazim Vocel, ilustroval ji Josef Vojtěch Hellich a financoval rytíř z Neuberka. V roce 1844 došlo k vytvoření nové archeologické expozice v nově najaté místnosti v muzeu, byly zde poprvé rozděleny sbírkové předměty doby „pohanské“ a „křesťanské“. Od první schůze sboru se uvažovalo o založení archeologického periodika, ale otázky finanční a politické tomu nepřály. 68 Tři roky po založení Archeologického sboru byl na základě Nejvyššího rozhodnutí z 30. března 1846 vydán dekret dvorské kanceláře č. 77, ze dne 15. června 1846, který radikálně změnil dosavadní předpisy o nakládání s archeologickými nálezy. Při nálezu pokladu se již neodváděla jedna třetina státu (viz občanský zákoník z 1. června 1811), nýbrž se poklad rozdělil jen mezi nálezce a majitele pozemku. Od zasílání pro vědu důležitých předmětů do muzejních veřejných sbírek a od práva předkupního se upustilo. Politický úřad měl oznámit numizmatický a archeologický nález politickému zemskému úřadu, aby zařídil vyrozumění příslušných ústavů a spolků. Mělo se tím předejít těžkostem, které se vyskytovaly při zajišťování archeologických nálezů. 69 Nová situace s největší pravděpodobností směřovala k nekontrolovanému hledání pokladů a laických vykopávek, a tím až k fiasku vznikající archeologie památkové péče. To vedlo k rozrůstání regionálních archeologických sbírek a rozchvácení velké části nálezů do soukromých sbírek na úkor císařského Mincovního a antického kabinetu, neboť následující dekret dvorské kanceláře č. 92 ze dne 14. srpna 1846 adresovaný všem Rytíř Matyáš Kalina z Jäthensteinu (*10. 1. 1772 České Budějovice–†6. 1. 1848 Praha), univerzitní profesor, právník, archeolog více o něm SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005, s. 274–275. ISBN 80-7277-253-8. 64 František Antonín Thun-Hohenstein ml. (*13. 6. 1809 Praha–†22. 11. 1870 Praha), mecenáš umění a politik, místodržitel v Čechách, zasloužil se o velký úspěch Zemské jubilejní výstavy v Praze v roce 1891 (HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : (erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti). 1. vyd. Praha : Akropolis, 1992, s. 164. ISBN 80-901020-3-4. 65 Josef Ondřej Kranner (*13. 6. 1801 Praha–†19. 10. 1871 Vídeň), architekt, člen-korespondent The Royal Institute of British Architect, držitel ocenění na Světové výstavě v Londýně v roce 1851 (více VLČEK, Pavel. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha : Academia, 2004, s. 336– 337. ISBN 80-200-0969-8). 66 Grundzüge der böhmischen Alterthumskunde (SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001, s. 168. ISBN:80-7185-39). 67 O starožitnostech českých a o potřebě chrániti je před zkázou (Tamtéž, s. 168). 68 Tamtéž, s. 168–169. 69 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 32. 63

16

zemským úřadům blíže specifikoval předchozí ustanovení o nakládání s nálezy starožitností. Nařizoval jejich sledování a hlášení, nálezci měli, pokud možno bez donucení, zasílat císařskému Mincovnímu a antickému kabinetu zvlášť zajímavé, lehce přepravitelné předměty. 70 Rok 1848 ochromil činnost Archeologického sboru i celého muzea. Velkou příležitostí pro rozmnožení archeologické sbírky byla koupě archeologické kolekce inženýra Josefa Pachla, 71 která by se tímto aktem zachránila před vývozem do Vídně. Aby získali požadovanou sumu 6000 zlatých, obrátili se František Palacký a Jan Erazim Vocel na zemský výbor pro podporu a vydali jménem muzea úpisové listy s českým a německým provoláním, osobně každý list podepsali a obcházeli spolu s dalšími sběrateli nadějné dárce. Požadovanou sumu se jim podařilo sehnat i překročit. 72 Velkým úspěchem Vocelovým i celého Sboru bylo vydání prvního čísla prvního archeologicko-památkářského periodika v celé habsburské monarchii dne 31. ledna 1852 pod českým názvem Archeologické listy. 73 Od roku 1854 až do současnosti Památky archeologické a místopisné. Péče o archeologické sbírky byla základem činnosti Jana Erazima Vocela. Založil první inventář, vydával ho tiskem a snažil se o prezentaci památek před veřejností. Trápil ho stav uspořádání i těsné nevyhovující prostory v budově na Příkopě, kde byly ve dvou místnostech vtěsnány sbírkové předměty rozličného druhu a významu, a porovnával situaci s muzei, které měl možnost vidět v zahraničí. Postaral se v roce 1867 o novou instalaci archeologické sbírky, oddělil sbírkové předměty určené k vystavování od těch méně atraktivních, které uložil do depozitáře. 74 Vocelovou smrtí v roce 1871 utrpělo muzeum a hlavně archeologická výstavní sbírka nenahraditelnou ztrátu. Chyběla zde kvalifikovaná osobnost, sbírka, která byla opět přehlcována kromě významných předmětů i kuriozitami a zbytečnostmi, se vymykala původní Vocelově koncepci. O nezájmu o sbírku svědčí i případy rozkrádání sbírkových předmětů najatými „dobrovolníky“. 75 Vydání spolkového zákona v roce 1867 umožnilo nárůst nových spolků, mezi nimi

NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 32. 71 Josef Pachl (*1. 2. 1800 Praha–†27. 4 1853 Vídeň), stavební inženýr, sběratel, vlastnil největší nemuzejní archeologickou sbírku v českých zemích (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005. s. 420–421. ISBN 80-7277-253-8). 72 SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001, s. 224–227. ISBN:80-7185-39. 73 V němčině Archäologische Blätter (Tamtéž, s. 234). 74 Tamtéž, s. 229. 75 Za Vocelova následovníka F. Beneše došlo k několika krádežím pravěkých svitků zlatého drátu a keltských mincí, tzv. „duhovek“, aniž si toho kdokoli z vedoucího personálu všiml (Tamtéž, s. 232). 70

17

přední místo co do počtu zaujímaly vlastivědné zabývající se archeologií, které si vzaly za cíl výzkum a publikování zjištěných poznatků a daly základ vzniku vlastivědných muzeí. Navazovaly tak přímo na Archeologický sbor. 76 Z moravských muzejních spolků zabývajících se archeologií je možno uvést olomoucký Vlastenecký muzejní spolek z roku 1883, který v témže roce zřizuje první české muzeum na Moravě. Vlastní české, převážně archeologické, muzeum si zakládá v roce 1888 i muzejní spolek brněnský. Shromažďování památek archeologických měla ve svém programu i německá muzea v pohraničí. 77 Archeologický sbor, v jehož čele stál v polovině sedmdesátých let 19. století Josef Smolík, 78 se snažil o soustavnou metodickou pomoc nově zřizovaným muzeím. Radil, aby v každém městě byl zřízen archeologický sbor, který by se věnoval archeologickým vykopávkám a jejich následné dokumentaci, zpracování, třídění, ukládání a zpřístupnění veřejnosti. Mezi archeologickými spolky či regionálními muzei a Národním muzeem by měl být rovnoprávný vztah. Po odchodu Josefa Smolíka z redakce Památek archeologických se bohužel přístup Národního muzea k regionálním muzeím změnil na laxní nezájem.79 Kritika archeologické a muzejní práce vyšla z pera Lubora Niederleho 80 v článku „Několik slov o pěstování české archeologie“, který vyšel v periodiku Český lid v roce 1892. Autor v něm nabádal archeology k rozšiřování svých znalostí z oboru, například prostřednictvím studia zahraniční literatury, varoval před tzv. „diletanty v archeologii“, to znamená laiky, kteří na svém pozemku učinili nález, z vyjmutých artefaktů si doma založili muzeum a domnívali se, že jsou archeology. Tomuto nešvaru by se dalo zabránit pouze regulací této činnosti, vypracováním příručky (podobné jako vydal Jan Erazim Vocel ve 40. letech 19. století), „slovem návod, podle kterého by i úplný laik podal práci, jejíž výsledky by se mohly s důvěrou používat“. „Archaeologie jest musejní věda, neboť bez velmi dobře uspořádané sbírky nelze ji Archeologický a muzejní spolek Včela čáslavská v Čáslavi se stala svým pracovním programem a posláním určitou kopií Archeologického sboru v regionálním měřítku. (ŠPÉT, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 1. dotisk 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 38. ISBN 80-2103206-5). 77 Tamtéž, s. 40. 78 SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001, s. 233. ISBN:807185-39. Josef Smolík (*6. 11. 1832 Nový Bydžov–†12. 9. 1915 Praha), středoškolský profesor, archeolog, numizmatik, mimo jiné redigoval Památky archeologické, přes třicet let se věnoval numizmatické sbírce Národního muzea (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005. s. 518–519. ISBN 80-7277-253-8). 79 ŠPÉT, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 1. dotisk 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 40–41. ISBN 80-210-3206-5. 80 Lubor Niederle (*20. 9. 1865 Klatovy–†14. 6. 1944 Praha), univerzitní profesor, antropolog, archeolog, etnograf a muzejník, univerzitní profesor, zakladatel a první ředitel Státního archeologického ústavu aj. O jeho bohaté činnosti viz SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005. s. 405–408. ISBN 80-7277-253-8. 76

18

studovati.“ Touto větou uvedl Lubor Niederle další odstavec svého článku, tentokrát věnovaný stavu muzeí a činnosti muzejních pracovníků. Autor v něm popisoval neutěšený stav archeologických sbírek Národního muzea koncem 19. století před nástupem Josefa Emlera (za jeho působnosti sbírky získaly patřičný řád a byly vhodné k řádnému studiu). Upozorňoval na nedostatečné konzervování prehistorických předmětů, převážně železných a bronzových, které obsahovaly díky nevhodnému uložení velké procento vlhkosti, a hrozila jim v nejbližších letech naprostá destrukce. V následujících řádcích věnovaných muzejním pracovníkům Lubor Niederle navrhoval, aby více pracovali s veřejností a prostřednictvím populárně naučných přednášek se snažili o její vzdělávání. Dalším bodem byl vztah regionálních archeologických muzeí k pražskému Národnímu muzeu. Niederle vyjádřil přesvědčení, že regionální („krajinská“) muzea „jsou na újmu povznesení vědecké práce v Čechách“ a centralizace sbírek v Národním muzeu by byla prospěšnější, jak vědě, tak i sbírkám. Na jednu stranu samozřejmě chápal, že lidé mají do regionálních muzeí snazší přístup, než aby jeli do Prahy, navíc zde hrál nemalou roli místní patriotismus, nálezce by věnoval raději předmět do muzea ve svém bydlišti, než aby ho dal do vzdálenějšího kraje, ale pro studium sbírek by bylo vhodnější centrální místo než objíždět jednotlivé kraje a shánět informace. Niederle také argumentoval tím, že by mohl nastat případ, kdy zakladatel a správce muzea zemře nebo se odstěhuje a sbírky zůstanou bezprizorní a chátrají, v Praze by o ně bylo postaráno včetně preventivní konzervace. K závěru článku vybídl muzea, aby své sbírky publikovaly v muzejním katalogu, za příklad si vzaly muzeum spolku „Včela“ v Čáslavi. Jako určitý kompromis si představoval pověřit regionální muzea pouze akviziční činností, sebrané předměty by nějaký čas vystavovala „k poučení lidu“, a poté by je postupně stahovala do Prahy. Regionální muzea by byla pouze provizorní a s dočasnými sbírkami. Ovšem hned si odpověděl, že se to asi nedá provést a reálnější je alternativa muzejní publikace. 81 S rozvojem muzeí se paralelně rozvíjela i památková péče. V první polovině 19. století vznikají v Dánsku, Švédsku a Norsku státní orgány na ochranu památek. Řecko vydalo již roku 1834 první zákon o ochraně památek, Francie měla od roku 1830 úřad Generální inspekce historických památek. 82 V rakouské monarchii povolil Nejvyšším rozhodnutím ze dne 31. prosince 1850 císař František Josef zřízení Ústřední komise pro výzkum a zachování stavitelských památek (dále jen Ústřední komise) ve Vídni, za účelem zachování historických stavebních NIEDERLE, Lubor. Několik slov o pěstování české archaeologie. In Český lid : sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, 1892, roč. 1., s. 317–324. 82 HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987. s. 8–9. 81

19

památek. Zároveň ustanovil konzervátory v korunních zemích a zplnomocnil svého ministra obchodu, aby komisi po dohodě se zúčastněnými ministry uvedl v činnost. Komise měla spolupracovat mimo jiné všemi historickými a archeologickými spolky a také se soukromníky, kteří se zajímají o starověk. 83 Jak již z názvu a náplně činnosti Ústřední komise pro zjišťování a zachování staveních památek vyplývá, týkala se pouze nemovitostí. 84 V činnost byla uvedena až v roce 1853. V Čechách bylo ustanoveno čtrnáct konzervátorů, z toho jeden pro Prahu (Jan Erazim Vocel) a třináct pro kraje. Na Moravu byl určen jeden 85 a pro Slezsko dva. 86 Okruh působnosti konzervátorů pro zjišťování a zachování stavebních památek byl schválen výnosem Jeho Excelence pana ministra obchodu svobodného pána von Baumgartnera č. 1256-HM z 24. června 1853. Archeologických památek se týkal § 8, který konzervátorům ukládal při zjištění dosud neznámých zbytků starých stavebních památek, hrobů, antických silnic podle možnosti působit proti jejich zničení nebo zabránit zavlečení jednotlivých a oddělených součástí a vyžádat si k tomu spolupůsobení místních úřadů. Nalezené předměty jako staré mince, nářadí, muzea, zbraně, ozdoby atd., mající se stavební památkou historickou souvislost, měly být podle ustanovení příslušných zákonů, 87 oznámeny a nabídnuty k převzetí prostřednictvím Ústřední komise císařskému Mincovnímu a antickému kabinetu. Jestliže kabinet o ně nejevil zájem a v korunní zemi se nacházela muzea, měly být předměty předány tam. K dalším úkolům konzervátora patřilo osvětově působit na náhodné nálezce, informovat je o nálezném, které jim mělo být od císařského Mincovního a antického kabinetu vyplaceno (výše činila nejméně 10% jejich odhadní ceny, ale mohla dosahovat i její dvoj- i mnohonásobek). Byly-li učiněny objevy při stavebních podnicích státu, jako např. při kopání základů pro budovy, při zakládání železnic nebo nových silnic apod., měl konzervátor na stavbu vedoucí orgány v duchu platných předpisů působit v tom směru, aby nalezené předměty NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa. 2. svazek. Výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 82–83. 84 K založení Ústřední komise též Petra ULBRICHOVÁ v článku Právní ochrana kulturních památek v minulosti. Zprávy památkové péče. 1981, roč. 41, s. 278–284, 288. 85 Bedřich Sylva-Tarouca (*11. 12. 1816 Čechy pod Kosířem–†23. 6. 1881 Brno), rada arcibiskupské konsistoře v Olomouci, člen Musea král. Českého a archivu Moravského, dobrovolný kněz ve vojenských nemocnicích v Itálii, sběratel a mecenáš umění (PETERA, Václav. Géniové církve a vlasti [online]. Praha : Centrální katolická knihovna a Centrum dějin české teologie KTF UK v Praze, II/315, II/316. [cit. 2015-0506]. Dostupné na WWW: . 86 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 111. 87 Dekret dvorské kanceláře č. 30182 z 28. prosince 1818, zveřejněný Nejvyšším rozhodnutím z 19. července a 23. prosince 1818, dekret dvorské kanceláře č. 19704 z 15. června 1846 zveřejněný Nejvyšším rozhodnutím z 31. března 1846, dekret dvorské kanceláře č. 23154 ze 14. srpna 1846 a potom §§ 395–401 všeobecného občanského zákoníku, pokud poslední nebyly modifikovány shora uvedeným Nejvyšším rozhodnutím (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 105–106). 83

20

patřící minulosti byly bezpečně uloženy až po další opatření. O nálezu předmětu vhodného ke konzervaci bylo třeba uvědomit Ústřední komisi. 88 Výnos ministerstva obchodu ze dne č. 1256-HM 24. června 1853 se zabýval také instrukcemi pro státní stavební úředníky o udržování stavebních památek. Povinností stavebního úředníka při odkrytí stavebních památek nebo archeologických nálezů bylo je ohlásit. Pokud se jednalo o stavební památku v užším kruhu již známou, která by nebyla ve stavu brzké destrukce, mělo se k oznámení připojit její zaměření, nákres nebo náčrtek památky a stručný popis o jejím původu, nynějším stavu, používání a vlastníkovi. Pakliže byl stav památky v ohrožení, nebo byla odkryta náhodou při stržení zdi nebo při pohybu země, či byl při takové příležitosti vůbec učiněn archeologický nález, muselo oznámení proběhnout okamžitě. Zároveň bylo nutno zabránit poškození nebo odcizení nálezu. Při odkrytí například pohřebišť, kde byla důležitá poloha jednotlivých předmětů, musela být zachována až do příchodu konzervátora nezměněná, v krajním případě alespoň zajištěna věrným nákresem a zaměřením. Všechny povinnosti postihující v tomto směru konzervátora přecházely na státního stavebního úředníka tam, kde nebyl žádný konzervátor, a to až do jeho příchodu. Všechna oznámení, zjištění a jinou korespondenci, týkající se stavebních památek nebo archeologických nálezů, měli státní stavební úřady nebo jednotliví stavební úředníci směřovat na příslušného konzervátora toho okresu, kde se památka nalézala. Kde nebyl konzervátor ustanoven, měl podávat zastupující okresní inženýr případné zprávy bezprostředně nadřízenému úřadu, který je zasílal obvyklou úřední cestou na Ústřední komisi. Formulář, který bylo potřeba vyplnit při nálezu památky, byl obsahově totožný jak pro stavební úředníky, tak i pro konzervátory. Obsahoval: pojmenování stavební památky a její stanoviště, dobu postavení a jméno stavitele, dobu změn, původní účel, stavební materiál, sloh. Nynější určení památky, její majitel, rozsah a rozměry, popis památky, cena, kritéria dnešního SHP, bod pro konzervátory – současný stav, ocenění atd. 89 Další ministerský výnos z roku 1853 a výnos Ústřední komise z roku 1854 vymezovaly působnost Ústřední komise, pravomoci konzervátorů a instrukce pro korespondenty, kteří získávali zprávy o stavebních památkách. 90 V roce 1868 Ústřední komise reagovala na zvýšený počet archeologických nálezů při výstavbě silnic, železnic, NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 105–106. 89 Tamtéž, s. 117–118. 90 Viz ministerský výnos ze dne 14. července 1853 (Tamtéž, s. 121) a výnos Ústřední komise pro vyhledávání a zachování stavebních památek ze dne 22. listopadu 1854 č. 159 (Tamtéž, s. 123). 88

21

kterým neodborným zacházením hrozilo vážné nebezpeční zničení, a vydala spisek o nutnosti ochrany a správného uložení nálezů a nabádala ke zřizování muzeí. 91 V roce 1859 byla Ústřední komise organizačně přičleněna do resortu ministerstva kultu a vyučování 92 a v roce 1873 dostala nový statut Vynešení vydané od ministerium záležitostí duchovních a vyučování dne 21. VII. 1873 č. 131, jímžto se vydává statut komise centrální pro vyhledávání a zachování památek uměleckých a historických. Statut měl 16 paragrafů, činnost komise zaměřila i na památky movité. Byla ustanovena proto, „aby smysl pro vyhledávání a zachování památek uměleckých a historických vždy více oživovala, činnost spolků vědeckých a mužů věcí znalých království a zemí na říšské radě zastoupených v té příčině čilou zachovala a ji převyšovala, památky předkův našich a rozličných národův vůbec v známost uváděla a jim ke cti od zmaření a zkázy je chránila“. Komise se dělila na tři sekce podle svého zaměření k věcem: a) doby předhistorické a starověkého umění (k monumentům, nábytku atd.) b) věcem stavitelským, plastickým, malířským a kreslířským (církevním i světským) ze středověku a z novější doby až do konce 18. století. c) rozličným památkám historickým, od doby nejstarší až do konce 18. století. Skládala se z prezidenta a ze 12 až i 15 členů, odborníků z oborů výtvarného umění, archeologie a historie, kteří byli rozličným sekcím přiděleni, jmenoval je ministr na návrh předsedy Ústřední komise, jehož jmenoval císař na návrh ministra kultu a vyučování. Funkce byla čestná bez nároku na plat. Nejdůležitějšími památkovými orgány komise byli konzervátoři jmenovaní pro určité sekce a pro určitou teritoriální oblast. Ústřední komise spolupracovala se spolky i s jednotlivými odborníky. Měla připravit podklady pro památkový zákon. Ze spolupracovníků znalých památek mohla Ústřední komise jmenovat dopisovatele. C.k. úřady měly být činnosti komise nápomocny. 93 Archeologická naleziště a archeologické nálezy bývaly často z neznalosti ničeny. Ústřední komise proto apelovala prostřednictvím českého místodržitelství na okresní hejtmany a magistráty měst Prahy a Liberce výnosem č. 13 325 ze dne 1. března 1887, aby „čelili tak zvaným plenivým vykopávkám archeologických nálezů poučováním a působením na vlastenecké city obyvatelstva pomocí duchovenstva, učitelstva a místních úřadů“. Bylo nutné působit osvětově na veřejnost a poučit ji o vědeckém významu těchto památek a o 91

Die Bedeutung der Eisenbahnbauten für historisme und earchäologische Zwecke. Wien : K. k. CentralCommission, 1868. 8 s. (zmiňuje též ŠPÉT, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 1. dotisk 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 33. ISBN 80-210-3206-5). 92 ULBRICHOVÁ, Petra. Právní ochrana kulturních památek v minulosti. Zprávy památkové péče 1981, roč. 41, s. 280. 93 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 127–131; Z tohoto statutu vycházel Výnos českého místodržitelství z 21. února 1875 č. 9.614 (Tamtéž s. 132–133).

22

povinnosti nálezy hlásit konzervátorům a zemským muzeím, aby mohly být dostatečně popsány i s nálezovou situací a vystaveny „s označením místa nálezu a s údajem o případných záslužných výkonech“. Povinností hejtmana bylo i o pouhé zprávě o nálezech (obzvláště v takových místech, která nebyla probádána a jsou úplně nedotčena) uvědomit konzervátora příslušného obvodu, nebo, je-li vzdálen nebo zaneprázdněn, spojit se s nejbližší vědecky vzdělanou osobou hodnou důvěry a požádat ji o odbornou radu. Okresní hejtman byl také povinen včas přibrat odborníky, pokud by se jednalo o odkrytí větších nalezišť (např. pohřebiště – dřívější hřbitovy, hrobky, zbytky architektur, kolové stavby, opuštěné doly apod.), nebo vůbec v případech, kdy by práce na odkrytí mohly trvat týdny i déle. Okresní hejtman měl učinit v dohodě s archeologickým odborníkem další opatření a zajistit odpovídající vliv konzervátora nebo jeho zástupce na vedení a dohled na práce. „Kromě dodržení systematického postupu při vykopávkách jest tu další, neméně důležitý zájem vědy, aby totiž byla umožněna odborná dokumentace všech vedlejších okolností stojících za pozornost (jako situace naleziště apod.), dále inventáře a popis nalezených věcí. Pan okresní hejtman má mít odpovídající vliv podle mimořádnosti poměrů, o něž běží.“ 94 Dne 4. března 1894 bylo schváleno valnou hromadou České akademie zřízení Archeologické komise pro vyhledávání, zkoumání a ochranu českých památek (dále jen Archeologická komise). Úkol Archeologické komise se dělil na část výzkumnou a zachraňovací. Výzkumná se věnovala zkoumání archeologických památek doby prehistorické (sídliště, hroby atd.), památek výtvarného umění, slovesnosti a etnografie. Účelem části zachraňovací bylo podávat zprávy o jednotlivých památkách a snaha o jejich zachování. 95 V Praze došlo k vydání sanačního zákona v roce 1893, který se vztahoval na celý Josefov s přiléhající částí Starého Města a na část Nového Města v okolí kostela sv. Vojtěcha. S bouráním domů se brzy začalo i přes četné protesty. 96 S rozsáhlou stavební činností rostl i počet archeologických nálezů. Péče o ně i o jejich dokumentaci však byla zanedbávána, jak dokládá výnos ministerstva kultu a vyučování č. 3343 ze dne 8. března 1897, který upozorňoval na často nedodržovaný předpis: dekret dvorské kanceláře ze dne 14. srpna 1846, Sbírka zákonů, politických, sv. 74 č. 92, dle něhož se mělo bedlivě dohlížet na nálezy starožitností, o důležitých podat zprávu, NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 150–151. 95 Tamtéž, s. 153–156. 96 Boj za záchranu staré Prahy se stal téměř celonárodní záležitostí. Z této kampaně vzešel popud k založení Klubu za Starou Prahu, který od roku 1900 je stále činný (pozn. autor). 94

23

a pokud se to dalo provést bez donucení, mělo se nálezce přimět k zaslání zvláště zajímavých a lehce dopravitelných nálezů. Zprávy měly být zaslány příslušnému konzervátorovi Ústřední komise pro umělecké a historické památky. 97 V roce 1897 vyšlo několik místodržitelských výnosů týkajících se archeologických nálezů, 98 což sice svědčilo o aktivitě Ústřední komise, nicméně ta již nějakou dobu byla terčem ostré kritiky (např. Společnosti přátel starožitností založené koncem osmdesátých let 19. století na ochranu movitých památek), neboť postrádala jakoukoli moc výkonnou, ač působila jako ústřední orgán památkové péče. Nebyl zde ani památkový zákon, přestože již byl od roku 1891 z podnětu prezidenta komise barona Josefa Alexandra Helferta99 připravován. 100 Místodržitelské výnosy určené všem okresním hejtmanům a magistrátům města Prahy a Liberce se týkaly například postupu úředních orgánů při nálezech lidských ostatků z předhistorického nebo římského původu. Okresní hejtman by měl úřední orgány, které budou povolány k nálezům lidských koster, instruovat v tom smyslu, aby zjistili dotazy u dělníků a dozorců, pracujících při vykopávkách, nenašli-li ještě jiné věci, jako nádoby nebo střepy, sklo, mince, nebo jiné předměty z kovu. V kladném případě je třeba odevzdat tyto věci buď příslušnému úřednímu orgánu, nebo bezprostředně Ústřední komisi nebo konzervátoru I. sekce. 101 O pět dní později následoval další místodržitelský výnos o postupu při nálezech významných pro archeologii nebo historii umění a konzervování uměleckých nebo historických památek ve státním vlastnictví. 102 Veškeré nálezy významné pro archeologii, umění nebo historii umění nalezené v průběhu stavebních prací měly být oznámeny povolanému konzervátorovi, který měl za úkol zajistit neporušenost naleziště do doby vědeckého prozkoumání lokality. Na základě hlášení obsahující přesný popis předmětu a nálezové situace měla Ústřední komise vydat „dobrozdání o důležitosti nálezu“ a zároveň NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 50. 98 Byl zřízen i C.k. rakouský archeologický ústav ve Vídni pro klasickou archeologii. Stál samostatně mimo působnost Ústřední komise (HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987, s. 18). 99 Josef Alexandr Helfert (*3. 11. 1820 Praha–†16. 3. 1910 Vídeň), právník, historik, politik (Helfert, Josef Alexandr. In Wikipedia : free encyklopedia [online]. [cit. 2015-03-06]. Dostupné na: ). 100 V Uhrách, tedy i na Slovensku, byl již památkový zákon v platnosti od roku 1881 (HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987, s. 16). 101 Místodržitelský výnos ze dne 26. března 1897 č. 45 461 (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 158). 102 Místodržitelský výnos ze dne 31. března 1897 č. 21 134 (Tamtéž, s. 159–160). 97

24

podat návrhy na případné získání odpovídajících předmětů C. k. dvorskými muzei. Místodržitelství bylo uloženo za povinnost co „nejšetrnější opatrnost při nakládání s uměleckými a historickými památkami“, které jsou ve státním vlastnictví. Konzervátoru nebo Ústřední komisi se měla oznámit každá zamýšlená změna na památce. Místodržitelství mělo též zajistit konzervaci nebo restaurování památek ve své správě. 103 V průběhu roku 1897 vyšly dva výnosy týkající se ochrany archeologických nálezů. První iniciovala zemská vlády slezská, měl zamezit „plenivým vykopávkám při hornickém kutání“, 104 druhý byl určený všem okresním hejtmanům a magistrátům v Praze a v Liberci. Opětovně připomínal nedodržování předpisu dekretu dvorské kanceláře ze 14. srpna 1846 (Sbírka zákonů, politických, sv. 74 č. 92) a dále doporučoval okresním politickým úřadům, aby věnovaly svou pozornost kutacím jámám, a tím zabránily plenění vykopávek. V obou případech se při důležitých archeologických nálezech měla podat zpráva konzervátoru, místo zajistit a pořídit vědecká dokumentace. 105 Všechny tyto výnosy nesly již jakýsi náznak snahy o ochranu a zajištění odborné dokumentace archeologického nálezu „in situ“, bohužel kvalifikovaných pracovníků nebylo mnoho. Ústřední komise v prvním desetiletí 20. století procházela reorganizací, která se týkala především získávání kvalitních odborníků do řad konzervátorů. Jednou z největších a nejdůležitějších akcí komise bylo vypracování návrhu památkového zákona, který byl poprvé předložen panské sněmovně v roce 1909. 106 Zde se setkal s odporem převážně u zástupců slovanských zemí pro svou přílišnou centralizaci a nerespektování zájmů jednotlivých zemí monarchie. Proti návrhu zákona vystoupila i Archeologická komise ve svém memorandu z 18. října 1909, ve kterém mimo jiné kritizovala složitou instanční cestu, kterou by se ubíralo každé sebemenší rozhodnutí, což by pak vedlo k nežádoucím průtahům a ztrátě možnosti operativního rozhodování ve prospěch památky. Všechny tyto námitky byly sepsány, návrh byl předán jedenadvaceti členné komisi zvolené panskou sněmovnou, která pod vedením ministra kultu a vyučování měla vypracovat definitivní znění. Nový návrh zákona byl přednesen na XX. zasedání panské sněmovny NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 159–160; dále NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : Přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 50. 104 Výnos zemské vlády slezské ze dne 21. dubna 1897 č. 7761 (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : Přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 51). 105 Výnos místodržitelství ze dne 10. září 1897 č. 57 522 (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 169–170). 106 ULBRICHOVÁ, Petra. Právní ochrana kulturních památek v minulosti. Zprávy památkové péče, 1981, roč. 41, s. 281. 103

25

v roce 1911. Zabýval se jak nemovitými, tak i movitými památkami. Byl rozdělen do pěti samostatných částí. Archeologickým nálezům a výkopům se věnoval článek označený IV. 107 Tato část, upravená analogicky podle vzoru zahraničních zákonů, 108 se nesetkala s žádným nesouhlasem. Obzvláště podrobně byl propracován postup při ohlašování náhodných nálezů. Pro jejich oznámení politickému úřadu byla stanovena lhůta jeden den. Politický úřad měl být povinen tuto zprávu bezodkladně předat zemskému památkovému úřadu, který v případě potřeby zajistil vědecké popsání a dokumentaci nálezu a naleziště. Stejný postup by měl následovat, dozví-li se zemský politický nebo památkový úřad o nálezech jiným způsobem. Až do ukončení zkoumání naleziště a nalezených předmětů nesměly být na tomto místě prováděny žádné změny. Povinností majitelů pozemků bylo do tří měsíců od podání zprávy povolit vědecké prozkoumání místa a případné nabídky na odkoupení takto nalezených památek příslušelo v prvé řadě zemi a státu. Musely být však uplatněny do třiceti dnů. Do uplynutí této lhůty nesměl nálezce předměty prodat žádnému jinému zájemci. Konání archeologických průzkumů by bylo povoleno pouze se svolením zemského politického úřadu na návrh příslušného zemského památkového úřadu, který byl oprávněn provádět nad těmito pracemi odborný dohled. Ve zvláště důležitých případech mohlo ministerstvo kultu a vyučování požadovat vyvlastnění pozemků za stejných podmínek, které platily pro vyvlastnění nemovitých památek. V případě zatajení nálezu a prodeje archeologických památek bez předchozího nabídnutí státu by připadl zisk za tyto předměty státu. 109 Zákon nakonec přijat nebyl, v cestě mu stála právní otázka, jak vyřešit problém soukromého vlastnictví památek. 110 Jediným jeho praktickým výsledkem bylo vydání nových stanov Ústřední komise v roce 1911. Ústřední komise se napříště měla skládat z předsedy a místopředsedů, z památkové rady a ze státního úřadu pro památky. V jejím čele stál protektor. Měl být zřízen Umělecko-historický ústav, případně Ústavy pro předhistorické a numismatické bádání. Byli jmenováni zemští konzervátoři jako definitivní státní úředníci a konzervátoři generální. Zemské konzervátory měli podporovat opatrovatelé památek. 111 Rozsah působnosti státní úřad pro památky měl pro všechny země

ULBRICHOVÁ, Petra. Právní ochrana kulturních památek v minulosti. Zprávy památkové péče, 1981, roč. 41, s. 282. 108 Vzorový byl francouzský zákon z roku 1887, či italský z roku 1902 (Tamtéž, s. 284). 109 ULBRICHOVÁ, Petra. Právní ochrana kulturních památek v minulosti. Zprávy památkové péče, 1981, roč. 41, s. 283. 110 Tamtéž, s. 284. 111 Stanovy byly schváleny výnosem ministerstva věcí duchovních a vyučování ze dne 2. srpna 1911, č. 153 (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 60–61). 107

26

rakouské a české (uherské nikoliv). 112 V Čechách byli roku 1912 jmenováni do Úřadu zemských konzervátorů se sídlem v Praze dva konzervátoři: jeden pro území české (Luboš Jeřábek) a druhý pro území jazykově

smíšené

(Rudolf

Hönigschmied).

Spolupracovali

též

s

technickým

konzervátorem. Morava a Slezsko byly až do vzniku České republiky pod správou Ústřední komise. Přípis Ústřední komise pro zachování památek č. 68/praes. ai. 1913, o ochraně uměleckých památek a starožitností z 10. dubna 1913, ukládá zemským konzervátorům a dopisovatelům působit osvětově pomocí přednášek a publikováním článků v periodikách na majitele starožitností (sedláky, živnostníky apod.), aby svůj rodinný majetek neprodávali starožitníkům, ale uchovávali jej, a pokud by mělo dojít k prodeji, měli raději oslovit zemské konzervátory a předměty jejich prostřednictvím prodat „veřejnému muzeu“. K dalším úkolům zemských konzervátorů patřilo vytvořit seznam všech obchodníků se starožitnostmi ve svém obvodu, na které měli průběžně dohlížet, a tento seznam poslat Ústřední komisi a v případě nutnosti zabránit vývozu starožitností do ciziny. 113 V roce 1914 došlo k další změně statutu Ústřední komise. Protektor nyní mohl pro územně ohraničený okres ustanovit konzervátory, jejichž úlohou bylo především informovat zemské konzervátory o důležitých památkových záležitostech. Konzervátor, ač byla jeho funkce čestná, mohl výjimečně, po schválení ministerstvem kultu a vyučování, dostat peněžitou odměnu. (remuneraci). Oproti předchozím stanovám na zemské konzervátory nedohlíží generální konzervátor ale Státní památkový úřad. 114 Po vzniku Československé republiky v roce 1918 zůstávaly zprvu veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení v platnosti, vykonavatelem státní svrchovanosti se stal Národní výbor československého národa. Mezi prvními nařízeními, která vydal, bylo nařízení Národního výboru československého č. 13 Sb. o ochraně a zákazu vývozu uměleckých památek ze dne 29. října 1918, (veřejně vyhlášeno dne 30. října 1918), které mělo zabránit nedovolenému vývozu památek. 115 HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. vyd. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987. s. 17. 113 Předměty v držení státních institucí, náboženských společenstev a církevních společností a ústavů měly být nezcizitelné a v případě, že by došlo k jeho ohrožení, měl být odevzdán do muzea. Při vývozu starožitností do ciziny, ať jsou v čímkoli (tedy také v soukromém) majetku, má stát právo předkupní a musí být tudíž zamýšlený vývoz do ciziny oznámen politickému zemskému úřadu. NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 200–202. 114 Výnos ministerstva kultu a vyučování ze dne 29. ledna 1914 č. 37 (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 63–64). 115 Tamtéž, s. 70. 112

27

Na základě následujícího listu Národního výboru československého ze dne 5. listopadu 1918 byla památková péče o území celého státu, tzn. Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi, svěřena Zemskému památkovému úřadu v Praze, přeměněnému na Státní úřad památkový. 116 Vzniká Úřad pro správu vyučování a národní osvětu, do jehož působnosti poté spadaly archivy, správa státních muzeí, organizace muzejnictví, sběratelství, obchod starožitnostmi atd., ochrana památek přírodních a historických, památkové zákony, soupisy, památkový archiv, fotometrický ústav a inventáře státního uměleckého majetku. 117 Rok 1919 přinesl řadu důležitých změn, které měly mít v budoucnu velký význam pro péči o zachování památek (a nejen archeologických). V únoru ministerstvo školství a národní osvěty jmenovalo nové konzervátory, kteří měli být důvěrníky osvětového odboru ministerstva školství a národní osvěty a zpravodaji zemských památkových úřadů. Instrukce pro konzervátory obsahovala devět bodů. V bodu 5 byla definována jejich činnost jako zpravodajská a soupisná, s účelem poskytovat rychlou informaci o výkopech a nálezech, ohrožených památkách všeho druhu. Dále měli iniciovat zakročení při destrukci památky či získání ohrožené památky pro veřejnou sbírku. Neméně významná je i povinnost konzervátorů popularizovat cíle a úkoly ochrany všech památek v nejširších lidových vrstvách pomocí přednášek nebo literární činnosti. 118 Zákonem č. 50 Sb., ze dne 28. ledna 1919 byla založena v Brně druhá česká univerzita nesoucí jméno Tomáše G. Masaryka, pro vzdělávání muzejníků byl při ní roku 1921 zřízen Lektorát muzejnictví. 119 Dne 28. září 1919 byl na slavnostní schůzi v zasedací místnosti Národního muzea ustaven Svaz československých museí vlastivědných (dále jen Svaz). 120 Svaz pracoval již od samého počátku na vydání muzejního zákona a vytvoření sítě muzeí. Ministerstvo školství a národní osvěty však žádnou jasnou koncepci nemělo, vycházelo z principů předválečného muzejnictví, snažilo se o součinnost muzeí, archivů a památkové péče k ochraně památek, přičemž vůdčí úlohu by zde hrálo muzejnictví. Zatímco archivy měly tendenci se osamostatnit, myšlenka úzké pracovní spolupráce byla NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 71. 117 Usnesení ministerské rady ze dne 20. listopadu 1918 (Tamtéž, s. 71–72). 118 Výnos ministerstva školství a národní osvěty ze dne 10. února 1919 č. 680 n. o. (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1918 – 1958. 3. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 226–227). 119 KIRSCH, Otakar, JAGOŠOVÁ, Lucie. Vývoj Lektorátu muzejnictví 1922–1951 : devadesát let od počátků univerzitního vzdělávání muzejníků v českých zemích. Muzeum : muzejní a vlastivědná práce, 2010, roč. 51, č. 1, s. 3–16. ISSN 1803-0386. 120 SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001, s. 329. ISBN:807185-39; ŠPÉT, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 1. dotisk 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 74–75. ISBN 80-210-3206-5. 116

28

aktuální ještě na konci dvacátých let 20. století. 121 V roce 1921 Svaz pořádal odborné kurzy pro dobrovolné pracovníky v muzeu. 122 V roce 1919 vznikl Státní fotoměřičský ústav v Praze, dne 12. 11. došlo k založení Státního archeologického ústavu se sídlem v Praze (do roku 1939 s celostátní působností, poté byla zřízena pobočka v Brně), 123 Společnost československých prehistoriků a Deutsche Gesellschaft für Vor- und Frühgeschichte in der Tschechoslowakei. 124 Stavební činnost v nově vzniklém státě si vyžádala další nařízení týkající se náhodných archeologických nálezů, záruka jejich ochrany se promítla i při udělování koncesí. Ochrany archeologických nálezů v Čechách se týkaly koncesní podmínky, například při výstavbě elektrické dráhy v Karlových Varech v roce 1927. Geologické, archeologické a historické nálezy, objevené při stavebních pracích, bylo nutno ihned oznámit Státnímu památkovému úřadu, Státnímu archeologickému ústavu, případně Státnímu geologickému ústavu a příslušnému politickému úřadu I. instance. Oznámení mělo obsahovat stručný popis nálezu (jeho druh, hmotu, množství a rozměr). Koncesionář byl povinen umožnit řádně legitimovaným orgánům ministerstva školství a národní osvěty, památkového úřadu nebo představitelům výše jmenovaných ústavů prohlídku, popřípadě studium nálezů a nálezy bezplatně odevzdat muzeu, jež určí Státní památkový úřad. Úhrada výloh za práce spojené s objevením, ochranou a dopravou nalezených předmětů, jakož i zákonnou odměnou nálezcům a objevitelům se měla sjednat s příslušným muzeem. 125 V roce 1934 Ministerstvo školství a národní osvěty vydalo statut Státního archeologického ústavu, ve kterém měl jako samostatný vědecký ústav pro výzkum a výkopy v oboru prehistorických a historických nálezů archeologických na území republiky Československé a v cizině, pokud souvisely s otázkami domácího bádání, zejména tyto úkoly: a) vypracovat seznam prehistorických nálezů, b) provádět a soustředit výzkumné Viz referát Z. Wirtha na sjezdu muzejníků v Olomouci v roce 1926, Protokol z valné hromady SČM 23. 5. 1926. Wirth v něm hovořil o vzdělávání muzejních kádrů, předpokladu odborných pracovníků, vzdělávání především v oblasti historie a archeologie. Součástí státem řízené organizace muzeí by měl být i památkový ústav a filiálky archeologického ústavu. Muzejnictví a památkovou péči považoval za vzájemně spolupracující celek. (ŠPÉT, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 1. dotisk 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 76. ISBN 80-210-3206-5). 122 Tamtéž, s. 104. 123 HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987. s. 19–20; SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005, s. 26. ISBN 80-7277-253-8. 124 SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Praha : Libri, 2005, s. 27. ISBN 80-7277-253-8. 125 Vyhláška ministerstva železnic ze dne 10. června 1927 č. 82 b., o udělení koncese pro elektrické drobné dráhy v Karlových Varech od Divadelního náměstí k hotelu Imperiál a od ulice Mariánských lázní k hotelu Imperiál (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1918 – 1958. 3. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 247). 121

29

práce, c) provádět výkopy a dohlížet na výkopy jiných, d) odborně zpracovávat materiály a publikovat výsledky výzkumů a výkopů. 126 V období druhé světové války byly památkové úřady v Praze a Brně sloučeny v jeden se sídlem v Praze a pobočkou v Brně. 127 Vyšlo nařízení na ochranu památek v Protektorátu Böhmen und Mähren z 1. října 1940, které povolovalo vyvážet předměty hodnoty umělecké, vlastenecké nebo obzvláštního významu pro vědu jen se svolením říšského protektora. 128 O rok později následovalo vládní nařízení č. 274 Sb., o archeologických památkách ze dne 12. června 1941, které opravňovalo k archeologickým vykopávkám výhradně Státní archeologický ústav. Ten mohl povolit výkopy muzeím nebo jiným vědeckým institucím, pokud tyto měly trvale k ruce vědecky školené odborníky. Náhodný nález archeologické památky musel být hlášen Státnímu archeologickému ústavu, starostovi města nebo četnické stanici. Přestupky proti tomuto vládnímu nařízení trestal okresní úřad pokutou nebo vězením. 129 Toto vládní nařízení bylo použivatelné až do roku 1958, kdy bylo zákonem č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách zrušeno. 130 Po II. světové válce docházelo ke konfiskaci nepřátelského majetku. 131 V roce 1946 byl vydán zákon o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku. Národní kulturní komise byly zřízeny dvě, jedna působila v Praze při ministerstvu školství a osvěty (předsedal jí historik umění Zdeněk Wirth), druhá v Bratislavě při pověřenectvu školství a osvěty. 132 Měly za úkol spravovat a pečovat o vhodné využití majetku ať nemovitého či movitého, konfiskovaného i ostatního, který ministr školství a osvěty určí za Výnos ministerstva školství a národní osvěty ze dne 17. ledna 1934 č. 78962|33-V (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 107). 127 HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. vyd. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987. s. 19. 128 Věstník nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě roč. 1940, s. 496 (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 108). 129 Vládní nařízení ze dne 12. června 1941 č. 274 Sb., o archeologických památkách viz Sbírka zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava, částka 91 z 24. července 1941, str. 1392 (Tamtéž, s. 108–109). 130 Petra Ulbrichová uvádí, že bylo v podstatě převzato do zákona 22/1958 (ULBRICHOVÁ, Petra. Právní ochrana kulturních památek v minulosti. Zprávy památkové péče, 1981, roč. 41, s. 284. 131 Dekrety prezidenta republiky o konfiskaci a urychlenému rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (z 21. června 1945, č. 12 Sb.) a o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (z 25. října 1945 č. 108 Sb.) (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 112). 132 Národní kulturní komise fungovaly do roku 1951 (HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. vyd. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987. s. 23). 126

30

státní kulturní majetek. Za státní kulturní majetek byly mimo jiné považovány „pozemky, které mají charakter přírodní památky, přírodní rezervace nebo archeologické lokality“. 133 Státní památkový úřad v Praze se roku 1945 rozdělil na dva samostatné úřady se sídlem v Praze (pro zemi Českou) a Brně (pro zemi Moravsko-slezskou). Jako úřady veřejné správy byly podřízeny přímo ministerstvu školství a osvěty. 134 Pomocnými, poradními a zpravodajskými orgány se stali konzervátoři pro státní památkovou péči jmenovaní ministerstvem školství a osvěty. K jejich úkolům patřilo zpravovat Státní památkový úřad o nálezech historických, uměleckých a lidových památek a upozorňovat na opatření nutná k jejich ochraně proti zkáze nebo zavlečení, evidovat naleziště těchto památek a z důvodu jejich péče a ochrany těsně spolupracovat s jednateli archeologického ústavu a konzervátory. 135 V období let 1947–1948 se legislativa zabývala převážně revizí pozemkové reformy. Do vlastnictví státu přecházely další nemovitosti, nad objekty památkové hodnoty, jako jsou hrady, zámky, paláce, tvrze a jejich mobiliářem přejímala správu Národní kulturní komise jako národní správce. 136 Zde se vysloveně archeologické památky nezmiňovaly, ale je předpoklad, že byly součástí movitého fondu ve spravovaných objektech a přešly do muzeí. Movité umělecké předměty (a mezi nimi zřejmě i archeologické nálezy) se po prohlášení za státní kulturní majetek, pokud jich nebylo použito k doplnění inventáře objektů, odevzdávaly odborným ústavům do správy a opatrování. Zejména muzea, knihovny a galerie si jimi doplňovaly svoje sbírky. 137 V průběhu roku 1950 bylo vydáno několik nařízení týkajících se archeologických nálezů a jejich ochrany převážně v souvislosti se stavební činností. První z nich bylo vládní nařízení č. 51 Sb. o územním plánování, které povolovalo provádět mimo stavební obvody ojedinělé nové stavby, jichž je třeba k ochraně památek kulturních a přírodních (kryty nad Zákon ze dne 16. května 1946 č. 137 Sb., o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství,1983, s. 113). 134 Později však došlo ke zřízení krajských národních výborů, které převzaly péči o kulturní památky. Státní památkové úřady v Praze a Brně se v roce 1950 opět sloučily v jeden se sídlem v Praze a pobočkou v Brně (HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. vyd. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987. s. 23). 135 Výnos ministerstva školství a osvěty ze dne 25. března 1947 č. B-24 435|1947-III|2, Instrukce pro konzervátory ministerstva školství a osvěty pro státní památkovou péči (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 115–116). 136 Zákon ze dne 11. července 1947 č. 142 Sb., o revizi prvé pozemkové reformy (Tamtéž, s. 118–119). 137 Zvláštní skupinu tvořily vzácné hudební nástroje, které byly i nadále požívány k svému účelu a svěřovány hudebním umělcům. O obsahu Informativní zprávy Národní kulturní komise podrobněji NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1918 – 1958. 3. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 274–276. 133

31

archeologickými vykopávkami…). 138 Trestní zákon správní č. 88 Sb. hrozil v § 125 Ochrana památek, uměleckých děl a přírody, pokutou do 100 000 Kčs nebo odnětím svobody až na tři měsíce tomu, „kdo poruší jiný zákaz nebo nesplní povinnost týkající se ochrany památek, uměleckých děl, archeologických nálezů, nebo přírody a krajiny, zvláště přírodních rezervací“. 139 Nařízení ministra stavebního průmyslu „o zboření staveb“ a vyhláška ministerstva stavebního průmyslu, týkající se asanace staveb, obojí z konce prosince 1950, řešila situaci archeologických nálezů při bourání nebo asanaci staveb. „Nalezne-li se při bourání stavební, archeologická nebo jiná kulturní památka, je podnik pověřený zbořením stavby povinen nález neprodleně oznámit stavebnímu úřadu, který v dohodě s orgánem památkové péče rozhodne o dalších opatřeních. V bourání na místě nálezu nelze zatím pokračovat s výjimkou nutných bezpečnostních opatření. Nedojde-li k uvedenému podniku rozhodnutí do 8 dnů po dni hlášení, lze v bourání pokračovat.“ 140 Pokud byla nalezena archeologická památka při provádění asanačních projektů „je podnik provádějící práce povinen nález neprodleně oznámit krajskému národnímu výboru, který v dohodě s veřejným orgánem památkové péče rozhodne o dalších opatřeních. V pracích na místě nálezu nelze zatím pokračovat, s výjimkou nutných bezpečnostních opatření. Nedojde-li uvedenému podniku rozhodnutí do 8 dnů po dni hlášení, lze v pracích pokračovat.“ 141 Výnosem ministerstva školství, věd a umění č. 1357 B I-V ze dne 31. ledna 1951 se upravilo jmenování konzervátorů, které měly provádět krajské národní výbory po zásadním souhlase Státního památkového úřadu v Praze a na návrh okresního národního výboru. Konzervátory měli být jmenovány osoby se zkušenostmi a znalostmi v oblasti památkové péče. Dosavadní instrukce pro konzervátory z 25. března 1947 měly být nahrazeny novými směrnicemi, kterými byla též upravena otázka příslušné odměny za výsledky jejich činnosti. 142 K zásadnímu legislativnímu opatření v rámci památkové péče došlo koncem roku Vládní nařízení ze dne 16. května 1950 č. 51 Sb., o územním plánování (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 128). 139 Trestní zákon správní ze dne 12. července 1950 č. 88 Sb. (Tamtéž, s. 130). 140 Nařízení ministra stavebního průmyslu ze dne 22. prosince 1950 č. 170 Sb., o zboření staveb (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1918 – 1958. 3. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 373). 141 Vyhláška ministerstva stavebního průmyslu ze dne 28. prosince 1950 č. 709 Ú.l. (Tamtéž, s. 378). 142 Výnos ministerstva školství, věd a umění ze dne 31. ledna 1951 č. 1357 B I-V. (NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 133). 138

32

1951 vydáním vládního nařízení č. 112/1951 Sb., o reorganizaci státní památkové péče ze dne 11. prosince, s účinností od 1. ledna 1952, kterým se veřejná správa v oboru památkové péče přenesla na krajské národní výbory a ministerstvo školství, věd a umění jako ústřední úřad v tomto oboru. Národní kulturní komise se transformovaly na poradní sbory ministra (pověřence) školství, věd a umění. V důsledku toho Národní kulturní komise v Praze přestala být správcem státního kulturního majetku a její agendu převzalo ministerstvo školství, věd a umění (jako poradní sbor ministra se po roce 1951 nikdy nesešla). Státní památkový úřad v Praze a jeho oddělení v Brně se změnily na Státní památkový ústav a Památkový ústav v Bratislavě se přeměnil na Slovenský památkový ústav.). Jejich úkolem byla odborná pomoc v oboru státní památkové péče. 143 Ochraně archeologických nalezišť se věnovala například i vyhláška ministerstva zemědělství č. 363 Ú.l., „o rybářství...“ ze dne 19. prosince 1952, vydaná k zákonu č. 62 z 29. října 1952. Ve výňatku z § 28 odst. 1 se při výkonu rybářského práva nesměly poškodit, ohrozit nebo ničit kromě památek přírodních, historických a uměleckých také místa významná pro archeologii. 144 V rámci památkové péče došlo v roce 1953 k dalšímu organizačnímu opatření ministrem školství a osvěty. Při ministerstvu školství a osvěty byla ustanovena pro české kraje Státní památková správa, která zahrnovala bývalé oddělení pro ochranu památek a přírody na ministerstvu, Národní kulturní komisi pro správu státního kulturního majetku (včleněnou od 1. ledna 1952 do ministerstva), Státní památkový ústav v Praze s pobočkou v Brně a Státní fotoměřičský ústav v Praze. Vrcholným orgánem státní památkové péče zůstalo ministerstvo školství a osvěty, v němž bylo vytvořeno oddělení pro památkovou péči a ochranu přírody. 145 Kompetence a činnost konzervátorů a zpravodajů (dobrovolných pracovníků, jejichž funkce byla čestná) udávala vyhláška ministerstva školství a kultury č. 131 Ú.l., o dobrovolných pracovnících státní ochrany přírody (konservátorech a zpravodajích) ze dne 9. července 1957. Konzervátoři pracovali z pověření odboru školství a kultury rady NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 136; více NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1918–1958. 3. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 385–386; také HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. vyd. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987, s. 23 144 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 139. 145 Tento stav trval až do 30. června 1958, kdy byla činnost Státní památkové správy ukončena (HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. vyd. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987. s. 23–24). 143

33

krajského národního výboru zpravidla pro každý okres, zpravodajové pro menší obvod. Konzervátor měl za úkol řídit mimo jiné činnost zpravodaje, sledovat dění v přírodě, zvláště v chráněných oblastech, věnovat zvláštní pozornost tomu, aby příroda nebyla ohrožována nevhodnými lidskými zásahy a provádět propagaci ochrany přírody. Zpravodaj pomáhal konzervátoru, v případě potřeby jej zastupoval. Konzervátor a zpravodaj měli spolupracovat se všemi orgány a organizacemi, jejichž působnost se dotýká ochrany přírody, také s pracovníky archeologickými a s pracovníky státní památkové péče. 146

2.3 Období památkových zákonů V roce 1958 byla památková péče u nás podložena zákonem o kulturních památkách č. 22 Sb., ze dne 17. dubna 1958, který vydalo ministerstvo školství a kultury. Archeologii se věnuje Část třetí: Zvláštní ustanovení o výzkumech a výkopech památek archeologických (§ 15 – 17). Vycházel z vládního nařízení č. 274/1941 Sb., o archeologických památkách, které se tímto rušilo. V § 15 „Provádění výzkumů a výkopů“ je uvedeno, kdo je oprávněný provádět archeologický výzkum a postup před zahájením archeologického výzkumu a výkopů. Ve vysvětlivkách k § 15 jsou vyjmenovány archeologické památky rozdělené na kategorie movité a nemovité, neboť zákon sám je nedefinoval, to měly učinit prováděcí přepisy. V § 16 „Náhodné nálezy“ bylo určeno, komu a jak měly být hlášeny, odstavec 2 se zabýval časovou lhůtou, po kterou musel být nález a naleziště ponecháno beze změny, až do příchodu archeologů. Na rozdíl od předchozího vládního nařízení č. 274/1941 se lhůta zkrátila ze čtyř dní na tři, jak je ve vysvětlivkách k tomuto paragrafu uvedeno, neboť: „Zkrácením této lhůty má se také zmenšit národohospodářská ztráta, která vzniká tím, že práce na nalezišti, popřípadě také v jeho okolí musí být zatím zastaveny nebo omezeny.“ § 17 „Majetkové poměry“, v odstavci 1 stanovil, že „Veškeré movité památky, jež budou získány výkopy nebo náhodnými nálezy, jsou národním majetkem a ukládají se do museí.“ Další odstavec se věnoval výši nálezného, které se mohlo „přiměřeně snížit, kdyby plné nálezné bylo nepřiměřeným ziskem“. Odstavec 3 jednal o náhradě škody způsobené výzkumy a výkopy. Zákon dále ukládal vypracování státních seznamů kulturních památek, a to movitých i nemovitých, obsahoval ustanovení o památkových rezervacích. 147 Na základě zákona byl při ministerstvu školství a kultury, jako vrcholném orgánu NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 160. 147 Archeologická rezervace Levý Hradec byla vyhlášena již v roce 1956 (HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. vyd. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987, s. 32–33). 146

34

státní památkové péče, zřízen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, jehož úkolem byla vědecko-výzkumná a metodicko-poradenská činnost, a Ústřední komise státní památkové péče, sloužící jako poradní orgán ministra školství a kultury. Výkonnými orgány státní památkové péče byly krajské národní výbory a jejich poradním orgánem se staly krajské komise státní památkové péče složené z regionálních odborných a vlastivědných pracovníků. Výkonným orgánům okresních a místních národních výborů příslušela v oboru památkové péče činnost pomocná nebo zajišťovací, k dispozici byli dobrovolní pracovníci z řad odborných pracovníků (např. okresní konzervátor) a milovníků památek. 148 Státní ústav památkové péče a ochrany přírody nebyl orgánem státní památkové péče, ale ústavem bez nařizovací moci, bez finančních prostředků na opravu památek a ani neměl ve své správě žádnou nemovitou kulturní památku (kromě Kučerova paláce na Pohořelci, kde část ústavu sídlila). Většinu významných hradů a zámků spravovala krajská střediska státní památkové péče zřizovaná při krajských národních výborech. 149 Koncem padesátých let 20. století proběhlo vyhlášení dalších kulturních zákonů. Ve stejný den (9. července 1959) byly vydány zákony č. 52/1959 Sb., o osvětové činnosti, č. 53/1959 Sb., o jednotné soustavě knihoven a č. 54/1959 Sb., o muzeích a galeriích (ten byl vydán pouze pro české kraje). 150 Významná organizační změna nastala v roce 1960, kdy byl vydán zákon č. 65/1960 Sb., o národních výborech. Došlo k rozšíření pravomoci a odpovědnosti okresních národních výborů, které se na místo krajských národních výborů staly výkonnými orgány státní památkové péče. Krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody plnila funkci poradní a pomocnou vůči okresním a krajským národním výborům. 151 Usnesením rady Ústředního národního výboru hl. m. Prahy (dále ÚNV) z 31. 5. 1960 byl s platností od 1. července 1960 změněn název Správy státního kulturního majetku hl. m. Prahy na Středisko státní památkové péče a ochrany přírody hlavního města Prahy. VINTER, Vlastimil. Vývoj organizace státní památkové péče v Československu v letech 1945–1960. In NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983, s. 204–205. 149 HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. vyd. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987, s. 29. 150 Viz Sbírka zákonů Republiky československé, částka 22, vyd. dne 25. července 1959, s. 167–177. Dostupné na WWW: . 151 Na základě vládního nařízení č. 71/1960 Sb. o rozšíření pravomoci a odpovědnosti národních výborů a o uspořádání a činnosti jejich orgánů, vydaného k zákonu č. 65/1960 Sb., o národních výborech (HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987, s. 30–31; v publikaci 25 let Pražského střediska Státní památkové péče a ochrany přírody vydané Pražským střediskem Státní památkové péče a ochrany přírody se na straně 6 mylně uvádí č. zákona o národních výborech 60/1960, pozn. autorka). 148

35

O tři roky později byl název upraven na Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody (dále jen Pražské středisko) a provedeno rozdělení na Pražské středisko a Galerii hlavního města Prahy. Poradním orgánem ředitele Pražského střediska byla ustavena Památková rada. V roce 1965 byl usnesením rady Národního výboru hl. m. Prahy (dále NVP) č. 51/65 zřízen při Pražském středisku samostatný útvar pro archeologické výzkumy 152 (podrobněji rozpracováno viz následující kapitola). Z iniciativy Pražského střediska byla v roce 1969 utvořena Archeologická komise pro hlavní město Prahu, která zahrnovala zástupce Pražského střediska, Muzea hl. m. Prahy a Archeologického ústavu ČSAV. Komise měla za úkol koordinovat mezi archeologickými pracovišti těchto institucí vzrůstající počet záchranných archeologických výzkumů na území hlavního města Prahy. 153 Zásadní změny v podobě širšího rozsahu legislativních úprav, oproti předchozímu zákonu č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, přinesl nový památkový zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, platný od 1. 1. 1988. 154 Změny se týkají například klasifikace kulturní památky a zavedení sankčních norem. Přímo archeologickými výzkumy a nálezy se zákon zabývá v Části třetí, tj. v § 21 až 24. Oprávnění k archeologickým výzkumům a jejich provádění, hrazení nákladů za archeologický výzkum

a náhrady za majetkovou

újmu

v důsledku

provádění

archeologického výzkumu se věnují § 21, 22 a § 24. Archeologické nálezy řeší § 23. Definuje archeologický nález, jaká, kým a do kdy učinit opatření na jeho ochranu. Je zde stanovena lhůta, po kterou musí být archeologický nález i naleziště ponechány beze změny až do prohlídky Archeologickým ústavem nebo muzeem (a to pět dní, na rozdíl od tří dnů u předchozího zákona). U výše nálezného při náhodném nálezu je ponechána odměna do výše ceny materiálu u předmětu z drahých kovů nebo jiných cenných materiálů, v ostatních Viz 25 let Pražského střediska Státní památkové péče a ochrany přírody. Praha : Panorama 1985, s. 6. Další Středisko památkové péče s archeologickým útvarem (o rok později archeologickým oddělením), bylo zřízeno v roce 1973 pod ONV města Olomouce. Provádělo archeologické záchranné výzkumy v centru Olomoucké památkové rezervace. O jedné z akcí (výstavby obchodního domu Prior) viz článek „O putování neposedného románského domu“ Richarda ZATLOUKALA (Zprávy památkové péče, 2008, roč. 66, č. 4, s. 273–279. ISSN 1210-5538). 153 Předchůdce Pražské archeologické komise ustanovené v roce 1980 při odboru kultury NVP jako jeho poradní a iniciativní orgán pro památkovou péči o archeologické památky. Po roce 1989 sice formálně zanikla, ale její členové se scházeli dále. Jejich počet byl rozmnožen o zástupce nově vzniklých společností (Archaia, Archeos), Ústavu archeologické památkové péče středních Čech, Národního muzea a ústředního pracoviště Národního památkového ústavu (K otázkám archeologické památkové péče v Praze. Zprávy památkové péče, 2006, roč. 66, č. 2, s. 117. ISSN 1210-5538). 154 Zákon České národní rady o státní památkové péči č. 20/1987 Sb., ze dne 30. března 1987, částka 6/1987, platnost od 13. dubna 1987, účinnost od 01. 01. 1988. In: Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1987, částka 6, s. 214–227 [online]. Dostupný také na WWW: . K zákonu vyšla prováděcí vyhláška MK ČSR č. 66/1988 Sb., ze dne 12. 5. 1988 s platností od 1. 7. 1988. Archeologie se týkal jen § 19 vyhl. k § 24 odst. 4 zákona. 152

36

případech až do výše 10% kulturně historické hodnoty archeologického nálezu zjištěné na základě odborného posudku. Dovětek o „přiměřeném snížení“ nálezného v případě „nepřiměřeného zisku“ byl odstraněn. Oba zákony se shodovaly v tom, že „veškeré movité archeologické nálezy jsou státním (národním) majetkem a ukládají se zpravidla do muzeí“ (§ 17 odst. 1 a § 23, odst. 6). Dle důvodové zprávy k novému zákonu tak připadaly movité archeologické nálezy ve smyslu § 453 občanského zákoníku do vlastnictví státu (bez ohledu na to, kdo je vlastníkem nemovitosti, kde byly nalezeny) a požívaly ochrany jako národní majetek podle obecných předpisů. Zákon prošel až do současnosti četnými novelami, 155 zásadní je právě změna vlastnictví archeologických nálezů. Zákonem č. 1/2005 Sb. s účinností od 3. 1. 2005 se v § 23 odstavec 6 zrušuje a vkládá se nový § 23a, který zavádí nejednotnou úpravu vlastnictví archeologických nálezů. V odstavci 1 se praví: „Movité archeologické nálezy jsou vlastnictvím kraje, nejsou-li vlastnictvím státu nebo obce.“ Tuto větu blíže specifikuje odstavec 2, ze kterého mimo jiné vyplývá, že ve vlastnictví České republiky jsou ty movité archeologické nálezy, které byly učiněny při archeologických výzkumech prováděných státní organizací (např. Národní památkový ústav) nebo organizační složkou státu (např. Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Praha, v. v. i.). Dle odstavce 3 „…S movitými archeologickými nálezy, které jsou vlastnictvím České republiky, jsou příslušné hospodařit státní organizace nebo organizační složky státu, které při provádění archeologických výzkumů nález učinily; tyto movité archeologické nálezy se ukládají zpravidla v muzeích zřízených ministerstvem kultury nebo v jiných státních organizacích nebo organizačních složkách státu, pokud jsou v nich trvale uchovávány sbírky muzejní povahy.“ 156 Seznámení muzejních archeologů se zněním nového zákona byl věnován dvoudenní seminář nazvaný Spolupráce muzeí a státní památkové péče při ochraně archeologických památek pořádaný v Chebu ve dnech 8. – 9. 6. 1988 Ústředním muzeologickým kabinetem Národního muzea. Obsahu semináře se věnuje tematické číslo periodika Zprávy Čs. společnosti archeologické. 157 V období po roce 1989 dochází k celospolečenským změnám a s tím jsou také spojeny změny v právním řádu. Z hlediska ochrany archeologických pramenů byl vydán ve Poslední úprava v pořadí 23. je dle zákona 303/2013 Sb. podle právního stavu s účinností ke dni 1. ledna 2014 a doplněná výběrem z judikatury ke dni 13. února 2015. 156 Zákon č. 1/2005 Sb. ze dne 26. prosince 2004, částka 1, platnost od 3. 1. 2005, účinnost od 3. 1. 2005. In Sbírka zákonů České republiky. 2005, částka 1, s. 5–6. 157 Právní ochrana archeologických památek. Zprávy Čs. společnosti archeologické při Čs. akademii věd. Praha : Československá společnost archeologická při ČSAV, 1989, č. 34, 17 s. a 7 příl., vychází jako interní tisk. 155

37

Zprávách České archeologické společnosti příspěvek Lenky Krušinové, který, jak sama uvádí, poskytuje „přehled o nejdůležitějších ustanoveních platných právních předpisů“ v té době. 158 Jak již bylo výše uvedeno, četnými novelami od té doby prošel zákon o památkové péči, dne 7. dubna 2000 byl vydán nový muzejní zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů s platností a účinností od 12. 5. 2000, 159 jehož poslední změna proběhla v roce 2013 zákonem č. 303/2013 s účinností od 1. 10. 2013 a vyhláška č. 275/2000 Sb., kterou se tento zákon provádí (rovněž změněná v roce 2013 vyhláškou č. 96/2013 Sb.). 160 Dalším zákonem, ve kterém se stanoví podmínky ochrany archeologických nálezů, je stavební zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu.161 Nepředvídaným nálezům kulturně cenných předmětů se věnuje Část 5, Hlava IV, § 176. Odstavec 1 charakterizuje povinnosti stavebníka při zjištění nepředvídaných nálezů, které jsou zde definovány, mezi nimi i archeologické nálezy. V odstavci 2 a 3 se řeší ochrana nálezu, hrozí-li nebezpečí z prodlení. Orgán státní památkové péče či orgán ochrany přírody může „do 5 dnů od oznámení nálezu stanovit opatření k ochraně nálezu a rozhodnout o přerušení prací, stavebník může pokračovat až po písemném souhlasu orgánu, který práce přerušil“. Na základě oznámení nálezu stavební úřad může po dohodě s orgánem státní památkové péče nebo orgánem ochrany přírody změnit vydané stavební povolení. Dle odstavce 4 „může ministerstvo kultury na návrh orgánu státní památkové péče nebo Archeologického ústavu Akademie věd ČR rozhodnout, že se jedná o nález mimořádného významu a z vlastního podnětu jej prohlásí za kulturní památku“. Na základě tohoto odstavce může stavební úřad po dohodě s ministerstvem kultury stavební povolení změnit nebo zrušit. Odstavec 6 řeší uplatnění náhrady nákladů stavebníka vzniklých v důsledku postupu podle předchozích odstavců. Obsahovou a formální podobu plánu území s archeologickými nálezy stanoví vyhláška

KRUŠINOVÁ, Lenka. Archeologie v současných právních předpisech. Zprávy České archeologické společnosti : sdružení archeologů Čech, Moravy a Slezska. Praha : Česká archeologická společnost – sdružení archeologů Čech, Moravy a Slezska, 1993, Supplément 20, 18 s. ISSN 1211-992X. 159 Zákon č. 122/2000 Sb. ze dne 7. dubna 2000 o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, s platností a účinností od 12. 5. 2000. In Sbírka zákonů České republiky č. 122. 2000, částka 36, s. 1686–1691. [online]. [cit. 2015-04-12]. Dostupné na WWW: . 160 Vyhláška Ministerstva kultury č. 96/2013 Sb. ze dne 12. dubna 2013, kterou se provádí zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, s účinností od 1. července 2013. In Sbírka zákonů České republiky č. 122/2000, částka 45, s. 1018–1019 [online]. [cit. 2015-04-12]. Dostupné na WWW: . 161 Zákon č. 183/2006 Sb. ze dne 14. března 2006 o územním plánování a stavebním řádu, s platností a účinností od 1. 1. 2007. In Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 63, s. 2226–2399 [online]. [cit. 201504-12]. Dostupné na WWW: http: . 158

38

č. 187/2007 Sb. 162 V mezinárodním měřítku řeší ochranu archeologického dědictví Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidované; dále Úmluva). 163 V článku 1 Úmluvy je definováno archeologické dědictví jako veškeré pozůstatky a objekty a jakékoli stopy po lidstvu z minulých období, jejichž uchování a studium umožňuje vysledovat vývoj historie lidstva a jeho vztah k přirozenému prostředí, o nichž jsou hlavními zdroji informací vykopávky nebo objevy a další metody výzkumu lidstva a které jsou situované na jakémkoli místě v jurisdikci smluvních stran. Jsou zde zahrnuty stavby, konstrukce, skupiny budov, zastavěná území, movité objekty, památky dalšího druhu a také jejich související prostředí nacházející se jak na souši, tak pod vodou. Další články se zabývají identifikací dědictví a jeho ochrannými opatřeními. Každá smluvní

strana

se

zavazuje

zajistit

v rámci

svého

právního

režimu

ochranu

archeologického dědictví (např. evidencí archeologického dědictví a klasifikací chráněných památek a oblastí, koordinací a dozorem nad archeologickou činností, tím zabránit nezákonným vykopávkám a zajistit vědecký způsob exkavace, preferovat nedestruktivní průzkumné metody, regulovat používání a držení detektorů kovů na základě povolení, chránit a udržovat archeologické dědictví nejlépe „in situ“ nebo zajistit takové skladovací prostory, kam by mohly být archeologické pozůstatky přemístěny). V článku 5 se smluvní strana zavazuje sladit a spojit požadavky archeologie s územním plánováním, zajistit zabezpečení náhodných nálezů během stavebních prací a samotných archeologických nalezišť zpřístupněných veřejnosti. Článek 6 se týká financování archeologických výzkumů. K podpoře šíření a výměny informací, umožnění studia archeologických nálezů, publikování vědeckých zpráv, uvědomování a osvěty veřejnosti se smluvní strany zavazují v článcích 7 – 9. Článek 10 se zaměřil na výměnu informací o nezákonných vykopávkách mezi veřejnými úřady a institucemi, zde se např. v akviziční politice muzeí promítl Profesní etický kodex Mezinárodní rady muzeí (ICOM). Úmluva je nadřazena vnitrostátním zákonům. 164 Vyhláška č. 187/2007 Sb. ze dne 10. července 2007, kterou se stanoví obsah a náležitosti plánu území s archeologickými nálezy, s účinností od 23. července 2007. In Sbírka zákonů České republiky. 2007, částka 61, s. 2390. [online]. [cit. 2015-04-12]. Dostupné na WWW: . 163 Tzv. Maltská konvence, přijata ve Vallettě dne 16. ledna 1992 a vstoupila v platnost na základě svého čl. 14, odst. 3 dne 25. 5. 1995. Česká republika se připojila svým podpisem ve Štrasburku dne 17. prosince 1998, v platnost vstoupila dne 23. září 2000 (6 měsíců po ratifikaci). Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidovaná). In Mezinárodní dokumenty o ochraně kulturního dědictví. 1. vyd. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2007. s. 160–173. ISBN 978-80-87104-14-9. 164 To, jak se slučuje se zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, rozebírá výukový materiál k předmětu AEB_34 Právní rámec záchranného archeologického výzkumu v ČR s názvem Archeologické výzkumy a nálezy, vyučovanému v Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity Lenkou 162

39

3. Archeologické nálezy, archeologické dědictví, archeologický fond Definici archeologického nálezu se věnuje zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, Úmluva, podrobně je i rozpracovaná v publikaci Standardy a příručka k dobré praxi péče o archeologické fondy v Evropě (dále jen Standardy) zpracované kolektivem evropských archeologů a vydané Europae Archaelogia Consilium (EAC) se sídlem v belgickém Namuru. 165 Ustanovení § 21 odst. 1 zákona o státní památkové péči vymezuje archeologický nález: jako „věc (soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí”. Podrobněji rozvíjí definici důvodová zpráva k památkovému zákonu, kde se za archeologické nálezy považují „především pozůstatky výrobní, stavební a jiné činnosti člověka, i když jeho další zásahy do původního terénu a přírodního prostředí především z období, z nichž nejsou písemné prameny (nebo jen částečně), a které jsou dnes zachovány zpravidla pod zemí. Jsou jimi věci movité i nemovité.” Článek 1 Úmluvy nazývá archeologické nálezy archeologickým dědictvím (viz kapitola výše). Archeologický fondem se rozumí dle Standardů nejen archeologické nálezy, ale i veškerá příslušná dokumentace označená za primární, tzn. dokumenty související s přípravou výzkumu, terénní poznámky, popisy kontextů, kresebná i fotografická dokumentace nálezových situací a nálezů, fotogrammetrie, plány, mapy, databázové soubory, hlášení, laboratorní analýzy atd., v analogové i digitální podobě. Výsledným shrnutím primární dokumentace je nálezová zpráva. Archeolog – památkář považuje za primární dokumentaci nálezovou situaci s kontexty, předmět samotný, který je zde získán, pomáhá určit stáří daného naleziště, zvyšuje hodnotu či atraktivitu prostředí, kde byl nalezen (výsledkem je např. prohlášení místa za kulturní památku), tvoří tedy sekundární dokument. V muzeologii je předmět pro svou autenticitu primárním dokumentem. Deskripce kontextu, ze kterého byl vyjmut, jej doprovází jako doprovodná (sekundární) dokumentace (v podobě nálezové zprávy archeologického výzkumu, zprávy o operativním stavebněhistorickém průzkumu či konzervátorské zprávy), která jen zvyšuje jeho hodnotu (muzealitu). KRUŠINOVOU a Jiřím VARHANÍKEM [online]. [cit. 2015-04-14]. Dostupné na WWW: . 165 Standardy a příručka k dobré praxi péče o archeologické fondy v Evropě : EAC Guidelines 1. Namur : Europae Archaelogia Consilium (EAC). 65 s. [online]. [cit. 2015-04-14]. Dostupné na WWW: < http://www.arup.cas.cz/wp-content/uploads/2014/06/ARCHES_V1_CZ_lr.pdf>.

40

Mezi muzeology jsou různé pohledy na primární dokument. Podle Friedricha Waidachera je jím samotný předmět doplněný o doprovodnou dokumentaci, což je základní dokumentace o předmětu a vysvětlující dokumentace, která je poté celkově zahrnuta v sekundární dokumentaci, 166 Josef Beneš hovoří o přímé dokladovosti dané bezprostřední, fyzickou existencí předmětu a dokladovosti připojené sekundární dokumentací o vztazích a vazbách v původním prostředí předmětu a jako třetí uvádí dokladovost získanou zhodnocením předmětu jeho vědeckým zkoumání. 167 Zbyněk Z. Stránský považuje za primární dokumentaci zachycení na vhodných mediích ty jevy, které se běžně věcně nefixují (hudba, divadlo, shromáždění), musí se ovšem jednat o bezprostřední záznam (live), sekundárními dokumenty jsou například nálezové deníky (snižování stupně dokumentů je přímo úměrná míra muzeality), sbírkový předmět označuje za autentický dokument. 168 Z hlediska muzejní evidence vzniká s interpretací podstaty archeologického fondu předpoklad, že ke sbírkovému předmětu povahy archeologického nálezu bude automaticky připojena i veškerá dokumentace, která jej doprovází od chvíle jeho zjištění. Z tohoto důvodu jsem v další kapitole použila právě výraz archeologický fond. Obecně lze archeologické nálezy dělit do dvou základních skupin: 1) movité 2) nemovité Movité nálezy následně zařadit do dalších kategorií: a) artefakty – veškeré předměty vzniklé lidskou činností, dělitelné dle materiálu, ze kterého byly zhotoveny na: –

keramiku (užitková, stavební, technická)

–

sklo (duté, tabulové)

–

kovové výrobky

–

kamenné výrobky a stavební prvky

–

kostěné výrobky

–

dřevěné výrobky a stavební prvky

–

ostatní výrobky z organických materiálů (textilie, usně, papír)

b) ekofakty – zvířecí kosti, výrobní odpad (struska), enviromentální vzorky, mušle

WAIDACHER, Friedrich. Príručka všeobecnej muzeologie. Bratislava : Slovenské národné múzeum. 1999. s. 116–117. ISBN 80-8060-015-5. 167 BENEŠ, Josef. Muzeum a sbírky. Praha : Ústav pro informace a řízení v kultuře. 1977. s. 90. 168 STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav. Úvod do studia muzeologie. 2. rozšíř. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2000. s. 40–43. ISBN 80-210-1272-2. 166

41

c) lidské ostatky 169 Nemovité nálezy děleny podle důvodové zprávy k památkovému zákonu: a) „zbytky opevněných i neopevněných sídlišť, které se zachovaly na povrchu nebo pod povrchem země, jako např. hradiště, tvrziště, kultovní místa, valy, příkopy, brány, jakož i pozůstatky chat, ohnišť, studní, zásobních i odpadních jam, výrobních a hospodářských objektů, cest, polí (plužin), komunikací apod., b) hroby a pohřebiště žárové nebo kostrové, uchované na povrchu země (mohyly) nebo pod zemí (hroby) apod., c) pozůstatky získávání a zpracování surovin, např. stará horní díla jako doly, lomy, sejpy, odvaly, haldy apod. (tj. zbytky materiálu po rýžování zlata), d) jeskyně jako sídliště člověka, e) staré kresby a nápisy na skalách nebo kamenech”.

Zde se jedná o specifický druh ekofaktů, který vyžaduje zvláštní zacházení, viz např. Zákon č. 256/2001 Sb. ze dne 29. 6. 2001 o pohřebnictví a o změně některých zákonů. In Sbírka zákonů, částka 98/2001, platnost od 25. 7. 2001, účinnost od 1. 1. 2002. s. 5669–5682 [online]. Dostupné na WWW: . 169

42

4. Organizace oprávněné provádět archeologické výzkumy Informace v této kapitole jsou čerpány z publikace Michala Bureše Management archeologického dědictví, kterou vydala Západočeská univerzita v Plzni v roce 2014. V České republice jsou oprávněny provádět archeologické výzkumy tři základní skupiny organizací. První z nich tvoří oprávněné organizace zřizované státem: Archeologické ústavy Akademie věd České republiky v Praze a v Brně, mající statut veřejných výzkumných institucí (v.v.i.), odborná organizace státní památkové péče Národní památkový ústav a muzea, jako státní příspěvkové organizace, a univerzity. Druhou skupinu představují oprávněné organizace zřizované kraji a obcemi. Sem náleží tři Ústavy archeologické památkové péče – severozápadních Čech v Mostě, v.v.i. (ÚAPPSZČ), středních Čech v Praze (ÚAPPSČ) a Ústav archeologické památkové péče Brno, v.v.i. (ÚAPPB), Archeologické centrum Olomouc a muzea, které jsou příspěvkovými organizacemi krajů a obcí. Třetími jsou oprávněné organizace soukromého sektoru. Jedná se o neziskové organizace se statutem obecně prospěšných společností (o.p.s.), 170 nebo spolků (dříve občanských sdružení). Ke

své

činnosti

musejí

všechny

oprávněné

organizace

(s

výjimkou

Archeologických ústavů Akademie věd České republiky, Praha a Brno, v.v.i.) obdržet povolení Ministerstva kultury ČR (dále MK ČR), na jehož základě oprávněná organizace uzavírá s Akademií věd České republiky (AV ČR) Dohodu o rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů (dle zákona č. 20/1987 Sb. § 21 odst. 2). V hierarchii oprávněných organizací stojí nejvýše Archeologické ústavy AV ČR, Praha a Brno, v.v.i., které jsou přímo jmenovány zákonem č. 20/1987 Sb. (§ 21), a nemusejí tedy ze zákona naplňovat část povinností uložených oprávněným organizacím ve výše zmíněném povolení MK ČR a Dohodě o rozsahu a podmínkách provádění archeologických výzkumů mezi oprávněnou organizací a AV ČR. Výjimku tvoří situace, kdy jsou archeologické výzkumy prováděny na území prohlášeném za kulturní památku, národní kulturní památku, památkovou rezervaci či památkovou zónu. V tom případě je Archeologický ústav, stejně jako ostatní oprávněné organizace, povinen oznámit zahájení archeologických výzkumů odborné organizaci státní památkové péče (NPÚ), které se podá i zpráva o jejich výsledcích (zákon č. 20/1987 § 21 odst. 4). Vzniklé do roku 2014. Novým občanským zákoníkem byl s účinností od 1. ledna 2014 zrušen zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, ty na základě této skutečnosti již nemohou nově vznikat. Občanský zákoník umožňuje jejich transformaci na ústav, nadaci nebo nadační fond (Obecně prospěšná společnost. In Wikipedia : free encyklopedia [online]. [cit. 2015-05-03]. Dostupné na WWW: . 170

43

V souvislosti s péčí o archeologické dědictví je třeba zmínit činnost regionálních archeologických komisí (RAK) vzniklých postupně od 90. let 20. století (s výjimkou Pražské archeologické komise založené v roce 1969) z podnětu Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i. v důsledku jeho interní reorganizace. Jejich aktivita pokrývá celé území republiky a spočívá v koordinaci archeologické činnosti v jednotlivých regionech, distribuci informací o nutných archeologických akcích, dohledu nad dodržováním kvality a standardů archeologických výzkumů. 171

BUREŠ, Michal. Management archeologického dědictví. 1. vyd. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2014. s. 9–12. ISBN 978-80-261-0378-3. 171

44

5. Národní památkový ústav Dle Statutu vydaného Ministerstvem kultury ČR dne 28. ledna 2015 je Národní památkový ústav (dále jen NPÚ) státní příspěvkovou odbornou organizací s celostátní působností, zřízenou s účinností ode dne 1. ledna 2003 MK ČR. Původních 12 samostatných právních subjektů státní památkové péče (Státní ústav památkové péče, Památkové ústavy v jednotlivých krajích a Správa státního zámku Sychrov) splynulo v celek, který se v současnosti dělí na generální ředitelství, územní odborná pracoviště (14 pracovišť) a územní památkové správy (4 správy). 172 Archeologie v NPÚ je samostatným útvarem v rámci odborné sekce památkové péče, s působností v rozsahu archeologických odborů, oddělení a referátů, či jednotlivců začleněných do jiných oddělení nebo odborů, na základě povolení MK ČR č.j. 696/2003, ze dne 16.4.2003, 173 a uzavření Dohody s Archeologickým ústavem AV ČR. Praha v.v.i. ze dne 27. 1. 2004. 174 Její činnost je zaměřena převážně na realizaci záchranných a předstihových archeologických výzkumů a na správu archeologického dědictví. Odbor archeologie Generálního ředitelství NPÚ archeologické výzkumy v současné době nevykonává, specializuje se na správu Státního archeologického seznamu a Informačního systému o archeologických datech. 175

5.1 Evidence a uchovávání archeologických fondů v NPÚ NPÚ má velmi specifické postavení mezi organizacemi pečujícími o archeologické dědictví. Plní funkci sbírkotvornou i dočasně depozitární. 5.1.1 Evidence archeologických fondů NPÚ a jeho územní odborná pracoviště (dále ÚOP) vedou evidenci veškerého majetku České republiky, s nímž je NPÚ příslušný hospodařit. Je tedy primárním předpokladem k vedení evidence archeologických nálezů rozlišit, zda se jedná o majetek Více na stránkách Národního památkového ústavu (Proměna NPÚ. Národní památkový ústav [online]. Praha : Národní památkový ústav, 2014-11-24. [cit. 2015–04–06]. Dostupné na WWW: . 173 Povolení Ministerstva kultury ČR. List 1. Ministerstvo kultury České republiky [online]. Praha : Ministerstvo kultury České republiky, 2007. [cit. 2015–04–19]. Dostupné na WWW: <www.mkcr.cz/assets/kulturni.../Archeologick__licence_tabulka.xls>. 174 Ve výčtu práv a povinností archeologů územních odborných pracovišť NPÚ plynoucí z Dohody se nachází též povinnost ukládat nálezy v příslušných sbírkotvorných organizacích, ovšem neuvádí se v jakých (Koncepce oboru archeologie v Národním památkovém ústavu na období 2011–2016 : závěrečná zpráva. Výstup skupiny pro koncepci archeologie Národního památkového ústavu 30. 9. 2010. [online]. Praha : Národní památkový ústav, 2010, s. 27. [cit. 2015-04-14]. Dostupné na WWW: <www.npu.cz/.../Koncepce+oboru+archeologie+v+NPÚ_2010_10_1.pdf>). 175 Viz webové stránky NPÚ: Národní památkový ústav [online]. Praha : Národní památkový ústav. [stav ke dni 31. 12. 2013]. [cit. 2015-03-06]. Dostupné na WWW: . 172

45

České republiky, se kterým disponuje NPÚ, anebo je majitelem kraj či obec, a tím jsou nálezy v objektech NPÚ pouze dočasně deponovány. Další eventualitou jsou nálezy, které byly získány záchrannou archeologickou činností na území kraje či katastrech obcí a měst přímo archeology NPÚ ÚOP, a tudíž by měly být po zpracování výzkumu předávány jejich právoplatnému správci, státem zřízenému muzeu. V prvém případě, kdy je „majitelem“ NPÚ, se jedná o nálezy získané archeologickou činností na objektech ve správě NPÚ. Jako sbírkotvorná organizace vytváří archeologickou sbírku muzejní povahy a má proto povinnost danou zákonem č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, podle § 3, odst. 2, ji zapsat do Centrální evidence sbírek vedené MK ČR. Žádost o zapsání se podává na tiskopisu, jehož vzor je uveden v příloze č. 1 prováděcího právního předpisu, vyhlášce 275/2000 Sb. S účinností dnem 1. července 2013 proběhla změna této vyhlášky pod č. 96/2013 Sb., ze dne 12. dubna 2013, která s sebou přinesla některá nová nařízení, jako například doplnění charakteristiky sbírky v CESu o digitální fotografie. Dle § 6 odst. 1 zákona 122/2000 Sb. se v zápisu do CES uvádí: a) název sbírky b) popis sbírky (její charakteristika, označení území, ze kterého předměty pocházejí, časové období, které dokumentují, obrazové údaje 176 c) seznam sbírkových předmětů nebo výčet evidenčních čísel jednotlivých sbírkových předmětů d) místo uložení sbírky e) vlastník sbírky (Česká republika) f) správce sbírky (NPÚ) g) evidenční číslo sbírky přidělené Ministerstvem kultury ČR h) datum zápisu sbírky do CES, i) kulturní památky (zápis, zda se ve sbírce vyskytují, zákon přímo nezmiňuje, ale též se tato informace uvádí ve formuláři Žádosti o zápis do centrální evidence) j) archiválie (pokud jsou součástí sbírky, uvede se tato skutečnost, ale archiválie V příloze č. 1, formuláři Žádosti o zápis do centrální evidence, změněné vyhlášky 275/2000 je přidáno v bodě 5 písm. c) obrazové údaje, tzn., že každá sbírka zapsaná v CES by měla obsahovat digitální fotografie vybraných sbírkových předmětů sbírky nebo její oborové části, počet fotografií je limitován počtem sbírkových předmětů, minimum však je 25 digitálních fotografií a nejméně 3 digitální fotografie dokumentující uložení nevystavené části sbírky nebo její oborové části (Vyhláška Ministerstva kultury č. 96/2013 Sb. ze dne 12. dubna 2013, kterou se provádí zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, s účinností od 1. července 2013. In Sbírka zákonů České republiky č. 122/2000, částka 45, s. 1018–1019 [online]. [cit. 2015-04-12]. Dostupné na WWW: ). 176

46

podléhají archivnímu zákonu 499/2004 Sb.) Zápis si lze prohlédnout na webových stránkách CES. 177 Je třeba si otevřít ve „Vyhledávání” kategorii „Podsbírky” a pod pořadovými čísly 124 až 136 se nachází výčet jednotlivých územních odborných pracovišť NPÚ, které spravují archeologické podsbírky. Jedná se o 13 pracovišť bez ÚOP Praha a GŘ. Informační strana obsahuje následující údaje: 1) Název sbírky: Sbírka archeologických nálezů z objektů ve správě Národního památkového ústavu Archeologická sbírka NPÚ- ÚOP název pracoviště, např. Brno 2) Vlastník: Česká republika 3) Správce: Národní památkový ústav, Valdštejnské nám. 3, 118 01 Praha 1 4) Počet ev. čísel: XX 178 5) Archiválie: Ne 6) Kult. Památky: Ne 7) Území: oblast, odkud sbírka pochází, uvádí se Čechy nebo Morava či jednotlivé kraje 8) Období: popis sbírky, jaké časové období dokumentuje, odkud a jakým způsobem byl archeologický fond získán. Záznam většinou doprovází formulka znění: „Sbírka vznikla zejména činností archeologů pracujících v NPÚ, nebo v některém z jeho předchůdců. Stejným způsobem bude také rozvíjena.” 9) Předměty: jaké druhy archeologických nálezů jsou ve sbírce zastoupeny Záznamy postrádají digitální fotodokumentaci, která je součástí charakteristiky sbírky podle zmíněné změny ve vyhlášce č. 275/2000 Sb. Vlastník sbírky zapsané do CES je povinen vést sbírkovou evidenci v souladu se zákonem 122/2000 Sb. § 9, odst. 1, písm. d). O způsobu vedení evidence se rozepisuje vyhláška č. 275/2000 Sb, § 2 „Vedení sbírkové evidence“. “Každý sbírkový předmět musí být evidován ve sbírkové evidenci vlastníka sbírky.“ U archeologických nálezů lze použít hromadné evidence, to znamená, že soubor movitých nebo nemovitých věcí může být evidován jako jeden sbírkový předmět, pokud se jedná o fragmentární archeologický materiál, hromadné nálezy mincí a osteologický materiál. Evidence sbírkových předmětů je dvoustupňová: 1. stupeň Chronologická evidence přírůstků – má majetkoprávní charakter. Centrální evidence sbírek Ministerstva kultury ČR [online databáze]. Praha : Ministerstvo kultury ČR. [cit. 2015-04-19]. Dostupné na WWW: . 178 Nejvíce evidenčních čísel obsahuje NPÚ ÚOP v Plzni (135), nejméně Josefov (1), pracoviště vzniklo v roce 2008. 177

47

Předmět získá přírůstkové číslo (stává se sbírkovým předmětem), které se skládá pořadového čísla sbírkového předmětu a roku nabytí, záznamy se provádějí bezprostředně po zařazení sbírkového předmětu do sbírky. Zapisuje se podle zákona do konce kalendářního roku. Zápis obsahuje záznamy uvedené v § 9, odst. 1 zákona 122/2000: a)

název a stručný popis předmětu (materiál, z kterého je vyroben, rozměry, hmotnost,

časové zařazení, datum získání – číslo archeologického výzkumu, popř. identifikace autora či výrobce, další identifikační znaky) b)

označení území, z něhož sbírkové předměty pocházejí, je-li známo

c)

způsob a okolnosti nabytí jednotlivých sbírkových předmětů (jako doprovodná

dokumentace slouží Nálezová zpráva o archeologickém výzkumu) d)

stav sbírkových předmětů

e)

evidenční čísla jednotlivých sbírkových předmětů

f)

označení archiválií, jsou-li součástí sbírky. Chronologická evidence se vede zpravidla v autentizované knize přírůstkové, rušit

zápis, škrtat, či jiným způsobem znečitelnit v ní zapsané údaje je nepřípustné. 2. stupeň Systematická evidence – dopředu predikuje, o jakou sbírku jde. Inventární číslo tvoří písmeno oboru, např. A=archeologie, k=keramika + číslice. Druhým stupněm je tvořen katalog sbírkových předmětů vedený zpravidla v knize inventární nebo na zvláštních katalogizačních listech (dále jen systematická evidence), který obsahuje rovněž údaje podle § 9, odst. 1 zákona 122/2000 Sb., a popřípadě další zpřesňující údaje o sbírkovém předmětu. Oproti chronologické evidenci, která má charakter majetkoprávní a provádí se bezprostředně po zařazení sbírkového předmětu do sbírky, systematická evidence je založená na odborném posouzení sbírkového předmětu a záznamy se provádějí nejpozději do 3 let od zápisu do chronologické evidence. Stejně jako chronologická evidence i systematická se vede výhradně v listinné podobě a provádí se ručně nebo tiskem z pomocné evidence vedené v elektronické podobě, navíc může být zhotovena ve více kopiích, které mohou sloužit jako záložní katalogy. Záznamy v knihách či katalogizačních listech musí být opět opatřeny razítkem a podpisem odpovědné osoby nebo evidenčním číslem sbírky, listy průběžně číslovány. Obě evidence je nutné uložit odděleně pro případ ztráty nebo zničení záznamů. NPÚ spravující sbírky čítající více jak 3000 věcí movitých nebo více jak 11 věcí

48

nemovitých

je

povinen

vést

sbírkovou

evidenci

dvoustupňovou. 179

Nejprve

v chronologické evidenci, kde se uplatní tzv. hromadná evidence dle § 2, odst. 2 vyhlášky č. 275/2000 Sb., každý soubor archeologických nálezů z jednotlivých archeologických výzkumů získá přírůstkové číslo (podle chronologického zařazení do sbírky), které se lomí rokem zařazení. V praxi platí pravidlo jeden záznam = jedna archeologická akce s archeologickými nálezy. Zápis do systematické evidence následuje nejpozději do tří let. Je k němu přistoupeno po prvotním ošetření, odborné identifikaci a základním roztřídění souboru dle nálezových situací. Za sbírkové předměty jsou zapsány ojedinělé nálezy z předmětného výzkumu, ekofakty, amorfní zlomky artefaktů jsou roztříděny podle jednotlivých druhů (fragmenty keramických nádob z jednoho období či kontextu, amorfní zlomky železných artefaktů, zvířecí kosti, mazanice, struska apod.) a mohou mít jedno inventární číslo. Evidence se vede v systému Demus. U starého nálezového fondu, který nesl označení podle předchozího způsobu evidence, nedošlo k přečíslování. Nově musela být přidělena přírůstková čísla tam, kde je dosud ÚOP neměla. Na jednotlivých ÚOP je vedena inventární řada pouze pro nálezy z objektů ve správě NPÚ. Jednotlivé sáčky s nálezy jsou ukládány do kartonových krabic „banánovek“ nebo do plastových beden, každá z krabic nese jedinečné číslo, označení objektu NPÚ, ze kterého pocházejí a přírůstkové číslo jednotlivých inventárních čísel, či jejich částí. Sbírka ve správě NPÚ přesáhne množství více jak 500 000 sbírkových předmětů, organizace je tedy povinna provést inventarizaci celého sbírkového fondu v průběhu 20 let, ročně min. 5%. Celá sbírka se eviduje také v účetní evidenci, jedna účetní položka je jeden výzkum a je ohodnocena částkou 1 Kč. Povinnost evidovat archeologické nálezy, které jsou pouze dočasně uloženy v objektech NPÚ, ale jsou majetkem kraje nebo obce, má jejich vlastník, tzn. kraj nebo obec. Pokud o svém vlastnictví nevědí, měl by je o tom NPÚ informovat. Archeologické nálezy, které získá NPÚ prostřednictvím svého archeologického odboru záchranným archeologickým výzkumem, dle památkového zákona č. 20/1987 Sb. § Následující informace jsou čerpány díky laskavému svolení vedoucího odboru archeologie NPÚ ÚOP HMP PhDr. Jaroslava Podlisky, Ph.D. z interního předpisu NPÚ (Národní památkový ústav. Metodický pokyn generální ředitelky č. VI/2011/NPÚ kterým se upravuje postup pro nakládání s archeologickými nálezy uloženými dočasně či trvale v NPÚ, č.j. NPÚ–302/3842/2011, ze dne 18. 5. 2011. Praha : Národní památkový ústav, 2011. 4 s. Interní předpis Národního památkového ústavu). Vzhledem k datu, kdy byl vydán, ještě nemohl reflektovat změnu vyhlášky č. 275/2000 k 1. červenci 2013, proto se zde zmiňuje u množství více jak 500 000 sbírkových předmětů inventarizovat sbírkový fond 1 x za 15 let (nyní je 20 let). 179

49

23a odst. 3, náleží organizaci státem zřízené, což jsou z hlediska sbírkotvorného zaměření: Národní muzeum, Moravské zemské muzeum, Slezské zemské muzeum, Husitské muzeum v Táboře, Národní technické muzeum, Technické muzeum v Brně a Uměleckoprůmyslové muzeum. V zákoně není uvedena ani zapovězena eventualita výběru archeologického nálezu některým specializovaným státem zřízeným muzeem. Nabízí se primárně všechna tři zemská muzea, výběrově by mohly svůj sbírkový fond doplňovat, v souladu s předmětem hlavní činnosti uvedeným ve Zřizovací listině a Sbírkotvorným plánem, i následující instituce. Předmětem hlavní činnosti Národního muzea je shromažďovat „sbírky hmotných dokladů vývoje přírody, prehistorie a historie české i zahraniční provenience, zejména v oborech…středověká archeologie…“ Na rozdíl od Moravského zemského muzea a Slezského zemského muzea nemá uvedeno ve Zřizovací listině v předmětu své činnosti provádění archeologických výzkumů dle zákona 20/1987 Sb., koordinaci provádění archeologických výzkumů a ani péči o movité archeologické nálezy, Dohodu s Archeologickým ústavem AV ČR, Praha, v.v.i. Národní muzeum podepsalo dne 3. 7. 2002. S politováním lze konstatovat, že obě zbylá zemská muzea jsou moravská, a tudíž preference jejich sbírkotvorné činnosti jsou u MZM „…zejména však z území Moravy…“ a Slezského zemského muzea „…zejména však území historického Slezska, severní a severovýchodní Moravy…“. 180 Archeologický fond se proto eviduje v rámci jednotlivých ÚOP, které výzkum provedlo, a to dle standardu tzv. Nálezové zprávy Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i. (blíže následující oddíl věnovaný Archeologickému odboru NPÚ ÚOP HMP). 5.1.2 Ukládání archeologických fondů V případě ukládání archeologických fondů v rámci NPÚ platí totéž jako u jejich evidence. Majetkoprávní vztahy k archeologickým nálezům jsou díky novele památkového zákona č. 20/1987 Sb. z roku 2005 komplikované (viz kapitola výše). Jak bylo již uvedeno, do péče NPÚ náležejí archeologické fondy vytěžené v průběhu archeologických výzkumů na památkových objektech, které jsou ve správě NPÚ. Jsou evidované jako archeologické podsbírky v CES a na NPÚ se tím vztahují všechny povinnosti ochrany sbírky, které ukládá muzejní zákon č. 122/2000 Sb. § 9 odst. 1. Vlastník sbírky (zde NPÚ) je povinen udržovat sbírku v její celistvosti, zajistit její ochranu před poškozením a krádeží, stanovit režim zacházení se sbírkou (podrobněji rozpracováno v § 1 vyhlášky č. 275/2000 Sb.). Příspěvkové organizace. Ministerstvo kultury České republiky [online]. Praha : Ministerstvo kultury České republiky, 2007. [cit. 2015-05-03]. Dostupné na WWW: . 180

50

NPÚ uchovává ve svých depozitářích velice početnou skupinu archeologických nálezů

získaných

archeologickou

aktivitou

při

záchranných

výzkumech

svého

archeologického odboru, která však patří do péče sbírkotvorných institucí zřizovaných státem. Další vysoké procento archeologických nálezů uložených v depozitářích NPÚ tvoří ty, jenž pocházejí z cizích výzkumů na objektech NPÚ (např. z výzkumů provedených Archeologickým ústavem AV ČR, v.v.i.). V obou případech by se mělo jednat o dočasný depozit, který by měl být ukončen technickým zpracováním výzkumu a zhotovením nálezové zprávy. Archeologický ústav AV ČR, v.v.i. stejně jako NPÚ je zřízen státem, tudíž archeologické nálezy jsou majetkem státu a měly by být předány do některé státem zřízené sbírkotvorné organizace (přehled institucí viz výše). 181 Složitý je i pohled na archeologický fond získaný jinými organizacemi, na památkových objektech (hradech) ve správě NPÚ. Tyto nálezy by se měly řádně ošetřené stát součástí expozice na tom objektu, ze kterého pocházejí a tvořit s ním tak jednotný celek. V tom vidím základ propojení památkové a muzejní péče o sbírkové předměty/archeologické nálezy. Nevytrhávat je z přirozeného kontextu, ale představit je veřejnosti, jako součást vývoje lokality či objektu. To se týká jak movitých, tak i nemovitých archeologických nálezů. Zachovat například torza staveb „in situ“ pro prezentaci veřejnosti, jako se děje běžně v Evropě (např. muzeum pod krakovským hlavním náměstím – Rynkem 182) by určitě pozdvihlo prestiž a úroveň památkářů a muzejníků v očích veřejnosti.

5.2 Územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze Působí jako státní výzkumná instituce v celém rozsahu Prahy. Odborná a metodická činnost zahrnuje péči o celkem 2106 nemovitých kulturních památek, 3 památkové rezervace, 7 vesnických památkových zón a 10 městských památkových zón. 183 Pražská památková rezervace, která je územím s archeologickými nálezy a památkou zapsanou v roce 1992 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, leží ve středu hlavního města a svou výměrou 866 hektarů představuje největší městskou Například Národní muzeum však archeologické nálezy, s výjimkou Antropologického oddělení, nepřijímá (TOMÁŠEK, Martin. Právní stránka uložení archeologických nálezů ve správě cizích subjektů v objektech NPÚ. In Koncepce oboru archeologie v Národním památkovém ústavu na období 2011-2016. : Závěrečná zpráva. Výstup skupiny pro koncepci archeologie NPÚ 309.2010 [online]. Praha : Národní památkový ústav, 2010, s. 39. [cit. 2015-04-13]. Dostupné na WWW: ). 182 Více na webových stránkách Podzemia Rynku (Podzemia Rynku. Krakow : Podzemia Rynku. Dostupné na WWW: <www.podziemiarynku.com>). 183 Stav dle webových stránek NPÚ ke dni 31. 12. 2013 (Národní památkový ústav, ÚOP v hl. městě Praze. Národní památkový ústav [online]. Praha : Národní památkový ústav. [stav ke dni 31. 12. 2013]. [cit. 201503-06]. Dostupné na WWW: . 181

51

památkovou rezervaci v České republice. Vznik pražského územního odborného pracoviště se váže k přijetí zákona 22/1958 Sb. o kulturních památkách a zákona č. 60/1960 Sb., o národních výborech. V roce 1960 bylo ustanoveno Středisko památkové péče a ochrany přírody hl. m. Prahy a schválen organizační řád. Prvním ředitelem byl jmenován Zdislav Buříval. 184 Po několika změnách názvu instituce se v roce 1991 se oddělila ochrana přírody. Rokem 2000 skončil zřizovatelskou funkci Magistrát hl. m. Prahy a zřizovatelem se stalo, tak jako u ostatních památkových ústavů, Ministerstvo kultury ČR. Od 1. ledna 2003 došlo ke spojení všech památkových ústavů v Národní památkový ústav. Pracoviště nespravuje žádnou památku a jako jediné z územních odborných pracovišť NPÚ není sbírkotvorné, archeologické nálezy by mělo pouze dočasně uchovávat v depozitáři po dobu nezbytně nutnou k zpracování nálezové zprávy a poté by měly být předměty předány sbírkotvorné instituci zřízené státem.

Zdislav Buříval (*13. 8. 1919 v Praze – ƒ†? |1990), památkář, autor publikací a článků z oboru památkové péče, nositel Evropské ceny za zásluhy o památkovou péči. Jako náměstek ministra kultury se podílel na tvorbě prvního památkového zákona v roce 1958, v roce 1963 byl jmenován ředitelem Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody, výrazně se zasloužil o jeho rozvoj a prezentaci doma i za hranicemi, např. vydávání odborného periodika se zaměřením na památkovou péči Staletá Praha od r. 1965, pořádání vědeckých konferencí a sympozií na téma památková péče s mezinárodní účasti (LÍBAL, Dobroslav. Zdislav Buříval zemřel. Staletá Praha, 1991, roč. 21, s. 285–287. ISBN 80-7038-215-5). 184

52

6. Archeologický odbor Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze Archeologický odbor Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze, je prvním z územních odborných pracovišť NPÚ, které bylo oprávněno vykonávat archeologické výzkumy. Přímým podnětem ke vzniku specializovaného archeologického pracoviště Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody (dále jen Pražské středisko) se stal vzrůst stavební činnosti na území hlavního města Prahy, převážně výstavba metra (původně podpovrchová tramvaj). Kapacity existujících archeologických pracovišť (Archeologického ústavu ČSAV, Muzea hl. m. Prahy) se ukázaly nedostačující, Archeologický ústav mohl poskytnout městu metodickou pomoc a zajistit výzkum lokalit zásadního významu, jako např. Pražský hrad a Vyšehrad, ale většinu dokumentace stratigrafie historického nadloží stavbou dotčených míst si muselo vyřešit město svými silami. Výsledkem řady jednání výše zmíněných subjektů 185 bylo rozhodnutí Rady NVP na základě usnesení č. 51/65 z 2. března 1965 186 zřídit při Pražském středisku samostatný útvar pro zajišťování záchranných archeologických výzkumů. Ještě téhož roku ministerstvo kultury ve smyslu zákona 22/58 Sb, dekretem čj. 32871/65/V-2 vydalo Pražskému středisku povolení tyto výzkumy provádět. Prvním vedoucím archeologického pracoviště se stal historik a archeolog Vladimír Píša. 187 Usnesením č. 51/65 z 2. března 1965 byla ustanovena „odborná komise pro řízení přípravných a zajišťovacích prací a provádění průzkumu i všech rehabilitačních akcí v historických objektech“. Předsedou komise byl jmenován Zdislav Buříval (ředitel Pražského střediska), místopředsedou Jan Filip (ředitel Archeologického ústavu ČSAV), tajemníkem Vladimír Píša, dalšími členy byli odborníci z oboru archeologie, historie

Ačkoli je v literatuře zmiňována „řada jednání“ a jednání s ředitelstvím Muzea hl. m. Prahy, nenalezla jsem v archivech (Archiv hl. m. Prahy, Archiv AV ČR, Praha, v. v. i., Archiv NPÚ ÚOP HMP, pozůstalosti prof. J. Filipa a doc. M. Richtera) o nich ani zmínky (pozn. autorka); více o vzniku střediska JEČNÝ, Hubert. Vznik, činnost a úkoly archeologického odboru Pražského střediska. In Zpravodaj dobrovolných aktívů státní památkové péče a ochrany přírody v Praze 21-83. Praha : Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1983, s. 1–4.; 25 let Pražského střediska Státní památkové péče a ochrany přírody. Praha : Panorama, 1985. s. 20. 186 Usnesení Rady NVP č. 51 z 2. 3. 1965, karton 218, inv. č. 356, časový rozsah 2. 3. 1965, fond AHMP „Magistrát hlavního města Prahy II.“ 187 Vladimír Píša (*17. 11. 1918 Praha – †17. 11. 2003 Praha), pracovník památkové péče, stavební archeolog. Od roku 1965 vedoucí odboru stavební archeologie PSPPOP, na jehož založení se podílel. Zabýval se především románskou, raně středověkou architekturou (SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. 1. vyd. Praha : Libri, 2005. s. 440441. ISBN 80-7277-253-8). Archeologickým výzkumem s evidenčním číslem 1 byl právě jeho výzkum Břevnovského kláštera, kdy byla odkryta románská krypta kostela sv. Markéty (více na webových stránkách Odboru archeologie NPÚ ÚOP HMP v článku: KOVÁŘ, Miroslav. Břevnovský klášter. In Archeopraha.cz [online]. 2007-02-05. [cit. 2015-04-05]. Dostupné na WWW: . 185

53

umění, stavební historie, např. Emanuel Poche, Miroslav Richter, Emanuel Hruška. Pracoviště Pražského střediska zajišťovalo památkovou ochranu archeologických lokalit při územním a stavebním řízení, evidovalo připravované stavební akce, spolu s týmem specializovaných pracovníků různých profesí (např. stavebních historiků) zajišťovalo servis záchranných výzkumů postihovaných památek ve specifických podmínkách zástavby v historickém jádru města. 188

6.1 Nemovité archeologické nálezy Především se jedná o stavební památky. V současné době je spolupráce se specialisty z oboru stavební historie pro archeology NPÚ ÚOP HMP pravidlem a nutností, neboť téměř při každém archeologickém výzkumu v historickém jádru Prahy (ale i mimo něj např. Dolní Chabry, Kunratice) jsou zjištěny stavební konstrukce od období raného středověku po novověk. Při zjištění takovýchto nemovitých nálezů provede stavební historik stavebně historický průzkum, popis jednotlivých stavebních prvků konstrukcí, složení pojiva, případně odebrání vzorků na analýzu (dřevo na dendrochronologii). Výsledky průzkumu a analýz jsou součástí nálezové zprávy o výzkumu. Je provedena náležitá dokumentace (kresebná, fotografická, fotogrammetrie), výškové a prostorové zaměření nálezu totální geodetickou stanicí a nivelačním strojem s teleskopickou latí dle pevných výškových bodů ČSJNS/Bpv osazených na domech v nejbližším okolí, zjištěných na mapě nivelačních bodů. Nakládání s těmito nemovitými archeologickými nálezy je různé dle jejich povahy, stáří a „osvícenosti“ investora. Stává se, že stavební konstrukce románské či raně gotické architektury bývají zachovány „in situ“ a mohou být projektantem zakomponovány do budoucího objektu. Jako příklad poslouží hotel Mandarin Oriental v Karmelitské ulici v Praze 1-Malé Straně, kde byl zjištěný závěr gotického kostela svaté Máří Magdaleny ponechán v původním prostředí, zakonzervován, překryt skleněnou podlahou, a aby nedošlo k poškození zdiva, má tento prostor samostatný okruh úpravy vzduchu pro zachování původního klimatu. 189 K dalším z příkladů citlivého přístupu patří překrytí zdiva separační geotextilií a zasypání štěrkem, 190 nebo je na korunu ošetřeného zdiva navrstven jíl, drn a stavba se nechá

JEČNÝ, Hubert. Vznik, činnost a úkoly archeologického odboru Pražského střediska. Zpravodaj dobrovolných aktívů státní památkové péče a ochrany přírody v Praze, 21-83, s. 1–4. 189 ROTHBAUEROVÁ, Vítězslava, HŮRKA, Jiří. Hotel nad pražskou historií. Časopis Stavebnictví, 2008, č. 4, [nestr.] [online]. [cit. 2015-04-05]. Dostupné na WWW: . 190 Kostel Stětí sv. Jana Křtitele (TRYML, Michal. Nálezy v chaberském kostele zasypány. In Archeopraha.cz [online]. 2014-12-01. [cit. 2015-04-19]. Dostupné na WWW: . 188

54

samovolně zatravnit. 191 Tyto dva postupy jsou prováděny nejběžněji. Může se také stát, že konstrukce nelze vzhledem k projektu ponechat na místě, jak tomu bylo v případě jedné části odkrytého zdiva na náměstí Republiky v obchodním centru Palladium v Praze 1 – Novém Městě, musí se demontovat a přemístit.192 Dojde i k okolnosti, kdy památkáři – archeologové z důvodu záchrany unikátního románského domu objekt vyzvednou a uloží v depozitáři. 193 V případě mimořádné historické a kulturní hodnoty lze archeologický nález prohlásit za kulturní památku. Nemovité nebo movité věci prohlašuje za kulturní památky podle § 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění, Ministerstvo kultury ČR. Návrh na prohlášení věci za kulturní památku může podat každý, a to buď přímo MK ČR nebo prostřednictvím územně příslušného územního odborného pracoviště NPÚ. 194 Naproti tomu archeologický nález (podle § 23), ve znění zákona 20/1987 Sb. § 3 odst. 1, prohlašuje MK ČR za kulturní památku pouze na návrh Akademie věd ČR. Je-li návrh, který na prohlášení archeologické památky kulturní památkou podá kterýkoliv občan či organizace, z posouzení AV ČR adekvátní, doporučí ho MK ČR. Kompletní žádost je třeba zaslat nejen na sídlo AV ČR, ale i Archeologickému ústavu AV ČR v Praze nebo v Brně. Metodika zpracování návrhu je dostupná na webových stránkách Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i. 195 V seznamu nemovitých kulturních památek, který vede na svých stránkách NPÚ, nesou archeologické nemovité památky označení „archeologické stopy“. Na území hlavního města Prahy je evidováno 27 nemovitých archeologických památek, archeologických stop, zapsaných do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky. Převážná většina se jich nalézá mimo Pražskou památkovou rezervaci. Zapsány jsou jak památky středověké (tvrziště, hrad, hradby), tak z pravěkého období (hradiště a výšinná sídliště). 196 Posledním objektem uznaným za kulturní památku je sklep 191

Nový hrádek v Praze – Kunraticích (HANZ, Miroslav. Konzervace torza Nového hrádku v PrazeKunraticích. Zprávy památkové péče, 2014, roč. 74, č. 4, s. 343–345. ISSN 1210-5538. 192 DRAGOUN, Zdeněk. Prezentované pozůstatky románských obytných staveb v areálu obchodního centra na náměstí Republiky v Praze. Zprávy památkové péče, 68, 2008, č. 4, s. 264–267. ISSN 1210-5538. 193 Územní odborné pracoviště v Olomouci. ZATLOUKAL, Richard. O putování neposedného románského domu. Zprávy památkové péče, 2008, roč. 66, č. 4, s. 273–279. ISSN 1210-5538. 194 Viz Prohlašujeme za kulturní památku, památkově chráněné území. Pro vlastníky. Národní památkový ústav [online]. Praha : Národní památkový ústav, 2011-11-8. [cit. 2015–04–06]. Dostupné na WWW: . 195 Struktura návrhu na prohlášení archeologické lokality kulturní památkou. Archeologický ústav Akademie věd České republiky [online]. Praha : Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Praha, v.v.i. [cit. 2015-04-19]. Dostupné na WWW: . 196 Seznam památek na webových stránkách Odboru archeologie NPÚ ÚOP HMP: Zapsané archeologické památky na území hl. m. Prahy. In Archeopraha.cz [online]. 2010-09-06. [cit. 2015-04-19]. Dostupné na WWW: .

55

– soubor gotických sklepů pod bývalými domy čp. 69 a 70, archeologické stopy, nacházející se pod povrchem chodníku ve Spálené ulici, Praha 1-Nové Město, prohlášeno MK ČR dne 2. 11. 2011, pod číslem rejstříku 104521. 197

6.2 Movité archeologické nálezy Movité archeologické nálezy mají vždy formu veřejného vlastnictví. Prakticky od roku 1958 nemohou být získávány jinak než archeologickým výzkumem prováděným k tomu oprávněnými organizacemi a osobami. 198 Výsledkem každého archeologického výzkumu je nálezová zpráva, formálně odpovídající Osnově nálezové zprávy Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i., 199 evidovaná v Archivu nálezových zpráv zmíněné instituce a v případě NPÚ ÚOP HMP i do Archivu nálezových zpráv samotného archeologického odboru (příklad nálezové zprávy viz příloha č. I). U movitých archeologických nálezů je nutné, stejně jako u nemovitých, pečlivě zdokumentovat lokalitu, kde se předmět nalezl. Z výčtu typů archeologických výzkumů provedených na území hl. města Prahy jasně převažují záchranné archeologické výzkumy. 200 Výzkumy mají charakter buď plošného odkryvu, bodových sond nebo liniových výkopů, čemuž je přizpůsobena metodika výzkumu. 201 Každý předmět je ihned po vyjmutí uložen do sáčku označeného číslem výzkumu, číslem sondy, stratigrafické jednotky, 202 datem. Obalová technika je adekvátní materiálu, rozměrům a individuálním potřebám nálezu. Suché předměty nebo předměty z materiálu, u nichž nehrozí poškození následkem změny vlhkosti – vyschnutí (keramika, kámen,

197

Nemovité památky. MonumNet. Národní památkový ústav [online]. Praha : Národní památkový ústav, 2003-01-10. [cit. 2015-04-19]. Dostupné na WWW: . 198 Informace pro vlastníky archeologických nemovitých památek. Pro vlastníky. Národní památkový ústav [online]. Praha : Národní památkový ústav, 2011-11-8. [cit. 2015–04–06]. Dostupné na WWW: http: . 199 Osnova nálezové zprávy podle Směrnice ředitele ARÚ AV ČR, Praha, v.v.i., „Standardy evidence terénních výzkumů a archivace terénní dokumentace v Archeologickém ústavu AV ČR, Praha, v.v.i.“ je k dispozici na stránkách ARÚ AV ČR, Praha, v.v.i. (Standardy evidence terénních výzkumů a archivace terénní dokumentace v Archeologickém ústavu AV ČR, Praha, v.v.i. Archeologický ústav Akademie věd České republiky [online]. Praha : Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Praha, v.v.i. [cit. 2015-0419]. Dostupné na WWW: ). 200 Termín „záchranný“ archeologický výzkum je diskutabilní, podrobně se tím zabývá Evžen Neústupný, viz NEUSTUPNÝ, Evžen. Zachraňujeme archeologické památky? Zprávy památkové péče, 52, 1992, č. 2, s. 18– 20. ISSN 013-9853. NEUSTUPNÝ, Evžen. K teorii terénního výzkumu v archeologii. Archeologické fórum 4, s. 85–94 [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné na WWW: . 201 Domnívám se, že podrobný popis metodiky archeologických výzkumů není předmětem této práce, pro ilustraci je připojen v příloze příklad nálezové zprávy. 202 Stratigrafickými jednotkami (SJ) jsou označovány makroskopicky rozlišitelné části nadloží, odrážející přírodní a antropogenní aktivity. Dle charakteru je možné rozeznat uloženiny, výkopy, stavební konstrukce a stykové plochy.

56

mazanice), se balí do dvojitých papírových sáčků. Nálezy, u kterých následkem vysychání hrozí destrukce (zlomky vlhkého dřeva, textilie, usně apod.), drobné artefakty či jejich fragmenty, se ukládají do zavíracích polyethylenových sáčků (tzv. zipových sáčků) různých velikostí, větší kusy dřev se obalí potravinářskou fólií. Ještě v terénu je sáček zapsán do terénního záznamníku sáčků, obdrží evidenční číslo (většinou pořadové číslo, jak byl zapsán), zevrubnou identifikaci materiálu (keramika, sklo, kov, kost atd.). S průvodkou, která obsahuje stejné informace, jako jsou na sáčku a v terénním záznamníku, jsou nálezy přeneseny do laboratoře k očištění. Zde jsou následně adekvátně ošetřeny a označeny číslem skládajícím se z čísla výzkumu, pořadového čísla sáčku, u fragmentů keramiky i pořadového čísla zlomku, oddělených spojovníkem (např. 2012/17-1-1). Každý sáček je zapsán do inventární karty, kde jsou uvedeny údaje o typech nálezů a jejich množství, případně popis a datace artefaktu. Veškeré získané informace jsou vloženy do programu ACCESS, software STRATUM 1,2 (M. Peška 2003; viz příloha I a II), výstupy z databáze jsou připojeny jako přílohy k hlavnímu textu nálezové zprávy. V laboratoři a konzervátorské dílně archeologického odboru NPÚ ÚOP HMP se ošetřuje, zpracovává, lepí, konzervuje sklo a keramika. Osvědčila se spolupráce s VŠCHT, Ústav skla a keramiky, kde studenti v rámci svých studijních prací provádějí konzervaci a rekonzervaci skleněných a keramických artefaktů, analýzy skloviny, emailů (ukázka zprávy z rekonzervace předmětů ze skla a keramiky připojena v příloze č. III). Vybrané nálezy se po základním ošetření a konzervaci fotograficky a kresebně zdokumentují (fotografická

dokumentace

samozřejmě

probíhá

i

na

počátku

a

v

průběhu

konzervátorských prací). Výstupem základního ošetření nálezu je Evidenční karta, obsahující základní identifikační údaje o nálezu, stavu před ošetřením, datu zahájení ošetření, použitých prostředcích a postupu prací, datu ukončení práce, uložení, poznámky o dalších analýzách a konzervaci a fotografie předmětu před a po provedení základního ošetření (ukázka Evidenční karty je v příloze č. II). Fotografie, kresby i Evidenční karty základního ošetření nálezu jsou součástí nálezové zprávy, předávají se do archivu nálezů archeologického odboru NPÚ ÚOP HMP a kopie zůstávají evidovány i v laboratoři. Vybrané předměty z kovů a organického materiálu (usně, textilie) se posílají za úplatu po základním očištění na konzervaci do laboratoří Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i., Středočeského muzea v Roztokách, Husitského muzea v Táboře a Muzea hl. m. Prahy. 203 Konzervaci dřeva zajišťuje Oddělení péče o archeologické nálezy opavského V roce 2014 bylo v muzejních konzervátorských dílnách odborně ošetřeno a konzervováno 1402 předmětů převzatých od NPÚ z depozitáře v Bohnicích (Muzeum hl. m. Prahy. Výroční zpráva za rok 2014 [online]. Praha : Muzeum hlavního města Prahy, 2014, s. 10. [cit. 2015-26-04]. Dostupné na WWW: ). 203

57

územního odborného pracoviště. Ošetřené předměty se evidují v databázi v laboratoři archeologického odboru, kde je kromě základních údajů připojena i fotografie (výhodou je snadná orientace při vyhledávání předmětu). Pokud předmět pochází z prostředí, kde hrozí kontaminace bakteriemi, např. textilie z hrobů, provádí se před jeho odesláním ke konzervaci mikrobakteriální rozbor. Veškeré zprávy dokumentace, analýzy jsou archivovány v papírové i digitální podobě na CD nosiči. Archeologický odbor NPÚ ÚOP HMP poskytuje kromě konzultací studentům a badatelům též možnost prezenční výpůjčky jednotlivých archeologických nálezů v prostorách laboratoře za asistence odborného laboratorního pracovníka.

6.3 Ukládání archeologických nálezů Po vyhodnocení výzkumu a zpracování nálezové zprávy jsou nálezy opět zabaleny a s průvodními evidenčními listy uloženy do dočasných depozitářů nebo, v případě archeologických výzkumů provedených do roku 2004, do depozitáře Muzea hl. města Prahy. 204 Kamenné prvky, fragmenty keramiky, stavební keramika, které nepotřebují zvláštní ochranu, jsou v „banánových“ krabicích označených štítkem s číslem výzkumu, popisem obsahu bedny a pořadovým číslem, odvezeny do depozitáře v Praze 8-Bohnicích, kde se nalézá také další detašované laboratorní pracoviště zpracovávající keramiku. Objekt není v majetku NPÚ, je pronajat na dobu neurčitou od hlavního města Prahy. Kapacita úložiště je již v současnosti téměř vyčerpána, na třech podlažích o celkové ploše 720 m2 je uloženo více jak 7 000 ks beden s nálezy. Drobné nálezy, předměty výjimečné hodnoty z křehkých materiálů (např. sklo), z materiálů které potřebují speciální režim ochrany (usně, textilie, kostěné a dřevěné výrobky), jsou přechodně uloženy do trezoru a speciálních boxů pod neustálou kontrolou klimatu ve zvláštních místnostech laboratoře. Doporučené hodnoty teploty a vlhkosti u těchto materiálů jsou 18 °C, relativní vlhkost 55% (u skla 50–55%), s tolerancí 45–60%. 205 Výrobky z barevných kovů a železa jsou jednotlivě uloženy v dózách s parotěsnými víky v silikagelu, který je průběžně kontrolován indikátorovými papírky, vysoušen a Muzeum hl. m. Prahy ve své Výroční zprávě uvádí v přírůstkách za rok 2014 převod od NPÚ ÚOP HMP 767 kusů architektonických článků z Břevnovského kláštera Muzeum hl. m. Prahy. (Muzeum hl. m. Prahy. Výroční zpráva za rok 2014 [online]. Praha : Muzeum hlavního města Prahy, 2014, s. 24. [cit. 2015-26-04]. Dostupné na WWW: . 205 JOSEF, Jan. Úvod do preventivní konzervace. In Úvod do muzejní praxe : učební texty základního kurzu Školy muzejní propedeutiky Asociace muzeí a galerií České republiky. 1. vyd. Praha : Asociace muzeí a galerií České republiky, 2010, s. 190. ISBN 978-80-86611-40-2. 204

58

měněn. Zde se doporučuje teplota 18–20 °C, hodnota relativní vlhkosti závisí od toho, zda je předmět celokovový nebo v kombinaci s organickými materiály. U první alternativy se relativní vlhkost pohybuje od 30–40% a tolerance je do 55%, u kombinovaného materiálu kov + organika je doporučená míra relativní vlhkosti 40–55% s tolerancí do 40–60%. 206 Křehké artefakty jsou umístěny do krabiček a obloženy polystyrenem, aby nedošlo k jejich mechanickému poškození. Drobné předměty z kostí, keramiky (např. přesleny) jsou ukládány do zipových sáčků. Textilie jsou položeny na speciální měkce potažené dřevěné desky zajištěné přímo nebo v odstupu paspartou a překryty sklem. Každý sáček a krabička jsou označeny evidenčním štítkem (s číslem výzkumu, číslem sáčku, který sám identifikuje kontext, ze kterého artefakt pochází, interpretací a fotem předmětu) a vloženy do boxu. Jednotlivé boxy nesou nálepku obsahující pořadové číslo, čísla a adresy výzkumů, ze kterých předměty pocházejí. Uvnitř boxu se nachází tištěný seznam předmětů s miniaturami jejich fotografií a odkazy na uložení separovaných předmětů z jiného materiálu (např. z barevných kovů). Všechny krabice a boxy jsou pečlivě vedeny v papírovém seznamu podle jednotlivých čísel výzkumů a v programech Microsoft Office Excel 2007 a Access 2007, software STRATUM 1,2 (M. Peška 2003).

6.4 Analýzy a mezioborová spolupráce Jak již bylo několikrát uvedeno, hodnotu archeologického nálezu, který se později stává sbírkovým předmětem, zvyšují informace, které se k nám dostanou prostřednictvím kontextů z místa nálezu a zároveň podrobnou analýzou předmětu samotného. Proto je prvotním zájmem archeologa – památkáře, vytěžit z nálezu „in situ“ a terénní nálezové situace informací co nejvíce. Základem je důkladná dokumentace a včasné odebrání vzorků uloženin na odborné analýzy. Z důvodu nedostatečné vybavenosti laboratoří NPÚ je potřeba mezioborové spolupráce s odbornými pracovišti vědeckých ústavů a soukromými specialisty. Některé instituce byly již zmíněny v souvislosti s konzervací předmětů. Důležité pro zvýšení počtu informací v doprovodné dokumentaci ke sbírkovému předmětu

jsou

například

výsledky

environmentálních

analýz,

paleobotaniky,

mikrobakteriologie, dendrochronologie, petrografie, mineralogický a chemický rozbor strusek,

numismatický

posudek,

radiouhlíkové

datování,

fluorescenční

analýza,

konzervátorská zpráva, osteologická analýza. JOSEF, Jan. Úvod do preventivní konzervace. In Úvod do muzejní praxe : učební texty základního kurzu Školy muzejní propedeutiky Asociace muzeí a galerií České republiky. 1. vyd. Praha : Asociace muzeí a galerií České republiky, 2010, s. 190. ISBN 978-80-86611-40-2. 206

59

Veškeré provedené analýzy jsou součástí nálezových zpráv a doprovázejí jednotlivé předměty jako jejich doprovodná dokumentace do muzea. Zvyšují tak jejich muzealitu, měly by být proto využity v jeho v expozici či výstavě. Zároveň mají pro odborníky historiky i laiky vypovídací hodnotu o prostředí, ve kterém byly nalezeny. Lze je tedy brát i jako studijní materiál, a to skutečně v mezioborovém měřítku.

60

7. Závěr Pro patřičné vyjasnění situace současného stavu v památkové péči a porovnání, jaké byly snahy o ochranu archeologických památek dříve a dnes a kam se tato činnost za století posunula, bylo vhodné věnovat velký díl bakalářské práce právě historickému úvodu. Celé pojednání se zakládá na dvou rovinách, historické a současné. První část, rozdělena na tři podkapitoly podle časové posloupnosti na „Období starožitnické“, „Období muzejnické a památkářské“, „Období památkových zákonů“, je stručným exkurzem

do

historie

raných

legislativních

opatření

týkajících

se

zacházení

s archeologickými nálezy. První podkapitola se věnuje nahlížení běžného člověka na náhodné nálezy v terénu (interpretované často jako výtvory pohádkových a nadpřirozených bytostí či přírodniny), které se stávaly součástí kuchyňské či jiné domácí výbavy nálezců, sbírkovými předměty, nebo prošly reutilizací, a prvním cíleným archeologickým výzkumům, zkoumajícím lokality naší rané historie známé z pověstí. Druhá podkapitola popisuje vznik veřejných muzeí a archeologických spolků u nás, vývoj památkové péče až k prvním zákonům zabývajícím se ochranou a péčí o kulturní dědictví. Text se opírá o první zákonná nařízení panovníků Marie Terezie a Josefa II. z druhé poloviny 18. století, jež se týkala však převážně vlastnického práva na nálezy mincí, které měly být zasílány dvorské komoře do Vídně pro císařský Mincovní, později též antický kabinet. Tato instituce se jako jediná v rámci habsburské monarchie zabývala vědecky starověkem a její úředníci dali podnět ke vzniku zákonů zajišťujících přírůstky do numismatických a archeologických sbírek. Od roku 1812 se odvod nálezů do Vídně rozšířil i na starožitnosti. Vznik prvních veřejných muzeí na našem území počátkem 19. století (od roku 1814) podnítil nárůst organizovaných archeologických spolků, které metodicky zastřešil Sbor archeologický při Museu království Českého (pozdější Národní muzeum) založený v roce 1843. S rozvojem muzejnictví se paralelně rozvíjela i památková péče. Jan Erazim Vocel, jeden ze zakládajících členů Sboru archeologického a kurátor archeologické sbírky Národního muzea, pracoval od roku 1853 i jako pražský konzervátor Ústřední komise pro výzkum a zachování stavitelských památek (Ústřední komise) zřízené císařem Františkem Josefem v roce 1850. Ochrana se týkala zprvu odkrytých nemovitých památek a zahrnovala kromě povinného ohlášení nálezu i jeho zaměření, nákres nebo náčrtek a stručný popis původu památky, jejího stavu, používání a vlastníkovi. Po více než dvaceti letech získala Ústřední komise nový statut a její činnost se od roku 1873 zaměřila i na 61

památky nemovité. Rozsáhlá stavební činnost v rámci pražské asanace Josefova s přiléhající částí Starého Města a části Nového Města v okolí kostela sv. Vojtěcha na přelomu 19. a 20. století s sebou přinesla i nárůst archeologických nálezů. Péče o ně i samotná dokumentace byla však velmi často zanedbávána. Ústřední komise, ačkoli působila jako ústřední orgán památkové péče, neměla moc výkonnou, chyběl samotný památkový zákon, přestože byl již od roku 1891 z podnětu prezidenta komise barona Josefa Alexandra Helferta připravován a v Uhrách platil již od roku 1881. V následujícím 20. století se promítá nová éra budování našeho státu a s ním související legislativní změny, které se odrazily i ve formování českého muzejnictví (například založení Svazu museí vlastivědných, zřízení Lektorátu muzejnictví při Masarykově univerzitě v Brně) a péči o archeologické památky (založení Státního archeologického ústavu v Praze). Období protektorátu přineslo určitě útlum v kulturní sféře, ale i zde se projevila německá „důkladnost“ v podobě vládního nařízení č. 274 Sb., o archeologických památkách z roku 1941, který se o 17 let později stal základem prvního památkového zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. Památkové

zákony

a

současná

platná

legislativa

týkající

se

ochrany

archeologických nálezů jsou podrobně rozpracovány ve třetí podkapitole. Na výkladu prvního (č. 22/1958 Sb.) a druhého památkového zákona (č. 20/1987 Sb.) proběhla konfrontace stěžejních paragrafů týkajících se oprávnění k archeologickému výzkumu, postupu při náhodném nálezu, jeho vlastnictví a odměňování nálezců. V období po roce 1989 dochází k celospolečenským změnám a s tím jsou také spojeny změny v právním řádu. Byl vydán nový muzejní zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, jehož poslední změna proběhla v roce 2013 zákonem č. 303/2013 s účinností od 1. 10. 2013 a vyhláškou č. 275/2000 Sb., kterou se tento zákon provádí (rovněž změněná v roce 2013 vyhláškou č. 96/2013 Sb.). Novelizace památkového zákona č. 1/2005 Sb. se velmi citelně promítla do sféry činnosti archeologů-památkářů i muzejních pracovníků. Dalším zákonem, ve kterém se stanoví podmínky ochrany archeologických nálezů, je stavební zákon č. 183/2006 Sb., o územním

plánování

a

stavebním

řádu,

v mezinárodním

měřítku

řeší

ochranu

archeologického dědictví Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy. Druhá část rozdělená do následujících čtyř dílčích kapitol (označených čísly 3 až 6) je cele věnována péči o archeologické nálezy v současnosti. Pojem „archeologický nález“ je na základě studia zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, Úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy a Standardů a 62

příručky k dobré praxi péče o archeologické fondy v Evropě definován dvěma dalšími termíny, a to „archeologické dědictví“, „archeologický fond“. Z důvodu komplexnosti, zahrnující do názvu „archeologický fond“ nejen archeologické nálezy, ale i veškerou příslušnou dokumentaci označenou za primární (tzn. dokumenty související s přípravou výzkumu, terénní poznámky, popisy kontextů, kresebnou i fotografickou dokumentaci nálezových situací a nálezů, fotogrammetrii, plány, mapy, databázové soubory, hlášení, laboratorní analýzy v analogové i digitální podobě), byl vybrán pro další kapitolu tento termín. Zde se zdálo vhodné srovnat, jak se na archeologický nález jako předmět dokumentace skutečnosti dívá archeolog-památkář a muzeolog. Archeolog-památkář považuje za primární dokumentaci nálezovou situaci s kontexty, předmět samotný, který je zde získán, pomáhá určit stáří daného naleziště, zvyšuje hodnotu či atraktivitu prostředí, kde byl nalezen (výsledkem je např. prohlášení místa za kulturní památku), tvoří tedy sekundární dokument. V muzeologii je předmět pro svou autenticitu primárním dokumentem. Muzeologové se však plně neshodli na tom, co za primární dokument považovat. Podle Friedricha Waidachera je jím samotný předmět a veškerou doprovodnou dokumentaci, zvyšující jeho hodnotu, nazývá dokumentem sekundárním. Josef Beneš zavádí termín dokladovost, a to jednak přímou, danou bezprostřední, fyzickou existencí předmětu, dále dokladovost připojenou, tvořenou sekundární dokumentací o vztazích a vazbách v původním prostředí předmětu, a jako třetí uvádí dokladovost získanou, prostřednictvím zhodnocení předmětu jeho vědeckým zkoumáním. Zbyněk Z. Stránský označuje za primární dokument zachycení jevů jako hudba či divadlo, jež se obvykle věcně nefixují, na vhodných typech medií. Musí se ovšem jednat o bezprostřední živý záznam. Sekundárními dokumenty jsou například nálezové deníky.

Nižší stupeň

dokumentů tedy je v přímé úměře se stupněm muzeality. Sbírkový předmět považuje za autentický dokument. Na závěr této 3. kapitoly je provedeno základní dělení archeologických nálezů na movité a nemovité a dílčí kategorizace dle materiálového složení (movité nálezy) a typů staveb (nemovité nálezy). Následující kapitoly obsahují výčet organizací oprávněných provádět archeologické výzkumy, mezi nimiž čelné místo zaujímá Národní památkový ústav (NPÚ). Na jeho konkrétním územním odborném pracovišti v hlavním městě Praze je prezentována práce archeologů-památkářů, od exkavace archeologických nálezů až po jejich ukládání do depozitáře. NPÚ má velmi specifické postavení mezi organizacemi pečujícími o archeologické dědictví. Plní funkci sbírkotvornou (kromě Generálního ředitelství a pražského územního odborného pracoviště) i dočasně depozitární. Této problematice je věnována 5. kapitola, rozčleněná na další podkapitoly popisující evidenci a ukládání 63

archeologických fondů v rámci NPÚ. Jako vlastník archeologických sbírek má NPÚ povinnost ze zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, podle § 3, odst. 2, tyto sbírky zapsat do Centrální evidence sbírek (CES) vedené Ministerstvem kultury ČR a dle § 9 odst. 1 téhož zákona udržovat sbírku v její celistvosti, zajistit její ochranu před poškozením a krádeží, stanovit režim zacházení se sbírkou (podrobněji rozpracováno v § 1 vyhlášky č. 275/2000 Sb.). Velký problém představuje pro majetkoprávní vztahy k archeologickým nálezům novela památkového zákona č. 1/2005 Sb., která vloženým paragrafem 23a zavádí nejednotnou úpravu vlastnictví archeologických nálezů. Důsledkem je stav, kdy se v depozitářích územních odborných pracovišť NPÚ nacházejí: a)

Archeologické nálezy získané archeologickou činností památkářů na objektech NPÚ, které jsou vlastnictvím České republiky a vztahuje se na ně muzejní zákon 122/2000 Sb.

b)

Archeologické nálezy získané archeologickou činností památkářů mimo objekty NPÚ, na území kraje či katastru měst, tyto jsou v NPÚ deponovány dočasně. Po technickém zpracování výzkumu a zhotovením nálezové zprávy by měly být odevzdány jejich právoplatnému správci, kterým je v od roku 2003 stát, respektive jím zřízené muzeum (například Národním muzeum, Moravské zemské muzeum, Slezské zemské muzeum).

c)

Archeologické nálezy pocházejí z cizích výzkumů na objektech NPÚ, které zde představují dočasný depozit. Majitel je určen typem či zřizovatelem instituce, která výzkum realizovala. •

Z výzkumů provedených Archeologickým ústavem AV ČR, v.v.i. či univerzitním pracovištěm patří nálezy státem zřízenému muzeu.

•

Z výzkumů provedených institucí typu o. p. s. patří nálezy kraji a jeho muzejní instituci.

•

Z výzkumů provedených muzejní institucí patří nálezy jejímu zřizovateli, tedy kraji či obci.

Z uvedených skutečností jasně vyplývá, že zákonem dané limity neblaze dopadají na běžný provoz archeologických pracovišť NPÚ. Cestu jak se s nimi v praxi vypořádat ukazuji prostřednictvím mně „důvěrně“ známého prostředí odboru archeologie pražského územního pracoviště. Odbor archeologie Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v hlavním městě Praze, vznikl v roce 1965 a stal se prvním z územních odborných pracovišť NPÚ, které bylo oprávněno vykonávat archeologické výzkumy. 64

Přímým podnětem ke vzniku tohoto specializovaného archeologického úseku tehdy ještě Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody se stal vzrůst stavební činnosti na území hlavního města Prahy, převážně výstavba metra. K hlavním úkolům patřilo zabezpečení památkové ochrany archeologických lokalit při územním a stavebním řízení, evidence připravovaných stavebních akcí, spolu s týmem specializovaných pracovníků různých profesí (např. stavebních historiků) zajištění servisu záchranných výzkumů postihovaných památek ve specifických podmínkách zástavby v historickém jádru města. Za padesátileté působení pod zemí pražské aglomerace přispěl odbor archeologie nemalou měrou k ochraně a zachování mnoha kulturních památek. Na území hlavního města Prahy je evidováno 27 nemovitých archeologických památek, archeologických stop, zapsaných do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky. Pražské územní odborné pracoviště je, jak již bylo výše zmíněno, jediné nesbírkotvorné a v jeho depozitářích se dočasně ukládají archeologické nálezy, které by měly patřit do státem zřízeného muzea. Situaci komplikují nálezy získané mezi lety 1965 až 2003, které vlastní město Praha, a které jsou průběžně zpracovány a předávány Muzeu hlavního města Prahy. Dočasně uloženým i nově vytěženým artefaktům převážně ze skla a keramiky se v laboratoři a konzervátorské dílně archeologického odboru dostává základního ošetření a konzervace, vybrané předměty z kovů a organického materiálu se posílají za úplatu po základním očištění na konzervaci do laboratoří Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i., Středočeského muzea v Roztokách, Husitského muzea v Táboře a Muzea hl. m. Prahy a dalších institucí. Všechny ošetřené nálezy se evidují v databázi laboratoře archeologického odboru. Kromě základních údajů se pro snazší orientaci při vyhledávání předmětu k popisu připojuje i fotografie. Veškeré zprávy dokumentace, analýzy jsou archivovány v papírové i digitální podobě na CD nosiči. Po vyhodnocení výzkumu a zpracování nálezové zprávy jsou nálezy opět zabaleny a s průvodními evidenčními listy uloženy do dočasných depozitářů. Zde jsou nálezy udržovány v depozitárním režimu, jak stanovují normativní zásady pro jednotlivé druhy materiálu, a v maximální míře je dbáno na zachování standardu ochrany v souladu s legislativou. Předměty jsou zpřístupňovány toliko badatelské činnosti, pouze ve výjimečných případech jsou dočasně zapůjčovány institucím, které naplňují svou prezentační funkci (Muzeum hl. m. Prahy, České muzeum stříbra v Kutné Hoře aj.). Objekt hlavního depozitáře v Praze 8-Bohnicích, kde se nalézá také další 65

detašované laboratorní pracoviště zpracovávající keramiku, není v majetku NPÚ, je pronajat na dobu neurčitou od hlavního města Prahy. Kapacita úložiště je již v současnosti téměř vyčerpána, s každým novým výzkumem je problém s místem uložení neudržitelný a měl by se řešit zajištěním nového prostoru, dle zákona v muzeu zřízeném státem. Národní muzeum

s

výjimkou

antropologického

oddělení

však

„běžné“

movité

nálezy

z archeologických výzkumů nepřijímá. Dochází k porušování logických vazeb nálezů daných prostorovým určením jejich objevu, kdy artefakty ze zákona končí v různých muzeích, díky skutečnosti, že byly získány samostatnými výzkumy různých výkopců s odlišnými zřizovateli: v pražském prostředí NPÚ, Archeologický ústav AV ČR, okrajově Národní muzeum vs. společnosti typu o. p. s., Muzeum hlavního města Prahy. Navíc materiál, který má podstatný význam v lokálním měřítku, ať již v krajském či obecním, jej v celorepublikovém nutně ztrácí (kupř. střepové kolekce středověkých keramických nádob) a díky přeplněnosti centrálních institucí se stává až nežádoucím. Při dodržení podmínek daných platnou legislativou, lze navrhnout NPÚ snad jedině i zcela formální participování lokální sbírkotvorné instituce (Muzeum hlavního města Prahy), která je současně i institucí oprávněnou k provádění archeologických výzkumů, na průběhu terénní akce a získaný materiál tak po zpracování uložit do jejího depozitáře, kde se stane jeho hodnotným sbírkovým předmětem. Toto se zdá vhodné provizorní řešení, dokud nedojde k nápravě stavu zákonným opatřením, nebo alespoň nebudou dostatečně navýšeny kapacity depozitářů státních organizací. Snaha o důstojné uchování dokladů kulturního dědictví by mělo patřit k samozřejmostem každého vyspělého státu.

66

8. Použité zdroje Legislativní dokumenty a interní předpisy Sbírka zákonů Republiky československé, částka 22, vyd. dne 25. července 1959, s. 167– 177.

Dostupné

na

WWW:


zakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=934>. Zákon o kulturních památkách : s projevem ministra školství a kultury Dr. Františka Kahudy a s předmluvou PhDr. Jiřího Kostky, výklad zákona zpracovali JUDr. František Plachý a JUDr. Josef Ondrušek. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, 1959. 55 s. Československá socialistická republika. Zákon České národní rady o státní památkové péči č. 20/1987 Sb., ze dne 30. března 1987, částka 6/1987, platnost od 13. dubna 1987, účinnost od 01. 01. 1988. In Sbírka zákonů Československé socialistické republiky. 1987, částka 6, s. 214–227 [online]. Dostupný na WWW: . Česká republika. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších změn obsažených v zákonech č. 242/1992 Sb., č. 361/1999 Sb. a č. 61/2001 Sb., č. 122/2000 Sb., č. 132/2000 Sb., č. 146/2001 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 18/2004 Sb., č. 186/2004 Sb., č. 1/2005 Sb., č. 3/2005 Sb., nálezu Ústavního soudu ČR č. 240/2005 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 203/2006 Sb., zákona č. 158/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 189/2008 Sb., zákona č. 307/2008 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 124/2011 Sb., zákona č. 142/2012 Sb. a zákona č. 303/2013 Sb. podle právního stavu s účinností ke dni 1. ledna 2014 a doplněný výběrem z judikatury ke dni

13.

února

2015

[online].

[cit.

2015-03-26].

Dostupné

na

WWW:

. Česká republika. Zákon č. 122/2000 Sb. ze dne 7. dubna 2000 o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, s platností a účinností od 12. 5. 2000. In Sbírka zákonů České republiky č. 122/2000, částka 36, s. 1686–1691 [online]. Poslední stav textu k 2013-12-09. [cit. 2015-04-12]. Dostupné na WWW: . Česká republika. Zákon č. 256/2001 Sb. ze dne 29. 6. 2001 o pohřebnictví a o změně 67

některých zákonů. In Sbírka zákonů České republiky. 2001, částka 98/2001, platnost od 25. 7. 2001, účinnost od 1. 1. 2002. s. 5669–5682 [online]. Dostupné na WWW: . Česká republika. Zákon č. 1/2005 Sb., ze dne 26. prosince 2004, částka 1, platnost od 3. 1. 2005, účinnost ode dne jeho vyhlášení. In: Sbírka zákonů České republiky. 2005, částka 1, s. 5–6. Dostupné na WWW: . Česká republika. Zákon č. 183/2006 Sb. ze dne 14. března 2006 o územním plánování a stavebním řádu, s platností a účinností od 1. 1. 2007. In Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 63, s. 2226–2399 [online]. [cit. 2015-04-12]. Dostupné na WWW: http: . Česká republika. Vyhláška č. 187/2007 Sb. ze dne 10. července 2007, kterou se stanoví obsah a náležitosti plánu území s archeologickými nálezy, s účinností od 23. července 2007. In Sbírka zákonů České republiky. 2007, částka 61, s. 2390 [online]. [cit. 2015-0412]. Dostupné na WWW: http: . Česká republika. Vyhláška Ministerstva kultury č. 96/2013 Sb. ze dne 12. dubna 2013, kterou se provádí zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, s účinností od 1. července 2013. In Sbírka zákonů České republiky č. 122/2000, částka 45, s. 1018–1019 [online]. [cit. 2015-04-12]. Dostupné na WWW: . Národní památkový ústav. Metodický pokyn generální ředitelky č. VI/2011/NPÚ kterým se upravuje postup pro nakládání s archeologickými nálezy uloženými dočasně či trvale v NPÚ, č.j. NPÚ–302/3842/2011, ze dne 18. 5. 2011. Praha : Národní památkový ústav, 2011. 4 s. Interní předpis Národního památkového ústavu. Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidovaná). In Mezinárodní dokumenty o ochraně kulturního dědictví. 1. vyd. Praha : Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2007. s. 160–173. ISBN 978-80-87104-14-9. Usnesení Rady NVP č. 51 z 2. 3. 1965, karton 218, inv. č. 356, časový rozsah 2. 3. 1965, fond AHMP Magistrát hlavního města Prahy II.

68

Monografie a výzkumné zprávy 25 let Pražského střediska Státní památkové péče a ochrany přírody. Praha : Panorama, 1985. 47 s. BENEŠ, Josef. Muzeum a sbírky. Praha : Ústav pro informace a řízení v kultuře, 1977. 330 s. BUREŠ, Michal. Management archeologického dědictví. 1. vyd. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2014. 121 s. ISBN 978-80-261-0378-3. Die Bedeutung der Eisenbahnbauten für historisme und earchäologische Zwecke. Wien : K. k. Central-Commission, 1868. 8 s. DOUŠA, Pavel. Organizace českého muzejnictví 1945–1989. Opava : Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2005. 231 s., 4 příl. Dizertační práce. Vedoucí práce Doc. PhDr. Karel Boženek, Ph.D. FIŠKANDLOVÁ,

Ivana.

Revize

konzervovaného

keramického

materiálu

z

archeologického výzkumu. Praha : Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v hl. městě Praze, 2012. 14 s., 52 obr. příl. Zpráva o rekonzervaci keramického materiálu z archeologického výzkumu. HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : (erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti). 1. vyd. Praha : Akropolis, 1992. 200 s. ISBN 80-901020-3-4. HLINKA, Bohuslav, RADOMĚRSKÝ, Pavel. Peníze, poklady, padělky : mince a jejich nálezy na československém území. 1. vyd. Praha : Orbis, 1975. 324 s., 56 příl. HOBZEK, Josef. Vývoj památkové péče v českých zemích : stručný nástin. Praha : Státní ústav památkové péče a ochrany přírody v Praze, Oborové informační středisko VTEI, 1987. 42 s. LUTOVSKÝ, Michal, SMEJTEK, Lubor a kol. Pravěká Praha. Praha : Libri, 2005. 1038 s. ISBN 80-7277-236-8. NEKUDA, Vladimír. 150 let Moravského muzea v Brně. Brno : Moravské museum, 1969. 56 s. NESVADBÍKOVÁ, Jiřina, WIRTH, Zdeněk, VINTER, Vlastimil. K vývoji památkové péče 69

na území Československa : přehled právních dokumentů a nástin vývoje 1749 – 1958. 1. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 215 s. NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1749 – 1918. 2. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 221 s. NESVADBÍKOVÁ, Jiřina. K vývoji památkové péče na území Československa : výběr autentických dokumentů 1918 – 1958. 3. svazek. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 224 s. PODBORSKÝ, Vladimír. Dějiny pravěku a rané doby dějinné. 2. doplň. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1999. 326 s. ISBN 80-210-2159-4. SKLENÁŘ, Karel. Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Prehistorie a protohistorie. Praha : Národní muzeum, 1992. 369 s. ISBN 80-7036-012-7. SKLENÁŘ, Karel. Archeologie a pohanský věk. Příběhy z dětských let české archeologické vědy. 2. vyd. Praha : Academia, 2000. 323 s. ISBN 80-200-0638-9. SKLENÁŘ, Karel. Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. 1. vyd. Praha : Paseka, 2001. 424 s., obr. příl. ISBN:80-7185-39. SKLENÁŘ, Karel, SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. 1. vyd. Praha : Libri, 2005. 726 s. ISBN 80-7277-253-8. STAŇKOVÁ, Veronika, BLAŽKOVÁ, Ivana. Praha 1-Nové Město, Purkyňova ppč. 2384 : záchranný archeologický výzkum. Praha : Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v hl. městě Praze, 2010. 54 s. VII příl. Nálezová zpráva. STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav. Úvod do studia muzeologie. 2. rozšíř. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 169 s. ISBN 80-210-1272-2. STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav. Archeologie a muzeologie. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2005. 315 s. ISBN 80-210-3861-6. ŠPÉT, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 1. dotisk 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004. 120 s., 23 obr. příl. ISBN 80-210-3206-5. VINTER, Vlastimil. Úvod do dějin a teorie památkové péče I : nástin vývoje a základní 70

ideové otázky památkové péče. 2. vyd. Praha : Karlova univerzita. 1982. 175 s. VLČEK, Pavel. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha : Academia, 2004. 761 s. ISBN 80-200-0969-8. WAIDACHER, Friedrich. Príručka všeobecnej muzeologie. Bratislava : Slovenské národné múzeum. 1999. 477 s. ISBN 80-8060-015-5. Sborníky a periodika DRAGOUN, Zdeněk. Prezentované pozůstatky románských obytných staveb v areálu obchodního centra na náměstí Republiky v Praze. Zprávy památkové péče, 2008, roč. 68, č. 4, s. 264–267. ISSN 1210-5538. HANZ, Miroslav. Konzervace torza Nového hrádku v Praze-Kunraticích. Zprávy památkové péče, 2014, roč. 74, č. 4, s. 343–345. ISSN 1210-5538. JEČNÝ, Hubert. Vznik, činnost a úkoly archeologického odboru Pražského střediska. In Zpravodaj dobrovolných aktívů státní památkové péče a ochrany přírody v Praze 21-83. Praha : Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1983, s. 1–4. Vydáno pro vnitřní potřebu. JOSEF, Jan. Úvod do preventivní konzervace. In Úvod do muzejní praxe : učební texty základního kurzu Školy muzejní propedeutiky Asociace muzeí a galerií České republiky. 1. vyd. Praha : Asociace muzeí a galerií České republiky, 2010, s. 161–244. ISBN 978-8086611-40-2. K otázkám archeologické památkové péče v Praze. Zprávy památkové péče, 2006, roč. 66, č. 2, s. 117–122. ISSN 1210-5538. KIRSCH, Otakar, JAGOŠOVÁ, Lucie. Vývoj Lektorátu muzejnictví 1922–1951 : devadesát let od počátků univerzitního vzdělávání muzejníků v českých zemích. Muzeum : muzejní a vlastivědná práce, 2013, roč. 51, č. 1, s. 3–16. ISSN 1803-0386. KRUŠINOVÁ, Lenka. Archeologie v současných právních předpisech. Zprávy České archeologické společnosti : sdružení archeologů Čech, Moravy a Slezska, Praha : Česká archeologická společnost – sdružení archeologů Čech, Moravy a Slezska, 1993, Supplément 20, 18 s. ISSN 1211-992X.

71

LÍBAL, Dobroslav. Zdislav Buříval zemřel. Staletá Praha, 1991, roč. 21, s. 285–287. ISBN 80-7038-215-5. NEÚSTUPNÝ, Evžen. Zachraňujeme archeologické památky? Zprávy památkové péče. 1992, roč. 52, č. 2, s.18–20. ISSN 013-9853. NIEDERLE, Lubor. Několik slov o pěstování české archaeologie. Český lid : sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, 1892, roč. 1., s. 317–324. POLLAK, Marianne. Počátky archeologické památkové péče v habsburské monarchii. Archeologické rozhledy, 2013, roč. 65, č. 1, s. 133–162. ISSN 0323-1267. Právní ochrana archeologických památek. Zprávy Čs. společnosti archeologické při Čs. akademii věd. Praha : Československá společnost archeologická při ČSAV, 1989, č. 34, 17 s. a 7 příl., vychází jako interní tisk. ŠTONCNER, Petr. Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938 : část 4. – Snahy o vydání památkového zákona. Zprávy památkové péče, 2005, roč. 65, č. 3, s. 246–403. ISSN 1210-5538. ULBRICHOVÁ, Petra. Právní ochrana kulturních památek v minulosti. Zprávy památkové péče, 1981, roč. 41, s. 278–284, 288. ZATLOUKAL, Richard. O putování neposedného románského domu. Zprávy památkové péče, 2008, roč. 66, č. 4, s. 273–279. ISSN 1210-5538. Zprávy Čs. společnosti archeologické při Čs. akademii věd. Praha : Československá společnost archeologická při ČSAV, 1989, č. 34, 17 s. a 7 příl., vychází jako interní tisk. Elektronické zdroje BALBÍN, Bohuslav. Miscellanea historica Regni Bohemiae: quibus natura Bohemicae telluris

...

[online].

1678.

181

s.

Dostupné

na

WWW:

. Centrální evidence sbírek Ministerstva kultury ČR [online databáze]. Praha : Ministerstvo kultury ČR. [cit. 2015-04-19]. Dostupné na WWW: . 72

ČEJKA, Mirek, ŠLOSAR, Dušan, NECHUTOVÁ, Jana. Gramatika česká Jana Blahoslava [online]. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1991. Edice: Spisy filozofické fakulty;

č.

285,

428

s.

ISBN

8021002522.

Dostupné

na

WWW:

. DUBRAVIUS, Joannes. Historiae Regni Boiemiae… [online]. Prostějov : Jan Günther, 1552. [208 s. a poslední nečísl.]. Dostupné na WWW: . Eckhel, Joseph Hilarius. In Wikipedia : free encyklopedia [online]. [cit. 2015-03-06]. Dostupné na: . Helfert, Josef Alexandr. In Wikipedia : free encyklopedia [online]. [cit. 2015-03-06]. Dostupné na: . Informace pro vlastníky archeologických nemovitých památek. Pro vlastníky. Národní památkový ústav [online]. Praha : Národní památkový ústav, 2011-11-8. [cit. 2015–04–06]. Dostupné na WWW: http: . Koncepce oboru archeologie v Národním památkovém ústavu na období 2011–2016. : závěrečná zpráva. Výstup skupiny pro koncepci archeologie NPÚ 30. 9.2010 [online]. Praha : Národní památkový ústav, 2010. 78 s. [cit. 2015-04-14]. Dostupné na WWW: . KOVÁŘ, Miroslav. Břevnovský klášter. In Archeopraha.cz [online]. 2007-02-05. [cit. 2015-04-05]. Dostupné na WWW: . KRUŠINOVÁ, Lenka, VARHANÍK, Jiří. Archeologické výzkumy a nálezy : výukový materiál k předmětu AEB_34 Právní rámec záchranného archeologického výzkumu. Brno : Ústav archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity [online]. [cit. 2015-04-14]. Dostupné na WWW: . Muzeum hl. m. Prahy. Výroční zpráva za rok 2014 [online]. Praha : Muzeum hlavního města

Prahy,

2014.

72

s.

[cit.

2015-26-04]. 73

Dostupné

na

WWW:

. Národní památkový ústav, ÚOP v hl. městě Praze. Národní památkový ústav [online]. Praha : Národní památkový ústav. [stav ke dni 31. 12. 2013]. [cit. 2015-03-06]. Dostupné na WWW: . Nemovité památky. MonumNet. Národní památkový ústav [online]. Praha : Národní památkový

ústav,

2003-01-10.

[cit.

2015-04-19].

Dostupné

na

WWW:

. NEUSTUPNÝ, Evžen. K teorii terénního výzkumu v archeologii. Archeologické fórum 4, s.

85–94

[online].

[cit.

2015-04-19].

Dostupné

na

WWW:

. Obecně prospěšná společnost. In Wikipedia : free encyklopedia [online]. [cit. 2015-05-03]. Dostupné

na

WWW:

. PETERA, Václav. Géniové církve a vlasti [online]. Praha : Centrální katolická knihovna a Centrum dějin české teologie KTF UK v Praze, II/315, II/316. [cit. 2015-05-06]. Dostupné na WWW: . Podzemia

Rynku.

Krakow

:

Podzemia

Rynku.

Dostupné

na

WWW:

<www.podziemiarynku.com>. Povolení Ministerstva kultury ČR. List 1. Ministerstvo kultury České republiky [online]. Praha : Ministerstvo kultury České republiky, 2007. [cit. 2015–04–19]. Dostupné na WWW: <www.mkcr.cz/assets/kulturni.../Archeologick__licence_tabulka.xls>. Prohlašujeme za kulturní památku, památkově chráněné území. Pro vlastníky. Národní památkový ústav [online]. Praha : Národní památkový ústav, 2011-11-8. [cit. 2015–04–06]. Dostupné na WWW: . Proměna NPÚ. Národní památkový ústav [online]. Praha : Národní památkový ústav, 2014-11-24. [cit. 2015–04–06]. Dostupné na WWW: . 74

Příspěvkové organizace. Ministerstvo kultury České republiky [online]. Praha : Ministerstvo kultury České republiky, 2007. [cit. 2015-05-03]. Dostupné na WWW: . ROTHBAUEROVÁ, Vítězslava, HŮRKA, Jiří. Hotel nad pražskou historií. Časopis Stavebnictví, 2008, č. 4, [nestr.] [online]. [cit. 2015-04-05]. Dostupné na WWW: . Standardy

evidence

terénních

výzkumů

a

archivace

terénní

dokumentace

v Archeologickém ústavu AV ČR, Praha, v.v.i. Archeologický ústav Akademie věd České republiky [online]. Praha : Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Praha, v.v.i. [cit. 2015-04-19]. Dostupné na WWW: . Standardy a příručka k dobré praxi péče o archeologické fondy v Evropě : EAC Guidelines 1. Namur : Europae Archaelogia Consilium (EAC), [2013]. 65 s. [online]. [cit. 2015-0414].

Dostupné

na

WWW:


content/uploads/2014/06/ARCHES_V1_CZ_lr.pdf>. Struktura návrhu na prohlášení archeologické lokality kulturní památkou. Archeologický ústav Akademie věd České republiky [online]. Praha : Archeologický ústav Akademie věd České

republiky,

Praha,

v.v.i.

[cit.

2015-04-19].

Dostupné

na

WWW:

. Thomsen, Christian Jürgensen. In Wikipedia : free encyklopedia [online]. [cit. 2015-03-08]. Dostupné

na

WWW:

. TOMÁŠEK, Martin. Právní stránka uložení archeologických nálezů ve správě cizích subjektů v objektech NPÚ. In Koncepce oboru archeologie v Národním památkovém ústavu na období 2011–2016. : závěrečná zpráva. Výstup skupiny pro koncepci archeologie NPÚ 309.2010 [online]. Praha : Národní památkový ústav, 2010, s. 39. [cit. 2015-04-13]. Dostupné na WWW: . TRYML, Michal. Nálezy v chaberském kostele zasypány. In Archeopraha.cz [online]. 2014-12-01.

[cit.

2015-04-19].

. 75

Dostupné

na

WWW:

Zapsané archeologické památky na území hl. m. Prahy. In Archeopraha.cz [online]. 201009-06. [cit. 2015-04-19]. Dostupné na WWW: .

76

9. Seznam použitých zkratek AV ČR – Akademie věd České republiky ARÚ AV ČR – Archeologický ústav Akademie věd České republiky CES – Centrální evidence sbírek C. k. – Císařsko-královský č.j. – číslo jednací ČSAV – Československá akademie věd ČSJNS/Bpv – Československá jednotná nivelační síť/Balt po vyrovnání EAC – Europae Archaelogia Consilium ev. číslo – evidenční číslo GŘ – Generální ředitelství ICOM – International Council of Museums MK ČR – Ministerstvo kultury České republiky MK ČSR – Ministerstvo kultury Československé socialistické republiky MZM – Moravské zemské muzeum NPÚ – Národní památkový ústav NPÚ ÚOP HMP – Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze NVP – Národní výbor hlavního města Prahy o.p.s. – obecně prospěšná společnost PSPPOP – Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody RAK – Regionální archeologická komise SJ – Stratigrafická jednotka ÚAPPB – Ústav archeologické památkové péče Brno, v.v.i. ÚAPPSČ – Ústav archeologické památkové péče středních Čech ÚAPPSZČ – Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, v.v.i. UNESCO – United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization ÚNV – Ústřední národní výbor hlavního města Prahy ÚOP – Územní odborné pracoviště VŠCHT – Vysoká škola chemicko-technologická v Praze VTEI – Vědecko-technické a ekonomické informace v.v.i. – veřejně výzkumná instituce

77

10. Seznam příloh I.

Nálezová zpráva: STAŇKOVÁ, Veronika, BLAŽKOVÁ, Ivana. Praha 1-Nové Město, Purkyňova ppč. 2384 : záchranný archeologický výzkum. Praha : Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v hl. městě Praze, 2010. 54 s. VII příl. Nálezová zpráva.

II. III.

Ukázka výstupů z databáze nálezů, prázdné evidenční karty, uložení nálezu. Zpráva o rekonzervaci předmětu: FIŠKANDLOVÁ, Ivana. Revize konzervovaného keramického materiálu z archeologického výzkumu. Praha : Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v hl. městě Praze, 2012. 14 s., 52 obr. příl. Zpráva o rekonzervaci keramického materiálu z archeologického výzkumu.

78