číslo 17 březen 2015
1
Masopust je za námi. Po městech a vesnicích už zase budete potkávat staré známé obličeje. I když zábava v rámci masopustu skončila, tak je tu před námi jaro a léto. A tam bude dalších akcí spousta. Některé naleznete v našich kulturních tipech… Časopis je opět plný zajímavých článků a každý si určitě vybere. Stále nám ale chybí redaktor, který by nás informoval co se děje ve sportu. Letošní novou aktivitou pro Vás máme – cykloklub Kelt. Více informací je na našich stránkách. Pokud byste chtěli Keltoviny zviditelnit, připravujeme reklamní samolepky na kola nebo cyklodresy. Nyní již nechám prostor našim redaktorům, aby Vám zpříjemnili čas oni Martin Štulla Vydává: KELTOVINY, z. s. Redakční rada a dopisovatelé: Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura textu), Zuzana Rottová, Věra Melicharová, Ivan Vaněk, Anita Maroušková, Jan Rada, Lada Reisnerová, Lenka Jenderková, Iva Blümelová, Martin Mařík, Veronika Janurová, Adam Bártek, Kateřina Foltánková, … Použité fotografie a ostatní obrazový materiál: titulní strana: ČTK, zadní strana: Animal Rescue Odchytová služba a útulek; ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora
Obsah 17. čísla časopisu: DOSTAVNÍK Příběhy z Divokého západu PÍSNIČKY PRO POTĚCHU DUŠE Krev toulavá SPEKTRUM Informace pro začínající autory PŘEDSTAVUJEME Domov pro koně, o. s. VZPOMÍNÁME Jaroslav Kerles POD KOPYTY KONÍ… Čištění koně OBYVATELÉ OLYMPU Úvod do mytologie Z BÁSNÍKOVA ŠUPLÍKU Kratší i delší básničky SPEKTRUM Jak zůstat mladý? POD KOPYTY KONÍ Historie rodea – 6. díl FOTOALBUM Pohled do historie CESTOU NECESTOU Thajsko KOMIKS O. K. Corral VEVERUŠÁK Spirály a šroubovice O barvení rostlinami KULTURNÍ POZVÁNKY
2 4 5 6 8 9 10 11 12 13 14 15 17 18 21
Příběhy z Divokého západu autor: Martin Štulla zdroj: časopis ABC Kdysi to byly kovbojky, dnes jsou to westerny, vždy však jde o příběhy z amerického Západu. A že ten kraj byl tenkrát hodně divoký, o tom nepochybujte! Westerny, ať psané, kreslené nebo zfilmované, se zpravidla odehrávají v období od 18. století do začátku 20. století. Ale co se pistolníků týče, pak jsou to zejména léta počínající rokem 1840. V součastné době se však můžete s pistolníky seznámit na filmovém plátně, ba i s těmi nejslavnějšími a nejproslulejšími. 2
V klasickém westernu - jako obvykle - jsou pistolníci klaďasové, kteří bojují se záporáky. Výjimkou nejsou ani příběhy, kde se záporák promění v klaďase - třeba díky nějaké půvabné a statečné dívce a naopak z jiných důvodů a okolností. Třetím hrdinou bývá i šerif a opět na té, či oné straně. A pistolník je ten, který se hodí do kterékoli z těchto postav. Čím se pistolníci vyznačují? Jsou to dobří až skvělí střelci, kteří nosí jednu i dvě pistole (správně revolvery) - obvykle značky Colt nebo Smith & Wesson, někdy též Remington i jiné produkce. (V češtině zdomácnělo označení kolt pro všechny bubínkové revolvery.) Charakteristickou značkou bývají nízko zavěšená pouzdra (holstery) se zbraněmi, ale výjimkou nejsou ani pouzdra nošená přímo na opasku, kde bývají pažby koltů otočeny dopředu. Obvykle pažby směřují dozadu! S výjimkou sedu v sedle koně nebo na židli mívá střelec pouzdra s kolty přivázána ke stehnu. Jinak jsou kolty zajištěny snadno odnímatelným poutkem. Správné zavěšení i nošení koltů je pro pistolníka nezbytností, protože umožňuje rychle tasení - vytažení zbraně. Pokud pažby směřují dopředu, pak obvykle pravá ruka tasí kolt na levém boku a opačně pak ruka levá. A protože výjimka potvrzuje pravidlo, vyskytli se i pistolníci, kteří zbraň netasili, ale i s pouzdrem ji otočili do palebné polohy. Prý proto bývala jejich pouzdra dole otevřená! Střílení obouruč - tedy najednou z obou koltů - je spíše výsadou filmových přestřelek, nezaručuje přesné míření.
foto: mebis.bayern.de
Jedno však platí pro všechny pistolníky, ať mají různé způsoby nošení revolverů: tvrdý trénink! Rychlost byla rozhodující a přesnost někdy až druhotná. Vždyť souboje se obvykle konaly na malou vzdálenost a v místnostech. Jenže někdy se opravdu střílí - třeba na ulici - na nějakou větší vzdálenost. Přesto byli mezi pistolníky vynikající střelci! Patřil k nim i legendární Divoký Bill, vlastním jménem James Butler Hickok. Byl vládním skautem, strážcem dostavníku, šerifem i městským marshallem... Zemřel při pokeru v městě Deadwoodu 2. srpna 1876 zákeřnou ranou zezadu z ruky Jacka McCalla! Přítomna byla i jeho dlouholetá přítelkyně - též pistolnice - Calamity Jane, vlastním jménem Martha Jane Canarray. Pokud se vám podaří zhlédnout - nejspíš v televizi - americký film Divoký Bill, uvidíte to všechno na vlastní oči. Divokého Billa Hickoka si zahrál Jeff Bridges a Calamity Jane Ellen Berkinová (podstatně hezčí než skutečná Jane). Film je to drsný a plný prestřelek. Kromě toho se s Divokým Billem Hickokem můžete setkat i ve starším filmu The Plainsmen, kde ho hrál známý Garry Cooper. Svého filmu se dočkala i Calamity Jane (hrála ji Doris Day), ovšem ve westernovém muzikálu Calamity Jane. Je to tak trochu dáno i dobou vzniku filmu. Dříve natočené filmy bývaly někdy poněkud limonádové a méně se držely skutečnosti, i když byly plné nezbytných výstřelů a soubojů. Dobře byste to mohli zhodnotit po zhlédnutí filmů, které mají jeden a týž námět - slavnou přestřelku, která se odehrála ve městě Tombstone na místě nazývaném O.K. Corral. Za půvabným názvem Můj miláček Klementina (My Darling Clementine, 1946) najdete právě onu zmiňovanou přestřelku, kde hlavní roli hraje známý herec Henry Fonda. Zatímco v novějším filmu Tombstone (1993) si ústřední postavu zahrál Kevin Costner. Je tu ovšem i třetí film, a to z roku 1957, Přestřelka u O.K. Corralu (Gunfight at the O.K. Corral). Američtí filmaři snad nevynechali žádného z nejznámějších či nejpopulárnějších pistolníků, a tak vznikla řada filmů, v nichž se potkáte se známým banditou Jesse Jamesem, známým banditou 3
(například Jesse James, Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Foundem) s divokou dvojkou Butch Cassidym a Sundance Kidem (Butch Cassidy a Sundance Kid) nebo dalším výtečníkem Západu Billy Kidem (Patt Garet a Billy the Kid). Několikerého filmového zpracování se dočkal i Buffalo Bill (Buffalo Bill a indiáni). Byl by to ještě dlouhý seznam filmů, v nichž se američtí filmaři vracejí ke slavným i neslavným postavám pistolníků, ale nemůžeme zapomenout, že svojí troškou - a ne nevýznamnou - přispěli i čeští filmaři. Ano, na řadě je Limonádový Joe (1964), který si zachovává všechny přívlastky westernu, i když jde o parodii. Limonádník nosí kolty (tedy smithwessony), jak má být, střílí, jak se patří a slavně zvítězí! Konkuruje mu snad ve westernových parodiích - Terrence Hill v hraném spaghetti-westernu Šťastný Luke (Lucky Luke). foto: Filmové studio Barrandov
Krev toulavá – Karel Gott autor: Věra Melicharová zdroj: pisnicky-akordy.cz
Píseň jako stvořená pro jarní měsíce. Emi
Ami
Emi
Ami
Utichlo náměstí, jakoby náhle stín, H7
plakáty déšť strh z nároží a poslední Emi
aplaus už ztich. Dálky jsou šňůry měst, ve tvářích brázdy cest. Dědictvím dávným spoutaným své poselství zas dál šli nést. Emi
Emi/D
A/C#
Čas tuhle štaci už svál, zmizel klaun i principál. Ami/C
Ami
H7
Rozvážej světem úsměvy dětem, tuším, co žene je dál. E
F#/E
H7/F#
E
Krev toulavá svá kouzla má: C#mi
F#mi
F#/E
H7/Es
H7
má moc pár křídel dát, jak vítr z hor se hnát. Krev toulavá svá kouzla má: má moc i brát i dát, má sílu pouta rvát. Ticho tu vládne zas, do duší nám pad mráz. Kdy se však z dálky vrátěj zpět, tak to vím jen já a pan Bass. 4
foto: Česká televize
3 chyby, které nejčastěji dělají začínající autoři autor: Kateřina Foltánková zdroj: autorská tvorba (autorka má vlastní web - literarnialchymie.cz) Máte skvělý nápad a rozhodli jste se, že ho zpracujete jako povídku. Vyvarujte se však nejčastějších začátečnických chyb. 1. chyba: Chybí zápletka Každý dobrý příběh je postavený na řešení konfliktů. Když problémy chybí, čtenář se začíná nudit a přestává číst. Aby to bylo jasnější, připravila jsem dva zjednodušené příklady: „Jedenáctiletý Tyčka byl na svém prvním táboře. Do skauta chodil už dva roky, ale na tábor předtím nejel, protože měl panickou hrůzu tmy. Když mu ale vedoucí řekl, že může v noci hlídat ve dvojici s dalším nováčkem, rozhodl se, že pojede. Ale teď byla tma, zima a všichni až na jeho parťáka Sobola spali. Za kuchyní se ozval podivný šramot. Jako by tam chodil nějaký člověk. Malí skauti se pořádně vyděsili a Tyčka se snažil přesvědčit Sobola, aby se tam šel podívat. Ale ten byl ještě větší strašpytel. Nakonec chlapec sebral odvahu a posvítil do křoví. Nikdo tam nebyl, jenom jeden vypasený ježek. Skauti si oddechli a Tyčka byl hrdý na to, jak překonal strach.“ To nebylo moc zábavné ani zajímavé, že? Přestože tam děj je, není tam žádný opravdový problém. „Malí skauti se pořádně vyděsili a Tyčka se snažil přesvědčit Sobola, aby se tam šel podívat. Ale ten byl ještě větší strašpytel. Posvítil do křoví a zdálo se mu, že tam vidí temnou přikrčenou postavu. Okamžitě si vzpomněl, že když jeli ráno na nákup do vesnice, babky před obchodem si povídaly, že z blízké věznice uprchl trestanec. Začal ječet a pelášit směrem do tábora. Vyděšený Sobol pískal na píšťalku na poplach. Ze stanů začali rychle vylézat vedoucí. Tyčka jim řekl, co viděl a že si myslí, že jde o toho vězně. Dospělí se rychle obuli, popadli klacky a baseballové pálky. Skaut si rychle zpod palandy vytáhl pálku na lakros, kterou si před třemi dny vyráběli. Udělal ji z moc velké větve a špatně se mu s ní hrálo. Teď byl rád za pořádný kus dřeva. Ke kuchyni se nechtěl vrátit ani za nic, ale vedoucí potřebovali místo ukázat. Zase se ozval ten dupot a on byl rád, že zločinec zatím neuprchl. Už se viděl, jak ho zítra na nástupu přede všemi pochválí, že kriminálníka odhalil. Dospělí se vydali do křoví a brzy se ozvalo naštvané láteření. Utekl jim? Když se Tyčka dozvěděl, že tam byl jen ježek, nejraději by se do země propadl." Lepší? Děj má rychlejší spád, protože se tam odehrává něco akčního. Je potřeba nechat situaci trochu vyhrotit, aby byla pro čtenáře zajímavější. 5
foto: shutterstock.com
2. chyba: Chybí přímá řeč Pokud je to možné, určitě v povídkách využívejte přímou řeč. Text oživí a dostane rychlejší spád. Správně se píše takto: „V křoví je nějaký chlap. Určitě je to ten trestanec,“ tvrdil Tyčka. Tyčka řekl vedoucímu: „V křoví je nějaký chlap. Určitě je to ten trestanec.“ Když píšeme dialog, promluvu nového mluvčího dáváme na samostatný řádek. Každý člověk má pak svůj řádek a je to přehledné. Pak můžeme vynechat i jméno mluvčího, pokud jde z rozhovoru pochopit, kdo je kdo. „V křoví je tam nějaký chlap. Určitě je to ten trestanec.“ „Opravdu jsi ho viděl?“ „Přísahám, byl přikrčený za kuchyní.“ 3. chyba: Konec je otevřený Nejdůležitější částí příběhu je konec, protože ten rozhoduje o tom, jak povídka vyzní. Ať už se rozhodnete, že příběh skončí dobře nebo špatně, je to lepší než otevřený konec. Možná se zdá jako dobrý nápad, aby si čtenář děj domyslel podle svého gusta. Ale většina lidí to nemá ráda. Představte si, že by příběh o Tyčkovi skončil ve chvíli, kdy chlapec vzbudí vedoucí. A čtenář by se nikdy nedozvěděl, jestli tam byl opravdu vězeň nebo jen nějaké zvíře. Mně by se to nelíbilo. Čtenář má na konec nárok, a pokud nejste vypsaní autoři, raději se do otevřeného konce zatím nepouštějte. Riskujete, že se čtenář bude cítit ošizený.
Domov pro koně, o. s. autor: Patricie Pitříková zdroj: autorka je členkou sdružení
Domov pro koně o. s. byl založen 27. července 2010 s úmyslem poskytnout domov a zázemí koním starším, nemocným, nechtěným či vyřazeným ze sportovní kariéry. Své působiště má sdružení na statku v Leštině mezi Voticemi a Mladou Vožicí v jižních Čechách. Koním dopřávají volnost, lásku a spokojený život ve stádě. Což je jejich přirozený život, tak žili i před mnoha tisíci lety. Domov pro koně momentálně obývá 28 koní po sportovní, či chovné kariéře s různými osudy a zdravotními potížemi. 12 koní využívá možnost ustájení majitelem, který mu dopřává klidný důchod. Ale ne všichni mají takové štěstí. Některých koní jsme se ujali, protože se jejich majitelé o ně nadále nemohli postarat z finančních důvodů či se pro ně staly takzvaně nepotřebnými. Zestárli, onemocněli a již se nehodí k jezdeckému využití. Část koní jsme zachránili před utracením, anebo vykoupili z jatek a jsou v majetku Domova pro koně, o. s. Koníci jsou rozděleni na tři rodiny a mají k dispozici 2 stodoly, 16 hektarů pastvin, celodenní přístup k senu, k vodě, jsou krmeni přírodními krmivy a vitamíny dle potřeb každého koně. Seno a slámu si děláme svépomoci na přilehlých loukách. Pravidelně je poskytována korekce kopyt, úprava zubů, masáže, alternativní léčba, případně veterinární péče. Našim koním se snažíme dopřát co nejlepší podmínky k životu. Především volnost, péči a lásku. Všichni jsou křehcí a lehce zranitelní a my lidé jim ne vždy rozumíme. Chováme se jako lovci a ne jako přátelé, parťáci, kteří naslouchají koňské řeči. Velmi často koně využijeme a odložíme, a tento model chování je špatný. Měli bychom naše děti učit a vést k zodpovědnosti. Pokoře k živým bytostem. Setkáváme se s koňmi psychicky zlomenými, ve stresu a z toho pramení celá řada nemocí. 6
Ke koni bychom měli přistupovat s věděním, že kůň je vždy o krůček před námi a ví, v jakém jsme rozpoložení, co cítíme. Já si s našimi koňmi povídám, mazlím, dávám volnost a je úžasný pocit, když zrazený koník znovu uvěří a přijde. Stále se učím. Vše chce svůj čas a já věřím, že i my lidé pochopíme a vyroste nová generace, která bude naslouchat a chránit Matku přírodu.
Chci poděkovat všem, co nám pomáháte psychicky, finančně, materiálně i fyzicky. DĚKUJI. Děkuji za naše svěřence, protože jen díky VÁM jsme jich mohli tolik přibrat. A věřte, oni si to zaslouží a my máme velké štěstí, že můžeme být s nimi. Každodenně prožíváme okamžiky štěstí při vzájemném napojení a důvěře. Uvedu jeden příklad za všechny. Babička Kalinka (28let) s predispozicí částečně geneticky, ale z větší části nevhodným chováním člověka (brzké obsednutí, rození hříbat) má velmi prohnutá záda, prošlápnuté spěnky, křehkou kostřičku s velkým srdcem a s obdivuhodnou vnitřní sílou žít. Někdy, když si lehne či upadne na kluzkém (bahno, led) terénu jí pomáháme se postavit. Někdy je to pomocí rukou a jindy pomocí traktoru. Čeká na nás, dává pozor, aby nás nekopla, než uvážeme popruhy, spolupracuje. To jsou chvíle, které neumím popsat, musí se zažít, nezapomenutelné chvíle, kdy kůň plný síly života má jen slabší chvilku a ví, věří, že mu jdete pomoci. Vždy jsem dojata z jejich přirozené moudrosti života. A co mají koňští senioři nejradši? Mrkev, jablíčka, tvrdé pečivo, müsli, jablečný ocet, šípek, česnek, med, slunečnici, dýňové semínko, zelený čaj, ostropestřec a bylinky, které dostávají formou čaje. Dle potřeby podáváme Bachovy kapky, homeopatika, aromaterapii, gemoterapii, léčivé svíce. Pomoci tomuto záslužnému projektu můžete buď finančním darem na transparentní účet číslo: 2800401151/2010, zakoupením produktů z e-shopu sdružení, virtuální adopcí konkrétního koníka či manuální pomocí. Na všechny dary rádi vystavíme darovací smlouvu. Z příspěvků nakupujeme co je potřeba: lopaty, vidle, kolečko na hnůj, dřevo na ohrady, ohradníky, stavební materiál.
Děkujeme a těšíme se na setkání u nás na statku.
foto: archiv sdružení
7
Jaroslav Kerles
3. listopadu 1939 – 8. března 2014 autor: Martin Štulla zdroj: budejovice.idnes.cz, Jižní Čechy Pohádkové Narodil se sice v hlavním městě, avšak celý život strávil v metropoli Jihočeského kraje. Na dráhu výtvarníka se Jaroslav Kerles vydal už v 70. letech. Kreslil pro noviny i časopisy včetně populárního týdeníku Dikobraz. Srdcem je dobrodruh, a proto se často s kamarády či manželkou vydával na cesty po jižních Čechách i Evropě.
na pohádkové mapě cca 200 logovtipů. Logovtipů je ovšem mnohem více. V letošním roce připravuje Jihočeské pohádkové království s Píseckou filmovou školou první TV večerníčky, z kterých by měl pak Kerles určitě radost. Alespoň tak je tu s námi stále a rozdává radost dále. Ještě pro úplnost doplníme informace o dvou velkých kresbách na Českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II.. V roce 2006, na dlažbě nakreslil během tří hodin českobudějovický symbol Pohádkového království - kapra Jakuba s pivním půllitrem. Délka kresby byla dlouhá 285 metrů. Obrázek se rozkládal na ploše 31 x 33,5 metru. Autor na závěr přikreslil kaprovi i obří hokejku na počest kmotra akce, hokejisty Jaroslava Pouzara. V roce 2007 se tato akce zopakovala a na náměstí se objevila kresba největšího dobrého vojáka Švejka na světě. Měřila na výšku 30,8 metru, široká byla 20 metrů. Na kresbu bylo použito 11 kilogramů bílého primalexu. Předlohou byl nákres vytvořený v poměru 1:100. Kresba Švejka trvala přes 3,5 hodiny.
Vystudoval stavební průmyslovou školu v Českých Budějovicích a poté pracoval v Hydroprojektu jako konstruktér. Kreativní práce mu byla bližší než například výkresy čistíren odpadních vod, stal se aranžérem v podniku Klenoty a nakonec zamířil do propagace České pojišťovny. Odtud pak v 70. letech odešel na volnou nohu jako výtvarník. Vytvořil více než tisícovku vtipů, ilustruje knihy, kalendáře, je autorem kapra Jakuba. Témata pro své kreslené vtipy nacházel Kerles při výletech na kole, což bylo vedle turistiky jeho největším koníčkem. Kapr Jakub, který se stal symbolem pro turistický projekt Jižní Čechy pohádkové. S nápadem přišel v roce 1995 šéf budějovického Mapového centra Marcel Goetz a chtěl po malíři kapra s nohama a rukama, který umí jezdit na kole a pít pivo. Měl naznačovat, že tenhle kraj je o rybaření, cyklistice a pivní tradici. Nakonec vznikla vandrovní knížka pro návštěvníky, sběratelské pohledy, pohádkové knížky a pilotní tříminutový projekt televizních večerníčků. Jihočeská pohádková mapa (se 171 logovtipy) byla v roce 2012 dokonce zapsána do České knihy rekordů. V součastní době je
foto: Jihočeské pohádkové království
8
Čištění koně
autor: Anita Maroušková zdroj: www.facebook.com/teoretická škola jezdectví 1. Nejprve si vezmeme hřbílko. Krouživými pohyby přejíždíme přes srst a zbavíme ji tak zaschlé špíny, bláta či jiných nečistot. Hřbílkem nečistíme hlavu a uši, koně na ně bývají citliví a ani to není potřeba. Důležité je vyčistit koně hlavně v místě sedla a podbřišníku, jinak by ho mohlo sedlo tlačit a odřel by se. 2. Vezmeme hrubý kartáč. Teď už klasicky přejíždíme po srsti, nemusíme se bát trochu přitlačit. Kartáčem odstraňujeme prach a špínu rozvířenou hřbílkem. V zimě se nám pravděpodobně nepovede z dlouhé srsti dostat všechen prach, ale v létě (chceme-li mít koně důkladně vyčištěného) hřebelcujeme srst až do chvíle, kdy se začne lesknout - lesku také dosáhneme, přetřeme-li srst po vyčištění ještě suchým hadrem. Čas od času kartáč oprášíme hřbílkem nebo já jej oprašuji o břevno či o botu (pokud samozřejmě není od bahna).
foto: kone-jezdectvi.cz
3. Nyní přichází péče o hlavu, uši, oči a nozdry. Jemným kartáčem opatrně - obzvláště u citlivých koní - očistíme hlavu, nos a uši. Poté vezmeme houbičku nebo hadřík, můžeme je navlhčit, a vytřeme nozdry. Jiným hadříkem vytřeme z koutku oka ospalky. Jezdci často tyto úkony opomíjí, ale Vám by se asi také nelíbilo pracovat s "nudlí u nosu" nebo mít oči zalepené ospalkami. 4. Dostáváme se ke hřívě a ocasu. Má-li kůň řídkou hřívu a chceme, aby mu po naší péči nějaká zůstala, doporučuji ji jen "přejet" hrubým kartáčem, i zespodu. Nemá smysl ji česat kartáčem nebo hřebínkem, tím ji vytrháváme, což stačí udělat opravdu jen jednou za čas. U koní s hustou a zvlněnou hřívou si často kartáčem pomoci musíme, jinak bychom hřívu nerozčesali. Ocas pročešeme kartáčem, začínáme pročesáváním konečků a postupně ho pročešeme až ke kořeni. 5. Neopomeneme ani čištění kolem řitního otvoru. Nejlepší je namočit houbičku a místo otřít. 6. Dále jsou na řadě kopyta. Kopyta čistíme před jízdou i po jízdě, zvláště po návratu z kamenitého terénu. Postavíme se ke koni ze strany a zlehka mu nohu zvedneme. Zkušení koně často zvedají nohy sami od sebe nebo na hlasový povel "dej nohu". Pokud kůň nechce nohu zvednout, lehce se o ní opřeme, aby přenesl váhu na druhou nohu, a zvedneme ji. Někteří koně při čištění kopyt nespolupracují, zde bych doporučila zavolat někoho zkušenějšího (jste-li začátečník), je totiž možné, že si z Vás koník prostě "utahuje". Nebojte se však použít na tyto koně trochu síly (prostě se o něj opřete), přece jen je to půltunové zvíře. Zadní nohy čistíme podobně, jako přední, kůň si však pro odlehčení potřebuje nohu natáhnout dozadu, doporučuji si ji opřít o svoji nohu, aby se Vám kopyta lépe čistila. Podíváme-li se na kopyto, vidíme střelku, což je útvar na kopytě ve tvaru V. Kopyto háčkem vybereme kolem střelky, na tu pozor, ta je citlivá. Poté ho očistíme kartáčkem. V období sucha a praskání kopyt je také mažeme sádlem, olejem, či mastí určenou na kopyta. Namažeme kopyto jak zespodu, tak i jeho vrchní část. 9
Olympští bohové 1. – Úvod do mytologie autor: Pavla Štullová zdroj: www.antika-mytologie.apu.cz, www.wikipedia.cz Řecká mytologie sestává z mýtů a legend starých Řeků, pojednávajících o bozích a hrdinech, povaze světa či vzniku a významu řeckého kultu a rituálů, které jsou součástí náboženství starověkého Řecka. Mýty o stvoření světa představují pokus o vyjádření vesmíru snadno pochopitelným způsobem a zodpovězení otázky původu světa. Nejšířeji přijímaná verze té doby je zaznamenána Hésiodem v jeho Zrození bohů. Básník začíná s Chaosem, zející prázdnotou. Z prázdnoty se vynořila Gaia (Země) a několik dalších prvotních božstev: Erós (Láska), Tartaros (Propast) a Erebos (Tma). Gaia pak, bez mužské pomoci, porodila Úrana (Nebe) který jí následně oplodnil, z čehož vzešli nejprve Titáni, šest z nich pohlaví mužského - Koios, Kríos, Kronos, Hyperion, Iapeto a Okeanos - a šest ženského - Mnémosyné, Foibé, Rheia, Theia, Themis a Téthys. Poté, co se narodil Kronos, Gaia a Úranos prohlásili, se už se nemají narodit žádní další Titáni; místo nich následovali jednoocí Kyklopové a storucí Hekatoncheirové. Kronos, který byl úskočný a ze všech Gainých potomků nejstrašnější, vykastroval svého otce a stal se vládcem bohů spolu se svou sestrou a manželkou Rheiou, přičemž přijal zbylé Titány za svůj dvůr. Narodilo se jim pět dětí: Héra, Poseidón, Hestiá, Démétér a Hádés.
foto: daekazu.deviantart.com
o vládu nad bohy. Zeus a jeho sourozenci nakonec s pomocí Kyklopů a Hekatoncheirů, které vysvobodili s Tartaru, ve válce zvítězili, načež byli Kronos a Titáni svrženi do Tartaru. Zeus se stal bohem nebe a vládcem bohů. Jeho bratr Poseidón se stal bohem oceánů. A Hádés se stal vládcem podsvětí. Atická amfora zobrazující Athénu, jak se za pomoci bohyně porodu "znovu rodí" se z hlavy Dia, který spolkl její matku, Métis. Dia trápila stejná věc jako jeho otce, a poté, co bylo učiněno proroctví, že potomek jeho první ženy Métis, zrodí boha mocnějšího než je on, ji spolkl. Métis už ale byla těhotná (čekala Pallas Athénu), a proto mu bylo špatně, dokud se Athéna, plně vzrostlá a oblečená do boje, nevyloupla z jeho hlavy. Tento Diův "porod" byl použit jako výmluva pro to, že nebyl vytlačen dítětem z další generace bohů. Je pravděpodobné, že změny v kultuře, které již byly v chodu, zahrnuly dlouhotrvající kult Athény v Athénách bezkonfliktně, jelikož nemohl být překonán.
Motiv konfliktu mezi otcem a synem se znovu projevil, když se Kronovi postavil Zeus. Jelikož Kronos zradil svého otce, bál se, že by jeho potomek mohl udělat to samé, pročež pokaždé, když Rheia porodila, uchvátil dítě a snědl ho. To Rheia nemohla snést, a proto ho oklamala tím, že novorozeného Dia ukryla a do jeho pokrývky zabalila kámen, který tak Kronos snědl. Když Zeus vyrostl, podal svému otci nápoj, kvůli kterému vyzvracel Rheiny ostatní děti i s kamenem, které zůstal v jeho žaludku po celou tu dobu. Zeus pak vyhlásil Kronovi válku
Zeus pak se svou rozvětvenou rodinou vládl na Olympu. 10
autor: Jan Rada zdroj: autorská tvorba Stromy už kvetou, ptáčci nám zpívají, teď špatné vzpomínky se smetou, když ani spát nám nedají. Procházím lesem a všude je tolik vůně, i včeličky létají, mám radost jako malé slůně, krásy Jara mi náladu zvedají. Na kytaru hraji si písničku, v modravé dáli vidím květiny kvést, natrhám plnou náruč pro moji Janičku, protože ona je pro mě jediná z tisíce cest. Lidé už pomalu zapomněli, že Jaro je to co nám dělá úsměv na tváři, já jsem si toho však stále vědom, Jaro je období, kdy každý svým talentem zazáří, hlavně si větev pod sebou nezlom. Nejkrásnější na Jaru je pro mě první máj, všech zamilovaných čas, ve kterém je tolik Lásky, je to nepopsatelné, krásnější než ráj, starým lidem mizí vrásky.
Krásný obraz, krásné dívky, Samé krásné ladné křivky. Vlásky po pas, modré oči, co nezačalo, nemůže skončit.
Za větrných podmínek, omývá mě proud vzpomínek, slabý je lásky plamínek, proto přidávám pár polínek...
Čím více štěstí vlastníš, tím krásnější máš život, nemusí to být psáno v bibli, vždycky to tak bylo. Ale co je štěstí doopravdy? A žije mezi námi? Těžko odpovědět na tuto otázku ale jeho příznaky jsou nám známi. 11
Jak zůstat mladý? autor: Martin Štulla zdroj: upraveno z IQ parku Liberec
1, Zahoďte nepodstatné číslovky. Jsou to věk, váha a výška. Ať se o ně starají lékaři. Platíte je za to. 2, Ponechejte si jen veselých přátel. 3, Neustále se učte. Učte se o počítačích, povoláních, zahraničí… Cokoli… Nikdy nenechte svůj mozek odpočívat. „Nevyužitá mysl je dílnou ďábla.“ A jméno ďábla je Alzheimer. 4, Těšte se z jednoduchých věcí. 5, Často se smějte, dlouho a nahlas. Smějte se, dokud nebudete lapat po dechu. A pokud máte přátele, kteří Vás rozesmějí, buďte s nimi co nejvíce! 6, Případné slzy. Dají se vydržet, zarmoutí a zmizí. Jediná osoba, která je při nás celý život, jsme my sami. ŽIJTE, dokud jste naživu. 7, Obklopujte se tím, co milujete. Ať už je to rodina, domácí zvířátko, dáreček na památku, hudba, květiny, záliba, cokoli… Váš domov je Vaše útočiště. 8, Dbejte o svoje zdraví. Jestli je dobré, chraňte si jej. Pokud není stabilní, zlepšete si ho. Pokud si ho nemůžete zlepšit sami, vyhledejte pomoc. 9, Nepodnikejte nic s pocitem viny. Choďte na výlet do nákupního centra, třeba i do neznámé krajiny, ale NECHOĎTE tam, kdy pociťujete vinu. 10, Povězte lidem, že je máte rádi, že je milujete – při každé příležitosti. foto: virtual-miminka.estranky.cz
12
Historie rodea – 6. díl autor: Martin Štulla zdroj: upraveno z www.prorodeo.cz
Informací o historii žen a dívek, které pracovaly na rančích divokého západu, není mnoho. Nějaké se nacházejí v National Cowgirl Museum and Hall of Fame, kde se uvádí jejich asistence při shánění dobytka. Skutečnost však byla často drsná, zvláště když muži odešli do války a ženy musely chod rančů zabezpečit zcela samy. Někteří dodnes pochybují o manželkách a dcerách na menších rančích, které z nouze jezdily koně, a plnily nejrůznější povinnosti kolem stád dobytka. Díky jedné z nejrannějších fotografek Evelyn Cameronové máme k dispozici dokumenty o životě cowgirls během pozdních let 19. století a začátkem 20tého. Během každodenní práce dávalo ženám možnost jezdit koně v dámském sedle, kdy měly levou nohu přes okraj nebo se přepravovaly ve vozech tažných koňmi. V průběhu občanské války Charles Goodnight upravil tradiční anglická sedla na nový westernový styl a ženám tehdejší doby se otevřel nový prostor pro jezdění koní.
foto: prorodeo
Mnoho nových cowgirls se objevilo s příchodem Wild West Show roku 1882, kde ukazovaly své umění jízdy na koni, trikového ježdění nebo lasování. V roce 1885 přijali první ženu do svého programu - Annie Oakley, která měla velký úspěch se svými střeleckými schopnostmi. W. Cody pak rychle přijal dalších 12 slečen, které v show vystupovaly jako kaskadérské jezdkyně. Kolem roku 1900 se dámské jízdy staly velice populární a vyhledávanou show. Vývoj situace dovoloval možnost soutěžení v arénách s muži, návrháři vytvářeli atraktivní oděvy pro jízdu ve westernových sedlech a cowgirls se také staly náměty pro tehdejší kinematografii. Vývoj zábavního průmyslu vytvořil nový typ cowgirl – rodeo cowgirl. V ranných dobách Wild West Shows a rodeí jezdily ženy všechny disciplíny - někdy proti ženám, jindy proti mužům. Cowgirls jako Fannie Sperry Steelová byly vynikajícími jezdkyněmi divokých koní a riskovaly vážná zranění stejně jako tvrdí cowboys. Už tehdejší doba jim dávala možnost účastnit se takových velkých akcí jako Calgary Stampede nebo Cheyenne Frontier Days, který se prvně konal v roce 1897 a který se brzo stal nejprestižnější foto: prorodeo soutěží své doby. Ženy tu soutěžily v Bronc riding nebo v trikovém ježdění a davy je milovaly. Do roku 1920 měla rodeová jezdkyně mnoho možností a často soutěžila proti muži, obě pohlaví měly stejné možnosti získat peníze za výhry. O ženách v rodeu se psalo v novinách a časopisech. Některá města pořádající rodea dávaly ženám nepředpojatý rozsah a možnosti, ale ve výsledcích je obvykle opomíjely, jakoby se ani soutěže pro ženy nevypisovaly. Hodně novinářů se vyjádřilo ve smyslu:“Je lepší, aby se ženy nevzdalovaly od plotny a kuchyně“. Pionýrky rodea se snažily držet krok s muži. Některé trikově lasovaly, jiné trikově jezdily. Jiné se zúčastňovaly v disciplínách dotovaných sponzory, ale obvykle nebyly nic jiného než hezká, pokroucená pozlátka a divadélko. Několik šťastných jich mohlo konkurovat mužům. Ale i tato hrstka se nebyla možná vysoce umístit ani udržet průběžná pořadí. Rodea pro ženy se změnila po roce 1925, kdy východní promotéři začali pořádat akce v halách jako 13
např. Madison Square Garden. Ženy byly vyloučeny z typicky mužských disciplín a jejich šance na další účast se snížila na minimum. V letech 1930 – 1941 bylo zhruba 50 jezdkyň, které pravidelně objížděly rodea. Se začínající II. světovou válkou dramaticky poklesl počet rodeí a stejně tak počet ženských účastnic. Na konci roku 1942 se vypisovala rodea pro hrstky zbylých v nejrůznějších částech země. Když byli muži odveleni do války, rodeo bylo víceméně přenecháno ženám. V červnu 1942 se konalo úspěšné dívčí rodeo v Bomhan, Texas. Štafetu převzala Vaughn Krieg, která se v roce 1934 stala v Madison Square Garden Champion Bronc Rider. Vytvořila svou vlastní skupinu rodeových jezdkyň a objížděla zemi s ženským rodeem. Díky finančnímu úspěchu přispěla k přežití rodea po II.světové válce. Začátkem roku 1947 Rodeo Cowboys Association odsouhlasila více než 1.000 rodeí, muži soutěžili o více než $ 155.000 a nechtěli, aby se jich zúčastňovaly ženy. Brali je jako pózu krásy, k okouzlení atmosféry nebo je vyhlašovaly královnami rodea. Jen ve výjimečných případech mohly zajet Bronc Riding, ale jen jako exhibici. V roce 1948 se v hotelu San Angelo v Texasu sešlo 38 žen, které daly vzniknout první asociaci určené jen ženám – Girls Rodeo Association. Jejich základním záměrem bylo poskytnout ženám legitimní a spravedlivé možnosti a příležitosti soutěžit na dívčích rodeích. Další snahou bylo spojení s RCA, které by hostilo dívčí soutěžní disciplíny a měla zájem prohloubit spolupráci s touto organizací. Ženy si navrhly a ustanovily pravidla, regule a systém hodnocení bodů světového šampiona. V roce 1981 RCA změnila jejich název na Professional Women´s Rodeo Association. Dnes má přes 2.000 tisíce členů, více než 800 vypsaných soutěží ročně a ve spolupráci s Professional Rodeo Cowboys Association jezdí o výhry za $ 3,9 miliónů. Další sekcí patřící pod WPRA je stále populárnější Wrangler Divisonal Tour. Vypsané barrelové soutěže se konají po celých Spojených státech. Z dvanácti kol se do semifinále dostanou vždy první 4 nejvýdělečnější jezdci, kteří se utkají ve finálových jízdách ve Fort Worth v Texasu. Byla jím barrelová jezdkyně Sherry Cervi, která s celkovou roční výhrou $ 245.369 získala druhé místo mezi nejvýdělečnějšími jezdci tohoto roku. Prvním byl Fred Whitfield, který byl vyhlášen All Around a Calf Roping Champion (měl o $ 27.000 více). V dnešních dobách ženy a muži mohou rovně soutěžit snad pouze v Team Roping, ale jsou zde rodea pořádané pro ženy, kde jsou vypisované disciplíny ryze mužského charakteru jako Bronc Riding nebo Bull Riding. V otevřených rodeích jezdí cowgirls především rychlostní disciplíny Barrel Race, kde předvádějí výkony vrcholových atletů. Chlapci a děvčata mohou změřit své síly na rodeích vypisovaných vysokými školami známými jako O-Mok-See, kde jsou zase muži viděny v dívčích disciplínách Barrel Race a Pole Bending. Kromě rodea mohou ženy a muži soutěžit skoro ve všech Equi disciplínách včetně olympijských her a westernových disciplínách jako cutting, reining nebo endurance riding. Dnešní cowgirls tak lítají z výpustí, lámají rekordy, zapisují se do historií a Síní slávy a prošlapávají cestičku dalším budoucím cowgirls….
FOTOALBUM Smutná součastnost dnešních dětí a mládeže na sociálních sítí… Fotoalbum našich babiček: 1938 - nastoupila do školy (1 fotografie) 1949 - ukončila školu (2 fotky) 1957 - ukončila univerzitu (1 fotografie) 1962 - svatba (3 fotky)
Fotoalbum jejich vnuček: 19:38 - přišla do kavárny (29 fotografií) 19:41 - přinesli menu (18 fotografií) 19:52 - přinesli jídlo (41 fotografií) 19:58 - návštěva WC (6 fotografií) 20:11 - přinesli dezert (38 fotografií) 20:25 - přinesli účet (12 fotografií) 14
Je libo thajskou exotiku? autor: Iva Blümelová zdroj: vlastní autorská tvorba
Thajsko se dnes pro Čechy, i díky rozšíření cestování bez cestovek, stává dostupnější a dostupnější. Rčení „jaké si to uděláš, takové to máš“ platí během cestování dvakrát. V Thajsku se člověk snadno stane plážovým povalečem, kdy největší každodenní starostí je nalezení místa, kde plně uspokojíme naše chuťové buňky – a že v Thajsku se uspokojují velice snadno (či těžce – pokud si z různorodé nabídky báječných jídel nemůžeme vybrat). I to je pěkný způsob, jak trávit dovolenou, především pokud si chceme odpočinout od našeho hektického životního stylu.
foto: Iva Blümelová
I tito „plážoví“ cestovatelé to však mají v Thajsku stále těžší a těžší, protože pláže jsou stále plnější a plnější, a tak místa, která jsou turisticky vyhlášená a celosvětově známá, se kolikrát vyplatí vynechat, pokud si chcete užít trochu klidu, soukromí a vidět opravdu krásnou a stále neporušenou přírodu. Tento způsob jsem si pro cestování Thajskem vybrala i já, ale párkrát jsem si říkala, zda by přece jen nebylo lepší ležet na té pláži – ale tam zas člověk může „narazit“ na půlmetrovou medúzu, takže to vyjde nastejno… Thajsko je prostě exotika, kde žije plno nebezpečných zvířat. Je domovem také medvědů a tygrů – setkání s nimi je však stejně pravděpodobné jako výhra v loterii – takže moc ne… Každý turista se rád vzdá i setkání s krokodýlem, tedy ve volné přírodě – krokodýlí show jsou vyhlášenou turistickou atrakcí. Když cvičitel s ledovým klidem strká krokodýlovi hlavu do jeho tlamy, tak většina přítomných jen trne… Zato „potkat“ varana není na v klidných ostrovních zátokách nic neobvyklého – varani nejsou sami o sobě útoční, proto zdálky se dají moc pěkně s klidem pozorovat. I sloni stále žijí volně, mnohem častější je však setkání ve vesnicích, kde si z nich domorodci udělali slušný byznys a projížďka na slonovi je tak jedním z povinných turistických zážitků. Sloní show také nejsou nic nezvyklého – když slon oblečený do dresu Ronalda střílí jinému slonovi hattrick, je to zábavné – nebylo by jim však lépe v té volné přírodě? Opice vždycky patřily mezi má oblíbená zvířátka, což se velice brzy razantně změnilo. Nejsou to žádné roztomilé opičky, ale drzé a oprsklé mrchy, které jsou často všudypřítomné a dovolí si cokoliv. K několika vtipným historkám patří ta, když jsem nechala na skútru ležet plastovou lahev s vodou – jen co jsem se otočila, pohotová opice rozšroubovala uzávěr a hbitě do sebe klopila obsah lahve, nehledě na to, že mi málem ukradla helmu. Další setkání, dnes úsměvné, je to, když mi opičky navštívily stan na účelem ochutnávky všech léků. 15
Hned po příjezdu na ostrov Tarutao jsme před drzostí opic byli varováni, proto jsem veškeré jídlo odnesla do bezpečí do recepce kempu. Pře odchodem ze stanu jsem ho zašněrovala a zavázala na uzel – ani to však nebyla překážka a po návratu z celodenního výletu jsem našla kompletně vybalený obsah mé krosny a lékárničku poházenou po půlce pláže, některá platíčka byla snězená celá, některá jen z části (Strepsils jsou zřejmě pochoutka největší – taková rada, pokud byste někdy chtěli udělat radost opici). Pavouci nejsou také nic neobvyklého, i když některá zbarvení a velikost můžou člověka trochu vystrašit. Štíří se v Thajsku vyskytují ve 2 podobách – grilovaní na špejli jako „pochoutka“ pro turisty (vyzkoušeno, ale v podstatě se to ani moc jíst nedá, dají se nafotit vtipné fotky a pak to ukazovat kamarádům ) i ve volné přírodě – štíři foto: Iva Blümelová jsou jedovatí, ti thajští však ne smrtelně, proto jsme jednoho pozorovali z centimetrové vzdálenosti (a ještě mu pomohli přejít přes silnici, aby nedošlo ke kolizi s nějakým dopravním prostředkem). Zvíře, kterému se chci věnovat až ke konci je had (v tomto případě zřejmě neplatí „nejlepší nakonec“). Hadi jsou v Thajsku rozšíření, setkání je možné i v centru Bangkoku. Pak jsou ale hadi méně jedovatí a více jedovatí… Na severu Thajska nedaleko města Chiang Rai jsme měli „štěstí“ na hada, který byl na lovu. Jeho rychlost byla fascinující a žába, která se mu snažila uniknout, takřka neměla šanci. Modré tečky na rozšiřující se části jeho těla vůbec nevypadali přátelsky… Druhé setkání s hadem jsem zažila na již zmíněném ostrově Tarutao – ve chvíli když jsem si ve stanu četla foto: Iva Blümelová průvodce a plánovala další cestu, uslyšela jsem strašnou ránu. Vyskočila jsem ven a po prvním rozhlédnutí neviděla nic zvláštního. Po důkladnějším pohledu se však pár metrů ode mě v písku kroutil zelený had, značně otřesený, kde se nachází. Otřesená jsem byla i já a moje první myšlenky mi říkaly, abych utekla…logicky však had musel spadnout ze stromu (pod kterým jsem měla stan), já si uvědomila, že had si také z mého stanu může udělat dočasné obydlí a potkat bych ho v něm určitě nechtěla – nezbývalo tedy nic jiného než čekat na hadovu reakci a doufat, že si mě nevyčíhne jako kořist, když už je tak nečekaně „na pevnině“. Had se kroutil a asi se pokoušel zorientovat, po chvíli (pro mě nekonečnou) se vymrštil a nabral neuvěřitelnou rychlost zpátky na strom. Já stála jak přikovaná a uvědomovala si, že jsem právě měla dost velkou kliku... Bez rozmýšlení jsem se vydala k molu zarezervovat lístek na nejbližší loď zpět na pevninu. A to jsem ještě ani netušila, že jsem měla čest s jedním z nejjedovatějších hadů světa, mambou zelenou…
foto: Iva Blümelová
16
17
V aktuálním čísle Keltovin a naší příloze Veverušák si budete moci přečíst o jedu, který využívají zvířata v boji o přežití, dozvíte se co je telemark, spoustu informací o spirálách a šroubovicích, nakonec pro vás máme zajímavý typ na ukrácení volné chvíle a tím je barvení za pomoci rostlin.
Andromedy a říká se jí Mlhovina v Andromedě. Další dokonalou spirálu máme na dosah ruky. Je to naše vlastní ucho. Sluchové ústrojí uvnitř ucha se jmenuje hlemýžď. Toto pojmenování je pravdivé, tento malý zázrak, který nám pomáhá slyšet, se svým tvarem podobá tvaru domečku hlemýždě, chcete-li šneka. Když jsme vzpomenuli toho hlemýždě, možná si sami vzpomenete i na jiné příklady šroubovic a spirál, které je možné v přírodě objevit. Nejkrásnější z nich vytvářejí měkkýši. Jsou to hlemýždi, plovatky, pásovci a další jiné podivné mořské potvůrky, které svá měkká tělíčka chrání v různě zakroucených domečcích. Ulity je dokonale chrání, bez nich by tito živočichové byli přírodě a predátorům napospas. Příroda to vymyslela velmi dobře, bylo by jistě neekonomické a vysilující tahat za sebou jednu dlouhou schránku. Šroubovice roste s plžem zkrouceně, zvětšuje se, mohutní i rozšiřuje podle jeho potřeb a růstu. Dutina je vždycky svému majiteli tak akorát, aby se do ní pohodlně vešel. Většina ulit je pravotočivá, to znamená, že její otočky jdou od středu ve směru hodinových ručiček, ale v přírodě najdeme i několik výjimek, které jsou levotočivé a jejich spirála je točena opačným směrem. Pokud bychom se na to chtěli podívat matematickým pohledem, spirála je vlastně neuzavřený útvar. Má neomezený počet závitů, někdy jim říkáme otočky. Ty se rozvíjejí od svého pevného bodu středu. Jestli je vzdálenost mezi těmito otočkami stejná, jedná se o Archimédovu spirálu. Archimédes byl věhlasný starořecký
Na Veverušákovi pak najdete další zajímavé článečky, třeba: Jed v boji o přežití – velmi zajímavý seriál plný fascinujících informací z říše zvířat. V článcích najdete zajímavé informace z tuzemských zoologických zahrad, přečíst si můžete pozvánky na zajímavé akce ale také novinky o narozených mláďatech. Venku je počasí, že by do něj psa nevyhnal a vy se nudíte? Pak zavítejte do sekce „Knižní tipy“, kde najdete velké množství tipů na zajímavé knihy pro všechny věkové kategorie. V článku nazvaném „Záchrana kolotoče“ pak najdete aktuální informace o záchraně nejstaršího dochovaného podlahového kolotoče v Evropě (zhotoven byl již v roce 1892!).
Spirály a šroubovice nenajdete jen v matice Možná, že jste se už v geometrii setkali s tvarem, kterému říkáme spirála. Setkat se s ním můžeme i v běžném životě, tehdy, když v ruce nedržíme sešit s výpočty. Stačí se jen pozorně dívat. Spirálu, která je blízká i vzdálená a bere nám dech, můžeme vidět třeba na večerní obloze. Za dobrých podmínek ji lze pozorovat i pouhým okem, leží v souhvězdí 18
matematik, který ji poprvé popsal. Pokud otočky stejné nejsou, podle velikosti spirály se stále zvětšují, jedná se o spirálu logaritmickou. Ta je v přírodě dokonce častější.
můžete vybrat džíny, svetr nebo tričko přesně v tom odstínu, jaký se vám líbí. A budete-li chtít proužky, květinový vzor nebo úplně jiný, možná i trochu šílený vzor, nic není nemožné. Ale vždycky tomu tak nebylo a předkové chtěli taky chodit dobře oblečení. Chtěli nosit barevné a vzorované látky, bylo potřeba od sebe odlišit vojáky, pomocníky u královského dvora nebo služebnictvo. Nápady a inspiraci tehdy hledali jedině v přírodě. Až do poloviny 18. století se k barvení textilu používala jenom přírodní barviva. V Čechách a na Moravě se se mistři barvíři už během středověku začali specializovat na barvení látek. Dělili se na černobarvíře, ti barvili do temných tmavých odstínů, třeba černou, hnědou nebo modrou a světlobarvíře. Ti se věnovali barvám červeným, zeleným a žlutým. K barvení se používaly nejčastěji rostliny, naši předkové ale uměli využít i houby, lišejníky a některé druhy hmyzu. Některá přírodní barviva se dovážela z dalekých zemí, jejich doprava stála obrovské peníze. Mořské mušle, exotická dřeva, košenila červená barva získaná z krovek samiček červce nopálového.
Matematici znají pro výpočet obou křivek i vzorce. Šroubovice, i když se to nezdá, je z úplně jiného „těsta". Ta už ve skutečnosti spirálou ani není. Vidět ji můžete u závitů běžně používaných šroubů. Možná jste někde viděli starší telefon s hustě svinutou telefonní šňůrou, která vede ke sluchátku. V některých případech je hodně těžké rozhodnout, o jaký útvar se vlastně jedná, to když mají třeba jednu nebo jen třičtvrtě otáčky. Vidět je můžeme třeba u rohatých zvířat. Stočené rohy mají mufloni, některé druhy ovcí, antilopy nebo kozy. Koza šrouborohá byla podle výrazných stočených rohů se třemi závity dokonce pojmenovaná. Pro některá zvířata je typické, že spirály a šroubovice vytvářejí svým vlastním tělem. Například hadi. Kobry, když lezou po větvích, nebo škrtiči, když uloví kořist. Opice se svými chápavými ocasy přidržují větví, vřešťani, chápani i malpy, každý z nich pomocí svého ocasu dokáže utvořit spirálu nebo šroubovici. Chápavý ocas má třeba i chameleon. U toho navíc najdete i spirálovitě stočený dlouhý lepkavý jazyk. Ten dokáže bleskově vymrštit a ulovit s ním hmyz, který se pohybuje v blízkosti jeho hlavy. Ani u rostlin nemusíme pro příklad chodit daleko. Také bakterie, která dostala název podle své zvláštní křivky - spirila. DNA je nositelkou naší lidské genetické informace. Je to náš nejdůležitější stavební kámen a právě tato molekula je stočená tak, že tvoří další zajímavý útvar dvojšroubovici. I matematika může být zajímavá, stačí jí jen trochu porozumět.
foto: Adam Bártek
Aby barvy dobře chytaly, bylo materiál potřeba dobře vyprat a vymáchat, zbavit mastnoty a přesto výsledek nebyl nikdy stoprocentní. Barvit pomocí přírodních barviv můžeme jen přírodní materiály. Třeba vlnu, bavlnu, len, kůži nebo hedvábí. Nabarvit látku je věc jedna, ale aby odstín vydržel, nevypral se po prvním praní a na látce držel, to je věc druhá. Stálost barvy se získává pomocí mořidla. Látky, která
O barvení rostlinami Je to dlouhá doba, nebo jenom chvíle, (to už nechám na vás), kdy lidé ještě neznali moderní přípravky k barvení látek, jaké se používají dnes. Moderní chemie dokáže vytvořit tisíce odstínů a vy si díky ní 19
pronikne dovnitř materiálu, zvýrazní a projasní barvy. V minulosti se jako mořidlo používala, možná se vám to bude zdát nechutné, uleželá moč. Vykupovala se ze středověkých veřejných záchodů, nechávala se zkvasit a potom používala jako mořidlo. Není divu, že se barvířské dílny stavěly většinou úplně na okraji měst daleko ostatních domů. Už v té době existovaly barevné vzorníky. Byly spíš ale jenom přibližné. Každá rostlina roste v jiných místech, každá houba má jiné podmínky a tak není možné nikdy trefit přesný odstín. Naši předkové tak na rozdíl od nás chodili vždycky v originálu. Nikdo z nich neměl látku nabarvenou stejně.
Švestka, kůra - barví na béžovou a světle hnědou Jírovec maďal - znáte určitě dobře, každý rok na podzim sbíráme kaštany. Jeho kůra barví na červenohnědo. A zelené obaly z kaštanů na tmavě hnědou. Cibule kuchyňská - možná, že o Velikonocích pomocí slupek barvíte vajíčka. A dá se s ní krásně žlutě obarvit i textil. Odstín se někdy povede do oranžova a někdy spíš do hněda. Připravit barvící lázeň není vůbec složité. Zkoušeli jsme to doma a výsledek nevypadal špatně. Jen je potřeba sehnat starší hrnec, protože se jedná o přírodní barvivo a z nového nádobí ho asi nedostanete. Vodu nechte vřít a mezi tím si natrhejte listy, nakrájejte kousky kůry, slupek, květů, podle toho, jakou barvu jste si vybrali. Já jsem zvolil listy ořešáku, kopřivu a cibulové slupky. Tedy tři staré hrnce a tři druhy přírodniny. Barvili jsme bavlnu. Materiál je možné pevně stáhnout provázkem, pevně uvázat knoflíky nebo kolík. V závěru vám to udělá batiku. Odstíny je možné míchat, anebo připravit každou lázeň zvlášť a materiál namáčet postupně. Dosáhnete tak různých odstínů. Podle potřeby v lázni vaříme od 20 do 50 minut. Odstín kontrolujeme a až jsme spokojení, vyjmeme a vymácháme ve studené vodě. Na hedvábí si dejte pozor, to se nám trochu srazilo, tento materiál nemá rád prudké změny teplot, a proto ho nemáchejte ve studené vodě vytažený z horké lázně. Nezapomeňte si připravit mořidlo. To je poslední věc, kterou budete potřebovat. Klidně postačí do konečné lázně přidat dvě lžíce sody nebo octa, tu budete mít doma určitě, kvalitní prosvětlení zajistí skalice modrá nebo kamenec. Ten v pohodě koupíte v každé drogerii. Když se nám výsledná barva líbí, necháme ještě jednou na chvíli provařit ve zcezeném roztoku s barvou a s přidaným mořidlem. Ať se vám výsledek líbí a máte z něho radost :)
Mezi oblíbené rostliny, pomocí kterých se barvilo, patří: Světlice barvířská - připomíná bodlák a její květy poskytují červené a žluté odstíny. Z této rostliny se vyráběla i první líčidla. Rmen barvířský - určitě ho znáte. Roste u nás na mezích, podél tratí, na suchých místech. A barvilo se s ním nažluto. Mořena barvířská - je to pro barvení významná rostlina. S její příbuznou, svízelem se setkáváte i u nás. Pokud projdete po mezi nebo po louce, na nohavicích vám zůstanou přichycené části rostliny s chlupatými lístky. Mořena se usušila a mlela na různé odstíny červené barvy. Kopřiva dvoudomá - tu snad ani není nutné představovat, barví na hráškově zelenou a olivovou. Bez černý - pokud přidáte k jeho listům ocet, bude barva šedozelená a pokud se rozhodnete barvit pomocí letošních větviček, bude světle zelená. Břečťan popínavý - taky ho asi znáte. Pne se po plotech zahrad nebo po sloupech. Barví na tmavou zelenou. Ořešák královský - nezralé plody nebo obaly z nich udělají tmavě hnědou barvu.
20
21
22
23
24
