Irena Sehnerová
O PSECH Vše, co vás zajímá
DR. JAN K. HOLLAUER Praha
15
Ze štěněte nám vyrůstá MLADÝ PES
Štěně nám roste před očima. Za pochodu se učíme JAK NEJLÉPE KRMIT psího dorostence. Nejvíce se vytahuje do výšky a nabývá do šířky pejsek Alík původu von Strasse, ačkoli nás dárce štěněte ujišťoval, že se s námi do garsonky hravě vejde, neboť matka je pidi a otec... Ten byl, ehm... tedy... jaksi... že? Otec byl, jářkusynkubožínku – mi– nipes Fík! Je-li správně krmeno, štěně roste jak z vody. Pozor, zásada první! Pes nám nikdy nevyroste z vody! Zřejmě nemám ten správný kynologický rozhled, ale jaksi mi uniká, co jsou zač ona proklamovaná „potravně nenáročná plemena“. Já vidím jen potravně chamtivé šetřílky, kteří trýzní svá zvířata hlady a tvrdí, že to tak má být, že to psovi jenom prospívá. Žádné potravně nenáročné zvíře neexistuje! Každé zvíře, ať divoké, či domestikované, si – když má možnost – pořádně nacpe nácka. V době hojnosti je mlsné jak koza Líza či jemnostslečinka paní ředitelové. V třeskutých mrazech posledního zimního měsíce je například vlk ochoten schramstnout cokoli. Ne nadarmo naši předkové mluvili o „vlčím hladu“. K chuti by mu přišly i vaše dobře prošláplé boty. Na jaře a v létě, kdy si uloví dostatek „masa“, vyhrabe potřebné množství larev hmyzu, červů, mláďat hlodavců, vajíček ptáků hnízdících na zemi, kořínků nejrůznějších travin a pochutná si i na přezrálých lesních plodech, by nad vašimi škrpály ohrnul čenich. „On si nestěžuje, on sežere, co mu dám, tak je skromný a nenáročný!“ tvrdí se s oblibou zejména o psovi přírodního plemene. Pes si stěžuje štěkotem a vytím, jenže jeho člověk mu nechce rozumět. Pes si stěžuje proneseným hřbetem, prošláplou tlapou, mizerným osrstěním..., ale jeho člověk tyto vady svádí
I R E N A S E H N E R O V Á
16
V Š E C O V Á S Z A J Í M Á
na špatnou „genetyku“. Většinou tak smýšlí „genoví inženýři“ typu naší sousedky, která si plete armaturu s arytmií a zamlada byla jednou v Praze na představení „Materny Logiky“! Pes je skromný, protože dostává jenom skrovné dávky žrádla, jimž odpovídá pojem „záchovné množství potravy“. Pes je nenáročný, protože z hladu sní nekvalitní, nechutnou, pouze žaludek naplňující hladovinu. Pro ilustraci: Za hladovinu pro těžce pracujícího chlapa považoval náš děda škubánky s mákem, cmundu, zemlbábu, maštěné brambory zapíjené podmáslím... Syn mé přítelkyně si coby vysokoškolák vydělával na studia tím, že o prázdninách dělal nočního hlídače v jednom státním podniku. S hrůzou zjistil, že služební psi mají jeden den v miskách zkyslé mlíko, v němž plavaly brambory a kyselé okurky, druhý den kolínka politá kečupem, třetí den kuřecí kosti, čtvrtý den hrachovou kaši... Nikoho to nezajímalo. Kuchařky ze závodní jídelny si dál v taškách odnášely tučné výslužky pro své rodiny, v bandaskách kvalitní zbytky pro slepice a prasata. Teprve nová ředitelka-pejskařka zjednala nápravu. Kolik služebních psů však dosud takto hladoví? Náš Mon zažil hladu víc než dost. Když jsme se ho ujali, jeho žaludek nám připomínal barel kyseliny sírové: bez preventivního očichávání potravy schramstl vše, co jsme mu předložili, ba i vše, co jsme mu nepředložili. Dvaapůllitru žrádla se v něm rozložilo na atomy, ty na zahradě
17
vymočil a přišel nám sdělit, vyvalené bulvy ve vyzáblé tváři, že má hlad. Jakmile se zasytil, začal analyzovat obsah misky. To, co mu nechutná, ignoruje. Když něco omylem sebere, znechuceně to vyplivne. Když k nám ze St. Petersburgu přiletěl sibiřský kocourek Ruslan, vydrápal se na stůl a vrhl se na bochník chleba. Dnes žere jenom syrové maso! O sibiřácích coby přírodním plemeni koček čeští chovatelé koček taktéž s oblibou tvrdí, že jsou potravně nenároční! Když má jejich kocour v deseti měsících čtyři kila a můj kocour kil devět, tak Sehnerovou pomluví! Tmářství a prospěchářství – to je genetika po česku! Žádné zvíře nemá v genech potravní nenáročnost. Zvíře instinktivně ví, co jeho organismus potřebuje. Divoce žijící zvíře si vždy dokáže s absencí té či oné živiny poradit. Vždyť i voda, kterou pije divoké zvíře v přírodě, má jiné, pro zvíře příhodnější složení nežli chlorovaná voda z vodovodu! Domácí zvíře je odkázáno jen a jen na nás. My rozhodujeme o jeho jídelníčku, a tudíž my jsme strůjci jeho zdraví a prosperity, my jsme původci jeho živoření a smrti. Náš vztah ke zvířeti se projeví i v obsahu jeho misky. Krmení zvířete je tudíž odrazem naší morálky, našeho svědomí. Až přijde náš čas, budeme skládat účty za špatné činy, jichž jsme se v životě vědomě i nevědomě dopustili. Jedním z těžkých zločinů je i trýznit hladem, nedostatkem a neláskou zvířata, neboť jsou, stejně jako člověk, dětmi Božími! Mám čtyřměsíčního mastifa. Přála bych si, aby byl v dospělosti nejenom mohutný, ale také vitální. Čím toto plemeno nejlépe krmit? Stačí mu kvalitní granule? napsala mi Markéta. L. z Tábora.
I R E N A S E H N E R O V Á
91
Pomoc! Pomoc! NÁŠ PES JE AGRESÍVNÍ! volají mi mí čtenáři. Když rozebereme příčiny, průběh a konečný výsledek „agresivity“ psa, mnohdy se „pokusu o vraždu páníčka“ společně zasmějeme. Bohužel, jsou i telefonáty, při nichž mne mrazí v zádech a po nichž jsem několik dní jak tělo bez duše. Nenene, nelituji a nemyslím na šokované, rozhořčené či vystrašené páníčky s monoklem pod okem či flastrem na zadku: myslím na chudáky psy. Nenene, nemyslím na bláhové páníčky pyšné na nekompromisní zásah psa. Myslím na tzv. ostré psy, na to, co je jednou čeká. Volně pobíhající pes bez náhubku pokouše člověka a majitel ho dá utratit. Učiní tím zadost úřadům – a pořídí si dalšího psa. Ten, opět nezvládnutý a člověkem zkažený, bude též volně pobíhat bez náhubku... Zcela přirozené chování zvířete bývá mylně chápáno jako agresívní. Skutečně agresívní chování zvířete bývá mylně chápáno jako přirozené, neboť je zaměňováno s hlídacím, teritoriálním či obranným instinktem. Na omyly lidí většinou doplatí zvíře. Nepochopení hromotluckého, ztřeštěného chování mladého psího „vtipálka“ zhusta končívá trvale narušeným vztahem pán–pes, ztrátou pánovy důvěry v „bezpečnost“ psa. Nekorigování dominantního chování psa končívá malérem a utracením psa. Každý hospodář vždy věděl, že sklidí jen to, co zasil. Když zasil burínu, nečekal, že sklidí zlatou pšenku. Kdo zaseje do psí mysli strach z lidí a nepřátelství k člověku, nemůže čekat, že sklidí mírumilovnost a příchylnost. Psa je zapotřebí vychovávat s láskou, bez ran a bez řevu, protože... Jak vidíte, nedopsala jsem předešlou řádku. Proč? Protože kdosi zaklepal na dveře. Kdosi zaklepal a já dočista ztuhla: zprvu ohromením, pak hrůzou. Je totiž vyloučeno, aby jakýkoli smrtelník zničehonic zaklepal na dveře mé pracovny v podkroví mého domu. Plot kol domu a zahrady je zvýšen o tři řady ostnatého drátu, zamčená branka je jištěna „šlaufem“ používaným proti krádeži bicyklu, každý v Soběslavi ví, že Sehnerku hlídají dvě psí obludy.
I R E N A S E H N E R O V Á
92
V Š E C O V Á S Z A J Í M Á
„Co žere, paninko, ten čokl, že je velkej jak vrata?“ zhusta se ptávají kolemjdoucí. „Hloupé lidi!“ odpovídám těm, kteří se ptají jenom proto, aby si spočítali, kolik ušetří, když psa nemají. „Blbci jsou živé konzervy!“ vysvětluji Monovi. „My však konzervy nežereme,“ dodám, aby byl náš všežravec v obraze. Na okna vytrvale bubnoval déšť. Seděla jsem u počítače a psala, u nohou mi spal Mon. Bylo slyšet jen déšť, cvakání staré klávesnice a Monovo pochrupování. Aura, dítě polosuchých stepí, déšť upřímně nenávidí. Utíká před ním do sklepa na dřevo, kde se na molitanové matraci stočí do klubíčka, poklimbává a čeká, až „tam nahoře“ zařídím sluníčko. Musí mít vskutku pádný důvod, aby vyběhla na stříškou kryté verandové schody a zaštěkala! Aura neštěkala a na dveře kdosi podruhé zaklepal. Zatímco starý pes u mých nohou tvrdě spal, po páteři mi stoupala v okovaných botkách ledová hrůza. Kdysi jsem četla jednu americkou sci-fi povídku. Zeměkouli postihla katastrofa, kterou přežil jeden jediný člověk. Muž sedí v pokoji svého domu smířen s tím, že dožije jako kůl v plotě, když v tom kdosi zaklepal na dveře. Povídka je u konce a čtenář se sám domýšlí, kdo či co je za dveřmi. Člověk? Vetřelec z vesmíru? Sedím u počítače, na sobě jen bombardiny a dlouhatánský nátělník po synovi, a hlavou mi jak splašené stádo koní pádí proud myšlenek: muž je v Praze a přijede až večer... Sice má někdy jako každý mužský dětinské nápady, ale proč by klepal? Navíc ho oba psi vítávají tak hlasitě a on se s nimi vítává tak dlouho, že pokaždé stačím do šuplíku schovat pytlík se solenými brambůrky, do špajzky sáček se slanými buráky a mezi knížky na stole šoupnout táfličku čokolády, protože mám všechny tyto „dobroty“ zakázány. Syn by dusal po dřevěných schodech jak slon a v patách by mu blahem ječela Aura. Kluk na dveře neklepe, ten se do nich řítí jak divoká voda. Vzmužila jsem se a vstala od stolu. Po špičkách jsem obešla spícího středoasijce a šla se podívat, kdo je za dveřmi. Člověk? Příšera z jiné galaxie? Za dveřmi stála mladá žena.
93
„Kdo jste, co tu děláte?“ blekotala jsem. „Panebože, kde je Aura?“ vyděsila jsem se a bylo mi na omdlení. Hluboce zamyšlená fenka Aura stála pod schodištěm. Čekala, jak rozhodnu já, Velká šéfka. Coby dlouholetá majitelka středoasijců jsem v krizové situaci instinktivně šeptala. Kdybych zaječela či dámu hněvivě peskovala, Aura by ji šla potrestat. Jejím vzorem je sovětský pedagog Anton Semjonovič Makarenko, který budoval pracovní kolonie pro mladistvé provinilce a řídil se heslem Škoda rány, která padne vedle! Auřina příkladu by okamžitě následoval bez přemýšlení také Mon, poněvadž celý svůj život fenku poslouchá jak slovo Boží. Máme jen jeden svazek klíčů od všech zámků, protože já ten svůj ztratila. Protože pršelo, zavěsila jsem klíče na háček z drátu na vnitřní straně branky, abych nemusela jít mužovi do deště odemykat. Mladá paní si přišla pro knížku. „Maminka má dnes svátek a přeje si O psech od Sehnerový,“ vysvětlovala mi svou návštěvu. Zvonek nám nezvoní, protože hafani vyhrabali a překousli zvonkový drát. Prý troubila na klakson auta, prý pod okny volala... Vyloučeno, protože Aura, perfektně nahrazující zvonek, by mne na člověka u branky štěknutím upozornila. U Sehnerů nikde nikdo, a tak cizí žena prostrčila ruku, vzala klíče a ignorujíc jak veškeré morální i právní „předsudky“, tak výstražnou ceduli Pozor pes! odemkla a nakráčela do cizího domu. Za sebou nechala pootevřenou branku. Žádný pes, který by šel v tu chvíli naší ulicí, by Auřin atak nepřežil! Nejdříve prohledala přízemí. Po Sehnerové ani vidu, ani slechu! Dveře do bytu nechala dokořán a vydala se do podkroví. Kdyby na chodbě zavolala, slyšela bych ji já a slyšel by ji Mon. Paní nevolala. V polovyklizeném bytě v přízemí, kde žili mí rodiče, dnes žijí mé sibiřské kočky. Otevřené dveře jim umožnily vyběhnout „na svobodu“ – pod kola aut v nedaleké rušné ulici. Inteligentní sibiřáci však přeskočili ze škrabadla na skříň a v bezpečí výšky čekali, co se bude dít. Když Aura pochrupující na jedno oko zaslechla odemykání branky, vyšla ze sklepa. Protože je vychována tak, jak
I R E N A S E H N E R O V Á
