O dětech a psech na natáčení... Poslední červencový víkend jsme měli naplánováno natáčení Lužnice a vypadalo to na dvě pořádné komplikace. Za prvé nebyla voda, což znamenalo malér, protože točit řeku s vyschlým korytem, je docela k ničemu. Měli jsme však neuvěřitelné štěstí, protože tři dny před natáčením docela slušně zapršelo, takže vody bylo tak akorát. Nutno podotknout, že druhý den se už opět jet nedalo. Měli jsme zkrátka štěstí, konečně jako během celého natáčení. Druhá „komplikace“ se jmenovala Ema – Lukášova čtyřletá dcera. Ačkoliv nám při předcházejících natáčeních opatrně naznačoval, že se bude muset doma řídit heslem – raději malé ústupky než vážné komplikace – a vzít ji s sebou, nikdo z nás ho nebral moc vážně. Ale jak Lukáš řekl, tak se stalo, a když jsem je spolu uviděl na nádraží v Suchdole nad Lužnicí, nemohl jsem si nevzpomenout na scénku ze slavné komedie „S tebou mě baví svět“, ve které Pavel Nový při pohledu na malé dítě v sedačce na zádech Júlia Satinského konstatuje: „Ježišmarjá, on jede i Mates!“ Možná se teď čtenář pohoršuje nad tím, proč považuji dítě na vodě za komplikaci. Musím ho ubezpečit, že právě naopak! Vím dobře z vlastní zkušenosti, že vodáctví s dětmi je to nejlepší, co může rodiče potkat, ale něco jiného je vodu jet a něco jiného na ní natáčet. Filmaři se tomu jistě nediví, protože dobře vědí, že spolupráce s malým dítětem, a pak ještě se zvířetem patří k úplně nejtěžším. Nás „postihlo“ obojí, protože Aida pochopitelně nemohla chybět. 79
luznice.indd 79
4.1.2009 19:35:29
Lukáš, Ema a Aida právě dorazili do Suchdola nad Lužnicí. Ještě Aida a můžeme vyrazit.
luznice.indd 80
4.1.2009 19:35:30
Velice rád však musím konstatovat, že jak malá Ema, tak i Aida byly při natáčení úplně báječné a výsledek tomu odpovídal – Lukáš svým příkladem dal, myslím, pádnou odpověď všem rodičům, kteří ještě váhají, zda s tak malým dítětem vyrazit na vodu. A Aida? Ta svou roli sehrála rovněž výtečně! Na „přání“ našeho kameramana Vladimíra Haviara, jenž vše točil z doprovodného raftu a neustále ji hecoval, nás s Ludvíkem „udělala“. V jedné z prudkých zatáček meandrující Lužnice totiž na jeho volání neopatrně přešla z jedné strany lodě na druhou a pro mne jako zadáka byl nadlidský úkol přetíženou loď udržet ve správném náklonu, a tak jsme se k všeobecnému veselí zúčastněných pochopitelně „cvakli“. V parném létě roku 2007 to byla ale mimořádně příjemná koupel!
Pramen Lužnice... Lužnice je jedna z řek, která nepramení na území České republiky, ale překračuje hranice během toku. Tato řeka dokonce hned dvakrát. Pramení na rakouské straně Novohradských hor pod horou Eichelberg v nadmořské výšce 990 m a hned se stáčí do Čech, aby se po několika kilometrech vrátila zpátky do Rakouska a u Českých Velenic se znovu obrátila k nám. V převážné části svého toku je typicky nížinnou řekou s malým spádem a mírným proudem. Než vteče na naše území, má již dostatek vody, aby byla sjízdná téměř celoročně. I když je sjízdná už od hranic, většina vodáků začíná až v Suchdole nad Lužnicí. K Veselí nad Lužnicí řeka meandruje písčitým zarostlým korytem plným zákrut a slepých ramen. Okolní krajina je plochá, lučinatá, s četnými lesy.
Ze Suchdola do Veselí... Výběr trasy, již jsme chtěli tady na Lužnici natočit, jsme měli docela usnadněný. Vždyť který jiný úsek vybrat než právě ten ze Suchdola do Veselí nad Lužnicí?! My jsme ale podle aktuálního vodního stavu přidali do filmu ještě i ten z Tábora do Bechyně. V Suchdole se startuje z vodáckého kempu nedaleko vlakového nádraží, kde je velmi příjemný přístup z prostorné louky, takže problém s nasednutím do lodě nemají ani rodiny s malými dětmi. To ocenil i Lukáš, který tentokrát, jak už víte z úvodu, sjížděl řeku s Emou a Aidou. 81
luznice.indd 81
4.1.2009 19:35:34
Jez Pilař - největší zabiják na českých řekách s více než třicítkou obětí.
Začátek Zlaté stoky nad Pilařem.
Lukáš s patřičným komentářem jez obešel.
luznice.indd 82
4.1.2009 19:35:34
Jen co vyjedete, zakousne se řeka do krásného lužního lesa, tady meandruje a vytváří krásná zákoutí plná vzrostlých stromů a hustých křovin. Cesta ubíhá vcelku poklidně, a zejména začínající vodáci si mohou v klidu osvojovat všechny základní vodácké dovednosti. Takže se odlamuje, zametá, vylehává na pádlo, přitahuje, ale také cvaká, topí bágly, vylévají lodě, vodáci hledají zatoulaná pádla a do toho zadák peprně nadává svému háčkovi, aby se vzápětí douškem něčeho dobrého usmířili. Akorát tak včas, protože se přibližujete k nejobávanějšímu jezu na našich řekách – k Pilaři!
Zlatá stoka... Těsně před tímto smrtelně nebezpečným jezem, nedaleko legendárního vodáckého tábořiště na Majdaleně, se od hlavního toku odděluje tzv. Zlatá stoka, mistrovské dílo Štěpánka Netolického. Jde o umělý kanál, vystavěný v letech 1505–1520. Ve většině své délky je uměle vyhloubený, částečně vedený i v uměle navršeném zemním valu. Trasa a podoba stoky se nezměnily už přes pět století. Zlatá stoka sice již neslouží ani k zásobování přilehlých měst pitnou vodou, ani k plavení dřeva. To zde naposledy proběhlo už v roce 1937. Dodnes však zabezpečuje cirkulaci vody mezi jednotlivými rybníky na Třeboňsku, okysličování vody a výměnu živin, nezbytných pro chov ryb. Svůj název „Zlatá“ dostala v průběhu věků díky svému významu a jedinečnosti. Sto metrů pod ní je už avizovaný „jez zabiják“.
Pilař – největší zabiják na českých řekách... Nechvalně proslulý jez má na svém kontě již více než 30 obětí. Ve většině případů stojí za smrtí v „naředěném vzduchovém pekle“, neboli vodním válci zbytečný hazard nebo frajeřina. Vysoký kolmý jez se silným vývařištěm za velké vody doslova nasává nepozorné vodáky a není z něho úniku. Je bezpodmínečně nutné zavčas přistát a loď přenést. Času na to má dost i nezkušený vodák a těžko obstojí výmluva, že jsme jez přehlédli, neboť je opravdu velmi dobře značený a jeho výhružný hukot se šíří krajinou do daleka. Pomníčky kolem něj jsou němými svědky tragických lidských osudů a dostatečným varováním pro všechny odvážné a „ramenaté“. 83
luznice.indd 83
4.1.2009 19:35:38
Doputovali jsme na Majdalenu. S mým velkým kamarádem Karlem Bělohlavým, dramaturgem ČT v bufetu na Majdaleně.
luznice.indd 84
4.1.2009 19:35:38
V dostatečné vzdálenosti nad jezem jsou vybudované schůdky, tady bez potíží a pohodlně loď vytáhnete a přenesete pod jez. Ovšem pozor!!! I když jste jez, vedeni zdravým rozumem, přenesli, přesto vás může vtáhnout do svého vývařiště, které je zejména za vyššího stavu vody opravdu dlouhé! Dbejte proto zvýšené ostražitosti a lodě spouštějte na vodu v dostatečné vzdálenosti od jezu. Jen při dodržení veškerých bezpečnostních zásad se pak můžete těšit na další, ještě mnohem krásnější úsek řeky Lužnice, který vás čeká hned po občerstvení, případně přenocování v legendárním vodáckém tábořišti na Majdaleně.
Legendární Majdalena... Obec Majdalena má stejně bohatou minulost jako celý jihočeský region. Její stáří lze pouze odhadovat, je však zcela jistě starší než 6 století – první písemná zmínka o ní, doložená ve státním třeboňském archivu, pochází z roku 1397. Nejstarší zdejší památkou je kostel sv. Máří Magdalény s gotickými prvky, jenž stojí na místě, kde kdysi bývala poustevnická kaple přestavěná na kostel ve 14. století pravděpodobně rodem Vítkovců nebo Rožmberků, kteří v této krajině vládli. Vodáky ovšem bude hlavně zajímat, kde složit hlavu, zakousnout něco dobrého a zejména, kde čepují dobré pivo! V Majdaleně však nemají jinou volbu než zamířit do jediného stejnojmenného tábořiště, do legendární Majdaleny. To je sice určeno pro nenáročné vodáky (A takoví jsme snad všichni ne?!), kteří se spokojí s občerstvením v bufetu, sociálním zařízením v unimobuňkách a vlastními stany. Pod Majdalenou začíná, tedy alespoň z mého pohledu, nejkrásnější úsek řeky! Její pomalý proud se ještě více zakousne mezi lužní lesy a křoviny, takže v některých místech jsem si připadal jako ve slepých ramenech Amazonky. (Teda já jsem v nich nikdy bohužel nebyl, ale soudím podle cestopisných filmů a fotografií.) Lodě s posádkou se tu a tam prodírají hustými křovinami a v meandrech září sluncem osvícené, písečné naplaveniny. Do toho pahýly dávno uhynulých stromů, které se staly dokonalým místem pro růst mechu a jiných porostů. Přemýšlím nad tím, že při zvýšené hladině vody to tady musí být pro nezkušeného vodáka docela „husté“… No a zrovna v tomto místě došlo k již avizované Aidině zradě, kdy posádku, zcela omámenou krásou řeky a jejího okolí, docela překvapila svým pochodem po lodi... a už jsme tam byli. 85
luznice.indd 85
4.1.2009 19:35:42
Rybník Rožmberk, do kterého ústí Stará řeka. Výrobní porada v podání režiséra Ludvíka Klegy a kameramana Vlada Haviara.
luznice.indd 86
4.1.2009 19:35:43
Stará a Nová řeka... a Nežárka Tento ráj na zemi je dlouhý přibližně čtyři říční kilometry a končí rozdělením řeky na dvě koryta. Stará řeka, která napájí rybník Rožmberk, je původním korytem, vodáky málo využívaným, neboť až donedávna bylo poměrně hodně zarostlé. Neumím posoudit, zda se situace změnila, protože jsem ji nikdy nejel. Nicméně, pokud se rozhodnete ji splout, je na jejím konci třeba počítat s rybníkem. Za protivětru vás na něm čeká nelidská dřina při pádlování, za bouřky vysoké vlny, hrozící převržením lodi. Nová řeka, uměle vytvořený tok, má odvést případnou povodňovou vodu z původního koryta Lužnice do Nežárky. Naprostá většina vodáků pokračuje v plavbě tudy. Nežárka vzniká soutokem Kamenice a Žirovnice u Jarošova. Protéká nejprve mezi loukami, teprve v druhé části toku se k ní přibližují lesy CHKO Třeboňsko. Její spád je malý a voda zadržovaná prahy i četnými jezy, z nichž jen některé lze sjet. Koryto je přehledné a plavba nenáročná. My jsme ovšem naši plavbu ukončili nad oběma koryty a autem jsme se přesunuli na Hamr na Nežárce, kde televizní štáb z Ostravy natáčel hraný seriál „Proč bychom se netopili“.
Na Nežárce se natáčelo... V Hamru už na nás čekali hlavní protagonisté celého seriálu, autor stejnojmenné literární předlohy Zdeněk Šmíd, scenárista Miroslav Adamec a režisér Petr Nikolaev. Přiznám se bez mučení, že jsem nikdy v životě knihu „Proč bychom se netopili“ Zdeňka Šmída nečetl, a dokonce jsem o ní do natáčení našeho seriálu neměl ani tušení, přestože na vodu jezdím už dvacet let. Je docela s podivem, protože vyšla v několika reedicích! Právě díky natáčení, a hlavně propojení našich obou seriálů jsem se o ní dozvěděl a už se těším, až si ji přečtu. Snažil jsem se ji sehnat, ale ani v knihkupectví, ani v antikvariátu jsem neměl štěstí a zatím jsem se nepotkal s nikým, kdo ji má a je ochoten mi ji zapůjčit. To je nakonec dobře, neboť jsem se rozhodl, že se nejprve na seriál podívám v televizi a až poté si přečtu literární předlohu. Oproti většině těch, kteří ji četli, mám ovšem náskok! Díky natáčení jsem se totiž setkal s autorem osobně a bylo to velice milé. Pan Šmíd vzpomínal a vykládal o starých zlatých zašlých časech 87
luznice.indd 87
4.1.2009 19:35:47
Scenárista Miroslav Adamec. Režisér Petr Nikolaev.
luznice.indd 88
Zdeněk Šmíd, autor vodáckého bestseleru.
4.1.2009 19:35:47
vodáctví. O době, kdy to ještě nebyla rozšířená masová zábava, na vodu se jezdilo za „odměnu“ a na řece jste se nesetkali se „změkčilými týpky“, zvyklými na kempy, půjčovny a hospody, kteří by tehdy v divočině snad ani nepřežili. O letech, kdy laminátové lodě na vodu ještě vozily vlaky a na gumových raftech se jezdilo jen na daleké expedice. O době, kdy vodáctví ještě nebyl bussines. Nevděčné role přepsat knihu do seriálové podoby se ujal scenárista Miroslav Adamec, a jak už to tak v životě bývá, dostal se k tomu docela náhodou. Kde jinde než na řece. Je totiž vodák, a když splouval se svými přáteli Ohři, potkal v kterési hospůdce režiséra Petra Nikolaeva. Slovo dalo slovo a odpoledne mu přišla od pana Nikolaeva esemeska s textem: „Dostal jsem z České televize v Ostravě nabídku natočit seriál „Proč bychom se netopili“. Nechceš spolupracovat na scénáři?“ Takové nabídky se pochopitelně neodmítají, a tak po dlouhé měsíce psal společně se Zdeňkem Šmídem scénář k seriálu. Nedokážu posoudit, nakolik se budou vzájemně lišit, protože knihu, jak jsem se již zmínil, jsem nečetl a seriál se ještě v době vzniku této knihy nevysílal. Musím si stejně jako vy, počkat na rok 2008, pravděpodobně na jeho druhou polovinu, kdy se plánuje jeho premiéra. Doufám, že pak knihu konečně buď někde koupím, nebo mi ji někdo půjčí. Tím nejdůležitějším člověkem, pominuli herce, kameramana, zvukaře a celý televizní štáb, který dá televiznímu seriálu podobu, je režisér Petr Nikolaev. Většina z nás ho zná hlavně z celovečerních filmů „Báječná léta pod psa“ nebo „Kousek nebe“. Málokdo, ale ví že pan režisér je také vodák! A ne ledajaký! V mládí se vrcholově věnoval veslování, a dokonce jako člen osmiveslice to dotáhl až k titulu mistra republiky! K rekreačnímu vodáctví s pádlem v ruce se ovšem dostal až díky natáčení seriálu. Při rozhovoru, který se rovněž objeví v našem seriálu, se vyznal, že ho prostředí kolem vody dokonale chytlo a že dva roky natáčení v přírodě byly těmi nejkrásnějšími, jež v televizní branži zažil. Když po zimě přijel natáčet na Lužnici, říkal, že cítil, jak se stává na vodáckém prostředí úplně závislý. Moc mu přeji, aby se mu dílo povedlo, protože na mne působil dojmem nesmírně sympatického a klidného člověka. Kéž tyto své vlastnosti dokáže vtisknout i do děje seriálu „Proč bychom se netopili“!
89
luznice.indd 89
4.1.2009 19:35:51
Jez smrťák v Dráchově s pomníčky svých obětí. Vodácké zátiší na řece.
luznice.indd 90
Zůstanou jen oči pro pláč a v duši zoufalství.
4.1.2009 19:35:52
Soutok Lužnice s Nežárkou a kapka moralizování... U Veselí nad Lužnicí se Lužnice spojuje s Nežárkou a přechází do svého středního toku, který je charakteristický širokým korytem, „volejnatou“ nebo pomalu proudící vodou, množstvím jezů a blízkou civilizací. Většinu jezů nelze sjet, ale zejména ten v Dráchově je společně s Pilařem vyhlášený smrťák. Je skutečně těžké a dělám to opravdu nerad, když píši i kritická slova na adresu těch, co se pustili do nerovného souboje s válcem pod jezem a už se je nepodařilo zachránit. Jistě by sami, kdyby přežili, už víckrát podobné kousky nezkoušeli. Ale na vodě se na kdyby nehraje. Nechť jejich tragické příběhy slouží jako memento všem ostatním, kteří by se chtěli pouštět do podobného hazardu. Pokud si, milý vodáku či vodačko, najdeš při své plavbě po Lužnici chvilku, postůj u pomníčku a věnuj tichou vzpomínku těm, jež udělali chybu, a nebylo jim dáno ji přežít. Nesnáším moralizování, nicméně tady mi to snad všichni odpustíte. Vezměme si z těch tragických a smutných příběhů poučení, protože vodáctví je nádherná věc, ale musíme mít před vodou, ať už je jakékoliv obtížnosti, respekt. Na řekách totiž více než jinde platí, že chybu uděláš jenom jednou.
Z Tábora do Bechyně... Mezi Veselím nad Lužnicí a Táborem je úsek, ten však vůbec neznám, ale jak mi bylo řečeno těmi, co ho sjížděli, užijí si ho hlavně vodáci, kteří nikam nespěchají. Obtížnost řeky se tady pohybuje kolem ZW C, i když i v tomto úseku se najdou peřejnatá místa. Za návštěvu při plavbě do Tábora stojí Soběslav či Sezimovo Ústí. Většina vodáků ale tuto část přejíždí autem či vlakem a v plavbě pokračuje až od Tábora, zpravidla z legendárního vodáckého tábořiště Na Harachovce. V dolním toku od Tábora se lehce zvyšuje spád a v korytě přibývá kamenů. Plavbu až k Příběnicím zpestřují krátké peřeje a před Bechyní i krásné skalní bloky. Tento úsek je ale značně odlehlý od civilizace a k vodě se dostaneme jen po silnici, a to ještě jen z několika málo míst. Přes řeku samozřejmě vedou i mosty, mezi nimi i skvost mezi všemi – Stádlecký! V roce 1959 byl vyhlášen národní technickou památkou. Jeho příběh je však mnohem delší a zajímavější. 91
luznice.indd 91
4.1.2009 19:35:58
Stádlecký most. Most Duha v Bechyni,cíl naší plavby.
luznice.indd 92
Tyhle už nikoho nepřevezou.
4.1.2009 19:35:58
Most původně nespojoval břehy Lužnice, ale Vltavy u obce Podolsko na silnici mezi Pískem a Táborem. Byl postaven v letech 1847–1848 českobudějovickým stavitelem Vojtěchem Lannou podle plánů ing. Schnircha a ing. Gassnera v empírovém slohu. Základní nosnou konstrukci mostu tvoří čtyři řetězy, uspořádané ve dvojicích. Ty jsou upevněny na dvou kamenných pylonech – branách o půdorysu 4 x 9 metrů. Délka mostu od kotevních bloků činí 157 metrů, šířka 6 metrů. Most stával u Podolska 113 let až do roku 1960, kdy bylo v souvislosti s napouštěním Orlické přehrady rozhodnuto o jeho přemístění. Z navržených třinácti lokalit byl nakonec vybrán Stádlec. Most byl rozebrán a na novém místě opětovně složen z 2 000 kamenných a 1 100 ocelových částí. Docela málo lidí ale ví, že jsme o tento skvost mohli přijít, protože mimořádný zájem o jeho odkoupení projevila tehdejší Německá spolková republika a nabízela nám za něj docela slušný balík západoněmeckých marek. Naštěstí se tento obchod neuskutečnil a nejen naši vodáci při své plavbě po Lužnici, ale i ostatní nejsou ochuzeni o pohled na krásnou stavbu. V Bechyni, kde se plavba po Lužnici obvykle končí, se nad řekou klene další nádherný most, nazvaný Bechyňská Duha. Byl postaven v roce 1928 a pohled z jeho monumentálního oblouku do krásné krajiny bude tou nejlepší tečkou za plavbou po legendární řece Lužnici. Poté se toto hluboké, zalesněné a téměř opuštěné říční údolí otevírá a poslední kilometry protéká otevřenou lučinatou krajinou, kde ústí do Vltavy.
Závěrečné hodnocení... Lužnice je nenáročná řeka, ideální pro začínající vodáky, rodiny s malými dětmi či pro ty, kteří netouží po zvýšeném adrenalinu, ale po pohodě a romantice. Kempů a hospůdek, stejně jako zajímavých míst k zastavení, tu najdete docela dost. Pro Lukáše Pollerta bude mít jednou provždy symbolickou hodnotu. Je to první řeka, již s ním jeho dcera Ema společně sjela! Říká se, že v létě patří mezi doporučené vybavení lodi repelent proti komárům, ale to nedokážu posoudit, protože v tom parném a suchém létě roku 2007, kdy jsme na Lužnici natáčeli, jsme nepotkali ani jednoho. 93
luznice.indd 93
4.1.2009 19:36:03
Televizní štáb byl vítaným objektem zájmu mnoha vodáků. Lukáš a Ema....tak co pánové, začneme...
luznice.indd 94
Lužní lesy v okolí toku daly řece její jméno.
4.1.2009 19:36:03
Lukáš s Emou se chystají na první klapku. Osudová plavba začíná. V pozadí raft s provokujícím Pepinem. Tady na něho Aida ještě kašlala.
luznice.indd 95
4.1.2009 20:19:04
ohre.indd 96
4.1.2009 19:57:52
