Irena Sehnerová
PSI ZABÍJEČI Mýtus, realita či zbožné přání?
DR. JAN HOLLAUER Praha
I R E N A S E H N E R O V Á
106
Psi hrdých Římanů
N
a celém kulatém světě vyniká Itálie svými muži, ženami, vojevůdci, vojáky i otroky, s hrdostí hlásá celému kulatému světu Plinius Starší. Poté vyjmenovává desítky předností tehdejší Itálie, mezi nimiž nechybějí jak přemýšliví duchové, tak blahodárné vanutí větrů, jak nadaní umělci, tak zdravé háje a žírné pastviny, „z opeřenců nic se nedá srovnat s kommagenskou tučnou husou...“ „Ani při závodním běhu nedovedou koně z ciziny překonat náš domácí chov!“ tvrdí a dodává: „I šelmy jsou v Itálii neškodné!“ Je to pravda? Divoce žijící šelmy, zejména vlci, byly postrachem italských venkovanů stejně jako všade jinde. Postrachem Římanů, za něž budeme považovat obyvatelstvo římské říše, nikoli pouze obyvatele města Říma, byly i smečky volně se potulujících psů. Nepředstavujme si vlastnictví psa v dnešním smyslu slova, se všemi povinnostmi majitele jak vůči zvířeti, tak vůči okolí. Tehdejší člověk nezavřel psa v domě, když odešel za svými záležitostmi, pes neměl svou boudu, kotec, svou zahrádku, dvůr... Architektura měst, kdy v chudinských čtvrtích ze jednoho domu tvořila stěnu domu druhého, bezpečné držení psů přímo vylučovala. Pouze několik „výstředních“ patriciů žijících v palácích
P S I
Byly tu ještě štvanice na dravou zvěř, po dvou denně, pět dní za sebou. Co na tom může mít vzdělanec za potěšení, když je slabý člověk trhán daleko silnější bestií nebo když je nádherné zvíře prokláno oštěpem? Poslední den patřil slonům. Byla to podívaná, která vyvolala u obyčejných lidí a u lůzy velký podiv, nebylo to však nic zábavného. Naopak, nakonec z toho vyplynula jakási lítost, že tato zvířata mají něco společného s lidmi.“ Protistátní řeč jak vyšitá! Cicero, politický řečník, republikánský úředník a filozof, byl jak velmi moudrý člověk, tak „chronický rejpal“, a proto strávil část života ve vyhnanství. Ave, Cicero! Když nechtěla zvířata bojovat mezi sebou, pobíjely je meče gladiátorů a šípy černých Núbijců. Když i to diváky omrzelo, přišla řada na křes any.
Z A B Í J E Č I
Křes ané a psi Roku 64 n. l. pohltil značnou část Říma požár. Na spáleništi, zčásti uhašeném i slzami Římanů, dal císař Nero vybudovat moderní čtvrtě a okázalými bohoslužbami hleděl usmířit hněv bohů. Lid však správně tušil, že požár dal založit sám psychicky vykolejený císař, bratrovrah, matkovrah a vrah své těhotné ženy. Tacitus v Letopisech napsal: „Ale ani pomocí lidskou, ani štědrým rozdáváním císařovým či usmiřováním bohů se nedala zažehnat zlá pověst: věřilo se dál, že požár byl nařízen. Aby tedy těm řečem učinil přítrž, nastrčil Nero viníky a ztrestal obzvláště promyšleně lidi nenáviděné pro neřesti a obecně zvané ‚křes ané‘. Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiberiovy ztrestán od místodržitele Piláta z Pontu smrtí; leč zkázonosná pověra, pro okamžik potlačená, propukla
125
I R E N A S E H N E R O V Á
126
znovu nejenom po Judeji, kolébce toho neštěstí, nýbrž také ve Městě (míněn Řím – poznámka autorky), do kterého se zevšad stéká a pilně provozuje všecko zločinné a hanebné. Byli tedy nejdříve zatčeni ti, kteří se přiznávali, potom na jejich udání obrovské množství, a usvědčeni ani ne tak ze zločinu žhářství, jako z nenávisti k lidskému pokolení. Jejich poprava byla spojena s potupou: byli oblečeni v kůže šelem, aby zahynuli roztrháni psy, nebo přibiti na kříž, kde po setmění hořeli místo nočního osvětlení... Proto ačkoli šlo o zločince hodné trestů nejpříkladnějších, litovali jich, jako by hynuli nikoli v zájmu státu, nýbrž pro ukrutnost jednotlivcovu.“ Děj jednoho z nejznámějších historických románů Henryka Sienkiewicze Quo vadis se odehrává za Neronova panování ve starém Římě. Rozmařilost a nedostatek morálky vyšších vrstev i bída a utrpení lidu rozvracejí společnost. Proto povstává nové náboženství – křes anství, jehož hlavní náplní je láska k bližnímu. Protože nezvítězil Spartakus, zvítězil Kristus. Když nesvobodný lid, zejména otroci, nedosáhl ozbrojeným bojem osobní svobody občanské, skrze Krista dosáhl svobody duchovní. Sienkiewicz napsal svůj román po dlouholetém studiu historických materiálů antických autorů, zejména Tacita. Co viděla obraznost romanopiscova?
Zaskřípaly železné mříže a v okamžiku se aréna naplnila zástupem lidí oděných do koží. Uprostřed kruhovitého prostranství poklekali jeden vedle druhého, paže zvednuty vzhůru. Diváci se domnívali, že je to prosba o slitování, a rozlíceni takovou zbabělostí začali dupat, hvízdat a řvát, aby byla vpuštěna zvěř. V tom se ze středu huňatého zástupu rozezněla píseň, jakou římský cirk uslyšel poprvé: Christus regnat! Lidí se zmocnil úžas. Kdo je ten Christus, který kraluje v ústech těchto lidí, majících zemřít? „Ale už se otevřela další mříž a do arény se s divokým štěkotem vřítily celé smečky psů: obrovských žlutých molossů z Peloponésu, pruhovaných psů z Pyrenejí a psů z Hibernie, podobajících se vlkům; všichni byli úmyslně vyhladověni, měli vpadlé boky a krvavé oči. Vytí a kňučení naplnilo celý amfiteátr. Křes ané dozpívali a klečeli te bez hnutí, jako by zkameněli. Psi, ucítivše pod zvířecími kůžemi lidi a udiveni jejich nehybností, nenacházeli dost odvahy vrhnout se na ně ihned. Někteří se vzpínali na stěny lóží, jako by se chtěli dostat až k divákům, jiní běhali zase dokolečka a zuřivě štěkali, jako by pronásledovali nějakou neviditelnou zvěř. Lidé se rozhněvali. Zavřeštěly tisíce hlasů. Rozdráždění psi hned přiskakovali ke klečícím postavám, hned zase couvali, cvakajíce zuby. Až konečně se jeden molosský pes zakousl svými tesáky do paže ženy klečící vpředu a přitáhl si ji k sobě. V tom se už mezi křes any vrhly desítky psů, jako by jim první pes prorazil cestu. V aréně se vytvořila zmítající se klubka psů a lidí. Krev tekla te z rozsápaných těl proudem. Psi si navzájem vytrhávali z tlam krvavé lidské údy. Nakonec bylo jen tu a tam vidět jednotlivé klečící postavy, které však v zápětí obsypávaly pohyblivé, vyjící smečky.“ Do arény začali vhánět další křes any, zašité do zvířecí kůže. Zchvácení psi je už nechtěli rozsápávat. Lehli si a těžce oddychovali. Tu začali nespokojení, krví zpití diváci křičet, aby pustili lvy. Psi, sotva je spatřili, shlukli se do jednoho chumlu na protější straně kruhu, tiše kňučíce. Lvi se vrhli na křes any. A bylo vidět strašné věci: hlavy lidí mizející v jícnech tlam, prsa rozervaná jediným zásahem tesáků, vyrvaná srdce a plíce, bylo
P S I Z A B Í J E Č I
127
I R E N A S E H N E R O V Á
128
slyšet praskot kostí, nelidský křik, chvílemi potlesk, chvílemi řev, vrčení, cvakání zubů a vytí molosských psů, chvílemi jen sténání... V tom pustili do arény tygry od Eufratu, numidské pantery, medvědy, vlky, hyeny a šakaly. V řevu, ve vytí a skučení ozýval se tu a tam v lavicích mezi diváky pronikavý, křečovitý smích žen, které byly u konce svých sil. Lidem se udělalo nevolno. „Avšak snadnější bylo zvířata do arény vpustit než je odtamtud vyhnat. Caesar však našel způsob, jak od nich arénu vyčistit, způsob, který znamenal nové vyražení pro lid.“ Ve všech průchodech mezi lavicemi se objevily zástupy černých Numidů s luky v rukou. Štíhlá černá těla se zakláněla, natahujíce pružné luky a vysílajíce střelu za střelou. „Vlci, medvědi, panteři i lidé, kteří zůstali ještě naživu, padali jako skoseni jeden vedle druhého. Zvířata skučela bolestí. Zvířecí drobotiny se zmocnila panika, pobíhala jako pomatená po aréně a tloukla hlavami o mříže, ale šípy svištěly a svištěly tak dlouho, dokud vše, co bylo živé, nekleslo k zemi v posledních smrtelných křečích.“ Hrozné? Jistěže! Vztah křes anů, zejména katolické církve, byl a je ke psům odtažitý, ba nepřátelský snad i za to, co prvotní
křes ané zkusili od psů v římských cirkách. Zdá se vám toto tvrzení přehnané? Vždy mnohé pověry, bezpečně fungující také na počátku 3. tisíciletí, mají své kořeny ve starém Řecku a Římě! Křes ané si neuvědomili, nebo si uvědomit nechtěli to, co pochopil řecký křes an, církevní spisovatel Órigenes, který zemřel roku 254 n. l. Tvrdil, že Kristova krev prolitá na Kalvárii neposloužila jenom lidem, ale i andělům, hvězdám, všem tvorům. Církevní otcové si neuvědomili, že psi byli stejní mučedníci jako křes ané! Órigenes, průkopník křes anství, byl 200 let po své smrti prohlášen za kacíře! Křes anská církev ihned po svém uznání za církev oficiální (roku 313 n. l.) začala pronásledovat za přispění státní moci a později inkvizice „pohany“ a heretiky (kacíře) stejně sveřepě a krutě, jako byli pronásledováni prvotní křes ané... Novodobého člověka však v jeho krutém chování ke psům nic neomlouvá. Tisíce „neárijských“ židovských psů byly zpogromovány nacisty v Rakousku, Německu a v polských ghettech, věrní čeští voříšci zahynuli spolu s mužskými obyvateli obcí Lidice a Ležáky, chladnokrevně jsou popravováni udušením ve smyčce či injekcí vysloužilí závodní chrti greyhoundi, na tisících bíglů s odoperovanými hlasivkami jsou konány pokusy ve prospěch zisků farmaceutického a kosmetického průmyslu... Továrnami na smrt se staly psí útulky v Německu. Přistavené kontejnery se plní mrtvolami „humánně utracených psích zabijáků“, kteří neublížili kuřeti. Kdo z lidí je ochoten zatížit si svědomí tak bezcitným činem, jako je odejmutí a usmrcení mírného, rodinou milovaného zvířete? Politici, špinavého výdělku chtiví veterináři, „odborníci“ testující „agresivitu“ zvířete, část veřejnosti neschopná samostatně uvažovat, a proto manipulovatelná médii. Budeme k nim patřit i my, když před soudobými cézary, kšeftaři a krvechtivou lůzou skloníme hlavy!
P S I Z A B Í J E Č I
129
I R E N A S E H N E R O V Á
130
Bůh a disciplína „To, co v každé bitvě rozhoduje o vítězství, není ani tak množství bojovníků a hrubá síla jako spíše umění a vycvičenost,“ tvrdil historik Renatus. Římané si prý nepodrobili svět ničím jiným než dokonalým ovládáním zbraní, přísnou vojenskou kázní a využíváním válečných zkušeností. Srovnáme-li římskou armádu s nejpočetnější armádou starověku, armádou perskou, pochopíme, proč Římané nepoužívali v bitvách kromě koní zvířata. Pozemní vojsko perského krále Xerxa prý čítalo milión sedm set tisíc mužů, tvrdí Hérodotos ve svých Dějinách. Spočítali je tímto způsobem: „Shromáždili na jedno místo deset tisíc lidí, stlačili je co nejvíce a zevně narýsovali kruh. Potom propustili těch deset tisíc a podle kruhu postavili ohradu, vysokou po pupek muže. Do ní pak postupně naháněli a vyháněli další a další muže, až všechny spočítali.“ Představuji si, jak po perském vzoru probíhá v Česku sčítání obyvatel. Vedle ohrady by stály obrovské kádě, do nichž by obyvatelé házeli „ke sčítání“ svůj majetek... Jednoduché a hlavně – bez rodných čísel! V Xerxově armádě bojovali vedle Peršanů Médové, Kissiové, Hyrkanové, Asyřané, Chaldejští, Baktřané, Skythští Sakové, Indové, Ariové, Parthové, Arabové, Etiopané, Libyjci, Frygové, Arméni, Lýdové, Thrákové a další kmeny a národy. Celkový počet jízdy činil 80 tisíc, Libyjců na vozech asi 20 tisíc. Arabové na velbloudech jeli jako poslední, aby pach korábů pouště neplašil koně. Celkem uvádí Hérodotos 2 370 610 mužů pozemního a námořního vojska, přivedených z Asie. K nim se ještě při-
