=co. Heidler, Jan

=co :0

Heidler, Jan 1917 co

JAN HEIDLER » 1 9 1 7 «

PROJEVY

ESKÝCH

SPISOVATEL

„VESMl R" NAKLADATELSKÁ A VYDAVATELSKÁ SPOLENOST S R. O. V PRAZE-KARLfN, PALACKÉHO T. 41. 1921.

1917

PROJEVy

ESKýCH

SPISOVATEL NAPSAL

JAN HEIDLER

»VESMÍR« nakladatelská a vydavatelská spolenost v Karlin, Palackého tída ís. 41

19

2

1

s

r.

o

D3

TISKEM ROLNICKÉ TISKÁRNY V PRAZE.

Podntem

k vydání této knížky bylo Jiráskovo jubi-

leum. Ddl první svoje jméno na

spisovatel, jako by hájící

dstojností a

eských

prohlášení

byl dal první na každé prohlášení,

je

cíle

národa, které by se bylo ukázalo

nutným. Byl statený. Patí

V

ob

mu

i

proto úcta národa.

knížce jsem chtl spravedliv, a dokud ješt pamét

úastník jest svží, vrn vylíiti, pro došlo k prohlášení eských spisovatel r. 1917. Ale ješt více jsem chtl v

ní postaviti

prostý památník mravním silám ná-

roda, jak se projevily za války a zvlášt

eských a

ím

spisovatel.

více o

nm

ím

více

poznávám

pemýšlím, tím uritji

pi

prohlášení

prbh se ve

války

mn

vy-

hrauje pesvdení, že v hodinách nejtžších zkoušek o osudech národ rozhoduje posléze souhrn jejich mravních

sil,

jak se vytvoil životem celých pokolení co ko-

rektiv sobectví.

Vím,

že by v této válce naši vojáci za

hranicemi nebyli tak skvle bojovali a že by v

šastn

ní

naši

kdyby v nich nebylo žilo ddictví nezištného a obtavého zanícení buditel pokolení pro ideu, pro svatou vc. Vím, že ve spojení s píznivými pomry mezinárodními toto ddiplomaté nebyli tak

pracovali,

ty

dictví

nám

vrátilo samostatnost.

«

PROJEVY

ESKÝCH SPISOVATEL.

odvážná hra s osudem. 1 ) Ti, kdo ji chystají, mohou pedvídati jen urité procento djinných initel, které uvedou v pohyb jejím vypovdním. Mohou znáti sílu armády nepítelovy možnost jejího rozvoje, jeho výzbroj technickou mravní, nkteré jeho možnosti hospodáské, ale nemohou znáti nesetných sil ztajených, jež se vynoí a rozpoutají teprve za válených událostí a jež mohou pod rouškou náhod míti

Každá válka

jest

i

i

pekvapující úinek na výsledek zápasu založeného na výpotech, které je nebraly v úvahu. Kdo mohl ped ervencem r. 1914 tušiti, že do války evropské zasáhne rozhodným zpsobem Amerika? Kdo mohl tušiti, že ji nakonec rozhodnou otravné plyny, tanky, letadla, runí granáty na bojištích a chléb, maso a tuky za frontami? Kdo mohl tušiti, že se proti ponorkám naleznou ochranné prostedky tak vydatné, že výpoty založené na jejich zákené útonosti selžou? je válka složitjší, ím vtší prostory zem, ím vtší miliony tvor rozdlí ve dva tábory, tím jest ha-

ím

O památném prohlášení eských spisovatel r. eských spisovatelích za války vyšly dv výborné Otakara Fischera ve »Vídeském deníku«. Dne 28. íjna ')

1917

a o

stati

1919 vyšla tam sta »Projev spisovatel (Vzpomínky na rok 191 7) a 28. íjna 1920 sta »eští spisovatelé v prvních letech válkv .

nemže pak pehlédnouti, ba ani vytuvšechny možnosti jejího prbhu. Kdo mohl ped válkou tušiti, že dva lidé abnormální, Lenin a Trocký, kteí živoili kdesi v Evrop tuláckým životem a kteí by bez války jist byli nkde po letech doživoili budou jí vyneseni k úlohám neobyejným, které jí dají zardnjší. Nikdo

šiti

—

neekaný smr ráz? Kdo mohl ped válkou

—

i

že »centrální mocnosti budou nakonec jediným generálem, v se divn mísila odborná genialita s všenmeckým fanatismem a se stupidní politickou neprozíravostí, Ludendorfem, tak ovládnuty, že se ani jeden z jejich tí císa neodváží proti uzavíti mír vas, ba že se od nho nechají vehnati až do úplné zkázy? Kdo mohl ped válkou tušiti, že ten Ludendorf nalezne v Rakousku-Uhersku rnimo všenmecké a slabošské generály, které jsme znali aneb u nichž jsme to všenmectví cítili, ješt svého Czernina, který pokusy svého císae o zvláštní mír vas, pokusy inspirované zdravým instinktem císatušiti,

nmž

nmu

ovy románské tchyn, vévodkyn parmské, zmaí hrozbami všenmecké revolty, a jak se zdá, i ku podivu oteveným naznaováním, ani

že

by

se ta revolta nelekala

vraždy císae-zrádce?

ech

z nás ped válkou, z tch, kdo vili v katastrofu Rakouska, mohl tušiti, že tou válkou dojdeme samostatnosti úplné a k tomu Slovenska a Karpatské Rusi? Kdo mohl tušiti, že nám k úplné samostatnosti pomže zkáza Ruska, na jehož sílu jsme první rok války nejvíce spoléhali ve svých nadjích? Kdo mohl tušiti, že nám teprve zkáza Ruska dá možnost

Kdo

postaviti vlastní,

skutenou

i

a

pomrn

velikou armádu

a zasáhnouti s ní v pravou chvíli mocn do svtové války? Kdo z nás mohl tušiti, že my, národ tak utištný, a pokoený, že jsme si svou malost pedstavovali ješt

menší, než byla, budeme poslední rok té války vojensky ovládati celý Ural a celou Sibi, území dvstkrát vtší než echy, že svou vojenskou mocí zabráníme Nmecku stáhnouti ze Sibie a z východního Ruska statisíce zajatc a postaviti je proti Francii, a že si tímto vojenským inem prvního ádu tak zavážeme dohodu, že nás uzná za spojence? V té nevypoítatelnosti války ukázal se nám podivuhodným vodítkem národní instinkt, jakési tajemné rozumní dob, vycifování pohyb sil a vyvíjejícího se

echm

pomru

jejich,

tušení,

neuvdomlý

odhad

jejich

vý-

sledné smrnice. Myslím, že bude historiky zvlášt lákati pátrání po tom, jak se v celé té hrozné válce osvdoval, jak sílil, jak naploval nezlomnou dvrou, která pekonávala i nejtžší krise, široké vrstvy lidu, ale zvlášt tu ást, která za lid myslila. A bude patrn patiti k nejkrásnjším stránkám toho období, jak se národ jeho mocí pipial k své tradici, jak vším usiloval, aby zstal vren sob, jak najednou vroucn zhodnotil svou kulturu, svou mladou i dávnou minulost, své vzkíšení a obrození. Bude asi vždy s pohnutím vypravováno, jak r. 1915 pražský lid, když úady nedovolily odhaliti

slavnostn pomník Husv, picházel

v nepetržité pouti a nosil tisíce a tisíce kvt, až pomník záil barvami zahrady asného léta; jak se to opakovalo r. 1916 1917 a 1918; jak r. 1915 byla do posledního místeka tiše

i

naplnna universitní aula pi slavnostní pednášce Václ. Novotného o Husovi, jak neobyejné návštv se tšila Husova výstava; jak jsme etli Denisovy lánky proti Rakousku, jež nás tajn docházely, jeho »La nation tchque«, jeho pozdjší velké knihy o válce, o otázce jihoslovanské a o Slovácích; jak celý národ etl Palackého spisy politické, Jiráska, jak hluboce porozuml Svatopluku echovi, Janu Nerudovi, jak se jeho srdce pln

otevelo krásám Selských písjíí Josefa Sládka, jak ponaivní Tylovy divadelní pohádky, jak slouchal s úastí nadji ze Smetany, jak rostla jeho hrdost a víru a ssál jak tím pimknutím ke všemu, hlavn ke všemu krásnému, co vytvoil, naznaoval Berlínu a Vídni, ž e s e toho nikdy nevzdá! Nezapomenu, a bude mi vždycky vzácnou vzpomínkou, na konec jednoho pedstavení Libuše v Národním divadle nkdy roku 1916: když se ozvala s jevišt slova »mj drahý národ eský neskoná, on pekla hrzy slavn, slavn pekoná«, celým hledištm zaburácel dlouhý, mohutný potlesk a pamatuji se, jak jsme se snad všichni z hledišt dívali do lože, kde sedl místodržitel hr. Coudenhove, až jsme ho tím živelním projevem donutili, že posléze sám také tleskal. Již za války, ale zejména po ní, když se bezpenost našeho národního instinktu potvrdila skutenostmi, pevelmi asto. Pekvapovalo mne po mýšlel jsem o nebylo fanatismu, zaslepené vášn. každé, jak v K myšlence, že prýští z njakého všeobecného, dobrého i

nm nm

rozumní

pomrm,

souvislosti,

z chápání jejich logické a

píinné

na konec mne vedla okolnost jist významná:

všichni západní

státníci

vila

a snad nejvtší

tém

ást

politické

do samého konce války, že se jim podaí odtrhnouti Kakousko-Uhersko od Nmecka. Ale my jsme již dávno ped válkou mli vnitní jistotu, že je to omyl, že nikdo v RakouskuUhersku není tak silný, aby dokázal vytrhnouti se z podruí Nmecka, protože zdrcující už pevaha initel, kteí tu mohli psobiti, byla proti tomu. A je zajímavo, že to od poátku války vdl i Ernest Denis, jenž znal pomry s našeho stanoviska. Zdá se mi, že náš národní instinkt ml oporu v uvažování už tetího pokolení, silám, jež až která všechna byla svou bezmocností do války drtily jejich snahy, donucena promýšleti po-

veejnosti západní

až

vi

8

mry

mezinárodní se všech stran znovu a znovu. Protože jsme vdli s citovou jistotou, že Rakousko-Uhersko zstane v podruí Nmecka až do konce, vili jsme, že jde o jeho existenci; že dohoda, která musí Nmecko osamotiti, ponvadž ho nemže rozdliti trvale, bude nakonec nucena Rakousko-Uhersko obtovati. Myslím, že hlavn v tom byla síla, jistota našeho národního instinktu. Ultimatum Srbsku 23. ervence 1914, mobilisace 26. a války 29. ervence zpsobily u nás v Praze a všude v eských krajích cosi jako závra. Byli sice u nás jednotlivci, kteí válku pedvídali: Dr. Lev Borský psal o ní své vynikající úvahy v »Pokrokové revui« a v »Samostatnosti« už od r. 1908, Dr. Kramá jel na jae 1914 do Paíže a mluvil tam o ní s politickými osobnostmi. To však byli jedinci, inteligence národa našeho, ani politické strany a ostatní politití vdcové války až do posledních chvil nepedvídali a proto byli ohromeni. Ale to bylo jen den, dva. A již v nich celý národ nalezl správnou orientaci: pochopil, že kolo osudu vky valící tentokráte zamíilo i k nám a že se na zvedneme, nebo jím budeme pimáknuti a rozlámáni to kolo osudu, o nmž mluvil jednou v tžkých asech zasmušile Rieger. S nesmírným rozechvním jsme ekali od 1. srpna, kdy Nmecko vypovdlo válku Rusku, do 4. srpna. Vypoví Anglie válku Nmecku? Na odpovdi viselo vše pro nás. Vypoví-li Anglie válku Nmecku, znamená to, že chce již te zniiti Nmecko, píinu našich zlých pomr, naší bídy. Vypoví-li Anglie válku Nmecku, bude to válka do krajnosti a pak z toho mže býti katastrofa Rakousko-Uherska. Dne 4. srpna Anglie vypovdla válku Nmecku! Praze se ulehilo, vydechli jsme. Celý myslící národ cítil, že se bude díti nco hrozného a nebezpeného, že i naše národní existence jest státní

a

výpov

tém bu

—

nm

v sázce; ale zajisté vtší ást myslícího národa byla naplnna dvrou, že se válka pro nás skoní pízniv. Byla to jen víra, byl to jen instinkt, vždy nebylo lze nic vypoítávati, zejména nám, kteí jsme byli tak pekvapeni; ale bylo to nco mocného a pevného, nco podivuhodného. Znenáhla jsme si uvdomili, že prožíváme

dobu tak velikou, že podobné neprožily desítky generací a že desítky generací podobné snad neprožijí. Rok 1914 byl pro nás vojensky celkem radostný. Nesli jsme sice tžce svou zotroenost, když jsme musili dopouštti, aby celé armády eských voják musily prolévati krev za vítzství tch, kdo nás chtli po vítzství ješt více zotroiti. Ale na bojišti obstálo Rusko vítzn. Nmecko bylo hlavn jeho silou zaraženo ve svém vítzném postupu, takže dohoda získala to, co jí bylo tenkráte nejdražší, as. To nám stailo k víe, že Nmecko již nezvítzí. Nejvtší radost v echách zpsobily bitvy lvovské koncem srpna a v první polovici záí 1914, jimiž byla otesena hlavní moc rakousko-uherská. Ti porážky rakousko-uherské v Srbsku od srpna 1914 do Nového roku 1915 a bitva na Marn 6. 10. záí 1914, která zniila nmecké nadje na rychlé ukonení války, národa a zastínily dojem veljen ješt upevnily

ob

—

dvru

kého Hindenburgova vítzství ve Východních Prších. národa byla až dojemn naivní; mnoho lidí v echách a zvlášt v Praze se tšilo, že budeme svatováclavské posvícení slaviti »s bratry Rusy«, kteí pijdou jist brzo do ech. Jak jsme byli pozdji rádi, že válená spousta nezasáhla našich zemí! Vdomí velkého nebezpeenství, chápání velké hry osudu, v níž bytí našeho národa bylo také jednou sázkou, sjednotily nás té-

Dvra

m

a najednou. Vášn stran, které nás hubily až do samé války, pestaly rázem, válená vichice je smetla. Národ byl zase jednotný jako v dobách dekla-

úpln

W

rantských.

Pestalo

Válený režim

politikaení, politika jako živnost. absolutistický ukonil demoralisaci, šíe-

nou parlamentem. Národ nebyl už štván demagogií. Poslanci umlkli, Hd byl nechán sám sob. A práv tehdy a snad i práv proto ukázal svou vysplost; nevrhal se do bezúelné revoluce, která nemohla míti vbec žádného úspchu, ježto zbran mla jen vláda, neklesal v ponížení ped hroznou a bezohlednou mocí nmeckého militarismu, ale chopil se bez jakéhokoliv ujednávání, tichým srozumním jediného úinného prostedku boje, který mu zbýval a proti nmuž jsou paragrafy trestního zákona bezmocný: trpného odporu. Od podzimu 1914 do jara 1915 se eská nezávislá žurnalistika chovala dobe. Nemohla psáti pímo, nemohla oslavovati vítzství dohody a porážky rakousko-uherské; proto psala mezi ádky. 2 ) Mužný lánek napsal dr. Kramá v »Nái

rodních listech« 4. srpna: »Nastal djinný okamžik, kterého se tolik báli a který tolik mnozí oekávali. Naplnila se slova nmeckého kanclée o boji mezi Germánstvem a Slovanstvem. Celá Evropa pošle všecko, co má mladého a zdravého, na pole bitev a nastanou hrzy, o kterých posud blouznili

románoví fantaste. Nikdo nemže pedvídati budou Státy evropské poslední klásti nyní mstíti se budou všecky úty ze své politiky chyby vnitní politiky, všecko pehlížení mravních faktor osudné zkoušky. A tolik si eknme, že po skonení hrzné války mapu Evropy nepoznáme .... Bismarck kdysi ekl, že budoucí válka musí vésti k úplnému rozdrcení nepítele, aby víc mír neohrožoval. »Saigner á blanc« .... V této chvíli každý z nás myslí ovšem na jen vojenští,

konce

2

.

.

.

—

kteí na ulicích prodávali noviny, v nichž bývalo míst censurou vybílených, volali: »Co je bílé, to je pravda, co je erné, to je lež!« )

Kluci,

mnoho

//

budoucnost našeho národa. A snad mnohý si pomyslí, jak by bývalo moudré, kdybychom své síly nebyli promrhali na vnitní boje a upotebili jich na vnitní posílení, na zdravou, pevnou organisaci všech národních sil, abychom bez bázn a strachu mohli oekávati všecky rány osudu. Marné bylo volání! Nyní nezbývá, než mužn, bez bázn a strachu hledti budoucnosti vstíc. Dnes, v dob nejintensivnjšího národního života nerozhodují bitvy o osudu národ. O budoucnost svého národa se nebojíme. Pijde-li ostrý hnt a tlak, oistí se, doufejme, náš veejný život a v tžkých zkouškách zbude jen, co má opravdovou mravní sílu. A ti národ náš dovedou také vyvésti z nejhorších úskalí.

A

tedy osud v nejohromnjším zápasu, jaký vidla v zápasu, v nmž celý svt zápolí o budoucnost evropských djin, o hegemonii jednoho a mír a pokoj z boje toho vzejde pro nás všech, jakkoliv rozhodne, a strádání, anebo možnost žíti doba tžkých zkoušek plným národním životem na prospch nás i druhých: budoucnost naše je v nás samých! Jestliže sami sebe nezahubíme, nikdo nás neznií !« Dne 8. záí, ješt než bitva na Marn zarazila úžasný píval do Francie, napsal dr. Kramá do »Národních List« lánek »Upímné slovo«, lánek sklíený pesvdením, že Nmci zvítzí. Ale byla to jist jen nálada chvilková, která hned zase ustoupila mužné dve, již potom autor lánku ukázal i v žalái. Budeme vzpomínati i válených pehled redaktora G. Moudrého v Národních Listech (obratn stylisované citáty majora Moratha!), plných ironie a meziádkové velezrady, mužné linie Samostatnosti, která byla zastahistorie,

a

Nmc

vena hned 8. záí 1914 a nkterých úvodník asu, v nichž za dlouhé nepítomnosti chéfredaktora dra Her12

Záruba-Pfeffermann informoval tenáe technicky o moderní válce, íkaje hned, že bude dlouhá, a síle eskou dvru v dobrý výsledek její pro nás. Dne 20. srpna 1914 uveejnil úvodník, v nmž obratnou vtou »náš národ je ve svém celku dosti poetný, aby ani nezanikal« naznail program sjednocení se v Slovenskem v samostatném stát v Evrop, tedy bez Rakouska 3 ) V úvodníku tom citoval významná slova Paula Michaelise z Berliner Tagblattu o vážnosti války: »Tato válka bude vedena na obou stranách s vynaložením všech sil. Nic nemohlo by nebezpenji psobiti, než kdybychom se chtli ukolébávati nadjí, že naši odprci to nemyslí doopravdy. Jen žádné iluse, také ne o svtové moci anglické! Anglie nasadí všechno, aby všude na svt vyvolala protitlak proti rozvinutí nmecko-rakouské moci. Anglie pece vyvodila dsledek i proti Rakousku, pi emž zašla tak daleko, že jí ani nezáleželo na hrubém zkreslení fakt. Musíme se probíti na moi i na zemi. Podlehneme-li, nikdo nebude míti s námi slitování; dostatený dvod pro nás, abychom nasadili všechny síly, každého muže, každého kon, každou lo, abychom partii vyhráli .« a Záruba dodal k tomu: »Optujeme s berlínským listem: jen žádné iluse, žádnou hru fantasie a bezpodstatných slov. Doba je píliš tžká iny a do koneného rozhodnutí zatím daleko, velmi daleko. Jedin na míst je mužná rozvaha a vážnost ješt stupovaná, s níž celý náš národ musí v píštích dnech a msících sledovati události na svtovém jevišti až do konce. vtší armády a vtší lostva stavjí se proti sob, ím mohutnjší zájmy strhly velmoci k válkám, tím pomalejší je pohyb, jímž tyto dje budou se rozvíjeti k závrenému vytvoení nové mapy

bena

inž.

Evrop

.

.

ím

3 )

Nakreslil už tehdy také

státu, která se

i

mapu

tohoto eskoslovenského nynjší.

v podrobnostech podobá 13

map

Evropy a koloniálního svta. Nás národ je ve svém celku dosti poetný, aby ani v Evrop nezanikal. I o naše osudy vedou se tyto války, v nichž naši synové, brati a otcové jsou zúastnni, a víme, že i o naši lepší budoucnosti

Pnmí persekuní opatení: zastavení eského Slova v srpnu, Samostatnosti v záí, zatení Klofáovo, poprava red. Knotka v Ostrav, vojáka-domobrance Kudrny v Praze, a žalaování šiitel leták Nikolaje Nikolajevie bouila sice všechnu naši krev, ale nezastrašila; jen ješt zesílila sílu vzdoru, vli k trpnému odporu. Dosti etní záložníci a domobranci, kteí picházeli na bojišt v pochodových praporech, pinášeli zejména pokud picházeli s sebou již tohoto ducha z Prahy a z vtších mst. Nestavli se pímo na odpor rozkazm, ale pecházeli k nepíteli. Doma, v Praze, jsme Rakouskem opovrhovali. Jevilo se to nejen v horlivém tení a luštní zahraniních novin ve všech jazycích, aby se ulovily zprávy generálních štáb dohodových rakouské budily nedvru a úsmv od oné památné zprávy 29. srpna o »teplém a sluneném poasí« za bitvy u Lvova 4 ), v dvrných schzkách kavárních a procházkových, zvlášt na »nábeží«, t. j. na veerních procházkách na nkdejším nábeží Františkov, kde se vystídalo za veer veliké množství velezrádc, aby pišli vyslechnouti sebrané nejnovjší zprávy, jež na nábeží byly, tuším, nejspo-

—

—

protože pocházely nejvíce ze svdomité dra Lva Borského, i ve schzkách u pražských soud, kde byli nejvtší velezrádcové mezi státními úedníky, v mstském archivu pražském, kde lehlivjší,

a stízlivé práce

4 )

»Veliká bitva, zuící ode dne 25. srpna, trvá. Situace najest píznivá. Poasí jest teplé a slunené.«

šeho vojska

14

byly rozmnožovány zprávy dohodové, nýbrž i v nesetných, nkdy znamenitých vtipech a anekdotách, jež kolovaly od úst k ústm a byly s velikým zájmem vypravovány i ve Vídni, v drobnostech a malikostech, (zprávy známého »Hlasatele«, které byly asto jen fantasií!), které snad nebudou píštím pokolením ani srozumitelné bez vysvtlení, ale které byly píznané pro náladu a smýšlení u nás. Byla v tom všem tenkrát znaná buj5 nost; síla, kterou ukázalo Rusko, ji v nás vzbudila. )

—

Nálada, plná dvry, že Nmecko nezvítzí a že naše národní bude válkou pízniv ešena, byla po celý rok 1914 i v prvních msících r. 1915 celkem jednotná. již proto, že Byli zajisté jednotlivci, kteí jí nesdíleli, byli vbec skeptití, i proto, že byli pesvdeni o tuhosti státních organism, které se dovedou velmi brániti katastrof byli to lidé estní a vlastenetí. Ti nerušili jednotné linie národní. Ale byli také jednotlivci, kteí ji od poátku války rušili. Národ a jeho djepisectví nikdy, trvám, neodpustí dru. Šmeralovi a Antonínu Nmci, nejvtší ásti eského národa, jakým duchem vedli »Právo lidu«. Dne 5. srpna 1914, kdy

vc

a

—

vdcm

všechny ostatní eské nezávislé listy významn mlely o pomru eského národa k Rakousku, uznalo »Právo lidu« za nutné prohlásiti (patrn drem Šmeralem), že eský národ »celou svojí mezinárodní situací je do budoucnosti odkázán na Rakousko že je v situaci lovka, který obývá prozatím tsné místnosti, ale v dom, .

B

.

.,

Vzpomínám na jeden takový moment: Když nám dne íjna 1914 po nezdaené ofensiv Hindenburgov na Varšavu a Ivangorod, jež se skonila velkým ústupem až na nmeckou hranici a ke Krakovu, hlásily generální štáby nmecké a rakousko-uherské, že se jejich vojskm podailo »odpoutati se od nepítele«, chodili lidé do uzenáských krám kupovati si »odpoutání« (náez). )

29.

15

který

vyhovuje nejlépe jeho potebám, a nemže tedy smovat k tomu, aby dm

že jeho zboural

snaha nebo se pesthoval, nýbrž vyjednal pro sebe obytné podmínky píznivjším A hned od poátku válených operací kiklav velebilo armádu nmeckou i rakouskouherskou dopisy svého zpravodaje E. Škatuly, napomínalo dlníky, aby co nejvíce pracovali v továrnách, aby vytrvali až do vítzství. Dne 15. prosince 1915 odsoudilo s nejvtší rozhodností a bezvýhradností« práci našich zahraniních bojovník za svobodu, pozdji je dokonce prohlásilo za »lháe bez odvahy, zodpovdnosti, soudnosti, bez úrovn, bez povahy, špatných pohnu.« Kladenská tek a zíkalo se profesora Masaryka, »Svoboda« 23. íjna 1915 si pochvalovala, že bude te Srbsko potrestáno, že tak ochotn krvácí a bojuje za zájmy Ruska, nebo mlo prý býti na stran Rakouska, které za tolikrát bojovalo! Tusarova »Rovnost« prohlásila dokonce za barbarství, chtít zniiti nmecký militarismus. Dr. Šmeral chodíval na pražskou policii ujišovati loyalitou, pinášel tam doklady o vrném smýšlení strany a nkdy poátkem íjna zavedl tam dra Soukupa a udali tam Mareše, který pinesl zprávu ze Švýcar od našich pracovník. (. Stehlík, eská sociální demokracie za války.) Národ jist také nebude vzpomínati dra Ed. Baštýe a jeho »Hlasu Národa«. Od poátku jsme cítili, že jest .

.

n

v

cizích službách.

Národ jist navždy odsoudí starostu svého hlavního msta, dra Karla Groše: žádná vysvtlování nemohou omluviti echa, který gratuloval Vilému II. k vítzství nad znásilnnými Belgiany!

Národ myslící smýšlel z daleko nejvtší ásti »velezrádn«. V té rakouské velezrad byla naše národní vrnost, v tom rakouském mravním zloinu byla naše 16

obanská

mla

ctnost a est. Proti morálce vrchností, která poutati naši zdravou vli k samostatnosti, vítzila

která jí dávala posvcení. revoluce, Jsouce mocensky ješt porobeni, mravn jsme se již osvobodili, cítili jsme se již jednou z válících stran, ád, kterým noví cítili jsme se spojencem dohody. národové vstupují na jevišt djin. Na jae r. 1915 se vojenská situace zaala velmi mniti

v nás

morálka

Vný

v neprospch dohody. Její úspchy r. 1914, zpsobené hlavn pekvapující pohotovostí Ruska a Srbska, byly

vyvažovány úspchy nmecko-rakouskými, psobenými jednak výhodou vnitní linie pi dokonale vybudované síti železniní, jednak znamenitou organisací váleného prmyslu, jednak jednotností vedení. Poátkem kvtna podaí se Mackensenovi mohutný prznenáhla

i

lom ruské fronty u Gorlice, který zpsobí, že Rusko, postrádající zradou svého ministra vojenství, Suchomlinova, munice a dl pušek, musí až do zimy ustupovati a vykliditi celé Polsko a znané ásti západního Ruska až k Rize, Dvinsku a za Bialystok. Itálie, která v polovici kvtna 1915 vstoupila do války, nemže dosíci žádných úspch. Poátkem íjna podaí se Nmecku a Rakousku-Uhersku strhnouti do války Bulharsko a tak dochází k úplné katastrof Srbska. etz pohrom dohodových r. 1915 dovršen jest na konci listopadu porážkou anglického generála Townshenda u Ktesifonu v Mesopotamii a obležením jeho v Kut-el-Amae. Tyto vážné pohromy dohody zpsobily v echách zjevné rozbití jednotné linie národní. Vláda Stúrghova i

tém

musila povolovati víc a více povšenmetlým kruhm vojenským, které daly 21. kvtna 1915 zatknouti dra. Kramáe, aby v jeho osob odsoudily k smrti pro velezradu a panslavismus eský národ. Po dru. Kramáovi 17

ada

na ostatní velezrádce. Zaalo se období persekuce, vojenských soud, zotroování, vláda militarismu v celé jeho bsnosti. Rakouští politikové z »Práva Lidu« a z »Národních List« se tehdy osmlili k ofensiv proti jednotné front národní. Poítali s tím zastrašením národa. Chtli v té kritické chvíli války, kdy dvra mnohých vlastenc ve vítzství dohody byla otesena událostmi na bojišti, pevésti národ z fronty protirakouské do fronty protidohodové. V pedveer výroí bitvy blohorské dne 7. listopadu 1915, když už bylo zejmo, že Srbsko bude poraženo, konal klub eských poslanc sociáln-demokratických na rad íšské výroní plenární schzi. O ní byla vydána zpráva: » Na podklad referát soudruh Šmerala, Tusara a Tomáška provedena byla sice prozatím jen theoretická, avšak velmi podrobná orientaní debata o tom, s jakými možnostmi nutno poítati ve chvíli, až vítzným skonením válených operací našeho státu a zahájením mírového jednáni vrátí se doba politické innosti. V tomto ohledu uvažováno o vcné úprav vzájemného pomru stran i národností tak, aby strany i národové pehnaným bojem se navzájem jen nevyvažovali a neparalysovali k všeobecné politické bezmocnosti, nýbrž, aby pes rznost svých stanovisek a zájm mohli býti základem urité výslední síly a tím politického pokroku. Za druhé v tomto ohledu uvažováno o tom, zda a za jakých podmínek strana naše, až pi píchodu z války normálních nastane období naprosté mimodo ádnosti, mohla by pomýšleti na vytváení se polipišla

pomr

tického initele,

jenž

by mohl

býti

v našem stát

oprávnného pedstavitele vle celého národa v tch otázkách všepokládán

za

národní povahy,

které

mohly by se v Rakousku

státi

18

v

pechodu pováleném

zralými k ešení. Mohlo

:

by

býti

znaným

ztížením tohoto ešení, kdyby pipravené dohody v tom, kdo je kom-

totiž

nebylo pedem petentním s píslušnými kruhy jednati.« Tato zpráva, psaná drem. Šmeralem, byla

pedem

smluvena s nkterými nesocialistickými poslanci eskýmezi nimiž vdí úlohu mli Švehla, dr. Fiedler, dr. Tobolka, který tehdy uroval smr »Národních List«, mi,

a dr. Mattuš. Nelze upíti, že byla sestavena úeln, tak jako vbec inscenování té rakouské politické ofensivy v echách bylo promyšleno a obratn zaato: strana sociáln-demokratická, která se v dívjších dobách vždy stavla dosti stranou národního úsilí a vlastenecnajednou protví pi tom nejvtší strana eská jevuje opravdovou starost o budoucnost národa, projevuje ochotu postaviti se do jedné ady s ostatními eskými stranami a chce dokonce s nimi utvoiti spolený výkonný orgán, který by zastupoval celý národ, až dolehne tžká doba petvoování íše po vítzné válce! »Národní Listy«, »Venkov« a ada mladoeských krajinských list uvítaly projev strany sociáln demokratické velmi sympaticky a vítaly zvlášt, že strana sociáln-demokratická chce býti »spoluzodpovdnou složkou národního tlesa«. »Národní Listy« daly 10. listopadu 1915 v úvodním lánku »Národní souruenství na pochodu« poaté akci i význané jméno. Prohlásily pi tom, že se beztoho už za smutných událostí 1. 1913 a 1914 jevila sociální demokracie jako »zdravý a nadjný politický prvek protikladu proti politice radikální za .« každou cenu Ta svornost, ta jednota v zlé dob mla získati národ. A Víde mla býti smíena tím vytvoením politického initele, jenž by mohl býti v našem stát pokládán za oprávnného

—

—

na

.

vitele ti,

.

vle

kdo páchají

—

pedsta-

celého národa. ..«, to znamenalo velezradu, a oteven za hranicemi, a 19

skryt

doma,

vitelé

vle

né živly, ale pedstavitele

poítá

ten

s

nejsou oprávnní pedstacelého národa, to jsou nezodpovd-

my

nyní utvoíme oficielního, oprávnného vle národní, ten bude, jak vidíte, loyální, Vaším vítzstvím, a což je hlavní: na

toho se bude musit také nepátelská cizina dohodová dívati jako na oficielního oprávnného pedstavitele národní a

vle. Dne 14. listopadu 1915 vyšel v Národních listech úvodník dra Františka Fiedlera »Pípravné úkoly eské politiky^ který již naznail tendenci a ukázal barvu ná-

Struný obsah lánku byl: Zánmeckého národa v Rakousku se radili o nových smrnicích své politiky a o úprav jazykové otázky

rodního souruenství«. stupci

potom vyšla kniha »Die Forderungen der Deutschen Osterreichs zur Neuordnung nach dem Kriege«. Klub eských sociáln-demokratických poslanc uložil výkonnému výboru své strany, aby se staral o vytvoení všenárodního orgánu, který by byl oprávnným pedstavitelem vle národa v otázkách všenárodních, až nastane pechod z války do pravidelných. Jest nutno myšlenkov sjednotiti všechny eské strany, »aby byla vybudována spolehlivá základna pro jednotné píští a brzo

pomr

smry eské

nesmjí býti vytyeny širší, než jaké za daných skutených pomr jsou dosažitelný. « Shoda mezi stranami jest možná o otázkách: ústavní v nejširším smyslu slova, národnostní a kulturní. »Ale v tchto otázkách bude lze k myšlenkové sjednocenosti dospti jen tehdy, uvdomíme-li si pln, že politiky.« »Cíle

i

dnešní národ eský i dnešní stát rakouský jsou jinými veliinami, než jakými byly ješt ped necelým pl stoletím Dnešní spoleenský svazek státní vyrostl z chudého státu právního v zesílený, množstvím rozmanitých .

.

.

20

.

nových úkol obohacený zase, jak válka

nás

.

stát kulturn-sociální;

denn pouuje,

pemuje

a tento se

nám

ve takka ped oima v mocný stát imperialistický, t. stát, který dospl ku poznání svého impéria, své svrchované moci, uvdomil si plný obsah této moci a zasahuje j.

do všech pomr, podrobuje státní regulaci vše, co mže státním úelm jakkoli prospti Vstupujeme-li dnes do státu vnitn imperialistického, do státu uvdomujícího si své svrchované impérium, bume také my si toho vdomi, že v tomto státu nebudeme moci provozovati politiku v starých formách, t. j. v roztíštných, samostatn postupujících stranických skupinách. Vedle neobyejn zvýšené státní moci musí býti postavena rovnž zvýšená politická síla národního celku. To bude možno jen politickým sjednocením národa ve všeobecn politických otázkách. « Ale program musí býti praktický, musí odpovídati dnešním pomrm, musí útovati s danými skutenostmi Z lánku Fiedlerova bylo již vidti myšlenkové pozadí úsilí o národní souruenství. Fiedler, a ti, kdo s ním a s drem Šmeralem drem Tobolkou akci vedli, sami jsouce zastrašeni pohromami dohody, byli eni, že válka jest již rozhodnuta, že v ní zvítzí Nmecko a Rakousko a že se Rakousko uje a pemní ve stát vnitn imperialistický, t. j. ve stát, který bude národm prost diktovati. Proto musísoudili me svoje cíle podle toho upraviti, aby nebyly »širší, než jaké za daných skutených jsou dosažitelný .«, zkrátka musíme se státi skr o m-

uvdomní

v tomto

.

.

.

i

pesvd-

pem-

—

—

pomr

.

;

.

nými. I

když

zpsobu

se

peneseme dnes pes základní omyl onoho pes omyl o rozhodnuté již válce, mu-

myšlení,

v pípadu, že válka byla již rozhodnuta, opravdu politické naped oznamovati a slibosíme se

tázati, bylo-li,

i

21

nepíteli

—

vítzná Víde byla pece ješt »imperialistitjším« nepítelem naším než že Víde pedválená i podle Fiedlerova lánku! uznáváme právo, které mu pineslo jeho vítzství, právo pitisknouti nás ješt více ke zdi, než nás tiskl díve, a že tedy sami dobrovoln svoje cíle omezujeme? jiny národa polského po rozdlení Polsky uí, že v takováti

troufalejším,

—

D-

vém pípad národu zbývá vždy ješt

jeden,

pece úin-

njší a rozhodn estnjší, prostedek: revoluce, revoluce vedená hlavn propagací zahraniní, aby byly vzbuzeny pozornost a pak zájem svta, jichž by bylo lze ve vhodném okamžiku použíti. A cosi takového bylo tehdy pesvdením ostatního myslícího národa, cosi takového hoelo v jeho srdci, nebo ani tomu obratnému inscenování ernožlutého pokusu nepodailo se vzbuditi njaký zájem, nebo njaký i nejjednodušší projev souhlasu lidu. Národ myslící a cítící zstal k tomu pokusu úpln ledoi

Nemohl jej odmítnouti nahlas, ale jeho nmé odmítvýmluvnjší než jakýkoliv projev. Byla v tom krásná hrdost, bylo v tom nco heroického. Ale politikové z Práva lidu a z Národních list propa-

vý.

nutí bylo

i

govali národní souruenství vytrvale dál ve všech pedních denících. Dne 28. listopadu uveejnily Národní listy úvodní lánek dra Karla Baxy »Pro souruenství eských stran«, tvrdící dokonce, že úvahy dra Fiedlera a dra Mattuše a lánky pedních našich list »pijaty byly s tak radostným porozumním, jako již dávno tomu nebylo v naší veejnosti.« Dr. Baxa navrhoval, aby do souruenství byla pijata i šlechta. »Není pochyby, že

postavení malých národ upraví válka železnou (Vilémovo oblíbené slovo!) rukou na dlouhou adu let .« (bylo to práv po úplném rozdrcení armády srbské pesilou nmecko-rakousko-bulharskou na Kosov poli). V témž ísle byl lánek Václava Choce »Ke sblížení .

.

—

22

Choc

spolené národní práci, ale odmítl odíci se starého dobrého programu národního. »Ten by se, kdyby byl odkládán anebo zapírán, dostavil a ozval zase, jako se již kolikrát znova dostavil a znova ozval. « Bylo to mužné slovo, jediné, které bylo v té vci tenkráte veejn vysloveno. Dne 8. prosince, vítal v N. L. souruenství Ladislav ech lánkem »Nové seadní eských šik.« Po pádu Nise v listopadu 1915 stálo v Národních listech, že je to trest djin na Srby. Dne 23. prosince 1915 pinesly »Národní listy« lánek »V dosahu vítzných úink«, kterým vstoupily již docela na linii »Práva Lidu«: »Každým novým krokem vítzných armád stedoevropských velmocí, Kakouska-Uherska a stran«.

projevil ochotu strany k

i

Nmecka,

šíí se záivý okruh rostoucího vlivu jejich a klade pevné základy píštímu rozsáhlejšímu obvodu

spolených zájm mimo posavadní hranice nerozluiteíspojenectví, jak je optn již oznail nmecký kanclé Bethmann-Hollweg a jak s ním poítají nejen projevy našich pedních politik, v poslední dob uveejované, ale pedáci maarští .« »Naše Doba« pinesla ti úvahy o Národním souruenství: nadšenou a rakouskou Hlaváovu (byl vždycky Rakušan a byl zde jen dsledný) »Pípravné úvahy «, bezbarvou »Snahy sousteovací« dra Antonína Hajná

ného

i

.

.

a opatrnou »Organisování národa« univ. prof. dra Františka Drtiny. V té dob vydal také Rudolf Hotowetz svou brožuru »Rakouský státní problém«. Napsal ji v té dob proto, že by »byl nemohl uplatniti své názory, o d se lišíc í«: Dosud se ani jediná z tch mnohých cest, na kterých od šedesáti let chtli vésti politiku této íše, neukázala správnou a schdnou, a nezbývá proto, než hledati pro ni cesty docela nové.

díve bžných valn

23

aby naše íše byla velkým, mocným a jednotným útoištm a ochráncem všech svých kulturn samostatných národ, kteí se v ní svorn spojili ke spolené péi o své spolené zájmy. Všichni národové musí tedy jednotnému státu ochotn dáti, což jeho jest, a za to obdržeti od státu záruku svobodného svého rozvoje národního. Musí býti: jednotnost všech státních funkcí za úelem ukojení hmotných zájm obanstva a samostatnost národ, omezená potebami jednotného státu,

Peje

si,

za úelem uspokojení jejich specificky národních duševních zájm. Ve vcech hospodáských musí býti úpln jednotné zákonodárství a úpln jednotná správa. Proto má býti zízen hospodáský parlament. Vtší stát poskytuje mnohem vtší osobní ochrany než malý. Proto má býti i jednotný ústední parlament politický o dvou komorách. Komora dolní by se skládala ze zástupc národních rad (snm). Uspokojení duševních, specificky národních poteb jednotlivých národ penechalo by se jim samým s výhradou, že by stát stanovil míru svých požadavk pro školy základní a obanské a ponechal každému pak péi o další školy jakožto samostatnou národu na jeho vlastní náklad s pípadnou státní podporou finanní. Totéž by bylo smrodatné i pro vdu, umní a jiné instituce, v nichž se projevuje národní život. Zákonodárství a správa toho se týkající byla by zsta-

vc

snmm

vena národním i radám. Každý státní úad by ml jednati v zemských jazycích, aniž by všichni funkcionái jeho (zvlášt podízenjší) musili je znáti. To brožury Hotowtzovy, uveejnné jest hlavní obsah v dob, kdy již naši dobrovolníci ve Francii a v Rusku bojovali za samostatnost národa: program

—

nmecký

národnostní autonomie! Akoliv se ofensiva rakouských politik Lidu« a z »Národních List« u lidu setkala 24

z s

»Práva ledovým

mla úspch

u politických stran. Na Nový rok že se sešli dr. Mattnš, dr. Fiedler, dr. Baxa, dr. Drtina, Choc, Jos. E. Slavík, 6 dr. Šámal ), dr. Tobolka a Vojna a že se shodli v tom, že se strany mstské mají sestoupiti v jednu stranu mstskou; že budou konati porady a výsledek že oznámí. Týž den vyslovil se pro souruenství poslanec Lukavský v plzeském »eském Deníku«. K úplnému splynutí všech stran, jejichž zástupci vydali novoroní prohlášení, však pece nedošlo. Splynuly pouze strany staroeská, mladoeská a pokroková ve »stranu národní« a

chladem, 1916

oznámeno bylo v novinách,

i

oznámily

února 1916. Strana národn-sociální s nimi splynouti nechtla, prohlásila, že zachová svou samostatnost, že však utvoí s novou »stranou národní« spolený výkonný výbor pro ízení politiky íšské a zemské. Prohlášení to, oznámené v »Národních Listech« 14. února 1916, podepsali dr. Hiibschmann, Hrouda, Rejmon, Auda, Sláma a Ferdinand Šastný. Dne 21. bezna to

3.

1916 ustavil se skuten spolený výkonný výbor nové »strany národní« a pilenné strany národn-sociální. Do pedsednictva byli zvoleni: dr. Mattuš, dr. Fiedler, dr. Fot, dr, Hiibschmann, Maštálka, Rejmon a dr. Šámal. Pedsednictvu bylo uloženo, aby urychlilo práce k vy-

budování souruenství.

Toto pedsednictvo vypracovalo a pijalo nejneestnjší program národní v nové dob. Byla to zrada celé naší minulosti, celého heroického boje za historické státní právo a za jazykovou rovnoprávnost; zrada toho, pro celý život pracovali a také trpli Palacký, Havlí6

) Dr. Šámal hrál ovšem od poátku úlohu jakéhosi Konráda Wallenroda. Byl úplným velezrádcem, u nho se sousteovalo opatování prostedk penžních, které se scházely od et-

ných vlastenc z kruh zámožných mén zámožných. Na tomto poli psobil vydatn Dr. Jaroslav Preis. i

25

ek,

Sladkovský, Julius Rieger, J. J. Clam-Martinic, celá velká generace druhé polovice 19. století Grégr a kollerovské persei národ, jenž snášel dragonády

—

—

kuce!

Uvádím program

ten doslova:

Základní zásady programové.

Spolený výkonný výbor strany národní a pilenné strasociální, provádje usnesení schze ze dne 21. bezna 1916 o dalším organisování souruenství politických stran eských, usnesl se pedevším ve smyslu dosavadních stanov všech politických stran eských o základních zásadách, ny národn

jádrem stanov, takto: národ spatuje v dynastii ped staletími na trn povolané a v mocnáství pragmatickou sankcí nedíln upraveném základ a záštitu své vlastní existence a proto je pevn odhodlán státi pi nicli za všech okolností. Djinným postupem stalo se mocnáství rakousko-uherské ve stedu Evropy velmocí, jejímž pirozeným úkolem vždycky bylo uznáváno, aby bylo chranou etných národ v ní soustedných i aby velmocenské postavení to zabezpeilo jí politickou nezávislost

jež mají býti 1.

eský

a hospodáskou samostatnost, jež

lem všech. 2. Co do

hájiti

jest

interesem a úko-

pomr

rakousko-uherských budeme v zájmu proti všemu, ím by svazek dnešní mohl býti uvolnn neb územn i obsahov v neprospch hospodáských, Rakouska zmnn, pokud pak se týe usilovati chceme o to, aby pomry tyto mezi obma státy upravovány byly na dobu co nejdelší. 3. Pokud Rakouska se týe, jde o to, aby spravováno bylo soustavou písn ústavní, duchem osvty a pokroku, rovným právem všech národ, zachováním, a pokud zkušenost k tomu

mocnáství jako celku

pomr

26

ukazuje, zvelebením ních

svaz Co do

vyššího

autonomie historických zemí i

nižšího

i

komunál-

ádu.

chceme o to snažiti se, aby veejnou mocí bylý národu zachovány a podle skutené poteby opateny všechny instituce a zaízení, sloužící duševnímu rozvoji a zabezpeující všem vrstvám úast v osvtovém pokroku lidstva. Po stránce hospodáské a sociální dlužno hledti k tornu, aby zájmm jednotlivých vrstev národa zabezpeena byla podpora veejných mocí státních, zaruující volný 4.

kulturní

stránky

rozvoj všech národních

sil.

5. Svobody obanské, zabezpeené platnou ústavou, budalší vybudování usilováno dou hájeny a o jich výklad v duchu pokroku. 6. Ve sporných otázkách esko-nmeckých pijímá se stanovisko všemi eskými stranami pijaté na poátku r. 1914. i

V pomru

k íši nmecké, se kterou spolek zajistil mír po 35 let a nyní ve válce se osvdil, pejeme si další trvání jeho jako spolku obranného a ku zachování míru, v ohledu hospodáském pak upravení pomr, vyhovující potebám obou stran na základ smluv, po pípad s úlevami rozvoj náš nepoškozujícími a smluvní hospodáské styky s jinými 7.

státy neztžujícími. Celní jednotu s

Nmeckem pokládáme za zájmm našim.«

vylouenou jakožto škodnou prmyslovým

strany« a pilenné národnepak tento návrh programu takto:

Výkonný výbor »Národní sociální upravil

Zásadní politické vodítko. Zásadním vodítkem pro politický postup stran v souruenství

soustedných má

býti následující hledisko:

eský

národ spatuje v dynastii ped staletími na trn povolané a v mocnáství nedíln upraveném základ a záštitu

27

své národní existence. Jest proto, jakož vyjadovaly 'všechny dosavadní jeho politické programy, odhodlán píšt v souinnosti s ostatními národy usilovati o to, aby hájeny byly i

velmocenské postavení, nezávislost hospodáská samostatnost mocnáství. Jest pesvden, že takto bude mocnáství jako mocný, národs to, plniti pirozený úkol, který na nostn složitý útvar ve stedu Evropy djinným vývojem byl vznesen, aby skýtalo ochranu všem národm v soustedným a zajišovalo jim veejnou mocí podmínky, potebné k rozvoji národnostního života. i

n

nm

Vycházeje z tohoto stanoviska, pokládati bude po

skonené vítzné válce za svj

eský

národ

úkol íditi politický

svj

smrem, aby

státní svazek, zpsobilý k pospolitým vhodnou, zetelem k historickému vývoji a významu jednotlivých ástí ovládanou úpravou spravován byl duchem všem rovnoprávným národm stejn mícím, duchem osvty a vymožeností nové doby, duchem pejícím rozvoji samosprávného života, aby autonomní zízení v historických zemích ve všech láncích bylo posilováno a náležit vybudováno pro poteby rozšíených moderních veejných úkol, samosprávnými institucemi obstarávaných.

postup

úkolm

Po stránce osvtové snažiti se bude národ, aby veejnou mocí byly mu zachovány a podle skutené poteby opateny všechny instituce a zaízení, sloužící duševnímu rozvoji a zabezpeující všem vrstvám úast v osvtovém pokroku. Po stránce hospodáské a sociální bude dlužno dbáti toho, aby zájmm jednotlivých vrstev národa zabezpeena byla podpora veejných mocí ve stát, kterou zaruen by byl velký rozvoj všech národních sil.

ml

program eského národa, 1914 a 1915! Žádné státní se z velezrady let právo, žádná rovnoprávnost jazyková, zato spíše pevné odhodlání vytrvati pi dynastii zavšechokolností,

To tedy

býti oficielní

kajícího

28

trvání na dualismu a odhodlání býti proti všemu, »ím by svazek dnešní mohl býti uvolnn neb územn i

obsahov v neprospch Rakouska

zmnn, «

pání, aby spolek rakousko-uhersko-nmecký byl zachován jako spolek obranný, ponvadž zajistil (!) mír 35 let a nyní za války se osvdil! Co budou o této žalostné ne-

—

vdc

vtšiny eských stran soustatenosti tehdejších diti píští pokolení? Co budou souditi o tom, že jen jediná, a to ped válkou nejmenší strana eská, strana státoprávn-pokroková, nedala se nijak získati pro tuto ubohost? 7 ) Ale ob ty otázky jsou podízené proti jiné: Jak vysoko nad tmito lidmi, stále plnými strachu a opatrnictví, budou v djinách té velké doby níti postavy prostého redaktora Knotka, který se dal pro svoje pesvdení národní zasteliti, a tch desítek tisíprostých eských voják-zajatc, kteí šli do legií vidli, že jim mimo smrt v boji a v nich na frontu, hrozí také smrt na šibenici, budou-li zajati! Když píši tyto ádky, nemohu potlaiti pohnutí vzpomínky, kterou mi vypravoval jeden dstojník italských legií. Byl poúkolem získávati zajatce eské v italských táborech pro eské legie. V jednom táboe získal již všechny až na jednoho starého domobrance. Ten, když byl již sám, pišel k dstojníkovi: Brate, mám pt dtí. Slibuješ mi, že se o postaráte, když padnu? A když mu dstojník slíbil a vše sepsal, vstoupil také do legií. C o by si asi byli myslili tito lidé, prostí, ale

c

a

ven

n

statení, tito skutení vlastenci, kdyby se byli dovdli o jednání poli-

vdc

Strana staroeská a strana lidová na Morav usnesly bezna, že splynou a že zahájí jednání se stranami v echách o jednotnou politiku. Moravská strana kesfansko-sociální nebyla, tuším, zvána. eská strana agrární jako venkovská byla nechána stranou. 7

)

se 26.

29

v Praze? tete Františka Langra »Železného vlka«, tete Gajdovy »Pamti«, tete dra Jiího ermáka » Vrnost za vrnost«, tete Josefa Logaje »eskoslovenské legie v Italik, tte dra Šteidlera »eskoslovenské hnutí na Rusi«, tte »Deník plukovníka Švece«, tte vzpomínky o všech tch lidech eských, kteí své vlastenectví brali skuten až do tch hrdel smrti, i potupné smrti vstíc, a statk a šli za zdali nepocítíte hokost a stud za tu nestatenost tch, kdo se propagací národního programu v dobách bezpených dovedli dostati v píze národa a v jeho elo, ale v tžké chvíli zapeli práv ty, kdo za ten program šli nasaditi život?

tických stran

—

n

Pedsednictvo a spolený výkonný výbor nové »strany národní« a pilenné strany národn-sociální cítily ubohost svých usnesení a proto tchto neuveejnily, zachovaly je v tajnosti. íkalo se, že autorem prvního programu byl Dr. Fiedler. Nezáleží na tom, kdo byl roitorem, záleží na tom, kdo hlasovali, v tch jménech je hanba národa. Strana sociáln-demokratická nebyla sice zastoupena v tomto spoleném výkonném výboru, ale stála na témž politickém a národním programu. To dokazuje lánek dra Šmerala o problému stední Evropy v Právu lidu 13. února r. 1916.

program

Cituji z

nho:

»

.

.

.

V

boui velký malým, mže se

této katastrofální

i

jest

zamalým. Kdo však sám jest konec prosaditi jen ve spojení s velkým. Tak už dnes bhem válených operací problém eského národa jest obsažen v problému Rakouska. Tak bude píliš

chrániti a na

ím

vítznjší, ím neodvislejší stát, tím lepší bude základ též pro náš eský politický boj a vývoj. Není dnes možno urovati, jaké budou píští smrnice zahraniní politiky našeho státu. Tolik však jest jisto, že nebude eským národním po válce. z války vyjde

i

silnjší,

ím

30

zájmem stavti se proti tomu, co bude .« zahraniní politiky státu .

pípadn

nutností

.

Politikové programu národního souruenství nenaleznou asi nikdy omluvy ped soudem národa.

Dvod,

—

který snad budou uvádti na svou obranu dosud ani jeden z nich se nepokusil hájiti že totiž dohoda až do té doby, do zaátku r. 1916, nijakým zpsobem neprojevila ochoty dáti do svého váleného programu naše osvobození a že tedy bylo nutno

—

držeti se Rakouska, nemže obstáti. Nmci a Maai vedli skuten také válku proti Slovanm a podle slov Viléma II. na Konopišti a bezpen dochovaných bývalým

ckým drem Chaloupeckým mla rozhodnuta

»ohnm

a meem«. vedli válku

r.

1914 pronesených

archiváem roudni-

býti naše

eská

otázka

Píklad Srbska ukázal,

tém

že proti Slovanm vyhlazovací. Kdyby Maarsko bylo Nmecko a vyhrálo, nebylo by nás ped velkým útiskem zachránilo nic, žádné zrazování minulosti, žádná loyalita místopedsed a funkcioná nkterých stran, když pedsedové dvou velkých stran byli ve vzení pro velezradu. To jsme cítili. Nmecká a maarská panovanost byla by na nás dolehla beze vší sentimentality a bez milosrdenství a možná že i s posmchem, jak ukázalo pijetí Tobolkova sborníku »Das bohmische Volk« 8 ), loyálního v onom smyslu. V oích Ma8

Do sborníku pispli mimo Dra. Tobolku, který psal ) o Palackém: Dr. Antonín Bohá, Dr. B. Brauner, Dr. B. Bydžovský, Dr. K. Franzl, Dr. Jos. Hanuš, Dr. J. Horák, Dr. J. Jakubec, Dr. V. Joachim, Dr. F. Kadeávek, Dr. K. Kádner, Dr. J. Krmá, F. V. Krejí, Dr. A. Matjek, Dr. J. Matiegka, Dr. B. Nmec, Dr. J. V. Novák, Dr. V. Novotný, Dr. Jul. Stoklasa, Dr. A. Silhan, Dr. E. Votoek a Dr. F. Záviška. Nemže býti pochybnosti, že daleko nejvtší ást tchto spolupracov-

ník pispla

s

dobrým úmyslem. lánek Tobolkv 31

a

nkteré

dar,

Všenmc

Nmc

kesfansko-sociálních, kteí dohromady pece jen urovali smr nmecké politice, byli jsme národ velezrádc s jejich a sebe loyálnjší tváení se nkostanoviska právem lika pedák politických stran nemohlo jim zakrýti skua

nacionálních

i

—

—

pirozené

smýšlení vtšiny národa, zejméa na skutenosti pebíhání eských voják k »nepíteli«, boje eské Družiny, eské setniny v cizinecké legii a eských dobrovolc v srbské divisi v Dobrudži. Spolený

teré

program nmecko-nacionálního svazu a kesanských sociál, vypracovaný práv tehdy, žádal nmecké prvenství a vedení ve stát, zavedení o b c o v a c í ei nmecké, tsné spoleenství s Nmeckem a dokonce i vybudování zemské samosprávy protože pedpokládal, 9 že bude všude nmecká. ) Vláda zaala plniti tento program hned, vítzství nmecko-rakousko-uherské ne-

—

a

bylo nijak ješt zajištno. Dne 24. listopadu 1915 byla rozpuštna eská Obec Sokolská. Dne 6. prosince 1915 zaal se proces dra Kramáe ped vojenským soudem ve Vídni. Brzy potom zaaly se ve Vídni soukrom i tiskem šíiti zprávy, že ješt za války dojde k ešení dležitých otázek vnitních, a to oktroyem. Naznaovalo se, že to má býti krajské zízení podle pání nmeckého a státní

nmina. V lednu

1916 místodržitel hr. Coudenhove i ministerstvo vojenství naizovali písn zavádti nmeckou služební a úední a užívati jí. Dne 24. bezna 1916 poliveerníku »Veeru« první lánek úední cie dodala »V cizích službách« proti profesoru Masarykovi, poslanci

e

však dokazovaly, že naše národní kultura jest vlastn nmecká a jen ve vedlejších eská. 9 ) Ale poslanec prof. Dr. Bruno Kafka vystoupil proti tomuto bodu programu v beznu 1916 v Neue Freie Presse.

jiné

v hlavních rysech

32

ermákovi

10

a Fischerovi. ) Dne 3. ervna byl vynesen rozsudek smrti proti dru Kramáovi a soudruhm. 11 ) V lét 1916 byla odstranna deska 21. ervna 1621 se zdi starose jmény popravených mstské radnice a z dlažby ped ní bylo odstranno vyznaení popravišt. Koncem roku 1916 pišla zpráva o Kohnov odkazu na eské kulturní úely Moravy (akademie vd). Vláda v té vci hned zaujala stanovisko nám nepátelské, nehledíc na zákon. Na Sylvestra 1916 byla zrušena i kancelá eského krajanského ministerstva ve Vídni. V lednu 1917 byly zakázány Denisovy »echy po Bílé hoe«. Diirichovi,

Kupkovi,

Druhým dvodem,

který by byl možný, že totiž jako

dohoda poítali s odtržením Rakouska-Uherska od Nmecka, nemohou se politikové programu národního souruenství vbec hájiti. Z programu národního souruenství je zejmé, že s tím nepoítali. Tam dokonce vyslovili požadavek zachovati spolek nmecko-rakouskouherský, který »se nyní ve válce osvdil«. Také Jaroslav Goll, který ve své ei na sjezdu zástupc eských okres a obcí v království eském 3. prosince 1915 dosti drazn vyslovil požadavek, aby ob íše zachovaly svou samostatnost, poítal s trvalým spolkem rakousko-

uhersko-nmeckým. 10

Není nápadné, že vznik loyálního programu národního ) souruenství (»tvoení politického initele«, který by byl »oprávnným pedstavitelem vle celého národa«) a policejní lánek »V cizích službách« jsou v asové souvislosti? ") Vincenc ervinka vypravuje v publikaci »Dr. Karel K r a m á «, jak dr. Kramá v rozhovoru s drem Peutlschmidem, svým soudcem, asi ti dny po vynesení rozsudku smrti, odpovdl na jedovatou vtu, že až bude Kramá pedsedou ministerstva, on bude musit do pense: »Ó, nemjte strachu! Toho se nedokáte. Já už do vídeského parlamentu nevstoupím. Ty vci dopadnou jinak.«

33

Pro

kteí

politiky,

program národního souru-

pijali

enství, není slušné omluvy. Nejednali z jasné politické rozvahy, nýbrž z malovrnosti, malodušnosti a z nestatenosti.

To dokazuje

i

okolnost, že, jakmile se situace na bo-

dohodu píznivji, ztichlo souruenství. Na jae 1916 Rusové dobývají Erzerunu

jišti

zaala

vyvíjeti zase pro

Nmcm

nedaí

na Verdun, v ervnu proráží Brusilov rakouskou frontu u Lucku a dobývá znovu ernovic, v ervenci zahajuje Francie s Anglií mohutnou ofensivu na Somm, Cadorna dobývá Gorice a v srpnu strhuje dohoda do války i Rumunsko. Celou tu dobu národní souruenství jako by neexistovalo. Také ve Vídni se pestalo mluviti o oktroji a po a

Trapezuntu,

se

útok

12

ustavení ministerstva Korberova ) zaalo se mluviti již o ústavním ešení onch vnitních otázek. Teprve když ofensivy francouzsko-anglická a italská nemají vážnj-

úspch, když Rumunsko, od dohody opuštné, upadá v poloviní katastrofu, když Nmecko a Rakousko-Uhersko 4. listopadu 1916 ohlašují utvoení ddiších

—

ného, ústavního polského království zahajuje národní souruenství zase rakouskou ofensivu v eském národ. Dne 19. listopadu 1916 ustavují se eský svaz (poslanecký) a Národní výbor. Poslanci Kalina a Prunar do eského svazu nevstupují.

Konen tu tedy byl »p o i t i c k ý initel, jenž by mohl býti v našem stát pokládán za oprávnného 1

pedstavitele vle celého národa !« 12

) Dne pedsedu

íjna 1916 zastelil Bedich Adler ministerského Sturgkha. Hned se to a správn chápalo jako revoluní protest proti rakouskému absolutismu vojenskému. Není vyloueno, že i to mlo svj vliv na utvoení N. V., instituce protirevoluní. 21.

—

hr.

34

—

který ml desavouovati vdce našeho odboje Masaryka a ostatní naše lidi, kteí za hranicemi za naše osvobození politicky pracovali, ale hlavn ty naše lidi, kteí tam v adách dohodových vojsk, v cizinecké legii ve Francii, v eské družin v Rusku a srbské divis v Dobrudži, za naše osvobození v prostém, ale ryzím mravním zanícení již

Konen

tu byl politický orgán,

i

skuten

bu

bu

bojovali, se v tisících hlásize zajateckých tábor ruských dobrovoln do pole žádajíce, aby byla utvoena samostatná eskoslovenská divise. Tak jsme tomu hned správn všichni rozumli. Od 8. listopadu 1915 jsme vdli, že dru. Šmeralovi a ostat-

li

ním rakouským politikm z »Práva

lidu«

a tehdejších

»Národních list« jde o to. Celý rok od 8. listopadu 1915 do 19. listopadu 1916 bylo jednání osob vdoucích eské politické strany pozorováno všude, kde bila eská srdce, s rozechvlým naptím a s rostoucí nedvrou. Snad ve všech mstech eských utvoily se již stálé kroužky, které horen sledovaly vývoj vojenských událostí, které dychtiv sbí-

známky svdící, že dohoda povede boj až do úplného vítzství, které vily, že válka dopadne pro nás pízniv a které s pevnou oddaností spoléhaly na naše vojáky a diplomaty za hranicemi. Vily, že pomry pracují pro nás. Zvlášt v Praze bylo takových kroužk nkolik. Ve všech tch kroužcích se za ten rok zakoenila hluboká nedvra k veraly všechny

doucím tehdy poslancm: svírala všechny tžká starost, »šly na nás úzkosti«, aby, až dojde k vážnému momentu, náš zahraniní zápas za osvobození nekompromitovali njakým opaným prohlášením nebo inem. Jediným 35

bylo, aby nedlali vbec nic. Báli jsme se jejich nestatenosti. Utvoení Svazu a Národního výboru psobilo jako rána. Hned bylo vycítno, že to nebezpeí

páním

jest

bezprostední.

ím

nestatenjší byli eští poslanci, tím oddanjší apoštoly nalézala idea osvobození v adách eských spisovatel a mladších publicist, umlc, i lidí praktických povolání. Jako v asech pedbeznových staly se znenáhla literatura a umní zase hlavní obrannou i výbojnou zbraní národa utištného. Machar, Bezru a Dyk byli v žalái, ale žalá nebyl dosti veliký, aby mohl pojmouti všechny velezrádce mezi eskými spisovateli. První byl z nich Alois Jirásek. Na toho si pece ani vojenské soudy netroufaly. Tento veliký spisovatel národní stal se za války píkladem nebojácnosti. V jeho osob, v jeho díle i v jeho chování se za války byla ztlesnna tradice národa, smysl národní minulosti dávné i poslední, smysl národního úsilí o vlastní stát a národní hrdost deklarant. Jeho »Temno«, dopsané práv ped válkou, bylo námi teno bez oddechu a symbol jeho ztužoval náš vzdor. Jeho »Husitský král«, censurou zastavený ve feuilletonu »Národní politiky«, pipomínal národu, oekávajícímu obnovení samostatnosti, že míval svého krále. Jeho romány staly se lidovými ítankami ve vlasti a nejdražší etbou« našim vojákm v cizin, jak íká generál Gajda ve svých »Pamtech«. A mohlo nco šfastnji zvyšovati smysl pro národní tradici a svébytnost než jeho divadelní hry? Pijali jsme jako cosi samozejmého ve váleném Rakousku, ba naplnilo nás jistým zadostiuinním, když 15. prosince 1916 zemská školní rada vylouila ze žákovských knihoven »Temno« a, »vyjde-li knižn, román téhož spisovatele „Husitský král"«, a když naídila,

aby romány jeho byly znovu »peliv pehléd36

nuíy, nejeví-li se v nich nemírné pstní kultu Husova a oslavování doby husitské jako nejslavnjší periody djin eského národa.« Avšak nejkrásnjší byla jeho osobní statenost od poátku války, jeho nebojácnost, která r. 1917 prokázala národu velikou službu, o níž psáti jest nejmilejším úkolem této práce. Kdyby jediný z vdích politik, kteí byli na svobod, byl projevil Jiráskovu neohroženost, byl by se nepochybn stal vdcem národa.

V

jedné front s Aloisem Jiráskem stál výkvt eských beletrist. Co vybílených míst v Jiinov Sborníku eských spisovatel z r. 1915 1916 bude navždy svditi o jejich vrnosti k národní tradici! Jak žírav protirakousky psobily Dykovy feuilletony o Kozulinovi v Lidových novinách! Jak nás uchvacovaly verše Sovovy, Dykovy, Kikovy, Tomanovy, jak mocn na nás psobil Theerv Faethón, tento vlastní symbol velkého odboje národního! V téže bojovné byli i Arnošt Procházka se svou Moderní revuí, celý kruh Lumíru, Otakar Fischer, Stanislav Lom a Richard Weiner. A jak mocn psobila

—

ad

inohra Národního divadla, smle vedená Jaroslavem Kvapilem! í Musa lehká, kabaretní, vykonala svou národní povinnost. Kdo by s radostí nevzpomnl písní konferencí Hašlerových a leták a písní Basových? Jen výbor Umlecké besedy chtl poskvrniti dobré jméno spolku vylouením zateného Viktora Dýka z kani

didátní listiny pro rok 1917.

Hanb

té

zabránil energi-

František Khol, maje pomoc v dru Gustavu Heidlerovi a dru Hanuši Jelínkovi. Tu smutnou úlohu ve výboru Umlecké besedy hráli vládní rada František Bílý, hudební kritik Dr. Antonín Šilhán a pro-

ckým vystoupením

fesor Antonín Svojsík.

Ale také nezávislá

»eské

fronty«. Již

r.

vda eská

stála

1915 etli jsme

37

na

estném míst

skvlou sta Arne

Nováka tvero

Amose Komenského

a v ní Kristu do úst vloženého, citát o zkáze muže, »kterýž nepokojil zemi a pohyboval královstvími«, jehož »pote a odejme jho jeho s šíje národ«. Po vánocích 1915 etli jsme krásnou, nezapomenutelnou úvahu Gamovu »Smetanova Vlast«, sálající nezvratnou víru ve vítzství národa: »Národ, který vydal ze sebe takového umlce a takové dílo, zahynouti nemže. Vlast, tof pro mne zástavní a záruní list ného života národního.« Dne 4. prosince r. 1916 poslouprochali jsme v aule Karlovy university s naptím fesora Pekae o zemelém císai Františku Josefovi, opravdu slavnostní a drazn a byli jsme poobrátiv vzneseni, když eník, se tváí a zrakem pímo proroctví,

poselství Jana

Komenským

v-

e e

eskou,

k místodržiteli hr. Coudenhoveovi, hlasem zesíleným a tónem nesmlouvavým opakoval jemu, a jak jsme všichni vycítili, Vídni, Pešti a Berlínu, slova reskriptu

mrtvého císae

z 12.

záí

1871

:

»M

a

j í

c e

v

pamti

státoprávní postavení koruny eské a jsouce sob povdomí slávy a moci, kteréž tatokoruna Nám a pedkm našim propjila, mimo to jsouce pamtlivi neoblomné vrnosti, s kterou obyvatelstvo zeeské každé doby trn náš podporovalo, uznáváme rádi práva tohoto království a jsme hotovi toto uznání písahou naší korunovaní obnovit i.« Dne 2. a 3. ledna

m

ješt za plného vojenského absolutismu, etli jsme v Národní Politice Pekav feuilleton »Poznámky k uherské korunovaci«, první veejné slovo eské, pronesené na obranu eského národa a jeho programu státoprávního. Potom v únoru, beznu a dubnu adu dalších jeho 1917,

fcuilleton o poselství Wilsonov a o eském memorandu z 8. prosince 1870 proti zabrání Alsaska-Lotrinshi

38

Nmeckem,

o podílu, kterým echové pispli k vytvoení Rakouska. Tento feuilleton konil se prohlášením, že máme nárok, abychom byli obany prvního ádu

zrovna tak jako Nmci.

S jakou velostí a s jakým umním slova i formy interpretoval František Žákavec eskost díla Alšova! Nezde býti nevzpomenuto hrdé, krásn eské pedmluvy profesora Syllaby k jeho životnímu dílu, pednášek jeho a profesora Mareše na lékaské fakult, cyklu výborných pednášek Klubu za starou Prahu o Praze, zvlášt však pednášky Václava Vojtíška »Praha v djinách národních,« nesmí býti zapomenuto na stati a dílo Kamila Krofty o Gindelym, založení »Naší ei«, z jejíhož názvu už vyzaovala láska zakladatel k nejvtšímu pokladu národnímu. Sluší zmíniti se o »Královské povsti« a o druhém svazu Jiíka Podbradského od Rudolfa Urbánka i o studiích Jaroslava Werstadta o našem djepisectví. Vedlo by daleko, kdybych vzpomínati

mže

ml

na všechny vele mínné, ale drobné iny, jimiž byla sílena národní vle všude po venkov a jež ucházely pozornosti myslí, píliš rozptylovaných prudkostí rozmach zápasícího svta. Ale jest povinností naší, stejn zejmou jako povznášející, skloniti se ped tichým, ale žárným, nezotroitelným vlastenectvím statisíc, jejichž jrnéna se nikdy nevynoí z moe asu, ale bez nichž by krása i pathos verš básník i neohroženost byly musily vyzníti naprázdno. i

vdc

Po ustavení se eského svazu a Národního výboru byl v revoluní Praze pocit, že se musí nco státi, aby byli zakiknuti ti, kdo chtli pod záminkou formální oprávnnosti Svazu a Výboru paralysovati náš zahraniní odboj proti Rakousku-Uhersku a Nmecku, že za národ velikou pevahou revoluní musí býti promluveno slovo 39

osvobozující. Pocit byl píliš všeobecný, tíha obavy píliš doléhající, aby nebylo došlo k inu. Podnt dal Jaroslav Kvapil. Patil také trochu k »nábeží«. 13 ) Nechodil tam ovšem denn. On také již v »nábeží«, tuším, mluvil s námi koncem r. 1916 o tom, že

nutno

jest

nco

uiniti.

Bylo

to sice již za

vlády Kar-

lovy, ale tuhý policejní militaristicko-absolutický režim trval ješt beze

zmny

—

zmna

se

opatrn ohlašovala

povolováním censury teprve po ruské revoluci na jae r.

1917.

Dne 30. prosince sešli se Jaroslav Kvapil a Dr. Gustav Heidler náhodou ve vlaku k Plzni. Mluvili brzo o pomrech v echách. Hned se shodli o názoru Heidlerovu, že je nutno uiniti nco, aby se cizin dostalo správného poznání o našem národním stanovisku ve válce a aby se tak naped znemožnily rakouské projevy Svazu a Národního výboru, jež byly ve vzduchu a jež mohly velmi nebezpen ohroziti osvobozovací zápas našich voják a politik za hranicemi. Jaroslav Kvapil navrhl, aby pední zástupci národní spolenosti uinili njaký rozhodný projev proti zpsobu, jak urití poslanci sami ze sebe utvoili Národní výbor a chtli si pisvojiti právo mluviti jménem národa. V projevu mlo by býti zvlášt zdraznno, že se složení Národního výboru neshoduje s vlí národa. Dr. Gustav Heidler s tímto návrhem souhlasil a smluvili se, že to po návratu do Prahy provedou. Pravidelné procházky na nábeží bývaly nkdy velmi picházelo tam 10 15 úastník, ale nkdy tam chodilo nkolik skupin velmi etných. Mluvilo se vždy upímn, nebylo obav jednoho ped druhým. V tom bylo kouzlo procházek. Asi od roku 1916 chodívali na nábeží, ale ovšem nikterak k nám nepatili, úedníci státní policie Dr. Klíma a Dr. Slavíek. Jist vdli, o se bavíme, nebylo lze to nevidt. Pes to jsme nikdy nemli potíží se strany policie. Zakrátko jsme si na sebe zvykli a dobe jsme se snášeli. 13

)

živé.

—

Denn

em

40

se vrátili do Prahy, pišel nkterý den po Novém 1917 Jaroslav Kvapil na nábeží a tam jsme se roce smluvili, že se sejdeme v Národním divadle. Na schzi v zasedací síni Národního divadla, která se konala 5. i 7. ledna 1917 a jíž se zúastnili Kvapil, Dr. B. Štpánek, inž. Záruba-Pfeffermann, Gustav Heidler, Jan Heidler, jsme se rozhodli, že vypracujeme projev nedvry poslancm a že požádáme šest nejstarších spisovatel, aby jménem literárního svta projev ten odevzdali pedsedovi Národního výboru, dru Mattušovi. Byl jsem poven sepsáním projevu. Na druhé schzce 20. ledna 1917 14 s malými zmnami pijato navržené mnou prohlášení. ) Shodli jsme se dále na tom, že Kvapil požádá Aloise Jiráska, Ignáta Herrmanna, Antala Staška, Jana Liera, Josefa Thomayera a K. V. Raise, aby projev, podepsaný

Když

eskými

spisovateli, odevzdali

Národnímu výboru.

(Viz pílohu I.) podepsali také Jan Alois Jirásek podepsal hned, Lier a Adolf Heyduk. Ostatní podpisy se nesešly, protože se zatím skuten stalo to, eho jsme se celý rok

obávali:

eský

zahraniní Císa

svaz zkompromitoval náš

odboj.

Karel, hned jak nastoupil, projevil 22. listopadu

1916 úmysl skoniti válku mírem co nejdíve. Proto prohlásily ústední mocnosti 12. prosince 1916 svou ochotu k míru. Wilson a za ním neutrální státy nkteré vyzvali válící mocnosti, aby oznámily svoje válené Wilsonovi nacíle. Nmecko a Rakousko v vrhly 26. prosince, aby válící státy hned vyslaly své zástupce do nkteré neutrální zem. Dne 30. prosince

odpov

14 )

Kvapil v

dorozumní

s

Jiráskem prohlášení ješt trochu

Pvodní text byl adresován dru Mattušovi, Kvapil jej adresoval pedsednictvm Národního výboru a eských stran politických. Nkteré odstavce zkrátil, nkteré ponkud pedlal. upravil.

41

velmoci dohodové Nmecku a Rakousku, že nebude míru, dokud nebude zajištno odinní porušených svobod a práv. A dne 8. ledna 1917 oznámily Wilsonovi svoje mírové podmínky, v nichž jeden odstavec znl »o s v o b o z e n í Ital, Slovan,

odpovdly

ech

Rumun,

:

a

Slovinc

cizího panstv í.« 15 )

z

Byl to rozhodný úspch naší zahraniní akce osvobozovací. Naše otázka stala se tím oficieln otázkou mezinárodní a pi mírovém jednání nebylo již od té chvíle dobe lze pejíti pes nás k dennímu poádku. Ve formulaci nebyla sice ješt nikterak vytena míra naší samostatnosti, ale formulace že v programu a proto v zájmu

dostaten naznaovala,

dohody jest, aby naše budoucí postavení bylo významnjší, než

ped

bylo

válkou.

Tak jsme onomu odstavci noty rozumli, když jsme rakousko-uherská vláda nám ovšem se o ní dovdli onen odstavec zatajila. Rozumli jsme správn. To jest potvrzeno v knize svaka císae Karla prince Sixta z Parmy: Již 23. listopadu 1916 sdlil princi, povené-

—

mu Karlem pokusit se o jednání o zvláštní mír, Jules Cambon, generální sekretá ministerstva

zahraniních vcí

v

Paíži,

Tchques

v Berlín, že by chtli

aux H

chm

o ng r o

i

s«,

nkdejší vyslanec les

» o p p o s e r tedy: v monarchii

postavení takové, jako

emli Maai. dáti

Dohoda tehdy ješt

stále chtla zachovati RakouskoUhersko za cenu, že se jí podaí odtrhnouti je od Nmecka. Ovšem Rakousko-Uhersko mohlo býti trvale odtrženo od Nmecka jen v tom pípad, kdyby jeho Slované dostali takové postavení, aby mohli vyvažovati 15 )

Nemám

zjistiti,

po ruce francouzského textu, takže nemohu odpovídá-li v pekladu slovo »Slovan« francouzskému

výrazu.

42

Nmce

a Maary. Úvaha tato byla naivní a svdí o veliké neznalosti pomr, ale vedoucí státníci francouzští tak opravdu myslili, jak jest nepochybn zejmo z knihy Sixtovy. Národní instinkt radil nám tenkráte neuiniti nic ra-

kušáckého. Proto byli jsme krajn poboueni, když jsme etli v novinách zprávy: »Pedsednictvo eskéa dohodová nota. K. k. Z Vídn, 23. Pedsednictvo eského svazu podrobilo na dvoudenní konferenci dohodovou notu presidentu Wilsonovi zevrubné porad. O zamítavém stanovisku Svazu k této not budou uvdomeni ministr vcí zahraniních hr.

ho svazu ledna.

Czernin a ministerský pedseda hr. Clam-Martinic, pi zárove budou oznámeny podrobnjší dvody dal-

emž

krok. Na porad

byli lenové pedsednictva Dr. Hruban, Dr. Hiibschmann, Maštálka, Stank, Dr. Stránský, Dr. Šmeral, Tusar a Udržal.« »P r o j e v

ších

—

kého svazu.

K.

k.

Z Vídn,

31.

ledna.

es-

Ministr za-

hraniních vcí obdržel od pedsednictva eského svazu dopis, jenž zní takto: Vaše Excellence! Vzhledem na odstát tydohody presidentu Spojených stát severoamerických Wilsonovi, ve které státy válící s mocnástvím naším uvedly mimo jiné také »osvobození od cizího panství« jako jeden z cíl, k nimž chtji mocí zbraní dospti, presidium eského svazu odmítá tuto insinuaci, která spoívá na pedpokladech úpln nesprávných, a rozhodn prohlašuje, že národ eský jako vždycky v minulosti, tak také v pítomnosti i v dopíští jen pod žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky svého vývoje. Ve Vídni dne 31. ledna

pov ech

b

1917. Fr.

Tedy

Stank, Dr. B. Šmeral, Maštálka.«

A

št

vdob

píští jen pod žezlem že tyto dva projevy, zvládruhý, který tkliv pipomíná proslulé loyální úlohy »insinuace«!

»i

habsburským«! Pedstavte

si,

43

sekundánské, budou pro

cielní

—

eskou

politiku

vné

asy

pedstavovati ofi-

za militaristického absolutismu

dva projevy veejné a pak onen tajný nový »národní« program Národního výboru, nic jiného, nebo to bylo vše, co uinila. Kdyby tak náš osud byl závisel jen na tchto lidech, kdyby jej tak byli dlali jen oni! Cítili jsme rozhoení. Udlali-li Stank, Dr. Šmeral a Maštálka ty dva projevy dobrovoln, bez donucení, byl to pedevším trapný nedostatek charakteru. Jestliže je uinili na pání hr. tyto

Czernina,

pedevším ubohý nedostatek logiky jich hr. Czernin, mli mleti. Nutil-li odpov: Dohoda prohlašuje, že chce,

byl to

rozumu. Nenutil-li

a je,

byla jediná

aby se nám po válce vedlo lépe než díve. 2ádáte Vy, abychom prohlásili, že nechceme, aby se nám po válce vedlo lépe? Dohoda nám slibuje osvobození od cizího panství.

Mžete nám

Vy? — maloduchý in oficielního

to slíbiti

politicTento nestatený, kého vedení patrn nejvíce zavinil, že akce s projevem nejstarších eských spisovatel ztroskotala. Kvapil, který od oné druhé schzky v Národním divadle 20. ledna celé jednání vedl již sám, nedostal dalších podpis a akce na ten as zanechal. Nemohu nevzpomenouti zde krásné statenosti Otakara Theera. Bylo to po tené zkoušce na Fathonta. Ped Otakarem Fischerem naléhal na Kvapila, aby projev ml ráz vysloven velezrádný, aby musilo dojíti k per-

eských spisovatel, protože jen tak posílíme vydatn akci našich zahraniních bojovník a zjednáme

sekuci

pozornost a sympatie dohodové ciziny. Myslím, že mu tanul na mysli jakýsi fathonský in národní: »K Diovi Lidstva doletím. S trnu, jako s mlat prach, setru jej si

i

zem Dne

okovy 8.

—

.

.

.

rozbiji !«

bezna vyšlo první dvojíslo »Národa«. Sku44

pina publicist

a spisovatel národní strany svobodomyslné, nespokojená s Tobolkovým vedením Národních list i politiky strany, odhodlala se vystoupiti s vlastním asopisem, a pokud to za plného ješt vojenského absolutismu bylo možno, s programem eského odboje. Organisátorem této skupiny byl František Sis. Ponvadž nebylo nadje, že by úady povolily založení nového asopisu, obnovila skupina živnostenský asopis »Národ«. První dvojíslo musilo býti pro nezmnné ješt pomry censurní psáno velmi opatrn, ale vzadu v oddíle »Politika« byla pod názvem »Nelze mleti !« projevena jasn nedvra k poslancm. ». opominuli nejvyšší a nejdležitjší: prohlásiti základní práva národní. eští poslanci, nejsouce osobami soukromými, nýbrž volenými zástupci národa velkého a dležitého mezi ostatními národy ve stát, musejí státi vzpímeni a hledti v stranu, kde jsou zájmy národa, musejí umti nalézti pravé slovo, vyjadující vli národa, musejí celou silou povahy a politické svdomitosti jíti až ke koenm a ukázati na to, co celému národu bylo a jest spoleným dodáváme s drazem jest programem a co schopno býti zdravým zdrojem pro život další. Jsou chvíle, kdy není dovoleno mleti, a jsou vci, o kterých nelze mleti. Nelze mleti o základních právech, nelze sebemleti o velkých požadavcích a potebách. 16 vdomí jako národ !« ) .

.

—

—

Bume

Za pt dní po vydání prvního ísla, 13. bezna, byl »Národ« zastaven a mohl býti obnoven teprve po vý16 ) Do prvního dvojísla Národa pispli podepsanými lánky: Dr. B. Franta, Dr. Václav Schuster, Dr. J. Metelka, Alois Jirásek, Ržena Jesenská, Otakar Theer, Dr. J. Matys, Leopold Weigner, J. Kamelský, Dr. Ludvík Hammer, F. V. Moravec, Arne Novák, Otakar Fischer, Marie Štechová, A. Štefánek, Karel Hoch, Karel apek.

45

buchu revoluce v Rusku, kdy i v Rakousku tlak policejní zaal polevovati. Národní listy Tobolkovy nepinesly zprávy o prvním ísle Národa. Teprve, když po zastavení zaal znovu vycházeti, pinesly zprávu ne-

—

vlídnou. 11. bezna vypukla revoluce v Rusku. Celý msíc jsme v nálad vážné. Až do té doby jsme všichni

Dne byli

snad poítali mnoho zdroji jeho

sil.

Pes

Ruskem, s jeho silou, vlastn se dva roky poutala veliké síly rakous

sko-uherské a nmecké a r. 1916 na jae se zdálo, že jeho vojenská pohotovost jest zase dobrá. Pekvapilo nás sice brzké zastavení Brusilovovy ofensivy, jež nám bylo nevysvtlitelné, ale s katastrofou jsme rozhodn nepoítali. Nyní se zaínala. Byly to chvíle velikého naptí. Ale za msíc bylo již zase dobe, za msíc byla naše dvra ve šastný pro nás konec války pevnjší než kdykoliv pedtím. Amerika, když Nmecko nechtlo upustiti od neomezené ponorkové války, vyhlášené k 1. únoru r. 1917, válku 4. dubna 1917. Cenili jsme tu událost hned správn, velmi jsme cenili íši se 100 miliony obyvatel, válkou ješt nezdemoralisovaných, s obrovským bohatstvím pírodním i s obrovským prmyslem. Mlo to pro naše dohady tentýž význam, jako r. 1914 vstoupení Anglie do války. 17 )

vypovdla Nmecku

Revoluce v Rusku uinila konec militaristickému absolutismu v Rakousku. Hned ješt v beznu r. 1917 pišly z Vídn zprávy, že bude zase svolána rakouská íšská rada. Nmecko i Rakousko-Uhersko lákaly Rusko k zvláštnímu míru. Kanclé Bethmann-Hollweg prohlásil v íšském snmu nmeckém 29. bezna, že si Nmci nežádají 17 )

Vypravuji to podle vzpomínek, které jsem ješt kontro-

loval u

úastník nábežních

debat.

46

ruským národem brzy zase žíti v míru estném pro ob strany. Druhého dne oznámil hr. Czernin redaktoru Fremdenblattu, že iní návrh, aby byla svolána mírová konference. Ve svém projevu také lákal Rusko. Dne 14. dubna 1917 rozeslala vídeská korespondenní kancelá telegram, že vláda rakouská zvdla o prohlášení zatímní ruské vlády z 11. dubna. Vyrozumla prý z nho, že Rusko nechce ani ovládnouti nic jiného, než

aby mohli

s

národy, ani odníti jim jejich národní ddictví, ani si pivlastniti cizí území, ale že chce trvalý mír na základ práva národ, urovati si svj vlastní osud. Ten cíl se prý kryje s cílem, jejž c. a k. rakousko-uherský ministr vcí zahraniních 31. bezna oznail za cíl rakouskouherské monarchie. Píštího dne, 15. dubna, císa Karel sám prohlašuje ochotu ústedních mocností k míru s Ruskem. Tato mírová ofensiva nmecko-rakouskouherská proti Rusku byla provázena najednou velikými mírovými manifestacemi rakouské a eské oficielní sociální demokracie! Ruská revoluce zpsobila v Rakousku mocný vnitní otes. Ten se nejevil ani tak siln u nás v echách a na Morav, jako v Halii. Dne 4. dubna 1917 Malorusové žádali za demokratickou zmnu ústavy. Poláci byli ruskou revolucí uvedeni z rovnováhy. Živly germanofilské, které po celou válku udávaly smr polské politice, pozbyly vlivu. Nacionalism zvítzil nad oportunismem. Parlamenjiné

—

—

komise Polského kola, povená úkolem vypraconávrh na úpravu státoprávního pomru Halie k ostatním zemím rakouským ve smyslu císaského listu ze 4. listopadu 1916 (jím ml býti splnn bod nmeckého programu o zvláštním postavení Halie), dokonila sice své dílo, ale to se stalo zbyteným. Dne 17. dubna 1917 Polské kolo prohlásilo dvoutetinovou vtšinou, že nemže podporovati vládu, a schválilo návrh Tetmay-

tární

vati

tém

47

rv,

že polský národ žádá obnovení Polsky s pístupem pokládá již za mezinárodní. 18 ) a že svou To byla událost velkého dosahu. Budova Rakouska se zaala chvíti v základech.

k

vc

moi

vc

Tenkráte rozhodl se Josef Peka, jenž vzbudil zájem a získal si sympatie eské veejnosti svou pednáškou o Františku Josefovi a svými mužnými feuilletony v Národní politice, vystoupiti politickým inem. Byl jako vždy díve eským státoprávníkem a rakouským federalistou. Znal se upímn k Rakousku, ale k Rakousku federalistickému, v nmž by byl obnoven eský stát. Nyní byl pln nadje, že k uskutenní eského státního práva v rámci Rakouska dojde, že válka stvoí novou Evropu a nové Rakousko. Vil, že se rychle blíží hodina, kdy Rakousko, válkou vysílené, vyerpané, bude musiti vykoupiti svou další existenci tím, že obtuje

a

centralismus federalismu. Vil, si toho jako my všichni nepál, že dynastie, dvorské kruhy, ale zvlášt Manenechají dojíti k nejhoršímu, ke katastrof monarchie, z níž jediné by se mohla zroditi naše úplná samostatnost; naopak byl pesvden, že se vas zachrání uvedenou obtí. A soudil, že ani Francie a Anglie si nednes víme bezpen, že pejí zkázy monarchie pravdu že rády na ten kompromis pistoupí, ponpání: zachovati Rakouskovadž se tím splní jejich Slovany proti a MaUhersko, ale posíliti v aby jim tvoili protiváhu.

ai

—

—

ml

ob

Nmcm

nm

arm,

Ale lekal se loval, že se

eských poslanc,

eský

jejich pasivity.

Schva-

not dohody Wilsvj cíl osvobození

svaz ohradil proti

sonovi, v níž vyslovila jako jeden z cizího panství, ale jen s tou podmínkou, že sou-

ech 18 )

Na návrh Dra Lea

byl

ovšem souasn projeven hold

císai Karlu.

48

asn

vystoupí

»s

programem hodným velké

chvíle«,

programem, »jenž by pozdvihl k sob všechna eská srdce, naplnil je dvrou v politické vedení«, že k tos

mu ohrazení pipojí rozhodný, neodbytný požadavek, aby byl obnoven eský stát. Nebo bylo by, podle jeho mínní, nejen taktickou, osudnou chybou, kdyby eské poselstvo nevystoupilo s programem ešení eské a rakouské otázky od základ, kdyby se chtlo spokojiti jen obranou proti nmeckým požadavkm. To by bylo promeškání velké chvíle, pominutí píležitosti, již djiny jen zídka nabízejí, bylo by to zanedbání povinnosti ke státu, bylo by to zanedbání povinnosti k národu, jenž dlouho eká od poslanc svých mužné a otevené slovo. To mužné slovo ale

mže

zníti

jen

:

eští poslanci žádají státos národem eským.

právní vyrovnání

Vida, že se poslanci k inu samostatnému nevzchopí, chtl pohnouti universitu, aby se uchopila iniciativy, a napsal 12. dubna 1917 prohlášení, k nmuž pipojil odvodnní. Obojí bylo napsáno tak, jak jsem v hoejším odstavci vysvtlil, a mlo býti leny sbor všech fakult eské university podáno Národnímu výboru. (Viz pílohu II.) Projev Pekav neodpovídal nálad vtšiny národa. Ten už byl tak revoluní, že vil ve zkázu Rakouska

Náš instinkt národní nám íkal, že Rakousko-Uhersko už nevyprostí z nmeckého vleku, že už nedokáže vas se zachrániti pinesením onch obtí, o nichž mluvil Peka, že žádný initel v už k tornu nebude míti dosti sil, že pomry, jak se desítiletími a zejména válkou vytvoily, jsou již mocnjší než vle jednotlivc. Než projev Pekav odpovídal tehdeja s ní jaksi poítal.

se

nm

ší mezinárodní byly po válce

situaci

diplomatické. Zprávy, které o mírových pokusech za

uveejnny

49

války, nám íkají, že práv tehdy, kdy Peka psal svj projev, bylo ilé jednání o mír mezi Francií a Anglií na jedné a císaem Karlem na druhé stran. A v tom jednání Francie i Anglie jest opravdu naklonna stanovisku zachovati Rakousko-Uhersko s podmínkou, že se odvrátí od Nmecka a že se uvnit petvoí tak, aby echové a Slované dostali postavení tak samostatné, aby byli a Další vývoj potvrdil protiváhou ovšem správnost našeho instinktu národního. Ale v dubnu 1917 byl ten instinkt pece jen pouhou vrou, tebaže silnou. Nikdo nevidl bezpen do toho, co se za jevištm bojiš dalo, nikde nebylo ješt záruky, že to dopadne skuten tak, jak jsme instinktem vyciovali. 1917 co byliposlanciv

Nmcm

Maarm.

Kdyby udlaliaspo,

dubnu navrhoval Peka, kdyby byli zahájili rozhodnýzápasza eské státní práv o, byliby se v oích národa pravdpodobn rehabit o v a Vždy známé prohlášení jejich z 30. kvtna na 1 i.

íšské

rad v

ásti, kde mluví o Rakousku, mluví

té

duchem prohlášení

nho

se od

jen

v

na jae 1917 byli nal

Pekaova,

uznává dynastii. Liší kde mluví o Slovensku. 19 ) Ale nestateni a malého ducha. Peka jed-

té ásti,

Národním výborem

s

i

s

jednotlivými politickými

pedáky marn. Zatím kolovalo

již

Prahou známé prohlášení eských

tém

spisovatel, které k sob strhlo celý národ v nadšení. Jaroslav Kvapil rozhodl se totiž souasn, kdy Peka napsal svj projev, obnoviti akci za projev eských spisovatel, která selhala poátkem února. Tentokráte jednal již Kvapil sám.

tém

Pochopil byste, že se

zmnily podmínky,

19

Maai

)

Peka

myslil, že

si

chrání.

50

jež

urovaly

Slovensko stj co stj za-

v lednu obsah a tendenci projevu. V lednu nebylo ješt ani potuchy o svolání íšské rady, byl ješt tuhý absolutismus. Byly jen Národní výbor a Svaz. Z nich hrozilo nebezpeí eskému odboji. Proto byl lednový projev namíen proti poslancm, to býti projev nedvry k nim. V dubnu bylo již jisto, že bude svolána íšská rada. Bylo nutno poítati s tím, že poslanci, od nichž jsme si v lednu páli neinnost, budou na íšské rad musit jednati. Kvapil jasn postehl, že projev spisovatel proto musí míti novou tendenci: nikoli žádat, aby mleli, nýbrž pinutiti je, aby promluvili a jednali, jak si toho národ peje. Situace byla pro to pipravena i tím, že se po ruské revoluci více poslanc zaalo úastniti schzek, zvlášt v kavárn hotelu u Zlaté husy, nejvíce u stolu dra Bedicha Štpánka, a byli ochotni v eském svazu hájiti programu národního. Asi v polovici dubna napsal tedy nový projev, ten, který jest všeobecn znám jako projev eských spisovatel. Adresoval jej eskému poselstvu na íšské rad. Jest zajímavým dokladem, jak celý národ tenkráte jednotn myslil a cítil, že v projevu Kvapilov Pekaov jsou, krom uritého Pekaova stanoviska k Rakousku, tytéž myšlenky: piblížila se hodina, kdy se o osudu národa bude rozhodovati na staletí, války ukazuje, že vznikne nová Evropa; proto musíte rozvinouti eský program ped celou Evropou a domáhati se ho bez výhrad, na Vás pohlížeti bude dnešek i budoucnost! Kvapilv projev liší se od Pekaova hlavn tím, že neobsahuje konkrétního návrhu na ešení eské otázky a že vtným obratem: »program národní jest založen djinami i jeho kmenovou jednotností», naznaoval pání již obecné, abychom bvli spojeni se Slovákv.

ml

i

vdí

prbh

(Viz pílohu

III.)

51

m

nm

První zase podepsal Alois Jirásek, po štolba pak Lier n tohoto byl to snad poslední veejný in, zemel 2. ervna. Akce podpisová tak vzrostla, že jí Kvapil povil úastníky redakních schzek »Národa«. a

—

i

V

první polovici kvtna mla býti lenská schze eského svazu. Jaroslav Kvapil odebral se tedy s drem. Jiím Guthem k pedsedovi Svazu poslanci Stakovi do hotelu »Palace« a odevzdali mu text prohlášení. Byli však pijati chladn. Dne 17. kvtna uveejnil »Národ« na úvodním míst zprávu o projevu eských spisovatel, v níž ješt nebyl text projevu. Nato otiskl »Veer« celý text. Potom bylo již nutno uveejniti text ve všech listech. Uveejnní se stalo na žádost, kterou opt podepsal Alois Jirásek. Uveejnní projevu, šastn formulovaného, zpsobilo cosi snad ješt mocnjšího než uveejnní »Palackého Psaní do Frankfurta« z 11. dubna 1848. Projev spisovatel uchvátil, 'strhl celý národ. Bylo to nco slavného, sváteního. Kvapil chtl pvodn, aby to byl projev lidových spisovatel, pedevším beletrist. Avšak nadšení, radost, že konen nkdo za národ mužn a dstojn promluvil, byly tak mocné, že se z projevu beletrist stala manifestace celého národa. Zastupitelstva mst i vsí i okres, korporace odborné, vše, vše, co tvoilo souást národní organisace, ozvalo a zvedlo se na toto jasné zaznní polnice. Dne 30. kvtna vyšlo asi 15.000 dlník z pražských a pedmstských továren na ulice v obrovském prvodu za zpvu národních hymen, aby manifestovali, že jsou za jedno s projeve spisovatel. Vle národa, sjednocená na podzim 1914, vystoupila zde v celé mohutné psobivosti. Národní odboj zaal se i v rodných zemích, národ chtl samostatnost; jeho bojovníci zahraniní mohli se již opíti o vli jeho veejn projevenou. Bylo to jaro národa ješt v zi-

tém

52

m

války

lidstva;

bylo

to

vzkíšení

ješt

o

Velký

pátek.

V korespondenci, která se ve vOci podpisování nashromáždila u Kvapila, jest mnoho list, jejichž pisatelé skromn prosí, aby také smli pipojiti svoje jméno. Jsou tam dopisy vyítavé, jejichž pisatelé si stžují, že nebyli k podpisu vyzváni hned ale vše to bylo u vevtšiny pedevším liké velé vlastenectví, pání, nechybti pi inu, jehož djinný význam byl hned správné i

—

ocenn.

Nemohu

musím

dojemný list, který poslal Kvapilovi starý vlastenec podipský, jeden z nejušlechtilejších bojovník eského státního práva, roudodolati,

citovat

nický Ervín Špindler:

Slovutný pane!

Po petení Vašnostina milého dopisu a pipojeného k mužného slova k poslancm našim okál jsem v pravém smyslu slova jako lovk, jenž dokal se vysvobození z dusného, umrtvujícího vzduchu a vyvedení do bílého, slunného dne. Dkuji Vám vroucn za krásný pocit, vnukající neklamnou víru v lepší budoucnost národa a snad i nedaleké její objevení, jakož i za vzácnou píležitost, abych na sklonku života svého mohl pidružiti se k inu, jenž bohdá nezstane bez blahodárných následk. S opravdovým nadšením projevuji souhlas s obsahem provolání a prosím vele, abyste k ráil pipojiti i jméno mé. Poítám dnešek k nejšastnjším svého dlouhého života a jsem Vám, slo.« vutný pane, opravdov za

nmu

nmu

dnm

vden

.

.

Byli jednotlivci, kteí odmítli podepsati. Petr Bezru odmítl (»Neodcházejí-li lidé do cizineckých legií, aby mohli žíti beze jména? Nemám-li i já právo žíti tak mezi

53

národem ?«), dvorní rada Josef Král odmítl, odmítl dr. Servác Heller a odmítl Karel Adámek, protože prý byl churav a len panské snmovny Odmítli i jiní, mén významní. Byli jednotlivci, kteí prohlášení spisovatel uvítali nevlídn, i velmi nevlídn, nebo s povznesenou shovívavostí: v »Národních Listech« anonym, v »Právu Lidu« Josef Stivín, na veejné schzi ve Slaném 27. ervence dr. Kórner, jenž prohlásil, že se význam takových projev peceuje, že je to náhodné dílo, vázané na uritý termín; musíme je prý vykládati tak, že se chceme domáhati jakési samostatnosti, svéprávnosti, sebeurení v rámci monarchie. Nesmíme prý spoléhati na zázrak zveni. Zato Viktor Dyk poslal svj podpis ze žaláe. A dne 28. srpna 1917 poslal svj podpis Stanislav K. Neumann. Poslal Kvapilovi list, který má dnes dokumentární zajímavost. Psal v nm: »Velectný pane! Ponvadž z rzných dvod nedostal jsem se k podpisu projevu eských spisovatel ze dne 30. kvtna, mi byl ponkud pozd ovšem dodán, hlásím se aspo nyní, dodaten, k Vám a ke všem akcím stálého komitétu, který sleduji stále s radostí i s jistou pýchou. Jsem pesvden s Vámi, že všichni poctiví eští lidé jsou dnes jednotni a opovrhují starými stranickými zatvrzelostmi, jejich nadje jsou i mými nadjemi, po ti léta drží mi hlavu vzhru i v pomrech nejbídnjších. Dnes je mým nejvtším utrpením ta skutenost, že i v této jedinené dob vyskytla se v našem národ malá spolenost, která chce nco jiného, než celý národ eskoslovenský znám vtšinu tch pán píliš dobe již po dlouhá léta a pouhý hlas jejich v dnešní dob psobí mi muka. Doufám však, že ustaviná vrnost na naší stran a holá demagogie prostedk jejich, nízkost. jejich .

.

.

i

—

—

—

54

a

(viz na p. »Právo Lidu« ze dnu 18. srpna, na Viktora Dýka, básníka jist národn nejcitlivjšího a nejsvdomitjšího a veskrze istého) otevrou oi poslednímu bloudícímu. Pijmte, velectný pane, pro sebe i pro ostatní pány z komitétu projev mé pátelské úcty a trvalých sympatií v dobrém boji.« Prohlášení eských spisovatel psobilo jako obrov20 ská mravní síla. ) Živelná jednotnost národní k samostatnosti, která se projevila tak spontánním nadšením všech vrstev národní spolenosti, vykonala svj vliv na poslance a na jejich prohlášení pi

polemiky útok

vle

zahájení íšské rady 30. kvtna 1917. šení, pijaté v parlamentárním výboru

Pvodní eského

prohlásvazu,

20

Nezmiuji se v této studii vbec o innosti tch, kdo ve spojení s cizinou, a pro nž, tuším, až po pevratu bylo vynalezeno oznaení »mafie«. Nepamatuji se, že bych slovo to u nás byl slyšel díve. Tableau »mafie«, které bylo svého asu odevzdáno presidentu republiky, bylo sestaveno )

byli

s

nedbalostí

mužové,

a

lehkomyslností

zarážející.

Na

tableau

chybí

innost byla prvotídní. Chybí tam Dr. Lev Borský, který již r. 1915 napsal na vyzvání »mafie« jako voják v Kutné Hoe pro náš odboj v cizin znamenitou brožuru o významu samostatného eského státu pro mocnosti dohodové, která byla poslána prof. Masarykovi. Dr. Borský koncem r. 1917 uprchl do ciziny a vzal s sebou tajemství dležitých plyn pro dlostelecké náboje. Chybí tam správce cukrovarnické stanice Stank, který vynalezl dokonalý neviditelný inkoust pro podávání zpráv do ciziny. Chybí tam Dr. Gustav Heidler, u nhož byly zprávy ty zhotovovány. Chybí tam profesor eské techjejichž

niky Dr. Cyril Krauz, který z Blumau dával eskému odboji zprávy o tajemstvích výbušných látek, o skladištích a pod. To jsou pípady, které jsem sám mohl zjistiti. Ale vím bezpen, že bylo více tch, kteí pracovali tiše a vytrvale v nejexponovanjších postaveních a podnes o tom nikdo neví a nikdo vdti nebude; mám spolehlivou vdomost o dvou takových, jichž sám nemohu jmenovati. Myslím ostatn, že o této vci mlo se jednati pouze jako o pomníku neznámému vojínovi.

55

bylo velmi slabé, žádalo jen revisi ústavy. Také prohlášení, které bylo ujednáno mezi zástupci eského svazu a Národního výboru 21. kvtna v Praze, bylo »mírné«. Teprve v poslední chvíli ve Vídni, po dlouhém jednání plena eského svazu, bylo zásluhou poslanc, kteí ne-

v pedsednictvu a kteí použili mravní váhy projevu spisovatel, schváleného národem, pijato prohlábyli

šení, jež

pak

30.

kvtna pedseda eského svazu Stank

v íšské rad peetl. Projevu eských spisovatel patí djinná zásluha, že v rozhodném stavu svtové války vyslovil zpsobem píkazným, že velmi šastným, zárove populárním národ práv v té situaci vyžaduje od svých poslanc pohotovosti vztýiti dstojný program a statenosti vymáhati jej. Duch projevu zstal potom již duchem národa až do konce války. Bylo to štstí, nebo podzim roku 1917 pinesl národu ješt jednu tžkou zkoušku. Letní zasedání íšské rady odbylo se pro nás celkem dobe o tom, že jsme práv pestáli velmi vážné nebezpeí, že císa Karel uzave s dohodou vas mír, jsme nevdli. Cesta dra. Šmerala, místopedsedy eského svazu, na socialistické konference do Štokholmu, i

—

níž podali za eské spisovatele 15. ervna proAlois Jirásek a Jaroslav Kvapil, nezpsobila již škody. Myšlenka »ministerstva rakouských národ«, s kterou vystoupil náhle 20. ervna 1917 ministerproti test

ský pedseda

padla s ním hned 22. ervna, patrn zakroením Maar. Amnestie, kterou politickým odsouzencm, dal císa Karel 3. ervence nezmnila smýšlení eského národa. 21 ) K smrti a k težhr.

Clam-Martinic,

21

i

Jen Josef Holeek, kdysi obdivovatel junák erno) horských, chtl v lánku »eská myšlenka vítzí« (v »Národních Listech« 6. ervence) uvésti ve spojitost oslavu Husovu s oslavou císaova manifestu o amnestii.

56

kému žalái odsouzení

nezlomeni a Návrh poslance Redlicha v íšské rad neoblomní. 5. ervence, aby ústavní výbor provedl zmnu ústavy vrátili

se

všichni

a postavil tak mírovou konferenci ped skutenost nového uspoádání Rakouska, byl posléze 24. ervence také pekonán: zástupcové strany mladoeské, národn-

lidovo-pokrokové (moravské), eské pokrokové státoprávn-pokrokové a zástupcové eských spisovatel podali Národnímu výboru ohrazení proti obeslání ústavního podvýboru na íšské rad, »ponvadž právem a. povinností naší jest domáhati se samostatného, všemi pívlastky svrchovanosti opateného státu eskoslovenského, objímajícího celý jednotný národ eskoslovenský

sociální,

a

.« v jeho historických sídlech V tomto letním zápase proti rakouským politickým ofensivám na jednotnou národní frontu ml již významnou úast týdeník e s k á D e m o k r a c e«, založený 29. ervna, jenž se postavil v pátelský pomr ke stran národn-sociální, aby s ní vedl boj proti porakouštlé sociální demokracii a aby se s ní pokusil vytvoiti mocnou, státotvornou stranu širokých vrstev, nespokojených s drem Šmeralem, Josefem Stivínem a pod. Na podzim pišla zkouška houževnatosti. Jednání Karlovo o mír opt selhalo my jsme to ovšem zase nevdli. Ludendorfovi se podailo strhnouti znovu Rakousko-Uhersko k Nmecku. Oslnil císae Karla skvlou ofensivou proti Itálii u Kobaridu (Tolmína) koncem íjna 1917, jež prorazila italskou frontu tak neoekávan, že donutila italskou armádu k ústupu na Piavu a zjednala vojskm ústedních mocností veliké množství zásob životních i vojenských, a pipravením a provedením bolševického pevratu v Rusku. Oslnil jej mírem v Brestu Litevském na poátku roku 1918 a mírem s Rumunskem. V té dob byl, tuším, císa Karel na .

.

»

i

—

i

i

57

.

as pesvden,

že

si

Nmecko

—

a Rakousko-Uhersko

a to nás zachránilo. vojensky vynutí píznivý mír Censura a policie zase poaly svoje dílo. V té dob tíha zápasu za udržení linie, urené projevem eských spisovatel, spoívala hlavn na »eské demokracii«; ostatní pražské, i »Národ«, se odmlovaly o vnitní listy politice. Ale »eská demokracie« vedla zápas neochvjn, až byla zastavena. Práv ve dnech obou tch pro dohodu zlých událostí v Itálii a v Rusku vydala k . z 26. íjna pílohu s nadpisem: »J e n samostat-

ný,

všemi znaky svrchovanosti vyprave-

ný stát eskoslovenský ve svazku svo-

bodných národních stát Evropy! Žádná samospráva! Žádná federalisace!« Nadpis pipomínal usnesení mstských stran eských z 24. ervence 1917, které zmailo snahy o obeslání ústavního podvýboru. Dne 5. listopadu 1917 byla »eská demokracie« zastavena a všechny pokusy o vydávání jiných list v jejím duchu byly policií pekaženy. Brzy jsme se dožili posledního, zato tím trapnjšího inu našich vedoucích poslanc. lenové pedsednictva eského svazu poslali blahopejný telegram generálu Boeroviovi k vítznému prlomu italské fronty. Ovoce tohoto inu sklidili jsme 14. dubna roku 1921 pi jednání reparaní komise o našem nároku reparaním. Byl nám piznán teprve od 28. íjna 1918, ponvadž onen telegram dokazuje, že jsme se pokládali ješt

koncem

1917 za Rakušany a ne za spojence Ale to byla již poslední národní hanba. Na Ti krále 1918 konal se generální všech eských poslanc a na zvítzil již definitivn duch projevu eských spisovatel. Potom i oficielní vedení eské politiky jest pevné a celkem jde smrem vle národa. Dne 13. dubna 1918 skládají zástupcové všech veejných korporací nár.

nm

.

snm

5S

.

rudních se zástupci jilioslovanskýini vzájemnou písahu za ažk dosažení samostatnosti. Politickým aranžérem jest pi tom už posl. Švehla. Kvtnové slavnosti plstoletého jubilea Národního divadla jsou již slavnosti revoluní. Aranžérem politickým dr. Štpánek. Doasná nmecká vítzství na západ už nezastrašují. Vždy máme již svou dosti velikou armádu v Rusku, tvoí se naše znaná armáda v Itálii a ve Francii. Vítzství se blíží, jest již dohledné.

vrnost

vrnosti

Až budou naši potomci ísti v národních djinách o hrozné, ale pece krásné dob našeho odboje, zastaví se asi s hrdostí u místa, kde bude vypravováno, jak v tutéž, pro nás rozhodnou chvíli svtové války, kdy se naši vojáci v Rusku chystali k své první slavné bitv zborovské, národní instinkt vedl eské spisovatele, aby hlasem všude slyšitelným pihlásili sebe a celý národ k nim, k jejich ideji, když vlastní politití zástupci v nestatenosti je zapeli. Bude-li kdo v naší minulosti pátrati po co by mohutností své ozvny pipomínalo projev eských spisovatel z r. 1917, nalezne to snad jen v Riegrov dekla-

podivuhodný

nem,

1868, v Palackého »Psaní do Frankdubna r. 1848, v Manifestu spojené obce Velikého msta pražského z 2. dubna 1420 a ve Stížném listu eských pán ke sboru Kostnickému proti upálení raci z 22. srpna

r.

furta« z 11.

M. Jana Husi z

2.

záí

1415.

59

I

PÍLOHY. L

Pedsednictvm a eských

Národního výboru

stran

politických! Obracíme našeho

se

k

národního

Vám,

pánové,

ve veliké,

dob,

v

života,

za

niž

závažné

dob

nám všem

Obracíme se zvlášt bude celým staletím. k tm, kdož byli úastníky dívjších epoch eské politiky a pamatují, kterak bývala vedena velikými liniemi a ve svém celku pece jen vždy s neosobním, pouze k uskutenní národního programu smujícím zetelem. A obracíme se k Vám ke všem, dobe vdouce, že my, eští s p s o v at e osobnosti v našem veejném život inné a známé, é, máme nejen právo, nýbrž povinnost, mluviti za rozhodnou vtšinu eského života kulturního a duchovního, ba za odpovídati

i

1

i

i

národ,

jenž sám promluviti nemže! Neutšené pomry našeho veejného

dvou

desetiletích

vbec

stranila

zpsobily,

provádní

že

života

znaná ást

v posledních inteligence

se

zejména se vzdalovala politických stran. Poslanci namnoze pestali býti opravdovými representanty národních schopností, etní z nich byli spíše representanty národních slabostí. Nkterým dokonce stala se politika živností, nebo politika zájm tídních nabyla politiky a že

61

na úkor politiky zájm národních. Na místo nkdejšího jednotného národního boje politického za veliký cíl nastoupil zápas stran o moc a také zápas jednotlivcv o prospch osobní. Mezi inteligencí a politickou representací vznikla veliké

síly

tak propast. Národ sice stoupal kulturn, ale jeho zastupitel-

stvo jako celek klesalo. lze

mluviti

o

V

posledních letech

pímé otrav veejného

ped

života.

válkou bylo

Choroba pro-

pukla odpornými novináskými boji a

známými trapnými propvodní istý, neosobní zetel eských na uskutenní národního programu smující byl

cesy, jež ukázaly, že

politik jen

u jednotlivc zatlaen bezohledným zetelem na osobní pro-

spch V té .

.

.

válka. Pinesla nám jisté ve vzdálených krajích venkovských poalo se probouzeti zdravé politické vdomí a uvažování. prostší lidé hned vycítili, že jde v této válené dob ne-li o samo bytí, tedy jist o štstí nebo neštstí národa. Veliká ást inteligence hned chápala dosah skutenosti, že nastala válka saekulárního významu, která musí zpsobiti vážné zmny ve vývoji národv evropských a snad mimoevropských. Stalo se jí hned samozejmým, že politika národa, pokud se bude moci provozovati, musí míti toto veliké hledisko, že musí býti vedena ve veliké linii starého národoddaního p r og r a m u, se starou obtavostí situaci zastihla nás

politické vzkíšení.

svtová

I

I

i

i

ností, s jediným zetelem na est národa a na soud budoucnosti. Poznala, že tak zvané otázky vnitní

esko-nmecké vyrovnání, návrat ústavního Cechách, po pípad krajské zízení, jazykové zákony a pod. musí prozatím ustoupiti ped otázkou hlavní: jaké bude rozhodnutí války? Poznala, že tato otázka musí býti naší první starostí, protože teprve její rozešení dá základnu, na níž se bude moci definitivn jednati o ešení otázek vnitních. Proto pijala absolutismus, zavedený pi vyhlášení války v plném rozsahu, klidn jako znamení pravdpodobjako

politiky,

života

v

62

nosti,

že se otázky vnitní politiky odsunují do pozadí a že

nebudou moci

ešeny ústavn ped ukonením

býti

Jsme pesvdeni, že

toto

vdomý

klid,

by

pesvdeni, eská veejnost

jejž

celá

eské seb e-

dovedla

zacho-

teba poslaneckých pí-

proto bývalo teprve

jí

že tento

poznání a tato orientace

inteligence byly správné. Jsme

vávati, aniž

války.

kaz a politických rad, byl nejzdravjším projevem národního instinktu a pudem sebezáchovám', a že toto národní mlení, nezmatené sebe delšími svízely,

nemlo

skonení svtového

býti až do

zápasu niím rušeno! Ale stalo se jinak! Jako by nebylo svornosti a

nmé kázn

v národ, poalo se po nich v druhém roce války nápadným zpsobeni volati a nkterým politicky inným jednotlivcm náhle zaalo záležet na tom, aby národ dostal »svorné politické vedení«. A tak došlo k utvoení eského svazu a Národního výboru a z rzných známek se zdá, že by tyto dv korporace, osobující si hrdý název všenárodního zastoupení, chtly se zúastniti dalekosáhlých akcí politických ve jménu národa.

To nás

pohnulo,

abychom

upustili

od dosavadní zdrželivosti

a vydali tento projev!

eští

Poslanci

válkou

svém

ve

nebyli skutenými

celku

poslední

již

representanty

léta

ped

eského národa,

tebaže

se jim v neblahém boji politických stran dostalo poslaneckých mandát, a jsou jimi t m m é n n y n í, kdy národ se vzácnou jednomyslností cítí úpadek frází z nkdejších í

volebních

program

politickému

a

zastoupení

jen

proto

nahlas

proti

svému dosavadnímu

nemluví,

protože

prozatím

nemže. Ale jeho domnlí mluví nejsou už ásten ostatkem už záhy nebudou vbec poslanci eského národa ani po stránce právní! Kdož mezi nimi byli poslanci zemskými, byvše zvoleni roku 1908, pestali jimi býti ji/ mluviti

a

63

zastavením zemské ústavy (tak zv. anenskými kdož jsou poslanci íšskými, jsou jimi už patenty), a jenom na nkolik msíc, nebo byli zvoleni r. 1911 na 1013

r.

A mimo to a pedevším: dnešní eská delegace není úplná, mnohé dležité okresy v emezi nimi samo msto Praha, chách a na Morav dobu 6

let.

— —

stedisko národní kultury!

nemají zástupc.

V kterém ádném

ústavním národ mohli by zbylí poslanci za doby tak dležité, jedinené, za doby na celá staletí odpo-

vdné,

jednati

tak

svrchovan

o

životních

otázkách vlasti?

by samozejmo, že by zástupcové lidu, zvolení za politických a národních podmínek zhola jiných, než jsou podmínky nynjší, žádali pedevším vládu, aby byl národ povolán k novým volbám a jimi aby uril smrnici své vnitrní politiky! O tom dosavadní eští poslanci snad ani neuvažovali, spokojujíce se formálním právem poslaneckým, jež jim na kratikou dobu ješt zbývá. Ale tito poslanci netázali se ani tch orgán svých stra n,- jež by v druhé Všude

jinde bylo

ad

po národu byly

kompetentní

sjezd stran, netázali výkonných výbor! Sešli se

skuten

pro

se

tak

dležitý

dokonce

krok,

totiž

ani vlastních

absolutisticky, a nevyslechnuvše národa,

osobují si právo jednati jeho jménem, tebaže pemnozí ped válkou mezi významné osobnosti ani svých vlastních stran, neku-li národa, vbec nepatili!

Z

tchto

uznati stupce

formálních

i

vcných za

eského svazu eského národa

dvod nemžeme oprávnného zá-

dob

nynjší a pro dobu nastávající. Pozvedáme proti nmu svého hlasu vdouce, že mluvíme ze srdce tém celé té vrstvy národa, která buduje jeho kulturu duchovní. Jsme pesvdeni, že by zpsobilo neblahý zmatek a tžké škody mravní v národ, kdyby jednotlivci jím nezplnomocnní chtli, vymykajíce se svrchovanosti 64

v

závazn

jeho kontroly, jednati

o nejdležitjších otázkách ná-

roda nyní, dokud válka trvá. Kdo by chtli platn rozhodovati jménem národa v této svtodjné dob, musili by jednati s ustaviným, úzkostlivým zetelem na jeho est a dstojnost, protože každý jejich in bude a posuzován se stanoviska djin, které budou vždy se tázati, jak se mluví eského lidu zachovali k programu, jejž si národ po staletém utrpení vytkl podle smyslu a významu svých djin a za jehož uskutenní vede boj už tetí lidský vk. Musili bychom na nich žádati, aby nezapomínali, že národ již v podobných situacích byl, že je dstojn pekonal a že jeho tehdejší

men

vdcové dali nám píklad, jak nkdy jest nutno pro národ nejen pracovati, nýbrž trpti! i

Dovedla by to valná vtšina nynjších eských poslanc? První, nezbytnou podmínkou by bylo, aby to byli

mužové vesms

mužové bez všelikých závazkv mužové svrchovaného mravního vdomí! A také vrchní orgán národa, jakýsi národní výbor, ml by jen tehdy platnou oprávnnost, kdyby byl vznikl ze všeobecné a

prospch

neodvislí,

vlastních,

vle vdích, pedevším

—

kulturních institucí

mnohem více národních, a ml pak sami — plnou volnost jednání.

ješt než poslanci Národní vý-

Ale

eského poselstva nejsou s to, aby se mohly opíti, by jen v svém ln živlm závislým i nestateným i neupímným, a cokoliv usnebor

sou,

dnešního

složení

ani

usnášejí jenom

vrub, nikdy však

Nemžeme

trosky

o

své

újm

a

na vlastní

jménem eského národa!

dosavadních pona veejných schzích ani publicisticky, jsme si však pln vdomi jeho veliké závažnosti a žádáme Vás, pánové, abyste jej vzali se stejnou vážností a odpovdností na vdomost!

mr V

tohoto

echách

a

na

projevu

zastávati

Morav, 65

za

v lednu

1917.

II.

Podávajíce dobré zdání o otázce,

mla

s

jakým programem by

chvíli vystoupiti eská politika, vychápesvdení, že svtodjinné události posledních tí zakládají nový poádek vcí, novou epochu v djinách, že

v dnešní djinné

zíme od let

tvoí novou Evropu a že orientaci,

i

ve stát našem podmiují novou

pravdpodobn zmní od základu povahu a Vycházíme od pesvdení, že eští poslanci ne-

která

ústavu jeho.

mohou

chovati se passivn, když jiní národové našeho státu, každý v svém smyslu (Nmci, Poláci, Rusíni) usilují o proopouštjíc mnu ústavy, nýbrž naopak, že eská politika stanovisko pouhé úzkostné obrany ped útokem nmeckým --

—

programem hodným velké chvíle, dstojným významu minulosti našeho národa a zárove programem, jehož zdárné uskutenní by vyzbrojilo veškerý stát moráln a silným jej uinilo proti hrozbám a nebezpeím musí vystoupiti

s

i

osudu.

—

Program ten máme je program svéprávnosti

práva,

to

a

program

eského

svézákonnosti

zemí

státního

koruny

program, jenž hluboko je zapsán v srdcích naje mravním imperativem naší minulosti, za njž stáli v památném zápasu naši pedkové a jemuž dostalo se svou dobou i uznání koruny. Nezmizel vlastn nikdy z našich postulát a jen vlivem nepíznivých okolností stal se v poslední dob vzdáleným ideálem naší snahy, od nhož se

eské. Je

šeho

lidu,

to

jenž

66

praktická staví

politika

víc

a

víc

v popedí, volá po

jej

vzdalovala.

nm,

vede k

Dnes doba

nmu

—

sama

možno, aby dali

je-li

aby naši vdcové pominuli výzvy její, jakou zídka kdy poskytují djiny? si uniknouti píležitost, Nechápeme ovšem program státního práva eského jako program boje proti státu nebo nkterým národm jeho, nýbrž naopak ídíce se v tom velkým vzorem našich zemejako program spravedlilých bojovník státoprávních vého vyrovnání mezi nezadatelnými právy koruny eské a existenními potebami státu, jako základnu pro novou federalistickou ústavu jeho, v níž by se nárokm všech národ na rovné právo a svobodný výzadost uivoj poctiv, bezelstn a plnou nilo. 1 ím duchem ochoty a smíru jsouc vedena, mže demokratická politika eská zabezpeiti trvale jak práva a budoucnost našeho národa, tak pispti k znovuvybudování íše, která by stala se opravdu milovanou vlastí svým národm a v a svéprávnosti všech nabyla nejen morální síly, o niž rozbilo by se bez výsledku nepátelství ciziny, ale cesty vykoupení z neštstí a pohrom evropské tážeme

se,

—

i

—

mrou

svobod i

války.

odvodnní

svého stanoviska, žádáme, aby eské vedení politické vzalo návrhy a žádosti naše v pilnou úvahu, a piklon-li se zásadn k smru Pikládajíce

jejich,

zvláštní,

obšírnjší

form a dob, v níž by tento program bylo zárove pak aby peovalo o volbu ústavního

uradilo se o

vyhlásiti,

výboru, V Praze

by pipravil elaborát podrobný. dne 12. dubna 1917.

jenž

naplnné osudy mlo by sejíti se zastupitelstvo národní, aby nejen poradilo se o stanovisku, jež míní zaujmouti v íšské rad rakouských království a zemí, ale

V

této chvíli

67

aby dalo výraz bolestem a žádostem eského národa, aby elilo zmatku politické orientace jeho, skleslosti i polekanosti veejného mínní jasným a uritým programem, jenž by pozdvihl k sob všechna eská srdce, naplnil je dvrou v politické vedení a v tžkých nesnázích a nebezpeích situace byl vhodnou a nadjnou cestou k lepší budoucnosti. Není pochybnosti pro nás, že tento program musí býti pizpsoben mimoádným okolnostem, jež stvoila evropská válka, jinými slovy, že nemžeme navazovati tam, kde skonila innost eského poselstva na jae r. 1914. Není pochybnosti pro nás, že svtová válka tvoí epochu v djinách lidstva, že z ní vyjde nová Evropa s novými organismy státními, tebas ne snad pozmnnými ve svých hranicích, ale za to mnohonásob zjinaenými ve svých ústavách, ve svém vei

dnes (na p. z ohlášené zmny lir. Czernina z 31. bezna), že otesy války budou raziti cestu velkým mravním ideám, které dosud bezmocn bily na dvee doby. Není pochybnosti pro nás, že bíd rakouských pomr, jak byly ped válkou, bude

ejném

duchu. Je

ústavní v Prusku

a musí býti stát.

zejmo

i

uinn

cíle,

za

nž

nm inn

nov omlazený znovuvybudo-

konec, že z války vyjde

Je naší povinností,

vání Rakouska

již

z projevu

abychom na

byli pipraveni,

jsme odhodláni

státi

a

toto

abychom vas vytkli tu abychom pi bojovati, i

spolupsobili.

Dkazem, že pipravuje se úplný pevrat dosavadních po/nr, jest nejen císaské naízení ze 4. listopadu 1916, slibující rozšíení autonomie haliské, nejen

ných

nmeckých

stran, žádající

vyzývavý program

spoje-

bezohledné oktroje, které zná-

silují ústavu a mají politickému složení a životu našeho státu

nejen návrhy Rusín (ze 4. dubna) ústavy na základech demokratických a na principu sebeurení a svézákonnosti národ, ale dkazem jest pokus našich nepátel zahraniních (odmítnutý již pedsednictvem eského svazu dne 31. ledna t. r.) vmísiti se v ústavní a nádáti

o

zcela jinou povahu,

zmnu

i

68

rodní spory teto íše a uiniti z nich otázku mezinárodní. Je-li

aby tomuto vmšování ciziny nedošlo, jest jich zájmem nemén, aby elili insinuacím nepátel takovým ešením vnitrorakouských pomr, jež by

zájmem všech

všem

rakouských initel,

spekulacím

tydohody

na

odalo

naši nejednotnost

pdu a aby vlastní silou se piinili, aby Rakousko stalo se spolenou, milovanou vlastí svých svobodných a svéprávných národ. Velmi dobe formuloval tuto myšlenku nmecký své z 26. února 1917: Nun kanclé Bethman-Hollweg v \vo wir zu befreien sind, da werden wir es selbst besorgen. Považovali bychom za osudnou chybu, kdyby naše poselnevystoupilo s programem stvo, pezírajíc tento stav vci, základ, kdyby snad chtlo otázky eské rakouské od ešení a se spokojovati jen obranou proti nmeckým požadavkm nebo pokusy o odklad ešení jejich. Bylo by to chybou s taktického stanoviska (nejlepší obranou proti útonému programu je seaditi se k boji za positivní program vlastní), ale a to váží daleko více bylo by to promeškáním velké chvíle, pominutím píležitosti, již djiny jen zídka nabízejí, bylo by to zanedbáním povinnosti tomuto státu, na jehož lepší budoucnosti jsme všemi zájmy svými zúastnni, bylo by to zanedbáním povinnosti našemu národu, jenž eká od poslanc svých dlouho mužné a otevené slovo. Toto mužné a otevené slovo nemže po našem soudu zníti jinak než: eští poslanci žádají zmnu dosavadní ústavy království a zemí v íšské rad zastoupených v duchu programu federalistického, žádají státoprávní vyrovnání s národem eským. Je známo nám všem, že to jest program, jímž neseno bylo naše národn-politické snažení v podstat a vlastn od samého poátku našeho politického života od r. 1848, že je to program, jenž jest mravním imperativem naší minulosti životných reálných poteb pítomnosti, program, jemuž ješt dnes v tiché nadji eská srdce bijí vstíc. On nikdy nezmizel z eských postulát, ale v posledních desítiletích vinou nepízni-

ei

—

—

vi

vi

i

69

pomr

vých se

bohužel

a

vinou mnohého neporozumní,

i

mnohým nevasným nebo neuskutenitelným

jevil

a proto ne-

v praktické politice poslední tom zapomínalo se zejména na to, že málo dbáno pi doby mže nastati doba, jež jej najednou uiní asovým. Ta doba nastala po našem pesvdení nyní; zdá se nám, že jest nejvyšší as, aby poselstvo naše s programem státoprávního vyrovnání politickým. Bylo ho však

jinak

i

—

eského

(jenž spojen býti

tohoto státu)

mužn

K odvodnní 1.

a

s

federalistickým

petvoením

vystoupilo.

stanoviska našeho budiž uvedeno:

vynikajícím

Jest

musí

drazn zájmem

naší

íše,

ty-

aby plánm

dohody, pokud se týkají naší íše (jak již bylo vyloženo výše) eleno bylo zpsobem, úmysly nepátel nejdokonaleji v nivec obracejícím. Jest nezbytnou potebou, aby nebezpené morální ofensiv, které uchopil se nepítel heslem o svtové demomocností, dále kracii, bojující proti imperialismu ústedních heslem o

svobod

a svéprávnosti

zastání proti autokracii,

malých národ, potebujících

založené na organisované moci, ná-

eleno bylo podobn mohutnou morální defensivou vlastní. Tuto obranu, tuto mravní výzbroj dá naší

rodm

cizí,

i

rovnost a svobodu bez rozdílu. Toho lze po soudu našem dosáhnouti dokonale jen ústavou federalistickou, kombinující zetel státoprávn historický se zetelem národnostnprávným.

zmna vývoje všem íši pouze

2.

Ohlášené

ústavy, zaruující

národm

rozšíení autonomie

haliské

je

dkazem,

že

vládní kruhy naše jsou ochotny, káže-li to poteba, smíiti se

dalekosáhlými zmnami ústavními v Rakousku. Musilo jim haliská vzbudí obdobné snahy býti známo, že autonomie

s

v jiných zemích a vrstvách a dodá drazu federalistickému programu v tom smyslu na p. psaly nkteré eské listy (»Veer« 8. listopadu 1916 a »Národní Listy« 8. dubna 1917), tím smyslem dotena byla bystrá úvaha Exc. Fiedlera tak chápal dsledek patentu ze 4. listopadu v »Osvt«, i

—

70

i

(jinak

nám

nepející)

vídeský dopisovatel »Frankfurter

Zeitung« (. 309 z 1916), prav, že následkem osamostatnní

Halie bude »ein loser Fóderalismus«. »Není to snad cílem státník rakouských« (pokraoval), »vielleicht ist es aber die Form, in der die Vólker der Donaumonarchie ihr Auskommen neben einander finden.« byly jakékoli pohnutky vlády Stiirgkhovy, jež dalekosáhlé rozhodnutí to (od r. 1867 event. 1871 do osud státu našeho nejhloub zasahující), ovšem beze všeho parlamentního souhlasu, pipravila, to pece jest nepochybné, že vláda tím ukázala, že neleká se sáhnouti nebojácn na samou povahu našeho státu a na padesátiletou jeho ústavu, radí-li ke kroku tomu dležité politické ohledy. Lze míti nadji, že této odvahy nebude scházeti vlád a korun tam, kde budou pro program náš mluviti závažné politické úvahy a dvody tak nutkav, jak výše bylo naznaeno. 3. Program federalistické ústavy a státoprávního vyrovnání eského není a nechce býti vyzývavým programem boje a vzdoru proti státu, nebo proti nmeckým spoluobanm našim, nýbrž on chce a musí býti programem spravedli-

A

i

vého vyrovnání všech oprávnných nárok, nástrojem a naplnním úrodné positivní politiky.

program kat exochén rakouský, vyloženo a obhájeno jest nejlépe v Scháfflových »Pamtech«, že mže býti plodným základem speciáln pro esko-nmecké vyrovnání, není nesnadno ukázati. Nebo eští Nmci, abychom jen o hlavní stran, jíž tu vzpomenouti dlužno, o eském Ulsteru se zmínili, chtí vskutku v podstat skoro totéž od nás, eho my, dovolávajíce se svého státního práva, žádáme od státu. Co chtí naši Nmci, jest bezmála eskonmecké státní právo (a toho tak ovšem nejmenují). Žádostem jejich mže od nás Že

je

to

:

mrou velmi rozsáhlou býti povoleno jen tenkrát, dosáhneme-li sami od státu podobné svéprávnosti, jaké eští Nmci žádají od nás v eské zemi. Krátce: jenom opuštní principu centra71

jehož

listického,

ano 'zhoubnost prokázána byla

zbdaelostí našich vnitropolitických ped válkou, smíení smrodatných principem federativním, umožní opravdu rozmyslné

dostatek

s

škodlivost,

vzrstající

pomr

v obou

initel

s

desítiletích

a spravedlivé politice býti právu spravedlivým

nárokm

všech

národ, stvoiti nové Rakousko, Rakousko takové, jakého potebuje dynastie, jakého teba jeho národm, jakého žádá myšlenka míru, spravedlnosti a lidskosti. 4. Program státoprávního vyrovnání není také žádným romantickým snem ideálních blouznivc, ale neodbytným postuduševní blaho naší zem pelivé polátem reální o hmotné litiky. Nechce zajisté obnovení úplné samostatnosti eského státu, obmezené pouze tmi povinnostmi k celku íšskému, jež '

i

pd

opravdov na chce (podobn jako tomu

uzákonila pragmatická sankce, nýbrž stoje

zájmu dynastie, zápase 1871) zíci se dležitých kus vlastní státovosti ve prospch celku království a zemí v íšské zájmu tohoto státu

i

bylo v státoprávním

rad

Mínní o této otázce mohou se ovšem po našem skromném soudu ml by eský program státoprávní vycházeti asi ze smrnic, jež vládly fundamentálkám, a provázen ovšem býti korunováním a jeho garanzastoupených.

rozcházeti

—

ciemi.

Nemáme za úelné vcházeti tu do draz na to, že jednou z pedních

podrobností, ale klademe

úloh našich v stanovení uritého programu musí býti, aby zabránno bylo hrozivému odtékání velkého dílu bohatství našich zemí do Vídn, nebezpenému soustední vší hospodáské a finanní mohoucnosti ve Vídni. Již ped válkou platilo se daní osobních v jediné Vídni víc než ve všech tech zemích eských, totéž platí o kolcích, taxách, poplatcích, z daní reálných plynulo z Dol. Rakous (t. j. z Vídn) skoro tolikéž, co ze všech zemí eských. Nyní vzniká skoro každý týden ve Vídni nová ústedna hospodáská a oekávané státní zmonopolisování dležitých výrobních odvtví po válce bude se snažit tato nová centra moci

72

a

nová

a

trvale.

úednických

sídla

tvrzí

nmeckých

pevn

ustáliti

Státoprávní vyrovnání musí zejména v

tchto

v-

cech dodlati se spravedlivého rozdlení zájmu, jinak stanou se bohaté zem naše v dohledné dob jen provinciemi vídenské plutokracie a byrokracie, zemmi, obydlenými pevahou dlníky, úedníky a nájemci, stanou se jedinými velkými Vy-

soany,

a hlavní

výtžky

jejich

mnohonásobné práce poplynou

do jediné Vídn. 5.

Rozvinutí programu federalistického a požadavku

vyrovnání bude

státoprávního i

hlediska politické taktiky.

s

výhodným

Nmci

a

eského

plodným inem

vystoupili oficiáln s de-

saterem svých požadavk, jež jsou ztlesnním programu paa domýšlivé hegemonie jednoho kmene nad ostatními, programem znásilnní nenmeckých národ. eský program federalistický, pojatý upímn a vyložený jasn jako program svobody a svéprávnosti všech národ bez rozdílu,

nované

je to nezbytným poby nad nmecké postuláty pevahou mravní a erpal by životní sílu a dobrou vasnost svou z projev velmocí ve válce zúastnných, z projev, jež v obou táborech vyznívají v slavnostní pihlášení se k nutnosti usilovati o svobodu a svéprávnost všech národ. 6. Rozvinutí praporu státoprávního (v obmezení vyloženém) a federalistického bude spásnou cestou ven z bídy eských politických pomr. Národ by slyšel konené poselství, k nmuž by vlí snahou svou pihlásila se všechna esky cítící srdce, pokleslá mysl jeho naplnila by se zábleskem nadje (jež by byla nadjí v tento stát a jeho schopnost dáti spravedlnost svým národm), eská politika vybedla by ze své bezradné malosti a bezzásadovosti, dostala by se ven z nevýhodného stanoviska pouhé kolísavé obrany, v novém, velikém cíli získala by zbra, která by elila útoku nmeckému váhy a jinak neobyejn posílila její posici, získávajíc

vzdávajících se samostatnosti jen tam, kde

žadavkem

státního zájmu, vynikal

i

i

i

ií

i

u všech politických initel.

73

Neteba pipomínati zvlášt, že program státoprávní, eventuáln federalistický není v žádné protiv k demokratickým sklonm a smrm naší národní politiky. Obavy, jež 7.

dnes chovají nkteré strav tom smru chovaly nebo snad ny, tkví pouze v nedorozumní: program státoprávní je po stránce ústavní naprosto neutrální, dává tedy demokratické vli národní možnost plného uspokojení. Úvaha všestranná a pelivá pouná zkušenost z doby Palackého dospívá vbec i

i

i

k výsledku, že založení osvobozovací snahy naší na základech právních a historických (spojené ovšem s bezelstným požadavkem svéprávnosti a sebeurením menšin národních) má v daných pomrech znanjší politickou mravní hodnotu než snaha založiti ji pouze na myšlence demokracie nebo na tak zvaném právu pirozeném. Lze také íci, že odpoutání valné ásti našeho politického života od íšské rady rakouské, ukonení obav a starostí o naše práva jazyková a kulturn politická, obav, jež nutily nás asto k ohledm a kompromism se stranami našim pokrokovým zásadám vzdálenými, umožní nezkalený rozvoj našeho politického života. eský dlník má také konen zájem na tom, aby zisky jeho práce neztrácely se v cizím prostedí, aby pomáhaly síliti domov jeho a tím pispívaly k jeho dobru. i

Pikloní-li se zástupci našeho národa k smru a rázu tchto výklad, najdou zajisté cesty a prostedky, jak by co do formy doby bylo s požadavky tu navrhovanými vystoupiti. i

Snesou se také nepochybn sami na volb ústavního výboru, který by v mnohých a tžkých otázkách, jež v sob chová program státoprávn-federalistický, zaujal smrodatné stanovisko a vypracoval elaborát podrobný.

V Praze,

dne

12.

dubna

1917.«

74

III.

eskému

poselstvu na íšské

rad!

Obracíme se k vám, pánové, ve veliké dob našeho národního života, v dob, za niž všichni budeme odpovídati celým staletím. Obracíme se k vám, k poselstvu

eského

lidu,

dobe vdouce, že

my eští

spisova-

telé, osobnosti v našem život veejn inné a známé, máme nejen právo, nýbrž i povinnost, mluviti za rozhodnou vtšinu eského svta kulturního a duchovního, ba i za národ, jenž sám promluviti nemže.

Co nejdíve sejde se íšská rada eského národa naskytne

a politickému zastuse poprvé za války píležitost, aby s její tribuny projevilo všechno, co se dosud projeviti nemohlo ani tiskem, ani jiným veejným zpsobem. Želíme arci, že tribunou touto nebude staroslavný království eského, a výslovn prohlašujeme, že pouze tohoto království pokládáme za nejpovolanjší shromáždní, kde by se mlo o páních a potebách našeho národa rokovati. Ale snmu eského tou dobou bohužel vbec není, jepitelstvu

snm

snm

diným svobodným forem eských poslanc mže býti prozatím jen íšská rada ve Vídni. Nuže, pánové, aspo tam bute pravdivými mluvími svého národa, aspo tam povzte státu svtu, co Váš národ chce a na

em

i

75

trvá.

Aspo

tam splte svou svatosvatou povinnost

eských práv a eských požadavk v této nejosudovjší dob svtových djin zpsobem neja zastate se

rozhodnjším

nejobtavjším, nebo

a

nyní rozhoduje se

o

eském

osudu na celá

staletí! Povinností své tehdy, uiuí-li se

tuci!

í

dostáti úplnou mrou jen zadost všem konstim, jež parlamentní život ped-

mžete však už

pedem

m podmínka

skutená volnost

pokládá. Jsou to nejen 111

až

ovací

ped obdobím

shro-

parlamentním,

aby lidoví zástupci mohli vyslechnouti pání a stížnosti svých voli, nejen odstranní novináské censu ry ve vcech mimovo jenských, nýbrž

naprostá svoboda všech parlamentních

a

i

nedotknutelnost

eí

íšské rad v tisku — a zvláš arci úplná svoboda a nedotknutelnost všech volených zástupc lidových. ada eských jihoslovanských poslanc na

i

i

byla této svobody, této nedotknutelnosti zbavena, mnozí odsouzeni do žalá, ba k smrti; jiní internováni, aniž by se podnes vdlo, ím se provinili! Politická persekuce rozmohla se po dobu války mrou nikdy netušenou, a má-li nastati nový život obanský, nezbytný to pedpoklad všeho jednání a konání parlamentního, je najisto teba, abyste vymohli všeobecnou amnestii pro všechny, kdož byli vojenskými soudy z píin mirnovojenských a jen politických odsouzeni. eský národ nemže nynjší delegaci piznati práva, aby na íšské rad jeho jménem mluvila a jednala, i

pedevším

dokud se

pedem

nezjisti

da našeho života

úplná

obanská

veejného!

svobo-

Ale stejným zpsobem odporujeme úmyslu, aby si rakouský parlament, zbavený dnes víc než tyiceti poslanc, z nichž však 76

polovina je na živu a má na své mandáty právo, aby si tento kusý, okleštný parlament svojje mandáty sám prodlužoval: jen lid dáti a obnoviti, a jen z rukou lidu lo-

mže

vk pijmouti práv

mandáty

mže eský

politické zastupování jeho

tužeb!

a

Tyto touhy a feato práva národa eskoslovanského nabývají nové posily a nového drazu dosavadním pr-

bhem svtové

války, za níž se dostává píští vzezení, a všecka

Evrop

naše politika musí míti stejn veliké osvobonového demokratického

zující hledisko, jemuž jest arci z minulosti teba staré, eské poctivosti, staré obtavosti a oddanosti, starého slavného zetele na est národa a na soud budoucnosti.

Tyto krásné

svým sebevdomým

vlastnosti

eský lid pes všechny

projevil

klidem, jejž za války

svody dovedl zachovávati, aniž mu bývalo teba poslaneckých píkazv a politických rad. Tento sebevdomý klid, tento pud sebezáchovám byly nejzdravjším výra-

zem našeho národního

instinktu

—

a toto

výmluvné

národní mlení, nemlo

býti až do

Te

nezmatené sebevtším útiskem, skonení svtového zápasu niím ru-

však se otevírají brány rakouského parlamentu a politickým zástupcm národ poprvé se naskýšeno.

aby, budou-li chtíti, svobodn mluvili Cokoli eknou a cokoli ujednají, uslyší se nejen doma, nýbrž i v celé Evrop, ba v zámoí.

tá

a

píležitost,

jednali.

Na Vás, pánové, jakožto na mluví eskoslovanského národa pohlížeti budou dnešek budoucnost a není sporu, eho po vás žái

Program našeho národa je založen jeho djinami jeho kmenovou jednotností, jeho novodobým politickým

dají. i

životem

i

jeho

vznikla a

ím

právy a vším tím, z eho tato práva svat zaruena. Doba dnešní zd-

byla

77

do posledních dsledk: zdálo-li se kdy, že lze jej odkládati nebo omezovati, nutká Vás doba dnešní, abyste jej rozvinuli ped forem celé Evropy a pak hájili do krajnosti, abyste se domáhali jeho splnní bez výhrad, nebo eský lid se ho nikdy nevzdal, ze srdcí eskoslovenských nikdy nevymizela víra v slavné píští jeho splnní. Tato chvíle nastala svtovou válkou, jejím prbhem a jejími dosavadními výsledky. Evropa demokra-

razuje

jej

Evropa národ svéprávných a svobodných jest Evropou zítka a budouc-

tická,

ností. Národ žádá po Vás, pánové, abyste byli s tuto velikou djinnou chvíli, abyste jí vnovali všechny své schopnosti,

abyste

jí

obtovali všechny

jiné

zetele,

abyste v té chvíli jednali jako mužové nezávislí, mužové bez všelikých závazkv a prospchv osobních, mužové svrchovaného mravního a národního vdomí. Nedovedete-li uiniti zadost všemu, eho národ po Vás žádá a c o ukládá, vzdejte se radji svých mandát, prve než na íšskou radu vejdete, a odvolejte se k své nejvyšší instanci: k svému národu!

Vám

V echách

a na

Morav, v kvtnu

7S

1917.

REJSTÍK. Adámek Karel 54 Adler Bedich 34 Aleš Mikuláš 39 Auda 25 Bas Eduard 37 Baštý Ed. 16 Baxa Karel 22, 25

Fiedler František 19, 20, 21, 22, 25, 30 Fischer 33

Bethmann-Hollweg 23,

46

Bezru

Petr 36, 53 Bílý František 37 Bismarck O. 11 Bohá Antonín 31

Borovii 58 Borský Lev

9,

14,

55

Brauner Bon. 31 Brusilov

34,

46

Bydžovský B. Cadorna 34

Cambon

31

Jules 42

Clam-Martinic

J.

J.

Coudenhove Max

8,

26, 43,

56

38 apek Karel 45 ech Ladislav 23 32,

ech Svatopluk 7 Czernin Otokar 6, 43, 44, 47 ermák Boh. 33 Denis Ernest 7, 8, 33 Drtina František 23,

Hindenburg

10,

15

Hlavá Bedich

23

Hoch Karel 45

Holeek

25

Darich 33 Dyk Viktor 54,

Fischer Otakar 5,37, 44, 45 Fot Josei 25 Franta B. 45 František Josef 38, 48 Franzl K. 31 Gajda R. 30, 36 Gama 38 Gindely Antonín 39 Goll Jaroslav 33 Grégr Julius 26 Groš Karel 16 Guth Jií 52 Hajn Antonín 23 Hammer Ludvík 45 Hanuš Josef 31 Hašler Karel 37 Havlíek Karel 25 Heidler Gustav 37, 40, 41, 55 Heidler Jan 41 Heller Servác 54 Heyduk Adolf 41 Herben Jan 12 Herrmann Ignát 41

55

36,

37,

Josef 56

Horák J. 31 Hotowetz Rudolf 24

79

23,

Hrouda 25 Hruban 43 Hiibschmann

Hus

7,

25,

56,

37,

43

59

Chaloupecký Václav 31

Choc Václav

22',

23,

25

Jakubec Jelínek

Ržena

Jesenská Jirásek

31

J.

Hanuš 37 Alois

7,

45 36,

37, 41, 45, 52, 56

Jiina Václav 37 Joachim V. 31

Kadeávek

F.

31

Kádner K. 31 Kafka Bruno 32 Kalina Antonín 34 J. 45 Karel 40, 41, 42, 47, 48, 50, 56, 57 Klíma 40 Klofá J. V. 14 Knotek, redaktor 14, 29 Komenský Jan Amos 38 Khol František 37 Kórber E. 34 Kórner 54 Král Josef 54 Kramá Karel 9, 11, 12, 17, 32, 33 Krauz Cyrill 55

Kamelský

Krmá

J.

31

Novák

Krejí

r. V. 31 Krofta Kamil 39 Kika Petr 37

40,

37,

50,

51,

44,

56

52, 53, 54,

Lenin 6 Langr František 30 Leo 48 Lier Jan 41, 52 Logaj 30

Lom

Stanislav 37 Ludendorf 6, 57 Lukavský 25 Machar J. S. 36

Mackensen 17 Mareš 16 Mareš František 39 Masaryk T. Q. 16, 32,

35,

55

Maštálka Gustav 43,

25,

44

Matjek

A. 31 J. 31

Matiegka Mattuš Karel

19,

22.

25, 41

Matys Jan 45 Metelka Jindich 45 Michaelis Paul 13 Morath, major 12

Moravec F. Moudrý G.

Nmec Nmec

V. 45

7,

B. 31

Neruda Jan 17 Stanislav

K. 54 Nikolaj Nikolajevi 14

Novák Arne

38,

25, 31, 52, 59 Josef 38,

Peka

7,

48,

49, 50, 51

Peutlschmid 33 Preis Jaroslav 25

Procházka Arnošt 37 Prunar 34 Rais K. V. 41 Redlich 57 Rejmon 25 Rieger F. L. 9, 26, 59 Sis František 45 Sixt z Parmy 42, 43 Sládek Jos. V. 8 Sladkovský Karel 26 Sláma 25 Slavíek 40 Slavík Jos. E. 25

Smetana Bedich Soukup Fr. 16 Sova Antonín 37

8

Stank Stank

55 František 43, 44, 52, 56

Stivín Josef 54, 57 Stašek Antal 41 Stoklasa Julius 31

Stránský Adolf 43 Sturgh 17, 34

45

Svojsík Antonín 37 Syllaba L. 39 Šámal Pemysl 25 Šilhán Antonín 31,37 Škatula E. 16

Šmeral Bohumír

15,

21,

30,

16,

18,

19,

35, 43, 44,

80

Šastný Ferdinand 25 Štefánek A. 45 Slechová Marie 45 Šteidler František 30

Štpánek Bedich

41,

59 % Štolba Josef 52 Šuster Václav 45 Švec 30 Švehla Antonín 19,59 51,

Suchomlinov 17

12

Antonín 15

Neumann

Špindler Érvín 53

Václav

Palacký František

Jaroslav 41,

V. 31

31

Kudrna 14 Kupka 33 Kvapil

J.

Novotný

56,

57

Tetmayr

48

47,

Theer Otakar

37, 44,

45

Thomayer Tobolka

Josef 41 V. 19

Zdenk

46 Karel 37 Tomášek Antonín 18 21, 25, 31, 45,

Toman

Townshend

17

Trocký 6 Tusar Vlastimil

18,

43

Tyl J. K. 8 Udržal 43

Urbánek Rudolf 39 Válém II. 16, 22, 31 Vojna Jan 25 Vojtíšek Václav 39

Votoek

E. 31

Wafllenrod Konrád 25 Weigner Leopold 45

Weiner Richard 37 Werstadt Jaroslav 39

Wilson 41,

Wodrow

43,

38.

48

Záruba-Pfeffermann Josef 13, 41

Záviška

F. 31

Žákavec František 38

— NÁKLADEM „VESMÍRU" VYŠLO: Generál ruských

legií

R. Gajda:

MOJE PAMTI.

.

.

K 100 —

Epopeje našich legií v Sibii. Dva díly v jednom svazku v nádherné úprav s více než 100 vyobrazení a map.

ml

Kniha, kterou by

ísti každý ech a jež si dobyla obci tenáské.

mimoádného úspchu v eské

K —

20 Josef Peka: BÍLÁ HORA. Její píiny a následky. Kniha vznikla pod dojmem 3001etého výroí eské stavovské revoluce a líí mistrným zpsobem píiny a výsledky velké tragedie našich djin. I. Cestou k Bílé Hoe. II. Po Bílé .

—

Hoe. Jos.

III.

Emigrace.

Peka: TI KAPITOLY O

SV.

JANU NEPOMUCKÉM

K 6*—

Ožehavý spor z eských djin, vedený z obou tábor vášniv, skvlou formou osvtlen vynikajícím historikem, vedeným

je tu

nebojácnou snahou

Josef

zjistiti

pravdu.

Peka: SVTOVÁ VÁLKA.

o jejím vzniku

Stati

K

a jejích osudech

—

Prvá Co jsme zvdli bhem války. chiv. Poátek vídeských zpovdí.

—

—

28*

odhalení tajných arPublikace vídeské

—

vlády o vzniku války. „ Jak to bylo" (na základ vídeského materiálu). .Jak to bylo" (ve svtle berlínské publikace). ernín. Kniha Windischgrátzova. Kniha Conradova. Další tajné jednání Pokus císae Karla o separátní mír. Seton-Watson. Maarské s Dohodou. Arnošt Denis. akademii. Poslední svdek. Židé a bolševictví. Vynikající eský djepisec na podklad bohatého materiálu diplomatického pojednává úchvatným slohem a duchaplným pojetím o píinách a prbhu strašlivé války, o jejích pvodcích, jakož i o spolubudovatelích eské samostatnosti.

—

—

—

— —

—

Jediná kniha toho druhu v

Major ruských

legií Dr.

Jií

r.

—

eské

—

literatue.

ermák: VRNOST ZA VRNOST.

Úast eských dobrovolník v v Dobrudži

—

— —

bojích srbské divise

1916

.

K

950

Kniha, líící celý nadjný postup a všechny strázn nešastného ústupu Dobrudžou r. 1916, kdy dávné politické spojenectví a Jihoslovan, vyvinuvší se spoleným zápasem v íšské rad rakouské, dostalo i své posvcení krví spolen prolitou.

ech V

X

-|fl.

uvedených cenách není zapoítána

10°/

ALBERT MALÍH. KRÁL. VINOHRADY

knihkupecká pirážka.

PLEASE

CARDS OR

SLIPS

UNIVERSITY

DB

2U H43

DO NOT REMOVE FROM

THIS

OF TORONTO

Heidler, Jan 1917

POCKE

LIBRARY