Nejdůležitější věcí, kterou jsem se musel ještě jako malý chlapec naučit, bylo poslouchat. Nemyslím te jen poslouchat rodiče, učitele, nadřízené, ale především poslouchat svět kolem sebe. Kdo totiž pozorně poslouchá, doví se toho hodně o ostatních i o sobě. Lékař poslouchá pacienta, tlukot jeho srdce, zvuk jeho plic, aby zjistil, zda není nemocný, já poslouchám často zvuky našeho města. Ruch v ulicích mi říká, že je zdravé, ale hudba, která k Hradci neodmyslitelně patří mi ukazuje, že má také duši. Ta hudba promlouvá vašimi ústy do celého světa a já jsem na to hrdý. Přál bych si, aby vašim posluchačům také říkala, že každý, kdo je dostatečně pilný a chce něco dokázat, najde v Hradci Králové vždycky podporu.
ing. Otakar Divíšek primátor statutárního města Hradce Králové
Tři zlaté a jedna stříbrná medaile Královéhradeckého dívčího sboru z čínského Xiamenu. Ambice, dynamika, stavební boom, otevírání se světu, kombinace kulturního dědictví, tradiční brána do zámoří a podpora umění včetně hudby, to je dnešní obraz
Jitro před Grand Hall of People, Xiamen
vybraných měst jihovýchodní Číny i důvody, proč ostrovní město Xiamen hostilo v druhé polovině července na 400 sborů s 20 000 zpěváky z 80 zemí světa při 4. Světových sborových hrách (Olympiádě). Hry probíhají každé dva roky (2004 v Brémy, 2008 v Graz) jako sportovní soutěže s bombastickým zahájením, kvalifikacemi a vyřazovacími koly celkem v 26 různých kategoriích. Kategorie se ne zcela systematicky definují podle různých kritérií věku, obsazení a repertoáru. Tak vedle disciplíny Dětských sborů, Mužských komorních sborů, Gospel & Spiritual, Populární sborové hudby a Duchovní hudby stojí např. Scénický folklór nebo Současná hudba. Cílem organizátorů je, aby se mohly této akce zúčastnit všechny existující sestavy bez ohledu na národní zvláštnosti. Sborům
Když Olympiáda, tak aspoň jako Zátopek!
to na jedné straně umožňuje, aby soutěžily v různých kategoriích, ale vede to i k tomu, že některé kategorie jsou obsazené pouze jedním nebo dvěma soutěžícími a silně kolísá i úroveň těchto soutěží. Každý účastník je také zařazen do dvoudílného reprezentativního programu (vázlo pouze jeho včasné dokončení a distribuce) a vstupuje do analogického turnajového žebříčku, jako je tenisový ATP. Proklamovaným cílem sborové Olympiády je, aby se jí mohli zúčastnit všichni, kdo objevili krásu sborového zpívání doslova na celém světě. Paradoxně účast ze zámoří na této akci není levnou záležitostí a tak (ostatně jako celá měnící se Čína nebo jako sportovní Olympijské hry) měl celý podnik, citelně v německé zkušené režii, i značnou dávku komerčního projektu. Velké množství čínských sborů potvrdilo značný zájem o vokální hudbu 1,3 miliar-
Soutěžní vystoupení v Grand Hall of People
dové hostitelské země, ale často tyto soubory nestačily na zahraniční vyspělé ansámbly. V kvalifikacích i ve finálových soutě-
žích jsou stanoveny bodové hranice pro udělování medailí, takže některé soutěže ani medailové posty neměly a tak soutěžící odjížděli s hodnocením Úspěšný účastník.
Vyhlášení výsledků v Seaside Convention Centre
Porota byla vskutku reprezentativní a kulturně diverzifikovaná a hodnotila velice objektivně technickou kvalitu a umělecký dojem, přičemž se nejvyšší a nejnižší udělené body škrtaly. Jitro postoupilo do hlavní soutěže na základě absolutního vítězství v soutěži Mundus Cantat v Olomouci v roce 2003. V kategorii Mládežnické sbory soutěžilo 31 souborů. V takové konkurenci věkově mnohem starších zpěváků průměrně šestnáctileté Jitro dosud nikdy nesoutěžilo. Do finále postoupilo 20 sborů. Výborný výkon a stříbrná medaile těsně za sborem konzervatoře Pigekor Esbjerg z Dánska byl úspěchem. Zcela nečekaný je však výsledek soutěže, která se uskutečnila o den později v kategorii "Folklore a capella", kam se přihlásilo 40 sborů různého obsazení z celého světa.
Celkem 25 jich postoupilo do finále. Mezinárodní prestižní porota udělila Jitru zlatou medaili, které byly rozděleny pouze tři, to je třetí místo na světě. Přitom na druhou pozici chybělo Jitru pouze 0,87 bodu a na nejlepší stříbrnou medaili mělo naopak náskok 5,13 bodu! Vyrovnaný, přesný a přitom zaujatý výkon sboru Jitro pod vedením prof. Jiřího Skopala ve skladbách Z. Lukáše, F. Rubcova, O. Máchy a E. Suchoně posunul opět věhlas českého sborového umění v očích (a uších) světové veřejnosti daleko dopředu. V každé z nadcházejících kategorií se Jitro ve finále utkalo vždy s 23 sbory. Do soutěže pod označením Současná hudba vstupoval sbor se Salve O. Máchy, rozverným dílkem Jákobovi bratři P. Kostiainena, s Gigue P. Ebena a se světovou premiérou obtížné kompozice J. Jiráska Te Deum laudamus. Právě toto dílo oslovilo porotce natolik, že jeho interpretace získala třikrát maximální bodové hodnocení. Bodový zisk 85,25 bodů představující druhou zlatou medaili převyšoval hodnocení v jiných méně obsazených kategoriích. Jitro zde porazilo ve vzájemném soupeření např. vítěze kategorie 16 smíšený sbor Victoria Chorale ze Singapuru (82,13) a další vynikající sbo-
Po vyhlášení výsledků
ry jako např. Australan Voices (83,63), kterému organizátoři svěřili zahájení letošních her. Podobně stanuli i před dalšími sbory
jako např. Shanghai Conservatory of Music Girls Choir (73,75). Za Jitrem zůstal i druhý český zástupce v celé soutěži, Dívčí pěvecký sbor SPgŠ Kroměříž (68,50), šampión kategorie Komorní ženské sbory s neúnavným J. Štěpánkem, kde Jitro nesoutěžilo.
Zlaté medaile rozzářily naše úsměvy
V kategorii č. 17 Musica sacra interpretovalo Jitro Lottiho Crucifixus a 8, Verdiho mariánské Laudi, Ebenovo De Spiritu Sancto a Twardowského Alleluja. Technická lehkost, jedinečná barva, cit pro vedení hlasů, výstavbu, gradaci a soustředěné, celkově přesvědčivé provedení vedlo k zisku 83,13 bodů a ke třetí zlaté medaili. Před Jitrem stanul jen v současné době nejlepší smíšený sbor na světě z Litvy Jauniešu Koris Kamer pod vedením Marise Sirmaise, který zde vyhrál i další dvě kategorie (Smíšené komorní sbory i Současnou hudbu). Za hradeckými dívkami pak zůstaly i výborné, většinou smíšené sbory absolutní světové špičky. Tři zlaté a jedna stříbrná medaile jsou nejlepším medailovým ziskem z celé sborové Olympiády, a tak i symbolicky působila krátká návštěva Helsinek, kde Emil Zátopek triumfoval v roce 1952 s trojnásobným zlatem. Stanislav Bohadlo
Jak Irena reprezentovala Jitro, Jitro Hradec Králové, Hradec Králové Královéhradecký kraj, Královéhradecký kraj Českou republiku a Česká republika Evropu před miliardou čínských diváků na Sborové olympiádě pěti kontinentů v čínském Xiamenu V sobotu 22. července se olympijský stroj v orientálním Xiamenu (čti Šamenu) rozjel naplno do své druhé části. Jestliže v první polovině 4. sborových olympijských her nikdo nezavřel deštník kvůli přívalovým dešťům a voda na chodnících byla po kotníky, v 2. polovině máme křeče v zápěstí od toho, jak držíme tytéž deštníky nad hlavou proti pichlavému slunci (a říkáme jim slunečníky) a sprchou vyrovnáváme přehřátí organizmu. Xiamenem totiž prochází rovnoběžka oddělující tropické a subtropické pásmo. Její překročení však nezpozorujete ani v klimatizovaném autobusu (kde je zima) ani v neklimatizovaném (kde je vlhko a vedro, vedrissimo). Královéhradecký sbor Jitro má tentokrát tu výhodu, že už má za sebou deset dní aklimatizace před dalšími dvěma soutěžními kategoriemi. Příprava slavnost-
Naše sbírka medailí - stříbrná a tři zlaté
ního zahájení druhé části her se začala dlouho dopředu korespondencí Jitra s Prof. Ralfem Eisenbeißem. Jeden z uměleckých ředi-
telů soutěže tlumočil na základě vyslechnutých sborových CD a tištěných materiálů
Čínský drak - zahájení sborové olympiády
ceremoniál se koná. V poledne mělo dokonce čekat auto. Nečekalo však auto, ale (jak tu bývá zvykem) hned menší autobus. Bylo ho ovšem třeba nejdříve roztlačit, což jsme nakonec s pomocí dvou ochotných policistů v poněkud přehřátém režimu udělali. "Born of man in ancient Greece….", je text Jerry Jordana s velebnou melodií KarlErnsta Sasse. "Zrozena z člověka ve starověkém Řecku by měla tato myšlenka vzkvétat, nejprve ve sportu a nyní v umění, až hry dosáhnou toho, že i srdce zpívá…" Profesor Eisenbeiß vysvětloval, že čínský profesionální zpěvák symbolizuje hostitelskou zemi Čínu a jednotlivé "kontinenty" budou postupně přicházet na obrovské jeviště Mezinárodního konferenčního a výstavního centra. Irena si oddechla, když se dověděla, že čínsky se bude zpívat pouze první dvojverší. Už na zkouškách kráčela vznešeně a hrdě. Její hlas ostatní "kontinenty" pochválily a nakonec se sólisté drželi za ruce, černý Američan Goward Horton předříkával a ostatní se s ním modlili, aby to večer dobře dopadlo. Exhibiční centrum praskalo ve švech, už před odjezdem ze Sborové vesničky
sboru Jitro žádost dramaturgické rady, aby nominovala sólistku pro provedení Sborové olympijské hymny. Volba padla na Irenu Mázlovou, která před pěti lety na vánočním turné po severní Itálii měla tak tenounký hlásek, že po opakovaném pokusu o forte začínala chraptět. Jak se blížil zahajovací ceremoniál her, stoupala i Irenina úzkost, protože ani po opakovaných výzvách jsme nedostali odpověď na otázky typu: Bude nějaká zkouška? Bude se zpívat v čínštině nebo v an- Olympijská hymna - Irena reprezentuje Evropu (druhá zprava) gličtině? apod. V noci před dnem D přišel od naší jsme viděli, jak celou ceremonii živě přestarostlivé čínské studentky práv Amy mail náší hlavní čínský televizní kanál. Četl se (ale četli jsme ho až ráno), že zkouška na projev prezidenta Číny Hu Jintaa, běželi
vlajkonoši všech zúčastněných zemí a hudebně se představily všechny kontinenty. Česká vlajka visela na pravé straně před jevištěm, tam, odkud měla Irena vyjít. Kráčela v černých šatečkách vznešeně, nesla s sebou přece značnou odpovědnost za všechny, které reprezentovala. Byla to báječná bohyně Europé, byli jsme na ni hrdi. Jejímu zpěvu naslouchala asi miliarda posluchačů. "Bylo to úžasné", řekla "na kameru", když Amy simulovala interview pro média hned poté, co sešla z jeviště. A pak ji obklopily ostatní dívky ze sboru, s kterými radostí plakala před třemi dny nad zlatou medailí. I to je úspěch Jitra v daleké Číně. I Evropan Marco Polo, který tu byl dávno před námi, by měl včera radost. Stanislav Bohadlo, 23. 7. 2006, Xiamen
Malý čínský Buddha splnil hradeckému Jitru sen o zlatých medailích Královéhradecký dětský sbor Jitro se vrátil ze zcela výjimečné a nezapomenutelné cesty. Tentokrát bylo všechno jinak. Žádné obvyklé koncertní šňůry, žádné obvyklé publikum ba ani žádný obvyklý německý Schwarzbrot či francouzské bagety. Jen tichá koncentrace, která se střídala se zkouškami většinou pod širým nebem nebo pod střechou rozložitého areálu olympijské vesničky, nervózní pohledy na porotu, která se do čínského Xiamenu sjela ze všech koutů světa, a rýže na všechny možné i nemožné způsoby občas prokládaná čínskými nudlemi. Máme za sebou sedmnáct dní nabitých neopakovatelnými zážitky. Nápad zúčastnit se sborových olympijských her v Číně se zrodil již v prosinci.
S vervou jsme se pustili do nastudování šestnácti skladeb, se kterými jsme soutěžili celkem ve čtyřech kategoriích, a s mírnými obavami na internetu sledovali, jak nám přibývá soupeřů. Více než půl roku příprav uteklo jako voda a najednou jsme z okýnek
letadla sledovali mizící helsinské letiště, kde jsme přesedali a dále pokračovali přes Shanghai do Xiamenu. Hned od prvních kroků po asijském kontinentě nás Čína, tedy alespoň město Xiamen s více než milionem obyvatel, neustále překvapovala. Přátelští Číňané na letišti, kteří nám ochotně předčítali výslovnost olympijské hymny v čínštině, skvělá průvodkyně Amy, jež ovládala angličtinu stejně dobře jako svůj rodný jazyk, perfektně vybavený autobus a výhled z něj na mrakodrapy xiamenského centra i na ušmudlané baráčky; to vše začalo postupně skládat naši mozaiku představ o této zemi. Dalším překvapením byla samotná olympijská vesnička. Moderně vybavené pokoje a klimatizované zkušebny, na které měl každý sbor půl hodiny denně nárok, zcela předčily veškerá naše očekávání. Ještě než jsme však překročili bránu do vesničky, zpěv a přípravu ostatních, již ubytovaných sborů, nešlo přeslechnout. Z každého koutu prostorného areálu se ozývaly nejrůznější druhy skladeb, mnohé z nich nám vyrážely dech a raději jsme se nesnažili zjišťovat, které z nich budou konkurovat našemu repertoáru. I my jsme tedy okamžitě začali s docvičováním a broušením posledních drobností, které nakonec rozhodo-
valy o našem umístění. K výtečným sborům, které jsme slyšeli po příjezdu, se druhý den po kvalifikačních kolech přidaly ještě spousty dalších. My jsme do kvalifikace nemuseli, protože nás výhra šesti zlatých pásem v mezinárodní soutěži Svátky písní Olomouc 2003 zařadila mezi sbory nasazené rovnou do finále. S každým dnem, kdy se
pella. Bez doprovodu nástrojů jsme zde zpívali Věneček Zdeňka Lukáše, Veniky Feodosije Rubcova, Ej, hoja, hoja opět od Otmara Máchy a lidovou píseň, Bodaj by vás čerti vzali, v úpravě Eugena Suchoně. Nejvíc se nám ale klepaly nohy až na ceremoniálu, kde probíhalo vyhlášení výsledků. Následující den jsme vyzbrojeni všemi tali-
Soutěžní vystoupení
smany, které se nám vešly do kufru, vyjeli do Seaside Convention Centre, kde se sešly tisíce zpěváků, aby se dozvěděly, jak porota ohodnotila jejich dlouhodobou tvrdou práci. Sbory se vyhlašovaly postupně od těch, které získaly nejméně bodů, a tak jsme hypnotizovali světelnou výsledkovou tabuli, aby nás ukázala co nejdéle. Čtení výsledků více než dvaceti sborů, které se utkaly v kvalifikaci, nám přišlo jako věčnost a čtení deseti, které nakonec skončily za námi, už jsme téměř nebyli schopni vnímat. V první kategorii dívčích sborů jsme tedy získali s počtem 77,5 bodů stříbro. Tím větší pro nás bylo překvapení, když jsme se nedlouho nato dozvěděli, že jsme ve folklorní kategorii zlatí s počtem 80,63 bodů a od abso-
blížila první soutěž, rostlo napětí a nervozita. Absolutně jsme netušili, kam se náš výkon mezi všechny ty špičkové sbory zařadí. Než jsme poprvé vyšli na soutěžní pódium, abychom změřili své schopnosti v kategorii dívčích sborů s ostatními, věkovým průměrem nás značně převyšujícími sbory, klepalo se nám snad úplně všechno. Pro tuto kategorii sbormistr Jiří Skopal vybral jakýsi průřez naším stálým repertoárem, zaznělo zde Ascendit Deus Jacoba Galla, Kyrie eleison Henka Badingse, Hoj, hura, hoj od Otmara Máchy a Rytmus z pera Ivana Hrušovského. Hned následující den jsme soutěžili opět, tentokrát v kategorii Folklor a ca-
lutního vítěze nás dělily necelé tři body. Následovalo pár dní volna, kdy jsme si začali uvědomovat, že "s prázdnou" už se domů nevrátíme. Konečně jsme měli chvil-
měli v peněženkách, až jsme se konečně trefili. Všichni si přáli jen jedinou, zato velmi pošetilou věc - přivézt si domů ještě alespoň jedno zlato. Návštěva ostrova klavírů a bubnů, tradiční večeře v rozmanitých čínských restauracích a jízdy autobusovou hromadnou dopravou, což se mnohdy dalo srovnávat s velmi nebezpečným hazardem (jízda v protisměru je zde na denním pořádku), to všechno nás neustále překvapovalo a uchvacovalo a my alespoň na chvilku mohli zapomenout na tíhu zodpovědnosti, která na nás stále ležela. Začali jsme vnímat a užívat si atmosféru celého sborového klání. Přes dvacet tisíc zpěváků ze všech obydlených kontinentů světa sem přijeli se stejným cílem, aby zahalili celý Xiamen do roucha neobvykle krásné a kvalitní hudby. Nikdo z nás nikdy nic podobného nezažil. Trávili jsme dny spolu s tisíci mladými lidmi, které jsme sice nikdy neviděli, ale nějakým nadpozemským kouzlem jsme cítili, že poslání, které nás všechny spojovalo, dokáže překonat všechnu společenskou ostýchavost, se kterou bychom se za normálních okolností tak lehce nevyrovnali. A tak jsme chodili po vesničce a s úsměvem na rtech zdravili úplně cizí zpěváky a navazovali nová mezinárodní pouta a přátelství. Stejně jako přibývalo emailových adres v našich diářích, blí-
Buddhistický klášter Nanputuo
ku klidu na objevování kořenů čínské kultury a tradic. Hned prvním místem naší pouti se stal buddhistický klášter ze sedmého století, který nás naprosto uchvátil. O uvolnění vypětí se postaralo zdejší posvátné jezírko, ve kterém byl umístěn Buddhův svatostánek. Průvodkyně nás upozornila, že kdo vhodí minci dovnitř stánku, tomu Buddha splní jedno přání. Okamžitě se strhla kovová přestřelka všech měn, které jsme
žila se však i druhá část soutěže, ve které jsme bojovali ve zbývajících dvou kate-
goriích v jeden den. Nebylo nejlehčí se po první vrcholně odzpívané kategorii Musica Sacra, kde zazněly skladby takového kalibru jako osmihlasý Crucifixus Antonia Lottiho, napsaný pro smíšený sbor a tudíž pro dívčí obsazení téměř nezpívatelný svým hlasovým rozsahem, Laudi alla Vergine Maria od Giuseppe Verdiho, velmi impulsivní skladba De Spiritu Sancto Petra Ebena a nakonec Alleluia Romualda Twardowského, opět dostat do formy a navzdory emocionální únavě podat ještě jeden špičkový výkon. Snad to byla právě skladba Jana Jiráska Te Deum laudamus, kterou pro nás složil přímo pro tuto olympiádu a byla považována za nejnáročnější z celého našeho repertoáru, a za kterou jsme nakonec obdrželi neuvěřitelné absolutní maximum bodového ohodnocení (třikrát deset bodů z deseti možných), možná celá náročná kombinace skladeb dvacátého století jako Salve Otmara Máchy, Jaakobinu pojat finského skladatele Pekky Kostiainena či strhující závěrečné skladby Gigue opět od Petra Ebena, nejspíš všechno dohromady způsobilo, že pro nás byla druhá soutěž ještě mnohem větší výzvou, než ta první. Stálo nás to sice bezbřehou snahu a životní nasazení, ale ani druhému soutěžení jsme nezůstali nic dlužni. Na vyhlášení výsledků druhé části olympiády jsme se všichni v duchu pomodlili k čínskému Buddhovi a pak sdíleli nejbližší fandění s druhým zástupcem České republiky - s dívčím sborem Střední pedagogické školy v Kroměříži. Společně jsme si zazpívali hymnu, která zněla halou na počest vítězství kroměřížského sboru v kategorii ženských sborů a společně jsme z plných hrdel skandovali heslo "Kdo neskáče není Čech", když jsme se plni očekávání nakonec dozvěděli, že náš sbor získal v kategorii církevní hudby ve zlatém pásmu 83,13 bodů a v kategorii moderní hudby zažil asi největší úspěch a nejryzejší zlaté pásmo, o kterém se nám nikomu ani nesnilo. Nejen číslo,
které vyjadřuje počet bodů (85,25!), ale především výtečné sbory, které podle ortelu poroty zůstaly za námi, jako výtečný singapurský smíšený sbor Victoria s dirigentem Nelsonem Kweiem (82,13 bodů), který letos zářil na mezinárodní soutěži Svátky písní Olomouc a svou základní kategorii na sborových hrách suverénně vyhrál, či australský sbor Australian Voices v čele s démonickým Stephenem Leekem (83,63 bodů), který nás oslnil na zahajovacím ceremoniálu her, kde vystupoval, rovněž tak zůstal za námi i kroměřížský sbor, který získal 68,50 bodů a zařadil se tak do stříbrného pásma. Ačkoli se nám to i teď zdá neuvěřitelné, v té obrovské konkurenci se nakonec naše přání splnilo. Kdo ví, snad opravdu zásluhou malého čínského Buddhy, snad také zásluhou naší práce a možná i zásluhou naší soudržnosti a síly kolektivu. V každém případě je jisté, že za tu dřinu jsme si zasloužili být pěveckým sborem, který si ze IV. sborových her v čínském městě Xiamen jako jediný z celého světa odvezl tři zlaté a jednu stříbrnou medaili. Kateřina Kubínová
Na co nikdy nezapomeneme... Johanka Nádvorníková: "…seděli jsme na slavnostním zahájení 1. části světové sborové olympiády. Jak tak sleduju "příchod" čínské vlajky a poté také vlajek všech zúčastněných zemí i zemiček a jak poslouchám proslov prezidenta sborových her, doléhá na mě ta atmosféra velké soutěže, do které každý z nás dal přes šest měsíců svého života, nervů, energie… v tuhle chvíli si uvědomuju, jak je to skvělé a úžasné, že tu vlastně mohu být a společně s ostatními prožívat tyhle nezapomenutelné
chvíle. Do mých myšlenek zabloudila také sportovní olympiáda a mně došlo, že je to vlastně hrozně podobné. Posílám své díky člověku, který tuto akci vymyslel!"
to nádherné zakončení mé sborové kariéry. Jelikož jsem maturant, letos ve sboru kon-
Kdo neskáče, není Čech
čím, ale jsem na celé Jitro pyšná! Dokázali jsme to!" Slavnostní zahájení v Seaside Convention Centre
Lucka Skalická: "… dost dobře si pamatuju na nevolnost, sevřený žaludek či tlukot srdce před vyhlášením jednotlivých kategorií. Všechny jsme se držely za ruce a společně si přály: "Ještě ne, ještě chviličku...", což bylo vroucí modlitbou za co nejpozdější vyslovení jména našeho sboru. V zápětí přišlo osvobození v podobě jásotu a slziček štěstí… na atmosféru vyhlášení nikdy nezapomenu. Jsem moc ráda, že jsem dostala příležitost tohle všechno zažít…" Verča Osičková: "…Emoce, které se dostavily ihned po slovech "Dívčí sbor Jitro" se nedají popsat. Křik, dojetí, slzy. Všechny jsme se objímaly a slzy tekly proudem. Kdosi zavolal: "Jdeme skočit na sbormistra" a my celé ubrečené, ale šťastné běžely. Byl to krásný pocit. Nezapomenutelný zážitek. Líbání medailí, českou hymnu, ale i neoficiální "hymnu" Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop si bude každá z nás navždy pamatovat. Bylo
Terka Soušková: "…co mě vždycky nejvíc potěší, je, když mám kolem sebe spoustu sympatických a laskavých lidí. Jsem strašně šťastná, že jsem zase takového člověka potkala Amy, naši skvělou průvodkyni v Číně. Byla velmi obětavá a výborně se o nás starala, všichni jsme si ji moc oblíbili a velmi těžko
Naše čínská průvodkyně Amy
se s ní loučili. Myslím, že nejdůležitější je, abychom si utvářeli nové přátele a Amy se zrovna jedním z nich stala. Měli jsme ji moc rádi a stále budeme…"
vozu tu prostě vůbec neplatí, jediné pravidlo, které je tu zákonem, je "Kdo dřív přijde,
Monča Žáková: "…to byla takhle jednou v olympijské vesničce večeře, kde jsem si mimo jiné dala čínské nudle. Na začátku se mi zdály zcela obyčejné, ale po chvíli jsem zjistila, že žvýkám nějaké maso. Bylo sice nějak tužší, ale od toho, na co jsem zvyklá, se moc nelišilo, tak jsem pokračovala nerušeně dál. Po polknutí jsem na talíři začala pátrat, co to vlastně jím. Když jsem spatřila nafialovělý ocásek, ještě to bylo v pohodě, ale po tom, co se z ocásku po otočení vyklubalo malé chapadýlko s přísavkami, mi už tak dobře nebylo. Možná, že se zjevem můj obličej v tu chvíli od barvy chapadla moc nelišil. Snědla jsem kus chobotničky a to jsem vždy zarytě tvrdila, že tuhle mořskou potvoru do mě nikdo nikdy nedostane. Nikdy neříkej nikdy! Ale byla dobrá…"
Večerní Shanghai plná cyklistů
Testujeme naši šikovnost - některým daly hůlky zabrat
Míša Urbanová: "…jedna z věcí, která mě v Číně fascinovala, byla doprava. Myslím, že i ten nejhorší český řidič v porovnání s Číňany řídí jako bůh. Nějaká pravidla silničního pro-
ten dřív mele (v tomhle případě jede…)". To, že autu zhasne motor uprostřed křižovatky, je na denním pořádku a význam slov, jako je semafor, dopravní značky nebo přechod pro chodce, je zřejmě Číňanům absolutně cizí. Sama se divím, že jsem za celých těch šestnáct dní navzdory jejich příšernému stylu jízdy viděla asi tak jednu nebo dvě nehody. Ještě štěstí, že jsme se my, jakožto privilegovaní olympionici, bát přepravy nemuseli, protože při cestování na všemožná zahájení a galakoncertování se kvůli nám čínská doprava uzavřela a konvoj autobusů doprovázela trochu líp řídící policie…"
Kristina Raimanová: "…mě osobně nejvíc zaujala chvíle, kdy se nám naskytl obraz neskutečné bídy
padný kopeček se skálami, kde mezi zeleným baldachýnem stromů prosvítají zakřivené střechy zdobených chrámů a modliteben. Vchod do komplexu střeží lvi, věrní strážci klidu a ticha tohoto nádherného místa. Jen co jsme prošli branou, dýchla na mě atmosféra desítek století, které od stavby chrámu uplynuly. V leknínovém jezírku se jako diamanty třpytily krunýře vodních želv - potomků jejich 1400 let starých příbuzných, které sem dávno mniši vypustili. Po stranách jezera se do výše vypínají štíhlé bílé věže a soutěží s mrakodrapy o naši pozornost. Všude se vznáší opary vonných tyčinek, které přilákají Buddhu k prosbám lidí. Z tohoto místa si odnáším klid na duši
V čínských velkoměstech se často objevuje kontrast chudinských obydlí a moderní architektury
a hladu v zapadlejších ulicích Xiamenu, nacházejících se pár desítek metrů od naší moderní olympijské vesnice. V tu chvíli člověku nezbývá nic jiného, než zamýšlet se nad tím, jak se k někomu život a osud zachová nespravedlivě….přiznávám, že ještě nikdy jsem si tolik nepovažovala svého harmonického domova, jako v minutách strávených mezi těmito lidmi…" Kája Pudilová: "…ukrytý ostrůvek klidu a pamětník slavných časů starověké Číny. Zprvu nená-
Zahrada kláštera Nanputuo, Xiamen
Návštěva kláštera Nanputuo, Xiamen
a kousek duše všech vroucích modliteb, které tu během jedenapůl tisíce let byly vysloveny…" Anička Mouchová: "…po vyhlášení výsledků za druhou část olympiády jsme vytvořili obrovský kruh, který se skládal ze sboristek našeho Jitra, kroměřížského sboru a našeho vedení. Kdesi daleko od domova obrovskou halou začala znít česká hymna. Během těch krásných tónů a tekoucích slz si každý z nás uvědomil, že ten obrovský kus práce, který jsme na zkouškách i mimo ně odvedli, opravdu stál za to. Byla to ta nejkrásnější olympiáda s naší nejkrásnější hymnou…"
Klára Skalová: "… 26. července a Jitro naposledy vyrazilo do rušných ulic Číny. Čekal nás závěrečný ceremoniál, který definitivně zakončil jednu etapu našeho života, která se týkala
Seaside Convention Centre, závěrečný ceremoniál
sborových her v Číně. Samozřejmě, že ji zakončily obrazně, naše zážitky, pocity štěstí, ale také chvíle zklamání zůstanou navždy v nás. Celý závěrečný ceremoniál se konal v Grand Hall of People. Byla to velkolepá akce, jejímž vrcholem byla pro mě chvíle, kdy jsem mohla nést na hrudi svoji zlatou medaili. Samozřejmě, že jsem měla obrovskou radost, když jsem mohla se slzičkami v očích políbit 3 zlaté a 1 stříbrnou medaili, ale nečekala jsem, že dostaneme naše vlastní. Bylo to jako projev uznání snahy každého z nás…" Bára Holanová: "… v pokoji shanghaiského hotelu jsme se s Klárkou Horeckou rozhodly, že si o odpoledním volnu dáme šlofíka, abychom byly čiperky na večerní prohlídku velkoměsta. Spokojeně jsme dřímaly až do té doby, než nás probudilo hlasité crrr, crrr… Chvíli nám trvalo, než jsme se rozkoukaly a uvědomily si, že to odporně zvonící je hotelový telefon. Myslely jsme, že se nás dožaduje pokojová služba a že to určitě nebude nic důležitého a tak jsme se, sic nasupené ale bez jakéhokoliv vzrušení, pokusily opět usnout. To nesympatické zvonění se ovšem
rozhodlo, že nás spát nenechá. Když telefon zazvonil asi potřetí, zvedla jsem sluchátko a rádoby anglickým přízvukem řekla: "Please?" Z druhého sluchátka se ale neozvalo žádné "Hello! Do you need something? Is everything OK?", ale české "Dobrý den!". Zprvu mě to vyděsilo, ale byla jsem připravena vyslechnout, co má druhá strana na srdci. To, co mi však druhý konec drátu sděloval, nebylo ovšem ani trochu legrační. Slečna, jež se mi představila jako Milena Králová, začala s naprostým klidem a úplnou vážností žvatlat něco o tom, že můj let z Helsinek do Prahy byl o týden odložen z důvodu cesty finské ministryně kultury do ČR. V tu ránu mi ztuhla krev v žilách, zastavil se dech a polila mě notná dávka potu. Přesto jsem se však snažila zachovat chladnou hlavu a milé slečně Králové slušně, ale důrazně odporovat. Být důrazná se mi moc nedařilo, neboť se mi hlas klepal, ruce třásly a v hlavě se mi honily ty nejhrůzostrašnější myšlenky. Z těch mě vytrhl až hlasitý smích, který mi najednou připadal až neskutečně známý. Kačka Růžičková, Kačka Košvancová a Anička Schreiberová na mě vymyslely pěknou kulišárnu! Proto si vezu z Číny jedno velké ponaučení: Nikdy nezvedejte hotelové telefony a když už, tak nevěřte, že v zemi, jako je Čína, na vás někdo vybafne s plynulou češtinou" Anetka Vašatová: "…náš sbor si to klidně cupitá po Shanghai a ve skleněné výloze luxusního mrakodrapu najednou zahlédne prvotřídní vozy značek Ferrari a Maseratti. Zajiskří oči nejen pánské části naší výpravy ale i ostatní s nadšením vymění klimatizovaný chládek za rozpálenou ulici, takže se bez rozpaků hrneme dovnitř. A jak se tak fotíme a obdivujeme ty krásné výfuky jezdících klenotů, zaslechnou naše uši libé zvuky naší rodné češtiny. S mladým (a velmi sympatickýmpoznámka redakce) mužem se nadšeně dá-
váme do řeči a on nám na otázku, z kterých koutů ČR vlastně je, odpovídá, že z města,
vlastní oči a pocítit atmosféru na vlastní kůži, je opravdu nepopsatelné. Sbormistr nám chtěl Shanghai ukázat ve vší své kráse, proto jsme v podvečer vyrazili na jeden z nejvyšších televizních vysílačů na světě. Už cesta metrem byla velkým dobrodružstvím, natož pak prodírání se mezi miliony lidí, ovšem pohled na noční město, ten stojí za všechno…"
Ke společné fotografii zaburácel motor Ferrari 430
které rozhodně neznáme. Jaké je však jeho i naše překvapení, když nám prozradí, že je z Hradce Králové!!! Ten svět je při své velikosti nakonec tak malý, že Hradec zná každý…" Terka Procházková: "…17…97…149…203…263 metrů… celá natěšená mířím k zábradlí táhnoucímu se po celém obvodu Oriental Pearl Tower. Rychle si ještě vyslechnu časové instrukce, abych se v zápětí mohla ponořit do snění. Opřu se o skleněnou tabuli a okouzleně hledím pod sebe. Ze země monumentálně vyhlížející mrakodrapy na mě, kdesi v tmavé hloubce, mrkají spoustou třpytivých světýlek, které září do tmy, jako by chtěly říci, že velkoměsto nikdy nespí. Projdu kousek dál, když můj zrak upoutá nádherně osvícená plachetnice, poklidně plující klidnými vodami místní řeky. I z té výšky lze hádat, že na palubě je pořádně veselo. A není čemu se divit - pohled na noční Shanghai vykouzlí úsměv na rtech každému…" Kateřina Košvancová: "… kdo má rád televizní pořady inspirované poznáváním nových krajů a zvyklostí jako já, zná tuto zem dobře ještě dřív, než tam vycestuje, avšak vidět všechno na
Vysoká věž Perla Orientu, nejvyšší stavba Číny
Aneta Frýdová: "…pobavila mě příhoda, která se stala při naší noční prohlídce Shanghaie. Uprostřed města jsme předávali dárky vedení a zpívali jim k tomu. V té chvíli se na něco přišel ptát čínský policista. Od vedení jsme se dozvěděli, že si policie myslela, že se tu koná nějaká demonstrace. Při zpívání
se okolo nás totiž shromáždila kupa posluchačů a celý dav působil velmi podezřele. Při prvním pokusu o rozhánění lidí jsme se začali smát, a tak policie pochopila, že žádní výtržníci nejsme. Poznali jsme, že si čínská policie klid a mír v ulicích střeží jako oko v hlavě…" Kája Pláničková: "…poslední večer jsme vyjeli na televizní věž v Shanghaii. Nahoře jsme byli kolem osmé, kdy už Shanghai zahalila tma, takže jsme měli výhled na tisíce zářících světýlek a neonů. Poté jsme se prošli po nábřeží "Malé Žluté řeky", kde jsme předávaly dárky našemu vedení, děkovaly za nezapomenutelný zájezd a nakonec jsme ještě chtěly zazpívat Mou hvězdu. Jenže to se čínským policistům ani trošičku nelíbilo. Zjevně si mysleli, že jsme nějaká demonstrace, a tak nás začali rozhánět. Po tomhle zážitku jsme se chystali nasednout do metra a zamířit k našemu hotelu, jenže metro po desáté večer zelo prázdnotou a turnikety už nikoho nepustily. Nezbývalo tedy nic jiného, než jít pěšky. Cestou jsme si povídali nebo zpívali (různé písně, např. Chodím po
Shanghai hladov sem a tam - pozn. red.) a domů jsme dorazili okolo jedné hodiny ranní. Po této túře jsme padli do svých postelí, ale nelitovala jsem toho. Usínala jsem s pocitem, že jsem to všechno zvládla…" Kateřina Kubínová: "… jako obvykle po delším a exotičtějším zájezdu vycházím z autobusu napnutá jako nejvyšší struna na klavíru a najednou… bác!!! Do hlavy mě trefí špunt od šampaňského a tak se bráním cedulí z Číny, kterou jsme s Johankou N. heroicky propašovaly přes tři letištní kontroly. Zmatena a oslepena září reflektoru televizní kamery neujdu ani dva metry a narazím nejprve do tyče od transparentu, který hlásá:" Vítáme Jitro", a vzápětí i do pána, který ho drží a huláká na celé Masarykovo náměstí. Po delší chvíli mžourání a neustálém přešlapování na místě, aby se mi uvolnilo skřípnuté vedení, mi konečně dochází, že to není žádný omyl a že jsem tu správně. Pomalu
Gratulace primátora Otakara Divíška
poznávám povědomé tváře rodičů, sourozenců, kamarádů i dalších sborových zpěváčků, všichni mávají transparenty a vítají nás nadšeným jásotem, doprovázeným hradeckými filharmoniky. Z autobusu vylézá i zbytek podobně zmatených a shlukujeme se uprostřed náměstí. Přichází projev primátora města, skladatele J. Jiráska a dalších významných osobností. Spolu s rodiči
nám zpívají krásnou uvítací písničku a mně už zase tečou po tvářích slzy…sentimenta-
Bouřlivé přivítání na Masarykově náměstí
Koncertní turné do Francie (červen 2006) "Bonjours, monsier! Jsem z Královéhradeckého dětského sboru Jitro a hledám paní, která nám zajišťuje ubytování." nesměle oslovuji pána, jehož kamenný domek jsem právě vyrušila z poklidného spánku zadrnčením na zvonek. Celá vesnice, v čele s důstojným šedým kostelíkem, působí jako z pohádky o Šípkové Růžence. Jen pečlivě obdělané pole a pán stojící přede mnou dokazují, že tady život neustal už před sto lety. "Au oui, Jitro, to hledáte manželku. Jedete nějak brzy, díváme se zrovna na tele-
litu vkrádající se do srdcí všech přítomných rychle zaháníme výborným občerstvením a slavnostními přípitky na šťastný návrat a na skvělý výsledek. Tak tomu říkám přijetí…"
vizi. Víte, dnes hrají francouzští fotbalisté proti Togu." omluvně se usmívá. Takto nás přivítalo 23. 6. 2006 Villers le Montagne, naše první zastávka na 12-ti denním koncertním turné po Francii. Soudě podle veselého ruchu, do kterého jsme se ráno probudili, Togo evidentně prohrálo. Jásající Francii jsme však opustili, abychom se seznámili s jejím malinkatým
sousedem Lucemburskem. Prohlédli jsme si katedrálu Notre Dame s hrobem Jana Lucemburského, poškádlili vojáka hlídajícího palác vládnoucí rodiny a nakonec se rozloučili s velkovévodstvím na květinovém tr-
hu uprostřed náměstí Viléma III. Náš večerní koncert se totiž konal za hranicemi. "Magnifique, bravo!" chrlili posluchači již po 1. polovině. Nejvíce ocenili skladbu Alleluja Randala Thompsona, líbily se také Moravské dvojzpěvy Antonína Dvořáka. Ve druhé části koncertu pak nejvíce vyzdvihovali Proč bychom se netěšili z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany a Hoj hura hoj Otmara Máchy. Druhý den jsme se z Picardie přesunuli do velice proslulého regionu Champagne. Více než víno nás však zaujaly odkazy velkých umělců. Sluneční paprsky procházející barevnými mozaikovými okny Marca Chagall osvětlující klenby katedrály v Remeši nejdou vyfotit, zachytí se však svou rozechvělou dokonalostí ve vzpomínkách každého pozorného návštěvníka. Podobné zadumání jako v božím chrámu nás přepadlo i v místě diametrálně odlišném, prostém a jásavě světlém ateliéru Augusta Renoira v Essoyes. Zajímá vás, proč si mistr vybral za své působiště tak malinké
městečko? Stačí se zeptat, kdo a odkud byla kyprá blondýnka na obrazech vystavených v místním muzeu. Ne nadarmo se říká, že pro ženskou (zvlášť pro budoucí manželku) romantik překoná hory doly... Ty jsme přejeli i my, aby se před námi, jako ve správné pohádce, objevil majestátní palác. Ač nejsem fandou honů na zvířata, k bydlení v loveckém zámečku Fountainebleau bych se nenechala přemlouvat dvakrát. Obklopen udržovanými francouzskými zahradami s nespočtem soch a fontán připomíná nedaleké Versailles Ludvíka XIV. Další den už jsme se ocitli v úplně jiném světě. Svoji oblíbenou Bretaň jsem poznala podle kamenných usedlostí roztroušených mezi poli, všudypřítomného divokého kvítí a mořem vonícího vánku. V této zemi opevněných měst, růžových skal
a nedostižných palačinek jsme si zazpívali čtyři koncerty. Naši prázdninovou cestu po Francii jsme zakončili v Paříži. Někteří ji viděli poprvé, jiní se přesvědčili o tom, že při každé návštěvě tohle město překvapí něčím novým. Zrovna tak, jako celá Francie. Snad proto se už teď těším na další zájezd. Petra Kamínková, 4. 7. 2006
