Soumrak Boha? Žijeme v konzumní době, která vznikla tím, že náboženství a kultura ustoupily Soumrak Boha. To není název nového napínavého filmu. To je evropská, nejen česká, realita. A Bohem zde myslím boha křesťanského, nejlépe římskokatolického. Zkrátka a dobře, Bůh z Evropy mizí. Zbavují se ho lidé, nebo ho nahrazují jiným bohem? První varianta se mi zdá nepravděpodobná. Evropské lidstvo, želbohu (vida, zase Bůh) není tak racionální, logické, vědecky zaměřené a osvícené, že by si řeklo: "Už žádného boha nepotřebujeme."
Druhá varianta je pravděpodobnější. V jiných bozích ale nesmíme vidět jen bohy jiných světových náboženství - islámu, buddhismu nebo judaismu. Psát chci o jiných bozích. První skupinou jsou bozi političtí. Není to tak dávno, co zde působil bůh pod jménem KSČ. Političtí bozi, často spíše modly, mají silný uchvacující účinek, ale dlouho nevydrží. Druhou skupinou jsou bozi konzumní. Žijeme v konzumní době, která vznikla tím, že dříve tak rozšířené náboženství, ale i kultura a umění ustoupily do pozadí. Do popředí se dostávají zcela jiné hodnoty, především peníze. Vždyť ten, kdo je v produktivním věku a nemá auto, dobré bydlení v novostavbě, módní oděvy, nejnovější mobilní telefony, notebooky et cetera, jako by často ani nebyl. To, že se za tím skrývá obrovské množství dluhů a hypoték, je často věc druhořadá. A pak přijde ekonomická krize. Konzumní bůh padá z piedestalu.
A dostáváme se ke třetí skupině bohů, a to k sektám. Měli bychom se před nimi mít na pozoru. Sekta není náboženstvím, ačkoli to o sobě ráda prohlašuje, ale propastí, kam když někdo spadne, těžko se dostane ven. A pokud se mu to podaří, často vyjde s psychickým onemocněním a v každém případě bez peněz. Je lepší sto procent ateistů, když není ani jedna sekta. Kudy ven? Řešení bychměl. S růžencem v ruce říkám: "Vraťme se k Bohu." Proč? Protože, alespoň podle mne, víra (odteď píši opět o katolickémnáboženství) je dobrým a stálým útočištěm v době neklidu a nepokoje, která nyní bezesporu je. Neboť se připozdívá, jak je psáno v Bibli. Bůh je něco, co se nezhroutí, co není závislé na všechmožných situacích, náladách, režimech, dobách, a proto je tím výborným uklidňujícím prvkem. VILÉM TRDLICA, Gymnázium Omská, Praha 10
Paradox je, že církev lidi spojuje i rozděluje Proč jsme nejateističtějším národem na světě? Dle mého názoru za to může socialismus, který zde byl tolik let. Rodiče ze strachu před režimem nepěstovali v dětech vztah k náboženství, aby jim komunisté nezabránili ve studiu na dobré škole.
Výhoda náboženství samozřejmě spočívá v tom, že spojuje mnoho lidí a upevňuje mravy. Nevýhoda? Dochází k tolika rozkolům mezi jednotlivými církvemi. Je až paradoxní, že církev lidi jak spojuje, tak rozděluje. Spousta válek byla v minulosti vedena právě kvůli náboženství. Už od pravěku lidé v něco potřebovali věřit. Bylo těžké sehnat si obživu, tak přinášeli bohům oběti a věřili, že se jim za to odvděčí. Odtud to podle mě pramení.
Víra nám pomáhá překonávat těžké chvíle. Není pak tedy divu, kolik z nás se hlásí k určitému náboženství. Má hlubokou historii a je kolem něho plno otazníků. Nikdo neví, zda existoval Budha či Bůh, ale vadí nám to? Když se máme k čemu upnout a v co věřit, pak nám to pomáhá. A je nepodstatné, jak přesně vzniklo.
Vadí mi náboženský fanatismus. Lidi nehledají chyby u sebe nebo u ostatních, ale je pro ně jednodušší říct "Bůh to tak chtěl". Viz církev a potraty. MARTINA ŘEZNÍČKOVÁ, Gymnázium, Vysoké Mýto
Možná jednou uvěřím, ale nenuťte mě! Když jsem byl malý, nejednou se mi babička rozplakala na rameni. Opakovaně jsem totiž odmítal uvěřit, že přijde nějaký soudný den a nějaký zlý chlapík, co si říká satan, nás navždy rozdělí - pokud nepřijmu toho hodného Ježíše Krista za svého Pána, čímž bychom se potom všichni sešli v tisíciletém ráji a dočkali se netušeného štěstí. Mám i další, sice ne tak emocionálně prožívané případy, ale silně popírající (zřejmě nepsané) biblické pravidlo, které jsem slyšel od jednoho faráře: Bůh má děti, ale žádná vnoučata. Jako by ho věřící rodiče nikdy neslyšeli. Proč třeba jejich děti musí poslední den víkendu vstávat s budíkem, jen aby stihly nedělní mši, když je to proti jejich vůli? Jasně, děti musí poslouchat a vyjde to asi stejně, jako když se mi nechce s rodiči na procházku, ale musím. Jenže na procházce nemusíte poslouchat a zpívat náboženské písně. A že jsem tak smělý - v čem se jejich zpívání liší od budovatelských písní? Jednou jsem se dostal na anglický křesťanský tábor. Celkem se to dalo přežít. Až na jednu hodinu, kdy jsem se dozvěděl, že pokud se svému Pánu celý neodevzdám, je tu šance, že nepřežiji přechod přes silniční zebru, ale přijmu-li jej, budu v pořádku v každé situaci. To bylo jedinkrát, co jsem pocítil nenávist k člověku kvůli jeho přesvědčení, protože to mě vážně dostalo. Znám spoustu věřících, jsou skvělí a je s nimi legrace - až na tu vadu, že si někdy hrají na propagandu a snaží se mne přinutit, abych uvěřil. Nevím, možná jednou přestanu být ateistou a uvěřím v něco vyššího, ale nenuťte mne prosím! FILIP PLUHÁČEK, Gymnázium Mikulov
Člověk na všechno nestačí sám. Jen bezbožní Češi Skutečnost, že náš národ je bezbožný, mě velmi mrzí. Proč? Češi chtějí být co nejvyspělejšími, a přece opovrhují něčím, co je ve vyspělých státech tak důležité. Kdy se vzpamatujeme ze své pošetilosti, že člověk na vše stačí sám? Naši předkové měli spousty náboženství, spousty bohů, ale my si myslíme, že jsme lepší. Oni to bez nich nezvládli, ale my to zvládneme? Ateismus má spousty výhod, jinak by neměl tolik příznivců, ale zajisté má také velké množství stinných stránek. Jedna z velmi důležitých výhod je být jako většina. Ateista nemá problém s tím být "in". Navíc morálku má nastavenou většinou podle sebe, jak mu to vyhovuje, zatímco věřící je na tom jinak. Každý věřící by se měl snažit jít cestou svatosti. Proto mají věřící lidé problémy být "in", protože nejsou ochotni se zcela přizpůsobit společnosti. Rozhodnout se praktikovat víru dnes znamená jít proti silnému proudu společnosti, kde nechybí posměch a opovrhování nad nějakým "pánbíčkem". Vědci nám řeknou spousty o teoriích velkého třesku a dalších. Ale která je ta pravá? Jak to, že vědci stále nevyjasnili náš počátek? Mnohé věci jsou pro nás tajemstvím a zůstanou. Věda nikdy neodhalí vše. Věřící to ví. Oni vědí, že Pán nám dá poznat jen část svého velkého díla a část pro nás nechá zahalenou tajemstvím až do smrti. Životy ateistů jsou vedeny náhodami a štěstím. Docela nejistá životní cesta, nezdá se vám? Většina z nás má někoho, kdo se na nás usměje, mnozí máme někoho, s kým si skvěle popovídáme. Ale jen věřící mají někoho, komu mohou říct úplně vše. Někoho, kdo je při vás vždycky. Kamarád, který nikdy nezradí a je pořád s vámi, se vyplatí, ne? Na koho se obrátí osamělý horolezec, který visí ze skály na laně? Na koho se obrátí ztracený turista v poušti? Kde není nikdo, tam můžeme najít někoho, kdo je s námi všude. I všude tam, kde ho odmítáme. Kdyby měl český národ více věřících, snížil by se počet potřebných psychologů. Kdyby měl více věřících, neměl by každý druhý člověk ztrhanou tvář z množství starostí. Kristýna Švancarová, Biskupské gymnázium Brno
Pomůže Bůh, když nám bude nejhůř? Nevěřící. Tak to jsem já, průměrná ateistická studentka. Do loňských prázdnin jsem se považovala za absolutního náboženského nevzdělance. Všechno to šlo okolo mě. A proč jsem se k náboženství vlastně nedostala dřív? Proč jsem vlastně nevěřící? No tak pěkně popořadě. Všichni z mé rodiny jsou nevěřící. Ani o Vánocích si nehrajeme na věřící a do kostela nechodíme. Zrovna mě nepřitahuje myšlenka zkusit něco nového a začít jen tak věřit v Boha. Ne, to opravdu ne. Dlouhou dobu jsem si asi ani neuvědomovala, že někdo takový možná existuje. Abych se přiznala, v Boha jsem doufala, jen když mi bylo nejhůře! Neříkejte, že jste se nikdy nepřistihli, jak si v duchu říkáte: "Pane Bože, ať se mu nic nestane!" Také patřím mezi tyto nevděčníky! Loni jsem nastoupila na gymnázium a postupem času jsem se skamarádila s dvěma věřícími spolužačkami. Abych pravdu řekla, byla to opravdu náhoda, že jsem se dozvěděla, že jsou věřící. Ne, nemodlí se ve škole, nevykřikují, že Bůh existuje, a ani nás neodsuzují za to, že nejsme věřící. V létě jsme společně i s dalšími spolužačkami vyrazily na English Camp pořádaný jejich sborem. Víru v Boha jsme sice nezískali, ale rozhodně jsme se naučili mnohem lépe hovořit o svých problémech a seznámili se s fajn lidmi. Stále se nás ale ptali, proč jsme vlastně nevěřícími? Naše chabá odpověď, že Boha nepotřebujeme, je moc neuspokojovala. Na naši obranu musím podotknout, že nejsme černé ovce národa. Myslím, že v České republice jsou věřící především ti lidé, kteří se k tomu dostali díky rodičům, a také ti, kteří měli velké problémy a zázrakem se z nich dostali. Samozřejmě také těch pár výjimek, kteří k víře postupně došli. Ani nás pubertální studentky tehdy na Campu nedostali na cestu víry, nepřesvědčilo nás ani to, že skončíme v pekle, ale zato se jim povedlo přiblížit nám jejich svět, jejich pocity. Seznámili jsme se blíže s křesťanstvím. Jsou tedy věřící lidé jiní než my? Co nás odlišuje? Podle mě je škoda, že se u nás náboženství bere spíše jako nějaká sekta. Jednou se upíšeš a už nebudeš moci odejít! To přece není pravda. Já vím, že to svým způsobem nepotřebujeme, ale je Bůh nějaká zátěž? Nepomáhá náhodou více, než zatěžuje? Vždyť všichni v hloubi duše, když je nám nejhůře, doufáme, že něco "vyššího", co nám pomůže, existuje. Možná, kdyby bylo více věřících Čechů, chovali bychom se lépe k druhým a měli bychom jiné morální hodnoty. KATEŘINA TROČILOVÁ
Dopustil by Bůh takové nespravedlnosti? Ve škole jsme dostali zadáno téma o náboženství, vůbec nevím co o tom psát, protože nevím o náboženství prakticky nic. Jediné, co vím, je, že v Boha nevěřím. Na základní škole jsem měla spolužačku, která v Boha věřila a opravdu jsme byly odlišné. Ona brala vše vážněji, neexistovalo, aby marně vyslovila slovo Bůh. Člověk, který v Boha nevěří a něco provede, nebo prostě řekne " pane Bože", ale ona nás vždy jen napadala, že se jeho jméno nadarmo do úst nebere. Chodila do kostela na mše a trávila tím svůj volný čas. Když jsme jí nabídli, aby s námi šla ven, nebo na diskotéku, nechtěla nikam. Sice nám to připadalo směšné, ale brali jsme ji s nadhledem a byli k ní tolerantní. Jednou se ale nechala přemluvit a šla se mnou ven. Nikdy bych nevěřila, že si spolu tak hezky o všem promluvíme. Já jí řekla své názory na Boha a ona mi zase pověděla své. Bylo mi jasné, že by ji nikdo nikdy nepřemluvil, aby přestala v Boha věřit. To, co se přihodilo potom, bylo pro obě z nás nezapomenutelné. Řekla jsem jí, že v Boha nevěřím z jednoho prostého důvodu, zemřel mi tatínek na rakovinu plic. Nikdy nekouřil, nedělal nic špatného, přesto těžce onemocněl, bylo to horší a horší, až to nakonec vzalo rychlý konec. Na druhou stranu jsou lidé, kteří kradou, fetují, zabíjejí jiné lidi a těm nic není, nic se jim nestane a vše jim projde. Kdyby byl Bůh, dopustil by takovou nespravedlnost? Ona mě vzala kolem ramen a přiznala, že nad tímhle nikdy nepřemýšlela, a že jí to opravdu uvízlo v hlavě. Řekla jsem jí, že ji neodsuzuju pro její víru a nezavrhuju jako kamarádku, že každý jsme nějaký a nemůžeme být všichni stejní. Náš rozhovor nás obě sblížil a víc jsme si vážily jedna druhé. ANEŽKA ŠÁDKOVÁ, Střední škola uměleckořemeslná a oděvní Liberec
Bude víra to, co nás zachrání? Když se u nás v České republice zmíníte o "východním" náboženství, většině lidí se vybaví to samé. Na mysli mám ženu zahalenou tak, že jí jsou sotva vidět tmavě hnědé veliké oči, vrásčitý muž v turbanu, to v lepším případě. V horším případě si vzpomeneme na nějaký hrůzný teroristický útok. Ale také si můžeme vzpomenout třeba na Korán. Většina lidí se těchto náboženství bojí. Ale jsou opravdu tato náboženství nebezpečná sama o sobě? Myslím, že spíš záleží, kdo s nimi manipuluje a kdo se dostane do vedení. Ten, kdo hlásá islám a hlásá ho poutavě, má na své straně velké zástupy muslimů, kteří ho budou následovat klidně až k sebevraždě. Odhodlanost muslimů je veliká, jejich víra se jen tak neztratí. Nakonec mnoho válek, které skončily, ale také těch, které stále probíhají, pramení právě z náboženství. Měli bychom proti nim tedy bojovat? Neměli bychom si najít nějakou vlastní víru, která by nás posílila a sjednotila právě tak jako muslimy? Myslím, že se můžeme změnit a navrátit se k náboženství v důsledku nějaké pohromy. Když už lidé nic nemají, zbývá jim víra. Plyne to ostatně i z prokázaného poznatku, že čím chudší stát, tím více věřících. Ale je víra skutečně to, co nám pomůže přežít? Nebo je to spíše překážka před moderními technologiemi? Aby byl svět krásnější, zdravější, čistší a plný míru, měli bychom se zbavit náboženství, která zakazují například moderní medicínu. Nebude ovšem naopak víra to, co nás zachrání? IVO ZOUHAR, Gymnázium, Moravská Třebová
Bůh je prý lepší než Superman Já osobně se za věřícího člověka považuji a jsem členem Českobratrské církve evangelické. I když musím přiznat, že moc přitažlivá pro mne není. Vlastně jsem v této církvi už od narození, protože si to přáli moji rodiče, takže ani nemohu usoudit, jestli bych se k ní přidal dobrovolně, nebo bych šel k jiné církvi, eventuálně jestli bych byl vůbec věřícím člověkem. Když se podívám pravdě do očí, asi mě napadne, že církev pro mě zajímavá není. Hned po vstupu do kostela v nedělní dopoledne uvidím pár starých babek, které sice písně zpívají nahlas, ale falešně, a kdykoliv někdo něco řekne, už se otáčejí a pozorují, kdo vyrušuje. A co se samotných písní týče, dle mého názoru jsou jen staré, nudné, nekonečné a už dávno oposlouchané. Nicméně za největší vrchol považuji, když si jednou v neděli před lavice stouply dvě maminky a začaly zpívat píseň o tom, že Bůh je lepší než Superman. Měl jsem co dělat, abych nevybuchl smíchy. Troufám si říct, že kdyby tuto mou úvahu četl někdo z našeho staršovstva, už by mě nikdo do kostela nepustil. Nicméně mám pocit, že nedělní shromáždění by se měla "omladit". Varhany by se poslaly do muzea, místo nich by nastoupila rocková kapela, rozžhavil by se stroboskop a po bohoslužbách by se nikdo nebál zajít s farářem třeba na pivo. Také propagace církve by se měla změnit. Některé církve jsou pasivní, konkrétně propagace našeho kostela spočívá v tom, že na tabuli na náměstí je velký nápis, upozorňující na čas bohoslužeb. Troufám si tvrdit, že 99 lidí ze sta si toho nápisu ani nevšimne. Na druhou stranu, když se člověk prochází po Brně a slyší, jak "nějakej týpek" řve do mikrofonu, že Ježíš je super a Ježíš vás miluje, na to za každým druhým slovem říká halelujah, vůbec se nedivím, že je tolik ateistů. Tomáš Rozbořil, Městské víceleté gymnázium, Klobouky u Brna
Evropa se do náboženství nehrne. Nemá čas Proč Češi patří k nejméně věřícím lidem na světě? Je to dáno tím, že se mění kultura a životní styl. Dnes je velmi důležitý čas. Lidé si chtějí co nejvíce užít volna, protože v zaměstnání od nich chtějí co nejvíce práce za co nejmenší čas. To má za důsledek stres a vyžaduje to velkou soustředěnost. Lidé si potřebují odpočinout a chtějí být pány svého času. Když jste věřící, musíte chodit do kostela - každou neděli a někdy i v jiný den, například při křesťanských svátcích. To si lidé raději přispí nebo jdou do přírody. Víkend je pro většinu lidí doba, kdy se mohou věnovat koníčkům nebo nějaké o dost lepší zábavě, než je vysedávání a mrznutí v kostele. Neřekl bych, že Češi jsou nejateističtější národ. Myslím si, že celá Evropa kromě Itálie se do náboženství moc nežene. V arabských zemích je to jiné. V arabských zemích má náboženství před prací navrch. To má za důsledek takové podivné skupiny lidí, jako jsou teroristé. Nudí se, tak začnou válčit a přenášejí to do zemí, kde není náboženství číslem jedna. RADIM DERKA, Střední škola technická, Přerov
Jsou Češi bezbožní? A proč? Vyšší energie Náboženství bylo vždy samo o sobě nebezpečné. Vždyť jde o svěření vlastního osudu někomu nehmotnému. Vložili byste snad svůj život do rukou někoho z opačného konce světa a neznali ani jeho jméno? Prosili o svou spásu, úspěch nebo bohatství, aniž byste hnuli jediným prstem? Samozřejmě o tomto víra není, ale přece se na ni musíme podívat i z té skeptičtější stránky. Máme k dispozici spoustu různých náboženství. Každý si může zvolit dle libosti. Podívejme se na průběh křesťanství a k čemu a hlavně komu sloužilo. K naplnění neukojitelných břich opatů, kněží a jiné odporné havěti. To byly časy, kdy místo peněz vám postavili dřevěné pódium a nechali vás zazpívat ódu na déšť. A jak jsou někteří tito vokalisté slavní. Ale teď vážně. Nemyslím, že správná volba víry, ctění základních principů lidství a odlišné hodnoty musí být špatné. V dnešním světě věřit v něco jiného než v peníze a moc je obrovská vzácnost. Náboženství bývají založena na dobrých principech, bohužel jsou překrucována k prospěchu některých jedinců. Odsuzuji události z 11. září, ale také preventivní válku v Iráku. Jiný výklad Koránu je stejně nebezpečný jako prezident, který má nejvíce financí ve zbrojním průmyslu. Černé ovce se najdou i v tom nejbělejším stádečku, s tím už nikdo nic neudělá. Já osobně věřím v nějakou vyšší energii, jež představuje hybnou sílu různých událostí, možná i osudů. Nejsem tedy úplný zásadní ateista, jenmyslím, že se tím nemá cenu zabývat. Obratem ale připomínám, že v něco věřit může být o dost lepší než býti skeptikem. JAN OLIVA, SOŠ mediální grafiky a polygrafie, Rumburk
Kdo nám dá záruku, že Bůh existuje? V dnešní době racionálního a materialistického uvažování se může víra jevit až příliš neuchopitelně. Nevěřím v Boha, což je vzhledem k faktu, že jsem pokřtěná, trochu paradoxní. Rodiče mě nikdy nenutili chodit do kostela, ani mi nevštěpovali názory typu: ,,Když budeš hodná, půjdeš do nebe. Když budeš zlobit, skončíš v pekle." Nebo: ,,Bůh je všemohoucí a všechny nás spasí." Nechali mi možnost volby. Bohužel musím přiznat, že většina věřících lidí, které znám, se mi na první pohled zdá šťastnější a vyrovnanější než nevěřící. Lépe se vypořádávají s těžkými životními situacemi a nic si moc neberou. Ve věcech, z kterých by ateista obviňoval okolí, vládu nebo prostě špatnou konstelaci hvězd, vidí věřící člověk ,,Boží nástrahy", a jestliže je překoná, bude odměněn životem v ráji. Ale kdo vám dá záruku, že to tak opravdu bude? Že nějaký Bůh existuje? Představa postaršího dědečka s bílými vlasy a fousy mi přijde komická a omezující. Vlastně celý příběh, který se váže k Bohu a stvoření světa, se mi jeví spíš jako něco mezi pohádkou a sci-fi. Bůh stvořil svět za šest dní a k tomu všemu ještě slovem. Tímto skutkem se stal konkurencí pro všechny komiksové hrdiny současnosti. Když si sedmý den odpočinul, na což měl samozřejmě plné právo, usoudil, že by bylo fajn vyrobit nějaké lidi. Stvoření Adama je vcelku jasné, ale co Eva? Je chudák uplácaná jen z jednoho žebra a to ještě ani ne vlastního. Nesmím opomenout ani jablko, do kterého si Eva kousla, i když neměla. Spustila tak dominový efekt hříchů přetrvávající dodnes. Kdyby neokusila zakázané ovoce, mohli jsme se teď všichni flákat po ráji. Nemuseli bychom se o nic starat. Žádná škola, práce, nemoci ani ekonomická krize. Nedokážu se však smířit s tím, že by vše šlo tak snadno. Prostě Bůh řekl a bylo! Vznik Země, koloběh přírody, evoluce, narození, život, smrt. Tohle všechno má svůj řád a pravidla. Nic z toho není díky Bohu, ale díky souhře mnoha faktorů, které neumím ani popsat. V tuhle chvíli mě křesťané nejspíš proklínají a satanisti si mnou ruce. Jenže se Satanem to není o moc lepší. Když nevěřím v Boha, je bezúčelné uctívat Satana. Oni dva by přece měli udržovat tu pomyslnou rovnováhu mezi dobrem a zlem. Stáli údajně na počátku existence všeho, aspoň jak lidé tvrdí. Bůh všeuměl a Satan kazisvět, bok po boku, jako v černobílé grotesce. Nikdo je nikdy neviděl, ale každý den jsou inspirací a poslední šancí pro mnoho lidí na světě. Skládají se pro ně písně, vedou se kvůli nim války, vkládají se do nich naděje. Pokud se stane něco špatného, vždycky se to přece může svést na jednoho z nich. Je klidně možné, že až jednou umřu, objeví se přede mnou Bůh s ďáblem. V rukou budou držet kopii tohoto textu a budou si žádat vysvětlení. Kdoví. DOMINIKA KRÁLOVÁ, Gymnázium Sázavská, Praha 2
Nevěřící vidí svět jako černobílý film JAK ŽIJEME Jsem věřící. Jsem buddhistka. Byla jsem odmalička vychovávána, jak se chovat a žít podle Buddhova učení. Chodila jsem do chrámů a pagod každé svátky, zvuky ze čtení modlitby, vůně z vonících tyčinek, starobylé obrázky a sochy. Všechny patří k mým vzpomínkám, které ovlivňují moje vědomí a podvědomí, moje chování a myšlení. Víra mi pomáhá poznat samu sebe, zpestřuje mou fantazii a schopnost představivosti. Svět je jen iluze, naše duše je to, co je důležité, a to, co má růst. Člověk se potřebuje opřít. Podle mě nevěřící lidé o hodně přicházejí. Oni vidí svět jako černobílý film bez jakéhokoliv efektu, jako reálný a skutečný objekt. Věřící často vidí svět s fantastickými prvky, pestřeji, barevněji, přidávají různé efekty a pocity, tím jsou citlivější a pociťují děje kolem sebe intenzivněji a hlouběji. Lidé nejsou schopni vysvětlit všechny děje a jevy kolem sebe, věda nemůže zkoumat všechny různé neskutečné věci na světě. Člověk je slabý, potřebuje mít nějakou pevnou "zeď", o niž se může opřít kdykoliv, v jakékoliv situaci, když se dostane do nějakého problému a není schopný ten problém vyřešit. Je to nějaký trend, být ateista? Proč člověk v takové situaci často říká "Bože!", i když je nevěřící? Existuje opravdu někdo, kdo je skutečný "nevěřící"? Každý člověk věří v něco. Věřící, jako křesťané, muslimové, judaisté, věří v Boha a jeho schopnost, buddhisté činí podle Buddhova učení a věří ve znovuzrození a vlivy chování z jednoho života na druhý život... Možná se někteří lidé považují za ateisty jako nevěřící, protože nechtějí být součástí žádné náboženské instituce? Nebo myslí, že ateisté nevěří v nic, nemusí se chovat podle žádného pravidla a mohou užívat svobodu? Nebo je to nějaký trend být ateista? Proč Češi slaví Vánoce? Jestli se většina Čechů považuje za ateisty, tak proč i oni slaví Vánoce a Velikonoce? Copak to nejsou náboženské svátky? Každý z nás je sám režisér a také herec, který hraje svou roli ve svém díle, které si sám vytvoří a svým způsobem zobrazí pohled na svět ostatních lidí, představí svůj vnitřní svět všem, sám propojuje vnější svět a jeho vnitřní svět duší, která je silně ovlivněna vírou. Pomocí víry pozná člověk sám sebe a taky se naučí v sám sebe věřit. VUONG THI HAI HA, Jazykové gymnázium Pavla Tigrida, Ostrava-Poruba
O Bohu se více dozvíme až na smrtelné posteli Česká republika patří k nejateističtějším státům světa. Přes polovinu obyvatel u nás v nic nevěří. Nepovažují víru za podstatnou. Nepřipouštějí existenci mimozemšťanů, nějaké vyšší inteligence či jakoukoliv podobu Boha. Jsou to lidé spíše materiálního zaměření a racionálního myšlení. Přesto však je ateistů v celkovém součtu na celém světě méně než věřících. Proč je tomu tak? Jak je možné, že právě Česká republika patří k zemím světa s menším procentem věřících? Má náboženství nějakou budoucnost? Bude za několik desítek let mít víra v tomto rychle se rozvíjejícím materiálním světě ještě nějakou hodnotu? Není víra pouze nějakým přežitkem středověku? Vzpomeneme-li na ranou společnost a evropská náboženství, zjistíme, že nejvíce rozšířené a někdy i vnucované bylo křesťanství. Ihned si představíme bohatou šlechtu a duchovenstvo, které udržovalo poddané vírou v Boha, v poslušnosti a ve strachu z pekelného zavržení. Vybavíme si také venkovany věřící hlavně kvůli naději a touze po spravedlnosti alespoň v posmrtném úhlu na světová náboženství, nalezneme mnoho osobností žijících plně z živé a pravdivé víry. V katolickém náboženství jsou jimi svatí. Jsou to často charismatičtí lidé, kteří svůj těžký pozemský život vírou proměnili v radost, naději a lásku k bližním. Ve středověku je to například sv. František z Assissi a v novověkých dějinách sv. Maxmilián Kolbe, který se obětoval za spoluvězně v koncentračním táboře, nebo všem známá Matka Tereza. Proto se domnívám, že se náboženství nikdy nebude moct stát pouhým přežitkem středověku, živou víru a významné věřící. Ano, přesto si ale myslím, že víra v Boha a samotná náboženství mohou být ohrožena. A to materialismem tohoto světa. Dnes je kladen důraz na kariéru, slávu a majetek více než na duchovní hodnoty. Víra v sílu člověka byla po dlouhou dobu komunismu navíc podporována odmítavým až násilným přístupem k jakýmkoliv náboženstvím. Toto může být také jedním z mnoha důvodů, proč právě Česká republika patří k ateistickým státům světa. Nemyslím si ale, že vzrůstající materialismus by za pár let zcela pohltil víru v Boha a náboženství by zanikla. Spíše naopak. Duchovní stránka lidí začíná strádat a člověk je stále více popuzován hledat nějaký smysl lidské existence a jeho naplnění. Duchovní svět nelze od člověka oddělit stejně tak jako duševní a fyzický. Každý hledá odpověď na smysl své existence. Někteří ji nenaleznou, jiní ano. Avšak, je-li správnou odpovědí samotný Bůh nebo něco jiného, to si s jistotou uvědomíme až na smrtelné posteli. LUCIE KUSOVÁ
Opravdová krize náboženství? Přijdu do třídy a hned ke mně přiskočí hlouček spolužáků. Kamarád na mě vybafne otázku: "Jsi věřící? Ano, nebo ne?" Chvilku váhám s odpovědí a prohlížím si jeho škodolibý úsměv. "Asi ne, proč se ptáš?" Následně mi všichni polopatě vysvětlí, že jako věřící bych teoreticky nemohla na vysokou školu, protože nemůžu věřit zároveň v Boha a ve vědu. Jediný rozhovor o víře, který si kdy ze školy pamatuji, byl o střetu mezi vědou a vírou Opravdu to nejde dohromady? Nemůžu věřit v molekuly, protony a neutrony a současně v určitou vyšší energii, chcete-li v Boha? Copak si musím Boha představovat jako člověka? Nemůže to být právě ta energie, která dala tento svět dohromady? Možná je tento spor problémem pro několik málo jedinců, možná pro mnoho z nás. Nevidím ostatním do hlavy, ale myslím si, že v tom to není. Hovoří se o krizi církví a náboženství. Jak někdo může tvrdit, že tu máme krizi náboženství? Krize církví je prokazatelná, ale jenom proto, že se přestává chodit do kostela, přece nemůžeme tvrdit, že upadá i náboženství. V tomto je podle mě největší "problém". Lidé nepotřebují prostředníka v podobě církve, aby věřili v nějakou vyšší moc. Už nepotřebují chodit ke zpovědi, vystačí si se svým vlastním svědomím. Proč se nazpaměť učit motlitby a číst si Bibli před spaním? Já osobně v tom vidím pouze ztrátu času, žádný smysl. Možná právě dnešní uspěchaná doba nedovoluje velký duchovní život. Můj volný čas? Raději si zajdu do kina, do divadla nebo budu jen v klidu relaxovat doma u knížky či televize než rozjímat o své víře. Je to mnohem náročnější, než by se mohlo zdát. Přemýšlím, jak vznikl náš svět - velkým třeskem, neskutečnou náhodou, obrovskou energií. Co bylo před tím? Jenom prázdno, velké nic. Tady končím, protože dál to nevede. Nedovedu si totiž představit nic a hlavně tomu odmítám uvěřit. Z něčeho svět vzniknout musel a musela tu být taky nějaká síla, která ho stvořila. Síla, která ten svět chtěla stvořit. A už jsem zase o toho. Dnešní lidé prostě nemají čas na nějakou víru. Jejich přecpaný denní plán to neumožňuje. Řešení je v nedohlednu. Snad až přestaneme myslet jen na materiální složku života, zjistíme, že tu s námi je i ta duchovní. Alena Lososová, 3. A, Gymnázium Brno, třída Kapitána Jaroše 14
Pro a proti svobodě a víře, čeho víc? Určitě je na místě náboženská svoboda, každý má právo vyznávat jinou víru, nebo snad v nic nevěřit, nebo být členem nějaké náboženské sekty. Většina z nich však, podlemého názoru, dokáže lidi pouze zmanipulovat. Ale přece jen to záleží na člověku samotném. Já osobně jsem věřící, ale nemyslím si, že je třeba víru nějakým způsobem člověku vnucovat. Já ale nevím, jaké to je, v nic nevěřit. Ať už jsou to různá náboženství ve světě, každé z nich v něco věří, některá vyznávají jednoho Boha, jiná zas bohů více. Podle mého je dobré alespoň v něco věřit, může to být cokoliv, ale člověku to dodá možná někdy v nějakých těžkých chvílích alespoň malou naději. Pro některé to třeba znamená to, že se mohou kdykoliv na někoho obrátit (v tomto případě na Boha), například ti, kteří nemají vůbec nikoho blízkého. Někdo prostě věří v pána Boha tam "nahoře", někdo třeba v ďábla a jiný zase v UFO tam někde mezi hvězdami. Víra může přispět i k chování člověka. Kdyby se alespoň každý druhý člověk choval podle křesťanského desatera, byl by svět lepší. A tam opravdu nejsou obsažena pouze striktní pravidla, jen to, jak by se člověk měl opravdu chovat ke druhému, například nepokradeš, nezabiješ. Tyto věci nevědomě dodržuje téměř každý normální člověk i bez víry. Víra také učí lásce k ostatním lidem, blízkým, učí je i skromnosti. Na tom není přeci nic špatného. V dnešní době jsou vztahy mezi lidmi stále horší a horší, každý "hraje" sám za sebe, závidí tomu druhému. Samozřejmě je naštěstí hodně výjimek. Dříve podle mého si mnoho lidí s radostí pomáhalo. Když si vezmete za příklad venkovský život našich babiček i prababiček, sousedky přišly pomoci, když bylo třeba. Teď tak možná, co máte nového, co děláte, aby jim něco neušlo. Už jen z vyprávění Boženy Němcové v knize Babička, která líčí denní činnosti venkovského obyvatelstva, na vás dýchá láska a klid i přesto, že lidé v povídce také prožívali často trápení a smutek. A jak jistě víte, babička v této knize byla silně věřící a nikomu to nijak neuškodilo. Teď si snad nemyslete, že vám vnucuji, abyste se stali věřícími, to vůbec ne. Spíše chci říct, že věřit je stejně tak normální jako nevěřit. KATEŘINA VÁVROVÁ, Gymnázium Sušice
Věřím, nejsem nemocná Za minulého režimu byli věřící nežádoucí. Ideologie se změnila, věřící již nejsou nežádoucí, pouze "ti divní". Bezmála půl století pronásledování duchovních i věřících rozhodně nezůstalo v dnešní společnosti bez následku. Buď jste vůči věřícím podezíraví, nebo už vám jsou stejně jako všichni okolo naprosto ukradení. Spousta lidí věřící přestane brát vážně, když zjistí, že také patří k "pánbíčkářům". Trend moderní doby je ateismus, nevěřit nikomu a ničemu kromě sebe. Hlavním následkem však není vztah společnosti k věřícím, spíš ztráta víry, která společnost postihla. Věřit můžete v podstatě v cokoliv. Věřit můžete v Boha, věřit ale také znamená mít naději. Kdo má naději, má i sílu jít dál, i když nemá cestu vystlanou růžemi. Věřit znamená také důvěřovat. Kdo důvěřuje, má jistotu. Kdo z nás má dnes víru? Nerada bych někomu křivdila, ale většinou jen věřící, právě proto, že nevěří jen sami v sebe. Když mluvím o víře v Boha, většině z lidí na mysl přijde pán v bílém, vznášející se v oblacích, ačkoliv by měl být všudypřítomný. Pro mě znamená všudypřítomný Bůh něco vzácného, co je v každém z nás a domnívám se, že o to ve víře vlastně jde. K Bohu by člověk měl mít úctu, tudíž by měl mít úctu i ke každému člověku. Z tohoto důvodu podle mě náboženství vznikají, jde vlastně o upravení mezilidských vztahů ve společnosti jinak než zákony, o dosažení slušnosti a úcty mezi námi. Přijetím víry přijmeme řadu pravidel, která dají určitý směr našemu životu, druh sebekázně a určité lidské úrovně. Tento směr se bohužel vychyluje od trendu dnešní doby, která nevidí jinou hodnotu, než majetek, kde se důležitost každého člověka zcela ztrácí. Pakliže existuje nějaká nemoc této společnosti, pak je to bezohlednost, egoismus, pohrdání, znechucení, které na sebe chrlíme. To, že věřím, že může být něco lepšího, není naivita. Považuji za normální pomoci člověku, který upadl, považuji za správné být na blízku lidem, kteří blízkost potřebují, nepovažuji za ztracený čas, který trávím s přáteli, nejsem líná a doufám, že ani nikdy nebudu, pracovat sama na sobě, i když to stojí mnoho úsilí. Zraňuje mě, když vidím kamenný chlad a lhostejnost a prázdnotu v očích ostatních lidí, které míjím na ulici, kteří do ostatních vráží beze slova omluvy, věřím, že nejsem jediná, avšak dnes už nesmíte být citliví, musíte se obrnit stejně, být stejně kamenní a prázdní, abyste přežili. Ale není to právě to, co nás ničí? JAROSLAVA TRNKOVÁ, Gymnázium Ostrov
Všichni jsme lidé a máme stejný úkol: být na Zemi člověkem Když jsem se asi před třemi lety dověděla, že jsou Češi jedním z nejméně věřících národů na světě, hodně jsem se podivila. Měla jsem za to, že nejméně věřících musí být v Americe, to je pro mě nejmodernější stát - k tomu mi ten ateismus tak nějak patří. Ale chyba lávky. Je to dáno asi faktem, že tam žije hodně imigrantů, kteří si víru přivážejí ze své rodné země. Jo, to by ještě šlo pochopit. Ale ti Češi? Že by to bylo socialismem, který jsme tu do roku 1989 měli? Já jsem ho nezažila. Četla jsem jednou, že měli komunisté tendence víru v Boha z lidí vytlouct a uchytit v -nich víru jen v onen zmiňovaný režim. Jenže co naši slovanští bratři Poláci věřící skrz na skrz? Jak to tedy je? Sama jsem se několikrát pozastavovala nad tím, jak je to vlastně se mnou. Můžu tvrdit, že jsem věřící, když si myslím, že se člověk vyvinul z opic? Když nejsem pokřtěná? Nevím. Ale tvrdím o sobě, že věřící jsem, tak snad se mnou ten Nejvyšší počítá. Před nějakou dobou mě zaujala publikace U nás v Evropě, a zaujala mě opravdu hodně přečetla jsem ji osmkrát. Kniha o dvaceti pěti rodinách ze států, které v roce 2005 patřily do Unie, sice nepojednává o náboženství, ale místy o něm řeč je. Raigo z Estonska říká: "Nevěříme v Boha, my Estonci věříme jen sami v sebe." Naproti tomu Polák Sebastian, pracující jako horník, tvrdí: "Zejména za totality byla pro lidi katolická církev hodně důležitá, měla k nim blízko, i k dělníkům, byla oporou v každodenním životě, a je to tak dosud." V knize se dají vypozorovat i tak trochu "skryté" projevy náboženství, především z fotek: maltská a slovinská rodina se za stolem před jídlem drží vzájemně za ruce, Koutsakosovi z Kypru se před večeří modlí. To se v Česku opravdu moc nevidí. Proč? Zdá se nám to jako ztráta času? Anebo to považujeme za něco nemoderního, zastaralého? My jsme přece moderní, my už jsme pronikli do tajů genetiky, kvantové fyziky, víme, proč se může vznést letadlo, proč jsou červánky na obloze... Jenže stejně jsou na tom lidé od Kanady po Nový Zéland, od Japonska po Ohňovou zemi. A většina z nich víru neztrácí. Tak čím to je? K uspokojivému vysvětlení jsem nedošla. Prostě to tak je. Řekla bych, že tohle je odpovědět věřícího člověka, když si něco nedokáže vysvětlit. Prostě to tak je. Bůh to tak zařídil. Nevadí mi ateisté, nevadí mi věřící. Všichni jsme lidé a máme všichni stejný úkol: být na Zemi člověkem. A pokud nevraždíme, nekrademe, nepašujeme drogy a netýráme ani nezneužíváme děti, je celkem jedno, jestli jsme ateisté nebo věřící. KRISTÝNA ŠTECOVÁ, Gymnázium Kojetín
Bezbožní Češi Patří Češi mezi nejméně věřící lidi na světě? Proč? To záleží na úhlu pohledu! Pokud bychom brali v úvahu to, že se nehlásíme ke světovým náboženstvím, potom naprosto souhlasím. Na druhou stranu - každý z nás v něco věří. Někteří mají svého boha, jiní věří v šťastnou budoucnost, jiní v lásku atd. A nepoužíváme snad častokrát ,,za to se budeš smažit v pekle"? Můj oblíbený autor Stephen King použil v jedné své knize naprosto výstižné označení pro dnešní stav věcí -svět se hnul. A je to tak! Lidé se změnili. Dříve pravidelně chodili do kostela, modlili se a báli se trestu za své hříchy. Dnes lidé hřeší a je jim to jedno. Není tu žádná autorita, které by se měli obávat. Policie? Soudy? Mnohým lidem jsou pouze pro smích. Ale také mají svou víru. Tou vírou jsou peníze, kterých není nikdy dost. S náboženstvím hodně souvisí také výchova. Dřívější generace byly k náboženství vedeny už od dětství, což postupem času ustalo. Ale proč? To nevím. Asi to vyšlo z módy. A česká církev? Do našeho podvědomí se dostává pouze v ohledech navracenímajetku, ve školách se o ní učíme pouze okrajově. A co islám? Z televize věčně slyšíme jen o samých "zblblých" teroristech, kteří vyhazují budovy do povětří a šíří jenom strach. Proč by se tedy lidé měli hlásit k nějakému náboženství? Nemají k tomu motivaci a nevidí pod tím nic dobrého. Lidé by neměli být posuzování podle toho, k jakému náboženství se hlásí. Myslím, že není nic špatného na tom, když nechodíme do kostela nebo nekonáme pouť do Mekky. Každá osoba je jedinečná, proto i její víra se může lišit od ostatních. A hlavně! Nechceme být omezováni dalšími zákazy. Můj názor je také ovlivněn výchovou. K žádnému náboženství jsem vedena nebyla. Přesto jsem si v sobě něco vypěstovala. Věřím, že po tomto životě se dostanu do nebe - někam, kde bude líp, a že se tam setkám se všemi hodnými lidmi, co tam už jsou. Asi je to naivní, ale věřím prostě ve starý dobrý happyend. VERONIKA SIEBERTOVÁ, VII. A, Gymnázium Rumburk
