Příloha usnesení vlády ze dne 9. září 2015 č. 733
Vyjádření Vlády České republiky k návrhu I. senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a (v rozsahu označení „§114b odst. 5“) ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vedenému pod spisovou značkou Pl. ÚS 13/15 I. I. senát Ústavního soudu při projednávání ústavní stížnosti fyzické osoby dospěl k závěru, že ustanovení § 114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“ či „o.s.ř.“) a ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř. ve slovech „§114b odst. 5“ jsou v rozporu s ústavním pořádkem, neboť nezaručují účastníkům řízení (žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, ani spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. K tvrzenému rozporu s autonomií vůle Na úvod svého vyjádření vláda konstatuje, že ač si je vědoma závěrů, k nimž Ústavní soud dospěl ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 27. 4. 2009 (N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.)1, nemůže se ztotožnit s premisou, že jakékoli omezení dispoziční zásady v civilním procesu znamená automaticky i omezení autonomie vůle procesních stran. Pokud by totiž tato premisa byla pravdivá, pak by všechny prvky koncentrace řízení, jež stanovují rámec civilního procesu (a ve svém důsledku omezují dispoziční zásadu), vedly též k omezení autonomie vůle účastníků řízení, a byly by v rozporu s ústavním pořádkem. 1
Ústavní soud v bodě 20 citovaného nálezu uvádí: „Dispoziční zásada představuje specifické promítnutí soukromoprávní autonomie vůle do oblasti civilního procesu. Stranám je dáno, aby svobodně, v souladu se zásadou dispoziční, nakládaly jak řízením, tak i předmětem řízení. Procesní práva, která jsou odvozena ze zásady dispoziční, jsou vyhrazena výlučně nositelům těchto práv formou dispozičních procesních úkonů; z povahy těchto dispozitivních procesních úkonů vyplývá, že nemohou být obsahem právní fikce, tj. nemůže být stanoveno, že někdo vzal návrh zpět, ačkoliv tak neučinil. Právní konstrukce fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení je v rozporu s povahou civilního procesu, což platí nejen pro civilní sporný proces, ale pro jakýkoliv druh civilního soudního řízení, tj. i pro insolvenční řízení. Dispoziční právní úkon nemůže být obsahem právní fikce, aniž by tím byla porušena zásada dispoziční, na jejímž základě je civilní proces budován, a v konečném důsledku též zásada autonomie vůle.“
1
Vláda má za to, že právní úprava obsažená v napadeném ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. autonomii vůle neomezuje. Zavádí pouze prvek koncentrace řízení, čímž modifikuje průběh civilního procesu. Uchýlí-li se soud k využití institutu kvalifikované výzvy (soud má v tomto ohledu diskreční oprávnění, srov. dále), je nucen modifikovat další průběh civilního procesu zákonem předvídanými pravidly ustanovení § 114b o.s.ř. V takovém případě musí předseda senátu určit žalovanému lhůtu k vyjádření (§ 114b odst. 2 o.s.ř.) a musí jej současně poučit o následcích případného včasného nevyjádření se (§ 114b odst. 3 o.s.ř.). Tím dává účastníkům řízení jasně najevo, jak bude civilní řízení pokračovat, a to jak pro případ, že se žalovaný v soudcovské lhůtě vyjádří, tak i pro případ jeho nečinnosti. Se skutečností, že v případě nečinnosti žalovaného dochází k fikci uznání nároku, je žalovaný srozuměn. Tento důsledek konkludentního projevu vůle2 žalovaného je stanoven výslovně v zákoně, přičemž neznalost zákona nikoho neomlouvá, nadto je žalovaný soudem o důsledku nečinnosti zvlášť podrobně poučen (s ohledem na závažnost důsledků fikce). Je výhradně na vůli žalovaného, zda splní soudem uloženou povinnost (vyjádří se dle § 114b odst. 1 o.s.ř.) a zamezí nástupu zákonné fikce, či zůstane nečinný. Institut upravený v § 114b o.s.ř. proto není, dle názoru vlády, v rozporu s ústavněprávně chráněnou zásadou autonomie vůle. Uvedené pravidlo pouze reguluje a koncentruje průběh civilního procesu, v jehož rámci mohou jeho účastnici uplatňovat dispoziční úkony. Pouze na okraj lze uvést, že obdobně konstruované právní fikce nejsou cizí ani právu hmotnému. V kontraktačním procesu obecně platí, že pokud oblát pozmění mu předloženou nabídku, je takový projev vůle odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku (srov. § 1740 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „OZ“). Z tohoto pravidla je však zákonem stanovena výjimka – pokud totiž oblát reaguje na nabídku pouze s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je tento jeho projev vůle akceptací nabídky. Navrhovateli je dána možnost takovéto přijetí nabídky odmítnout ve lhůtě bez zbytečného odkladu (§ 1740 odst. 3 OZ). Tato úprava tak pouze v zájmu ulehčení právního styku modifikuje způsob, jakým se autonomie vůle oferenta uplatňuje, není jejím vyloučením, natož aby bylo možné hovořit o protiústavnosti. Je na vůli oferenta, jestli bez zbytečného odkladu přijetí nabídky s dodatkem odmítne, anebo se svým konkludentním jednáním (zdržení se této reakce) nechá zavázat pozměněnou nabídkou. Obdobně dle ustanovení § 1888 odst. 2 OZ platí, že „Přejde-li na nabyvatele při převodu vlastnického práva k věci zapsané ve veřejném seznamu i zapsané zástavní právo nebo jiná jistota 2
Viz část VI. Rozsudek pro uznání ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
2
váznoucí na věci, má se za to, že přešel i dluh zajištěný jistotou. Po převodu vlastnického práva může zcizitel vyzvat věřitele v písemné formě, aby namísto něho přijal nabyvatele jako nového dlužníka. Neodepře-li věřitel dát k tomu souhlas, platí, že souhlas dal, pokud byl na tento následek ve výzvě výslovně upozorněn.“. Rovněž tomuto řešení lze vytýkat nanejvýše nevhodnost a rozpor s intuicí, nikoliv však protiústavnost. Fikce v právu, jejímž obsahem je závěr o určitém právním úkonu účastníka, je tedy možným a nikoliv ojedinělým nástrojem ulehčení právního styku v právu hmotném. V právu procesním tento nástroj přispívá k naplnění účelu civilního procesu sporného, jímž je spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. Jako legitimní cíl nelze opomenout ani zájem na vydání rozhodnutí, a to v přiměřené době. Dalším legitimním cílem, který předmětný institut sleduje, je naplnění zásady vigilatibus iura. Pokud bychom připustili argumentaci navrhovatele, mohli bychom tvrdit, že protiústavní je např. i využití fikce doručení, jelikož nahrazuje projev vůle (podle § 53c o.s.ř.) se za doručenou považuje i taková písemnost, kterou dotyčný odmítne převzít.
III. K povaze napadeného institutu Napadený institut je rovněž zapotřebí hodnotit v kontextu charakteru a vývoje českého civilního procesu, jenž je historicky založen na sociální koncepci, která byla pozdějšími četnými novelizacemi doplněna prvky koncentračními, směřujícími k liberálnímu pojetí. Novelou občanského soudního řádu zákonem č. 7/2009 Sb., byla do českého civilního procesu zavedena zákonná koncentrace řízení, která velmi úzce souvisí s posílením odpovědnosti účastníků řízení za výsledek řízení. Okamžiky koncentrace řízení mohou nastat již ve fázi přípravy jednání. Jedním z případů je, pokud se předseda senátu rozhodne postupovat v souladu s ustanovením § 114c o.s.ř., tedy nařídí a provede přípravné jednání. Druhým případem je pak navrhovatelem napadené použití kvalifikované výzvy k vyjádření k žalobě. Prvky koncentrace řízení podporují zásadu rozhodnutí při jediném jednání, jakožto stěžejního principu civilního procesu.
Odpovědnost za naplnění této zásady pak leží
na soudci. Cílem je, aby se účastníkovi dostalo rozhodnutí v přiměřené době a aby tak bylo naplněno právo na spravedlivý proces. 3
Za účelem přípravy jednání soud vyzve žalovaného, aby se ve věci písemně vyjádřil (prostá výzva) a aby předložil důkazy, jichž se dovolává. Již v této fázi je dán soudci prostor pro zvážení, zda je takový postup vhodný, pokud dospěje k názoru, že takový postup se s ohledem na povahu věci jeví neúčelným, k vydání usnesení přistoupit nemusí. Toto je první okamžik, kdy soudce zvažuje vhodnost užití prosté výzvy. Kvalifikovanou výzvou může soud nařídit žalovanému, aby se ve lhůtě vyjádřil. Pokud se ve lhůtě nevyjádří, má se za to, že nárok uznává. Ke kvalifikované výzvě soud přistoupí, pouze pokud to vyžaduje povaha věci (i.) nebo okolnosti případu (ii.), jak stanoví návětí § 114b (nebo v případě, že žalovaný se nevyjádří na prostou výzvu či je spolu s výzvou vydán platební rozkaz). Opět je zde prostor pro soud, aby zvážil, zda je postup dle § 114b vhodný a účelný, a to zejména s ohledem na následky, které zákon spojuje s nevyjádřením se. S ohledem na závažné dopady pro žalovaného je zde prostor pro diskreci soudu při volbě postupu v rámci přípravy jednání. V případě kvalifikované výzvy by se ze strany soudu nikdy nemělo jednat o automatizovaný postup, ale vždy by měl soud v rámci přípravy jednání zvažovat, zda to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, tedy, zda je naplněn základní předpoklad pro vydání takové výzvy. Kvalifikovanou výzvu nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít smír. Soud tedy musí žalobu přezkoumat před tím, než předmětnou výzvu vydá. Pokud je tedy nárok zjevně neoprávněný, výzvu nevydá, soud by tedy měl provést právní kvalifikaci uplatněného nároku. Výzvy přitom nelze využít, pokud ze skutkových tvrzení nelze bez dalšího dovodit hmotněprávní povinnost, jejíž splnění se žalobce domáhá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 296/2003). Je též nutné podotknout, že lhůta k podání vyjádření (§ 114b odst. 2 o.s.ř.), kterou může soud stanovit i delší, vytváří dostatečný časový prostor pro žalovaného, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Vláda v této souvislosti připomíná, že zákon nevyžaduje, aby žalovaný vylíčil přehled skutkových tvrzení vyčerpávajícím způsobem. Pokud se žalovaný ve stanovené lhůtě vyjádří, a to alespoň v hrubých rysech, nemůže nikdy dojít k uplatnění fikce uznání nároku, resp. k postupu podle § 153a odst. 3 o.s.ř. - tedy k vydání rozsudku pro uznání. Znovu je tedy nutné akcentovat postavení a roli soudce, který je tím, komu je dána diskrece. 4
Kvalifikovaná výzva též musí být vždy doručena do vlastních rukou a náhradní doručení je vyloučeno. Tak je zajištěno, že žalovaný má vždy možnost se s obsahem usnesení seznámit - nemůže tedy dojít k zákonem zakotvenému procesnímu následku (§ 153a odst. 3 o.s.ř.), aniž by měl žalovaný možnost projevit svou vůli.
IV. K namítanému rozporu s kritériem potřebnosti Navrhovatel má za to, že napadená právní úprava neobstojí v testu proporcionality (nedostojí postulátu potřebnosti/nezbytnosti) a dovozuje, že je možno využít jiných prostředků (kontumační rozsudek), kterými lze dosáhnout vytyčeného cíle. K argumentaci navrhovatele vláda uvádí, že oba typy rozsudků (pro uznání a pro zmeškání) jsou dva samostatné svébytné instituty, které stojí vedle sebe a míří na poněkud odlišné situace. Snaha hodnotit institut rozsudku pro uznání, který se zakládá na zákonné fikci, prizmatem kritérií, na nichž je postaven institut rozsudku pro zmeškání, je proto nepřípadná. Obě řešení nejsou navzájem v poměru přiměřenějšího a méně přiměřeného řešení, pokud jde o míru zásahu do práv osob. Jde pouze o dvě odlišná legitimní řešení částečně podobných problémů. Jejich vztah lze připodobnit kupříkladu vztahu hmotněprávních institutů promlčení a prekluze. V některých situacích zákonodárce zvolil s přihlédnutím k určitému legitimnímu cíli přísnější důsledky plynutí času a nečinnosti oprávněné osoby, přičemž stanovil prekluzi (zánik) práva. V jiných případech usoudil, že zde není zájem na zániku práva oprávněné osoby, k níž může soud přihlédnout i bez návrhu, a stanovil promlčení práva (tedy jeho oslabení, nikoliv zánik). Volbu určitého řešení lze přitom kritizovat nanejvýš z hledisek legislativně technické vhodnosti, nikoliv z hlediska ústavnosti. Z obecných zásad občanského soudního řízení lze dovodit, že je třeba svá práva aktivně prosazovat a bránit v mezích zákona (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Ochrana subjektivního práva je přitom možností, nikoliv povinností, a postavení a procesní povinnosti jednotlivých stran se velmi liší kvůli rozdílným rolím v řízení. Soudní řízení má být v prvé řadě efektivní, tak aby bylo možné rozhodnout o sporném subjektivním právu bez zbytečných průtahů v co možná nejkratším čase a s vynaložením co možná nejmenších prostředků (čl. 38 odst. 2 Listiny). Z tohoto důvodu existuje i právní úprava zabezpečující tuto efektivitu při zachování dostatečného prostoru k uplatnění práv
5
účastníků. K tomu směřují jak rozsudek pro zmeškání dle § 153b o. s. ř., tak i rozsudek pro uznání dle §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. Vláda též považuje za nutné opakovaně zdůraznit, že jak rozsudek pro zmeškání, tak i rozsudek pro uznání sdílejí výchovný smysl vycházející ze základního účelu civilního práva procesního. Tím je v souladu s ustanovením § 1 o. s. ř. inter alia
výchova
k dodržování smluv a zákonů, k plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. Podobnost rozsudku pro zmeškání a pro uznání je dále podpořena shodnou konstrukcí odvolacích důvodů pro oba typy rozhodnutí dle § 205b ve spojení s § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z výše uvedeného lze dovodit, že oba instituty v tomto ohledu směřují ke stejnému výsledku a naplňují tentýž smysl. Je přitom plně v diskreci zákonodárce, aby určil, za které procesní situace se využije který prostředek sloužící tomuto cíli. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že tato diskrece nesmí být vykonávána svévolně, nýbrž musí být řádně odůvodněna, neboť ač si jsou oba instituty značně blízké, přeci jen se v některých ohledech liší (zejména v otázce přípustných opravných prostředků, kdy v zásadě platí, že proti rozsudku pro zmeškání je širší možnost obrany). V této souvislosti je nutné upozornit, že postupovat dle § 114b o. s. ř. je možné pouze tehdy, pokud to vyžaduje povaha věci. Dle judikatury a procesualistické nauky se slovním obratem „povaha věci“ rozumí situace, kdy je zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo možno věc rozhodnout. Dále okolnosti případu odůvodňují postup dle ustanovení § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že – ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu zvláště obtížnou – existují tu takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být rozhodnuto. Naopak je-li žaloba pro vady neprojednatelná nebo zjevně bezdůvodná, není přípustné, aby byl žalovaný vyzván k vyjádření, neboť to neodůvodňují povaha věci ani okolnosti případu a nemohou být také splněny zákonné předpoklady pro rozhodnutí věci platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, nebo aby bylo nařízeno přípravné jednání. O takové žalobě proto nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Jinak řečeno, aby vůbec mohl soud přistoupit k postupu dle §114b o. s. ř., musí být naplněna celá řada podmínek, které musí pečlivě zkoumat. Vláda má za to, že za této situace je jedině správné, pokud zákonodárce využil svého prostoru pro uvážení a spojil s procesní nečinností 6
té strany, na které je závislý další postup ve věci, postih spojený s rozsudkem pro uznání. Tento je z pohledu neaktivní procesní strany přísnější ve srovnání s rozsudkem pro zmeškání (proti rozsudku pro zmeškání jsou větší možnosti obrany, navíc je rozsudek pro zmeškání vystaven širší možnosti zpochybnění své věcné správnosti i v rámci výkonu rozhodnutí dle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř). Konečně k postupu dle § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. dochází až tehdy, kdy byl dotčenému účastníku řízení poskytnut dostatečný prostor, aby svoji vůli v řízení vyjevil. Pokud se tak rozhodl z různých důvodů neučinit, čímž výrazným způsobem zkomplikoval průběh soudního řízení, je dle názoru vlády legitimní a přiměřené, pokud se zákonodárce rozhodl „potrestat“ tuto procesní neaktivitu přísnějším postihem, tj. rozsudkem pro uznání. S ohledem na výše uvedené má vláda za to, že vtělením rozsudku pro uznání do řízení dle § 114b o. s. ř. sleduje zákonodárce
legitimní cíl v podobě urychlení řízení
a odpovídajícího potrestání procesní neaktivity toho účastníka řízení, na němž je závislý další postup ve věci. Tohoto cíle přitom není možné dosáhnout využitím institutu rozsudku pro zmeškání. Rozsudek pro zmeškání je z hlediska neaktivní procesní strany méně přísný, jelikož proti němu zákonodárce umožňuje vyšší možnost obrany. Z tohoto důvodu pak závěry testu proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, který je uváděn také navrhovatelem) vedou k pozitivnímu výsledku, jelikož kromě naplnění účelu (tj. urychlení řízení), jsou splněny i další jeho kroky – potřebnost (cíle nelze dosáhnout „mírnějším“ prostředkem, například zmiňovaným kontumačním rozsudkem z důvodů uvedených výše) a konečně i kritérium třetí, tedy postulát přiměřenosti (nepřiměřenost vzhledem k cíli – ztrátě sporu vzhledem k nečinnosti – zde není dána, respektive pokud by byla, pak by nutně musela být dána i u rozsudku pro zmeškání, který je ale navrhovatelem uváděn jako ústavně konformní řešení, přiměřenost je dále dána legitimním očekáváním toho, že procesní strany mají procesní odpovědnost). Nad rámec výše uvedeného považuje vláda za nutné též upozornit na pravděpodobné negativní důsledky, které by případná derogace napadených ustanovení o.s.ř. vyvolala. Vláda má za to, že zejména v otázce průměrné délky civilního řízení by byly případné dopady derogace ryze záporné, jelikož by zjevně došlo k prodloužení délky všech řízení. Vláda v této souvislosti připomíná, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení 7
dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Vláda má za to, že uvedený negativní důsledek derogace by vedl k oslabení kredibility státní moci (moci soudní), jakož i důvěry občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu.
V. Rozsudek pro uznání ve světle judikatury Ústavního soudu V souvislosti s výše uvedeným vláda též považuje za nezbytné poukázat na skutečnost, že v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, a to i judikatuře nálezové, nebyla ústavnost institutu rozsudku pro uznání per se zpochybněna, naopak byly dovozeny ústavně konformní meze výkladu § 114b odst. 5 o. s. ř. Ústavní soud se k problematice právní fikce v minulosti (v obecné rovině) již opakovaně vyjadřoval. Konstatoval, že právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky, než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu (s odkazem na Jean-Louis Bergel: Théorie générale du droit, 2e édition, Paris, Dalloz, 1989, s. 300). Účelem fikce v právu je posílit právní jistotu (s odkazem na V. Knapp: Teorie práva. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění tohoto jednoho z hlavních ústavních postulátů právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví) [obecně nález sp. zn. II. ÚS 92/01 ze dne 1. 10. 2002 (N 115/28 SbNU 9); nález sp. zn. II. ÚS 451/03 ze dne 16. 9. 2004 (N 131/34 SbNU 325)]. Judikatura Ústavního soudu se při zkoumání institutu rozsudku pro uznání přiléhavě koncentrovala na přezkum naplnění zákonných předpokladů pro aplikaci uvedeného institutu. V zásadě v každém individuálním případě pak byla nalezena ústavně konformní interpretace. 8
Např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 230/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 38/36 SbNU 419) Ústavní soud konstatoval, že v daném případě právní náležitosti požadované zákonem proto, aby mohla nastoupit fikce uznání, splněny nebyly. Zákon požaduje, aby usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. o uložení povinnosti žalovanému podat písemné vyjádření ve věci včetně poučení o případných následcích nesplnění této povinnosti (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) bylo vydáno předsedou senátu. Vyšší soudní úředník k takovému úkonu není oprávněn. Fikce uznání nároku uplatněného žalobou tak v projednávaném případě nemohla nastat (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2003). Nález sp. zn. III. ÚS 454/04 ze dne 30. 3. 2006 (N 75/40 SbNU 755) konstatoval, že rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, a jeho použití je proto vázáno na řádné a prokazatelné naplnění podmínek uvedených v § 153a občanského soudního řádu. Mezi tyto podmínky náleží především existence nezpochybnitelného projevu vůle spočívajícího v uznání nároku žalobce žalovaným. Pokud jsou o existenci takového projevu vůle důvodné pochybnosti a obecný soud přesto rozsudek pro uznání vydá, jde o postup, který je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Z nálezu sp. zn. IV. ÚS 544/05 ze dne 17. 10. 2006 (N 189/43 SbNU 159) plyne, že soudy nemohou provést takový výklad vyjádření účastníka řízení, který z něho jednoznačně nevyplývá. Pokud o obsahu vyjádření existují pochybnosti, je úkolem soudu, aby je odstranil, ať doplňujícím dotazem nebo jiným vhodným opatřením, aniž by však byla zpochybněna podstata rozsudku pro uznání. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2503/13 ze dne 1. 4. 2014 Ústavní soud dovodil, že otázka ústavnosti napadených ustanovení s hlediska práva na spravedlivý proces se promítá do diskreční pravomoci soudce, který právo na daný případ aplikuje („Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že dikce ustanovení § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice zdánlivě neposkytuje rozhodujícímu soudci prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecná pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektována tak, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale i přístup k soudu,“; bod 26). Nad to lze poukázat na několik desítek usnesení, kterými byly stížnosti směřující proti aplikaci institutu rozsudku pro uznání odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Namátkou usnesení sp. zn. IV. ÚS 1063/15 ze dne 26. 5. 2015; usnesení sp. zn. I. ÚS 1012/14 ze dne 12. 8. 2014; usnesení sp. zn. III. ÚS 1687/13 ze dne 27. 2. 2014; usnesení sp. zn. III. ÚS 9
1178/13 ze dne 7. 11. 2013; usnesení sp. zn. I. ÚS 1806/13 ze dne 12. 9. 2013; usnesení sp. zn. I. ÚS 3432/12 ze dne 15. 11. 2012; usnesení sp. zn. II. ÚS 2043/08 ze dne 15. 10. 2008. Ve světle této judikatury tedy nelze hovořit o indiciích směřujících k závěru o protiústavnosti napadeného ustanovení. Pokud byla v těchto případech nalezena cesta individuální spravedlnosti a zároveň nelze hovořit o tom, že by v aplikační praxi obecné soudy judikaturu Ústavního soudu programově nerespektovaly, argumentem a contrario lze dojít k jedinému závěru, a to k závěru, že dlouholetá přezkumná praxe Ústavního soudu nesvědčí o protiústavnosti napadených ustanovení per se.
VI. Rozsudek pro uznání ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva K navrhovatelem tvrzenému rozporu napadených ustanovení občanského soudního řádu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod považuje vláda za nutné poznamenat, že u Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) jsou obdobné námitky vznášeny a posuzovány optikou odepření práva na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ESLP v těchto případech konstantně judikuje, že ani znění ani smysl čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebrání účastníkovi řízení, aby se svobodně veřejného jednání vzdal, a to výslovně nebo i mlčky, avšak takové vzdání se práva musí být jednoznačné a nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (např. Håkansson a Sturesson proti Švédsku, č. 11855/85, rozsudek ze dne 21. února 1990). Ve vztahu k České republice ESLP již posuzoval jednu stížnost, v níž stěžovatel brojil proti vydání rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti této stížnosti (věc Buryška proti České republice, č. 33137/04, rozhodnutí ze dne 6. května 2008). V dané věci se žalovaný bránil vydání rozsudku pro uznání a obecně absence veřejného projednání věci před soudem, a to ve světle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ESLP tedy měl stěžovatel v zásadě právo na veřejné projednání, byl však soudem prvního stupně řádně poučen o následcích toho, že se v určené lhůtě k žalobě nevyjádří, a proto nelze tomuto soudu vytknout, že si jeho mlčení vyložil jako tacitní a nepochybný souhlas s tím, že jednání nebude nařízeno. Lze tedy shrnout, že ESLP v samotném institutu vydání
10
rozsudku pro uznání na základě fikce uznání dle § 114b odst. 5 o. s. ř. nespatřuje z pohledu článku 6 Úmluvy porušení v něm obsažených práv. Poukázat v této souvislosti lze také na rozsudek Kysilková a Kysilka proti České republice (č. 17273/03, rozsudek ze dne 10. února 2011), v němž ESLP posuzoval námitku spočívající v nekonání jednání ve věci, když vnitrostátní soudy postupovaly podle tehdy (v červnu 2002) platného ustanovení § 250f o. s. ř., které umožňovalo nekonat jednání, pakliže účastník řízení ve stanovené lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas s tím, aby bylo rozhodnuto bez jednání, a byl o následku nevyjádření se poučen. ESLP uvedl doslova toto: „26. Soud poznamenává, že český občanský soudní řád v rozhodnou dobu zakotvoval konání ústního jednání před soudy projednávajícími správní žalobu. Přítomnost účastníků však nebyla povinná, a pokud účastník nereagoval na výzvu soudu, zda souhlasí s projednáním věci soudem bez nařízení veřejného jednání (viz výše § 17-19), soud mohl rozhodnout bez konání veřejného jednání na základě domněnky, že stěžovatelé s takovým postupem souhlasí (viz výše § 11). Soud má za to, že tato ustanovení nebyla sama o sobě neslučitelná se zárukami spravedlivého procesu obsaženými v článku 6 odst. 1.“ S ohledem na výše uvedené vláda konstatuje, že v judikatuře ESLP nelze najít oporu pro závěr, že ustanovení § 114b o. s. ř. a § 153a odst. 3 o. s. ř. v části, kde se odkazuje na § 114b odst. 5, jsou v rozporu s článkem 6 Úmluvy.
VII. Závěr Vláda má za to, že zakotvení možnosti vydání rozsudku pro uznání má v právním řádu České republiky své legitimní místo a v obecné rovině nezasahuje do Ústavou zaručených práv jednotlivců. S ohledem na výše uvedené proto navrhuje, aby Ústavní soud návrh na zrušení napadených ustanovení zamítl.
11
