Hypocrisis Martin Hoffmann Z českého originálu Hypocrisis Odpovědná redaktorka Jana Pátková Grafická úprava Jana Pátková Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini 28. 6. 2015 eknihysantini.huu.cz
Vydání druhé ISBN 978-80-88014-29-4 (pdf) ISBN 978-80-88014-21-8 (epub)
Obsah I.................................................................................................8 II.............................................................................................24 III............................................................................................32 IV...........................................................................................49 V............................................................................................60 VI...........................................................................................75 VII..........................................................................................94 VIII......................................................................................101
Nemohl jsem uvěřit, jak blízko jsem znovu byl pravdě a zároveň, jak moc mě intuice oklamala, neb jsem se od nebezpečí nevzdaloval, ale naopak přibližoval. Narazil jsem do chladné formovatelné překážky, která mě hned po nárazu objala drtivou silou a do zad zasekla své dlouhé drápy. Smrtelný chlad se mi neslyšně otřel o tvář, byť pouhý dotek toho stvoření ve mně vyvolával neuvěřitelný strach mísící se s hysterií, šokem a bolestí, vše vzájemně ladící v symfonii utrpení, jejž jsem byl hlavním aktérem. Drápy vetřelce v šedé kůži mi zajely pod lopatky a nořily do masa, a jeho stisk mě rdousil natolik, že jsem nebyl schopen vydat hlásku. Každým takovým pokusem jsem jen ztrácel dech a tím si zkracoval šanci na přežití.
I.
N
euběhl ani rok od doby, kdy jsem navštívil Hernsberg, nenápadnou obec mezi nepříliš vysokými pohořími, která nadobro změnila můj život. Dosud se snažím vzpamatovat
z hrůz, jež se line téměř až k nedaleké obci Schwändi, jejíž občané nemají sebemenší tušení, jak blízko pobývají samotné smrti a proroctví, neznající nikdo kromě mě a několika dalších zasvěcených, tedy těch, jimž se podařilo zachránit. Je tedy pravdou, jak jsem již podotkl, že jsem unikl ze spárů nevídaného tajemství, které jsem z veliké části rozluštil, a které se pokusím popsat v následujících řádcích, ačkoli můj zdravý rozum zůstal uvězněný kdesi mezi čtyřmi stěnami na východě Švýcarska. A jak je všem známo, Švýcarsko má dvacet šest kantonů. Přesný směrovací bod vám ovšem nepopíši, neb jste li znalí map, postačí vám mé drobné nápovědy. Nikomu ale nedoporučuji postavit se onomu děsu, s nímž jsem se střetl, a proto záleží pouze na vás, zda budete věřit všem popsaným trasám,
jimiž
mě
volání
Hernsbergu
dovedlo
až
do
neočekávaného cíle. Koneckonců, už ani já si nemohu být zcela jistý jeho polohou, přičemž na žádné mapě vyobrazen
není, a i kdyby byl, zděsil bych se v okamžiku, kdy by se mé oči setkaly s pouhým jeho názvem. Neboť má mysl je zatemněna a rozum je nadobro ztracen. Jedině tak si vysvětluji podivné výjevy stále se mi míhající a mísící se s realitou, mnohdy nezvykle zakřivenou a pestrobarevnou, povlávající ve větru jako špatně upevněné plátno, na němž je barvitě namalována krajina mého domova. Za oním plátnem je ovšem ta má realita – vzpomínky na kruté události, neutichající duševní bolest a fantaskní představy nepřiměřených idejí, které mně nepatří. V podstatě mě Hernsberg k sobě stále přitahuje, stejně jako tehdy, kdy to vše začalo. Ještě před přípravami na cestu do Švýcarska, mnohem dříve, než jsem se vůbec dozvěděl o jakési zapadlé obci Hernsberg, na mě padala psychická únava z dosavadní práce na brzkém otevření nového křídla v muzeu The Story of Berlin, kde jsem pracoval jako restaurátor, konzultant a historik. Žil jsem pro svou práci už šest let, stále bylo co objevovat v historii města i celé Střední Evropy, a dovolil li mi to čas, má dobrodružná povaha a často dokonce i práce, mě zaváděla do různých koutů Evropy i za Atlantický oceán, do Ameriky, na Island, ale i Rakouska, Švýcarska nebo Polska. Snad v každé zemi lze něco vyhledat o historii Berlína, útržky jeho historie se donekonečna skládají jako puzzle, aby z toho vyšla
racionální odpověď na naši složitou, nedostatečně probádanou minulost. Historie je skutečně složitý spletenec událostí, hrdinů i obávaných tyranů, válek, stěhování komunit a kultur, společenského soužití a rozvoje kultury, a právě během bádání s mými kolegy nad historií, mi přišla do rukou kniha od švýcarského lékaře a záhadologa, Alfreda Strechena. Měsíc před plánovaným otevřením nového křídla muzea mě doma ve večerních hodinách navštívil cizí muž, jenž se lámavou němčinou představil jen jako kurýr, který pro mě má cenný balík, jehož obsah se prý podle odesílatele musí dostat jedině do mých rukou. Se smíšenými pocity jsem rozložitý balík, do něhož by se bez problému vešla malá lednice, přijal, i když jsem si nemohl odpustit otázku, kdo vlastně je jeho odesílatelem. Kurýr mě však zřejmě ignoroval nebo byl nahluchlý, protože se bez sebemenšího rozmýšlení otočil zády ke dveřím a šouravým krokem došel ke starému hranatému
mercedesu
stojící
před
domem
v hrozivém
technickém stavu, jehož původní tmavě červenou barvu na mnoha místech vyžrala odspodu se šířící koroze. Pochybovačně jsem za sebou zavřel dveře a zamkl, než jsem se odebral do pracovny a pustil do otevírání rozměrného, leč nezvykle lehkého balíku - nožem hladce rozřízl karton po boku. Záhy se mi na nohy vysypala prašná sláma, která nebrala
konce. Zpočátku mi to připadalo jako hloupý vtip od některého z mých kolegů, ale když se mi mou nešikovností podařilo z krabice vysypat téměř všechnu slámu a udělat si pořádný nepořádek, objevila se kniha velkého formátu v tvrdém černém obalu, patrně vyrobeného z pravé hovězí kůže, bez jakéhokoli textového označení. Už při pohledu na ni mě zaujala, i přesto že jsem neměl tušení, co obsahuje či zda to není pouze deník s prázdnými listy, nějaký dar. Překvapením jsem ale přimrzl v předklonu na místě, kde jsem stál, když se mé oči zaměřily na papírový štítek přilepený k horní polovině kartonu, jemuž má pozornost dosud unikala. Stála na něm adresa se jménem odesílatele a pod ním mé jméno s adresou coby adresát doručení. Alfred Strechen, Zugstrasse 1 – Hernsberg, Schweiz. Alfred Strechen bylo jméno, které jsem neslyšel poprvé. Strechen byl švýcarský praktický lékař a ve svém volném čase i záhadolog, jež za svůj život vydal tři obsáhlé knihy o cestách a objevech, které učinil za posledních dvacet let. Nikdy však neuváděl přesné souřadnice a nejednou si v textech protiřečil, což skeptiky přimělo myslet si, že jde o pouhou fikci vytvořenou unavenou myslí stárnoucího muže, a tak se jeho vyprávění o nalezení bájného chrámu kdesi v Jižní Americe nebo vikinského hřbitova runových pomníků na severu Norska příliš nevěřilo, a proto jsou dnes jeho knihy jen zanedbatelnou
kapitolou v esoterické literatuře. Dosud žádný z jeho objevů nikdo jiný nenalezl, což akorát podporovalo názory většiny sečtělých filozofů a badatelů, o neautentičnosti Strechenových děl. Ovšem Alfred Strechen byl už pět let po smrti. Nebylo tedy možné, aby mi cokoli poslal, a přesto na štítek odesílatele někdo napsal jeho jméno a dokonce i adresu odeslání.
Stručné znalosti o
Strechenovi, i když jsem od něj tehdy ještě nic nečetl, mě dovedly ke skepticismu nad pravostí adresy a jména osoby, od něhož mi balík přišel. Také mě napadlo, zda jej neposlal jeho syn nebo jiný přeživší příbuzný, jenž by se honosil stejným jménem. Taková varianta se ale zdála jako nepřijatelná, neboť v životopise Alfreda Strechena se nepíše nic o potomcích, manželce, sourozencích či snad bratranci nebo synovci. Vědělo se akorát o jeho už dvě desítky let zesnulému strýčkovi a strýčkově rodině žijící v Itálii, která však se samotným Alfredem Strechenem neměla už nic společného, včetně jména. Donucen svou zvědavostí nad knihou ležící mi u nohou jsem přestal spekulovat nad mrtvým Švýcarem, zvedl jsem ji a hmatem zkoumal její jedinečný povrch. Překvapilo mě, v jak skvostném stavu se u dosavadního majitele kniha udržela. Na kůži sice byly znát malé trhlinky a lehce ohnutý zadní horní roh, jinak jsem na ni nenalezl jedinou závadu, a to ani při
nalistování první strany, na níž se nacházely pouhé dvě věty, napsané v němčině, ručně a černým inkoustem. Srdce se mi rozbušilo při zjištění, že ony věty jsou určeny mně: Milý Hansi, tato kniha ti pomůže při sestavování historie, a nejen s tím ti může pomoci. Hodně štěstí ti přeje Alfred Strechen. Zaujat osobním vzkazem jsem ztěžka dopadl na židli a knihu položil na stůl, nehledě na nepořádek, který jsem v pracovně natropil. Při nalistování druhé a třetí strany se mé prsty dotýkaly tvrdého zažloutlého papíru co nejjemněji, ačkoli to vůči bytelnosti těžké vázané vazby bylo zcela zbytečné. Začetl jsem se do dosud nepublikovaného a přitom, jak se zdálo, už před pár desítkami let sepsaného a neznámým nakladatelem
vytištěného
textu,
zpočátku
dopodrobna
vyprávějící o Strechenově dětství a dospívání, které se ničím nelišilo od běžného života v rodině s lékařskou tradicí, sahající až šest generací před narozením otce uznávaného, a zároveň skeptiky nemile oceňovaného švýcarského lékaře. Zdlouhavým příběhem jsem se postupem noci prokousával pasážemi o Alfredově uvažování a postupným zdokonalováním rodinného řemesla ihned po jeho vystudování medicíny, až po jeho prvotní záliby ve studii mysticismu a náboženství. Z nejasného důvodu viděl ve vědě a mytologii úzké spojení, rozdělené ubíhající dobou a změnami lidského smýšlení. Tyto filosofické
úvahy přednášel svým kolegům, snažící se najít vhodného společníka pro své nadcházející bádání v esoterismu, magii a obecné vědě, což skončilo neúspěchem a společenskou hanbou, a kvůli tomu přešel do ústraní. Osamocen, svou zvědavost brzy přenesl do užších okruhů literatury, a mimo jiné se začal zabývat černou magií, okultismem, nadpřirozenem, alchymií a pohanskými tradicemi. Z několika prvních listů bylo jasné, že autor od čtenáře chtěl, aby pochopil jeho vědomostní a charakterní rozvoj, a jak dosáhl svého poznání. Na dalších listech ve stručnosti popisoval své první pokusy o vyvolání duchů svých mrtvých předků, přičemž jsem se právě u téhle pasáže pozastavil a přečetl si ji ještě dvakrát za sebou. Stálo tam: …jsem tomu nemohl uvěřit. Vyobrazení kruhu obyčejnou bílou křídou s patřičnými runovými znaky po obvodu a téhož kruhu na stropě nad kruhem na podlaze, ale již bez znaků, mi spolu s odříkáváním
základního
gesta
dopomohlo
k vytvoření
neurčité, a velmi pružné, mozkové membrány, která odděluje povrchní pohled na nás svět a smyslové, vědomé vnímání jiné reality, která kdysi byla součástí reality naší, lidské. Netvrdím, že jsem vyvolal mrtvé, ale dokázal jsem otevřít bránu do světa, kde si je mohu najít a spojit se s pozůstatky jejich vědomí. A ten neviditelný proudový zápis vědomí dnes již i staletí mrtvých
mudrců, mi dopomůže k vyšším cílům. Nepotřebuji je celé, stačí mi jejich vědomosti, zkušenosti a vzpomínky, a k tomu všemu mám teď přístup. To vše jen díky runám vyrytými starými vikinskými kněžími, kteří si říkali Godi, jejichž věda se ubírala jiným směrem, než dnešní svět, a mému bývalému společníkovi na cestách. Jeho krev a orgány mi k uskutečnění tohoto jedinečného obřadu posloužily dobře. Musel jsem z něj udělat Havrana… Po krátké kapitole o pozoruhodném, krvavém obřadu, pokračoval dále o svých cestách. Dle textu pár týdnů právě po vykonání obřadu nalezl jakýsi chrám v Jižní Americe, o němž se zmiňuje i v jednom z vydaných publikací. Jeho obyvatele, o nichž píše, že vymizeli asi před osmi tisíci lety, aniž by dosud zjistil, co se s nimi stalo, mnohokrát nazval jako Věčné a o nic méně zvláštní jim dal přezdívku Spáči. Více se o nich nezmiňoval a opět své vyprávění zaměřil na zdařilé i nezdařilé pokusy o vyvolání té jiné reality, odkud údajně sbíral své jedinečné vědomosti. Vše ale psal tak stručně a prozaicky, že jsem si za textem nemohl představit žádnou pointu, natož reálii. Stále psal pouze o vědomostech lidmi dávno zapomenutých
či
zatracených,
avšak
nic
konkrétního
nezmiňoval. Dále popisoval své další výpravy, které mu pomohly poznat svět. Naučil se osm jazyků, nezmínil jaké.
Celou kapitolu o svém několikaletém putování, během něhož právě sepsal ony tři vydané publikace, zakončil takto: Jak jsem již psal, celé ty roky jsem putoval za hlasem, který mě naváděl k hříšným činům, jak by to nazvala dnešní zkoprnělá společnost, a radil v zapeklitých situacích, kdy se má primitivní lidská mysl dostala do slepé uličky. Tím hlasem jsou v podstatě veškeré informační zdroje, které jsem při svých návštěvách do oparu zatracených nestihl vstřebat, ale vrátili se na Svět spolu se mnou. Jsem na ně pyšný, lepšího průvodce si nelze přát. A jedině tento průvodce mi mohl dopomoci k nalezení hledaného cíle, tedy, chápáno po našem, jisté brány, která by umožnila nastolit ten pravý, původní řád. A současné obklopení Země lidstvem se kromě schopných jedinců může stát minulostí. Na agresivního nepřítele přeci nelze jinak, než agresivním protiútokem! Myslím, že tomu začínám zcela rozumět. Hernsberg je nyní mou centrálou. K mému dalšímu překvapení těmito řádky veškeré vyprávění skončilo, přestože v knize, či snad deníku, zbývalo nejméně padesát nepopsaných listů. Až na úplně poslední straně knihy bylo velkými písmeny napsáno: HYPOCRISIS V překladu toto latinské slovo znamená, mimo jiné, také pokrytectví, což je jediné, k čemu jsem při pečlivém bádání s mými, sotva základními vědomostmi o nynější
problematice, nad Strechenovým deníkem přišel. S Alfredem Strechenem jsem se nikdy osobně nesetkal a do té doby jsem se o něj ani příliš nezajímal. Jen jako každý, kdo více čte a četba je i součástí jeho práce, přirozeně o Strechenovi slyšel nebo četl běžný biografický spis. Netušil jsem, jak mohl vědět přesnou adresu mého bydliště, mé jméno, nebo jak mohl zjistit, že jako jeden z mnoha expertů pracuji na projektu muzea. A jak by mi jeho deník mohl pomoci při práci? Nijak. Snad bych mohl zmínit, že onen švýcarský lékař, pro některé slušně řečeno spíše psychicky narušená, dříve uznávaná a sociálně stabilní osobnost, jako mladík studoval na univerzitě v Berlíně. Mohl bych vystavit jeho deník? I kdyby to tak mělo být, nebyl by to nikterak cenný přínos, což mě ovšem zajímalo ze všeho nejméně. Rozhodl jsem se nechat si jej pro sebe a o Strechena se zajímat v širším spektru. Z nejasného důvodu, snad proto, že ve mně i po dosažení třiceti let přetrvávala dobrodružná povaha, jsem se nechtěl o své tajemství dělit s žádným expertem nebo fanatickým badatelem prahnoucím po Strechenových skrytých objevech. Až do svítání mi v hlavě tkvěla šílená myšlenka o neoficiální cestě do Švýcarska, nalézt obec Hernsberg a zjistit pravdu. Chtěl jsem vědět odkud mě Strechen zná, jde li tedy
vůbec o Strechena, proč mi přes kurýra předal svůj deník a co ode mě vlastně chce. Také jsem cítil příležitost poznat nepoznané. Nejen nové kraje a materiální objevy, ale také, jak jsem předpokládal, novou vědu. Strechenovu vědu. Aniž bych onu noc zalehl, stále bdělý jsem pročítal nejzajímavější pasáže z deníku a vymýšlel plán na cestu a nové poznání. Kdybych zjistil, že se Alfred Strechen pouze vydává za mrtvého, strhl bych na sebe pozornost veškerých médií, vytvořil bulvární senzaci. Věřil jsem, že v takovém případě bych dosti pomohl i muzeu popularitou, která by záhy vznikla, a sobě grandem na nové oficiální výpravy, kam jen by bylo třeba pro rozšiřování křídel muzea a skládání historických střípků. Aktuální projekt však byl přednější než má vlastní zvědavost, proto jsem se ze všech sil snažil soustředit pouze na svou práci. Každým dnem to ovšem bylo náročnější. Má touha po poznání narůstala, a jedinou možností, jak se udržet při zdravém rozumu, bylo vyhledání trojici Strechenových starých výtisků a v každé volné chvíli je pročítat, abych porozuměl jeho pohledu na svět a okultní vědy. Nutno podotknout, že mnohdy bylo jeho vyprávění, vyšlé už asi před patnácti až dvaceti lety, naprosto bizardní a v mnoha směrech přehnané, a také velmi nereálné. Můj úsudek na údajně mrtvého Švýcara se
začínal podobat mnoha skeptikům přede mnou, což mě ale nemohlo odradit od mého plánu. Proto, jakmile byl projekt muzea ukončen a vedení se jej chystalo otevřít pro veřejnost, zdržel jsem se veřejného ohlášení o novém křídle před médii a nastoupil do letadla s nejbližším odletem do Bernu. Po příletu na letiště jsem stále myslel pouze na Hernsberg a Alfreda Strechena, a nic mě nenutilo zastavovat se nad krásou poklidného města ani jeho rozmanitého okolí. Do několika hodin jsem nalezl auto-půjčovnu, na měsíc si pronajal malý chevrolet a rovnou se, veden zakoupenými mapami Švýcarska a kantonem, v němž se měl někde nacházet můj cíl, vydal na severovýchod do hor, hledaje osadu Schwändi, o němž se Strechen ve svém deníku zmiňoval jako o krátké zastávce před doražením do Hernsbergu. Nyní se ta samá obec stala poslední zastávkou pro mě, protože jediné, na co jsem při plánování nemyslel, byla potřeba se posilnit. Hlad mi znemožňoval plně se soustředit na cestu, takže není divu, že jsem se několik hodin zdržel blouděním po panoramatickém okolí, než jsem se konečně vyhnul veškerým křižovatkám a slepým cestám, končící v obcích, a relativně rovná silnice mě zavedla do malebného Schwändi. Obec se skládala jenom z několika malých dřevěných domků rozmístěných podél silnice, jejíž kvalita se každým
kilometrem značně zhoršovala. Celá ves byla usazena pod ustupujícími hornatými kopci zarostlé vysokou travinou, keříky a zakrslými jehličnatými stromky. Výjimkou byly akorát podivně zakřivené břízy, které rostly do výšin a mohutnosti i téměř na vrcholku hor, kde jinak rostla jen velice nízká a řídká travina. A stejně jako okolní fauna byla i obec Schwändi nepřirozeně tichá, jako by tu žádní lidé ani nežili. Přesto jsem zastavil při první příležitosti a v mžiku vyhledal obchod s potravinami, nakoupil si zásoby a rovnou se nasytil. Při tom jsem si sedl na nezvykle oblý veliký kámen, který
připomínal
několikanásobně
zvětšený
oblázek,
a
pohledem zkoumal místní krajinu, pro mé oko zcela neznámou a ojedinělou. Sice dosud neznám geologickou historii okolí, ale připadalo mi, že se tím samým údolím, kterým jsem se ubíral za svým cílem a kde ležela malá obec s prořídlým obyvatelstvem, se kdysi brodila rychlá voda. Také mě napadlo, že nebylo vhodné jet k téměř samotným hranicím Alp na podzim. K večeru se údolím hnal silný vítr, všudypřítomný chlad prostupoval teplým oblečením a pronikal až do morku kostí, zatímco ranní mlha se nepříjemně lepila na kůži, a na mou mysl působila klaustrofobicky. Ve Schwändi jsem totiž přespal, tedy v půjčeném autě zaparkovaného těsně u silnice. Jakmile jsem se v poledne znovu najedl a protáhl tělo
procházkou kolem udržovaných obydlí místních obyvatel, zašel jsem znovu do obchodu a začal se vyptávat. Za kasou stál ten samý muž jako předešlého dne, vysoký, mírně shrbený padesátník s milým výrazem, jehož švýcarská němčina pro mě byla mnohem více cizí, než angličtina. Připadalo mi, že některá slova zaměnil za francouzská a jiná zase za italská, a některá dokonce za rétorománská. Dělalo mi veliký problém přeformulovat
jeho
odpověď
do
běžné
němčiny
na
jednoduchou otázku, kde přesně leží Hernsberg. Nakonec jsem
