Hoffmann – WeiLong Tao
Jacques Offenbach
HOFFMANNOVY POVÍDKY HOFFMANNS ERZÄHLUNGEN Sezóna 2008/2009 Spielzeit 2008/2009
Provozovatel / Veranstalter Statutární město Ústí nad Labem Statutarische Stadt Ústí nad Labem Ředitel a šéf opery / Intendant und Opernchef: Tomáš Šimerda Premiéra: 10. 10. 2008 v 19.00 hod. Erstaufführung: 10. 10. 2008 um 19.00 Uhr v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem / im Nordböhmischen Opern- und Balletttheater Ústí nad Labem www. operabalet. cz
Libreto podle stejnojmenné hry J. Barbiera a M. Carrého / Libretto nach dem gleichnamigen Drama von J. Barbier und M. Carré: Jules Barbier Revize díla / Revision des Werks: Fritz Oeser Dirigent / Musikalische Leitung: Miriam Němcová Režie / Inszenierung: Tomáš Šimerda Výtvarník scény / Bühnenbildner: arch. Vladimír Soukenka Výtvarník kostýmů / Kostümbildner: Mlada Šerých Asistent dirigenta a sbormistr / Asistent des Dirigents und Choreinstudierung: Josef Kučera Opera ve francouzském jazyce o třech dějstvích s prologem a epilogem / Oper in der französische Sprache in drei Akten mit einem Prolog und einem Epilog
OSOBY A OBSAZENÍ / PERSONEN UND BESETZUNG: Hoffmann Lindorf, Coppélius, Miracle, Dappertutto
WeiLong Tao Nikolaj Někrasov
Olympia
Anna Klamo
Antonia
Yvetta Tannenbergerová
Giulietta
Valeria Vaygant
Nicklausse, Múza / Muse
Terza Chyňavová
Spalanzani
Jaroslav Kovacs
Crespel
Serguei Nikitine
Andres, Cochenille, Frantz, Pitichinaccio
Pavel Machát
Hlas matky/ Stimme der Mutter
Věra Páchová
Luther Kurtizána / Kurtisane Nathanaël Hermann Schlémil Stella
Petr Matuszek Lenka Schützová Tomáš Brázda / Nikolai Vaygant Radek Krejčí Martin Matoušek Miroslava Kalašová
SBOR, BALET A ORCHESTR SEVEROČESKÉHO DIVADLA OPERY A BALETU ÚSTÍ NAD LABEM / CHOR, BALLETT UND ORCHESTER DES NORDBÖHMISCHEN OPERN- UND BALLETTTHEATERS ÚSTÍ NAD LABEM Korepetice / Korrepetition: Irina Lorents Inspice / Inspizientin: Zdeněk Kozlík Nápověda / Souffleur: Zuzana Pecová
Obsah / Handlung Prolog Do sklepního lokálu pod Operou přichází Lindorf, tajný ctitel operní divy Stelly. Podplatí jejího sluhu Andrèse, aby mu dal dopis, který Andrèsovým prostřednictvím poslala Stella svému milenci, zkrachovalému umělci a pijanovi Hoffmannovi. V obálce najde Lindorf klíč od Stellina bytu a výzvu, aby k ní Hoffmann po představení přišel. Personál divadla zapíjí úspěšnou premiéru, která právě v divadle probíhá. V doprovodu svého věrného společníka Nicklausse přichází i Hoffmann. Na požádání zpívá píseň o podivném mužíčkovi, jež je vlastně metaforou jeho vlastního osudu. Opodál stojící Lindorf mu připomíná muže, který způsobil ztrátu jeho tří největších lásek. První z nich byla Olympia… 1. dějství: OLYMPIA Vynálezci Spalanzanimu se podařilo zhotovit dokonalou loutku Olympii, která vypadá jako živá; chce se svým dílem pochlubit a proto pozve do svého domu velkou společnost. Přichází i jeho soused Hoffmann, který dívku již dlouho sleduje v okně a vášnivě se do ní zamiloval. Spalanzaniho společník Coppélius (je nápadně podobný Lindorfovi) nabídne Hoffmannovi kouzelné brýle. S nimi mu připadá Olympie ještě krásnější, zcela uchvácen naslouchá jejímu zpěvu, vyznává jí lásku a dává se s ní do divokého tance. Coppélius, kterého Spalanzani oklamal falešnou směnkou, se chce pomstít a proto Olympii, jejíž oči kdysi sám zhotovil, rozbije. Hoffmann si s hrůzou uvědomí, že miloval jen bezduchý automat. 2. dějství: ANTONIA Antonia je dcerou učence Crespela. Její matka, slavná operní zpěvačka, zemřela. I Antonia je vážně nemocná, touží však po stejné kariéře, jakou prožila její matka. Otec ji úpěnlivě prosí, aby zpěvem neničila své zdraví. Chce ji uchránit každé námahy a vzrušení, proto ji také odvedl z dosahu Hoffmanna, který Antonii miluje a chce se s ní oženit. Bez vědomí Crespela přichází Hoffmann za Antonií do jeho domu. Tu se objeví démonický doktor Miracle (opět jedna z Lindorfových podob), který kdysi zavinil smrt Crespelovy ženy, a navádí Antonii, aby se zpěvu nevzdávala. Láká ji vidinou slávy, vyvolá obraz mrtvé matky, která dceru přesvědčuje, aby neposlouchala svého otce a stala se zpěvačkou. Antonia tedy zpívá…a umírá. Zoufalý otec viní z její smrti Hoffmanna a zločinný doktor Miracle triumfuje. 3. dějství: GIULIETTA Benátky, dům kurtizány Giulietty. Dapertutto (Lindorf), chce ovládnout Hoffmanna. Může toho dosáhnout tak, že se zmocní jeho podoby, zobrazené v zrcadle. Nabídne Giuliettě prsten s diamantem za to, že mu v tom pomůže. Giulietta předstírá Hoffmannovi lásku, žádá však za ni jeho zrcadlový obraz. Hoffmann ztrácí pohledem do zrcadla svoji podobu. Aby získal klíč od Giuliettina budoáru, vrhá se do souboje se jejím milencem Schlémilem, kterého s pomocí Dapertutta zabije. Giulietta se mu však vysměje a vrhá se do náruče nového milence. Epilog: STELLA Vyprávění skončilo. Nicklausse pochopil, že Hoffmann vyprávěl o třech podobách jedné ženy – Stelly. Skončilo i představení v opeře, Stella přichází, ale opilý Hoffmann už ji obtížně vnímá. Lindorf nabídne Stelle rámě a odvádí ji. Nicklausse s Hoffmannem zůstávají sami. Je jeho múzou: podepře ho a vrací zpět do života. Co s vášní a láskou? Lépe je přerodit se z obyčejného člověka v básníka. Hoffmann začíná psát své přípěhy… Přestávka po 1. jednání Konec představení po 22 hod.
Prolog Lindorf, ein geheimer Verehrer der der Operndiva Stella, tritt in das Kellerlokal unter der Oper ein. Er besticht ihren Diener Andrèse, damit ihm dieser einen Brief überreiche, den Stella mit Hilfe Andrèse ihrem Geliebten Hoffmann, einem verkrachten und Künstler und Trinker, schickt. Im Umschlag findet Lindorf den Schlüssel zu Stellas Wohnung, sowie die Aufforderung, Hoffmann möge nach der Aufführung zu ihr kommen. Das �eaterpersonal begiesst die erfolgreiche Premiere, die gerade im �eater stattfindet. In Begleitung seines treuen Gefährten Nicklausse erscheint auch Hoffmann. Dazu aufgefordert singt er das Lied vom seltsamen Männchen, was eigentlich eine Metapher auf sein eigenes Schicksal darstellt. Der unweit stehende Lindorf erinnert ihn an den Mann, der den Verlust seiner drei grössten Lieben verursacht hat. Die erste dieser Lieben war Olympia… Erste Akt: OLYMPIA Dem Erfinder Spalanzani ist es gelungen die tadellose Marionette Olympia fertigzustellen, die wie lebendig aussieht. Er möchte mit seinem Werk prahlen, weshalb er eine grosse Gesellschaft in sein Haus lädt. Auch sein Nachbar Hoffmann kommt, der das Mädchen schon lange im Fenster beobachtet und sich leidenschaftlich in sie verliebt hat. Spalanzanis Gefährte Coppélius (er sieht Lindorf auffällig ähnlich) bietet Hoffmann eine Zauberbrille an. Durch die Brille erscheint ihm Olympia noch schöner, vollkommen ergriffen lauscht er ihrem Gesang, gesteht ihr seine Liebe und beginnt mit ihr einen wilden Tanz zu tanzen. Coppélius, welchen Spalanzani durch einen falschen Wechsel getäuscht hat, möchte sich rächen und aus diesem Grunde zerstört er Olympias Augen, welche er einst selbst fertiggestellt hatte. Hoffmann wird sich mit Schrecken dessen bewusst, dass er lediglich einen seelenlosen Automaten geliebt hat. Zweite Akt: ANTONIA Antonia ist die Tochter des Gelehrten Crespel. Ihre Mutter, eine berühmte Opernsängerin war bereits gestorben. Auch Antonia ist ernsthaft krank, dennoch sehnt sie sich nach der gleichen Karriere, wie sie diese ihre Mutter durchlebte. Der Vater bittet sie flehend, mit dem Gesang nicht ihre Gesundheit zu zerstören. Er möchte ihr jede Anstrengung und Aufregung ersparen, deshalb hat er sie auch aus der Reichweite von Hoffmann entfernt, der Antonia liebt und sie heiraten möchte. Ohne das Wissen Crespels kommt Hoffmann ins Haus zu Antonia. Dort erscheint der dämonische Doktor Miracle (wiederum eine der Erscheinungsformen Lindorfs), der einst den Tod von Crespels Frau verursachte, und stiftet Antonia dazu an, den Gesang nicht aufzugeben. Er lockt sie mit einem Scheinbild des Ruhms, ruft ein Bild ihrer toten Mutter hervor, die die Tochter davon überzeugt, nicht auf ihren Vater zu hören und Sängerin zu werden. Antonia singt also… und stirbt. Der verzweifelte Vater macht Hoffmann dafür verantwortlich und Doktor Miracle triumphiert. Dritte Akt: GIULIETTA Venedig, das Haus der Kurtisane Giulietta. Dapertutto (Lindorf ) möchte Hoffmann beherrschen. Dies kann er dadurch erreichen, als er Hoffmanns Gestalt als Spiegelbild annimmt. Er bietet Giulietta einen Diamantring, sofern sie ihm dabei behilflich ist. Giulietta täuscht vor Hoffmann Liebe vor, möchte dafür aber sein Spiegelbild. Hoffmann verliert durch einen Blick in den Spiegel seine Gestalt. Um den Schlüssel zu Giuliettas Damenzimmer zu ergattern, wirft er sich in den Kampf mit ihrem Geliebten Schlémil, den er mit Dapertuttos Hilfe umbringt. Giulietta lacht ihn jedoch aus und wirft sich in die Arme des neuen Geliebten.
Epilog: STELLA Die Erzählung ist zu Ende. Nicklausse hat verstanden, dass Hoffmann von einer Frau in drei Gestalten erzählte – Stella. Auch die Opernaufführung ist zu Ende, Stella kommt, der betrunkene Hoffmann nimmt sie jedoch nur schwerlich wahr. Lindorf reicht Stella den Arm und führt sie fort. Nicklausse und Hoffmann bleiben allein zurück. Er ist seine Muse: Er stützt ihn ab und gibt ihm dem Leben wieder. Was mit der Leidenschaft und Liebe? Besser ist es, sich von einem normalen Menschen in einen Dichter zu verwandeln. Hoffmann beginnt, seine Geschichten aufzuschreiben… Pause nach dem ersten Akt Ende der Aufführung nach dem 22 Uhr
Fotografie ze zkoušky
Hoffmann – WeiLong Tao
Spalanzani a Olympia – Jaroslav Kovacs a Anna Klamo
Spalanzani a Coppélius – Jaroslav Kovacs a Nikolaj Někrasov
Frantz – Pavel Machát
Hoffmann a Antonia – WeiLong Tao a Yvetta Tannenbergerová
Giulietta – Valeria Vaygant
Miracle – Nikolaj Někrasov
Giulietta a Hoffmann – Valeria Vaygant a WeiLong Tao
STÁLE DOBRUŠOVANÝ DIAMANT „Opravdu nevím, co jsem milému Pánu Bohu udělal, že mi dává tolik radosti a tolik melodií.“ Jacques Offenbach Když Jacques Offenbach 5. října 1880 ve svém pařížském bytě zemřel, byly zkoušky jeho opery Les contes d‘Hoffmann (Hoffmannovy povídky) v Komické opeře v plném proudu. Smrt skladatele přípravu inscenace nezastavila a premiéra se konala o 4 měsíce později 10. února 1881. Přes veškerý věhlas krále francouzské operety (složil jich více než sto, např. Orfeus v podsvětí, Krásná Helena, Pařížský život) toužil Offenbach ještě před koncem života složit operu jako svůj hold „vysokému umění“. Sám to prý vtipně komentoval: „Momentálně nemám vůbec inspiraci, napíšu vážnou operu.“ Světový úspěch Offenbachovy opery, kterou tvůrce bohužel už nestihl dokončit, zastínil vše, co tento muž do té doby vytvořil (katalog jeho děl tvoří okolo 600 čísel, z nichž je asi 130 děl určeno pro jeviště). Libreto Hoffmannových povídek je inspirováno prózami německého romantika E. T. A. Hoffmanna. Spisovatel E. T. A. Hoffmann patří k nejvšestrannějším německým umělcům konce osmnáctého a začátku devatenáctého století. Přes bohatou literární činnost se projevil i jako talentovaný výtvarník, byl hudebním skladatelem a kapelníkem. I když se Hoffmann nehlásil k žádné romantické škole, resp. skupině, svým uměleckým založením a tvůrčími prostředky byl romantikem. Typické pro jeho tvorbu však je, že přes pohádkovou fantastičnost a mysticizmus se v ní objevují jednoznačně realistické prvky, vyplývající z hlubokého poznání skutečnéE. T. A. Hoffmann (1776–1822) ho života. „Gespenster-Hoffmann“ (strašidelný Hoffmann), jak ho běžně nazývali, se těšil velké popularitě v německých zemích i ve Francii a jeho díla si vážili mj. Charles Baudelaire, George Sandová a Heinrich Heine. Hoffmanovo dílo posloužilo několikrát jako inspirační zdroj pro hudební skladatele. Za zmínku stojí Čajkovského balet Louskáček podle povídky Louskáček a Myší král, balet Léa Délibese Coppélia a Hindemithova opera Cardillac napsaná podle povídky Slečna ze Scuderi. Motivy ze spisovatelské tvorby E. T. A. Hoffmanna, ale také z jeho osobního života, inspirovali Julese Barbiera a Michela Carrého napsat hru. Ta neobyčejně Offenbacha zaujala. V libretu Hoffmannových povídek (též z pera J. Barbiera) jsou adaptovány tyto básníkovy povídky: Písečný muž z cyklu Nocturna (Olympia), Rada Crespel z cyklu Serapionští bratři (Antonia), Dobrodružství silvestrovské noci z cyklu Fantastické prózy podle Callota (Giulietta), a pro prolog a epilog je podkladem povídky Don Juan. Tři relativně samostatné části (Olympia, Antonia, Giulietta – tři odlišné ženy, jež jsou objekty hrdinovy touhy a fantazie) spojuje postava Hoffmanna, jemuž se pod vlivem alkoholu a drog ztrácí hranice mezi snem a skutečností, a který se při svém hledání dokonalé ženy skrz svá milostná dobrodružství dostal až na dno. V závěru však Hoffmannovi dává novou naději jeho Múza: Co s vášní a láskou? Lépe je přerodit se z obyčejného člověka a stát se básníkem. Hoffmannovy povídky představují po hudební i obsahové stránce unikát mezi romantickými operami 19. století. Na Barbierovo libreto napsal Offenbach operu plnou lidské pravdivosti, moudré psychologie, ale i pohádkových
přeludů, náhodných setkání a odhalení, kde ty stejné bytosti postupně nabývají různé tváře, ty stejné situace se opakují – vždy s jiným fatálním zakončením. Tak se zákeřné zlo objeví jednou v postavě Lindorfa, později Coppélia, doktora Miracla, či Dapertutta, lidská malost a ubohost ve čtyřroli Andrès, Cochenille, Franz a Pitichinaccio, proměnlivost ženy, záhadnost její duše a konání se odráží jednou v dívce-stroji Olympii, jindy v soucit vzbuzující nemocné a křehké Antonii, či ve svůdné Giuliettě. Niclausse – věrný Hoffmannův společník – vystoupí na samém konci jako Múza. Po stránce hudební opera poskytuje velké pěvecké možnosti a je neobyčejně kontrastní při využití všech prostředků, které operní žánr poskytuje. Od zpěvných árií přechází k prostopášnému, energií Dobová rytina s motivy překypujícímu septetu ve finále Giulietty. HoffmanHoffmannových povídek na uvádí žertovnou strofickou písní o Kleinzachovi, jež je vlastně metaforou jeho vlastního osudu. Je o podivném mužíčkovi, který nedovede řešit své problémy a proto končí jako pijanská troska. Dívku-stroj Olympii rozezpívá Offenbach v roztomilém valčíku, Giuliettinu smyslnost rozpaluje v Barcarole (tu si Offenbach vypůjčil z jiného svého díla Rýnské rusalky), do rozmanitých výrazových poloh staví démonizmus basové čtyřrole. Vzniká dynamický, sugestivní projev, spojující principy lyrické opery s charakterem „grand opery“, který přiměje k pozornosti i toho nejlhostejnějšího diváka. Hoffmannovy povídky patří k těm několika operám, jejichž definitivní autorská verze neexistuje, a tudíž jsou předmětem zájmu muzikologů, kteří se snaží dojít co nejblíže k Offenbachově zanechanému torzu originálu. Dosud vznikají nové a nové verze díla a dalo by se říci, že opera Les contes d‘Hoffmann jsou „stále dobrušovaný diamant“ francouzské operní literatury. Pro podrobné vylíčení geneze a všech osudů opery a jejích mnoha redakcí zde není místo. Prvním, kdo se po Offenbachově smrti dokončení opery ujal, byl skladatelův přítel a spolupracovník Ernest Guiraud, který již měl podobnou zkušenost s dokomponováním nedokončené opery Georgese Bizeta Carmen. S operou je spojena i jedna tragická událost – v roce 1881 v průběhu představení ve vídeňském Ringtheateru uhořeli stovky diváků. Opera pak dlouhou dobu byla označována jako prokletá. V každém případě Hoffmannovy povídky daleko přerostly Offenbachovu operetní minulost a po prvotních peripetiích se vydaly s velkým úspěchem na dlouho cestu po jevištích celého světa, která trvá dodnes. Kateřina Viktorová
JACQUES OFFENBACH: HOFFMANNS ERZÄHLUNGEN „Ich weiss wirklich nicht, was ich dem lieben Herrgott getan habe, dass er mir soviel Freude und so viele Melodien schenkt.“ Jacques Offenbach Der Schriftsteller E. T. A. Hoffmann (1776–1822) gehört zu den vielseitigsten deutschen Künstlern am Ende des achtzehnten und zu Beginn des neunzehnten Jahrhunderts. Über seine reichhaltige literarischen Aktivitäten zeigte er sich auch als bildender Künstler und war Komponist und Kapellmeister. Auch wenn sich E. T. A. Hoffmann zu keiner romantischen Schule, respektive Gruppe, rechnete, so ist er mit seiner künstlerischen Ausrichtung seiner Methode und den schöpferischen Mitteln ein Romantiker. Typisch für sein Schaffen ist jedoch, dass über die märchenhafte Fantasie und
Mystik hinaus realistische Elemente vorkommen, welche ihren Ursprung in der tiefen Erkenntnis des echten Lebens haben. Der „Gespenster-Hoffmann“ (wie man ihn normal nannte) erfreute sich grosser Popularität in Deutschland und Frankreich. Motive aus Hoffmanns schriftstellerischem Schaffen, aber auch aus seinem persönlichen Leben, inspirierten J. Barbier und M. Carré, ein Schauspiel zu schreiben. Dieses gefiel J. Offenbach (1819–1880), welcher sich später mit dem Gedanken trug, dass er nach zwanzig Operettentiteln, die ihn in ganz Europa berühmt machten, eine Oper schaffen würde. Selbst kommentierte er dies sehr witzig: „Im Augenblick habe ich überhaupt keine Inspiration, ich schreibe eine ernste Oper“. Das Libretto zu Hoffmanns Erzählungen (ebenso aus der Feder J. Barbiers) vereint drei selbständige Teile (Olympia, Antonia, Giulietta) mit der Gestalt Hoffmanns, der sich durch seine Liebesabenteuer nun am Grund sieht. Im Gegensatz zu dieser Handlungslinie steht jedoch die Aufforderung der Muse, welche Hoffmann zum Ende des Werkes neue Hoffnung gibt: „Hör´ auf ein schwacher Mensch zu sein!... Sei ein Dichter!!!“ Hoffmann steht durch die Hinführung auf einen Künstlerberuf wieder auf… Offenbach, inspiriert von Barbiers Text, schrieb eine Oper voller menschlicher Wahrhaftigkeit, von weiser Psychologie, aber auch von märchenhafter Gauklerei, von zufälligen Begegnungen und Enthüllungen, wo dieselben Wesen allmählich verschiedene Gestalten annehmen, wo sich dieselben Situationen wiederholen – immer mit einem anderen fatalen Ausgang. So findet man das hinterhältige Böse einmal in der Gestalt des Lindorf, später in Coppélius, in Doktor Miracle oder besser Dapertutto, die menschliche Kleinheit und Armseligkeit in der Vierfachrolle des Andres, Cochenille, Franz und Pitichinaccio, die Veränderlichkeit der Frau, das Mysterium ihrer Seele und ihres Handelns spiegelt sich einmal in der MädchenMaschine Olympia, ein anderes Mal in der verführerischen Giulietta oder in der Mitleid erweckenden, kranken und zarten Antonia wider. Nicklauss – der treue Freund Hoffmanns – tritt am Schluss als Muse auf. Hoffmanns Erzählungen sind aus musikalischer Sicht ungewöhnlich kontrastreich. Der Komponist charakterisiert durch theatereigene Intuition sehr exakt die einzelnen Situationen und Beziehungen, indem er sämtliche Mittel verwendet, welche das Genre Oper hergibt. Von Gesangsarien geht er bis zum schwelgerischen, vor Energie überschwappenden Septett im Finala Giuliettas über, die Akzente der Choreinsätze deutlich einsetzend, den Hoffmann bringt er in einem schrulligen Strophenlied über Kleinzach, die Marionette Qlympia singt er mit einem niedlichen Walzer ein, Giuliettas Sinnlichkeit zeigt er in der Barcarole, in vielfältige Ausdrucksebenen stellt er den Dämonismus in der viergeteilten Bassrolle. Es entsteht ein dynamischer, suggestiver Ausdruck, welcher die Prinzipien der lyrischen Oper mit dem Charakter der „Grand Opera“ vereinigt, welcher auch den gleichgültigsten Zuschauer zur Aufmerksamkeit zwingt. In jedem Falle übersteigen die höhepunktvollen Auftritte in Hoffmanns Erzählungen bei weitem Offenbachs Operettenvergangenheit. Das Werk bietet grosse gesangliche Möglichkeiten: vier grosse Baritonpartien sollen (aus oben erwähnten Gründen) von ein und demselben Sänger gesungen werden, so wie in viergeteilten BuffoTenorpartien. Im idealen Falle ist es einige Male gelungen, mit einer einzigen Sängerin die drei Hauptrollen – Olympia, Antonia, Giulietta – zu besetzen, was jedoch aufgrund der diametral unterschiedlichen Stimmcharaktäre dieser Partien lediglich eine Ausnahme bildet. Die Weltpremiere der Oper Les contes d´Hoffmnn fand am 10. Februar 1881 in der Pariser Komischen Oper statt und so trat das Werk seinen Siegeszug über die Weltbühnen an, welcher bis heute anhält.
Slovo režiséra Opera Hoffmannovy povídky patří k těm dílům světového operního repertoáru, která jsou považována za mimořádně atraktivní a možnost taková díla realizovat je snem všech režisérů a výtvarníků. Obecně se má za to, že fantaskní a neskutečné příběhy, odehrávající se v ireálném světě, umožňují inscenátorům zcela uvolnit svou fantazii a vytvářet na scéně ty nejbizarnější obrazy. Často se tedy při inscenování Hoffmannových povídek setkáváme na jevišti s nejroztodivnějšími zjevy a zrůdami, pohybujícími se v ireálném prostředí. Takové uchopení této opery je však v rozporu se záměry autora literární předlohy, německého romantického spisovatele Ernsta �eodora Amadea Hoffmanna. Literární historikové se při hodnocení díla tohoto spisovatele většinou shodují v tom, že síla a emotivní účinnost jeho fantaskních příběhů tkví – kromě v autorově nesporném vypravěčském talentu – v tom, že jsou zasazeny do reálného, často všeobecně známého prostředí. V Hoffmannových povídkách se setkáváme s názvy konkrétních pařížských ulic, Lutherův sklep v Norimberku byl v Hoffmannově době skutečně jedním z lokálů, známých po celém Německu, Benátky, ve kterých se odehrává příběh kurtizány Giulietty, byly už tehdy vyhledávaným turistickým cílem, byť pro poměrně malý okruh vyvolených. Dá se tedy říci, že Hoffmann použil trik, který o dvě stě let později zopakovala autorka příběhů o Harry Potterovi J. K. Rowlingová: i její hrdina žije v naprosto tuctovém maloměšťáckém prostředí a rázem se kouzlem ocitá ve zcela jiném světě. Čím všednější a omšelejší je realita, tím působivější je náhlý přechod do světa fantazie. Podobně je tomu i u E. T. A. Hoffmanna. Proto jsme i my v naší inscenaci přesunuli děj opery do minulého století, tedy do doby nedávno minulé, která je svými reáliemi dnešnímu divákovi důvěrně známá. Věříme, že o to bizarněji budou působit příběhy, které náš hrdina prožívá: jako mladík se zamiluje a nepozná, že objekt jeho lásky je jen mechanická loutka; jako zralý muž se hodlá oženit, jeho vyvolená však za záhadných okolností umírá poté, co se nedokáže vzdát svého snu o pěvecké kariéře a její nemocné srdce není pro fyzickou náročnost tohoto povolání vybaveno; jako stárnoucí muž hledá tedy Hoffmann útěchu v polosvětě kurtizán a pasáků, přitom ztratí svůj obraz… Když konečně najde tu, která splňuje všechny jeho ideály, je už zlomeným člověkem, lidskou troskou propadlou alkoholu. Vidina soužití ve šťastném svazku je ztracena. Záchranu, jediný smysl svého života, nalézá v tvůrčí práci. Tomáš Šimerda
Ein Wort des Regisseurs Die Oper Hoffmanns Erzählungen gehört zu denjenigen Werken des internationalen Opernrepertoires, die für aussergewöhnlich attraktiv gehalten werden und die Möglichkeit, ein solches Werk realisieren zu dürfen, ist ein Traum eines jeden Regisseuren und bildenden Künstlers. Allgemein wird angenommen, dass fantastische und imaginäre Geschichten, welche in einer irrealen Welt spielen, den Inszenatoren die Möglichkeit bieten, ihre Fantasie vollkommen zu entfalten und auf der Bühne die bizarrsten Bilder zu gestalten. Häufig treffen wir bei der Inszenierung von Hoffmanns Erzählungen auf der Bühne auf die seltsamsten Erscheinugen und Monster, welche sich in der irrealen Welt bewegen. Eie solche Besitzergreifung steht jedoch im Widerspruch zu den Zielen des Autoren der literarischen Vorlage, dem deutschen romantischen Schriftsteller Ernst �eodor Amadeus Hoffmann. Die Literaturhistoriker sind sich in der Bewertung dieses Auoren zumeist einig, dass die Kraft der emotiven Wirksamkeit seiner fantastischen Geschichten darin liegt – ausser des nicht zu bezwei-
felnden Erzählertalents-, dass sie in die reale Welt und häufig in gewöhnliche Lebenslagen übertragen sind. In Hoffmanns Erzählungen werden wir mit konkreten Strassennamen in Paris bekanntgemacht, der Lutherkeller in Nürnberg war zu Hoffmanns Zeiten wirklich eines der Lokale, die in Deutschland am bekanntesten waren,Venedig, in dem die Geschichte der Kurtisane Giulietta spielt, war schon damals ein touristisches Ziel, wenn auch für einen relativ kleinen Kreis an Auserwählten. Man kann sagen, dass Hoffmann einen Trick verwendete, welchen zweihundert Jahre später die Autorin von Harry Potter, J. K. Rowling wiederholte: auch ihr Held lebt im Kleinstadtmilleu und durch den Zauber findet er sich in einer vollkommen anderen Welt wieder. Je alltäglicher die Realität ist, umso eindrucksvoller ist der Eintritt in die Welt der Fantasie. Ähnlich ist das bei E. T. A. Hoffmann. Aus diesem Grunde haben auch wir in unserer Inszenierung die Handlung der Oper ins vergangene Jahrhundert verlegt, also in eine nicht lange vergangene Zeit, die mit ihren Realitäten dem heutigen Zuschauer innigst bekannt ist. Wir denken, dass die Geschichten umso bizarrer wirken werden, welche unser Held durchlebt: als Jüngling verliebt er sich und er erkennt nicht, das das Objekt seiner Liebe eine mechanische Marionette ist. Als reifer Mann möchte er heiraten, seine Auserwählte stirbt jedoch aus mysteriösen Gründen, nachdem sie sich ihres Traumes nach einer Gesangskarriere nicht entledigen kann und ihr krankes Herz physisch dazu nicht in der Lage ist. Als alternder Mann sucht er Trost in der Halbwelt der Kurtisanen und Schmuggler, dabei verliert er sein Bild… Als er endlich diejenige findet, die all seinen Idealen entspricht, ist er bereits ein gebrochener Mensch, ein menschliches Wrack, dem Alkohol verfallen. Die Vision vom Zusammenleben in einem glücklichen Bund ist verloren. Die Rettung, den einzigen Sinn in seinem Leben, findet er in der schöpferischen Arbeit. Tomáš Šimerda
Miriam Němcová Absolvovala Pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění v Praze – obor kompozice a dirigování. V letech 1987–1988 byla stipendistkou České filharmonie u Pražských madrigalistů a několikrát obdržela stipendium ve Stuttgartu na Bach-Akademie u prof. H. Rillinga. Po návratu z půlroční stáže v Paříži (1989) působila M. Němcová v Komorní opeře Praha a v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kam se v roce 1991 vrátila jako šéf opery. V roce 1993 jí byla nabídnuta dirigentská i sbormistrovská smlouva ve Státní opeře Praha. Od září 1995 je M. Němcová profesorkou dirigování na Pražské konzervatoři, kde současně vede i symfonický orchestr. Kromě toho se neustále věnuje koncertní činnosti u nás i v zahraničí jako hostující dirigent či jako umělecký šéf orchestru PRAGA SINFONIETTA a pěveckého sboru VOX PRAGAE. Od roku 2001 je stálým dirigentem Filharmonie Hradec Králové. Miriam Němcová absolvierte das Prager Konservatorium und die Akademie der musischen Künste in Prag – in den Fächern Komposition und Dirigieren. In den Jahren 1987–1988 war sie Stipendiatin der Tschechischen Philharmonie bei den Prager Madrigalisten und mehrfach erhielt sie ein Stipendium in Stuttgart an der Bach-Akademie bei Prof. H. Rilling. Nach der Rückkehr von einem halbjährigen Studienaufenthalt in Paris (1989) wirkte Miriam Němcová an der Kammeroper in Prag und am �eater F. X. Šaldy in Liberec, wohin sie nach einem einjährigen Engagement beim Karlsbader Symphonieorchester als Opernchefin zurückkehrte. Im Jahre 1993 wurde ihr ein Dirigier- und Chormeistervertrag an der Staatsoper Prag angeboten. Seit September
1995 ist Miriam Němcová Professorin im Fach Dirigieren am Prager Konservatorium, wo sie derzeit auch das dortige Symphonieorchester leitet. Darüber hinaus widmet sie sich als Gastdirigentin oder als künstlerische Leiterin des Orchesters PRAGA SINFONIETTA und des Chores VOX PRAGAE der Konzerttätigkeit im In- und Ausland. Seit dem Jahre 2001 ist sie ständige Dirigentin der Philharmonie Hradec Králové.
WeiLong Tao Čínský tenorista se narodil ve městě Hefei, nedaleko Šanghaje, kde také absolvoval zpěv na Šanghajské hudební konzervatoři. Dále ve svém studiu pokračoval na Univerzitě v Los Angeles a v Juilliardově operní centru v New Yorku. Získal studijní stipendium na Hudebním festivalu v Aspenu v Coloradu a na Hudební akademii v Santa Barbaře v Kalifornii. Je vítězem mezinárodních pěveckých soutěží v Palm Springs a v Los Angeles a finalistou Metropolitního národního konkurzu v New Yorku. V roce 1992 přišel do Evropy, kde se stal členem Mezinárodního operního studia v Zurichu. Od té doby mnohokrát vystupoval v operních domech v Německu, Rakousku, Itálii, Velké Británii, Řecku, Kanadě a USA. V únoru 2008 se vrátil do Šanghaje, aby zde uskutečnil svůj čínský debut a představil se ve své oblíbené roli Otella. Ve stejném roce vystoupil v Milánské Scale v roli Calafa. K jeho dosud nastudovaným rolím dále patří například Tannhäuser, Radames, Andrea Chénier, Cavaradossi, Don Carlo, Manrico, Turiddu a Canio. WeiLong Tao,der chinesische Tenor wurde in der Stadt Hefei, unweit von Shanghai, geboren, wo er am dortigen Konservatorium auch im Fach Gesang absolvierte. Desweiteren setzte er sein Studium an der Universität Los Angeles und am Juilliard Opernzentrum in New York fort. Er erhielt Studienstipendien beim Musikfestival Aspen in Colorado und an der Musikakademie in Santa Barbara in Kalifornien. Er ist Gewinner der internationalen Gesangswettbewerbe in Palm Springs und Los Angeles und Finalist des nationalen Metropolitan Wettbewerbs. Im Jahre 1992 ging er nach Europa, wo er Mitglied des internationalen Opernstudios in Zürich wurde. Seit dieser Zeit trat er mehrfach an Opernhäusern in Deutschland, Österreich, Italien, Grossbritannien, Griechenland, Kanada und in den USA auf. Im Februar 2008 kehrte er nach Shanghai zurück, um sein Debut in China in seiner Lieblingsrolle als Otello zu realisieren. Im selben Jahr trat er in der Rolle des Calaf an der Mailänder Scala auf. Zu seinen bisher einstudierten Rollen gehören ebenso beispielsweise Tannhäuser, Radames, Andrea Chénier, Cavaradossi, Don Carlo, Manrico, Turridu und Canio
Partneři představení
Květiny k premiéře tohoto představení věnují firmy / Die Blumen zur Premiere dieser Aufführung stiften die Firmen KVĚTINY Věra Jelínková, Masarykova 55, 400 01 Ústí nad Labem FANTAZIE – Květiny, keramika, Pivovarská 5, 400 01 Ústí nad Labem
Program vydalo Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem / Das Programm hat das Nordböhmische Opern- und Balletttheater herausgegeben Redakce programu / Programmredaktion: Kateřina Viktorová Sestavila / zusammengestellt von: Eva Frýdlová Fotografie na titulní straně programu / Foto auf der Titelseite des Programmumschlag: Dorothea Bylica Německý překlad / Deutsche Übersetzung: Albrecht Müller Fotografie ze zkoušky / Probenaufnahmen: Petr Berounský Sazba, zpracování pro tisk a tisk / Satz, Druckbearbeitung und Druck: FKK Company, v.o.s., www.usteckytiskarny.cz Pořízeno z příspěvku Statutárního města Ústí nad Labem, Krajského úřadu Ústeckého kraje a Ministerstva kultury ČR / Realisiert mit Unterstützung der statutarischen Stadt Ústi nad Labem, des Bezirksamts des Bezirks Ústí nad Labem und des Kultusministeriums der Tschechischen Republik
