HVĚZDY R o b e r t
R o h á l
ODVEDLE a jejich stopy nejen v českém filmu
Robert Rohál
Hvězdy odvedle
a jejich stopy nejen v českém filmu
Grada Publishing
Robert Rohál
HVĚZDY ODVEDLE a jejich stopy nejen v českém filmu TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:
Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7
[email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5631. publikaci Odpovědná redaktorka Magdalena Jimelová Redakční a jazyková úprava Matouš Černý Obálka, grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Fotografie © Slovenský filmový ústav – Fotoarchív, Slovenské národní divadlo, Divadlo Andreja Bagara Nitra, Divadlo Aréna Bratislava, Divadlo Astorka Korzo´90 Bratislava, Divadlo Na zábradlí Praha a soukromé archivy herců Počet stran 168 První vydání, Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.
© Grada Publishing, a.s., 2014 Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
ISBN 978-80-247-5290-7 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:
ISBN 978-80-247-9412-9 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9413-6 (ve formátu EPUB)
Obsah
Slovo autora ...................................................................................................
7
Jozef Adamovič .............................................................................................. 9 Zuzana Cigánová............................................................................................ 14 František Dibarbora ........................................................................................ 19 Michal Dočolomanský .................................................................................... 23 Adela Gáborová .............................................................................................. 29 Peter Gábor .................................................................................................... 34 Hana Gregorová ............................................................................................. 40 Monika Hilmerová .......................................................................................... 45 Jana Hubinská ............................................................................................... 50 Martin Huba .................................................................................................. 56 Ladislav Chudík ............................................................................................. 61 Zuzana Kocúriková ......................................................................................... 68 Ján Koleník .................................................................................................... 73 Maroš Kramár ................................................................................................ 76 Jozef Kroner ................................................................................................... 80 Zuzana Kronerová .......................................................................................... 85 Juraj Kukura .................................................................................................. 91 Marián Labuda st. .......................................................................................... 97 Milan Lasica ................................................................................................... 102 Roman Luknár ............................................................................................... 109 Kamila Magálová ............................................................................................ 114 Vlado Müller .................................................................................................. 119 Ivan Palúch ....................................................................................................124 Táňa Pauhofová ..............................................................................................130 Július Satinský ...............................................................................................135 Zdena Studenková ..........................................................................................139 Božidara Turzonovová ....................................................................................144 Soňa Valentová ...............................................................................................149 Emília Vašáryová ............................................................................................153 Magda Vašáryová ...........................................................................................158 Fotografie v knize ...........................................................................................166 Použité prameny ............................................................................................167
Poděkování Děkuji především skvělým kamarádkám Evě Ivanové a Daně Ehlové, které mi během práce na této knize velmi pomohly. Rovněž děkuji všem, kteří přímo či nepřímo přispěli názorem či postřehem, protože jinak by celá knížka byla jednostranná a subjektivní záležitost – a to jsem nechtěl.
Autor
Slovo autora
Netvrdím, že jsem vyloženě staromilec, ale třeba na televizní pondělky z Bratislavy vzpomínám rád, velmi rád. Pro ty, kteří netuší, oč šlo, tak jenom krátce – byly to inscenace, které vznikaly v Bratislavě a které běžely vždy v pondělí večer na prvním programu tehdejší Československé televize. V drtivé většině šlo o kvalitní inscenace a televizní adaptace her ať už z pera našich – tehdy československých –, či převládající většiny světových dramatiků, přičemž jsme si zároveň mohli vychutnávat herectví a osobitost slovenských herců. Díky tomu jsem se právě do slovenských herců zamiloval, tehdy jsem se těšil na každý pondělní večer. Dobré přitom byly i mnohé seriály jako Straty a nálezy nebo Alžbetin dvor, sága Tisícročná včela… Když pak celá tato éra televizních pondělků z Bratislavy skončila, vyhledával jsem slovenské herce a „jejich“ filmy třeba na slovenských televizních kanálech, občas jsem zašel na slovenský film. Anebo na český, kde se slovenští herci vyskytují „odpradávna“ v poměrně hojné míře. A otevřeně se přiznám, že pro ně mám slabost. Raduji se, když vidím český film nebo český televizní seriál, ať už staršího, či novějšího data, a tam se objeví slovenský herec nebo slovenská herečka. Mladší diváci kolikrát ani neví, jak se ta či ten jmenují, ale my – pamětníci – máme obvykle jasno, případně si za chvilku na kýžené jméno vzpomeneme… Proto jsem si řekl, že by možná nebylo špatné vzpomenout právě na ty nejznámější „hvězdy odvedle“, které v českém filmu zanechaly výraznou stopu, a připomenout tak jejich role a vůbec jejich práci s českými filmaři. Navíc se ty filmy vracejí a opakují, a tak by bylo dobré vědět a znát, kdo je kdo a kolik že to každý z nich těch „zářezů“ v českém filmu má. Robert Rohál
7
Jozef Adamovič
* 23. 4. 1939 Trnava + 2. 8. 2013 Košice Herec a režisér Jozef Adamovič, který zemřel v létě roku 2013 ve věku 74 let, byl doma na Slovensku hvězdou hned poté, co nastoupil do Slovenského národního divadla. České publikum uchvátil hlavní rolí v seriálu Vivat Beňovský, ale už předtím si zahrál v českých filmech, jako byly hudební komedie Valčík pro milión nebo první česká sci-fi Ikarie XB 1. V dalším filmu Hry lásky šálivé měl za partnerku svou ženu Božidaru Turzonovovou…
N
a první pohled by se mohlo zdát, že to měl rodák z Trnavy, který se po maturitě na gymnáziu v Hlohovci rozhodl pro herectví na bratislavské Vysoké škole múzických umění, dobře vymyšlené. Ve skutečnosti byl ale jeho život plný dramatických momentů. Jak plyne z jeho vyprávění, matku mu zabil na samém konci druhé světové války tank Rudé armády, což jeho otec vyřešil tak, že se s celou rodinou odstěhovali v roce 1948 z Trnavy do Hlohovce, kde se později i podruhé oženil. Když se jeho syn Jozef v roce 1956 hlásil na studium herectví, pobavil prý celou přijímací komisi. Na otázku, co si myslí o filmu Hamlet s Lawrencem Olivierem, tenkrát odpověděl, že je to mládeži nepřístupný film, který v kině neměl šanci vidět. Nicméně talentové zkoušky udělal a stejně úspěšně v roce 1960 Vysokou školu múzických umění i dokončil. Poté působil ve Slovenském národním divadle, kde prošel během třiceti let od rolí milovníků, fanfarónů či romantických hrdinů až k rolím charakterním. Později dokonce vystudoval postgraduálně režii a scenáristiku u Andreje Tarkovského na GITIS v Moskvě, což následně uplatnil například v ostravském divadle. Nicméně už začátkem devadesátých let na kariéru herce i režiséra rezignoval a začal se věnovat podnikání. Založil farmu na chov koz a mimo jiné i pitím kozího mléka porazil rakovinu. Později působil jako pedagog na Akademii umění v Banské Bystrici, poté na košické konzervatoři. I když si na Slovensku zahrál ve filmech jako Tie malé výlety (1972), Šepkajúci
9
fantom (1975) nebo Noční jazdci (1981) a natočil takřka stovku televizních inscenací, které běžely v rámci oblíbených televizních pondělků, u českého publika mu mimořádnou popularitu přinesla zejména hlavní role v sedmidílném dobrodružném historickém seriálu Vivat Beňovský (1975), který ve slovensko-maďarské koprodukci natočil režisér Igor Ciel. Jozef Adamovič si v něm s chutí a šarmem sobě vlastním zahrál největšího dobrodruha 18. století – Mórice Beňovského, který byl typickým představitelem období osvícenství, rozvoje dopravy a obchodu a objevování neznámých území a který se stal nakonec madagaskarským králem. Ve výpravném seriálu si dále zahráli Jácint Juhász (1943–1999), což byl v té době velmi populární maďarský herec, ale také Emília Vašáryová, Ivan Mistrík, Božidara Turzonovová, Karol Machata, Libuše Šafránková, Ivan Palúch, Dušan Jamrich, Zuzana Kronerová a mnozí další. Výraznou stopu zanechal Jozef Adamovič v českém filmu, kde se už jenom svým typem uplatnil již v době hereckých začátků. Mezi první výrazné postavy patřil jazzový muzikant Franta v hudební komedii Valčík pro milión (1960), natočené režisérem Josefem Machem, ve které měl za partnerku Karlu Chadimovou. Celý příběh se odehrává na pozadí druhé celostátní spartakiády v Praze, kde se potkají členka uherskohradišťského tanečního souboru a mladý, jazz milující hudebník. Josef Mach mu ostatně nabídl i další roli ve svém dalším filmu, lyrické komedii Prosím,
10
nebudit! (1962), kde tentokrát představoval Pepíka, milého květinářky Helenky v podání Jany Hlaváčové. I když mnozí kritici mají k tomuto filmu různé výhrady, autor těchto řádků se naopak během zhlédnutí Machova snímku potěšil herectvím dalších protagonistů, ať už to byli „mladiství“ Lubomír Lipský, Milena Dvorská nebo Vladimír Brabec.
Hrál i v první a nepřekonané české sci-fi Adamovičova herecká účast v českých filmech v dalších letech pokračovala. Filmovému studiu Barrandov se zkrátka jevil zajímavý, a proto oblíbeného slovenského herce tu a tam oslovilo. Zatímco v 60. letech si Jozef Adamovič zahrál v prvním českém a snad dosud nepřekonaném sci-fi snímku režiséra Jindřicha Poláka Ikarie XB 1 (1963), ve kterém ztvárnil postavu koordinátora vesmírné lodi Zdeňka Lorence, další velkou příležitost mu poskytl začátkem sedmdesátých let až režisér Jiří Krejčík. Obsadil ho do adaptované povídky Giovanniho Boccaccia Arabský kůň v kostýmním filmu Hry lásky šálivé (1971), kde měl coby fešácký florentský svůdce Ricciardo za partnery Miloše Kopeckého a svou vlastní manželku Božidaru Turzonovovou. Sledovat tento film je dodnes zážitek, o což se zasloužil nejen režisér, ale i všichni tři protagonisté, kteří vytvořili – v bohatých kostýmech Theodora Pištěka a v nádherných reáliích zámku v Telči a letohrádku Belveder – herecký koncert.
Ve většině rolí působil herec mužným dojmem
Pokud na chvíli odbočíme od českého filmu, můžeme vzpomenout ještě jeden film, v tomto případě německo-jugoslávský. Vznikl v tehdejším východoněmeckém studiu DEFA a je znám i českému publiku. Jde o legendární „indiánku“ Synové Velké medvědice (1966), ve které se vedle Jiřího
Vršťaly či Gojka Mitiče objevili také Jozef Adamovič nebo Martin Ťapák. Na Barrandov se tento idol slovenských dívek a žen vrátil ještě koncem 70. let, a to aby si zahrál ve snímku Temné slunce (1980) – filmové adaptaci Čapkova románu Krakatit, natočené režisérem Otakarem
11
Vávrou. Ten ho pak po letech obsadil i do role britského ministra Greye ve filmu Evropa tančila valčík (1989). Z dalších titulů, které Jozef Adamovič natočil v Česku, to byly například televizní film režiséra Vladimíra Kavčiaka Angolský deník lékařky (1984) nebo česko-německá koprodukční pohádka režiséra Václava Vorlíčka Pták Ohnivák (1997). Čeští televizní diváci si však Jozefa Adamoviče mohou pamatovat i z česko-slovenského propagandistického seriálu režiséra Františka Filipa Ve znamení Merkura (1978), kde si zahrál partnera dívky, kterou představovala Soňa Valentová. V dnes už retro seriálu, který byl oslavou obětavé práce celníků, se tehdy ostatně objevila celá tehdejší česko-slovenská herecká elita – od Petra Haničince, Stelly Zázvorkové, Jaromíra Hanzlíka, přes Dušana Blaškoviče, Vieru Strniskovou, Františka Dibarboru, až po Vlada Müllera či Josefa Vinkláře.
Andělé strážní Zatímco svou hereckou kariéru nastartoval Jozef Adamovič přímo raketově a léta se mu dařilo, v životě měl občas co dělat, aby vyvázl se zdravou kůží. Několikrát balancoval mezi životem a smrtí. Poprvé to bylo začátkem 70. let. „Jeli jsme tehdy se zvukařem v autě, které jsem řídil já, když se najednou strhla velká bouřka a lijavec. Jeli jsme za náklaďákem, když se znenadání proti nám objevilo v protisměru auto, se kterým jsme se srazili. Strhl jsem volant
12
doprava, díky čemuž se zvukaři nic nestalo, zatímco já měl polámanou nohu, roztrženou kůži na hlavně a nos zlomený na tři části,“ vysvětloval Jozef Adamovič původ jizvy na nose, která se stala jeho poznávacím znamením. Andělé strážní nad ním bděli i o pár let později, když letěl z tehdejšího Sovětského svazu domů. „Seděl jsem u okénka a všiml si jakéhosi bílého plamínku,“ vzpomínal po letech na hororový let Jozef Adamovič. „O pět minut později byl na palubě vyhlášen poplach. Padali jsme prý šest kilometrů, než se kapitánovi podařilo letadlo vyrovnat. Naštěstí dva kilometry nad zemí řádila bouřka, která oheň přidusila, a my živí a zdraví doletěli.“ Na kahánku měl i v době, kdy mu lékaři zjistili rakovinu tlustého střeva. „Byl to pro mě šok, naštěstí jsem se rychle vzpamatoval a začal bojovat,“ svěřil se později Jozef Adamovič a šel skutečně do boje. Čtyřicetidenní hladovka, kozí mléko, východní léčebné metody a železná disciplína ho vytrhly ze spárů smrtelné choroby – a on mohl zase pracovat. Další zdravotní problémy nastaly, když mu lékaři zjistili srdeční arytmii, a musel proto zase užívat léky a nosit kardiostimulátor, dokonce u sebe nesměl mít ani mobilní telefon, aby nenarušil chod přístroje. Všechna tato omezení ale snášel jako tvrdý chlap, snažil se držet a pracovat. I když si nestěžoval a sebelítost mu byla cizí, někdy přece jenom s hořkým úsměvem utrousil: „Rakovina, dvě cévní příhody, operace srdce, kardiostimulátor… Všechno je to ze stresu.
Přijal jsem to ale tak, že to musí být a je třeba se s tím smířit a naučit žít. Co jiného mi zbývá?“ Přesto se snažil být aktivní a užitečný i v penzi. Kromě toho, že se těšil z pěti vnoučat, které mu daly jeho dvě dcery Andrea a Lucie, snažil se být v pohodě a předával dál své bohaté zkušenosti, což ho těšilo. Naposledy působil jako šéf odboru hudebně-dramatického oddělení na košické konzervatoři. Jeho neutuchající aktivity s přihlédnutím k celoživotnímu dílu byly oceněny v roce 2012, kdy mu tehdejší slovenský prezident Ivan Gašparovič udělil vysoké státní vyznamenání za zásluhy
o rozvoj kultury na Slovensku. To herce, režiséra a pedagoga ještě podnítilo k tomu, aby přece jenom zvážil nabídky, které stále přicházely. Už začátkem následujícího roku začal natáčet český televizní seriál režiséra Tomáše Magnuska Stopy života – Dívčí sen (2013), ke kterému napsal scénář Jan Cimický a v němž se Jozef Adamovič objevil po boku své manželky Božidary Turzonovové. Avšak návrat do dalších plánovaných projektů, včetně těch divadelních, co měl v plánu, mu překazilo srdce. V pátek 2. srpna 2013 ho zradilo znovu, tentokrát definitivně.
13
Zuzana Cigánová
* 23. 6. 1947 Bratislava V českém filmu debutovala ve Vávrově poetické adaptaci Hrubínovy básně Romance pro křídlovku, kde ztvárnila postavu dívky od kolotoče Teriny. Později, to už byla vystudovanou herečkou, si zahrála v několika dalších českých filmech – v detektivce Sázka na třináctku, v tragikomedii Tím pádem a v rozsáhlé životopisné fresce Putování Jana Amose, kde ztvárnila – opět v režii Otakara Vávry – roli první Komenského manželky Magdaleny.
14
Z
uzana Cigánová pochází z umělecky založené rodiny. Zatímco její matka byla malířka, o dva roky starší bratr Peter Cigán se prosadil jako loutkový výtvarník a animátor. Však je také pravda, že už jako malá tíhla Zuzana k výtvarničině a až na gymnáziu se rozhodla pro studium herectví. To už ale měla za sebou první filmové role, což de facto rozhodlo o její další budoucnosti. Její první filmovou rolí byla titulní postava v povídce Malá manekýnka ze slovenského filmu Strieborný favorit (1960), pod jehož režií je podepsán Andrej Lettrich. Třináctiletá představitelka Malé manekýnky hrála dívenku, která se stane hvězdou módních přehlídek. Propadne pýše a samolibosti natolik, že pionýrská organizace musí vyvinout maximální úsilí, aby ji přivedla zpět na pevnou zem. K herectví, respektive ke svému prvnímu filmu, se ale Zuzana Cigánová dostala, jak sama přiznává, úplnou náhodou. „Jednoho dne přišli do naší školy Petra Jilemnického na Palisádách filmaři a vybrali si, bůhvíproč, jen mě,“ vzpomíná herečka na svou první filmovou zkušenost. Bylo jí třináct a herectví ji moc nezajímalo, více ji bavilo kreslení a knížky. „Víte, máma malovala, ilustrovala a byla úžasná. A proto se také moje jediná dcera Katarína jmenuje po ní,“ říká Zuzana Cigánová. Její matka Katarína Cigánová, známá slovenská malířka, ilustrovala například encyklopedii Flóra Slovenska a mnohé další. Zároveň však Zuzana přiznává, že rodiče nebyli z jejího filmování příliš nadšení. „Proč? Chodila jsem za školu a neučila se.
Ale pravda je, že jsem stále cosi četla. Cokoliv, kdekoliv, klidně i večer pod peřinou s baterkou. Bylo to takové nenápadné, ale vášnivé vzdělávání…“ Hereččinou další rolí byla už zmíněná Terina ve Vávrově filmovém přepisu Hrubínovy Romance pro křídlovku (1966), kde si zahrála – v době natáčení jí bylo osmnáct – mezi ostříleným herci a její hvězda se najednou ocitla na prvním z hereckých vrcholů. Film, v němž dále hráli Jaromír Hanzlík, Štefan Kvietik, Miriam Kantorková nebo polský herec Janusz Strachocki, slavil úspěch zdaleka nejen v tuzemsku. Kromě řady domácích ocenění získal i zvláštní cenu poroty a stříbrnou medaili na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě 1967 a stříbrnou sirénu na Přehlídce českých filmů v italském Sorrentu 1969. Na tomto místě nelze necitovat postřeh, který přesně charakterizuje tento film: „Stará škola“ Vávra v šedesátých letech zjevně omládl a Romanci natočil opravdu s citem pro atmosféru horoucího léta a žhnoucího mládí. Všechny dobové i pozdější recenze se dále shodly na tom, že „silnému vyznění napomáhají především výkony obou tehdejších mladičkých představitelů titulních rolí Vojty a Teriny – Jaromíra Hanzlíka a Zuzany Cigánové. Své kouzlo má i cudně a vášnivě smyslná postava Tonky v podání Miriam Kantorkové, ale strhující výkon předvádí českým divákům polský herec Janusz Strachocki v roli Vojtova dědečka.“ A jak se na film Romance pro křídlovku po letech dívá Zuzana Cigánová? „Pamatuji
se, že jsem na tento film nedělala konkurs,“ vzpomíná herečka. „Panu režisérovi mě doporučil Ladislav Chudík, který mě viděl během přijímaček na Vysokou školu múzických umění. Film ale vznikal ještě před mým studiem na této škole. Před pár lety, bylo to při nějakém výročí pana režiséra Vávry, jsem film sledovala, už po delším čase a už jako dospělá, ne-li stará osoba, a líbil se mi ještě více než kdykoliv předtím. Formálně vůbec nezestárnul, a to, že je černobílý, ještě umocňuje jeho poetiku. Ale hlavně je to film o celém životě, o lidském životním údělu, což se mě teď dotýká ještě víc.“
Ale herečka jste tady vy! Ráda vzpomíná i na spolupráci s Otakarem Vávrou, kterému v té době bylo nějakých čtyřiapadesát let. „Natáčení bylo takové, jaké má být. To už dneska umím docela dobře posoudit,“ říká Zuzana Cigánová. „Pan režisér byl pevný a rázný, ale vůči mně byl dvorný a galantní. Jen jednou jsem se ho zeptala, jak mám co hrát, což jsem si pak už víckrát nedovolila, neboť mi tehdy odvětil: Ale herečka jste tady vy! Vzpomínám, že se čekalo na slunce či na mraky, ať už ve Vysokém Újezdě, nebo v Jevanech, na krásných místech s přátelskými a zajímavými lidmi, a hlavně prvotřídními profesionály. Kamera Andreje Barly je nezapomenutelná. A nezapomenutelné byly i návštěvy Františka Hrubína, toho ušlechtilého milého pána…“ Následovaly další filmy i televizní inscenace, které se sice točily na Slovensku, ale
15
neunikly ani pozornosti českého publika. Zajímavé přitom je, že ještě během studia na Vysoké škole múzických umění (1965– 1966) Zuzana Cigánová působila jako elévka na Nové scéně v Bratislavě. Teprve po absolutoriu nastoupila do angažmá ve Slovenském národním divadle, kde ji na řadu let čekaly role naivek a mladých žen. Ale i ona se časem dočkala postav vyloženě komediálních či složitějších ženských charakterů – třeba zrovna v ruské divadelní klasice. Dnes už jen pamětníci vzpomínají na kreace, které předvedla v inscenacích, jako byly Pokojný úsvit, O Šípkové Růžence, Léto v Nohantě, Sestup Orfeův či muzikál Na skle maľované. Vedle divadelní práce pokračovala i ve své filmové kariéře. Její zjev ji předurčil pro role moderních, praktických a cílevědomých mladých žen, které se jen tak něčeho nezaleknou a které mají v životě jasno. V 70. letech byla jednou z nejobsazovanějších slovenských hereček ve filmu i v televizi. Na filmovém plátně se tehdy objevila i ve dvou detektivkách. Nejdřív ve slovenském snímku režiséra Andreje Lettricha Prípad krásnej nerestnice (1973), o pár let později v českém filmu Sázka na třináctku (1977), do kterého ji obsadil Dušan Klein. Zuzana Cigánová tu měla nejen hlavní ženskou roli Květy, ale současně i excelentní herecké partnery Rudolfa Hrušínského st. a Jaroslava Satoranského. Ten starší představoval jejího otce, který má zásadní problémy se zákonem, mladší ztvárnil kriminalistu, který se do Květy jednoduše zamiloval.
16
Mezitím si zahrála v pětidílném televizním seriálu režiséra Jozefa Zachara Nepokojná láska (1975), který si získal oblibu i u českých diváků už jenom tím, že ústřední role byly svěřeny Petře Černocké, Sylvii Turbové a Júliovi Pántikovi. Nelze nevzpomenout ani další a nepříliš často uváděný český film Tím pádem (1979), který natočil režisér Karel Kovář (1944–1987). V příběhu, ve kterém je hlavním hrdinou vesnický listonoš s neobvyklým jménem Amadeus Macků, posedlý touhou létat na vlastnoručně vybudovaném šlapacím létajícím stroji, ztvárnila Zuzana Cigánová hlavní ženskou roli lékařky. V téměř zapomenutém filmu, který kdosi nazval smutnou komedií a ve kterém hlas laskavého vypravěče patří Eduardu Cupákovi, se přitom objevili známí herci jako Josef Abrhám, Pavel Zedníček, Lubomír Kostelka, Václav Sloup, Dana Hlaváčová, Míla Myslíková nebo Josef Větrovec. Prozatím poslední hereckou prací v českém filmu byla její účast v historickém filmu Putování Jana Amose (1983), do něhož ji po letech „povolal“ režisér Otakar Vávra. Zuzana Cigánová v něm vytvořila roli Magdaleny, první ženy Jana Amose Komenského. Výpravný, dvojdílný přepis – opět s hlasem Eduarda Cupáka coby vypravěče – měl zachytit strastiplné osudy českého velikána Jana Amose Komenského (Ladislav Chudík), který je po bělohorské katastrofě donucen opustit vlast. Filmové vyprávění líčí jeho putování, během kterého se setkává s různými evropskými osobnostmi 17. století. Režisér se snažil zdůraznit jak
hrdinovu ušlechtilost, tak jeho vnitřní odolnost, která mu dovoluje překonat řadu soukromých i pracovních tragédií. Jenomže realizace zamýšleného díla se mu – už jenom tím, jak ve svém finálním výsledku působí školometsky, povrchně a suchopárně – zjevně vymkla z rukou. Věčná škoda, protože učitel národů by si kvalitní filmový příběh určitě zasloužil.
Spisovatelka Bylo to v 80. letech minulého století, kdy vznikl šestidílný televizní seriál Alžbetin dvor (1986), který natočil režisér Andrej Lettrich na motivy stejnojmenného románu Herečka i spisovatelka v jednom Hany Zelinové. Děj se točí kolem osudových peripetií příslušníků starého slovenského Viera Strnisková, Ľubomír Paulovič a mnozemanského rodu od začátku 19. století po zí další), tak všechny přednosti kvalitní dny druhé světové války. Poctivě připrave- tvorby, stejně jako smysl pro detaily postav né i realizované dílo nabídlo jak vynikající a pro jejich zvláštní osudovost. Když během léta 1988 doprovázela po herecké obsazení (Radoslav Brzobohatý, Michal Dočolomanský, Emília Vašáryová, Jižní Americe svého manžela, který tehdy Vlado Müller, Jana Zvaríková, Maroš Kra- vedl expedici Tatra kolem světa, psala si már, Magda Vašáryová, Dušan Jamrich, Zuzana Cigánová deník, který posléze vyšel
17
*
v roce 1990 pod názvem Kúsok cesty okolo sveta. A to byl začátek její další umělecké aktivity, s níž slaví na Slovensku velké úspěchy řadu let. Psaní ji tehdy uchvátilo natolik, že se mu začala věnovat snad i na úkor herectví a divadla. Její další knihy už nejsou o cestování. Podle recenzentů i čtenářů umějí zachytit každodennost i nevšednost lidských příběhů a života, což ještě umocňuje její smysl pro postřeh a pro detail, stejně jako osobitý styl a jazyk, který autorka používá. Dnes je z herečky Zuzany Cigánové také etablovaná spisovatelka, autorka knih Kúsok cesty okolo sveta, Dopadne to dost dobre, pes bude rád, Divadelná hra, Špaky v trní a Šampaňské, káva, pivo. Dvě z nich byly nominovány do finále prestižní literární soutěže Anasoft Litera.
18
Když se jí nedávno ptali, jestli ji herectví ještě naplňuje, odpověděla: „Herectví je krásná věc. Nejlehčí či nejtěžší, podle toho, jestli vám to právě jde, nebo nejde. Ale co je vždy problém, je malá role. Neboť vyjít na jeviště je vždy něco, vyjít ze tmy je vždy čin. A pokud hrajete malou roli, tak člověk, co se zjeví na jevišti, musí být přesně takový, jak je třeba. Není čas na dolaďování či opravování. A má trému. I malá role vyžaduje celého chlapa.“ A proč nebyla v posledních letech – když nepočítáme dříve natočené a dnes reprízované snímky – vidět v televizi nebo ve filmu? „Víte, chyba bude nejspíš ve mně.“ přiznává Zuzana Cigánová. „Nikdy jsem cílevědomě nebudovala kariéru. Vlastně až dneska vím, že umět uplatnit svůj talent je stejně tak důležité, jako ho mít, a že kariéristi to dotáhnou stejně nejdál.“
František Dibarbora
* 19. 11. 1916 Bratislava + 4. 9. 1987 Bratislava Dnešní publikum mladé a střední generace si Františka Dibarboru nejspíš vybaví v nestárnoucí hudební pohádce Šíleně smutná princezna, kde hrál dobrosrdečného žalářníka, respektive kata, anebo jako rekreanta Štefana v komedii Dovolená s Andělem, tedy z reprízovaných filmů v televizi. Poprvé se však slovenský herec objevil v českých snímcích jako třeba Neporažená armáda, Znamení kotvy nebo Bílá tma.
D
nes už to jen málokdo ví, ale herec František Dibarbora měl otce italského původu, který se jmenoval Giancomo Di Barbora. A byl to pan otec. Svému synkovi sám navrhl, ať se věnuje kumštu. Františka sice bavil fotbal i hokej, ale protože byl poslušný a snad i po herectví trochu pošilhával, na přání otce začal při gymnáziu studovat také Hudební a dramatickou akademii v Bratislavě pod vedením Jána Borodáče. Absolvoval ji v roce 1938, ale už předtím hostoval ve Slovenském národním divadle. Moudré prameny uvádějí, že s divadlem byl František Dibarbora spjatý řadu sezón, ponejvíce jako člen činohry Slovenského národního divadla (šlo o období 1938– 1940, 1942–1946 a 1951–1981), ale například v letech 1940–1942 působil v operetním souboru. V období let 1946–1951 byl členem Nové scény Národního divadla, kde se uplatnil jako komediální herec, ne-li kabaretiér, což později využil v rozhlase. „Na rozdíl od činohry, kde jsem se ve svých začátečnických letech cítil tak trochu spoutaný, uvězněný a kde mi na bedrech ležela velká tíha, mi opereta dala zkušenosti jiného druhu. Způsob hraní, který vyžaduje opereta a jí podobné žánry, mi dopomohl k hravějšímu způsobu vytváření postav. Myslel jsem si, že povinností herce je, aby uměl nejen hrát, ale i tancovat a zpívat. Takže i můj krátký pobyt v operetě byl motivovaný,“ vzpomínal na svou operetní éru František Dibarbora, který tehdy v souboru dostával role mladokomiků. Tenkrát si zahrál a zazpíval například Kajetána Dimetreanua v Lehárově Cikánské
19
lásce, Senoviče v Nedbalově Polské krvi, Hermana ve Frimlově Rose Marii nebo Neguše v Lehárově Veselé vdově. A nelze pochybovat, že mu tato zkušenost cosi dala. Snad lehkost, hravost a nadhled nad tím vším, co ho v činohře teprve čekalo. „Jeho herecký projev směřoval od burleskní veselosti a komediální nadsázky k tragickým tónům, až po dramatické a drastické polohy grotesky. Disponoval velkou muzikálností, pohybovou uvolněností a improvizačními schopnostmi, což uplatnil též při vystupování v estrádních a kabaretních programech po celém Slovensku, ale i v rozhlase a televizi,“ popsal tuto Dibarborou éru v knize Herci a herečky její autor Miloš Fikejz. I když byl František Dibarbora oblíbeným estrádním umělcem, na jevišti Slovenského národního divadla prošel neskutečnou řadou tragikomických i dramatických postav (bylo jich prý daleko přes 200!), což dokládá například jeho Alcest v Misantropovi, Vocílka ve Strakonickém dudákovi, Smerďakov v Bratrech Karamazových, Tarelkin v Tarelkinově smrti, Jepichodov ve Višňovém sadu, Chlestakov v Revizorovi nebo Abel v Zahradníkově hře Sólo pro bicí hodiny. Rád na něj v knize Jenže já jsem jen komik vzpomíná Milan Lasica: „Ale nejraději jsem měl Františka Dibarboru, to byl skvělý komik s úžasným darem bezprostřednosti, a nejen v divadle, on byl prostě taky skvělý estrádní herec. A také skvělý herec tragických nebo tragikomických rolí. Myslím, že si na tom dokonce zakládal,
20
protože v Národním určitě vládlo přesvědčení, že když je někdo klaun nebo komik, tak to není plnohodnotné, jako když hraje v dramatickém repertoáru.“ Pro něj byl především právě komikem, jak dodává: „Jeden z největších zážitků z něj jsem měl, když hrál v Macbethovi, to režíroval Jozef Budský, a tam, jak už to u Shakespeara bývá, po velmi vypjaté dramatické scéně, kdy Lady Macbeth přemlouvá svého muže k vraždě, střihem na to jde scéna, kde má opilý vrátný monolog, protože je nasraný, že má otevřít bránu. A to hrál Dibarbora a bylo to něco úžasného.“
Filmový herec Ve filmu debutoval těsně před druhou světovou válkou, a to v českém snímku režiséra Jana Bora Neporažená armáda (1938), což byl jeden z mála českých předválečných filmů s aktuálním námětem a silnou tendencí, zaměřenou k česko-slovenské vzájemnosti a podněcující k obraně státu před hrozícím fašistickým nebezpečím. František Dibarbora tady ztvárnil – a jinak než se svou zpěvnou slovenštinou – postavu mladého posluchače vojenské akademie, letce Milana Jurčíka, přičemž jeho hereckými partnery byli Ladislav Boháč v roli Čecha Jana Aleše a Jan Pivec coby Moravák Vladimír Bouchal. K další práci před filmovou kamerou se dostal až ve znárodněné kinematografii, kdy se mihl v několika epizodních rolích, například také ve filmu režiséra Jiřího
Weisse Uloupená hranice (1947). Roli celního úředníka měl v do dnes zajímavém snímku režiséra Františka Čápa Znamení kotvy (1947), kde hlavní ženskou postavu vytvořila Hana Vítová. Za působivou hereckou kreaci nacistického důstojníka Herrmana Thiela ve válečném dramatu režiséra Paľa Bielika Vlčie diery (1948) byl František Dibarbora vyznamenán národní cenou za rok 1949. V následujícím období, tedy v 50. letech, vytvořil několik vedlejších postav jak doma na Slovensku, tak v Česku. Jednou z nich byl slovenský rekreant Štefan Pálka v komedii Bořivoje Zemana Dovolená s Andělem (1952), kde v hlavní roli exceluje v roli morousovitého pana Gustava Anděla Jaroslav Marvan. A František Dibarbora? Ten tu má roli švarného Slová- František Dibarbora začínal v operetě ka, který se zamiluje do řidičky autobusu Marienky (Stanislava nakonec on, kdo bude muset udělat zásadSeimlová). Poté se objevil v českém filmu až po ní rozhodnutí. Mezi nejoblíbenější Dibarborovy filmotéměř deseti letech, a to v psychologickém dramatu Zbabělec (1961), natočeném Jiřím vé postavy, kterými baví už několik geneWeissem. Válečné drama, ve kterém Franti- rací – a zdaleka ne jen české nebo slovenšek Dibarbora ztvárnil roli souseda Vargy, ské publikum, patří zcela určitě jeho dobse odehrává na podzim roku 1944. Poslední rácký žalářník či kat v povedené hudební zranění partyzáni opouštějí vesnickou ško- pohádce režiséra Bořivoje Zemana Šíleně lu. Mladá učitelova žena (Daniela Smutná) smutná princezna (1968), kde má – ponejukrývá jednoho z nich a kritizuje manžela více s Václavem Neckářem a Helenou Von(Ladislav Chudík) za jeho přílišnou opatr- dráčkovou – nejednu půvabnou a vtipnou nost a bojácnost. Netuší však, že to bude „scénku“.
21
František Dibarbora si samozřejmě zahrál v řadě dalších filmů, zejména v těch slovenských, které běžely v českých kinech, stejně jako v tehdejší Československé televizi, a které by si každopádně zasloužily reprízy. Jedině tak si totiž člověk připomene a znovu uvědomí hercovo mistrovství. V řadě filmů dokázal, že patří k nejlepším slovenským charakterním hercům. Kritici i filmoví fajnšmekři si cenili toho, že „dovedl výrazně a zajímavě modelovat své postavy jak komické a tragikomické, tak
22
i vážné, a kriticky analyzovat jejich charaktery.“ Však také působil svého času jako pedagog na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Pokud by měl bilancovat, na což samozřejmě při své vytíženosti neměl čas, tak by těch rolí ve filmu a televizi napočítal přes 170. A v divadle jich bylo ještě více – přibližně 200. Tak jako tak odešel příliš brzy. Zemřel na následky těžké autonehody pár týdnů před svými jedenasedmdesátými narozeninami.
Michal Dočolomanský
* 25. 3. 1942 Nedeca (dnes Polsko) + 26. 8. 2008 Bratislava Jako šarmantního elegána a fešáka mělo české publikum léta zafixovaného herce Michala Dočolomanského. Oblíbeným se stal hlavně díky televizním pondělkům z Bratislavy, avšak jeho popularita v Česku kulminovala poté, co tady natočil filmy jako Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech, nebo televizní seriál Inženýrská odysea. Jeho hrdinové z plátna i obrazovky slavili úspěch, a to i v případě, když hrál padoucha, jako tomu bylo ve snímku Corpus delicti.
K
herecké práci a potažmo k divadlu se prý dostal, jak kdysi prohlásil, tak trochu oklikou. Herectví ho samozřejmě přitahovalo, ale zpočátku neměl tolik odvahy jít na přijímačky. Také se prý trochu styděl. Proto se nejdřív vyučil automechanikem, teprve později zkusil Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, a to ho ještě museli vyhecovat kamarádi. Ale díky prokazatelnému talentu byl přijat, a to i přesto, že neměl maturitu. Ale vraťme se na samý začátek. Budoucí herec Michal Dočolomanský se narodil v učitelské rodině v polské obci Nedeca, která byla tehdy ještě součástí Slovenské republiky, psal se totiž rok 1942. Teprve ke konci druhé světové války se rodina přestěhovala do městečka Svätý Jur poblíž Bratislavy. A jaké byly zájmy malého Miša? Už na základní škole si vyzkoušel ochotnické divadlo, ale ještě více ho v té době zajímala gymnastika, auta a motory. Proto se také v české Kadani vyučil automechanikem, ostatně auta a bezmotorové létání byly léta jeho velkou vášní, tedy hned po herectví, kterému nakonec stejně propadl. A jestli měl coby malý kluk nějaký herecký vzor? „Ne, tak vzor jsem neměl,“ prohlásil Michal Dočolomanský v době, kdy už byl uznávaným a publikem milovaným hercem. „Když jsem byl malý, ovlivňovaly mě postavy literární, ale ve své práci jsem se nikdy neřídil vzorem. Je mnoho herců, jichž si vážím, obdivuji je a nedám na ně dopustit. Na jednoho nezapomenu nikdy – na Jamese Deana. Mám blízko k hercům, kteří hrají celým srdcem. Sám nejsem, dá-li
23
se to tak říci, rozumový typ. Nepřicházím na představení s hotovou vymyšlenou věcí, láká mě vytvářet vztahy přímo na jevišti.“ Navíc mu prý kdysi chybělo sebevědomí, a ačkoliv v sobě nosil touhu se prosadit, opět zpočátku nemohl najít odvahu. Bylo mu deset, když se poprvé dostal do divadla. Bylo to v Galantě, dávali nějakou operetu, a navíc se zpívalo a hrálo v maďarštině, takže z představení ani nemohl nic mít. Ale na prostředí a atmosféru už nikdy nezapomněl. Tím to možná začalo. Pak začal hrát jako ochotník, ale ani tehdy ještě nepomyslel na to, že by se mohl herectvím živit. „Byl to opravdu kamarád a pak i okruh blízkých známých, kteří mě donutili jít ke zkouškám na Vysokou školu múzických umění, asi jsem byl fakt už tenkrát komediant… A tak jsem to zkusil. Ta touha dělat divadlo ve mně byla, ale tehdy mi chyběla odvaha jít ke komisi a předvést se,“ vzpomínal Michal Dočolomanský a vzápětí dodal: „Ale styděl jsem se ještě v prvním ročníku školy. Nakonec mě zachránilo, že jsme ke konci prváku nebyli klasifikováni. Jenomže ve druhém ročníku se to zlomilo a já měl najednou kuráž. Prostě jsem se stal hercem.“ A byl úspěšným studentem, v té době se už objevil i v několika slovenských filmech. V roce 1964 promoval s červeným diplomem a krátce poté nastoupil rovnou do činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde působil až do osudného roku 2008, to jest více než čtyřicet let. I když na první slovenské scéně nastudoval plejádu rolí v takových inscenacích, jako byly například Sluha dvou pánů, Poprask
24
na laguně, Bratři Karamazovi, Dvanáct rozhněvaných mužů, Stříbrný jaguár, Meridián, Lucerna nebo Ženský zákon, nejraději měl tři – Jánošíka v muzikálu Na skle maľované, který měl premiéru v roce 1974 a který se s úspěchem hrál řadu let, roli jednorukého zápasníka Doďa v inscenaci Krčma Pod zeleným stromom a Ibsenova Peera Gynta.
Suverény nemám rád Na své první kroky v angažmá Slovenského národního divadla zavzpomínal někdy v roce 1976 i v rozhovoru pro dnes už ne existující časopis Kino: „Na začátku jsem měl bezpochyby štěstí. Vždyť po skončení školy v roce 1964 jsem dostal hned angažmá na naší první scéně, což nebyla a není maličkost. Nebyl jsem tam sice úplně neznámý, během studií jsem si v Národním divadle občas zahrál, ale stát se stálým členem, to už bylo něco jiného. Velmi dobře si pamatuji na své pocity při prvním představení: třásla se mi kolena, selhával mi hlas a právě tehdy jsem si uvědomil, že nic neumím, nic nevím. Bylo to asi jako první setkání s láskou, plaché a nejisté.“ Na jiném místě rozhovoru se rozpovídal na téma tréma: „Tu mívám při premiéře vždycky, a dost velkou. Mizí pomalu, až když začnu hrát. Neuvažoval jsem příliš o tom, jak nebo v čem jsem se změnil, ale určitě jsem jiný, než když jsem začínal. Už nemám takový strach, asi jak stárnu, stoupla mi odvaha i sebevědomí. Tím ovšem
25
nechci říci, že jsem suverén, suverény nemám rád.“
Elegán, dobrodruh, svůdce Druhá polovina 60. let se nesla v duchu spolupráce se slovenskou televizí, díky čemuž se začal Michal Dočolomanský objevovat v inscenacích a televizních filmech. To způsobilo, že si ho konečně všimli i čeští filmaři. V roce 1968 si ho režisér Jan Schmidt vybral do dobrodružného snímku Kolonie Lanfieri (1969). Šlo o česko-sovětskou koprodukci, která se natáčela na Kavkaze a na Krymu. Snímek, inspirovaný předlohou Alexandra Grina, vyprávěl o muži, jež marně hledá klid a samotu na nehostinném ostrově. Michal Dočolomanský tu vytvořil jednoho z osadníků, přičemž jeho dalšími spoluhráči byli – vedle sovětských i českých herců – také Václav Neckář nebo Zuzana Kocúriková. Vzápětí se objevil ve slovenském filmu Medená veža (1970), který v prostředí Vysokých Tater natočil Martin Hollý. V romantickém a kritiky i publikem ceněném snímku o přátelství tří mužů (Štefan Kvietik, Ivan Mistrík a Ivan Rajniak), do jejichž života vstoupí žena (Emília Vašáryová), ztvárnil Michal Dočolomanský postavu lékaře, domnělého svůdce ženské hrdinky. Avšak k jeho popularitě přispěly i písničky včetně duetů (například Smoliar), které nazpíval se slovenskou zpěvačkou Evou Kostoláynovou (1942–1975). Mnoho z nich vyšlo po letech na kompilačním CD
26
20 NAJ, album mimochodem uvádí skladba z muzikálu Na skle maľované Zbohom buď, lipová lyžka… V 70. a 80. letech už patřil u českého publika k nejoblíbenějším slovenským hercům, o což se postaraly jednak televizní seriály Slovácko sa nesúdi (1974) a Inženýrská odysea (1979), jednak velké „bijáky“, čili filmové komedie, v nichž mohl uplatnit smysl pro nadsázku, pohybové i pěvecké schopnosti. Velkou příležitost mu poskytl ve filmech Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1981) režisér Oldřich Lipský. Právě „Adéla“, v níž se proměnil v elegantního detektiva Nicka Cartera, který přijíždí až z Ameriky do secesní Prahy, aby objasnil za asistence komisaře Ledviny (Rudolf Hrušínský nejst.) záhadné zmizení v domě hraběnky Thunové (Květa Fialová), slavila mimořádný úspěch. Filmový příběh, který byl parodií na sešitové detektivky, měl samozřejmě spád i humor a nechyběl v něm ani zlosyn a vynálezce masožravé Adély v jednom (Miloš Kopecký v roli barona von Kratzmara alias Matěje Kráčmery), ale také vynikající atraktivní herecké obsazení. Po dlouhé době se v českém filmu tehdy objevila někdejší „česká bardotka“ Olga Schoberová, ale zahráli si tu také Ladislav Pešek, Naďa Konvalinková, Václav Lohniský, Karel Effa nebo Martin Růžek. „Adéla představovala velmi náročnou práci, a možná proto ji mám tak rád. Hrát s pány Kopeckým, Hrušínským, Peškem byla čest,“ vzpomínal Michal Dočolomanský na pražské natáčení.
Podobnou atmosféru prý ale mělo i natáčení další Lipského komedie Tajemství hradu v Karpatech (1981). Také v ní vytvořil Michal Dočolomanský hlavní roli, tentokrát hraběte Felixe Teleke z Tölökö, v parodii na verneovské vědecko-fantastické romány. Inspirací se stalo méně známé dílo slavného francouzského spisovatele Tajemný hrad v Karpatech, které je v případě filmu obohaceno o nové prvky, například o „karpatský folklór“, pro nějž byl vytvořen i vlastní jazyk. A bylo by s podivem, kdyby pro tento film režisér Oldřich Lipský znovu neangažoval herce jen ty z nejlepších – Vlastimila Brodského, Evelynu Steimarovou, Miloše Kopeckého, Rudolfa Hrušínského nejst., Jana Hartla a Mílu Myslíkovou nevyjímaje. Z jiného soudku byly role, v nichž se pro změnu proměnil v čelné československé komunistické politiky. Zatímco postavu Jana Švermy si zahrál jen jednou, a to ve Vávrově dvojdílném velkofilmu Dny zrady (1973), Gustáva Husáka ztvárnil hned třikrát – nejdřív ve filmu Vítězný lid (1977), což byl značně tendenční pohled režiséra Vojtěcha Trapla na události z 13. až 25. února 1948 v Čechách a na Slovensku, potom ve slovenském dvojdílném velkofilmu režisérů Zora Záhona a Vladimíra Bahny Poéma o svedomí (1978) a do třetice ve slovenském osmidílném televizním seriálu Povstalecká história (1984). Tato díla, značně poplatná době svého vzniku, dnes už asi jen málokoho zajímají. A klidně by je mohl odvát čas. O to raději se autor této knížky (a určitě nejen on) podíval (a třeba i rád znovu
podívá) na film režiséra Martina Hollého Noční jazdci (1981), ve kterém hrál Dočolomanský postavu odvážného vůdce pašeráků Marka Orbana, anebo na dnes už kultovní magicko-realistickou ságu režiséra Juraje Jakubiska Tisícročná včela (1983), kde měl roli Valenta Pichandy. České publikum si ho však pamatuje také jako krále ze slovenské pohádky režiséra Martina Ťapáka Plavčík a Vratko (1981) či jako „pokérkovaného“ venkovského mládence Vildu z moderní pohádky Strašidla z vikýře (1987), kterou natočil Radim Cvrček v tehdejším gottwaldovském filmovém studiu. A určitě se mu to líbilo, neboť se na chvíli ocitl opět v rozkošné herecké společnosti Rudolfa Hrušínského st., Jany Štěpánkové, Josefa Somra či Růženy Merunkové.
Jako to víno… Jako zajímavá a zcela mimořádná se jeví jeho role dr. Chlada v psychologicko-společenském snímku režisérky Ireny Pavláskové Corpus delicti (1991). Prostřednictvím prolínajících se osudů tří dvojic (s účastí Lenky Kořínkové, Šimona Pánka, Jiřiny Bohdalové, Karla Rodena, Jitky Asterové, Mileny Dvorské a dalších) evokuje režisérka tuzemský život před listopadem 1989, zatížený dusivou atmosférou nesvobody, ale i v novém demokratickém klimatu, kdy se relativně nic moc nezměnilo, protože se nezměnili lidé. Pochmurný závěr zajímavého snímku, kdy dr. Chlad chladnokrevně a rafinovaně ničí,
27
a tím i postupně zabíjí svou ženu Viki (Jiřina Bohdalová), měl naznačit, že morovou epidemii jen tak někdo nevymýtí. Bylo to v 90. letech, kdy popularita Michala Dočolomanského kulminovala a kdy několikrát po sobě zvítězil v anketě o nejpopulárnějšího slovenského herce. Na hvězdu si ale nehrál, což potvrdí každý, kdo ho znal. Podle kolegů a přátel byl Mišo či Dočko (jak mu blízcí přezdívali) úžasný člověk, pohodář a klaun, ale také férový, statečný a každým coulem profesionální. Zrál a vyzrál. Jako to víno. I když si poslední roky zahrál v celé řadě slovenských televizních inscenací a seriálů, přičemž se nadále věnoval divadlu, další spolupráci v českém filmu mu na začátku třetího tisíciletí nabídli ještě dva filmaři. Nejdřív to byl herec a režisér Milan Šteindler, který ho obsadil do role otce dealera
28
a narkomana Jakuba (Jan Dolanský) ve filmu Perníková věž (2002), potom ho povolala Irena Pavlásková, aby si zahrál (opět) roli tatínka hlavní hrdinky Karolíny (Danica Jučová) ve filmu Bestiář (2007), který vznikl na motivy stejnojmenné knihy Báry Nesvadbové. A to byl také poslední film, který Michal Dočolomanský natočil. Už v roce 2004 herec podstoupil operaci srdce a postupně se začal stahovat do ústraní, dokonce se vyhýbal i novinářům, k čemuž ho zřejmě vedlo několik důvodů. Vědělo se, že se po dvaceti letech spokojeného manželství, z něhož vzešli dcera a syn, rozvedl a začal žít s mužem. Ale také se začalo mluvit o jeho závažných zdravotních problémech, což se potvrdilo jako krutá pravda. Bohužel šlo o rakovinu plic, které ve věku šestašedesáti let v srpnu roku 2008 podlehl.
Adela Gáborová
* 2. 3. 1940 Brekov u Humenného + 12. 7. 2007 Nitra Ve filmu nebo na televizní obrazovce představovala zpravidla ženy z lidu, takové ty dryáčnice, které si servítky rozhodně neberou. Taková byla v Jakubiskově seriálu Nevera po slovensky nebo ve filmu téhož režiséra Sedím na konári a je mi dobre, kde jí patří hned úvodní scény s Bolkem Polívkou. Ale její filmografie obsahuje i filmy, v nichž dominovala ve složitých charakterních postavách, kterým dokázala dát psychologickou hloubku a přesvědčivost.
A
dela Gáborová se narodila v Brekově u Humenného, ale své dětství prožila v Košicích, kde celé rodině velela autoritativní matka. Byla to sice přísná, ale také inteligentní a uměnímilovná dáma, která brzo pochopila, že jedna z jejích dcer bude herečkou. Díky tomu se Adélka už jako školačka dostala na jeviště dnešního Státního divadla, což dosvědčil i její syn, režisér Peter Gábor. Také on – i když až po řadě let – působil v košickém divadle: „Víte, Košice jsou skutečně tak trochu i moje dětství,“ vzpomíná Peter Gábor. „Je to tím, že i moje maminka pochází z Košic, a tak jsem tam i já trávil všechny prázdniny, Vánoce… Vzpomínám si, že mě vždycky na procházkách městem s babičkou a dědou fascinovala budova divadla. Tenkrát by mne ani ve snu nenapadlo, že jednoho dne budu právě v tomto divadle režírovat (operu Rigoletto, pozn. aut). Mimochodem moje maminka jako devítiletá na deskách košického divadla zpívala v dětském sboru v opeře Carmen.“ K divadlu to Adelu Gáborovou skutečně táhlo, ale také se snažila vymanit z rodičovského vlivu. To se jí podařilo koncem padesátých let, kdy se dostala na studium herectví na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Po absolutoriu v roce 1961 nastoupila do Divadla Andreje Bagara v Nitře, kde působila pětačtyřicet let. Přitom se nezajímala jen o divadlo, její zájmy a záběr šly podstatně dál. Autor této knihy dobře ví, jak obsáhlou knihovnu s nepřeberným množstvím světových i našich klasiků literatury a jak unikátní sbírku
29
Adela Gáborová ve filmu Sedím na konári a je mi dobre
gramofonových desek zdědil po své matce její syn Peter. Už krátce po nástupu do nitranského divadla se Adela Gáborová zařadila k nejvýraznějším členkám hereckého souboru a posléze k nejlepším slovenským dramatickým herečkám. Od začátku umělecké kariéry rozvíjela své herecké umění pod vedením špičkových režisérů, jako byli Jozef Bednárik, Pavol Haspra, Karol Spišák, ale také Jan Antonín Pitínský nebo Vladimír Morávek. Traduje se, že na scéně nitranského divadla ztvárnila více než 140 postav, absolvovala okolo 60 „záskoků“. Na jevišti si uměla „pohrát“ ve složitých charakterních
30
postavách, kterým dala hloubku a jímavou přesvědčivost. Zahrála prostou ženu z lidu stejně jako kultivovanou aristokratku či protřelou kurtizánu. Na jevišti, ale třeba i ve filmu uměla být ženou mnoha tváří, což dokumentuje i názor vyjádřený jedním z kritiků, kteří oceňovali její herectví: „Doménou divadelního herectví Gáborové se staly složité ženy s nejednoznačným složitým charakterem, kterým vtiskla dynamiku s přídechem tragiky a melancholie. Složité herecké kreace, které nitranské jeviště Gáborové nabídlo, dostatečně zobrazovaly její výjimečný talent a cit pro postavu. Postupem času se z Gáborové stala u lidí oblíbená herečka a pro odborníky
