HUDEBNÍ ROZHLEDY 09. Krzysztof Penderecki Jubilejní Smetanova Litomyšl Operní festival v Mnichově Premiéra Mahlerovy Sedmé symfonie

HUDEBNÍ ROZHLEDY 09

2008 | ročník 61 | cena 40 Kč

Krzysztof Penderecki Jubilejní Smetanova Litomyšl Operní festival v Mnichově Premiéra Mahlerovy Sedmé symfonie

ob sah  V čele polského orchestru Sinfonia Varsovia přijede v září do Prahy na 18. ročník festivalu Pražský podzim nejvýznamnější polský skladatel druhé poloviny 20. století a současnosti, který letos oslaví pětasedmdesátiny, Krzysztof Penderecki. Ve Dvořákově síni uvede 25. 9. pod svou taktovkou vlastní skladbu Concerto Grosso pro 3 violoncella a orchestr, dále Dvořákovy Legendy a Symfonii č. 3 a moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Penderecki s orchestrem, kterého je od roku 1997 uměleckým šéfem, nebude na festivalu poprvé. V jeho rámci dirigoval již jeden z koncertů v roce 2001, kdy kromě Schubertovy Páté a Mendelssohnovy „Skotské“ zazněl jeho Koncert pro violu a orchestr v úpravě pro violoncello s Borisem Pergamenščikovem… → strana 3 Druhý nejstarší český festival vážné hudby po Pražském jaru – Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl – se letos konal již po padesáté. Přehlídka od 18. 6. do 5. 7. nabídla svým posluchačům škálu více než dvou desítek operních, symfonických a komorních pořadů, na kterých představila naše i zahraniční významné interprety v programech zahrnujících de facto celé dějiny hudby od gregoriánského chorálu až po soudobou hudbu a opět tak vsadila na svou velkou devízu – dramaturgickou bohatost. Vedle několika oper včetně premiéry Prodané nevěsty, kterou uvedlo pražské Národní divadlo, tu zazněla rovněž dvě velká vokálně-instrumentální díla, Dvořákovo Requiem a přímo na objednávku festivalu zkomponované oratorium Mojžíš Sylvie Bodorové… → strana 8  Provozování opery v Mnichově má velkou tradici, jejíž počátky se datují rokem 1653. Bavorská státní opera také patří k předním operním souborům na světě: každoročně přichází s nabídkou širokého repertoáru, zajímavých premiér, ale též symfonických a komorních koncertů, včetně písňových recitálů. Operní sezona vždy vrcholí červencovým operním festivalem. Pořádá se již od roku 1875 a sjíždí se na něj operní fandové doslova z celého světa. Letošní festival, v jehož rámci zazněly premiéry Busoniho Doktora Fausta a Straussovy Ariadny na Naxu, byl ve znamení oslav 850. výročí založení města Mnichova opravdu slavnostní. Po rekonstrukci zde bylo otevřeno Cuvilliésovo divadlo Mozartovým Idomeneem, operou, která zde měla v roce 1781 svou světovou premiéru… → strana 34  „Šťastně jsem dojel, mám se skvěle, zdraví Gustav“, píše Gustav Mahler z Prahy ve svém telegramu manželce Almě 21. května 1908. O dva dny později diriguje první, tzv. filharmonický koncert Výstavního orchestru v rámci Jubilejní výstavy Pražské obchodní a živnostenské komory. O svém „prvním“ pražském pobytu v květnu 1908 píše Gustav Mahler takřka v superlativech, chválí takřka vše, na co přišla řeč: Výstavní orchestr a dirigenty Nového německého divadla Bodanzkého a Klemperera, dirigenta Dr. Viléma Zemánka i skvělý hotel Modrá hvězda. Po druhé v roce 1908 přijíždí Gustav Mahler do Prahy 5. září 1908 z Vídně, kde se ještě mj. setkává s Bruno Walterem. Jak už mu napsal v dopise z 18. července 1908 z Toblachu, důvodem jeho cesty byla světová premiéra Symfonie č. 7… → strana 54





ROZHOVORY

3 · Krzysztof Penderecki 6 · Jak skloubit umění a ekonomiku Rozhovor s Radimem Otépkou

UDÁLOSTI

8 · Jubilejní a povedená Smetanova Litomyšl

FESTIVALY, KONCERTY

10 · Festival Pontes zahájen 10 · Dorilla in tempe ve Znojmě 15 · Festival sborového umění v Jihlavě 15 · Janáček a Luhačovice 18 · Mezinárodní klavírní soutěž Fryderyka Chopina

HORIZONT

22 · Hudba a film v Karlových Varech

DIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL 25 · Viva la Mamma aneb Poprask v opeře 25 · Loketské kulturní léto 27 · Jubileum festivalu Tanec Praha

ZAHRANIČÍ

32 · Světová operní divadla III. IX. Evropské letní operní scény 34 · Mnichovské operní slavnostní hry 39 · Holland Festival – hudební svátky s vůní tulipánů

STUDIE, KOMENTÁŘE

44 · Zlatá éra české opery III. IX. Aby se nezapomnělo – František Vajnar 48 · Tre Boemi in Italia IX. A. R. P. M. Bohuslaus Czernohorski, Padre Boemo 50 · 200 let Pražské konzervatoře IX. Lisztovo nadšení ze skladby ředitele Josefa Krejčího 52 · 120 let budovy Státní opery Praha IX. Státní opera Praha (1998–2002) 54 · Premiéra Sedmé symfonie Gustava Mahlera v Praze

KNIHY

57 · Jaroslav Kříženecký: Eva Olmerová. Příběh zpěvačky, vzpomínky, dokumenty

SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 62 · Světoví houslaři a česká škola IX. Krzysztof Mróz

REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 · Od firmy k firmě 62 · Recenze CD







e d i t o r ia l

záí a gustav mahler Vážení a milí čtenáři, k „osmičkové“ mánii, která zachvátila naši společnost v letošním roce, jsem se již jednou vyjadřovala, přičemž jste si jistě povšimli jedné zajímavé skutečnosti. A sice, že při tom všem hledání „magických“ čísel osm v našich dějinách se skoro bezvýhradně vždy mluví především o událostech více či méně dramatických – válkách, okupacích, atentátech apod. Ve stínu toho všeho zůstávají momenty jakoby nenápadné, přesto však svým dopadem neméně významné. Psal se rok 1908 a nikoho by zřejmě v té době ani nenapadlo, že za šest let se rozhoří jeden z největších válečných požárů v dějinách lidstva – I. světová válka. Evropa žila v opojení z nového tisíciletí, umění ovládal svěží duch secese, ale pod povrchem již probublávaly nové nepokojné a převratné proudy. Již za tři roky bude na rohu Celetné ulice vybudován kubistický Dům u Černé matky Boží architekta Josefa Gočára. A Praha, a nejen ona, žila velkou událostí – u příležitosti 60. výročí panování císaře Františka Josefa byla pořádána I. Jubilejní výstava obchodní a živnostenské komory, která měla ukázat rozvoj pražského průmyslu a obchodu od doby Zemské jubilejní výstavy v roce 1891. Celá akce vyvrcholila právě v podzimních měsících září a říjnu. Do konce října výstavu shlédlo neuvěřitelných 2 460 000 návštěvníků. Nesmíme se ovšem nechat zmást základním - tedy „průmyslovým“ zaměřením výstavy, její organizátoři totiž nezapomněli ani na kulturu. Součástí výstavy byl například i kinematograf Jana Kříženeckého, který byl rovněž přizván k natočení několika dokumentů o celé akci. Velkou pozornost budila – dnes bychom řekli „recesistická“ hospůdka architekta Jana Kouly, tzv. „Krčma umělců“ zvaná U Nesmysla. Koula ji vyzdobil karikovanými atributy nové módy, která se šířila do Prahy z Vídně. Na vyhlídkové věži se nacházela mříž ve tvaru pasti na myši, zdobné nápisy byly zrcadlově obráceny a interiér osvěžovaly různé příšerky. Měl to být výsměch secesi, ovšem výsledek byl jiný. Krčma U Nesmysla se stala doslova poutním místem Pražanů a její styl si získal velkou oblibu. Úplnou „bombu“ pak představovalo otevření japonské čajovny známým cestovatelem a spisovatelem Joe Hlouchou a jeho bratrem. Oficiální průvodce po výstavě uváděl, že se čajovna nachází „poblíž koncertní síně a hostí i několik pravých žaponských gejš.“ Pozornému čtenáři jistě neunikla ona koncertní síň, a právě tam měli Pražané 19. září 1908 možnost poprvé vyslechnout 7. symfonii Gustava Mahlera v provedení České filharmonie (jako součásti Výstavního orchestru), která tu zazněla ve světové premiéře, a o níž a všech okolnostech jejího uvedení se na následujících stránkách dočtete v zajímavé studii Jiřího Štilce. S ohledem na dnešní dobu si snad lze jen povzdechnout – kdeže jsou ty časy, kdy český průmysl opravdu mocně podporoval českou kulturu!

HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo 9 | 2008 | ročník 61 Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jan Baťa, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm

Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088 tel. redakce: (+420) 251 550 208 (+420) 251 552 425 tel. sekretariát: (+420) 251 554 089 fax: (+420) 251 554 088 e-mail: [email protected] Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box 141 140 21 Praha 4 tel.: (+420) 225 985 225 fax: (+420) 225 341 425 SMS: (+420) 605 202 115 e-mail: [email protected], www.send.cz Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč

Neztrácejme však optimismus a doufejme, že se jednou tyto časy navrátí a například takový skvělý orchestr, jakým je Pražská komorní filharmonie, nebude muset tak těžce bojovat o své zasloužené místo na slunci, jak se o tom v rozhovoru s Petrem Veberem mimo jiné zmiňuje její současný ředitel, Radim Otépka. V čísle ale najdete ještě jeden bezesporu zajímavý rozhovor, a sice s jedním z nejvýznamnějších polských skladatelů současnosti, Krzysztofem Pendereckým, s nímž jsme se mohli osobně setkat u příležitosti uvedení jeho opery Ztracený ráj ve Vratislavi. V září však přijede opětovně i do Prahy, a tak všichni ti, kteří se budou chtít potěšit jeho uměním, mají možnost 25. 9. navštívit jeden z koncertů Pražského podzimu, na němž nejenže kromě Dvořáka a Mendelssohna-Bartholdyho zazní skladatelovo Concerto Grosso pro tři violoncella a orchestr, ale kde se také tento mezinárodně uznávaný umělec představí i jako dirigent. Z událostí v našem koncertním životě připomeňme reflexi jubilejní Smetanovy Litomyšle a Hudebního festivalu Znojmo 2008, jehož vrcholem se stalo uvedení Vivaldiho opery Dorilla in Tempe souborem e Czech Ensemble Baroque Orchestra and Choir, vedeným dirigentem Romanem Válkem. Stanislav Bohadlo uvádí ve svém článku i mnoho zajímavých historických skutečností, svázaných s jejím vznikem a následným prováděním, poznamenaným nejrůznějšími úpravami, a tak určitě stojí za vaši pozornost. Jako vždy se společně podíváme i do světa opery, a to nejen u nás, kde rozhodně doporučuji shlédnout Donizettiho Poprask v opeře v libereckém Divadle F. X. Šaldy či příští rok některou z inscenací, uváděných vždy o červencových víkendech v rámci operního festivalu v Lokti na břehu Ohře pod monumentální kulisou nádherně nasvíceného hradu, ale samozřejmě i za hranicemi. Tentokrát prostřednictvím našich přispěvatelů navštívíme operní festival v Mnichově, kterým každoročně vrcholí sezona Bavorské státní opery, a festival v Holandsku, jenž letos kromě jiného nabídl i jedno z interpretačně nejnáročnějších operních děl, Messiaenovo veledílo Svatý František z Assisi. Vždy si v souvislosti s tímto titulem vzpomenu na slova Jiřího Kouta, který tuto operu jako německou premiéru uvedl před lety v Lipsku a označil ji za vůbec nejtěžší dílo, jež dirigoval. Nakonec, stačí si přečíst jeho líčení zkoušek – a je vcelku jasné, s čím vším se musí dirigent i jednotliví hráči a pěvci při studiu tohoto opusu vyrovnat. Výsledek však, pokud se vše vydaří, stojí za to… Přeji krásné babí léto i hezké chvíle s Hudebními rozhledy.

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box 169 830 00 Bratislava tel.: (+421) 267 20 19 21,-2 – časopisy (+421) 267 20 19 31,-3 – předplatné fax: (+421) 267 20 19 10 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Cena jednoho výtisku: 60 SK / 1,99 € Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK / 1,65 € Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, 225 62 Praha 10 tel.: (+420) 271 199 255 fax: (+420) 271 199 902

Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) 266 038 714 Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Petr Dvořák, tiskárna Dobříš Odevzdáno do sazby: 13. 8. 2008 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Krzysztof Penderecki Foto archiv

www.hudebnirozhledy.cz

rozho vo ry



Foto Pavel Horník

Krzysztof Penderecki

krzysztof penderecki

dirigování není má druhá profese – je to spíše moje hobby Vladimír Říha V čele polského orchestru Sinfonia Varsovia přijede v září do Prahy ke koncertu 18. ročníku festivalu Pražský podzim nejvýznamnější polský skladatel druhé poloviny 20. století a současnosti Krzysztof Penderecki. Ve Dvořákově síni uvede 25. 9. pod svou taktovkou vlastní skladbu Concerto Grosso pro 3 violoncella a orchestr, dále Dvořákovy Legendy a Symfonii č. 3 a moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Penderecki s orchestrem, kterého je od roku 1997 uměleckým šéfem, nebude na festivalu poprvé. Dirigoval již v jeho rámci koncert v roce 2001, kdy na 11. ročníku Pražského podzimu přednesli s Borisem Pergamenščikovem Pendereckého Koncert pro violu a orchestr v úpravě pro violoncello, dále Schubertovu Symfonii č. 5 a rovněž „Skotskou“ symfonii Mendelssohnovu. Penderecki letos slaví významné jubileum – 23. 11. se dožívá 75 let, což je důvod k tomu, aby v Polsku probíhal tzv. Pendereckého rok, uvádění mnoha jeho děl symfonických, oratorních i operních. V rámci uvedení vratislavské premiéry jeho druhé opery Ztracený ráj měly Hudební rozhledy možnost s autorem hovořit – následný rozhovor z počátku května 2008 je navíc obohacen o části velkého článku otištěného v magazínu Opery Wroclaw, kde s Pendereckým hovořili Malgorzata Gugala, Lukasz Laxy a Ilona Solnica.

Nejdříve si ale připomeňme nejvýznamnější data z Pendereckého života a tvorby. Narodil se 23. 11. 1933 v Debici, studoval nejdříve soukromě (F. Skolyszewski), poté v Krakově na hudební akademii u A. Malawského. Absolvoval v roce 1958 a krátce poté získal tři ceny Svazu polských skladatelů. Z jeho prvních skladeb uveďme kantátu Davidovy žalmy či Emanace pro dva smyčcové orchestry. V roce 1961 za Žalozpěv obětem Hirošimy získává cenu UNESCO. Na paměť obětí Osvětimi píše Dies irae (1967), dále Pašije podle sv. Lukáše (k 600. výročí dómu v Münsteru). V cyklu liturgických děl pokračuje Magnificatem (1974 – pro salcburskou katedrálu) či kantátou Utrenje podle pravoslavné liturgie. První operu, Ďáblové z Loudonu, psal pro Hamburk roku 1969 na téma Aldouse Huxleyho o procesech s čarodějnicemi ve středověku. Druhou operu, Ztracený ráj, věnoval 200 letům USA a premiéru měla podle básně Johna Miltona v Chicagu 1978. V té době již opouštěl avantgardní sonorismus a přecházel k neoromantickému stylu, který v jeho tvorbě od 80. let zcela převládl. Sonorismus se vyznačoval režií nových zvuků (klastry, glissanda, klapoty, elektronicky vyráběné zvuky), ale používal je v rámci tradičních hudebních forem, a tak navazoval dobrý kontakt s publikem. Koncem 70. let uvedl mj. houslový koncert č. 1 (Basilej 1977), Te Deum (pro Assisi 1980), Polské requiem (1984). Třetí jeho operou byla Černá maska (Salcburk 1986) na Hauptmannův námět. Pro Mstislava Rostropoviče napsal Violoncellový koncert č. 2 (1988). Čtvrtou a zatím poslední operou skladatele je Král Ubu (Mnichov 1991) podle Alfreda Jarryho. Penderecki napsal i osm symfonií, z nichž poslední Lieder der Vergänglichkeit byla uvedena i na loňském Pražském jaru. V ní se projevila i velká láska autora ke stromům, založil velký sad s desítkami cenných stromů, který obhospodařuje a doplňuje dalšími exempláři.



rozhovory

Z děl poslední doby: Sedm bran Jeruzaléma, Hymnus na Sv. Danila, Credo, Concerto Grosso z roku 2001 (premiéra v Tokiu s Charlesem Dutoitem). Smrt papeže Jana Pavla II. uctil Chaconnou. Jmenovat četné funkce a vyznamenání by zabralo mnoho místa – vyberme jen rektorství Krakovské hudební akademie, byl i uměleckým šéfem místní filharmonie. Jako dirigent často hostuje se světovými orchestry – u nás s Českou filharmonií uvedl svůj Klarinetový koncert se Sharon Kam. Z posledních vyznamenání jsou nejcennější: polský Řád bílého orla z roku 2005 (největší polské vyznamenání), v roce 2007 byl jmenován i čestným profesorem na Konzervatoři Rimského-Korsakova v Petrohradu a v dubnu letošního roku obdržel polského filmového Orla 2007 za hudbu ke snímku Andrzeje Wajdy Katyň. Jak vzpomínáte na svá studia? Původně jsem chtěl být houslistou, ale Franciszek Skolyszewski, ke kterému mne přivezl otec někdy v roce 1950 v Krakově, brzy poznal, že tam mi asi štěstí moc nepokvete a začal mne učit skladbě. Doporučil mne po střední škole k Arturu Malawskému a ten mne přijal na krakovskou hudební Akademii. Měl jsem rád i literaturu a humanitní vědy, a tak jsem se zapsal i na přednášky z filozofie. Jak jste se dostal do okruhu polské avantgardy druhé poloviny 50. let? První kroky byly pouze poznávací. Byl jsem tak trochu pod vlivem školy v Darmstadtu a mé první skladby, Strofy a Emanace, jsem psal pod vlivem Bouleze a Nona. V roce 1957 ve Varšavě vzniklo Experimentální studio Polského rozhlasu a Jozef Patkowski mne tam pozval. Okamžitě jsem byl fascinován novými možnostmi a prací se všemi přístroji, které tam byly. A tam vzniklo i moje první avantgardní dílo Anaklasis z roku 1959. Ve Vratislavi je teprve podruhé v Polsku – po Varšavě 1998 – uváděna vaše druhá opera Ztracený ráj. Je to vůbec ještě opera či spíše scénické oratorium? Spíše scénické oratorium s prvky či charakterem žánru, který předcházel opeře – sacra rappresentazione, což bylo v renesanční Itálii oratorní dílo na témata z Bible či ze života svatých. Ovšem zde pojaté jako velké hudební divadlo Richarda Wagnera, a to velikostí prostředků i zastoupením více žánrů – baletu, činohry a zpěvu, velkým orchestrem či množstvím postav. Proč se ale ve Vratislavi zpívá německy? Vždyť ve Varšavě se kdysi zpívalo polsky? Zpěvákům se němčina určitě lépe zpívá než polština. Nezapomeňte, že v souboru je hodně cizinců a i pro zahraniční návštěvníky, na které se ve Vratislavi jako velkém městě musí myslet, je to výhodnější. Nakonec zkuste si zazpívat třeba slovo štěstí (polsky foneticky ščenšče), pak vám to bude jasné. A také v dnešní Evropě již není třeba držet se úzce národních pohledů při provádění oper. V 70. letech jste začal dirigovat. Co bylo tehdy příčinou tohoto rozhodnutí? Náhoda, jak to bývá. Požádala mě o to nahrávací firma EMI a já jsem souhlasil, aniž bych věděl, o co jde. Dirigování ale stále pro mne není druhé povolání, je to moje hobby. Také chápu, že když někdo organizuje koncert sestavený z mých děl, tak chce mít za dirigentským pultem autora. Jak často dirigujete vlastní díla? V zahraničí to tak většinou chtějí. Já ale raději diriguji díla jiných autorů – přednost jsem dával skladbám Šostakoviče,

to bylo úplně na začátku. Nyní již více diriguji Schuberta, Mendelssohna-Bartholdyho, Sibelia či Dvořáka. Ale to neznamená, že jsem vždy spokojen, jak vlastní věci diriguji. Někdy mě překvapí někdo, kdo to udělá mnohem lépe a najde v mé partituře poklady, o kterých jsem ani nevěděl! Dvořákova díla tedy dirigujete často? Určitě, je to skutečně autor mého srdce. Právě jsem přijel z Brém, kde jsem dával jeho 8. symfonii. Často řídím i šestou, sedmou, devátou. Antonín Dvořák je zároveň i kontrastní autor k mým starším skladbám, u těch novějších jsem jím zase inspirován. Jak pracujete s orchestrem, co je pro vás nejdůležitější? Chytnu orchestr za krk od první zkoušky. Dusím je, mučím je. Ale na koncertě jim dovoluji hrát. Nejhorší je to, když je to naopak – když dirigent teprve na koncertě bojuje s orchestrem. Pamatujete se na své pražské návštěvy? Dirigoval jsem u vás Českou filharmonii, byl jsem u vás i na festivalu Pražský podzim. Vím, že Pražské jaro loni dávalo mou 8. symfonii. A to nepočítám své pražské návštěvy před rokem 1989. Kdysi jste řekl, že hudba je vypočítaná emoce. Co je v tvůrčím procesu důležitější – emoce či rozum? Na to není jednoznačná odpověď. Vzpomínám si, jak jsem napsal Agnus Dei v den, kdy zemřel kardinál Stefan Wyszyňski. Někdo mi tu smutnou zprávu zatelefonoval v sedm ráno. Sedl jsem si a začal psát, chtěl jsem to stihnout do pohřbu. Impulsem byla tehdy emoce. Jinak je to při komponování symfonií, tam nejdříve vymyslím formu, pak témata a potom začíná proces vytváření celku. Často sejdu z cesty a ty spojnice jsou pak důležitou částí konstrukce. Na tuto otázku se dá odpovědět na základě jednoho díla, nikdy ne ale všeobecně. Letos jste v Polsku dostal cenu Polské filmové akademie Orel 2007 za hudbu k Wajdově filmu Katyň. Skládáte často pro film? Velice málo. V 60. letech jsem psal dvakrát pro svého přítele režiséra Wojciecha Hase. Byly to snímky Rukopis nalezený v Zaragoze a Šifry. Has pak zfilmoval i mou první operu, Ďábly z Loudonu. V dalších letech jsem již měl málo času, a tak jsou pro film využívány spíše mé hotové skladby symfonické a hlavně oratorní. Jsem rád, že to tak udělal i Andrzej Wajda ve filmu Katyň. Jsme totiž oba s tématem katyňské masové vraždy polských důstojníků sovětskou NKVD svázáni. Wajdovi tam zahynul otec a mně zase strýc. Co připravujete nového v nejbližší době? Pro Wiesbaden a Varšavu píši svou pátou operu podle Racinovy Faidry. A Moskva si u mne objednala dětskou operu, ale téma ještě nevím. Jste levák, dirigujete i levou rukou? Jistě, ale v některých státech jsem měl již potíže. Třeba v Egyptě se na zkoušce lekli, že prý levá ruka je od ďábla. Tak jsem koncert oddirigoval pravou. Ale určitě to neplatí politicky, tam jsem spíše napravo. Často jste musel vyslechnout, že jste zradil avantgardu, nebo že jste jakýmsi trojským koněm avantgardy? Můj celý život je pokračujícím překvapením, stálé hledání a nacházení. Příkladem je právě Osmá symfonie – jsou v ní přítomné všechny prvky mé dosavadní tvorby, ale výrazově, náladou a lyrismem se odlišuje a překvapuje. •

1 8 . K O N C E R T N Í S E Z Ó N A 2 0 0 8 – 2 0 0 9 / 3 . R O Č N Í K C Y K LU A B O N E N T N Í C H K O N C E R T Ů 4. A B O N E N T N Í KO N C E R T

Záštitu nad 3. ročníkem cyklu abonentních koncertů Českého filharmonického sboru Brno převzali Stanislav Juránek, hejtman Jihomoravského kraje a Roman Onderka, primátor statutárního města Brna

neděle 1. a pondělí 2. února 2009, 19.30 B. Martinů: Hora tří světel, Polní mše F. Schubert: Salve Regina Totus in corde lanqueo Mše č. 2 G-dur (Koncert k 50. výročí úmrtí Bohuslava Martinů) Andrea Priechodská – soprán, Petr Julíček – tenor Tomáš Badura – baryton Vladimír Krátký – recitace Martin Jakubíček – varhany ČEŠTÍ KOMORNÍ SÓLISTÉ ČESKÝ FILHARMONICKÝ SBOR BRNO dirigent Petr Fiala

1. A B O N E N T N Í KO N C E R T

neděle 5. a pondělí 6. října 2008, 19.30 P. Fiala: Píseň sestry Anežky a bratra Františka Jediný chorál, Křest sv. Ludmily, Pocta Janu Sarkandrovi (Koncert k životnímu jubileu Petra Fialy) Hana Škarková – soprán, Pavla Zbořilová – alt Tomáš Badura – baryton Ivana Valešová a Vladimír Krátký – recitace Martin Jakubíček – varhany, Helena Fialová – klavír ČEŠTÍ KOMORNÍ SÓLISTÉ ČESKÝ FILHARMONICKÝ SBOR BRNO dirigent Petr Fiala

5. A B O N E N T N Í KO N C E R T

2. A B O N E N T N Í KO N C E R T

neděle 30. listopadu a pondělí 1. prosince 2008, 19.30 L.van Beethoven: Klavírní koncert č. 5 „Císařský“, Mše C - dur Terezie Fialová – klavír, Marika Žáková – soprán, Jana Wallingerová – alt Tomáš Černý – tenor, Aleš Procházka – bas ČEŠTÍ KOMORNÍ SÓLISTÉ ČESKÝ FILHARMONICKÝ SBOR BRNO dirigent Tomáš Netopil 3. A B O N E N T N Í KO N C E R T

neděle 11. a pondělí 12. ledna 2009, 19.30 G. F. Händel: Mesiáš (Koncert k 250. výročí úmrtí skladatele) Ivana Krejčiříková – soprán, Lucie Hilscherová – alt Jan Kučera – bas ČEŠTÍ KOMORNÍ SÓLISTÉ ČESKÝ FILHARMONICKÝ SBOR BRNO dirigent Petr Fiala

neděle 15. a pondělí 16. března 2009, 19.30 Hosté Českého filharmonického sboru Brno AFFETTO – vokálně experimentální soubor GENTLEMEN SINGERS – mužský vokální soubor P R É M I O V Ý KO N C E R T

neděle 10. května 2009, 19.30 Sólisté Českého filharmonického sboru Brno zpívají slavné oratorní árie Eva Daňhelová a Martina Macko – soprán Jana Janků a Marie Vrbová – alt Jakub Tuček – tenor Martin Frýbort – baryton Martin Novotný, Vítězslav Šlahař a Miroslav Urbánek – bas klavírní spolupráce Helena Fialová a Miriam Zuziaková Prodej abonmá od 1. 9. do 30. 10. 2008 v předprodeji Brněnského kulturního centra na Běhounské ulici 17, prodej vstupenek na jednotlivé koncerty vždy 14 dní před koncertem tamtéž (tel. 542 210 863

S ÁL J OSEFA D OBROVSKÉHO K ONVENT M ILOSRDNÝCH BRATŘÍ VÍDEŇSKÁ 7, B RNO ČINNOST ČESKÉHO FILHARMONICKÉHO SBORU BRNO PODPORUJE JIHOMORAVSKÝ KRA J, MINISTERST VO KULTURY ČR A STATUTÁRNÍ MĚSTO BRNO H L AV N Í PA R T N E R

PA R T N E Ř I

M E D I Á L N Í PA R T N E Ř I



rozhovory Foto archiv

jak skloubit umní a ekonomiku

rozhovor s radimem otépkou, editelem pražské komorní filharmonie  Petr Veber O Pražské komorní filharmonii se tradičně říká, že je to mladý orchestr. Začal se už nicméně obměňovat? Odcházejí hráči? K obměně dochází. Sestava, která začínala v roce 1994, tedy v době vzniku PKF, je ještě stále zhruba ze sedmdesáti procent stejná. Pokud hráči odešli, tak většinou do zahraničních orchestrů. V poslední době se také snaží dělat konkurzy do České filharmonie, do orchestru FOK nebo do Symfonického orchestru Českého rozhlasu, nebo se chtějí věnovat sólové či komorní hře. Lákají velké pražské orchestry vaše hráče přece jen větším repertoárem? Repertoár je skutečně do určité míry v PKF omezen, ale druhým důvodem je, že zmíněné tři orchestry jsou příspěvkovými organizacemi, které hráčům dopřávají větší pocit finanční stability a jistoty. To vy nedokážete? V obdobné rovině zatím ne. Snažíme se samozřejmě zajistit přísun práce. Zvyšujeme počty koncertů, intenzivní jsou jednání se sponzory, pracujeme na žádostech o granty, snažíme se proniknout ke zdrojům z Evropské unie… Ale hudební byznys je stejný jako každý jiný. Nemůžeme říkat: jsme neziskoví, dejte nám peníze. Hledáme varianty, abychom nebyli závislí na státních penězích. Hledáme finanční zdroje i jinde, zvyšujeme výnosy z vlastních koncertů. To se ovšem nedá vše zařídit za rok či za dva. Rozjíždíme teď projekty, u nichž bude výsledek grantových řízení znám až v roce 2009, ale do té doby nemůžeme čekat… Znamená to nárůst práce pro management i pro hráče. Naštěstí si všichni uvědomují, že situace v kultuře je taková, že pokud se nezvýší výnosy společnosti, nemůže se zvýšit ani ohodnocení jejich práce. Takže: snažím se dopřávat hráčům finanční jistotu, ale musí se pracovat – vědí, že to rozhodně nemůže být zadarmo. Je finanční situace PKF přece jen usazená? Za posledních dva a půl roku se podařilo finanční toky stabilizovat a myslím, že je to vidět i navenek. Ale připomínám, že nemáme zřizovatele, který by pokryl většinu rozpočtu, takže jistota nebude nikdy stoprocentní. Prodejem veřejně kulturní služby je těžké nabízet stabilní zdroje… Daří se to, byť ne v míře, v jaké bychom si představovali. Ale věřím, že se jednou dostaneme do takových možností, abychom mohli dopřát hráčům finanční jistoty a pocit, že jsou za to, co umějí, ohodnoceni. Vždyť jsou to vysokoškolsky vzdělaní lidé s rozhledem, kteří potřebují být za svou práci adekvátně odměněni. To je má vize a cíl, samozřejmě vedle podpory uměleckého zrání. Má statut obecně prospěšné společnosti výhody? Jednou z výhod oproti příspěvkovým organizacím je, že nejsem vázán platovými tabulkami. Mohu jim tedy dát víc, pokud si na to vyděláme. Pražskou komorní filharmonii lze častěji vidět a slyšet v různých projektech, které se vzdalují jejím počátkům jako mozartovského orchestru. Je rozšiřování repertoárové-

Radim Otépka

ho záběru pociťováno jako pozitivní, i když je to tlačeno okolnostmi? Ano. Začínali jsme skutečně jako orchestr haydnovského či mozartovského typu. Naše snahy vedou k tomu, být pořád na této bázi, ale dramaturgické požadavky organizátorů koncertů vedou k tomu, abychom se pohybovali i v jiných hudebních stylech. V rozumné míře chci tedy dát hudebníkům možnost nahlédnout i do jiných oblastí. Hráči pak nejsou znuděni, když zkusí jiný druh hudby, ale snaží se na ní pracovat a dělat ji se stejnou bravurou jako komornější věci. Pokud by tohle přestali dělat, pak do takových oblastí nepůjdeme. Pravda ale je, že zahraniční agentury nás nutí do takřka symfonického obsazení. Chápou, že jim přineseme do symfonické hudby stejnou kvalitu jako do komorní. A jsou takové proměny a rozšiřování zajímavé i pro management? Ano. A také prospěšné. Nedotýkáte se při využívání výpomocí, tedy využívání hráčů mimo vlastních zaměstnanců, hranic, kdy už zůstává jen značka, ale pod ní vlastně běží něco jiného…? Umění a ekonomiku prostě musíme skloubit dohromady. Uvažujeme ovšem intenzivně, jak to udělat, aby to byla PKF vybudovaná na určitých principech, které jí dal Jiří Bělohlávek, a přitom dosáhnout souladu s ekonomickou stránkou věci. Je několik možností, jak toho dosáhnout. Takže konkrétně: musíme mít registr stálých vynikajících výpomocí, lidí naladěných na stejné hudební a lidské cítění jako základ PKF, lidí, kteří jsou ochotni a schopni se kdykoli přidat. Zacházíme s nimi stejně, jako kdyby byli členy orchestru. Druhá varianta, to je projekt, který spouštíme 1. září. Bude to takzvaná orchestrální akademie PKF. Na základě konkurzů jsme vybrali hráče do smyčcových skupin, kteří dostanou možnost hrát s PKF při zahraničních zájezdech, ale i při koncertech a natáčení doma; budou školeni koncertními mistry PKF a vychováváni v duchu a na principech, na nichž byla filharmonie založena. To je, zdá se, jediná cesta, jak rozšiřovat orchestr a neslevit z kvality. Nicméně pokud by se mělo obsazení stabilně rozrůst, musela by nejprve nutně nastat diskuse uvnitř orchestru, s šéfdirigentem a určitě bych tento krok velmi pečlivě diskuto-

rozho vo ry val i s Jiřím Bělohlávkem, dále by následovaly analýzy trhu a ekonomických aspektů. Jestliže by se měl orchestr početně zvětšit, tak maximálně do velikosti potřebné k Dvořákovým symfoniím. S čím novým se ještě setkají vaši hráči? Chceme se také soustřeďovat na živé provádění soudobé hudby, a tak od nové sezony vznikl komorní soubor Prague Modern, námi zřizovaný a námi podporovaný. Tam budou hráči, kteří se o ni opravdu zajímají. Budou provozovat projekty soudobé hudby v rámci cyklu Krása dneška. A budou tam i jiní hráči, ne jen PKF, z níž bude ovšem základ. I to je další podpůrný bod. I z tohoto okruhu budeme čerpat hudebníky pro naše větší projekty. A chodí si naopak hráči PKF přivydělávat hraním v Českém národním symfonickém orchestru? Pokud vím, tak ze členů PKF snad pouze dva. Není to tak masivní jev jako v orchestru FOK. Naše hráče to zdobí. Je skvělé, že umělecký čas, který nevěnují PKF, věnují sami sobě, svému zdokonalení; nebo účinkují v komorních seskupeních, kde je hráčská hygiena lépe opečovávána, než ve velkých orchestrech. Uspokojuje hráče z širšího stálého okruhu třeba to, že si s vámi mohou zahrát při koncertech, jako je doprovod Rolanda Villazóna? Věřím, že to pro ně znamená zážitek, umělecký vklad, který dávají sami do sebe. Jdou hrát, protože je to baví a zajímá, přestože jim mnohdy nemohu dát honorář, jaký požadují a zaslouží si. Jsem si vědom faktu, který je pořád dokola: pokud chci mít kvalitní rozšířený orchestr, musím sehnat prostředky na to, abych zaplatil vynikající hráče. Donekonečna nepřijedou za pár korun. Ono už i těch koncertů s hvězdami byla řada, jen s Villazónem jsme hráli snad možná dvanáctkrát, takže koncert samotný již pro ně nemusí být taková silná stimulace. Jaké novinky máte v nadcházející patnácté sezoně z hlediska publika? Rozšířili jsme počet abonentních koncertů v Rudolfinu. Nová řada se skládá ze tří koncertů, z nichž každý je pojat jako speciální projekt. První koncert bude Sen noci svatojánské a nabídne tuto Mendelssohnovu hudbu v dramatickém ztvárnění v režii Tomáše Šimerdy. Pak půjde o operní recitál Dagmar Peckové a třetí koncert řady bude mít jako hlavního hosta Jiřího Bělohlávka s Beethovenovou Missou solemnis. Ceny cyklů jsou také zajímavé. Mají v tak propracované nabídce své místo i mimořádné koncerty? Jistě. První chystáme ke 4. září, k výročí založení československého státu, kde bychom chtěli provést Dvořákovy a Suchoňovy skladby. Později – 29. září – se koná koncert ke stému výročí narození skladatele Miloslava Kabeláče, a to s Martinem Turnovským za dirigentským pultem a sólistou Ivanem Moravcem. Tento koncert je podpořen ministerstvem kultury. Potom 6. října bude PKF dirigovat Elli Jaffe; specialitou tohoto koncertu jsou liturgické zpěvy, a proto jsme na ten večer k provedení pozvali kantora z Izraele, je to koncert k výročí založení státu Izrael, podpořený magistrátem. Co koncerty pro děti a rodiče, v podání PKF tradičně oblíbené? Neustále je inovujeme a snažíme se na nich pracovat. V letošní sezoně budeme mít mnoho překvapení, jež slibují pro děti hezké zážitky. Kromě toho jsme připravili další pokračování koncertní série Krása dneška ve Švandově divadle, která je mezi odbornou veřejností vnímána velmi pozitivně. Je



to výjimečný projekt, který má svou diváckou základnu i svůj esprit, svou uvolněnější atmosféru. Velkou novinkou bude vytvoření cyklu H ve spolupráci s hudební fakultou AMU. Půjde o koncerty soudobé hudby, o cyklus velmi komorní, hraný členy orchestru Prague Modern. Dramaturgem obou řad je dirigent Michel Swierczewski. Šéfdirigentem je od této sezony nově Jakub Hrůša. Mohl už ji nějak ovlivnit? Naopak, tvořil ji plně, sezona nese jeho rukopis. Z jeho iniciativy vznikla uvnitř orchestru dramaturgická rada. Co si od Jakuba Hrůši slibujete? Kontinuitu v návaznosti na Jiřího Bělohlávka? Od svého učitele jistě čerpá hodně. V jeho principech bude pokračovat a přirozeně je rozvíjet. A myslím, že také bude existovat větší komunikace mezi šéfdirigentem a hráči, kteří potřebují vědět, že je nad nimi někdo odpovědný za umělecký vývoj a růst orchestru. Jakub Hrůša má nesmírnou pokoru k hudbě. Má schopnost naslouchat a hovořit s hráči. Jsou na to zvyklí. Jiří Bělohlávek svým demokratickým vedením dával velký prostor pro jejich názory. Jakub Hrůša tohle umí také dobře – a zná hranici, kdy už musí dát najevo, že on je v orchestru šéfem. Z uměleckého i lidského hlediska bude pro orchestr určitě velkým přínosem. Jak jste ho oslovili? Když Kasparu Zehnderovi končila smlouva, byly vyvolány volby v orchestru, z nichž vzešlo několik tipů šéfdirigentů, s nimiž jsme měli jednat. Po zvážení všech argumentů ohledně vhodné volby šéfdirigenta byl s touto nabídkou osloven Jakub Hrůša, který ji přijal. V případě Kaspara Zehndera zůstává nějaká spolupráce? Jeho odchod nemění nic na faktu, že skončit se spoluprací není třeba. Za tři roky přinesl jiný pohled, jiné myšlenkové proudy, obohatil PKF o svůj umělecký a lidský vklad. Zaměříte se výrazněji také na starší českou hudbu? Celkově směřujeme spíš jinam. Ale na druhou stranu teď jednáme o natočení kompletu Myslivečkových symfonií. Nechceme se od této dramaturgie úplně odklonit. Začínali jsme na tom. Neustoupíme. Jak je to na domácí scéně s konkurencí? Existuje a vnímám ji. Pokud je na poctivé bázi, je prvkem, který vás může posunout někam dál. Je to motivační prvek. Oproti konkurenci nečisté, která se objevila před několika lety, kdy se vyskytovaly hlasy, že PKF je insolventní, čímž odrazovala agentury… – proti takové se tvrdě ozvu. Konkurence obecně umožňuje zkoumat orchestr pod drobnohledem a nutí přemýšlet o vývojových trendech, dalších projektech, o získávání financí, i o tom, jak motivovat lidi kolem. Konkurence je prospěšná. Po dva roky už se říká, že musíte odejít ze zkušebny nedaleko Národního divadla. Jak jste daleko? Současné sídlo v Krocínově ulici bylo prodáno a majitel uvažuje o rekonstrukci domu, měla by z něho být nemovitost hotelového typu. Předpokládáme, že během půl roku se budeme muset odstěhovat. Prozradíte něco víc? Ne. O podmínkách našeho bytí v jednom zajímavém objektu sice v současnosti jednám, smluvně to řešíme, ale věc není dosud uzavřena. Vedl jsem již různá jednání na mnoha místech Prahy, vždy tam však nakonec bylo nějaké „ale“, které zabraňovalo tomu, že bychom si plácli. Teď se vyskytla možnost, která bude, doufám, úspěšně dovedena až do konce. •



u d á lo s t i

jubilejní a povedená smetanova litomyšl Litomyšl, Zámek, Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže  Pavel Petráněk Druhý nejstarší český festival vážné hudby po Pražském jaru – Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl – se letos konal již po padesáté. Přehlídka v průběhu sedmnácti dnů (18. 6. – 5. 7.) nabídla svým posluchačům škálu více než dvou desítek operních, symfonických a komorních pořadů, na kterých představila naše i zahraniční významné interprety v programech zahrnujících de facto celé dějiny hudby od gregoriánského chorálu až po soudobou hudbu a opět tak vsadila na svou velkou devízu – dramaturgickou bohatost. K festivalovým narozeninám přistoupili pořadatelé opravdu zodpovědně a letos nabídli návštěvníkům oproti minulým ročníkům velké množství operních představení a to v podání našich největších operních domů a nejlepších interpretů. Pražské Národní divadlo festival zahájilo slavnostní Smetanovou operou Libuše (18. 6.) v titulní roli s Evou Urbanovou, která podala bezchybný a soustředěný výkon. Martin Bárta v roli Přemysla jasně dokázal, že jeho doobsazení do této role je inscenaci víc než ku prospěchu. Národní divadlo na festivalu premiérovalo ve dvou představeních novou Prodanou nevěstu (20.–21. 6.) režisérky Magdaleny Švecové a dirigenta Ondreje Lenárda. Po Tajemství a Hubičce se tak završila pro festival významná trilogie smetanovských premiér inscenací Národního divadla. Recenzi na novou Prodanou nevěstu přinesou Hudební rozhledy až po zářijové premiéře na scéně Národního divadla. Státní opera Praha vystoupila rovněž na třech večerech a vysokou laťku nasadila hned tím prvním, kdy představila koncertní provedení Griegovy scénické hudby k Ibsenově dramatu Peer Gynt (22. 6.) s Jiřím Langmajerem v titulní roli, bohužel, dvě představení Nabucca již velká očekávání nenaplnila. Národní divadlo z Brna uvedlo Lazebníka sevillského (29. 6.), který byl ve všech rolích velmi dobře obsazen, a Proko evův balet Romeo a Julie (30. 6.) s letošním držitelem Ceny álie Michalem Ští-

Foto © Smetanova Litomyšl, František Renza

Dagmar Pecková se po delší indispozici, kvůli které jsme ji museli například oželet na Pražském jaru, opět představila v rámci Smetanovy Litomyšle, kde se zhostila mezzosopránového partu ve Dvořákově Requiem.

pou. Současnou operu, či spíše hudebnědivadelní žánr, reprezentovalo představení e Angles (26. 6.) skladatele Lukáše Hurníka v podání Dětské opery Praha na scéně Smetanova domu. Původní inscenaci pro projekt Bouda III., který uvádělo Národní divadlo v roce 2006, přestudovala režisérka Karla Štaubertová-Sturm a uvedení se setkalo oproti pražskému s nebývale kladným ohlasem u (dětského) publika, který evidentně příjemně zaskočil i samotné účinkující. Vedle těchto dovezených operních představení měli diváci možnost slyšet dvě velká vokálně-instrumentální díla, která byla nastudovaná přímo pro festival. Tím prvním bylo Dvořákovo Requiem (27. 6.) v němž se po mnoha letech do Litomyšle vrátila Česká filharmonie, kterou tentokrát vedl Ondrej Lenárd. Pro všechna díla studovaná na objednávku přímo pro festival je typické obsazení těch nejlepších možných interpretů, nejinak tomu bylo i v tomto případě. Sopranistka Adriana Kohútková se do Litomyšle vrátila po loňském úspěšném debutu ve Dvořákově oratoriu Svatá Ludmila a opět oslnila světlou barvou hlasu a jímavým přednesem; mezzosopranistka Dagmar Pecková (na letošním ročníku vystoupila rovněž s Wagnerovými a Mahlerovými písněmi) spolehlivě přednesla svůj part především po výrazové stránce, ale s menším volumenem a drobnými problémy především v hlubší poloze. Tomáš Černý obhájil pověst našeho nejlepšího tenoristy. Hvězdou večera se stal basista Peter Mikuláš. Druhým velkým vokálně-instrumentálním dílem a proponovaným zlatým hřebem festivalu se stala světová premiéra oratoria Sylvie Bodorové Mojžíš (3. 7.). Skladba vznikla přímo na objednávku festivalu k jeho padesátému výročí, což je čin jistě chvályhodný a v takovémto měřítku u nás téměř ojedinělý. Bodorová není na litomyšlském festivalu rozhodně žádným nováčkem – v roce 1999 se zde představila svým Terezínským requiem pro smyčcové kvarteto a barytonové sólo, o tři roky později bylo uvedeno její velké oratorium Juda Maccabeus. Osmdesátiminutovou skladbu Mojžíš Bodorová komponovala přibližně dva roky na texty Starého zákona a Bible kralické a formálně a rovnoměrně ji rozčlenila do čtrnácti částí. Autorka v díle akcentovala na příběhu osvobození Židů z egyptského zajetí etické hodnoty, solidaritu a důstojnost. Jako výtku nechci stavět fakt, že po hudební stránce nepřináší oratorium žádné originální postupy ani vybočení či další vývojovou etapu ve skladatelčině tvorbě, ve své podstatě je monumentální oratorium konvenčního charakteru. Mojžíš je skladbou v dobrém slova smyslu posluchačsky přístupnou a vděčnou. Náročnou titulní úlohu Mojžíše výborně ztvárnil barytonista Ivan Kusnjer, pro kterého part skladatelka psala stejně jako roli Miriam pro Gabrielu Beňačkovou. Ačkoliv sopranistka v poslední době již odvádí výkony nepřiměřené svému věhlasu, zde (stejně jako dříve v Judovi Makabejském) potvrdila, že podobné party by mohly ještě dlouho zůstat její doménou. Nejslabší pěvecký výkon podal tenorista Otokar Klein v roli Faraona, který měl zjevné problémy s výše položenými tóny, ale především se jeho hlas jen stěží prosazoval vůči orchestru. Ve dvou mluvených rolích podali přesvědčivě své úlohy Otakar Brousek st. (Hospodin) a Jan Šťastný (Áron). Dílo hudebně spolehlivě a přehledně nastudoval dirigent Jiří Malát, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK předvedl především precizní souhru všech nástrojových skupin. V Mojžíšovi i v Dvořákově Requiem vystoupil na své standardně vysoké úrovni Pražský filharmonický sbor. Bodorová do Mojžíše zakomponovala rovněž dětský sbor a v orchestru dala velkou úlohu sekci bicích nástrojů, na něž jako sólistka hrála Markéta Mazourová. Stejně jako Mojžíš měla být dramaturgickým magnetem letošního ročníku (25. 6.) Bernsteinova třetí symfonie „Kadiš“ pro orchestr, smíšený sbor, chlapecký sbor, vypravěče a soprán na texty židovské modlitby a autora, která ale pro nepřízeň počasí nemohla být uvedena. V první (ještě uskutečně-

Foto © Smetanova Litomyšl, František Renza

Součástí Mojžíše byla i projekce, jejímž prostřednictvím jsme se ocitli v magické atmosféře Sinajské pouště.

a dojem očištění se pomocí silně působící meditativní hudby a neokázalé, poučené či autentické interpretace. Prostředí koncertu hrálo velkou roli rovněž v pořadu Vivat Carolus Quartus. Malé a malebné prostředí zámeckého divadélka bylo dokonalou kulisou pro „koncertní hold Otci vlasti, králi Karlu IV.“ (2. 7.). Herec Alfréd Strejček výstižně vyjádřil fiktivní promluvu ke králi formou životopisného vyprávění a citacemi vlastních Karlových textů. Představení bylo umocněno vpravdě virtuózní hrou kytaristy Štěpána Raka, který sám zkomponoval jednotlivé hudební předěly na motivy hudby období renesance. Na závěr představení bylo pokřtěno CD s tímto programem, které vyšlo u příležitosti dvacetileté spolupráce obou protagonistů. V posledních letech festival vhodně doplňuje cyklus výtvarných výstav, nazvaný Smetanova výtvarná Litomyšl a řada dalších doprovodných akcí, např. již tradiční Slavná mše svatá, kterou opět sloužil prof. Tomáš Halík. Velkým lákadlem pro tisíce diváků bylo slavnostní ohňostrojné představení Vivat 50. Smetanova Litomyšl na hudbu Smetany, Dvořáka, Lehára a Nedbala na Městském stadionu (4. 7.). Jubilejní ročník festivalu byl zakončen (5. 7.) galakoncertem s podtitulem Sólo pro dámy, na kterém se v promyšleném dramaturgickém programu představily tři mladé zahraniční pěvkyně Eleonor Marguerre, Arpiné Rahdjian a Zoryana Kushpler, které jako přídavek zazpívaly tercet lesních žínek z Rusalky, a předznamenaly tak další ročník festivalu… • Koncert, plánovaný na 25. 6., nakonec musel kvůli ničivé průtrži mračen skončit po první polovině. V té se ale představil v dílech George Gershwina skvělý Fazil Say.

Foto © Smetanova Litomyšl, František Renza

né) polovině večera zazněly tři orchestrální skladby George Gershwina v podání Filharmonie Brno, tureckého klavíristy Fazila Saye a pod taktovkou Leoše Svárovského. Vedle poněkud povrchního dirigentova nastudování vyčníval Say díky své procítěné hře a na závěr se blýskl ve dvou excelentních přídavcích. Největším magnetem z orchestrálních koncertů byla bezpochyby Má vlast (28. 6.) v provedení České filharmonie. Cyklus byl možná trochu atypicky a zbytečně rozdělen přestávkou po třetí symfonické básni. Dirigent Libor Pešek nejprve vedl orchestr k příliš akademickému provedení s tvrdším zvukem, o to více ho později nechal plně rozeznít do široké výrazové škály. V konfrontaci s ostatními orchestry Česká filharmonie na první poslech jednoznačně potvrdila jak v Mé vlasti, tak ve Dvořákově Requiem své výsadní postavení mezi našimi hudebními tělesy. Druhým velkým orchestrálním koncertem bylo vystoupení Boston Youth Symphony Orchestra (1. 7.) v rámci jejich turné u příležitosti padesátileté existence tělesa. Mládežnický orchestr vystoupil ve velkém obsazení, na úvod zahrál v trojnásobně velkém obsazení předehru k Mozartově opeře Così fan tutte, po níž následovala novinka amerického skladatele Roberta Beasera Večerní modlitba, jistě pozoruhodná skladba, silně impresionisticky laděná, která dávala možnost předvést všechny barvy a monumentalitu velkého orchestru, zasáhnout nitro posluchače a odnést si neopakovatelný zážitek ze síly hudby. Po svitě z Bernsteinova muzikálu West Side Story vyvrcholil koncert provedením Dvořákovy Osmé symfonie „Anglická“. Program festivalu obsahoval samozřejmě také řadu kvalitních komorních pořadů a nabízel prvotřídní interprety. Na prvním místě to byl varhaník Aleš Bárta, který provedl mj. (21. 7.) v české premiéře pozoruhodnou varhanní úpravu Dvořákovy Novosvětské symfonie, kde brilantní hrou a možnostmi nástroje dokázal nahradit barvu zvuku a sílu celého orchestru. Dvakrát vystoupila klavíristka Jitka Čechová, nejprve v rámci Smetanova tria (21. 6.) a posléze na samostatném klavírním matiné (28. 6.). Památce skladatele Petra Ebena byl věnovaný program s jeho cyklem skladeb pro varhany se čtením ze Starého zákona nazvaný Job (26. 6.). Kontrast nezrekonstruovaného vnitřku velkého Piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže a společného vystoupení jen zdánlivě repertoárově odlišných souborů, jakými jsou Schola Gregoriana Pragensis a sdružení japonských buddhistických mnichů (28. 6.), vytvářel neopakovatelný zážitek



festivaly, koncerty Foto Zdeněk Chrapek

festival pontes opt zahájen Praha, Rudolfinum  Hana Jarolímková Mezinárodní hudební festival Pontes, jehož hlavním záměrem je propagace české hudby a českých umělců, se stal již pevnou konstantou našeho hudebního života. Od svého 6. ročníku navíc realizuje i projekt Záchrana kulturního dědictví, jehož cílem je každý rok zrestaurovat jeden autograf významné partitury některého z českých autorů. Úspěšně se tak za tu dobu již podařilo zrestaurovat autografy Dvořákovy Rusalky a Novosvětské a Smetanovy Prodané nevěsty a Mé vlasti, v nejbližší budoucnosti je pak na řadě Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby. V roce 2006 festival věnoval pozornost P. J. Vejvanovskému, jehož kompletní dílo se mu podařilo vydat na 3 CD. To však stále ještě není všechno, co si Pontes ve svých plánech předsevzal, protože vedle toho, že v rámci svých koncertů představuje i celou řadu mladých českých talentovaných interpretů a průběžně pořádá výstavy předních současných malířů a sochařů, tak na festivalové koncerty zve i špičkové umělce ze zahraničí, a to zejména ze zemí, které se do projektu Pontes zapojily, jako jsou Slovenská republika, Německo, Rakousko, Srbsko, Černá Hora, Španělsko a letos nově Turecko a Island. Další, letos již 13. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pontes, zahájilo 17. 7. ve Dvořákově síni Rudolfina již tradičně vystoupení komorního orchestru Virtuosi di Praga, který od jeho založení vede dirigent Oldřich Vlček. I tentokrát jsme se na tomto koncertu setkali s několika nevšedními zahraničními sólisty, kteří dodali koncertu ráz slavnostnosti, ještě více podtržené účastí oficiálních hostů z obou zmíněných zemí. Z Turecka, které na počátku koncertu s pomocí projekce zevrubně představil pan Refik Kutluer, se nám představila mezinárodně uznávaná flétnistka, vítězka několika prestižních soutěží a držitelka nejvyššího ocenění své země udělované jednotlivcům, Ceny tureckého prezidenta, Sefika Kutluer z Islandu, o němž mnohem stručnější informace přinesli orir Gunnarsson, honorární generální konzul s chotí, jež vzpomněli rovněž Dne islandské nezávislosti. Na koncertě vystoupily sopranistka Sigrún Hjálmtýsdóttir-Diddú a klavíristka Steinunn Birna Ragnarsdóttir, která je mj. i ředitelkou a zakladatelkou prestižního hudebního festivalu Reykholt Island. Z Černé Hory, která se k myšlence Pontes přihlásila již v minulých letech, jsme mohli přivítat klavíristu Borise Kraljevice. Sefika Kutluer, dlouhovlasá turecká kráska v efektních dlouhých šatech zelené barvy, přednesla na úvod Koncert pro flétnu „Mevlana – Rumi“ a „Dede Efendi Gülnihal“ Ilyase Mirzayeva, tedy skladby ve stylu jazzové či filmové hudby, které v téměř zaplněné Dvořákově síni nastolily příjemně nostalgickou atmosféru (především v kadencových, zvukově podmanivých pasážích s harfou či hlubokými smyčci) a sólistce umožnily plně předvést zejména její umění při tvoření měkce poddajného tónu. Ve svižné 3. větě Koncertu však skvěle uplatnila i svoji vytříbenou technickou brilanci. Následující Mozartův Koncert pro klavír F dur, KV 413, jehož interpretace se ujal Černohorec Boris Kraljevic, přinesl potřebný kontrast a převedl posluchače do křišťálově průzračného světa klasicismu. Kraljevic, ač bychom ho na první pohled ohodnotili spíše jako temperamentního romantika, disponuje velmi jemným, kultivovaným úhozem a perfektní prstovou technikou, a tak byl jeho Mozart lehký, jiskřivý a díky citlivému doprovodu orchestru i velmi stylově čistý. Také u posluchačů zaznamenal tento sólista

Turecká flétnistka Sefika Kutluer si posluchače získala nejen svým půvabem.

velký úspěch, a tak musel přidávat Intermezzo Johannesa Brahmse. Druhá polovina koncertu – kromě technicky i výrazově spolehlivě zahrané orchestrální úpravy I. věty Dvořákova Klavírního kvintetu A dur, op. 81 (na klavír hrála Steinunn Birna Ragnarsdóttir) – už tak interpretačně zajímavá nebyla. Víceméně patřila sympaticky usměvavé sopranistce Sigrún Hjálmtýsdóttir-Diddú z Rejkjavíku, která nám představila velmi krásný cyklus islandských písní (Sigfús Einarsson – Draumalandid, Sigvaldi Kaldalons – Svanasongur a heidi, Jón Leifs – Þei þei og ró ró, Jón Ásgeirsson – Hjá lyngri móðu, Grimur omsen – Á Sprengisandi) a z Verdiho La Traviaty árii Sempre libera… Její životopis se sice hemží samými superlativy, ale pokud nebyla zrovna v indispozici, myslím, že oblast popové a folkové hudby, které se věnovala dříve, je jí určitě vlastnější. Přecházela z rejstříku do rejstříku, zbytečně mnohdy hlas přepínala a ani s intonací nebylo vždy vše v nejlepším pořádku. To, že pěvkyně zrovna asi neměla svůj den, však nic neubralo na nevšednosti večera, díky němuž jsme se mohli seznámit nejen s málokdy se u nás objevujícími tureckými a islandskými umělci, ale i s jejich nesporně zajímavou, svébytnou hudbou a díky úvodu každé z polovin večera i s dalšími pozoruhodnostmi jejich atraktivních destinací… •

dorilla in tempe ve znojm in vino vivaldi

Znojmo, nádvoří Jihomoravského muzea, Loucký klášter  Stanislav Bohadlo Když ještě Evropou letěly zprávy o velkých habsbursko-gonzagovských korunovačních slavnostech v Praze a o první italské barokní opeře v Čechách („commedia cantata“) La Trasformazione di Callisto e Arcade (21. 11. 1627) v provedení mantovských Comici Fedeli, vyřizuje mantovský biskup na cestě z „bídné Prahy“ do Vídně císařské přání, aby se bratři Rubiniové, violisté, mohli ještě zdržet u dvora. Svůj dopis píše právě ve Znojmě 27. června 1628. Toto je patrně nejstarší zmínka o italské hudbě v souvislosti s raně barokním Znojmem („Cenam in Moravia“). Ti, kteří se zúčastnili letošního Hudebního festivalu Znojmo 2008, mohli v sedmnácti dnech (11.–27. 7.) vychutnávat nejen půvab jedinečného města ale i vzorky osobitých vín z osmnácti vinných sklepů a v této atmosféře také 23 koncertů. Koncerty (a další související akce jako např. Benátský karneval, věžní fanfáry, smuteční průvod, happeningy) pořadatelé umístili do různých objektů a částí malebného města, kde nikdy nechybělo kouzlo prostředí a samozřejmě…

festivaly, koncerty víno. Pastva pro oči, vivaldiovské programy pro uši a vůně i chutě znojemských vín často splývaly v jeden synkretický zážitek. Dorillu – operní vrchol letošní dramaturgie orámovaly také dva koncerty v nedalekém Louckém premonstrátském klášteře. Cimbál Classic koštoval Vivaldiho ve štukovém sále (18. 7.) tak, že každou sérii písniček skutečně uváděla ochutnávka pro všechny diváky (obdivuhodně zorganizovaná rychlou distribucí vzorků) z některé vyhlášené znojemské vinné trati. Soubor cimbálisty a písničkáře Dalibora Štrunce těží z lidového cítění, klasického školení a instrumentální profesionality jednotlivých hráčů i z folk-folklorního vokálu houslistky Katky Štruncové. Aranžmá i texty v průřezu repertoáru nezapřou blízkost k pojetí moravského protagonisty této vlny Vlasty Redla. Páteční koncert ovšem sliboval ještě další polohu, než byla obvyklá trojkombinace cimbálky, folku a rocku či dokonce glissanda z klezmer. Úkolem souboru bylo vyhovět dramaturgii a zařadit do svého repertoáru Vivaldiho melodie. Kapelník ostatně už na začátku prohlásil, že „Vivaldi má blízko k naší lidové muzice“, a pak zaznělo celkem šest variant citací Vivaldiho témat, převážně z Čtvera ročních dob. Cimbálista obdivuhodně napodobil zvuk cembala tím, že hrál akordy prsty obou rukou ve strunách bez paliček – cimbal preparé. Samostatně takto uvedli i árii Domine Deus, Sonátu pro 2 hoboje v transkripci pro sólo cimbál i 2. větu z hobojového Koncertu Alessandra Marcella. Ostatní inspirace Vivaldim spočívala v kolážovitém napojení světoznámých melodií na jejich autorské písničky, modulačně a tóninově dobře připraveném. Kdo očekával nějaké hlubší, kompoziční propojení tvorby Cimbál Classic a Vivaldiho, byl zklamán, ale takových posluchačů jistě nebylo v sále moc. Soubor obecenstvo nadchl, rozveselil i přivedl k vážným tématům a vzbudil zasloužený obdiv svou muzikalitou, která vždy dokázala soustředit diváky se skleničkou v ruce k absolutnímu poslechu. Varhanní matiné Martina Jakubíčka (20. 7.) v kostele sv. Václava v Louckém klášteře představilo vzácný interiér i nástroj varhanářů N. Christeidla a B. Wollerse z roku 1677 – nejstarší provozuschopné varhany na Moravě. Všestranný a pohotový varhaník udělal z nouze ctnost, když hned na počátku oznámil, že tištěný program je z loňského roku, a vtipně uváděl svůj letošní repertoár tak, že vedle potlesku se gotickou kostelní lodí také často nesl upřímný smích. Loucký nástroj rozezněl v jasném barevném plénu Pochodem prince dánského Jeremiaha Clarka. Zato rejstřík v transkripci Vivaldiho Zimy prozradil, že ne všechny sestavy jsou na nástroji naladěné. Hlučnost mechaniky v sonornějších polohách naopak neruší, protože je autentickou součástí provozu starobylého varhanního stroje. Od zběhlého improvi-

Foto Petr Vokurek

Na nejstarší provozuschopné varhany na Moravě, které najdeme v kostele sv. Václava v Louckém klášteře, zahrál Martin Jakubíček.



zátora by zde posluchač také možná očekával větší odvahu a improvizaci než jen expoziční opakování tématu. „Když na kůru, tak Slepice“, ohlásil po barevně znějícím Rameauově Rondu a L’enharmonique (připomínající místy až Regera) další zvukomalebný „pièce“ La poule. Nádherný zvuk hlavního stroje vyplnil prostor kostela i ve Frobergerově Toccatě d moll, překvapila interpretačně nápaditá, pozdně barokní sonáta J. W. Hesslera s efektními zámlkami v rychlé třetí větě a po Clarkově Trumpet Menuetu zakončil Martin Jakubíček toto příznačné „concerto d´apperitivo“ Händelovou Sarabandou a Passacaglií ze Suity č. 7 g moll s velmi moderním tempovým rozvrhem včetně acceleranda. Po dlouhotrvajícím potlesku se z kůru ozvalo: „Ne, nebojte se, nebudu přidávat“ a zcela zaplněný chrám i s jeho varhanním koncertem si návštěvníci s úsměvem ve tváři odnášeli k nedělnímu obědu. Klíčovou událostí letošního festivalu byly od počátku příprava, nastudování a premiéra Vivaldiho hrdinsko-pastorální opery Dorilla in Tempe (RV 709) souborem e Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir pod vedením dirigenta Romana Válka (19. 7.). Carlo Goldoni vzpomíná, jak se na něho Vivaldi díval s útrpným pohledem a káral ho jako nezkušeného libretistu, který nezná pravidla operního libreta. „Paní Aninka nemá ráda po něžné scéně kantabilní árii; chtěla by tam působivou árii, která by vysvětlila city, ale ne moc patetickou“. Byla to právě tato „Aninka ryšavého pátera“ – Anna Giraud, pro níž skladatel poprvé napsal na libreto Antonia Marii Lucchiniho vedlejší mezzosopránovou roli Eudamie v opeře Dorilla in Tempe pro benátské divadlo Sant´Angelo v podzimní sezoně roku 1726. Jednalo se o výpravnou operu se scénou architekta Antonia Maura a s neobvykle rozsáhlými baletními scénami choreografa Giovanniho Galetta i se stejně výjimečnou účastí sborů. Jakoby se Vivaldi nechal skrze Aninku ovlivnit francouzskou operou, kde sbory a balet byly téměř vždy její organickou součástí. O dva roky později se bez velkých změn Dorilla hrála v malém divadle S. Margherita v Benátkách a po dalších čtyřech letech se objevuje na scéně Sporckova divadla v Praze, avšak se zásadními zásahy do libreta v realizaci Denziovy operní společnosti. Antonio Denzio, zpěvák, libretista a impresário zpíval v této pražské verzi roli pastýře Elmira v tenorové poloze místo původního kontraaltového partu. Vivaldiho popularita po Argippovi v Praze i v Brně silně vzrostla a Dorilla v pražském Sporckově divadle (1732) s intermezzy od skladatele Antonia Costantiniho k ní také přispěla. Denzio v tištěném libretu výslovně uvádí, že by příběh z nebes vyhnaného Apolla (Nomio) „měl dosáhnout velkého půvabu nejen kvůli bohatosti dekorací a jednoduchosti zápletky [s tím by dnešní divák jistě nesouhlasil], ale ještě mnohem více pro harmonickou a veselou hudbu Sig. Antonia Vivaldiho, který obzvláště v této kompozici získal ve více italských divadlech obdiv své nejduchaplnější invence“. O karnevalu roku 1734 se Vivaldi s Dorillou vrátil zpět do Teatro San Angelo v Benátkách, avšak už v podobě pasticcia s hudbou různých skladatelů (Hasse, Gicomelli a Leo). Dochovaná partitura z Turína je patrně reflexí tohoto provedení. Ve srovnání s jinými Vivaldiho operami je zde (ještě třicet let před Gluckovou operní reformou!) operní sinfonia jednoznačně spojena s operou mimo jiné i tím, že se téma z finále předehry objeví v C dur verzi v úvodním sboru, kdy se velebí jaro. Jako by se nám znovu připomenul Vivaldiho vztah k českým zemím, protože rychle rozpoznáme melodii Jara z Čtvera ročních dob pro hraběte Morzina. Vivaldiho Dorilla se často neinscenuje a podle Omerovy evidence existuje jen jediná souborná nahrávka od Ensemble Baroque de Nice z roku 1993 s dirigentem Gilbertem Bezzinem a s Choeurs de l’Opéra de Nice v poněkud kráceném znění podle opisu z roku 1734.



festivaly, koncerty

Realizátoři této nehrané opery (Jiří Nekvasil – režie, Daniel Dvořák – scéna) zvolili inspirativní prostor nezakrytého rajského dvora minoritského kláštera s torzem monumentální gotické zdi s lomenými okny v průčelí, k níž stoupalo od zvýšeného jeviště široké schodiště. Prostor i mraky na stmívající se obloze tvořily samy o sobě další scénografický aparát. Na pravé straně zdi se promítaly synchronně české titulky ve velkém formátu, což přispělo k pohodlné orientaci diváků a dokonce se tím vytvářela i výtvarná protiváha poněkud k levé straně posunutého schodiště. Jen německy mluvící publikum při prvním promítnutém textu zklamaně povzdechlo. V tištěném programu byla totiž uvedena také jen italskočeská verze libreta (v poněkud archaizované češtině od Vladimíra Chytila). Zcela zaplněný dvůr poněkud utlumil zvuk orchestru rozestřeného do šíře přímo na dlažbě, ale vyváženost dynamiky vzhledem k sólistům a sboru byla téměř dokonalá. Barokní smyčcový instrumentář (repliky) dirigent ve srovnání s dochovaným záznamem obohatil o hoboje, corni da caccia, trombettu, buben, plech, flautino a teorbu, které bylo mj. velmi dobře slyšet, když hrály osamoceně i se smyčci. Také k partituře opery přistupoval s velkým respektem a ponechával drtivou většinu da capo árií i recitativů v původním rozsahu. Šťastným zásahem do struktury opery bylo ukončení druhého dějství sborem Si beva, si danzi, si canti … O succo amabile – všichni se těšili na přestávku s vínem, a otevření posledního jednání recitativem a sborovou scénou Alla caccia. To postřehli i diváci, kteří sledovali tištěné libreto. Spektakulárnost představení posílily i pyrotechnické efekty, dračí hlavy dštící oheň (jen ty možná vyzněly poněkud komicky), sboristé s pochodněmi, osud před věštbou v podobě letícího ohně na lanku nad hlavami diváků a mnoho dýmu (který musel dráždit zpěváky) aj.

Foto Petr Vokurek

Anna Mikolajczyk (Dorilla)

V barokní opeře má režisér vždy přetěžkou úlohu, jak vyřešit akčnost na jevišti, když sólisté zpívají da capo árii. Nešlo tu o historizující autentičnost, ale o vytvoření moderního útvaru hudebního divadla. Prvky barokního theatra (kostýmy, gestika, ohněstrůjství) se mísí s moderním divadlem (neproměnlivá scéna, break dance, tmavé brýle hlídačů). Dva Amorkové (baletky) citlivě provázeli celé představení a byli i nositeli jemné erotiky, komiky a symboliky (např. jako kácené stromy při přípravě lovu). Nezpívající sólisté zase přijatelně a uměřeně naznačovali barokní gestiku. Poněkud zdlouhavé bylo snad jen stylizované moře s lodí ve vlnách při árii Dorilly na počátku druhého dějství už také proto, že vycházelo pouze z metafory „odplouvající Naděje“. Podobný pocit protahované přítomnosti hlídačů jsme mohli mít při árii Eudamie před závěrem opery. Přesto, se dvěma přestávkami mezi akty, vyplněnými nezbytnou ochutnávkou vín, trvalo představení téměř tři a půl hodiny, avšak posluchači neodcházeli a užívali si až do konce výjimečnou realizaci Vivaldiho pozoruhodného díla, která nás podmanivě vracela do karnevalových Benátek a velkorysou koncepcí, exteriérem a sugestivností připomínala až bayreuthské inscenace. Zásadně přispělo k úspěchu znojemské inscenace pěvecké obsazení. Rozsah nastudovaných sólových partů, tj. rozsáhlých recitativů a virtuózních árií včetně herecké akce je obdivuhodný. Premiérové obsazení představovalo vyvážené sólistické spektrum s hlasově rozlišenými postavami. Jako o stálici při znojemských festivalech lze hovořit o Anně Mikolajczyk, která zpívala i hrála Dorillu nesmírně kultivovaně, s nádherně posazeným tónem, s výrazovou naléhavostí, s vysokou srozumitelností textu a se schopností tvořit drobné ozdoby. Druhým protagonistou opery je Jakub Burzynski (Nomio alias Apollo), oslňující svým pohyblivým a expresivním, vpravdě virtuózním kontratenorem se schopností improvizace, který dodal inscenaci barokní lesk. Admeto ztělesněný Romanem Janálem zpíval s jistotou dramatický part otce a krále. Pastýř Elmiro Jaroslava Březiny si vysloužil také vykřikované „bravo“ z obecenstva, i když nízko položený part mu někdy komplikoval zvučnost nejnižších tónů. Intrikánku Eudamii (v nahrávce z r. 1993 zpívanou kontratenorem) skvěle hrála Kamila Ševčíková, Filindo Tomáše Kořínka zase zazářil v árii Non vó, ch´un infidele ve druhém jednání. Samostatné ocenění si zaslouží dirigentův smysl pro napojování recitativů a árií a citlivost a spolehlivost cembalistky Moniky Knoblochové, protože sama řídila doprovod recitativů. Znojmo se vypracovalo v hierarchii našich hudebních festivalů mezi špičkové a originální akce s osobitě uchopenou tematičností (Händel, Mozart, Beethoven a Vivaldi), která těží z originální dramaturgie a zejména z důrazu na aktuální inscenaci a interpretaci jevištních útvarů. Letošní festival navíc navázal blíženecký vztah s festivalem v rakouském Retzu i s migrací publika. Koncerty zazněly i na Vranovském zámku a v kostele v Jaroslavicích a v Hrádku. Pro město a region je důležité i to, že tradiční Znojemské vinobraní získalo Hudebním festivalem mnohem sofističtější a umělecký pendant, který je cílevědomě budován a má další společenský, výchovný i mezinárodní význam. Festival ve Znojmě je nutné ocenit i z hlediska průměrného věku organizátorů a umělců jako velmi mladý festival, plný nápadů, objevnosti, hudebního i organizačního drivu, schopného integrovat znojemské sponzory, vinaře, radnici, školy a publikum. Ukázky ze zkoušek na Dorillu najdete na www.znojemskydenik.cz/vivaldi08.

festivaly, koncerty

špikový sólista se nauí roli sám rozhovor s romanem válkem ped premiérou Vy jste se znojemským festivalem spojen od samého počátku. Máte zkušenosti s Vivaldiho operami? Ne, Vivaldiho operu připravuji poprvé, ale přivedli jsme na svět úspěšné představení Händelova díla Acis a Galatea a dělal jsem jeho oratoria Juda Makabejský a Mesiáš. Jak jste celý projekt s Vivaldiho operou připravovali? Začalo to tím, že Jiří Ludvík, prezident festivalu, zajel autem do Itálie, do Benátek, aby z Fondazione Cini dovezl rukopisnou kopii Vivaldiho partitury a kopii tištěného libreta. Pak pro nás vyvstal hlavní úkol: jak a kým obsadit pěvecké role. Pěvci musí být skvělí. Proto jsme využili osobní kontakty i agenturu, ale finanční strop nás nakonec nasměroval do zemí Vissegrádu. Uskutečnili jsme celkem šest konkurzů v Praze, Bratislavě, Brně a Ostravě a přizvali jsme osvědčené sólisty A. Mikolajczyk a J. Burzynského z Polska. Hledali jsme nejen dobré zpěváky, ale museli jsme kalkulovat i s neobvyklými rozsahy. Zároveň jsem hledal hlasy, aby se hodily k charakteru role podle libreta. Dorilla by měla být dominantní, Nomio musí odpovídat bohu sestupujícímu na Zemi atd. Koloraturní soprán si diktuje jiný temporytmus než mezzosoprán. Jakým systémem probíhaly zkoušky? Vycházím z toho, že špičkový sólista se naučí roli sám. S českými zpěváky jsme měli jedinou zkoušku samostatně předem na recitativy, ale pak jsme se všichni sjeli do Znojma 3. července a začali jsme operu připravovat tradičním postupem staggionové opery. Jako v baroku. Za tři týdny jsme vytvořili operu se vším všudy na místě. Bylo to velmi autentické, napínavé, vzrušující a soustředěné. Kontratenor Jakub Burzynski nás udivoval, jak zdobí, improvizuje a nezpívá své árie stejně. Právě jeho hlas, podobně jako barokní hoboje, dotvořil vivaldiovský charakter celého díla. Pro jaké ladění jste se rozhodli? Jednoznačně jsme upřednostnili ladění 415 Hz, a to i kvůli rozsahům partů, ale přesto jsme někde sáhli k transpozicím. Transponovali jsme např. Dorillu o tercii níž. To se ostatně dělávalo i za Vivaldiho. Jak jste pracoval s partiturní předlohou? Koncertní mistři, kteří mají velké zkušenosti s původním záznamem, korigovali sami artikulaci, hledali jsme nejvhodnější tempa s ohledem na to, že zápis žádné přesné údaje nenabízí a bylo nutné respektovat možnosti a výraz sólistů. Nomiovy árie jsou virtuózní a tempo je konstitutivní i limitující faktor. Recitativy tu jsou velmi obtížné a někdy i velmi rozsáhlé. Řekl bych, že jsou i atypické a možná ani nejsou z pera Vivaldiho. Obsahují nápadné příkrosti a harmonický průběh se neřídí terciovou příbuzností. Jak jste obsadil orchestr? Usiloval jsem o velký barevný i zvukově variabilní aparát. Nakonec jsme obsadili pět primů, dva kontrabasy, čtyři violoncella, teorbu, hoboje, fagot, corni da caccia, pozouny, i když v partituře předepsané nebyly. Máme i řehtačky, tamburínu, buben. Bylo zajímavé porovnávat Vivaldiho s Händelovým Acisem, který je mnohem polyfoničtější.



A zásadní přístup k realizaci barokní opery? Je dvojí. Buď se dá dělat jako autentická rekonstrukce, nebo jako autentická hudba se soudobými scénickými prostředky. My jsme zvolili tu druhou variantu, protože jsme chtěli dosáhnout živé a životaschopné strhující podívané. Představení jen s barokní gestikou je nuda. Jsem zastáncem soudobé scéniky při zachování barokních principů. Inscenátor nemůže spoléhat na to, že ho divák napoprvé pochopí. Sujet je komplikovaný a nepřehledný, ale výsledek musí být živý. Musíte počítat i s tím, že nehrajete pro komorní prostředí, ale že předvádíte dílo v plenéru pro stovky posluchačů. Jste spokojený s dynamickými poměry prostoru? Teď, když jsme látkami zakryli konstrukci jeviště, ztratil se nám zvuk orchestru. Musíme narychlo vyměnit látku pohlcující zvuk za sololitové desky, které fungují jako akustický reflektor. Viděl a slyšel jsem houslisty, jak se marně snaží o větší zvuk. Máme na to ještě pár hodin… Po premiéře opery si s uspokojením oddechl i Jiří Ludvík, zakladatel a prezident festivalu. Festival byl teprve ve své polovině, ale už překročil devítitisícový návštěvnický rekord z loňského roku. Už uvažujete o příštím ročníku? Potěší vás, když starosta sám prohlásí, že se na židlích v rajském dvoře špatně sedí a že pro příští rok „budeme muset sehnat nové židle“. Cítíte, že se Znojemáci s festivalem ztotožňují a považují ho za svůj. Příští ročník bychom rádi věnovali Haydnovi. V roce 1809 se také u Znojma odehrála jedna z velkých napoleonských bitev a chtěli bychom vytěžit dramaturgickou linii z kombinace těchto dvou motivací. •

kromížský forfest Kroměříž, Arcibiskupský zámek, Chrám sv. Mořice, Chrám sv. Jana Křtitele, Rotunda Květné zahrady, Muzeum Kroměřížska aj.  Jan Vrkoč Kam se ubírá moderní vážná hudba, jaké jsou současné trendy v hudební tvorbě, jaké jsou problémy současné hudební interpretace? Zřejmě žádný skladatel nebo muzikolog dnes na tyto otázky neodpoví naprosto přesně. Všechno se rychle proměňuje, co bylo před rokem nosné, dnes je zapomenuté, co se dnes objevuje jenom v náznacích, bude možná za rok hlavním módním trendem… Mezinárodní festival Forfest se snaží každoročně reflektovat tuto nesnadno uchopitelnou situaci. „Nové pohledy na zažité a již klasické postupy dvacátého století v díle současných autorů skrývají četná překvapení. Najdeme příklon k spontánnímu projevu i obrat ke skryté, zašifrované poloze sdělení, která polemizuje s prázdnotou soudobého marketingového klišé. Přesun umění do vnitřního světa člověka je nezpochybnitelný jev dnešní mezinárodní scény. Přes vzrůstající pokusy popřít vertikální dimenzi člověka zde prosakuje stejně rychle žízeň po trvalých hodnotách.“ (Z programového letáku.) V posledním červnovém týdnu se opět v Kroměříži sešli evropští skladatelé, muzikologové, výtvarníci i kunsthistorici, aby se společně zamýšleli nad současnými trendy v umění hudebním i výtvarném. Podařilo se letos alespoň některé „trvalé hodnoty“ objevit? Velkým a krásným zahájením Forfestu bylo letos vystoupení varhanice Kateřiny Chrobokové, která uspořádala recitál ze skladeb Jaroslava Šťastného a Oliviera Messiaena. Překvapením byla hlavně virtuozita a samozřejmost, s níž Chroboková náročné skladby hrála. Monumentální pětidílný Messiaenův cyklus Messe de la Pentecôte slýcháme u nás na koncertech jen výjimečně, stejně tak je tomu i se skladbou Prière après la Communion. Kateřina Chroboková však hrála tuto

festivaly, koncerty

hudbu se samozřejmostí a lehkostí, navíc v nádherně barevné registraci, takže výsledek se stal svátkem pro všechny obdivovatele varhanní hudby. Zajímavé a originální byly i skladby Jaroslava Šťastného. Pro autora je zřejmě velmi podstatný moment usebrání a vnitřního klidu, ve skladbě Quadragesima omezil výrazové prostředky až na minimum, využil jenom jediný rejstřík, jednotlivé tóny držel v neobvyklých, až přehnaných délkách. „Varhany, které jsou typickým nástrojem zvukového obžerství, jsou zde přinuceny k půstu,“ píše v komentáři ke své skladbě. Nejen hudba Messiaenova, rovněž skladby J. Šťastného byly významně zhodnoceny skvostnou interpretací Kateřiny Chrobokové. O této umělkyni zřejmě ještě mnoho uslyšíme. Ačkoli teprve dokončuje studium na brněnské JAMU, věnuje se souběžně varhanám i cembalu. Stihla již získat tituly vysokých uměleckých škol v Utrechtu a Leuvenu, doplňuje si vzdělání na basilejské Schole cantorum a účastní se řady mezinárodních mistrovských kurzů (ve Švýcarsku, Anglii, Německu, Nizozemí). Její široký repertoár zahrnuje varhanní a cembalovou literaturu od renesance až po současnost, natočila např. skladby starých jihoněmeckých autorů i Koncert pro cembalo B. Martinů… Kateřina Chroboková má před sebou jistě velkou budoucnost. Je jen chvályhodné, že své síly chce nadále věnovat také interpretaci soudobé hudby. Forfest se letos intenzivně zabýval hudbou elektroakustickou, v programu bylo zařazeno pět přednášek spojených s ukázkami nejnovější tvorby. První přednáška PhDr. Lenky Dohnalové např. přiblížila mezinárodní soutěž Musica Nova, kterou už čtrnáct let pořádá česká Společnost pro elektroakustickou hudbu. Zásluhou PhDr. Wandy Dobrovské jsme se mohli seznámit s lisabonskou rozhlasovou přehlídkou Mezinárodní tribuna elektroakustické hudby a zejména s ukázkami oceněných skladeb. Přednáška skladatele Rudolfa Růžičky ozřejmila systém kompozice pomocí počítačů a byli jsme seznámeni s počítačovou aplikací CCOMP i s některými skladbami, které v tomto programu byly vytvořeny. Podobně i skladatel Michal Rataj referoval o elektroakustické tvorbě na americké University of California, Berkeley; nejrozšířenějším nástrojem amerických skladatelů EA hudby je dnes patrně počítačová aplikace MaxMSP, která umožňuje zpracování libovolného zvuku v reálném ča-

Foto archiv

Cembalistka a varhanice Kateřina Chroboková hrála skladby Jaroslava Šťastného a Oliviera Messiaena.

Foto archiv



Řecký saxofonista eofilos Sotiriades hrál koncert z tvorby současných řeckých a amerických skladatelů.

se. V přednáškách zaznělo mnoho pozoruhodné hudby autorů z celého světa a Michal Rataj prezentoval své elektroakustické skladby také na závěrečném koncertu Forfestu. Cyklus přednášek a koncertů věnovaných elektroakustické hudbě považuji za jeden z nejzdařilejších nápadů letošního festivalu. Na celkem 21 koncertech letošního Forfestu zaznělo na šest desítek premiérovaných skladeb (z toho 18 skladeb zaznělo v premiéře světové). V Kroměříži vystoupili hudebníci z Francie, Itálie, Německa, Portugalska, Rakouska, Rumunska, Řecka, Skotska, Slovenska i USA a samozřejmě v největší míře také umělci čeští. Kroměříž navštívil francouzský skladatel Nicolas Zourabichvili, aby spolu s brněnskými hudebníky uvedl premiéru své velkolepé Mše k poctě sv. Jiří. Vydařily se také letošní multimediální projekty, např. performance Náchodské industriální filharmonie, pořad Andrease Kröpera a Flavii Devonas Musikseismograf s poetickou baletní složkou…, poučné byly i koncerty věnované letošnímu kulatému výročí některých skladatelů (O. Messiaen, M. Kabeláč, M. Ištvan). Škoda jen, že nezbývá místo napsat o všech těchto pořadech podrobněji. Pro zájemce však detaily budou k dispozici na stránce www.forfest.cz. Úspěšný devatenáctý ročník kroměřížského Forfestu je již za námi. Jistě je radostné pozorovat (každoročně se o tom znovu přesvědčuji), jak česká hudba, naši umělci, jsou široce zapojeni do velkého kulturního evropského dění, je povzbuzující sledovat širokou spolupráci zahraničních souborů, vysokých škol i sólistů s našimi hudebníky. Skutečnost, že naše kultura obhajuje své místo v Evropě i v celém světě, znamená pro všechny příslib naděje pro příští časy. Přes všechen obvyklý pesimismus mám za to, že není třeba se ničím znepokojovat, není důvod k pochybnostem. Ostatně jsem přesvědčen, že Forfest se už dávno stal důležitou a významnou událostí s jasně profilovanou dramaturgií, a rok od roku tvoří výraznější, viditelnější přínos české i evropské současné kultuře. •

festivaly, koncerty

festival sborového umní v jihlav Jihlava, Dům kultury  Jiří Fuchs Letošní 51. ročník Festivalu sborového umění (FSU) proběhl ve dnech 28.–30. 6. v Jihlavě tentokrát kompletně v prostorách DK, včetně vstupního koncertu. 51. ročník jakoby vyslyšel rozpaky některých hlasů z odborných kruhů auditoria, že se postupně vytrácí profilace autorského festivalu, akcentace soudobé tvorby, potažmo vokální hudby 20. století. Tedy zaměření, které de facto dělá Jihlavu Jihlavou jakožto jedinečným festivalem u nás. Soudobá hudba byla letos zastoupena ve větší míře, čemuž značně napomohla národní soutěž komorních sborů (po sedmi letech). Účastníci měli v rámci svých soutěžních programů provést premiéru některé novinky z oceněných skladeb Mezinárodní skladatelské soutěže FSU nejen z letošního ročníku. Ta navíc oživila průběh festivalu i jeho dramaturgii. Na pódiu se vystřídaly komorní sbory a ansámbly různého typu, ale též počtu (i s pouhými osmi zpěváky!). Je zřejmé, že se těmto početně dosti malým souborům daří, ač dosáhnout ideálu zvukové homogenity je o to nesnadnější. Porota, vedená prof. Jiřím Kolářem (členové Jan Vičar, Jiří Štrunc, Zdeněk Vimr, Jiří Jakeš), měla nesnadnou roli pro zmíněnou různost ansámblů i repertoáru. Navíc měla soutěž poměrně dobrou úroveň. Vítězem ve zlatém pásmu se stal Komorní sbor Cantica Laetitia ze Zlína s Josefem Surovíkem. Čtrnáctičlenný sbor zaujal hlasovou kulturou s měkce hlasově tvořenými soprány a přirozenou muzikalitou. Úspěšně provedl novinku ze skladatelské soutěže (2006) Rozpočítadla Olgy Ježkové. V těsném bodovém závěsu se umístil sympatický komorní sbor studentů Janáčkovy konzervatoře Ostrava (jev to u konzervatoří málokdy vídaný…) KomoraCZECH s dirigentem Jiřím Slovíkem. Svěží, jistě intonující mladistvé hlasy, kterým rtuťovitý sbormistr uměl repertoár dobře „ušít na tělo“. Novinka Jiřího Temla Vonička (3. cena skladatelské soutěže) měla u publika vřelý ohlas. Třetím oceněným v rámci zlata byl smíšený komorní sbor Kakofon s Dominikem Fellnerem. Přesvědčil spontaneitou projevu a sympatickým nasazením všech členů. Ze skladatelské soutěže provedl zajímavé Semerákovy 2 písně o Marii. Mimo zlaté pásmo bych rád akcentoval mladý mužský ansámbl Vosk s Davidem Nyklem a Janem Zapletalem. Prokázal totiž vysoký stupeň hlasové kultury i zvukovou homogenitu, což je při počtu dvanácti zpěváků obdivuhodné. Ale především tento typ absolventů chlapeckých sborů je nadějí per futurum v soudobé značné krizi mužských sborů v Čechách! Samočistící schopnost české kultury od dob národního obrození dodnes funguje, což je příjemné zjištění. Rok po úmrtí předního českého skladatele Zdeňka Lukáše bylo výborným dramaturgickým tahem postavit jeho cyklus Pocta tvůrcům formou ateliéru. Zúčastněné sbory vytvořily poměrně kompaktní těleso, které pod vedením Zdeňka Vimra Lukášův cyklus zdařile provedl na závěrečném nedělním matiné, coby finále letošního FSU. Soutěž spolu s ateliérem zcela vyplnila sobotní festivalový den, vítězné sbory se představily v neděli. Takže zbyly de facto jen dva volné koncerty, které měly vlastní režii. Ve vstupním dominoval zřetelně výborný smíšený sbor z Polska – Musica Viva. Zvukově vyrovnaný, intonačně pevný sbor se vzorovou dikcí, s dirigentem Markem Gandeckim, zaslouženě zaujal publikum zejména ve skladbách Vylautase Miskinse, Romualda Twardowského, ale i Warda Swingleho (hlasově vylehčená sóla a la Linha Singers). V sobotním večeru se představil soudobý Iuventus Pedagogica s mladou dirigentkou Kamilou Tůmovou, navazující na éru Jiřího



Koláře a Ivany Štíbrové. Dramaturgická linie byla šťastně volena v duchu festivalu – Málkovo Túžení a Lukášovo Lucema Domini. Zřetelným vrcholem večera a pro mnohé posluchače patrně i vyvrcholením 51. ročníků FSU se stal vynikající univerzitní sbor z Indonésie Parahyangan catholik University choir s dirigentem Avipem Priatnou. Sbor sice trochu na jedné struně akcentoval folklorní stylizace své země, ovšem na skvělé úrovni a v atraktivním choreografickém ztvárnění. Dlouho jsem nezažil na sborové produkci tak bouřlivé reakce publika, kdy vřava místy připomínala spíše fotbalové utkání. Auditorium zjevně nechtělo pustit Indonésany z pódia. Slovinský sbor Šaleški akademicki zbor s energickou dámou Danilou Pirečnikovou, na pěkné úrovni přednášející především národní tvorbu své země, měl trochu smůlu. Za Indonésany se v dojmu neprávem trochu vytratil. Důležitou linií pro FSU je Mezinárodní skladatelská soutěž. Letos se do 9. ročníku přihlásilo jen 22 autorů (předloni 150, loni 31). 1. cena nebyla porotou v čele se skladatelem Janem Málkem udělena. 2. místo získal Jan Vičar za skladbu Gufo, 3. cenu za Voničku Jiří Teml. Z doporučených zazněla Semerádova skladba, v dalších interpretacích se sbory vracely k dosud neuvedeným skladbám z minulých ročníků. Zmenšení počtu zaslaných skladeb může mít rovněž Janem Málkem nezmíněný důvod. Totiž v obtížném hledání interpretů. Považme, že krom sborů v národní soutěži (kde ovšem provedení brání různá, příliš malá obsazení) bylo zřejmě i letos nesnadné najít adekvátní interprety. Čili i méně pružná vazba na provedení může být jistou motivační brzdou pro zaslání skladeb. Přesto letos zaznělo skladeb soudobé tvorby více, což by mohlo být příslibem udržení léta budované vlastní tváře FSU, jakožto autorského festivalu, což zdůraznil i prof. Kolář ve svém expozé při vyhlášení výsledků soutěže. •

janáek a luhaovice posedmnácté Luhačovice, Městský dům Elektra  Hana Adámková Hudební festival Janáček a Luhačovice už od roku 1992 pravidelně významným způsobem obohacuje letní kulturní dění v tomto malebném lázeňském městě. Každoroční hudební přehlídka je především poctou Leoši Janáčkovi, který se do největších moravských lázní pravidelně vracel. Na každém koncertě festivalu musí zaznít jedno z Janáčkových děl, ale také alespoň jedna skladba současného českého autora. Letošní, již sedmnáctý ročník (21.–25. 7.), se nesl ve znamení dvou janáčkovských výročí – 80 let od úmrtí Leoše Janáčka a 105 let od jeho první návštěvy Luhačovic. Zvláštností tohoto víceméně komorního festivalu byl už zahajovací – tentokrát filharmonický – koncert (viz dále). Z dalšího programu týdenní přehlídky vážné hudby pak v příjemném, duchovně laděném koncertu s názvem Musica sacra zaujala varhanice Kamila Klugarová s houslistou Františkem Novotným, z vokálních ansámblů soubor Camael, který měl na programu výběr z moravské lidové poezie v písních, Graffovo kvarteto a japonská pianistka Yuko Fuchimoto, která vystoupila jak na samostatném recitálu, tak s Collegiem A. Dvořáka na závěrečném koncertě. Zahajovací koncert, který proběhl 21. července v Městském domě Elektra v Luhačovicích, otevřela pozoruhodná Festivalová ouvertura současného mladého skladatele Martina Dlouhého. Slavnostně pojatá, zvukově efektní skladba s výraznou rolí bicí složky vyšla Zlínské filharmonii Bohuslava Martinů pod taktovkou Miloše Machka velmi vydařeně.

festivaly, koncerty

Foto Marta Kozánková



Zleva František Novotný a Michal Kaňka, kteří se představili v Brahmsově obtížném Dvojkoncertu pro housle, violoncello a orchestr, op. 102.

Dirigent od počátku vládl jasným, přehledným gestem, na které orchestr reagoval naprosto spolehlivě. Až „filmově“ působící skladba (její původní název skutečně zněl Filmová ouvertura) tak zapůsobila na úvod koncertu i celého festivalu velmi svěže. Těžištěm programu se pak stal Koncert pro housle, violoncello a orchestr, op. 102 Johannesa Brahmse, v němž se jako sólisté představili houslista František Novotný a violoncellista Michal Kaňka. Pro neobyčejnou náročnost sólových partů toto dílo, bohužel, neslýcháme na koncertních pódiích tak často, jak by si zasloužilo. Bohatství Brahmsovy invence zde opět nachází uplatnění v symfonickém proudu, do něhož jsou vkládány zvláštní sugestivní epizody koncertantních nástrojů. Oba sólisté své party zvládli s nadhledem, Michal Kaňka už v úvodní, dlouhé sólové meditativní pasáži zaujal pevným, jistým tónem, František Novotný zase našel nejideálnější prostor pro uplatnění svého kultivovaného, zářivě jasného tónu v lyričtějších plochách druhého tématu první věty a ve větě druhé. Všechny náročné unisonové pasáže houslí a violoncella vyšly oběma interpretům precizně a úroveň jejich vzájemné komunikace napovídala, že tato jejich spolupráce rozhodně není první (viz spolupráce na Beethovenově Koncertu C dur pro klavír, housle a violoncello, op. 56, CD vydáno v Radioservisu 2008). Za zvláštní zmínku stojí výkon orchestru pod vedením Miloše Machka, který se prezentoval jako dirigent s jasnou představou, velmi dobře nastudovaným programem a spolehlivým a zároveň sympaticky úsporným dirigentským projevem. Po celou dobu dokázal udržet orchestr v soustředěné pozornosti, a tak Brahmsův (poměrně dlouhý) koncert prakticky neměl hluchých míst. Závěrečnou šestivětou Suitu z opery Šárka Leoše Janáčka (v úpravě Jaromíra Dlouhého zde zazněla v premiéře) uchopil dirigent Miloš Machek přehledně, po prvním dramatickém vrcholu ve třetí části Šárčino vzplanutí pak připravil závěrečnou gradaci ve Finale, které tak bylo působivou tečkou za zahajovacím koncertem letošního festivalu Janáček a Luhačovice. •

tuosi, které jsou rozčleněny podle obtížnosti repertoáru. Letošní ročník, který byl tradičně součástí festivalu Městské slavnosti – Zrcadlo umění, byl zajímavý nejen tím, že věkové rozpětí účinkujících bylo od 12 do 44 let, ale i proto, že se poprvé soutěž otevřela žákům ZUŠ ze Slovenské republiky. V sedmičlenné porotě zasedli František Vaníček (předseda, Univerzita Hradec Králové), Marta Gáborová (Konzervatórium Žilina), Michelle Hradecká (ZUŠ Šimáčkova, Praha 7), Melánie Pustějovská (ZUŠ Plumlov), Josef Rafaja (Konzervatoř Pardubice), Stanislava Syrková (ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu Brno) a Martina Zelová (Janáčkova konzervatoř Ostrava). Po prvním soutěžním dni byla 1. cena v kategorii Juniori udělena Ditě Kyselákové (ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu Brno), 2. cena Natalii Orszulik (ZUŠ Karviná), 3. cena Anně Tomankové (ZUŠ Karviná), Vendule Maulerové (ZUŠ Frýdek-Místek) a Ondřeji Valentovi (ZUŠ Mladá Boleslav). Čestné uznání získali Marie Saláková (ZUŠ Jihlava), Aneta Ševčíková (ZUŠ Zlín – Malenovice), Jakub Vančura (ZUŠ Jedovnice) a Jiří Sklenář (ZUŠ Třebíč), který rovněž obdržel diplom pro nejmladšího účastníka soutěže (12 let). Kategorie Virtuosi proběhla tradičně na velmi vysoké úrovni. 1. cenu obdrželi Marek Kozák (ZUŠ Frýdek-Místek) a Jan Rotrekl (ZUŠ Praha 5 – Radotín), 2. cenu Věra Jelínková (ZUŠ Praha 5 – Radotín), Petr Kudyn (ZUŠ J. Kvapila – Brno), Pavel Šigut (ZUŠ FrýdekMístek), 3. cenu Ondřej Pokorný (ZUŠ Praha 10, Bajkalská). Čestné uznání získali Ondřej Hájek (ZUŠ J. Kvapila Brno) a Markéta Prokopovičová (ZUŠ Žerotín, Olomouc). Porota udělila zvláštní ocenění za umělecký výkon Marku Kozákovi a zvláštní ocenění za nejlepší provedení soudobé skladby Janu Rotreklovi. Vyvrcholením dvoudenního programu soutěže Organum regium se stal varhanní koncert v kostele sv. Bartoloměje, který pro účastníky soutěže i pardubické publikum připravila Irena Chřibková (varhany), skvělá pedagožka, ústřední postava Svatojakubského Audite organum a titulární varhanice v bazilice sv. Jakuba v Praze, která si přizvala k umělecké spolupráci pedagoga HAMU a člena orchestru Národního divadla v Praze Vladimíra Rejlka (trubka). Vděčné spojení trubky a varhan, důmyslně volený program a mistrovská interpretace v podání těchto předních umělců se setkaly se zaslouženým ohlasem. Organum regium tak splnilo svoji čestnou funkci důstojného zakončení týdenního festivalu Městské slavnosti – Zrcadlo umění. •

Virtuosi – první řada (horní) zleva: Ondřej Pokorný, Marek Kozák, Pavel Šigut, Petr Kudyn; druhá řada (dolní) zleva: Jan Rotrekl a Markéta Prokopovičová

organum regium se stalo mezinárodní soutží Pardubice, Dům hudby

Po sedmé proběhla v Sukově síni v Pardubicích ve dnech 19. a 20. 6. varhanní soutěž žáků ZUŠ Organum regium. Tak jako v předešlém ročníku byl uměleckým patronem Aleš Bárta a pod záštitou primátora Jaroslava Demla soutěž uvedla celkem 28 interpretů v kategoriích Juniori a Vir-

Foto archiv

 Marie Hofericová

festivaly, koncerty



san francisco symphony youth orchestra

hudba v synagogách oslovuje

Praha, Obecní dům

Plzeň, Velká synagoga

 Anna Šerých

 Miroslav Mrázek

Sanfranciský mládežnický symfonický orchestr přijel do Prahy po deseti letech ukázat, jak kvalitně pěstují v Kalifornii hudbu a jak schopně podporují mladé hudebníky. Sto čtyři hráči ve věku teenagerů koncertovali mimo jiné v Mnichově, ba i v sále Berlínské filharmonie a turné zakončili 10. 7. v Praze. Předvedli kvalitu hry, jakou u studentského orchestru sotva čekáme. Přitom z těch mladých lidí, několika docela děcek, zvolí hudební kariéru nakonec asi třetina! Procházejí kvalifikovaným drilem, výukou u členů San Francisco Symphony, kurzy hostujících umělců, jsou součástí sanfranciského koncertního života. Mladý orchestr má svou abonentní řadu a k charakteristice patří komise nových skladeb, které pak provozují. K soudobé hudbě inklinuje jejich dirigent Benjamin Shwartz (hlavní dirigent San Francisco Symphony). V Německu se předvedli jako skvělí hráči doslova „z Nového světa“ Dvořákovou Novosvětskou, do Prahy přivezli Adamse, Brucha a Prokoeva. Hýřivě jásavá Lollapalooza od Johna Adamse, rockově voňavá prskavka, je starší narozeninový dárek Simonu Rattlovi. Pořádně rozparádí hlavně bicisty a dechaře, včetně trombonů a tub a celý orchestr stmeluje výrazným rytmem: lo-lla-pa-loo-za. To jiskření hráli s dráždivým, až extatickým nadšením, hráli každým coulem „svou“ hudbu, americkou, současnou. Ovšem těmto mladým hráčům zní perfektně vše, tedy i neoromantismus Maxe Brucha. Jeho Houslový koncert č. 1 g moll hráli s Julianem Rachlinem v tak zpěvném, citovém nasazení, že virtuos snad lepší orchestr nemohl mít. Hra Juliana Rachlina je neodbytně okouzlující a fluidum mládí a muzikality je vzájemně prostupovalo. Rachlin hraje na guarnerky z roku 1741 „ex Carrodus“ a Brucha hraje ve velkém romantickém stylu, emočně a s důrazem na virtuozitu, která mu není samoúčelná. Dirigent Benjamin Shwartz nasadil zejména v Adagiu velmi volné tempo; mohl si to dovolit, precizní souhra, minuciézní pianissima a mohutné orchestrální odpovědi sólistickému zpěvu vyprávěly o krásném světě. Snad opravdu takový byl, Bruch zpívá o čase ještě před oběma válkami. Sanfrancisští takový svět lyriky, bukoliky a vášně věrohodně kouzlili. Aby ukázali až demonstrativně, jak zvládají své instrumenty, s jakým elánem interpretují drama lásky i zabíjení, zvolili Prokoevova Romea a Julii. Nikoli běžně uváděnou Suitu op. 101, ale výběr dvanácti scén, od introdukce Monteků a Kapuletů až po smrt Tybalta. Úprava Benjamina Shwartze rafinovaně předvádí jednotlivé sekce orchestru v jejich brilanci, stříbřité ševelení smyčců, taneční rytmus mandolin, vášnivě něžný zvuk violoncell, rasantní skřeky a děs kreslený žesti, neúprosný tep osudu, zdůrazněný znělými bicími. Shwartz svůj orchestr zná, koncert dirigoval zpaměti, pohlednými, úspornými gesty udá často jen tempo, takt a pak nechá hudbu jakoby samu plynout a pečetit skladatelovu kompoziční vynalézavost. Přidali Polonézu z Evžena Oněgina, v plénu hodně velkého orchestru jim ztěžkla, zato Gershwinova hýřivá Kubánská předehra rozhoupala sál. Rozloučili se vervně, rozpustilou imitací indiánského bubnování Mela Prati, které znělo jako dobrodějné zaříkávání: Bop! Shoo! Boo! Doo! Da! Příznačně: koncert vysoce kvalitního orchestru a exkluzívně přidaná hodnota – mládí! •

U příležitosti 7. ročníku festivalového cyklu Hudba v synagogách Plzeňského regionu 2008 se 10. 6. ve studiu Českého rozhlasu v Plzni uskutečnil veřejný koncert. Zazněly zde retrospektivně některé skladby, které byly v minulých letech v synagogách uvedeny. Součástí této akce byla prezentace nového CD, vyprodukovaného Židovskou obcí Plzeň ve spolupráci s Českým rozhlasem, které zachycuje zajímavé vrcholy uplynulých ročníků. Jde vesměs o díla autorů židovského původu. Řada z nich při koncertě v rozhlasovém studiu zazněla v zaníceném podání houslisty Miroslava Vilímce a akordeonistky Jarmily Vlachové. Provádění skladeb s příznačnou intonací hebrejské hudby je hlavním dramaturgickým cílem cyklu, stejně tak je kladen důraz na spojení běžného koncertního repertoáru s vynikající akustikou i atmosférou těchto pozoruhodných stavebních památek. V tomto ohledu představoval jeden z jeho letošních vrcholů koncert v plzeňské Velké synagoze dne 22. 6. Programově spočíval v odkazu velkých rodových předků nestora našich houslových virtuosů Josefa Suka. V první části uváděl smyčcové tercety (B dur a C dur) Mistrova pradědečka Antonína Dvořáka, oba z roku 1887 a určené pro dvoje housle a violu. Z nich zejména prvý, označovaný jako Drobnosti a ve skladatelově verzi pro housle a klavír známější pod názvem Romantické kusy, op. 75, zněl zde ve své původní a díky jemnému smyčcovému zvuku snad ještě niternější podobě. Vzácněji slýchaným je kompozičně i reprodukčně složitější tercet druhý, op. 74. Na obou triích plně vyniklo mistrovské umění účinkujících. Primárius Josef Suk zcela okouzlil osobitou krásou vytvářeného tónu, stejně tak technickou jistotou, včetně absolutní čistoty dvojhmatových míst. S diskrétním porozuměním ho doplňoval i Miroslav Vilímec, zvukovým souladem se přiléhavě pojící i s violistou Karlem Untermüllerem, častým Sukovým uměleckým partnerem. Až neuvěřitelně krásná byla jejich společná, sotva slyšitelná pianissima „ppp possibile“. O to větším kontrastem pak zapůsobil silný dramatický náboj, obsažený v Klavírním kvartetu a moll, op. 1 kdysi sedmnáctiletého skladatele Josefa Suka. Ten tehdy jako konzervatorista právě přecházel z kompoziční třídy Karla Steckera do třídy Antonína Dvořáka, jemuž se jeho smělý a na svou dobu neobyčejně průbojný skladební projekt velice líbil. Má vskutku již zcela vyhraněnou a pro autora příznač-

Foto archiv

Festivalový cyklus Hudba v synagogách vyvrcholil vystoupením Josefa Suka, s nímž se publiku představili koncertní mistr České filharmonie Miroslav Vilímec a violista Karel Untermüller.



festivaly, koncerty

nou hudební dikci a kontrapunktické propracování. Dílo zde zaznělo ve skvělém podání skladatelova stejnojmenného vnuka u partu houslí, s Karlem Untermüllerem u violy a nadějným Davidem Niederlem, zástupcem koncertního mistra violoncell Plzeňské filharmonie. Hudebně i technicky náročného klavírního partu se přesvědčivě a s osvědčenou jistotou zhostil Vladislav Vilímec. Pro značný úspěch u vstoje aplaudujícího, početného publika, byly dílčí úseky skladby opakovány. Plzeňský koncert byl mimořádným komorním zážitkem. Již druhá účast slavného houslisty Josefa Suka velmi výrazně podtrhla uměleckou, ale i společenskou vážnost celého cyklu. •

mezinárodní klavírní soutž fryderyka chopina Mariánské Lázně, Dům Chopin  Ivan Ruml Výsledky 7. mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina, jíž se ve dnech 28. června až 2. července zúčastnilo v Mariánských Lázních na 30 uchazečů z celého světa, byly vyhlášeny v památném Domě Chopin. Mezinárodní porota v čele s prof. Ivanem Klánským po dvoukolovém uměleckém klání přiřkla první cenu japonské pianistce Eri Goto ze Sappora, studující na Pražské konzervatoři. O druhé místo se rozdělili Lukasz Trepczynski z Polska a Roman Wágner z České republiky. Bronzové vavříny získal Vasyl Kotys z Ukrajiny. Čestná uznání byla udělena Chie Kamino z Japonska a Jakubu Uhlíkovi z České republiky. Jak uvedl předseda mezinárodní poroty, prof. Ivan Klánský, tato soutěž přinesla oproti předchozím ročníkům nové, pozitivní rysy. Soutěžilo se v jediné věkové kategorii bez omezení

Foto archiv

Eri Goto – vítězka Chopinovy klavírní soutěže

do 28 let a do monotematického chopinovského programu mohl kandidát zařadit i menší dílo jiného hudebního romantika. „Do soutěže se přihlásilo více lidí, než jsme čekali a také kvalitnějších, než to bylo zvykem v minulých letech. Takže celková úroveň byla velmi vysoká a myslím, že tento trend bude pokračovat, protože za dva roky bude mariánskolázeňská soutěž jako určitá předzvěst velké Chopinovy soutěže ve Varšavě. Bude to pouze o čtyři měsíce předem, takže očekáváme ještě větší nával a samozřejmě ještě větší hvězdy.“ O letošní Chopinově soutěži Ivan Klánský dále uvedl, že mezi nositeli cen jsou pianisté z celého světa – Japonka, Ukrajinec, Čech, Polák. „Mezi uchazeči byl také hráč ze Spojených států amerických, který sice cenu nedostal, ale to už tady dlouho nebylo, aby pianisté z USA přijeli na přece jen menší soutěž do Mariánských Lázní,“ říká Klánský. „Jsem spokojený, co se týče obsazení soutěže i pokud jde o její úroveň. Samozřejmě zajímavé bylo pozorovat, jak někteří hráči odvádějí vyrovnané výkony během obou kol. Někde jsme po prvním kole čekali více a druhé kolo zklamalo, nebo zase naopak, někdo prošel během prvního kola bez většího povšimnutí a ve druhém zahrál velmi dobře. Sčítala se bodově obě kola, takže výsledek této soutěže je součet všech kandidátových vystoupení,“ konstatoval Klánský. „První cenu získala mladá, dvaadvacetiletá Japonka, studentka Pražské konzervatoře, Eri Goto, která je sběratelkou různých cen – před čtyřmi měsíci zvítězila také na Smetanovské soutěži v Plzni. Je to jedna z velice zajímavých pianistek, která má obrovský umělecký potenciál, a myslím si, že brzy bude pravidelnou sólistkou na koncertních pódiích světových. O druhou cenu se potom rozdělili dva mladí pianisté: jeden z Polska, další z České republiky, kteří hráli také velice krásně, i když už jejich výkony nebyly tak vyrovnané jako u vítězky, třetí cenu získal ukrajinský pianista, který už tady byl na soutěži přede dvěma lety, tenkrát dostal čestné uznání, tentokrát tedy uspěl ještě lépe. Je to trochu nekonformní pianista, tzn. má nádherná, umělecky velice osvícená místa, ale na druhou stranu v jeho hře objevíme mnoho manýr a klišé, která přece jen nejsou na soutěžích oceňována. Ale nutno zase říct, že v některých momentech byl opravdu ze všech nejlepší.“ Na závěr Ivan Klánský konstatoval, že poměr českých a zahraničních účastníků byl tentokrát vysoce ve prospěch zahraničí. Bylo to dáno tím, že soutěž se stáhla do jedné kategorie, takže se nepřihlásili začínající mladí čeští pianisté. „Byla to opravdu mezinárodní soutěž vysoké úrovně!“ Krátce po vyhlášení výsledků jsme hovořili s vítězkou, Japonkou Eri Goto. Narodila se v Sapporu a na klavír hraje od tří let. V Evropě studovala krátce na École Normale ve Francii a na Yehudi Menuhin School Surrey v Anglii. Byla šťastná, přesto překvapená, že získala první cenu. Uvedla, že chce vždy hrát co nejlépe a to ji podle jejího názoru svazuje. Zeptali jsme se jí, jaký má vztah k české hudbě vzhledem k tomu, že vyhrála letos také soutěž Bedřicha Smetany. Odpověděla, že česká hudba je krásná, vedle Smetany má ráda též Antonína Dvořáka, z jehož díla hraje často Sonatinu pro housle a klavír G dur, op. 100. Ze Smetany nejradši interpretuje klavírní skicu Macbeth a čarodějnice, Skočnou z Českých tanců a Polku a moll. Z tvorby Fryderyka Chopina ji učarovalo Andante spianato a Velká polonéza. O svém českém pedagogovi, Michalu Rezkovi, prohlásila, že je jako její táta. Přímo použila termínu superprofesor! Říkala, že má v Praze kamaráda a kamarádku. Vstupenky na koncerty jsou podle jejího názoru levné, v Praze zní hodně hudby a jsou tu vynikající muzikanti. Do našeho hlavního města přišla před čtyřmi lety, v Mariánských Lázních byla poprvé, přesto věděla, že tu v roce 1836 pobýval Fryderyk Chopin. •

Foto archiv

Carpe Diem ve zlínském kostele sv. Filipa a Jakuba

$. roník mezinárodního hudebního festivalu harmonia moraviae %&&'  Jindřiška Keferová Filharmonie Bohuslava Martinů je od roku 1999 pořadatelem mezinárodního hudebního festivalu Harmonia Moraviae, který byl původně zamýšlen jako festival duchovní hudby a měl se konat jednou za dva roky. V loňském roce došlo k jeho otevření se širšímu publiku, koncerty se konají nejen v kostelech ve Zlíně a okolí (např. kostel Nanebevzetí Panny Marie v Holešově), ale rovněž v Domě umění ve Zlíně, v Klubu kultury v Uherském Hradišti ad. Koncerty nabyly na rozmanitosti, jsou zaměřeny rovněž na světskou hudbu, jsou orchestrální i komorní, některé z nich se dostávají za hranice vážné hudby. V loňském roce tedy zazněly např. koncerty se skladbami Dětství Ježíšovo Hectora Berlioze v podání francouzského orchestru Carpe Diem, Devátá symfonie Ludwiga van Beethovena se Slovenským filharmonickým sborem, kterou dirigoval tehdejší šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů Jakub Hrůša, dále jsme mohli vyslechnout soubor Schola Gregoriana Pragensis, operetní galakoncert s Henriettou Lednárovou a Jánem Babjakem nebo pěvecký recitál Dagmar Peckové. Orchestr filharmonie řídili např. Petr Altrichter, Jakub Hrůša a Vojtěch Spurný. Letošní šestý ročník se koná na přelomu září až listopadu pod záštitou ministra kultury Václava Jehličky, hejtmana Zlínského kraje Libora Lukáše a primátorky Statutárního města Zlína PhDr. Ireny Ondrové a je věnován lidskému hlasu – dostal podtitul „Lidský hlas v proměnách“. Řadu deseti koncertů orámují dvě vystoupení vynikajících operních pěvců – slavnostní zahajovací koncert, který se koná 11. 9. 2008, patří Gabriele Beňačkové. Koncert operních árií bude dirigovat David Švec. Slavnostní zakončení

festivalu 6. 11. 2008 patří pěveckému recitálu Štefana Margity s dirigentem Markem Štilcem. Duchovní hudba zazní v podání vokálně experimentálního souboru Affetto (Jan Mikušek, kontratenor, Marek Olbrzymek, tenor, Vladimír Richter, tenor, Aleš Procházka, bas) 7. 9. 2008. Janovy pašije německého skladatele z první poloviny 17. století omase Selleho k poslechu nabídnou polské sbory Schola Cantorum Minorum Chosoviensis, Nativitatis a Zespół muzyki Dawnej Instytutu Wokalno-Aktorskiego pod vedením sbormistryně Krystyny KrzyżanowskeŁobody a dvanáct členů Filharmonie Bohuslava Martinů s dirigentem Vojtěchem Spurným. Koncerty se uskuteční 11. a 12. 10. 2008. Musica Florea a Český chlapecký sbor Boni pueri přednesou 23. 10. 2008 Requiem Wolfganga Amadea Mozarta. K dalším hostujícím orchestrům patří Štátny komorný orchester Žilina s francouzským dirigentem Mishou Katzem a sólisty mezzosopranistkou Evou Garajovou a klavíristou Matejem Arendárikem, jejichž koncert 25. 9. 2008 připomene 100. výročí narození skladatele Eugena Suchoně. Filharmonie Bohuslava Martinů s šéfdirigentem Stanislavem Vavřínkem doprovodí dva koncerty (16. a 17. 9. 2008) Hradišťanu s programem Jiřího Pavlici Chvění (Suita dialogů), kde v rámci etnického dialogu uslyšíme alikvotní zpěv Wolfganga Sause z Německa. Vedle skladeb minulých století není zapomenuto ani na premiéru díla Symfonie č. 2 zvanou Islandica brněnského skladatele Richarda Mayera, tento večer věnovaný severské hudbě je zaštítěn honorárním generálním konzulem Islandské republiky v ČR panem orirem Gunnarssonem a jako sólistu v Sibeliově houslovém koncertu uslyšíme Václava Hudečka, který je rovněž předsedou Čestného festivalového výboru Harmonia Moraviae.

Zadáno pro: Harmonia Moraviae



festivaly, koncerty

o vín – úvaha aktuální v dob sbru hrozn)

doporuujeme

 Věra Lejsková „A nyní pozvedněme číše a připijme si…“ na zdraví, na radost ze shledání, na šťastný návrat, úspěšný podnik atd. atd., na co vše lze jen připít, a pak zúčastnění povstávají, vztahují k sobě ruce, v nichž drží sklenku s mokem červeným, bílým, růžovým (opět atd.) – jen pozor, aby se ruce nezkřížily! To by znamenalo jistou smrt někoho z nich! – a už se ozývá lehounké cinknutí, někdy vyšší, někdy nižší, někdy tupé a někdy dlouho doznívající, podle toho, jak je sklenka naplněna, jak má vysokou stopku a v kterých místech ji „štrnkající“ drží: správně se má držet lehce dvěma prsty hned u kořene stopky a sklenky se mají dotknout jen sotva postřehnutelným kratičkým úhozem, asi jako v pp kovovou tyčinkou na triangl, aby se zvuk lehounce a zvonivě nesl prostorem. Ne všechny sklenice ovšem mají stopku, rozhodně ne koštovačky ve sklepích, pak se štrnká, jak se dá (nepředpokládám ovšem, že by se víno pilo z hořčicových sklenek, to by bylo barbarství ). Proč se vlastně štrnká, když při bujné společnosti tu může hrozit i zničení sklenky?! To proto, že krásu má pít člověk všemi smysly, a víno bylo ke krásám života vždy počítáno (přinejmenším by s tím souhlasil Jaroslav Seifert, který ho tak krásně opěvoval ve své Romanci o víně). Jak je to vlastně s našimi smysly při podávání sklenky vína? První si na své přijde zrak: člověk obdivuje barvu od čistě bílé přes nazelenalou, nazlátlou, růžovou až k nachově červené (pro dosažení této barvy se prý do vína přidávají borůvky). Další je hmat – ten zprostředkovaně; neboť nesmáčíme doslova prsty ve víně, ale dotýkáme se obalu a svým dotekem můžeme ovlivnit i teplotu obsahu – člověk choulostivý podrží sklenici s chladným bílým vínem na chvíli v dlaních, aby si nepoškodil hlasivky. Pak přijde čich – ano, k vínu se dá i přičichnout a leccos z toho dedukovat – a nyní již konečně následuje chuť: že už i Karel IV. válel víno na jazyku, to ví každé dítě školou povinné, neboť tímto svým činem (mimo jiných samozřejmě) se dostal do čítanek. Nu a zbývá sluch – co jemu dopřát, aby nebyl opomenut, a aby krása byla skutečně vnímána všemi smysly?! No přece to „štrnknutí“…. Tak tedy na zdraví!!!!!! •

BRNO

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK

Filharmonie Brno

Obecní dům 17. a 18. 9. 2008 Zahajovací koncert 74. koncertní sezony I. Stravinskij: Koncert pro housle a orchestr D dur G. Mahler: Symfonie č. 4 G dur

Wannieck Gallery 25. 9. 2008 Světlo z nového světa R. Blackford: Koncert pro housle a orchestr – světová premiéra A. Dvořák: Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z nového světa“ Sólistka: M. Gajdošová – housle Dirigent: L. Svárovský

HRADEC KRÁLOVÉ Filharmonie Hradec Králové Sál Filharmonie 22. 9. 2008 I. Dan: Yuzuru – opera o jednom dějství Slezské divadlo Opava Režie: T. K. Ohska, j.h. Dirigent: J. Snítil

OLOMOUC Moravská filharmonie Olomouc Reduta 25. 9. 2008 Zahajovací koncert sezony Pocta Nikolaji Rimskému-Korsakovovi (100 let od úmrtí) P. I. Čajkovskij: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll N. Rimskij-Korsakov: Šeherezáda Sólista: V. Berzon – klavír (Rusko) Dirigent: P. Vronský

OSTRAVA Janáčkova filharmonie Ostrava Společenský sál DKMO 11. a 12. 9. 2008 A. Dvořák: Zlatý kolovrat, symfonická báseň, op. 109 E. W. Korngold: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 H. Berlioz: Fantastická symfonie, op. 14 Sólista: P. Šporcl – housle Dirigent: T. Kuchar

PARDUBICE Komorní filharmonie Pardubice

Kresba Jan Blažíček

Dům hudby 22., 23. a 24. 9. 2008 Slavnostní zahajovací koncert jubilejní 40. sezony B. Smetana: Prodaná nevěsta (Předehra, Tance) Z českých luhů a hájů, symfonická báseň z cyklu Má vlast J. Pavlica: Oratorium smíru, premiéra revidované koncertní verze Sólisté: A. Hlavenková, E. Adlerová, R. Novák – zpěv D. Novotná, P. Novotný – umělecký přednes Kühnův smíšený sbor Dirigent: L. Svárovský

PRAHA Česká filharmonie Rudolfinum Zahajovací koncert pražské sezony G. Mahler: Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“ Sólisté: Ch. Landshamer – soprán I. Vermillion – alt Český filharmonický sbor Brno Dirigent: M. Honeck

19. 9. 2008 Koncert k 100. výročí světové premiéry v Praze G. Mahler: Symfonie č. 7 e moll Dirigent: J. Bělohlávek Ve spolupráci s Pražským jarem a BVA International

Sólisté: O. Jelínková – soprán, V. Eberle – housle Dirigent: J. Kout

Symfonický orchestr Českého rozhlasu Rudolfinum 8. 9. 2008 B. Martinů: Poločas, rondo pro velký orchestr, H. 142 Smyčcový kvartet s orchestrem, H. 207 J. Brahms: Symfonie č. 3, op. 90 Epoque Quartet Dirigent: V. Válek

Pražská komorní filharmonie Národní dům na Smíchově 25. 9. 2008 M. Lavry: Ernek, symfonická báseň D. Šostakovič: Koncert č. 2 F dur pro klavír a orchestr, op. 102 R. Schumann: Symfonie č. 4 d moll, op. 120 Sólista: D. Golan – klavír (Izrael) Dirigent: A. Talmon

Obecní dům 29. 9. 2008 Koncert k 100. výročí narození Miloslava Kabeláče M. Kabeláč: Symfonie č. 4 in A „Camerata“, op. 36 L. van Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37 W. A. Mozart: Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“, KV 551 Sólista: I. Moravec – klavír Dirigent: M. Turnovský

Národní divadlo 25. a 26. 9. 2008 B. Smetana: Prodaná nevěsta – premiéra Režie: M. Švecová Dirigent: O. Lenárd

13. Mezinárodní varhanní festival K poctě varhanního virtuoza a pedagoga Prof. Milana Šlechty 7. 8. – 25. 9. 2008 Bazilika sv. Jakuba 11. 9. 2008 Ch.M. Widor: Finále ze 7. Symfonie a moll, op. 42 A. P. F. Boëly: Kvartet g moll, op. 12, č. 10 Allegro ma non troppo f moll, op. 18, č. 7 C. Franck: Allegretto ze Symfonie d moll L. Vierne: Finále ze 4. Symfonie g moll, op. 32 D. Roth: Fantaisie fuguée sur Regina Coeli R. Falcinelli: Esquisses Symphoniques, op. 45 Hraje: D. Roth – varhany (Francie) Ve spolupráci s Francouzským kulturním institutem

ZLÍN Filharmonie Bohuslava Martinů Dům umění 6. ročník mezinárodního hudebního festivalu Harmonia Moraviae 11. 9. – 6. 11. 2008 11. 9. 2008 Slavnostní zahajovací koncert festivalu Koncert operních árií s Gabrielou Beňačkovou Dirigent: D. Švec

VE M BOŽ E N U DO M ETRA P OVIN N O U Š KO L N Í Č ET B U

P3 STAH UJTE Vcz/M vltava na www.rozhlas.

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK

ZÁŘÍ

17. a 18. 9. 2008

středa a čtvrtek

Smetanova síň Obecního domu

19:30

ZAHAJOVACÍ KONCERT 74. KONCERTNÍ SEZONY

Igor Stravinskij: Koncert pro housle a orchestr D dur Gustav Mahler: Symfonie č. 4 G dur SYMFONICKÝ ORCHESTR HL . M . P R A H Y F O K Jiří Kout | dirigent Veronika Eberle | housle Olga Jelínková | soprán 18. 9. od 18.15 hodin beseda před koncertem v Cukrárně Obecního domu

23. 9. 2008

úterý

Kostel sv. Šimona a Judy

19:30

Georg Philipp Telemann Antonio Vivaldi Johann Sebastian Bach VERNER COLLEGIUM

PŘEDPRODEJ VSTUPENEK On-line na www.fok.cz Předprodejní pokladna FOK U Obecního domu 2 (naproti hotelu Paříž), Praha 1 Po – Pá: 10.00 – 18.00, Tel: 222 002 336 E-mail: [email protected] Vstupenky je možné zakoupit rovněž 1 hodinu před začátkem koncertu v pokladně příslušného sálu.

V ZÁŘÍ POKRAČUJE PRODEJ ABONETNÍCH VSTUPENEK!



horizont

letní jazz na námstích Praha, Plzeň, Domažlice, Prachatice, České Budějovice  Vladimír Říha Je dobrou tradicí letních měsíců, že se v nich konají nejen festivaly klasické hudby a divadla, ale dostává se čím dále více i na jazz, který si nachází místo mimo jazzové kluby a dostává se ven mezi lidi. Pionýrem v tom nejlepším západním smyslu slova tohoto usilování je českoamerický kytarista Rudy Linka, trochu méně úspěšně, nicméně s diváckým ohlasem se přidává i dlouho v Německu působící hornista Rudolf Mazač. Linkův třetí ročník jazzové přehlídky, kterou pod názvem Bohemia Jazz Fest pořádá s podporou plzeňského pivovaru a místních autorit v Praze i dalších městech, opět zvýšil letos laťku kvality. Na náměstí Prahy a dalších měst uvedl mnoho renomovaných hudebníků a skupin z Evropy a pravlasti jazzu USA. Vedle prvotřídních hvězd jsme viděli i mnohá nová jména, mladé talenty či již proslavené osobnosti. Tou největší byl určitě americký kytarista John Scofield, který s triem vystoupil na jediném koncertě na úvod festivalu 14. 7. na pražském Staroměstském náměstí. Linkův přítel tu byl již mnohokrát, tentokráte obdržel od organizátorů i poprvé udělenou cenu festivalu, skleněnou sošku ve tvaru dlažební kostky od Zdeňka Lhotáka. Ceremoniálu nesvědčilo příliš politické krytí ODS a účast primátora Pavla Béma, což většina diváků odsoudila pískotem. Hudební úroveň byla ale výborná – za pozornost druhý den v Praze stála americká funky kapela Victora Wootena, jejíž uvolněný projev s výbornou zpěvačkou roztančil „Staromák“, úplně jinou tvář současného jazzu, spíše zaměřenou alternativně, představila švédská dvojice Wildbirds & Peacedrums. Na koncertech mimo Prahu s dalšími velkými hvězdami jsme mohli slyšet v Plzni Mikea Sterna a Yellow Jackets, poprvé se letos hrálo i v Domažlicích, kde zářilo mj. i brazilské trio kytaristy Vitto Meirellese, a především vyzvedněme velice příjemné prostředí na náměstí v Prachaticích, kde v „největším jazzovém klubu“ (jak říká prachatický patriot Linka, který má blízko chalupu) před početným, výborně naladěným publikem excelovala mj. kalifornská dvojice Tuck & Patti. Ta spojuje zpěv standardů jazzových i muzikálových s vynikající akustickou kytarou. Pokud prezident festivalu Linka označoval

Foto Kryštof Sigler

Staroměstské náměstí v Praze vidělo jediný letošní evropský koncert amerického kytaristy Johna Scofielda.

letošní ročník jako oslavu kytarové hry a manželských dvojic, pak právě tato černo-bílá dvojice bílého kytaristy „Tucka“ Williama Andresse a černé zpěvačky Patricie Cathartové (Patti) byla dokonalým představitelem této myšlenky. V sobotu 19. 7. pak v Českých Budějovicích zakončily festival další americké hvězdy jako Ralph Towner s Oregonem a bluesová zpěvačka Peaches Staten, vylosován byl i výherce divácké ankety, který získal prvotřídní kytaru Shecter Corsair s podpisy kytarových hvězd a dokonce mimo program byl vyzván i sám Linka, aby si zahrál, což dovršilo jen úspěch letošního ročníku. To Rudolf Mazač s pátým ročníkem Jazzového mostu Praha – Evropská unie to měl o něco těžší. Menší podpora sponzorů mu zatím zabraňuje dovést známější účastníky, a tak spíše představuje jazzové mládí z Německa, Rakouska i od nás. Po koncertech v Deggendorfu, Linci a Chebu přivezl do pražského Mánesa 6. 7. opět svou kapelu Kentonmania, složenou z mladých i starších hráčů a s osmi lesními rohy, hostem večera byl rakouský big band ink Bigger Orchestra z rakouského Lince tvořený studenty Akademie A. Brucknera a vedený Christophem Cechem. Pro velký déšť musel být koncert na poslední chvíli přeložen z venkovních prostorů Mánesa do menší restaurace, což mu moc neprospělo – velký zvuk obou bandů musel být „držen“ leadry, aby nezahlušil posluchače. I tak měl ale koncert úspěch a celé turné pak završily dva koncerty v Karlových Varech a Mnichově. •

hudba a film v karlových varech Karlovy Vary, ermal, Čas, Divadlo, Pupp, Husovka  Vladimír Říha Oproti loňsku, kdy jsme žehrali na málo kvalitních hudebních filmů a akcí během 42. ročníku, tak letos s radostí konstatujeme, že hudební příznivci v Karlových Varech na 43. Mezinárodním filmovém festivalu měli úplné hody a spíše zápasili s časem, aby stihli vybrané události vidět. Festival ve dnech 4. až 12. 7. totiž představil neztenčené množství sekcí a poct, celkem 24, v nichž bylo promítnuto 235 filmů na 477 promítání a vidělo je 143 781 diváků. V porotě soutěžní sekce byl i náš rockový skladatel J. P. Muchov, ale hlavním znakem bylo, že kiny zněla výborná hudba, některé z filmů měly i hudební hvězdu v názvu a nechyběly ani skvělé dokumenty. Byla to především čtveřice snímků, kolem které se točil zájem publika. V sekci Horizonty byly uvedeny snímky o Bobu Dylanovi a Rolling Stones, v Jiném pohledu dokument o Lou Reedovi a Mimo soutěž v hlavním programu snímek podle písniček švédské skupiny ABBA, který festival uzavíral. Prvotřídním novým dokumentem o Rolling Stones je nový snímek amerického režiséra Martina Scorseseho Shine a Light, zachycující průběh dvou koncertů kapely v roce 2006 v newyorském Beacon eatre. Režisér „stárnoucí rockery“ přesvědčil vystoupit právě v malém divadle, aby pomocí 18 kamer zachytil dění na pódiu, proložil to archivními televizními rozhovory a rázem vznikl film patřící ke špičce žánru. Další americký režisér Todd Haynes postupoval úpl-



Repro archiv

hori z o n t

ně jinak při filmu o Bobu Dylanovi. Hraný snímek I’m Not ere je trochu složitou skládankou, kde postavu legendárního písničkáře hraje šest lidí, z nichž dokonce nejlepší je jediná žena Cate Blanchetová, a malého Dylana dokonce hraje černoch. Cíl ukázat různorodost Dylanovy povahy a vlivů se povedl dokonale, ale pro neznalého diváka bude složité se ve všem vyznat. Záznam koncertu jiného amerického písničkáře Lou Reeda v Berlíně natočil jiný výborný americký režisér Julian Schnabel. Berlín Lou Reeda navíc uvádí cyklus písní, které Reed zpíval málokdy, trochu brechtovské songy o lásce a drogách. Velice dvojsečnou zbraní je zfilmování muzikálu podle ABBY nazvaného Mamma Mia. Anglická režisérka Phyllida Lloydová přenesla na plátno divadelní muzikál s velice chatrným dějem, který slouží jen ke slepování všech písniček ABBY do dortu vařeného velice kýčovitě. Vedle krásné hudby je diváku líto všech slavných herců v čele s Meryl Streepovou, Piercem Brosnanem aj., jak se musí pitvořit a přehrávat, aby vznikl tzv. pohodový film! Dobře udělali organizátoři, že po roční odmlce opět zařadili do programu sekci hudebních dokumentů nazvaných letos 2008 – Hudební odysea, kterou opět připravil Pavel Klusák. Sice ji znovu zaměřil spíše alternativně až subkulturně, ale takový záznam z Metropolitní opery Tan Dun: První císař s Plácidem Domingem a v režii slavného Žang Žimoua nadchl. Výborný byl i dokument o islandské rockové kapele Sigur Rós: Heima režiséra Deana De Bloise či o bývalém zpěvákovi hitů z 60. let Scottu Walkerovi (z Walker Brothers), nyní váženém artistním skladatelovi (Muž z 30. století, rež. Stephen Kijak), jiný snímek mapoval i život britského skladatele Cornella Cardewa. Jeden hudební poklad odkryla i sekce Pocta Nicolasi Roegovi. Tento britský tvůrce natočil v roce 1970 jako debut snímek Představení, kde jednu z rolí hraje tehdy mlaďounký Mick Jagger, navíc ve filmu zaznívá spousta melodií z přelomu 60. a 70. let. Jako každý rok nejméně času bylo na běžnou tvorbu hraných filmů s účastí kvalitních skladatelů. Několik jmen ale doporučuji – tak ruské filmy Zajatec (hudba Leonida Desjatnikova) a 12 (hudba Eduard Artěmejev), vynikající polská Katyň Andrzeje Wajdy s hudbou Krzysztofa Pendereckého, italský Il divo o politikovi Giulio Andreottim s hudbou Teho Teardo, ale hlavně s užitím Faurého Pavany a Sibeliova Houslového koncertu, či americký netypický western Mc Cabe & Mrs. Miller z roku 1971 (rež. R. Altman) s baladami Leonarda Cohena. Výborným snímkem v sekci Horizonty byl i americký Honeydripper rež. Johna Saylese s Danny Gloverem jako stárnoucím bluesovým muzikantem, který ve svém hostinci na Jihu objeví mladý rokenrolový talent. Sem by tématem trochu patřil i snímek Lese Blanka Blues podle Lightnin’ Hopkinse o texaském bluesmanovi z roku 1969.

Repro archiv

Z dokumentu o skupině Rolling Stones, nazvaného Shine a Light

Nesmíme zapomenout ani na českou účast zastoupenou ve dvou televizních dokumentech Dobře placená procházka 07 (rež. Olga Špátová) zachycující přípravu v Národním divadle, kde loni inscenoval Miloš Forman známou jazzovou operu Šlitra a Suchého, a Písničkář, který nezemřel (rež. Marek Jícha a Josef Lustig) o hledání omase Haslera, syna Karla Hašlera, památek na otcův život i mučednickou smrt. Dva hudební zážitky z festivalu neměly z filmem tolik společného. V hotelu Richmond zazpívali Glen Hansard a Markéta Irglová a nadchli publikum svými nekomerčními písněmi i přístupem. A šok, který českému publiku způsobil britský herec Christopher Lee, známý představitel z hororů (Dracula aj.), jenž se ukázal jako velký znalec české opery a při setkáních s publikem zazpíval perfektní češtinou árii Kecala z Prodané nevěsty, bude ještě dlouho znít účastníkům v uších. V konkurenci s ním vybledl i dojem z koncertu kytaristy Kyla Eastwooda, syna slavného herce Clinta Eastwooda. A kdo vůbec letos ve Varech vyhrál? Na prvním místě ti všichni, kteří přijeli za dobrými filmy, oficiálně však vyhrál v soutěžní sekci dánský film Ukrutně šťastni. Zvláštní uznání získali i Karamazovi režiséra Petra Zelenky s vynikající hudbou Jana A. P. Kaczmarka. •

Z dokumentu o slavném písničkáři, Bobu Dylanovi, s názvem I´am Not ere

Komorní večery s Gentlemen Singers Hradec Králové, Sál Filharmonie  Roman Janků Komorní večery s Gentlemen Singers (www.gentlemensingers.cz// komornivecery) je název úspěšného abonentního cyklu Filharmonie Hradec Králové, který je připravován Vokálním souborem Gentlemen Singers ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové. Gentlemen Singers (dále jen GS) se na svých koncertních cestách setkali s mnoha zajímavými a významnými soubory, sbory, sólisty a osobnostmi, které jsou ve své kategorii považovány za českou či evropskou špičku a GS je mohou jako své hosty představit široké veřejnosti královéhradeckého kraje a nejen jim. Sami hlavní protagonisté a hosté jednotlivých koncertů jsou zárukou nejen vysoké umělecké kvality tohoto u nás zcela výjimečného abonentního cyklu, ale především originality dramaturgie cyklu. Hned v prvním ročníku (2007/08) se cyklus zapsal do povědomí veřejnosti z celého královéhradeckého kraje. GS představili na čtyřech koncertech v sále Filharmonie Hradec Králové postupně maďarský vokální soubor Banchieri Singers, který koncertoval díky „hradeckým gentlemanům“ v Česku vůbec poprvé. Na vánočním koncertu soubor poprvé interpretoval barokní hudbu Adama Michny z Otradovic: (Loutna česká) a sólově se představila vynikající česká cembalistka Edita Keglerová. Únorový „valentýnský“ koncert byl „Polyfonií a meditací“ v podání souboru Clarinet Factory a na posledním koncertu s názvem „Na lidové motivy“ soubor koncertoval s Dechovým kvintetem a sólisty Filharmonie Hradec Králové. GS se podařilo díky této koncepci oslovit širokou veřejnost (každý koncert navštívilo 350–550 posluchačů); i proto budou Komorní večery s Gentlemen Singers jako jediný ze současných cyklů Filharmonie Hradec Králové „posilněny“ v sezoně 2008/09 o jeden koncert. Díky tematické různorodosti bude každý z pěti večerů jedinečný svým repertoárem a neopakovatelný svou atmosférou. Tím Gentlemen Singers navazují na předchozí (v pořadí první) abonentní cyklus, kdy posluchačům představují možnosti lidského hlasu a také práci jiných evropských vokálních souborů. Proto se vždy v sezoně představí jako host minimálně jeden významný evropský vokální soubor. Již při zahajovacím koncertě 25. 9. 2008 vystoupí v Hradci Králové špičkový německý vokální soubor Ensemble Amarcord. Ensemble Amarcord je ověnčen řadou cen z mezinárodních soutěží (Tolosa – Španělsko, Tampere – Finsko, Graz – Rakousko), koncertoval téměř po celém světě a jeho diskografie čítá deset titulů. Není bez zajímavosti, že tento německý soubor bude v Česku vystupovat také na koncertě cyklu Klasika Viva v Šumperku. Předvánoční čas prožije publikum ve společnosti s jedinečným českým souborem Musica Bohemica v čele s Jaroslavem Krčkem, na dalším koncertě vystoupí na Slovensku oblíbený vokální soubor Close Harmony Friends či zajímavý Epoque Quartet, přičemž na posledním koncertě se představí holandský skladatel a varhaník Mark van Platen a recitátor Alfred Strejček. Gentlemen Singers, kteří si postupně vydobývají elitní postavení na českých i evropských pódiích, tímto projektem naznačují, že si zvolili náročnou cestu plnou tvrdé práce, ale i konstruktivní konfrontace. Dramaturgie Komorních večerů s Gentlemen Singers 2008/2009:

Pražská konzervatoř na prahu školního roku 2008/2009  Pavel Trojan Ačkoliv je Pražská konzervatoř v proudu oslav svého 200. výročí, které letos v dubnu zahájila Slavnostním koncertem v Dvořákově síni Rudolfina, odvysílaným v červenci 2008 Českou televizí, samozřejmě ani zdaleka nežije a nemůže žít pouze tímto výročím. Jako každá jiná instituce musí řešit spoustu běžných a každodenních krátkodobých i dlouhodobých úkolů. A tak např., podobně jako většina škol, využila hlavních školních prázdnin k nezbytným opravám, rekonstrukcím, údržbě apod. Čeká ji také intenzivní příprava v souvislosti se zavedením tzv. nových maturit. Škola též inovuje postupně své osnovy tak, aby zahrnovaly větší měrou současnou hudbu. A bylo by možno dlouze pokračovat. Laskavé čtenáře Hudebních rozhledů bude ale přece jen asi nejvíce zajímat, jaké nejbližší události mohou očekávat v rámci výročí. V tomto směru v průběhu příštího školního roku se lze asi těšit zejména na mimořádné orchestrální koncerty. Zde bych rád upozornil na ty dva z nich, které se budou konat ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. První se koná 13.11. 2008 v kostele sv. Šimona a Judy, kde bude na programu W. A. Mozart, L. v. Beethoven, F. Schubert. Další se bude konat 6. 4. 2009 ve Smetanově síni Obecního domu. Uvedena budou díla ředitelů a rektorů školy A. Dvořáka, J. Krejčího, F. D. Webera a J. Suka. Z dramaturgického hlediska budou jistě zajímavé zejména novodobé premiéry skladeb prvního ředitele F. D. Webera (Variace pro trubku a orchestr) a třetího ředitele školy Josefa Krejčího (Te Deum pro sóla, sbor a orchestr).

• K1 – Čtvrtek 25. 9. 2008 19:30 – „Amarcord & Gentlemen Singers a cappella“ aneb Dva vynikající vokální soubory z Německa a Česka (Ensemble Amarcord – Německo, Vokální soubor Gentlemen Singers) • K2 – Čtvrtek 18. 12. 2008 19:30 – „České Vánoce“ aneb Šťastné a veselé (Musica Bohemica, Vokální soubor Gentlemen Singers) • K3 – Čtvrtek 26. 2. 2009 19:30 – „Between Classic & Jazz” aneb Hudba bez hranic (Epoque Quartet , Vokální soubor Gentlemen Singers) • K4 – Čtvrtek 30. 4. 2009 19:30 – „Rock, Pop & Jazz Close Harmony“ aneb Lidské hlasy místo hudebních nástrojů (Close Harmony Friends – Slovensko, Vokální soubor Gentlemen Singers) • K5 – Čtvrtek 4. 6. 2009 19:30 – „Evropské hudební klenoty“ aneb Komorní hudba starého kontinentu (Alfred Strejček – recitace, Vokální soubor Gentlemen Singers)

O aktuálním dění ve škole, koncertech a představeních či záměrech do budoucna se můžete na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovat i v tomto roce. Necháme se rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresu [email protected] nebo na adresu Hudebních rozhledů.

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

Foto archiv

viva la mamma aneb poprask v opee



Liberec, Divadlo F. X. Šaldy  Hana Jarolímková Již dlouho jsem se tak nepobavila, jako 13. 6. v liberecké opeře, kde dávali Donizettiho dílo Viva la Mamma, někdy uváděné pod názvem Le Convenienze e le Inconvenienze Teatrali, do češtiny volně překládané jako Poprask v opeře. Představení vzniklo jako koprodukce Divadla F. X. Šaldy a Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze, a tak se na jeho provedení hojně podíleli studenti, dirigentem Markem Štilcem počínaje a téměř všemi sólisty konče. Libreto, jehož základní dějovou kostrou je příprava provedení opery Romulus a Ersilia (aktuálně) v Liberci, kolem níž se všechny zápletky točí, si Donizetti napsal z větší části sám, využívaje při tom svých četných divadelních zkušeností i nemalého smyslu pro humor. Na tu dobu velmi novátorským, ba přímo odvážným počinem bylo přidělení hlavní role Mamma Agaty – matky vždy druhé a ukřivděné pěvkyně Luigie – basu a protože jím Donizetti sám disponoval, tento part s obrovským úspěchem i více než padesátkrát zpíval. Opera měla premiéru 21. prosince 1827 v neapolském Teatro Nuovo, ale později se z pódií ztratila a jeden čas byla dokonce nezvěstná. Teprve na počátku 60. let 20. století objevil Vito Frazzi v archivu Hudební akademie Chigi v Sieně alespoň opis partitury. V roce 1963 tam také měl Poprask v opeře obnovenou premiéru a o šest let později byl uveden na operním festivalu v Mnichově a v roce 1976 na hudební přehlídce v Bregenzi. V Čechách se opera hrála v sedmdesátých letech např. ve Státní opeře Praha či ve Slezském divadle v Opavě. Režie liberecké inscenace se chopil Martin Otava a nutno říci, že více než zdařile. Vycházel přitom z kombinace původní Donizettiho verze vydané Riccordim, kde se hudba střídá s prózou, a z verze německé, kde jsou místo prózy využívány recitativy. Oproti originálu, který nemá větších nároků, než diváka pobavit a ukázat mu, jak to chodí kolem divadla, se však Martin Otava do této buffy snažil vnést ještě nějaký vyšší princip, a tak, když už si divák myslí, že se v divadle nikdo nemůže ničeho dobrého dočkat, překvapí ho nejvíce zkorumpovaná a všechny vydírající Mamma Agata tím, že když hrozí zavření divadla, uspořádá sbírku, pro níž se jako první zřekne všech svých šperků – jediného majetku, který má. Celý soubor ji následuje – a to jen proto, aby se liberecké divadlo nezavřelo a premiéra se mohla uskutečnit. Umístěním děje do konkrétního prostoru, v tomto případě do města pod Ještědem, je sarkasmus celé opery namířen nejen proti manýrám divadelníků, ale je pojat i jako kritika aktuálních společenských poměrů, kdy o bytí či nebytí některého z divadel často rozhodují politikové, kteří ne vždy jejich chodu a potřebám rozumí. Nejedná se však o kritiku konkrétních politiků, ale o snahu přimět diváka k zamyšlení nad neutěšenými podmínkami, které u nás v současnosti v této oblasti panují. (Stejně aktualizovány byly i předcházející inscenace této opery v režii Martina Otavy, z nichž první byla uvedena v roce 1994 v Plzni a druhá, v původní Donizettiho verzi přizpůsobené německému prostředí, před třemi lety ve Fürth-Nürnbergu, kde byl dokonce děj z klasického divadla přenesen do supermarketu a impresária představoval z evropského systému ekonomiky zcela zděšený japonský manažer…). Inscenace je živá, plná gagů a dýchá z ní spontánní bezprostřednost mládí. Všichni sólisté (studující u Magdaleny Hajóssyové, Libuše Márové a Ivana Kusnjera) se svých partů zhostili s takovou lehkostí a humornou nadsázkou, že snad nebyla chvíle, v níž by publikum byť na okamžik ztratilo

Herecky přesvědčivá Lucie Silkenová (Corilla) a skvělý Pavel Klečka v roli Mamma Agaty

s účinkujícími od prvních taktů skvěle navázaný kontakt. A to počínaje primadonou Corillou, jejíž role se pěvecky i herecky suverénně zhostila Lucie Silkenová, přes jejího submisivního manžela Stefana (Josef Škarka), někdejšího prodavače langošů, závistivé kolegyně – sopranistku Luigii (Sonja Pochmanová) a mezzosopranistku Doroteu (Arina Khidirová), ruského tenora, jemuž činí italská výslovnost nemalé potíže, Antona Vissarionoviče Tolstolononolova (Miloš Guth), samolibého skladatele Biscromu (Tomáš Bijok), šarmem oplývajícího libretistu a režiséra Prospera (Leoš Krejčí) až po úplatného divadelního ředitele (Luboš Skala) a místy zmatkujícího inspicienta (Pavel Hejl). Největší kus práce však odvedl pěvecky a především herecky nepřekonatelný Pavel Klečka v roli Mamma Agaty, který na jevišti i v řadách mezi diváky předvedl zcela strhující show. Myslím, že by mu mohli závidět i ti nejproslulejší představitelé ženských rolí v čele s Tootsie Dustina Hoffmanna či opatrovnicí dětí Mrs. Doubtfire ztvárněnou Robinem Williamsem! Klečka je pravým intrikánem v ženských sukních (oblečen do kostýmu Jany Zbořilové byl opravdu od „pravé“ Mamma Agaty k nerozeznání), užívající i nejtypičtějších ženských zbraní – a to s takovou přesvědčivostí, že by mu snad vše uvěřil i se situací neobeznámený muž. Samozřejmě, že k úspěchu představení přispělo i velmi dobré hudební nastudování, kterého se ujal František Babický a Marek Štilec, jenž velice zodpovědně nastudoval party se sólisty a chopil se i taktovky. Svým temperamentem přiměl orchestr ke svižné, odlehčené hře, která společně se spolehlivým výkonem sboru a baletu Divadla F. X. Šaldy dodala inscenaci ten pravý říz a jiskru. Doufejme, že se nejednalo o ojedinělý počin a budeme takovýchto představení vídat na pódiích našich divadel více… Liberec, Divadlo F. X. Šaldy – Gaetano Donizetti: Poprask v opeře (Viva la Mamma). Libreto Gaetano Donizetti, dirigent Marek Štilec, režie Martin Otava, scéna a kostýmy Jana Zbořilová. Premiéra 30. 5., psáno z reprízy 13. 6. 2008. •

loketské kulturní léto Loket, Amfiteátr hradu  Josef Herman Operní festival v Lokti pokračoval v zavedeném temporytmu: na krásné louce na břehu Ohře pod kulisou hradu se vždy o víkendech (11. – 26. 7.) reprízovaly dvě předchozí inscenace, loňská Prodaná nevěsta a nemohla chybět diváky stále znovu vyžadovaná Rusalka, která se v přírodní scenérii vyjímá opravdu mimořádně. Pokračovaly také vloni zaháje-

d i v a d l o – o p e r a · bal e t · m uzikál Foto Josef Šimeček



Aida pod loketským hradem

né koncerty na hradním nádvoří opět Mozartovým Requiem a přibyly dva recitály – pěvce Vladimíra Chmela a houslisty Václava Hudečka. Pořádající Jan Ježek se snaží dodržovat vysokou úroveň obsazení sólistů, sboru i orchestru, už stálý režisér Martin Otava opakuje jednou nalezený způsob nakládání s prostorem, což se před diváky, z nichž se mnozí, ne-li většina do Lokte vrací, do budoucna nemusí vyplatit. A zmiňme opětovné potíže s financováním festivalu, které, podle sdělení organizátorů, tentokrát spolu s dalšími sponzory odstranil karlovarský kraj – a udělal dobře, díky mu za to. Jen kdyby podobné aktivity nemusely o existenci z roku na rok vždy znovu bojovat, obětavost organizátorů má také své meze. Prodanou nevěstu ohrožovalo deštivé počasí, představení druhý den dokonce pro nepřízeň počasí odpadlo. Přitom nepřízeň počasí účinkující náležitě vyhecovala! Orchestr převážně Národního divadla přivedl i v těchto podmínkách už také zdejší stálý dirigent Jan Chalupecký k lepšímu výkonu nežli Ondrej Lenárd na druhé premiéře nové národnědivadelní inscenace v Litomyšli. Loketské obsazení je už ozkoušené zčásti z minulého nastudování v Národním divadle, a vesměs stále kvalitní. Dlouho jsem v roli Kecala neslyšel Jevhena Šokala, který z ní mezitím vytvořil skvostnou kreaci, světe div se, také precizní výslovností: ještě nikdy, ani od Eduarda Hakena, jsem neslyšel tak precizně vyslovit „na zdi kolík“! Helena Kaupová je stále výsostnou Mařenkou, také Valentin Prolat Jeníka zvládá na úrovni, tentokrát ovšem víceméně zaskakoval za původně ohlášeného Tomáše Černého. A ještě zmiňme parádního Vaška Jaroslava Březiny, herce par excellence, jehož hlasu tato role, myslím, vyhovuje nejvíc. Nastudovat Verdiho Aidu ovšem nepokládám za nejšťastnější, neboť s kouzelným prostorem v podhradí vlastně obsaho-

vě nekomunikuje, přes slavnostní sborovou scénu je to dílo vlastně komorní, nepříliš vhodné i pro nezbytné nazvučení. Pořadatelé se letos opět snažili nazvučení vylepšit, málo vyzkoušená technologie však občas chybovala a vyvolala také několikerý nesoulad pěvců s orchestrem. Režisér Otava musel na louku stavět víc kulis, k čemuž vůbec v posledních loketských inscenacích směřuje, myslím, na škodu genia loci výjimečného prostoru. Mohl pak do inscenace zapojit i živého velblouda, podobně jako se už dříve uplatnili koně, povozy, lodě či vory, právě velbloud však se svým vystoupením moc srozuměn nebyl. Podobné atrakce jsou pro diváky očekávaným a vítaným osvěžením. Působivost však inscenaci dodávají opět sólisté a kvalitní orchestr – dirigentu Janu Chalupeckému se i toto nastudování vydařilo, neuspěchal tempa a orchestr správně podřídil zpěvákům. Hvězdou nastudování se stala maďarská sopranistka Csilla Boross, která titulní postavu zazpívala měkkým tmavším hlasem, vnějškové efekty role zvládla s obdivuhodným citem pro míru a vše podřídila dramatickému výrazu. Gianluca Zampieri zpívá, jako ostatně všechny role, také především výrazově, osobně se domnívám, že právě Radames jeho naturelu úplně neodpovídá, ovšem s Boross vytvořili parádní dvojici. Amneris s potřebným efektním leskem zazpívala Galia Ibragimova. Základní čtveřici uzavřel Vladimír Chmelo energickým podáním role Amonasra, svůj lahodný baryton tu předvedl i s náležitou razancí. Loketské kulturní léto potvrdilo své ambice, i když je stále co domýšlet, měnit a budovat. Bez náležité veřejnoprávní i soukromé dotace to však jen těžko půjde. Loketské kulturní léto. Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (11. a 12. 7.), Giuseppe Verdi: Aida (18. a 19. 7.). Dirigent Jan Chalupecký, režie Martin Otava •

di va dlo – op era · ba let · muzi k ál

staré dobré emeslo

jubileum festivalu tanec praha

Praha, Pražská konzervatoř  Lenka Šaldová

Praha, Hudební divadlo Karlín,

Studenti Pražské konzervatoře mají to štěstí, že se ve škole setkávají se skutečnou hereckou průpravou: pod vedením Reginy Szymikové se učí starému dobrému hereckému řemeslu: citu pro přesné rozehrání situace, pro hereckou souhru, pro různé herecké styly. Po podzimní Figarově svatbě je toho dalším ukázkovým příkladem inscenace Hindemithovy hříčky Tam a zpět a Vosečkových Soudniček. Mladý skladatel Šimon Voseček přepracoval své Žižkovské dvojzpěvy, které před deseti lety uvedli taktéž studenti Pražské konzervatoře, stejně jako nyní pod vedením režisérky Reginy Szymikové a dirigenta Roberta Jindry. Voseček, inspirován výborným libretem Jana Panenky, je dobrým divadelníkem: temporytmicky obtížné party kladou značné požadavky na výrazové zpívání/deklamaci, vtipné skeče od zpěváků/herců vyžadují přesné pointy. Pan Trmejš se při rodinné večeři snaží prosadit s obdivnou řečí o Pikardii, a zažene tak dceřina nápadníka (Pan Trmejš a Pikardie), slečna Upejpová odhání od obchodu dívky, které by si rády do výbavy pořídily kredenc, zatvrzele prosazujíc názor, že se muži nežení, jinak by přeci ona nezůstala na ocet (Slečna Upejpová a kredenc) a konečně pan rada utne hašteření sousedek, když s nimi začne jednat jako s dámami a osloví je kouzelně znějícím slovíčkem apropó (Dáma a apropó). Inscenátoři/pedagogové vedli studenty k vytvoření osobitých bizarních figurek, k důsledné groteskní stylizaci – a nedopustili, aby studenti sklouzli k extempore a přehrávání. Představení zároveň ukázalo, že se tu rodí další pozoruhodní interpreti: Věra Likérová, Michaela Kapustová ad. Pražská konzervatoř je prostě patrně inspirativním prostředím.

Foto Jana Špalová

Pražská konzervatoř – Paul Hindemith: Tam a zpět, Jan Panenka/Šimon Voseček: Soudničky. Hudební nastudování Robert Jindra, režie Regina Szymiková, kostýmy Aneta Krňáková, scéna Jana Špalová. Premiéra 6. 6. v Divadle Talent – Illusion. •

Onddřej Socha (Robert) a Yukiko Šrejmová (Helena) v operním skeči Paula Hindemitha Tam a zpět.



Divadlo Ponec  Marcela Benoniová Největším zážitkem 20. ročníku Mezinárodního festivalu Tanec Praha (Hudební divadlo Karlín Praha, Janáčkova opera Brno, Divadlo Ponec Praha, Divadlo Barka Brno, Divadlo Reduta Brno, Divadlo loutek Ostrava, Divadlo 29 Pardubice, Městské divadlo Český Krumlov, Bazilika České Budějovice, Zámek Žerotínů Valašské Meziříčí), který proběhl ve dnech 1.–25. 6. 2008 a ocitl se v abnormálním ohrožení své existence, bylo hostování izraelského souboru Kibbutz Contemporary Dance Company. Představení Ekodoom, skupiny světového významu, se uskutečnilo pod záštitou první dámy ČR, Lívie Klausové, a ministra kultury ČR, Václava Jehličky, v Hudebním divadle v Karlíně 9. a 10. června. Zřejmě díky neustále bojovnému duchu a vlivu Yvonny Kreuzmannové, zakladatelky festivalu Tanec Praha a v současné době poradkyně ministra kultury, se letos mohl festival alespoň z větší části uskutečnit. Ministerstvo kultury ČR podpořilo totiž festival v kritické situaci. Magistrát hl. m. Prahy omezil letošní dotaci tak drsně, že musela být řada plánovaných akcí i představení zrušena. Takže 20. výročí významného festivalu neproběhlo zrovna radostně. Většina uváděných představení byla i proto více méně komorního charakteru, ale zmiňovaná dvě představení vynikajícího tanečního souboru z Izraele vyplnila očekávání vysokého uměleckého zážitku. Jisté je, že prioritou je vynikající interpretační úroveň souboru. Přibližně sedmdesátiminutové představení bez pauzy nás ohromilo neutuchající energií a silou pohybového výrazu. Dlouho před začátkem představení sledujeme nahou dívku, uzavřenou v jakési skleněné krychli. Nemůže se dostat ven a její počínání v nás vyvolává pocit marného úsilí, hledání východiska z uzavřeného limitujícího prostoru. Symbol sešněrování a uzavřenosti, do které vyústila civilizace a její mohutný proces. Za uvězněnou dívkou roste zelený strom, ke kterému se snaží dostat jako k symbolu přírody a svobody. Sborové scény, které vyjadřují uniformitu, ponižování, podléhání silnému jedinci, zaškatulkování do společenských kast či sekt, byly sdělovány skutečně spíše divadelně expresivním pohybovým výrazem. Forma odpovídá spíše minimalistickému opakování stejných pohybových procesů. Chůze v zástupech, v řadách a v jasných lineárních strukturách. Křižovatky pochodů, chůzí i útěků z každodenních všedností. To nemá téměř nic společného s poetickým tanečním projevem, pohyby jsou rozevláté, neukončené, zdánlivě jakoby bez formy. Po atakujícím úvodu nás choreograf Rami Be´er zavede do intimních, leckdy tvrdě rozervaných vztahů. Zažíváme spolu s tanečníky vrcholně vypjaté situace spíše v syrových dialozích než fluidních tanečních duetech. V rámci útržkového principu rozdílných situací i hudební koláže (Recoil, A. Borsig, Utopia, M. Richter, Rally, Sigur Rós, A. Amar, Silver) sledujeme lehce pantomimické komické scény i snově působivé scénické efekty. Padání droboučkých bílých lamel jako sněhových vloček nebo okvětních lístečků v ostrém bílém svícení pomáhá vyvolat pocit pomíjivosti života, odolávání přírodním živlům i životnímu koloběhu. Choreograf nám nechává možnosti k přemýšlení. V Praze i v některých regionech se předvedla španělská skupina Arrieritos s představením Todos los gatos son pardos, která se věnuje flamenku i současnému tanci zároveň. Dále

Foto Petr Otta

Michaela Ottová a Petr Opavský v choreografii Holdin’ fast

Compagnie Karine Ponties z Belgie s Holeulone, Wu ChunHsien z Taiwanu a Chrystel Guillebeaud z Německa s choreografií Reflex. Dora Hoštová, Vojta Švejda, Věra Ondrašíková, Lenka Vágnerová hráli pouze mimo Prahu, v Českém Krumlově, v Pardubicích, ve Valašském Meziříčí. Tanec Praha uskutečnil ve třech večerech, nazvaných Evropská taneční laboratoř, cyklus kratších choreografických děl domácí skupiny DOT 504 (Holdin’ fast Jozefa Fručka – Slovenská republika a Lindy Kapetaney – Řecko, Ready „modern“ made Florin Fieroiu – Rumunsko). Knihovna je název vítězné choreografie Lenky Bartůňkové, oceněné letošní hlavní Cenou Sazky „za objev v tanci“. Lea Čapková předvedla ve stejném večeru Hechizada de luxe. Slovenka Petra Fornayová (Hlbinné porušenie epidermy) a Holanďanka Giulia Mureddu v duetu Plugged zakončily festival. •

velká soutěž hudebních rozhledů Vážení čtenáři, doufám, že jste si letní měsíce se všemi jejich krásami bohatě užili a načerpali tak sdostatek sil na zimu. Ta ale hned tak nedorazí, čeká nás ještě, doufám, krásné babí léto, a tak zatím není důvod si nikterak zoufat. Otázka, kterou jsme vám položili v minulém čísle, nebyla zrovna jednoduchá, vyžadovala přinejmenším někdy zdlouhavé hledání na internetu. Trojice vylosovaných výherkyň, z nichž se tentokrát dokonce sešly dvě ze stejného města, si tedy ceny opravdu zaslouží. A jak měla znít na otázku, která nová ocenění budou letos udělena trumpetovému virtuosovi Gáboru Boldoczkému, jenž v rámci letošního MHF Pražský podzim vystoupí na druhém koncertě České filharmonie, řízeném Alexandrem Anisimovem, odpověď? Echo Klassik a Instrumentalista roku v kategorii žesťových nástrojů, kterou mu v říjnu udělí Německá Phono Akademie. Moc blahopřejeme.

 Eva Palánová, Praha  Silvia Fecsková, Bardejov Beata Kmecová, Bardejov

otázka na září: Který mezinárodně uznávaný skladatel oslaví letos 23. 11. pětasedmdesátiny?

Své písemné odpovědi zasílejte do 16. září 2008 na adresu redakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] . Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách www.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

&!

5g`ñū\Ög \Rc]`gRcd\Èa`UkZ^

;Qb\_fiFQbi%¾"&)"

(

`_TjŪêdYd_e]Y^YcdbQ[e\debiŒUc[łbU`eR\Y[iFŪS\QfQ:UX\Yŗ[iFU\fic\Q^USdfʼn æ`Q^ŀ\c[Qf@bQjUXUZd]Q^Q;Qb\_fQbc[łX_[bQZU:E4b:_cUVQ@Qf\Q`bY]Ūd_b [i=ŀcdQ;Qb\_fiFQbi:E4bFUb_^Y[iF\[_fłQWU^UbŪ\^ʼnðUTYdU\[i7bQ^TX_dU\e @e``9^W1^TbUi@VUVVUb6Ub[\_fł

%) ( 7bQ^TX_dU\@e`` !)*#    

JQXQZ_fQSʼnVUcdYfQ\_fÇ[_^SUbd 4F?íš;2B18=C:1>šŒ5; 9fQ^½U^QdÇX_ec\U D_]Ūê:Q]^ʼn[fY_\_^SU\\_ ;Qb\_fQbc[Çci]V_^YS[Ç_bSXUcdb 4YbYWU^d:YðʼnCdŪbU[

() ( 4f_ðŪ[_ficQTi !#*!%

Fj`_]ʼn^[_fÇQ[dec_SXi 1^d_^ʼn^Q4f_ðŪ[Q    

!") ( 4YfQT\_ !)*#    

C\Qf^_cd^ʼn[_^SUbd[&% fÇb_ŗʼn jQ\_ÀU^ʼn]ŀcdQ;Qb\_fiFQbi 2?4?B?Fš4F?íš;<129DJ;ÄC=5D1>1 9W_b1bTQêUf[\Qfʼnb ;Qb\_fQbc[Çci]V_^YS[Ç_bSXUcdb 4YbYWU^dCdQ^Yc\QfFQfðʼn^U[

!&) ( <Ūj^ŀ999 !)*#     

6UcdYfQ\_fÇ[_]_b^ʼn[_^SUbd ­JŪ`Yc^ʼn[j]YjU\łX_ž 4F?íš;:1>šŒ5; =QbdY^;Qcʼn[[\Qfʼnb:_cUVJUT^ʼn[dU^_b FUb_^Y[Q8QZ^_fŪ]Ujj_c_`bŪ^ 1^^QDbQX_fŪCi\fQŒ]eWb_fŪ 5\Yê[QGUYcc_fŪdbY_

!)) ( 4YfQT\_ !)*#   

6UcdYfQ\_fÇci]V_^YS[Ç[_^SUbd 4F?íš;B1F5<452ECCI :Yðʼn2ŪbdQfY_\_^SU\\_ ;Qb\_fQbc[Çci]V_^YS[Ç_bSXUcdb 4YbYWU^d
" ) ( 8_dU\;bYfŪċ )*# 

;_^VUbU^SU­8eTUR^ʼnXYcd_bYU ;Qb\_fÇSXFQbÕfUHHcd_\Udʼnž CUd[Ū^ʼnfÇj^Q]^ÇSX_c_R^_cdʼnŗUc[łXeTRi

"#) ( <Ūj^ŀ999 !)*#   

6UcdYfQ\_fÇ[_]_b^ʼn[_^SUbd 4F?íš;:1>šŒ5;7B957 CdQ]YS_f_[fQbdUd_ :Y^TðYSX@QjTUbQ:_cUV;U[e\QX_ec\U :Q^@ŀbeê[QfY_\Q@Udb8UZ^ÇfY_\_^SU\\_

"&) ( 7bQ^TX_dU\@e`` !)*#        

JŪfŀbUŗ^ÇVUcdYfQ\_fÇ[_^SUbd 4F?íš;255D8?F5>
 



ggg[c_Sj

 ?5F@CJ5FG? GMA:CB=7? CF7<9GHF









z p r á v y z d o m ova

hudba v praze Kanadský písničkář a básník Leonard Cohen přesunul datum svého prvního pražského koncertu v kariéře z 10. 8. na 27. 9. Došlo i ke změně místa, z Pražského hradu se koncert přesouvá do Areny HC Sparty. Cohen (73) zahájil již v červnu World Tour nejdříve v rodné Kanadě, pak se přesunul do Evropy. K turné se odhodlal po 15 letech odmlky, kdy dokonce odešel na 5 let do zen-buddhistického kláštera v Kalifornii. V rámci turné vystoupil mj. i na festivalu v anglickém Glastonbury, doprovází ho sedmičlenná kapela s kytaristou a zpěvákem Bobem Metzgerem. Do konce roku by měl Cohen vydat nové album. Pražský koncert pořádá agentura 10:15, lístky stojí od 1100 Kč do 5000 Kč a před Prahou vystoupí Cohen ve Vídni, po Praze pak v polské Wroclawi. Legendární písničkář je po Dylanovi a Waitsovi další světovou hvězdou, která konečně navštíví Prahu, kde ho očekávají tisíce jeho fanoušků. vla Ministerstvo kultury ČR vyhlásilo počátkem července konkurz na ředitele České filharmonie. Oznámil to mluvčí MK Jan Cieslar. Konkurs je vypsán v souvislosti s ukončením smlouvy dosavadního ředitele Václava Riedlbaucha, který instituci vedl od roku 2001 a smlouva mu končí koncem roku. Riedlbauch není ještě rozhodnut, zda se konkursu zúčastní. „Musím se seznámit s podmínkami řízení a uvážit, zda bych měl orchestru ještě co dát, také musím zvážit plány v osobním životě,“ řekl Riedlbauch (61 let). Již dříve se však vyjadřoval v tom smyslu, že za stávající atmosféry v orchestru teprve uvidí, zda nasazovat veškerý svůj volný čas kvůli někomu, kdo si toho neváží. Byla to reakce na petici většiny členů orchestru, kteří ji koncem dubna zaslali na MK a žádali ředitelovo odvolání v souvislosti se sporem kolem proplacení honorářů z nahrávání ČF. Podle nové zprávy autorského zákona je totiž vlastníkem práv vedení organizace a ne její členové. Orchestr ČF od té doby odmítl většinu nahrávání a přenosů. Nový ředitel by měl nastoupit až 1. 7. 2009 a Riedlbauch by měl ještě dokončit sezonu 2008/2009. To je kritizováno některými členy orchestru jako Ivanem Pazourem z Unie orchestrálních hráčů ČR. Členové umělecké rady ČF zase kritizují skutečnost, že Riedlbauch zastává vedle ředitele i postavení dramaturga a orchestr bez šéfdirigenta (Zdeněk Mácal rezignoval loni v září a nový šéf Elijahu Inbal nastoupí až od podzimu 2009) nemá vůči němu větší zastání. Uzávěrka konkursu je 20. 9. – podmínkou účasti je 5 let praxe v řídicích funkcích a negativní lustrační osvědčení, vítěz bude jmenován na 6 let. Dříve uvádění zájemci o funkci, ředitel ČRo 3 Vltava Lukáš Hurník (40) a bývalý rektor AMU Ivo Mathé (57), již oznámili, že se konkursu nezúčastní. vla Radek Baborák, mladý český hráč na lesní roh a člen Berlínské filharmonie, nahrává se svými německými kolegy v pražském studiu Domovina pro japonskou společnost Octa-

via Records. Natáčení začalo 24. 7. a týká se Beethovenova Oktetu pro 2 hoboje, 2 fagoty a 2 lesní rohy a Septetu Es dur pro klarinet, lesní roh, fagot, housle, violoncello a kontrabas, op. 20. Nahrávka patří podle vyjádření zástupců společnosti k velmi důležitým projektům tohoto roku a volba padla na studio a tým, s kterým mají Japonci již dlouhodobě dobré zkušenosti. Houslista Pavel Šporcl zahrál 28. a 29. 7. v klubu La Fabrika v Praze Holešovicích se slovenskou romskou cimbálovkou Romano Stilo. Šestičlenná kapela doprovodila populárního virtuosa v romských lidových písních a zazněla i klasika. Z obou se pořizuje nahrávka, která vyjde zřejmě letos o Vánocích. Muzikanti v čele se Šporclem předvedli klasické hity houslového repertoáru – Čardáš Vittoria Montiho, Šavlový tanec A. Chačaturjana, Uherský tanec J. Brahmse i maďarské, ruské a rumunské cikánské písně. Melodické skladby si publikum podmanily tak, že každou z nich provázel bouřlivý potlesk. Závěrem hudebníci zahráli jako přídavek cikánskou píseň Nane Cocha. Tóny Chodovské tvrze, festival pořádaný houslistou Jaroslavem Svěceným, se konaly v létě popáté od 22. do 30. 7. V jejich rámci proběhlo i první živé provedení alba Vivaldianno 2008. Stejnojmenné album vznikalo tři roky a vedle houslisty Jaroslava Svěceného na něm účinkují člen skupiny Lucie Michal Dvořák či kytarista Radim Hladík a další hosté z rockové, etnické a barokní hudby. Hlavním autorem úprav je Michal Dvořák, který je i znalcem world music. Dle Svěceného, hlavního organizátora festivalu, se právě na projektu Vivaldianno 2008 nejlépe realizuje poslání festivalu, kterým je setkávání žánrů. Provedení v Chodově bylo komornější, hlavní chystá Svěcený až na jaro příštího roku, kdy proběhne s projektem turné. Festival zakončil společný koncert Svěceného a skupiny Jablkoň. vla

Nevšední koncert v Královském sále zámku Zbraslav v Praze 5 se konal 23. 8. V podání Kvarteta Martinů a japonských sólistů (Shinya Okahara a Maki Noyama) na něm zazněly Klavírní kvintety A. Dvořáka (A dur, op. 81) a R. Schumanna (Es dur, op. 44) a Smyčcový kvartet J. Haydna (g moll, op. 74 č. 3). Před koncertem si bylo možné zdarma prohlédnout Sbírku orientálního umění Národní galerie Praha a zúčastnit se vernisáže fotografií M. Pitlacha ze Šanghaje s názvem Kaligrafie. jar Hudební festival Struny podzimu přidává další dva koncerty. Podle sdělení organizátorů pro velký zájem festival přidal koncert sardinského mužského sboru Tenores di Bitti. Kromě původního termínu 6. 11. v Českém muzeu hudby zazpívají ještě tamtéž 5. 11. Též rakouský multiperkusionista Martin Grubinger kromě 8. 11. v holešovické La Fabrice zahraje tamtéž i 10. 11. Již dříve přidal 12. ročník podzimní přehlídky i další koncert zpěvačky Lenky Dusilové. Festival začne 28. září recitálem pěvkyně Iriny Lunghu ve Stavovském divadle. vla

hudba v echách Koncertní babí léto začalo ve Velké Lhotě 23. 8. a zahájil ho Podkrkonošský symfonický orchestr. Mladé těleso předneslo pod vedením svého dirigenta Martina Farského především barokní a klasicistní repertoár. Na druhém koncertu vystoupila cimbálová muzika Hradišťan s uměleckým vedoucím Jiřím Pavlicou. Spoluúčinkoval místní pěvecký sbor Festivia Chorus se sbormistryní Jitkou Čudlou. Na třetím vystoupení 6. 9. se opět představí domácí Festivia Chorus, tentokrát pozve jako hosta mladý pěvecký sbor Hradecké komorní tucteto z Hradce Králové, jehož sbormistrem je Tomáš Vespalec. Na programu bude jak klasická duchovní hudba, tak i lidové písně a spirituály.

Foto archiv

zp rá vy z domo va

Čtvrtý ročník koncertní sezony ve Velké Lhotě na Dačicku v Evangelickém tolerančním areálu skončil 26. 7. V rámci letní části koncertní sezony se uskutečnily celkem tři koncerty. Na prvním vystoupila brněnská mezzosopranistka Jana Wallingerová, sólistka opery Národního divadla Brno, a její manžel, houslista Pavel Wallinger. Na klavír je doprovodila Jitka Čudlá, organizátorka koncertů a sbormistryně místního pěveckého sboru Festivia Chorus. Přestože se koncert konal za bouřky, byl pěkně navštíven a přinesl niterné zážitky například při poslechu Dvořákových Biblických písní, či Bachovy árie „Erbarme dich“ z Matoušových pašijí. Druhý letní koncert přivedl do Velké Lhoty harfu. Zahrála na ni mladá harfenice Kateřina Bendová. Doprovodila také sopranistku Irenu Fürbachovou a Komorní pěvecké sdružení Ambrosius z Hradce Králové. Na tomtéž koncertě vystoupila také flétnistka Jana Táborská a varhanice a klavíristka Jiřina Dvořáková. Provedení Brittenova cyklu „Ceremony of Carols“ či žalmového cyklu Dvořákové, na kterém se podíleli všichni účinkující, patřilo k vrcholům koncertu. Třetí letní koncert byl oproti tomu laděn více komorně. Vystoupil violista Karel Plocek a varhanice Martina Kolářová. Velká Lhota se tedy stává centrem, kam se rádi vrací účinkující z celé republiky i ze zahraničí, jak tomu nasvědčuje mimo jiné i dlouhodobá spolupráce s rakouskými umělci. Na fotografii zleva Pavel Wallinger, Jana Wallingerová a Jitka Čudlá.

Osobnost skladatele Gustava Mahlera bude jedním z dílů televizního seriálu Keeping Store. Do Česka se přijel podívat i generální ředitel jednoho z nejvýznamnějších světových orchestrů San Francisco Symphony Orchestra John Kieser, a to v rámci turné San Francisco – orchestru mladých. S představiteli Společnosti Gustava Mahlera navštívil 12. 7. Jihlavu, Kaliště a Ledeč nad Sázavou. Důvodem byla příprava dalšího dílu seriálu, v němž šéfdirigent orchestr Michael Tilson omas navazuje na předchozí úspěšný seriál Leonarda Bernsteina ze šedesátých let a který je jedním z nejvýznamnějších světových projektů v oblasti popularizace vážné hudby. Připravuje se další díl, který bude věnován Gustavu Mahlerovi. Kieser si prohlédl expozici v Jihlavě, navštívil rodný dům Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce i synagogu v Ledči nad Sázavou.

hudba na morav a ve slezsku II. Klášterní hudební slavnosti Šumperk skončily. V týdnu od 7. do 13. 7. nabídl festival příznivcům klasické vážné hudby čtyři mimořádné koncerty v mezinárodním obsazení. Zahajovací koncert v pondělí 7. 7. byl věnován výročí 330. let narození A. Vivaldiho. Také druhý koncert 9. 7. se setkal s mimořádným zájmem posluchačů, kteří naplnili prostory bývalého klášterního kostela v Šumperku téměř do posledního místečka. A byli také po zásluze odměněni. Představil se Banchieri

Singers, šestičlenný vokální soubor z Maďarska. Koncertem 11. 7. pokračovala přehlídka mezinárodních umělců, na varhanním koncertě vystoupil polský varhaník Wacław Golonka. Laureát mnoha mezinárodních soutěží (také soutěže Pražské jaro) rozezněl varhany klášterního kostela hudbou barokních mistrů Buxtehudeho, Bacha, Brixiho, ale také Kuchaře, který reprezentoval období klasicismu, nebo Surzyńského, představitele pozdního polského romantismu. Závěrečný koncert přivítal hosty ze Slovenska. Vystoupili Komorní sólisté Bratislava pod vedením houslistky Ivany Pristašové. Koncert byl koncipován jako protiklad hudebních světů. Na začátku zazněla symfonie C. P. E. Bacha, následována Symfonií pro prázdné struny L. Andriessena. Závěr byl ve znamení hudby J. S. Bacha, konkrétně Suity pro orchestr. Slavnostní skladba se svou slavnou částí Air byla opravdovým závěrem slavností. Letní škola barokní hudby letos v novém prostředí. Ve dnech 8.–17. 8. 2008 měli všichni příznivci barokní hudby, a zejména její autenticky poučené interpretace, vzácnou možnost obohatit své zkušenosti o další cenné teoretické i praktické poznatky již v 6. ročníku Letní školy barokní hudby (LŠBH). Po pěti předchozích ročnících se škola přesunula z malebného údolí Rajnochovic do neméně pěkných prostor nedalekého městečka Kelč. Ročník 2008 přinesl i řadu veřejných koncertů, z nichž tři hlavní se uskutečnily 15. 8. v kostele Nanebezvetí Panny Marie a sv. Anny



v Rajnochovicích, 16. 8. v bazilice Nanebezvetí Panny Marie na Sv. Hostýně a 17. 8. v kostele sv. Petra a Pavla v Kelči. Tento, v České republice ojedinělý workshop, založil dirigent Roman Válek roku 2003. „Uchazečům nabízí možnost zacelit mezeru ve státní struktuře uměleckého školství, které barokní interpretaci v ČR studovat neumožňuje“, uvedl Válek. Proto se do malebného valašského prostředí sjíždí každý rok mezinárodní tým lektorů, který mladým a nadšeným studentům předává své znalosti a zkušenosti formou praktické výuky, přednášek a hlavně osobním příkladem na četných koncertech v rámci kurzu. Za dobu jejího trvání se LŠBH zúčastnilo více jak dvě desítky lektorů z ČR, Slovenska, Polska, Maďarska, Španělska a Francie, a přes 300 studentů z ČR, Slovenska, Německa, Polska, Ruska, Japonska, Srí Lanky a USA, kteří se mohli vzdělávat v téměř dvaceti různých interpretačních oborech. Letní škola barokní hudby na sebe nejvíce upozorňuje zejména prestižními koncerty“, zdůraznil Válek. Každý ročník představil širokému publiku celou řadu nejen mladých a začínajících umělců, ale i těch, kteří již dosáhli světového významu a jsou uznávanými interprety u nás i v zahraničí. Kromě tradičního zahajovacího koncertu lektorů mají posluchači možnost vyslechnout celou řadu zajímavých komorních skladeb na studentských koncertech v průběhu workshopu. Vyvrcholením kurzu jsou potom rok od roku oblíbenější závěrečné koncerty. „V letošním roce se mohou posluchači těšit na hudbu, která zněla na dvoře francouzských králů v období vrcholného baroka. Lákadlem pro posluchače bude bezesporu Te Deum Marka-Antoina Charpentiera, jehož úvod určitě upoutá pozornost, jelikož se jedná o známou znělku Eurovize, což dokazuje nadčasovost této více jak třistaleté skladby,“ prozradil hlavní organizátor a dirigent Roman Válek. Všem účastníkům kurzu přináší Letní škola barokní hudby rovněž možnost zúčastnit se interpretační soutěže o sólový výstup s orchestrem a o sólový recitál na příštím ročníku Znojemského hudebního festivalu. I když v průběhu LŠBH probíhá hned několik veřejných vystoupení, mimořádný zájem publika patří zejména závěrečnému koncertu, profesionálnímu výkonu celého osmdesátičlenného ansámblu. Každý rok zazněla jedna z velkých kantát světové barokní literatury a pokaždé byla vysoká interpretační úroveň kladně ohodnocena i odbornou kritikou. V minulých ročnících v autentické interpretaci a na staré nástroje zazněla díla G. F. Händela – Mesiáš (2003), J. S. Bacha – Mše h moll (2004) a v české novodobé premiéře také mimořádně náročná díla C. Monteverdiho – Mariánské nešpory (2005), G. F. Händela – Juda Makabejský (2006) a Magnificat J. S. Bacha, který zazněl na posledním ročníku. Letošní ročník nabídl jak studentům, tak hlavně posluchačům možnost zúčastnit se koncertu v jednom z nejunikátnějších chrámů v České republice - Basilice Minor, poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie na Sv. Hostýně. Více na www.baroknihudba.cz jar Zpracovala Šárka Mrázová

zahranií

svtová operní divadla iii. ix. evropské letní operní scény

Repro archiv



 Pavel Horník Opusťme letní italské operní scény a vydejme se italskou riviérou přes Monte Carlo do slunné Provence. Uprostřed tohoto přívětivého koutu země se nachází hlavní město tohoto kraje založené Římany a bohaté na mnoho architektonických památek, Aix-en-Provence. Zde probíhá v letním období každoročně významný operní festival založený v roce 1948. Hudební produkce jsou pořádány v místním novém velkém divadle, ale také na nádvoří Arcibiskupského paláce, které má podobně uspořádané stupňovité hlediště jako u nás v Litomyšli, jen je o trochu menší. Akusticky je prostor výborný. Poměrně malé jeviště, ohraničené kompletním portálem jako v kamenném divadle, je zakryté, takže se hraje za každého počasí. Mozart je standardně hraným autorem. Z našich pěvců zde kupříkladu vystoupila před sedmi lety Magdalena Kožená ve Figarově svatbě jako Cherubín. V loňském roce v Janáčkově inscenaci Z mrtvého domu zpívalo rovněž několik našich předních sólistů. Letos se hrály Così fan tutte a Zaida. V divadle byl na pořadu třetí díl Wagnerova Ringu Siegfried v nastudování sira Simona Rattla s prvotřídními světovými sólisty a Händelův Belshazzar. Po necelé hodině jízdy po dálnici severním směrem přijedeme do historického městečka Orange. Tomu vévodí veliké antické divadlo z prvního století př. n. l., ve kterém se opětovně po římských dobách hraje od roku 1869. Tehdy byla uvedena opera Joseph od Étienna-Nicolase Méhula. Festival, který zde probíhá, se jmenuje Chorégies d´Orange. Této monumentální stavbě, které se podle tvaru 37 metrů vysoké čelní stěny amfiteátru říká velká zeď, pojme až 9000 diváků. Sedadla jsou číslována, takže můžete přijít na poslední chvíli a vždy najdete své místo. Veliké jeviště o délce šedesáti metrů a hloubce 16 metrů umožňuje hrát velmi výpravné opery s komparsem o několika stech účinkujících. Akustika je vynikající, pouze někdy ruší dosti prudce foukající mistrál. To se projevuje velmi nepříznivě v odfukování not, pokud nejsou dobře přikolíčkovány. Dirigent má k ruce asistenta, který se o jeho partituru stará. Hrají se vždy dva různé tituly, každý pouze dvakrát a někdy bývá také samostatný koncert. Hlavní party zpívají vždy špičkoví světoví sólisté. V letošní Bizetově Carmen zpíval Marcello Alvaréz a Beatrice Uria-Monozon a v Gounodově Faustu Roberto Alagna a Inva Mula. Mefista ztvárnil René Pape. Hudebně díla nastudoval Michel Plasson s orchestrem Radio France. Dále se pak uvádí Verdiho a Faurého Requiem, každé také dvakrát. Představení začínají po deváté hodině a s dlouhými pauzami tak končí hluboko po půlnoci. Pokud budeme pokračovat téměř tisíc kilometrů dlouhou cestou po dálnici přes Štrasburk do Německa a v Karlsruhe odbočíme doleva, dojedeme do Trevíru, města bohatého na staré římské památky. Zde se již desátý rok provozuje festival nazvaný Antikenfestspiele na místě římského amfiteátru, ovšem za umělého ozvučení. Prostředí je pěkné a třeba v Belliniho Normě antické ruiny hrají nezaměnitelnou roli. Je to vždy jeden operní titul a eventuálně i činohra. V letošním roce proběhlo několik představení Verdiho Nabucca. Dále na severozápad, skoro u hranice s Holandskem, leží Xanten, v jehož zachovalé římské aréně se pořádá v srpnu hudební festival – Sommerfestspiele. Letošní 25. ročník nabídl Mozartovu Kouzelnou flétnu, Čajkovského Labutí jezero, Straussova Netopýra a muzikál Kabaret. V některých ročnících byly na pořadu i tři velké operní produkce. Často zde hostují kompletní operní ansámbly divadel třeba z Wrocławi nebo některých jiných východních měst. V krásném parku královského zámku v Ludwigsburgu ne-

Antické divadlo v Orange

daleko Stuttgartu probíhá hudební festival Ludwigsburger Schlossfestspiele za účasti světových hvězd a orchestrů. Některá stará komorní operní díla se také hrají v renovovaném barokním zámeckém divadle pro 300 diváků. V Německu je v létě možno shlédnout mnoho operních produkcí na nádvořích hradů a zámků, klášterů, náměstích měst a přírodních divadel. Většinou mají velmi dobrou úroveň. Velmi krásné je prostředí hradu ve starobylém Heidelbergu.V půvabném údolí řeky Neckar stojí romantický zámek Zwingenberg, jehož protáhlý vnitřní prostor je ideálně disponován, hlavně akusticky, pro operní produkce. Vidět zde třeba Čarostřelce a také Prodanou nevěstu je příjemným zážitkem, samozřejmě, když neprší. O sto kilometrů dále na východ leží rozsáhlá zřícenina hradu v městečku Heidenheim, kde také probíhá každoročně série operních představení. O hodně dále, v hlavním městě spolkové země Durynsko Erfurtu, se již řadu let pořádají známé Domfestspiele. Inscenace jsou provozovány v bezprostřední blízkosti a na širokém schodišti známého gotického dómu. Je to jedno z nejfantastičtějších jevišť, které při vytvoření exkluzivního osvětlení a vhodné doplňkové scénografie umí navodit neopakovatelný iluzorní dojem. Krásným zážitkem bylo provedení Wagnerova Bludného Holanďana nebo Straussův Friedenstag. Letos byl na pořadu výpravný muzikál o slavném německém reformátorovi Martinu Lutherovi. Velmi rád bych připomenul zajímavý přírodní amfiteátr v ale, v samém centru pohoří Harz ve středním Německu. Je to tzv. Bergtheater. Nacházíte se ve výši asi 700m vysokého zalesněného kopce, jehož vršek se nazývá Hexentanzplatz – volně přeloženo rejdiště čarodějnic. Ze strmého polokruhového hlediště je překrásný výhled do okolní krajiny. Dobrá přírodní akustika a prostorné jeviště jen umocňují zážitek z představení. Romantické opery, třeba letošní Čarostřelec, je dobré vidět za umělého osvětlení večer, ale taková Prodaná nevěsta odpoledne má rovněž svůj půvab. Hrají se zde také operety a činohry. Nedaleko se nachází město Wernigerode s hezkým zámkem na vysokém kopci. Na zámeckém nádvoří se v létě pravidelně hraje opera. Měli zde třeba velmi pěkně inscenovanou Tosku. V letošní sezoně byl hrán Gluckův Orfeus a Eurydika a Offenbachova opereta Orfeus v podsvětí. Jihozápadním směrem odtud je město Bad Hersfeld, kde se již řadu let pravidelně koná festival v prostředí malebné ruiny velkého kostela z přelomu 11. a 12. století. V posledních letech byla instalována plátěná střecha, takže nezmoknete, ale zažil jsem, že pokud silně pršelo, tak se představení zastavilo. Dávají se vždy dva různé operní tituly a také několik koncertů. Orchestr je tvořen prakticky jenom z českých hráčů. Letos byla na programu Verdiho Traviata a Humperdinckova Perníková chaloupka. Zkusme se přenést až k Baltickému moři. Nedaleko Lü-

za hr an i  í

Foto Pavel Horník

přítomnost žádná. Ale abych nekřivdil, přede dvěma lety se tu objevila nadějná Kateřina Kněžíková v inscenaci Josefa Myslivečka Antigona, kterou jsme pak mohli vidět u nás ve Stavovském divadle. A jedeme zase dolů na jih do Lužice. Ve starobylém Budyšíně se v prostorách tamního hradu odehrávají každé léto také hudební představení. Většinou jsou to sice operety, ale já jsem zde jednou viděl velmi málo hranou Verdiho operu Il Masnadieri (Loupežníci), podle díla Friedricha Schillera. Přenesme se na závěr jenom několik kilometrů od naší hranice do tzv. Saského Švýcarska. Auto necháme na parkovišti a přepravíme se lodí přes Labe do malebné osady Rathen. Po čtvrt hodině chůze se dostaneme do úchvatného zalesněného prostoru mezi skalami, kde se nachází veliké přírodní divadlo s krytým orchestřištěm a hlavně s báječnou akustikou. Odpoledne se zde hraje činohra nebo i opereta – letos Millöckerův Žebravý student. Večer nás pak překvapí různými, hlavně světelnými efekty prošpikované představení Weberova Čarostřelce. Lepší prostředí pro scénu Kašparova lití kouzelných kulí ve vlčím dole je možné nalézt málokde. Operní soubor Landesbühne Sachsen, který má mateřskou scénu v Drážďanech, zde někdy hraje i jiné opery, jednou to byly třeba Veselé paničky windsorské od Otto Nicolaie. Čarostřelec je ale kmenovým titulem hrajícím se v různých nových nastudováních již několik desítek let. Jeďte tam, vstupné střední kategorie je mezi 11 až 15 eury. Lístky je možné většinou sehnat před představením. •

Hrad Zwingenberg

Foto Pavel Horník

becku leží romantické městečko Eutin, rodiště Carl Marii von Webera. V parku zdejšího zámku bylo vybudováno přírodní divadlo, kde se každoročně hrají dvě opery. Před deseti lety jsem zde viděl Prodanou nevěstu, kterou řídil také u nás působící anglický dirigent Hilary Griffiths. Představení doprovází rozhlasový orchestr z Hamburku. Letos mne nadchnulo velkolepé představení Tannhäusera s výborným Stefanem Winkem v titulní roli. Druhou operou, která se letos hrála, byl Rossiniho Lazebník sevillský. Z Eutinu se zanedlouho dostanete do více než stotisícového Schwerinu, hlavního města spolkového státu Meklenbursko-Pomořansko. Ve městě je pěkné klasicistní a poměrně velké státní divadlo, ve kterém sídlí také operní soubor. Ten je základem operních produkcí festivalu Schlossfestspiele. Na prostorném náměstí s klasicistní budovou muzea na jedné straně a opačné s velkolepým zámkem z první poloviny devatenáctého století v pozadí, se hrají monumentálně vypravená operní představení. V Nabuccovi se zde objevilo asi dvacet pět asyrských vojáků na koních, bojové vozy a přes dvě stě dalších účinkujících. Ve Verdiho Donu Carlosovi byla velkolepá scéna autodafé s upalováním kacířů na velké hranici. Umělé ozvučení prostoru je vždy dokonalé. V současné inscenaci Bizetovy Carmen, která se hrála 23x, byla konstrukce hledištní tribuny natočena jihovýchodním směrem, aby pozadí tvořila budova zámku. Nevystupují zde sice operní hvězdy první velikosti, ale představení jsou vždy perfektně připravena a scénována. V nedaleko vzdáleném Rostocku mají také v přístavu letní scénu, kde třeba proběhla v minulém roce inscenace Wagnerova Bludného Holanďana. Zajímavé jsou také Ostfestspiele ve Stralsundu, kde sídlí v nově rekonstruovaném divadle operní soubor vedený prof. Antonem Nekovarem, který několikrát režíroval také u nás. Open air produkce se hrají v přístavu, kde bylo v minulých letech možno shlédnout představení Offenbachových Hoffmannových povídek, Mozartovy Kouzelné flétny, Verdiho Aidy a Trubadúra nebo Lortzingova Cara a tesaře. Letos byla na pořadu mimo jiné inscenace Pucciniho Tosky, která byla umístěna do místní gotické katedrály. V této inscenaci, jež je dílem stralsundského intendanta, se představila v hlavní roli naše pěvkyně Dagmar Žaludková a Cavaradossiho zpíval u nás také často vystupující jihoafrický tenor Michael Renier. Každé dějství se odehrávalo v jiné části chrámu, a diváci proto museli vždy otočit své židle směrem k novému hracímu místu. V přístavu se pak hrálo scénické provedení výjevů z italských oper. Do tohoto autentického prostředí se připravuje na rok 2010 inscenace Wagnerova Bludného Holanďana. Když se rozhodneme jet přímo dolů na jih krásným krajem Meklenburských jezer, dostaneme se do městečka Rheinsberg. Zde se v malebné krajině rozkládá na břehu jezera zámek s krásným parkem, v němž bylo zřízeno přírodní divadlo. Zakladatelem zdejšího festivalu je německý skladatel Siegfried Mathus známý obzvláště operou Kronprinz Friedrich, dílem o životě pruského krále Friedricha II. Dalším místem, kde se hraje, je zámecké nádvoří a nedaleké zámecké divadlo. Původní staré divadlo bylo rekonstruováno a uvnitř vznikl moderní multifunkční divadelní prostor. Z venku je to začátek 19. století, uvnitř současnost. V areálu dalších zámeckých budov jsou učebny, společenské místnosti a hostinské pokoje, protože zde probíhají mistrovské pěvecké kurzy pro mladé umělce. V letošním roce byla v divadle uvedena opera Bílá paní, dílo Francouze Françoise Boildiea, skutečně na vysoké hudební úrovni, Mozartův Únos ze serailu v zámeckém parku a na nádvoří pak koncerty. V zámeckém divadle je sice báječná akustika, ale nejlepší jsou přece jen inscenace v areálu nádvoří, které je z jedné strany otevřené s výhledem na jezero. Všechny produkce jsou obsazovány mladými umělci z různých zemí. Jsou to z velké části frekventanti mistrovských kurzů. Bohužel, česká



Bergtheater ale



zahranií

mnichovské operní slavnostní hry %&&' Mnichov, Bavorská státní opera

ferruccio busoni: doktor faust, georg friedrich händel: tamerlán, hans werner henze: bassaridky  Zbyněk Brabec Provozování opery v Mnichově má velkou tradici, jejíž počátky se datují rokem 1653. V Mnichově vždy účinkovali špičkoví umělci – dirigenti, režiséři i pěvci, mnoho oper zde mělo svou světovou premiéru. Ke skladatelům, kteří se zde pravidelně uvádějí, patří zejména W. A. Mozart, R. Wagner a R. Strauss. Bavorská státní opera patří k předním operním souborům na světě, každoročně přichází k svým návštěvníkům s nabídkou širokého repertoáru, zajímavých premiér, ale též symfonických a komorních koncertů, včetně písňových recitálů. Operní sezona každoročně vrcholí červencovým operním festivalem. Pořádá se již od roku 1875 a sjíždí se na něj operní fandové doslova z celého světa. Letošní festival byl ve znamení oslav 850. výročí založení města Mnichova. Po rekonstrukci zde bylo otevřeno Cuvilliésovo divadlo Mozartovým Idomeneem, operou, která zde měla v roce 1781 svou světovou premiéru. Na programu letošního festivalu bylo 20 operních titulů (od baroka po současnost), 2 balety, řada koncertů (galakoncert operních árií s Karitou Mattilou a omasem Hampsonem), 5 písňových recitálů (Dorothea Röschmann, Anja Harteros, Ian Bostridge, Vesselina Kasarova a Jonas Kaufmann) a dalších doprovodných akcí. Aby opera byla přístupná opravdu všem, pořádá se již několik let přenos představení z Národního divadla na velkoplošnou obrazovku umístěnou před jeho budovu, kde kdokoliv může zdarma operní představení sledovat. Letos byl v rámci této akce Oper für alle takto přenášen Čajkovského Eugen Oněgin. Zcela volný vstup byl též na koncert Bavorského státního orchestru (operní orchestr), kde mj. Anja Harteros přednesla Čtyři poslední písně Richarda Strausse. Dirigoval generální hudební ředitel Kent Nagano. I letos se konaly experimentální koncerty v rámci řady Festspiele +. Bavorská státní opera přináší svým divákům většinou sedm nových inscenací v každé sezoně, z nichž některé mají premiéru právě během červencového festivalu. Letos měl v jeho rámci premiéru nejprve Busoniho Doktor Faust a v jeho závěru v Prinzregententheatru Straussova Ariadna na Naxu. Busoniho Doktor Faust v poslední době láká i jiná divadla. Jistě to souvisí se zvýšeným zájmem o zapomínané opery ze

začátku 20. století. Nedávno byl uveden berlínskou operou Pod lipami (Barenboim, Mussbach), přede dvěma lety též v Curichu (P. Jordan, Gruber). Je to náročná opera, jejíž uvedení si může dovolit jen velká operní scéna. Je s podivem, že v Mnichově, kde bylo během minulého století uvedeno tolik moderních oper, došlo na Doktora Fausta až nyní. Možná je to tím, že se zde hrála, několik let po světové premiéře Busoniho Fausta, jiná opera na faustovský námět – Doktor Johannes Faust Herrmanna Reuttera, a samozřejmě i nejznámější Gounodovo zpracování tohoto tématu. Novou inscenaci Doktora Fausta nastudoval německý režisér Nicolaus Brieger a český dirigent Tomáš Netopil. Briegerova postmoderní inscenace se snaží Busoniho dílo interpretovat tak, aby zaujalo dnešního diváka, kterému se může zdát, zejména jeho rozsáhlá předehra (nejedná se o instrumentální předehru, ale o první tři obrazy opery, spíše jakýsi prolog), málo dramatické. Brieger k tomu využívá všech moderních scénografických prostředků včetně rychlých přestaveb za účasti diváka, světelných efektů, ohně apod. (zaujmou technické možnosti mnichovského jeviště Národního divadla), i neobvyklého vedení pěvců a dalších účinkujících (např. hlasy, které slyší Faust a které zpívá sbor za scénou, jsou vizuálně ztělesněny několika nahými muži, zavěšenými nohama vzhůru z provaziště). Dynamická je i práce se sborem (v pastelovém oblečení). Busoni svou operu napsal na vlastní libreto podle středověké loutkové hry, zpracovávající známou faustovskou legendu, i podle dalších pramenů (Marlowe). Nenajdeme zde známý příběh o Faustovi a Markétce, který je hlavním tématem Gounodovy opery, ale vztah Fausta k vévodkyni z Parmy. Opera dále líčí středověký život a Faustovo postavení jako učence a profesora. V opeře vystupuje velké množství postav, někteří pěvci ztvárnili hned několik rolí najednou. Představení mělo velice vyrovnanou úroveň, jak je tomu ostatně v Mnichově téměř vždy. Přesto byly v představení dvě hvězdy – jedna na jevišti a jedna v orchestřišti. Tou první byl představitel velice náročné role Fausta, barytonista Wolfgang Koch, jehož výkon lze označit jen superlativy. Náročnou roli (téměř nesejde z jeviště) bravurně zpívá (skvěle zvládá exponovanou vysokou polohu) i hraje. Druhá hvězda stála za dirigentským pultem: mladý český dirigent Tomáš Netopil, kterému se po řadě úspěchů na zahraničních operních scénách a koncertních pódiích dostalo příležitosti nastudovat toto mimořádné dílo v Bavorské státní opeře. Svého úkolu se zhostil na výbornou. Busoniho náročnou partituru skvěle interpretoval, dokázal vytvořit patřičný kontrast mezi dramatickými i lyrickými pasážemi opery, vygradoval jednotlivé obrazy k strhujícím závěrům, pevně držel v rukou velký orchestr, sbor i sólisty, jeho přesná, jasná a plastická gesta spolehlivě vedla všechny účinkující k maximálním výkonům. Z množství všech sólistů jmenujme ještě tenoristu Johna Daszaka jako Mefistofela a Catherinu Naglestad jako vévodkyni z Parmy.

Foto archiv

Zleva John Daszak (Mefistofelo) a Wolfgang Koch (Faust)

Na festivalu zazněla také dvakrát nová inscenace Händelova Tamerlána. Bavorská státní opera se od roku 1994, kdy byl nastudován Händelův Giulio Cesare, pravidelně věnuje uvádění oper tohoto velkého barokního operního skladatele, i oper jeho předchůdců (Monteverdi, Cavalli). Barokní opera má v Mnichově své publikum. Nová inscenace Tamerlána byla koprodukčně převzata ze švédského Drottningholmu, kde ji v roce 2000 nastudoval režisér Pierre Audi. Později ještě tato inscenace byla přenesena do Amsterdamu. Problém celé koprodukce tkví v tom, že zámecké barokní divadlo ve švédském Drottningholmu má daleko menší rozměry, než velká scéna Národního divadla v Mnichově (nejen prostory jeviště, ale i velikost hlediště). V Drottningholmu se navíc nedá stavět moderní scénografie, mohou se použít jen dochované barokní kulisy. Tak

Foto archiv

za hr an i  í



H. W. Henzeho Die Bassariden, napsaná podle Euripida pro salcburský festival v roce 1966. Přestože uvádění Henzeho oper má v Mnichově tradici (naposledy se zde v roce 1997 konala světová premiéra jeho opery Venuše a Adonis), Bassaridky zde ještě nezazněly. Henze patří k nejvýznamnějším operním autorům současnosti, je tvůrcem více než tuctu oper (kolik jich prošlo našimi operními scénami?), z nichž mnohé se opakovaně vrací do repertoáru, což svědčí o jejich kvalitě. Bassaridky jsou velice náročná opera pro provedení. Vyžadují velký provozovací aparát – obrovský orchestr (s množstvím bicích nástrojů, s velice exponovanými žesťovými nástroji), velký a těžký sbor a v neposlední řadě i obtížné sólové party. Je to však strhující, moderní hudební divadlo (hudba děj podtrhuje a dále komentuje), antická předloha (příběh krále Penthea, kterému setne jeho vlastní matka Agaue hlavu) je neobyčejně dramaticky působivá i aktuální. V obsazení nebylo jediného slabého výkonu, nejvíce na sebe upozornil tenorista Nikolai Schukoff v roli Dionýza, Michael Volle jako král Pentheus, Gabriele Schnaut jako Agaue a Hanna Schwarz v roli Semele. Inscenaci vytvořil renomovaný režisér Christof Loy. Hrálo se více méně na prázdném jevišti, jehož prospekt tvořil velký bílý závěs. Když byl stržen, bylo jeviště zcela obnažené. Inscenace nepostrádala ani vtip, např. v intermezzu, kdy se králi Pentheovi zdá, že se jeho matka proměnila ve Venuši a společně s Autonoe svádí velitele královských stráží. Operu suverénně nastudoval a řídil dirigent Marc Albrecht. Představení se hrálo před vyprodaným hledištěm (v této sezoně festivalové představení bylo již v pořadí sedmé, v příští sezoně jsou ještě tři představení naplánována v říjnu), na konci publikum propuklo v jásavé dvacetiminutové standing ovation s voláním bravo. Takto je uváděna a přijímána soudobá opera v kulturně vyspělém Německu (moderní opery Michael Volle (Pentheus), v pozadí Gabriele Schnaut (Agaue) a Eir Inderhaug (Autonoe)

se téměř celá opera v Mnichově odehrává na prázdném jevišti, v druhé části (tříaktová opera byla rozdělena na dva díly) stála na jevišti jedna židle, v závěru pak se repliky barokních kulis rozestoupily a hrálo se prakticky na obnaženém jevišti (což se v Mnichově teď využívá v mnoha inscenacích). Händelova opera je především sledem samostatných árií (s jedním duetem a tercetem) spojených recitativy. Árie mají instrumentální předehry, mezihry a dohry. Audiho inscenace se dostala vlastně k samým kořenům divadla – k propracovanému psychologickému hereckému projevu postav, bez pomoci vizuálních účinků moderních scénografických prostředků. Audi výstižně charakterizuje každou z postav a divák lehce přečte její jednání právě z jejího hereckého konání – téměř nikdo nezpívá árii sám na jevišti, další postavy při ní vytvářejí druhý plán a svým hereckým projevem ukazují svůj vztah k osobě zpívající, případně i k postavám dalším. Vrcholem představení byla pak scéna umírajícího Bajazeta. Byla to jedinečná ukázka propracovaného hereckého projevu do nejmenších detailů. Představení trvalo téměř čtyři hodiny (včetně půlhodinové přestávky) a divák se nenudil. Navíc zpívali pěvci, kteří v operním světě v interpretaci barokní opery mají své jméno. Z nich chci vyzdvihnout především Sarah Fox v roli Asterie, jejíž hlas se krásně nesl celým hledištěm, a italského barytonistu Vita Prianteho. Jakkoli všichni ostatní pěvci (Sonia Prina, John Mark Ainsley, Mary-Ellen Nesi, Maite Beaumont) zvládali náročné koloratury i styl barokního zpěvu, v některých místech se jejich hlasy ve velkém hledišti ztrácely. Bylo obdivuhodné, jak stylově Bavorský státní orchestr pod taktovkou anglického dirigenta Ivora Boltona tuto barokní partituru interpretoval. K vrcholům festivalu bezesporu patřila inscenace opery

Foto archiv

Mary-Ellen Nesi (Andronico) a Sarah Fox (Asterie)



zahranií

se hrají ve všech divadlech, k opeře se publikum systematicky vychovává od dob školní docházky). Letošní Mnichovské operní slavnostní hry opět patřily k vrcholným zážitkům této operní sezony. München, Bayerische Staatsoper – Ferruccio Busoni: Doktor Faust. Dirigent Tomáš Netopil, režie Nicolas Brieger, scéna Herrmann Feuchter, kostýmy Margit Koppendorfer. Premiéra 28. 6. 2008, psáno z festivalové reprízy 7. 7. 2008. Georg Friedrich Händel: Tamerlano. Dirigent Ivor Bolton, režie Pierre Audi, scéna a kostýmy Patrick Kinmonth. Premiéra 16. 3. 2008, psáno z festivalové reprízy 18. 7. 2008. Hans Werner Henze: Die Bassariden. Dirigent Marc Albrecht, režie Christof Loy, scéna a kostýmy Johannes Leiacker. Premiéra 19. 5. 2008, psáno z festivalové reprízy 19. 7. 2008.

ti reprízy a jedna premiéra richarda strausse  Josef Herman Připomínat, že opery Richarda Strausse patří zvláště v německém prostoru k nejoblíbenějším, že tedy zvláště prestižní domy mívají na repertoáru hned několik jeho děl, je zbytečné. Jenže nesrovnávejte s českým straussovským úhorem, pak se takovým povzdechům prostě nevyhnete. Mnichovanům lze také závidět déle než měsíční přehlídku repertoáru Bavorské státní opery na závěr každé sezony, navíc zpravidla s novou premiérou. Na letošních Mnichovských operních slavnostech nechyběly hned čtyři inscenace Richarda Strausse, včetně premiéry Ariadny na Naxu. Výjimečně můžeme srovnávat, právě Ariadnu v právě dokončené sezoně nastudovali v Ostravě, jak příznačné, ostatně v koprodukci s německým Karlsruhe, a srovnání s Mnichovem pro Ostravu nedopadlo špatně. Základní myšlenku měly obě inscenace stejnou – přesun rozmaru tehdejšího mocipána do současného světa bohatého podnikatele, který si poručí operu i komedii dell´arte, které si zaplatil. V Mnichově dokonce inscenaci nastudovali mimo vlastní operní budovu, v Prinzregententheatru, procovském tak, že pěkně evokovalo zbohatlický nevkus. Také počátku opery dominovaly činoherní postavy Intendanta a jeho manažerské svity, ale ještě dřív a ještě bezradněji nežli v Ostravě se z inscenace vytratily. Nedokončování otvíraných témat je vůbec největším mankem inscenace, a dá se zřejmě zobecnit, neboť je patrné i ve starších straussovských projektech bavorské opery, která by ráda inscenace na výši post-postmoderní doby, ale nedokáže se důsledně rozejít s popisnou ilustrativností jednotlivostí na úkor koncízní logiky celku, tj. právě nastolení a dokončení témat. Jako u nás, jen impulsy německých dravějších operních domů jsou v Mnichově silnější a schopnosti aktérů v globálu podstatně lepší, nicméně poetika tu zůstává stále na půl žerdi. Rozmařilost jakoby se promítla i do inscenace. Prolog začíná v zrcadlovém baletním zkušebním sále, kde tanečníci cvičí už při příchodu diváků do sálu, zrcadla se poté rozestaví tak, že připomínají mýtický labyrint a v té chvíli se zdá, že režisér Robert Carsen spolu s výtvarníkem Peterem Pabstem nalezli velmi nosný výtvarný princip inscenace. Jenže posléze se hraje na prakticky prázdném, hodně temném jevišti, které ještě ztmavují černé kostýmy s prvky antické, secesní i současné módy. Dva jistě dobře možné, nicméně v kombinaci zhola zbytečné vizuální principy, které ještě tak nejspíš vypovídají o tom, že si to mnichovská opera může dovo-

lit. Svíceno běžnými reflektory, což je v německém kontextu jasné retro, s využíváním působivé stínohry, která nejvíc prospěla scéně citového sblížení Skladatele se Zerbinettou: pouze tady docílil Carsen intimních vztahů, emocionálně uvěřitelných, jinak spíše jen ilustroval či navozoval estetické krásno. Způsob ilustrování lze dokumentovat na Zerbinettě a její skupině, což je v našem kontextu taková Laura a její tygři, jenže v trochu pokleslejší podobě. Coby křoví ve výstupech Zerbinetty se ti výstředníci pitvořili, nasazovali si masky, případně se svlékali takřka do naha (vůbec připomínali muzikál Do naha) a osahávali povolnou Zerbinettu – zřejmě patřila všem, a to i po sblížení se Skladatelem. Estetizující pak byly výstupy Ariadny a Tenora, doprovázené moderně klasickými tanečníky vizuálně vytvářejícími množinu Ariaden a Tenorů – Bakchů, význam, mělo-li to jaký, jsem však neodhalil. Hrdinou inscenace však Carsen učinil Skladatele: po svém zoufání a milostném vzplanutí odevzdal partituru ilustrativně dirigentovi a s napětím sledoval celou produkci, aby v samém závěru přišel, provedením svého díla zřejmě okouzlen, na jeviště a s vítězným gestem přijal hold všech aktérů. Prostě dobro, chci říci vážné umění, zvítězilo nad zlou komercí. Famózní ovšem bylo obsazení čtyř klíčových rolí: Diana Damrau předvedla jiskřivou Zerbinettu, zjevem a jednáním pěkně svůdnou, pěvecky pak přesnou i spontánní v obtížných koloraturách. Daniela Sindram vybavila Skladatele správně exaltovanými gesty a pohyby, přímo uzlíček zmučených nervů, jemuž odpovídal adekvátní výraz jejího naléhavého hlasu, technicky suverénního. Burkhard Fritz se projevil jako hlasově obdivuhodně disponovaný Tenor, vnějškově efektní, bezproblémový, jak nakonec jeho role vyžaduje. Hlavní ozdobou inscenace je však Adrianne Pieczonka v titulní roli, s nádherným tmavším témbrem nosného kulatého hlasu, se sametovou kantilénou, spolehlivými výškami, zpívala přitom bez znatelného vypětí, přirozeně a s ohromujícím výrazem. Těžko říci, zda by při jiném režijním vedení byla herecky méně toporná. Druhou ozdobou inscenace je do nejmenších tempových, zvukových a agogických detailů propracovaný orchestr řízený Kentem Naganem. Spíše volnější nežli uspěchaná tempa dala vyniknout vnitřní struktuře Straussovy hudby, výsledný kompaktní zvuk s neslyšitelnými nástupy nástrojů, s dokonale vyladěnými smyčci a precizními žesti byl opojný. Tím víc překvapilo festivalové provedení Salome, zvukově roztřepané a především zbavené napětí, za které si Kent Nagano vyslechl i několik zabučení. Právem. Inu tamější publikum je zhýčkané a alespoň někteří se nedají opít rohlíkem. Inscenace Salome z října 2006 není nijak šťastná ani na jevišti, hodně ji poškodilo spojení se symbolickou parafrází příběhu v hudebně zašmodrchané opeře Wolfganga Rihma Das Gehege, v níž Žena svádí a nakonec neuspokojena zabije Orla. Ještě že zbytnělé monodrama ozvláštnila Gabrielle Schnaut den poté, co zpívala Elektru (!), Orel jako konvenčně taneční postava posléze asistuje i Salome a zhola nepřípadně rozmělňuje její příběh. Zase opulentní stylově nevyrovnaná scéna, nasvěcovaná už na úrovni digitálního věku, v níž se neslyšně pohybují obří portály, jenže do nich spolu s Jochanaanem zdola stoupá kašírovaná skála. Herodes je podle vzoru Jesus Christ Superstar břichatý žoviální tatík slintající nad půvaby své dcery, což je vtipné jen do okamžiku, kdy má nařídit, aby tu stvůru zabili – těžko mu to pak uvěřit. Wolfgang Schmidt ovšem postavu provedl i zazpíval bravurně, stejně jako Iris Vermillion Herodias a Alan Held Jochanaana. Angela Denoke v titulní roli sice sváděla roztaženými stehny a od závojového tance i obnaženým poprsím, jejímu hlasu však pro tuto roli chybí objem i dramatický výraz. Sklidila však frenetický aplaus, podobně jako, a větším právem, znělý otevřený tenor Wookyunga Kima coby Narrabotha.

za hr an i  í Sedmiletá inscenace Arabelly je pozoruhodná nejvíc scénou, ostrou šikmou zaplněnou nábytkem uvnitř skeletu staré budovy, která předjímá nosný, ale od té doby už příliš opakovaný princip inscenací Andrease Homokiho. Chybělo tu však Homokiho pozdější významově a psychologicky zdůvodněné přesné vedení aktérů, dění na jevišti bylo jen mechanické. Orchestr pod taktovkou Stefana Soltesze hrál jako bez ducha, zaskakující Pamela Armstrong nemá na Arabellu dostatečný fond a vysloužila si bučení galerií, víc bučet však Mnichované měli na permanentně pod tónem a občas už hodně mimo tón zpívajícího Wolfganga Brendela jako Mandryku. Zdenku průrazně zazpívala Marlis Petersen, ale jediným skutečným zjevením inscenace bylo mužné herecké i pěvecké provedení hraběte Waldnera Alfredem Kuhnem, značně pokročilý věk nebyl nejmenší překážkou. Největším straussovským zážitkem byla už jedenáctiletá (!) inscenace Elektry, a to nejen famózním naplněním titulní role Gabrielou Schnaut, která postavu uchopila ve strhujícím gestu, nejobtížnější pasáže zpívala volným plynulým tónem, naprosto lehce se její hlas nesl nad orchestrálním běsněním, když většinu inscenace jen postávala na jednom vyvýšeném místě a máchala sekyrou. Výtečně jí sekundovaly Agnes Baltsa coby Klytaimnestra a Eva-Maria Westbroek v roli Chrysothemis. Orchestr zahrál partituru brilantně, poněkud vysunutý z orchestřiště, což napomohlo hutnému vášnivému zvuku, o který dirigent Johannes Debut úspěšně usiloval a který byl v souladu s inscenačním řešením – strhující dynamice provedení vévodily skály bořící žestě. Otáčející se deska velikosti takřka zrcadlového portálu dávala občas nahlédnout do prokletého domu se schodištěm, v němž Elektra symbolicky na dálku vraždila, většina opery se ovšem odehrála na úzké předscéně. Vizuální a režijní parafrázi expresionistické poetiky vytvořil současnými prostředky v obdivuhodně sevřeném autorském gestu Herbert Wernicke. Tahle inscenace, pakliže i nadále najde kongeniální interprety, může zůstat mladá dalších deset let. München, Bayerische Staatsoper – Richard Strauss: Ariadne auf Naxos. Dirigent Kent Nagano, režie Robert Carsen, scéna Peter Pabst, kostýmy Falk Bauer, světelný design Manfred Voss, choreografie Marco Santi, premiéra 24. 7. 2008, psáno z první reprízy 27. 7. 2008. Richard Strauss: Salome; Wolfgang Rihm: Das Gehege. Dirigent Kent Nagano, režie William Friedkin, scéna Hans Schavernoch, kostýmy Petra Reinhardt, světelný design Mark Jonathan, choreografie David Bridel, dramaturgie Peter Heilker, premiéra 27. 10. 2006, psáno z reprízy 26. 7. 2008. Richard Strauss: Arabella. Dirigent Stefan Soltesz, režie Andreas Homoki, scéna a kostýmy Wolfgang Gussmann, světelný design Hans Toelstede, sbormistr Andrés Máspero, premiéra 12. 3. 2001, psáno z reprízy 23. 7. 2008. Richard Strauss: Elektra. Dirigent Johannes Debus, režie, scéna, kostýmy, světelný design Herbert Wernicke, sbormistr Andrés Máspero, premiéra 27. 10. 1997, psáno z reprízy 25. 7. 2008. •



• Vše o koncertech najdete na stránkách Janáčkova tria: www.janacektrio.cz •

JANÁČKOVO TRIO • Helena Jiříkovská – housle • Marek Novák – violoncello • Markéta Janáčková – klavír

pořádá a srdečně Vás zve na svůj cyklus

komorních koncertů v roce 2008 18. března, 16. září, 16. prosince, vždy v 19.30 v kostele sv. Vavřince koncertním sále Pražského jara, Hellichova 18, Praha 1

Na programu: komorní dílo pro housle, violoncello a klavír L. Janáčka, J. Haydn, J.Ph.Rameau, A. Dvořák, J. Brahms, Z. Lukáš aj. Hlavní sponzor a partner Janáčkova tria

Koncerty dále podpořily nadace: NADACE IVOT UMÌLCE



zahranií

rigoletto s flórezem a damrau Drážďany, Saská státní opera  Pavel Horník ní klimatizaci. Tak se nakonec přihodilo to, že absolutním středem večera se stala hlavně, ale skutečně po právu Diana Damrau. Její Gilda byla pěvecky něčím snovým. Nádherný hlas se nesl monumentálně celým velkým hledištěm, její dokonalá, ale přitom slyšitelná pianissima především v závěru opery byla vzorem pěveckého umění. Samozřejmě také její krása a vroucnost projevu podpořily celkový dojem pozoruhodného výkonu. Željko Lučić nebyl i přes svoji impozantní postavu jen ubohým šaškem, ale také především nešťastným, milujícím otcem a člověkem. Jugoslávec Lučić není typickým představitelem italského belcanta, jeho mocný hlasový orgán zní dramaticky až syrově, ale s naprostou jistotou ve výškách. Umí se ale v lyrických pasážích umírnit a dát do svého hlasového projevu patřičnou něhu. Tento pěvec udělal nesmírný pokrok ve své kariéře. V poslední době byl kupříkladu vynikajícím Macbethem v Metropolitní opeře. Když si vzpomenu, jak jsem jej skoro před deseti lety slyšel jako Renata v Maškarním plese právě zde v Drážďanech, mohu jeho umělecký růst jen potvrdit. Výtečnou Maddalenou byla vnadná Christa Mayer a jejího bratra Sparafucila ztvárnil na velmi vysoké úrovni svým krásným sonorním hlasem Georg Zeppenfeld. U tohoto mladého pěvce je vidět také nebývalý umělecký růst, o čemž svědčí široká škála závažných rolí, které jsou tomuto umělci nabízeny. Sbory spolehlivě nastudoval Ulrich Paetzold, choreograficky představení připravil Denni Sayers. Působivost současné inscenace je hlavně v její profesionální dokonalosti a vyrovnané koncepčnosti všech složek. Silně na mne zapůsobila také spontánní reakce publika při závěrečném aplausu. Připadal jsem si jako v italském divadle. Škoda, že tomu tak není u nás. Je to chladností našich diváků, nebo to, co se předkládá, si tak bouřlivé reakce nezaslouží? Dresden, Sächsische Staatsoper – Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigent Fabio Luisi, režie Nikolas Lehnhoff, scéna Raimund Bauer, kostýmy Bettina Walter. Premiéra 21. 6. 2008, psáno z reprízy 24. 6. 2008. • Foto Mathias Kreutzinger

Semperova opera v Drážďanech neměla již dlouho slavného Rigoletta Giuseppe Verdiho ve svém repertoáru, a proto jeho nové nastudování bylo veřejností očekáváno tím více, že k interpretaci byli přizváni exkluzivní umělci. Navíc se v tomto domě nemůže stát, že by se zde objevil někdo, jehož profil se nemůže opřít o uměleckou činnost na vysoké kvalitativní úrovni. Současná premiéra, po svém prvním uvedení v benátském divadle La Fenice v roce 1851, byla také prezentována v přímém televizním přenosu. Dramatický příběh podle námětu Victora Huga o hlubokých, ale zároveň velmi složitých lidských vztazích je platný v každé době a z toho také drážďanská interpretace známého režiséra Nikolause Lenhoffa vychází. Jednoduše řešená scéna Raimunda Bauera je mnohdy složena z menších scénických detailů na diferenciovaných výškových úrovních (Gildin pokojíček s postelí a stěnami pomalovanými hvězdičkami). Velmi silně působí v závěrečném aktu při scéně bouře a blesků zobrazení známé fresky Apokalypsy od slavného italského malíře přelomu 14. a 15. století Luky Signorellise, jehož originál je v katedrále ve městě Orvieto. Výslednému dojmu napomáhá také to, že scéna je velmi dramaticky a dokonale promyšleně nasvícena, o což se postaral výtvarník světel Paul Pyant. Kostýmy Bettiny Walter jsou sice laděny do současnosti, ale zároveň s řadou symbolických prvků, které časové omezení neurčují. Lenhoff vtahuje diváka do děje řadou neotřelých nápadů a situací. Zcela normální člověk a milující otec Rigoletto vylézá na začátku představení z nápovědní budky, líčí se a převléká do kostýmu blázna a proměňuje se tak do svého druhého já, dvorního blázna. Děj se pak rozvíjí ve vévodském palácovém sále, ohraničeném jednoduchými černými stěnami a centrálním schodištěm s dvěma svícny. V tomto prostoru se pohybuje prostopášná a zkažená vysoká dvorní společnost v nejrůznějších i zvířecích maskách jako v uzavřeném ghettu. Během závěrečného pěveckého kvartetu, kdy Gilda a její otec Rigoletto stojí venku před jen náznakově znázorněným obydlím nájemného vraha Sparafucila, zatímco vévoda, Maddalena a ostatní jsou uvnitř. Mantovský vládce vystoupí z místnosti ven, obejme zezadu Gildu, připomíná jí tím chvíle lásky, které spolu prožili a jen prohlubuje její snahu za každou cenu jej zachránit. S takovouto interpretací jsem se ještě nikdy v žádném provedení nesetkal. Samozřejmě různých dalších zajímavých symbolických momentů lze v inscenaci nalézt daleko více. Hudebního nastudování se ujal hudební šéf Drážďanské opery Fabio Luisi. On sice vypadá odměřeně, ale díky svému naturelu má k Verdiho hudbě blízko. Precizní pianissima, dynamicky odstíněná forte, prostor pro vyniknutí hlasu pěvců a patřičný prostor pro sbory, to vše je vynikající vklad, který s báječně hrající Staatskapelle dirigent do představení vložil. Nejočekávanější hvězdou představení, kvůli které také mnoho fanoušků přišlo, byl Juan Diego Flórez. Tato nesporná světová jednička v interpretaci partů Rossiniho nebo Donizettiho na sebe upnula nebývalou pozornost díky určitému přestupu do trochu jiného oboru. Po jeho poslechu jsem ale cítil trochu zklamání. Neměl samozřejmě žádné hlasové problémy, ale ideální vévoda to ani představitelsky nebyl. To měl však více ovlivnit režisér. Když si vzpomenu, jak mi probíhal mráz po těle při jeho neskutečně virtuózním zpěvu v Italce v Alžíru ve Vídni nebo v Rossiniho Popelce v milánské La Scale, tentokráte bylo mrazení spíše díky účinné divadel-

Diana Damrau (Gilda) a Juan Diego Flórez (Vévoda mantovský)

za hr an i  í

holland festival – hudební svátky s v)ní tulipán) Amsterdam, Het Muziektheater, Koninklijk eater Carré, Muziekgebouw  Antonín Matzner Pokud mě paměť vyloženě neklame, díky hostování Kühnova smíšeného sboru při živých provedeních věhlasných Kyliánových choreografií na slovanskou hudbu (Dvořák, Janáček, Martinů, Stravinskij), měl jsem to štěstí být účastníkem Holland Festivalu od roku 1982. S pokračující spoluprací slavného Nederlands Dans eater a českého sborového tělesa v příštích letech jsem pak festival navštěvoval pravidelně a mimochodem jsem se tak v červnu 1983 stal také svědkem světové premiéry baletu Dobrořečení a kletby Petra Ebena v dnes již neexistující budově Circustheatru v Scheveningenu i následných provedení v ostatních nizozemských městech v rámci prestižního Holland Festivalu. Za čtvrtstoletí, které mezitím uplynulo, se záběr i tvář tohoto festivalu změnily k nepoznání. Přestože si ponechal původní název, veškeré dění se soustředilo výlučně jen do Amsterdamu, ubylo tradičních repertoárových koncertů a jeho dnešní těžiště tvoří především aktuální multižánrové projekty. Letošnímu ročníku ovšem vtisklo výjimečný ráz zejména centenarium Oliviera Messiaena. Jeho tvorbě se v něm dostalo mimořádné prezentace v celkem čtyřech programech s uvedením gigantické symfonie Turangalîla, celovečerního oratoria La Transfiguration de notre Seigneur Jésus-Christ, posledního velkého orchestrálního díla Éclairs sur l´Au-delà a na prvním místě s nizozemskou premiérou a následnými osmi reprízami skladatelovy duchovní opery Saint François d´Assise. Právě ta patřila k hlavním magnetům festivalu a byla i důvodem mé návštěvy po několikaleté přestávce. Inscenace v nové budově hudebního divadla se ujal v Bejrútu narozený, ale v Oxfordu vzdělaný Pierre Audi, stojící už dvacet let v čele De Nederlandse Opera a od roku 2004 také umělecký ředitel Holland Festivalu. Hrálo se na otevřené, účelně strukturované scéně s hlavní symbolikou kříže, na níž byl umístěn vedle šestadevadesátičlenného sborového tělesa i ohromný orchestrální aparát: 72 smyčců, 38 dechů, 10 hráčů na bicí nástroje a 3 na Martenotovy vlny. Hudebně pět a půlhodiny trvající operu (s dvěma přestávkami) nastudoval německý dirigent Ingo Metzmacher a zřejmě právě on měl lví podíl na sugestivním vyznění díla. Titulní roli sv. Františka ztvárnil mladý americký barytonista Rod Gilfry, anděla zpívala švédská sopranistka Camilla Tilling. Jakkoli podali s ostatními pěveckými představiteli bezchybné výkony, přímo fascinující byl výkon orchestru. V komplikované, barvami hýřící Messiaenově partituře s průběžnými metrorytmickými i tempovými změnami se jeho členové soustředili na každou notu, každá fráze i celé zvukové plástve jednotlivých nástrojových skupin stejně jako tutti partie byly včetně dynamického odstínění vypracovány do nejmenších detailů. Metzmacher nad tím vším suverénně kraloval přesnými energickými gesty, jimž se z orchestru dostávalo okamžité patřičné ozvěny. V dlouhé finálové scéně 2. jednání s pověstným kázáním a požehnáním světce ptáčkům ve spoletském údolí rozpoutal neslýchaný orgán příslovečné skladatelovy ornitologické hudby opeřenců. Jejich radostný chvalozpěv umocnil režisér aktivním zapojením dětského ansámblu s nemalou dávkou humoru. Rozhodně jsme já ani moji kolegové z Pražského jara nečekali, že se ještě po více než čtyřech hodinách budeme v hledišti i hlasitě smát.



Jestliže Messiaen naplnil mé očekávání vrchovatě, z druhé reprízy nové opery Louise Andriessena La Commedia jsem tentokrát odcházel v rozpacích a mnohem méně nadšený než před lety ze světové premiéry jeho Psaní Vermeerovi. Režiséry jeho dřívějších oper Roberta Wilsona a Petera Greenawaye vystřídal devětačtyřicetiletý Američan s trvalým domicilem v Berlíně Hal Hartley, známý předtím svými avantgardními filmovými projekty (za snímky Simple Men a Henry Fool byl dvakrát v Cannes nominován na Zlatou palmu, druhý tamtéž před deseti lety zvítězil v kategorii „nejlepší scénář“). I tady dostal Hartley, spolupracující s Andriessenem už v minulosti na krátkém snímku e New Math(s), bohatou příležitost zúročit své filmové zkušenosti, neboť v díle, anoncovaném jako „filmová opera“, zaujímají značnou plochu dotáčky, probíhající nezřídka simultánně s dějem na jevišti. Tím ovšem byl původně parter starého královského divadla Carré, do něhož byl opět umístěn velký, pětapadesát hlav čítající orchestr (mj. s elektrickou kytarou, baskytarou a cimbálem), zatímco sólisté zpívali na okolních rampách, všelijak visutých plošinách a výtazích. Z nich mě vyloženě uhranula Cristina Zavalloni v hlavní roli Danteho, pro níž Andriessen svého času zkomponoval na letošním Pražském jaru uvedenou koncertantní skladbu La Passione. Protože právě kvůli zkouškám nové opery nemohla jeho favorizovaná italská zpěvačka přijet, slyšeli jsme v Praze místo ní Rakušanku Michaelu Rienerovou, zato instrumentální sólistka pražského provedení Pašijí, Američanka Monica Germino, zasedla v amsterdamském Carré k jednomu z houslových pultů. Ve stínu Zavalloni zůstala alespoň pro mne hvězdná barevná sopranistka Claron MacFaddenová, zpívající Beatrici, jakkoli některá vysoko položená místa jejího partu s dlouhými rovnými tóny v nejtišší dynamice imponovala intonační suverenitou i krásou hlasu. Kvůli ní mimochodem vážil cestu do Amsterdamu i mladý pražský skladatel Miroslav Srnka, u kterého si McFaddenová objednala novou skladbu. Spojená tělesa Asko a Schönberg Ensemble, specializovaná na interpretaci soudobé hudby v prvním případě čtyřicet tři a v druhém třicet čtyři let, řídil jeden z jejích nejpovolanějších interpretů, letos sedmdesátiletý Reibert de Leeuw a opět jsme se nestačili divit, jak všichni hráči dostáli nárokům obtížné Andriessenovy hudby, která zejména dechaře a bicisty ani trochu nešetřila. Stejně úžasné byly acappellové partie komorního, pouze osmičlenného sboru Synergy Vocals, vedle něhož se na provedení podílel ještě dětský sbor De Kickers hudební školy Waterland. Nicméně vlastním mnohovrstevnatým dějem opery, v níž se prolínal dávnověk s přítomností ve filmových dotáčkách, původní italské, ale místy také do angličtiny a holandštiny přeložené texty Danteho Božské komedie s latinskou verzí biblických žalmů a nádavkem s holandsky zpívanými i recitovanými úryvky z alegorických dramat nizozemského básníka zlatého věku 17. století Joosta van den Vondela, jsem byl chvilkami hodně zmatený. Svým způsobem to platilo také o hudbě, jakkoli je obdivuhodné, že devětašedesátiletý skladatel zdaleka jen nepřešlapuje na místě a stále hledá něco nového. Podívaná to byla ovšem v každém případě velkolepá, až přecházel zrak a nestačil jsem se divit. Jinými slovy „divadlo“ v pravém slova smyslu, jenom té techniky s obnaženým logistickým zázemím, jevištními pracovníky v ochranných přilbách a overalech i průvodními reálnými zvuky všelijakých táhel či zdviží bylo na můj vkus až přespříliš. Méně okázalá, avšak přesto důstojná byla retrospektiva z díla Karlheinze Stockhausena, zamýšlená původně k oslavě jeho letošních osmdesátin, ale po jeho úmrtí na sklonku loňského roku pojednaná jako ohlédnutí za tvorbou autora, který v polovině minulého století vytýčil jeden z hlavních směrů experimentální hudby. V postmodernistické budově nového Bimhuisu jsem byl přítomný večeru, v jehož první půli americká čtveřice perkusionistů Matmos nejdříve reinkarnovala klíčové dílo kolínské školy elektronické

zahranií

Foto Ruth Welz



Uprostřed Rod Gilfry (Sv. František z Assisi)

hudby Mikrophonie I z roku 1965 a po přestávce švédské dívčí elektronické duo Midaircondo na obdobném principu oživilo živou produkcí skladatelův klasický Zpěv mladíků z roku 1956. Vynikající dojem jsem si odnesl také z velkorysého baletního balábile In space, na němž se podílela přepestrá mezinárodní sestava desítek tanečníků (mezi sólisty figuroval i Jozef Varga z Nových Zámků, angažovaný nyní ve zdejším Het Nationale Ballet) a celkem devíti choreografů včetně už šestasedmdesátiletého a mně důvěrně známého Kyliánova spolupracovníka Hanse van Manena, zúčastněného kdysi na inscenaci zmíněného Ebenova baletu. Tančilo se mj. na hudbu Händela, Rachmaninova, Glasse, Góreckého, Schnittkeho, Adamse a v západním světě dnes hojně provozovaného Alexandera Knaifela, někdejšího Rostropovičova žáka z Uzbekistánu. Rostropovič se kdysi sám jako sólista podílel ve Washingtonu na světové premiéře jeho oratoria Píseň písní, tady posloužily tanečníkům úryvky z jeho cyklu Ve vzduchu čistém a neviditelném pro klavír a smyčcové kvarteto a inspirovaném básněmi Puškinova následovníka Tjučeva. Nechyběl ovšem ani tanec na živě interpretované improvizace americko-holandského tria Michael Moore Ensemble. Hodně se v kuloárech mluvilo a nový administrativní ředitel Holland Festivalu Johan Dorrestein byl také jaksepatří

pyšný na světovou premiéru crossoverových Lukášových pašijí v Nizozemí žijící pětačtyřicetileté skladatelky řeckého původu Calliope Tsoupaki. Posluchači bouřlivě aplaudované působivé celovečerní dílo, v němž se prolínají tradice gregoriánského chorálu s jakoby byzantskými nápěvy řecké ortodoxní liturgie, bude mít přesto asi těžkou cestu k opakovaným provedením jinde ve světě, neboť vedle sólistů (palestinské sopranistky Raneen Hanna, tenoristy Marcela Beekmana a byzantského zpěváka Ioannise Arvanitise), mužského sboru a specializovaného instrumentálního ansámblu si vyžaduje i účast byzantského chóru. K nejoriginálnějším projektům třítýdenního Holland Festivalu (31. 5.–22. 6.) patřila zvukově vizuální instalace jakési „no-man show“ Sti ers Dinge jedné z nejinvenčnějších osobností soudobé světové hudby, německého skladatele a performera Heinera Goebbelse, kde se hudební složka obešla bez přítomnosti hudebníků a divadelní bez herců. Pódium Muziekgebouw bylo zaplněno mašinistickou sestavou samohrajících klavírů a komputerů se světelnými efekty a videoprojekcí. Nejspíše nepředstavitelně drahá realizace, sponzorovaná švýcarskou nadací Pro Helvetia, je ovšem pro nás zvláště přitažlivá, že vedle krátkých úryvků z Burroughse a Lévi-Strausse je postavena na citátech z literárního odkazu básníka a romanopisce Šumavy, „našeho“ rodáka z Horní Plané Adalberta Sti era. •

za hr an i  í

Washington, Kennedy Center  Jan Vičar Specifickou oblastí, která většinou uniká pozornosti našich odborných médií, jsou zahraniční turné českých pěveckých sborů. Přitom se jich každoročně uskuteční několik desítek a jako celek patří mezi nejvýznamnější aktivity propagující českou hudební kulturu v zahraničí. Mají širokou škálu podob – od zájezdů amatérských těles zpívajících ve školách, kostelech a místních koncertních síních až po koncerty pořádané profesionálními hudebními agenturami a mající špičkový umělecký charakter. Mezi nejvýznamnější akce druhého typu patřilo krátké (již desáté) americké koncertní turné Královéhradeckého dětského sboru Jitro vedeného sbormistrem Jiřím Skopalem. Toto těleso bylo na přelomu května a června pozváno washingtonským Kennedyho centrem, aby spolu s dalšími špičkovými soubory z USA, Kanady, Mexika a Evropy koncertovalo na desetidenním festivalu A Cappella: Singing Solo (28. 5. – 6. 6. 2008), který měl být „oslavou působivosti nedoprovázených lidských hlasů.“ Při volbě Jitra z plejády dalších uvažovaných těles ze střední Evropy pořadatelé patrně zohlednili nejen sérii vítězství tohoto sboru v mezinárodních soutěžích, ale i Skopalovu náročnou a na českou hodnotnou tvorbu orientovanou dramaturgii, zahrnující díla A. Dvořáka, B. Martinů, O. Máchy, P. Ebena, M. Raichla, I. Hurníka, P. Řezníčka, J. Jiráska aj. nahraná na monotematická CD. Jako jediné sborové těleso mělo Jitro účinkovat na festivalu dvakrát – v rámci řady každodenních koncertů pořádaných na Millenium Stage v levém křídle budovy pro přibližně 1000 posluchačů a zároveň přenášených internetem – a v nejexponovanějším večeru „Svět hlasů“ v hlavním koncertním sále s kapacitou 2300 sedadel. Rozmar počasí způsobil, že Jitro vystoupilo na festivalu třikrát. Poprvé v třicetiminutovém bloku, když – odvoláno narychlo z fotografování na terase Kennedyho centra – pohotově zastoupilo soubor, který do Washingtonu nedoletěl kvůli tornádu. Publikum tak sice přišlo na vystoupení jiného a v USA populárního vokálního kvarteta, nebylo však rozhodně zklamáno a odměnilo zpěv třiceti královéhradeckých dívek dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Další den účinkovalo Jitro (již plánovaně) s obdobným ohlasem a na téže scéně před koncertním publikem, tvořeném částečně i příznivci české hudby a ve Washingtonu DC žijícími krajany. Na programu byla v souladu s hlavní ideou festivalu převážně díla a cappella, ale i s klavírním doprovodem, při nichž těleso spolehlivě doprovázel dlouholetý spolupracovník sboru Michal Chrobák. V programu částečně inspirovaném českým nebo moravským folklorem byli zastoupeni B. Smetana (mj. Tři ženské sbory), A. Dvořák (mj. Moravské dvojzpěvy), Z. Lukáš, O. Mácha, M. Raichl a J. Vičar. Největší společenský dopad však mělo krátké třetí vystoupení v rámci beznadějně vyprodaného hlavního festivalového večera (1. 6.), jehož ústřední postavou byl Bobby McFerrin. Kromě tohoto hudebního génia současnosti zde během téměř tříhodinového koncertu vystoupilo několik světově proslulých sborů a vokálních seskupení, většinou zároveň několikanásobných držitelů ceny Grammy. Z nich na mne silně v dílech A. Gabrielliho a G. Mahlera (Ich bin der Welt abhanden gekommen) zapůsobilo dvanáctičlenné mužské těleso ze San Franciska Chanticleer, které na jaře účinkovalo rovněž na koncertě ve Státní opeře v Praze, a dále ženský sbor Le Mystère des Voix Bulgares, interpretující jak folklorní útvary opírající se o bulharskou diafonii, tak i jejich soudobá artistní zpracování. Ovace publika vyvolaly ve

specifickém černošském repertoáru i americký Sweet Honey in the Rock a jihoafrický Ladysmith Black Mambazo, oba soubory umně využívající zpěv na mikrofon a dosahující tím až „elektronických hudebních efektů“. Překvapivě slabší výkon v tradičních sborových dílech, převážně z období baroka, podal mexický La Capilla Virreinal de la Nueva España. Je potěšitelné, že královéhradecké Jitro účinkující na koncertě jako první (provedli pouze Gorale od Jana Vičara) v této „konkurenci“ plně obstálo. Dosvědčovala to jak nadšená reakce obecenstva (včetně výkřiků „bravo“), tak i dosud publikované recenze psané odbornými referenty pro Washington Post (Stephen Brookes) či pro Kennedyho centrum (Sriram Gopal). Na závěr večera pozval Bobby McFerrin na pódium všechna zúčastněná tělesa. Opíraje se o svůj fenomenální absolutní sluch, jedinečné technické pěvecké schopnosti a (nejen) jazzové hudební cítění, „přiděloval“ mužským, ženským, dětským (Jitro), temným, chraplavým i stříbřitým sborovým hlasům hudební motivy, vytvářel s nimi harmonie a rytmy, využíval specifik jednotlivých těles a souborů a „soupeřil“ s jejich sólisty. „Vyprovokoval“ a vystavěl tak třicetiminutovou sborovou strukturu, strhující barvou a bohatým vnitřním děním, do níž občas zapojil i zpěv několikatisícového publika. Výsledný dojem účinkujících na jevišti i v hledišti byl jedinečný, slovy nepopsatelný a mimo tuto koncertní událost nepřenosný. I jiné festivalové koncerty měly vysokou uměleckou úroveň. Soudím tak z publikovaných kritik na večer norského Tria Mediaeval spolupracujícího v Terrace eater s mužským souborem z Minnesoty Cantus, ale i z vlastní návštěvy koncertu britského tělesa I Fagiolini. Tento komorní soubor, vedený kontratenoristou Robertem Hollingworthem a složený z pěti mužských a tří ženských hlasů, zaujal (31. 5.) vitálním provedením výběru z Knih madrigalů C. Monteverdiho, dramatickým i vtipným pojetím rozsáhlého díla El Fuego (ensalada), jehož skladatelem byl v 16. století El Flecha, i suverénní interpretací Poulenkových Sept chansons a nesmírně náročného cyklu Luciana Beria Cries of London. Doufejme, že tento soubor, podobně jako Chanticleer, zavítá někdy i do České republiky. Také Skopalovo Jitro bychom si přáli v Praze slýchat častěji, než tomu bylo doposud. • Členky Královéhradeckého pěveckého dětského sboru Jitro před plakátem koncertu „Svět hlasů“ v Kennedyho centru

Foto archiv

jitro zazáilo ve washingtonu





z p r á v y z e z a h r anií

Foto archiv

festivaly

Bayreuthský festival se letos naposledy konal pod vedením skladatelova vnuka Wolfganga Wagnera. Na zahajovacím představení 25. 7. (Parsifal v režii Nora Stefana Herheima a pod taktovkou Itala Daniela Gattiho, v titulní roli Christopher Ventris) vítal osmaosmdesátiletý Wolfgang Wagner hosty spolu se svou nejmladší dcerou Katharinou. Mezi hosty byla i kancléřka Angela Merkel, velká milovnice opery a pravidelná návštěvnice bayreuthského festivalu. Wolfgang Wagner stanul v čele festivalu se svým bratrem Wielandem v roce 1951, po bratrově smrti v roce 1967 se stal jediným ředitelem. Rada festivalu, v níž jsou městští radní a členové státní i federální vlády, již od roku 2001 přesvědčují Wagnera, aby své žezlo předal. I když Wagner dlouho jejich naléhání odolával, v poslední době se zdálo, že na své místo připravuje třicetiletou Katharinu, dceru ze svého druhého manželství. Festivalová rada nicméně upřednostňovala třiašedesátiletou Evu Wagner-Pasquier, Wagnerovu dceru z prvního manželství, vzhledem k jejím zkušenostem z řízení uměleckého provozu. V dubnu 2008 oznámil Wagner, že po letošním festivalu z funkce odstoupí a že by za svého nástupce chtěl mít obě své dcery. Ty potom předložily společný projekt na řízení festivalu. Festivalová rada se má sejít 1. 9., kdy má oznámit budoucího ředitele. * Letošní nová inscenace Mistrů pěvců norimberských v režii Kathariny Wagner byla 27. 7. vysílána živě na internetu: zájemci museli zaplatit 77 dolarů a jejich počet byl omezen na 10 000. Představení bylo navíc přenášeno na plátno na náměstí, kde ho mohli zájemci shlédnout zdarma. Bylo to od roku 1991 poprvé, kdy směly kamery opět natáčet představení. Záznam má být vydán v listopadu na DVD. Na snímku Katharina a Wolfgang Wagnerovi.

divadlo New York City Opera a New York City Ballet, sídlící v téže budově na Lincoln Center, budou mít nový název – David H. Koch eater, a to na počest muže, který poskytl nejvyšší finanční dar v historii Lincoln Center – 100 milionů dolarů. Budova nesla dosud název New York State eater. V dubnu 2008 stát New York, který je vlastníkem divadelní budovy, schválil zákon, podle něhož mohou oba soubory, New York City Ballet a New York City Opera, nabídnout historické jméno budovy filantropické společnosti. Netrvalo dlouho a nový zákon mohl být využit. „Toto je ta výjimečná doba pro New York City Opera, která se připravuje na první sezonu (2009/2010) s novým generálním a uměleckým ředitelem Gerardem Mortierem,“ řekla předsedkyně rady NYCO Susan L. Baker. „S darem Davida Ko-

cha budeme moci novou éru slavit v zrenovované budově.“ Jménem Newyorčanů poděkoval Kochovi také starosta města Michael R. Bloomberg. První fáze rekonstrukce má být dokončena v říjnu 2009 a v jejím rámci budou pořízena nová sedadla, koberce, nový světelný park a audiovizuální technika. Rozpočet této první fáze je 50 milionů dolarů. New York State eatre byl postaven podle plánů Philipa Johnsona výslovně pro Georga Balanchinea a Lincolna Kirsteina, kteří v roce 1948 založili New York City Ballet. Náklady činily 19, 3 milionů dolarů a budova, která se stala domovem jak baletu, tak opery, byla slavnostně otevřena 23. 4. 1964. * David H. Koch je výkonným viceprezidentem Koch Industries, Inc., se sídlem ve Wichitě v Kansasu, firma má 80.000 zaměstnanců v pobočkách v 60 zemích a příjmy přes 100 miliard dolarů. Podle časopisu Forbes se Koch s majetkem 17 miliard dolarů řadí k deseti nejbohatším lidem v USA. Osmašedesátiletý chemický inženýr Koch je pravidelným návštěvníkem New York City eatre už 40 let: „Ujišťuji vás,“ řekl Koch New York Times, „že bych neučinil dar v takové výši, kdybych nebyl absolutně přesvědčen o prvotřídní kvalitě obou souborů.“ Koch rovněž podporuje instituce zaměřené na výzkum rakoviny (přes 500 milionů dolarů), lékařská centra, vzdělávací programy ad. * Zatím designovaný ředitel Mortier, který se své funkce ujme v září 2009, prohlásil již při svém jmenování, že se bude snažit navýšit rozpočet z dosavadních 40 milionů na 60 milionů dolarů, aby mohl rozšířit orchestr o 70 hráčích na 85 členů, umožnit nákladnější inscenace a zdvojnásobit honoráře pěvců z 3 500 dolarů za představení na 7000. (První sólisté v Met mají honoráře kolem 15 000 dolarů.) S velkorysým darem Davida Kocha bude Mortier moci své plány uskutečnit. Pařížská opera uskutečnila turné po Japonsku u příležitosti 150 let francouzsko-japonských vztahů. Japanese Kansai Telecasting Corp., která Pařížskou operu na turné pozvala, označila turné za „avantgardní“, které japonskému publiku přinese „nové impulsy“. Od 19. 7. do 31. 7. uvedla Pařížská opera v devíti představeních díla autorů 20. století (Béla Bartók: Modrovousův hrad, Paul Dukas: Ariadna a Modrovous, Leoš Janáček: Zápisník zmizelého) a rovněž Tristana a Isoldu Richarda Wagnera. Z Paříže přijelo kolem 300 hudebníků, pěvci, technika a administrativa – celkem 1680 lidí! Ředitel Pařížské opery Gerard Mortier přijal v roce 2007 pozvání pod podmínkou, že budou představeny nejméně dvě opery 20. století, a to v moderním zpracování. Inscenace Bartóka, Dukase a Janáčka připravily slavná katalánská divadelní skupina La Fura dels Baus a neméně slavná německá scénogra a Anna Viebrock, Tristana a Isoldu nastudovali Američané Peter Sellars a Bill Viola. První „evropskou“ operou uvedenou v Japonsku byl Gounodův Faust v roce 1894. Woody Allen a Puccini v Los Angeles. Řediteli Los Angeleské opery Plácidu Domingovi se podařilo získat dva oskarové režiséry k na-

HORST WALTER STEIN 2. 5. 1928 – 27. 7. 2008 Německý dirigent Horst Stein se vypracoval z pozice korepetitora na jednoho z nejvýznamnějších dirigentů. Narodil se v Elberfeldu (nyní součást města Wuppertal), absolvoval Vysokou hudební školu ve Frankfurtu a kolínskou konzervatoř, kde studoval skladbu a dirigování. V roce 1951 se stal hudebním ředitelem Hamburské státní opery, od roku 1952 získával zkušenosti na festivalu v Bayreuthu u dirigentských osobností, jako byli Herbert von Karajan, Hans Knappertsbusch, Clemens Krauss a Joseph Keilberth. V roce 1955 se stal hudebním ředitelem Berlínské státní opery, o šest let později opustil východní Německo a vrátil se do Hamburku jako zástupce generálního hudebního ředitele Rolfa Liebermanna, jehož v této pozici vystřídal v letech 1972–77. V letech 1969 až 1986 dirigoval 138 představení Wagnerových oper v Bayreuthu (Prsten, Parsifal, Mistři pěvci norimberští, Tristan a Isolda, Tannhäuser) a v téže době více než 500 představení ve Vídeňské státní opeře. V letech 1980–85 byl šéfdirigentem Suisse Romande Orchestra a Bamberg Symphony Orchestra (1985–96), v letech 1987–94 šéfoval Basilejskému symfonickému orchestru a zároveň hostoval u Berlínských, Londýnských a Vídeňských filharmoniků, Filadelfského orchestru a NHK Symphony Orchestra v Japonsku. V roce 1996 se stal doživotním čestným dirigentem Bamberských symfoniků. V jeho diskografii mají čestné místo bayreuthský Parsifal (1981, nedávno znovu na DVD), hamburská Kouzelná flétna (režie Peter Ustinov, v hlavních rolích Nicolai Gedda, Edith Mathis a Dietrich Fischer-Dieskau, 1971) a vídeňský Don Carlos (Franco Corelli, Gundula Janowitz, Shirley Verrett a Martti Talvela), ale také kompletní nahrávka orchestrálního díla Maxe Regera pro Koch Schwann, Brucknerových symfonií č. 2 a 6 s Vídeňskými filharmoniky či Beethovenovy klavírní koncerty s Friedrichem Guldou.

studování Pucciniho Triptychu. William Friedkin, režisér slavného filmu Exorcista, který se opeře věnuje už několik let, se ujal Pláště a Sestry Angeliky, Woody Allen uskutečnil svůj operní debut v třetí části trilogie, Gianni Schicchi. Výtvarníkem scény pro celou trilogii je Santo Loquasto, který s Allenem spolupracoval na více než 20 jeho filmech. Dirigentem je James Conlon. V představeních od 6. do 26. 9. se v hlavních rolích představí Mark Delavan, Salvatore Licitra a Anja Kampe (Plášť), Sondra Radvanovsky a Larisa Diadkova (Sestra Angelika) a omas Allen poprvé ve své kariéře jako Gianni Schicchi. Plácido Domingo prý přemlouval Woodyho Allena plné čtyři roky. Dvaasedmdesátiletý režisér prohlásil: „Nevím, co dělám. Ale nekompetentnost mě nikdy nebránila vrhat se do věcí s nadšením.“ * Souběžně s Pucciniho trilogií uvede L. A. v americké premiéře (7.–27. 9.) i ope-

zp rá vy ze za hran i  í



nu. * Při předávání olympijských medailí bude znít hudba, kterou složil Tan Dun (mj. autor soundtracku k filmu Tygr a drak z roku 2000, za hudbu získal Oscara). Společně s Heshengem Wangem zkombinovali zvuk odbíjení sakrálních bronzových zvonů z historické Číny se zvukem dopadajícího kamene, a vytvořili tak zvláštní atmosférickou hudbu, která doprovodí dekorování nejlepších sportovců.

Foto Jan Svatoš

eská hudba v zahranií

Legenda světového jazzu, tenorsaxofonista Johnny Griffin (24. 4. 1928 – 25. 7. 2008), zemřel ve francouzské vesnici Availles-Limouzine v blízkosti Poitiers, kde žil posledních čtyřiadvacet let, tři měsíce po svých 80. narozeninách. Little Giant (Malý obr), jak byl přezdíván v jazzovém světě kvůli své drobné postavě, patřil ke stylotvorným osobnostem moderního jazzu a v éře nastupujícího hard bopu v polovině 50. let udával na svém nástroji směr dalším hudebníkům spolu s Johnem Coltranem a Sonnym Rollinsem. Nejplodnější pro jeho další hudební dráhu bylo angažmá v kvaretu eloniouse Monka v roce 1958, s jehož oktetem cestoval po Evropě ještě v roce 1967. Déle než šedesát let trvající kariéru začal po maturitě na střední škole DuSable v rodném Chicagu v pouhých sedmnácti letech jako člen populárního big bandu Lionela Hamptona. Nahrál s ním mj. památný jumpový hit Hey Ba Ba Re Bop, který byl na deskách Decca distribuován i v poválečném Československu. Poprvé naši zemi navštívil v roce 1967 s mezinárodním orchestrem Clarke-Boland, s nímž opakovaně hrál na pražském jazzovém festivalu v roce 1969. Do třetice jsme slyšeli Johnnyho Griffina v pražské Lucerně jako sólistu big bandu Slide Hamptona a Václava Zahradníka v roce 1972. V novém tisíciletí vystoupil Griffin se svým kvartetem na Přerovském jazzovém festivalu a naposledy ještě loni v září, kdy na pozvání prezidenta Václava Klause účinkoval ve Španělském sále v koncertní sérii Jazz na Hradě (viz foto, uprostřed Antonín Matzner, dramaturg MHF Pražské jaro). am

ru na filmový námět Fly (Moucha), podle filmového horroru Davida Cronenberga z roku 1986. Světová premiéra opery se uskutečnila 2. 7. 2008 v pařížském éâtre du Châtelet v koprodukci s L. A. Na libreto Davida Henryho Hwanga ji zkomponoval Howard Shore, autor hudby k Pánovi prstenů. Cronenberg se ujal operní režie, scénu navrhl oskarový výtvarník Dante Ferretti (mj. Sweeney Todd), diriguje Plácido Domingo.

r)zné Metropolitní opera a HD live přenosy. Met rozšíří v sezoně 2008/2009 přenosy svých operních představení, které uvádí od prosince 2006. V uplynulé sezoně 2007/08 vidělo přímé přenosy v 17 zemích téměř 900.000 milovníků opery. Letos se uskuteční místo dosavadních osmi jedenáct přenosů na 800 místech celého světa. Moderátory budou opět Renée Fleming, Natalie Dessay a Susan Graham. K nejočekávanějším bude mj. patřit v Metropolitní opeře poprvé uvedená opera Doktor Atomic od Johna Adamse. Test DNA a Chopin. Polská vláda odmítla žádost vědců provést analýzu Chopinova srdce. Chopin zemřel v Paříži v roce 1849, ale jeho srdce bylo převezeno do Polska a bylo uloženo ve varšavském Chrámu sv. Kříže. Vědci z varšavského institutu molekulární biologie

věří, že Chopin neměl tuberkulózu, jak se všeobecně předpokládá, ale že zemřel na následky jedné z nejrozšířenějších vrozených dědičných nemocí, a to cystickou fibrózu. Hudba na olympiádě v Pekingu. Fenomenální pianista Lang Lang, rodák ze Shenyangu v čínské provincii Liaoning, vystoupil na slavnostním zahájení Olympijských her v Pekingu 8. 8. Mezi dalšími umělci byli mj. Celine Dion a Jay Chou z Taiwanu. Slavná anglická zpěvačka Sarah Brightman a populární čínský zpěvák Liu Huan společně zazpívali anglicky novou „olympijskou“ píseň s názvem You and Me (Ty a já). Režiséry zahajovací ceremonie byli Zhang Jigang a Zhang Yimou, který nastudoval mj. v Metropolitní opeře operu První císař od Tan Duna. Zahájení sledovalo v přímém přenosu přes 5 miliard lidí na celém světě. Šestadvacetiletý Lang Lang se zasloužil výtěžky z řady svých koncertů o nashromáždění několika milionů dolarů na podporu obětem zemětřesení v jihozápadní Číně 12. 5. 2008, které si vyžádalo přes 60.000 lidských životů a pět milionů lidí připravilo o domov. Kromě vystoupení na prestižním zahájení byl Lang poctěn i tím, že byl jedním z nositelů olympijské pochodně v ulicích Pekingu. Sarah Brightman vystoupila mj. i na závěrečné ceremonii Olympijských her v Barceloně v roce 1992, kdy spolu s José Carrerasem zazpívala píseň Amigos Para Siempre, kterou Andrew Lloyd Webber složil právě pro Barcelo-

Pražská komorní filharmonie doprovázela 8. 7. v Paříži koncert dvou operních superhvězd – tenoristů Rolanda Villazóna a Juana Diega Flóreze. Jejich koncert v éâtre des Champs-Elysées byl jejich prvním společným vystoupením, dirigoval Ital Michel Mariotti a PKF kromě doprovodu zahrála i několik samostatných čísel z oper Belliniho, Rossiniho a Gimenéze. Zatímco s Villazónem již PKF spolupracovala několikrát (naposledy v březnu v Mnichově a v Kolíně n. Rýnem), Flóreze doprovázela poprvé. Koncert byl dle francouzského tisku vyvrcholením pařížské hudební sezony a oběma pěvcům i výkonu PKF se dostalo bouřlivého přijetí vyprodaného sálu. Z Paříže odjela PKF do italské Monzy, kde na koncertě v parku Královské vily doprovázela dalšího slavného tenoristu – José Carrerase. vla Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem vystupoval ve Španělsku na Katalánských festivalech, kde spolu s Pražským komorním orchestrem pod vedením dirigenta Ondřeje Kukala provedl dvakrát Missu solemnis Ludwiga van Beethovena. První koncert se uskutečnil 8. 8. v Torroella de Montgrí, druhý 9. 8. v El Vendrell. Jako sólisté vystoupili Ludmila Vernerová (soprán), Jana Sýkorová (mezzosoprán), Jaroslav Březina (tenor), Zdeněk Hlávka (baryton) a Jaroslav Tůma (varhany). Houslista Miroslav Ambroš a klavíristka Zuzana Ambrošová účinkovali na Hvarském letnim festivalu v Chorvatsku, a to 3. 7. na nádvoří románského kláštera (Händel, Martinů, Brahms, Suk, Paganini a Sarasate). Koncert se setkal s velkým ohlasem a zajistil oběma umělcům pozvání na další ročník. Úspěch Terezín Ghetto Requiem v Německu. Velký ohlas na letošním ročníku festivalu Mitte Europa – nová sousedství sklidili barytonista Ivan Kusnjer a Martinů Quartet. V německém ossenu se představili 24. 6. Mezi skladbami Beethovena, Ullmanna, Dvořáka a Schuberta zde patřilo výsadní místo dílu české skladatelky Sylvie Bodorové erezín Ghetto Requiem pro baryton a smyčcové kvarteto. Kritika skladbu nazvala doslova „vrcholem večera“ a zcela zaplněný místní kostel odměnil umělce bouřlivým potleskem. Zpracovala Jitka Slavíková



s t u d i e , k o m ent á e

zlatá éra eské opery iii. ix. aby se nezapomnlo františek vajnar Dirigent František Vajnar (1930) absolvoval housle a dirigování na Konzervatoři v Praze v roce 1952. Dirigovat začal v Armádní opeře (1953–1955), pokračoval ve Státním divadle v Karlíně (1955–1960) a v ostravské opeře (1960–1962). Stal se šéfem opery v Ústí nad Labem (1962–1974), odkud přešel jako dirigent do pražského Národního divadla (1974–1980), kam se ještě vrátil jako šéf a poté šéfdirigent (1985–1990), když mezitím vedl Symfonický orchestr Československého rozhlasu. Šéfoval orchestru ve Státní opeře Praha (1991–1993), aktivní kariéru zakončil vedením Filharmonie Hradec Králové (1991–2001). Pořídil bezmála pět set rozhlasových, gramofonových i televizních snímků včetně ceněných operních kompletů. Stál za dirigentským pultem více než stovky renomovaných orchestrů v téměř čtyřiceti zemích světa, dva roky vedl Komorní a symfonický orchestr v Örebro ve Švédsku, s milovaným souborem Collegium musicum Pragense vystupoval v letech 1968–1993 opakovaně na festivalu v Salcburku a na Wiener Festwochen. V Dublinu a Belfastu vedl mistrovské kurzy dirigování, od roku 1975 na HAMU připravil mnoho začínajících dirigentů. Všestranný dirigent s výrazným gestem, člověk nesmírně pilný, s maximální pokorou stojící před hudebními díly, jimž příkladně a v nejlepším slova smyslu slouží. Těší se pověsti a respektu poctivého pracovitého muzikanta, který dokáže stát za svým názorem tak, aby nikomu neublížil – spíše aby druhým pomáhal. Moji rodiče (a svým způsobem nakonec i já) se živili prací vlastních rukou. Tatínek byl z deseti dětí, a tak se nemohl vrhnout na dráhu dirigenta na vlastní pěst. Hlubokou lásku k hudbě a nesplněné touhy přenesl na mě. V mých rodných Strašicích u Rokycan vedl velkou dechovku, dokázal zahrát snad na kterýkoliv nástroj. Pro lekce z hudební teorie chodil za sousedem Antonínem Modrem, autorem vyhledávané knihy o hudebních nástrojích. Ten mi občas předhazoval: „Přece se nestaneš třeba… doktorem! Ty jsi zrozen pro to být muzikantem!“ V tatínkově kapele jsem hrál na flétnu, klarinet, trubku, violu, hlavně ale na housle – ty mi učarovaly snad tím, že dokázaly krásně zpívat… Začal jsem studovat na Pražské konzervatoři u Karla Šnebergra housle, a protože jsem se cítil být cele prostoupen hudbou a jenom housle mi nestačily, přibral jsem si dirigování u Aloise Klímy. Poslední tři roky už jsem měl plnou hlavu skoro jenom taktovky. Ještě během studií jsem zasedl nejdřív k pultu druhých, posléze i prvních houslí v orchestru Národního divadla. Bral jsem to už jako přípravu k dirigentské dráze: při pohledu na dirigenty jsem si v mladické domýšlivosti říkával, co bych dělal trochu jinak. Od začátku ve mně vězel pocit sounáležitosti s pěvci. Cítil jsem s nimi, protože jsem věděl, že při zpěvu potřebují vůli, aby mohli patřičně dýchat. Zpočátku jsem neuvažoval jenom o opeře, neustále jsem pošilhával i po symfonické hudbě. Dirigenti Jedním z těch, kteří ve mně zaseli „dirigovací“ semínko, byl všestranný a velice zodpovědný Karel Ančerl. Za jednoho z nejinteligentnějších muzikantů jsem považoval Jaroslava Krombholce – byla to osobnost zcela prostoupená operou. V podstatě nedoceněným dirigentem s fenomenální fotografickou pamětí byl Zdeněk Košler – ctil operu jakožto hudeb-

Foto Daniela Bělohradská

 Daniela Bělohradská

František Vajnar

ně dramatický útvar a vždy si dokázal uhájit pěvecký projev před zamýšlenými pohybovými kreacemi režiséra. Uměl to, o co jsem se celý život snažil i já – a sice být zpěvákům neustále nablízku. V Armádní opeře jsem poznal Bohumila Gregora. Obohacoval repertoár o symfonická díla a to jsem od něj možná i trošku „opsal“. Občas si komplikoval život svou vznětlivou povahou. Párkrát se mu stalo, že seknul s taktovkou a proběhl mezi hráči pryč, aby ho za dveřmi kustod zklidňoval: „No, pane šéfe, přece byste se nerozčiloval kvůli takové maličkosti!“ A Bohoušek vplul zpátky a dirigoval dál. Oplýval zvláštním darem: ozřejmoval hráčům hudbu prostřednictvím okouzlujících a strhujících erotických výkladů. Všichni byli, každý svým způsobem, tak trochu imperátoři – i když třeba má dirigent jasnou představu o interpretaci skladby, bez přirozené autority, bez schopnosti netěkat od problému k problému, nikdy těleso složené z nejrůznějších uměleckých individualit neukočíruje! Pěvci Možná trošku neskromně si o sobě myslím, že jsem vždycky dokázal se zpěvákem cítit a takzvaně „jít“. Každému pěvci jsem dirigoval trošku jinak, i při alternacích. Musel jsem být přesvědčen o svém názoru a znát hranice hudební logiky, za něž bych si nikdy nenechal nikoho zajít, ale vždycky jsem byl přístupen domluvě. Když mě – mladíčka - například velká pěvkyně Marta Krásová coby Ježibaba zdvořile žádala: „Pane dirigente, prosím vás, nechte mě zpívat to Cupy, dupy obráceně, já bych to jinak popletla“, copak jsem mohl nevyhovět? Obdivoval jsem Ladislava Mráze, bohužel, předčasně zesnulého. Byl to jeden z našich největších basbarytonistů, výtečný a pohotový muzikant i všestranně nadaný organizátor, zakladatel Armádní opery. Nadobyčejně ho zaujala taktovka, sám a skvěle si oddirigoval třeba ansámblové zkoušky na Psohlavce. Při Voračkách dokázal přehledně ukázat všechno všem! Upřímně rád jsem spolupracoval s Drahomírou Drobkovou, přeskromnou a mimořádně muzikální mezzosopranistkou, pro niž, bohužel, v Praze nebyl repertoár. Bylo jí absolutně

studi e, k omen t áe cizí prosazovat se, nebýt toho, vážil by si jí celý operní svět! Ctil jsem poctivého Beno Blachuta. Když jsem s ním coby začínající dirigent studoval Šujského, uctivě jsem ho žádal: „Mistře, tady bych vás prosil o toto a toto.“ Po ukončení zkoušky za mnou přišel a pronesl: „Pane dirigente, dejte mi čtrnáct dní.“ Průběžně si v klavírním výtahu zaznamenával mé připomínky, za čtrnáct dní přišel a předvedl téměř všechno, co jsem po něm chtěl. On totiž v dirigentovi uznával partnera! Nezapomenu na zvolání jeho Dalibora: „Zapírat nechci!…“ – kdo čekal nějaké mrskání se na scéně, byl zklamán, stál bez hnutí a pouhým výrazuplným hlasem maximálně zdůraznil sílu svých slov! Podobně Zdeněk Otava, když coby Mícha zazpíval: „Dám vám své požehnání!“, divadlo slzelo a nedýchalo. Na těch několika slovech si velice zakládal a já si vždycky říkal, že na divadle opravdu není „malých“ rolí, pakliže je představitel dokáže procítit a prožít. Nikdy jsem neuměl odpovědět na otázku, která je má nejoblíbenější opera. Prostě jak kdy a kde. Nejvíc jsem ale přece jen tíhnul k Rusalce pro její zpěvnost, ale i proto, že je pro mne téměř fatální: byla to první opera, kterou jsem studoval v Ústí, první, kterou jsem dirigoval zpaměti, a má první v Národním divadle; byla také mým konkursním představením pro ostravské angažmá. Rád vzpomínám na Verdiho Macbetha, uvedl jsem ho v Ústí nad Labem jako první český dirigent. Tamní inscenace režiséra Norberta Snítila naprosto vycházela z hudby a obecenstvo ji ohromně přijalo. Právě na Macbetha se přijel podívat Hanuš ein z Národního divadla a nabídl mi: „Pane šéf, my vás zveme k nám na Rusalku. Ale zkoušku pro vás nemám; prosím vás, přece byste vy nechtěl zkoušku!“ Skutečně jsem nedostal ani ansámblovku, a to jsem dirigoval zpaměti! Nu byl jsem mladý a trošku, možná až příliš nezodpovědný, ale dopadlo to tenkrát výborně, jak už to u takových kotrmelců bývá. Ve světě Ve Švédsku jsem operu nedirigoval, ale byl jsem se samozřejmě podívat v Královské opeře. Nemysleme si, že tamní obecenstvo šílí po Smetanovi. Jako všude jinde ve světě i tady preferují Dvořáka, Mozarta nebo Beethovena. Do programů koncertů jsem musel zařadit všechny tři Smetanovy švédské symfonické básně sám. V Sydney jsem vůbec poprvé provedl Prodanou nevěstu. Běžnou praxí bylo, že dirigent operu nastudoval, řídil premiéru a pár repríz, aby poté převzal taktovku jeho asistent, původně korepetující se zpěváky. Zpívalo se, bohužel, anglicky (v češtině jsem v zahraničí operu nestudoval nikdy), čímž nastaly potíže hlavně s recitativy. Inscenační tým (P. Kočí, A. Štúrová, J. Svoboda, Š. Hejnová) spolu se mnou a se sólisty, sezvanými z celého světa, táhl za jeden provaz. Nás Čechy nemile překvapila titulní stránka programu, z níž zářil obrázek cirkusu! Naše pojetí, vycházející z tradice českého venkova, snad trochu zabránilo Australanům považovat Prodanku jen za frašku a operetu a Smetanovu hudbu za národní folklor. V Austrálii jsem také řídil koncertní provedení Rusalky. Kritika se rozplývala nad barevným plastickým zvukem orchestru, který podle nich vyvážil chybějící divadlo. Ale podle mne je opera komplexní mnohovrstevný hudebně dramatický útvar, podívaná, kterou nemůže suplovat pouhá hudba. Na základě pražské inscenace mne pozvali do irského Wexfordu na proslulý festival méně hraných operních děl nastudovat Zásnuby v klášteře. Škoda, že bez režiséra Ladislava Štrose, s nímž jsme v Praze vymysleli mnohé gagy a špílce. Tvořili jsme sehranou dvojku. Štros si dovedl vymýšlet, ale gejzíry jeho nápadů nebyly samoúčelné, dovedl je začlenit do celku a dát jim formu. U něj bylo pořád nač se dívat, aniž by tím byla potlačena hudba! A to je nesmírně důležité! Z partitur může režisér vyčíst hodně. Jednoznačně dávám přednost hudebnímu výrazu před „lacinou“ srozumitelností textu, jelikož chci, aby opera promlou-



vala z nitra. Přesto jsem musel mnohdy hlídat výslovnost některých pěvců: „Podívejte, ruština je dneska světová řeč. Račte se to, prosím, naučit!“ Dnešní trend je zpívat v jazykovém originále a já s tím souhlasím. Skladatel komponoval na určitý text a ten by se měl ctít. Ono to jinak ani dost dobře nejde. I poctivě přebásněné překlady svědomitého a zkušeného Jiřího Jorana, Rudolfa Vonáska či Evy Bezděkové se mnohdy neubránily „operštině“. Jak to vidím dnes Stavím se proti „převodům“ oper. Rusalka „zpopovaná“ nebo odehrávající se na smetišti jsou jen projevy exhibicionismu. Opery si člověk musí vážit! Chybí-li pokora, nepřijme výsledek ani obecenstvo. Mám ale také svůj hřích, který mne dodnes mrzí: televizní inscenaci Čertovy stěny. Kdyby se dirigentovi nepodařilo stěsnat operu do stominutové délky nahrávacího pásu Ampexu, nahrávka by se neuskutečnila. A nic nezmohl ani tenkrát mocný Přemysl Kočí, který hrál roli Raracha – musely se škrtat a přehazovat celé scény. Playbacky sborových scén nakonec v časové tísni dodirigoval ohromně erudovaný sbormistr Milan Malý, sám to nabídl. Byli jsme zvyklí připravovat operní inscenace důkladně a svědomitě. Bývalo dobrým zvykem, že dirigent, režisér a výtvarník se ještě před prvními korepeticemi domluvili na celkové koncepci inscenace. Jen když jsou zajedno, může se zrodit strhující představení. Nepovažuji za šťastné, aby dirigent zároveň režíroval. Nemá totiž podněty od spolutvůrce, nad sebou už nemá žádný korektiv, a zapomene-li, že každý je omylný, snadno ztroskotá! Protože hudba umocňuje děj, poslední slovo v případě nesouladu musí mít dirigent. Musí myslet a cítit především vokálně, pamatovat neustále na co nejdelší aktivní život pěvce. Vývoj lidského hlasu musí být pomalý, neboť hlas se vyvíjí současně s pomalým zráním člověka. Zpívat dramatický repertoár už na začátku kariéry je vždy poněkud riskantní – spoluzodpovědnost kompetentního dirigenta či šéfa je zde nabíledni. Oni zpěváka formují často na celý život. Případná intonační labilita je vždy spojena s nějakým technickým problémem pěvce a dirigent ho musí rozpoznat. Každá operní role má svoji specifickou pěveckou obtížnost. Proto je tak důležité pěvce obsazovat podle hlasového oboru a nikoliv jenom podle hereckého typu. Chceme-li u pěvce probudit tu správnou potřebu sdělnosti a chtít víc, než jen zpěv, pamatujme, že zpěv je prostředkem, ne účelem operní scény! Charaktery jevištních postav, jejich vztahy i situace rostou z hudby, z pokynů v partituře! Dříve nebylo myslitelné, aby zpěvák pozadí své postavy neznal. Vždy jsem vycházel z přesvědčení, že jedině ansámbl pevně připoutaný ke „svému“ ústavu může vytvořit určitý interpretační profil. Dramaturgie pak musí vycházet z reálných možností souboru, především pěveckého. Dobrý dramaturg by měl čas od času nasadit úkol, který je na hranici možností souboru a který vyžaduje mobilizaci všech. Každý z interpretů by si také měl být vědom toho, že ne premiéry, ale především x-té reprízy zasáhnou nejširší okruh posluchačů, kteří tak mohou být ovlivněni mnohdy na celý život. A co je, myslím, nejsmutnější, že se vytrácí pokora k tradici a, bohužel, vůle k poctivé práci. Sází se na pouhý efekt. Kdo si dnes vzpomene na Václava Talicha, jak nabádal muzikanty, aby hráli raději pomaleji a precizně, protože tempo pak bude evokovat dojem větší rychlosti, třebaže jeho durata bude delší, než u téhož kousku odehraného sice rychleji, ale ledabyle! •



s t u d i e , k o m ent á e Foto Jiří Skupien

novinky soudobé hudby ii. ix. sylvie bodorová: mojžíš ﹙%&&$–%&&0﹚  Josef Herman Oratorium Mojžíš pro sóla, recitátory, smíšený a dětský sbor, bicí a symfonický orchestr na texty Starého zákona napsala Sylvie Bodorová (1954) na objednávku festivalu Smetanova Litomyšl, a to objednávku zvláště prestižní – dílem vyvrcholil jubilejní 50. ročník festivalu. Objednávka logicky přišla po velkém úspěchu oratoria Juda Maccabeus (2002), prvního tak rozsáhlého díla skladatelky napsaného na objednávku Pražského jara, které krátce po pražské premiéře zaznělo také v Litomyšli. První provedení Mojžíše 3. 7. 2008 nepříjemně ovlivnil, zejména zpočátku, prudký déšť bubnující do zastřešení hradního nádvoří, zvláště když dílo samo je velmi komplikované, a tudíž citlivé na souhru rozsáhlého aparátu. Ne všechno vyšlo ideálně. Dílu vtiskl první zvukovou podobu dirigent Jiří Malát se sólisty Ivanem Kusnjerem, Gabrielou Beňačkovou a Otokarem Kleinem, recitátory Otakarem Brouskem a Janem Šťastným, Kühnovým dětským sborem a Pražským filharmonickým sborem, a Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK. Pojednání o druhém oratorním díle Sylvie Bodorové však nemohu začít jinak nežli obecnou úvahou. Opakovaně tu píšu, že skladatelé podřizují svoji dramatickou hudbu tématu a liteře textu. A že je to správně. Je tomu tak i v případě další oratorní skladby Sylvie Bodorové, ovšem platí pro ni v míře nejvyšší jedno „ale“: hudba sama je po mém soudu nejpůsobivější tam, kde myšlenky a slova, jež je nesou, umocní, ozvláštní, vychýlí z normálu a tím jim dá nové dimenze, umožní prožít je intenzivněji, než kdyby byla pouze vyslovena nebo čtena. A to nejlépe za předpokladu, že se tímto hudebním opracováním textu dospěje k hudbě, která by bez onoho spojenectví nevznikla, která je jím posvěcena, ale která zároveň může existovat sama o sobě, tedy není jen služkou mimohudebních významů. Píšu o tom právě tady proto, že Bodorová onen oblouk od myšlenky přes text k hudbě ne vždy dokončila. A možná je to i proto, nebo spíše především proto, že tentokrát volila i ve své obecně tradiční hudební řeči hudebně-dramatické postupy už opravdu dlouhým časem prověřené, s jednoznačnou ambicí posloužit biblickému příběhu, ale bez ambice stvořit na jeho půdorysu, k jeho oslavě a k docílení soudobého prožitku něco hudebně zcela nového. To není výtka, jen konstatování, ostatně nepatří se soudit autorské plány, ale jen výsledné dílo, které skutečný umělec vždycky napíše podle svého přesvědčení a nikoli podle poslední módy. Kromě toho ctím autorku jako dnes možná nejdůslednějšího zastánce tradicionalistického tvůrčího postoje, jehož hlas ve stylovém a žánrovém mnohohlasu současné hudby plně respektuji a jsem za něj i jako posluchač často vděčný. Ostatně premiéru Mojžíše přivítali posluchači velmi vděčně, je to hudba na první poslech přístupná. Dá se to napsat ještě jinak: biblický příběh a především jeho konsekvence by, myslím, ještě víc vynikly zcela novou hudbou, skladba Bodorové zůstala v rovině obvyklé „literární“ kompozice. Nejvíc se to asi projevuje v pasážích recitovaných – je otázkou, nakolik jsou oba mluvené party pro skladbu potřebné jen významově, jako nositelé potřebných informací, neboť v použité deklamační poloze sotva mohly zaujmout esteticky a emocionálně. Při poslechu díla jsem docela toužil slyšet ony texty, nebo jejich ekvivalenty, zhudebněné. Skladatelka sedmdesátiminutovou skladbu velkoryse rozvrhla do čtrnácti částí. První a poslední rámují dílo pocitově i jaksi geograficky, což považuji za jeden z velmi účinných prostředků navození základního významového časoprostoru skladby: první Slunce na poušti a čtrnáctá Poušť a naděje

Sylvie Bodorová

korespondují hudebním obrazem vyprahlé pouště, v níž se odehrály vyprávěné biblické příběhy. Autorka navštívila Sinajskou poušť a tento zážitek, jak sama sdělila, její hudbu ovlivnil, při litomyšlské premiéře se do těchto pasáží dokonce promítaly na projekční plátno záběry té vyprahlé krajiny. Obraz však zároveň evokuje jedno z vůbec základních témat skladby: všechno postupně vzniká z ničeho, život se rodí v pustině a může v ní také skončit. Není to jen další z naučení, která možná až příliš mentorsky Mojžíšův příběh obsahují, a skladatelka se tomuto přídechu vždycky nevyhnula. Obraz pouště ukazuje Bodorovou jako současného člověka, vědomého si posledních poznatků o vzniku a existenci života, poznatků nakonec, myslím, fantastičtějších nežli obsahují jakákoli náboženská dogmata – u Bodorové se to promítlo především do vědomí možného zániku všeho. Obraz pouště vytvořila melismatickým zpěvem smíšeného sboru jen na vokál nad drženými basovými tóny, volný tok hudby však záhy zdramatizují bicí a žestě a vstupní část převádí obraz do vyhroceně dramatického dění. To však hned zpočátku trochu klesá především informativní recitací postavy Boha, jakýmsi „obsahem kusu“, druhá část Jsem, který jsem naštěstí záhy kulminuje dialogem Boha s Mojžíšem (baryton), jenž definuje právě pochybnosti Mojžíše a jeho prostřednictvím nás všech o tom, kdo jsme, odkud kam kráčíme, proč a co konáme. Opět téma více současného nežli biblického člověka, můžeme-li odhadovat na základě biblických textů, které podle mne neobsahují tolik pochybností o smyslu života, kolik jich z něho Bodorová vyčetla a kolik jich, ať už si to přiznáme či nepřiznáme, má většina současníků. Hned první velká árie Mojžíše je jim věnovaná a nemohu si pomoci, její nakonec klidná melodická linka podpořená smyčci jakoby z dílny Bohuslava Martinů naléhavost těchto pasáží příliš idylizuje, tudíž relativizuje a snižuje jejich účinek. To budiž příkladem dalších podobných sekvencí skladby a dokladem výše zmíněných obecných úvah.

studi e, k omen t áe

slova Božího, ale stále znovu začíná na sluncem vyprahlé poušti s jen relativní nadějí na dobré příští. Ještě snad dodejme, že ona základní tradicionalistická pozice autorky má v tomto případě oprávnění a je imperativem, jak je potřebné navazovat na minulé děje, jak se nemůžeme beztrestně vzepřít ničemu, z čeho jsme vyšli, jak je pošetilé myslet si, že nad nás není a nebude. Tradicionalistická pozice je tedy jaksi tematizovaná a zprostředkovaně poukazuje na možná vůbec nejsilnější poslání skladby. Sylvie Bodorová o oratoriu Mojžíš Oratorium Mojžíš pro mne znamenalo dva roky krásné, ale zároveň i velmi náročné práce. Životní kapitolu, na kterou se nezapomíná! Zvolila jsem tentokrát až fundamentálně obecné starozákonní téma, v němž se propojuje epická linie s nejzávažnějším filozofickým a etickým obsahem. Chtěla jsem, aby ve skladbě byly zachyceny obě tyto linie s důrazem na obecnější, aktuální momenty. Z celého příběhu jsem vybrala jen některé body, z hlediska zamýšleného poselství mne nejvíce zaujal problém hodnot, jejich existence či relativnosti a pak zejména otázka masové manipulace a falešných idolů. Na rozdíl od předchozího oratoria Juda Maccabeus je Mojžíš daleko více postaven na sborových partiích a na významném využití bicích nástrojů reprezentujících metrorytmický element (mimochodem, ten jsem se snažila integrovat v podobě akcentovaných výkřiků, vzdechů i do vokální linie, stejně jako rytmizovaný dupot sboru a orchestru). Samozřejmě, že jsem se nemohla ubránit inspiracím ze židovské oblasti s volným melosem, typickou ornamentikou a mikrointervalikou, zvuku šofarů v jejich rituální podobě, ale zároveň na druhém pólu i rockové rytmice a typickým „breakům“ bicí soupravy. Pracovala jsem často technikou heterofonního vrstvení zvukových proudů a modálních linií, i když jsem se tato místa, včetně aleatorních ploch snažila zapsat standardním způsobem, abych usnadnila nastudování, a jak věřím, i budoucí interpretaci. • Repro archiv

Na druhé straně právě tradiční, řekněme romanticko-modernistické vedení melodické linky, v partech sólových a podle mne ještě více sborových, je jednak určující pro hudební poetiku Bodorové, v níž obecně zaujímá melodie ústřední pozici, a potom je prostředkem dramatického sdělení. Její olbřímí výhodou je srozumitelnost zpívaného textu, která je první podmínkou synergického působení dramatické hudby. Nejpůsobivější je ovšem zase v pasážích melodicky originálních, zvláště pokud nesou silné emocionální sdělení. Na druhé straně jsou tu i vypjaté melodické linky, které už hlasovou polohou či temporytmem takřka vylučují, aby posluchač rozuměl každému slovu, ty působí jaksi globálně, nesou konkrétní emoci či afekt, a správně, neboť mnohdy by rozdrobení na detaily poškodilo účinek celku. To jsou prastaré poznatky dobrých dramatických skladatelů a Bodorová je zná a ctí. Nicméně se to v Mojžíšovi podle mne zase příliš kříží s onou názornou recitační deklamací, která je v oratoriu vlastně krajní pozicí „melodie“ a která tu nese především věcné či dramatické, nikoli estetické a emocionální informace. Zkrátka jsem trochu litoval, že i tyto pasáže nejsou hudební, a občas jsem zalitoval, že přece jen zpívanému textu není rozumět víc – to však konstatuji s velkou opatrností, neboť provedení v Litomyšli, jak jsem uvedl, počasí poškodilo. Skladba jinak technicky obsahuje autorkou už propracované a právem ceněné postupy, zejména polyrytmické plochy, které ovšem místy činily v provedení doprovázeném bubnováním deště jisté potíže, známé jsou též inspirace autorky balkánským folklorem. Ryze kompoziční novum Bodorová do své hudby přinesla neobvykle rozsáhlým a exponovaným arzenálem bicích nástrojů a sympatické je, že to opět vyplynulo z tématu a jeho výše zmíněné teistickou pozici přesahující interpretace: vize biblické pouště se Bodorové spojila nejen s melismatickými hlasy, ale také s prvním nástrojem, na který člověk při své cestě z živočišné do lidské říše vůbec hrál. Jsou samozřejmě nejvíc potřebné v Tanci kolem zlatého telete, který je živočišnou spontánností připomínající principiálně např. Proko evovu Skytskou svitu naprosto kontrastní k meditativnímu duchovnímu základu celé skladby a obsahuje i obecný střet mezi pohanstvím a vírou, tělesností a duchem. Základním materiálem oratoria jsou však zpěvní hlasy: barytonový part Mojžíše, který spojuje dramatický i meditativní projev, a pak part smíšeného sboru, který prochází prakticky celou skladbou, patří mu hudební vrcholy díla, aby na dvou i významově nejsilnějších místech byl zastoupen čistými dětskými hlásky – dramaticky velmi účinný prostředek. Bodorová si sama pro potřeby libreta upravila úryvky biblických textů. Nešlo jí o textově ucelený tvar, o nějakou formu duchovní hry, použité promluvy spíše evokují podstatné myšlenky a děje, jsou samostatnými ikonami biblického textu a skladatelka je také jakoby podle prastarého operního vzoru neváhá ve zpěvní lince opakovat. Přitom nerezignuje na samotné vyprávění dnes zase snad už vcelku známého biblického příběhu, čtrnáct částí skladby je vlastně čtrnáct hlavních epizod příběhu, které se odvíjejí v zásadě chronologicky. Je samozřejmě otázkou, nakolik je textový podklad pro skladbu výhodný, mám určité pochybnosti, nicméně umožňuje trojí využití: odvyprávět příběh, jak už řečeno, zastavit se u jeho hlavních témat, a především interpretovat ho z dnešního pohledu. Skladatelku příběh Mojžíše zaujal především analogiemi s naší spotřební společností, která také tančí kolem zlatého telete, místo aby se věnovala podstatným problémům své existence. Autorka v příběhu hledala spíše otázky nežli odpovědi, které v Bibli končí stanovením Desatera a nadějí na zemi zaslíbenou, Bodorová se ovšem jen s Desaterem spokojit nemůže, i když mu věnovala samostatnou IX. část, už z podstaty věci jaksi přísnou a naučnou, trochu nesympatickou, ale příběh pro ni nekončí uznáním



Ukázka z rukopisu – část 11: Tanec kolem zlatého telete



s t u d i e , k o m ent á e

tre boemi in italia

ix. a.r.p.m. bohuslaus czernohorski, padre boemo ﹙2$'3–203%﹚  Stanislav Bohadlo Řádová kariéra v Assisi a Padově V Assisi, kam Černohorský přijel 26. října 1710, nebyl trestán, ale naopak získal funkci prvního varhaníka, bakalaureát (1711) a nereagoval ani na povolení k návratu do Čech (1712), ani na další výzvu s příslibem doktorátu od České minoritské provincie (1714). Z assiského konventu sv. Františka, kde pět let konfrontoval své umění s významnými osobnostmi, se přemístil do konventu Il Santo v Padově (1715–1720), původně jako třetí varhaník, a postupoval v hierarchii padovských konventních varhaníků. Dvojsborová velikonoční antifona Regina coeli z roku 1712 (z Assisi) s vlastnoručním podpisem „Padre Boemo di Praga, organista“ prozrazuje přes svou stručnost dar velkého výrazu srovnatelný s Händelem. Podobně sólová sopránová árie Regina coeli reaguje na italskou operní a oratorní melodiku a hlasovou virtuozitu. V Padově také, s titulaturou „M.R.P.B. Padre Bohuslao“, hrál překvapivě na trombon v chrámovém orchestru (18. 1. 1718). Intermezzo v Praze a Horažďovicích Závažné rozhodnutí opustit místo prvního varhaníka a vrátit se po deseti letech do Prahy muselo být živeno přesvědčením, že mu již žádný postih nehrozí a že bude naopak přijat s vděčností a úctou. Nakonec akceptovaná výzva k návratu do Prahy (1720–1731) však nebyla provázena uznáním, oceněním zahraničních zkušeností ani postupem v řádové hierarchii. Po návratu do Čech mu provincie sice přiznala titul Magister musices „propter excelentia musicae“, ale po smrti Artophaea (1721) kandidoval několikrát neúspěšně na správní funkce v provincii, až byl nakonec v září roku 1727 přeložen „ze závažných důvodů [odmítl odevzdat konventu majetek po svém zemřelém otci] do Horažďovic, kde bude v určitých dnech obměkčován hladověním“. Šternberský patronát nad horažďovickým konventem jistě zmírnil tvrdý a ponižující rozsudek, a tak se Černohorský mohl věnovat kompozici. Dne 16. ledna 1729 začala katolická církev používat pozdrav Laudetur Jesus Christus a Černohorský zpracoval tento text v monumentální motet (vhodný též jako mešní ofertorium) v podobě tří velkolepých fug, který vyšel tiskem v Praze u „Labaunových dědiců“ (1729). Skladba vznikla patrně právě v horažďovickém vězení. Pak se vrátil po třech letech věznění do Prahy „bez titulu bakaláře a magistra“. Zpět do Itálie Začal opět myslet na Itálii jako na svou životní satisfakci. Podle údajů v matrice žádal čtyřikrát oficiálně, ale neúspěšně o povolení cesty do Itálie, i tentokrát měl ovšem v ruce generálův patent, rezervované místo varhaníka v Padově i finanční prostředky na cestu. Tak se sedmačtyřicetiletý řeholník po namáhavé cestě vrátil ke třetím varhanám do baziliky Il Santo (24. 8. 1731), ale své postavení si musel opět budovat od počátku. Situace se podobala té před deseti lety, protože odcházel opět proti vůli vedení provincie. Vracel se tentokrát domů nebo z domova odjížděl? Domovem v řádovém životě byl mateřský konvent (u sv. Jakuba v Praze) a „familia“ tvořená bratry, nikoliv země. Přesto však hrála národnost významnou roli. Měl větší „pocit cizince, odsunutého do pozadí aktuálního dění“, uvažuje K. Šulcová, v Praze nebo postupem doby v Padově? Po zamítnutých suplikách, teprve po pěti letech (12. května 1736) „Il P. Bohuslao Czernohorski, Boemo, viene eletto primo organista della basilica“,

ale s platem třetího varhaníka. Ani po sedmi dalších letech nedostal zvýšený plat, přestože vykonával „molte fontioni faticose e di impegno continuo più degli altri Organisti“. Jaké byly konkrétní příčiny tohoto stavu, nevíme, ale Černohorský učinil ve svých 57 letech ještě jedno závažné rozhodnutí. Odjet z Itálie! Důkaz o „postupující vážné chorobě“ nemáme a kdyby byl nemocen, bylo by nejlepší v konventu zůstat. Důvod musel být jiný. Dne 29. června roku 1741 celebroval Padre Boemo v bazilice svou poslední mši. Měsíc nato kvardián konventu ohlásil Černohorského demisi na funkci prvního varhaníka a on sám měl navrhnout jiný obor, kterým by nahradil své povinnosti. Patrně žádný nenavrhl. Dne 18. srpna dostal povolení k návratu do své České provincie a posledním zápisem z Padovy je jeho podpis pod výplatu za poslední dva měsíce Kam z Padovy? … a datum jeho úmrtí Do Čech se však Černohorský nevracel, jak vysvětlovala jeho odchod z Padovy a úmrtí ve Štýrském Hradci dosavadní historiografie. V roce 1979 uzavírá Kateřina Šulcová, že „…o průběhu a zastávkách této cesty už nemluví žádné záznamy. Téměř deset posledních měsíců života magistra Černohorského mizí v mlze dohadů… Den úmrtí není znám, nebyl sdělen ani jeho mateřskému konventu. V protokolech pražské kapituly ze srpna r. 1743 pod záhlavím ‚Tabula fratrum et sororum defunctorum‘ je v seznamu řeholníků zemřelých v roce 1742 pouze uvedeno: ‚A.R.P.M. Bohuslaus Czernohorsky Gracii in Stiria mense Julio‘. Ke glose v matrice ‚Italiam petit quarta vice‘ bylo dopsáno ve smyslu větné vazby ‚rursus rediens tandem Gracii in Styria obiit Domine anno 1742‘ a další rukou ‚mense julio‘. Do nekrologia provincie bylo jeho úmrtí připsáno k 1. červnu“. Ve starší literatuře pak figurují různé roky, nejčastěji 1740, avšak směr Černohorského cesty je vždy popisován jako návrat z Itálie do Prahy [Schmid, Gräffer, Choron]. Konvent Maria Hilf v Grazu Ačkoliv se deset let stará osobní informace od quardiana z Grazu zdála nepravděpodobnou, podařilo se nám nakonec nalézt (relativně) celý konventní archiv minoritského kláštera Maria Hilf z Grazu, který byl po válce přestěhován do Vídně a je dnes součástí archivu a knihovny kláštera vídeňských minoritů na Alserstraße 17. Je z velké části neuspořádaný, jen s provizorním a nedokončeným manuálem. Je to o to cennější, že hudebními dějinami minoritů v Rakousku a ve Vídni zvlášť se léta systematicky zabýval prof. Riedel, jehož doporučení jistě přispělo k vlídnému přijetí. Uveďme však hned v úvodu, že mezi desítkami metrů archiválií se, žel, nedochovaly (kromě dvou listů vazby na účetním deníku) vůbec žádné noty. Ale jaký byl konvent v Grazu? V hudebních dějinách je dosud nezpracovaný – s počtem 34 řeholníků, velký jako v Praze, Krumlově či Vratislavi. V době příchodu Černohorského tu právě probíhala kapitula Provincie Styriae (15.–25. 9. 1741) za přítomnosti Angela Kochera, provinciála. Kvardiánem konventu zvolili ARacEPM Ludovika Reffingera. Identifikovat některá další jména blíže nebude snadné, ale např. P. Hugolinus Alteneder, který sloužil za Černohorského nejvíce zádušních mší, je na listině z roku 1758 uveden jako Director Musices bey Maria Hülff, který mohl být tím regenschorim, který prováděl bohoslužby „s dvěma klarinami avšak bez tympánů“. Konventní účty vykazují platby za diskantisty, altisty a tenory. V roce 1707 uspořádali minorité „ein gesungnes Ambt mit Trampeten, undt Paukhen, undt völliger Music…“. Z roku 1741 se mj. zachoval účetní údaj o „denen Musicanten vor das Misserere singen“ a opakované platby za trumpetisty (1722: Michael Jäger, Ludwig Arnoldt; 1724: Michael Jäger; 1726: Wilhelm Frans Geschek; 1728: Ludwig Arnoldt, Feldt Trompetter). Seznam členů Cathalogus Familiarum z mnohem pozdější doby (1765)

studi e, k omen t áe

Repro archiv

Černohorského smrt Černohorský tedy přijel do hudebně aktivního konventu i města. Byl-li to důvod pro jeho rozhodnutí v Grazu zůstat, to je dnes nejasné. Jistě však neplnil službu varhaníka. Konvent silně finančně podporovali krumlovští Eggenbergové a denně se tu za ně také sloužili mše. Možná zde hrálo roli i protektorství pánů z krumlovské minoritské kustodie (Horažďovice, Krumlov), odkud se začala odvíjet první Černohorského cesta do Itálie. Především nás zklame fakt, že nalezený Catalogus Mortuorum confratrum …Provinciae Styrius za období provincialátu Angela Kochera (1741–1744) mezi šesti záznamy k roku 1742 Černohorského nezaznamenal. Teprve v Liber Missarum de anno 1741 je k 2. říjnu 1741 první zpráva o Černohorském v Grazu. Na předposledním místě mezi 34 otci konventu Maria Hilf je v seznamu 39 plánovaných mší nepřesně uveden R. P. Boleslaus de Padua. Následující den sloužil za žebrající (ad int. per ellem.) a další den už písař zapsal plnou titulaturu ARPM. Tyto zápisy zachycují Černohorského jako celebranta téměř denně až do 21. prosince 1741. Žádné hudební funkce. Dne 17. 12. sloužil „per sua devotione per hoc mense“. Ze záznamů vyplývá, že stárnoucí varhaník cestoval z Itálie patrně přes Vilach (kde byl také minoritský konvent) v průběhu září, že přišel do Grazu jako neznámý cizinec z Padovy s nepřesně zapisovaným jménem a že začal pracovat jako řadový člen bez privilegií a bez varhanických a hudebních povinností. Dvakrát měl v listopadu u jména poznámku infirmus (nemocný) a 22. 12., kdy měl sloužit mši za Baronesu Casnedin (Cosmedin), bylo zadání poškrtáno s přípisem „non celebravit“. Jeho jméno v denních plánech nadále chybí a bezesporu to signalizuje náhlou a dlouhou nemoc. Teprve 15. února 1742 sloužil mši „R. P. Bacc. Seraphinus C. F. C. S. [Concionator Festivus Custos Styriae] p[ro] d[e]f[unc]to A.R.P.M. Boleslavo“ a následující den za už zesnulého Černohorského P. Xaverius. Z toho vyplývá, že Bohuslav Matěj Černohorský zemřel 15. (nebo 14.) února 1742. O deset dnů později, tj. 25. února, byl Padre Boemo pohřben, protože ten den sloužily jeho poslední spolubratři sedm mší, z toho dvě u grazských jezuitů. V následujících dnech sloužili zádušní mše minorité (zejména P. Hugolinus Alteneder „Director Musices bey Maria Hülff“), jezuité i v kostele sv. Alžběty, což kontrastovalo s redukcí obvyklých bohoslužeb v Praze pouze na chorální zpěv „protože se málo zasloužil o rodnou provincii“! V průběhu března a dubna odsloužili za Padre Boleslao další bohoslužby až do počtu 47. Z toho čtyřikrát v kostele S. Elisabethae u klarisek. Dále je zřejmé, že Černohorský neprojížděl přes Graz do Čech, ale že se rozhodl v Grazu zůstat. Koresponduje to i s existencí zásadních sporů, které vedl s konventy a řádem v Padově a v Praze. Zvolil tak třetí možnost svého domova. Přímých důkazů k sestavení rodokmenu tzv. Černohorského školy není mnoho. Václav Pichl (1741–1805) dopisem Padre Martinimu do Bologne v roce 1782 dokládá, že Josef Seger (1716–1782) „era scolare in organo del Padre Bohuslao quondam minore conventuale a Praga“. Kromě řádových hudebníků (C. Vaňura, W. Neumann, I. G. Zimmermann a F. Zweigel) můžeme vliv Černohorského vztáhnout i na desítku dalších minoritů, kteří se s ním mohli v Praze (Horažďovicích) v letech 1720–1731 stýkat, ale kompozičně ne-

vynikli. K nejvýznamnějším italským žákům patřil G. Tartini (v Assisi asi 1710–1713), v Praze sice oddával skladatele Š. Brixiho, ale ani Ch. W. Gluckovo studium je u něho nedoložené; i přes pochybnosti jsou nejčastěji zmiňována jména J. Zach (1699–1773) a F. Tůma (1704–1774). Prokazatelná je jediná linie: Černohorský – J. Seger – J. Mysliveček. Malý počet dochovaných skladeb (22 inventárně a 15 fyzicky) se už tradičně vysvětluje požárem archivu u sv. Jakuba v roce 1754, ale důvodem může být i značná mobilita členů řádu a Černohorského zvlášť. Třeba nás ještě některý archiv překvapí a podpoří dávný výrok H. Kretzschmara o „českém Bachovi“ či O. Schmidovu tezi o Černohorském – zakladateli školy se zásadním významem pro vysvětlení bouřlivého rozvoje vídeňského klasicismu. •

Účet za čtyři figuralisty a hudbu při pohřbu Johanna Midasse v. Teupenhoffen z 15. 3. 1713 Repro archiv

uvádí jedenáct hudebníků, mezi nimiž je i jistý Martialis Woditschka. Nejpřesvědčivějším dokladem o provozování smyčcových nástrojů v klášteře je ovšem celkem 17 nových pramenů, většinou účtů za údržbu smyčcových nástrojů a za nákup strun od věhlasných grazských houslařů z let 1679– 1727 (Georg Haas, Johann Michael Alban, Nicolaus Leydolph, Johann Joseph Dillinger, Michael Ditmann a Carl Gottfried Leitner).



Kvitance trubačů a tympanistů Michaela Jägera a Ludwiga Arnoldta pro konvent Maria Hilf v Grazu z 10. 6. 1722



s t u d i e , k o m ent á e Repro archiv

%&& let pražské konzervatoe

ix. lisztovo nadšení ze skladby editele josefa krejího  Markéta Hallová Mezi nejzajímavější a nejcennější materiály přibližující historii školy, ale i hudební historii v širším měřítku patří korespondence uchovávaná v Knihovně Pražské konzervatoře, a to od počátků existence instituce. K dnešnímu datu čítá cca 2600 jednotek, nepočítaje v to každodenní korespondenci školy uchovanou v jejím spisovém archivu, jenž byl z části předisponován do Archivu hl. m. Prahy. Velmi zajímavým souborem je fond korespondence po varhaníku, skladateli a mnohaletém řediteli Pražské konzervatoře (a dříve již varhanické školy) Josefu Krejčím (1821–1881), mj. také učiteli Antonína Dvořáka. Zahrnuje na 600 listů, z nichž dosud nebyl žádný publikován. Do Knihovny – archivu školy se dostal jako dar Krejčího neteře, paní Heleny Máslové roku 1929. Ukazuje šíři kontaktů s mnoha osobnostmi, převážně hudebníky, s nimiž byl Krejčí ve styku služebně ve svých mnoha úřadech (od 1853 byl ředitelem kůru křižovnického kostela, od 1858 ředitelem varhanické školy a od 1865/66 ředitelem konzervatoře) i soukromě, především jako skladatel svých převážně církevních kompozic. Současníky byl Krejčí často hodnocen jako konzervativec a zpátečník. Tento fond nám však odhaluje Krejčího v příznivějším světle a šíře jeho aktivit si vynucuje naše uznání. Řada listů dokládá jednání Krejčího s renomovanými hudebníky, kteří vystupovali na koncertech Pražské konzervatoře (jež sám Krejčí po dlouhá léta dirigoval), ale také s osobnostmi, jichž si velmi vážil a kterým věnoval na základě osobního svolení některou ze svých skladeb. Mezi autory, které oslovil z důvodu zamýšlené dedikace, byl Felix Mendelssohn-Bartholdy, Louis Spohr, sasko-výmarský velkovévoda Karl Alexandr a také Franz Liszt. Toho žádal o souhlas s dedikací své 4. mše a moll, op. 25 (a cappella), komponované od 21. srpna do 15. listopadu 1854 v Jaroměři a Praze, kterou mu poslal k posouzení před vytištěním u firmy známého pražského nakladatele Jana Hoffmanna. Lisztova odpověď musela Krejčího velmi potěšit, posuďte sami: Velevážený pane!

Vlastnoruční dopis Franze Liszta Josefu Krejčímu, PK sign. J. K. 47, dvojlist o rozměru: 207 x 164 mm, papír, inkoust, popsány 4 strany

které zase velice zdařile znovu přinášíte v závěru mše v Dona nobis pacem b) v „Gloria“ v pianu, současně ozvěna 4 sólových hlasů,

což nakonec vytváří Amen, a zdůraznění slov „qui tollis peccata mundi, qui sedes ad dexteram patris“ – c) v „Credu“ – nádherný kvartový skok, který zcela správně přenecháváte jen basům

Výmar 14. července [18]57

K nejkrásnějším uspokojením ve svém životě počítám vždy radostný pocit, který mi přinášejí obsahu- a smyslu- plná díla mých uměleckých druhů a jsem Vám zavázán k zvláštnímu díku za Vaše sdělení a úctyplné věnování Vaší 4. mše (pro mužské hlasy). Bez veškerého lichocení si Vám dovoluji říci, že mi z novějších děl toho druhu není známo žádné, které by ukazovalo zároveň tradiční církevní cítění i umělecky obratné a jemné zpracování tak výstižně a v té míře jako to Vaše. Jednotlivé části (Kyrie, Gloria, Credo atd.) se navzájem harmonicky ovlivňují a přesto zůstává každá část sama o sobě správně vyvážená a mistrovsky dokonalá. Jako obzvlášť povedené intence bych chtěl mezi jiným jmenovat: a) v „Kyrie“ = uchopení hlavního motivu,

jeho návrat kolem 47 (strana 2, 3 poslední takty) a zvětšení v závěru,

a tajuplné opakování tohoto motivu v pp se slovy „et resurrexit tertia die secundum scriptura“ d) v „Benedictu“: vztah mezi F a D dur a pokračování melodické fráze „qui venit in nomine Domini“ prostřednictvím barytonu e) v „Agnus Dei“ ona tři hluboce dojemná jednoduchá i působivá zvolání „Agnus Dei“ v a, e a h moll doprovázená akordy sboru s krásným obratem do A dur k „Dona nobis“, což se výborně spojuje s motivem a moll v „Kyrie“. Přijměte, prosím, velevážený pane, můj zavazující dík za tak duchaosvěžující a inspirující hodinu, kterou mi Vaše dílo přineslo, a slibte mi, že až budu projíždět Prahou, neodepřete mi radost z toho, že necháte tuto mši provést ve Vašem kostele. Bohužel je náš katolický kostel ve Výmaru velice omezen, pokud se týká prostoru jakož i prostředků. Doufám však, že se naskytne příležitost, kdy budu mít potěšení tuto mši uvést. Mé tak zdlouhavé, i když málo nebezpečné onemocnění se stále nelepší. Poté, co jsem poslední týdny musel stále trávit na lůžku (což způsobilo opoždění těchto řádků, za které se velmi omlouvám), se odeberu zítra do Cách – do lázní – a v polovině srpna se sem zase vrátím. Začátkem září u příležitosti jubilejních oslav Carl Augusta se tu bude konat

studi e, k omen t áe

Repro archiv

koncert, na kterém bude uvedeno několik mých děl nebo „paděl“. Noviny Vás o tom budou blíže informovat, a možná by Vás potěšilo, abyste se o tom dozvěděl ještě více, kdybyste sem přijel sám, z čehož bych měl velkou radost. Pro dnešek přijměte, velevážený pane, spolu s mým upřímným poděkováním ujištění o mém vysokém uznání.



Váš zcela oddaný Franz Liszt P. S. Buďte prosím tak laskav a předejte můj dík panu Hoffmannovi za jeho milé psaní a gratulaci mým jménem k tomu, že vlastní ve svém nakladatelství tak zdařilé dílo jako je Vaše 4. mše. Z němčiny přeložila dr. Blanka Cikánová-Müller (v rámci projektu financovaného NČHF).

Nakladateli Hoffmannovi už Josef Krejčí gratulaci vyřídit nemohl, neboť ten zemřel na choleru r. 1849 ve svých pětatřiceti letech a ve vydávání pokračovala jeho manželka Emilie, dcera známého pražského nakladatele italského původu Marka Berry († 1853), a tudíž pravděpodobně zaslala F. Lisztovi psaní na firemním papíru ona. Svého manžela přežila o 33 let a posléze změnila název firmy na Jana Hoffmanna vdova (autograf Mše a moll, op. 25 J. Krejčího je uložen v Knihovně konzervatoře sign. 4852). Franz Liszt přijel do Prahy za svůj život pravděpodobně sedmkrát, z toho jako interpret při čtyřech návštěvách (1840 a 1846 jako démonický klavírista, 1856 a 1858 jako dirigent vlastních skladeb). Naposledy zde vystoupil nedlouho po napsání výše uvedeného dopisu, a to 11. a 14. března 1858. Tehdy provedl svou symfonickou báseň „Ideály“ a Dantovskou symfonii na koncertu pořádaném Spolkem mediků (11. 3.), a poté 14. 3. na koncertu pořádaném Pražskou konzervatoří na Žofíně svůj 1. klavírní koncert Es dur, závěrem pak svou

Repro archiv

Titulní strana nototisku IV. mše a moll, op. 25 od Josefa Krejčího s dedikací F. Lisztovi, vyd. u firmy Jana / Johanna Hoffmanna v Praze

Portrét Josefa Krejčího v mladších létech, litografie, autor F. Anděl, tisk F. Šíra, PK sign. A-III-b-52, velikost: 300 x 262 mm

symfonickou báseň „Tasso“. Klavírní part ve svém koncertu však legendární pianista přenechal svému žáku Robertu Pflughauptovi (1833–1871), žijícímu tehdy také ve Výmaru, a Liszt sám konzervatorní orchestr „pouze“ dirigoval. Bylo to již po jeho rozhodnutí ukončit oslnivou dráhu koncertního pianisty, jemuž se v technice nikdo nevyrovnal, a věnovat se komponování (údajně prohlásil, že si připadá při hře na klavír jako cvičený pes a obrátil se proto k duchovnější stránce hudby). Ve svém rozhodnutí však nebyl důsledný a občasně se nechal jako klavírista znovu slyšet. I tato pražská koncertní vystoupení přinesla Lisztovi velký úspěch; zájem byl obrovský a ohlas jej údajně dojal. Po předchozím vlažném přijetí v Drážďanech si prý i on zopakoval s povděkem významná slova spojená s Mozartem: „Moji Pražané mi rozumějí!“. Na Lisztovu počest se v Praze konala řada společenských akcí, jednou z největších měl být i ples v domě barona Friedlanda, kde byl přijat doslova s královskými poctami. Při této březnové návštěvě r. 1858 splnil Josef Krejčí Lisztovi jeho vyslovené přání a svou – slavným skladatelem adorovanou a Lisztovi věnovanou 4. mši a moll – mu skutečně, v kostele U křižovníků ještě před koncertem na Žofíně dopoledne 14. 3. předvedl. O Lisztově reakci nám není nic známo, asi se slavný skladatel nestačil příliš vyjádřit; dle vzpomínky básníka Alfreda Meissnera, který jej doprovázel, byl v jednom kole – dopoledne před koncertem (začínajícím ve 12 hodin) – prý stačil absolvovat mši a ještě dvě schůzky. Krejčího 4. mše, bohužel, upadla do zapomenutí, stejně jako jeho další díla. V tomto dosud málo zpřístupněném Krejčího fondu korespondence nalézáme další listy od řady výrazných osobností převážně druhé poloviny 19. století jako: Klary Schumannové, Hanse von Bülowa, dánského skladatele Nielse Wilhelma Gadeho, slavného houslisty a zakladatele berlínské Hochschule für ausübende Tonkunst Josepha Joachima a jeho manželky – zpěvačky Amálie, Anny Rilke-Grosserové (klavíristky, jež byla tetou známého básníka R. M. Rilkeho), dále od Sofie Menter – pianistky označované samotným Lisztem! za největší své doby, i dopisy od jejího manžela violoncellisty Davida Poppera (mj. předka cellisty Jiřího Hoška, který k jeho památce inicioval festival „Žižkovský podzim“), dále od Jula de Swert nazývaného „Paganinim violoncella“, či od proslulé houslistky původem z Brna, známé zvláště na švédském královském dvoře a v Británii, Wilmy Norman-Nerudové ad. •



s t u d i e , k o m ent á e

2%& let budovy státní opery praha ix. státní opera praha ﹙244'–%&&%﹚  Pavel Petráněk V konkurzu na nového ředitele Státní opery Praha komise jednomyslně vybrala z 11 kandidátů intendanta Opery Mozart a scénografa Daniela Dvořáka, který se ujal funkce s účinností od 1. 7. 1998. Šéfem opery se stal Dvořákův blízký spolupracovník, operní režisér Jiří Nekvasil. Bohaté zkušenosti s vedením operních souborů, jejich financováním, velkou propagací a s uváděním kontroverzních, původních děl a se zajímavějšími inscenačními postupy zanesli Dvořák s Nekvasilem i do své koncepce ve Státní opeře. Ve své funkci Dvořák kongeniálně spojoval své manažerské schopnosti s uměleckými. Pro nové vedení byly klíčovými pojmy moderní image divadla a masivní propagace. Po umělecké stránce to byla především široce rozkročená dramaturgie – vyhledávání nových děl, jejich objednávání, zájem o zapomenuté opery, hlášení se k odkazu Nového německého divadla a Velké opery 5. května, ale na druhé straně také péče o klasické návštěvnické tituly. Během čtyř Dvořákových sezon v čele Státní opery Praha mělo premiéru 30 (!) operních titulů. Ve světové premiéře byly uvedeny operní novinky Dorian Gray (Isaac Steiner, Izrael), Die Physiker (Andreas Pflüger, Švýcarsko), Joseph Merrick dit Elephant Man (Laurent Petitgirard, Francie), Circus Terra (Trygve Madsen, Norsko). Zvláštní postavení mezi světovými premiérami měla Faidra Emila Viklického, jež se stala vítězným dílem mezinárodní skladatelské soutěže Nová opera pro Prahu, kterou Dvořák inicioval na podzim 1998. Jednalo se o Viklického debut na operním poli, dosud byl skladatel vnímán výhradně jako autor jazzové, filmové a divadelní hudby. Kromě nových děl se světové premiéry dočkala i dvaasedmdesát let stará opera Bubu z Montparnassu E. F. Buriana, představitele meziválečné divadelní a hudební avantgardy, který sám své operní prvotině nevěřil a neusiloval o její provedení. Inscenace však ukázala její hudební kvality a jevištní působivost. Dodnes je uvedení Bubu z Montaparnassu považováno za jeden z největších počinů v historii Státní opery. Velkými dramaturgickými lahůdkami podpořenými invenčními inscenacemi se staly také české premiéry oper Nerone (Arrigo Boito) a e Fall of the House of Usher (Philip Glass). V atypickém prostoru, který vznikl vymontováním sedadel z parteru, se uskutečnila česká premiéra operního monodramatu Deník Anne Frankové Grigoria Frida v nastudování divadla z německého Trieru. V netypickém uspořádání prostoru se odehrávala také pozoruhodná inscenace české premiéry Brittenovy komorní opery e Turn of the Screw (Utahování šroubu) – diváci seděli na jevišti, zatímco děj se odehrával na předscéně s výtvarně využitým pozadím prázdného hlediště divadla. Poprvé v Čechách byla uvedena barokní Vivaldiho opera Orlando furioso, poprvé v Praze operní prvotina Bohuslava Martinů Voják a tanečnice (režie David Pountney). Vysoce ceněné byly rovněž „výlety“ do slavné historie divadelní budovy. Éru Nového německého divadla připomněla nastudování pohádkové opery Es war einmal (Bylo nebylo) Alexandra Zemlinského, jednoho z největších operních dirigentů a šéfů opery; Schönbergerova monodramatu Erwartung (Očekávání), které mělo v Novém německém divadle světovou premiéru, stejně jako Weisova opera Polský žid. Slavné období Velké opery 5. května divadlo uctilo obnovením legendární inscenace Tosky ve scénografii Josefa Svobody z roku 1947.

V další dramaturgické linii se divadlo snažilo hledat spojnice mezi jednotlivými díly, a vytvářet tak různé cykly. Prvním (a jediným dokončeným) ze tříletých projektů byl Cyklus francouzských oper tří století: Meyerbeerův Robert le diable (Robert ďábel), Dukasova Ariane et Barbe-bleue (Ariana a Modrovous) a Petitgirardův Joseph Merrick dit Elephant Man (Joseph Merrick zvaný Sloní muž). Cílem Cyklu komparativních titulů bylo představit publiku opery vycházející ze stejného námětu. Nejprve byl uveden Mozartův Don Giovanni společně s Donem Giovannim Giuseppe Gazzanigy. Naplánovaný cyklus pokračoval i za Dvořákova nástupce Jaroslava Vocelky uvedením Bohémy Giacoma Pucciniho a Ruggera Leoncavalla. V projektu Shakespeare v opeře zazněl Hamlet Ambroise omase a Béatrice et Bénédict Hectora Berlioze. Oba posledně jmenované cykly již Dvořák nestihl dokončit, neboť rok před vypršením jeho smlouvy mu byl svěřen post ředitele pražského Národního divadla, kterého se ujal od sezony 2002/03. V Národním divadle ale pokračoval se slibně nastartovaným projektem ve Státní opeře Praha, nazvaným Bušení do železné opony, ve kterém byla dána příležitost skladatelům k prezentaci jejich dosud neuvedených oper formou scénických skic (opery Vladimíra Wimmera Rytíř a smrt a Jelizaweta Bam, Martina Kumžáka Božská komedie, Otmara Máchy Nenávistná láska a Jörna Arneckeho Wir spielen Frieden. Z divácky vděčných titulů byl nově uveden Čarostřelec, a přestudovaná Carmen, Trubadúr a Maškarní ples. V období Daniela Dvořáka poprvé Státní opera Praha uváděla rovněž baletní inscenace – dvojvečer Orff: Carmina burana, Stravinskij: Svěcení jara; v obnovené premiéře vystřídala Orffa Dvořákova symfonie Z Nového světa. Ve světové premiéře zazněl balet Zbyňka Matějů Golem, doplněný o Gluckova Dona Juana. Rovněž poprvé došlo k zaznamenání inscenací Státní opery Českou televizí (Bubu z Montparnassu, Polský žid a Bylo nebylo). Divadlo začalo vydávat pro dokumentační a propagační účely CD s živým záznamem premiér inscenací, bylo založeno dokumentační centrum, začaly se pravidelně konat tematické výstavy, započala práce na velké publikaci Státní opera Praha – Historie divadla v obrazech a datech, v rámci ediční činnosti vyšly u příležitosti 10. výročí SOP čtyři knihy, mj. první český překlad libreta k Wagnerově tetralogii Prsten Nibelungův. Dvořák jako první ředitel zbořil mýtus nedotknutelnosti tradičně chápaného operního domu, když otevřel scénu Státní opery představitelům české populární hudby při benefičních koncertech na podporu nejrůznějších humanitárních účelů. Po předčasném Dvořákově odchodu z funkce na místo ředitele Národního divadla se ministru kultury Pavlu Dostálovi podařilo zajistit kontinuitu na místě ředitele Státní opery Praha jmenováním Jaroslava Vocelky. •

VAŠE VSTUPENKA DO METROPOLITNÍ OPERY!

s t u d i e , k o m ent á e

premiéra sedmé symfonie gustava mahlera v praze v roce 24&' rok !"#$ – legendy, mýty a skutenost  Jiří Štilec „Šťastně jsem dojel, mám se skvěle, zdraví Gustav“, píše Gustav Mahler z Prahy ve svém telegramu manželce Almě dne 21. května 1908. O dva dny později v sobotu 23. května 1908 diriguje první tzv. filharmonický koncert Výstavního orchestru v rámci Jubilejní výstavy Pražské obchodní a živnostenské komory. Na jeho programu byla Sedmá symfonie a Předehra Coriolan Ludwiga van Beethovena, Předehra k opeře Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany a dvě díla Richarda Wagnera – Předehra a Smrt z lásky z opery Tristan a Isolda a Předehra z opery Mistři pěvci norimberští. O svém „prvním“ pražském pobytu v květnu 1908 píše Gustav Mahler takřka v superlativech. Začíná to citovaným telegramem, ale i v dalším dopisu Almě z 22. května 1908 chválí Mahler takřka vše, na co přišla řeč: Výstavní orchestr a dirigenty Nového německého divadla Bodanzkého a Klemperera, český orchestr (měl na mysli Českou filharmonii, jejichž padesát hráčů včetně výpomocí tvořilo pro tuto příležitost spolu s 16 německými hudebníky Výstavní orchestr), dirigenta Dr. Viléma Zemánka i skvělý hotel Modrá hvězda. Hned příští týden ve středu 27. května 1908 se v Jihlavě v Matrice příslušníků města Jihlavy (Gemeinde-MatrikelBogen der kgl. Stadt Iglau, Nr. 264) objevuje zápis, který uvádí a potvrzuje, že Gustav Mahler, jeho manželka Alma Margarethe Maria, rozená Schindler, a jejich dcera Anna Justina, nar. 15. VI. 1904 ve Vídni, mají domovské právo v Jihlavě (explicitně uvedeno v kolonce Heimatsgemeinde a Heimatsberechtigung v případě Gustava Mahlera a Anny Justiny, v případě Almy je v této kolonce zmíněno její druhé manželství s Waltrem Gropiusem a následný rozvod). De iure byl tento akt zrušen až v roce 1948, přesněji 31. XII. 1948, jak o tom rovněž svědčí jihlavská Matrika. Díky pečlivé práci pracovníků Státního okresního archivu Jihlava Petra Dvořáka a dr. Renaty Piskové se podařilo najít i doklady svědčící o korespondenci mezi Gustavem Mahlerem a Jihlavským magistrátem z tohoto období. Jsou to záznamy v podacích protokolech jihlavského magistrátu (politická registratura z let 1907–1909) potvrzující, že 25. IX. 1907, 10. XI. 1907 a 12. I. 1908 se vedla korespondence, dnes pravděpodobně již ztracená, mezi Mahlerem a jihlavským magistrátem. Jejím výsledkem je s největší pravděpodobností výše zmiňovaný zápis z 27. května 1908 a jeho „domovské právo“ v Jihlavě. Co vedlo Gustava Mahlera k tomu, aby tuto korespondenci vedl a aby potvrdil svoji formální příslušnost k městu, v němž do patnácti let vyrůstal, může být jen předmětem jistě zajímavých, ale zatím nedoložených hypotéz, spekulací nebo otázek. Byla v tom reakce na předchozí annus terribilis, jak předchozí rok 1907, v němž Mahler prožívá největší tragedii svého života (umírá mu dcera, dozvídá se o své srdeční nemoci a musí odejít z místa šéfa Vídeňské dvorní opery), nazývá novější literatura (Jens Malte Fischer), jakýsi bezbolestný odvrat od velkoměstské Vídně? Byl to přes všechny výhrady vůči Jihlavě a jejímu maloměstskému charakteru vědomý návrat do hlubin bezpečí nebo do doby mládí, snaha vrátit se alespoň symbolicky k městu jeho rodičů? Nebo to byla jen jistá pohodlnost a samozřejmost, s níž prostě pokračoval tam, kde to bylo „úředně snadné“? Tyto otázky zůstávají zatím nezodpovězeny, vlastní fakt Mahlerovy pří-

Repro Státní okresní archiv Jihlava



Kopie záznamu z 12. ledna 1908 (Podací protokoly jihlavského magistrátu, politická registratura) dokumentující korespondenci Gustava Mahlera a Jihlavy ve věci domovské příslušnosti (celá korespondence začínající 25. IX. 1907 a končící 23. XII. 1909 se, bohužel, pravděpodobně ztratila).

slušnosti a jejího úředního záznamu z května 1908 je však natolik průkazný, že můžeme hovořit přinejmenším o velmi nápadné shodě všech událostí. Po druhé v roce 1908 přijíždí Gustav Mahler do Prahy 5. září 1908 z Vídně, kde se ještě krátce setkává se svými přáteli, mj. s Bruno Walterem. Jak už mu napsal v dopise z 18. července 1908 z Toblachu, důvodem jeho cesty byla světová premiéra Symfonie č. 7. Z tohoto dopisu pochází také zřejmě nejčastěji citovaná věta: „Moje symfonie bude provedena 19. září v Praze, pokud si ovšem do té doby Češi a Němci nevjedou do vlasů.“ Byla volba Prahy skutečně výsledkem Mahlerova skvělého dojmu ze spolupráce s hudebníky v Praze a síly okruhu Mahlerových stoupenců a příznivců, ať už byli mezi českými nebo německými hudebníky, jak o tom mluví většina literatury a studií? Nebo zde hrály roli i jiné důvody? Leccos naznačuje korespondence s mnichovským agentem Emilem Gutmannem, který později organizoval rozsáhlou kampaň (někdy bývá dokonce označována jako „barnumská“, v každém případě měla již rysy moderní marketingové práce) okolo premiéry Osmé symfonie v Mnichově. Mahler píše Gutmannovi na počátku roku 1908 z New Yorku a hovoří o turné se svoji tvorbou – mělo začít původně na počátku října 1908, hned v prvním dopise (č. 386 in: Gustav Mahler Briefe, herausgegeben von Herta Blaukopf, Paul Zsolnay Verlag, Wien 1996) hovoří rovněž o „prvotřídním orchestru“. V dalším dopise (č. 387, tamtéž) rovněž z počátku roku 1908 z New Yorku nabízí Mahler dokonce světovou premiéru své Sedmé symfonie: „Wäre es Ihnen eventuell erwünscht, für die geplante Tournee meine neueste VII. Symphonie als Urauführung zu haben?“ Dopis Gutmannovi ovšem končí větou, která svědčí o tom, že Mahler buď skutečně potřeboval do určitého data jasnou odpověď, nebo že se snažil uplatnit klasickou strategii, v níž se pokoušel přimět svého partnera k rozhodnutí jistým ultimátem: „Auch diesbezüglich ersuche ich um Antwort bis 1. April, da ich sonst andere Propositionen akzeptieren muss.“ Další Mahlerův dopis Emilu Gutmannovi je až z 23. července, tedy pět dnů po zprávě Bruno Walterovi, že premiéra Sedmé je v Praze, a hovoří se v něm už jen o „provedení“ Sedmé v Mnichově – původně 5. listopadu. Dnes víme, že nakonec bylo mnichovské provedení dříve – již 27. října. K mnichovskému provedení se vztahuje i velmi podrobný popis požadavků na obsazení orchestru z podzimu 1908 z Vídně. I při podrobnějším studiu korespondence tak zatím vše vypadá, že rozhodnutí o světové premiéře Sedmé symfonie skutečně mohlo vzniknout až po pražském koncertu 23. května 1908, tak jak o tom píše dosavadní literatura. Svoji roli tu mohly hrát dobré zkušenosti s pražským orchestrem, jistá dávka nostalgie (jedna z prvních kritik v Národních listech z 22. září píše: „Šel-li Mahler, jemuž otevře-

Repro Státní okresní archiv Jihlava

studi e, k omen t áe

Záznam v Matrice příslušníků města Jihlavy z 27. V. 1908 (fond Archiv města Jihlavy od r. 1849, Úřední knihy, i. č. 117 – reprodukce záznamu viz Počátek cesty. Gustav Mahler v archivních pramenech, Jihlava 2000, str. 167-168). Doklad o domovské příslušnosti Gustava Mahlera a jeho rodiny do Jihlavy

ny jsou hlasnější tribuny, s prvotním provedením své novinky do Prahy, lze v tom spatřovati nejen milou reminiscenci na působiště, kde rodák kališťský (od Humpolce) dosáhl prvých větších úspěchů…, nýbrž i uznání starých hudebních tradic pražských…“ nebo i fakt, o němž se zmiňuje HenryLouis de La Grange, že totiž Mahler dostal možnost pracovat s orchestrem 14 dnů před premiérou. Jistě sehrála svoji roli i prestiž Jubilejní výstavy. Samozřejmě i další kontakty Mahlera s českým prostředím byly velmi intenzivní a různorodé, patří sem například i jeho jednání s českou firmou Petrof a jeho vzkaz na fotografii uchovaný v podnikovém archivu dokumentující šíři záběru těchto kontaktů: „Prominentní Firmě Petrofově v Hradci Králové v obdivu jejich excellentních křídel“. Jakékoliv přímé zmínky o důvodech premiéry Sedmé symfonie v Praze však zatím v dosavadní publikované mahlerovské korespondenci chybějí. Premiéra Mahlerova velkého díla se uskutečnila, tak jako Mahlerův první koncert a všechny další, v Koncertním sále na Výstavišti. Jeho tvůrcem byl německý architekt Josef Zasche (1871– 1957), mimochodem s Pavlem Janákem jeden z tvůrců pražského Paláce Adria. Tato volba byla pro Mahlera v případě jeho premiéry náročná zejména z hlediska „víceúčelovosti“ tohoto sálu. Některé dobové fotografie, publikované Donaldem Mitchellem, potvrzují to, co uvádějí pamětníci a svědci, že v sále probíhaly další společenské akce včetně hostin a společenských setkání, takže zkoušky byly často narušovány přípravami na tyto akce. Na rozdíl od předchozího květnového pobytu svědčí všechny Mahlerovy dopisy ze září 1908 o nespokojenosti a nervozitě. O Mahlerových požadavcích na počet hráčů orchestru máme vcelku naprosto zřejmé svědectví – hovoří se o Výstavním orchestru rozšířeném na 100 členů. Tento fakt je několikrát potvrzen nejen z dalších plánů na zkoušky v Mnichově, ale i z anotací, kritik a dalších zpráv. Vedle již citované korespondence s mnichovským agentem Emilem Gutmannem se lze rovněž opřít o další důležitý pramen, což jsou příslušné jednatelské zprávy Českého filharmonického družstva, v tomto případě Zpráva za rok 1908, která dává relativně pravdivou odpověď na otázku, co byl Výstavní orchestr a jak vypadalo jeho složení při premiéře Mahlerovy Sedmé symfonie. Bylo to spojení orchestru České filharmonie se 16 výpomocemi a dalšími desítkami hudebníků. Na premiéře Sedmé symfonie se podíleli členové České filharmonie významnou měrou,



ale hráči tohoto orchestru tvořili zhruba polovinu obsazení Výstavního orchestru. Zbytek byli oni Němci, o nichž Mahler ve svém často citovaném výroku píše. Otázkou je i jak Gustav Mahler komunikoval se členy smíšeného Výstavního orchestru. Je pravděpodobné, že Mahler česky rozuměl a asi i trochu uměl – mohl si tento jazyk pamatovat z dětství, kdy v rodině (služky a chůvy) nebo kolem rodiny (podnájemníci) bylo vždy několik Čechů (viz například archy sčítání lidu z Jihlavy 31. XII. 1869). Byl to i jazyk, kterým musel umět komunikovat se svými českými zákazníky přinejmenším jeho otec Bernard jako obchodník. O údajných znalostech češtiny zprostředkovaně referuje i Mahlerův přítel Josef Bohuslav Foerster v souvislosti s přípravou premiéry Mahlerovy Druhé symfonie v Praze. Ale s největší pravděpodobností hovořil s orchestrem německy. O tom, že česky neuměl dostatečně, svědčí citace z práce Franze Willnauera, Gustav Mahler und die Wiener Oper, Löcker Verlag, Wien 1993, str. 84. Mahler se vyjadřuje k žádosti o návštěvu představení Janáčkovy opery Její pastorkyňa v Brně. Zdvořile pozvání odmítá a prosí o zaslání klavírního výtahu v němčině se zdůvodněním: „da Ich der böhmischen Sprache nicht mächtig bin“. Otto Klemperer později uvedl, že Mahler měl před premiérou celkem 24 zkoušek (tento údaj lze velmi obtížně potvrdit nebo vyvrátit). Po každé zkoušce ještě v hotelu Modrá hvězda prováděl drobné korektury do partitury a přímo do orchestrálního materiálu, který si vzal vždy po zkoušce s sebou. A ačkoliv mu jeho příznivci nabízeli pomoc, nenechal nikoho z nich tyto změny zaznamenat a důsledně je prováděl sám. Poměrně rozsáhlé svědectví o atmosféře v Praze podávají i dopisy Gustava Mahlera jeho manželce Almě. Ta ve svých pamětech uvádí i to, že Mahler si nebyl po delší časové odmlce, která uplynula od napsání tohoto díla (Mahler dokončil Symfonii č. 7 15. VIII. 1905), některými detaily zcela jistý. První dopis je datován 8. září 1908 (je psán z hotelu Modrá hvězda), tedy třetí den po Mahlerově příjezdu. Skladatel a dirigent v něm poměrně roztrpčeně píše o nepohodě v hotelu a o tom, že 7. září musel téměř celý den korigovat party. Jako první měl zkoušku se smyčci. Píše o tom, že se setkal s Emilem Orlikem a dirigentem Bodanzkym. I druhý dopis Almě z 10. září je uveden opět stížností na náročné korektury partů. Jeho hodnocení hráčských kvalit Výstavního orchestru je velmi nevybíravé – „Ich muss Stimmen collationieren, und darüber nachdenken, wie man aus einem Wurstkessel eine Pauke, aus einer rostigen Gie3kanne eine Trompete, aus einer Heurigenschänke ein Concertlokal machen kann.“ Ve stejném smyslu píše i Janko Cádra – slovenský přítel Williama Rittera – ve svých deníkových záznamech, když se vždy s určitým zpožděním vrací k provedení v Praze a v druhém citátu i v Mnichově: Středa 23. září 1908 „Po krátkém hovoru vystoupil Mahler na pódium a za chvíli začala zkouška. Na programu byla II., III. a IV. věta. Sotva orchestr, hodně rozšířený, začal, hned jej Mahler zastavil a vysvětloval, a tak to šlo až do konce zkoušky. Při každé maličkosti ozvalo se ťukání taktovky o pult a orchestr skončil jako roztrhaná harmonika…“ Atmosféru pražských zkoušek dokresluje i popis a srovnání situace na zkoušce Sedmé symfonie v Mnichově: Sobota 31. října 1908 „Opravování nepřestávalo. To vždy zaťukal taktovkou o pult a orchestr obvykle hned ustal v hraní. V tom byl viditelný rozdíl v porovnání s Českou filharmonií, kde se Mahler div nevymluvil, reklamuje buď zastavení hry některých nástrojů nebo besedujících úst hudebníků. Tady v Mnichově je vzorná disciplína, žádné vrzání a chození sem tam… Zdejší hudebníci, ač poslušní, zdají se trochu nechápavější nežli pražští. Ti z Prahy mají více hudebního cítění, ti zdejší zase více kázně, soudí Wilko…“ [tj. William Ritter].



s t u d i e , k o m ent á e

V dochované korespondenci se objevuje i Mahlerova narážka na to, že zkoušky a premiéra probíhaly v prostoru víceúčelového zařízení, kde se konaly i další akce, bankety a podobně, takže například číšníci chodili během zkoušek v sálu a probíhaly zde hlučné přípravy. V pátek 11. září 1908 ve 20 hodin večer píše Mahler Almě, že je už u konce s dělenými zkouškami a že od zítřka, tj. od soboty 12. září od 10.00, začnou celkové zkoušky s celým orchestrem. Znovu si stěžuje na velký hluk a ruch města, na hotel, kde si musel vyměnit pokoj, protože jeho soused neuvěřitelně chrápal. V pondělí 14. září pak posílá jen telegam, znovu píše, že celý den korigoval hlasy, a očekává Almu v úterý. Upozorňuje, že v Praze je velmi chladno, aby se teple oblékla a přivezla mu zimní kabát. Mimochodem, nakonec takové chladno nebylo a z archivu meteorologické stanice v pražském Klementinu jsem zjistil, že panovalo typicky podzimní, příjemné počasí. Maximální teplota dosáhla 17, 8 stupňů, minimální 7, 5 stupňů, teplota v 7.00 hod. byla 9, 5 stupňů, ve 14.00 hod. 17, 6 stupňů a večer ve 21.00 hod. přesně 11, 7 stupňů. Ráno vál slabý severní vítr, který se během dne proměnil na východní, celkově bylo přes den polojasno a večer zcela jasno. Ale zpět k atmosféře zkoušek na Sedmou symfonii. V úterý 15. září přichází Alma přímo na zkoušku a Mahler je její přítomností fascinován. Vedle sebe se objevují devětadvacetiletá Alma a osmačtyřicetiletý Mahler. A svědci uvádějí, že Mahler jako by začal zkoušet jen pro tuto pozoruhodnou mladou ženu. Symfonie pak může zaznít nejen na generální zkoušce, ale v sobotu 19. září v 19.00 i pro veřejnost. Praha, Jubilejní výstava a Česká filharmonie jako součást Výstavního orchestru se tak zapsaly do hudební historie. Jako kódu celého příběhu uveďme, že stačilo 14 dnů a v českém sněmu dochází k ostře nacionalistické manifestaci Němců. Němečtí poslanci jen necelý týden po premiéře zazpívali v českém sněmu – 25. září 1908 – jakousi hymnu velkoněmeckého nacionalismu „Die Wacht am Rhein“, a tím jeho práci zablokovali. Sněm je po dalších rvačkách 15. října uzavřen. Češi a Němci si necelý měsíc po premiéře Sedmé symfonie opravdu – ne poprvé a ne naposledy – „vjeli do vlasů“! V Praze začínají zejména před Německým kasinem Na příkopech pouliční bitky. V den šedesátého jubilea vlády Františka Josefa, 2. prosince 1908, je nad Prahou vyhlášeno stanné právo.

Repro ze sbírek Společnosti Gustava Mahlera

Předkládaná stať nemůže, bohužel, citovat dosavadní poměrně rozsáhlou literaturu, rád bych uvedl z českých autorů alespoň Vladimíra Lébla a Jitku Ludvovou. Chtěl bych rovněž upřímně poděkovat za pomoc Dr. Renatě Piskové a Petru Dvořákovi z Archivu v Jihlavě, Anně Černé za zpracování dobových kritik a Pavlíně Landové za spolupráci a pomoc v archivu České filharmonie. •

Dobová pohlednice z roku 1908 ukazující koncertní síň (vpravo), v níž se odehrála premiéra Symfonie č. 7 Gustava Mahlera.

kn i h y

jaroslav kíženecký eva olmerová. píbh zpvaky, vzpomínky, dokumenty  Oldřich Kašpar „Surovost života z ničeho tak drasticky nevyplývá, jako z konfrontace s ušlechtilou hudbou.“ Tato moudrá a vše vystihující slova, která napsal před lety německý básník Christian Morgenstern (1871–1914), se mi často vybavovala při četbě recenzované knihy, která byla v posledních letech jednou z mála, jíž jsem přečetl takřka v jednom zátahu a pak se k ní opakovaně vracel. Zdá se mi, že Morgensternova myšlenka snad nejstručněji a přitom nejvýstižněji charakterizuje nelehkou životní pouť „pravděpodobně nejlepší české jazzové zpěvačky“ – abych citoval z autorova úvodu – Evy Olmerové (1934–1993). Bez potíží se lze rovněž ztotožnit, alespoň podle mého soudu, i s Vilémem Faltýnkem, který v úvodní pasáži rozhlasového rozhovoru s jazzovým skladatelem Stanislavem Kalousem nazvaném velmi výstižně Moudrá paní s tvrdou slupkou Eva Olmerová (2. 1. 2008) říká: „Odborníci se shodují, že Eva Olmerová byla pravděpodobně jedinou českou populární zpěvačkou světového formátu. Při pražském vystoupení v roce 1969 ji Ella Fitzeraldová pozvala, aby s ní dokončila její turné. Režim Olmerové tehdy nedovolil vycestovat. Její křivolaký život plný konfliktů, alkoholu a drog skončil v srpnu 1993.“ Nad stránkami Kříženeckého knihy, která je spíše než uceleným plátnem zachycujícím barvy jednoho života v jeho komplexní (a proto mnohdy zrádné) úplnosti, nesmírně živou a pestrou mozaikou složenou z mnoha různobarevných střípků svědectví, vypovědí, osobních zpovědí a dokumentů, se mi vybavila dvě jiná jména. Dva jiné osudy. V mnoha ohledech rozdílné a přesto tak podobné. V tomto případě si ovšem nekladu nároky na jakoukoliv objektivitu, jde o pocit zcela a ryze subjektivní, vycházející spíše z emotivní rezonance, než z racionálních úvah. Z hudebního světa v jiném čase a v jiném prostoru se mi k osudu Evy Olmerové jaksi samovolně řadí podobné životní vzepětí i pády bytosti stejně až děsivě upřímné a spíše srdcem než mozkem myslící a tudíž stejně komplikované francouzské šansoniérky Edith Piaf (1915–1963). A z našeho malého „českého rybníčku“ se vynořuje bohem nadaný hudebník Miki (Michael) Volek (1943–1996), ve své době jeden z nejvyzývavějších a současně nejkontroverznějších českých zpěváků, rovněž osudu více než bolestného a tragického. Vraťme se však zpátky ke knize. Její autor je nesporně zkušený publicista, který – mimo jiné – zaujal i zajímavým kniž-



ním portrétem Václava Neckáře (Všechno je jenom jednou, Nakladatelství XYZ, 2006). V jeho práci se projevuje i nezanedbatelná poetická rezonance. Poprvé ji najdeme hned na třetí straně knihy a sice v jejím obsahu, kdy čtenáře upoutají už názvy jednotlivých (chronologicky řazených) kapitol – Po hlavě do života 1955–1962, Naděje a havárie 1970–1977, Pád a nanebevzetí 1989, abych jmenoval alespoň některé. Z tohoto souzvuku poněkud rušivě ční snad jen příliš civilní název první kapitoly Rodina, dětství a mládí 1934–1955. Totéž platí i o názvech jednotlivých podkapitol. Jaroslavu Kříženeckému se nepochybně podařil úctyhodný výkon, z obrovského množství shromážděného materiálu, mnohdy velmi rozporuplného, těžko uchopitelného dokázal vytvořit nesmírně poutavé čtení. Mnohovrstevné a mnohovýznamové, a proto tak bohaté a složité, přinejmenším stejně tak, jak komplikovaná a všem zavedeným schématům se vymykající byla osobnost, o níž píše. Sám ji charakterizuje opravdu výstižně. Podle jeho slov byla Eva Olmerová „Těkavá, náladová, ale přímočará, citlivá i neuchopitelná, okouzlující i nesnesitelná rozevlátá bytost, u které nic nešlo předvídat, zobecnit, definovat, považovat za jistotu – kromě její totální, často sebezničující upřímnosti – ve vztazích k lidem, ke světu, k muzice.“ A co víc, kniha je nejen o Evě Olmerové, ale i o proměnách doby, v níž zpěvačka žila a o lidech, kteří se svými životy dotýkali toho jejího, vstupovali do něj buďto vítáni s otevřenou náručí, nebo přímočaře a bez přetvářky odmítáni. Nic neexistovalo napůl. Jedno z nejvýstižnějších shrnutí tragiky života této nevšední osobnosti podal v Kříženeckého knize význačný český publicista Jiří Černý, který upozorňuje na skutečnost, že Evu Olmerovou zničily vlastně dva režimy. Ten její vlastní, „režim“ jejího života a režim předlistopadový. A celá knížka dává Jiřímu Černému více než zapravdu. Byla to skutečně až vražedná kombinace. Na otázku „V čem byla podle vás Eva Olmerová výjimečná zpěvačka?“, odpovídá jazzman Stanislav Kalous v již zmíněném rozhovoru s Vilémem Faltýnkem: „Eva Olmerová měla na ten jazz srdíčko. Ona byla výjimečná tím, že hudbu cítila zevnitř. Byla velmi svérázná, co se týče vyjadřování, ale jinak byla úžasně milý, vlídný a laskavý člověk. Přes tu tvrdou slupku to byla úžasně měkkosrdcatá dáma, která zpívá o životě.“ Nelze nic víc, než souhlasit. Kniha je dočtena a nabízí se otázka, „Jaký obraz Evy Olmerové zůstane ve čtenáři?“ Nejvýstižnější odpověď na ni nabízí sám autor: „Jaký obraz Evy Olmerové zůstane ve čtenáři, bude nejvíce záležet na něm samém. Na tom, která sdělení s ním budou rezonovat. Čemu přizná větší váhu, co ho osloví.“ Lépe to snad ani řečeno být nemohlo. Vlastní text knihy doprovází velké množství fotografií, plasticky dokreslujících jeho obsah a pro odborníky jistě i zajímavé přílohy – Diskografie, Filmografie, Bibliografie ad. Jak už to ovšem bývá, přece jen se vloudila malá chybička, dlužno dodat, že zřejmě nezávisle na autorovi a jeho snažení. V Abecedním seznamu písní, který se nachází hned za obsahem (což mimochodem považuji za velmi praktické) je k proslulé písni Čekej tiše přiřazena strana 128, ačkoliv její text se ve skutečnosti nachází na straně 86. Zdá se to jako poněkud přízračné a možná i příznačné, neboť k písni, která ji tolik proslavila, měla sama interpretka nakonec poněkud ambivalentní postoj. A ještě jedna hořká perlička závěrem. Při psaní tohoto textu mne můj přemoudřelý notebook neustále opravoval Evu Olmerovou na Evu Ošmerovou. Ach Bože, jak příznačné! Jaroslav Kříženecký: Eva Olmerová. Příběh zpěvačky, vzpomínky, dokumenty. Praha, Nakladatelství XYZ, 287 stran, ISBN 978-80-7388-034-7 •



s v & t h u d e b n í ch n ást r oj' Foto archiv

svtoví houslai a eská škola ix. krzysztof mróz  Stanislav Bohadlo „… vložil jste do těch houslí kus své duše.“ Krzysztof Mróz je členem Svazu polských houslařů – umělců (ZPAL) a houslařskému umění se učil u mistrů Andrzeje Janika, Józefa Bartoszka a Franciszka Marduły v Nowém Targu. Svůj vlastní houslařský ateliér ve Wrocławi provozuje od roku 1980. Rozsah jeho tvorby zahrnuje úpravy, rekonstrukce starých nástrojů a smyčců, ale zejména stavbu nových nástrojů – houslí, viol a violoncell v klasickém i barokním pojetí. Jeho mistrovství potvrzují ocenění z národních a mezinárodních soutěží, kterých se pravidelně zúčastňoval od roku 1981. Jak byste charakterizoval současné polské houslařství? Současné polské houslařství má vysokou úroveň a je srovnatelné s italským, německým nebo francouzským. Svědčí o tom výsledky dosažené polskými houslaři na mezinárodních soutěžích (Cremona, Poznaň, Praha, Mittenwald, Moskva, Londýn, Náchod). Profesionální houslaři se sdružují v polském Svazu a setkávají se na seminářích dvakrát ročně, často u příležitosti houslařských soutěží, kde přednášejí vedle polských také významní zahraniční houslaři. Takové kontakty jsou nesmírně zajímavé, protože rozšiřují naše vědomosti o nových, avšak i historicky starých technologiích, trendech a aktuálních preferencích. Tyto proslovené přednášky se zapisují a uchovávají v knihovně Svazu. Jak je v Polsku zajištěna výchova nových houslařů? V Polsku jsou dvě rovnocenné houslařské školy s programem a úrovní středních škol: Spojené výtvarné školy (Zespół Szkół Plastycznych) A. Kenara v Zakopaném, což je čtyřleté lyceum, kde jedním studijním zaměřením je houslařství. Učňové staví jeden nástroj ročně pod dohledem pedagogů, houslařů, a zakončují studium předložením samostatně postaveného nástroje a složením maturity. Druhou školou je poznaňská Všeobecná hudební škola (Poznańska Ogólnokształcojąca Szkoła Muzyczna II stopnia) Mieczysława Karłowicza. Je to šestileté lyceum zaměřené na houslařství, kde se první rok studenti zabývají modelováním, kreslením, plastikou a tvorbou nástrojových součástí, jako je např. vyřezávání ef, vykládání a podobně. V dalších ročnících staví malé nástroje (typu 1/4, 1/2, 3/4). Od čtvrtého ročníku stavějí vždy jeden celý (4/4) nástroj a v šestém roce píšou diplomovou práci a samostatně pracují na novém nástroji a také skládají závěrečné zkoušky. Máte v Polsku i vysoké houslařské školství? Ano. Je to Hudební akademie (Akademia Muzyczna) v Poznani – studijní obor umělecké houslařství. V prvním semestru posluchači staví jeden malý nástroj (1/4, 1/2) a v dalších semestrech tvoří postupně housle podle modelů Amatiho, Stradivariho a Guarneriho, z nichž jeden musí být historický. Ve druhém semestru čtvrtého roku začínají pracovat na dvou nástrojích, z nichž jeden je součástí diplomového úkolu. Studium končí obhajobou diplomové práce a celkovým hodnocením houslařských výsledků. Lze v polském houslařství vysledovat nějaké zaměření? Dá se říci, že se v Polsku houslařství vyvíjí dvěma směry: většina houslařů – umělců pracuje samostatně a tvoří nástroje individuálního charakteru, často na velmi vysoké technicko-

Prof. Wanda Wiłkomirská a Krzysztof Mróz

užitkové úrovni. Druhou skupinu představuje několik houslařů, kteří zaměstnávají houslaře – řemeslníky a vyrábějí nástroje nižší třídy na úrovni uměleckého řemesla. Jak je to s inovacemi a modelově technickými experimenty? Polští houslaři jsou spíše tradicionální a neradi opouštějí klasické vzorce. Proto se také nejčastěji řídí modely Stradivariho, Guarneriho a Amatiho. Netýká se to ovšem viol, jejichž akustické hodnoty musejí splňovat velmi vysoké nároky hráčů, a proto polští houslaři nejčastěji projektují modely viol individuálně. Obecně platí, že význam a prestiž houslařství v dané zemi charakterizují národní a mezinárodní soutěže. Kde mohou polští houslaři měřit své síly a umění? Organizátoři houslařských soutěží v Polsku jsou tři: Svaz (Związek Polskich Artystów Lutników), Wieniawského hudební společnost (Towarzystwo Muzyczne im. Henryka Wieniawskiego) a houslařské školství. Tyto zmíněné instituce se střídavě starají o následující soutěže v pětiletých cyklech. Mezinárodní soutěž H. Wieniawského v Poznani v oboru houslí a Celonárodní houslařská soutěž W. Kamińskiego v maximálně třech kategoriích (např. violoncello, půlové housle a viola do 40 cm). Jak sám hodnotíte existenci soutěží a účast houslařů v takové prestižní konkurenci? Účast v soutěžích považuji za osobní test kvalifikace, zkušenosti a uvažování v konfrontaci s jinými houslaři, ale stejně důležitá je také možnost pozorovat aktuální trendy ve stylistice, konstrukčních inovacích a zblízka sledovat nové nápady. Proto si myslím, že důležitější je rozbor posoutěžních postřehů než získání nějaké ceny. Chtěl bych upozornit na význam atmosféry přátelského soupeření. Při soutěžích jsou však pochybná hodnocení, pokud není možné sledovat práci poroty. Stejně významné je, když houslař může porovnávat vlastní hodnocení se stanoviskem porotců, např. zvuková kola za přítomnosti veřejnosti. Je nanejvýš důležité, když má houslař možnost porovnávat svůj dojem na téma zvukové jakosti soutěžních nástrojů. Také oceňuji otevřené bodování jednotlivých porotců po každém kole tak, jak se to praktikuje v Náchodě na Metelkově soutěži. Samozřejmě, že to neovlivní spočítané výsledky, ale atmosféra je povznášející a vede k vytvoření dobrých vztahů mezi účastníky. To platí i o společných snídaních. To je třeba zachovat!

sv&t hudební ch ná st ro j ' Prozradil byste některé ze svých houslařských tajemství? Jednou z hádanek je používání nových technologií, nebo raději snaha odpoutat se od klasických vzorců. Týká se to zejména procesu „gruntování“ – základu pod lak nástrojů, kterému jsem ostatně věnoval mnoho času. Myslím, že nezbytná je průzračnost rozpuštěné anorganické substance spojené pryskyřičným tmelem na bázi lněného oleje. Takový grunt je velmi trvalý, nebrání chvění desek a lubů, umocňuje hloubku laku a je odolný vůči chemickým reakcím při dotyku člověka. Své poslední nástroje jsem opatřil právě takovouto „omítkou“. Jedním z nich je kopie Pietra Guarneriho z roku 1734, jenž je v majetku profesorky Wandy Wiłkomirské a který je představen na přiložených snímcích. Profesorka Wanda Wiłkomirská Mrózův nástroj popisuje takto: Milý pane Krzysztofe! Tak jste mi postavil tento překrásný nástroj. Bude to už můj poslední partner, můj „Petr“ anebo „Petrus“ s krásným, silným tónem, úplně panický

– jsem jeho první majitelka. Když jsem se rozhodla objednat kopii mého Guarneriho, nedovedla jsem si představit, že by to mohl na celém světě udělat někdo jiný než Vy. Děkuji za mého „Petra“, vložil jste do těch houslí kus své duše. Wanda Wilkomirska, Wrocław 29. 7. 2008 Účast v soutěžích (výběr): Poznaň 1981, 1986 – 2. kolo Hradec Kralové 1985 – 2. kolo Cremona 1988, 1994 – 2. kolo Mittenwald 1989 – finálové kolo (housle) Poznaň 1993 – 1. místo (housle) Praha 1993 – 5. místo (viola) Poznaň 1996 – zlatá a bronzová medaile (housle) Moskva 1998 – 6. místo (viola) Moskva 2002 – 4. místo (viola) (2. místo ve zvukové soutěži) Dolný Kubín 2006 – 4. místo (housle) Cremona 2006 – 10. místo (viola) •

Foto archiv

Kopie houslí Pietra Guarneriho z roku 1734, které jsou majetkem prof. Wandy Wiłkomirské.

Foto archiv



r e v u e h u d e b ních no si'

Foto Jiří Skupien



Vydavatelství SUPRAPHON MUSIC, Capella Regia Praha a starosta Královského města Slaného, RNDr. Ivo Rubík pořádali 16. 6. v kostele sv. Vavřince křest CD s názvem Hudba Piaristů v barokních Čechách. Nahrávku pokřtil ředitel MHF Pražské jaro, ing. Roman Bělor a setkání zpestřilo vystoupení souboru, který předvedl z nového titulu několik ukázek. Na fotografii zleva konferenciérka Jitka Čechová, PhDr. Vladimír Přibyl, vedoucí odboru kultury města Slaný, Jana Gondová, ředitelka firmy Supraphon, Zdena Součková, sbormistryně sboru Pueri Gaudentes, Ivan Horňák, zástupce vedoucího odboru kultury, ing. Roman Bělor, ředitel festivalu Pražské jaro, a Robert Hugo, umělecký vedoucí souboru Capella Regia Praha.

Il trionfo del tempo e del disignanno/Triumf času a pravdy je skutečným mezníkem barokní hudby. Jedná se o Händelovo první oratorium, „produkt“ jeho italského období, plný mladického elánu a virtuozity. Libreto Benedetta Pamphiliho nese morálně-náboženský apel. Jedná se o druhou nahrávku skvělého italského souboru Academia Montis Regalis řízeného Alessandrem de Marchim (Roberta Invernizzi – soprán, Kate Aldrich – mezzosoprán, Martin Oro – kontratenor, Jörg Dürmüller – tenor), který dobře známe z jeho působení u francouzského vydavatelství Opus 111. Pod objednacím číslem CDA 67681-82 vydává firma HYPERION (CLASSIC). Doporučujeme! Společným jmenovatelem nahrávek tří virtuosních koncertů (W. A. Mozart: Koncert pro hoboj a orchestr C dur, KV 314a – 1777, B. Martinů: Koncert pro hoboj a malý orchestr, H 353 – 1955 a R. Strauss: Koncert pro hoboj a orchestr – 1945) je jméno sólisty. V roce 1932 Františka Hantáka ještě coby studenta Václav Talich povolal do České filharmonie na pozici prvního hobojisty. Hanták byl současně členem Českého noneta a později působil i v Českém dechovém kvintetu filharmoniků a průkopnickém souboru Ars rediviva. Koncerty však spojuje ještě jedna skutečnost: všechny vznikly na objednávku interpreta. Mozart komponoval svůj koncert v roce 1777 v Salcburku pro hobojistu dvorní kapely Giuseppe Ferlendise. Teprve později jej v časové tísni transponoval pro flétnu, aby uspokojil dalšího objednavatele. Iniciátorem Martinů hobojového koncertu byl hobojista ČF Jiří Tancibudek, který emigroval v roce 1950 do Austrálie. Premiéroval ho v Sydney a mnohokrát hrál i v Evropě, ale byl to František Hanták, kdo koncert v roce 1960 premiéroval v Československu,

a to i přes značnou nepřízeň, jež zde vůči skladateli vládla na oficiálních místech. Straussova průzračná komorní partitura hobojového koncertu vznikla roku 1945, po víceméně náhodné návštěvě v Bavorsku nasazeného amerického vojáka Johna de Lanoy, v civilu sólohobojisty Filadelfské filharmonie. Jednaosmdesátiletý skladatel dokončil vytříbené dílo ještě v zimě téhož roku. Františka Hantáka doprovází na nahrávce firmy SUPRAPHON Česká filharmonie, řízená Milanem Munclingerem a Filharmonie Brno v čele s Jaroslavem Vogelem a Martinem Turnovským. CD s názvem Koncert pro hoboj a orchestr vychází pod objednacím číslem SU 3955-2. Anglický skladatel Gerald Finzi (1901–1956), který značnou měrou přispěl k písňovému, sborovému i orchestrálnímu britskému repertoáru 20. století, působil mj. jako profesor kompozice na Královské hudební akademii v Londýně, a to pouze s výjimkou 2. světové války, kdy pracoval na britském ministerstvu válečné přepravy. Firma NAXOS (CLASSIC) nyní v rámci edice e Best Of … (8.556836) představuje v podání různých interpretů výběr z jeho nejznámějších skladeb (Klarinetový koncert, op. 31: Allegro vigoroso; Let us garlands bring, op. 18; Seven Unaccompanied Partsongs, op. 17; Prelude for Strings, op. 25; God is Gone Up, op. 27; e Fall of the Leaf, op. 20; For St Cecilia, op. 30; Violoncellový koncert, op. 40; Intimations of Immortality, op. 29; A Young Man´s Exhortation, op. 14; Dies natalis, op. 8; Earth and Air and Rain, op. 15; Till Earth Outwears, op. 19; Eclogue pro klavír a smyčce, op. 10). Vítěz mezinárodní soutěže Pražského jara, jeden z nejvýraznějších talentů mezi mladou českou generací klavíristů, Ivo Kahá-

nek, si pro svůj sólový debut u Supraphonu vybral – nikoli náhodou – díla Leoše Janáčka (Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“ a Tři fugy, uvedené ve světové premiéře), Bohuslava Martinů (Sonáta) a Miloslava Kabeláče (8 preludií). Sonáty prvních dvou patří k základním pilířům české sonátové tvorby 20. století. Neprávem opomíjená Kabeláčova Preludia korespondují se Sonátou Bohuslava Martinů dobou svého vzniku. Se zmíněnou skladatelskou trojicí se navíc setkáváme již na společné Kahánkově nahrávce s violoncellistou Tomášem Jamníkem (SU 3928-2), která byla přijata s mimořádným ohlasem. Vybraný repertoár poskytuje klavíristovi velký prostor pro vlastní interpretační vklad, hru s barevnými odstíny, artikulací i širokou dynamickou paletou; Ivo Kahánek tento prostor využívá v plnosti, osobitě, leč s citem pro celistvost díla. Z rané Janáčkovy tvorby se zde posluchač navíc vůbec poprvé může seznámit se třemi fugami z let 1879–80, které byly až donedávna považovány za ztracené. Po loňském excelentním debutu na BBC Proms s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka se Ivo Kahánek znovu na tomto CD představuje jako výjimečný talent, který se ve světě rozhodně neztratí. Firma SUPRAPHON vydává CD pod objednacím číslem CD SU 3945-2. Smetanovo trio s bravurní Jitkou Čechovou u klavíru, něžně i vášnivě zpívajícími houslemi Jany Vonáškové a spolehlivou oporou ve znělém violoncellu Jana Páleníčka patří dnes k absolutní špičce ve svém oboru. Po předchozích nahrávkách mapujících vrcholy české triové literatury soubor dokončuje komplet Dvořákových trií (Klavírní trio č. 2 g moll, op. 26, B 56 a současně vykračuje za hranice českého repertoáru. Jejich Čajkovskij (Klavírní trio a moll, op. 50) však překvapuje obdobnou přirozeností a strhující expresivitou, která si v případě Dvořákových Dumek a Tria č. 3 f moll vysloužila nadšené kritiky a ocenění (BBC Music Magazine Award 2007). Čajkovského trio a moll, mimochodem jedno z nejdelších klavírních trií vůbec, lze chápat jako skladatelův pokus o překonání vlastní antipatie ke zvukové kombinaci klavíru s houslemi či violoncellem. Smetanovo trio jej uchopilo s vášnivostí a porozuměním pro „širokou slovanskou duši“. Pod objednacím číslem CD SU 3949-2 vydává firma SUPRAPHON. Hudba argentinského skladatele Alberta Ginastery (1916–1983) je dnes velice „in“. Vedle Mexičana Carlose Chaveze a Brazilce Heitora Villa-Lobose je jedním z nejvýznamnějších skladatelů Jižní Ameriky 20. století. Jeho tvorba vyvěrá z ducha domácí lidové hudby. Další CD u firmy NAXOS (CLASSIC), kompletně věnované Ginasterovi, obsahuje všechny skladby pro violoncello a klavír, které kdy napsal ((Pampeana č. 2 – Rapsodie pro violoncello a klavír, op. 21; Cinco canciones populares argentinas v aranžmá pro violoncello a klavír, op. 10; Puueña č. 2, op. 45 „Pocta Paulu Sacherovi“; Violoncellová sonáta, op. 49). Díla nastudovali Mark Kosower (violoncello) a Jee-Won Oh (klavír). Nahrávku najdete pod objednacím číslem 8.570569.

revue hudební ch nosi  '



První díl nahrávek varhanních děl německého skladatele a varhaníka (v Lübecku) Dietricha Buxtehudeho (1637-1707), představitele severoněmeckého varhanního slohu středního baroka, vydává firma HYPERION (CLASSIC). Jeho tvorba silně zapůsobila na varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha. Skladby (Preludium D dur, BuxWV 139; Fuga C dur, BuxWV 174; Canzona d moll, BuxWV 168; Preludium g moll, BuxWV 150; Ciaconna c moll, BuxWV 159; Tokáta F dur, BuxWV 157 aj.) interpretuje skvělý anglický varhaník Christopher Herrick (Helsingerská katedrála, Dánsko), držitel mnoha prestižních ocenění za četné nahrávky u Hyperionu. Titul vychází pod objednacím číslem CSDA 67666. Americký skladatel Charles Ives (1874–1954) byl velice inovativním autorem, jeho neotřelé a spontánní kompoziční techniky inspirovaly atonální metody Schönberga, Berga a Weberna, ale také radikální experimentalismus skladatelů druhé poloviny 20. století. Firma NAXOS (CLASSIC) představuje první svazek edice věnované jeho písním (Abide with Me; Aeschylus and Sophocles; Aerglow; Allegro; Amphion; Ann Street; At Parting; Autumn; At Sea; Because of You; Berceuse; Canon; Canon I; e Cage; e Camp Meeting; Charlie Rutlage aj.). Na nahrávce se podílela řada vynikajících interpretů jako např. Lielle Berman – soprán, Jennifer Casey Cabot – soprán, Patrick Carfizzi – basbaryton, Ian Howell – kontratenor, Matthew Plenk – tenor, Biava String Quartet, Frederick Teardo – varhany, Eric Trudel – klavír). CD vychází pod objednacím číslem 8.559269. Sbor Trinity College v Cambridge patří k absolutně nejlepším britským smíšeným sborům. Se svým novým uměleckým vedoucím, nám dobře známým Stephenem Laytonem, dosáhl nových výšek hudební excelence, a to právě na tomto novém albu. Spolu s Academy of Ancient Music nastudoval jedno z klíčových děl Georga Friedricha Händela, Dettingenské Te Deum, HWV 283, které vzniklo na oslavu návratu krále Jiřího II. z bitvy u Detttingenu roku 1743. Disk také obsahuje stylovou verzi Varhanního koncertu č. 14 A dur s varhaníkem Richardem Marlowem, a také nádherný anthem „Zadok the Priest“/ „Kněz

Foto Radka Hayek

Americký skladatel a klavírista arménskoskotského původu Alan Scott Hovhaness (1911–2000) studoval v Bostonu a Tanglewoodu u Bohuslava Martinů. Patřil do skupiny skladatelů rozvíjejících prvky židovsko-orientální hudby. Současná nahrávka prezentuje několik jeho orchestrálních děl pod taktovkou Stewarta Robertsona, a to ve světové premiéře (Fanfare for the new Atlantis, op. 281 – 1975; Koncert č. 2 pro kytaru a smyčce, op. 394 – 1985; Symfonie č. 63 „Loon Lake“, op. 411 – 1988). Pod objednacím číslem 8.559336 vydává firma NAXOS (CLASSIC). Hraje Javier Calderón (kytara), Royal Scottish National Orchestra v čele se Stewartem Robertsonem.

V prostorách pražské baziliky sv. Markéty byla v pondělí 23. 6. představena CD nahrávka s názvem Varhany břevnovského kláštera. Varhaník Robert Hugo v ní na zdejším novém nástroji však prezentuje spolu se svým souborem Capella Regia Praha a renomovanými sólisty Hanou Blažíkovou, Markétou Cukrovou a Jaromírem Noskem nejen díla benediktinských autorů, kteří v 18. století působili v břevnovsko-broumovském arciopatství, ale i těch, jež tvořili své kompozice v klášterech sousedních, moravských, slezských a jihoněmeckých. Některá díla z nového disku jsou nahrána vůbec poprvé. To se týká především skladeb Gunthera Jacoba, kněze z benediktinského kláštera na pražském Staroměstském náměstí, který byl podle dochovaných pramenů zřejmě nejoblíbenějším domácím skladatelem českého baroka vůbec. Varhany, které byly v klášterním kostele postaveny po dlouholetém úsilí varhaníka a organologa Marka Čihaře a zástupců kláštera, jsou svou koncepcí a technologickým a výtvarným zpracováním srovnatelné se špičkovými nástroji současného varhanářství, zároveň však respektují všechny dobové principy varhanářství barokního. Pozoruhodné album vydává 2 HP-ARTA RECORDS pod objednacím číslem F10162. Na fotografii zleva: Robert Hugo – varhaník, Vítězslav Janda – vydavatel, Aleš Dvořák – mistr zvuku, P. Petr Prokop Siostrzonek, představený kláštera.

Sádoch“. Titul vydává firma HYPERION (CLASSIC) pod objednacím číslem CDA 67678. Doporučujeme! Málokdo asi ví, že většina nahrávek firmy ALIA VOX (CLASSIC) vznikla mezi jednou a čtvrtou hodinou ranní. Nejen kvůli volným nahrávacím časům, ale také proto, že právě noc vytváří velmi speciální druh ticha… Nové dvojalbum, nazvané Vzývání noci/Invocation to the Night (CD1: Songs of the Night: Durme, hermosa donzella – sefardská ukolébavka; Ay luna que reluzes – anonymní villancico; In primo nocturno – Cristobal de Moráles; No la devemos dormir – villancico Bartomeau Cárcerese; Romance del Conde Claros – Francisco Guerrero aj.; CD2: Music of the Night – instrumental: Cuando el Rey Nimrod – tradiční sefardská melodie; Estas noches a tan largas – anonymní; e Night Watch – Antony Holbore a jiné skladby Charpentiera, Maraise, Purcella, J. S. Bacha, G. F. Händela, J. Haydna, L.v. Beethovena a W. A. Mozarta) je poctou krátké, avšak velmi intenzívní historii tohoto španělského rodinného vydavatelství. Není však jen obyčejným „narozeninovým CD“, nýbrž také fascinující hudební cestou, založenou nejen na již existujících nahrávkách. Komplet, vydaný pod objednacím číslem AV

9861 jako stereo digipack, obsahuje také dosud nevydané nahrávky (např. Charpentier) či ukázky z budoucích projektů Alia Voxu (např. Jerusalem), obsaženo je také několik skladeb z katalogu Astrée, které již nyní pod tuto firmu patří. Vše uslyšíme v podání Montserrat Figueras a souborů Hespèrion XXI, La Capella Reial de Catalunya a Le Concert des Nations v čele s Jordi Savallem. Doporučujeme! Čtyřicetileté přátelství Johannese Brahmse (1833–1897) a houslisty a skladatele Josepha Joachima (1831–1907) bylo jedním z nejplodnějších v 19. století. Navzájem obdivovali svá díla a často o nich debatovali. Joachimovy transkripce slavných Brahmsových Uherských tanců – původně napsaných pro klavírní duo či sólové piano – jsou technicky velmi náročné a vytvářejí tak jakési cikánské „Umění houslí“. Představují vrchol Brahmsova „uherského“ umění. Jejich ideálním interpretem je Hagai Shaham, kterého na nahrávce firmy HYPERION (CLASSIC), vydané pod objednacím číslem CDA 67663 a doplněné Variacemi e moll, na klavír doprovází Arnon Erez. Zpracovala Hana Jarolímková



r e v u e h u d e b ních no si'

ARCO DIVA UP 0101-2 131 Wolfgang Amadeus Mozart: Sacred Music Simona Houda Šaturová, soprán; Čeští komorní sólisté; Ivan Matyáš, umělecký vedoucí; Český filharmonický sbor Brno; Petr Fiala, dirigent Nahráno v sále Josefa Dobrovského v Konventu Milosrdných bratří v Brně 11.–13. 1. 2007, hudební režie Jaroslav Krček, zvuková režie Václav Roubal a Karel Soukeník Celkový čas 64:14

hokoliv náznaku sólistické manýry do něj vtělit duchovní obsah. Na otázku, proč se mozartovská diskografie pořád rozrůstá, existuje vcelku jednoduchá odpověď. Mozartova hudba je geniální, proto nepřestává přitahovat jak interprety, tak posluchače a stojí zato neustále se k ní bez omrzení vracet v chrámech, koncertních síních i nahrávacích studiích. Ať už jde o podání na dobové či moderní nástroje (jako je to i v našem případě), je podstatné vyjádřit její duchovní poselství, jímž je nabita. Dirigentu Petru Fialovi a všem účinkujícím se to podařilo a jejich nahrávka si zaslouží maximální posluchačskou pozornost.

 Jan Baťa Je s podivem, že se dnes, kdy jsme doslova zaplaveni mnohonásobnými nahrávkami kompletního díla Wolfganga Amadea Mozarta, najdou odvážní interpreti a ještě odvážnější vydavatelé, kteří přijdou na trh s novou, čistě mozartovskou, nahrávkou. V našem případě se jedná o výběr duchovních skladeb z celého Mozartova tvůrčího období – Regina coeli in B, KV 127, Laudate Dominum, KV 339, Te Deum laudamus, KV 141, Exultate, jubilate, KV 165, Ave verum corpus, KV 618 a Regina coeli in C, KV 108. Pod vedením Petra Fialy se představují sopranistka Simona Houda Šaturová, komorní sbor Českého filharmonického sboru Brno a orchestr Českých komorních sólistů. Způsob uchopení duchovní hudby bývá mnohdy ze strany interpretů problém. Tím spíše u Mozarta, jehož mnohá díla byla bezpočtukrát devalvována na pouhé exhibiční kousky či nepostradatelné součásti výběru „best of“. Musím přiznat, že s tímto předsudkem jsem otevíral i zde recenzovaný disk. Ke svému milému překvapení jsem byl záhy všemi zúčastněnými umělci usvědčen z omylu. Nebyla to jen precizní intonace sólistky, sboru a orchestru, jejich vzájemná souhra a vyváženost, ale především vnímavý přístup k tomuto žánru. Definovat ho přesněji není jednoduché – lze ho charakterizovat i jako pokorný, pietní, poctivý, opravdový, zkrátka přesně takový, jaký vystihuje podstatu duchovní hudby – oslavu Božího majestátu. Kvintesencí takového přístupu je výkon sopranistky Simony Houda Šaturové, jejíž vynikající pěvecká technika dovede s velkým nadhledem překlenout všechny obtíže sólového partu a zároveň bez jaké-

ALTO ALC 1001 Baroque Bohemia & beyond: Benda, Bárta, Richter, Stamic, Vaňhal Česká komorní filharmonie; Zdeněk Adam, umělecký vedoucí; Vojtěch Spurný, dirigent, cembalo Nahráno ve studiu Domovina v květnu, červnu a říjnu 2006, hudební režie Jaroslav Krček a Jiří Gemrot. Celkový čas 78:00

nia pastorale D dur, op. 4 č. 2 Jana Václava Stamice (1714–1757) a konečně Sinfonia e moll Jana Křtitele Vaňhala (1739–1813). Česká komorní filharmonie, ačkoliv nepatří mezi tělesa specializovaná na interpretaci staré hudby, podává tento repertoár velmi stylově. Je to mimo jiné i díky vynikajícímu vedení Vojtěcha Spurného, který zde vystupuje ve dvojroli interpreta a dirigenta. Své hráčské schopnosti naplno rozehrává v centrálním bodu dramaturgie – Richterově cembalovém koncertu (v bookletu chybí sebemenší informace, o jaký nástroj jde). Není to ale nepříjemně dominující sólista, nýbrž partner vnímavý k tomu, co se vedle něj děje. Spurného skvělá technická vybavenost se projevuje především v kadenci první věty (Allegro) a ve větě finální (Allegro assai). Orchestr sólistu pozorně sleduje, pregnantní pasáže neztrácejí ani na okamžik energii, legatové fráze jsou klenutě „vyzpívány“. Nejinak je tomu u zbývajících symfonií. Celkově svižná tempa zvládá orchestr s přehledem, všichni hráči jsou soustředěni a semknuti. Těleso tak zní kompaktně a udržuje tah jednotlivých skladeb až do poslední noty. Působivá nahrávka Vojtěcha Spurného s Českou komorní filharmonií rozhodně stojí za opakovaný poslech nejen odborníků nebo příznivců hudby klasicismu, ale i těch, kteří se dosud s tímto obdobím seznámili jen letmo. Všechny totiž čeká velmi příjemné hudební překvapení.

 Jan Baťa Nahrávka „Baroque Bohemia & beyond“, směřující především k zahraničním posluchačům, je první ze třídiskové série, mapující českou hudbu 18. století. Poněkud zavádějící název a graficky nepříliš přitažlivý booklet vůbec nedávají tušit, že se v obalu skrývá velmi zajímavá nahrávka klasicistní hudby českých autorů, působících převážně mimo naši vlast. Průvodní slovo, psané Peterem Avisem, sice přináší důležité informace o autorech a nahraných kompozicích, celkový rámec textu se však nevymaňuje ze zajetí donekonečna opakovaných klišé o bídném životě pod krutou nadvládou Habsburků a Češích jako rozených muzikantech. Nicméně booklet v tomto případě není naštěstí tím, co by výrazně ovlivňovalo dojem z vynikající nahrávky. Na disku je zachyceno pět skladeb. Úvodní Sinfonii č. 4 F dur Jiřího Antonína Bendy (1722–1795) následují Sinfonia c moll Josefa Bárty (1744–1787), Koncert e moll pro cembalo a orchestr Františka Xavera Richtera (1709–1789), Sinfo-

TELARC DIGITAL CD-80206 Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur, op. 88, Scherzo capriccioso, op. 66, Nokturno pro smyčce H dur, op. 40, Los Angeles Philharmonic Orchestra, řídí André Previn Nahráno v Royce Hall, UCLA, Los Angeles, 3. 4. 1989, hudební režie Robert Woods, zvuková režie Jack Renner. Celkový čas 56:49  Jaroslav Smolka Na český trh znovu přichází znamenitá nahrávka Dvořákovy Osmé a dvou dalších kratších orchestrálních děl, na které řídí André Previn Filharmonický orchestr Los Angeles. Nahrávka symfonie mne fascinuje tím, jak velký dirigent do-

kázal vystihnout podstatu díla, jak se nesnaží hrát je nějak originálně, jinak, než je obvyklé, ale jak vychází z Dvořákovy poetiky a zvláštní individuální tváře této hudby. Jeho první věta má široké výrazové rozpětí mezi přírodokresebně plenérovým klidem a pohodou vstupní kantilény, kterou dává velmi zvolna a se zřetelnými romantickými agogickými výkyvy, a vystupňováním dramatického napětí na vrcholu věty. Při převaze lyrické poetičnosti je na takovém kontrastu založena i pomalá druhá věta. Previn znamenitě vystihl zvláštní nescherzovou jemnost taneční věty i slavnostní a výbušnou pointu díla ve finále. Orchestr je znamenitý a přesný; nicméně některé detaily svědčí o tom, že to nejvyšší světová špička není. Trochu řídkým zvukem smyčců, zejména v některých vysoko položených partiích prvních houslí, připomíná česká symfonická tělesa. Převážně kvalitní, ale přece jen ne na stejné úrovni, jsou první hráči dechových skupin, přednášející sólové partie. Nejméně se mi líbil hoboj, strojově a ne dost muzikálně citlivě přednášející kantilénu v taneční větě, znamenité byly klarinety v temném dvojhlasu nad frygickou kadencí ve větě druhé i tónově perfektní a hudebně citlivé trubkové signály ve finále. Vysokou kulturu měl i první lesní roh, který – zřejmě na dirigentovo přání – nechal na začátku první věty v geniální Dvořákově kantiléně převážit barvu violoncell a při návratu tohoto místa prozářil výsledný zvuk spíš cornovým témbrem. Scherzo capriccioso je evidentně z oněch děl Antonína Dvořáka, na něž lze vztáhnout platnost jeho známého a často citovaného výroku, že muziky má v sobě vždycky dost; neví však, kde brát „ty titule“. Název Scherzo capriccioso – česky něco jako Vzdorný žert – totiž hudbě díla příliš neodpovídá. Ta je převážně lyricky a dobromyslně vláčná, při živějších vrcholech vyjadřuje mnohem více šťastnou pohodu, než vzdor. André Previn s Los Angeleskými filharmoniky zvolil interpretační pojetí, vycházející spíš z titulu: zahrál dílo poměrně rychle a temperamentně se vzdorným výrazem na místech, kde to hudba umožňuje. Dosáhl tak podobně jako v prvních dvou větách Symfonie G dur většího vnitřního pnutí, ba konfliktu, než je u nás zvykem. Nocturno H dur je svědectvím o pozoruhodném raném růstu mladého Dvořáka k osobitosti, není však ještě mistrovským opusem. Previn tady dosáhl se smyčci Los Angeleských symfoniků pozoruhodně kompaktního zvuku a kompetentně oživil partituru; hudební výpovědi, rovnocenné dvěma předchozím dílům, tady však docílit nemohl. Zvuková úroveň nahrávky je spolehlivá, ale na úrovni doby, ve které vznikla: 96bitová či jinak nejnověji oživená lahůdka, na jaké jsme si zvykli v předních nahrávkách firmy Telarc z posledních let, to pochopitelně není.

revue hudební ch nosi  '

SUPRAPHON SU 3921-2, 4 CD Antonín Dvořák: Klavírní kvartety a kvintety, Smyčcové kvintety a sextet CD 1: Smyčcový kvintet č. 1 a moll, op. 1, B 7 (1–3), Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, op. 97, B 180 (4–7) CD 2: Smyčcový kvintet č. 2 G dur, op. 77, B 49 (1–4), Intermezzo (Nocturno) pro dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas (5), Smyčcový sextet A dur, op. 48, B 80 (6–9) CD 3: Klavírní kvintet č. 1 A dur, op. 5, B 28 (1–3), Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81, B 155 (4–7) CD 4: Klavírní kvartet č. 1 D dur, op. 23, B 53 (1–3), Klavírní kvartet č. 2 Es dur, op. 87 B 162 (4–7) Panochovo kvarteto (Jiří Panocha a Pavel Zejfart – housle, Miroslav Sehnoutka – viola, Jaroslav Kulhan – housle) (CD 1, 2, 3), Sukovo trio (Josef Hála – klavír, Josef Suk – housle, Josef Chuchro – violoncello) (CD 4), Josef Klusoň – viola (CD 1 a 2/1–4, 6–9), Pavel Nejtek – kontrabas (CD 2/1–5), Michal Kaňka – violoncello (2/6–9), Jan Panenka – klavír (CD 3), Josef Koďousek – viola (CD 4/4–5) Nahráno digitálně ve studiu Domovina v Praze 23. – 24. 5. (CD 1/4–7) a 5. 6. 1996 (CD 1/1–3), 2. – 4. 3. (CD 2/1–5) a 27. – 28. 5. 1992 (CD 2/6–9), 15. – 16. 2. (CD 2/1–5) a 30. – 31.10 1993 (CD ¾ – 7) a v Dvořákově síni Rudolfina 6. – 13. 6. 1982 (CD 4), hudební režie Jaroslav Rybář, zvuková režie Martin Kusák (CD 1–3) a Václav Zamazal (CD 4) Celkový čas 270:20 (CD 1 – 58:27, CD 2 – 70:50, CD 3 – 70:10, CD 4 – 70:53)  Jaroslav Smolka V Supraphonu vyšel nevšední komplet 4 CD: smyčcové kvintety a sextet, klavírní kvartety a kvintety Antonína Dvořáka nebo-li jeho kompletní komorní tvorba pro čtyři a více nástrojů kromě smyčcových kvartetů. S přizvanými kolegy nahrálo oba klavírní kvartety roku 1882 Sukovo trio, díla obsazená výhradně smyčci Panochovo kvarteto a oba klavírní kvartety tento soubor s Janem Panenkou v 90. letech. Vznikl tak bezmála pětihodinový konvolut nádherné a osobité Dvořákovy hudby, kterou dobře zná a má plně zažitou jen málokdo. To proto, že pro in-

terpretaci děl s nestandardnějšími obsazeními neexistují trvale pracující soubory. Řešívá se to tak, jak je to i v tomto souboru CD: hráče na nástroje, které nemají, si zvou ke spolupráci klavírní tria a smyčcová kvarteta. K tomu je ovšem nutná časová koordinace nejen koncertů, ale i zkoušek – a ta nemusí být vždy jednoduchá. A tak se hrají takové skladby z tvorby všech významných autorů včetně Antonína Dvořáka mnohem méně často, než smyčcové kvartety – bez ohledu na to, že jsou to někdy díla zralá a dokonalá, patřící k vrcholům tvorby jejich autorů. Tak tomu bylo ve značné míře i u Dvořáka, který se cítil zvlášť v komorní tvorbě doma, psal ji rád a znamenitě. To platí v rámci jeho dnes známé rané tvorby i o jeho opusu 1, Smyčcovém kvintetu a moll, který vytvořil ještě ne dvacetiletý v létě 1861. Udivuje tu jistota stavby, spolehlivě působivých velkých celků i invence, prozrazující jistě jeho ranou zálibu v hudbě Franze Schuberta, ale mnohdy už s invencí, prozrazující budoucího osobitého skladatele. V krátké recenzi nelze podrobněji charakterizovat všechna nahraná díla. Jsou vesměs nádherná – mladší i starší. Ze 70. let je to energický a temperamentní Smyčcový kvintet s kontrabasem G dur, op. 77, Klavírní kvintet č. 1 D dur, op. 5 a Klavírní kvartet D dur, op. 5, z 80. let tři díla pro velká komorní obsazení – Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81, Klavírní kvartet č. 2 Es dur, op. 87 a Smyčcový sextet A dur, op. 48, které už patří k nejvyšším klenotům Dvořákovy tvorby. S výjimkou slohu, kterým skladatel reagoval na americké podněty, v těchto dílech najdete invenci ze všech jeho tvůrčích období, skloubenou v dokonale jednotné, citově hluboké a hudebně silné kompoziční celky. A ta americká se výrazně prosazuje ve Smyčcovém kvintetu Es dur, op. 97, slunném blíženci slavného tzv. Amerického smyčcového kvartetu F dur. Všechna ta díla jsou skvěle interpretována. Oba soubory a všichni spolupracující instrumentalisté ovšem patří ke špičkám svých oborů. Lze tu mluvit o kompletu, reprezentujícím vrcholnou českou interpretaci komorní hudby Antonína Dvořáka.

SUPRAPHON SU 3942-2 v koprodukci s Českým rozhlasem, 2 CD Johann Sebastian Bach: Braniborské koncerty, BWV 1046 –1051, č. 1 F dur, č. 2 F dur, č. 3 G dur, č. 4 g moll, č. 5 D dur, č. 8 B dur, Musica Florea, řídí Marek Štryncl Nahráno ve studiu 1 Českého rozhlasu v Praze 27.–28. 6. a 5.–6. 11. 2006, hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Jaroslav Vašíček Celkový čas 89:55 (CD 1 – 40:06, CD 2 – 49:49)  Jaroslav Smolka

Když se v Čechách začalo se zaměřením na barokní tvorbu prosazovat to, čemu se nejdřív říkalo sebevědomě autentická interpretace historické hudby a později skromněji úsilí nebo snaha o autentickou historickou interpretaci, vytratila se z koncertního repertoáru i z nahrávacích plánů trvalých zvukových záznamů nadlouho významná rozsáhlá díla, mj. všechna Händelova oratoria a kantáty či Mše h moll Johanna Sebastiana Bacha, z orchestrální tvorby do té doby velmi oblíbená Händelova Vodní hudba či Hudba k ohňostroji, z Bachovy tvorby Braniborské koncerty aj. Autenticisté hráli dlouho jen skladby jednodušší a kratší, nejdřív hlavně ze 17. století, na orchestrální skladby vrcholného baroka si příliš netroufali. Orchestry a dirigenti, kteří se nevydali směrem úsilí o autentickou interpretaci a chtěli zůstat svobodní v pojetí historických skladeb, přestali tento repertoár veřejně provozovat, protože nechtěli riskovat kritické útoky za to, že jej hrají po staru. A ti, kdo se dali na takové úsilí, dlouho na jmenovaná díla neměli. Časem je začaly provozovat špičkové zahraniční osobnosti a soubory, specializované na baroko, u nás tento výpadek trval dlouhá desetiletí. Teprve teď přišli nejvytrvalejší a nejlepší čeští specialisté na interpretaci barokní hudby, usilující o autenticitu, severočeský soubor Musica Florea a jeho dirigent Marek Štryncl, se soubornou nahrávkou Braniborských koncertů Johanna Seastiana Bacha. Tento obrovský úkol si zkomplikovali, jak jen mohli. Nejen že používají starých nástrojů a replik, na které se některé sólové partie těchto děl hrají velmi obtížně, ale zvolili i velmi náročné tempové řešení rychlých vět. Dirigent Marek Štryncl věnoval tomuto problému značnou část poměrně dlouhého – dvouapůlstránkového – textu, nazvaného Slovo dirigenta a otištěného ve čtyřech jazycích v bookletu. Vysvětluje tu, o které prameny se opírá při volbě temp rychlých vět; dostává se tu totiž někdy až na samu mez hratelnosti. Na některých místech zejména prvních dvou koncertů se tak setkáváme s výkony skutečně hrdinskými, které si jistě vyžádaly náročnou přípravu. Usilovná snaha o skutečně koncertantně zápasivý výraz i tady působí sympaticky, ač rozeznáme, jak tu obrazně řečeno „třísky lítají“ a pochopíme, proč v zájmu celko-



vého výrazového působení nebyly tu a tam některé detaily dotaženy. Hráči souboru umí opravdu mnoho a je co obdivovat. Jak hluboký hudební potenciál a fantazii mají, je patrné ve větách mírnějších a středních temp, kde se přece jen nemusí hrát „o život“ a kde je víc času na tvorbu tónu a klenutí melodických linií. Nahrávka sympaticky působí i živostí témbrů, jimiž se úsilí o historickou autenticitu nejvýrazněji odlišuje od zvuku, který jsme znali z interpretace této hudby na moderní nástroje. Tyto na některých místech nestandardní situace znamenitě zvládl nahrávací tým Českého rozhlasu v čele s hudebním režisérem Jiřím Gemrotem a zvukovým režisérem Jaroslavem Vašíčkem. Nahrávka zaplňuje už dlouho bolestivě prázdné místo mezi vrcholnými hodnotami historické hudby v repertoáru českých kompaktních disků.

TELARC CD-80683 Sergej Proko ev: Symfonie č. 5 B dur, op. 100, Poručík Kiže: suita z hudby k filmu, op. 60 Cincinnati Symphony Orchestra řídí Paavo Järvi Nahráno v Music Hall Cincinnati, Ohio, 18.–19. 3. 2007, hudební režie Robert Woods, zvuková režie Michael Bishop Celkový čas 64:25  Jaroslav Smolka Novou nahrávku dvou symfonických děl Sergeje Prokoeva se Symfonickým orchestrem Cincinnati řídí velmi zasvěceně Paavo Järvi, vynikající znalec děl tohoto skladatele i tvorby z jeho okolí. Zařadit na jedno CD dvě zvolené skladby byl znamenitý dramaturgický nápad. Jsou to díla sice odlehlá časem vzniku – hudba k filmu Poručík Kiže je z roku 1934, Symfonii č. 5 B dur napsal Prokoev až o desetiletí později – a náležejí také k navzájem odlišným žánrům. Jedna důležitá okolnost je pro ně však společná: patří k oné části Prokoevova skladatelského odkazu, tvořené po návratu do Sovětského svazu zcela svobodně, bez vnějších politických tlaků, výhrůžných kritik a vydírání. Skladatel zde tedy naplňoval svou představu hudby pro nové „masové“ publikum, o kterém zejména ve 30. letech často mluvil a ke kterému se svými díly



r e v u e h u d e b ních no si'

obracel. Takový záměr asi nejlépe splnil v baletu Romeo a Julie, snaha tohoto druhu je patrná i v obou dílech tohoto CD. Film Alexandra Feinzimmera Poručík Kiže podle satirického příběhu Jurije Tinjanova byl koncipován jako výsměšná hyperbola slepé poslušnosti a tupé byrokracie v armádě carského impéria. Carovou chybou a nedbalostí byl stvořen fyzicky neexistující důstojník. Protože se tak stalo z rozhodnutí cara, poručík Kiže dostane nejen svůj spis, zařazení a imaginární postup, ale je i trestán, oženěn a nakonec pohřben. Prokoevova hudba s živou fantazií přesně sleduje jednotlivé situace a scény, jejichž komika spočívá ve vážnosti, s níž se dodržují všechny předepsané úkony, jako by byl neexistující poručík přítomen. Skladatel přitom užívá neoklasicistických žánrových charakteristik a v jejich rámci komicky působících vybočení ze slohu. Tak dostává I. věta Kižého zrození podobu hudební stylizace vojenské přehlídky, kde je skvělá příležitost k perfektní virtuózní prezentaci zejména pro žestě. Není zřejmé, k jaké dějové situaci byla určena II. věta Romance, mezi jejíž nejspíš zamilovanou lyrikou co chvíli zasvitne náznak pitvořivého úsměvu. Nadneseně slavnostní je III. věta s názvem Svatba, jako velkolepě efektní orchestrální číslo je pojednán obraz jezdeckého trysku ve IV. větě Trojka. Snad nejproměnlivější a nejotevřeněji satiricky posměšná je hudba finální V. věty Pohřeb Kižého s prolínáním hudby fanfárové, vycházející z trubkové melodie začátku suity, dechovkového patosu smutečního pochodu, ale i hudby posměšných interjekcí. Tady je Prokoev nejvýrazněji neoklasicisticky vtipný. Ne náhodou je tato skladba, napsaná o desetiletí dřív, zařazena až za pozdější symfonií. Má totiž skutečně povahu jakéhosi souboru komických drobností, kdežto hlavní statí je rozměrná – skoro třičtvrtěhodinová – Symfonie č. 5 B dur. Vznikla posledního válečného léta 1944 a její hudba je velmi zřetelným obrazem soudobého zápasu podobně jako Šostakovičova Sedmá a Osmá nebo Honeggerova Druhá a Třetí. Není to tónomalebná kresba válečných událostí, ale hluboce filozofické zobecnění pohledu na soudobý zápas, vyjádřené monumentální hudební stavbou. To platí nejvýrazněji o rozlehlých krajních větách. Základní témata, prolínající se po exponování v první větě i do dalších částí díla a výrazně nově uplatněná ve finálním hudebním obraze vítězství, jsou nosné melodie ušlechtilého výrazu, mistrně uplatňované v nových a nových proměnách i hudebních souvislostech. Je tu mnoho Prokoevovy osobité hudby, jak ji známe z opery Vojna a mír i už z baletu Romeo a Julie aj. Paavo Järvi má vynikající smysl

pro velkolepou skladatelovu architektoniku a pro výrazové proměny i kontrasty, které s sebou nese. A Cincinnati Symphony Orchestra mu přitom slouží jako dokonalý nástroj. Žestě jsou americky dokonalé v tónu i souhře a žádná skupina orchestru za nimi nezůstává pozadu. Obě Prokoevova díla tady dostala interpretaci přímo klasicky dokonalou.

SUPRAPHON SU 3943-2 Antonín Dvořák: Čert a Káča Ludmila Komancová, Marie Steinerová, Věra Krilová, Jaroslava Vymazalová, Přemysl Kočí, Lubomír Havlák, Rudolf Asmus, Karel Berman, Jaroslav Horáček, Rudolf Vonásek, sbor opery Národního divadla v Praze, sbormistr Jan Ouředník, Orchestr Národního divadla v Praze, dirigent Zdeněk Chalabala. Nahráno 31. 10. – 15. 11. 1955 v pražském Studiu Domovina, hudební režie Ladislav Šíp, zvuková režie František Burda, asistent mistra zvuku Jaroslav Zach. Digitální remastering (24 bit) z originálních pásů Stanislav Sýkora, SR Studio, Praha 2008. Celkový čas 110:05  Jaroslav Someš Antonín Dvořák ve své tvorbě často čerpal inspiraci z mýtů, legend a pohádek. Převážně však volil náměty baladické, ba tragické. Výjimkou (a dodejme hned, že výjimkou velmi půvabnou) je v tomto směru opera Čert a Káča, napsaná v rozmezí pouhých devíti měsíců v letech 1898 a 1899. Už z relativně krátké doby jejího vzniku můžeme usuzovat, s jakou radostí a potěšením se skladatel práci na ní věnoval. Předlohou se mu stalo libreto mladého Adolfa Weniga, které vyšlo vítězně z anonymní libretistické soutěže Družstva Národního divadla v Praze. Bylo adaptací známé české pohádky o napáleném čertovi, zaznamenané mj. také Boženou Němcovou. Ihned po své premiéře (23. 11. 1899 v Národním divadle) se dílo zařadilo do českého operního repertoáru natrvalo. Protože však jde o pohádku a navíc o pohádku

veselou, začalo být – neprávem – záhy považováno za titul vhodný především pro odpolední představení pro děti a v tomto duchu také inscenováno. V poslední době pak jsme navíc svědky, že se stává záminkou k různým režiséristickým výstřelkům, které mají pramálo společného jak se světem českých pohádek, tak s Dvořákovou hudbou. Už proto je téměř nejlepší zaposlouchat se v klidu domova do kvalitní nahrávky celé opery a využít možnost vykouzlit si ideální inscenaci ve vlastní fantazii. Vzácnou příležitostí k takovému zážitku může být reedice prvního kompletního gramozáznamu Čerta a Káči, kterou nyní vydal Supraphon v remasterované podobě na dvou CD. Záznam pochází z roku 1955 a nesporně patří do galerie vzorových nahrávek naší operní klasiky, jež tehdy vznikaly. Jako u řady jiných titulů je i zde zárukou vysoké kvality především osobnost dirigenta Zdeňka Chalabaly. Znovu tu oceníme jeho příslovečně odevzdaný, pečlivý a do posledního detailu propracovaný přístup. Při poslechu Čerta a Káči můžeme sledovat, jak si jako dirigent doslova vychutnává hudební rozmanitost danou trojím, diametrálně odlišným prostředím. Jak břeskné a zemité je jeho líčení vesnické hospody, jak pohádkově groteskní je peklo a jak romantický je zámek. Chalabala však zároveň dokáže tuto rozmanitost sjednotit důsledným podtrhováním příznačných motivů, které celou operou procházejí. Prokazuje vzácný smysl pro její konverzační ráz (Wenigův text je novátorsky psán nerýmovaným veršem, přecházejícím místy až v prózu). Nastudování však zároveň dává plný prostor každé ucelenější pěvecké pasáži (např. Jirkově písni a Marbuelovu vyprávění v 1. dějství anebo monologu kněžny ve 3. dějství) a samozřejmě všem rozsáhlejším orchestrálním plochám, jako jsou předehry k jednotlivým dějstvím či taneční čísla. Velkou oporou dirigentského přístupu je výběr interpretů. Snad proto, že Chalabala sám nikdy Čerta a Káču v pražském Národním divadle nedirigoval, neřídil se nijak inscenací, která v době vzniku nahrávky byla na naší první scéně na repertoáru. Volil velmi originální skladbu obsazení, opírající se převážně o pěvce mimopražské anebo etablované v Praze teprve nedlouho. Není bez zajímavosti, že mnozí z nich byli odchovanci ostravské scény, kde v poválečných letech působil i on sám. Nahrávka tak svědčí o jeho mimořádném smyslu pro volbu přesných hlasových typů. Zároveň je však dokladem vysoké úrovně tehdejší pěvecké generace, a to i té, jež působila na mimopražských scénách. Představitelé titulní dvojice se ve svých rolích sešli právě už v Os-

travě. Mezzosopranistka Ludmila Komancová zůstala tamní scéně věrná a odzpívala na ní řadu stěžejních dramatických partů ze svého oboru. Káča pro ni jistě byla vítaným odlehčujícím odskokem. Komické rysy postavy však pěvkyně nepřeslechnutelně obohacuje o jemný náznak tragikomiky v Káčině zatrpklosti, zklamanosti a nazlobenosti. Její partneři, barytonista Přemysl Kočí a tenorista Lubomír Havlák, už v době vzniku nahrávky patřili mezi členy ND. Kočí byl svým zjevem a typem svého hlasu přímo předurčen pro role seladonů, svůdníků, intrikánů i démonů, takže cítíme, jak mu všechny polohy čerta Marbuela dokonale sedí. A díky svému hereckému nadání znamenitě vykontrastovává i zlomové komické momenty nakonec vždycky napáleného čerta. Lubomír Havlák se do dějin ND zapsal zejména jako hrdinný tenor, jeho pěvecká osobitost však spočívala v jisté expresivitě projevu. Uplatňuje ji i zde, v úloze Jirky podtrhuje ovčákovu vzpurnost a nebojácnost. Vzácným zážitkem je setkání s brněnskou sopranistkou Marií Steinerovou (stejně jako všichni předchozí i ona začínala v Ostravě). Ve své době patřila k naší operní špičce a zachované nahrávky to dokazují. Její kněžna doslova vládne 3. dějství a kněžnin vstupní monolog je právě v jejím niterném provedení přesvědčivým dokladem, že Dvořákův Čert a Káča není a nemůže být jen tzv. dětskou operou. Také menší a dokonce i epizodní role Chalabala neváhal obsadit předními pěvci. Výrazný je zejména Rudolf Asmus jako Lucifer, ale prosadí se i Karel Berman jako čert vrátný, Jaroslava Vymazalová, která v té době zpívala v ND velké lyrické sopránové party (Rusalku, Taťánu, Lízu), se jemností svého hlasu blýskne v roličce komorné a altistka Věra Krilová, tehdejší Carmen anebo Olga, v několika větách Káčiny mámy. Podstatný podíl na kvalitách nahrávky má také sbor opery ND. V Čertovi a Káče se totiž sbor často stává přímým dramatickým protihráčem sólistů – jako příklad uveďme náročnou pasáž poměrně dlouhého rozhovoru Marbuela s venkovany v hospodě. Právě na ní lze doložit dokonalé propracování dialogů, které je v tomto případě jistě zásluhou nejen dirigenta, ale také sbormistra (Jan Ouředník). Komplet dvou CD doprovází čtyřjazyčný booklet s obsahem opery, historií jejího vzniku, medailonky hlavních interpretů a s libretem. V něm může být pro méně zasvěceného posluchače trochu matoucí, že v 1. dějství je čert Marbuel označován ve všech jazykových mutacích pouze jako Čert, zatímco ve 2. a 3. dějství jako Marbuel a označením Čert je v pekelném obraze míněna epizodní postava Čerta-strážce.

SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU ABONENTNÍ KONCERTY, 82. SEZONA 2008/2009 DVOŘÁKOVA SÍŇ RUDOLFINA, 19.30 HODIN

pondělí 8. září 2008

pondělí 19. ledna 2009

pondělí 15. června 2009

Martinů – Brahms dirigent: Vladimír Válek sólisté: EPOQUE QUARTET

Ravel – Orff dirigent: Vladimír Válek sólisté v jednání Slovenský filharmonický sbor

Dvořák dirigent: Vladimír Válek sólisté v jednání Pražský filharmonický sbor

pondělí 9. února 2009

mimořádný koncert věnovaný tvorbě autorů spojených s Českým rozhlasem

pondělí 20. října 2008 Smetana – Janáček dirigent: Leoš Svárovský sólisté: Eva Dřízgová-Jirušová, Jana Wallingerová, Michal Lehotský, Martin Gurbaľ, Aleš Bárta Český filharmonický sbor

pondělí 3. listopadu 2008 Rossini – Kalabis – Dvořák dirigent: Vladimír Válek sólista: Miroslav Vilímec

pondělí 10. listopadu 2008

úterý 28. dubna 2009 pondělí 23. února 2009 Dvořák – Musorgskij dirigent: Jan Kučera

pondělí 9. března 2009 Beethoven – Čajkovskij dirigent: Vladimír Válek sólista: Benjamin Schmid

pondělí 23. března 2009 Berlioz – Martinů dirigent: Ondřej Kukal

pondělí 1. prosince 2008 Sicilianos – Schumann – Franck dirigent: Nikos Tsouchlos sólista: Andrej Kasík

pondělí 20. dubna 2009 Brahms – Šostakovič dirigent: Charles Olivieri-Munroe sólistka: Sophia Jaffé

pondělí 15. prosince 2008 Kvěch – Händel – Fišer dirigent: Jan Kučera sólista: Aleš Bárta Pražský filharmonický sbor

Šesták – Málek dirigent: Marek Štilec

pondělí 8. června 2009 Mozart – Bruckner dirigent: Christopher Seaman sólista: Jan Simon

VEŘEJNÉ GENERÁLNÍ ZKOUŠKY proběhnou ve dnech

8. září, 3. listopadu, 10. listopadu, 15. prosince 2008, 9. března, 23. března, 8. června, 15. června 2009 vždy v 10.00 hodin

bližší informace: www.rozhlas.cz/socr

Mozart – Beethoven dirigent: Daniel Raiskin sólo: Markéta Halířová Bechyňová

Debussy – Poulenc – Berlioz dirigent: Libor Pešek sólista: Jan Pěruška

čtvrtek 2. X. 2008 18.00 Bruckner: Moteta

Český filharmonický sbor Brno Petr Fiala – sbormistr Radnice – Velká gotická síň, Jihlava

sobota 11. X. 2008 19.00 Schubert, Šostakovič, Reger

Rasumowsky Quartett (Německo) Radnice – Velká gotická síň, Jihlava čtvrtek 16. X. 2008 pátek 19. IX. 2008 15.00 Koncert na náměstí

Velký dechový orchestr TUTTI Jan Nosek, Petr Píša – dirigenti Masarykovo náměstí, Jihlava

19.00 Mahler: Symfonie č. 7

Symfonický orchestr Českého rozhlasu Jiří Stárek – dirigent Divadelní sál DKO, Jihlava

neděle 21. IX. 2008 15.00 Rok 1908 – Mahler, Jihlava, Vídeň, Praha – přednáška a vernisáž výstavy Kaliště u Humpolce, rodný dům Gustava Mahlera 14.00 Autobus zdarma od hotelu Gustav Mahler v Jihlavě

pondělí 22. IX. 2008 19.00 Haydn, Martinů, Mahler, Mendelssohn-Bartholdy

Moravské klavírní trio Hotel Gustav Mahler, Jihlava stejný program: 30. IX. 2008 19.30 Městské divadlo, Pelhřimov 4. IX. 2008 18.00 Zámek Třebíč

čtvrtek 25. IX. 2008

19.00 Alma Mahler, její život a písně A. Mahler, G. Mahler, Verdi, Bizet, Čajkovský

Andrea Kalivodová – mezzosoprán Kristina Kasíková – klavír Valérie Zawadská – četba z autobiografie Almy Mahler Hotel Gustav Mahler Jihlava

čtvrtek 23. X. 2008 18.00 Telemann, Mysliveček, C. Ph. E. Bach, Benda

České barokní trio Antonín Rous – umělecký vedoucí Hotel Gustav Mahler, Jihlava Doprovodné akce: 21. IX.–XII. 2008 Výstava Rok 1908 – Mahler, Jihlava, Vídeň, Praha Kaliště u Humpolce, rodný dům Gustava Mahlera 25. IX.–25. X. 2008 Výstava Vladimíra Franze Písně potulného tovaryše Dům Gustava Mahlera, Jihlava 4. X. 2008 15.00 Beseda se Zdeňkem Mahlerem Kaliště u Humpolce, rodný dům Gustava Mahlera 14.00 Autobus zdarma od hotelu Gustav Mahler v Jihlavě

17.00 Písně potulného tovaryše

Vladimír Franz – vernisáž výstavy Dům Gustava Mahlera, Jihlava 19.00 Rossini, Mendelssohn, Weber

Plzeňská filharmonie Václav Hudeček – housle Jiří Malát – dirigent Dělnický dům, Jihlava

Pořádá Občanské sdružení Mahler 2000 – společnost Gustava Mahlera a ArcoDiva management pod záštitou statutárního města Jihlavy a kraje Vysočina.

předprodej vstupenek: Turistické informační centrum, Masarykovo nám. 2, Jihlava Turistické informační centrum brána Matky Boží, Věžní 1, Jihlava Knihkupectví JITKA, Komenského 16, Jihlava Hotel Gustav Mahler, Křížová 4, Jihlava, Občanské sdružení Mahler 2000 – společnost Gustava Mahlera, Balbínova 14, Praha 2, tel.: +420 224 238 673–6 Dům Gustava Mahlera, Znojemská 4, Jihlava e-mailem: [email protected]

Za finanční podpory MINISTERSTVA KULTURY.