„Koho Bůh miluje, tomu dovolí žít v Jeseníkách“.
Hrubý Jeseník – Praděd 1492 m n. m. 28. - 29. 1. 2014 Jsou to jen dva týdny, kdy jsem byl naposledy v Jeseníkách. Tehdy jsem Hrubý Jeseník, druhé nejvyšší pohoří v Česku, „Střechu světa“ a jeho nejvyšší horu Praděd vynechal. Poznával jsem méně známou Zlatohorskou vrchovinu. Vlakem jsem odjel ráno ve 4.30 hodin z Jičína přes Hradec Králové do Pardubic, odkud jsem pokračoval mezinárodním expresem Odra do Olomouce. Tentokrát jsem chvilku čekání využil k nákupu zlevněné jízdenky do Olomouce, ale
průvodčí
stačilo
předložit doklad IN 50 senior
a
jízdenku
nechtěla. Z toho jsem si vzal
poučení,
že
pokaždé budu kupovat jízdenku až ve vlaku bez přirážky s tím, že jsem
přestoupil
z osobního vlaku. Z Olomouce jsem pokračoval do Milotic nad Odrou, kde jsem delší přestávku na vlak do Karlovic využil k procházce lesem k vojenskému opevnění.
Motorový
vláček, jen se třemi cestujícími,
jel
do
Vrbna pod Pradědem malebným
údolím
podél
Opava,
řeky
všude kolem byly lesy a podél cesty samé bunkry postavené v roce 1938. Teprve před 12. hodinou jsem začal putování při zatažené obloze s teplotou mínus 4°C a bezvětří. 1
Milotice nad Odrou – opevnění a zpět 2 km - Karlovice (480) – Vrbno pod Pradědem (545) 7 km – Malá Hvězda (853) 14.5 km – Hvězda (860) 18.5 km - Karlova Studánka (800) – Penzion u Došků za Hubertusem (835) 21 km
Z nádraží v Karlovicích jsem
přišel
bývalému
k muzeu, dřevěnému
objektu kosárny, kde se vyráběly kosy, nářadí a drát.
Poté jsem se vracel kolem
pozdně
barokního kostela sv. Jana který
Nepomuckého, je
ve
stylu
italské renesance. 2
Po zelené turistické značce jsem pokračoval do Vrbna pod Pradědem. Město leží na soutoku řek Bílé, Střední a Černé Opavy. Na okraji města jsem fotil vilu
Adolfa Grohmana a poté náměstí farní
uprostřed v kopci kostel
Archanděla Michaela. Odtud po modré
turistické
značce začalo stálé pohodlné stoupání lesem k rozcestí Malá Hvězda a potom už téměř po vrstevnici na silnici k Hvězdě. Zde jsem potkával první turisty, spíše lázeňské hosty z Karlovy Studánky na pohodlné procházce, kteří si tu léčí horní cesty dýchací stejně jako dříve, kdy sem jezdili na léčení převážně horníci. Vycházky v lesích patří mezi nejlepší procedury, neboť je 3
tu údajně nejčistší a nejzdravější ovzduší v celé střední Evropě. Do Karlovy
Studánky jsem seběhl lesem přímo ke kostelu Panny Marie Uzdravení nemocných a poté si prohlížel lázeňské empírové dřevěné pavilony, pitný pavilon pavilon.
4
a
hudební
Minul jsem gejzír léčivé vody, který současně mrznul. V hotelu Džbán mi mladý recepční na internetu ochotně
vyhledal
rezervované
ubytování
v penzionu U Došků, který je asi 150 m nad hotelem Hubertus. Pod tímto hotelem mne míjela žena, která telefonovala a okamžitě zastavila a pravila: „vy jste pan Pírko“? Odpovídám „ano, jak jste mne poznala“? „Vypadáte jako starší vysokohorský turista a blíží se 16.30 hodina, kdy jste chtěl k nám přijít, jak jste psal včera v mailu“ . Pokračovala v cestě na Obecní úřad s tím, že na mne čeká babička, která mne ubytuje. V rodinné vilce mne přivítala 83letá Libuška; potkal jsem předtím její 43letou vnučku, nikoliv dceru, jak jsem se domníval. Sympatická a upovídaná babička vypadala mnohem mladší a kromě předvedení pěkně zařízeného bytu, který jsem měl k dispozici, mi vyprávěla o svém manželovi, který pracoval na meteorologické stanici na Pradědu a zemřel v 62 letech, pak mnoho o sobě a také se stále na něco vyptávala, aby něco věděla o mně. Byla velmi čiperná a hned mi uvařila zázvorový čaj s medem a přinesla moučník. Mluvila moravským nářečím, neboť pocházela z Prostějova, i když se narodila v Solnici. A tak jsem některým slovům ani nerozuměl; např. šufán – naběračka, firhanky – záclony, legát – židle atd… Cítil jsem se tu však jako doma a po večeři jsem sledoval TV a četl si v knize: „Záblesky vědomí“, autor tibetské knihy o životě a smrti. 5
Druhý den jsem vstával po šesté hodině, ale celou noc jsem se budil a přemýšlel, kterou cestu ráno zvolím pro výstup na Ovčárnu. V plánu jsem měl žlutě značenou turistickou cestu, ale vím, že v zimě ji mnoho lidí nechodí, neboť vede korytem potoka Bílá Opava a kolem vodopádů je obtížná. Po naučné stezce bych viděl vodopády, peřeje a kaskády, skalní útvary a romantická zákoutí. Babička Libuše mi po snídani cestu nedoporučovala, neboť ji prý nechodil v zimě ani její manžel; šel bych prý určitě sám a v údolí navíc není ani signál. Nakonec jsem ji poslechl a šel stejnou cestou jako 4. února 2010 se svými osmi přáteli při čtyřdenním zimním přechodu Jeseníků, tzn. po silnici na křižovatku Hvězda a odtud lesem po silnici na Ovčárnu, kde je nutné zaplatit mýto 400 Kč za osobní auto za vzdálenost pouhých 6 km; podobně je to např. v Dolomitech z Misuriny k hotelu Auronzo, kam jezdím každý rok. Karlova Studánka (835) – Hvězda 1 km – Ovčárna (1300) 7 km – rozcestí u Barborky (1310) – odbočka pod Pradědem (1420) 9 km – Praděd (1492) 10.5 km - chata Švýcárna (1315) 14 km – Bělá pod Pradědem (474) 21 km + v Jeseníku na ČD 2 km = 23 km Velmi pohodlná byla cesta po silnici s minimálním provozem lesem
po
Ovčárnu,
zelené kde
značce
mlha
na
značně
zhoustla a také se ochladilo. Nahoře navíc začal foukat studený 6
vítr, který na vrcholu dosahoval rychlosti až 80 km za hodinu. Při každém focení tak mráz rychle zalézal za nehty a nebylo snadné ruce zahřát. Na modré turistické značce po magistrále jsem potkával první běžkaře, kteří však na zmrzlém sněhu stoupali stejně rychle jako já bez lyží až na vrchol „Moravského ledovce“, nejvyšší hory Jeseníků a páté v Česku. Výška Pradědu je stejná jako rok
připlutí
Kryštofa
Kolumba do Ameriky. Vyšší je jen Sněžka 1603 m, Studniční hora 1554 m, Luční hora 1547 m a Vysoké kolo 1503 m. Praděd také dělí Moravu a Slezsko. Teprve pod samotným vrcholem se občas obloha protrhala a vysvitlo slunce, ale za pár vteřin rychle plující mraky přikryly televizní věž vysokou 162 m. Vyhlídková plošina a nejvýše položený hotel v Česku je ve výšce 73 m nad terénem. Nemělo cenu platit 60 Kč vstupné a výtahem jet nahoru, když bylo počasí tak nestálé. Při dobré viditelnosti je vyhlídka na Jeseníky, Kralický Sněžník, Hanušovickou vrchovinu a někdy prý i na Sněžku. 7
Na vrchol Jeseníků se vrátila i socha bájného ducha hor, děda Praděda. Tentokrát to je dřevěná dubová socha, vysoká víc jak 2 m. Dnes tu bylo asi jediné místo v republice, kde se lyžuje jen na přírodním sněhu, jehož výška je nyní 70 cm a je zmrzlý, neboť teplota je stále pod bodem mrazu. V 10 hodin bylo mínus 10°C a tak všichni běžkaři spěchali do útulné restaurace v přízemí, kde si dávali převážně horké tekutiny. Snadno a rychle jsem se vrátil na lyžařskou klesal
magistrálu k horské
a
chatě
Švýcárna, kde opět začala hustá mlha. Věděl jsem, že
do Bělé musím jít po modré značce, ale na ukazateli byla stejným směrem jako značka červená na Červenohorské sedlo a zelená do Koutů. Po 500 m, kde je další křižovatka, však modrá chyběla a tak jsem
se vrátil na chatu a ptal se chataře, kde je odbočka do Bělé. Byla hned za chatou, ale značení bylo zakryté namrzlým sněhem a nikde žádné stopy, neboť tu v zimě asi mnoho lidi nechodí. Tomu jsem uvěřil okamžitě, když jsem začal sestupovat k vodopádům, kde ve střední části byl terén velmi strmý a později ještě namrzlý. 8
Ale nejhorší úsek mne stále čekal v blízkosti Vysokého vodopádu s téměř 50 m výšky, kterému se říká „Jesenická Niagara“, kde cesta
byla
ledové
jen
samé
plotny,
po
kterých nebylo možné sestupovat. Neměl jsem mačky a myslím, že ani nesmeky by mi mnoho nepomohly. Musel jsem jít
mimo
vyhledávat ledových
cestu
a
místa
bez
ploten,
což
bylo velmi nesnadné a pomalé. Byl
jsem si
vědom, že tady dnes ani
zítra nikdo nepůjde a musím sestoupit pomalu, bez úrazu; jinak je to můj konec! Kromě hlavního vodopádu je tu mnoho malých vodopádů a kaskád, ale
vzhledem
k velmi
nízkým
teplotám v předchozích dvou dnech, až mínus 25°C, bylo téměř všechno zamrzlé. Úžasné byly i okolní skály vysoké až 60 m, ale údolí Studeného potoka je úzké a zastíněné stromy. Často jsem se stromů při sestupu přidržoval stejně jako popadaných klád. Obtížné bylo se pokaždé vracet na dřevěné lávky přes potoky překryté dokola tvrdým kluzkým ledem. Při jarním 9
tání to musí být pořádný hukot. Štěstí přálo při mně, když jsem to vše zvládl a poslední pohodlné necelé 2 km jsem skoro běžel radostí na zastávku autobusu „Konečná – vodopády“ v Bělé pod Pradědem. Už za 3 minut přijel autobus, který mne odvezl za 20 minut do města Jeseník, kde bylo mnohem tepleji; teplota kolem nuly a dokonce se ukázaly paprsky slunce. V hotelu Praděd jsem se odměnil dobrou
drštkovou
polévkou
a
v informačním centru odpověděl na pár mailů Také jsem se zde ptal na cestu, kterou jsem sestoupil ze Švýcárny do Bělé, a bylo mi sděleno, že cesta se v zimě nedoporučuje stejně jako cesta z Karlovy Studánky na Ovčárnu značená žlutě, tj. rezervací Bílá Opava (zákazy se v horách z důvodů počasí či obtížnosti 10
už
20
let
nedávají). Docela to chápu a jsem rád,
že
jsem
nakonec šel sám a
neměl
zodpovědnost za další přátele. Ve městě
jsem
si
stačil ještě před odjezdem
vlaku
prohlédnout klášter Voršilek a na
Masarykově
náměstí opravenou budovu městského úřadu. Ve 14.54 hodin jsem zpáteční
nastoupil cestu
přes Zábřeh na Moravě mezinárodním expresem do Pardubic a odtud do Hradce Králové, a v půl deváté večer se vrátil moc spokojený domů, do Jičína. Závěrem chci říci, že to byly dva pěkné dny v lázních, ale s trochu náročnějším programem, než mají lázeňští hosté. Konec dobrý, všechno dobré. V Jičíně 31. 1. 2014
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2014
11