Hodina prorokova Michal a Helena Radovi Červenec 2007

Hodina prorokova Michal a Helena Radovi Petr měl za sebou opravdu těţký týden a vidina krásného a nikým nerušeného víkendu se mu zdála přímo nebeská. Jel celkem klidným tempem po asfaltce a protoţe to tu znal jako své boty, na horší cestu vlevo zatočil, aniţ by si to sám vlastně uvědomoval. V hlavě měl stále spoustu myšlenek na práci, na svět tam několik desítek kilometrŧ za ním a na věci, které chtěnechtě bude muset o víkendu dodělat. Letmo se podíval na hodinky na palubní desce a kdyţ zjistil, ţe je něco po sedmé, pár pohyby naplnil vnitřek auta zvuky probíhajících zpráv v rádiu. Stále zaposlouchaný do aktualit proběhlého dne dojel aţ k několika od sebe dost vzdáleným domkŧm, kterým se s notnou nadsázkou říkalo vesnice. Dojel aţ před hospodu a zastavil. Nechal běţet rádio a vystoupil ze svého černého vozu. Vešel do hospody a prohodil pár vět s místním hostinským, zatímco ten naplňoval jeho kovovou bandasku pivem. Petr dokonce zatouţil po tom, trávit dnešní večer tady v hospodě a rozmlouvat s místními sousedy o všem moţném. Byl tu dost oblíbený a to nejen proto, ţe před několika lety při povodních pomocí pár telefonŧ a e-mailŧ zajistil pro celou vesnici vskutku nadstandardní péči místních vojákŧ a poté i úřadŧ. Přemýšlel, zda nemá své pŧvodní plány zrušit, dojet k chatě a pak sem jít na pivo. Jistě by si pořádně odpočinul a popovídal si zase alespoň chvíli s normálními lidmi. Z přemýšlení jej vytrhl aţ hospodský, který poloţil plnou bandasku na pult. Petr se opět hodil do své obvyklé nálady a zaplašil myšlenky na hospodu. Poděkoval za pivo, ještě si vzal cigarety a pak opět hospodu opustil. Byl páteční večer, přesto zahrádka hospody nebyla plná. Přišel ke svému autu a po chvilce měl bandasku umístěnou na předem připraveném místě mezi sedačkami. I tak si ale bude muset dávat pozor po cestě. Naštěstí uţ mu nezbývalo moc k cíli. Nastoupil a rozjel se od hospody směrem na konec vesnice a pak ještě dál aţ k hranici lesa. A tam uţ je jeho vytouţená chata, no spíš barák. Samozřejmě se tam dá celoročně pohodlně ţít, má to i patro, ale vzhledem k jeho práci a vytíţení a k nedostatku volného času, bydlí samozřejmě v Praze. Pustil si z CD přehrávače příjemnou hudbu a vychutnával si opravdu aţ příliš pomalou jízdu autem, levou ruku leţérně spuštěnou přes okraj okénka a vnímal i atmosféru blíţícího se večera. Za sebou viděl zapadající slunce a byl smířený s celým světem. Po několika minutách velmi pomalé poţitkářské jízdy zastavil před takřka nenápadným domem. Sáhl do přihrádky a vyndal ovladač od sofistikovaného alarmu. Vyťukal deaktivační kód a vjel do otevírající se brány. Sotva vjel autem dovnitř a zastavil, uslyšel pípání svého mobilu, který měl v kapse košile. Vypnul motor a sáhl po mobilu. Neţ hovor přijal, zjistil ţe mu volá jeho asistentka: „Ano Katko? … Jo, právě jsem dorazil… Kde, ne to jsem ještě nečetl… Zavolám mu příští týden… To by bylo fantastické…“ Telefon probíhal ještě asi dvě, nebo tři minuty. Zavěsil a pocit štěstí a očekávání jej oblaţoval po celém těle. Katka přijede. Nemohl se jí uţ dočkat. Po dlouhé době s ní bude v soukromí a celé to mohlo znamenat jen jednu věc. Nemusel mít za sebou psychologickou prŧpravu, aby rozpoznal z tónu jejího hlasu opravdový dŧvod, proč za ním přijede. Samozřejmě kvŧli práci, to jí tak ţral. Byla to moc hezká tmavovláska a on trávil občas velmi příjemné chvíle fantaziemi nad tím, jak by se její tělo dalo vyuţít i k jiným, neţ pracovním účelŧm. Kdyţ před třemi týdny byli na jedné recepci Německého velvyslanectví na jednom zámečku kdesi za Prahou, začínalo to vypadat uţ docela

Červenec 2007 slibně. Ale za dva dny na to jí zemřela mladší sestra a Katka z toho byla pochopitelně dost vykolejená. Petr nepatřil k lidem, kteří by se zvlášť ostýchali vyuţít někoho, nebo něčeho ve svŧj prospěch, ale zneuţívat téhle situace mu přišlo přece jen trochu moc. Obzvlášť, kdyţ mu teď ve středu poděkovala za to, jak ohleduplný k ní byl a za to, ţe právě ničeho nezneuţil. A dnes mu dokonce dala v práci letmou pusu. Mohla být i delší, ale to by nesměl zrovna volat ten parchant náměstek ministra a celé dopoledne mu tím pokazit. S Katkou se dnes jiţ neviděl a tak ho velmi příjemně překvapilo, kdyţ teď volala, ţe by ho chtěla moc vidět a ţe jestli by mu nevadilo, kdyby v sobotu přijela. No samozřejmě, ţe mu to vadit nebude. Těšil se na sobotu, obzvláště pak na noc. Věděl, ţe je Katka trošku bázlivá a on měl v knihovně velkou sbírku hororŧ a takových věcí. S tím a s lahví dobrého červeného se dají dělat věci… Ještě chvíli seděl jen tak v autě a vychutnával si pocit absolutního souznění se světem. Pak ovšem převládla touha po ještě studeném pivu v bandasce a tak se Petr zvedl z auta a po tradičním zápase se zadními dveřmi domu se octl ve svém království. Tady se vţdycky cítil opravdověji doma, neţ v bytě v centru velkoměsta, jakkoliv dobrém a prostorném. Slunce uţ zapadlo, nikde neviděl ani poslední červený kotouč, ale soumrak byl teprve při nástupu, ptáci vesele zpívali a odněkud byla slyšet cirkulárka a v pozadí slyšel velmi vzdálenou sirénu hasičského vozu. Jistě, teď je hodně lesních poţárŧ díky suchu. Prošel letmo celý dŧm, aby se ujistil, ţe je vše tak, jak to má být. Byl vděčný jedné místní ţeně středního věku, ţe plní svou práci opravdu svědomitě. Za na místní poměry hodně velkou částku měsíčně, se mu tady o to jeho království pravidelně starala. Leccos se o něm právě díky té částce povídalo, ale on rád zaplatil, kdyţ tím platil i dŧvěru a mlčenlivost. A věcí, o kterých nikdo nemusel vědět, měl ve svém domě opravdu docela dost. Jako večeři si ohřál jakousi konzervu slibující pravý chalupářský guláš. A skutečně to chutnalo, jako kdyby někdo do konzervy semlel celou chalupu i s jejími obyvateli. Ale i přesto si nenechal zkazit krásný večer plný očekávání na zítřek. Večeři si vzal na verandu na dřevěný stŧl se dvěma lavicemi a vzal s sebou i notebook a při jídle pročítal nudnou korespondenci v e-mailové schránce. Samé nudné pracovní věci. Některé mu přeposílala Katka. Kdyţ viděl na obrazovce její jméno, opět ho zalil aţ nadměrný pocit očekávání. Cítil se trochu jako puberťák, ale nikterak se svým pocitŧm nebránil. Naopak, hodlá si tento víkend uţít a vyuţít jej aţ do poslední kapky. Bylo mu na jednu stranu jasné, ţe jejich vztah asi nebude na celý ţivot, vlastně teď ani takový vztah nehledal. Coţ ovšem neznamená, ţe si to nechá něčím zkazit. Ještě asi hodinu koukal do svítící obrazovky notebooku a pak ho konečně přepadl pocit blíţící se únavy. Zaklapl stroj, vzal ho dovnitř a ještě chvíli poklízel. Pak byl konečně u postele a lehl si do ní. Ještě chvíli se převaloval a myslel na Katku a na zítřek.

Probudil ho pocit šimrání pod uchem. Chvíli byl naprosto zmatený a pak sáhl bezmyšlenkovitě po mobilu, který měl na nočním stolku u postele. Pak si však uvědomil, ţe brnění cítí z pod polštáře a hned byl naprosto probuzený a ve střehu. Vyndal z pod svého polštáře vibrující ovladač alarmu a na podsvíceném

1

displeji si přečetl číslo B7. Díky své profesi specialisty vyšetřovatele věděl leccos o alarmech a tenhle systém si nechal dělat na zakázku. Věděl velmi dobře, ţe pravá podstata alarmu tkví v tom, ţe narušitel by neměl vědět, ţe on ví… Proto s nadšením zvolil systém, který měl kromě akustického signálu i vibrační a na noc se sám do tohoto reţimu přepínal. Bleskově si v hlavě promítl rozmístění čidel a pak zjistil, ţe se jedná o čidlo na zadní straně oplocení, nejblíţe k lesu. Na jednu stranu ho to uklidnilo, protoţe občas citlivý systém narušila i lesní zvěř, která zabloudila aţ k jeho plotu, ale zároveň se ho zmocňoval takový ten neidentifikovatelný pocit, který mu kaţdodenně pomáhal v práci. Jeho šestý smysl mu do hlavy vysílal svítící červené vykřičníky a to on nechtěl nijak podceňovat. Sáhl do mezery pod matraci postele a vytáhl pistoli, připraven na jakékoliv ohroţení. Stiskem jediného tlačítka na ovladači mohl přivolat nejbliţší policejní hlídku a dokonce i policii z relativně nedalekého města, neměl se tedy vlastně čeho bát. Přesto cítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Potichu se dvakrát nadechl a vydechl. Čekal jestli se ovladač opět rozvibruje a jiné číslo mu sdělí, ţe narušitel je uvnitř plotu. Nestalo se tak. Místo toho se opět rozblikal displej a na něm opět stejné číslo. Narušitel je na téhle straně domu. Měl by být schopen vidět ho z okna. Najít v nočním stolku noktovizor a uvést ho do chodu trvalo Petrovi jen sotva pŧl minuty. Uţ stál za oknem jist, ţe dovnitř vidět není a snaţil se v záplavě zelené barvy z prŧhledu noktovizoru něco kloudného rozpoznat. Nejspíš to byla jen nějaká lesní zvěř. Ještě asi dvě minuty se snaţil něco rozpoznat a pak si přístroj sundal z hlavy. Letmo koukl na ovladač, kde blikala ikonka narušení, ale od posledního oznámení ani nezavrněl. Postupně se uklidňoval, kdyţ v tom slyšel naprosto jasný, hlasitý a pronikavý výkřik. Z prvu jej nebyl schopen identifikovat a zvuk ho pravda, také dost vylekal. Jak se snaţil uslyšet sebemenší zvukový podnět zvenčí a sám být naprosto ticho, trhl sebou při tak hlasitém zvuku. Výkřik byl vysoký, nepochybně se jednalo o ţenský hlas. Zněl vylekaně, ale ne jako výkřik plný skutečného děsu. Za pár vteřin si byl jist, ţe je schopen opět klidně uvaţovat a byl si takřka jist, ţe výkřik šel odněkud od lesa. Takţe tedy skutečně narušitel, nebo spíš narušitelka. Jeho logika začala pracovat na plné obrátky. Podíval se na hodinky, bylo něco málo po jedné hodině v noci. Kdyţ velmi potichu, stále s pistolí a ovladačem alarmu scházel ze schodŧ, přemýšlel asi takto: Moţná nějaká holka šla odněkud lesem a ztratila se, nebo si to jednoduše lesem chtěla zkrátit, moţná se jedná o páreček, který chtěl proţít romantickou chvilku v lese v noci při měsíčku. Rozhodně byl ve střehu, ale kdyţ někdo takhle vykřikne, asi se nebude jednat o zloděje. Maximálně o zlodějku, která bude třeba aspoň hezká. Otevřel zadní dveře a hned si uvědomil jednu velkou nevýhodu. Bude dobře vidět proti bílé fasádě osvětlované měsícem. Nicméně opatrně a rychle přeběhl aţ ke křoviskŧm, skoro sousedícím s plotem. Byl ale ještě tak dvacet metrŧ od místa, kde bylo čidlo. V ruce stiskl ovladač, prst připraven na tlačítku, které zařídí, ţe se celá zahrada v mţiku zalije světlem. Druhá ruka drţela pistoli. Zalitoval, ţe si s sebou nevzal noční vidění, ale měsíc poskytoval tolik světla, ţe byl schopen se celkem dobře orientovat. Odnikud nebylo slyšet ţádný pohyb a tak pomalu, stále přikrčen postupoval podle křoví k místu, kde bylo čidlo a také branka do lesa. Pozorně se rozhlíţel, ale nic zvláštního neviděl. Pak se rozhodl k akci. Zavřel oči, stiskl vypínač venkovních světel, hned ho zase stiskl podruhé a kdyţ byla opět tma, oči otevřel a rychle se rozhlíţel po sebemenším pohybu. Tento manévr mu proti jakémukoliv útočníku dal neocenitelnou převahu. Sám nebyl světlem oslepen a dezorientován, ale narušitel teď přinejmenším mohl udělat chybu leknutím, nebo byl alespoň teď několik vteřin ochuzen o ostré vidění ve tmě. Nic se ale nepohnulo, nic se nestalo. Uţ daleko klidněji došel k brance a div ţe si nenadělal do kalhot, kdyţ mu ovladač alarmu začala vibrovat v ruce. Letmo pohlédl na displej a pak pochopil, ţe sám narušil bezpečnostní systém. Potichu si zanadával do idiotŧ, vypnul alarm v této části zahrady a pak se polohlasně rozesmál. Nyní měl takřka

stoprocentní jistotu, ţe tam kromě něj nic nebo nikdo jiný není. Chtěl rozsvítit zase světla, ale ve tmě teď viděl dobře a stále ještě zachovával trošičku opatrnosti. Došel k brance a kdyţ k ní došel, rychlým pohledem přehlédl konec lesa. Na okraji louky, která sousedila s lesem a jeho domem, spatřil jakousi světlou skvrnu, která se ale nehýbala. Pohled ho natolik zaujal, ţe na chvíli přestal být opatrný a naprosto mechanicky zasunul pistoli do kapsy. Pak otevřel branku a vyšel ven ze svého pozemku. Od toho čehosi bílého byl několik metrŧ. Poznal ţe to není cosi, ale kdosi. A v zápětí poznal, ţe je to ţenská postava, leţící nehybně v trávě. Udělal pár krokŧ a pak si mohl leţící dívku prohlédnout. Byla to mladá a hned na první pohled krásná dívka. Měla dlouhé, černé a rovné vlasy, které teď měla pod sebou i vepředu kolem obličeje a splývaly jí na prsa. Leţela na zádech, nohy pokrčené a hlavu natočenou směrem od něj. Nehýbala se. Petr opět pocítil mrazení v zádech. Přisedl k nehybné krásce na bobek a jemně se dotkl její tváře. Byla teplá a on pocítil pod prsty pohyb. Všiml si, ţe děvče má bosé nohy, měla opravdu moc hezké nohy. Byla oblečená v jednoduchých bílých šatech a rozhodně to byla jedna z nejkrásnějších ţen, jaké kdy viděl. Co se jí mohlo stát? Bylo jasné, ţe to ona před chvílí vykřikla. Opět zaznamenal její pohyb a lehce jí pohladil po obličeji a pak jí nenásilně otočil hlavu směrem k sobě. Měla nádherný, něţný a milý obličej, oči měla zavřené a ústa lehce pootevřená, něco jako kdyby šeptala. Sklonil se nad ní a dívka se probrala. Otevřela oči a podívala se přímo na Petra. V tu chvíli se mu zatočila hlava. Neschopen pohybu se díval do jejích otevřených očí. Nedokázal by říci, jakou měly ty oči barvu, ale věděl, ţe do těchhle očí by se dokázal dívat celá staletí. Byl její krásou a jejím pohledem naprosto unesen, nechtěl dělat nic jiného, neţ hledět do těch dívčiných, něţných očí. Miloval ty oči, tu dívku a vše, co milovala ona. Dívka mrkla a pak oči opět zavřela. Kouzlo, nebo co to bylo, jako kdyby pominulo, ale stále cítil, ţe tahle dívka je pro něj tím nejdŧleţitějším v celém jeho ţivotě. Stále na ní hleděl a pak si uvědomil, ţe spíš zírá. S otevřenou pusou. Dívka oddychovala, jako kdyby byla unavena, pokud omdlela, teď se probírala jen velmi pomalu a těţce. Uvědomil si, ţe by měl něco udělat. Šeptem na krásku promluvil: „Je vám něco? Co se vám stalo?“ Dívka stále jen oddychovala a Petr se uţ lekl, ţe zase omdlí, kdyţ se opět pohnula. Otevřela oči, ale tentokrát se jejich pohledy nestřetly, protoţe děvče trochu pootočilo hlavu. Petr ji rychle přelétl pohledem. Byla noc a celou scenérii ozařoval jen měsíc, ale co viděl ho naplňovalo uspokojením a snad i lehkým pocitem vzrušení. Byla opravdu dokonale krásná. Štíhlá, rovná postava, krásné štíhlé nohy, prsa ne moc velká, tak akorát aby zdŧrazňovala její něhu a nevinnost, krásný krk, něţná ústa. Celá byla snad jen příliš pobledlá. Na svém krásném hrdle měla jakýsi řetízek, který končil oválným amuletem. Vztáhl ruku a chtěl se amuletu dotknout, ale dívka tak pronikavě a výhruţně zasyčela, ţe se okamţitě stáhl. Skoro vyděšeně se na ní zadíval, skoro jako by čekal, ţe se promění v nějakého hada. Byla to však stále ona. Hleděla na něj, ale těkala svýma pronikavýma očima, takţe se opět jejich pohledy nestřetly. Aţ teď, opět se na něj dlouze zadívala a opět se jako by začal utápět v jejích očích. Neexistovalo nic, neţ jen tahle ţena a on, touţil – šíleně touţil jí vášnivě políbit a chránit její krásu a duši i za cenu svého ţivota. Touha políbit jí byla aţ nesnesitelná, najednou se přistihl, ţe sklání svoji pusu k jejím rtŧm. A zase bylo po okamţiku a zase se ozvalo to zasyčení. Tentokrát pozoroval, jak se její výraz proměnil. Na chvilku byl skoro výhrŧţný, ale jakmile se ustrašeně stáhl, opět to byla ta něţná dívka, tak zranitelná a bezbranně vypadající. A pak poprvé promluvila: „Kde to jsem?“ Sotva uslyšel její hlas, celého ho polilo teplo a byl velmi šťastný, ţe tenhle krásný hlas slyší. Měla nádherný, zvonivý a něţný hlas s jistou dávkou svŧdnosti a s jakýmsi neidentifikovatelným přízvukem, který Petr nedokázal rozpoznat. Chtěl jí chránit, konejšit a drţet v náručí, celý její hlas jako kdyby ho zaklínal. Řekl jí jen „pssst!“ a pohladil jí po tváři. Dívka ho nechala a dokonce přitiskla svoje ústa na kratičkou

2

chviličku k jeho ruce. Ucítil její něţný polibek na jeho dlani a po celé ruce se mu rozvinul pocit nevýslovného tepla, štěstí a pohody. Pak se na něj zadívala a v jejích očích se trošku zablýsklo, jako kdyby dostala strach. Skutečně sebou trhla a prudce se nadechla. Petr se zarazil a hned stáhl ruku z jejího obličeje. Jak dívka jako by ucítila strach, opět sám cítil veliké znepokojení. Sám ale nevěděl proč. „Ty jsi mě zachránil, ty jsi mě našel?“, zeptala se neznámá kráska a stále na Petra hleděla. Petr nevěděl, co má říci, pak ze sebe přesto dokázal vykoktat: „Co se ti stalo? Jak zachránil?“ „Nedostali mě díky tobě.“ Petr byl stále nechápavější, nicméně opět začal vnímat bušení červených vykřičníkŧ. Kdo jí nedostal? Znamená to, ţe zde skutečně je ještě někdo, jsou tady dost na ráně. Měl by být na pozoru. Bleskově vytáhl pistoli a rozhlédl se po okolí. Kromě louky, lesa a jeho domu však nic neviděl. Ještě jednou pečlivě očima prohledal okolí a ujistil se, ţe nic není vidět. Les byl poměrně otevřený a neexistovalo moc míst, kam by se v jeho zorném poli mohl někdo schovat. Opět se podíval na dívku. Ta oddychovala daleko klidněji. „Kdo tě nedostal, někdo ti chtěl ublíţit?“ Najednou si uvědomil, jak je hezká a zranitelná a uvědomil si, co mohla myslet tím ublíţit. Při představě, ţe by jí někdo chtěl ublíţit, ho aţ zabolelo u srdce. Dívka se rozhlíţela pokoušela se zvednout hlavu. „Počkej, omdlelas, jsi slabá. Pomŧţu ti.“ „Vezmi mne odsud, prosím.“ Petr slyšel v jejím hlase strach a zoufalství a opět měl pocit, ţe to nejdŧleţitější je, aby tahle dívka necítila strach. Vzal jí za teplou sametovou ruku a pomohl jí vstát. Jí se však hned podlomila kolena, zasténala a div neupadla zpátky do trávy. Zachytil její drobné, slabé tělo a opřel si ji o sebe. Byla ještě slabá. Ať se jí stalo cokoliv, rozhodně to s ní pořádně zamávalo. Chvilku přemýšlel, co udělá, pak jedním pohybem zvedl neodporující tělo ze země a vzal krásku do náruče. Ta se ho instinktivně chytila kolem krku a opět se na něj podívala. Zase nevnímal nic jiného, neţ jen jí a její oči. Aţ se mu málem podlomila kolena. Nesl zesláblou dívku do domu, nohou zakopl nejprve branku do lesa a pak po chvilce i dveře od domu do kuchyně. Po tmě ji přenesl do druhého pokoje a pomalu poloţil na pohovku. Pak šel rozsvítit, ale světlo nechal ztlumené. Leţela teď na pohovce, všiml si, ţe je opravdu velmi bledá, ale její oči uţ reagovaly a těkaly po místnosti. Opět si ji prohlédl. Sáhl na její nohu, rychle prohmatal prsty, chodidlo a kotník. Nohy měla teplé a chodidla měkká a čistá, ţádné stopy po běhu lesem. Takţe někde musely být i její boty. „Děkuji ti, zachránil jsi mne.“ Opět její zvonivý milý hlásek, vydrţel by ho poslouchat celé roky. Pohladil jí po tváři a poznal, ţe uţ nemá tak vyděšený výraz v obličeji a ţe uţ je daleko klidnější. Teď byl tedy ten pravý čas dozvědět se, o co tady vlastně jde. „Kdo jsi?“ Zeptal se a modlil se, aby z jeho hlasu poznala alespoň polovinu rozhodnosti a přísnosti, kterou se do té věty marně pokusil vloţit. Sedl si k ní a čekal na odpověď. Dívka obrátila tvář od něj. „To teď není dŧleţité, kdo jsem já.“ Petr si uvědomil všechny aspekty toho, co se teď právě děje. Má tady zatraceně krásnou a bezbrannou holku, která není zrovna dvakrát oblečená, ale sakra vŧbec neví, co je ta holka zač. „Hele mě se bát nemusíš, já ti chci pomoct, ale musím vědět, co se stalo a kdo jsi, nemyslíš?“ „Kdyţ myslíš? Jsem něco, co bys asi nazval vílou.“ Podívala se na něj, ale přivřela oči. Čekala jakou reakci její slova budou mít. Petr se lehce ušklíbl. „Hele, já ti chci váţně pomoct, tak si ze mě nedělej srandu a…“ „Já si srandu nedělám. Neříkám, ţe to přijmeš, ale ptal ses, tak ti to říkám. Nejsem opravdová víla, ale jiné vysvětlení bys asi nepochopil, takţe…“ Petra se pomalu začal zmocňovat lehký pocit vzteku. „Nepochopil? Jak to myslíš nepochopil? Já chápu náhodou moc věcí. Chápu, ţe ty jsi moc milá a hezká holka, která ale někam patří a někdo tě jistě bude hledat.“ Při těch slovech se

děvče roztřáslo a dokonce i zasténalo, obličej se jí na kratičký okamţik zkřivil strachem a Petr toho hned nechal. Zase jako by i jeho samotného popadla nějaká neznámá panika. „Nikdo mne nehledá a doufám, ţe ani hledat nebude. Myslí si, ţe jsem mrtvá.“ Řekla najednou s nepostřehnutelnou stopou vzdoru a chladu v hlase. „Proč by si měli myslet, ţe jsi mrtvá?“ Zeptal se nechápavě Petr. „Protoţe oni mě chtějí mrtvou a něco ode mě chtějí. Proto mne hledali a proto se mne pokusili…“ Do dívčiných očí se vedraly slzy a kráska opět odvrátila svou tvář od Petra. Ten nevěděl, co má dělat. Najednou mu té holky bylo hrozně líto. Ať uţ se jí stalo cokoliv, musel to být pro ni šok. Pro mladou nevinnou holku, jestli se jí někdo pokusil zabít, musí to být takový šok, ţe pak samozřejmě mŧţe blábolit i nesmysly o vílách. A přesto, jako by mu někde hluboko uvnitř něco říkalo, ţe ať je to jak chce, má ta holka pravdu a on jí stŧj co stŧj musí pomoct. „Jdu ti pro trochu pití, dáš si panáka?“ „Prosím trochu vody.“, stále ještě trochu plakala. Petr vzal ze skříňky jednu ze dvou skleniček, které byly trochu odlišné od ostatních a vzal s sebou i jeden papírový kapesníček, světle zelený. Do sklenice dal vodu a podal obojí dívce. Ta nadzvedla hlavu, Petr jí trochu podrţel a jak se tak dotýkal jejího teplého a měkkého těla, líbila se mu čím dál tím víc. Napila se, Petr jí pak utřel slzy kapesníčkem a obojí zase odnesl do kuchyně, kde to pečlivě poloţil na kuchyňský stŧl. Pak opět vešel do pokoje a zjistil, ţe děvče na pohovce usnulo. Zprvu jí chtěl probudit a dostat z ní, kdo je a co se děje, ale pak si to rozmyslel. Rozhodně ji odsud nepustí v tomhle stavu, ale kdyţ se prospí, tak pak bude jistě klidnější a on se víc dozví. Ještě jednou si ji prohlédl a pak šel do kuchyně. Vzal opatrně kapesníček a skleničku a sešel do sklepa, kde měl své místní království. Sejmout ze skleničky otisky jejích prstŧ bylo dílem okamţiku a za deset minut uţ počítač začal chroustat a porovnávat se všemi moţnými databázemi. Petr měl zkušenosti s hledáním a tak věděl, ţe dříve, neţ za dvě hodiny stejně výsledek nebude. S dívčiným DNA to bude sloţitější. Vzal kapesníček a dŧkladně otřel všechna místa vlhká od jejích slzí na speciální destičku, kterou pak hned zacvakl do speciálního pouzdra. Aţ pojede do města, vezme ji s sebou. Teď teprve měl vlastně čas popřemýšlet nad tím, co se stalo a jaké by to mohlo mít následky. Takţe u něj na pohovce je nějaká holka, co proţila trauma, byla v jednu ráno sama a bosa v lese, před někým (nebo něčím, vkrádalo se mu do mysli) utíkala a teď u něj spí. Trošku ho pateticky zamrzelo, ţe u něj a nikoliv s ním, ale hned tu myšlenku zaplašil a div si nenafackoval, na co v téhle chvíli myslí. Ráno si s ní promluví a odveze ji domŧ, ať je to kdekoliv, nebo jí pomŧţe s policií a vším, co bude nutné zařídit. Ale co ty řeči o víle? Sice ho trochu zneklidňovaly, ale na druhou stranu, tahle holka je vyděšená a vypadá na takový ten princeznovský typ, takţe si leccos přibásní a upraví. Je asi hrozně naivní – ach jo, to s ní bude práce. Ale jak na něj dokázala tak pŧsobit? Málem by uţ začal věřit na kouzla, kdyţ si prohlíţel spící krásku na záběrech z kamery. Najednou dostal nápad. Na jednom monitoru si projel záznam kamer za celou uplynulou pŧlhodinu. Venkovní samozřejmě nic moc nezaznamenaly, k lesu aţ neviděly. Pak záběry jak jí nese do domu, přepnul na kameru v kuchyni, která dobře zabírala zadní dveře zevnitř, pak obývací pokoj. Asi pět minut hledal záběr, který potřeboval, pak si jej zkopíroval do počítače a za pár dalších minut měl dívčinu takřka dokonalou portrétovou fotografii. Velikost a rozlišení sice nebyly dokonalé, ale pouţitelná byla. Napsal krátký e-mail a připojil fotku a odeslal. Zítra by měl mít odpověď – třeba je v databázi, nebo jí počítač bude schopen sám vyhledat. Uvidíme. Opět jej přepadla únava, ale jistě věděl, ţe nahoru spát nepŧjde. Ať byla ta ona kdokoliv, rozhodně ji z mnoha dŧvodŧ nechtěl nechat v noci samotnou. Vyšel ze sklepa a vstoupil do pokoje, kde spala. Něco zamumlala a pak se otočila k němu. V mţiku byla vzhŧru. Petra to dost překvapilo, uhnul instinktivně

3

před pohledem jejích očí trochu níţ… No to by snad bylo lepší koukat se jí na ty oči… „Jsi v pořádku?“ Ona se ho ptala? Váţně se ho ona ptala? „Já,“ trochu nevkusně se ušklíbl: „Jistě, jsem v pořádku. Ale co ty, uţ mi povíš, kdo jsi?“ Dívka se pomalu a ještě trochu nejistě posadila, chtěl jí pomoci, ale nedovolila mu to. Jak tam tak seděla napŧl zhroucená zpět do lehu, řekl si, ţe pro jeho představivost bylo snad lepší, kdyby leţela. Opět sám sebe udivil tím, na co myslí, kdyţ si jí tak prohlíţí. „Děkuji, ţe jsi mne zachránil. Já…“ Trošku se zarazila a chvilku si ho prohlíţela, tentokrát zvědavým a zkoumavým pohledem: „Já jsem Nia.“ Petr to chvilku nechápal a taky se dost nechápavě tvářil, pak mu došlo, ţe je to její jméno. Nia, chvilku si v duchu převaloval to jméno na jazyku. Bylo něţné, mazlivé a drobné, přesně se k ní hodilo. „Já jsem Petr. Petr Novák.“ Podal jí ruku. Teď zase nechápala dívka, kdyţ k ní vztáhl ruku, div ţe neucukla. Chvilku tam trapně stál s rukou napřaţenou a pak jí trochu uraţeně stáhl: „No, Nio. Kdo teda jsi a co se ti stalo? Tady se mnou se bát nemusíš.“ „Já vím, uţ jsou pryč. Lekli se tě, jak jsi je pozoroval z okna,“ a lehce pohodila hlavou směrem nahoru. Petr opět zpozorněl, do horního okna loţnice nemohlo být z rohu lesa a louky vidět ani ve dne, natoţ pak v noci. „Kdo tě honil?“ Zeptal se Petr trochu moc příkře a hned toho i zalitoval. „To není dŧleţité, dŧleţité je, ţe mne nechytili a ţe mi to nevzali.“ Dívka pohladila jemným pohybem velký oválný přívěsek na krku. Teď si jej mohl i Petr pořádně prohlédnout: „Myslíš tohle?“ Vztáhl po přívěsku ruku. „Nesahej na to!“ Vykřikla a rychle mu rázně odtrhla ruku jiným směrem. Petr se opět stáhl: „Neboj se, já ti to nevezmu. Jen bych se chtěl podívat.“ „To nesmíš!“ Opět se celá jako by napjala a Petr si ji opět celou prohlédl. Něco v ní bylo, nedokázal ale říci co. Jen takový letmý pocit a dojem, ţe zase není tak bezbranná, jak vypadá. Krkolomně se omluvil a sedl si vedle ní. Ucítil z ní jemnou vŧni květin, byla to velmi příjemná vŧně. „Promiň.“ Řekla teď uţ zase velice něţně jeho tajemná chráněnkyně a něţně ho pohladila po ruce. Jakmile se jej dotkla, ucítil opět ono známé teplo. Její dotyky jako kdyby ho hladily nejen z venku, ale i uvnitř celé jeho ruky, byl to pocit neuvěřitelné rozkoše a uvolněnosti. „Pověz mi, Nio, co se ti stalo?“ Dal do svého hlasu přesně vypočítanou dávku něhy kombinovanou s hranou tvrdostí. Dívka se trošku otřásla a přestala ho hladit. Pak jen mlčela. Poznal z jejího výrazu, ţe mu to chce říct, jen k tomu nemá odvahu. Asi je její trauma pro ni daleko více bolestnější, neţ si myslel. Letmo sjel pohledem na její klín a pak jí stejně jemně vzal za ruku a začal jí hladit. Věděl, ţe to na ní zapŧsobí a ţe jí to uklidní a povzbudí. První vteřinu cítil v její ruce napětí, uţ uţ chtěla uhnout, ale pak se jeho dotyku poddala a nechala jeho ruku, ať hladí tu její. Celá se uvolnila a on cítil, jak z ní postupně padá tíha toho všeho. Nechala ho ať jí hladí ruku a on svými prsty vnímal její teplou kŧţi. „Já… Já nevím, jak začít. Já nevím, proč jsem tady.“ Petr se jí podíval do klidné, ale soustředěné tváře: „Já patřím k vílám a…“ Petr přestal hladit. „Hele Nio, nemusíš se bát a hlavně mi nemusíš lhát, já ti neublíţím.“ Nia se na něj podívala a on zase ucítil jakýsi ukrytý vzdor v jejím pohledu. „Já ti nelţu, jen ty to neumíš pochopit. Nejste připraveni na to, abyste to chápali. Nemŧţete to chápat, ještě ne.“ „Jak myslíš, nejsme připraveni? Kdo není připraven? Já jsem připraven na vše.“ „Ale nejsi Petře.“ Prudce k němu otočila hlavu a i kdyţ byla uţ naprosto klidná, měla váţnou tvář. „Nikdo ještě není připraven.“ Petr viděl smutek v jejích očích. Smutek, který nedokázala skrýt, ani se o to moc nesnaţila. Petrova mysl běţela

na plné obrátky. Uţ před tím si všiml, ţe Nia má na levé ruce prstýnek. Nedokázal určit kov, ze kterého byl vyroben. Buď to bylo nějaké velmi zvláštní zlato, nebo kov, který neznal. Ale jestli má prsten, musela ho od někoho dostat. Prsten neměl ţádný kámen, pouze nějaké malé ornamenty. Po neúspěchu s medailonkem se rozhodl jej raději zkoumat pěkně z dálky. I ten medailonek jí někdo musel dát. Víly asi prsteny nedostávají. Z toho logicky usuzoval, samozřejmě naprosto špatně, ţe se jedná o nějakou holku, která je dlouhodobě zneuţívaná a dlouhodobě psychicky a moţná i fyzicky týraná a jen se takhle vyrovnává se svým pohnutým osudem. Tentokrát si ji prohlédl s profesionální pozorností. Na jejím bledém, sametově hladkém a dokonalém těle nenašel ani stopu po jakémkoliv násilí. Ani jizvička, ani škrábnutí. Prostě nic. To ho trošku znepokojovalo, protoţe někde ty její báchorky pŧvod mít musí. A on vřele doufal, ţe není blázen a neutekla z nějaké léčebny. Napadlo ho, ţe by si na tuhle ţenu měl asi dávat větší pozor, neţ dosud. „Poslyš Nio, já…“ Opět se k němu otočila a zvedla ruku a dala svŧj prst na jeho pusu. Jakmile se její prst dotkl jeho rtŧ, ucítil lehounké brnění a zároveň zase jakoby veliké a velice příjemné teplo. „Pssst! Nemluv. Já ti nesmím říct tolik, abys vše pochopil a vše věděl Petře. Teď jsem tady a já tady být nemám. Nemám být teď na tomto světě, nikdo mne nechrání a oni se pro mne mohou vrátit. Ale co je horší, mohou se vrátit pro tohle.“ Opět pohladila svou rukou oválný medailonek. Petr byl dost blízko u ní a dobře na něj viděl. Okraj ze stejného kovu, jako prsten. Uvnitř jakýsi kámen. Vypadalo to jako naprosto dokonale hladká plocha, jasně zelená. Kdyţ na ní dopadalo světlo, všiml si však vnitřních nerovností, jakýchsi odleskŧ, celé to bylo to nejkrásnější, co kdy viděl. Měl opět takřka neodolatelnou touhu se toho přívěsku dotknout. „Co to je, nějaký šperk?“ Dívka se zasmála. Poprvé slyšel její smích. Byl to krásný zvonivý smích, který touţil slyšet aţ do smrti. Na tenhle smích si přál nikdy nezapomenout. „Ale ne hlupáčku. To je něco, co taky nedokáţeš pochopit.“ Jemně ho pohladila po vlasech a dívala se na něj tentokrát dost pobaveně. Petr byl plný nejistot. Chtěl o své krásce vědět všechno, na druhou stranu na ni nechtěl naléhat a byl pořád ve střehu, alespoň v to doufal. „Je spousta věcí, co ti nemohu říci. Ale něco snad přece, jsi zvědavý a vím, ţe kdyţ budeš vědět nutnou pravdu, ţe mi pomŧţeš. A pokud mne budeš chránit, měl bys vědět několik věcí. Já jsem opravdu něco jako víla. Bytosti jako my existují na tomto světě od jeho prvopočátku. Mám něco, co nesmí dostat ONI.“ Při posledním slově se opět trochu zatřásla a na chvilku jí z tváře zmizel její úsměv. „Ale kdo jsou oni?“ „Oni jsou… No jestli já jsem pro tebe víla, tak oni jsou něco jako démoni. Ale…“ Dívka se najednou zarazila a trhla sebou. Vytřeštila oči a otočila pomalu hlavu směrem ke kuchyni. Petr okamţitě opět ucítil, jak se mu zvedají chloupky vzadu na krku. Jeho šestý smysl opět začal do mozku vysílat varovná hlášení. Opět ten pocit neznámého nebezpečí. Podíval se na Niu a uviděl, ţe se dívá upřeně do kuchyně a blesklo mu hlavou, ţe směrem k lesu. „Neboj se Nio, tady ti nikdo neubl… „Psss!“ Sykla opět Nia a stále hleděla směrem odkud jí přinesl.“Mýlíš se Petře, číhají a čekají na mne. Ale neboj, k lidem se nepřiblíţí. Jste pro ně jako…“ Opět s sebou trhla a prudce vstala. Jak vstala rychle, Petr zřetelně viděl, ţe se jí zatočila hlava, ale neţ jí stihl jakkoliv podpořit, byla zase v pořádku. Tentokrát z ní čišelo cosi nezvyklého. Stále vypadala drobně a víceméně bezmocně, ale na druhou stranu jako kdyby v ní byla skrytá nějaká neznámá síla. Udělala krok směrem ke kuchyni a pak zašeptala: „Oni si pro mne jdou.“ Petr vyskočil a s neustále vzrŧstajícím pocitem nebezpečí sáhl rychle po pistoli a uţ jí drţel v ruce: „Neboj, pomŧţu ti, ale musíš mi říct pravdu. Kdo jsou a co chtějí? Proč chtějí tu věc, co máš na krku?“ Nia jako by ho ani neslyšela, stále šla pomalu a velmi opatrně ke dveřím do kuchyně. Celý vzduch jako by

4

zhoustl, jako by i Petr plaval v neviditelné kapalině. Postupovala do kuchyně a Petr šel za ní. Sáhl jí na ruku a nenásilně jí odstrčil, aby šel první. Přitom zalitoval, ţe nedal alarmu signál k akustickému poplachu. Ovladač leţel vedle něj na skleněném stolku, takţe by vlastně i jeho vibrace o skleněný stolek jistě dobře slyšel. Ale ţádné tam nebyly, takţe ať uţ se Nie zdálo cokoliv, tak to bylo natolik daleko, ţe to ještě ani nenarušilo jeho alarm. „Neboj se Nio, mám tu velmi výkonný alarm a nikdo a nic se sem nedostane bez toho, aniţ bych…“ „Ustup!“ Vykřikla. Petr se lekl jejího pronikavého hlasu a bezděčně ustoupil. Nia popoběhla směrem ke dveřím z domu a kdyţ byla uprostřed kuchyně, Petr spatřil něco, co si nedokázal vysvětlit. Dole u země jako by něco zahlédl. Opět vykřikla, tentokrát z čirého zoufalství a Petr byl dvěma skoky u ní. Přitom ucítil v nohách jakési nepříjemné brnění, napadlo ho podívat se dolŧ a zjistil ke svému úţasu a zděšení, ţe kousek nad zemí je sotva zřetelný modrý obláček, kterým málem proběhl. Obláček se rychle opět přemístil směrem k Nie a ona bezmocně ustupovala. Petr skočil opět před vyděšenou dívku a aniţ by věděl, co vlastně dělá a proti čemu vlastně stojí, s profesionalitou jí zaštítil vlastním tělem a zamáčkl ji za sebe do rohu. Naprosto nevěděl, co to vlastně je, ale jeho ţivočišné jádro hluboko usazené v malém mozku řvalo a křičelo o pomoc, vyděšené skoro aţ na okraj šílenství a nabízelo mu jedinou moţnost, útěk. Ale jeho vědomí a osobnost si uvědomovala ţenu za sebou a nedovolila by mu jí opustit. Jeho mozek pracoval na plné obrátky. Ať uţ se jednalo o cokoliv, věděl, ţe právě tohle cosi je středem zděšenosti a strachu téhle dívky a zároveň cítil, ţe i jeho. Stál proti něčemu, co nebylo moţno uchopit, o čem naprosto nic nevěděl a co bylo prapodstatou zla v celé jeho kráse. A on byl necelý metr od toho a naprosto nevěděl, co teď přijde. Vymkla se mu a najednou byla vedle něj. Zakřičela, aby se nehýbal, ale to mu zrovna dvakrát nemusela říkat. Obláček se pohnul směrem k nim a čím blíţ Petrovi byl, tím nepříjemnější pocit zakoušel. Opět ho instinkt vehnal před stojící a něco drmolící děvče a dostal se aţ na hranici obláčku, ve kterém to jemně světélkovalo. Teď byla Nia za ním a on si v poslední chvíli uvědomil, ţe mezi ní a obláčkem stojí jedna jediná věc – on. Pud sebezáchovy a primitivní malý mozek a primitivní zvířecí archaické instinkty v něm převládly a Petr chtěl uskočit. Ale nemohl, šílená křeč ho chytala do celého těla a v okamţiku, kdy jím obláček procházel, cítil elektrizování celé spodní poloviny svého těla. Nedokázal se ani pohnout, na chvíli jako by mu něco zakrylo oči, viděl stále temněji a pak… *

*

„Ale kdo jsou sakra ti ONI?“ Vykoktával ze sebe stále ještě se třesoucí Petr a vstával z podlahy v kuchyni. Letmým pohledem si všiml, ţe místnost je přesně ve stejném stavu, jako před tím. Ať to teda bylo cokoliv, rozhodně to nic nepoškodilo. To je dobře. Alespoň něčeho se mohl jeho slabý mozek chytnout. „Oni jsou ti jiní neţ my.“ Nia dále nic neříkala. „No teď jsi mě to teda vysvětlila, uţ je mi to úplně jasný.“ Řekl Petr s notnou dávkou sarkasmu, sám se aţ nad jeho mírou zarazil. Nechtěl na ní být hrubý a rozhodně po ní nechtěl takto vyjet. Zamrzelo ho, jaký byl a hned se jí taky omluvil. Celé mu to přišlo dost neuvěřitelné, ale na druhou stranu se taky poslední dobou stalo dost nepochopitelných a divných věcí. Sám si nebyl jist, čemu teď vlastně věří. Díval se na Niu a tak trochu teď nechápal sám sebe. Jako by se na celou tu situaci díval ve snu a ještě jakoby jinýma očima. Nia se ho dotkla a vytrhla ho tak z pocitu podivného zasnění. „Jsi zesláblý a musíš teď odpočívat. ONI ti dost ublíţili, tedy to jsem řekla špatně. Ale ty bys to jinak nepochopil a…“ Petra uţ váţně dost štvalo, ţe z něj dělá nechápavého pitomce. „Nio, ať uţ to ksakru bylo cokoliv, dostalo se to do mého domu a prošlo to mým tělem. Nemyslíš, ţe mám právo vědět, co to bylo?“ Pomalu zavrtěla hlavou, coţ Petra vytočilo ještě o trošičku víc, ale zároveň pochopil, ţe tudy cesta pravděpodobně nevede. „Neboj se Petře. Oni se uţ nevrátí, i ty jsi jim dost ublíţil. Projít hmotným tělem člověka je stojí hodně sil. Poznali, ţe mne chráníš a já je svojí mocí zničila. Tedy alespoň pro teď. A ty si musíš jít teď odpočinout.“ Petr skutečně cítil, jak na něj dolehla únava a bez odporu se nechal Niou doprovodit do loţnice nahoru. Nechápal, jak mŧţe ona vědět, kde je v tomto domě loţnice, ale jeho mozek uţ teď ani nechtěl nic chápat. Vešli do loţnice a Nia se posadila na postel vedle Petra. Pozoroval jí, jak tam sedí a zase měl ten známý pocit tepla a smíření se vším. Vzala svou ruku a poloţila mu jí na čelo. Něco šeptala a Petr se pomalu propadal do očekávaného spánku. Stále slyšel její šeptající hlas a vnímal teplo a sílu proudící z její ruky. ** Probudil se naprosto zmatený. Leţel v posteli ve své loţnici a venku uţ bylo pořádné světlo. Pohledem z okna viděl, ţe venku je krásný, modrý den plný sluníčka. Letmo zavadil o hodiny aby zjistil, ţe je pŧl desáté. To měl ale ošklivý sen, velmi podivné věci. Natočil se, aby vstal z postele a pak se zarazil. Rázem si vzpomněl na všechno, na modré obláčky, na noční návštěvu, na Niu. Ta leţela schoulená do klubíčka na zemi u jeho postele, teď v denním světle snad ještě krásnější, neţ v noci. Její drobná a pŧvabná postava schoulená do embryonální polohy pŧsobila velmi křehce a zranitelně. Jen se tak na ní díval, kdyţ v tom se dívka k němu otočila. Opět viděl její nádherný úsměv a její oči. „Dobré ráno Petře.“ „Čau vílo.“ Dokázal ze sebe vydrat. Na nic jiného se nevzmohl. Nia se zvonivě zasmála a otočila se na zemi k němu. „Děkuji ti za tvou pomoc v noci, váţně to oceňuji.“ Vzala ho za ruku a jemně ho pohladila: „Nebýt tebe, byla bych mrtvá a mŧj přívěsek by dostali oni.“ Opět při posledním slově jí po tváři přeběhl nepříjemný výraz, hned ho ale zase vystřídal úsměv. Petr bleskově přemýšlel. Tentokrát se jí na nic neptal, věděl, ţe by to moţná třeba opravdu nepochopil a pokud mu to ona nechce říci, má k tomu nejspíš dobrý dŧvod. Popravdě řečeno, stále nevěděl, jestli se mu to celé jen nezdá. „Já, rád jsem ti pomohl. Ale…“ „Ticho. Nic neříkej.“ Nia vstala a sedla si opět k němu na postel. Opět ucítil jemnou květinovou vŧni. „Ty jsi opravdu víla?“ Teď za denního světla a hlavně po zkušenostech a záţitcích z minulé noci, které stále nedokázal nikam zařadit, uţ to neznělo tak bláznivě, jen naprosto nepravděpodobně a fantasticky. „No, zŧstaneme u toho, ţe ano, jo? A díky tobě mohu splnit svŧj úkol tady.“ Petr odvrátil pohled od ní. Čím déle se na ní

*

První co uviděl byly dvě pronikavé a krásné oči. Postupně jak nabýval vědomí, k očím se přidala i Niina něţná tvář a její černé vlasy, které ho lehce šimraly na obličeji. Odtahovala svoje ústa od něj. Nedokázal se ani pohnout a ani ze sebe cokoliv vydat. Cítil v ústech divný pocit tepla, ale zároveň jakoby sucha. Cítil i bolest vzadu na hlavě. Nevěděl, co se stalo a chviličku mu trvalo, neţ si na všechno vzpomněl. „Uţ jsi v pořádku Petře, teď uţ se nemusíš bát.“ Řekla Nia něţným hláskem a hladila ho při tom po obličeji. Dívala se na něj ustaraně, ale v jejích očích viděl zase tu něhu a krásu, jako kdyţ jí viděl poprvé. Nia uhnula pohledem: „Nedívej se mi do očí.“ Vypadalo to, jako by se styděla za krásu svých očí. „Co to kurva fix bylo?“ Vyhrkl ze sebe Petr. No, nebyla to asi ta nejlepší věta, kterou se po svém procitnutí mohl projevit, to musel uznat. „To byli ONI. Oni se lidí bojí, jste pro ně něco jako švábi, ale asi moc chtěli mě a mŧj přívěsek.“ „Sakra, kdo jsou ONI? A co se stalo?“ „Tvoje tělo prostoupila energie, kterou jsi nebyl schopen pochopit. Vy lidé máte tendenci cokoliv nepochopitelného povaţovat za nemoţné a hned to popřít. Tvoje tělo na chvilku popřelo samo sebe. ONI ti nemohou vlastně fyzicky ublíţit, ale mohou tě donutit ublíţit si sám.“

5

díval, tím více jí vnitřně miloval. Měl rád hezké ţeny a rád si s nimi uţíval, ale tohle bylo něco jiného. Cítil, ţe kdyby si jí takhle prohlíţel ještě chvíli, úplně by jí propadl. „Nia, hezké jméno.“ Mluvil jako nějaký puberťák: „Kde jsi k němu přišla, kde vlastně ţiješ?“ „Já neţiji někde, jak to chápeš ty. Jsem víla, nepamatuješ se?“ „Poslyš Nio. Mám pročtenou spoustu knih a spoustu fantastických příběhŧ. Nejsem tak nechápavý, jak si myslíš. Neříkám, ţe všemu hned porozumím, ale snad mám právo vědět, co se kolem mne děje?“ „Ach Petře. Především ses do toho vŧbec neměl dostat. Ţádný člověk se do toho vŧbec neměl dostat. Já váţně netuším, proč jsi to byl právě ty. Musím splnit svŧj úkol, nic víc. A najednou jsem tady a jsi tu i ty.“ „Jaký úkol?“ „Musím vrátit tohle“ ukázala opět na přívěsek „tam, kam to patří. A Oni mne vypátrali a chtějí tu věc dostat.“ „Ale promiň, ale kdyţ je to tak dŧleţité, proč to musíš vrátit jen ty sama?“ „Petře.“ Nia mu náhle stiskla ruku: „Nebyla jsem sama. Bylo nás víc, ale…“ Její krásné oči se zalily slzami a dívka pustila Petrovu ruku a schovala si obličej do dlaní. Rozplakala se. Petr váţně nevěděl, co má teď dělat. Instinktivně se posadil a přitiskl k sobě její tělo chvějící se vzlyky a pláčem. „No tak pssst, nic ti nehrozí, všechno je v pořádku.“ Nia se trošičku uklidňovala. Jak se jí Petr dotýkal, jako by na něj přenášela svŧj smutek a bolest ze ztráty něčeho. Někoho. Najednou jako kdyby v jednom jediném okamţiku všechno pochopil. Byla skutečně sama. Z ničeho nic přikývla. „Ano, ostatní sestry uţ dostali. V téhle době není skoro nikdo, kdo by nás dokázal ochránit. Ani ty bys to nedokázal, kdyby jich bylo víc.“ Petr se při pomyšlení, ţe by tuhle dívku mohl někdo zabít otřásl. „Nio, proboha. Co jsi zač, kdo to je? Já ti umím pomoct, mám spoustu známých a tak.“ „Petře, známí ti nepomohou. Vy uţ nevěříte. Nevěříte v kouzla a v magii, která nás jako naše síla provází. Stalo se to v nejhorší moţné době.“ „A co to vlastně máš na krku?“ „Tohle je něco tak dŧleţitého a sloţitého, ţe ti to ani nesmím a ani nechci vysvětlit. Jen věz, ţe je to velmi dŧleţité.“ Vzala přívěsek do dlaně: „Mohou to dostat a pak…“ Temně mlčela a Petr měl zase ten zvláštní pocit, ţe by se jí raději neměl ptát, co by se stalo pak. Nechtěl to vědět, ale bylo mu jasné, ţe by to pak asi nebyla procházka rŧţovou zahradou. „Jak ti mŧţu pomoct?“ Zeptal se jí opatrně a stále jí přitom hladil. „Potřebuji vodu.“ Petr vstal a chtěl jí jít pro sklenici vody: „Hned ti přinesu skleničku.“ „Já potřebuji vodu na sobě, potřebuji se omýt.“ Petr se na ní zadíval. Ani po noci s tak strašlivými záţitky nevypadala nijak ušmudlaně, dokonce teď na ní nebyla ani stopa po nedávném pláči. „Dobře, pojď se mnou.“ Vstala a nechala se odvést před koupelnu v přízemí. Pak si pomalu sundala přívěsek a poloţila ho na zem před dveře: „Petře, nesmíš se téhle věci ani dotknout, rozumíš? Musím to nechat zde, protoţe to nesmí přijít do styku s vodou, ani kapkou vody. Ale člověk se toho nesmí dotknout.“ Petr cítil z jejího hlasu dŧraz a skrytou hrozbu a tak jen mlčky přikývnul. „Nedotknu se toho, slibuji. Ale co kdyţ…“ „Neboj se. Jsou vylekaní z tebe, nepřijdou, dokud mne tohle teď chrání. Ale já musím do vody, musím nabrat sílu.“ Uvědomil si náhle, ţe taková víla asi nebude umět s dotykovou baterií a otevřel dveře do koupelny a stručně jí vysvětlil, co a jak. Pozorně sledovala jeho počínání, ale měla ve tváři chápavý výraz. Kdyţ jí vše vysvětlil, vzala svoje šaty a začala se nenuceně svlékat. Petr se zakuckal a jen tak tak stačil s běţícím srdcem vyběhnout z koupelny a zavřít za sebou dveře. Pak se o ně ještě chvíli opíral

a snaţil se své srdce uklidnit. Vlastně nic z ní neviděl, stihl odejít dřív, neţ si zvedla šaty k partiím, které by vidět snad raději ani neměl. V tom si vzpomněl na Katku. Praštil se do čela. Sakra, co s tímhle? Úplně na ni zapomněl. Říkala, ţe dorazí v sobotu dopoledne, takţe tady mŧţe být kaţdou chvíli. No tak tohle se bude muset nějak vyřešit. Chtěl skočit po telefonu a zavolat jí, ať nejezdí. Ale co by jí řekl? Na co by se vymluvil? A ona – a tím si byl uvnitř definitivně jist – ona byla uţ určitě na cestě. Z toho kouká pořádný prŧšvih. Jak asi vysvětlí své asistentce, ţe tady má nejspíš opravdovou vílu se vším co k tomu patří? Jo a ještě jsou tady modré obláčky, které umí člověka zbavit vědomí a kdoví, čeho ještě… Celou cestu do sklepa si lámal hlavu nad tím, jak tohle vyřeší a napadla ho jediná věc. Zeptá se Niy jak dlouho zŧstane a co bude potřebovat a pak… Sotva vešel do laboratoře, jak nazýval své technické království ve sklepě domu, pochopil, ţe mŧţe získat alespoň pár hodin času. Na stole leţela krabička s destičkou se vzorky slzí Niy. Aţ Katka přijede… Zvonil telefon. Podle zvuku poznal, ţe to je zvonek u branky, který byl samozřejmě napojen na telefon. Věděl naprosto jistě, kdo to je, ale přece jen se přesvědčil. Stála tam. Vlasy staţené, obhlíţela jeho dŧm, který uţ sama trochu znala. Na sobě něco tmavého. Nepustil jí dál, zvedl telefon a řekl jí, ať počká. Pak vzal pouzdro, rychle na kus papíru naškrábal pár slov a celé to zalepil do igelitové obálky. Tu donesl k vratŧm před dŧm. Katka tam stála a hned jak ho spatřila, tak se široce usmála: „Tak jsem tady.“ Petr k ní přišel a bezděčně jí dal pusu na tvář. Vypadala fakt kouzelně. Na sobě měla šaty, tmavě modré, skoro černé. Měly výstřih do V a sahaly jí pod kolena. Na svých nohou měla černé lodičky a stála tak, ţe by jí nejradši celou hned snědl. Ale teď se mu hlavou honily i jiné myšlenky. „Katko, je mi to líto, ale musím tě o něco poprosit. Potřeboval bych, abys tohle vzala do Prahy za Tomášem a to co nejrychleji.“ Katka se zatvářila zmateně, ale Petr jí dával igelitovou obálku do rukou: „Prosím tě, na nic se mne neptej a jeď. Pak se co nejrychleji vrať zpátky. Prosím, bez otázek…“ Zarazil jí, kdyţ otevírala pusu. Katka se na něj podívala a pak se otočila a řekla, ţe pojede co nejrychleji a dá mu hned vědět, jakmile to dostane Tomáš. V jejich práci byla spousta rŧzných věcí a občasných podivností a tak na tomhle jeho chování nebylo nic podivného. Ani Katce uţ takovéhle úkoly nepřišly podivné. Nastoupila do auta a kdyţ odjíţděla, tak mu ještě zamávala a poslala letmý vzdušný polibek. Zamával jí a čekal, aţ její auto zmizí za ohybem cesty. Pak přišel opět do sklepa, nastavil alarm tak, aby ho upozornil, aţ dojde na cestě k domu k pohybu obrazu a ještě skoukl výsledky vyhledávání otiskŧ prstŧ. Sám ani nedoufal v nějaký pozitivní výsledek, takţe ho ani nepřekvapilo, kdyţ zjistil, ţe počítač nic nenašel. Podíval se ještě do pošty, zda nemá odpověď na svŧj noční e-mail s fotografií a pak si nastavil upozorňování na mobil v kapse a vyšel ze sklepa. *

*

*

Nia seděla v křesle v obývacím pokoji a hrála si s vlasy. Petr hned na první pohled poznal, ţe nemá vlasy mokré. Udělal si v duchu soukromou poznámku a přišel k ní. Teď po sprše vypadala úplně jinak. No spíš úplně rozzářeně. Široce se na něj usmívala, hned pohledem zjistil, ţe má opět přívěsek na svém krku. Jak se na něj očima a úsměvem smála, musel se usmát taky. „Pojď sem Petře.“ Vztáhla k němu ruku. Petr k ní přišel a mechanicky jí pohladil po hlavě. Chtěl si tím také ověřit, jestli má vlasy skutečně suché. Byly jen lehounce navlhlé, jako po drobném jarním deštíku. I pokoţku měla vláčnou, jako po osvěţujícím koupání, ale celá by se nedokázala tak dokonale vysušit za tak krátkou chvíli. Sedl si naproti ní do jiného křesla a chvíli se na sebe jen tak dívali. „Ještě jednou ti děkuji Petře. Doufám, ţe jsem ti nezpŧsobila nějaké problémy.“ Řekla opět svým něţným a zvonivým hláskem.

6

„Ne, neboj se. Měla sem přijet jedna ţena, ale musela se vrátit, musí ještě něco zařídit.“ Nia sebou trhla. „Jaká ţena?“ Tvářila se skoro polekaně: „Já nemám ráda cizí lidi. Ne všichni jsou tak dobří a dobrosrdeční a nezištní jako ty.“ Petr se musel vnitřně ušklíbnout nad vzpomínkou, jak nezištně se s ní chtěl milovat přímo ve sprše a jak nezištně na ní občas myslel. Jen doufal, ţe víly – byla-li tahle bytost opravdu víla (a on v to začínal pomalu věřit), nemají telepatické schopnosti. „Neboj se. Katka je milá, určitě ti taky pomŧţe.“ „Petře, já nebudu pomoc potřebovat. Já jen potřebuji teď vedle sebe někoho mít. Jen do večera. Pak odejdu.“ Petra skoro zabolelo u srdce, kdyţ řekla, ţe odejde. „Jak odejdeš? Jako, ţe uţ tě nikdy neuvidím?“ Sám se divil, jak smutně to řekl. „Ano Petře.“ Dlouze se na něj zadívala: „Ale neboj, moje kouzlo odejde se mnou.“ „Jaké kouzlo?“ „Ale blázínku, copak ty sis nevšiml?“ Zasmála se a pohodila hlavou: „Já pŧsobím na lidi, na dobré lidi. Na muţe obzvlášť. Promiň, je to jakési kouzlo – alespoň tak bys to nazval ty. Ale neublíţí ti. Jen mi usnadňuje být s lidmi, kdyţ to potřebuji. Vlastně se všemi ţivými tvory.“ Petr se na ni váţně zadíval. Za jiných okolností by mu asi hodně vadilo, ţe s ním nějaká holka manipuluje, ale teď se nedokázal přinutit, aby dokázal o téhle víle přemýšlet jakkoliv negativně. „Kam pŧjdeš?“ „Já mám svŧj úkol a ten musím splnit.“ „Ale co kdyţ na tebe znovu zaútočí? Kam máš tu věc vlastně vrátit? Nemám jít s tebou?“ Nia se opět zvonivě zasmála: „To nejde Petře. A i kdyby to šlo, není to tvŧj úkol, ale mŧj.“ „Chtěl bych ti nějak pomoci.“ „Já vím, ţe bys chtěl. Ale uţ jsi mi pomohl. Jestli svŧj úkol dokončím, bude to jen díky tobě a díky tomu, jak jsi mne chránil v noci.“ „A odkud vlastně jsi? Jsi z lesa, kdyţ jsi víla, nebo ţiješ v nebi? Nebo – existuje nějaké nebe?“ „Ale Petře. Lidé jsou strašně naivní. Já jsem z místa, které neznáš a neumíš si jej ani představit. Ale nebe to rozhodně není.“ Zase se zasmála: „Vy lidé a vaše pojetí dobra a zla je tak primitivní. Uţ několik tisícŧ let věříte na nebe a peklo. Uţ několik tisícŧ let věříte falešným spasitelŧm a jejich trikŧm. Celá vaše společnost je postavena na sobeckém strachu z toho, ţe kdyţ nebudete ţít podle dobra, dostanete se do pekla. Nejste nesobecky dobří, jste dobří ze strachu. A ten strach vás pak nutí i v zájmu dobra dělat zlé věci. Vezmi si kříţové výpravy, copak si váţně myslíš, ţe tohle je dobro?“ Petr se nad jejími slovy musel zamyslet. Nepochybně měla pravdu. Ohromnou pravdu, která byla pravdivější, neţ všechny ty pravdy, co za celý ţivot slyšel on. Kněz a papeţ by asi z jejích slov neměli přílišnou radost, ale byla pravdivější neţ jejich kázání a slavná stolice ve Vatikánu: „Ale lidé jsou opravdu i dobří?“ Cítil jakousi povinnost lidi hájit. Tady a teď, před touhle podivnou bytostí, ať uţ to byl kdokoliv. „Ano, ale je jich tak málo, ţe jejich duše jen stěţí projdou tím, co tíţí ty ostatní.“ „Myslíš jako po smrti?“ „Petře, jak jsem řekla, je spousta věcí, které bys nepochopil. Ani celé lidstvo by je nepochopilo, je příliš brzy.“ „Jak brzy? Takţe je pravda, ţe jednou dosáhneme úrovně, kdy to pochopíme?“ „Ale vy jste té úrovně dosáhli jiţ několikrát. Ale vţdy to něco vrátilo zpět. Je to hrozně sloţité.“ Hodně přemýšlel a z přemýšlení jej vytrhl aţ její hlas. Chtěla, aby jí vyprávěl o době, ve které ţije. Aby jí vyprávěl o samých krásných věcech a samých dobrých lidech a o jejich ţivotech. Tím trávili dost času. Občas Nia poprosila o trochu vody a napila se. Za celou tu dobu nepocítil Petr ani jeden negativní pocit, byl zabrán do filosofického hovoru a vyprávěl jí

také o některých dobrých lidech. Nechala si vyprávět ale především o lese. Vyprávěl jí o tom, jak kdyţ byl malý kluk, tak jak jezdili na Šumavu a o tamní přírodě. Pak jen na chviličku odešel, aby jí ukázal nějaké fotky krásné přírody. *

*

*

Jak byli oba zabráni do prohlíţení obrázkŧ a on jí vysvětloval co na nich je, vytrhlo je zapípání ovladače alarmu. Petr ho vzal a hned věděl, co se děje. Katka byla zpátky. Nechtěl opustit Niu a nechtěl, aby byl s nimi ještě někdo jiný, ale Nia jej uklidňovala. Uţ i ona si zvykla na to, ţe zbytek dne bude trávit s jinou ţenou. Z počátku jí to sice vadilo, ale teď byli oba v ohromně dobré náladě. Petr vstal a vyšel před dŧm právě ve chvíli, kdy Katka vystupovala z auta: „Petře, nebereš telefon?“ Podíval se na svŧj mobil a tam měl skutečně 3 nepřijaté hovory. Ani si neuvědomil, ţe by telefon zvonil, tak byli s Niou zabráni do hovoru. „Katko, mám tady návštěvu. Hele, ať uvidíš cokoliv a uslyšíš cokoliv, nesuď ji před večerem, ano?“ Katka se zarazila a nasadila svŧj podezíravý výraz. „Návštěvu, koho?“ „No, to se dost těţko vysvětluje, snad raději ať ti to řekne sama.“ „Petře?!“ Řekla chladně Katka: „Jestli vás snad ruším, tak jsi měl říct, ţe…“ „Ale ne, nic takového. Je to jen známá, večer odjede, jen se tady trochu schovává.“ „Schovává? Před čím?“ Katka byla stále podezíravá a její tón hlasu zcela pochopitelně nevěstil nic dobrého. Petr si uvědomil, ţe tohle nebyl asi zase aţ tak dobrý nápad. Nicméně situace byla tady a on z toho bude muset nějak obratně vybruslit. Vzal Katku za ruku a políbil jí na tvář. Pak i na ústa. „Katko. Jsem rád, ţe jsi tady. Vlastně sám nevím, proč je právě u mě, ale prosím tě. Buď na ní milá, slibuju, ţe večer odejde a ţe pak bude vše tak v pořádku, jak má být.“ Začal jí hladit po zádech a přitiskl si jí na sebe. Katku to obměkčilo a dokonce se na něj i usmála. „No dobře, já ti věřím. Tak mi ten zázrak ukaţ, jsem na ní opravdu zvědavá.“ Vešli ruku v ruce do domu a vstoupili do obýváku. Nia se opět zářivě usmála a vstala z křesla. Přišla k nim a řekla své jméno. Petr je představil, o Nie jen řekl, ţe je to opravdu velmi zvláštní dívka, ale ţe bude jistě dost času, aby Katka pochopila. Pak se na Katku zadíval. Strnul. Byla bílá jako stěna, oči přivřené a rty pevně semknuté. „Katko co je ti?“ Drţel jí stále za ruku a teprve teď si všiml, ţe jeho ruku takřka křečovitě tiskne: „Katy?!“ Dotkl se její tváře a ta sebou cukla. „Jak ţe se jmenujete?“ Šeptla a stále pootevřenýma očima zírala na Niu. Nia byla trochu zaskočena její reakcí a zopakovala svoje jméno. Stále se však nepřestala usmívat a stále z ní sálala dobrota a láska. Katka se vytrhla Petrovi a mlčky došla k jednomu z křesel. Stále ale hleděla na celkem uţaslou Niu. „Proboha, co to má Petře znamenat?“ Otočila se k němu a veškerý něţný výraz z jejich vítání byl ten tam. Byla bílá jako stěna a její oči byly teď rozšířené. Nevěděl, co je to za výraz, ale nic dobrého nevěstil. Petr to vŧbec nechápal. Těkala pohledem hned na něj, hned na jeho tajemnou návštěvu a nic neříkala. „Co se děje?“ „Petře, kdo to je?“ „No tohle se dost těţko vysvětluje Katko, já…“ „Sakra já se tě ptám, kdo to je!“ Vyjela na něj s ohromnou ostrostí v hlase. „Já nevím, jak bych…“ „Já jsem něco jako víla Katko.“ Vloţila se do celé věci dosud mlčky stojící Nia. Katka jí neodpověděla. „Katko, hele já chápu, ţe to zní dost šíleně…“ snaţil se Petr zachránit situaci: „ale i kdyţ je to naprosto bláznivý, tak Nia má asi pravdu.“

7

„Jo, já vím, ţe má pravdu. Já chci vědět, jak se sem dostala a co tu chce.“ Teď zíral s otevřenou pusou zase Petr: „É?“ „Tak kdo jsi!“ Obořila se zase zpět na Niu. „Já jsem Nia. Vy byste nechápali, kdo jsem, takţe raději zŧstaneme u toho, ţe jsem víla. Včera jsem se sem dostala nějakou náhodou, potřebovala jsem pomoc a Petr…“ Katka vstala a pomalu šla k Nie. Petr přesně nevěděl, co se teď bude dít, ale její výraz rozhodně nepatřil k těm příjemným: „Tak náhodou, jo?“ syčela: „Tak náhodou! Já ti ukáţu náhodu. Co jsi jí udělala?“ Nia naprosto nechápavě zírala na blíţící se dívku: „Co jsi jí udělala?“ „Já nechápu…“ Vloţil se do celé věci naprosto zbytečně Petr. Katka postupovala stále blíţ a blíţ ke stále bezbranněji vyhlíţející dívce. Nia ale stála jako sloup naprosto bez hnutí a její výraz byl stále prakticky klidný aţ na velké překvapení: „Co měla komu udělat?“ „Ty jsi Nia, jo! Kdo jsi a co jsi jí udělala.“ Katka uţ byla u dívky, která stále stála bez hnutí. Pak Nia udělala něco naprosto neočekávatelného. Petr čekal, ţe se na ní Katka vrhne a vyškrábe jí oči. Aniţ by chápal co se vlastně stalo, tušil, ţe mezi obě ţeny bude muset skočit a zarazit jejich zápas. Znal Katku uţ natolik dobře, ţe věděl, ţe kdyţ se pořádně naštve, neobstojí proti ní ani automat na kafe, jak jednou měl sám příleţitost vidět. Krom toho Katka jako pracovnice tajné sluţby samozřejmě znala dokonale desítky zpŧsobŧ, jak holýma rukama někomu velmi váţně ublíţit a mohl to být i dvoumetrový chlap jako hora. Ale místo očekávaného bojového pokřiku a místo toho, aby se na Niu Katka vrhla… *

*

„Petře… Já jsem… Moje sestra Monča. Oba naši rodiče byli alkoholici. Já jsem se o Moničku starala, naši se často hádali. Pak nás otec opustil. Monča byla o šest let mladší a otec se netajil tím, ţe byla nechtěné dítě. Ani ke mně se nechoval, jako bych byla jeho mazlíček. Mamka byla o něco lepší, ale prostě… Pila čím dál tím víc. Kdyţ jsme byly jen samy dvě, nebylo to vţdycky jednoduché. Pak jsem si vzala Jardu a s Monikou jsme se zase tak často nevídaly. Kdyţ jsem slyšela, ţe je chudinka v blázinci, chtěla jsem jí nějak pomoct. Právě jsem se rozvedla s tím idiotem a tak jsem si jí vzala k sobě. Ona měla od malička divné sny, jistě jsem ti o tom uţ vyprávěla. Povídala mi, ţe se ve snech potkává s nějakými divnými bytostmi, jedna z nich se jmenovala Nia.“ V Petrovi hrklo, slyšel to opravdu? Hladil Katku po vlasech, ta měla hlavu poloţenou na jeho klíně a vyprávěla dál: „Jarda mě bil a já kvŧli tomu nemŧţu mít děti. Taky jsem si ho pořádně podala, ten z basy uţ nevyleze, o to se postarám. Ale Monika, té jsem chtěla a musela pomoci. A kdyţ pak…“ Opět začala brečet. Hladil jí po tváři a rukou stíral upřímné slzy zoufalství nad ztrátou své sestřičky a chlácholil jí. Velmi dobře si na Moniku pamatoval. Byla to taková drobná blondýnka s veselým obličejem, ale často velmi zamlklá. Samozřejmě o jejích problémech věděl. Trpěla nějakými divnými psychotickými stavy. Pak, pár dnŧ poté, co se on dal s Katkou dohromady, zrovna ji vezl odněkud domŧ, kdyţ jí zvonil telefon. Odvezl jí na místo, kde se to stalo a sám se nechal přiřadit k policejnímu týmu, který to vyšetřoval. Monika byla opilá, jí vţdycky stačilo málo. Zrovna se s Katkou ten den pohádala, Monika měla občas takové ty holčičí spratkovské stavy: „Nebudeš mi mluvit do ţivota, já jsem dospělá, umím se o sebe postarat sama… Jen proto, ţe jsi moje starší sestra, mne nebudeš poučovat…“ Klasické chování mladší sestry v takových náladách. No a opilá šla z hospody a srazilo jí auto. Auto zrovna řídil muţ, který se z toho psychicky zhroutil a co Petr věděl, dodnes byl v blázinci. Monča byla prý prakticky hned mrtvá. Neţ o dvacet minut později dorazil s naprosto zničenou Katkou na místo, bylo samozřejmě po všem. Jen řada stojících aut s majáky a uprostřed černá dodávka patologie. Jako sestra agentky tajné sluţby, měla Monika samozřejmě nadstandardní péči i po smrti, ale ţivot jí to nevrátí. Ani Katka uţ nebyla taková, jako před tím. Teď se z toho začala dostávat a najednou tohle. Jak to myslela s tou Niou. Má ta dívka tam venku něco společného s Moničinou smrtí? Potřeboval odpovědi. Měl spoustu otázek, ale odpovědí se mu nějak nedostávalo. „Proboha Katko, já vŧbec nevěděl, ţe ona…“ Ukázal směrem do kuchyně a na zahradu, kde někde tam byla ta víla. Jestli to ovšem víla byla. „To je dobré, já… Monice jsem nikdy moc nevěřila, kdyţ o těch bytostech vyprávěla, ale teď je to jiné. Ona četla stále takovou knihu. Koupila si jí někde v knihkupectví, kdyţ byla malá, vyloudila jí na mamce. Jmenovalo se to Hodina prorokova. Psalo se tam o světě víl a čarodějnic, o světě dobrých a zlých bytostí a o boji dobra se zlem. Docela brak, mŧţu-li to posoudit. Ale ona jí měla hrozně ráda. Říkala, ţe takhle si představuje svět. Ţe takhle svět funguje, ţe je dobrý a zlý a ţe tyhle dvě síly mezi sebou stále bojují. Nikdo jí samozřejmě neposlouchal, ani já ne. A Nia. Víš, ona jí skutečně znala.“ „Jak to myslíš znala?“ „Monika uměla strašně krásně kreslit, to víš?“ „Jo, vím.“ „A uměla moc krásně kreslit i lidi. Tuhle ţenu kreslila dost často a tvrdila, ţe se jmenuje Nia. Ţe patří k těm bytostem, k těm hodným.“ Petr proti své vŧli začal přemýšlet v intencích toho, ţe obě mluví pravdu. Takţe si to shrneme: Nia je víla, patří k dobrým bytostem. Znala sestru jeho asistentky, kdyţ se oni dva dali dohromady, sestra zemřela. Měl takový nepříjemný pocit, ţe to celé není náhoda. Ale co to sakra je? Má Nia něco společného s Monikou, Katkou, s ním? Ano, odpovědi velmi nutně potřeboval. „Kdo je teda Nia, co o ní víš?“

*

Petr si připadal trochu ublíţeně, naprosto mimo dění. Jako by s ním nikdo momentálně moc nepočítal. Uţ asi deset vteřin stál a pozoroval scénu před sebou a jeho mozek, připravený na zcela jinou situaci, se s ní jen těţko vyrovnával. Nia vztáhla ruce ke Katce, dotkla se jí a objala ji. Katka se stulila Nie na prsa a usedavě plakala. Petr to stále ještě nechápal, ale místo zuřivého útoku se nechala touhle ţenou chlácholit jako malé děcko, co si rozbilo koleno a maminka ho utěšuje. Nia stála mlčky a hladila jí po vlasech, občas jí jemně políbila do vlasŧ a jinak se ani nepohnula. Po chvilce přestala Katka plakat a Nia jí odvedla, aby se opět posadila. „Co?“ Podařilo se Petrovi vypustit z otevřených úst? Stále neměl situaci pod kontrolou a nedokázal si to nikterak vysvětlit. Situace, které nemá pod kontrolou, neměl vŧbec rád. „To nic Petře.“ Podívala se na něj Nia a on uviděl slzy i v jejích očích. Katka ještě trošičku povzlykávala a stále přitom hleděla na dívku v bílém. „Nio, Nio, mě se tak stýská.“ Dokázala ze sebe Katka vykoktat. Nia ji vzala za ruku a Katku to viditelně uklidňovalo. „CO?“ Pokusil se Petr být dŧraznější, ovšem nic jiného, neţ zopakovat své poslední slovo, ho nenapadlo. Sám si připadal jako pitomec, ale to mu bylo jedno. Potřeboval nějaký záchytný bod. Něco, čeho by se jeho mysl mohla chytit drápky a opět se vyhoupnout na koně. „Petře.“ Šeptla Katka: „Já. Ona… Já… Ona moje… Moje sestra.“ „Co???“ Petr si byl naprosto jist, ţe jeho slovník stoprocentně obsahuje i více, neţ jedno slovo, ale momentálně nedokázal svŧj mozek přinutit k vyslovení čehokoliv jiného. Stále se nechytal a obě protagonistky mu zjevně asi moc pomoci nechtěly. Nia se pohnula a ladným krokem prošla kolem stále mlčky stojícího Petra dozadu směrem ke kuchyni. Kdyţ procházela kolem něj, špitla mu do ucha: „Buď teď s ní, já budu zatím na zahradě. Ona tě teď potřebuje, pak za mnou přijď.“ Petr s Katkou v místnosti osiřeli. Petr se posadil vedle stále ještě trochu vzlyky třesoucí se dívky, jejíţ očka teď koukala na svět značně zmateně, ale stále klidněji. Schoulila se do jeho náruče a za občasného drobného pláče mu začala vyprávět příběh:

8

„Monika občas o ní mluvila. Ale já a všichni kolem jsme to vnímali jen jako halucinace, jako projev její choroby. A teď se setkáváme. Petře, mě se hrozně stýská.“ Katka se posadila, ale za chvilku si zase hned lehla. „Říkala jsi, ţe podle Moniky patří tamta mezi ty hodné. A co ti zlí, víš o nich něco?“ „Nevím. Moc si to nevybavuji. Nechtěla jsem o tom slyšet. Já si myslela, ţe je úplnej blázen…“ Petrovi se opět vybavily vzpomínky na to, jak Katka tvrdila, ţe za smrt své sestry mŧţe. Kdyby se ten den nepohádaly, mohla prý ţít. Petra na tohle „kdyby“ nikdy moc neuţilo, ale Katku chápal. Chápal jí dokonce i teď. „Petře, prosím, chtěla bych být chvilku sama, prosím, jdi za ní.“ Nechtěl jí teď opustit. Stejně, jako byl ještě před pár hodinami přesvědčen, ţe jeho celoţivotním cílem je zajistit Niino štěstí, teď měl velmi podobný pocit vŧči téhle ţeně. Nechtěl jít pryč, ale naléhala. Zvedl se tedy a naposled jí pohladil a pak tiše vyšel do kuchyně a ven do zahrady. Niu viděl z dálky, měla na sobě stále své bílé šaty. Šel k ní a byl plný vzteku. Tentokrát se nenechá opít nějakým jejím blbým kouzlem. Co si vŧbec myslí, ţe se sem mŧţe nacpat, zpřeházet lidem ţivoty a ještě vykládat o tom, co je dobro a co zlo? Kdyţ k ní přišel, byl pěkně nabroušený. „Nio, ať jsi kdo jsi, musíme si promluvit. Váţně a pravdivě promluvit.“ Dívka se k němu prudce otočila a on uviděl ten známý klidný a něţný obličej. Nechtěl tomu tentokrát propadnout a tak rychle odvrátil pohled. „Ano, musíme si promluvit. Petře, já váţně nic z toho netušila. Ale vysvětluje to, proč jsem teď tady.“ „Co to sakra vysvětluje?“, obořil se na ní. Uţ měl dost těch jinotajŧ a vytáček. „Petře prosím. Já jsem její sestru znala, občas dokáţeme komunikovat s některými lidmi. S lidmi, kteří mají v sobě hodně dobra, natolik, ţe jsou hodni s námi mluvit.“ „Hele, ty vílo…“ Chtěl se rozkřičet. „Počkej! Poslouchej mě! Mám splnit svŧj úkol. Dostala jsem se sem a to moţná jen proto, ţe ona je poslední člověk, se kterým jsem komunikovala. Aţ do dneška jsem nevěděla, ţe zemřela. Ale vím, ţe teď je v dobrých rukou.“ „Co to blábolíš?“ „Neblábolím, vím, ţe je na hezkém místě a tam mŧţe pomáhat dobrým bytostem. Katka si myslela, ţe jsem jí něco udělala, ale to není pravda.“ „A jak ti mám věřit?“ „Promiň Petře, ale tohle není tvoje věc?“ Petr jen nevěřícně otevřel ústa: „To je věc jen moje, Katky a Moniky. A Katka mi věří, jí jsem přesvědčila.“ „Jak?“ „Petře, jak jsem řekla, to není bohudík tvá věc. Ale někdo asi chce, abych kdyţ uţ jsem tady, pomohla tvé Katce.“ „To není moje Katka.“ „Petře. Já dnes odejdu a uţ mne nikdy neuvidíš. Moc dobře vím, jak na tebe pŧsobím a dokáţu v tobě číst natolik, abych to poznala. A věř mi, ţe mi to lichotí. Ale ty jsi člověk a já jsem něco jiného.“ Petr stál zmateně jen pár krokŧ od ní a nevěděl, zda má brečet, vztekat se, nebo po ní skočit. Měl v hlavě pořádný guláš. Najednou se nemohl rozhodnout, která z nich je pro něj vlastně ta dŧleţitější. Věděl, ţe miluje Niu. Od prvního okamţiku, kdy jí uviděl, jí miloval. Nevěřil v lásku na první pohled, ale teď tady byla. Ale zároveň někde uvnitř věděl, ţe jí miluje taky kvŧli jejímu kouzlu. Ale… Tam vevnitř byla ţena, kterou taky asi miloval, nebo alespoň teď ano. Věděl s naprostou jistotou, ţe Niu miluje hlouběji a ţe jí bude milovat celý svŧj ţivot, ale také věděl, ţe mu odejde a on jí dnes ztratí a ţe tomu nemŧţe nikdo a nic zabránit. Skoro plačtivě se zeptal: „Kam vlastně pŧjdeš – a jak?“ „Vrátím se domŧ, tam kam patřím já i tahle věc.“ A zase pohladila svŧj medailonek: „Prostě zmizím. Nic víc, nic míň. Odejdu do lesa a zmizím.“ Petr byl vskutku na pokraji zoufalství z té ztráty o které uţ teď věděl, ţe za pár hodin nastane. Chvíli

tam tak stáli a pak k němu přišla: „Ale bez tebe bych nemohla ţít a nemohla bych pomoci Katce, Petře. Děkuji, děkuji i za ní.“ Objala ho a políbila. Jakmile se svými rty dotkla jeho, ucítil známé šimrání a známé teplo. Ať byla tahle kráska kdokoliv, nebo snad cokoliv, teď to nebylo dŧleţité. Objal jí a přitiskl jí k sobě. Líbala ho něţně a on se do ní vpíjel a byl stále šťastnější a šťastnější. Jejich polibek trval jen několik vteřin, ale kdyţ se náhle odtrhla, cítil v sobě obrovskou prázdnotu. Jako kdyby ztratil celý svŧj ţivot. Dívala se na něj a pak zavřela oči. Obešla ho a vymanila se tak z jeho objetí, stále cítil v rukách a po celém těle, jak jí drţel. Byl to ten nejvášnivější záţitek, jaký kdy proţil. Drţel tuhle dívku a nikdy nechtěl přestat. A najednou byla pryč. Otočil se a Nia uţ šla k domu. Chtěl na ní zavolat ať počká, ať tady s ním zŧstane stát navěky, uprostřed zahrady v obětí. Ona se však otočila a ukázala mu prstem, aby byl zticha. Šel za ní. Sotva Nia vešla do obýváku, Katka se posadila a hleděla na ni. Nedívala se na ní uţ tak podezřívavě, jen hrozně smutně. *

*

*

Petr seděl ve sklepě a díval se na obrazovku počítače. A co čekal? Ţe je uvidí, jak sedí na posteli, nebo ţe obě zmizí a pak se zase záhadně objeví? Nebo ţe uvidí ducha? Kdyţ asi před hodinou a pŧl stál s Niou na zahradě, myslel si, ţe uţ z dnešního repertoáru překvapení viděl všechno. Mýlil se. Ani zdaleka ne. Kdyţ totiţ vešla Nia do obýváku a po chvilce povídání s Katkou o její sestře nabídla, ţe je umí spojit ,Petra to zase docela dostalo. Katka kupodivu hned souhlasila a nevyjádřila ani nějaký údiv. Jistě, vţdyť rande s mrtvou sestrou jistě zaţívají lidi kolem něj denně, ţe? Petr byl zase mimo dění, zase to celé neovládal a zase měl pocit, ţe je tu jaksi navíc. Obě dívky vešly do loţnice v patře domu a zavřely se tam. Chvilku postával u dveří, jestli něco neuslyší a pak si uvědomil, ţe má daleko lepší špehy ve stěnách a svítidlech a sešel do laboratoře. Tam zapnul kameru v loţnici a – cvak! A nic. Šum, systém ţádnou poruchu nediagnostikoval. V normálním i infračerveném spektru viděl pouze mlhu. Z počátku ho to štvalo, pak se trochu uklidnil. Ale s přibývajícím časem a se samotou, která na něj doléhala spolu s dotěrnými myšlenkami na blíţící se odchod Nii dnes v noci, byl stále podráţděnější. Pak ho napadlo prohlédnout si záznamy z celého dne. A samozřejmě, jaké bylo jeho překvapení, kdyţ právě ve chvílích, kdy byla Nia v koupelně, systém opět předvedl svoji naprostou bezchybnost a nahrál opět dvacet minut šumu. To ho taky celkem podstatně štvalo. Měl tam zŧstat, Nia se netvářila, jako by jí přítomnost muţe, kdyţ je nahá v koupelně, jakkoliv vadila. A všiml si i jiné věci. Kdyţ Nia po rozhovoru s Katkou vyšla do zahrady, aby je nechala samotné, spustil se zavlaţovací systém. Nia přišla k proudu vody a – pak zase šum aţ do doby, kdy on vyšel z domu. Co to mělo sakra znamenat? Nějaká ochrana, aby nikdo neviděl… co? Co vlastně nikdo neměl vidět, co chránila? A to samé, pokud se pokoušel zaostřit na přívěsek. Přívěsek sám byl vidět, ale pokud chtěl vyuţít výhody zaostřovacího softwaru, vŧbec se mu nedařilo na něj zaměřit tak, aby viděl podrobnosti. Ozvalo se pípnutí telefonu. Okamţitě to zvedl: „Jo, jsem tady.“ „Tady je Tomáš, ruším?“ „Nerušíš, čekám netrpělivě na tvŧj telefon.“ „Jo jasně, ale nejdřív. Víš, jak dostaneš inteligentního úředníka?“ Petr uţ znal Tomáše natolik dobře, aby ho nechal jeho nový vtip dopovědět, jinak bude rozmrzelý a on ho teď naopak potřeboval v dobré náladě. „Nevím, ale ty mě to jistě řekneš, ţe?“ „Jo. No přece klonováním, protoţe přirozeným vývojem to nejde.“ Tomáš se začal hlasitě smát. Petr jistě nebyl první, komu tento vtip dnes vyprávěl. Tomáš měl dvě záliby. Genetiku a genetické inţenýrství, kvŧli kterému pracoval v tajných sluţbách a tou druhou byly vtipy, srandy a legrácky všeho druhu. Pokaţdé, kdyţ od něj Petr dostal e-mail, nejprve jej proskenoval všemi

9

známými antiviry a poté teprve přečetl a s krabičkami a poštovními zásilkami od něj raději chodil za pyrotechniky. „Hm, dost dobrý, ale promiň, trochu mne tlačí čas. Co jsi zjistil?“ Tomáš se dosmál a pak pokračoval: „Jo, ty z oboru mám nejradši. Hele, víš třeba jak naklonovat …“ „Tome prosím!“ Petr potřeboval ty výsledky a potřeboval je rychle. „Nono, promiň. Tak teda, kde jsi k tomu materiálku přišel čéče? Je to moc zajímavý?“ „Hele Tome, co kdybychom si odpustili všechny ty tabulky, dómy, skupiny a podobný vědecký sračky a vrhli se rovnou na věc? Mŧţeš úplnýmu debilovi vysvětlit, co jsi našel?“ „Jo, mŧţu. Našel jsem dokonalej gen.“ „Coţe?“ „No vţdyť říkám, dokonalej gen.“ Nic dalšího Tomáš neřekl. Petr si povzdechl a pak rozmrzele řekl: „No tak teda povídej trochu obšírnějc.“ „Hele, kaţdej člověk má miliony a miliony mutací. Barva vlasŧ, barva očí, počet prstŧ na nohou, délka jazyka, zda nám budou fungovat ledviny, jestli budeme umět mluvit, jak často budeme škytat… To vše má své predispozice v genech. A ţádnej genom není dokonalej. Dokonalej gen je prŧsečíkem všech ideálních alternativ, všech akorátních chromozomŧ a prostě genetická stopa je naprosto bez chyb. To ovšem zase na druhou stranu není moţný, je to, jako kdybys chtěl napsat dokonalej program. Jednoduchý prostředí a úspornej a bezchybnej kód, to prostě zase nemŧţe fungovat dohromady. Proto, kdyţ je část kódu bez chyb a naprosto ideální vylučuje to, aby i některý jiný části byly bez chyb. Prostě dokonalej genom neexistuje a nebyl by schopen drţet pohromadě. Chápeš?“ Petr samozřejmě nechápal skoro nic, ale přisvědčil v naději, ţe to třeba později začne dávat smysl: „Takţe dokonalej genom by se nevyvíjel, nebylo by to zapotřebí. Rosteme, učíme se a ţijeme vlastně jenom díky těm chybám v genech. No a tenhle …“ následovala dramatická pauza „je dokonalej.“ „A co z toho plyne?“ „Z toho kamaráde plyne, ţe ať uţ ti to dal kdokoliv, je to fakt machr. Ani britové ještě neuměj sestavit optimální lidskej gen, maj to jen nasimulovaný na počítači. Tohle je čéče revoluce v genetice. A teď zpívej, kdes to vzal?“ „To ti Tome fakt nemŧţu říct, nevěřil bys mi.“ „Ale, copak. Máš to snad od nějakejch marťanŧ? Od nějakejch zelenejch muţíčkŧ, či snad v tvém případě spíš od sexy marťanek?“ Petr se málem zadusil, jak se zakuckal. „To teda nemám, ale fakt ti nemŧţu říct, odkud jsem to vzal.“ „Víš kámo, docela by mě zajímalo, kdyby se jednou někomu podařilo skutečně vyvinout alespoň zárodek bytosti s tímhle matrošem, jak by vypadala?“ „No nejspíš by to byla fantasticky krásná černovláska s postavou jako bohyně.“ Hhned zalitoval, ţe to řekl. „Ale, no to je zajímavá myšlenka, něco jako Pátej element máš namysli? Ale ta byla snad zrzavá, né?“ „Hele Tome, musím letět. Zavři to někam, kde na to nikdo nebude moct, já se ti ozvu, jo?“ „Jasně, ale musíš mě říct, odkud to máš.“ „Tome.“ Petr zavěsil s rychlou omluvou. Kamera v místnosti loţnice se totiţ najednou rozzářila jasným obrazem. Katka a Nia leţely na posteli, obě na zádech a drţely se za ruce. Nia pomalu vstala, políbila Katku na čele a vyšla z loţnice. Byl v několika skocích na schodech, div Niu neporazil: „Tak co se tam dělo?“ „Petře, všechno je v pořádku. Nemusíš se bát. Jdi za ní, chce s tebou mluvit.“ Přitiskl jí k sobě a políbil jí. Nechala se, ale velmi brzy se vytrhla a šla směrem do kuchyně. Vyběhl do schodŧ a vešel do loţnice. Teď chtěl být s Niou, poslední hodiny jejich společného… čeho? Co mezi nimi bylo a bylo mezi nimi vŧbec někdy něco?

„Petře.“ Katka napŧl seděla na posteli a plakala: „Co se ti stalo Katko?“ „Nic Petře. Vŧbec nic. Já jí viděla.“ Hned to nepochopil a zatvářil se podle toho: „Já viděla Moniku.“ Ještě tomu sám ani nevěřil, na druhou stranu, ať se tady stalo cokoliv, na Katku to asi pořádně zapŧsobilo. „Proboha, jak jsi jí mohla vidět?“ „Nia pouţila ten svŧj přívěšek a já najednou byla vedle Moniky. Petře, já se jí omlouvala, rozloučily jsme se a Monika řekla, ţe vše chápe a ţe teď je jí tam líp a ať se netrápím.“ Zase brečela. Vytáhl další papírový kapesníček a otřel Katce slzy. „Já nevím co bych…“ Katka se na něj podívala a pohladila ho. *

*

*

Petr s Niou stáli naproti sobě a dívali se na sebe. Venku začal večer. Byla to rozmluva beze slov. Od doby, kdy Katka usnula nahoře v loţnici po rozmluvě s Monikou, byl s Niou v zahradě a povídali si. Nejdřív jí poděkoval za to, co pro Katku udělala. Ona jen mávla rukou: „To byla maličkost.“ Pak si povídali a pak. Nia se zvedla a s výmluvným pohledem šla směrem k domu. Věděl, ţe jakmile se Katka probudí, ţe uţ na sebe s Niou nebudou mít nikdy čas a proto teď drţel tuhle jeho vílu za ruku, slzy v očích a beze slov se na ní mlčky díval. Nechtěl, aby čas tak rychle plynul. Chtěl být jenom s ní. Za posledních pár desítek minut si uvědomil o svém ţivotě spoustu věcí a jedna z nich byla i to, ţe Niu bezmezně miluje. Ne pro její kouzlo, ale opravdovou a čistou láskou. Teď věděl, ţe i kdyby to nějaké kouzlo bylo, ţe chce, aby trvalo věčně. Tam nahoře byla Katka – ano. Ale… Tady byla Ona s velkým O. Ta jeho Ona a on jí teď navţdycky ztratí. Dnes v noci prostě odejde tou brankou, kterou si jí minulou noc přinesl do ţivota a uţ jí neuvidí, neucítí její vŧni, nedotkne se jí… Nic. Stála a dívala se na něj: „Nio, vílo moje.“ Zašeptal a ona mu přiloţila prst na ústa a udělala „Psst. Nic neříkej.“ Nic říct ani nedokázal, nedokázal by teď mluvit ani za nic. Stále měla ruku na jeho tváři a hřála ho její – klidně i kouzelná - síla. Ještě jednou zašeptal její jméno. Ona se nepohnula, vŧbec nic neudělala. Pak se k němu přitiskla. Chtěl jí zase vášnivě políbit, ale odvrátila se a jen se k němu tiskla a nechala ho, ať jí hladí po jejích sametových vlasech. Přál si, aby tahle chvilka nikdy, vŧbec nikdy nezmizela. Aby takhle mohli stát celé roky, staletí, aţ do konce světa. Hladil jí po vlasech a brečel. Nepatřil mezi chlapy, co moc často brečí, vlastně za celý svŧj ţivot (kromě dětství pochopitelně), brečel tak třikrát. Ale teď brečel a cítil, jak i Nia jemně vzlyká. Ţe by cítila to samé, proč asi pláče ona? Pomyšlení, ţe tahle jeho víla pláče, ho rozesmutňovalo ještě víc. Nakonec po dlouhé době, kdy se objímali, se Nia odtáhla a podívala se na něj s hlavou ukloněnou na stranu: „Děkuji.“ Pak se otočila a odešla zpět do domu. *

*

*

Byl zase sám. Seděl ve sklepě a hrál si s myší od počítače. Jen tak bezmyšlenkovitě přesouval ikonky po ploše. Tohle dělal vţdycky, kdyţ nevěděl co s rukama, co se sebou. Nia byla opět v koupelně, kamera zase nefungovala, škoda, alespoň ţe ostatní záběry mu po ní zbudou. Katka se sice probudila uţ před chvílí, ale tu teď vidět nechtěl. Nedokázal s ní mluvit, vidět ji, být s ní. Aţ Nia naposled a nenávratně odejde, pak jistě Katka bude třeba ta, s jejíţ pomocí na tuhle dívku zapomene, ale teď ještě ne. Teď ještě patří jeho srdce Nie. Povšiml si, ţe venku se uţ stmívá, přepnul kameru do úhlu tak, aby viděl k lesu a na nebe a s podivem zjistil, ţe se sem stahují mračna velkou rychlostí. Bude bouřka. No jistě, jak jinak. Kdy jindy neţ za bouře by se měla Nia ztratit navţdy z jeho a Katčina ţivota. Jak příhodné. Spisovatel fantasy by jistě měl radost. Podíval se na teplotu venku a na tlak vzduchu a opravdu. Teplota neklesala, ale venku bylo stále větší dusno, takové to dusno těsně před bouří. Jak se tak díval na nebe, zase ho přepadl divný pocit neznámého

10

strachu, chloupky vzadu na krku se mu opět zjeţily. Instinktivně projel všechny kamery, Katka uţ nebyla v loţnici, ale Nia stále byla v koupelně, protoţe kamera stále nefungovala. Co se asi stane, aţ odejde? Co Katka? Bude o ní mluvit? Uvědomuje si vŧbec, co pro ni Nia udělala? Je spousta odpovědí, které ještě neznal a určitě jich pár od Katky bude chtít. Ale aţ zítra. Pocit podivného napětí neustupoval. Začal být docela nervózní. Vstal a otevřel dveře od sklepa přesně v okamţiku, kdy slyšel výkřik. Ještě těsně před tím, neţ dorazil do jeho uší, věděl, kdo křičí. Byla to Nia. Výkřik jej zasáhl nejen do uší, ale jakoby i do celého těla. Rozběhl se ke koupelně a tam jí uviděl. Stála a hleděla někam ven z okna vedoucího k lesu. Byla opět tak bílá, jako před tím. „Proboha Nio co se stalo?“ Dívka se třásla a hleděla stále někam ven. „Co ti je?“ Dvěma skoky byl u ní a dotkl se jí. Trhla sebou a podívala se na něj. Ucukl a udělal krok zpět. V jejích očích viděl bezmeznou bázeň a bolest a… Strach! Strach v jeho prapodstatě. Aniţ by mu musela cokoliv říkat, věděl, co se stalo, nebo spíš stane. Ona jen stála a otevírala pusu a třásla se, ničeho jiného nebyla schopná. V jejích očích bylo poznání toho, kdo nebo co přichází. Ten tam byl pocit klidu a Petr se napjal jako struna. „Ona má…“ Dokázala ze sebe vykoktat Nia a roztřásla se ještě víc. Stále nebyl schopen jakéhokoliv pohybu. „Kdo má, co má?“ Vzal Niu za ruku a jemně s ní zatřásl. „Katka.“ Nechápal, ale pak si Niu ještě jednou prohlédl a došlo mu to. Proboha! Neměla přívěsek. „Co se stalo Nio, povídej, co se stalo?“ „Katka, ona neví co mŧţe zpŧsobit.Vzala si ho a…“ Pak oba uslyšeli druhý křik, nikoliv jen krátký, ale táhlý a plný strachu a děsu. Petr se rozběhl směrem do kuchyně a ke dveřím. K nim zvenku běţela Katka, byla vyděšená a hned jak zahlédla Petra, tak něco zakřičela, ale on jí nerozuměl. Díval se kousek za ní, kde kus nad zemí jasně viděl… Sakra, ať to bylo cokoliv, bylo to zase tady. A šlo to po ní, obláčky, bylo jich snad deset, snad víc. Pohybovaly se velmi rychle, těkaly z místa na místo, ale jejich společný směr byl jasný. „Katko!“ Stačil zakřičet a pak se pokusil rozběhnout směrem k ní. Byla jen pár krokŧ od něj a on pozoroval, jak se postupně obláčky shlukují a vyráţejí proti dívce, která se zastavila a nevěřícně je pozorovala. Ještě jednou zakřičel její jméno, ale nemohl se ani pohnout. Ucítil známé svírání. Podíval se dolŧ a spatřil dva obláčky kolem jeho nohou. Zase cítil, jako by mu tělem proběhla elektrická energie. Ať to bylo cokoliv, nedovolovalo mu to se ani pohnout. Sledoval, jak Katka slepě ustupuje, naštěstí správným směrem. Sledoval její nohy, jak se třesou a jak je postupně obklopují obláčky, její šaty a záda, její ruce, které vystřelily vzhŧru, nekřičela. Vŧbec nevydávala zvuky, vše probíhalo v naprostém tichu. Obláčky se najednou shlukly a vyrazily proti Katce. Ta udělala poslední krok a pak bezvládně padla dozadu. Byl jen pouhý krok od Petra, padala směrem k němu. Zachytil jí a pomalu se jí snaţil poloţit na zem. Najednou jako by obláčky zmizely. Nevnímal nic jiného, neţ jen bezvládnou padající dívku. Poloţil jí na zem, nohy měla pokrčené a celá se ani nepohnula, Viděl její obličej. Oči měla otevřené a pusu jakoby do úsměvu. Nevypadala vyděšeně, naopak, jako kdyby šťastně spala. Rychle jí sáhl na krk a lekl se. Necítil vŧbec nic. Ještě zkusil tvář, ústa a ruku. Ale Katka byla mrtvá. Nedovedl si to nijak vysvětlit, prostě tam leţela, mrtvá, klidná a se šťastným výrazem, ale bez ţivota. Lekl se a vzpomněl si na Niu. Nechal Katku leţet ve dveřích do kuchyně a běţel směrem ke koupelně. Tam stála Nia a třásla se, první co ho zajímalo, bylo zda neuvidí nějaké modré obláčky, cokoliv co by znamenalo přítomnost Těch, ať uţ je to cokoliv. Právě viděl, jak to zabilo mladou ţenu, která mu nebyla lhostejná a teď to – a to věděl stoprocentně – pŧjde po Nie. „Proboha Nio, Katka je mrtvá.“ Nia se ani nepohnula, musel s ní zatřást: „Slyšíš, zabili jí, je mrtvá.“ Nia uţasle rozevřela oči? Nechápavě zakroutila hlavou a něco nesouhlasně zamručela.

„To není moţný, tohle není moţný. Oni nesmí porušit…“ Petr zřetelně opět cítil, jak vzrŧstá napětí. Někde tady byly. „Nio, co se proti nim dá dělat, co je to zač? Jak s nimi bojovat?“ „Ty s nimi nemŧţeš bojovat. To umí jen ten přívěsek. Kde je ten přívěsek?“ Nia sebou náhle trhla a zmateně začala přebíhat očima po pokoji: „Kde je ten… Má ho ona. Katka ho stále drţí. Musíme ho získat. Ty ho musíš vzít.“ Petr se taky otřásl. „Ale vţdyť já na něj nesmím sahat, ne?“ „Ano, ale počkej!“ Nia k němu přišla a poloţila mu ruce na spánek. Pak ho z ničeho nic políbila a on jako by se začal propadat, vše mu najednou připadalo lehké a jakoby zpomalené. Slyšel její šeptání: „Dala jsem ti kousek své síly, běţ pro něj a přines ho. Neboj se, budou na tebe čekat, ale má síla tě ochrání.“ Zmateně couvl a chvilku jen tak stál. V hlavě slyšel jakési podivné zvuky, ale kdyţ se soustředil, ani se mu uţ nechtělo omdlít. Náhle věděl co musí udělat. Šel rychlým krokem do kuchyně a k mrtvému Katčinu tělu. Klekl si vedle ní a ještě jednou si jí prohlédl. Pak se pozorně zadíval kolem, jestli neuvidí charakteristické modré světélkování, nebo jakýkoliv i periferní pohyb. Nic neviděl. A pak ho spatřil. Jeden namodralý obláček. Drţel si pěkný odstup, to se hodilo. Takţe Petr doufal, ţe ať s ním Nia udělala cokoliv, ţe to funguje. Dotkl se Katčiny ruky, byla teplá, ale nereagovala. Prohlédl si ještě jednou její tvář, vypadala tak klidně. Ještě si ani nepřipouštěl, ţe je mrtvá. Vzal jí za ruku, v levé nic neměla. Vzal jí za pravou, ani v té nic neměla. Letmo prohmatal její tělo přes šaty, jestli přívěsek někde nenahmatá, podíval se jí na krk, jestli tam nevisí. Nebyl tam. Hlasitě zaklel. Katka ho neměla. Začal panikařit. Napadalo ho několik dŧvodŧ, kde by mohl být a proč a ve většině z nich hráli hlavní roli modré obludy, které neuměl ani pojmenovat. Pak se letmo soustředil a najednou věděl, kde přívěsek je. Nadzvedl Katčin bok a otočil jí, přívěsek leţel pod jejím tělem na podlaze. Rychle ho vzal a jakmile se ho dotkl, ucítil pálení v prstech. Nebylo nepříjemné, ale věděl, ţe by mohlo být, kdyby jej drţel moc dlouho. Zase Katku poloţil a zašeptal: „Promiň.“ Letmo jí políbil na rty a zvedl se. Rychle běţel zpět k Nie. Pohled, který spatřil, ho naplnil ještě větším děsem, neţ před tím. Leţela na podlaze a nad ní, kolem ní a všude se to modralo těmi bestiemi. Zakřičel: „Vy kurvy“ a rozběhl se k Nie. Bál se nejhoršího. Doběhl k leţící dívce a jak se blíţil, cítil stále vzrŧstající napětí, které dobře znal. Zvedl přívěsek a dal ho k prvnímu obláčku. Ten okamţitě jako by někam odskočil. Petr rychle pochopil, i kdyţ si nebyl jist, zda to chápe vlastně on a začal napřahovat přívěsek postupně všude tam, kde byly modré obláčky. Ty s obdivuhodnou rychlostí mizely. Nejprve se bál, ţe se jen přemístily, ale za pár vteřin měl jistotu, ţe uţ v místnosti není ani jeden. Dýchal velmi rychle a srdce mu bušilo naprosto zběsile. Přiklekl k ní a radostí zakřičel, kdyţ se pohnula. Měla zavřené oči. Zasténala. Rychle jí nadzvedl hlavu a přehodil jí stále více pálící přívěsek přes hlavu. Otočila se jeho směrem a otevřela oči. Okamţitě instinktivně poznal, ţe něco není v pořádku. Z jejích očí šla velká něha, ale také velká bolest a jakýsi strach, jiný neţ před tím: „Nio“, zašeptal zase její jméno a vzal jí za ruku. Nejprve nemohl tep vŧbec nahmatat, pak se mu to přece jen podařilo, ale byl slabý: „Co se ti stalo?“ „Petře.“ Dvě vteřiny nebyla schopna dalšího slova: „Petře, umírám.“ Jemu se v tu chvíli skoro zastavilo srdce. „Coţe?“ „Petře, udělal jsi správnou věc, pomohl jsi mi, ale já to nedokázala.“ Vehnaly se mu slzy do očí. „Nio, vílo moje, miláčku.“ Začal dívku hladit po vlasech: „Neumíráš, to bude dobrý. To se spraví, já hned přivolám pomoc.“ „Ne!“ Nia sotva mluvila, ale v jejím hlase byla stále ta něha, krása a dobrota. Opět pocítil nutkání slzí vydrat se mu přes oči ven: „Petře, nikam nechoď. Buď tady se mnou, prosím.“ Nevěděl, co má dělat. Musel se zvednout a jít pro pomoc. Co jí

11

udělali? Ale sám přece viděl na vlastní oči, jak snadno zabili Katku. „Nio, miláčku, chci ti pomoct.“ „Já vím, Petře. Pomohl jsi mi.“ Hladil jí po tváři a osoušel jí prsty slzy, které náhle začaly odkapávat z dívčiných pronikavých očí, ale plných i neznámého strachu. Dívala se do jeho očí a on zase cítil to teplo a lásku kolem sebe. Najednou na všechno zapomněl, na Katku, na modré bestie, na svět kolem. Zase tady byly jen její oči. Jen ona a on. Chtěl jí políbit a sklonil se nad její rty. Zašeptala: „Líbej mě. Chci to cítit.“ Najednou to tady zase všechno bylo, její stav. Petr neochvějně věděl, ţe jeho víla umírá. Nedokázal tomu pravděpodobně nijak zabránit. Letmo se dotkl jejích rtŧ a slzy mu opět zamlţily pohled. Šeptala, aby si poloţil ruku na tu její. Pohlédl, kde má levou ruku, drţela v ní přívěsek. Poloţil na její teplou sametovou ruku tu svoji a pevně drţel. Drţel její ruku, která pevně svírala přívěsek a věděl, ţe umírá. Zaplavil ho strašlivý pocit smutku a vzteku. Ještě jednou zašeptala jeho jméno a aby jí políbil. Dotkl se jejích rtŧ. Byly teplé a vlhké, přímo horké. Líbal dívku, měl její hlavu na svém klíně a jednou rukou jí drţel hlavu a hladil a druhou měl na její teplé ruce s přívěskem. Dlouze jí líbal a pak se odtáhl. Viděl její oči, na tenhle pohled nikdy nezapomene. Nia zašeptala: „Petře, vezmi si mŧj prsten… Promiň.“ Pak pomalu zavřela oči a zŧstala tak. Petr přes slzy neviděl, nevnímal nic, neţ jen její teplé tělo a teprve po chvilce si uvědomil, ţe uţ je mrtvá. Pomalu sundal svoji ruku z její a otřel si slzy. Neustále dokola opakoval její jméno. Pohladil jí po tváři. Vypadala klidně, měla velmi podobný výraz jako Katka. Nia byla opravdu mrtvá. Přišel o dívku, za kterou byl sám ochotný poloţit ţivot. Drţel jí a nebyl schopen se vŧbec pohnout. Díval se do její spící tváře a myslel jen na to, jaká strašná prázdnota ho přemohla. Vzal jí za levou ruku a zarazil se. Přívěsek v ní nebyl. Uvědomoval si, ţe s posledním kouskem ţivota v ní přestal cítit i přívěsek v její ruce. Podíval se jí na ruku a uviděl ten prsten. Co to říkala, ţe si má vzít její prsten? Pomalu poloţil dívčinu bezvládnou hlavu na zem a vzal ji za levou ruku. Z neodporujícího prstu jí pomalu sundal prsten a chvíli ještě drţel její mrtvou ruku, aby ji pak zase něţně poloţil na prsa. Stále nebyl schopen přemýšlet o ničem jiném, neţ o vílině smrti. Proč? Proč? Křičel na celou místnost a stále nespouštěl Niu z očí. *

*

vzdalovat a za chvilku jej vnímal jen jako jeden z několika zářících bodŧ, postupně se body shlukovaly aţ pochopil, co právě vidí. Viděl naši část galaxie, jedno její rameno. Pohled se ale nezastavoval a stále kamsi ubíhal. Kdyby měl mozek, tak by se jistě zbláznil. Takhle mu to nepřišlo ani divné, ani nic jiného. Prostě jen pohledem stále ustupoval kamsi dozadu. Pojednou zaznamenal, ţe se dívá na celou galaxii a potom se před ním začaly se vzrŧstající vzdáleností vynořovat i jiné a vše stále ustupovalo novým a novým obrazcŧm. Viděl podivné, barevné cáry mlhy, kde kaţdý cár představoval stovky galaxií a i ty cáry se začaly formovat do rŧzných obrazcŧ. Barvy byly tak fantastické, ţe by je nedokázal ani popsat. Ale i ty barvy se vzdalovaly a převládala jedna jediná. Stále více měl dojem, ţe mu to něco připomíná. Barvy se vzdalovaly a tím se i zhušťovaly, jak však tento efekt postupoval, převládala daleko více jedna barva. Zelená. Shluky barev se proměnily do jedné jediné strašlivě vzdálené tečky, která z dálky pŧsobila jako jakýsi odlesk v ohromném zeleném poli, kde se míhaly nejprve desítky a pak stovky jiných odleskŧ. Pak Petr pochopil. Díval se stále zřetelněji a čím více se obraz zmenšoval, tím jasnější mu bylo, co uvidí. Ano. Uţ viděl kovový rám z neznámého kovu a… Teď viděl celý přívěsek. Stále jen přijímal informace, ani si je neskládal do celkŧ. Nesnaţil se přemýšlet, jen vnímal co vidí. Přívěsek měla na krku krásná ţena v bílém rouchu, v šatech velmi podobných těm, které měla na sobě Nia. Najednou ho opět při vzpomínce na Niu přepadl smutek. „VÍTEJ PETŘE.“ Petr by sebou býval trhl, kdyby měl čím. Hleděl na krásnou ţenu před sebou a teď slyšel i její hlas. Ale neslyšel ho z nějakého konkrétního místa, slyšel ho odevšud a zároveň jakoby ze středu, ze středu sama sebe. Hlas byl nevýslovně majestátní a nevýslovně krásný. Opět mu ji připomněl. Opět jej jako by cosi zabolelo. „Já, kde to jsem?“ Nejprve nebyl schopen s jistotou říci, zda to řekl, nebo si to jen pomyslel. Ale měl jistotu, ţe ţena mu porozuměla. Byla vysoká, štíhlá, asi o deset let starší, neţ Nia. Měla kratší, ale stejně černé vlasy a byla také nevýslovně krásná. Ruce měla podél těla, ale teď jednu z nich zvedla a dotkla se ho. Smutek, vztek a bolest nad Niinou smrtí byla náhle ta tam. „NEMUSÍŠ SE BÁT, PETŘE. NIA ZEMŘELA, ALE JINÉ VÝCHODISKO NEBYLO. NESPLNILA SVŦJ ÚKOL, ALE MY JSME SE O TO UŢ POSTARALI.“ „Kdo je to my?“ Zeptal se Petr a zase nebyl schopen vŧbec říci, jak to vlastně udělal. „MY, TO NENÍ DŦLEŢITÉ. DŦLEŢITÉ JE, ŢE JE AMULET ŢIVOTA ZASE V NAŠICH RUKOU.“ „Bŧh? Jsi bŧh? Je bŧh krásná vzrušující ţena?“ Petr se aţ zalekl toho prostředního slova, určitě by se zastyděl, ale uţ to řekl. Pokusil se ze sebe vydat něco, co by to zmírnilo, ale ţena se tak krásně a zvonivě zasmála. „BŦH NENÍ,ALESPOŇ TAKOVÝ TEN JEDEN JEDINÝ BŦH. ALE TO TY SÁM DOBŘE VÍŠ. COPAK ČLOVĚK BY PRO MRAVENCE NEBYL BOHEM? ALE DĚKUJI TI PETŘE. VÍM, ŢE VE SVÉM SRDCI NOSÍŠ JINOU Z NÁS.“ Petra opět jako by štípla bolest ze ztráty jeho víly. Na chvilku jako by se mu promítly její oči a pak obraz… Viděl na okamţik její mrtvou, nehybnou tvář. Smutek vzrŧstal. Ţena však pokračovala: „NEBUĎ SMUTNÝ. MY JSME SICE TAKÉ SMUTNÍ, ALE TAKOVÝ JE ŢIVOT.“ „To je nespravedlivé. Lidé jako je ona by neměli umírat.“ „ALE ONA NEBYLA ČLOVĚK.“ „Ale smrt cítila.“ „NO, TO JE PRAVDA. A DÍKY TOBĚ POZNALA I LÁSKU.“ „Já… Já jí… Ano, miloval jsem jí.“ „CHCEŠ VĚDĚT, JESTLI TO BYLO JEN TÍM JEJÍM KOUZLEM? CHCEŠ VĚDĚT, JESTLI ONA TEBE MILOVALA TAKY?“ „Já…“ Petr se zarazil. Vlastně to vědět ani nechtěl. Aniţ by cokoliv řekl, poznal, ţe i tentokrát ţena uhodla, co myslí.

*

Nevěděl jak dlouho tam seděl a hladil její tělo. Pak si uvědomil jednu velmi podivnou věc. Za sebou měl světlo. Otočil se a neţ stihl cokoliv pochopit, ucítil jak ho na ruce pálí Niin prsten. Pak musel před prudkým světlem zavřít oči. Kdyţ je otevřel, zase je rychle zavřel. Pak otevřel… Ale protoţe mu mozek vysílal nesmyslné signály, zase je zavřel. Pak je opět zkusil otevřít. Najednou si uvědomil několik věcí. Netíţil ho smutek. To pro něj bylo tak překvapující zjištění, ţe ho na chvíli zcela paralyzovalo. A hned v zápětí si všiml, ţe se dívá sám na sebe. Pak se pohled jako by stočil na vílinu mrtvou tvář a pak se začal vzdalovat. Nedokázal by to popsat, ani kdyby to uměl nakreslit. Postupně se vzdaloval jako pohled kamery šíleného kameramana. Stoupal stále výš a výš, aţ byl nad jeho domem; pak sledoval celý dŧm i s kouskem lesa; stále se zvedal aţ viděl i kus vesnice, všechno sice malinké, ale naprosto zřetelné. A pak, stále výš a výš, aţ vnímal celé hory, celou zemi aţ po Prahu, pak se stále vše zmenšovalo aţ vystoupal nad planetu. Pohled stále pokračoval ve své cestě aţ dosáhl bodu, kdy Petr náhle uviděl Slunce stoupající nad stále se vzdalující Zemi. Stále se mozek, ať uţ byl teď kdekoliv, ani nesnaţil to celé jakkoliv pochopit. Pouze chtěl přivřít oči, protoţe ţár Slunce jej určitě oslepí. Ale zjistil, ţe nemŧţe přivřít oči, protoţe oči nemá. Nemá vlastně nic, ani tělo, ani mozek, ani duši. Nemá naprosto nic. Jakási síla ho stále táhla dozadu, pokoušel se otočit, ale nic se nestalo. Nemohl pohled otočit, protoţe se vlastně vŧbec nedíval. Pak se i slunce začalo

12

„JSI DOBRÝ ČLOVĚK PETŘE. MÁŠ V SOBĚ DOBRO. A TO SI CENÍME. DÍKY TOBĚ A DÍKY TVÉ LÁSCE K JEDNÉ Z NÁS – AŤ UŢ BYLA ZPŦSOBENA ČÍMKOLIV… UČINIL JSI NIU ŠŤASTNOU. JE MRTVÁ, ALE POZNALA LÁSKU, POZNALA POLIBEK A POZNALA DOBROU TVÁŘ LIDÍ.“ „Já jsem jí chtěl pomoct. Ale oni…“ Petr se zachvěl při vzpomínce na ty modré obláčky. Chtěl vědět, kdo jsou a co jim mŧţe on udělat jako pomstu. „ONI NEJSOU ZLÍ. JSOU TO STÍNY ŢIVOTA.“ „Stíny ţivota?“ Zeptal se nechápavě Petr? „ANO. KAŢDÁ VĚC MÁ SVŦJ PROTIKLAD. SVŦJ STÍN, JAKO KAŢDÉ SVĚTLO. A ONI JSOU STÍNY VEŠKERÉHO ŢIVOTA VE VESMÍRU I MIMO NĚJ.“ „Mimo vesmír, existuje ještě nějaký ţivot?“ „ANO. VŠUDE EXISTUJE ŢIVOT, SAMOTNÁ PODSTATA EXISTENCE JE ŢIVOT. I HMOTA A NEŢIVÉ VĚCI JSOU ČÁSTÍ ŢIVOTA.“ „Ale, co je vlastně tedy ten přívěsek?“ „JE TO AMULET ŢIVOTA. NĚCO, CO JE SCHOPNO TVOŘIT A PŘETVÁŘET ŢIVOT. ŢIVOT V JEHO PODSTATĚ. VŠUDE MŦŢE EXISTOVAT. A VŠUDE JEDNOU EXISTOVAT BUDE. VŠECHNY ALTERNATIVY ŢIVOTA BUDOU JEDNOU STVOŘENY A VYČERPÁNY, ABY MOHLY VZNIKNOUT DALŠÍ.“ „A proč je ten amulet tak dŧleţitý? „TO JEŠTĚ NEMŦŢEŠ POCHOPIT. NIKDO TO NEMŦŢE POCHOPIT. PRAVOU PODSTATU TOHOTO AMULETU NECHÁPEME JEŠTĚ ANI MY, NATOŢ PAK RASY, JAKO VY.“ „Rasy? Myslíš lidi?“ „LIDI. SAMOZŘEJMĚ. LIDÉ NEJSOU ZDALEKA JEDINOU FORMOU ŢIVOTA, ANI VE VESMÍRU A ANI NA VAŠÍ PLANETĚ. ČEKÁ VÁS SPOUSTA ČASU, NEŢ DOSÁHNETE NAŠÍ ÚROVNĚ. ALE TO MY UŢ ZASE DOSÁHNEME ÚROVNĚ TĚCH, KTEŘÍ TEĎ VEDOU NÁS, JAKO MY VEDEME VÁS.“ „Ale lidi…“ Petr měl stovky otázek. „PETŘE. JE ČAS, ABY SES VRÁTIL. JE ČAS, ABY SE VRÁTILO VŠE, CO SE VRÁTIT MÁ.“ „Kam vrátit, co vrátit?“ „PETŘE. POMOHL JSI NÁM A DÍKY TOBĚ MY MŦŢEME POMOCI DALŠÍM. JAK MŦŢEME POMOCI TOBĚ?“ Petr nevěděl, co má odpovědět. Občas snil, ţe potká kouzelného dědečka a ţe mu ten dědeček poloţí podobnou otázku. Měl připravený celý zástup odpovědí, ale teď neměl ţádnou myšlenku. Jen si vzpomněl na Katku, na to, ţe zemřela kvŧli něčemu, čemu nerozuměla. „MYSLELA JSEM SI, ŢE SI VYBEREŠ TAKHLE, PETŘE.“ Petr si vŧbec nic neuvědomil, jen ucítil, jak se po jeho těle, nebo spíš po celém něm rozlévá opět známé Šťastné teplo. Poslední, co vnímal, bylo její slovo „DĚKUJEME.“ *

*

„No jasně, ţe jsem. Ale ty vypadáš, jako kdyby ti ulítly včely, hm? Co se stalo?“ Objal jí a políbil. Nedokázal si to vysvětlit. Býval by přísahal, ţe to sen nebyl. Pamatoval si naprosto přesně poslední den a dvě noci a teď… „Katy, co je dneska za den? Kolik je hodin?“ Katka se na Petra podezřívavě podívala. „No je sobota a je skoro jedenáct. Ale ty koukám, máš ještě hlubokou myšlenkovou pŧlnoc, co?“ Petr si ji k sobě přitiskl. „Ne, to nic. To byl jen takový sen. Jsem strašně rád, ţe jsi tady, Katko. Moje Katko.“ Katka se na něj opět zkoumavě zadívala, pak se usmála a něţně ho políbila. „Tohle jsem moc touţila slyšet.“ *

*

*

Petr to dopoledne trávil pátráním po stopách. Noční, ani denní záběry kamer nic nezaznamenaly. Podle nich šel prostě spát a pak ho ráno probudila aţ Katka. Nikde ţádná stopa. Vyšel tedy před zadní branku a prohledal okraj lesa. Nic. Došel do kuchyně a zjistil, ţe obě skleničky se speciálním povrchem na snímání otiskŧ prstŧ, jsou na svém místě. Balíček s papírovými kapesníky byl nerozbalený. Pro jistotu zavolal Tomášovi: „Nazdar starej kamaráde. Hele, zrovna teď jsem slyšel fakt výbornej vtip, Péťo. Jestli pak víš, jak získáš inteligentního úředníka?“ „Jo, klonováním. Protoţe přirozeným vývojem bys ho nedostal.“ Z druhého konce bylo slyšet ticho. „No, tak tos mě dostal. Já sám ten vtip znám asi pět minut. Petře, Petře. Úplně jsi mě zkazil den. Potřeboval jsi vlastně něco?“ Petr s ním ještě chvilku klábosil a pak zavěsil. Takţe nic. Vŧbec nic. Ozvalo se zaklepání a do jeho místnosti vstoupila Katka. Celá zářila. Za poslední dvě hodiny si dokázali říci tolik, co před tím za celý ţivot. „Smím?“ „Jistě Katuško moje.“ Petr se odsunul a pohladil ji po bocích. „Petře, dnes ráno jsem byla v Moniččině bytě a něco jsem ti přinesla. Vím, ţe máš rád ty horory a scifi bláboly a takové věci. Tak jsem ti chtěla. Víš… Tohle byla její oblíbená kniha a já bych ráda, aby ta kniha zŧstala s námi.“ Petr se podíval na ušmudlanou knihu s obyčejnými deskami, na nichţ byl ţlutý nápis: HODINA PROROKOVA. „To… To…“ Petr nebyl schopen slova. Otevřel kníţku a na první stránce byla krásná kresba obyčejnou tuţkou. Kresba mu vehnala slzy do očí. Na kresbě byla vyobrazena tvář nádherné dívky, s velkýma pronikavýma a laskavýma očima a s černými, dlouhými vlasy. Petr tu knihu zavřel a uţ ji nikdy neotevřel. Za několik týdnŧ poté vycházel Petr s Katkou od doktora na praţském předměstí: „No to je úţasný.“ „Jo, já tomu vŧbec nemŧţu uvěřit. Oni mi říkali, ţe jak mě tenkrát zmlátil, ţe uţ nikdy nebudu moct mít děti.“ Petr si k sobě Katku přitiskl a cítil se dokonale šťastný. Jak jí hladil, zarazil se prsty o něco na její ruce. Podrobně se na to zadíval a ztuhl. „Katy, kde jsi to vzala?“ Katka se podívala na prstýnek ze zářivého kovu a zamyslela se. „Víš, tohle mi zbylo po Monice. Nikdy jsem netušila, ţe ho má, ale kdyţ jsem ho našla v jejích věcech… Nechala jsem si ho. Jako památku. Proč, vadí ti?“ Petr si povzdechl a pak zakroutil hlavou. Celá ta historie byla natolik podivná, ţe se jí rozhodl Katce neříkat. O prstýnku uţ nikdy nepromluvili a on se stal součástí jejich ţivota. I kdyţ ho na ruce nosila Katka, Petr sám cítil, ţe byl darován spíše jemu. Ať uţ mu byl darován kýmkoliv.

*

Probíral se. Naprosto nic nechápal a ničemu nerozuměl. Probudil se úplně. Venku bylo světlo. Aniţ by si to dokázal vysvětlit, byl ve svém domě, ve své chatě a bylo ráno. Probudilo ho jakési pípání. Telefon. Chvilku mu trvalo, neţ poznal zvonek od brány. Nemotorně vstal a s očima navrch hlavy zvedl sluchátko. Z druhého konce se ozval ţenský hlas. Nejprve jej nedokázal zařadit, ale pak ho poznal: „Katko!“ Vykřikl a tak jak byl seběhl z loţnice dolŧ po schodech. Nedokázal si to vysvětlit. Katka stál u svého auta. Vypadala kouzelně. Své tmavé vlasy měla sepnuté do drdolu, usmívala se na Petra, na sobě temně modré šaty s výstřihem do V a na nohou černé lodičky. Petr na ní nechápavě civěl a pak ho teprve napadlo otevřít dveře a rozběhnout se k ní „Katko, jsi v pořádku?“

13