Historie peněz na území dnešní České republiky

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finanční obchodů

Historie peněz na území dnešní České republiky Bakalářská práce

Autor:

Michala Kalná Bankovní management

Vedoucí práce:

Praha

Ing, Karel Husa

červen 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Plzni dne 1. června 2010

2

Annotation

As the theme of my thesis I chose the history of money in the Czech lands. In my opinion, this topic is very interesting, since no money would hardly be able to trade their lives. Would hardly have now made a profit by the number of cows, furs, or be in bags of spices. Because in our history has been given an enormous amount of paper and metal money, I'd try to create a brief overview of metal and hard cash to be used in our area and are still used. In my work I would like to deal with already Commodity trade, when applied to exchange some kinds of goods. Then focus on denarii, the famous Prague penny coin, thalers, kr and last crown.

3

Obsah: Úvod…………………………………………………….…….......5 1. Historie........................................…………………….….……6 1.1. Barterový obchod................................................................6 1.2. Období denárů.....................................................................7 1.3. Období praţského groše......................................................8 1.4. Období tolarů a krejcarů......................................................11 1.5. Období rakouské koruny......................................................26 1.6. Období československé koruny...........................................33 2. Současné peníze.............…………………………………........44 2.1. Bezhotovostní peníze...........................................................47 3. Pokladní úsek banky.........………………………………….....49 Závěr................................................................................................51 Seznam pouţité literatury................................................................52 Přílohy

4

Úvod Peníze lze chápat jako speciální druh zboţí, které je společností přijímáno jako všeobecné platidlo. Původně to byly jen mince z drahých kovů, převáţně zlata a stříbra, později byly tyto mince raţeny i z jiných kovů a různých slitin. Dále mezi peníze patří i bankovky a v současné době také bezhotovostní peníze. Peníze plní různé funkce, asi tou nejvýznamnější je prostředek směny. Peníze umoţňují platby za zboţí nebo sluţbu. Toto zboţí nebo sluţba má určitou cenu, která se vyjadřuje formou peněz. Peníze jsou tedy chápany jako zúčtovací jednotka, coţ je jejich další funkce. Pokud peníze nejsou zrovna potřeba, mohou být uchovávány pro případ nutnosti. Z tohoto pohledu lze mluvit o funkci uchovatele hodnot. Hodnota peněz se odvíjí od mnoţství zboţí a sluţeb, které si za ně lze momentálně koupit. Takţe kupní síla peněz je závislá na poklesu či růstu cenové hladiny. Pokud cenová hladina roste, kupní síla peněz klesá. Klesá tudíţ mnoţství zboţí nebo sluţeb, které lze za peníze koupit. Tento jev se nazývá inflace. Pokud je tomu naopak a cenová hladina klesá, roste kupní síla peněz. Pak jde o deflaci. Další funkcí peněz je moţnost akumulace,coţ znamená, ţe se dají shromaţďovat.

5

1. Historie 1.1. Barterový obchod I před vznikem peněz byla zapotřebí směna. Protoţe neexistovaly peníze z kovů nebo papíru, vyuţíval se barterový obchod, tj. směna zboţí za zboţí. Problémem této směny byla směnná hodnota, která mohla být pokaţdé jiná, a to podle nabídky a poptávky po konkrétním zboţí. Dalším problémem barterového obchodu byla špatná dělitelnost, nutnost skladování a v některých případech i nízká trvanlivost. Takovýto obchod byl často velmi sloţitý, protoţe ne vţdy byla protistrana ochotna přijmout za své nabízené zboţí. Pak musela směna probíhat i několikrát, neţ dotyčný dosáhl toho, co potřeboval. Pokud potřeboval například sůl, musel nejdříve vyměnit krávu za koţešinu a tu poté za sůl. Proto bylo zapotřebí stanovit obecný ekvivalent. Tento ekvivalent se lišil podle lokality, kde se obchod uskutečňoval. Mohlo to být například koření, plátno, koţešina nebo drahý kov. Díky dobré skladovatelnosti, dělitelnosti a trvanlivosti začal převaţovat kov, ze kterého později vznikly první mince. České země se proslavily především stříbrnými mincemi. V roce 833 vznikl státní útvar Velká Morava. Ani během trvání tohoto státní útvaru nedošlo k raţbě český mincí. Ne snad proto, ţe by to tehdejší obyvatelé našeho území nedokázali, naopak zpracování kovů bylo na vysoké úrovni. Důvodem byl zřejmě nedostatek zdrojů zlata a stříbra. Přesto jiţ v té době byly na našem území mince známé. Dostaly se k nám mince cizích zemí a to díky čilému zahraničnímu obchodu našich předků. Byly to hlavně byzantské zlaté mince a západoevropské stříbrné denáry francké. Všeobecně se v této době platilo surovým ţelezem. To mělo podobu plochých prutů, na jejichţ koncích byly otvory umoţňující pruty svazovat do větších celků. Tyto pruty byly běţně vyuţívány také v Polsku a Skandinávii.

6

1.2. Období denárů Některé prameny uvádějí jako první české mince denáry raţené Václavem tzv. svatováclavský denár. To však nikdy nebylo potvrzeno. Proto se za první mince povaţují denáry raţené Václavovým bratrem Boleslavem I., popřípadě jeho synem Boleslavem II. Tyto denáry spatřily světlo světa v roce 955. Byly to mince z čistého stříbra váţící okolo 1,4 gramu, o průměru 18 – 20 milimetrů, tzv. velký stříţek. Na nejstarších denárech je zpravidla vyobrazen kříţ nebo ruka (představující ruku boţí), jméno panovníka s titulem DUX, označení místa raţení (PRAGA CIVITAS) a další slova, jejichţ význam není přesně znám, ale nejpravděpodobněji se jedná o jména osob, které se významně podílely na raţbě mincí. Denáry se razily v Praze, v Mělníku, v Malíně, v Plzni a v Libici. Přemyslovci však nebyli jediní, kdo razil své mince. Učinili tak i Slavníkovci. Své mince razil i praţský biskup Vojtěch, povaţovaný za nejvýznamnější osobnost tohoto rodu. Stejně tak učinil i jeho bratr Soběslav. Raţba jeho mincí probíhala v Malíně a později se přesunula do rodného sídla v Libici nad Cidlinou. Slavníkovci razili své mince aţ do roku 995, kdy byli vyvraţděni Přemyslovci. Poté byly vydávány pouze mince vládnoucího praţského kníţete. Jedinou známou výjimkou byly mince kněţny Emmy, manţelky Boleslava II. Tyto mince nesly označení EMMA REGINA (královna Emma). Ke změně došlo okolo roku 1050, kdy kníţe Břetislav provedl první mincovní reformu. Cílem bylo sníţit poměr stříbra v mincích. Začaly se tedy razit denáry tzv. malého stříţku. Denáry se zmenšily na průměr 16 milimetrů a jejich hmotnost se sníţila na 1 gram. Důvodem byla větší potřeba peněz a tedy i potřeba stříbra samotného panovníka. Tato změna zapříčinila, ţe české mince se přestaly vyuţívat pro zahraniční obchod. Stále se sniţující podíl stříbra v mincích vedl obchodníky k tomu, ţe vyţadovali platby v ryzím kovu. Přestoţe mince byly jen kus postříbřené mědi, stávaly se výtvarně kvalitnějšími. To proto, ţe vedle panovníků razily své mince i ostatní přemyslovská kníţata. Problém byl vyřešen v roce 1210 králem Přemyslem Otakarem I., který nechal razit tak zvané brakteáty. Mince z tenkého stříbrného plechu, v průměru měřili okolo 40 milimetrů a váţily necelý 1 gram. Výhodou těchto mincí byl způsob jejich raţby. Vzhledem k tomu, ţe se razily z tenkého plechu, bylo moţné razit jich i několik najednou. Jejich vzhled byl celkem prostý, neobsahovaly ţádné označení panovníků ani označení místa raţby, pouze vyobrazení panovníka. Jen výjimečně se nacházejí brakteáty ze 13.

7

století se jménem panovníka. Není tedy moţné je nějak rozčlenit. Rozlišují se dnes jen na brakteáty velké, střední nebo malé. A to podle průměru, kvality a hmotnosti, které se postupem času zmenšovaly. Vzorem českých brakteátů byly brakteáty míšeňské. Měnová jednotka se však zavedením těchto mincí nezměnila, pořád šlo o denárovou měnu. Platnost denárů byla ukončena v roce 1300 měnovou reformou Václava II.

1.3. Období pražských grošů Raţbu praţských grošů započal Václav II. v roce 1300. Protoţe v této době byla nalezena loţiska stříbra poblíţ Kutné Hory, byly praţské groše ze stříbra s velkou ryzostí. Díky nemalým loţiskům v okolí Kutné Hory zde byla zbudována centrální mincovna. Odhadem se v Kutné Hoře během 14. století vyprodukovalo přibliţně 40 % světové produkce stříbra. Jen za vlády Václava II. se zde vyprodukovalo několik miliónů mincí. Tyto stříbrné mince váţily necelé 4 gramy. Odtud také vznikl název groš, z latinského grossus, coţ znamená těţký nebo také tlustý. Dále se razily drobné mince tzv. parvi, 12 parvů pak byl jeden groš. Zatímco praţské groše se vyuţívaly i v mezinárodním obchodě, drobné mince parvi se omezovaly na domácí trh. Vzhled praţských grošů zůstal téměř 250 let neměnný. Na přední straně byla vyobrazena královská koruna se jménem panovníka a označení jeho titulu „z boţí milosti král český“. Na rubu byl vyobrazen český lev s označením mince praţský groš. Dokonce i po smrti krále Václava II. se razily mince s jeho jménem. Moţná proto, ţe byly v zahraničí známy a Václavovi následovníci chtěli udrţet stabilitu měny. Aţ král Jan Lucemburský započal raţbu vlastních mincí. Vzhled byl stejný, jen označení panovníka se lišilo. Jan Lucemburský zahájil také raţbu půlgrošů, zpočátku na nich byl vyobrazen sám král, později jeho podobiznu nahradila královská koruna, na rubu byl vyobrazen stejně jako na groši český lev. Raţba těchto půlgrošů však byla brzy ukončena. Dále král Jan Lucemburský zahájil raţbu vůbec prvních zlatých mincí a to v roce 1325. Za vlády Jana Lucemburského se nazývaly florény. Na jejich lícní straně byla vyobrazena lilie, na rubu postava Jana Lucemburského se znakem Království českého. Později za vlády Karla IV. se zlatým českým mincím říkalo české dukáty. Na nich byl vyobrazen stejně jako u florénů panovník a na druhé straně český lev. Poměr dukátu ke groši byl 1:30, tedy 1 dukát se rovnal 30 grošům. Karel IV. nechal také razit menší drobné mince brakteátového typu tzv. dutý haléř s vyobrazeným lvem. Kromě tohoto

8

kutnohorského dutého haléře byly raţeny duté haléře slezské, ve Volově s vyobrazením volské hlavy, ve Svídnici s vyobrazením sviní hlavy. V raţbě mincí za vlády Karla IV. a zejména pak jeho syna Václava IV. dochází k velkému zhoršení vzhledu mincí. Mince jsou nečitelné nebo nedoraţené, mají popraskané hrany, nebo jsou jinak deformované. Důvodem můţe být změna technologických postupů, nebo nedbalost zapříčiněná snahou o urychlení raţby. Měnová reforma připravovaná králem Karlem IV. se realizovala aţ po jeho smrti v roce 1384 za vlády Václava IV. Díky této reformě byly raţeny drobné jednostranné mince. Výhodou těchto mincí byl jejich tvar, byly totiţ raţeny na čtvercový nebo obdélníkový stříţek vystřiţený z tenkého plechu. Díky tomuto postupu nevznikal odpad. A i kdyţ mince nebyly příliš vzhledné, jejich výroba byla celkem jednoduchá a hlavně levná a rychlá. Drobné mince byly zavedeny hned dvě - peníz a haléř. Peníz měl vyraţeného dvouocasého lva a na haléřích byla vyobrazena královská koruna. U těchto drobných mincí pak platil poměr 1 groš = 7 peněz = 14 haléřů. Mince razil také Václavův bratranec, moravský markrabě Jošt Lucemburský. Byly to hlavně drobné mince, peníz s písmeny IO pod královskou korunou a vzácné moravské dukáty s podobiznou markraběte Jošta na jedné straně a jeho erbem na straně druhé. Ale i ostatní Lucemburkové razili mince s českými znaky, tyto raţby však probíhaly v Itálii. Jako u všech předchozích mincí, tak i u praţského groše, docházelo k postupnému sniţování podílu stříbra a zmenšování hmotnosti. Přesto byly groše velmi oblíbené jak doma, tak i v zahraničí. Proto se stejně jako po smrti krále Václava II. razily po smrti krále Václava IV. mince stejného vzhledu. V období husitských válek se razily mince z nekvalitních kovů. Byl to především jednostranný peníz s vyobrazeným českým lvem, jako razil Václav IV. V Praze se v této době také začaly razit nové mince tzv. flútky. Raţba těchto mincí začala uţ v roce 1421 a ve velké míře pokračovala v roce 1422. Byly to mince pouze z mědi, která byla získávána z roztavených pánví, kotlů či svícnů. Vzhledem k jednoduché raţbě těchto flútků je téměř kaţdý kovář mohl napodobovat. Bylo jich tudíţ v oběhu přespříliš a ztrácely na své hodnotě. Hlavní jednotkou byly stále groše, které se však vyskytovaly jen vzácně. Platby probíhaly ve flútkách a kvůli jejich nízké hodnotě byly ceny vyjádřené v groších velmi vysoké. Protoţe tyto mince nechtěli obchodníci přijímat, byla v roce 1422 praţská mincovna zavřena a raţba flútků zastavena. Raţba praţských grošů byla v období husitských válek dokonce přerušena. V této době se převáţně pouţívaly drobné mince

9

nebo mince vyrobené Karlem IV. nebo jeho synem Václavem IV., popřípadě zahraniční mince. Před nástupem, ale i po nástupu krále Ladislava Pohrobka, spravoval české země Jiří z Poděbrad. Ten si také byl dobře vědom potřebné změny v peněţním systému. Hlavní změnou mělo být odstranění starých nebo padělaných mincí z oběhu a odstranění zahraničních drobných mincí. Zavedl raţbu nových drobných mincí, jeţ byly vzhledem stejné, avšak razily se na kulaté stříţky. Narozdíl od těch starých, které byly oproti novým mincím nevzhledné, se také hůře padělaly. Započal také raţbu vlastních mincí, kladských haléřů, kterých se počítalo 17 do jednoho groše. Byl na nich vyobrazen český královský lev s malým písmenem g. I král Ladislav chtěl opět zavést raţbu praţských grošů, šlo však zřejmě jen o symbolickou raţbu. Praţské groše se v té době v oběhu téměř nevyskytovaly. Nahrazovaly je zahraniční míšeňské groše. Nejvíce se v běţném obchodě vyuţívaly drobné mince. Pokud šlo o větší částky, a také v zahraničním obchodě, vyuţívaly se uherské dukáty, které do českých zemí proudily ze zahraničí. Na jejich lícní straně byl vyobrazen uhersko-česko-moravsko-rakouský štít a jméno vydavatele, na druhé straně pak postava sv. Ladislava. Koncem 14. století a v první polovině 15. století do českých zemí v hojné míře proudily vídeňské a německé feniky. Tyto nekvalitní mince zapříčinily krizi v oblasti drobných mincí. Přestaly být obchodníky přijímány. Jiří z Poděbrad, který byl v té době jiţ králem, nechal razit nové mince tzv. horské peníze s vyobrazeným lvem. Zároveň nechal zřídit ve městech směnárny, kde probíhala výměna cizích mincí za české. Na počátku šedesátých let 15. století získalo oprávnění raţby i Brno (kde se razily jednostranné kruhové peníze s orlicí), dále města Znojmo a Jihlava (jejichţ raţba se odlišovala pouze písmeny „Z“ a „l“ umístěnými ve štítku na prsou orlice) a město Cheb (kde se razily mince se znakem města na jedné straně a písmenem „E“ na straně druhé). Roku 1469 obnovil Jiří z Poděbrad raţbu praţských grošů, kterých byl v oběhu nedostatek. Nově raţené drobné mince, peníze a haléře, byly vzhledem téměř stejné jako dřívější raţby. Na penězích se nacházel lev a na haléřích královská koruna. Král Jiří také upravil kurz horských peněz vůči praţskému groši. Vzhledem k tomu, ţe v horských penězích byl příliš malý podíl stříbra, platily jako haléře, tedy 1/14 groše. Po smrti krále Jiřího nastoupil na český trůn Vladislav Jagellonský, který vládl v českých zemích, a Matyáš Korvín, který vládl na Moravě, Slezsku a Horní a Dolní Luţici. Groše raţené Vladislavem Jagellonským v kutnohorské mincovně byly shodné s předchozími raţbami, byl tedy na nich vyobrazen lev a královská koruna. Drobné peníze, 10

kterým se říkalo bílý peníz nebo český denár, byly v Kutné Hoře vyráběny jen v malém mnoţství, převládala zde výroba grošů. Na mincích, které se zde razily, byl také vyobrazen český lev jako u předchozích drobných mincích, navíc však obsahovaly označení panovníka. Měly také stejnou kupní sílu jako dřívější drobné mince a to 1/7 groše. Matyáš Korvín razil své mince v Krnově. Na těchto groších byl vyobrazen štít se znaky Uher, Čech, Slezska a Luţice, uprostřed doplněný rodovým Korvínovým erbem, coţ byl havran s prstenem v zobáku. Po smrti krále Matyáše přešla všechna vláda nad českými zeměmi do rukou krále Vladislava. Ten zahájil na konci 15. století raţbu drobných mincí ve velkém. Kromě bílých peněz byly vyráběny i haléře, kterým se říkalo malé nebo černé peníze. Na nich byla vyobrazena královská koruna. Po smrti krále Vladislava nastoupil na trůn jeho syn Ludvík Jagellonský. Protoţe mince vyráběné králem Ludvíkem se razily jen minimálně, jsou dnes velmi vzácné. Během vlády Jagellovců se také začaly objevovat zlaté mince. České zlaté, jak se těmto mincím říkávalo, byly raţeny podle uherských dukátů. Na přední straně, stejně jako u uherských mincí, byl vyobrazen zemský znak a označení vydavatele. Na zadní straně pak zemský patron svatý Václav. Poslední praţské groše zřejmě razila hrabata Šlikové. Od předchozích mincí se tyto lišily pouze štítkem se šlikovským erbem umístěným na rubové straně pod českým lvem. Praţské groše přestaly být vyráběny za vlády Ferdinanda I. Roku 1547. Ale platilo se jimi i nadále aţ do roku 1644, kdy byla jejich platnost ukončena Ferdinandem III.

1.4. Období tolarů a krejcarů V roce 1512 byla objevena nová naleziště stříbrné rudy v okolí Jáchymova na pozemcích hrabat Šliků. Protoţe vývoz stříbra byl v té době zakázán, usilovali Šlikové o povolení razit mince. To také dostali a v roce 1520 zahájili oficiální raţbu mincí. Vedle praţských grošů zde razili první tolary. Velké stříbrné mince váţící téměř 30 gramů, měřily v průměru 40 milimetrů a obsahovaly 27,41gramů stříbra. Patřily mezi velmi oblíbené mince a to nejen stálostí kvality, ale i zpracováním. Na jedné straně byl vyobrazen český zemský znak a v opisu bylo uvedeno jméno českého krále. Na straně druhé byla znázorněna postava sv. Jáchyma a šlikovský erb. Tyto jáchymovské tolary z kvalitního stříbra si zachovaly po celou dobu jejich výroby vysokou kvalitu, která se zkoušela v Lipsku, kam se mince dováţely. Vedle hlavní peněţní jednotky tolaru se razily pro běţný oběh tzv. bílé groše, kterých bylo za jeden tolar 30. V roce 1576 se začaly

11

vyrábět malé groše, coţ byly poloviny bílých tolarů. Zároveň produkovala kutnohorská mincovna velké mnoţství drobných mincí, tehdy jiţ známé bílé a malé peníze. Postupem času se razily i násobky tolaru: 2tolary a jejich díly: ½ a ¼ tolar. Po smrti krále Ludvíka Jagellonského v roce 1526 nastoupil na trůn Ferdinand Habsburský. Tento panovník chtěl mimo jiné zaloţit nové mincovny poblíţ nalezišť drahých kovů a sjednotit mincovnictví a měnové jednotky po celém území, kterému vládl. Mince raţené za Ferdinandovy vlády měly na lícní straně znázorněného panovníka s ţezlem. Na rubové straně se nacházel štít se znaky Království českého, Království uherského a habsburský rodový erb. Po smrti Štěpána Šlika se Ferdinandovy tolary razily také v Jáchymově. Jáchymovskou mincovnu převzala do správy po dohodě se zbylými Šliky královská komora. Kromě tolarů se také razily drobné mince, praţské groše i zlaté mince. V roce 1531 se stal král Ferdinand římským králem, to se také projevilo na mincích. Lícní strana s vyobrazeným panovníkem zůstala stejná, ale štít umístěný na rubové straně se od té doby nalézal na prsou jednohlavé říšské královské orlice. Za vlády Ferdinanda vznikla nová mince tzv. slezský groš. Jeho hodnota se rovnala 6 bílým penízům nebo také 2 krejcarům. Spolu se slezským grošem se vyráběl i groš praţský, který však měl nominální hodnotu podstatně vyšší. Praţský groš se rovnal 3 krejcarům a slezský groš pouhým 2 krejcarům. Grafické ztvárnění rubové strany praţského groše se za vlády Ferdinanda změnilo. Český lev, který se zde nacházel, byl umístěn ve čtverci postaveném na roh. Výroba praţských i slezských grošů byla ukončena v roce 1547 nebo počátkem roku 1548. Kromě vládních raţeb probíhalo i mnoho soukromých raţeb, jako například raţba pánů z Roţmberka, Lehnického kníţete Fridricha II., braniborského markraběte Jana nebo Jana z Pernštejna. Právě raţba Jana z Pernštejna byla z těchto soukromých raţeb ta nejvýznamnější. Jednalo se o nejbohatšího muţe Čech a Moravy a zřejmě právě proto zahájil raţbu mincí ve velkém mnoţství. V kladské mincovně vyráběl mince s různými nominály, jako například groše, haléře, tolary i zlaté dukáty. Kromě drobného haléře měly všechny tyto mince stejný vzhled. Na lícní straně byl umístěn erb pánů z Pernštejna se znakem Hrabství kladského, v opisu se pak nacházelo označení vydavatele. Na rubu byl vyobrazen znak Království českého. V roce 1559 prosadil Ferdinand I. Říšský mincovní řád. Zavedení tohoto řádu ale trvalo celé dva roky. Snaţil se sjednotit platidla ve všech zemích, kterým vládl. Vznikla nová mince tzv. zlatý říšský, později se označovala jako zlatý rýnský. Byla to větší stříbrná 12

mince, která nahrazovala zlaté mince a její hodnota se rovnala 60 krejcarům. Skutečným zlatým mincím s hodnotou 60 krejcarů se říkalo zlatý rýnský ve zlatě. Tato stříbrná šedesátikrejcarová mince se stala jednotným platidlem pro celé území Říše římské. V oběhu zůstaly drobné mince - bílý peníz a haléř. Dále se přestaly vyrábět mince tolarového typu, které nahradily krejcary. Krejcarové mince se razily v hodnotách 1, 2, 10, 30 a 60 krejcarů. Tato změna v peněţním systému netrvala dlouho. Jiţ Ferdinandův nástupce, jeho nejstarší syn Maxmilián, byl přinucen k raţbě tolarových mincí. Maxmilián II. byl zvolen českým králem ještě za ţivota svého otce. Proto se prakticky nevěnoval vládnutí, vláda zůstala na Ferdinandovi aţ do jeho smrti. Maxmilián se tedy věnoval se svým dvorem cestování, čímţ významně přispěl k vývozu kvalitních tolarových mincí do zahraničí. V roce 1561 nastala mincovní reforma a začala opět raţba krejcarů, ale i v tomto případě jen dočasná. V době korunovace Maxmiliána II. v roce 1564 platil poměr 1 groš = 2 krejcary a 1 peníz. První krejcarové mince byly raţeny Ferdinandem I. v roce 1561, poté jeho synem Maxmiliánem II. Krejcary se razily ve vládních mincovnách v Praze, Kutné hoře, Jáchymově a od roku 1569 i v Českých Budějovicích. Soukromé mincovny v té době jiţ neexistovaly. Tato krátká „krejcarová etapa“ skončila v roce 1573. Začaly se opět razit tolary a praţské groše, které byly shodné s předchozími raţbami. Dále se začaly vyrábět tzv. bílé groše a jejich poloviny tzv. malé groše. Mince obsahovaly označení „maley gross“, coţ se četlo malej groš. Toto označení plného jména mince v češtině bylo znovu pouţito aţ v roce 1993 při výrobě koruny české. Platební síla bílého groše byla stanovena na 30 bílých grošů za tolar. Platební síla drobných mincí byla stanovena na 7 bílých peněz za jeden groš a 14 malých peněz za jeden groš. I nadále platily praţské groše a krejcary, ty však byly přetavovány na nové mince. Praţské groše měly hodnotu 9 bílých penízů. Dále platil zlatý český dukát, který se rovnal 46 grošům a 2 bílým penízům. To znamená zlatý český dukát = 324 bílých penízů, tolar = 210 bílých penízů, praţský groš = 9 bílých penízů, bílý groš = 7 bílých penízů, malý groš = 3,5 bílých penízů a malý peníz = ½ bílého penízu. Zahraniční mince, kterých bylo na našem území přespříliš, se měly z oběhu odstranit. Po smrti krále Maxmiliána II. v roce 1576 nastoupil na trůn jeho syn Rudolf II. Tento český král nechal razit nové velké zlaté a stříbrné mince. Byly to dvoudukáty aţ desetidukáty a dvoutolary aţ čtyřtolary. Tyto mince byly raţeny jen v malém mnoţství a většinou stejnými razidly jako menší mince, jen na tlustším stříţku. Dukáty, tolary a jejich násobky slouţily především pro zahraniční obchod. Na tolarech byl vyobrazen Rudolf II. a 13

pod ním malý český lev. Na druhé straně byl císařský orel se symbolem říšského jablka na prsou. Na dukátech byl vyobrazen stojící panovník s ţezlem a říšským jablkem na jedné straně a čtvrcený znak česko-uherský s habsburským znakem uprostřed. Později na lícní straně přibyl znak Království českého u pravé nohy panovníka a znak Království uherského u levé nohy. Na rubové straně byl nahrazen česko-uherský znak císařským orlem s habsburským štítem na prsou. V této době se nejvíce zlatých mincí razilo za vlády Rudolfa II. Dodnes jsou povaţovány za nejkrásnější české renesanční mince. Protoţe na našem území nebyly nijak velké zdroje zlata, získávalo se především přetavením různých předmětů nebo jiných mincí. Bílé a malé peníze zůstaly kromě označení panovníka stejné od vlády Vladislava Jagellonského. Na bílém penízu, který váţil okolo 0,384 gramu a měřil 13,5 milimetru, byl vyobrazen znak Království českého, jméno císaře a letopočet. Malý peníz váţil okolo 0,345 gramu a měřil v průměru 12 milimetrů. Bylo na něm znázorněno korunované R a letopočet. Později přibyla písmena RB, coţ je zkratka pro latinský překlad slovního spojení „král český“. Tyto drobné mince se převáţně razily v kutnohorské mincovně. Kromě vládních raţeb, byla povolena raţba vlastníkům kníţectví a hrabství. V Čechách to tehdy bylo Kladské hrabství, Opavské kníţectví a od roku 1588 i Kníţectví olomoucké. Ţádný z těchto územních celků však vlastní mince nerazil. Jediní, kdo v rudolfínské době razili vlastní mince, byli páni z Roţmberka, kterým patřilo slezské kníţectví Rychleby. V letech 1582-1596 probíhala především výroba zlatých dukátů aţ pětidukátů. Stříbrné mince tolary produkovala rychlebská mincovna jen výjimečně. Tolary vyráběné Vilémem z Roţmberka měly na lícní straně vyobrazeného vydavatele mince spolu s rodovým erbem. Na rubové straně se nacházela postava sv. Kryštofa. Na lícní straně dukátů raţených Petrem Vokem z Roţmberka byl ztvárněn roţmberský rodový erb drţený dvěma medvědy. Na rubové straně byla umístěna, stejně jako u mincí vydávaných jeho bratrem Vilémem, postava sv. Kryštofa. Slezská raţba mincí probíhala v kníţecích mincovnách lehnicko-břeţské, krosenské, krnovské, kde se razily stříbrné mince, a v městské mincovně vratislavské, kde se razily zlaté dukáty a jejich násobky - tříkrejcary, na kterých byla zobrazena slezská orlice a na rubové straně rodové erby vydavatelů. Na Moravě se o raţbu mincí postarala dvě kníţectví. V Kroměříţi a v Opavě, kde se vyráběly dukáty, tolary a tříkrejcary. Po Rudolfovi II. nastoupil v roce 1612 na trůn jeho mladší bratr Matyáš II. Mince raţené novým českým králem se nejdříve lišily jen změnou jména a letopočtů. Na dvoutolaru byl např. vyobrazen panovník a pod ním malý český lev. Na rubové straně pak 14

čtvrcený štít uhersko-český s habsburským štítkem uprostřed, to celé bylo obtočeno řetězem Řádu zlatého rouna. Na přelomu 16. a 17. století byl raţen i tzv. tolar tří císařů, na němţ byli vyobrazeni panovníci Maxmilián I., Karel V. a Ferdinand I. Zdroje stříbra se stále zmenšovaly, proto se začal zpracovávat tzv. pagament, coţ znamenalo přetavit různé předměty a hlavně starší mince s vysokým podílem stříbra a získat tak rudu potřebnou k výrobě nových mincí. V roce 1611 byla také zavřena mincovna v Českých Budějovicích jako nadbytečná. Mincovny v Kutné Hoře, Jáchymově a v Praze produkovaly především bílé a malé groše, tolary a v praţské mincovně jen nepatrném mnoţství zlatých dukátů. V českých zemích se objevovaly v hojné míře i krejcarové mince z kroměříţské mincovny a méně hodnotné zahraniční mince. Na území českých zemí se v 16. století ve velké míře projevovala inflace. Ceny pozemků vzrostly téměř o ¾, rostla i státní zadluţenost, a tím i daňové zatíţení. Dne 23. května 1618 došlo na Praţském hradě k defenestraci a tímto projevem nespokojenosti s politikou tehdejšího státu a státních úředníků začalo Stavovské povstání a Třicetiletá válka. V roce 1619 byl povstaleckou stavovskou vládou vydán mincovní řád. Ten ukončuje grošovou měnu a zavádí krejcarovou. V oběhu zůstaly drobné mince jako malý peníz, bílý peníz, krejcar a tříkrejcar, ale byly zavedeny o mince nové a to dvanáctikrejcar a čtyřiadvacetikrejcar. Nové mince byly raţeny jako jiţ dříve z tzv. pagamentu, přetavených předmětů, ale i zahraničních platnéch i neplatnéch mincí. Z takto získaného stříbra se razily především nové krejcarové mince. Ostatní mince niţších hodnot se z takto získaného stříbra razily jen výjimečně a ve stejné podobě jako za vlády krále Matyáše. Dvanáctikrejcary a čtyřiadvacetikrejcary měly jednotný vzhled. Na lícní straně se nacházela česká královská koruna s letopočtem. Na rubové straně byl umístěn znak Království českého a v opisu byla uvedena hodnota mince. Na Moravě byly zřízeny nové mincovny, ve kterých se vyráběly mince stejných hodnot a parametrů jako v Čechách, jen v jiné podobě. Na lícní straně moravských mincí byl umístěn znak Markrabství moravského s označením hodnoty mince a na rubové straně se nalézal renesanční motiv čtyřbokého jehlanu obtočený révovými stonky. Ve slezských mincovnách se během stavovského povstání razilo jen nepatrné mnoţství mincí, na jejichţ lícní straně byl vţdy zemský znak Slezska ve věnci. Na rubové straně se nalézal latinský nápis označující hodnotu mince. Na mincích Fridricha Falckého, který nastoupil na český trůn po Matyášovi II., byl znázorněn znak rozčleněný do pěti polí, které obsahují znaky Čech, Moravy, Slezska a Horní a Dolní Luţice. Tyto znaky byly ještě doplněny rodovým erbem bavorským a 15

znakem Rýnské Falce. Tyto dva znaky byly buď samostatně na lícní straně mince, umístěné po stranách stojící postavy panovníka, nebo byly včleněny do rubové strany, která pak byla rozdělena do sedmi polí. Díky válce a inflaci bylo peněz nedostatek, proto se oficiálně zvýšila kupní síla vydaných mincí. Například kupní síla zlatého dukátu se od roku 1576 zvýšila ze 108 na 210 krejcarů. Také se o 5% sníţil obsah stříbra v raţených mincích. Roku 1620 začala výroba nové osmačtyřicetikrejcarové mince. Tyto mince byly vzhledově stejné jako krejcarové mince s niţší hodnotou, změnila se pouze uvedená hodnota. Od roku 1620 byl na lícní straně mince vyobrazen panovník z profilu a na rubové straně se nacházel císařský orel. Jednotlivé nominály se od sebe lišily jen hmotností, velikostí a vyraţeným nominálem. Díky válečné inflaci začala i raţba vyšších nominálů a to 60 a 70 krejcary. Těchto mincí se však do oběhu dostalo jen nepatrné mnoţství. Po bitvě na Bílé hoře nastoupil na český trůn císař Ferdinand II. Jako mnozí jeho předchůdci i Ferdinand II. zavedl raţbu nové mince. Mince s hodnotou 120 krejcarů, která odpovídala 2 zlatým rýnským. Ani tato mince se vzhledově od ostatních krejcarových raţeb nijak nelišila. Spolu s krejcarovými mincemi produkovaly české mincovny i tolarové, dukátové mince a jejich násobky. Vyprodukovaly ale jen nepatrné mnoţství těchto mincí, i kdyţ se jich inflace příliš nedotkla a zachovaly si poměr obsaţeného drahého kovu i svou hodnotu. Převládala výroba krejcarů, jejichţ poměr vůči ostatním českým mincím vzrostl. Obsah stříbra v krejcarových mincích stále klesal a zároveň rostla i nominální hodnota mince. Z šedesátikrejcaru se stal sedmdesátikrejcar a poté pětasedmdesátikrejcar a ze stodvacetikrejaru stočtyřicetikrejcar a nakonec stopadesátikrejcar. Protoţe peněţní oběh byl přesycen inflačními mincemi s vysokými nominály, přistoupil císař k obnovení raţby tolarů s původním obsahem stříbra. Aby bylo moţné odlišit tyto plnohodnotné tolary od těch dříve raţených, změnila se především lícní strana mince. Byl na ní vyobrazen stojící korunovaný panovník ve zbroji drţící ţezlo a říšské jablko. Na rubové straně pouze přibyl štítek se znakem Království českého, který byl umístěn na prsou říšského orla. Hodnota inflačních mincí pak byla sníţena na 1/6 aţ 1/16 nominální hodnoty.Původní stodvacetikrejcar platil za 20 krejcarů, osmačtyřicetikrejcar za 6 krejcarů atd. Tyto méně hodnotné mince však měly být v příštích letech staţeny z oběhu. Byly vykupovány mincovnami za cenu kovu. Od roku 1624 se začaly razit nové drobné mince a to: čtvrtkrejcar (tzv. „fenik“), půlkrejcar, třífenik (tzv. „grešle“), který platil za ¾ krejcaru, dále krejcar a tříkrejcar. Vedle celých tolarů, které platily za 90 krejcarů, se tehdy razily i čtvrttolary a půltolary.

16

I kdyţ mincovny produkovaly celkem kvalitní mince, v oběhu se jich nedostávalo. Ty byly určeny hlavně pro vojsko a na vyplácení pohledávek do zahraničí. Do běţného oběhu se dostaly hlavně tříkrejcary. Vedle nich se platilo i různými zahraničními mincemi. Nejvíce se u nás vyskytovaly nizozemské stříbrné dukatony. Ferdinand III., který nastoupil na trůn v roce 1637, se snaţil zahraniční mince z oběhu vymýtit. Velký úspěch ale v tomto snaţení nezaznamenal. Dalším jeho snaţením bylo zrušení praţských grošů. Definitivní platnost byla ukončena v roce 1547 . Tyto mince, jimiţ platili lidé necelých 250 let, byly přetaveny v mincovnách. Ze získaného drahého kovu byly vyráběny nové mince. Na Ferdinandových mincích byl stejně jako u jeho předchůdců vyobrazen panovník na jedné straně. A na straně druhé císařská orlice se štítkem zemského znaku na prsou. Kromě státních mincoven fungovaly i privátní mincovny. Vlastní raţbu mincí měl povolenou císařský generalissimus a frýdlantský vévoda Albrecht Eusebius z Valdštejna. Své mince razil v Jičíně a ve slezské Zaháni. Razil především tříkrejcary, ale i tolary a dukáty. Na těchto mincích byl vyobrazen sám Albrecht z Valdštejna na lícní straně a na rubové straně jeho erb. Další soukromá mincovna byla v Českém Krumlově a patřila císařskému generálovi Janu Oldřichu z Eggenbergu. I na českokrumlovských mincích byl vyobrazen vydavatel a jeho erb. Také Šlikové z Pasounu obnovily raţbu svých mincí. Tentokrát probíhala raţba v nově zřízené mincovně v Plané. Na šlikovských mincích byl na lícní straně umístěn císařský znak a jméno stávajícího panovníka. Na rubové straně bylo označení vydavatele spolu se šlikovským erbem a symbol sv. Anny. Nástupcem Ferdinanda III. měl být jeho syn Ferdinand IV. Ten se však kvůli své předčasné smrti

vlády nikdy neujal. Své mince však Ferdinand IV. měl. Razily se

v Těšíně. Po smrti císaře Ferdinanda III. nastoupil na trůn jeho syn a mladší bratr Ferdinanda IV. Leopold Ignác Habsburský. Císař a český král Leopold I. vládl téměř 50 let. Za vlády tohoto nového panovníka se začalo prvně uvaţovat o zavedení měděných drobných mincí. Tyto mince neměly obsahovat drahý kov, ale jejich platební sílu měl garantovat stát. Výroba těchto mincí však byla realizována o mnoho let později. Dalším krokem, který Leopold I. učinil, bylo odstranění zahraničních mincí z oběhu. Jejich kupní síla byla sníţena zhruba o ¼ nominální hodnoty. V případě odkupu zahraničních mincí vládní mincovnou byla jejich hodnota sníţena jen o 15%. Kromě odstranění neţádoucích zahraničních mincí se tímto způsobem získával drahocenný kov potřebný pro raţbu nových mincí. I nadále se razily stříbrné tolary a zlaté dukáty spolu s krejcarovými mincemi. Mince Leopolda I. se tedy nelišily ani nominální hodnotou ani vzhledem, opět na 17

nich vyobrazen panovník a císařský orel se zemským znakem. Mince Leopoldových předchůdců stále platily, byly však postupně nahrazovány novými mincemi s niţším obsahem stříbra. Také byla zavedena mince s novou nominální hodnotou a to šestikrejcar. Právě šestikrejcar a patnáctikrejcar patřily za vlády Leopolda I. k nejoblíbenějším a nejpouţívanějším mincím. V roce 1661 se změnil postup výroby mincí, který byl od zahájení raţby praţských grošů téměř stejný. V tomto roce byla zahájena hromadná strojová výroba. Mince se razily pomocí dvou protichůdných válců. Jeden z válců razil lícní stranu a druhý rubovou stranu. Pás kovu byl protahován mezi těmito válci a poté byly mince pomocí průbojníku vykrajovány. Kvůli nedostatku drahého kovu byla v roce 1671 zrušena vládní mincovna v Jáchymově. Následovala ji i mincovna v Kutné Hoře, která ukončila svou činnost v roce 1727. Nejvýznamnější kníţecí mincovny se nacházely v kníţectví Lehnice-Břeh a Württemberg-Olešnice dále to byly slezské mincovny, mincovna olomouckého biskupství nebo mincovna v Českém Krumlově. V roce 1682 byl vydán zákaz dováţení zahraničních mincí. Drobných domácích mincí bylo v oběhu dostatek, takţe nic nebránilo respektování tohoto zákazu. Tolarových a zlatých mincí však tolik nebylo. Zákaz zahraničních mincí způsobil zvýšení poptávky po těchto mincí. Díky zvýšené poptávce začala stoupat i platební síla tolarových a zlatých mincí. V roce 1659 byla platební síla stanovena na 90 krejcarů, jiţ v roce 1667 to bylo 96 krejcarů. Po vydání zákazu dovozu zahraničních platidel se kupní síla tolaru vyšplhala na 105 krejcarů a v roce 1690 na 108 krejcarů. Dalšího růstu se tolar dočkal o tři roky později, kdy byl opět sníţen podíl stříbra u drobných mincí. Po této reformě v roce 1692-1693 platil tolar za 120 krejcarů. Toto zvýšení platební síly se ale netýkalo jen tolarů. I krejcarové mince s vyšší nominální hodnotou zaznamenaly změnu. Patnáctikrejcar platil za 18 krejcarů a šestikrejcar za 7. Začali se také razil zlomky dukátu. Vedle dukátu, dvoudukátu, třídukátu, čtyřdukátu, pětidukátu a desetidukátu se razily i půldukáty, třetiny, čtvrtiny, osminy, dvanáctiny a šestnáctiny dukátu. Tyto dílčí části dukátů se razily především ve Vratislavi. Dalším českým panovníkem byl Josef I. Za jeho vlády, která trvala pouhých šest let, se v měnové oblasti nic významného nestalo. Josef I. vydával mince shodné s mincemi jeho otce Leopolda I. Po jeho smrti v roce 1711 převzal vládu jeho bratr Karel VI. Vláda Karla VI. přinesla několik změn v mincovnictví. Protoţe si tento panovník potrpěl na vzhledu vyráběných mincí, vydal v této oblasti určité instrukce týkající se vnější podoby mincí. Také zavedl nový způsob raţby, která probíhala pomocí vřetenového lisu. Obraz mince byl na kov přenesen prostřednictvím rovnoměrného tlaku. Výhodou tohoto způsobu 18

raţby bylo odstranění prohnutí způsobeného válcováním. Díky této metodě se na okrajích mincí začaly objevovat nápisy nebo ornamentální výzdoba. Tato výzdoba popřípadě nápis měla i ochranný charakter, zabraňovala okrajování okrajů mincí a tím neoprávněnému obohacování. Císař Karel VI. neměl muţského potomka, snaţil se tedy o to, aby po jeho smrti mohla na císařovo místo nastoupit jeho nejstarší dcera Marie Terezie. Jeho snaha však byla marná. Po Karlově smrti zabral bavorský kurfiřt a polský král Karel Albrecht Království české, saský kurfiřt Bedřich August II. Moravu a braniborský kurfiřt a pruský král Fridrich II. Slezsko. Bavorský kurfiřt byl v prosinci 1741 přijat za českého krále Karla III. Tato událost se na českých mincích příliš neprojevila. Jedinou dochovanou mincí z této doby je tolar raţený Karlem III. v Mnichově. Jeho vláda ale netrvala příliš dlouho. Koncem roku 1742 byla jeho armáda z českých zemí vyhnána Františkem III. Štěpánem Lotrinským, manţelem Marie Terezie. Vláda nad českými zeměmi tedy přece jen zůstala na Habsburcích. Českým zemím tedy vládl František Štěpán Lotrinský spolu se svou manţelkou Marií Terezií. Po smrti Karla Albrechta v roce 1745 byl císařem zvolen právě František Štěpán Lotrinský a Marie Terezie od této doby neustále pouţívá titul císařovna. Císařovna vydávala vlastní mince jiţ od roku 1741 v Praze pak od roku 1743. Na lícní straně nejstarších mincích vydávaných jejím jménem byla vyobrazena celá stojící postava panovnice. Na rubové straně byl čtvrcený štít se zemskými znaky, ve středovém štítku byl umístěn český znak s královskou korunou. Po roce 1745 se na mincích Marie Terezie objevuje císařský orel a samozřejmě titul císařovna. Na později raţených mincích nahradila celou stojící postavu panovnice vyobrazení jejích portrétu. Od roku 1745 vydával svým jménem mince i císař František I. Vzhled mincí obou manţelů byl ve stejném stylu. Po Františkově smrti v roce 1765 pokračovala Marie Terezie v posmrtné raţbě mincí jejího manţela. Navíc začala raţba jejich nejstaršího syna a Františkova následovníka Josefa II. Peněţní reforma za 7. listopadu 1750 ukončila raţbu šestikrejcarů a patnáctikrejcarů, které platily v praxi více. Místo nich byly raţeny mince stejných parametrů, avšak vyraţená hodnota odpovídala jejich skutečné platební síle, a to sedmikrejcary a sedmnáctikrejcary. Dále byl sníţen obsah stříbra v tolarových mincích a jejich platební síla byla stanovena na 120 krejcarů nebo také 2 zlaté za tolar. Tento systém postupně přebíraly i ostatní země. Dnes hovoříme o konvenční měně. Konvenční mince se od dříve raţených mincí odlišovaly kříţkem umístěným obvykle za letopočtem. Tato měna byla vyuţívána aţ do roku 1857. Kromě konvenčních platidel, které byly bez problému přijímány v zahraničí, se v jednotlivých zemích razily tak zvané kreditní mince. Tedy mince, jejichţ obsah stříbra neodpovídal vyraţenému nominálu. Nejčastěji to byly měděné 19

mince, které nahrazovaly drobné stříbrné mince. Ve velkém byly kreditní měděné mince vyráběny po panovnickém výnosu z 27. září 1760. Byly to krejcary, grešle ( 3/4 krejcaru), půlkrejcary, feniky (1/4 krejcaru) a haléře (1/8 krejcaru). Starší stříbrné drobné mince byly postupně stahovány z oběhu a 1. října 1765 byla jejich platnost definitivně ukončena. Na měděných mincích byl ve většině případů znázorněn panovník na jedné straně a na druhé straně byla vyraţena nominální hodnota a letopočet. Vyobrazený panovník byl v některých případech nahrazen třemi znaky Koruny české, a to znak Království českého, Markrabství moravského a Kníţectví slezského. Dále byly vyráběny mince pocházející ze soukromých raţeb. I kdyţ mince z privátních raţeb odpovídaly parametrům vládních mincí slouţily jen jako reprezentativní mince, a tudíţ se s nimi neplatilo. Mezi soukromé raţby patřily mince Lichtenštejnů, olomouckých biskupů, Šliků a Schwarzenbergů. Další novinkou v peněţním systému byly papírové peníze. Papírové peníze vydávané od 15. června 1762 se tenkrát označovaly jako bankocetle. První bankocetle byly vydány v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Byly vydávány v rozměrech 90x200 milimetrů a platnost byla ukončena v listopadu 1771. Jejich oběh však nebyl nucený, to znamená, ţe státní peněţní ústav byl povinen je přijímat v plné výši, soukromé osoby však tuto povinnost neměly. Tyto první papírové peníze vlastně nahrazovaly stříbrné mince s vysokou nominální hodnotou, stejně jako stříbrné mince s nízkou nominální hodnotou byly nahrazovány kreditními měděnými mincemi. K další emisi bankocetlí došlo jiţ za vlády Josefa II. v červenci 1771. V tomto roce byly vydány bankocetle i s hodnotou 500 a 1000 zlatých. Bankocetle z roku 1771 měřily 85x170 milimetrů a jejich platnost byla ukončena v říjnu 1785. Třetí emise papírových platidel se uskutečnila v listopadu 1784, kdy byly vydány bankocetle v celkové hodnotě 20 milionů zlatých. Nová papírová platidla s hodnotou od 5 do 100 zlatých měřily 87x190 milimetrů a s hodnotou 500 a 1000 měly rozměry 153x130 milimetrů. Platnost těchto peněz byla ukončena v roce 1796. V roce 1790 nastoupil na trůn mladší bratr Josefa II. Leopold II. Jeho vláda, ale netrvala příliš dlouho jiţ o dva roky později se vlády ujal František II. Kromě konvenční měny se v roce 1795 začaly vyrábět nové šestikrejcary a dvanáctikrejcary. Nové mince byly určeny jen pro vnitrostátní oběh a obsahovaly pouze 25 % stříbra. Od roku 1795 byla také znovu obnovena činnost praţské mincovny, která byla ukončena v roce 1784. Zde se razily právě nové šestikrejcary a dvanáctikrejcary, dále pak mince konvenční měny a tzv. kříţové tolary, půltolary a čtvrttolary určené pro export. O dva roky později se přestaly vyrábět krejcarové mince konvenční měny a nadále se razily jen tolarové mince. 20

V roce 1796 došlo k další v pořadí jiţ čtvrté emise papírových platidel. Tato čtvrtá emise měla nahradit bankocetle z roku 1785, které byly staţeny údajně kvůli špatné kvalitě. Tyto nové papírové peníze o rozměrech 90x200 milimetrů byly povinni přijímat i soukromé osoby. Platnost bankocetlí z roku 1796 byla ukončena v roce 1801. Během této čtvrté emise bylo vydáno papírových peněz v celkové hodnotě 141 milionů zlatých a spolu s nekvalitními vnitrostátními mincemi vytlačily stříbrné konvenční mince. Z toho vyplývá, ţe v domácím oběhu byl velký nedostatek drobných mincí. To bylo vyřešeno v roce 1800, kdy začaly být vyráběny nové měděné mince s nominální hodnotou čtvrtkrejcar, půlkrejcar, krejcar, tříkrejcar, šestikrejcar a nový čtyřiadvacetikrejcar. V roce 1800 byla emitována také další řada bankocetlí. Nová papírová platidla byla vydána v hodnotách 1, 2, 5, 10, 25, 50, 100, 500 a 1000 zlatých. Nejmenší z nich, bankocetle s nominální hodnotou 1 zlatý měřila 64x145 milimetrů a největší z nich 80x140 milimetrů. Další bankocetle byly vydány v roce 1806. Šlo jiţ o šestou emisi papírových platidel s hodnotami od 5 do 500 zlatých a rozměrech od 78x140 do 100x162 milimetrů. Okolo roku 1802 se v oběhu vyskytovala také mince s nominální hodnotou 7 krejcarů a s vysokým podílem stříbra. Na rozdíl od ostatních mincí na ni nebyl vyobrazen panovník, ale na obou stranách se nacházel na hrot postavený čtverec. Na jedné straně mince se ve čtverci nacházela hodnota mince a letopočet. Na druhé straně říšská orlice. Tato mince měřila v průměru 26 milimetrů a váţila 4,68 gramů. Měla shodné parametry s tehdejším dvanáctikrejcarem, coţ svědčí o její kvalitě. Další nové mince se začaly vyrábět v roce 1807. V této době dávali lidé přednost kovovým mincím, i kdyţ jen měděným před bankocetlemi. A to i přesto, ţe v roce 1806 došlo k další emisi bankocetlí. Nové mince z roku 1807 měli nominální hodnotu 15 a 30 krejcarů. Šlo o měděné mince s průměrem 34,5 a 37,5 milimetrů a s hmotností 13,125 a 17,5 gramů. Nápis na mincích informoval o tom, ţe jde o drobná platidla k bankocetlím, jejíţ hodnota se rovnala 1/4 a 1/2 bankocetle s nominální hodnotou 1 zlatý. Se zvyšujícím se počtem měděných mincí a papírových platidel rostla i hodnota stříbrných mincí konvenční měny. Rostoucí inflace měla být vyřešena peněţní reformou 20. února 1811, kdy byl vyhlášen státní bankrot. Cílem peněţní reformy bylo sjednocení konveční měny a kreditních platidel a sníţení mnoţství nekrytých platidel. Hodnota bankocetlí vydaných v roce 1818 a 1806 byla sníţena na 1/5 nominální hodnoty. Tyto bankocetle byly vyměňovány za tzv. výměnné listy. Výměnné listy jinak také šajny bylo moţné vyměnit aţ do konce roku 1812. A ty měly být podle reformy postupně nahrazovány mincemi v poměru 1:1. Tyto papírové peníze měly různé rozměry podle nominální hodnoty od 21

60x88 milimetrů do 134x190 milimetrů a platily aţ do roku 1858. Vedle bankocetlí byla sníţena i hodnota kreditních mincí. Stejně jako u papírových platidel platily měděné mince 20% z nominální hodnoty. V oběhu však zůstaly pouze třicetikrejcary, patnáctikrejcary, tříkrejcary a krejcary. Ostatní kreditní mince přestaly platit bez jakékoli jiné náhrady. Kvůli nedostatku drobných peněz byly roku 1812 dány do oběhu nové mince v hodnotách čtvrtkrejcaru, půlkrejcaru, krejcaru a tříkrejcaru. Na rozdíl od předchozích raţeb měděných mincí nebyla na těch nových znázorněna říšská orlice. Na jedné straně byl znázorněn panovník a na druhé straně hodnota mince a letopočet. V roce 1813 přibyly k šajnům papírové peníze ve formě státních dluhopisů tzv. anticipační šajny. Díky své nominální hodnotě 2, 5, 10 a 20 zlatých vyhovovaly spíše jako papírové peníze neţ jako státní dluhopisy. Proto se s nimi platilo jako se šajny. Anticipační listy byly o trochu větší neţ šajny, nejmenší z nich s nominální hodnotou 2 zlaté byl o 5x10 milimetrů větší neţ šajny se stejnou vytištěnou hodnotou. S rostoucím mnoţstvím papírových platidel rostl také rozdíl mezi kreditními platidly a konvenční měnou. V roce 1813 zaplatil člověk za 100 zlatých v konvenční měně 189 zlatých v kreditních mincí. 1. června 1816 byl zřízen nový peněţní ústav a to Privilegovaná rakouská národní banka. Ta začala měsíc po jejím zřízení vydávat první bankovky, které byly směnitelné za šajny. Rakouské bankovky z roku 1816 byly vydávané v hodnotách 5, 10, 25, 50, 100, 500 a 1000 zlatých. Rozměry bankovek byly jednotné bez ohledu na nominální hodnotu 115x178 milimetrů. Platnost jednotlivých nominálů byla ukončena různě od roku 1829 do 1830. Také byl stanoven pevný poměr mezi konvenční měnou a kreditními platidly na 1:2,5. Za krejcar ve stříbrných mincích muselo být tedy zaplaceno 2,5 krejcaru měděných mincích. Další nové mince byly dány do oběhu v roce 1818. Byly to kreditní měděné mince s datem 1816 a s hodnotami čtvrtkrejcaru, půlkrejcaru a krejcar. Mince z roku 1816 byly vlastně platidly konvenční měny, proto byla jejich platební síla dvaapůlkrát vyšší neţ běţné měděné mince z předchozích raţeb. Také proto se těmto mincím v následujících letech říkalo „krejcary dobráky“. Císařský patent vydaný 1. června 1818 upravoval platební sílu měděných mincí. Krejcar dobrák platil i nadále ve své nominální výši. Platební síla ostatních měděných platidel byla podle tohoto patentu sníţena. Patnáctikrejcar platil nadále za 1,5 krejcaru, tříkrejcar z roku 1800 měl platit za krejcar a z roku 1812 za 1,5 krejcaru. Hodnota krejcarů a půlkrejcarů raţená od roku 1760 byla sníţena na polovinu. S třicetikrejcary se jiţ nepočítalo, ale obecně byly přijímány za 3 krejcary. V oběhu byly tedy kromě výše uvedených měděných mincí, papírové šajny z roku 1811 a 1813, dále desetníky, tříkrejcary 22

a pětikrejcary, jejichţ raţba byla znovu obnovena v roce 1815. I nadále pokračovala raţba stejných mincí včetně zlatých dukátů. Ty však jako z předchozích raţeb nebyly určeny pro běţný oběh, nýbrţ pro zahraniční platby. Dukáty císaře Ferdinanda obsahovaly 98,6% ryzího zlata. Parametry dukátových mincí byly následující: čtyřdukát měl 39,7 milimetrů v průměru a 13,96 gramů, dvoudukát měl 25 milimetrů a 6,98 gramů a dukát 20-21 milimetrů a 3,49 gramů. Vzhled zlatých mincí byl shodný i s jinými mincemi. V této době se opět zmodernizovala výroba mincí. Při raţbě se jiţ nepouţíval vřetenový list, ale moderní mechanické razicí stroje, které se v podstatě pouţívají dodnes. V roce 1835 zemřel císař František a na jeho místo nastoupil jeho syn Ferdinand. Mince raţené jeho jménem zůstaly nezměněny, samozřejmě aţ na podobu panovníka a jeho jméno. Český král z rodu Habsburků se českého trůnu vzdal v roce 1848, kdy se v evropských zemích vyskytovala vlna revolucí. Na jeho místo nastoupil 2. prosince 1848 Ferdinandův synovec František Josef I. Stále se zvyšující státní výdaje a výdaje spojené s potlačením revoluce nebyly, jak by se předpokládalo z dřívějších zkušeností, kryty vydáváním nových papírových peněz. Potřebné peněţní zdroje byly získávány prostřednictvím emisí cenných papírů. Tyto cenné papíry měly formu státních dluhopisů a byly úročeny 3-5%. Dluhopisům se říkalo pokladniční poukázky. První a druhá emise obsahovala nominální hodnoty 30, 60, 90, 300, 600 a 900 zlatých. Byly vydány 1. záři 1848, druhá emise 1. března 1849 a platnost obou těchto emisí skončila 31. srpna 1856. Třetí a čtvrtá emise obsahovala nominály 10, 25, 50, 100, 500, a 1000 zlatých. Platnost třetí emise byla od 1. ledna 1849 do 31. prosince 1850 a platnost čtvrté emise byla od 1. července 1849 do 31. prosince 1850. Poslední emise pokladničních poukázek byla vydána 1. ledna 1850 v hodnotách 100, 500 a 1000 zlatých a zrušena byla 31. března 1851. Vedle nich byly vydány i poukázky na zemské příjmy Uher. Tyto dluhopisy obsahovaly i menší nominály a to: 1, 2, 5, 10, 100 a 1000 zlatých. Vydány byly 1. března 1849 a jejich platnost skončila 31. srpna 1856. Dále byly vydány říšské podkladní listy. První emise z 1. ledna 1850 v nominálních hodnotách 100, 500 a 1000 zlatých byly splatné stejně jako některé pokladniční poukázky 31. prosince 1850. O rok později byla emitována další řada pokladních listů v hodnotách 5, 10, 50, 100, 500 a 1000 zlatých, které byly splatné 31. prosince 1851. Říšské pokladní listy z roku 1851 s hodnotami do 50 zlatých nebyly úročeny a jejich splatnost byla prodlouţena aţ do 31. července 1852 popřípadě aţ do 31. srpna 1856. Třetí, čtvrtá a pátá emise dluhopisů byla v hodnotách 100, 500 a 1000 zlatých s daty 1. ledna 1852, 1. ledna 1853 a 8. října 1853.

23

Splatnost třetí aţ páté emise byla stejná do 31. srpna 1856, zatímco třetí a čtvrtá emise byla úročena 3%, pátá emise byla bezúročná. Některé z těchto dluhopisů byly později prohlášeny za státovky s nuceným oběhem. I kdyţ šlo vlastně o dluhopisy, staly se na nějaký čas nouzovými státními platidly kryté státním majetkem a státními příjmy. Byly také vydány nové mince dvoukrejcar a šestikrejcar. Šestikrejcar byl oproti novému měděnému dvoukrejcaru vyráběn ze slitiny stříbra a mědi, přičemţ stříbra obsahoval méně neţ polovinu. A pouze šestikrejcar se razil na území českých zemí v praţské mincovně. Z oběhu se ostatní kvalitní stříbrné mince téměř vytratily. Většina z nich skončila v zahraničí a v běţném oběhu zůstaly jen měděné kreditní mince, které v zahraničí neplatily stejně jako nový šestikrejcar a dvoukrejcar. Z toho vyplývá, ţe i nadále byla platidla rozdělena na konvenční měnu pouţívanou pro platby do zahraničí a kreditní, jinak také vídeňskou měnu, určenou pro tuzemský oběh. Nový šestikrejcar obsahující méně neţ polovinu stříbra byl určen pro vnitřní oběh a platil za 15 krejcarů vídeňské měny tedy za 15 měděných krejcarů. Nedostatek platidel středních nominálů zapřičinil vydání papírových peněz v hodnotách šestikrejcarů a desetikrejcarů tzv. mincovní poukázky. Bankovky s vytištěnou nominální hodnotou 6 nebo 10 krejcarů slouţily jen jako dočasné řešení a měly být postupně vyměňovány za stříbrné mince. Protoţe papírové peníze nebyly nijak očíslovány, obsahovaly pouze označení série, byla jejich výměna náročnější. Série, kterou bylo moţné v určitém termínu vyměnit, byla vybrána losem. Výměna mincovních poukázek probíhala aţ do roku 1856. Dalším způsobem jak překonat nedostatek peněz v oběhu bylo vydávání privátních nouzových platidel. Šlo o podobná platidla jako jsou mincovní poukázky. Emitent se v nich zavazoval, ţe v budoucnosti uhradí vytištěnou nominální hodnotu v mincích. Emitentem mohly být obce, statky, ale i obyčejní obchodníci. Tato platidla byla zakázána výnosem z 15. května 1849, ale v praxi se pouţívala aţ do doby, kdy v oběhu byl dostatek drobných mincí. Nedostatek drobnějšího oběţiva vyřešili v některých případech i lidé sami. Papírové peníze menších hodnot, například zlatky, trhali na poloviny, popřípadě na čtvrtiny, a získaly tak půlzlatku nebo čtvrtzlatku. Stejným způsobem docházelo k dělení mincovních poukázek. Přestoţe císař František Josef I. nastoupil na trůn jiţ v roce 1848, nebyly zpočátku raţeny mince s jeho jménem. Aţ v roce 1851 byla vydána řada nových mincí. Kromě praţské mincovny se razily se ve Vídni, Kremnici, Karlovským Bělehradu a Velké Baně. Šlo o měděné mince, které byly vzhledově stejné, lišily se pouze velikostí a nominální hodnotou. Byly vyráběny v hodnotách 1/4, 24

1/2, 1, 2 a 3 krejcary.. Čtvrtkrejcar měl

v průměru 17 milimetrů a váţil 1,37 gramů, půlkrejcar 20 milimetrů a 2,73 gramů, krejcar 22,5 milimetrů a 5,47 gramů, dvoukrejcar měřil 26 milimetrů a váţil 10,94 gramů a tříkrejcar 30 milimetrů a 16,4 gramů. Ve stejné podobě se vyráběly následujících šest let. Raţba stříbrných mincí a zlatých dukátů byla zahájena v roce 1852. V nepatrném mnoţství byly vyrobeny stříbrné mince vysokých nominálů, které nebyly určeny pro běţný oběh, nýbrţ rozdány významným osobnostem jako upomínka na počátek panování císaře Františka Josefa I. Tyto mince pocházející z Vídeňské mincovny byly raţeny v hodnotách půltolaru a tolaru. Kov, z kterého byly raţeny, se skládal z 83,33% stříbra a zbytek byla měď. Půltolar měřil30 milimetrů a váţil 14,2 gramů, tolar 38 milimetrů a 28,4 gramů. Od běţných raţeb se lišily vyobrazením panovníka. Zatímco na mincích určených pro platební styk je panovník zobrazen z profilu zprava, na pamětních mincích je zobrazen zleva. Zlaté dukáty se razily v hodnotách jednoho dukátu a čtyřdukátu. Obvykle se cena jednoho dukátu pohybovala okolo 250 krejcarů. Dukáty vydávané jménem Františka Josefa I. se razily od roku 1852 do roku 1915. Dukát měřil 20 milimetrů v průměru a váţi l3,491 gramů, parametry čtyřdukátu byly 39,7 milimetrů a 13,964 gramů. Obě tyto mince obsahovaly 98,6% zlata, zbytek tvořila měď. V roce 1873 byl navíc vyroben čtyřdukát jako pamětní mince k 25. výročí císařovy vlády. A v roce 1898 dukát k 50. výročí vlády Františka Josefa I. Obě pamětní mince měly shodné parametry jako ty obyčejné. Nařízením z 29. dubna 1852 byla provedena změna parametrů mincí. Na raţbu mincí konvenční měny, které byly raţeny v hodnotách tolar, půltolar, dvacetník a desetník, byl pouţit jednotný kov obsahující 90% stříbra. Raţba dvacetikrejcarů byla ukončena roku 1856, kdy také byla ukončena činnost praţské mincovny. V Čechách ani na Moravě od této po následujících 140 let nefungovala ţádná vládní mincovna. Základem peněţního systému se v této době staly kreditní papírové peníze. Tyto kreditní bankovky se postupně vyměňovaly za bankovky Privilegované rakouské národní banky. Jejich výměna však probíhala jen velmi pomalu. Bankovky Privilegované rakouské národní banky byly vydávány od 1. ledna 1847 v hodnotách 1, 2, 5, 10, 100 a 1000 zlatých. Jejich rozměry byly různé dle nominální hodnoty od 73x127 do 132x210 milimetrů. Od 1. července 1854 přibyla nová bankovka v nominální hodnotě 10 zlatých. Tato rakouská bankovka byla vlastně jediné papírové platidlo nově vydávané za vlády císaře Františka Josefa I. V roce 1856 byla ukončena výměna provizorních papírových platidel, v oběhu se tedy vyskytovaly uţ jen bankovky emitované Privilegovanou rakouskou národní bankou a výjimečně se objevovaly papírové šajny z let 1811 a 1813.

25

1.5. Období rakouské koruny Dne 24. ledna 1857 byla sepsána smlouva mezi habsburskou monarchií, Lichtenštejnskem a Německem. Jednalo se o měnovou reformu, která předepisovala zúčastněným zemím razit mince shodných parametrů. Jednalo se v podstatě o poslední měnovou reformu, kde byl důleţitý obsah stříbra raţených mincí. Stříbrné mince raţené na základě smlouvy měly být společnou měnou zainteresovaných zemí. Dnes označujeme tyto mince spolkovými tolary, ale tehdy se jim říkávalo tolary jednotní. Razily se v hodnotách tolar a dvoutolar, platební síla jednoho spolkového tolaru se rovnala 150 krejcarům. Obě tyto mince obsahovaly 90% stříbra a 10% mědi. Jednotolarová mince měla 33 milimetrů v průměru a váţila 18,56 gramů. Její raţba probíhala v mincovnách ve Vídni, Kremnici, Karlovským Bělehradě, Miláně a v Benátkách. Dvoutolarová mince měřila 41 milimetrů a váţila 37,12 gramů a razila se pouze ve Vídni. Zlaté mince raţené podle měnové reformy se nazývaly spolkové koruny. Vyráběné byly v hodnotách jedna koruna spolková a půlkoruna spolková. Obsah zlata byl stanoven na 90%, zbytek byl tvořen opět mědí. Obě zlaté mince byly stejně jako spolkové tolary raţeny ve Vídni, Kremnici, Karlovským Bělehradě a Benátkách, pouze v Miláně se nerazily půlkorunové mince. Jednokorunové mince měly parametry 24 milimetrů a 11,11 gramů, půlkoruna 20 milimetrů a 5,555 gramů. Platnost zlatých spolkových mincí byla ukončena v roce 1866 a platnost stříbrných spolkových mincí o rok později. Směnný kurz mezi stříbrnými a zlatými mincemi nebyl pevně stanoven, odvíjel se vţdy od aktuálního kurzu mezi stříbrem a zlatem. Na základě dohody o spolkové měně došlo také k měnové reformě v zemích habsburské monarchie. Hlavní jednotkou byl jeden zlatý rakouské měny, drobným mincím bylo ponecháno označení krejcar. V letech 1857-1859 byly tedy v oběhu na území habsburské monarchie čtyři druhy měny. Jednou z nich byla konvenční měna zavedená roku 1753. Konvenční měna byla představována stříbrnými mincemi včetně drobných měděných mincí konvenční měny a papírovými penězi vydávanými Privilegovanou rakouskou národní bankou.. Druhou měnou, kterou bylo moţné v této době platit byla vídeňská měna. Tu představovaly tzv. šajny z let 1811 a 1813. Drobné mince vídeňské měny uţ v této době nebyly v oběhu. Dále se zde platilo s jiţ uvedenou rakouskou měnou a spolkovou měnou. Směnný poměr mezi těmito čtyřmi měnami byl následující: 1 tolar spolkové měny = 1,5 zlatého rakouské měny;

26

1,05 zlatého v rakouské měně = 1 zlatému v konvenční měně; 1 zlatý v konvenční měně = 2,5 zlatého ve vídeňské měně. V dohodě podepsané dne 24. ledna 1857 se všechny země, které smlouvu podepsaly, zavázaly, ţe odstraní z oběhu všechna provizorní platidla a státovky. Proto 1. července 1857 přestaly platit šajny z let 1811 a 1813. Prakticky přestala existovat vídeňská a konvenční měna, i kdyţ mince těchto měn se v oběhu ještě několik let nalézaly. Pohledávky znějící na vídeňskou měnu se přepočítávaly kurzem 100 zlatých vídeňské měny = 42 zlatých rakouské měny. Mezi vídeňskou a konvenční měnou platil stále kurz 2,5:1. Také bankovky Privilegované rakouské národní banky znějící na konvenční měnu pozbyly platnost. Jejich platnost byla ukončena 31. prosince 1859, do té doby byly vyměňovány za nová platidla znějící na rakouskou měnu. Podepsáním dohody se také země zavázaly razit minimální mnoţství mincí. Od uzavření smlouvy do roku 1863 musely vyrobit jednotlivé země minimálně 24 spolkových tolarů na 100 obyvatel. Po 1. lednu 1863 se toto mnoţství sníţilo na pouhých 16 tolarů na 100 obyvatel během čtyř let. Raţba dvoutolarů nebyla nijak limitována. Vzhledem k tomu, ţe habsburská monarchie byla nejlidnatější, razily se hlavně spolkové tolary, aby byla splněna podmínka minimálního mnoţství. Dvoutolary jsou proto dnes velmi vzácné. Povoleny byly také raţby mincí určené pro vnitřní oběh. Těmto platidlům se říká kurantní mince a jejich raţba nebyla nijak omezována. Pouze byl určen nejniţší nominál, který mohl být vyráběn. V habsburské monarchii se razily kurantní mince jako stříbrné mince tzv. rakouská čísla, tedy zlatníky rakouské měny. Vůči spolkovému tolaru se přepočítávaly kurzem 1,5 zlatého rakouské měny = 1 spolkový tolar. Obsahem stříbra se zlatníky téměř vyrovnaly spolkovým tolarům. Nejmenší mince mohla být tehdy raţena v nominální hodnotě čtvrtzlatník a poté se vyráběl zlatník. Drobnější mince se razily z nekvalitních kovů a musely být podle dohody označeny jako neplnohodnotné mince. Jejich nominální výše nesměla přesáhnout polovinu nejmenší domácí mince. Těmto poţadavkům odpovídal pouze desetník a měděné mince v hodnotách čtyřkrejcaru, krejcaru a půlkrejcaru. Kromě zlatníků, čtvrtzlatníku a nekvalitních drobných mincí měla habsburská monarchie udělenou výjimku pro raţbu tradičních zlatých dukátů. Kvůli válce mezi Sardinií a Francií v roce 1859 a tím i zvyšujícím se státním výdajům musela být pozastavena výměna papírových peněz za stříbrné mince. Následkem války a vysokých státních výdajů byl nedostatek drobných mincí. Dokonce byla obnovena raţba šestikrejcaru z roku 1849. Šestikrejcar, který měl být naopak stahován z oběhu, platil za 10 krejcarů rakouské měny. I kdyţ existovala nová mince stejné hodnoty, a to desetník. 27

Přistoupilo se k raţbě starého kreditního šestikrejcaru, důvodem byl nedostatek stříbra. Zatímco nový desetník měl obsahovat 1 gram stříbra, starý šesták pouze 0,83658 gramů. Tímto způsobem se značně ušetřil drahý kov a vyřešil se tak i nedostatek drobných mincí. Ale ani toto řešení nestačilo, bylo tedy přistoupeno k emisi mincovních poukázek. Tisk poukázek započal v listopadu 1860. Stejně jako u předchozích emisí podobných poukázek mělo dojít po stabilizaci poměrů k výměně za mince. Následovaly ještě dvě emise mincovních poukázek, které byly tištěny aţ do června 1861. Pouţívaly se k běţným platbám, ovšem jen do výše 100 krejcarů. Jejich platnost byla ukončena v září 1870, do této doby byly vyměňovány za mince. V lednu 1861 byl jmenován Ignác von Plener ministrem financí. Podle ministra se jmenuje zákon vydaný 27. prosince 1862 tzv. Plenerova akta. Tento zákon uděluje Privilegované rakouské národní bance povinnost krytí bankovek drahými kovy. V praxi to znamenalo, ţe národní banka musela mít zásobu drahých kovů ve výši jedné třetiny vydaných bankovek vydaných nad limit 200 milionů zlatých. Cílem tohoto zákona bylo stabilizovat měnu, jenţe tento akt zapříčinil nedostatek platidel v oběhu. Díky válce započaté 18. června 1866 došlo k rozdělení habsburské monarchie, které stále ještě vládl František Josef I., na Předlitavsko a Zalitavsko. České země patřily k rakouské části Předlitavska. Tento konflikt zapříčinil rozpad spolkové měny. Jako v kaţdé válce se zvýšily státní výdaje. Tudíţ bylo přistoupeno k emisi nekrytých papírových platidel. Objem těchto peněz byl tak velký, ţe přesáhl 40 % všech platidel v oběhu. Důsledkem velkého počtu nekrytých peněz bylo zvýšení platební síly stříbrných mincí. Rozdíl mezi stříbrnými mincemi a papírovými penězi vzrostl téměř o polovinu, takţe v roce 1866 bylo nutné za 5 zlatých ve stříbrných mincí zaplatit 6 zlatých v papírových penězích. Dne 13. června 1867 odstoupila oficiálně habsburská monarchie od měnového systému z roku 1857. Tudíţ se přestaly razit mince spolkové měny a zároveň přestaly obíhat zahraniční mince spolkové měny. Přetrvala pouze výroba domácích kurantních mincí. Jedinou fungující rakouskou mincovnou byla po rozdělení mincovna ve Vídni. Po odchodu z měnové unie nebyl uţ panovník vázán předpisy. 1. července 1868 byla tedy zahájena raţba nových mincí a to mincí v hodnotách desetikrejcaru a dvacetikrejcaru. Důvodem k zavedení nových mincí bylo hlavně snaha nahradit novými mincemi staré šestikrejcarů s datem 1849, které přestaly platit jiţ koncem roku 1869. Dalším důvodem raţby nových mincí byla nutnost výměny mincovních poukázek z let 1860-1861, ta však byla provedena aţ v roce 1870. Rakouská část monarchie převzala 28

70% dluhu vzniklého vydáním státovek. Výměna probíhala jen zvolna a to i proto, ţe po konfliktu v roce 1866 následovalo období míru. Období míru sebou neslo i stabilitu měny bez inflačních výkyvů. Proto nebylo nutné drţet mince a při úhradách větších částek se dávalo přednost právě papírovým platidlům. Bankovky kryté emisní bankou byly nadále vydávány v hodnotách 10, 100 a 1000 zlatých. Bankovky rakouské měny emitované s datem 1. května 1880 platily aţ konce roku 1904. Papírové peníze s hodnotou 10 zlatých platily jen do roku 1903. Největší z těchto tří bankovek byla ta s hodnotou 100 zlatých, měřila 133x210 milimetrů, další pak s hodnotou 1000 zlatých 126x180 a nejmenší z nich 90x132 milimetrů. Nekryté bankovky byly emitovány v nominální výši 1, 5 a 50 zlatých. Vydání nekrytých bankovek probíhalo ve třech emisích. První emise byla v roce 1866. Platnost těchto bankovek byla ukončena různě, nejpozději však do roku 1888. Jednotlivé bankovky byly emitovány v rozměrech 80x122, 70x117 a 13x196 milimetrů. Druhá emise byla vydána v různých letech. Nejdříve, a to v roce 1881, byla emitována bankovka s nominální hodnotou 5 zlatých, a platila aţ do roku 1903. Oproti první emise byla tato bankovka o 24x23 milimetrů větší. Bankovka s hodnotou 1 zlatý byla v oběhu os roku 1882 do roku 1890 a její rozměry činily 70x120 milimetrů. Nekryté papírové platidlo s největší hodnotou měřící 111x171 milimetrů bylo vydáno v roce 1884 a platilo do roku 1903. Třetí emise obsahovala pouze nejmenší bankovku s hodnotou 1 zlatý. V porovnání s penězi pocházejících z předchozích dvou emisí byla tato nejmenší. Měřila pouhých 65x105 milimetrů a její platnost byla od roku 1888 do roku 1894. I kdyţ Rakousko-Uhersko bylo rozděleno v podstatě na dva státy, měly stále společnou měnu. Od roku 1878 měly také společnou centrální banku s názvem Rakouskouherská banka. Mincemi i papírovými penězi se dalo platit na celém území RakouskaUherska. Společné papírové peníze se od běţných bankovek lišily německými nápisy na jedné straně a nápisy maďarskými na druhé straně. Vedle běţných peněz se stále vyráběly zlaté dukáty, které byly jako dříve určeny převáţně pro obchodní platební styk. Vedle klasických dukátů a čtyřdukátů se razily také čtyřzlatníky a osmizlatníky. Tyto nové mince vycházely z frankového systému. Čtyřzlatník měřil 19 milimetrů a váţil 3,2258 gramů, parametry osmizlatníku byly 21 milimetrů a 6,4516 gramů. Kov, z kterého byly mince raţeny, obsahoval méně zlata neţ tradiční dukáty, měl 90% zlata a 10% mědi. Na konci 19. století výrazně klesala cena stříbra, proto i kvalitní mince s vysokým obsahem stříbra ztrácely svou skutečnou hodnotu. Zatímco dříve se kurz stříbra vůči zlatu pohyboval okolo15,5:1, od poloviny sedmdesátých let vzrostl aţ na třiadvacetinásobek. I kdyţ obsahovaly vysoký podíl stříbra, jejich nominální hodnota byla vyšší neţ hodnota 29

drahého kovu. Stávaly se tedy kreditními platidly. Za těchto okolností bylo nutné přejít ke krytí platidel jinou hodnotou neţ bylo stříbro. Nejvhodnějším se tehdy ukázalo být zlato. Byla tedy nutná reforma, která byla zahájena 2. srpna 1892. Dne 31. prosince 1892 oficiálně přestala platit konvenční měna. Nebyla však staţena z oběhu, a bylo tedy moţné jimi i nadále platit, jejich platební síla zůstala stejná jako v roce 1857. Zlatníky a krejcary nahradily koruny a haléře, přičemţ se přepočítávaly kurzem jeden zlatník za dvě koruny. Odtud také pochází slangové označení desetikorun, kterým se dodnes říká pětka. Drobné mince nazývané haléře nahradily krejcary a to kurzem jeden krejcar za dva haléře. V době zavedení korunové měny bylo nutné odstranění státovského dluhu vzniklého vydáním státovek. Státovky měly nucený oběh a postupně byly směnitelné za platné peníze. Naproti tomu papírové bankovky platily po celé rakousko-uherské monarchii. Zmíněné státovky obíhaly v hodnotách 1, 5 a 50 zlatých, bankovky v hodnotách 10, 100 a 1000 zlatých. Z celkových 1 665 170 000 zlatých rakouské měny bylo v oběhu za 455 197 200 zlatých bankovek a zbylých 378 802 800 představovaly nekryté státovky. Mnoţství nekrytých platidel se podařilo v letech 1891-1892 sníţit na 314 milionů. Tento státovský dluh byl zcela splacen 28. února 1903, tímto datem tedy přestaly státovky úplně platit. Ze všech platidel bylo 49,9% tvořeno mincemi a to v hodnotě 831 170 000 zlatých rakouské měny. Z tohoto mnoţství bylo 67,55% tvořeno plnohodnotnými stříbrnými raţbami, 25,21% představovaly zlaté mince, měděné mince tvořily 1,79% a zbylých 5,25% byly desetikrejcary a dvacetikrejcary z nekvalitního stříbra. Z toho vyplývá, ţe stříbrné mince obíhaly v nominální hodnotě 561,5 milionu zlatých. Zlatých mincí bylo celkem 209,51 milionu, z toho dukáty byly v hodnotě 132,814 milionu zlatých, zlatky 69,946 milionu a zlaté spolkové koruny obíhaly v ceně 6,765 milionu zlatých. Desetikrejcary a dvacetikrejcary obíhaly v hodnotě 43,69 milionu a měděných mincí v nominální hodnotě 14,87 milionu zlatých rakouské měny. Tyto všechny mince bylo nutné vyměnit za koruny. Základem korunového systému bylo zlato. Zlaté mince vydávané v hodnotách dvacetikorun a desetikorun byly, oproti předchozím zlatým raţbám, které byly určeny jen pro obchodní a zahraniční platební styk, určeny pro běţný platební styk. Raţeny byly v Kremnici a ve Vídni od roku 1892. Parametry desetikorun by 19 milimetrů a 3,3875 gramů. Dvacetikoruna měřila 21 milimetrů a váţila 6,775 gramů. Obě tyto mince byly stejně jako spolkové koruny a zlatníky vyrobeny z 90% zlata a 10% mědi. Doba splatnosti byla od 2. srpna 1892 do 22. června 1928. Od roku 1907 se navíc razily zlatá mince v hodnotě 100 korun, ovšem jen 30

v nepatrném mnoţství. Stokoruny měřily 37 milimetrů a váţily 33,875 gramů. Stejně jako u ostatních zlatých mincí jejich platnost byla aţ do 22. června 1928. Kromě zlatých mincí se razily drobnější mince v hodnotách 1, 2, 10 a 20 haléřů a 1, 2 a 5 korun. Haléřové a dvouhaléřové mince byly vyráběny z bronzu, tedy ze slitiny mědi, cínu a zinku. Jejich rozměry byly 17 a 19 milimetrů, váha 1,6 a 3,3 gramů. Desetihaléř a dvacetihaléř byl vyráběn pouze z niklu. Desetihaléř měřil stejně jako dvouhaléř 19 milimetrů ovšem váţil o 0,3 gramu méně. Dvacetihaléř měřil 21 milimetrů a váţil celé 4 gramy. Haléřové mince platily do 20. listopadu 1924, jen u dvacetihaléřu byla platnost ukončena o necelé tři roky dříve. Korunová mince byla vyrobena ze stříbra a z mědi, přičemţ 83,5% bylo stříbro. Parametry korunové mince s nejmenší nominální hodnotou byly 23 milimetrů a 5 gramů. Ze stejného materiálu byla vyrobena i dvoukoruna, která byla o 4 milimetry větší a dvojnásobně těţší. Dvoukoruna se však razila aţ v roce 1912. Později v roce 1900 se také razily pětikoruny, vyráběné z 90% stříbra a 10% mědi. Parametry této největší stříbrné korunové mince byly 36 milimetrů a 24 gramů. Platnost stříbrných korunových mincí byla ukončena stejně jako u zlatých mincí 22. června 1928. Vzhledem se příliš nelišily od předchozích raţeb. Na rakouských haléřových mincích byla uvedena hodnota mince spolu s letopočtem a na druhé straně se nacházel rakouský znak. Na jednokorunové minci nahradila rakouský znak podobizna panovníka z profilu. Na ostatních korunových mincí byl znázorněn rakouský znak i podobizna císaře. Na uherských mincí byl samozřejmě rakouský znak nahrazen uherským. Tyto mince se razily pro Předlitavsko ve Vídni a pro Zalitavsko se razily v mincovně v Kremnici. Platit se jimi však mohlo na celém území monarchie. Všechny mince však byly stejných rozměrů a váhy, ať uţ byly raţeny ve Vídni nebo v Kremnici. Aby bylo moţné nahradit staré zlatníky a krejcary, byly nové koruny a haléře vyráběné ve velkém mnoţství. Ve Vídni bylo například vyrobeno v letech 1892-1899 340 milionů dvouhaléřů, v Kremnici pak 248 milionů. Ostatních mincí s jinou nominální hodnotou bylo vyrobeno o něco méně, přesto jde jejich mnoţství do stovek milionů. Bankovky byly nahrazovány o něco déle neţ mince. Jejich emise začala ve Vídni aţ v letech 1900-1902. Stejně jako u bankovek zlatkové rakouské měny byla i u nových bankovek jedna strana rakouská a druhá strana uherská. Lišily se v podstatě jen pouţitým jazykem. Rakouská strana byla v němčina a uherská strana v maďarštině, jinak byly obě strany co se týče vzhledu shodné. První bankovky byly vydány 31. března 1900 s hodnotou 10 a 20 korun. Desetikoruna měřila 80x122 milimetrů a dvacetikoruna 91x138 milimetrů. Platnost bankovky s nejmenší nominální hodnotou byla ukončena 8. února 1907 a u 31

dvacetikoruny 30. června 1910. Další bankovky byly vydány

2. ledna 1902.

Padesátikorunová bankovka měla rozměry 102x158 milimetrů a platila na území dnešní české republiky aţ do 9. března 1919. Další bankovkou byla stokoruna měřící 112x168 milimetrů, jejíţ platnost byla ukončena 31. srpna 1912. V roce 1919 byla ukončena platnost bankovky s největší nominální hodnotou 1000 korun. Stejně jako její nominální hodnota i její rozměry byly největší, a to 129x194 milimetrů. Druhá emise rakousko-uherských bankovek byla v letech 1904-1910. Byly to bankovky s nominálními hodnotami 10, 20 a 100 o rozměrech 81x138, 91x153 a 109x162 milimetrů. Jejich platnost byla ukončena během roku 1915. Další emise následovala hned od roku 1912. Desetikorunová bankovka měřící 80x153 milimetrů byla vydána 2. ledna 1916 a platila aţ do 20. června 1920. Stejnou platnost měla i dvacetikorunová bankovka, která však byla vydána dříve, a to 2. ledna 1913. Měřila jen o jeden centimetr na šířku méně neţ dvacetikorunová bankovka z předchozí raţby. Bankovka měřící 101x165 milimetrů měla nominální hodnotu 50 korun. Vydána byla 2. ledna 1914 a přestala platit také 20. června 1920. Posledním a největším papírovým platidlem byla stokorunová bankovka. Její rozměry byly 108x165 milimetrů a vydána byla 2. ledna 1912. Narozdíl od ostatních bankovek této emise byla platnost stokorunové bankovky ukončena jiţ 31.prosince 1919. Vláda císaře Františka Josefa I. skončila po 68 letech jeho smrtí 21. listopadu 1916. Na trůn po Františku Josefu I. nastoupil jeho prasynovec Karel. V této době se začali razit desetihaléřové mince namísto z niklu ze slitiny mědi a zinku, která byla levnější. Od roku 1916 se dokonce drobné haléřové mince razily jen ze ţeleza. Papírová koruna a dvoukoruna nahradila stříbrné mince těchto hodnot. Protoţe se od roku 1912 schylovalo k válečnému konfliktu, začaly se mince vyráběné ze stříbra nebo zlata postupně vytrácet z oběhu. Kvůli tomuto nedostatku začaly být stejně jako v letech 1848-1849 vydávána nouzová platidla. Vzhledem k nedostatku drobných mincí docházelo k střihání nebo trhání bankovek vyšších nominálních hodnot, aby tak byla získána platidla menších hodnot. Drobných platidel však brzy nebylo zapotřebí, díky válečné inflaci totiţ rostly ceny zboţí. Zatímco v roce 1913 bylo v oběhu 2 494 milionů zlatých v bankovkách, které byly kryty z 65% zlatem, v roce 1918 vzrostlo mnoţství bankovek na 29 miliard zlatých, které však nebyly kryty vůbec. Navíc byly dne 27. října 1918 vydány nové bankovky s nominální výší 25 a 200 korun. S cílem urychlit tisk nových bankovek byly tištěny jen z jedné strany. V oběhu se tedy vyskytovaly nové bankovky vydané v letech 1914-1918 s nominální hodnotou 1, 2, 25 a 200 korun. Rozměry nových bankovek vydaných ve Vídni byly 32

69x105, 69x114, 82x137 a 101x166 milimetrů. Dvoukorunovou bankovku nahradila v roce1917 nová bankovka, která měřila o 11x16 milimetrů víc. Jejich platnost byla ukončena jiţ v existujícím Československu v roce 1919. Dne 2. listopadu 1918 byla ještě emitována bankovka s vysokou nominální hodnotou 10 000 korun. Toto papírové platidlo měřící 130x195 milimetrů se však vyskytovalo jen ve Vídni, do ostatních zemí se jiţ nedostala, moţná také proto, ţe se v roce 1919 Rakousko-uherská monarchie definitivně rozpadla.

1.6. Období československé koruny Po druhé světové válce, která byla v letech 1914-1918 vznikla Československá republika. Tvořily ji tehdejší země Koruny české, coţ bylo Království české, Markrabství moravské, rakouská část Horního Slezska, severní část Království uherského tedy dnešní Slovensko a Zakarpatská Ukrajina dříve také Podkarpatská Rus. Uţ od vzniku Československa zde obíhala jen kreditní platidla. Mince z drahého kovu z oběhu zcela zmizely. Drahé kovy byly k raţbě mincí pouţívány jen z prestiţních důvodů a při raţbě pamětních mincí, které nebyly určeny pro běţný platební styk. I u bankovek nebylo podstatné zda se jedná o státovky či bankovky, poněvadţ ani jedna z nich nebyla směnitelná za zlaté nebo stříbrné mince. I po vzniku Československa byly stále vydány staré peníze bývalého RakouskaUherska. Vlastní měnu si nový stát začal vydávat aţ dne 26. února 1919. Vzhledem k tomu, ţe nebyla vyrobena ţádná platidla v předstihu, nebylo moţné provést výměnu rakousko-uherských bankovek najednou. Proto přistoupila československá vláda ke kolkování starých bankovek a prohlásila je za zákonná platidla nového státu. Stejná metoda byla pouţita i později a to v letech 1939, 1945 a 1993. V praxi probíhalo kolkování v roce 1919 takovým způsobem, ţe po předloţení hotovosti byla vrácena jedna polovina okolkovaných bankovek a druhá polovina byla povinně uloţena na půjčku úročenou tehdy jedním procentem. Tímto způsobem se sníţilo mnoţství papírových platidel na jednu polovinu a zabránilo se inflaci. Během kolkování bankovek se připravovala nová měna. Z několika úvah nakonec zůstalo u koruny, která se rovnala 100 haléřů. Koruna se jiţ od roku 1919 oficiálně nazývala Koruna československá, zkratkou Kč. Směnný poměr staré rakousko-uherské koruna a nové československé koruny byl 1:1. Z bývalých zemí

33

Rakouska-Uherska bylo Československo jediným státem, který si ponechal označení koruna jako základní peněţní jednotku. Nově připravované bankovky byly postupně vyměňovány od 7. července 1919 do 26. února 1920. Všechny však nesly datum 15. dubna 1919. Protoţe byly tištěny velmi narychlo, byly ve špatné kvalitě. Nejmenší bankovka měla nominální hodnotu 1 Kč a byla vyrobena v praţské tiskárně A. Haas. Měřila 60x100 milimetrů. Její platnost byla ukončena 21. prosince 1924. Pětikorunová bankovka měřila 78x122 milimetrů. Pocházela ze stejné tiskárny jako jednokorunové papírové platidlo, ale její platnost byla ukončena o dva roky dříve. Z pardubické tiskárny Otto&Růţička pocházela desetikorunová bankovka. Platnost těchto papírových peněz měřící 78x143 milimetrů byla ukončena aţ 31. května 1944. Návrh desetikorunové bankovky pocházel od A. Muchy, stejně jako návrh dvacetikorunové bankovky. Ta pocházela z praţské tiskárny Národní politiky a tiskárny České grafické unie. Měřila 93x152 milimetrů a její platnost byla ukončena30. června 1928. Z tiskárny A. Haas pocházela kromě jednokorunové a pětikorunové bankovky i padesátikorunová. Bankovka měřící 90x180 milimetrů byla staţena z oběhu 31. prosince 1924. O čtyři roky dříve byla ukončena platnost stokorunové bankovky pocházející z praţské tiskárny Národní politiky a měřící 95x165 milimetrů. Papírové peníze s nominální hodnotou 500 Kč měřily 122x178 milimetrů. Emitovány byly v tiskárně České grafické unie v Praze a jejich platnost byla ukončena 31. srpna 1922. Návrh této a stokorunové bankovky pocházel také od A. Muchy. U ostatních bankovek je autor neznámý. Papírové peníze s vysokou nominální hodnotou byly tištěny v zahraničí. Bankovka s hodnotou 1000 Kč pocházela z New Yorku. Měřila 102x193 a její platnost byla ukončena aţ 30. června 1921. Ve Vídni byla tištěna bankovka měřící 128x192 s nominální hodnotou 5000 Kč. Platnost této bankovky s největší hodnotou byla ukončena dne 15. dubna 1921. Vzhledem ke špatné kvalitě a nedostačujícím ochranným prvkům následovala druhá emise, a to v letech1920-1922. Poţadavkům odpovídaly jen bankovky z pardubické tiskárny a z tiskárny v New Yorku, ty také zůstaly v oběhu. V druhé emisi byly vydány bankovky s nominálními hodnotami 5, 50, 100, 500 a 5000 Korun českých. Nová pětikorunová bankovka byla o 18x2 milimetrů menší. Její tisk probíhal v praţské tiskárně České grafické unie a platila o čtyři roky déle neţ tatáţ bankovka z předchozí emise. Autorem návrhu nové pětikoruny byl J. Benda. Autorem návrhu padesátikorunové bankovky byl F. Kysela. Tyto papírové peníze pocházely z tiskárny A. Haas a tiskárny Národní banky Československé. Měřila 81x162 milimetrů a její platnost byla ukončena 30. 34

června 1933. O šest let později byla ukončena platnost nové stokoruny pocházející z tiskárny v New Yorku a měřící 85x170 milimetrů. Ze stejné tiskárny pocházely i bankovky v nominálních hodnotách 500 a 5000 Kč. Pětisetkorunová papírová platidla měřila tehdy 92x181 milimetrů a platilo se jimi aţ do 31. prosince 1931. Pětitisícovka platila do 26. dubna 1939 a její rozměry byly 112x203 milimetrů. U posledních třech uvedených bankovek je autor návrhu neznámý. Papírová platidla vydávaná v letech 19261934 byly v podstatě státovky, které však obíhaly spolu s bankovkami vydanými v pozdějších letech jako rovnocenná platidla. Státovky byly nahrazovány postupně a to od roku 1927. Jako první byla nahrazována dvacetikoruna pocházející z tiskárny A. Haas a tiskárny Národní banky Československé. Autorem návrhu byl tehdy A. Mudruňka. Nová dvacetikoruna měřila o 19x3 milimetrů méně neţ státovka stejné nominální hodnoty. Desetikorunová bankovka si naopak zachovala stejné rozměry jako státovka. Tato bankovka se tiskla v tiskárnách Otto&Růţička v Pardubicích a v praţské tiskárně Národní banky Československé. Autorem návrhu byl opět A. Mucha. Stejně jako u padesátikorunové bankovky, která si také ponechala stejné rozměry jako státovka vydávaná od roku 1922. Také bankovky s nominální hodnotou 100 Kč pocházely z praţské tiskárny Národní banky Československé. Rozměry zůstaly téměř stejné a autorem návrhu byl M. Švabinský. Papírové peníze s vytištěnou hodnotou 500 a 1000 Kč pocházely z tiskárny v New Yorku. Umělec, který navrhl tyto bankovky, zůstala neznámá. Rozměry těchto bankovek tehdy byly 94x185 a 103x197 milimetrů. M. Švabinský navrhl kromě stokoruny také tisícikorunu, která pocházela z praţské tiskárny Národní banky československé a měřila 105x200 milimetrů. Platnost této bankovky spolu s bankovkami v hodnotách 1000 a 10 Kč byla ukončena během roku 1939. Ostatní bankovky platily aţ do 31. října 1945. Kromě toho, ţe tato papírová platidla byla vlastně prvními československými penězi, byly zajímavá také vzhledem. Na některých z nich byl spodobněna významná osobnost. Na pětikorunové státovce z roku 1921 byl ztvárněn Jan Amos Komenský. Na dvacetikorunové bankovce z roku 1926 byl na jedné straně vyobrazen politik Milan Rastislav Štefánek a na druhé straně první československý ministr financí Alois Rašín. Na stokoruně z roku 1931 pak byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. A na tisícikoruně vydané roku 1934 se nacházel František Palacký. S raţbou mincí se nijak nespěchalo, stále platily staré rakousko-uherské mince. Vzhledem k tomu, ţe cena drahého kovu obsaţeného v mincích byla vyšší neţ jejích nominální hodnota, s mincemi se běţně neplatilo. Většinou končily přetavováním u 35

zlatníků. Pouţívaly se především drobné haléřové mince raţené v letech 1916-1918, které byly ze slitiny mědi a ze ţeleza. Mnoho drobných haléřových mincí rakousko-uherské měny platily aţ do roku 1924. Mince vyráběné z drahých kovů oficiálně platily aţ do roku 1928. S raţbou nových mincí se začalo v roce 1921. První mince byly s nominální hodnotou 20 a 50 haléřů. Tyto mince měly parametry 20 a 22 milimetrů v průměru, 3,3 a 5 gramů. Byly vyrobeny ze slitiny mědi a niklu. Po dvacetihaléřích a padesátihaléřích následovaly i ostatní mince. Dvouhaléř měřící 17 milimetrů a váţící 2 gramy byl raţen pouze ze zinku. Pětihaléř obsahoval kromě zinku 92% mědi. Ze stejného kovu byl vyráběn i desetihaléř, který měřil 18 milimetrů a váţil 2 gramy. Pětadvacetihaléř obsahoval jen 80% mědi a 20% niklu. Měřil 21 milimetrů a váţil 4 gramy. Ze stejného kovu byly raţeny i jednokorunové mince s parametry 25 milimetrů a 6,6 gramů. Autorem návrhu všech haléřových mincí a jednokorunová mince byl Otakar Španiel. Otto Gutfreund navrhl pětikorunovou minci, která byla vydána ve třech různých vyhotoveních. První raţené od roku 1925 byla vyrobena ze 75% mědi a 25% niklu. Měřila 30 milimetrů a váţila 10 gramů. Od roku 1928 byla vyráběna pětikoruna o 3 milimetry menší a 1 gram těţší. Kov, z kterého se vyráběla, se skládal z 50% stříbra a 50% mědi. Později v roce 1937 a 1938 byla pětikoruna vyráběna pouze z niklu, se stejným průměrem a s hmotností o 1 gram větší oproti roku 1928. Desetikoruna a dvacetikoruna obsahovala 70% stříbra a 30% mědi. Autorem návrhu těchto dvou mincí byl Jaroslav Horejc. Desetikoruna váţila 10 gramů a měřila 30 milimetrů v průměru. O 4 milimetry v průměru větší a váţila o 2 gramy více neţ desetikoruna. V roce 1928 byla vydána pamětní mince s nominální hodnotou 10 Kč. Vydána byla k příleţitosti desetileté existence Československé republiky. Tato desetikorunová pamětní mince měla stejné parametry jako běţná desetikorunová mince, včetně sloţení kovu, z kterého byla vyrobena. Další pamětní mincí byla stříbrná dvacetikoruna vydána v roce 1937 k příleţitosti úmrtí prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. I tato měla shodné parametry a sloţení kovu jako běţná mince stejné nominální hodnoty. Autorem těchto mincí byl Otakar Španiel, s kterým v případě pamětní dvacetikoruny spolupracoval Jaroslav Horejc. Platnost haléřových mincí včetně jednokorunové a pětikorunové mince byla ukončena nejpozději do roku 1947. Ostatní korunové mince včetně těch pamětních platily aţ do roku 1953. Na všech mincích aţ do hodnoty 5 Kč se na rubové straně nacházel český lev, na lícní straně byla vţdy uvedena hodnota mince doprovázena v některých případech ztvárnění například mostu přes řeku na dvouhaléřích, pětihaléřích a desetihléřích, otep obilí na dvacetihaléřích nebo například ţenu kosící obilí. Na pětikoruně se v pozadí nacházela dokonce vyobrazená 36

továrna. Na vyšších nominálech jako je desetikoruna a dvacetikoruna byl český lev nahrazen detailně propracovaným státním znakem. I nadále probíhala tradiční raţba zlatých dukátů v nominálních hodnotách 1, 2, 5 a 10 dukátů. Obsah zlata v kovu, z nichţ byly tyto dukáty vyráběné, byl 98,6%, zbytek tvořila opět měď. Autorem návrhu byl jako u většiny československých mincí z této doby Otakar Španiel, v případě zlatých mincí spolupracoval s J. Bendou. Jednodukát váţil 3,491, dvoudukát 6,982, pětidukát 17,456 a desetidukát 34,909 gramů. V průměru měřily tyto mince 19,75, 25, 34 a 42 milimetrů. V roce 1923 byl navíc vydán pamětní dukát k příleţitosti 5. výročí vzniku Československé republiky. Dalšími pamětními dukáty raţenými v roce 1923 byly svatováclavské dukáty. Raţené k výročnímu roku 1929, kdy uplynulo 1000 let od smrti českého kníţete Václava. Raţeny byly v nominálních hodnotách jeden a dva dukáty. K těmto nominálům pak přibyly v roce 1929 hodnoty pětidukát a desetidukát. Po Mnichovské dohodě 30. září 1930 byly od Československé republiky odtrţeny Sudety a Slovensko. Sudety bylo pohraniční území zabrané Německem. A Slovensko vytvořilo samostatný stát nazývaný Slovenský štát. Zbylé území bývalé Československé republiky bylo nazývané Protektorát Čechy a Morava a vzniklo 16. března 1939. Nový státní útvar byl okupovaný německými nacisty. Jako platidlo zde byla zavedena českomoravská koruna, která ovšem nebyla samostatnou měnou. Nejdříve se platilo s dřívějšími penězi. Ještě v roce 1939 byly vydány tzv. mobilizační československé státovky v hodnotách 1 a 5 korun. Jednokorunová bankovka s vyobrazenou dívkou s čapkou Francouzské revoluce měřila 59x105 milimetrů. Pětikorunová bankovka měřila 63x130 milimetrů a byl na ní zobrazen Josef Jungmann. Tyto papírové peníze byly opatřeny razítkem s názvem nového státu, který byl doplněn německým překladem. Obě tyto bankovky platily jen čtyři měsíce, jejich platnost byla ukončena 31. května 1940. Ty byly nahrazeny v roce 1941 bankovkami s nominální hodnotou 1, 5, 10, 20, 50, 100, 500, 1000 a 5000 korun. Všechny tyto bankovky byly tištěny v praţské tiskárně Národní banky pro Čechy a Moravu. Jednokorunová, pětikorunová a dvacetikorunová bankovka byla navíc raţena v praţské tiskárně A. Haas. Pětikorunová bankovka byla také emitována v pardubické tiskárně Otto & Růţička. Papírové peníze s hodnotami 20 a 100 korun byly tištěny kromě Národní banky pro Čechy a Moravu také v praţské tiskárně České grafické unie a desetikoruna byla ještě emitována v praţské tiskárně V. Neubert a synové. Jednokorunová bankovka měřila 59x105 milimetrů a autorem návrhu byl B. Heinz, B. Vojtíšek aj. Schmidt. Nová jednokoruna byla co se týče vzhledu a rozměru shodná s tzv. 37

mobilizační, jen dívka s čapkou byla nahrazena blonďatým děvčetem a samozřejmě přibyly německé překlady. Stejně tomu bylo i u pětikoruny, na které byl Josef Jungmann nahrazen téţ blonďatým děvčetem. I nová pětikoruna měla stejné rozměry jako ta mobilizační a autorem návrhu byl tehdy J. Schmidt a B. Fojtášek. J. Schmidt a B. Fojtášek byly autoři také desetikorunové bankovky vydané 8. července 1942, dvacetikorunové bankovky vydané 24. ledna 1944 a padesátikoruny vydané 25. září 1944. Desetikoruna tehdy měřila 69x150 milimetrů a dvacetikoruna 69x157 milimetrů. Dne 12. září 1940 byla vydána padesátikoruna s rozměry 75x177 milimetrů a o čtyři roky později byla vydána nová padesátikoruna o 12 milimetrů kratší. Autorem návrhu padesátikoruny z roku 1940 byl také J. Schmidt, ovšem spolupracoval s M. Švabinským. Autorem stokorunové bankovky pak byl pouze B. Fojtášek Tato bankovka vydaná 20. září 1940 měřila 83x170 milimetrů. J. Schmidt byl autorem návrhu papírových peněz v nominálních hodnotách 500, 1000 a 5000 korun. Pětisetkorunová bankovka měřící 85x197 milimetrů byla vydána 24. února 1942. O osm měsíců později byla vydána tisícikoruna měřící 95x200 milimetrů. Poslední bankovkou byla pětitisícikoruna měřící 90x190 milimetrů s datem vydání 24. února 1944. Protektorátní koruny měly směnný kurz 10 korun za 1 německou marku. Německá marka byla také vedle protektorátních korun zákonným platidlem na celém území Protektorátu Čechy a Morava. Díky německým drobným mincím nebylo nutné razit mince protektorátních korun. Těmito drobnými mincemi byly hlavně desetifenikové a pětifenikové mince vyráběné ze zinku. Desetifenik tehdy platil za jednu korunu, pětifenik za půl koruny. Přesto se roku 1940 začaly razit protektorátní zinkové mince. Raţba probíhala v mincovně v Lysé nad Labem. Vzhled těchto mincí zůstal nezměněn, jen v opisu nahradilo označení Československá republika nápis Čechy a Morava v češtině a samozřejmě v němčině. Toto se týkalo haléřových mincí, z jednokorunové mince zmizela ţena kosící obilí. Ţena byla nahrazena označením nominální hodnoty, na minci se tedy nacházela velká 1 spolu s lipovými větvičkami. Ostatní mince větších nominálních hodnot jako byla pětikoruna, desetikoruna a dvacetikoruna dosud platily. Německé marky přestaly na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava platit po skončení druhé světové války dne 4. dubna 1945. Po druhé světové válce byla také opět obnovena Československá republika. Na území České republiky i nadále obíhaly protektorátní mince. V Sudetách, které donedávna patřily Německu, stále obíhaly německé marky. Proto byl nedostatek peněz vyřešen obnovením platnosti prvorepublikových mincí. Byly to desetihaléře, dvacetihaléře, padesátihaléře, koruna a pětikoruna z roku 1937. 38

Z bankovek byla obnovena platnost dvacetikoruny z roku 1926, padesátikoruna z roku 1929 a stokoruna z roku 1931. Protoţe nově zavedená měna na území Slovenska měla výrazně niţší hodnotu neţ měna v Čechách, ponechalo si Slovensko svou měnu. I kdyţ se jednalo o jeden státní útvar, platily v tehdejší Československé republice dvě měny. Tento problém byl vyřešen měnovou reformou 1. listopadu 1945. Všechna dosud obíhající platidla byla vyměněna za nové peníze československé měny. Tato výměna byla provedena kurzem 1:1, v nových penězích však byla vyplacena hotovost jen do výše 500 korun československých. Zbytek byl uloţen na tzv. vázaném vkladu. Výměna probíhala plynule díky předtištěným bankovkám pocházejícím z Londýna. Londýnská emise bankovek se od později tištěných praţských emisí lišila v podstatě jen chybějícím datem. Pětikorunová bankovka měřila 44x80 milimetrů a autorem návrhu byl Ch. Meronki. Od stejného autora pochází i návrh desetikorunové bankovky měřící 54x105 milimetrů. Návrh dvacetikoruny měřící 67x117 milimetrů a padesátikoruny měřící 72x140 milimetrů vytvořil H. Fleury. G. Feigl byl autorem stokorunové bankovky měřící 83x153 milimetrů. Bankovky s nominálními hodnotami 500 a 1000 Kč měly shodné rozměry 95x165 milimetrů a jejich autorem byl E. Dulac. V Praze se bankovky československé měny tiskly v letech 1945-1950 v tiskárně Národní banky československé. Dne 25. ledna 1949 byla emitována pětikorunová bankovka a 4. dubna 1950 desetikorunová. Obě tyto nové bankovky byly stejného vzhledu a stejných rozměrů jako ty z londýnské emise. Dvacetikorunová bankovka byla vydána 1. května 1949 s rozměry 60x127 milimetrů. Autorem nové dvacetikoruny byl K. Svolinský, který spolupracoval s jiţ známým B. Fojtáškem. B. Fojtášek byl také autorem návrhu padesátikoruny, na níţ spolupracoval s L. Jirkou a Š. Bednárem. Tato bankovka byla vydána 3. července 1948 a na výšku byla o tři milimetry větší neţ bankovka stejné nominální hodnoty z londýnské emise. O dva roky později byla nahrazena novou padesátikorunou pocházející z dílny L. Jirka a L. Ilečka. Tato nová bankovka měřila 65x145 milimetrů. Autorem stokoruny vydané 16. května 1945 byl M. Švabinský a J. Schmidt. Tato bankovka byla o 7x7 milimetrů menší neţ londýnská stokoruna. Papírové peníze s nominální hodnotou 500 Kčs zůstaly, co se týče vzhledu a rozměrů, nezměněné od předchozí emise. Pětisetkoruna byla vydána ve stejný den jako stokoruna 16. května 1945. K dosavadním nominálním hodnotám přibyla pětitisícovka od M. Švabinského, J. Mráčka a B. Fojtáška. Tato nová bankovka měřila 87x190 milimetrů a vydána byla dne 1. listopadu

39

1945. Platnost všech bankovek, ať uţ pocházejících z praţské nebo londýnské tiskárny, byla ukončena 31. května 1953. Mincí se reforma z roku 1945 příliš netýkala. Stále obíhaly mince protektorové i předválečné. Aţ 25. dubna 1946 se v kremnické mincovně začaly razit jednokorunové mince, kterých bylo vyrobeno neuvěřitelných 88 milionů. Kov, z kterého byly mince vyráběny, obsahoval 80% mědi a zbytek tvořil nikl. V průměru měla 21 milimetrů a váţila 4,5 gramu. Po roce 1947 došlo u jednokorunové mince ke změně výrobního kovu. Ten se skládal z 98% hliníku a 2% manganu. Změna kovu způsobila sníţení hmotnosti na 1,3 gramu. Ke stejné změně kovu došlo i u ostatních mincí v nominálních hodnotách 20 a 50 haléřů. U dvacetihaléřových mincí došlo ke sníţení hmotnosti z 3 na 0,5 gramu u padesátníků ze 3 na 0,6 gramu. Zmenšil se také průměr mincí o celé 2 milimetry, z původních 18 a 20 milimetrů na 16 a 18 milimetrů. V letech 1947 a 1948 došlo také k raţbě nových mincí s nominální hodnotou 2 Kčs. Tato mince byla vyrobena z 80% mědi a 20% niklu, její parametry byly 23,5 milimetrů v průměru a 6 gramů. Na dvoukorunové minci byla podobizna Jánošíka a jediná z těchto mincí vydávaných v letech 1946-1953 nepocházela od O. Španiela, nýbrţ od J. Wagnera. Vzhled ostatních mincí zůstal nezměněný a drobnější haléřové mince jako byly 2, 5 a 10 haléřů se přestaly vyrábět úplně. Aţ do roku 1951 zůstaly v oběhu mince předválečného období s nominálními hodnotami 10 haléřů a koruna. Dále také stříbrné desetikoruny a dvacetikoruny, které platily stejně jako mince raţené v letech 1946-1953 do měnové reformy 31. května 1953. V letech 1947-1951 byla také vydána celá řada pamětních mincí, které však nebyly určeny pro běţný peněţní styk. Pamětní mince obsahovaly 50% stříbra, 40% mědi, 5% niklu a 5% zinku. Mince s nominální hodnotou 50 Kčs měřily 28 milimetrů v průměru a váţily 10 gramů.

Stokorunové pamětní mince měly všechny shodné parametry 31

milimetrů a 14 gramů. První pamětní mince byla v hodnotě 50 Kčs vydaná v roce 1947 k příleţitosti třetího výročí slovenského národního povstání. V roce 1948 byla vydána padesátikorunová pamětní mince k příleţitosti třetího výročí praţského povstání, stokorunová mince k příleţitosti 600 let od zaloţení Karlovy univerzity a stokorunová pamětní mince k 30. výročí vzniku Československa. Rok na to byly vydány padesátikorunové a stokorunové pamětní mince k příleţitosti 70. narozenin J. V. Stalina a stokorunové mince k příleţitosti 700 let od vydání hornických práv. Poslední z řad pamětních mincí byla vydána v roce 1951 s nominální hodnotou 100 Kčs 30. výročí zaloţení KSČ.

40

Všechny dosud platné peníze přestaly platit 31. května 1953 díky měnové reformě. Veškeré staré peníze byly vyměněny za nové v poměru 5:1. Výměna navíc byla limitována 300 Kčs. Kdo měl v hotovosti více neţ 300 Kčs, byly mu peníze přesahující tento limit vyměněny v poměru 50:1. Na celou výměnu měly lidé čtyři dny. Výměna mohla být provedena rychle a plynule jen díky předem vyrobeným penězům v SSSR na základě dohody z dne 17. listopadu 1952. Mince byly vyraţeny v Leningradě a papírové peníze v Moskvě. Spolu s vyrobenými penězi převzala Československá republika 24. dubna 1953 i předlohy a výrobní zařízení, takţe další raţba probíhala v Kremnici a tisk bankovek v praţské Státní tiskárně cenin. Během čtyř dnů určených k výměně bylo sice moţné se starými penězi v obchodech platit, ale jejich platební síla se sníţila na 10% nominální hodnoty. Podle poměru pět starých korun za jednu novou se upravily také platy a ceny v obchodech. Nejmenší mince byla raţena v nominální hodnotě 1 haléř. Tato mince měřila 16 milimetrů v průměru a váţila 0,5 gramu. Platit s ní bylo moţno aţ do 30. dubna 1993. Tříhaléř měl parametry 18 milimetrů a 0,66 gramů.Platnost této mince byla ukončena 31. ledna 1976. Další haléřovou mincí byl pětihaléř váţící 1,18 gramů a měřící 20 milimetrů. Platnost této mince byla ukončena 31. prosince 1978. O rok dříve zmizela z oběhu desetihaléřová mince, která měřila 22 milimetrů a váţila 1,18 gramů. Jen o 2 milimetry a 0,25 gramů byla větší haléřová mince s největší nominální hodnotou 25 haléřů. Platnost této mince byla ukončena 31. prosince 1972. Všechny haléřové mince byly vyrobeny ze stejného kovu, který obsahoval 96,65% hliníku, 3% horčíku a 0,35% manganu. U všech těchto mincí není znám autor návrhu. Po měnové reformě byly raţeny ještě mince s nominální hodnotou 50 haléřů, 1, 3 a 5 Kčs. Jako první byla nově raţená jednokorunová mince váţící 4 gramy a měřící 23 milimetrů. Mince, jejímţ autorem byla M. UchytilováKučová, platila aţ do 30. září 1993. Kov této mince se skládal z 91% mědi, 8% hliníku a 1% manganu. Padesátihaléřová mince byla zavedena v roce 1963. Její kov se skládal z 90% mědi a zbytek tvořil zinek. Tato mince, jejíţ platnost byla ukončena 1. dubna 1979 měřila pouhých 21,5 milimetrů v průměru a váţila rovné 3 gramy. Autorem návrhu byl A. Peter. Následovala tříkorunová mince zavedená v roce 1965. Autorem této tříkoruny byly Z. Kolářský a E. Hájek. Oproti jednokorunové minci měřila pouze o 0,5 milimetru více a váţila o 1,5 gramu více. Tříkoruna byla vyrobena převáţně z mědi, ale obsahovala 20% niklu. Ze stejného kovu byla vyraţena i mince s nominální hodnotou 5 Kčs. Tato mince zavedená roku 1966 měřila 26 milimetrů a váţila 7 gramů. Autorem návrhu byl J. Harcuba.

41

Bankovky, které se razily nejdříve v Moskvě a po měnové reformě v Praze, byly vytištěny v nominálních výších 1, 3, 5, 10, 25, 50 a 100 Kčs. Bankovky vydávané v letech 1953-1989 měřily 51x101, 56x110, 61x120, 65x129, 70x138, 74x147 a 80x156 milimetrů. Autorem grafického návrhu byl S. A. Pomanskij. Bankovky a mince měnily svou podobu v letech 1953-1989 především z důvodu změny názvu republiky nebo změny státního znaku, ale i z důvodu modernizace postupů pouţitých při výrobě platidel. Z důvodu klesání kupní síly byla v roce 1973 vydána bankovka s vyšší nominální hodnotou 500 Kčs. Autorem této bankovky měřící 67x152 milimetrů byl J. Lukavský. Následovala tisícikoruna vydaná v roce 1985. Měřila pouhých 67x157 milimetrů a autorem návrhu nové bankovky byl A. Brunovský. Pamětních mincí bylo v letech 1954-1993 vydáno velké mnoţství. Celkem bylo vydáno 95 různých pamětních mincí. Šlo o stříbrné mince, které obsahovaly různě podle nominální hodnoty od 10-50% mědi. Vydávány byly v nominálních hodnotách 10, 25, 50, 100 a 500 Kčs. Přileţitosti, k nimţ byly pamětní mince raţeny, byly různé, jednalo se například o některá kulturní výročí, věnovány byly také významným osobnostem nebo propagandistickým námětům. Tyto pamětní mince slouţily především k sběratelským účelům i kdyţ byly do 30. června 2000 vlastně zákonným platidlem. Dalšími převáţně sběratelskými mincemi byly tradiční zlaté dukáty. Jednalo se o dukáty raţené od roku 1978 k výročí úmrtí císaře Karla IV. Jednodukátová mince měřila19,75 milimetrů a váţila 3,491 gramů. Autorem návrhu této mince raţené aţ do roku 1982 byl P. Formánek. Ostatní dukátové mince v nominálních hodnotách 2, 5 a 10 dukátů byly raţeny pouze v roce 1978. Jejich parametry byly 25, 34, 42 milimetrů v průměru a 6,982, 17,456, 34,909 gramů. Autorem dvoudukátu byl A. Peter, pětidukátu a desetidukátu Z. Kolářský. Od roku 1990 se změnil název Československa na Česká a Slovenská federativní republika. Také se změnil státní znak, českého lva nahradil čtvercový štít s historickými heraldickými symboly Čech a Slovenska. Tato změna se projevila i na rubové straně mincí. Lícní strana zůstala nezměněna aţ na odstranění pěticípé hvězdičky umístěné na mincích raţeným od roku 1953 nad nominální hodnotou. Nově se také v roce 1990 razila mince s hodnotou 10 Kčs. V tomto roce byl na lícní straně vyobrazen T. G. Masaryk. V roce 1991 ho nahradil M. R. Štefánik a o rok později A. Rašín. Desetikorunová mince raţená v letech 1990-1993 měřila 24,5 milimetrů v průměru a váţila 8 gramů. Vyrobena byla z 92% mědi, 6% hliníku a 2% niklu.

42

Po roce 1990 byla připravována i nová papírová platidla, k jejich emisi však jiţ nedošlo, protoţe na konci roku 1992 došlo k dohodě o rozdělení Československa. To přestalo existovat dnem 31. prosince 1992 a od 1. ledna 1993 vznikly dva nové státy, a to Česká republika a Slovenská republika. Vzhledem ke vzniku nového státu musela být také změněna dosavadní platidla. Nejdříve se přistoupilo ke kolkování, to se týkalo bankovek s nominálními hodnotami 100, 500 a 1000 Kčs. Ty byly po odevzdání opatřeny kolkem a vráceny majiteli. Okolkované bankovky pak zůstaly v oběhu do 31. srpna 1993. Ostatní drobné bankovky v hodnotách 20 a 50 Kčs včetně mincí byly postupně nahrazovány novými bankovkami a mincemi s označením Koruna česká.

43

2. Současné peníze Bankovky a mince, jak je známe dnes, jsou v oběhu od roku 1993. Aţ na ochranné prvky zůstaly vzhledově stejné. První českou bankovkou byla tehdy dvousetkoruna s rozměry 69x146 milimetrů. Na lícní straně je vyobrazen Jan Amos Komenský a na rubové straně jsou znázorněny dvě dotýkající se ruce. Bankovka s nejmenší nominální hodnotou byla dvacetikoruna. Tato bankovka emitována aţ v roce 1994, jiţ není v oběhu, její platnost skončila 31. srpna 2008. Měřila 64x128 milimetrů a na lícní straně byl vyobrazen Přemysl Otakar I. Na rubové straně se nacházela koruna, o šest milimetrů širší je následující bankovka s nominální hodnotou 50 Kč. Na této bankovce se nachází podobizna sv. Aneţky české a její monogram. V současné době se padesátikorunová bankovka jiţ netiskne a v budoucnu se plánuje její staţení z oběhu. Karel IV. se nachází na lícní straně stokorunové bankovce. Na rubové straně této bankovky měřící 69x140 milimetrů se nalézá pečeť Karlovy univerzity. Dalším současným papírovým platidlem je pětisetkoruna měřící 69x152 milimetrů a je na ní vyobrazena Boţena Němcová na jedné straně a portrét neznámé ţeny na straně druhé. Na tisícikorunové bankovce nalezneme Františka Palackého a orlici. Tato bankovka měří 74x158 milimetrů. O 12 milimetrů jsou širší papírové peníze s nominální hodnotou 5000 Kč, na kterých je vyobrazena T. G. Masaryk. Na rubové straně se nacházejí praţské budovy. V roce 1996 byla vydána bankovka s novou nominální hodnotou 2000 Kč. Ta měří 74x164 milimetrů a na lícní straně nalezneme Emu Destinovou, na rubové straně pak hudební nástroje. Autorem grafického návrhu všech českých bankovek je O. Kulhánek a tištěny jsou ve Státní tiskárně cenin v Praze. Aby se urychlila výměna československých bankovek za české bankovky, byl tisk padesátikorunové, stokorunové a pětisetkorunové bankovky svěřen také zahraniční firmě Thomas de La Rue & Company Ltd. Dnešní bankovky obsahují celou řadu ochranných prvků, které slouţí k rozlišení pravosti. Jedním z ochranných prvků je samotný papír, ten je rostlinného původu a ve vodě se nerozpouští. Součástí bankovkového papíru jsou ochranná vlákna. Jde o 6 milimetrů dlouhá zapuštěná přímo v papíře. Díky oranţové barvě jsou snadno viditelná, zejména na bílých okrajích bankovky. V bankovkovém papíru je zapuštěn také ochranný okénkový prouţek. Jde o umělohmotný prouţek metalické barvy. Tento prouţek vystupuje na lícní straně na povrch kaţdých pět milimetrů, při pohledu proti světlu je patrný prouţek po celé kratší straně bankovky. Na vzniklých políčkách je uvedena nominální hodnota bankovky.

44

Dalším ochranným prvkem, který je součástí papíru, je vodoznak. Ten je umístěn na bílém okraji bankovky pod označením nominální hodnoty. Vodoznak tvoří portrét osoby vyobrazené na lícní straně bankovky a je viditelný proti světlu. Na pohledu proti světlu je zaloţen i ochranný prvek nazývaný soutisková značka. Na kaţdé straně bankovky je vytištěna část písmen ČR, celá jsou viditelná právě jen při pohledu proti světlu. Tento prvek nalezneme při pohledu z lícní strany nalevo v horní části, u stokorunové a padesátikorunové bankovky se nachází vpravo. Papírové peníze obsahují také prvek určený převáţně pro nevidomé. Je tvořen hmatovými značkami umístěnými v pravém horním rohu. U bankovek s dvoucifernou hodnotou je hmatová značka tvořena krouţky, u trojciferné svislými prouţky a čtyřciferné vodorovnými prouţky. V pravém dolním rohu lícové strany bankovky se nachází skrytý obrazec. Ten je tvořen nominální hodnotou bankovky a viditelný je při sklopení bankovky do vodorovné polohy na úrovni očí. Dalším ochranným prvkem je opticky proměnlivá barva. Obrazec vytištěný touto barvou mění své zbarvení podle úhlu pohledu. Tento obrazec se nachází v horní části bankovky vedle soutiskové značky. Protoţe se jedná o drahou barvu, je pouţívána jen u bankovek s větší nominální hodnotou jako je tisícikoruna, dvoutisícikoruna a pětitisícikoruna. Iridiscentní pruh je dalším ochranným prvkem zaloţeným na optickém efektu. Při pohledu kolmo k očím není tento pruh téměř vidět. Po sklopení bankovky získává kovové zbarvení. Iridiscentrní pruh je 20 milimetrů široký a je umístěn v pravé části bankovky po celé kratší straně. V různých částech jednotlivých bankovek se nalézá také mikrotext. Jde v podstatě o uvedení nominální hodnoty malými písmeny popřípadě čísly, které nejsou na první pohled viditelná. Tímto způsobem jsou vyplněna určitá pole nebo obrazce. Co se týče mincí, ty měly být nahrazeny během roku 1993. Státní mincovna v Kremnici toto velké mnoţství mincí však nezvládala v potřebném čase vyrobit. Proto byla raţba korunové, dvoukorunové a pětikorunové mince svěřena kanadské společnosti Royl Canadian Mint Winnipeg. Raţba desetihaléřů, dvacetihaléřů, padesátihaléřů, desetikoruny, dvacetikoruny a padesátikoruny probíhala v německém Hamburgische Münze Hamburg. První raţenou mincí byla padesátikoruna, která byla vydána 13. ledna 1993. Na lícní straně této mince se nachází český lev a označení nominální hodnoty a na rubové straně několik budov. Hrana této mince s největší nominální hodnotou je hladká. Jejím autorem je L. Kozák, váţí 9,7 gramu a měří v průměru 27,5 milimetrů. Padesátikorunová mince se skládá v podstatě ze dvou částí. Obě části jsou vyrobené z oceli, střed je plátovaný slitinou mědi a zinku a mezikruţí je plátované a galvanicky pokované mědí.. 45

Dvacetikorunová mince měří 26 milimetrů v průměru a váţí 8,43 gramů. Na lícní straně je opět český lev a na rubové straně se nachází svatý Václav na koni a za ním nápis „Svatý Václave nedej zahynout nám i budoucím“, nalevo od svatého Václava je označení nominální hodnoty. Stejně jako padesátikoruna je i tato mince vyrobena z oceli a pokovaná slitinou mědi a zinku. Hrana této mince je hladká a tvoří třináctihran, autorem je V. Oppl. Stejně jako u padesátikoruny je autorem návrhu desetikorunové mince L. Kozák. Dvacetikoruna je však vyrobena jen z oceli a pokovaná mědí. Váţí 7,62 gramů a měří 24,5 milimetru v průměru. Na rubové straně této mince nalezneme budovu Petrova v Brně a na lícní straně opět českého lva. Hrana mince je vroubkovaná celkem 144 vroubky. Mince s nominální hodnotou 5 Kč je vyrobená téţ z oceli, pokovaná je však niklem. Její rozměr je 23 milimetrů a váha 4,8 gramů a hrana je oproti desetikoruně zcela hladká. Autorem návrhu je J. Harcuba. Na rubové straně této mince se opět nachází český lev a na lícní straně je velké označení nominální hodnoty a v pozadí se nalézá Karlův most. Na dvoukorunové minci nalezneme opět velké označení nominální hodnoty a nalevo pak velkomoravský šperk. Na rubové straně této mince je opět český lev. Hrana této mince je opět hladká, tvoří však jedenáctihran. Mince s parametry 21,5 milimetru a 3,7 gramu je vyrobená opět z oceli a pokovaná niklem. Autorem návrhu dvoukorunové a jednokorunové mince byla J. Truhlíková-Spěváková. Jednokorunová mince je opět vyrobená z oceli a pokovaná niklem, její hrana je ovšem vroubkovaná 80 vroubky. Na jedné straně se je označení nominální hodnoty nad korunou a na straně druhé opět český lev. Dříve platné haléřové mince byly vyrobeny z 99% hliníku a 1% hořčíku. Padesátihaléř přestal platit 31. srpna 2008. Tato mince měřila19 milimetrů v průměru a váţila 0,9 gramů. Na lícní straně bylo většími číslicemi označení nominální hodnoty a na rubové straně se nacházel opět český lev. Hrana této mince, jejímţ autorem byl V. Oppl, byla střídavě hladká a vroubkovaná, V pravidelných úsecích se zde střídalo 7 vroubků a stejně velké hladké políčko. Hrana dvacetihaléře byla celá vroubkovaná a navíc tvořila sedmihran. Tato haléřová mince váţila 0,74 gramů a měřila 17 milimetrů v průměru. Autorem návrhu dvacetihaléřové mince byl J. Bejvl. Dvacetník a desetník přestal platit jiţ 31. října 2003. Desetihaléř váţil 0,6 gramu a měřil 15,5 milimetrů, jeho autorem tehdy byl J. Prádler. Hrana této nejmenší mince české měny je zcela hladká. Všechny mince se dnes razí ve státní mincovně v Jablonci nad Nisou. Zde se taky razily od roku 1993 zlaté mince a od roku 1994 pamětní stříbrné mince. Zlaté mince se razily aţ do roku 1999 v nominálních hodnotách 1000, 2500, 5000 a 10 000 Kč. Tyto mince jsou vyrobeny téměř ze stoprocentního zlata. Tisícikorunová zlatá mince měřící 16 46

milimetrů a váţící 3,11 gramů byla vydána s motivem Karlštejna a třídukátu slezských stavů z roku 1621. Zlatá mince s nominální hodnotou 2500 Kč byla vydána s motivem tolaru moravských stavů z roku 1620 a právními dokumenty spolu s Karlem IV. Tato mince váţila 7,777 gramů a měřila 22 milimetrů. O 6 milimetrů větší a téměř dvakrát tak těţší byla zlatá mince s hodnotou 5000 Kč, která byla emitována s motivy Karla IV. a Karlovy univerzity. Zlatá mince s největší nominální hodnotou 10 000 Kč. Byla vydána s motivy praţského groše Václava II. a opět s podobiznou Karla IV. a vyobrazením Nového Města Praţského. Tato zlatá mince váţila 31,107 gramů a měřila celých 34 milimetrů. Stříbrných pamětních mincí bylo vydáno na 44 druhů. Všechny byly s nominální hodnotou 200 Kč, měřily 31 milimetrů v průměru a váţily13 gramů. Kov, z kterého byly tyto mince raţeny, obsahoval 90% stříbra a 10% mědi.

2.1. Bezhotovostní peníze Dnes jiţ nejsou kovové nebo papírové platidla nutností, pouţívají se čím dál více bezhotovostní peníze. Jde v podstatě o pouhý zápis na účtu vedeným u finanční instituce. Na základě vyplněných příkazů mohou být peněţní prostředky vybrány, uloţeny nebo převedeny na jiný účet. Příkazy, na základě kterých provádí instituce převody, výběry či uloţení peněz, mohou být: příkaz k úhradě, příkaz k inkasu, hromadný příkaz k úhradě, hromadný příkaz k inkasu, trvalý příkaz k úhradě nebo k inkasu, šek, ale také bankovní platební karta. Těmto instrumentům se říká nástroje k bezhotovostnímu platebnímu styku. Příkazy se předkládají v bance většinou u přepáţky, ale mohou být pro tento účel zřízeny tzv. sběrné boxy. Pro klienta banky se tímto způsobem odstraňuje nutnost čekat fronty u bankovní přepáţky. Dalším způsobem jak provádět platby z běţného účtu je elektronické bankovnictví. V současnosti je nejrozšířenější bankovnictví přes internet. Umoţňuje tak klientovi provádět potřebné platby z pohodlí vlastního domova. Takto ovšem nemusí být prováděny platby jen prostřednictvím internetu, ale i telefonním hovorem, nebo posláním textové zprávy s potřebnými údaji. Šeky slouţí k výběru hotovosti z účtu, kterou obdrţí majitel šeku po jeho předloţení u bankovní přepáţky. Bankovní platební karty jsou určeny jak k výběru hotovosti z bankomatu, tak i k platbám za zboţí či sluţbu přímo v obchodě.

47

V současné době se začíná objevovat sluţba cash back. Ta umoţňuje při platbě platební kartou v obchodě i výběr hotovosti. Podmínkou bezhotovostního platebního styku je samozřejmě existence běţného účtu u banky. Provádět jej mohou banky nebo i jiné instituce, které mají k této sluţbě udělenou licenci od České národní banky.

48

3. Pokladní úsek banky V bance se nachází speciální místa určená pro bezpečnou manipulaci s penězi. Těmto místům se říká pokladna, která je obvykle vybavena uschovnými prostory, kartotékou platidel, prostředky výpočetní techniky, různými prostředky k rozpoznání padělků, nebo například počítačky peněz. Z důvodu bezpečnosti jsou navíc tato místa vybavena neprůstřelnými a nerozbitnými skly, spolehlivými bezpečnostními systémy. Navíc jsou obvykle hlídána kamerovým systémem a fyzickou ochranou, kterou představuje stráţný. K pokladně je také obvykle zřízena hlavní pokladna, která má na starosti příjem a odvod hotovosti v rámci celé pobočky. Při kaţdé manipulaci s penězi je nutné dbát určitých zásad. Nejdůleţitější zásadou je tzv. pravidlo čtyř očí. To spočívá v přítomnosti dvou osob při manipulaci s penězi. V případě klienta je on tou druhou osobou. Dále by mělo být zabráněno přítomnosti třetí osoby při manipulaci s penězi. Z důvodu bezpečnosti musí pracovník provádějící pokladní činnost po celou pracovní dobu dodrţovat pokladní limit. Výše pokladního limitu se odvíjí od bezpečnosti pokladního místa. V případě, ţe je překročen pokladní limit, musí neprodleně převyšující peněţní prostředky odvést do hlavní pokladny. Podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu musí u kaţdé transakce nad 1000 eur být provedena identifikace klienta. Pokud transakce přesáhne 15 000 eur, měl by navíc být identifikován účel a povaha obchodu. Další zákon o omezení plateb v hotovosti udává povinnost kaţdou platbu přesahující 15 000 eur provést bezhotovostním převodem. Výdej hotovosti z účtu klienta se provádí na základě předloţených dokladů. Těmito doklady mohou být šeky, výběrní lístky, výplatní doklady, v některých případech je moţný výběr hotovosti i na základě ústního příkazu. Pracovník pověřený výplatou hotovosti je povinen zkontrolovat, zda doklad obsahuje všechny náleţitosti a ověřit totoţnost klienta. Dále musí zkontrolovat podpis, a pokud souhlasí s podpisovým vzorem, ověří zůstatek peněţních prostředků na účtu klienta. V případě, ţe je doklad správně vyplněn, souhlasí podpis a klient má dostatek peněţních prostředků na účtu, můţe dojít k samotné výplatě. Pracovník finanční instituce by si měl hotovost připravit a poté by ji měl před klientem ještě jednou přepočítat. Originál dokladu, na kterém pracovník stvrdí výdej hotovosti, si ponechá banka a kopie se předá klientovi.

49

Příjem hotovosti se provádí na základě předloţených příjmových dokladů nebo na základě ústního příkazu. Pracovník je povinen překontrolovat náleţitosti dokladu a ověřit totoţnost. Poté přepočítá hotovost, a ověří zda nejde o falešné peníze, nebo nejsou peníze nějakým způsobem poškozené. V případě, ţe má pracovník pochybnosti o pravosti hotovostních peněţních prostředků, odebere je klientovi bez náhrady. Peníze vloţí do obálky o odešle do zkušebny platidel České národní banky, zároveň toto oznámí na policii. Klientovi se v takovém případě vystaví potvrzení o odebrání hotovosti. Aţ do potvrzení přijímané částky byl měly být peníze uloţeny na pracovní ploše tak, aby je klient neustále viděl. Při příjmu hotovosti se potvrdí příjem a kopie dokladu se vrací klientovi, originál si ponechá banka. Pracovník banky nesmí na příjmových ani na výdajových dokladech dělat úpravy, přepisovat nebo opravovat.

50

Závěr Přes velké mnoţství různých platidel jsem se pokusila vytvořit stručný přehled platidel. Vzhledem k tomu, ţe kovových a papírových platidel vydaných na našem území bylo v historii velké mnoţství, zaměřila jsem se pouze na ty mince a bankovky, která povaţuji za významná. Základem dřívějších peněz byl vţdy drahý kov. Mince vyráběné v předchozích stoletích se skládaly převáţně ze stříbra, popřípadě i zlata. Postupem času se obsah drahých kovů sniţoval a mince se stávaly v podstatě bezcenným kovem. Dokonce i papírové peníze, které dnes nesou vysoké nominální hodnoty, jsou vlastně jen kusem potištěného papíru. Přesto jsou obchodníci i obyčejní lidé ochotni tento celkem bezcenný kus kovu či papíru přijímat za své zboţí, sluţbu či jako odměnu za vykonanou práci. Měnový systém dospěl dnes do stádia, kdy není potřeba vlastnit hotovostní peněţní prostředky. Úhrady za zboţí či za sluţby mohou být prováděny pomocí bezhotovostních peněz. Tyto peníze jsou vlastně jen zápisy na účtech. Dokonce i přeměna bezhotovostních peněz na hotovostní peněţní prostředky je velmi jednoduchou záleţitostí. Stačí pouze zajít do banky nebo k některému z bankomatů, kterých je v současnosti rozmístěných po celé republice 3500 a hotovost můţe mít člověk během několika minut při ruce. Coţ je určitě bezpečnější neţ nosit u pasu váček se stříbrnými mincemi.

51

Seznam použité literatury 1. HÁSKOVÁ, Jarmila; KOŠTEL, Miroslav; NOVOTNÝ, Jiří; PEKÁREK, Jiří; SURGA, Leopold. Československé bankovky, státovky a mince. 1 vyd. Praha : Lunarion v. o. s., 1993. 132 s. ISBN 80-85774-05-4 2. VANDAS, Jiří. Mince a platidla. 1. vyd. Praha : Magnet-Press, 1994. 220 s. ISBN 80-85847-15-9 3. VOREL, Petr. Od praţského groše ke koruně české. 2. vyd. Praha : Havran, 2004. 577s. ISBN 80-86515-40-0 4. Zákon o převodech peněţních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech 5. Internetové stránky České národní banky: www.cnb.cz 6. Internetové stránky: www.papirovaplatidla.cz 7. poznámky z přednášek

52

Příloha č. 1

Denár Vladislava I. z let 1110 aţ 1113

53

Příloha č. 2

Praţský groš Václava II.

54

Příloha č. 3 Jáchymovský tolar z roku 1525

Tolar Marie Terezie z roku 1780

55

Příloha č. 4 Krejcary z roku 1848-1892

56

Příloha č. 5 Rakouské mince raţené v letech 1892-1916

57

Příloha č. 6

Rakousko-uherská desetikorunová bankovka z roku 1904

58

Příloha č. 7 Pětikorunová bankovka z roku 1949

59

Příloha č. 8 Československé mince raţené v letech 1945-1953

60

Příloha č. 9 Československé bankovky z roku 1961

61

Příloha č. 10 Struktura peněz v oběhu podle stavu ke dni 31.12.2009

Nominální hodnota 5 000 Kč 2 000 Kč 1 000 Kč 500 Kč 200 Kč 100 Kč 50 Kč 20 Kč bankovky celkem

V oběhu v mil. Kč

Podíl v V oběhu v mil. Podíl v % kusů %

122 760,7 100 546,8 127 777,8 10 341,7 9 891,8 4 674,0 1 248,2 104,6

bankovky 31,7% 24,6 26,0% 50,3 33,0% 127,8 2,7% 20,7 2,6% 49,5 1,2% 46,7 0,3% 25,0 0,0% 5,2

377 345,6

97,4%

Počet kusů připadajících na 1 obyvatele ČR

7,0% 14,4% 36,5% 5,9% 14,2% 13,4% 7,1% 1,5%

2,4 4,8 12,3 2,0 4,8 4,5 2,4 0,5

349,8 100,0%

33,6

47,4 2,9% 145,4 8,8% 165,3 10,0% 189,7 11,5% 330,8 20,1% 402,0 24,4% 367,3 22,3% 1 647,9 100,0% 1,6 1 999,3

4,6 14,0 15,9 18,2 31,8 38,7 35,3 158,5

mince 50 Kč 20 Kč 10 Kč 5 Kč 2 Kč 1 Kč 0,50 Kč mince celkem pamětní mince Celkem

2 370,5 0,6% 2 907,4 0,8% 1 653,4 0,4% 948,4 0,2% 661,6 0,2% 402,0 0,1% 183,7 0,0% 9 127,0 2,4% 803,5 0,2% 387 276,1 100,0%

Zdrojem tabulky je internetová stránka České národní banky.

62

192,1

Příloha č. 11 Platné mince v České republice (50, 20, 10, 5, 2, 1 Kč)

63

Příloha č. 12 Platné bankovky v České republice (50, 100, 200, 500 Kč)

64

65

66

67