Historie hornictví na Rychnovsku

Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl. Pokorný R.1, Kraft L.2 & Symonová R.3 Komenského 277, Solnice 517 01, [email protected]. Benešovská ul. 52, Sedlec - Prèice 257 92, [email protected]. 3 Na Nábøeží 455, Doudleby nad Orlicí 517 42, [email protected]. 1

2

Key words: geology, iron ore, mineral resources mining, history, cavernicol organisms, geodesy, mining mensuration.

Abstract

The following study describes a history of mining of iron ore in the area around Rychnov nad Knìžnou, it means in the Eagle Mountains and in foothills of the Mountains. Results of geodetic, geological and biological research in three selected galleries are presented. The localities with historical mining of iron ore - Lukavice, Popelov and Masty - were chosen after comprehensive exploration of the whole area. These localities are the most worthy by virtue of their extent, conservation and accessibility. Lots of other tunnels are inaccessible due to collapse and slump, or had disappeared without any distinct marks above ground. The main goal is to inform readers about the present situation of these localities after almost 150 years from the time when the mining had been ceased. The study includes also a characteristic from the point of engineering geology and a concise historical survey. The history of mining in particular attles is processed at some length by Kaplan (1988). In comparison with this paper our study works rather with the general history of mining techniques and its historical legislation. The contemporary legal issues in relation to galleries forms a separate chapter. Only mineral resources mined by underground way are included in this study, other ways of mining (eg. gravel sand, brick clay or building stone) are omitted. Among others mining of building stone has its own history in small municipal quarries, which had arisen mostly in sedimentary rocks of cretaceous basin. This work is designed for general public as well as professional community and in particular for geologists, historians and biologists, having a relationship to this region. In case of positive reactions the second part will follow, dealing with other localities in which the same research will be undertaken.

Obsah

Podìkování .......................................................................................................... 2 1 Úvod ................................................................................................................. 2 2 Geologická charakteristika regionu ................................................................... 2 3 Kategorizace ložisek nerostných surovin ........................................................... 3 4 Historie hlubinného dolování a zpracování rud ................................................. 5 5 Vývoj právních norem v sektoru horního práva ................................................. 7 6 Souèasný legislativní rámec starých dùlních dìl ............................................... 13 7 Biologická charakteristika starých dùlních dìl ................................................. 14 8 Mìøické a mapovací práce ............................................................................... 22 9 Popis konkrétních lokalit ................................................................................ 31 10 Závìr ............................................................................................................. 37 11 Literatura ...................................................................................................... 38 12 Pøílohy .......................................................................................................... 39

2

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Podìkování Chtìli bychom na tomto místì podìkovat starostovi obce Lukavice panu J. Hanušovi za umožnìní vstupu do lukavické štoly a také všem, kteøí pøispìli k urèení biologického materiálu (houby - prom. biol. Karel Prášil, roztoèi – Mgr. Jan Mourek, pavouci – prof. Jan Buchar, Mgr. Lenka Kubcová, mìkkýši - Mgr. Lucie Juøièková, mnohonožky - Doc. František Kocourek, korýši – Radka Symonová).

1 Úvod Pøedkládaná práce si dává za cíl pøiblížit ètenáøi historii tìžby železné rudy na Rychnovsku, tedy v regionu Orlických hor a Podorlicka, a podrobit geodetickému, geologickému a biologickému prùzkumu tøi vybraná dùlní díla. Po komplexním prùzkumu celého území byly zvoleny lokality Lukavice, Popelov a Masty. Ve všech tøech pøípadech se jedná o místa historické tìžby železné rudy, jež se svým rozsahem, zachováním a pøístupností øadí k nejhodnotnìjším. Øada dalších štol je buï nepøístupná z dùvodù závalù a propadù, èi zcela zmizela bez zøetelných známek na povrchu. Úèelem je zpravit ètenáøe o souèasném stavu tìchto lokalit témìø 150 let poté, kdy bylo ukonèeno dolování. Souèástí práce je rovnìž inženýrsko-geologická charakteristika a struèný nástin historie. Minulost tìžby v jednotlivých dùlních dílech je obšírnì zpracována v publikaci Kaplana (1988), na rozdíl od níž se tato studie vìnuje spíše obecné historii techniky dolování a tehdejší legislativì. Samostatnou kapitolou je souèasný právní vztah státu ke starým dùlním dílùm. V celé práci se hovoøí pouze o nerostných surovinách tìžených èi tìžitelných podpovrchovým zpùsobem, veškeré stìnové a jámové tìžebny stavebního kamene, cihláøské hlíny nebo štìrkopísku jsou opomíjeny. Napøíklad lomové dobývání kamene má rovnìž svou historii v malých obecních lùmcích, náležejících pøevážnì sedimentárním horninám køídové pánve. Ty jsou však velice podrobnì zpracovány v publikacích øady „Soupisy lomù“ vycházející ve 40. - 50. letech minulého století.

2 Geologická charakteristika regionu Geologie okresu Rychnov nad knìžnou je velice rozmanitá. Nejmarkantnìjší rozdíl je mezi horskými a níže položenými oblastmi. Orlické hory vèetnì èásti Podorlické pahorkatiny tvoøí lugikum, tedy série hornin vzniklých metamorfózou ze sedimentù proterozoického moøe. Tehdy usazená souvrství bøidlic, slepencù a pískovcù podléhala v dalších geologických obdobích erozi a zachovaly se jen èásti. Ty pozdìji klesly do vìtších hloubek pod zemský povrch, kde prošly zmìnami za vysokých teplot a následnì vrásnìním. Nejèastìji se vyskytují dvojslídné ruly, ortoruly a migmatity s polohami svorù, fylitù, metabazitù a amfibolitù. V menší míøe se také objevují køemence, krystalické vápence a serpentinity. Na nìkterých místech proráží na povrch magmatitová tìlesa, místy v minulosti tìžené jako kvalitní kámen. Jedná se zejména o lokalitu gabrodioritu na Špièáku èi granodioritu v Javornici a Potštejnì. Mineralogicky nejsou tyto horniny pøíliš zajímavé, vedle horninotvorných minerálù

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

3

je v nich možné nalézt pouze krystaly kalcitu, køemene, muskovitu a biotitu, vzácnìji pak fluorit, nerosty granátové øady a nìkteré další. Podhùøí je tvoøeno z velké plochy platformními sedimenty. V severovýchodní èásti okresu se v okolí Olešnice a Dobøan zachovaly na rozloze pøibližnì 11 km2 tektonicky omezené výskyty temnì èervených arkozovitých pískovcù permského stáøí. Není v nich sice možné nalézt žádné zkamenìliny, stáøím jsou však velice blízké araukaritùm a dalším pozùstatkùm zkamenìlého døeva, hojnì nalézaného v okolí Nové Paky. Podstatnì vìtší rozlohu však zaujímají sedimenty druhohorní, náležející období moøské záplavy ve svrchní køídì. Jsou tvoøeny slínovci a jílovci (opukami), v menší míøe též pískovci nebo i slepenci a je možné se s nimi setkat západnì od pøibližné hranice Ohnišov –– Skuhrov n. Bìlou – Lukavice – Liberk – Rokytnice v Orl. horách. Vedle této oblasti, tvoøící v podstatì severovýchodní okraj tzv. Èeské køídové pánve, je možné køídové sedimenty nalézt také v Orlickozáhorské brázdì pøi polské hranici, a také jižnì od Bartošovic v Orl. horách. Zde se vyskytují v rámci svrchní køídy nejstarší souvrství, náležící stupni tzv. cenomanu (100 – 94 mil. let). Naopak na Týnišsku se zachovaly sedimenty nejmladší, patøící stupni turon až coniak (90 – 86 mil. let). Takøka všechny køídové horniny jsou na rozdíl od zcela afosiliferních permských arkóz velice bohaté na zbytky fosilní fauny. Jako pøíklad lze jmenovat mlže rodu Mytiloides, Pecten, ústøice Rhynchostreon, Arcostrea èi Amphidonte, ježovky Micraster, Cidaris, byly nalezeny i ojedinìlé rybí šupiny a žraloèí zuby. Velice hojnì se ve slínovcích rovnìž vyskytují nejrùznìjší bioglyfy, tedy stopy po životních projevech organismù. Takovéto zkamenìlé stopy se nazývají ichnofosilie. Protože je u nich velice obtížné zpìtnì dohledat jejich pùvodce, oznaèují se umìlými názvy, jako napøíklad v regionu hojné tzv. ichnorody Paleophycus, Thalassinoides a další. Smìrem do „vnitrozemí“ okresu pokrývá køídové uloženiny více èi ménì mocná vrstva pleistocenních øíèních usazenin, vátých pískù a také spraší. Pro úplnost je ještì nutno zmínit dva nepatrné výskyty prvohorních ordovických hornin o rozloze pøibližnì 5 hektarù severnì od Týništì nad Orlicí v blízkosti obce Vyhnanice. Ve starém stìnovém lomu jsou zde odkryty køemence a fylitické bøidlice, ve kterých byly vzácnì nalezeny zbytky fosilií.

3 Kategorizace ložisek nerostných surovin Region Orlických hor a Podorlicka nikdy nepatøil k oblastem, které vynikaly hornickou èinností. V širším okolí je sice možné nalézt øadu rudních ložisek, ty jsou však bez výjimky pouze lokálního významu a stejného rozsahu byla i tìžba na nejperspektivnìjších lokalitách. První místo mezi surovinami pro získávání kovù zaujímají rudy železa. Hlavní tìženou surovinou byl laterit, hematit a limonit, v nepatrné míøe rovnìž siderit. Prùmìrný obsah oxidù Fe na jednotlivých lokalitách se pohybuje mezi 15 – 45%. Støediskem báòské a hutní èinnosti byla støední èást okresu, tj. území v širším okolí Skuhrova nad Bìlou. Ložiska Fe-rud jsou zde seøazena do urèitého pásu zhruba v délce 20 km. Druhou oblastí co do významu byla èást mezi Náchodem a Olešnicí v  Orlických horách. Tøetí, nejménì významná oblast, se nacházela východnì od

4

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Rychnova nad Knìžnou v údolí øeky Zdobnice a jejích pøítokù (Pošmourný in Opletal 1980). Ložiska je možné rozdìlit dle jejich vzniku na tøi základní typy – podmoøská metamorfická ložiska, sulfidické zrudnìní a ložiska lateritického zvìtrávání. Do první skupiny jsou øazeny výskyty železných rud hematitového, respektive krevelového typu, tvoøené buï páskovanými rudami, kde se hematit støídá s køemenem, a nebo rudami jaspilitovými, charakteristickými vysokým podílem naèervenalého jemnozrnného køemene prostoupeného hematitem. Ložiska submarinního typu jsou svým vznikem vázána na horniny svrchního proterozoika. Z významných lokalit tohoto typu, které byly v historii tìženy, je možné jmenovat napøíklad Bohdašín, Hluky, Olešnice, Proloh èi Lukavice. Výskyty sulfidických rud jsou spjaty s proterozoickými metabazity (=metamorfovanými zásaditými horninami) a tvoøí je pøevážnì pyrhotin s akcesorickým pyritem, chalkopyritem a pentlanditem. Mají charakter páskových vložek v okolních horninách, obsah Fe je pomìrnì nízký (cca 10%). Jako lokality je možné uvést napøíklad Javornice, Uhøínov, Pìèín a Nebeská Rybná (Popelov) (Pošmourný in Opletal 1980). Lateritická ložiska vznikla specifickým zvìtráváním amfibolitu pùsobením vlhkého tropického klimatu, které zde panovalo ve druhohorách ve støední a èásteènì i svrchní køídì, jsou tedy výraznì mladší. Docházelo zde k vyluhování SiO2 a alkálií a obohacení pùdního profilu Fe a Al oxidy. Laterity jsou tedy primárnì reziduální zeminy tvoøené pøevážnì oxidy a hydroxidy Fe, Al, pøípadnì Mn a jílovými minerály (Petránek 1993). Tyto rudy se tìžily v lokalitách Lukavice (Slavìnka), Roudné a Masty. V poøadí významnosti leží na druhém místì nejspíš Al-rudy. O surovinách k získávání hliníku bylo hovoøeno již pøi popisu sedimentárních železných rud. Ty jsou totiž mimo jiné tvoøeny i lateritickými bauxity, jenomže v minulosti se o tìchto horninách uvažovalo jen v souvislosti se železem. Teprve novìjší geochemické prùzkumy zjistily až 50% obsah Al2O3. Prùzkumné práce však byly v 60. letech 20. století zastaveny pro malé množství zásob a nevyøešenou technologii úpravy. Je rovnìž dále nutné zmínit lokality Pb - Zn zrudnìní. V oblasti Orlických hor je tato mineralizace vázána na výskyty lamprofyrù, což jsou žilné jemnozrnné magmatity, charakteristické v tomto pøípadì výskytem ortoklasu. Geologicky je zrudnìní datováno na více než 400 milionù let, náleží tedy mladokaledonskému vrásnìní (Martinec in Roèek 1977). Rudy v regionu tìženy nebyly, ale zachovaly se pozùstatky po prùzkumné èinnosti, napø. v lokalitách Nová Ves u Orlického Záhoøí a Julinèino údolí nedaleko Rokytnice v Orl. h. Co se týèe ložisek ostatních rud èi kovových minerálù, v oblasti byly provádìny prùzkumné práce zabývající se uranovým zrudnìním v okolí Øíèek v Orl. h. a Nebeské Rybné, kde byly objeveny krátké žíly smolince. Po této èinnosti zùstaly mìlké štoly a odvaly zajímavé výskytem fluoritu. Byl studován výskyt ilmenitu v gabru na Špièáku u Deštného v Orl. h., tyto prùzkumné práce však skonèily kvùli nízkém obsahu TiO2 (2,64 – 4,22%). Rýžováním a rozbory tìžkých minerálù byly prokázány výskyty Sn – W mineralizace

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

5

ve formì kasiteritu a scheelitu s primárním výskytem ve svorech novomìstské a stroòské série høebene Orlických hor. Sedimentární náplavová anomálie s tìmito minerály se vyskytuje mezi obcemi Javornice a Hláska, nemá však technický význam. Stejnì nevýznamné jsou sporadické výskyty zlata a støíbra v metabazitech v Nebeské Rybné a zlata v náplavech v okolí Deštného v Orl. h. a Lukavice (Pošmourný in Opletal 1980). Z nerudních surovin se hlubinným zpùsobem v regionu tìžilo hnìdé uhlí, které se vyskytuje v nepøíliš mocných polohách ve vrstvách sladkovodního cenomanu v okolí Vrbice u Doudleb, v literatuøe se objevují rovnìž zmínky o tìžbì grafitu ve fylitech v okolí Øíèek v Orl. h. (Martinec in Roèek 1977).

4 Historie hlubinného dolování a zpracování rud Historie dolování sahá pravdìpodobnì až do 13. století, kdy se v jednoduchých hutích zpracovávala železná ruda dobývaná povrchovým odklizem, tedy zpravidla v místech, kde ruda vycházela až na povrch, èi byla kryta jen nepøíliš mocnou vrstvou pùdy. Hlubinná tìžba v podobì mìlkých šachtic a posléze i dokonalejších štolových systémù má své poèátky v 15. století v okolí Nového Hrádku, kde rovnìž vznikl první hamr na úpravu železné taveniny. Rozmach tìžby nastává v 17. – 18. a hlavnì 19. století, kdy se ruda tìžila na více než tøiceti lokalitách a bylo v provozu pìt hamrù – Nový Hrádek, Olešnice, Skuhrov n. Bìlou, Benátky, Hamernice, a nejménì tøi hutì – Zdobnice, Rùženina hu ve Skuhrovì a Benátky u Rychnova n. Kn. Tìžba se èasto stìhovala, chudá ložiska se brzy vyèerpala a horníci se pøesunuli na jinou lokalitu. Za nejbohatší byly považovány doly v Lukavici, Dobrém, Mastech, Roudném a Skuhrovì n. Bìlou. Dolování se provádìlo tehdy bìžným náøadím, tedy hornickým kladivem, tzv. mlátkem a želízkem. Želízko byl sekáè z tvrdého železa s ostrým hrotem nasazený na døevìném topùrku, mlátek bylo kladivo hranolového tvaru zakonèené na obou koncích údernou plochou. Pracovalo se tak, že želízko, držené v levé ruce, vnikalo do horniny pod údery mlátku. Byla to práce velice namáhavá a zdlouhavá, ve dvanáctihodinové smìnì v prùmìrnì tvrdé horninì vylámal horník cca 0,5 m 3 horniny. Dále se používaly rùzné sochory, perlíky a klíny. Dle potøeby se také používalo sázení ohnìm. Pøi tomto zpùsobu se u èela štoly založil oheò a hornina po rozžhavení zkøehla a dala se lépe lámat. Horká hornina se také polévala vodou. Tyto nástroje a metody se používaly i pøes rozvoj techniky takøka až do konce 19. století. Od 17. století se v hornictví používaly støelné práce. Vzhledem k nepøíliš mocnému nadloží u vìtšiny štol a také k vysoké cenì støelného prachu se však v podhùøí Orlických hor tento zpùsob nepraktikoval. Ruda i hlušina se na povrch vytahovala ruènì pohánìným rumpálem, zvaným vrátek èi hašpl. T잚í náklady se vytahovaly žentourem taženým koòmi nebo vodním kolem. Ruda se mìøila na koleèka, pøièemž hmotnost v koleèku byla kolem 100 kg. Nosnost nadloží se zajišovala výdøevou. Dùležitou otázkou pøi hlubinné tìžbì vždy bylo odvodòování dùlních dìl. Tehdejší horníci znali mnoho zpùsobù jak tento problém vyøešit. Voda se vynášela na povrch pomocí kožených mìchù, tahala pomocí rumpálu svislými šachtami, od

6

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

16. století se používaly i èerpací stroje. V našem regionu bylo odvodnìní vyøešeno zpravidla velmi elegantnì tím nejjednodušším zpùsobem – terén zpravidla umožòoval samovolný odtok podzemní vody, proto se štoly razily mírnì sklonìné vzhùru. Výjimkou je Lukavice, kde bylo nutné vyrazit odvodòovací šachtici. Vìtrání zpravidla využívalo pøirozeného tahu vìtru zpùsobeného teplotními rozdíly v jednotlivých úsecích dolu. Tomuto efektu napomáhaly v rozsáhlejších dùlních systémech úzké vìtrací šachtice, které podporovaly komínový efekt. Vytìžená ruda se na povrchu zbavovala mechanicky zbytkù hlušiny a poté se nechala po urèitý èas oxidovat vlivem vzdušného kyslíku. Takto pøipravená dále pokraèovala do stoupy, tedy drtièky na vodní pohon. Zde se ruda rozmìlòovala pravidelnými údery tìžkých závaží, tzv. „pìcholí“ a výsledkem byly valounky pøibližnì velikosti oøechu. V tomto stavu již ruda putovala do pecí. Ve støedovìku se zpoèátku používaly šachtovité pece, jaké popisuje ve svém díle „De Re Metallica Libri XII“ z roku 1556 Georg Bauer známý pod jménem Georgius Agricola. Jejich výška se pohybovala až kolem 2,5 metru a pøi jedné zavážce pojala 0,5 m3 rudy. Plnila se døevìným uhlím a železnou rudou s pøímìsí nehašeného vápna. Zapalovala se zespoda a smìs pozvolna prohoøívala vzhùru, pøièemž uvnitø bylo dosaženo teploty až 1400 °C. Proces hoøení byl podporován dmýcháním mìchy. Pozdìji se zaèaly budovat tzv. dýmaèky, tedy zdokonalené šachtové pece s mohutnými mìchy pohánìnými vodním kolem. Od 17. století se zaèaly budovat moderní vysoké pece, které umožòovaly díky vysokým teplotám (až 1900 °C) odpichovat pøímo tekuté železo a také zpracovávat podstatnì vìtší objemy rudy najednou. Takováto pec byla v Orlických horách postavena nejprve ve Zdobnici kolem roku 1760 a následnì ve Skuhrovì n. Bìlou, kde byl provoz zahájen 20. 5. 1819. V peci probíhala redukce oxidických rud až na surové železo, celý proces trval zpravidla 8 – 12 hodin. Vápno reagovalo s neèistotami a tvoøilo strusku. Po ukonèení tavení se odpíchla struska, která se nechala odtéct, a v peci zùstala hrouda železa. Tu po zchladnutí hutníci z pece vylomili (resp. odpíchli) a dále zpracovávali pod údery velkého vodou pohánìného kladiva – hamru – na nejrùznìjší výrobky, jako napøíklad radlice, obruèe, nebo jen tyèe použitelné na výrobu nejrùznìjšího náøadí v okolních kovárnách (volnì dle Kaplana 1988). V druhé polovinì 19. století dochází k pomìrnì náhlému útlumu tìžby (v Roudném se pøestává dolovat v roce 1852, v Hlinném roku 1853, v Kounovì - Hlucích 1866, Lukavici 1875, jako poslední byl nejspíše zavøen dùl v Dobrém a to zaèátkem øíjna 1878) (Kaplan 1988). Od 80. let 19. století se už pravdìpodobnì netìžilo na žádném ložisku, v té dobì již fungovala jen jedna hu – tzv. „Rùženina hu“, která se pozdìji pøeorientovala na kovovýrobu. Na jejím místì dnes stojí soukromá firma Porkert, známá napøíklad výrobou kávových mlýnkù. Zánik tìžby železné rudy v Orlických horách mìl více pøíèin - postupné vyèerpávání ložisek a tedy prodražování celého procesu získání železa, hlavním dùvodem však bylo zlevnìní dopravy a tudíž i dostupnost levné a hlavnì kvalitnìjší suroviny z vìtší vzdálenosti. Vyplatilo se rovnìž dovážet již hotové surové železo. V 50. a 60. letech 20. století provádìly podniky Severoèeský a Èeskomoravský rudný

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

7

prùzkum prospekci na nìkterých starých tìžištích, avšak žádné nebylo shledáno natolik bohaté, aby se uvažovalo o znovuzahájení tìžby (Martinec in Roèek 1977). V souèasné dobì eviduje Ministerstvo ŽP, respektive Èeská geologická služba jako potenciálnì využitelné jedno ložisko hliníkové suroviny a ètyøi ložiska polymetalických rud (Zn, Pb). Oznaèení „potenciálnì využitelné“ je však jen technický termín, praktické zahájení tìžby není ani ve dlouhém èasovém horizontu pravdìpodobné. Tìžební èinnost v prùbìhu nìkolika set let zpùsobila, že území Èeské republiky se v souèasné dobì nachází jen ložiska chudých rud. Posledního velkého rozmachu doznala tìžba po roce 1948, kdy byla tìžena rudní ložiska i s výraznými ekonomickými ztrátami s cílem zajištìní nezávislosti na dovozu surovin ze západních zemí. Po roce 1989 došlo k výraznému útlumu tìžby a ukonèením dobývání zlata na polymetalickém ložisku Zlaté Hory skonèila v roce 1994 tìžba rud na území Èeské republiky a neplánuje se znovuotevøení žádného ložiska.

5 Vývoj právních norem v sektoru horního práva Horní právo se zaèalo vyvíjet vùèi jiným oblastem lidské èinnosti podstatnì døíve. Báòské podnikání se vždy vyznaèovalo znaènou dávkou nejistoty, horníci proto museli mít maximálnì zajištìná svá práva, aby byli schopni nést rizika, která se bìhem doby mìnila. S rozvojem tìžby nerostných surovin logicky docházelo ke sporùm mezi sousedními tìžebnami a bylo nutné je øešit, proto záhy vznikla potøeba sepsat jednoznaèná „pravidla hry“. Báòskoprávní pøedpisy tak dosvìdèují, že ve vývoji horního práva se zøetelnì odrážela hustota, intenzita a další okolnosti provozu v dùlních revírech, pro které byly zpracovány. První mìsta, která mìla zpracován tzv. báòský øád, byla Jihlava a Nìmecký (Havlíèkùv) Brod. Zde se již za Pøemysla Otakara II. tìžila støíbrná ruda a právì díky støíbru mìla tato oblast výsadní postavení. V roce 1249 tak byly poprvé ve støední Evropì písemnì vyjádøeny zásady horního práva. Obsahovalo èlánky o pravomoci urbéøù, královských úøedníkù, kteøí mìli dohled nad dolováním, o vymìøování dùlních polí a øadu dalších ustanovení. Výkon horního práva náležel jihlavskému hornímu soudu. Pùvodnì jeho pravomoc sahala pouze tam, kde pracovali jihlavští horníci, avšak oblast jeho pùsobení se postupnì rozšiøovala a jihlavský soud se stal až do 16. století hlavní odvolací stolicí horního práva pro celé Èeské zemì (Jangl 2001).

8

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Obr. 1. Zobrazení šachet a tìžebních štol podle Agricoly. Zdroj: archiv autora.

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

9

První dokument horního práva, který mìl širší územní platnost, byl bezpochyby horní zákoník krále Václava II. Ius Regale Montanorum. Tento spis byl vypracovaný kolem roku 1300 italským uèencem na královském dvoøe Gozziem z Orvieta na základì staršího jihlavského báòského øádu, tzv. horního privilegia. Zákoník Ius Regale Montanorum se stal vzorem pro horní práva v celé støedovìké Evropì. Pùvodnì byl sepsán pro Kutnou horu, které Jihlava odepøela pøístup ke svému báòskému øádu. Vycházel z øímského práva a mìl výraznì didaktický ráz. IUR byl dìlen na ètyøi knihy: I. právo všeobecné a vìcné, II. pomìr k vìcem, III. právo závazkové a IV. právo procesní. Zajišoval šestihodinovou pracovní dobu pro horníky, pøedpisy o bezpeènosti, vìtrání a odvodòování. V 15. století byl pøeložen do èeštiny kutnohorským m욝anem Petrem Pøespole a stal se jedním ze zdrojù právní role Kutné hory (Anonymus 2000). Ve støedovìku, dobì platnosti IUR, byla tìžba železné rudy v našem regionu orientována pouze na jednotlivé malé tìžebny, které se øídily místními pøedpisy vydanými vrchností. I v tìchto pøípadech však mìl IUR svou váhu, napøíklad v otázce odvádìní daní panovníkovi. Postupem èasu byla sepsána øada báòských øádù platných pro daný revír a roztøíštìnost báòského práva byla sjednocena až v druhé polovinì 19. století, kdy v regionu Orlických hor probíhala nejintenzivnìjší tìžba železných rud. Tehdy vstoupil v platnost tzv. obecní horní zákon, což byl císaøský patent è. 146/1854 øíšského zákona ze dne 23. kvìtna 1854. Tento zákon byl na svou dobu velice pokrokový, nebo sjednocoval postupy pøi tìžbì nerostných surovin, vyhledávání a otvírání ložisek. Souèástí byl i jakýsi „zákoník práce“ upravující práva a povinnosti zamìstnancù. O úèelné formulaci Obr. 2. Šachtová pec podle Agricoly. zákona hovoøí pøedevším doba jeho platnosti – Zdroj: archiv autora po roce 1918 jej do své legislativy pøevzala s nìkolika administrativními zmìnami i Èeskoslovenská republika, po ní Protektorát B + M a nakonec i ÈSR. Nahrazen byl až roku 1957 zákonem o využití nerostného bohatství è. 41/1957 Sb. Ve znìní císaøského patentu è. 146/1854 ø. z. se rozlišovaly dva samostatné pojmy – kutba a dobývání nerostných surovin. Pod pojmem kutba bylo myšleno vyhledávání lokalit nerostných surovin a otvírání jejich ložisek, nicménì vlastní tìžba spadala až pod pojem dobývání. V tehdejší dobì mohl vyhledávat nerostné suroviny (v tomto pøípadì železnou rudu) každý, kdo smìl vlastnit nemovitý majetek, tedy dospìlý èlovìk. Když tzv. kutéø nalezl ložisko rudy o kterém se domníval, že by bylo vhodné pro tìžbu, první co musel udìlat, bylo požádat pøíslušný báòský úøad o kutací povolení. V žádosti musel uvést své jméno, pøíjmení, povolání a hlavnì kutací obvod, tedy zamýšlené místo

10

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

kutby oznaèené parcelami, nebo jen uvedením vybraných ploch, údolí èi svahù. Pokud báòský úøad v otázce povolení rozhodl kladnì, vydal na dobu jednoho roku kutací povolení. Po této dobì povolení prodloužil v pøípadì, že kutéø ve svém kutacím obvodu zahájil kutací práce. Po získání kutacího povolení nemìl stále kutéø výhradní právo ke kutbì v daném kutacím obvodu, nebo pro ten samý obvod mohlo být udìleno kutací povolení nezávisle nìkolika osobám. Kutéø musel následnì oznaèit báòskému úøadu bod, na nìmž hodlá zapoèít kutbu a od okamžiku pøevzetí tohoto oznaèení báòským úøadem získal kutéø právo výhradního kutištì. Do tøí dnù od vyrozumìní kutéøe o udìlení výhradního kutištì musel kutéø tento bod vyznaèit fyzicky na daném místì zemského povrchu kutacím znamením. Toto znamení mìlo jednotný charakter a kutéø musel jeho vztyèení ohlásit pøíslušnému zemskému úøadu. Výhradní kutištì bylo tvoøeno kruhem, v jehož støedu stálo kutací znamení a polomìr èinil 225 vídeòských sáhù (425 metrù), tzv. kutací kruh. Právo výhradního kutištì zajišovalo kutéøi, že uvnitø jeho kutacího kruhu nesmìla být založena žádná jiná kutba. Bylo obvyklé, že kutéø hodlal zapoèít kutbu na svém vlastním pozemku, ale císaøský patent umožòoval i kutbu na pozemku cizím. V takovém pøípadì byl kutéø pøed zahájením vlastních kutacích prací povinen pøedložit majiteli pozemku kutací povolení a pokusit se s ním o dohodu na jeho nárocích na odškodnìní. Zajímavé je, že bránil-li majitel pozemku kutbì, mìl kutéø právo žádat o povolení zapoèetí kutacích prací u pøíslušného zemského úøadu. Báòský úøad poté provedl šetøení za úèasti zemskému úøadu, ke kterému mohli být pøizváni i znalci. Po šetøení mohly být ještì pøed vydáním definitivního rozhodnutí vydány dotèené pozemky podnikateli do pøechodné držby. Vlastníku pozemkù náležela v takovém pøípadì náhrada vzniklých škod. Následnì vydal báòský úøad koneèné rozhodnutí o tom, zda mají být pozemky postoupeny, v jakém rozsahu a za jakých podmínek. V rozhodnutí byl též uveden zpùsob a výše odškodného. Stejné omezení vlastníkù pozemkù se vztahovalo i na vlastní tìžbu nerostù. Na postoupených pozemcích nebylo možné stavìt, pøièemž hornický podnikatel nesl zodpovìdnost pouze za stavby již døíve postavené. Chtìl-li majitel pozemku stavìt v rozsahu tìžby nerostných surovin, stanovil zemský úøad podnikateli pøimìøenou lhùtu, ve které musel dobýt surovinu v prostoru urèeném pro stavbu. O všech kutacích pracích, povoleních, ohláškách výhradních kutiš a udìlených potvrzeních vedl báòský úøad kutací knihy, které byly volnì pøístupné k nahlédnutí. Celý tento postup až po vytyèení kutacího kruhu a dohodu s vlastníkem pozemku vedl pouze k otvírce ložiska rudy, tedy k odkrytí a zpøístupnìní pro vlastní tìžbu. Ruda železa, ostatnì jako jakákoliv jiná ruda, grafit, sùl, uhlí a nìkteré další nerosty se nazývaly nerosty vyhrazené a jako takové spadaly do správy tzv. horního regálu. Horním regálem bylo rozumìno zemìpanské výsostní právo, vyhrazující výluènì nejvyššímu zemìpánu volnì nakládat s vyhrazenými nerosty, nalezenými v pøirozených ložiscích. V praxi to znamenalo, že vyhrazené nerosty patøily císaøi a zájemce o jejich tìžbu musel požádat o propùjèku vlastnických práv. Tyto propùjèky

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

11

byly tøí rùzných typù, podle charakteru ložiska – propùjèky dolových mìr, pøebytkù a povrchových mìr. V pøípadì tìžby železné rudy v regionu Orlických hor a Podorlicka se jednalo o propùjèky dolových a povrchových mìr. Pokud se jednalo o ložisko železných rud ve vyvøelinách èi metamorfitech, tedy prvohorního stáøí, uložené zpravidla hloubìji pod zemským povrchem, musel zájemce žádat o propùjèku dolové míry. Každé výhradní kutištì umožòovalo nárok na propùjèení alespoò jedné dolové míry, tj. pravoúhelníku o obsahu 45116 m2 a sahající „do vìèné výšky a hloubky“. Pomìr stran pravoúhelníka nebyl blíže specifikován, kratší strana pouze nesmìla být menší nežli 106 metrù. Propùjèení dolové míry bylo povoleno pouze v tom pøípadì, že byla ruda v oznaèeném místì odkryta a uznána za dobyvatelnou (jinými slovy, že probìhlo kompletní øízení o kutbì). Zájemce o tìžbu železné rudy si poté vytyèil v rámci plánované dolové míry bod zarážky, od které se míra vymìøovala. Následnì sepsal žádost o propùjèku, která obsahovala jméno, pøíjmení, adresu a podpis žadatele, popis polohy a povahy nálezu, udání majitele pozemku, popis obce, vzdálenosti od dvou geodeticky zamìøitelných bodù, udání kutného díla a poèet požadovaných dolových mìr. Souèástí žádosti byl také doklad o uèinìném nálezu a mapa povrchové situace v mìøítku 1 : 2880. Po pøijetí žádosti báòský úøad provedl místní šetøení s cílem ovìøit doložené mapové podklady, odkrytí ložiska a tím zajištìnost tìžby a zvážit vztahy ke zúèastnìným majitelùm pozemkù. Pokud báòský úøad neshledal pøi šetøení žádné nedostatky, uznal propùjèku žadateli za pøípustnou a vystavil propùjèovací listinu. Propùjèená dolová míra byla nemovitým vlastnictvím a jako taková byla pøedmìtem vkladu do horní a také pozemkové knihy. Do jednoho roku poté provedl zástupce báòského úøadu vymezníkování dolové míry a v téže dobì mohla být zahájena i vlastní tìžba. Pokud bylo ložisko železných rud produktem pøedkøídového lateritického zvìtrávání, uložené nepøíliš hluboko pod povrchem, zpravidla pøímo pod pùdním profilem, vztahoval se na nì postup žádosti o propùjèení míry povrchové. Ta se propùjèovala pro vyhrazené nerosty pøedevším v náplavech, rozsypech èi starých haldách, ale také pro „rudy bobové a železovec bahenní“, tedy laterity až bauxity. Míra se propùjèovala až do plošného obsahu 115 000 m2 a do hloubky jen k pevnému podloží. Tvar povrchové míry si mohl žadatel navrhnout sám a závisel na schválení báòským úøadem. Oproti procesu propùjèování vlastnických práv k dùlním mìrám mìl žadatel o povrchovou míru podstatnì ulehèenou práci. Musel pouze napsat žádost s udáním jména a pøíjmení, poloze a rozsahu míry, fyzicky doložit nález rudy a prokázat, že se jedná o ložisko spadající pod okruh ložisek vyhlašovaných jako povrchové míry. Báòský úøad po obdržení žádosti naøídil místní šetøení s pøizváním všech držitelù okolních mìr, majitelù pozemkù a také pøíslušných zemských úøadù. Pokud nebyly shledány žádné pøekážky, vyhotovil žadatel mapu povrchové míry, vykolíkoval hranice a báòský úøad vydal rozhodnutí o propùjèce. Ve výètu nemovitostí øíšský patent propùjèenou povrchovou míru neuvádí, její nemovitý statut je tudíž ponìkud nejasný. Každopádnì však podléhala zápisu do horní knihy.

12

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Po získání propùjèovací listiny mohl podnikatel koneènì pøistoupit k vlastní tìžbì. I ta samozøejmì podléhala øadì omezení a naøízení. V dùlních mìrách musel být zajištìn stálý provoz po celou dobu bìžného pracovního dne, v povrchových mìrách musel být stanoven rozsah tìžebních prací v prùbìhu kalendáøního roku a minimální provozní výkon. Každý pùlrok musel podnikatel odevzdávat báòskému úøadu výkaz o výsledku provozu a uèinìných nálezech. Jakmile celková délka chodeb pøesáhla 200 metrù, byl podnikatel povinen vyhotovit pøesnou dùlní mapu zachycující podzemní i povrchovou situaci. Ke všem budovám a zaøízením musel žádat o stavební povolení. Výše již byl zmínìn „zákoník práce“. V nìm se naøizovalo podnikateli sepsat a vyvìsit služební øád (podle souèasných pomìrù jakýsi provozní øád), popisující dobu a trvání smìny, chování dìlníkù ve službì i mimo ni, o výplatních pomìrech a o dávkách pøi onemocnìní a úrazu. Byla zde stanovena ètrnáctidenní výpovìdní lhùta dìlníkù. Co se týèe mzdy, ta musela být vyplácena v hotových penìzích a to mimo hostinské a výèepní místnosti. Svítivo a náèiní (tedy pracovní nástroje) dodával horní podnikatel dìlníkùm zdarma. V závìru øíšského patentu se hovoøí o zániku kutacího oprávnìní. To mohlo zaniknout buï uplynutím doby, na kterou bylo vydáno èi prodlouženo, dále vzdal-li se jej kutéø dobrovolnì, opustil-li kutbu, nebo jí byl zbaven za závažný pøestupek z rozhodnutí báòského úøadu. U propùjèky dolových a povrchových mìr byla situace ponìkud jiná. Protože se vydávaly na neomezenou dobu, mohly zaniknout buï vzdáním se ze strany podnikatele, nebo jejich odnìtím ze strany báòského úøadu prostøednictvím exekuce a dražby. V pøípadì dobrovolného vzdání se svých dolových nebo povrchových mìr mìl dùlní podnikatel za povinnost provést na základì doporuèení zemského úøadu taková opatøení v opuštìném díle, která byla nutná z dùvodu veøejné bezpeènosti. Tato povinnost zakotvená v právním dokumentu je prvním krokem k zabezpeèení starých dùlních dìl. Opatøení provádìl podnikatel na vlastní náklady. V obou pøípadech báòský úøad uschoval veškerou mapovou a listinnou dokumentaci vztahující se k odòatému nebo opuštìnému dílu. Jak již bylo v úvodu kapitoly øeèeno, øíšský zákon 146/1854 platil více než 100 let až do 50. let 20. století. Ukonèení jeho platnosti nebylo zpùsobenou jen „legislativní zastaralostí“, ale pøedevším politickými zmìnami a posílením pozice státu vùèi soukromému podnikání. Nový zákon è. 41/1957 Sb. takøka úplnì vylouèil soukromou tìžbu nerostných surovin. Prakticky všechny nerosty definoval jako výhradní a ložiska takovýchto nerostù smìl dobývat pouze stát prostøednictvím organizací státního socialistického sektoru. Vlastníci (uživatelé) pozemkù mohli dobývat pouze ložiska nevyhrazených nerostù a to jen v pøípadì, pokud nebylo rozhodnuto o jejich vhodnosti k prùmyslovému dobývání. Tìžba mohla být provádìna pouze povrchovými pracemi a pro vlastní potøebu. Tyto radikální zmìny se však regionu Orlických hor a Podorlicka nedotkly vzhledem k tomu, že zde byla ukonèena tìžba nejspíše už v roce 1878.

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

13

6 Souèasný legislativní rámec starých dùlních dìl Staré dùlní dílo je technický termín, který je zakotven v § 35 zákona è. 44/1988 Sb., tzv. horního zákona, který je v souèasné dobì platný v Èeské republice. Je charakteristické prokazatelnou neexistencí vlastníka èi jeho právního nástupce. Ministerstvo životního prostøedí Èeské republiky zabezpeèuje zjišování starých dùlních dìl a vede jejich registr prostøednictvím báòsko-historického pracovištì Geofondu ÈR v Kutné Hoøe. Ministerstvo ŽP na sebe rovnìž pøebírá povinnost takto definované dùlní dílo zabezpeèit èi zlikvidovat pøi zohlednìní zákonných požadavkù ochrany obecného zájmu. To nemusí být vždy jednoduché, a už z ekonomického èi technického hlediska, nebo zákon hovoøí v § 35, odst. 4 o zabezpeèení „v nezbytnì nutném rozsahu“ bez pøesnìjšího urèení. V praxi to znamená, že se vždy hledá ad hoc nejvhodnìjší varianta podle konkrétních potøeb a okolností. Pøesto se podaøí každoroènì ošetøit kolem deseti lokalit alespoò do takové míry, že nehrozí škody na lidském zdraví èi hmotném majetku (Pokorný 2002). Do hry mnohdy vstupuje i pohled ochrany pøírody, nebo staré štoly èasto slouží jako zimovištì netopýrù. I v našem regionu je lokalita Švorcova hrobka, která má dle zákona è. 114/92 Sb. o ochranì pøírody a krajiny charakter významného krajinného prvku a chrání zimní kolonii netopýrù ve staré štole východnì od obce Roudné. Vedle netopýrù lze ve štolách nalézt velice zajímavé spoleèenstvo jeskynních živoèichù. Samostatným problémem je však zajištìní bezpeènosti a zamezení vstupu neoprávnìným osobám. Je sice pravda, že všechny tøi níže popisované lokality mají portál opatøený uzamykatelnou møíží, avšak v Mastech a Popelovì je tato møíž otevøená, bez jakéhokoliv zámku èi bezpeènostního opatøení. V Lukavici je situace rovnìž tristní. Z døívìjší doby nám bylo známo, že je štola uzamèená dvìma zámky a nepøístupná, proto jsme si díky ochotì lukavického pana starosty vypùjèili klíèe. Na místì jsme však zjistili, že oba zámky byly pøeøíznuty a štola byla tudíž volnì pøístupná. Pan starosta slíbil nápravu, avšak když jsme se do Lukavice cca za mìsíc vrátili, dva nové zámky byly opìt pøeøíznuty. Není nám zcela jasné, co kdo mohl ve štole pohledávat, nicménì na každé lokalitì jsme naráželi na èetné stopy nedávné pøítomnosti dalších „prùzkumníkù“. Bylo smutné, když jsme nacházeli polámaná brèka na stropech štol, pošlapané jeskynní perly, rozbité kalcitové náteky po stìnách. Navíc po „pùzkumnících“ zùstávají odhozené zbytky svíèek, sklo a obaly od sladkostí. Tento vandalismus je sice projevem neúcty k zajímavému lidskému výtvoru, ale závažnìjší je nebezpeèí poškození zdraví v dùsledku neopatrného chování. Štoly nejsou ovìøeny žádným statikem, zbytky výdøevy jsou takøka ztrouchnivìlé, na nìkterých místech jsou patrné poklesy stropu a závaly. Není možné øíci, co by zpùsobil napøíklad nadmìrný hluk èi pokácení nìkolika døevìných pilíøù. My sami, by máme s prací v podzemí zkušenosti, jsme se pøi prùzkumu štol chovali tiše, výdøevy jsme se dotýkali v podstatì jen pinzetou pøi sbìru hmyzu a vzorky Fe rudy jsme odebírali pouze z již ležících uvolnìných úlomkù. Pøi takovémto poèínání jsou štoly relativnì bezpeèné. Touto prací bychom rádi

14

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

apelovali na starosty obcí, v jejichž katastru se nachází podobné lokality. V jejich vlastním zájmu je bezpeèné zajištìní štol takovým zpùsobem, který zachová pøístupnost díla pouze povolaným osobám a zamezí vstupu široké veøejnosti. Jak jsme se však v Lukavici pøesvìdèili, proti vandalismu není prostøedku.

7 Biologická charakteristika starých dùlních dìl Život v jakýchkoliv podzemních prostorách mùžeme krátce charakterizovat nìkolika základními vlastnostmi. Pøedevším se jedná o prostøedí, kam nemá pøístup žádná ze složek svìtelného spektra. Z tohoto dùvodu fotosyntetizující (fotoautotrofní) organismy - sinice, øasy a rostliny - nacházíme pouze ve vstupních a tudíž prosvìtlených èástech podzemí. Tyto organismy využívají energii sluneèního záøení ke svým životním pochodùm a syntéze organických látek z látek anorganických pøijímaných z okolí. Smìrem do podzemí jsou fotoautotrofové nahrazeni heterotrofními organismy, které energii pro životní procesy získávají degradací (rozkladem) pøijímaných látek organických. V pøípadì starých dùlních dìl jsou to houby, které zpracovávají nejrùznìjší organické látky ze svého okolí a energii získávají kvašením nebo aerobní oxidací (dýcháním za pøístupu vzduchu) tìchto látek. Mycelia, tj. soubory jednotlivých vláken (hyf) hub, vytváøejí substrát pro ostatní organismy tím, že poskytují organické látky vìtšinì dalších obyvatel podzemí. Spoleèenstva bez fotosyntetizujících organismù jakožto primárních producentù biomasy jsou druhovì podstatnì chudší. Troficky závislí konzumenti pak rovnìž nemají podmínky pro vytvoøení a udržení vìtší druhové pestrosti. Limitace však neexistuje pouze v potravních zdrojích, ale i v prostoru, který bývá v podzemí také velmi omezen. Vztah organismù k umìlým i pøirozeným podzemním prostorám je determinován mírou jejich pøizpùsobení tìmto podmínkám. Organismy žijící v podzemních biotopech nazýváme obecnì kavernikolní. Organismy mohou být striktnì vázány na podzemní biotopy, jsou jim v plné míøe pøizpùsobeny a nepøežijí (nebo pouze krátkodobì) mimo takováto stanovištì. Tyto organismy nazýváme troglobionty, resp. stygobionty. Je pro nì typická vìtšinou úplná redukce oèí. Jsou-li zrakové orgány zachovány, napø. u obratlovcù, mohou být pøekryty kožní øasou. Pokožka troglobiontù neobsahuje kožní pigmenty chránící tìlo pøed UV záøením, tudíž barva tìla je bìlavá až bílá. Predaèní schopnost tìchto živoèichù bývá nižší než u ostatních živoèichù - v podzemních biotopech vìtšinou neèelí tak silnému konkurenènímu boji o potravní zdroje, prostor ani sexuálního partnera. Další skupinou organismù, se kterými se mùžeme setkat v podzemí, jsou tzv. troglofilové. Tyto organismy nejsou na podzemní biotopy obligátnì vázány, mohou žít a množit se i mimo nì. Zpravidla však preferují a aktivnì vyhledávají tyto prostory, nebo alespoò jejich blízkost. Nachází zde bezpeènìjší útoèištì èi vhodnìjší a rovnìž bezpeènìjší zdroj potravy. Tøetí skupinou organismù jsou tzv. trogloxeni, kteøí se do podzemních habitatù dostanou víceménì náhodnì a jsou schopní v nich krátkodobì pøežít. Stará dùlní díla však nepøedstavují typické jeskynní prostøedí pøirozeného charakteru. Existují pøíliš krátkou dobu na to, aby poskytla organismùm dostateènì dlouhý èasový interval pro rozsáhlejší kolonizace a vytvoøení potøebných adaptací.

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

15

Proto se ve zkoumaných štolách v naprosté vìtšinì setkáváme zejména s organismy troglofilními a trogloxenními. Výskyt skuteèných jeskynních živoèichù, potažmo studenokrevných jeskynních živoèichù (jejich tìlesná teplota je závislá na teplotì vnìjšího prostøedí, sami jsou schopni teplotu regulovat jen minimálnì nebo vùbec), je v takovýchto objektech v našich geografických podmínkách vylouèen. Jednak vlivem pleistocénních glaciálù, které jeskynní organismy z oblastí Støední Evropy vytlaèily na jih (nebo zpùsobily jejich vyhynutí), tak vlivem nízkých zimních teplot, které zpùsobují promrzání tìchto prostor. Vìtšina vývojových stádií jeskynních živoèichù není schopna tyto podmínky pøežít a naše území tedy není jeskynní faunou znovu osídlováno. Ze skuteèných troglobiontù byl nalezen pouze jediný druh bezobratlého živoèicha. Jedná se o vodního korýše druhu Niphargus aquilex. Aèkoliv pøirozené disperzní mechanismy uvedeného korýše (tj. zpùsoby jeho šíøení na nová stanovištì) nejsou dosud zcela identifikovány, je jisté, že živoèich využívá proudìní podzemní vody prosakující puklinami hornin. Z rozsáhlých systémù pøirozených podzemních vodních tìles se následnì dostává i do studní, štol, apod.

7.1 Výèet nalezených taxonù Z houbových organismù bylo nalezeno nìkolik druhù døevokazných hub ze skupiny Basidiomycota. Tyto houby však byly zachyceny pouze v primordiálních stadiích, tzn. že u nich nebylo možné pozorovat plnì vyvinuté struktury, na jejichž základì bychom mohli druhy blíže taxonomicky zaøadit. Bližší urèení hub rovnìž komplikoval fakt, že se jedná o formy vyskytující se bìžnì mimo podzemní biotopy a prostøedí štol do urèité míry pozmìnilo jejich morfologii. Nalezené houby byly napø. užší ale prodloužené. Plodnièky byly sice náznakem vyvinuté, ale byly velmi drobné a nenesly své typické znaky. Døevokazné houby však tvoøí významnou složku ekosystémù štol. Rostou na døevìných podpìrách chodeb a využívají jejich organickou hmotu, kterou takto zužitkovávají a pøevádìjí do dalších složek potravního øetìzce. Ostatní, zejména terestrické organismy podzemí jsou tak na houby více èi ménì vázány. Následuje výèet živoèichù nalezených ve štolách v Lukavici, Popelovì a Mastech. Jednotlivé taxony jsou øazeny z hlediska zoologického systému. Z kmene mìkkýši (Mollusca) byly nalezeny 3 druhy plžù (Gastropoda). Vrásenka okrouhlá (Discus rotundatus Müller), èeleï vrásenkovití (Endodontidae). Tato èeleï je rozsáhlá a evoluènì velmi stará a úspìšná, její zástupci jsou rozšíøeni ve vlhkých a stinných biotopech celého svìta. Vrásenka okrouhlá dosahuje šíøky ulity 5,5 7,0 mm a výšky 2,4 - 2,8 mm. Ulita je silnì stlaèená, pomìrnì tenkostìnná ale pevná, s Obr. 3. Vrásenka okrouhlá (Discus hedvábným leskem. Na svrchní stranì je ulita rotundatus Müller). Zdroj: archiv autora.

16

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

pravidelnì a hustì žebernatá, na spodní stranì slabìji. Lze rozlišit 5 1/2 - 6 1/2 závitù s tupou, ale velmi dobøe zøetelnou hranou na obvodnici. Ústí je šikmé, pravidelnì pøíènì eliptické. Píštìl je hluboce miskovitá. Základní barva schránky je svìtle nažloutlá, na závitech se vyskytují neostøe ohranièené rudohnìdé skvrny v dosti pravidelných odstupech. Jedná se však o velmi promìnlivý druh - kolísá zejména velikost a výška kotouèe. Žije od nížin až do vysokých hor (v Alpách 2700 m.n.m.) pod kameny, v sutích, pøi kmenech, pod tlejícím døevem i na úpatí skal. Tento druh je bìžný i na druhotných stanovištích jako jsou zøíceniny hradù, staré zahradní zdi, zpustlé sady a høbitovy. Je to západoevropsko-støedoevropský druh bìžnì rozšíøený v Èeské republice. Skelnatka (Oxychilus cellarius Müller), èeleï zemounovití (Zonitidae). Èeleï zahrnuje pøevážnì drobné až støednì velké plže s okrouhlou, lesklou a tenkostìnnou ulitou. Zástupci této poèetné èeledi jsou rozšíøeni po celé severní polokouli. Nìkteré druhy žijí pod zemí a jsou èásteènì nebo zcela karnivorní. Ulita druhu O. cellarius je prùsvitná a lesklá, dosahuje šíøky 10 - 12 mm a výšky 5,5 - 5,0 mm, je nezøetelnì rýhovaná až hladká, barvy šedavì žlutavé, na spodní stranì mléènì zakalené. Po odumøení zvíøete ulita velmi rychle bìlá a stává se neprùhlednou. Závitù je 5 1/2 - 6, ústí mírnì šikmé, pøíènì eliptické, píštìlová krajina jen slabì prohnutá a píštìl je široce otevøená. Opìt se jedná o druh znaènì promìnlivý, nejvìtší variabilitu vykazuje zejména velikost a úprava Obr. 4. Skelnatka (Oxychilus cellarius vinutí závitù. Na teplejších místech (napø. Müller). Zdroj: archiv autora. Støední Èechy) se vyskytují vìtší jedinci, jejichž šíøka mùže nìkdy pøesahovat i 14 mm. Tento plž obývá pøedevším lesní sutì, prostory pod kameny, vlhká úpatí skal, èasto synantropizuje a je hojný i v èlovìkem pozmìnìných biotopech, jako napø. zahrady, skleníky, haldy kamení, kolem zdí, atd. Druh je v Evropì pùvodní a bìžnì bývá zavlékán i do zámoøí. U nás je dosti rozšíøený na pøíhodných místech celého státu, vyhýbá se však vysokým horám a stepním oblastem. Boettgerilla pallens Simroth, èeleï Boettgerillidae. Zástupci této èeledi mají nápadnì úzké, èervovité tìlo bez schránky. Èeleï pochází z oblasti Kavkazu, do Støední a Severní Evropy se rozšíøila v posledních 40 letech. B.

Obr. 5. Boettgerilla pallens Simroth. Zdroj: archiv autora.

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

17

pallens je malý až støednì velký plž dosahující délky 30 - 40 mm. Dorsální èást, kýl a hlava jsou tmavì modrošedé (olovìnì šedé). Tìlo je velmi úzké a protáhlé, na plášti s charakteristickou rýhou. Chodidlo je svìtle žluté, sliz bezbarvý. Tento druh byl do Evropy zavleèen pøibližnì pøed 25 lety a velmi rychle se rozšíøil do lesù, nejvíce však preferuje zahrady, parky a sady. Nejhojnìji zastoupenou skupinou je kmen èlenovci (Arthropoda). Nalezeny byly následující skupiny èlenovcù: Podkmen klepítkatci (Chelicerata), tøída pavoukovci (Arachnida), øád pavouci (Araneida): Temnomil sklepní (Nesticus cellulanus Clerck), èeleï temnomilovití (Nesticidae). Tato èeleï má velice tìsné pøíbuzenské vztahy se snovaèkami (Theridiidae). Obì skupiny nesou stejné ozubené brvy na 4. páru konèetin uzpùsobené ke stírání lepu ze snovacích žláz a vytváøejí stejný typ sítí. Temnomilovití se od snovaèek liší nápadnì lesklým valem na pøedním okraji labia (spodního pysku na ústním ústrojí) a vìtším množstvím zoubkù na chelicerách (klepítkách). Zástupci èeledi žijí ve všech svìtadílech, pøedevším v jeskyních a na silnì zastínìných Obr. 6. Temnomil sklepní (Nesticus cellulanus Clerck). místech. N. cellulanus je Zdroj: archiv autora. nᚠjediný druh z temnomilovitých. Je dlouhý 4,5 - 5,5 mm se žlutavými až svìtle šedì zbarvenými neostøe ohranièenými skvrnami na høbetní stranì témìø kulovitého zadeèku. Samice nosí kokon pøipøedený ke snovacím bradavkám. Pavouk vytváøí pomìrnì øídkou trojrozmìrnì uspoøádanou sí. N. cellulanus je typicky hemisynantropní druh obývající silnì zastínìné kouty budov, ale i štìrbiny pískovcových skalních mìst, mùže být rovnìž setøesen z pøevislé vegetace na bøezích potùèkù v zastínìných lesních údolích. Dalším nalezeným zástupcem pavoukù je dosud blíže neidentifikovaný druh rodu Porrhomma z velmi poèetné a celosvìtovì rozšíøené èeledi plachetnatkovitých (Linyphiidae). Délka jejich tìla kolísá v rozmezí 0,8 - 12 mm. Vìtšina druhù tìchto drobných pavoukù žije zpravidla nad povrchem zemì nebo v lesní padance, kde loví chvostoskoky a drobný pùdní hmyz. Právì rod Porrhomma se vyskytuje ještì hloubìji pod povrchem pùdy a v jeskyních. Øád roztoèi (Acarina) - z této obrovské skupiny drobných pavoukovcù byly ve štolách nalezeny terestriètí zástupci dvou skupin: první z nich je nadkohorta pancíøníci (Oribatei) s druhem Phthiracarus anonymus Grandjean z èeledi Phthiracaridae

18

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

(pozn.: systém vyšších kategorií roztoèù je v souèasné dobì nejednotný, zde se držíme práce Buchar a kol. 1995). Tato mikroskopická (1 - 2 mm) žlutavì zbarvená zvíøata byla v podstatì nasbírána náhodnì - do vzorkù napadala spolu s materiálem, na kterém pancíøníci žijí (tzn. s houbami). Pancíøníci obecnì žijí v pùdì, v polštáøích mechu, v nárostech hub a Obr.7. Phthiracarus anonymus lišejníkù apod. Jejich tìlo je v dospìlosti kryto Grandjean, schematický pohled krunýøem (odtud jejich název). Na 1 m2 pùdy nebo ze strany. Zdroj: Balough j. & vegetace mùže být nalezeno o pøes 150 000 jedincù Mohunka S., 1983. rùzných èeledí pancíøníkù. Druhou nalezenou skupinou roztoèù jsou èmelíkovci (Parasitiformes) s jedním druhem rodu Eugamasus (bližší urèení zatím nebylo možné). Rod Eugamasus zahrnuje dravé obyvatele lesní hrabanky, mechu a pøízemního porostu konzumující drobné èlenovce. Roztoèi jsou kosmopolitní bezobratlí obývající v podstatì všechny typy prostøedí, avšak v rodì Eugamasus byly popsány i skuteèné jeskynní druhy. Disperze terestrických roztoèù je zajišována zejména drobnými rozmìry tìchto živoèichù a jejich vývojových stadií stejnì jako možností pøežití i za nepøíznivých podmínek z minimálních zdrojù. Podkmen korýši (Crustacea), tøída rakovci (Malacostraca), øád rùznonožci (Amphipoda). Rùznonožci jsou vyšší korýši s èlánkovaným, obvykle ze stran (laterálnì) zploštìlým tìlem. Hlava nese 2 páry tykadel, antenuly a anteny. Ústní ústrojí je tvoøeno ètyømi páry konèetin. První 3 páry vyrùstají z hlavových èlánkù, jsou to složitì stavìné mandibuly (kusadla) s tøíèlánkovým makadlem a dva páry maxil (èelistí). Ètvrtý pár ústních konèetin, tzv. maxilární nožky, má svùj pùvod v prvním hrudním èlánku, který však splývá s èlánky hlavovými. Za hlavovými èlánky následuje 7 volných hrudních èlánkù, z nichž každý nese pár konèetin, pereiopodù. První dva pereiopody, oznaèované jako gnathopody (jsou zøetelnì širší), se svou stavbou odlišují od ostatních hrudních nožek a slouží jako pomocné ústní konèetiny k uchopování potravy. Vìtšina hrudních konèetin nese žaberní lupínky ukotvené na kyèlích, u samic jsou pak ještì patrné destièkovité výbìžky na vnitøní stranì nožek, které se uprostøed pøekrývají a vytváøí tak plodovou komùrku (marsupium). Následuje šest zadeèkových èlánkù a koncový podélnì rozeklaný èlánek, telson. První tøi zadeèkové èlánky nesou plovací nožky, pleopody. Poslední tøi zadeèkové èlánky vytváøí tzv. urosom se skákacími nožkami (uropody). Název rùznonožci (Amphipoda) je odvozen od skuteènosti, že u tìchto korýšù jsou patrné hrudní i zadeèkové konèetiny, které mají rozdílnou stavbu, zatímco u následujícího øádu stejnonožci (Isopoda) jsou pøi pohledu shora viditelné pouze hrudní nožky, které mají témìø stejnou stavbu.

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

19

Blešivec studnièní (Niphargus aquilex Schrödte) èeleï Gammaridae. Tento blešivec je, jak již bylo uvedeno výše, trvalým obyvatelem výhradnì podzemních vod. Jeho štíhlé bìlavé tìlo bez jakékoliv pigmentace mùže být v dospìlosti velké 12 - 15 mm. Nemá vyvinuté oèi a je úplnì slepý. Dorsální strana telsonových lalokù (tedy posledního tìlního èlánku) je hladká bez ostnù, makadla prvního páru maxil (èelistí) nesou tøi štìtiny, vnitøní dáseò jednu brvu. Živí se detritem, tedy organickými zbytky podzemních vod. Nìkdy bývá vyplaven do pramenù, studní nebo mìstských vodovodù. Obr. 8. Blešivec studnièní (Niphargus aquilex Jeho výskyt indikuje chemicky a Schrödte), celkový habitus. Zdroj: Krejèa & biologicky nezávadnou vodu. Korbel 1997. Øád stejnonožci (Isopoda) jsou korýši s tìlem shora nápadnì zploštìlým. Klenuté tìlo mají rody, které jsou schopné volvace, tzn. dokáží se v pøípadì ohrožení svinout do kulièky. Hlava je malá, morfologicky se však jedná o hlavohruï - stejnì jako u rùznonožcù splývá první hrudní èlánek s èlánky hlavovými. Všechny suchozemské druhy mají zakrnìlý první pár tykadel (viz obr. 9). Sedm hrudních èlánkù je na høbetní stranì kryto nápadnými štítky, tergity, které po stranách vybíhají v epimery (=laterální výbìžky zešikmené smìrem dozadu) støíškovitì pøesahující šíøi vlastního tìla. Tergity zadeèkových èlánkù a telson jsou podstatnì menší a nìkdy mohou splývat. Zadeèkové konèetiny plní zejména dýchací funkci - jsou ploché a u vodních skupin fungují jako žábry, u suchozemských obsahují rozvìtvené dutinky omývané hemolymfou (krvomízou). Stínka zední (Oniscus asellus Linné), èeleï stínkovití (Oniscidae). Jedná se o výraznì zploštìlého tmavošedì zbarveného suchozemského korýše, který dosahuje velikosti až 18 mm. Na tergitech jsou zøetelné svìtlé skvrnky. Jde o jediného našeho zástupce èeledi Oniscidae. Je to synantropní druh žijící na vlhkých místech, ve sklepích, pod rùznými pøedmìty v okolí budov, ale i ve volné pøírodì. Vyskytuje se také v krasových jeskyních. Obr. 9. Stínka zední Konzumuje zahnívající organický materiál. (Oniscus asellus Linné), detail hlavohrudi shora, s nápadnou lištou mezi skupinami oèí, zøetelný je rovnìž zakrnìlý první pár tykadel . Zdroj: Buchar a kol. 1995. Obr. 10. Stínka zední (Oniscus asellus Linné), celkový habitus. Zdroj: Krejèa & Korbel 1997.

20

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Podkmen Vzdušnicovci (Tracheata), tøída mnohonožky (Diplopoda). Tøída Diplopoda je charakteristická velkým poètem tìlních èlánkù (u našich zástupcù 11 až 63), ze kterých vyrùstají 2 páry noh a vyúsují 2 páry prùduchù vzdušnic. Pouze první trupový èlánek (kolum) nenese konèetiny žádné, další 3 èlánky pouze po jednom páru konèetin. Mnohonožka slepá (Blaniulus guttulatus Fabricius), èeleï Blaniulidae. Jedná se o 7,5 - 16 mm dlouhou a 0,4 - 0,7 mm širokou (ve velikosti tedy velmi variabilní), mnohonožku èervovitého vzhledu nesoucí až 103 párù konèetin. Pøíèný prùøez tìlem je kruhovitý, konèetiny jsou umístìny na spodní stranì tìla. Zvíøe je zbarveno bìlavì až žlutošedì s øadou karmínovì èervených skvrn podél tìla ve výši vývodù zápašných žláz. Jako jediný zástupce této èeledi postObr. 11. Mnohonožka slepá (Blaniulus guttulatus rádá B. guttulatus zrakové Fabricius). Zdroj: archiv autora. orgány a je slepý. Žije v kypré humózní pùdì, v zahradách, sklenících, kde se jako fytofág až polyfág živí zejména poškozeným ovocem (spadlá jablka, jahody, atp.), na kterém se èasto nachází ve vìtším poètu (až 126 jedincù v jedné jahodì), nebo okusuje nárosty mikroskopických øas z povrchu rostlin. Druh je rozšíøen v Severní Americe a v Evropì, kde severní hranici jeho výskytu tvoøí Skandinávie a sever Britských ostrovù. U nás je hojný. Plochule køehká (Polydesmus complanatus Porat), èeleï Polydesmidae. Její tìlo je stabilnì tvoøeno 20 èlánky hnìdé barvy a dosahuje velikosti 16 - 30 mm. Tergity èlánkù (kutikulární destièky kryjící dorsální èást èlánku) jsou na bocích rozšíøené do podoby plochých køídlovitých výbìžkù (pøíèný prùøez tìlem viz obr. 13). Pøi ohrožení vyluèuje ostøe zapáchající obranný sekret z otvùrkù na bocích køídlovitých výbìžkù. Plochule køehká je saprofytický fytofág a mykofág - okusuje mykofloru (nárosty hub) lehce tlejících listù, zejména vrby jívy. Druh je rozšíøen ve vlhkých lesích støední Evropy od nížin až do vyšších pohoøí. Stejnì dobøe se mu ale daøí v extravilánu, sadech, zahradách, lomech apod. Jde tedy o druh hemisynantropní až synantropní.

Obr. 12. Plochule køehká (Polydesmus complanatus Porat), celkový habitus. Zdroj: Buchar a kol. 1995. Obr. 13. Tentýž druh v pøíèném prùøezu. Zdroj: Krejèa & Korbel 1997.

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

21

Mnohonožkám podobnou skupinou jsou stonožky. Tøída stonožky (Chilopoda) je od mnohonožek na první pohled odlišitelná konèetinami umístìnými po stranách shora zploštìlého tìla (pøíèný prùøez tedy není kruhovitý) a pøítomností dvou typù tergitù, vìtší se støídají s menšími. Jako obyvatelé vlhkých míst se stávají èastými návštìvníky podzemních prostor. Ze stonožek byl nalezen jeden exempláø, který se zachoval neúplný a nebyl zatím pøesnì urèen. Další skupinou bezobratlých, kteøí velmi èasto zavítají do podzemí, je tøída chvostoskoci (Collembola). Chvostoskoci jsou drobní pùdní živoèichové kosmopolitnì rozšíøení, dorùstající maximální délky 9 mm. Jak již název napovídá, jejich charakteristickým znakem je skákací vidlice, furka, umístìná na ventrální stranì šestièlánkového zadeèku. V klidu je vidlice složena pod tìlem a koncovou èástí ukotvena v retinakulu. Je-li zvíøe vyplašeno, vidlice se z retinakula uvolní, je vymrštìna a zvíøe takto poposkoèí. Tøída hmyz (Insecta) byla zastoupena vodními larvami chrostíkù (Trichoptera), blíže nespecifikovanými vodními brouky (Coleoptera) a dvoukøídlým hmyzem (Diptera). Z kmene strunatcù (Chordata) podkmene obratlovcù (Vertebrata) byli dosud nalezeni pouze tøi exempláøe øádu letouni (Chiroptera). Letouni využívají jako úkryt pøirozené i umìlé biotopy. Kolonie hnízdí a zimují v jeskyních, štolách, opuštìných staveních, na pùdách, atp.

Nalezená fauna pøevážnì odpovídá troglofilním a trogloxenním organismùm. Štoly v Mastech a Popelovì se vyskytují v lese u øeky, jsou tedy velmi snadno pøístupné. Dala by se tedy oèekávat relativnì vysoká míra osídlení tìchto prostor. V Popelovì byl sice nalezen troglobiontní korýš N. aquilex Schrödte, vodní larvy chrostíkù a vodní brouci, v Mastech pak pavouk N. cellulanus, plž D. rotundatus, korýš O. asellus Linné a stonožka a nìkolik vodních broukù, avšak kupodivu nejbohatší fauna (ostatní jmenované taxony) byla nalezena ve štole v Lukavici, která je podstatnì ménì pøístupná (vstupní svislá šachta je vybetonovaná a umístìná pod zastøešenou

22

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

budovou), navíc takøka v intravilánu obce. Dùvod relativnì vysoké druhové bohatosti se nám nepodaøilo objasnit. Stáøí všech zkoumaných dùlních dìl je víceménì stejné, v úvahu by bylo možné brát vliv typu horniny, ve kterých jsou jednotlivé štoly vyhloubeny. Popelov je oproti zbývajícím dvìma lokalitám charakteristický nízkým výskytem vápence a nadto je zde odkryt jiný typ mineralizace. Spoleèným rysem Popelova a Mastù je ovlivnìní výkyvy vodní hladiny blízkých povrchových tokù a narušení alespoò èásti štol povodnìmi.

8 Mìøické a mapovací práce Dalším z hlavních úkolù naší práce bylo zdokumentování dùlních dìl v podobì polohopisného plánu a také znázornìní výškového prùbìhu štol vzhledem k povrchu. Smyslem této kapitoly je seznámit ètenáøe se základními postupy mìøení v podzemí a s postupy, které jsme použili pøi vlastním mapování dùlních dìl. Vìdní obor zabývající se mìøením a zobrazováním zemského povrchu se nazývá zemìmìøictví. V podzemních prostorách se používá odvozeného oboru s názvem dùlní mìøictví, který se odlišuje od klasického povrchového mìøení nìkterými postupy, které jsou v podzemí technicky proveditelné.

8.1 Souøadnicové a výškové systémy v ÈR V geodézii obecnì se používá nìkolik základních typù souøadnicových soustav, z nichž každá má své specifické použití: a) zemìpisné souøadnice (zemìpisná šíøka a délka) – využívané v kartografii b) prostorové pravoúhlé souøadnice (souøadnice WGS-84) – využívané pro metody GPS c) rovinné souøadnicové soustavy – matematické a geodetické (v geodézii se volí osa +y vždy o 90° pravotoèivì od osy +x, v matematice je to obrácenì)

Obr. 14. Rovinné souøadncové systémy. Zdroj: autor.

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

23

V ÈR se v souèasné dobì používají dva souøadnicové rovinné pravoúhlé systémy. Souøadnicový systém Jednotné trigonometrické sítì katastrální (S-JTSK) – zobrazení na vhodnì volenou kuželovou plochu (civilní sektor) a Souøadnicový systém 1942 (S-42) – zobrazení na vhodnì volenou válcovou plochu (vojenský sektor). Geodetické práce pro civilní potøeby se provádìjí v systému S-JTSK, ale až do konce roku 2003 se oficiálnì mohl používat i tzv. systém místní. Používá a bude se používat i nadále pro lokální a speciální mìøení nespadající pod geodetickou dokumentaci na katastrálních úøadech. V praxi to znamená, že si mìøiè vhodnì zvolí poèátek soustavy (vìtšinou to bývá stanovištì, ze kterého zapoèíná mìøení) a urèí mu libovolné souøadnice. Potom zvolí ještì smìr na jeden z mìøených bodù, kterému také urèí souøadnici z pøímo mìøené hodnoty. Vznikne mu tím pøímka, ze které vychází. Výškové bodové pole je v ÈR v souèasné dobì udáváno v systému s názvem Baltský výškový systém po vyrovnání (Bpv). Poèáteèním bodem je nula na ostrovì Kronstadt v Baltském moøi. Dalším výškovým systémem (na starších mapách), se kterým se mùžeme setkat je výškový systém jaderský (ÈSJNS/J). Výšky u tohoto systému jsou vztaženy k nule moøského vodoètu v Terstu (Itálie). Nula tohoto systém je o cca 40 cm výš, než u Bpv. Výškový systém místní jsou výšky vztažené ke zvolené vodorovné rovinì. U dùlního mìøictví jsou to výšky vztažené k rovinì procházející bodem vstupu do štoly (portálu) nebo šachty (Pokora 1967).

8.2 Mìøické body Mìøické body jsou body používané pro mìøení. Pøi zamìøování štol jsme si je museli vytváøet, pøi mìøení na povrchu lze využít existujících mìøických (geodetických) bodù, vytvoøených pøíslušnými zemìmìøickými orgány (kamenné hranoly s køížkem, vìže kostelù, popø. rohy budov, apod.). Geodetické body na povrchu vytváøejí bodová pole (polohové, výškové a tíhové). Pokud mají novì zøizované body v podzemí požadované parametry (stabilizaci, dokumentaci, pøesnost) mùžeme je považovat za geodetické. Geodetické body v podzemí se stabilizují buï ve stropì, ve stìnì nebo v poèvì (dnì) a to vìtšinou vysekáním køížku do skály, barvou, skobami, høeby, šrouby, speciálními mìøickými znaèkami, kolíky a trubkami.

8.3 Základní mìøické metody polohy a výšky bodu Níže uvedené metody vycházejí z pøedpokladu, že umíme s požadovanou pøesností zmìøit délky (vodorovné èi šikmé), úhly (vodorovné nebo svislé) a pøevýšení. Pomùcky použité pro vlastní mìøení budou popsány v samostatné kapitole dále. Pøedpokladem je, že známe polohu (souøadnice y, x) jednoho nebo více bodù. K urèení polohy dalších bodù musíme zmìøit vodorovné délky a úhly. Jelikož jsme pro zamìøení dùlních dìl používali elektronický dálkomìr, nebudeme se zde zabývat metodami používajících smìrového mìøení pomocí kompasù (magnetický azimut).

24

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Dále se nebudeme zabývat nároènìjšími metodami (složitìjší polygony, protínání z délek a úhlù), které jsme pøi vlastním zamìøování nepoužili. Pro odlišení budeme používat k oznaèení známých bodù písmena A, B, … a urèovaných bodù èísla 1, 2, 3, …

Metody pro urèení polohy polygonových bodù (stanoviš)

Níže uvedené metody slouží pøevážnì k vybudování sítì mìøických bodù, ze kterých jsme poté podrobnì zamìøovali vlastní prùbìh chodeb. a) Rajon Známe: polohu bodù A a B. Obr. 15. Rajon. Zdroj: autor. Mìøíme: vodorovný úhel ωA; vodorovnou délku SA1 Urèujeme: polohu bodu 1. Polohu bodu 1 dostaneme vynesením úhlu ωA od spojnice AB a vynesením délky SA1 b) Volný polygonový poøad Známe: polohu bodù A a B. Mìøíme: levostranné úhly ωA, ω1, ω2; vodorovné délky SA1, S12, S23. Urèujeme: polohu bodù 1, 2, 3. Bod 1 urèíme rajonem, bod 2 rovnìž až do vynesení posledního bodu poøadu. Doposud uvedené úlohy nemají žádnou kontrolu mìøení ani vynešení.

Obr. 16. Volný polygonový poøad. Zdroj: autor.

c) Uzavøený polygonový poøad Známe: souøadnice bodù A a B. Mìøíme: levostranné úhly ω A , ω B , ω 1, ω 2 ; vodorovné délky SAB, SB1, S12, SA2. Urèujeme: polohu bodù 1, 2. Podmínkou je, že koncový bod poøadu musí být zároveò i bodem poèáteèním. Uzavøený polygonový poøad bývá èasto používán jako základní kontrolní poøad. Úhlové vyrovnání provedeme z podmínky, že souèet vnitøních úhlù v núhelníku je (n-2)*200g (souèet vnìjších úhlù v núhelníku je (n+2)*200g). Z rozdílné polohy výchozího / koncového bodu A lze vypoèítat polohovou odchylku.

Obr. 17. Uzavøený polygonový poøad. Zdroj: autor.

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

25

Metody podrobného mìøení a) Metoda polární Známe: souøadnice bodù A a B. Mìøíme: vodorovný úhel a vodorovnou délku ze známého bodu na urèovaný bod. Urèujeme: polohu podrobných bodù 1 – 7. Polohu bodù 1 – 7 dostaneme vynesením úhlù od spojnice BA a vynesením délek B1 – B7.

Obr. 18. Polární metoda. Zdroj: autor.

b) Metoda ortogonální Známe: souøadnice bodù A a B. Mìøíme: pouze délkové údaje – stanièení (délka od poèátku pøímky ke kolmici) a kolmici (kolmý smìr od pøímky k podrobnému bodu). Urèujeme: polohu podrobných bodù 2 - 10. Obr. 19. Ortogonální metoda. Zdroj: Polohu bodù 2 – 10 dostaneme vyne- autor. sením stanièení na spojnici AB a vynesením kolnice na spojnici AB k podrobnému bodu. Výšková mìøení slouží k urèení tøetí souøadnice (z) pro zjištìní polohy bodu v prostoru. Jako absolutní výšku bodu oznaèujeme nadmoøskou výšku tohoto bodu v použitém výškovém systému. Relativní výška bodu je výškový rozdíl mezi dvìma body. Opìt se zde budeme zabývat pouze metodami (metodou) námi použitou pøi mìøení. Ostatní nepoužité metody (geometrická, hydrostatická a barometrická nivelace) nejsou pro tuto publikaci podstatné.

Trigonometrické mìøení výšek

Je to nepøímá metoda, která urèuje pøevýšení z pravoúhlého trojúhelníku. Patøí k nejèastìji užívaným metodám pøi mìøení v podzemí. Mìøíme elektronickým dálkomìrem nebo theodolitem. Pøi použití metody na kratší vzdálenosti jsou vznikající chyby (ze zakøivení Zemì a z ohybu svìtelného paprsku) zaned- Obr. 20. Trigonometrické mìøení batelné (cca 1 mm na 100 m). S vìtší výšek. Zdroj: autor. vzdáleností chyba rychle narùstá (7 cm na 1 km). Známe: výšku bodu A (HA), výšku stroje nad stanovištìm (VS) a výšku cíle (VC).

26

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Mìøíme: výškový nebo zenitový úhel (z, α), šikmou délku (S) a vzdálenost od støedu cíle k bodu B (VB) Urèujeme: výšku bodu B a C Pøevýšení (h) urèíme pomocí goniometrických funkcí a výšku bodu B a C lze odvodit z obrázku è. 20. (Hromas, Weigel 1997).

8.4 Vlastní zamìøení dùlních dìl Pøed zapoèetím vlastního mìøení byly provedeny pøípravné práce, ke kterým patøí: a) Získání dostupných podkladù (pùvodní náèrtky, mapy – Geofond Praha, literatura) b) Rekognoskace terénu – cílem bylo urèit rozsah mìøických prací a stanovení jejich postupu, sestavení mìøické skupiny, zajištìní technického vybavení (zjišujeme stav dùlního díla, prùchodnost, nebezpeèná místa, možnosti využití pøístrojové techniky) Použité mìøické pøístroje a pomùcky Pro zamìøení všech tøí štol (Popelov, Masty a Lukavice) bylo použito stejných mìøických pøístrojù a pomùcek. Elektronický dálkomìr Sokkia SET5A – elektrooptický pøístroj pro nepøímé mìøení délek pracující na principu mìøení doby nutné k návratu vyslaného signálu (vlny laserového paprsku). Na koncový bod mìøené délky je nutné umístit odrazový hranol. Elektronické dálkomìry se kombinují s elektronickým mìøením vodorovných i zenitových úhlù a automatickou registrací mìøených velièin = totální stanice. Pøístroje jsou vybaveny vnitøním poèítaèem (nìkteré i s vnitøní pamìtí) a v našem pøípadì s pøipojitelným registraèním zaøízením – psionem. Psion – pøipojitelné registraèní zaøízení, do kterého se zapisují údaje o mìøené šikmé délce, výšce cíle nad bodem, vodorovném úhlu a zenitovém úhlu. Ocelové pásmo na vidlici (20 m) – pro domìøování hùøe pøístupných míst, pro mìøení výšky stroje nad stanovištìm. Odrazový hranol – pro odraz laserového paprsku vyslaného mìøícím pøístrojem zpìt do pøístroje k následnému vyhodnocení. Je umístìn na výsuvné teleskopické tyèi opatøené krabicovou libelou pro udržení kolmého svislého smìru. V nejnižší poloze je výška cíle 1,45 m a pøi maximálním vysunutí 2,60 m. Stativ – hliníkový výsuvný stativ pod totální stanici. Ocelové mìøické høeby – pro stabilizaci polygonových bodù. Olovnice – pro centraci stroje nad bod ve zhoršených podmínkách (nedostatek osvìtlení). Osvìtlení odrazového hranolu a totální stanice.

8.5 Volba mìøických bodù a metody Všechna dùlní díla byla zamìøena v místním souøadnicovém systému a místním výškovém systému, který má poèátek (nulu) u vstupù do štol. Ve všech pøípadech byl zvolen základní bod mìøení (ZB), do kterého byl vložen poèátek místní soustavy. Tøída pøesnosti mìøení podle geodetických mìøítek je III. (bìžnì používaná tøída

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

1

2

Pøílohy è. 1-2: Fotografická dokumentace lokality Nebeská Rybná (Popelov).

27

28

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

3

4

5

6

Pøílohy è. 3-4: Fotografická dokumentace lokality Nebeská Rybná (Popelov). Pøílohy è. 5-6: Fotografická dokumentace lokality Masty (Zlatý potok).

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

7

8

9

10

Pøílohy è. 7-8: Fotografická dokumentace lokality Masty (Zlatý potok). Pøílohy è. 9-10: Fotografická dokumentace lokality Lukavice.

29

12

13

14

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Pøílohy è. 11-14: Fotografická dokumentace lokality Lukavice.

30

11

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

31

pøesnosti pøi geodetických pracích na povrchu) a podle speleologického mapování I. až II. (kdy I. tø. pøesnosti je mìøena theodolitem s pøesností na mm a nejhorší VII. tø. pøesnosti jsou náèrtky nakreslené zpamìti).

8.6 Tvorba mapy (plánu) Souèasnì s vlastním mìøením byly v podzemí vyhotovovány rukopisné mìøické náèrtky, do kterých jsme zaznamenávali všechny dùležité údaje (mimo tìch, které zaznamenával psion), jež byly pozdìji potøebné pro vyhotovení originálních plánù dùlních dìl. Po vlastním terénním mìøení následovaly výpoèetní práce provádìné na PC v geodetickém software GEUS 8.0 z údajù zaznamenaných v pøipojitelném registraèním zaøízením (psionu). Zde byly vypoèteny souøadnice a výšky polygonových bodù v místních systémech (pro každé dùlní dílo zvl᚝) a z nich následnì souøadnice podrobných bodù, které utvoøily základní kostru plánù. Konkrétními výpoèty se zde nebudeme zabývat, jelikož jsou pomìrnì složité a nepøedstavují pøedmìt této publikace. Podklady získané pøi výpoètech byly využity pøi koneèném sestavování originálních plánù dùlních dìl. Ve výše uvedeném geodetickém software GEUS 8.0 byla vytvoøena základní kostra plánù do níž byly ostatní údaje dokresleny ruènì. Mìøítko plánù bylo stanoveno jednotné pro polohopisné (pùdorysné) zobrazení a to 1:100. Mìøítka pro zobrazení podélných øezù (bokorys) byla zvolena dvojí. 1:100 pro oba smìry (svislý i vodorovný) nebo 1:100 pro smìr svislý a 1:200 pro smìr vodorovný. Základním formátem byl zvolen normovaný formát A3 (297 x 420 mm). Jelikož se žádný z dùlních systémù nevešel na jeden formát, byl použit systém mapových listù. Jako podklad každého listu byla použita ètvercová sí (10 x 10 m), která na sebe navazuje. Podrobné body, které nebyly pøímo vykresleny v PC byly vynášeny od již známých bodù pravítkem dle mìøického náèrtku. Všechny výkresy byly provedeny v tuši na kladívkový papír. Použité znaèky a popisy jsou vysvìtleny v Klíèi znaèek (legendì) v samostatné pøíloze. Z technických dùvodù musely být nákresy zmenšeny na 45%, proto jsou uvádìny pouze s grafickým mìøítkem. Uvádìné èíselné je tedy neplatné, resp. odpovídá mìøítku 1:220 a 1:440.

9 Popis konkrétních lokalit 9.1 Nebeská Rybná (Popelov) Tato štola se nachází v katastru Rokytnice v Orl. horách, v prostoru mezi obcemi Nebeská Rybná a Bìlá. Portál je pøímo pod silnicí spojující tyto dvì obce, tìsnì nad úrovní øeky Zdobnice na jejím pravém bøehu. Zrudnìní je zde vázáno na proterozoické metabazity zábøežské a novomìstské série, konkrétnì na kvarcitické a grafitické fylity s vložkami metatufù. Toto zrudnìní je možné jej charakterizovat jako pøechodný typ mezi stratiformní a sulfidickou genezí, pøièemž z mineralogického rozboru vyplývá, že lokalita Popelov se kloní spíše ke kyzovému charakteru. Hlavním minerálem v horninì je pyrit (FeS2), tvoøící

32

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

soustavu hustých a nepravidelných spíše drobných žilek a obèas také shluky krystalkù. Dále je možné nalézt hydrotermální žilky kalcitu (CaCO3). Na obdobném ložisku v Javornici byl zjištìn 8 – 12% obsah železa v pyritu s akcesorickým výskytem chalkopyritu (CuFeS2) a pentlanditu ((Ni,Fe)9S8). Vznik štoly a období tìžby nejsou známy, literatura hovoøí o prùzkumném dùlním díle ze 60. let 18. století (Kaplan 1988). V letech 1949 – 1950 Obr. 21. Popelov - souøadný systém, provedl Ústav pro prùzkum pøehled zamìøení . Zdroj: autor. nerostných ložisek v Kutné Hoøe na této lokalitì podrobnou prospekci. Podnìtem byl údajný obsah zlata a støíbra ve starých analýzách. Komplexním rozborem bylo prokázáno zlato pouze ve stopovém množství a støíbro v koncentraci 3 g.t-1 (Pošmourný in Opletal 1980). Štola vychází na povrch portálem s møížovými dveømi. Pøi ústí štoly pokrývá dno vrstva bahna, po nìkolika metrech tyto sedimenty mizí a nahrazuje je jemná až støednì zrnitá štìrková su. Ze štoly vytéká podzemní voda o vydatnosti cca 0,25 l.s-1. Prùbìh díla je celkem jednoduchý, z hlavní chodby vychází dvì levostranné odboèky. První odboèka zaèíná na 8,5. metru hlavní chodby. Má pøímý prùbìh, šíøka se pohybuje mezi 1,0 - 1,7 metru, výška kolísá mezi 1,7 - 3,6 metru. V prùøezu má chodba tvar zaobleného ètyøúhelníku, pouze v úseku na 8. – 18. metru délky se výraznì protahuje do výšky až na výše zmínìných 3,6 metru. Na 22. metru je štola ukonèena závalem zpùsobeným zøícením stropu, kde prohnilé nosníky nevydržely tíhu nadloží. Su se zvedá až do výše nové úrovnì stropu a po 5 metrech konèí. Pod sutí jsou patrné zbytky zborcené výdøevy a lze pøedpokládat, že za závalem chodba ještì nìkolik metrù pokraèuje. Druhá levostranná odboèka vystupuje z 18. metru hlavní chodby v podobì širšího výustí, poté pokraèuje mírným levostranným prohnutím a dále pak víceménì pøímo. Tato odboèka je v prùmìru prostornìjší nežli pøedchozí, dosahuje šíøky 1,3 - 3 metry a celkem konstantní výšky 1,9 - 2,25 metru, prùøez má tvar oválu až ètyøúhelníku. Na 18. metru délky zaèíná zachovalá výdøeva ze smrkové kulatiny. Ta je o 4,5 metru dále prolomena závalem zhruba metrové výšky. Zával je prùchodný, chodba dále pokraèuje mírným úklonem vpravo. Výdøeva je pøítomna až k èelu štoly, které se nachází na 36. metru. Z této odboèky proudí stálý pramen podzemní vody. Hlavní chodba pokraèuje nìkolika úskoky víceménì pøímo, dosahuje šíøky 1,0 2,0 metru a výšky 1,8 - 2,9 metru, dosahuje délky 36 metrù. Prùøez tvoøí rùznì protáhlý

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

33

ovál. Tato chodba je bez výdøevy a také bez závalu. Protéká zde rovnìž podzemní voda, ale v menším prùtoku oproti druhé odboèce. Vzhledem k tomu, že se lokalita nachází v oblasti metamorfitù pøevážnì kyselého charakteru a tudíž se projevuje velká vzdálenost od køídové pánve, jsou zde velice øídké výskyty vápencových nátekù a krápníkù (respektive brèek). Na nìkterých místech je však lze nalézt i zde. Zrudnìní èi mineralizace v celém díle nebyla nalezena žádná, horninu místy prostupují žilky køemene v síle do 2 centimetrù. Haldy a výsypky nebyly v okolí šachty patrné, pravdìpodobnì byly buï rozvezeny, nebo splynuly s okolním terénem. Na výdøevì byly nalezeny blíže neidentifikovatelné hyfy hub a dále makrofauna uvedená v tabulce 2. Z této štoly pochází jediný skuteènì jeskynní živoèich – blešivec studnièní (Niphargus aquilex). Pøi prùzkumu v zimních mìsících byli objeveni pøezimující zástupci øádu letounù (Chiroptera) minimálnì dvou druhù. Toto dùlní dílo si pøi geodetickém zpracování vyžádalo díky svým dvìma dlouhým odboèkám a celkové nejvìtší délce cca 54 m použití volného polygonového poøadu o dvou známých bodech a tøech urèovaných v kombinaci s jedním rajonem (viz. Metody pro urèení polohy polygonových bodù). Stabilizace stanoviš byla provedena ocelovými mìøickými høeby do poèvy (dna). Ostatní pro stroj nedostupná místa byla domìøena pásmem. Za poèátek místní soustavy bylo zvoleno druhé stanovištì (bod 4002 – viz. obr. 21) a osa X prochází prvním stanovištìm (bod 4001). Nula výškového systému je spodní pravá strana vstupní møíže.

9.2 Masty (Zlatý potok) Lokalita se nachází v katastru obce Bílý Újezd, mezi osadami Roudné a Masty, na levém bøehu Zlatého potoka. V tìchto místech byl odkryt výchoz lateritického bauxitu, tedy železné rudy mající svùj pùvod ve zvìtralých zelených bøidlicích obohacených železem a hliníkem. Historicky náleží svrchní køídì ještì pøed moøskou transgresí, proto je možné se s tìmito rudami na povrchu setkat pouze podél styku køídové pánve s krystalinikem Orlických hor. Podle pomìru Al : Fe : Si (resp. Al2O3 : Fe2O3+FeO : SiO2) je možné rozlišit lateritické bauxity na tøi základní typy: a) celistvý, øídce pizolitický, èervenohnìdý, s lasturnatým lomem, obsahující Fe do 20%, Al do 28% a Si do 30%, b) pizolitický s pizolity o velikosti 2 – 6 mm a s obsahem Fe do 24%, Al do 49%, Si do 10%, c) porézní, tvrdý pizolitický bauxit s Fe do 24%, Al do 52% a Si do 7%. Podle rozboru cca 20 vzorkù jsou z Mastù uvádìny procentické hodnoty svìdèící o zastoupení všech tøí typù (Martinec in Roèek 1977). Nejrozšíøenìjším minerálem je boehmit (g-AlOOH), obsažený pøevážnì v celistvém typu, v pórovitém pøevažuje diaspor (a-AlOOH). Jako vedlejší minerál se vyskytuje hydrargilit (gAl(OH)3). Železo je vázáno ve formì hematitu (Fe2O3) jako trojmocné a chamositu ((Mg,Fe2+)3Fe33+[(OH)8|(Al,Si3)O10] jako dvojmocné. V Mastech se tìžilo pøibližnì do 50. let 19. století, v období 1938 – 1941 a 1956 – 1959 zde provádìl revizi Severoèeský rudný prùzkum Trutnov a také Geologický prùzkum Brno n.p., závod Rýmaøov. Výsledkem bylo zjištìní výchozù lateritu s hodnotami pro železo 10,40 –

34

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

27,59%, hliník 31,37 – 55,60% a køemík 25,23 – 38,25% v délce asi 90 metrù ve smìru ZJZ – SVS a v mocnosti cca 1,5 metru, ale vzhledem k malému rozsahu se od dalších prací upustilo (Pošmourný in Opletal 1980). Štola je velice jednoduchá, z pøímé hlavní chodby vychází na 4. metru 11 metrù dlouhá levostranná odboèka; pøed koncem hlavní chodby odboèuje na 32. metru vpravo ètyømetrový výbìžek. Hlavní štola dosahuje hloubky 47 metrù. Na den ústí štola pomìrnì nízkým portálem se vsazenou møíží. Zvenèí je portál potažen betonovým nástøikem, od portálu vede až do Zlatého potoka 30 centimetrù široký kanálek odvádìjící cca 0,5 l.s-1 podzemních vod. Hlavní chodba se smìrem do hloubi mírnì snižuje a zužuje, v celé délce chybí výdøeva, jen na nìkterých místech jsou ve stìnách patrné otisky po silných kùlech. Výška chodeb se pohybuje od 1,55 do 2,10 metru; šíøe kolísá kolem 1 metru a má zpravidla oválný až zaoblenì obdélníkovitý prùøez. Prùbìh všech chodeb je takøka dokonale pøímý, jen v hlavní chodbì je patrné pùlkruhovité rozšíøení v místì vstupu do první odboèky. Na 16. metru hlavní chodby se chodba opìt rozšiøuje (v nejširším místì dosahuje 2,15 metru). V tomto prostoru vyplòuje pravou stranu výklenku su tvoøená hlušinou a úlomky rudy až do úrovnì hlavní linie štoly. Na konci první odboèky, na konci hlavní chodby a pøi ústí druhé odboèky je ve dnì ètvercová jáma hluboká 1,1 – 2 metry. Dùvodem byla nejspíš prospekce lateritové vrstvy. U druhé vìtve štoly je možné kolem jámy projít, ostatní dvì zabírají celou šíøi podlahy. V pøední èásti štoly tvoøí do délky cca 10 metrù stìny celistvá hmota èervenohnìdého hematitu, dále tuto rudu pokrývá víceménì souvislá vrstva vápence. Ten tvoøí na stropì dobøe vyvinuté záclonky a brèka (do 5 centimetrù). Na dnì leží velké množství „jeskynních perel“. Ty mají odlišnou strukturu nežli lukavické – jsou vìtší a mají drsný povrch. Pøi prùzkumu v roce 2000 byla ve štole hladina vody ve výšce 10 – 30 cm, v létì 2003 byla takøka polovina délky štoly pokrytá vrstvou jemného vazkého bahna dosahujícího mocnosti místy až 20 cm, pøièemž volná vodní hladina nebyla patrná. Tyto nánosy pravdìpodobnì pochází z nedávných povodní i pøesto, že za normálního vodního stavu leží pata portálu 2,1 metru nad hladinou Zlatého potoka. Z tohoto dùvodu nebylo pøi biologickém prùzkumu zjištìno žádné specifické živoèišné spoleèenstvo. Ani u této štoly nebyly patrné žádné vnìjší projevy, jako haldy hlušiny a výsypky. Pro polohopisné i výškopisné zamìøení této štoly bylo použito pouze jedné polární metody (viz. Metody podrobného mìøení) z jednoho stanovištì bez nutnosti použití polygonového poøadu. Nebyla použita žádná stabilizace stanovištì z dùvodu vysokého nánosu bahna. Obr. 22. Masty - souøadný systém, pøehled zamìøení. Zdroj: autor.

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

35

Rozmìry (hloubky) kolmých šachtic a menší odboèky v zadní èásti štoly byly domìøeny pásmem. Do hlavní dlouhé chodby byla vložena souøadnicová osa X (ZB je jeden z podrobných bodù) pøes stanovištì 4001 (viz. obr. 22). Nulou výškového systému je pata vstupní møíže.

9.3 Lukavice Lokalita se nachází v katastru Lukavice, ve støední èásti obce, v západním svahu nedaleko zeleného turistického znaèení smìrem na Solnici, jen nìkolik desítek metrù od nejbližších rodinných domù. Svou genezí náleží lokalita Lukavice k lateritickým bauxitùm. Pøevažuje zde celistvý typ, pizolity jsou øídké, ruda má temnì èervenohnìdou barvu. Tento typ je charakterizován vysokým obsahem boehmitu (g-AlOOH), kaolinitu (Al4[(OH)8|Si4O10] a pøímìsemi hydrargilitu (gAl(OH)3). Lukavice v širším pojetí patøila mezi nejdùležitìjší centra tìžby železných rud, vedle tohoto dolu se kutalo napøíklad na lokalitách Slavìnka èi „Na Klapovci“. Jednalo se vìtšinou o rudy lateritického typu, místy se objevují i jaspilitové hematitové rudy („Na rovníku“). Na výše popisované lokalitì se tìžilo nejspíš od 18. století zhruba do roku 1875. Po II. sv. válce provádìl analýzu ložisek bauxitù Severoèeský rudný prùzkum, ale k opìtovnému obnovení tìžby je nenavrhl. Konkrétní ložisko obsahuje až 35000 m3 lateritu, obsah železa je prùmìrnì 10 – 30%, vrstva lateritù je mocná maximálnì 2 metry (Kaplan 1988). Dùlní dílo má charakter systému. Vchod je 2,08 metru pod úrovní terénu a zakrývá jej malá zdìná budova. V ní se nachází masivní møíž a pod ní vlastní portál. Hlavní chodba se výraznì sklání do hloubky štoly. Vstup do ní tvoøí ètyøi betonové schody, dále již pokraèuje rostlá hornina. V této chodbì je patrná výdøeva ve velmi špatném stavu, na mnoha místech zborcená a obtížnì prùchodná. Na rozdíl od výdøevy v Popelovì se zde vedle boènic a stropních podpìr nachází i výztuž poèvy štoly. Døevo, pravdìpodobnì smrkové, je v pokroèilém stadiu rozpadu a je silnì napadeno døevokaznými houbami. Tato chodba dosahuje výšky 1,9 – 2,2 metru a šíøky 2,8 – 3,8 metru. Na 9. metru odboèuje vpravo z hlavní štoly takøka kolmo první chodba. Ta pokraèuje 33 metrù víceménì pøímo a oproti hlavní chodbì stoupá lehce vzhùru. Výšky dosahuje 1,3 – 2,5 metru a šíøky 1,4 – 3 metru. Do 24. metru je pøítomná zachovalá výdøeva, o nìkolik metrù dále leží na poèvì nìkolik samostatných zborcených trámù. V pravé stìnì jsou zøetelné tøi výklenky hluboké 1 – 3 metry, pøièemž první dva jsou vyplnìné valouny hlušiny a tøetí, nejhlubší, je prázdný. Na levé stranì se táhne podél paty stìny 1 – 1,5 metru vysoká „zídka“ tvoøená volnì skládanými kameny rùzné velikosti. Po 32. metru se chodba výraznì zvedá vzhùru a zároveò se snižuje strop. V tomto místì byla namìøena nejnižší výška chodby v celém systému – 1,3 metru. Zde se chodba ostøe stáèí vlevo a po nìkolika metrech se opìt snižuje. Na 46. metru se chodba stýká s druhou pravostrannou odboèkou hlavní štoly. Tato rovnìž kolmá odboèka vychází z 14. metru hlavní chodby v místì, kde došlo k velkému nashromáždìní zborcených podpìr výdøevy. Má mírnì esovitý prùbìh a dosahuje délky 55 metrù, šíøky 1,3 – 2,7 metru a výšky 1,3 – 2,1 metru. V pravé stìnì se nachází celkem 10 výklenkù, pøièemž první a druhý jsou zasypané hlušinou a podle jejich charakteru lze pøedpokládat, že jsou propojeny s první odboèkou. Ètvrtý výklenek je již zmínìná spojnice první a druhé odboèky.

36

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Ostatní výklenky jsou víceménì zanesené jemnou jílovitou hmotou a dosahují hloubky 2 – 5 metrù. 7., 8., a 9. výklenek jsou propojeny, takže tvoøí systém se dvìma pilíøi horniny. Pøi patì levé stìny se opìt nachází kamenná zídka vysoká 0,4 – 1,2 m, která se táhne po celé délce odboèky. Na 14. metru odboèuje cca 3 metry široká chodba, která se po 4 metrech spojuje s tøetí odboèkou hlavní chodby. V této chodbì je již patrní vodní hladina. O 23 metrù dále se v levé stìnì nachází malé „okénko“, které rovnìž ústí do tøetí odboèky. V tomto místì se tyto dvì chodby takøka dotýkají, dìlí je pouze 50 cm silná stìna. 6 metrù pøed koncem chodby se nachází druhá spojovací chodba s tøetí odboèkou hlavní štoly. Tøetí odboèka hlavní chodby na 17. m je také kolmá na hlavní smìr, avšak pokraèuje do obou smìrù a je celá zatopená vodou do výšky 0,5 – 1,5 metru. Není zde pøítomná výdøeva a z dùvodu vysoké hladiny vody byla geodeticky zamìøena jen v hrubých rysech. Vlevo pokraèuje chodba mírným úklonem do celkové délky 27 metrù, vpravo má délku cca 51 metrù. V levé èásti se nachází pouze jedna nepøístupná odboèka, vycházející 4,5 metru pøed koncem chodby. Pravá èást chodby je podstatnì rozmanitìjší. Na tøech místech se stýká s druhou odboèkou hlavní chodby (dvìma chodbami a jedním „okénkem“), z protilehlé stìny vybíhá 7 dalších výklenkù èi chodeb, které však pro vysokou hladinu vody a zároveò klesající charakter štol nebyly pøístupné. Na geodetickém nákresu jsou proto jen naznaèeny pøerušovanou èárou. Hlavní chodba dále pokraèuje za tøetí odboèkou v pøímém smìru, avšak je až po strop zaplnìná vodou a tudíž rovnìž nepøístupná. Až do zatopených chodeb dosahuje sí trubek, které døíve jímaly podzemní vodu pro potøeby nedalekých objektù živoèišné výroby. Dna chodeb pokrývá kromì uvolnìných kamenù spadaných ze stropu tenká souvislá vrstva velice vazkého bahna. Na stropech se nachází velice èetné vápencové záclonky a brèka délky max. 3 centimetry; vápencové povlaky a náteky jsou bìžné i na boèních stìnách a na dnì. Zde je možné nalézt i zcela hladké nažloutlé „jeskynní perly“, což jsou obvykle úlomky železné rudy obalené kalcitovou hmotou. Stìny této štoly tvoøí železná ruda bauxitového typu více èi ménì bohatá, místy je možné nalézt šedavé hroudy jílových minerálù. Ve stìnách jsou obèas patrné høeby s hliníkovými plíšky, které pravdìpodobnì pøedstavují pozùstatky inženýrsko-geologického prùzkumu, který tu byl provádìn pøed padesáti lety. Štola v Lukavici je z námi mìøených dùlních dìl nejvìtší, nejèlenitìjší a nejvíce svažitá (nejvìtší délka cca 86 m, nejvìtší pøevýšení v zatopené èásti 7 a více m). Proto zde bylo nutné použít kombinaci hlavního uzavøeného polygonového poøadu o sedmi vrcholech (viz. Metody pro urèení polohy polygonových bodù), jednoho dvojitého rajonu a jednoho jednoduchého rajonu. I zde byla použita opìt stabilizace polygonových bodù mìøickými høeby do dna štoly a doèasná stabilizace do zborcené výdøevy. Poèátkem místní soustavy je bod 4004 (viz. obr. 23) a osa Y prochází bodem 4003. Výškovou nulou byla zvolena betonová podlaha pøi vstupu do døevìné stavby, která chrání vstup do šachty.

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

37

10 Závìr I když širší okolí Orlických hor nikdy nepatøilo mezi rudní revíry celostátního významu, mìlo zde hornictví dlouhou tradici. Železo se dobývalo na nìkolika desítkách míst, byly vyhloubeny kilometry štol a šachtic. V dobì nejvìtšího rozkvìtu hornictví a zpracování rudy nabízelo øadu pracovních míst a živilo mnoho rodin. Lze øíci, že až do 19. století byl region co se týèe potøeby železa a železných výrobkù takøka sobìstaèný. Až rychlý rozvoj prùmyslu na pøelomu 19. a 20. století spojený se zrychlením dopravy pøinesl pøíliv levného železa od velkých zpracovatelských závodù. To bylo spolu s postupných vyèerpáváním malých a málo perspektivních ložisek dùvodem k útlumu a následnému zastavení tìžby. Po roce 1945 centralizovaná vláda podrobila øadu starých ložisek dùkladnému rozboru. Cílem nejspíš bylo podpoøit tehdy dùležitý hospodáøský obor – hutnictví a tìžký prùmysl. Všechny lokality však byly zamítnuty pro malý rozsah a nízké procento zrudnìní, krajina proto byla ušetøena negativních dùsledkù intenzivní tìžby. Studie Obr. 23. Lukavice - souøadný systém, pøehled zamìøení. Zdroj: autor.

a rozbory byly uloženy jako rukopisy v archivu Geofondu, kde nejspíš spoèívají dodnes. V souèasné dobì ani v blízké budoucnosti se o žádné tìžbì neuvažuje. Informace v kapitole o mìøických pracích byly voleny tak, aby vyhovovaly ètenáøùm, kteøí mají alespoò základní pøehled o geodézii nebo mìli možnost se s ní již seznámit, jelikož v této publikaci nelze obsáhnout kompletní metodiku. Štoly popisované v této práci pøedstavují typické lokality svým zachováním, rozsahem, pøístupností a také genezí zrudnìní a mineralizací. Øada lokalit se na povrchu projevuje už jen nezøetelnými propady èi haldami, èelo štoly je èasto propadlé a zavalené, tudíž celé dílo je nepøístupné. I pøi geodetickém mapování bylo nutné pøekonávat závaly, nicménì i po více než 100 letech si štoly zachovávají své kouzlo. Na mnoha místech jsou zachované zbytky výdøevy, jež bývá obrostlá bílým

38

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

závojem houbových vláken, na stropì se tvoøí brèka a záclonky, v jamkách na podlaze leží jeskynní perly, mimoto štoly poskytují životní prostor pro zajímavé druhy bezobratlých, v zimì tu pøezimují netopýøi i øada druhù hmyzu.

11 Literatura ANONYMUS 2000: Ius Regale Montanorum aneb Právo královské horníkuov. Kuttna - Martin Bartoš, Kutná Hora. BALOUGH, J., MOHUNKA, S., 1983: Primitive Oribatids of the Palaearctic Region 1. In: BALOUGH, J., MOHUNKA, S., (eds.): The Soil Mites of the World, Akademia Kiado, Budapest. BUCHAR, J., DUCHÁÈ, V., KÙRKA, A., LELLÁK, J., 1995: Klíè k urèování bezobratlých, Scientia, Praha. BUCHAR, J., KÙRKA, A., 2002: Naši pavouci, Academia, Praha. FAJST, M., HOLÁSEK, O., 1961: Soupis lomù, list Náchod 3856. Ústøední ústav geologický, Praha. HROMAS, J., WEIGEL, J., 1997: Základy speleologického mapování. Knihovna Èeské speleologické spoleènosti 33, Zlatý kùò, Praha JANGL, L., 2001: Proè se nìkteré èinnosti v hornictví neodrážely v ustanoveních horního práva. In: Sborník Sympózia Hornická Pøíbram 2001, sekce Evropské hornictví (památky a tradice), Pøíbram. KAPLAN, J., 1988: Historie dolování a výroby železa v Orlických horách. Okresní muzeum Orlických hor a Okresní archív, Rychnov nad Knìžnou. KERNEY, M., P., CAMERON, R., A., D., JUNGBLUTH, J., H., 1938: Die Landschnecken Nordund Mitteleuropas, Verlag Paul Parey, Hamburg und Berlin. KREJÈA, J., KORBEL, L., 1997: Velká kniha živoèichù, Príroda, Bratislava. LOŽEK, V., 1956: Klíè èeskoslovenských mìkkýšù, Vydavatelstvo Slovenskej Akadémie Vied, Bratislava. NIEDBALA, W., 1992: Phthiracaroidea (Acari, Oribatida): Systematic Studies, Adam Mickiewicz University, Poznaò. OPLETAL, M. a kol., 1980: Geologie Orlických hor. ÚÚG v Academii, Praha. PETRÁNEK, J., 1993: Malá encyklopedie geologie. Nakladatelství JIH, Èeské Budìjovice. PFLEGER, V., 1988: Mìkkýši, Artia, Praha. POKORA, M., 1967: Geodézie pro posluchaèe stavebního inženýrství. SNTL, Praha. POKORNÝ, R., 2002: Rekultivace dùlních dìl. In.: Moderní obec 5/2002, Praha. ROÈEK, Z. a kol., 1977: Pøíroda Orlických hor a Podorlicka. SZN Praha. VAVØÍNOVÁ, M., 1940: Lomy Èech a Moravy, politický okres Žamberk. Geologický ústav pro Èechy a Moravu, Praha. VAVØÍNOVÁ, M., 1948: Soupis lomù ÈSR, okres Žamberk (doplòky). Èeskoslovenský svaz pro výzkum a zkoušení technicky dùležitých látek a konstrukcí Praha v spolupráci se Státním geologickým ústavem, Praha. Materiály Èeského geologického ústavu Praha a Geofondu Praha pro potøebu Okresních úøadù. Zákon è. 41/1957 Sb. o využití nerostného bohatství (horní zákon) Zákon è. 44/1988 Sb. o ochranì a využití nerostného bohatství (horní zákon) Císaøský patent 146/1854 ø. z. obecný horní zákon Zákon è. 77/1871 ø. z. o zaøízení a pùsobnosti báòských úøadù

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

12 Pøílohy 1. - 4. Fotografická dokumentace lokality Nebeská Rybná (Popelov) 5.- 8. Fotografická dokumentace lokality Masty (Zlatý potok) 9. -14. Fotografická dokumentace lokality Lukavice 15. Soupis starých dùlních dìl v okrese Rychnov nad Knìžnou 16. Situaèní kartogram okolí štoly v Nebeské Rybné (Popelovì) 17. Situaèní kartogram okolí štoly v Mastech (Zlatý potok) 18. Situaèní kartogram okolí štoly v Lukavici 19. Kartogram lokalit starých dùlních dìl v okrese Rychnov nad Knìžnou 20. Klíè znaèek (legenda) ke geodetickým nákresùm štol 21. - 22. Polohopisný plán (pùdorys) štoly v Nebeské Rybné (Popelovì) 23. Podélný øez (bokorys) štoly v Nebeské Rybné (Popelovì) 24. - 25. Polohopisný plán (pùdorys) štoly v Mastech (Zlatý potok) 26. Podélný øez (bokorys) štoly v Mastech (Zlatý potok) 27. - 30. Polohopisný plán (pùdorys) štoly v Lukavici 31. Podélný øez (bokorys) štoly v Lukavici

39

40

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Pøíloha è. 15 Soupis starých dùlních dìl v okrese Rychnov nad Knìžnou (dle materiálù Geofondu, stáøí díla je zde uvádìno vèetnì prùzkumných prací, nových revizí a bilancí surovinových zdrojù).

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

Pøíloha è. 16: Situaèní kartogram okolí štoly v Nebeské Rybné (Popelovì). Zdroj: autor.

41

42

Pøíloha è. 17: Situaèní kartogram okolí štoly v Mastech (Zlatý potok), zdroj: autor.

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

Pøíloha è. 18: Situaèní kartogram okolí štoly v Lukavici. Zdroj: autor.

43

44

Pøíloha è. 19: Kartogram lokalit starých dùlních dìl v okrese Rychnov nad Knìžnou. Zdroj: autor.

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

       è. 20 Pøíloha Klíè znaèek (legenda) ke geodetickým nákresùm štol

45

46

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Mìøítko:

Pøíloha è. 21 Polohopisný plán (pùdorys) štoly v Nebeské Rybné (Popelovì)

grafické

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

Pøíloha è. 22 Polohopisný plán (pùdorys) štoly v Nebeské Rybné (Popelovì)

47

grafické

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Mìøítko:

48

Pøíloha è. 23: Podélný øez (bokorys) štoly v Nebeské Rybné (Popelovì)

Mìøítko:

grafické

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

Pøíloha è. 24 Polohopisný plán (pùdorys) štoly v Mastech (Zlatý potok)

49

50

Pøíloha è. 25 Polohopisný plán (pùdorys) štoly v Mastech (Zlatý potok)

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Mìøítko:

grafické

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

Pøíloha è. 26 Podélný øez (bokorys) štoly v v Mastech (Zlatý potok)

51

52

Pøíloha è. 27 Polohopisný plán (pùdorys) štoly v Lukavici

Mìøítko:

grafické

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

Pøíloha è. 28 Polohopisný plán (pùdorys) štoly v Lukavici

53

54

Pøíloha è. 29 Polohopisný plán (pùdorys) štoly v Lukavici

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Pokorný R., Kraft L & Symonová R.: Historie hornictví na Rychnovsku a souèasný stav vybraných starých dùlních dìl.

Pøíloha è. 30 Polohopisný plán (pùdorys) štoly v Lukavici

55

56

Pøíloha è. 31: Podélný øez (bokorys) štoly v Lukavici

grafické

Acta Mus. Richnov., Sect. natur. 11(1): 1-56, 2004

Mìøítko: