Katedra společenských věd ve sportu
Historie ledního hokeje na OH DIPLOMOVÁ PRÁCE
Vedoucí diplomové práce:
Vypracoval:
Mgr. Milena Strachová, Ph. D.
Bc. Petr Kolečkář
Brno 2013
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně na základě literatury a pramenů, uvedených v seznamu pouţité literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně a byla zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně dne 26. 4. 2013 Petr Kolečkář
Poděkování: Děkuji všem, kteří mne během tvorby diplomové práce podporovali a pomáhali mi cennými radami. Velké poděkování patří zejména Mgr. Mileně Strachové, Ph. D. za její odbornou pomoc, konzultace a trpělivost při zpracování diplomové práce.
OBSAH OBSAH ................................................................................................................... 4 ÚVOD ..................................................................................................................... 6 1
Zimní olympijské hry ..................................................................................... 9 1.1 Vznik novodobých olympijských her ....................................................... 9 1.2 Vznik a vývoj ZOH ................................................................................ 10
2
Charakteristika ledního hokeje ................................................................... 12 2.1 Vznik ledního hokeje.............................................................................. 12 2.1.1 Předchůdci hokeje ............................................................................... 12 2.1.2 První hokejový zápas .......................................................................... 13 2.1.3 Vznik National Hockey League (NHL) .............................................. 13 2.1.4 Zrod evropského a českého hokeje ..................................................... 14 2.1.5 Vznik Mezinárodní hokejové federace (LIHG, IIHF) ........................ 15 2.2 Postavení ledního hokeje ve společnosti ................................................ 16
3
Ledního hokej a vývoj aspektů hry............................................................. 18 3.1 Hřiště ...................................................................................................... 18 3.1.1 Velikost hřiště ..................................................................................... 18 3.1.2 Zaoblení rohů ...................................................................................... 19 3.1.3 Hrazení ................................................................................................ 19 3.1.4 Čáry..................................................................................................... 21 3.1.5 Body pro vhazování ............................................................................ 21 3.1.6 Branka ................................................................................................. 23 3.1.7 Brankoviště ......................................................................................... 24 3.2 Výstroj a výzbroj .................................................................................... 24 3.2.1 Puk ...................................................................................................... 25 3.2.2 Hole..................................................................................................... 26 3.2.3 Brusle .................................................................................................. 27 3.2.4 Výzbroj a výstroj – brankář ................................................................ 27 3.2.5 Výzbroj a výstroj – hráč ..................................................................... 28 3.2.6 Dresy ................................................................................................... 29 3.3 Pravidla hry ............................................................................................ 29 3.3.1 Počet hráčů.......................................................................................... 29 3.3.2 Věkové kategorie ................................................................................ 31 3.3.3 Registrační průkazy ............................................................................ 31 3.3.4 Hrací doba ........................................................................................... 31 3.3.5 Losování stran ..................................................................................... 33 3.3.6 Kapitán ................................................................................................ 33 3.3.7 Brankář ............................................................................................... 33 3.3.8 Střídání hráčů ...................................................................................... 34 3.3.9 Vhazování ........................................................................................... 35 3.3.10 Hra kotoučem .................................................................................. 36 3.3.11 Gól ................................................................................................... 37 3.3.12 Ofsajd .............................................................................................. 37
3.3.13 Zakázané uvolnění .......................................................................... 39 3.3.14 Časomíra ......................................................................................... 41 3.3.15 Další zajímavá ustanovení .............................................................. 41 3.4 Tresty ...................................................................................................... 42 3.4.1 Druhy trestů ........................................................................................ 42 3.4.2 Fauly ................................................................................................... 44 3.4.3 Jiné přestupky ..................................................................................... 45 3.5 Rozhodčí ................................................................................................. 46 3.5.1 Rozhodčí na ledě................................................................................. 46 3.5.2 Pomocní rozhodčí ............................................................................... 47 4
Olympijské hokejové turnaje ...................................................................... 49 4.1 Meziválečné začátky, dominance Kanady a USA .................................. 49 4.1.1 1. ZOH 1924 Chamonix (Francie) ...................................................... 49 4.1.2 2. ZOH 1928 Svatý Mořic (Švýcarsko) .............................................. 51 4.1.3 3. ZOH 1932 Lake Placid (USA) ....................................................... 52 4.1.4 4. ZOH 1936 Garmisch-Partenkirchen (Německo) ............................ 52 4.2 Rostoucí konkurence zámořským týmům .............................................. 53 4.2.1 5. ZOH 1948 Svatý Mořic (Švýcarsko) .............................................. 54 4.2.2 6. ZOH 1952 Oslo (Norsko) ............................................................... 55 4.3 Nástup Sovětského svazu a jeho dominance .......................................... 56 4.3.1 7. ZOH 1956 Cortina d'Ampezzo (Itálie) ........................................... 57 4.3.2 8. ZOH 1960 Squaw Valley (USA) .................................................... 57 4.3.3 9. ZOH 1964 Innsbruck (Rakousko) .................................................. 57 4.3.4 10. ZOH 1968 Grenoble (Francie)...................................................... 58 4.3.5 11. ZOH 1972 Sapporo (Japonsko) .................................................... 59 4.3.6 12. ZOH 1976 Innsbruck (Rakousko) ................................................ 60 4.3.7 13. ZOH 1980 Lake Placid (USA) ..................................................... 60 4.3.8 14. ZOH 1984 Sarajevo (Jugoslávie).................................................. 61 4.3.9 15. ZOH 1988 Calgary (Kanada)........................................................ 61 4.3.10 16. ZOH 1992 Albertville (Francie)................................................ 62 4.3.11 17. ZOH 1994 Lillehammer (Norsko) ............................................ 62 4.4 Dohoda IIHF s NHL - turnaje nejlepších hráčů ..................................... 63 4.4.1 18. ZOH 1998 Nagano (Japonsko) ..................................................... 64 4.4.2 19. ZOH 2002 Salt Lake City (USA) ................................................. 65 4.4.3 20. ZOH 2006 Turín (Itálie) ............................................................... 66 4.4.4 21. ZOH 2010 Vancouver (Kanada) ................................................... 66 4.5 Turnaje ţen ............................................................................................. 67 4.5.1 18. ZOH 1998 Nagano (Japonsko) ..................................................... 68 4.5.2 19. ZOH 2002 Salt Lake City (USA) ................................................. 68 4.5.3 20. ZOH 2006 Turín (Itálie) ............................................................... 68 4.5.4 21. ZOH 2010 Vancouver (Kanada) ................................................... 68
ZÁVĚRY .............................................................................................................. 69 SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ ................................................................... 74 RESUMÉ.............................................................................................................. 78
ÚVOD Lední hokej je často po právu nazýván nejrychlejší kolektivní hrou na světě, ale toto označení by si určitě zaslouţil i za rychlost svého rozvoje. Divák prvního datovaného zápasu z roku 1875 by při pohledu na dnešní hokejový zápas asi těţko rozpoznával, ţe se jedná o tutéţ hru, která prošla vývojem jednoho století. V porovnání s posunem dalších tradičních kolektivních sportů (fotbal, ragby, házená, basketbal, americký fotbal a další) je rozdíl v tempu rozvoje obrovský. Pozoruhodné je, ţe v hokeji probíhal separátní vývoj na severoamerickém a evropském kontinentu. K vzájemnému ovlivňování a prolínání docházelo především při mezinárodních utkáních a turnajích za účasti týmů z obou stran Atlantiku. V dřevních dobách ledního hokeje však bylo těchto styků jen poskrovnu. V pravidelných intervalech 4 let se konají Olympijské hry (dále jen OH), jejichţ součástí se stal lední hokej jiţ od prvních Zimních olympijských her (ZOH). Právě na příkladu tohoto pravidelného olympijského cyklu zakončeného prestiţním mezinárodním turnajem chci prozkoumat vývoj ledního hokeje. Téma práce mě zajímá z toho důvodu, ţe se hokeji věnuji nejen jako hráč, ale od roku 2006 i jako trenér hokejové mládeţe. Od roku 2012 jsem i aktivním členem
ve sportovně
technické
komisi
Českého
svazu
ledního
hokeje
Jihomoravského kraje. Právě trenérská praxe mě dovedla do kontaktu s mnoha hokejovými osobnostmi, mezi kterými jsou i jména dvou významných československých
olympioniků,
medailistů.
Krátce
jsem
měl
moţnost
spolupracovat s panem s panem Vladimírem Nadrchalem, který se jako brankář zúčastnil v letech 1960-1968 tří ZOH, ze kterých získal stříbrnou a bronzovou medaili. Jako trenérského kolegu ve stejné kategorii jiného brněnského oddílu jsem poznal pana Josefa Černého, který se v období 1960-1972 zúčastnil dokonce čtyř ZOH se ziskem jedné stříbrné a dvou bronzových medailí. V roce 1964 byl pan Černý jmenován jako pravé křídlo do all-star týmu olympijského turnaje. Komunikace a spolupráce s takto význačnými osobnostmi nejen české, ale i světové hokejové historie, pro mě znamenala hodně, jejich zkušenosti i vzpomínky na hokejovou historii byly velmi přínosné. Jsem si vědom toho,
6
ţe abych byl schopen dobře pracovat jako trenér v současnosti, musím být dostatečně obeznámen i s historií tohoto krásné sportu. Rozhodl jsem se tedy, ţe prozkoumám více olympijskou hokejovou historii. Náhled do ní mi umoţnily také (auto)biografie některých bývalých vynikajících hráčů, jako jsou J. Jágr, D. Hašek, I. Hlinka, W. Gretzky, V. Růţička, P. Bondra a T. Selänne, které jsem si s radostí prostudoval. K dokonalejšímu a podrobnějšímu obeznámení s jednotlivými olympijskými turnaji, především těmi nejstaršími, mi pomohlo i nahlédnutí do novinových archívů Moravské zemské knihovny, kde jsem prostudoval, jak tehdejší jednotlivé deníky referovaly o sportovním dění v rámci příslušných ZOH. Jako objektivní zdroj informací však byly obvykle těţko pouţitelné. Např. po roce 1948 se zde objevovala tendenčnost a aţ bezbřehé stranění týmům tehdejšího socialistického bloku. Je k nim potřeba přistupovat kriticky, neboť i sportovní ţurnalistika, především z doby Studené války, nepodléhala pouze tradičnímu vlivu emocí ze sportovních klání, jimţ se často novinář nemohl bez dostatečného časového odstupu vyvarovat, ale i tendenčnímu směru vyplývajícímu z tehdejší vedoucí úlohy KSČ, který ovlivňoval ţivot celé společnosti a jeţ byli nuceni respektovat i sportovní novináři. Důleţitým zdrojem informací pro mne byly bezesporu i pravidla ledního hokeje, a to z jednotlivých období vývoje ledního hokeje. Některá historická vydání jsem získal i na krajském pracovišti Českého svazu ledního hokej v Brně. Právě do pravidel byly dříve umísťovány i komentáře a články představující hru široké sportovní veřejnosti. Kategorizaci poznatků také právě z postupného vývoje tvorby pravidel hodlám vyuţít taktéţ ke splnění cílů práce. Hlavním cílem práce je zhodnotit a popsat postupné změny, kterými hra samotná prošla. Je třeba zanalyzovat vývoj pravidel a jejich nejdůleţitějších částí Tedy přechod od obrovských přírodních kluzišť a hře s míčkem aţ po malé plochy s kvalitním umělým ledem v obrovských multifunkčních arénách. Druhým stanoveným cílem je na základě poznatků z historie olympijských hokejových turnajů podání jasného souhrnu chronologie událostí, které formovaly hokej na mezinárodní úrovni. Stanoveným úkolem k dosaţení cílů je provedení důkladného rozboru pravidel a jejich historického vývoje. Dalším úkolem je
7
vytvořit přehled ZOH a vyhledat historické milníky. Úkolem je téţ, v návaznosti na předchozí, popsat, co nejvíc ovlivňuje tvář tohoto sportu v jeho současné podobě. Podstatných milníků vývoje, na které se zaměřuji, je však mnohem více. Kromě vývoje pravidel a materiálního vybavení, jsou to také změny ve filosofii a pojetí hry, která se právě nejvíce projevuje v konfrontaci mezi evropským a severoamerickým pojetím. Historií
ledního
hokeje
se
zabývalo
podrobněji
několik
autorů.
O prvopočátcích tohoto sportu se rozepsali autoři K. Gut a G. Vlk v knize Světový Hokej (1990). Nejprve „bandy hockey“ a posléze přerod v hokej s kotoučem a mantinely jsou popsány v publikaci Kniha o československém hokeji (1969) autorů V. Sábla a kol. Zajímavou publikací přinášející pohled na pozadí nebývale výrazného vstupu sovětské reprezentace do světového hokeje v 50. letech 20. století je Lední hokej (1952) od A. V. Tarasova, kterou do češtiny přeloţil V. Kostka. Výlučně zámořským hokejem se zabývá publikace Historie National Hockey League (1994) od J. Stráského. Fenoménem hokejových rvaček v zámoří se zabývá Ross Bernstein v překladu J. Velarta v knize Bitkařský kodex (2007) Zajímavým autorským počinem mapujícím heslovitě hokejové pojmy je Malá encyklopedie ledního hokeje (1986) od autorů K. Guta a Václava Paciny. Abecedně je v ní zmapována základní hokejová terminologie, nejslavnější týmy, osobnosti, události. Vše zasazeno i do historických konotací. Jednotlivým olympijským hrám se, vyjma K. Guta v jiţ zmíněné publikaci Světový Hokej (1990), věnuje K. Procházka v publikaci Zimné olympijské hry: od Chamonix 1924 po Sarajevo 1984 (1987). V práci budu vycházet především z analýzy a vzájemného porovnávání dostupných literárních pramenů, které popisují zkoumané otázky. Z všeobecných metod práce tak je vyuţita především analýza, porovnávání, hodnocení, syntéza, generalizace, logické metody. Ze specifický historický metod jsou vyuţity: přímá, nepřímá, historicko-srovnávací, typologická a další. Metodou práce je tak kombinace těchto metod.
8
1
Zimní olympijské hry
Pro pochopení významu ledního hokeje pro olympijské hnutí je podstatné si připomenout základní motivy, které provázely proces znovuobnovení antických olympijských her a jejich následné rozšíření i na zimní variantu.
1.1 Vznik novodobých olympijských her Hlavní myšlenku sportu jako výborného prostředku k výchově přijal bezmezně za svou francouzský nadšenec Pierre de Coubertin. Nadchl se pro starou antickou ideu, ţe sportovní zápolení smazává rozdíly mezi rasami a národy a činí společnost zodpovědnější, zdravější, disciplinovanější a odolnější. Právě Coubertin byl nejen iniciátorem myšlenky, ale také hlavním tahounem procesu, který vedl k obnovení Olympijských her. Klíčovou údalostí byl v roce 1894 paříţský Kongres pro obnovení Olympijských her, který svolal Coubertin jakoţto předseda francouzské organizace pro rozvoj sportu na území Francie Union des Societés Francaises des Sports Athlétique (USFSA). Zúčastnili se zástupci sportovních organizací z celého světa, coţ byl koncem 19. století úctyhodný počin. Výsledkem kongresu bylo rozhodnutí o uspořádání prvních novodobých olympijských her jiţ za dva roky, tedy v roce 1896, a to symbolicky v Aténách. Kongres byl ukončen ustanovením dvanáctičleného Mezinárodního olympijského výboru (MOV), který se stal výkonným orgánem řidícím všechno olympijské. (Havránková H. , Hladík, Kolář, Kössl, & Waic, 1999, p. 8) Z českého pohledu bylo zajímavé, ţe ustavujícím členem MOV byl zvolen Jiří Guth a to přesto, ţe se sám ustavujícího kongresu neúčastnil. I aktivní členství Čechů, ke kterému dopomohl dobrý zvuk českého sokolského hnutí, zapříčilo, ţe zprvu bylo členství v olympijském hnutí koncipováno na národní bázi. České země byly aţ do 1. světové války v letech 1914-1918 součástí vyššího státního celku Rakouska-Uherska. Nicméně otázka toho, dle jakého principu budou posuzovány jednotlivé národní (státní) olympijské výbory, byla v počátcích olympijského hnutí opětovně řešena. Definitivní rozuzlení však z českého pohledu přinesla aţ právě 1. světová válka, rozpad Rakouska-Uherska a následný vznik
9
samostatného Československa v roce 1918. Účast českých sportovců byla z důvodů národní „nesamostatnosti“ ohroţena pouze na plánované olympiádě v Berlíně v roce 1916, která se však z důvodu války nakonec nekonala. (Havránková, Hladík, Kolář, Kössl, & Waic, 1999, pp. 8-10)
1.2 Vznik a vývoj ZOH Velký úspěch prvních olympijských her konaných v roce 1896 v Aténách vzbudil nadšení mezi sportovci a funkcionáři i zimních sportů. Problémem však bezesporu byla organizační stránka, tedy jak zapojit do programu OH zimní sporty, které byly na přelomu 19. a 20. století odkázány jen a jen na rozmary počasí. Prvním zimním sportem v programu olympijských her bylo v roce 1908 krasobruslení. Umoţnilo to rozdělení her na tzv. letní (individuální sporty) a podzimní (box, kolektivní sporty a krasobruslení). Obdobně bylo krasobruslení zařazeno do programu olympijských her i pořadateli v Antverpách roku 1920. Tentokrát se jednalo o jakýsi předvoj her v dubnovém termínu a jako druhý sport se tak do programu OH dostal lední hokej. (Havránková, Hladík, Kolář, Kössl, & Waic, 1999, p. 39) Belgičané měli k hokeji vřelý vztah jiţ z období před válkou, jejich tým se úspěšně účastnil Mistrovství Evropy roku 1913. Turnaj v mnohém předčil očekávání, stal se totiţ první konfrontací evropských týmů s těmi zámořskými. (Gut & Vlk, 1990, p. 73) První samostatné ZOH se konaly v roce 1924. Sportovci však netušili, ţe soutěţí na první samostatné zimní olympiádě, neboť Týden zimních sportů ve francouzském Choamonix byl pořádan pouze jako tzv. předehra klasických letních paříţských her. Ovšem zimní zápolení předčila všechna očekávání a na olympijském kongresu konaném v Praze o rok později byl Týden zimních sportů v Chamonix zpětně uznán za I. zimní olympijské hry. (Havránková, Hladík, Kolář, Kössl, & Waic, 1999, pp. 42-43) Od roku 1924 se tedy konaly vţdy před letními hrami samostatné Zimní olympijské hry, jejichţ pořadatelství bylo přidělováno zvlašť. Bylo tomu tak aţ
10
do roku 1992, který byl posledním, kdy se v jednom roce pořádala zimní (Albertville) i letní (Barcelona) olympiáda. Vzrůstající náročnost pořádání dvou olympiád v jednom roce vedla představitele MOV k logickému kroku, tedy rozloţení sil. Následující zimní olympiáda v norském Lillehammeru se konala výjimečně uţ v roce 1994, dále uţ byl opět dodrţován čtyřletý rozestup mezi zimními hrami. Tímto posunem bylo dosaţeno současného modelu, kdy se po dvou letech střídájí Letní a Zimní olympijské hry. Zimní hry se tak vymanily z jakéhosi podřadného postavení a nic uţ jim nebránilo v dalším rozvoji.
11
2
Charakteristika ledního hokeje
Lední hokej byl formován mnoha různými typy her během několik staletí, co se lidé prohání na bruslích, či různých jejich předchůdcích po ledových plochách. Pro pochopení současného vnímání tohoto sportu je podstatné si uvědomit počátky a v kontrastu s tím vnímání tohoto sportu po jeho přerodu do dnešní podoby.
2.1 Vznik ledního hokeje Za kolébku ledního hokeje je oprávněně povaţována Kanada. Je tomu tak především proto, ţe se zde začala hrát varianta hry s hokejkami a předchůdcem puku, která uţ se dá označit a také se po právu označovala jako lední hokej. 2.1.1
Předchůdci hokeje
Her, které tu byly dříve, a měly s pozdějším hokejem společné rysy, bylo vícero: BAGGATAWAY – Původní indiánská hra, předchůdce lacrosse, míček se dopravoval
holemi
s kulovitými
síťkami
k medicinmanovi
volně
se pohybujícímu po ledové ploše na neomezené ploše. Hrálo ji několik desítek hráčů ve dvou týmech. (Gut & Vlk, 1990, p. 13) HURLING – Vznikla a hrála se v Irsku 15 proti 15 hráčům bez brankářů. Velikost hřiště byla 125,5 m x 73 m. Branky na způsob ragbyových 6,4 m široké, 4,8 m vysoké, v polovině výšky rozdělené břevnem. Pouţíval se gumový míč, obšitý kůţí a ohnutá hůl dlouhá 91 cm. Pod břevno byl zásah za 3 body, nad břevno za 1 bod. (Gut & Vlk, 1990, p. 73) SHINNEY (SHINTY) – Původem galská hra, která se zakořenila ve Skotsku a rozšířila se v polovině 19. století do Kanady. Hrálo se s míčkem a holemi ohnutými do pravého úhlu. Byl libovolný počet hráčů. Hra měla obrovskou popularitu a pro nástup ledního hokeje měla zásadní význam. (Gut & Vlk, 1990, p. 73)
12
2.1.2
První hokejový zápas
O přesném popisu sledu událostí, který vedl k prvnímu hokejovému utkání v Kanadě, se vedou spory a autoři se v hodnocení nepodloţených a často i mystických informací neshodují. O místě a datu konání prvního hokejového utkání však není pochyb, coţ ostatně potvrzují i závěry zvláštní komise, která byla ve 40. letech 20. století pověřena tehdejší amatérskou hokejovou asociací v Kanadě (CAHA1) upřesnit údaje týkající se počátku ledního hokeje. (Gut & Vlk, 1990, p. 18) První hokejové utkání bylo sehráno 3. března 1875 v Montrealu v hale Victoria skating rink mezi Viktorií a McGill Univerzity. Hrálo se s 8 hráči v poli a 1 brankářem na obou stranách, Rozměry hřiště byly obdobné dnešnímu hokeji. Branky však byly rozměrem z laccrosu, tedy 2,43 m široké. Kvůli bezpečnosti diváků
se
poprvé
hrálo
s něčím
připomínajícím
puk,
nikoliv
míček.
Tím předchůdcem puku byl plochý kousek dřeva. Utkání řídili dva rozhodčí, a to podle pravidel odvozených částečně z ragby a laccrosu. Nesmělo se například přihrávat dopředu. (Stránský & Ondrušek, 1997, pp. 5-6) 2.1.3
Vznik National Hockey League (NHL)
NHL je historicky nejslavnější profesionální hokejovou ligou světa, nebyla však zdaleka tou první, která se zformovala na severoamerickém kontinentu. První profesionální soutěţ vznikla roku 1904 na území USA pod zkratkou IPHL2. Do soutěţe se přihlásil jediný kanadský tým, ostatní prozatím profesionalismus odmítaly. Nejlepší hráči brali odměny za zápas aţ 1000 dolarů, coţ následně soutěţ zruinovalo, takţe v roce 1907 zanikla. (Stránský & Ondrušek, 1997, p. 5) Hned roku 1908 ve východní části Kanady vznikla OPHL3, kterou v roce 1910 pohltila nově vznikající NHA4 působící ve stejné oblasti. Hned v následujícím roce vznikly na západě dvě soutěţe: americká PCHA5 a kanadská
1
CAHA - Canadian Amateure Hockey Association IPHL - International Professional Hockey League 3 OPHL - Ontario Professional Hockey League 4 NHA - National Hockey Association 5 PCHA - Pacific Coast Hockey Association 2
13
WCHL6. Pouze týmy PCHA však dosahovaly kvalit týmů z NHA a proto se vítězové těchto soutěţí utkávali o Stanleyův pohár, trofej, kterou uţ v roce 1892 tehdejší guvernér Kanady lord Stanley věnoval jako vyzývací pohár pro nejlepší kanadské muţstvo. Do roku 1910 o tuto trofej bojovaly pouze amatérské týmy, posléze však přešla pod správu profesionálních klubů jako trofej pro nejlepší tým Severní Ameriky. (Stránský & Ondrušek, 1997, pp. 5-75) Během první světové války zanikla slabá soutěţ WCHL a roku 1917 se NHA přetvořila v NHL7. Aţ do roku 1926 fungovala paralelně s PCHA, kdyţ o Stanleyův pohár soupeřili vítězové těchto soutěţí. Roku 1926 se však PCHA rozpadla a většinu klubů pohltila NHL, která uţ si od té chvíle aţ do současnosti osobovala právo udělovat Stanleyův pohár svému vítězi. Od té doby aţ do současnosti fungovala pouze jedna konkurenční liga v letech 1972-1979, a to WHA8. Udělovala však vítězi svůj vlastní pohár – Avco cup. (MacKinnon, 1996, p. 8) 2.1.4
Zrod evropského a českého hokeje
Předchůdcem kanadského ledního hokeje před jeho rozšířením do Evropy byl bezpochyby pozemní hokej, z něhoţ se vyvinula i odnoţ pro hru na ledě - Bandy hokej. Jedná se o hru s míčkem a ohnutými holemi (bandy = křivý) na ledě. Bandy hokej se nejvíce rozvinul v druhé polovině 19. století v Anglii, Rusku a Skandinávii. V kaţdé zemi však byla mírně odlišná pravidla. Do českých zemí zaváděl bandy hokej Josef Rössler-Ořovský v letech 1888-1890. (Gut & Pacina, 1986, p. 22) Neţ se však stihl v českých zemích bandy hokej opravdu rozvinout, přišel nezadrţitelný přechod ke kanadskému „hockey“, kteráţ to verze okamţitě převzala dominantní postavení. Do Evropy přinesl hockey9 profesionální kanadský hráč Geo Maegher roku 1894. První klub vznikl ve Francii10, postupně se během pouhého jednoho 6
WCHL - Western Canada Hockey League NHL - National Hockey League 8 WHA - Western Hockey Association 9 V počátcích se vyuţíval anglický originální název hockey, v našich zemích také pouţíváno označení „kanada“. 10 Hockey Club de Paris 7
14
desetiletí přidaly další týmy ze Skotska, Anglie, Belgie a Německa. (Gut & Vlk, 1990, pp. 46-47) Čeští hráči poznali hokej s pukem za zajímavých okolností na prvním mezinárodním turnaji, kterého se kdy zúčastnil první náš tým v roce 1909 v Chamonix. Hokejové hole nakoupili aţ v místě konání turnaje a odlišnosti pravidel (např. hra za brankou, v bandy hokeji věc nevídaná) zjišťovali aţ prakticky v průběhu turnaje. Přesto, ţe logicky prvotní výsledky byly neuspokojivé, naši reprezentanti hrající ve slávistických dresech byli novým typem hry okouzleni a rychle se učili novým dovednostem. Před cestou domů se zastavil tým ještě k utkání v jiném zimním středisku Les Avants a proti místnímu Skating Clubu a slavili výhru 3:0. (Sábl, Sigmund, & Gut, 1969, pp. 2425) Zkušenosti s novým způsobem hokeje, které nasbírali hráči v zahraničí, následně po jejich návratu do vlasti akcelerovaly rozvoj a přerod ledního hokeje u nás nebývalou měrou. Bandy hokej začínal upadat a po roce 1920 uţ u nás, aţ na výjimky, vymizel. Ač byly české země součástí rakousko-uherské monarchie, tak vznikl koncem roku 1908 samostatný Český svaz hockeyový. Posléze byl krátce po vzniku přijat český svaz za člena mezinárodní hokejové federace, která uznala právo na existenci svazu na národním a nikoliv pouze státním principu. (cslh.cz) 2.1.5
Vznik Mezinárodní hokejové federace (LIHG, IIHF)
Mezinárodní hokejová federace sdruţující národní svazy kanadského „hockey“ byla zaloţena roku 1908. Původně dostala francouzský název Ligue Internationale de Hockey sur Glace (LIHG), později od roku 1947 byl oficiální název převeden také do anglického The International Ice Hockey Federation (IIHF). Angličtina se stala druhým oficiálním jazykem a postupně převzala hlavní úlohu ve federaci. (iihf.com, International hockey timeline)
15
2.2 Postavení ledního hokeje ve společnosti V počátcích ledního hokeje u nás na přelomu 19. a 20. století to byla naprosto unikátní zábava, kvůli které fanoušci dokázali mrznout v obrovských počtech u přírodních kluzišť a doslova hltat hru, která pro ně byla neuvěřitelné přitaţlivá tím, ţe byla na tehdejší dobu naprosto neobvyklá. Jiţ v 50. letech se k výsledkům československého národního týmu vyjadřovali do tisku ministři vlády a nejinak tomu je i dnes. Postupem času se z hokeje stal i nástroj, který burcoval politické nálady. Například obrovské semknutí českého národa v době vlády komunistického totalitního reţimu bylo nejpatrnější, kdykoliv hrál československý národní tým s tehdy špičkovým týmem reprezentace Sovětského svazu. V hokeji si lidé nacházeli náhraţku svého osobního odboje proti útlaku. Při kaţdém pokoření sovětského rivala byli hokejisti vynášení do nebes a oslavování národem za hrdiny. A to i přesto, ţe se třeba na vrcholných šampionátech nepodařilo porazit další hokejové velmoci a získat tak zlaté medaile. V roce 1969 nedlouho po okupaci Československa sovětskými vojsky dokázali českoslovenští hokejisté dvakrát porazit sovětský svaz a popis tehdejších událostí bere dech: Klidné ulice se zaplnily lidmi, projíţdějící automobily troubily, blikaly světly, lidé si gratulovali a smáli se, v průvodech bylo vidět československé státní vlajky, za mnohými okny svítily svíčky nebo prskavky, na některých zděných plochách a plotech se začaly objevovat velké, čerstvě namalované, bílé nápisy 2:0, 4:3. Tentokrát se na Václavském náměstí sešlo asi 100 000 lidí. (totalmag.cz)
Na dalších 20 let uţ nikdy nebyly souboje se Sověty obyčejné, vţdy se jednalo o zápasy, ve kterých šlo o něco víc neţ jen sport. Po revoluční vlně na přelomu 80. a 90. let 20 století a přepsání politické mapy světa začal hokej podléhat stále větší komercionalizaci. V dnešní době uţ se na nejvyšší úrovni podřídil světu médií. Dnes uţ nikoho nepřekvapí, ţe jsou nejen v kanadsko-americké NHL, ale i v české extralize šestkrát za zápas zařazeny komerční přestávky na prezentaci sponzorů, ţe přestávka mezi třetinami byla
16
prodlouţena z 15 na 18 minut. Divák uţ si zvyknul i na to, ţe na ledě přes mnoţství namalovaných reklam není dobře vidět kotouč. V NHL je například uţ denním chlebem i to, ţe mají reportéři těsně po utkání přístup přímo do šaten hráčů, anebo jsou pořizovány rozhovory s členy realizačního týmu přímo ze střídačky v průběhu zápasů. Velká část společnosti však také vnímá hokej jako sport, kde se to hemţí hlupáky, kteří se jen sráţí, válí po ledě a mlátí holí do puku nebo do soupeře. Z části mohou mít tito i pravdu. Existuje mnoho i trenérů mládeţe, pohybujících se okolo hokeje, kteří nerespektují duševní zralost svěřenců. Přesto uţ v současnosti stoupá fundovanost trenérů a to především v souvislosti s lepší dostupností kvalitních informací prostřednictvím nových médií. K dispozici jsou informace o tréninkovém procesu o metodách koučinku, způsobu psychologické přípravy, apod. Z nejlepších hokejistů, především v kanadsko-ameriské NHL a postsovětské KHL11, jsou vytvářeny doslova modly. Mají obrovské příjmy v řádech miliónů dolarů ročně a jsou tvářemi mnoha reklam na nejrůznější produkty. Hokej je, byl a bude fenoménem. Jedná se o masovou zábavu, která baví lidí více neţ jedno století.
11
KHL – Kontinentální hokejová liga
17
3
Ledního hokej a vývoj aspektů hry
Pravidla hry jsou nejvěrnějším obrazem toho, jak se lední hokej vyvíjel. Mnohdy nejasná ustanovení, jdoucí proti sobě, ale vţdy vycházející ze snahy posunout hru o něco dále. I to jsou hokejová pravidla. Přesto však všechny změny sledovaly stejný cíl, a to zkvalitnit hru pro diváka i pro samotné hráče. Je zřejmé, ţe původní pravidla byla doplňována především na základě situací, které nastaly v praxi. Často docházelo k vzájemnému ovlivňování při vývoji pravidel mezi NHL a IIHF, většinou byla přebírána nová pravidla právě na základě dobrých zkušenostní. Rozhodčí a další aktéři utkání měli v historii dokonce za povinnost navrhovat úpravy pravidel, na základě praktických zkušeností. I po více neţ stoletém vývoji se tak v mezinárodním hokeji pravidla a řády neustále vylepšují. Nejinak tomu je i v pojetí hry, který se snoubí ruku v ruce s moţnosti a znalostmi v oblasti herní taktiky, úrovně dovedností hráčů a kondiční připravenosti.
3.1 Hřiště Jiţ od počátku hokeje s kotoučem bylo zřejmé, ţe rozměry hřiště mají na hru zásadní vliv. A ač právě značení celého hřiště doznalo pozoruhodného vývoje, kdy veliký krok k dnešní podobě byl učiněn roku 1948 převzetím tehdejších kanadských amatérských pravidel, tak to nejzásadnější zůstalo na hřišti po celou historii neměnné, a to je branka. Rozměry brankové konstrukce jsou neměnné po celou historii. 3.1.1
Velikost hřiště
1908 – Určen pouze maximální rozměr hřiště 100 x 50 m. (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 10)
18
1932 – Nastává zmenšení maximálního rozměru na 80 x 40 m, zároveň je uváděn doporučený rozměr 60 x 30 m, který se časem po drobné oscilaci ustálil a přetrvává aţ do současnosti. (Rudolf, 1932, p. 5) 1942 – Největším moţný rozměr 76 x 26 m, doporučeno je však 56 x 26 m a poprvé zaveden i rozměr minimální 50 x 18 m. (Skotal, 1942, p. 23) 1948 – Doporučený rozměr upraven na 61 x 26 m. (Rektořík, 1948, p. 5) 1956 – Stanoveno rozpětí v rozměrech hřiště na 56 x 26 m aţ 61 x 30 m. Toto rozpětí se dá z hlediska dalšího vývoje hry označit za velmi vhodné, co se týče respektování určitých místních podmínek a překáţek na jednotlivých stadionech. Zároveň totiţ činí regulérními veškeré dlouhodobé soutěţe, které jsou hrány na více stadionech. Rozdíly v rozměrech hřiště totiţ nemohou být takové, aby se znatelně měnil charakter hry na různých plochách. (Adamec, 1956, p. 9) Tyto rozměry jsou platné do současnosti, tedy jiţ více 67 let, kdyţ pouze pro mezinárodní utkání je rozměr povolen v uţším rozpětí od maxima: 60 x 29 m aţ 61 x 30 m. (Píša, Potsch, Rouspetr, & Ryšánek, 2010, pp. 8-9) 3.1.2
Zaoblení rohů
1932 – První informace o vhodnosti zakulacení rohů, avšak bez přesnější specifikace. (Rudolf, 1932, p. 7) 1956 – Poloměr zaoblení rohů byl poprvé konkretizován na 1,5-2,0 m. (Adamec, 1956, p. 9) 1962 – Poloměry zaoblení navázány ve vztahu k šířce kluziště: při rozměru 26 m je určeno zaoblení v poloměru 5,2 m, při šířce 30 m pak má být poloměr 6 m. Logika tedy velela, ţe při rozměrech v rámci tohoto rozpětí by měl být adekvátně upraven i poloměr zaoblení, ač to pravidla přímo neurčují. (Bucala & Červenka, 1962, p. 11) 1982 – Zaoblení rohů opět pozvolnější, kdyţ je tento poloměr stanoven na 7,0-8,5 m. (Adamec & Budík, 1982, p. 8) 3.1.3
Hrazení
Hrazení bylo ve starší literatuře označováno jako ohrazení či prkna, v současnosti je pouţíváno i označení mantinel.
19
1932 – Přestoţe bylo první ohraničení hřiště asi 20 cm vysokým ohrazením na delších stranách hřiště pozorováno jiţ v roce 1909 na turnaji v Chamonix (Gut & Pacina, 1986, p. 148), minimální výška hrazení 25 cm byla stanovena právě aţ roku 1932.12 Hned od první zmínky o hrazení se objevuje, ač logicky vlastně do této části pravidel nepatří, zmínka o zákazu hry do těla v jeho blízkosti. Tato nebezpečná vzdálenost byla stanovena na 150 cm: „Remplovati (vráţeti do hráče) ve vzdálenosti 1.50 m od mantinelu není dovoleno.“ (Rudolf, 1932, p. 8) 1942 - Pozoruhodně nejednoznačná formulace týkající se výšky hrazení: „Prkna mají být vysoká na delších stranách hřiště nejméně 25 cm, jest však nutno, aby byla vysoká nejméně 107 cm. Na kratších stranách hřiště, za brankami mají být vysoká nejméně 122 cm, rohy nechť jsou pokud moţno zaokrouhlené.“ (Skotal, 1942, pp. 25-26) Toto konstatování se dá chápat spíše jako proklamace ideálního stavu, i Gut a Pacina uvádějí, ţe ještě roku 1946 byla minimální výška hrazení 25 cm. (Gut & Pacina, 1986, p. 148) 1948 – Hrazení mělo být vytvořeno ze dřeva a vysoké v rozmezí 101,5 do 122 cm od ledu. Bylo stanoveno, ţe ohrazení má být natřeno jednotnou barvou, ideálně bílou. (Rektořík, 1948, p. 5) 1951 - Přibylo nařízení, ţe jakákoliv dvířka (na hráčské a trestné lavice, či jiná) musejí být otvíraná směrem k lavicím, tedy ven ze hřiště. (Klonfar, 1951, p. 5) 1968 – Poprvé pravidly umoţněno umístění reklam na hrazení, které však podléhají schválení řídícím orgánem soutěţe (v Československu tehdy schvaluje sekce ledního hokeje ÚV ČSTV13), nebo přímo IIHF pro mezinárodní soutěţe. (Adamec & Musil, 1968, p. 8) 1975 – Poţadovaná minimální výška hrazení zvýšena na 115 cm, maximální zůstává 120 cm. (Adamec & Musil, 1968) 1986 – Definována ochranná skla, která měla být instalována navazujíce nad hrazení. Za brankami (od jednoho konce brankové čáry k druhému) byla výška tohoto plexiskla stanovena na 160-200 cm, na podélných stranách hřiště 12
Dalo by se připodobnit k mantinelům vyuţívaným dnes na zahrazení třetiny pro minihokej přípravek, který se hraje na šířku obranného/útočného pásma. 13 Ústřední výbor Českého svazu tělesné výchovy.
20
na 80-100 cm. Na ochranu diváku byla určena navazující ochranná síť za oběma brankami. Tato ustanovení byla povinná pro mezinárodní soutěţe IIHF a doporučená pro ostatní soutěţe. (Adamec & Budík, 1986, p. 7) 1990 – Výška hrazení 120-122 cm. (Gottwald & Munka, 1990, p. 7) 1994 – Zvýšena maximální výška plexiskla na bočních stranách hřiště. Nově tedy moţný rozměr 80-120 cm. (Pravidla ledního hokeje, 1994, p. 3) 1998 – Zaveden ochranný pás na dolní části hrazení 15-25 cm vysoký. Vţdy vyznačen ţlutou barvou. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, p. 8) 2002 – Výška hrazení 117-122 cm. (Kolesár, 2002, p. 11) 2006 – U ochranného skla na bočních stranách hřiště nadále ponechána pouze minimální výška a to 80 cm. (Adamec, Píša, Potsch, & Šubrt, 2006, p. 13) 3.1.4
Čáry
1932 – Určeny dvě čáry dělící hřiště z celé jeho délky na třetiny. (Rudolf, 1932, p. 5) 1942 – Čáry jsou pojmenovány jako „modré“, nebo „třetinové“, z čehoţ vyplývá, ţe jejich barva je modrá. Šířka čar je stanovena na 5 cm a třetiny jsou jiţ vymezovány od vzdálenosti branek, nikoliv od hrazení jako doposud. Nově je zmiňováno označení jednotlivých pásem jako „obranné“, „střední“ a „útočné“. Čáry sahající aţ k okraji hřiště musí být malovány i na hrazení aţ k jeho hornímu okraji. (Skotal, 1942, p. 23) 1948 – Poslední změna v čarách přes celou šíři hřiště. Celkem je těchto čar určeno 5. Zůstávají 2 modré čáry se stejnou definicí, mezi nimi přibývá červená půlící čára, která je široká 30 cm, stejně jako nově čáry modré. Poslední dvě čáry vznikly prodlouţením brankové čáry po celé šíři hřiště, jeţ však mají šíři pouze 5 cm z důvodu stejného rozměru jako je průměr brankových tyči. (Rektořík, 1948, p. 6) 3.1.5
Body pro vhazování
1932 – Poprvé určen prokazatelně středový bod pro vhazování, prozatím bez bliţší specifikace rozměrů. (Rudolf, 1932, pp. 6-7)
21
1942 – Stanoven průměr středového bodu pro vhazování na 30 cm. (Skotal, 1942, p. 25) 1948 – Hrací plochu doplnilo dalších 10 bodů pro vhazování: 6 ve středním pásmu a 4 koncové v krajních pásmech. Okolo koncových bodů a středového je nově vyznačen tzv. kruh pro vhazování, který má poloměr 3 m. Jejich smyslem je, aby bylo jednodušší určit vzdálenost hráčů a jejich správné postavení při provádění vhazování. Z historického vývoje není patrno, proč bylo rozhodnuto, ţe vznikne i středový kruh a nikoliv i kruhy okolo dalších bodů ve středním pásmu. U koncových bodů je pochopitelné, ţe se jedná o vhazování, kde je větší nebezpečí ohroţení branky, proto je třeba jasnější stanovení postavení hráčů, kteří se přímo neúčastní vhazování. U středového kruhu je na místě domněnka, ţe se jedná o jakýsi částečně ceremoniální efekt, neboť tento bod pro vhazování je pouţíván při zahajování utkání a jednotlivých třetin a po vstřelených brankách. (Rektořík, 1948, pp. 6-7) 1956 – Počet bodů vhazování redukován na celkem 9, kdyţ byly odstraněny 2 body pro vhazování nacházející se ve středním pásmu u modrých čar, na podélné ose hřiště. Zároveň byl zvětšen poloměr všech 5 kruhů pro vhazování na 4,5 m. (Adamec, 1956, p. 14) 1964 – Zavedeny nové pomocné čáry u koncových bodů vhazování, které jsou umístěny 90 cm na obě strany od středu daného bodu a rovnoběţně s brankovou čárou. Tyto čáry jsou dlouhé 90 cm a slouţí k lepšímu určení správného postavení hráčů zahrávajících vhazování. Zároveň jsou na okrajích kruhů okolo těchto koncových bodů zavedeny pomocné čáry pro správné postavení hráčů neúčastnících se vhazování. (Adamec, 1964, p. 13) 1968-1982 – V tomto období se dočasně přešlo na celkem 7 bodů vhazování. Byl pouze 1 bod pro vhazování u kaţdé modré čáry na podélné ose hřiště. (Adamec & Musil, 1968, p. 12) 1982 – Dvojnásobně zvětšeny body na 60 cm v průměru, výjimkou je středový bodu, který zůstává o průměru 30 cm. Body nejsou nově vybarveny celé, zůstává tak speciálně definovaná výseč pro poloţení špiček holí hráčů při vhazování. Poslední úprava pomocných čar pro postavení bruslí hráčů na vhazování a to do tvaru písmene T. Také pro hráče mimo kruh se z jedné čáry
22
na kaţdé straně staly dvě vzdálené od sebe 1 m. (Adamec & Budík, 1982, pp. 1011) 3.1.6
Branka
1908 – První popis branky zní následovně: „Branky jsou umístěny uprostřed kratších stran a vyznačeny dvěmi kolmými tyčemi 4 stopy vysokými (1 m 20 cm) a vzdálenými od sebe 6 stop (1 m 85 cm). Síť téţe výšky a téţe šířky s hloubkou aspoň 50 cm spojuje obě tyče.“ (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 10) Pozoruhodné tak je, ţe nebylo popsáno břevno (horní tyč), protoţe i definice pro docílení branky brala v potaz, ţe kotouč musí projít pod smyšlenou spojnicí vrcholů obou tyčí. Branky byly zprvu umístěny ve vzdálenosti tyčí od zadního hrazení v rozpětí 125-200 cm. (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 10) 1932 – Přesnější definice. Branka se má skládat z dřevěných tyčí a být opatřena drátěnou síti. Pro vzdálenost branky od konce hřiště se ponechává rozpětí od 150 do 450 cm, a to v závislosti na velikosti hřiště. (Rudolf, 1932, p. 7) Vzdálenost branky od zadního hrazení se však dále měnila mnohokrát: 1948 – 300 cm (Rektořík, 1948, p. 6), 1949 – maximálně 450 cm (Rektořík, 1949, pp. 5-6), 1956 – 250-350 cm (Adamec, 1956, p. 9), 1962 – 300-400 cm (Bucala & Červenka, 1962, p. 11), 1975 – 400 cm (Adamec, 1975, p. 7). 1948 – Zavedena povinnost natření brankových tyčí červenou barvou. (Rektořík, 1948, p. 6) 1949 – Plocha pod konstrukcí branky natřena bílou barvou. Ve stejném roce se také pravidla poprvé zmiňují o brankové síti místo klece. (Rektořík, 1949, pp. 5-6) 1994 – Pravidla zmiňují poprvé jednu z hlavních funkcí, kterou by měla plnit branková síť, tedy udrţet kotouč uvnitř branky. (Pravidla ledního hokeje, 1994, p. 5) 1998 – Z bezpečnostních důvodů důrazně doporučeny pruţné brankové kolíky pro připevňování branek k ledu, jejichţ uţívání je však povinné pro mezinárodní soutěţe. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, p. 18)
23
3.1.7
Brankoviště
Dříve bylo pro brankoviště uţíváno téţ označení brankové území. 1932 – Poprvé se objevuje branková čára. Doposud o ní pravidla hovořila jako o myšlené čáře. (Rudolf, 1932, p. 7) 1942 – Branková čára je 2,5 cm široká a tvoří půlkruh s čárou, která je namalována po kruţnici s poloměrem 5 m, se středem mezi oběma tyčemi branky. Toto půlkruhové území má speciální význam především pro brankáře a jeho ochranu při chytání. (Skotal, 1942, p. 25) 1948 – Branková čára je prodlouţena po celé šíři hřiště a její šířka je stanovena definitivně na 5 cm. Brankoviště se z půlkruhu mění na obdélník 91,5 x 213 cm vyznačený červenou barvou. (Rektořík, 1948, p. 6) 1951 – Oba rozměry brankoviště jsou zvětšeny o 1 palec (30,5 cm) na 122 x 244 cm. (Klonfar, 1951, p. 6) 1956 – Další drobné zvětšení na 125 x 248 cm. Poprvé vzniká definice brankoviště pro další potřeby pravidel jako prostor nad tímto obdélníkem aţ do výše horní tyče branky, nikoliv tedy uţ jen pouze plocha na ledě. (Adamec, 1956, p. 11) 1964 – Další zvětšení do šířky na 125 x 293 cm. (Adamec, 1964, p. 12) 1975 – Tvar se mění z dosavadního obdélníku na půlkruh s poloměrem 180 cm se středem uprostřed brankové čáry. (Adamec, 1975, p. 8) 1982-1994 – V tomto období se částečně navracelo k obdélníkovému tvaru brankoviště (Adamec & Budík, 1982, p. 9), ale na uţ OH v roce 1994 v norském Lillehameru je brankoviště jasně půlkruhové a do budoucna se na tomto tvaru ustálilo. (Pravidla ledního hokeje, 1994, p. 5)
3.2 Výstroj a výzbroj V této kapitole se blíţe zaměřím na vývoj hráčské výstroje a výzbroje, jak o ní hovořila pravidla. Stejně jako rozměr branky, tak i charakteristika puku zůstala po více neţ 100 let stejná a nic nenasvědčuje tomu, ţe by se měla měnit. Obrovským vývojem však prošlo veškeré vybavení. Nejdůleţitějším je bezesporu
24
vývoj rozměrů a vůbec charakter brankářské výstroje, která byla aţ do 80. let 20. století
charakterizována
tak,
ţe
nesměla
slouţit
k ničemu
jinému
neţ k ochraně brankáře. Zásadní přerod zaznamenaly na začátku 21. století především hole. Uţ téměř vymizely dřevěné, kdyţ je nahradily hole kompozitové s lepšími vlastnostmi především pro střelbu. 3.2.1
Puk
Puk jakoţto hlavní středobod všeho dění na hokejových kolbištích si v hokejové historii vyslouţil mnoho označení. Zprvu byl u nás označován výrazy puck a palet (z původního anglického a francouzského názvu). Posléze i v oficiální literatuře začalo dominovat označení deska. Časem však převáţilo počeštěné puk, ale také touš a kotouč. Rozměry kotouče jsou snad jedinými, které se po staletí v hokeji téměř nezměnily. Zprvu se uváděly míry zaokrouhlené na desetiny centimetru: výška 2,5 cm a průměr 7,6 cm, ale jiţ od roku 1932 aţ do současnosti se pouţívá přesnější míra v setinách cm: 2,54 cm a 7,62 cm. Téhoţ roku byl stanoven i materiál, kterým byl vulkanizovaný kaučuk. (Rudolf, 1932, p. 9) Váha kotouče byla stanovena uţ od prvních pravidel a i s tou následnou minimální se vyvíjela následovně: rok 1908 – do 175 g (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 11), rok 1932 – od 141,5 do 170 g (Rudolf, 1932, p. 9), rok 1948 – od 156 do 170 g (Rektořík, 1948, p. 12). Zajímavé je konstatování z pravidel roku 1932: „Puk má býti smýkán, nikoliv tlučen.“ (Rudolf, 1932, p. 9) Ač se toto konstatování do kontextu části pravidel týkající se rozměrů kotouče nehodilo, bylo příhodné pro období, kdy bylo teprve krátce od přechodu z bandy hokeje s míčkem. Tento sport byl typický právě odpalováním míče „tenisovými“ údery. Naopak „kanadský hockey“ vyţadoval vedení kotouče a mnohem citlivější zacházení s ním. Vědomi si tohoto rozdílu se autoři snaţili, dnešní optikou aţ někdy úsměvně, připomínat tento podstatný rozdíl v pojetí hry.
25
3.2.2
Hole
1908 – „Uţívá se hole kanadské, nepřesahující 0.07 m v ţádné ze svých části a 1.75 m od jednoho konce ke druhému v přímé čáře dlouhé. Délka čepele nesmí býti přes 0.30 m.“ (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 11) 1932 – Maximální délka stanovená od patky hole činí 134 cm, Šířka hole je maximálně 6 cm. Maximální délka čepele je 38 cm. Pravidla v té době myslí, také na doporučení ohledně náhradních holí: „Hole jsou dosti křehké a během kaţdého zápasu se vţdy nějaká zlomí. Jest proto nutno míti vţdy nějaké hole v zásobě.“ (Rudolf, 1932, p. 10) 1942 – Maximální délka roste na 137 cm, šířka hráčské hole je maximálně 7,75 cm, u brankářské hole je to rovných 9 cm. Největší moţná délka čepele zůstává 38 cm. Hole mohou být pouze ze dřeva a povoluje se uvinutí páskami, Hole nesmí být okované. (Skotal, 1942, pp. 28-29) 1948 – Délka hole nesmí překročit 134,5 cm a výška čepele 7,5 cm, brankářská hůl můţe mít čepel širokou 9 cm a 11,5 cm v patce. Předpokládá se i jiný materiál holí neţ je dřevo, ale musí být schválený IIHF. (Rektořík, 1948, p. 11) 1956 – Maximální rozměry: délka hole 135 cm, délka čepele 37 cm, šířka čepele 7,5 cm. Rozměry brankářské hole zůstávají stejné, široká část rukojeti od patky však můţe být maximálně 61 cm dlouhá. (Adamec, 1956, p. 23) 1975 – Stanovena minimální šířka čepele 5 cm. Poprvé se objevuje maximální zakřivení čepele: „Zakřivení čepele hole je omezeno tak, ţe vzdálenost bodu největšího zakřivení měřená kolmo na přímku spojující patku a konec čepele hole nesmí být větší neţ 1,5 cm.“ (Adamec, 1975, p. 16) 1982 – Nové maximální rozměry: délka hole 147 cm, délka čepele 32 cm, délka brankářské čepele 39 cm. Široká část rukojeti brankářské hole od patky můţe být maximálně 71 cm dlouhá. (Adamec & Budík, 1982, p. 18) 1986 – Mezi jinými schválenými materiály poprvé jmenován hliníkový nebo plastický materiál. (Adamec & Budík, 1986, p. 18) 1994 – Délka hole aţ 152 cm. Rukojeť max. široká 3 cm, tlustá 2,5 cm. Zákaz fluoreskující izolace. (Pravidla ledního hokeje, 1994, p. 20)
26
1998 – Délka hole nanejvýš 163 cm. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, p. 25) 3.2.3
Brusle
1942 – Zákaz krasobruslařských a rychlobruslařských bruslí. (Skotal, 1942, p. 30) 1968 – Patky bruslí musí být opatřeny chrániči. (Adamec & Musil, 1968, p. 22) 3.2.4
Výzbroj a výstroj – brankář
1932 – Výstroj brankáře musí slouţit výhradně k tomu, aby chránila tělo a neposkytovala nějakou výhodu při chytání. Chránítka nohou brankáře nesmí tvořit štít, při sraţení nohou nesmí zabírat víc jak 50 cm prostoru. (Rudolf, 1932, p. 10) 1942 – Rozhodčí mají za povinnost přeměřit před zápasem výstroj brankářů. (Skotal, 1942, p. 29) 1948 – Výslovný zákaz meziprstních blán a různých zachytávačů. (Rektořík, 1948, p. 12) 1962 – Zpevněný hřbet rukavice můţe být maximálně 20,3 cm široký. (Bucala & Červenka, 1962, p. 27) 1964 – U chráničů nohou (betonů) povoleno 27,5 cm (10% roztaţení z výrobní velikosti 25 cm). (Adamec, 1964, p. 24) 1982 – Hřbet rukavice nadále max. 20,3 cm široký, a nově max. 40,6 cm dlouhý. (Adamec & Budík, 1982, p. 19) 1994 – Brankářům umoţněna jiná barva přilby neţ mají spoluhráči. (Pravidla ledního hokeje, 1994, pp. 12-13) 1990 – Rozměr chráničů nohou má nově maximální šířku 30 cm. (Gottwald & Munka, 1990, p. 18) 1992 – Maximální rozměr lapačky a vyráţečky zvětšen na 42 x 21 cm. (Gottwald & Munka, 1990, p. 18)
27
1998 – Celoobličejový kryt (maska) brankáře musí být zhotoven tak, aby přes dráty neprošel ani kotouč ani čepel hole. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, p. 27) 2002 – Poprvé definovány maximální rozměry brankářského dresu. Maximálních rozměry výstroje: šířka chrániče nohou - 30,5 cm, délka vyráţečky 42 cm, šířka vyráţečky – 21 cm, délka lapačky – 48 cm, obvod lapačky – 122 cm, šířka manţety lapačky – 11,5 cm, délka manţety lapačky 23 cm. (Kolesár, 2002, p. 27) 2006 – Maximálních rozměry výstroje: šířka chrániče nohou - 28 cm, délka vyráţečky - 38,1 cm, šířka vyráţečky – 20,32 cm, délka lapačky – 46 cm, obvod lapačky – 114,3 cm, šířka manţety lapačky – 10,16 cm, délka manţety lapačky 20,13 cm. (Adamec, Píša, Potsch, & Šubrt, 2006, pp. 26-27) 3.2.5
Výzbroj a výstroj – hráč
1932 – První chrániče byly označovány jako chránítka – kolen (pod štulpny – aby nevadila v jízdě), na bocích, loktech, rukavice (proti mrazu a holi soupeře). (Rudolf, 1932, pp. 10-11) 1964 – Doporučeno nošení ochranných přileb. (Adamec, 1964, p. 24) 1975 – Povinnost nošení ochranných přileb. (Adamec, 1975, p. 17) 1982 – Nutné upevnění přileb řemínkem, národní svazy jsou oprávněny uloţit nošení přileb i rozhodčím. Není dovoleno hrát bez dlaně rukavice, tak aby hráč mohl drţet hůl holou rukou. (Adamec & Budík, 1982, pp. 19-20) 1986 – Celoobličejové kryty povinné v soutěţi hráčů ve věku 20 let a mladších, doporučeny všem dospělým hráčům. (Adamec & Budík, 1986, p. 20) 1990 – Rozhodčí musí povinně nosit černé helmy, hráčům doporučeny buď celoobličejové kryty, nebo alespoň chrániče očí. (Gottwald & Munka, 1990, p. 19) 1994 – Hráči narození po 31. 12. 1974 musí povinně nosit chránič očí. (Pravidla ledního hokeje, 1994, p. 22) 1998 – Doporučeno pouţívat chránič krku a hrdla. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, p. 25)
28
2002 – V případě helmy padnuté z hlavy ji hráč buď musí nasadit a připevnit správně opět řemínkem, nebo jít střídat. Nedodrţení trestáno vyloučením. Chránič úst (zubů) mají za povinnost pouţívat hráči do 20 let, kteří uţ nepodléhají povinnosti nosit celoobličejový kryt, ostatním doporučeno. (Kolesár, 2002, p. 89) 2006 – Chránič krku a hrdla a celoobličejový kryt jsou povinné pro všechny hráče do 18 let věku a všechny ţenské hráčky. Zákaz barevných či tónovaných celoobličejových krytů a chráničů očí. (Adamec, Píša, Potsch, & Šubrt, 2006, pp. 24-25) 2010 – Hráči musí k předzápasovému rozcvičení nastupovat v kompletní výstroji, jako v zápase. V případě upadnutí přilby se musí hráč okamţitě přestat účastnit hry a vystřídat. (Píša, Potsch, Rouspetr, & Ryšánek, 2010, p. 17) 3.2.6
Dresy
1932 – Hráči musí mít jednotné dresy, stejné barvy a na zádech viditelné. Pravidla připouští i nahrazování jmenovkou na prsou. V případě shodných či podobných dresů je povinností domácích změnit dresy. (Rudolf, 1932, p. 12) 1942 – Všechny dresy musí být opatřeny číslem na zádech o velikosti 25 cm. (Skotal, 1942, p. 32) 1982 – Pro nejvyšší soutěţe poţadavek nejen jednotných dresů, ale i barvy přileb, dresů, kalhot a stulpen (dříve punčoch). (Adamec & Budík, 1982, p. 14)
3.3 Pravidla hry Technická pravidla hry byla nejvíce určujícím prvkem, co se týká charakteru hry. Nejzásadnějším prvkem byl bezpochyby ofsajd (dříve postavení mimo hru), kdyţ postupné zmírňování tohoto pravidla ve prospěch útočné hry hokej zrychlovalo. 3.3.1
Počet hráčů
1908 – 7 hráčů (včetně brankáře) na kaţdé straně. Pravidla od okamţiku zahájení utkání neumoţňovala ţádná střídání, muţstva však měla za povinnost
29
vyrovnávat počet hráčů soupeře kvůli zranění či závadě na brusli. Pokud tedy jeden z týmů přišel tímto způsobem o hráče, či více hráčů, soupeřící tým musel odstavit ze hry odpovídající počet hráčů, aby poměr sil zůstal zachován. Toto pravidlo přetrvalo v obměnách aţ do roku 1962. (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, pp. 10-14) 1932 – Počet hráčů sníţen na současných 6 (5 hráčů v poli a 1 brankář), celkem uţ můţe být k utkání v jednom týmu připraveno 10 hráčů (z toho 2 brankáři). Střídat brankáře je však povoleno pouze mezi třetinami. (Rudolf, 1932, p. 11) 1942 – Celkem můţe mít tým 11 hráčů (z toho 2 brankáře), na střídání tak můţou být připraveni 4 náhradníci do pole a 1 náhradní brankář. Brankáři se sice stále mohou střídat pouze mezi třetinami, ovšem v případě zranění je výměna umoţněna ihned. Pokud je však brankář vyloučen do konce utkání (trest ve hře, nebo trest ve hře za hrubé chování), jeho místo musí zaujmout hráč z pole a ze speciální výstroje brankáře můţe tento hráč vyuţít pouze brankářskou hůl. (Skotal, 1942, pp. 31-32) 1948 – Radikální posun co do počtu hráčů. Předpokládalo se totiţ častější střídání hráčů (i v nepřerušené hře – viz níţe). K zápasu je povoleno celkem 15 hráčů (včetně brankářů). Pravidla sice svým zněním předpokládají i variantu 14 hráčů do pole a 1 brankář, ale z referátů novin a dalších pravidel je zřejmé, ţe byla výlučně vyuţívána varianta 13+2. V pravidlech nadále zůstává povinnost vyrovnávat počet hráčů v případě, ţe odstoupí jednomu z týmů tolik hráčů, ţe jiţ není schopen nastoupit v 6 hráčích na plochu. Je to však podmíněno důleţitým faktem, ţe takto postiţený tým nastoupil k utkání v maximálním počtu 15 hráčů. (Rektořík, 1948, p. 9) 1964 – Poprvé stanoven minimální počet pro zahájení zápasu. Pro kategorie dospělých a dorostenců je to pouze základní sestava, tedy 6 hráčů (5+1), u ţákovských druţstev je však vyţadováno 10 hráčů a 1 brankář. Je zvýšen i maximální počet hráčů a to na 14+2 (u ţáků 15+2). (Adamec, 1964, p. 16) 1968 – Opět stoupá maximální počet hráčů na 15+2. (Adamec & Musil, 1968, p. 16)
30
1982 – Maximální počet hráčů stoupá na 18+2. (Adamec & Budík, 1982, p. 14) 1990 – Maximální počet hráčů stoupnul 20+2. (Gottwald & Munka, 1990, p. 12) 3.3.2
Věkové kategorie
1954 – Poprvé se objevuje dělení, které zní následovně: dospělí – 20 let a starší, starší dorost – 18-19 let, mladší dorost - 16-17 let a ţáci – 15 let a mladší. (Oktavec, Vraňák, & Longauer, 1954, p. 13) 1964 – Nové dělení kategorií: dospělí – 19 let a starší, dorost – 16-18 let, starší ţáci - 13-15 let a mladší ţáci – 15 let a mladší. (Adamec, 1964, p. 41) 3.3.3
Registrační průkazy
Do roku 1964 byla kontrolována totoţnost hráčů na základě průkazů totoţnosti. Od tohoto roku však pravidla poprvé uvádějí jako povinnost předloţení platných registračních průkazu. Současně je dána týmu moţnost konfrontovat ţádostí u rozhodčích hráče soupeře a oprávněnost jejich startu. Je zavedena také moţnost v průběhu utkání doplnit do zápisu zpozdivšího se hráče. (Adamec, 1964, p. 17) 3.3.4
Hrací doba
1908 – Hrací doba stanovena na 2 x 20 minut čistého času. Při přerušení hry tedy neběţí čas uţ od pradávna. Poločasová přestávka je určena na 10 minut a je vyuţita pro výměnu stran. Při remíze následují prodlouţení o délce kaţdého z nich 10 minut. Končí se po prodlouţení, po kterém je znám vítěz. Ponechána však moţnost domluvy týmů na novém zápase. (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 11) 1932 – „Hrají se 3 časy,“ 3 x 15 minut, 10 minut přestávky, při remíze po 10 minutách prodlouţení, nanejvýš 3 prodlouţení. (Rudolf, 1932, pp. 14-15) 1942 – Změna stran také v půlce 3. třetiny a v půlkách prodlouţení. (Skotal, 1942, pp. 38-39)
31
1948 – 3 x 20 minut, přestávky stále 10 minut. O přestávkách má dojít při vzájemném souhlasu obou týmů k postříkání ledu vodou. Při remíze se hraje pouze 1 prodlouţení 10 minut. Pravidla však uţ i předpokládají utkání hraná do rozhodnutí, která řeší nekonečným počtem prodlouţení, aţ se po skončení jednoho z nich rozhodne. (Rektořík, 1948, p. 36) 1949 – Není-li ujednáno jinak, očistí se o přestávce povrch ledu. Po základní hrací době připuštěna remíza. (Rektořík, 1949, p. 22) 1954 – Pro jednotlivé mládeţnické kategorie je upravena hrací doba. U dorostenců to je moţno hrát kromě klasických 3 x 20 také 3 x 15 minut. Ţáci mají předepsáno buď 3 x 15, nebo 3 x 10 minut. (Oktavec, Vraňák, & Longauer, 1954, p. 33) 1964 – Hrací doba pro jednotlivé kategorie: mladší ţáci 3 x 10 minut, starší ţáci 3 x 15 minut. Moţno hrát i na hrubý čas (nezastavuje se v přerušení), v takovém případě jsou délky třetin následující: dospělí a dorost 3 x 25 minut, starší ţáci 3 x 20 minut, mladší ţáci 3 x 15 minut. Případné prodlouţení se hraje u dospělých a dorostenců nově 3 x 5 minut (3 x 7,5 minut hrubého) a 3 x 3 minuty (3 x 5 minut hrubého) u ţáků. „Jsou-li k dispozici příslušné prostředky, má se lední plocha nejpozději po druhé třetině ‚ţehlit‘ horkou vodou.“ (Adamec, 1964, p. 41) 1975 – Prodlouţení ošetřeno vedením kaţdé soutěţe zvlášť. (Adamec, 1975, pp. 53-54) 1982 – Přestávky 15 minut, ledová plocha se upravuje o kaţdé přestávce, nedohodnou-li se muţstva jinak. (Adamec & Budík, 1982, p. 64) 1986 – Zavedeno předzápasové rozcvičení 20 minut před utkáním. Týmy se při něm zdrţují na svých polovinách a v okolí půlící čáry zůstává pásmo 9 m široké. Při přerušení si můţe kaţdý tým vybrat jednou za zápas 30 sekund trvající oddechový čas (time-out). (Adamec & Budík, 1986, p. 62) 1990 – Předzápasové rozcvičení končí nejpozději 15 minut před utkáním, aby mohla být před zahájením utkání provedena úprava ledu. (Gottwald & Munka, 1990, p. 57) 1994 – V utkáních hraných do rozhodnutí nově prodlouţení, která končí při vstřelení branky, tzv. „náhlá smrt“. Pokud nerozhodne ani 10 minut trvající
32
prodlouţení, tak v utkáních hraných do rozhodnutí následují trestná střílení po 5 hráčích střídavě z kaţdé strany. Poté případně po 1 hráči z kaţdé strany aţ do rozhodnutí. (Pravidla ledního hokeje, 1994, p. 80) 2006 – Prodlouţení 4 na 4 i v zápasech dlouhodobých a základních částí. Rozdělují se celkem 3 body, při remíze po bodu a třetí bod získá vítěz prodlouţení, případně samostatných nájezdů, které mají pouze 3 série a dále po jedné sérii do rozhodnutí. 3.3.5
Losování stran
1932 – Losují kapitáni o to, kdo vybírá stranu, na které straně jeho tým zahájí hru. (Rudolf, 1932, p. 18) 1948 – Domácí klub právo volby. (Rektořík, 1948, p. 35) 1986 – Domácí klub má právo volby pouze v tom případě, ţe nejsou hráčské lavice na jedné podélné straně hřiště, jinak totiţ vţdy začíná tým hájit bliţší branku ke svojí hráčské lavici. (Adamec & Budík, 1986, p. 62) 3.3.6
Kapitán
1932 – Kapitán zastupuje tým při komunikaci s rozhodčím, případně se soupeřovým kapitánem. (Rudolf, 1932, p. 18) 1942 – Kapitán označen písmenem C případně K na dresu na hrudi, na rukávu má také pásku. (Skotal, 1942, p. 33) 1948 – Kapitán označen pouze písmenem C, zástupce kapitána označen písmenem A. V případě, ţe není kapitán na ledě, přebírá asistent kapitána jeho pravomoci. (Rektořík, 1948, pp. 8-9) 1956 – Moţno určit aţ dva zástupce kapitána. (Adamec, 1956, p. 18) 3.3.7
Brankář
1908 - Nesmí si sednout, lehnout, ani pokleknout, můţe puk chytat rukama, ale nesmí ho házet ani vymrštit. (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 14) 1932 - Brankář můţe chytat, jak chce, ale nesmí vyráţet puky před sebe. (Rudolf, 1932, p. 23)
33
1942 – Můţe puk odhodit za sebe, nesmí jej přikrýt. Brankář je chráněn před ataky soupeřů, ale pouze v brankovišti. (Skotal, 1942, pp. 44-45) 1948 – Při zranění má 10 minut na návrat do hry, po tuto dobu se utkání přeruší. (Rektořík, 1948, p. 10) 1956 – Brankář uţ má moţnost přidrţet kotouč, pokud jsou v blízkosti soupeři, je pouze přerušeno a není trestán. (Adamec, 1956, p. 58) 1968 – V případě, ţe se týmu zraní jediný brankář, nebo oba brankáři, tým má 10 minut na převlečení hráče z pole do brankářské výstroje. Po této změně se uţ nikdo z původních brankářů nemůţe vrátit na hřiště. (Adamec & Musil, 1968, p. 19) 1986 – Pokud muţstvo hraje bez brankáře, ten nesmí při odjezdu z branky zanechat svou hůl nebo jiný předmět jako překáţku, pokud pravidlo poruší a kotouč narazí do tohoto předmětu, je přiznána branka. (Adamec & Budík, 1986, p. 63) 1990 – Nesmí přikrýt kotouč za brankovou čárou, pokud je svým tělem mimo brankoviště. V případě porušení je brankář potrestán menším trestem. (Gottwald & Munka, 1990, p. 43) 1994 – Nově nesmí brankář zachytit ani kotouč za pomocnými čárami kruhů pro vhazování v obranném pásmu. (Pravidla ledního hokeje, 1994, p. 57) 3.3.8
Střídání hráčů
1908 – Ţádné střídání není moţné po zahájení utkání. (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 14) 1932 – Pravidla zavádí střídání hráčů, které mohlo být provedeno v přerušení hry. (Rudolf, 1932, p. 12) 1942 – Je jiţ moţno střídat za hry, hráč však musí být nejdřív z ledu na střídačce, aţ poté můţe naskočit jeho náhradník. (Skotal, 1942, pp. 32-33) 1962 – Posun ve výkladu střídání za hry. Je umoţněno vystřídat hráče, který má hráčskou lavici na dosah ruky, nemusí tedy být na hráčské lavici celý. (Bucala & Červenka, 1962, p. 21)
34
1964 – Opět o něco benevolentnější znění pravidel. Hráč opouštějící ledovou plochu musí být u hráčské lavice a nezasahovat do hry, aby za něj mohl naskočit hráč střídající. (Adamec, 1964, p. 20) 1968 – U ţáků povinné střídání celých pětek nejdéle po dvou minutách. (Adamec & Musil, 1968, p. 43) 1990 – Zaveden prostor pro střídání ve vzdálenosti 3 m od hráčské lavice. Pokud je hra přerušena pro zranění hráče v poli, musí tento zraněný hráč vystřídat. (Gottwald & Munka, 1990, pp. 14-16) 1998 – Moderní definice posuzování správnosti střídání stanovuje, ţe hráč, který vstupuje na ledovou plochu, nesmí hrát kotoučem, či se jinak aktivně zapojit do hry, pokud je hráč, kterého střídá, ještě na ledové ploše. Nadále platí pro střídání prosto 3 m od hráčské lavice. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, p. 35) 2010
–
Tým,
který
se
provinil
zakázaným
uvolněním,
nesmí
během následného přerušení vystřídat. Rozhodujícím momentem pro určení hráčů, kteří nesmí střídat je opuštění puku hole hráče, který zahrál na zakázané uvolnění. Území pro střídání za hry zmenšeno na vzdálenost 1,5 m od hráčské lavice. (Píša, Potsch, Rouspetr, & Ryšánek, 2010, pp. 40-41) 3.3.9
Vhazování
1908 – Rozhodčí zapíská a vhodí kotouč mezi hole. Při vyhození puku a dalších přerušeních se vhazuje nejblíţe místu přerušení hry, avšak ne blíţ neţ 5 metrů před linií branky, nebo 3 metry od strany hřiště. (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 12) 1932 – Soudce vhodí puk, vhazuje se buď v prodlouţení brankové čáry (brankový aut), 1,5 m od mantinelu mimo obranné třetiny (postranní aut), nebo v místě přerušení, mimo obranné třetiny (3 metry stranou od branky), soudce píská při vhazování (zahájí tak hru). (Rudolf, 1932, pp. 16-17) 1942 – Postavení hráčů na vhazování je definováno tak, ţe vytočí levé k soupeřově bráně, ostatní hráči jsou 3 m od puku na své straně v on-side postavení, tedy na své straně hřiště o místa vhazování. (Skotal, 1942, pp. 40-41)
35
1948 – Vylepšená definice provedení vhazování: „Hole obou hráčů účastnících se na vhazování musí býti zcela na téţe straně bodu nebo místa, kde se provádí vhazování, jako jejich vlastní branka.“ Při porušení postupu při vhazování se koná opětovné vhazování, při druhém porušení stejným hráčem by měl rozhodčí udělit menší trest. Všechna vhazování musí být prováděna minimálně 4,5 m od hrazení a linie branky. (Rektořík, 1948, pp. 24-25) 1949 – Rozhodčí uţ při vhazování nepíská. (Rektořík, 1949, p. 24) 1956 – Do pravidel se opět vrací zapískání při vhazování. Způsob vhození kotouče je určen jako puštění volným pádem. (Adamec, 1956, p. 52) 1964 – Rozhodčí uţ definitivně nepíská, hru zahajuje vhozením kotouče, při porušení postavení můţe rozhodčí povolat na místo vhazování kteréhokoliv jiného hráče, který je z daného týmu na ploše. (Adamec, 1964, pp. 44-47) 1975 – Při porušení postupu vhazování uţ rozhodčí neurčuje kým nahradit, ale přikáţe, aby byl hráč neprodleně nahrazen. (Adamec, 1975, pp. 37-38) 1990 – Útočící hráč pokládá jako první hůl na led. Na středovém bodu pokládá první hůl hostující hráč. Stejně tak musí zaujmout svoje místa nejprve ostatní útočící hráči. Vhazuje se uţ pouze na pomyslných podélných spojnicích bodů. (Gottwald & Munka, 1990, pp. 41-42) 2002 – Čárový rozhodčí provádějící vhazování po ukončení střídání hlavním rozhodčím zapíská, čímţ upozorní hráče, ţe do 5 sekund vhodí kotouč, pokud budou řádně připraveni v odpovídajícím postavení. (Kolesár, 2002, p. 39) 2006 – Hráč musí nejdříve zahrát, či se pokusit zahrát holí, aţ poté můţe puk kopnout na vhazování bruslí. Pouze ve středním pásmu je uţ moţno vhazovat na podélné spojnici bodů. Veškerá vhazování v krajních pásmech se provádějí na koncových bodech. (Adamec, Píša, Potsch, & Šubrt, 2006, pp. 44-45) 2010 – Vhazuje se pouze na 9 bodech pro vhazování. Přesilová hra se zahajuje vhazováním v útočném pásmu neprovinivšího se druţstva. (Píša, Potsch, Rouspetr, & Ryšánek, 2010, pp. 37-38) 3.3.10 Hra kotoučem 1908 – Kotouč můţe být zastaven rukou, nesmí být nesen, strkán, zdrţován. (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 13)
36
1932 – Kotouč můţe být hrán pouze holí, kopání je zakázáno a má být trestáno o pasivní zpracování. Je zakázáno hrát vleţe, za hry leţet a padat úmyslně na led (vyjma brankářů). (Rudolf, 1932, pp. 22-23) 1942 – Výslovně povoleno je přikopnutí kotouče bruslí k holi, stále zákaz hry vleţe. (Skotal, 1942, pp. 43-45) 1948 – Povoleno kopání do kotouče, vedení kotouče bruslí, neplatí však gól dosáhnutý kopnutím. (Rektořík, 1948, p. 31) 1998 – Umoţněna přihrávka rukou uvnitř obranného pásma bránícím týmem. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, p. 49) 3.3.11 Gól 1908 – „Branka jest docílena, projde-li touš ze předu mezi tyčemi protivného pole a pod smyšlenou čarou spojující vrcholy obou tyčí.“ (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 12) 1932 – Jiţ existuje branková čára a jasná definice o nutnosti přechodu puku celým objemem. (Rudolf, 1932, p. 15) 1948 – Lepší definice, kdy branka platí. Musí být docílena buď úmyslně holí hráčem
útočícího
druţstva,
jakkoliv
bránícím
hráčem,
nebo
odrazem
od kteréhokoliv hráče. Neplatí branka přímo po odrazu od rozhodčího, či dosaţená kopnutím bruslí útočícího muţstva. Taktéţ branka neplatí pro postavení útočícího hráče v brankovišti, pokud se tam nachází hráč dříve neţ kotouč a není natlačen, a také pokud je branka posunuta ze své normální polohy. Moţnost připsání aţ 2 asistencí (podílu na brance, dříve taktéţ nazýváno jako pomoc). (Rektořík, 1948, pp. 26-27) 1998 – Branka neplatí, pokud je kotouč zahrán nad úrovní tyče. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, p. 49) 3.3.12 Ofsajd Ofsajd, či dříve postavení mimo hru je jedním z klíčových technických pravidel hry. Vzhledem k tomu, ţe prošel velkým vývojem, tak je podstatné upozornit, ţe dříve byl řešen i v kapitolách pravidel nazvaných jako Přihrávky, Podání a Předstiţení kotouče do útočného pásma.
37
1908 – Poněvadţ se na hřišti ještě nevyskytovaly ţádné čáry, byla definice ofsajdu velice sloţitá: „Hráč musí býti stále mezi svým vlastním polem a toušem. Hráč jest off-side, kdyţ jest před toušem, nebo kdyţ touš byl uhozen, nebo dotknut, nebo v pohyb uveden některým hráčem jeho vlastní strany, nacházejícím se za ním (totiţ mezi ním a hranicí hřiště, kde nachází se jeho branka)… Hráč není off-side, dostane-li podáno, nebo hraje-ti toušem, který byl vrácen brankářem uvnitř prostoru 3 stopy (1 metr) před brankou a táhnoucím se aţ k delším stranám hřiště.“ (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, pp. 12-13) Ve své podstatě to znamenalo, ţe nikdo nemohl přihrát spoluhráčům, kteří se nacházeli v momentě přihrávky před ním. 1932 – hráč nesměl přihrát spoluhráči, který se v momentě přihrávky nacházel před tímto hráčem a byl v tento moment zároveň vně obranné třetiny, jeli puk za brankou v útočné třetině, tak není ţádná přihrávka ofsajdem. Hráči nesmí být ani v ofsajdovém postavení bez toho, aby na ně zrovna směřovala přihrávka, jinak jim hrozí trest. (Rudolf, 1932, pp. 18-22) 1942 – Pravidlo vztaţeno k jednotlivým třetinám, přechody obou modrých čar je moţný tak, ţe nesmí být předán puk do pásma blíţe k soupeřově brance, nejprve musí přejít puk, poté aţ hráči. Výklad je trochu komplikovanější, ale obdoba s novodobým výkladem, ovšem u obou čar pro obě strany a navíc analogický přechod i z tehdy velikého brankoviště do obranného pásma. Kdyţ však brankoviště opustí brankář, je povaţováno, jako by brankoviště pro tento účel vůbec neexistovalo. Za úmyslný ofsajd hrozí udělení minutového trest. (Skotal, 1942, pp. 42-43) 1948 – Na hřišti přibyla půlící červená čára a ofsajd je nově posuzován právě na červené čáře a na útočné modré. Rozhodující pro postavení jsou obě brusle v momentě, kdy hráč přijímá kotouč. Ofsajd na červené čáře mohl vzniknout pouze přihrávkou z obranného pásma. Při zavezení či přihrání kotouče zpět do obranného pásma bránícími hráči se nemůţe jednat o ofsajd útočícího týmu, i kdyţ jsou jeho hráči v ofsajdovém postavení. Úmyslný ofsajd týmu, který nehraje v oslabení, se trestá vhazováním v jeho obranném pásmu. (Rektořík, 1948, pp. 32-33)
38
1964 – Prvopočátek výhody při ofsajdu. Pokud vznikne ofsajdové postavení a puk přejede útočnou modrou čáru, je ponechána výhoda, pokud bránící tým po zisku kotouče postupuje vpřed do středního pásma. Rozhodčí se dle pravidel v zájmu plynulosti hry nesmí unáhlit s přerušením. (Adamec, 1964, pp. 51-53) 1975 – Výhoda při ofsajdu je uţ jasnější, rozhodčí signalizuje zdviţenou paţí. Výhoda končí pouze při aktivní hře a případném dotyku útočících hráčů. (Adamec, 1975, pp. 48-49) 1982 – Po ofsajdu, ke kterému došlo v důsledku přihrávky nebo nastřelení se vhazuje na místě, odkud byl kotouč zahrán. Nově definován úmyslný ofsajd. Jedná se o takový ofsajd, jehoţ cílem je bezdůvodné přerušení hry. Posuzováno bez ohledu na to, zda tým hraje v oslabení. (Adamec & Budík, 1982, pp. 57-58) 1990 – Jasně vymezeno ukončení výhody při ofsajdu útočícím týmem, tzv. vyklizení pásma. Pokud je ponechána výhoda hráči musí okamţitě vyjet z útočného pásma tak, ţe v jeden moment uţ není v pásmu ţádný útočící hráč, rozhodčí signalizuje připaţením a je opět moţno do pásma najet. Při nastřelení na branku, které donutí k zásahu brankáře, se výhoda na ofsajd neponechává a je hned přerušeno. (Gottwald & Munka, 1990, pp. 52-53) 1998 – Dochází ke zrušení ofsajdu na červené čáře, nově je tedy moţno přihrát z obranné třetiny aţ hráči, který je na útočné polovině mezi modrou a červenou čárou. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, pp. 42-43) 2006 – Při nastřelení na branku s hráči v ofsajdovém postavení se jedná o úmyslný ofsajd. (Adamec, Píša, Potsch, & Šubrt, 2006, p. 47) 3.3.13 Zakázané uvolnění 1948 – První definice pravidla, ke které se evropský hokej obloukem po mnoha změnách vrátil: Jestliţe některý hráč muţstva o stejném nebo vyšším počtu hráčů neţ muţstvo soupeřovo zahraje kotouč z vlastní poloviny hřiště přes brankovou čáru soupeře, hra se zastaví a kotouč se vhazuje na bodu pro vhazování na konci hřiště provinivšího se druţstva. (Rektořík, 1948, p. 29)
39
Jeden z mála příkladů, kdy se povedlo hned napoprvé definovat něco, k čemu se nakonec pravidla zase vrátila. Zavedeny byly hned výjimky pro posouzení, kdy se o zakázané uvolněné nejedná: Pokud byl kotouč tečován, někdo z bránících hráčů mohl kotoučem hrát, kotouč šel přímo z vhazování. Jednalo-li se dle názoru o jasný pokus o přihrávku na konkrétního hráče, který se však puku nedotkl, hra můţe pokračovat. (Rektořík, 1948, pp. 29-30) 1949 – Pokud je zakázané uvolnění zrušeno při pokusu o přihrávku, tak z útočícího týmu můţe další bez dotyku soupeře hrát pouze přihrávající (do 1956). (Rektořík, 1949, p. 26) 1956 – Zakázané uvolnění při jakémkoliv poměru hráčů, tedy i v oslabení. (Adamec, 1956, p. 62) 1964 – I pokus o přihrávku je zakázaným uvolněním, bez výjimky. (Adamec, 1964, pp. 53-54) 1975 – Při oslabení se opět zakázané uvolnění nepíská. Pokud projde kotouč brankovištěm, není zakázané uvolnění. (Adamec, 1975, pp. 43-44) 1982 – Tzv. dojíţděné zakázané uvolnění. Hra se nově přerušuje aţ ve chvíli, kdy se po přechodu puku přes brankovou čáru dotkne jako první puku hráč bránícího týmu vyjma brankáře. (Adamec & Budík, 1982, pp. 51-53) 1990 – Poté, co 5. ledna 1990 došlo při ligovém utkání ke smrtelnému zranění
československého
reprezentačního
obránce
Luďka
Čajky
právě
při souboji o dotyk kotouče zahraného na zakázané uvolnění, nastal od následující sezony návrat k předcházející úpravě bez dojíţdění. (Čechtický, 2009) 2006 – Zakázané uvolnění se ruší, pokud brankář vyjede z brankoviště, nebo je mimo brankoviště a nemá snahu se do něj vrátit. Opět se zakázané uvolnění neruší, pokud puk projde brankovištěm. (Adamec, Píša, Potsch, & Šubrt, 2006, p. 47) 2010 – Druţstvo, které zahrálo zakázané uvolnění, nesmí v následném přerušení střídat. (Píša, Potsch, Rouspetr, & Ryšánek, 2010, pp. 40-41)
40
3.3.14 Časomíra 1982
–
Poprvé
se
objevuje
poţadavek
na
elektronické
hodiny,
které odpočítávají i tresty. Naopak čas je počítán od 0:00 do 20:00 a jsou zobrazovány odehrané třetiny a skóre. (Adamec & Budík, 1982, p. 12) 1994 – Nutno, aby kaţdá časomíra zobrazovala minimálně 2 tresty na kaţdé straně světelné tabule. (Pravidla ledního hokeje, 1994, p. 8) 1998 – Světelná tabule musí zvládat odpočet oddechového času a odpočet přestávky. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, p. 21) 2010 – Čas je nově odpočítáván vţdy od 20:00 k 0:00. (Píša, Potsch, Rouspetr, & Ryšánek, 2010, p. 13) 3.3.15 Další zajímavá ustanovení 1975 – Zaveden zákaz kouření ve všech krytých halách. (Adamec, 1975, p. 7) 1982 – Poprvé moţno ţádat přeměření výstroje hráče soupeřova týmu. Pokud byla stíţnost oprávněná, byl potrestán provinivší se hráč menším trestem, pokud neoprávněná, trest byl udělen hráči, co poţadoval přeměření. (Adamec & Budík, 1982, p. 18) 1994 – Všechny krvavé stopy musí být odstraněny z ledové plochy jakoţto z dresu a výstroje hráče, neţ bude zahájena hra, či daný hráč do ní opět vpuštěn. Řezná rána musí být zcela uzavřena a překryta náleţitým obvazem. (Pravidla ledního hokeje, 1994, p. 82) 1998 – Hudba nesmí hrát v průběhu hry, je povolena pouze v přerušení. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, pp. 20-21) 2006 – Hudba nesmí hrát při oddechovém čase. (Adamec, Píša, Potsch, & Šubrt, 2006, pp. 20-21) 2010 – Hudba nesmí hrát, pokud na ploše leţí zraněný hráč. (Píša, Potsch, Rouspetr, & Ryšánek, 2010, pp. 18-19)
41
3.4 Tresty Naprosto trefné konstatování z pravidel roku 1948 charakterizuje těţký úkol, se kterým bojovali činovníci i rozhodčí v historii: „Jest věru nesnadné stanoviti přesnou stupnici trestů.“ (Skotal, 1942, p. 50) Přesto se o to s úspěchem pokusili a v dnešní době jiţ je kodifikace jednotlivých přestupků naprosto zřejmá a zřetelná. Na prvním místě je ochrana čistoty hry a zdraví hráčů. 3.4.1
Druhy trestů
1908 - V případě porušení pravidel rozhodčí vylučuje na čas, který uzná za vhodný, můţe aţ do konce utkání. (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 13) 1932 – Udělovány tresty na 1, 2, 3, 5, 10 minut a do konce utkání. Pro rozhodčího se však u jednotlivých trestů jednalo pouze o doporučení. Jaký trest vyměří, záviselo pouze na něm. (Rudolf, 1932, pp. 25-27) 1948 – Zavedeny tresty menší (2 minuty), větší (5 minut), za hrubé chování (10 minut), ve hře za hrubé chování (do konce utkání), ve hře (do konce utkání – automaticky stop do projednání) a trestné střílení (prováděno z útočné modré čáry.). Pokud má být potrestán vyšším trestem brankář, je místo toho nařízeno trestné střílení. Pokud je trestné střílení proměněno, ruší se menší trest, pokud proměněno není, menší trest je uloţen. Pozoruhodné je ustanovení v případě druhého většího trestu brankáře v utkání. Brankář je automaticky potrestán trestem ve hře za hrubé chování, neţ však opustí plochu, čelí ještě trestnému střílení, Poté jej musí vystřídat hráč z pole, který má 15 minut na převlečení do brankářského, nemůţe v tomto případě nastoupit náhradní gólman. (Rektořík, 1948, pp. 13-16) Samotné trestné střílení je vyjma této situace jasné popsáno, ţe je nařizováno v případě ztracení dobré brankové příleţitosti za splnění daných podmínek prakticky podobných současným. Trestné střílení provádí kterýkoliv hráč týmu. Definována výhoda při signalizaci trestu. Rozhodčí nezastaví hru, dokud nepřešlo drţení kotouče na provinivší se tým. Pokud při výhodě neprovinivší se tým vstřelí branku, trest se neukládá. (Rektořík, 1948, p. 37)
42
1949 – Přibyl nový trest, přiznání branky (technický gól). (Rektořík, 1949, pp. 13-18) 1956 – Trestné střílení provádí faulovaný hráč. Za větší trest pro brankáře uţ nenásleduje jako náhrada trestné střílení, ale trest za něj odpyká hráč z pole. (Adamec, 1956, p. 29) 1962 – Pokud je druţstvo oslabeno, tedy má na hřišti méně hráčů neţ soupeř, a obdrţí branku, tak první z menších trestů okamţitě končí. Větší tresty jsou vţdy odpykány celé. Toto pravidlo neplatí, pokud padla branka z trestného střílení. (Bucala & Červenka, 1962, p. 30) 1964 – Pravidla mění terminologii: dřívější trest za hrubé chování (10 minut), trest ve hře a trest ve hře za hrubé chování jsou nahrazeny osobním trestem (10 minut) a osobním trestem do konce utkání a trestem do konce utkání. Nehledě na výsledek trestného střílení se neukládá menší trest. Trestné střílení je nově povaţováno za ekvivalent menšího trestu. (Adamec, 1964, pp. 2730) Pokud je brankáře vyloučen za verbální či fyzické napadené rozhodčích či činovníků do konce utkání, můţe jej nahradit náhradní brankář. Za jiných okolností trestů do konce utkání jej náhradní brankář nahradit nemůţe a musí jít nadále do branky hráč z pole, který má 15 minut na převlečení do brankářské výstroje. (Adamec, 1964, pp. 30-31) 1975 – Trest do konce utkání opět nazýván jako trest ve hře Pokud je brankář trestán osobním trestem do konce utkání nebo trestem ve hře, můţe místo něj nastoupit náhradní brankář. (Adamec, 1975, p. 20) 1982 – Nově zaveden i disciplinární trest, jehoţ charakter je téměř totoţný s trestem ve hře. Trestné střílení můţe provádět libovolný hráč týmu. (Adamec & Budík, 1982, p. 23) 1986 – Druţstvo neprovinivší se má prostřednictvím kapitána moţnost volby, zda chce trestné střílení, pokud je nařízeno, nebo se spokojí s uloţením menšího trestu. (Adamec & Budík, 1986, p. 23) 2002 – Z pravidel vypadává Disciplinární trest, jeho funkci plní trest ve hře. Za jakýkoliv přestupek trestaný větším trestem je automaticky uloţen i osobní trest do konce utkání. (Kolesár, 2002, p. 55)
43
2010 – Trestné střílení provádí faulovaný hráč. Pokud je zraněn, můţe jej nahradit kterýkoliv hráč, který byl v době přestupku na ledě. (Píša, Potsch, Rouspetr, & Ryšánek, 2010, p. 61). Pokud je jiţ tým oslaben, je mu signalizován další trest a obdrţí ve výhodě branku, ukončí se vyloučenému hráči trest a udělí se trest signalizovaný. (Hunter, 2010, p. 65) 3.4.2
Fauly
1908 – Definice nedovolené hry je na tehdejší dobu všeobsahující: „Ţádný hráč nesmí zvednout svou hůl nad rameno. Obtěţovati ze zadu, podráţeti nohy, chytati za krk nebo tělo, tlouci bruslemi, překáţeti jakýmkoli způsobem hráči nehrajícímu toušem, strkati není dovoleno.“ (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, p. 13) 1942 – Pouze v obranném pásmu dovolen bodyček na hráče, a to prsama, zády, ramenem, kyčlí. Nelze však ve vzdálenost menší neţ 1,5 m od hrazení, ne na záda. Pokud hráč pouţije k rozjezdu více neţ 2 kroky, jedná se o faul (napadení). (Skotal, 1942, pp. 46-47) 1948 – Poprvé definovány jednotlivé fauly:14 vraţení na hrazení (dříve vraţení na ohrazení), napadení (napadení tělem), krosček (zadrţení holí), faul loktem (strkání lokty), úmyslné zranění soupeře, rány pěstí, vysoké hole, drţení protihráče (drţení soupeře), hákování, nedovolené bránění (nedovolený zásah, zásah do hry), kopnutí hráče (kopající hráč), sekání (ohánění se holí, udeření holí), hození hole, podraţení (podráţení), hrubost (zbytečná hrubost), pokus o zranění. Naprosto zřejmá je snaha o ochranu zdraví hráčů. Prakticky u kaţdého hrubého faulu musí být udělován vyšší trest: naskočení, napadení zezadu, napadení brankáře v brankovišti, pro zadrţování brankáře holí v brankovišti, začátek s ranami pěstí, vysoká hůl se zraněním na hlavě. (Rektořík, 1948, pp. 22-37) 1949 – Hra tělem umoţněna na vlastní polovině. (Rektořík, 1949, p. 32) 1956 – Zaveden předchůdce dnešního faulu pád pod nohy – přetnutí dráhy soupeři. Doplněno také bodnutí špičkou hole, bodnutí koncem hole (tlučení soupeře rukojetí hole), faul kolenem (zásah kolenem). (Adamec, 1956, pp. 47-50).
14
V závorce se vţdy nachází historický název.
44
1975 – Hra tělem povolena na celém hřišti, pravidla se o ţádném omezené na obrannou polovinu uţ nezmiňují. 1998 – Nové fauly: naraţení zezadu. Uděluje se za něj minimálně menší trest plus osobní trest (2 + 10 minut). Dále také úder hlavou, který je trestán jedině trestem ve hře. (Adamec, Kadlec, & Potsch, 1998, pp. 67-69) 2002 – Definován nový faul: Zásah do oblasti hlavy a krku, za který je udělován minimálně menší trest plus osobní trest (2 + 10 minut). (Kolesár, 2002, p. 81) 3.4.3
Jiné přestupky
1942 – Stanovena definice zdrţování hry, tedy ţe kotouč musí být udrţován v pohybu směrem k soupeřově brance a hráči nesmí více neţ jednou a nikým neatakování zajet za vlastní branku. Udělován téţ trest za hru bez hole. Uplatňováno pravidlo, které se později jiţ nevyskytuje: Pokud není v obranném pásmu puk, můţou tam být pouze 3 hráči bránícího týmu. Při nedodrţení následuje minutový trest, při opakování je trest navyšován. (Skotal, 1942, p. 48) 1948 – U zdrţování hry, tedy porušení pravidla o udrţování kotouče v pohybu směrem k soupeřově bráně je nejprve pouze přerušeno a uděleno varování. Do pravidel zaneseno mnoho technických přestupků: padání na kotouč, zvednutí kotouče z ledu, opuštění trestné lavice, obtěţování činovníků, úmyslné vyhození kotouče ze hřiště, odmítnutí nastoupit ke hře, hození hole. (Rektořík, 1948, pp. 22-37) 1956 – Nový trestaný přestupek, střela kopnutím do hole. (Adamec, 1956, p. 67) 75 1982 – Z pravidel vypadává přestupek: střela kopnutím do hole. 2002 – Menším trestem je postihován tzv. nafilmovaný pád, tedy simulování. (Kolesár, 2002, p. 105) 2006 – Zaveden menší trest za vyhození puku z obranného pásma mimo hřiště a taktéţ za pozdní nástup na ledovou plochu po vypršení přestávky. Hození hole trestáno mimo obranné pásmo uţ pouze menším trestem. (Adamec, Píša, Potsch, & Šubrt, 2006, p. 91)
45
2010 – Také brankáři je zakázáno pokračovat ve hře se zlomenou holí, při porušení následuje menší trest. (Hunter, 2010, p. 95)
3.5 Rozhodčí Nejkontroverznějšími postavami všech kolektivních sportů jsou povětšinou rozhodčí. V hokeji tomu nikdy nebývalo jinak. Právě rozhodčí měli historicky veliký vliv na vývoj hry a také formování pravidel. 3.5.1
Rozhodčí na ledě
1908 – Soudce hledí na dodrţování pravidel, rozhoduje ve sporech, jmenuje a odvolává
brankové
soudce
a
jeho
rozhodnutí
jsou
konečná,
není
proti nim odvolání. Vylučuje na čas, který uzná za vhodné. (Mezinárodní liga hockeye na ledě, 1908, pp. 12-13) 1932 – Soudci utkání jsou popisování jako rozhodující činitelé, proti jejichţ rozhodnutí není odvolání, vyjma jednání ve zlém úmyslu. Musejí umět bezvadně bruslit. „V případech, o nichţ pravidla nejednají, jedná podle svého nejlepšího přesvědčení.“. Pokud se kotouč dotkne rozhodčího, je hra přerušena. (Rudolf, 1932, p. 18) 1942 – Předpoklad dvou rozhodčích, střídají se na vhazování následovně: první třetinu jeden rozhodčí, druhou třetinu druhý rozhodčí, třetí třetinu napůl. Před utkáním sladí výklad pravidel (posuzování faulů, tvrdé hry) – jeden z nich orgánem určen jako hlavní. Kaţdý rozhodčí má být během hry na jedné modré čáře, odkud se vzdaluje minimálně, nemění strany, zůstávají ve svém úseku. Rozhoduje vţdy ten, který je situaci blíţe, případně ji lépe viděl. V případě přestupku mimo hru či v přestávce můţou být hráči potrestáni ústředním. (Skotal, 1942, pp. 34-35) 1948 – Při faulu, pokud má neprovinivší se muţstvo kotouč v drţení, se ponechává výhoda k dokončení akce. Rozhodčí ukáţe na hráče, kterého bude vylučovat, ale nechá dokončit akci. Rozhodčí zpravidla varuje, neţ potrestá hráče. Rozhodčí jiţ je povaţován za součást hry, nepřerušuje se při jeho dotyku kotouče
46
dotyku. Pouze pokud kotouč přímo od rozhodčího vnikne do branky, takto dosaţený gól neplatí. (Rektořík, 1948, p. 35) 1949 – Stanoveno jednotné oblečení: modré kalhoty a bílý nebo barevný svetr s odznakem svazu. (Rektořík, 1949, p. 18) 1956 – Institut výhody pojmenován: rozhodčí ukáţe a zvedne ruku, dokončení akce, vhazuje se v místě přerušení (Adamec, 1956, pp. 34-36). Stanoven tmavý úbor - dlouhé kalhoty a svetr nebo sportovní bunda. Pro mezinárodní utkání - černý svetr, černé kalhoty, bílá košile a černá vázanka.(Adamec, 1956, pp. 39-40) Moderní popis pohybu rozhodčí, jiţ ţádné postávání, ale systém dvou rozhodčích, z nichţ jeden vţdy blíţe hře prakticky vykonává funkci dnešní optikou „hlavního“. (Adamec, 1956, pp. 100-103) 1964 – Poprvé se objevuje úbor rozhodčích - černobíle podélně pruhovaný dres. (Adamec, 1964, pp. 35-40) V pravidlech popsána v příloze signalizace rozhodčích pomocí obrázků (Adamec, 1964, pp. 94-99) 1975 – Zaveden systém 3 rozhodčích (1 hlavní a 2 čároví) (Adamec, 1975, p. 26) 2010 – Pro nejvyšší soutěţe zaveden systém 2 hlavních a 2 čárových rozhodčích. 3.5.2
Pomocní rozhodčí
1932 – Brankoví rozhodčí, praporkem signalizují pouze, zda puk přešel brankovou čáru celým objemem, neposuzují jiné okolnosti platnosti branky. Jiţ od počátku
mají
pouze
doporučující
funkci,
definitivní
rozhodnutí
je
na rozhodčích na ledě. (Rudolf, 1932, p. 14) 1948 – První zmínka o zápise o utkání, záznam o trestech a brankách do zápisu. V utkání jsou přítomni 2 měřiči času, kteří mj. signalizují konec jednotlivých částí hry a to gongem, zazvoněním, či písknutím. Brankovým rozhodčím je kromě červeného praporku umoţněno vyuţít i bílý kapesník. (Rektořík, 1948, p. 21) 1949 – Pro brankové rozhodčí je v pravidlech stanovena budka. (Rektořík, 1949, pp. 19-20)
47
1962 – Pravidla poprvé jasně popisují obsazení boxu pomocných rozhodčích a jejich funkce: časoměřič, trestoměřič, zapisovatel, hlasatel. (Adamec, 1964, pp. 35-40) 1964 – Je zavedeno tzv. území rozhodčích (dříve kruh rozhodčích), tedy půlkruh u boxu časoměřičů o poloměru 3 m. (Adamec, 1964, p. 10) 1994 – Poprvé poţadavek v pravidlech na dva dohlíţitele trestů (dříve 1 trestoměřič). Ve vrcholných utkáních IIHF zaveden brankový videorozhodčí. (Pravidla ledního hokeje, 1994, p. 35)
48
4
Olympijské hokejové turnaje
Je nutno si uvědomit, ţe jiţ od počátku je organizace turnajů svěřena Mezinárodní hokejové federaci, tudíţ se hokejové turnaje organizují vţdy pod její patronací a dle jejich pravidel. Provázanost byla natolik velká, ţe aţ do roku 1968, tedy aţ do 10. ZOH se konal hokejový turnaj zároveň jako mistrovství světa. Pozoruhodná je relativně častá změna hracího systému jednotlivých olympiád. Je zřejmé, ţe určujícím faktorem byl aspoň zpočátku zájem o účast a tedy počet přihlášených týmů. Velkými přešlapy však byly změny v kritériích pro určení pořadí, která byla upravována aţ v průběhu turnajů z let 1952 a 1964. I přes nedostatek komunikačních prostředků mohlo být těmto problémům předejito. Mementem měl být rok 1948, kdy se řešil zdánlivě zřejmý kompetenční spor o to, který ze dvou týmů jednoho státu má právo účasti. Jasné stanovování pravidel a dostatečná informovanost o rozhodnutích se zdáli být velkou rezervou v činnosti IIHF (LIHG) a MOV.
4.1 Meziválečné začátky, dominance Kanady a USA V období mezi světovými válkami, kdy vznikly ZOH, byl velmi znát rozdíl v tom, jak dlouho se hraje hokej v Evropě a v zámoří. Obrovská zkušenost s touto hrou v podání Američanů a Kanaďanů se zpočátku zdála být aţ v komickém rozporu s evropskou naivitou napodobit svoje zámořské vzory. Nicméně rozevřené nůţky se koncem tohoto období začaly pomalu svírat. 4.1.1
1. ZOH 1924 Chamonix (Francie)
Hokejový turnaj se konal od 28. 1. do 3. 2. Zúčastnilo se 8 muţstev, která byla rozdělena do 2 skupin. Z obou postupovaly vítězné týmy do finálové skupiny. (A – 1. Kanada, 2. Švédsko, 3. ČSR, 4. Švýcarsko. B – 1. USA, 2. V. Británie, 3. Francie, 4. Belgie)
49
Jak jiţ jsem zmiňoval v předchozích kapitolách, tak v době konání ještě nebylo zřejmé, ţe se jedná o první samostatné zimní olympijské hry. Akce byla nazvána jako Týden zimních sportu. Za první zimní olympiádu byla tato úspěšná akce prohlášena v následujícím roce na olympijském kongresu v Praze. Význam turnaje byl však nezpochybnitelný, protoţe po čtyřech letech znovu do Evropy dorazily reprezentace Kanady i USA. Kaţdý z těchto zámořských týmů byl nasazen do jedné ze základních skupin a suverénně ji ovládl. Nedostali ţádný gól a soupeře poráţeli dvoucifernými rozdíly. Československý tým nepřicestoval v nejsilnější moţné sestavě. Bylo to pouze z důvodů sporů uvnitř národního hokejového hnutí, kdy mezi sebou soupeřili tábory zástupců a podporovatelů z řad funkcionáře Sparty a Slavie. Hned v úvodním utkání se naši reprezentanti museli sklonit před uměním Kanaďanů, které na turnaji reprezentoval nejúspěšnější severoamerický tým poslední doby Toronto Granites. Čechoslováci tak ve svém úvodním zápase na turnaji utrpěli debakl 0:30. Nebyl to však největší brankový rozdíl v turnaji, Švýcaři dostali o dva dny později ještě o 3 góly vyšší příděl. Československo pak v klíčovém zápase o postup prohrálo i se Švédskem v poměru 9:2, závěrečná výhra 11:2 se Švýcarskem uţ byla jen slabou náplastí. (Gottwald & Munka, 1990, pp. 80-81) Ve finálové skupině byly karty kvalitativně rozdány jasně: Kanaďané a Američané se poperou o celkové prvenství a Švédsko s Británií o bronz. Na turnaji jasně dominující Kanaďané se nezalekli ani tvrdě a důrazně hrajících hráčů USA a po výsledku 6:1 tak bylo jasné, ţe zlaté medaile vybojovali hráči Toronto Granites vystupující jako Kanadská hokejová reprezentace. O 3. místo se strhla netěsnější bitva na celém turnaji. Nakonec byli o gól lepší hráči Velké Británie, kdyţ Švédsko porazili 4:3. (Gut & Vlk, 1990, p. 81) Turnaj všem zúčastněným jasně naznačil, jaké je rozloţení sil ve světovém hokeji. Na naprosté špici zámořské týmy, poté dlouho nic a všichni ostatní. Evropské týmy, včetně Čechoslováků, přinutila konfrontace s vrcholným uměním špičkových severoamerických hráčů, snaţit se zlepšit podmínky k tréninku a vybudovat např. stadion s umělou ledovou plochou, coţ se však, za celý následující olympijský cyklus nezdařilo. Konečné pořadí medailistů: 1. Kanada, 2. USA, 3. Velká Británie.
50
4.1.2
2. ZOH 1928 Svatý Mořic (Švýcarsko)
Hokejový turnaj se konal od 11. do 19. 2. Účastnilo se jedenáct muţstev. Kvůli finančním potíţím nepřicestovala reprezentace USA. Ze zámoří přijeli tentokrát pouze Kanaďané z klubu Toronto Varsity Grads, jimţ byl ponechán čas na dostatečný odpočinek. Přeci jen kanadská výkonnost byla stále příliš vysoká, takţe byl zvolen systém, kdy zbylé týmy byly rozděleny do 3 kvalifikačních skupin, jejichţ vítězové se utkají ve finálové skupině s Kanadou. Nejslabšími týmem se ukázali být Maďaři, kteří nezískali ani bod. Konkurovali jim Němci, jiţ sice jeden bod získali, ale nevstřelili jediný gól. Nejzamotanější byla situace ve skupině A (1. V. Británie, 2. Francie, 3. Belgie, 4. Maďarsko), v níţ se první tři celky porazily navzájem, a Britové postoupili pouze díky nejlepšímu skóre. Nejtěsnější výsledky byly k vidění ve skupině C (1. Švýcarsko, 2. Rakousko, 3. Německo), v níţ udělali domácím fanouškům radost švýcarští hokejisté. Čechoslováci procházeli před turnaj sloţitým výběrem hráčů, kdyţ se na domácí scéně dralo do popředí mnoho nových hráčů, kteří dlouho čekali na příleţitost v zavedených klubech a někteří ji našli aţ po zaloţení klubu LTC Praha. Nesehraný tým bez odpovídající přípravy podlehl v úvodním utkání skupiny B Švédsku 0:3 a po remíze Poláků právě se Švédy 2:2 byla uţ výhra s Polskem 3:2 pouze tečkou za účinkováním na ZOH, stejně jako před 4 lety v Chamonix. (Sábl, Sigmund, & Gut, 1969, pp. 58-59) Ve finálové skupině nenechali Kanaďané nikoho na pochybách, kdo ţe vládne světovému hokeji a po dvojciferných výsledcích si doslova dokráčeli pro zlato. Bylo tomu poprvé a zatím naposled, kdy vyhrál nějaký tým olympiádu bez obdrţené branky. (Gut & Vlk, 1990, pp. 95-96) Pozoruhodné je si uvědomit, ţe tento turnaj se hrál ještě v době, kdy nebylo běţné během hry střídat hráče. V drtivé většině zápasů docházelo k tomu, ţe zápas dokončila ta šestice muţů, která jej zahájila. A právě tento fakt stál za zmiňovanou sloţitou volbou při skladbě hráčů do národního týmu. Mladí talentovaní hráči v domácí soutěţi, kteří místo, aby se prostřídali s matadory, postávali ve sněhu za mantinelem neţ, aby hráli. To se projevilo znatelně i ve tvorbě československého týmu. Časem mladé přestalo bavit čekání na šanci a vzali osud do svých rukou, kdyţ se potkali v týmu LTC Praha. Vhodně
51
poskládaný tým sloţený z cílevědomých hráčů začal být úspěšný doma i v zahraničí. A právě taková byla situace před ZOH 1928, kdy bylo potřeba namíchat staré kozáky s mladými a dravými, aby mělo národní muţstvo šanci naúspěch. To se ještě nezdařilo, ale povedla se iniciovat jiná akce. V roce 1929 byl zadán, v roce 1930 rozestavěn a roku 1932 dokončen a uveden do provozu zimní stadion s umělou ledovou plochou v Československu, na praţské Štvanici. (Gut & Vlk, 1990, p. 103) Konečné pořadí medailistů: 1. Kanada, 2. Švédsko, 3. Švýcarsko. 4.1.3
3. ZOH 1932 Lake Placid (USA)
Hokejový turnaj se konal od 4. do 13. 2. Účastnila se pouze 4 muţstva. Svět se zrovna potácel v hluboké ekonomické krizi, takţe bylo nasnadě, ţe účast evropských týmů bude velmi obtíţná. Svoje zástupce do malého horského střediska na severovýchodě USA vyslali pouze Němci a Poláci. Doplnili tak pořádající USA a Kanadu. Hrálo se dvoukolově kaţdý s kaţdým. Rozloţení sil bylo stále jednoznačné. Zámořské týmy jasně dominovaly nad těmi evropskými, dle předpokladů tak spolu bojovali o zlato. Kanada v prvním zápase Američany porazila 2:1, ve druhém zápase se za stavu 2:2 hrála 3 prodlouţení, další gól však nepadl, poté byl zápas ukončen jako remízový. Odehrál se tak do té doby nejdelší zápas olympijské historie. Kanada tak uhájila zlaté medaile. V zápasech o 3. místo bylo Německo vţdy o kousek před týmem Polska a po výhrách 2:1 a 4:1 se tak mohli němečtí hokejisté radovat z první olympijské medaile v historii z ledního hokeje. (Gut & Vlk, 1990, p. 113) Konečné pořadí medailistů: 1. Kanada, 2. USA, 3. Německo. 4.1.4
4. ZOH 1936 Garmisch-Partenkirchen (Německo)
Hokejový turnaj se konal od 6. do 16. 2. Účastnilo se 15 týmů, které byly rozděleny do 4 základních skupin, po nichţ se zredukoval počet týmů na 8 ve dvou semifinálových skupinách. Nejlepší 2 z těchto skupin postoupili do té finálové, kde se hrálo jednokolově kaţdý s kaţdým. O tom, ţe se něco málo mění na zaběhnutých pořádcích, ukázaly uţ některé výsledky
v základních
skupinách.
Především
52
prohra
USA
s Itálií
2:1
v prodlouţení vyrazila některým fanouškům dech. Do finálové skupiny však nakonec postoupili dle předpokladů USA a Kanada. Doplnily je týmy Československa a Velké Británie. A to, ţe turnaj bude opravdu zajímavý aţ do konce, se potvrdilo. Nejenţe Kanada poprvé na Olympijských hrách musela skousnout, ţe si neodveze zlato, ale překvapivý byl i tým, který je na olympijském trůnu vystřídal. Byli to hokejisté Velké Británie, kteří ve finálové skupině obdrţeli jediný gól a bod ztratili pouze za remízu 0:0 s USA. Nutno podotknout, ţe většina hráčů Velké Británie bylo naturalizovaných Kanaďanů, coţ mělo na kvalitu jejich hry zásadní vliv. Na historickém okamţiku britského hokeje to však nic nemění. Kanada si nakonec odvezla stříbro, na Američany zbyl aţ bronz a Čechoslováci tak opět svoje olympijské medaile nezískali. Tým zdecimovaný zraněními nevstřelil ve finálové skupině ani jednu branku a po třech prohrách se skóre 0:14 bylo vše jasné. Přes nesporný výsledkový posun v tvrdé konkurenci se v domácím tisku projevil spíše kritický tón. Hráčům bylo vytýkáno, ţe nebyli soudrţní, disciplinovaní a dokonce, ţe snad na hotelu dělali naschvály vedoucímu výpravy. (Gut & Vlk, 1990, pp. 132-133) Hry samotné se odehrávaly v značně politicky nestabilní době. V Německu tou dobou plnil Adolf Hitler koncentrační tábory a zbrojil na svoje válečné taţení Evropou. Na druhou stranu se snaţil zneuţít olympiád (zimní v GA-PA a především letní v Berlíně), aby dokázal, ţe má jen ty nejčistší mírové úmysly. Snaha byla ukázat Německo disciplinované a hrdé. Bylo to velice pokrytecké, neboť uţ během konání OH se plnily zmiňované koncentrační tábory, před jejichţ hrozbou museli prchnout ze země i někteří němečtí hokejoví reprezentanti. (Sábl, Sigmund, & Gut, 1969, p. 85) Konečné pořadí medailistů: 1. Velká Británie, 2. Kanada, 3. USA.
4.2 Rostoucí konkurence zámořským týmům Po přestávce způsobené 2. světovou válkou, kdyţ se nekonaly dvoje plánované ZOH, se do hokeje pustily týmy opět s vervou a ukázalo se, ţe náskok Kanady a USA je ten tam a i kdyţ Kanaďané první dvě olympiády po válce vyhráli, neměli to ani trochu jednoduché a uţ museli brát evropské týmy váţně.
53
4.2.1
5. ZOH 1948 Svatý Mořic (Švýcarsko)
Hokejový turnaj se konal od 30. ledna do 10. února. Turnaje se zúčastnilo celkem 9 týmů, které se utkaly jednokolově systémem kaţdý s kaţdým. Nejsledovanější události se děly jiţ dlouho před startem turnaje, kdy se zjistilo, ţe z USA na olympiádu přicestovaly dva týmy a začaly se řešit kompetenční spory. Jeden tým vyslala organizace AHA US15, která byla členem tehdejší LIHG. Druhý tým vyslala AAU16, která však nebyla členem LIHG a jejíţ zastáncem byl předseda Olympijského výboru USA Avery Brundage. Obdobná situace nastala jiţ roku 1947 na mistrovství světa v Praze, kde se nakonec vyjednalo spojení obou týmů. Tentokrát však byla situace mnohem vyhrocenější a po nekonečném koloběhu jednání se ani krátce po zahájení turnaje nevyřešilo nic. Hrozilo dokonce, ţe se hokejový turnaj, který byl zároveň mistrovstvím světa, přesune a nebude tak součástí OH. Rozuzlení bylo takové, ţe tým AAU odcestoval a turnaje se zúčastnil tým AHA, jehoţ výsledky však byly započítávány pouze do mistrovství světa, ale do tabulky olympiády ho MOV nezapočítávala. (Gut & Vlk, 1990, p. 167) Nejen spory Američanů, ale i počasí příliš nepřálo hokeji ve Svatém Mořici. Kamenem úrazu se ukázalo být, ţe se utkání nehrála na umělých kluzištích a díky oblevě tak byl turnaj poznamenán nekvalitním ledem. Hrálo se často i v brzkých ranních hodinách, kdy byl největší předpoklad, ţe bude ledová plocha splňovat nějaké parametry, tím však utrpěla návštěvnost. (Gut & Vlk, 1990, p. 168) Nejlépe si na turnaji počínaly týmy Kanady a Československa. Oba týmy byly dle dobových svědectví doslova suverénní. Jejich vzájemný zápas byl jedním z nejpamátnějších utkání olympijské historie, ač skončil bez branek. O vítězi rozhodovalo kritérium podílu skóre, ve kterém byla Kanada lepší. (Gut & Prchal, 2008, pp. 78-79) Konečné pořadí medailistů: 1. Kanada, 2. Československo, 3. Švýcarsko.
15 16
AHA US - Amateur Hockey Association of United States AAU - Amateur Athletic Union
54
4.2.2
6. ZOH 1952 Oslo (Norsko)
Hokejový turnaj se konal od 14. února do 25. února. Turnaje se zúčastnilo celkem 9 týmu, hrálo se systémem kaţdý s kaţdým jednokolově. Účastníků však původně mohlo být 14, ovšem MOV odmítl návrh Nizozemska, Belgie a Francie na vytvoření dvou výkonnostních skupin, protoţe by se jednalo o neţádoucí diferenciaci, kdy by všichni nemohli bojovat o nejcennější umístění. Na základě toho rozhodnutí se tyto země zřekly účasti na olympijském hokejovém turnaji v Oslo a následně se k nim přidala i reprezentační druţstva Itálie a Francie. Počet účastníků tak po těchto peripetiích zůstal stejný jako na minulých hrách. (Gut & Vlk, 1990, p. 189) Velkým tématem byla po celý turnaj především tvrdá hra zámořských týmů, Kanady a USA. Českoslovenští novináři se pouštěli do odsuzování způsobu hry především Američanů a dávali jej do souvislostí i politického charakteru. Nejvěrnější svědectví o realitě podává nejspíše tehdejší kapitán československých hokejistů Karel Gut. Jako spoluautor publikace Světový Hokej ještě roku 1990 hodnotí tehdejší zápas s USA slovy o velmi tvrdé a surové hře a brutálních zákrocích. Jako „zlý muţ“ je zde popisován ameriský hráč Czarnota, který je i doslova démonizován v čs. tisku (Gut & Vlk, 1990, p. 190). Podstatný posun však nastává v hodnocení Karla Guta z roku 2008: Samozřejmě, na naše poměry to obě zámořská muţstva hrála tvrdě, u nás jsme na takový hokej ještě nebyli zvyklí. Ale on ani ten Czarnota nebyl ţádný zabiják, jak to tady z něho udělaly noviny. Dnes to tak uţ hraje kaţdý a i on by zapadl do jakéhokoliv muţstva a nikdo by si ho ani nevšimnul. (Gut & Prchal, 2008, p. 97)
Dá se tak spíše usuzovat, ţe hlavní příčinou jiskření byl prostě střet dvou pojetí hokeje. Konfrontace nebyla tak častá a kaţdý tým se na olympijském turnaji snaţil v rámci jeho moţností hrát nejlepší hokej, který dovedl. Nutno podotknout, ţe v pravidlech nemohl být rozpor, po roce 1948 došlo v Evropě k převzetí kanadských amatérských pravidel. Přesto však jejich znění dávalo značnou pravomoc rozhodčím v jejich výkladu, který se na obou kontinentech a také v rámci jednotlivých evropských států lišil, coţ se mohlo projevit i v Oslu.
55
Samotný turnaj byl v Norsku bedlivě sledován jako ozdoba olympijského programu. Bez poráţky prošla turnajem Kanada, která ztratila bod aţ v posledním zápase za remízu 3:3 s USA. O tomto zápase se vedly veliké spekulace, protoţe remíza naprosto vyhovovala oběma týmům a zajistila týmu USA stříbrné medaile za 2. místo, Kanada uţ měla před zápasem prakticky jisté zlato, pouze nereálně vysoká prohra by ji odsunula na druhou příčku za USA. Přesto navţdy zůstanou okolnosti tohoto zápasu pouze v úrovni spekulací a ani já se nebudu pouštět do hlubšího soudu. (Gut & Vlk, 1990, pp. 190-191) O 3. místo a tedy bronzové olympijské medaile se utkali nadvakrát týmy Československa a Švédska. Nejprve se Čechoslováci zhostili dokonale úkolu porazit Švédy o 4 branky, aby je dostihli bodově a měli lepší podíl ve skóre. Vyhráli 4:0. Následně však zasedl výbor LIHG, který konstatoval platnost před turnajem přijatého usnesení a nařídil o bronzovou medaili na další den nové utkání. Československo neslo tento verdikt nelibě, neboť všichni uţ byli přesvědčeni o zisku bronzových medailí a brali tak rozhodnutí za podraz. Mnohem pravděpodobněji však zaspala československá hokejová diplomacie, jak ostatně hodnotí i Karel Gut (2008): „Vzápětí však vyšlo najevo, ţe někdo z funkcionářů nedával uţ v polovině února pozor na kongresu Mezinárodní federace ledního hokeje. Ten totiţ stanovil, ţe v případě stejného počtu bodů nerozhoduje brankový poměr, ale nové utkání.“ (Gut & Prchal, 2008, p. 96) V dodatečném zápase se udál poslední velký obrat her. Československo vedlo jiţ 3:0, ale Švédové dokázali otočit na 3:5 a bronzové medaile byly jejich. (Gut & Vlk, 1990, p. 190) Konečné pořadí medailistů: 1. Kanada, 2. USA, 3. Švédsko.
4.3 Nástup Sovětského svazu a jeho dominance Po Olympijských hrách v Oslo roku 1952 byli českoslovenští hokejisté pozváni na přátelskou cestu do Moskvy, kde měli Sovětům ukázat, jak se hraje „kanadský hockey“. Hráči sovětského národního týmu však předvedli velice dobrou připravenost a průpravu z bandy hokeje a velice rychle se dokázali přeorientovat na moderní hokej a brzy začali dominovat mezinárodnímu hokeji.
56
4.3.1
7. ZOH 1956 Cortina d'Ampezzo (Itálie) Hokejový turnaj se konal od 26. ledna do 4. února. Turnaje se zúčastnilo
celkem 10 týmů, které byly rozlosovány do tří základních skupin, první dvě muţstva postupovala do finálové skupiny, které se hrálo systémem kaţdý s kaţdým. Nepostoupivší muţstva hrála skupinu o umístění. Do olympijských her zasáhli hokejisté Sovětského svazu a hned napoprvé získali suverénním způsobem zlato. Turnaj naznačil, kdo bude v letech příštích udávat směr v mezinárodním hokeji. Sověti si bez obdrţené branky poradili s oběma zámořskými celky (s USA 4:0, s Kanadou 2:0) a turnaj tak ovládli naprosto zaslouţeně. (Gut & Vlk, 1990, p. 217) Konečné pořadí medailistů: 1. Sovětský svaz, 2. USA, 3. Kanada. 4.3.2
8. ZOH 1960 Squaw Valley (USA)
Hokejový turnaj se konal od 18. do 28. února. Turnaje se zúčastnilo celkem 9 týmů rozlosovaných do tří základních skupin, jako na minulé olympiádě postupovala muţstva z prvních dvou příček do finálové skupiny, kde se hrálo kaţdý s kaţdým jednokolově. Ostatní muţstva hrála dvoukolově o umístění. Pro všechny evropské hokejisty byly Olympijské hry na americkém kontinentu svátkem. Protoţe USA ani Kanada nepořádali světové šampionáty, byla to jedna z mála moţností poznat nejen místní sportovní prostředí, ale i běţný ţivot. Největšími favority turnaje hokejisté Sovětského svazu a Kanady, kterou poprvé nereprezentoval pouze jeden vybraný z amatérských týmů jako doposud, ale výběr hráčů z více týmů. Pozici v závětří však vyuţili dokonale domácí hokejisté USA. Ve většině zápasů museli obracet nepříznivý vývoj skóre, ale pokaţdé se jim to za obrovské podpory domácího publika povedlo a poprvé se stali olympijskými vítězi v ledním hokeji. (Gut & Vlk, 1990, pp. 246-247) Konečné pořadí medailistů: 1. USA, 2. Kanada, 3. Sovětský svaz. 4.3.3
9. ZOH 1964 Innsbruck (Rakousko)
Hokejový turnaj se konal od 27. ledna do 8. února. Turnaje se zúčastnilo celkem rekordních 16 účastníků, kteří byli rozlosování do kvalifikačních dvojic.
57
Hned první utkání tak rozhodlo, jestli bude tým hrát skupinu A o 1. - 8. místo, nebo skupinu B o 9. - 16. Skupiny se pak hrály systémem kaţdý s kaţdým jednokolově. Sovětský svaz prošel turnaj bez ztráty bodu se suverénním skóre 54:10, kdyţ polovinu všech obdrţených branek jim ve vzájemném zápase (7:5) nastřílel tým Československa. Tým Kanady byl poprvé sloţen z hráčů univerzitních týmů a nadějných juniorů. Pozoruhodné bylo určování pořadí na 2. – 4. místě turnaje. Pamětníkům se jistě připomněly zmatky na hrách z roku 1952 v Oslu. Aţ během posledních utkání turnaje měla Mezinárodní hokejová federace rozhodnout o tom, ţe v případě rovnosti bodů rozhoduje jako první pomocné kritérium rozdíl v celkovém skóre, nikoliv nejdřív skóre ze vzájemných zápasů. Toto rozhodnutí nakonec
odnesli
kanadští
hokejisté,
kteří
měli
stejně
jako
Švédsko
a Československo po skončení finálové skupiny na kontě 10 bodů, ovšem nejhorší rozdíl ve skóre. Proto skončili na čtvrtém, nemedailovém místě. (Sábl, Sigmund, & Gut, 1969, pp. 201-208) Konečné pořadí medailistů: 1. Sovětský svaz, 2. Švédsko, 3. Československo. 4.3.4
10. ZOH 1968 Grenoble (Francie) Hokejový turnaj se konal od 4. do 17. února. Do turnaje se přihlásilo
celkem 14 muţstev. Do skupiny A bylo nasazeno 5 dlouhodobě nejsilnějších týmů (Kanada, USA, Československo, Švédsko, Sovětský svaz), dalších 6 muţstev (NDR, Norsko, Finsko, Jugoslávie, SRN, Rumunsko) hrálo kvalifikaci vyřazovacím způsobem. Uspěly týmy Finska, SRN a NDR. Poslední 3 týmy (Japonsko, Rakousko, Francie) moţnost kvalifikace do A skupiny neměly a rovnou byly zařazeny do B skupiny o 9. - 14. místo. Pozoruhodné je si uvědomit, ţe to, co MOV vadilo roku 1952, tedy rozdělení do výkonnostních skupin, kdy nemají všichni účastníci ani teoretickou šanci na celkový triumf uţ nyní nevadilo a systém olympijského hokejového turnaje byl tak poprvé tímto způsobem nerovnoměrně nastaven. Právě jeden z kvalifikantů, tým Finska, se postaral o doslova senzaci turnaje, kdyţ ve svém druhém utkání hlavní části dokázal přehrát Kanadu 5:2. Nutno poznamenat, ţe na vzestupu finského hokeje měl bezesporu český trenér Gustav
58
Bubník. No a ve chvíli, kdy zaváhali i jindy suverénní hokejisté Sovětského svazu,
kdyţ
prohráli
po
velmi
dlouhé
době
na
vrcholné
akci
5:4
s Československem, bylo jasné, ţe o přední pozice se bude bojovat aţ do závěrečného kola. I přes prohru 3:2 s Kanadou měli vše ve svých rukou před závěrečnými boji Čechoslováci. K zisku zlatých medailí však potřebovali porazit tým Švédska. Zápas skončil remízou 2:2 a v závěrečném utkání uţ vyuţili svojí šanci na setrvání na olympijském trůnu hráči Sovětského svazu. Porazili Kanadu jasně 5:0. (Gut & Prchal, 2008, pp. 148-150) Konečné pořadí medailistů: 1. Sovětský svaz, 2. Československo, 3. Kanada. 4.3.5
11. ZOH 1972 Sapporo (Japonsko) Hokejový turnaj se konal od 3 do 13. února. Turnaje se zúčastnilo celkem
11 týmů. Účastnit se mohlo všech 6 týmu hrajících A skupinu MS, dalších 5 týmu ze skupiny B a pořádající Japonsko. NDR se však účasti zřekla. Opět se zahajovalo kvalifikací, které se nemuseli účastnit obhájci ze Sovětského Svazu. Poté vznikly opět tradičně skupiny A a B, kde se hrálo jednokolově kaţdý s kaţdým. Turnaj neabsolvovala poprvé v historii Kanada, která se však tou dobou neúčastnila ani mistrovství světa. Kanada svoji reprezentaci nevyslala na protest proti skrytému profesionalizmu amatérských evropských týmů. Poprvé se turnaj konal odděleně od mistrovství světa. Sovětský svaz potvrdil svou suverenitu a po zásluze opět odjíţděl se zlatem. Největší výsledkový veletoč předvedli hokejisté Švédska, kteří jako jediní dokázali sebrat Sovětům bod za remízu 3:3, avšak o svou medailovou šanci přišli po prohře 3:4 v derby s Finskem. Na turnaji se potvrdil trend, který nastavila uţ předchozí olympiáda, tedy ţe uţ není slabých soupeřů a ač má momentálně Sovětský svaz dlouhodobou převahu, tak se světový hokej vyrovnává a světová špička se rozšiřuje. (Gut & Vlk, 1990, pp. 323-325) Konečné pořadí medailistů: 1. Sovětský svaz, 2. USA, 3. Československo.
59
4.3.6
12. ZOH 1976 Innsbruck (Rakousko)
Hokejový turnaj se konal od 2. do 14. února. Turnaje se zúčastnilo celkem 12 muţstev, chyběli Kanaďané a Švédové. Opět se hrála na úvod kvalifikační utkání a následovalo rozdělení na skupiny A a B, kde se hrálo jednokolově kaţdý s kaţdým. Kvalitě turnaje bezpochyby ublíţila neúčast dvou hokejových velmocí. O celkovém
vítězi
dle
předpokladů
rozhodovalo
aţ
závěrečné
utkání
mezi Československem a Sovětským svazem. Jednalo se o rozuzlení nadmíru dramatické. Sověti vyhráli 4:3, kdyţ skóre otočil ze stavu 2:3 aţ v posledních 5 minutách zápasu. Nevšední událostí byla kontumace utkání ČeskoslovenskoPolsko s původním výsledkem 7:1 na výhru 1:0 pro Poláky. Bylo tomu tak z důvodu dopingového nálezu u obránce československého výběru Františka Pospíšila. Nejen československý tým schvátil totiţ na turnaji virus chřipky a u Pospíšila nastala další komplikace v podobě dráţdivého kašle. Lékař čs. výpravy mu podal lék obsahující kodein, který sice nebyl na listině zakázaných IIHF, avšak zakazoval jej MOV. (Gut & Prchal, 2008, pp. 181-182) Konečné pořadí medailistů: 1. Sovětský svaz, 2. Československo, 3. SRN. 4.3.7
13. ZOH 1980 Lake Placid (USA)
Hokejový turnaj se konal od 12 do 24. února. Turnaje se zúčastnilo celkem 12 muţstev, ale díky novému systému turnaje v mnohem rovnějším postavení. Vznikly dvě základní skupiny (modrá a červená) po 6 týmech, kde se hrálo jednokolově kaţdý s kaţdým. Nejlepší dva celky z kaţdé skupiny postoupily do finálové skupiny o medaile s tím, ţe si s sebou přenášely vzájemný zápas. Týmy na 3. místech sehrály zápas o 5. místo. Pro ostatní turnaj skončil. Třetí zimní olympijské hry na půdě USA a Američané byli opět fantasticky připraveni. Tým, který poskládal trenér Herb Brooks z neznámých univerzitních hráčů,
vstoupil
do
hokejových
dějin.
Američané
dokázali
vystřídat
na olympijském trůnu po Sovětský svaz, který opanoval hry 4x v řadě. Utkání finálové skupiny USA vs. Sovětský svaz 4:3 patřilo k vrcholům her a je často
60
označováno za jeden z nejpamátnějších zápasů olympijské hokejové historie. (Gut & Prchal, 2008, pp. 200-201) O olympijské hokejové reprezentaci USA z roku 1980 byl dokonce rok po OH natočen divácky úspěšný film Miracle on ice.17 Konečné pořadí medailistů: 1. USA, 2. Sovětský svaz, 3. Švédsko. 4.3.8
14. ZOH 1984 Sarajevo (Jugoslávie)
Hokejový turnaj se konal od 7. do 19. února. Turnaje se zúčastnilo opět celkem 12 týmů. Systém zůstal obdobný. Dvě rovnocenné základní skupiny (A a B) po 6 týmech, kde se hrálo jednokolově kaţdý s kaţdým. Nejlepší dva celky z kaţdé skupiny postoupily do finálové skupiny o medaile s tím, ţe si s sebou přenášely vzájemný zápas. Týmy na 3. místech sehrály zápas o 5. místo, týmy ze 4. míst utkání o celkové 7. místo. Pro ostatní turnaj skončil. Poprvé v historii na turnaji mohli startovat někteří bývalí profesionálové. IIHF zatím nepovolila start hráčů, kteří kdy měli smlouvu v NHL, avšak umoţnila účast hráčům, kteří hráli jiţ zaniklou WHA. Bylo to jakési předznamenání budoucího většího otevření. Samotný turnaj byl dramatický aţ do posledních zápasů. V závěrečném utkání si poradil Sovětský svaz s Československem 2:0 a se suverénním skóre 16:1 opět slavil prvenství. Překvapením bylo, ţe obhájci zlata, hokejisté USA skončili aţ na 7. místě, tedy hluboko v poli poraţených. (Gut & Vlk, 1990, pp. 452-455) Konečné pořadí medailistů: 1. Sovětský svaz, 2. Československo, 3. Švédsko. 4.3.9
15. ZOH 1988 Calgary (Kanada)
Hokejový turnaj se konal od 13. do 28. února. Počet účastníku byl opět 12. Zůstal zachován systém 2 základních skupin, tentokrát ovšem do skupiny finálové postupovaly 3 nejlepší celky za kaţdé základní skupiny opět se započtením vzájemných zápasů do skupiny finálové. Nepostoupivší týmy hrály dle umístění ve skupině jeden zápas o celkové 9., 11. a 13. místo.
17
Česky - Zázrak na ledě, Hokejový zázrak.
61
V nejlepší formě přijeli na turnaj tradičně Sověti a severské týmy Finska a Švédska. Kanada se snaţila zdatně sekundovat, ale na zmíněnou trojici neměla. Sověti prohráli jen jednou a to kdyţ v závěrečném utkání turnaje, kdyţ uţ je ani tato poráţka nemohla připravit o zlato, podlehli Finsku 2:1. (Gut & Vlk, 1990, pp. 498-499) Konečné pořadí medailistů: 1. Sovětský svaz, 2. Finsko, 3. Švédsko. (Gut & Prchal, 2008) 4.3.10 16. ZOH 1992 Albertville (Francie) Hokejový turnaj se konal od 8. do 23. února. Turnaje se zúčastnilo celkem 12 týmů a poprvé na olympiádě hráli systémem vrcholícím v play-off. Vycházelo se opět ze dvou šestičlenných základních skupin, ze kterých postoupily první 4 celky, které se utkaly tzv. kříţem ve čtvrtfinále play-off (A1 vs. B4, A2 vs. B3,…), poté v semifinále a finále. Týmy nepostoupivší ze skupiny hrály 2 zápasy o celkové 9. - 12. místo, poraţení čtvrtfinalisté obdobně o 5. – 8. místo a poraţení semifinalisté zápas o 3. místo. Tým bývalých Sovětů pod hlavičkou SNS18 se dokázal nejlépe popasovat s nástrahami play-off a po přesvědčivých vítězstvích získal zlaté medaile, jejich finálový soupeř Kanada (3:1), získal olympijské medaile po dlouhých 24 letech.
Poslední
medaili
před
rozpadem
společného
státu
vybojovali
Čechoslováci, kdyţ v souboji o 3. místo smetli USA 6:1. (Gut & Prchal, 2008, pp. 247-248) Konečné pořadí medailistů: 1. SNS, 2. Kanada, 3. Československo. 4.3.11 17. ZOH 1994 Lillehammer (Norsko) Hokejový turnaj se konal od 12. do 27. února. Turnaje se zúčastnilo 12 týmů. Systém zůstal totoţný jako před 2 roky v Albertville, tedy i s vrcholem v podobě play-off. Pozoruhodná byla hala v Gjöviku, ve které se uskutečnila polovina zápasů. Byla totiţ celá vytesána ve skále. Poprvé se na olympijském turnaj představili 18
SNS – Společenství nezávislých států. Jednalo se o společný tým nástupnických států krátce po rozpadu Sovětského svazu.
62
samostatné výběry Česka a Slovenska. Ironií osudu se také potkali v jejich závěrečném zápase na turnaji, nebylo tomu však ve vysněném finále, ale v zápase o 5. místo, který Češi vyhráli suverénně 7:1. Pro Slováky to byla teprve druhá prohra na turnaji, kdyţ vyhráli základní skupiny, ale nezvládli nástrahy play-off. V souboji o 3. místo byli jasně lepší Finové, kteří porazili Rusy 4:0. Doslova strhující byl finálový zápas mezi Švédskem a Kanadou, kdyţ po vyrovnaném skóre 2:2 nerozhodlo ani prodlouţení. Následovaly poprvé a prozatím naposledy ve finále olympiády samostatné nájezdy, ve kterých vytáhl neuvěřitelné zakončení jednou rukou švédský forvard Peter Forsberg a rozhodl tak o zlatu. Jeho finta se ve Švédsku dostala dokonce na poštovní známky. (Gut & Prchal, 2008, pp. 255-256) Konečné pořadí medailistů: 1. Švédsko, 2. Kanada, 3. Finsko.
4.4 Dohoda IIHF s NHL - turnaje nejlepších hráčů Snad úspěšné vystoupení profesionálních basketbalistů z NBA a LOH v Barceloně 1992, nebo také určitá bezmoc kanadských organizátorů ZOH v Calgary roku 1988, kdyţ nemohli prezentovat svůj národní sport v tom největším lesku. To byly moţná události, které nastartovaly činy, které vedly k dohodě o startu hráčů z NHL na zimních olympijských hrách. (Herfurt, 1998, p. 209) K realizaci Turnaje století, jak byly později nazývány hry v Naganu 1998, byla třeba dohoda IIHF s vedením NHL. Nakonec vznikla dohoda o desetidenním turnaji. Poprvé v historii se tak v sezóně 1997/1998 přerušila NHL v průběhu soutěţe kvůli účasti hráčů na Olympijských hrách. Celkem se zatím odehrály 4 turnaje, během kterých byla NHL přerušena, a účastnili se opravdu všichni nejlepší hokejisté světa. Pozoruhodnou vyrovnanost světového hokeje na přelomu století dokumentuje obsazení finálových utkání. První 3 turnaje této nové éry totiţ měly 6 různých finalistů: Nagano 1998 – Česko-Rusko, Salt Lake City 2002 – Kanada-USA, Turín 2006 – Švédsko-Finsko.
63
4.4.1
18. ZOH 1998 Nagano (Japonsko)
Hokejový turnaj se konal od 7. do 22. února. Turnaje se zúčastnilo celkem 14 týmů. 6 týmů bylo nasazeno do skupin C a D (Kanada, USA, Švédsko, Finsko, Rusko a Česko). Dalších 8 týmů bylo rozděleno do dvou kvalifikačních skupin A a B, ze kterých si pouze vítězové zajistili postup mezi nejlepších 8. Ve skupinách se hrálo pouze o nasazení pro play-off, ve kterém turnaj skončil pro vyřazené čtvrtfinalisty. Součástí dohody IIHF a NHL byla dohoda o tom, ţe jiţ 1. 12. 1997, tedy více neţ dva měsíce před zahájením her, musela být předloţena závazná nominace, ve které mohla být provedena změna jen z důvodu zranění. (Herfurt, 1998, p. 210) Velké překvapení se událo uţ v kvalifikačních skupinách. Ze skupiny A (Rakousko, Slovensko, Kazachstán, Itálie) nepostoupilo favorizované Slovensko, které nemohlo vyuţít všechny nominované hráče z NHL, neboť se kvalifikační skupina hrála ještě před zahájením přestávky NHL. Hráči Pálffy, Stümpel, Šatan a Demitra se tak v Naganu mohli pouze otočit a jet zpátky domů, neboť dříve neţ se mohli do turnaje zapojit, jejich tým vypadl. Na jejich úkor tak postoupil Kazachstán. Ze skupiny B postoupilo Bělorusko. Konec základních skupin byl okořeněn skandálem, jakých olympijská historie moc nepamatuje. Ač byla spíše obava z dopingu, neboť v NHL ţádné zakázané látky nejsou, přišlo se na jiný problém. A nebylo to nic menšího neţ, ţe za Švédsko nastupuje občan USA. Jeden ze švédských novinářů totiţ vypátral, ţe Ulf Samuelsson, švédský rodák a dlouholetý hráč NHL přijal v minulosti americké občanství, čímţ pozbyl občanství švédské. Nastal tak překotný chod událostí. Situace je zapeklitá, neboť pokud by byly zkontumovány zápasy Švédů, kteří skončili ve skupině na 2. místě, pozměnily by se zásadně čtvrtfinálové dvojice. Nakonec je rozhodnuto, ţe výsledky zůstávají v platnosti, ale Samuelsson je vyloučen z turnaje a nesmí dále nastupovat. Proti tomuto rozhodnutí se však odvolávají Češi, kteří poţadují dodrţení řádů a kontumaci švédských zápasů, coţ by jim přineslo lehčího soupeře do čtvrtfinále. Protestují i Švédové, kteří nechtějí přijít o svého obránce. Samuelsson se v slzách na tiskové konferenci dušuje, ţe se vţdy cítil být Švédem a občanství pozbyl pouze z nedbalosti. Odvolání však byla zamítnuta. (Zlatohlavý, 1998, pp. 23-25)
64
Ve čtvrtfinále si s přehledem poradili Kanada s Kazachstánem a Rusko s Běloruskem shodným výsledkem 4:1. Stejného výsledku dosáhli i Češi proti USA, kdyţ otáčeli vývoj utkání po prohrané první třetině. Fini dokázali přehrát v severském derby Švédy 2:1. Vyřazení neunesli američtí hokejisté, kteří zdemolovali zařízení pokojů v olympijské vesnici, a jejich národní olympijský výbor se poté musel několikrát omlouvat za chování svých sportovců. Semifinále nabídlo dvě naprosto rozdílná střetnutí. V tom prvním vítězí Češi poté, co nerozhodný zápas 1:1 musely rozhodnout aţ samostatné nájezdy, ve kterých jedinou trefou Robert Reichel posunul svůj tým do finále. V tom druhém dosáhl nevídaného výkonu ruský střelec Pavel Bure, kdyţ vstřelil 5 gólů a jeho tým tak porazil Finsko v poměru 7:4. V souboji zklamaných semifinalistů našel více motivace tým Finska a po vítězství 3:2 nad Kanadou obsadil 3. místo. Velmi vyrovnaný finálový zápas Česko-Rusko rozhodl Petr Svoboda jedinou brankou z 49. minuty hry ihned po vyhraném vhazování. Češi si tak připsali historicky první olympijské zlato a na Rusy zbylo stříbro. (Herfurt, 1998, pp. 227-237) Konečné pořadí medailistů: 1. Česko, 2. Rusko, 3. Finsko. 4.4.2
19. ZOH 2002 Salt Lake City (USA)
Hokejový turnaj se konal od 9. do 24. února. Turnaje se zúčastnilo celkem 14 týmů. Systém turnaje zůstal totoţný jako v Naganu, kdy bylo opět nasazeno 6 týmů do skupin C a D (Kanada, USA, Švédsko, Finsko, Rusko a Česko). Dalších 8 týmů bylo rozděleno do dvou kvalifikačních skupin A a B, ze kterých si pouze vítězové zajistili postup mezi nejlepších 8. Ve skupinách se hrálo pouze o nasazení pro play-off, ve kterém turnaj skončil pro vyřazené čtvrtfinalisty. Po 4 letech se opět zastavila NHL a hráči Kanady a USA tak dostali šanci na reparát neúspěšného vystoupení z Nagana. Sítem kvalifikační skupiny opět neprošlo Slovensko. Zrodilo se však jedno velké čtvrtfinálové překvapení. Švédsko prohrálo s Běloruskem 3:4. I kdyţ to bylo pro Bělorusy poslední vítězství na turnaji, zrodil se tak 4. místem jejich historicky nejlepší výsledek. Čtvrtfinále se dle předpokladů stalo osudným pro Německo, které nestačilo na domácí USA – 5:0. Mnohem vyrovnanější byl pak poslední zápas pro Česko, které nestačilo v poměru 1:0 na Rusy, kteří jim tak oplatili finálovou poráţku
65
z Nagana. A v posledním čtvrtfinále vyřadila Kanada Finy po výsledku 2:1. V semifinále si Kanada hravě poradila s Běloruskem 7:1 a Američané málem ztratili třígólové vedení, ale nakonec udolali Rusko 3:2. Bylo tak zřejmé, ţe domácí hokejisté i při celkově čtvrté domácí olympiádě skončí opět nejhůře na 2. místě. Kanada neponechala nic náhodě a po vítězství 5:2 odsunula USA na stříbrnou příčku. (iihf.com, 2002 Olympic Winter Games Men´s Competition) Konečné pořadí medailistů: 1. Kanada, 2. USA, 3. Rusko. 4.4.3
20. ZOH 2006 Turín (Itálie)
Hokejový turnaj se konal od 11. do 26. února. Turnaje se zúčastnilo 12 týmů. 9 jich bylo nasazeno přímo, podle hodnocení IIHF, další 3 si vybojovali v předolympijských kvalifikačních turnajích. Na olympiádě pak vznikly dvě základní skupiny po 6 týmech, v nichţ se hrálo jednokolově kaţdý s kaţdým, pro poslední 2 týmy z kaţdé skupiny turnaj skončil, ostatní postoupili do play-off hraného klasicky kříţem mezi skupinami. Poraţení čtvrtfinalisté v turnaji taktéţ končí. Opět za účasti nejlepších hráčů z NHL, tentokrát poprvé v Evropě. No a právě uţ jen evropské týmy si zahrály v semifinále. Ve čtvrtfinálových bojích totiţ vypadli oba poslední finalisti. Kanada nestačila na Rusko (2:0) a Finsko
vyřadilo
USA
(4:3).
Semifinálovou
čtveřici
doplnilo
Česko,
které si poradilo se Slovenskem (3:1), vítězem základní skupiny. Posledním semifinalistou bylo Švédsko, které si zastřílelo se Švýcary (6:2). Vcelku jednoznačné semifinálové zápasy (Finsko-Rusko 4:0 a Švédsko-Česko 7:3) rozhodly o tom, ţe ve finále bude severským derby. Bronzové medaile urvali Češi po jasné výhře 3:0 s Ruskem, finále pak ovládli Švédové v poměru 3:2, na Finy tak zbylo pouze stříbro. (idnes.cz) Konečné pořadí medailistů: 1. Švédsko, 2. Finsko, 3. Česko. 4.4.4
21. ZOH 2010 Vancouver (Kanada)
Hokejový turnaj se konal od 16. do 28. února. Turnaje se zúčastnilo 12 týmů. Opět bylo nasazeno 9 dle ţebříčku IIHF, další 3 celky si svou účast musely vybojovat v kvalifikacích a předkvalifikacích. Systém turnaje doznal podstatné
66
změny. Týmy byly rozděleny do tří základních skupin, ve kterých hráli jednokolově kaţdý s kaţdým. Po skončení základních vznikla jedna souhrnná tabulka pro nasazení do play-off. První 4 týmy měly v 1. kole play-off volno (osmifinále). Kdo vypadl v play-off, dále nehrál, vyjma utkání o 3. místo. Olympiáda na americkém kontinentu znamenala vţdy (aţ na jedinou výjimku) i severoamerického vítěze. Hokejisté Kanady i USA předváděli nejlepší hokej a po zásluze se potkali ve finále turnaje. Černým koněm turnaje se stalo Slovensko, které ztroskotalo aţ před medailovými branami, kdyţ jeho hokejisti těsně podlehli Kanadě 3:2 v semifinále. O poznání jednoznačnější postup do finále měli Američané, kteří vyprovodili Finsko vysoko 6:1, kdyţ o vítězství rozhodli šesti góly uţ v první třetině. Finové se však dokázali z těţkého direktu vzpamatovat a porazili v souboji o bronz Slováky 5:3.
Finále pak přineslo
úchvatnou podívanou a za stavu 2:2 se muselo prodluţovat. O zisku zlatých medailí pro Kanadu rozhodl Sidney Crosby v 8. minutě prodlouţení. (iihf.com, 2010 Olympic winter games: Vancouver) Konečné pořadí medailistů: 1. Kanada, 2. USA, 3. Finsko.
4.5 Turnaje ţen Na 99. zasedání MOV v červenci 1992 bylo schváleno, ţe se ţenský hokejový turnaj bude konat na ZOH 1998. Toto rozhodnutí muselo být ještě schváleno v Naganu organizačním výborem, který se původně zdráhal vůbec turnaj uskutečnit z důvodu zvýšených nákladů na pořádání turnaje. V listopadu roku 1992 organizační výbor a koordinační výbor MOV dosáhly dohody, která zařazuje ţenský hokej do programu her v roce 1998. Součástí dohody bylo, ţe turnaj bude omezen na šest týmů. Od roku 2002 byl počet týmů rozšířen na 8. V současnosti po odehrání 4 olympijských turnajů začínají do médií pronikat kuloární informace o zvaţovaném vypuštění hokeje ţen z olympijského programu. Důvodem má být příliš úzká okruh zemí a obrovské výkonnostní rozdíly. Přesto minimálně pro ZOH v Soči 2014 v programu ţenský hokej určitě bude a to o 8 týmech.
67
4.5.1
18. ZOH 1998 Nagano (Japonsko)
Turnaj hrálo šest týmů v jedné skupině kaţdý s kaţdým. Poté následovala utkání o umístění, ve kterých se střetly první a druhý v pořadí skupiny o zlato a třetí se čtvrtým o bronz. Američanky dokázaly dvakrát porazit Kanadu a zaslouţeně získaly první zlato. Finále: USA-Kanada 3:1. (Hunter, 2010) Konečné pořadí medailistů: 1. USA, 2. Kanada, 3. Finsko. 4.5.2
19. ZOH 2002 Salt Lake City (USA)
Počet startujících byl rozšířen o dvě druţstva. Systém doznal také změny. Týmy byly rozděleny do dvou čtyřčlenných skupin, z nichţ první dva postoupily do play-off o medaile. Týmy umístěné na třetím a čtvrtém místě ve skupině hrály o celkové 5. – 8. místo. Dokonalou odvetu si přichystaly Kanaďanky a vrátily USA 4 roky starou prohru. Finále: Kanada-USA 3:2. (iihf.com, 2002 Olympic Winter Games Women´s Competition) Konečné pořadí medailistů: 1. Kanada, 2. USA, 3. Švédsko. 4.5.3
20. ZOH 2006 Turín (Itálie)
Opět 8 účastníků, systém zůstává zachován. Poprvé však došlo k prolomení „zaběhlých
pořádků“.
O
senzaci
se
postaraly
švédské
hokejistky,
kdyţ v semifinále uspěly po samostatných nájezdech proti USA (3:2sn). Ve finále na Kanadu Švédky uţ nestačily (1:4), přesto mohly slavit velký úspěch. (iihf.com, 2006 Olympic Women Tournament) Konečné pořadí medailistů: 1. Kanada, 2. Švédsko, 3. USA. 4.5.4
21. ZOH 2010 Vancouver (Kanada)
Nadále 8 druţstev a stejný systém jako na minulé olympiádě. Tentokrát se ţádné překvapení nekonalo a finále se odehrálo mezi Kanadou a USA. Kanaďanky vyhrály 2:0. O bronzových medailích pro Finsko se v souboji se Švédskem rozhodlo aţ v prodlouţení – 3:2. (iihf.com, 2010 Olympic winter games: Vancouver) Konečné pořadí medailistů: 1. Kanada, 2. USA, 3. Finsko.
68
ZÁVĚRY Hlavním cílem práce bylo zaměřit se na vývoj prvků ledního hokeje. Postupem času se právě olympijský čtyřletý cyklus stal obdobím, na které je stanovováno vţdy nové aktualizované znění hokejových pravidel. V diplomové práci jsem se snaţil přehledně chronologicky seřadit vývoj kaţdé součásti hry, která vyplývá z hokejových pravidel. Věřím, ţe tento přehled milníků můţe přispět k většímu pochopení významu a smyslu některých ustanovení. Právě vývoj hokejových pravidel nejlépe ukázal, ţe hra se uţ od prvopočátku vyvíjela tempem, které bylo někdy o mnoho rychlejší, neţ si činovníci uvědomovali. Zásadních zlomů vývoje bylo několik. Z hlediska definice technických pravidel byl zlomový rok 1948. Hřiště dostalo podobu, kterou má prakticky do současnosti. Dalším zásadním zlomem byl rok 1998, kdy se od dalšího olympijského cyklu přestalo uplatňovat pravidlo ofsajdu na červené čáře. Hru to obrovsky zrychlilo a brzy tak museli být zavedeni na hřiště dva hlavní rozhodčí. Vývoj se však nezastavil ani v posledních letech, od roku 2006 musel být vyloučen kaţdý hráč, který vystřelí puk mimo plochu z obranného pásma a od roku 2010 navíc druţstvo provinivší se zakázaným uvolněním nemůţe vystřídat. Zdánlivě nepodstatné změny však podpořily ofenzivní hru. Není jiţ totiţ tolik snadných cest jak odvrátit povolenými prostředky nebezpečí v obranném pásmu. V posledních 10 letech můţeme pozorovat i trend výrazné zpřísnění posuzování zákroků holí proti soupeři. S rostoucí rychlostí a tvrdostí se však po právu dbá i na bezpečí hráčů. Byl zaveden automaticky větší neţ menší trest za zásah do oblasti hlavy a krku, ač by dřív byl zákrok ramenem na hlavu posouzen jako dovolený, v moderním hokeji nemůţe být cílem tohoto zásahu hlava či krk soupeře. Novým trendem je taktéţ nulová tolerance vůči simulování, tedy tzv. nafilmovaným pádům. Hráči jsou trestání za prohřešky nejen na ledě, ale i následně na základě videozáznamu např. měsíčním sníţením platu. Trend vývoje pravidel do budoucích let je zřejmý. IIHF pochopila, ţe je nutné podporovat útočnou hru. Proto uţ se do budoucna bezpochyby nebudou
69
zvětšovat rozměry brankářské výstroje, které byly po kulminaci v letech 20022006 dokonce zmenšovány poté, co se zjistilo, ţe padá příliš málo branek. Důleţitým úkolem bude udrţet vysoký standard ochrany technických hráčů. Přísné trestání tzv. obstrukčních faulů (drţení hole, drobné hákování, sekání, nedovolené bránění) prováděných především holí by mělo být důsledně vyţadováno nejen při mezinárodních utkáních, kde se úspěšně daří trend dlouhodobě drţet, ale i v ligových soutěţích. Např. v české nejvyšší soutěţi, kterou mohu z evropských soutěţí nejčastěji sledovat, je v tomto směru znát jakýsi úlekový systém. Tedy, ţe v jeden moment se všichni odpovědní leknou a uvědomí si, ţe je třeba více se přiblíţit posuzováním nečisté hry mezinárodní scéně a vyvine se tlak na rozhodčí, aby byli v tomto důslednější. Po čase však šok z leknutí opadne a postupně se opět sklouzne k větší benevolenci vůči právě obstrukčním zákrokům. Od začátku 21. století jsme mohli dle mého názoru takovéto úlekové vlny zaznamenat minimálně tři. Častou inspirací pro změnu pravidel IIHF je také zámořská NHL, kde je v platnosti několik pravidel, u nichţ aplikace do těch evropských stojí za úvahu. A to i přesto, ţe některé převzaté změny se úplně nepovedly. Např. zavedení odpočítávání času místo jeho přičítání ve svém důsledku znamenalo, ţe nyní ještě 3 roky po změně běţí na kaţdém stadionu časomíra jinak. Na mnoha typech elektronických hodin totiţ toto nelze přeprogramovat a muselo tak být uděleno mnoho výjimek. Jednou z dobrých změn by bezpochyby byla omezená hra brankáře v zaoblených rozích hřiště a také menší brankoviště. Mnohem zásadnější význam spatřuji ve zvaţovaném převzetí umístění jednotlivých čar. V NHL jsou modré čáry posunuty cca o metr blíţe k sobě, stejně tak jsou oddáleny čáry brankové od zadního hrazení. Na úkor středního pásma jsou tak větší pásma útočná (obranná), coţ zvyšuje např. úspěšnost přesilových her. Přestoţe se jedná o změnu zásadní, jsem přesvědčen, ţe dobré zkušenosti ze zámoří nakonec ukáţou, ţe tudy vede ta nejlepší cesta dalšího vývoje. Jsem však toho názoru, ţe jiţ všichni zodpovědní činovníci jsou si vědomi toho, ţe musí ochraňovat útočnou hru. Diváci chtějí góly. Vývoje hokeje se stále zrychluje a při zpětném pohledu např. na hokej před 20 lety je vidět propastný rozdíl v rychlosti, dynamice hry, nasazení silovém
70
pojetí, tvrdosti střelby, apod. Odvaţuji se konstatovat, ţe strmost křivky má trvale rostoucí tendenci, coţ můţe vést v budoucnu např. k nastolení poţadavku na další sníţení počtu hráčů na ledě. To by zvětšilo prostor na ledě, zvýhodnilo rychlé bruslaře a technicky vyspělé hráče. Současně by to však znamenalo velmi významnou změnu v taktice hry a nastartovalo zcela novou éru ledního hokeje. Za první náznak trendu směřujícímu ke sníţení hráčů je podle mého názoru moţno povaţovat úpravu pravidle při hře v prodlouţení, kdy se hra 4 na 4 stala jiţ cela běţným jevem. Tento vývoj by však byl přirozenějším pokračováním vývoje neţ například další zmenšování výstroje brankářů či dokonce zmenšování branek. Předpokládám, ţe takovým zásadním změnám pravidel by však měly předcházet podrobné analýzy a rozbory dopadů zmíněných změn na atraktivitu hry, zájem diváků, apod. V systému 4 na 4 vytváří kaţdá přesilová hra podstatně výhodnější situaci neţ při hře 5 na 5. To by mohlo vyvolat i diskuzi o délce trestů, jejich kumulaci, popř. i alternativách jako nařizování trestného střílení ve více situacích specifikovaných pravidly neţ doposud. Druhým cílem mojí práce bylo sumarizovat jednotlivé turnaje a zaměřit se na zajímavé události, které ovlivnily nejen hokejovou historii, ale i historii ZOH. Jednotlivé
podkapitoly
věrně
oddělují
jednotlivá
údobí.
V období
mezi světovými válkami existovala obrovská propast mezi hokejisty zámořských celku USA a Kanady a zbytkem světa. Přesto se hned od prvopočátku stal lední hokej jedním z nejatraktivnějších sportů zimních her. Po druhé světové válce uţ opadl ostych a díky zlepšení výkonnosti se začalo dostávat do konfliktu pojetí hokeje v Evropě a za oceánem. Události tohoto období vrcholili na hrách 1952 v Oslo, kdy hlavně hráči USA čelili tvrdé kritice nejen československých, ale i norských novinářů, funkcionářů a hráčů za velmi tvrdý způsob hry. Avšak i ze zpětného hodnocení tehdejšího kapitána Guta šlo spíše o střet jiného charakteru. Potkaly se styly, které se vyvíjely vlastní cestou. Ač pravidla Mezinárodní hokejové federace v té době vycházela kanadských, tak jejich výklad mohl být široký. Obrovským impulzem vývoje hry na mezinárodní úrovni byl však vstup Sovětského svazu do hokejového světa. Sověti si po hrách 1952 pozvali na instruktáţ Čechoslováky a od dalších her jiţ dokázali převzít hokejovou vládu.
71
Okamţitě
udivovali
svou
strojovou
hrou,
zaloţenou
na
preciznosti,
která pocházela z tvrdého tréninku, do té doby nevídaného. Z ţáka se velice rychle stal učitel udávající tón po dalších 40 let aţ do rozpadu Sovětského svazu. Poslední a z historického hlediska prozatím nedopsanou kapitolou je dohoda IIHF s NHL o přerušení zámořské profesionální soutěţe po dobu olympiád, coţ umoţnilo do té doby nevídanou konfrontaci nejlepších světových hráčů ve svých národních týmech. Všechny čtyři doposud takto uspořádané turnaje patřily k absolutnímu vrcholu, co do kvality hry i diváckého zájmu. Lední hokej si v olympijském hnutí vydobyl postavení v pomyslné výkladní skříni. Uţ roku 1948 ve Švýcarském Svatém Mořici bylo učiněno vše proto, aby se hokejový turnaj neuskutečnil mimo program Olympijských her. Spor ohledně účasti týmu USA vygradoval aţ do moţnosti tohoto krajního řešení. MOV tehdy raději povolil jakési kompromisní řešení jen proto, aby o hokej na ZOH nepřišel. Přesto však není jisté, zda budou startovat hokejisté z NHL i na ZOH 2014 v ruském Soči. Prozatím nevznikla dohoda mezi NHL a IIHF. Pozoruhodný je však fakt, ţe i bez této dohody jiţ přislíbilo účast na turnaji několik špičkových ruských hráčů, pro které je olympijská účast natolik silným lákadlem, ţe půjdou i do případných právních sporů se svými zaměstnavateli (kluby NHL). Pro lední hokej by bylo obrovskou chybou, kdyby pouze kvůli komerčnímu zájmu byl ochuzen o setkání těch nejšpičkovějších hráčů jednou za 4 roky pod pěti kruhy. Biografie mnoha hráčů, kteří se zúčastnili ZOH od Nagana 1998, jsou samy o sobě důkazem toho, jaký význam mají pro tento sport olympijské turnaje při přerušené NHL. Vědomí toho, ţe pokud někdo selţe v klíčové chvíli, tak moţnost na reparát můţe být aţ za 4 roky nebo také nikdy, dodává hře neuvěřitelný náboj.
Závěry pro teorii a praxi V práci byl vytvořen přehled o vývoji hokejových pravidel a vysledování trendu jejich vývoje. Byly také prozkoumány jednotlivé etapy ledního hokeje v podobě hlavního olympijského sportu.
72
Práce tak můţe být vyuţita jako podklad pro výzkum v oblasti, které se nabízejí jako další logické pokračování. Je moţné se tedy dále zabývat podrobnější analýzou především tréninkového procesu a pojetím koučinku zápasů. Ucelený přehled o historickém vývoji aspektů hry v souvislosti s olympijskou hokejovou historií je dobrým základem právě pro detailnější zkoumání těchto oblastí. Nabízí se prostor i pro další zkoumání v oblasti vývoje mládeţnického hokeje. Další moţností je také vyuţít poznatků z této práce jako zdroje pro seznámení se s historickým vývojem pro mladé hráče, ale i začínající trenéry nebo rozhodčí. Osobně hodlám vyuţít této diplomové práce a zkušeností a znalostí při její tvorbě získaných jako hlavní podklad a zdroj pro sérii článků na připravované webové stránky o moderním pohledu na lední hokej, jehoţ nedílnou součástí budou i relevantní informace z historie.
73
SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ Adamec, Q. (1956). Pravidla ledního hokeje. Praha: Státní tělovýchovné nakladatelství. Adamec, Q. (1964). Pravidla ledního hokeje. Praha: Státní tělovýchovné nakladatelství. Adamec, Q. (1975). Pravidla ledního hokeje. Praha: Olympia. Adamec, Q., & Budík, A. (1982). Pravidla ledního hokeje. Praha: Olympia. Adamec, Q., & Budík, A. (1986). Pravidla ledního hokeje. Praha: Olympia. Adamec, Q., & Musil, J. (1968). Pravidla ledního hokeje. Praha: Olympia. Adamec, Q., Kadlec, S., & Potsch, R. (1998). Pravidla ledního hokeje. Praha: ČSLH. Adamec, Q., Píša, E., Potsch, R., & Šubrt, V. (2006). Pravidla ledního hokeje. Praha: ČSLH. Bucala, M., & Červenka, M. (1962). Pravidlá ľadového hokeja. Bratislava: SV ČSTV. cslh.cz. (n.d.). Historie ČSLH. (ČSLH) Retrieved 04 23, 2013, from Český svaz ledního hokeje: http://www.cslh.cz/text/35-historie-slh.html Čechtický, T. (2009, 12 31). Luděk Čajka: Smrt v přímém přenosu. Retrieved 04 23,
2013,
from
Instinkt:
http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/osud/ludek-
cajkasmrt-v-primem-prenosu_24834.html
74
Gottwald, S., & Munka, J. (1990). Pravidla ledního hokeje. Praha: Merkur. Gut, K., & Pacina, V. (1986). Malá encyklopedie ledního hokeje. Praha: Olympia. Gut, K., & Prchal, J. (2008). 100 let českého hokeje. Praha: AS press. Gut, K., & Vlk, G. (1990). Světový hokej. Praha: Olympia. Havránková, H., Hladík, P., Kolář, F., Kössl, J., & Waic, M. (1999). Český Olympismus - 100 let. Praha: Olympia. Herfurt, I. (1998). Hokejová série století. Olomouc: Bohemia. Hunter, A. (2010, 11 21). 1998 Winter Olympics. Retrieved from Women's Hockey: http://www.whockey.com/int/olympics/1998/ idnes.cz. (n.d.). ZOH 2006, program hokeje. Retrieved 04 23, 2013, from iDnes: http://oh.idnes.cz/olympiada-turin.aspx?y=sport_oh/program06hok.htm iihf.com. (2009, 02 26). 2002 Olympic Winter Games Men´s Competition. Retrieved
04
23,
2013,
from
International
ice
hockey
federation:
http://www.iihf.com/hockey/x/0102/OGM/0102/pg000001.htm iihf.com. (26. 02 2009). 2002 Olympic Winter Games Women´s Competition. Získáno
23.
04
2013,
z
International
ice
hockey
federation:
http://www.iihf.com/hockey/x/0102/OGW/0102/pg000001.htm iihf.com. (2009, 02 26). 2006 Olympic Women Tournament. Retrieved 04 23, 2013,
from
International
ice
hockey
federation:
http://www.iihf.com/Hydra/OG06/IIHF_Core/jsp/content/web_output/index.jsp@ compId=10
75
iihf.com. (n.d.). 2010 Olympic winter games: Vancouver. Retrieved 04 23, 2013, from
International
ice
hockey
federation:
http://www.iihf.com/channels10/olympics-2010/home.html iihf.com. (n.d.). International hockey timeline. Retrieved 04 12, 2012, from International Ice Hockey Federation: http://www.iihf.com/iihf-home/history/theiihf/timeline.html Klonfar, J. (1951). Pravidla ledního hockeye. Praha: Nakladatelství ČS obce sokolské. Kolečkář, P. (2010, 09 05). Malí hokejisté si nezaslouží špatné trenéry. Retrieved 04 15, 2012, from Ţivli: http://www.zivli.cz/2010/09/05/mali-hokejiste-sinezaslouzi-spatne-trenery/ Kolesár, M. (2002). Pravidlá ľadového hokeja. Bratislava: SZĽH. MacKinnon, J. (1996). NHL Hockey, The official Fans' Guide. (J. Přibyl, & K. Hejl, Trans.) Bratislava: TIMY. Mezinárodní liga hockeye na ledě. (1908). Praha: Ligue de hockey sur glace. Oktavec, F., Vraňák, M., & Longauer, G. (1954). Pravidlá ľadového hokeja. Martin: Osveta. Píša, E., Potsch, R., Rouspetr, L., & Ryšánek, D. (2010). Pravidla ledního hokeje. Praha: Olympia. Pravidla ledního hokeje. (1994). Praha: ČSLH. Rektořík, Z. (1948). Pravidla ledního hockeye. Praha: Sbor rozhodčích OLHČOS.
76
Rektořík, Z. (1949). Pravidla ledního hockeye. Praha: Nakladatelství ČS obce sokolské. Rudolf, J. (1932). Kanadský hockey: pravidla hry. Brno: Moravské nakladatelství. Sábl, V., Sigmund, S., & Gut, K. (1969). Kniha o československém hokeji. Praha: Olympia. Skotal, O. (1942). Lední Hockey. Brno: Moravské nakladatelství. Stránský, J., & Ondrušek, K. (1997). Historie NHL 1917 - 1997. Praha: Vyšehrad. totalmag.cz. (nedatováno). Kterak hokej málem způsobil revoluci. Nebo to bylo jinak? Získáno 23. 04 2013, z societyMAG: společnost bez pozlátka: http://www.totalmag.cz/spolecnost/43-udalosti/1932-kterak-hokej-malem-zpsobilrevoluci-nebo-to-bylo-jinak.html Zlatohlavý, V. (1998). Zlatí hoši - Nagano '98. Praha: ETC.
77
RESUMÉ Téma diplomové práce zní Historie ledního hokeje na OH. Cílem práce je přehledně zhodnotit a popsat historický vývoj od počátků příchodu kanadského hokeje do Evropy na přelomu 19. a 20. století. Hlavním zkoumaným obdobím je pak to, kdy se hokej stal od počátku jedním ze základních kamenů Zimních olympijských her. Práce je rozdělená na 4 hlavní kapitoly. První z nich rozebírá znovuobnovení Olympijských her a jejich rozšíření na zimní variantu. Druhá kapitola se zabývá charakteristikou ledního hokeje, jeho vznikem a také současným postavením ve společnosti. Třetí kapitola se zabývá rozborem vývoje podstatných části pravidel. Čtvrtá kapitola je přehledem všech dosavadních olympijských hokejových turnajů. Součástí práci jsou i další náměty na navazující výzkum a vyuţití informací v práci obsaţených.
Topic of this thesis is the History of ice hockey at the Olympic Games. The goal is to describe historic progress from the beginning of Canadian ice hockey coming to Europe at the turn of 19th and 20th centuries. Main historic period of interest begins at the start of the very first Winter Olympic Games because it is also the time when ice hockey became the basic sporting discipline of the games. This thesis is split up into 4 main chapters. The first chapter deals with the resurrection of the Olympic Games and their spread to the winter version of the games. The second chapter concentrates on the characteristics of ice hockey itself and its status in society. The third chapter analyses the evolution of significant rules of ice hockey. The fourth and last chapter will review all past ice hockey Olympic tournaments. Suggestions for follow up topics of research and possibilities using applied information are also part of this thesis.
78
