Semonický Občasník Časopis Farního sboru Českobratrké
Patnácté číslo
církve evangelické v Semonicích
Velikonoční svátky 2005
STRUČNÁ HISTORIE KŘESŤANSTVÍ NA SEMONICKU Jiří Matějka 2005
Semonický chrám svaté Markéty s gotickým presbyteriem ze 14.století o němž je první písemná zmínka roku 1352, založený pravděpodobně již koncem 13. století ve stylu gotickém. Zděná věž postavena na místě původní věže dřevěné v letech 1866 – 1867
Evangelický semonický novorenesanční chrám postavený v letech 1869 až 1872
STRUČNÁ HISTORIE KŘESŤANSTVÍ NA SEMONICKU – DÍL III. (Pokračování z minulého čísla.)
Herynk z Bělidel, který ovšem již nesídlil v Semonicích, ale na tvrzi staropleské. V první polovině 15. století hráli ještě tito drobní zemané důležitou roli v našem okolí. Mnohé z jejich rodových pečetí nacházíme na protestním dopise české šlechty do Kostnice. V průběhu 15. století však drobné zemanstvo ztrácí své pozice a do čela se dostávají příslušníci vyšší šlechty. V Semonicích to byli v roce 1498 Trčkové z Lípy. Okolí Semonic ovšem jistě ovlivňovali již mnohem dříve. Pravděpodobně pocházeli z malé dědiny Lípa nedaleko vrcholu Chlum u Hradce Králové.
Jak brzy začali i Semoničtí vnímat vnitřní rozklad do té doby jednotné církve, o tom můžeme opět jen spekulovat. Většinou usuzujeme, že přes drobnou místní šlechtu (mnohé semonické usedlosti tehdy patřily okolním zemanům, kteří se velice brzy přiklonili k podobojím) věděli obyvatelé Semonic poměrně brzy, co se v centru dění stalo. Že existovaly zlořády v církvi, o tom rozhodně nebylo žádných pochyb. Dvojpapežství, později trojpapežství, kupčení se svátostmi, s církevními úřady, to se jistě nedělo pouze v centru, tedy v Praze. I některé kláštery přestaly plnit svou původní pokrokovou funkci. Z církve vycházela nábožensko-mravní krize.
Jeden z prvních Trčků, o němž se zmiňují nezpochybnitelné prameny, byl Burian Trčka z Lípy. Ten se roku 1426 vyznamenal v bitvě vedené Prokopem Holým u Ústí nad Labem. Byl přívržencem ‚Sirotků‘. I Mikuláš Trčka (patrně Burianův bratr) se hlásil k podobojím. Ten patřil takzvaně k umírněnějším. Mikuláš Trčka zemřel v roce 1427 a byl to právě on, kdo se stal zakladatelem bohatství rodu. A průběh husitského hnutí mu v tom výrazně napomohl právě tak dobře, jako jindy napomohl k bohatství pánům katolickým při jiných příležitostech. Jak poznáme z dalšího líčení, pragmatické přebíhání východočeských (a nejenom těch) pánů z jednoho tábora do druhého se dělo velice často. A zřejmě bez jakýchkoli výčitek svědomí.
A v takové situaci stačilo mnohdy slovo opravdu zapáleného kněze z kazatelny. Stačilo zabouřit výkladem proti Antikristovi a jeho čeledi a velice rychle zde bylo masové hnutí. Kazatelé chtějí obrátit pozornost lidí k lepšímu, podle Boží vůle pravdivějšímu životu. Do popředí byla postavena prostá osoba Ježíše, vyzdvihován jeho příkaz k přijímání z kalicha pro všechny bez rozdílu při vysluhování svaté Večeře Páně. Drobnému lidu pak stačilo poukázat na některá místa v Písmu, například ‚Nuzíte lid můj a tváře chudých hanobíte‘ (Iz. 3,15) nebo uvést výčitku proroka Amose ‚Loupíte chudého a obilí béřete od něho‘ (Amos 5,11) či slova Micheáše ‚Nenávidí dobré a milují zlé, sdírají z lidu kůži jejich a maso jejich z kostí jejich‘ (Mich. 3, 1-3) a tomu obyčejný venkovan rozuměl velice dobře.
Z archivu fary v Čibuzi se dozvídáme, že všechny fary na panství Trčků byly vlastně od počátku husitského hnutí osazeny duchovními správci podobojí. A tak tomu bylo až do roku 1623
A když k tomu byl přidán požadavek, aby slovo Boží svobodně bylo kázáno, tedy vlastně proklamace svobody svědomí, a odnětí světské vlády církvi či požadavek důsledného trestání provinění u každého, bylo o vyznavače těchto požadavků – a to nejen mezi drobným lidem – postaráno. Semonicím blízký zemanský rod, Herynkové, kteří měli stejný původ a tedy i erb jako Kordulové a Sadovští a Heřmanští ze Sloupna, byli mezi prvními stoupenci učení Mistra Jana Husa v našem okolí. Byl jím například i Věnek
Nejznámější obraz Mistra Jana Husa před kostnickým koncilem. (Autorem je Václav Brožík, narozen 1851, zemřel 1901)
2
či 1624. Tak tomu tedy bylo i na semonické faře, která trvala právě až do roku 1623, tedy ještě tři roky po bitvě na Bílé hoře, a měla k sobě pro výživu faráře polnosti ve výměře jednoho lánu (pro lepší pochopení – jeden lán byl 72 korců, nebo ještě lépe 20 hektarů) a k obdělávání této výměry zemědělské půdy dvě zádušní chalupy. Obě stály jižně od kostela sv. Markéty. Jedna z nich dnes již neexistuje, na místě druhé vyrostlo dnešní stavení čp. 46.
část půdy tady patřila královně Žofii (manželce krále Václava IV.), která dlouho držela ochrannou ruku nad M. Janem Husem a také, jak již řečeno výše, velká část místního drobného panstva byla na straně husitů.
Farním kostelem tehdy nebyla jen semonická sv. Markéta, farních kostelů bylo až do roku 1623 mnohem více, než tomu bylo v dalších desetiletích a staletích, mnohem více než je tomu dnes. O semonické sv. Markétě se dokonce píše, že až do 15. století byla ‚kostelem děkanským ve stylu gotickém‘. Když se pak podíváme do blízkého okolí Semonic, kostel sv. Václava s farou existoval v Čibuzi (první zmínka 1296), další farní kostely pak – gotický kostel děkanský v sousedních Holohlavech (1357), románský farní kostel sv. Jiljí je doložen roku 1350 na nedalekém Plese (dnes Josefově, zbořen byl koncem 18. století při stavbě pleské pevnosti), farní gotický kostel sv. Stanislava v Sendražicích (1356), v Hoříněvsi existoval gotický farní kostel sv. Prokopa (1367), který byl vypálen v době husitských válek roku 1425, místo původní kaple sv. Václava na Chloumku (z roku 1295) je k roku 1350 již uváděn farní kostel zasvěcený témuž světci. V Žiželovsi je připomínán farní kostel sv. Mikuláše (1355) uprostřed obce (nikoli tedy ten dnešní na výšince nad obcí z roku 1769). K roku 1350 je připomínán také gotický kostel Narození Panny Marie v Lochenicích a také v Heřmanicích u Jaroměře je z tehdejší doby (1358) znám kostel sv. Máří Magdaleny. V Jaroměři kromě chrámu sv. Mikuláše je také asi od roku 1356 na pravém břehu Labe klášter (zničený v době husitských bouří).
Žoldnéři vedou Mistra Jana Husa na místo popravčí.
Mistr Jan Hus na kostnické hranici. Husovi odpůrci tedy i v našem regionu byli v menšině, přesto však vytvářeli poměrně hodně silný blok katolického panstva, silný hlavně svou takřka souvislou državou statků, kterou katolíci oddělovali nekatolické severovýchodní Čechy od jejich spojenců v jiných částech země. Také zde byla řada klášterů, a to nejen v samotném Hradci Králové, ale i na venkově. Navíc hned za hranicemi regionu – na severovýchodě – za Broumovem dával dohromady svá křižácká vojska císař Zikmund, v čemž mu vydatně pomáhali tamější Slezané.
Bylo tedy nutno obsadit faráři církve podobojí hodně far. A nedivme se, že dostali přednost faráři vysluhující Večeři Páně pod obojí způsobou, vždyť současníci udávali takovýto poměr tehdejšího obyvatelstva Českého království – protestantů (jinak též obyvatel podobojí) je kolem 80%, katolíků (většinou v německých městech) mezi 10 až 15% a Židů 5%. A tyto údaje se příliš neměnily až do roku 1620. U nás ve východních Čechách byly podmínky pro šíření husitství výhodnější než v jiných částech země. Bylo tomu tak proto, že značná
Z drobných zemanských přívrženců husitů v našem nejbližším okolí musíme zmínit horlivého
3
bem a Trutnov byla města veskrze německá. Celé Čechy měly pak asi jeden milion obyvatel. Z vesničky Semonice žádné přímé zprávy z tohoto bouřlivého období první třetiny 15. století nemáme, proto tedy alespoň něco z toho, co se dělo v nejbližším okolí. Situace v celých Čechách – a tedy i u nás – byla tehdy vysloveně spletitá. Královská moc upadala. Můžeme to doložit tím, že když se 1. listopadu 1415 zmocnili Jan Městecký z Opočna a Ota z Bergova opatovického kláštera a jeho pokladů a opata Petra Lazura utopili, král Václav IV. oběma pánům odpustil. Nepřehlednost dění umocňovalo i velice časté přebíhání českých pánů z jednoho tábora do druhého. Takže mnohdy nevíme, kdy se jednalo o útok z pozic kališnických či naopak z pozic tábora katolického.
Protestní list české a moravské šlechty ze 2. září 1415 proti upálení M. Jana Husa. Zde můžeme najít i mnohé pečetě drobných zemanů z nejbližšího okolí Semonic. husitu Jiříka Neznášovského. Byl hejtmanem ‚orebitů‘ (o jejich vzniku viz níže) a seděl na polovině tvrze a zboží v Neznášově. Padl při výpravě husitů do sousedního Slezska v roce 1423. Zřejmě se příliš nezmýlíme, když napíšeme, že i mnozí semoničtí poddaní mohli působit v jeho družině. V roce 1428 zemřela další výrazná osobnost našeho regionu, další spoluvlastník Neznášova a blízkého hradu Rotemberku, Bavor mladší Rodovský z Hustiřan. Ten dosáhl hodnosti purkrabího Hradeckého kraje a zanechal po sobě šest synů. Z těch pak nejstarší – Martin Rodovský z Hustiřan – také táhl s ostatními přívrženci hnutí proti katolickému zemanu Půtovi z Častolovic. I všichni Martinovi bratři byli horlivými kališníky. Právě tak ke kalichu tíhli v našem okolí i Prokop z Hoříněvse a Václav z Holohlav (vlastně svým způsobem zakladatel pozdějšího v Čechách velice známého rodu Smiřických). Pečetě obou těchto posledně zmíněných pánů visely na onom známém protestním listu českých šlechticů koncilu do Kostnice. Vidíme tedy, že samotné Semonice patřily pánům, kteří převážně sympatizovali s husitským hnutím. Proč sympatizovali? Tyhle rody, patřící mezi drobnou šlechtu, před počátkem 15. století chudly. Většina z nich (podle Františka Šmahela – Husitská revoluce I.) měla příjem od dvou do deseti kop, což bylo tehdy „jen lepší živoření, vždyť tažný kůň stál průměrně půldruhé kopy a dobrý jízdní kůň kolem šesti kop“.
Takto si představoval boj s husity neznámý autor z německého rukopisu z doby kolem roku 1450
Navíc zde zřejmě hrála roli i otázka národnostní. Německá Jaroměř v sousedství měla před rokem 1420 asi 1.800 obyvatel, Hradec Králové zřejmě něco okolo 4.500. I Dvůr Králové nad La-
V Hradci Králové se postupně svou prací při chrámu sv. Ducha zviditelnil kněz Ambrož. Měl tam zpočátku velmi těžkou pozici. Byly mu
4
kladeny velké překážky hlavně při podávání svaté Večeře Páně i z kalicha. V letech 1417 až 1418 se na některé fary vraceli katoličtí kněží a lidé si tedy pomohli tím, že se počali shromažďovat na tzv. ‚poutích na hory‘. Kněz Ambrož u nás ve východních Čechách zorganizoval spolu s jinými svolání Husovi věrného lidu na vršek ‚Vinice‘ u Třebechovic. Od té chvíle obdržel vrch ‚Vinice‘ biblické jméno ‚Oreb‘. Podle hory, kde se Mojžíšovi zjevil Hospodin v hořícím keři. Na třebechovickém ‚Orebu‘ vznikli tak pod vedením Ambrožovým (byl patrně jediným schopným samostatného úsudku mezi nimi) tak zvaní ‚orebité‘. Na těchto poutích na Oreb se zcela jistě podíleli i mnozí obyvatelé Semonic.
vojska před Hradec Králové a ten se mu prakticky bez boje vzdal. Jaroměř a Hradec Králové se v té době staly doslova postrachem východočeských kališníků. Ambrož se proto rychle vrátil z Prahy (u jiných historiků se ale můžeme dozvědět, že se vrátil až koncem června rovnou na Kunětickou horu) ke druhé části orebitů na Vřešťov, kde byli soustředěni jeho přívrženci kolem Aleše z Risenburka. Tam také dojednal s Jiřím z Chvalkovic a Hustířan a Benešem z Mokrovous a Hustířan velký branný tábor svých přívrženců na Kunětickou horu na den 25. června 1420. Nečekaným nočním útokem se pak opět zmocnili o den později Hradce Králové a Zikmundovi přívrženci, většinou Němci, byli z města vyhnáni. Hradec se tak od této chvíle stal hlavní oporou husitství na našem českém severovýchodě.
Postavení Ambrože se pak v Hradci Králové zhoršilo. Odešel proto na čas do Prahy, kde se zúčastnil v listopadu 1419 dobývání Malé Strany proti královské posádce. Návrat do Hradce mu byl pak zakázán. Jenže ne na dlouho. Mohutná vlna husitského hnutí zachvátila (přes odpor tamějšího hejtmana Hradeckého kraje Jindřicha z Vartenberka, byl to bratr zemského vladaře Čeňka z Vartenberka) i celé město Hradec Králové. Lid poničil hradecké kláštery, minoritský při královském hradu a dominikánský před Pražskou branou, a s požadavkem vysluhování kalicha ve městě si vynutil návrat kněze Ambrože ke sv. Duchu.
Byl důležitý pro svou polohu na cestě do Kladska. Vytvářel důležitou překážku Slezanům, kteří tak nemohli pomáhat Zikmundovým vojům. Ještě do konce roku 1420 Hradečtí pod vedením Diviše Bořka z Miletínka dobyli a zničili cisterciácký klášter ‚Svaté pole‘ (dnešní Klášter nad Dědinou), orebité s Hradeckými se ještě 18. prosince 1420 pokusili dobýt i opatovický klášter, ale zde byli krvavě odraženi. Na Divišovi Bořkovi z Miletínka, který mnohokrát přeběhl z jedné tehdejší strany na druhou, si můžeme ukázat, že již na samém počátku hnutí jde mnohým vůdčím postavám jen o jejich vlastní prospěch a víra je bohužel jen vhodnou záminkou pro jejich jednání.
I české panstvo se pomalu odklánělo od protičeské politiky Zikmundovy, proto Ambrož (ve srozumění s Čeňkem z Vartenberka a pány Hynkem Krušinou z Lichtenberka a Alešem z Risenburku) svolal v dubnu 1420 opět na ‚Oreb‘ orebské bratrstvo, které se odtud vydalo pod vedením Hynka Krušiny na pomoc Praze. Dostalo se tam 2. května 1420, jenže východní Čechy tak zůstaly v nejnevhodnější dobu bez obrany proti vojskům Zikmundovým. Ta se dostala již v prvních květnových dnech (snad již právě 2. května) do Jaroměře.
V dubnu 1421 pak Hradečtí pomáhali Pražanům, kteří přitáhli před Jaroměř. František Palacký ve svých Dějinách napsal: „Co Kutná Hora Čechům, to byla Hradecku Jaroměř: sídlo prudké i zaryté nenávisti proti husitům a Čechům vůbec.“ Jaroměřsko zůstávalo v rámci severovýchodních Čech jednoznačně podjednou. Jak to bylo v Semonicích u sv. Markéty, těžko říci, zdá se však, že zde, dokud Trčkové na konci 15. století nedosadili na každou faru na svém panství faráře podobojí, reagovali místní obyvatelé na náboženské poměry v nejbližším okolí. Nic jiného ani dělat nemohli. Buď odejít do polních vojsk, nebo se doma přizpůsobit. Ale jako poddané je to určitě táhlo k husitským vojům, ať již byla semonická fara obsazena jakkoli. Drobní majitelé Semonic, Sendražští ze Sendražic i Hašek Střížek z Lužan, ovšem již v průběhu husitského hnutí patřili
Královna Žofie již předtím umožnila v Jaroměři svobodné přijímání podobojí, ale převážně německá městská rada a německé obyvatelstvo stály pevně na pozicích katolických. Od nich zde byl Zikmund vítán. Do čela Jaroměře pak také dosadil jako hejtmana katolického pána Hynka z Dubé a Červené Hory. V nejtěsnější blízkosti Semonic pak protáhla Zikmundova vojska (snad prý až v počtu 100.000, ale to bude nejspíš zpráva od tehdejších kronikářů dosti přehnaná) směrem k jihu. Již 3. května 1420 dorazil pak Zikmund jedním proudem svého
5
k podobojím, takže semonický poddaný měl ve svém rozhodování pozici ulehčenu.
ději – 16. května – byli na jaroměřském náměstí upáleni probošt Štěpán a dalších dvacet kněží, protože odmítli přistoupit ke čtyřem artikulům. Tři další si život přistoupením k nim naopak zachránili. I tenhle příběh nám může velice dobře ilustrovat to, proč již v té době například Petr Chelčický hlasitě odmítá veškeré násilí. Tedy i to ze strany husitů. Na něm – tedy na Chelčickém - můžeme vidět to pravé hrdinství, které spočívá v obhajobě pravdy Kristovy v těch nejožehavějších chvílích. Ne tedy omlouvání se až po desetiletích nebo dokonce po staletích za spáchané zločiny. Tehdy zřejmě již jen pomáhá hluboké pokání, pokud jsme ho z milosti Kristovy ovšem schopni. A to se netýká pouze a jen období husitského či období následujících, ale i – jak se někdy říká – naší žhavé současnosti.
V Jaroměři se nacházely dva mnišské řády, ve městě sídlil bohatý německý patriciát a navíc se tam nacházel Zikmundem dosazený, nesmiřitelný Hynek z Červené Hory. Právě jím působená příkoří východočeským kališníkům způsobila, že se vojska Pražanů spolu s Hradeckými, pod vedením Jana Želivského, vydala k Jaroměři. Již od 25. dubna 1421 rozesílá Jaroměř na všechny strany zoufalé prosebné listy o pomoc. Volala i Slezany. Dočkala se ale jen husitských vojů. Bránila se dobře, měla dostatek žoldnéřů. Někde se dočítáme, že se bránila jeden den, jinde zase že dva, rozhodně ale 14. května 1421 počalo vyjednávání. Pražští hejtmané prý povolili obráncům na další den – 15. května – volný odchod z města, jenže obyčejný branný lid, rozzuřený předchozími krvavými boji, nevydržel a mnohé z odcházejících utopil v Labi, jiné zase v polích upálil. O den poz-
Jaroměřský hejtman Hynek z Červené Hory byl zajat, odvezen do Prahy, ale velice brzy byl vyměněn za husitské zajatce. Snad můžeme předpokládat, že od té doby až do roku 1624 je pak semonická fara u sv. Markéty farou spravovanou faráři, kteří vysluhovali svatou Večeři Páně pod obojí způsobou. Zcela jistě si ale můžeme představit, že semoničtí v té době museli živit svou zemědělskou produkcí tu jednu, tu zase druhou bojující stranu. Od Jaroměře odtáhli husité ke katolickému Dvoru Králové, ten se raději vzdal bez boje, po zprávách, které přicházely z Jaroměře to bylo pochopitelné, a po prvním útoku se vzdal i Trutnov. Po této akci i pražský arcibiskup Konrád s celou svou konsistoří přistoupil k uznání čtyř pražských artikulů. (Uvádí ThDr. PhDr. Miloslav Kaňák – Významné postavy husitského revolučního hnutí, Praha 1960) Husité pak odtáhli kamsi k Litoměřicím, čehož zase naopak využila katolická strana. Snad na popud břevnovského opata Mikuláše v Broumově, který měl o pohybu husitských vojů přehled, vtrhli Slezáci 27. května do Police, na hoře Ostaš povraždili obyvatele a mnohým z nich vyřezali jazyky. Již v březnu před tím vyvraždili Úpici. Slezané zkrátka po celý rok 1421 zneklidňovali pohraniční kraje severovýchodních Čech – například i Náchod. Není to vůbec dobré – a nikdy v minulosti nebylo – když se kterákoli církev začala zabývat světským vládnutím. Vždycky na to doplatila, ať již se jmenovala jakkoli. A při tomhle pohledu se nám jakoby pojednou ztrácí prostě černě oděná postava Mistra Jana Husa stojící před šarlatovou nádherou kostnického koncilu a říkající: „Já se odvolávám ke Kristu.“
Petr Chelčický rozmlouvá o svých křesťanských názorech s Janem Rokycanou a s utrakvistickými univerzitními mistry. (Dřevořez 1520.)
6
Vždyť jemu šlo o to, hledat pravdu v duchovním zápase, obejít se bez zápasu mocenského. „Mírou pravdy je přece Kristus, který není omezen našimi formulacemi, pravda je svobodná, je víc než my a víc než všechna moc a instituce, které lidé uznávají.“ (Božena Komárková – Tolerance jako podmínka života, Eman 1999)
koalicí. Kněz Ambrož pomohl k tomu, aby se ho orebské bratrstvo zbavilo a místo něho přijalo do svého středu Jana Žižku.
Vzniklá husitská šlechta se záhy počala obávat ztráty svého zatím privilegovaného postavení na úkor husitského lidu. Vidíme to na ‚příkladu‘ východočeského husitského hejtmana Diviše Bořka z Miletínka, který ještě 20. dubna 1423 pomáhá vítězit Žižkovi v bitvě na Gothardu u Hořic, ale o několik měsíců později Nahoře je pečeť táborské pol- již stojí proti němu. To ní obce z roku 1428. I město bylo 4. srpna Jaroměř patřilo k této polní 1423, kdy obci. v Hradci KráDole pak je pečeť města ‚Hra- lové stál již diště hory Tábor‘ z roku 1430. Diviš Bořek proti knězi Ambrožovi. Ambrož se dohodl se Žižkou, otevřel jeho vojskům městské brány a tak se strhla bitva u Strachova dvora (ležel v místě dnešních Kuklen). Starý letopisec k tomu poznamenal, že tady už „šla archa proti arše“, neboli – vraždili se tu mezi sebou Češi podobojí. Diviš Bořek tehdy ustoupil někam ke Kunětické hoře. Vzdaloval se i husitskému hnutí. Měl příliš mnoho vlastních majetkových zájmů (možná tohle konstatování mnohým připadne jako hodně nadčasové, tedy nikoli platné jen v tehdejší době) a začal se domlouvat s panskou
Kněz Ambrož ještě v listopadu 1423 varoval Jana Žižku před najatým vrahem a do naší blízkosti se pak slepý vojevůdce dostal ještě v lednu 1424, protože snad pachatelem vraždy měl být někdo z Opočenských.
Zkrátka, tady u nás byl tehdy nejdůležitější Hradec Králové. Podle vojenského řádu měl vyšší postavení než Jaroměř. A za Jaroměří zase s odstupem stál svým významem Dvůr Králové.
Žižka se tehdy při cestě z Moravy do České Skalice vyhnul Jaroměři a tedy i Semonicím. Táhl z Hradce Králové na Černilov, Libřice, Jásennou, Šestajovice, Velkou Jesenici a zastavil se na návrší u velkoskalické tvrze. Jaroměřští, ale i královédvorští přívrženci, se zde k Žižkovu vojsku připojili. 6. ledna 1424 Žižka u České Skalice porazil vojska katolických pánů – Jana Opočenského, Púty z Častolovic, Arnošta z Černčic a Hynka z Červené Hory. Obě vojska, která se zde střetla nebyla zřejmě příliš početná. Každé z nich mělo něco mezi dvěma až třemi tisíci muži. Na konci roku 1424 se hradecký kněz Ambrož stará o Žižkův pohřeb v chrámu sv. Ducha. Mnohem těžším úkolem pro něho však bylo ujmout se uspořádání vnitřních poměrů ve východočeském husitském svazu, který se nyní – po smrti Žižkově u Přibyslavi – nazýval svazem ‚sirotčím‘. Šlechtici odtud přešli k Pražanům, Ambrož musí střežit jejich jednání, na jaře roku 1425 vede východočeské husity do Kladska, zkrátka v našem prostoru vzplanuly nové boje. Kolem 20. února 1425 se z iniciativy Jana Hvězdy z Vicemilic a Jana Roháče z Dubé vydala husitská vojska od Nymburka směrem na východ. Přes Chlumec nad Cidlinou přitrhla ke tvrzi v Hořiněvsi a dobyla ji. Odtud se pak dostala do bezprostřední blízkosti Semonic - do Holohlav. Proč? Tehdejší majitel holohlavské tvrze Jan z Holohlav, syn Olkmara z Holohlav, se totiž otevřeně hlásil k husitství, a proto mu jaroměřský rychtář Jan Prušemicer tvrz násilím vzal a dosadil do holohlavského kostela katolického kněze Jana Sovu. (Zvláštní, protože již v roce 1421 se Jaroměř stala přívrženkyní podobojí.) Holohlavský kostel byl i
7
tehdy kostelem zřejmě děkanským pro faru v Semonicích. Jan Sova pocházel z rytířského rodu a připomíná se již koncem ledna roku 1411, ale ve Dvoře Králové, kde učinil fundaci se svým bratrem Buškem k výživě kaplana při královédvorském kostele. Je to po dlouhé době opět první jméno faráře, jehož činnost souvisela i se Semonicemi, a na dlouhou dobu také jméno poslední.
Ale to se již přiblížila lipanská bitva (30. května 1434), kde poctivě vedle Prokopa Holého stáli hradečtí, jaroměřští, královédvorští i trutnovští. Polní vojska byla sice zničena, ale zůstala zde nadále radikální města. Například sirotčí Hradec Králové stále pod vedením kněze Ambrože, i sirotčí Dvůr Králové, ale i táborská Jaroměř. Vzdor Hradce se uzavřel teprve v říjnu 1437, kdy byl potlačen poslední pokus Ambrožových stoupenců o vzpouru (vznikla v důsledku pražské popravy Jana Roháče z Dubé) a sám ‚tribun lidu‘ Ambrož byl odvezen do Kolína, kde o dva roky později zemřel a byl pohřben v Jaroměři (uvádí ThDr. a PhDr. Miloslav Kaňák – Významné postavy husitského revolučního hnutí, Praha 1960).
Právě tedy Jan Sova se jako holohlavský kněz stal na jaře roku 1425 obětí husitského vojska. Po dobytí holohlavské tvrze ho vystřelili prakem „do povětří“, v jiných pramenech se uvádí, že „proti hradbám tvrze“. Jan z Holohlav se poté do své tvrze vrátil. A právě v Holohlavech se k husitským vojům připojily posily z Ambrožova Hradce Králové pod vedením kněze Prokůpka a všichni společně odtáhli k Vysokému Mýtu.
Když se podíváme do ‚Děkanské kroniky Holohlavského děkanství‘, dočteme se, že ’27. prosince 1437 byli královédvorští měšťané tak dalece Husovým učením potřeštěni, že městečko Smiřice vyplundrovali a zapálili. Tentýž osud postihl také v roce 1438 obec Čáslavky (těžko ovšem říci, zda byly míněny Čáslavky u Černožic, nebo ony u Jaroměře – pozn. Jmat.) Zmiňuje se o tom Hájek (ten ovšem není příliš důvěryhodný – pozn. Jmat.) a Pubitčka ve svých Dějinách Čech.‘
Neklidné doby kolem Semonic pokračovaly. Roku 1427 – koncem května a počátkem června – při návratu ze Slezska dobyla vojska táborská spolu s vojsky sirotčími hrad Hynka z Dubé Červenou Horu. Táborské vojsko právě odtud zamířilo do Jaroměře, kde se dopustilo přehmatu tím, že z tohoto města vypudilo sirotčího faráře a nahradilo ho – i správu města – táborskou polní správou. Roztržka mezi stranou sirotčí a táborskou byla pak brzy zažehnána – zřejmě ‚sirotci‘ obdrželi za Jaroměř město Tachov. Chceme-li, můžeme to chápat jako ‚politický handl‘.
V ‚Děkanské kronice holohlavské‘ se také dozvídáme, že samozřejmě i holohlavské děkanství (pod které až do druhé poloviny 20. století patřily i Semonice) mělo své patrony. Těžko dnes říci, kdo byli prvními patrony holohlavského beneficia. V letech kolem roku 1404 to nejpravděpodobněji mohli být Smiřičtí (pocházeli z Holohlav), to znamená Jan Smiřický až do roku 1426, poté Jindřich Smiřický do roku 1438 a znovu Jan Smiřický do roku 1452.
Vojska táhla Semonickem i v roce 1428, opět do Slezska. Totéž se dálo i v roce následujícím. V červnu 1431 se vrací ze Slezska Prokop Holý se svými tábority k České Skalici. Odtud posílala táborská rada starších mobilizační výzvy k tomu, aby se všichni podobojí sešli na Plzeňsku, které stále zůstávalo baštou strany podjednou.
V polovině devadesátých let 15. století přešlo panství na velmi bohatou rodinu Trčků, která patřila ke straně podobojí, takže ta pak vykonávala patronátní právo až do zavraždění Adama ErdmanaTrčky 15. února 1634 v Chebu (byl zabit spolu s Albrechtem z Valdštejna).
V prosinci roku 1432 odjíždí z našeho regionu na jednání koncilu do Basileje s českým poselstvem i Beneš z Mokrovous a Hustířan a také Řehoř ze Dvora Králové. V roce 1433 pak čerpáme – bohužel dnes již ze ztracené (existovala ovšem vůbec?) - z kroniky rodu Zárubů to, že tehdejší údajný majitel Semonic Jaromír Sendraž Záruba ze Sendražic s Matějem Salavou z Lípy, Janem Koldou ze Žampachu a Mikulášem Trčkou provedli tažení na potrestání Púty z Častolovic a vypálili jeho statky. Faktem ovšem je, že v 15. století část Semonic skutečně, doložitelně patřila rodu Sendražských ze Sendražic, mohl tedy již tehdy být v obci farář podobojí.
Další zajímavostí v holohlavské kronice je i zápis o tamější křtitelnici v chrámu sv. Jana Křtitele. Uvnitř chrámu je křtitelnice z roku 1552, ale ta nás zatím nezajímá. Děkan Alois Nývlt (děkanem v Holohlavech, a tedy i pro Semonice, byl v letech 1845 – 1850 a pak znovu ještě od roku 1860 do své smrti v roce 1901) píše o té druhé (dobou jejího vzniku však jistě prvé) křtitelnici toto: „Kdo vchází hlavními dveřmi do chrámu, spatří tu na levé straně u venkovní zdi velkou
8
nasvědčovat), nebo opravdu už v dobách prvopočátku křesťanství v našem regionu. Nutno jen dodat, že velmi podobná kamenná křtitelnice ve tvaru kalicha stojí v předsíni kostelíka (nikoli tedy venku jak je tomu v Holohlavech) v obci Chlum u Hradce Králové. Další podobná je také v chrámu ve Velichovkách. Ve čtyřicátých až padesátých letech 15. století je v okolí Semonic zřejmě nejčastěji zmiňováno jméno Jana Koldy ze Žampachu. Ten škodil jak Slezanům, tak i místním. Ona totiž již doba revoluční pominula a z mnohých drobných šlechticů se stávali spíše ‚zloději a škůdcové zemští‘. Tyto roky tedy v okolí Semonic rozhodně klidné nebyly, semoničtí poddaní museli přinejmenším pociťovat, že okolnímu panstvu zdaleka nejde o věc Kristovy pravdy, ale už jen a jen o jejich vlastní prospěch. Kolem nich zuřila vlastně domácí válka. A to i v počátcích správcovství Jiřího z Poděbrad. Jistě semoničtí zaregistrovali to, že roku 1446 „vyhořal Jaromiř z kořen“, roku 1448 vede Jiří z Poděbrad válku s Janem Koldou u Kolína, od poloviny roku 1449 Kolda – tehdy už člen katolické jednoty strakonické – činí obrovské škody v celém Hradeckém kraji.
Prastará kamenná křtitelnice ve tvaru kalicha stojící před vchodem do holohlavského chrámu sv. Jana Křtitele. Pochází možná ze století 15., ale může být i starší. Příklop je viditelně mladší. Pochází z roku 1880, kdy ho dal vyrobit holohlavský děkan Alois Nývlt.
Roku 1450 – 6. června - Jan Kolda opět pustoší „vesnice v okolí Jaroměře“. Jmenovitě jsou uváděny Holohlavy a městečko Smiřice. Zdá se být skoro jisté, že nějakým způsobem mohly jeho řádění odnést i Semonice. Podle ‚Letopisů českých‘ totiž při útoku proti Janu Koldovi a jeho spojenci, majiteli blízkého hradu Rotemberku, 24. června 1450 byl v neznášovských lesích tento hrad zničen hradeckými houfy natolik, že se již nikdy nevzpamatoval a od následujícího století je už uváděn jen jako pustý. V časopise ‚Ratibor‘ je opět k tomu uvedeno (z kroniky, kterou dnes ovšem neznáme), že zanikl proto, jelikož se jeho majitel Martin Rodovský z Hustířan vydal s Janem Koldou ze Žampachu a na Náchodě na loupeživý výpad do Slezska. (Viz i pověst v knížce J. Matějky – Pověsti z našeho okolí.)
Fotografie Jiřího Matějky je ze srpna 1995. křtitelnici z hrubého kamene, v podobě kalicha, o které se dá souditi, že před rokem 1552, kdy nynější cínová křtitelnice do kostela přišla, stála v chrámu Páně snad od prvopočátku křesťanství ve zdejší krajině. Po staletí byla bez víka, dešti, sněhu a všem nepohodám povětrnosti vystavena, až jsem ji v roce 1880 kamenným víkem přikrýti dal. Nývlt, děkan a biskupský vikářský tajemník“
Al.
Ve druhé polovině 15. století patřila určitá část Semonic rodu Sendražských ze Sendražic. I z toho můžeme usuzovat, že Semonice byly již tehdy podobojí. I Sendražsští pocházeli ze sousedních Holohlav, svědčí o tom i stejný erb (černý krkavec stojí na zeleném pahorku ve zlatém štítě), jaký mají i Otmarové z Holohlav. V Semonicích měli Sendražští nějaké platy už od roku 1417. V letech 1450 až 1484 je jako majitel
A my můžeme dodat, že tato křtitelnice skutečně jako by dobou svého vzniku sahala až někam tam, kde vidíme vznik starobylého semonického kříže, o němž jsme již psali. Rozhodně tedy patří k nejzajímavějším pamětihodnostem u nás. Těžko tedy říci, zda mohla vzniknout až v době husitské (tomu by její tvar kalicha mohl
9
uváděn Mikuláš ze Sendražic a ten byl stoupencem ‚Jednoty poděbradské‘, která sdružovala přívržence ‚husitského krále‘ Jiřího z Poděbrad proti ‚Jednotě strakonické‘, jež sdružovala katolické představitele. Byli tedy Sendražští přívrženci strany podobojí. V roce 1512 Beneš ze Sendražic prodal svou část Semonic bohatnoucímu rodu Trčků z Lípy, přesněji Mikuláši Trčkovi z Lípy. Neprodal mu jen svou část Semonic, ale i svou tvrz v Sendražicích, část vsi Rodova a dál pak Lochenice, Černožice, Čáslavky a kromě jiného i Smiřičky (dnešní část Smiřic kolem nádraží). Další část Semonic vlastnil ve druhé polovině 15. století Hašek Střížek z Lužan. Někteří historikové tvrdí, že Haškové byli spřízněni s rodem Trčků z Lípy, jiní zase, že to byli rytíři, kteří se v rozporuplné době první poloviny 15. století domohli majetku svou statečností. Hašek Střížek z Lužan v roce 1495, kdy umírá, ve své poslední vůli píše, že „manželce své Lidmiboře z Valečova odkazuji v Semonicích plat, což tu mám i s kostelním podacím“. Byl tedy Hašek Střížek patronem tehdy stále farního kostela sv. Markéty. Lidmibora, sama neprovdaná, prodala ihned veškerý zděděný majetek svým třem švagrům. Nás pak zajímá, že její sestra Alžběta z Valečova, provdaná za Zikmunda Pětipeského, prodala svůj díl v červnu 1498 Mikuláši Trčkovi z Lípy a Lichtenburka. Z mnohomluvných a květnatých zápisů oné smlouvy si jen vyberme: „Alžběta z Valečova přiznává, že dědictví své ve Smiřicích, čtvrtý díl tvrze (ano i část smiřické tvrze patřila Haškovi Střížkovi z Lužan – pozn. Jmat.), čtvrtý
díl poplužního dvoru s poplužím, čtvrtý díl vsi a dvoruov kmetcích s platy, v Holohlavech čtvrtý díl dvoru poplužního s poplužím, čtvrtý díl dvoruov kmetcích s platy, v Semonicích čtvrtý díl dvoruov kmetcích s platy, v Čibuzi a ve Skalici atd.“ Ony ‚kmetcí dvory‘, jsou vlastně vždy ty statky, které dotyčné zemanské rodině patří a z nichž pobírá platy (tedy dnes bychom řekli – daně). Když pak roku 1512 Trčkové zakoupili ještě od Sendražských jejich ‚dvory kmetcí‘, stal se tento protestantský rod Trčků majitelem celých Semonic – a to až do roku 1634. To už ovšem, z důvodů spíše hospodářských, byl zase rodem katolickým. To nic nemění na tom, že v Semonicích samotných, ale i na celém Semonicku (bez města Jaroměře, kde byla situace, jako ostatně v každém tehdejším městě, jiná) byli obyvatelé od husitského hnutí až do roku 1651 (ano, to není překlep, vždyť jak si ukážeme později, ještě v onom roce, třicet let po Bílé hoře, bylo ze 109 semonických obyvatel pouze pět těch, kteří se hlásili k víře katolické) v obrovské převaze vyznání evangelického. Semonice se tak na počátku 16. století nacházejí ve vlastnictví Trčků z Lípy, ve chvíli, kdy toto století přineslo s sebou další kapitolu reformace. K reformaci české se připojuje v sousedních německých státečcích reformace Lutherova, později pak i švýcarská Kalvínova. A český stát se stává pokusným polem, na němž se různé církevní denominace snaží spolu mírumilovně koexistovat. (O tom ale již až v dalším pokračování, v následujícím čísle ‚Semonického Občasníku‘.) Jiří Matějka
POZVÁNÍ Program bohoslužeb o velikonočních svátcích v semonickém sboru Neděle 13. března 2005 – Neděle Květná v 9:00 hod. bohoslužby s vysluhováním SVP. Pátek 25. března 2005 - Velký pátek v 17:00 hod. – bohoslužby s vysluhováním SVP – br. Jaroslav Andrejs Neděle 27. března 2005 - Hod Boží velikonoční v 9:00 hod. bohoslužby s vysluhováním SVP – br. Jaroslav Kučera. Sbírka na hlavní dar lásky Jeronymovy Jednoty. čera
v 10:30 hod. bohoslužby s vysluhováním SVP v Jaroměři v Milíčově domě – br. Jaroslav Ku-
10
Redakce Jiří Matějka, grafická úprava a tisk Zdeněk Borecký
