Hasičská kronika - Svazek I Historie hasičů. Hasičská kronika. Svazek I: Historie hasičů

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů

Hasičská kronika

Svazek I: Historie hasičů

autor: Bruno Němec

Dolní Kounice / 2012

1


Vážený čtenáři. Spis, do kterého jsi právě nahlédl, je výsledkem několikaletého střádání, sbírání a třídění materiálů o hasičích v českých a moravských zemích. Dílo není prozatím u konce. Většina dostupných informací je vyčerpána a na pátrání po dalších prozatím nezbývá čas. Dokument je tedy poskládán tak, aby mohl být kdykoliv doplněn. Bruno Němec

OBSAH: Prolog………………………………………………………………………………str. 8 I. Od počátků ke vzniku hasičských sborů ve světě…………………………….str. 8 II. Od počátků ke vzniku hasičských sborů v českých zemích…………… …str. 21 III. První dobrovolné hasičské sbory…………………………………………….str. 38 IV. Hasičské instituce…………………………………………………………….str. 76 V. Rok 1898………………………………………………………………….…..str. 78 VI. Vývoj hasičského hnutí od r. 1900…………………………………………...str. 84 VII. Historický vývoj Civilní ochrany…………………………………………….str. 95 VIII. Samaritství…………………………………………………………………...str. 96 IX. Tovární hasičské sbory……………………………………………………..str. 108 X. Okres Brno – venkov……………………………………………………….str. 147 XI. Hasičské záchranné sbory…………………………………………………..str. 192 XII. Hasičská muzea……………………………………………………………..str. 195

2


HASIČSKÉ DESATERO 1. Nehledej v dobrovolném sboru hasičském ni zisku, ni slávy, nýbrž jen povinnosti bratrské pomoci v neštěstí. 2. Jsi-li hasičským dobrovolníkem, buď jím celou duší a celým tělem, nemáš-li dobré vůle, nejsi dobrovolníkem a jsi dobré věci na obtíž. 3. Buď obětavý a statečný, ale jednej vždy s rozvahou, zbytečně nevydávej se v nebezpečí a dbej v činnosti hasičské svého zdraví. 4. Jsi-li činovníkem, nevypínej se nad jiné, ale pamatuj, že ti, kteří Tě zvolili, očekávají od Tebe činnosti zvýšenou a všechny přednosti těla i duše. 5. Bratry své považuj za rodné, jsi-li vzdělanější, nepohrdej jimi, ale hleď se jich povznést. 6. Pamatuj, že na hasičském dobrovolníku se žádá povaha přímá, šlechetná a vlastenecká, v pospolitém jednání počestná a vlídná. 7. Užitečnost hasičského zřízení dokazuje se lépe skutky než slovy, ale zájmy hasičské dlužno vždy a všude slušným způsobem hájit. 8. Nevyvolávej ve spolku různic, sporů a pohoršení, ale přičiň se kvůli dobré věci, abys všeliké neshody přátelským způsobem zamezil nebo usmířil. 9. Máš-li na sobě čestný stejnokroj hasičského dobrovolníka, pamatuj, že nevhodným způsobem a chováním nezpůsobíš hanbu jen sobě, ale zařízení, jehož odznak nosíš. 10. Jsi-li členem hasičské dobrovolnosti, pak se tímto desaterem řiď a pak budeš dobrým hasičským dobrovolníkem.

3


Prolog Oheň zůstal v průběhu celé historie lidstva současně pomocníkem i nepřítelem člověka. A tak i ve 21. století představuje stejně smrtonosný živel, jakým býval za časů starých Římanů. Bez ohledu na veškeré bezpečnostní předpisy a nejvyspělejší techniku je společnost ve všech koutech světa stále stejně zranitelná ohněm, představujícím bezprostřední nebezpečí pro lidské ži voty i majetek. Muži a ženy v hasičských sborech na celé planetě procházejí výcvikem a dostávají potřebnou výzbroj, aby byli připraveni čelit 24 hodin denně a za jakéhokoli počasí i té nejhorší požární tragédii či nebezpečné situaci, které mohou postihnout jejich sousedy či obchodní a průmyslové čtvrti měst. Práce hasičů a záchranářů je dodnes riskantním povoláním. Není koneckonců žádným tajemstvím, že právě v těch okamžicích, kdy členové hasičských sborů vyrážejí zdolat nebezpečnou situaci. míří řadoví občané obvykle zcela opačným směrem.

I. Od počátků ke vzniku hasičských sborů ve světě Podle starých řeckých bájí daroval lidem oheň titán Prométheus. V noci bohům ukradl žhavý uhlík a donesl ho lidem ve fenyklovém stonku. Olympský vládce Zeus potrestal Prométhea tím, že ho přikoval ke skále a orel mu denně požíral játra. Prométheus (řecky Προμηθεύς) je podle řecké mytologie Titán, syn Titána Íapeta a titánky Klymené, stvořitel člověka, kterému přinesl oheň, za což byl potrestán bohem Diem. Prométheův život podle pověsti: Prométheus byl bratr Titánů Epiméthea a Atlanta; oba však předčil svou vychytralostí a mazaností. Neměl žádnou úctu k bohům a vysmíval se Diovi, ačkoliv bojoval na straně bohů proti Titánům. Prométheus byl stvořitelem člověka. Cítil lítost ke svým stvořením, když hleděl, jak se chvějí v chladu a o zimních nocích. Rozhodl se darovat milovanému stvoření velký dar - oheň. Ukradl ho lstí bohům a přinesl ho lidem ukrytý v dutině hole. Za tento čin Zeus vymyslel hrozný trest. Přikoval Prométhea k pohoří Kavkaz, kde orel Ethon (v mnoha zpracováních zaměňovaný za supa) každý den vyrval jeho játra, která mu pak do druhého dne dorostla. Po dvanácti generacích hrdina Héraklés osvobodil Prométhea a orla zastřelil šípem. Prométheus se pak navrátil na Olymp, avšak stále musel mít s sebou skálu, na které byl přikován, alespoň ve formě prstenu s kamínkem. S vědomím všeho co oheň lidem nabízel, jen těžko někoho překvapí, že jeho takřka zázračné vlastnosti dávaly od nejdávnějších dob vznikat řadě mýtů a lidových tradic. Řeckým bohem ohně - zvláště ohně používaného kováři - se stal Héfaistos, symbolizovaný v mytologii též svazkem plamenů řeckého Héfaista přejali v průběhu času i Římané, kteří z něj učinili své vlastní božstvo spojené s kultem ohně pod novým jménem Vulkán.

4


O ohni se vypráví spousta příběhů, jak přišel k lidem. Čirokézové zas vyprávějí, že uhodil blesk do stromu a všechna zvířata koukala na ten div a chtěla oheň přinést, aby s jeho pomocí mohla vykonávat obřady. Snažila se o to zvířata silná i rychlá, ale všechna se jen popálila a umazala. Až nejchytřejší z nich, pavouk, přinesl uhlík v ranečku z pavučiny. A bylo veselo. Pro staré kultury je oheň jedním z nejdůležitějších prvků lidského světa. Výrazem nejvyšší potupy ve staré Spartě bylo odepření ohně. Provinilec, zcela vyloučený ze společnosti, byl odsouzen k zimě, noční tmě a syrovému jídlu. Starověké a středověké národy jej považovaly za jeden ze čtyř základních živlů, kam patří ještě voda, země a vzduch. Tvůrci živlové teorie byli v Evropě staří Řekové. Tradičně je za jejího původce označován svérázný mudrc Empedoklés z Akragantu. Ve své písni zpívá o tom, že svět je složen ze čtyř božských „kořenů“ (rhizómata), které lze ztotožnit se živly a které se spolu mísí vlivem Lásky (Filié) a rozlučují se vlivem Sváru (Neikos). O vzniku živlů z čiré nerozlišenosti prostoru (chóra) skládáním ideálních trojúhelníků do čtyř z pěti tzv. „dokonalých těles“ (čtyřstěn - oheň, krychle - země, osmistěn - vzduch, dvacetistěn - voda) a o složení viditelného světa a bytostí z živlů pojednává Platónův dialog Timaios. Aristotelés určuje každý ze živlů podle dvou taktilních kvalit (hmatových vlastností): Oheň (PÝR) je teplý a suchý, vzduch (AÉR) je teplý a vlhký, voda (HYDÓR) je studená a vlhká, země (GÉ) je studená a suchá. Výhodou aristotelského modelu je možnost změny jedné nebo obou kvalit – tedy možnosti proměny každého živlu v ostatní tři bez mezistupně. Tak může Aristotelés vysvětlit např. sublimaci. Aristotelův žák, Theofrastos napsal o ohni celý spis, z něhož se zachovaly zlomky. V něm například popisuje, z jakého dřeva se vyrábějí zápalná dřívka (vrtidlo je nejlepší z vavřínu nebo břečťanu a lůžko třeba z lípy). Nutno podotknout, že staří předpokládali oheň všude tam, kde se vyskytovalo světlo nebo teplo. Z ohně jsou hvězdy, slunce, oheň je záhadně přítomen v pazourku a křemeni, blesk je úžasným případem ohně stejně jako činné sopky. Až do té doby byl oheň výsadou olympských bohů. V celém průběhu dějin měl oheň pro člověka a jeho hospodářský i společenský život nesmírný význam. Poskytoval mu teplo, chránil před dravou zvěří, dal mu možnost připravovat si pokrmy, pomáhal vymýtit lesy a měnit je v úrodná pole, tavit rudu a vyrábět kovové nástroje. V dobách, kdy lidé ještě nedovedli vyvolat oheň třením dřeva o dřevo nebo křesáním, vznikal na zemi oheň při činnosti sopečné nebo býval způsoben bleskem při bouřce. Pravděpodobně se lidé naučili užívat ohně dříve, než jej dovedli sami vyvolat. Znalost použití ohně ve starší době kamenné byla pro člověka důležitým krokem na cestě k civilizaci. Ve starověku pokládali lidé oheň za jeden ze čtyř základních živlů. Pro jeho důležitost jej uctívali v obřadech různých náboženství. Říká se, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Spoutáme – li oheň a dovedeme – li jej využít ke svému prospěchu, pak slouží tento mocný živel k našemu dobru. Avšak běda v opačném případě, přijde – li oheň nezván a nepodaří – li se jej včas spoutat. Pak dovede zničit obydlí, majetek lidí a vše, s čím přijde do styku. Lidé se proto odedávna ohně obávali pro jeho ničivé účinky a hledali proti němu ochranu. Přestože člověk dokázal oheň všestranně využívat, byl velmi dlouho, až do moderní doby, bezbranný proti jeho ničivé síle. Nebezpečí se projevilo v tom okamžiku, kdy nad ním člověk ztratil vládu, kdy se změnil v požár, ničící výsledky lidské práce. Člověk pohlížel na oheň po dlouhé věky se smišeuým pocitem zahrnujícím úctu a strach současně. Tento živel představoval odjakživa neodmyslitelnou součást lidského života a lidé se k němu po generace znovu a znovu vraceli, kdykoli se potřebovali ohřát, chtěli si připravit

5

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů jídlo či museli udržet dravá zvířata v uctivé vzdálenosti - alespoň na oněch několik hodin, dokud svítily plameny. Oheň dával lidem světlo a zajišťoval poměrně pohodlné prostředí, v němž se scházely rodiny, kmeny či rody. Oheň sehrál také důležitou roli v historii používání kovu, neboť právě díky jeho síle je bylo možné proměňovat v užitečné předměty, zbraně a nářadí. Současně se však dal využít i samotný oheň - jako zbraň rozsévající paniku a zkázu v táboře nepřátel. Nebezpcčnost ohně vyplývá ze samotného způsobu, jakým se tento živel chová a šíří. Z čistě vědeckého pohledu musí být pro vznik ohně splněny tři navzájem nezávislé podmínky: dostatek paliva (látky, která může hořet), vysoká teplota a přítomnost kyslíku. Jakmile jednou oheň vzplane, může se snadno a rychle šířit mnoha různými způsoby. O přímém šíření se hovoří v případě, že plameny postupují plynule k hořlavému materiálu, který je v bezprostředním kontaktu s již hořícími předměty. Teplo vznikající při požáru se však může šířit i vzduchem (pak se hovoří o vyzařování tepla) a samo dokáže zapálit látky, které nejsou s původním požárem v bezprostředním kontaktu. Pokud se teplo šíří pevnými materiály (například kovovými nosníky či trámy fungujícími v takové situaci jako vodiče tepla), mohou vzplanout hořlavé látky, které se někdy nacházejí i dosti daleko od původního ohně. Hořlavý materiál mimo lokalitu původního ohně dokáže konečně teplo požáru zapálit i za pomoci některých zplodin šířících se z ohně vzduchem. Již v okamžiku, kdy se lidé začínali učit s ohněm žít, se stal tento živel potenciální hrozbou pro jejich životy a majetek. Jakmile se jednou plameny vymkly kontrole, dokázaly si pak velmi snadno vybírat daň v podobě lidských životů a zničeného majetku. Stejně snadno jako plameny ale zabíjely také plynné zplodiny, které při hoření vznikají. I velmi malý oheň dokáže těsně po zapálení vytvořit velké množství kouře, což se týká obzvláště ohňů, jež vznikají hořením uměle vyráběných paliv. Při většině požárů dokonce zabíjí ve skutečnosti právě dým, který dokáže svou oběť udusit rychleji, než se k ní plameny vůbec dostanou. Samotný kouř je navíc schopen zničit zařízení domácností i výrobních podniků, čímž představuje sám o sobě hrozbu pro majetek a ohrožuje možnost další obživy. V případě nekontrolovaně postupujícího ohně může množství kouře uvnitř budovy narůstat velice rychle - stejně, jako se velice prudce zvyšuje teplota a jako se dokáže velkým tempem šířit i samotný požár. Prvořadou podmínkou toho, aby hasiči dokázali odvést osoby z místa požáru do bezpečí a měli vůbec šanci svést boj s šířícím se živlem, je tedy co nejrychleji dosáhnout místa neštěstí. Hašení ohně v dávných dobách bylo nesnadné a vlastně téměř nemožné uvědomíme – li si, že tehdy lidé neměli k dispozici stříkačky nebo jiné hasicí přístroje. Čím trvalejší, větší a výstavnější osady si člověk budoval, tím více se musel obávat ohně. Až do devatenáctého století byla většina staveb dřevěná, vymazávaná hlínou, krytá šindeli či došky a s dřevěnými komíny. V šestnáctém století byly komíny dokonce pleteny z vrbového proutí a vymazávány hlínou. Odděleny byly od sebe jen úzkou uličkou. Na půdách, v průjezdech a na dvorech bylo množství sena, slámy, dříví a jiných snadno hořlavých látek. V těchto podmínkách se požáry rychle šířily a hlavním problémem bylo je lokalizovat, zabraňovat dalšímu šíření, což vyžadovalo velké úsilí. Často padla požáru za oběť celá ves a též ztráty na lidských životech nebyly ojedinělé. Proto po vypuknutí požáru mnozí lidé opustili své příbytky a utíkali, jen aby zachránili holé životy. Nebylo divu, že tehdy požáry vznikaly často, protože se svítilo otevřeným ohněm a při některých povoláních se pracovalo při otevřených ohništích. Základní konstrukce dřevěných domů: Roubená stavba je stavba, jejíž stěny jsou zbudovány technikou roubení. Trámy, kladené vodorovně na sebe, jsou v rozích spojovány různými typy tesařských vazeb. Původně se používaly kmeny vůbec nebo jen mírně přitesávané, až později se prosadily trámy hraněné, zaručující lepší soudržnost stavby. Jednotlivé dlouhé trámy se vrství na sebe a vytvářejí tak

6

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů nosnou stěnu. Ve většině případů se v našich zemích na stavbu používalo dřevo smrkové. Výjimkou v tomto je nejspodnější, tzv. prahový trám, který byl často dubový (lépe odolává povětrnostním podmínkám) a zpravidla umisťovaný na kamennou podezdívku. Hrázděná stavba je stavba, jejíž stěny jsou vybudovány technikou hrázdění. Na české území pronikla koncem 15. století spolu s německými přistěhovalci. Setkáme se s ní hlavně v severních a západních Čechách, a to téměř výhradně v kombinaci s roubenou nebo zděnou stavbou. Hrázděná stěna je konstruována z hraněných svislých a vodorovných trámků zpevněných šikmými vzpěrami. Tato kostra má nosnou funkci a její volný vnitřní prostor je vyplněn materiálem bez nosné funkce (mazanina, vepřovice, později pálené cihly). Základní krytiny dřevěných domů: Došek je jednou z tradičních střešních krytin lidových staveb. Jedná se o snopek zhotovený ze 110 až 140 cm dlouhé rovné slámy, rákosí či orobince. Jeden došek váží 3,5 až 4 kg. Ne každá sláma byla vhodná pro výrobu došků. K výrobě se používala žito, které mělo dlouhá, ale zároveň tenká stébla. Kosilo se přibližně deset dní před dozráním klasu. Pole, na kterých rostlo žito požadovaných vlastností, byla nazývána doškářskými a bývala vyhlášená po celém kraji. Na jeden metr čtvereční bylo potřeba, až 15 došků což představuje váhu okolo 60 kg. K pokrytí střechy větší stodoly mohlo být potřeba až 6000 došků. Byla to náročná práce, kterou prováděli specializovaní řemeslníci, doškáři. Šindel je jednou z tradičních střešních krytin lidových staveb. Jedná se o dřevěnou destičku břitovitého tvaru, širokou 8 až 15 a dlouhou 50 až 60 cm. Jedna strana, asi 1,5 cm tlustá, je opatřena drážkou, na druhé straně je břit. Rozeznáváme dva druhy šindele a to štípaný (jehož životnost je až 3× větší než v případě řezaného) a zmíněný šindel řezaný. Jeden čtvereční metr šindelové krytiny váží podle způsobu pokládání 30 až 50 kg. Vzdálenost mezi jednotlivými krokvemi bývá až dva metry (u pálené krytiny bývá do jednoho metru). Životnost může být při kvalitním položení a vhodné údržbě výjimečně až 60 let. Komíny Nejstarším zařízením sloužícím k odvodu kouře ven z domu (respektive jizby) byl tzv. dymník odvádějící kouř do podkrovního prostoru. Kolem 15. století se pak objevují komíny sahající až nad samotnou střechu a odvádějící tak kouř zcela mimo dům. První komíny byly dřevěné či hlinitodřevěné, v průběhu 17. a 18. století se hlavně pod tlakem protipožárních předpisů přecházelo na komíny zděné. Jejich průduchy už byly svedeny až k zemi a využívali tak k odvodu kouře umělého tahu. V dějinách lidstva nešlo jen o živelné ohně způsobené blesky či neopatrností lidí. Oheň patřil mezi jednu z nejmocnějších válečných zbraní. Od raného středověku zanechávaly válčící strany po sobě spálené a vydrancované kraje. Také při povodních docházelo k velkým škodám, neboť domy převážně chudého obyvatelstva byly stavěny z tzv. „kotovic“, nepálených cihel, které když se ocitly ve vodě tak se rozsypaly. Velký požár Londýna roku 1666 byl pouze jedním z mnoha, které se prohnaly řadou překotně rostoucích měst žijících čilým obchodním ruchem. Začal v pekařství na ulici Pudding Lane a po pouhých pěti hodinách se ocitlo v plamenech více než 300 domů, dílen a obchodů. Plameny se zuřivě hnaly třemi směry, šířily se od jednoho domu k druhému a dokonce i přeskakovaly napříč úzkými ulicemi. Naprostá absence jakýchkoli preventivních protipožárních opatření způsobila, že plamenům nestálo v cestě doslova vůbec nic. Oheň pokračoval ve zničujícím díle celé čtyři dny, aby nakonec zničil čtyři pětiny starého Londýna. Po tomto velkém požáru bylo v Londýně zakázáno používat coby stavební materiál dřevo, jež nahradily cihly. Do 19. století došlo na mnoha místech světa k řadě vážných požárů s často doslova osudovými následky, které opakovaně pustošily rozrůstající městské oblasti obývané tím

7

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů nejchudším obyvatelstvern. Dávno po hromadném zavedení elektřiny se na mnoha takových místech ještě svítilo svíčkami a plynovými lampami, pro přípravu jídla se používal otevřený oheň. K tomu je nutno přičíst zanedbávání vymetání komínů. Jakmile někde vzniklo první ohnisko požáru, napomáhaly všechny nvedené okolností podněcovat rychle šířící oheň. Další příčinu požárů, jejíž podíl na celkovém množství roste, představuje žhářství. Ve srovnání s ohni založenými člověkem je počet požárů vzniklých bez jeho přispění relativně malý. Když už k nim ale dojde, mohou mít velice zničující následky. Spontánně vzniklý oheň v období velkého sucha může vyústit v lesní či stepní požáry trvající po celé týdny a ničící rozsáhlé oblasti, které jsou domovem rostlin i živočichů. Někdy pohltí dokonce i celá města a vesnice. Také pravidelné sopečné výbuchy a s nimi související výrony žhavé lávy dokážou zapálit obrovské přilehlé plochy porostlé vegetací. Hasičství ve starém Římě Nejstarší historické záznamy o boji s ohněm naznačují, že k prvním pokusům na tomto poli došlo zřejmě ve 2. století př. n. l., kdy obyvatel Alexandrie jménem Ctesibius vynalezl primitivní ruční stříkačku schopnou vystříknout do ohně skromný proud vody. Podobala se obrovské injekční stříkačce a jednalo se vlastně o úzký, přibližně 1 m dlouhý rovnoběžný válec, který byl na jedné straně opatřen tryskou a na druhé pístem spojeným s rukojetí. Před použitím se tryska ponořila do nádoby s vodou a píst se vytáhl do krajní polohy. Tím se střikačka naplnila vodou, kterou zatlačení pístu zpět do válce vystřiklo do ohně. Takové zařízení mělo na potření požáru pouze malý účinek. Lze ledy soudit, že v dobách před rozkvětem římského impéria požáry uhasínaly přirozenou cestou, tedy teprve až spálily veškerý hořlavý materiál anebo po propuknutí silného lijáku. Z počátečních období římské říše se dochovaly záznamy o několika tragédiích a obrovských materiálních škodách spojených s požáry. Například roku 6 n. l. zničil jeden jediný požár čtvrtinu všech budov ve středu Říma. S velkou mírou pravděpodobnosti lze říci, že počátky snah o organizaci boje s ohněm lze spojovat právě s následky léto mimořádně ničivé katastrofy. V neustále rostoucím impériu žilo v hustě obydlených městech stále více lidí, takže bylo v zájmu každého jednotlivce co nejvíce omezit riziko opakování takovýchto zničujících pohrom. Za doby římské republiky byl přidělen dohled na bezpečnostní opatření při požárech tzv. collegiu nižších úředníků nazývaných tresviri capitales pod dozorem aedilů, konsulů a tribunů. Protože toto opatření nebylo pro případ požáru dostatečné, zorganizoval kurulský aedil M. Egnatius Rufus vlastní soukromý hasičský sbor, který se velice osvědčil při požáru v roce 732. Za doby císařství byl založen Augustem zvláštní hasičský sbor složený z otroků o počtu 600 mužů, vedený zpočátku kurulským aedilem. Augustus rozdělil sbor do čtrnácti okresů Říma před i za hradbami zvaných regiones. Do každého regionu připadalo několik čtvrtí (vici) města a každá čtvrť měla více či méně obytných stavení. Některá stavení, náležící boháčům se nazývala domus, menší pro občany a nájemníky insulae. Ve čtrnácti okresech bylo 265 čtvrtí, každá z nich volila k sobě čtyři magistry, kteří obstarávali nejen obecní záležitosti, ale i náboženské. Ve věci první dohlíželi magistri vicorum až do roku 6 po Kristu na otázku požární. Jelikož se ale toto zřízení zcela neosvědčilo, zřídil Augustus u konce své vlády (6 let po Kristu) vojensky organizovaný hasičský sbor a zároveň i policejní sbor o 7000 mužích. Sbor byl řízen praefectem z šlechtického stavu, rozdělen byl na 7 kohort, tak že každá kohorta zajišťovala službu ve dvou okresech z kasáren zvaných statio vigilum Romanorum.

8

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Podle nalezených zápisů se nalézalo 6 kasáren poblíž bran i za Tiberou. Každá kohorta s počtem asi 1000 mužů se dělila na 7 centurií. Počet centurií i mužstva v kohortách a centuriích nebyl vždy stejný. Někdy čítala kohorta 555 pěších, 66 jezdců, jindy zase 1105 pěších a 132 jezdců. Centurie 85 – 173 mužů. Řídilo se to zřejmě podle velikosti okresů a služební povinnosti. Podle nalezené votivní desky čítaly centurie: Senecia 19 šarží 142 mužů Torquata 17 šarží 151 mužů Rutiliana 16 šarží 108 mužů Taurisca 14 šarží 101 mužů Aulupora 15 šarží 129 mužů Rufa 16 šarží 103 mužů Justa 13 šarží 87 mužů Celkem tedy 110 šarží 815 mužů Dohromady měla tedy jedna kohorta, pokud počítáme tribuna jako velitele a 4 lékaře, celkem 930 mužů. Toto rozdělení svědčí o důkladné organizaci jak hasičské tak policejní povážíme-li, že tak početný sbor byl řízen svým prefektem, kohorty svými tribuny a centurie svými centuriony, že byl řádně ubytován, rozdělen do okresů a není pochyb, že byl řádně vycvičen a opatřen potřebným vybavením. Výkonná moc prefekta vigilum nebyla malá a měli mnohdy i politický vliv. Prefektovi náleželo také soudnictví nad paliči a zloději. Prefektovým náměstkem byl subpraefektus, kterému bylo podřízeno 49 centurionů, sedm v každé kohortě. Z prefektových úředníků byl cornicularius (pobočník) a beneficiarius coby kancelářský tajemník. Subpraefekt měl mimo cornicularia a beneficiaria ještě libraria k vedení knih. Po boku centuriovi byli vexillarius, praporečník, optio náměstek centuriův, tesserarius, který řídil hlídky, codicillarius písař, secutor, ordonance. Mimo to byli v kohortách dozorci lázní, praporečníci, žalářníci, trubači, dozorci vodovodu, pokladníci, lazebníci, spížníci, registrátoři, stříkačníci – syphonarii a obstaravatelé vody při požárech – aquarii. Jak již bylo zmíněno, byl sbor vigilů zřízen vojensky, byl cvičen, ubytován v kasárnách, držen v přísné kázni a stále placen. Za doby císaře Augusta byli ve sboru pouze svobodníci (osvobození otroci), později pak za vlády Septima Severa také římští měšťané. Každý svobodník po šestileté hasičské službě (později i po tříleté) nabyl měšťanského práva. Služební povinnost trvala dvacet let a každý vigil ročně obdržel 360 denárů. Přísná kázeň byla udržována peněžitými tresty, sesazením z hodnosti, veřejným pranýřem, tělesnými tresty nebo i smrtí. Naproti tomu byly odměny, veřejné pochvaly a hodnostní postup. Uniforma vigilů byla podobná vojenské, k poplachu se používalo volání a hasičských trubek. Vigilové používali žebříky, háky, bourací nástroje, lana, stříkačky, koše, vodou a octem navlhčených pokrývek a kůží. Služba byla denní (excubiae) a noční (vigiliae). Stráže se skládaly ze čtyř mužů. V noci stále jeden muž na stráži a tři odpočívali. Střídání stráží se dělo v noci čtyřikrát a ve dne dvakrát na znamení trubačů. Praefectovi bylo nařízeno, aby byl v noci oblečen a vždy pohotový. O činnosti vigilů při požárech a jejich výkonech nezůstalo mnoho zpráv, aby se dala posoudit hasičská taktika, způsob a vlastnosti hasičského náčiní. I přes všechny uvedené snahy však město Řím stejně jako další části římské říše postihlo několik zničujících požárů. Obrovský oheň propukl v Římě roku 64 n. 1. a zuřil tři dny a tři noci. Požár je také nyzýván Neronův, podle tehdejšího římského císaře. Požár Říma r. 64 byl

9

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů zřetelným počátkem Neronova ústupu ze slávy. Od té chvíle ho potkával jeden neúspěch za druhým. Jediný popis Neronova požáru nám vysvětluje jen málo, protože o činnosti hasičského sboru je jen zmínka ve zprávě, „že šestého dne požár omezen na úpatí esquilinského pahorku, když byla stržena celá čtvrť města, aby dravému živlu nezbyla jen holá pole a obloha“. O Neronově požáru píše Titus takto: „Stalo se veliké neštěstí, neví se, zdali náhodou nebo zlomyslností knížete, neštěstí strašnější ze všech, která způsobila jindy síla plamenů.“ Kdyby byl požár vzniknul mezi chrámy a větčími budovami, nemohl by se z počátku tak rychle rozšířit, protože by chrámy svými ohradními zdmi požár zadržely. Požár vznikl v části circu poblíže Palatina a Caelia, v lehce stavěných boudách, naplněných olejem a lehce vznětlivými látkami. Požár zuřil z počátku v rovině XI. A XII. Okresu, rozšířil se do výše položených II., X. a XIII okresů a vrátil se zpět do nížin II., IV., VIII. A XII okresu takovou rychlostí a silou, „že vzdoroval všemu hašení a ochranným opatřením,“ která byla stižená úzkými a nepravidelnými uličkami a množstvím příbytků. K tomu se přidal nářek žen, dětí a starců, kteří v zástupech pobíhali hořícími ulicemi a stěžovali hašení. Sotva se cítil někdo v bezpečí útěkem do sousedních ulic, tak plameny během chvilky zasáhly i tato místa a obyvatelům nezbylo nic jiného, než aby si zachránili své životy útěkem do polí. Mnoho lidských životů vzalo za své, mnozí umírali z lásky ke svým milovaným a vrhali se do plamenů bez šance je zachránit. Sotva byl oheň šestého dne omezen a obyvatelstvo se trochu utišilo, vznikl požár znovu v předměstí „in Aemilianis“, který trval další tři dny. Požár sice zničil méně budov a lidských životů, ale poškodil nejkrásnější část města. Stalo se tak, že za 9 dní bylo zničeno deset ze čtrnácti okresů Říma, z toho tři kompletně do základů. V sedmi zbylo málo budov a to ještě poloshořelých nebo poškozených. Ačkoliv římský sbor čítal 7000 mužů, nedá se mu i při nedostatečných zprávách o Neronově požáru vytýkat, že nepracoval statečně. Měl po ruce pouze nedostatečné nářadí, římské budovy nebyly zajisté dostatečně ohnivzdorně stavěny a jediná taktická ochrana byla bourání. Hasičství v Británii a Nizozemí Společně se zánikem římské říše upadly veškeré objevy na poli požární ochrany v zapomnění a z následujícího období se nedochovalo příliš mnoho záznamů o snahách bojovat s ohněm. Důraz se nyní kladl na záchranu osob a majetku, zatímco oheň byl ponecháván svému osudu, dokud sám nedohořel – poté když spálil vše, co mu stálo v cestě. V Británii tehdy velké požáry v letech 619 a 624 n. l. zničily rozsáhlé oblasti města Canterbury, přičemž Londýn prožil ještě mnohem větší katastrofy v letech 798 a 982. V roce 1086 byly v Británii podniknuty kroky směřující k tomu, aby si obyvatelé země uvědomili nebezpečí spojená s ohněm. Po zákonem stanovené noční hodině měly být ve všech obydlích uhašeny otevřené ohně a svíce. Zákon, který to nařizoval, se ale stal natolik neoblíbený, že byl záhy odvolán. Roku 1189 vydal první primátor Londýna Henry Fitzalwin městskou vyhlášku, která nařizovala, aby mezi nově stavěnými domy zůstávaly mezery a aby se při jejich stavbě používaly namísto dosavadní hořlavé kombinace dřevo a sláma raději kámen a břidlicové či hliněné střechy. Žádné z uvedených opatření nicméně nezabránilo propuknutí dalších požárů. První velký požár Londýna se roku 1212 rozšířil i přes řeku Temži a v konečném součtu si podle odhadů vyžádal 3000 lidských životů. Oheň představoval každodenní nebezpečí i v dalších anglických městech té doby. Postupně tak lehly popelem Peterborough, York, Cloucester, Lincoln a Bath.

10

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Ani v jiných velkých evropských městech tomu nebylo jinak. I tam vedlo riziko častých požárů ke snaze vyvinout co nejúčinnější vybavení pro boj s ohněm. Na počátku 16. století vynalezli Portugalci mohutné kovové stříkačky - mnohem větší, než jaké se až do té doby používaly kdekoli jinde. Obsluha každé z nich vyžadovala přítomnost mnoba lidí, kteří ji museli nejprve sami naplnit a následně vyprázdnit do zuřících plamenů. V roce 1518 se kovář Anthony Blattner z německého Augsburgu pokusil zvýšit pohyblivost této protipožární zbraně, když stříkačku připevnil na povoz. Většina velkých měst používala v té době různé systémy boje s ohněm založené na využití stříkaček a živých lidských řetězů, po nichž putovaly k místu neštěstí z ruky do ruky kbelíky naplněné vodou. V případě opravdu velkého požáru ale vše záviselo na jednotlivcích (či při nejlepším na několika málo konstruktérech) hledajících různé formy boje s živlem. Bodem obratu se posléze stal až druhý velký požár Londýna, který vypukl 2. září 1666 v jednom pekařství. Jeho následky vyburcovaly především obyvatele tehdejších velkých měst, aby se snažili využít nejnovější vědecké poznatky a povznést techniku boje s ohněm na úroveň odpovídající počínajícímu novověku. Onen velký požár zuřil po dlouhé čtyři dny i noci a stačil se rozšířit do tří směrů, než obyvatelé města záměrně zbourali mnoho dosud nezasažených budov, z jejichž trosek vznikla mohutná bariéra bránící ohni v dalším šíření. Do té doby ale nabrala výheň na takové síle, že popelem lehla až do základů oblast takřka dvou čtverečních mil londýnského „City". V doutnající trosky se tehdy proměnilo na 13 000 domů. 84 kostelů a 44 cechovních budov. Z více než 100 000 Londýňanů se stali bezdomovci, přičemž finanční škody dosáhly astronomických výšin. Je však pozoruhodné, že o život přišlo pouze šest osob. Jako přímý důsledek velkého požáru se brzy začaly organizovat oddíly pro boj s ohněm disponující vybavením k likvidaci požáru. Během následujících 50 let pak veřejná požární ochrana prodělala naprosto zásadní vývoj. Spolu s tím, jak se Evropou šířily zvěsti o velkém požáru Londýna hledali lidé, kteří se zajímali o vylepšování metod boje s ohněm, stále účinnější prostředky snižující hrozbu požáru. V roce 1673 vypukl požár v amsterdamském Lijnbaanu [Bopewalk]. Podobně jako v přtpadě londýnského velkého požáru se i zde plameny rozšířily neuvěřitelnou rychlostí ulicemi a průchody a zničily mnoho budov. Jistého úspěchu při snaze dostat požár pod kontrolu bylo nicméně dosaženo zásluhou nasazení vylepšené výzbroje zkonstruované holandským inženýrem Van der Heidenem. Naštěstí pro obyvatele města vynalezl tento muž již o několik let dříve přenosnou ruční stříkačku, která se připojovala ke speciálně zkonstruovaným koženým hadicím. V době kdy propukl požár v Amsterdumu. podnikli Angličané již řadu opatření s cílem zajistit, aby se již nikdy neopakovalo řádění živlu s tak zničujícími následky, k jakým došlo v Londýně roku 1680 zde dr. Nicholas Barbon otevřel „Fire Office" (doslova „Požární úřad“) - první zařízení svého druhu na světě, kde mohli zákazníci uzavřít pojištění ke krytí náhrad případných škod způsobených ohněm. Barbonův podnik však brzy zkrachoval, neboť musel vyplácet příliš mnoho náhrad škod. O pět let později ale zahájila činnost pojišťovna fungující na poněkud odlišném principu. Tentokrát si zřídila vlastní hasičský sbor, aby vlastními silami omezila rozsah škod a tudíž i výši následně vyplácených náhrad. Roli hasičů zde v případě požáru sehrávala skupina převozníků a lodníků od řeky Temže. Kdvž roku 1711 zničil oheň v americkém městě Bostonu přes 100 budov, zažila Severní Amerika jeden ze svých největších požárů. Plameny řádily osm hodin a vyžádaly si dvanáct lidských životů, než se podařilo dostat oheň alespoň částečné pod kontrolu. Následky katastrofy podnítily Američany k rychlému vývoji prostředků snižujících riziko požáru, které se záhy dostaly na stejnou úroveň, jaká byla v té době obvyklá kdekoli na světě.

11

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Hasičské sbory pojišťovacích společností V boji s ohněm zaznamenal Londýn značný pokrok a roku 1720 zde působilo již 20 různých hasičských sborů organizovaných jednotlivými pojišťovnami. Každý sbor měl své vlastní hasiče, odlišující se různobarevnými uniformami, které nosili při likvidaci požáru pojištěného majetku. Při určování toho, u které společnosti je dům vlastně pojištěn se hasiči jednotlivých pojištoven orientovali podle kovových cedulek připevněných na výrazných místech na průčelích budov. Do roku 1725 se počet hasičských sborů jednotlivých pojišťoven zdvojnásobil. Stávalo se, že pokud první hasiči, kteří dojeli na místo zjistili, že objekt není pojištěn u jejich chlebodárce, zanechali práce, aniž by se snažili požár uhasit. Děly se i horší věci. Často panoval u zásahů chaos, když si rivalové různých pojišťoven záměrně překáželi. Tento stav trval téměř celé století. Roku 1733 již americký Boston disponoval fungujícím sborem dobrovolných hasičů a o čtyři roky později se mohl New York chlubit ne méně než pětatřiceti hasiči. V roce 1774 pomáhal při zakládání hasičského sboru i samotný George Washington V tutéž dobu ve Francii obrátil pozornost na rostoucí potřebu ochrany před požáry Napoleon Bonaparte. který vydal pokyn, podle něhož musela jedna z divizí francouzské armády zajistit dostatek mužů na vytvoření hasičského sboru s úkolem ochránit Paříž a její obyvatele před ohněm. Tento sbor vstoupil do povědomí pod názvem Brigade de SapeursPompiers. Roku 1800 měli pařížští hasiči k dispozici již 30 ručních stříkaček, které jim pomáhaly ve zdolávání ohně. Naproti tomu se hasičské sbory v Británii skládaly na počátku 19. století převážně ze špatně vycvičených a mizerně organizovaných dobrovolníků anebo mužů, kteří pracovali jako hasiči na částečný úvazek. Roku 1824 však představitelé skotského města Edinburghu přijali po sérii požárů rozhodnuti, které znamenalo skutečnou revoluci v organizaci boje s ohněm. Skotové tehdy sloučili několik dosud nezávisle na sobě fungujících hasičských sborů jednotlivých pojišťoven a vytvořili z nich první městský hasičský sbor ve Velké Británii nesoucí název Edinburgh Fire Engine Establishment. Velení nad hasičským sborem o sile 80 mužů svěřili otcové Edinburghu po zralé úvaze 24 letému Jamesi Braidwoodovi. Ten nemarnil čas, neprodleně zahájil výcvik svých mužů, a začal je tak připravovat na úkol, jenž před nimi stál. Dnem i nocí je nemilosrdně cepoval, hasiči cvičili s žebříky, pracovali na střechách a učili se dopravovat vodu do míst, kam ji jinak bylo možné jen obtížně dostat. Zanedlouho měl Edinburgh nejúčinněji fungující hasičský sbor v celé zemi. Zprávy o Braidwoodově úspěchu záhy dorazily až do Londýna, kde právě v lé době dozrávala kritická kombinace nahuštěné obytně zástavby a rozšiřujících se výrobních podniků navozující mimořádné riziko vzniku požáru a s ním spojené ohrožení životů a majetku obyvatel. Roku 1826 již naplno probíhalo slučování nejdůležitějších hasičských sborů různých pojištoven do jediné efektivně fungující jednotky. V roce 1832 byl do Londýna pozván samotný Braidwood, aby se stal vrchním dozorcem hasičského sboru nesoucího název London Fire Engine Establishment (LEFE). Na počátku velel 80 hasičům, kteří pracovali na plný úvazek v 19 požárních stanicích zajišťujících bezpečnost v centru Londýna. Tak vlastně nastala situace, kdy měl londýnský sbor chránit se slejným počtem hasičů, jaký měl k dispozici Edinburgh, mnohem více obyvatel. Počet londýnských hasičů posléze v souvislosti s tím, jak hasiči dostali na starost požární ochranu celého Londýna, znatelně narostl. V Edinburghu získal Braidwood řadu zkušeností s organizací hasičského sboru, které záhy úspěšně využil. Různorodou směsici barevných uniforem, pocházejících od předchozích zaměstnavatelů svých mužů, nahradil praktickými černými stejnokroji s koženými helmami a

12

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů botami. Zároveň zavedl oficiální systém hodností a penzijní systém. Přišel také s novým a přísně vedeným výcvikem, jenž vedl mimo jiné ke zvýšení odvahy hasičů při kontaktu s ohněm. To jeho mužům umožnilo, aby při sebemenší možnosti vnikali do hořících budov a hasili plameny přímo v epicentru požáru. Od té doby se hasiči začali snažit namísto dušení ohně do okolí ohniska požáru nastříkat co nejvíce vody okny rovnou do hořících budov a zlikvidovat oheň přímo tam. Hasiči nemohli samozřejmě setrvávat v hořících domech příliš dlouho - kouř a horko je brzy donutily vracet se ven na čerstvý vzduch. Nový náčelník londýnských hasičů rovněž nutil své muže cvičit ve tmě a trénovat tam boj s pomyslným ohněm - často v nepříjemném a obtížně zvládnutelném prostředí půd, podkroví či hřebenů střech. Hasiči nyní museli cvičit ve výškách bez žebříků a s hadicemi, a to tak dlouho, dokud se z nich nestali naprostí profesionálové. Aby udržel ostražitost hasičů a zajistil jejich rychlou reakci na skutečný poplach, kontroloval Braidwood namátkově jednotlivé stanice a cvičné poplachy vyhlašoval v jakoukoli hodinu. James Braidwood vládl po následujících takřka 30 let jako celosvětová vůdčí autorita v oblasti boje s ohněm. Dne 22, června roku 1861 se ale jeho život náhle a tragicky uzavřel, když v malém skladišti na břehu Temže v blízkosti mostu Tower Bridge vypukl požár. Plameny se úzkou uličkou rychle rozšířily a rozpoutal se obrovský požár. Braidwood, který vyrazil, věren svému zvyku, v čele hasičů, zahynul, když se ze štítu domu zřítilo velké množství zdiva. Jeho pohřební průvod se táhl 2,5 km a ochromil život ve velké části Londýna. V roli velitele londýnských hasičů nahradil Braidwooda kapitán (později sir) Eyre Massey Shaw - irský armádní důstojník, který v minulosti řídil sjednocený policejní a hasičský sbor v Belfastu. Po takřka celé tři následující dekády se Shaw stal v západním světě vůdčí postavou na poli budování hasičských sborů a prosazování protipožárních bezpečnostních opatření. Když britský parlament zřídil roku 1866 Metropolitan Fire Brigade (Metropolitní hasičský sbor - předchůdce současného London Fire Brigade - londýnského hasičského sboru), velel Shaw rázem největšímu profesionálnímu hasičskému sboru na celém světě. Již koncem šedesátých let 19. století se londýnský sbor rozrostl a spravoval 59 požárních stanic. K dispozici měl množství ručně ovládaných výsuvných žebříků sloužících k zachraňování osob, přičemž Shaw postupně zaváděl další novinky. Pořídil parní stříkačky, instaloval telegrafní komunikační systém a pro své hasiče zavedl intenzivní výcvikový program. Odborným znalostem šéfa londýnských hasičů odpovídala i poptávka po jeho radách. Vydal se tedy i na druhou stranu Atlantského oceánu, aby tam provedl inspekci několika amerických hasičských sborů. Radil rovněž královně Viktorii v otázce protipožárních bezpečnostních opatření v královském paláci. Během sedmdesátých let 19. století se hašení velkých požárů v Londýně účastnil spolu se svým hasičským sborem jako nadšený dobrovolný hasič i princ waleský, Americké hasičské sbory Podobně bouřlivý rozmach, pokud jde o výzbroj, probíhal také v hasičských sborech na území Spojených států, třebaže ještě na počátku 19. století tvořili většinu jejich členu dobrovolníci. Rostoucí počet ničivých požáru však ohrožoval ekonomický i sociální život rozvíjející se země. Jedna z oněch velkých katastrof propukla v tehdy teprve vznikající obchodní čtvrti New Yorku za mimořádně mrazivého počasí v prosinci roku 1835. Požár vznikl v oblasti plné skladišť a obchodů, kde plameny záhy pohltily vše, co jim stálo v cestě. Vrstva ledu a krutá zima komplikovaly včasný přístup k vodě. Muselo být strženo několik budov, aby se vytvořila bariéra proti dalšímu postupu ohně. Následně poté se podařilo dostat požár pod kontrolu a postupně jej utlumit. Na konci americké občanské války vznikl v New Yorku první profesionální hasičský sbor ve Spojených státech. Roku 1865 měl k dispozici 33 ručních stříkaček dopravovaných na

13

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů koňských povozech, 11 žebříků a 600 placených hasičů. Zanedlouho poté se po celých Spojených státech rozšířily parní stříkačky. Chicago postihl zničující požár v roce 1871. Započal na pile a po rozšíření do okoli zničil čtyři bloky budov. Jakmile se jej však podařilo dostat po několika hodinách pod kontrolu, rozhořel se nedaleko další oheň - zřejmě zapálený jiskrami původního požáru. Rozdmýchán velice silným větrem, zachvátil druhý oheň několik střech a vbrzku se doslova proměnil v ohnivou smršť. V silném větru nebyly stříkačky příliš účinné a plameny přeskočily na druhou stranu řeky. Chicagští hasiči, na které již doléhala únava z prvního požáru, odeslali telegrafem naléhavou žádost o pomoc, po jejímž přijetí za nimi dorazilo několik jednotek z okolí. Snaze o uhašení požáru ale bránily tisíce obyvatel Chicaga prchající před postupujícími plameny. Oheň hořel celých 24 hodin, než se dostal za přispění silného deště pod kontrolu hasičů. V hrozném ohni zahynulo přes 300 obyvatel města a dalších 100 000 zůstalo bez přístřeší, když plameny zničily více než 18 000 budov. Coby reakce na velký požár v Chicagu byl počet členů tamního hasičského sboru zdvojnásoben. Na přehlídce roku 1869 tak mohlo defilovat 390 důstojníků a hasičů, 34 parních stříkaček, 150 koní, 26 mobilních výsuvných žebřrků a přibližně 11 km hadic. Stejně jako v případě mnoha jiných modernizujících se hasičských sborů vznikl i v Chicagu systém oblašování poplachů s cílem zrychlit přenos informací o vzniku požáru. Materiální vybavení hasičských sborů a jejich vývoj v různých částech světa nevycházely z jednotného vzoru. Těžko ale někoho překvapí, že mezi nejaktivnější na tomto poli patřila ta města, která v minulosti sama zažila velké katastrofy spojené s řáděním ohně. Právě v nich vznikaly dobře organizované i vybavené hasičské sbory. Mnohé země přejímaly americké a britské zkušenosti, pokud šlo o výcvik hasičů i jejich vybavení. Roku 1875 se například mohlo australské Sydney pochlubit nejmodernějšími britskými parními stříkačkami značky Merryweather, zatímco v téže době se hasiči v japonské Jokohamě teprve postupně zbavovali dřevěných ručních stříkaček, pocházejících ze 17. století. Dvacáté století Na počátku 20. století již většina větších světových měst disponovala pravidelnými hasičskými sbory. Lidé tehdy již pochopili, že požáry ohrožují nejen lidské životy, ale mohou mít i nedozírné hospodářské důsledky. V mnoha oblastech začaly být náklady na požární ochranu hrazeny částečně z příspěvků ústředních vlád a místních státních orgánů. V menších městech však ještě poháněli dobrovolní hasiči své staré stříkačky vlastními svaly a současně zajišťovali alespoň základní protipožární opatření. Významný mezník v tomto období představuje nástup motorizovaných požárních vozů umožňujících dorazit k ohni mnohem rychleji. Zároveň bylo možné dopravit na místo zásahu kromě obvyklých žebříků a hadic i stále větší množství výzbroje potřebné k boji s ohněm a k záchraně osob. Další zlepšení představoval nový zdroj sily pro pohon vodních stříkaček, který se objevil spolu s motorovými pumpami. Poprvé se rovněž začaly používat dýchací přístroje a požární žebříky s dosahem do velkých výšek, umožňující mnohem účinnější organizaci zásahu, než tomu bylo v minulosti. V první polovině 20. století přinesly dosud největší změny, jimž museli hasiči čelit, mezinárodní konflikty a války. Během první světové války se řada britských měst stala terčem útoků ze vzduchu, jež byly prováděny německými vzducholoděmi Zeppelin. Jeden jediný nálet v roce 1915 způsobil na různých místech Londýna 29 požárů, které poničily především obchodní čtvrť „City". Poprvé v historii se hasiči ocitli v situaci, kdy na ně během zásahu proti ohni současně padaly nepřátelské bomby. Mnoho mužů utrpělo během leteckých útoků zranění. Avšak v porovnání s tím, co se odehrávalo v britských i německých městech během druhé světové války, události prvního světového konfliktu zcela blednou. Britští hasiči byli první,

14

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů kdo museli čelit následkům bombardování zápalnými a vysoce explozivními pumami, když si nacistická Luftwaffe vybrala v roce 1940 za svůj terč Londýn a některá další velká britská města. Od září onoho roku prožíval Londýn 57 po sobě následujících nocí bombardování. Hasičské jednotky prožívaly těžké chvíle i přesto, že se britská vláda rozhodla posílit dosavadních 1600 profesionálních hasičských sborů v celé zemi 23 000 dobrovolníky. Během jedné jediné noci bylo v Londýně nasazeno 2000 stříkaček. Těžkému bombardování čelily rovněž přístavy a další strategická místa. Na základě vládního plánu na pomoc postiženým oblastem dostaly místní hasičské jednotky množství nových stříkaček. Boj s požáry se odehrával doslova v první válečné linii a mnoho hasičů bylo zabito či zraněno. Na počátku roku 1942 se však karta obrátila. Když britské královské letectvo RAF zahájilo spolu s americkými vzdušnými silami intenzivní bombardování německých měst a zbrojovek, pocítili tíhu bojů zase němečtí hasiči. Celé městské čtvrti se ocitly v jednom plameni poté, co se na ně z oblohy snesly mraky zápalných a výbušných pum. Příslušníci hasičských jednotek na zemi měli jen nepatrnou naději, že se jim podaří dostat plameny pod kontrolu. V pozdější fázi války se objevily německé létající bomby V - 1, po kterých následovaly ještě účinnější rakety V - 2. Ty dopadaly v letech 1944 - 1945 ve velkém množství na Londýn a jihovýchodní Anglii a ke ztrátám na obou stranách přidaly další desetitisíce lidských životů. Hasičům tehdy přibyla další práce, když pomáhali při vyprošťování lidí zpod trosek bombardovaných budov. Britské hasičské jednot.ky se během války dočkaly zestátnění, jež mělo sjednotit jejich organizaci i výzbroj. Na obou válčících stranách se do rukou hasičů dostaly ze strategických vládních zásob další automobilové stříkačky společně se stříkačkami na přívěsech a s výsuvnýrni žebříky, které měly zvýšit sílu hasičských sborů. Po příchodu míru trvalo hasičským jednotkám takřka celé jedno desetiletí, než se z následků války zotavily. V podmínkách poválečného hospodářství zaostával vývoj požárních vozidel a další výzbroje až do padesátých let, kdy nastoupila nová generace požární techniky. V průběhu druhé poloviny 20. stolelí se požární ochrana rozvíjela v reakci na rychle se proměňující svět stále závratnějším tempem. Postupně vznikaly nové technologie a materiály, zatímco hasiči se museli současně přizpůsobovat neustále se měnící náplni své práce při hašení požárů a při záchranných operacích spojených se stále větším rizikem. Jak se v poválečném období zlepšovala kvalita bydlení, ubývalo současně mnoho tradičních příčin požárů ve starší zástavbě: otevřené ohně, petrolejová a naftová kamna a stísněné prostory určené k přípravě jídla. Součástí nových staveb se již staly prvky sloužící k ochraně před vypuknutím požáru, přičemž se nezapomínalo ani na lepší únikové cesty pro případ jejich vzniku. Jednu z novinek představovaly například samočinně se zavírající dveře, jež byly zkonstruovány tak, aby udržely kouř pouze v zasažené části domu. Přes všechna uvedená vylepšení však oheň představuje i nadále hrozbou. V moderních obydlích se nachází spousta hořlavého materiálu včetně plastických hmot a dalších hořlavých látek (například pěna používaná jako výplň nábytku). Pokud jsou tyto látky vystaveny ohni, uvolňuje se z nich značné množství hustého jedovatého dýmu, který dokáže naplnit celý vnitřek domu černými dusivými výary. Kromě toho je lze všechny snadno zapálit jedinou neopatrně odhozenou cigaretou. Rozšířené využívání elektřiny a rostoucí počet domácích elektrospotřebičů vede rovněž ke zvyšujícímu se počtu požárů způsobených poruchami elektrických zařízení nebo jejich špatným používáním. Další příčinou požárů byl v době oživení průmyslu po druhé světové válce nástup nových výrobních postupů, jež často vyžadovaly vysoké teploty. Tento proces byl rovněž spojený s rozšiřujícím se používáním chemikálií při výrobě nových syntetických materiálů. Současně se mnoho nových výrobních provozů zřizovalo ve starších budovách, z nichž jen málokteré byly

15

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů původně stavěny s ohledem na dodržování protipožárních opatření a zajištěni bezpečnosti zaměstnanců. V současnosti funguje v jednotlivých místech nepřetržitá požární služba, která dokáže v případě požáru bleskově zareagovat na vyhlášení poplachu. Rozhodujícím prvkem při činnosti moderních hasičských sborů je řízeni operačního a informačního střediska, kam přicházejí všechna volání zvenčí a odkud vycházejí příslušné reakce. Tyto centrály jsou v činnosti 24 hodin denně a jejich odborně vyškolený uniformovaný personál vede po vyslání hasičů s příslušnou technikou do akce veškerý následný rádiový provoz. v případě potřeby posílá na místo další posily a monitoruje průběh celého zásahu. Kromě toho, že hasičské sbory čelí bezprostředním nebezpečím, přispívají k bezpečnosti občanů i jinými způsoby. Kontrolují zaváděni protipožárních zákonů, provádějí veřejnou osvětu týkající se vysvětlování všeobecných protipožárních zásad, navštěvují školy, dětské a mládežnické organizace, domovy důchodců a nemocnice. Moderní hasiči jsou vycvičeni, aby dokázali pracovat se širokým spektrem výzbroje a současně uměli využívat nejnovější postupy požární práce. To umožňuje likvidovat požár přímo v jeho ohnisku uvnitř hořící budovy. Dostat se až k samotnému epicentru a snášet tamější nepříznivé podmínky, mezi něž patří extrémně vysoká teplota, velká koncentrace hustého kouře a vlhkost, umožňuje hasičům výstroj sestávající z osobních dýchacích přístrojů a ochranných oděvů. Mezi technické pomůcky patří termokamery, jež dokáží „vidět" skrze hustý dým, a osobní vysílačky, které umožňují dnešním hasičům poradit si s ohněm mnohem úspěšněji než dříve a zároveň účinněji zachraňovat lidské životy. Základem strategie současných hasičů je likvidovat požár odstraněním některé ze základních podmínek nutných k hoření. Kbelíky naplněné vodou a dopravované na místo požáru živými řetězy měly ve starověku jen velmi malý účinek při ochlazování hořící látky. Hasiči se v minulosti rovněž snažili odstranit z dosahu plamenů materiál, který by mohl ohni posloužit jako palivo, a proto se vytvářely protipožární bariéry. Kupříkladu se strhávaly doškové střechy ve směru šíření ohně, Ještě drsnější metodu představovalo vyhazování celých domů do povětři dynamitem. Moderní metody jsou naštěstí mnohem promyšlenější, třebaže voda představuje v celosvětovém měřítku stále ještě nejčastěji používaný hasicí prostředek. Voda bezprostředně ochlazuje hořící látku, zvláště pokud se stříká pod velkým tlakem v podobě jemných částeček vytvářejících vodní mlhu. Tím se materiál představující palivo požáru ochlazuje až na úroveň, při níž již nemůže probíhat proces hoření. Některé druhy požárů vyžadují použití zvláštních technik. Při požárech velkého množství nafty či benzínu je zapotřebí zamezit přístupu kyslíku k plamenům na povrchu hořící tekutiny. Toho se dosahuje pokrytím hladiny hořící kapaliny pěnou, která připraví plameny o potřebný kyslík. Zvláštní pozornost se věnuje chemikáliím a požárům elektrických zařízení. V takovém případě se používá prášek nebo inertní plyn. Kromě hasičských sborů v městských a venkovských oblastech, které zajišťují potřeby běžného obyvatelstva i většiny průmyslových podniků, existují v současnosti specializované jednotky, jež mají čelit zvláštním bezpečnostním rizikům. Své vlastní hasičské a záchranné jednotky potřebují kupříkladu velká mezinárodní letiště. Jejich příslušníci jsou cvičeni a vybaveni tak, aby dokázali čelit požárům letadel či následkům leteckých havárií, při nichž se mohou dostat do kontaktu s velkým množstvím hořícího benzinu. Automobilové stříkačky používané na letištích proto musí disponovat velkou zásobou pěny a pohonem na všechna kola. Nutné jsou rovněž speciální pomůcky k proniknutí dovnitř trupů letadel. Dostatečné zásoby vody, pěny a prášku potřebují také hasičské jednotky chránící velká petrochemická zařízení. I v tomto případě existuje hrozba rozsáhlého požáru nebo výbuchu způsobeného hořlavými kapalinami či plyny. Zásluhou vysoce kvalitního výcviku a nejmodernějšího vybavení dokážou současní hasiči čelit širokému spektru různých nebezpečí. Velká část tísňových volání dnes sice nerná co do

16

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů činění s ohněm, v mnohých jde však o situace, při nichž se rozhoduje o životě či smrti člověka. V souvislosti se stále větší závislostí na automobilové dopravě roste od padesátých let dramaticky počet dopravních nehod na dálnicích. V závislosti na tom, jak lidé stále častěji zůstávají uvězněni v havarovaných vozech, se nepřetržitě zvyšuje i schopnost hasičů se s takovýmito obtížnými situacemi vypořádat. Mezi další nehody, ve kterých nehraje hlavní roli oheň, patří výbuchy plynu, úniky nebo vytékání jedovatých či nebezpečných chemických látek, havárie strojů a vyprošťování lidi z nejrůznějších nebezpečných situací. Zaměstnání hasičů dále rozšiřují události vyvolané extrémními výkyvy počasí - vichřice, údery blesku, záplavy po silných přřvalových deštích nebo tání sněhu - které kladou na hasiče rovněž velké nároky. V některých zemích jsou hasiči povoláváni na pomoc i při odstraňování následků přírodních katastrof, jakými jsou výbuchy sopek či zemětřesení.

II. Od počátků ke vzniku hasičských sborů v českých zemích Na přelomu 9. a 10. století byly ještě české i moravské země řídce osídleny a hojně zalesněny. Česká republika se nachází v oblasti formace smíšených (opadavých) lesů mírného pásma, rozkládající se na severní polokouli mezi 40°- 60° severní zeměpisné šířky a 40°50°jižní zeměpisné šířky; hlavními dřevinami v této formaci jsou četné druhy dubu a buku; ostatní dřeviny jsou zpravidla jen přimíšené. Lužní les: vrbotopolové „měkké“ luhy, svaz Salicion albae dubové „tvrdé“ luhy, svaz Alnion incanae, podsvaz Ulmenion olšiny, svaz Alnion incanae, podsvaz Alnenion glutinoso-incanae

Karpatská ostřicová dubohabřina s příměsí náletové břízy Doubravy: teplomilné doubravy, svaz Quercion pubescenti-petrae acidofilní doubravy, svaz Genisto germanicae-Quercion Dubohabřiny: svaz Carpinion Bučiny: květnaté bučiny, svaz Eu-Fagion kyselé bučiny, svaz Luzulo-Fagion vápnomilné bučiny, svaz Cephalanthero-Fagion Smrčiny: klimaxové (horské) smrčiny, svaz Athyrio alpestris-Piceion podmáčené smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Mastigobryo-Piceetum rašelinné smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Sphagno-Piceetum Reliktní bory: svaz Dicrano-Pinion Hlavním zdrojem obživy obyvatelstva bylo zemědělství, ve vsích, podhradích a tvrzích feudálů se rozvíjely základní druhy řemeslné výroby. Nejvýznamnějším rysem 13. a poloviny

17

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů 14. století je rozmach kolonizace, kdy se na malých plochách koncentruje množství lidí, obytných a hospodářských budov. Vyrostla města, v nichž se valná část obyvatelstva zabývala řemeslnou malovýrobou. Příslušníci jednotlivých řemesel se sdružovali v cechy, kterým v dalším období připadla důležitá úloha při hašení. Staré sídelní území je souhrnný název pro oblasti, které byly tradičně osídleny většinou pravěkých zemědělských kultur a také během raného středověku. Jednalo se především o úrodné nížiny kolem Labe, dolní Vltavy, střední a dolní Ohře a kolem dolní Jizery a Bíliny. Na Moravě staré sídelní území zahrnovalo jihomoravské úvaly a nivy střední a západní Moravy. Malá, ale významná stará sídelní oblast, známá jako tzv. Malá Haná, se nacházela na severozápadě Moravy v Boskovické brázdě. Na území českého Slezska se pak jedná o území především na levobřeží řeky Opavy v pásu od Krnova, dále na Opavsko a Hlučínsko. Toto území představuje však zlomek větší sídelní enklávy na Horním Slezsku, které se rozprostírá především na levobřeží Odry v pásu Hlubčické pahorkatiny. Spíše výjimečně bývaly během pravěku a raného středověku osídleny i jiné oblasti. Většina zbytku Čech a Moravy byla zalesněna anebo pokryta pahorkatinami a horami, a tudíž k zemědělství tehdejší úrovně nezpůsobilá. Až v 11. a 12. století se vlivem vnitřní kolonizace začalo osídlení posouvat za hranice starého sídelního území. S tímto procesem souviselo systematické klučení lesa. K osídlení ostatních částí Čech a Moravy došlo nezvratně v 13. a 14. století během tzv. velké kolonizace vrcholného středověku. Jako velká kolonizace se označuje proces dobývání a osídlování nových zemědělsky využitelných poloh, který probíhal v Evropě od 11. až do 1. poloviny 14. století. Vedle venkovské kolonizace, spojené se zakládáním nových vesnic, existovala také městská kolonizace a tzv. kolonizace hornická. Někdy bývá ve středoevropské literatuře velká kolonizace synonymně zaměňována s německou východní kolonizací. V tom případě jsou z tohoto pojmu vyděleny kolonizační procesy v západní a severní Evropě (přechod Francouzů na jih od Pyrenejí, kolonizace západních částí Britských ostrovů, švédská kolonizace ve Finsku). Velká kolonizace, probíhající neobvykle rychlým tempem, změnila zásadním způsobem tvářnost Evropy. Kolonizační úsilí podstatně změnilo ráz krajiny. Část lesů zmizela a byla nahrazena hustou sítí osad, jež už se příliš nelišila od dnešní podoby. Velká kolonizace je součástí procesu, který je označován jako vrcholně středověká transformace. Morava Kolonizace probíhala na Moravě od konce 12. století. Z Rakouska tehdy pronikali kolonisté na Znojemsko a Jemnicko. Ze Slezska, hlavně z území vratislavských biskupů byli kolonisté při založení Uničova, Opavy, Bruntálu (lokovaná moravská a hlavně města českého Slezska jsou starší než česká právě díky slezskému vlivu). Aktivně se do procesu kolonizace zapojil moravský markrabě Vladislav Jindřich. K největšímu rozmachu kolonizačního úsilí ale došlo v době olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245-1281). Dále z Moravy pokračovali kolonisté do Horních Uher a to pravděpodobně přes Brno směrem na Trenčín, kudy vedla mezinárodní obchodní cesta. Severozápadní moravskoslovenská hranice nebyla kolonizací dotčena. Čechy Kolonizace v Čechách navázala na osidlovací procesy probíhající už ve 12. století, kdy někteří němečtí osadníci překročili pomyslné hranice mezi říší a Čechami a zakládali vesnice např. na území Sedlecka (chebská kolonizace cisterciáckým klášterem z Waldsassen nebo kolonizační aktivity kláštera Zwettl v českém Vitorazsku). K větším průnikům na české území začalo docházet na počátku 13. století, kdy se na území Sedlecka, Bílinska a Podkrušnohoří v písemných pramenech objevují první německé názvy sídlišť, resp. německá jména osadníků.

18

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Zdá se, že tito nově příchozí se podíleli na vnitřní kolonizaci výše položených oblastí, není s jejich usídlením spojováno šíření německého práva. Poprvé osadníci začali užívat ius teutonicum na severní Moravě na pozemcích johanitů (Hlubčicko). To bylo kolem roku 1213. (Ve stejné době na Znojemsku pod německým právem usídlovali na svých pozemcích osadníky i premostráti.) V Čechách se německé právo objevuje u doksanských premonstrátek. U tohoto premonstrátského kláštera vzniklo také první lokované město v Čechách Kynšperk (1232). První známou městskou lokací v českých zemích je pak moravský Uničov (1215). Od počátku 13. století bylo kolonizováno hlavně Českobudějovicko, Českomoravská vrchovina, Jizerské hory, pustá a zalesněná podhoří Český les, Krušné hory, Lužické hory, Krkonoše. Kolonisté většinou přicházeli z Bavorska, Frank přes Chebsko, na sever z Durynska, Horního Saska, na severovýchod z Lužice a Horního Slezska. Svatý Florián (250 – 304) byl velitel pluku propuštěný ze římských legií. Narodil se v Cetii (dnes Zeiselmauer u Vídně) a za vlády císaře Diokleciána byl jednou z obětí jeho zásahů prostřednictvím čtyř protikřesťanských ediktů z let 303 a 304. Dnešní území Rakouska do té doby patřilo římské provincii Noricum a císař Dioklecián tuto provincii připojil k Pannonii. V okolí dnešního Lince, v městě Lauriacum (neboli Lorch) u soutoku Enže s Dunajem, dal jeho místodržitel Aquilinus pozavírat a usmrtit mnoho zdejších křesťanů. Když se to Florian dozvěděl, spěchal křesťanům na pomoc. Nebyl však dostatečně opatrný a po několika dnech byl zatčen a pod neustálým týráním měl zapřít Krista. Protože se nechtěl za žádnou cenu víry zříct a soud nevzal ohledy na jeho zásluhy v armádě, jeho bezúhonný život, vydal ho do rukou katů. Ti mu přivázali na krk mlýnský kámen a hodili ho do řeky Enže. Ostatky sv. Floriána byly v 11. století rozděleny, část z nich byla převezena do Říma, část do Krakova (stal se jedním z polských patronů) a z Polska byla za Karla IV. malá část jeho relikvií převezena do chrámu sv. Víta v Praze. Relikviář má však rovněž katedrála v Olomouci, kostely na Kladně, v Jaroměři, v Havlíčkově Brodě a jinde. Tyto maličké kousky Floriánových ostatků měly ve středověku chránit města před požáry, poněvadž Florián, umučený ve vodě, se stal patronem hasičů. Obraz sv. Floriána se objevoval na obecních pečetidlech, městských branách, kostelních věžích, na zvoničkách a jeho sochy se stavěly na návsích a náměstích. Na Hané ještě v minulém století hlásil ponocný:“ Chval dobrý duch Hospodina i Ježíše, jeho Syna. Odbila desátá hodina, milý svatý Floriáne, tohoto městečka patrone, chraň nás od ohně. " Aby se zabránilo vzniku požárů a do jejich hašení se vnesl řád, vznikaly první stručné směrnice. Za nejstarší se pokládají směrnice v nedatovaných statutech města Prahy ze čtrnáctého století pod čísly: 2 – De Igne (O ohni) 92 – Anzeige der Branddrohung (Oznamování požáru) 180 - Diebstahl während des Brandes (Krádež při požáru) Podle těchto směrnic měl každý občan chránit svůj oheň. Služebnictvo, které by zapálilo dům svého pána mělo být v tomto ohni ihned upáleno. Občané nesměli běžet k ohni se zbraní, každé řemeslo mělo mít své háky a jejich pomocí bořit hořící domy, kupci měli pomáhat při zdolávání požáru, všichni povozníci měli ihned vozit vodu a kdo tak neučinil tomu se odebral vůz i koně a sám byl vyhnán z města.

19


Častější písemné zmínky o požárech se objevují až od patnáctého století s rozšířením vzdělanosti a knihtisku. Zejména místní kronikáři barvitě líčili velké katastrofické požáry. Od devatenáctého století, s rozvojem kronikářství, podobných zmínek přibývá. A nešlo jen o živelné ohně zpsobené blesky či neopatrností lidí. Oheň byl také jednou z nejmocnějších válečných zbraní. Od raného středověku zanechávaly po sobě válčící strany spálené, vydrancované kraje. V moravských zemích zanikla řada vesnic ve válkách mezi markrabaty Joštem a Prokopem v letech 1381 – 1405. Husitské války poznamenaly rozsáhlé panství třebíčského kláštera natolik, že klášter nebyl schopen se hospodářsky konsolidovat. V kraji se několikrát pohybovala jak vojska Zikmunda Uherského a Albrechta Rakouského, tak husitská. Třebíčský klášter byl obsazen silnou posádkou českých husitů a Třebíč se vedle Ivančic stala na celé desetiletí oporou táboritů na Moravě. Mohelno patřilo v tomto období stoupenci císaře Zikmunda Petrovi z Mohylna, proto je husité ze msty vypálili i s hradem. V česko – uherské válce mezi Jiřím z Poděbrad a jeho zetěm Matyášem Uherským roku 1468 oblehl Matyáš se svým vojskem Třebíč. Město ve dvou dnech podlehlo soustředěnému útoku dobyvatelů, zejména když požár přeskočil z předměstí do vnitřního města. Část obyvatelstva, pokud nepadla při obraně města nebo se neukryla v klášteře, zahynula v hořících troskách. V listě českýn katolíkům se Matyáš chlubil, že město Třebíč bylo uherským vojskem „vzato, spáleno a do kořene zničeno“. V této válce byla také vydrancována a vypálena Jemnice. Můžeme si představit, jak vypadalo široké okolí pleněné Uhry, jež muselo poskytovat obživu i českým vojskům. Na následky této války zanikla řada vesnic. V následujícím období se objevují zmínky o častých požárech a přírodních katastrofách v berních listech. Je tu však možnost, že množství a intenzita všech katastrof byla nadsazena, neboť feudál měl hlavně zájem na snížení výše berní. Na sklonku 15. a v průběhu 16. století došlo opět k pronikavým hospodářským změnám. Feudálové se již nespokojují s důchodem z poddanských platů, ale zcelují půdu, zakládají poddanská města a velkostatky na nichž hospodaří ve vlastní režii. V tomto období se objevují pro jednotlivá panství, zámky, města i městečka hospodářské instrukce a selské řády, které mimo jiné obsahují i tehdejší všemožná požární opatření. Měla zejména zabránit vzniku požárů a dále uváděla povinnosti obyvatelstva při jeho vzniku. Většina opatření a nařízení byla v různých částech státu shodná, proto se v jednotlivých řádech velmi podobala. Jako příklad pravidel lze uvést „Zřízení ode mne Roziny Kudratky z Lamberka, abatyše Králové Kláštera v Starém Brně vydané, kteréž se poddaným klášterským na dědinách, při obnovování ouřadu čísti má léta 1597“. V té době řada obcí v dnešním okrese Brno – venkov spadala pod cisterciácký klášter Králové. O důslednosti abatyše svědčí především pasáž nazvaná O ohně: „Rychtář a konšelé aby zvláštní bedlivost o ohně měli a často k sousedům skrze osoby z obce k podřízené dohlídali, jak se zde topí a ta místa jak komíny opatřena jsou. Lnu, konopí, ve světnicích neb jizbách aby nesušili, tak aby sami sobě i mně ohněm nenadálým škody neučinili.

20

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Pakli by se skrz takový nezpůsob a sušení toho přediva přihodilo co zlého, zvláště strany ohně takovému každému a to k hrdlu i k statku hleděno bude. A tolikéž jestli by se kdo nešetrně a nebedlivě měli při topení a při chození se světlem, zvláště chodil – li by kdo do stodoly nebo do chlíva se světlem, ten propadne pokuty, kdyby o tom přesvědčen byl, pět kop groši. A tolikéž přihodilo – li by se co zlého skrze takové chození aneb nešetrné topení, u kohož by se to koli stalo, napřed psaná pokuta na hrdle i na statku jeho nepomine. Protož k těm ke všem ohňům, jak se kde obírá aneb bedlivě při tom má, dohlídejte k tomu nařízení, a co častěji, to lépe. A to jejich dohlídání a spatření buď rozumné, jak topí, u koho jak šetrně při peci hospodyně neb čeládka jejich se má, též také kamna jak jsou bezpečná při stěně i jinak, a sláma ani sena na jizbách a domě na podlahách, odkud by příčina ke zlému býti mohla, ať chováno není. A oznamte, a tu takový trestán bude a pokutován dle zásluhy! Jestliže by se pak od koho oheň jakýmkoli způsobem vyšel, takový má hned na sousedy zkřiknouti, aby záhy to zlé mohlo přetrženo býti. Pakli by se kdo sám takovou věc tutlati chtěl, a stím mlčeti, a z toho něco horšího přišlo, takovému každému tolikéž k hrdlu i statku hleděno bude. O tom pak každému přikazuji pod hrdlem, kdež by se u kohožkoli, (čehož pane rač uchovati), oheň zjevil, jakýmkoli způsobem, abyste se ihned při tom ohni všickni beze všech výmluv najíti dali s vodou, s háky, se sekyrami, s konvemi a pilně i snažně, abyste hasili. Jestliže by pak, který koli z té dědiny nepřiběhl, o tom přikazuji rychtářům a konšelům, aby takového každého před ouředníkem mým do kláštera postavili, již on dále bude to jemu věděti več obrátiti. A ne toliko v té dědině u vás že by se oheň zjevil, toho ouřad přede mnou tajiti nemá. Jestli zatají, dostatečně o to trestáni budou. Pakli by ouřad bedlivosti a opatrnosti ze strany ohně neměl a skrze jich nešetrnost a nedbanlivost škoda ohněm se stalaž, toho mně oni právi býti musí“. Největší pozornost se věnovala komínům, které byly většinou upleteny z vrbového proutí v podobě podlouhlého koše a vymazané hlínou, nebo z dřevěných desek, rovněž vymazaných hlínou. Zděné komíny se objevovaly nejprve ve městech, ale ani tam nepřevažovaly. Povinností purkmistra, rychtáře a starších byla pravidelná kontrola v určitých časových intervalech (většinou za čtyři týdny) při níž se zjišťovalo, jak se v domácnostech topí a jaký je stav komínů, které se měly „vytírat“ každé čtyři neděle. U koho by bylo uznáno, že by „komín byl zlej, ten ať netopí, až se to opraví“. Zakazovalo se chodit s otevřeným ohněm (loučí) v noci do zámku, komor, maštalí, stodol a chlévů. Měly se používat pouze lucerny (laterny). Zakazovalo se vypalování lesů, uskladňování slámy, smetí a pazdeří blízko pecí a komínů. Také stěny u pecí měly být zabezpečeny proti ohni. Konopí a len se nesmělo sušit doma, ale nejlépe někde „při lázni“. U koho by z neopatrnosti vznikl oheň ten měl ihned křikem upozornit své okolí. Kdo by tak neučinil a vzniklý oheň zatajil, měl být přísně potrestán (i na hrdle). Při vzniku ohně měli všichni občané i s čeledí přispěchat k ohni, každý vzít z domu potřebné náčiní jako háky, žebříky, vědra a kdo by tak neučinil, ten měl být přísně potrestán. Byla také zavedena zvláštní židovská daň na zaopatřování věder na vodu. Hašení řídili představení měst a obcí. Přísné tresty byly zejména pro žháře – trest smrti upálením. Žhavé uhlí nesměl nikdo nosit od sousedů jiným způsobem než v zakrytém hrnci (přenášelo se proto, že rozdělávání ohně křesáním dalo hodně práce). Zakazovalo se chodit s hořící svíčkou a sypat popel před dveře. V městech bylo nařízeno uskladňovat na pálení pouze určité omezené množství dříví (2 – 3 vozy v létě, 3 – 4 vozy v zimě). Z nářadí, které měli vlastnit obyvatelé měst, jsou uváděny především žebříky, kožené korbele, tlouky a dřevěné stříkačky. Ve městech bylo dovoleno stavět stodoly pouze na předměstích. Na věžích ve městech hlídali hlásní a ponocní placení městskou správou. Jejich povinnosti byly přísně stanoveny a právě tak i způsoby vyhlašování poplachu. Hlavním úkolem hlídek bylo včas oznámit vzniklý požár. Později byli ponocní i na vesnicích, kde se na některých místech udrželi až do druhé světové války.

21

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů V této době se již neupozorňovalo na vypuknutí požáru jen lidským křikem jako dříve, ale i troubením a zvoněním. Vznikl – li požár v noci tak se po jeho oznámení osvětlily ulice kahanci, v nichž hořela louč. Kahance byly připevněny na bidlech k domům. Teprve v 15. století se začalo užívat k osvětlování svítilen. Z druhé poloviny 16. století pocházejí všeobecné směrnic, uveřejněné v knize „Práva městská království Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich summou od M. Pavla Krystyana z Kolodína“ z roku 1579. Obsahovala zvláštní nařízení pro řemeslníky, kteří používali ke své práci oheň: „ A protož od výhní a pecí svých komíny kamenné aneb cihelné nad krov v povětří dobře vyzdvižené a zdělané aby mívali tak aby dým, vycházeje vzhůru, protimyslnosti přísedícím a okolním sausedům nedělal“. Vedle právního řádu zpracoval uvedený autor v této publikaci všechna ustanovení o povinnosti hašení ohně i o žhářích a paličích Zdůrazňuje v nich povinnost vzájemně si pomáhat při hašení vzniklého ohně. Uvádí i zvláštní nařízení pro řemeslníky, kteří používali ohně při práci. Dále určuje trest těm, kteří by u ohně pouze zvědavě lelkovali a k ohni by přišli jako na divadlo. Těm, kdož by při ohni kradli, ukládá trest smrti oběšením. Představeným obce dovoluje bíti zevlouny kyjem a potom trestati vězením a také uvážiti o pokutě toho provinilce, který ihned neohlásil křikem oheň v jeho domě vzniklý. Nejtěžší trest byl určen žhářům a to trest smrti upálením. Za žháře byl považován i ten kdo někomu ohněm vyhrožoval, nebo u koho byl nalezen předmět připravený k založení požáru. Pro panství komorní platila s určitými změnami instrukce hejtmanská z přelomu let 1603 a 1604 až do roku 1703. V ní se doporučovalo stavět všechna stavení podle možnosti „od kamene a hlíny“. Ale i v těchto zděných domech měli představení obce pravidelně dohlížet každého čtvrt roku na „vytírání“ komínů. Z technického vybavení, mimo již uvedené nářadí, zaujímají již významnější místo měděné, mosazné a velké stříkačky. Druhá polovina 16. a začátek 17. století byly dobou rozporů mezi habsburskou dynastií (v roce 1526 vstoupila na český trůn a ovládala český i slovenský národ po čtyři sta let až do konce I. Světové války) a opozičními proudy v českých zemích. České protihabsburské povstání v letech 1618 – 1620 se rozrostlo v třicetiletou válku, po které ležela asi třetina půdy ladem a rolnické usedlosti byly z velké části vypálené a opuštěné. Požární instrukce zůstaly v tomto bouřlivém období v podstatě stejné, jen se vyznačovaly větší podrobností. Nejpodrobnější řády mají města pražská z let 1611, 1636 a 1678. Požární řády měla i další města jako například Chrudim (1510), Kutná Hora (1559, 1673), Litomyšl (1564), Znojmo (16. století), Jihlava (1613), Brno (1667), Olomouc (1638), Krnov (1615). Vláda Marie Terezie byla ve znamení pronikavých změn ve veřejné správě, které vyvrcholily roku 1749 zřízením centrálních úřadů pro politickou, berní a soudní správu ve Vídni. Také zemské stavovské vlády byly zbyrokratizovány. Reformní činnost Marie Terezie se nezastavila ani před požární ochranou, aby tak co nejlépe ochránila majetek vládnoucí třídy – feudálů. Požární řády, které vycházely v 18. století ve stále větším množství si ponechávaly vždy lokální platnost i když se zde již objevovaly tendence vytvořit celozemský požární řád. Zde by byly vytyčeny veškeré tehdejší povinnosti obyvatelstva a tehdejší známá požární opatření. Marie Terezie (13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu 1780 Vídeň), známá také jako „císařovna Marie Terezie“, často označovaná jako Matka dvou císařů byla arcivévodkyní rakouskou, královnou uherskou (1741–1780) a českou (1743–1780). Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně. Marie Terezie byla také manželkou Františka I. Štěpána Lotrinského, který byl 13. září 1745 zvolen římským císařem. Za císařovnu je sice označována, ale jako žena nemohla být

22

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů císařovnou zvolena, ale ani se nenechala korunovat tímto titulem, když byl její manžel za císaře zvolen. František Štěpán požádal Marii Terezii o ruku dne 31. ledna 1736, tentýž den byli ale od sebe odloučeni, Marie Terezie zůstala ve Vídni a František Štěpán se přesunul do Bratislavy, jak to vyžadovala etiketa. Svatba byla naplánována na 12. února 1736 v Augustiánském kostele ve Vídni. Svatbu prováděl papežský nuncius Domenico Passionei. Oba své ano řekli latinsky. Celá svatba a svatební veselení bylo ukončeno posledním dnem masopustu – 14. února 1736. Na líbánky odjeli do Mariazell, kde si nechali požehnat velkou rodinu, což se jim také povedlo – Marie Terezie porodila 16 dětí. Bohužel, 7. června 1740 umírá nejstarší dcera, navíc v té době, i když měli už tři potomky, ani jeden z nich nebyl syn. 5. července 1778 vypuká válka o bavorské dědictví a zahájil ji Fridrich II. vpádem do Čech. Válka byla ovšem velmi rychlá a neodehrály se během ní žádné velké bitvy. Mír byl sepsán následujícího roku, dne 13. května 1779 a dostal označení těšínský. Rakousko si mohlo ponechat bavorskou Innskou čtvrť, zbytek si vzalo Prusko. Tento mír byl poslední velkou politickou akcí, kterou Marie Terezie stihla za svého života udělat. U Marie Terezie byl diagnostikován vysoký krevní tlak a pulmonální neprůchodnost s emphysmem, což je chorobné shromažďování vzduchu v tkáních. Dne 8. listopadu 1780 se nachladila na lovu bažantů a 29. listopadu 1780 zemřela. Pitva ukazuje, že jí nefungovala jedna plíce. Je pochována, stejně jako její manžel a její vychovatelka Charlotta Fuchsová, v rodinné kapucínské kryptě. 21. srpna 1751 vyhlásila Marie Terezie patent, kterým se vydává „Řád k hašení ohně pro města zemská městečka a dědiny markrabství moravského pod datum 21. srpna 1751“. Pro Čechy byly vydány dva patenty a to3. února 1755 pro královská města pražská a 22. září 1755 pro venkov. Ve slezském vévodství bylo toto nařízení zveřejněno 27. března 1756. V těchto řádech nalezneme nařízení o tom, jak vyhlašovat poplach při požáru, kdo byl povinen při hašení pomáhat a řídit záchranné práce a jaké pokuty a tresty za neuposlechnutí těchto nařízení. Byla zde také zdůrazněna vzájemná sousedská výpomoc mezi vesnicemi a městy a nařízeno, že hašení požáru se musí zúčastnit z každého domu jeden člověk. Mnoho vzrušení vzbudilo ustanovení, podle kterého měly být do roku zrušeny všechny dřevěné komíny, jež měly být vyzděny a pro příště se nesměly stavět jiné domy než zděné nebo z vepřovic Vyzdívání komínů ovšem naráželo na nedostatek cihel a výstavba zděných domů na bídu poddaného lidu. Z těchto důvodů bylo podáno veliké množství žádostí poddaných i vrchnosti o zmírnění tohoto ustanovení a povolení výjimek. Je samozřejmé, že jednoroční lhůta k vyzdění komínů nebyla dodržena a dřevěné komíny se objevovaly až do čtyřicátých let devatenáctého století. Mnohem snadněji se dařilo plnit nařízení o povinnosti vysazovat na vesnicích mezi domy stromy, které měly zabraňovat šíření požárů. Obecní představenstva musela dbát také na to, aby v obcích byla dostatečná studna nebo jiné zásoby vody. 3. února 1775 byl vydán požární řád platný pro všechna královská města na Moravě. Byl to v podstatě upravený a nově vydaný řád, jenž vyšel roku 1769 pod názvem „Nově stanovený a opravený, též císařsko – královským guberniem ratifikovaný požárně – hasební řád královského města Brna v dědičném hrabství moravském“. Celá knížka má tři díly. První pojednává o zamezování požárů, druhý udává jak požár hasit, třetí předepisuje jak se zachovat po uhašení požáru.

23

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Předpisy byly v mnoha bodech ve velmi moderním pojetí, přesto nechyběla některá zvláštní, ojedinělá, ba až zábavná ustanovení, jako například: „ Na noc se má oheň v kuchyních a v kamnech čistě shrábnouti na hromádku, obzvláště byl – li velký vítr, aby se k tomu nedostaly kočky, které si často za chladna ulehnou na teplý popel, chytí jejich chlupy a takto naskákají do sena a slámy a způsobí oheň“. Každému majiteli domu bylo nařízeno, aby měl pohotově v zásobě vodu, stříkačku, požární háky, žebře a kožená vědra na vodu. Ve vážném domku nebo na radnici musely být postaveny velké umělé stříkačky. Pečovali o ně zvonaři, mědikovci, puškaři a hodinář. Vodní vědra a malé stříkačky musely být uschovány v průjezdu radnice a měsíčně dvěma mistry cechu krejčovského a obuvnického naplňovány a vyzkoušeny. Udržování požárních žebřů a háků měli na starosti tesaři, vodní sudy bednáři. Každých 14 dní byla voda obnovována městskými zřízenci a tržními dozorci aby nezasmrádla. Na vybraných rohových domech musely být připevněny smolné pánve, aby se v nich při nebezpečí požáru mohlo rozžehnout světlo. Dozor nad těmito pánvemi měli zámečníci. Ponocní, oznamovatelé času, strážci bran i strážci na městské věži byli povinni po zpozorování ohně dát znamení trubkou nebo zvonem. K tomu účelu visely nad městskými branami požární zvony. Hlavní ustanovení o hlášení požárů byla tato (citace): 1. K hašení požáru dostavtež se všichni občané, obzvláště kominíci, pokrývači, tesaři, zedníci, zámečníci, kováři, klempíři a ostatní cechy, které pracují s ohněm. 2. Hasičské žebře a háky donestež s sebou řezníci, pekaři, truhláři a koláři. 3. Krejčí nechť donesou z radnice kožená vědra. 4. Obuvníci mají přinésti malé stříkačky. 5. Venkovští kočí a jiní občané, kteří mají koně, mají dopraviti k ohni vodní sudy, postavené u studní a s přibráním bednářů i velkou umělou stříkačku. Zvonař však, mědikovec, puškař a hodinář mají opatrně říditi stříkačky. 6. Městský studnař má dbáti toho, aby vodárny odvedly přebytečnou vodu do studní, umístěných nejblíže požářiště. 7. Městští strážníci mají sami nebo s jinými lidmi dáti nabírati vodu ze studní a dbáti toho, aby se řetězy nepřetrhly, jakož i postaviti vedle studní nádržky a vylévati do nich vodu, aby ji lidé snadněji mohli nabírati do puten. 8. Aby takové hašení snadněji a řádně pokračovalo, má městský sudí nebo stavitel, jakož i městský hejtman oné čtvrti, kde by hořelo, i se svými poradci při požáru dozor míti. Těm mají jíti na ruku mistrové cechu soukenického, aby se udržoval pořádek, schopní lidé přidržováni k hašení, neužiteční však k němu nepřipouštěni, aby jakékoliv nepřístojnosti, hluk zbytečný anebo při podobných požárech obvyklé krádeže byly zamezeny. 9. Při krádeži chycený buď městským sudím „ dle povahy zločinu“ přísně, ano i na těle a životě potrestán. 10. K městskému sudímu mají se dostaviti též dva přísežní mistrové zámečníků se svými paklíči a býti pohotově, aby mohli otevříti uzamčené světnice, skříně a truhly, k nimž klíče v leku a zmatku by nemohly býti nalezeny. 11. Jelikož se při podobných požárech někdy všelijaké vzbouření a zrady vyskytují, tož má městský praporčík, v jehož čtvrti požáru není, zesíliti hlavní stráž.Též má městský strážmistr i se svými poddůstojníky dbáti toho, aby z oněch vnějších dvou čtvrtí města, kde nehrozí nebezpečí požáru, asi půl setniny měšťanů ve zbrani na hlavní strážnici se dostavilo. 12. Při požáru mají býti městské brány uzavřeny. Známí měšťané a předměstští občané, kteří jsou schopni hašení, mohou „malými dvířky“ býti vpuštěni, rovněž fůry s vodou ze Svratky nebo z rybníku.

24

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů 13. Jelikož při požáru bývají občané často poraněni, tedy má ve čtvrtích ohněm postižených usedlý bradýř a ranhojič zdržovati se doma, aby jej bylo lze nalézti, kdyby bylo zapotřebí pomoci. 14. Vypukne – li požár ve věznici nebo v trestnici, může vězeňský dozorce lehčí zločince na slib, že se opět vrátí, propustili z vězení. Těžší zločinci však buďtež ukováni do řetězů a odvedeni na jiné bezpečnější místo. Po uhašení požáru bylo rozdíleno spropitné. Vozka, který dopravil první náklad vody a ten, který donesl první požární žebře a háky, dostali po dvou rýnských zlatých. První kominík, který se dostavil na požářiště, se však musel spokojit pouze s jedním rýnským zlatým. Majitel domu, ve kterém vznikl požár, byl povinen uspořádat slavnou mši v městském farním kostele u Sv. Jakuba na počest Sv. Floriána. Poslední bod hasičského řádu ustanovoval, že pokuty měly být věnovány na opravy městského hasičského nářadí. Koncem sedmdesátých let osmnáctého století bylo již jasné, že další pokrok zemědělství a průmyslu není možný bez uvolnění pout nevolnictví, které bylo konečně roku 1781 (na Slovensku 1785) zrušeno. Zrušení nevolnictví umožnilo větší účast na řemeslné a manufakturní práci. Chudina, která nenalezla práci na vesnici, odcházela za námezdní prací do měst a průmyslových velkovýroben. Josef II. (13. března 1741, Vídeň – 20. února 1790, Vídeň), v letech 1765 až 1790 císař Svaté říše římské, v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český a arcivévoda rakouský. Je jedním z nejdůležitějších panovnických představitelů evropského osvícenství, prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. Josef II. byl nejstarším synem rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské Františka I. Štěpána Lotrinského. Mezi jeho početné sourozence patřili např. pozdější císař a jeho nástupce Leopold II. či Marie Antonie, provdaná za francouzského dauphina, budoucího krále Ludvíka XVI. (je známější pod jménem Marie Antoinetta). Byl dvakrát ženat. Poprvé s Isabellou Parmskou (1760 až 1762), kterou hluboce miloval, ale která jeho city neopětovala. S Isabellou měl 3 děti, které však brzo zemřely. Po její předčasné smrti už nebyl schopen navázat žádný užší citový vztah k jiné ženě, ani ke své druhé choti (k druhému sňatku ho donutila Marie Terezie). Jeho druhou manželkou byla sestřenice druhého stupně, dcera císaře Karla VII. a Marie Amálie Habsburské - Marie Josefa Bavorská (1764 až 1767). Manželství zřejmě ani nebylo konzumováno. Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znova obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny 3 vydány 1781). Byly ale i jiné změny: zlepšení postavení židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska), zřízení katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních

25

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev. V tomto období vydal Josef II. Požární řád a to nejprve pro Čechy (25. července 1785) a potom pro markrabství Moravské a vévodství Slezské dne 24. ledna 1787. Roku 1788 byl tento řád vydán i pro Uhry, ale jeho obsah nepronikl do praktického života. V řádech Josefa II. Jsou již mnohem podrobněji vypsány povinnosti obyvatelstva při požárech, zejména povinnosti řemeslníků. V důsledku toho bylo potom provedeno rozdělení povinností při hašení požárů na jednotlivé řemeslnické cechy. Řády dále obsahovaly podrobný popis všech myslitelných preventivních opatření, na které bylo třeba dbát jak při stavbě domů, tak i v každodenním životě. Tyto řády platily až do vydání zákona o požární policii v sedmdesátých letech 19. století. Vedle těchto požárních řádů byly pak vydávány vyhlášky a oběžníky, které je doplňovaly nebo zpřesňovaly. Požární řád z roku 1787 Požární řád dělí místní obyvatelstvo podle profesí do devíti skupin a každé z nich přikazuje povinnosti pro případ vzniku požáru. Kominíci, kováři a tesaři se musí dostavit k ohni jako první. Musí mít s sebou žebříky, tyče, háky a další nutné prostředky, aby zasáhli při požáru střech, dřevěných domů, stodol, dřevníků. Přitom musí zajistit nejen ochranu majetku postižených, ale chránit i ohrožené sousedy z obou stran. Stolaři ševci a koláři si na místo požáru přinesou žebříky a zajistí účast učedníků, pacholků a zaměstnanců. Všichni jsou povinni prostředky přistavit na příslušná místa a pomáhat hasit. Krejčí a pláteníci se dostaví k radniční budově s nádobami pro hašení vodou. Účastní se čerpání a nošení vody. Kartáčníci a kováři jsou povinni ihned přijít ke vzniklému ohni a tam se starat o dobrou organizaci hašení a používat stříkaček. Řezníci a pekaři jsou pověřeni odvozem stříkačky na místo požáru tak, aby byla v případě potřeby k dispozici. Pekaři musí zajistit pro chod stříkačky dostatečné množství vody. Mydláři a tkalci jsou k dispozici policii a plní její příkazy tak, aby byly splněny všechny potřebné úkony. Musí bdít nad majetkem vynešeným z hořících domů a zajistit jej proti případné krádeži. Zámečníci a ranhojiči pod vedením městské policie jsou připraveni pomáhat otevírat byty a skříně, kdyby majitel nemohl najít klíče. Ranhojiči, kteří se dostaví s obvazy a dalšími pomůckami, poskytují pomoc zraněným při ohni. Hrnčíři a kožešníci jsou povinni dostavit se k ohni i se svými učedníky a pomocníky a nosit vodu. Proto vezmou s sebou i vlastní nádoby, putýnky, konve atd. Měšťané a předměšťané a ti, kteří umějí zacházet s koňmi, jsou vyzýváni k nošení a vození vody v sudech a nádobách, které musí poskytnout bednáři. Musí být ihned převezeny na místo požáru a tam použity. Všechna tato ustanovení jsou povinni všichni dodržovat podle paragrafu 55 "patentu nejvyššího" pod trestem nejvyšším. Řád se obšírně zabývá odstraňováním příčin vzniku požárů, za které považuje „nebezpečné stavění, neopatrnost a nedbanlivost“. Nařizuje se zde krytí střech alespoň šindeli, panských stavení, far a kostelů prejzy.

26


Prejz je označení pro střešní pálenou krytinu (tašku) skládající se ze dvou dílů - spodního háku (korýtka) a vrchní prejzy (kůrky). Rozšířila se ke konci 18. století. Její konstrukce dovoluje skládání (pokládku) i do komplikovaných oblých tvarů. Dodnes se s ní potkáváme v historických centrech měst, jako jsou Praha, Český Krumlov, Tábor či Olomouc a na sakrálních stavbách. Na půdách směly být jen obezděné místnosti nebo alespoň bez ohnišť a dřevěných schodů. V tomto řádu je opět přísně zakázáno stavět a používat dřevěné komíny. Komíny směly být jen široké, zděné a bez trámů. V kuchyních s ohništi nesměly být dřevěné podlahy, chlebové pece měly být přikryty cihlami a klenuté. Dodržováním těchto nařízení byl pověřen magistrát. Každá stavba nového domu měla být úředně povolena a kontrolována, je – li bez uvedených závad. Aby toto nařízení nenaráželo na chudobu stavebníků, nesměly být za povolení a dozor vybírány žádné poplatky. Pokud ale nové stavení neodpovídalo požárním předpisům v řádu uvedeným, mělo být zbouráno. Pro tento účel měli být ve městech jmenováni komisaři nad ohněm a ti byli povinni s mistrem zednickým, tesařským a kamenickým prohlédnout všechny domy a sepsat závady. Všechny obce měly mít ponocné či strážné. V tomto řádu byly přísně stanoveny i směrnice pro případ požáru. Aby se zábránilo chaosu, magistráty a vrchnosti měly rozdělit povinnosti mezi cechy tak, aby každý dobře znal své povinnosti při vypuknutí ohně. K ohni se museli okamžitě dostavit řemeslníci, majitelé domů a koní, ranhojiči, lékárníci a všichni byli povinni respektovat příkazy rychtářů. Útraty s hašením ohně měly být vymáhány na tom, kdo požár zavinil. Tento řád Josefa II., jehož plnění bylo zajištěno i zainteresováním správních úřadů, tedy magistrátů, vrchností a cechů, by mohl být jistě velmi účinný, ovšem v protipožárních opatřeních narážel stejně jako řád Marie Terezie na chudobu obyvatelstva. Domy tedy stále, zejména ve vesnicích, kryly došky a zděných komínů přibývalo pomalu. Při hašení požárů byly zase jedinou zbraní proti ohni háky, konve, vědra a žebříky. Teprve průmyslová revoluce a zejména vynález parního stroje, umožnila užívat při hašení takové techniky, která se mohla stát účinnou zbraní proti ohni. Jedno ze zpřesnění požárního řádu pochází ze září 1835. V Brně byl vydán „Řád stavební pro všechna krajní města, městys a vesnice v krajině Moravské a Slezské“. Zdůrazněna jsou některá bezpečnostní opatření. Nové domy i pomocná stavení (chlévy, stodoly, kolny, sýpky a dřevníky) měly být stavěny z kamene nebo cihel. Zakázáno bylo pokrývání střech šindelem. Kamna nesmí stát při dřevěných stěnách, v kuchyních musí být podlaha hliněná nebo cihlová. Dříví na pálení má být uskladněno za vesnicí. Kdo chodí v noci do chlévů, musí mít světlo v lucernách, a kdo by ve stájích nebo chlévech kouřil, bude potrestán 25 ranami. Dále bylo zakázáno podkuřovat dobytek a lít vodu do hořícího omastku. Kouření se ukázalo být jednou z častých příčin požár, proto bylo vydáno mnoho vyhlášek, jež zakazovaly kouřit na náměstích, ulicích a ve veřejných místnostech. Neuposlechnutí těchto zákazů bylo přísně trestáno pokutami. Města byla v této době vybavena již alespoň promitivní hasební technikou, při hašení se používalo i jednoduchých stříkaček. Z okresu Třebíč známe protipožární vybavení Moravských Budějovic sepsaného v „Pořádku při hašení ohně pro municipální město Moravské Budějovice“ z 11. ledna 1845. Ve městě byly celkem tři velké stříkačky (dvě obecní a jedna panská v zámku), více ručních stříkaček, žebříků, háků, jeden vodní vůz s lejtou, více košů, kádí a putýnek. Lejty i kádě byly v létě stále naplněny vodou, v zimě

27

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů louhem. Vypuknutí požáru bylo hlášeno věžníkem údery na věžní zvon. Aby bylo dost vody k hašení, byly na různých místech zřizovány vodní nádržky „louže“. Podle místního kronikáře jich bylo celkem osm. Na sklonku čtyřicátých let 19. století dozrály v Evropě podmínky revoluce, která zasadila rozhodující úder přežilému feudalismu. Pražské červencové povstání, ve kterém poprvé v dějinách vystoupil průmyslový proletariát, jako aktivní revoluční činitel v osvobozovacím zápase bylo poraženo, ale to nemohlo zvrátit dějinný vývoj. Vzápětí nastoupila vídeňská vláda proti maďarské revoluci, kterou porazila a na Slovensku namísto pokusů o maďarizaci zesílilo úsilí o poněmčení. Po revoluci nastal rychlý rozvoj kapitalistického podnikání. František Josef I. zrušil v roce 1851 vynucenou ústavu z roku 1848 a nastolil absolutistickou vládu zesílenou germanizací. Dělnictvo nemající žádná politická práva se brání hospodářskému i sociálnímu útlaku živelnými stávkami. Pád Bachova režimu a ústava z roku 1861 zaručovala vládnoucí třídě politická práva. Podle této ústavy měla na českém i moravském zemském sněmu většinu německá šlechta s buržoazií a v uherském zemském sněmu nebyl v tom roce ani jeden Slovák. František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9:45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Měl 4 sourozence: Maxmiliána, Karla Ludvíka, Marii Annu (zemřela v dětství) a Ludvíka Viktora. Císařem se stal ve svých osmnácti letech, když během potlačení březnové revoluce v roce 1848 odstoupil jeho strýc Ferdinand I. a jeho otec se vzdal trůnu. Od počátku spatřoval svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce. Opřel se při tom především o armádu a církev. To, že na většině dobových fotografií je zobrazován v uniformě, však vyplývá ze skutečnosti, že v jeho době neexistoval civilní oděv, který by byl hodný císaře. Roku 1853 se v letní rezidenci v Ischlu se seznámil se svou patnáctiletou sestřenicí Alžbětou (známá jako oblíbená "císařovna Sisi"). Alžběta byla druhou dcerou bavorského vévody Maxmiliána Josefa a Ludoviky Vilhelmíny (dcery bavorského krále Maxmiliána I. a sestry Žofie, matky Františka Josefa). Původním záměrem obou matek bylo, aby pozornost Františka Josefa I. upoutala Alžbětina starší sestra Helena. Místo toho se císař zamiloval do Alžběty a oženil se s ní 24. dubna 1854. Brzy přišly na svět tři děti, po desetileté pauze pak čtvrté: Žofie (1855 – 1857), Gisela (1856 – 1932), Rudolf (1858 – 1889), Marie Valerie (1868 – 1924). Rudolf v roce 1889 spáchal v Mayerlingu se svou sedmnáctiletou milenkou Mary Vetserovou sebevraždu. Po smrti syna cestovala císařovna Alžběta bez cíle a smyslu po Evropě. 10. září 1898 ji zavraždil pilníkem atentátník Luigi Lucheni. Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d´Este, plánovaného následníka Františka Josefa. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a zajistilo si pro případnou válku podporu Německa. Srbsko požadavky rakouského ultimáta téměř zcela přijalo, ale jelikož nebyly přijaty zcela, přerušilo Rakousko-Uhersko jednání (23. července) a vyhlásilo částečnou mobilizaci a poté (28. července) i válku. Tímto vyhlášením začala I. světová válka, při které se dostala do konfliktu prakticky celá Evropa.

28

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů František Josef I. zemřel uprostřed první světové války, 21. listopadu 1916 ve Vídni. Jeho pompézní pohřeb byl zastíněn válečnými událostmi a následným pádem rakousko-uherské monarchie, již císař spojoval. Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity. Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stal nejpopulárnějším členem dynastie a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linii kompromisu a opatrného zasahování do politického života monarchie. Vnitřní situace také nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otvírat i národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k nespokojenosti prakticky všech národností vyjma Němců. Germanizace českých zemí v devatenáctém století V období po třicetileté válce (1618 – 1648) a od roku 1740, kdy se ujala vlády arcivévodkyně Marie – Terezie se české jazykové prostředí podřizovalo životnímu stylu hospodářsky a kulturně vyspělejším národům – Italové, Francouzi, Němci. Český jazyk byl mnohem více vyzdvihován jako státoprávní symbol než prostředek společenské komunikace. Vydání reskriptu z 16. října 1747 Marií – Terezií obsahovalo výzvu, aby se na pražské univerzitě dbalo na kvalitní výuku češtiny. Ta však zůstala i nadále omezena jen pro potřeby teologie. Dvorským dekretem z 18. května 1784 byla němčina vyhlášena v Čechách „celozemskou úřední řečí“. Čeština zůstala pomocným úředním a jednacím jazykem. V polovině devatenáctého století byly české země součástí Rakouského císařství. Formálně byly Království české i Markrabství moravské samostatnými zeměmi, v jejichž čele stála zemská gubernia podléhající centrálním úřadům ve Vídni. Mezi léty 1815 až 1850 vzrostl počet obyvatel českých zemí ze 4, 8 na 6, 8 milionu. Zvýšila se poptávka po potravinách a surovinách. Průmyslová revoluce datovaná v českých zemích od roku 1800 znamenala rychlé rozšiřování průmyslu a zemědělství. Aktivní roli ve výrobě přebírají v první polovině devatenáctého století od obchodních podnikatelů podnikatelé průmysloví. V Čechách žilo roku 1870 37 % německého obyvatelstva, na Moravě 29 %. Mezi oběma národy postupně rostlo odcizení až nepřátelství. Vznikaly například tahanice o školy. Přibývalo českých i německých škol. Vzdělání spíše odcizovalo, než sbližovalo. Obě národnosti však nebyly v úplné izolaci. Dokazuje to značné množství smíšených sňatků a z toho vyplývající dvojjazyčnost. Osvobozenecké snahy českého a slovenského národa v devatenáctém století vrcholily v sedmdesátých letech vznikem řady spolků a politických stran s národně sociálním programem, jenž měl uspíšit proces národního uvědomění. Významnou roli v oblasti vzdělávání širokých vrstev obou národů sehrála Matice česká, založená v roce 1831 a Matice slovenská založená v roce 1863. Postupně vznikající další Matice v jednotlivých místech se v roce 1880 zapojily pod „Ústřední matici školskou“, v jejímž programu bylo vydržování českých škol a správa knihoven v místech národnostně ohrožených. Byla hlavní představitelkou snah čelících germanizaci až do roku 1918, tedy do vzniku samostatného Československa. Mnoho pokrokově smýšlejících lidí se zapojilo do práce v této instituci. Sociální a pokrokové myšlenky nacházely silnou podporu a všude, kde se pro to vytvořily příznivé podmínky, začaly se také prosazovat. Je pochopitelné, že se tyto akce nelíbily rakouským úřadům a řada činitelů tohoto pokrokového procesu byla pod trvalým dohledem i perzekucí

29


Rok 1867 byl ve znamení vyrovnání s Maďary a rokem vzniku habsburského soustátí Rakouska – Uherska. Protože se v druhé polovině devatenáctého století nejvýraznější měrou formují dobrovolné hasičské sbory, věnujme se podrobněji tehdejšímu státnímu útvaru Rakousko – Uhersko. Rakousko - Uhersko (německy Österreich - Ungarn; maďarsky Osztrák - Magyar Monarchia, oficiální název V Říšské radě zastoupená království a země a země svaté Štěpánské koruny uherské) byl státní útvar existující od 8. června 1867 do 31. října 1918, který vznikl přeměnou Rakouského císařství (Habsburské monarchie) na základě tzv. Rakousko-uherského vyrovnání v únoru 1867. Rakousko - Uhersko bylo unií dvou státních celků: Rakouska – oficiální název „Království a země v říšské radě zastoupené“, neoficiální název Předlitavsko a Uherska – Uherského království a dalších zemí s ním spojených personální unií v tzv. Země Koruny svatoštěpánské, neoficiální název Zalitavsko Obě části byly spojeny osobou panovníka z dědičné habsbursko-lotrinské dynastie, společným ministerstvem zahraničí, války, říšských financí a společným nejvyšším účetním dvorem. Každý z obou celků měl svůj parlament (říšská rada v Předlitavsku, uherský sněm v Zalitavsku) a vládu; společné záležitosti soustátí projednávaly tzv. delegace, tvořené delegovanými poslanci rakouské říšské rady a uherského sněmu. V obou částech rakouskouherské monarchie zůstaly přitom zachovány dosavadní historické státoprávní jednotky korunní země s vlastními autonomními zemskými sněmy (český, moravský, chorvatskoslavonský a jiné zemské sněmy). Společné úřady nesly označení c. a k. (císařský a královský), předlitavské c. k. (císařský královský), zalitavské království uherské (královský uherský). Měnou Rakouska - Uherska byla Rakousko-uherská koruna od roku 1892 do rozpadu říše v roce 1918. Rakousko-Uhersko bylo unií dvou států - Předlitavska (Rakouska) a Zalitavska (Uherska). Každý stát měl pro společnou měnu svůj vlastní oficiální název - v Rakousku Krone, v Uhersku korona. Jedna koruna se skládala ze 100 dílčích jednotek. Její oficiální německý název byl Heller, maďarský filler. Do konce roku 1891 se používal jako měna zlatý (v Rakousku oficiálně gulden, v Uhersku forint, latinsky florin, v českých zemí zlatý, zlatka, zlatník). Koruna vycházela ze zlatého v poměru 1 zlatý = 2 koruny. V oběhu však zlatky a krejcary zůstaly ještě několik let. 1. světová válka znamenala rozpad Rakouska-Uherska. Měny nově vzniklých nástupnických států se nazývaly také koruna - československá koruna, rakouská koruna, maďarská koruna a jugoslávská koruna (dnes už žádná z těchto měn neexistuje). Některá území RakouskaUherska připadla sousedním státům (Rumunsku, Polsku, Itálii, Ukrajině) a začaly se používat národní měny těchto států. Bankovky byly tisknuty ve Vídni od roku 1900. Bankovky byly „dvojjazyčné“ - na jedné straně byl německý nápis nominální hodnoty, na druhé maďarský. Hodnota bankovky v ostatních jazycích byla napsána v dolní části bankovky. Bankovky, které se dostaly v průběhu platnosti koruny do oběhu, měly hodnoty 1, 2, 10, 20, 25, 50, 100, 200, 1000, 10 000 korun. Království české (Čechy) – hlavní město Praha mělo 224 000 obyvatel. Rozloha království 51 948 km2 s 6 769 000 obyvateli. Markrabství moravské (Morava) – hlavní město Brno mělo 126 000 obyvatel. Rozloha markrabství 22 222 km2 s 2 622 000 obyvateli.

30

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů 1 – Čechy 2 – Bukovina 3 – Korutany 4 – Kraňsko 5 - Dalmácie 6 - Halič 7 - Rakouské přímoří 8 - Dolní Rakousy 9 – Morava 10 – Salcbursko 11 – Slezsko 12 – Štýrsko 13 – Tyrolsko 14 - Horní Rakousy 15 – Vorarlbersko 16 – Uhry 17 - Chorvatsko a Slavonie 18 - Bosna a Hercegovina V osmnáctém a devatenáctém století došlo v českých zemích k prudkému růstu populace. Jen ve druhé polovině 18. století vzrostl počet obyvatel o polovinu. Josefínské reformy a zejména zrušení nevolnictví přispěly k hospodářskému rozvoji země a umožnily příliv pracovních sil do měst, kde vznikala střediska průmyslové výroby. Situace ve státě v druhé polovině devatenáctého století: 1849 – upraveno právo honební 1851 – založeny nové gruntovní knihy 1852 – vydán lesní zákon 1855 – založen zvláštní úřad c. k. notářství 1859 – nejvyšším císařským patentem vydán „Řád živnostenský“. O 25 let později byl inovován. 1867 – založeno ministerstvo orby, které se stará o rozkvět rolnictví, lesnictví, vinařství, hornictví a dalších podobných odvětví. 1870 – zákon o ochraně ptactva 1874 – založena česká střední škola hospodářská v Přerově 1875 – založena německá střední škola hospodářská v Novém Jičíně - zákon o polním a lesním pychu 1876 – založena Hypoteční banka markrabství moravského 1877 – vydán zákon proti tuláctví Široce se rozvíjí hornictví a hutnictví. Na Moravě jsou proslulé uhelné doly Ostravské a Rosické, železárny v Blansku a Vítkovicích. Dobývání stříbra se věnuje Příbram, v Čechách se dále dobývá cín, vizmut a antimon. Na zlato jsou bohaty Uhry a Sedmihradsko, na rtuť Krajina, na sůl a petrolej Halič, na asfalt Dalmácie.

31

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Vznikají odborné průmyslové školy: tkalcovská, strojnická, košíkářská, keramická, umělecko – průmyslová, zámečnická, sladovnická a další. Hustě se rozšiřuje dopravní síť silniční i železniční. Roku 1848 měly dráhy něco přes 1 200 km, ke konci století již přes tři sta tisíc. Rozvoj zaznamenává pošta, telefon a telegraf. Od počátku průmyslové revoluce bylo rakouské hospodářství méně vyspělé než ekonomika států ležících od mocnářství na západ. Po 70. letech, kdy skončila hospodářská krize, lze hodnotit hospodářský rozvoj Rakouska - Uherska kladně. V období nástupu druhéprůmyslové revoluce přebírá říše některé nové technologie a dokáže se orientovat na nová průmyslová progresívní odvětví. Habsburská monarchie částečně zvládla problémy, které sebou přinášela průmyslová revoluce a její jednotlivé fáze, ale byla nucena řešit problémy spojené s nestejnou úrovní a nerovnoměrným vývojem jednotlivých oblastí. České země, svým průmyslovým potenciálem, schopností nové, mladé a dravé podnikatelské generace, měly vedle Vídně dominantní postavení. Za této situace, hasičské hnutí nebylo - a ani nemohlo být - abstraktní ideou o pomoci bližnímu, nemocnému či raněnému. Bylo hnutím, které mělo svoji funkci ve společnosti přesně a jednoznačně danou. Jeho úkolem bylo ochraňovat před živelnými pohromami továrny, železnice, obchody, živnosti a zemědělské usedlosti. Je pravdou, že se vyvíjelo a proměňovalo v závislosti na více faktorech - na celostátním řízení společnosti, na náboženském založení obyvatelstva, na národnostní struktuře atd. Hlavním motivem však byl ekonomický rozvoj té či oné oblasti a obce. Rychle se vzmáhající průmysl potřeboval odpovídající společenskou strukturu - spolky, politické strany, vědecké společnosti, tisk a očekával, že tyto instituce budou zpětně sloužit průmyslovému rozvoji. Také soustavná vzdělávací, kulturní a politická práce Havlíčka, Palackého a Masaryka, ale i ostatních českých vlastenců, začínala v poslední čtvrtině 19. století přinášet svoje ovoce. Jsou zdůrazňovány aspekty politické, ale i společenské - především ty, které představovaly demokratické tradice našich národních dějin. Integračním prvkem mezi nejrůznějšími vrstvami tehdejší společnosti byla česká inteligence, na našich vesnicích pak učitelé. Svou činností v Sokole, v nově vznikajících hasičských sborech, ale i v jiných spolcích, vykonali obrovskou práci k pozvednutí celkové vzdělanostní úrovně našeho národa. V západní části říše (i v Čechách a na Moravě) byla přijata nová ústava, formálně zaručující tzv. základní občanská práva (svoboda hospodářského podnikání, svědomí, náboženského vyznání, spolčovací, shromažďovací a tisková). Ve skutečnosti platily tyto „svobody“ potud, pokud neohrožovaly vládnoucí společenský řád. Ve východní části (Uhrách a tedy i na Slovensku) byla obnovena ústava z roku 1848 a tak si tyto země i nadále uchovaly svůj polofeudální ráz. České i slovenské hnutí v Rakousko – Uhersku procházelo v tomto období etapou zostřených národnostních bojů. Vrcholí průmyslová revoluce, narůstá průmyslový i zemědělský proletariát a v rukách buržoazie se hromadí finanční kapitál. S hospodářským útlakem stoupá i národnostní útlak zejména v pohraničních oblastech kde němečtí továrníci bezohledně prosazují své germanizační cíle proti českým pracujícím. Obdobně i na Slovensku sílí germanizace. Ve druhé polovině 19. století vykročilo hohenzollernské Prusko za svým cílem definitivně sjednotit německé země. Získat vedoucí postavení v Německu však znamenalo porazit svého úhlavního nepřítele, kterým bylo habsburské Rakousko. V rozhodující bitvě u Sadové (7. července 1866) nepomohl ani legendární "kanonýr Jabůrek" a rakouská vojska byla snadno poražena. Ctižádostivý císař, obávající se možného růstu nespokojenosti a volání po skutečných reformách, uspokojil pouze nesmiřitelné Maďary rozdělením říše na Rakousko - Uhersko a loajální Čechy spolu s ostatními neněmeckými národy v Předlitavsku uklidnil tzv. prosincovou ústavou z roku 1867. Ta, vedle územních změn, uzákoňovala svobodu spolčovací, shromažďovací, tiskovou a svobodu projevu. K českých spolkům, které vznikly

32

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů počátkem šedesátých let (Hlahol- 1860 , Sokol - 1862, Umělecká beseda - 1863), mohly nyní přistoupit další, ve kterých by i česká veřejnost mohla realizovat svoje přetváření se v moderní český stát. V tomto prostředí vyrůstaly první svépomocné a vzdělávací spolky. Spolkový zákon z 15. listopadu 1867 č. 134/ 67 ř. z. revidoval dosavadní zákon z 26. listopadu 1852 č. 253/ 52 ř. z. a umožnil zakládat také první politické dělnické spolky. Manifestace odporu se konaly v podobě slavných „táborů“, mocného ohlasu nabývala myšlenka slovanské vzájemnosti. Zakládaly se první organizace sociálně demokratické strany. Radikalizace národního i demokratického hnutí se záhy staly nebezpečné zájmům české buržoazie a její politikové se začali od tohoto hnutí odklánět. Liberálnější znění nového zákona znatelně napomohlo rozkvětu spolkového života v českých zemích. Zákon se sice vztahoval pouze na tu část spolků, jejichž činnost nebyla spojena s tvorbou zisku, ale těm v praxi poskytoval poměrně širokou míru svobody a volnosti programové náplně. Ustavení těchto sdružení také již nebylo napříště schvalováno orgány státní správy, ale stačilo pouhé oznámení a zaslání příslušných stanov. V případě splnění všech podmínek nutných pro vznik nového spolku akceptoval příslušný úřad tuto skutečnost a zanesl ji do spolkového katastru resp. rejstříku. Naproti tomu organizace či spolky výdělečného charakteru je nutno posuzovat ve znění striktnějšího spolkového zákona z r. 1852 a ve shodě s ostatními legislativními opatřeními, která spoluurčovala jejich pravidla. Spektrum spolků devatenáctého století pomohl rozšířit i koaliční zákon z roku 1870 č. 43/ 70 ř. z., který legalizoval dělnické spolky s hospodářským a sociálním zaměřením. Statut spolků již nebyl v dalších desetiletích v zásadě právně usměrňován a ke změnám nedošlo ani v souvislosti se vznikem samostatného československého státu. Zákon z roku 1867 zůstal v platnosti i po vydání československé ústavy v roce 1920. V tomto prostředí národního, hospodářského, sociálního i kulturního útlaku došlo k zásadní změně ve vývoji veškeré hasičské práce. V šedesátých letech devatenáctého století začíná období organizované dobrovolné požární ochrany. Tím víc je nutné po všech stránkách vyzdvihnout význam vznikajících českých i slovenských dobrovolných hasičských sborů. Předchůdci prvních dobrovolných hasičských sborů byly sbory nucené a placené. Protože při vypuknutí požáru trvalo poměrně dlouho, než se jednotlivci určení k hašení dostali k ohni, bylo rozhodnuto zřídit v Praze roku 1821 stálé požární zálohy v místnostech staroměstského obecního domu. Zde byli shromážděni tovaryši při ohni potřebných řemesel a magistrátní úředník takto: 1. září – 30. dubna od 17 hod do 6 hod ráno 1. května – 31. října od 20 hod do rozednění Podle řádu z roku 1826 se mělo k ohni dostavit celkem 484 pomocníků a továrny měly k blízkým požárům posílat čtvrtinu dělníků. Základ nynějšího placeného hasičského sboru byl položen 16. srpna 1853, kdy byl zřízen sbor o třiceti lidech (osm bylo určeno k obsluze stříkaček a zbytek k metení ulic – této funkce se sbor zbavil až v roce 1866). Ve stanovách se dočteme: "Hasiči jsou zbaveni povinnosti metařské a nadále pouze dohled nad metaři vykonávají". Navíc nová organizační směrnice podřizuje sbor hospodářskému úřadu. Hasební mistr podléhá purkmistrovi, magistrátu a inspektorovi sboru a mimo jiné je mu přikázáno "bdíti mimo nad hasiči a metením ulic též nad koňmi a kočími, obstarávat obrok pro koně a potřeby pro dvory, spravovat hasičskou kuchyň a nakupovat pro ni potraviny". K jeho podřízeným patřili i pražští hlásní a městští vodáci. Podle služebního řádu vydaného magistrátem staroslavné Prahy dne 28. června 1857 stál v čele hasičů vrchní hasič, dále cvičitel (Execiermeister), dva vrchní hasiči I. třídy a šest vrchních hasičů II. třídy. Mužstvo čítalo 81 hasičů, kteří byli umístěni v kasárnách kde se i

33

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů stravovali. Velení bylo německé. Mzda pro cvičitele byla 50 korun, pro vrchní hasiče 36 až 40 korun, pro hasiče 24 až 27 korun denně. Různé podmínky vývoje a samostatné zemské sněmy ovlivnily vývoj nově vznikajících dobrovolných hasičských sborů. Spolkový zákon byl vydán v období germanizačních snah rakouské vlády a stále sílících pozic německé buržoazie, proto byly první dobrovolné hasičské sbory v Čechách a na Moravě německé.

III. První dobrovolné hasičské sbory První německé dobrovolné sbory vznikly v Čechách. Roku 1854 v Zákupech a v roce 1861 v Liberci.

Zákupy

status: město katastrální výměra: 32,27 km² počet obyvatel: 2854 (29. 1. 2010) zeměpisná šířka: 50° 41’ 29’’ zeměpisná délka: 14° 39’ 04’’ nadmořská výška: 264-444 m adresa městského úřadu: Borská 5 47123 Zákupy Oficiální web: http://www.zakupy.cz Zákupy vznikly někdy ke konci 13. st. v období kolonizace, kdy se zde usadili jak Češi (Česká Ves), tak Němci (Richinstat). Roku 1315 je uváděn Fridman ze Zákup, který patřil k vladykům ze Smojna, jejichž tvrz stála patrně na místě nynějšího zámku. V 2. pol. 14. st. se zákupské zboží stává majetkem pánů z Vartenberka, kterým patří do 2. pol. století patnáctého. Pravděpodobně v roce 1359 byly Zákupy povýšeny na městečko. Mezi léty 1460 - 90 získali Zákupy Berkové z Dubé.

34

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Za Zdislava Berky dosáhly Zákupy svého prvního vrcholu - mimo jiné: výstavba zámku, roku 1541 Zákupy povýšeny na město a obdržely městský znak. Druhého vrcholu dosáhly Zákupy pod vládou vévodkyně toskánské Anny Marie Františky, která učinila Zákupy svým sídlem.

Sbor dobrovolných hasičů Hasičský sbor navazuje na někdejší Spolek dobrovolných hasičů, vytvořený roku 1850 jako první toho druhu na území Rakousko - Uherska V roce 1850 požádala městská rada někdejšího důstojníka (v té době již v záloze) Ferdinanda Leitenbergera (1799 – 1869), který byl znám jako vynálezce a znalec hašení požárů, aby založil a zorganizoval hasičský sbor. Žádosti vyhověl a sbor založil. Členy sboru byli vedle Němců i Češi. V Zákupech (tehdy Reichstadt) měla rodina Leitenbergerů v letech 1786 – 1852 přádelnu a kartounku, továrníkem byl Ferdinandův bratr. Roku 1855 Ferdinand Leitenberger vytvořil a nechal vydat odbornou ilustrovanou brožuru „Freiwilige Pompierskorps“, tedy „Dobrovolné hasičské sbory“, která se stala se pomůckou pro obdobné hasičské sbory vznikající v českém království. Ferdinand Leitenberger byl později pohřben na zákupském hřbitově a hrob je městem stále jako významný udržován. Po II. světové válce došlo k odsunu Němců a přílivu českých osídlenců. Už 20. září 1945 byla z popudu tehdejšího revolučního národního výboru svolána ustavující schůze už ryze českého Sboru dobrovolných hasičů v Zákupech. Účast byla nečekaně vysoká, a tak se účastníci museli rychle přemístit do tanečního sálu tehdy fungujícího hotelu Orlík na náměstí. Zde byl zvolen přípravný výbor i program sboru. Starostou SDH se stal tehdejší předseda národního výboru Ladislav Pech, výbor byl jedenáctičlenný. SDH získal od města do počátku 1063 Kčs. Protože chyběly finanční prostředky na potřebnou požární techniku, pořádaly se veřejné finanční sbírky a hlavně v širokém okolí populární hasičské bály. SDH si zprvu koupil sanitní vůz, s nímž byly plněny úkoly pro město i okolní vsi. V roce 1947 se po politických rozbrojích sbor téměř rozpadl, proto byl zvolen výbor nový. V roce 1948 bylo koupeno větší auto, přestavěné na hasičské. V těchto letech přišli hasiči o téměř veškerou dokumentaci, protože v nevyhovující místnosti zplesnivěla. V roce 1952 bylo konečně započato se stavbou hasičské zbrojnice za radnici u náměstí a to svépomocí, město uhradilo materiál. Roku 1953 došlo k celostátnímu přejmenování na Československý svaz požární ochrany se zdůvodněním, že hlavním úkolem má být prevence. Od roku 1956 se začíná pracovat s mládeží, úkolu se ujali manželé Vomáčkovi na 30 let. Jimi vedený dětský požárnický (pionýrský) oddíl získal řadu diplomů a ocenění. Hasiči – požárníci pořádali ve městě řadu akcí, případně byli spolupořadatelé, namátkou Mezinárodní den žen, Mezinárodní den dětí, květnové oslavy. Kritickým obdobím spolku se stal rok 1996. V tomto roce radnice hasičům zabrala zbrojnici pro své potřeby. V reakci na to se sbor rozpadl. Městský úřad proto jmenoval na základě zákona o požární ochraně jednotku z bývalých členů sám. Organizaci se podařilo obnovit až v roce 1999 z popudu trojice Vomáčka, Horský a Homza st. Na svolané schůzi byl zvolen nový šestičlenný výbor, jehož předsedou se stal Jaroslav Horský. Neúspěchem skončily pokusy obnovit činnost mládeže. Byla postavena nová zbrojnice v Gagarinově ulici s potřebným zázemím včetně spolkové místnosti.

35

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů V roce 2002 postihla velkou část republiky ničivá povodeň. Sbor ze Zákup vyslal na pomoc zatopeným oblastem 14členné družstvo, které několik dní pomáhalo v obci Lužec na Mělnicku řešit následky zaplavení obce. Téhož roku, 2002, se sbor se podílel na vytvoření rekordu v dálkové přepravě vody, spolu s jinými sbory bylo dosaženo 52 700 metrů na bývalém letišti u Hradčan v Ralsku. V roce 2005 spojili hasiči vydařené oslavy 155. výročí založení SDH se zákupskými slavnostmi. Většina současných členů je členy Jednotky sboru dobrovolných hasičů Zákupy, č. 511191. Jednotka je zařazena do integrovaného záchranného systému jako JPO III, což znamená povinnost vyjet do 10 minut od nahlášení události. Je vybavena dvěma hasicími vozy a potřebnou technikou. Velitelem 19 členné jednotky byl radou města jmenován Zdeněk Homza ml. V roce 1945 první českou kroniku SDH Zákupy založil Hubert Vašek a vedl ji do roku 1988. Obsahovala 15 svazků a byl za ni oceněn 2. místem v celostátní soutěži kronikářů SDH. V roce 1988 se stal kronikářem Jaroslav Horský. Kroniky jsou uloženy v nové zbrojnici. Na Moravě je jako první německý hasičský sbor uváděn Fulnek v roce 1861.

Fulnek

status: město katastrální výměra: 68,46 km² počet obyvatel: 5930 (2010) zeměpisná šířka: 49° 43' s.š. zeměpisná délka: 17° 55' v.d. nadmořská výška: 320 m n. m adresa městského úřadu: Městský úřad Fulnek Nám. Komenského 12 742 45 Fulnek Oficiální web: http://www.fulnek.cz/ Vznik jména tohoto města se vykládá různě, - buďto je odvozeno od staroněmeckého Pfuhl močál, nebo faul - shnilý, líný, a to podle bažinatého terénu povodí často se rozlévajícího Husího potoka. Za zakladatele města jsou považováni páni z Lichtenburka, kteří obdrželi od krále Přemysla Otakara II. část půdy na Opavsku. První doložená písemná zmínka o městě pochází z roku

36

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů 1293. V tomto roce však již bylo město plně organizováno - mělo kostel, faru, rychtáře i měšťany. Před I. světovou válkou se stal Fulnek významnou základnou radikálně zaměřené německé nacionální dělnické strany. Po vzniku ČSR se vedení města zapojilo do silného německého nacionálního hnutí, které požadovalo odtržení našeho pohraničí. Postavení české menšiny ve Fulneku bylo proto na počátku 1. republiky velmi složité. Značnou podporu pro ni znamenalo posílení fulneckých úřadů českými úředníky. Ve druhé polovině 20. let se ve městě poněkud uklidnily národnostní rozpory, ale v letech 30. pod dojmem růstu nacismu v Německu začala národnostní otázka v životě obyvatel města opět převládat. Po mnichovském diktátu byl sice Fulnek obsazen německým vojskem až mezi posledními městy / říjen 1938 /, ale zdejší henleinovci měli v té době město již zcela ve svých rukou. Fulnek se stal později až do jara 1945 hlavním řídícím centrem germanizačních přesídlovacích akcí v celém pohraničí, které bylo okupováno Německem. Fulnek je jediným moravským, válkou postiženým městem, kde bylo citlivým přístupem k nové zástavbě dosaženo příznivého výsledku.

Sbor dobrovolných hasičů V roce 1861 syn fulneckého obchodníka Augustin Thiry zakládá fulnecký hasičský oddíl. K osobě samotného A. Thiry je možno říci, že byl člověkem, který viděl o několik desetiletí dopředu. Byl absolventem Vysokého učení technického ve Vídni. Pobyt ve Vídni a technické vzdělání ovlivnilo jeho další životní kroky a poté i vybavení pozdějšího hasičského sboru. Dle tehdejších možností provedl určitá technická vylepšení na zařízeních, kterými byl sbor vybaven. Jeho zásluhou měl již čtyři roky po svém vzniku ve výzbroji (na tu dobu velice progresivní techniku) výsuvné žebříky. Fulnecký sbor byl velice prestižním spolkem podporován a uznáván širokou veřejností. K osvícenecké osobě Augustina Thiry je možno dále uvést, že ani po přesídlení z Fulneku do Nového Jičína nezanevřel na hasičské hnutí a v roce 1871 zakládá v Novém Jičíně další dobrovolný hasičský sbor. Augustin Thiry umírá 28. listopadu 1906 v Novém Jičíně. V roce 1911 ve Fulneku byl Augustinu Thiry u příležitostí 50. výročí založení fulneckého hasičského sboru, odhalen památník v parčíku u nádraží. Po druhé světové válce byl odstraněn. Nutno podotknout, že se tak stalo ke škodě budoucích generací. Řada příznivců historie by znovu uvítala znovuobnovení panátníku. Jedním z důvodů může být i to, že dobrovolní hasiči byli a jsou ti, kteří po celých 140 let důsledně naplňovali heslo „ Pomoci bližnímu bez ohledu na jeho přesvědčení, postavení či národnost “. Historie fulneckého hasičského sboru od jeho založení pak pokračuje přes pád Rakouska Uherska, první a druhou světosvou válku, poválečné období k současnosti. Byly to doby jak krizové, tak doby kdy sbor byl na pomyslném výsluní. Celá podrobná historie zdejšího hasičského sboru je obdivuhodně popsaná v třídílném almanachu Jaromíra Peterka vydaného u příležitosti 130. výročí založení sboru. Velitelé sboru: 1861 - 1867 zakladatel sboru Augistin Thiry 1867 - 1884 na základě úpravy stanov byl volen společný předseda tělovýchovné i hasičské jednoty. 1884 Klumpner Moric 1884 - 1893 Reichman František 1893 - 1895 Knopp Karel 1897 - 1899 Friedl Leopold

37

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Od roku 1911 do konce 2. světové války nejsou o činnosti dobrovolných hasičů žádné ověřené zprávy. V srpnu 1945 se uskutečnila schůze Českého svazu dobrovolných hasičů v hotelu Zlatý kříž. 1945 - 1948 Dresler František 1948 - 1949 Lavruk Vlastimil 1949 Paskovský Alois 1949 Heiník František 1949 - 1958 Adámek Ladislav 1958 - 1963 Pribela Štefan 1963 - 1968 Zapletal Stanislav 1969 - 1971 Hurta Josef 1971 - 1985 Hurta Jaroslav 1985 - 1998 Vašina Ladislav od r. 1998 Ing. Benýšek Josef zdroj: almanach vydaný ke 140. výročí založení SDH Fulnek Německé sbory byly sdruženy v „Německé zemské jednotě pro hasičství a službu záchrannou na Moravě“ – Deutscher Landesverband für Feuerwehr und Rettungswessen in Mähren. Byla založena roku 1869 a prvním starostou byl JUDr. Emerich Radda, advokát v Mikulově. Před první světovou válkou měla jednota 25 hasičských žup s 572 sbory a 25 399 činnými členy. První pokusy se zakládáním českých sborů dobrovolných hasičů byly v roce 1863 v Chrudimi a ve Slaném. Opravdu plnohodnotný český dobrovolný hasičský sbor vznikl roku 1864 ve Velvarech. U jeho kolébky stál velvarský obchodník Karel Krohn. Karel Krohn se narodil v Bratkovicích nedaleko Velvar, v rodině obchodníka 25. října 1846. Po přerušení studií odjíždí do Berlína ke svým obchodním známým a odtud do Hamburku, kde nastoupil místo v jednom z předních obchodních domů. Krátce před svým návratem domů byl v Hamburku svědkem velkého požáru. Zde obdivoval pohotovost, umění a obratnost, s jakou si počínali členové ochranných sborů. Byl uchvácen a myšlenka vycvičit podobný sbor doma v něm utkvěla natrvalo. Spoluobčanům doma vyprávěl své zážitky a doporučoval zřízení takového sboru ve Velvarech. Vedla ho k tomu i četnost požárů ve městě a okolí. Dne 11. listopadu 1863 byla podána žádost o povolení spolku a 22. května 1864 byly schváleny stanovy spolku, který se přejmenoval na sbor dobrovolných hasičů. Kromě funkcionaření ve sboru, se stal ve svých 24 letech náměstkem purkmistra a v podstatě vládl celému městu. Občané velmi oceňovali jeho přístup ke spravedlnosti. Karel Krohn byl i jinak veřejně činný. Byl členem okresního výboru, okresní školní rady, besedy, spořitelny a záložny. V obecním zastupitelstvu setrval až do své smrti. Ze svého majetku dokázal podporovat každou dobrou věc a myšlenku morálně i hmotně. Nedožil se již 50. výročí hasičského sboru, neboť 14. února 1913 umírá ve věku nedožitých 67 let. Karel Krohn si neuvědomoval, že klade základy k mohutné organizaci, které dal do vínku dobrovolnost. Tím posvětil celé hasičské snažení, tím mu dal vyšší poslání a opodstatnění. Jeho památka bude jednou vzorem a posilou k další práci. Obsah žádosti městské radě ve Velvarech 11. listopadu 1863: Slavná rado královského města Velvar! Jakož známo, nelze v menších městech a v obcích venkovských náležitý a prospěšný pořádek v případu požáru docíliti. Z té příčiny v úctě podepsaní jsme se usnesli, že tuto povinnost dle připojených stanov zcela bezplatně za vrchního dozorství a podpory městské

38

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů obce zdejší převzíti volni jsme, co nejochotněji svému rodišti pomoci přispěchati hodlajíce. Prosíme o dobrotivé přijetí návrhu našeho, žádáme snažně o opravu a zlepšení těchto stanov, kdyby potřeba toho uznána byla, kteréžto změně vděčně a ochotně se podrobujeme. Ve Velvarech, dne 11. listopadu 1863, Vojt. Karel Slavík, předseda Karel Krohn, místopředseda Ferdinand Chrastil, hejtman Jan Cibulka, Vejvoda Josef, Vencl Frant., Karel Nechleba, Ferdinand Stibic, Antonín Stiebitz, Jan Čzermák, Jos. Širovský K žádosti byly připojeny „Stanovy dobrovolného hasičského spolku ve Velvarech“, které však neodpovídaly poměrům, ani nebyly přijatelné po právní stránce. Městská rada ve Velvarech sice dala povolení, ale chybělo povolení dalších úřadů. Až po vypracování nových stanov, schválených výnosem ze dne 12. března 1864 číslo 290 a potvrzených výnosem c. k. místodržitelství ze dne 7. května 1864 číslo 24. 783, vstoupil v život první český dobrovolný hasičský sbor. K výcviku byl pozván nadhasič pražského sboru Jan Lokaj. První valná hromada se konala 22. května 1864 a sbor měl 51 členů. Výsledky své práce ukázal sbor veřejnosti ještě v témže roce na prvním veřejném vystoupení 14. listopadu 1864. Roku 1868 měl již sbor svou vlastní károvou stříkačku, zakoupenou nákladem 400 zlatých získaných z darů obyvatel a obec se rozhodla podporovat sbor částkou 20 zlatých ročně. Do Velvar docházely v letech 1864 – 1867 četné žádosti o zapůjčení stanov z těchto měst: Mělník, Votice, Hořovice, Klatovy, Benešov, Nové Město nad Metují, Zbraslav, Chrudim, Labský Kostelec, Velké Meziříčí, Německý Brod, Pacov, Kutná Hora, Mšeno, Polná, Náchod, Jičín, Přeštice, Kroměříž, Příbram, Tábor, Kolín a Kladno. Ve Velkém Meziříčí byly pokusy založit spolek Cyrila a Metoděje již v roce 1863, ale jeho založení místodržitelství zamítlo především proto, že se jednalo o spolek český. O pět let později byl učiněn nový, tentokrát již úspěšný pokus o zřízení „Tělocvičné hasičské jednoty Sokol ve Velkém Meziříčí“, jejíž stanovy ze dne 28. června 1868 byly skutečně schváleny. Účelem jednoty bylo podle stanov kromě pěstování tělocviku rovněž „přispívání ku pomoci při vzniklých požárech“. Zdá se však, že tento spolek se více věnoval tělocvičné práci. O rok později založil Titus Krška, uznávaný průkopník moravského hasičstva v druhé polovině devatenáctého století, v Třebíči hasičský sbor. Ten se však po jeho odchodu poněmčil. Z téže doby jsou známé i snahy o zřízení hasičského spolku v Boskovicích, jehož stanovy byly schváleny 6. října 1869. Sbor se ovšem v příštím roce rozešel. Jako nejstarší český dobrovolný hasičský sbor na Moravě je většinou uváděno Velké Meziříčí, založen opět Titem Krškou. Ve skutečnosti však již v dubnu 1871 vznikl český sbor v Jevíčku. Ve Velkém Meziříčí a Telči byly stanovy schváleny teprve v červenci téhož roku.

39


Velké Meziříčí

status: město katastrální výměra: 40,66 km² počet obyvatel: 11 804 (31. 12. 2007) zeměpisná šířka: 49° 21’ 13’’ zeměpisná délka: 16° 0’ 48’’ nadmořská výška: 425 m adresa městského úřadu: Radnická 29/1 59401 Velké Meziříčí Oficiální web: http://www.mestovm.cz Ačkoli první písemná, skutečně doložená, zmínka je až k roku 1281, kdy je zmiňován Znata z Meziříčí, můžeme předpokládat existenci osady již od 12. století. Stavebně historický průzkum zámku doložil, že původní hrad vznikl kolem roku 1236. Je tedy jeden z nejstarších, ne-li vůbec nejstarší, šlechtických hradů na Moravě. Rovněž název svědčí o vzniku hradu před polovinou 13. Století

Sbor dobrovolných hasičů Zakládajícím členem SDH Velké Meziříčí byl Titus Krška. Roku 1872 byla vybudována první hasičská zbrojnice (za kostelem, v místech, kde nyní stojí škola). Téhož roku sbor úspěšně zdolal požár kostelní věže, zde byla poprvé použita stříkačka "Floriánka" firmy Knaust z Vídně. Druhou těžkou zkoušku při hašení požáru podstoupil sbor v roce 1873, kdy se mezi prvními sbory dostavil na pomoc městu Třebíči, kde bylo v plamenech 123 domů. V roce 1894 byla sboru dodána parní stříkačka firmy R. A. Smekal. Tato stříkačka je ve vlastnictví sboru a je dosud funkční. Protože se jedná o významnou osobu, ovlivňující osudy mnoha hasičských sborů, věnujme se jí podrobněji. Titus Krška (1. srpna 1842 Třebíč - 24. října 1900) byl zakladatel prvního českého dobrovolného sboru hasičského a jeho první náčelník, byl také starostou České ústřední jednoty hasičské, zakladatelem a členem Hasičské pojišťovny, zakladatelem místního fondu pensijního, zakladatelem a předsedou Invalidního hasičského fondu markrabství moravského,

40

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů čestným členem mnoha hasičských sborů, redaktorem a vydavatelem Ochrany hasičské a členem mnoha humánních spolků. Jeho otec byl řezníkem a matka pocházela z Jihlavy. V Třebíči bydleli na náměstí v domě č. 22. Je to renesanční stavba z první poloviny 17. století, zdobená na vápně vyrytými reliéfy, zvaná Černý dům. Titus byl nejmladší z devíti dětí. V jedenácti letech byl dán na rok do německé školy ve Velkém Harrasu v Rakousku, aby se naučil německému jazyku. V roce 1854 odešel na německou nižší reálku do Jihlavy. Po vychození první třídy mu zemřel otec a tak musel zanechat studií a starat se o chléb. Z patnáctiletého studenta se stal písař u c. k. hejtmanství v Třebíči, později přestoupil k okresnímu soudu, kde poznal bídu, do které upadly rodiny po ničivých požárech. V roce Rodný dům Tita Kršky 1867 stanul v čele Třebíče český starosta. V Třebíči se probouzelo národní uvědomění českého obyvatelstva a této příznivé změny využil Titus Krška v roce 1868 k založení českého dobrovolného sboru hasičského. Krška se stal jeho náčelníkem, cvičitelem a vzdělatelem. Musel vypracovat teorii výcviku, taktiku, české povely, signalizaci a nové potřebné nářadí. Sbor byl složen z českých i německých členů a Krška záhy pocítil nevděk části obyvatelstva a nepřízeň úřadů. Tyto okolnosti ho donutili opustit v roce 1870 Třebíč natrvalo. Po jeho odchodu byl sbor poněmčen. Po přestěhování do Velkého Meziříčí založil Titus Krška Občanskou záložnu, která brzy zanikla. V roce 1871 nastoupil Krška do obecní kanceláře jako účetní, později se stal obecním tajemníkem. Společenský a národní život se ve Velkém Meziříčí probouzel již od čtyřicátých let 19. století za přispění dr. Františka Skřivana, učitelů Mezníka, Koláře a Haška, výrobce suken Antonína Kalába, advokáta Zikmunda Vašátky a dalších. Krška využil svých zkušeností z práce s hasičským sborem a po vypracování stanov, které byly schváleny c. k. místodržitelstvím, dne 21. července 1871 vstoupila v život Dobrovolná jednota hasičská. První křest podstoupil meziříčský sbor při požáru věže v roce 1872. Téhož roku bojoval sbor s velkým požárem v Dobré Vodě a největší zásluhy si získal při rázném zásahu v Třebíči, kde hořelo 123 domů. Krška založil v roce 1874 Českou ústřední jednotu hasičskou. V témže roce vydal publikaci Hasičstvo, která se dočkala i druhého vydání a působila na zakládání dalších hasičských sborů. Dále sepsal Služební řád, Cvičební řád a Úlohy dobrovolných sborů hasičských, jakožto sborů ochranných vůbec. Zde vložil Krška Hrob Tita Kršky i svou myšlenku o zakládání okresních pojišťoven proti ohni. V roce 1892 začal vydávat časopis Ochrana hasičská. Redaktorem i vydavatelem byl Krška, a když vyšlo první

41

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů číslo dne 1, ledna 1892, byl to jeden z jeho nejšťastnějších dnů. V roce 1898 byla vydána Krškova velmi obsáhlá Hasičská kronika, která zachytila rozvoj hasičství až do roku vydání této kroniky. Krška se proslavil nejen v teorii, ale byl i známý jako vynálezce v oboru hasičské techniky. Spojky na hadice, kotvice na vytahování hadic, posunovací žebřík, ochraná maska proti kouři a karabina byly jeho dílem. Založení Hasičské vzájemné pojišťovny, o kterou tolik usiloval, se však již nedožil. Činnost při požáru tří domů na meziříčském náměstí podlomila jeho zdraví a 24. října 1900 zemřel ve věku 58 let. Moravské hasičstvo vybudovalo a dne 15. října 1905 odhalilo svému zakladateli na jeho hrobě krásný pomník. Následující text o Titu Krškovi je převzat z časopisu HASIČSKÁ OCHRANA č. 15, 16,19,20 z r. 1942

Titus Krška Miliony lidí rodí se ve všech krajích světa, Z těch milionů mnozí odejdou dříve, než mohli plně rozvinouti své zkušenosti a znalosti. Ze set stanou se dobří dělníci na vinici světa. Ale jen několika podaří se vyniknouti a přinésti svými myšlenkami a vynálezy lidstvu pomoc a prospěch, O těch píšeme jako o chlapcích, kteří se proslaví. Život jednoho z nich, který žil mezi námi a který proslavil náš kraj, chcí vám v dalších řádcích stručně vylíčiti. Na Třebíčsku, v hlavním městě kraje Třebíči, narodil se 12, srpna 1842 Titus Krška, Rodným domem jeho byl památný „Černý dům“ na náměstí č. 22. Jeho otec František byl řezníkem. A matka, rozená Ripel, byla dcerou měšťana v Iglau (Jihlava). Měli několik dětí a z nich Titus byl nejmladší. Město, vystavěné v údolí řeky Jihlavky a obklopené kamennými stráněmi, stalo se prvním působištěm malého Tita. Úplně holé stráně nad řekou vybíhaly ke klášterní zdi v příkrý, divoký ostroh rozeklaných, těžce dostupných skal. Zde každý útes byl nedobytnou tvrzí, každá sluj vítanou skrýší, každá rozsedlina neschůdnou. tajnou stezkou. Výš, na území dnešní nemocnice byl výtečný suchopár pro honičky a pod stodolami travnatá zmola bez stromů, kde se tak krásně válelo a běhalo na slunci. Titus užíval volnosti dětství jako jiné děti. Vybíhal s nimi za město, popásal ovce a kozy, skotačil na pokosených lukách u řeky a sváděl malé šarvátky na hromadách říčního písku, vybraného z řečiště Jihlavky. Mezi dětmi byl vedoucím svou bystrostí i svým zvláštním jménem, Vynikal chápavostí a citlivostí, jež byla spojena s touhou podívati se dále za kameni té stráně města. Jeho touha byla brzy splněna, Již v roce 1853, jedenáctiletý, chodí do druhé třídy německé farní školy v Grossharras, v okrese Mistelbach. Tam potom poznává jíný kraj, Kraj rovinatý, rodící kukuřici, cukrovku'a vinnou révu. Nic t))) nebrání rozhledu, žádný lesík, stráň, vše je jako na dlaní. Daleko, široko jen pole a obloha, Opuštěnost a stesk zmocňuje se srdce, touha zpět prolíná duší. Ale ne, vydržet se musí a ukázat, že se nedá a proto i zde je mezi prvními. Učí se pilně a svědomitě. Školní zpráva, Titus Krška vydaná mu 3. dubna 1853, odměňuje jeho

42

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů píli samými dobrými známkami. Vrací se domů do Třebíče, chodí dále do městské školy. Jeho vychovateli jsou katecheta Petr Kliment a školní učitel Jindřich Strniště, jenž byl toho času regenschori v městském farním kostele. Byl výborný zpěvák a výborný krasopisec. Dokud nebylo fotografů, zakládala si každá dívka „štambuch“, sbírku lístků, které si dávala od známých a přátel podepisovati. Čím bylo krásnější písmo, tím cennější byl štamblat. Nejmilejší byly ty, které mimo zápis byly ještě ozdobeny obrazem, A pan učitel Strniště uměl i krásně kreslit. Vymaloval sám jeden z nejkrásnějších betlémů třebíčských. Také podpis jeho na školní zprávě T. Kršky je vzorný a plný ozdob. Známky Titovy jsou již velmi dobré a dobré, a proto příštího roku odchází na německou nižší reálku do Iglau. Je šťasten, že může studovati. Jeho dětství pro měňuje se v radostné chlapectví. Je oblíben pro svou skromnou a milou povahu. Končí první třídu reálky s dobrým prospěchem. Těší se do druhé třídy, ale tam již nechodí. Nelítostný osud po prvé zraňuje jeho citlivou duší a tvrdě postihuje jeho plány do budoucna. Umírá mu tatínek. Patnáctiletý chlapec ví, že je konec snů a toužení. Musí se nyní sám starat o živobytí. Je přijat u okresního soudu za písaře. Na bílé čtvrtky papíru řadí řádku za řádkou. Bílý papír svádí a kdo podlehne jeho kouzlu, ten je neodvratně ztracen. Z písaře soudního stává se Títus Krška solicitátorem u dr. Kafky. Dále měl obchod s potravinami v domě, kde je dnes lékárna Jakubcova. Pak dostává se do společnosti národních pracovníků z Měšťanské besedy, jejímž předsedou byl dr. Jan Miloslav Haněl. V advokátní kanceláři je teprve pravý příval bílých stránek. Vpisuje do nich pře, výpovědi, jeho sloh se tříbí, urovnává, cvičí, nabývá pohotovosti, zručnosti, a tak připravuje se nevědomky k pozdějším úkolům. Zde jsou kladeny počátky jeho zběhlosti a pohotovostí novinářské, zde vyrůstá příští redaktor hasičského tisku. V soudní i advokátní kanceláři má příležitost poznat mnoho lidí, sta pří, sta bolestí, stíny lidského spolužití. Zde ze soudních pří a trestů se dočítá, jak málo lásky poutá člověka k člověku, jak lidé jsou naplněni nenávistí a závistí proti sobě. Poznává, že místo lásky k bližnímu je v nich sobectví a škodolibost. Jeho citlivá duše touží změniti tento nevlídný poměr. Chtěl by lidstvo naučit lásce, pomoci druhu v tísni, bídě, nebezpečí. Ze soudních akt dostává se mu dostatek údajů o zničující moci ohňů. Sta rodin v doškových vsích přichází najednou o všechno. Slyší a poznává plačící ubožáky, jimž není pomoci. Jeho srdce trpí s nimi a hledá cestu záchrany. V té době městská vrstva scházívala se v Besedě. Apoštolskému stolu předsedal dr. Jan Miloslav Haněl a kolem něho pak sedali jeho dobří spolupracovníci: známý Ignác Přerovský, pozdější starosta města, advokát dr. Antonín Blahovec, knihtiskař J. V. Kubeš, továrník Hassek, řídicí hlavní školy Jan Jelínek, soudní adj. Fišer, sousedi Filip Novosad, Petr Syrový a jíní. Tehdy nebylo v Třebíči velkých sálů. Jen hostinec »U lva« měl prostornou místnost, vhodnou pro větší společnosti. Zde konal se také na začátku let šedesátých první maškarní ples Měšťanské besedy. Zábavy výhradně taneční (bály a věnečky) se mimo masopust nekonaly, spíše byly pořádány »besedy« s programem co nejpestřejším. Začínaly se vždy proslovem, v kterémžto oboru vynikal v letech šedesátých krasořečník Titus Krška. Titus Krška zúčastňoval se nejen besed, ale všeho spolkového života v městě. Cvičí, hraje divadlo, je všude vítán jako národní pracovník a muž živého společenského vystupování. Město Třebíč se začíná probouzeti po stránce hospodářské a osvětové, budované na ideách tehdejší doby. - Sama Třebíč dává národu vzácného muže, idylického básníka Jos. Chmelu, z jehož duchovní síly vycházejí K. J. Erben a J. K. Tyl. Jeho následuje v prácí jiný Třebíčan Jan Nepomuk Soukup, sběratel národních pohádek a pověstí, a básník katolicky procítěných veršů.

43

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Rok 1867 je významným mezníkem pro město Třebíč. Probouzí se v něm čilý život spolkový a kulturní. Toho používá Titus Krška k provedení svých dávných myšlenek o pomoci bližnímu. Zakládá roku 1868 v Třebíči první hasičský sbor s českým velením. Zakladateli jsou 19. Přerovský, Alois Hašek, radní, a jiní. Titus Krška sám, dvacetišestiletý, stává se náčelníkem sboru a bere si jeho výcvik na starost. Nebyla to malá práce. Prvně tvoří výrazy pro činnost organizační, výcvikovou (povely, signály], sestavuje a rozvrhuje učebnou osnovu, krátce od abecedy zpracovává celou taktiku a strategií hasičskou. Přemáhá všechny potíže. Postup jeho práce je tak důmyslně a důkladně propracován, že mnohých jeho nařízení se používá dodnes. Po odchodu Tita Kršky z rodné Třebíče stalo se Velké Meziříčí jeho doživotním působištěm a v němž dokonale rozvinul myšlenku lásky k bližnímu, takže Velké Meziříčí je považováno za kolébku moravské organizace hasičské. Z existenčních důvodů přišel Titus Krška do Velkého Meziříčí jako dvacetidevitiletý muž. Byl již ženat. A právě ještě dvacetdevět let působil ve městě. Nastoupil u obce 1. května roku 1871 jako účtovník a později se stal tajemníkem. Zas povolání k poznávání desítek a set lidí, kteří přicházeli za ním na radnici ve všech možných záležitostech nejen obecních, ale také soukromých a rodinných. Věděli o něm, že ze soudní a advokátní prak se má mnoho zkušeností. Poskytoval jim rady, poctivě zrazoval od unáhleností, a tak získával si svojí otevřeností; zkušeností a osobností jejich přízně a lásky: Netrvalo dlouho a Krškova upřímnost, rozhodnost a poctivost v jednání vzbuzovala k němu vážnost v městě i v celém okolí. Titus Krška přišel do Velkého Meziříčí v době, která byla přípravou města státi se středem literárního a kulturního života na Moravě. Titus Krška žil v ovzduší plném ruchu a snažení společenského, uměleckého a národního. Sám zúčastnil se tohoto vývoje vydáváním svých hasičských příruček a později ústředního hasičského časopisu »Hasičské Ochrany«, jejíž první číslo vyšlo 1. ledna 1892 ve Velkém Meziříčí. Titus Krška tak jako v Třebíči, vnikl i zde do městské společnosti, do kulturního a hospodářského života. Zkušený z činnosti v Třebíči, dal se i zde do známé mu práce. Využívá také zde příznivého prostředí ke zřízení hasičského sboru. 'Chodí denně vedle kůlny do radnice (dnes kloboučnický krám pí. Marie Kripplové), v níž bylo hasicí nářadí: 1 malá dřevěná stříkačka na nošení, 1 stará stříkačka větší, do níž se voda nalévala, 15 košů, malé vodácké vozíky na vodu, dva žebře obyčejné, pantok, sekyra a dva háky. To ubohé zařízení denně vzrušovalo jeho mysl a pobádalo k založení řádného hasičského sboru, dobře vedeného a vycvičeného. Podal návrh na jeho zřízení. Tehdy byl starostou města Antonín Jelínek, koželuh, a obecními radními Vincenc Kritsch, Em. Nestrašil, Fr. Životský, Jan Mailer, Jan Kalláb a Fr. Záviška. Všichni zřízení sboru uvítali a podporovali. Tak byl roku 1871 zřízen ve Velkém Meziříčí první český sbor dobrovolných hasičů zásluhou Tita Kršky a jeho strýce, jenž se sem přiženil k Bílým do hotelu »U lva« po svém vystoupení ze služby finanční. Jeho dcera Irma vzala si dr. Čermáka, vynikala pilností a četbou a stala se na tehdejší poměry dámou velmi vzdělanou. Přičiněním Tita Kršky vynikal sbor pohotovostí, obětavostí, a tak se stal vzorem sborům ostatním, které Krška zakládal se svými vyškolenými bratry. Sám byl zářným příkladem pohotovostí, obětavostí a odvážnosti. Již roku 1872 hoří městská věž. Do výše dvaceti sáhů vy tahu je se· členy svého sboru hadice a vítězí, udivuje, získává srdce občanů a uznání města. V Dobré Vodě zápasí se 17 hořícími staveními i s občany, jichž se zmocnila zhoubná hrůza a strach. Zásluh a slávy dostává se mu příštího roku v Třebíči. V červencovém odpoledni hoří 123 domků. Krška náčelník vyjíždí s velkomeziříčským sborem do rodného města, do dálky 20 km. Na půl cesty

44

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů do Rudíkova posílá na koni předem posla, aby opatřil pár koní na přípřež. Je první u požáru a hned podniká nejobtížnější úkol - lokalizoval požár na místě nejnebezpečnějším, Daří se mu. Rázností a odvahou dobývá si on a jeho sbor právo na věčnou paměť města. Ve Vídni, malé vsi u Velkého Meziříčí, vniká do hořícího domku chalupníka Lázničky a vynáší čtyřletého chlapce Václava, na něhož v úleku zapomněli. V zářijové vichřící v obcí Blízkově ničí oheň 25 usedlostí. Titus Krška je zde spolumajitelem lánu č. 1. Přijíždí, rozestavuje obezřetně stroje, nedbá, že jeho statek mění se v hromádku popela, ale zachraňuje druhou půli obce. Takový je Títus Krška. Jeho sen se konečně splnil. Jeho idea, pomáhat bližnímu, se naplňovala. Rostly nové a nové sbory a Krška začínal přemýšlet o budoucnosti. Jeho dílo nabývalo šíře a hloubky. Poznal, že budoucnost hasičstva záleží ve sdružení sboru v jednu velikou organizaci hasičskou. Uskutečnění této myšlenky popisuje redaktor O. Hošek: "Krška se pouští do této práce se svou obvyklou, promyšlenou metodou: nejprve nadchnout, potom ustálit a nakonec uvádět myšlenku ve skutek. Tento postup zachová val při všech vážných návrzích. Síla jeho myšlenky se neprojevovala pouze hlučnými slovy. Nespokojil se nikdy pouhým nadšením, nýbrž přikročil vždy k uskutečňování, často i přes značné překážky. A právě proto, že měl lidi rád, vyhledával je při každé příležitosti, aby ve styku s lidem přesvědčoval o povinnosti jim pomáhat. Schůze a přednášky, rokování a výměna názorů staly se původci jeho konání. A když roku 1874 svolal Krška první sjezd sborů dobrovolných hasičů v Brně, podařilo se mu nadchnouti také přítomné zástupce 200 obcí moravských, že souhlasili, aby v jejích obcích byly založeny nové sbory, které" by se soustředily v jednotné zemské ústředí s názvem »Česká ústřední jednota hasičská«. Při IV. sjezdu 9. záři 1883 ve Slavkově mezi jednáním dochází vyřízení, že podané stanovy se schvalují. Ihned přikročeno k volbě výboru. Zde se ukázala skromnost Tita Kršky. Když mělo dojíti k volbě starosty zemské jednoty, navrhuje za starostu Dr. Jos. Illnera a sám se stává jenom jeho náměstkem. Teprve po jeho smrti r. 1894 přijímá funkci zemského starosty. Velmi rozsáhlá je hasičská práce Tita Kršky. Cvičí, přednáší, zakládá nové sbory, vydává první hasičské spisy, tiskopisy, organizační řády, návody na zlepšení práce hasičské, stará se o pojišťovny proti ohni, předvádí vynálezy z oboru hasičské techniky: spojku, kotvicí, posunovací žebř, a r. 1893 uskutečňuje hasičskou výstavu ve Velkém Meziříčí. Jeho spisy jsou: »Hasičstvo«, »úlohy dobrovolných sborů hasičských«, "Cvičební řád« a krásná, obsáhlá »Hasičská kronika«, vydaná roku 1898, zachycující počátky a rozvoj hasičství až do této doby. Krška znal význam tisku jako málo kdo. Již na počátku této práce zmínil jsem se o tom, že první základy jeho pozdější pohotovosti novinářské byly kladeny v kanceláři soudní a advokátní. Krška nad to byl rozeným novinářem. Novinaření stalo se mu druhou láskou, když se mu podařilo roku 1892 založiti věstník zemské jednoty, s názvem »Ochrana hasičská«. Den, kdy vyšlo první číslo, považoval za nejkrásnější den svého života. První číslo vyšlo ve Velkém Meziříčí 1. ledna 1892 a Títus Krška je jeho vydavatelem a redaktorem. V ročnících »Ochrany hasičské« jsou uloženy jeho články, v nichž dočteme se, jak veliká byla jeho láska k národu a bližnímu. Láska k bližnímu vedla Tita Kršku k založení »Hasičské vzájemné pojišťovny«, dnes největší protipožární pojišťovny na Moravě. Tím uzavíráme činnost zakladatele moravského hasičstva a tvůrce hasičského bratrství. Stal se chlapcem, který se proslavil za cenu bojů, námah a častých příkoří. Činnost hasičská mu totiž vadila i v jeho životním povolání. Konečně zřizuje si menší továrnu na obuv, která dobře prosperovala. Blíží se rok 1900. Titus Krška přehlíží své dílo: sta hasičských sborů, tisíce členů, sbory sdružené v župy, župy spojené v „ústřední zemskou jednotu“, bratry alespoň z

45

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů části zajištěné v podporovací pokladně proti úrazu, bližní pojištěné v Hasičské pojišťovně. Dílo se rozrůstá a roste, ze snu mládí je zde krásná skutečnost. Tvůrce a zakladatel díla odchází. Na podzim 24. října 1900 umírá a bratři odnášejí jeho tělo na velkomeziříčský hřbitov k poslednímu odpočinku. Moravské hasičstvo však nezapomíná svého zakladatele. Odhaluje mu na jeho hrobě krásný pomník dne 15. října 1905. A vedle tohoto kamenného pomníku vyrůstá nové dílo, živá a stále rostoucí jednotná a pevná organizace hasičského bratrstva, jež sdruženo v nynější Moravské zemské hasičské jednotě, pokračuje v duchu a dle odkazu svého nesmrtelného zakladatele Tita Kršky. V den 100. narozenin vzpomínáme jeho velkolepého díla s bratrskou vděčností. Titus Krška; Pravda, čest, charakter zákonem člověka - hasiče. Když vstupuje hasič v řady dobrovolného hasičstva a byv přijat skládá v ruku náčelníka slib (čI. 7. služeb. řádu), který dotvrzuje svým čestným slovem a ruky dáním, že chce plniti veškeré povinnosti mu uložené, že bude jak ve službě a spolku, tak mimo něj čestně se chovati a vystupovati, že bude ve všem všudy čest svou i sboru hájiti a zastávati a takto pro zvelebení sboru, obce a tím í vlasti působiti. Jaký význam má podání ruky? Za doby dávno minulé postačila k utvrzení shoda slibu mezi dvěma smlouvajícími slovo a podání ruky, jak to ještě mezi staršími poctivými lidmi na venkově dosti často vídáme. Zvyk dání slova a podání ruky zachován podnes i u soudnictví, kde strany na důkaz pravdy složí slib a podají soudci pravici, což platí tolik co přísaha. Zvyk podávání ruky na potkání byl dávno u našeho lidu V platnosti a odpovídá úplně naší povaze slovanské. Vždyť podání ruky na potkání jest výrazem přítulnosti, přátelství a lásky. Tento krásný zvyk trvá sice dosud, než není tím, čím dříve býval, výrazem poctivého smýšlení, jest to pouhá hra mnohdy lež i klam za ní se skrývá a že tomu tak usvědčuje nás o tom denní náš život. Upřímné slovo a poctivé tisknutí pravice z doby minulé stalo se v době pozdější nejistým a proto zákon ustanovil, aby takové úmluvy a sliby byly uvedeny na papír a oběma stranami vlastnoručně podepsány. Než lidé zlí použili paragrafů, kteréž dovedli jako punčochu na obě strany obraceti, vyvrátiti pravdivost napsaného, ba i vlastnoruční podpisy upřeli. Proto pozdějším zákonem musela taková listina býti kolkována a vedle vlastnoručních podpisů stran musela býti ještě opatřena podpisem dvou hodnověrných svědků. Ale vše marno, ani tato opatrnost se neosvědčila, vydáno opatření přísnější, dle něhož každý podpis musí býti c. k. soudem nebo c. k. notářem proveden a ověřen, osoby musí býti soudu nebo notáři známy, nebo známými svědky ztotožněny. Žádné platnosti se tedy v obecném životě nepřikládá podání ruky na dotvrzení a dodrženi slibu. Ve sboru hasičském dána slibu potvrzenému rukou dáním veliká důležitost. V tomto případě musíme se jen spoléhati na mravní hodnost, dobrotu srdce a poctivé smýšlení člověka - hasiče, jenž do sboru vstupuje a jehož slib rukou dáním před celým sborem náčelník přijímá. Než zase na druhé straně jest povinností náčelníka, aby se přičinil, by při zimních cvičeních ušlechťujícím čtením mravní hodnota a mravní citlivostí u členstva vstoupala, aby každý hasič to, co sebou v mravním ohledu do sboru přinesl, zušlechtil a rozhojnil. Musíme členstvo poučiti, že co podpis ověřený soudem nebo notářem na nějaké listině, to samé jest rukou dání na slib, jejž mimo to veřejně, slavnostně před tolika lidmi čestnými, před celým sborem hasičským jsme dali.

46

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Než nejen rukou podáním zaváže se hasič při vstoupení, že slibu dostojí, on se často ku svým nastávajícím povinnostem zaváže čestným slovem, Pozorujme, jaká důležitost se přikládá čestnému slovu ve stavech "jiných. Vždyť i ženy, jak v dějinách zaznamenáno, měly za všech dob důstojný názor o cti mužové. Tak píše se o šlechetné Vittorii Colonně, manželce markýze Pescara, následující: Když knížata vlašská dorážela na markýze, aby upustil od strany španělské, ku které cti svou byl připoután, upomenula ho jeho. šlechetná choť na povinnost, psala mu: „Pamatuj na čest svou, která tě nad bohatství a krále povznáší, jen touto a nikoli skvělými jmény a úřady dosahuje se slávy - té slávy, kterou jestli nepokalenu zachováš, pravým štěstím honositi se budeš“. Když ctný její muž u Pavie padl, odebrala se, ač mladá a krásná, ač mnozí její přízně hledali, do samoty, aby mohla želeti ztráty svého chotě a oslavovati jeho činy. Takový důstojný názor měla ona šlechetná žena o cti svého muže! Hasičové - my mužové měli bychom míti menší pojem o své cti vlastní, mohli bychom někdy nečestně jednati a užívati podlých prostředků k dosažení svých záměrů? Nikoli. My čestným slovem se zavázali, že jen dobro a pro· spěch sboru a svých bližních budeme vyhledávati a tomu dostojíme. Kdo by jakýmkoli jednáním nečestným svoji čest pokálel, nepatří mezi nás, buď si ten či onen. Hasič musí býti mužem poctivým; jemu jest v jeho povolání často vniknouti do příbytků cizích, aby zachránil život a majetek svých bližních, při čemž jest mu mnohdy užíti i násilí. Poněvadž jsou mu mnohdy svěřeny drahocenné klenoty a jiný majetek, jest nutno, aby každý hasič byl mužem přísně poctivým, Při požárech snadno se může státi, že lidé nepoctiví vedrou se do příbytků cizích pod pláštěm pomoci, aby uschovali majetek bližního před ničícími plameny, jenž se pak v jejich kapsách oCtne. Není snadnějšího, neb že podezření padnouti může na hasiče a proto v řadách hasičů musejí býti takoví mužové, proti nimž všechno podezření musí zůstati vzdáleno. Hasič je často vyslán na hlídku, na stráž. Nikdo ho nestřeží, poněvadž by to bylo nedůstojno hasiče zkoumati, vždyť máme v jeho poctivé jednání úplnou důvěru. Proto hasič nesmí tuto důvěru v sebe zklamati, nesmí užíti ani lsti, ani výmluvné vytáčky, nýbrž poctivě až do krajnosti splniti vše, co mu uloženo. Hasič bývá vyslán sděliti rozkazy velitele třetí osobě, aneb vykonati nějaké opatření; tu nesmí hasič posuzovati rozkazy, a byť by se mu i malichernými a nepatrnými býti zdály, on ručí svou ctí, že je vykoná, byť by se mu jakékoliv překážky v cestu kladly, on je vykonati musí, vždyť není vyloučeno, že od výkonu toho záleží život lidský nebo jiné neštěstí. Nesmí nikdy považovati věc ledabyle za pouhou hračku, nýbrž vážně a poctivě vše vykonati a o tom, co a jak vykonal, pravdivou zprávu podati. Hasiči jest často podávati svědectví o tom, co byl při požáru shledal a čí vinou požár vznikl. Tu nesmí býti hasič předpojatým , tím méně lhářem; jemu jest mluviti ryzí pravdu a nic než pravdu, o níž ne snad dle doslechu se dozvěděl, nýbrž na vlastní oči shledal. Ctnost pravdy musí sobě každý z nás osvojiti, jestli tato ctnost základem mužné mysli. Hasičstvo dodělalo se svým čestným a charakterním působením všeobecného povšimnutí, ano novelou nového trestního zákona přenesena hasičstvu moc veřejné stráže; osnova tato zní: § 1. Členové úředně schválených sborů hasičských řadí se ve vykonávání služby mezi ony osoby, které ve smyslu §§ 68., 81., 312. a 314. v. tr. Z. ze dne 27. května 1852, jako ve veřejné službě stojící atd. § 2. Kdo se neoprávněně za člena hasičského sbor)l vydává aneb se jen nějak co takový nošením stejnokroje aneb služebním označením označuje, dopustí se trestného činu a jest dle § 199., potažmo § 333. v. tr. Z. vinným

47

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů O charakteru promluvíme v zimním cvičení. Hasičové, snažme se býti vždy muži čestnými, poctivými, pravdymilovnými - to! jsou nejkrásnější stránky lidské přirozenosti - toť poklad karakteru, vždyť tyto ctnosti ukazují člověka v jeho největší dokonalosti. Vzpomínky Krškových dcer na tatínka: Marie Kučerová, roz. Kršková: Znala jsem otce jako člověka velmi klidného, dobrého, střídmého a hlavně neúnavně pilného. Vypráví-li přátelé a známí jak býval veselý a co šprýmů natropil, musím doznat, že po této stránce ani otce neznám. Snad jako malé dítě jsem si to neuvědomovala, v pozdějších dobách znala jsem tatínka vždy jen do práce zahloubaného a v myšlenkách uzavřeného. Vím z doslechu od přátel, že otcovo první manželství bylo velmi šťastné. Byly jsme dětmi příliš malými, abychom mohly pochopit krutou ránu osudu, jež otce stihla, když v mladém věku 35 let. zemřela naše maminka. Pět malých dětí od 12 do 4 let otci zůstalo. Otec tuto ránu těžce nesl a myslím, že i s tou dobou zašel mu smích a veselí. Druhou, ne menší žalostí, bylo úmrtí jediného syna Tonika, který přijel na vánoční prázdniny z Brna. Onemocněl tyfem, ke kterému se přidružila difterie, která zlomila jeho život v 16. roce. Teprve v dospění jsem pochopila, co duševní síly bylo mému trpělivému otci zapotřebí, aby překonal všechny potíže, jež mu život kladl. V mladém věku ztratil rodiče. Po nich podědil v Třebíči rodný dům na náměstí, ozdobený freskami, ohněm zčernalými, odtud název »Černý dům«. Dům tento býval dříve majetkem hrabat z Valdštejna. Vzpomínám, jak otec vyprávěl, co z nerozumu jako mladý hoch natropil Po dřívějších majitelích nalezl na půdě velké, staré, zašlé obrazy, jejichž cenu nechápal a nadělal z nich holubníky. Byl totiž velkým milovníkem holubů. Jak toho v pozdějších letech litoval! Neznám pohnutky, které přiměly mého otce, aby se přestěhoval z Třebíče do Vel. Meziříčí. Snad jeho starší bratr Eduard, majitel hotelu »U Iva«, jej k tomu přiměl. Tím, že tak záhy ztratil rodiče, byla celá jeho před určená životní dráha změněna. Musel zanechat studií. Vzdor své pili a podnikavosti, neměl nikdy na růžích ustláno. Ale přesto nikdy neklesl, vždy nová duševní síla pobádala ho k nové činnosti. Práce v advokátní kanceláří dala mu poznat lidskou bídu a ta mu byla pohnutkou nikdy nikoho neoslyšet, kdo k němu o radu přišel. Radil nejen chudým í zámožní o radu žádali. Měl pro každého dobré, vlídné slovo i dobrou radu. I když nebyl nikdy členem městského zastupitelstva, přesto se otcové města často v obecních záležitostech řídili jeho radou. Jen když se stavěla železniční dráha, nebylo poslechnuto otcovy rady, aby staniční úřad byl postaven na „Malečkovo pole“ nad továrnou Jelínkovou. Byly námitky, že by se náklad zvýšil o 30 tisíc zlatých rak. měny, který by šel k tíži města. Později toho litovali. I kulturního života meziříčského zúčastnil se náš tatínek. - Ať to byly výstavy, přednášky, ochotnická divadla, koncert apod. Když studenti o prázdninách pořádali divadlo, hledali vždy u tatínka rady i pomoci. Můj otec velmi pěkně kreslil Pro divadla maloval sám kulisy. Byl i dovedným řezbářem. V mladších letech upraví I pro kostel velmi pěkný betlém. Vyřezal figurky, na které maminka musela našít obleky, z lepenky í

48

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů dřeva zhotoví I hrady a chaloupky, skály z papíru pomaloval. Dělal to z přátelství k panu děkanu Čeplovi. V letech 70 - 80 tých pořádala meziříčská společnost tak zvané „Liedertalle“. I těch se otec zúčastnil. Společnost bývala německá i česká a tím se řídil i program. Zpívala se vždy jedna píseň německá, jedna česká. V panském pivovaře byla rozsáhlá zahrada, plná stinných stromů. Tam se pořádaly mnohé letní zábavy. V prvém patře pivovaru bývala restaurace a kavárna. Jinak se společnost měšťanů a úředníků scházívala v hotelu »U lva«, Mezi touto společností byl tatínek zván „Onkel Titus“. Největším životním dílem otcovým bylo zorganizování celého českomoravského hasičstva, Snad ho k tomu přiměla vzpomínka na velký požár. který zničil majetek jeho rodičů. Vždy dbal toho, aby »jeho« meziříčský sbor byl nejdokonalejší. Bývala častá cvičení ve školním nádvoří, velení vojenské. Veřejná cvičení bývala na náměstí se všemi stříkačkami a nářadím jako při ohni. Tato stříkačka přilákala vždy mnoho diváků. Vzpomínám jedné velké slavnosti v našem rodném městě. Bylo to při svěcení sochy sv. Floriána, patrona ohně, která zdobí kašnu na náměstí. Byla to velká událost pro malé město. Celé město bylo ozdobeno prapory. na náměstí mezi sochou sv. Jana a kašnou stály lesknoucí se hasičské stroje, vysoký žebř a první stříkačka s parním pohonem. Vše bylo květinami ověnčeno. Aby se docílilo všeobecného zájmu, byla sezvána mladá děvčata (říkalo se nám „ringsfraile“). Měly jsme přes prsa široké, bíločervené stuhy (barvy města). ozdobené hasičským odznakem. Veřejná cvičení končila vždy buď »bálem« nebo za krásného letního počasí »výletem« do Františkova. Obojí bývalo vždy plně navštíveno, neboť tyto hasičské zábavy byly ve velké oblibě. Slabou hodinu za městem leží v rozkošném Údolí tak zvaný Františkov. Háj byl již dosti zanedbán a tu na podnět tatínkův dalo se hasičstvo do práce pro ně nezvyklé. V prvé řadě upravili cesty, pohodlně je rozšířili, meze osázeli keři a lesními stromky. Pan Matula, dovedný tesař, se svými lidmi strhl staré, zpuchřelé boudy a na jejich místě postavil nové. Zřídili sklep pro pivo, stánek, ve kterém pan Grec ohříval svoje vyhlášené párky. Pak postavili krytou verandu se stoly a lavicemi a pro tancující 12tihranný vkusně upravený tak zvaný »saletl«, patrně z francouzského salle ďété. Při výletech býval Františkov plný. Kdo mohl, přišel. Hasiči ozdobili celý Františkov praporky, lampiony, hudba hrála, bylo veselo. Mrav tehdejší žádal, aby dámy, ačkoliv to byla krátká procházka, přijely vždy v kočárech. Pan poštmistr Kittnar měl dva landauery, každý měšťan pohodlný kočár, zámečtí úředníci rovněž a tak se říkalo, že se dělá »Landpartie« do Františkova. Kdo nemohl Kočárem, šel průvodem s hudbou, v čele ovšem vždy sbor hasičů. Jeden výlet, pamatuji, byl obzvláště slavnostní. Byly vypraveny alegorické vozy. Jeden z nich vidím jasně před sebou. Na povýšeném místě seděla bohyně, představovala ji sl. Lina Jelínková, sestra pozdějšího náčelníka p. Karla Jelínka. Svým líbezným zjevem každého upoutala. Její bohatý plavý vlas splýval jí po zádech, prostý věneček zdobil hlavičku, v ruce držela vavřínový věnec nad hlavou po raněného hasiče, jenž ležel u jejích nohou, po stranách dvě markytánky (jednou z nich jsem byla já), pak samaritskou službu konající hasiči s páskou s červeným křížem. Celý vůz byl vkusně dekorován palmami a květy v barvě bíločervené. Velké nadšení a sláva byla též při sjezdu českého a moravského hasičstva na Jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Sjezdu se zúčastní I pan předseda hasičského sboru Kittnar s dcerami, Ferd. Plachetka, továrník Karel Jelínek, obchodník Leopold Střecha, otec, moje nevlastni sestra a já. My, děvčata, jsme byla ozdobena zase bíločervenými stuhami s odznakem hasičským. Naši moravští hasiči měli nízké čepice

49

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů se zlatým prýmkem a zlatou kokardou a tak byli v průvodu, který šel Prahou, považováni od Pražanů za Francouze. Také jsem se se sestrou Žofií zúčastnila sjezdu hasičského v Rožnově p. R. a ve Frenštátě p. R. V Rožnově p. R. jsme byli hostmi pana notáře, ve Frenštátě p. R. pana továrníka Křenka, jehož si můj otec velmi vážil nejen jako zdatného člena Ústředni jednoty, ale i jako dobrého přítele. Tatínek měl mnoho přátel po celé Moravě. -Vzpomínám jemu velmi milého p. Dr. Illnera, dále pp. Světlíka z Rosic, Rud. Ludwiga, učitele Oharka, lékárníka Přikryla ze Slavkova, prof. Janouška z Příbora. Z Meziříče mu byli všichni členové jeho sboru velmi mile lnul svou sympatií k těm, které od samých počátků vedl, jako pp. Plachetku, Karla Jelínka, Tomáše Řehořka, Hudečka. Při založení časopisu OCHRANA HASIČSKÁ trochu žehral na ty, kteří mu slíbili příspěvky do listu a pak v činnosti ochabli, takže vše leželo jen a jen na něm. Do expedice zapracoval nás, dívky. A vůbec, bylo-li třeba vypomoci, na příklad šití praporků, pletení věnčit k různým oslavám, musely jsme my dcery nastoupit. Co sí náš tatínek přál, bylo pro nás svaté, a tak bez námitek a s radostí jsme se vždy připojily. Bylo-li třeba, povolal otec i svoje zaměstnance z továrny. I ti rádi a ochotně ve všem mu pomáhali. Hasičstvo pomáhalo i při povodních. Pamatuji dvě »velké vody« v Meziříčí. Město leží mezi dvěma řekami - Oslavou a Balinkou - a městem protéká mlýnský náhon. Jednou, bylo to v měsíci srpnu, právě tehdy procházela městem armáda z manévrů. Večer byl koncert vojenské kapely, potom zábava »Na obecníku«. V pět hodin ráno se již šturmovalo na poplach. Přišla zátopa. Unaveni vojáci spali jako zabití, záchranných prací se nezúčastnili. Hasičstvo však bylo na svém místě. Druhá velká voda přišla snad roku 1899. Ta byla pro nás velmi zlá. Mlýnský náhon, který protékal kolem našeho domu, zaplavil celou zahradu a dům. Tatínek, který spěchal k svému sboru, byl by májem přišel o život. Naši zaměstnanci projevili tenkrát velkou oddanost naší rodině. Bez výzvy pomáhali zachránit, co se dalo. Ale bylo toho málo. Stroje v dílně byly znečištěny bahnem, materiál poškozen. Škoda byla značná. Hasiči měli plné ruce práce, i když jíž voda opadla. Největší potíže měl otec s vybudováním Hasičské pojišťovny. Plných 20 let uplynulo, než byla Hasičská 'pojišťovna uvedena v činnost. Kolikrát byl otec u povolaných úřadů odmrštěn a přece se nevzdal naděje, že si jednou proklestí cestu a jeho dobré dílo že dojde ocenění. Škoda, že se nedočkal také jejího rozmachu. Pokud vím z otcových zápisů, měla býti pojišťovna podnikem svépomocným. Čistý zisk měl sloužiti k prospěchu národního celku, aby chudým obcím mohl býti dán obnos k zakoupení hasičského nářadí. Aby se jim pomohlo zřizovati sbory, zasílaly se jim zdarma časopisy a odborné knihy. Dále měla Hasičská pojišťovna pomáhati chudým sborům hmotnými příspěvky, aby s duchem času mohly se plně vyvíjet. Také aby pojištěncům při odhadech škod ohněm způsobených byl dělán odhad podle nejlepšího vědomí a svědomí a každému se dostalo patřičné náhrady. Helena Pavlíčková roz. Kršková: Na své dětství se málo pamatuji. Když mi bylo 5 let, zemřela mi maminka v nejkrásnějších letech. Bylo jí 35 let. Tatínek byl zdrcen, protože měl maminku velmi rád a jen se staral, aby byla maminka spokojená. Pamatuji se, když jsme bydleli na náměstí v domě mezi farou a školou, sedával podvečer před

50

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů domem, kde se soustředila celá městská společnost. My, děti, skotačily, házely balonem, slečny i mladí páni si s námi hráli. Bylo to velmi veselé, tak podomácku. Tatínek byl velmi oblíben a maminka též, tatínek bavíval celou společnost. V neděli odpoledne se pořádaly výlety na „šíštól“ (střelnice). Byla to restaurace s velkou zahradou, kuželnou, tatínek tam pořádal pro obveselení různé atrakce střílení do terčů atd. Všechny rodiny z města se tam scházívaly: rodina stavitele Boučka,' poštmistra Kittnara, továrníka Jelínka, radního Kriča, Dr. Veselského, kde bylo po 5 - 9 dětech. Později, až zrálo ovoce, jsme chodívali na celý den do sadů zvaných Amerika, kde bylo mnoho ovocných stromů. To bylo něco pro nás, děti! Když už jsme byly dívky, byly pořádány veřejně hasičské výlety do Františkova (kamž jsme musely jet kočárem, protože to bylo 20 minut od města). Tam jsme prodávaly losy, předem sbíraly dárky do tomboly a cukroví do bufetu, které se prodávalo, a výtěžek byl pak dán na invalidní fond, který tatínek založil. Jezdívaly jsme s tatínkem na sjezdy, kde byl obyčejně poctěn diplomem. Jednou jsem byla' i ve Frenštátě p. R" kde jsme se sešli s tatínkovým bratrem Josefem. Byli si tak podobní, že se lidé v nich mýlili. Když byl v Meziříčí sjezd ústřední hasičské jednoty, kde se také konala valná hromada, při· jel celý výbor a mnoho delegátů z celé Moravy a Čech. Meziříčí bylo vzhůru nohama, něco takového ještě nevidělo. Myslím, že jíž je málo pamětníků této krásné slavnosti. Čestné dámy s červenobílými šerpami přes rameno byly pořadatelkami a vítaly hosty. Mezi nimi byly moje dvě sestry Božena a Marie. Já jsem byla ještě malá. - Ráno byl budíček, pak slavná mše svatá dle hesla „Bohu ke cti, bližnímu ku pomoci“. Pak byla valná hromada, potom společný oběd. Odpoledne výlet do Františkova s alegorickým průvodem atd. To všechno pořádal tatínek, zkrátka nebyla jedna zábava ani ples, aby nebyl účasten. Všechno aranžoval, sály dekoroval, divadla ochotnická režíroval i hrával. Také starší sestry musely hrát. Kulisy ochotníkům vymaloval, zřídil dokonce i propadliště, čímž obecenstvo velmi překvapil. Bylo to při hře »Lumpaci vagabundus". Když jsem já, nejmladší dcera, dospívala, to již divadlo tatínka přestalo bavit a také měl mnoho jiných starostí. Hlavně se zahloubal do sepisování »Hasičské kroniky«, pracoval na stanovách Hasičské pojišťovny, což trvalo mnoho let, než byly schváleny. Ale já jsem byla při všem účastna, neb jsem po tatínkovi musela vše krasopisně opisovat. Když vydával tatínek "Ochranu hasičskou«, která byla tisknuta v Holešově, musely jsme všechny, jak přišly balíky, hned noviny skládat, adresovat, pak dle pošty »sortirovat«. Jednou, když byl tatínek ve Vídni k vůli stanovám i obchodně, překvapil mě bruslemi (žeksny), takže jsem je měla první mezi dívkami, co měly brusle přišroubované na botách. To se to jezdilo a tatínek byl také potěšen, že mě udělal radost. Chodil se dívat na kluziště, když se chtěl projít, jinak pracoval do únavy. Nepamatuji se, že by se tatínek s námi nějak často zabýval, měl mnoho starostí a práce, takže když si někdy s námi usedl, pokládaly jsme to za velký svátek. Tatínek neměl na růžích ustláno, jeho životni práce byla často spojena s velkými překážkami, které ale přemáhal, chtěl-li dojíti svého cíle. Nedočkal se ovšem plného výsledku své úmorné práce pro založení Hasičské pojišťovny. Říkali jsme, že neměl štěstí proto, že dostal jméno při křtu nazpátek, tj. narodil se v srpnu, a svátek měl nazpět 4. ledna. Když se narodil jako deváté dítě, nevěděl dědeček, jaké jméno mu má dát. Vyšel prý před dům a uviděl na svém domě, zvaném Černý dům (v Třebíči, kde bydleli), dvě sochy římských císařů, jimiž byl dům ozdoben, a rozhodl se, že svého nově zrozeného syna pokřtí jménem Titus. Když vypukl oheň u Letošků, zachvátil i oba sousední domy. V jednom byla „Lotynka“, kam lidé ukládali peníze, aby vyhráli, druhý byl hotel „U lva“ patřící

51

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů dcerám po otcově bratru Eduardovi. Tatínek pomáhal při hašení, velmi se unavil, padl nejprve do bezvědomí a od té doby churavěl, takže se nemohl zúčastnit práce po založení Hasičské pojišťovny, jak byl jeho úmysl a plán. V roce 1900 24. října raněn byv mrtvici skonal a nás navždy opustil. Jeho pohřbu se zúčastnilo tak velké množství hasičů z Čech a Moravy, mimo celého výboru Ústřední jednoty česko-moravské, že průvod se táhl ve čtyřstupu od domu smutku přes celé náměstí, že ani když jsme došli na hřbitov, nebylo mu konce. Škoda, že nás tuze brzy opustil, tak si říkám, když na něho často vzpomínám. Krškova činnost technická Na předním místě všeobecného programu hasičského vytyčuje Titus Krška: Seznamovati hasičstvo s novými vynálezy a vymoženostmi z oboru hasičské techniky, literatury a organisace. Krška plnil tuto část programu docela poctivě. Na svých cestách po sborech přihlížel k tomu, aby se všude ve sborech pilně cvičilo. Krškovi však nestačila teorie, on se staral o praktický výcvik a vždy zdůrazňoval dozor nad sbory, pobádal župní činovníky k návštěvám cvičení a veřejných vystoupení. Žádal od sborů Podrobné zprávy o požárech s náčrty, ze kterých bylo možno vyčíst situací požářiště, hořících budov, směr větru, postup jednotlivých sborů, nastupujících k útoku proti plamenům aj. v. Z těchto došlých náčrtů upravil Krška výkresy - situační nástiny požárů. V každém nástinu poznačil jméno sboru a velitele, uvedl také všeobecné vysvětlení značek. K mnoha nástinům a popisům připojoval své poznámky, opravy nástupu k. požáru a průběhu hašeni. Posudky Krškovy prozrazují zkušeného hasiče - praktika, jenž se dobře vyznal v hasičské strategii a taktice. Jeho kritiky na hasičskou činnost při požárech i cvičeních byly vždy promyšlené, zdůvodněné a spravedlivé. Krška vychovával a učil hasiče přemýšleti o práci, kterou měli konat u požárů. On je přímo nutil a vyzýval, aby četli zprávy o požárech, je studovali a přirovnávali k situačním plánům. Tím vzbudil zájem o uveřejňované zprávy a dosáhl·toho, že se ve sborech o zprávách debatovalo, postup hasičů proti požáru se podroboval kritice, kterou se sbory vedly k pochopení technické činnosti a jejímu zlepšeni. Praví o tom: "Podáváme nyní k snadnějšímu porovnání rozmanitých požárů více nástinů současně na jednom obrazu a přáli bychom si, aby naše sbory nám podaly své úsudky (kritiku), kterou uveřejníme a o kritice této se pronesme, bude-li ta která kritika dobrá, uveřejníme jméno kritiku podávacího, nebudeme-li souhlasit, přineseme ponaučení s označením pouhé písmeny začáteční, toho kterého. Jde nám o to, aby sbory naše každého požáru si všímaly a studovaly a své úsudky přinesly, je to způsob nejlepšího teoretického cviku. Ochrana hasičská neměla tenkrát technickou hlídku, nýbrž články z hasičské techniky byly v ní uveřejňovány v různém pořadí. Důležité články technické umístěny byly na prvních stránkách. Krška chtěl jimi zdůrazniti význam technické činnosti. Tak na přiklad upozornil několika články na vznik požárů a jejich příčin. Poukázal na případy z tehdejšího denního života a potřebná preventivní opatřeni, aby požáry nevznikaly. Všeobecný technický pokrok zasáhl hasičstvo dosti brzy. Továrny nabízely různá zlepšení výzbroje a výstroje, zejména parní stříkačky a Krška byl nadšen, když firma A. R. Smekal v Čechách pod Kosířem sestrojila první parní stříkačku. Propagoval tyto stříkačky pro větší místa. Také sbor ve Velkém Me-

52

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů ziříčí koupil v r. 1894 první stříkačku a Krška se vyjádřil o její výkonnosti, že: "stroj je výtečný a že vyhovuje nad veškeré očekávání všem požadavkům«. Podotkl dále: "Ve třech dnech bylí hasiči se strojem obeznalí a vykonali již samostatně bez každého mechanického odborníka k obdivu veškerého obecenstva několik cvičení dokonale. Na podporu vnitřní činnosti technické, jak při výcviku členstva, tak také při požárech, staral se Krška »služebním řádem«. Ten se po jistém období přizpůsoboval novým poměrům a novým požadavkům. Výbor České ústřední jednoty hasičské projednával návrhy Krškovy a s pomocí technických zpravodajů Janouška a Jančíka, Vozába a Gudricha byly tyto řádky rozšiřovány a upravovány. Tak např. Řád služební uvádí přesně vytčený pořádek a postup veškerých prací, jejich dělbu při poplachu a požáru. Krška se však nespokojoval se zprávami o výsledcích zimního a letního cvičení, nýbrž na svých cestách po sborech, veřejných cvičeních a sjezdech se osobně přesvědčoval o pokroku v technickém výcviku a hned na místě poučoval, theoretickými poznatky odůvodňoval praktické výkony, vytýkal i omlouval nepodařené, chválil a se radoval.z podařených výkonů. jeho poznatky, nabyté ze zkušeností, mají trvalou hodnotu. Znalost hasičské strategie a taktiky považoval Krška za základní požadavek činovníků a členstva. Proto vítal pokyny z míst úředních. A když z těchto mist byla doporučena hasičstvu kniha »Feuerlöschtaktik für Landgemeinden«, vydaná v München, přeložil Titus Krška jednotlivé oddíly této knihy a seznámil s nimi hasičstvo článkem, který nadepsal: »O taktice při hašení«. V tomto článku rozebírá všecky podrobnosti hasičské taktiky. Stejně tak seznámil Krška hasičstvo se strategií hasičskou. Zejména žádal: „Znalost každého jednotlivého stavení v obci musí míti každý náčelník, četař z očitého názoru při roční prohlídce stavení a že se také domácích na pevnost stavby důkladně vyptal a ze cvičeni praktických musí míti znalost každé budovy v osadě i každý hasič“. Proto považoval vypracování situačního plánu obce se zřením k hasičství za věc nezbytnou. Přemýšlivý Krška měl různé praktické nápady, které vtěloval v konstrukce hasičských potřeb a tak zlepšoval hasičskou techniku. Sestrojil: 1. spojku, 2. karabinu, 3. žebř posunovací 4. kotvici na vytahování hadic, 5. naviják a 6. kouřovou masku. Krškova spojka Sestrojil ji a vyzkoušel. Její výhody zhodnotil Krškův spolupracovník a činovník hasičský Josef Dufek, odborný učitel ve Velkém Meziříčí. Aby vytýčil přednosti této spojky, přirovnal její konstrukci s konstrukcemi tehdy užívaných spojek Storzovy a Rothovy. Z obrázků, které kreslil sám Krška, je možno vyčísti podstatu konstrukcí těchto spojek. Podal kritický rozbor všech tří spojek a odůvodnil, proč jsou šroubovací spojky nepraktické. Spojka Krškova sestává ze dvou úplně stejných části, z nichž každá v krk a širší hlavu se děli. Krk má 66 mm, hlava 161 mm délky. Průměr krku 44 mm, hlavy 60 mm. Do hlavy jest nasazen kroužek pryžový (kaučukový) tak vysoký jako hlava a jen o něco málo tuto přesahuje (široký je 12 mm), Zasadíme-li pryž do hlavy, činí uvnitř s krkem jedinou plochu. Na každém dílu spojky nachází se mosazný kruh, který hlavu úplně objímá a za ní se uchycuje. Každý kruh má dva ozubce. Z jedné strany každého ozubce vede rovina nakloněná (polovice závitu), z druhé strany ozubce je mezera (27 mm dlouhá), k počátku vyniklé roviny nakloněné a to proto. aby ozubce do těchto mezer zapadly a po nakloněné rovině se posunovaly vzhůru, až

53

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů dva a dva ozubce stojí vedle sebe. Tím jsou pryžové (kaučukové) kroužky vždy víc a více na sebe tisknuty.

Krškova spojka. Spojujeme-li spojku Rothovu a Storzovu, třou se o sebe kroužky pryžové, u spojky Krškovy toho není. Slyšeli jsme, že při této spojce oba mosazné kruhy volně na obou dílech se pohybují a při spojováni pryžové kroužky vždy těsněji a těsněji k sobě tlačí. Kdyby sebe více při pošinování hadic se ní tlouklo, přece se neuvolní. Hodíme-li ji do bláta, písku, smetí, to vše nic neškodí: všechna tato nečistota se do pryžových (kaučukových) kroužků zatlačí, aniž by povstala tím nějaká mezera. Spojení a otevření spojky je vždy možné, neboť překážky tu žádné povstat nemohou. Otevření spojky je snadné i při toku vody hadicemi. Posunovací žebř Má tu výhodu, že se jím možno přiblížiti k požáru ze všech stran. Stojí volně, tedy nemusí se podpírati o stavení nebo jiný předmět a je možno s něho vrhati proud vody z dosti značné výšky. Složený žebř má 4 m, s vysunutým dílcem 7 m, takže pro venkovské budovy zcela dobře postačí. Žebř se dá rozebrat ve dva samostatné žebře. Je zhotoven z měkkého dřeva, poměrně lehký, takže se dá snadno přenášet z místa na místo .

Posunovací žebř

54

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Naviják hadic Naviják byl umístěn na stojanu. Každý jeho díl byl na 20 m hadic.

Krškův naviják. Kouřová maska Uvnitř trojúhelníkové části masky je vidět otvor na vdech, na 2. straně byl otvor na výdech. Jemné plíšky nahrazovaly ventily.

Krškova kouřová maska Kotvice Čtyři obrázky kotvice pro vytahováni hadic mluví zcela zřetelně, proč Krška kotvici sestrojil. Zejména je názorný obrázek čtvrtý, jenž ukazuje „zachycení se uvázané žárnice za okap střechy“. V době, kdy Krška kotvice používal, měl jeho vynález dosti velký význam. Vysvětlení k obrázkům podává Krška takto: „Lezec při ztékání stavení, jakmile zaujme na střeše vyhlédnuté stanovisko, hodí své lano dolů, na kteréž se mu upevní hadice, kterou on pomocí řečeného lana k sobě vytahuje. Stává se však velmi často, aby zpravidla a každý hasič nabyl o tom zkušeností, že zřídka se mu podaří hadici vytáhnouti. Obyčejně zachytne se uvázaná žárnice za okap střechy, jak obraz 4. ukazuje, tu na vzdor všemu umělému a násilnému nadhazování hadice nelze okap střechy přehoditi, ba viděli jsme již několikráte, že hasič na střeše dlící, jenž hadici táhnul, silou dolejších hasičů

55

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů hadici nadhazujících strhnut byl“. Obraz 1. představuje hřeb se závitem, který každý lezec při sobě na pasu nosí, slouží lezci jako hřeb záchranný, jehož může použíti v pádu nebezpečí k zachránění se; hřeb tento zavrtá do krovu, vůbec do dřeva anebo do zdi zarazí, na něj lano uváže a po tomto se spustí. Obraz tento představuje kotvicí uzavřenou. Obraz 2. je kotvice otevřená; kotvice tato otevře se tím způsobem, že patky a, b se palcem níže posunou, čímž se rozvěry c, d rozevřou. Aby rozvěráky zůstaly rozevřeny, otočí se železný proužek F a zapustí v kolík otvoru. Chceme-li kotvici použíti k vytahování hadic na střechu nebo kamkoli jinam, připevníme žárnici s hubičkou na hadici, jak se obyčejně děje. Kotvici uzavřenou vstrčíme do hubice, posuneme palcem níže patky, čímž se rozvěry otevrou v hubičce a zpříčí; k zamezení možného sevření kotvice nebo spadnutí téže z hubice zapustí se proužek F do otvoru na kolík, kotvice se na lano zaklesne a takto vytáhne se hadice jak obraz 3. ukazuje. Hadice svým středním bodem tažená je v tomto směru všude zakulacena, nikde se nezachytne a nikde se neuvázne. Kotvice tato je nadmíru praktická a doporučuje se každému lezci. Karabina Perko uprostřed je otevřené. Jakmile se hadice navlékne do kroužku až k zarážce, perko spustí a upevní vnitřní díl kroužku, takže hadice nemůže vypadnouti. Hasiči, z doby Krškovy žijící, chválí její účelnost. Krškova hasičská karabina V říjnovém čísle Ochrany Hasičské roku 1892 je uveřejněn článek, jenž má za úkol povzbuditi obce, kde ještě sbory nebyly, aby je zakládaly. Protože právě v dnešní době běží o tutéž věc, seznamujeme naše čtenáře s tehdejšími poměry, aby si mohli učiniti představu, jakého smýšlení byli tehdejší činovníci hasičských složek a jak se vyjadřovali. - Uvádíme článek v doslovném znění i s míněním Tita Kršky. Upřímné slovo k obecním úřadům oněch obci, ve kterých hasičských sborů dosud nemají. Neustále čteme v různých časopisech zprávy o zhoubných požárech, any nelítostně a neúprosně hubí a pus,toší vše, co v nynějších dobách mnohdy mravenčí pílí bylo nastřádáno. Neblahý tento zjev nevšímavě pominouti, přehlédnouti nesmíme. Která osada - ať si je to dědina, městečko, aneb město - může říci, že je před děsným tím živlem, ohněm jista? Žádná! Dle lidských zkušeností může však každá obec hroznému mnohdy požáru zameziti tím, postará-li se o dostatek vody, dokonalou stříkačku s příslušenstvím a vycvičený sbor hasičský. Užitečná tato zařízení nevyžadují tak velikého nákladu, a když se i několik set zlatých na bezpečnostní zařízení proti ohni obětuje, co je to proti těm tisícům, které za jednu noc požárem mohou býti zničeny? Inu - řekne ten neb onen starosta obce takového něco se·u nás nestane, nebo! není v celé obci člověka, který by se pamatoval na oheň u nás. A pak jsme skoro všichni pojištěni atd. (Viz přehled požárový v dnešním čísle.)

56

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Vy lehkomyslní a lehkověrní lidé, kterak můžete tak ledabyle veškerá bezpečnostní opatření a zřízení hasičská od sebe odmítati? Vám právě, ježto v čele obce stojíte, bylo svěřeno a uloženo zákonem božským i světským o blaho spoluobčanů se starati. Postihne-li neštěstí ohně Vaši osadu a pohoří-li hodně majetku, padne vína na vás, na správu obce čili obecní představenstvo! Řekne se: to se mělo o to postarati, aby v pádil neštěstí byla rychlá a vydatná pomoc ihned na íistě; kdyby bývala ihned voda a stříkačka při ruce a několik lidí, nebylo by tolik vyhořelo: Spořivost čili šetrnost je převýborná věc, ale dokud není v obci řádná stříkačka zjednána a dobrovolný sbor hasičský na stráží, není spořivost na místě a může časem velice škoditi, protože veškeré jmění občanů místních povážlivěji je ohroženo a průběhem dvou nebo tří hodin mohou se státi i ze zámožných sousedů - žebráci! .Jen žádné skrblení tam, kde není prospěšno, ale škodlivo, obzvláště jedni-li se o zachraňování lidských životů a obhajování lidského majetku. Nevzrušují vás z hrozné nedbalosti rudé záplavy, jež každoročně několikráte za nocí na nebi vídáte, aneb za dne zlověstné kotouče dýmu které nad mořem plamenů k nebi se valí? Neviděli jste ještě ten děsný obraz mnohotvárného utrpení lidského, potká-lí neštěstí ohně chudě domkáře a podruhy? Neznáte ty brlohy bídy, z nichž hlad a všeho nedostatek na vás zeje -? Žádná obec nemůže se honositi tak příznivým štěstím aby za ním v patách neštěstí nekvapilo. A to přicházívá znenadánÍ. V několika minutách stojí stavení v plamenech které hrozí záhubou celému sousedství, a ta je také postihne, i větší část osady ježto šířícímu se ohni nikdo mezí neklade. Neúprosně a nelítostně ničí vše od čísla k číslu - - Nářek a kvílení mladých; starých, smutně nárazy na zvony chrámové, praskot hořících trámů činí výjev děsným - - -. Pohořelí pak jsou vydání bídě napospas - -. Nuže, třeba ku polepšení mnohých obcí takových zoufalých obětí krutého neštěstí? Nepomáhají napomenutí ani výstrahy? Přeji si, aby má upřímná slova padla v úrodnou půdu, aby pohnula obecní úřady k čilejšímu účastenství na věcech obecných, k opravdové nápravě bezpečnostních zřízení proti ohni v obcích těch, ve kterých v ohledu tom z příčin jakýchkoliv dosud ničeho neučiněno. Sotva které obecné, veřejné zřízení je pro obec tak důležito jako hasičství, a přece je oň; v tak mnohých naších velikých

57

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů obcích, zámožných a jak se říká í uvědomělých (?) – velmi š'patně postaráno. Je pravda, že jsme se opozdili ve věcech lidumilných. Proto však nesmíme s nápravou otáleti - musíme se starati tím usilovněji, aby naše neduhy společenské blahodárnými zřízeními byly mírněny. Nečekejte tedy, až vědomi společného neštěstí s myšlenkou hasičskou vás spřátelí. Pak bude již pozdě! Proto neváhejte, zakupte důkladné stříkačky s příslušenstvím a zřiďte dobrovolné sbory hasičské! Uskutečnění tohoto lidumilného podniku není tak nesnadné, jak by se zdálo, ani výlohy nejsou tak značně. Na 500 českých obcí naší vlastí Moravy má ííž dobrovolné sbory hasičské, které se zajisté vždy osvědčily jako nutná a užitečná družstva. Proto také podporovány jsou dobrov. sbory hasičské všemožně vládami ve všech zemích a státech. A co může také býti cennějšího nad život a majetek lidský? Neděje a nedělo se to při bránění u požáru způsobem žádoucím tam, kde sboru hasičského není. Obyčejně panuje pří tom hrozný zmatek, nepořádek a nedostatek všech nástrojů k hašení nutných; o spořádaném spolupůsobení není řečí. Každý chce poroučet, ale nikdo pracovat. Při takovém zmatku a nedostatku prostředků k hašení a k ochraňování potřebných chytá se jedna střecha po druhé, až polovina, někdy i větší část osady lehne popelem. Při tak bídných a nedostatečných opatřeních bezpečnostních je to následek zcela přirozený. Náprava tu tedy velenutná. Proto každá obec nechť koná svou povinnost, ať neodkládá s nápravou a pořízením bezpečnostních opatření proti požáru a nečeká na to, až bude z kvetoucí osady spáleniště. Nechť zavládne spořádané spolupůsobení tam, kde dříve zmatek panoval. Kde dříve bylo 20 poručníků, nechť velí pouze jeden všem ostatním, kteří ať jej poslouchají a svorně bratrsky rukou svých přiloží na odvrácení dalšího šíření nebezpečí. Nebylo-li lze dříve rychle a jistě nepříteli na odpor se postaviti , ať se tak stane nyní nechť tak učiní vycvičený sbor hasičský neohroženým a obezřelým zakročením v pravý čas a zamezí každému dalšímu šíření zhoubného živlu. Proto by takový blahodárný spolek v každé větší osadě měl býti zřízen. Jak by si pří tom zřizování měly obce počínati, o tom podá zprávu redakce tohoto listu zajisté vždy s ochotou. Bráti radu od nespolehlivých lidí varujeme upřímně i důtklivě! I správy dobře zařízených již sborů hasičských těž ochotně napomáhati budou obcím při chvályhodném jich počínání. O radu nebylo by tedy zle. Jest jen na obcích. aby při nich vznikla obětavost, svornost a smysl pro lidumilné podniky, všeobecnému dobru sloužící, mezi nimiž dobrovolně sbory hasičské zaujímají zajisté místo nejpřednější. A. Š. Poznámka redaktora Tita Kršky: Článek tento svědčí oněm obcím, které čítají 100 i více domovních čísel. Dle moravského zákona zemského ze dne 5. dubna 1873, § 27., 28., 32, 33. a 34. jsou takové obce povinny sbory hasičské zřizovati! Tím však není nikterak řečeno, že by obce menší, 100 domovních čísel nečítající, dobrovolných sboru hasičských a co vše k těmto náleží - zřizovati a jiným nedbalým, třeba větším obcím. dobrým příkladem předcházeti a za vzor sloužiti neměly! Vizme na příklad hanáckou obec Záhlinice ve svazku hasičské župní jednoty kroměřížské. V obci řečené jest pouze 64 domovních čísel a mají tam od dubna r. 1889 čilý, svých povinností svědomitě dbaly, dobře vyzbrojený dobrovolný sbor hasičský, čítající 26 členů činných!

58

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Po roce 1864 vznikly další dobrovolné hasičské sbory v Roudnici, Nepomuku, Kutné Hoře, Plaňanech a Táboře. Vydání spolkového zákona v roce 1867 umožnilo další rozmach v zakládání hasičských sborů a to nejvíce ve větších městech kde k tomu byly potřebné finanční prostředky, protože náklady na vycvičení sboru a hlavně na technické vybavení byly značné. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že hasičské sbory byly až do druhé světové války spolky se svými přesnými stanovami. Na tuto okolnost se nesmí zapomenout při žádném hodnocení celé etapy tohoto vývoje. Přední zásluhu na výcviku vzniklých sborů v Čechách má pražský sbor. Ten, ač placený, dovoloval mimopražským členům dobrovolných hasičských sborů zúčastnit se výcviku v Praze, nebo umožňoval svým členům provádět výcvik mimopražských sborů. Základním problémem každého sboru po založení bylo obstarání výzbroje a výstroje. Průmyslová revoluce přinesla výrazný pokrok i do hasební techniky. Na světových výstavách byly předváděny výkonné stříkačky, které byly předmětem obdivu a tužeb všech hasičů, avšak jejich ceny přesahovaly možnosti velké většiny sborů. O výzbroj se zpravidla postaraly obce ať už z vlastních prostředků, podpory, sbírek, různých dotací či darů od mecenášů. Nejčastěji se pořizovala levná výzbroj, v 80. a 90. letech zejména od firem Smekal, Vystrčil, nebo rakouský Knaust. Avšak většinou měly sbory ruční stříkačky, do kterých se voda nalévala – tzv. „lejty“. Zakládání dobrovolných hasičských sborů v tomto období národnostního útlaku mělo velký národní význam, protože na jejich schůzích a hlavně při veřejných vystoupeních se shromažďovalo české a slovenské obyvatelstvo. V některých místech se objevily společné spolky tělocvičně hasičské. Toto spojení se Sokolem a jeho časopisem bylo důležité zejména v letech 1868 – 1881, kdy došlo k definitivnímu rozchodu. Jednalo se o spojení převážně politické a to zejména v místech se smíšeným obyvatelstvem, kde se sokolství krylo zakládáním hasičských sborů.

III. Rozmach hasičských sborů Mezi sbory vznikajícími doslova „jako houby po dešti“, nebyl vzájemný styk, nebyla jednotná pravidla a tak se vyskytovaly velké rozdíly ve výcviku, výzbroji i v kraji. Jednou z burcujících momentů vedoucích k vytvoření jednotné hasičské organizace byla snaha získat podpory pro své členy, kteří přišli ve službě k úrazu, onemocnění, invaliditě nebo nalezli při službě i smrt (zde se jednalo o podporu sirotků a vdov). Pro tyto podpory nebyl žádný fond nebo státní příspěvek a tak jediným prostředkem, jak příslušné příspěvky získat bylo vytvoření jednotné velké organizace. V roce 1870 bylo v Českém království dvacet sborů a několik sokolských jednot kde se prováděla hasičská cvičení. Příručku k organizování, rozšiřování a vycvičení hasičstva u nás vydal roku 1869 J. Vysocký v knize „Základy hasičstva. Rukověť pro českoslovanské větší i menší obce, obecní úředníky, jakož i sbory hasičské a jednoty tělocvičné. Praha 1869“.

59

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Jednotlivé sbory se začaly brzo spojovat v župní a okresní hasičské jednoty, nebo ve spojené hasičské sbory. Mezi vzniklými sbory nebyl styk, nebyla jednotná pravidla a tak se vyskytovaly rozdíly ve výcviku, výzbroji i kroji. Jedním z burcujících momentů vedoucích k vytvoření jednotné hasičské organizace byla snaha získat podporu pro své členy, kteří přišli ve službě k úrazu, onemocnění, invaliditě nebo nalezli při službě i smrt. Zde se jednalo o podporu vdov a sirotků. Pro tuto podporu nebyl žádný fond nebo státní příspěvek a tak jediným prostředkem jak příslušné finanční prostředky získat bylo vytvoření jednotné velké organizace. Roku 1874 bylo již 107 sborů. K nejstarším moravským sborům lze také počítat „Tělocvičnou hasičskou jednotu Sokol ve Velké Bíteši“, založenou v červenci 1872, jejímž cílem bylo „při požárech v službu hasičskou a ochrannou se zavázat a pěstovat tělocvik vůbec a k účelům hasičským zvláště“. Dále sbory v Krásně u Valašského Meziříčí a další. Návrh spojit síly v jednotě se mezi českými sbory neuskutečnil, naopak ho realizovaly sbory německé, které v roce 1872 vytvořily v Karlových Varech „Jednotu pro hasičstvo severozápadních Čech“, do níž i některé české sbory, pro získání finanční podpory, vstupovaly. Dne 28. září 1874 sešli se zástupci českých i německých sborů v Teplicích a navrhli zřízení „Zemské jednoty“ pro celé Čechy. Požádali český sněm o zřízení podporovací pokladny a vydání „řádu požární policie“. Ke zřízení podporovací pokladny ale sněm již v roce 1875 připomíná, aby obce samy si tuto pokladnu zřizovaly. První byl sbor klatovský, který poukázal na potřebu společné práce a společného postupu. Vydal 19. února 1875 provolání, žádaje, aby byl svolán sjezd veškerého hasičstva českého, na němž by se o společném postupu uradilo. Provolání mělo účinek. Jako první na něj reagovali hasiči severozápadních Čech, když v Libochovicích u Roudnice nad Labem (nyní okres Louny) sešli se dne 14. června 1875 zástupci 18-ti českých sborů. První sjezd českých hasičů se pak skutečně konal ve dnech 13. a 14. srpna 1876 v Praze za účasti 800 hasičů z 88 sborů, kde mimo jiného bylo jednáno také o zřízení České zemské hasičské jednoty. Protože se však k ní nepřihlásil potřebný počet sborů (pouze 42), nemohla tato jednota vejít v život. Co se nepodařilo českým hasičským sborům, to se snadno za tehdejšího stavu Rakousko-Uherské monarchie podařilo německým sborů v Čechách, když ve dnech 24. a 25. března 1878 v Teplicích utvořily „Ústřední zemskou hasičskou jednotu království Českého“ (ÚZHJ) a přihlásilo se do ní 12 německých žup se 189 sbory 11.917 členy. Nedlouho po jejím založení se ukázalo, že by tato jednota měla mnohem větší počet členů i z řad českých sborů, kdyby byl její účel a snahy, při nichž by se nedělaly rozdíly národnostní, náležitě oznámeny a kdyby rakouský hasičský časopis věnoval větší pozornost ustavení této jednoty. Proto bylo ve všech novinách uveřejněno oznámení o ustavení ÚZHJ a zároveň byl všem hasičským sborům v Čechách bez rozdílu národnosti rozeslán oběžník, v němž se zdůrazňovalo sdružování v župní nebo okresní jednoty, které by se neprodleně staly členy ÚZHJ. To mělo za následek, že do 30. června 1881 přistoupilo k ÚZHJ také 170 českých sborů s 8.475 členy a že se české sbory začaly sdružovat v župní (či okresní) hasičské jednoty. Mezi prvními hasičskými župami, které vznikly, byla i župa „Čáslavská“ (vznikla v r. 1879), do níž vstoupily i některé sbory z bývalých soudních okresů Kutná Hora a Uhl. Janovice. Vůbec jako první česká hasičská župa vzniklá po vzoru žup s německými sbory,

60

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů byla župa „Horažďovická“ (nyní okres Klatovy), vzniklá v roce 1878. Ke vzniku dalších SDH vydatně prospělo vydání zákona, kterým se stanovila povinnost pojišťoven ku splnění příspěvku pro výdaje k účelu hasičství a ku podpoře hasičů k úrazu přišlých v království Českém z 24. prosince 1884 č. 62 českého zemského zákoníku. Z těchto prostředků byly vytvořeny dva fondy – na zařízení SDH a na podpory. Důležitou událostí pro další rozvoj dobrovolné požární ochrany bylo vydání „Řádu policie požárové“ nejprve pro Moravu, zákon z 2. února 1873 č. 20 z. z. Do života byl uveden 5. dubna 1873. Podnětem k jeho vydání byly petice Ústředního výboru moravsko – slezských dobrovolných německých hasičských spolků z roku 1869 a 1870 moravsko – slezskému sněmu. Na základě sněmovního usnesení pak vypracoval zemský výbor návrh nového zákona, který byl projednán na moravském sněmu a roku 1873 sankcionován císařem. Pro království České byl zákon vydán 25. května 1876 č. 45 z. z. a pro vévodství Slezské 2. února 1873 č. 20 z. z. Hlavní zásady tohoto řádu platily až do konce roku 1941. TEXT ŘÁDU POLICIE POŽÁROVÉ: Hlava 1. „Ustanovení všeobecná“ Obsahovala ustanovení o působnosti místní obce a starosty, zřizování zvláštních komisařů a platná nařízení o zacházení s hořlavými látkami. Hlava 2. „Kterak se požáry zameziti mají“ Co v té příčině vůbec opatřiti potřebí. O prohlídce v příčině ohně. Komíny mají se čistiti. Ustanovení v příčině kominíkův. O zřizování stráže proti ohni. § 11 – V každé uzavřené, aspoň padesát čísel domovních čítající osadě budiž nákladem osady zřízen ponocný, jenž má konati službu stráže proti ohni. Hlava 3. „O přípravách hasících“ O povinnosti při ohni pomáhati. O propůjčování koní. O řádech hasení. Znamení na poplach. O povinnosti, propůjčiti se za posla k vyplašení lidu. O zásobování se vodou. O nářadí hasícím. § 27 – V každé osadě uzavřené a aspoň 100 domů čítající, musí pohotově býti řádná stříkačka, opatřená potřebnými hadicemi, koši a ostatním příslušenstvím a mající válce, jichž průměr obnáší aspoň 7 centimetrů, normální závitky šroubové a pokud možná ssací stroj, dále má tam býti pohotově stříkačka ruční. § 29 – Majitelé rozsáhlých stavení, zejména takových, v nichž se dělá velký oheň, jako např. Továren, pivovarů apod. Přidržání buďtež k zakoupení vlastních stříkaček převozných nebo přenosných. O sborech hasičských. § 31 – Účelem sborů hasičských jest spořádané spoluúčinkování při nebezpečenství ohně, by zachráněn byl život a majetek občanů. § 32 – Sbory hasičské jsou: 1. placené, 2. dobrovolné O placených sborech hasičských (Praha, Liberec)

61

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů O dobrovolných sborech hasičských § 34 – Dobrovolné sbory hasičské tvoří se dobrovolným přistupováním na základě zákona spolkového a stanov uzavřených. Starosta obecní má vydati provolání v příčině zřizování dobrovolných sborů hasičských. § 35 – V každé uzavřené osadě, čítající aspoň 50 čísel domovních, má starosta obce, není – li tam již sboru hasičského, všemožně přičiniti se o to, by sbor hasičský se zřídil, a zejména má vydati provolání, by se utvořil dobrovolný sbor hasičský. Provolání to budiž z pravidla každoročně obnoveno. Tam, kde již jest dobrovolný sbor hasičský, má obecní starosta obyvatele přiměřeně pobádati, by ke sboru tomu co nejhojněji přistupovali. § 37 – Jakmile v některé obci neb osadě přihlásí se dostatečný počet dobrovolníků, má je obecní starosta vybídnouti, by se o svých stanovách uradili a usnesli, by je pak obecnímu výboru ke schválení předložili a po schválení jich učinili to, čeho podle zákona spolkového dále jest potřebí k tomu, aby se sbor řádně ustavil. Na čem spočívá poměr dobrovolného sboru hasičského k obci. Kdo zastupuje sbor hasičův. Členové sboru hasičského mohou nosit odznak. O jiných osobách k hasení povinovaných. O nákladu na hašení ohně O nákladu na sbory hasičské. § 48 – Dobrovolným sborům hasičským, které jsou k místní obci v poměru naznačeném v § 39, a kterým možno není potřebné výdaje zapraviti z vlastního jmění nebo z dobrovolných příspěvků, má obec místní opatřiti zdroj, jíž jest nezbytně zapotřebí, jakož i potřebné nářadí hasící a ochranné, a jest místní obec povinna vše to v dobrém stavu zachovávati. Hasičům, kteří při ohni k úrazu přišli, jakož i vdovám a sirotkům jich má se poskytnouti podpora. § 49 – Kdyby někteří členové dobrovolného sboru hasičského, konajíce při ohni službu, k úrazu přišli a výdělku neschopnými se stali, a kdyby podpora, jež se jim podle zákona domovského… a podle zákona o opatřování chudých… vzhledem k poměrům jejich nedostačovala, tedy má se jim uděliti přiměřená výpomoc netoliko od místní obce, v jejíž obvodu hořelo, nýbrž od té obce, v které nalézá se sbor hasičský, jehož členem byl nehodou stižený v době, kdy k úrazu přišel. Nemůže – li taková výpomocse strany dotčených obcí zjednána býti bez přetížení sil poplatníkův obecních, má… v pomoc se uvázati okres a země. Dle těchto pravidel chovati se jest též v příčině vdov a sirotků, pozůstalých po hasiči, jenž by při ohni nehodou postižen byl. O pokladnách podporovacích. § 50 – V obcích, kde jsou sbory hasičské, mají starostové obecní všemožně o to usilovati, by pro hasiče, při ohni nehodou stižené, pokud se týče pro vdovy a sirotky jejich, zřídily se pokladny podporovací, do nichž jdou příspěvky hasičův, a společností pojišťovacích, jiné dobrovolně věnované příspěvky, pak pokuty peněžité, a z nichž se především poskytovati mají přiměřené podpory v předešlém § dotčené. Hlava 4. „O opatřeních při ohni a po něm“ Kdy jest dovoleno sáhnouti v majetek soukromý? O opařteních proti dalšímu šíření se požáru Čeho za účelem bezpečnosti sluší ještě opatřiti? O vyšetřování, jež předsevzíti se má. O řízení trestním. Starosta obecní má o výsledku vyšetřování podati zprávu. O vydávání úředních vysvědčení. Hlava 5. „Ustanovení o trestech“

62

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Ustanovení všeobecná. Komu přísluší vykonávati právo trestní? Ke komu lze se odvolati z nálezu trestního? Hlava 6. „O orgánech a úřadech povolaných k provedení řádu policie v příčině ohně“. Příslušnost obecního starosty a obecního výboru v příčině této. Kam jdou stížnosti? O právu dohledu státního. Ustanovení, co se týče zvláštních statut městských obcí. V záležitostech policie v příčině ohně má se co nejrychleji jednati Vysvětlivky k ustanovením zákonným. Spolkový zákon z roku 1867 umožnil tedy, vedle už existujících německých hasičských spolků, zakládat české dobrovolné hasičské sbory. Ve snaze realizovat tyto možnosti co nejdříve, sešla se 28. října 1874 v Brně schůze pěti českých sborů, na které byl dán kromě "úkolu pomocného, tj. pomáhati bližnímu při živelných katastrofách, také vlastenecký úkol". Titus Krška na této schůzi řekl:"Chceme dnes vložiti dobré símě do úrodné půdy naší Moravěnky, z něhož má v krátké budoucnosti vzrůsti mohutná česká lípa, pod jejímž stínem ujařmený lid by našel pomoci a národní osvěžení". Schůze také jednala o založení Ceské ústřední jednoty hasičské. Stanovy měl připravit Titus Krška. Protože dosavadní zkušenosti s hašením požárů ukazovaly na množství úrazů, které způsobovaly často i trvalé následky, bylo už v následujícím roce založeno Společenstvo všeobecné podporovací pokladny dobrovolných hasičských sborů a organizovaných hasičských sborů obecních na Moravě. Úkoly spolku vyplývaly už z jeho názvu. Podporovat hasiče, kteří byli nějakým způsobem postiženi při plnění svých povinností, v případech tragičtějších, postarat se o jejich vdovy i sirotky. Roku 1884 následovalo založení České ústřední jednoty moravsko - slezských dobrovolných sborů hasičských. Téhož roku na výroční valné hromadě v Olomouci navrhuje Titus Krška založení invalidního a penzijního fondu, který by byl určen pro hasiče, kteří působili ve sborech aspoň 20 let. Od konce osmdesátých let byli ve výboru této podporovací pokladny zástupci Brněnska, a to Josef a Jan Kočí z Ivančic, dr. Václav Šílený z Tišnova a Václav Oharek, působící tehdy jako nadučitel ve Hvozdci u Veverské Bítýšky. Zákon z roku 1882, který nutil pojišťovací společnosti přispívat dvěma procenty z hrubého příjmu na úhradu hasičských sborů a na podporu trvale postižených hasičů, nebyl pojišťovnami respektován a zavdával příčiny ke sporům. Nespravedlivě byly děleny i částky, které se měly vyplácet sborům německým a českým. Tak např. v roce 1885 obdrželo 216 českých sborů 3 335 zlatých, zatímco pouze 162 sborů německých 3 475 zlatých. Šovinistické postoje osmi Němců vůči dvěma Čechům v Zemské komisi pro rozdělování podpor sborům hasičským ze zemského fondu hasičského byly předmětem trvalých stížností, protože české sbory vznikaly v tomto období mnohem rychleji než sbory německé a bylo jich proto více. Po vydání Řádu policie požárové se stupňovaly centralizační tendence. Hasičský sbor v Klatovech vydal v roce 1875 provolání, v němž žádal svolání sjezdu českého hasičsta v království Českém. První sjezd českých hasičů se skutečně konal, i přes počáteční povolovací potíže, ve dnech 13. - 14. srpna 1876 v Praze za účasti osmi set hasičů z 88 sborů. V referátech byla podána zpráva o otázkách pojišťoven a zdůrazněna nutnost zřízení zemského fondu na podporu „v neštěstí upadlých hasičů“. Tento fond by byl vytvořen a udržován zemskou dotací, příspěvky od pojišťoven, členskými příspěvky a dary. Dále byl podán návrh na ustavení zemské hasičské jednoty a uskutečnily se porady o jejich stanovách.

63

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Po úpravách zeslabujících národní charakter této organizace byly projednané stanovy schváleny 24. června 1877. Protože se však k takto vzniklé Zemské jednotě nepřihlásil potřebný počet českých sborů (pouze 42), nemohla tato jednota vejít v život. Co se nepodařilo českým hasičským sborům, to se snadno za stávajícího stavu rakouské monarchie podařilo sborům německým. Ve dnech 24. - 25. března 1878 se sešli zástupci nejrůznějších župních i okresních hasičských jednot v Teplicích, aby vytvořili „Ústřední zemskou hasičskou jednotu království Českého“ - ÚZHJ. Její ustavující schůze ve dnech 23. 25. března 1879 v Praze se zúčastnilo dvanáct německých žup se 189 sbory a 11 917 členy. Nedlouho po jejím založení se ukázalo, že by tato jednota měla mnohem větší počet členů i z řad českých sborů, kdyby byl její účel a snahy, při nichž se nedělaly rozdíly národnostní náležitě oznámeny a kdyby jí byl rakouský hasičský časopis věnoval větší pozornost. Proto bylo ve všech pražských novinách uveřejněno oznámení o ustavení ÚZHJ a zároveň byl všem hasičským sborům v Čechách, bez rozdílu národnosti, rozeslán oběžník se zdůrazněním na sdružování sborů v župní nebo okresní jednoty, které by se staly členy ÚZHJ. V oběžníku se zvláště zdůrazňovalo: „Aby ostatní cíle byly dosaženy, jest třeba svorného spolupůsobení všech hasičských sborů bez rozdílu jich národnosti, neboť tím toliko způsobem uvésti možno hasičstvo v Čechách na onu výši, na které již drahně let v kiných zemích, jak rakouských tak mimorakouských, se nalézá“. „Soudruzi! Sestuptež se v župní neb okresní jednoty, a byť i ze začátku nepřistoupily všechny hasičské sbory z Vašeho okresu ze příčiny jakékoliv – zajisté však mylné – ujištěni buďte, že dobré věci se přece průchodu dostane…“ V oběžníku byl zdůrazněn i nepatrný příspěvek – 5 krejcarů ročně. A tak do 30. června 1881 přistoupilo k ÚZHJ 170 českých sborů s 8 475 činnými členy. ÚZHJ celkem však sdružovala 41 jednot, 551 sborů a 32 358 členů. V tomto období se také setkáváme v továrnách se „sbory pro ochranu proti ohni“, v nichž byli dělníci a úředníci. Aby si buržoazie co nejlépe zajistila ochranu svého majetku, továren a jejich zařízení, vytvářela ve svých podnicích nucené požární sbory. Zaměstnavatel většinou zakoupil hasicí náčiní a kryl i výlohy tohoto hasičského sboru. Málokterý tovární sbor byl však utvořen na základě spolkového zákona z roku 1867. Ustanovení o hasičské službě, vykonávané dělníky a úředníky, obsahovala totiž většina služebních nebo továrních řádů. Po vydání zákona o využívání podpůrných opatření, poskytovaných dobrovolným hasičským sborům, protože o továrních sborech se ve zmíněném zákoně výslovně nemluvilo. Proto bylo k tomuto zákonu podáno množství doplňků i pozměňovacích návrhů. V Čechách bylo na začátku dvacátého století přibližně dva tisíce továrních hasičů ve 33 župách a 54 sborech. Požár národního divadla Zdrcující zprávu přinesly druhý den ráno Národní listy, vydávané českým politikem a novinářem dr. Grégrem. Titulek zněl: „Zalkej, vlasti! Zastři sobě tvář, Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo! Takto byl český národ informován o tragedii. Jak se to vlastně všechno seběhlo? Nedbalost klempířů, kteří na střeše budovy připevňovali hromosvod a při svém odchodu vysypali žhavé uhlíky z klempířských kamínek do okapového žlabu, provázená až neuvěřitelnou sérií nešťastných náhod, omylů a prapodivných okolností, z nichž mnohé nebyly a už zřejmě nebudou nikdy objasněny, vedla k tragedii vpravdě celonárodní. Požár zničil tři desetiletí trvající práci na stavbě, která se měla stát symbolem obrozeného národa, měřítkem jeho kulturní úrovně, vyjádřením českých národnostních tužeb. Vysoké umělecké hodnoty, reprezentující v relacích té doby částku půl druhého milionu zlatých, se během několika hodin scvrkly do změti černých trosek.

64

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů V onen černý pátek 12. srpna 1881 krátce po 17. hodině spatřili kolemjdoucí Pražané obláčky kouře vycházející se střechy Národního divadla. Nikdo netušil, že se schyluje k celonárodní tragédii. V té době probíhaly na střeše divadla dokončovací klempířské práce. Zřejmě někam zapadlý žhavý uhlík započal dílo zkázy. Dav lidí se začal sbíhat zvědavě k budově a během několika málo okamžiků šlo na ulicích o holý život. Každý chtěl vidět, co se vlastně s divadlem děje. Někteří odvážlivci se snažili proniknout do budovy. Marně, bylo všude zamčeno. Kolem 6. hodiny vyšlehly na střeše plameny. Z davu se ozvaly povely, spíše výkřiky zoufalství. Nikoho nenapadlo zavolat hasiče. Jedním ze zachránců, kteří se snažili o uhašení ohně na střeše, byl i sochař Schnirch. Jeho trojspřeží bylo a je ozdobou střechy divadla dodnes. Plameny se dále šířily od budovy Prozatímního divadla směrem k Ferdinandově, dnešní Národní, třídě. Silný vítr podporoval šíření plamenů a tak poskytnul přihlížejícím příšerné divadlo. Těsně před 8. hodinou vzplanul zbytkový plyn v potrubí. Přívod plynu byl sice již uzavřen, zbývající plyn vykonal své. V té době plameny zasáhly již 2. a 3. galerii. Železné krovy praskaly, vazba se lámala, zřícení stropu na sebe nenechalo dlouho čekat. Ozvala se ohlušující rána, to se zřítil do hlediště osvětlovací lustr. Protože jsou stále opakovány zprávy tehdejších novin, které jsou pod vlivem emocí národní tragedie, zaměřené proti hasičům a tím omluvitelné, bylo by namístě uvést tyto názory na pravou míru. Sbor byl alarmován hlásiči, tehdy se jim říkalo požární automaty, zavedenými v Praze r. 1879 a které pracovaly na principu Morseova telegrafu. Tento systém vydržel až do r. 1971. Byly použity automaty v Národním divadle, Spořitelně české (budova dnešní Akademie věd na Národní třídě), na rohu ulic Mikulandské a Ostrovní a na policejním ředitelství v dnešní ulici Karoliny Světlé, tehdejší Poštovské. Každý automat po použití vyslal v průměru 5x svůj kód v Morse značkách, což trvalo určitou dobu. Národní divadlo mělo kód ND, Spořitelna PA, Mikulandská MR, policejní ředitelství M. Právě proto, že automaty byly použity téměř současně, signály splynuly a v hasičské centrále nebylo možno zprávu rozluštit. Morseův systém to neumožňoval. Teprve na opětné použití automatu na policejním ředitelství hasiči vyjeli, ovšem jako na požár v Poštovské ulici a ne k požáru divadla; tedy v síle: 1 ruční stříkačka a 1 voznice (1+7 mužů). Až pak se tedy mohlo volat o posily. Tolik k pozdnímu příjezdu. Lidé začali pomalu formovat záchrannou akci a pomáhali hasičům zachraňovat, co se dalo. Díky hasičům a všem ostatním se podařilo zachránit mnohé další věci, například některá hynaisova plátna z královské lóže, část vybavení hereckých šaten a dekorace, jinak celé divadlo bylo děsivým požárem prakticky zcela zničeno. Co je však smutné, je to, že se po této tragedii veškerá vina dávala hasičům. Dalším nesmyslem je tvrzení, že se všichni hasiči zúčastnili pohřbu svého kolegy. Ano, pohřbu se zúčastnili, ale jen ti, co měli volno. V té době totiž panovala, na dnešní dobu nepředstavitelně tuhá vojenská kázeň. Hasiči byli kasárnováni a při každém prohřešku jim byly udělovány tresty, tzv. kasárníky. Pokud se hasič chtěl oženit, tak pouze se souhlasem městské rady a teprve po určitých odsloužených letech!

65

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Hasičům bylo rovněž vytýkáno, že nepoužili novou parní stříkačku. Nebyla použita z jednoho prostého důvodu. Město ani sbor stříkačku zatím nepřevzal, proto nemohla být zařazena do pohotovosti. Stříkačku dodala anglická firma A. W. Stone. Dne 12. 8. 1881 zkoušena a umístěna provizorně v objektu Novomlýnské vodárny u dnešního Štefánikova mostu. Přesto však byla použita. Nemohla však dělat žádné zázraky, její výkon byl 1600 litrů/min., tedy jako dnešní menší AS. Rozhodující bylo, že nebyla převzata. Je k dispozici dokument, datovaný 6. 9. 1881 tedy téměř měsíc po požáru, kde městská rada stále o převzetí jedná. Též jsou k dispozici svědectví přímých účastníků zásahu. Např. pozdějšího velitele sboru Hájka a ředitele karlínského sboru Huga Demartiniho. Neodborné novinové zprávy odsuzovaly tak významné odborníky, jakými byli hasební mistr Lammer a cvičitel Tůma. Lammer přivedl sbor na evropskou úroveň a je zcela srovnatelný se svým londýnským současníkem Braidwoodem (zkoušky chemického hašení a dýchacích přístrojů v půli 19. století). Cvičitel Tůma vycvičil řadu dobrovolných hasičských sborů. Také je nesmyslné tvrzení, že první u požáru byla stříkačka z Bubenče. Ve skutečnosti se jedná o sbor z Buben, který přijel jako první z celé řady posilových dobrovolných jednotek. Samozřejmě až po sboru pražském, v Bubenči byl založen dobrovolný sbor až v r. 1901. Další nesmysl je tvrzení o krátkých hadicích, které nedosáhly k hladině Vltavy. Každý hasičský strojník ví, že lze podle fyzikálního Toricelliho zákona teoreticky nasát z 10,33 metrů, v praxi asi z 8 metrů. Proto stříkačky byly umístěny poblíž mostu na Žofín, kde je nábřeží o něco nižší. Výkon stříkaček přirozeně se sací výškou klesá. Na závěr můžeme říci, že se po této tragedii dávala veškerá vina hasičům a hasebnímu mistru Lammerovi. Byl to samozřejmě nesmysl a křivda statečnému a schopnému muži. Po požáru byly Lammerovy zásluhy zapomenuty. K 1. září je pensionován a zcela v zapomnění umírá ve věku 82 let 7. února 1894. Hasiči udělali maximum. Zachránili především bezprostředně ohrožené budovy, jako palác Lažanských, objekt Spořitelny české, ale především v těsné blízkosti stojící Prozatímní divadlo. Vzhledem k možnosti tehdejších technických prostředků klobouk dolů! Po 50 letech městská rada zřídila záslužnou medaili pro hasiče pro ještě žijící účastníky zásahu a všichni si pokládali za čest, že mohli pomáhat při požáru Národního divadla a odvedli pořádný kus chlapské práce. Ke vzniku dalších dobrovolných sborů vydatně přispělo také vydání zákona „kterým se stanoví povinnosti pojišťoven ku plnění příspěvků pro výdeje k účelům hasičství a ku podpoře hasičův k úrazu přišlých v království českém“. Pro Moravu to byl zákon ze 16. prosince 1882 č. 1 mor. z. z. z r. 1883 Pro Slezsko to byl zákon ze 6. prosince 1882 č. 40 slez. z. z. Pro Čechy to byl zákon 24. prosince 1884 č. 62 čes. z. z. Z těchto prostředků byly vytvořeny dva fondy: 75 % prostředků bylo dáno na zařízení sborů, 25 % na podpory. Zákon z roku 1882, který nutil pojišťovací společnosti přispívat dvěma procenty z hrubého příjmu na úhradu hasičských sborů a na podporu trvale postižených hasičů, nebyl pojišťovnami respektován a zavdával příčiny ke sporům. Nespravedlivě byly děleny i částky, které se měly vyplácet sborům německým a českým. Tak např. v roce 1885 obdrželo 216 českých sborů 3 335 zlatých, zatímco pouze 162 sborů německých 3 475 zlatých. Šovinistické postoje osmi Němců vůči dvěma Čechům v Zemské komisi pro rozdělování podpor sborům hasičským ze zemského fondu hasičského byly předmětem trvalých stížností, protože české sbory vznikaly v tomto období mnohem rychleji než sbory německé a bylo jich proto více.

66

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Roku 1884 bylo členem Ústřední zemské hasičské jednoty (ÚZHJ) již 462 českých sborů s 18 647 členy a 71 delegáty. Germanizační snaha rakouské vlády se nezastavila ani před ÚZHJ. Byly přijaty nové stanovy, podle nichž se ÚZHJ rozdělila na německou a českou sekci a jako řeč jednací byla přijata, na rozdíl od dřívější rovnoprávnosti češtiny a němčiny, pouze němčina. Po přijetí nových stanov se dostaly české sbory do menšiny. Proto vzápětí volaly české hasičské časopisy po osamostatnění. Důvody byly velmi pádné – počet českých sborů rychle vzrůstal. Roku 1887 měla česká sekce 47 jednot, 786 sborů a 30 622 členů, ale již o tři roky později 61 jednot, 1 176 sborů a 61 631 členů. Stupňující se neshody v ÚZHJ, kde německá většina ovládá i českou sekci vedly po bouřlivém jednání k definitivnímu rozdělení této jednoty na českou „Zemskou ústřední hasičskou jednotu království Českého“ – ZÚHJ a německou „Feuerwehr Landes Central Verband für Böhmen“. Ustavující valná hromada se konala 2. února 1881 ve velké dvoraně Měšťanské besedy v Praze. Tato jednota prakticky existovala až do roku 1919. O širokém hnutí českého hasičstva a o jeho pronikání do českého veřejného života nejlépe mluví statistika: české hasičstvo vykonalo v roce 1890 18 613 cvičení, 9 981 schůzí a veřejných vystoupení, 21 870 hlídek a ochranných služeb a zúčastnilo se při 881 místních a 2 211 přespolních požárech. Také na Moravě začali velmi brzo organizátoři uvažovat o vytvoření nadřazené organizace, která by řídila činnost hasičských sborů. Poprvé byla tato myšlenka vyslovena na I. Sjezdu českého hasičstva a obecních představených v Brně 24. října 1874 Schůze se konala díky přispění pojišťovací banky SLAVIE za účasti pěti sborů a více než dvě sta obecních představených, kteří měli úmysl zřídit hasičské sbory. Nadšená a vlastenecká slova Tita Kršky: „Chceme dnes vložiti dobré símě do úrodné půdy naší Moravěnky, z něhož má v krátké budoucnosti vzrůsti mohutná česká lípa, pod jejímž stínem ujařmený lid by našel pomoci a národního osvěžení“, našla živého ohlasu. Již o rok později, na II. Hasičském sjezdu 12. září 1875 se jednalo o stanovách ústřední jednoty, které však nebyly úředně schváleny, ba naopak zakázány s tím, že se již na Moravě nachází Hasičská jednota zemská. České hasičstvo nechtělo k tomuto německému svazku přistoupit a soustředilo se kolem osoby Tita Kršky. Také na III. Hasičském sjezdu v Brně – Králově Poli 4. září 1881 bylo usneseno, učinit u úřadů nový pokus. Konečně po dalších dvou letech čekání se podařilo dosáhnout souhlasu se založením „České ústřední jednoty hasičské moravskoslezských dobrovolných sborů hasičských“. Stanovy, které vypracoval Titus Krška, byly schváleny vys. C. k. ministerským výnosem ze dne 5. září 1883, č. 14128. První valná hromada se konala u příležitosti IV. Sjezdu českého hasičstva 9. září 1883 ve Slavkově u Brna. Jednota měla tehdy 44 sborů a 1 418 členů. Za pouhý jeden rok vzrostl jejich počet na 81 sborů a 3 594 členů. Na tomto sjezdu podal Titus Krška návrh na zřízení invalidního fondu pro hasiče, kteří nepřetržitě konali službu dvacet let. Významnou událostí bylo přistoupení českých sborů ve Slezsku k moravské zemské jednotě. K založení prvních českých sborů ve Slezsku došlo téměř o dvacet let později než na

67

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Moravě. Nejstarším je sbor v Mikolajích u Opavy, založený roku 1879. Protože tato obec byla moravskou enklávou, počítá se tento sbor někdy k moravským. Pak by se jevil jako nejstarší slezský sbor v Kylešovicích v listopadu 1883, přičiněním předního propagátora hasičství ve Slezsku, učitele Rudolfa Gudricha. Roku 1890 se vytvořila z dvanácti stávajících sborů župa, která se připojila k moravské zmské jednotě. 27. ledna 1884 byl sestaven přehled celého hasičstva a statistický soupis. Založen Invalidní fond při všeobecné podporovací pokladně a vypracován služební řád a upraven požární řád. Na Moravě je tento rok 216 sborů – 129 německých a 87 českých. 25. května 1884 bylo jednáno o zavedení stejnokroje, vypracován cvičební řád, zavedeny stejné signály a sjednoceny názory na druhy látek na stejnokroje. 17. dubna 1887 bylo projednáno osvobození hasičů z domobranecké služby. 14. dubna 1889 byl časopis „Hasič“ ustanoven za orgán Ústřední jednoty. 8. září 1889 je na Moravě celkem 372 sborů – 170 německých a 202 českých 14. srpna 1892 je na Moravě celkem 519 sborů – 164 německých a 355 českých 8. září 1893 je na Moravě celkem 619 sborů – 190 německých a 429 českých roku 1893 začíná vycházet časopis „Ochrana hasičská“ Počet sborů a členů stále vzrůstal a koncem roku 1896 bylo již ve 35 župách zaregistrováno 822 sborů a 23 000 členů. Z toho připadlo na Moravu 763 sborů s 21 000 členy a na Slezsko 59 sborů a 2 000 členů. Následujícího roku došlo k významné organizační změně. Ve Slezsku vznikla totiž v roce 1894 německá zemská hasičská organizace, a proto bylo zapotřebí vytvořit proti ní patřičnou protiváhu. Po všech přípravách byla 22. dubna 1896 ustavena samostatná „Zemská hasičská jednota Slezská“. V důsledku toho zněl nyní nový úřední název moravské jednoty „Česká ústřední jednota hasičská markrabství moravského“. Konec devatenáctého a začátek dvacátého století je obdobím rychle rostoucí koncentrace výroby a kapitálu, což nutilo kapitalisty uzavírat mezi sebou dohody. Vznikají monopoly, kartely a syndikáty, vzrůstá význam bank a vytváří se finanční kapitál. V roce 1897 se rozdělila celorakouská sociální demokracie na národnostní organizace, naproti slovenské dělnictvo zůstalo i nadále v jednotné Sociálně demokratické straně Uherska. Tlak ohlasu buržoazně demokratické revoluce v Rusku v letech 1905 – 1907 znamenal u nás zavedení všeobecného práva hlasovacího a z prvních voleb vyšla vítězně sociální demokracie, která získala 38 % hlasů. Hodnotíme – li uplynulé období vznikajících hasičských sborů je třeba říci, že zakládání českých i slovenských sborů mělo a má až do vzniku samostatného státu veliký národní význam. Tyto sbory se staly vedle tělocvičných jednot středisky českého i slovenského života na vesnicích i v městech a to zejména v národnostně smíšených oblastech. Zvláště důležitá byla tato činnost ve Slezsku. Národní charakter vzniklých hasičských sborů se nejlépe ukázal na jejich I. sjezdu Českoslovanského hasičstva ve dnech 15. – 16. srpna 1891 v Praze. V tomto roce se konala v Praze zemská jubilejní výstava. Zde se mělo ukázat, jak rychlými kroky české země vyrovnávaly zpoždění, které tehdy měly ve srovnání s vyspělejšími evropskými zeměmi. Hasičstvo se také zúčastnilo této výstavy a byla mu vyhrazena XVIII. skupina. Český výbor zahájil ihned přípravy. V hlavním katalogu výstavy byl podán stručný vývoj „Hasičství“ u nás a byla zde zejména zdůrazněna podpůrná činnost ÚZHJ . Jednota vyplácela za roční příspěvek 5 krejcarů členům, kteří utrpěli při službě úraz po dobu jejich nemoci denně 1 zlatý 50 krejcarů, polovičním invalidům 15 zlatých a úplným invalidům 30 zlatých měsíčně. Vdově po hasiči se vyplácelo měsíčně 12 zlatých a sirotkům až

68

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů do ukončení patnáctého roku 6 zlatých měsíčně. Do roku 1886 vyplatila ústřední pokladna ÚZHJ 25 162 zlatých. Jubilejní výstava v Praze roku 1891 byla hospodářská a společenská výstava uspořádaná na oslavu jubilea první průmyslové výstavy v Praze roku 1791. Původně byla plánována jako všeobecná zemská výstava, avšak pro bojkot německých podnikatelů v Čechách se stala přehlídkou rozvoje a vyspělosti českého průmyslu a české podnikavosti. 18. října 1891 byla výstava ukončena. Zúčastnilo se ji přes dva a půl miliónů návštěvníků. Výstava výrazným způsobem posílila sebevědomí českého národa. Jasně ukázala, jaký potenciál, podnikavost a dovednost jsou ukryty v českém národě. Významnou měrou zbavila český národ nedůvěry ve vlastní schopnosti a síly. Byla to působivá propagační akce symbolizující novou českou podnikatelskou aktivitu. K příležitosti Jubilejní zemské výstavy byly roku 1891 zprovozněny dvě nové pozemní lanovky (na Letnou a na Petřín), nová Petřínská rozhledna a Křižíkova elektrická dráha na Letné, první česká elektrická dráha. Návštěvníci jubilejní výstavy měli možnost seznámit se uceleně se stavem české průmyslové, zemědělské a lesnické výroby, s ovocnářstvím, vinařstvím, pivovarnictvím, včelařstvím a dalšími odvětvími českého hospodářství. Výstava obsahovala průmyslové expozice strojírenské, hornické, sklářské i průmyslové chemie. Část výstavy byla zaměřena na společenskou stránku života v Čechách: na zdravotnictví, zemské korporace a spolky, na výtvarné umění i archeologické vykopávky. Vstupní brána byla 18 metrů vysoká, ozdobená znaky čtyřiceti českých měst. Byla navržená architektem Antonínem Wiehlem. Dřevěná brána stála do roku 1952, kdy byla z bezpečnostních důvodů stržena. Průmyslový palác čelně uzavírající hlavní výstavní třídu byl největší a nejnákladnější budovou výstaviště. Byl vyprojektován architekty Bedřichem Münzenbergem a Františkem Prášilem. K jeho stavbě bylo poprvé v dějinách české architektury použito montovaných železných konstrukcí. Stavbu provedla První českomoravská strojírna Kolben-Daněk ve spolupráci se stavební firmou architekta Františka Víšky za 5 měsíců, a to během velmi nepříznivých povětrnostních podmínek. Železná konstrukce Průmyslového paláce vážila 800 tun. Ocelové oblouky měly rozpětí 38 metrů. Průmyslový palác byl otevřen 15. března 1891. Náklady na palác dosáhly 500 000 zlatých. V roce 2008 došlo k nebývale rozsáhlému požáru v levém křídle Průmyslového paláce, v jednom ze stánků, krátce po odchodu zaměstnanců vystavovatelské firmy. Požár měl dle specialistů ideální podmínky k tomu, aby se rozšířil. Místo vzniku se nacházelo v patrovém stánku, vedle prosklené výlohy. Strop stánku v prvním patře byl poměrně blízko k dřevěnému podhledu budovy. Po vzniku požáru praskla výloha, náhlý přívod vzduchu přispěl k intenzitě hoření.

69

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Bylo zjištěno, že v době požáru byly ve stánku uskladněné hořlavé spreje menšího množství, určené k čištění zubní soupravy. Jednalo se o hořlaviny 1. třídy, které po kontaktu s plameny explodovaly. Na 275 dobrovolných i profesionálních hasičů bojovalo s ohněm celou noc, poslední jednotka z místa odjela až následující den večer. Magistrát zřídil vyšetřovací pracovní skupinu, první odhady škod hovořily o jedné miliardě korun. Požár se zařadil mezi největší ohně v dějinách Prahy Na výstavě roku 1891 poprvé hasiči prezentovali svou výzbroj a výstroj. Z vlastních vystavovaných exponátů uvádí katalog: Hasičské koše – i slaměné, provazové žebříky, lezecké smyčky, hasičské obleky, plachty, stříkačky staré, parní a ruční, požární rohy, svítilny a magnesiové pochodně, hadice konopné i spojky, trhací háky, sekyry, spisy i odborné časopisy, statistické materiály a mapy. Vystavovatelé dostali jeden čestný státní diplom, jeden diplom s právem ražení zlaté medaile, tři stříbrné státní medaile, dvě stříbrné medaile korporací, šest medailí výstavních, čtyři bronzové medaile státní, šest bronzových medailí výstavních a 44 diplomů uznání. Výbor XVIII. skupiny Hasičství uvažoval okamžitě po svém ustavení o uspořádání I. českoslovanského hasičského sjezdu, spojeného s velkým veřejným cvičením ihned po zahájení výstavy. Zemská ústřední hasičská jednota vydala proto v denních listech provolání: „Hasičstvu českoslovanskému bratrský pozdrav. Drazí soudruzi – hasiči. Kvapným krokem přiblížilo se zahájení všeobecné zemské jubilejní výstavy v Praze obrazu to neúmorné práce české i veškerého nezdolného, duševního i hmotného snažení národa českého. V podniku tak vysoce důležitém nesmělo chyběti ani jedno odvětví blahu vlasti a národu věnovaných zařízení a tak péčí výboru skupiny XVIII. postaráno o to, aby všeobecně rozšířenému a uznávanému hasičství dostalo se na výstavě zastoupení důstojného i důležitosti a rozvoji jeho přiměřeného. Jedině pouhým vystavením předmětů mrtvých, v obor činnosti naší spadajících, nebyla by však snaha korunována výsledkem, my musíme veřejnosti české četnou, hromadnou návštěvou výstavy ukázati ony šiky českých hasič, již hotovi jsou v každé době hájiti duševní i hmotné statky národa svého, my povinni jsme nejčetnější návštěvou svoji přispěti ku zvýšení lesku výstavy české. Z důvodů těchto usnesli se zástupci hasičstva… svolán byl do matičky Prahy sjezd českoslovanského hasičstva spojený s velkým veřejným cvičením… dostaví se hasičstvo své počtem co největším do slovanské matičky Prahy k národnímu svátku hasičskému, položenému ku dni 15. a 16. srpna 1891. Proto žádáme Vás, milení soudruzi ve království, i Vás, bratři z družné Moravy a Slezska“. Sjezdu se zúčastnilo na šestnáct tisíc hasičů a z toho bylo 760 z Moravy a Slezska. Aby bylo možno zachovat pro budoucnost shromážděné exponáty, bylo rozhodnuto vytvořit z tohoto základu zemské hasičskémuzeum, kterému byl věnován i přebytek z výstavních příjmů = 2 099 zlatých. Díky tomuto rozhodnutí mohlo být hasičské muzeu slavnostě otevřeno 13. dubna 1894. Výstavní exponáty byly prozatímně uloženy v továrně R. A. Smekala na Smíchově. Jeho inventář obsahoval o rok později 655 čísel s 1 026 exponáty. Statistika ÚZHJ v den zahájení výstavy 15. května 1891: Župní nebo okrení hasičské jednoty Hasičské sbory Členové čestní Členové zakládající Členové přispívající Členové činní Členové celkem

62 1 273 1 579 5 144 25 226 53 833 85 782

70

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Stříkačky parní Stříkačky novější - soustavy se savicí Stříkačky starší - soustavy bez savic Stříkačky přenosné a různé menší Hadice výpustné Hadice sací Koše a džbery na vodu Žebříky posouvací opěrací Žebříky hákové Žebříky střešní Vozy na vodu Vozy na náčiní Vozy na hadice Vozy pro mužstvo Plachty Lana Různé Bourací různé Leziště Skladiště na náčiní vlastní

7 1 636 375 739 224 785 m 10 033 m 23 457 844 4 828 4 314 1 272 191 306 81 201 490 1 317 7 706 649 954

Mimo jednotu byla jedna župa se 113 sbory a 3 400 činnými členy a dva městské sbory se 155 členy (dobrovolné sbory činných členů 637, ostatní 781) Na IX. Sjezdu České ústřední jednoty hasičské moravskoslezských dobrovolných sborů hasičských“ v roce 1893 byly původní stanovy změněny. 30. listopadu 1893 vstoupily v platnost nové stanovy, kterými byl položen základ k dokonalé organizaci všech hasičských složek. Do té doby panoval často značný chaos. Některé sbory byly pouze členy ústřední jednoty a neuznávaly župy a naopak. Koncem roku 1893 měla ústřední jednota 429 sborů, 14 850 členů, ale mimo ni existovalo ještě 183 sborů, které u ní nebyly hlášeny. Podle nových stanov bylo určeno, že každý sbor se musí přihlásit v župě a jejím prostřednictvím pak v ústřední jednotě. Pokud tak nebylo, ztrácel sbor nárok na podpory z hasičského fondu. Ústřední jednota změnila současně své jméno na „Česká ústřední jednota hasičská pro Moravu a Slezsko“. 3. května 1894 je na Moravě celkem 683 sborů – 187 německých a 496 českých 30. září 1894 byla na vysoký zemský sněm podána žádost o zrovnoprávnění České jednoty vůči Německé. Zemská podpora byla totiž udělována většinou pouze německým sborům. V zemské komisi jde ze strany němců o nespravedlnost a neústupnost při udělování podpor převážně pro ně. Roku 1895 – 30. června končí vydávání časopisu „Český hasič“ 10. a 11. srpna 1895 se konal II. sjezd Českoslovanského hasičstva Tento sjezd českoslovanského hasičstva se konal při příležitosti výstavy a to národopisné v roce 1895 v Praze. Sjezdu se zúčastnilo na 11 500 členů z Čech a 1 000 z Moravy a Slezska. Také na této výstavě byla vybudována vzorná hasičská expozice. Veškeré finanční náklady na její vybavení a uspořádání byly získány svépomocí a to zejména jako výtěžek z kulturních podniků, které pořádaly jednoty i sbory. V této spolupráci se zejména osvědčily moravské a slezské sbory.

71


IV. Hasičské instituce Protože dosavadní finanční podpory hasičstva byly velmi nedostatečné, bylo nutné stále rozšiřovat vlastní svépomocné podniky. Společenstvo všeobecné podporovací pokladny dobrovolných hasičských sborů a organizovaných hasičských sborů obecních na Moravě V zákoně ze dne 5. dubna 1873 z. Z. č. 35, kterým byl vydán řád policie požárové a řád hasičský, ustanovuje § 53, že pro veškeré dobrovolné sbory hasičské na Moravě bude zřízena podporovací pokladna k tomu účelu, aby z ní byli podporováni nehodou postižení hasiči, jejich vdovy a sirotci. Ustavující schůze se konala 12. dubna 1874 v Brně za přítomnosti 29 hasičských sborů. K pokladně tehdy přistoupilo osm českých sborů se 427 členy a 32 německých sborů se 2 599 členy. Pravidelný příspěvek byl stanoven na 5 krejcarů za půl roku. Do roku 1888 byla správa této pokladny v německých rukách, od 25. června byla rozdělena na český a německý odbor. Ve zprávě z 22. srpna 1880 byl předložen návrh, aby náčelnictvo dbalo nejvyšší opatrnosti a pozornosti při přijímání nových členů. Přijmutím slabých a nemocných členů se poškozují nejen samy sbory, ale i sama instituce podporovací pokladny. Od 4. září 1881 byla stanovena výše příspěvků na deset krejcarů ročně s maximální možnou výší podpory vdovám a sirotkům 200 zlatých ročně. Do 24. června 1882 došlo mezi hasiči ke třiceti úrazům při cvičení, z toho dvěma smrtelným. Ke konci roku 1897 bylo v českém odboru 797 sborů s 24 547 členy a v německém odboru 405 sborů se 17 946 členy. Na IX. řádné valné hromadě v květnu 1894 bylo schváleno zvýšení úhrad. Pro hasiče ve službě poraněné byla zvýšena trvalá podpora ročně až do výše 300 zlatých, dočasná podpora v době pracovní neschopnosti zvýšena na tři zlaté denně. Hasičům, kteří nejsou registrováni u žádné nemocenské pokladny, budou uhrazeny lékařské úkony a léky. Vdovám po zemřelých hasičích je stanovena trvalá podpora až do výše 150 zlatých, pro každé dítě až do čtrnáctého roku věku 60 zlatých a pro děti které osiřely 90 zlatých ročně. Členské příspěvky ponechány v původní výši. Do výboru byl mimo jiné zvolen Hynek Světlík. MUDr. Hynek Světlík se narodil 24. června 1848 v Dolních Kounicích. Po studíích se věnoval stavitelství. V březnu 1868 se vrátil k rodičům a vydobyl si zvučné jméno stavbami po celé Moravě. Počátkem sedmdesátých let 19. století se pokusil o založení dobrovolného hasičského sboru v Rosicích, což se mu podařilo až koncem roku 1880. Byl zvolen náčelníkem a po roce 1892 starostou. V roce 1890 předsedal výboru Brněnské župy. Roku 1894 byl zvolen do výboru České ústřední jednoty pro Moravu a předsedou ve Společenstvu všeobecné podporovací hasičské pokladny. Byl druhým místopředsedou v Invalidním a penzijním fondu císaře Františka Josefa a předsedou Podporovací hasičské pokladny. V roce 1874 byl zvolen revizorem Rosické záložny a roku 1890 pokladníkem. Od roku 1879 byl správcem kontribučenského fondu Rosického panství. Do obecního výboru byl zvolen r. 1882 a do r. 1896 obecním starostou a místopředsedou školní rady. Působil ve výboru Družstva moravských rolníků v Brně a jako starosta sokolské jednoty Rosické. Zasloužil se o založení mnoha jiných spolků.

72

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Hynek Světlík byl majitelem rozsáhlého hospodářství a bednářského závodu. V roce 1902 založil cementárnu na Ivančické ul. č. p. 501 v Dolních Kounicích. Cementárnu později převzal Jedon, po znárodnění roku 1948 přejmenováno na výrobní družstvo KAMENA. Župa č. XVI, byla zřízena dne 17. srpna 1890 při slavnosti 10 let trvání sboru v Rosicích za přítomnosti starosty ústřední jednoty dr. Illnera. V čele výboru byli následující bratři: Hynek Světlík - stavitel v Rosicích František Haslinger - náčelník sboru v Rosicích Václav Oharek - náčelník sboru v Říčanech Martin Pokorný náčelník sboru v Ostrovačicích a 3 členové rosického sboru - František Franěk, Antonín Zhoř a František Táborský. Župní výbor v r. 1898 V roce 1902 byly schváleny nové stanovy a název se změnil na „Svaz Podporovací pokladny hasičské“ Invalidní fond dobrovolných sborů hasičských markrabství Moravského Účelem tohoto svépomocného spolku je vzájemná podpora jeho členů, kteří se díky stáří či nemocem nemohou postarat o sebe a svou rodinu. Podmínkou stálé podpory je minimálně dvacetileté členství v hasičské službě a pravidelný roční příspěvek 40 krejcarů. První ustavující valná hromada se konala 18. dubna 1892. Stanovy schváleny 24. prosince 1892 čís. 46 699 vys. C. k. místodržitelstvím v Brně. Předsedou byl zvolen Titus Krška. Při příležitosti návštěvy císaře a krále Františka Josefa I. v Brně roku 1892 věnovala jeho kabinetní kancelář do pokladny fondu 200 zlatých. Invalidní fond začal svou činnost roku 1893. Výše základního jmění činila 1 172 zlatých. Roku 1894 to bylo již 7 597 zlatých o čtyři roky později více než 16 000 zlatých. Vedle tohoto Invalidního fondu byl v roce 1898 zřízen a potvrzen zemským zákonem z 9. března 1899 sněmem markrabství Moravského zvláštní Invalidní fond hasičský s roční dotací 1 500 zlatých. V roce 1930 se název změnil na „Výpomocný fond dobrovolného hasičstva moravského“. Účelem byla vzájemná podpora jeho členů po dvacetileté hasičské službě ve formě roční podpory a uhrazení pohřebních nákladů. Dotace slouží hasičům jako podpora i v případě, že se dostanou do pracovní neschopnosti či bídy i z jiné činnosti než hasičské. Pohřební pokladna Byla ustavena na valné hromadě ZÚHJ v dubnu 1894 a prakticky fungovala od 1. ledna 1895, kdy se přihlásilo 3 948 členů. V roce 1924 jich bylo již 24 349. Jmění pokladny činilo v době založení 18 048, 80 Kč, roku 1924 to bylo 675 347, 01 Kč. Po dlouhou dobu zůstávala tato pokladna omezena pouze pro ZÚHJ v Čechách a teprve až po roce 1924 byla rozšířena na veškeré hasičstvo v republice. Slezská podporovací pokladna pro české a polské dobrovolné sbory hasičské ve Slezsku Tato instituce byla založena 21. března 1897 po zřízení Zemské hasičské jednoty slezské, kdy zůstalo její členstvo ve hmotné závislosti na německé podporovací pokladně. Z této

73

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů pokladnyse vyplácely podpory onemocnělým členům a náhrady za přípřeže. Samostatná pojišťovna ve Slezsku neexistovala a tak byla navázána spolupráce nejdříve s Hasičskou vzájemnou pojišťovnou v Brně a později s První českou vzájemnou pojišťovnou v Praze. Zemská hasičská podporovací pokladna Poskytovala podporu hasičům po dvacetileté službě v Čechách. Byla založena roku 1898. Hasičská vzájemná pojišťovna Návrh na zřízení pojišťovny proti živelným pohromám padl již roku 1874, ovšem až do roku 1895 nebylo výborem České ústřední jednoty hasičské zřízení povoleno. V květnu 1896 upsaly jednotlivé župní jednoty na Moravě a ve Slezsku 100 tisíc zlatých na Hasičskou pojišťovnu proti požáru. 21. března 1897 byly projednány stanovy a 30. září předloženy vládě. Ta je ovšem neschválila s odůvodněním, že na Moravě je dost pojišťoven a základní kapitál by musel být 300 000 zlatých. Teprve roku 1899 byla pojišťovna povolena. Pod oficiálním názvem Hasičská vzájemná pojišťovna proti škodám z ohně byla schválena C. k. ministerstvem vnitra dle výnosu ze dne 11. dubna 1899 č. 2632, jako pojišťovací spolek proti škodám z ohně se sídlem v Brně. Základní fond činil 100 000 zlatých. Projekt pojišťovny vytvořil Titus Krška. Tato pojišťovna, založená roku 1900, byla daleko největším svépomocným hasičským podnikem. Jako samostatný hasičský podnik existovala až do znárodnění v roce 1945. Hasičská záložna Hasičská záložna na Moravě vznikla roku 1903 pod patronátem Hasičské vzájemné pojišťovny. Osamostatnila se až v roce 1920 a hlavní cíl viděla v tom, že se snažila levnými úvěry pomoci hasičským sborům při vyzbrojování. V roce 1913 vznikla „Hasičská vzájemná pojišťovna v království Českém“, pozdější „Jiskra“ a 1919 v Praze „Hasičská záložna“. Zemská komise pro rozdělování podpor sborům hasičským ze zemského fondu hasičského Podle zemského zákona ze 16. prosince 1882 jsou peníze z tohoto fondu určeny na podporu zraněných hasičů a pozůstalých. Zákon nutí asekurační společnosti přispívat 2 % z hrubého příjmu. Pro německé sbory bylo určeno vyšší množství peněz než pro české sbory, neboť Němci měli v komisi více zástupců. Tato situace se změnila až po roce 1895. Němci vysvětlovali vyšší příjem tím, že všechny větší továrny a hasičské závody jsou v jejich rukách.

V. Rok 1898 1898 – 22. – 27. srpna v Praze konán první běh školení hasičů – svoji činnost tak zahájily pravidelné „hasičské školy“ Následuje výpis aktuální seznam hasičských žup v roce 1898 s jednotlivými sbory. Datum založení župní jednoty většinou souvisí se schválením stanov místodržitelstvím. Číslo v závorce je datum založení sboru. Většinou jde o sbor český, v některých případech před tímto datem pracoval sbor německý. Název obce je uveden v dobovém znění, může se lišit od názvu v současnosti, případně již nemusí jako obec existovat. Často se obce sloučily v jednu a původní název zanikl. Jako příklad lze uvést obec Molenburk ze IV. župy Boskovické: Vesnice Molenburk byla založen roku 1724 majitelem rájeckého panství Karlem Ludvíkem z Rogendorfu a svobodným pánem z Mollenburku. V roce 1793 čítala ves 32 domů s 230 obyvateli. V roce 1964 se Molenburk sloučil se vsí Housko a nově vzniklá obec dostala název Vysočany.

74


Hasičské župy České ústřední jednoty hasičské markrabství Moravského I. Župa Tišnovská – založena 28. prosince 1882 SBORY: Lomnice (1875), Kuřim (1875), Nedvědice (1875), Tišnov (1876), Doubravník (1879), Lipůvka (1879), Veverská Bítýška (1879), Čebín (1880), Moravské Kynice (1881), Předklášteří (1882), Loučky Dolní (1882), Drásov (1881), Malostovice (1886), Drahonín (1887), Olší (1889), Lomnička (1890), Nová Ves (1890), Lažanky (1891), Žďárec (1895), Rašov (1895), Deblín (1895) II. Župa Kravařská – založena 2. prosince 1894 SBORY: Příbor (1872), Albrechtičky (1884), Kopřivnice (1884), Petřvald (1885), Kateřinice (1889), Závěšice (1894), Starý Jičín (1882), Loučka u Nového Jičína (1883), Libhošť (1884), Bernartice (1884), Rybí (1885), Veřovice 1885), Hodslavice (1883), Mořkov (1888), Hostašovice (1896), Štramberk (1898) III. Župa střední Moravy politického okresu Přerovského – založena 21. ledna 1885 SBORY: Kojetín (1874), Přerov (1875), Tovačov (1876), Němčice (1879), Dobromělice (1885), Klenovice (1890), Vičice (1886), Tištín (1887), Kokory (1889), Měrovice (1889), Ves Stará (1889), Strerovice (1890), Beňov (1891), Moštěnice (1891), Hruška (1893), Křenovice (1893), Raclavice (1893), Tvorovice (1893), Dřevnovice (1895), Srbce (1896), Troubky (1895), Mořice (1896), Říkovice (1897), Ivaň (1897), Nezamyslice (1896) IV. Župa Boskovická – založena 7. dubna 1885 SBORY: Letovice (1870), Lysice (1872), Vanovice (1872), Olešnice (1873), Knihnice (1873), Kunštát (1875), Černá Hora (1876), Jedovnice (1876), Drnovice (1877), Svitávka – tovární sbor (1878), Boskovice (1879), Střebětín (1881), Rozseč (1883), Crhov (1883), Blansko (1882), Bořitov 1884), Bohuňov (1885), Kochov (1885), Protivanov (1885), Rosička (1885), Křetín (1886), Němčice (1886), Rudice (1886), Sebranice (1886), Svitávka (1886), Olomoučany (1887), Pamětice (1887), Rovečín (1887), Sudice (1887), Sulkovec (1887), Bejkovice (1888), Braslavec (1888), Doubravice (1888), Ostrov (1888), Buková (1891), Žďárná (1891), Černovice (1892), Hodonín (1892), Molenburk (1892), Újezd (1892), Bedřichov (1893), Kulířov (1893), Nyklovice (1893), Vilémovice (1893), Benešov (1894), Obora (1894), Petrovice (1894), Sloup (1894), Valchov (1894), Vavřinec (1894), Žďárná (1894), Kořenec (1895), Rájec (1895), Šebetov (1895), Šošůvka (1895), Bolešín (1896), Lipová (1896), Okrouhlá (1896), Prosetín (1896), Voděrady (1896), Vranová (1896), Meziříčko (1897), Brťoví (1898), Bradleny (1898), Dolní Smržov (1898), Spešov (1898), Stvolová (1898) V. Župa Napajedla – založena 23. června 1885 SBORY: Malenovice (1874), Napajedla (1882), Zlín (1884), Tlumačov (1884), Komárov (1886), Topolná (1886), Březolupy (1887), Spytinov (1889, Otrokovice (1890), Pohořelice u Napajedel (1893), Ondřichovice (1894), Kvítkovice (1895), Halenkovice (1895), Košíky (1895) VI. Župa okresu Nové Město, Žďár, Bystřice nad Pernštejnem – založena 9. dubna 1885 SBORY: Jimramov (1875), Nové Město (1879), Věcov (1881), Michov (1880), Horní Bobrová (1882), Německé (1882), Borovnice (1889), Radešínská Svratka (1892), Zubří (1893), Odranec (1892), Dolní Bobrová (1892), Olešná (1893), Dlouhé (1893), Vlachovice

75

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů (1893), Křídlo (1893), Bohdalec (1893), Řečice (1894), Kadov (1895), Nová Ves (1896), Mirošov (1895), Studnice (1897), Polom (1894), Moravské Křižánky (1897), Petrovice 1898), Rovné (1897), Bystřice nad Pernštýnem (1875), Rožná (1879), Štěpánov (1886), Stražek (1883), Buková (1884), Blažkov (1884), Střítež (1885), Písečné (1891), Vojtěchov (1891), Dalečín (1892), Unčín (1892), Divišov (1892), Zvola (1893), Velký Domanín (1893), Lhota (1893), Horní Rožínka (1894), Rotkov (1894), Veselí (1894), Radkov (1894), Moravec (1894), Velký Ubušín (1894), Smrček (1896), Ždánice (1896), Věchňov (1896), Vír (1884), Rozsochy (1896), Dvořiště (1897), Bohdalov (1875), Žďár (1878), Nové Veselí (1891), Zámek – Žďár (1887), Obyčtov (1888), Jamy (1889), Matějov (1892), Ostrov (1892), Slavkovice (1892), Veselíčko (1893), Březí (1893), Hliné (1893), Sklenné (1896), Byšovec (1897), Oujezd (1897), Hamry (1898) VII. Župa okresu Zábřeh – Mohelnice – založena roku 1885 SBORY: Lesnice (1878), Velký Postřelmov (1880), Bohuslavice (1880), Velký Rájec (1880), Zvola (1876), Dlouhomilov (1880), Rovensko (1882), Leština (1883), Klášterec (1888), Brníčko (1889), Svébohov (1891), Vyšehoří (1892), Hrabov (1892), Václavov (1893), Drozdov (1894), Hoštýn (1895), Svínov (1895), Jestřebí (1897), Postřelmůvky (1897), Lukavice (1880), Vranov (1881), Palonín (1884), Moravičany (1885), Klopiň (1891), Loštice (1892), Pavlov 1895), Třeštín (1896), Stavenice (1897) VIII. Župa Olomoucká – založena roku 1888 SBORY: Příkazy (1876), Křelov (1880), Hodolany – Rolsberk (1880), Holice (1884), Horka (1884), Velký Týnec (1885), Chomoutov (1886), Velká Bystřice (1888), Loučany (1892), Ústín – Skalov (1892), Radíkov (1892), Přáslavice (1892), Náměšť (1892), Majetín (1892), Ludeřov (1892), Luběnice (1892), Svatý Kopeček (1892), Dub (1892), Doloplazy (1892), Bolelouc (1892), Čertoryje – Drahlov (1892), Bukovany (1892), Chvalkovice (1893), Droždín (1893), Krčmaň (1892), Lošov (1893), Slatěnice (1892), Těšetice (1892), Týneček (1894), Dolní Štěpánov (1882), Hnojice (1882), Lašťany (1894) IX. Župa „Palacký“ okresu Slavkov – Bučovice – založena 29. ledna 1888 SBORY: Bučovice (1875), Nové Hvězdlice (1886), Chvalkovice (1890), Vicomělice (1893), Brankovice (1895), Letonice (1895), Marhefy (1895), Mouřinov (1893), Letošov – Nesovice (1896), Milonice (1896), Dražovice (1897), Kobeřice (1880), Slavkov (1882), Otnice (1883), Nížkovice (1885), Pozořice (1885), Kovalovice (1885), Malé Lovčice (1886), Hrušky (1888), Milešovice (1888), Křenovice (1891), Šaratice (1891), Rašovice (1891), Hodějice (1892), Nový Rousínov (1893), Velešovice (1893), Němčany (1893), Práce (1895), Blažovice (1896), Habrovany (1897), Heršpice (1897), Vážany (1896) X. Župa jižní Moravy – založena 16. prosince 1887 SBORY: Vracov (1881), Bohuslavice (1885), Sardice (1898), Milotice (1898), Hluk (1879), Bzenec (1882), Uherský Ostroh (1886), Louka (1889), Veselí nad Moravou (1882), Nová Ves (1889), Písek u Bzence (1897), Ždánice (1883), Velké Lovčice (1896), Dambořice (1887) XI. Župa Prostějovská – založena 2. ledna 1888 SBORY: Smržice (1881), Olšany (1885), Brodek (1886), Otaslavice (1886), Vrbátky (1886), Určice (1888), Vrahovice (1892), Žešov (1891), Držovice (1892), Hablov (1893), Vejšovice (1896), Čehovice (1886), Prostějov (1869) XII. Župa Moravsko – Třebovská – založena roku 1889

76

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů SBORY: Pěčkov (1892), Jevíčko (1870), Velké Opatovice (1873), Jaroměřice (1875), Uhřice (1878), Kladky (1880), Lhota Vranová (1882), Biskupice (1883), Horní Štěpánov (1885), Šubířov (1886), Světlá (1887), Úsobrno (1890), Borotín (1890), Bělá (1892) XIII. Župa Kroměřížská – založena roku 1889 SBORY: Hulín (1877), Kvasice (1883), Kyselovice (1889), Břest (1891), Chropyně (1891), Zářičí (1893), Skaštice (1894), Šelešovice (1894), Těšňovice (1894), Rataje (1895), Bilany (1896), Žalkovice (1897), Jarohňovice (1897), Zdounky (1876), Roštín (1881), Střílky (1883), Morkovice (1887), Počenice (1888), Prasklice (1889), Pačlavice (1895), Cetechovice (1896), Litenčice (1897), Zborovice (1897), Troubky (1896), Lubné (1898) XIV. Župa Moravských enkláv (moravské osady ve Slezsku) – založena 25. dubna 1890 SBORY: Mikolajice (1879), Litulovice (1885), Slavkov u Opavy (1883), Slatina u Bilovce (1888), Suché Lazce (1886), Životice (1885), Uhlířov (1892), Štablovice (1896) XV. Župa Hodonínská – založena 26. září 1890 SBORY: Lanžhot (1883), Hrušky (1884), Podivín (1887), Bílovice (1885), Nová Ves u Břeclavi (1896), Lanštorf (1896), Tvrdonice (1897), Hovorany (1875), Čejkovice (1887), Ratíškovice (1889), Dolní Dubňany (1888), Mutěnice (1892), Prušánky (1897) XVI. Župa Rosická – založena v říjnu 1890 SBORY: Líšeň (1877), Medlánky (1879), Žabovřesky (1881), Podolí u Brna (1882), Husovice (1881), Adamov (1881), Ořechovičky (1882), Královo Pole (1881), Komín (1888), Šlapanice (1889), Řečkovice (1889), Bosonohy (1889), Tvarožná (1891), Chrlice (1892), Kanice (1892), Židenice (1892), Sokolnice (1892), Rozdrojovice (1893), Obřany (1893), Lelekovice (1893), Slatina (1893), Bílovice /1893), Babice (1893), Telnice (1893), Březina (1894), Ochoz (1895), Jiříkovice (1896), Žebětín (1896), Soběšice (1896), Líšeň (1897), Ivančice (1879), Rosice (1880), Ostrovačice (1889), Říčany (1888), Německé Kynice (1892), Těčice (1894), Německé Bránice (1896), Oslavany (1895), Příbram (1895), Silůvky (1897) XVII. Župa okresů Šumberk (dnes Šumperk), Zábřeh a Šilperk (dnes Štíty) – založena 21. května 1891 SBORY: Bohutín (1894), Český Bohdíkov (1887), Bludov (1881), Hostice (1890), Hrabenov (1881), Chromeč (1888), Janoušov (1890), Komňatka (1889), Lhota Štědráková (1892), Dolní Studýnky (1894), Bušín (1890), Jakubovice (1890), Jedlí (1893), Písařov (1890), Horní Studýnky (1893), Zborov (1897) XVIII. Župa okresu Uherský Brod a Valašské Klobouky – založena 3. června 1891 SBORY: Uherský Brod (1876), Bojkovice (1882), Pitín (1885), Komná (1885), Bzová (1887), Luhačovice (1891), Záhorovice (1892), Nivnice (1893), Starý Hrozenkov (1893), Bystřice (1894), Šumice (1894), Bánov (1894), Strání (1894), Vlčnov (1894), Šanov (1893), Suchá Loza (1896), Velký Ořechov (1895), Nedachlebice (1896), Důbrava (1896), Březová (1896), Brumov (1875), Slavičín – Mladotice (1885), Valašské Klobouky (1887), Vlachovice (1887), Štítná (1891), Roketnice (1893), Nedašov (1895), Bílnice (1896), Těšov (1897) XIX. Župa okresů Velké Meziříčí a Velká Bíteš – založena 15. června 1891 SBORY: Velké Meziříčí (1871), Měřín (1874), Křižanov (1874), Tasov (1885), Jersín (1892), Krásnoves 1893), Radostín 1893), Netín 1894), Vídeň (1895), Horní Bory (1896), Ruda (1895), Dobrá Voda (1896), Dolní Heřmanice (1896), Znětínek (1897), Hodov (1897), Rohy (1897), Velká Bíteš (1872), Osová Bítýška (1883), Níhov (1893), Radňoves (1894),

77

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Heřmanov (1894), Březí (1894), Svatoslav (1894), Čikov (1896), Zbraslav (1895), Újezd (1895), Přibyslavice (1897) XX. Župa okresů Jihlava a Dačice – založena 24. října 1891 SBORY: Brtnice (1874), Kamenice (1875), Kněžice (1878), Luky (1879), Třešť (1878), Příseka (1883), Puklice (1885), Batelov (1885), Střížov (1887), Velký Beranov (1888), Dlouhá Brtnice (1888), Věžnice (1889), Vysoká Studnice (1889), Kozlov (1889), Panenská Lhota (1892), Zhoř (1894), Švábov (1895), Nová Ves (1895), Nadějov (1896), Kamenička (1897), Jamné (1898), Řehořov (1898), Staj (1897), Hodice (1890), Dačice (1882), Budeč (1889), Řečice (1892), Radlice (1894), Markvarec (1897), Budkov 1894), Lomy (1894), Jemnice (1874), Police (1896), Třebetice (1897), Ostejkovice (1898), Telč (1873), Studená (1876), Nová Říše (1884), Želetava (1885), Panenská Rosička (1889), Pavlov (1889), Nevcehle (1892), Stará Říše (1893), Mrákotín (1893), Jihlávka (1894), Krásonice (1896), Česká Olešná (1896), Řásná (1896), Palupín (1897), Třeštice (1897), Kostelní Myslová (1898) XXI. Župa Pohorská – založena 18. září 1892 SBORY: Lípovec (1893), Senetářov (1894), Krásensko (1880), Pojdom (1888), Studnice (1889), Drahany (1880), Otínoves (1885), Rozstání (1887) XXII. Župa okresu Hranice – založena 19. listopadu 1892 SBORY: Hranice (1882), Drahotuše (1882), Milotice (1885), Hustopeče (1884), Opatovice (1889), Malhotice (1891), Střítež (1892), Černotín (1892), Olšovec (1892), Hluzov (1892), Skalička (1893), Rakov (1893), Kelč (1886), Luboměř (1895), Zbrašov (1895), Ústí (1895), Velká (1896), Spálov (1896), Špičky (1897), Velký Újezd (1881), Dolní Něčice (1891), Radotín (1892), Jezernice (1895), Týn (1895), Lhota (1895), Tršice (1896), Soběchleby (1892), Luboměř 1895), Zámrsky (1898) XXIII. Župa okresu Litovel – Unčovského – založena 17. září 1893 SBORY: Náklo (1877), Hunčovice (1877), Cholina (1880), Bílá Lhota (1882), Vilímov (1881), Červenka (1885), Bouzov (1885), Mlač (1886), Odrlice (1886), Vozdečko (1888), Březové 1888), Římnice (1889), Třídvory (1889), Střeň (1889), Měník (1891), Velká Senice (1892), Slavětín (1892), Bílsko (1897), Lazce (1881), Šumvald (1881), Troubelice (1882), Střelice (1885), Pískov (1882), Piňovice (1892) XXIV. Župa okresu Těšínského – roku 1897 přešla pod Zemskou hasičskou jednotu Slezskou XXV. Župa okresu Konického – založena 9. července 1893 SBORY: Konice (1875), Sukdol (1885), Krakovec (1884), Hluchov (1885), Džbel (1886), Vojtěchov (1886), Ochoz (1887), Jesenec (1887), Ludmírov (1891), Pěnčín (1890), Bohuslavice (1885), Čunín (1891), Břesk (1891), Laškov (1893), Hrochov (1894), Luky (1894), Hvozd (1897) XXVI. Župa okresů Hustopeč, Klobouky, Židlochovice – založena 13. srpna 1893 SBORY: Rakvice (1885), Uherčice (1886), Velké Pavlovice (1890), Bošovice (1884), Klobouky (1888), Těšany (1897), Polehradice (1896), Přibice (1882), Blučina (1884), Újezd (1885), Syrovice (1884), Opatovice (1886), Moutnice (1889), Nikolčice (1898) XXVII. Župa Plumlovská – založena 29. dubna 1894

78

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů SBORY: Hasičský sbor továrny R. A. Smekal (1875), Plumlov (1879), Ptení (1880), Krumsín (1882), Ohrozím (1883), Ždětín (1882), Malé Hradisko (1888), Kostelec (1882), Lešany (1883), Stichovice (1889), Mysliovice (1889), Vícov (1891), Hartmanice (1896) XXVIII. Župa okresů Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Vizovice – založena 29. července 1894 SBORY: Dřevohostice (1884), Prusínovice (1888), Vítonice (1894), Biškovice (1895), Žákovice (1895), Holešov (1886), Rymnice (1889), Záhlinice (1889), Fryšták (1894), Mysločovice (1893), Chomiž (1895), Míškovice (1895), Slušovice (1884), Vizovice (1886), Provodov (1891), Lůžkovice (1891), Želechovice (1891), Pozděchov (1894), Újezd (1896) XXIX. Župa okresů Krumlov, Hrotovice – založena roku 1894 SBORY: Rouchovany (1882), Hrotovice (1883), Běhařovice (1893), Biskupice (1891), Dukovany (1889), Dalešice (1897), Valč (1898), Radkovice (1898), Výmyslice (1893), Horní Dubňany (1894), Křtěnice (1891), Jamolice (1896), Višňová (1897), Dolní Dubňany (1898), Rakvice (1898) XXX. Župa Znojemská – založena 1. srpna 1897 SBORY: Jaroměřice (1885), Prokopov (1885), Hostim (1887), Martinkov (1890), Litohoř (1889), Nové Syrovice (1890), Domamil (1893), Velký Dešov (1894), Jakubov (1895), Blížkovice (1893), Zerkovice (1897), Jevišovice (1876), Mikulovice (1883), Horní Dunajovice (1891), Pavlice (1893), Plenkovice (1893), Výrovice (1898) XXXI. Župa okresu Uherské Hradiště – založena 16. března 1894 SBORY: Bílovice (1871), Salaš (1891), Buchlovice (1876), Kněžpole (1886), Kunovice (1874), Polešovice (1893), Mařatice (1896), Uherské Hradiště (1873), Jankovice (1884), Tupesy (1890), Stará Huť (1891), Staré Město (1891), Jalubí (1893), Kostelany (1893), Velehrad (1894), Boršice (1894), Břestek (1895), Nedakonice (1897), Stříbrnice (1898) XXXII. Župa Valašská – založena 8. září 1894 SBORY: Bránky (1885), Lešná (1885), Kunovice (1892), Jablunka (1895), Zašov (1893), Zubří (1894), Rožnov pod Radhoštěm (1881), Hovězí (1893), Vsetín (1877), Střítež (1889), Police (1894), Nový Hrozenkov (1895) XXXIII. Župa severovýchodní Moravy – založena 3. března 1895 SBORY: Paskov (1877), Sviadnov (1877), Brušperk (1879), Metylovice (1886), Frýdlant nad Ostravicí (1887), Hukvaldy – Sklenov (1887), Zábřeh (1890), Staříč (1891), Fryčovice (1895), Rychaltice (1895), Frenštát (1878), Tichá (1890), Vlčovice (1894), Bordovice (1894), Lichnov (1894), Proskovice (1886), Stará Bělá (1888), Vyškovice (1889), Stará Ves (1894), Lhotka (1893), Nová Ves (1896), Hrabůvka (1896), Velká Hrabová (1896), Nová Bělá (1896), Krmelín 1896) XXXIV. Župa pkresů Třebíč, Náměšť – založena 8. března 1895 SBORY: Třebíč (1879), Budišov (1890), Heraltice (1894), Čichov 1894), Okříško (1894), Přibyslavice (1893), Opatov (1893), Předín (1897), Římov (1895), Roketnice (1894), Čáslavice (1896), Vladislava (1894), Bochovice (1898), Náměšť (1874), Březník (1897), Mohelno (1887), Vicenice (1895), Lhotice (1898), Pyšelo (1898), Kralice (1898) XXXV. Župa jihovýchodní Moravy – založena 29. března 1896

79

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů SBORY: Velké (1880), Hrubé Vrbce (1887), Rohatec (1888), Hroznová Lhota (1890), Tasov (1891), Kuželov 1891), Strážnice (1893) XXXVI. Župa Vyškovská – založena 22. prosince 1897 SBORY: Ruprechtov (1876), Ivanovice (1878), Pustoměř (1882), Nosálovice (1885), Rychtářov (1884), Ježkovice (1887), Dědice (1887), Luleč (1889), Moravské Prusy (1892), Račice (1891), Orlovice (1890), Velké Vážany (1892), Drnovice (1893), Topolany a Křižanovice (1893), Heroltice (1896), Švábenice (1896), Drysice (1898), Velké Chválkovice (1897), Želč (1898) Hasičské župy Zemské hasičské jednoty Slezské I. Župa Opavská – založena 22. března 1896 SBORY: Benkovice (1897), Bohučovice (1892), Branka (1892), Chvalíkovice (1895), Hlavnice (1889), Jamnice (1893), Jezdkovice (1895), Kateřinky (1890), Komárov (1893), Kylešovice (1884), Milostovice (1894), Neplachovice (1892), Otice (1891), Raduň – Vršovice (1889), Stěbořice (1889), Zlatníky (1894) II. Župa Hrabyňská – založena 23. února 1896 SBORY: Mokré Lazce (1886), Budišovice (1888), Pustá Polom (1889), Hrabyně (1890), Smolkov (1890), Nové Sedlice (1890), Štítina (1890), Velká Polom (1890), Dobroslavice (1892), CHabičov (1893), Malá Lhota (1894) III. Župa Klimkovická – založena? SBORY: Klimkovice (1878), Svinov (1889), Kyjovice (1891), Vřesín 1892), Byslavice (1892), Poruba (1893), Polanka (1893), Krásné Pole (1893), Martinov (1896), Puskovec (1896) IV. Župa Bílovecká – založena 1895 SBORY: Hlubotec (1884), Studénka (1887), Skřípov (1888), Těžkovice (1891), Vyškovice (1892), Tísek (1892), Hrabství (1892), Jakubčovice (1893), Bítov (1897) V. Župa Těšínská – založena? SBORY: Polská Ostrava (1892), Lazy (1892), Heřmanice (1893), Muglinov (1893), Velké Kunčice (1896) VI. Župa Frýdecká – založena 22. srpna 1897 SBORY: Sedliště (1892), Dobrá (1892), Morávka (1896), Brusovice (1897)

VI. Vývoj hasičského hnutí od r. 1900 1900 – začátky zřizování „jinošských čet“, získávání dívek do SDH České hasičstvo nezůstávalo stranou ani mezinárodního hasičského dění. S velkým úspěchem se zúčastnilo mezinárodní výstavy v Berlíně v roce 1901 a v roce 1904 v Petrohradě. Roku 1895 vyslalo české hasičstvo svého zástupce J. B. Hubálka na mezinárodní hasičský kongres do Amsterodamu. Další kongresy: 1900 – Paříž, 1901 – Berlín, 1904 – Budapešť, 1906 – Milán, 1911 – Turín, 1912 – Lipsko.

80

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Hasičstvo si bylo rovněž vědomo stálé nutnosti vzdělávání a zvyšování technických znalostí. Aby i tyto úkoly mohly být důsledně plněny, zahájily v roce 1898 svou činnost pravidelné hasičské školy a to jak ústřední, tak i krajové. Soustavné pořádání přednášek, zakládání knihoven vybavených nejen odbornou hasičskou literaturou, ale i beletrií převzala od roku 1899 do svého referátu organizační komise. Velký význam zde sehrávaly také hasičské časopisy. Před vznikem vlastních časopisů věnovaly hasičům pozornost časopisy „Vzájemnost“, „Brousek“ (od 1867), „Sokol“ (od 1876), „Jistota“. Samostatný odborný hasičský časopis začal vycházet v roce 1878 pod názvem „Český hasič“. Dalšími časopisy byl „Věstník Zemské ústřední hasičské jednoty království Českého“ (1886), „Hasičské listy“ (1889), „Ochrana hasičská“ (1892) vycházela na Moravě, „Hasičská knihovna“ (1893), „Hasičské rozhledy“ (1895), „Organizace hasičská“ (1897), „Slezský věstník hasičský“ (1897), „Sborník“ (1902), „Český hasič“ (1912). Dobrovolné hasičské sbory se horlivě věnovaly také propagaci hasičství. Ideální příležitostí k propagaci byly župní sjezdy, konané pokaždé na jiném místě za velké pozornosti obyvatelstva širokého okolí. Také u příležitosti svěcení praporů a stříkaček se konaly hasičské slavnosti s účastí velkého počtu obyvatel i sborů z okolních vesnic. Národní moment je v tomto období stále živý a proto se pravidelně opakuje v programu valných schůzí ZÚHJ. Dne 20. srpna 1899 se tento orgán usnesl o národních povinnostech českého hasičstva: „B. Jsouc přesvědčena o vzájemnosti zemí koruny Svatováclavské, jakož i o důležitosti českých menšin a podpoře jich, projevuje přání, aby sbory ve vévodství Slezském, jež toho potřebují, vzaty byly v ochranu českých žup, které by jim byly podporou v ohledu mravním i hmotném, rovněž aby přispíváno bylo k účelům našich obranných jednot národních Severočeské, Pošumavské a Ústřední Matice Školské. Peníze k tomu potřebné opatří se sbírkami, nebo dobrovolnou daní hasičskou. Českou žurnalistiku slušně žádáme, aby v těchto našich snahách blahovolně nás podporovala“. Vzniká tak „národní daň“. Výsledkem těchto snah bylo pevné spojení s českými sbory ve Slezsku a podpora tamních žup po stránce hmotné (peněžní podpory), i vzdělávací poskytováním odborné literatury. K organizačním změnám, přizpůsobujícím hasičskou organizaci stávající státní správě došlo v roce 1900 a od dalšího roku se projevila snaha omezit rozsah jednotlivých žup podle zastupitelských okresů. Statistika českého hasičstva organizovaného v ZÚHJ království Českého ke dni 31. prosince 1901. V závorkách jsou uvedena čísla celková, zahrnující i tzv. sbory divoké neorganizované a sbory placené v městech Praze a Plzni. Sbory celkem Členové čestní

2 788 3 185

81

(2 885) (3 247)

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Členové činní Členové přispívající a zakládající Stříkačky parní a motorové Stříkačky čtyř a dvoukolové se savicí Stříkačky čtyř a dvoukolové bez savic Stříkačky kárové, džberové, berlové Extintery, umělá hasidla aj. Hydranty, kohouty, parní čerpadla Hadice Savice Košíky Vozy Žebříky mechanické a posunovací Žebříky opěrací a střešní Žebříky hákové Zachraňovací náčiní – lana Plachty smýkací Různé: koše, plachty, pytle, přístroje Bourací nářadí Svítilny a pochodně Zdravotnické náčiní – lékárny Zdravotnické náčiní – nosítka Počet výzbrojů mužstva Inventární cena veškerého majetku Leziště Skladiště

82 278 (84 460) 46 483 (47 334) 32 (41) 3 456 (3 565) 365 (369) 1 548 (1598) 233 (343) 3 023 (5 857) 495 009 m (523 249 m) 19 440 m (20 315 m) 25 644 (26 501) 1 760 (1 859) 166 (290) 5 817 (6 034) 8 184 (8 443) 1 278 (13 331) 275 (304) 1 238 (1 283) 10 371 (10 934) 8 279 (8 806) 443 (494) 120 (134) 70 324 (71 846) 7 315 513, 58 Kč (7 742 6665, 95 Kč) 931 (946) 2 438 (2 501)

V této statistice se také poprvé objevuje v číslech vzdělávací činnost hasičstva Sborové knihovny Svazky zábavné a poučné literatury Svazky odborně hasičské Počet odebíraných hasičských časopisů

2 266 9 679 23 321 3 290

(2 299) (10 026) (23 505) (3 334)

Široký styk s veřejností názorně ukazuje oddíl, nazvaný jednoduše „Činnost“ Počet schůzí valných a výborových Cvičení Stráže a hlídky Požáry v místě Požáry mimo Jiné záchranné práce Veřejná vystoupení Odbory pohřební pokladny Místní nemocenské pokladny

18 145 30 488 33 529 1 840 3 606 309 8 751 574 147

(18 553) (31 596) (43 914) (2 076) (3 673) (355) (8 842) (574) (147)

Jednou z pokrokových tradic hasičstva byla myšlenka slovanské vzájemnosti. Na ustavující schůzi zástupců jednot české, moravské, slezské a polské bylo v Bochni v Haliči usneseno zřídit „Sdružení dobrovolného hasičstva Slovanského“. Jeho první sjezd se konal ve dnech 14. – 17. srpna 1903 v Praze za účasti 19 000 hasičů z Čech, 1 400 z Moravy, 120 ze

82

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Slezska a početných delegací z Haliče, Kraňska a Chorvatska. V souladu s touto myšlenkou slovanské vzájemnosti byly navázány částečné styky i se Slovenskem v roce 1904, kdy tam začala ZÚHJ zasílat odborné publikace, časopisy a jinou literaturu. Rokem 1908 začalo v řadách hasičů sílit protiklerikální hnutí. Klerikalismus označuje politický směr, jehož motivací je reprezentace církevních názorů a jejich prosazování ve státní politice, nebo směr upřednostňující v rámci církve duchovní na úkor laiků. Jako klerikální se označují strany, které jsou přímo napojeny na hierarchii některé církve, jíž podřizují svou politiku, a u nichž se ve vysokých stranických funkcích vyskytují kazatelé a kněží. Klasickým příkladem může být Československá strana lidová za první republiky. Ateistické myšlenky, jejichž nositeli byli dělníci a rolníci shromáždění v dělnických spolcích a sociální demokracii, pronikaly i do hasičské organizace. Výsledkem bylo, že 8. června 1908 přijala ZÚHJ významné usnesení, kterým se kategoricky zakazovalo všem sborům zúčastnit se všech slavností, které nejsou čistě hasičské nebo národní. Tento zákaz se tehdy vztahoval i na církevní slavnosti. Rozhodnutí ZÚHJ vyvolalo v tehdejší době značný rozruch a noviny Právo lidu z 10. června 1908 psalo: „ Příkladné pokrokové usnesení hasičského sjezdu. O svátcích svatodušních se konal v Praze také sjezd „Zemské ústřední hasičské jednoty království českého“ za účasti 361 zástupců 116 žup hasičských. Sjezd tento se stal významnou událostí v boji proti klerikalismu. V posledních letech se hasičské sbory volně vymaňují z vlivů klerikálních pracují ve směru pokrokově výchovném. Při sjezdu se výsledky této práce pěkně projevily. Hasičská župa seveovýchodních Čech podala ke sjezdu návrh, aby všem sborům v Jednotě sdružených bylo uloženo, nesúčastniti se církevních slavností korporativně. Návrh tento byl přijat všemi účastníky sjezdu proti jednomu hlasu jakéhosi učitele. Pokroková česká veřejnost uvítá zajisté toto usnesení s radostí. Hasičským sborům může v jejich činnosti prospět. Bude – li také usnesení ihned prováděno, nebudou již při letošních slavnostech božího těla paradovati žádní hasiči v krojích. Alespoň na venkově, kde jsou hasičské sbory dobrovolné. Klerikální tisk zahájil ihned rozsáhlou kampaň proti „pokrokářskému a neznabožnému“ vedení ZÚHJ a vyzýval všechny sbory, aby setrvaly při starých tradicích a zvyklostech. Místní faráři posílali jednotlivým hasičským sborům pozvání k účasti na božím těle. Tyto události pranýřovalo ihned Právo lidu dne 17. června 1908 slovy: „Hasičské sbory jsou určeny k vyššímu poslání a nikoliv k dělání parádní štafáže katolickému kleru“. Spor mezi církví, politiky a hasiči trval prakticky až do I. světové války. Ve srovnání s hůzami války se ukázal jako nicotný. Po jejím skončení si na něj již nikdo nevzpoměl. Na přelomu 19. a 20. století se nachází dobrovolný hasičský sbor téměř v každém městě a větší vesnici. Prakticky u všech sborů se užívají stříkačky se sacím ústrojím. Dobové články nám ukazují, jak namáhavé hašení tehdy bylo, cituji: „Toť jediná vymoženost a pokrok ve zdokonalení stříkačky vozové. – Stříkačky tyto však vyžadují dosud příliš mnoho lidské síly a čerpání jest tak namáhavé, že nikdo nevydrží onu práci déle než deset minut, což má za následek, že při hašení nedostává se z pravidla vody a to tím, že lid od čerpání utíká, vzdor tomu, že jest poháněn četníky a strážníky, což nám připomíná neblahou dobu vrchnostenského karabáče. Ač známe již parní, petrolejové a benzínové stříkačky, kterými lidská síla má býti nahrazena, nic méně pro velký náklad nemohou menší obce takový stroj sobě opatřiti, a proto jest nutno, by u strojů obyčejných nedostatky byly zdokonaleny“. Největší vymožeností devatenáctého století v oboru hasičství byly parní stříkačky, rozšiřující se z velkých měst i do menších. Činnost hasičská je navíc rozšířena na ochranu proti všem nehodám způsobeným buď požárem, povodní, sesutím, zemětřesením apod.

83

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Pro nedostatek archivního materiálu nelze zjistit, kolik dobrovolných hasičských sborů spolupracovalo s Červeným křížem a v kolika byly zřízeny samaritní čety. V první světové válce byly dobrovolné sbory využívány jako pomocné čety Červeného kříže k dopravě raněných do místních lazaretů. První světová válka nepříznivě zasáhla do činnosti a vývoje dobrovolných hasičských sborů především nuceným odchodem mnoha členů na různé fronty. 1908 – na valné hromadě ZÚHJ dne 8. 6. Usneseno zakázat SDH účast na slavnostech, které nejsou čistě hasičské, tedy i na slavnostech církevních 9. června 1919 – ZÚHJ za účasti 369 delegátů ze 120 žup změnila název na „Česká ZHJ“ Dne 21. 12. 1919 byl v Brně ustaven „Svaz československého hasičstva“ (SČsH). Jeho činnými členy se postupně staly všechny zemské svazy (Český, Moravský, Slezský, Slovenský a Podkarpatoruský). Svaz polských straží požárních v ČSR se sídlem v Českém Těšíně, Požární sbor z povolání Hl. města Prahy a Hasičský sbor cukrovaru v Gorni Orechovci v Bulharsku. Mimo SČsH stály sbory s německým velením, které v ČSR měly své vlastní svazy; dále pak Hasičský sbor města Plzně a Městský hasičský sbor z povolání v Brně a některé tovární hasičské sbory. SČsH byl také členem „Sdružení dobrovolného hasičstva slovanského“, které bylo založeno 1. 7. 1923 v Praze a 15. 7. 1924 ve Varšavě ustaveno a jehož dalšími členy bylo Polsko, Jugoslávie a Bulharsko. Za doby první republiky se SČsH stal také členem „Mezinárodního technického výboru pro hašení a prevenci“ (Comité Technique Internacional du Feu – CTIF), jehož právním nástupcem se po roce 1950 stal Svaz požární ochrany a po 1. 1. 1993 Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska a Česká republika jako celek (zatupovaná ministerstvem vnitra). Do technické a výchovně vzdělávací činnosti hasičstva od r. 1925 znovu náleželo opětovné cvičení žactva i dorostu a organizování tzv. „ženských odborů“. 1921 – schváleno nové hodnostní označení pro hasičské 1926 – v Praze položen základní kámen ke stavbě „Hasičského domu“

funkcionáře

V roce 1927 došlo ke sjednocení pracovních stejnokrojů a byl používán do roku 1937, kdy došlo k velmi výrazné změně. Slezané měli stejnokroje nazelenalé (například SDH Jamnice u Opavy má zdařilé repliky těchto stejnokrojů) a druhá věc, je nevhodnost bílé barvy při špatném počasí - stejnokroj se špiní a schází. 1930 – od 1. ledna vydány nové členské průkazy – bylo zde foto a železniční kontrolní známka umožňující členu SDH slevu na jízdné vlakem 1934 – duben – zákonem zvýšen příspěvek pojišťoven na věci hasičské ze 2 na 3 % 1938 – zanikají názvy „župy“ – nastupují názvy „Okresní hasičské jednoty“ (OHJ) – začátky slučování jednotlivých žup (OHJ) do OHJ v rámci politických okresů K 30. září 1938 sdružoval Svaz Československého hasičstva (SČsH): Jednota

Žup

Sborů

č.1 - ČZHJ č.2 - MZHJ č. 3 - SlZHJ č.4 - SZHJ č.5 – PrZHJ č.6 - SPSP Pražský HS

146 60 16 70 12 4 -

5.272 1.802 295 2.878 148 67 -

Činných členů 167.560 50.789 20.454 73.164 4.640 4.054 136

84

Samaritánů 18.904 10.233 1.186 6.906 338 240 -

Samaritánských stráží 5.671 2.036 295 1.1134 70 67 -


Na obrázku je znázorněn velitel sboru a člen hasičského družstva. V důsledku „Mnichovského diktátu“, kdy dnem 1. 10. 1938 byly odtrženy od ČSR a postoupeny Německu rozsáhlé české pohraniční oblasti, ztratila: ČZHJ MZHJ SlZHJ

úplně úplně úplně

4 župy, 4 župy, 13 žup,

částečně částečně částečně

31 žup 11 žup 3 župy

– –

208 130 198

sborů sborů sborů

a a a

7.394 5.655 8.342

členů členů členů

V důsledku připojení jižních částí Slovenska a Podkarpatské Rusi k Maďarsku ztratila SZHJ ve 28 okres. jednotkách 752 sborů se 16.738 členy a PrZHJ ztratila 90 sborů s 1.594 členy. 1942 Ani časopis Hasičská ochrana se v temných dobách obsazení republiky nacistickými vojsky nevyhnul spolupráci s režimem. K úmrtí Zastupujícího říšského protektora se vyjádřil Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě takto: Svaz Českého hasičstva v Čechách a na Moravě, sdružující ve svých dílčích organizačních celcích na 220 000 členů ze všech tříd českého obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava, odsuzuje s rozhořčením vražedný atentát na zastupujícího říšského protektora pana SS Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha a vyslovuje své hluboké politování nad tím, že důsledkům utrpěného poranění podlehl. Odsuzujeme zločinnou snahu a odvracíme se zcela od těch, kteří svévolně rozvracejí řád a pořádek vládnoucí v Protektorátě Čechy a Morava, neodpovědným štvaním a naváděním k zločinným skutkům a připravují tak jen utrpení českého člověka.

85

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Prohlašujeme a slibujeme, že jako dosud, sloužiti budeme i nadále nenáročně všem pomoci potřebným občanům. Svědomitým plněním hasičstvu uložených úkolů protipožární ochrany i v budoucnu osvědčovati budeme věrnost státnímu presidentu, poslušnost představitelům vlády Protektorátu a tím Velkoněmecké říši. Za: Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě František Procházka Úřadující náměstek starosty Edvard Bartoněk Náměstek starosty

Ing. Jan Weiss velitel

Jaroslav Makuš jednatel Jaroslav Rauš organisační zpravodaj

První strana časopisu Hasičská ochrana č. 12/1942 Ze zkušeností s totalitními režimy je známo, že strach a obava o zdraví, život či ztrátu zaměstnání své a svých blízkých může ohnout hřbet i morálně vyspělému člověku. Naprostou většinu vrcholných představitelů hasičstva pouze tyto důvody vedly k sepsání výše uvedených prohlášení. Také redakční rada časopisu Hasičská ochrana byla nucena, pod tíhou sankcí, uveřejňovat populistické články oslavující vítězné tažení německých vojsk Evropou. Požární stráže: Zrušené bývalé zákony o požární policii ( Čechy č. 45/1876, Morava č. 35/ 1873), neřešily a ponechávaly otevřenou otázku o konání požárních stráží tam, kde se shromažďuje větší počet lidí, jako jsou biografy, divadla, taneční zábavy apod. Uložení povinnosti

86

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů organizátorům o zajištění protipožární ochrany obstarávaly úřady udělující povolení k produkci. Záleželo také na starostovi obce, jak dalece chápal povinnost obce starat se o bezpečnost na těchto akcích. Ještě ožehavější byla otázka úhrady za vyslané stráže. Za přítomnost hasiče byla nutná finanční náhrada Nejednotnost také panovala v názoru, zda mají tyto stráže vykonávat vycvičení hasiči, nebo jen poučení organizátoři akce. K částečné nápravě došlo v roce 1933, kdy správní soud rozhodnutím č. 10524/33 stanovil, že stráže má konat „odborná hlídka hasičská“. Přesto se objevily rozpory, že nejde o výhradně o hasiče, nýbrž postačí odborně školení jedinci pro hasičskou stráž u kterých nevznikal závazek placení stráže. Vládní nařízení č.30 z roku 1942 zrušilo většinu vzpomenutých zákonů a zaujalo zcela odlišné stanovisko. 1. Požární stráž je součástí soustavy opatření sloužících požární ochraně, zamezování a zdolávání požárů. Protože je tato soustava opatření úkolem hasičstva dle § 10, je nesporné, že požární stráže mohou konat jen vycvičení hasiči. 2. Obec nemá dle § 2 odst. 1, čl. 4 jinou organizaci k tomu účelu na podkladě zákonných předpisů zřízenou a nemůže přenést výkon konání stráží na nikoho jiného než hasičské sbory. 3. Dle § 16 odst. 1 je všeobecně stanoveno, že obec má nést náklady požární ochrany, ovšem s poukazem na § 2, ale druhou větou odst. 1 § 16 stanoví, že zřízení a udržování požární ochrany hradí organizátor kulturní akce z vlastních prostředků. 4. Osoba zodpovědná za kulturní podnik uzavírá ujednání s hasičským sborem o úhradě za hlídku. Sjednaná náhrada se platí obci a obec ji vyplácí mužstvu jako odměnu za zvláštní výkon. 5. Organizátor podniku není oprávněn udělovat pokyny nebo nařizovat hlídkám způsob výkonu služby a potřebných opatření, poněvadž by toto jednání bylo v rozporu s vládním nařízením. Tolik z výnosu ministerstva vnitra č. 9624/42 – V/6 ze 6. května 1942.

I.

SÍDLO

KRAJ

Ke dni 1. června 1942 je registrováno 2008 sborů dobrovolných hasičů ve 25 Okresních hasičských jednotách s 54 obvody

Brno

POČET

OKRESNÍ

POČET

SBORŮ

HASIČSKÁ

SBORŮ

V KRAJI

JEDNOTA

468

Brno venkov

176

Brno město

22

Vyškov

98

Boskovice

172

87

OBVOD

POČET SBORŮ

I. Brno venkov II. Ivančice III. Židlochovice IV. Tišnov

49 40 29 58

I. Vyškov II. Bučovice II. Slavkov I. Boskovice II. Blansko III. Jevíčko IV. Kunštát

33 30 35 32 43 21 43


II.

Zlín

IV.

Olomouc venkov

III. Místek

V. Jihlava

319

172

480

Zlín

58

Uherské Hradiště

75

Uherský Brod

73

Kyjov

47

Hodonín

66

Místek

71

Moravská Ostrava Valašské Meziříčí Vsetín Olomouc

23 45 33 73

Litovel

102

Prostějov

72

Přerov

67

Kroměříž

90

Hranice

76

Jihlava

52

Telč

86

Moravské Budějovice

132

Třebíč

65

Velké Meziříčí

72

569

88

V. Letovice I. Zlín II. Vizovice I. Uherské Hradiště II. Napajedla III. Uherský Ostroh I. Uherský Brod II. Valašské Klobouky I. Kyjov II. Ždánice I. Hodonín II. Strážnice III. Klobouky u Brna I. Místek II. Frýdek

33 29 29 39 14 22 43 30 34 13 25 20 21 38 33

I. Litovel II. Konice III. Loštice I. Prostějov II. Plumlov I. Přerov II. Kojetín I. Kroměříž II. Zdounky III. Holešov I. Hranice II. Lipník n.Bečvou III. Bystřice p.Hostýnem I. Jihlava II. Polná I. Telč II. Dačice III. Třešť IV. Jindřichův Hradec I. Moravské Budějovice II. Jemnice III. Hrotovice I. Třebíč II. Náměšť n Oslavou I. Velké Meziříčí

50 36 16 36 36 35 32 32 29 29 26 25 25 29 23 34 18 18 16 75 15 42 41 24 44


Nové Město n.Moravě

162

II. Velká Bíteš I. Nové Město na Moravě II. Přibyslav

Česká hasičská jednota (dále jen ČHJ nebo jednota) je dobrovolným občanským sdružením, působícím na úseku požární ochrany. Obnovená ČHJ zahájila činnost zaregistrováním svých stanov na Ministerstvu vnitra dne 10. května 1990 s cílem vytvořit organizaci na demokratických principech a pokračovat v tradici, kterou založili naši předkové. Jednota spolupracuje v rámci zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů s Ministerstvem vnitra, krajskými úřady, hasičskými záchrannými sbory a obcemi při plnění úkolů požární ochrany, především na úseku požární prevence a zvyšování akceschopnosti jednotek sborů dobrovolných hasičů obcí. Sdružuje přes 6000 členů ve 117 hasičských sborech a v pěti župách: Povltavské, Sionské, Východočeské, Sv. Markéty a Podvysocké. Nejvyšším orgánem ČHJ je sjezd. IV. řádný sjezd se konal 24. listopadu 2007 v Drevníkách na Příbramsku. Práci jednoty koordinuje prezidium ČHJ a hasičské župy. Prezidium se schází pravidelně pětkrát ročně. Aktuální otázky v obdobích mezi zasedáním prezidia jsou řešeny sekretariátem, který tvoří prezident, jeho náměstci a jednatelka sekretariátu. Důležitou roli zde hraje i uplatňovaný princip samofinancování činnosti jednotlivých článků ČHJ. Veškeré funkce v jednotě jsou funkcemi čestnými.

Moravská hasičská jednota vznikla 25. ledna 1992 a hlásí se k odkazu svých předchůdců z Moravské zemské hasičské jednoty. 1. řádný sjezd se konal dne 6. března 1993 v Kupařovicích. Navazuje na tradice českého hasičství na Moravě. MHJ je budována na principu plné demokracie, všechny rozhodovací orgány jsou voleny zdola nahoru a ze své činnosti se zodpovídají členské základně. Členové volených orgánů nejsou v zaměstnaneckém poměru k MHJ. Hlavní směry a okruhy činnosti MHJ: MHJ v souladu s cílem a posláním své činnosti a v rámci základních podmínek této činnosti napomáhá veřejnosti, zejména obcím, státním orgánům, fyzickým a právnickým osobám : 1. při likvidaci požárů a jiných mimořádných událostí, při nichž MHJ , její orgány, organizační jednotky a členové spolu s prostředky, které používají, mohou přispět k záchraně života, zdraví nebo majetku, k čemuž zejména se podílí ustanovování jednotek požární ochrany, prováděním údržby a oprav technických prostředků a objektů požární ochrany (dále jen PO) včetně vodních zdrojů 2. působí preventivně výchovnou činností na občany k ochraně života, zdraví a majetku před požáry a poskytuje jim v tomto směru odbornou pomoc

89

28 130 32

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů 3. napomáhá obcím při organizování a provádění požárních preventivních kontrol 4. spolupracuje s orgány samosprávy v obcích při zřizování a zabezpečování činnosti jednotek sboru dobrovolných hasičů obce (dále jen SDH) 5. spolupracuje s Hasičským záchranným sborem při odborné přípravě jednotek PO, při hašení požárů a likvidacích živelných pohrom a havárií 6. poskytuje obcím odbornou pomoc při zpracování dokumentace požární ochrany obce 7. předkládá orgánům obcí a jiným dotčeným orgánům návrhy na zabezpečení potřeb jak materiálního, tak technického vybavení SDH 8. napomáhá obcím při plnění úkolů za branné pohotovosti státu 9. pracuje s mládeží, převážně připravuje mladé hasiče (dorost a žáky) pro práci v jednotkách PO 10. pro dobrovolnou práci v hasičských sborech získává další občany a mládež

Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska je pokračovatelem organizací hasičstva, které dříve působily na území Čech, Moravy a Slezska a právním nástupcem Svazu požární ochrany ČSFR na území České republiky. Jako SH ČMS vzniklo dne 9. dubna 1991, registrací ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, jako projev vůle tisíců hasičů v souladu s právem svobodně se sdružovat. Cílem činnosti SH ČMS je spolupůsobit při vytváření podmínek k účinné ochraně života a zdraví občanů a majetku před požáry a při poskytování pomoci při živelných pohromách a jiných událostech, při nichž je v nebezpečí život, zdraví nebo majetek. K 31. prosinci 2009 bylo v SH ČMS evidováno 341 848 členů. Včetně 45 235 dětí a mládeže ve věku 6 – 18 let. SH ČMS mělo v roce 2009 7 903 sborů dobrovolných hasičů (SDH), 77 okresních sdruženích hasičů (OSH), 14 krajských sdružení hasičů (KSH). V čele SH ČMS stojí starosta a šest náměstků. Významná rozhodnutí jsou přijímána a schvalována výkonným výborem a shromážděním starostů OSH. V čele KSH stojí starostové. Významná rozhodnutí jsou přijímána a schvalována výkonným výborem KSH a shromážděním představitelů OSH. V čele OSH stojí starostové. Významná rozhodnutí jsou přijímána výkonnými výbory OSH a schvalována shromážděními představitelů SDH. V čele SDH stojí starostové. Významná rozhodnutí jsou přijímána a schvalována výbory SDH. Vrcholná rozhodnutí jsou přijímána valnou hromadou SDH. Činnost SH ČMS zajišťuje Kancelář SH ČMS. Zařízení SH ČMS jsou Ústřední hasičská škola Jánské Koupele a Ústřední hasičská škola Bílé Poličany a Centrum hasičského hnutí Přibyslav. Členové SH ČMS jsou zařazování do jednotek sborů dobrovolných hasičů obcí a jednotek sborů dobrovolných hasičů podniků, které jsou nedílnou součástí integrovaného záchranného systému České republiky. K 31. prosinci 2009 v nich bylo evidováno 74 205 členů.

90


VII. Historický vývoj Civilní ochrany Ochrana obyvatelstva v historii po současnost Vznik civilní protiletecké ochrany 11. dubna 1935 - přijetím zákona č. 82 Sb., o ochraně a obraně proti leteckým útokům, byla zřízena civilní protiletecká ochrana - CPO, jejímž řízením bylo pověřeno ministerstvo vnitra 8. dubna 1938 - zákon č. 75 doplňuje zákon o ochraně a obraně proti leteckým útokům v návaznosti na možné ohrožení ČR Německem Mezi hlavní úkoly CPO patřilo: zabezpečit obyvatelstvo plynovými maskami zabezpečit dostatečný počet veřejných úkrytů Období okupace v roce 1940 přešlo řízení CPO na protektorátní policii od července roku 1941 byly složky protektorátní CPO začleněny do Luftschutzu - tímto opatřením vstoupila v platnost říšská nařízení Luftschutzu Poválečný vývoj civilní ochrany po roce 1945 došlo k minimalizaci opatření k ochraně obyvatelstva před vzdušným napadením od roku 1946 probíhala organizovaná likvidace protiletecké ochrany (odstraňování ochranných staveb, zařízení, zbytků původní organizační struktury apod.) 13. července 1951 bylo přijato Vládní usnesení o civilní obraně, kde byly vymezeny základní prvky organizace civilní obrany, která spadala do působnosti ministerstva vnitra. Pevná organizační struktura byla tvořena vojenskou a nevojenskou částí. 15. 1. 1958 - přijato Usnesení vlády Republiky československé č. 49 o civilní obraně Republiky československé s přílohou Směrnice o civilní obraně Republiky československé, na základě opatření proti zbraním hromadného ničení v souvislosti se změnou územně-administrativního uspořádání republiky a se změnou názvu státu byl 18. dubna 1961 přijat zákon č. 40 o obraně Československé socialistické republiky, který obsahuje příslušná ustanovení týkající se civilní obrany 1. ledna 1976 byla civilní obrana převedena z působnosti ministerstva vnitra do působnosti ministerstva obrany Současnost v roce 1990 byla zahájena transformace civilní obrany s cílem vytvořit moderní spolehlivý systém ochrany obyvatelstva 17. března 1993 přijala vláda České republiky Usnesení č. 126, jehož obsahem byla Opatření civilní ochrany České republiky. V opatřeních je deklarováno, že do doby přijetí právní

91

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů úpravy civilní obrany je nutno zachovat funkčnosti systému civilní ochrany v souladu s čl. 61 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949, o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů. 31. 12. 1993 byly zrušeny štáby civilní ochrany okresů a statutárních měst na základě Usnesení vlády České republiky ze dne 24. prosince 1993 čl. 660 1. ledna 1994 převzaly úkoly civilní ochrany okresní úřady (magistráty měst) Usnesením vlády České republiky č. 53 ze dne 20. ledna 1999 byl vysloven souhlas s převodem výkonu státní správy ve věcech civilní obrany z působnosti Ministerstva obrany do působnosti Ministerstva vnitra, s účinností od 1. ledna 2000 Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, vymezil povinnosti k plnění úkolů civilní ochrany hasičským záchranným sborům, vybraným ministerstvům, obcím, právnickým, podnikajícím fyzickým a fyzickým osobám Vyhláška ministerstva vnitra č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva, jednotlivé úkoly blíže specifikuje Nařízení vlády č. 463/2000 Sb., o stanovení pravidel zapojování do mezinárodních záchranných operací, poskytování a přijímání humanitární pomoci a náhrad výdajů vynakládaných právnickými osobami a podnikajícími fyzickými osobami na ochranu obyvatelstva ve znění pozdějších předpisů, vymezuje náhrady poskytované hasičskými záchrannými sbory krajů právnickým a podnikajícím fyzickým osobám na ochranu obyvatelstva 22. dubna 2002 byla usnesením vlády České republiky schválena Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015

VIII. Samaritství Hasiči-samaritáni Spolupráce dobrovolných hasičů a sesterské organizace Červeného kříže patří od dob první republiky k dobrým tradicím v této zemi. Zajímavou součástí dějin hasičů u nás od roku 1920 je samaritní služba, k níž byli hasiči vedeni a v této činnosti vzděláváni. Slovo samaritán už zní starobyle a k mužnému výrazu hasič snad i nepatřičně. Samaritána charakterizuje Slovník spisovného jazyka českého takto: 1. kdo prokazuje milosrdenství, pomoc bližnímu 2. dříve člen dobrovolných organizací pro poskytování první pomoci Samaritánství je pak podle slovníku milosrdenství a samaritánský je milosrdný. Svým způsobem to ovšem neznamená nic jiného než hasič specialista záchranář. Samaritáni byli členy hasičských sborů speciálně vyškolení v poskytování první pomoci a zároveň členy Československého červeného kříže (ČSČK), který se staral o jejich řádné vyškolení a opatření samaritské výzbroje. Hasič samaritán nosil stejnokroj jako jiní hasiči, měl však odznak a pásku. Hasiči samaritáni se osvědčili výborně nejen při vlastní hasičské činnosti, ale také v obou světových válkách. Samaritánská idea (podle biblického podobenství o milosrdném Samaritánovi) byla blízká ošetřovatelské: byla to vlastně také péče o raněné nebo nemocné. Rozdíl byl ovšem v tom, že ošetřovatelka prokazovala obvykle určité osobě péči trvalou, kdežto samaritán měl poskytnout pouze první pomoc a postarat se o přepravu úrazem nebo vážnými zdravotními komplikacemi postiženého člověka k nejbližšímu lékaři. Vlastní léčení nemocného nebylo podmínkou samaritství, to příslušelo pouze lékaři a samaritánům bylo zakázáno. Co to tedy bylo samaritství? Dobrovolně převzatá povinnost pomoct svému bližnímu v případě úrazu nebo náhlého onemocnění před příchodem lékaře. Úkolem samaritánské služby v ČSČK bylo zajistit, aby postižený (poraněný) byl co nejlépe ošetřen a co nejrychleji

92

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů dopraven do rukou lékaře. Praktickým cílem samaritánské služby bylo postavit ve spolupráci s hasičskými spolky v každé obci samaritánskou stráž. Etickým a morálním podkladem samaritánské činnosti je biblický příběh z dob prvého křesťanství zachycený v evangeliu apoštola Lukáše 10. kapitola 25-39 verš o milosrdném Samaritánovi, který raněnému nepříteli poskytl první pomoc. Podobenství o milosrdném Samařanu „A kdo je můj bližní?“ Ježíš odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet. Kdo z těch tří myslíš byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče? Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství“. Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak“. Někdy v 1. tisíciletí před Kristem v hornaté střední Palestině mezi Galileou a Judskem smíšením zbytků Izraelitů, kterým se podařilo uniknout asyrské deportaci, a cizích kolonistů vznikl národ nebo snad kmen, který pak v těchto místech působil ještě v Kristových dobách. Říká se jim Samaritáni či Samařané, protože část Palestiny, kde žili, se jmenuje Samárie nebo také Samařsko, případně – podle našich starých překladatelů Bible – Samaří. Židé, kteří se po čase z vyhnanství do Palestiny vrátili, pokládali Samaritány za sektáře a postupně mezi těmto dvěma řekněme komunitami vzniklo otevřené nepřátelství, vůbec se nestýkaly, nebylo například myslitelné, aby Žid přijal od Samařana kousek jídla. Za Kristových dob bylo pro Židy slovo Samaritán jednou z vůbec nejhorších nadávek. A právě proto si Ježíš Kristus vybral příběh o jednom příslušníkovi národa Samařanů, když měl vysvětlit, jak to myslí, když říká, že máme milovat svého bližního jako sebe sama. I nepřátelé jsou našim ibližními, chtěl říct Kristus. Protože vlastní jméno onoho hrdiny Kristova podobenství neznáme, stalo se pojmenování celého národa symbolem pro milosrdenství. I když milosrdenství prokázal jen jediný z tehdejších několika tisíc Samaritánů. Milosrdný samaritán – jeho skutek lásky a milosrdenství vyzdvihuje Ježíš Kristus. Jeho slova „Jdi a dělej podobně!“ jsou adresované i nám, lidem tohoto století. Nic neztratili ze své aktuálnosti. I dnes jsou mezi námi lidé, kteří jsou opuštěni, často bez prostředků a možností pomoct si. Dejme se oslovit tímto evangelijním příběhem a podejme jim svoji ruku. Talmud říká: „Kdo zachránil jednoho člověka, zachránil celý svět“. V odkazu biblického příběhu o milosrdném Samaritánovi jsou spojeny oba podstatné předpoklady pro sociální práci: ochota ke službě a odborná kvalifikace. S odvoláním na Ježišovo podobenství (evangelium svatého Lukáše 10,25-37) se jako samaritáni označují i ošetřovatelé nemocných. Vznik a rozvoj samaritánské služby Pod pojmem „samaritánská služba“ (ve starší literatuře „Samaritská služba“) se nejčastěji chápe laická organizovaná zdravotnická první pomoc, která se svým zaměřením týkala veškerého obyvatelstva. První samaritánské skupiny vznikly na území Čech a Moravy v 19. století, a to jako samostatné, nebo při hasičských sborech. Jejich iniciátory byli ve většině případů vlastenečtí lékaři se sociálním cítěním a jejich spojení s českým hasičstvem bylo logickým vyústěním jejich poslání, jelikož se zabývaly především výukou a praktickou aplikací tehdy známých forem první pomoci. Československé dobrovolné hasičstvo již před I. světovou válkou provádělo samaritskou (zdravotnickou) službu. Hasiči si od prvopočátku uvědomovali obrovské riziko vzniku úrazu při zdolávání požáru a záchranných pracích. Během rozvoje dobrovolného hasičstva docházelo i ke specializaci části mužstva na tzv.

93

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů lezce, stříkače a pořadatele (se zdravotnickou službou). Tak např. okolo roku 1880 rozvíjel samaritánskou výchovu hasičů MUDr. Jan Houska z Volyně, který učil hasiče první pomoc a k této problematice napsal mnoho odborných článků. Zemská ústřední hasičská jednota království Českého ve služebních řádech pro sbory hasičské z roku 1894 uvádí, že k činovníkům sboru by měl patřit sborový lékař, kterému příslušela zdravotní služba při požáru a cvičeních, popřípadě i vyšetřování přistupujících členů. K lékaři byly přiděleni členové vycvičení ve zdravotní službě. Od roku 1892 převzaly některé hasičské sbory dopravu raněných a nemocných v době války. Mezi mimořádné povinnosti hasičských sborů patřila dopravní služba raněných a nemocných vojínů v čas války z nádraží do nemocnic. Mužstvo muselo umět uložit raněného na nosítka a přenést šetrně na určené místo; rovněž muselo vědět, jak se ranění nakládají z vagónů do vozů, jak lze zamezit nenadálému krvácení a jak podat raněným občerstvení. V našich zemích bylo samaritánství šířeno hlavně hasičstvem, mezi širší veřejnost však hlouběji neproniklo. Hasičstvo absolvovalo všestranné vzdělávání, výcvik a od 80 let 19. století se stala nedílnou součástí i samaritánská služba. Reginald Czermack v Teplicích (+ 3. března 1929) navrhl, aby hasiči kromě pomoci hašení ohně, též zachraňovali lidské životy a lidem poskytovali první pomoc. Tím vlastně zavedl samaritánskou službu. Již roku 1897 vydává Zemská ústřední hasičská jednota království Českého pro samaritánskou potřebu knihu „Hasičská zdravověda“. Další snahy o zřízení a vycvičení „zdravotního oddělení ve sborech hasičských“ přednesl dne 27. srpna 1898 MUDr. Emil Reinberger, náměstek ústředního starosty. Tento lékař také poprvé zavedl pojem hasičské zdravotnictví. Součástí výzbroje každé vozové stříkačky od roku 1899 měla být skříň, obsahující předměty pro lékařskou první pomoc. Obsah byl: vata bez obalu, 100 gramů, 50 gramů, 25 gramů vaty (3 kusy), 2 trojhranné šátky, 70 x 40 cm Billrothova plátna, žlutou náplast, jehly lékařské, špendlíky bezpečnostní, 1 nůžky, 1 houbu, 1 kartáček, hedvábí ve skleněné schránce, hydrofilní obvaz (gáza), jodoformový obvaz (gáza), 3 sublimátové obvazy, 1 miska, 2 lahve zvláště připravovaného oleje na popáleniny, 1 láhev Hofmanských kapek, 1 láhev čpavku, hypermangan draselný, 2 dlahy, 1 obinadlo, 1 obinadlo pryžové (Esmarch), 10 různých obvazů. 20. – 28. srpna 1904 byla pořádána druhá zemská hasičská škola ve Frenštátě pod Radhoštěm, na níž o zdravovědě hasičské přednášel bratr starostův MUDr. František Křenek z Frenštátu. Doporučením Zemské ústřední hasičské jednoty království českého z roku 1912 měli být všichni hasiči vzděláváni ve zdravovědě – nauka o lidském těle a kostech, první pomoc při náhlých onemocněních a úrazech, jak se vyvarovat onemocnění, první pomoc při úrazech, doprava nemocných, zařízení hasičské lékárničky. Za I. světové války se rozrostlo hasičské samaritánství. Ve všech místech, kde byly veřejné nemocnice, nebo kde došlo ke zřízení pomocných nemocnic (lazaretů), byly ustavovány hasičské čety Červeného kříže pro přepravu nemocných a raněných vojáků. Je tragickou pravdou tohoto období, že všestrannost hasičského výcviku, zejména soustavné pěstování samaritánské služby, přineslo ovoce za 1 světové války. V době války utvořilo se v českých zemích 864 dopravních čet, ve kterých bylo zapojeno 12 103 členů. Bylo to zejména v místech, kde byly v činnosti nemocnice Červeného kříže. Tyto čety dopravovaly raněné a nemocné vojáky z železničních stanic do nemocnic, poskytovaly jim první pomoc, převazovaly jejich poranění a poskytovaly jim občerstvení. Od 17. srpna 1914 do 30. září 1918 dopravili takto 7 206 001 vojáků, poskytli 7 806 977 občerstvení a provedli 43 996 převazů. Po vyhlášení I. světové války bylo a Moravě se zřízeno 100 kolon, ve kterých pracovalo 911 hasičů. Přepravili 268 561 raněných a podali 865 355 občerstvení. Tato humánní služba nešťastným obětem války zabránila rozpuštění hasičské organizace a ochránila její členy před většími persekucemi. Náplň hasičských činnosti je totiž taková, že i přes citelně oslabené sbory, doplněné mladými, nezkušenými lidmi, museli jejich členové své

94

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů ušlechtilé myšlence sloužit. Ušlechtilá hasičská myšlenka nezištné lidské pomoci vítězila tedy i v době, kdy na jiných místech byly humanitní zásady hrubě pošlapávány. Dobrovolné hasičské sbory zřizovali samaritní stráže nejméně o 2 mužích a 1 ženě. Hasičisamaritáni byli většinou osvobozeni od vojenské služby. Po první světové válce se stala samaritánská služba neoddělitelnou součástí celkové služby hasičské. Samaritství v hasičských jednotkách Samaritáni mají k hasičům a záchranářům blízko, vycházejí – jako oni – z velké humanistické myšlenky. Již dávno před vytvářením prvních samaritských oddílů hasiči při výkonu služby při požárech, povodních a při jiných pohromách přicházeli do styku s případy, že postižené bylo nutno předběžně ošetřit, případně rychle dopravit k lékaři či do nemocnice. V 19. století každý hasič amatérským způsobem v takovýchto případech vypomohl jak uměl. Časem se stávalo, že někteří hasiči v poskytování první pomoci byly zručnější a věci lépe znalí, takže těm byla ostatními hasiči takováto péče svěřována častěji než jiným, ačkoliv jinak nadále zůstávali řadovými hasiči jako jiní. Pouze byli v ošetřování a poskytování první pomoci zručnější. Takto postupně se objevovali jedinci, později i skupiny hasičů, kteří vlastně samaritskou službu vykonávali, aniž samaritství ještě existovalo. Takto vzniklý stav byl nakonec kodifikován formálním ustavováním samaritských oddílů v hasičských sborech. Vybraní jedinci si pak různými školeními, krátkodobými kursy a déletrvající prací zdokonalovali své znalosti a dovednosti v poskytování první pomoci. Těsná spolupráce a součinnost byla též s místními organizacemi Červeného kříže. Později byly tyto vzájemné vztahy a spolupráce stvrzovány smluvně. V podstatě platila zásada, že hasičstvo poskytovalo své členy, celou záležitost zastřešovalo, financovalo zakupování materiálních prostředků pro své samaritány. Po skončení I. světové války a státním převratu v říjnu 1918 Svaz dobrovolného hasičstva československého již 2. listopadu 1918 oznámil zdravotnímu odboru vojenského velitelství v Praze a Červenému kříži dosavadní působnost hasičských oddílů a nabídnul nadále tyto služby zdravotnických kolon. Nabídka hasičstva byla přijata a tím byl položen základ českého samaritství. Po dobrých zkušenostech z první světové války v červnu 1919 přinesl časopis „Samaritán“ návrh na budování samaritánské služby v hasičských sborech. Dne 23. října 1919 se původní „Sdružení záchranné samaritánské služby“ ustavuje jako „Samaritánský odbor Čs. Červeného kříže“. Předsedou samaritánského odboru dobrovolného hasičstva byla zvolena Dr. Alice Masaryková, náměstky MUDr. Procházka a L. Seidl. Samaritní odbory byly ustaveny téměř ve všech hasičských sborech a tím byla původní hasičská idea záchrany majetku a životů bližních prohloubena o poskytnutí první pomoci při úrazu nebo nehodě. Otcem myšlenky samaritství a zakladatelem Samaritské služby Československého červeného kříže byl MUDr. Bedřich 24. 6. 1921) z východočeské Litomyšle, kde působil jako 1866 Welz ( primář místní okresní nemocnice. V tomto městě velmi úzce spolupracoval jako významný funkcionář ČSČK s hasiči a dalšími dobrovolnými pracovníky. Byl to právě on, kdo vnesl do činnosti ČSČK jako významnou oblast – výuku a poskytování první pomoci. MUDr. Bedřich Welz je autorem první učebnice první pomoci (samaritské služby) „Lékař a samaritán“ – v ČSČK a rovněž autorem řady popularizačních a propagačních článků v této problematice. K této knize sám zhotovil několik set instruktážních fotografií. Díly němu byla v období první republiky velmi těsná a prospěšná spolupráce ČSČK se Svazem československého hasičstva. Bohužel MUDr. Bedřich Welz se výsledků své práce nedožil, zemřel po krátké těžké chorobě v podolském sanatoriu v Praze 24. června 1921. Spoluzakladatelé a pokračovatelé samaritské myšlenky byli MUDr. Rudolf Lukes – samaritský zpravodaj České zemské hasičské jednoty, ředitel Albertina v Žemberku, který zemřel dne 5. prosince 1934 a dále Augustin Vítek, řídící učitel a zemský a svazový samaritský velitel, který odešel dne 18. března 1938. Nesporné zásluhy o založení samaritské

95

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů služby měl starosta Svazu dobrovolného hasičstva Československého a České zemské hasičské jednoty Adolf L. Seidl, který byl prvým samaritským zpravodajem v ČSČK. V letech 1920 a 1921 začínala v nové podobě činnost samaritská. V roce 1921 vychází výzva ke všeobecnému zavedení samaritánské služby. Záhy se všechny župy obracejí na sbory, aby mezi členy získaly zájemce, kteří by se věnovali samaritánské činnosti a začínají organizovat samaritánské kursy. Na půdě Československého červeného kříže se seskupili obětaví členové dobrovolných hasičských sborů spolu s lékaři, vychovateli a strážci a svorně vytvořili samaritskou organizaci, jejíž blahodárná působnost sahala až do těch nejmenších a nejodlehlejších dědinek, kde působil hasičský sbor. Činnosti Červeného kříže předcházela samaritánská služba u hasičských sborů. Hasiči samaritáni a ČSČK dobře spolupracovali. V roce 1922 utvořil MUDr. Otakar Kohout zdatnou samaritskou stráž, která byla první v republice. Definitivní stanovy samaritánské služby byli schváleny ústřední samaritskou radou dne 25. července 1924 a doplněny Svazem dobrovolného hasičstva Československého 12. října 1929. Československé dobrovolné hasičstvo obstarávalo s Čsl. červeným křížem službu všeobecně záchrannou a samaritánskou. K výzbroji sborů, které měly samaritní čety, přibyla polní a někde i dvoukolová nosítka, lékárničky, torby apod. Při ustavování samaritánských stráží v mnoha sborech získali i ženy. První velkou veřejnou přehlídku své činnosti zorganizovali samaritáni v roce 1923 v Praze. Začaly se konat samaritánské sjezdy spojené se župními, kde v praxi předváděli výsledky své práce. Do cvičebního programu župních sjezdů muselo být pojato i samaritské cvičení. Na každém župním nebo okrskovém cvičení muselo být zřízeno obvaziště se stráží, jež poskytovala pomoc. Některé hasičské sbory také začaly zřizovat stanice první pomoci, kde jim nechyběla ani sanitní auta. Celostátní síť automobilních záchranných stanic začal Československý červený kříž vytvářet od roku 1925 na základě dohody s ministerstvem národní obrany a za účinné finanční podpory Ministerstva veřejného zdravotnictví. Automobily byly součástí poskytování první pomoci a sloužily k přepravě zraněných a nemocných osob. Speciální automobily přidělovalo ČSČK Ministerstvo národní obrany s tím, že v případě mobilizace a válečného ohrožení republiky je ČSČK vrátí pro potřeby armády. První vojenské auto bylo přiděleno spolku ČSČK v Třebíči. Samaritáni si v krátké době u občanů získali velkou důvěru a byli občany při různých úrazech vyhledáváni. Konečným cílem byla snaha, aby dobrovolná samaritská služba ČSČK byla zavedena všude i to těch nejzapadlejších vísek. Ve dvacátých a třicátých letech byly hasiči - samaritáni ve většině obcí na území Čech, Moravy a Slezska jedinou zdravotní složkou v obci. Ke své činnosti se samaritáni v jednotlivých sborech pečlivě připravovali. V období trvání první československé republiky měl samaritský kurz rozsah 25 hodin a zahrnoval kromě výuky první pomoci s praktickým cvičením, transportu raněného, zdravotnictví a ošetřování nemocných, také základy anatomie a fyziologie i péči o rodičky a kojence. Později samaritánské kursy trvaly od 30 do 40 hodin, časem se jejich rozsah ustálil na 36 hodinách. V roce 1936 nesměl být samaritský kurs kratší jak 40hodin. Jejich program zahrnoval 6 obsahových okruhů: všeobecná zdravověda, základy bakteriologie (infekční choroby, nauka o dezinfekci), praktická přednáška o obvazech a dopravě raněných, pomoc při vnějších úrazech (poraněních), pomoc při vnitřním onemocnění (utopení, udušení, aj.), poučení o tuberkulóze. I zde se značný důraz kladl na praktický výcvik a na správné ošetřování ran. Kurzy pro samaritány ČSČK se dělili na kurzy řádné a kurzy opakovací (doplňovací). Mnoho nadšených organizátorů samaritánské služby ČSČK pocházelo z řad učitelů. Největším problémem pro rozvíjení samaritánské práce byly finační prostředky, kterých se dostávalo velice málo. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století hasičské sbory žádaly finanční prostředky na nákup zdravotnického materiálu také na obecních a městských úřadech. Přesto se samaritánská činnost rozvíjela. V obvodu spolku ČSČK byly pořádány

96

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů základní samaritské kursy pro samaritány-hasiče, nehasiče-členy Červeného kříže, Sokola, pro učitele, žáky a studenty středních škol, průmyslové závody, horskou službu, doly apod. Tyto kursy obsahovaly teoretické i praktické části v trvání 48 hodin a byly zakončeny zkouškami, na základě kterých dostaly absolventi samaritské vysvědčení a legitimace, které je opravňovali k vykonání první pomoci při úrazech a náhlých onemocněních. Každý hasičsamaritán musel být členem ČSČK, jen ten garantoval odbornost vzdělání. Na závěr kursu skládali samaritáni zkoušky a slib. Text samaritánského slibu zněl: „Slibuji, že v plném vědomí vznešených zásah Dr. Welze chci vždy a všude seč síly z pouhé obětavosti a lásky vůči bližnímu poskytovati první pomoc trpícím, nemocným, zraněným a bezvědomím tak, jak organizační samaritský řád mně ukládá. Slibuji, že pečovat budu jak o vzdělání vlastní, tak i o poučování nejširších vrstev lidových o zásadách zdravotnických i charitativních a vůbec šířiti i prováděti zásady lidskosti a obětavosti. Slibuji, že mravně i sociálně uspořádaným životem vlastním budu příkladem ostatním na cestě k pokroku, dobru a pravdě ve snaze, dle svých schopností prováděti národu a tím i všemu lidstvu“. Po složení zkoušek mohl hasič na své uniformě (na levém rameni) při veřejném vystoupení nosit chráněnou Ženevskou pásku s červeným křížem. Samaritáni a samaritánky používaly ve službě hasičský stejnokroj a jako odznak nosili na levém rukávě bílou pásku s červeným křížem. Členové zdravotnických oddělení nosili opasky bez sekyrky, měli zdravotnickou brašnu. Mimo veřejné vystoupení měl právo nosit na klopě civilního oblečení samaritskou jehlici červeným křížem a písmenem „S“ uprostřed. Na svém obydlí měl připevněnu ceduli s nápisem „Samaritán“ se znakem červeného kříže. Červený kříž samaritánům poskytoval odborný výcvik, sdělování poznatků, prováděl organizování školení a soustředění samaritánů. V jistém smyslu tedy nebylo podstatnějšího rozdílu mezi členy organizací Červeného kříže a samaritány z hasičských sborů, takže je přirozené, že začátkem padesátých let došlo k organizačnímu spojení samaritánů s Červeným křížem. Samaritská a záchranná služba byla i v pracovním a cvičebním programu hasičského dorostu z roku 1938. Samaritská služba obsahovala: první pomoc dle samaritského programu ošetřování nemocných, první pomoc při nehodách: omráčení elektrickým proudem, úhozem, omdlení, utopení, oběšení, udušení dýmem, popálení, zmrznutí, přenášení nemocného, nouzová nosítka a doprava zraněných. Potřebné látky – zařízení lékárničky – bylinné léky. Znalost samaritánských služebních předpisů. Záchranná služba: na ledě a ve vodě, v léčení bezvládných venku i v místnostech jedním zachráncem. Spouštění smyčkou a vytahování. Kladky. Záchrana skokem, smykem, držení plachty. Význam samaritánské práce vyzvedl i první čs. prezident T. G. Masaryk: „Naše hasičstvo najde v samaritánství krásný doplněk hasičské služby. Hasič-samaritán musí býti svému okolí vzorem zdravotnické čistoty osobní, rodinné, domácnostní a rozumí se, že všechny předměty pro první pomoc musí mít stále k ruce a ve vzorné čistotě“. Zemská hasičská jednota v Čechách vydala v roce 1940 příručku „Samaritánská služba a první pomoc“ (Hasičský kurs v otázkách a odpovědích). Jako autor je uveden MUDr. a JUDr. Vít Levit – „zpravodaj samaritánské služby Svazu českého hasičstva v Čechách a na Moravě a Zemské hasičské jednoty v Čechách“. Z téměř pětisetstránkové publikace vyplývá, že tato služba byla brána vážně a vydání takové publikace bylo počinem, který posiloval všeobecnou brannost nejen dobrovolných hasičů, ale všech obyvatel. Povinností každého hasičského sboru bylo, aby zorganizoval ze svých dobrovolně se přihlášených členů nejméně jednu samaritánskou stráž dle možnosti o třech „bratřích“ a dvou „sestrách“. Základním článkem v celé samaritské soustavě byla zpravidla pětičlenná samaritská stráž v obci, složená nejméně ze tří vyškolených mužů a dvou žen, která se zaměřovala i na další péči o postižené. Členové samaritské stráže ze svého středu navrhovali vedoucího stráže –

97

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů samaritánského náčelníka, jenž byl členem správního výboru sboru a byl volen valnou hromadou hasičského sboru a jehož volba podléhala schválení hasičské župy. Praktickým cílem samaritánské služby bylo postavit v každé obci samaritánskou stráž. Měla k dispozici nosítka, příruční lékárničku a nejnutnější obvazy. Ve větších městech se několik samaritních stráží sdružovalo do samaritské čety. Stráže a čety jednoho zdravotního obvodu tvořili samaritskou kolonu, v jejímž čele byl obvodní samaritský instruktor, kterým musel být vždy lékař. Pomáhal mu samaritský dozorce, kterého si volily stráže celého obvodu. Samaritské kolony v oblasti hasičské župy (na Slovensku okresní hasičské jednoty) tvořily župní samaritský sbor, v jehož čele stál vrchní samaritský dozorce – okresní nebo obvodní, obecní (městský) lékař. Jemu k ruce byl dán župní (na Slovensku okresní) samaritský náčelník, volený po návrhu náčelníků jednotlivých stráží výborem hasičské župy po návrhu samaritské komise. Všechny tyto jednotky byly jednotkami organizačně pomocnými, opřenými o hasičské útvary. Hodnostní označení v roce 1936. Jednu velkou stříbrnou růžici na červených výložkách nosil na Slovensku a na Podkarpatské Rusi velitel samaritské stráže v hodnosti rojvodiče. Dvě velké stříbrné růžice nosil na Slovensku a Podkarpatské Rusi velitel samaritské kolony (čatovodič). Tři velké stříbrné růžice v oblasti celého Svazu československého hasičstva nosil četař samaritán. Čtyři velké stříbrné růžice nosil v oblasti celého Svazu československého hasičstva náměstek velitele samaritského odboru (náměstek náčelníka samaritského oddělení). Jednu malou zlacenou růžici v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nosil velitel samaritského oddělení. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi: velitel samaritského odboru. Tři malé zlacené růžice nosil v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a Podkarpatské Rusi sborový lékař. V Čechách a ve Slezsku nosil obvodový samaritský dozorce na červených výložkách středem upevněnou zlatou pásku (sutaška) přišitou pod jednou zlacenou růžicí. Totéž nosil na Moravě okrskový samaritský náčelník a na Slovensku a Podkarpatské Rusi obvodní samaritský dozorce. Dvě zlacené rozety v Čechách a ve Slezsku náměstek samaritského dozorce, na Moravě náměstek župního samaritského náčelníka. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi samaritský dozorce. Tři zlacené rozety v Čechách a ve Slezsku velitel samaritského dozorce a lékař. Na Moravě župní samaritský náčelník a župní lékař. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi okresní samaritský dozorce a okresní lékař. Jednu zlacenou rozetu na červené výložce, lemované zlatou šňůrkou v Čechách nosil krajský samaritský dozorce, na Moravě krajský samaritský náčelník. Dvě zlaté rozety na těchto výložkách na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nosil náměstek samaritského náčelníka. Tři zlacené růžice v Čechách a ve Slezsku nosil zemský samaritský náčelník a lékař. Na Moravě zemský samaritský náčelník a lékař. Dvě zlacené rozety na červené výložce lemované zlatou šňůrkou a vodorovně středem upevněnou zlatou páskou nosil náměstek samaritského náčelníka. Tři zlacené rozety tohoto provedení nosil samaritský náčelník a lékař. Lékař nosil své hodnostní označení na černých sametových výložkách, červeně lemovaných. Označení samaritských funkcionářů u hasičských sborů bylo ženevskou páskou. Ta byla zhotovena ze 42 cm dlouhého a 10 cm širokého pruhu bílé látky, uprostřed byl našit rovnoramenný kříž z červeného sukna. Délka ramen kříže od konce ke konci činila 7 cm,

98

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů šířka 2,5 cm. Na obou koncích bílé pásky byly přišity patentní knoflíky k zapínání. Pro nošení ženevské pásky bylo nutno zachovávat předpisy Červeného kříže. Dle stanov všech jednotek dobrovolného Československého hasičstva byla samaritská služba nedílnou součástí celkové služby hasičsko-samaritské a byla na základě dohody s Červeným křížem pojata do celkového pracovního programu hasičstva. Samaritskými činovníky mohly být pouze hasiči-samaritáni. Vycházel i zpravodaj hasičské samaritské služby Červeného kříže – Hasičská a samaritánská stráž. Nového významu pak nabyly sanitní sbory v době ohrožení ČSR fašismem, s hrozbou II. světové války. Docházelo k častější spolupráci ve formě cvičení s Červeným křížem a CPO. Nadějný vývoj našeho samaritánství byl však přerušen mnichovskými událostmi a druhou světovou válkou. Od roku 1936 se samaritáni chystali na válku, do kursů nastupují především ženy, protože muži měli účinkovat přímo na frontě. Přes válku byli všichni samaritáni zařazeni do CPO (civilní protiletecké obrany). V průběhu měsíce dubna 1936 postupně vyšli směrnice CPO-4 pro službu samaritskou v období války. Samaritská služba v době války pečovala o zařízení nemocnic, zřizovala a upravovala obvaziště a stanice pro první pomoc, starala se o dostatečnou zásobu léků, obvazů apod., poučovala obyvatelstvo o ochraně proti bojovým plynům a proti zranění atd. Samaritské stráže vyhledávali a zachraňovali raněné a nemocné, poskytovali jim první pomoc, starali se o převoz raněných, otrávených a popálených osob k obvazištím nebo na ochrannou stanici, kde se jim lékaři a ošetřovatelský personál snažil poskytovat pomoc i v nejtěžších případech. Zvýšené nároky byly kladeny na samaritní službu, která musela být připravena i na pomoc postiženým například chemickými zbraněmi. V době druhé světové války 1938-1945 se řada samaritánů zapojila do ilegální činnosti proti nacistickému odboji nebo přímo odcházela k bojujícím jednotkám jako jejich zdravotní služba. Hasiči poskytly 5 006 vojákům Rudé armády samaritánskou pomoc. Výchovná činnost samaritánů se osvědčila ve dnech před koncem války, které byly tak tragické pro naše města. Na konci války obětavě pomáhali v místech postižených bombardováním, kde nejen ošetřovali raněné, ale okamžitě zahajovali sbírky textilií, které neprodleně věnovali potřebným občanům. Po 15. březnu 1939 Československý červený kříž a jeho povinnosti ve spolupráci s Ústředím měst a obcí převzalo hasičstvo. Když byl 5. srpna 1940 zakázán Československý červený kříž převzali hasiči ve spolupráci s Ústředím obcí, měst a okresů zdravotnickou službu v celé šíři. Během druhé světové války bylo nutno samaritánskou službu přizpůsobit změněné politické situaci. Proto na základě toho nejvyšší složka samosprávy „Stálá delegace samosprávných organizací v Praze“, zastupující České a Moravské ústředí obcí, měst a okresů, navázala jednání o samaritánské službě a také o všeobecné záchranné službě s hasičstvem, které se již od svého založení vznešené myšlence věnovalo. Učinila tak prostřednictvím ministerstva vnitra a ministerstva sociální a zdravotní správy. Ministerstvo sociální a zdravotní správy dalo k jednání výnosem ze dne 4. prosince 1940, čís.L2522 - 5/121940 plnýsouhlas. Ve smyslu tohoto výnosu uzavřely mezi sebou Stálá delegace samosprávných organizací a Svaz českého hasičstva definitivní dohodu o všeobecné záchranné službě. Podle ní se všeobecná záchranná služba dělí na dvě části: a) stanice první pomoci s automobilovou dopravou nemocných a náležející přímo příslušným zemským ústředím obcí, měst a okresů, za spolupráce a podpory ze strany hasičstva, b) samaritánská služba hasičská, která náleží jedině a výhradně hasičstvu za podpory Ústředí obcí, města okresů. Němci samaritánskou službu v protektorátě trpěli. Zejména při osvobozovacích bojích na závěr války prokázali členové samaritánských služeb, že svoje povinnosti plní vzorně. Také mnoho osob, zvláště dětí přišlo k úrazu při neopatrném zacházení s výbušninami. V Květnovém povstání pražského lidu, ale i v dalších městech a obcích Čech a Moravy zařizovali členové samaritánské služby stanice první pomoci, které se velmi často změnily na

99

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů pomocné nemocnice, vybavené potřebným sehnaným zařízením, prádlem, léky. Současně od 2. května do konce září 1945 mnohé samaritánské stráže a dobrovolní hasiči takřka z celých Čech v čele s dr. Karlem Raškou organizovali pomoc Malé pevnosti, okolí Terezína a Litoměřicích při likvidaci epidemie skvrnitého tyfu a bacilární úplavice. Mnozí lékaři a samaritáni přes veškerá opatření onemocněli a nejméně dva zaplatili svou obětavou službu v karanténním oddělení v Terezíně cenou nejvyšší – svým životem. Vyšetřením prošlo přes 20 000 vězňů, počet obětí se uvádí mezi jedním tisícem (zřejmě pouze Malá pevnost) a více než dvěma tisíci (celý Terezín s okolím). Bez odhodlání a obětavosti více než tísícičleného týmu dobrovolníků by se však epidemie rozšířila a počet obětí ve válkou rozvrácené Evropě by narostl při nejmenším do desetitisíců. Dnem 31. prosince 1945 byla skončena branná pohotovost. V prvních poválečných letech se ČSČK zaměřil opět na odstraňování následků války. Po válce počal ČSČK obnovovat samaritánskou službu. V listopadu 1946 je vydán prozatímní řád samaritánské služby, pořádali se nové zaškolovací a zdokonalovací kursy. V roce 1947 probíhali samaritské opakovací kursy všech samaritánů, řádně vyškolených před válkou, aby nabyli povědomí soudržnosti a obnovili si své samaritské praktické zkušenosti a vědomosti. Koncem roku 1927 bylo organizováno již 45 automobilních záchranných stanic ČSČK (v Čechách 17, na Moravě 23, na Slovensku 4, na Podkarpatské Rusi 1) s celkem 66 automobily (33 vojenskými a 33 civilními). Jen v roce 1927 bylo těmito stanicemi ČSČK převezeno přes 37 000 osob a auty ujeto přes 600 000 km. Na konci roku 1928 to již bylo 63 stanic s 90 auty. V roce 1936 bylo v republice 120 automobilových záchranných stanic se 190 sanitními auty, především v českých krajích a jejich provoz stál kolem 5 miliónů korun, z čehož jen polovina byla kryta příjmy za převozy. Za prvních 7 let (1921 až 1927) vyškolil ČSČK v 976 kurzech více než 30 000 samaritánů. V celé republice bylo v roce 1932 samaritány 24 393 mužů, 1074 žen, 1074 dorostu. V roce 1931 byla poskytnuta první pomoc výše uvedenými samaritány v 110 683 případech. V roce 1932 bylo na Moravě zařazeno v organizovaných samaritánských službách 4731 mužů, 1647 žen, uskutečnilo se 4367 kursů, bylo k dispozici 1199 lékárniček, 3695 torbiček, 1122 nosítek a 42 sanitních aut. V rámci celé republiky byla poskytnuta první pomoc ve 228 780 případech a bylo realizováno 17 951 převozů nemocích nebo raněných. Při sjezdu hasičských činovníků, který se konal v prosinci 1934 bylo v republice 10 607 samaritánských stráží se 40 071 členy. Z toho na Moravu připadalo 1 720 samaritánských stráží se 4 654 členy a 1 751 členkami. V roce 1936 ve sborech na Moravě a ve Slezsku působilo 14 353 samaritánů a 4 198 samaritánek, kteří pracovali v 5 141 samaritánských strážích. V roce 1937 vyvíjelo na území republiky (včetně Slovenska) činnost 10 305 samaritánských stráží s 32 321 členy, které měly v provozu 183 sanitních aut. Těsně před druhou světovou válkou, na konci roku 1938, evidoval ČSČK jen v Čechách téměř 23 000 samaritánů a samaritánek. Okupací jejich řady značně prořídly. Na konci roku 1946 je evidováno již více než 2 300 samaritánů .Po roce 1945 se z důvodu jiné organizace společenského života změnil vztah k samaritní činnosti hasičských sborů, kterou hasiči vyvíjeli od roku 1921. V krátkém období 1945-1948 nebyl čas na přirozenou obnovu samaritské služby v místních hasičských jednotách. Samaritní činnost byla podřízena zdravotnímu odboru okresního národního výboru. Samaritáni hasičských sborů začali postupně přecházet do organizace Československého červeného kříže. Přesto se do roku 1950 podílely dobrovolné hasičské sbory na poskytování laické první pomoci spolu se samaritním odborem Československého červeného kříže při úrazech, neštěstích a převozech postižených do nemocnice. Samaritské stráže několik desítek let ošetřovaly lehká i těžká zranění členů hasičských sborů při cvičeních a požárech. Za dobu své působnosti vychovaly mnoho zdravotnických pracovníků. V roce 1950 byla na společné schůzce uzavřena dohoda mezi Československým červeným křížem a Svazem československého hasičstva o spolupráci v samaritní službě. Tento akt ještě utužil dobrou

100

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů spolupráci mezi oběma organizacemi. V mnoha obcích se pořádali společné akce, školení, ukázková cvičení atd. Bylo dohodnuto, že samaritní služba přejde od 1. června 1950 pod Československý červený kříž pod názvem „Samaritní služba Československého červeného kříže“. Pod tímto názvem se rozuměla organizovaná laická pomoc poskytovaná v případě potřeby všemu lidu. V pozdější době došlo v některých případech k rozporům mezi MHJ a ČSČK při požadavcích na předání inventáře, zejména samaritních vozů. V září 1951 pak na základě příslušných směrnic celostátního akčního výboru ČSČK byl zrušen název samaritán a nahrazen názvem dobrovolný zdravotník. Od roku 1951 samaritní služba přešla zcela pod Československý červený kříž, čímž se uzavřela bohatá činnost hasičů na tomto zdravotnickém poli. Od té doby byli už hasiči samaritáni organizováni jen v Československém červeném kříži. Hasiči-samaritáni se stávají členy ČSČK, ale i nadále vypomáhají v jednotkách. U některých jednot se hasičští zdravotníci udrželi, i když jich stále ubývalo. O obnově organizované samaritánské (zdravotní) služby se však nyní začíná opět vážně uvažovat. Tento funkční systém poskytování první pomoci hasiči znovu oživil Dr. Leonard A. Cobb v Seattlu (USA) v roce 1970 pod názvem „paramedic staff“ a vytvořil pravděpodobně nejdůmyslnější veřejný systém resuscitační služby. V anglo-sasských zemích se pomocný zdravotnický personál, jako vysoce kvalifikovaný personál v emergentní medicíně, vyvinul z hasičských sborů. Hasiči v Seattlu a sousedním King Country fungují jako pohotovostní lékařská služba, běžná praxe je taková, že na místo nehody přijíždí jako první standardní požární vůz s posádkou, která zahajuje resuscitaci, a teprve potom následuje běžné ambulantní ošetření. Zároveň existuje možnost instrukce základní neodkladné resuscitace po telefonu prostřednictvím požárního dispečera, který přijímá naléhavé telefonické hovory osob volajících o pomoc. S použitím textu Davida Dvořáčka DiS pro internetovou diskuzi na portále www.pozary.cz dne 12. 5. 2008 Červený kříž Červený kříž (Croix-Rouge internationale) je mezinárodní organizace, jež má pečovat za války o raněné a nemocné vojíny a zajatce a v době míru organizovat první pomoc při náhlých pohromách; po světové válce rozšířil Červený kříž svůj program na péči o zlepšení zdraví a zmírnění bídy vůbec a na zabezpečení mezinárodní spolupráce v tomto směru. O zakládání národních organizací Červeného kříže se rozhodlo na mezinárodní konferenci v Ženevě v říjnu 1863. Konference byla svolána hlavně zásluhou ženevského občana Henri Dunanta, autora proslulé knihy Souvenir de Solferino. Dunant se zúčastnil pomoci raněným v bitvě u Solferina v červnu 1859 a brzo potom začal agitovat pro dvě myšlenky: 1. aby byly vytvořeny spolky, které by v době míru dbaly o výchovu ošetřovatelek a samaritánů a sbíraly sanitní materiál, 2. aby byla zaručena mezinárodní úmluvou nedotknutelnost raněných i těch, kdož jim poskytují pomoc, jakož i objektů, v nichž jsou. V srpnu 1864 došlo v Ženevě k diplomatické konferenci, na které podepsali zástupci Francie, Švýcarska, Belgie, Nizozemska, Itálie, Španělska, Švédska, Norska, Dánska a Badenska smlouvu o ochraně vojína i ošetřovatelů a kde byl určen ochranný znak červený kříž. Tak vznikla památná Ženevská úmluva, kterou později podpisovaly i jiné státy, například Prusko a Velká Británie 1865, Rakousko 1866, Rusko 1867, Spojené Státy 1882, Japonsko 1886, Čína 1904, Brazílie 1906. Původní Ženevská konvence vztahovala se jen na válku pozemní; konvence o válce námořní byla ujednána až v Haagu 1899. Obě konvence byly později nově zpracovány: Ženevská 1906 a Haaagská 1907. Československá republika přistoupila pouze k úmluvě Ženevské, poněvadž není státem námořním a z úmluv, ujednaných v Haagu podepsala jen úmluvu o válečných zajatcích a osobách zadržených na území neutrálním.

101

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Spolky Červeného kříže se uplatnily ve světových válkách hlavně ve válce rakousko pruské 1866, prusko - francouzské 1870, rusko - turecké 1877, americko - španělské 1898, britsko - burské 1899 a rusko - japonské 1904, dodávající ošetřovatelský personál, zřizující nemocnice a pečující o dopravu i občerstvení raněných. Spolky konaly řadu mezinárodních sjezdů, a to v Paříži 1867, v Berlíně 1869, v Ženevě 1884, v Carlsruhe 1887, v Římě 1892, ve Vídni 1897, v Petrohradě 1902, v Londýně 1907 a ve Washingtoně 1912. Zde byly projednávány otázky programové a stále více zdůrazňována také práce v míru, pomoc při živelných pohromách, organizace první pomoci při úrazech a boj proti epidemiím. V roce 1910 zemřeli tři vůdčí pracovníci Červeného kříže: Florence Nightingalová, která organizovala vojenskou ošetřovatelskou službu v bojích u Sevastopolu 1855 a upozornila tím na důležitost péče o raněné, věnující celý svůj další život rozvoji ošetřovatelství v Anglii; dále Henri Dunant, který roku 1872 ustoupil do ústraní, v němž žil potom v duševním i tělesném utrpení ještě téměř 40 let; a konečně Gustav Moynier, první předseda Mezinárodního komitétu Červeného kříže v Ženevě, který stál po 35 let v čele hnutí a dožil se toho, že 36 států přistoupilo k Ženevské konvenci. V I. světové válce nabyla činnost ČK velkého rozmachu. V čele Mezinárodního komitétu byl Gustav Ador, který dal podnět ke zřízení Mezinárodní zajatecké kanceláře v Ženevě, jež vedla v evidenci 11 milionů zajatců a podala 1,2 milionů zpráv jejich rodinám. Kancelář pečovala také o výměnu úplných invalidů, prováděla inspekce v zajateckých táborech mnoha zemí a snažila se mírnit osud zajatců; po skončení války svěřena byla Mezinárodnímu komitétu i organizace zpětné dopravy zajatců. Za války osvědčily značnou pohotovost hlavně ČK německé v organisaci služby ošetřovatelské i v sociální pomoci civilnímu obyvatelstvu, francouzské ČK ve službě nemocniční, britské a ruské ČK v dopravě raněných a výcviku personálu prvé pomoci, ČK italské v sanitní a evakuační službě na frontě i v nemocniční službě doma. Rakouský ČK pracoval hlavně v domácích nemocnicích a v boji proti epidemiím, turecký stravoval chudinu. Obrovskou pomocnou akci zařídil americký ČK vysíláním četných sanitních expedic, zařizováním nemocnic a rozsáhlými akcemi ošacovacími a stravovacími. Srbský a rumunský ČK uplatnil se zejména za okupace země nepřítelem v pomocných akcích pro civilní obyvatelstvo. Ve Švýcarsku, Dánsku a Švédsku jako v zemích neutrálních organisoval ČK dopisování a zasílání darů zajatcům. Spolky ČK zřídily celkem na půdě Evropy skoro 11 000 nemocnic s více než 800 000 lůžky a zaměstnávaly na frontě i v zázemí 600 000 sanitního personálu, z něhož bylo 210 000 ošetřovatelek. Náklad na akce ČK ve světové válce bez pomoci ameriky blížil se ke 3 miliardám franků; ČK Spojených Států odhadoval svoji pomoc na půl miliardy dolarů. Velikého rozvoje organisačního dosáhl zejména ČK Sp. St., kde 1917 bylo s Dorostem téměř 30 milionů členů a kde proto vznikla také po válce myšlenka, aby práce ČK nebyla demobilisována, ale aby se rozmachu instituce použilo pro další činnost v míru, zejména pro zmírnění poválečné bídy. President am. ČK M. Davison předložil pres. Wilsonovi návrh na svět. unii ČK pro společný postup na poli sociálně-zdravotním a k myšlence připojil se ČK brit., fr., it. a jap. V kv. 1919 došlo k založení Ligy ČK, která vzala si za úkol organisaci práce mírové, zatím co v působnosti Mezinár. komitétu mělo zůstávati uznávání nových členů svět. organisace ČK, pomocné akce pro raněné i zajatce v době války a prvá pomoc v době katastrof. Mezinár. komitét jako instituce činná v době války měl zachovati svůj neutrální charakter a býti složen pouze z občanů švýc. (20 členů) a sám vlastní volbou se doplňovati, kdežto v čelo Ligy byli postaveni s počátku hl. činitele ČK mocností dohodových. Liga podnikla v Evr. rozsáhlou akci protiepidemickou a rozvířila s am. přispěním pomocnou akci stravovací a ošacovací. Když povál. bída byla zmírněna, vytkla si Liga (v jejímž čele je Rada guvernérů, do níž má každá nár. Spol. právo vysílati 1 člena) za úkol pracovati hl. k tomu, aby ČK se stal organisací demokratickou s co největším počtem členstva, aby byla zdůrazněna zdravotní lidovýchova a Dorost veden k péči o zdraví a k sociální službě. Mezinár. komitét a

102

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Liga svolaly po válce řadu samostatných mezinár. sjezdů; 1928 byla však učiněna dohoda, aby nejvyšším orgánem obou ústředí byla společná mezinár. konference ČK, scházející se každé 4 roky, jejíž svolání připravuje spol. výbor; prvá tato konference sešla se v Bruselu 1930. - Stav hnutí ČK r. 1930 byl ten, že většina ČK zachovávala předvál. linii a budováním služby ošetřovatelské a samaritské zajišťovala pohotovost pro každý případ potřeby, vedle toho však zdravotní výchovou, zřizováním růz. ústavů a sociální pomocí snažila se o zlepšení souč. zdravotních poměrů. Za členy Mezinár. organizace ČK bylo do r. 1930 uznáno 67 nár. Spol. ČK s 231/2 miliony členy. Počtem členstva stojí za sebou Sp. St. 11306000, Japon. 3901000, It. 1630000, Něm. 1394000, Rus. 1236000, ČSR 906000, Fr. 302000, Jugosl. 279000, Pol. 260000, Kanada 239000, Řecko 206000, Rak. 186000, Maď. 158000, Belg. 140000, Tur. 135000, Špan. 117000, Austr. 107000, Čína 95000, Norsko 91000, Siam 90000, Švédsko 79000, Švýc. 64000, Indie 59000, Rum. 44000, Dán. 39000, Brit. 38000 atd. Percentuálně k počtu obyvatel nejvíce členů mají Sp. St. 11%, ČSR 7%, Jap. 5%. It. 4%. Něm. 2%. Československý [Červený kříž] byl založen v ún. 1919. První dvě leta věnoval se zejména mírnění poválečné bídy akcemi ošacovacími a stravovacími, které byly umožněny velikými dary ciziny, zejména am. ČK. Šatstva, prádla, potravin a léků bylo rozdáno v ceně 110 mil. Kč. V přímé zdravotní péči všímal si ČsČK zejména boje proti epidemiím. Rok 1922 je jakýmsi rozhraním v práci ČsČK, neboť jím počínaje věnuje ČsČK stále větší pozornost akcím zdravotnickým, rozmnožuje počet svých ústavů a pracuje v lidovýchově. Ráz práce je poněkud jiný v záp. zemích rep., kde pracovaly již řadu let růz. organisace sociálnězdravotní, a jiný na Sl. a P. R., kde byla ČsČK po převratu svěřena téměř veškerá dobrovolná soc.zdravotní péče a kde bylo třeba teprve zřizovati soc.-zdravotní ústavy. V Č., na M. a ve Slez. věnoval ČsČK značnou pozornost vybudování samaritství (poskytování prvé pomoci raněným), sociální péči o nejpotřebnější, vysílání nemocných do ústavů a pořádání prázdninových osad pro děti ohrožené na zdraví. Na Sl. a P. R. přicházela v úvahu akce stravovací, sociální pomoc jednotlivcům a hl. budování dětských sociálně - zdravotních poraden. Koncem 1930 vedl ČsČK v celé rep. 225 stanic prvé pomoci, z nichž 109 bylo automobilových se 146 sanitními auty, dále 80 soc. zdravotních stanic pro děti, 37 dětských zubních ambulatorií, 23 tuberkulosních a jiných poraden, měl ve své správě 7 stálých ozdravoven, 5 dětských sirotčinců, 5 žákovských domovů, 4 stanice pro přechodné ubytování osob bez přístřeší a 3 jesle a útulky rodiček. V Praze má vlastní sanatorium a v N. Smokovci preventorium. Ročně pořádal 40 zdravotních osad, v deseti letech 349 osad pro 19000 dětí. Význačná byla péče ČsČK při živelních pohromách a jeho akce ošacovací a stravovací v dobách mrazu a nezaměstnanosti. Ročně přispěl ČsČK k umístění průměrně 3000 nemocných na léčení a 1000 sirotků do rodin a ústavní péče; dále umístil roč. kolem 200 hochů z P. R. a ze Sl. do učení k čes. mistrům v Č. a na M. a staral se o jejich ošacení. ČsČK byl také pověřen správou Vystěhovalecké stanice a pečuje o styk rodin vystěhovalectvím rozloučených; poskytuje také pomoc při repatriaci a organisuje prázdninové výpravy dětí zahr. krajanů do ČSR. ČsČK dbá dále o výchovu ošetřovatelek, vede Státní ošetřovatelskou školu v Praze, pořádá ošetřovatelské kursy a má v evidenci ošetřovatelky z povolání. Pro výchovu soc.zdravotních pracovnic na Sl. zřídil Štefánikův ústav v Turč. Sv. Martině. Ve zdravotní výchově vykonal ČsČK svými putovními kiny do r. 1930 10000 zdravotnických přednášek; jeho místní spolky uspořádaly 7000 přednášek s diapositivy a 2000 kursů o první pomoci, o ošetřování v domácnosti a o správné výživě. Dorost ČsČK je naší největší dětskou organisací, neboť v r. 1930 sdružoval ke zdravému životu a k pomoci bližnímu přes 466000 dětí. V témže roce měl ČsČK 717 místních spolků a 440000 dospělých členů. Spol. ČsČK vydala za 10 let mimo dary z ciziny, na sociální péči částku 96 mil. Kč a na zdravotní péči 64 mil. Kč, dohromady 160 mil. Kč. - Nejvyšší správní instancí ČsČK je shromáždění delegátů, které se schází každoročně; volí Hlavní stan ČsČK, jenž volí opět Výkonný výbor Spol. Čestným

103

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů předs. Spol. je president rep., v čele organisace je předs. a dva místopředs. Předs. je od založení organisace dr. Alice Masaryková, místopředs. byl dr. Ladislav Procházka a univ. prof. MUDr. Pavel Kučera a r. 1930 univ. prof. dr. Ladislav Syllaba a gen. MUDr. Vl. Haering. - Ph. Dr. Ing. O. Dorazil, Mezinárodní ČK v historii světové; Henri Dunant. zakladatel organisace ČK; Deset let práce ČsČK. O. D.

IX. Tovární hasičské sbory Závodní požární sbory a útvary V dějinách československého a českého dobrovolného hasičstva mají významné místo i tovární hasičské sbory. Významnou kapitolu v historii požární ochrany tvořily od poloviny 19 století hasičské sbory na velkostatcích a vznikajících továrnách. Historie závodních hasičských sborů v České republice není veřejnosti dosti známa a v kruzích hasičů opomíjena. A proto se pokoušíme o její zaznamenání a zdokumentování podnikových sborů, kterých neustále ubývá. Organizace a struktura podnikové požární ochrany prošla mnohaletým vývojem a prodělala mnoho změn a zvratů. Stejně jako vývoj společnosti, tak i vývoj podnikové požární ochrany prošel stádii úspěchů i zklamání. Více jak 150letá historie závodního hasičstva však prokázala, že tato nepostradatelná složka naší společnosti vždy byla a je životaschopná a jako jediná přečkala všechny společenské změny (ťato skutečnost jen dokazuje její důležitost v systému požární ochrany) a je stále platným a aktivním činitelem na úseku požární ochrany. Průmyslová revoluce a její vliv na rozvoj požární ochrany Vznik továrních hasičských sborů byl spjat zejména s rapidním rozvojem živností a sklářského, textilního a strojírenského průmyslu v druhé polovině 19 století v Českých zemích. V 80. letech 19. století představovala průmyslová výroba v Českých zemích dvě třetiny rakouské produkce. Tradičně silné postavení měly České země v textilním průmyslu, významné ve strojírenství, potravinářském i chemickém průmyslu. V zemědělském hospodářství se daly srovnávat České země s takovými agrárními zeměmi jako byly Uhry, nadprůměrné výsledky přinášelo pěstování cukrovky a chmele (případně i vína). Z původních manufaktur se v 19. století postupně stávaly první průmyslové závody, které byly větší nejenom počtem zaměstnanců, ale i množstvím výrobků, které tyto závody produkovaly a množstvím zpracovávaného a skladovaného materiálu. Proto vyvstala nutnost tyto závody chránit proti požárům a v případě jejich vzniku je účinně likvidovat. Požární hasební stroje – stříkačky si jednotlivá panství a soukromé osoby nebo velkostatky a šlechtická sídla začala pořizovat až kolem roku 1800, např. zámecká stříkačka v Kylešovicích /1797/, šest pojízdných stříkaček zbirožského panství /1840/. S rozvojem průmyslu docházelo i k nárůstu živelných pohrom a požárů. Ke konci 19. století byla domácí výroba zatlačována tovární velkovýrobou ve vznikajících průmyslových podnikách na Karvinsku, Ostravsku a Frýdecku. Vznik továrních sborů dobrovolných hasičů odpovídá rozvoji průmyslu v poslední čtvrtině 19. století. V uvedené době vznikaly i v menších městech a ve větších vesnicích cukrovary a další továrny s rozlehlými budovami, které dosahovaly výšky i několika pater, kdy případné požáry nebylo možné jen „ulévat“ vědry s vodou postupující řetězem lidských rukou. Lidé se museli nějakým způsobem proti požáru bránit, a tak docházelo ke zřizování organizovaných skupin, které se hašením požáru zabývaly. Byly vyžadovány znalosti, připravenost a fyzická úroveň zasahujících skupin. Sborů, které byly formálně ustaveny, ačkoliv již nějakou dobu fungovaly bylo více. S rozvojem průmyslu docházelo i k nárůstu pohrom a požárů. V našem průmyslovém státě byla celá řada závodů, které také musely zajišťovat požární ochranu ve svých provozech. Nejjistější cestou k tomu bylo vytvoření a vycvičení vlastního závodního požárního sboru. Vznik hasičských sborů byl také podmíněn rostoucí průmyslovou výrobou,

104

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů kdy vznikaly nové tovární budovy a zařízení dosahovaly mnohdy výšky několika pater a při likvidaci požáru v těchto objektech bylo již třeba odborných znalostí, taktiky a fyzické příprava zasahujících osob. Tovární stříkačky a hasičské náčinní Už v roce 1849, tedy 24 let předtím, než měla Tanvaldská přádelna bavlny hasičský sbor na úrovni dle tehdejších zvyklostí, disponovala dvěma velkými čtyřkolovými stříkačkami, jakožto několika malými ručními přenosnými stříkačkami, odpovídajícím počtem požárních háků a žebříků, košina vodu a dalšími jednoduchými hasebními prostředky. Zaměstnanci byli přiděleni k tzv. hasičské službě. Chemická továrna v Ústí nad Labem (Chemisch-fabrik Aussig a.d. Elbe později Spolek pro chemickou a metalurgickou výrobu) byla vybudována v roce 1857. Již při prvním uvedení do provozu byly k dispozici hasicí pomůcky, a sice sací a tlaková stříkačka od Cornelius Franke Berlín i s tlakovými hadicemi z pryže, požární vědra, několik požárních žebříků a požárních háků. Hasičský sbor byl založen 11 let po založení továrny. V roce 1857 byla v c.k. továrně na tabákové výrobky v Hodoníně pořízena dvoupístová ruční čtyřkolová stříkačka. Sbor byl založen až v sedmdesátých letech. Roku 1868 byla pořízena stříkačka v cukrovaru a v panském dvoře /velkostatku/ v Cholticích. Sbor v cukrovaru v Cholticích byl založen 1884. Roku 1874 byla zakoupena ruční čtyřkolová stříkačka pro sklárnu fy. S. Reich a spol. Františčina huť ve Velkých Karlovicích. Sbor byl založen 1880. V roce 1880 zakoupil majitel hošťálkovického velkostatku baron Rothschild ruční čtyřkolovou stříkačku. Tovární hasičské sbory Jak už tomu v životě bývá, stále se daří nacházet a objevovat nevé nebo zapomenuté věci. Stále se nacházejí nové okolnosti a doklady o vzniku továrních sborů na českém území. Historie továrních hasičských sborů začíná dříve, než sborů veřejných. Ve stejný rok jako profesionální hasičský sbor v Praze byl v severních Čechách založen první německý tovární sbor dobrovolných hasičů u přádelny Johann Priebsch dědicové, později přádelna Seba T, a.s. 06 v Dolní Smržovce u Tanvaldu v roce 1850. První závodní hasičský a záchranný útvar na území naší republiky se tradičně udává, že vznikl 25. června 1855 jako německý závodní sbor při uhelném dole Heiriches-Glück-Zeche (později Důl Evžen v Petřvaldě Březinkách/Březiny v okrese Karviná). Založení tohoto hasičského důlního sboru je spojeno se jménem hormistra Hermanna Menzela. Ústní tradice tvrdí, že Menzel ustavil hasičské družstvo deseti mužů již v roce 1853. Písemné zmínky z pozdější doby však hovoří o roce 1852. Rok 1855 je jen datem oficiálního uznání vedením podniku (šachty a majitele) a oficiálního ustavení, ačkoliv již tři roky fungoval. Úředně byl však zaregistrován až po 24 letech 9. 10. 1876. Hasiči z řad horníků před zavedením báňských záchranných sborů zasahovali nejen u požárů na povrchu, ale také zachraňovali horníky při neštěstích v podzemí. Sbory dobrovolných hasičů vznikaly nejčastěji při šachtách a jejich dílčím úkolem bylo zasáhnout v případě potřeby, ať už šlo o úniky důlního plynu, či malému požáru a dokonce mimořádně i při vážnějších důlních neštěstích. Zejména v továrnách vznikali nejprve hasičské sbory nucené (jmenované) a placené dříve než dobrovolné. Z dobrovolných hasičských sborů bylo založeno nejdříve několik německých sborů (Die Freiwillige Feuerwehr /FF/). V německy mluvicích částech Čech se zakládaly hasičské sbory pod označením Freiwillige-Fabrik Feuerwehr, což byly sbory, založené v továrnách, především textilních. Textilní firma Liebeg ve Vesci u Liberce (později textilní továrna KOLORA Liberec-Vesec) utvořila v roce 1865 první německý tovární dobrovolný sbor v Čechách. Paradoxně areál bývalé textilní továrny po 150 letech (31. srpna 2008) v ruiny změnil největší oheň v Libereckém regionu. V červnu 1865 vznikl sbor dobrovolných

105

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů hasičů v knížecí Lichtenštejnské strojírně (továrně) v Adamově, ale schválený byl až v roce 1881. První český hasičský tovární sbor byl podle vzoru stanov pražského sboru zřízen po měsíční přípravě dne 1. října 1869 na Kladně. Politicko - společenské poměry a jejich vliv na vznik a vývoj organizované požární ochrany Vznik dalších továrních sborů je spojen s přijetím zemského zákona č. 135 o právu shromažďovacím v roce 1867. Chceme-li pochopit spolkovou činnost, musíme si nejdříve vysvětlit obsah ústavního zákona č. 142, článek 12, z roku 1867 – prosincová ústava. Tento zákon o spolčovací svobodě uváděl: „Ke vzniku spolku není třeba povolení státních úřadů, nýbrž stačí pouhé oznámení zemské vládě za současného připojení stanov. Zápověď smí být dána jen tehdy, je-li spolek státu nebezpečný…“ Trestní sankce za porušení spolkového práva řeší zákon č. 134 z 15. listopadu 1867. Například v § 4 je uvedeno – založení spolku i jeho odboček je povinno oznámit úřadu zadáním stanov. § 7 – spolek nesmí počít svou činnost dříve, než uplynou čtyři týdny od oznámení, nebylo-li jeho ustanovení dříve schváleno. § 12 – představenstvo oznamuje úřadu adresy svých členů ve třech dnech po svém ustanovení. § 15 – spolková shromáždění jest oznámiti úřadu alespoň 24 hodin napřed. § 22 – prohlásí-li vládní zástupce spolkové shromáždění za rozpuštěné, jsou všichni přítomní povinní ihned se rozejíti. § 24 – by-li spolek úřadem rozpuštěn, nesmí pokračovati ve své činnosti. § 26 – dobrovolné rozpuštění spolku má odstupující představenstvo ihned oznámiti úřadu. A § 36 potvrzuje, že porušení tohoto zákona, pokud o něm neplatí obecný zákon trestní, má se trestati jako přestupek. V tomto roce vznikly tovární hasičské sbory v Třebíči (koželužna Subak a synové - tovární hasičský sbor v závodě židovského podnikatele J. H. Subaka „Freiwillige Fabriks-Feuerwehr der Lederfabrik der Herrn J. H. Subak und Söhne in Trebitsch“. Německé stanovy jsou datovány 27. srpna 1867). Impulsem k urychlení vzniku mnoha hasičských spolků byli velké požáry továren. Po prvních sborech v oblasti ostravskokarvinských dolů, dalšími sbory jsou především na Brněnsku, dále na Valašsku, kde byly dřevozpracující závody a továrny na výrobu obuvi v Karviné Důl Johannschacht (dnes Důl ČSA) (německý) /10. 7. 1867/, v období 1 republiky to byla firma LANEX, po r. 1945 ČESANA), v Bakově nad Jizerou (turnovsko-kralupská dráha) /1867/, v Karviné (důl Johann a Sodafabrik Petrovice) /13. 7. 1867/ a v Aši (Geipelova textilní továrna). Ke starým hasičským sborům náležely sbory placených hasičů Knížecí těšínská komora Český Těšín (německý) /7. 7. 1863/, Košicko-bohumínská dráha (německý) /1868/. Tento sbor pravděpodobně vznikl již po dostavění železničního tahu této dráhy na území Těšínka. Byly to svého druhu závodní hasičské útvary. Majitelé neměli aktivní zájem na zakládání obecních hasičských sborů tam, kde již pracovali sbory tovární. Ke starým hasičským útvarům náležely (německé) sbory na uhelných dolech hraběte Larische, které mají své počátky v roce 1867 /20. 9. 1875/. V letech 1868 – 1872 tovární hasičské sbory v chemické továrně v Ústí nad Labem (německý), (později Spolek pro chemickou a hutní výrobu) /1868/, v Kladně (Vojtěšské huti pražské-železářské společnosti později Spojené ocelárny POLDI Kladno) /1869/, fy. Wilhelma Siegmunda Frýdlant /1869/, fy. Ginzkey Maffersdorf (Vratislavice nad Nisou) /1869/, Cukrovar v Kroměříži /1870/, sladovna „Haná“ Kroměříž (německý) /1870/, v Loděnici u Berouna (strojírny, Sobotkova tkalcovna) /1870/, porcelánka Karla Knolla Rybáře /1870/, fy. Friedl v Wirikwaren-Fabrik Fleissen) /1871/, Thonet Koryčany (německý), (později UP Koryčany dnes Koryna Koryčany) /1872/, cukrovar v Čakovicích /1873/, Velkostatek Karviná-Ráj (německý) /1873/, v Aši (textilní továrny bratří Adlerů a továrna Klaubertova), v Opavě (továrna a mlýn Branka „Der erste schlesische freiwillige Landfeuerwehrverein Gätz –

106

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Podolí, Fabrik und Mühle Branka“ /20. května 1871/ (dnes Brano a.s. Branka), Brano, n.p. Hradec nad Moravicí /1871/, „Freiwillige Fabriks-Feuerwehr Branka“ /10. 12. 1876/ „Freiwillige Feuerwehr Grätz – Podoli (Hradec – Podolí)“ /10. 12. 1876/ a v Praze-Smíchově (strojírenská továrna fy. Ringhofferova na výrobu vagónů) /1876/. Tovární hasičský sbor v Tanvaldě vznikl oficiálně v roce 1873 a skládal se ze složek, které byly zřízeny v jednotlivých provozech, přádelně, tkalcovně a strojírně. V sedmdesátých letech byl založen tovární hasičský sbor v c.k. továrně na tabák v Hodoníně. Konec 19 a začátek 20 století byl ve znamení výstavby – na tu dobu – velkých textilek, kde s ohledem na strojní vybavení a zpracovávaný materiál hrozilo nebezpečí požáru. Proto majitelé textilek sestavovali ze zaměstnanců (povětšinou členů hasičů v obcích) hasičská družstva. Na území Českomoravské vrchoviny první jsou sbory v textilních (soukenických) továrnách firmy Adolf LÖW ve Velkém Meziříčí /1871/, v Heleníně /1872/ a v Malém Beranově /1873/. Specifičnost nábytkářské výroby byla příčinou velmi brzkého vzniku továrních hasičských sborů v tomto odvětví. Výroba nábytku bratří Thonetů Bystřice pod Hostýnem (německý), („Gebruder Thonet“ dnes TON a.s. Bystřice pod Hostýnem – továrna na ohýbaný nábytek) /1873/, fy. Jakub a Josef Kohn Vsetín /26. 7. 1877/, továrna na ohýbaný nábytek Bratři Thonetové Halenkov (později Dřevozávody Halenkov – n. p. UP závody, závod Halenkov) /30. 11. 1882/, Thonetova továrna na nábytek vytvořila sbor dobrovolných hasičů firmy Bratři Thonetové Vsetín. Roku 1923 došlo ke sloučení firem Thonet a Josef a Jakub Kohn v jedinou firmu pod názvem Thonet-Mundus. Zejména v nábytkářském průmyslu docházelo často k velkým požárům s velmi ničivými důsledky. Jejich příčiny tkvěly přímo ve výrobním procesu. Požáry tu znamenaly nejen zničení objektů, ale i surovin a hotových výrobků a výrobního zařízení. V roce 1874 vznikl tovární hasičský sbor textilní fy. Benedikt Scroll a syn Olivětín („Benedikt Schroll´s Sohn“ dnes Veba 01 Broumov-Olivětín) a závodní oddíl hasičů v tabákové továrně Budišov nad Budišovkou /1874/, Cukrovar Pohořelice /1874/, bratří R. A. Smékalové v Čechách u Prostějova (dnes Čechy pod Kosířem u Olomouce) /1875/, sirkárna Bernarda Fürtha Sušice (později n.p. Solo Sušice - SOLO Sirkárna a.s. Sušice) /1875/, tkalcovna Klingerova Neustadtl (továrna Ignáce Klingera v Novém Městě pod Smrkem) /1876/, Cukrovara a rafinerie v Modřanech /1877/, Severní dráha Ferdinandova Bohumín (německý) /25. 6. 1877/, Karviná-Doly (německý) /31. 10. 1877/, výroba nábytku Jakub a Josef Kohn Vsetín /1877/, Sklárny fy. S. Reich a spol. Karolinina huť v Novém Hrozenkově (německý) (dnes STV Glass a.s. Valašské Meziříčí) /1878/, Moravské sklárny Karolinka (později Crystalex a.s. Karolinka) /1878/, textilní fy. Moos-Löw-Beer Svitávka (n.p. Vitka Svitávka později VLNĚNA Svitávka) /20. června 1878/, firma M. Faber (n.p. TYLEX Letovice) (německý) /1878/, fy. Reginald Czermack Teplitz (Teplice-německý) /1879/, Měšťanský pivovar Plzeň (Západočeské pivovary, závod Prazdroj dnes Prazdroj a.s. Plzeň) /1880/; fy. Thonet /1880/, sklárny S. Reich a spol. Karolinská huť Nový Hrozenkov /1880/, sklárny Karolinina Huť (později Crystalex a.s. Karolinka) /1880/; sklárny fy. S. Reich a spol. Františčina huť (Františkova huť) a Mariánská huť ve Velkých Karlovicích /1880/, Huť ve Vsetíně (později Sklo-Union Vsetín) /1880/, Reichova huť v Krásně (německý) /28. 8. 1880/ (Sklo-Union Valašské Meziříčí později n.p. Českomoravské sklárny Valašské MeziříčíKrásno nad Bečvou dnes STV Glass a.s. Valašské Meziříčí). V roce 1879 byl ustaven spolek německých závodních hasičů v Hanušovicích (Fabriksfeuerwer in Hansdorf-Halbseit). V srpnu 1880 byl založen hornický sbor z Božího Požehnání (Ferdinandovy šachty) později Dobrovolný závodní požární sbor Rosické báňské společnosti v Zastávce u Brna (německý), tovární četa s ruční dvoukolovou stříkačkou továrny v Lázních Bělohrad /1880/, Cukrovar v Cholticích 1884. V roce 1889 vznikly závodní hasičské sbory v Svibici a Mostech. Dne 14.

107

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů 1. 1890 byly schváleny stanovy Dobrovolné jednoty hasičské v závodu na loupání vrby panství vsetínského v Ratiboři. Založení sboru dobrovolných továrních hasičů Mileta Hořice v Podkrkonoší (Mileta, a.s. Tkalcovna Hořice) a textilní firma Schmidt Semily (později KOLORA Semily), Precheza a.s. Přerov /2.pol.19.st./. Podle Ottova slovníku naučného z roku 1896, sbory zřizované na základě zákona o spolcích (zák. ze dne 25. května 1876 č. 45 zem. zák.) ze zřízenců průmyslových a obchodních podniků /drah, továren apod./, kteří bývali již zpravidla do práce a služby bráni s podmínkou, že hodí-li se k tomu, státi se musejí členem závodního hasičského sboru. Jednou z předností tehdejší organizace byla zásada masovosti při represivních akcích. Zprvu to byl způsob „nakomandování“ a jmenování, později se změnil ve skutečný náborový, na základě dobrovolného přihlašování. Nebývalý rozvoj kapitalistického průmyslového podnikání a stavební techniky si vyžádal nový odborný způsob boje proti požárům, který nebylo možno zdolávat jen pomocí obyvatelstva, nýbrž organizovanou činností odborně vycvičených hasičských sborů, jednotně řízených, vybavených stříkačkami, hasičskými žebři, káděmi a háky. Tyto povinnosti jak pro obce, tak i pro průmyslové závody, které si rovněž měly opatřit vlastní stříkačky vozové, nebo alespoň převozné a přenosné byly uvedeny v zákonech, kterými se vydávaly „Řád policie požárové a řád hasicí“. Ve smyslu zemského zákona č. 20 z 2. února 1873 platil pro Slezsko a zemským zákonem č. 35 ze dne 5. dubna 1873 pro Moravu a „Řád policie v příčině ohně pro království České“, kdy byla platnost řádu uznána vydáním zemského zákona č. 45 ze dne 25. května 1876. Podnětem k jeho vydání byly petice ústředního výboru moravsko-slezských dobrovolných hasičských spolků (ovšem německých) z let 1869 a 1870. Po vydání těchto zákonů došlo k velkému nárůstu počtu hasičských sborů (spolků). Zákon ze dne 25. května 1876 – „Řád policie v příčině ohně pro království České“ v § 29 výslovně nařizoval: „Majitelé továren buď též k zakoupení vlastních stříkaček převozných anebo přenosných donuceni“ (Majitelé rozsáhlých stavení, zejména takových, v nichž se dělá velký oheň, jako např. továren, pivovarů, panství a velkostatků apod., byli povinni zakoupit vlastní stříkačku) a § 30 nařizoval: „Obecní výbor slyše ředitelstvo hasičského sboru ustanoví, jakým nářadím hasícím opatřiti se musejí a kolik nářadí toho býti má. Dohled k tomu, zda-li nářadí ono zakoupeno bylo a chová-li se v dobrém stavu, koná se při prohlídce dle § 8 téhož zákona. § 24 výše uvedeného zákona nařizuje též, aby se při závodech živnostenských a továrnických zřizovaly studně v přiměřeném počtu a na místech přístupných. Pojišťovací ústavy, když vyjednávali s nějakým závodem (cukrovarem, továrnou apod.) podmínky, na kterých činili závislým pojištění, určovali aby každá továrna podle § 29 a 30 výše uvedeného zákona řádnou a vždy služby schopnou stříkačku s nejméně 150-200 metry konopných hadic a podle § 24 pak vždy zásobu vody poblíž továrny (studnu, cisternu apod.) měli, dále požární vodovod s ustaveným počtem hydrantů v nejnebezpečnějších místech a k tomu určitý počet hadic s proudnicemi, tak aby se mohla vést voda v čase nebezpečí do všech prostor továrny. Další podmínkou mělo být zřízení hasičského sboru nebo aspoň aby zejména někteří úřadníci, řemeslníci, popřípadě tovární dělníci stále v továrně bydlící s obsluhou stříkačky a hydrantů byli řádně obeznámeni. Tehdy pojišťovny na prvotní zásah velice dbaly, protože než se dostavili obecní sbory dobrovolných hasičů (kterých v této době bylo 582 českých a 806 německých), tak již z malého zahoření vyhořela celá továrna „do základů“. Začínají se stanovovat první „námětové a prověřovací cvičení“ – veškerá opatření bezpečnosti se čas od času pravidelně zkoušela, jakož by se na různých místech i zkoušky prováděly, aby se zjistilo, jak daleko hadice dosáhnou, odkud v tom či onom případě vodu brali atd. Začínají první „Požární řády a dokumentace zdolávání požáru“ – všem závodům (tj. továrnám, cukrovarů apod.) jakož i pojišťovnám velice by posloužilo zvláštní vydání řádu bezpečnostním zařízení závodů, jejž by si ovšem jednotlivé závody se svolením pojišťovny dle svých poměrů

108

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů domácích přizpůsobili. V neposlední řadě se stanovili první „preventivní prohlídky“ – úředníci místnosti, kde se v noci nepracuje musejí prohlížeti, dále instrukce ponocným s kontrolními hodinami, zajištěný přístup k vodě se stroji pro každý případ, nařízení, že tehdy, kdy zůstane vodní stroj státi, musí se především zámyčky a kohouty u vodních nádržek uzavřít, aby se voda pro případ ohně udržela a nemohla být nikde vypuštěna. Většina výše uvedených továrních sborů byla německých, anebo měla německé vedení (velení), německé stanovy a německý jednací jazyk. Tedy německé podle velící řeči a podle příslušnosti k zemské organizaci. První snahy o zřízení hasičských sborů továrních vlasteneckého průmyslnictva království Českého pochází z roku 1888. Ve „Věstníku zemské ústřední hasičské jednoty království Českého“ ročník III, číslo 10, str. 24-29 v článku „Hasičská stráž“, dále na str. 104 v článku „České hasičstvo a továrny“ na slovo vzatí odborníci s pravým vlasteneckým zápalem zasazovali se o to, aby požární opatření v českých továrnách proběhlo ustavením závodních sborů ve prospěch průmyslových realit a aby počet českých továrních bratří hasičů počet Čechů byl rozmnožen. Další výzva proběhla ve „Věstníku zemské ústřední hasičské jednoty království Českého“ ročník IV, číslo 23 dne 10. prosince 1889 ve článku na str. 144 „Tvořme hasičské sbory aneb odbory tovární“, který pojednává o tvoření hasičských sborů továrních, pocházejícího z péra osvědčeného i statečného bojovníka br. Václava Lohniského. V díle „Deset let hasičského spolčování v království Českém“ skládala se koncem roku 1887 německá sekce ze 37 továrních sborů a sice: v okresním hejtmanství Ašském 4 se 215 členy; ve Falknovském 1 se 67 členy; ve Frýdlandském 4 se 267 členy; v Chomutovském 1 s 52 členy; v Jabloneckém 2 se 239 členy; Lanškrounském 1 s 52 členy; v Libereckém 5 se 343 členy; v Česko-Lipském 1 s 52 členy; v Plzeňském 5 se 353 členy, v Rumburském 2 se 214 členy, v Teplickém 3 s 82 členy; v Karlovarském 2 se 140 členy. Celkem rozmnožily tyto tovární sbory sekci německou o 2 478 hasičů, kdežto česká sekce, české okresy nevykazovaly v té době ani jediného továrního sboru! V březnu 1878 se sešli zástupci župních i okresních hasičských sborů v Teplicích a vytvořily Z.Ú.H.J.kr.Č. V tomto období se také setkáváme v továrnách se „sbory pro ochranu proti ohni“, v nichž byli dělníci a úředníci. Tyto sbory byly nucené, zřizoval je zaměstnavatel, který většinou zakoupil hasicí náčiní a kryl i výlohy tohoto hasičského sboru. Málokterý tovární sbor byl však utvořen na základě spolkového zákona z roku 1867. Ustanovení o hasičské službě, vykonávané dělníky a úředníky, obsahovala totiž většina služebních nebo továrních řádů. (Myška, Wurmová, 1964, 18. 17). Po vydání zákona o požární policii z roku 1876 docházelo ke sporům, zejména o využívání podpůrných opatření, poskytovaných dobrovolných hasičským sborům, protože o továrních sborech se ve zmíněném zákoně výslovně nemluvilo. Proto bylo k tomuto zákonu podáno množství doplňků i pozměňovacích návrhů. Veškeré tovární sbory mohly být členy příslušné župy a tím i zemské jednoty Z.Ú.H.J.kr.Č. Několik sborů továrních (soukromých) bylo ustanoveno na základě pouhého řádu vydaného tovární správou, doporučovalo se, aby sbor byl ustaven na základě určitých stanov. Sbor tím nabýval všech práv řádného spolku a ve všech podáních k úřadům a veřejným ústavům byl osvobozen od kolkových poplatků. Měl-li sbor stanovy v nichž bylo vyznačeno, že působí i při požárech mimo tovární obvod, požívali členové nároku na osobní podpory z hasičského fondu při nehodách, jež se udaly při cvičeních a přípravné službě hasičské vůbec a při požárech mimo továrních. Členům soukromých sborů byl otevřen nárok na podpůrné svépomocné pokladny - starobní a pohřební. Základ hasičský pro věcné potřeby (podpory na náčiní) stanovy neřešili, protože se jednalo o soukromé náčiní. V ostatních

109

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů členských právech se nelišili soukromé (tedy tovární) sbory od ostatních sborů dobrovolných hasičů. Ve stejnokroji povoloval ústřední výbor všem soukromým sborům odchylky, když si jich vlastník (tovární správa) přála. Základním článkem Svazu dobrovolného hasičstva za I. republiky byly sbory hasičů, které byly zřizovány v osadách, obcích, městech i v různých závodech. Tovární sbory zasahovali v obvodě továrním, v obci i okolí do vzdálenosti 2 km. Tovární správa propůjčovala sboru veškeré potřebné náčiní, stejnokroj, výzbroj, skladiště i cvičiště a dbala o udržování veškerých těchto potřeb, mimoto opatřoval potřebné spolkové i cvičení knihy. Vzhledem k těmto povinnostem příslušelo tovární správě právo jmenovat starostu a dva přísedící výboru, a to bez ohledu na volební období na dobu neurčitou, odvolávat a nahradit tyto zmocněnce jinými šlo kdykoli i jednotlivě. Zrušila-li tovární správa sbor vrátil se ji majetek továrny, o sborovém majetku měla, rozhodnou poslední valná hromada. Stav dne 1. listopadu 1891 podle „Statistického přehledu sborů hasičských ve království Českém“, který sestavil a vydal nestor hasičů Matěj Mayer z Horažďovic (17. 12. 1848 – 1917) /jednatel zemské ústřední hasičské jednoty království Českého/ bylo v Čechách 77 závodních sborů s 3 690 činnými členy. Přesný počet sborů na Moravě a ve Slezsku nebyl dohledán. V Čechách bylo na začátku 20. století přibližně 2000 továrních hasičů ve 33 župách a 54 sborech. Mimo „Svaz československého hasičstva SčsH“ stály některé tovární hasičské sbory. Mimo župy zůstávají další tovární sbory, které vyvíjely činnost. Od roku 1886 se začalo vyučovat na c. k. průmyslové škole v Liberci obor hasičství, zejména pro ty studenty vyšších ročníků, u kterých byl předpoklad, že jako budoucí ředitelé budou mít na starosti tovární hasičský sbor. S rozvojem průmyslu se zvýšilo také nebezpečí požárů. V nejedné továrně se pracovalo s vysoce hořlavými látkami. Uvedené podmínky si vynutily zvýšit protipožární ochranu v samotných závodech. Začaly se zakládat tovární hasičský sbory. Největší počet továrních sborů byl v továrnách vyrábějící spotřební zboží, zejména v továrních textilních, sklářských a nábytkářských. Požáry v těchto továrnách měly ničivé důsledky, docházelo nejen ke zničení objektů, ale i surovin a hotových výrobků a výrobního zařízení. Proto majitelé těchto továren vynakládali nemalé prostředky na zřizování továrních hasičských sborů a jejich vybavení. Majitelé továren plně doceňovali ve velké většině protipožární bezpečnost a své tovární sbory dotovali nákupem moderních stříkaček a tak se stávalo, že v závodech byli hasiči lépe vybaveni než občanské sbory v jednotlivých místech. Hlavním úkolem byla ochrana závodu, ale u vedení opět hrálo roli snížení částky pojistného proti ohni. Založením vlastního hasičského sboru sledoval majitel nejen rychlý zásah v případě požáru, ale především i nižší poplatek z pojištění závodu. Dřívější pojišťovny snižovaly pojistné až o 30% těm majitelům závodů, kde měli založeny závodní hasičské sbory. Výzbroj a výstroj pořizovala firma, která rovněž hradila členské příspěvky a přispívala také do podpůrného fondu. Podle schválených stanov sbory zasahovali při požárech především v objektech firmy a v případě nutnosti také v okolních obcích. Vedení závodu uplatňovalo vliv na sbor jmenováním náčelníka a jeho zástupce. Ostatní činovníky volila řádná valná hromada dle domácího řádu, který byl shodný se stanovami obecních hasičských sborů, a volili se: II. podnáčelník, četaři, zástupce a revisoři účtů a tito tvořili výbor. Členové v továrních sborech neplatily žádné příspěvky do sboru, byly přijímáni jen členové činí a museli být zaměstnaní v závodě. Členství ve sboru bylo vázáno na souhlas šéfa firmy. Činní členové, kteří cvičili, vykonávali službu měli právo nosit stejnokroj a spolkové odznaky.

110

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Po prvních továrních sborech se objevují tovární sbory na Brněnsku v Heinrichstahl /1879/, na Uherskohradišťsku (Ungarisch Hradisch), v Kreitschau /1872/, Landenberg /1875/ aj. Nejvíce továrních sborů bylo zřizováno v českých pohraničních okresech s převahou německy mluvícího obyvatelstva, byly to zejména textilní továrny na Ašsku, Broumovsku: Frýdlantsku, Trutnovsku a Liberecku. Na Moravě a ve Slezsku to byly hasičské tovární sbory ve sklářských a nábytkářských továrnách v okresech Jihlava, Kroměříž a Vsetín, Šupersku (Mahrisch Schönberg) v Hausdorfu /1879/, ve Vítkově (Wiegstadtl) /1881/, Novojičínsku (Neutitschen) ve Fulneku /1882/, ve Weisengerg /1886/. Ve Slezsku (Schlesien) v Těšíně (Teschen) /1882/, na Bruntálsku (Freudenthal) v Pochmühle /1886/, Bílovci /1886/, Zautke /1888/. S rozvojem parostrojní železniční dopravy se zvyšovalo i požární riziko. Zvýšené požární nebezpečí se projevovalo v blízkém okolí železničních tratí, ale i ve výrobních a opravárenských provozech, kde byly železniční prostředky opravovány a vyráběny. Tak byly založeny hasičské tovární sbory v Praze-Holešovicích a Bubnech (státní dráha), Jičíně, Ústí nad Labem (Ústecké železniční dílny Ústecko-teplické dráhy Oustí), Děčíně, Lounech (c.k. státní dráha), Českých Velenicích /1881/ (železniční dílny v Českých Velenicích dnes ŽOS Železniční opravny a strojírny České Velenice CZ a.s.) a Karviné. Na přelomu 19 a 20 století začala výroba používat stále ve větší míře elektrickou energii a spalovací motory jako zdroj pohonu (elektrárny, tramvaje, začátky automobilového průmyslu). Koncem 19. a počátkem 20. století dochází k rozvoji tzv. těžkého průmyslu, vznikají nové strojírenské a hutní továrny, jsou otevírány nové šachty. Je již téměř samozřejmostí, že při těchto továrnách jsou zakládány hasičské tovární sbory. Z nejznámějších a největších sborů, z nichž některé existují i doposud jako profesionální sbory, můžeme uvést následující: Adamovské strojírny (dnes ADAST a.s. později TON závod 5 Mimoň) /1881/; hasiči Národního divadla v Praze /1881/, Společný cukrovar v Kloboukách později Rolnický akciový cukrovar Klobouky /1882/, koželužna firmy A. a J. Nejedlý – právní nástupce firmy Josef Seykora a synové Kostelec nad Orlicí /1882/, sbor Blansko filiálka tovární v Salmových železárnách v Blansku (Blanenské České Budějovice (Hardtmunt fabrik-německý) /1883/, Sklárny Nové Sedlo (dnes O-I Manufakturing Czech Republic, a.s. dříve Avirunion a.s. Nové Sedlo) /1883/, Osvětlovací sklo Košťany (později Košťanské sklárny) /1883/, Cukrovar Rajhrad (německý) /1883/, fy. Rosenkranz Fojtovice (Voitsdorf) /1883/, Železárny Vítkovice v Ostravě (německý) /18. 7. 1884/ (později VŽKG, n. p, Ostrava), Karlova huť Frýdek Místek (německý) (později Válcovny plechu n.p. Frýdek Místek) /1884/, přádelna Josef Schroll Meziměstí (dnes Veba 03 Meziměstí) /1884/, Důl Hohenegger Karviná-Doly (německý) /6. 11. 1884/, fy. Rollfs & Cie. ve Frýdlantu /1884/, Sklárna Ústí nad Labem (Glashütte Aussig a.d. Elbe) /1884/, Kohnova továrna na nábytek Český Těšín (německý) /29. 6. 1884/, Firma Kukucz Těšín (německý) /15. 9. 1885/, Zámecký sbor majitele panství barona Königswartera Kvasiny /1885/, Továrny Pečkovský mlýn (později Jihočeské papírny a.s. Větřní u Českého Krumlova – závod Větřní, JIP-Papírny Větřní a.s.) /1885/, Válcovny trub Bohumín (německý) /1885/, hasičský sbor J. J. hrab. Rud. Kinského Rožnov /1885/, továrna na hasičské náčiní p. R. A. Smekala na Smíchově /1885/, Železárny Blansko (od r. 1927 ČKD Blansko) /1887/, Rolnický cukrovar Vrbátky /1886/, k.a. huť ve Frýdlantu nad Ostravicí (později Ostroj n.p. Frýdlant nad Ostravicí) /26. 6. 1887/, knížecí Schwanzenbergský pivovar a sladovna Protivín (dnes Městský pivovar PLATAN s.r.o Protivín) /31. 7. 1887/, textilní a obuvnická výroba A. Löw Třebíč /1888/, Rolnický akciový cukrovar Moravany /1888/, akciový cukrovar Vyškov (německý) /1888/, v továrně pp. Poláků v České Třebové /1888/, bratří Goldschmiedů /23. 8. 1889/, Rolnického akciového cukrovaru v Dašicích /1889/, synů Brožů Libeň /1889/, mechanická tkalcovna firmy Hirš a synové v Hořicích /28. 12. 1889/, fy. Emanuel Fenerstein

111

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů a spol. Hořice /16. 3. 1890/, papírna bratří Haasů ve Vraném nad Vltavou /1890/, Velkostatek Dolní Lutyně (německý) /1891/, fy. Menzel a.s. Bělá pod Bezdězem (později Severočeské papírny SEPAP Bělá pod Bezdězem) /1891/, BSS Brandýs nad Labem /1892/, Mautnerův textilní závod Náchod („Benedict-Wärndorfer-Mautner“ Náchod) /1892/, tkalcovna fy. Isák Mautner a syn /1893/, Staatsbahn (státní dráhy) České Budějovice (německý) /1893/, textilní továrna Cosmanos nyní Tiba Mladá Boleslav (německý) /1893/, textilní továrna Klinger Mladá Boleslav (německý) /1893/, Rafinerie cukru barona Karla z Liebiegů Skřivany /1894/, Bürgerliche Brauhaus (Měšťanský pivovar) České Budějovice (německý) /1894/, Schichtovy závody na Střekově/Schreckensterin (později Severočeské tukové závody dnes SETUZA a.s. Ústí nad Labem) /1894/, První brněnská strojírenská společnost Brno (německý) (později I. B ZKG k. p. Brno, PBS a.s. Brno) /1894/, továrna L. Porges Královo Pole (později Královopolské strojírny Brno-Královo Pole – Královopolská Brno-strojírna) /1894/, Továrna na sukna F. A E. Kallab Velké Meziříčí (německý) /1894/, akciová továrna Červený Kostelec /1894/, NW Nesseldorfer Wagenbau Fabriks = Kopřivnická vozovka (od r. 1920 Tatra Kopřivnice) /1894-1895/, Textilwerke Mautner, A.-G. ve Frýdlantu /1895/, fy. Kovařík Prostějov /1895/, Drátovny Bohumín /1895/, hasičská četa fy. F. Vichterle (později Agrozet Prostějov) /1895/; fy. Malburg Smiřice /1896/, Strojírny Čelákovice (později Kovohutě Čelákovice) /1897/, jáma Louis Vítkovice (německý) /16. 5. 1897/, Brno-Královopolská továrna na stroje, Lederer a Porges /1897/, Sbor elektrotechnické továrny „Kolben a spol. Vysočany“ (později Českomoravská Kolben-Daněk Praha-Vysočany /1898/ ČKD), Cukrovar Leopolda Bohumila hraběte Thuna Staré Benátky dnes Benátky nad Jizerou /1898/, Kaolinová továrna (Šamotka) Calofrig Zliv /1898/, Tabáková továrna České Budějovice (německý) /1901/, Důl Gabriela Karviná-Doly (německý) /8. 7. 1903/, J. Hückel a synové (J. Hückeĺs Sons dnes Tonak a.s. Nový Jičín) /1903/, Náchod přádelna /1903/, Pivovar KarvináDoly /8. 7. 1903/, fy. Mandl Mostek (německý) (později TIBA 01 Mostek) /1904/, Řetenice Důl Hedvika Petřvald (německý) /3. 9. 1906/, Železárny Třinec (německý) (dodnes funguje jako Hasičský záchranný sbor Třinecké železárny, a.s.) /12. 7. 1906/, fy. F. Vichterle (později fy. Wichterle a Kovařík - Agrozet Prostějov) /1907/, pobočná stanice Městského hasičského sboru ve Škodových závodech v Plzni /1908/, Lihovar Smiřice /1910/, sirkárna SOLO (později Igla) České Budějovice (český) /1910/, fy. Schmidt Podmoklice (německý) /1911/, Česká akciová továrna pro raffinaci petroleje v Kolíně (dnes Paramo Pardubice a.s., středisko Kolín) /1912/, Továrna na sukna a vlněné zboží Bratří Lannerů Krahulčí (později továrna Löw a továrna Jan Satrana) /1912/, Škoda Mladá Boleslav /1914/ (později AZNP Mladá Boleslav dodnes funguje jako Hasičský záchranný sbor ŠKODA AUTO a.s.). První profesionální hasičský sbor byl založen v roce 1882 v továrně Fridricha Pollaka ve Fulneku (německý). Krátce před I. světovou válkou se třineckoželezárenský (1. 1. 1912) a mladoboleslavský hasičský sbor stal jedním z prvních závodních hasičských sborů v Rakousko-Uhersku, v nichž sloužili hasiči z povolání. V květnu 1919 byl ustaven závodní hasičský sbor z povolání Škodových závodů Plzeň v muniční výrobě v objektu bývalého Zieglerova uhelného dolu u Nýřan. Rozvíjející se technická revoluce vynálezem spalovacího motoru významně ovlivnila i rozvoj požární ochrany. Motorové a automobilní stříkačky byly velmi výkonné a umožňovaly dopravu velkého množství vody i na delší vzdálenosti. Zatím co ruční stříkačky mohl obsluhovat kdokoliv, motorová stříkačka vyžadovala zkušenosti strojníka a obsluhu. To vedlo k tomu, že ve velkých závodech, kde se nacházely, byli ustavovány skupinky profesionálních hasičů a placené požární sbory, které vedle péče o techniku měly na starosti i ostrahu. Opodstatnění protipožárního zabezpečení tovární výroby a existenci továrních hasičských

112

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů sborů, dokládá množství požárů v provozech, při ohrožení zaměstnanců, drahých strojů, skladů a ostatních zařízení továren. Po zkušenosti s obrovským požárem na severním nádraží ve Vídni z roku 1911 bylo usneseno státní železniční radou a ministerstvem železnic, aby ve velkých stanicích, topírnách, železničních dílnách a skladištích byly zřízeny hasičské sbory. Požární ochrana na železnicích byla až do roku 1952 zajišťována pouze dobrovolnými sbory, zřizovanými jen ojediněle ve větších provozovnách. Tyto dobrovolné jednotky požární ochrany byly tvořeny ze zaměstnanců nejrůznějších pracovišť, kterým povětšině chyběly odborné znalosti a průprava, neboť výcviku nebyla věnována dostatečná péče. Také jejich technické vybavení bylo nevyhovující. Schopnost účinného zákroku v případě požáru u takových jednotek, podmíněná svoláním příslušníků z různých pracovišť, byla v pracovní době vždy velmi malá a v době pracovního klidu prakticky téměř nemožná. V případě požáru byly železnice proto vždy odkázány na často i značně vzdálenou pomoc vnější. Prodleva se zahájením účinného zásahu měla za následek větší škody způsobené požárem. Zemská ústřední hasičská jednota království Českého čítala v r. 1898 2 tovární sbory a v r. 1912 21 továrních sborů s 802 členy. Německá zemská jednota v království Českém čítala v r. 1912 továrních sborů v okresu: Ústeckém 5, Falknovském 1, Chebském 1, Karlovarském 3, Stříbrském 1, Mimoňském 2, Děčínském 2, Českokamenickém 1, Loketském 1, Libereckém ve městském obvodu 1 ve venkovském 3, Teplickém 3, Trutnovském 6, Ašském 7, Chomútovském 1, Chrastavském 1, Lanškrounském 1, Tanvaldském 3, Vildšteinském 2, Vimperském 1. V roce 1915 měl Svaz Slezsko-pruského hasičstva ve vládním kraji Wroclaw (kam spadali hasičské sbory z Hlučínska a Ratibořicka) 13 podnikových hasičských sborů. Po vypuknutí 1. světové války došlo k ochromení činnosti všech požárních sborů, včetně továrních. Široký rozmach činnosti hasičstva a zakládání továrních sborů byl přerušen válečnými událostmi let 1914 – 1918. Tak došlo ke zdecimování již rozvinuté hasičské základy. Více než polovina činných členů nastoupila vojenskou službu, hasiči zajišťovali nejnutnější požární pohotovost. V tomto období nevznikly téměř žádné nové tovární požární sbory. V roce 1916 byl zřízen hasičský sbor v továrně na výrobu obuvi Budischowki v Třebíči-Borovině. Jeho založení předcházel požárních továrních objektů v roce 1915. Sbor Velkostatku Hodkov 1916, Lederer Mladá Boleslav, a.s (později Spojené lihovary a drožďárny a.s. Mladá Boleslav /1918/, CARBORUNDUS-ELEKTRIT v Benátkách nad Jizerou (později Továrny strojírenské techniky, závod na výrobu karborunda a elektritu) /1918-19/, Cukrovar Vyškov (český) /1918/, ve 20tých letech vznikl tovární hasičský sbor ve Vratislavickém pivovaru (Vratislavice nad Nisou). Život sborů v původní šíři byl obnoven až po vzniku samostatného československého státu. Rozvoj požární ochrany v letech 1918 - 1938 K dalšímu rozvoji v oblasti požární ochrany dochází až ve dvacátých létech minulého století, kdy dochází k obnovení výroby ve stávajících továrnách a jsou zakládány továrny nové. Kromě dobrovolných továrních sborů, které vznikly např. v továrnách: Karviná-Doly (český) /1921/, chemička Dukla HCHZ Ostrava-Hrušov (německý) /1921/, firma Fürth Neštědice (Nestersitz „Fürt“) /1923/, Zámecký sbor Velké Meziříčí – velkostatek Františka Harracha /1923/, Solo České Budějovice (Helios České Budějovice) /1923/, Důl Hedvika Petřvald (český) /1924/, ZAZ Jaroměř /1924/, Elektrárna Mydlovary /1924/, textilka Velveta 5/1 Stará Paka (později Velveta Varnsdorf a.s. závod 7 Stará Paka) /1925/, jáma Odra Přívoz II /25. prosince 1925/, firma Schnabel Nová Paka (později Velveta Varnsdorf a.s. závod 2 Nová Paka) /1925/, Doly (Solca) Karviná /1925/, Svoboda Motor Kosmonosy /1925/, Důl Pokrok

113

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Petřvald (německý) /prosinec 1925/, Drucker Bučovice (později Spojené uměleckoprůmyslové UP závody n. p., závod 01 Bučovice) /1925/, Přádelna Malé Svatoňovice /1926/, Továrna na kaolinové zboží Calofrig Borovany /1928/, textilní firma Josef Sochor Dvůr Králové nad Labem (později Tiba Dvůr Králové nad Labem) /1928/, Thonet Mundus Třinec /1929/, Thonet-Mundus Český Těšín (český) /1930/, Velkostatek Františka Harracha, Velké Meziříčí /25. 4. 1931/, Karlova huť Frýdek Místek (český) /1931/, Moravské chemické závody Ostrava - Československá továrna na dusíkaté látky a.s. Ostrava /1932/, Železárny Třinec (český) /1932/, Sklárny Ústí (později České továrny na láhve n. p. Ústí nad Labem) /1933/, Baťa a.s. Otrokovice /1933/, Válcovny trub Bohumín (český) /1934/, Kraupnerova továrna Třebenic /1934/, Cukrovar Ratiboř /1934/, fy. Antonín Štrombach Louny /19. 4. 1934/, Kudrnáčův gumařský závod (dnes Rubena Náchod) /léto 1935/, Spolek pro chemickou a hutní výrobu Hrušov (český) /1935/, Koh-i-noor (později Elektro Praga Hlinsko, závod Jablunkov) /1935/, Fatra Napajedla /1936/, Drátovny Bohumín-Pudlov (český) /1936/, Mücke Melder fy. Karviná-Fryštát /1936/, Optikotechna Přerov (dnes Meopta a.s. Přerov) /20. 12. 1936/, AERO Praha /1937/, sklárny Cesar Crystal Josefodol /1937/; Železárny Vítkovice (český) /1937/, Drátovny Bohumín-Pudlov (polský) /1938/, požární četa cukrovaru v Cholticích /1938/, Železárny Třinec (polský) /1938/, akciový pivovar Budvar (BudweisBudweiser) České Budějovice /1938/, Důl Pokrok Petřvald (polský) /1938/, Drátovny Bohumín (německý) /1939/, chemička Hrušov (německý) /1. dubna 1939/, Železárny Třinec (německý) /1939/, Důl Pokrok Petřvald (německý) /1939/, Báňská a hutní společnost Vamberk /1939/ a další, vznikají první profesionální hasičské tovární, nebo též závodní sbory. Dle dostupných materiálů jsou to sbory u těchto továren: továrna na výbušniny Explosia Semtín a Spolek pro chemickou a hutní výrobu Rybitví později VCHZ Synthesia (dnes Aliachem, a.s., o.z.., Synthesia Pardubice) /1923/, Škodovy závody v Plzni /9. 5. 1926/ (později Škoda Plzeň a.s., dnes Škoda Služby a.s. Plzeň), Strojírny Polička (ADAST Polička dnes Poličské strojírny a.s. Polička) /1926/, akciová společnost Škodových závodů v Plzni závod Adamov (později opět Adamovské strojírny) /1934/, Válcovny trub Bohumín (polský) /1938/, Válcovny trub Bohumín (německý) /1939/. K 1. březnu 1936 bylo již v České zemské hasičské jednotě organizováno 12 továrních sborů. Požární ochrana v období okupace 1938 - 1945 Německá zemská Jednota pro hasičství a záchrannou službu na Moravě (Deutscher Landesverband für Feurwehr- und Rettungswesen in Mähren) čítala k r. 1933 21 dobrovolných továrních sborů, k r. 1934 18 dobrovolných továrních sborů (583 členů a z nich 29 samaritánů). V roce 1935 německo-česká „Tanvaldská okresní hasičská jednota“ okr. Jablonec čítala 10 továrních sborů. V roce 1936 v německých továrních sborech v Čechách bylo registrováno 1 382 továrních hasičů. Zákony, kterými se vydaly řády policie požárové pro Čechy, Moravu a Slezsko v letech 1873 a 1876, byly zrušeny vládním nařízením č. 30/1941 Sb. ze dne 18. prosince 1941 O věcech požární ochrany, ve znění vládního nařízení ze dne 4. srpna 1942, č. 352 Sb. Hasičstvo bylo z povolání, dobrovolné a závodní. Požární ochrana spadala do působnosti ministerstva vnitra a všechny jednotky byly začleněny do jednotné struktury tzv. Feuerschutzpolizei. Paragrafem 10 výše uvedeného nařízení měla být zajištěna povinná ochrana závodů vytvářením závodního hasičstva. Zřízení závodního hasičstva určoval dohlédací úřad a velitele (převážně německé národnosti) jmenoval majitel závodu. Náklady na zřízení a udržování požární ochrany závodu nesl podnik. Vládní nařízení ze dne 15. září 1943 o Hasičské výzbrojní ústředně pro Čechy a Moravu č. 257 ji vymezuje jako korporaci veřejného práva. Za její členy mohly být přijaty podniky se závodní požární ochranou. I v tomto, pro náš stát nelehkém období, vznikají nové dobrovolné i profesionální závodní sbory. Z

114

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů vyrábějící zbraně a střelivo, Sbor dobrovolných továrních hasičů ve Skřivanech /1939/, Strojírny Chotěboř /1939/; Akciové železárny v Hrádku (dnes Železárny Hrádek u Rokycan a.s.) /1940/, Moravan Otrokovice (dnes Moravan Aviation a.s.) /1940/, Thonet n.p., závod Halenkov /1940/; Sklárny Strání /1941/, Česká zbrojovka ČZ Uherský Brod /1941/, sklárny fy. Kopp a Syn Janštějn (později Osvětlovací sklo Janštejn dnes Sklárny Janštejn, s.r.o.) /1942/, RICO Havlíčkův Brod /1942/; chemička Hrušov (smíšený) /1942/, strojírna TOS Čelákovice /1942/, Zetor Brno /1942/, firma Jan Svědík Bystřice (dnes Interier a.s., závod Bystřice) /1942/, Strojírny Jičín /1943/, nábytkářská továrna Thonet Holešov (dnes TON a.s. Holešov – továrna na ohýbaný nábytek) /1943/, kožedělná firma Antonín Jelínek a syn Velké Meziříčí /19. 4. 1943/, ZPA Nová Paka (Závody průmyslové automatizace) /1943/, chemická barvírna Färberei Lodenitz v Loděnici u Berouna (po r. 1948 Gramofonovy závody) /1944/, ALFA Solnice /1944/, Elektrárna Komořany (UNITED ENERGY a.s. právní nástupce, a.s. Komořany, Most 1 dříve 1.SZT a.s. Komořany u Mostu) /1944/. V průběhu druhé světové války byla zřízena jednotka dobrovolných hasičů v železniční stanici Liberec na ochranu vlastní stanice i bývalých železničních dílen, za války nařídili Němci zřízení závodního sboru v papírnách Lukavice (dnes Olšanské papírny a.s. Lukavice), Benzina Roudnice nad Labem. Z profesionálních sborů jsou to dle dostupných pramenů a informací Baťovy závody ve Zlíně /1940/, Železárny Vítkovice (Werks Berufsfeuerwehr od r. 2007 VÍTKOVICE REALITY DEVELOPMENTS s.r.o.) /1. 4. 1941/, Železárny Kunčice /1942/, Škodovy závody, závod Hradec Králové (německý) /listopad 1942/; Zetor n.p. Brno /1947/, Akciové železárny v Hrádku /1949/. Vznik sborů u chemických továren v Neratovicích-Spolek pro chemickou a hutný výrobu (německý sbor) a v Litvínově (německý sbor) není v dostupných pramenech přesně uveden. Všechny tyto sbory byly velmi dobře vybaveny hasební technikou a jejich početní stavy byly také poměrně vysoké. Např. sbor v chemičce Litvínov čítal 180 mužů, ve Škodových závodech Plzeň 170 mužů, Železáren ve Vítkovicích 200 mužů, v Baťových závodech 52 mužů. Šestiletá okupace zanechala stopy v závodní požární ochraně. Němečtí okupanti věnovali požární ochraně a hlavně její organizaci pozornost proto, že chtěli mít co nejlépe chráněny všechny pro válku důležité hospodářské objekty a zejména zbrojní závody. Požáry mohli narušit válečné hospodářství. Němci všude dosazovali na vedoucí místa svoje oddané lidi. Výnosem ministerstva vnitra z 15. 5. 1939 nemovitosti, požární technika a výzbroj se staly vlastnictvím příslušných závodů. V roce 1942 byli členové závodních sborů vyňati „ze služebních povinností v ostatním říšském územní“, tedy z totálního nasazení. Fašisté, aby donutili hasičstvo pracovat pro jejich cíle, chránit válečné továrny a jejich provozy, podřídili ho pod ministerstvo vnitra. Ani tato opatření neutlumila žár odporu proti nenáviděnému fašistickému režimu. Na to odpověděli členové odbojovou taktikou s heslem: „Při požárech válečně důležitých závodů spěchejte pomalu, co hoří, nechte hořet, co nehoří důsledně prolejte vodou, aby se zničily stroje, materiál a zásoby.“ Činnost továrních hasičských sborů byla za okupace silně oklestěna a znovu se začala rozvíjet až po osvobození. Hasiči však nezapomínali na své základní poslání a založili SDH i v Koncentračním táboře Terezín. V období těsně po skončení II. světové války došlo k útlumu činnosti závodních sborů a útvarů, protože hlavním úkolem byla urychlená obnova válkou zničeného průmyslu. V podnicích chyběli lidé, kteří byli nacisty převedeni do podniků důležitých pro vedení války. V roce 1945 je založen český tovární sbor Olivenské Veby, Koh-i-noor České Budějovice. Činnost hasičů v podniku VLNĚNA Svitávka byla obnovena 7. července 1945 a utvořeno družstvo žen, po osvobození 1945 pracoval sbor Důl Karel v Řetenicích, Důl Alois Jirásek Světec, Důl Svornost Ohníč; Karviná-Doly (smíšený) /1945/, Železárny Třinec (smíšený)

115

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů /1945/, Drátovny n.p. Bohumín (smíšený) /1945/, Důl Pokrok Petřvald (smíšený) /1945/, TONASO Neštěmice /1945/, chemička Hrušov (český) /1. května 1945/, Kovoprůmysl České Budějovice (dříve Beckhoff) /1945/, Samson České Budějovice (dříve Měšťanský pivovar) /1945/, Kovohutě Nevrly (později České válcovny kovů n.p. Povrly dnes MĚĎ POVRLY a.s. Povrly) /1945/, n.p. Jihočeské papírny, závod Vltavský mlýn, Loučovice (JIP Větřní závod Loučovice dnes LIGNA Loučovice) /1945/, Jitka Český Krumlov /1945/, Dittmar-Keramické závody Teplice (později Spojené keramické závody Spojker Teplice-Trnovany) /1945/, UP závody a.s. Brno /1945/, Biochema Modřice /1945/. Požární ochrana na závodech v letech 1945 – 1960 Po roce 1945 dochází k opětovnému formování hasičstva. Vývoj požární ochrany v továrnách po osvobození v roce 1945 tvoří nejméně tři vývojové fáze. První z nich je ohraničena léty 1945 – 1951, druhá léty 1951 – 1955 a konečně třetí období 1955 – 1960. Každá z těchto fází má své zvláštnosti zaváděné na základě zákonných opatření. Je však třeba říci, že určujícím rysem v ochraně proti požárům na závodech byla dobrovolná ochrana proti požárům. V období následujícím bezprostředně po osvobození nebylo bezpochyby na požární ochranu v řadě závodů ani pomyšlení. Na organizování ochraný proti požárům nebyla vhodná doba. Bránil tomu hlavní cíl poválečných týdnů a měsíců – obnova výroby. A ten si vyžádal skutečně vysoké pracovní nasazení. Závodům chyběly jednak suroviny a silně trpěly zvláště nedostatkem pracovníků, jež byli nacisty převedeni do podniků důležitých pro vedení války. Všude v hospodářství probíhaly velké změny, konfiskace nepřátelského majetku, znárodňování, dosazování národních správců. Ve všech továrnách docháýzelo k velkým přesunům v osazenstvu. To všechno přirozeně ovlivnilo okamžik nástupu k řešení otázek ochrany závodů proti požárům. Již velmi brzy se ukázalo, že ani znárodněný průmysl se bez ochrany proti požárům neobejde a že dobrovolné tovární hasičské sbory jsou nejen dostupným a přitom účinným nástrojem, ale že navíc jsou takév svým způsobem projevem aktivního vztahu dělníků ke svěřeným hodnotám národního majetku. Vedle městských sborů dobrovolných hasičů, vznikají závodní (podnikové) sbory. Pro zajištění požární bezpečnosti v průmyslových podnicích byla vydána vyhláška ministerstva vnitra z 13. května 1945. Velmi významné bylo vládní nařízení z 18. 12 1946, podle kterého byly povinně zřižovány ve větších podnicích závodní hasičské sbory. Nejmenší počet mužů sboru byl stanoven na 18 členů. Velitele určoval podle vyhlášky závod a schvaloval okresní národní výbor. Na základě tohoto nařízení vznikaly v průběhu roku 1947 v závodech první hasičské sbory z povolání. Nové pojetí požární ochrany podle zákona č. 30/50 Sb. Spočívalo v tom, že péče o PO byla přímo uložena národním výborům a dobrovolné hasičstvo (včetně hasičstva z povolání, mimo továrních sborů) stalo se výkonným orgánem národních výborů. Další výboj dobrovolných továrních hasičských sborů byl uzavřen vydáním zákona č. 62/1950 Sb. ze dne 26. září 1950, „O ochraně před požáry a jinými živelnými pohromami“, kdy nařízením ministerstva vnitra byly všechny závody povinny nahlásit své členy Okresní organizaci Československého hasičstva. Revolučnost tohoto zákona byla zejména v tom, že péče o požární ochranu byla přímo uložena vedoucím závodů a podniků. Tento zákon nově upravil organizační strukturu hasičstva i obsah jeho práce. Pro hasičské sbory znamenal zásadní změnu a nahradil nevyhovující vládní nařízení č. 50 z roku 1942. Na základě tohoto zákona byly vydány ještě některé další předpisy, a to všechno mělo na organizaci požární ochrany v závodech velký vliv. Místo dřívějších hasičských sborů, které organizovaly všechny hasiče – činné, přispívající i zakládající a čestné -, byly zřizovány požární sbory. Sbory byli výkonným orgánem v oblasti požární ochrany. Změny spočívaly především ve zrušení dosavadních Závodních hasičských sborů jako samostatných právních osob. V závodě zůstala organizována jen represivní složka (zásahová jednotka), která od této doby nesla označení sbor, zatímco ostatní dosavadní dobrovolní členové byli převedeni k místním jednotám

116

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Československého svazu hasičstva v rámci provádění celostátní reorganizace, kde měli pomáhat při výchově občanů k požární bezpečnosti. Uplatňování administrativních přístupů leckdy vedlo k tomu, že dobrovolní členové dosud organizovaní v továrních SDH ztratili o další práci v požární ochraně zájem. V požárním sboru tak zůstala jen malá část dřívějšího spolku. Na základě zákona 63/1950 vyšlo 23. ledna 1951 vládní nařízení o náhradě škody přislušníkům hasičstva a jiným osobám v oboru ochrany před požáry a jinými živelnými pohromami. Příslušníkům závodního hasistva poskytuje náhradu vedení závodu. První celostátní konference SČsH konaná ve dnech 15. a 16. března 1952 v Praze završila reorganizaci hasičstva a vytvořila předpoklady (tak, jak si to přála politická reprezentace) pro přejmenování organizace ze SČsH na Československý svaz požární ochrany (ČSPO), ke kterému došlo od 1. 1. 1953. Od tohoto data ze Sboru dobrovolných hasičů vznikly závodní organizace ČSPO. Z hasičů se tak ze dne na den stali „požárníci“. V roce 1946 a v letech dalších dochází ke skutečnému rozvoji závodních sborů a požárních stráží (dnes požární hlídky) na základě přípisu Ministerstva vnitra o ochraně proti požárům v závodech. Dobrovolné hasičské sbory jsou budovány na podobných principech jako sbory veřejné. Krátce po 2. světové válce se uskutečnilo založení sboru k. p. MEZ Mohelnice (později SIEMENS, a.s. Mohelnice), Jihočeské papírny Větřní závod Přibyslavice (JIP-PACK Přibyslavice, JIP-Jihlavské papírny Přibyslavice, Huhtamaki Van Leer a.s. Přibyslavice, HUHTAMAKI ČR a.s. Přibyslavice); Farmak a.s. Olomouc, obnovení sboru akciového pivovaru Budvar České Budějovice /1945/, TYLEX (n. p. Továrny krajek a tylů Letovice) (český) /1946/, Mitop, a.s. Mimoň /1946/; Morav. sl.vln. závody v Brněnci (Vlněna n.p. Brno, závod 3 Brněnec n.p. Vigona 09 Brněnec dnes Vitka a.s. Brněnec) /23. 12. 1946/; Thonet a spol., dřevozávody a podnikatelství pod národní zprávaou Halenkov /1. 3. 1946/; Českomoravské sklárny a.s. Nový Hrozenkov-Karolinina huť /8. 7. 1946/; Zbrojovka Bojkovice /1946/, dřevařská továrna DYAS Uherský Ostroh /1946/, Vrbenské přádelny lnu (později Lenas Vrbno pod Pradědem) /30. dubna 1946/, Barvy a laky Milotice /1946/, Bruntálský lihovarský a nápojový průmysl /1946/, Motor-Union Kněžské Dvory /1946/, Lisovna nových hmot Vrbno pod Pradědem /1946/, textilní závod Tkalcovna Stará Paka (Velveta Varnsdorf a.s. závod 7 Stará Paka – Velveta 5/1 Stará Paka) /obnoven 1946/, Okula n.p. Nýrsko /1946/, Bytex Brno (později Moravan Brno) /1946/, Šamotka Velké Opatovicíce (dnes MŠLZ Velké Opatovice) /1946/, Kablo Děčín /1946/, Moravské sklárny Karolinka /8. 6. 1946/, Cukrovar Staré město /1947/, továrna na vstřikovací čerpadla PAL (Spojené závody pro automobilový a letecký průmysl) později n. p. Motorpal Jihlava /9. května 1947/, Moravské elektrotechnické závodechy MEZ Vsetín /12. 11. 1947/, Jihočeské papírny Větřní závod České Budějovice (dnes Duropack Bupak Obaly, a. s. České Budějovice) /1947/, Kaolinová továrna (Šamotka) Calofrig Zliv /1947/, Slezan Frýdek-Místek /1947/; Přádelna Nová Paka (Velveta Varnsdorf a.s. závod 2 Nová Paka) /1947-8/; N. p. Kablo, kabelovna Vsetín /7. 10. 1948/; DOTEX Dobrá /1948/; ALFA Solnice (nyní Alfa Plywoood a.s. Solnice) /1948/. Po roce 1948 nastal prudký rozvoj průmyslové výroby. Hasičstvo se plně zapojilo do zajišťování požární ochrany v novém průmyslu. Byla to doba vzniku velkých továrních celků namísto drobných závodů. Před hasiči vyvstaly úkoly ochrany nových průmyslových objektů a tím i ochrany daleko větších hodnot, než tomu bylo dosud. Vznikají závodní hasičské sbory v desítkách továren a podniků v celé České republice. Hasičstvo obracelo pozornost k požární bezpečnosti průmyslových závodů. Zakládání a rozšiřování továrních sborů se stalo trvalou součástí denní práce obzvláště okresních a krajských hasičských orgánů. Vznikají požární sbory: Chemické závody Lachema Bohumín (dnes Bochemie a.s. Bohumín) /24. 11. 1948/, Důl Gabriela (smíšený) /1948/, Důl Hohenegger Karviná-Doly (český) /1948/, Důl Doubrava (český) /24. 11. 1948/, Hlubina, Důl Dukla Havířov-Suchá (smíšený) /24. 11. 1948/, Důl

117

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Barbora Karviná-Doly (smíšený) /24. 11. 1948/, Důl Františka Karviná-Doly (smíšený) /24. 11. 1948/, Důl Jindřich Karviná-Doly /24. 11. 1948/ a Důl Evžen Petřvald /24. 11. 1948/ v Ostravsko-karvinském revíru, Karviná-Doly (český) /1948/, Důl Hlubina Karviná-Doly (smíšený) /24. 11. 1948/, Koksovna Karviná-Doly /24. 11. 1948/, Blumenthal-Vítkovické železárny, šroubárna Karviná-Fryštát /24. 11. 1948/, Jäckel fy. -Vítkovické železárny Karviná-Fryštát /24. 11. 1948/, Elektrárna Karviná-Doly (smíšený) /jaro 1948/, Železárny Karviná /1948/, Cihelna Horní Suchá (smíšený) /24. 11. 1948/, Cihelny Orlová /24. 11. 1948/, Budoucnost-pekárny a řeznictví /24. 11. 1948/, Koksovna Orlová-Lazy /24. 11. 1948/, Nová jáma (Kamenouhelné doly Orlová-Lazy, Důl A. Zápotocký Orlová-Lazy dnes OKD a.s. Důl Lazy) /24. 11. 1948/, Důl Žofie Orlová-Poruba /24. 11. 1948/, Stanice ČSD Petrovice /24. 11. 1948/, Západomoravské plynárny Brno (dnes Jihomoravská plynárenská Brno) /1948/, Důl Hedvika Petřvald (smíšený) /1948/, Thonet-Mundus Český Těšín /obnoven 1948/, v závodě mastného průmyslu Mastna Kostelec (později JmPM Jihomoravský průmysl masný dnes Kostelecké Uzeniny, a.s.) /1948/, Sfinx Vráto /1948/, v jihlavských továrnách Dřevostavba Jihlava, Tabák Jihlava, textilní továrna Pleta Jihlava (později Modeta I a Modeta II) a dalších. 4. dubna 1949 byla zrušena okresní hasičská jednota Moravsko-Ostravská. Jednota se skládala mj. ze 16 závodních sborů. K zákonu bylo vydáno vládní nařízení č. 135 ze dne 26. září 1950, kde se hovoří o závodním hasičstvu dobrovolném a z povolání s tím, že okresní národní výbory určují, ve kterých závodech má být hasičstvo dobrovolné nebo z povolání a o jakém počtu příslušníků. Dále se tímto nařízením přistoupilo ke zřizování požárních hlídek. Závodních hasičských sborů se dotýká i zákon č. 35/1953 Sb. ze 14. dubna 1953 o státním požárním dozoru a požární ochraně, který v § 11 – úkoly a druhy jednotek požární ochrany se zabývá i problematikou závodních sborů. Vyzvedl masovost v požární ochraně a uložil hasičům úkoly především na úseku prevence a výchovy. V tomto období se tvořily závodní sbory a v malých provozech požární družstva. Vládní nařízení č. 95/1953 z 27. listopadu 1953 rozpracovalo pak organizaci státního požárního dozoru a požární ochrany, tedy i úkoly závodů v požární ochraně /oddíl VII, § 3/. Nový zákon o požární ochraně a prováděcí nařízení nabylo platnosti 1. 1. 1954. K rozpracování některých úkolů, které Zákon č. 35/1953 Sb. o státním požárním dozoru řešil jen rámcově, doplňovala v roce 1955 vyhláška ministerstva vnitra ČSR č. 169 o zajištění a organizaci požární ochrany na závodech, podle které se provádí kontrolní činnost prakticky dodnes. Ve vyhlášce je upraveny odpovědnost vedoucích orgánů závodů a podniků, pracujících a některých jejich organizaci. Za tento úsek zodpovídali ředitelé, kteří však jmenovali referenty požární a civilní ochrany, na něž přenesli zodpovědnost za jmenované úseky. Jak již bylo uvedeno, ukládal zmíněný zákon č. 35/1953 Sb. povinnost provádět kontrolu výcviku zásahových jednotek v závodech. V některých případech docházelo k vzájemnému nepochopení funkcionářů požární ochrany a státního požárního dozoru. Toto období vzájemných neshod končí vydáním Zákona o požární ochraně č. 18/1958 Sb, který byl po celosvazové diskuzi a připomínkování schválen Národním shromážděním 17. 4. 1958. Zákon upravoval i organizaci požární ochrany na závodech, kde za požární ochranu je sice plně odpovědný ředitel podniku, ale otázky požární ochrany musí řešit všichni vedoucí pracovníci i mistři a technici a na druhé straně i vedoucí příslušných ústředních úžadů a orgánů. V části II. Československý svaz požární ochrany a jeho základní úkoly, v § 11, odst. 1 se mj. říká, že „úkolem svazu je napomáhat závodům v boji proti požárům“, dále odst. 3 se zmiňuje o tom, že „Svaz dále provádí požární prohlídky v menších závodech včetně zemědělských“. Středem zájmu svazu byla též požární ochrana závodů, kde však byla celkem malá členská základna. Proto bylo jedním z hlavních úkolů rozšířit počet závodních jednot i počet jejich členů v továrnách. Na ostatní pracovníky závodů působili požárníci zejména organizováním besed a přednášek o požární ochraně. Zákon byl doplněn o rok později vyhláškou ministerstva vnitra ČSR č. 106/59 Ú.l. o organizaci požární ochrany orgánů

118

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů činných v požární ochraně a zajištění jejich spolupráce i spolupráce s co nejširším okruhem občanů pro mírové i obranné úkoly. Zásadní obrat v preventivní činnosti a v provádění preventivních prohlídek nastal až v roce 1960 na základě tzv. „Kutnohorské výzvy“. Na 8. plenárním zasedání ÚV ČSPO v listopadu 1959 vyzval okresní výbor ČSPO v Kutné Hoře na základě závazků všech místních jednot v okrese všechny okresní výbory a jednoty v republice, aby v době od 15. listopadu 1959 do 31. března 1960 prohlídky všechny objekty svěřené do preventivní péče ČSPO a pomohly při odstraňování zjištěných závad. Kutnohorská výzva se velice rychle rozšířila po celé republice a přijali ji i velký počet závodních jednot. Po II. světové válce vzniká velké množství profesionálních závodních sborů až koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let. Výjimkou je Technická požární a záchranná služba (dnes Záchranná požární služba letiště Praha-Ruzyně) /1945/ a Hrydrowerk v Mostě (později chemické závody Záluží u Litvínova, Stalinovy závody Záluží u Mostu, CHEMICKÉ ZÁVODY CHZ ČSSP s. p. Litvínov-Záluží, CHEMOPETROL a.s. Litvínov dnes Unipetrol RPA Litvínov) (český sbor), Škodovy závody-Škoda Hradec Králové (později ZVÚ Závody Vítězného února Hradec Králové) (český sbor), ČKD Hradec Králové, které vznikly v roce 1945, avšak požární ochrana v těchto podnicích probíhala již před válkou. Po roce 1948 řada podniků si ustavila své profesionální závodní hasičské sbory. Počtem svých členů byly velice slabé a byly finančně dotovány svými závody. Tyto jednotky byly kombinované s dobrovolnými požárníky v rámci základních organizacích Československého svazu požární ochrany (ČSPO), které byly v závodech též ustaveny. Profesionální i dobrovolní hasiči těchto sborů prováděli společně jednotný výcvik a školení. Na jejich svazovou činnost vedení závodů finančně též přispívala. Tyto závodní útvary v případě požáru zasahovaly jak ve svém závodě, tak mimo něj. Placené závodní požární sbory vznikly u těchto závodů Spolana Neratovice (dnes SPOLANA a.s. Neratovice) /1948/, Spolek pro hutní a chemickou výrobu Ústí nad Labem (dnes SPOLCHEMIE a.s. Ústí nad Labem) /1949/, ŽBC Hrádek u Rokycan /1949/, Urxovy závody, n. p. Ostrava /19. 1. 1951/, n. p. Žďárské strojírny a slévárny Žďár nad Sázavou (dnes ŽĎAS a.s. Žďár nad Sázavou) /1. 9. 1951/, chemická továrna Koramo Kolín /1951/, NHKG Nová huť Klementa Gottwalda n.p. Ostrava (později ISPAT Nová huť, Mittal Stell a.s. Ostrava dnes Arcelov Mittal Ostrava a.s.) /1952-53/, Strojírny Kunovice (později n. p. LET Kunovice dnes AIRECRAFT Industries a.s. Kunovice) /1952/, Blanické roce 1953 vznikají první Útvary požární ochrany železnic v důležitých dopravních uzlech (od 1. 1. 1995 Hasičská záchranná služba Českých drah a.s. do 30. 6. 2008, od. 1. 7. 2008 HZSP Správa železniční dopravní cesty, s. o.) - Břeclav /1953/, Hradec Králové /1953/, Cheb /1953/, Kolín /1953/, Brno /1953/, České Budějovice /1952-53/, Ostrava /1953/, Plzeň /1953/, Nymburk /1954/, Olomouc /195354/, Krnov /1954/, Česká Třebová /1956/. Postupně bylo takto vybudováno v síti ČSD v České republice 16 požárních stanic. Z důvodu absolutního protipožárního zabezpečení skladů pohonných hmot Chemipetrol n. p Benzina (od 1. 1. 1994 ČEPRO a.s.), vznikaly v těchto objektech od r. 1953 závodní požární útvary – 11 jednotek rozmístěných po celé republice se 165 hasiči – Třemošná, Smyslov, Včelná, Bělčice, 04 Hněvice-Roudnice nad Labem, Mstětice, 06 Cerekvice nad Bystřicí, 07 Šlapanov, 08 Loukov u Kroměříže, 09 Střelice u Brna a jSDHP Hájek. Dříve HZSP Čepro Klobouky u Brna; ZPS Benzina Klobouky u Brna, Velká Bíteš, Sedlnice, Plešovec, Potěhy, Nové Město, Bělčice, Třemošná, Cerekvice nad Bystřicí, Šlapanov) Sloučením závodních jednot spolu s místními, resp. jejich podřízením vedení místních jednot, nemohlo mít dlouhého trvání. Zvláštnosti požární ochrany v závodech byly již tak velké, že je

119

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů nebylo možné překlenout administrativním pokynem vyvolávajícím zdání jednotné organizace. Průmyslové závody v období od roku 1948 do roku 1955 doznaly velkých změn ve výstavbě i svém technickém vybavení. Další vývoj požární ochrany v závodech a vznik nových dobrovolných závodních jednot (sborů a útvarů) ovlivnil zákon, který vstoupil v platnost 1. ledna 1954, doplnila vyhláška ministerstva vnitra č. 169/1955 Úl, částka 94 ze dne 7. září 1955 o zajištění a organizaci požární ochrany v závodech. Tato vyhláška nově upravovala odpovědnost vedoucích pracovníků za zajištění požární ochrany, včetně povinností jednotlivých pracovníků v oboru požární ochrany. Podle této vyhlášky ve stručném rozboru odpovídali hospodářští pracovníci za požární ochranu v rámci své hmotné zodpovědnosti v celém rozsahu, a to z hlediska řízení, financování i organizace. Současně odpovídali za dodržování všech zákonných ustanovení vyhlášek a podnikových směrnic. Požární ochrana tím byla postavena na novou základnu orientovanou na systém státního požárního dozoru a pracovníci požární ochrany měli možnost účinněji působit na zabezpečování požární ochrany, než tomu bylo dosud. Tato skutečnost však nepřispěla k tomu, že by se počet závodních požárních jednot výrazně zvýšil. Vyhláška upravovala odpovědnost vedoucích orgánů závodů a podniků, pracujících a některých jejich organizací. Důvodem k vydání této vyhlášky byl fakt, že v tomto období docházelo k velkému počtu velkých požárů, které měly negativní dopad na vývoj ekonomiky. Zákon byl odrazem vývoje společnosti a všelidového vlastnictví majetku. Za požární ochranu v závodu zodpovídal ve smyslu uvedených předpisů ředitel. Vyhláška ministerstva vnitra č. 169/55 Ú.l. uložila členům PO pomáhat při školení na závodech, aby každý zaměstnanec závodu znal prevenci a zacházení s ručními hasicími přístroji. Proto na každém závodě byly vypracovány a kontrolními orgány požadovány poplachové směrnice, požární plány, hasební plány, organizováno školení pracujících a ustavení preventisty závodu. Byla to důležitá opatření ke zvýšení požární ochrany socialistického majetku. Ke konci roku 1955 uvádějí celostátní statistiky 795 závodních požárních jednot. V posledních čtyřech letech se ustavilo 479 závodních jednot. V tomto období jsme byli v poměrném vybavení závodů motorovými stříkačkami na předním místě v Evropě. V roce 1959 na závodech pracovalo jen 1 307 závodních jednot. Přestože vedoucí funkcionáři výrobních zařízení a organizací byli zodpověděni za stav požární ochrany, věnovali jí nedostatečnou pozornost a někteří dokonce odmítali pořídit pro ně výzbroj a techniku. Velká pozornost začala být věnována požární prevenci, byly ustaveny funkce požárních techniků ve smyslu vládního usnesení č. 212/67 a preventistů, v devadesátých létech zrušené a v roce 2000 znovu obnovené zákonem č. 237/2000 Sb. Byly zavedeny pravidelné preventivní požární prohlídky se zápisem do požární knihy a mnoho dalších povinností, které jsou v menších či větších obměnách zakotveny v současné právní úpravě požární ochrany. V souladu s ustanovením vyhlášky č. 169/1955 Ú.l. byly zakládány jednak závodní jednoty, jednak závodní sbory, a to podle místních podmínek. Snahou bylo utvářet podmínky pro zakládání závodních jednot. Jejich existenci však neurčovaly jen zájmy požární ochrany, ale i časté reorganizace ve výrobních podnicích. Většinou mezi závodními jednotami a místními jednotami ČSPO vládly dobré vztahy, vyskytly se tu i projevy nezdravého lokálního či resortního zájmu. Např. kritika, že závodní jednoty a sbory jsou zbytečně dobře vyzbrojeny a že tuto výstroj neužívají, zatímco místní jednoty a sbory k ní nemají přístup. Rozdíl mezi úrovní vybavení závodních sborů a místních sborů ovšem existoval. Byl však dán zvláštnostmi požární ochrany v závodech, specifičností výrobního programu, nutností rychlého zásahu, na to všechno by místní jednoty nemohly být připravovány. V průmyslu i v zemědělství došlo k velké koncentraci výrobních procesů, objevily se nové technologie, docházelo ke stále většímu hromadění surovin i hořlavých materiálů v objektech. Proto také požáry vznikající v té době působily vesměs velké přímé

120

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů škody, ale i škody následné, vyvolané omezením výroby nebo dalšími opatřeními. Rozhodujícím prvkem při zásahu se stala jeho rychlost. Vedení závodů si vesměs uvědomovalo důležitost požární ochrany, ale z různých příčin růstávala vyhláška ministerstva vnitra o požární ochraně na závodech nerealizovaná. S rozvojem průmyslu dochází k nárůstu členské základny. Téměř každá továrna má svůj vlastní hasičský – požární sbor. Jako dobrovolní členové ČSPO se podíleli i členové závodních jednot na životě a činnosti organizace. Účastnili se celostátní požárnické soutěže o nejlepší požární družstvo, soutěže Požárníci na pomoc zemědělství, ale zejména zúčastňovali se výcviku, školení, pečovali o preventivní ochranu proti požárům na svém pracovišti. Závodní jednoty ČSPO vznikaly nejdříve ve větších podnicích, kde již existovaly požární sbory jako zásahové jednotky. I v některých středních a malých závodech sice byly požární sbory, ale většinou o jejich výcvik nikdo nepečoval. Naopak v podnicích, kde existovaly závodní jednoty, velitelé požárních sborů se zúčastňovali pravidelných instruktáží pořádaných okresními výbory ČSPO a závodní jednoty v těchto závodech se staraly o vypracování poplachových směrnic, o vybavení dílen a provozů hasebními prostředky, o vodní zdroje a ve spolupráci s okresním výborem pořádaly námětové cvičení a rozvíjely i některé formy kulturní činnosti. Společně se zajišťováním požární ochrany zemědělských závodů a malých provozoven, probíhalo zajišťování požární bezpečnosti v průmyslových závodech. K zakládání dalších závodních jednot vyzýval i usnesení sjezdů ČSPO. Po II. sjezdu ČSPO a po VII. plenárním zasedání ÚV ČSPO, které rozebralo otázky požárního zajištění průmyslových závodů, začala se prohlubovat činnost dobrovolných požárníků v závodech. V roce 1960 sdružoval Československý svaz požární ochrany 1 311 závodních jednot. Ke konci roku 1961 měl Československý svaz požární ochrany 1 501 závodních jednot Zakládání závodních jednotek PO ve zvýšené míře odstartovala realizace usnesení ÚV ČSPO z května 1962 o pomoci a ochraně zemědělských a průmyslových závodů před požáry a o zvýšení preventivní ochrany a výchovy pracujících v průmyslu. Velmi přísně bylo dbáno, aby na všech úsecích závodů byly zaměstnanci seznamování, poučeni a školeni, jak požárům předcházet a jak si počínat v případě jejich vzniku. Požární technici závodů a pracovníci OV ČSPO měli v této době největší podíl na zakládání závodních jednotek PO. Statistika z roku 1963 uvádí, že v ČSPO bylo tohoto roku evidováno 2 188 závodních sborů (závodních jednot). Dne 6. a 8. července 1964 se konal v Praze III. sjezd ČSPO. Jeho pozornost byla zaměřena na rozšiřování vlivu na závody a ustavování nových závodních jednot (Zj ČSPO) v průmyslových podnicích a v závodech místního hospodářství. Pohnutkou pro zakládání závodních jednot a rozšiřování vlivu ČSPO na závody bylo sjezdové usnesení o zvýšení členské základny na dvojnásobek. Hlavní východisko ke splní tohoto usnesení bylo v získávání nových členů v závodech, neboť úroveň technického vybavení místních jednot již nedávala další možnosti pro skutečné uplatnění pro další nové tisíce dobrovolných členů. Naopak v závodech byl pro uplatnění nových členů stále ještě velký prostor. Převádět závodní jednotky požární ochrany na závodní jednoty ČSPO se příliš nedařilo. Dlouhodobé úsilí o zřizování závodních jednot ČSPO přineslo své konkrétní výsledky. Další možností byly v jednotných zemědělských družstvech. Na tomto úseku zatím nebylo přistoupeno k zakládání závodních jednot – i když v jiných výrobních družstvech byly závodní jednoty vytvářeny. Po dokončení kolektivizace zemědělství a vytvoření dnešních JZD, se stalo nutností vytvořit dobrovolné závodní požární sbory i v těchto organizacích. Sloučením JZD vyvstala situace, která činila jednotlivé sbory během dne neschopné okamžitě zasáhnout při případném požáru. Požadavkem místních jednot bylo, aby JZD ustavovala vlastní požární družstva, ostatně často složená převážně z členů místního požárního sboru. Ve většině případů jsou členové požárního sboru i členy JZD a pracují během dne na různých pracovištích vzdálených od místa bydliště a tak docházelo k situacím, že nebylo možné tyto členy včas dopravit k požáru. V JZD se podařilo postarat o oblast

121

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů požární ochrany zřízením požárních družstev jako zásahových jednotek. Tato družstva dlouho nevydržela a většinou ani nevyvíjela nějakou činnost. Dne 17. dubna 1958 byl vydán zákon č. 18/1958 Sb., o požární ochraně, který platil po dobu 27 let. Podle tohoto zákona byli povinni řešit požární ochranu v závodech všichni vedoucí pracovníci. Zákon určil druhy jednotek požární ochrany, které se dělily na profesionální a dobrovolné. Na závodech to byly závodní požární útvary (výlučně profesionální) a závodní požární sbory (dobrovolné a smíšené s placenými požárníky). Dále byli v podnicích ustaveny požární hlídky. Závodní požární sbory byly složeny převážně z dobrovolných pracovníků z řad zaměstnanců závodu-členů Místních jednot Československého svazu požární ochrany. Závodní požární jednoty byly dobrovolné sbory na závodech, organizované a řízené OV ČSPO. Koncem šedesátých let dosáhlo zakládání závodních jednotek PO a závodních jednot ČSPO vrcholu. Stejně jako v zákoně o státním požárním dozoru a požární ochraně č. 35/1953 Sb., tak i v tomto zákoně se hovoří o tom, že příslušníkům požární ochrany, tedy i příslušníkům závodních požárních útvarů přísluší stejnokroje a hodnosti. Tento zákon dokonce uváděl, že k upevnění kázně a k usnadnění výkonu služby může ministr vnitra po dohodě s ministrem národní obrany zavést stejnokroje pro příslušníky ostatních složek požární ochrany (byly tím myšleny závodní požární útvary). Zákon č. 237/2000 Sb. u zaměstnanců hasičských záchranných sborů podniků nahradil hodnosti funkčním označením. Označení členů jSDHP řečí Vyhláška MV č. 247/2001 Sb. O organizaci a činnosti jednotek požární ochrany ve znění pozdějších předpisů (226/2005 Sb.). Trend v zakládání závodních požárních sborů nadále pokračoval: Loděnice Svádov /1949/, KOTVA (dnes Gala a.s. Prostějov) /1949/; MEZ Brumov /1949/, n. p. Těstárny Březí u Boršova /1949/, Sklárna Inwald, závod Rudolfova huť Bystřice /12. 8. 1949/, Výroba pian a varhan Krnov /30. listopadu 1949/, PILA Hulín (n. p. Pilana Hulín později NÁŘADÍ Hulín dnes Pilana Tools a.s. Hulín) /září 1949/, Jitex (Jihočeský textil), základní závod Písek (dnes Jitex Písek a.s.) /15. 12. 1949/, TOKOZ Žďár nad Sázavou /1949/, Lineta Batelov /1949/, Partex Velké Meziříčí (později Závody Antonína Zápotockého) /1949/, Perla 10, a.s. Zábřeh (NH Zábřeh a.s.) /22. června 1949/, n. p. Moravskoslezské pletárny závod 03 (n.p. MOP) Dolní Bečva (později LOANA závod Dolní Bečva /1950/; papírny OLPAP Žimrovice (Smurfit Kappa Czech s.r.o., závod Mora Paper, závod Žimrovice) /1950/; n. p. Modeta Hořepník /1950/; Hanácké železárny Prostějov /11. 2. 1950/, Vlárské strojírny k. p. Slavičín /obnoven 1950/, Jitex České Budějovice /1950/, Sfinx /1950/, n.p. Moravskoslezské pletárny závod 03 Dolní Bečva /24. ledna 1950/, Moravskoslezské pletárny Rožnov pod Radhoštěm, závod 07 Krnov /10. února 1950/, n.p. Moravskoslezské pletárny závod Rožnov pod Radhoštěm (n.p. MOP později LOANA závod Rožnov pod Radhoštěm) /10(17). 3. 1950/, Karnola 01 Krnov /duben 1950/, Východomoravské plynárny Český Těšín /15. 5. 1950/, ANZP Mladá Boleslav-závod Vrchlabí /1950/, Fruta 03 Modřice /1950/, Slezská provazárna Boletice (později Konopa dnes LANEX a.s. Boletice) /1950/, Motorpal Telč /1950/, Fatra – Rakona, s.r.o. Rakovník /1950-52/; N. p. Moravskoslezské pily, závod Valašské Meziříčí (Valašské pily Valašské Meziříčí) /1951/; TECHNOPLAST Chropyně /1951/, VÚ Česká Třebová /1951/, n.p. Zbrojovka Vsetín /1951/; Dechtochema Velvěty (později Spolek pro chemickou a hutní výrobu Spolechemie Velvěty dnes Lybar Velvěty) Lybar Velvěty /1951/, n.p. Český nábytek Hradec Králové /1951/, Čsl. automobilová doprava, krajský podnik 7, Hradec Králové /1951/, Karlovarský porcelán s.p., závod 06 Horní Slavkov (od r. 1992 Haas -52/; MARS Svratka /1952/, Ledenický nábytek v. d. (haly Vápence) Ledenice /1952/, GAMA GROUP a.s., závod Jimramov (dříve n.p. Vitka Jimramov; N. p. Vlněna Brno, závod Jimramov; N. p. Vigona Svitavy, závod Jimramov; Gama a.s. České

122

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Budějovice, závod 6 Jimramov) /1952/, BONEX, závod I Teplice-Trhovany /1952/, OKD Bezruč /1952/, Masaryk I (Eduard Urx) /1952/, Stalin I (Důl Rudý říjen) /1952/; Technometra Jihlava (dnes Jihlavan a.s. Jihlava) /1952/; n.p. Olešan Košťálov 01 (později Kolora 07 Košťálov dnes Trevos a.s. Košťálov) /10. listopadu 1952/, AZNP Mladá Boleslav-závod Kvasiny /1953/, Benzina Šlapanov /1953/; Elektrárna Dukla Havířov-Suchá /1953/, Bioveta Ivanovice /1953/, v období padesátých let vznikají další závodní požární jednotky v LOANĚ Holešov, OBAS Lesní Brána Dubí, OBAS Rudolfova huť Dubí, Testroj Teplice (později Opravárenská základna ČEZ Teplice), SKLOTAS Řetenice (později SKLO UNION, závod 01, Teplice-Řetenice), Ploché sklo Teplice, závod Chudeřické sklárny (později SKLOTAS Chudeřice a SKLO UNION, závod Chudeřice dnes Glavunion závod Chudeřice), Jihomoravských dřevařských závodech Bystřice pod Hostýnem, v papírnách Novosedlice, Východočeské bavlnářské závody VBZ Náchod (nyní Tepna), ČZG České závody gumárenské Náchod (nyní Rubena), v elektrozávodě Ant. Teichman a spol ATAS (později MEZ Náchod nyní Atas elektromotory Náchod a.s.), n. p. AMATI Kraslice, hasičský sbor na stavbě vodního díla Lipno. Po roce 1953 jsou zakládány DZPS ve Filmových ateliérech Kudlov, ČSAO (Československé automobilové závody) Gottwaldov, v cementárnách Tlumačov, Chirana, s. p. Brno, Severočeská armaturka, České vlnařské závody, Pivovar Ústí nad Labem – mnohé však po čase zanikly pro nedostatek zájmu a pochopení, ČSAO (Československé automobilové závody) Holešov /1954/, Kdyňské strojírny Kdyně (později Elitex k.p. Kdyně - ELITEX MACHINERI s.r.o. Kdyně) /únor 1954/, n. p. Jihočeské papírny (Bupak) /1954/, fy. Ladislav Hejduk-dřevo a kovoprůmysl, Horní Hanychov u Liberce /1954/, požární četa 1. vojenský záchranný pluk CO Kutná Hora (hasičská záchranná četa „71. záchranná a výcviková základna Kutná Hora“) /1954/, Perla 02 Česká Třebová n.p. /1955/ (sbor pracoval již od r. 1874 Parnická textilní továrna HPS Česká Třebová, od r. 1882 Třebová), Velveta 2 Nová Paka (později Velveta Varnsdorf a.s. závod 2 Nová Paka) /1955/, Pribina Přibyslav /1955/; N. p. Rudý říjen (Barum) Otrokovice /1955/, Elektrárna Hodonín /1955/, Důl František Horní Suchá /1955/, Agrozet Třešť /1955/, Motorpal Havlíčkův Brod /1955/; Lenas Bruntál /1955/, Granitol Moravský Beroun (později Fatra Moravský Beroun dnes opět Granitol) /1955/, ČSAO (Československé automobilové závody) Bruntál /1955/, n.p. Slovácké cihelny, závod Hrachovec (později Severomoravské cihelny závod Hrachovec) /1955/, Okresní průmyslový kombinát Valašské Meziříčí /1955/, Státní statek Javorník (později SABAS Javorník) /1955/, n.p. Masna Přerov /1956/, n.p. Galla Měřín /1956/, Motorpal, závod 08 Velké Meziříčí /1. dubna 1956/, Gumárny Zubří s.p. (dnes Gumárny Zubří a.s.) /1956/, Přerovské strojírny /1957/; Metalis Nejdek /1957/; ÚP závody v Koryčanech /15. prosince 1957/, Keramika Dubí /1958/, Zbrojovka Jablůnka /13. 6. 1958/, Nářadí Zborovice /1958/; Tesla Jihlava /1958/; Nářadí n.p. Praha (dnes Narex Bystřice s.r.o.) /1958/, Závody Říjnové revoluce (dříve Zbrojovka Jablůnkov) /1958/, Palivový kombinát 25. únor k.p. Vřesová /1958/, Farmaceutické závody „Spofa“ n.p. Ústí nad Labem (později Chemodroga dnes Chemopharma n.p. Ústí nad Labem) /1958/, Pomocné provozy JZD, závod 07 Ratíškovice /1958/, požární četa 7. prapor civilní obrany VÚ Bučovice (později hasičská záchranná četa VZÚ 5782 Bučovice - 155. záchranný prapor Bučovice) /1958/, JZD Spojil /1959/, VUAB Roztoky u Prahy /1959/; Loděnice Valtířov /1959/, ČSSS Milná /1. ledna 1959/, SSAZ (Silniční stroje a zařízení) /14. dubna 1959/, hospodářství Československé akademie zemědělských věd v Brankách (později stanice Výzkumného ústavu krmivářského Čs. akademie zemědělských věd v Brankách) /1959/, lokomotivní depo ČSD Valašské Meziříčí /1959/, požární jednotka ZBZS Uranové doly DIAMO s.p. – OZ GEAM Dolní Rožínka /1959/, Umělecko-průmyslové závody n.p. Velké Karlovice /1959/, n.p. Dechtochema Teplice /12. 11. 1959/, Hlubna Holubice /1960/, závod Motor 04 Kaplice (později n.p. Jihostroj Kaplice) /1960/, Důl Svatopluk Mydlovary /1960/, nádraží ČSD

123

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Kařízek /1960/, v šedesátých letech byl ustaven SDH v Kovohutích Břidličná, KABLO Velké Meziříčí, JZD Suchdol nad Lužnicí, Jitona Lomnice nad Lužnicí, Obal Rozkoš, Obal Střížkovice, Otavan Nová Bystřice, JZD Slavonice, Důl Prezident Gottwald Hrdlovka, Kaolinová továrna (Šamotka) Calofrig Borovany, Geotest n.p. Uhřínov /1. července 1961/, Moravské chemické závody v Ostravě /1961/, Transporta Chrudim /1961/, JZD Jindřichův Hradec /1961/, ČSSS Hubenov /únor 1961/, Jitex Týn nad Vltavou /1961/, Šroubárny Benešov (dnes Hydraulika s.r.o. Benešov) /1961-62/, Severomoravské dřevařské závody Karolinka /14. 12. 1961/, Geologický průzkum Dubí /1961/, Drutep Ledvice /4. dubna 1961/, Důl Jirásek Ledvice a Úpravna uhlí Ledvice /27. 12. 1961/, Sklárny Kavalier a.s., závod Votice /1961/, Helios České Budějovice (později Igla) /1961/, Lesní správa Dubí /1962/, Kaolinová továrna (Šamotka) Calofrig Zliv /1962/, Jihočeské dřevařské závody Trhové Sviny /1962/, Jihočeská Fruta /1962/, Igla Trhové Sviny /1962/, n. p. Elektroporcelán, závod 02 Bohosudov /14. 12. 1962/, Šroubárna Vrchoslav /1962/, ČSAD U Křížku České Budějovice /1962/, Technoplyn České Budějovice /1962/, Jihočeské mlékárny České Budějovice /1962/, Tiskárny-závod Střáž /1962/, Igla České Budějovice /1962/, Krajská nemocnice České Budějovice /1962/, Tesla České Budějovice /1962/, Dehtochema České Budějovice /1962/, Logarex České Budějovice /1962/, Tabákový průmysl České Budějovice /1962/, Calofrig Zliv /1962/, ČSSS Plavnice /1962/, Jitona Lišov /1963/, Krajský svaz spotřebních družstev České Budějovice /1963/, ČSSS Rožnov /1963/, ČSSS Nové Hrady /1963/, Otavan Slavnonice /1963/, STS Dačice /1963/, Textil Slavkov /1963/, n. p. Stavostroj Nové Město nad Metují (dnes Aman Czech Republic a.s). /1964/, ALPA Velké Meziříčí /1964/; JZD Mír Brno-Tuřany /1964/, Prefa Třebovice /1964/, Svit koželužna Velké Meziříčí /6. května 1965/, Proclima-Svamp s.r.o. Dolní Bousov /1965/; Krkonošské papírny Hostinné /1965/; Slévárna Škoda České Budějovice /1965/, Tesárna Sosní /1965/, Motor Czech /1965/, Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany, s.p. (dnes Kovohutě Rokycany, a.s.) /1965/; k. p. Důl Paskov /1966/, SMDZ /1966/, ČSSS Hořepník /1966/, JZD Hořepník /1966/, požární četa prapor CO Kutná Hora (hasičská záchranná četa „152 záchranný prapor“) /1966/, JZD „Jiskra“ Děhylov /1967/; JABLONEX GROUP a.s. Železný Brod /1967/; Sandrik Vyškov (později Rostex Vyškov) /1968/; koncem 60. let Tesla Votice a.s., Sladovna Ivanovice, závod Vyškovan (později LNH Lisovny nových hmot Vyškov) /1969/, Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod /1969/; Státní výrobny autodílů n. p. Praha závod Rousínov (SVA Rousínov později Praga Rousínov) /1969/, Stavokonstrukce Vyškov /1969/, UP Rousínov /1969/, Adast Vyškov (později Zbrojovka Vyškov) /1969/; ŽAZ Vamberk (dnes ESAB Vamberk) /1969/; JZD Hlavnice /1969/, ČSSS Tichá /1970/, Stavokonstrukce Týn nad Vltavou /1970/, TESLA Jihlava /1970/, MODETA n.p. Jihlava /1970/, METRA Blansko /1970/, TELURIA spol. s r.o. Skrchov /1970/, Elektro-Praga Hlinsko /1970/, Ostroj Opava /1970/, I. Brněnská strojírna k.p. Brno pobočný závod Velká Bíteš /1971/, Autopal s.r.o. Nový Jičín /1971/; SPORT n. p. Nové Město na Moravě (dnes SPORTEN a.s. Nové Město n. M) /1971/, Závod Tesla Holešovice v Brněnských Ivanovicích /1971/, Důl Staříč II /1972/, Jitka Otín /1972/, Dýhárna Chrast /1972/, Východočeské papírny Chrast (později Orlické papírny Chrast) /1972/, Technolen Hlinsko /1972/, Klima a.s. Prachatice /1972/, Rodinné domky a.s. Rýmařov /3. 9. 1973/; Lira Český Krumlov /1973/, PAL Magneton Kroměříž /1973/, SFINX Všetuly /1973/, Pramet Světlá Hora /1974/, KVK (Krkonošské vápenky a kamenolomy) Kunčice nad Labem /1974/; Crystalex a.s. Nový Bor /1974/; n.p. Jihostroj Kaplice /1974/, Mikrotechna Týn nad Vltavou /1974/, Závody přesného strojírenství Zlín /1975/, Závody Gustava Klimenta ZGK Znojmo /1975/, Řetězárna Česká Ves /obnoven 24. 4. 1974 (1975)/, železniční Lokomotivní LOKO DEPO Jihlava /15. listopadu 1975/, Spolana Neratovice /1975/, Závody Gustava Klimenta ZGK Třebíč-Borovina /1975/, Sandrik Vyškov (později Rostex Vyškov) /obnoven 1975/; MENET Průhonice (METAZ Průhonice dnes Beneš a Lát, slévárna a strojírna, a.s. Průhonice) /1975/; Chemopetrol s. p. Benzina přečerpávací stanice - 7, Velká Bíteš /1976/, Stap

124

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Krucemburk /1976/; JZD Vyšší Brod /1976/, Mileta Hořice (dnes Mileta 02, Hořice v Podkrkonoší) /1976/, SZP Těšnovice /1976/, Dřevokombinát Vrbno pod Pradědem (později Severomoravské dřevařské závody Vrbno pod Pradědem) /1976/, Lisovna nových hmot Vrbno pod Pradědem /1976/, BYTEX Jihlava /1977/, FERAMO (EJF) Brno /14. 9. 1977/, Tesla Rožnov Havířov-Šumbark /1977/, Agrozet Jičín (později Agrostroj Jičín) /1977/, ASTRID n.p. Praha – závod ALPA, Velké Meziříčí /1978/, KOVOLIT n.p. Jihlava /1979/, TOS Hulín /1979/, Elitex Červený Kostelec a.s. (později Saurer Czech Republic s.r.o. dnes OERLIKON CZECH s.r.o.) /1979/, Čistírny a prádelny Vyškov /1979/, Dřevodílo Rousínov /1979/, Meta Vyškov /1979/, DDL Dřevozpracující družstvo Lukavec /1. 10. 1979, ale požární ochrana byla organizována již před rokem 1966/, Interiér Říčany /1980/, Státní statek Květná /1980/, JZD Fryšava /1980/, Bonex, závod I Teplice-Trnovany /19. 3. 1981/, Jitona Český Krumlov /12. ledna 1981/, BYTEX Letovice /únor 1981/, Krajský plemenářský podnik Homole Nové /1981/, JZD Velké Karlovice (dnes ZOD Velké Karlovice) /1982/; DP Autobusy Praha-Řepy /1982/; Agromotor Velké Meziříčí /1983/; JZD „Pokrok“ Radostín nad Oslavou (dnes ZERAS a.s. Radostín n. Osl.) /1983/; Krajský plemenářský podnik Koroseky /1983/, Státní statek Votice /1983/, ZD Černovice /1984/, Pila Javořice Ptení /1984/; Moravolen Vrbno pod Pradědem /1984/, ZD Zakřany /1985/, Pivovar Český Krumlov /19. srpna 1985/, Agrostav Želatovice /1986/, JZD Ženklava /1986/, JZD Březí /1987/; Závody na překližky a dýhy, n.p. Hodonín (dnes Ploma a.s. Hodonín) /14. 1. 1987/; Dopravní podnik DP Autobusy Praha-Řepy, Klíčov, Dejvice, Kačerov, Vršovice (dnes Správa vozidel autobusy provozovny Klíčov, Vršovice, Kačerov, Řepy) /1987/; Strojírny Nové Ransko. Z historie závodních jednotek PO vyplývá, že existence některých se po čase ukázala jako nejistá nebo dokonce jen krátkodobá. Navíc při těchto závodních jednotkách vznikala ještě družstva civilní ochrany. Závodní požární útvary zřizovala okresní inspekce státního požárního dozoru v součinnosti s vedením závodů na základě zákona číslo 35/1953 Sb., o státním požárním dozoru a požární ochraně v důležitých objektech, které vyžadovaly zvýšené požární ochrany. Jejich zřízení určoval ministr vnitra na návrh ministra, do jehož odboru závod náležel. Náklady spojené se zřizováním závodních požárních útvarů se hradily z rozpočtu toho ministerstva, do jehož resortu závod náležel a věcné náklady hradil závod. Hasebním obvodem těchto útvarů, složených z požárníků z povolání, byly vlastní závody, avšak v souladu s platnými směrnicemi mohly být na základě souhlasu ředitele příslušného podniku či závodu nasazeny i mimo území podniku. Závodní požární útvary zaujímaly zvláštní místo mezi jednotkami jako nejvyspělejší složka požární ochrany s vysokými nároky na odbornou, mravní, fyzickou a psychickou kvalitu jejich příslušníků. Vybavení těchto jednotek odpovídalo požárnímu nebezpečí prostředí a provozů, ve kterých působili. Požární ochrana v letech 1960 - 1990 V padesátých a šedesátých létech vznikají další závodní požární útvary. Z největších a nejvýznamnějších je možno uvést národní podnik Královopolská Brno /1951/, Středočeské strojírny Vodochody (dnes AERO Vodochody, a.s.) /1953/, Benzina Šlapanov (dnes Čepro a.s., Praha středisko 07 Šlapanov) /1953/; Benzina Loukov (dnes Čepro a.s., Praha středisko 08 Loukov u Kroměříže) /1. 7. 1955/, ŽBC Železárny Hrádek u Rokycan /1955/, Železárny a drátovny Bohumín (později Bohumínské železárny Gustava Klimenta dnes ŽDB Group a.s. Bohumín) /1955/, Zbrojovka Brno /1956/, Železorudné doly a hrudkovny pro úpravu železné rudy ŽDH Ejpovice (RND - Rudné a nerudné doly n.p. Ejpovice, ŠKODA Plzeň, závod Ejpovice) /1. 3. 1956/, Elektrárna Tisová (dnes ČEZ UKE ETI Tisová) /1958/, Svit Otrokovice /1958/, Svit Gottwaldov (Zlín) /1959/, ZPSL Ostrava (Česká správa letišť ČSL s.p. Letiště Mošnov dnes Letiště Ostrava a.s.) /1959/, Vlárské strojírny s.p. Slavičín /1959/,

125

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů chemické továrny Kaučuk, a.s. Kralupy nad Vltavou (dnes SYNTHOS Kralupy a.s.) /1962/, NCHZ Dehtový závod Valašské Meziříčí (n. p. Urxovy závody Valašské Meziříčí dnes DEZA a.s. Valašské Meziříčí) /1963/, Elektrárna Tušimice /1963/, SEPAP Severočeské papírny n. p. Štětí /1963/, Fatra Napajedla (dnes Aliachem a.s. Napajedla) /1965/, Válcovny plechu Frýdek-Místek /1. 10. 1965/, TECHNOPLAST Chropyně (dnes Aliachem a.s., odštěpný závod Fatra Chropyně) /1966/, Elektrárna Ledvice /1966/, Elektrárna Prunéřov (dnes EPR Elektrárna Mělník pobočná stanice Elektrárna Prunéřov Kadaň-Prunéřov) /1966/, Silon n. p. Planá nad Lužnicí /1967/, Slévárna Škoda České Budějovice /1968/, ČKD Kutná Hora /1968/. Jestliže bylo uvedeno, že po roce 1948 vznikají desítky dobrovolných závodních hasičských, od roku 1953 požárních sborů, a k dalšímu nárůstu dochází po roce 1955, tak tento slibný vývoj byl zastaven v roce 1965. Ve dnech 27. -29. ledna 1965 se uskutečnilo zasedání ÚV KSČ, jež mj. projednávalo otázky práce a výstavby společenských organizací. Ústřední výbor se nakonec usnesl přenést působnost těch společenských organizací, jejichž činnost není bezprostředně spjata s výrobním procesem, ze závodů do míst, kde pracující tráví většinu svého času, tzn. do místa bydliště. Mezi takové byly počítány i závodní jednoty ČSPO. ÚV ČSPO přijal poslušně toto usnesení. Po rozpracování rozhodnutí stranických orgánů zasedáním IV. pléna ústředního výboru ČSPO ze dne 7. května 1965 bylo zavedeno dvoustupňové řízení v podmínkách ČSPO a došlo k již zmíněnému (dočasnému) ukončení všech činnosti požárních sborů (závodních jednot) ČSPO a jejich vyvedení ze závodů v celostátním měřítku. Termín pro zrušení závodních jednot byl direktivně stanoven na 30. září, nejpozději k 15. listopadu 1965. ČSPO dostal za úkol poskytovat vedení závodů účinnou pomoc při zabezpečování jednotlivých provozů před požáry takovými formami, které budou sladěny s výrobou. V tomto opatření se ukázalo, že šlo o nedomyšlený a ukvapený postup. Ústřední orgány předpokládaly, že uvolnění členové přestoupí do místních jednot ČSPO v místě bydliště. Byl to však omyl, protože k začlenění do místních jednot docházelo zcela výjimečně. Ačkoliv se funkcionáři ČSPO pokoušeli přesvědčit uvolněné členy ze zrušených závodních jednot ke vstupu do MJ ČSPO, přesvědčovací akce neměla úspěch. Značný počet členů závodních jednot odmítl pracovat v místě svého bydliště s výmluvou, že stejně musí v závodech zajišťovat požární ochranu, že nebudou platit členské příspěvky, které za ně dříve platil závod. Část členů závodních jednot z ČSPO vystoupila. Z toho důvodu došlo k poklesu členské základny. Je pochopitelné, že toto opatření vyvolalo u části funkcionářů zklamání a nesouhlas. Po celých posledních 10 let požárníci dobrovolnou požární ochranu v závodech trpělivě budovali, a proto reorganizace v říjnu 1965 vyvolala mezi členy ČSPO roztrpčení. Zrušení závodních požárních jednot bylo velkou chybou, ale i zároveň škodou, neboť byla zlikvidována velmi dobře organizovaná proti požární instituce. To, že závodní jednotky plnily svůj účel, tomu nasvědčuje i okolnost, že v některých podnicích zpočátku odmítli pokyn ke zrušení závodních jednot ČSPO respektovat. Mnohde se snažili najít cestu, jak toto opatření obejít, když ze zrušených závodních jednot zřídily místní jednoty. Činnost byla zachována, ale musel být změněn jejich název. V názvu organizace byl závod vynechán a organizace byla prezentována podle názvu ulice, ve které se nacházel. Závažným faktem však bylo, že průmyslové závody i zemědělská družstva se ocitla ze dne na den bez požární ochrany, kterou dříve zabezpečovaly závodní požární sbory. Péče o požární ochranu v závodech pak přešla na okresní inspekci požární ochrany. V závodech zůstaly zachovány jako represivní složky jen požární sbory, požární družstva CO (zásahové jednotky) převážně jako služba civilní obrany v rámci jednotného systému výchovy CO, byly zřízeny požární hlídky, případně závodní požární útvary v největších průmyslových podnicích, které i organizačně spadaly pod vedení závodu. Tato organizační opatření neměla však dlouhého trvání a v roce 1968, podle usnesení ÚV SPO jsou opět zřizovány závodní organizace SPO, ne však na všech závodech a

126

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů podnicích, jako dříve. Značný počet požárů v letech 1966 – 1969 donutil však příslušná ministerstva a orgány k tomu, že bylo odvoláno zrušení závodních jednot ČSPO z roku 1965. Neuběhlo ani 5 let a požární ochrana se opět dostává do závodů, ale poněkud pracným způsobem. Řada závodních jednot se tehdy rozpadla a jejich činnost nebyla již vůbec, nebo ne zcela v plném rozsahu obnovena. Počínaje rokem 1971 se opět zakládaly dobrovolné požární sbory v závodech a podnicích a to podle dohody hospodářského vedení a ČSPO. Na celostátní konferenci v Praze dne 11. listopadu 1968 byla ukončena činnost ČSPO jako celostátní organizace dobrovolné PO a byly vytvořeny dva samostatné svazy PO (a to Český a Slovenský SPO). Hned příští den, tj. 12. 11. 1968 se konal první sjezd Českého svazu PO. Přijaté stanovy přinesly dost novinek do činnosti PO. Změnil se název Závodní jednoty na Závodní požární sbor (bylo to však v rozporu se současným zněním tehdejšího zákona o PO, kdy požární sbory byly výkonnými jednotkami PO závodů, zatím co základní články byl jen občanskými sdruženími (tj. spolky) v lůně Národní fronty. Po ustavujícím sjezdu Svazu požární ochrany ČSSR v roce 1973 se vliv této dobrovolné organizace pozvolna znovu začal šířit i na závody. Ve dnech 19. a 20. 1973 se v Praze konal IV. Sjezd ČSPO, na němž byla ustanovena jednotná celostátní organizace „Svaz požární ochrany Československé socialistické republiky (SPO ČSSR)“ a byly přijaty nové stanovy. Základním článkem organizace se staly „Místní“ a „Závodní“ organizace SPO ČSSR, které tvořil SPO České socialistické republiky (SPO ČSR) a SPO Slovenské socialistické republiky (SPO SSR). V průběhu sedmdesátých let dochází opět ke stabilizaci situace a na většině závodů a podniků začaly opět existovat dobrovolné závodní požární sbory. Nutno zdůraznit, že veškeré závodní jednotky PO byly velmi dobře vybavovány technikou, technickými a chemickými prostředky pro případnou ekologickou havárii, speciálně školeny pro zásah ve svých provozech, kde se členové (zaměstnanci) samozřejmě vyznali nejlépe. Závodní jednotky (ZJ) SPO musely být v každém závodě. Za činnost ZJ v závodě byl odpovědný ředitel závodu, který také ukládal úkoly v ochraně proti škodám způsobených požáry atd. Ustavení závodních organizací ČSPO, SPO Zj ČSPO n. p. MOP Rožnov pod Radhoštěm (později LOANA závod Rožnov pod Radhoštěm) /10. 3. 1950/; Zj ČSPO n. p. MOP Dolní Bečva (LOANA závod Dolní Bečva /1950/; Zj ČSPO Motorpal Jihlava /1950/, Zj ČSPO Konopa n. p. Boletice (dnes Lanex a.s. Bolatice) /1951/, v polovině padesátých let byly postupně ustaveny Zj ČSPO přerovských závodech: Kazeto, Juta, Masna, Moravské chemické závody a Přerovské strojírny, na Kojetínsku: Zj ČSPO v kojetínském cukrovaru, Zj ČSPO na Hranicku: Cementárna Hranice, Sigma Hranice, Kamenolom Olšovec, Solo Lipník n. B., TOS Lipník n. B. Zj ČSPO u Severomoravských dřevařských závodů ve Vlkoši, v Elektro-Praga Milotice n. B., v cukrovarech Brodek u Přerova, Dřevohostice a Prosenice, na valašskomeziříčsku: Zj ČSPO ve Valašských dřevařských závodech a v n.p. Tesla Rožnov pod Radhoštěm. obnovena Zj SPO n.p. Vitka Svitávka /1957(9?)/, Zj ČSPO Důl Stachov Radvanice /leden 1957/, Zj ČSPO HCHZ Dukla Hrušov /1961/, Zj SPO Moravské sklárny Karolinka /4. 1. 1964/, Zj SPO n. p. Stavostroj Nové Město nad Metují /1964/; Zj SPO pivovar Budvar České Budějovice /1968/, Zj SPO pivovar Samson České Budějovice /1968/, Zj SPO Elektrárna Mydlovary /1968/, Zj SPO Mape Mydlovary, Zj SPO Škoda České Budějovice /1968/, Zj SPO Koh-i-noor Gama České Budějovice /1968/, Zj SPO Železárny Prostějov /1969/, Zj SPO TONASO Neštěmice /1. ledna 1969/, ZPS ČSPO VŠB Poruba /26. listopadu 1970/, znovuustaven Zj SPO Dukla Hrušov /1971/, Zj SPO n.p. Meopta Přerov /1971/, Zj SPO SKLO UNION Řetenice /květen 1973/, Zj SPO Důl Staříč /30. ledna 1976/, Zj SPO Závody Antonína Zápotockého Vladislav /1980/, Zj SPO Tesla Jihlava /1981/,

127


Existence některých jednotek se však, bohužel, ukázala jako krátkodobá, neboť přestaly vyvíjet činnost a byly vedeny pouze úředně, až zcela zanikly. K 1. 1. 1985 bylo ve SPO ČSSR celkem 1 006 základních organizací SPO na závodech. Závodní požární sbory, tzv. smíšené s placenými požárníky (jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku, do které jsou za účelem zvýšení akceschopnosti a zkvalitnění činnosti zařazeny i osoby vykonávající tuto službu jako svoje zaměstnání): Železárny Třinec /1. 1. 1912/; Škoda Mladá Boleslav /1914/; Škodovy závody Plzeň /květen 1919/; Baťa a.s. Zlín /1930/; Baťa a.s. Otrokovice (později Svit Otrokovice) /24. února 1935/; N. p. Fatra Napajedla /1939/; Detona Bohuslavice nad Vláří (později Vlárské strojírny k. p. Slavičín) /1940/; Meopta Přerov /1941, obnoven 1951/; Česká zbrojovka Uherský Brod /1952/; Dechtochema Velvěty-Spolchemia Velvěty (Spolek pro chemickou a hutní výrobu) /1953/; Česká správa dopravních letišť Brno-Tuřany /1954-5/; OBAS Rudolfova huť Dubí /1960/; MEZ Mohelnice (později SIEMENS, a.s. Mohelnice) /1963/; n.p. Rudý říjen (Barum) Otrokovice /1968/; Galena Opava-Komárov (dnes IVAX Pharmaceuticals s.r.o. Opava 9) /1972/; AZNP Kvasiny /1972/; Chemophrarma n. p. Ústí nad Labem /1973/; Oděvní průmysl Prostějov (dnes Oděvní podnik, a.s. Prostějov) /1973/; Tranzitní plynovod, s.p. KS Kompresorová stanice Kralice nad Oslavou (později RWE TRANSGAS a.s.) /1974/; KABLO Vrchlabí /1976/; KABLO Velké Meziříčí /1978/; Rubena Náchod /1978/; Rubena Náchod, závod Hronov /1978/; letecká továrna Mesit Uherské Hradiště (dnes Mesit Reality s.r.o. Uherské Hradiště) /1980/; Zlínské letecké závody Otrokovice (dnes Moravan Aviation a.s. Otrokovice) /1980/; Farmakon Olomouc (dnes Farmak a.s. Olomouc) /1983/; Fosfa s.p. Břeclav-Poštorná /29. 12. 1989/; VÚ 5333 Halenkov /1. 1. 1994/; SCB Foundry, a.s. České Budějovice /2001/; DEKONTA a.s. /10. 1. 2002/. Požární ochrana v letech 1990 – dosud Koncem devadesátých let, příchodem sametové revoluce, přichází i konec závodních hasičských sborů. Finanční, ale i materiální podpora již není na takové úrovni, jako tomu bylo v minulých letech, což vedle k tomu, že hasiččinu dělají jen skalní nadšenci. Od roku 1. 1. 1995 jsou v podnicích jednotky sboru dobrovolných hasičů podniku, jejich počet je podstatně nižší než před rokem 1989, přesný počet není znám. Počet sborů dobrovolných hasičů podniků v druhé polovině 90. let dosáhl počtu 1 084 s počty 41 616 hasičů. V jednotkách SDHP zařazeno zařazeno v roce 2004 – 4 143 hasičů a 2006 - 2 974 hasičů. 1. října 1991 vznikl 21. Vojenský záchranný pluk CO Olomouc- požární četa (později hasičská záchranná četa „75. záchranná a výcviková základna Olomouc“). Přeměnou 4. průzkumného praporu 31. 10. 1992 vznikl 12. záchranný pluk CO v Jindřichově Hradci-požární četa (později hasičská záchranná četa „72. záchranná a výcviková základna Jindřichův Hradec - 153. záchranný prapor Jindřichův Hradec“), 30. června 1994 73. záchranný pluk CO Rakovník-požární četa (později hasičská záchranná četa „73. záchranná a výcviková základna Rakovník“). Od 1. ledna 1994 došlo k vytvoření u VÚ 2547 Halenkov (VÚ 5333 Halenkov) 5-ti členného profesionálního družstva hasičů. To mělo za úkol zajišťovat požární ochranu v objektu vojenského útvaru. Začátkem devadesátých let to vypadalo, jako by dobrovolní hasiči nebyli potřební. Došlo k útlumu a některé závodní sbory dokonce zanikly. Výjimkou je jednotka SDHP Fehrer Bohemia s.r.o. závod 01 Česká Lípa /1995/ a jednotka požární ochrany a.s. DEKONTA která byla zřízena 10. ledna 2002. Za nového majitele ČKD Kutná Hora byl založen SDHP SCB Foundry, a.s. – Slévárna České Budějovice 1 s hasiči z povolání v roce 2001. Závodní požární sbor JZD Zahořany převeden v říjnu 1999 na jSDHP ZKS AGRO Zahořany s.r.o. Při HZSP Válcoven plechu Frýdek Místek byli zřízeni dobrovolní hasiči od roku 2001 do konce roku 2006 v počtu 15 zaměstnanců z důvodu rozsáhlé restrukturalizace a

128

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů snížením početních stavů profesionálních hasičů a byli určeni k výpomoci v případech mimořádných událostí jako povodně, ekologické havárie a asistenční hlídky. Do hasebních činností nebyli začleňováni z důvodu nedostatečného vybavení výstrojí. V průběhu roku 2000 u 75. záchranné a výcvikové základny Olomouc vznikl odloučený 157. Ženijní záchranný prapor (žpr) Hlučín. Požární hlídka Fehrer Bohemia s.r.o. závod 02 Liberec založena 2003. Jednotka SDHP Vetropack Kyjov obnoven 1. 11. 2007. Jak by vypadal požár v případě jeho volného rozvoje až do příjezdu hasičského záchranného sboru kraje. Jedná se sice jen o několik minut, protože doba jízdy je vzhledem ke vzdálenosti opravdu minimální. Ale i těch několik minut může znamenat mnoho. Jakých parametrů by požár za těchto několik minut asi dosáhl? Ukázalo se tedy, že i sbory dobrovolných hasičů podniku mají svůj význam. Pozornost věnovaná požární ochraně v závodech je na místě, neboť výše škod způsobovaných požáry v průmyslu má rostoucí tendenci. Tato skutečnost je aktuální zvláště nyní, kdy v celé řadě podniků dochází v souvislosti s úspornými opatřeními k rušení sborů dobrovolných hasičů nebo omezování jejich činnosti. Jsou tedy taková opatření opravdu úsporná. Našla by se celá řada příkladů, kdy rychlým zásahem, ať už v závodě, nebo mimo něj, prokázaly závodní požární sbory svou oprávněnost. Vývoj, kterým tyto sbory prošly, byl provázen vždy obětavostí a odpovědností členů, na nichž spočívala a bude spočívat největší odpovědnost při zabezpečování požární ochrany v závodech. Všechny zmíněné SDH na závodech jsou zcela rovnocennými partnery SDH v jednotlivých obcích a svou bohatou činností nezůstávají za nimi. Mají navíc specifické poslání – chránit podnikový majetek, po bezpečnostní stránce zajisti plynulý chod výroby a včasným zákrokem zabránit případným ztrátám při požáru. Třebaže jejich postavení je poněkud složitější, dosahované výsledky svědčí o kladném přístupu při plnění úkolů nad rámec pracovních povinností. V roce 1948 byl dobrovolný hasičský sbor Spolana n. p. Neratovice přeměněn na profesionální hasičský sbor, v roce 1954 byl z rozhodnutí ministra vnitra, závodní hasičský sbor přejmenován na ZPÚ Vítkovice, 1955 byl ZPS Spolana Neratovice přejmenován na ZPÚ, z rozhodnutí okresní inspekce státního požárního dozoru byl v roce 1955 ustaven ZPÚ ŽBC Hrádek u Rokycan, 1958 byl ZPS Vlárské strojírny k.p. Slavičín a ZPS Svit Otrokovice zrušen a byl vytvořen ZPÚ, v roce 1959 byl na žádost vedení n.p. Svit Gottwaldov ZPS zrušen a ustaven ZPÚ. Od 1. července 1971 byla ZPS n.p. Rudý říjen (Barum) Otrokovice přejmenován na ZPÚ. Roku 1998 byl SDHP Škoda Auto a.s. v Kvasinách organizačně začleněn do HZSP Mladá Boleslav. Zrušené Zj ČSPO, ZJ SPO, SDH 1876 německý závodní hasičský a záchranářský sbor při uhelném dole Heiriches-GlückZeche Petřvald-Březiny přeměněn na obecní dobrovolný sbor, 7. 3. 1901 fy. Emanuel Feuerstein a spol. Hořice přejmenován na Sbor dobrovolných hasičů odděl. II, 30. června 1939 nebo 12. února 1940 Ferdinand a Emil Kallab Velké Meziříčí; 1942 textilní SDH ve Svitávce; 1948 hasičský sbor n.p. Vitka Svitávka (SDH); 1951 Zj ČSPO n.p. MOP Rožnov pod Radhoštěm; 1951 Zj ČSPO n.p. MOP Dolní Bečva; 5. dubna 1951 s.p. KABLO závod Vsetín, n.p. MEZ Vsetín a n.p. Krásenské sklárny závod Vsetín sloučen s SDH Vsetín, 20. července 1951 Thonet n.p., závod Halenkov-n.p. UP závody, závod Halenkov splynul s Mj ČSH Halenkov jako její pomocné družstvo, 21. května 1951 n.p. Krásenské sklárny Valašské Meziříčí převeden na Mj ČSH v Krhové a ve Valašském Meziříčí, 21. června 1951 n.p. moravskoslezské pily, závod Valašské Meziříčí (Valašské pily Valašské Meziříčí), 1951 ČESANA Mladá Boleslav, 1951 Sklárny Moravia-utvořili odbočku městského sboru, 1953 převedeni dobrovolní hasiči z textilky Vlněna do Mj ČSPO ve Svitávce, 10. prosince 1964 Zj ČSPO TOS Čelákovice, 10. prosince 1964 Kovohutě Čelákovice, 1965 BSS Brandýs nad

129

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Labem, 21. června 1965 Zj ČSPO Žďas Žďár nad Sázavou, 21. června 1965 Zj ČSPO n.p. Alpa Velké Meziříčí, 21. června 1965 Zj ČSPO n.p. Galla Měřín, 21. června 1965 Zj ČSPO Léčebna dlouhodobě nemocných Buchtův kopec, říjen 1965 Zj ČSPO Důl Stachov Radvanice; 1965 Zj ČSPO LOANA závod Rožnov pod Radhoštěm; 1965 Zj ČSPO LOANA závod Dolní Bečva; 1965 Zj ČSPO ZAZ Jaroměř; 1965 Zj SPO Tiba 03 Červená Skalice; 1965 Zj ČSPO Mileta; Červená Skalice; 1965 Zj ČSPO Veba Broumov; 1965 Zj ČSPO Veba Olivětín; 1965 Zj ČSPO Tepna 12 Červený Kostelec; 1965 Zj ČSPO MEZ Náchod; 1965 Zj ČSPO Tepna 01 Náchod; 1965 Zj ČSPO Tepna 03 Náchod; 1965 Zj ČSPO Karosa Jaroměř; 1965 Zj ČSPO Tiba Jaroměř; 1965 Zj ČSPO TOS Hronov; 1965 Zj ČSPO Veba n.p., Broumov – závod Olivětín; 1965 Zj ČSPO ČSD Děčín; 1965 Zj ČSPO Česana Boletice; 1965 Zj ČSPO Kablo Děčín; 1965 Zj ČSPO Kovohutě Děčín; 1965 Zj ČSPO Kovona Boletice; 1965 Zj ČSPO Narex Děčín; 1965 Zj ČSPO Perla 02 Česká Třebová n.p., 1965 Zj ČSPO Mosilana Česká Třebová, 1965 Zj ČSPO UP závodů Koryčany, 1965 Zj ČSPO Přerovské strojírny, 1965 Zj ČSPO Elektro-Praga Milotice nad Bečvou, 1965 Zj ČSPO Cementárna Hranice, 1965 Zj ČSPO Kamenolom Olšovec, 1965 Zj ČSPO POŽ ČSD Přerov, 1965 Zj ČSPO Lýko Přerov, 1965 Zj ČSPO n.p. Masna Přerov, 1965 Zj ČSPO KOZETO, n.p., závod 01 Přerov, 1965 Zj ČSPO Severomoravské dřevařské závody, n.p. závod Vlkoš, 1965 Zj ČSPO Severomoravské cukrovary, k.p., závod Kojetín, 1965 Zj ČSPO Severomoravské cukrovary, k.p. závod Brodek, 1965 Zj ČSPO Severomoravské cukrovary, k.p. závod Prosenice, 1965 Zj ČSPO Severomoravské cukrovary, k.p, závod Dřevohostice, 1965 Zj ČSPO n.p. Přerovské strojírny, n.p. Přerov, 1965 Zj ČSPO n.p. Meopta Přerov, 1965 Zj ČSPO CHEMOPETROL, k.p., PŘCHZ Přerov, 1965 Zj ČSPO JUTA, n.p., závod Přerov, 1965 Zj ČSPO JZD „ČSP“ Toubky nad Bečvou, 1965 Zj ČSPO Sigma, k.p. Hranice, 1965 Zj ČSPO SOLO, n.p., závod Lipník nad Bečvou, 1965 Zj ČSPO TOS, k.p., závod Lipník nad Bečvou, 1965 Zj ČSPO Konopa n.p. Boletice, 1965 Zj ČSPO Rostex Vyškov; 1965 Zj ČSPO Bioveta Ivanovice; 1965 Zj ČSPO Velkoobchod Holubice; 1965 Zj ČSPO Středněmoravské dřevařské závody Bučovice (UP Bučovice); 1965 Zj ČSPO Sladovna Ivanovice, závod Vyškovan; 1965 Zj ČSPO Pivovar Vyškov; 1965 Zj ČSPO SVA Rousínov; 1965 Zj ČSPO UP Rousínov; 1965 Zj ČSPO Adast Vyškov; 1965 Zj ČSPO cukrovar Vyškov; 1965 Zj ČSPO Juta, n.p. Opava; 1965 Zj ČSPO Karnola, n.p. Opava; 1965 Zj ČSPO OSTROJ, n.p. Opava; 1965 Zj ČSPO Státní oblastní nemocnice Opava; 1965 Zj ČSPO ŽIPA, n.p. Žimrovice; 1965 Zj ČSPO OKULA, n.p. Budišov nad Budišovkou; 1965 Zj ČSPO BROKÁT, n.p. Vítkov; 1965 Zj ČSPO ÚP závodů v Koryčanech, 1965 Zj ČSPO TESLA Jihlava, 1965 Zj ČSPO Moravské chemické závody Dukla Ostrava-Hrušov, 1965 Zj ČSPO MCHZ Ostravit, 1965 Zj ČSPO Tiskárny Ostrava, 1965 Zj ČSPO Kavárna Elektra Ostrava, 1965 Zj ČSPO ČSD – hl. nádraží Přívoz, 1965 Zj ČSPO Lokomotivní depo Přívoz, 1965 Zj ČSPO Slovnaft Ostrava, 1965 Zj ČSPO Koksovna Vítězný únor Ostrava, 1965 Zj ČSPO Důl J. Šverma Ostrava, 1965 Zj ČSPO Koksovna Jan Šverma Ostrava, 1965 Zj ČSPO Dudíkárny Mariánské Hory, 1965 Zj ČSPO Urxovy závody n.p. Ostrava-Zábřeh, 1965 Zj ČSPO Cementárny a sádrovcové doly Zábřeh, 1965 Zj ČSPO VŽKG Vítkovice, 1965 Zj ČSPO Důl Zárubek Ostrava, 1965 Zj ČSPO Koksovna Trojice Ostrava, 1965 Zj ČSPO Důl Petr Cingr 3 Ostrava-Michálkovice, 1965 Zj ČSPO Důl Fučík 3 Radenice, 1965 Zj ČSPO NHKG Ostrava, 1965 Zj ČSPO NHKG – závod 28, 1965 Zj ČSPO STS Kunčice, 1965 Zj ČSPO Důl Generál Jeremenko Ostrava, 1965 Zj ČSPO Kamenina Hrušov, 1965 Zj ČSPO Pekárny Svinov, 1965 Zj ČSPO Prefa Třebovice, 1965 Zj ČSPO Elektrárna 1. máje Třebovice, 1965 Zj ČSPO Bytostav Poruba, 1965 Zj ČSPO ČSD Kařízek, 1965 Zj ČSPO Řetězárna Česká Ves, 1965 Zj ČSPO Vápenka Vápenná, 1965 Zj ČSPO Šamotárna Vidnava, 1965 Zj ČSPO Papírny Písečná, 1965 Zj ČSPO Moravolen 04 Jeseník, 1965 Zj ČSPO Moravolen 10 Jeseník, 1965 Zj ČSPO Armaturka Dolní Lipová, 1965 Zj ČSPO Papírny OLPA, a.s. Jindřichov, 1965 Zj ČSPO Karosa Hanušovice, 1965 Zj ČSPO MEZ Jedlí, 1965 Zj ČSPO MEZ Postřelnov, 1965 Zj ČSPO

130

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Moravolen Sudkov, 1965 Zj ČSPO Orban Zábřeh, 1965 Zj ČSPO Hedva Zábřeh, 1965 Zj ČSPO Papírny Lukavice, 1965 Zj ČSPO UP Moravičany, 1965 Zj ČSPO k.p. MEZ Mohelnice, 1965 Zj ČSPO Jesenické dřevařské závody Loštice, 1965 Zj ČSPO STS Ústí nad Labem, 1965 Česká továrna na láhve n.p. Ústí nad Labem, 1965 Zj ČSPO Dechtochema Velvěty (Spolchemia-Spolek pro chemickou a hutní výrobu Velvěty), 1965 Zj ČSPO Spojené keramické závody (Spojker) Teplice-Trnovany, 1965 Zj ČSPO Sklárna Inwald, závod Rudolfova huť Bystřice, 1965 Zj ČSPO Bonex, závod I Teplice-Trhovany, 1965 Zj ČSPO Důl Svornost Ohníč, 1965 Zj ČSPO Průmyslové sklárny Hostějovice, 1965 Zj ČSPO Průmyslové sklárny Hostomice, 1965 Zj ČSPO n.p. Dechtochema Teplice, 1965 Zj ČSPO Důl Alois Jirásek, 1965 Zj ČSPO SHD Důl Jirásek Ledvice a Úpravna uhlí Ledvice, 1965 Zj ČSPO n.p. Elektroporcelán, závod 02 Bohosudov, 1965 Zj ČSPO Šroubárna Vrchoslav, 1965 Zj ČSPO Keramika Dubí, 1965 Zj ČSPO Geologický průzkum Dubí, 1965 Zj ČSPO OBAS Lesní brána Dubí, 1965 Zj ČSPO Důl President Gotwald Hrdlovka (Alexander), 1965 Zj ČSPO Papírny Novosedlice, 1965 Zj ČSPO Veřejný požární útvar Teplice-Trnovany, 1965 Zj ČSPO SKLOTAS Chudeřice (SKLO UNION, závod Chudeřice), 1965 Zj ČSPO SKLOTAS Řetenice (SKLO UNION, závod 01, Teplice- Řetenice), 1965 Zj ČSPO OBAS Rudolfova huť Dubí (KLO UNION Rudolfova huť Dubí), 1965 Zj ČSPO Osan Košťany (Osvětlovací sklo Košťany), 1965 Zj ČSPO Kovohutě Břidličná, 1965 Zj ČSPO Brokát Rýmařov, 1965 Zj ČSPO Závody Stanislava Kostky Neumanna Vrbno pod Pradědem, 1965 Zj ČSPO Severomoravské dřevařské závody Vrbno pod Pradědem, 1965 Zj ČSPO n.p. Moravolen Bruntál, 1965 Zj ČSPO Moravolen Zlaté Hory, 1965 Zj ČSPO Lenas Bruntál, 1965 Zj ČSO ČSAO Bruntál (Československé automobilové závody), 1965 Zj ČSPO železniční stanice Krnov, 1965 Zj ČSPO ČSD dílny Krnov, 1965 Zj ČSPO Karnola 01 Krnov, 1965 Zj ČSPO ZSKN Krnov, 1965 Zj ČSPO ČSSS Víno, 1965 Zj ČSPO Slezské mlýny Krnov, 1965 Zj ČSPO Sklárny Valašské Meziříčí, 1965 Zj ČSPO Sklárny Karolinka, 1965 Zj ČSPO n.p. Tesla Rožnov pod Radhoštěm, 1965 Zj ČSPO Československé akademie zemědělských věd Branky, 1965 Zj ČSPO lokomotivní depo ČSD Valašské Meziříčí, 1965 Zj ČSPO KABLO s.p. Vsetín, 1965 Zj ČSPO MEZ Vsetín, 1965 Zj ČSPO Sklárny Vsetín, 1965 Zj ČSPO n.p. Tesla Valašské Meziříčí, 1965 Zj ČSPO Bezkyd Nový Hrozenkov, 1965 Zj ČSPO Závody Říjnové revoluce Vsetín, 1965 Zj ČSPO Závody Říjnové revoluce Jablůnka, 1965 Zj ČSPO Valašský dřevařský průmysl Valašské Meziříčí, 1965 Zj ČSPO Moravskoslezské pletárny Rožnov pod Radhoštěm, 1965 Zj ČSPO n.p. Slovácké cihelny, závod Hrachovec (Severomoravské cihelny závod Hrachovec), 1965 Zj ČSPO hospodářství Československé akademie zemědělských věd v Brankách (Stanice Výzkumného ústavu krmivářského Čs. akademie zemědělských věd v Brankách), 1965 Zj ČSPO Sandrik Hošťálková, 1965 Zj ČSPO Okresní průmyslový kombinát Valašské Meziříčí, 1965 Zj ČSPO pivovar Budvar České Budějovice, 1965 Zj ČSPO pivovar Samson České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Elektrárna Mydlovary, 1965 Zj ČSPO Mape Mydlovary, 1965 Zj ČSPO Škoda České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Koh-i-noor Gama (Koh-i-noor 01) České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Motor, 1965 Zj ČSPO Masný průmysl, 1965 Zj ČSPO Motocyklové závody Mladý, 1965 Zj ČSPO Jihočeské papírny České Budějovice, 1965 Zj ČSPO ČSD České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Důl Svatopluk, 1965 Zj ČSPO Sfinx České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Drobné zboží, 1965 Zj ČSPO Těstárna Březí, 1965 Zj ČSPO Tesla, 1965 Zj ČSPO Tiskárna Stráž, 1965 Zj ČSPO Logarex, 1965 Zj ČSPO Igla České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Tabákový průmysl České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Technoplyn České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Dehtochema České Budějovice, 1965 Zj ČSPO ČSAD České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Jihočeské mlékárny České Budějovice, 1965 Zj ČSPO Šamotárna Zliv, 1965 Zj ČSPO Koh-i-noor 02, 1965 Zj ČSPO ČSSS Plavnice, 30. září 1965 Zj ČSPO Otavan Slavonice, 30. září 1965 Zj ČSPO STS Dačice, 30. září 1965 Zj ČSPO Jitona Lomnice nad Lužnicí, 30. září 1965 Zj ČSPO Obal Střížkovice, 30. září 1965 Zj ČSPO Otavan Nová Bystřice, 30. září 1965 Zj

131

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů ČSPO JZD Slavonice, 30. září 1965 Zj ČSPO JZD Jindřichův Hradec, 30. září 1965 Zj ČSPO JZD Suchdol nad Lužnicí, 30. září 1965 Jiholen Otín, 30. září 1965 Zj ČSPO Partex Nová Včelnice, 1965 Zj ČSPO PÚ ČSD G.n. Plzeň, 1965 Zj ČSPO ČSD TVD Koterov, 1965 Zj ČSPO JITONA, 1965 Zj ČSPO Početnická služba, 1965 Zj ČSPO v pobočném závodě Západočeské papírny Bukovec, 1966 Zj ČSPO Drutep Ledvice, 1965 Zj ČSPO Elektro Praga Hlinsko, 1965 Zj ČSPO Dílo Svratouch, 1965 Zj ČSPO Transporta Chrudim, 1965 Zj ČSPO Elite Chrudim, 1965 Zj ČSPO ČSAD Chrudim, 1965 Zj ČSPO Silnice Chrudim, 1965 Zj ČSPO Karosa Slatiňany, 1965 Zj ČSPO Cukrovar Slatiňany, 1965 Zj ČSPO Cihelna v Tuměchodech, 1965 Zj ČSPO Cihelny Stíčany, 1965 Zj ČSPO Techtolen Hlinsko, 1965 Zj ČSPO Východočeské papírny Chrast, 1965 Zj ČSPO Perla 02 Česká Třebová n.p., 1965 Zj ČSPO Důl A. Zápotocký, 1965 ZJ ČSPO OU STS Přibyslav, 1966 závodní požární jednotka JZD Mír Brno-Tuřany, 1969 Zj ČSPO Motorpal n.p. Jihlava začleněn do Mj ČSPO JihlavaStaré Hory, Zj ČSPO Jitka Otín přeměněn na sídlištní Mj ČSPO-zrušen 1968, Zj ČSPO Stavostroj Nové Město nad Metují, Rubena Náchod přeměněn na Mj ČSPO; Zj ČSPO Západočeské papírny Plzeň – hlavní závod, přeměněn Mj ČSPO, Zj ČSPO Plzeňské pivovary přeměněn na Mj ČSPO, Zj ČSPO Dílny ČSD Plzeň, Zj ČSPO STS, Zj ČSPO Sklárna Ústí nad Labem-Střekov přeměněny na Mj ČSPO, 1965 Zj ČSPO TON Bystřice pod Hostýnem vystupuje na veřejnosti pod hlavičkou Bystřice p. H. II (od roku 1970 opět obnoven), Zj ČSPO Vlněna Svitávka zrušen a přeměněn SPO Svitávka II-Vlněna; Zj ČSPO okresu Jičín – ZPA Nová Paka (Závody průmyslové automatizace), TOFA, SSAZ (Silniční stroje a zařízení), BONEX, Velveta 5/1, Velveta 2 sloučeny do nové Místní jednoty ČSPO Nová Paka II /počínaje rokem 1971 opět svou činnost obnovily jako ZO SPO v závodech/, 1965 členové závodního hasičského sboru Strojírna Kotouč, dle nařízení okresního velitelství ČSPO se stali členy městského sboru ve Štramberku; 1978 Zj SPO ČSD Kařízek; 1984 Zj SPO Svit n.p. Otrokovice; 1978 Zj SPO POŽ ČSD Přerov; 1981 Zj SPO Závody Antonína Zápotockého Vladislav; 1992 Gumokov (Rubena) Hradec Králové; 24. května 1994 SDH Moravské chemické závody MCHZ Dukla Hrušov; 7. 3. 2005 Agrostroj Jičín; 7. 3. 2005 ZPA Nová Paka, 7. 3. 2005 TOFA, 7. 3. 2005 SSAZ (Silniční stroje a zařízení), 7. 3. 2005 BONEX, 7. 3. 2005 Velveta 5/1, 7. 3. 2005 Velveta 2; 2008 SDH VITKA BRNĚNEC; 1. 1. 2009 Narex a.s. Lázně Bělhrad. Zrušené Zj CO, Zj PO, ZPS, DZPS, SDHP Závod na výrobu cukru hraběte Larische v Horní Suché /1873/; ochranná služba hasičská v dobřivských železáren /1903/, fy. Meinl-Erben Velké Březno /1903/, Pivovar Karviná-Doly /1911/, Závod na loupání vrby panství vsetínského v Ratiboři /1911/, S. Reich a spol. ve Františčině huti ve Velkých Karlovicích /1912/, tovární sbor hasičů akciového cukrovaru Vyškov (německý) /1918/, Závodní oddíl hasičů v tabákové firmě Budišov nad Budišovkou /1921/, Karviná-Doly (německý) /1921/, Důl Hedvika Petřvald (německý) /1924/, ThonetMundus Halenkov (sloučení firem Thonet a Josef Kohn) /1923 nebo 1926/, Velkostatek Hodkov /1924/, Thonet-Mundus Český Těšín (německý) /1930/, Dobrovolná tovární hasičská jednota v továrně na sukna a vlněné zboží Bratří Lannerů /1929 nebo 1931/, Karlova huť Frýdek Místek (německý) /1931/, hasičský sbor jámy Louis Vítkovice (německý) /7. 11. 1931/, S. Reich a spol v Mariánské huti ve Velkých Karlovicích /1931/, zámecký sbor majitele panství barona Königswartera Kvasiny /1932/, Thonet-Mundus Český Těšín (český) /1932/, Železárny Třinec (německý) /1932/, Továrna Petr Polach Frenštát pod Radhoštěm /1933/; knížecí Lichtenštejnská továrna Adamov /1934/, Válcovny trub Bohumín (německý) /1934/, chemička Hrušov (německý) /1935/; Drátovny Bohumín-Pudlov (německý) /1936/; Thonet-Mundus Vsetín /1937/; Železárny Vítkovice (německý) /1937/; Karviná-Doly (český) /1938/; Železárny Třinec (český) /1938/; Válcovny trub Bohumín (český) /1938/; Drátovny Bohumín-Pudlov (český) /1938/; Důl Pokrok Petřvald (český) /1938/; Rosická báňská

132

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů společnost Zastávka u Brna /1939/; chemička Hrušov (český) /1939/; Důl Pokrok Petřvald (polský) /1939/; Železárny Třinec (polský) /1939/; Drátovny Bohumín (polský) /1939/; Válcovny trub Bohumín (polský) /1939/; Spojené lihovary a drožďárny s likérkou Mladá Boleslav /1940/; akciový pivovar Budvar (Budweis-Budweiser) České Budějovice /1940/; chemička Hrušov (německý) /1942/; chemička Hrušov (smíšený) /1945/; Důl Pokrok Petřvald (německý) /1945/; německá jednotka PO v neratovické chemičce /1945/; Drátovny Bohumín (německý) /1945/; Válcovny trub Bohumín (německý) /1945/; Veba Olivětín (německý) /1945/; První brněnská strojírna (německý) /1945/; Velkostatek Františka Harracha Velké Meziříčí /1946/; Detona Bohuslavice nad Vláří /1946/; fy. Kopp a syn Janštejn začleněn do SDH Horní Dubenky /1947/; Zetor Brno /1947/; Karviná-Doly (smíšený) /1948/; Důl Gabriela (německý) /1948/; Důl Hohenegger Karviná-Doly (německý) /1948/; Koksovna Karviná-Doly (smíšený) /1948/; Spolana Neratovice /1948/; Tonet elektrárna Krnov /1950/; Výroba pian a varhan Krnov /1950/; Moravskoslezské pletárny Rožnov pod Radhoštěm závod 07 Krnov /1950/; Karnola 01 Krnov /1950/; fy. Schmidt Podmoklice /1950/; Továrna Ignás Klinger Mladá Boleslav /1950/; Královopolská Brno /1951/; KABLO s.p. Brno /1952/; Zbrojovka Brno /1956/; Přívoz II jáma Odra /1957/, Vlárské strojírny k.p. Slavičín /1958/; Svit Otrokovice /1958/; n.p. Svit Gottwaldov /1959/; OSINEK Kostelec nad Orlicí (koželužna firmy A. a J. Nejedlý – právní nástupce firmy Josef Seykora a synové Kostlec nad Orlic) /1960/, Palivový kombinát 25. února k.p. Vřesová přeměněn na Závodní báňskou záchrannou stanici /1964/; Somet Teplice /1972/; Průmyslové sklárny Hostějovice /1976/; STS Kravaře /1977/; Papírny Novosedlice /1978/, Pleas Luka nad Jihlavou /1980/; Jihlavské dřevařské závody Jihlava /1982/; Vratimovské papírny Vratimov /1983/; Dřevo – závod Lipník nad Bečvou /1985/; PŽV Nový Jičín /1986/; SMDZ /1988/; UO-TEX Ústí nad Orlicí (Perla 09 Červená Voda) /1989/; Bytex Letovice /1990/; Strojírny Nové Ransko; Čejkovské strojírny, np. Čejkov u Příbramy /1990-1/; Státní statek Votice /1991/; Společný zemědělský podnik Staňkov /28. 1. 1991/; Tabák Nový Jičín /1991/; papírny OLPAP Žimrovice /1991/; Závod lihovary a konzervárny LIKO Nýřany /1991/; Stavební stroje Nýřany /1991/; Lachema Brno /1991/; Sfinx České Budějovice /1991/; n.p. Dechtochema České Budějovice /1991/; Jitex Týniště nad Vltavou /1992/; Stavokonstukce Týniště nad Vltavou /1992/; Mileta Vrchlabí /1992/; Mileta Podhůří ve Vrchlabí /1992/; TIBA Vrchlabí /1992/; Mirotechna Týniště nad Vltavou /1992/; Igla Trhové Sviny /1992/; STS k.p. provoz Horšovský Týn /1. 2. 1992/; STS k.p. provoz Kout na Šumavě /6. 2. 1992/; Západočeské dřevařské závody Trhanov /15. 4. 1992/; Svit Velké Meziříčí /16. 2. 1992/; Nábytkář Domažlice /17. 4. 1992/; Školní statek Horšov /9. 3. 1992/; Západočeské pivovary Domažlice /15. 7. 1992/; Chemopetrol s.p. Benzina přečerpávací stanice - 7, Velká Bíteš /1992/; STS Velká Bíteš /1992/; ZPA Nový Bor /1992/; VÚ Plzeň /1992/; RUD Zbýšov u Brna /1992/; JZD Hlavnice /1992/; Elitex Lomnice nad Popelkou /1992/; JME elektrárna Oslavany /1993/; Benzina Šlapanov /1993/; HCHZ Dukla Hrušov (Hrušovské chemické závody, n.p.) /1993/; JZD Poběžovice /12. 1. 1993/, Okresní správa silnic Domažlice /17. 2. 1993/; JZD Klenčí pod Čerchovem /10. 3. 1993/; JZD Milavče /12. 3. 1993/; JZD Kanice (později JZD Lštění) /29. 6. 1993/; JZD Brnířov /2. 9. 1993/, Státní statek Jeneč /1993/; ZD Fryčovice /1993/; Mileta Dolní Branná /1993/; Státní statek Lánov /1993/; JZD Kalensko Dolní Kalná /1993/; Vojenská zotavovna Bedřichov ve Špindlerově Mlýně /1993/; JZD Archlebov /1993/; Alfa Plastik Bruntál s.r.o. /1993/; Plastic Slavětín /1993/; ASTRID n.p. Praha - závod ALPA Velké Meziříčí /1993/; Motor 03 České Budějovice /1993/; KVK (Krkonošské vápenky a kamenolomy) Kunčice nad Labem /1993-4/; Velveta Dolní Kalná /1993/; SSHR Boletex Bošice /leden 1994/; ČSAD Ostrava /1994/; Cukrovar Vyškov /1994/; JZD Ženklava /1994/; 1.Brněnská strojírna v Brně /1994/; ZEZ Žamberk /1994/; Kovohutě Děčín /1994/; Západočeské cihelny Blížejov /20. 5. 1994/; BENKO dřevařský podnik (Východočeské dřevařské závody Trutnov) /20. 2. 1994/; Západočeské dřevařské závody Domažlice (později Západočeský dřevařský průmysl) /10. 10.

133

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů 1994/; JZD Meclov /18. 10. 1994/; ČSAD Domažlice (později ČETRANS) /1. 11. 1994/; JZD Srbice /16. 12. 1994/; SPORT Horšovský Týn (později ARTIS Horšovský Týn) /31. 12. 1994/; Agromotor Velké Meziříčí /1994/; Zemědělské obchodní družstvo Maňovice /1994/; VENNUS Praha a.s. /1994/; JZD Pustá Polom /1995/; OEZ Sobkovice /1995/; TESLA Votice a.s. /1995/; MEZ a.s. Nedvědice /1995/; Nová Mosilana a.s. Brno /1995/; Labit Vrchlabí /1995/; KRPA Klášterská Lhota /1995/; KRPA Dolní Branná /1995/; VÚ Jihlava-Pístov /1995/; Elektropřístroj Kovářská (EPM Elektropřístroj s.r.o. Praha) /31. 12. 1995/; Tonus, továrna na usně, a.s. Jaroměř /1995/; VÚ 8361 Letiště Žatec (požární družstvo 11. letecké základny Žatec VÚ 4928) /31. 8. 1995/; ATECO, s.r.o. provozovna ŽOS Praha-Bubny /1996/; Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod /1996/; ZD Sokoleč /21. 5. 1996/; tírna /1997/; CHKZ Poběžovice (později CHKZ a.s. Poběžovice) /16. 1. 1998/; Sklárny Kavalier a.s., závod Votice /1998/; AKTIVA s. r.o. Kaznějov (Kaznějovské chemické závody, s.p.) /1998/; KVK (Krkonošské vápenky a kamenolomy) Kunčice nad Labem /1998/; Moravské sklárny Vrbno pod Pradědem /1998/; Koh-i-noor České Budějovice /1998/; RICO Havlíčkův Brod /1998/; DOTEX Dobrá /1998/; Lidokov Bojkovice – závod Němčice /1998/; Motorpal Havlíčkům Brod /1998/; Technolen /1998/; Sladovna Hodonice /1. 3. 1998/; zemědělské družstvo ZERA Ratížkovice /1. 9. 1999/; Tosima s.r.o Dlouhá Ves u Sušice (dříve SOLO Dlouhá Ves) /1999/; Strojírny Chotěboř /1999/; Motorpal Havlíčkův Brod /1999/; Dřevokombinát Vrbno pod Pradědem /1999/; Evona a.s. Chrudim (dříve Elite Chrudim) /prosinec 1999/; ZPA Stará Paka /1999/; Rubena Rudník /1999/; ISOLIT BRAVO Jablonné nad Orlicí /1999/; KPP Nové Homole /2000/; TOKOZ n.p. Žďár nad Sázavou /2000/; TOS a.s. Varnsdorf /2000/; JZD Draženov /25. 8. 2000/; Motorpal Velké Meziříčí /2000/; ČKD Žandov /2000/; Správa a údržba silnic SÚS Bystřice pod Hostýnem /2000/; MOVO Plzeň /31. 12. 2000/; Odetka a.s. Vrbno pod Pradědem /2001/; Hanácké železárny Prostějov /2001/; Tatra Příbor /7. 2. 2001/; Mlékárna Stříbro a.s. Stříbro /2001/; Masokombinát Martinov /2001/; AMATI-Denak s.r.o Kraslice /2002/; Kovohutě Příbram /2002/; MASSAG Bílovec /14. 1. 2002/; Cukrovar Hrušovany nad Jevišovkou, a.s. – Moravskoslezské cukrovary Hrušovany nad Jevišovkou /2002/; JZD Puclice (později ZEAS a.s. Puclice) /14. 6. 2002/; MILO II Olomouc /2002/; SABAS Javorník (ZD Javorník) /2002/; SEBA T, a.s. Tanvald, závod 05 Plavy-Mlýnska /31. 7. 2002/; GIO STYLE PAP a.s. Sušice /28. 8. 2002/; ZDP-Delta, s.r.o. Tachov /1. 11. 2002/; CUTISIN, a.s. Jilemnice, provoz Kořenov /31. 12. 2002/; SIGNUM s.r.o Hustopeče u Brna (Mostárna Hustopeče) /31. 12. 2002/; LIGLASS, a.s. Železný Brod, provoz Líšný /31. 12. 2002/; SEBA T, a.s. Tanvald, závod 06 Dolní Smržovka (přádelna Johann Priebsch dědicové) /31. 12. 2002/; Sklárna Antonín Rückl a synové Včelnička /31. 12. 2002/; SVA a.s. Holýšov (dříve LIAZ n.p. Holýšov) /22. 1. 2003/; Atas elektromotory Náchod a.s. (MEZ Náchod) /2003/; VLNAP Kdyně (později VELLUS s.r.o. Kdyně, VENNUS s.r.o Kdyně, VENNUS Praha a.s. Kdyně, Přádelny česané příze n.p. závod 4 Kdyně) /2003/; JIZERSKÉ SKLO, a.s. Lučany nad Nisou /30. 6. 2003/; CHKZ Staňkov (později CHKZ a.s. výrobní družstvo Staňkov, Chlumčanské keramické závody a.s. Staňkov) /17. 12. 2003/; ZPA a.s. Nová Paka /2003/; ZD Hvozd /17. 12. 2003/; MOTOR JIKOV a.s. České Budějovice /9. 2. 2003/; TOS Svitavy /26. 2. 2003/; OBRUČ Agro Černovice (dříve ZD Černovice) /2003/; VÚ 8677 Dašice – ŠVOSPO Dašice (školící středisko PO Dašice) /2003/; HUHTAMAKI ČR a.s. Přibyslavice /1. 10. 2003/; Velveta a.s. závod 01 Varnsdorf /2003/; Velveta Varnsdorf a.s. závod 2 Nová Paka /15. 11. 2003/; Velveta Varnsdorf a.s. závod 7 Stará Paka (Velveta 5/1 Stará Paka-tkalcovna) /15. 11. 2003/; HYBLER, s.r.o. Závod 02 Železný Brod /31. 12. 2003/; Orlické papírny Chrast /1. 1. 2004/; Silniční technika a.s. Nová Paka /15. 1. 2004/; Ekotex spool. s r.o. Ivančice /9. 2. 2004/; Zemědělské zásobování a nákup Domažlice /23. 3. 2004/ (později ZZN a.s. Domažlice, DOAGRA a.s. Domažlice /18. 3. 2004/); PREOS-WEST a.s. Halže /18. 3. 2004/; KOREM s.r.o. Krasíkov, Konstantinovy Lázně /16. 6. 2004/; Agroservis Tachov a.s. Bor /2004/; Agroservis Tachov a.s. Planá /červenec 2004/; ČASD autobusy Plzeň

134

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů a.s. Tachov /červenec 2004/; Orlické papírny Lanškroun (Východočeské papírny a.s. Lanškroun později ORPA, a.s. Lanškroun) /30. 3. 2004/; DIOSS NÝŘANY a.s. Nýřany /prosinec 2004/; LIRA Horní Planá /2004/; TOS Svitavy /2004/; Vigona Svitavy /2004/; MITOP, a.s. Mimoň /2004/; Saint-Gobain Orsil s.r.o. Častolovice /2004/; Dopravní podnik Praha, a.s. (DP Autobusy Dejvice) /31. 12. 2004/; Textilana a.s. Liberec /2004/; Seco Group, odštěpný závod 02 AGS Jičín (AUTOPAL Nový Jičín) /1. 1. 2005/; Linea Nivnice a.s. /27. 1. 2005/; Textilana Nové Město pod Smrkem /2005/; Kovosvit Sezimovo Ústí /2005/; Velveta a.s. závod 01 Varnsdorf /2005/; DAKO Třemošnice /2005/; DÍLO Svratouch /2005/; TRANSPORTA Chrudim /2005/; VÚ Chrast /2005/; VÚ Chrudim /2005/; Vojenská ubytovací správa Pardubice /2005/; MRAZÍRNY DAŠICE /2005/; VĚZNICE Pardubice /2005/; OEZ Letohrad /2005/; PROGRESSA Lobkovice /2005/; PERLA Ústí nad Orlicí /2005/; DŘEVOTVAR Jablonné nad Orlicí /2005/; DŘEVOTVAR Jamné nad Orlicí /2005/; KARTÁČOVNY Červená Voda /2005/; TOS Svitavy /2005/; Výzkumný ústav živočišné výroby Praha-Uhříněves /2005/; Jablonex group a.s. Železný Brod /2005/; LUCAS AUTOBRZDY spol. s.r.o. Jablonec nad Nisou /31. 7. 2005/; Bižuterie, Česká Mincovna /31. avkov /30. 9. 2005/; Tepna Náchod /2005/; ZKL Praha /7. 8. 2005/; ELITEX k.p. Kdyně (později ELITEX MACHINERI s.r.o. Kdyně) /10. 2. 2006/; Trevos a.s. Košťálov /2006/; Narex Česká Lípa /2006/; Tiba Dvůr Králové nad Labem /únor 2006/; SOLO Sirkárna a.s. Sušice /16. 5. 2006/; LITMAS, spol. s.r.o. Tanvald /31. 5. 2006/; VÚ Kostelec u Heřmanova Městce /2006/; RIETER Hnátnice /2006/; EASTERN SUGAR ČESKÁ REPUBLIKA cukrovar Hrochův Týnec /2006/; SVITAP Svitavy /2006/; MOBA spol. s r.o. Rožnov pod Radhoštěm /2006/; OKD a.s. Důl Dukla Havířov /2006/; Lafarge Čízkovice /2006/; TOS Čelákovice /2. pol. r. 2006/; Olšanské papírny Vlčice /28. 2. 2006/; RIETER Hnánice (ELITEX Hnánice) /24. 7. 2006/; METRA Blansko a.s. /3. 11. 2006/; Cembrit a.s. Beroun /30. 11. 2006/; Jitka a.s. Jindřichův Hradec /15. 12. 2006/; PRECIOSA – LUSTRY, a.s. Kamenický Šenov /1. 1. 2007/; Proclima-Svamp s.r.o. Dolní Bousov /2007/; SEBA T, a.s. Tanvald, závod 07 Dolní Smržovka /1. 4. 2007/; Crystalex a.s. Karolinka /2007/; BVV a.s. Brno /2007/; Pivovar Český Krumlov /2007/; ALMA Nová Bystřice /2007/; ČD Suchdol nad Odrou /31. 12. 2007/; VÚ 152. Ženijní prapor (žpr) Kutná Hora – vojenský záchranný prapor /2008/; VÚ 157. Ženijní prapor (žpr) Hlučín – vojenský záchranný prapor /2008/; ZVVZ a.s. Milevsko /2008/; Chodovar spol. s.r.o. Chodová Planá /2008/; BOHEMIA SPORT LION (Bohemia Sport Horažďovice) /2008/; Crystalex a.s. Nový Bor /2008/; Slezan Frýdek-Místek a.s. Staré město /2008/; Tesla, a.s. Jihlava /2008/; Crystalex a.s. Nový Bor /2008-9/; DEPRAG CZ a.s. Lázně Bohdaneč (dříve Narex a.s - Nářadí Lázně Bělohrad /1. 1. 2009/; Pribina Přibyslav /2009/; Cesar Crystal Josefodol /2009/, Pila Javořice Ptení /2009/; Slezan Frýdek Místek, závod 04 Místek /březen 2009/; OKD OKK a.s., provoz koksovna Jan Šverma /23. 3. 2009/; OKD OKK a.s., provoz koksovna Svoboda /23. 3. 2009/; OKD, PilaSalma a.s. Ostrava /23. 3. 2009/; OKD a.s. Paskov /23. 3. 2009/; OKD a.s. Důl ČSA Karviná /23. 3. 2009/; OKD a.s. Důl Lazy Orlová /23. 3. 2009/; OKD a.s. Důl Darkov Karviná /23. 3. 2009/. Zrušené jednotky SDH podniku s pracovníky zařazenými v hlavním pracovním poměru do jednotky: MEOPTA Přerov /1946/; UP závody n.p. Bučovice /1996/, VÚ 2547 Halenkov (VÚ 5333 Halenkov) /2002/; Česká zbrojovka a.s. Uherský Brod /1. 3. 2003/; Libar a.s. Velvěty /31. 7. 2003/; nkt cables a.s. Kladno (k.p. Kablo Kladno) /31. 12. 2003/; Tranzitní plynovod KS IV Hostim (později TRANSGAS a.s. Hostim dnes RWE Transgas Net, s.r.o., provoz KS Hostim) /31. 12. 2003/; Kompresorová stanice RWE TRANSGAS a.s. Kralice nad Oslavou (RWE Transgas Net, s.r.o., provoz KS Kralice nad Oslavou) /31. 12. 2003/; TRANSGAS, a.s. Praha Strážovice (RWE Transgas Net, s.r.o., provoz KS Strážovice) /31. 12. 2003/; RWE Transgas a.s., kompresní stanice Žíšov, Veselí nad Lužnicí (RWE Transgas Net, s.r.o., provoz

135

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů KS Veselí nad Lužnicí) /31. 12. 2003/; Kompresorová stanice RWE Transgas a.s. Kouřim (RWE Transgas Net, s.r.o., provoz KS Kouřim) /31. 12. 2003/; Kompresorová stanice RWE Transgas a.s. Břeclav (RWE Transgas Net, s.r.o., provoz KS Břeclav) /31. 12. 2003/; nkt cables Velké Meziříčí k.s. (Kablo Elektro) /1. 7. 2008/; nkt cables Vrchlabí k.s. (Kablo Vrchlabí) /31. 12. 2008/; Barvy laky Hostivař a.s. /30. 4. 2009/; Akzo Nobel Coatings CZ, a.s. Opava-Komárov (BALAKOM a.s. Opava-Komárov) /1. 5. 2008/. V sedmdesátých a osmdesátých letech vznikají závodní požární útvary převážně u nově vzniklých podniků nebo ze stávajících závodních požárních sborů Z největších a nejvýznamnějších uvádíme: Československá televize (dnes Česká televize s.o. Praha) /1971/, Rudý říjen (Barum) Otrokovice /1. 7. 1971/ (dnes Barum Continental spol s.r.o. Otrokovice), chemická továrna Paramo Pardubice /1972/, Sklárny KAVALIER Sázava /1972/, Benzina Bělčice (dnes Čepro Bělčice) /1. 11. 1972/; strojírny Závody přesného strojírenství ZPS Gottwaldov-Malenovice (Zlín) (dnes TAJMAC-ZPS a.s. Zlín-Malenovice) /1973/, Barvy Laky Staré město /1973/, Záchranný havarijní a požární útvar Metro Praha /21. 8. 1973/, Motorpal Jihlava /1974/, ZPÚ Dopravní podnik o.z. Metro Praha 4 /1. 2. 1975/ (PS Kačerov 1995, PS Hostivař 1984, PS Zličín 1994, od 1. 1. 2005 HZSP Dopravní podnik hl. m. Prahy a.s.), Elektrárna Dětmarovice (dnes ČEZ a.s. el. Dětmarovice) /1976/, Palivový kombinát 25. únor k.p. Vřesová (dnes Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. Sokolov-SUAS) /1. 1. 1976/, Elektrárna Chvaletice /1977/, Lučební závody Kolín (dnes Lučební závody DRASLOVKA, a.s. Kolín) /1977/, Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany, s.p. /březen 1977/; k.p. Benzina Tábor-sklad 0209 Včelná (Čepro a.s. Boršov) /1. 1. 1978/, Elektrárna Hodonín /1978/, Palác kultury Praha (dnes Kongresové centrum Praha a.s.) /1980/, Jihlavské dřevařské závody Jihlava (dnes Kronospan CR Jihlava) /2. 8. 1982/, Severomoravské celulózky n.p. Paskov (dnes BIOCEL Paskov, a.s.) /25. 4. 1983/, Jaderná elektrárna Dukovany k.p. (dnes ČEZ a.s. EDU) /1983/, Krkonošské papírny Hostinné /1983/; Barvy a laky Praha-Hostivař (dnes Barvy a laky Hostivař a.s.) /1983/, Chemopharma n.p. Ústí nad Labem /1984/, Moravské chemické závody Ostrava (dnes BorsodChem MCHZ s.r.o.Ostravaměsto) /1. listopadu 1986/, Vodní stavby a.s. České Budějovice /1986/ dnes Jaderná elektrárna Temelín /1987/, požární jednotka s profesionálními požárníky letiště Brno-Tuřany /1987/, Lachema Brno (dnes ZPS Lachema PEDO) /1988/. Začátkem 90 let vznikl HZSP ŠKODA AUTO a.s. Vrchlabí a VHZS vojenské letiště Kbely. Původní zákon č. 18/1958 Sb., již v některých částech nezajišťoval ani nedával záruku pro úspěšnou práci požární ochrany, jak v průmyslu, zemědělství, tak i v ostatních odvětvích národního hospodářství. Od doby, kdy byl schválen, došlo na základě rozvoje výroby k technickým i technologickým změnám, byla zaváděna automatizace a mechanizace a využívány nové, požárně nebezpečné suroviny a materiál. Podle nových směrnic ministerstva vnitra byli závodní SPO zaměřeny pouze na zásahy ve vlastním závodě. Po více jak 25 letech byl 1. července 1985 přijat nový zákon ČNR č. 133/1985 Sb., vyšel 17. prosince 1985 s účinností od 1. ledna 1986 o požární ochraně, který neměl podstatný vliv na vznik nových závodních požárních útvarů. Jednotky byly i nadále rozděleny na profesionální a dobrovolné, veřejné a závodní. Byla zavedena odborná způsobilost a povinnost absolvování základní odborné přípravy pro zařazení k samostatnému výkonu služby v požární jednotce. Pouze se změnilo názvosloví ze závodní požární sbor (ZPS) na dobrovolný závodní požární sbor (DZPS) a z příslušníků ZPÚ se staly pracovníci. Od 1. ledna 1995 nabývá účinnosti novelizace zákona ČNR č. 133/85 Sb. schválená poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR dne 29. září 1994. Při této novelizaci došlo ke změnám názvů: Závodní požární útvar………………… Jednotka Hasičského záchranného sboru podniku Dobrovolný závodní požární sbor ……. Jednotka Sboru dobrovolných hasičů podniku

136


Výnos Federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 8. dubna 1988 čj. 51534264-5129 o odměňování pracovníků v závodních jednotkách požární ochrany (reg. částka 17/1988 Sb.). V 80 letech 20 století byli požární jednotky ustavené na větších objektech NH a spadali pod požární službu CO (PS-CO). Požární ochranu na závodech ve smyslu vyhlášky ministerstva vnitra č. 37/86 zajišťovali ředitelé závodů a k tomu zřízené odbory. Ve velkých podnicích a závodech byly zřízeny závodní požární útvary s veškerou požární technikou, výzbrojí a výstrojí. V menších závodech, ve státních statcích a zemědělských družstvech byla zajišťována požární ochrana po stránce represe dobrovolnými požárními jednotkami. K tomuto účelu vlastnili autocisterny, PPS 8 nebo PPS 12. Zásahová družstva tvořili zaměstnanci, kteří byli k tomuto účelu školeni a prováděli výcvik s požární technikou a výzbrojí, kterou měli k dispozici. Existovala řada závodních požárních sborů, které sloužili k ochraně závodů a družstev. Tato požární družstva ale již nebyly samostatnými požárními sbory s úplnou organizací a jejich pracovníci nebyly většinou ani členy SPO. Členové ZPÚ se většinou zúčastňovali i práce v dobrovolné organizaci Svazu požární ochrany. Období do roku 1990 bylo obdobím, kdy počet závodních požárních útvarů a jejich zaměstnanců dosáhl maxima, kterého zřejmě již nikdy nebude dosaženo. Ke konci roku 1989 bylo na území České republiky 166 závodních požárních útvarů s více jak 20 000 zaměstnanci. V roce 1998 bylo 137 hasičských záchranných sborů podniků (průmyslových) s celkově asi 3 500 profesionálními hasiči. Podstatně se zlepšila vybavenost těchto jednotek mobilní i specielní technikou, mnohdy špičkovou zahraniční, která často nebyla ani ve vybavení veřejných požárních útvarů. Důležité provozy byly chráněny zařízením elektrické požární signalizace. Nedostatečným pochopením z řad restituentů, nových majitelů továren po roce 1989, rozpustili tovární sbory a starost o zásahy v případě požáru přenesli na sbory v místě. Změny majitele nejvíce postihly dobrovolné závodní požární sbory, které sice některé existují do současné doby, avšak neúčastní se žádných soutěží a o represi nemůže být také řeč. Ekonomické změny po roce 1989 se odrazily na počtu závodních útvarů. V roce 1990 bylo v Praze 24 závodních požárních útvarů, 2005 pouhých 11. V letech 1999 – 2003 ubylo 13 jednotek HZS podniků, přičemž za stejné období došlo k nárůstu zásahů jednotek HZS podniků vůbec. Počet požárů v průmyslu se neustále zvyšuje, škody jimi způsobené tvoří 8095% škod ze všech požárů v ČR. Přitom statistiky požárovosti dokazují, že největší škody jsou v těch podnicích, která nemají vlastní hasiče. Noví majitelé podniků se snaží sbory rušit, nebo alespoň snižují jejich početní stavy. A to mnohdy se souhlasem HZS krajů, jak tomu bylo např. u sboru HZSP SONP POLDI a.s. Kladno (1869-1994/5), jeden z nejlepších sborů v ČR vůbec, HZSP Válcovny plechu a.s. Frýdek Místek (1884-1. 1. 2007); SDHP Cukrovar Vyškov (1888-1994); SDHP Koh-i-noor Gama České Budějovice (1883-1998); SDHP SOLO Sirkárna a.s. Sušice (1875-16. 5. 2006); SDHP SEBA T, a.s. Tanvald, závod 06 Dolní Smržovka (1850-31. 12. 2002); DZPS Agrozet Prostějov /1895-1993/; ŽDB Group a.s. Bohumín /1885 – 1. 7. 2008/; jSDHP Sklárny Karolinka (1878-2007), které byly zrušeny po více jak 120 letech své existence. Hlavně po roce 1990 bylo nutné prakticky ve všech podnikových jednotkách hasičů dokázat či obhájit jejich opodstatnění. Objevovaly se návrhy různých řešení, např. privatizace hasičských záchranných sborů podniků, smluvní zajištění různými hasičskými záchrannými sbory, až po převedení podnikových hasičů do Hasičského záchranného sboru ČR. Bylo třeba neustále čelit tlaku na snížení početního stavu podnikových hasičů. V současné době je sílící trend k likvidaci podnikových HZS i SDH a snaha přenést požární represi na jednotky HZS

137

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů ČR. Počet jak dobrovolných tak i profesionálních sborů v průmyslových a jiných provozech klesá. Další praxe ukáže, do jaké míry to je rozumné opatření a zda je tato cesta správná. Lze si jen přát, aby toto poučení nestálo životy a hodnoty, která vytvářejí bohatství státu. Další existence závodních hasičských sborů je závislá na porozumění vedoucích činitelů podniků zřizovatelů k problematice zajišťování požární ochrany. Některé tovární sbory tuto podporu neměly a musely činnost omezit, některé i zanikly. Podnikový hasiči bohužel mnohde skončili vůbec a jinde bojují o přežití. HZSP skončily přesně tak jako jejich zřizovatelé. Bývá pravidlem, že při každém utahování opasků to odnesou nejvíce ti prý „zbyteční“ podnikový hasiči. A toto není určitě ku prospěchu věci, vždyť hasičské záchranné sbory podniků zasahují mnohdy společně s hasičskými záchrannými sbory krajů, kdy vypomáhají nejenom svoji specielní technikou, ale doplňují i mnohdy chybějící, nebo nedostatečné početní stavy zasahujících jednotek. Podnikový hasiči umí věci, které státní umět ani nemůžou, navzájem se tedy doplňují a pomáhají si. Postoje některých ředitelů podniků, kteří pod heslem snižování tzv. neproduktivních nákladů chtějí rušit závodní útvary. Často argumentují vývojem požárovosti za poslední léta, neberou ovšem v úvahu, že její snižování je právě zásluhou dobré práce jejich hasičů a nové techniky. A že když je zruší, mohou naopak počítat s citelným růstem požárovosti. Hlavní náplní závodních hasičů nejsou rychlé zásahy, ale zejména prevence. Podnikoví profesionální hasiči jsou u požáru či havárie ve firmě na místě prakticky okamžitě a velmi dobře znají prostředí zásahu. Výhodou při zásazích podnikových hasičů v areálu mateřského podniku je, že jsou velmi rychle na místě události a dobře znají prostředí. Podnikoví hasiči zasahují u požárů a dalších událostí ve svých firmách, ti profesionální vyjíždějí na požádání krajského ředitelství hasičského záchranného sboru také k zásahům mimo areály podniků, ale KŘ HZS musí zároveň garantovat minimální úroveň požární ochrany k zajištění jejich podniku. Např. při katastrofálních povodních v červenci a srpnu 1997, kdy bylo zasaženo 33 okresů České republiky bylo od začátku povodní jen do 8. července 1997 nasazeno 62 hasičských záchranných sborů podniků s 539 hasiči a 37 sborů dobrovolných hasičů podniků s 427 hasiči. Vzácnou výjimkou je ZPÚ Benzina, s.p. Cerekvice nad Bystřice (dnes Čepro a.s.), který vznikl v roce 1992 a HZS podniku AL INVEST Břidličná, a.s., který vznikl po posouzení požárního nebezpečí v roce 1995 z podnikového SDH a HZSP ŠKODA AUTO a.s. Kvasiny /1998/, požární záchranná služba na Letišti Plzeň-Líně /1995/, VHJ VVP Hradiště /1996/, VHZS 32 základna taktického letectva VÚ 7658 Náměšť nad Oslavou /1996/, ale požární ochrana na letišti byla již zajišťována před tímto datem. ZÁVODNÍ HASIČI BOSCH – Bosch Diesel s.r.o. Jihlava-závod III /2006/, závod II /2008/. S přechodem na civilní provoz byl obnoven ZPÚ Letiště Brno-Tuřany (dnes HZSP LETIŠTĚ BRNO a.s.) /1992/ a HZSP Jihočeské letiště České Budějovice a.s. /2007/, Záchranná a požární služba EAST BOHEMIAN AIRPORT a.s. Pardubice /2007/. Velkou ranou pro činnost hasičských záchranných sborů podniků byla novela zákoníku práce z roku 2000, podle které již závodní hasiči nemohou pracovat ve 24 hodinových směnách a museli přejít na směny 12ti hodinové. Přes značné úsilí se nepodařilo Ministerstvu vnitra ČR a Českomoravské konfederaci odborových svazů při projednávání novely v Parlamentu ČR prosadit úpravu pracovní doby pro hasičské záchranné sbory podniků. Situaci řešili majitelé podniků zpravidla tak, že početní stav ze tří směn rozdělili do směn čtyř a počet zaměstnanců ve směně tak klesl o 25%. Odchylně od schváleného posouzení požárního nebezpečí a mnohdy na počet, který nezaručuje účinné provedení hasebního zásahu. Činnost jednotek HZSP lze zařadit mezi specifickou vzhledem k druhu činnosti, kterou se zabývá daný podnik. Podnikový hasiči jsou zaměstnanci konkrétního podniku. Plní úkoly spojené s požární ochranou podniku. Závody

138

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů musí adekvátně zajistit požární ochranu s ohledem na možná rizika ohrožení osob a majetku. Situaci by vyřešilo, aby pojišťovny při určování výše pojistného přihlížely k tomu, zda v podniku je nebo není hasičský sbor. Je statisticky doloženo, že provoz hasičů je levnější než případné škody, které by firmě vznikly při mimořádných událostech. Valná většina profesionálních podnikových hasičů se čistě hasičskou činností neživí. V nejlepším případě je kumulovaná funkce hasič-ostraha podniku (např. HZSP Kronospan CR a.s. Jihlava, Dalkia Česká republika a.s. Divize Ústí nad Labem, POLIČSKÉ STROJÍRNY Polička, Zetor-Služby; SDHP Adast a.s. Adamov, ČZ a.s. Uherský Brod, RWE TRANSGAS NET, s.r.o. Bohužel podniků, kteří si z hasičů dělají jen „výhodnou pracovní sílu“, je stále dost. Mnohde provádějí údržbu zeleně a komunikací, v extrémních případech pracují přímo ve výrobě – balení a expedice výrobků aj. Podnikoví hasiči existují již více než 150 let. Zažili doby dobré i špatné. Teď prožívají období, které určitě není obdobím z těch lepších. Ale všichni věří, že i toto špatné období pomine a jejich postavení se zlepší. Že nebudou slýchat, že hasiči se děli na „státní“, podnikové a dobrovolné. Vždyť oni jsou taky profesionální hasiči. A nejenom proto, že za sou práci dostávají mzdu. Zrušené ZPÚ a HZSP V roce 1945 došlo ke zrušení společného závodního požárního útvaru ČKD a Škoda Hradec Králové (německý), Železárny Třinec (německý) /1945/; německá jednotka PO v litvínovské chemičce /1945/; ÚPOŽ Krnov /1963/; ZPÚ Urxovy závody, závod Ostrava /1963/; ZPÚ Tesla Strašnice /1981/; ZPÚ Československé aerolinie Tuřany-letiště (dříve Česká správa dopravních letišť Brno-Tuřany) /1. 1. 1982/; ZPÚ Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany, s.p. /1. 12. 1988/; Vojenský hasičský útvar Brno-Slatina /1991/; Kovona Karviná /1991/; ZPÚ Tatra Smíchov /1991/; ZPÚ Elektrárna Ledvice /1991/; ZPÚ BOPO a.s. Třebíč /1993/; k.p. Benzina Tábor-sklad 0209 Včelná (Čepro a.s. Boršov) /1993/; ZPÚ SVA Holýšov-Státní výrobny autodílů n.p. Praha závod Holýšov (dříve ZPÚ LIAZ n.p. Holýšov) /15. 11. 1994/; ZPÚ SONP POLDI Kladno /1994-5/; ZPÚ Tesla Rožnov pod Radhoštěm /1995/; ZPÚ Královopolská Brno /1995/; VPZ VÚ Běchovice /1995/; HZSP Chemické závody, a.s. Sokolov /31. 12. 1995/; ZPÚ Škoda Dieselové Motory na Smíchově dříve a.s. ČKD Naftové motory Praha 5-Smíchov /1996/; ZPÚ ČKD Slaný /1996/; ZPÚ ČKD-Přerovské Strojírny /1996-7/; HZSP ŠKODA-LIAZ a.s. Jablonec nad Nisou /31. 8. 1997/; HZSP Kovohutě a.s. Mníšek pod Brdy / 1. 11. 1997/; HZSP Ostramo Ostrava-Přívoz /1997/; HZSP Walter Motor /1997/; HZSP Škoda Ejpovice s r.o. /31. 1. 1997/ (od 1. 2. 1997 vytvoření pobočné stanice HZSP Škoda Plzeň a.s. do 31. 3. 1999); HZSP Toma Otrokovice (býv. Svit Otrokovice) /září 1997/; HZSP Adast a.s. Adamov /31. 7. 1998/; HZSP ZVU a.s. Hradec Králové /srpen 1998/; HZSP Trival (býv. Škoda-slévárna České Budějovice) /1999/; HZSP Zbrojovka Brno /polovina roku 1999/; HZSP Čepro a.s. Klobouky u Brna /1999-2000/; HZSP SEPAP Štětí /2000/; HZSP Vlnap Nejdek /2000/; HZSP Motorpal a.s. Jihlava /1. 1. 2000/; HZSP KRPA PAPER a.s. (Krkonošské papírny) Hostinné /2000/; HZSP TESLA Lanškroun /2000/; HZSP PALIVOVÝ KOMBINÁT UŽIN /1. 10. 2000/; HZSP Svit a.s. Zlín /2001/, HZSP Železárny Hrádek a.s. /2001/; VHJ Zbiroh /2001/; HZSP KRPA PAPER a.s. Hostinné /2001/; HZSP ŽĎAS a.s. Žďár nad Sázavou /2002/; HZSP ČKD Dopravní systémy nyní Siemens /2002/; HZSP Cementárny Prachovice /2002/; HZSP Zetor Služby s.r.o. /2002/; HZSP ČKD Hradec Králové /2002/; HZSP COLORLAK a.s. Staré město /2002/; VHZS Janovice nad Úhlavou /2003/; HZSP Elektrárna Hodonín /červenec 2003/; HZSP ČKD Blansko /listopad 2003/; Thrall Vagónka Studénka /1. 10. 2003/; VHJ Velká Hleďseb /2003/; HZSP Orlické papírny ORPA, a.s. Lanškroun /30. 3. 2004/; HZSP Letecké závody n.p. LET Kunovice /21. 5. 2003/;

139

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů HZSP Škoda-Ostrov s.r.o. Ostrov nad Ohří /2004/; VHZS Rapotice /30. 6. 2004/; HZSP Ploma Hodonín /2005/; HZSP AB Barrandov /2005/; HZSP Barvy a laky Hostivař a.s. /březen 2005/; HZSP TA Služby a.s. Škoda Plzeň-Doudlevce /31. 8. 2005/; HZSP TA Služby a.s. Škoda Plzeň-Bolevec /31. 8. 2005/; HZSP Avia Letňany-Daewoo /19. 12. 2005/; HZSP TA Služby a.s. Škoda Plzeň /30. 9. 2006/; HZSP Mitas a.s. Praha výrobní úsek Zlín /1.11. 2006/; HZSP SILON s.r.o. Planá nad Lužnicí /30. 11. 2006/; HZSP Válcovny plechu Frýdek Místek /31. 12. 2006/; HZSP MO ČR Bohuslavice nad Vláří /2007/; ŽDB Group a.s. Bohumín /1. 7. 2008/; požární sbor firma P. Dussmann s.r.o.-Pedus service -Papírny Štětí /31. 12. 2008/; HZSP Sklárny KAVALIER, a.s. Sázava /31. 12. 2008/, sloučení HZSP Spolchemie a.s. Ústí nad Labem a HZSP Setuza a.s. Ústí nad Labem /1. 3. 2009/. Závodní požární útvar Kovohutě Gustava Klimenta Rokycany, s.p. /1988/ byl přeměněn na závodní požární sbor s požárníky z povolání. Hasičské záchranné sbory podniků přeměněné na sbory dobrovolných hasičů podniků se zaměstnanci z povolání Čepro a.s. Boršov (sklad Včelná) /1993/; ADAST a.s. Adamov /1998/; TRIVAL České Budějovice (bývalý závod Škoda Slévárna) /1999/; ŽĎAS a.s. Žďár nad Sázavou /2002/, Barvy a laky Uherské HradištěStaré město (Colorlak a.s. Staré město) /2002/; n.p. Let Uherské Hradiště-Kunovice (AIRECRAFT Industries a.s. Kunovice) /2003/; Barvy laky Hostivař a.s. /2005/; MITAS a.s. Zlín /2006/; Dopravní podnik Praha, a.s.. Závodní požární útvar Urxovy závody, závod Ostrava /1963/; SVA a.s. Holýšov (dříve LIAZ n.p. Holýšov) /1994/; Královopolské strojírny Brno /1995/; TOS Kuřim; Transporta Chrudim; Kovohutě Povrly (MĚĎ POVRLY a.s. Povrly), ZVS Zeveta Bojkovice (ZEVETA AMMUNITION Bojkovice a.s) změněn na dobrovolný závodní požární sbor, hasičský záchranný sbor podniku ČKD Blansko a.s. /2003/; SILON s.r.o. Planá nad Lužnicí /1. 12. 2006/; JIP-Papírny Větřní a.s.; Linde Friger a.s. Beroun; Karosa Vysoké Mýto; OKD a.s. Důl Darkov Karviná; Granitol Moravský Beroun změněn na sbor dobrovolných hasičů podniku. ZPÚ TESLA Rožnov pod Radhoštěm jako jSDHP převzala v r. 1994 soukromá bezpečnostní agentura Moba Zlín s.r.o. – MOBA-Hasiči Rožnov pod Radhoštěm, HZSP ČEPRO a.s. Klobouky u Brna /2000/, Elektrárna Hodonín /2003/ a HZSP PLOMA, a.s. Hodonín /2005-1. 3.2009/ byl nahrazen požárními hlídkami. Povinnosti na úseku PO vůči závodu OLPAP Žimrovice (Smurfit Kappa Czech s.r.o., závod Mora Paper, závod Žimrovice) /1994/; JIP Loučovice (Papírny Vltavský mlýn a.s. Loučovice); Lidokov Boskovice-závod Němčice; Závod lihovary a konzervárny LIKO Nýřany, Stavební stroje Nýřany; LNH Lisovny Nových hmot Vrbno pod Pradědem; Odetka a.s. dříve textilka ZSKN Vrbno pod Pradědem; SaintGobain Orsil s.r.o. Častolovice; Cementárna Holcim Prachovice; DAKO Třemošnice; AMATI-Denak Krasice s.r.o.; VČS Tmaň převzal místní SDH obce (smlouva mezi podnikem a obecním úřadem o sdružení sil a prostředků-po novele zákona č. 133/1985 Sb, členové vč. techniky přešli organizačně pod působnost obce a jednotka SDH obce smluvně zabezpečuje požární ochranu pro závody). 14. listopadu 2001 byla podepsána smlouva mezi Obecním úřadem Doudleby nad Orlicí a fy. Charvát a.s. k zajištění požárního družstva pro tento podnik. Požární ochranu (represi) ve firmě RAUSCHER s.r.o. Nová Paka, BVV a.s. Brno, Válcovny Plechu Frýdek Místek smluvně zajišťuje HZS ČR. SDHP ZPA a.s. Nová Paka /2003/, SDHP Česká zbrojovka a.s. Uherský Brod (hasiči z povolání) /2003/, SDHP Pila Javořice Ptení /2009/ přeměněn v požární hlídku, JPO VI v kompresorové stanici Strážovice /2004/ byla přetransformována na požární hlídku z důvodů vylepšení technického zabezpečení provozu. V kompresorové stanici RWE Transgas a.s., Žíšov č.p. 80, Veselí nad Lužnicí 1 zajišťuje požární ochranu Special Securite Praha s.r.o. – změna JPO VI na požární hlídky (§ 69 a násl. zákona o PO) /2005/.

140

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů SDHP Jihočeské papírny a.s. Větřní u Českého Krumlova; SDHP Koryna nábytek a.s. Koryčany a SDHP Mitas a.s. Praha, výrobní úsek Zlín utvořili společnou jednotku s SDH obce Větřní 2003, (JPO II) s SDH města Koryčany 2006 a města Zlín 1. 2. 2007 (dnes hasiči z povolání města Zlína). Jednotka SDHP Trevos a.s. Košťálov byla zrušena v roce 2006 z důvodu přechodu na jinou výrobu, než je klasický textil, kde je menší nebezpečí požáru. Německý hasičský sbor Vítkovice měl na starosti ochranu železáren a obce Vítkovice. Jednotka HZSP Dalkia Česká republika, a.s. Divize Ústí nad Labem (Teplárna a.s. TrmiceÚstí nad Labem), HZSP DOLY a.s. Doly Bílina (DJF s.p. Bílina se sídlem Úpravna uhlí Ledvice), jednotky SDHP Avirunion a.s. Nové Sedlo; Olšanské papírny a.s., závod Jindřichov zajišťuje represivní činnost i pro obec Nové Sedlo, obec Jindřichov, obec Ledvice a obec Trmice. Pro zabezpečení represivní činnosti požární ochrany v obci, která vyplívá ze zákona 133/85 Sb., vzhledem k tomu, že město Nové Sedlo, obec Jindřichov, obec Ledvice a obec Trmice nemá vlastní požární jednotku. Ve firmě ROTO, n.p. Sepap Štětí (dnes MONDI BAGS Štětí a.s. a Norske Skog); PLIVALACHEMA a.s. Brno; SECHEZA s.p. Lovosice (bývalé Severočeské chemické závody Lovosice) dnes LOVOCHEMIE, a.s. Lovosice, Mitas a.s. Praha, požární ochranu v podniku zajišťuje firma P. Dussmann s.r.o.-Pedus service, sídlící v Praze. Agentura Hrivna Barrandov ostraha-hasiči zajišťuje jednotku ve filmových ateliérech Barrandov – AB Barrandov. V chemičce Hexion Speciality Chemicals Sokolov dříve Chemické závody Sokolov a.s. zajišťuje požární ochranu od 1. 1. 1996 HZS ČR. K 1. 1. 2009 byl 157. Vojenský záchranný prapor (žpr) Hlučín byl kompletně předán Hasičskému záchrannému sboru České republiky (záchranný útvar HZS ČR Hlučín). Přehled názvosloví na úseku požární ochrany Zj ČSPO Zj SPO SDH Zj CO Zj PO ZPS DZPS JSDHP ZPÚ JHZSP

Zájmová organizace na úseku požární ochrany Závodní jednota ČSPO (od 1. 1. 1953 do roku 1964) Závodní jednota SPO (od roku 1968 do roku 1990) Sbor dobrovolných hasičů (od roku 1991) Jednotka požární ochrany-represivní složka Závodní jednotka civilní ochrany (od roku 1950) Závodní jednotka požární ochrany (po roce 1948) Závodní požární sbor (do roku 1985) Dobrovolný závodní požární sbor (po roce 1985 do roku 1995) Jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku (od 1. 1. 1995) Profesionální: Závodní požární útvar (po roce 1948 do roku 1995) Jednotka hasičského záchranného sboru podniku (od 1. 1. 1995)

Podnikové jednotky PO - Jednotka hasičského záchranného sboru podniku („jednotka HZS podniku“), která je složena z hasičů – zaměstnanců právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby, kteří vykonávají činnost v této jednotce jako své zaměstnání, s minimálním počtem 4 zaměstnanců v jednotce HZS podniku, kteří vykonávají službu jako své zaměstnání. - Zřízení jednotky HZS podniku určí krajský úřad. Ten přitom vychází z výsledku posouzení požárního nebezpečí. - Jednotka hasičského záchranného sboru podniku je dislokována na stanicích podniku. Kromě centrální stanice podniku, se zřizují pobočné stanice podniku, a to v případech, kdy je třeba zajistit, aby doba jízdy jednotky v podniku ze stanice podniku k místu zásahu

141

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů nepřesahovala 5 minut; to neplatí pro podniky provozující dopravu a u podniků provozujících liniová vedení produktovodů, energetické dálkovody a povrchové doly. U jednotky hasičského záchranného sboru podniku dislokované na stanicích v prostoru letiště smí doba jízdy na místo zásahu dosahovat až 5 minut, jen pokud mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, nestanoví jinak. - Výkon služby v jednotce hasičského záchranného sboru podniku je organizován ve směnách. Směna se skládá z nejméně jednoho družstva a dalšího nezbytného počtu příslušníků odborných služeb. - Hasičský záchranný sbor kraje může, s ohledem na míru požárního nebezpečí podniku nebo dokumentaci zdolávání požáru, určit, že vedle jednotky hasičského záchranného sboru podniku bude zřízena i jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku. - Jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku („jednotka SDH podniku“), která je složena z hasičů – členů, avšak zaměstnanců právnické nebo podnikající fyzické osoby, kteří zpravidla nevykonávají činnost v této jednotce PO jako své zaměstnání. - Zřízení jednotky SDH podniku určí krajský úřad. Ten přitom vychází z výsledku posouzení požárního nebezpečí. Každý druh jednotky má svou operační hodnotu. Tato hodnota vypovídá o schopnosti jednotky požární ochrany provádět činnost při zdolávání požárů a záchranných prací při živelných pohromách a jiných mimořádných událostech a při ochraně obyvatelstva. Operační hodnotu jednotky PO tvoří doba výjezdu pro vyhlášení poplachu (pro HZSP je stanovena na 2 minuty a SDHP 10 minut) a územní působnost (JPO-IV HZSP = jednotka hasičského záchranného sboru podniku a JPO-VI = SDHP jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku mají územní působnost omezenou na objekt zřizovatele). Legislativa SDHP, dříve DZPS Podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, § 65 je jednotka sboru dobrovolných hasičů podniku složena ze zaměstnanců právnické osoby, kteří nevykonávají činnost v této jednotce požární ochrany jako své zaměstnání. Jednotku sboru dobrovolných hasičů zřizují právnické osoby, které provozují činnosti se zvýšeným a vysokým požárním nebezpečím, které určí HZS kraje, který přitom vychází z výsledků posouzení požárního nebezpečí nebo dokumentace zdolávání požárů. Velitele této jednotky jmenuje právní subjekt právnické osoby po předcházejícím vyjádření HZS kraje k jeho způsobilosti vykonávat funkci. Počet členů a vybavení jednotky sboru dobrovolných hasičů podniku stanoví na základě výsledků posouzení požárního nebezpečí nebo dokumentace zdolávání požárů HZS kraje. Zaměstnanci podniků, členové jednotek sboru dobrovolných hasičů podniku musí být starší 18 let a zdravotně způsobilí. Podle předpisu 37/1986 Sb. § 87 odst. 1. DZPS zřizuje organizace, ve které se nevyžaduje zřízení závodního požárního útvaru a zabezpečení požární ochrany jen požárními hlídkami bylo nedostatečné.

142


X. okres Brno – venkov a) charakteristika okresu Brno - venkov Území okresu Brno - venkov tvoří prstenec kolem města Brna a na svém obvodu sousedí s okresy Vyškov, Břeclav, Znojmo, Třebíč, Žd'ár nad Sázavou a Blansko. Podle sčítání lidu z roku 1991 žilo zde celkem 155 030 obyvatel na rozloze 109 170 hal. Občané bydleli zhruba ve 150 obcích. Největšími městy jsou Tišnov, Ivaněice, Rosice, Kuřím, Šlapanice, Židlochovice, Oslavany a Zbýšov. Uvedená poloha, s velkou brněnskou aglomerací uprostřed, není příliž výhodná pro spolupráci a řízení hasičských jednot, ale i pro přímé spojení mezi severem a jihem či mezi východní a západní částí. Je komplikovaná a činí problémy především dobrovolným pracovníkům. Na druhé straně skutečnost, že Brno je i okresním městem, že je zde zaměstnána řada členů hasičských jednot, přináší jisté výhody. Pokud jde o přírodní podmínky, je území okresu Brno - venkov velmi pestré. Rozmanitá struktura přírody ovlivňovala i vývoj ekonomický, který se od sebe v jednotlivých částech lišil. Východní a jižní část je charakterizována zemědělstvím a pěstováním ovoce a vinné révy, oblast jihozápadní je převážně průmyslová, včetně revíru Rosicko - oslavan ského. Sever a severozápadní část okresu pokrývají rozsáhlé lesy. Také výškový rozdíl je poměrně velký. Od nejvyššího bodu Babí lom u Lelekovic (563 m n. m.), až po bod nejnižší (178 m n.m.) jižně od Židlochovic, kde řeka Svratka opouští území okresu. Tento vodní tok má největší význam z hlediska vodohospodářského. Rovinatý terén je pouze v povodí řek a jižně od Brna, ostatní území je členité a kopcovité. V posledních letech značně kolísají průměrné roční teploty i průměrné množství srážek, což má nepříznivý vliv na vegetaci. Uvedené skutečnosti ovlivňovaly a ovlivňují částečně i v současné době ekonomiku okresu. Její výrobní zaměření se dá charakterizovat jako zemědělsko-průmyslově. I když zemědělská půda tvoří pouze polovinu rozlohy (40 % půda lesní, zbytek jsou vodní toky, cesty, zastavěná a neplodná půda), přesto zemědělci okresu svými výsledky představují špičku moravskoslezské oblasti. Jižní část okresu je vhodná pro pěstování kukuřice, cukrovky, teplomilných dřevin, jako je např. réva vinná, meruňky, broskvoně, zelenina, ale daří se i plodinám vyšších poloh. Tuto produkci zpracovávají cukrovary v Židlochovicích a Sokolnicích a několik závodů Fruty. Četné jsou také pily na zpracování dřevní hmoty (Tišnov, Tetčice, Těšany, Modřice). Dolování uhlí v Rosicko-oslavanském revíru se dostává do stále větších hloubek a do větších vzdáleností od těžních jam a postupně ukončilo svoji činnost. Z průmyslu je do roku 1990 nejznámější pískovna v Bratčicích a v Hrušovanech u Brna, kamenický průmysl v Bílovicích nad Svitavou, vápenka v Čebíně a cementárna v Mokré-Horákově. Strojírenské závody jsou v Kuřimi, Modřicích, Oslavanech a v Zastávce, textilní průmysl mají lvančice, Tišnov a Rajhrad, obuvnický v Hrušovanech u Brna, chemický v Židlochovicích a ve

143

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Šlapanicích. Potravinářský průmysl je zastoupen v Rosicích, Modřicích, Dolních Kounicích a lvančicích. Síť mateřských a základních škol je rovnoměrně rozložena po celém území okresu. Je doplňována školami, kde získává mládež střední vzdělání. Jsou to především gymnázia v lvančicích, v Zastávce a v Tišnově a poměrně bohatá síť středních odborných učilišť, Mimořádný význam má škola pro děti s vadami sluchu v lvančicích a slibně se rozvíjející škola pro dívčí povolání "Morava" se sídlem v Brně. Zdravotnickou péči poskytují nemocnice v lvančicích, v Zastávce a v Tišnově s řadou doplňujících zařízení. Okres Brno - venkov má na svém území i několik vynikajících historických lokalit, které návštěvníkům připomínají, že jde o region, v němž jednotlivé vývojové etapy lidstva zanechaly svoje stopy. Z doby historické je to především Rajhrad, který byl jedním ze středisek kultury Velkomoravské říše. Novější dobu nám připomíná benediktinský klášter. Pozornosti turisty by neměla uniknout zřícenina kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích, zámky v Rosicích, Oslavanech, Kupařovicích, Hajanech, Sokolnicích, Židlochovicích, Hrubšicích, nádherný areál Porta coeli v Tišnově, románský kostelík v Řeznovicích, stejně jako zbytky hutí na Šmelcovně - či Mohyla míru - památník bitvy tří císařů u Slavkova, který je mementem i pro současnou dobu. lvančickému rodákovi, světoznámému malíři Alfonsu Muchovi, je věnovaná část expozice ivančického muzea. Jeho nejznámější dílo, Slovanská epopej, našlo svoje definitivní umístění na zámku v blízkém Moravském Krumlově. Velmi zajímavou technickou památkou je kovárna v Těšanech, lyrickou náladu v nás vyvolá idylické prostředí ostrovačické Pohádky máje. Obyvatelé okresu mají možnost využívat kulturní nabídky i zařízení svého okresního města Brna, především jeho divadel, koncertů, kin, výstav, veletrhů, botanických zahrad či parků. Pro správné pochopení společenské či spolkové problematiky okresu, která ovlivňovala i činnost hasičských sborů, je třeba ukázat i na změny organizačně správní, kterými tento region prošel. Nejstarší písemné prameny nám říkají, že převážná část území okresu byla v držení klášterů, které byly v Rajhradě, Dolních Kounicích, Tišnově, v Oslavanech, dále šlo o majetek kláštera sv. Anny v Brně a kláštera Králové na Starém Brně. Osad patřících olomouckému biskupovi či žďárskému nebo třebíčskému klášteru bylo jen několik. Tento systém se s většími či menšími změnami udržoval až do roku 1848, kdy dnešní území bylo rozděleno na 19 panství a statků. Před rokem 1850 zde byla tři města. lvančice, Dolní Kounice a Tišnov, městečkem už od roku 1298 byl Měnín, dále Rajhrad, Modřice, Židlochovice, Deblín, Veverská Bítýška, Blučina a Oslavany''. Pohnuté události let 1848 - 1849 ovlivňovaly nejen myšlení obyvatelstva tehdejšího mocnářství, ale zasáhly i do správního vývoje. Bylo zrušeno poddanství a tím byly naše obce vyvázány ze své závislosti na vrchnostech. Nové správní úřady přibíraly politickou, soudní i finanční pravomoc. V měsíci červnu 1849 bylo vydáno císařské nařízení, kterým byly zřizovány nové politické úřady - okresní hejtmanství. Jejich činnost započala 1. ledna 1850. Pro správní změny území, na kterém je v současné době rozložen okres Brno - venkov, bylo důležité vydání Prozatímního řádu pro královské hlavní město Brno ze dne 6. 7. 1850. K Brnu tím byly připojeny samostatné obce, které dosud podléhaly jednotlivým vrchnostem. Na území dnešního okresu působilo Okresní hejtmanství v Brně, některé okrajové části spadaly pod správu okresních hejtmanství v Hustopečích, Moravském Krumlově a ve Vyškově. Tyto instituce byly už roku 1855 zrušeny a místo nich byly zřízeny nové, politicko soudní smíšené okresní úřady. Na okrese Brno - venkov byl vytvořen smíšený okresní úřad se sídlem v Brně, Ivančicích, Tišnově a v Židlochovicích. Rozdělení mocnářství na Rakousko - Uhersko vyvolalo nové ústavně právní změny, ale i reorganizaci politické správy. Opět dochází ke sloučení politické a soudní správy a znovu jsou

144

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů obnovena okresní hejtmanství, tentokráte se širší územní působností. Tak vzniklo Okresní hejtmanství v Brně pro soudní obvody Ivančice a Tišnov. Soudní okres Židlochovice připadl opět k Okresnímu hejtmanství v Hustopečích. Toto územní a správní členění trvalo až do roku 1896, kdy novou správní reformou bylo zřízeno Okresní hejtmanství v Tišnově. Druhou nejvyšší instancí pak bylo Moravské místodržitelství. Tento systém politické správy se udržel až do rozpadu Rakouska - Uherska roku 1918. Nově vzniklá Československá republika převzala do svého začátku stávající právní řád. (K městu Brnu bylo roku 1919 připojeno 21 nejbližších obcí, k l. lednu 1944 i Líšeň. Další úpravy okolí Brna roku 1960 se týkaly Bystrce, Kníniček, Holásek, Mokré Hory a části Moravan nazývané Nové Moravany. Roku 1971 následovaly Bosonohy, Dvorska, Chrlice, Ivanovice u Brna, Jehnice, Ořešín, Soběšice a Žebětín, k 1. září 1980 Útěchov.) Okresní hejtmanství bylo pouze přejmenováno na Okresní správu politickou. K dalším úpravám dochází až roku 1927, kdy politickými úřady tzv. první instance se stávají okresní úřady, jejichž obvody se kryly s bývalými okresními politickými správami. Podstatné změny byly vyvolány až událostmi roku 1938, kdy po mnichovském diktátu dochází k odtržení jižní části Moravy ve prospěch fašistického Německa. Po záboru Hustopečí byl jejich okresní úřad rychle přestěhován do Židlochovic a odtud do Klobouk. Zrušen byl roku 1942, stejně jako Okresní úřad v Tišnově, jehož obvod připadl k Brnu. Původní stav územního členění byl obnoven v květnu 1945 a všechny změny prováděné v průběhu okupace byly prohlášeny za neplatné. Po ukončení 2. světové války byl okres Brno - venkov tvořen 91 obcemi. Po oddělení okresu Rosice roku 1949, byly do původního územního celku přiděleny Kuřim, Moravské Knínice, Veverská Bítýška a Hvozdec. Tento územní útvar byl roku 1954 přejmenován na Brno - okolí. Okres Rosice se sídlem v Rosícíchpředstavoval v podstatě bývalý soudní okres Ivančice, rozšířený o Čučice, Ketkovice a Mělčany. V období let 1949 - 1960 byl znovu zřízen okres Tišnov tvořený 82 obcemi, ve kterých žilo necelých 38 000 obyvatel, stejně jako okres Židlochovice se 35 obcemi a necelými 36 000 obyvateli". S názvem Brno - venkov se opět setkáváme od roku 1960, kdy do tohoto komplexu byl zahrnut celý okres Rosice, větší části bývalých okresů Tišnov a Židlochovice a několik vesnic ze zrušených okresů Slavkov, Moravský Krumlov a Velká Bíteš. Rok 2010 Okres Brno-venkov je okresem v Jihomoravském kraji. Jeho sídlem je město Brno. Rozloha okresu je 1499,95 km², počet obyvatel je 189 223 osoby (hustota zalidnění je 126 obyvatel na 1 km²). V okrese Brno-venkov je 187 obcí, z toho 13 měst a 10 městysů. Z okresů Jihomoravského kraje sousedí s okresem Brno-město, jejž zcela obklopuje, na severu s okresem Blansko, na východě s okresem Vyškov, na jihovýchodě s okresem Břeclav a na jihozápadě s okresem Znojmo. Dále pak na západě a severozápadě sousedí s okresy Třebíč a Žďár nad Sázavou kraje Vysočina. Od 1. ledna 2005 je součástí okresu 25 obcí, převedených sem z kraje Vysočina, okresů Žďár nad Sázavou a Třebíč. Na území okresu jsou 4 celé správní obvody obcí s rozšířenou působností (Ivančice, Kuřim, Rosice, Šlapanice, Tišnov, Židlochovice). Od 1. ledna 2007 byly do území okresu sjednoceny hranice všech správních obvodů obcí s rozšířenou působností, které mají sídlo na jeho území. Zároveň byl připojen i správní obvod obce s rozšířenou působností Pohořelice, do té doby skoro celý součást okresů Břeclav a Znojmo. K 31. březnu 2005, má okres celkovou plochu 1 238 km², z toho: 56,25 % zemědělských pozemků, které z 86,03 % tvoří orná půda (48,39 % rozlohy okresu) 43,75 % ostatní pozemky, z toho 75,25 % lesy (32,92 % rozlohy okresu)

145


b) Hasičská župa Ivančická č. 56 V roce 1891 došlo k rozdělení dobrovolného hasičstva tehdy pod názvem Zemská ústřední jednota byla rozdělena na dvě části a to českou a německou. Česká pod názvem „Zemská ústřední hasičská jednota království českého“ a německá pod názvem „Feuerwehr-LandesCentral-Verband für Böhmen. Po rozdělení hasičstva je zachována struktura spolků v župním uspořádání. V roce 1931 bylo 143 hasičských žup na území Čech, Moravy a Slezska, tedy dnešní ČR. Tyto župy měly své opodstatnění v přímém řízení a organizaci bez mezičlánků a uměle vytvářených celků. Jak je všem známo po delimitaci malých okresů zaniklo i toto uspořádání. Vznikly velké okresy, kraje a ústředí. Kraj č. 1855 byl politickým okres od 1868. Seznam obcí: Alexovice Újezd Babice Moravské Bránice Domašov Ivančice Ivančice předměstí Hlína Hluboké Javůrek Německé Knínice Kratochvilka Letkovice Litostrov Lukovany Němčice Neslovice Nová Ves Oslavany Padochov Pendrov Popovice Příbram Říčany Rosice Rudka Řeznovice Ostrovačice Silůvky Stanoviště Tetčice Omice Zakřany Zbýšov Zbraslav Zhoř

146


Župa je administrativní nebo územně správní celek. Jejími hlavními úkoly bylo shromažďování údajů o práci jednotlivých sborů, zadávání úkolů a organizace župních cvičení a zájezdů. Jednotlivé činnosti (přednášky, předčítání, besídky, oslavy svátků, zábavy, koncerty, divadla a další) byly bodovány a počet bodů určoval postavení v župě. V roce 1890 měla česká sekce 61 žup, 1176 sborů a 61 431 členů a německá sekce pak 77 žup, 1183 sborů a 72 758 členů. Hasičská župa Ivančická č. 56 byla ustavena valnou hromadou dne 21. srpna 1927 v sále záloženského domu v Ivančicích (dnes Besední dům). Prezenční listinu podepsalo 75 delegátů z 26 hasičských sborů ivančického okresu. Nedostavili se pouze zástupci Německých Knínic. Schůzi vedl předseda zřizujícího výboru Václav Pavlík. Po schválení stanov následovaly volby do výboru, ve kterých byl zvolen starostou Václav Pavlík z Rosic a náměstkem starosty Inocenc Švéda z Ivančic. V březnu roku 1929 župa čítala 30 sborů, 771 činných členů, 36 žen, 1548 přispívajících a 70 čestných členů. Sbory sdružené v župě vlastní 3 autostříkačky, 4 motorové dvoukolky, 24 čtyřkolových ručních stříkaček, 4 dodavače a 21 berlovek. Hasičskou zbrojnici má čtrnáct sborů. Pokladní zpráva z března 1930: Příjem župní pokladny 14 959, 47 Kč Výdej župní pokladny 14 951, 35 Kč Příjem pohřební pokladny 14 672, 30 Kč Výdej pohřební pokladny 6 000,- Kč Peníze pohřební pokladny jsou uloženy u Hospodářské záložny v Ivančicích a Hasičské záložny v Brně. Od roku 1930 je župa nazývána jako „Pavlíkova č. 56“. Starosta Václav Pavlík zemřel v prosinci 1931. Jeho nástupcem se stal Antonín Kubíček z Nové Vsi. Valná hromada hasičské župy okresu ivančického č. 56 „Pavlíkovy“, 29. března 1936: V březnu 1936 byl přihlášen za člena sbor Zastávka. Župa sdružovala pět okrsků: I. okrsek – 6 sborů II. okrsek – 6 sborů III. okrsek – 7 sborů IV. okrsek – 4 sbory V. okrsek – 6 sborů Úryvek z proslovu redaktora časopisu Český hasič Ondřeje Hoška na valné hromadě župy dne 29. března 1936: „Ve svém referátě zmiňuji naše domy, kterým říkáme nesprávně „skladiště“. Tyto domy nazývejme vždy a jednotně „Hasičská zbrojnice“ nebo alespoň „Hasičský dům“. To přce nejsou žádné magacíny nějakých starých haraburdí. V našich zbrojnicích se máme často scházeti. Jednak k vzájemným hovorům, ke cvičení, pro osvěžení se po celodenní práci. Má to být náš druhý domov. Ven z hospod! Zde musíme načerpati nových sil, aby heslo „Buď připraven!“ bylo opravdu naším heslem a odpovídalo skutečnosti. Župní výbor: Starosta Alois Klecker, Trboušany Místostarosta Antonín Pavlíček, Rosice Jednatel Boh. Světlík, Moravské Bránice Náčelník Václav Pavlík, Rosice Podnáčelník František Hlavoň, Moravské Bránice Pokladník František Feit, Letkovice Pokladník pohřební pokladny Antonín Švéda, Ivančice Vzdělavatel Rudolf Dorazil, Javůrek Samaritní náčelník Jan Frank, Domašov

147

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Matrikář Boh. Světlík, Moravské Bránice Kronikář Josef Sova, Zbýšov Valná hromada hasičské župy okresu ivančického č. 56 „Pavlíkovy“, 21. března 1937: Hasičské sbory soustředěné v župě jsou vybaveny 5 automobilovými stříkačkami, 17 dvoukolovými motorovými stříkačkami, 2 kombinovanými a 30 čtyřkolovými ručními stříkačkami. K těmto strojům je celkem 12 890 m hadic a 344 m savic. Hasičské zbrojnice má 12 sborů vlastní, 17 sborů obecní a jeden sbor má zbrojnici pronajatou. Dopravních vozů je pět automobilových a dvě na koňský potah. Výzbroje je pro 941 mužů, cvičebních krojů 960, vycházkových krojů 502. Konalo se 121 cvičení teoretických a 234 praktických, 30 veřejných cvičení, 16 cvičení žena pět dorostenců. Sbory byly povolány v roce 1936 k 17 požárům, zasahovaly ve čtyřech případech. Župní sjezd v Dolních Kounicích, 22. srpna 1937: Program: DOPOLEDNE: 8. 30 – 9. 30 koncert na náměstí 10. 00 – 11. 00 Slavnostní valná hromada v Orlovně, které se zúčastnilo celkem 92 hasičů – 60 mužů, 6 žen a 26hostů. ODPOLEDNE: 13. 00 – 14. 00 Vítání hostů na Benešově náměstí ( Náměstí Míru ) 14. 00 Průvod městem a Růžovou ulicí zpět na náměstí, kde byla pronesena slavnostní řeč. Bylo vytištěno 200 ks reklamních plakátů o velikosti 45 x 60 cm, zhotoveno u p. Navrátila v Ivančicích. Slavnostní odznaky jsou v prodeji za 2,- Kč. K tanci a poslechu hrála hudba kapelníka Badina. Sál v Orlovně byl uveden do vzorného pořádku a vyzdoben, v čele visel věnec se stuhou a nápisem „Župa Pavlíkova č. 56“ vyrobený u Jana Dvořáka v Dolních Kounicích. Na Masarykově náměstí u kostela byla vystavěna tribuna k pronášení proslovů a stožár k vyvěšení státní vlajky. Most byl vyzdoben slavnostní bránou s nápisem „Vítáme Vás“. V pohotovosti byly připraveny dva oddíly, jeden v hasičské zbrojnici a druhý v závodí. Po vyhlášení poplachu ruční sirénou se jeden pohotovostní oddíl dostavil na kopec Antoníček a druhý na kopec Šibeničná odkud byla provedena střelba proti imaginárnímu letadlu, provádějícímu letecký útok na město. Na župním sjezdu bylo přítomno 24 sborů: Dolní Kounice, Ivančice, Zbýšov, Budkovice, Zastávka, Rosice, Babice, Nová Ves, Ostrovačice, Říčany, Javůrek, Domašov, Němčice, Neslovice, Moravské Bránice, Kratochvilka, Mělčany, Trboušany, Letkovice, Řeznovice, Silůvky, Hlína, Tetčice, Německé Bránice, Padochov, + 5. okrsek. Celkem účast obnášela 451 hasičů, z toho 384 mužů a 67 žen. Od roku 1940 byl okres přejmenován na Rosicko – ivančický. Počet sborů v župě se tím rozšířil na 38 v sedmi okrscích.

c) Sbory dobrovolných hasičů v okrese Brno – venkov Zakládání dobrovolných hasičských sborů na okrese Brno - venkov do konce 1. světové války nám umožňuje vyslovit jisté závěry. V regionech s převahou zemědělství (Židlochovicko a Tišnovsko) dochází k poměrně rychlému růstu sborů do roku 1890 a tento trend je charakteristický i pro desetiletí následující. Vyplývalo to zcela určitě ze vztahu

148

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů vesnického člověka k majetku, který se často dědil z generace na generaci nebo byl získán populací současnou za cenu mimořádného úsilí. Hasičstvo mělo přece tyto hodnoty chránit! V neposlední řadě bylo rozhodování občanů a vztah k hašení požárů ovlivněn náboženským cítěním, které v obou regionech bylo velmi intenzívní. Heslo "Bohu ke cti, bližnímu ku ochraně" už samo o sobě bylo velmi motivující. Údaje v obou částech jsou ovšem zkresleny tím, že uvádím pouze obce, které z těchto bývalých sousedních okresů leží na území současného Brna - venkova. Přesto lze konstatovat, že zakládání sborů bylo na Židlochovicku téměř ukončeno a také na Tišnovsku se jednalo o ojedinělé akce. Poněkud odlišný vývoj je možné sledovat v obcích blízkého okolí Brna. I když řada vzdálenějších vesnic měla převážnou většinu občanů zaměstnanou v zemědělství, v obcích v těsné blízkosti Brna se už začíná projevovat blízkost průmyslového střediska, jehož pracovních příležitostí využívají i synové z početně silných zemědělských rodin. Protože další dělení majetku už bylo neúnosné, byla „fabrická“ práce přijatelným kompromisem. V těchto obcích začíná zakládání hasičských spolků nabírat tempo už v 80. letech. Na přelomu století zaznamenalo svůj vrchol a přirozené doznívání po vzniku samostatného státu. Vývoj na silně průmyslovém Rosicko - Oslavansku se zhruba o jedno desetiletí opožďoval, aby po roce 1918 toto zpoždění dohnal. Při studiu archivních materiálů i některých kronik lze rovněž zjistit, odkud vycházely nejčastěji impulsy k vytváření hasičských spolků. V prvé řadě to byli starostové obcí a často celé obecní rady nebo podstatná část jejich členů, protože jim tato povinnost, včetně zakoupení vhodné výzbroje a výstroje byla uložena zákonem z roku 1873. Toto tvrzení by však bylo příliš zavádějící a tím bychom hasičskou myšlenku přinejmenším podcenili. To, že zde hrály úlohu i majetkové poměry a vztahy, vidíme na počátku století už v téměř ryze dělnickém prostředí hornického Zbýšova. Přesto i zde stáli u kolébky v čele sboru místní rolníci. Vztahy mezi radnicí a sborem byly v drtivé většivě charakterizovány úzkou spoluprácí. Kromě popsaného extempore ve Veverské Bítýšce, snad pouze v Domášově docházelo k nesrovnalostem, jak o nich píše 21. března 1908 jejich jednatel: "Výbor nemohl dříve povinnostem dostáti pro nemístný odpor kladený některými členy obecního výboru. Vždyť takřka polovice odmítla všelijaké mravní i hmotné podpory! Těšíme se však přízni většiny občanů a doufáme pevně v podporu slavného c. k. okresního hejtmanství“. V místech, kde působila řada úspěšných podnikatelů či držitelů větších pozemků, stáli oni, nebo jejich nejbližší spolupracovníci, při zakládání a také činnost jimi založených sborů řečeno současnou terminologií -byla sponzorována. Tyto dobré zkušenosti měli v Těšanech, Moutnicích, Sokolnicích, Šlapanicích, Ivančicích, Tetčicích, Příbrami, Oslavanech a v Rosicích. Mezi výrazné osobnosti tohoto období se však zapsali i učitelé. Přání, které vyslovilo ZÚHJ, aby učitelé a hasiči spojovali svoje síly k povznesení všeobecného lidového vzdělání, aby učitelé vstupovali do hasičských spolků a udržovali s nimi přátelské styky, toto přání už bylo realizováno ve Tvarožné, Kovalovicích, Veverských Knínicích, Ostrovačicích, Kuřimi, Bílovicích, v Lomničce, ve Štěpánovicích a v Říčanech. Kladné příklady při zakládání sborů a při podpoře jejich činnosti osvědčili kněží v Oslavanech a ve Zbraslavi. Velkou pomoc Rajhradským prokázal opat místního kláštera Korčián, stejně jako v Újezdě u Sokolnic lékař J. Šantrůček. Vedle nich je třeba vzpomenout dalších nadšenců, jakými byli Václav Oharek na Tišnovsku, Jan Kočí na Ivančicku, František Touchin na Adamovsku a Bílovicku, stejně jako lelekovský Václav Werner, či hrušovanský dr. Hynek Světlík. Dalším podnětem k založení sboru byly neblahé zkušenosti z požárů. Bylo tak v případě Šlapanic, Říčan, Drásova, Předklášteří, Malhostovic, Zbýšova, Sentic, Štěpánovic, Letkovic a Bránic. Pouze ve dvou obcích došlo k založení na podnět úřadů - v Příbrami a na Vranově. I zde ovšem byly smutné zkušenosti s požáry z dřívějších let. Vzájemná rivalita mezi sousedními obcemi byla v tomto období zapomenuta a spíše dobré zkušenosti u sousedů

149

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů uspíšily založení sboru. Byly to dvojice: Zastávka - Rosice, Říčany - Ostrovačice, Příbram Zbraslav - Újezd, Padochov - Neslovice, Bílovice - Babice nad Svitavou, Ostopovice Moravany, Prace - Blažovice, Jiřfkovice - Kobylnice, Šlapanice - Tvarožná a Kovalovice – Pozořice. Zjistit, které společenské vrstvy tvořily většinu členské základny tehdejších hasičských sboru je velmi obtížné. V přístupné dokumentaci je však možné si ověřit, jak vypadalo vedení sborů. Pokud jde o funkci tarosty - vyhrávají jednoznačně rolníci. Z padesáti čtyř sledovaných borů měli důvěru ve třiceti. Také podnikatelé, majitelé realit, správcové cukrovarů a osoby zastávající významná ekonomická a tím i společenská místa, dostávali často důvěru - celkem v osmi případech. Z ostatních profesí to byli živnostníci - řemeslníci a učitelé. Ve 22 obcích zastával roli starosty hasičů i starosta obce. V Tišnově byl postaven do čela nového sboru lékárník František Svoboda a ve Zbraslavi místní farář Jan Komorád. Zemědělský charakter převážné části tehdejších regionů fandil rolníkům i ve funkci náčelníků. Byli zvolení 22 x, zástupci živnostníků 9 x a učitelé 7 x. V této náročné funkci registrujeme pouze jednoho dělníka, jednoho domkáře a lékaře J. Šantrůčka, který v Újezdě plnil i povinnosti jednatelské. Mezi jednateli hráli rozhodující úlohu učitelé (19x), rolníci (17x) a živnostníci (10x). V Malhostovicích vyřizoval písemnou agendu mladý medik Josef Helán. Trochu neobvyklé vedení měli v Oslavanech. Starostou i náčelníkem byli hostinští, jednatelem obchodník. Lze napsat, že v čele sborů stanuli lidé, kteří ve své obcí, ale i v jejím okolí byli vážení. Vztah ostatních občanů vůči nim určoval tedy i vztah k hasičským spolkům. Počet sborů a členů v letech 1874 – 1897 Rok Počet sborů Počet členů 1874 40 3297 1879 120 7596 1883 212 12 202 1889 316 11 699 1893 504 17 292 1897 797 24 547 Přestože materiály hasičských sborů deponované v okresním archivu nejsou úplné, můžeme uvést i příklady mimořádné obětavosti členů, kteří ve zvolených funkcích odvedli kus poctivé práce. Mezi nimi zaujímá zcela bezkonkurenčně 1. místo telnický rolník Tomáš Šofr, který jako náčelník působil v letech 1908 - 1949, tedy plných 41 let. Štěstí na činovníky měli i v Popůvkách, kde Josef Cupera pracoval nezištně 30 a Rudolf Kostelecký 27 roků. Podobným obětavcem byl v Senticích František Mašínský, řídící výcvik svých družstev v letech 1898 - 1926. V Kobylnicích vykonával jednatelskou práci Antonín Klaška 28 roků a Antonín Kaplan vedl sbor 17 let. V Rosicích plnil jednatelské povinnosti v rozmezí let 1906 1928 František Viceník, o 2 roky déle vydržel žebětínský Antonín Sýs ve funkci náčelníka. V Horákově byl Bohumil Říčánek jednatelem 18 let, v Nebovidech František Trčka a Jan Trčka " sloužili " sboru 17 roků, stejně jako Josef Šafránek v Ostrovačicích. Bylo by možné uvést řadu příkladů, kde docházelo mezi osvědčenými pracovníky pouze k výměně funkcí. I tato stabilita byla zdrojem úspěchů a vážnosti hasičské organizace. Důležitou roli ve sborech hrály pochopitelně otázky finanční. Byly sbory, kde dobrá situace finanční vytvářela i pohodu pro vlastní spolkovou práci, byly ovšem vesnice, kde byla situace právě opačná. Často jediným zdrojem příjmů byly nejrůznější kulturní, společenské a vlastní hasičské akce (cvičení, výlety), i když ani ty nepřinášely vždy žádaný finanční efekt. Vzorně vedená dokumentace horákovského pokladníka Antonína Neveselého ukazuje ještě v

150

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů předválečných letech, že čistý roční příjem sboru nepřekročil částku 200 K. A to k příjmům patřil dar sokolnické hraběnky 200 K i stejná dotace od zemského výboru. Situace se opakovala i po roce 1918. Muzikantům se platilo za zábavu v průměru 500 Kčs, roční příjmy z těchto akcí představovaly částku přes 2000 Kčs. Až v době znehodnocování protektorátní měny (1941) dostal sbor od obce dotaci 11 000 K129. Dřívější obnosy, kterými přispíval do rozpočtu i císař František Josef 1. však od počátku století byly méně častě. Rakouskou vládu příliš vyčerpávala výbušná situace na Balkáně. Také sbírky mezi občany a jejich drobné dary v průběhu války ustávaly. Tím více do popředí vystupovala role bohatých mecenášů, zejména v těch obcích, kde stáli oni nebo jejich podřízení u zrodu sboru. Pomineme-li už úlohu císařského fondu, štědrou podporovatelkou na Bítešsku byla majitelka Veverského panství baronka Hyrschová, Lichtenštejnové na Pozořicku a hrabata Mitrovští na Šlapanicku. Těšanský sbor se těšil přízni velkostatku stejně jako Předklášteří a Štěpánovice vděčili za mnohé cukrovaru a tišnovskému klášteru. Rajhradští benediktíni podporovali hasiče domácí. Převážná většina sborů nebyla při svém vzniku pro hašení požárů příliš vybavena. Případy, kdy technika byla opatřena obecní radou či místním mecenášem už dopředu, byly ojedinělé. I přes tuto podporu byly nejčastějším způsobem řešení půjčky, které se umořovaly z nejrůznějších zdrojů a akcí. V této době se objevovaly stříkačky dřevěné, trakařové, nalévací, později dvou nebo čtyřkolové, jedno nebo dvouproudové, hydrofory, žebře, berlovky a jiné. Nejčastějšími dodavateli byly brněnšké firmy Hiller, vdova a syn, Hrček a Neugebauer, vídeňská firma Hekelle, české firmy Vystrčil a syn, Knaust a R. A. Smejkal na Prostějovsku a další. Koně pro přípřež půjčovali místní rolníci. Menší zájem ze strany veřejnosti byl o ruční pumpování, které bylo velmi namáhavé. Proto od 20. let byla snaha kupovat stříkačky motorové. Kniha požárová rosických hasičů nám o těchto problémech vypovídá: ,,8. srpna 1898 hořelo na Trávníkách čp. 106. Dostavili jsme se v deseti minutách. Stříkačka č. 1 hájila domek čp. 156, stříkačka č. 3 domek čp. 191 a stříkačka č. 2 ponechána v pohotovosti." Další úspěšný zásah byl mimo obec. V neděli dne 7. 12. 1883 bylo o půl deváté veřer troubeno na poplach a sice označován přespolní požár. V málo minutách bylo družstvo k obsazení stříkačky č, I pohromadě a podporována jsouce rychlým dodáním koní pana Rause, vyjela stříkačka pod velením četařů I. a II. čety do Neslovic, kde hořela roubená stodola při usedlosti čp. 6 patřící J. Ryšavému. Stříkačka postavená ve dvoře zmíněného domu brala vodu ze studně, jakož i občané vodu přiváželi. V dokumentaci, kterou vedla župa dr. Světlíka se dozvídáme, jak vypadal inventář třiceti sborů na Židlochovicku roku 1938. "Vlastnictví sboru: Střfkačky - 26 ručních, 2 automobilové, 9 motorových dvoukolových, 3 motorové přenosné, 2 kombinované, 24 berlovek, 34 navijáků, 8908 m hadic, 285 savic. Žebře - 3 čtyřkolé, 2 dvoukolé, 46 žebřů hákových, 31 střešních, 10 opěrných, 23 masek. 3 automobilové dopravní vozy, 3 dopravní vozy na koňský potah, 665 garnitur výzbroje, 060 pracovních krojů, 455 vycházkových, 8 vlastních zbrojíren, 15 obecních, 1 pronajatá. Srovnáme-li obrovský technický pokrok v jiných oborech, lze toto vybavení považovat na nedostatečné, i když z toho celková cena představovala tehdejších 8 566 549,-- Kčs. Poměrně velmi brzy začali zakladatelé hasičských sborů uvažovat o vytvoření nadřízené organizace, která by řídila jejich činnost. Nejprve byla tato myšlenak vyslovena na I. sjezdu českého hasičstva a obecných představených v Brně 24. října 1874 a již o rok později, na II. hasičském sjezdu 12. září 1875 se hovořilo o stanovách ústřední jednoty, které však nebyly úředně schváleny. III. hasičský sjezd v Brně - Králově Poli 1881 se usnesl učinit u úřadu nový pokus o tak po dvou letech čekání se podařilo dosáhnout souhlasu se založením České

151

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů ústřední jednoty hasičské moravskoslezských dobrovolných sborů hasičských. Její první valné shromáždění se konalo při příležitosti IV: sjezdu českého hasičstva 9. září 1883 ve Slavkově u Brna. Jednota měla tehdy 44 sborů a 1418 členů. Za jediný rok vzrostl počet na 81 sborů a 3594 členů. Významnou údálostí bylo přistoupení českých sborů ve Slezsku k moravskě zemské jednotě. První hasičskou župou na Moravě byla I. hasičská župa Tišnovská, kterou založil při sjezdu na Čebínce 29. června 1882 JUDr. Václav Šílený z Tišnova. Účast zástupců obcí současného okresu vypadala takto: Josef Pallas z Veverské Bítýšky, František Ondráček z Drásova, Jan David z Lažánek, Augustýn Kučera a František Večeřa z Moravských Knínic, František Popela a Osvald Svoboda s Kuřimi, František Slouka a Perka z Čebína, Josef Zelinka a Václav Šicha z Předklášteří, František Svoboda, dr. Václav Šílený, J. Pokora, J. Hansel a J. Macků z Tišnova. Do nové župy vstoupily tehdejší sbory: Tišnov, Veverská Bítýška, Čebín, Moravské Knínice, Drásov, Předklášteří, Malhostovice, Lomnička, Lažánky a Deblín. Počátkem roku 1888 vznikla Župní hasičská jednota hejtmanství Vyškovského č. IX. Jejími čelnými představiteli byli nadučitel Alois Zavadil z Kovalovic, který se stal roku 1889 starostou a mladý učitel Cyril Hladký z Pozořic jako jednatel. Roku 1897 dochází k dělení a následující rok znamená definitivu. Byla ustavena Župní hasičská jednota sousedních okresů, Slavkov a Bučovice "Palacký" č. IX. Do uvedeného data k ní přistoupily Pozořice, Kovalovice, Prace a Blažovice. Rosičtí představitelé dr. Hynek Světlík, František Haslinger, Václav Oharek, František Staněk, Antonín Zhoř a František Táborský stáli u kolébky Župní jednoty č. XVI v Rosicích u Brna. Stalo se tak 10. ledna 1890. Za rok bylo v župě evidováno 14 sborů s 368 členy, roku 1897 už 41 sborů s 1250 členy. V počátcích se přihlásilo Podolí u Brna, Ořechovičky, Šlapanice, Tvarožná, Kanice, Sokolnice, Rozdrojovice, Lelekovice, Bílovice, Babice, Telnice, Ochoz, Jiříkovice, lvančice, Rosice, Ostrovačice, Říčany, Veverské Knínice, Tetčice, Nové Bránice, Oslavany, Přfbram a Silůvky. XIX. župní jednota hasičských sborů Velké Meziřící a Velká Bíteš byla založena roku 1891. Tvořily ji sbory z politických okresů Velké Meziříčí a Třebíč. Po oddělení Třebíče byla vytvořena samostatná župa politického okresu Třebíčského a Náměšťského Č. XXXIV. Sem patřila Svatoslav, Zbraslav, Újezd a Přibyslavice. Hejtmantství Hustopečské mělo na konci 19. století 3 soudní okresy: Hustopeče, Klobouky a Židlochovice. Náčelníci sborů založili roku 1893 župní jednotu hasičských okresů Hustopeče, Klobouky a Židlochovice č. XXVI. Přítomní Jan Krejčí z Blučiny a Jan Kelbl ze Syrovic byli zvolení do výboru. Zastoupení měla i Moutnice a Újezd. Z tehdejšího sousedního okresu Klobouky se přihlásily Těšany a ze Židlochovicka Blučina, Újezd u Sokolnic, Syrovice, Opatovice a Moutnice. Hasičské župy brzy po svém založení daly o sobě slyšet, zejména propagací hasičských myšlenek. V obcích, kde bylo třeba podpory pro místní sbor, organizovaly okrsková cvičení, župní valné hromady, župní sjezdy, srazy a podobné akce. Tyto dny bývaly významným svátkem nejen pro vytypovanou obec, ale i pro okolní vesnice a jejich sbory. Součástí těchto akcí byla cvičení požární, předvádění technických novinek, cvičení prostná, zejména úspěšná skladba se sekyrkami. Je třeba se rovněž zmínit o účasti uniformovaných hasičů na církevních slavnostech Božího Těla, na svátek Sv. Floriána patrona hasičů a na slavnosti svěcení nových stříkaček. Už po deseti letech existence sboru ve Šlapanicích zapsal jejich kronikář, že "hasičská organizace je v obci velmi váženou složkou“. Hasičstvo se také podílelo na řadě významných akcí, které měly význam více než regionální.

152

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Bylo to při návštěvě pěveckého spolku Hlahol v Brně, při převozu ostatků Jana Kollára z Vídně do Prahy atd. Na IX. sjezdu hasičských žup (1893) dochází ke změně stanov. Ty určovaly, že každý sbor se musí přihlásit k župě a jejím prostřednictvím potom v ústřední jednotě, jinak ztrácí nárok na podpory z hasičského fondu. Ústřední jednota změnila svůj název na Česká ústřední jednota hasičská pro Moravu a Slezsko. Koncem roku 1896 bylo v 35 župách zaregistrováno 822 sborů a 23 000 členů. Z toho připadlo na Moravu 763 sborů s 21 000 členy, na Slezsko 59 sborů s 2000 členy. Zakládání českých sborů mělo až do vzniku samostatného československého státu i velký význam po stránce národnostní. Jejich spolky se staly kromě tělocvičných jednot Sokol středisky českého společenského života na vesnicích a ve městech, a to zejména v obcích národnostně smíšených. Národní charakter sborů se ukázal na jejich prvém sjezdu a na zemské jubilejní výstavě roku 1891 v Praze. Hasičstvu byla vyhrazena XVIII. expozice. V hlavním katalogu výstavy byl uveden stručný vývoj hasičstva u nás a v něm zdůrazněna zejména podpůrná činost (za roční příspěvek 5 krejcarů se vyplácelo členům, kteří utrpěli při službě úraz, po dobu jejich nemoci denně 1 zlatý a 50 krejcarů, polovičním invalidům 15 zlatých a úplným invalidům 30 zlatých měsíčně. Vdově po hasičovi se vyplácelo měsíčně 12 zlatých a sirotkům až do dovršení 15 let 6 zlatek měsíčně). V provolání "Hasičstvu československému bratrský pozdrav" se mimo jiné říká: "My musíme ukázat české veřejnosti široké šiky českých hasičů, kteřř jsou připraveni v každý čas chránit duchovní i hmotné hodnoty svého národa." Rok 1891 se zemskou výstavou a se sjezdem byl velmi úspěšný. Statistika zaznamenala v tomto roce 62 žup nebo okresních hasičských jednot, 1273 sborů, 1579 členů čestných, 5144 zakládajících, 25 226 přispívajících a 53833 činných. Dále zde bylo zachyceno vybavení sborů technikou. Hasičské sbory, vedle už vzpomenutých sokolských jednot, však nebyly jedinými spolky na našich vesnicích a městech. Už od roku 1864 se šířilo i v Rakousku hnutí červeného kříže. Jaké byly vzájemné vztahy samaritánského hnutí hasičů a hnutí červeného kříže? A jaké byly vztahy hasičských sborů vůči různým členářským, spořitelnfm, svépomocným, pěveckým a jiným spolkům? Vůči vzdělávacím besedám, vůči společenstvím řemeslníků, která vznikala a často obsahem své činnosti navazovala, třeba i nechtěně, na jisté kastovnictví a výlučnost středověkých cechů? Jaký byl vztah vůči počátkům organizovaného dělnického hnutí, vůči prvním organizacím sociálně demokratické strany? Nevedly hasičské stejnokroje - na tehdejší dobu velmi slušivé - ale i vlastní obsah činnosti k jakémusi klamnému zdání výjimečnosti či dokonce kastovnictví? O těchto vzájemných vazbách najdeme v archivech, obecních či sborových kronikách jen útržkovité zmínky, Ke škodě věci! Taková analýza by však překročila plánovaný rámec publikace a zpracování této problematiky by zasloužilo zvláštní práci. Hasičstvo si rovněž bylo vědomo nutnosti stálého vzdělávání svých členů a zejména zvyšování jejich technických znalostí. Aby byly i tyto úkoly důsledně plněny, začaly od roku 1898 svou činnost pravidelně hasičské školy, a to ústřední i krajové. Soustavné pořádání přednášek, zakládání knihoven vybavených nejen odbornou hasičskou literaturou, ale i beletrií - to vše měla být nová, kvalitativní fáze vyzrávání celého hasičského hnutí. Velký význam zde hrály i odborné časopisy. Před jejich vznikem věnovala hasičům pozornost Vzájemnost, Sokol, Brousek, Jistota. Samostatný odborný hasičský časopis začal vycházet v roce 1878 pod názvem Český hasič. Za osm roků obohatil odbornou literaturu Věstník Zemské ústřední hasičské jednoty království Českého, roku 1889 Hasičské listy, na Moravě od roku 1892 Ochrana hasičská, 1893 vychází první svazek Hasičské knihovny, v roce 1895 Hasičské rozhledy, 1897 Organizace hasičství a Slezský věstník hasičský, 1902 první ročník Hasičského sborníku a roku 1912 první ročník kalendáře Český hasič139. Ve statistice, která

153

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů byla vypracována na závěr roku 1901 se poprvé objevují údaje o vzdělávací činnosti hasičstva. Jsou zde zachycena čísla o počtu sborových knihoven (2266), o odběru hasičských časopisů (3290), dále počet schůzí členských i výborových, cvičení, hlídky, požáry v místě i zásady mimo obec, záchranné práce a veřejná vystoupení. Vzdělávací úsilí hasičských sborů nebylo zaměřeno pouze do vlastních řad, ale bylo směrováno i na ostatní občany. Šlo opravdu o bohatý kulturní a společenský život, který byl pochopitelně organizován i proto, aby přinášel do pokladen sborů i určité příjmy. Hasičské taneční zábavy, koncerty, bály, výlety s programem, maškarní merendy, zahradní slavnosti, vinobraní, václavské či jiné hody - to vše byl zdroj zábavy, ale i příjmů. Často na těchto akcích hrávala hudba vlastního či sousedního hasičského sboru. Nejznámější byla hasičská dechovka v Ivančicích, Kuřími a Moravských Knínicích. Také Podolští chodívali do sousedních obcí na společné akce zásadně za zvuků dechové hudby. Objevily se i pěvecké soubory, ale ty neměly dlouhého trvání. V hasičských sborech vyrostla řada talentovaných ochotnických herců. Vysokou úroveň měly divatelní hry v Silůvkách a v Babicích nad Svitavou. O kulturní úrovni těchto produkcí nám poslouží vzpomínka nestora hasičského sboru v Kovalovicích pana Rafaela Kotvrdy z roku 1985: "Sedával jsem při zábavách u pokladny a kromě vstupenek jsem také kontroloval ustrojení. Když zevnějšek návštěvníka neodpovídal úrovni naší zábavy, neprodal jsem mu vstupenku. Musel odejít s nepořízenou, jinak by jej pořadatel ze společenské místnosti vykázal. Dnes, když se může každý slušně obléci, nestačím se divit, v čem se ti mladí vypraví mezi lidi. Kronikář v Podolí u Brna nám zapsal dokonce i přesný program „zahradní, taneční a deklamativní zábavy na zahradě Jana Millera“: v Podolí dne 20. září 1891: 1. Veselý trojlístek aneb shledání po 10 letech - komický výstup se zpěvy. 2. Vdovec - komický sólový výstup se zpěvem. 3. Prefátyn pana nadporučíka - komický výstup. 4. Fotografické dílny v Praze - fraška se zpěvy. Mezi výstupy hudba a tanec, vstupné 10 K. Sarajevské výstřely a následující události zasáhly negativně i do činnosti hasičských spolků. Mladí, aktivní členové oblékli vojenské sukno a práce ve sborech spočívala na bedrech přestárlých či naopak velmi mladých, nezkušených chlapcích. Výjimkou tohoto období byly snad Oslavany, které konaly pravidelné valné hromady po celou dobu války a byli schopni zachovat i určitou dokumentaci. Jinak jsou zápisy z tohoto období velmi sporé. Pouze v Památníku hasičské župy Tišnovské - Oharkovy 1882 - 1932 je možné si ověřit důsledky války mezi hasiči. Roku 1914 evidovaly jejich hasičské sbory 304 členů zakládajících, 525 přispívajících a 77 čestných. Z celkového počtu 1191 členů činných odešlo do zákopů 1. světové války 727 hasičů. 168 jich ukončilo svoje životy na ruských pláních či na západní frontě. Trvale invalidních zůstalo po návratu domů 25 bratří, 52 se jich vrátilo ke svým nejbližším v uniformách československých legií. Je tragickou pravdou tohoto období, že všestrannost hasičského výcviku, zejména soustavné pěstování samaritánské služby, přineslo ovoce za 1. světové války. Počátky tohoto hnutí se kladou totiž už do 80. let minulého století. V době války utvořilo se v českých zemích 864 dopravních čet, ve kterých bylo zapojeno 12 103 členů. Bylo to zejména v místech, kde byly v činnosti nemocnice Červeného kříže. Tyto čety dopravovaly raněné a nemocné vojáky z železničních stanic do nemocnic, poskytovaly jim první pomoc, převazovaly jejich poranění a poskytovaly jim občerstvení, Od 17. srpna 1914 do 30. září 1918 dopravili takto 7 206 001 vojáků, poskytli 7 806 977 občerstvení a provedli 43 996 převazů. Na Moravě se zřídilo 100 kolon, ve kterých pracovalo 911 hasičů. Přepravili 268 561 raněných a podali 865 355

154

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů občerstvení. Tato humánní služba nešťastným obětem války zabránila rozpuštění hasičské organizace a ochránila její členy před většími persekucemi. Náplň hasičských činností je totiž taková, že i přes citelně oslabené sbory, doplněné mladými, nezkušenými lidmi, museli jejich členové své ušlechtilé myšlence sloužit. Statistika z roku 1918 říká, že v roce 1918 se hasičské sbory v Čechách a na Moravě účastnily při hašení 3237 požárů, koncem tohoto roku existovalo 3575 knihoven se 167 497 svazky. Sbory uskutečnily 22 211 cvičení, vyslaly 98 719 stráží a hlídek a ve 417 případech se zúčastnily záchranných prací. Ušlechtilá hasičská myšlenka nezištné lidské pomoci vítězila tedy i v době, kdy na jiných místech byly humanitní zásady hrubě pošlapávány. Život hasičů ve svobodné vlasti v letech 1918 -1939 Zprávy o průběhu 28. října 1918 v Praze vyvolaly velký ohlas i v Brně. Ulicemi města začaly proudit davy lidí, jásaly a zdravily národní svobodu a státní samostatnost. Následujícího dnepřevzali zástupci Národního výboru od německé správy místodržitelství. Z četných obecních kronik se dozvídáme, jakým způsobem bylo slaveno vyhlášení československé samostatnosti v obcích našeho současného okresu. Většinou byly pořádány velké lampionové průvody, ve kterých pochodovali vedle sebe lidé různého věku, povolání a smýšlení. Průvod prošel za zvuků dechové hudby slavnostně vyzdobenou obcí, na jejichž domech vlály červenobílé prapory, zastavil se na návsi před obecní kanceláří, kde byl pronesen slavnostní projev. Na zažloutlých fotografiích z těchto dnů vidíme ženy v národních krojích, občas se objeví uniformy sokolské. Příslušníci hasičských sborů zůstávali skromně v pozadí. Také při triumfálním návratu T. G. Masaryka do Prahy v prosinci 1918 zajišťovali slavnostní průvod především příslušníci sokolských jednot a vrátivší se legionáři. Počátky nového státu nebyly snadné. Ve městech i na venkově začaly od roku 1919 živelné projevy odporu proti keťasům a lichvářům, v některých obcích si zemědělští dělníci vynucovali odchod správců a šafářů, kteří s nimi za války špatně zacházeli. K protidrahotním bouřím došlo v Oslavanech, Ivančicích, v Řeznovicích, Hrubšicích a jinde. I hasičským jednotám nastaly záhy dny všední. Nejsložitější situace byla v těch místech, kde přímo činovníci či činní členové se domů už nevrátili. Ti, kteří po dobu války udržovali aspoň slabou činnost sboru, byli unaveni. Bylo tedy správné, že už v polovině roku 1919 se objevují snahy centrálních orgánů přizpůsobit strukturu hasičského hnutí nové situaci. Sdružení dobrovolného hasičstva československého bylo rozpuštěno a jednotlivé zemské jednoty byly vyzvány, aby vyslaly po třech zástupcích do připravovanéhovýboru Svazu dobrovolného hasičstva československého (SDHČ). Po schválení stanov v říjnu 1919 následovala ustavující schůze 21. prosince 1919 v Brně. Byl na ní přítomen i zástupce hasičstva ze Slovenska. Na dalším zasedání byly projednány návrhy na ustavení samaritánských stráží ve všech sborech. Program byl rozšířen o problematiku na Slovensku. Jak vypadala v této době situace v jednotlivých zemských jednotách? Valné shromáždění 19. června 1919 - za účasti 369 delegátů ze 120 žup – přejmenovalo Zemskou ústřední hasičskou jednotu království Českého na Českou zemskou hasičskou jednotu. Měla v této době 140 žup, 4271 sborů a 118 881 členů. Ustavující schůze Moravské zemské hasičské jednoty se konala 29. srpna 1920 a bylo v ní tehdy organizováno 51 žup a 1463 sborů. V roce 1923 došlo ke sloučení Jiskry - vzájemné pojišťovny československého hasičstva v Praze s Hasičskou vzájemnou pojišťovnou v Brně a vytvořila se tak Hasičská vzájemná pojišťovna, která měla na počátku 30. let 1 074 004 členů a její celková záruka dosáhla částky 65 miliónů korun. V průběhu dvacátých a třicátých let byly několikrát upravovány stanovy. Po správní reorganizaci byl na úřední pokyn změněn název MZJH na Moravskoslezskou zemskou

155

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů hasičskou jednotu. Všechny pokusy obou zemských jednot o sloučení skončily však bezvýsledně, zejména pro odpor slezských sborů. Předtím - roku 1931 - došlo k založení "truc" podniku Svazu dobrovolných požárních a ochranných sborů českých hasičů pro kraj Moravskoslezský. Organizace vydávala i svůj vlastní časopis. Roku 1941 čítala pouze 21 sborů. Pokusy o spojení obou moravských hasičských organizací byly neúspěšné, až zasáhla okupační správa a výměrem z 21. června 1940 nařídila zrušení a začlenění tohoto svazu do Moravské zemské hasičské jednoty. Po celé období mezi oběma světovýnú válkami byly na Brněnsku a na Rosicko Oslavansku zakládány nové hasičské sbory. Při brněnské aglomeraci byly první Řícmanice. V květnu 1920 jsou podepsáni na návrhu stanov Richard Houfek, Augustýn Muselík, Jaroslav Nesrsta, Josef Souček a starosta obce Gustav Škrob. Důvěra na nejvyšší funkci byla dána Karlu Polákovi, jeho nejbližšími spolupracovníky se stali Richard Houfek a Otmar Dlaža. Dalším novým sborem byly Nebovidy. V červenci 1921 byl zvolen za starostu sboru Jan Polcar, jednatelem František Tonner a náčelníkem František Šmíd - starosta obcé. Ke konci stejného roku podal žádost Josef Doležal, starosta obce Popůvky s řadou dalších nadšenců. Z nich se také rekrutovali první činovníci. Starosta Josef Čupera, jednatel Josef Vykoukal a náčelník Rudolf Kostelecký. I když Mělčany sousedily s obcemi, kde byly hasičské spolky už dávno založeny, odhodlaly se samy k tomuto kroku až po světové válee. Ustavující schůze nového sboru se konala 12. prosince 1924. Starosta obce František Zechmeister dostal důvěru i jako starosta sboru, náčelníkem zvolili Štěpána Fialu. Už při založení měli 78 členů, za rok zakoupili od firmy Hrček a Neugebauer novou ruční stříkačku, brzy poté slavnostně otevřeli skladiště. Také tento sbor měl štěstí na "dlouholetost" starostů či předsedů. První starosta František Zechmeister stál v čele sboru v letech 1924 - 1951, Josef Fuchs v období 1962 – 19916. Mezi Rajhradem a Rajhradicemi leží malá osada Loučka, kde uprostřed dvacátých let dalo obecní zastupitelstvo popud k založení sboru. Ustavující valná hromada se konala 22. listopadu 1925 a z voleb vyšli vítězně: Jan Beer - starosta, Josef Hrazdira - náčelník a Stanislav Duchoň - jednatel. Roku 1950 došlo ke sloučení obcí Rajhradice a Loučka a za rok poté se ozývaly hlasy po sloučení hasičských jednot. Členové sboru v Loučce se tehdy ubránili. Sloučení bylo realizováno až roku 1961. Ve společném vedení byl předsedou starostou Antonín Koláček, velitelem Rostislav Kopřiva a jednatelem Rudolf Lásenský. V Bedřichovicích byla svolána schůze občanstva, aby se vyjádřilo k možnému založení hasičského spolku. Měsíc poté se k této snaze přihlásilo i obecní zastupitelstvo, takže 23. března 1930 v hostinci pana Stanislava Železného se konala ustavující schůze Místní jednoty československého svazu hasičstva se sídlem v Bedřichovicích. Prvními činovníky byl rolník Grolich, a mlynář Pelel, typograf Vaňáček a zámečník Vlček. Druhá polovina třicátých let nastolila před občany ČSR závažné vnitropolitické i zahraničněpolitické problémy. Přesto i za této složité situace vznikají další hasičské spolky. Roku 1937 odešli po dohodě ze sboru v Rajhradě někteří členové, aby ve své domovské obci v Popovicích u Rajhradu založili vlastní sbor. Byl to železniční zřízenec Josef Hejna, který byl zvolen velitelem, rolník Jan Urbánek starosta, dělník Josef Kroupa jako četař lezců a rolník František Havlík jako pokladník. 18. září 1938, tedy krátce před tragickým Mnichovem se ozvaly Holasice. Ještě téhož roku zakoupili potřebnou výstroj, výzbroj a ruční střfkačku taženou koňmi. Nebyla to pro ně záležitost příliš laciná. V obci, kde žilo tehdy necelých 900 obyvatel, měl nový sbor 45 činných a 93 přispívajících členů. Obdobný proces, zakládání dalších dobrovolných hasičských sborů probíhal i ve zbývajících obcích na Rosicku a Ivančicku. První vlaštovkou byl roku 1919 Javůrek. Na žádosti k založení sboru je podepsán starosta obce J. Kříž, dále Josef Kříž a Ignác Kříž, Antonín Císař a Antonín Šipr. Bezprostředně po ukončení 1. světové války usilovali v Dolních Kounicích, aby existující

156

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů německý hasičský sbor byl přetvořen. Čeští členové odmítli účastnit se cvičení a tím přivodili jeho úplnou neschopnost. Potřeba založení českého sboru byla takto dokázána. Německé vedení využívalo svého mocenského postavení a vzdorovalo tomuto požadavku až do 8. srpna 1920. Nové vedení - mlynář František Moučka jako starosta, obchodník Bohumil Otáhal jako náčelník a stavitel Karel Prchlík ve funkci jednatele to neměli lehké. V ubohém stavu byla zbrojnice, inventář téměř nepoužitelný. Bylo třeba mnoho organizátorské práce a velkého úsilí pro vybudování vyhovujícfch podmínek. To se Dolnokounickým dařilo. Blízkost Střelic a Ořechova, kde byla známa prospěšnost hasičské činnosti už od konce minulého století, motivovala založení sboru v Radosticích roku 1921. Mezi iniciátory vidíme starostu obce Tomáše Ulbrycha, Ondřeje Králíka - starostu nového spolku a dále Rajmunda Bártla, Františka Kořínka a Františka Dvořáka. Vliv stejných obcí se uplatňoval asi i v případě Omic, kde řídící učitel Tomáš Horák za pomoci Josefa Staňka, Ferdinanda Buršíka, Františka Antoše a Josefa Růžičky položili základy sboru na závěr roku 1923. Ve stejném roce byl ustaven hasičský spolek ve Stanovištích. Vedení sboru svěřili řídícímu učiteli místní školy Františkovi Švarcovi. Ve funkci náčelníka mu byl nápomocen Jan Jelínek, prvním jednatelem byl Jan Staněk. Následujícího roku dochází k založení sboru na Hlíně. Rolník a místní kapelník Jan Dostalý přesvědčil starostu obce Viléma Průšu, aby svolal na 24. srpna 1924 veřejnou schůzi, na které se přihlásilo za nové členy 35 občanů (35%). Na ustavující valné hromadě 18. ledna 1925 byli zvoleni Jan Dostalý za starostu, rolník Josef Bajer náčelníkem a skladník Antonín Cepek náměstkem. Ještě tentýž rok bylo v obci uspořádáno první okrskové cvičení za účasti 120 hostů. Následujícího roku (1925) byl ustaven přípravný výbor v Rudce. Jeho iniciátory byli Jan V1ach, Josef Kříž, Josef Pelikán, František Šrámek, Josef Smutný a Ignác Kéda. Také v Babicích na Rosicku doháněly zpoždění za sousedními vesnicemi. Rozhodli se až 28. června 1925, kdy svolali do místní hospody ustavující valnou hromadu. Činovníky se stali lidé, požívající v obci všeobecnou důvěru. Martin Patera byl zvolen starostou, Augustin Nejedlý se staral o výcvik a Josef Žaloudek o administrativu. V Němčicích (1925) se na ustavující schůzi sešlo jen 13 domácích a 20 hostů. Přesto došlo i k volbě, kterou byl postaven do čela sboru František Komárek. Jeho nejbližšími spolupracovníky byli František Jekl, Fratišek Malý, Jiří Černý, Jan Kouřil a Rudolf Janda. V hornické Kratochvilce patřil mezi organizátory starosta obce Jakub Příhoda, jeho náměstek Josef Hrubý a radní František Kreuz. Na ustavující schůzi 6. června 1928 byli zvoleni: rolník Jan Samson za starostu, krejčí František Staněk za jednatele a stolař Jan Kubálek za náčelníka. Zemědělské Trboušany spoléhaly zřejmě v případě požárů na téměř 30 let existující sbory v Dolních Kounicích, Bránicích a Kupařovicích. Proto váhali až do 6. listopadu 1928. Iniciátory byli i zde členové obecní rady, kteří neváhali zatížit svoje hospodaření půjčkou 50 000 Kčs. Do vedení spolku byli postaveni: Stanislav Maluška - starosta, František Kerber náčelník. Silůvky, Tikovice a Radostice ukázaly cestu Pršticím. Po mnoha předchozích jednáních došlo nejprve k veřejné schůzi příznivců hasičské myšlenky (16. září 1928) měsíců po okupaci zbytku Čech a Morav i odbor ženský. Jeho vedení bylo svěřeno Anně Liškové. Zálesná Zhoř na hranicích okresu čekala na založení hasičského sboru do roku 1930. Ve funkci starosty vedl nový sbor Ignác Staněk, náčelníkem byl František Krejčí, jednatelem zvolili Františka Rozmarýna. Ve druhé polovině 30. let došlo k založení dvou sborů. O vánočních svátcích, 26. prosince 1936 svolali ustavující valnou hromadu v Březině na Tišnovsku. Význam zřízení samaritsko hasičského sboru vysvětlil župní jednatel Josef Raus z Tišnova a po něm už řídil celé jednání starosta obce Josef Vykouřil. Přítomnými 21 členy byl zvolen i za starostu nového sboru. Náčelníkem se stal Karel Borovička mladší a jednatelem Jaroslav Nejez. Do nového roku 1937 šli Březinští opravdu nebojácně. Okamžitě ustavili zábavní odbor, ve kterém pracovalo několik žen, v lednu uspořádali ples, v březnu sehráli divadlo, navázali jednání s několika

157

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů firmami o zakoupení motorové stříkačky, v květnu následovalo další divadelní představení, v červenci uspořádali finančně velmi úspěšný výlet v zahradě zvané Obecnice, v srpnu u přřležitostí okrskového cvičení vysvětili a předali do užívání novou dvoukolou stříkačku. Její kmotr, Oldřich Mičán přispěl darem 1000 Kčs. Byla zakoupena od firmy Stratílek z Vysokého Mýta, měla sílu - výkon 30 HP a s 300 metry hadic Č. 8 a s 200 metry hadic Č. 6, včetně šroubení, stála 31 000 Kčs. Obnos byl splatný do 30 dnů hotově. U kontribučenské záložny v Tišnově vypůjčili obnos 25 000 Kčs, na jehož úhradu přispěla březinská obec 15 000 Kčs a hasičský sbor 10 000 Kčs. Zbytek částky, včetně úroků hradili ze sborové poklady. Proto byly ještě tentýž rok pořádány václavské hody, 28. října divatelní hra Evropa hoří a silvestrovský kabaret. Obec měla v této době 198 obyvatel, 23 členů činných a 15 přispívajících''. Poslední sbor na Ivančicku před mnichovským diktátem a před okupací byl ustaven 14. října 1937 v Čučicích. Jeho výlučně rolnické vedení tvořil starosta Dominik Svoboda, náměstek František Horák a jednatel František Došek. Také na Tišnovsku bylo ukončeno zakládání hasičských sborů před 2. světovou válkou roku 1937 ve Vohančicích. U jeho počátků stál náčelník Komprs z Tišnova, který byl pozván od starosty obce, aby zájemcům vysvětlil, jaké povinnosti bere hasič dobrovolně na svá bedra. 20. dubna 1937 byli zvoleni Jan Mašek starostou, Karel Kolíbal náčelníkem a Jarka Jurnečka jednatelem. Už na ustavující shůzi došlo k výměně názorů, zda vstoupit do tzv. župy Tišnovské, kde prý, jsou hasiči „na divoko“, nebo do župy Oharkovy. Zařazením právě do této župy, bylo vše vyřízeno. Počátky sboru podpořila obec zakoupením starší stříkačky z Obřan za 6000 Kč. V závěru zápisu jejich ustavující schůze čteme: "Přání naše je, aby se říkalo: Z malé a chudobné dědinky jsou, ale příkladem mohou být i bohatému městu. Řady členů v některých obcích, vlivem válečných událostí dosti silně prořídly. Mělo-li hasičstvo znovu plnit svoji občanskou službu, bylo třeba sbory rychle doplnit. Hasičská činnost byla už v období před válkou tak pestrá, že mohla nyní po vzniku samostatného státu, přivést do svých řad širokou paletu občanů. Především výcvik mužstev mužských, ženských i dorosteneckých byl velmi náročný a pomáhal rozvíjet všechny části těla a pěstoval obratnost. Pro starší a fyzicky méně zdatné byly seberealizací výlety, vycházky a veřejná cvíčení. Zejména přispívajícím členům musela být sympatická činnost, jakou byly přednášky z nejrůznějších oborů, využívání spolkových knihoven, zpěvu, hudby a divadelních her. Vysokou společenskou úrovní se vyznačovaly i ha sičské plesy a podobné druhy zábavy. Ženy byly získávány především pro humanistické poslání v samaritánských strážích. Už ve 20. letech vynikly některé "přebornické" sbory, kde celkový počet členů čestných zakládajících, činných a přispívajících tvořil více než desetinu všech občanů. Primátem se mohou pochlubit v Padochově. Nasadili si laťku vysoko už v roce 1920, kdl vykazovali celkem 123 členů. Obec měla v této době 995 obyvatelř'', Blízké Tetčice měly organizovanost jen o málo nižší (11,7%), stejně jako Mělčany (11,5%). Rovných 10% občanů měli ve svých řadách na Hlíně a v Domašově. Za zmínku stojí i necelých 9% Bílovických. Z dvacátých let máme podrobnou evidenci o sborech na Židlochovicku. Světlíkova župa evidovala roku 1922 celkem 21 hasičských útvarů. Některé z nich leží sice mimo současné území Brna - venkova, ale pro úplnost dokumentace, vycházíme z materiálu jako z celku. Sbory v uvedeném roce evidovaly 95 čestných, 614 činných a 736 přispívajících - celkem 1445 členů. Při převažujícím zemědělství v tomto regionu se nelze divit, že mezi činnými členy byla téměř polovina (44, 2%) rolníků, pětina řemeslníků a čtvrtina dělníků. Překvapuje nízký počet učitelů - 4. a úředníků - 2. Výraznou převahu zemědělců měla Moutnice, Opatovice, Bratčice, Újezd u Sokolnic, Měnín, Blučina, Syrovice a Hrušovany. Naopak, průmyslová střediska, Židlochovice a Rajhrad, dodávala do sborů zhruba 40 řemeslníků a dělníků, zbytek tvořili rolníci a ostatní sociální skupiny.

158

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Čtenáře bude jistě zajímat, jak se vyvíjela činnost ve sborech německých. Odvážný čin Dolnokounických jsme už popsali. V ostatních obcích nenašli následovníky. Dvorska Maxdorf pouze nepatrně pozměnila název na Spolek Freiwillige Feuerwehr ve Dvorské. Po celou dobu první republiky psali svá hlášení na úřady česky, k němčině se vrátili až v dubnu 1939. Jakýkoli materiál před osvobozením zničili. Také želešičtí Němci měli až do mnichovského diktátu upravený název Freiwillige Feuerwehr in Schělschitz se sídlem v Želešicích. Už v květnu 1938 se rozhodli zavést nové stanovy, které předložili na Deutscher Landesverband fůr Feuerwehr - und Retungswessen in Mahren k potvrzení. Obdobným způsobem si počínali Němci v Moravanech i v Modřicích. Z pokladní a zápisové knihy židlochovického německého sboru poznáváme, že měli velmi výhodné pojištění a že jejich finanční situace byla, zejména ve dvacátých letech, velmi úspěšná. Činnost uvedených německých sborů trvala až do května 1945. Radost ze znovunabyté svobody nebyla ještě plně prožita a hasičské sbory už stály před tvrdou realitou. Jakým způsobem hradit částky na chybějící výstroj a výzbroj. Sbírkami po obci, dary příznivců a z příspěvků členů měli v roce 1926 Drásovští v pokladně přes 5000 Kčs. Protože nová motorová stříkačka stála 25 000 Kčs, vypůjčili si v tišnovské záložně 8500. V případě Trboušan však i víme, za jakých podmínek půjčku nmořovali. Obecní rada vypůjčila na vybavení sboru 50 000 Kčs, které měly 6% úrok a 10% umořování do roku 1930. Nemožnost Vranova splatit zbytek dlužné částky způsobil, že jim byl zabaven veškerý majetek v ceně 5300 Kčs ve prospěch věřitele, kterým byla brněnská firma Jan Tojovski. V Hlíně vypůjčili na stříkačku v ceně 24 000 Kčs z ivančické záložny 20 000 Kčs. Víme, že k 20. lednu 1934 činil jejich dluh už 26 210 Kčs. Teprve ke konci války byl splacen. Také Pozořičtí na zakoupení dvoukolé motorové stříkačky v ceně 51 000 vypůjčili téměř celý obnos. Až se 30 členů sboru zaručilo svým majetkem jako ručitelé, byla koupě stříkačky u firmy Smejkal v Čechách u Prostějova uskutečněna. Podobné problémy neměli asi v Rajhradě, protože svoji první stříkačku, taženou koňmi, zaplatili z našetřených peněz. Stejně tak i v Tišnově koupil sbor roku 1924 motorovou stříkačku na koňský potah za 57 000 Kčs, za tři roky osobnf auto ltalia, na které namontovali čerpadlo ze střfkačky „koňské“. Po pěti letech už měli automobilovou stříkačku na podvozku Praga AN s výkonným čerpadlem 800 litrů/1 min. Už za rok zakoupili sanitní vozidlo a dali je do služeb veřejnosti. Při sbírkách mezi občany byli úspěšní hasiči v Dolních Kounicích. Při svém založení získali takto částku 3050 Kčs, ve 30. letech svoji akci s úspěchem opakovali. S podporou obce příliš počítat nemohli. Ta jim poskytla dotaci v částce 1000 korun roku 1925, aby byla použita pro nové sbory v Trboušanech a Mělčanech. Štědřejší byli občané v Popovicích u Rajhradu, kteří roku 1937 přispěli na sbírku obnosem 4000 Kčs. Problémy neměli ani v Říčanech, kde zřídili dokonce svoji vlastní nemocenskou pokladnu. Ze zábav, divadel a z příspěvklů dávali polovinu do tohoto fondu a roku 1920 mohli zvýšit podporu při onemocnění z 0,50 Kčs na 2 koruny denně a pohřebné z 50 Kčs na 150 Kčs. Z pokladní knihy Zbýšova můžeme poznat, jak složité a riskantní bylo, spoléhat se pouze na vlastní výdělečnou činnost. V průběhu dvacátých let měli největší příjen z různých podniků. Tak roku 1924 celkem 6138 Kčs, ale v některých letech pouze 725 Kčs. Roku 1925 dostali od obce na stříkačku 11 000 Kčs, sbírkou po obci vybrali 2356 Kčs. Téměř celá třicátá léta dostávali pravidelné dotace od obce (2000 až 5000 Kčs) a 600 Kčs od Hasičského fondu. Za úspěšnější můžeme považovat sbor v Bedříehovicích, který v letech 1930 a 1931 měl čistý příjem téměř 9000 Kčs. Mecenášů v době první republiky ubylo. Snad to bylo způsobenozrušením šlechtických titulů či výsledky 1. pozemkové reformy, počátkem třicátých let byl ochromen hospodářský život státuhospodářskou krizí, která postihla téměř celý svět. Pravdou je, ženejvětšími sponzory v této době se ukázaly obecní rady. Když roku 1927 žádali Hrušovanští příspěvek na zakoupení stříkaěky, dostali 510 Kčs od Hasičské pojišťovny, 200 Kčs od statku v Žabčicích

159

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů a pivovar v Břeclavijakoukoliv dotaci odmítl. Zemská podpora 14 sborům židlochovické župy představovala v letech 1929 - 1938 tyto částky: 1929 1930 1931 1932 1933 1934 1935 1936

9 840,- Kčs 13 360,- Kčs 12 240,- Kčs 13 360,- Kčs 13 120,- Kčs 14 800,- Kčs 16 600,- Kčs 16 080,- Kčs

Za této složité situace byla možná pouze jedna varianta. Na vlastní činnost si vydělat společenskými a kulturními akcemi, které by přitáhly diváckou veřejnost a tím přinesly do sborové pokladny peníze. Pozoruhodným podnětem k takové činnosti z počátku dvacátých let je dopis krajského vzdělavatele Jaroslava Rouse. Vzdělavatelům, kteří byli ve sborech od roku 1922 ustavováni, se ukládá: "Budeš pracovati při zřízení obecní knihovny. Je-li již zřízena, přičiníš se, aby jí bylo hojně využíváno." Jak aktuální je pro současnou dobu jeho další pokyn: "postaráš se, aby v knihovně nebo přfhodné místnosti byla zřízena menší čítárna, kde by vyloženy byly časopisy všech politických stran. Čtením jich nabudou občané patřičné tolerance, aby snášeli se navzájem a ctili přesvědčení druhých. Vstěpuj občanům, že nad všemi politickými stranami drahá máti Vlast, k jejímuž blahu a slávě všichni pracovati musíme." Dále je zde poznámka, že seznam divadelních her, hodících se na venkovská jeviště bude uveřejňován v Hasičské Ochraně a odkaz na spolupráci s místními učiteli při organizování přednášek. Rouš připomíná význam pravidelných vzdělávacích schůzí, upozorňuje na vydání národních písní od Broži Vincence v Křoví u Velké Bíteše a na zřizování Zimní školy hasičské. Rovněž závěr tohoto listu nepostrádá aktuálnost: „Vděku a odměny nečekej! Obětuj se, jako se obětovali ti nesmrtelní hrdinové, kteří krví svou nám vykoupili naši svobodu. Je tak málo lásky v světě nynějším a tak mnoho sobectví. Ukaž, že sobectví neznáš, ale jen lásku rozdávati chceš. Uč své druhy se milovati navzájem“. Tento krásný, humanistický odkaz nacházel ve zdrcující většině sborů kladný ohlas. Rozvíjející se činnost byla často tak bohatá, že byly zakládány tzv. Zábavní výbory, které tyto akce organizovaly. Vedle tanečních zábav, plesů, věnečků, hodů (Kateřinských, Václavských, Martinských atd.) byla hrána téměř všude ochotnická divadla. Nejznámější se tím staly sbory v Říčanech, Dolních Kounicích, Lelekovicích, Předklášteří, Jiříkovicích, Pozořicích, Kovalovicích, Čebíně, Moutnicích, Popovicích u Rajhradu, Nových Bránicích, Přísnoticích, Rozdrojovicích, Tišnově, Viničních Šumicích, Železném a v Březině. Za zmínku stojí čin hasičů na Hlíně, kteří využívali obratně toho, že v okolí obce byly nádherné třešňové aleje. V době květu třešní pořádali zábavy a divadla především v přírodě. Podle obecní kroniky byl z Brna vypraven zvláštní vlak, který přivážel až 500 návštěvníků. Řada úspěšných divadelních souborů se zaměřila na hry známé z repertoáru scén profesionálních. Byla hrána Noční hlídka, Jedenácté přikázání, Gazdina roba, Kolébka, Divotvorný klobouk, Lešetínský kovář, Vojnarka, Maryša, Paličova dcera, Mamzelle Nitouche, Naši furíantí a další. V Ríčanech dokázali připravit za rok 1934 šest premiér39. Hrály se ovšem i jiné hry: Když má teta nebezpečná léta, Námluvy v lese, Divoká Mařka, Farářova schovanka, Ve stínu šumavské hory, Tetička Jeny synovce žení, Láska nehněvaná, Věčný panic a jiné. Hrou Poslední polibek v Hrušovanech (za uplynulou sezónu dosaženo 55 repríz)4o. Ovšem i tyto hry pomáhaly dotvářet kolorit tehdejší doby.

160


I v menších obcích si troufli na ustavení pěveckých souborů (Kovalovice, Říčany, Sentice), mezi činnými členy přibývalo žen (Kobylnice, Pozořice), méně úspěšné bylo už zakládání knihoven. Čestnou výjímkou byl sbor v Rajhradě, jehož knihovna měla přes 400 svazků. Hasičské dechovky vysoké úrovně byly na Kuřimsku a v Ivančicích. Tam v rámci oslav 50letého trvání sboru (1929) uslyšeli návštěvníci i slavnostní fanfáry z Libuše a koncert dvou dechových hudeb. V Rosicích měl sbor od roku 1932 ve své režii kino. Přfbram upravila náves, osázela ji lipami a nazvala hasičským sadem, pozoruhodný byl čin Lelekovských, kteří roku 1922 dali 100 Kčs na učební pomůcky chudým žákům. Vysokou úroveň měly župní sjezdy, které se konaly i v malých obcích, aby byla podpořena činnost místního sboru či bylo oslaveno výročí založení. V Přísnoticích při svěcení nového praporu přišlo se svými vlastními prapory pět okolních sborů. Činnost hasičských spolků byla tedy pozoruhodná. Pečlivě vedené pokladní knihy ukazují, že hasiči byli dobrými hospodáři po všech stránkách. Pozořičtí na základě úspěšného roku 1923 udělili podporu 400 Kčs svým dvěma členům, jejichž domy vyhořely. Ve třicátých letech dobře hospodařili v Kanicích, v Podolí měli roku 1930 čistý příjem 8000 Kčs a inventář v ceně 30 000 Kčs. Méně už se dařilo v Přísnoticích, Horákově a jinde. Účinnost každého protipožárního zásahu je vždycky ovlivněna technickými možnostmi sboru. První polovina dvacátých let je charakterizována ještě nákupem stříkaček ručních, dvoukolových nebo čtyřkolových - např. Železné, Mělčany, Omice a Skalička. Jejich cena se pohybovala do 20 000 Kčs. Roku 1922 koupili Rajhradští parní stříkačku pro koňský potah. Také Tišnov zakupuje ještě roku 1924 motorovou stříkačku na koňský potah za 57 000 Kčs. Poté se začínají sbory vybavovat dokonalejšími stroji, které dodávaly zejména firmy Smejkal na Prostějovsku, Hrbek a Neugebauer, stejně jako firma Hiller a vdova z Brna či firma Vystrčil. Z dostupných pramenů víme, že nákup prováděly Pozořice (51 000 Kčs), Příbram (25 000 Kčs), Moutnice, Rozdrojovice, Řeznovice, Šla panice, Malhostovice, Bílovice nad Svitavou, Dolní Kounice, Moravské Knínice, Tišnov (57 000 Kčs), Trboušany a Tvarožná. Ve třicátých letech je nákupů méně, i když k tradičným výrobcům přibyly firmy Jar. Chotěboř z Brna - Králova Pole, Kolben Daněk, Sigma Lutín a Boh. Mára v Táboře. Vylepšené stroje jsou také dražší. Jejich cena se pohybovala od 20 000 Kčs do 45 000 Kčs. Nákup provedly tyto sbory: Kuřim, Velatice, Kovalovice, Čebín, Kobylnice, Drásov, Řeznovice, Heroltice, Hrubšice a Syrovice. Uvedení stříkačky do provozu bylo v obci vždy velkou událostí. Po vysvěcení, které provedl většinou místní farář, následovala praktická ukázka, jak je stroj výkonný. Vedle místních družiček a krojovaných děvčat dodávala lesku této události účast okolních sborů s hudbou, prapory a ve slavnostních uniformách. Hospodářská krize z let 1929 - 1933 způsobila, že štědrých dárů dále ubývalo. A tak největší tíhu vzali na sebe hasičské sbory a činovníci, kteří vlastně svými majetky ručili za to, že půjčka bude pravidelně umořována. Za zcela výjimečný lze označit čin štěpánovické občanky paní Františky Matouškové, která roku 1930 ve své závěti odkázala sboru 20 000 Kčs. V některých obcích okresu projevily pochopení obecní rady a tak pokryly část nákladů na novou stříkačku. Pochválit lze lvančické, kteří na celkovou částku 102 255 Kčs za automobilovou stříkačku přispěli částkou 50 000 Kčs. Sbor v Syrovicích byl zřejmě potěšen, když v roce 1934 dostal zdarma motorovou stříkačku CKD a osobní auto Praga Grand, které upravili. V kronikách sborů nacházíme zprávy o tom, že technika staršího typu byla odprodána sboru, jehož vybavení pocházelo ještě z dob mocnářství. Časté jsou ovšem i příklady darování. Tišnovští tak podpořili Unín, Kobylnice poslali svůj dar na Slovensko a také Kuřimští pomohli začínajícím bratrům v Kozárovcích a v horském sboru Húty, rovněž na Slovensku.

161


Vrchol techniky třicátých let představovaly automobilové střfkačky, Nebyla to však laciná záležitost. Jejich cena se pohybovala od 96 000 Kčs do 120 000 Kčs. Mezi ty šťastnějšr' patřily od roku 1925 Ivančice, 1926 Šlapanice, 1927 Bílovice nad Svitavou a Zastávka a od roku 1932 Tišnov. V tomto období se daří některým sborům získat starší automobily, které pak svépomocí někteří členové upravovali jednak na sanitní vozy, jednak na dopravu družstev a techniky. Od roku 1927 měl uvedené zařízení Tišnov, pozděil Syrovice, darem od firmy Braun a Bowery Drásov a Dolní Kounice . Techniky tedy přibývalo, i když její cena byla poměrně vysoká. A tak jsme svědky, že sbory musí přistoupit k tomu, aby bud' upravili stávajícf hasičská skladiště, nebo postavili nová. Záhy po vzniku státu k tomu přistoupili v Hrubšicích, Bílovicích, Moravských Knínicích, později v Předklášteří, Kobylnicích, Nových Bránicích, ŘeznovicÍch a ve Skaličce. Kuřimské stála adaptace v roce 1935 67 000 Kčs a k tomu je nutné přičísti dobrovolnou práci členů. Ale i tak malá obec, jakou byly Trboušany, postavila Hasičský dům. Řada sborů musela současně s touto problematikou řešit otázku dostatku vody. A tak byly vytvářeny jakési minipřehrady (Kobylnice), upravovány, čištěny a prohlubovány místní vodní toky, či budovány malé vodní nádrže - rybníky (Hlína, Velatice, Kovalovice atd.). Tato opatření byla nutná. Je to zřejmé z toho, že i v období mezi oběma světovými válkami ničily požáry hodnoty, které člověk po dlouhá léta budoval. Nebyl to však pouze oheň, kterému se stavěli do cesty odvážní hasiči. Také pomoc při živelných katastrofách patřila k běžným povinnostem sborů. Pravděpodobně první poválečný většf zásah (8. listopadu 1919) měly Rosice a spolu s nimi osm dalších okolních sborů při likvidaci požáru parního mlýna v Rosících. Ohněm byl zachvácen tříposchoďový tovární objekt, tzv. pšeniční trakt, v němž bylo zničeno několik vagónů obilí a mouky. Levý trakt - hlavní skladiště a strojovna s obytnými budovami byly s krajním úsilím uhájeny. V letech 1925 a 1927 se výsledkem dlouhotrvajících dešťů rozvodnil potok Habřina. Voda vnikla do sklepů dělnické noclehárny, zaplavila staveniště Hornického domu, několik sousedních domů a téměř celou nově postavenou čtvrť podél hlavní silnice. Hasiči ve spolupráci s ostatnřmí občany odpracovali mnoho hodin při čerpání vody a potom při odstraňování následků povodně. Velkou pohotovost měli oslavanští hasiči na první jarní den roku 1921. Na dole Kukla došlo k výbuchu třaskavých plynů a bylo nebezpečí vzniku požáru i na povrchových objektech. Ve dvacátých letech zasahoval tento sbor i při lesních požárech a často v okolních obcích. V období let 1920 - 1924 poměrně často zasahovali ve své obci a okolí hasiči v Rozdrojovicích. Větší četnost zásahů měl Tišnov, jehož sbor vyjel v období 1918 - 1945 k 87 požárům, technickým zásahům, k povodním ve městě i v jeho blízkosti. Obtížné záchranné práce prováděl sbor po leteckých náletech na Zbrojovku v Kuřimi, na Francouzské ulici v Brně i v závěru válečných operací ve svém měste. Vlivem bombardování v dubnu 1945 byla ve městě poškozena čtvrtina domů. Velmi brzy po hasičském sjezdu Tišnovské župy v Drásově (2. července 1922), museli domácí prokázat svoji připravenost v akci. Po krátké průtrži mračen se zvedla voda v potoku Lubě, který zaplavil silnici až k mlýnské uličce a voda způsobila velké škody v přilehlých usedlostech. Členové sboru svoji obětovou prací uchránili nejen hospodářská zvířata, ale i obytná stayení. Když 24. září 1938 odešlo 23 drásovských hasičů v rámci mobi1izace bránit republiku, netušili, že jejich mladí nástupci budou muset ověřit svoje schopnosti tak záhy. 13. října 1938 vypukl požár v sousedních Všechovicích, a když za volant hasičského vozu usedl jeden vojín místní posádky, drásovští dorostenci dokázali, že techniku hašení zvládli na výbornou. Velký požár hasili Pozořičtí roku 1923 když hořela pila, Syrovičtí při hašení 4 domů roku 1927 a při povodni v Mělčanech (1934), stejně jako Ivančice při akci přímo na náměstí (1932)

162

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů a Přisnotice při povodni r. 1926. Snad k největší živelné katastrofě došlo v Mělčanech. 1. srpna 1934, ve 4 hodiny odpoledne byla obec postižena průtrží mračen a následnou velkou povodní. Zřítilo se 8 domů, mnoho jich bylo zaplaveno. Místy voda dosahovala až výšky 3 metrů. Utopilo se 13 kusů hovězího dobytka, 50 kusů vepřového a mnoho drůbeže. Členové hasičského sboru, pokud nebyli sami ohroženi, celé odpoledne a celou noc zachraňovali, co bylo ještě možné. Ráno 2. srpna přijelo do obce 21 sborů s motorovýmí stříkačkami. Mnohé sbory pracovaly bez vystřídání dva dny a dvě noci. V motorech jejich stříkaček bylo spáleno několik sudů benzínu. Rajhradští byli na místě 4 dny a 4 noci s parní stříkačkou. Pracovní čety vyslalo 15 hasičských sboru. Na likvidaci této přírodní katastrofy se vyznamenali zejména 2 členové místního hasičského sboru Karel Fiala a Štěpán Fiala. Také pohotovost Šlapanických prověřila velká povodeň. Požárů v místě ani v okolí neměli však mnoho. Moravské Knínice prožívaly jakési období klidu až do roku 1944, kdy zasahovali při požárech po bombardování kuřimského závodu. Čebínští měli možnost vyzkoušet svoji novou stříkačku (1935) poprvé při požáru u svého bývalého starosty sboru, kde děti zapálily slámu ve dvoře. Dobrou připravenost osvědčila i Skalička (1933), kde vznikl velký požár u Kolářů, při kterém shořel i autobus. Likvidaci nebezpečného ohně provedli místní hasiči sami. Velmi těžkou zkouškou prošly hasičské sbory ke konci války roku 1945, zejména v obcích na frontové linii Šitbořice - Holasice _ Ořechov, která byla nástupištěm pro dovršení druhé fáze bratislavsko _ brněnské útočné operace Rudé armády. Mezi nejvíce postižená místa patřil Ořechov, Holasice, Říčany a sousední obce. Ale i v místech, kam se přesunul válečný požár až v květnových dnech, byly vedeny úporné boje doprovázené požáry zasažených objektů a vyžadující rychlý hasební zásah. Jak bylo plněno usnesení z roku 1920, týkající se zavedení samaritánské služby v hasičských sborech, nejlépe ukázaly dosažené výsledky. V roce 1932 bylo na Moravě zařazeno v organizovaných samaritánských službách 4371 můžů, 1647 žen, uskutečnilo se 4367 kursů, bylo k dispozici 1199 lékárniček, 3695 torbiček, 1122 nosítek a 42 sanitních aut. V rámci celé republiky byla poskytnuta první pomoc ve 228 780 případech a bylo realizováno 17 951 převozů nemocných nebo raněných. Po 15. březnu 1939 Československý červený kříž a jeho povinnosti ve spolupráci s Ústředím měst a obcí převzalo hasičstvo. Zejména při osvobozovacích bojích na závěr války dokázali členové samaritánských služeb, že svoje povinnosti plní vzorně. Rok 1922 může být považován za počátek činnosti samaritánských stráží. Každý člen musel po dobu 3 x 40 hodin projít odborným školením, které vedli obyčejně místní lékaři. Tyto stráže, působící především na menších vesnicích, poskytovaly pomoc v měsíci průměrně 50 osobám, ve 20 případech byli postižení odeslání k lékaři. Úspěšné převozy hasičskými auty do nemocnic skončily v průběhu války, protože německé úřady přestaly přidělovat benzín. Mimořádné výsledky v této činnosti vykazovaly sbory v Příbrami, Nových Bránicích, Rosicích, Dolních Kounicích, Kuřimi, Kobylnicích, Drásově, Čebíně, Pozořicích, Šlapanicích, Kovalovicích a v Přísnoticích. Pochvalou pro samaritány v této obci nešetřila ani paní Alice Masaryková. V červenci 1928 došlo v Přísnoticích ke splašení páru koní. Při jejich zastavování byl zraněn cyklista, kterému samaritánská stráž poskytla okamžitě kvalitní první pomoc a tím předešla možným komplikacím. Třicátá léta jsou obdobím, kdy se počty činných členů rozšiřují o ženské a mládežnické odbory. Ze zprávy kronikáře Ivančické hasičské župy č. 56 - Pavlíkovy Josefa Sovy, u přfležitosti 10. výročí trvání (1927 - 1937) se dozvídáme, že počet členů vzrostlo více než 200, více než dvojnásobně se zvýšily počty samaritánských stráží a k původním 26 sborům z roku 1927 přibyly 4 nové. Např. Ríčany evidují v této době 194 přispívajících, 39 mužů a 16 činných žen, 4 členy čestné a 23 žáků. Více než dvakrát se zvýšil počet autostříkaček a strojů modernějšího typu, které nahrazovaly zastaralé stříkačky ruční a berlovky. V uvedených

163

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů letech zasahovaly sbory úspěšně při 310 požárech a při povodních v Německých (Veverských) Knínicích, Zastávce a Mělčanech. Bylo zorganizováno 19 župních sjezdů. V Si1ůvkách bylo na zájezdu přes 300 krojovaných bratří a na župním sjezdu v Dolních Kounicích téměř stejný počet. Třicátá léta však také přinesla vnější a vnitřní ohrožení republiky fašismem. Hasičské jednoty jednak organizují pomoc ohrožené republice, jednak jsou zapojeny do preventivních akcí zahrnutých pod názvem Civilní protiletecká obrana. Dokumentace tohoto období postrádá preciznost dvacátých let, přesto je možno uvést, že právě menší vesnické sbory přispěly poměrně vysokými částkami. Krátce před Mnichovem poslalo předsednictvo ČZHJ provolání předsednictvu poslanecké sněmovny a předsednictvu senátu Národního shromáždění, ve kterém se mimo jiné říká: „… vnáší k Vám důtklivý apel, vytrysklý z nitra srdcí, svou vlast a její svobodu milující, abyste v době, kdy se bude rozhodovat o osudech a právech Čechoslováků, byli pevní a neochvějní“. V náplni požárních sborů se objevovala protiletecká, zastírací a pochodová cvičení, pochod v maskách atd. Např. v Pozořicích byl už 17. června 1934 organizován župní zájezd hasičských jednot spojený s cvičebním leteckým útokem plynovými bombami na Pozořice. I v odpoledním programu prokázali hasiči svoji pohotovost a připravenost. Mnichovský diktát a zabrání pohraničních oblastí těžce postihlo i hasičstvo. Moravská zemská hasičská jednota ztratila úplně 4 župy, 11 žup částečně a 130 sborů s 5655 členy. V celé republice se jednalo o 54 žup, 1399 sborů a 40 801 členů. Období mezi oběma světovými válkami není pouze dobou úspěchů, radostné práce a porozumění. I na hasičském nebi se objevovaly mráčky a občas i silně zahřmělo. Přestože ve sborech existovaly podle stanov smírčí soudy, někdy nesrovnalosti přesáhly místní rámec a byly řešeny vyššími orgány. Zřejmě byly i rozdíly v jednotlivých regionech. Zatímco Ivančice si stěžují bezprostředně po válce, že se ocitají na pokraji zájmu61, situace v Tišnově se zdá stabilizována. Jistě pomohla i návštěva presidenta republiky T. G. Masaryka v Brně (16. září 1921), kde byl uvítán, mezi jinými, i 185 bratry ve slavnostních uniformách a na adresu starosty Rokose řekl: "Děkuji Vám pánové! Vaše tichá, nehlučná, ale důležitá organizace je mi dobře známa. Buďte ubezpečení, že pokud to bude v mé moci, budu Vaše snahy vždy podporovat''. Respektování stanov a přísná vnitřní kázeň pomáhaly sborům plnit jejich náročné úkoly. Ti, kteří tyto zásady porušovali, byli potrestáni. Sokolničtí neváhali vyloučit dva členy proto, že nezaplatili do pohřební pokladny 12 Kčs. Potrestaní se však nechtěli smířit s tímto ortelem a tak nevrátili uniformy a výzbroj. Teprve po žádosti adresované Okresní politické správě v Brně, aby vrácení věcí zajistili četníci, došlo k vyrovnání. Roku 1924 zavítal prezident Osvoboditel do Židlochovic. I to byla příležitost, aby župa Světlíkova přivítala důstojně hlavu státu. Ze všech sborů se dostavili bratří ve slavnostních uniformách a právě hasiči, vedle sokolů a legionářů tvořili nejlepší krojované suity. Rozkol se starostou obce ohrožoval trvání sboru ve Vysokých Popovicích. Příčinou sporu byla smrt mladé dívky z obce, která byla přejeta vlakem. Protože někteří členové samaritánských stráží nesnesli pohled na znetvořené tělo mladé dívky, došel starosta obce k názoru, že nechtějí plnit svoji povinnost. Nevhodným způsobem napadl členy sboru, že jsou jenom na parádu atd. Na mimořádné valné hromadě 22. května 1930, po vzrušené debatě vystoupilo ze sboru 16 členů, takže zůstalo 9 činných a všichni přispívající. Protože se okamžitě přihlásilo 21 členů nových, život sboru pokračoval dál. Nechutné tahanice prožívala Nová Ves roku 1934. Sbor chtěl vystoupit z MZHJ a přejít ke Svazu českých dobrovolných hasičů. Ozval se i okresní hejtman, že "obecní zastupitelstvo nebylo slyšeno, ačkoliv změna stanov vzhledem k poměru spolku k obci, dotýká se též zájmů

164

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů obce". Skutečnost byla prostá. Na valné hromadě konané 7. října 1934 bylo přítomno ze 23 činných členů 21. Přispívající nebyli pozváni. A ti se právě odvolali na okres. Proto dopis okresního hejtmana. Do sporu byl zavlečen dokonce i Zemský úřad v Brně. Celý problém vyřešilo vedení sboru tím, že žádost o změnu stanov a o přestoupení odvolalo. Také vůči rozhodnutí valné hromady v Lukovanech na počátku roku 1939 se ozvaly námitky jedince, které ale byly záhy vyřízeny s ohledem na závažné vnitropolitické události. Tragický průběh roku 1938 a naprostá ztráta národní a státní svobody po březnu 1939 poznamenaly i hasičské hnutí. Při dvou mobilizacích byla vlastně ke svým útvarům povolána část záložníků, kteří ve sborech představovali nejaktivnější složku. Pocit zrady, bezmocnost domů se vracejících "záložáků", kteří podali svědectví, za jakých okolností museli opouštět naše pohraniční pevnosti - to vše vyvolávalo přinejmenším deziluzi, roztrpčení a nechuť k jakékoliv práci _ tedy i k dobrovolné práci hasičské. Tyto negativní pocity byly umocněny vyhlášením samostatného slovenského štátu 14. března 1939 a den nato zřízením protektorátu Čechy a Morava. Období nesvobody Karel Havlíček Borovský: „Kdo jen poněkud zná dějiny a běh tohoto světa, ten jistě ví, že žádný národ nemůže jinak přijíti ke konečnému vítězství, nežli skrze svou vnitřní sílu, skrze tu váhu, které si sám dobyl. Každý, kdo se stará o rozmnožení těchto vlastností u svého národa, přispívá nejlépe k budoucí svobodě“. Po vyhlášení protektorátu stálo nejen české hasičstvo, ale celý český národ před šestiletým obdobím tvrdých zkoušek. Ti, kteří byli účastni na celorepublikovém sjezdu. v Bratislavě roku 1937, jistě si v této době připomínali slova tehdejšího předsedy vlády dr. Milana Hodži: "Organizujte nejen stroje, ale i lidi dobré vůle, ušlechtilých myslí, dobrých srdcí, kteří budou vycvičeni a připraveni na boj s nepřítelem, ať se objeví v jakékoliv podobě - abychom tak měli skutečnou druhou československou armádu." Ve stejném roce byl vydán služební řád A 1, kde v článku 8 je napsáno: "Hasičstvo s láskou a úctou hlásí se ke všem vůdcům domácího a zahraničního odboje." Článek č. 9: „… veden k družnosti, ke společné práci, společnému úsilí i společnému odporu, proti hrozbám vnějším i vnitřním." I další články přikazovaly: , ... je si vědom povinnosti vůči státu a plní je… za války splní všechny úkoly, ať jej zájem státu postaví na kterékoliv místo…“ Článek hovořící o národní brannosti ukládal: "Československý hasič musí být vychovaný, aby byl mravně silný, tělesně zdatný a dobře vycvičený v boji, aby snesl všechny obtíže války a temohl svého protivníka. Český hasič po této stránce zklamat nesmí. 7 ". Tolik tedy suchá litera Služebního řádu A 1. Jak se s těmito úkoly dokázali vypořádat členové dobrovolných hasičských sborů v dusné atmosféře tehdejšího protektorátu? Cítili se příliš malí v tom obrovském soukolí strašlivé války, nebo se stávali pány svého osudu? Jedno je možné napsat s plnou odpovědností: Nezradili! Velmi krátce po vzniku protektorátu byly prováděny i v řadách hasičstva ze strany okupační moci nejrůznější změny. Výnosem ministerstva vnitra ze dne 15. května 1939 se stal nejvyšší složkou Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě, který měl 2 zemské jednoty - českou a moravskou. Pro ně byly vydány jednotné stanovy. Moravská zemská hasičská jednota se sídlem v Brně sdružovala 25 okresních HJ s 54 obvody (dřívější župy). V nich bylo sdruženo 2050 sborů a v nich 62051 mužů, 6582 žen, 1947 dorostenců, 328 dorostenek, 536 žáků, 227 žákyň, 4190 samaritánů a 3230 samaritánek. Základem této mohutné organizace byl v místě Sbor dobrovolných hasičů. Starosta a jednatel měli vykonávat pouze věci organizační, za ostatní záležitosti, především za techniku, nácvik, pohotovost a připravenost zodpovídal

165

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů velitel - byl vlastně nejdůležitějším článkem. Vedení dorostu a žactva bylo sborům odňato a přiděleno kuratoriu pro výchovu mládeže. Akce, které byly připravovány řadou sborů, byly odvolány. Přesto ale lze označit rok 1939 za období, kdy aktivita hasičů byla stále vysoká. Vidíme to na různých hlášeních. Byl zaslán dotazník, zda sbory chtějí pokračovat ve své činnosti a odpověď byla jednoznačná - ano. Počty členů činných a přispívajících zůstávají nezměněny, probíhající valné hromady měly nejméně 75% účast všech členů. Po německém přepadení Polska a po vstupu Anglie a Francie do válečných operací vůči Hitleroví jsou přijímána opatření, která ukazují, že je válečný stav. V obcích byla zřizována tzv. požární policie, obyvatelsvo musí zatemňovat okna místností ve kterých se svítí, hasiči jsou nuceni ke kontrole těchto opatření, ve všech obcích jsou vytvářeny nejrůznější druhy hlídek. Družstva bývalých útvarů CPO (civilní protiletecké obrany) musí být rozšířena o družstva žen, je zesílena protipožární prevence, musí být doplněny žňové hlídky stejně jako dozory při divadelních a filmových představeních. Kontrolu těchto opatření provádějí osoby německé národnosti. Pro stálou pohotovost měly např. Šlapanice 3 čety po 9 mužích. Sbor v Zastávce měl od 1. září 1939 3 požární a 2 asanační družstva, která měla stálou pohotovost ve dne i v noci a to 1. družstvo od 7. do 19. hodin, 2. družstvo od 19. do 1. hod. a 3 družstvo od 1. hod. do 7. hod. ráno. Na konci roku 1939 už odcházejí z některých sborů činní členové, narození v určitých ročnících, na práci mimo území protektorátu. Už v této době osvědčila okupační moc známou německou důkladnost. Do sborů byly zaslány dvoje směrnice, ve kterých se ukládalo odstranit či změnit názvy, které připomínaly samostatnou ČSR. Státní znaky musely být odstraněny z přileb a z opasků. Prapory se nesměly používat a musely být uloženy jako muzejní kusy tak, aby nebyly veřejnosti a členstvu přístupny. Z místností se musely odstranit znaky republiky, ve smyslu těchto ustanovení musel být upraven prozatímně i střed razítka, kde býval znak. Do konce ledna 1940 muselo být odesláno hlášení, že úkol byl splněn. Tedy bez slavnostních čepic - brigadýrek, bez slavnostních odznaků a beze všeho co připomínalo československou republiku, zato ale s různými protektorátními nařízeními - tak začínal rok 1940. Nezájem některých členů o práci v takto zmanipulované organizaci neušel Němcům. Uvědomovali si, že tento spolek potřebují a budou potřebovat nadále pro svoje válečné záměry. Na druhé straně záběry německých kameramanů z hořících polských měst a obcí ukazovaly naším lidem, že hasičský sbor je nepostradatelný, a proto může být záhy jediným místem, kde se mohou Češi scházet. V roce 1940 to bylo zvláště důležité. Německá branná moc obsadila Norsko, země Beneluxu a v létě kapitulovala Francie. V okupovaných zemích bylo možné jedině šířením šeptané propagandy bojovat proti apatii, která se zmocňovala části naší veřejnosti. A na to se právě výborně hodila hasičská cvičení, divadla, koncerty, či jiné akce, kde se popisováním i dílčích německých neúspěchů a rozšiřováním zpráv zahraničního rozhlasu aktivizoval odpor poníženého národa. Řada sborů okresu Brno - venkov byla úspěšná v náboru dalších členů (Dolní Kounice, Ostrovačice, Kovalovice, Oslavany, Zbýšov, Pozořice, Kobylnice aj.), naopak jiné sbory byly těžce poškozeny odchody mladých činných hasičů na nucené práce do Německa. (Ivanovice, Jiříkovice, Ivančice, Příbram atd.) Odvahu projevili v této nelehké době v Pozořicích. Němci organizovaná Sbírka národní pomoci a tím i možnost být zapsán do tzv. Zlaté knihy za složenou částku 500,- Kčs byla odmítnuta s poukazem na zadlužení sboru a naopak požádali obec o příspěvek na zakoupení 200 metrů hadic71. Podolští uspořádali 23. června 1940 na návsi cvičení a po něm koncert dechové hudby. Akce měla obrovský úspěch. Převedení veškerého vedení a odpovědnosti na náčelníka pochopili Dolnokouničtí po svém. Jejich kredo by se dalo vyjádřit větou: "Když už se nejedná o spolek se starostou a výborem v čele, ale o vojenskou jednotku vedenou velitelem, je zřejmé, že nás v budoucnu nebude potřeba jenom jako hasičů, ale i jako bojovníků." Proti komu - to už si mohl tehdy každý domyslet. K tomuto cíli zaměřili další činnost. Zavedli opravdu vojenskou kázeň a výcvik. Ti, kteří nepochopili

166

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů smysl těchto opatření, museli přenechat svá místa především mladším a nebojácným. Příští léta ukázala, že vykročili správnou cestou. V hasičském ochotničení minula doba Vojnarek, Maryš a Našich furiantů. Jména autorů příliš připomínala naše národní obrození a emancipační snahy T. G. Masaryka ve druhé polovině 19. století. Divadla se hrávala dál, téměř v každém třetím sboru. Názvy her Bouřliváci naší vesnice, Pytlák Mirko, České děvče srdce zlaté apod. ukazovaly, že tyto hry doporučované Divadelním ústředím svazu českého hasičstva sledovaly cíle méně náročné. Dokázali však sdružovat české lidi a svým dílem přispívat i sborové pokladně. V místech, kde stály pro válečné účely důležité závody, byla nařízena stálá hasičská služba. Německé vedení se připravuje ke sběru barevných kovů a k vytváření tzv. pohotovostních družstev. Výhodou pro jejich členy bylo to, že nemuseli na práci do Německa… Znovu pozměněné stanovy zaváděly dlouhý název. Např. Dobrovolný sbor českých hasičů v Oslavanech při svazu dobrovolných českých hasičských, požárních a ochranných sborů pro zemi Moravskoslezskou. Rok 1941 znamenal podle zachované dokumentace dosud největší útlum v činnosti hasičstva na okrese Brno - venkov. Fašistické armády vstoupily vítězně na Balkán (Jugoslávie, Řecko) a v červnu vpadly na území tehdejšího Sovětského svazu. Německá vojska "vítězila na všech frontách pro Evropu". Vítězné V - Viktoria (nehodilo se německé der Sieg) bylo na lokomotivách, továrních komínech a na vysokých budovách. Depresivní účinek okupace, který dolehl na českého člověka byl zvýrazněn v září 1941. Do Prahy přijel vystřídat "nemocného" protektora von Neuratha SS - Obergruppenfuhrer a generál policie, mladý Reinhard Heydrich. První den svého "úřadovánf' na hradě českých králů podepsal Už počátkem tohoto roku bylo poznat, že se vytrácí příslovečná hasičská dobrovolnost a radostná aktivita. Čučice měly v únoru na své valné hromadě pouze 10 členů, Drásov od tohoto měsíce nekonal vůbec žádné schůze, udržovali pouze družstva CPO. V nejzápadnějším cípu okresu, v Ketkovicích, byla činnost brzděna přílišnou horlivostí četníků z Rapotic. Naopak zvyšování počtu členů můžeme zaregistrovat v Říčanech. Zde přistupovaly hlavně ženy. Zastáveckým byla přidělena jako "patron" německá požární a pracovní pohotovostní služba, která vycvičila pod nátlakem náhradní četu 39 mladých mužů. Pozořičtí si zajišťovali zájem členů dalším pojištěním 24 mužů a 6 žen na úraz při plnění hasičských povinností. Pojištění přípřeží při požáru zvýšili na deset a později na 20 000 korun. Mírný obrat ve zlepšení činnosti přinesl rok následující - 1942. 27. ledna bylo vydáno vládní nařízení, podle kterého se obce měly starat o zřízení a udržování výstroje a výzbroje hasičských sborů. Odborný technický dozor v oboru požární obrany převzalo ministerstvo vnitra. Zde byla zřízena funkce požárního ředitele, který měl na pomoc krajské požární ředitele. Tímto nařízením bylo hasičstvo rozděleno do čtyř kategorií: z povolání, dobrovolné, povinné, a závodní. Náklady na zřízení a udržování takových sborů nesly podniky. Nemovitosti s veškerým příslušenstvím přešly do vlastnictví obce a tvořily základ pro požární ochranu. Hasičský sbor v místě musel mít nejméně 18 mužů, se souhlasem krajského požárního ředitele výjimečně 14. Jinak bylo možné spojit i. několik obcí k plnění úkolů. Byly stanoveny i jakési normy pro technické vybavení. Narůstající germanizace se projevila kromě jiného i zkratkami, označujícími tato zařízení podle němčiny. Obec do 600 obyvatel měla mít přenosnou motorovou stříkačku TK (Tragbare Kraftspritze) a podvozek TSA. Větším obcím se předepisovaly vozy LLG (Leichte Loschgruppenfahrzeug), dále těžký hasičský vůz a velký hasičský vůz. Podobná označení měly i žebřik. Velká většína sborů okresu si připomenula sté výročí narození zakladatele hasičstva na Moravě Kršky 'I'ita. Ke světlejším okamžikům patří akce Příbramských, kde kulturní odbor připravil 23. srpna sportovní odpoledne na koupališti a cvičení na návsi. Jinak část roku 1942

167

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů od 27. května do 3. července je poznamenána tzv. heydrichiádou. Na následky atentátu, který provedli dva odvážní parašutisté Gabčík a Kubiš vyslaní československou vládou v Anglii, zemřel zastupující říšský protektor R. Heydrich. Následovaly popravy, zatýkání, deportace do koncentračních táborů a zvýšení germanizace českých zemí. Jsou vyvražděny Lidice, Ležáky, umírá významná česká inteligence. Mezi popravenými muži u Horákova statku v Lidicích jsou také místní hasiči, jejichž sbor byl založen už roku 1904. V této dusné atmosféře je téměř zlikvidován domácí odboj. Jak malichernými se pod tímto úhlem stávají problémy Zastáveckých, které vypověděla firma Polák a Hopp z pronajaté zbrojnice a obec nenašla náhradní umístění. Podobný problém vznikl po sloučení Sivic, Jezer a Pozořic, Sbor musel vyklidit skladiště, které bylo přebudováno na obecní úřadovnu, a hasiči museli přejít do rozestavěného domu. V této době je soustředěn český spolkový život vylučně do hasičských sborů a do sportovních klubů, většinou fotbalových. Na stříkačkách se objevují dvojjazyčné, německočeské nápisy, na hasičském skladišti nápis německý. Jsou povoleny pouze "pracovní schůze. Čučické upozorňuje Oberlandrát v Jihlavě: „Židé nesmějí se tohoto podniku zúčastniti. U vchodu do místnosti umístěte vývěsku "Juden unzuganglich - Židům nepřístupno“. Ivančice pořádají "kamarádské večery", kde jsou povolena 3 piva pro ženaté a 2 piva svobodným. Z okresní hasičské jednoty Brno - venkov se vyčleňuje IV. obvod Tišnovsko a konec roku je ve znamení fúze české a moravské jednoty. Bitva na Volze, u bývalého Stalingradu, znamenala zásadní obrat v ruském tažení wehrmachtu. Do konce roku 1942 osvobodila Rudá armáda třetinu svého okupovaného území a zprávy o "úspěšných obranných bojích" či o "stažení do předem připravených pozic" německých vojsk byly stále častější. O to větší tlak vyvíjely okupační složky na organizace, kde se mohli scházet čeští lidé. A mezi takové patřily právě hasičské sbory. Pozornost ze strany Němců byla pochopitelná. Jednak to byla potřeba mít chráněné pro válku všechny důležité objekty, jednak obava, aby se hasičské sbory nestaly centry organizovaných protifašistických akcí. Proto byla zakázána jakákoliv vzdělavatelská činnost a na srazech, kde se jednalo o záležitostech technických, dbaly kontrolní orgány na to, aby povolený obsah setkání byl respektován. Jaké tedy byly formy hasičského odporu v roce 1943? Nejčastější byl organizovaný poslech zahraničního vysílání a šíření pravdivých zpráv o situaci na frontách. Tlak, který vyvíjelo na hasičstvo ministerstvo vnitra byl otupován zásadou, že co hoří a je pro válku a pro její vedení důležité, nechat hořet, co ještě zůstalo, zatopit vodou tak, aby se stalo nezpůsobilé pro použití na dobu co možno nejdelš~o. Tyto výzvy, někde rozšiřované letáky, měly velký úspěch. Němci v této době vyhlašovali sběr barevných kovů a šetření benzínem a oleji. Sbory z tzv. železné zásoby, které měla být rezervována pro akce zvláště naléhavé (50 litrů stálé zásoby a kromě toho plná nádrž), část benzínu uschovávaly, stejně jako některé zbraně, byt' často už trofejního typu. Po lidické tragedii konají sbírky i naši hasiči, i když hrozila za tuto činnost perzekuce a koncentrační tábor. Jsou vybírány peníze i na podporu vdova sirotků po umučených bratřích, i pro ty rodiny, jejich živitel - hasič - byl internován. Tím, že členové sborů prováděli požární prevenci v důležitých vojenských objektech a továrnách, mohli poskytovat cenné informace zpravodajské službě. Znali bezpečnostní opatření v protiletecké obraně, ze svých schůzek věděli, kde jsou sklady vojenského či jiného materiálu. Nemocenské pojišťovny měly možnost dodávat sanitní materiál a léky pro poskytování první pomoci. Protože taneční zábavy byly zakázány, uspořádali hasiči v Příbrami v den pouti koncert dechové hudby a připravili operetu Děvče z přístavu. Jejich vzdělavatel, nadšený loutkář Rudolf Grégr, založil z mladých lidí loutkový odbor, který po několik roků poskytoval nejen zábavu a poučení, ale i vlasteneckou výchovu nejmladší generaci. Takových sboru bylo ovšem má.

168

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Koncem roku 1943 zesílila činnost spojeneckých, leteckých bombardovacích svazů, které po kapitulaci Itálie vzlétaly ze základen v jižní části Apeninského polootrova a napadaly odtud výhodně střední Evropu, včetně okupovaného Československa. K vyhlašování leteckých poplachů docházelo téměř denně i v protektorátě a nikdy nebylo zřejmé, kdy jde o pouhý přelet a kdy o bojovou akci nad naším územím. Po zmíněném obratu, který nastal v tažení wehrmachtu od února 1943, prováděla německá správa řadu bezpečnostních opatření. Roku 1943 byly sbory vyzvány, aby vytvářely náhradní hasičská družstva, do kterých by byli ponejvíce zařazování živnostníci. Následující měsíce problémy "tisícileté říše" ještě znásobily. Byl vydán přípis Zajištění požární ochrany v protektorátě, podle kterého měla být vytvořena ke každé stříkačce 15členná družstva se zálohou. Seznamy takových družstev měly být odeslány na politickou správu. Jaký význam museli Němci přikládat hasičským sborům svědčí skutečnost, že členové těchto stráží byli osvobozeni nejen od členství v protiletecké obraně, při kopání zákopů, ale i od nasazení na práci na území Německa či okupovaných zemí. V zápisové knize Zbýšova se zachoval vzor: jméno…, povolání…, bytem v…, je příslušníkem pohotovostního družstva SDH ve…, a je proto nepostradatelný. Podpisy: velitel SDH okresního velitele. V předposledním válečném roce 1944 bylo i u nás patrné, že se fronta přibližuje k hranicím bývalé ČSR. Hasičské sbory byly nuceny odevzdávat barevné kovy. Přibývala cvičení, ale také nařízení, která naopak společenský život ve sborech měla tlumit. Na jaře roku 1944 byla ustavena na Ceskomoravské vrchovíně odbojová organizace Rada Tří, kterou vedli generál V. B. Luža, dr. J. Grňa a zástupce hasičstva Josef Císař z Prahy. V případě národně osvobozeneckého povstání měli zmobilizovaní hasiči vytvořit první bojové útvary. Činnost této ilegální složky ovlivňovala především severozápadní část okresu Brno - venkov a střediska měla ve Veverské Bítýšce, Tišnově, Skaličce a v okolních obcích. V této době byl vydán rozkaz, aby hasičstvo vytvářelo pro bojovou službu oddíly, ve kterých by byli muži do 35 let. Na Moravě tak bylo zapojeno asi 30 000 mladých lidí, bývalých vojáků. Starší byli zařazování do tzv. bezpečnostní služby. Druhá polovina roku byla pro hasičské sbory velmi složitá. 25. srpna 1944 byl proveden velký nálet na kuřimský závod, který byl v této době odbočkou brněnské Zbrojovky, a v jeho sousedství se vyráběly letecké motory. Zasahovalo celkem 9 sborů z místa i z okolí. Na podzim bylo postiženo nálety Brno. I sem přijížděly sbory z okolních městeček a vesnic na pomoc, zejména při velkých požárech na Francouzské ulici. Po uhašení požáru se hasiči podíleli na asanačních pracích. Dolnokounický sbor navázal spojení s partyzánskou družinou Josefa Hybeše. Vytvořili vlastní odbojovou buňku pod názvem Lvi 56, do které vstoupili i členové hasičského sboru. Tato jednotka se pravidelně scházela k projednání svých momentálních, ale i budoucích akcí. Závěr roku těžce postihl české hasičstvo jako celek. Bylo zatčeno téměř celé vedení České zemské hasičské jednoty a tyto represívní akce gestapa postihly i jednoty okresní. O životaschopnosti hasičských ideálů svědčí skutečnost, že i v těchto, pro národ osudných létech, byly zakládány ve zbývajících obcích sbory. Stalo se tak v červnu 1941 v Alexovicích na Ivančicku, kde byla textilní továrna firmy Skene. Opatrnost při zakládání nového českého spolku v této neobvyklé době osvědčil Okresní úřad v Brně, který učinil dotaz, "zda je to v zájmu veřejném". Do čela sboru byl postaven důchodce Šimon Fučík, jeho nejbližšími spolupracovníky byli úředník Otakar Hamřík a listonoš František Svoboda85. V České u Brna, jejíž název upravili Němci na Zinsenorf, konali ustavující schůzi 10. prosince 1942. Seznam zakladatelů sboru je pestrou mozaikou zaměstnání. Uvádím doslova: „Gewerbmeister Huber Koláček, tovární úředník Ferdinand Ondráček, Gewerbmann Otto Bauman, továrník Emanuel Merel, továrník Vladimír Kráčmar, továrník Rudolf Manoušek a Gewerbmann Emil Bauman“.

169

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Život v mnoha sborech stagnoval. Byla však místa, kde byl čilý divadelní ruch (Čebín, Rozdrojovice, Sentice, Příbrarn, Říčany aj.). Z těchto sborů zaslouží největší pozornost Sentice, obec, ve které žilo přes 500 obyvatel. Díky mimořádné aktivitě JUDr. Alfréda Topfera odehrály se tam doslova desítky operet (U naší kapličky, Pod doškovými střechami, U panského dvora, U naší hájovny a další). Dr. Topfer, sám výborný klavírista, řídil orchestr, jehož členové se rekrutovali i z okolních obcí. Jiné sbory - Čučice, Kovalovice, Hvozdec, Říčany - přes četné zákazy pokračovaly v přednáškové činnosti. Vedle obsahu ryze hasičského (Požáry hrozí) to byly přednášky zaměřené k životu a poučení místních obyvatel. Zásahů a požárů příliš nebylo. Za největší lze považovat ten, při kterém u kláštera Porta coeli v Předklášteří hořela pila. Červený kohout zatím zřejmě váhal, aby si začal pak vybírat svoji daň v dubnu a květnu 1945. V měsíci dubnu totiž postoupila Rudá armáda už na území okresu Brno - venkov, aby si vytvářela předmostí pro závěrečný boj o Brno. Před rozhodujícím náporem se fronta na časzastavila na čáře Těšany - Šitbořice - Holasice - Rajhrad - Ořechov - Střelice, na, níž se rozhodlo o rozvrácení německé obrany města Brna. Mezi nejvíce zničená místa na Moravě patřil Lažhot, Ořechov, Soběšice a Říčany. S výjimkou Lanžhota všechny uvedené obce ležely tehdy v okrese Brno - venkov. O Ořechov byl sveden urputný tankový boj, poté následovalo letecké bombardování. Němci ukrývali svoje tanky do průjezdů a do stodol selských domů. Během 6 dnů bylo na obec provedeno před 40 náletů. Třetina domů byla zničena úplně, třetina těžce poškozena. Hasiči za pomoci občanů prokazovali mimořádné úsilí a odvahu. Neváhali nasazovat svůj život pro záchranu majetku či životů druhých. Stejně tvrdé byly boje v Holasicích, které několikrát vyměnily držitele, v Říčanech nějaký čas probíhala fronta středem obce. Tříštivé a zápalné pumy dopadaly na Brno a Šlapanice, v Syrovicích hořel lihovar, v Hrušovanech Němci zapálili potraviny v bývalé rafinérii cukru, v Rajhradě padla ohni za oběť sladovna využívaná koncem války brněnskou Zbrojovkou. Tvrdé pouliční boje byly svedeny ve Střelicích, Tvarožné, Moutnicích, Zakřanech, Babicích u Rosic, v Rosicích vyhořelo na Podzámecké ulici 40 domů, poškozena byla Blučina, nálety utrpěly Lukovany, Židlochovice, Kuřim, Velatice, Jiřfkovice, Žatčany. Dělostřelecká palba poškodila Ketkovice a Sokolnice, v Kuřimi prchající Němci ničili vojenskou techniku a zapalovali sudy s olejem ještě 8. a 9. května. Stejný osud sdíleli i v Dolních Kounicích, kde polovina obce byla osvobozena a druhá polovina byla v rukou nepřítele až do konce války. Zde musela pracovat hasičská záchranná služba v civilním obleku, protože uniforma zvyšovala nebezpečí ohrožení života. Samaritáni poskytovali první pomoc a odnášeli raněné při střelbě z minometů. Ve všech obcích okresu, kde probíhaly přímé boje a vznikaly požáry, prokazovali hasiči neobyčejné hrdinství. Vždyť neváhali za průchodu fronty obcí, uprostřed válečných operací, plnit svoji hasičskou povinnost. Události v Kobylnicíchje donutily, používat ještě i stříkačku ruční. Sbory na okrese utrpěly velké hmotné školy. V Drásově ukradli Němci všechen benzín, který zde byl jako železná zásoba, v Moutnicích byla značně poškozena zbrojnice, shořela stříkačka s ostatním inventářem. Zničen byl jakýkoliv inventář Říčanských, na Zastávce ustupující vojáci ukradli všechno, takže při požáru dolu Julius hasiči mohli pouze přihlížet. Antostříkačka Praga Mignon byla ukradena Tišnovským. Daleko tragičtější než škody materiální, byly ztráty na lidských životech. Hasiči v Řeznovicích konali dobrovolně na závěr války hlídky na okraji obce, aby mohli občany v případě nebezpečí varovat. Při jedné z těchto pochůzek, už 8. května, padli dva mladí členové sboru František Vorel a Ladislav Kocáb. Oběti na životech byly i v Dolních Kounicích. Po příchodu Rudé armády patřili hasiči mezi první, kteří se přepravili na druhý břeh řeky, aby navázali spojení. Utvořili hlídky, které měly zajišťovat klid a pořádek. V této době zastřelili Němci několik mužů, mezi nimi i dva členy sboru Františka Dudu a Aloise Procházku. Do

170

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Kuřimi se nevrátil z koncentračníno tábora starosta Sokola a velký přítel hasičů MUDr. Hynek Va1iš. Do partyzánského hnutí a jiných forem odboje byli v Říčanech zapojeni Ladislav Křoustek, Jindřich Hnátek a starosta sboru MUDr. Jaroš, který zásoboval partyzány léčivy a spolupracoval s odbojovou skupinou gen. Luži. Ve sborech se pouze papírově vykazovala cvičení a ušetřený benzín se dával na přepravu aut pro partyzány. Byly dodávány suché baterie pro vysílačky a potřebný zdravotnický materiál desantům. Bylo by možné vypočítávat dál. Bylo příliš mnoho skromného hrdinství mezi členy hasičských sborů. Věrní svým stanovám a řádům splnili čestně svůj úkol. Proto se za svoji činnost v průběhu 2. světové války nemusí nikdy stydět. Období 1945 - 1960 Obnovení Československé republiky v květnu 1945 znamenalo pro některé sbory více než šedesátiletou činnost. Od dob habsburské monarchie, přes samostatný stát a šestileté období nesvobody. Za ta léta se měnily státní útvary, hranice státní i hranice menších územních celků, stejně jako názory odrážející politické spektrum tehdejších společenství. Neměnily se pouze ideály, ze kterých vyrostla myšlenka hasičská. Ta vítězila nad skupinovými či jinými zájmy pro svůj humanistický charakter. Jak obstojí i v letech následujících? Na to dávají odpověď následující kapitoly. Za okupace utrpělo české hasičstvo značné škody. Dá se říci, že problémy, před které bylo hnutí postaveno, byly totožné s těmi, které musela řešit celá společnost. Před rozbitím republiky bylo v řadách československého hasičstva organizováno více než 320 000 členů. Po válce byl jejich počet podstatně nižší. Bylo to způsobeno především přirozenými odchody úmrtím starších členů, rozpuštěním některých okresních jednot a menším přílivem mladých ve válečných letech. Současně bylo zapotřebí obnovit a upevnit celou organizační strukturu od zemských jednot až po hasičské sbory v celé republice a přizpůsobit je změněným podmínkám. Záměrem státních orgánů bylo vybudování jednotné hasičské organizace. Po předběžných jednáních v srpnu 1945 v Brně byla tato snaha konkretizována 21. října 1945 v Hasičském domě v Praze, kde se konala ustavující schůze jednotného Svazu československých hasičů. O síle hasičských ideálů i o odhodlání těch, kteří je realizovali, svědčí skutečnost, že valné hromady, které proběhly ve všech sborech v letních měsících roku 1945, daly důvěru osvědčeným a zkušeným čínovníkům z let předcházejících. Lze konstatovat, že tento stav trval až do počátku padesátých let. Pouze v Dolních Kounicích byly zprvu problémy pro značný pokles počtu členů, těžká situace byla i na Zastávce. V Kuřimi, Pozořicích a v Příbrami se nebáli postavit do výborů vedle zkušených harcovníků i členy mladé, aby zajisti1i kontinuitu v akceschopnosti sboru. Pouze v Drásově zvolili téměř úplně nové vedení a neudělali chybu. Při ukončení činnosti německých sborů Dvorska, Modřice, Moravany, Želešice a Židlochovice čteme úřední citaci: „Spolek zanikl de lege podle paragrafu 4 presidenta republiky ze dne 15. září 1945 Č. Sb. zákona“. Dále se objevuje odvolání na výnos Zemského národního výboru v Brně z 15. května 1946. Pokud se zachoval nějaký majetek, byl pořízen jeho soupis. Jakákoliv písemná dokumentace byla zřejmě zničena. Už 10. července 1945 podává žádost o založení nového českého sboru Národní výbor Dvorska s podpisy: Milan Trnečka a Jindřich Adámek. Spolkové oddělení ZNV v Brně povolilo založení sboru v Modřicích 3. prosince 1945. Na počáteční dokumentaci Modřických je uveden jako starosta Jan Effenberger a Stanislav Klíma jako jednatel. Při volbách na počátku roku 1946 dostali důvěru živnostníci. Cukrář Jan Effenberger byl zvolen starostou, malíř Jan Sedlák náčelníkem a hodinář František Hanák jednatelem. Také v Moravanech zahájili činnost v lednu 1946. Pro změnu s rolnickým vedením. V ác1av Menšík - starosta, Vilém Pařízek - velitel a František Chrápavý - jednatel. V Želešicích byla konána ustavující valná hromada 3. listopadu 1945.

171

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Zvoleni byli František Bergl, V. Pernička a Josefa Ulmanová. V Židlochovicích pokračoval ve své činnosti sbor český. V tomto období vzniká rovněž tovární hasičský sbor u firmy Biochema Modřice. Na Valné hromadě v prosinci 1945 zvolili provozního mistra Alfonse Filgase starostou, šoféra Miloše Krystýnka náčelníkem a úředníka Rudolfa Adámka jsdnatelemř", O necelých pět roků později povoluje ZNV v Brně ustavení sboru dobrovolných hasičů v modřickém závodě Fruta 03 s tím, že spadají organizačně pod sbor v obci. Mezi zakládající členy patřili: František Peterka, Vác1av Šad, Břetislav Pijc a Josef Sobotka. U zrodu hasičů v Litostrově (1949) stáli místní rolníci: František Žaloudek byl zvolen starostou, František Liška náčelníkem a Antonín Staněk jednatelem. O rok později byl ustaven sbor v Ledcích (1950). Důvěru pro nejvyšší funkci dostal Rudolf Koupil, náčelníkem zvolili Františka Urbaše a jednatelem Jan Koupila. Třetí obcí, kde v těchto letech došlo k založení sboru, bylo Jamné (1952). Z dokumentace, která byla zaslána, známe s určitostí pouze jméno starosty, kterým se stal Antonín Mašek. K továrním sborům se přidali roku 1953 zaměstnanci Rosických uhelných dolů ve Zbýšově. Mezi iniciátory a zakladateli byli povrchoví zaměstnanci Alfons Gono, Karel Boriček, Jaroslav Švéda a Drahomír Procházka. V předcházejících kapitolách bylo uvedeno, jak těžce byly poškozeny válečnými událostmi některé obce okresu. Mezi poničenými objekty byly pochopitelně i zbrojnice a často veškerý inventář v nich uložený. Toto období, naplněné nadšením ze znovunabyté svobody, postavilo členy hasičských sborů v jednotlivých obcích mezi ty občany, kteří dobrovolnou prací brigádami - pomáhali vracet našim obcím jejich předválečný vzhled. Pomohli v tomto úsilí i přispívající členové, kteří se po osvobození znou vraceli do sborů. Také hasičská auta se dávala částo k dispozici pro sousedskou výpomoc při dopravě stavebního materiálu apod. První náročnější zkouškou připravenosti prošly hasičské sbory na Rosicku a v okolí 19. prosince 1945. Důl Julius, který byl v závěru 2. světové války těžce poškozen a teprve počátkem prosince mohl znovu těžit, byl z neznámých příčin zachvácen zhoubným požárem, který postihl tzv. prádlo - třídírnu uhlí a stanici lanové dráhy. Místní sbor - zatím stále bez prostředků - byl bezmocný. Nezbývalo než čekat na pomoc okolních hasičů. Ti přijeli na Zastávku velmi brzy a provedli úspěšný zásah. Přijelo 33 sborů se 43 motorovými stříkačkami a 272 hasiči! Malý sbor ve Skaličce měl úspěšný zásah při krupobití a záplavách v srpnu 1946, ve stejném roce zasahoval sbor ve Veverských Knínicích. Díky jejich rychlé pomoci shořela pouze střecha domu čp. 60. Následující rok 1947 byl na jaře charakterizován velkými povodněmi a v následujících měsících dlouhotrvajícím suchem. Statistické údaje z této doby nám ukazují, jakým způsobem se zvýšila požárovost. Zatímco v roce 1946 vzniklo na území republiky 4708 požárů, které působily škody za více než půl miliardy, zvýšil se počet požárů v roce 1947 o 60% a škody vzrostly dvojnásobně 1947 (7498 požárů, škoda přes 1 miliardur'". Díky pohotovosti a obětavosti hasičů, zejména v obcích, jejich katastrem vedla železniční trať, byly na mnohých místech zachráněny ohromné hodnoty. Závěr 40. let vyzkoušel připravenost malého sboru v Senticích. 1. září 1949 strhla se na Tišnovsku v odpoledních hodinách prudká bouře a blesk způsobil požár místního hostince, kde padly za oběť zásoby obilí a všechna píce uskladněná na půdě. Dík pohotovosti hasičů, pod vedením Josefa Havlína, byl požár v průběhu prudké bouře lokalizován, takže se nerozšířil na okolní domy. Ještě nebyly odstraněny škody způsobené tímto požárem, když občané Sentic byli 29. září o půl třetí ráno probuzeni hlasem hasičské trubky, která oznamovala, že hoří pod střechou obecního hostince a že je vážně ohrožena budova Spolkového domu a škola. I v tomto případě byl zásad úspěšný a požár lokalizován i tenktokráte. Sentický sbor byl organizátorem mnoha společenských akcí. A tak na silvestrovském kabaretu, na nápěv známé písně La Paloma, slyšeli diváci parodický popěvek: „Kdo z Vás viděl hořet sentickou putyku, kdo z Vás na ni vylil aspoň vody putýnku“.

172

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů První polovina 50. let znamenala na okrese podstatně méně požárů než období předcházející. Nejčastěji byli v permanenci Pozořičtí, kteří jen v roce 1953 zasahovali při 4 požárech (v blízkých Hostěnicích a Tvarožné) a účinnou pomoc poskytli i při havárii autobusu ČSAD s vlečkou. Šlapaničtí měli složitou práci s hašením stohu slámy na Ponětovické ulici a roku 1952 při jarních povodních. Nejvíce evidovaných požárů a živelných či přírodních pohrom máme z roku 1956 a 1957. Ke dvěma velkým požárům došlo na Rosicku. 15. ledna 1955 hořely dřevěné budovy pracovního tábora na dole Antonín ve Zbýšově. První byl na místě sbor ze Zastávky. Po příjezdu dalších sborů byl požár úspěšně likvidován. 24. června 1957 vznikl požár ve velkoskladu Jednoty v Zastávce, který se velmi rychle šířil, a hrozilo nebezpečí, že bude zničeno celé skladiště. Zásad místního i okolních sborů byl velmi rychlý. I když došlo k lokalizaci, požářiště muselo být ještě 36 hodin hlídáno. Sklad byl totiž postaven na tzv. haldě - odvališti a zbytky uhlí, které zůstaly mezi hlušinou se zapařily a samovznítily. Úspěšně byly zneškodněny i požáry roku 1959 na dole Ferdinand v Babicích a u budovy ředitelství dolů na Zastávce. Také Šlapaničtí byli v těchto letech připraveni. Na jaře úspěšně zasahovali při náhlém tání sněhu a ledu a také roku následujícího je nepřekvapil velký požár ve Velaticích ani v Dehtochemě. V blízkých Jiříkovicích zakoupili roku 1956 výkonný agregát. Netušili, že jej záhy velmi úspěšně vyzkouší při požáru v obci. Sbor v Pozořicích jen v roce 1959 zasahoval úspěšně celkem 7x, a to nejen ve své obci, ale i ve Viničných Šumicích, na Jezerách, ve Tvarožné, Ochozi a ve Velešovicích. Průměrně časté byly požáry v menších obcích na Tišnovsku. Pět okolních sborů se sjelo do Drásova 2. února 1956 na likvidaci ohně hospodářské usedlosti a přilehlých objektů. V Moravských Knínicích měli dva velké požáry roku 1959, kdy za oběť ohni padly hospodářské objekty. Připravenost Rozdrojovických se osvědčila roku 1959 při požáru rodinného domku a velké kůlny, kde byla skladována družstevní sláma. Noční požár kolářské dílny a stodoly byl uhašen definitivně až po zásahu hasičského útvaru z Brna. Zásahy Čebínských byly zaměřeny na pomoc v sousedních obcích a při živelných katastrofách, kdy chránili majetek svých občanů. Pohyb členské základny byl v mnohém odrazem strukturálních změn, které v organizaci hasičstva přinesla především padesátá léta. Dne 1. ledna 1949 došlo v republice ke změnám v administrativním rozdělení zemí. Tomu se musela podrobit i celá dosavadní struktura hasičských sborů. Na společné schůzi mezi Československým červeným křížem a Svazem československého hasičstva dochází k dohodě, podle které od 1. ledna 1950 přechází samaritánská služba na Československý červený kříž a nese název Samaritánská služba ČČK. Pod tento název byla zahrnuta organizovaná první laická pomoc, poskytovaná v případě potřeby všemu obyvatelstvu. V září 1951 byl směrnicemi Celostátního akčního výboru CSČK zrušen název samaritán a nahrazen názvem dobrovolný zdravotník. Novou úpravu organizační struktury hasičstva i obsah jeho práce přinesl roku 1951 Zákon č. 62/1950. Místo bývalých hasičských sborů, které organizovaly všechny hasiče (tj. činné, přispívající, zakládající i čestné), byly zřízeny požární sbory s příslušníky, které jmenoval národní výbor jako svůj výkonný orgán pro věci požární ochrany. V požárních sborech zůstávala jen malá část bývalého spolku. Tyto sbory dostaly nové úkoly. Především zodpovídat za výchovu občanů k dodržování zásad požární ochrany. Při požárních sborech vznikla prakticky nová organizace, místní jednota československého hasičstva, která se stala základní složkou celostátní dobrovolné organizace. Hlavním úkolem jednot byla výchova občanů ve znalostech preventivních opatření v boji proti příčinám požárů. Činnost jednoty byla vlastně organizačně - výchovná. Podle ostatních organizací Národní fronty byly zavedeny zásady demokratického centralismu, které vyvolaly v život okresní a krajské sekretariáty, v čele s okresními a krajskými tajemníky. V rámci okresů byl budován okrskový systém.

173

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Ve dnech 15. a 16. března 1952 se konala v Praze I. celostátní konference československého hasičstva, která stanovila pracovní úkoly do roku 1956, kdy se měl sejít 1. sjezd československých hasičů. Po konferenci bylo konstatováno, že SČSH už nevystihuje poslání a charakter organizace a proto na počátku roku 1953 dochází k přejmenování organizace na Československý svaz požární ochrany (ČSPO). Došlo i k přejmenování místních jednot na Místní jednotu ČSPO a členům této organizace se začalo říkat požárník. Změny doplňoval Zákon o požární ochraně platný od 1. ledna 1954. Příliv nových, mladých členů po roce 1950 si pochvalovali v Moutnicích. Velmi důslední a také úspěšní v náboru byli v Pozořicích. Na den hasičstva 17. října 1948 složilo slib 29 nových členů. V roce 1951 měla jednota 37 členů činných a 51 přispívajících, přihlašují se ženy. O rok později evidují už 145 členů. To jim umožňuje mít 3 závodní družstva mužů, jedno dorostu a 3 družstva žáků. Roku 1954 už mají přihlášeno 6 družstev. Z nich se čtyři probojovala do druhých kol své věkové kategorie a z nich pak žáci a dorostenci postoupili až do kola krajského. Nástup mladé generace po roce 1945 kvitují s potěšením v lvančicích. Dobré výsledky vykazuje Čebín, Jiříkovice, Kovalovice, Lelekovice, Příbram a Zastávka. Velmi atraktivní a úspěšná byla ženská složka v Čebíně, Kovalovicích, Mělčanech, Pozořicích, Kuřími, v Zastávce a jinde. Říčany v této době zavádějí pěknou tradici: Rozloučení s mladými členy, kteří nastupují vojenskou prezenční službu. Ztráta techniky, které způsobil některým sborům zejména závěr válečných operací, nutila členy co nejrychleji nacházet východiska z nouze. A tak druhá polovina čtyřicátých let je charakterizována sháněním a opravováním nejrůznějších pozůstatků a vraků z konce války, které jsou adaptovány jako podvozky pod stávající přenosnou techniku, jsou opravována auta nákladní i osobní - prostě aktivita hasičských sborů je opět příkladná. Motorové stříkačky PPS 8 získal sbor v Hlíně, Mělčanech, Moravských Bránicích, Kovalovicích a Ostrovačicích. Starší agregát od firmy Hrček v Brně - Králově Poli koupili v Rozdrojovicích. Poválečnou módou bylo získávání starších osobních automobilů, typovaných pro více osob, které byly upravovány tak, aby stříkačka nebo družstvo bylo dopraveno k požáru co nejrychleji. Takto si počínali v Čebíně, zatímco v Lelekovicích upravili podobné vozidlo jako sanitku a navíc starý podvozek namontovali pod přenosnou stříkačku. Podobný nápad měli i v Moutnicích. Kobylnice zakoupili pojízdné auto od firmy Dělpe Brno za 70 000 Kčs. Jejich příklad napodobili v Příbrami a v Předklášteří, kde na adaptaci osobního auta Praga Grand pracovali až do roku 1947. Zastávecký sbor rychle doplnil svoji techniku novou automobilovou stříkačkou Steyer za 160 000 Kčs. Ta byla v této době výjimkou. Nová stříkačka typu DS 16 jim byla přidělena až roku 1953. Podobný přepych jako Zastávka si dovolili roku 1949 v Holasicích, kde byla stříkačka uvedena do provozu slavnostním vysvěcením 28. srpna. Na počátku padeátých let pokračuje nadále adaptační vlna, protože finanční situace sborů není dobrá. V Cebíně získali nákladní automobil, v nedalekých Malhostovicích upravili motorový vůz značky Horch na požární vozidlo i s čerpadlem. Moravské Knínice získali z tzv. Fondu národní obnovy auto značky Phänomen, které jim rovněž sloužilo k dopravě. Rozdrojovice pro přepravu osob adaptovali bývalé dodávkové auto. Vozidlo znakčky Horch získali i v Holasicích, ve Tvarožné si podle vzoru Malhostovic na ně připevnili nový agregát PPS 8. Stejné vozidlo upravili v Lelekovicích na dodávku se speciální otevřenou karosérií. Zbýšov koupil odmístního autodopravce vozidlo MBO 360 a upravil je především pro přepravu lidí. Nový požární vůz značky GRSTIF byl přidělen Říčanům. Teprve ve druhé polovině padesátých let mohla aspoň část sborů být spokojena se svým technickým vybavením a plnit složité úkoly, které na ně byly kladeny. V Hlíně se radovali z přenosné motorové stříkačky PS 8, holasický sbor získává dvoukolovou Mayer Hagen a osobní auto značky Nash. Autostíikačkou Tatra 70 se vybavují v Kovalovicích, Moravským Knínicím je přidělen agregát DS 16. Rozdrojovice zakupují od armády Tatru 805, Skalička

174

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů vyměňuje dvoukolovou stříkačku za agregát zn. Hiller. Tatru 805 získávají rovněž ve Tvarožné, Velatičtí z Pragy RN a z agregátu PS 8, Zbraslav ze dvoukolové stříkačky DS 16 a z Tatry 805 Special s agregátem PS 8. Tento přístroj dostávají roku 1959 i v Lelekovicích, nový vůz Tatra 805 vybavený technikou slouží Drásovským. V Jiřfkovících vycházeli zřejmě z místních možností a tak nový agregát zapřahali za traktor. Velkou radost z nové stříkačky měly v Kovalovicích. V závěru 50. let se objevují nové stříkačky a nová auta v Příbrami a v Předklášteří. Dobrá finanční situace Kuřimských jim umožňovala dávat poměrně vysoké částky na technické vybavení. Roku 1947 si dovolili koupit autostřfkačku zn. Steyer za téměř 300 000 Kčs, přičemž sbor sám přispěl částkou 220 000 Kčs. Za tři roky poté koupili sanitní vůz za 293 000 Kčs a sbor znovu uhradil 143 000 Kčs. Vrak, který koupili roku 1952 za 30 000 Kčs, po opravě dali zdarma do Ořešína. Na koupi pohřebního vozu se pomleli částkou 30 000 Kčs 107. Také činnost sboru v Pozořicích v tomto směru stojí za zmínku. Bezprostředně po válce začali s vozidlem, které jim bylo přiděleno z akce UNRRA (mezinárodní organizace založená roku 1943 pro hospodářskou pomoc státům poškozeným ve 2. světové válce. Pomoc byla poskytována zejména dodávkami potravin a léčiv. UNRRA byla zrušena usnesením VS OSN r. 1947). Na podzim 1947 se rozhodli koupit od firmy Hrček z Brna čerpadlo a namontovali je na podvozek zn. Chevrolet. Potřebných 70 000 Kčs zaplatili půjčkou ze záložny, za kterou se zaručilo 15 členů sboru. Jejich sen o získání automobilové stříkačky se realizoval roku 1949. Při velké hasičské slavnosti v měsíci červnu byla stříkačka předána do služeb veřejnosti a rok poté zakoupili i potřebné hadice. Neocenitelné služby pro tuto jednotku vykonala automobilová stříkačka 16 Praga RN, kterou jim roku 1954 propůjčil štáb CO města Brna k udržování a používání. Šlapanice si doplnili výzbroj o nový přepravní vůz, který upravili pro pohodlnou dopravu členů. V červnu 1956 zavládla ve sboru radost nad přiděleným novým požárním vozem, který byl nejmodernějšího typu a zaručoval maximální bezpečnost pro jejich obec. V Tišnově začínali roku 1946 za pomoci akce UNRRA, od které odkoupili vozidlo zn. Dodge. Na ně namontovali čerpadlo o výkonu asi 2000 litrů/1 min. Peníze investovali i do zakoupení osobního vozidla Škoda Super. Za tři roky poté, na zakoupený podvozek Opel Blitz postavili uzavřenou nástavbu, čerpadlo se zamontovaným motorem vzadu. Za další 4 roky byli vybaveni od Okresního inspektorátu požární ochrany novým vozidlem AS 16 RN. Ve stejném roce zbudovali elektrický agregát s benzínovým motorem, jako náhradní zdroj při vypnutí elektrického proudu. Sloužil jim až do roku 1974. Mimořádné úsilí věnovali vytažení pásového vozidla ze zatopenéhokaolinového dolu v Lažánkách. Tento stroj používali 11 let. Za necelý rok upravili nákladní auto z vraku Opel Blitz, který koupili od Mototechny. Po 15 let služby je předali do Dolních Kounic. V blízkosti Tišnova ležící malá obec Sentice se může rovněž pochlubit velmi dobrými výsledky. Až do roku 1947 používali čtyřkolovou ruční stříkačku a hydrofor. 15. června 1947 se konalo v jejich obci slavnostní předání nové motorové stříkačky DS 16. Kmotrem byl zakládající člen hasičského sboru, rolník na odpočinku, Josef Havlín. Záštitu nad oslavami převzal místní národní výbor. Slavnostním projevem zahájil ředitel zdejší školy a bývalý vzdělavatel. Tišnovské župy František Vaigl. Po církevních obřadech byla stříkačka předvedena veřejnosti a přítomným 4 sousedním sborům. Protože chybělo auto, muselo agregát tlačit mužstvo. Osobní automobil Praga pro potřeby obce a sboru zakoupili až roku 1950 za 130 000 Kčs. Za deset roků, pro nedostatek náhradních dílů auto vyřadili a stříkačka se k požárům zase tlačila ručně. Situace byla zachráněna roku 1953. Pro obec byla zakoupena stabilní motororá stříkačka DS 16 na dvoukolovém podvozku a poté auto Tatra 805, které je ve výbavě sboru dodnes.

175

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Narůstající počet motorových stříkaček, aut a jiné techniky postavil sbory před problém vhodného skladování. V obcích, kde probíhaly osvobozovací boje, bylo mnoho hasičských skladišť těžce poškozeno nebo plně zničeno, v ostatních obcích už tato zařízení nedostačovala. V těžce postižených Holasicích při slavnostním svěcení nové stříkačky PPS 8 byl současně položen základní kámen ke stavbě nové budovy, která měla sloužit nejen hasičům, ale i celé obci. Do užívání byla tato stavba jednou znejmodernějšich v okolí. V těsné blízkosti pořídili oplocené cvičiště, kde se konal roku 1957 krajský přebor jednotlívců a veřejné hasičské cvičení. V Malhostovicích byla provedena pouze adaptace hasičské budovy byly v ní oddělené místnosti pro stroje, výzbroj i pro schůzování. Podobným způsobem si vytvořili pěkné prostředí pro svoji práci i v Mělčanech. Množství hodin odpracovali při adaptaci také Moutníčtí. Snadnější situaci měli Senticích. Zde došlo už roku 1931 k dohodě, při které hasičský sbor odprodal TJ Sokol, za 55 000 Kčs, ideální polovinu hasičského domu. Ve druhé polovině padesátých let dochází k další dohodě notářsky potvrzené, podle které místní jednota ČSPO předala bezplatně svoji polovinu TJ Sokol s ujednáním některých výhrad. Výsledkem jejich aktivity bylo i nové zařízení na sušení hadic, které sboru sloužilo až do počátku 70. let. Novou požární zbrojnici dali do užívání ve Zbraslavi a ve Tvarožné. Příklad Ivančic, Dolních Kounic a Pozořic ukazuje, jak nedobrá situace kolem hasičského domu či podobné stavby může v dobrém nebo špatném smyslu ovlivňovat úroveň činnosti celého sboru. V Ivančicích se ozvalo volání po stavbě "hasičky" už bezprostředně po válce. Téměř deset roků si však museli počkat, než jim byla přidělena budova staré školy. Od té doby přestává v Ivančicích velká fluktuace činovníků, jS0U znovu organizovány hody, výlety a vlastivědné zájezdy. Stavba vlastní střechy nad hlavou motivovala všechny tím způsobem, že roku 1960 byla celá akce dovedena do zdárného konce a tím vytvořeny předpoklady pro novou, tvůrčí práci113. Problémy, snad ještě složitější, zažívali v sousedních Dolních Kounicích. Po rekonstrukci sboru nabídli národnímu výboru obnos 55 000 Kčs na přestavbu hasičské zbrojnice. Plánovaný rozpočet totiž činil 180 000 Kčs. Akce byka doprovázena řadou nechutných komplikací, které vedly nakonec k tomu, že Kouničtí uvažovali roku 1948 o rozpuštění sboru. Zvítězil všal rozumný protinávrh, aby se v práci pokračovalo. Události dostaly potom rychlý spád. V roce 1950 bylo započato s úpravami terénu, které prováděli členové sboru sami. V době od 6. do 23. května přemístili 750 m³ zeminy, vytěžený kámen ponechali na místě do základů. Koncem června bylo započato s vlastní výstavou a 7. července 1951 nastal pro Dolnokounícké slavnostní okamžik. V rámci Hasičského dne byla slavnostně předána do užívání nová zbrojnice (za 14 měsíců odpracovali téměř 7000 hodin zdarma). Jejich příklad ukazuje, že za všech okolností zůstává největší hodnotou člověk, zapálený pro ušlechtilou věc, odhodlaný udělat něco i ve prospěch svého sboru a své obce - sledující tedy zásady všelidské. V Pozořicích události tak rychlý spád neměly. „Protektorátní křivda“, kdy jejich skladiště bylo vyklizeno a jim dána jako náhrada nevyhovující budova, znovu vystoupila na pořad dne. Po komisionelním řízení roku 1948 bylo započato s kopáním základů pro novou zbrojnici v Zámku. V následujících letech však byly práce na stavbě zastaveny. Rozladění ve sboru se pokusil řešit národní výbor přidělením soukromé garáže, kde uskladnění techniky bylo přece jen lepší. Sbor vykonal v tomto období spoustu záslužné práce. Nad všemi se však vznášel jako přízrak tísnivý pocit z provizorního skladiště, nedostatku místa a z nemožnosti rozvinout ještě více iniciativní práci členů. Začal upadat zájem o činnost, zejména poté, co, jejich stavba zařazená do akce Z byla určena na rok 1959, ale brzy poté oddálena na termín ještě pozdnější (1961). Naopak, úsilí Příbramských o postavení nového důstojného stánku, bylo podporováno ze strany národního výboru. Roku 1954 projednali návrh na stavbu nové zbrojnice a po přidělení dotace se ihned pustili do stavby. Téměř všechny zednické práce provedl za pomoci členů sboru a občanů pan Tomáš Foral. Po dvouletém úilí, reprezentovaném několika tisíci

176

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů brigádnických hodin, 27. května 1956, byla stavba úspěšně dokončena. Ve zbrojnici jsou garáže, koupelna, šatna, strážnice a místnost pro schůze, místnost CČK pro případ první pomoci a byt pro hospodáře, který se o celý objekt stará. V Lelekovicích zbourali starou zbrojnici z roku 1912 a v polovině 50. let, i když stavba nebyla ještě kompletně dokončena, přestěhovali sem požární techniku aveškeré vybavení. Rozsáhlé adaptační práce _ pochopitelně zase zdarma - prováděli na zbrojnici v Čebíně. Do větší přestavby se pustili také v Kuřimi. Roku 1950 rozšířili byt pro zbrojíře, přistavěli společenskou místnost, do zbrojnice zavedli telefon, zřídili vodovod, zbrojnici podsklepili a společenskou místnost vybavili novým inventářem. V Předklášteří stávající objekt podstatně rozšířili, aby vyhovoval pro uskladnění nové techniky. Nevyhovující garáž vedle vrátnice Šmeralových závodů konečně opustili hasiči na Zastávce. V září roku 1959 se přestěhovali do nové zbrojnice ve spodním sále sokolovny, který byl na náklady národního výboru přebudován. Vedle nových nebo upravených zbrojnic se začaly objevovat vysoké věže pro sušení hadic. Obrovské sucho na jaře 1947 a s ním spojené četné požáry lesních porostů a suché trávy, nedostatek vody v potocích a říčkách - to vše ukázalo na nutnost vybudování umělých vodních nádrží s pravidelným přítokem, aby v případě zásahu byl dostatek vody. Podzemní nádrž si vybudoval hasičský sbor v Hlíně už v roce 1927. Přestože se preventivní činnost sboru projevovala kladně a požárů ubývalo, vybudovali roku 1950 v blízkosti silnice novou podzemní nádrž na 30 m3 vody. Krytou vodní nádrž na konci vesnice postavili v Kovalovicích. Lelekovičtí zahrazdili u zbrojnice potok Ponávku a vytvořili si tak předpoklad pro dostatek vody. Šlapanice, se zřetelem na velkou územní rozlohu své obce, vybudovali vodní nádrže na pěti místech. Také sbor v Pozořicích byl velmi svědomitý v této činnosti. Byla vybudována nádrž v Zámku (1947), později vyčistěn rybník na Druhém kopci, upraven vjezd k vodní nádrži Loučky a v roce 1952 vybudovali velkou nádrž ve Velkých Lipkách. V krajním případě mohli používat vodu i z místního koupaliště. Kdybychom byli schopni spočítat obrovské množtví hodin odpracovaných při opravách či stavbách hasičských zbrojnic nebo při budování vodních nádrží a při jiných akcích, dostali bychom se k vysokému číslu. Nebylo by však konečné. V tom ohromném zájmu o věci veřejné, který byl poválečnému období vlastní, našli bychom hasiče i jako obětavé brigádníky v jejich vlastních obcích. Při zlepšování vzhledu obce odpracovali mnoho hodin v Čebíně, sbor v Kuřimi za období 1954 - 1964 došel k počtu 120 000 hodin, podobně vysokými hodnotami, kromě hasičských povinností, se mohou vykázat v Předklášteří a v Příbrami. Roku 1954 byly vyhlášeny brigády ve Šlapanicích při stavbě trolejového vedení. Každý hasič věnoval této akci 20 hodin. Snad nebude považována za patetickou věta, napíší-li, že zejména v období poválečném, bylo vlastně mnoho neznámých hrdinů v hasičských sborech (organizacích), kteří při pravidelném výcviku, při prevenci, při prohlídkách domů a komínů, při žňových hlídkách, při požární asistenci na filmových či divadelních představeních, odvedli pro veřejnost ohromný kus práce. Do roku 1950 nacházíme v pokladních knihách sborů dostatek dokladů o tom, že bylo třeba vylepšovat finanční situaci sboru sbírkami peněz po obci a vůbec akcemi, které byly nutné, ale i velmi populární v období mezi dvěma světovými válkami. Pozvolna se vytváří osvětová práce sborů nasměrovaná mezi ostatní veřejnost. Ubývá plesů, zábav ostatkových, hodových, pouťových aj. Několik let si ještě udržují tradice ve vlastivědných zájezdech Ivančice, Pozořice, Lelekovice, Říčanští pokračují se svým divadlem. Za zmínku stojí "špenátové hody" a dožínky v Lelekovicích v Přfbrami "cikánské hody". Po přechodu sborů do kompetence národních výborů už jsou to převážně akce propagující vlastní hasičskou činnost. S oslavou výročí trvání sboru jsou pořádána okrsková veřejná cvičení spojená s vyznamenáním zasloužilých členů (Čebín, Holasice, Malhostovice, Kovalovice, Mělčany.,

177

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Moutnice, Skaliěka, Sentice, 'I'išnov, Velatice, Dolní Kounice, Kobylnice, Předklášteří aj.), župní sjezd roku 1948 v Říčanech či okresní konference ve Šlapanicích (1951). Veřejné prezentace činnosti hasičských sborů byly často označovány jako Den požárníků a k součinnosti byly zvány nejen okolní sbory, ale i ostatní spolky v místě. Úspěšná akce byla zakončena zpravidla večer taneční zábavou. V celostátním rámci dochází k vyhlašování různých soutěží, jejichž smyslem je podpořit soutěživost mezi sbory a přispět tak k větší akce schopnosti jejich členů. Pokud tyto soutěže, přes okresní a krajská kola měly svoje vyvrcholení v celostátním finále, nechyběla družstva z našeho okresu. Úspěšné byly Kovalovice, ženy Kuřími, Pozořice a Holasice. Pochválit je třeba i ty nejmenované sbory, jejichž pouť za medailemi končila už v okrskovém, okresním či krajském kole. Zvláště náročná a obsahově jdoucí i mimo rámec vlastní hasičské činnosti byla soutěž Vzorný požárník I., II. a III. stupně. Novodobé dějiny Čechů a Slováků ukazují, že část významných politických vůdců se rekrutovala z nižších a středních vrstev našich národů. Tato skutečnost, vedle osvobozenecké úlohy Rudé armády a stále živého mnichovského komplexu vysvětluje, pro sociální problematika měla velkou váhu v poválečném období. (Otáhal Miloš: Ferdinand Peroutka muž přítomnosti, Slovo k historii, Melantrich Praha 1992, s. 28). Výsledky voleb 1946 ukazují, že velká část obyvatelstva našich zemí hledala v kvalitativních změnách po roce 1945 východiska ze všech potíží. Ponechme proto kvalifikovanějším historikům konečné zhodnocení událostí února 1948. Sociální různorodost okresu se projevila ve volbách roku 1946. Zatímco ve většině obcí na Rosicku, Ivančicku a v okolí Brna vyhráli komunisté, na Tišnovsku a především na Židlochovícku se těšil největším sympatiím volební program strany lidové. Tato skutečnot měla velký význam pro další činnost celé okresní hasičské organizace. V poúnorových dnech se ukázalo, že život v hasičských sborech by se dal charakterizovat jako velmi složitý a přitom jemný organismus. Na druhé straně stály často necitlivé zákroky akčních výborů některých obcí, které v každé názorové odlišnosti spatřovaly reakční politický názor. Složitou situaci na Židlochovicku ukazovalo už hlášení z roku 1946: „Jeví se všeobecná nechuť k práci, není nářadí a výstroj“. Situace po únoru byla ještě složitější. Bratčice žádali odvolání člena Šmída, který prý byl členem okresního výboru. Okresní akční výbor národní fronty v Židlochovicích vydal rozhodnutí, že hasič Dobiáš může zastávat jakoukoliv funkci s výjimkou vzdělatelské. Ten řekl, že raději nebude dělat nic. Další hlášení říkají: „Někteří vzali funkce a nedělají nic. Jiní mají řadu funkci a hasičskou práci odbývají“. Na druhé straně mnoho činovníků odvolaných ze svých funkcí, majících snahu pracovat, po oprávněném pocitu křivdy zatrpklo a už se k aktivní práci ve sboru nevrátilo. Po akcích celostátního charakteru, které byly popsány v předcházejíctch kapitolách, uskutečnil se ve dnech 28. a 29. září 1956 v Praze 1. celostátní sjezd Československého svazu požární ochrany, který uzavřel období od I. celostátní konference. Sjezd - zřejmě optimisticky - konstatoval, že jednoty se přestaly považovat na nepolitické organizace a začaly se chovat jako jedna ze složek Národní fronty. Na sjezdu bylo zavedeno oslovování „soudruhu“, místo dosavadního „bratře“. Dá se říci, že to bylo na jedné straně období úžasné aktivity v řadě sborů, jinde období stagnace. Bylo to přirozené, protože některé akce (Chraňme děti před požáry, Požárníci na pomoc zemědělství aj.), měly vyloženě charakter kampaňovitý. Situaci napravoval Zákon č. 18/1958, podle kterého byly opět sloučeny požární sbory s místními jednotami. Složitá situace padesátých let ve sborech byla odrazem předcházející dlouhé etapy, kdy sbory byly považovány za nepolitické organizace a se zřetelem na svoje sociální složení představovaly svým myšlením, v mnoha obcích či regionech, spíše názorový střed. Staromilské vědomí ukryté v každém z nás, nutilo zejména starší členy vzpomínat na dřívější doby. Do nedělního rána byli buzeni břesknými tóny hasičské polnice, která je zvala k

178

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů pravidelnému cvičení. Také vlastní aktivní činnost při hašení požárů odpovídala mentalitě občana tzv. středních vrstev, kterému činnost v hasičském sboru byla často jediným vhodným způsobem seberea1izace. Požární prevence, to jej nernohlo příliš aktivizovat! Jestliže dr. Miroslav Tyrš určil směr a cíl sokolské organizace větou: „Naše věc není pro strany, ale pro národ veškerý“, zakladatelé jejich slovní verze byla několikrát modifikována, obsah činnosti zůstával stejný. To bylo rozhodující. Jako samozřejmost byly brány dotace, které měly poskytovat národní výbory. Také nejrůznější soutěže rozhodně přispívaly k lepšímu ovládnutí hasící techniky a udržovaly připravenost sborů na vysoké úrovni. Hasičům však bylo jedno, zda lokalizují požár na střeše soukromého zemědělce, či zachraňují hodnoty patřící zestátněné továrně. V tom spočívala nadčasovost hasičského hnutínad státními a územními útvary, ale i nad politickými názory té či oné doby. A v tomto ohledu plnily hasičské sbory svoje poslání a v tom také počívalo jejich vítězství, které vytvářelo předpoklady pro úspěšnou činnost i v příštích desetiletích. Léta 1960 -1988 Od počátku roku 1960 vstoupila v platnost nová územní reorganizace, která měla pochopitelně i dopad na rozčlenění větších hasičských celků. Územní úpravou vznikl správní celek, který s menšími změnami (připojení některých obcí k městu Brnu) je funkční dosud. Ve dnech 26. - 28. září 1960 se konal v Praze ve Sjezdovém paláci II. sjezd ČSPO. V podstatě navázal na linii danou 1. sjezdem a znovu zdůraznil požárně preventivní činnost a výchovnou práci mezi obyvatelstvem. Kriticky poukázal na nesprávné pochopení některých soutěží. Kvalita činnosti sborů byla často hodnocena podle množství členů zapojených do té či oné soutěže a zapomínalo se, že tato soutěživost není cílem, ale prostředkem ke zvýšení připravenosti a schopnosti hasičských jednotek. Kritice byla podrobena i nižší úroveň řídící práce ze strany okresů a krajů. Teprve po sjezdu se sešly výI:oční schůze ve vesnicích, městech, v závodech a okresní konference. Z plenárních zasedání, která následovala, bylo významné páté, které obrátilo pozornost k průmyslovým a zemědělským závodům a plénum šesté (1962) zaměřené k práci s mládeží. Bylo to pochopitelné. V roce 1960 způsobily děti 658 požárů s celkovou škodou 9 106 812 Kčs V roce následujícím už šlo o 941 požárů se škodou 16 939 244 Kčs. V předcházejícím období byly dobré zkušenosti s hlídkami žáků základních škol při železničních tratích v době žní, ale i při jiných akcích. Důležitou úlohu zde hrála skutečnost, že obsah činnosti tehdejších pionýrských oddílů se dostával do krize. I sebelepší oddíloví vedoucí nedokázali vytvořit pro děti svého oddílu - tedy jedné třídy - takový program, který by zaujal stejně chlapce jako děvčata, ty pohybově nadané i ty pohodlnější. Tady byla šance pro hasičské hnutí. Vytvořit si žákovskou základnu tím, že se dětem nabídne zajímavá činnost s technikou, která především zajímala chlapce. Vedoucí, který má ve svém oddíle zájemce o určitou, vyhraněnou činnost, má jistotu, že to bude činnost opravdu zajímavá a tím i zájmová. Školáci budou v ní uspokojovat svůj zájem a pravidelně chodit. Sjezd ČSPO v červnu 1964 nepřinesl do hasičského hnutí žádná zásadní opatření. Byl však rokem stého výročí založení hasičského hnutí v českých zemích. Celá řada dlouholetých činovníků byla vyznamenána za svoji záslužnou práci v hasičských sborech. Teprve rok 1973 znamenal pro náš region vzruch a vzpruhu pro některé váhající. Brno bylo vybráno jako pořadatelské město Mezinárodní soutěže v požárnickém sportu CTIF a VII. mezinárodního sympózia. Tento svátek světového i našeho hasičstva přinesl růst členské základny, zvýšenou společenskou aktivitu sboru - ale i velkou požárovost. K tomu zaujal správné stanovisko sjezd Českého svazu požární ochrany, konaný ve dnech 12. a 13. března 1978 v Mladé Boleslavi a V. celostátní sjezd Svazu požární ochrany v Praze v březnu 1978. Státní dotace se projevily v soustavném zlepšování technického vybavení sborů. Zejména do větších obcí se dostávají nejmodernější typy stříkaček, které v mnoha sborech sloužídosud. Starší technika byla

179

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů přenechávána sborům menším. Nárůst techniky si vyžadoval rekonstrukce zbrojnic a budování nových vodních zdrojů. Každým rokem vycházel v nákladu 25 000 výtisků oblíbený požárnický kalendář. Činnosti kulturních, estrádních a divadelních souborů bylo věnováno 5 svazků edice Večery s požárnickými soubory. Oblíbená byla rovněž Knižnice požární ochrany, každý rok vycházející Knížka mladého požárníka a další brožury a odborná literatura. Nákladem 75 000 výtisků měsíčně dostávala se do sborů Požární ochrana, čtrnáctidenník Požárník a dva měsíčníky Požární technika a Pracovník ČSPO. Tato literatura byla doplněna 16 filmy, 4 diafi1my a dalšími audiovizuálními pomůckam. Co tedy bylo obsahem činnosti hasičských sboru v 70. a 80.1etech? V ročence Kovalovic vydané roku 1985 ke stému výročí založení sboru pod titulkem Stálá pracovní náplň ZO SPO v Kovalovicích na str. 24. čteme: "Preventivní prohlídky komínů - do hlídky o provedení oprav a školení (hasící přístroje, prevence, první pomoc), oprava a údržba zbrojnice, čištění vodních nádrží a zdrojů, účast na jarním úklidu, sběr železného šrotu, prohlídky a kontroly výmlatišt, požární prohlídky v době žní, kulturní podniky (zábavy, ostatky, hody, kácení máje), doplňování výzbroje, soutěže a přebory, brigády, získání odznaku Vzorný požárník, údržba autostříkačky, relace o požární prevenci, praktická cvičení, námětová cvičení, pomoc zemědělství, účast na konferencích, na velitelských dnech, odběr tisku, spolupráce se složkami Národní fronty, zastoupení členů sboru v MNV a OV, rekreace žáků na Říčkách, technické prohlídky motorových vozidel, kontroly připravenosti stříkačky k zásahu, nákup náhradních dílů, pneumatik atd., zařizování potřebných oprav, spolupráce se školou, vývěsní skřínka, stálé doškolování členů s hasební technikou, nově zaváděných topných zdrojů (nafta, plyn, sudy s benzínem). Snad někdo namítne, že tento seznam činností je poplatný době, ve které byl sborník vydán. Ale vypustíme-li sedm a více titulů - činností, je toho málo co v takové menší obci musí hasič pro dobré jméno svého spolku udělat? Je možné tento výčet ještě něčím doplnit? Sedmdesátá a především osmdesátá léta připomenula našim sborům, že od doby jejich založení uplynulo už 80, 90 nebo i 100 roků. Tyto vzpomínkové akce proběhly téměř ve všech obcích. Někde byly spojeny s vydáním sborníku (Čebín, Drásov, Dolní Kounice, Ivančice, Jiříkovice, Kobylnice, Kovalovice, Kuřim, Lelekovice, Pozořice, Předklášteří, Příbram, Říčany, Šlapanice, Tišnov, Zastávka a další), někde se slavnostní schůzí a vyznamenáním nejstarších členů a činovniků, s výstavkou fotografií, kronik, ale ještě častěji ve formě praktických či námětových cvičení, s předváděním nejstarší, ale i nejmodernější techniky. Byly to závažné společenské události nejen pro dané místo, ale i pro sbory (základní organizace SPO ČSSR) z blízkého či vzdáleného okolí. Na oslavě 90. výročí založení sboru v Čebíně byly Malhostovice, Skalička a Tišnov, Čebínští naopak předvedli ukázku dřívějšího hašení v Tišnově, Lomnici a jinde. Při stém výročí založení (1980) předváděli po vzoru Malhostovic barevnou vodní fontánu a znovu byli úspěšní předvedením ukázky hašení požáru v dobových krojích z let 1850-1870. V Tišnově roku 1976, v rámci oslav 100 let trvání sboru, projela městem nejstarší hasební technika, odpoledne předváděli hašení požáru v 16. století a různé druhy techniky od počátku hašení až po současnost. Podobné akce uspořádali v Dolních Kounicích, v Kovalovicích je spojovali s pořádáním okrskové a okresní soutěže či s námětovým cvičením zaměřeným na objekty zemědělského družstva. Stejně aktivní byli i v Lelekovicích. V Pozořicích roku 1960 předvedli při 75. výročí založení postupný vývoj v hašení, o 10 roků později měli další důvod k oslavě - neměli v obci ani jeden požár. Oblíbeným byl i „Týden otevřených dveří“, kdy ostatní veřejnost byla zvána do zbrojnic a hasičských areálů, aby poznala bohatou činnost. Příbramští ve svém sborníku (1975) spočítali, že za 80 roků své činnosti byl jejich sbor 58 krát při likvidaci požárů místních i přespolních a 4 krát při povodních a větrných smrštích. Za tu dobu uspořádali 325 oslav, veřejných cvičení, divadelních představení, tanečních zábav a

180

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů jiných kulturních vystoupení, oslavili dvakrát svoje jubileum a samaritáni poskytli 636 ošetření. Schůzí výborových členských i výročních měli 1236, výbor sboru volili už 52 krát a členů ve sboru se vystřídalo 295. Od roku 1945 odpracovali členové 43 590 brigádnických hodin, provedli 360 cvičení družstev a 150 zimních cvičení. Statistika z roku 1963 uvádí, že v ČSPO bylo tohoto roku evidováno 14 674 místních a 2188 závodních sborů. To představovalo 691 736 členů, z toho 79 084 žen. (Brno - venkov: 140 sborů, 6577 členů, 633 žen, celkem 7210). I na okrese Brno - venkov byla tedy situace obdobná. Ženy tvořily ve sborech 7 - 10 % veškerého členstva. Věkový průměr byl velmi různorodý. Na jedné straně se sbory omlazovaly, na druhé straně se z různých ročenek a sborníků vydávaných k výročí založení sboru dozvídáme, že byla na okrese spousta členů, kteří byli ve sborech přes 40 roků z toho více než 20 roků v různých náročných činnostech funkcích. V této době byla celá řada odznaků, které se za uvedenou činnost zasloužilým i mladým členům udělovaly. Byl to odznak Mladý požárník, Vzorný požárník 1., II. a III. stupně, Vzorný strojník, Za příkladnou práci, Za zásluhy, Za věrnost 20, 30 a 40 let, Nejlepší požární sbor a Čestný prapor ÚV SP0126. Z hasičských sborů dostal roku 1961 Kuřím od nv ČSPO čestný odznak Za zásluhy, roku 1964 putoval čestný prapor do Lelekovic. Tento sbor byl úspěšný i roku 1977, kdy obdržel nejvyšší svazové vyznamenání ÚV SPO ČSSR. Vynikající výsledky Lelekovických je zařadily mezi 10 nejlepších družstev v republice, která se připravovala na mistrovství světa v Jugoslávii. Pro finálové soutěže byla určena k postupu pouze 3 první družstva. Mezi ně se Lelekovice bohužel nezařadily. Na konci 60. let (1969) byla pověřena Zastávka, aby representovala náš okres v soutěži ve slovenském Martině. Ze 139 sborů obsadil sbor ze Zastávky 27. místo. Mezi ty sbory, které v nejrůznějších soutěžích spatřovaly prostředek ke zvýšení své akceschopnosti, patřil především Tišnov a Pozořice. Zdejší hasiči nejen, že sezapojovali do všech soutěží, vyhlašovaných ústředními orgány, ale v Tišnově od roku 1978 pořádali soutěž v požárnických disciplínách o putovní pohár MěstNV. O rok později přidali branný závod s požární tematikou pro mládež ze základních škol. Za zmínku stojí umístění Tišnovských roku 1978 v soutěži v Berlíně. V kategorii požární útok obsadili 1. místo a stejně dobře si vedli i v disciplíně 4 x 100 m. Úspěšná v nejrůznějších soutěžích byla i družstva z Pozořic, V roce 1974 měl jejich sbor 118 mužů a 20 mladých požárníků. Ve snaze učinit hasičskou činnost ještě zajímavější, byla vyhlášena místní soutěž o putovní pohár MěNV. Roku 1977 bylo přihlášeno 17 družstev, o 2 roky později 18, na 9. ročníku (1982) startovalo 15 družstev, za rok 16 mužských a 2 ženské kolektivy. Většinou vítězili hasiči z Dolních Kounic. Technický pokrok, vlastní současné industriální epoše, se začal projevovat, i když se zpožděním, na zlepšujícím se vybavení hasičských sborů (organizací). Dolní Kounice dostaly roku 1970 cisternový vůz Opel -Blitz a dvoukolovou stříkačku PPS 12 s vybavením. Cisternu brzy vyměnili za zachovalejší auto Praga RN, za další 4 roky jim Okresní inspektorát SPO Brno - venkov koupil kropící cisternový vůz Škoda 706. Pro jeho uvedení do pojízdného stavu bylo odpracováno mnoho brigádnických hodin. Jejich nejmodernějším vozidlem je dopravní Avie 30. Malý sbor (organizace) na Hlíně se začal motorizovat od roku 1968, kdy koupil od místního zemědělského družstva auto. Za rok vyměnili starou PS 8 za novou a počátkem 70. let jim byla přidělena skříňová Tatra 805. Také v Hrubšicích byly zaznamenány změny na konci 70. let. Od MNV Přísnotice získali motorovou stříkačku PPS 8 a závěsný vůz PV 8/l. Tento inventář však záhy předali do Ivančic a dostali Tatru 805. Roku 1969 bylo toto vozidlo dáno do -Iiříkovic. I zde však museli odpracovat mnoho hodin, aby auto mohlo sloužit svému účelu. Ve stejném roce dostali stejné vozidlo i v Kobylnicích. Vykazovaná hodnota 10 000 Kč. Nejprve získali od OIPO motorový agregát v ceně 23 000 Kčs a roku 1977 další agregát v hodnotě 32 000 Kčs. Kovalovičtí vlastnili Tatru 805 a od roku 1975, kdy oslavovali 85. močí založení, dostali darem od OV ČSPO dvoukolovou stříkačku DS 161 9.

181

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Problémy se zastaralou technikou měli i v Lelekovicích. K dodávkovému automobilu Horch převzali od hasičů z Brna - Králova Pole autocisternu Typu ZIS s vadným motorem, který s velkým úsilím zprovoznili. Svůj technický park rozšířili roku 1966 o nákladní Tatru 805, kterou po 3 letech vyměnili za nákladní vůz Garant a ten svépomocí přestavili. Autocisterna Praga V3S byla získaná jako vyřazená od vojáků. Jenom na její opravě a uvedení do chodu bylo odpracováno 1430 hodin. Drobnou výzbroj a výstroj doplňovali z peněz, které získali sběrem odpadových surovin. V polovině 80. let se mohl sbor právem chlubit cisternovou automobilovou stříkačkou CAS 25 na podvozku Škoda 706, CAS na podvozku T 805. Sbor je dále vybaven speciálním dopravním vozem DVS na podvozku Avia 30 a přenosnou stříkačkou PS 12. Pro zásahy na motorových vozidlech, případně ve speciálním prostředí, je sbor vybaven také práškovým hasícím zařízením, izolačními vzduchovými dýchacími přístroji, motorovou pilou, ochranným oblekem proti sálavým plamenům, radiostanicemi a nej modernějšími ochrannými pomůckami pro členy zasahujících požárních jednotek. Velkou část tohoto vybavení nakupují z prostředků získaných brigádami, kulturní a jinou činností. Mělčany mají ve své požární technice motorové stříkačky PS 8, PPS 12 a požární vozidlo T 805 Special. Hasiči z Moravské Knínice převodem kmenového jmění od vojenské správy z Nitry převzali skříňovou T 805, hasiči z Moutnic zase koupili od Jihomoravských pekáren T 805 a starý Horch dali na náhradní díly. K výkonu služby měl sbor v Pozořicích vedle vlastní automobilové stříkačky ještě autostříkaěku AS 16 a přenosný agregát PS 8, které jim zapůjčil odbor CO ONV Brno - venkov. Za dobrou práci obdrželi roku 1979 nový požární stroj PPS 12. Sbor v Předklášteří při oslavách stého výročí založení (1882) měl v inventáři auto T 805, čerpadlo PS 8 a další materiál, Příbram vlastnila auto T 805 a stříkací stroj DS 16 s příslušenstvím. V Říčanech při 100. výročí vzniku sboru vlastnili valník, Tatru 805, dvoukolovou střfkačku PPS 12, dvoukolovou stříkačku DS 16, dodávkový automobil ŽUK a dvoukolový výsuvný žebřík. Pozoruhodnou technikou se na konci roku 1981 mohl vykázat Tišnov: CAS 25, Š 706, DVS 12 A 30, nákladní auto V3S, světelný agregát na podvozku, světelný agregát stabilní a poplachové zařízení do bytu členů. Pro dokumentaci mají filmovou kameru 16 mm a promítací přístroj 16 mm, vybavenou fotokomoru a rozhlasové zařízení (zesilovač, reproduktory a měnič 12/220 V). Ve Velaticích koupili od Šmeralových závodů za 4000 Kčs autobus, který sloužil po dobu dvou roků k nejrůznějším zájezdům pro sbor, ale i pro jiné spolky v obci. Pro nepřijatelné podmínky odboru dopravy došlo k řadě sporů, několik aktivních činovníků odešlo z funkcí, počet členů poklesl. Roku 1971 byl autobus prodán do šrotu. Ani přidělení Tatry 805 pro špatný stav nepomohlo situaci vyřešit. Když bylo Zastáveckým roku 1973 přiděleno vozidlo Praga RN, netušili, jaké problémy na ně čekají. Vyřazenou motorovou stříkačku Steyer nahradil při 90. výročí založení (1970) agregát PPS 12 s veškerým příslušenstvím. Tři roky poté převedle Krajská vojenská ubytovací a stavební správa na zastávecký sbor automobilovou cisternu CAS 16. Místo vyřazeného vozu Praga RN získali nákladní vozy Tatra 805, Praga V3S a cisternový vůz AKVE - Škoda 706 a později zakoupili autobus Robur. Roku 1985 vlastnil sbor CAS 32, T 138, DVS 12 A 30, PS 8131. To, že je konec století érou mikroelektroniky a dalších zdokonalení, poznáváme pouze minimálně. Radiové stanice proškolování radiooperátorů pro jejich obsluhu, dýchací technika Saturn 57 a GH 146 - to byly v polovině 80. let na okrese Brno - venkov opravdu jen první vlaštovky. Tyto možnosti nabízel sbor na Zastávce. Za součást techniky je nutno považovat i místnosti, ve kterých se skladuje - tedy hasičské zbrojnice. Ty prošly v mnoha místech rovněž změnami k lepšímu. Do velké přestavby se pustili už počátkem 60. let hasiči v Holasicích, po deseti letech přistavěli klubovnu a po dalších deseti letech sociální zařízení. Také na Hlíně dokončili 1972 přestavbu, větší akci si vyžádal hasičský objekt v Kobylnicích. Po přístavbě kulturní místnosti zavedli do celého

182

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů areálu novou elektroinstalaci. Náročnější práce čekala Kovalovické. Roku 1965 začali generální opravu svého stánku. Po 15 letech zjistili, že ani tento objekt už nevyhovuje, a tak padlo rozhodnutí, pro které získali všechny členy - stavba nové zbrojnice. Na jaře 1981 zbourali starou autobusovou garáž a položili základy pro novou stavbu. Po celou dobu prací (do roku 1985) nezapomínali na svoje běžné hasičské povinnosti. V Lelekovicích doplnili svoji zbrojnici stožárem se sirénou. Její ovládání je umístěno trvale přístupným způsobem na budově zbrojnice a dálkové ovládání je v kanceláři obecního úřadu. Za garážemi svých vozidel přistavěli další část. Později rozšířili most přes potok Ponávku a vjezd do zbrojnice museli osadit novými širšími vraty, aby velké cisterny mohly zajíždět dovnitř. V modernizaci zbrojnice pokračovali až do roku 1976. Po uvolnění prostorů v 1. patře, kde byl doposud rodinný byt, byla vybudována pěkná klubovna. Celkovou rekonstrukci zbrojnice se podařilo provést během 2 let v Mělčanech. S výstavbou nové „hasičky“ začali roku 1978 v Moravských Knínicích. Do konce roku zbourali starou část skladiště, provedli betonáž základů u obou garáží a postavili obvodové zdivo. Přes velké úsilí, reprezentované více než 6000 hodinami, ohromnou dřinou, nepodařilo se jim dokončit dílo do konce roku 1981, kdy vzpomínali 100. výročí založení. Radost z dobře vykonané práce nebyla o to menší. Také v Moutnicích vybudovali hasiči na počest 85. výročí trvání sboru novou zbrojnici. Odvracovali více než 7500 hodin a vytvořili dílo v hodnotě 500000,- Kčs. Velké problémy s budováním vlastního důstojného stánku měli v Pozořicích. Výstavba započatá v roce 1961 byla komisionálně pozastavena a k pokračování došlo až o 6 roků později. Od ledna 1969 se už v nové budově konaly výborové a členské schůze, ale původní záměr otevřít zbrojnici k oslavě 85. výročí založení sboru (zaří 1970), musel být znovu odložen. Slavnost se definitivně konala 28. a 29. srpna 1971. Tím byl naplněn sen mnohých starších pracovníků sboru a spokojení zřejmě byli i ti, kteří nějakým způsobem ruce k dílu rovněž přilo žili. V Předklášteří stačili roku 1980 opravit fasádu. Zejména mladí členové mají zásluhu na tom, že jejich „hasička“ omládla. Náročnou stavbu nové zbrojnice započali ve Šlapanicích. Také zde byly nejrůznější problémy, zejména při dokončení celé akce a tak k slavnostnímu předání došlo u přfležitosti 80. výročí založení sboru (1969). Rekonstrukci zbrojnice prováděli Zastávečtí roku 1977 v tzv. akci Z. Zdokonalili sociální zařízení, vybudovali skladiště náhradních dílů a provedli další drobné opravy, vše v celkové hodnotě 48 000,- Kčs. Ukázalo se, že v některých obcích tradiční zdroje nestačí, a proto součástí dalšího technického zdokonalování bylo i budování nových, či rozšiřování stávajících vodních zdrojů. Úplně novou vodní nádrž o rozměrech 25 x 15 x 2 m vybudovali v Hlíně. Kobylničtí v období 1971 až 1973 zřídili v obci dokonce 3 protipožární nádrže, každou na 30 m3 vody - u mlýna, u školy a na Sokolnické ulici. V Kovalovicích byla krytá vodní nádrž vybudována na dolním konci vesnice už roku 1961. Existující systém vodních nádrží v Pozořicích byl doplněn druhou menší vodní nádrží v Zámku a novou nádrží na Jezerách. Novou nádrž postavili rovněž v Říčanech. Rybník v blízkosti zastáveckého nádraží byl v 70. letech zlikvidován, ale v jeho blízkosti byly náhradnou zřízeny 2 podzemní nádrže s obsahem 300 m³. Opravdu hodnotný dar si dali na Skaličce, kde na počet 501etého trvání sboru (1974) otevřeli koupalistě a požární nádrž v hodnotě dřla 430 000,- Kčs. V některých místech byly tyto nákladné stavby doplněny kovovými sušicími věžemi (Tišnov a Pozoříce) nebo stožáry se sirénami (Lelekovice, Říčany). Množství zdarma odpracovaných hodin, které věnovali těmto stavbám členové i nečlenové sborů (organizací), nikdo asi přesně nespočítá. Připočteme-li k tomu hodiny na údržbě technického invetáře, na drobných opravách a údržbě zbrojnic - pořád nebudeme u konce onoho úžasného vzepětí lidské síly a lidského ducha, u jehož počátků stojí kouzelné slovo -

183

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů dobrovolnost. Vždyť členové sborů v duchu svého hasičského kréda, se stejně tak cítili být občany své obce a svého města. To právě přimělo hasiče v Ivančicích, aby pracovali ve svém městě na stavbě Klubu důchodců, v Zastávce při stavbě mateřské školy, v Jiřfkovících na samoobsluze, v Pozhořicích při výstavbě zdravotního střediska, širokúhlého kina, obchodního střediska či při opravách děkanského kostela137. Bylo by možné jmenovat ještě řadu našich dalších obcí a měst. V těchto souvislostech jsou stále aktuální slova Václava Oharka, který v Památníku hasičské župy Tišnovské - Oharkovy 1932 napsal: „Nejkrásnější vlastností hasičské činnosti je dobrovolnost. To ovšem neznamená, že by práce, kterou hasič koná doborovolně, měla být všelijaká a jen ne být poctivá a promyšlená. Naopak! Dobrovolnost je známka ušlechtilá, jež vyžaduje také ušlechtilé práce. A ta se konati může jen a jen v dobrém slova smyslu vždy pořádně s opravdovou kázní, nezištně a s láskou. V těchto vlastnostech tkví dobrovolnost hasičova“. (Sborník: Památník hasičské župy Tišnovské - Oharkovy, 1882 1932, Tišnov 1932, s. 16). Každá organizace a každý spolek, který chce, aby v jeho práci byla zachována kontinuita, musí mít zájem o složku žákovskou a dorosteneckou. Toto je ovšem pouze jedna stránka věci. Tou druhou byla skutečnost, že na počátku 60. let došlo k prudkému nárůstu požárů, které byly zaviněny dětmi a tím pochopitelně i ke výšení způsobených škod. (Roku 1960 způsobily děti 658 požárů s celkovou škodou 9 106 812 Kčs, roku následujícího už 941 požárů a 16 939 244 Kčs škody). Toto si dobře uvědomovali např. v Čebíně, a proto už na počátku 60. let ve spolupráci s ředitelstvím základní školy ustavili kroužek mladých požárníků (1961) a o rok později požárnický dorost v zemědělském družstvu. Také v sousedním Drásově začali se žáky ve stejném roce a družstvo dorostu založené roku 1973 se stalo okresním přeborníkem. Jeho členové úspěšně pokračovali i po přechodu do kategorie mužů. V Dolních Kounicích se věnovali žákům i v době letních prázdnin a organizovali pro ně letní stanové základny s prvky, které rozšiřovaly hasičské dovednosti138. Holasické může těšit to, že 3 členové jejich žákovského družstva si zvolili hasičství za svoje povolání a stali se členy profesionálního VPÚ v Brně. Od roku 1956se datuje dobrá práce s mládeží v Mělčanech. Do hry Plamen se pravidelně zapojovala 2 družstva žáků a 1 kolektiv děvčat. Dvakrát reprezentovali okres ve výšších soutěžích, vždy s velmi dobrými výsledky. Tyto kolektivy dozrávaly kvalitativně v následujících letech, kdy dorostenky obsadili v krajském kole 2 místo (1980) a v roce následujícím byly ve stejné soutěži první. Dorostenci se účastnili roku 1978 celostátního přeboru. Dobrý dorostenecký kolektiv byl na počátku 80. let také v Neslovicích. Na závěrečném srazu ve Zbýšově (16. května 1981) dorostenci obsadili 1. místo a vybojovali si postup do krajského kola. Nižší početní stav vyřešili spojením s mladými požárníky ze Zastávky a tak jejich 12. místo v kraji odpovídalo jejich tehdejším možnostem. Také toto družstvo zrálo několik let - od žákovského kolektivu až po dorosteneckou věkovou kategorii. V Kobylnicích bylo žákovské družstvo ustaveno až roku1978, ale už 10 let před tím zavedl sbor tradici dětských maškarních plesů. Snad to byl právě tento druh zábavy, který vytvářel u těch nejmladších první citové vazby k hasičské organizaci. Mladí z Kovalovic mohli sloužit za příklad i starším členům sboru. Na velkých sportovních soutěžích v Hostěnicích r. 1972 obsadili žáci i dorostenci shodně druhá místa, zatímco dospělí se museli spokojit se stupínkem bronzovým. Jejich působení na žáky školního věku bylo velmi všestranné. Od branných závodů s hasičskou náplní, přes promítání vhodných filmů, prostřednictvím besed u táborového ohně či ve zbrojnici - tím vším si zajišťovali potřebný trvalý zájem dětí o hasičskou činnost. Jedno z nejúspěšnějších okresních kol celostátní žákovské soutěže „Plamen“ se konalo 4, října 1980 v Rozdrojovicích. 20 žákovských, 5 dorosteneckých družstev osvědčilo velmi dobré znalosti a dovednosti z požárnické disciplíny. Ze strany domácích byla celá akce vzorně organizována. Vlastní tradici s požární tematikou pro žáky základních škol zorganizovali roku 1979 v Tišnově. Od počátku 80. let má dobrou úroveň práce s mladými na Zastávce. V létě roku 1981

184

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů vyjeli na baltské pobřeží tehdejší NDR, kde připravili během 11 dnů svým nejmladším členům bohatý poznávací program kulturních, přírodních a jiných zajímavostí a přitom se koupali v moři. Úspěšný zájezd opakovali i v přfštím roce. Členům dorostenecké kategorie nabídli putování po Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku. V zimě začali s nimi navštěvovat saunu a plavecký bazén v Blučině. Roku 1983 vyjeli s nejmladšími členy sboru za krásami naší vlasti. Pálava, Věstonice, Mušovská jezera - to byla trasa, při které měli mladí možnost zapojit se do ukázek moderní hasičské techniky. Za dobrou práci byli vysláni na krajský sraz do Strážnice s tím, že musí obsadit kategoiii mladších a starších dívek v požárnických disciplínách. Ve spolupráci s ředitelstvím místních škol se tato akce vydařila. Děvčata skončila na 2. a 4. místě a Zastávka reprezentující okres Brno - venkov byla v rámci kraje třetí. Od té doby obsazovali do soutěže hry "Plamen" všechny čtyři kategorie. Znovu opakovali oblíbený pobyt u Baltu a roku 1985 při turistickém spartakiádním srazu navštívili 5 požárních stanic VPÚ Praha. Silná mládežnická základna na Zastávce je zřejmě i do dalších let zárukou úspěšné činnostil. Významnou událostí pro československé hasičstvo byla počátkem 70. let Mezinárodní soutěž v požárním sportu CTIF a VII. mezinárodní sympozium konané ve dnech 9. - 14. července 1973 v Brně. Tohoto sympózia se zúčastnili zástupci 22 zemí a v hasičských disciplínách soutěžilo 18 družstev, která byla členy mezinárodní hasičské organizace. Několik zúčastněných požárních družstev hostily i sbory okresu Brno - venkov. Ivančice se staly hostitely pro kolegy z holandského města Esch s/A1zette. Do Čebína zavítali němečtí hasiči z Eichemu a tomuto setkání byl přítomen i prezident CTIF A. Briiger, který na slavnostním obědě vysoce ocenil význam přátelství hasičů všech evropských zemí. Čebínští byli velmi aktivními účastníky tohoto hasičského svátku. Na výstavě Vývoj a technika PO v ČSSR předváděli ukázky dávného hašení pomocí ruční stříkačky, tažené koňským potahem. V Dolních Kounicích se francouským hasičům líbila nejen zřícenina kláštera Rosa coeli, ale chutnala jim i kounická frankovka, nesoucí stejné jméno. Vzájemné styky byly udržovány ještě na počátku 80. let. Holandské hosty uvítali i v Kobylnicích. Pozořice navštívili 15. července hasiči z francouzského departmentu Eishe Leon. Na hranicích obce byli přivítáni zástupci MNV a odtud je doprovázeli motoristé až do požární zbrojnice. Zde je uvítala děvčata v krojích a starosta sboru. Po prohlídce zbrojnice následoval společný oběd ve stylové slavkovské restauraci Bonapart a prohlídka zámku. Hosté z Francie odjížděli velmi spokojeni. Další holanská skupina byla v Říčanech. I zde byli přijati na MNV a po prohlídce obce a zbrojnice byla s nimi přátelská beseda. Třetí holandská skupina navštívila Zastávku. Při společné besedě se ukázalo, že stejná idea, která vede všechny členy dobrovolných hasičských sborů, dokáže přinejmenším překlenout i všechny jazykové přehrady. Zastávečtí při svých cestách k Baltickému moři navíc navázali velmi blízké kontakty se svými kolegy v Berlíně - Pankově. Naši hosté se pochvalně vyjadřovali o organizaci brněnského mistrovství, o péči, kterou jim pořadatelé věnují, líbily se jim požární zbrojnice v místech, která navštívili a chválili výstavnost našich obcí a městeček, kterými projížděli. Techniku, kterou jim hostitelé ukazovali, považovali už však za překonanou. Družstvo Pozořic, které reprezentovalo okres v západoslovenské Stupavě, začalo pravidelné přátelské styky mezi oběma sbory - požárnickými organizacemi. Od té doby jezdí na Slovensko jeden rok Pozořičtí, v následujícím roce jsou oni hostiteli hasičů ze Stupavy. U skutečňují se výměnné tábory nejmladších členů sborů, vzájemné styky jsou za ta léta neformální a přispívají k lepšímu poznání obou našich národů. Od roku 1971 mají podobnou spolupráci i v Říčanech, rovněž se západoslovenským městem Lábem. Sbory se zvou vzájemně na akce a neúčast pozvaného je vyloučena. A tak při psaní těchto řádků kladu sobě, ale i vám, vážení čtenáři, otázku. Neukazovalo po celou dobu své existence hasičské hnutí

185

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů cestu, po které chceme jít dnes? Nejsou zápisy v moravských a slovenských kronikách popisující vzájemná setkání našich a slovenských hasičů (požárníků) momentem pro nejednotné politické představitele? Předcházející popis činnosti hasičských (či požárnických) sborů od roku 1960 by nebyl úplný, kdybychom zapomněli na práci kulturní. Byla opravdu bohatá! V tradicích ochotnického divadla pokračovali v Dolních Kounicích a v období 1960 1980 sehráli 26 představení. Jejich repertoir obsahoval všechny divadelní žánry, hry od domácích i cizích autorů. Na divadelním festivalu v Tišnově (1961) hrou Voják obsadili 1. místo. O rok později se zde představili s Ostrovem Afrodyty, v 70. letech Košilkou. Na přehlídce požárnických sborů ČSR roku 1975 byli nejlepší, za další 2 roky, při stejné soutěži získali 1. místo za scénu k divadelní hře Vražda z neschopnosti. Velmi úspěšní byli Švandrlíkovou satirou Honorace z pastouškyl43. Vedle divadelní činnosti nacvičovali pásma a estrády pro důchodce, k různým výročím a pro slavnostní schůze jiných organizací v místě. Místem, kde se udržují nejrůznější lidové tradice včetně krojů jsou Šlapanice. Hasičský den, ostatky s hody se oslavují se všemi starými zvyky. Spolu s ostatními složkami v místě patří hasiči mezi ty, kteří tyto staré tradice udržují. V Zastávce vsadili na poznávací zeměpisné zájezdy. Nejen po naší vlasti, ale téměř do všech sousedních států, kde to bylo podle tehdejších zásad cizineckého ruchu možné. V malých obcích okresu zůstává stále mimořádnou společenskou událostí taneční zábava ostatková, pouťová, Josefská, Kateřinská, VácJavské či Martinské hody. Takových akcí uspořádali hasiči na Hlíně přes 20, 7 divadel a dvakrát si připomenuli výročí založení sobru. V blízkých Ivančicích navázal kapelník Miroslav Glockner na vynikající tradici hasičské dechové hudby. Vzestupnou tendenci v 70. a 80. letech měla kulturní činnost v Lelekovících. Od roku 1972 zajišťovali hasiči Okresní přehlídku dechových hudeb, řadu let to byla Krajská soutěž dechových hudeb ve hře za pochodu. Největší odměnou pořadatelům bylo jistě vysoké ohodnocení poroty, obdiv a uznání účinkujících a spokojenost více než tisíce diváků. V 60. létech vybudovali z vlastních prostředků letní kino a přes zastaralé technické zařízení poskytovali v letních měsících zábavu i poučení především mladým ze širokého okolí. Za doprovodu dechové hudby Hluchavky konaly se ostatkové průvody maškar a V áclavské hody s předtančením České besedy. Po vybudování klubovny scházeli se zde hasiči (požárníci) s manželkami, aby jim vynahradili chvíle, kdy jsou pro hasičské povinnosti mimo domov. Místnost se používá pro promítání krátkých i celovečerních filmů pro děti a pro dospělél. Na počátku 60. let dochází k velkému nárůstu požárů a v souvislosti s tím i způsobených škod. Roku 1960 - pouze v zemědělských závodech a zařízeních v Čechách a na Moravě hořelo 1678 krát. Celková škoda dosáhla částky 34 miliónů 463 tisíce 489 korun. Za rok později už bylo evidováno 2339 požárů a celková škoda byla ohodnocena za téměř 50 miliónů. I když v následujících létech požárů ubylo, menší byly i škody, přesto byla tato čísla varující. Jak vypadala situace na okresu Brno - venkov? V roce 1971 zasahovali ěebínští hasiči při jednom z největších požárů v obci. 26. října asi ve 22 hodin v noci, vypukl v objektu JZD požár, který postupně zničil L kravín, sklad suché píce se 70 ti vagóny vojtěšky, 50 vagónů slámy a 200 metráků jaderných krmiv. K požáru se sjelo 10 sborů a jeho úplná likvidace trvala 3 dny. Sami čebínští hasiči za 100 let své existence (1880 - 1980) se aktivně podíleli při hašení 210 požárů. Ve stejném roce měli téměř stejné problémy v sousedním Drásově. Také zde vypukl požár v nočních hodinách v přípravě krmiv v JZD. Navíc zde byla uskladněna suchá píce. Na likvidaci ohně se podílelo 6 sborů. Z kronikářských záznamů Drásova se dozvídáme, že během své staleté historie zasahovali při likvidaci 186 požárů. Na základě zkušeností z předcházejících let utvořili v Dolních Kounicích povodňové družstvo, které bylo od roku 1965 vybaveno gumovým člunem pro 12 osob. Z větších požárů a jiných pohrom stojí za zaznamenání požár stohu slámy na Karlově (1963), požár osobního

186

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů auta (1964), požár kravínu a drůbežárny (1965), 9 požárů, povodeň a hledání utonulého (1969), požár sauny TJ Vodní sporty (1970), povodeň (1973) a vyprošťování utonulého a hledání pohřešovaného v lese (1977). Průměrný počet zásahů ve městě a okolí se pohybuje kolem 7 - 10. V sousedních Ivančicích měli hasiči jenom v roce 1976 - který byl mimořádně suchý - celkem 107 zásahů. S vodou měli mnoho práce v Kobylnicích. 14. 5. 1963 došlo v odpoledních hodinách k průtrži mračen. Proud vody byl tak silný, že byla zaplavena celá náves, voda vnikla do 17 domů a ve zbrojnici bylo 17 cm náplavy. V průběhu 70. let zasahoval sbor jenom ve své obci 9 krát. Šlo však o menší požáry, které byly záhy likvidovány. Méně požárů, ale více práce na jejich lokalizaci, měli v Kovalovicích. Zejména při požáru sokolovny ve Viničných Šumicích (1960), při hašení stohu slámy v Sivicích (1963) a dvou domů v Kovalovicích (1980). Poměrně náročné úkoly plnili hasiči v Pozořicích, V roce 1960 vyjeli k 6 požárům, (největší byl oheň sokolovny ve Víničných Šumicích a na staveništi nové ZDŠ), následující rok zachraňují hořící stoh slámy v JZD Sivice, roku 1964 likvidují požár v závodě Hlubna Holubice. V měsící dubnu 1968 vznikl rozsáhlý lesní požár u Jezer, jehož zdolávání se zúčastnily sbory z Pozořic, Sivic, Hostěnic, Kovalovic, Viničných Šumic, Slavkova a VPÚ z Brna. Profesionální sbor v Pozořicích, který začal svoji činnost od 1. srpna 1976, již 5. srpna vyzkoušel svoji pohotovost při likvidaci požáru v provozovně ÚP závodů. Tento útvar se podílel také na včasné likvidaci ohně v Blažovicích. Další úspěšný zásad měli na budově MNV v Horákově a v Bílovících. Roku 1982 vyjely oba pozořické sbory celkem 17 krát. Kromě likvidace požárů se podíleli na vyprošťování autobusu a auta při náledí a sněhové kalamitě. Velké množství zásahů měli o rok poté. Celkem 27 zásahů - hořící brikety, uhlí, sláma, travní porost, špatná instalace v bytech. Vysoký počet požárů usnadňovaly velké teploty a s tím související sucho. Naopak častější byly zásahy Říčanských. Kolem roku 1970 při lesním požáru, několik dní poté se vzňal po úderu blesku dům čp. 143. V dalším roce zasahovali ve Veverských Knínicích a při hoření strniště u Ostrovačic. Menší zásady měli v následujících letech. Na hořící chatě ve Žlebě, při požáru od komínů, 2 krát zachraňovali sušičku JZD, v lese u Říček, při požáru vepřína na Javůrku a ve Veverských Knínicích. Šlapanice se podílely na podobných akcích v 70. letech celkem 17 krát. S Říčanskými se setkávali při některých akcích v okolí hasiči ze Zastávky. Při hašení velkéhostohu slámy v Tetčicích, na státním statku v Rosicích, v březnu 1961, kdy hořelo na Zastávce místní kino. Nedobré vzpomínky mají na rok 1974, kdy vedle deseti menších zásahů museli osvědčit svou pohotovost při požáru obytného domu, kde bydlelo 10 rodin. Oheň byl zpozorován ve 4 hodiny ráno, ve 4.25 byl vyhlášen poplach a ve 4.30 již 10 členů sboru účinně zasahovalo proti zhoubnéhu živlu. Za přispění sborů z Rosic, Říčan a z Brna se podařilo požár lokalizovat. Vznikl sálavým teplem a jiskrami z neodborně upravneného komínu ve stropním prostoru. K úplné likvidaci došlo už v 7 hodin ráno. Zásah uvedených sborů byl účinný, protože k nasazení lidí i techniky došlo v jeho počáteční fázi. Účinnost hasičské práce byla vždy posuzována podle úspěšnosti zásahů proti ohni či jiným živlům. Všechny činnosti ostatní lze považovat za průvodní. Doba páry byla i dobou klasických hasičských sborů. Hašení vodou, pumpy, stříkačky, hadice, žebříky, háky, sekyrky. Pak přichází doba elektřiny a spalovacích motorů. Elektrifikace většiny obcí našeho okresu probíhala ve 20. letech. Pronikl nám tedy elektrický proud i do domácností. Stačili výrobci nabídnout sborům takovou techniku, aby zásahy hasičů byly úspěšné? A co období 2. světové války? Letecké zápalné pumy, zápalné destičky shazované z letadel, nové, vysoce hořlavé materiály! Mají naše sbory možnosti hasit vysoce zápalné a toxické chemické látky? A jak je dnes hasičské hnutí připraveno na radiační havárie a zamořenf? Neodvážím se

187

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů předvídat další vývoj hasičského hnutí, ale nedospěje i ono k jakési profesionalizaci? Počátky přece už byly učiněny i na našem okrese. Velmi krátce po vzniku nového okresu Brno - venkov, vzniká 1. července 1960 Okresní inspektorát požární ochrany. V této době spadal pod odbor vnitřních sil a byl tvořen dvěma pracovníky: Josefem Martínkem a J. Rozmarýnem. Tento útvar se postupně rozšiřoval až do roku 1965 na 6 pracovníků. Náčelníkem se stal Josef Martínek, který byl současně i místopředsedou OV - SPO. Dalšími pracovníky byli: Jaroslav Putna, František Křivánek, Jan Palata, František Urbaš a František Crha. Po odchodu J. Martínka do důchodu (1976) byl jmenován náčelníkem Jan Kubát. Zákonem 133/1985 o požární ochraně byla přeměna Okresní inspekce PO s platností od 1. 7. 1986 na Okresní správu sboru požární ochrany. Tento orgán zajišťuje činnost státního požárního dozoru, kontrolní, stavební a technickou prevenci a provádí zjišťování příčin požárů. Její technicko-ekonomický úsek se stará o materiálně technické zabezpečení veškeré požární obrany a civilní obrany. Řídí také činnost okresního útvaru Sboru požární ochrany. V současné době OS SPO tvoří: JUDr. Antonín Osvald, Bronislav Mašek, František Crha, František Střeštík, Josef Sláma, Zdeněk Melkes, Přemysl Fojtl, Alena Dohnalová a Alena Martínková. Profesionální požární ochranu v okrese zajišťuje od roku 1970 Okresní veřejný požární útvar v Tišnově (Oldřich Dvořák, Miroslava Zdeněk Melkes) a v Ivančicích (Zdeněk Palas, Miloš Smutný, Zdeněk Jašek a Jan Růžička). Od roku 1976 byly vytvořeny další útvary v Židlochovicích, v Pozořicích a Rosicích. Nejčastější technikou, kterou mají k dispozici je: Požární plošina PP 20 Žebřík IFA A 230 Š 101 CAS 25 815 CAS 32 Před r. 1990 bylo v okrese Brno - venkov 139 dobrovolných sborů a 2 závodní V r. 2008 má okres 12 okrsků se 70 sbory sdružených v SHČMS. Cca 21 sborů je v Moravskoslezské hasičské jednotě.

XI. Hasičské záchranné sbory První placený hasičský sbor byl na českém území založen už v roce 1853 v Praze. Hlavní odpovědnost za hašení požárů ale ležela od 2. poloviny 19. století až do druhé světové války na dobrovolných hasičských sborech měst a obcí. Za první Československé republiky existovaly veřejné (komunální) požární jednotky z povolání jen v některých větších městech. V ostatních městech a obcích využívali starostové předpisy prakticky převzaté z Rakouska-Uherska. Ty umožňovaly přenášet zodpovědnost starostů za hašení požárů na dobrovolné hasičské sbory. Jejich materiální potřeby však kryly jen částečně. Někde byly dobrovolné hasičské sbory posíleny městským zaměstnancem zastávajícím funkci strojníka popřípadě velitele. Uvedený stav ale samozřejmě neodpovídal potřebám průmyslového státu v dobách míru, tím spíše za války. Rychlá změna nenastala ani v protektorátu, kde byl vydán překlad německého zákona jako vládní nařízení o hasičstvu - veřejné (městské) požární útvary se v Německu nazývaly požární policie a byly jednotně řízeny ministerstvem vnitra. Asi v roce 1942 byl i v protektorátu ustaven pluk (Regiment) požární policie Čechy - Morava. Mužstvo pluku tvořili čeští četníci a příslušníci finanční stráže, kteří byli k pluku přeloženi a důstojníci. To byli němečtí inženýři, kteří po vystudování ještě absolvovali dvouleté učiliště požární

188

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů policie v Berlíně Eberswalde. Pluk podléhal administrativně velitelství četnictva v protektorátu; jeho nasazování do akcí a výcvik řídila říšská místa. Po skončení války se mužstvo bývalého pluku požární policie většinou vrátilo zpět ke svým původním jednotkám. Po válce byla požární ochrana zařazena do oboru působnosti ministerstva vnitra (jemuž také příslušel nejvyšší dohled a řízení), plnění úkolů na úseku požární ochrany pak zajišťovaly národní výbory (místní, okresní a krajské), jejichž výkonným orgánem pro tuto oblast bylo hasičstvo, které bylo dobrovolné, z povolání nebo závodní. Hasičstvo z povolání musely ze zákona zřídit všechny obce s počtem obyvatel nad 50 000, nebo i obce menší, pokud tak rozhodl krajský národní výbor. Velitel hasičstva veřejného a závodního byl oprávněn při zásahu činit potřebná opatření jménem příslušného národního výboru. Příslušníci hasičstva ve službě pak požívali ochrany veřejného činitele. K zásadní reorganizaci požární ochrany dochází zejména v souvislosti s přijetím zákona o státním požárním dozoru a požární ochraně v roce 1953. Na jeho základě se výkonnými jednotkami požární ochrany staly veřejné a závodní jednotky a požární ochrana byla budována na principech vojensky organizované složky. Odpovědnost za požární bezpečnost měly podle své příslušnosti národní výbory, orgány státního požárního dozoru a ministr vnitra. Všeobecné řízení požární ochrany a dozor na ní příslušel ministru vnitra, který tuto pravomoc vykonával prostřednictvím ústřední správy státního požárního dozoru a jejich místních orgánů. Přijetím nového zákona o požární ochraně v roce 1958 však došlo k postupné decentralizaci požární ochrany a následnému oslabení její úrovně. Organizace státního požárního dozoru byla tímto zákonem zcela rozbita. Státní orgány požární ochrany byly podřízeny orgánům národních výborů, které nebyly odborně na výši a celá řada státních funkcí byla předána dobrovolné organizaci Československý svaz požární ochrany. 60. léta jsou proto charakterizována snahou o zavedení nové právní úpravy požární ochrany. Velice významnou událostí pro další období byl vznik Školy požární ochrany ministerstva vnitra ve Frýdku-Místku v roce 1967. V roce 1984 se tato škola transformovala na Střední odbornou školu požární ochrany MV ČSR a roku 2002 na Střední odbornou školu požární ochrany a Vyšší odbornou školu požární ochrany MV ve Frýdku-Místku. V souvislosti se vznikem federativního uspořádání státu v roce 1969 byla požární ochrana zařazena do výlučné působnosti národních rad, což mělo za následek vytvoření Hlavní správy požární ochrany MV ČSR a MV SSR. Následující období je spojováno s nástupem absolventů Školy požární ochrany ministerstva vnitra ve Frýdku-Místku, katedry techniky požární ochrany a bezpečnosti průmyslu Vysoké školy báňské v Ostravě a Vysoké inženýrské požárně technické školy Ministerstva vnitra SSSR v Moskvě do orgánů požární ochrany. Výchovou vlastních odborníků a příchodem absolventů středních a vysokých škol, zejména technického směru, se tak mohl zkvalitnit odborný potenciál profesionální požární ochrany a schopnost účelně řešit potřeby zabezpečení požární ochrany ve společnosti. Významnými změnami prošla profesionální požární ochrana v posledních třiceti letech. Počátkem 70. let se začal měnit podíl zásahové činnosti jednotek požární ochrany ze zásahů u požárů ve prospěch technických zásahů. V současnosti tak většinu činnosti hasičů tvoří vedle samotných požárů také zásahy u dopravních nehod, při živelních pohromách, či zásahy pomocného charakteru jako odstraňování nejrůznějších překážek, vyprošťování osob apod. Profesionální jednotky požární ochrany svou akceschopností postupně nahrazovaly některé druhy technických služeb a přebíraly stále větší kompetence v oblasti přípravy státu a jeho orgánů na mimořádné události a v provádění samotných záchranných a likvidačních prací během mimořádných událostí. Této skutečnosti bylo nutné přizpůsobit právní úpravu a organizaci. Již v roce 1985 došlo k vydání zákona o požární ochraně, který přes své novelizace zůstává dosud v platnosti. Tento zákon mj. stanovuje základní povinnosti

189

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů fyzických osob a firem v oblasti požární ochrany a vymezuje kompetence hasičů při dozoru nad dodržováním těchto povinností. Proces změn v úkolech a charakteru činnosti Hasičského záchranného sboru ČR, který svůj současný název získal v roce 1995, vyvrcholil na přelomu tisíciletí, kdy byla rozšířena působnost Ministerstva vnitra o problematiku krizového řízení, civilního nouzového plánování, ochrany obyvatelstva a integrovaného záchranného systému. V souvislosti s tím byly Parlamentem ČR projednány a schváleny nové zákony. Nová právní úprava, která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2001, znamenala zásadní změnu v postavení, působnosti a organizaci Hasičského záchranného sboru ČR. V této souvislosti došlo také ke sloučení ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR s Hlavním úřadem civilní ochrany, a širokou oblast civilní ochrany tak dostali na starost hasiči, podobně, jako tomu je i v některých dalších evropských státech. Hasičský záchranný sbor ČR v současnosti hraje stěžejní roli v přípravách státu na mimořádné události, ať se již jedná o hrozby terorismu, průmyslových havárií nebo živelních katastrof. Hasiči mají rovněž rozhodující podíl na provádění záchranných a likvidačních prací při mimořádných událostech. Hasičský záchranný sbor ČR je hlavním koordinátorem a jakousi páteří integrovaného záchranného systému, který v případě krize slučuje všechny záchranné složky. Hasičský záchranný sbor ČR v roce 2010 tvoří generální ředitelství, které je organizační součástí Ministerstva vnitra, a dále pak 14 hasičských záchranných sborů krajů, Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany ve Frýdku - Místku a Záchranný útvar HZS ČR v Hlučíně. Součástí Hasičského záchranného sboru ČR jsou také vzdělávací, technická a účelová zařízení, konkrétně čtyři Odborná učiliště požární ochrany (ve Frýdku-Místku, Brně, Chomutově a Borovanech), Institut ochrany obyvatelstva Lázně Bohdaneč, Technický ústav požární ochrany Praha, Opravárenský závod Olomouc a Základna logistiky Olomouc. Hasičské stanice C1 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel do 40 tisíc, C2 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel od 40 tisíc do 75 tisíc, C3 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel nad 75 tisíc, P0 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel do 15 tisíc, kde jednotka hasičského záchranného sboru kraje vznikla sdružením prostředků obce a hasičského záchranného sboru kraje podle § 69a zákona, P1 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel do 15 tisíc nebo v části obce, kde jednotka hasičského záchranného sboru kraje zabezpečuje výjezd družstva o zmenšeném početním stavu, P2 - stanice, která zabezpečuje výjezd družstva a je vybavena stanovenou požární technikou a automobilovým žebříkem, P3 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel nad 30 tisíc nebo v části obce, kde jednotka hasičského záchranného sboru kraje zabezpečuje výjezd družstva a družstva o zmenšeném početním stavu a je vybavena stanovenou požární technikou, automobilovým žebříkem a další požární technikou, P4 - stanice umístěná v obci s počtem obyvatel nad 15 tisíc nebo v části obce, kde jednotka hasičského záchranného sboru kraje zabezpečuje výjezdy 2 družstev. Příslušníci Příslušníkům přísluší služební stejnokroj a služební hodnost. Každý příslušník je i v době mimo službu, pokud není pod vlivem léků nebo jiných látek, které závažným způsobem snižují jeho schopnost jednání, povinen provést zásah, popřípadě učinit jiná opatření k provedení zásahu.

190


Služební slib příslušníka zní: „Slibuji na svou čest a svědomí, že při výkonu služby budu nestranný a budu důsledně dodržovat právní a služební předpisy, plnit rozkazy svých nadřízených a nikdy nezneužiji svého služebního postavení. Budu se vždy a všude chovat tak, abych svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Služební povinnosti budu plnit řádně a svědomitě a nebudu váhat při ochraně zájmů České republiky nasadit i vlastní život.“ Složení služebního slibu je podmínkou vzniku služebního poměru.

XII. Hasičská muzea Pošumavské hasičské muzeum Stachy Myšlenka vybudovat muzeum hasičské techniky vznikla kuriozně při celostátním setkání sborů dobrovolných hasičů na slavnostech v Litoměřicích v podstatě z výzvy ostatních sborů. Tam byla vyslovena myšlenka, že vybudujeme naše muzeum. Budovu muzea vystavěnou v letech 2001 - 2003 najdeme u hasičské zbrojnice na okraji Stach ve směru na Kašperské Hory. Muzeum bylo zbudováno díky velkému nadšení členů místního sboru dobrovolných hasičů, obyvatel Stach a dalších pomocníků (přes 5000 brigádnických hodin) a za finančního přispění Okresního úřadu v Prachaticích a fondu Phare. Muzeum bylo slavnostně otevřeno a vysvěceno 12. července roku 2003. Rozsáhlá expozice hasičské techniky je rozdělena do dvou podlaží. V přízemí najdeme největší exponáty - hasičská auta, v patře jsou vystaveny starobylé hasičské stříkačky, zvané koňky, poháněné lidskou silou, přenosné stříkačky a ostatní hasičská výzbroj a výstroj. Stěny muzea jsou vyzdobeny malovanými obrazy s hasičskou tematikou z 19. století, včetně dobových kostýmů, dále unikátními helmami a dalšími částmi historické hasičské techniky. Jako jeden z nejhezčích renovovaných mnoha exponátů je jistě hasičský vůz OPEL Blitz z roku 1943, který je plně pojízdný. Tento vůz je chloubou hasičů Stachy při různých akcích po celé republice, kde mimo jiné dostává ocenění. Dalším zajímavým exponátem je také Speciál Saviem s nástavbou Biro, vyrobený v sedmdesátých letech ve Francii pro Kaučuk v Kralupech. Údajně byly vyrobeny asi tři kusy, z nichž dva koupilo od chemičky Pošumavské hasičské muzeum ve Stachách, kde je jeden k vidění, druhý je zapůjčen do muzea hasičů Plzeňska na zámku v Nebílovech a třetí má být na Slovensku ve Slovnaftu. Náplň tvoří šest tun prášku, dosah je něco okolo sedmdesáti metrů a vyprázdnit to trvá cca dvě minuty. Nelze si také při návštěvě Pošumavského hasičského muzea nevšimnout celé řady unikátních hasičských stříkaček z konce 19. století. Hasičské muzeum Čechy pod Kosířem Když před pěti lety, v roce 1995, Sbor dobrovolných hasičů Čech a Moravy, místní organizace Čechy pod Kosířem slavil 120 let založení sboru, tak si členové předsevzali, že se společně pokusí vybudovat do pěti let, tedy do 125. výročí hasičské muzeum, v části prostor bývalé Smekalovy továrny, která je majetkem obce. Tehdy si snad nikdo ani dost dobře neuvědomil, do jak těžkého technicky,organizačně, stavebně i finančně složitého úkolu se pustili. Obtížné, nemožné a kolikrát zatracované a znovu vysněné muzeum se skutečně podařilo vybudovat díky nesmírné obětavosti celé řady lidí a dne 5. 7. 2000 bylo na obecní slavnosti hasičské muzeum a obecní pamětní síň otevřeny veřejnosti. Poděkování zaslouží celý sbor, hlavně však jeho tahouni. Těmito byli bratři Jan Pospíšil, který odpracoval 706 hodin, Josef Havelka 579 hodin, Rudolf Konečný 612 hodin, Zdenek Kment 397 hodin, Libor Klusáček 291 hodin, Petr Havelka 245 hodin, Petr Konečný 288 hodin,

191

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Vojta Najman 175 hodin, Svatopluk Zatloukal 151 hodin, Vladimír Vychodil 72 hodin, Metoděj Zaoral 98 hodin, Petr Klusáček 78 hodin, Josef Klusáček 81 hodin, Miloš Kadlčík 71 hodin, Richard Zaoral 67 hodin, Petr Palička 60 hodin, Lenka Havelková 51 hodin a mnoho dalších. Seznam odpracovaných hodin všech hasičů je zveřejněn na nástěnce ve zbrojnici. Poděkování patří také obecnímu zastupitelstvu, obecní radě a zejména starostovi obce, bez jejichž pomoci a podpory by se tak velké dílo jen těžko podařilo. Naše hasičské muzeum lze právem považovat za vrchol dosavadní činnosti v novodobé historii našeho sboru dobrovolných hasičů a prezentace naší obce na veřejnosti i v hasičském hnutí. Obecní hasičském muzeu v Čechách pod Kosířem stojí na místě bývalé továrny na výrobu hasičských stříkaček, hasičského nářadí a výstroje firmy R.A.Smekala. Na realizaci tohoto muzea má významný podíl místní hasičský sbor za vydatné podpory představitelů obce. Pro veřejnost bylo otevřeno při příležitosti 125.výročí založení místního hasičského sboru dne 5.července roku 2000. V roce 2005 u příležitosti 130. výročí založení sboru byla otevřena druhá hala muzea, čímž se prostory zdvojnásobily. Muzeum stojí na místě dřívější firmy R. A. Smekal, jejíž historii zde uvádíme: Rozvoj průmyslové výroby počátkem 19.století ovlivnil i život obce Čechy pod Kosířem. V roce 1820 zakoupil zde pan Antonín Smekal z Ústína-Skalova u Olomouce usedlost a začal s výrobou slaměnek a posléze i s výrobou džberů. Lehké džbery byly vyráběny ze slámy a lýka a pro získání neprostupnosti byly namáčeny do horké fermeže a uvnitř natírány horkou smolou. Tyto džbery byly vlastně prvním hasebním zařízením a byly žádány v mnoha domácnostech. Díky jejich hojnému odbytu bylo nutno rozšířit výrobní dílny. Antonín Smekal zakoupil pro tento účel další hospodářskou usedlost a rozšířil se svým synem Františkem výrobu o dřevěné ruční stříkačky a dřevěné berlovky. V roce 1856 došlo při vaření fermeže k rozsáhlému požáru, ke zničení dílen a k velké škodě na majetku. Během jednoho roku se podařilo majiteli Smekalovi a synovi Františkovi vybudovat nové výrobní prostory a v roce 1857 již vyrobit dvoupístovou ruční čtyřkolovou stříkačku pro továrnu na tabákové výrobky v Hodoníně. Tuto stříkačku dodala firma Smekal včetně příslušných hadic, vyrobených na starých anglických tkalcovských stavech. Časté požáry oslabovaly Františka Smekala natolik, že byl nucen požádat bratra Adama o pomoc. Tak vznikla v roce 1865 firma "Bratři Smekalové". Došlo k rozšíření závodu o ruční tkalcovnu hadic a pohon strojů parním strojem. V roce 1871 František Smekal ovdověl. Druhá manželka nahradila jeho malému synovi matku a svému muži přinesla věnem 12000 zlatých, které použil na rozšíření podniku. V roce 1878 zakoupil továrnu v Praze na Smíchově. Vydáním zákona o požární policii v roce 1876 se nařizovalo vybavit větší vesnice a města hasebním nářadím. Firma Bratři Smekalové rozšířila sortiment o čerpací vozy pro stavebnictví a komunální činnost, sanitní a fekální vozy a veškeré druhy žebříků. Později rozšířila výrobu o tělocvičné nářadí. V roce 1879 se František Smekal rozešel pro neshody s bratrem Adamem a oba závody se staly majetkem jen Smekala Františka. V roce 1883 František Smekal zemřel a závod v Praze na Smíchově převzal dvacetiletý syn Raimund August Smekal. Závod v Čechách pod Kosířem vedla mladá vdova pod názvem "F.Smekala vdova". Brzy se však provdala do Slatiňan u Chrudimi a starost o řízení výroby přenesla na svého bratra Antonína Zbořila. Tento nejen že řídil dobře podnik, ale zavedl navíc výrobu veškerých zemědělských strojů.

192

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů V roce 1891 převzal závod v Čechách pod Kosířem Raimund August Smekal a v rámci jeho modernizace uvedl v roce 1893 do provozu vlastní parní elektrárnu a jako první na Moravě dodával elektrická proud i do veřejné sítě. Elektrifikaci továrny provedl Ing.Bedřich Potůček ze Slatiňan. Raimund August Smekal zřídil filiálky v Polsku, Jugoslávii a na Slovensku. V roce 1907 zakoupil závod ve Slatiňanech, který vybavil moderními obráběcími stroji a kde kromě hasičské techniky vyráběl i osobní automobily po názvem Tusieum. V letech 1891-1905 zaměstnával závod v Čechách pod Kosířem přes 200 zaměstnanců. Přestože byl o výrobky značný zájem, začal se projevovat nedostatek financí, zapříčiněný splátkovým prodejem a také nákupem materiálu na úvěr. V letech 1914-1918 byla zatavena výroba hasičských stříkaček a v důsledku převedení podniku na válečnou výrobu se prováděly pouze opravy. V roce 1918 byly všechny závody R.A.Smekal převedeny na společnost s ručením omezeným. V roce 1927 bylo výnosem ministerstva povoleno zřízení akciové společnosti pod názvem "Hasičské závody a.s." Hlavním podílníkem a ředitelem společnosti se stal R.A.Smekal. Dalšími účastníky společnosti byly Zemská hasičská moravská jednota a řada hasičských sborů a také jednotliví dělníci. Přes veškeré úsilí a podporu závodu ze strany hasičských sborů ohlásila společnost úpadek. R.A.Smekal vystoupil ze společnosti a požádal o vyplacení vkladu. Vklad, který vložil do společnosti mu byl v roce 1931 vyplacen v plné výši. Tento vklad nabídl R.A.Smekal bance v Chrudimi za zastavený a moderně vybavený podnik ve Slatiňanech, čímž tento přešel zpět do jeho rukou. Do Čech pod Kosířem se již nevrátil. Po jeho smrti vdova Marie Smekalová podnik prodala panu Ing.Bedřichu Potůčkovi. V roce 1936 s pomocí různých institucí bylo založeno "Hasičské výrobní družstvo". Toto vyrábělo dvoukolové motorové stříkačky a hasičské nářadí. V roce 1938 se plně obnovila výroba v Hasičském výrobním družstvu a vyráběly se zde moderní komunální stroje, automobilová kropící a zametací auta, sanitní automobily, automobilové stříkačky, protiplynové masky a žebříky. V roce 1946 byla výroba v Hasičském výrobním družstvu ukončena. Čechy pod Kosířem a celý výrobní program převzala firma Sigmund-Chema v Lutíně u Olomouce. V roce 1958 ukončila výrobu i tkalcovna a výrobu hadic převzal národní podnik Technolen. Tímto se uzavřela kapitola životní pouti tří generací podnikatelské rodiny Smekalů - kapitola se stoletou tradicí výroby hasičských stříkaček a hasičských zařízení v hanácké obci Čechy pod Kosířem. Osudy bývalé továrny a lidí s ní spojených tvoří součást dějin hasičství v Čechách a na Moravě. Vývoj Smekalových továren šel ruku v ruce s vývojem hasičské techniky od výroby těch nejjednodušších až po nejmodernější stříkačky s velkým výkonem, od pístových stříkaček s ručním a později motorovým pohonem až po moderní výkonné stroje s odstředivými čerpadly s pohonem benzinovými motory. Technickou pozoruhodností je koňská pístová stříkačka s velkým výkonem, která po opuštění výrobní haly hasila v roce 1881 Národní divadlo v Praze. O dobré kvalitě stříkaček firmy Smekal svědčí i skutečnost, že byly žádány nejen v Evropě, ale i v Egyptě a Číně. Muzeum má dvě části: První část je věnována Obci Čechy pod Kosířem, její historii, až po dnešní dny. Zvláštní pozornost je věnována vystaveným písemnostem a pamětihodnostem vztahujícím se k častým pobytům významného českého malíře Josefa Mánesa a k dlouholetým k majitelům českého panství Portugalskému rodu Tarouců, kteří se nejvíce v minulých dobách zasloužili o rozvoj

193

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů obce. Tito se také významnou měrou podíleli na výstavbě zámku a zámeckého parku, který je stejným skvostem jako park v Průhonicích u Prahy a který byl budován stejnými metodami a lidmi. Druhá část je věnována hasičskému hnutí se zvláštním zřetelem na historii a výrobní program bývalé továrny na výrobu hasičské techniky bratrů Rajmunda a Augusta Smekalových. Muzeum stojí v místech, kde se nacházela jedna z výrobních hal tehdejší slavné továrny. Vystavené exponáty a jejich vzájemné souvislosti daleko překračují rámec běžné sbírky hasičského vybavení či síň tradic místního hasičského spolku. Dokumentují rozvoj a problémy podnikání, období expanze i krachu, invenci autorů některých technických řešení i patentů, a také kvalitu práce v dílnách. Přímo na vystavených unikátních hasičských strojích je vidět zručnost lidí této obce a okolí a také práce dnes již zaniklých řemesel jakými byly mosazník,mědikovec, pilnikář, kolář, řemenář, helmař, kotlář, provazník, slaměnkář, košíkář tkadlec hadic …." V muzeu jsou tyto exponáty: 1. Ruční stříkačka přenosná výr. místního kováře 2. Ruční stříkačka přenosná Na vozovém podvozku Fy. Fr. SMEKAL 3. Ruční stříkačka tzv. normální R.A. SMEKAL 4. Stříkačka kombinovaná R.A. SMEKAL 5. Požární žebřík 6. Parní stříkačka fy KNAUST WIEN 7. Odstředivé čerpadlo výr. fy. R.A. SMEKAL Čechy na Hané 8. Odstředivé čerpadlo výr. fy. Hasičské závody Čechy pod Kosířem 9. Odstředivé čerpadlo výr. fy. Hasičské výrobní družstvo Čechy pod Kosířem 10. Hasičský automobil Mercedes-Benz z roku 1943 11. Hasičský automobil Škoda 12. Zásahové vozidlo Tatra 613 13. Hasičská výzbroj z dvacátých a třicátých let minulého století 14. Přehledná historie továrny od jejího založení Antonínem Smekalem až po zánik hasičského družstva v roce 1956 15. Přehledná mapa soch sv. Floriána na Moravě s fotodokumentací Hasičské muzeum města Ostravy Zajímavé muzeum se nachází od roku 2005 v Ostravě - Přívoze, kde sídlí v secesní budově někdejšího německého sboru dobrovolných hasičů. Na původní secesní dům navazuje moderní přístavba, která citlivě propojuje historický objekt se soudoubou architekturou. Samotnou expozici hasičského muzea tvoří sedm částí, které vytváří nejen náhled do historie hasičství, ale také ukázky současné techniky, pracoviště Integrovaného bezpečnostního centra, modelových situací, spolupráce integrovaného záchranného systému a ukázky záchranných prací ve výšce a nad volnou hloubkou. Ve vzájemném spojení vytváří tyto expozice obraz širokého spektra oblastí, které s hasiči souvisí. Otevírací doba Hasičské muzeum Sedlec Hasičské muzeum v Sedlci – mapuje vývoj požární techniky od roku 1880. K vidění jsou exponáty od prvních hasicích prostředků až po stříkačky na kolech, různé žebříky a hasičská auta. Muzeum je přístupné po objednávce.

194


Hasičské muzeum Heraltice Se stavbou hasičského muzea se začalo v roce 2002. Vzniklo v prostorách obecního domu na místo bývalé školní kuchyně a jídelny. Rekonstrukce obnášela vybourání příček, výměnu podlah, stropu, vnitřních omítek, vybudování sociálního zařízení, výměnu oken, zhotovení a instalaci vjezdových vrat a terénní úpravy. Slavnostně bylo otevřeno v roce 2004 při příležitosti 110 let založení Sboru dobrovolných hasičů Heraltice. Hasičské muzeum Bechyně K vidění je zde hasičská historická technika, výstroj, výzbroj, tiskoviny, slaměné koše, píšťaly, berlovky, putnovky ze 16. století, dvoukolové stříkačky, čtyřkolové celodřevěné z r. 1770, samonasávací z r. 1806, s vodním dělem z r. 1866, kočárové stříkačky, párovka. Dále jsou k vidění háky na hákové a sekyrkové cvičení na sjezdech žup, noty k cvičení, miniatury stříkaček, uniformy, zahraniční přilby a vyznamenání. Zajímavostí je unikátní exponát hasičské výstroje z USA z teroristického útoku 11. září 2001. Hasičské muzeum Všetaty Je tomu již několik desítek let, kdy naši členové pomýšleli na založení historické expozice hasičské techniky. Již ve „staré“ hasičské zbrojnici se tato idea vlivem velkého prostoru nabízela. Doba a politická situace však tomuto nadšení členů nepřála. Náš sbor i jednotka se stěhují do nové hasičské zbrojnice, která je výrazně menší než ta doposud. Naše jednotka vlastnila pouze stříkačku vyrobenou v roce 1885. Uběhlo několik let a náš sbor získal další hasičskou stříkačku od zrušeného sboru v Přívorech. Roky byly obě (všetatská a přívorská) uloženy v nové zbrojnici. Nedostatek místa pro zásahovou jednotku otevřel znovu myšlenku otevření hasičského muzea ve Všetatech. Výbor SDH se proto obrátil na starostu obce Všetaty pana Balouna a seznámil ho s daným záměrem. Starosta nastínil možnost využití mateřské školky právě na hasičské muzeum. Díky němu a zastupitelům obce nám byl objekt školky zapůjčen. Psal se rok 2002 a výbor SDH proto ještě tentýž rok požádal úřad Středočeského kraje o dotační titul. Rada kraje našemu sboru vyhověla a uvolnila částku 190 000 Kč. Díky členům SDH se během dvou let podařilo ze staré nevyhovující budovy udělat expozici historie hasičů ze Všetat a okolí. 8. května 2004 na svátek sv. Floriána bylo naše muzeum slavnostně otevřeno starostou obce p. Balounem, ředitelem HZS Mělník p. Betákem a zástupcem Krajského úřadu Středočeského kraje. Hasičské muzeum Nový Oldřichov Hasičské muzeum v Novém Oldřichové bylo založeno leta páně roku 1979 jako „Síň Tradic“. Po roce 1989 došlo k přejmenování a rozšíření o další budovu, takže současná výstavní plocha činí 915 m². Středem pozornosti je unikátní Renault 1926, který byl použit pro natáčení českého filmu " Tmavomodrý svět " Jana Svěráka a několikrát byl zapůjčen pro potřeby francouzské kinematografie. Také ostatní exponáty jsou předváděny předváděny na různých slavnostech a akcích v okolí České Lípy i mimo region. Nejstarší exponáty jsou z let 1764 a 1770. Ty se ještě plnily ručně, vodou nošenou ve slaměných vědrech. Perlou expozice hasičské techniky je parní stříkačka Flader z roku 1900. V současné době se pracovníci muzea snaží rozšířit sbírky o hasičské dětské modely a uvítají každý sebemenší dárek. Hasičské muzeum Přibyslav Výstava historie požární ochrany byla otevřena v roce 1983 a představuje historickou i současnou požární techniku. Dále se zde nachází síň mezinárodní spolupráce zemí CTIF a

195

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů také regionální výstava Přibyslavsko (archeologie, repliky husitských zbraní, tzv. Žižkova síň). Původně gotický hrad, přestavěný na zámek v italském renesančním slohu Zachariášem z Hradce, byl rozšířen v 18.století a později upravován, zejména klasicistně. Arkádový ochoz se sloupořadím toskánského charakteru se nachází na nádvoří. Celý objekt byl zrekonstruován pro muzejní a archivní účely. Při obléhání Přibyslavi v roce 1424 zemřel Jan Žižka z Trocnova a proto byla v místě úmrtí u obce Žižkovo pole vybudována jako památník velká kamenná mohyla. Hasičské muzeum Hoštice Po přijetí Karla Čabana do sboru v roce 2003 a jeho žádosti o poskytnutí prostor pro vystavení jeho sbírky hasičských přileb, se výbor rozhodl tyto prostory mu poskytnout. A tak téhož roku bylo v létě muzeum otevřeno. Nezůstalo však jen u přileb. Vystavuje se zde veškerá starší technika, kterou sbor vlastní a také poháry a ocenění ze soutěží v požárním sportu. Dále mají zde samostatnou vytrýnu náši členové, 20. násobný mistr republiky v požárním sportu Josef Pěnča a Ivan Moravec, loutkový řezbář, který vyřezával i pro divadlo Spejbla a Hurvínka. Některé fotografie a exponáty zapůjčili místní členové. Další exponáty se již netýkají hasičiny, ale mají spojitost s Hošticemi, například Hoštický rodák režisér Zdeněk Troška a legenda České country Michal Tučný. Obec poskytla muzeu promítací projektor s plátnem a tak se zde promítá prezentační CD obce, CD z natáčení filmů "Slunce, seno,…“ a také aktuálně natočené CD ze soutěží v požárním sportu, kterých se naše družstvo zúčastnilo. Slavnostní otevření proběhlo 1.8.2003 v hasičské zbrojnici a zúčastnili se ho jak členové SDH Hoštice, tak pozvaní hosté -starosta obce Hoštice p. Luděk Bělohlav, režisér Zdeněk Troška, starosta okresního sdružení hasičů ČMS p.Václav Císařovský, velitel HZS Strakonice p.Jaroslav Valíček a celé zastupitelstvo obce. Hasičské muzeum Zbiroh Hasičské muzeum Chotěšov V letohrádku kláštera Chotěšov, který se od 1. července stal národní kulturní památkou, vznikne krajské muzeum dobrovolných hasičů. Dnes začala jeho oprava, otevření muzea bude na konci příštího roku nebo na jaře 2012. "Dostali jsme 1,8 milionu korun z Programu záchrany architektonického dědictví," dodala Jaroslava Mathesová, starostka Chotěšova. Naposledy získal klášter, který patří obci, tak velkou sumu v roce 2004, a to 2,2 milionu korun na opravy konventu. Na zničenou střechu i krovy patrového letohrádku potřebuje obec čtyři miliony korun. "Doufáme, že stejné peníze budou i příští rok," dodala Mathesová. Do jeho obnovy nešly žádné peníze desítky let. "Dobrovolní hasiči už dávají dohromady exponáty, které muzeu poskytnou zdarma," uvedla starostka. Dnes jsou roztříštěné po kraji a nezabezpečené proti krádeži. Hasičské muzeum bylo Plzeňském kraji pouze v Nebílovech, kde se zrušilo a část byla přestěhována do Zbiroha, kde je středisko profesionálních požárníků. Muzeum bude spravovat krajská organizace dobrovolníků, s níž už obec podepsala smlouvu. Uvnitř i na zahradě budovy exponáty spojené s historií hasičů a menší technika. Muzeum bude součástí okruhové prohlídky. "O dosavadní miniexpozici historie obecních hasičů, která funguje v konventu, je obrovský zájem," dodala starostka. Oprava všech objektů kláštera

196

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů včetně oken, dveří a omítek by si vyžádala zhruba tři čtvrtě miliardy korun, samotný konvent přes 500 milionů Kč. Loni šlo do kláštera 1,76 milionu korun, z toho přes 600 tisíc korun dala obec ze svého. Teprve po vyhlášení kláštera národní kulturní památkou letos v červenci může obec požádat o peníze z integrovaného operačního programu EU, kde uspěly kláštery Kladruby a Plasy z Plzeňska. "Ještě letos se má otevřít jedna výzva," dodala Mathesová. Chotěšov s 30milionovým rozpočtem dá letos do oprav kláštera 950.000 korun. Od listopadu tam má obec jednoho zaměstnance. "Je možné navštívit památku po telefonické objednávce už také v pracovní dny, musí ale jít minimálně o pět lidí," dodala Mathesová. Od května do konce září je klášter otevřen s průvodcem každou neděli. "V červnu začneme vyměňovat okna a mříže ve čtyřech oknech vstupní části, kudy chodí svatby. Dostali jsme od kraje 325 tisíc korun, zbylých 215 tisíc dáme ze svého," řekla starostka. Oprava celého vstupu ale přijde také na na čtyři miliony korun. Hasičské muzeum Olšany u Prostějova Soukromé hasičské muzeum bylo pro veřejnost otevřeno v roce 1995. V muzeu jsou k vidění převážně menší trojrozměrné předměty od historie po současnost - uniformy, nářádí, výstroj apod., z větších exponátů - koněspřežná, kombinovaná stříkačka z roku 1924. Hasičské muzeum Dřevohostice Podnět k vybudování hasičského muzea v Dřevohosticích přišel v roce 2004 kdy sbor dobrovolných hasičů v Dřevohosticích slavil 120 výročí založení v roce 1884. V roce 2006 byla zpracována projektová studie hasičského muzea, kterou podpořil Olomoucký kraj částkou 60000 kč. V květnu 2008 začaly probíhat demoliční práce v prostorách předzámčí dřevohostického zámku. Sbor dobrovolných hasičů odpracoval mnoho brigádnických hodin na zvelebení těchto prostor, které dříve sloužily jako prádelna a sušárna při ústavu sociální péče. Za vydatné podpory městyse Dřevohostice se podařilo hasičské muzeum dokončit v požadovaném termínu. Slavnostní otevření muzea proběhlo 29.8.2009 za účasti zástupců městyse Dřevohostice, OSH Přerov, HZS Přerov. V současné době v expozici muzea vystavují historickou hasičskou techniku SDH Vinary, SDH Hrabůvka, SDH Pohořelice, SDH Čechy, SDH Holešov, SDH Šišma, SDH Želátovice, SDH Oprostovice, SDH Dřevohostice, obec Svárov, Parnerský sbor ze Slovenské republiky DHZ Zlaté okr. Bardějov, pan Alois Vláčil z Olšan u Prostějova,SDH Buk, SDH Velký Újezd a HZS Olomouckého kraje. Jsou zde vystaveny historické dokumenty, hasičské přilby, koněspřežné, dvoukolové a přenosné hasičské stříkačky. Stálá otevírací doba byla započata v roce 2010. V letošním roce byla expozice rozšířena o dalších 80 m², kde budou umístěny převážně koněspřežné zápřahové stříkačky. Otevírací doba každou neděli 9.00, 11.00, 13.00, 15.00hod. prohlídka trvá cca 2 hodiny včetně prohlídky zámku a výstupu na věž. Mimo tuto dobu po telefonické dohodě. Vstupné 40 kč. dospělí, děti 20 kč. Sprovozněna i nová část expozice s nejstarším exponátem koněspřežnou stříkačkou z roku 1842. Hasičské muzeum Postřekov Hasičské muzeum Krupka Krupské muzeum založila v roce 1919 místní muzejní společnost. Obsah expozic se především hornictví. Tehdejší návštěvníci zde mohli zhlédnout vybavení rudného specializované řemeslné nářadí a další doklady o tehdejší řemeslné výrobě. Od roku patřilo po právní stránce městu a v roce 1976 přešly sbírky krupského muzea do

197

týkal dolu, 1945 péče

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů tehdejšího krajského muzea v Teplicích, které zde v roce 1982 otevřelo novou expozici těžby a zpracování cínu. Po letech nastala potřeba expozici pozměnit. V roce 1995 se v Krupce instalovala stálá expozice věnovaná bohaté historii města a rudnému dolování. Expozice se nachází v druhém patře muzejní budovy. Přízemí a první patro obsahují stálou výstavu historie místního hasičského sboru a přírody severozápadních Čech. Celé druhé patro představuje dějiny města od dob prvních osídlenců do poloviny 90. let 20. století. Co do počtu vystavených exponátů se jedná řádově o 800 cínových předmětů, na 200 obrazových materiálů a na 300 dvojrozměrných a trojrozměrných historických předmětů. Nejstarší doklady pocházejí z mladší doby kamenné, z cínových předmětů patří k nejstarším exponátům např.: víko cínové rakve z roku 1600 či kalendář z roku 1636. k vidění je i model rudného dolu, vytvořený již pro předválečné muzeum. Historie Krupky je úzce spjata s důlní činností, povrchovou i hlubinou. Expozice představuje nejen vývoj hornictví v Krupce a v jejím blízkém okolí, ale i samotné rudy v surovém nebo zpracovaném stavu. Krupka a cín - Je soustředěno přibližně 600 trojrozměrných exponátů. Expozice je zaměřena na místní dějiny od pravěku po současnost a souběžně na těžbu a zpracování cínu a především na prezentaci cínařských výrobků. Příroda severozápadních Čech - Jsou v zoologické části vystaveni bezobratlí i obratlovci. Shlédnete zde na 1200 preparovaných živočichů. Expozice je rozdělena do čtyř celků: zvířena vod a blízkého okolí, zvířena lidských sídel, dvorů, zahrad a parků, zvířena otevřené krajiny a zvířena lesů Krušných hor a Českého středohoří. Součástí přírodovědné expozice je prezentace 200 druhů velmi zdařilých modelů hub jedlých, nejedlých a jedovatých, které se vyskytují v Krušných horách a Českém středohoří. Geologie - Expozice o přírodě severozápadních Čech je pro omezený prostor pojata jen užší oblast východních Krušných hor, zejména rudní ložiska na Teplicku, tedy oblast Krupky a Cínovce. Expozice je doplněna geologickou mapou oblasti a ukázkami knih a publikací, zabývajících se zdejšími rudními ložisky. Mineralogie - Je vystavena řada minerálů, které se v historii v oblasti těžily. Kasiterit neboli cínovec je hlavním nerostem zdejších ložisek. v současné době již žádná těžba v oblasti Krušných hor neprobíhá. Paleontologie - Expozice neživé přírody představuje ucelený obraz zkamenělin všech geologických útvarů zastoupených v okrese Teplice. V přízemí muzea ukázka rudného dolu – štoly; expozice historie dobrovolného hasičského sboru v Krupce s více jak 130 letou tradicí. Hasičské muzeum Myslovice Muzeum historické hasičské techniky Chrastava Muzeum historické hasičské techniky,jež se nachází v nově rekonstruovaném původním zemědělském objektu z 18. století,bylo založeno v roce 1997. Díky nadšencům z chrastavského sboru dobrovolných hasičů který v roce 2003 oslavil 135.výročí své existence, se podařilo shromáždit velké množství vzácných exponátů z území celé České republiky a vytvořit tak ojedinělou sbírku z období 18. —20. století. V součastné době je zde vystaveno mnoho velkých sbírkových předmětů, z nichž poutá značnou pozornost dřevěná stříkačka z roku 1778, tažená lidskou silou. Zvláštností je požární kanón, předchůdce dnešních sirén. Výstavní prostory jsou také v 1. poschodí budovy, kde je možno si prohlédnout menší exponáty, např. džberové stříkačky, hasicí přístroje nejrůznějších typů, je zde expozice přileb, uniforem, medailí, odznaků a zajímavá fotodokumentace z bohaté hasičské činnosti

198

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Muzeum historické hasičské techniky Oslavany Zámek Oslavany, jakožto majetek Města Oslavany, je místem pořádaných kulturně společenských akcí pořádaných Městem Oslavany, ale i jiných subjektů. Některé části zámku jsou v pronájmu. Na zámku je stálá expozice Muzea hornictví a energetiky o kterou se stará Vlastivědný spolek rosicko – oslavanska a Hasičské muzeum, které je v péči místní jednotky dobrovolných hasičů. Komerčně je v zámku provozována Zámecká restaurace a v prostorách zámku je umístěn i minipivovar. Muzeum historické hasičské techniky Velké Svatoňovice Jeho historie sice nesahá daleko, ale i za poměrně krátko dobu existence zde byla zřízena průřezová expozice o vývoji hasičské techniky v českých zemích zhruba od poloviny 19.století do druhé poloviny století dvacátého. Toto období v sobě zahrnuje vznik prvních českých dobrovolných hasičských sborů v roce 1864 ve Velvarech, ale v témže roce je připomínáno i založení dobrovolného hasičského sboru v Úpici. První sbory byly vybaveny skromně tím, co byl schopen vyrobit místní kovář, ušít místní krejčí či sešít čalouník nebo švec. Koupě první stříkačky za společně nastřádané peníze byla pro sbor velkou slávou. O tom svědčí především záznamy z hasičských kronik a ostatních dokumentů, které má muzeum rovněž vystaveny. Ruční potažní stříkačky od výrobců z Čech, Moravy, ale i Německa či Rakouska jsou každá svým provedením unikátem. Tehdejší výroba neznala unifikaci a pružně reagovala na objednávku sborů. Každý z výrobců pak patentně dodával to nejlepší provedení zaručující maximální výkon a nejmenší námahu. Přesto přezevšechno ten, kdo měl příležitost okusit stříkání s těmito stříkačkami by jistě za dnešní neměnil. Ne nadarmo měli hasiči svou službu pořadatelskou, ale především zákonem, který obecní policajt tvrdě postihoval, byla předepsána aktivní pomoc všech obyvatel při zásazích. Proto byla s nadsázkou lidská pohodlnost impulsem k zapojení tehdy známých pohonů do služeb hasičů. Nejdříve byl zapojen parní stroj. I tuto připomínku můžete v muzeu shlédnout. V našich zemích se prokazatelné, i když neslavné , použití váže k požáru Národního divadla. Tehdy jej pražští hasiči díky údržbě a dalším okolnostem nedokázali včas uvést do provozu. Výsledek je znám všem. Přestože parní potažní stříkačky patří k nejkrásnějším stříkačkám, měly i spoustu nevýhod nevýhod. Proto se začaly objevovat první stříkačky s pomocným motorem spalovacím, nebo elektrickým. Spalovací motory pak slouží hasičům dodnes. A znovu tak jak se i historie vyvíjí ve spirále se vracíme k pionýrskému období, kdy si většina hasičských sborů musí na svou techniku přispět sama a pokud snad pošilhává po něčem lepším, musí se podívat do zahraničí a nebo jen na prospekty výrobců. Naštěstí pak požárů spíše ubývá a proto se některé hasičské sbory zaměřují na požární sport a jiné pracují s dětmi. Ve Velkých Svatoňovicích se pak skupina nadšenců rozhodla zřídit hasičské muzeum. Podnětem k tomu byla snaha zachránit historickou stříkačku ze Starého Sedloňova, místní části obce. V roce 2001 bylo z opuštěné samoobsluhy za přispění obecního úřadu, ale především spousty hodin dobrovolné práce zřízena expozice. Po první stříkačce přišlo na řadu i spousta ostatních. Dnes se expozice může pochlubit více jak třiceti velkými hasičskými stříkačkami, ale i spoustou dalších exponátů, jako jsou hasičské uniformy, přílby, součástky výstroje i výzbroje hasičů. Na panelech pak je připomenuta jak historie vývoje hasičské techniky, tak historie dobrovolných hasičů.

199

Hasičská kronika - Svazek I – Historie hasičů Expozice jsou každoročně rozšiřovány , stejně jako plocha muzea. Nedostává se jen času k tomu, aby vše mohlo být opraveno a vystaveno tak, jak by si hasiči představovali. Věříme však, že drobné nedostatky budou návštěvníky odpuštěny poté co si vyslechnou výklad průvodců v muzeu a co pochopí, že vše je předváděno jen na úkor volného času těch, s nimiž se v muzeu setkáte. Muzeum hasičské techniky Skalná Muzeum záchranných služeb a zdravotnické techniky Jílové u Prahy Založeno 2003 24 sanitních veteránů, přes 300 modelů cca 20.000 ostatních položek z oblasti zdravotnické techniky se zaměřením zvláště na záchranné služby (zdravotnická záchranná služba, LZS, LSPP, návštěvní lékařská služba, zubní pohotovost, porodnictví, Horská služba, CO, HZS, IZS, ČK), urgentní medicínu (anestesie a resuscitace, JIP, KPR) v roce 2004 na žádost partnerů rozšířena činnost na veškerou zdravotnickou techniku.

Použitá literatura: Příspěvky j dějinám požární ochrany okresu Brno – venkov, autor Miroslav Vespalec HASIČSKÁ OCHRANA č. 15, 16,19,20 z r. 1942 - text o Titu Krškovi David Dvořáček DiS - pro internetovou diskuzi na portále www.pozary.cz dne 12. 5. 2008

200


201

Hasičská kronika - Svazek I Historie hasičů. Hasičská kronika. Svazek I: Historie hasičů

Recommend Documents