H ANNES E TZLSTORGER

MARIE TEREZIE - Soukromý život panovnice 31.3.2010 8:46 Stránka 7

N Ě JA K Á C Í S A Ř O V NA ? C Í S A Ř O V NA !

Kdo nemá žádné špatné návyky, není pravděpodobně žádná osobnost – tento výrok Williama Faulknera zní takřka jako omluva pro dnes tak rozšířený bulvární tisk. Přináší denně z celého světa pro potěšení z bezvýznamných, anekdotických záležitostí stejně jako pomluv podrobnosti o plastických operacích, rozmarech, večírcích či módních výstřelcích skutečných prominentů a samozvané elity z oblasti umění, hospodářství a politiky.

Marie Terezie jako uherská královna, oblečená do slavnostní státní róby, s pasem staženým do těsného korzetu. Přesto, že jí ješitnost byla vždy cizí, stejně jako poklony lichotníků a pochlebovačů, jednoho dne poznamenala: Ale v zásadě to člověka přece těší!

7


HANNES ETZLSTORGER

Rozhlas a televize o nich informují většinou v nejsledovanějším čase, jako by šlo o nejvýznamnější události dne. Přitom však v nejlepším případě jde o pouhou zábavu. A protože tomu tak je, zdá se, že tato každodenní nabídka pohledu do údajného soukromí „významných“ osob stále narůstá. Způsobuje to snad zjevný nezájem veřejnosti o stále poplašnější zprávy o politice (stran) či o historická, sociálně kritická nebo jiná vzdělávací témata? Nebo tu jde jen o proslulý pohled klíčovou dírkou, který slibuje, že poskytne srozumitelnější, smířlivější a často odhalující nahlédnutí do života prominentů? Ti však obvykle vytvářejí pro veřejnost jen takový obraz, jaký sami chtějí. Přitom je lhostejné, zda jde o polituru lesklé fasády nebo o předstíraný obraz blízkosti k lidovým masám. To ovšem existovalo vždycky a také Marie Terezie musela mnohdy navzdory všemu dvorskému ceremoniálu bojovat o zachování krásného zdání. Tak například 10. ledna 1771 napsala markýze de Herzelle o svém konfliktním vztahu se synem Josefem, který byl přímo posedlý reformami (Josef byl od roku 1765 císařem a spoluvládcem): Jíme ještě společně jen proto, abychom uchovali jakési zdání. Dokonce i úřední záležitosti vyřizujeme odděleně (…) Už jsem si na to vícekrát stěžovala, ale ničeho jsem nedosáhla. Ale nejhezčím a k tomu nejrozšířenějším zdáním byl také titul císařovny, který používala i na oficiálních dekretech od roku 1745, kdy byl její manžel 4. října 1745 v kostele sv. Bartoloměje ve Frankfurtu korunován na římsko-německého císaře Františka I. Přitom byla císařovnou římsko-německé říše stejně tak málo, jako byl Beethoven Rakušanem. Puristé mezi historiky to popírají plným právem, neboť byla uherskou a českou královnou a několikanásobnou arcivévodkyní, markraběnkou atd., ale císařem byl její manžel František Štěpán Lotrinský a po jeho smrti v roce 1765 její syn Josef. Ale v Evropě věděl v té době každý, jak to opravdu chodí na vídeňském dvoře, na němž František Štěpán hrál podobnou roli, jakou dnes zaujímá v Anglii princ Filip. A kdyby se Josef nestal nejprve císařem, nejspíš by dopadl jako dnešní anglický následník trůnu princ Charles, který také stojí věčně v mat8


MARIE TEREZIE – SOUKROMÝ

ŽIVOT PANOVNICE

čině stínu. Ovšem vox populi, hlas lidu, v ní vždycky spatřoval císařovnu, a tou, bez ohledu na všemožné námitky, zůstala dodnes. Jako rozhodná politička, vychovatelka a matka byla výraznou postavou, která v případě potřeby dokázala své názory tvrdošíjně hájit. Na mnoha rovinách se projevila jako rezolutní osobnost. Zřejmě jí v tom pomohla i její důslednost a smysl pro řád, jimiž se řídila v osobním životě a také v rodině. To potvrzuje vlastnoručně psaný lístek, nalezený po její smrti v jedné z jejích modlitebních knížek. V něm láskyplně a pečlivě shrnula svůj život po boku milovaného manžela: Císař František, můj manžel, žil 56 let, 8 měsíců, 10 dní, zemřel 18. srpna 1765 v půl desáté večer. Žil tedy 680 měsíců, 2958 a půl týdnů, 20778 dní, 496992 hodin. Mé šťastné manželství trvalo 29 let, 6 měsíců, 6 dní a ve stejnou hodinu, v níž jsem mu podala ruku, bylo to také v neděli, byl mi náhle vzat. Dělá to tedy 29 let, 335 měsíců, 1540 týdnů, 10781 dní, 258744 hodin (…) Chci se tedy pomodlit právě tolik otčenášů a zdrávasů a nechat sloužit tolik mší za mrtvého nebo rozdat tolik almužen. Lze tedy s Oscarem Wildem říci: Jsou to osobnosti, ne principy, které hýbou dobou. A satirik Karl Kraus se vyjádřil v podobném duchu: Dobré názory jsou bezcenné. Záleží na tom, kdo je má. U mnoha vládců se zdá, jako by jejich úřad a na ně vložené důstojenství zadusilo jejich lidskou osobnost. U Marie Terezie tomu tak nebylo. Zůstala v povědomí lidí jako málokterá jiná osobnost rakouských dějin díky svým četným často hlubokým dopisům, veselým historkám a její v zásadě bezprostřední povaze. Básnířka Gertrud Fusseneggerová, jejíž kořeny sahají ještě do časů starého habsburského Rakouska (nar. 1912), o ní napsala: Je to světlem prozářená postava, žena v nádherných, zlatem protkávaných róbách, jindy zase v šedém nebo černém vdovském šatě. Vždy je nám Marie Terezie blízká, odpovídá našim představám, je téměř současná, je to člověk jako my. Čím to, že se od nás nevzdálila jako její předkové, její otec a většina jejích současníků? Jak to, že má stále své pevné místo v našich představách? Její osud, její lidskost, její mateřskost? Nebo její statečnost, její nezlomné mateřské srdce? 9


HANNES ETZLSTORGER

To kromě jiného spočívá v mnoha zachovaných dopisech Marie Terezie, v nichž nejde jen o velkou světovou politiku habsburského domu, jež se mimo jiné projevuje jako jemné předivo sňatkové politiky, ale obsahují také drobné humoresky a dramata všedního dne – když například Marii Terezii zachvátí trochu panika při přípravách větší rodinné návštěvy: Bude to jistě hezké a zábavné, když sem přijedou oba páry. Musím ale přiznat, že je to pro mé srdce skoro trochu mnoho. Mimi a její milý přijdou trochu zkrátka. Mám plné ruce práce s tím, jak je všechny ubytovat, a Vám se v mých pokojích bude líbit víc než loni, protože jsem si pro sebe nechala ty pokoje dole. Už teď se moc těším, že Vás uvidím jet na koních (z jednoho z dopisů její nejmilejší dceři Marii Kristině ze 13. června 1776). Máme tedy před očima mnoho tváří Marie Terezie: starostlivou, sladkou a vlídnou panovnici, přísnou vychovatelku a vládkyni, která se svými konzervativními názory nemohla uspět ani u vlastních dětí, vnímavou manželku a matku, která se mimo protokol a etiketu projevovala jako citlivá, zranitelná a občas hořce plačící žena – s námitkami, ohledy, starostmi a pochybnostmi, jaké čas od času trápí každého z nás. Snad tajemství její přetrvávající popularity a lidské blízkosti vězí právě v tom, že dovedla být také sebekritická a sebeironická. Jednou to sama vyjádřila rakouským způsobem v dopise polnímu maršálu Lacymu z 27. 1. 1771, v němž o sobě napsala: Plevel nezvadne. Obraz Marie Terezie dodnes nevybledl a její popularita trvá už 230 let , i když se její těžiště poněkud posunulo. Převážně mužská část historiků ji po staletí obdivovala jako výjimečný talent, ale poměřovala ji z ryze mužského hlediska. Svědčí o tom kromě jiných pojednání Antona Zieglera v Galerii z rakouských dějin (Gallerie aus der Österreichischen Vaterlandsgeschichte) z roku 1838, kde napsal: Marie Terezie, vychovávaná ctnostnou matkou, projevovala už v nejranějším mládí tak vznešené vlastnosti, jimiž se vyznačují jen velcí muži. (…) Tak se stala Marie Terezie jednou z největších žen, jejichž hlavy zdobila koruna. Její vláda začala bouřemi a obtížemi; následující dlouhé roky uplynuly – s výjimkou války s Pruskem – v blahodárném, požehnaném míru (…) 10



ŽIVOT PANOVNICE

Navzdory všem dobovým rozporům a přelomům, které postihují i nás – i když za jiných společenských podmínek – vysvítá právě z jejích dopisů její přirozená povaha, která i v dobách politických a lidských těžkostí vyzařuje důstojnost a charakteristické rysy. Je třeba přinášet oběti prohlašovala Michaela Ronzoni, představitelka Marie Terezie v muzikálu Habsburkové uvedeném ve Vídni v roce 2007. K těm byla často skutečně nucena jako panovnice, ale také jako manželka, matka a vychovatelka. Za největší oběť je třeba pokládat její ochotu nastoupit na otcovo místo po jeho náhlé smrti. Karel VI., jenž 20. října 1740 zemřel příliš brzy už ve svých 55 letech, aniž by zanechal mužského nástupce. Jediný bratr Marie Terezie, Leopold Johann, narozený 13. dubna 1716, zemřel již po několika měsících dne 4. listopadu 1716. Proto v už zmíněném muzikálu císař Karel VI. naříká, že člověk to nemá lehké, když musí plodit potomky, a celému problému věnuje píseň, v níž zpívá: Ó spermie, smilujte se/ mějte soucit s ubohým králem/ a darujte mi syna (…) Ale od-

I když reprezentativní portréty ukazují Marii Terezii vždy v přepychových róbách a s drahocennými šperky, císařovna sama na té nádheře příliš nelpěla. Během sedmileté války dokonce prohlásila, že je připravena zastavit i své vlastní šperky.

11


HANNES ETZLSTORGER

Jejím otcem císařem Karlem VI. vymřel habsburský rod po mužské linii. Byl to také on, kdo mnohé žadatele o ruku jeho hezké dcery Marie Terezie poslal z dynastických důvodů zase domů.

kud ho vzít, vždyť lze věrohodně doložit, že se manželčinu loži až příliš vyhýbal. Pragmatická sankce z roku 1713 sice zajišťovala nástupnictví v habsburských zemích i po ženské linii, ale jak se mělo ukázat po nástupu mladé ženy na trůn, zdaleka ne všichni evropští panovníci to hodlali respektovat. Marie Terezie na případu svých rodičů a své vlastní nouze po nástupu na trůn zažila, jak silně ohrožuje pokračování staleté dynastie, jestliže jí chybí (mužské) potomstvo. Sama to chtěla mít jinak – a spousta dětí jí dala za pravdu. Se zadostiučiněním zaznamenávala úspěchy svého umění přesvědčovat o své tvrdošíjnosti, s níž zdůrazňovala svým dcerám a snachám nezbytnost mít děti. Tak například arcivévodovi Ferdinandovi v dopise z 20. srpna 1772 napsala: Jaké nadšení v nás vyvolalo narození čtvrtého arcivévody! Nyní jich tedy žije šest; kolik děkovných modliteb musíme ještě vyslat k nebi! Už po dvě staletí, jak se domnívám, neměl náš dům tolik arcivévodů, a přesto mnou vymřel. Nyní vidím, jak tento dům znovu kvete. Nechť 12



ŽIVOT PANOVNICE

přinese naší svaté víře, církvi a blahu lidu právě tolik užitku jako ten někdejší, složený ze samých laskavých, dobrotivých panovníků, dobrých křesťanů, dobrých manželů, dobrých otců, věrných přátel. Její matka Alžběta Kristina, s níž se císař Karel VI. oženil 1. srpna 1708 v Barceloně ještě jako designovaný španělský král (jako Karel III. Španělský)1, porodila po Leopoldu Johanovi „už jen“ tři dcery: Marii Terezii (1717–1780), Marii Annu (1718–1744) a Marii Amálii (1724–1730). První z nich se narodila 13. května 1717 v 7.30 hod. ráno v Hofburgu ve Vídni. Podle otcova přání byla v rytířském sále ještě téhož dne pokřtěna. Dostala jména Marie Terezie Walburga Amálie Kristina. A s vídeňským Hofburgem byl také spojen celý její další osud. V sousedním augustiniánském kostele měla dne 12. února 1736 svatbu s Františkem Štěpánem Lotrinským. V divadelním a operním sále se konala téhož dne v devět hodin večer svatební hostina. V Hofburgu se narodilo několik z jejích šestnácti dětí a tady také ukončila ve středu 29. listopadu 1780 kolem deváté hodiny večer svou životní pouť.

Pro Marii Terezii byl vídeňský Hofburg (na obr. tzv. Amáliino křídlo) nejen centrem moci habsburské monarchie: tady přišla 13. května 1717 na svět a tady také 29. listopadu 1780 zavřela oči navždy.

13


HANNES ETZLSTORGER

V tomto časovém údobí se odehrával její pohnutý život, do kterého lze nahlédnout na základě jejích často velice osobních dopisů – třeba o četných těhotenstvích, výchově dětí, dvorských zábavách a módě i o její nezlomné víře v církev. Existuje sotva něco z mezilidských vztahů, o čemž by se v dopisech nemluvilo. Některé císařovniny dopisy – jako ten z 26. června posledního roku jejího života, adresovaný snaše, arcivévodkyni Marii Beatrici d’Este – se čtou skoro jako zpráva ze společnosti: Má milá paní dcero! Právě jsem dostala dopis od císaře ze 14. (června) ze Smolenska. Chtěl vyrazit kolem 15. do Moskvy a císařovna do Petrohradu, kde míní být právě za čtrnáct dní a zůstat tam čtrnáct dní nebo tři týdny a pak se vydat na zpáteční cestu přes Rigu a Litvu do Haliče bez zastávky ve Varšavě, Transylvánii, Banátu a Uhrách, aby sem dorazil v prvních srpnových dnech. Přiznávám, že nebudu klidná do té doby, dokud ho neuvidím. Cestoval dva dny s císařovnou ve voze pro šest lidí, ona, on a Romancov vzadu, dvorní dáma slečna Engelhardová, Cobenzl a jeden adjutant proti nim.2 Během cesty je v každém městě vítal magistrát a klérus. Nekonečné projevy, večeře pro 80 lidí, (případně slavnostní hostiny) a noční jídla, plesy, každovečerní zábavy také během cesty. Přiznávám, že se mi tito lidé svým způsobem líbí (…) Mnoho místa zaujímá v těchto dopisech jejích šestnáct dětí, které vzešly z manželství s vévodou Františkem Štěpánem Lotrinským, jenž byl o devět let starší. Bylo to jedenáct děvčat a pět chlapců. Z každého dítěte se vyvinul zcela individuální, nezaměnitelný charakter, ale na základě osudových událostí a usměrňujících matčiných zásahů lze u nich nalézt také společné rysy. Ty měly často i velice neblahé důsledky. Čtyři z dětí postihly neštovice a tři z nich je nepřežily (Karel Josef 1761, Johanna Gabriela 1762 a Marie Josefa 1767). Jako čtvrtou postihla tato nemoc nejhezčí z dívek, Marii Alžbětu, a znetvořila ji na celý život. To ji spojovalo se stejně jizvami po neštovicích postiženou sestrou Marií Annou (Mariannou). Johannu Gabrielu a Marii Josefu zachránila předčasná smrt před nežádoucím manželstvím, do kterého teď musela vstou14



ŽIVOT PANOVNICE

pit místo nich Marie Karolína. Manželství a smrt mívaly k sobě blízko. Během Leopoldovy svatby s infantkou Marií Ludovikou Španělskou zemřel v roce 1765 v Innsbrucku všemi milovaný otec. Prvorozená Marie Alžběta (1740), Marie Karolína (1741) a Karolína (1748) zemřely buď při narození, nebo ještě v raném dětském věku. Život mazlíčka Marie Antonie (Antoinetty) skončil pod gilotinou v Paříži. Jedna z dcer (Marie Karolína) předčila v požehnání dětmi matku. Měla jich osmnáct, ale přežilo z nich jen sedm. Její syn Leopold to rovněž dotáhl na šestnáct dětí. On a jeho bratr Josef se stali císaři. Pro lepší pochopení dopisů tu krátce popíšeme charakter jednotlivých dětí Marie Terezie: 1) Marie Alžběta (1737–1740) 2) Marii Annu (1738–1789) matka nejvíce zanedbávala, a proto se později uchýlila do Klagenfurtu, kde uzavřela těsné přátelství s tamním konventem Alžbětinek. Tam byla také pohřbena. Marianna, jak ji u dvora nazývali, onemocněla už roku 1757 na těžký zápal plic, takže ji dokonce zaopatřili svátostí umírajících. Pro její zkřivenou páteř („hrb“) se jí často posmívali.3 Proto také s přibývající žárlivostí reagovala na Mimi, svou sestru a nejmilejší dceru Marie Terezie, stejně jako na první manželku císaře Josefa II., Isabelu Parmskou. S otcem sdílela zájem o přírodní vědy. Jeho smrt v ní vyvolala hlubokou krizi: Bůh (…) mi náhle a strašlivě vzal mého tolik milovaného otce, toho, jenž byl mou největší oporou, mou jedinou radostí. Tato smrt mě srazila k zemi (…) Přiznávám, že jsem byla ve svém smutku tak prudká, tak přehnaná jako jsem bohužel ve všem (…) Nenašla jsem nikoho, kdo by mi pomohl, a musela jsem všechno překonat sama. 3) Marie Karolína (1740–1741) 4) Josef (1741–1790) se poprvé (v roce 1760) oženil s parmskou princeznou Isabelou (1741–1763). V roce 1765 byl zvolen římskoněmeckým císařem. Brzká smrt milované manželky v roce 1763 a jeho dcery Marie Terezie v roce 1770 ho 15


HANNES ETZLSTORGER

zasáhla natolik, že se tím podstatně změnila i jeho povaha. Na matčino přání se sice oženil v roce 1765 podruhé, a sice s princeznou Marií Josefou Bavorskou, ale o nevěstě se už na samém počátku vyjadřoval negativně. Prohlásil: Je jí šestadvacet let (…) okolnost, že ještě neměla neštovice, její malá, tlustá postava bez mladistvého půvabu, pupínky a červené skvrny ve tváři, ošklivé zuby, to všechno mě nemohlo pobízet k tomu, abych se vrátil k manželskému životu (…) Nejenže si od ní po celý její život udržoval odstup, ale dokonce se nezúčastnil ani jejího pohřbu. 5) Marie Kristina (1742–1798), zvaná Mimi nebo Mimerl, byla nejmilejší dcerou Marie Terezie, a směla se proto roku 1766 provdat z lásky. Vzala si vévodu Alberta Kazimíra Sasko-Těšínského, který jí po její smrti dal ve vídeňském augustiniánském kostele postavit proslulý náhrobek od Antonia Canovy. Její sourozenci po celou dobu jejího života s nelibostí sledovali, jak ji matka upřednostňuje. Například její bratr a pozdější císař Leopold II. si do svého tajného deníku zaznamenal: Jim (Mimi a Albertovi) projevuje (císařovna) největší něhu (…) S císařovnou si dělají, co chtějí … (Mimi) k ní může jít, kdykoli se jí zachce, a jen jí ze všech svých dětí projevuje naprostou důvěru… (Mimi) se tím veřejně chlubí a velkoryse udílí svou protekci do takové míry, že se jí císařovna bojí a nikdy se ze strachu před ní, aby v ní nevyvolala žárlivost, neodvažuje prokázat ostatním sestrám nějakou pozornost, jenom s jejím souhlasem nebo za jejími zády. 6) Marie Alžběta (1743–1808) byla pokládána za nejkrásnější dceru Marie Terezie a první nabídky k sňatku dostala už ve dvanácti letech. V její kráse matka spatřovala šanci na významný sňatek, a to s s francouzským králem. Avšak čtyřiadvacetiletá arcivévodkyně „Lízinka“ (jak ji císařovna nazývala), dostala tři dny před svatbou neštovice a Ludvík XV. proto už o sňatek nestál. Marie Alžběta se pak uchýlila do ústavu šlechtičen v Innsbrucku a jako abatyše tam zůstala až do své smrti. S její lehce postiženou sestrou Marií Annou ji spojoval především odpor k císařovnině nejmilejší dceři, jak prozradil ve svém deníku její bratr Leopold: S Mariannou se 16

H ANNES E TZLSTORGER

Recommend Documents