Gymnázium a Střední odborná škola, Rokycany, Mládežníků 1115 Číslo projektu:
CZ.1.07/1.5.00/34.0410
Číslo šablony:
V/2
Název materiálu:
Pracovní list – rozbor dokumentu
Ročník:
3. – Septima, maturitní seminář z dějepisu
Identifikace materiálu:
JEZ_52_PL_Život v normalizaci. Rozbor dokumentu_28
Jméno autora:
Jaroslava Ježková
Předmět:
Dějepis
Tematický celek:
Naše dějiny 20. století
Anotace:
Pracovní list je zaměřen na rozbor vzpomínek A. Dubčeka – konkrétně na dobu normalizace. Cílem je poznání normalizační atmosféry.
Datum:
15.1. 2014
Ve své knize Naděje umírá poslední líčí A. Dubček realitu normalizace. Po tom, co byl zbaven všech funkcí, mohl „teoreticky“ žít jako každý jiný občan. Tato doba byla už jiná, zdánlivě mírější než 50. léta, ale metody StB dokázaly ničit člověka stejně. Život pod nadvládou zmrtvýchvstalého Velkého bratra Brzy jsem si začal hledat zaměstnání. Zaměřil jsem se na možnosti manuální práce, protože jsem věděl, že mne nenechají dělat něco jiného. Naštěstí jsem měl vždy šikovné ruce a nezapomněl jsem řemeslo, kterému jsem se v mládí vyučil. Měl jsem skromné požadavky, především aby pracoviště nebylo daleko od domova. Prohlížel jsem nabídky v inzerátech a nakonec jsem si udělal seznam asi dvaceti továren a dílen, kde hledali kováře, svářeče a soustružníky. Vzhledem k relativnímu nedostatku pracovníků v těchto profesích jsem nepředpokládal větší těžkostí. Ale přepočítal jsem se. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že »oni« okolo mne postavili neviditelnou zeď. Pro mne nebylo místo nikde. Nezáviselo na mně, jak se rozhodnu vydělávat si na živobytí. Mnohem později jsem se dověděl, že nové vedení strany ze mne udělalo prioritu; v těch týdnech jednali o mém osudu několikrát. Chtěli mne samozřejmě dostat co nejdále od veřejnosti. V té době byla u nás celá armáda lidí (podobných mně), které vyhodili ze zaměstnání a museli si najít nové pracovní zařazení. V čase čistek v letech 1969-1970 bylo vyloučeno nebo vyškrtnuto z komunistické strany téměř půl miliónu členů. Byli nuceni odejít ze svého předešlého zaměstnání a najít si novou profesi. Podobný osud postihl i mnoho nečlenů strany, kteří sympatizovali s reformami. Čistky byly obzvlášť zlověstné v Čechách, ale to neznamená, že slovenští »normalizátoři« prokázali menší horlivost. Avšak na Slovensku byla situace přece jen trochu jiná a »normalizátoři« použili občas jemnějších forem nátlaku. Neplatilo to však všeobecně. Každý případ byl jiný. Nejvíc postiženými profesemi byli novináři, publicisté a vědci, z nich zejména filozofové a historici. Ani jeden obor však nebyl ušetřen. Mnozí důstojníci museli odejít z ozbrojených sil. Represe postihly i spisovatele, vysokoškolské pracovníky i pedagogy z nižších stupňů škol. V málokteré oblasti nepropustili anebo nedali na černou listinu ty nejlepší a nejčestnější lidi. Byl jsem proto v dobré společnosti - jeden ze statisíců, kteří se neponížili, nepopřeli své cítění a neodvolali své přesvědčení. Dostalo se mi, pravdaže, zvláštní pozornosti, protože v očích nových vládců jsem byl obzvlášť nebezpečný »kontrarevolucionář«. Doma jsme kalkulovali, jak dlouho můžeme přežít, když nebudu vůbec pracovat. … Bydlela s námi ještě má matka a pomáhala nám svým skromným důchodem. Anna se necítila dobře a nemohla pracovat na celý úvazek. Určitě by jí to byli ztížili, kdyby se byla o to pokusila. O rodinu jsem se musel postarat sám. Moje matka v roce 1971, ve věku čtyřiasedmdesáti let, zemřela. Po celý život byla členkou strany, a když se rozpoutaly čistky, věděla, že ji brzy zavolají a zeptají se, zda souhlasí s okupací, anebo ne. Jen kladná odpověď jí mohla zaručit členství ve straně. Nečekala na předvolání, vrátila sama stranickou legitimaci spolu s dlouhým, rukou psaným a dojímavým dopisem, v němž jednoduše, ale výmluvně vysvětlila, proč v období sovětské okupace nemůže být členkou strany. Mohl bych dodat, že z několika tisíc předválečných komunistů, kteří v letech 1969 nebo 1970 ještě žili, značná část jednala podobně… …Nakonec mi nabídli místo mechanizátora v Západoslovenských státních lesích - Lesní správa Krasňany (v okrajové části Bratislavy). Tuto nabídku jsem přijal a v prosinci 1970 jsem nastoupil do zaměstnání. Měl jsem na starosti údržbu a fungování strojů různých druhů - od buldozerů a krejprů-nakladačů až po řetězové pily. Po několika měsících mne přidělili do dílny, kde jsem opravoval řetězové pily západní výroby (Stihl a Husquarna) a svářel poškozené přístroje. …Když jsem v Krasňanech nastoupil, dobře mne přijalo jak vedení podniku, tak i spolupracovníci. Ředitelem byl Miroslav Hanák, kterého jsem znal z minulosti. V průběhu roku 1971 mě však začala důsledně sledovat StB. Byl jsem neustále pod dohledem tajné policie, což negativně ovlivňovalo mé vztahy se spolupracovníky, kteří se báli se mnou hovořit. Úřady podnikly další kroky, aby ze mne udělali »non-person«. Postupně mne vyloučili ze všech organizací, jichž jsem byl členem, včetně Slovenského mysliveckého svazu, odborového hnutí a dokonce Slovenského svazu protifašistických bojovníků. Psal jsem formální protesty proti těmto akcím, ale nikdy jsem nedostal odpověď. Přívětivého pana Hanáka brzy vystřídal hrubý a nepřátelský nový ředitel, kterého tam bezpochyby dali, aby na mne dohlížel. …. Každý den byli v tramvaji, v níž jsem jezdil do práce a nazpět, aspoň tři důstojníci v civilu a sledovali mne. Dva z nich obyčejně se mnou nastoupili, každý z nich stál u jiného východu a po celou dobu na mne dohlíželi. Třetí jel obyčejně v autě za tramvají a někdy měl s sebou ještě dalšího muže. Byla to celá operace. Po několika týdnech jsem si už pamatoval tváře většiny těchto mužů, kteří se ani příliš nesnažili skrýt svou identitu. Přirozeně, že mnozí lidé mne poznali a zdravili mne, už ve voze, nebo na zastávce tramvaje. Často ke mně přistoupili
cizí lidé a ptali se, jak se mám, a snažili se mi vyjádřit své sympatie. Brzy jsem si všiml, že každého, kdo mne pozdravil, ihned sledoval jeden z agentů, jakmile vystoupil z vozu. Potom jsem se dověděl od těch, kterým věnovali takovou pozornost, že je zastavili, museli předložit průkaz totožnosti a za pár dní je volali k výslechu. Některým vyhrožovali, že přijdou o zaměstnání, budou-li se mnou ještě mluvit. Tyto praktiky mne deprimovaly, a proto jsem se rozhodl, že se budu dalším kontaktům vyhýbat. Nechtěl jsem, aby někdo měl nepříjemnosti kvůli tomu, že mi projevil sympatie. Tak vlastně dosáhli, čeho chtěli - izolovali mne od lidí. Jednou jsem přistoupil k agentovi, kterého jsem mnohokrát viděl v závěsu za sebou, a řekl jsem mu: »Když dva z vás mne sledují v tramvaji a další v autě, nebylo by ekonomičtější, kdybyste mne prostě vozili do práce?« Podíval se na mne, chvíli přemýšlel a odpověděl: »To by bylo proti předpisům.« Byli se mnou všude - dokonce i v nemocnici, když snachy rodily moje vnoučata, i později, když už jsem s nimi chodil na procházku. A bylo to často, protože jsem se dočkal tří vnuček a vnuka… … Dohlíželi na nás i na chatě v Senci, kde bylo snadné vidět jejich stanoviště. Občas mne tam vyhledali přátelé disidenti, někteří z nich z Prahy. Můj věrný zastánce Václav Slavík mne tam navštívil několikrát - obyčejně jsme šlapali vodu uprostřed jezera. Jednou nebo dvakrát mě přišel navštívit i Zdeněk Mlynář1 - před tím, než odešel do Rakouska v roce 1977 - a také jsme využili jezera pro soukromou konverzaci. Policajty to znepokojovalo a museli se uchýlit do člunu. Jednou jeden z nich, unavený veslováním okolo nás, na mne křičel: »Jak dlouho tam míníte zůstat?« Zakřičel jsem nazpět: »Určitě to vydržíme déle než vy!« Jako pracovník Lesní správy jsem zažil jednu mimořádnou kuriózní situaci. Ustavičně byl problém s náhradními součástkami pro technické vybavení, zejména pro řetězové pily. Sehnat je bylo někdy skoro nemožné a úředník, který to měl na starosti, byl občas úplně zoufalý. Nakonec mne požádal o pomoc. Řekl jsem, že se pokusím, a také jsem to udělal. S povolením nešťastného ředitele mi dali auto se šoférem a jeli jsme na nákupní zájezd do různých skladů železářského zboží mimo Bratislavu, většinou na západním Slovensku. Přivezl jsem skoro všechno, co bylo třeba. Všude dobří lidé rádi sáhli pod pult, když mne viděli. Jindy jsme potřebovali vysokotlaký bojler na vytápění dílny. Opět mne poslali, abych nějaký obstaral, a já jsem ho sehnal - tentokrát v Žilině. Pochybuji, že by Husák nebo Biľak na mém místě pochodili lépe než já. Jednou - jen jednou - jsem musel jet až do Čech, kde byl nedaleko Prahy ústřední sklad náhradních součástek na řetězové pily Husquarna a Stihl. A protože to bylo mimo území, ve kterém se mohla pohybovat auta Lesní správy, musel jsem tam cestovat vlakem. Diskrétně, s použitím dílenského telefonu, jsem se zkontaktoval se svým bývalým asistentem, dr. O. Jarošem, který bydlel v Praze a »normalizace« ho přinutila, aby pracoval jako zedník. Jeho žena Věra, také historička, pracovala jako řidička auta v podniku, v němž byl sklad náhradních součástek. Když jsem přijel vlakem do Prahy, čekala na mne a odvezla mě do skladu. Dostal jsem, co jsem potřeboval, a jeli jsme zpět na nádraží. Moje návštěva samozřejmě neušla StB, a tak zanedlouho přišla Věra o místo řidičky a přidělili ji do skladu. Po tomto »výletě« zakázali řediteli posílat mne na služební cesty. Žádné cestování pro Dubčeka! Takže od té doby jsem zůstal připoután k práci v dílně. Po celé období »normalizace« (pozdější název byl »konsolidace«) byla moje rodina i odposlouchávána. Mnoha nepohodlným lidem, postiženým čistkami pod různými záminkami, vzali telefonní linky. Mne však toho ušetřili. Nejenže mi ponechali domácí telefon, ale dostal jsem nový přístroj, mnohem pěknější než starý, údajně dárek od starého přítele k mým 51. narozeninám v roce 1972. Zpočátku jsem neměl žádné podezření na nečestnou hru. Speciální vlastnosti tohoto přístroje jsem fakticky objevil jen dedukcí. Krátce po tom, co jsem si dal nový telefonní přístroj zapojit, všiml jsem si, že policejní auto, které obvykle parkovalo před domem, se pohnulo o kus dále. Jakmile však u nás někdo zazvonil, ihned tam byli. Tak jsem pochopil spojení mezi krásným novým telefonem a změněným chováním svých strážců. Moje technické vědomosti nestačily na pochopení vlastností slabého proudu, a tak jsem diskrétně požádal přítele odborníka, aby to vyzkoušel. Bylo to jednoduché: můj telefon byl spojen s domovním zvonkem. Jakmile zvonek zazvonil, štěnice v telefonu to zachytila a zburcovala dozírající tým. Potichu jsme odpojili nový přístroj a znovu zapojili starý. Když jsem to dělal, nahlas jsem si do telefonu stěžoval, že přístroj zase nefunguje - nic nezvyklého v československém starodávném telefonním systému. Když jsme přístroj zapojili, byl několik sekund mrtvý, ale potom naskočil tón. Brzy se policejní auto vrátilo před dům. O něco později mi jeden můj známý, lesník, nabídl, že mi dá na testování nový televizor vyrobený v Tesle Orava. Nebylo to nic neobvyklého. Nové modely dávali na testování do desítek domácností. Dělalo se to pod podmínkou, že osoba, která televizor používá, bude podávat zprávy, jak funguje. Ale já jsem byl tehdy stále podezíravější a po několika týdnech jsem jej odpojil a začal jsem opět používat starý. Vzápětí mi lesník volal a ptal se, zda se mi nový přijímač líbí, zda je dobrý a zda zaznamenávám, jak funguje. Nejdřív jsem mu řekl, že všechno je v pořádku a že si dělám poznámky o jeho činnosti. Ale za pár dní volal znova
a položil mi tytéž hloupé otázky. Tak jsem mu řekl, že se televizor pokazil a že jsem znova zapojil starý. Potom mne žádal, abych »bednu« aspoň vrátil. Pobavilo mě to a řekl jsem, že jsem ji už dal jednomu radioamatérovi. Vůbec mne nepřekvapilo, když můj kamarád našel v televizoru odposlouchávací zařízení. Od té doby jsem si dával pozor na všechny elektrické přístroje v naší domácnosti. Zejména od té doby, co jsme našli »štěnici« v malém butanovém zapalovači. Upozornil jsem manželku, aby si dávala pozor i na opravu domácích přístrojů. Jednoho dne se nám pokazila elektrická trouba. Anna mi nic neřekla a zavolala opraváře. Porucha byla v termostatu. Na cestě pro nový termostat opraváře sebrala StB, odvezla ho na Krajskou správu a tam do termostatu »odborníci« namontovali »štěnici«. Potom mu pod výhrůžkou přikázali, aby se vrátil k nám a namontoval »novou« součástku do naší trouby. Když mi Anna o tom po několika dnech řekla, hned jsem věděl, jaký máme termostat. Jakmile jsem mohl, koupil jsem nový. Doma jsem zesílil hudbu, abych obšťastnil svoje strážce. Vymontoval jsem zařízení, které dodali z StB, a dal jsem na jeho místo normální termostat. Schoval jsem si všechny ty »štěnice«, které jsme našli v domě za mnoho let, jako suvenýry. Ale nemyslím si, že jsme přišli na všechny. Ještě jich tam možná pár je a reznou ve zdech. Zatímco já jsem se snažil zůstat nade vším tímto šikanováním, nedovedl jsem zachovat klid, když obětí špatného zacházení byla moje žena. … Anna měla problémy se žlučníkem. V minulosti jí pomáhalo léčení v lázních specializovaných na tyto choroby. Nejlepší byly Karlovy Vary, ale pro nás bylo nemožné dostat tam poukaz na léčení, protože ho přidělovaly odbory, ze kterých mne vyhodili. Podle zákona měli všichni lidé právo na léčebný pobyt ve zdravotnických zařízeních. Ve skutečnosti však režim účinně kontroloval, kdo může a kdo nemůže tohoto práva využívat. A nebylo kam se odvolat. Avšak v roce 1976 jsme přece získali poukaz na léčení v Karlových Varech. Jedna přívětivá žena, která pracovala v odborech v Krasňanech a které jsem vyprávěl o Anniných zdravotních problémech, mi zavolala a dala mi poukaz. Byl jsem velmi šťasten a za pár týdnů jsem Annu vezl na nádraží a posadil ji do vlaku do Čech. Její odjezd samozřejmě neunikl pozornosti StB. Měla stálou společnost po celé cestě do Karlových Varů. A když se tam dostala, oddělili ji od všech ostatních pacientů a dali ji do malého, uboze zařízeného pokoje pod střechou. Kamkoliv šla, agenti StB byli za ní. Absolvovala procedury, ale ustavičné stresy znemožnily skutečné léčení. Zaměstnankyni odborů, která mi dala pro Annu poukaz, zakrátko vyhodili z místa. Tato éra byla nazývána »reálný socialismus«, aby se odlišila od snového světa starých socialistických myslitelů a nás reformátorů. Myslím, že tento pojem vznikl v Ulbrichtově NDR, a proto zněl trochu jako Endlödsung - konečné řešení. Reálný socialismus byl pojem, kterého hlavní propagandisté režimu okupace, jako byl Biľak 2 nebo Fojtík3, často používali. Dosáhli »úspěchu« v tom, že pojem socialismus v jakémkoli významu dokonale zprofanovali. Reálný socialismus byl tím stadiem sovětského systému, který nám pomalu umíral před očima, i když jsme si to hned neuvědomovali. Po mnoho let jsem nevěřil, že tento systém může tak dlouho živořit bez hlubokých, podstatných změn. Když mým přátelům a mně násilím zabránili vykonat takové změny, věděl jsem, že krize systému se jen prohloubila a paradoxně se jeho konec urychlil. Když se na konci tunelu konečně objevil záblesk světla, měl jsem přirozeně radost, ale nebyl jsem překvapen. (Dubček, A: Naděje umírá poslední, Praha 1993 ISBN 80-205-0351-X) 1 Zdeněk Mlynář (1930 – 1997) – čs. reformní politik, představitel Pražského jara, signatář Charty 77. Po podepsání byl vystaven tvrdé represi, proto emigroval do Rakouska. 2 Vasil Biľak – (1914 – 2014) – komunistický politik, v roce 1968 představitel konzervativního křídla v KSČ. Je jedním ze signatářů „zvacího dopisu“. V době normalizace zastával vysoké funkce v KSČ, je považován za jednoho z hlavních normalizačních politiků. 3 Jan Fojtík (1928) – jeden z předních normalizátorů, šéfredaktor Rudého práva
Otázky k rozboru: 1. Jaké metody volili normalizátoři ve vztahu k bývalým reformním komunistům? 2. Kterých profesí se nejvíce týkaly čistky? Proč právě těchto profesí? 3. Zamyslete se nad příběhem Dubčekovy matky. Proč vrátila legitimaci KSČ? 4. Proč bylo pro normalizátory lepší, když „nepohodlní“ lidé emigrovali? 5. Co bylo cílem metod StB? 6. Se kterými stránkami lidské povaha Stb ve svých metodách počítala? 7. Koho získávala StB ke spolupráci? 8. Co oběti pronásledování tížilo asi nejvíce? 9. Jak se k Dubčekovi chovali lidé? O čem jejich chování svědčí? 10. Které občanské svobody byly Dubčekovi (a ostatním „nepohodlným“ občanům) odpírány?
Opakování: 1. Co bylo cílem normalizace? 2. Jak se ve společnosti projevovala? 3. Proč lze normalizační politiku nazvat politikou „cukroví a biče“? 4. Kteří politici představují normalizační režim? 5. Najděte v Chartě 77 místa, která vystihují Dubčekovu situaci.
