Gymnázium a Střední odborná škola, Rokycany, Mládežníků 1115 Číslo projektu:
CZ .1.07/1.5.00/34.0410
Číslo šablony:
I/2 Inovace výuky ČJL
Název materiálu:
Středověké evropské eposy
Ročník:
Kvinta
Identifikace materiálu:
ZAH_12_5_středověké_eposy
Jméno autora:
Zdeněk Záhrobský
Předmět:
Český jazyk a literatura
Tématický celek:
Nejstarší evropská literatura
Anotace:
Rozdělení eposů, hrdinské eposy, Píseň o Rolandovi, Beowulf, Píseň o Nibelunzích, Slovo o pluku Igorově, Píseň o Cidovi
Datum:
10.10.2012
STŘEDOVĚKÉ EVROPSKÉ EPOSY
CHARAKTERISTIKA
Epos (řecky: slovo, řeč, vyprávění) je rozměrná epická veršovaná skladba volné kompozice. Typický je pomalý dějový spád. Obvykle popisují historické události, války a hrdinské činy. Prototypem je starověký hrdinský epos, založený na bájesloví (např. Epos o Gilgamešovi) Jeho pokračovatelem je epos středověký (např. Píseň o Cidovi, Píseň o Rolandovi, ruské byliny, jihoslovanské junácké písně). Epos zkratkovitě líčí zrození hrdiny, jeho hrdinské činy, smrt nebo nesmrtelnost. Hrdinové se střetávali s bájnými netvory (draci, hadi) a silnějšími protivníky. Do děje často zasahují nadpřirozené síly a bohové.
ROZDĚLENÍ EPOSŮ
mytický epos – jeho představitelé jsou bozi a mýtické postavy (např. babylónský Enúma eliš) hrdinský epos – pojednává o lidských hrdinech nezaznamenaných historií (např. řecká Odyssea) historický epos – jeho hrdiny jsou historické postavy (např. německá Píseň o Nibelunzích) dvorský (rytířský) epos – vypráví o životě vysoké šlechty ve 12. a 13. století (např. Tristan a Isolda) duchovní epos – vychází z náboženských námětů (např. Dante: Božská komedie) romantický epos – epos s fantastickou a emocionální složkou (např. Byron: Don Juan) moderní epos – označení pro rozsáhlý román z moderní doby (např. Joyce: Odysseus)
HRDINSKÉ NÁRODNÍ EPOSY Béowulf staroanglický hrdinský epos psaný aliteračním veršem se svými 3182 verši představuje nejvýznamnější dílo staroanglické literatury; zároveň tvoří 10 % veškerého textu zachovaného v tomto jazyce jak je u středověkých děl obvyklé, epos nemá žádný původní dobový název od 19. století se celá báseň označuje jménem jejího hrdiny Béowulfa.
DĚJ
Děj básně se neodehrává v samotné Anglii, ale v oblasti Dánska a Švédska pátého a šestého století. Vypráví o skutečných historických osobnostech (géatský král Hygelák, mercijský král Offa). Látka se dostala do Anglie zřejmě společně s Angly, kteří sem od pátého století přesídlovali z kontinentu. Vyprávění sleduje osud mladého hrdiny Béowulfa z géatského národa. Identita Géatů není spolehlivě vysvětlena; mohlo se jednat o Gauty, Góty nebo i Juty (nejpravděpodobnější se zdá možnost, že šlo o Gauty). Hrdina odjíždí se čtrnácti družiníky do Dánska, aby pomohli králi Hróthgárovi, kterého sužuje lidožravý netvor Grendel (v severské tradici trol).
Ve dvou bitvách přemůže Béowulf nejprve Grendela a pak jeho matku toužící po pomstě. Hróthgár odmění Béowulfa bohatými dary. Druhá část básně se odehrává po mnoha letech. Béowulf, který se stal géatským králem, se utkává s ohnivým drakem, který pustoší jeho zemi. Tak jako v první části táhne s početným průvodem proti nebezpečí. Tentokrát však musí zaplatit životem, v rozhodující chvíli při něm stojí jen jeho synovec Wígláf. V básni popsaná společnost si cení cti, odvahy a statečnosti; bojovníci jsou obdivováni a dosahují významných postů.
Kdo se stane králem a tím pádem ochráncem země, očekává od svých mužů služby v boji, ti jsou pak za nasazení odměněni zbraněmi, cennostmi a půdou. Život jedince je v rukou osudu, Béowulf jde do bitev s tím, že nikoli on sám, nýbrž osud rozhodne o výsledku – filozofie hluboce zakořeněná v severské tradici. V básni se mísí severské a křesťanské tradice. Postavy prokazují všechny charakterové vlastnosti ceněné v germánské a severské tradici. Morální soudy jsou však často vynášeny z křesťanského hlediska. I Grendel je jako potomek bratrovraha Kaina zařazen do křesťanského žebříčku hodnot. Spekuluje se, že Béowulf představuje pokřesťanštěné zpracování původní severské látky.
První stránka rukopisu
PÍSEŇ O ROLANDOVI jedna z nejstarších francouzských literárních památek pochází pravděpodobně z 11. století (období středověku) a žánrem je to hrdinský epos, nejznámější z „chanson de geste“ (písně o činech) řadí se do královského (karolínského) cyklu s ústřední postavou Karla Velikého, případně členů jeho družiny.
DĚJ
Děj se odehrává za vlády Karla Velikého v době bojů se Saracény a pohany na území Španělska, jejíchž poslední baštou je obléhaná Zaragoza. Křesťané se rozhodnou pro vyjednávání. Statečný rytíř Roland navrhne vyslat k saracenskému králi Marsilovi svého nevlastního otce Ganelona. Ganelon je však přesvědčen, že je poslán na smrt, a pomstí se - poradí Marsilovi, aby předstíraným podrobením přiměl Karla Velikého k odchodu a potom přepadl zadní voj vedený Rolandem. Vrcholem písně je líčení bitvy v pyrenejském průsmyku Roncevaux, kde dvacet tisíc Franků bojuje proti mnohonásobné přesile nepřátel.
Roland zde odmítá rady moudrého Oliviera a nepřivolá pomoc, protože mu v tom brání rytířská čest. Zvolí boj, i když ví, že porážka je nevyhnutelná. Teprve po marném boji se odhodlá zatroubit na kouzelný roh Olifant. Mocné zatroubení znamená jeho smrt - praskne mu tepna na spánku. Karel Veliký ale díky tomu poráží Saracény a zmocňuje se Zaragozy. Křesťanství vítězí, Roland však umírá. Boží soud rozhodl proti zrádci Ganelonovi - bude rozčtvrcen. Karlovi se ve spánku zjeví archanděl Gabriel a volá jej k nové svaté válce.
CHARAKTERISTIKA
Píseň oslavuje rytířskou čest, statečnost, oddanost. Postavy charakterizuje jejich jednání. Skladba opěvuje hrdinské činy rytíře Rolanda. Oddaní a stateční bojovníci jsou však idealizovaní (podobně je tomu u zobrazování světců). Představy o ideálu rytíře se prolínají s obrazem křesťanské etiky: dokonalý hrdina-rytíř je odvážný, věrný svému pánu i Bohu a pohrdá smrtí. Každá postava ztělesňuje určitý morální postoj" křesťan - pohan, statečný - zbabělý, věrný - zrádce, atd. Vyhraňují se jednotlivé typy: král, rytíř - hrdina, zbabělec a zrádce.
Kompozice má 3 části: tématem první části je zrada Ganelona, středem a vrcholem je líčení bitvy v Roncevaux, pomsta padlých je tématem třetí části. Báseň obsahuje 4002 desetislabičných veršů rozdělených do „laisses“ - strof nestejné délky odlišujících se shodou samohlásek v poslední přízvučné slabice. Píseň o Rolandovi byla mnohokrát upravována a přepracována: např. do norštiny (již ve 13. století), velštiny, angličtiny, italštiny. Z volnějších zpracování dosáhl proslulosti epos italského renesančního básníka a dramatika Ludovica Ariosta Zuřivý Roland (1516).
Rolandova smrt
Bitva však pokračuje: Roland útočí a znovu se brání a také jeho přítel Olivier i kněz Turpin už rozdali víc než tisíc ran. Nepřátelé padají ze sedel, kdo neuprchl, milosti nenajde.... Tvrdý a těžký je to zápas. Roland pozoruje krveprolití.... Teď teprve chce zatroubit na roh Olifant, nikoli však volat o pomoc, ale prosit o spravedlivou pomstu. Oliver přesto odmítl. ”Když jsem vám říkal, opovrhl jste; kdyby teď byl Karel s námi, nemuseli jsme mít takové škody. On nemůže za to, co se stalo!” ”Proč ten hněv?” zeptal se Roland. ”Co se stalo, je vaše chyba, Rolande. Vždyť hrdinství a bláznovství jsou dvě různé věci a odvaha je víc než pýcha. Olifant už nám nepomůže; i kdyby král přišel, přijde pozdě. Vaše odvaha, Rolande, znamená vaši zkázu. Už nikdy nepomůžeme své zemi, až nás bude potřebovat - dnes skončí naše staré přátelství; ještě před večerem se rozloučíme, a bude to kruté a těžké loučení.” Zatím zbylo ze zadního voje jen šedesát věrných, ale neměl a nikdy už nebude mít král Karel lepších. Roland se rozhlíží po stráních a pahorcích, všude leží jeho bojovníci. ”Nepoznal jsem větší hrdiny, než jste byli vy,” naříká nad nimi. ”Tak dlouho jste sloužili své vlasti, tak dlouho jste bojovali pro svého krále!”...
Znovu se vrhá proti nepřátelům, v ruce svírá Durandal. Jako jeleni před smečkou psů, tak prchá nepřítel před jeho ranami. Už padl i Olivier se svým mečem Hauteclairem, padl i Turpin. Královo vojsko se však blíží; slyší to i Saracéni. Proto všichni najednou vystřelí své šípy na Rolanda a dají se na útěk. Rolandův štít se rozlomil na kusy, kůň pod ním padl; rytíř se vydal na bludnou pouť po opuštěném bojišti, hledá své nejvěrnější přátele a jednoho po druhém snáší do trávy... Sám cítí, že ho síly opouštějí, ale chce skonat jako hrdina. Pomalým krokem se vydá za prchajícím nepřítelem a znovu bojuje; na malém paloučku pod velkým stromem se však zastaví nadobro. Nedopustí, aby se jeho věrný meč dostal do rukou nepříteli, a tak se ho snaží zničit: bije Durandalem do skály, až z kamene srší jiskry, ocel však nepovoluje. Roland prohlíží neporušené ostří a běduje: ”Durandale, lesklý a svítivý Durandale, jak je to dlouho, co tě sám král připjal k mému boku! Kde všude jsem s tebou bojoval pro čest a slávu své země! V Provenci i v Akvitanii, ve Flandrech i v Bavorech, v Sasku a ve Skotsku! Svírá mne smutek; jaká by to byla potupa, kdyby tě získal nepřítel!” Znovu a znovu bije mečem do skály, ale marně, zbraň nepovolí. Roland se unavil, potácivě se rozběhl pod osamělou jedli, padl do trávy, ruce zabořil do jehličí. Pod tělo si položil meč i Olifant – tak leží čelem k nepříteli, aby každý poznal, že nepadl na útěku, ale že zahynul jako vítěz. Tak ho našel král Karel; dal zatroubit na roh a všichni snášejí padlé, hledají v roklinách a stržích, a pak je slavně pochovají. Jen Rolanda, Oliviera a Turpina přikázal král zahalit do drahocenného hedvábí a vložit do jeleních koží; omyté vínem a natřené vonnými mastmi je položili na tři vozy, aby je odvezli domů, do rodné země...
PÍSEŇ O NIBELUNZÍCH
Německý epos /kolem roku 1200/, dílo neznámého autora v prvním díle slavný hrdina Siegfried, syn krále od Dolního Rýna, přišel na dvůr burgundských králů ve Wormsu, aby získal za ženu jejich sestru Kriemhildu pomáhal zvítězit burgundskému králi nad nepřáteli, pomohl mu získat zámořskou královnu Brunhildu a přemoci její odpor o svatební noci tato poslední služba se Siegfriedovi vymstila – Brunhildini bratři jej zavraždili při honu v druhém díle se Kriemhilda mstí za smrt svého muže provdala se za hunského krále Atilu, dala bratry pozvat na slavnost a při ní celou burgundskou /niebelunskou/ výpravu dala pobít sama byla nakonec zabita také
INTERPRETACE V 19. A 20. STOLETÍ
V době rozmachu nacionalismu se slavil návrat německé velikosti a hrdinství, germánské poslušnosti a rytířství. Píseň o Nibelunzích se tak stala nástrojem nacionálních myšlenek. Situace obklíčených německých vojáků u Stalingradu byla srovnávána s hořícím sálem, kde se nacházeli Nibelungové. Konec, ve kterém všichni Nibelungové zemřeli, zmiňován ovšem nebyl.
Stránka rukopisu
Siegfriedova smrt
Rovněž král země rýnské zatruchlil nad rekem, raněný ale pravil: ”Cožpak je třeba těm, kteří jsou strůjci skutku, litovat následků? Zanechat všeho zprvu, neměl jste hanbu v posledku.” Tu pravil Hagen hněvně: ”Co byste želeli, je konec našich smutků, je konec svízelí, teď nebude živ nikdo silnější, než jsme my, ne, díky mně je konec se všemi jeho mocemi.” Pan Siegfried odpověděl: ”Snadno si mluvíte, odhalit ale pikle, doposled ukryté, obhájil bych svůj život lehko i proti vám. Nyní jen pro Kriemhildu se kormoutím a žalost mám a polituj mě, Bože, že mi byl dán kdy syn, neboť i na něm ulpí pohana pro zločin, spáchaný rodem blízkým jak původem, tak stavem. Kdybych byl toho mocen, žaloval bych jej za to právem.” A ještě hořce dodal, než pozbyl života: ”Pokud vás, mocný králi, láska a dobrota neopustily zcela, v časech, jež nastanou, chovejte moji paní pod milostivou ochranou.
Dejte jí poznat v dobrém svůj pokrevenský vztah a bděte se ctí knížat nad ní i v trampotách, vždyť sotva jiné paní větší žal poznaly! Ach, darmo na mne čeká i otec vládce s vazaly!” Kolem se všechny květy krvavě zbarvily, smrtelný zápas začal, pouze však na chvíli, protože smrt má zbraně ostré až k nevíře. I řeč už opustila chrabrého pana rytíře. Jak reci uviděli, že Siegfried není živ, na zlatý štít ho zvedli a uložili dřív, než zahájili radu, arciže zejména o tom, jak zastřít pravdu o skutku pana Hagena. Přemnozí páni řekli: ”Nu, je to velká bída, ale ať o tom skutku nikdo z vás nepovídá víc než to, že se rytíř vzdálil své družině a že ho loupežníci zabili v jedné smrčině.” Pak řekl Tronje Hagen: ”Dopravím tělo k nám a na to, co se dozví kněžna, já málo dbám, když dovedla tak tuze Brunhildě ublížit. Vůbec mě nezajímá, nakolik raním její cit.”
PÍSEŇ O CIDOVI
Toto středověké dílo nás zavádí do časů Rodriga Díaze z Vívaru, nazývaného Cid, který se nepohodne se svým králem Alfonsem a musí proto odjet ze země Cid se v cizině proslaví především svými úspěšnými boji na Maury, a dokonce se mu podaří dobýt i proslulou Valencii. Následně posílá králi dary a prosí jej, aby mohla jeho žena a dcery přijet za ním. Král tomu svoluje. Několik následujících let proběhne ve znamení úspěšných Cidových bojů a čím dál větší radosti krále. V době, když jsou Cidovy dcery dostatečně staré, o ně požádají infanti carriónští. Cid jim na přání krále vyhoví a ve Valencii se koná dvojitá velká svatba.
Infanti jsou však zrádní muži a neváhají si přivlastňovat činy jiných mužů, aby získali větší slávu. Jejich nenávist vůči Cidovi vzrůstá a jednoho dne požádají, zda by si mohli své manželky odvést na svá panství. Dostávají Cidův souhlas, neváží si však pohostinství svého tchána, pokusí se zradit Cidova významného spojence a nakonec skoro ubíjí jeho dcery k smrti. Ženám se ale podaří přežít. Cid je strašlivě rozezlen a domáhá spravedlnosti před samotným králem. Rozhodnutím dona Alfonsa je to, že výsledek sporu určí souboj. V bitvě vyhrává Cid a jeho družina, infanti s ostudou odtáhnou na svá panství a již nemohou nikomu škodit. O Cidovy dcery tentokrát požádají španělští princové s tím, že je budou věrně ctít a navždy chránit. Cid vyhraje ještě mnoho bitev a jeho jméno se navždy zapíše do španělských dějin.
Cid
„Co jsem vám udělal infanti, carriónští bratři? Ať žertem nebo vážně, kdy jsem vás slovem zranil? Hned to zde napravím, dá-li sněm dobrozdání. Proč látku mého srdce jste mi tak rozsápali. Dal jsem vám svoje dcery, když jste se domů brali, s velkými poctami a též s bohatstvím značným. Když jste mé dcery nechtěli, vy dva prašiví zrádci, proč jste je nenechali v domovské Valencii. Proč jste … Jestli mi neodpovíte, ať sněm se o tom radí!“
SLOVO O PLUKU IGOROVĚ Slovo o pluku Igorově (rusky Слово о полку Игореве) je staroruský hrdinský epos napsaný neznámým autorem koncem 12. století jeho námětem je neúspěšná výprava novgorodsko-severského knížete Igora Svjatoslaviče (1150–1202) proti kočovným Polovcům (Kumánům) roku 1185.
DĚJ
Na začátku eposu nás jeho autor upozorňuje, že vše vylíčí opravdu tak, jak se skutečně stalo, a bez příkras, typických pro dávného ruského pěvce Bojana. Vlastní vyprávění pak začíná tím, že se kníže Igor s bratrem Vsevolodem vydávají z touhy po slávě a navzdory varovným znamením (zatmění Slunce) na tažení proti Polovcům. Po vítězství nad poloveckým předvojem je v následující bitvě Igorovo vojsko poraženo a kníže Igor je zajat. Na ruskou zemi padá velká tíha neštěstí (ruské ženy naříkají nad muži padlými v bitvě).
Sám veliký kníže kyjevský Svjatoslav spěchá Igorovi na pomoc a vyzývá ostatní knížata, aby se také vypravila do boje odčinit Igorovu porážku. V jedné z nejlyričtějších částí eposu marně vyhlíží Igorova choť Jaroslavna svého manžela a ve svém žalu zaklíná slunce, vítr i řeku Dněpr, aby jí vrátily milovaného muže. Na konci vyprávění se Igorovi podaří ze zajetí uprchnout, celá zem se raduje a Igor děkuje ostatním knížatům i jejich družinám, že zemi zbavili nebezpečí.
ZÁKLADNÍ MYŠLENKY Epos vyniká folklórní symbolikou, bohatou obrazností a střídají se v něm epické a lyrické pasáže. Je v něm vyzdvižena myšlenka o nezbytnosti jednoty a vzájemné pomoci mezi ruskými knížaty. Neprozíravý Igorův čin je sice hodnocen kriticky (je vzpomínáno i na jiné hrdiny, kteří se snažili osamoceně bojovat proti nepříteli) zároveň je zdůrazňováno, že to byl čin statečný a zasluhuje proto také chválu.
Igor pluky obrací. Líto je mu milého bratra Vsevoloda. Bili se den, bili se druhý, třetího dne k polednímu padly praporce Igorovy. Černá země byla pod kopyty kostmi poseta a krví zalita. Vzklíčil smutek z ruské země. Tu se bratři rozloučili na břehu bystré Kajaly. Nedostávalo se krvavého vína. Proto hody skončili chrabří Rusové, svaty zpili a sami na zem padli, na zem ruskou. Sklonily se trávy žalem a strom se v smutku k zemi schýlil.
Tma nastala třetího dne. Dvé sluncí zbledlo, obě rudé pochodně zhasly a s nimi dvé mladých měsíců. Vladimír a Svatoslav v tmu se zahalili a v moře pohroužili. Smělosti dodali pohanům. Na řece Kajale tma udusila světlo. Po ruské zemi rozběhli se Polovci jak smečka rysů. Hanba se snesla na slávu, násilí spoutalo volnost a vůli…
LITERATURA A ZDROJE
http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99edov%C4%9Bk%C3%A1_literatur a http://www.crg.cz/sekce/svetova_literatura/Stredoveka_svetska_literatur a.html http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Igorsvyat.jpg http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Biliwar.jpg http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Cid.png http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Nibelungenlied_manuscript-c_f1r.jpg http://iereus.wz.cz/obr_cl/siegfriedsmord_fres.jpg http://www.ped.muni.cz/weng/literatura/gothic/got_fr_roland.html http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Mort_de_Roland.jpg http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Beowulf.firstpage.jpeg
