Gymnázium a Střední odborná škola, Rokycany, Mládežníků 1115 Číslo projektu:
CZ .1.07/1.5.00/34.0410
Číslo šablony:
I/2 Inovace výuky ČJL
Název materiálu:
Existencialismus v literatuře
Ročník:
čtvrtý
Identifikace materiálu:
ZAH_12_19_existencialismus
Jméno autora:
Zdeněk Záhrobský
Předmět:
Český jazyk a literatura
Tématický celek:
Světová literatura po 2.světové válce
Anotace:
Bytí-existence, izolace člověka, J.P.Sartre, A.Camus
Datum:
1.10.2013
EXISTENCIALISMUS V LITERATUŘE
CHARAKTERISTIKA filosofický a literární směr odvozený od slova existence /bytí/ - jsoucno vznikl po 1. světové válce v Německu a ve Francii v literatuře se prosazoval od konce 30. let jako obraz krize měšťácké společnosti
vycházel z podstaty člověka izolovaného od společnosti , člověka, který se soustředí sám na sebe - na svoje vnitřní „já“ plné úzkosti, pocitu nesmyslnosti existence a vědomí toho, že smrt je nevyhnutelná takovýto jedinec se izoluje od společnosti, ocitá se osamocen, snaží se překonat tento pocit zoufalství a najít smysl života
Jean Paul Sartre
JEAN PAUL SARTRE (1905-1980) francouzský filozof, spisovatel, dramatik, literární kritik a politický aktivista. Jako jeden z hlavních představitelů existencialismu a marxismu ve francouzské filosofii 20. století patří mezi nejvýznamnější postavy poválečné kultury v Evropě. Sartre svým dílem ovlivnil nejen filozofii, ale také sociologii, literární kritiku či postkoloniální studia.
Často bývá také zmiňován pro nekonvenční, nicméně celoživotní, vztah se spisovatelkou a feministickou teoretičkou Simone de Beauvoir. V roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. On ji však odmítl s odůvodněním, že nikdy nepřijal žádné oficiální vyznamenání spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj stala instituce
ZÁKLADNÍ OTÁZKY V románě Hnus /1938/ položil základní otázky, k nimž se vrací v celém svém díle: Jaký je smysl lidské existence? Co si má člověk počít se životem, který mu ve lživé měšťácké společnosti připadá absurdní?
dvě hlavní postavy Hnusu představují i dva póly Sartrovy osobnosti: znechucení životem spojené s úzkostí ze světa touhu vyrvat člověka z tohoto tragického postavení, dát mu smysl života činem a bojem za spravedlivější svět
HNUS Roquentin je osamoceným třicátníkem ve městě Bouville, svému okolí je však naprosto odcizen, zrovna tak i svému tělu a často i své identitě. Roquentin nenachází důvod proč existovat:
...„...všichni jak tu jsme, jíme, pojídáme, popíjíme, abychom uchovali svou vzácnou existenci, a přitom není žádný důvod proč existovat." Roquentin si plně uvědomuje existenci všeho okolo sebe, ale sám sebe ve vztahu k existujícímu světu vnímá přespočetně: ...„...Nejasně jsem snil o tom, že se odstraním, abych alespoň zničil jednu přespočetnou existenci. Ale i má smrt by byla přespočetná. Přespočetná by byla i má mrtvola, má krev na těchto kaméncích, mezi těmito rostlinami v hloubi usmívající se zahrady. A rozežrané maso by bylo přespočetné v zemi, jež by je přijala, konečně i mé kosti, očištěné, oloupané, čisté a hladké jako zuby, by byly přespočetné: byl jsem přespočetný navěky."
ZEĎ – SBÍRKA NOVEL (1939) zkoumá jednání lidí v určitých mezních situacích hrdina titulní povídky španělský republikán Ibieta chce po svém zatčení přivést fašisty na špatnou stopu a označí hřbitov za místo úkrytu svého přítele, absurdní souhrou náhod je, že je tam jeho přítel opravdu nalezen a zastřelen
Neodpověděl a pokrčil rameny, a vojáci mě odvedli. Na velkém dvoře bylo asi sto vězňů, ženy, děti, několik starců. Začal jsem se procházet kolem trávníku uprostřed, byl jsem celý zpitomělý. V poledne nám dali v refektáři najíst. Dva nebo tři vězňové se mě na cosi zeptali. Asi jsem je znal, ale neodpověděl jsem jim: nevěděl jsem už ani, kde jsem. K večeru nahnali do dvora asi deset nových vězňů. Poznal jsem pekaře Garcíu. Řekl mi: »Máš z pekla štěstí! Myslel jsem, že tě už živého neuvidím.« »Odsoudili mě k smrti,« řekl jsem, »a pak si to rozmysleli. Nevím proč.« »Mě zatkli před dvěma hodinami,« řekl García. »Proč?« García nedělal do politiky. »Nevím,« řekl. »Zavírají všechny, co smýšlejí jinak než oni.« Ztišil hlas. »Dostali Grise.« Roztřásl jsem se. »Kdy?« »Dnes ráno. Udělal blbost. V úterý odešel od bratrance, protože se pohádali. Bylo dost lidí, co by ho byli ukryli, ale už od nikoho nic nechtěl. Povídal: „Schoval bych se u Ibbiety, ale když ho zavřeli, schovám se na hřbitově.”« »Na hřbitově?« »Ano. Byla to blbost. Přirozeně, dnes ráno tam přišli, mělo se to stát. Našli ho v márnici. Střílel po nich, a tak ho oddělali.« »Na hřbitově!« Všecko se se mnou začalo točit, a když jsem přišel k sobě, seděl jsem na zemi: smál jsem se tak křečovitě, že mi vhrkly do očí slzy.
DIVADELNÍ HRY A FILOZOFICKÉ ÚVAHY Mouchy /1943/ - rozvíjí motiv Elektry - klade otázku svobody člověka a jeho odpovědnosti za druhé Špinavé ruce /1948/ Holá pravda /1955/
filozofické úvahy: Bytí a nicota
Albert Camus
ALBERT CAMUS (1913 – 1960) francouzský prozaik, dramatik, publicista, filozof, představitel existencialismu nositel Nobelovy ceny /1957/ narodil se v Alžírsku, v chudé rodině jeho otec padl v 1. světové válce, žil s téměř hluchou, nemluvnou matkou a nemocným strýcem
vystudoval filozofii, po studiích vystřídal různá zaměstnání /novinář/ intenzivně se věnoval divadlu - jako režisér, autor i herec v roce 1940 přesídlil do Francie a v letech okupace se aktivně podílel na hnutí odporu byl přesvědčen, že dějiny jsou jen řadou vražd, bezpráví, násilí
od roku 1947 se věnoval pouze literatuře zahynul při autohavárii nedaleko Paříže v celém svém díle hledá odpověď na otázku: Jak se má chovat člověk, který nevěří v Boha ani v sílu rozumu? jediné řešení nachází ve vzdorování osudu, ať je jaký chce, je nutné snést i smrt
CIZINEC (1942) děj knihy se odehrává v Alžírsku, kde vypravěč Mersaut zastřelí na pláži pěti ranami z revolveru Araba, aniž by k tomu měl zvláštní důvod následuje zatčení a odsouzení na smrt. Ve vězení přemýšlí o smyslu života. Celá kniha pojednává o osamocení člověka, o absurdním světě, v němž se cítí cizincem.
Odpoledne v sále ustavičně vířily hustý vzduch mohutné ventilátory a malé pestré vějíře porotců se míhaly všechny jedním směrem. Měl jsem dojem, že advokátova obhajovací řeč nikdy neskončí. Přesto jsem ho ale jednu chvíli začal poslouchat, poněvadž řekl: "Je pravda, zabil jsem." A pak pokračoval stejným tónem, a kdykoli mluvil o mě, vždycky říkal "já". Nestačil jsem nad tím žasnout. Nahnul jsem se k jednomu četníkovi a ptal jsem se ho, proč to dělá. Řekl mi, abych mlčel, a za chvilku dodal: "To dělá každý advokát." Řekl jsem si, že mě tím od mého vlastního případu ještě víc odstrkují, že ze mě dělají nicotnou figurku a do jisté míry se stavějí na mé místo. Ale to už jsem stejně myslím byl od té soudní síně na hony daleko. Kromě toho se mi advokát zdál směšný. Jen zcela zběžně uplatňoval, že šlo o provokaci, a potom začal taky mluvit o mé duši. Jenže mně se zdálo, že zdaleka není tak schopný jako prokurátor. "I já jsem se sklonil nad touto duší," řekl, "avšak na rozdíl od zasloužilého představitele státního zastupitelství jsem tam cosi nalezl, a dokonce mohu tvrdit, že jsem v ní četl jak v otevřené knize."
MÝTUS O SISYFOVI (1942)
filozofický spis nastíněn nový pohled na Sisyfa - všichni vnímáme tuto postavu jako symbol nesmyslné práce - tragika postavy spočívá v její bezmocnosti - toto poznání Sisyfa zároveň osvobozuje - Sisyfos je vlastně šťastný člověk - pokaždé najde sílu k novému pokusu, a to s vědomím, že příště může vyhrát a že žádné zoufalství není nad jeho síly.
Mýtus o Sisyfovi
Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená odpovědět základní filozofickou otázku. Všechno ostatní, zda je svět trojrozměrný, zda duch má devět nebo dvanáct kategorií, je až druhotné. *** Je-li tento mýtus tragický, tak proto, že jeho hrdina je vědoucí. Kam by se vskutku poděl jeho trest, jestliže by každý krok podporoval naději na úspěch? Dnešní dělník pracuje po celý život na stejných úkolech a tento osud není méně absurdní. Tragický je však pouze ve vzácných okamžicích, kdy se stává uvědomělým. Sisyfos, dělník bohů, bezmocný a revoltující, zná celý rozsah své bídné situace: o ní přemýšlí během svého sestupu. Prozření, které zapříčinilo jeho soužení, dokonalo současně i jeho vítězství. Není osudu, který by se nepřekonal opovržením.
MOR (1947)
románová kronika děj se odehrává v Oranu – městě zamořeném morem kroniku píše jeden z hrdinů (lékař Bernard Rieux), využívá při tom zápisky intelektuála Tarraoua román je dílem se zřetelnou filozofickou rovinou charakteristickou pro autora - vzpourou, bojem, vzepřením se neradostnému lidskému údělu
V těchto dnech ještě auta jezdila, lidé pracovali a bavili se, obchody měly dostatek zboží a… lékaři léčili. Tedy se alespoň snažili… Sérum zaslané z Paříže nejen že nebylo příliš účinné, ale hlavně jej bylo zoufale málo (vždyť kdo by si byl pomyslel, že ve dvacátém století ještě někde vypukne mor?). Nicméně zatím vše probíhalo jako u jiných nemocí: lékaři litovali pacienta a soucítili s jeho příbuznými, kteří museli být převezeni do jednoho z mnoha vznikajících karanténních táborů… Jezuitský kazatel Paneloux, jenž ve městě požíval velké vážnosti, uspořádal dokonce týden modliteb za spásu morem stižených. Přišly tisíce lidí, věřících i těch druhých, a na jednom ze svých kázání páter hromovým hlasem pronesl: „Bratři, potkalo vás neštěstí, bratři, zasloužili jste si je!“ Rieux, kterému se ještě před očima honily obrazy mrtvých, jež jen za dnešek pohřbil, se zájmem poslouchal. „Jestliže dnes na vás hledí mor, je to proto, že přišla chvíle, kdy máte přemýšlet. Spravedliví se nemají čeho bát, ale bídáci ať se třesou… Bratři… Vizte toho anděla moru, krásného jak Lucifer a zářícího jako zlo samo. Stojí nad vašimi střechami, v pravé ruce třímá rudé kopí ve výši hlavy a levou ukazuje na jeden z vašich domů. Možná že v této chvíli míří jeho prst na vaše dveře, že kopí zvoní o dřevo: právě v tuto chvíli vstupuje mor do vašeho domu, do vašeho pokoje a čeká, až přijdete. Čeká trpělivě a pozorně, je neodvratný jako řád světa. Tu ruku, kterou vám podá, nemůže od vás odvrátit žádná pozemská moc, ba ani, buďte ujištěni, domýšlivá lidská věda. Budete mláceni na krvavém mlatu bolesti a budete odhozeni s plevami.“
PRVNÍ ČLOVĚK
nedokončeno (vydáno posmrtně 1994) - fragment textu byl nalezen na místě autonehody, při které Camus zemřel. román autobiografický, ale objevují se v něm i témata alžírské vlasti, chudoby, násilí a spravedlnosti Camus v tomto románu pravděpodobně zamýšlel rozvinout téma nespravedlnosti a násilí v Alžírsku a vztahu ke své vlasti a rodině.
dílo je typickým příkladem Camusovy tvorby zamýšlí se nad otázkami smyslu života a ztráty víry chudých vyjadřuje se k občanské válce v Alžíru a snaží se nalézt příčiny nesvárů mezi Araby a Francouzi výrazným znakem románu je podrobné a realistické líčení Cormeryho, tedy vlastně Camusova dětství
EXIL A KRÁLOVSTVÍ (1957) soubor povídek hlavními postavami jsou lidé /osamělí vyhnanci/, kteří marně hledají cestu do nedostupného království bratrských lidských vztahů např. Cizoložnice: příběh ženy, která cestuje se svým mužem na obchodní cestu, žijí spolu dvacet let, ona přemýšlí o jejich životě, cítí se opuštěná
LITERATURA A ZDROJE
http://www.spisovatele.cz/albert-camus http://www.spisovatele.cz/jean-paul-sartre http://jhobzova.webzdarma.cz/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Existencialismus http://www.postreh.com/phprs/view.php?cisloclanku=2009051902 http://www.vaseliteratura.cz/dejiny-literatury/44-clanky/860-mor.html http://www.rozhlas.cz/vltava/literatura/_zprava/camusuv-denik-moru-1161820 http://www.ctenarsky-denik.cz/Albert-Camus-Mor-573 http://www.krismadden.com/news/2011/2/4/albert-camus-was-a-writerfor-the-french-resistance.html http://www.nytimes.com/2005/03/16/books/16sart.html?_r=0
